ZÁKLADNÍ PRINCIPY MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA

Z ÁKL ADNÍ

PRI NCIPY MEZ IN ÁRODNÍHO HUM ANI TÁR NÍ HO PR ÁV A

Na stránkách Novin ČK se problematice mezinárodního humanitárního práva věnujeme pravidelně – zabývali jsme se obsahem Ţenevských úmluv, jejich dodatkových protokolů i dalších smluv tvořících systém mezinárodního humanitárního práva (MHP) a také historií jeho vývoje. Jak říci přehledně, co to mezinárodní humanitární právo je? Mezinárodní humanitární právo představuje soubor norem dohodnutých jednotlivými členy mezinárodního společenství, jejichţ cílem je humanizovat ozbrojený konflikt – tedy bez jakékoli diskriminace učinit vše pro respektování lidské bytosti, pro předcházení nebo alespoň zmírnění utrpení především těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni nebo z něj byli vyřazeni v důsledku zranění, nemoci či zajetím. Pro pochopení MHP je, vzhledem k jeho rozsahu, který je dán jak smlouvami, tak stejně závaznými obyčeji, účelné postihnout je několika zásadami vystihujícími přehledně jeho obsah. Tyto základní principy můžeme formulovat takto: I.

Bojová činnost smí být vedena pouze proti vojenským cílům (osobám a objektům).

II.

Výběr způsobů a prostředků vedení boje není neomezený – zejména musí zaručit omezení útoku jen na vojenské cíle a předcházet zbytečným zranění.

III.

Útok na vzdávajícího se nebo raněného protivníka je zakázán.

IV.

Ranění i nemocní (vojenští i civilní) mají právo na veškerou lékařskou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Zdravotnická zařízení a personál musí být respektováni a chráněni.

V.

Zajatí bojovníci a internovaní civilisté musí být respektováni a chráněni proti každému násilí, mají právo na zaopatření, zdravotnickou péči, výměnu informací a příjem pomocných zásilek.

VI.

Kaţdý má právo na spravedlivý soudní proces. Princip kolektivní viny je nepřípustný.

VII.

Nikdo nesmí být podroben krutému či ponižujícímu zacházení či trestání.

Tyto principy na sebe navazují. V dalších pokračováních si všimneme principů jednotlivě. Pro uplatňování systému těchto základních principů platí tyto zásady: o

uvedené principy platí jak pro konflikty mezinárodní tak vnitrostátní,

o

je lhostejno, zda jde o válku vyhlášenou či nikoli, zda je pouţití síly legální nebo nelegální,

o

ustanovení MHP musí být dodrţena za všech okolností (např. jejich porušování protivníkem nemění nic na povinnosti druhé strany je zachovávat),

o

MHP váţe všechny strany ozbrojeného konfliktu a všechny jejich příslušníky,

o

váţné porušení MHP představuje válečný zločin.

Formulace výše uvedených principů je výhodná také pro šíření znalosti mezinárodního humanitárního práva, neboť ve většině případů je ţádána stručnost a přehlednost. Jak ale uvidíme, lze kaţdý z principů rozvést podrobněji, a tak přizpůsobit obsah sdělení adresátům. Základním sdělením MHP je, ţe i války mají své limity.

Základní principy mezinárodního humanitárního práva

2

I. Princip rozlišování V minulém čísle Novin Červeného kříţe jsme uvedl výčet sedmi základních principů mezinárodního humanitárního práva (MHP). Nyní si blíţe všimneme prvního z nich: Bojová činnost smí být vedena pouze proti vojenským cílům (osobám a objektům). Tento princip, zvaný téţ zásada rozlišování, je dnes nesporně povaţován za zcela zásadní pravidlo MHP platné ve všech druzích ozbrojených konfliktů. Historicky prvotně se objevuje jiţ v Petrohradské deklaraci o zákazu uţívání výbušných nábojů ve válce (1868), byť jen jako jediná věta (v její preambuli): „Jediným zákonným cílem, jež si státy mají určovati za války, je oslabení vojenských sil nepřítele“. Blíţe však byla tato zásada formálně rozpracována aţ po druhé světové válce, kdy jiţ jako obyčejovou zásadu zavazující celé mezinárodní společenství ji vyhlásila XX. Mezinárodní konference Červeného kříže v r. 1965 a následně jednomyslně znovupotvrdilo Valné shromáždění OSN v r. 1968. Dnes ji ve smluvním právu nalezneme především v I. a II. Dodatkového protokolu z r. 1977 k Ženevským úmluvám. Tento princip striktně zakazuje vytvářet z jednotlivých civilních osob nebo jejich skupin cíle bojové činnosti, chrání je před násilnými činy, zastrašováním, terorizováním i všemi nebezpečími vznikajícími bojovými operacemi. Za civilní osobu se přitom povaţuje kaţdý, kdo není příslušník ozbrojených sil. Přirozeně se však tato ochrana nevztahuje na ty civilisty, které se přímo do bojů zapojí. Jakmile se však bojů jiţ neúčastní, jsou opět MHP chráněni. Přímým zapojením se však myslí pouze aktivní užívání zbraní či obsluha zbraňových systémů a nikoli slovní, ideová nebo i materiální podpora bojového úsilí některé strany konfliktu. Pokud jde o objekty, mohou být cílem bojové činnosti jen objekty vojenské a nikoli civilní. Civilními objekty jsou všechny, které nejsou vojenskými, tedy nemají zjevný, konkrétní a bezprostřední význam pro vedení konkrétní bojové operace – míněn je zde význam bezprostředně vojenský – např. televizní vysílač vojenským cílem není, dokud nešíří vojenské informace, a to i kdyby byl vyuţíván k propagandě, dále ani silnice není automaticky vojenským cílem dokud její vojenský význam je jen potenciální – teprve je-li aktuálně vyuţívána k transportu armády stane se na tu dobu vojenským cílem. V případě pochybnosti se objekt musí pokládat za civilní. Přísně je zakázáno ničit či znehodnocovat objekty nutné pro přežití civilistů – potraviny, zemědělské oblasti, dobytek, vodovody a podobnou infrastrukturu, a to i tehdy, mají-li z ní uţitek také ozbrojené síly. Cílem útoku také nesmí být životní prostředí jako takové. I tradičně civilní objekt (škola, činţovní dům, kostel apod.) se však stává objektem vojenským, pokud jej protistrana vyuţije k vojenským účelům – vede z něj palbu, ubytuje v něm své vojáky, změní jej ve skladiště zbraní apod. Jaký bude osud civilistů, kteří se v takovém objektu či v jeho blízkosti nachází? To je jedna z otázek, na niţ odpovíme příště.

II. Omezení volby způsobů a prostředků vedení boje Předešlý díl seriálu Novin ČK byl věnováno principu rozlišování, který stanoví, které objekty či osoby jsou přípustnými cíli bojové činnosti. Je zřejmé, ţe pouhé stanovení přípustného cíle by nebylo dostatečné, pokud by současně nebylo vyřčeno také jaké prostředky a způsoby boje jsou přípustné, tedy jaké zbraně mohou být pouţity a jakým způsobem můţe být bojová činnost vedena. Nemůţe-li být cíl vybírán libovolně – pouze se snahou maximálně poškodit protivníka – nemůţe být logicky dovoleno ani pouţití kterékoli zbraně či jakékoli metody boje. Přirozeně navazující zásadou je tedy princip, který zní:


3

Výběr způsobů a prostředků vedení boje není neomezený – zejména musí zaručit omezení útoku jen na vojenské cíle a předcházet zbytečným zranění. Historie této zásady je velmi stará – jiţ ve starověku vznikl obyčej zapovídající např. uţívání otrávených šípů či zakazující otravování studní jako metodu boje. Všimněme si nejprve povinnosti omezit bojovou činnost a její následky jen na vojenské cíle. V soudobém MHP se tato zásady objevuje jiţ v Řádu války pozemní, přijatém na Haagských konferencích r. 1899 a 1907, byť poměrně v úzké formě – stanoví se, ţe mají být učiněna všechna opatření, jichž je třeba, aby bylo co možná šetřeno všech budov věnovaných bohoslužbě, umění, vědě a dobročinnosti, historických památek, nemocnic a shromaždišť nemocných a raněných. Plně tato zásada byla rozvinuta – zejména pokud jde o ochranu civilistů a civilních objektů – přirozeně současně s principem rozlišování a najdeme ji dnes v psané podobě především v I. Dodatkovém protokolu k Ţenevským úmluvám (z její obyčejové povahy plyne i její platnost v konfliktech vnitrostátních). Maximální moţné omezení útoku a jeho následků na vojenské cíle především zakazuje tzv. útok nerozlišující, tedy útok, který buď není zaměřen na konkrétní vojenský objekt, nebo sice je, ale pouţívá takových zbraní či způsobů vedení boje, které současně zasahují i objekty civilní (např. kobercové bombardování). Současně jiţ při přípravě útoků musí být učiněna všechna možná opatření, aby byly vyloučeny, nebo alespoň minimalizovány, všechny ztráty na civilních objektech či osobách – tedy maximální moţná pozornost musí být věnována výběru objektu (cíle), prověření, ţe je skutečně objektem vojenským (viz minulý díl) a zajištění, ţe zvolený způsob útoku nezpůsobí ţádné ztráty na civilních objektech či osobách, kterým by výběrem zbraní či taktiky bylo lze předejít. Přitom hledisko ztrát v řadách útočníka není samo o sobě rozhodující – pozornost musí být věnována minimalizaci ztrát civilních, nikoli vojenských! Znamená to, ţe i letová hladina letounu musí být volena tak, aby bylo lze přesně zaměřit cíl, nikoli se jen vyhnout dosahu protiletadlových zbraní. V případě, kdy konkrétní vojenská výhoda z útoku není velká, či lze-li stejnou výhodu získat jinak (např. existuje jiný most), nesmí být útok ohroţující civilisty vůbec zahájen. Síla této zásady není ve slově minimalizovat, ale ve spojení učinit všechna možná opatření – co můţe být učiněno, učiněno být musí (jinak se daná akce stává předmětem zájmu ţalobce a soudu). K povinným preventivním opatřením náleţí zákaz umísťovat vojenské objekty do hustě osídlených oblastí i povinnost provést evakuaci civilistů z míst v nebezpečí boje. Směřovat pohyby civilistů k „ochraně“ vojenských objektů je přísně zakázáno. Máme-li tedy zodpovědět otázku z minulé části, tedy jak postupovat v případě, kdy v části objektu jsou civilisté a v části vojáci, zjistíme, ţe na objekt je útok přípustný, ale tak, aby byly v maximální moţné míře šetřeni civilisté – nemůţe tedy být dělostřeleckou salvou naráz srovnán se zemí, ale budou pouţity vhodnější zbraně (např. kulomety, palba z kanonu menší ráţe aj.) umoţňující jeho omezení na tu část, kde jsou vojáci. Druhé části tohoto principu, tedy povinnosti předcházet nadbytečným zraněním či útrapám, se budeme věnovat příště. Nyní si všimneme druhé části zásady „Výběr způsobů a prostředků vedení boje není neomezený – zejména musí zaručit omezení útoku jen na vojenské cíle a předcházet zbytečným zranění, “ tedy zákazu působit zbytečné útrapy Jiţ jedna z prvních smluv soudobého MHP – jiţ zmiňovaná Petrohradská deklarace, přijatá právě před 140 lety – 11.12.1868 – zakázala střely vybuchující v těle protivníka. Haagské úmluvy z let 1899 a 1907, o nichţ jsme pojednali v loňském seriálu, rozšířily dále katalog zakázaných zbraní např. o tzv. střely „dum dum“ (neplášťovaná střela či střela se zářezy, která se lidském těle objemově rozšiřuje a má tak vysoký ranivý účinek), ale především v Řádu války pozemní zakotvily právě zásadu, ţe jsou obecně zakázány ty zbraně, které by působily zbytečné útrapy. Vzniká otázka – zbytečné (nadměrné), ale vzhledem k čemu? Není jakékoli utrpení či zranění zbytečné? Musíme si uvědomit, ţe se nacházíme v oblasti


4

humanitárního, tj. válečného, práva, a tedy v situaci ozbrojeného konfliktu. Zbytečným je tak chápáno to utrpení, ta zranění, která jdou nad rámec vyřazení protivníka z boje. Protivník můţe být zraněn či dokonce zabit, avšak při co nejmenším možném strádání nutném k tomuto vyřazení z boje. Tak např. právě střely „dum dum“ jsou příkladem takové zbraně – vţdyť mohu-li protivníka zasáhnout, je jiţ zde zbytečné zhoršovat např. vyhlídky na úzdravu. Přirozeně voják v poli není vţdy schopen dokonale tyto úvahy provádět a proto mezinárodní společenství vedle toho vypracovalo poměrně rozsáhlý seznam konkrétních zbraní, jejichţ uţití je za všech okolností zakázáno a inspirací pro zařazení do tohoto seznamu bývá právě nadbytečnost působeného utrpení či nemoţnost omezit rozsah následků jen na vojenské cíle: Jiţ rok 1925 znamená zákaz chemických a biologických zbraní, v sedmdesátých letech jsou zakázány defolianty a jiné prostředky záměrně modifikující nepříznivě ţivotní prostředí, rok 1980 přináší Úmluvu o zákaze nebo omezení některých konvenčních zbraní působících nadměrné utrpení nebo majících nerozlišující účinek, která ve svých pěti protokolech zakazuje např. granáty, jejichţ střepiny nelze zjistit rentgenovým vyšetřením, laserové oslepující zbraně, omezuje kladení nástrah a min či (protokolem z r.2003) stanoví povinnost bojujících stran po konfliktu vyčistit území od zanechané munice. Z oblasti zákazů jednotlivých zbraní jsme samozřejmě neuvedli vše. Ostatně jde o proces, který stále pokračuje (letošní rok např. přinesl zákaz tzv. kazetové munice (jde o kazetu, z níţ se před dopadem uvolní desítky a stovky „bombiček“), příslušná smlouva však zatím nevstoupila v platnost), jiţ delší dobu se vede diskuse o omezení uţití záměrně nestabilních střel malé ráţe, mající účinek srovnatelný se střelami „dum dum“… Stranou však stojí např. velmi významné zbraně, totiţ zbraně jaderné. Byť lze dojít k závěru, ţe mezinárodní právo připouští jejich pouţití jen jako reakci na takový útok, není jejich zákaz dosud předmětem jasné smluvní úpravy. Konkrétní výběr zbraní a způsob jejich pouţití se musí řídit oběma částmi tohoto principu – musí vyhovět nejen zákazům popsaným v tomto díle, ale současně povinnosti omezit následky bojové činnosti jen na vojenské osoby a objekty, jak bylo popsáno v minulém díle – i k tomuto cíli však zákazy konkrétních zbraní slouţí – např. protipěchotní miny či zmíněné nástrahy jsou zakázány a monitorování výbušnou municí zamořených oblastí přikázáno (i) právě s ohledem na potenciální hrozbu vůči civilistům, a to i v poválečné době.

III. Zákaz útoku na osobu vyřazenou z boje Tento díl bude patřit třetímu ze základních principů mezinárodního humanitárního práva – tedy útok na vzdávajícího se nebo raněného protivníka je zakázán. Tato zásada vyjadřuje přesvědčení, ţe protivník, který je zraněn či nemocen, jakoţ i protivník, který se vzdal další účasti v boji, sloţil zbraně nebo byl zadrţen, a neklade-li (ve všech případech) další odpor, jiţ přestává být legitimním cílem útoku – jakéhokoli dalšího násilí [hovoříme o osobách vyřazených z boje (hors de combat)]. Je vhodné zdůraznit, ţe se vůbec nezabýváme tím, zda zraněný či zajatý bojovník vůbec byl či nebyl oprávněn se boje účastnit (tedy ať šlo o kombatanta, ţoldnéře nebo bojujícího civilistu [nelegálního bojovníka]) – nemá to totiţ na jeho ochranu dle tohoto principu žádný vliv. Mezinárodní právo pamatuje i na zvláštní situace – chrání osoby, které se v důsledku poruchy přepravního prostředku ocitly ve vodách (tedy trosečníky) i osoby, které se z poškozeného letounu zachraňují seskokem. Na ţádné z nich nesmí být útočeno aţ do chvíle, neţ dosáhnou břehu či plavidla nebo doskočí na zem a nevyuţijí-li moţnosti vzdát se. Obě tyto zásady v morální rovině existovaly velmi dlouho. Připomeňme, ţe právě snaha poskytnout raněným právní garance lidského zacházení, k němuţ je zdrţení se násilí vůči


5

nim prvním nezbytným krokem – inspirovaná záţitkem z bitvy u Solferina – vyústila právě před 145 lety v založení Červeného kříže Henri Dunantem a rok po té v přijetí první ze smluv soudobého MHP – Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků polních armád. Zákaz útoku na vzdávajícího se protivníka (tehdy však jen pro příslušníka ozbrojených sil) se v soudobém MHP objevil poprvé v r. 1899 přijetím Řádu války pozemní. Ten také zakázal byť jen hrozit rozkazem, ţe nebudou bráni zajatci. Jaký je další osud raněných či zajatých bojovníků – to se dozvíme v dalších dílech našeho seriálu.

IV. Ochrana raněných, nemocných a zdravotníků Nyní je na řadě jiţ čtvrtý základní princip mezinárodního humanitárního práva: Ranění i nemocní (vojenští i civilní) mají právo na veškerou lékařskou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. Zdravotnická zařízení a personál musí být respektováni a chráněni Ošetřit raněného, byť dřívějšího protivníka, je jednou ze starých zásad morálky mnoha kultur, včetně naší… A stala se téţ prvním z principů humanitárního práva upraveným mezinárodní smlouvou – jak čtenář ví, byla to právě ona první z ţenevských úmluv, přijatá v r. 1864 pod názvem Úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků polních armád, která dala základ soudobému mezinárodnímu humanitárnímu právu – byla vpravdě historickým mezníkem na cestě humanizace válek. Týkala se však jen pomoci vojenským raněným, a to jen v konfliktech pozemních. Na přelomu 19. a 20. století byla její platnost rozšířena i na námořní konflikty a současně se v Řádu války pozemní pamatovalo, i kdyţ jen velmi chabě, i na ochranu nemocnic civilních. Vývoj šel dále, řekneme si co je tedy obsahem tohoto principu dnes. Jádrem principu je právo na poskytnutí zdravotní péče kaţdému, jehoţ zdravotní stav si ji ţádá (nebo by ţádat mohl – např. těhotná ţena), a současně povinnost toho, v jehoţ moci se raněný či nemocný nachází, mu takovou péči poskytnout a navíc raněné a nemocné vyhledávat. Poskytnutá zdravotní péče (včetně prevence) musí odpovídat poznatkům medicíny a zásadám zdravotnické etiky, coţ zejména znamená zákaz jakéhokoli nepříznivého rozlišování (méně raněné vlastní nelze ošetřit dříve, neţ protivníka v těţším stavu, souvěrce kvalitněji neţ jinověrce, atp.), zákaz jakýchkoli úkonů, které se za zdravotnické jen vydávají (různé „experimenty“). Nemocný má právo jakýkoli úkon odmítnout a je třeba vést zdravotnickou dokumentaci. Souhlas nemocného s postupem odporujícím uvedeným zásadám je neúčinný a neznamená pro pachatele vyvinění. Důleţité je, ţe nikdo nemůţe být postiţen za pomoc komukoli (i nenáviděnému zločinnému protivníkovi) a ţe po zdravotnících nelze ţádat informace o osobách, které ošetřili. I to má umoţnit nemocnému, aby se nebál vyhledat zdravotní pomoc. Má-li být nemocný ošetřen, je logické, ţe zdravotník musí být chráněn a nesmí se stát cílem útoku či jiného násilí. I to bylo obsahem jiţ oné první z ţenevských úmluv. Zdravotníci, zdravotnická zařízení, sanitky, sanitní letadla, nemocniční lodě či vlaky, zdravotnický materiál a duchovní zařazení ke zdravotnické sluţbě nesmí být za žádných okolností předmětem útoku. Tato ochrana se vztahuje na zdravotní sluţbu armád, Červeného kříţe (národní společnosti i MVČK, státní a státem určenou (tj. u nás např. ZZS). Samozřejmě, zneuţití chráněného statusu k podpoře nepřátelských akcí, znamená ztrátu ochrany a můţe být i válečným zločinem. Je však např. povoleno, aby zdravotník měl osobní zbraň a můţe ji i pouţít, pokud by – i přes zřejmý status chráněných osob – bylo nutné odvrátit útok na něj či jeho pacienty. Zdravotníkům dále nesmějí být nařizovány jiné činnosti, nesmí jim být v jejich poslání bráněno a musí být chráněni i např. před kriminálními ţivly.


6

K rozeznání chráněného statusu slouţí mezinárodní rozeznávací znaky, kterými jsou celosvětově Červený kříž nebo Červený půlměsíc na bílém poli. Smluvní strany III. Dodatkového protokolu k ŽÚ z r. 2005 (dnes je takových zemí 38 vč. ČR) musí respektovat téţ Červený krystal na bílém poli. V době konfliktu jsou tyto znaky vyhrazeny jen pro popsané zdravotnické jednotky a pro Mezinárodní výbor ČK a federaci ČK&ČP (bez rozlišení činnosti). Uţívají se v co největším rozměru na vlajkách, střechách budov, automobilech, doplňují výsostné znaky letadel, umísťují se na vesty, přilby či ţenevské pásky. V době míru je jejich pouţití také omezeno, aby si uchovaly v myslích lidí ochranný význam – krom zdravotnické sluţby armád, mezinárodních sloţek ČK&ČP, národních společností (při plnění všech druhů poslání, tedy i např. výuce první pomoci, propagaci činnosti apod.) je nikdo nesmí uţívat bez souhlasu příslušné národní společnosti ČK (ČP). V době míru i za války musí mít kaţdá osoba uţívající popsané znaky u sebe doklad, ţe je k tomu oprávněna.

V. Ochrana osob zadržených v souvislosti s konfliktem Dalším ze základních principů zní: Zajatí bojovníci a internovaní civilisté musí být respektováni a chráněni proti každému násilí, mají právo na zaopatření, zdravotnickou péči, výměnu informací a příjem pomocných zásilek. Tato zásada se týká zacházení s několika kategoriemi osob. V první řadě jsou to ti, kteří bojovali se zbraní v ruce proti nepříteli. Jak jiţ víme z principu č. 3, bojující, který se vzdal, sloţil zbraně nebo byl zadrţen (stejně jako zraněný, nemocný či trosečník) není již legitimním cílem útoku. Další zacházení se zraněnými, nemocnými a trosečníky jsme si jiţ objasnili (princip č.4), nyní jsou na řadě právě zajatí bojovníci. Po té, co se dostali do moci protivníka jiţ není žádné násilí vůči nim přípustné, naopak musí být neprodleně odsunuti z míst, kde hrozí střelba a jiné válečné ohroţení, do bezpečí. Přitom se s nimi musí zacházet lidsky a musí být respektována jejich čest, osobní důstojnost či náboţenské vyznání. Nesmí být vystavení uráţkám nebo dokonce násilnostem – ať jiţ ze strany protivníkových bojovníků nebo obyvatelstva. Protivník má právo je zadrţovat (internovat) a v případě, ţe se dopustili některého trestného jednání, je i trestně stíhat. Po dobu internace jim musí být poskytována potřebná zdravotní péče, strava a nezávadné ubytování. Mohou také přijímat humanitární zásilky či léčiva a mají právo psát dopisy svým blízkým a také je od nich dostávat (to zajišťují zpravidla Zprávy Červeného kříže), obsah sdělení ale musí být přísně osobní, nesmí obsahovat vojenské informace či politické výzvy – v tomto ohledu podléhá cenzuře. Můţe jim být rovněţ nařízena práce, ta však nesmí mít vojenskou povahu či být nebezpečná (stavba opevnění, odminování apod.). Zadrţené mohou navštěvovat delegáti Mezinárodního výboru ČK, kteří sledují podmínky, v nichţ zadrţení probíhá. Mohou s nimi hovořit mezi čtyřma očima. Případné nedostatky projedná MVČK s příslušnými orgány bojující strany. Další osud zadrţených bojovníků se výrazně liší podle toho, zda bojovali oprávněně či nikoli. Ti první – oprávnění bojovat (tzv.kombatanti) – tj. příslušníci pravidelných ozbrojených sil (armád) válčícího státu, ale také organizovaných ozbrojených jednotek odporu ve spojení s některým bojujícím nebo okupovaným státem (partyzáni) a dočasně také neorganizovaní obyvatelé snaţící se zabránit pronikání nepřátelských vojsk – mají po zadrţení právo na statut válečného zajatce. To znamená nejen, ţe se s nimi lidsky zachází, jak jsme právě popsali, ale také nemohou být za svou bojovou činnost vězněni nebo jinak trestáni a po skončení války musí být ihned navráceni do vlasti (tyto repatriace často sjednává právě Červený kříţ). Pouze pokud by se v boji dopustili válečného zločinu (zabití zdravotníka, útok


7

na civilisty,…) a nebo kriminálního deliktu v zajetí (zabití stráţe, vyloupení skladu,…), mohou být za tyto činy protivníkem souzeni. Ochrana válečného zajatce se objevuje jiţ v Řádu války pozemní (1899/1907), ale řádně upravena byla aţ Ženevskou úmluvou o zacházení s vál. zajatci z r. 1929, která za 2. svět. války zachránila miliony ţivotů (na rozdíl od civilistů…) Ti druzí z bojovníků, kteří nebyli kombatanti, ale třeba obyčejní civilisté bojující se zbraní v ruce, ţoldnéři, povstalci v občanské válce aj., bojovali nelegálně (někdy se hovoří o nelegálních bojovnících). I s nimi bude zacházeno humánně, ale mohou být trestně stíhání – zabití kohokoli – i nepřátelského vojáka (za coţ je kombatant nepostiţitelný) – můţe být kvalifikováno jako vražda. Pokud se je protivník rozhodne stíhat, nečeká je po skončení války cesta domů, ale soud a pak pohled přes zamříţovaná okna nebo i trest smrti – jak náleţí dle zákonů protivníka. V dřívějších dobách (ještě počátkem 20. století) mohli dokonce tito nekombatanti být na místě bez soudu – jen na rozkaz důstojníka – zastřeleni. Další kategorií osob v textu dnešní zásady jsou internovaní civilisté. Tím jsou míněni obyvatelé okupovaných území, kteří podnikli méně závaţné akce proti okupační správě (neobsahovaly útok na ţivot nebo obecné ohroţení). Okupant je má právo internovat, coţ je mírnější forma trestu, neţ například vězení. Jde o obdobu válečného zajetí – internační místo je zařízení, jehoţ obvod nesmí internovaný opustit – jde tedy o omezení pohybu a má práva, jako válečný zajatec. Můţe zde navíc být i se svou rodinou. Internováni mohou být i lidé, představující pro okupanta určité nebezpečí. Pravidla pro internace byla na návrh Červeného kříţe přijata ve IV. Ženevské úmluvě – aţ po 2. svět. válce (1949), dříve se je bohuţel prosadit nepodařilo. Absence těchto pravidel za války umoţnila německým fašistům zneužít institut internace milionů civilistů k jejich týrání, vyvraţďování a dalším zločinům.

VI. Stíhání za činy související s konfliktem Předposlední (nikoli však co do významu) ze základních zásad humanitárního práva zní: Každý má právo na spravedlivý soudní proces. Princip kolektivní viny je nepřípustný. Tato zásada se týká trestního stíhání všech osob, které jsou obviněny z jakéhokoli trestného činu souvisejícího s ozbrojeným konfliktem – mohou to být zadrţení protivládní povstalci, civilisté provinivši se proti okupační správě nebo váleční zajatci, kteří spáchali nějaký kriminální delikt a podobně. Mohou to ovšem být i nelegální bojovníci či ţoldnéři stíhaní po právu za samu účast v ozbrojeném konfliktu. Těmito delikty jsou jak činy trestné podle vnitrostátních zákonů (nebrání-li v jejich postihu samo mezinárodní právo – jako je tomu např. v případě pouţívání zbraně kombatanty, ovšem děje-li se v rozsahu pravidel pro vedení boje), tak i třeba válečné zločiny. Je zřejmé, ţe trestní stíhání probíhá za výjimečných podmínek – totiţ za situace ozbrojeného konfliktu či po jeho skončení, tedy situace zpravidla vyhrocené, kdy mnozí volají po „rychlém procesu“ nebo výjimečném postupu „odpovídajícímu“ závaţnosti přečinů a domnívají, ţe spravedlnost jde stranou. Základní zásadou je, ţe nelze uložit žádný trest bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným a nestranným soudem (tím můţe být i soud povstalců). Jednání soudu musí probíhat za přítomnosti obţalovaného a rozsudek musí být vynesen veřejně. Mezinárodní humanitární právo garantuje každému, kdo je podezřelý z některého z trestných činů spáchaných v souvislosti s konfliktem právo, aby celé trestní stíhání probíhalo dle uznaných pravidel, mezi něţ zejména patří presumpce neviny, bezodkladné sdělení obvinění, seznámení obviněného s důkazy proti němu existujícími a moţnost navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch, právo řádné obhajoby i seznámení se s obţalobou, zákaz nucení k doznání, právo nevypovídat proti sobě samému a především


8

zásada individuální trestní odpovědnosti – tj. nepřípustnost principu kolektivní viny, jejíţ uplatnění bývá naopak často emotivně poţadováno. Celé trestní řízení musí probíhat v jazyce, jemuţ podezřelý rozumí. V případě odsuzujícího rozsudku musí být odsouzený seznámen s moţnými opravnými prostředky. Trest smrti nelze vynést nad osobou mladší 18 let ani vykonat nad ţenou těhotnou či matkou malých dětí. V případě mezinárodních ozbrojených konfliktů jsou dále velmi podrobně upravena procesní pravidla stíhání civilistů okupační mocností a válečných zajatců, kteří spáchali trestný čin. V případě vnitrostátních ozbrojených konfliktů – mj. neexistuje status kombatanta – ukládá mezinárodní humanitární právo „straně vítězů“, aby v maximální moţné míře amnestovala všechny osoby, které proti ní bojovaly se zbraní v ruce. Mezinárodní humanitární právo zde tedy v situaci ozbrojených konfliktů zaručuje jedno ze základních lidských práv.

VII. Zákaz krutého a ponižujícího zacházení Dnes se dostáváme na konec našeho seriálu o základních principech MHP – zabývat se budeme zásadou Nikdo nesmí být podroben krutému či ponižujícímu zacházení či trestání. Toto pravidlo stručné, avšak významné, chrání všechny ty, kteří se z jakéhokoli důvodu dostali do moci některé ze stran konfliktu. Můţe se – podobně jako u předchozího principu – jednat o zadrţené bojovníky i civilisty na území kontrolovaném touto stranou včetně osob zbavených svobody. Vychází z přesvědčení, ţe i protivník má právo na lidské zacházení a respektování své lidské důstojnosti. Vyplývá odsud i zákaz psychického či fyzického trýznění nebo mučení, které nelze nikdy uţívat ani jako formu trestu ani jako způsob získávání jakýchkoli – byť významných – informací. Zejména vůči ţenám jsou zakázány jakékoli formy nemravného jednání, nucení k prostituci apod. Taktéţ náboţenské přesvědčení, příslušnost k určité skupině rasové, národnostní, rodové a podobné nesmí být hanobeno, nesmí se stát objektem uráţek. Naopak, i v případě ozbrojeného konfliktu musí být respektována rodinná práva osob, jejich způsoby a zvyky a umoţněny náboţenské úkony. V těchto devíti krátkých zastaveních jsme se pokusili stručně shrnout hlavní zásady, na nichţ je zaloţeno mezinárodní humanitární právo. Jednalo se o stručně formulované zásady, ale lze z nich odvodit chování i v mnohých nepopsaných situacích. Zdůrazněme také, ţe příkazy či zákazy v těchto principech obsaţené se vztahují nejen na vojenské nebo civilní orgány některé strany konfliktu, ale i na její „řadové“ občany a příslušníky. Šířit jejich znalost je pro nás všechny v Červeném kříţi povinností, která můţe přispět k záchraně zdraví či ţivotů potenciálních obětí válek.

___________________________________________________ © Noviny ČČK, autor M.Jukl [vyšlo v ročníku 2008, 2009] www.cervenykriz.eu/cz/noviny.aspx

ZÁKLADNÍ PRINCIPY MEZINÁRODNÍHO HUMANITÁRNÍHO PRÁVA

Recommend Documents