Zápisky z Mallorky 23. 2. – 5. 3. 2016 1. den – cestovní Je to už pořád dokola, ráno před pátou vstávat, pak 6:20 autobus, 11:15 letadlo a coby dup je ve dvě odpoledne člověk na hotelu. A co dál? Normálně se dá stihnout v půl čtvrté na kolo a objet si aspoň prvních šedesát. Letos jsem se rozhodl, že si kola užiju dost a šel se proběhnout na můj oblíbený Cap ….. Bylo z toho pěkných 18 a půl kilometru a docela jsem vzal zavděk možností si naložit nohy do chladné mořské vody, trošku bolely, potvůrky. Měl jsem sto chutí tam vlézt celý, zvlášť když vedle mě skočil šipku mládenec ještě starší než já. I takoví tady jsou. Sluníčko ještě hřálo, i když je únor, tak se teplota šplhala ke dvacítce a voda má svých 16 až 17 stupňů. Pak už jen kolotoč drobných činností, vybalit, nachystat, podepsat a jít na večeři. Pár známých tady je, někteří z kluků mě i vykají. Jsem tady už trošku za exota. Ale což, po jednom místním pivu na dobrou noc stejně usínám jak špalek, ani si zuby nestačím vyčistit. Čeká mě ještě hezkých těžkých jedenáct dnů.
Den druhý Ten se nesl ve znamení krásného dne. Vyjížďka na kafíčko do překrásného městečka na břehu moře. Sa Rápitá, jeden z mála dnů kdy jsem tudy projížděl a vítr mě nesfoukával z kola. Nová kavárnička s výhledem na moře a průměrným (budu shovívavý) kafem. Když je hezky a vyhříváte se v závětří tak leccos odpustíte. Jen zpáteční cesta, který ďáblík mě nahlodal. Odboč doleva! Delší cesta, odměnou byl vítr přímo do protivky. Nádhera. Po necelých 85 kilometrech se zaslouženě vyvalím v bazénu a chladím bolavé nohy. Odměnou budiž zážitky ze společné vyjížďky většiny ostatních. Nějaký zoufalý přistěhovalec z „kulturních“ států byl okouzlen skupinou cyklistů a nasypal jim jako pozdrav desítky rýsováčků do cesty. Rekord byl jedenáct v jedné gumě a kdo jiný než Ivan Šípal byl příjemcem. I taková je multikulti Mallorca. A to je to multi většinou národnosti německé a ostatní evropské. Hezké české slovo existuje – ksindl a lůza. Je tady krásně!
Den třetí – testovací Ráno začalo pršet, docela zhusta. Vojtovi spolupracovnici chystali zařízení pro zátěžové testy v tom největším dešti. Vylévali vodu ze střechy stanu a snažili se zůstat aspoň trošku v suchu. Předpověď s ničím takovým nepočítala ale to už je klasika. Test jsem upřímně řečeno odfláknul. Jednak mám ze včerejška odřenou prdel a druhak už první hodnota laktátu 2,2 mmol je nic moc. Takže spíš budu důvěřovat testu z Kořence. Po obědě se udělalo hezky, dám si ale raději volno. Půjdu se proběhnout kousek po pobřeží směrem na Palmu, je to po rovině a můžu se kdykoliv otočit směrem domů. Mám dneska navíc masáž, tak to bude o to víc relaxační den. Zítra už si objedu nějakou pěknou stovečku, mohlo by se jet do Petry na pomeranče. Tam je pohoda, kafíčko a zákuseček k tomu. Uvidíme.
Nicméně. Takový výlet do Palmy proti větru by neměl být nejhorší co člověka mého věku a rozpoložení může napadnout. Deset kilometrů tam, zpátky s větrem v zádech (a to pořádným) se nepočítá do celkové doby tréninku. To je každému jasné. Takže procházka. Masáž, která následovala, mě trošku oživila. Ze zombie do vegetativního stavu. Takový byl třetí den, vynechal jsem večeři, lahvinku vína a relax při psaní zápisků z tohoto krásného dne. Čtvrtý a pátý den pěkně dohromady Spojení dvou dnů není jen otázka relativně stereotypního programu, který tady zažíváme. Včerejšek byl můj první výlet ve skupině, 120 kilometrů je hezká projížďka. Žádné bláznění, tempo přiměřené tomuto období. Zpestřením je jen výšlap na jeden z nenápadných kopečků – San Salvador. Nahoře je klášter a hotel. Taky kavárnička a dostanete se tam po necelých šesti kilometrech stoupání s průměrem cca 8%. Nevím, jak se to počítá. Měl jsem pocit, že když tam těch 8% na Garminu naskočilo, bylo to něco jako příjemný oddychový úsek. Pořád se tam motaly číslice nad 9 a docela často i dvojciferné. Ve sjezdu byla pak hrozná zima, zatáhlo se a zkřehlým rukám se nechtělo ani brzdit. Cesta zpět ubíhala svižně. Jen počet lidí, kteří se drali na špici tahat, se výrazně zredukoval. Jako normálně. Kilometr od našeho hotelu je moje oblíbená hospoda Nito Bar. Tam jsem zakončil vyjížďku. Dobrá volba, při představě pití kvalitního regeneru s banánovou příchutí se mě dělalo nevolno. No a na to navazuje ten den další. Víceméně začal už v noci. Zvedl se vítr a odnášel všechno, na co přišel, věci z balkónů poletovali po okolí a plastové židle a stoly tamtéž hrkali po dlažbě. Konečně! Už jsem myslel, že budu mít smůlu a nedočkám se pořádné středomořské vichřice. Ráno jsme se s kolegou z pokoje domluvili, že si zajedeme jenom na kafe. Na regenerační výlet. Měli jsme štěstí, je únor a většina hospod v oblíbených destinacích je ještě zavřená. Tak jsme museli vzít zavděk až hospůdkou po cestě zpět. Další naše štěstí bylo, že předpověď počasí vyšla skoro na minutu přesně. S malou výjimkou, předpověď hlásila déšť a ne kroupy. Příjemná masáž ledovými krystaly ale netrvala dlouho a přešla v déšť střídavě hustý a střídavě silný. Takže taková je Mallorca v únoru, máte-li štěstí. Máte-li štěstí, zmoknete, zmrznete, bolí vás zadek, nohy, a když pak večer dáte lahvinku, tak i hlava. Já jsem ho dnes měl.
Další den – výlet na Formentor Něco ze zeměpisu. Formentor je nejsevernější výběžek ostrova a stojí na něm maják. Funkční ještě. A taky je to svým způsobem výzva. Je to z místa našeho ubytování a zpět zhruba 200 kilometrů. Zhruba proto, že to může být od 190 do 220. Podle toho kudy jedete tam a taky zpět. Což dopředu nikdo neví, ani garant kempu. Rozhodnutí se tvoří pravděpodobně postupně podle nálady a výrazu skupin, které se tohoto výletu účastní. Není úplně správné na začátku prozrazovat konec. Ale spáchám hřích. Letos to bylo 210 kilometrů. Bylo hezky, my co jsme vyjížděli už v devět ráno, jsme nezmokli. Teplota příjemná, šest stupňů je na probuzení a nabuzení organizmu optimální. Asi. Nemůžeme si moc vybírat, je to prostě tak. Celou cestu si hlídám tepy, den bude dlouhý a každá odchylka, hlavně tedy nahoru, se projeví negativně. Jedeme prvních sedmdesát kilometrů příjemnou rychlostí okolo třiceti kilometrů v hodině. Je sice zima, ale aspoň moc nefouká vítr. Vršky hor jsou po ochlazení pěkně zasněžené a to nám zvedá náladu. Pod první kopec přijíždíme relativně svěží, tak nic neřeším a pěkně se řadím na konec skupiny. Naštěstí máme podobné cíle dva, tak celou cestu vykládáme, střídavě chválíme počasí, haníme počasí a v klidu se dostaneme přes všechny kopce až do cíle první části. K majáku. Počasí drží, tak se rozhodnu pokračovat i zpět, přes moje původní rozhodnutí se svézt autem. Je fakt, že zpáteční cesta probíhá pod vedením rychlejších skupin a pod 35 km/hod. nejdeme. Únava se ale začíná projevovat, cukr v krvi rapidně klesá a pár jedinců je docela nevrlých. Mě to je celkem jedno, jsem už otrkaný a nejdůležitější, že nemusím na špici tahat. Tak si spokojeně dojedu až k hotelu. S několika málo podobnými jsem dokonce veřejně pochválen. Ve stylu, že jsme příjemně překvapili, že jsme dojeli. To je pravda. Moudro žádné nemůže nikdo čekat. Po takových akcích se moudra smrskávají na jednotlivosti. Třeba, že jsme měli štěstí a pršet zase začalo až pět minut po našem příjezdu na hotel. Jestli to má Vojta takto zmáklé, nevím. Ale má asi štěstí. I na nás.
Den volna a den další Den volna je standardně zařazován po pohodovém, ale dlouhém výletu na maják. Každý si ho udělá po svém. Někdo jede na kolo trénovat, někdo se jen svézt na kafe. Já už mám o svém volném dnu jasno dlouho dopředu. Ležím v posteli, jdu později než obvykle na snídani a zase ležím v posteli. Maximálně masáž. Tou jsem nepohrdl ani letos. Novinka byla návštěva vyhlášené místní restaurace, oblíbené místo Zdeňka Štybara. Super maso, předkrmy a víno. Pochutnali jsme si a vypadli z toho klasického hotelového stereotypu. Jen nevím, jestli byl problém v počtu lahví vína nebo v množství česnekových specialit. Už ráno po probuzení bylo jasno, že dnešní den nebude tím nejlepším, který mě tady potká. A nebyl. Už proběhnutí se po pláži nevěstilo nic dobrého a po rozjetí se na kole bylo jasno. Budu trpět. Nebýt toho, že na tu část ostrova jezdím rád a počasí bylo exkluzivní, nejel bych. Neměl jsem jet. Tři kopce, které se nám postavili do cesty jsem protrpěl a přejezdy mezi nimi taktéž. Na zastávce na kávičku jsem seděl jak hromádka neštěstí a jen kousek Jirkovy bagety mě asi zachránil od totálního rupnutí. Naštěstí jsme to měli už jenom 25 km do cíle. Dojel jsem na hotel, schladil nohy v bazénu a lehce se protáhl. Po sprše jsem zalezl do postele a jsem tam ještě teď. Ani se mně nechce na večeři. Ale budu muset. Něco lehkého musím sníst, na sílu. Jako všechno dnes. A půjdu brzo spát a alkohol nechci dneska ani vidět. Naštěstí mám v ledničce pár piv a jedno si dám. To je povolené jako regener a doplnění iontů. A snad mě to i napraví ten můj stávkující žaludek. Uvidíme… Další den, už nepočítám kolikátý Po včerejším očistci jsem prospal dvanáct hodin. Naštěstí to pomohlo, spánek je nejlepší regenerace. Pořád to všem opakuji a teď jsem si to potvrdil. Čekala nás etapa na rozjetí, na konci se bude spurtovat. Slovy klasika říkám, že se mně to netýká. Ale jedeme docela svižně. Až do té doby než se nám do cesty postaví kopec. Randa se jmenuje, možná nejmenuje, ale leží nad stejnojmennou vesničkou a všichni si ho jako takový pamatují. Hnusný kopec, zařekla jsem se, že na něj nikdy už nepojedu. Pár let jsem to vydržel dostát tomuto slibu. Až dnes jsem podlehl a zase to bylo stejné jako vždy. Šest kilometrů trápení, po včerejšku navíc ještě s dozvuky slabšího žaludku. Musím ale uznat, že počasí nahoře bylo snad poprvé přívětivé. Teplo, sluníčko, vítr nefoukal a kafe bylo excelentní. Hezký den, uvidíme co zítra. Asi ale budeme sedět zase na kole.
Když je na Randě sranda
Předposlední den Po snídani hodnotím situaci jako zralou na odpočinek. V jeho rámci se jdu proběhnout, a protože už nemám moc slov, tak to shrnu obrazově.
Začátek u hotelu, klídek a pohoda
Na promenádě ani noha. Balneario – jinak také super orientační bod je také zavřené.
Tam kdesi do dálky a tudy poběžím
Na stromech je vidět, proč jsou všichni zalezlí
Vlevo loděnice, kde se bude pořádat jeden ze závodů světového poháru v jachtingu a vpravo nepovedená fotka – původně se to mělo pěkně zrcadlit.
Vilky na přímořské promenádě jsou zatím ještě prázdné, některé na prodej, pokud máte zájem. A cestička mezi nimi vedoucí někam.
Někam k pláži, hezké ale teď začátkem března ještě poněkud špinavé. A další cesta někam mezi vilky
A toto už je poslední část cesty tam, cestičky mezi kaktusy a pohled zpět odkud jsem vybíhal
Pohled na celou zátoku, úplně vlevo je Palma. A z hotelu vyjíždí tajemné auto plné řemeslníků. Pracují před začátkem sezóny, začíná myslím až začátkem května
Cílové foto po necelých deseti kilometrech a nejkratší cestou zpět. Kvůli tomuto, na balkóně se dá sedět v závětří až do večeře. Což jdu spáchat. Konec dnešního obrazového zpravodajství. Poslední den před odletem Jako obvykle bývá poslední regulérní den zasvěcený takzvané královské etapě. Jede se přes hory, odhodlanější se jedou podívat i do přístavu Sa Calobra. Cesta tam i zpět po stejné silnici, převýšení cca 1000 metrů na deseti kilometrech. 5íká se, že kdo nebyl v Sa Calobra, nebyl na Mallorce. Já už jsem tam byl. Kdysi dávno. A už snad nikdy. Neb ať jedete, z které strany chcete, převýšení na 150 kilometrech trasy se dostává k 3000 metrům. Obdivuhodné, že se tam dokonce někteří těší. Cyklistika je krásný sport. Takže zpět k mým dojmům. První kopec na Luc v pohodě, s kamarádem Pavlem jedeme, kecáme a nemáme žádnou krizi. Sice na chvostu skupiny ale je jaro a jsme tady na dovolené a není to závod. Vědět to, že po přestávce na kafe neotočím klikama a tepy budou směřovat k maximu, ani bych nezastavil. Někdy funguje občerstvení úplně naopak než by mělo. Další dva kopce se trápím totálně, nepomáhá vůbec nic. A navíc v Buňole, kde na náměstí mají dobrou kávu a zákusek obstará vždycky Terezka v místní pekárně, výměnou za kafe nebo čaj, je zataženo a poměrně chladno. Že by dnes žádná pozitiva? Naopak. Všichni jsme se potkali, dojeli do hotelu zdraví, někteří už hodně unavení, ale už na oficiálním ukončení plní dojmů a dobré nálady. Tak to tady je. Večerní rozloučení se určitě v místním kubánském baru protáhne do časných ranních hodin. To se mě netýká, o půlnoci jdu spát a zítra se před odletem ještě půjdu naposled projet. Jen tak, na kafe. A snad se donutím před odletem shrnout krátce o čem to tady je. Jasné je, že nejen o cyklistice, o závodění, trénování. Uvidím, snad mě něco napadne. Odletový den a den poté Poslední den se každoročně straním většího kolektivu a snažím se dodržovat svoje, dlouhými lety pobytu zde, osvědčené rituály. Stejně tak letos odjíždím na kávičku do Cala Pí. Vesnička na útesu s krásnou zátokou, už jsem tam na začátku kempu byl. To jsme zmokli. Přidává se Jirka, opravdu pojedeme pohodové tempo. A už po cestě semeleme skoro všechno, včetně kvantových počítačů. To k tomu patří. V cíli vyjížďky už je otevřená restaurace, dáme kávičku, pivo (Jirka colu), pak další kávičku a bagetku a najednou cítíme jak už má březnové slunce sílu. Lehce připeklí se tak vydáváme na zpáteční boj s větrem, zašijeme se do zahrádek (Zahrádek?) kde tolik nefouká. Poslední sjezd k pobřeží si užíváme. Potkáváme „náhodou“ kluky ze Slovenska, objevuji novou super hospůdku. Pak už jen příprava na odlet, balení, loučení a letiště, letadlo tam, letadlo ven a kousek cesty autem a jsme doma. Takové nudné řádky na konec. Ale asi to tak má být. Nejen tělo musíme chvíli nechat
odpočívat, také mysl je potřeba zklidnit a po těch více jak deseti dnech je to opravdu potřeba. Tak zase někdy příště. P. S. Většina zápisků a poznámek vznikal přímo po skončení tréninků či jiných událostí. Proto omluvte slohové a pravopisné chyby. Styl psaní je také poplatný ve stavu, ve kterém jsem v tu chvíli byl. Ať už únavy z nekonečného výletu na maják, či likvidace hořících B52.
A ještě souhrn kilometrů za celý pobyt: Aktivity Kilometrů celkem Na kole Běh
Km Nadmořská výška získaná 953,14 9036 868,74 8672 84,4 364
