Ve svém příspěvku se pokusím ukázat, že industriální dědictví si objektivně zaslouží podstatnou ochranu a podporu ze strany společnosti – pravděpodobně ještě podstatnější, než v jakou doufají a o jakou doposud jen s omezenými výsledky usilují profesionálové i nadšenci, kterým průmyslový odkaz leží na srdci. Nárok průmyslového odkazu není o nic menší, než nárok přírody, a neobstojí před ním ani námitka případných vyšších nákladů ve srovnání s novostavbami na zelené louce: přírodu
také chráníme nenávratnými dotováním obnovitelných zdrojů a úspor energie. (a) Industriálnímu dědictví takový přístup náleží vzhledem k jeho postavení, významu a úloze v kontextu udržitelného života – jmenovitě jednak vzhledem k (a.i) hodnotám kulturně-civilizačním, kterých je nositelem, jednak vzhledem k (a.ii) objektivní hodnotě své hmotné substance.
1
(b) Industriální dědictví by se ovšem mělo – ve vlastním zájmu – začlenit do široké platformy objektů, lokalit a území, jejichž společnou charakteristikou je ztráta či snížená úroveň schopnosti poskytovat užitek, ať už jejich původní účel, konstrukční charakteristika nebo poloha v krajině a struktuře sídel byly jakékoliv. Široký kontext této platformy je druhým z prvotních východisek těchto úvah o průmyslovém dědictví, protože přibližuje poznání faktorů a porozumění procesům nerovnoměrného vývoje lokalit v měřítku měst i krajiny. Nerovnoměrný vývoj lokalit formují vztahy ve
společnosti, její kultura i střety příležitostí a zájmů, zapojených do tvorby životního prostředí a přivlastňování jeho hodnot. Opuštěné výrobní areály jsou důsledkem takových vývojových disharmonií., a tejné faktory pak zákonitě musí vstupovat do procesu jejich konverze a revitalizace.
2
Hypotézy a dedukce z nich, které jsou kostrou těchto úvah, vytvářejí poměrně spletitou strukturu, která navíc prorůstá do různých disciplín. Obojí – jak složitost konstrukce, tak její multidisciplinární povaha – je však zřejmě opodstatněné: dosavadní, revidovaný přístup je neudržitelný právě z důvodu specialistických, úzce profesních východisek. Legitimita metody ji nicméně nečiní ani přehlednější, ani uchopitelnější – snad aspoň trochu pomůže vývojový diagram, který doprovodí výklad – byť rozdělený z důvodu čitelnosti na části, a který je k dispozici také na posteru, případně bude ve sborníku.
Udržitelný rozvoj vyrostl z deklarací ochránců přírody a stal se mantrou politiků a energetiků. K nim se připojili i někteří architekti spoluprací při kreslení radostné budoucnosti v podobě pasivních, ještě lépe „nearly zero energy“ domů. Široké veřejnosti se slibuje „pokud budete třídit odpad, zateplíte si dům a na střechu dáte solární kolektor, budete se mít dobře vy i vaše děti“. Souběžně s tím sledujeme, jak průmyslové památky chátrají a „úspěšně vzdorují“ snahám o konverzi a revitalizaci tak dlouho, až „dobrovolně“ uvolní pozemek pro novostavbu. Realitní profesionálové sice uznávají, že industriální dědictví reprezentuje jakési hodnoty – názory se však rozcházejí jednak pokud jde o výši této hodnoty, jednak pokud jde o její povahu, obsah, a v neposlední řadě také v otázkách způsobů a metod jejich využití a možností jejich uplatnění.
3
3
Průmyslový úhor je projekt, který se projevil jako neudržitelný; možná byl neudržitelný od počátku, možná udržitelnost v nějakém okamžiku ztratil – v daných souvislostech to není podstatné. Charakteristika neudržitelnosti vybízí porovnat projekt s modelem udržitelného života, který je dnes označován jako klasický, respektive jako „model tří pilířů“, anglicky „tripple bottom-line“ - „model tří základen“: environmentální, sociální a ekonomické. Ukazuje se jednak, že jsou přehlíženy
kulturně-civilizační hodnoty, na nichž je založen jakýkoliv rozvoj lidské společnosti – tedy i ten udržitelný, a také, že označení „pilíř“ je zavádějící: každou část prostředí, která vznikla „uměle“ - stavební nebo jinou obdobnou činností člověka – tvoří jednak složka hmotná, jednak hodnoty a funkce sociální, a konečně hodnoty kulturně-civilizační (ať už se jedná o znalosti, nezbytné k jejímu vzniku, nebo potřeby lidí, které má saturovat; ekonomika je pak zřejmě součástí těchto znalostí i hodnot). Obdobně hmotná složka je součástí toho, co bývá označováno jako environmentální pilíř: není důvod v této souvislosti oddělovat, natož vylučovat z úvah jeho „umělou“ část. Spíše, než o „pilíř“ se tedy jedná o určitou formu kapitálu, přítomného ve statku, poskytujícím člověku užitek: když už jsme v ekonomické terminologii, přijměme označení inherentní společenský kapitál, jeho složky – environmentální, sociální a kulturně-civilizační pak mají ve vztahu k poskytovanému užitku funkci produkčních faktorů.
To vše současně nasvědčuje revizi východisek i modelů udržitelného života: její kostra je součástí práce, kterou si zde dovoluji v krátkosti představit.
4
4
Ukazuje se, že industriální dědictví není jen předmětem jakési sběratelské záliby nečetných specificky orientovaných staromilců: je to struktura hodnot, které by měla společnost chránit v zájmu vlastního udržitelného rozvoje. Tyto hodnoty – zdroje v kontextu ekonomické teorie - odpovídají základním potřebám člověka, které jsou jednak fyzické, materiální, jednak kulturní v civilizačním slova smyslu, a konečně sociální. Sociálním hodnotám stavebních úhorů tato práce věnuje pouze okrajovou pozornost vzhledem k jejich vcelku standardnímu zastoupení jak v modelech a agendách udržitelného života, tak i v praktických přístupech k tvorbě urbánního prostředí. Podstatné je, že jsou to tyto tři hodnoty, které jako inherentní civilizační kapitál, potažmo produkční faktory formují v měřítku měst i krajiny vývoj prostředí, vytvářeného stavební nebo jinou obdobnou činností člověka.
5
Široký rámec urbánních a krajinných úhorů zahrnuje objekty a lokality, mezi něž není možné položit rovnítko: perly špičkové industriální architektury na jedné straně a „vybydlené“ nouzové kolonie na straně druhé, opuštěnou silážní jámu, běžný „brownfield“ i ruinu středověkého panského sídla: jsou to charakteristiky ztráty původního nebo předchozího účelu a současně výrazně sníženého užitku, poskytovaného takovým statkem, které vytvářejí společnou platformu; jejím
přínosem je možnost profitovat ze synergie doposud roztříštěných přístupů k různým typům stavebních i územních úhorů a deprivovaných území; snížení užitku, vyjádřené jako rozdíl mezi aktuální a potenciální pozemkovou rentou (byť hypotetickými) je základnou teorie Rent Gap, která se tak může stát vítanou pomůckou ve vztahu k problematice průmyslových úhorů a jejich konverzí.
6
Zákonitosti procesu, kterým lokalita ztrácí schopnost poskytovat užitek – stává se úhorem – i nepominutelná pravidla, která je třeba respektovat při její konverzi a regeneraci – pokud má být úspěšná – je možné graficky znázornit úpravou - doplněním revidovaného modelu udržitelného života: projekt lokality je udržitelný, dokud existuje (dostatečně velký) průnik pracovních úrovní všech tří inherentních produkčních faktorů. Dokud hodnota kterékoliv ze složek inherentního společenského kapitálu nedosáhla prahové úrovně, intervence – aktivace či doplňování kapitálu ve zbývajících složkách nedokáže vytvořit udržitelný projekt statku, poskytujícího užitek.
7
Kontext nerovného vývoje různých lokalit vybízí uplatnit teorii Rent Gap – dílče revidovanou – k (b) identifikaci a analýze procesů, jejichž důsledkem je na jedné straně vznik průmyslových úhorů, respektive deprivace jednotlivých lokalit, a které, na straně druhé, jsou východiskem jejich konverze a životaschopné regenerace. Technologie, která by oddělila a kvantifikovala zvlášť jednotlivé produkční faktory a jednotlivé složky užitku, doposud není k dispozici; východiskem pro překonání tohoto nedostatku se může stát aplikace rozšířené teorie Rent Gap na revidovaný modele udržitelného života: rozdíl mezi A/CLR a PLR může být základnou kvantitativní specifikace souhrnné hodnoty inherentního společenského kapitálu (b.i), kvalitativní výzkum pak umožní distribuci takového údaje mezi jeho tři složky (b.ii).
8
Soulad předpovědi se skutečností, pokud se (a.i) existence, povahy a intenzity kulturně-civilizačních faktorů týče, prokazují události uplynulého léta ve světové ekonomice, v Africkém rohu i v ulicích britských stejně jako severočeských měst. Nezvladatelně se předlužující ekonomiky i kolabující důchodové systémy tak zvaného bohatého globálního severu, stejně jako pouliční násilí v evropských městech nebo hladomor v Etiopii a Somálsku s překvapivou naléhavostí demonstrují, jaký vliv má kulturně-civilizační základna na materiální stránky života lidí: udržitelný život se ztrácí v nedohlednu, a dokonce jsme „najednou“ zaskočeni starostmi o náš vlastní.
9
Makroekonomická stejně jako humanitární realita i projevy kulturního a sociálního pnutí ve společnosti jsou relevantními doklady skutečnosti ve vztahu k industriálnímu dědictví: jde totiž o působení a exploataci společenských sil a různorodých zdrojů, zapojených do tvorby a přivlastňování hodnot, na kterých spočívá život člověka; revidovaná teorie udržitelného života je politicko-ekonomickým modelem přítomného a budoucího vývoje života lidstva na zemi, jehož východiskem je zajišťování potřeb současných generací takovými způsoby, které neohrozí naplnění potřeb generací příštích; jako takové jsou uvedené společenské vztahy a připomenutá působení sil a střety o využití zdrojů jejím základním tématem. Stejné události současně ukazují, že zavedené normativní teorie udržitelného života trpí vážnými nedostatky. Je třeba vrátit se až k původní existenciální definici WCED („Brundtland Report“) z roku 1987 a doplnit mezi východiska udržitelného života kulturně-civilizační hodnoty, aby se existující politická, aktivistická i podnikatelská agenda stala legitimní vědeckou teorií.
10
(a.ii) Bez ohledu na revizi, modelem udržitelného života je z podstaty výrazně uzavřený systém – ekosystém, ale stejně tak i systém ekonomický. Spotřeba je v takovém
kontextu zjevným protimluvem: ve vztahu k přírodním zdrojům je to skutečnost známá, alespoň v programové rovině jsou prosazována čtyři základní pravidla spotřeby, která je třeba dodržovat, má-li být život udržitelný: omezovat spotřebu – spotřebovávat především to, co je obnovitelné – recyklovat – minimalizovat odpad = obnovovat statky.
Stavbám, které pozbyly svůj účel, se však obdobný přístup vyhýbá. Je-li argumentem vyšší finanční náročnost rekonstrukcí a konverzí ve srovnání s novostavbami, chybu je třeba hledat – a odstranit - nikoliv u stavebních substancí samotných, ale ve východiscích přístupu k nim. Úkol směřuje k návrhovým a realizačním technologiím konverzí, a ještě víc do oblasti daňové zátěže spotřeby na jedné straně a práce na straně druhé.
11
Připomenutá hodnota (a.ii) hmotné substance nejen průmyslových úhorů v neposlední řadě obnovuje málem zapomenutá východiska kreativního procesu architekto- nického návrhu – jakkoliv v modifikované podobě.
12
Z pohledu architekta je průmyslový objekt, stejně jako areál, který pozbyl svůj účel, v prvé řadě formou, která ztratila svůj obsah.
13
Jádrem konverze objektu je nalezení nového a vytvoření „udržitelného“ vztahu mezi novým obsahem a formou, která se zachovala.
14
Zdá se, že toto je paradigma udržitelné architektury, a současně předloha udržitelného rozvoje z architektonického hlediska.
15
Rezignace architektů na kompetenci celostního přístupu souvisí zřejmě – vedle obecné specializační tendence postmoderní doby – s interpretací konceptu udržitelného života rétorikou ekologických aktivistů a energetických lobbistů a nechtěně se podílí i na současném málo uspokojivém přístupu k industriálnímu dědictví.
16
Nabízí se předpoklad, že obnova celostních východisek profese architekta se stane součástí revize modelu udržitelného rozvoje – a v jeho rámci také přístupu k průmyslovému dědictví.
17
Soulad skutečnosti a předpovězené teorie (b) procesů vzniku i revitalizace a konverze deprivovaných lokalit a role inherentních produkčních faktorů v těchto procesech konečně dokládají příklady úspěšných sanací slumů jihoamerických metropolí.
18
Jihoamerické „favelas“ byly vybrány jako příklad v rámci široké platformy různorodých lokalit, spojených charakteristikou ztráty nebo snížení poskytovaného užitku, protože podstatou zásahů, které nastartovaly jejich sanaci je vklad, respektive aktivace kulturně-civilizačního, případně sociálního kapitálu. To je činí výjimečně průkaznými ve srovnání s obvyklými komerčními konverzními projekty, které fungují na ekonomickém principu, a v jejich rámci přidaný produkční faktor je vždy zákonitě alespoň zčásti materiální.
19
20
21
