ZÁPISKY legionáře Ferdinanda Filáčka
GEN. JANIN V první části textu shrnuje autor jemu tehdy známé informace o gen. M. Janinovi, zbývající dvě třetiny dokumentu jsou líčením jeho osobních prožitků a postřehů z období služby v generálově osobní stráži.
Gen. Janin, vrchní velitel čsl. armády a spojeneckých vojsk na Rusi, narodil se 21.10.1862 v jižní provincii Francie na statku Izardo. Po nabytí předběžného vzdělání věnoval se vojenskému povolání, v němž roku 1910 dosahuje hodnosti plukovníka generálního štábu. V této hodnosti je poslán do Petrohradu k dalšímu studiu na vysoké válečné škole a také ke studiu vojenských poměrů carského Ruska, tehdejšího to spojence Francie. V Rusku pobyl až do roku 1912, v kteréžto době pilného studia ruských poměrů stal se z něho oddaný přítel slovanstva a později, hlavně za světové války, významný poradce francouzské vlády v řešení otázky samostatnosti československého státu a formování naší čsl. armády v zahraničí. Po vypuknutí války nalézáme jej v první bitevní linii v čele brigády alžírských střelců, se kterou se vyznamenal zejména v historické bitvě na Marně, kde po celý týden úspěšně odrážel útoky početně mnohem silnějšího nepřítele. Koncem roku 1914, po stabilisaci francouzské fronty, byl jmenován generálmajorem s určením pro hlavní generální štáb, k němuž přidělen v srpnu 1915. V hlavním stanu maršála Jofra zastával funkci gen. majora řídícího operace na franc. frontě až do konce března 1916, kdy bylo rozhodnuto francouzskými vojenskými a vládními kruhy vyslati jej jako šéfa francouzské vojenské mise do Ruska, s určením voj. poradce v ruském hlavním stanu. K této odpovědné funkci byl přímo předurčen pro své vynikající znalosti ruských poměrů, které studoval již jako mladý důstojník. Počátkem dubna 1916 nastupuje nebezpečnou plavbu mořem, hemžícím se německými ponorkami a minami, do Ruska, jehož břehů dosahuje koncem měsíce dubna 1916. 25.května 1916 přijíždí do hlavního stanu ruské armády v Mohilevě, kde je vřele uvítán vrchním velitelem gen. Alexejevem a poté přijat samotným carem. Car Mikuláš jej zná již z doby, kdy studoval na vysoké škole válečné v Petrohradě, je mu velmi nakloněn a nazývá jej svým přítelem. Již v hlavním stanu je informován generálem Alexejevem o počátcích osvobozovací akce Čechů a Slováků v Rusku a vzápětí se seznamuje s poslancem Dürichem, vyslaným tehdy do Ruska tajným ústředím českého revolučního výboru k usměrnění politického vývoje našeho revolučního hnutí na Rusi. Svůj dojem ze setkání s poslancem Dürichem vyjadřuje ve svých pamětech takto: "Pan Dürich je obstarožný muž, zámožného vzezření a zdá se, že je sám sebou spokojen." Dürich vykládá gen. Janinovi o politickém věhlasu, kterému se ve vlasti těší a svoje poslání podkládá tvrzením, že 70% českého národa stojí za jeho myšlénkou těsné spolupráce s Ruskem pod svrchovaností cara Mikuláše a s konečným cílem utvoření českého království s některým ruským velkoknížetem v čele jako králem. K tomuto stanovisku staví se gen. Janin kriticky a zdrženlivě vzhledem ku svým dobrým znalostem poměrů v germanofilských kruzích vládních, ovlivňujících samotného cara. V srpnu 1916 přijel do Ruska Štefánik, tehdy v hodnosti majora francouzské armády s posláním od profesora Masaryka, dlícího tehdy v Londýně. Štefanikovo poslání mělo za účel konsolidovat čs. revoluční hnutí na Rusi hlavně po stránce vojenské a sjednat přepravu čs. dobrovoleckých kontingentů na francouzské bojiště. Gen. Janin nejen že projevuje plné porozumění pro poslání Štefanika a politickou směrnici prof. Masaryka, ale také velmi vlivně jej podporuje v hlavním stanu ruském a u samotného cara, jemuž Štefanika představuje. Tehdejší vláda Stürmerova s mi2
nistrem zahraničí Priklonským různými intrikami znesnadňuje práci Štefanikovu a ustavuje čsl. komité s Dürichem v čele, které má postupovat v osvobozovací akci podle směrnic této vlády. Tato skupina lidí měla prostřednictvím Rasputina podporu přímo u dvora carova a byla jí vyplácena státní pokladnou podpora 8 000 rublů měsíčně. Toto opatření Stürmerovy vlády směřovalo fakticky k paralyzování čsl. hnutí na Rusi a odporovalo zásadám a příkazům Masarykovým zachovat naprostou finanční nezávislost našeho revolučního hnutí. Generál Janin velmi intenzivně podporuje Štefánikovy snahy po očištění našeho hnutí na Rusi od těchto germanofilských vlivů a soustavným informováním vrchního velitele generála Alexejeva podařilo se mu pohnouti jej k vydání rozkazu o zrušení tohoto komitétu a odejmutí státní finanační podpory poslanci Dürichovi. Současně vydává gen. Alexejev na přání gen. Janina povolení Štefanikovi k sestavení náborové komise jak pro nábor do čsl. armády, tak i pro práce na obranu. Tímto energickým zásahem gen. Janina byl dán našemu hnutí směr hájený národní radou v Paříži v čele s prof. Masarykem. Poslanec Dürich, který toto opatření velmi těžce nesl, byl ze spolupráce na této základně vyloučen. Dürich nazval tehdy Štefánika rakouským špionem a byl nucen pod tlakem gen. Janina při konfrontaci a zákroku ministra dát Štefánikovi satisfakci a urážku tuto odvolati. Gen. Janin spolupůsobil k tomu, že Dürich byl z nároku rady vyloučen a Štefánikovi vystavuje jak depešemi francouzské vládě, tak i ruským kompetentním kruhům, to nejlepší vysvědčení a dociluje u gen. Alexejeva, že vyznamenává Štefánika řádem svatého Vladimíra. Počátkem března 1917 připravuje v Rusku půdu pro hlášený příjezd prof. Masaryka, poněvadž jak sám prohlašuje, je přesvědčen, že jedině osobnost pana Masaryka je sto udělati pořádek ve vedení a poměrech čs. hnutí na Rusi. (Za carské vlády nebyl příjezd Masarykovi do Ruska povolen.) Naléhá u vrch. velitelství, aby část kontingentu čsl. dobrovolců byla transportována na francouzské bojiště, poněvadž je toho názoru, že z mezinárodních důvodů je třeba, aby účast čsl. armády na tomto bojišti byla co největší. Tomuto stanovisku upírají důležitost jak osobnosti na velitelských místech vojenských, tak i politických, snad z důvodu prestiže Ruska v řešení otázky čsl. samostatnosti. Počátkem roku 1917 ujímá se velmi energicky asi dvanácti set Čechoslováků zajatých Rumuny na rumunském frontě a dislokovaných v Kišiněvě za neobyčejně bídných poměrů jak hospodářských, tak i zdravotních. Posílá do tohoto tábora lékaře z francouzské vojenské mise s potřebnými sanitními prostředky a stravování těchto zajatců nařizuje provádět na účet a útraty francouzské. Současně zařizuje potřebné kroky, aby tito zajatci byli předáni ruským vojenským úřadům za účelem dobrovolného vstupu do čsl. armády, což bylo také provedeno. 7.června 1917 setkává se poprvé s prof. Masarykem v Kievě; dojem jaký naň prof. Masaryk učinil vyjadřuje doslovně takto: Cítíš ihned, že je to muž vynikající, vysoký, štíhlý s jemnou hlavou, distingovaným vzezřením. Jeho popularita, jak jsem byl už napřed zpraven velmi značná mezi zajatci a ruskými Čechoslováky, dodala propagandě síly a působivosti. Jeho autorita, jeho osobnost, před níž se všichni skláněli, zatlačily do pozadí intriky a osobní ambice, které před jeho příjezdem do Ruska byly čsl. hnutí nepřekonatelnou překážkou.
3
Koncem června 1917 navštěvuje čsl. brigádu, soustředěnou v úseku u Cecové a konstatuje v depeši franc. vládě, že čsl. vojsko je jediným ostrovem pořádku a kázně uprostřed vlnobití prchající ruské armády a tuto svoji přednost ukázalo skvěle v následujících dnech u Zborova. (Před bitvou u Zborova byla brigáda poprvé soustředěna, do té doby působila jen ve výzvědných oddílech) Svou funkci šéfa francouzské mise opouští koncem září 1917 a před svým odjezdem dosáhl na několikeré naléhání souhlasu od tehdejšího vrchního velitele gen. Duchonina k transportu 1200 čsl. dobrovolců do Francie přes Archangelsk. Tuto intervenci provází poznámkou, že by si Rusové nechali raději koleno vrtat, než propustit ze svého území Čechoslováky. Po návratu do Francie byl dnem 19. 2. 1918 jmenován vrchním velitelem čsl. armády současně s vydaným dekretem francouzské vlády o autonomii naší armády a uznáním naší národní rady jako představitelky budoucího čsl. státu, státu válčícího na straně Dohody proti centrál. mocnostem. Tato autonomie měla neobyčejný význam pro armádu v Rusku, která měla být odzbrojena. Projížděje Amerikou, Anglií a při návratu do Francie konstatuje, že Masaryk vykonal v těchto státech obrovskou práci; nejen že přesvědčil vůdčí státníky o našem právu na samostatnost, ale také vyvolal přesvědčení, že samostatnost Čechů a Slováků je nutná v zájmu dalšího nového vývoje Evropy. Prvním činem po návratu do Francie bylo, že vymohl na ministerstvu války Štefánikovo jmenování plukovníkem a záhy po různých obtížích titul brig. generála. (Do té doby byl Štefánik majorem). Ve Francii ujímá se organizace našich pluků a po zprávách o vystoupení naší armády na Sibiři, vydatně podporuje E.Beneše v jeho snaze získat lodi pro převoz sibiřské armády do Francie. Praví ve svých vzpomínkách, že vystoupení československé armády na Sibiři a její úspěchy budí ve Francii hluboký úžas 1 a dodává, že tito Čechoslováci mají právo na zvláštní vděk svého národa za jejich utrpení, hrdinské činy a vojenskou slávu, získanou obsazením Sibiře. Po dohodě E.Beneše, Štefanika a francouzského náčelníka gen. Alby bylo rozhodnuto vyslati gen.Janina na Sibiř ve funkci vrchního velitele všech operujících spojeneckých vojsk na území Sibiře. Usnesení toto nese datum 25.7. 1918. Instrukce, které obdržel od francouzské vlády byly: Znovuzřízení kontinuity na sibiřské dráze a vytvoření husté sítě opěrných bodů, schopných postavit hráz německé expanzi na východ. Po stabilizaci těchto pozic a jejich obsazením ruskými a spojeneckými vojsky, přepravit čsl. armádu ze Sibiře do Francie. 28.srpna 1918 opouští na lodi Mont Vermont břehy Francie a nastupuje dalekou a nebezpečnou cestu k naší armádě v Sibiři. Po krátké zastávce v New Yorku, které používá k rozhovorům s Masarykem a k návštěvě pres. Wilsona, opouští na lodi Siberia Maru Ameriku dne 7.října 1918. 24.10. připlul do Yokohamy a po třídenní zastávce, které použil k navázání styků s japonským gen. štábem a k návštěvě japonského císaře, odjíždí 12.11. z Japonska a přistává v přístavu Vladivostockém 16.listopadu 1918.
1
Přes to, že Paříž byla ohrožena něm. armádou vzdálenou 80 km. (pozn. F.F.) 4
(Nutno podotknout, že při svých stycích s nejvýznačnějšími osobnostmi Japonska vyvinul mimořádné úsilí pro získání jich k spolupráci s Čechoslováky v Sibiři. Zejména též urguje všechny objednávky zbraní a oděvu učiněné naší sibiřskou armádou v Japonsku.)
Teď necháme zatím nového našeho vrchního velitele gen. Janina v komfortně zařízené kabině lodi Siberia Maru v přístavu Vladivostockém pod ochranou spojeneckých válečných křižníků a zmíním se stručně o tom, jak jsem se do jeho osobní stráže dostal, resp. jak k jeho vlaku byla naše strážní eskorta přidělena. Byl jsem přidělen k nově se tvořícímu 4. praporu 5. pluku jako instruktor a po bojích na východní Ussurijské frontě byl náš prapor ubytován v Nikolsku Ussurijském. Po odjezdu 7. a 8. pluku a tří praporů 5. pluku na západní bojiště, očekávali jsme také rozkaz k odjezdu na frontu. Tu místo toho v prvních dnech listopadových 2 přišel rozkaz, aby prapor sestavil četu o síle 50 mužů včetně 6 poddůstojníků pro osobní stráž gen. Janina. Podle rozkazu měli být vybraní mladí a stateční dobrovolci, kteří se dobře chovali před nepřítelem, poddůstojníci pak s velmi dobrou kvalifikací. Prapor nastoupil, velitelé rot přečetli rozkaz podepsaný gen. Čečkem a současně vyvolávali jména bratří, mezi nimiž také: Prudič Bohumil 3 , střelec Škorpil Emanuel a desátník Filáček Ferdinand, čímž provedeno bylo naše zařazení k jeho eskortě. Velitelem oddílu ustanoven poručík Valenta. Několik starších bratří pak bylo přiděleno do funkcí pomocných, jako kuchař, švec, sluha br. Por. Valenty a četař br. Vítek jako účetní (nyní úředník Legiobanky). Odjeli jsme týž den do Vladivostoku, kde jsme byli ubytováni ve vagoně připraveného zvláštního vlaku. Dostali jsme zbrusu nové stejnokroje šité na míru, 2 těžké kulomety a 6 automatických pušek Luise (Lewis), několik beden střeliva a francouzských ručních granátů a takto ustrojeni a vyzbrojeni očekávali jsme příjezd gen. Janina, jenž přijel - jak už jsem uvedl 16.listopadu 1918. Při uvítání byla naše četa postavena na pobřeží pod ruskou admiralitou, kde jí bylo vykázáno mezi ostatními spojeneckými oddíly místo. V ústrety vyjela generálům (neboť s ním přijel také gen. Štefánik) čsl. loď „Smělčak“, bohatě vyzdobená. Na ní přibyl potom ke břehu gen. Janin s gen. Štefanikem, vítáni diplomatickými zástupci, představiteli ruské vlády a naší armády. Povel k poctě zbraň, vlevo hleď, plukovní hudba 5. pluku hraje „Kde domov můj“ a Marseilaisu a už k nám přistupuje gen. Janin s gen. Štefanikem a se zástupci naší armády. Vítá se s námi „Na zdar bratři“, celá četa jedním úderem odpovídá „Zdar“ a Štefanikovi kanou slzy po tvářích. Ten pozdrav jeho nás chytil, byl srdečný a procítěný, vyjadřující radost z našich úspěchů a uznání těm, kdo v těžkých dobách konali povinnost českého člověka. Po uvítání je ubytován gen. Janin v domě na Světlanské ulici proti štábu čsl. armády. Byli jsme svědky jeho horečné činnosti, stálých 2 3
roku 1918 (pozn. D.F.) Bohumil Prudič se stal později švagrem F. Filáčka (pozn. D.F.) 5
porad se spojeneckými diplomaty a se zástupci naší a japonské armády. Byla doba velikého napětí, Kolčakův převrat v Omsku, 4 ve Vladivostoku opět příznaky bolševického hnutí, jsme v neustálé pohotovosti. Štefánik odjíždí na západ pod ochranou franc. koloniální roty a my s gen. Janinem odjíždíme 30.listopadu. K naší soupravě „Pulmanových“ vozů sestávající ze 4 vozů osobních, 1 kuchyně a 2 amerických nákladních vagonů jsou připnuty 2 americké lokomotivy; na přední lokomotivě je upevněna naše vlajka, rozmístěny kulomety a stráže. Dostáváme třetí zvonění a vyjíždíme na západ. Jedeme rychlostí expresu a při projíždění hlavními sibiřskými městy jsme vítáni hudbou, čestnými rotami a zástupci ruských měst, úřadů a vojska. Při jedné takové zastávce praví, že by mu působilo větší uspokojení, kdyby těch parád ruských bylo méně a více vojáků na frontě. V Čitě máme čtyřdenní zastávku, které používá gen. Janin k interwievům u japonského generála Oba a atamana Semenova 5 , aby urychlovali transporty munice pro armádu na front a urovnává telegraficky konflikt mezi Semenovem a Kolčakem. 7.prosince v noci, za 38° mrazu, odjíždíme z Čity dále na západ. 13.prosince 1918 přijíždíme do Omska. Po oficielním uvítání celou řadou vojenských a civilních hodnostářů přesunuli náš vlak na městské nádraží, kde stojíme do 23.prosince. Den před naším odjezdem dále na západ máme plnou pohotovost, poněvadž bolševici se pokusili obsadit nádraží, zajatecký tábor, věznici a stanici Kolumzino. Povstání bylo však ještě téhož dne likvidováno kozáky za účasti Zajíčkova oddílu (tajná policie). Gen. Janin se podivuje, jaká spousta je v Omsku různých ministrů, generálů a jejich štábů a konstatuje, že čestných lidí je mezi nimi velmi málo. O Kolčakovi praví, že to je člověk nervově předrážděný až hysterický a vyslovuje přesvědčení, že se u vlády dlouho neudrží, zvláště usměrňují-li jej lidé typu gen. Lebeděva, kterého považuje za naprosto neschopného ve funkci náčelníka hlavního štábu a dodává: „Terén pro bolševickou agitaci zcela připravený“. Před odjezdem na front konferuje s gen. Štefánikem, jenž se vrátil z Jekatěrinburku. Štefánik po seznání situace na frontě navrhoval plán brzké ofenzivy na Perm, Vologdu a Archangelsk, odkud by chtěl čsl. armádu dopravit do vlasti. Má za to, že i kdybychom všichni zahynuli při této operaci, bylo by to dekorativnější, než ústup na východ do Vladivostoku, který považuje vzhledem k bouřlivé situaci Sibiře za neproveditelný. Generál Janin tento plán úplně zamítá a prohlašuje, že nepřijel na Sibiř proto, aby nechal čsl. armádu vykrváceti, ale aby ji přivedl pokud možno v plném stavu domů 6 a to cestou východní přes Vladivostok. 23. prosince večer odjíždíme z Omska na západ, jedeme však žalostně pomalu a do Čeljabinska přijíždíme 25.12. Na nádraží čestné roty, hudba a k vlaku přichází gen. Syrový v doprovodu gen Diterichse 7 . O gen. Syrovým praví (Janin), že to je člověk přímý, usedlý, jasného úsudku, přímočaré povahy, otevřený a konstatuje, že sedí pevně v sedle ve svých funkcích velitele frontu. 4
Pomocí carských důstojníků svrhl a pozatýkal členy sibiřské vlády a prohlásil se diktátorem a nejvyšším vládcem Sibiře. Býval admirálem černomořské flotily a do Omska se dostal inkognito s vlakem gen. Gajdy. (pozn. F.F.) 5 Ataman Zabajkalských kozáků, který se prohlásil samovládcem zabajkalské části Sibiře a žádnou vládu nad sebou neuznával. (pozn. F.F.) 6 Štefánik při tomto rozhovoru v pracovně Janinově dostává záchvat. (pozn. F.F.) 7 Ruský generál, který konal službu v naší armádě jako velitel východní skupiny bojující na Ussurijské frontě. (pozn. F.F.) 6
26.prosince přijíždíme do Jekatěrinburku, gen. Janina vítá gen. Gajda se svým štábem. Konferují v Janinově pracovně. Druhý den navštíví Janin Gajdu v domě Ipatěva, v němž byla uvězněna a zavražděna carská rodina. Dochází zpráva z Omska o masakru provedeném Kolčakovými důstojníky mezi essery 8 jichž 300 - 400 bylo zahnáno na zamrzlý Irtyš, postříleno kulomety a děrou v ledu naházeno do řeky. Gen. Janin je velmi rozhořčen a praví, že tato historie tvoří příkop plný krve mezi Kolčakem a ruským národem. V Jekatěrinburku je znovu diskutován Štefanikův plán ofensivy Volgoda, Archangelsk 9 , který Janin znovu kategoricky odmítl slovy: „..bylo by to harakiri a žádné vojenské umění.“ Takovou operaci nikdy nepřipustí, leda na rozkaz Čsl. vlády. Tímto kategorickým prohlášením byl tento plán definitivně pohřben a armáda zachráněna. Výsledek cesty na front je ten, že se gen. Janin rozhodl co nejdříve stáhnouti čsl. části z frontu a nahradit je částmi ruskými. 10 4. ledna 1919 jsme se vrátili do Omska a přesídlili z vlaku do domu na Kukujevské ulici, v němž byl za carského režimu ubytován štáb Omského stepního korpusu. Gen. Janin ubytován se svým štábem v prvním poschodí, kanceláře ve druhém poschodí a naše garda v suterénu pod bytem a pracovnou generála. Služby bylo mnoho, ale žilo se v naší rotě družně a opravdu bratrsky, ač i sem zalehly ozvuky jarní krise v našem vojsku. Počátkem měsíce března 1919 je zesílena stráž o jednu jízdní četu o 25 mužích v sokolských krojích. V pracovně generála se neustále střídají návštěvy vysokých osobností všech vojenských útvarů jsoucích na Sibiři a současně též diplomatů mocností spojeneckých. Poněvadž máme v naší rotě několik bratří s maturitou i vysokou školou a ovládajících cizí řeči, referují nám po takových konferencích o důležitých opatřeních týkajících se zejména naší armády. Do pracovny generálovy jsou totiž jednoduché dveře a dva bratři, stojící u nich na stráži, mají možnost vyslechnout rozhovory, které nezřídka jsou vedeny velmi hlasitě. Při návštěvách čsl. generálů Štefanika, Syrového a Gajdy i při návštěvách Kolčaka a jeho generálů obyčejně my, velitelé stráží, konáme neustále u těchto dveří inspekci jednak za účelem zvýšení bezpečnosti, a také z toho důvodu, abychom byli o událostech informováni přímo u pramene. Generál k nám měl naprostou důvěru a často se stávalo, že když vyprovázel některého z těch veličin, dotkl se poznámkou k bratřím stojícím u dveří na stráži některých otázek, které byly v jeho pracovně řešeny, zejména těch, které se týkaly čsl. armády. Byl k nám vždy laskavý a hovořil vždy s úsměvem; často se stalo, že bratry stojící na stráži obdaroval cigaretami neb čokoládou. Obvykle jim to zasunul buď do kapsy nebo do nábojnice. My jsme mu zase spláceli pečlivým konáním své služby, takže náš vzájemný poměr byl opravdu bratrský. Hovořil s námi rusky, kratší věty pronášel česky s francouzským přízvukem. 6. ledna povolal do Omska generála Syrového za účelem definitivního projednání podrobností o odvolání z frontu a rozmístění čsl. vojska podél trati v Sibiři. Po řadě měsíců bojů a strádání se 8
Nad slovem „essery“ v orig. textu nadepsána pozn. „soc. dem.“ (pozn. D.F.) Také pochod Turkestanem k Černému moři. (pozn. F.F.) 10 Armáda neustálými boji vyčerpána fysicky i morálně, náš cíl zvol. čsl. již dosažen. (pozn. F.F.) 9
7
konečně dostává život čsl. armády do klidnějších poměrů a myslím, že málo rozkazů bylo tak radostně plněno jako tento 11 . 18. února opět pokus o povstání v Omsku, obsazujeme náš rajon a hlídka umístěná v Dunajské ulici používá „Luisek“ a ručních granátů k rozprášení oddílu povstalců snažících se prorazit naším řetězem. Ztráty jsme neměli a k ránu boj utichl. Jen kozáci projíždějí a zatýkají ve čtvrtích blízko našeho rayonu. Po deváté hodině přichází do naší ubikace sám generál, děkuje za bdělost ve službě a odevzdává nám bedničku cigaret a deset lahví vína, které za ním přináší jeho sluha Pepík od 21. pluku francouzské legie 12 . Při každé takovéto příležitosti hovoří s námi a zajímá se o náš život v rotě, čte náš rotný časopis „Klín“ 13 a půjčuje nám francouzské a ruské časopisy. V jeho pracovně ležely na stole české knihy, zejména Jiráskovy a česko-francouzský slovník. V jarních měsících pořádáme v naší ubikaci „Josefský kabaret“, k němuž sestavil program bratr Škorpil. Generál seděl přes celý program na kavalci (čestném místě před improvisovaným jevištěm z celt) a velmi živě sledoval celý program. Při komických scénách hlučně aplaudoval a po programu všem bratřím stiskem ruky děkoval za příjemnou chvíli mezi námi prožitou 14 . A tak přesto, že služba je tvrdá a musí být konána přesně dle předpisu, plyne život v Omsku dosti rychle. Sledujeme a přetřásáme veřejné poměry Omské, horlivě čteme a sledujeme tisk a jeho poměr k Čechoslovákům. Postupovala-li sibiřská armáda Kolčakova, měl pro Čechoslováky jen ironické poznámky, při jejím ústupu a blížení se bolševiků pěly hymny na geroje Čechoslováky, kteří nevydají Omsk. Pravdu jim pověděl časopis „Vpered“ jenž konstatoval, že Rusko je silné i bez spojenců, kdyby šly spousty povalečů z bazarů, kaváren a biografů, dali se do služeb vlasti a šli se bít na frontu. Zarážela nás úžasná netečnost důstojníků i obyvatelstva k současným poměrům; zábavní místnosti nabity důstojníky, sady hýřily veselím a hudbou, zatímco po ulicích od přístavu chodily hloučky raněných, hladových a bosých vojáků z fronty. Druhá Kazaň, říkali jsme si. Provedením posunutí do týla čsl. armády a dislokací této při trati od Omska až po Irkutsk, rozhodl se gen. Janin definitivně pohřbíti původně mu dané ve Francii instrukce, tj. vytvoření linie odporu mezi Bílým a Černým mořem a vyčkával jen rozhodnutí čsl. vlády doma o evakuaci čsl. armády do vlasti. Generál ustavičně přijímá návštěvy našich a ruských generálů, občas zajíždí ke Kolčakovi na jeho pozvání. U něho jsou konference vždy zkouškou trpělivosti pro gen. Janina, sám praví že konferovat s Kolčakem, to že je zaměstnání pro ošetřovatele v sanatoriu pro neuropaty. O gardě Kolčakově praví, že je složena ze všeho schopných zločinců a apačů bez výjimky. Koncem dubna jedeme s generálem na přehlídku čsl. pluků po trati na východ až do Krasnojarska. Po příjezdu do Omska dostává depeši od maršála Foche, v níž už je nařízeno neposílat čsl. armádu do boje, chránit trať a připravit pro evakuaci do Vladivostoku k přepravě do vlasti. 8 11
Ač i zde čekala obtížná služba hájiti trať proti povstalcům. (pozn. F.F.) - kterého si vzal sebou z Francie. (pozn. F.F.) 13 Redaktorem byl br. Škorpil. (pozn. F.F.) 14 A divil se, kde jsme tolik umělců sebrali. (pozn. F.F.) 12
8
května 1919 vyvěšujeme na budovu našeho vrch. velitelství smuteční prapor. Bezdrátová telegroku stanice zachytila totiž zprávu o tragické smrti gen. Štefanika. Gen. Janin při obdržení této zprávy zaslzel - měli se se Štefanikem velmi rádi a říkali si bratře. Mimo neustálých konferencí generál ve svých depeších důrazně varuje franc. vládu aby neuznávala režim Kolčakův a tomuto neustává doporučovati, že je nutno zavésti v zázemí pořádek od shora až dolů a skutky přesvědčiti obyvatelstvo, že není reakcionářem 15 . K své lítosti konstatuje, že Kolčak zůstává hluchým k jeho radám a jde svou cestou k rychlé záhubě dál. Film ke generálově pracovně běží neustále dál: Syrový, Pavlů, Košek, Gajda, Diterichs, Lebeděv, Novický, Dubov, Petrš, Haering, Knox, Berthelot, Kappel, Bogoslovský. Už jsme je všechny velmi dobře znali, i náladu, jakou bude mít generál po jejich odchodu. 13. června odjíždíme do Irkutska na urovnání vzniknuvšího tam konfliktu. Tři roty 4. pluku přišly samovolně z Inokentěvské do Irkutska, zatkly důstojníky a osvobodily delegáty sjezdu 16 . 17. června dopoledne přehlídka 1. pluku, dekorování praporu válečným křížem a udílení vyznamenání bratřím důstojníkům, poddůstojníkům a střelcům. Během odpoledne navštívil generál delegáty sjezdu, k nimž promlouvá o naší situaci a pak odpovídá na otázky jednotlivých bratří. Chová se k nim opravdu bratrsky, ne jako generál k podřízeným, ale spíš jako lékař k pacientům. Delegát bratr Sýkora, nejradikálnější ze všech, chce vyložit generálovi náladu armády. Generál jej s úsměvem přerušil a pravil: „Já znaju: Da bot Sibíř“ 17 a Sýkora za všeobecného veselí řeč přerušil. Potom návštěva tří rot 4. pluku, které porušily kázeň. Tyto oslovil „Pánové“ a dodal, že po tom, co provedli, nemají již práva na oslovení „bratře“. Mluvil k nim jako přítel a ne jako velitel - ku konci řeči dodal, že věří, že si zachovali ještě česká srdce a že svoji chybu napraví. Při návratu do Omska ještě prohlídka našich posádek, tj. nemocnice a důstojnické školy ve Stuďance. 3. července 1919 ráno přijíždíme do Omska a opět jde služba v domě na rohu Kukujevské ve starých kolejích. Kolčakova armáda ustupuje a Čechoslováci jsou zase v kursu. Gajda odchází ze služeb Kolčakových 18 a k cestě na východ mu dává Janin doporučení na francouzské úřady. Ve svých pamětech píše, že se cítí již unaven všemi těmi intrikami a vzpomíná slov prof. Masaryka pronesených v New Yorku: „V Rakousku bůh neexistuje“ a dodává, že ani na Sibiři není boha, že zde vládne nějaké temné božstvo, potměšilé, ukrutné a brutální. Počátkem srpna se ústup Kolčakovy armády pod vedením gen. Diterichse proměňuje v katastrofu a v Omsku se už úřady připravují k evakuaci, k níž dochází koncem září a v říjnu. 7. listopadu dochází také na nás 19 . Stěhujeme se do vlaku za plné pohotovosti, poněvadž situace se už pro nás stává hrozivou. Při posunování našeho vlaku z bupíku nám sabotážníci vyšinuli a převrhli lokomotivu právě na výhybce. Byli jsme nuceni vozy rozepnout a jeden po druhém vyšibovat samotíhou na nádraží. 15
Korupce v týlu, persekuce. (pozn. F.F.) Sjezd byl zakázán a proto byli delegáti zatčeni. (pozn. F.F.) 17 Jde o překlep, správně „Da, vot Sibír „ - Nu, to je Sibiř... (pozn. D.F.) 18 Rozpory mezi Gajdou a Kolčakem. (pozn. F.F.) 19 Poslední z Omska. (pozn. F.F.) 16
9
8. listopadu jsme se hnuli z Omska a za námi poslední vlak kulometné roty 6. pluku se zbylými Čechoslováky. Jedeme hlemýždím tempem, trať je zacpaná evakuačními vlaky. Měl jsem při výjezdu z Omska službu velitele stráže pro vlaky a přímý rozkaz generála zdržovati se v kupé vedle jeho pracovny, u níž byla stráž posílena na osm bratří s těžkým kulometem. Asi pětadvacet verst od Omska jsme zůstali trčet na rozjezdu, odkud jsem si musel vynutiti revolverem další odjezd po vedlejší koleji. Stalo se tak po předchozím telefonickém rozkaze do stanice Tatarskaja, aby proti nám nepouštěli žádný další vlak pod trestem smrti zastřelením 20 . Generál, který celou noc seděl u svého pracovního stolu, mně za toto rozhodnutí políbil a projevil neobyčejnou radost, když jsme se hnuli dále. Druhý den během jízdy přinesl Pepík čokoládu a cigarety. Čím více se vzdalujeme od Omska, tím rychleji jedeme a loučíme se se sibířskou stepí spící pod silnou sněhovou přikrývkou. Vánoce prožíváme v Irkutsku ve znamení nového převratu. Tak zvaná národní armáda ruská obsazuje nádraží a levý břeh Angary. Ve městě chystají se obě strany k boji. Druhý den začíná boj, do něhož zasahuje Semenovův broněvik, stojící verstu od nádraží. Naše vojsko obsazuje nádraží, na které přijel náš broněvik Orlík 21 . Na silvestra v noci zahrál náš sextet dostaveníčko Janinovi a F.V.Krejčímu, stojícímu s vlakem delegace z vlasti na vedlejší koleji. Oba vyšli z vozu, děkují nám a od generála opět přináší Pepík cigarety a víno. Při dalším pohybu na východ dělá nám potíže Semenov a nechce nás propouštět. Janin dává rozkaz razit cestu na východ třeba zbraní a odzbrojit Semenova, což bylo také provedeno 22 . Kde je třeba, všude v dohodě s gen. Syrovým zasahuje v náš prospěch, zvláště Japonci jej respektují a na jeho zákrok přestávají brzdit naší evakuaci do Vladivostoku a usnadňují pohyb našich vlaků. Po delší zastávce na stanici Divisiomnaja před Udinskem odjíždíme do Charbina, kam jsme přijeli koncem února 1920. Zde jsme stáli šest neděl a přečkali ještě řadu překážek na naší pouti k oceánu: všeobecnou stávku železničního personálu, poboření tunelu u Nikolska Ussurijského, zápletku s Japonci v Chajlaru, zabrání „Orlíku“ Japonci 23 . Ve všech těchto případech gen. Janin velmi energicky zasahoval v náš prospěch. Bylo určeno, že jej budeme doprovázeti na lodi až do Francie, ale pro nedostatek místa na lodi, která naň čekala v Šanghaji, museli jsme se s ním rozloučiti již v Charbině dne 19.dubna 1920. 18. dubna 1920 v 9 hod ráno nastoupila četa k poslední slavnostní přehlídce na rozloučenou s generálem. V půl desáté vyšel ze svého vagonu v plné parádě se všemi svými odznaky a řády, provázen svým náčelníkem štábu pluk. colonelem Büchsnšicem a pobočníkem kpt. Fabiánem od 22. pluku francouzské legie (nyní brig. generálem). Vykonal přehlídku, načež vřelými a bratrsky procítěnými slovy loučil se s námi a zřejmě dojat děkoval nám za službu a oddanost k jeho osobě a přál nám, abychom my a celý náš národ měli syny, kteří by se nám podobali. Po tomto obřadu bylo patnáct bratří, mezi nimiž i moje maličkost, 20
Na vlastní zodpovědnost. (pozn. F.F.) Náš obrněný vlak budící všude hrůzu, ukořistěný v Simbirsku. Má 4 děla a 40 stroj. pušek, celý panceřovaný. (pozn. F.F.) 22 Náhlým útokem ruč. granáty zajali jsme 4 obrněné vlaky, které stály v cestě. (pozn. F.F.) 23 Museli jej vrátit. (pozn. F.F.) 21
10
dekorováno francouzskou medailí s meči, při čemž nás všechny políbil. Ostatním bratřím bylo vydáno osvědčení o vzorném konání povinností v eskortě francouzsko-české gen. Janina. 19. dubna v 9 hod nastoupili jsme opět, abychom vzdali čest při jeho odjezdu. Třetí zvonek, povel k poctě zbraň a vlak s naším milým generálem se dává do pohybu směrem k Šanghaji. Generál vykloněn z okna svého vagonu volá „nazdar bratři, nashledanou v Praze“ a mává rukou, dokud vlak nezmizí z našeho dohledu. Smutni vracíme se do svého vagonu a připadáme si jako děti, které ztratily svého tátu, kterého měly opravdu rádi. Vytýkaly se mu určitě chyby z naší strany, ale to co vykonal pro osvobození našeho státu, zůstane zapsáno nesmazatelným písmem v historii našeho národa. Přes svoji vysokou hodnost byl člověkem laskavé povahy a zlatého srdce a my, kteří jsme u něho rok a čtyři měsíce sloužili, budeme jej s vděčností a láskou vždy vzpomínat. Po svém návratu do Francie očekával gen. Janin, že bude povolán plniti dále úřad vrchního velitele v osvobozené čsl. republice. Avšak přání jeho nebylo splněno. Pod vlivem carské emigrace ve Francii a také pro nesplněné požadavky této vlády probíti se s čsl. armádou evropským ruskem do vlasti, upadl gen. Janin v nemilost jak u části vládnoucí třídy ve Francii, tak i v Československu a na vůdčí místo v nově budované armádě čsl. postaven gen. Pelé. Později, když vývoj v Rusku dal za pravdu jeho informacím, dostalo se mu satisfakce jak od vlády francouzské, tak i československé. Zejména pak srdečný dopis presidenta Masaryka, v němž mu objasnil příčiny, proč nedošlo k jeho jmenování vrch. velit. čsl. armády jej upokojil. Svou éru vrchního velitele čsl. armády uzavírá ve svých vzpomínkách takto: „Upřímné přátelství, které chovám k Čechům, nebránilo mi viděti, že jakožto výkupné za své mužné přednosti mívají Češi tu vadu, že jsou pyšní a následkem toho málo nakloněni k vděčnosti a srdečné oddanosti zvláště k cizinci. Je ovšem řada výjimek, na něž budu vždy s pohnutím vzpomínat. A přece člověk nemůže potlačit pocit smutku, vidí-li, že láska , kterou osvědčil, není stejně splácena a že je potřebí vřelé řeči ministrovy, aby připomněla lidem, že jim byl člověk oddaným přítelem ve dnech těžkého zápasu. Dostalo se mi cti, býti vzdáleným nástupcem Jana Žižky a ten se dožil jiných věcí. Dějiny národa čsl. přece jen povědí, co vykonala jeho vojska pod mým velením. Zůstávám hrd na to, že jsem byl vůdcem čsl. armády za gigantického pochodu Sibiří, který nemá příkladu v dějinách vojenství a že jsem tuto armádu přivedl zpět do osvobozené vlasti.“
11
