Pohled na krajinu čerstvě zalitou sluncem je věru pěkný. Za to pohled do zrcadla po nočním pochodu je věru příšerný. Ta naše Sněžka rozmilá hora je věru nádherná. Její výška zvlášť takhle po ránu je věru zlověstná. Pocit z pěkného výletu se svými přáteli je věru slastný. Když člověk dojde a má to za sebou je věru šťastný. Vyhlídka z vrcholku téhle hory je věru nádherná. Vyhlídka postele při každém kroku je věru vysněná.
Západ slunce na Sněžce 14.12.2013 Ranní rozbřesk na Sněžce 15.12.2013 Nejtěžší můj výstup na Sněžku byl 24. ledna 2007, kdy jsem vystoupal k chatě na Růžohorkách a chatař mi sdělil, že na Sněžku před půl hodinou odešli dva Angličané a s nimi mladý horolezec z Polska. Hlubokým sněhem jsem pomalu stoupal za nimi, ale jejich stopy byly už téměř zaváté. Asi 1 km pod vrcholem jsme se setkali a Angličané se rozumně rozhodli vrátit se zpět. Mne však přesvědčil mladý Polák, abych mu pomohl zdolat poslední kilometr cesty, aby se mohl dostat přes Sněžku domů.
Více jak hodinu jsme se brodili čerstvým sněhem, navíc ve velmi husté mlze, kde nebylo vidět od tyče k tyči a foukal velmi silný vítr. Obtížně jsme zdolávali skoro 3 m vysokou návěj sněhu u rotundy sv. Vavřince. Při vstupu na zavátou polskou boudu se na nás díval personál jak na zjevení. Byli jsme oba jako sněhuláci, namrzlý sníh na oblečení i na obočí, plné kapsy navátého sněhu. Napil jsem se jen čaje, trochu si odpočal a měl strach, zda při sestupu trefím od tyče k tyči, neboť jinak zmrznu. Možná jsem trochu blouznil, ale stihl jsem napsat svou závěť, která zní: „S tlukoucím srdce a dýchajícím tělem jsem se vyškrábal až na vrchol. Vítr bičoval celé tělo prý rychlostí 120 km za hodinu. Všude sníh, spíše „sněhová mlýnice“. Přesto musím obdivovat tu namrzlou krásu. Pocit svobody mě činí šťastným. Jsem moc unavený, ale nesmírně šťastný; už nemusím nic dělat, raduji se ze života, zrovna jako včera na cestě z Hostinného do Ostroměře. Chci rozdávat to štěstí, i když nevím, zda se dnes nebo vůbec někdy dolů a domů vrátím. Má duše se naplnila radostí, jen ten vítr a závěje mě trochu děsí – snad budu mít trochu štěstí. Jsem tu jako na Titaniku! Už zase sním, možná z té výšky nebo vánice, ale sen utváří můj život. Jak je ten život krásný. Sněžka, 24. 1. 2007 Ivan PS: mějte se všichni moc rádi. Táta“. Mladý Polák mne doprovodil ke kapli sv. Vavřince a slíbil, že se bude za mne na chatě modlit, abych to zvládl. Možná proto jsem měl štěstí při cestě zpět. Po návratu večer autobusem z Pece domů jsem k tomu ještě připsal „Má Jita mě nechává dělat, co mě baví; ale při tom nezapomene dělat, co baví ji, což je fajn“.
Jednou jsem však výstup na Sněžku nedokončil, což mám zaznamenané ve své „nemocniční knize“ po úraze na kole v Klatovech při maratónu „Král Šumavy“ 10. 9. 2005. Na straně číslo 100 mám napsáno: „Zjišťuji, že dnes je to 100 dní od mého těžkého zranění. Po 100 dnech dle starých lékařů mají být kosti srostlé. A tak končím tento „zdravotní deník“. Pod tím je má fotka z akce „Kulový blesk“, kterou pořídil můj kamarád Petr Vít a vysoká závěj sněhu, jen 300 m od Růžohorek, kam jsme stoupali společně 3 hodiny, necelé 4 km cesty. Petr napsal do knihy následující. „Dne 13. září 2005 jsem Ti napsal poslední větu „všichni Ti přejeme, abys do cíle dojel opět jako vítěz“. Dnes, po překonání extrémně těžkého terénu a tříhodinového výstupu k Růžohorkám jsem si jistý, že jsi ten závod vyhrál. Nahlédl jsi do „temné komnaty“, která straší všechny sportovce. Všichni nevyhrají, protože všichni nemají tak ohromnou vůli. Snad mohu ukončit tento deník s přáním všeho dobrého. Jičín, 17. 12. 2005 Petr“. Jen jednou jsem výstup nedokončil. Pravidelně chodíme na Sněžku s přáteli již 21 let každého 28. října, kdy je státní svátek. Letos byla rekordní účast 66 lidí. Minulý týden jsme plánovali výstup na Sněžku v sobotu ráno z Děčínské chaty, ale orkán Xaver, vítr asi 120 km za hodinu odradil většinu přihlášených. Zůstali jsme pouze Petr Šohaj a já, ale majitelka chaty paní Radka Vojdová nám výstup pro vysoké závěje nedoporučila. Adrenalinový výstup na východ slunce by měl být kombinací krásné krajiny s hrou stínů a barev, za zrozením nového dne. Je třeba se trefit do počasí, zvláště v zimě je to opravdu nádhera. Inversní neboli převrácené
počasí než je obvykle, kdy teplý vzduch je nad studeným, jako bylo celý týden mne stále lákalo na hřebeny. Dole v údolích je chladno a mrholí, obloha celý den zatažená a na hřebenech je slunečno a rozdíly v teplotách jsou více jak 10 °C. Problém byl v tom, že už týden každé dopoledne jezdím na rehabilitaci do Lázní Bělohrad a volný čas se nabídnul až tuto sobotu odpoledne, kdy po skončení procedur v 11 hodin jsem odjel stopem přes Miletín do Dvora Králové; žádné spojení vlakem či busem do dvou hodin nebylo. Po příjezdu do Dvora Králové stopem na autobusové nádraží právě vyjížděl z nádraží bus na Pomezní boudy. Můj řidič to však pojednal bravurně, neboť následoval bus a na další zastávce u pošty jej předjel a umožnil mi nastoupit, což bylo skvělé. Už ve 13.40 hodin jsem vystoupil na
sluncem ozářených Pomezních boudách, a vydal se po polské hranici lesní cestou po namrzlém sněhu směrem
na chatu Jelenka. Využil jsem nesmeky na pohorkách a po pěti dnech smogu si užíval čerstvý vzduch a hřejivé sluneční paprsky. V protisměru jsem potkával jak turisty, tak běžkaře, ale s lyžemi v ruce, převažovali však Poláci. Krátce jsem se pak zastavil u chaty Jelenka, odkud právě odjížděla větší skupinka členů Horské služby, s kterými jsem chvilku pohovořil.
Kromě jiného mi doporučili zítra ráno být na východ slunce na Sněžce před
sedmou hodinou. Dosti náročná byla cesta mezi nízkou kosodřevinou po rozšlapaném namrzlém sněhu a místy se závějemi na vrchol Sněžky, kde závěrečná část je dosti prudká a navíc byla zledovatělá.
Na vrchol jsem přišel v 15.50 hodin, právě v době zapadajícího slunce, což byl překrásný zážitek
nejen pro mne, ale stejně pro dvacítku ostatních turistů zde
přítomných. Po dlouhém kochání nádhernou vyhlídkou do okolí
včetně do Polska, téměř bez větru, jsem začal sestupovat s partou turistů z Hradce Králové na Děčínskou chatu, kde bydleli a já měl stejné přání se tam ubytovat. Až za tmy v 17 hodin, jen za svitu měsíce, se mi to podařilo. Přivítala mne majitelka chaty Radka a přidělila mi menší, příjemně vyhřátý
třílůžkový pokojík s TV, kde jsem spal sám. Příjemná byla sprcha a chutná večeře s milou obsluhou. Také mladší společníci na chatě byli příjemní; většinou skialpinisté. Na dobrou noc jsem si pustil TV, ale při stálém ochutnávání svého červeného tramínu jsem brzy usnul. Lázně Bělohrad 2 km – stopem Dvůr Králové – busem Pomezní boudy (1050) – Jelenka (1263) 5.5 km – Sněžka (1602) 9 km – Růžohorky (1280) 13 km Moc jsem se těšil na ranní výstup na Sněžku po stejné cestě, kde jsem včera večer sestupoval. Nemusel jsem ani brzo vstávat, neboť slunce vychází v těchto dnech až před sedmou hodinou (skoro nejkratší den v roce). Nemohl jsem však dospat a před pátou hodinou jsem vstal, lehce posnídal a za půl hodiny se vydal do tmy s čelovkou, kde však svítilo velké množství hvězdiček, foukal však silný vítr. Ve velké pohodě jsem vystupoval sám nahoru, kde už bylo asi 12 turistů očekávající východ slunce. Já po necelých patnácti hodinách podruhé na Sněžce! Už v 6.45 hodin a první náznak vycházející slunce byl až v 7.05 hodin. Na vrcholu byla zima, mínus 8 °C, silný vítr asi 80 km za hodinu a hlavně převážně mlhavo a tak celého slunce jsem se nedočkal.
Abych se zahřál, začal jsem po půl hodině sestupovat
podél zábradlí po velmi kluzkém ledu se sněhem opatrně dolů, jako jediný. V protisměru ještě vystupovali dvě mladší dvojice. Mlha mne provázela skoro celou cestu až na Luční boudu, kde jsem se ohřál a koupil domů veliký rohlík, který zde pečou. Teprve při výstupu ke kapličce se obloha vyjasnila a byly odtud překrásné výhledy, kterých jsem si užíval. Vzduch byl mrazivý,
slunce zářivé a sníh bělostný. Zde jsem potkal mladší
atletku, která zde trénovala běh bez lyží, s kterou jsem prohodil pár slov. Od chaty Výrovka už byla pohodlná cesta lesem po sněhu a se sluncem proti obličeji do Pece pod Sněžkou. Odtud už následovala cesta domů autobusem, kam jsem se vrátil po 13. hodině na oběd.
Růžohorky (1280) – Sněžka 4 km – Slezský dóm 5.5 km – Luční bouda (1410) 8 km – Výrovka (1356) 12 km – Pec pod Sněžkou (769) 18 km. Při putování jsem opět pochopil, že nejde jen o samotný západ či východ slunce, ale o tu cestu, setkání s lidmi stejné krevní skupiny, což je moc příjemné. Někdy je v tom i trochu dobrodružství a originality; například být na Sněžce večer a hned druhý den ráno. Stejně tak noční sestup a ranní výstup; vystupovat sám, jediný; pro mne úžasné. Na horách se cítím jako ve „vzdušných lázních“; dýchám čistý vzduch a užívám si pohodu. Mozek se mi navíc probouzí každým nádechem a je mi dobře. Nepřipustím, aby se případná šeď z oblohy přestěhovala do mé duše. Fotky do deníčku tentokráte vložil Mirek Jiran, za což mu děkuji. Snad mu to vynahradím na velikonoce při našem plánovaném cyklo výletu na jih Itálie, Sicílii, Sardinii a Korsiku. Jičín 15. 12. 2013 Ivan
