ZÁKLADY SOCIOBIOLOGIE A ETOLOGIE (KSE) - stručné teze přednášky pro studenty magisterského studia kulturní a sociální antropologie s určitými úpravami je tento materiál určen i pro přednášku
KOMUNIKACE A LIDSKÉ TĚLO (KLT) pro studenty bakalářského studia kulturní a sociální antropologie
RNDr. Vladimír B l a ž e k, CSc.
Poznámka: Přednáška Komunikace a lidské tělo (KLT) je zaměřena více na konkrétní popis lidské neverbální komunikace (zvl. gesta, mimika, chování v prostoru, a to v transkulturálním srovnání) a méně na teorii (ale částečný výklad základních pojmů je také nutný). Podmínkou pro udělení zápočtu je příprava stručné písemné práce na dohodnuté téma. Přednáška Základy sociobiologie a etologie (KSE) je více orientována na teoretické základy studia chování (historické souvislosti, výklad pojmů chování, instinkty, učení) včetně evoluční aspektů a principů sociobiologie. Zadání přednášky (a i anotace v nabídce "Informace o studiu") byla původně připravena Dr. Storchem a proto zčásti neodpovídá mému výkladu (např. je méně prostoru věnováno sociobiologii a zvl. ekologickým otázkám, více teorii chování). Podmínkou udělení zápočtu je (vedle účasti na seminářích) příprava a přednesení referátu na dohodnuté téma (případně odevzdání písemné práce). Zkouška probíhá ústně ve skupinkách po asi 4 studentech.
Etologie je biologická věda, která se zabývá studiem chování, a to především chování zvířat v přirozených (přírodních) podmínkách; biologické (vrozené) složky chování jsou i u člověka a proto navazuje na klasickou etologii i tzv. etologie člověka. Sociobiologie je pak přístupem, který studuje sociální chování (zvířat i člověka) na základě evolučních a genetických zákonitostí. Etologie vznikla v kontextu různých věd o chování. Historicky byly důležité především následující směry a teoretické přístupy: a) Darwinova evoluční teorie (Ch. Darwin se sám přímo zabýval srovnáváním výrazu emocí u zvířat a u člověka), b) tzv. "anekdotické" období (např. Brehm) shromáždilo mnoho dílčích poznatků o chování zvířat (byť je interpretovala antropomorfisticky), c) zoopsychologie 19. století (L. Morgan) se soustředila na fyziologické základy vnímání a chování a ve 20. pak na ni navazovala srovnávací psychologie, d) behoviorismus v USA studoval tzv. operantní učení (Thorndike, Skinner …), e) studium nepodmíněných a podmíněných reflexů a studium vyšší nervové činnosti I.P. Pavlova, f) studium chování zvířat v rámci zoologie a aplikace pro taxonomii (Heinroth, Craig, Uexkül jako přímí předchůdci zakladatelů etologie), g) celostní psychologie (např Köhler s experimenty, zaměřenými na zkoumání učení zvl. u primátů), h) později i sociální psychologie se studiem významu neverbální komunikace (např. Argyle), i) také vývojová psychologie s poznatky o raném chování dítěte, j) později pak měla velký vliv sociobiologie
(reprezentovaná zvl. Wilsonem, Ridleyem, Dawkinsem), která se vlastně generovala již v návaznosti na existující etologický výzkum, dále v návaznosti na rozvoj genetiky a nové evoluční koncepce, k) pro etologii člověka měl význam i novodobý výzkum chování primátů (např. J. Goodallová, D. Fosseyová), mnohdy inspirovaný ze strany paleoantropologie. Vlastní etologie vznikla na základě prací Karl von Frische (známé je jeho studium dorozumívání včel), Niko Tinbergena (studium instinktivních vzorců chování hmyzu a ptáků) a Konrada Lorenze (mimo jiné pozorování a chov vrubozobých ptáků, objev imprintingu, vytvoření obecné koncepce významu a vztahu instinktu a učení pro chování). Důležité pro formování etologie jako samostatné vědní disciplíny bylo velmi detailní poznání chování určitých živočišných druhů (viz pojem etogram jako soubor prvků chování daného druhu). Klasická etologie zdůrazňovala pozorování jako výchozí metodu a nutnost studia chování v přirozených podmínkách, ale sami etologové se nevyhnuli experimentům v relativně polopřirozených podmínkách. To, že etologický přístup je velmi podnětný i pro výzkum chování člověka si uvědomovali již N. Tinbergen a K. Lorenz. Základ etologii člověka pak dal R.Hinde, rozvedli ji především D. Morris a I. Eibl-Eibesfeldt (který vydal nejúplnější monografii a biologických základech chování člověka). Chování je nutno chápat jako integrační akt, na němž se podílí celý organismus (různé systémy však v různé míře). Chování je velmi různorodé vzhledem k různorodosti životních podmínek, vrozeným rozdílům mezi jedinci a odlišným individuálním zkušenostem. Chování má adaptační význam, přičemž adaptační mechanismy se uplatňují vývojově na úrovni druhu (vrozené chování) nebo jako přizpůsobování měnícím se životním podmínkám na úrovni jedince (učení). I přes velikou proměnlivost lze pozorovat v chování standardní reakce (určité konstanty v chování). Chování bývá cílesměrné (s výjimkou např. některých složek hry mláďat). Vrozené chování má charakter od jednoduchých kinéz a taxí přes nepodmíněné reakce po složité instikty, které mají druhově specifický charakter. Pro spuštění vrozené reakce je nutný tzv. klíčový podnět (jedinec má jeho vrozené schéma), mnohé klíčové podněty se mohou sumarizovat či se jedinec může naučit je jemněji rozlišovat. Mnohdy je pro klíčový podnět charakteristická relativnost, což může vést k nadoptimálnímu vlivu některých podnětů (viz nadsymboly). Pro spuštění instinktivní reakce je také velmi důležité vnitřní vyladění (většinou zabezpečené hormonálně). Tomu odpovídají tzv. psychohydraulické modely vrozeného chování. Jednotlivé reakce mohou na sebe navazovat a vytvářet složité instinktivní řetězce s komplikovanou hierarchickou, neurohormonální regulací. Při určitém vnitřním vyladění často jedinec aktivně vyhledává klíčové podněty - tzv. apetenční chování. Po realizaci instinktivní reakce dochází k závěrečnému (konzumatornímu) projevu (chování). V určitých situacích může dojít k tzv. vakuovým, náhradním, přetékajícím a zvl. přeskokovým aktivitám. Přeměna přeskokových aktivit na projev signalizace v rámci jiného celku chování se pak nazývá ritualizací. Učení je mechanismus pozměňující na úrovni jedince chování podle individuálně získaných zkušeností. Vyžaduje určitou úroveň smyslových orgánů a rozvoje nervového systému, ale i znovurozpoznávání podnětů (tím i rozvoje paměti) apod. Jedná se zřejmě o více neurofyziologických mechanismů. Nejjednodušší formy učení jsou motorická facilitace cvikem, habituace (učení se neodpovídat na opakující se podněty), senzitizace (zvýšení citlivosti na slabé podněty) a imprinting - vtištění, kdy určitá zkušenost v omezeném krátkém časovém období (dědičně definovaném) v rané ontogenezi výrazně a dlouhodobě ovlivní chování jedince (viz Lorenzovy pokusy s imprintingem náhradního obrazu matky u kachen a
hus), příp. se uvádí ještě traumatické učení apod. Z dalších (vyšších) forem se uvádí především klasické podmiňování, kdy jsou v mozku spojeny vjemy (podněty) jednak nepodmíněný vyvolávající vrozenou reakci, jednak podmíňující, který následně vyvolá tutéž reakci (ale viz vyhasínání, generalizace a diferenciace podmíněných reflexů, vytváření reakcí vyšších řádů apod.). Operantní (rovněž také tzv. instrumentální) učení je složitější v tom, že jedinec získává nové zkušenosti na základě aktivního přístupu (viz behoviorismus a experimenty s bludišti a Skinnerovými boxy). Dále učení vhledem - insight (viz pokusy celostní psychologie), u kterého se odehrává myšlenkový proces před uskutečněním odpovědi, diskriminační učení, učení učit se, latentní učení, učení napodobováním a z něho vycházející sociální učení, umožňující předávání zkušeností z jedince na jedince (zvl. viz primáti a diskuse o modelech protokultury, sociální dědičnosti či teorii tzv. memů). Rozlišujeme různé relativně specifické a ohraničené oblasti chování zvířat, resp. obdobně některé i u člověka. Uvádí se zvl.: a) komfortní chování (péče o srst, "hygiena", odpočinek), b) orientační chování (zkoumání okolí), c) ochranné a obranné a naopak d) agonistické chování (útoky, bojové aktivity - viz souvislost s agresivitou), e) teritoriální chování (vymezení a ochrana obývaného území, význam značkování, obchůzek + vztah velikosti tritoria a jeho úživnosti, dočasnost či trvalost teritorií, relativnost podle období dne či roku a vykonávaných aktivit apod.), f) sexuální chování (rozpoznání a vyhledání, výběr či přilákání partnera, např. působením feromonů a dalších signálů, dvořením - viz význam zbarvení, či na základě toku, dále sbližování partnerů včetně, např. "darů", stavění hnízd aj., a vzájemné vyladění pomocí složitých behaviorálních rituálů, předkopulační aktivity, vlastní oplodnění, následně třeba i péče o partnerku při péči o potomstvo či jako opatření bránící oplození jiným samečkem), g) na sexuální chování může plynule navazovat i chování rodičovské (sezení na vejcích a péče o ně, + příp. porod, výchova a krmení mláďat, + viz souvislost s reprodukčními strategiemi), h) s ním je pak propojené specifické mláděcí chování (připoutavací chování - attachment, volání opuštěnosti, žebrání o potravu, + později hra jako specifické chování mláďat), i) vnitrodruhové (resp. v rámci tlupy) sociální chování, většinou posilující hierarchické uspořádání mezi jedinci, udržování vztahů mezi nimi (viz např. grooming - čištění srsti se sociálním významem, obdobně naznačování sexuálního či mláděcího chování), tomu odpovídá složitá podoba komunikace. Dále bývají uváděny jako samostatné: potravové chování, stavební aktivity, nástrojové chování (manipulování předměty), akustické projevy (to ale asi má opodstatnění jen metodické), příp. abnormální chování. V přednášce jsou popsány konkrétní příklady ze života zvířat dokumentující dané oblasti chování. Etologie člověka se odlišuje od klasické etologie (proto se dříve hovořilo spíše o etologickém přístupu ke studiu chování člověka) jednak tím, že jsou velmi rozdílné, kulturně podmíněné životní podmínky (lze tudíž jen obtížně hovořit o přirozených podmínkách), dále tím, že instinktivní vzorce chování (normálně u zvířat spolu úzce provázané a zřetězené) jsou člověkem pod vlivem podnětů a vnitřního vyladění (viz souvislost s motivací) vřazovány do konkrétní podoby chování jedince relativně volně a nezávisle, a konečně tím, že člověk má obrovské schopnosti učení, zapamatování a vůbec vyšších kognitivních funkcí + i má složitější motivační strukturu. Proto mnohé mechanismy platné pro zvířata u člověka neplatí nebo jen v náznaku a s omezeními. Přesto u člověka existuje celá řada behoviorálních schémat, která jsou převážně vrozená (viz chování dětí v rané ontogenezi nebo shoda některých mimických projevů u nejrůznějších kultur) nebo alespoň zůstává určitá kontinuita s obdobími antropogeneze, kdy dané chování bylo nutně determinováno podle biologických zákonitostí (i když vrozenost nelze prokázat). U chování člověka tak můžeme rozlišit tři úrovně: vrozenou, kulturně podmíněnou a individuálně získanou.Všechny tyto projevy se
uplatňují v rámci tzv. neverbální komunikace. Ukazuje se čím dál více, že neverbální komunikace má daleko větší význam, než se donedávna předpokládalo. Etologie člověka je tak na pomezí biologických a společenských věd. Pro pochopení chování člověka je nutné jak studium neurofyziologických (resp. psychobiologických) procesů, tak sociální a kulturní podmíněnosti i evolučních mechanismů včetně genetické selekce - viz sociobiologie. Ta se pak zabývá zvláště vznikem altruistického chování, rozdílů mezi chováním mužů a žen, tzv. fenoménem babičkovství (v souvislosti s menopausou), tzv. agresivním chováním (včetně např. aktuálně diskutovaného genocidního chování) atd. Neverbální komunikace plní spolu s řečí různé funkce (od representační, regulační a emocionální - viz tzv. Bühlerův trojúhelník, až po různé sociální funkce) a je realizována různými formami ("kanály"): čichová komunikace (+ feromony, + význam pro sexuální a mateřské chování), kontakt očí (včetně rozšiřování a zužování zorničky, délky pohledu, uhýbání atd.), fyziologické projevy (zčervenání, zblednutí), extralingvistické projevy (neřečové kvality řeči, jako barva hlasu, melodie, pomlky, pazvuky, hlasitost - v souvislosti s emocionálním prožíváním či agresivitou), taktilní (haptické) projevy, postoje těla (vytváření bariér, agresivní hrozby), mimické projevy (jednak v souvislosti s primárními emocemi s výrazně vrozenou složkou, jednak s vyššími emocionálními prožitky, + pozdrav úsměvem, koketní hození očkem ženy, specifické kulturně podmíněné mimické projevy, + význam úsměvu a smíchu u člověka, + tzv. zpětná mimická vazba, + specifická, složitá neurofyziologická regulace za účasti limbického systému, korových oblastí zvl. v čelním laloku a možná i nižších oblastí mozku - středního?), gesta s velmi proměnlivým charakterem, závislým na kultuře (ilustrující, ukazovací, bariérová a odmítající, glazurová, pozdravná, urážlivá, hodnotící, + tzv. technická gesta a gestické, resp. neverbální jazyky, + otázka sémantičnosti gest), zaujímání místa v prostoru (vztah k únikové cestě, pozitivnímu nebo negativnímu zdroji, + tzv. síťovité či lavinovité obsazování prostoru) a dále orientace těla a jeho částí (např. čelní rovina, utváření tzv. revírů, poloha končetin) vůči ostatním, kontrola různých vrstev prostoru kolem vlastního těla (intimní, osobní, společenský, veřejný), dále mutilační změny dočasné (barvení a úprava nehtů, vlasů, kůže) či trvalé (deformace lebky či chodidla, tetuáže, obřízka, perforace rtů, nosu a uší apod.), výběr a úprava oblečení (barva, odlišnost od společnosti či konformita) a používání doplňků (ozdob), manipulace s nimi včetně vytváření bariér. Důležitým prvkem je metakomunikace (různé typy metakomunikačních signálů, ovlivňujících interpretaci sdělení). Neverbální komunikace se uplatňuje u člověka v různých oblastech chování různou měrou. Typická je zvl. u prostorového (resp. - s terminologickou výhradou - teritoriálního) chování, rodičovského chování a chování dítěte, sexuálního chování v nejširším pojetí, agresivního chování a u sociálního chování obecně. Praktický význam má např. pro psychologii, psychiatrii, při přípravě managementu aj. Vybraným otázkám je v rámci přednášek věnována podrobnější pozornost. Některé vzorce (části, složky) neverbální komunikace mají relativně jednoznačný význam (obsah) - především u očního kontaktu či některých mimických vzorců, které jsou podmíněny zřejmě vrozenými schématy; mnohdy je však nezbytný určitý kontext, který v různé míře spolehlivosti ovlivňuje interpretaci především u gest je tento kontext podmíněn kulturní tradicí.
Výběr literatury (bez rozlišení toho, zda se jedná o odbornou monografii nebo o populárně naučnou knihu, tři nejdůležitější publikace jsou označeny tučně)
ARGYLE, M.: Bodily Communications. Int.Univ.Press, New York 1977 BENEŠ, J.: Homo sapiens sapiens. Hominizace ve světle biologických, behaviorálních a sociokulturních adaptací. Univ.J.E.Purkyně, Brno 1990 BERNE, E.: Jak si lidé hrají. Nakl. Svoboda (edice Spektrum), Praha 1970 BIČÍK, V. - FRAŇKOVÁ, S.: Úvod do srovnávací psychologie. Fil.fak.Univ.Pal., Olomouc 1985 CZAKO, M. - NOVACKÝ, M.: Porovnávacia psychológia. Slov.ped.nakl., Bratislava 1985 DAMASIO, A.R.: Descartesův omyl (emoce, rozum a lidský mozek). Mladá fronta (edice Kolumbus), Praha 2000. DARWIN, CH.: Výraz emocí u člověka a zvířat. Nakl.ČSAV, Praha 1964 DAWKINS, R.: Sobecký gen. Maldá fronta, Praha 1999 DE VITO, J.: Základy mezilidské komunikace. Grada Publ., Praha 2001 DRVOTA, S.: Od zvířete k člověku. Panorama, Praha 1979 EIBL-EIBESFELDT, I.: Human Ethology. Aldine de Gryuter, New York 1989 EIBL-EIBESFELDT, I.: kapitola Methoden der Humanethologie v novém vydání německé učebnice Anthropologie - Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (pod vedením R.Knussmanna) FOSSEYOVÁ, D.: Gorily v mlze. Mladá fronta, Praha 198FOUTS, R.: Nejbližší příbuzní. Mladá Fronta, Praha 2000 FRANCK, D.: Etologie. Nakl.Karolinum, Praha 1996 FRAŇKOVÁ, S. - BIČÍK, V.: Vybrané kapitoly ze srovnávací psychologie. SPN, Praha 1985 FRAŇKOVÁ, S. – BIČÍK, V.: Srovnávací psychologie a úvod do etologie. Karolinum, Praha 1999 FRAŇKOVÁ, S. - KLEIN, Z.: Úvod do etologie člověka. Nakl.HZ, Praha 1997 GAISLER, J.: Úvod do etologie. SPN, Praha 1989 GOODALLOVÁ-van LAVICKOVÁ, J.: Ve stínu člověka. Mladá fronta, Praha 1978 HAVLÍČEK, J.: články v časopise Vesmír, 2001 HINDE, R.A.: Nonverbal Communication. Univ.Press, Cambridge 1972 KLEIN, Z.: články v časopise Živa v letech 1993 až 1995 KLEIN, Z.: Atlas sémantických gest. Nakl.HZ, Praha 1997 KŘIVOHLAVÝ, J.: Neverbální komunikace. SPN, Praha 1988 KŘIVOHLAVÝ, J.: Jak si navzájem lépe porozumíme. Svoboda, Praha 1988 LEONOVIČOVÁ, V.V. - NOVÁK, J.V.A.: Evoluce biologických základů lidského chování. Academia, Praha 1982 LEPILOVÁ, K.: Řečová komunikace verbální a neverbální. OU - Fil. Fak., Ostarva 2001 LEWIS, D.: Tajná řeč těla. Vict.Publ., Praha 1989, nověji East Publ., Praha 2001 LORENZ, K.: Osm smrtelných hříchů člověka. Panorama, Praha 1990 LORENZ, K.: Tak zvané zlo. Mladá fronta, Praha 1992
LORENZ, K.: Základy etologie. Srovnávací výzkum chování. Academia, Praha 1995 MATĚJČEK, Z. - LANGMEIER, J.: Výpravy za člověkem. Odeon, Praha 1981 MOHRING, W.: Zlý jako zvíře? Biologické a nebiologické úvahy na téma agresivity. Horizont, Praha 1987 MORRIS, D.: Manwatching. A Field Guide to Human Behaviour. Triad Panther, St.Albvans 1978 MORRIS, D.: Bodytalk. Körpersprache, Gesten und Gebarden. W.Heyne Verlag, Munchen 1995 (vyšlo již i v češtině jako Řeč těla, nakl. Ivo Železný, Praha 1999) MORRIS, D.: Nahá opice. Mladá fronta, Praha 1971 MORRIS, D.: Lidské mládě. Argo, Praha 1995 MORRIS, D.: Lidský živočich. Osobní pohled na lidský druh. Knižní klub-Balios, Praha 1997 NOVACKÝ, M. - CZAKO, M.: Základy etológie. Slov.ped.nakl., Bratislava 1987 PEASE, A.: Řeč těla. Portál, Praha 2001 RIDLEY: Červená královna. Mladá fronta, Praha 2000 VÁVRA, V.: Mluvíme beze slov. Panorama, Praha 1990 VESELOVSKÝ, Z.: Chováme se jako zvířata? Panorama, Praha 1992 VYBÍRAL, Z.: Psychologie lidské komunikace. Portál, Praha 2000 THIEL, E.: Řeč lidského těla: prozradí víc než tisíc slov. Plasma service, Bratislava 1993 WILSON, E.O.: O lidské přirozenosti. Nakl.LN, Praha 1993 ZRZAVÝ, J.: různé články v časopise Vesmír (např. v r. 2002 k homicidě a genocidě) ŽĎÁREK, J.: články v časopise Vesmír, 2001 a další a další
