MĚSÍČNÍK TŘINECKÉHO FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ
Číslo 7/IV
červenec 2002
Proti dobrovolnému daru
Zamyšlení o myší díře, poslušnosti a Boží lásce A tak nám práce na “myší díře” vesele pokračuje a my si někdy posteskneme, že musíme prolézat různé výkopy a díry, když bylo mokro, tak jsme se brodili v blátě, za sucha a když zafoukal vítr nebo projelo auto jsme odolávali mračnům prachu, do toho všeho hluk a kravál různých stavebních strojů atd. atp. Řidiči zase si většinou odstojí svoji frontu při čekání na zelenou… Ale přiznejme si, že už to je mnohem lepší a konec prací a otevření celého díla tady bude coby dup. Píšu o tom, protože denně procházím touto stavbou (ostatně jako spousta dalších lidí) při cestě na mši svatou a pokaždé se tady musím zamyslet nad duchovním životem, církví, křesťanstvím vůbec. Že “kecám”? Ale kdež. Když se před pár léty stavěl chodník okolo našeho kostela, O. František toho využil a ve svých promluvách častěji připomínal, že i církev putující po této zemi je takové staveniště, kde je sice nepořádek, kde se to den ze dne mění, ale přesto je tady určitý řád, určitá pravidla, kterými se řídíme nebo alespoň kterými bychom se měli řídit a teprve na věčnosti bude tato stavba hotova. A to je jedna z myšlenek, která mě napadá při průchodu “myší dírou”. A k tomu slova z “Te Deum laudamus” – “když se vše v světě mění, ty sám (Bože) jsi bez proměny”. A tady je to přesné. Donedávna člověk vlastně nevěděl, kudy bude muset projít, jak a co bude obcházet – jednou po chodníku, pak zase kouskem cesty, mezi auty, tam kde byl včera průchod, dnes už není a je úplně někde jinde. Ale když jsem šťastně dorazil “na kopec” a uviděl stát náš krásný kostel, tak mě pokaždé naplnil takový pocit štěstí – ano, ty jsi opravdu bez proměny, tvoje církev stojí a stojí pevně nade vším tím lidským hemžením, nad těmi změnami ve společnosti, ve světě, nedotknou se jí výsledky parlamentních voleb ani arogance těch, kteří získali-nezískali své vytoužené hlasy. Církev trvá i přesto, že už na Manhattanu nestojí “twins-dvojčata”, že teroristé pozvedli své hlavy, že ateisté, liberálové a další se snaží podkopat tradiční hodnoty křesťanské civilizace ať už liberalistickými předpisy Evropské unie či rozsudky některých amerických soudů o vypuštění z přísahy žáků slov o jednom národě pod ochranou Boha a snaze o změnu deklarace nezávislosti atd. A stejně tak Bůh a církev přežije i různé skutečné či domnělé vlastní aféry, o kterých se nyní tak hodně mluví. Další věc, to jsou bariéry, které mají zamezit vstup chodcům na nebezpečná místa. A je s podivem, kolik lidí tyto bariéry podlézá, obchází, přeskakuje a přitom nadává, že jim někdo stěžuje život a že na stavbě nikdo nic nedělá a že se to všechno protahuje. I pod kopcem ke kostelu byla taková bariéra postavena asi týden a stejná byla postavena i u kostela na kopci, aby lidé zbytečně nešli dolů a pak by se museli vracet - takže tímto vlastně stavbaři znovu chtěli vyjít vstříc občanům. Ale kdepak – skončila mše svatá (tuším čtvrtek o Slavnosti Těla a Krve Páně) a věřící si to houfně směřovali dolů z kopce. Asi se jim to zdálo moc namáhavé obejít to tentokrát chodníkem kolem hřbitova a udělat pár kroků navíc. Ale při tom museli dvakrát podlézt bariéru, sehnout se a pak přeskakovat výkopy, které byly dole. A bylo zajímavé, že i ten, kdo má v kostele “problém” pokleknout, se dokázal docela hezky sehnout. Ale i tu jsem uslyšel postesknutí, že už to není jak za mlada s tím shýbáním. A to už raději nemyslet na to, že by si někdo v těch dírách zlomil nohu nebo rozbil hlavu. Také některé dámy nadávaly, že si ničí boty – to se snažily projít v lodičkách nebo v pantoflíčkách. Věřte mi, neměl jsem z toho dobrý pocit – kdo více by měl respektovat určitá přikázání nebo zákazy než my, věřící – vždyť totéž bychom chtěli i od ostatních lidí. Ono je škoda, že většina lidí veškerá nařízení, přikázání, zákazy, zákony a upozornění chápe jako něco, co někdo (ať už Bůh nebo člověk) vymyslel pro to, aby je to omezovalo, štvalo, aby jim to vzalo něco co je baví, z čeho mají radost, zkratka aby byl život těžší a otravnější.
Nechtějí si uvědomit, že tím jsou ale vlastně chráněni, že se jim brání v něčem, co by jim mohlo uškodit, aniž o tom sami vědí. I rodiče svým dětem zakazují hodně věcí, přestože by pro ně udělali první i poslední, děti jsou pak naštvány (zejména v určitém období svého vývoje), ale v dospělosti většinou uznají, že rodiče mysleli jen a jen na jejich dobro a jsou jim vděční. Stejně tak to je i v duchovním životě. Hned na začátku Bůh nedovolil člověku ochutnat ovoce ze dvou stromů uprostřed rajské zahrady – stromu poznání dobrého a zlého a stromu života. Někdo řekne to jsou jenom takové biblické obrazy, které se skutečností moc společného nemají. Obraz – ano, musíme si uvědomit, že pro Izraelity, jejichž zem byla většinou obklopena pouští a úrodné bylo a je pouze údolí kolem Jordánu pro tyto lidi byla nádherná a krásná, úrodná zahrada obrazem toho nejlepšího, co Bůh mohl darovat člověku, prostě ráje. Nevím, jak bychom ráj popsali my – dnešní lidé – zda jako nějakou příjemnou internetovou kavárnu či obrovský hypermarket přeplněný zbožím za fantastické ceny? A Bůh dal člověku svobodu a dovolil mu užívat v té zahradě všeho, co tam bylo. Avšak zakázal člověku – nebo lépe řečeno poradil, aby se nedotýkal života a nesnažil poznat dobro a zlo. Nebyl to žádný Boží rozmar, ale vědomí toho, že když člověk pozná rozdíl mezi dobrým a zlým, bude muset začít řešit věčné dilema – co si mám vybrat a tím vlastně ztratí tu blaženost, kterou ho Bůh obdařil. A strom života? Asi před dvěma léty jsme se dověděli, že člověk dokázal poznat lidský genom, tj. sáhl na podstatu života – poznal jak a z čeho je stvořen. A ihned se objevily obavy z toho, že to bude zneužito a že se tím lidstvo vlastně požene do záhuby. Nevím, ale není to onen druhý strom, na který člověk tehdy v ráji nestačil vztáhnout ruku? A co klonování různých živočichů a rostlin, klonování lidských embryí a snaha o klonování lidí? Není to další jablko, po kterém by člověk neměl toužit a zakoušet jeho chuť? A propo jablko – v Písmu se o jabloni a jablku nic nepíše, mluví se zde o ovoci. Proč tedy mluvíme o jablku, které utrhla Eva a dala Adamovi? Latinsky “malum” znamená zlo, špatnost, vadu, neřest, zvrácenost…, ale “malum” znamená také jablko. A vysvětlení je na světě. A v knize Exodus i dalších je spousta příkazů a zákazů (můžeme se zde dočíst mimo jiné, že lidé mají mít vně tábora vyhrazené místo, kam budou chodit na stranu, mezi nářadím budou mít kolík, kterým vyhrabou důlek a pak své výkaly zase přikryjou (Dt 23,14-15) – neměli by si tato ustanovení přečíst i někteří z dnešních “civilizovaných” lidí a zejména tzv. pejskaři?). A je zde samozřejmě i Desatero. Všechny tyto příkazy a zákazy měly být světly majáku a směrovkami pro izraelský lid, který po dlouhé porobě vyšel z Egypta, ale bez přesných zákonů a určitých pravidel byl ztracen na poušti. A Bůh svému lidu tato pravidla daroval. Desatero, které je pro nás dnes samozřejmostí, z něhož vychází vlastně veškerý civilizovaný právní řád. Desatero, které máme dá se říct v krvi bylo tehdy na poušti, ale i v celém tehdejším světě něčím převratným. Nakonec i my jsme něco podobného zakoušeli a zakoušíme, když se náš parlament stále motá a snaží se vytvořit dokonalé zákony po minulé době, kdy tady byl vlastně jeden zákon a jedno právo – poslušnosti nebo trestu. A parlament tvoří zákony a jejich novely a novely novel a k tomu ještě prováděcí předpisy, vyhlášky a směrnice a v této směsici předpisů se těžko kdo může vyznat. A tak si člověk říká – kdyby tak sestoupil nějaký “deus ex machina” – a dal nám ten náš právní systém do pořádku, a aby ten systém byl stejně jednoduchý jako těch Deset Božích Slov tehdy na poušti. Myslím si, že se už každý z nás setkal s výtkami na adresu Boha, náboženství, Církve, kněží – vždyť oni vám stále něco zakazují, tolik toho nesmíte nebo naopak musíte, v neděli do kostela, modlit se, v pátek nejíst maso, zpovídat se… Ale to je viděno tím prvním pohledem, že nám někdo něco zakazuje ze škodolibosti či pocitu vlastní moci, ale druhý úhel pohledu je jiný a přesnější. Vidíme, že to je pro naše dobro. Když Bůh řekl izraelskému lidu, aby si vybral – život či smrt, dobro či zlo, které před něho dnes předkládá, nemyslel tím, že když člověk sáhne po zlu, že on jej zničí či zabije, ale chtěl pouze upozornit na to, že zlo může člověka zahubit samo, on pouze dává člověku svobodu a nechce mu ji brát za žádných okolností. Ale abych se vrátil k myší díře - když byl úplně zavřený průjezd pod mostem (a bylo to pouze několik dnů po několik hodin a pak tuším asi dva dny, ale tak, aby celý provoz co nejméně omezovalo) – i tehdy některé dobré duše prošly pod mostem, ač nad jejich hlavami se měnila celá mostní konstrukce – “vždyť nás nechali projít”. Ano? A měli vás rvát zpátky, volat na vás policisty? Hle – dobro a zlo, dobro – obejít to jinudy i za cenu větší námahy a delší cesty, či zlo – nebezpečí úrazu, ale cesta pohodlnější a kratší. Včera (27.06) dávali v televizi starší českou pohádku Princ Bajaja. A tam říká koník Bajajovi – do pekla vede cesta přímo, ale do ráje…??? Není to o tomtéž? A Ježíš říká v Evangeliu, že úzká je brána do Božího království a není mnoho těch , kdo jí dokážou projít. A nakonec – Bůh je Láska – miluje nás, své děti stejně, jako my, rodiče, milujeme děti své. Těžko si představit, že by něco zakazoval či přikazoval z jiného důvodu, než jenom pro naše dobro a štěstí. Stanisław Janczyk
Napojme se na Boží ústřednu (alespoň v kostele). V červnu nás P. František vyzval k zamyšlení na téma mobil, žvýkačka a vhodný oděv, to vše v souvislosti s návštěvou kostela. Zamyslel jsem se tedy a musím, jako už tolikrát přiznat:" Otče Františku, máte pravdu", tentokrát však si ještě dovolím dodat:"skutečnost je však mnohem horší!" Ad mobil: nevím jestli je mobil stejně jako oheň, dobrým sluhou, a špatným pánem, ale vím, že když si někdo koupil mobil, pak proto aby byl mobilní. Málokdo jej uložil spolu s návodem "do šuflody". Také jsem jeho vlastníkem, a už několikrát jsem ocenil jeho přednosti před pevnou linkou. Ovšem nezapomenu jak mě jednou na začátku mše svaté polil studený pot, když jsem si uvědomil, že jsem ho zapomněl vypnout. Učinil jsem tak ihned po usednutí do lavice. Bohužel, někteří si uvědomili, že nemají vypnutý mobil, až poté co jim začal vyzvánět. Ti už si příště na to dají pozor zcela jistě. Ale kdyby každému z nás jenom jednou do roka zazvonil v kostele mobil, bylo by to několik desítek cinknutí za neděli. Je to netaktní a vůči druhým velmi neohleduplné. Představte si: Obrátil jste se s prosbou na přítele, aby si na vás udělal čas. Vedete s ním důvěrný rozhovor a v tom mu zazvoní mobil. Nezamrzí vás to? Anebo druhý příklad: Byl jsem nedávno v kině. Právě probíhala vrcholná scéna, v sále napjaté ticho, že by bylo slyšet špendlík, když tu odněkud z horních řad se ozvalo zvonění, které v tu chvíli připomínalo spíše chemický poplach. A bylo po napětí, kouzlo okamžiku bylo to tam. A tak prosím všechny návštěvníky: před vstupem do kostela se odpojte od všech operátorských sítí a napojte se na Boží ústřednu. Spojení je zdarma, ani aktivace vás nic nestojí. Můžete tím jenom získat. Co ale dělat, když do kostela nejdu z domu a tedy ho nemám kde odložit? Nebojte se s ním jít dál, přeškrtnutý mobil u vchodu do kostela neznamená "Zákaz vstupu s mobilem", ale upozornění: "Před vstupem do kostela vypni svůj mobil". Ad žvýkání: cituji:" Je hrozné pozorovat žvýkajícího, který si pak jde vesele ke svatému přijímání..." Kdeže! Já každou neděli pozoruji, jak cestou ke svatému přijímání někteří žvýkají jako kanadský hokejista! Ad oděv: je to jistě otázkou vkusu a citu, co si obléknu do kostela. Ale rád bych tento problém nakousl z opačného konce. Mám totiž pocit, že někteří mají jedno oblečení pro každou příležitost. Jak si jinak vysvětlit, že někteří rodiče i děti přicházejí v neděli do kostela oblečeni do šusťákových souprav. Účast na nedělní mši svaté je pro většinu z nás vyvrcholením týdne. Nekazme ho proto sobě ani druhým pípajícím mobilem, mlaskáním, případně nevhodným oblečením. Jiří Kuchař
Pán můj a Bůh můj Snažím se hledat, nalézám, prosím a dostávám, jak pravíš sám. Tluču a je mi otevřeno, ať je navždy Tvoje jméno ctěno. Jsi Pán můj a Bůh můj, hlásám teď a budu věčně, za Tvou milost děkuji Ti vděčně. Jsi Svatý, Silný, Mocný, vždy mi nápomocný. Přijímám s láskou, rozdávám s nadějí, že všechno zlé v dobré se promění. Jsi Pán můj a Bůh můj, pro tuto chvíli a po celý den, jsi u mě vždycky a za to buď veleben.
Můj Ježíši milý, jenž si ve svátosti, Tvá moc mě ochraňuj, a braň všech špatností. Jsi Pán můj a Bůh můj, Tebe v úctě mám, Tobě se, Ježíši, v ochranu dám. Mám solí země a světlem světa být, vládne Tvůj řád a bezpečný klid. Rány Tvé jak Tomáš vidět nežádám, že jsi Pán a Bůh můj, vroucně vyznávám. Radka Dembská
Jak jsme to viděli my Dne 2. června se uskutečnil pro naši dceru dlouho očekávaný den, kdy spolu s dalšími 50 dětmi mohla přistoupit k prvnímu svatému přijímání. Plná trémy a nervozity, aby třeba nezakopla, nepokapala se voskem ze svíce, aby se jí netřepal hlas při přímluvách a poděkování na konci mše svaté. Ke kostelu jsme přijeli dříve, tady již byly i další děti, které se shromažďovaly v salce na faře. Naší Katce se právě při chůzi na faru stalo to, čeho se nejvíc obávala, trochu nezvyklá chůze v albě znamenala zakopnutí a menší pád na kolena. Naštěstí svíce zůstala celá, ale bílá květina vzala za své, ulomila se. V salce se zkrátila a upravila se, takže nebylo třeba shánět v nedalekém květinářství na Folvarku novou. Katechetkami Pavlou Golasowskou a Michaelou Wawreczkovou nám bylo doporučeno, ať si jdeme již sednout do kostela, že přední lavice jsou určeny pro rodiče. Tady nastává naše první negativní líčení. V lavicích seděli mimo rodičů i prarodiče, známí a jejich děti, proto museli zbývající rodiče, jenž přišli později do kostela, postávat při bočních oltářích nebo seděli v zadních lavicích. Samotný příchod všech dětí při zaplněném kostele všech zúčastněných věřících i tzv. “občasníků” (použito z knihy Věroměr od Maxe Kašparů), byl pro ně určitě stresující, poněvadž všechen pohled byl soustředěn na ně. Po vytvoření špalíru a průchodu Otce Radka, vkládaly pak své bílé (nejen) květiny do připravených váz. Usadily se na ty nejpřednější lavice, pro ně nejbližší místa k hlavnímu oltáři a účastnily se slavnostní mše svaté za ně sloužené a obětované. Při bohoslužbě slova četla jedna z dívek první čtení. Promluvu po přečtení evangelia pronesl Otec Radek s jedním bílým květem v ruce u dětí samotných – v jejich těsné blízkosti. Přímluvy přednášely vybrané děti a také zástupci z řad rodičů. U slavení eucharistie, kdy se přinášejí k oltáři chléb a víno, jsme byli překvapeni hezkou drobností, že společně s paténou a hostiemi a konvičkami s vínem a vodou byla přinášena i ošatka s chlebem a košík s hroznovým vínem. Vrcholem slavení eucharistie a toho nejkrásnějšího momentu pro děti bylo přijímání Těla Páně. Po zapálení svící přistupovaly jednotlivě k Otci Radkovi a jáhnu Martinovi, až po poslední, kdy je pak v zástupu následovali i někteří rodiče. Po závěrečném požehnání následovalo poděkování a předání kytic našim duchovním Otcům. Otec František nemohl být přítomen osobnímu předání kytice, protože sloužil mši svatou v Bystřici. Velice nás ale mrzelo, že jáhen Martin, který vypomáhal při obřadu, nebyl k nalezení, i když ho děti hledaly i v zákristii a děti z toho byly smutné. Byli jsme tím zaskočeni a nedovedeme si vysvětlit, proč nepočkal do konce. Nyní se vrátíme ještě k dalším negativním postřehům, které jsme zaslechli nebo se k nám dostaly prostřednictvím známých. Některým lidem se zdálo, že děti jsou neukázněné, že se vrtí, otáčejí a baví se mezi sebou. K tomu bychom chtěli říct - zkuste si vzít albu, na kterou nejste tak zvyklí jako na pohodlné oblečení a seďte v ní hodinu bez hnutí. To, že se děti sem tam otáčely, přece nebylo tak podstatné.To u některých dospělých, kteří seděli kolem nás byly nedostatky daleko větší, protože naprosto nevěděli, co mají dělat a bezradně se rozhlíželi kolem sebe. A že se děti po svatém přijímání nepomodlily? Tady je naše odpověď. Dětská schola zpívala v doprovodu s kytarou “Hospodin je můj pastýř” a tuto děkovnou píseň spolu s Otcem Radkem zkoušely a učily se děti na čtvrtečních přípravkách v kostele. Toto byla prosím modlitba po svatém přijímání a k tomu společně všemi zpívaná.
Všem dotyčným, kteří kritizovali a ještě dnes jsou třeba přesvědčeni o neukázněnosti dětí, doporučujeme, aby shlédli videokazetu a posoudili tak svá rozhodnutí. Z našeho pohledu a i z pohledu známých, kteří měli kazetu půjčenou, nevidíme nějaké prohřešky, kterých se měly děti dopustit. Že vše nebylo přesně, skoro jako na vojně provedeno, to dělá o to krásnější, že to vystihuje dětskou duši. Nechtějme jim ubírat na jejich krásném věku, do něhož, nic si nenalhávejme, bychom se sami rádi někdy vrátili a pak si pamatujme a nezapomínejme i na samotná slova našeho Pána Ježíše: “Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří královstí Boží.“ Na tomto místě chceme poděkovat všem, kteří se o toto slavnostní první svaté přijímání starali. V první řadě je to Otec Radek, pro něhož to bylo vlastně také první sloužené svaté přijímání a všimli jsme si, že i on měl trému jako některé děti, ale svým přístupem zvládl všechny povinnosti bravůrně a získal si nás všechny. Katechetkám paní Trombikové, Golasowské, Wawreczkové a Bockové patří taky dík za jejich práci nejen při čtvrtečních přípravkách. Dětské schole a sboru Laudamus za jejich písně během slavnostní mše svaté, kterými přispěli ze svého repertoáru a my osobně děkujeme zvláště za překrásně zazpívané a nejvíce oblíbené Haydnovo Alleluja. Musíme vzpomenout i na naše “hlídačky”, které každou neděli při mši svaté v 10 hodin hlídají menší děti v salce. Rovněž jim patří slova díků, protože naše další dvě menší dcery by v kostele nevydržely a rušily by nejenom nás, ale i ostatní. Díky obětavosti děvčat, která děti hlídají, jsme mohli naplno prožít tuto slavnostní mši svatou. Všem ostatním, které jsme zde nejmenovali nebo na ně zapomněli a ti jakýmkoliv způsobem pomohli, přispěli a starali se na přípravách tohoto slavnostního dne pro naše prvně přijímající děti srdečně děkujeme. Pán Bůh zaplať. Anna a Tomáš Kyvalští Poznámka redakce: Někdy si neuvědomujeme, jak může nešťastně vyslovená kritika bolestně zasáhnout lidskou duši a zvláště citlivou duši dětskou. Není umění kritizovat, ale získat si srdce dětí, ukázat jim, že je máme rádi, že nám na nich záleží. Vlastním příkladem ukázat, že víra je ten největší poklad, který máme a naučit ho děti chránit. Kritizovat umí každý, ale jít ostatním příkladem svou radostnou tváří, ochotou pomoci a láskou k Bohu umí jen někteří.
Napsali nám sousedi – červnová pouť farnosti Mosty u Jablunkova do Medžugorje V měsíci červenci se někteří z našich farníků vypraví na letní pouť do Medžugorje. V této souvislosti zveřejňujeme postřehy jedné naší sestry z farnosti Mosty u Jablunkova, která tam v nedávné době byla. Věříme, že její článek bude pro Vás pozvánkou a možná i leckoho z Vás zláká k návštěvě tohoto celosvětově známého poutního místa buď v rámci organizované poutě nebo v rámci individuální turistiky během pobytu u moře v jižní Dalmácii. Vždyť z Makarské Riviéry na Jadranu je to opravdu kousek – tak hodinka autem do vnitrozemí. Spojíte tak „příjemné s užitečným“. „Dobro došli“ Léto, prázdniny, dovolená… A spousta českých turistů na Jadranu. Mnozí ani netuší, že několik málo kilometrů od Mostaru v horách Hercegoviny leží malé městečko Medžugorje, které se stalo jedním z nejvýznamnějších a nejnavštěvovanějších míst na světě. Proč? Od 24.6.1981 se zde každý den až dosud zjevuje šestici mladých lidí Panna Maria a prostřednictvím těchto mladých dává všem lidem poselství. Hlavním obsahem těchto poselství je mír. Panna Maria opakovaně vyzývá, aby lidé nastolili mír sami v sobě, aby mír zavládl mezi lidmi a aby vládl mezi člověkem a Bohem. V době od 9.6. do 15.6. letošního roku se do Medžugorje vydali i poutníci z farnosti Mosty u Jablunkova. Všichni byli nadšeni krásou a zejména atmosférou tohoto místa. Každodenní program mimo jiné zahrnoval setkání s vizionářem i s knězem Jozo Zovkou, který v Medžugorje působil v době prvních zjevení, a který byl za své přesvědčení o existenci zjevení i vězněn. Je s podivem, že i nejstarší účastníci v úmorném horku zvládali výstup na Podbrdo a Križevac, což jsou místa prvních zjevení. Všichni byli okouzleni klidem, dobrosrdečností místních lidí a krásou okolní drsné, ale nádherné přírody. Atmosféra navštíveného místa působila zřejmě i na to, že poutníci byli ochotni vydržet i obstrukce na některých celních přechodech a zklidnění a odpočatí se vrátili domů. Přeji všem, kteří směřují na Jadran, aby „Dobro došli“ a zároveň Vám doporučuji, pokud budete mít možnost, navštivte Medžugorje.
Je nezapomenutelné slyšet modlitbu svatého růžence v několika jazycích najednou, můžete se účastnit mše svaté v kapli vedle kostela ve svém rodném jazyce a můžete prožít další nezapomenutelné chvíle ztišení, klidu a pokoje. Anna Burešová, farnost Mosty u Jablunkova
Upozornění pro poutníky a cestující Přišlo léto a s ním i doba dovolených, zájezdů a poutí. Lidé se těší, že alespoň na chvíli vyjedou mimo prostředí, ve kterém žijeme celý rok. To je jistě dobré a potřebné. Někdo jezdí na vlastní pěst, někdo jiný s povděkem přijímá služby těch, kdo tyto zájezdy a poutě zařizují. Nejsou to vždy cestovní kanceláře. Je dobře, že máme i lidi, kteří si to všechno berou do svých rukou jako službu. Nemají z toho žádný prospěch, akorát řadu starostí, běhání, zařizování, psaní a telefonování. Jedním z těchto obětavých lidí je pan Stanislav Franek z Ropice. Byl jsem s ním už na několika cestách a vždycky mně napadlo: kolik je toho jeho starání, shánění, zařizování za každou naší zastávkou. To, že nás čeká třeba večer nocleh, se nám zdá samozřejmostí, ale kolik to bylo vyřizování a běhání… že všechno časově klape, že cesta má svůj konkrétní program, - to vše je výsledkem jeho práce. A to připočtěme ještě práci v zaměstnání, doma,… Za tuto službu mu patří jistě upřímné a veřejné poděkování. Díky této jeho službě se řada lidí mohla podívat tam, kde by se třeba v životě nepodívali. Jmenujme alespoň Řím, Assisi, Florencie, Medžugorje, Dolomity a další. I letos jsou určitě určité cesty připraveny a moc se na ně těšíte. Mám na srdci ale jednu věc: Prosím vás snažně: zajímejte se ale dopředu, jakým autobusem pojedete. Stává se, že na tyto cesty bývají posílány autobusy, které by po technické stránce vyhovovaly tak přepravě cestujících z Třince do Českého Těšína a zpět. Právě proto se mnohdy musí jet všelijakými oklikami, aby vás vůbec pustili přes státní hranice. Já mám osobně několik zážitků: např. samovolné otevírání dveří za jízdy, zhasnutí světel během noční jízdy, vypadnutí části okna cestujícímu do klína, větrací poklop přivázaný dráty, aby během jízdy neuletěl. Poslední zážitek při cestě z Medžugorje před několika týdny – porouchané brzdy. Celé štěstí, že toto poslední dobrodružství nás potkalo při zpáteční cestě v Čadci, kde jsme museli pak čekat tři a půl hodiny na náhradní autobus, který nás dopravil domů. Kdyby se tohle stalo třeba v Chorvatsku v horských serpentinách, - nevím, nevím… Myslím, že nemůže obstát to, že horším autobusem je to levnější. Vzhledem k tomu, že na tyto cesty nejezdíme každý měsíc, si každý jistě i rád připlatí, aby cestoval jako člověk. Rozhodně nelze přijmout ani teorie o tom, že když jedeme na pouť, tak nás bude Panna Maria chránit. To už zavání opovážlivým spoléháním na Pána Boha a jeho pomoc. S Boží pomocí mohu počítat tehdy, když jsem ze své stránky udělal všecko, - tedy když jsem vybral autobus, kterým se takovou dálku běžně jezdí. Prosím tedy snažně ještě jednou: jde o vaši bezpečnost, zdraví a třeba i život. Po zkušenostech, které jsou bohaté, máte právo žádat, aby vám byl dva, tři dny před cestou ukázán autobus, kterým pojedete. Opravdu nestačí slovní ujištění. Konec konců jste zákazníci, kteří platí a za svoje peníze mají právo na kvalitní zboží a služby. Nikde není psáno, že proto, že jsme věřící, pak jsme něco jako druhá, či třetí kategorie, která se musí spokojit se vším. Snažně prosím: buďme moudří a dbejme na bezpečnost svého cestování. Je to nakonec i věc 5. Božího přikázání. P. František
IV pielgrzymka PKRDz na Jasną Górę W niedzielę 2 czerwca na Jasnej Górze w Częstochowie spotkały się dzieci Podwórkowych Kółek Różańcowych na swojej IV pielgrzymce. Oprócz dzieci z całej Polski przyjechały grupy z Białorusi i Republiki Czeskiej. Z Trzyńca wyjechał autobus z dziećmi z Jabłonkowa, Ropicy, Trzyńca oraz pokaźna grupka z Wędryni. Opiekunem naszej grupy w czasie całej pielgrzymki był Ojciec Cherubin z klasztoru franciszkanów w Jabłonkowie. Pomimo bardzo złej pogody atmosfera spotkania była bardzo radosna i pogodna.
Niedzielna pielgrzymka rozpoczęła się o godz. 9.45 uroczystym powitaniem wszystkich zebranych, mini koncertem zespołu dziecięcego “Serduszka” oraz świadectwami dzieci dotyczącymi wspólnej modlitwy różańcowej. Za naszą grupę świadectwo przekazała Lenka Tatarková i Ludka Ševčíková. Mówiły o spotkaniach różańcowych naszej grupy trzynieckiej, wspólnych modlitwach oraz przygotowaniach upominków, które później przekazywaliśmy mieszkańcom Domu Opieki Społecznej w Trzyńcu oraz podopiecznym Klasztoru Elżbietanek w Jabłonkowie. Może nasze świadectwo pomoże innym grupom w wzbogaceniu swojej czynności. Po świadectwach do zgromadzonej kilkunastotysięcznej gromady dzieci i ich opiekunów przemówiła Madzia Buczek – inicjatorka powstania Podwórkowych Kółek Różańcowych Dzieci. Jak zawsze jej wystąpienie było bardzo entuzjastyczne i radosne. Z okazji zbliżającej się 5 rocznicy powstania PKRDz przypomniała początki wspólnej modlitwy. Pierwsze kółko powstało w lipcu 1997 roku na podwórku Madzi z trójką dzieci, które chodziły się bawić i także modlić. Dzięki Radiu Maryja w ciągu 5 lat do czwórki dzieci dołączyło się 86 500 członków w 22 krajach świata. Ostatnio dołączyła także Portugalia, gdzie coraz więcej dzieci odmawia różaniec a modlitwa i PKRDz szerzą się w przedszkolach i szkołach. Do PKRDz należą nie tylko dzieci, ale również młodzież, rodzice, dziadkowie, osoby duchowne. Pierwszą patronką PKRDz została św. Tereska od Dzieciątka Jezus, która dała przykład jak od wczesnego dzieciństwa kroczyć drogą świętości. Dalszym patronem jest św. Jan Bosko oraz błogosławieni Franciszek i Hiacynta. Święty Ojciec Pio powiedział: “...gdyby 5 milionów dzieci odmawiało różaniec to świat byłby zbawiony.” Ojciec Święty Jan Paweł II napisał w liście do dzieci: “Pan Jezus oraz Jego Matka wybierają często właśnie dzieci, ażeby powierzać im sprawy wielkiej wagi dla życia Kościoła i ludzkości ... Jakże ogromną siłę ma modlitwa dziecka.” Madzia Buczek: “Poprzez naszą modlitwę różańcową chcemy ocierać łzy z oczu Maryi, pomagać jej zbawić świat, aby zatriumfowało Jej Niepokalane Serce”. O godz. 11 rozpoczęła się uroczysta msza święta pod przewodnictwem ks. biskupa Edwarda Janiaka. W homilii ksiądz biskup wspólnie z dziećmi zastanawiał się nad odpowiedzią na pytanie – co w praktyce oznacza być pomocnikiem Maryi. Dzieci z różnych parafii oraz przedstawiciele z naszej grupy składały dary dla Matki Bożej. Dzieci z Kędzierzyna – Koźla wypuściły gołąbki pokoju. Po godz. 13 rozpoczęła się druga część koncertu zespołu “Serduszka” przeplatana wspólnym śpiewaniem, pląsami oraz programem innych zespołów. Do dzieci przemówił także dyrektor Radia Maryja ojciec Tadeusz Rydzyk. Na koniec pielgrzymki wspólnie odmówiono różaniec. Pomimo zmęczenia – wczesne wstawanie, zimno, deszcz, stanie w czasie mszy św. nie było widać zniechęcenia lub znudzenia. Wręcz odwrotnie. Można było widzieć na twarzach dzieci i ich opiekunów radość i zadowolenie ze wspólnie przeżytych chwil. Tyle słyszymy skarg na powiększającą się agresję, złe zachowanie w szkołach, na podwórkach, w rodzinach. Dorośli goniąc za pracą lub poświęcając się swym zajęciom pozostawiają dzieciom w swoim zastępstwie programy wideo, telewizję lub gry komputerowe. A w telewizji, niestety nawet w czasie programów dla małych dzieci, jest pełno krzyków, bijatyki, przemocy, złości i niestety brzydkich, wprost strasznych postaci – dziwolągów. Często później zachowanie dziecka jest oparte i wzorowane na przeżyciach i reakcjach telewizyjnych bohaterów. Warto przypomnieć słowa Madzi Buczek dotyczące wakacji: “Wakacje nie są po to, abyśmy całymi dniami leniuchowali, ale po to, abyśmy mogli rozejrzeć się dookoła, dostrzec piękno otaczającej nas przyrody i nacieszyć się nią, bo została stworzona przez Boga dla nas. Uwielbiajmy Boga w każdej trawce, listku, w każdym człowieku i dziękujmy Mu za to, co dla nas czyni, za jego wielką miłość do każdego z nas.” Na pewno wiersz Marii Konopnickiej pomoże nam dostrzec pewną zmianę w wartościach rodziny, jej głęboką wiarę i cele wychowawcze, których dziś brak. Wieczorny pacierz Zaszło już słonko wśród złotych zórz, klęknij, dziecino, i rączki złóż. I pod blaskami tych jasnych gwiazd, módl się o spokój dla naszych gniazd. Módl się za kwiaty rodzinnych pól, za tych, co płaczą i cierpią ból ... Módl się, byś urósł i nabrał sił – i braciom – ludziom byś miły był!
Módl się, by dom ten wziął Bóg pod straż I za mateńką mów: ”Ojcze nasz...” Klęknijmy z naszymi dziećmi do wspólnej modlitwy, usiądźmy do wspólnego posiłku, pomówmy o ich przeżyciach, wyjdźmy na wspólną przechadzkę lub wycieczkę, wprowadźmy szarą godzinkę, wspólne czytanie Biblii lub Żywoty świętych a na pewno pomożemy naszym rodzinom. Irena Szymonik
Víkendovka - VENDRYNĚ 2002 Je pátek ráno 21. 6. 2002, první letní den. Před námi jsou dva dny, které chceme prožít s dětmi, jež po celý školní rok navštěvovaly náboženství na školách v Oldřichovicích, Neborech a na 5. ZŠ v Třinci. Celý týden jsme chystali, nakupovali, připravovali hry, soutěže a program i pro případ nepříznivého počasí. Zatím to vypadá slibně, i televizní předpověď pro tento víkend je příznivá. Moc se těšíme a již dopoledne vyjíždíme naloženi potravinami, spacáky a zajímavými cenami pro děti. Na vendryňskou faru přijíždíme asi v 10.30 hod. a jsme trochu překvapeni. Otec Artur (vendryňský farář) nás sice před týdnem upozorňoval, že zde probíhají opravy vodovodního potrubí, ale utěšovali jsme se, že se snad do našeho příjezdu stihnou dokončit. Teď potkáváme na dvoře chlapy v montérkách, v jídelně jsou vodovodní trubky, díry ve zdi, stoly jsou odtažené od stěn a zvuk vrtačky nás přesvědčuje, že se nám to opravdu nezdá. Přichází Otec Artur a seznamuje nás se situací. Voda teď vůbec neteče (ale odpoledne bude), záchody naštěstí fungují, v kuchyni budeme mít dokonce i teplou vodu, ale sprchy jsou v totální rekonstrukci, bude fungovat jen jedno umyvadlo. Jsme poněkud znepokojeni představou, jak se bude 20 dětí mýt u jednoho umyvadla, ale pak zjišťujeme, že je na dvoře funkční pumpa a problémy s vodou pouštíme z hlavy. Začínáme vybalovat potraviny, vynášíme do podkroví spacáky a větráme v pokojích. V půl třetí máme konečně vodu a my se pouštíme do úklidu záchodů a jídelny. Ve tři odpoledne přijíždějí první děti a fara začíná ožívat jejich křikem. Děti se scházejí až do pěti odpoledne, ale ani pak ještě nejsou všichni. Někteří jsou na výletech a proto jsme kompletní asi až v šest večer. Scházíme se v jídelně ke krátké modlitbě před jídlem a pouštíme se do večeře. Chleba s rybí pomazánkou a buchty z domova všem chutnají. V sedm hodin má přijít Otec Radek na besedu s dětmi a proto využijeme ještě chvilky času po večeři a jdeme se máchat do potoka, který teče kousek pod farou. Před sedmou večer přijíždí Otec Radek, jako správný sportovec na kole a povídání s dětmi může začít. Chvíli vypráví Otec Radek, pak se ptají děti. Povídání je ukončeno společnými hrami a už přichází čas loučení. Všichni máváme a pomýšlíme na to, že je čas jít do "hajan". (Mávání je společné, po odpočinku toužíme jen my dospělí). Scházíme se opět v jídelně ke společné večerní modlitbě, pak ještě zazní mohutné "Dobrou noc" a rozcházíme se do pokojů. První noc ve Vendryni a proto není divu, že děti usínají až kolem půlnoci. V noci se přežene parádní bouřka a my se probouzíme do krásného rána. Nový den. Vstáváme a jdeme připravovat snídani. Krátká ranní modlitba a pak již mizí bábovky, záviny a napečené dobroty ze stolu. Po snídani začíná soutěž v kreslení na téma Bůh stvořil svět a následuje soutěž vědomostní. Je čas na dopolední svačinu, slunce nemilosrdně praží, a proto nám melouny přijdou vhod. Po svačině vyhodnocujeme obě soutěže, všechny nakreslené obrázky jsou vystaveny na nástěnkách a děti se pouštějí do výroby masek na dnešní večer. Po polední modlitbě Anděl Páně se pouštíme do guláše. Dětem moc chutná a některé si přidávají. Po obědě vyrážíme k Olze. Cesta po asfaltce v horkém slunci není příjemná, ale vidina příjemného osvěžení nás pohání kupředu. Po pětadvaceti minutách chůze nás přivítá kamenitý břeh a třpytící se hladina řeky. Děti dovádějí, cákají a sbírají pestrobarevné kamínky. Po dvou příjemných hodinách se zvedáme k odchodu. V půl páté odpoledne nás čeká další beseda, tentokrát s řádovými sestrami z kláštera Alžbětinek v Jablunkově. Řádové sestry přijíždějí dvě a jak se za chvíli dovídáme, je to Sestra Imelda a Sestra Ludmila. Děti sedí tiše jako pěny - řádový oděv má pro ně jistě své kouzlo. Mají spoustu otázek, na které obě Sestry ochotně odpovídají. Čas utekl stejně rychle, jak při včerejší debatě a "sestřičky" obdarovávají děti sladkostmi a pohlednicemi svého kláštera. Přichází večer a my se chystáme k táboráku. Děti pomáhají dělat ohniště, nosí dřevo, chystají lavičky a také dodělávají své masky. Zapalujeme oheň a okolím se začíná šířit vůně opečených párků. K táboráku jsme také pozvali vedoucího našeho třineckého Skauta Tomáše Kyvalského s celou rodinou. On i jeho žena Hanka doplnili naši porotu a společně jsme ocenili masky a vystoupení našich dětí.
Všechny děti měly masky a každý se snažil, jak nejlíp uměl, ale vyhrát mohli jen někteří. Na prvním místě se umístila Paní Flinstounová, následována Černokněžníkem, Lesní vílou, Tajemnou tanečnicí, Sojkou obecnou a Frajeřici Hvězdicí. Večer to byl moc povedený, ale všechno má svůj konec. Děti vypadají unaveně, uvidíme, co bude po večerce. Scházíme se k večerní modlitbě tentokrát v podkrovním pokoji fary a ztichlým večerem se nese naše píseň: Zapad den, slunka svit vymizel z údolí, z temen hor, odpočiň každý kdos Boží tvor. Děti uléhají ke spánku a nás čeká v kuchyni hora nádobí. Po jejím zdolání i my uléháme s pocitem krásně prožitého dne. Nedělní ráno je krásné tím, že máme před sebou mši svatou ve zdejším kostelíku sv. Kateřiny. Kromě svátečního oděvu máme všichni i nějakou sváteční náladu. Přicházíme do kostela 15 minut před začátkem mše sv., sedáme si na lavičky dopředu a těšíme se na setkání s Kristem. Mše svatá je v českém jazyce, takže všichni rozumíme. Děti, které nejdou ke sv. přijímání dostávají křížek na čelo. Závěrečné požehnání a již odcházíme zpět na faru. Snídaně se skládá z toho, co kuchyně dala a pak mají děti volnou zábavu. Před obědem s nimi hrajeme ještě AZ kvíz a pak dostávají za úkol napsat, co je tady potěšilo a co se jim nelíbilo. Tady jsou některé jejich výroky: - na této víkendovce se mi líbilo všechno, což je třeba táborák, soutěže, ale i zábava na pokojích. Nelíbily se mi záchody! - nejvíc se mi líbilo, jak jsme opékali párky a měli jsme při tom představení. A ještě se mi líbilo to, jak jsme si s Otcem Radkem povídali a hráli jsme různé hry. - nejlepší bylo lítat po pokojích, nebaví mě spát po večerce, blbé je že jsem zatím nic nevyhrál. - na této víkendovce se mi líbilo to, že jsme se společně modlili, taky mě velice potěšil O. Radek, je to humorný člověk, hráli jsme s ním hry. Sestry z kláštera v Alžbětinkách nám pověděly o svém životě v klášteře. Velice mě to udivilo. - líbily se mi kameny ve vodě. Tolik postřehy dětí k víkendovce. Protože nám ještě zůstaly nějaké malé ceny, vyhlašujeme soutěž ve skládání výrobků z papíru. Po obědě (nudlová polévka a kuře na paprice s knedlíkem) určujeme vítěze této poslední soutěže a pak už následuje uklízení a balení. Poslední děti odjíždějí a my se snažíme dát "do pucu" všechny námi užívané prostory. Odjíždíme večer unavené, ale šťastné. Vždyť není krásnější odměnou než ta, kterou jsme slyšeli od "našich dětí": "Paní učitelko, tady je to tak prima, já bych tu chtěl zase přijet." Na závěr chceme poděkovat O. Františkovi za sponzorský dar pro děti, O. Arturovi za milé přijetí ve Vendryni a O. Radkovi a Sestrám Imeldě a Ludmile za návštěvu. Všem dětem přejeme požehnané prázdniny a příští rok zase AHOJ! Katechetky Pavla Golasowská a Míša Wawreczková
"Tenkrát" aneb Za komunistů se špatně nežilo......... ..........v létě bylo horko, v zimě sněžilo. Takhle nějak zní slova písničky, kterou zpívá Jarek Nohavica a byl by jistě jedním z těch prvních, kteří by byli proti, aby se vrátila vláda komunistů. Ale proč o tom píšu. Poslední dobou slýchám větu o lepším životě "tenkrát" stále častěji. Jistě to způsobily i volby, které proběhly v naší zemi v nedávných dnech. Zarážející na tom je, že i lidé, kteří se pokládají za věřící se mnohdy kloní k názoru, že "tenkrát" bylo líp. Po čem se jim stýská? Po levném zboží v obchodech, bezplatné zdravotní péči, po jistotě pracovního místa a jiných "vymoženostech" socialismu. Nějak brzy zapomněli na fronty v obchodech na cokoliv. Recept v lékárně stál sice 1,-Kč, ale o nějakých lepších lécích si "tenkrát" mohli nechat jen zdát. I kdyby "tenkrát" ty peníze měli, mohli si za ně koupit tak akorát Acylpyrin. Nemluvě o drahých lékařských přístrojích, které se za posledních téměř třináct let do zdravotnictví pořídily. Příkladem je naše třinecká Nemocnice Podlesí, která je špičkovým centrem pro operace srdce. Naši lékaři vyjíždějí na stáže a odborné semináře do zahraničí, samozřejmě směrem na západ. "Tenkrát" mohli jet tak akorát do NDR nebo Bulharska a samozřejmě do zemí bývalého Sovětského svazu, kde jsou ještě dnes oblasti, ve kterých se provádějí operace při svíčkách! Je pravda, že pracovní místo měl "tenkrát" každý, ale takovou hustotu flákačů a nemakačenků na metr čtvereční a plné hospody chlapů v montérkách v pracovní době se dalo vidět jen v naší socialistické vlasti. Ale dost o požitcích , které obšťastňují naši tělesnou schránku. Co naše duše? "Tenkrát" bylo zakázáno říkat, že mám duši. A ten, kdo si to myslel nebo dokonce si dovolil o tom mluvit, byl po zásluze "odměněn". Zapomínáme na tisíce vězněných a odsouzených k smrti jen proto, že měli jiný názor. Často to ani nebyli lidé
věřící, jen prostě odmítli držet hubu a krok, tleskat, když tleskali všichni, kývat, když kývali všichni. Odmítli být stádem a proto museli být odstraněni. Je téměř třináct let po revoluci, jak krátká doba a náš národ začíná zapomínat. Že by naše území zasáhl virus sklerózy nebo Alzheimrovy choroby, tomu se mi nechce věřit. Kdy už konečně ten malý český človíček pochopí, že BÝT JE VÍC NEŽ MÍT. Být svobodný, nezávislý, pravdivý, být prostě svůj je daleko víc, než mít. Co vlastně chceme MÍT? Dům, auto, chatu, dovolenou v zahraničí a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Jedno je jisté. Pokud se naše bytí na tomto světě obklopí baštou MÍT, pak nikdy nebudeme mít dost. Nedopusťme, aby naše budoucí generace chtěla jen mít, dovolme jí BÝT a ukažme jí k tomu cestu. Třeba i tím, že jim budeme vyprávět, jaké to bylo "tenkrát" a jak to nakonec dopadlo. Budeme-li jim to připomínat, pak se třeba nemůže stát to, že za "stranu třešniček" uspěje ve volbách slečna K. (21 let) a v rozhovoru v televizi prohlásí, že to "tenkrát" tak všechno asi ani nebylo. Bylo nebo nebylo? A jak je to vlastně teď? Na to si odpovězme každý sám. Pavla Golasowská
Ministrantský turnaj ve fotbale Dne 15.6.2002 se v Třinci na Kanadě uskutečnil ministrantský turnaj ve fotbale. Přijel jenom Jablunkov a Salajka. Rozlosování rozhodlo, že první zápas bude hrát Třinec proti starším jablunkovským. Utkání se vyvíjelo od začátku v mírný prospěch jablunkovských, ale přišla třinecká penalta a favorit prohrával 0:1. Nezalekli se však a otočili zápas ve svůj prospěch. Utkání skončilo 7:2 pro Jablunkov. Po hodinové přestávce nás čekal zápas s mladším Jablunkovem. Po prvním poločase (po 15 minutách) stav utkání byl 0:0. Ve druhém poločase jsme se víc rozehráli a v posledních 5 minutách dostal “Džablo” junior 2 kousky. Pak nás čekal těžký zápas proti Salajce. Třinečtí dali zahajovací gól opět z penalty. Za 5 minut jsme dostali trochu sporný gól. Ve druhém poločase se už nic nezměnilo, a tak následovalo prodloužení, které mělo rozhodnout, kdo bude hrát finále. Dopadlo to pro Třinecké velice dobře. Opět jsme dali gól z penalty. Následovala hra o 3. a 4. místo. Salajka to dotáhla do správného konce a zaslouženě vyhrála 7:0. No a Třinečtí ve finále? Nezbylo nám hodně sil po těžkých bojích, a také horko se zasloužilo o to, že jsme skončili druzí. Nám to vůbec nevadí, protože pro třinecký fotbal je úspěch dostat se do finále. Takhle skončila tabulka: 1. Jablunkov I 2. Třinec 3. Salajka 4. Jablunkov II Musíme poděkovat jáhnu Martinovi za ceny, občerstvení (poděkování patří také paní Čalové, která pro fotbalisty uvařila kotel výborného guláše – pozn. redakce), za sehnání dresů, ale také za odvoz. Rovněž musíme poděkovat O. Radkovi. Děkuje celý ministrantskofotbalový tým. Příspěvek zaslal MIKI
Odpoledne našich prvokomunikantů V sobotu 8. června se ve 14,00 h sešlo před kostelem kolem 35 dětí, které neodradila uzavřená „Myší díra“ ani nepřející počasí. Odpoledne plné her, které pro děti, jež přistoupily letos k prvnímu svatému přijímání, přichystal Otec Radek spolu s mládeží, začalo mší svatou v našem kostele. Dále pak pokračovalo soutěží, při níž měly děti za úkol uhádnout jména biblických postav. Hlavní cenu, želvu Poldinku, získal (za 14 správných odpovědí z 20 možných) Ondřej B. Poté, co si vítěz přebral svou cenu, jsme se přesunuli ven (právě totiž přestalo pršet). Tam už byla přichystána stanoviště, kde děti plnily různé úkoly (hod míčkem na cíl, skákání v pytli, překážková dráha, …). Na každém stanovišti pak získávaly body a ty se jim na konci sčítaly. A co se dělo dál?
Děti opékaly buřty a porota hodnotila a sčítala body. Jen co se děti trochu posilnily, nastalo další vyhlašování vítězů a předávání cen. Dětem oči doslova zářily a nebylo těžké z nich vyčíst radost a spokojenost. Tou dobou už naše hodinky ukazovaly 18 h a právě začínalo znovu pršet. Zbývalo nám jen 30 minut, než si rodiče odvedou své ratolesti zpět domů. A tak jsme se všichni přesunuli do sálky na faru a zahráli si ještě rychle 2 hry. A závěr? Ten patřil Pánu Bohu. S Ním jsme toto odpoledne začínali a s Ním jsme jej také zakončili, a to modlitbou, v níž jsme Mu společně s dětmi děkovali za překrásně strávené chvíle. B.B.
Víkendovka v Albrechticích Dne 25. a 26.května 2002 se třinečtí skauti vydali na víkendovku za Otcem Mirkem do Albrechtic. Sraz jsme měli na vlakovém nádraží. Cesta nám uběhla velice rychle. Otec Mirek nás velice rád přivítal. Když jsme se ubytovali, šli jsme se porozhlédnout po okolí a taky nakoupili potraviny na dva dny pobytu. Po návratu jsme hráli zajímavou hru. Museli jsme obyčejnou průpisku vyměnit za hodnotnější věc, tak dále měnit, až jsme si mysleli, že daná směna už stačí.Výměny se nám celkem dařily. Kivi pro toho, kterého jako nejúspěšnějšího “směnárníka” vybral Otec Mirek, měl připravenou zvláštní cenu. Vítězem se stal Prcek a převzal knihu od Jaroslava Foglara – Dobrodružství v zemi nikoho. Večer jsme byli na mši svaté a po ní bylo setkání s místní mládeží. My opékali párky a domácí smažili vaječinu. Program byl veselý a i my jsme přispěli k zábavě, když jsme se učili pohybovou písničku “Otec Abrahám”. Nejvíce při ní dováděli Kivi s Otcem Mirkem. Večerka byla ve 22.00 hod., ale protáhla se o něco více a my šli spát později. Na faře se nám pak ještě Otec Mirek představil v indiánském převleku (viz. foto). Ráno byl budíček v sedm hodin. Sbalili jsme si spacáky, nasnídali se a šli na mši svatou. Před obědem jsme ještě hráli hry. Po společném obědě nastal čas rozloučit se s Otcem Mirkem a přesun na nádraží, odtud jsme vlakem přijeli nazpátek do Třince. Budulínek
Pořad bohoslužeb v červenci 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13.
Neděle 7.7.2002 – 14. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Čtvrtek 11.7.2002 – svátek sv. Benedikta, opata, patrona Evropy. Neděle 14.7.2002 - 15. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Neděle 21.7.2002 - 16. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Úterý 23.7.2002 – svátek sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy. Čtvrtek 25.7.2002 – svátek sv. Jakuba, apoštola. Neděle 28.7.2002 - 17. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Pátek 2.8.2002 – první pátek v měsíci. Neděle 4.8.2002 - 18. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Úterý 6.8.2002 – svátek Proměnění Páně. Pátek 9.8.2002 – svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy. Neděle 11.8.2002 - 19. neděle v mezidobí, 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. Poslední neděli v měsíci - Mariánské večeřadlo. 14. V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. Každý čtvrtek po večerní mši svaté a první pátek po ranní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. 15. Každý pátek po ranní i večerní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. První pátek v měsíci - litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu. 16. Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Mše svatá v Nemocnici Sosna je každou sobotu v 15.30 hodin. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!
Nedělní liturgie v červenci 14. neděle v mezidobí (7.7.) 1. čtení: Zach 9,9-10; 2. čtení: Řím 8,9.11-13; Evangelium: Mt 11,25-30 Žalm: odp. Budu velebit tvé jméno na věky, můj Bože, králi. ref. Będę Cię wielbił, Boże mój i Królu. 15. neděle v mezidobí (15.7.) 1 čtení: Iz 55,10-11; 2. čtení: Řím 8,18-23; Evangelium: Mt 13,1-23 Žalm: odp. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. ref. Na żyznej ziemi ziarno wyda plony. 16. neděle v mezidobí (21.7.) 1. čtení: Mdr 12,13.16-19; 2. čtení: Řím 8,26-27; Evangelium: Mt 13,24-43 Žalm: odp. Tys, Pane, dobrý a shovívavý. ref. Panie, Ty jesteś dobry i łaskawy. 17. neděle v mezidobí (28.7.) 1. čtení: 1 Král 3,5.7-12; 2. čtení: Řím 8,28-30; Evangelium: Mt 13,44-52 Žalm: odp. Jak miluji tvůj zákon, Hospodine. ref. Jakże miłuję prawo Twoje, Panie. 18. neděle v mezidobí (4.8.) 1. čtení: Iz 55,1-3; 2. čtení: Řím 8,35.37-39; Evangelium: Mt 14,13-21 Žalm: odp. Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. ref. Otwierasz rękę, karmisz nas do syta. 19. neděle v mezidobí (11.8.) 1. čtení: 1 Král 19,9a.11-13a; 2. čtení: Řím 9,1-5; Evangelium: Mt 14,22-23 Žalm: odp. Pane, ukaž nám své milosrdenství. ref. Okaż swą łaskę i daj nam zbawienie.
Úmysly apoštolátu modlitby - červenec Denní modlitba Apoštolátu: Nejsvětější Srdce Ježíšovo, obětuji ti prostřednictvím Neposkvrněného Srdce Panny Marie, Matky Církve, a ve spojení s eucharistickou obětí modlitby, práce, radosti a utrpení tohoto dne, abych tak s milostí Ducha Svatého a ke slávě Boha Otce zadostiučinil za hříchy a přispěl ke spáse všech lidí. A zvláště to vše obětuji na úmysly Apoštolátu modlitby doporučené Svatým otcem na tento měsíc a také na úmysly našich biskupů: Červenec 1. Úmysl všeobecný: Ať se umělci snaží pomáhat lidem dnešní doby objevovat ve stvoření znamení prozřetelnostní lásky Boha. 2. Úmysl misijní: Ať se křesťanům v Indii nebrání veřejně vyznávat víru a svobodně hlásat evangelium. 3. Úmysl národní: Za oživení víry v pohraničních krajích a za posilu pro ty, kdo tam žijí a hlásají evangelium.
