Středočeský kraj
↑ Text a foto: Vojtěch Pavelčík
Inspirací pro návštěvu popisovaných lokalit a následné sepsání tohoto článku mi byla přednáška a článek o starých vozových cestách na Kokořínsku autora Jiřího Adamoviče. Vřele mu za ně děkuji!
zaniklé VOZOVÉ CESTY
Zdaleka ne každého turistu putujícího krajinou napadne, že se možná pohybuje po stezkách, které užívali naši předkové třeba již před mnoha staletími. Některé jsou užívány dodnes a často se proměnily na hlavní silnice. Jiné, třeba kdysi i významné, se zase změnily v lesní pěšiny, další zcela zanikly a v krajině už nejsou téměř vůbec patrné. Staré a nepoužívané lesní či polní cesty najdeme takřka za každou druhou mezí. Zdaleka ne všude však uvidíte to, co je při troše hledání možné najít na Kokořínsku. Zde se totiž díky celkovému rázu krajiny z mnoha v současnosti již nepoužívaných v terénu dodnes dochovaly vcelku nevšední, uměle vytvořené, stavby. Téměř každý turista, který kdy zavítal na Kokořínsko, zná tzv. „Průsečnou skálu“ (hluboký, do skály uměle vysekaný silniční zářez) na modré turistické značce na trase ze Mšena k Pokličkám, jež byla součástí někdejší staré vozové cesty na hřbet Droužkov. Zrovna tato lokalita je vcelku známá, protože jí vede poměrně frekventovaná turistická značka, ale podobných míst, a často ještě zajímavějších, je na Kokořínsku mnohem více. Jen prostě mají tu smůlu (nebo spíše štěstí?), že neleží na značených trasách. Neklademe si za cíl představit všechny zaniklé vozové cesty na Kokořínsku, ale spíše vám dáme tip na návštěvu rozhodně zajímavých míst, které stávající turistické značky většinou míjí. Vybrali jsme čtyři relativně dobře dostupné zaniklé vozové cesty, které se nachází v bezprostřední blízkosti Kokořínského dolu a jejichž zajímavé partie se z části dotýkají či jsou těsně míjeny značenými turistickými trasami. Neznamená to ovšem, že by ty ostatní nebylo možno najít, jde jen o to sehnat si potřebné informace a vyrazit na prů-
zkum. Celou oblast Kokořínska pokrývá mapa KČT č. 16. Některé úseky níže popisovaných zaniklých vozových cest ale v mapách zaznačeny nejsou.
Proč tudy vedou? Kokořínsko bylo prokazatelně osídleno již v pravěku. Když však začaly v oblasti vznikat stabilní sídelní celky, stalo se tak převážně na planinách po obou stranách Kokořínského dolu. K osídlení údolí Pšovky došlo díky jeho rázu až později a dodnes se tady vlastně jedná spíše o samoty či nevelké shluky chalup nebo letních vil. Podloží, tvořené pískovcem, činilo místním problém se zásobováním pitnou vodou. Vzhledem k výškovému rozdílu hladiny spodní vody a náhorních plošin, na kterých se rozkládala lidská sídla (cca 100 m), nebylo po dlouhou dobu technicky možné hloubení studní. Pokud pomineme přes 70 m hlubokou studnu na hradě Kokoříně, tak podle dostupných pramenů byla první studna v kraji vyhloubena až v roce 1903. Do té doby bylo obyvatelstvo odkázáno na dovoz pitné vody přímo z Kořínského dolu, tedy z říčky Pšovky, případně z přilehlých studánek a les-
← Kamenný most z roku 1852 překračuje skalní soutěsku se zaniklou Vidimskou cestou na kraji lesa nedaleko Jestřebic.
ních pramenů. Zřejmě právě z důvodu nutnosti zásobování pitnou vodou vznikla síť vozových cest spojující údolí Kokořínského dolu a okolní vsí. Přímo na Pšovce se také nalézalo několik hojně využívaných mlýnů. V neposlední řadě byla důvodem budování cest i nutnost propojení jednotlivých sídel ležících na opačné straně údolí navzájem. Opomenout nelze ani přepravu zboží či například těžbu dřeva…
Jak vznikly? Potřeba překonávat relativně značný výškový rozdíl na poměrně krátkém úseku vyvolala nutnost trasu komunikace na mnoha místech zasekat do skal, a tak zbudovat poměrně rozsáhlé umělé stavby. Mnohé cesty překonávají dvě, místy až tři úrovně skalních prahů. Již zbudované cesty bylo nutno kvůli podloží, tvořeného měkkým pískovcem, často upravovat. Ve skalních zářezech se vyjížděly koleje, které se musely po čase vždy osekat, a tak se některé zprvu zřejmě nepříliš hluboké skalní zářezy stále prohlubovaly, až dosáhly hloubky i několika metrů. Dodnes je možné na stěnách zářezů na mnoha místech pozorovat tzv. „oškrty“ od nábojů kol vozů. Ty se nacházejí někdy
20 21
↓ Letopočet 1798 na stěně skalního zářezu staré Podhradské vozové cesty
i v několika úrovních nad sebou a často poměrně vysoko nad pozdější vozovkou. Někde je možné nalézt i dataci zbudování daného úseku či rok jeho opravy. Nechybí různé přilehlé skalní výklenky sloužící zřejmě k odpočinku pocestných či například pro umístění svatých obrázků a podobně. Na některých místech je možné najít i „zkratky“ pro pěší, spojující jednotlivé zákruty vozové cesty. Po vybudování nových komunikací během 1. poloviny 20. století ztratily mnohé původní vozové cesty vý-
znam a zůstaly opuštěny. Právě díky různým zahloubením a dalším umělým úpravám terénu je však můžeme dodnes bezpečně rozpoznat.
Umrlčí cesta Spojovala Romanov (a Mšeno) s Rájem. V její horní části, nedaleko hájovny, ji těsně míjí zelená i žlutá turistická značka. Právě tato místa v okolí skalního bludiště jsou veřejností hojně navštěvována, ale o zajímavé staré vozové cestě ví jen málokdo, přitom vede doslova hned vedle. Najdeme ji po pravé straně
↓ Opuštěný zářez zaniklé Umrlčí cesty kdysi spojoval Romanov s Rájem.
současné asfaltové silnice vedoucí od Hájovny k rozcestníku turistických tras „U Bludiště“. Zde ji však tvoří jen nepoužívaný lesní úvoz. Pokud se od rozcestníku „U Bludiště“ vydáte dále po žluté značce směr Ráj, minete několik starých lomů a po necelých 200 m opět dorazíte k asfaltové silnici. Hned za ní pak při troše štěstí najdete po pravé straně začátek uměle zahloubené staré vozové cesty. Úsek je dlouhý přes 100 m a stáčí se táhlým obloukem doleva. Po několika desítkách metrů opět přetíná nám již dobře známou asfaltovou silnici směr Ráj a mizí na její levé straně v hluboké skalní soutěsce dlouhé taktéž přes 100 m a hluboké až 5 m. Pozorným očím neujde vytesaný letopočet 1813. Stará cesta posléze uměle vytvořenou soutěsku opouští a temnou roklí míří ve směru na Ráj. No a proč se tato cesta jmenuje Umrlčí? Je to proto, že prochází Umrlčí roklí a ta své jméno prý dostala podle toho, že zde kdysi ztratili funebráci rakev i s nebožtíkem…
Podhradská cesta
↓ Značnou část někdejší Podhradské vozové cesty lze dnes projít po zelené turistické značce.
Spojovala Sedlec s Podhradským mlýnem, který se nalézal v místech dnešní zubožené plovárny pod hradem Kokořínem. Odbočuje ze současné komunikace Mšeno – Hradsko, u křížku asi 500 m za Sedlecem. V zásadě kopíruje současnou zelenou turistickou značku, a to včetně zajímavých, do skály vysekaných úseků. Ty se nacházejí při sestupu stezky ze skalní planiny do údolí Pšovky. Na stěnách je zde množství nápisů a datací, a to jak starších, tak doslova novodobých. Podhradská cesta má ale dvě zahloubená ramena, která se právě v místě začátku klesání do údolí rozdvojují a po několika stech metrech opět spojují. Značená stezka vede po severnějším z ramen, o tom jižnějším ví jen málokdo. Přitom obě cesty jdou té-
22 23
1 2
3
4
1 Vidimská cesta
2 Úmrlční cesta
měř souběžně jen několik metrů od sebe. Jižní rameno je evidentně již hodně dlouho nepoužívané a objevení onoho rozdvojení obou cest je trošku pracnější. Držme se zásady, že ona nepoužívaná část cesty vede souběžně se severnějším (používaným) zahloubením, nalézá se však cca 30 m jižněji. Problém je, že z oné používané cesty není ta nepoužívaná vidět, protože je vlastně o něco výše na skalním hřebeni. Při troše pátrání ji však jistě najdete a odměnou vám budou dva do skály zasekané úseky v délce asi 50 m, a to včetně vysekaného letopočtu 1798. Proč má cesta dvě ramena, není zcela jasné. Je možné, že byl její jižnější úsek vybudován dříve, a když přestal svému účelu vyhovovat, byla kousek
3 Hlučovská cesta 4 Podhradská cesta
vedle zbudována cesta nová. Tuto teorii by snad potvrzovala i skutečnost, že v jednom místě je v průseku skály na nepoužívaném úseku vysekána „odbočka“ na přilehlou planinu. Toto místo se však nachází téměř dva metry nad současným dnem skalní rokle. V minulosti musel tedy být terén mnohem výše, anebo bylo místo uměle přemostěno, třeba za pomocí trámové konstrukce…
Hlučovská cesta Spojovala Sedlec s Hlučovem, kde stál na říčce Pšovce až do počátku 20. století mlýn (viz Turista 3/2014). Cestu lze poměrně snadno najít ve směru od Sedlece, přímo totiž odbočuje ze zelené turistické značky, jež dále pokračuje na Podhradskou cestu. Pokud se na Hlučovskou cestu
budete snažit dostat přímo z Hlučova, je to možné, ale lesem vede několik dalších cest a orientace je dost složitá. Pokud tedy půjdete ze Sedlece po zelené turistické značce směr Kokořín, za Sedlecem u křížku odbočte z asfaltové silnice na polní cestu lemovanou alejí a vedoucí napříč přilehlými poli. Asi 400 m za křížkem se polní cesta rozdvojuje. Vlevo pokračuje cesta Podhradská (zelená značka), na Hlučovskou cestu je potřeba odbočit doprava. Kdysi zde evidentně vedla dnes již zrušená žlutá turistická trasa, jejíž značky lze ještě sem tam na stromech rozeznat. Cesta se kousek za odbočkou ztrácí v poli, ale její někdejší směr lze snadno určit podle dobře patrné meze se stromy a keři. Po pár desítkách metrů se v mezi cesta opět objevuje, je
↑ Opuštěné úseky dávných vozových cest – Hlučovská cesta
↑ Letopočet 1767 vytesaný nad pásem oškrtů v zářezu Hlučovské vozové cesty.
možné se po ní pohodlně vydat, a to doslova pod zelenou klenbou až k nedalekému lesu. V lese je již cesta dobře patrná. Pomalu klesá a je v úseku cca 250 m zasekána do skalní soutěsky o hloubce i několika metrů. Kousek za koncem zahloubení se stáčí prudce doleva a lesním úvozem klesá do údolí. Následuje ještě jeden skalní zářez (dosti strmý) s vysekaným letopočtem 1767. Mezi skalami pak cesta pokračuje do údolí a po chvilce vyjde na Hlučově. Na Hlučovské cestě lze najít i jak by se dnes řeklo „zkratku“ pro pěší. Pěšina odbočuje z cesty vlevo, hned za první skalní soutěskou. Skalní roz-
sedlinou a dobře patrným chodníčkem pak strmě klesá do údolí, aby se po pár desítkách metrů opět spojila s původní silnicí. Pěší si tak mohli oproti povozům zkrátit cestu o vcelku pěkný kus.
Vidimská cesta Spojovala Jestřebice kolem Šemanovického dolu s Vidimí. Po značné části této staré vozové cesty vede modrá turistická značka spojující obě vsi. To nejzajímavější, co lze na Vidimské cestě najít, však trasa modré značky míjí. Jde o krásný klenutý kamenný most, datovaný do roku 1852 (letopočet na klenbě). Mostek byl dlouhá leta
doslova zapomenutý v lesích u Jestřebic, dnes kolem něho prochází červená značka místního značení, jež začíná v Jestřebicích hned na autobusové zastávce. Pokud se chcete k mostku vydat, následujte tuto červenou a asi po 200 m sejděte ze silnice vpravo na cestu vedoucí mezi ploty přilehlých chat a chalup. Po dalších 200 m dorazíte až k lesu a hned na jeho okraji spatříte po pravé straně kamenný most. V těchto místech se rozchází hned několik starých vozových cest. Jedna padá do údolí a vede po ní již zmiňovaná červená, další míří přímo přes most a další (ta Vidimská) se stáčí do skalní soutěsky pod most a mizí v hluboké rokli. Pokud budete Vidimskou cestu následovat, zanedlouho dorazíte až k rozcestí „Šemanovický důl“, kde se potkáte s modrou turistickou značkou směr Jestřebice či Vidim. Toto rozcestí se ještě nedávno jmenovalo Tři Koně (na některých mapách stále uváděno). Není tak dlouho, co místu dominoval stejnojmenný monumentální skalní blok. Dnes jej již nenajdete, v zimě 2014 se samovolně zřítil, zbyla jen pořádné hromada žlutého písku. Od rozcestí „Šemanovický důl“ Vidimskou cestu sleduje modrá turistická značka až do Vidimi samotné. Zajímavý je ještě úsek za rozcestníkem „U Spáleného vrchu“, kousek za křížením se silnicí do Šemánovic. Cesta je ve dvou krátkých úsecích zahloubena do skály a prudce sestupuje do údolí. V těchto místech však vede i druhá větev této vozové cesty, která není nijak značena a nachází se poněkud jižněji od značené. Ze značené trasy odbočuje skalní rozsedlinou vlevo a prudce spadá do údolí. Někdejší cesta je zde zasekána do hlubokého skalního zářezu, najít lze i letopočet 1852 a další nápisy. Cesta pak pokračuje opuštěnou roklí a brzy se opět napojí na modrou turistickou značku směr Vidim.
