Základní škola, Brno, Jasanová 2

eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] Základní škola, Brno, Jasanová 2 [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam

VEZMI A PIŠ školní rok 2012/2013

Vezmi a piš Co je to slovo? Shluk písmen, grafická značka, stopa, která přetrvává. Jen myslící člověk je schopný vytvořit slovo a naplnit ho obsahem. Jen cítící člověk používá slovo jako prostředek sdělení, jen tvůrčí člověk ctí slovo jako umělecký prostředek, jeho prostřednictvím odkrývá vnitřní svět příběhů a otevírá srdce. Slovo nás provází od  narození po  smrt. Včlení nás do  rodiny, s  pomocí slov získáváme přátele, partnery, práci, loučíme se i vítáme, děkujeme i prosíme. Umíme s ním opravdu dobře zacházet? Umíme přesně vyjádřit svoje postoje, obhájit své činy nebo jen vyjádřit náklonnost blízkému člověku? Kolik zbytečné bolesti si možná neseme, protože jsme nedokázali použít správné slovo ve správný okamžik? Slovo řečené i  slovo psané má hojivý účinek. Kultivuje lidské myšlení, dává možnost objevit tvůrčí potenciál a  v  neposlední řadě vede k hravosti, ze které pramení radost.

Technická spolupráce Mgr. Jindra Wojtková Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství Brno

Poezie

3

Kladivo

Anetka Chvátilová, 3. třída

To je těžké kladivo, zvedni ho ty nádivo. Já jsem silák, koukni se, přistálo mi na nose. Hřiště Na klouzačku vlezu, potom se dolů svezu. Prosím, pojď si se mnou hrát, postavíme z písku hrad. Kuře Kuře běhá po dvoře, moc silně tam krákoře. Dej mu najíst, Aničko, stačí zrní maličko. Opice Na palmě jsou kokosy, opice tam klábosí. Po sobě se opičí, pak si trochu zacvičí. Ovce Vedla jsem ovečky přes hory kopečky. Přes hory přes doly, ovečky bečely.

4

Jedlík Ty jsi jedlík. K obědu jen samý knedlík. Přestaň jíst ty dobroty, vždyť ti rupnou kalhoty. Vyjedl jsi všechno v domě, co teď ale zbude pro mě? Pak se svalíš na zem, šupem, jedním rázem. Svalíš se a nevstaneš, dobroty nedostaneš. Nebudeš jíst dobroty, už ti ruply kalhoty.

5

O psovi, co kočku nes Vojtěch Jedlička

Byl jednou jeden pes a ten kočku na zádech nes. Byla jednou jedna stodola a ten pes kolem ní běhal dokola. A když ten pes do ní vlez, uviděl tam malý les. A když tam kočka uviděla vodu, utekla hledat svou stodolu. A pes byl zase volný jak ptáček a udělal pár koleček kolem té stodoly, co stála u hory.

6

Motýli

Andrea Kalvodová, 6. třída

Co to na mě venku mrká? To jsou přece PAVÍ OKA! Stačí se jen zadívat. Pojď se taky podívat! Křehká křídla BĚLÁSKA to je pěkná ukázka! V trávě vidím blížit se kočku, hleďme, číhá na BABOČKU. Křehkou krásu křidýlek, vlastní každý motýlek! Mnoho barev pestrých mají, když křidýlky zamávají. Když navštívit jdeme zahradu, hned máme dobrou náladu. Jsou v ní krásní motýli a zpívají si LA-LI -LI.

7

Naše třída

Andrea Kalvodová, 12 let

Ráno všichni žáci běží, každý do svých tříd, po zvonění v lavicích už sedí a je v třídě klid. Nejdřív zopakujeme hezky náš rodný jazyk-JAZYK ČESKÝ. Všechna vyjmenovaná slova promrskáme zas a znova. Slovní úlohy a početní triky patří zase do MATIKY, dělení a násobení někdy jednoduché není. PŘESTÁVKY jsou potřeba, vypnout hlavy je třeba! Protáhnout si tělíčko a posvačit jablíčko. „WHERE IS TEACHER?“ Zeptáme se, když do lavic si sedáme. To, že máme ANGLIČTINU po sluchu hned poznáme. V „HUDEBCE“ čas celičký zpíváme si písničky. Když vyběhneme na louku, zrovna máme prvouku. Přírodniny poznáváme a do mističek je nasbíráme. Na hodinách TĚLOCVIKU s panem ředitelem vyběhneme všichni v triku. V tělocvičně s míčem pak hrajeme fotbal, vybišku a tak.

8

Hodiny KRESLENÍ, ty já mám ráda, namaluju kamaráda, nebo včelu jak sbírá med a už mám chuť na oběd. Slyším zvonit a to hned spolu se hrneme na OBĚD. Hádáme pak všichni chvíli, co kuchařky uvařily. NAŠE TŘÍDA-to parta je velká a vede ji hodná PANÍ UČITELKA, snaží se nás hodně naučit, abychom všichni mohli čím chceme být.

9

Měsíc

Karolína Lázničková, 4. třída

Povídat si jen s ním mohu aby nebylo mi smutno, dívám se na jeho práci, jak hvězdy věší na oblohu a v temnotách se ztrácí. Je to můj němý kamarád sleduje mě den i noc bez něj nemohu se smát jen marně křičet o pomoc.

10

Možná

Karolína Lázničková, 4. třída

Osude proč je mi k pláči? Že je mi hrozně snad stačí ne? proč pocit viny mne vždy ovine a nebe se na mě mračí? Možná jsem něčím zhřešila a počet hříchů jen zvětšila ale zač mě Bůh trestá vždyť byla to jeho cesta po které jsem dosud chodila.

11

Žena

Karolína Lázničková, 4. třída

Má obleček z hedvábí, neříkej, že tě nevábí. Nesleduj ji podvečerem, zahalí tě nočním šerem. Ať jsi kde jsi, najdu tě, poradí mi labutě. Ať jsi kde jsi, najdu tebe, poradí mi třeba nebe. Bůh ti žehnej v cestě tvé, ať unikneš té ženě zlé. Proměn se v rybu a odpluj v dál, tady o tebe jen smutek stál.

12

Jaro

Karolína Lázničková, 4. třída

Nebe je blankytně modré, lesní plody stále víc dobré. Stín pohltil zem, větře listí vem ! Mraky plynou po obloze, ptáci letí směrem k duze, slunce paprsky krajinu hladí, cvrčci svoje housle ladí. Laně se možná bojí. Však ale mají mysl svoji, když myslivci boty navlečou.

13

Velikonoce

Karolína Lázničková, 9 let Kateřina Strouhalová, 9 let Zdobíme si vajíčka, čekáme na zajíčka. Zajíček se schová v křoví, přitom dětem klidně poví: „Je Velikonoční den, ten užijte si jen.“ Sluníčko se krásně směje, líčka dětem pěkně hřeje. Kvítí natrháme do vázy, jaro zase přichází. Co je nejhezčí den v roce? No přece Velikonoce!

14

???????????????? Petra Pauločáková

Já jsem malý medvídeček, sednul jsem si na bobeček. Já mám v ruce med, já si ho sním hned. Já mám v ruce paletu, nakreslím se v baletu. Já mám v ruce štětec, nakreslím si čepec. My musíme hodně pít, pokud chceme zdravě žít. My se dobře napapáme, písničky si zazpíváme. Já jsem chytrá holčička, teď si motám klubíčka. Můj kamarád je Petr a půjčil mi metr. Za ten metr mu upletu svetr. Pan Bystrozraký má dobrý zrak. Pan Dlouhý si pořídil prak. A pan Široký si pořídil plyšový mrak. Za kopcem je drak. Sestřelí ho ovšem ten prak? Já jsem našel moře, našel jsem ho v hoře. Hora byla veliká, viděl jsem tam vodníka.

15

Nechceš-li mít doma binec, nenos domů orobinec. Kružítko dělá kružnice, holka od prasete je prasnice. Já mám jednu Kiku, ta má pořád kliku.

16

Skautská báseň

Kristýna Plšková, 11 let

Skauti jsou skupina kamarádů, i já tam vždy své místo najdu. Skauti jsou velká komunita, ten kdo s nimi je, málem lítá. Najdu tu nové kamarády, snad mě tu holky mají rády. Jen tady jsem sama sebou, na výlet vždy mě berou s sebou. Jsem tu s nimi vždycky ráda, najdu tu víc než kamaráda. Roste tu pevné přátelství, s kámoškama jsme navždy sví. V míru a v klidu, ve třináctce žiju. Holky jsou milý, i když už dlouho tu žili. Ve skautu jsme se sešli, kámošky navždy z toho vzešli. Ve světě skautů krásně se žije, i když nám občas do stanů lije. Skauting já mám hrozně rád, každý je můj kamarád. Tak zatím ahoj, mějte se krásně a skládejte básně.

17

Fantazie

Kateřina Strouhalová, 4. třída Karolína Lázničková, 4. třída Pepíček někde na severu ztratil důvěru k teploměru. Jako sněhulák vypadal a slzy do ruky popadal. Iglú si z ledu vytesal, tučňáky přitom učesal. Medvědy pozval k obědu, pak pochutnali si všichni na medu.

18

Louka

Kateřina Strouhalová, 4. třída Karolína Lázničková, 4. třída Motýl se v rouchu noci ztratí, zima se zas brzy vrátí. Měsíc se jen nepřátelsky směje, jako kos své písně pěje. Tulipán se rychle klátí, slunce ho paprsky zlatí. ale brzy ho vystřídá tma, pro tulipán noční můra zlá. Slunce se už schovalo za moře, oblohu popadlo hoře. A dešťové kapky padaly jak slzy. Snad slunce se vrátí brzy.

19

Začala nám zima Vašek Tesařík, 4. třída

Na horách je zima, to je ale príma, všude kolem bílý sníh, my jezdíme na saních. Na lyžích lyžujeme, na sáních sáňkujeme, je nám tu dobře, na téhle hoře. Na chatě bydlíme a v krbu topíme, dřevo v krbu hoří, z komína se kouří. A pak když odjíždíme, s každým se rozloučíme. Všichni už se těší, až zase nasněží.

20

Můj kamarád

Společná práce dětí z 2. třídy

Done, Done, mám tě rád, už rok jsi můj kamarád. Kreslím, píšu básničky, očima hladím tvé pacičky. Očka máš jak korálky, koukáš na mě z pohádky. Přál bych si tě doma mít, ale máme malý byt. Tak si o tobě čtu knížku, a přemýšlím, zda ti nekručí v bříšku. Snad ti není také zima, tvůj kožíšek je moc prima. Škoda, že nechodíš se mnou do školy, ukázal bych ti moje úkoly. Pejsku Done, mám Tě rád, snad zůstaneš můj kamarád.

21

Próza

23

O hodném a zlém zahradníkovi Martin Andrysík, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka, ve které rostly metrové tulipány, padesáticentimetrové kopretiny, třiceticentimetrové fialky a staral se o ně starý hodný zahradník. Ale když už nemohl, nahradil ho jiný. Byl líný a k rostlinám se nechoval hezky. Když pokapal rostliny jednou týdně, nemohly růst. Rostliny se mu snažily říct, že jim ta voda nestačí, ale on jim nerozuměl. Proto se rozhodly, že zavolají mraky, aby zapršelo. Na metrové tulipány vyskočily padesáticentimetrové kopretiny a na ně třiceticentimetrové fialky. Fialky zavolaly na mraky, aby jim daly vodu. Ale mraky jim odpověděly, že nemají žádnou vodu, protože je veliké sucho. Ale prý by mohly požádat sluníčko, aby řeklo zahradníkovi, že rostliny potřebují vodu. Mráčky řekly sluníčku, aby zahradník rostliny zaléval a sluníčko o to požádalo zahradníka. Ale zahradník řekl, že květinám té vody dává dost. A tak sluníčko uzdravilo starého hodného zahradníka a ten se začal o zahrádku zase pěkně starat.

24

Hade z meče

Alenka Chvátilová, 3. třída

Bylo, nebylo jedno království, ve kterém žili: král, královna a s nimi jejich tři dcery – Maruška, Liliána a Anička. Jednou přišel zlý černokněžník a odnesl všechny tři princezny. Marušku a  Liliánu zavřel do  svého hradu a  dal k  nim na  stráž draka. Nejmladší Aničku proměnil ve starou babičku, která špatně viděla, proto jí přičaroval brýle. Král dal vyhlásit, že kdo mu přivede jeho dcery, dostane království a půl princezny, kterou si vybere, tedy vlastně obráceně. Dozvěděli se o tom i v sousedním království, kde měli čtyři prince – ten nejmladší Gabriel byl strašně zlý, dva starší – Toník a Vendelín byli pyšní a namyšlení, ten nejstarší Šimon byl hodný. Nejstarší tři bratři, Gabriel byl líný a nechtěl s nimi jít vysvobodit princezny. První jel Toník. Jel dlouho, předlouho, až potkal starou babičku, které upadly brýle. Moc prosila, aby jí je podal, že nic nevidí. Ale on nevěděl, jaké to je když člověk nevidí a řekl jí: „jen se nevymlouvej a podej si je sama“ a jel dál. Jel dlouho, až jednou přijel na louku a uprostřed té louky byl zapíchnutý meč. Princ přišel blíž a  uviděl nápis „Jen s  tímto mečem můžeš draka porazit“. Chtěl ho vzít, jenže z meče vykoukla hadí hlava a zasyčela: „Sssss!“. Princ se lekl, sedl na koně a jel pryč. Pak vyjel druhý princ, ale vedlo se mu stejně jako prvnímu. Když se vrátil, vyjel Šimon – nejstarší princ. Když potkal babičku, brýle jí podal. Ona mu prozradila, jak získat meč. Řekla, že když k němu přijde, ať zavolá: „Hade z meče“ a stříkne na hada vodou z lahvičky, kterou mu dala. Udělal, jak mu poradila, a bylo po hadovi. Vzal meč a šel porazit draka. Když drak zemřel, čaroděj se propadl do země, kouzlo se zlomilo a babička se proměnila zpátky v Aničku. Princ si vybral Aničku za ženu a král dal zbylé dvě princezny jeho bratrům za to, že se snažili. Oba bratři se polepšili a slavili se tři svatby, jen Gabriel málem pukl závistí. 25

O zvědavých kočičkách Peťa Černohorská, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka a v ní žila kočičí rodinka. Nikdo je odtud nevyháněl a tak se tam zabydlely. Nejmladší kočička z rodiny se jmenovala Minka a ta byla moc zvědavá. Jednou se svým starším bratrem Čestmírem vyrazila na  průzkum. I  přes mámin zákaz Čestmír navrhl: „ Pojď, Minko, podíváme se, co je za  zdí kolem zahrádky.“ Minka souhlasila a  tak šli. Stačilo zeď přeskočit, ale oni neseskočili, ale zůstali stát a rozhlíželi se. „ Páni, to je nádhera,“ vydechla Minka. Dívala se totiž na rozmalovaný obraz. I Čestmírovi se obrázek líbil a bylo to na něm vidět. V tom vyšel malíř z chaloupky, kde žil. Uviděl kočky a bál se, že mu zničí práci. „Kšá! Jděte pryč!“ křičel malíř na  kočky a máchal rukama. Minka a Čestmír utekli do lesa, kde ještě nebyli. „Co budeme dělat?“ zeptala se Minka. „Že jsme neposlechli mámu,“ litoval Čestmír a uklidňoval sestřičku. Mezi tím si nejstarší kočka Mína všimla, že její malí sourozenci nejsou k nalezení. Vyběhla z úkrytu pod tisem a začala je hledat. „Minko! Čestmíre!“ volala, ale nikdo se neozýval. „Asi jsou schovaní a neodpovídají,“ napadlo Mínu. Začala prohledávat kouty zahrádky. Mezi tím se Minka s Čestmírem dostali domů a šli se omluvit mámě. „Mína už vás hledá,“ uvítala je máma Micka. „Promiň, mami, že jsme neposlouchali,“ řekl Čestmír. „Zjistili jsme, že venku číhá nebezpečí,“ řekla Minka. A zazvonil konec a pohádky je konec.

26

Strážce dobra Tereza Dvořáčková

Každý si asi dokáže představit život šestnáctileté teenagerky s normálními problémy. Rodiče se rozvedli a máma na ni ze všech sil kašle. Navíc má problémového mladšího bratra. A  když jednou do  školy přijde nový kluk, všechny holky na něj letí. S výjimkou jí. A po večerech zpívá v baru, jen aby si vydělala. Její život je nudný, nezáživný, ale když pak zjistí, že nový kluk má jisté poslání a to je chránit ji před světem nadpřirozena, její život se rychle změní. Začne být plný nástrah. Budík se rozpípal a jeho otravný zvuk nahradil ticho v  pokoji. Ach ne, už zase, problesklo mi hlavou a s lehce přimhouřenýma očima jsem se rozhlédla po pokoji. „Colette!“ matčin ječák mi pronikl do pokoje přes několikery dveře. „Už lezu.“ zavrčela jsem, složitě se vymotala z deky a vylezla z postele. Kéž by mi konečně bylo osmnáct. Řekla bych „Nazdar!“, práskla dveřmi a šla pryč. Nikdy bych se nevrátila a nemusela poslouchat každý víkend nadávky na svoji adresu. Ale bohužel mi bylo sladkých šestnáct a navíc bych tady nesměla nechat bráchu. Svého pubertálního a věčně náladového o dva roky mladšího bráchu. Byť jen kvůli svému jménu chovám odjakživa jistý odpor k rodičům. Nemohli mě pojmenovat normálně Nicollette, já prostě musela být Collette, problémová a věčně naštvaná teenagerka. Příroda ani s  mým vzhledem zjevně neztrácela čas. Havraní černé vlasy, velmi světle šedá duhovka s  černým rámováním a velice malý vzrůst. Vždyť mám sotva metr dvaašedesát na rozdíl od holek mého věku, které se pyšnily dlouhýma nohama. 27

A ještě k tomu bylo zase pondělí (tenhle den jsem nesnášela ze všech nejvíc, tedy pokud nebyli prázdniny). „Collette, tak vylezeš už, krucinál? Chceš snad, abych zase přišla pozdě?“ matčin ječivý hlas se znovu rozezněl domem. „Proboha! Můžu se snad ještě oblíct, ne? “ zakřičela jsem na ni a hodila na sebe džíny, tričko a mikinu. Sešla jsem do kuchyně, kde mě přivítal matčin zhnusený, nakyslý a naprosto rozzuřený ksicht. To bude zas přednáška! „Co ta trojka? A ta čtyřka z matiky? “ zavrčela na mě. Vzdechla jsem a usadila se ke stolu .„Víš ty co? Ty se nebudeš štvát do mých známek nebo rovnou do mého života a já se nebudu zajímat o tvého podivínského‚ přítele‘.“ nakreslila jsem do vzduchu uvozovky. Matka zalapala po dechu, pak zavrčela něco jako, že nechápe, jak mohla vychovat takového fracka a (bohudík!) odešla.

28

Dominik a písmena Vojtěch Frybert, 5. třída

Dominik přijde domů a  ptá se maminky: „Mami, můžu jít na  počítač?“ Maminka odpoví: „Můžeš, ale nejdříve si udělej domácí úkol!“ Ach jo, odpoví Dominik, musím? Musíš, odpoví maminka a ještě se zeptá: „A z jakého předmětu máš ten úkol?“ Z  češtiny. Tak si ho běž napsat. Mami, on se nepíše! Já mám číst knížku. Tak si ji přečti. Dominik tedy šel do svého pokoje. Knížka se jmenovala Princ Bajaja a Dominik si pomyslel, že je to nuda. Začne číst a najednou začaly písmenka vyskakovat z knihy. Dominiku, pojď s námi zpět do knihy. Dominik šel a zažil veliké dobrodružství. Porazil draka, ale princeznu nedostal, protože hned jak zabil draka, tak se probudil. Maminka se ho zeptá: „Tak co, máš přečteno?“ Ano mami, byla to zábava. Od  té doby Dominik chodil na  počítač velmi zřídka, protože si převážně četl, a když už byl na počítači, tak si přes internet kupoval nějakou knihu.

29

O lesních vílách Kateřina Halová, 8 let

Byl jednou jeden les. A v něm tančily víly. Ale jedna z nich, byla tuze zlá. Netancovala s  nimi. Bydlela ve  staré věži, kde psala strašidelné knihy. Jednou si víla Jasněnka dodala odvahy ze všech víl nejvíc. A šla se zeptat zlé víly na otázku, proč s nimi zlá víla v lese netancuje. Zlá víla jí řekla: Jednou jsem ucítila takovou zvláštní vůni. A já jsem šla za ní. To právě čaroděj Brumfác vařil lektvar na víly. Přitom si přál, aby se mu do toho aspoň jedna víla chytila. A  já víla Barbara jsem se do  toho lektvaru chytila. A  lektvar mě změnil ve  zlou vílu. Ale jak to, že nejsi na  mě zlá? Ptala se víla Jasněnka. Já tě znám, vílo Jasněnko. Byly jsme kamarádky, ale jednou jsem se ztratila. Roznesla se zpráva o tom, že ve staré věži bydlí zlá víla. A najednou Jasněnka řekla: Už půjdeme. Stmívá se a já musím stihnout tanec v lese. A  rozhodla jsem se, že když jsi má kamarádka, tak tě vezmu na vílí tanec taky. Víla Barbara byla ráda, že může jít tam, kde se narodila. Jak víly v lese slyšely příběh, kdo je doopravdy zlá víla, radostí skotačily. A najednou se objevila královna víl Sněženka. Řekla: Pojď, zatanči si s námi. Víla Barbara se zeptala: A proč si s vámi musím zatančit v úplňku? Na tuhle otázku řekla královna víl: Když si s námi zatančíš v úplňku, tak se změníš i ke zvířátkům i k rostlinám. Víla Barbara zajásala. Byla ráda, že může už být na všechny hodná. Zatancovala si a doopravdy to pomohlo. A tak to všechno skončilo. Konec pohádky.

30

O osamělém autě

Míša Karpianus, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka. A vedle garáž a uvnitř auto Lorry. Lorry byl sám, neměl žádné kamarády. Lorryho jednoho dne napadlo, že půjde do světa. Sbalil si benzín a vyjel. Jel, jel pořád dál a dál. Na cestě potkal auto jménem Tom. Lorry a Tom si rozuměli. A tak se skamarádili a jezdili všude spolu. Po cestě taky potkali zlá auta, Desmonda a Connora, a ti chtěli ovládnout svět. Ale Tom a  Lorry je chtěli zastavit. Přesně za  týden Desmond a Connor zaútočili na Toma a Lorryho. Byl to neskutečný boj, rvali se zuby, nehty. Desmond a Connor prohráli. Tom a Lorry byli rozbití a protože měli dost peněz, jeli do opravny. Vše popovídali panu opraváři a on to napsal do novin. Tak se z Lorryho a Toma stali hrdinové, kteří zachránili svět.

31

Byl jednou jeden starý les Klára Malinová, 2. třída

Byl jednou jeden starý les a v tom lese bydlela zvířátka a skřítci. A ta zvířátka dělala různé neplechy. Skřítci bydleli v korunách stromů. A ta zvířátka šla jednou na ulici a šla do obchodu. A požádala paní prodavačku a prasátko se ptá: „paní prodavačko, mohl bych si koupit dřeváky?“ „Já prodávám jenom lidem a zvířatům už vůbec ne.“ Škoda říkal žabák. Ale už mám nápad. A jaký? Ptá se skřítek. V noci tam přijdeme a dáme na dveře: Rozmyslete se, buď vykrademe obchod, nebo nám to prodáte, zítra přijdeme. Paní prodavačka přišla k obchodu, přečetla si dopis a říká: „Tak ano, prodám jim to.“ Zvířátka přišla k obchodu a na dveřích bylo nalepeno: Prodám vám ty dřeváky. Hurá, řekla zvířátka. Skřítci byli spokojení. Zvířátka se omluvila.

32

Šťastná rodina

Viktorka Nahálková, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka a v ní rostly květiny. Nebyly to květiny, které vám rostou doma, byly kouzelné. A kdo kolem šel, div si nevykoukal oči krásou. Jednou šel kolem jeden pán a říká si: Rád bych k nějaké kytičce přivoněl. A najednou se ozvalo: Můžeš si přivonět, pojď dál. Pán se dlouho divil, ale pak si šel přičichnout. Hned, jak to udělal, objevila se kouzelná babička a povídá: Nemáš hlad? Klidně pojď dál, právě jsem upekla buchty. Ty jsi kouzelná babička? Ano, jsem. Ty buchty jsou výborné, povídá pán. Dám ti ještě, chceš? Ano, lepší jsem nejedl. Já vím, jaké je tvoje největší přání. Vážně? Ano, ty hledáš poklad pro svoji chudou rodinu. Máte pravdu, hledám. Já ti pomůžu, ale musíš mě dobře poslechnout. Půjdeš po  cestě do  lesa, narazíš na skálu. Aby se otevřela, musíš na ni hodit pět kamenů, pak se otevře. Budou tam zlaté dveře ale i ježibaba, ta má železný nos. Dál si s ní poraď sám. Až potom běž do zlatých dveří a tam najdeš poklad. Babička dořekla a zmizela. Pán šel do lesa, narazil na skálu, hodil po ní pět kamenů, skála se otevřela a pán vstoupil. A byla tam ježibaba. Pán rychle vytáhl z kapsy magnet a dal ho bábě na nos. Ježibaba zmizela. Pán šel do zlatých dveří a tam našel truhličku zlata. Úplně šťastný se vracel domů. Poděkoval babičce a pak, jak ukázal truhličku plnou zlata, všichni byli rádi, že už nemusí jíst jenom kůrky chleba, ale že už se budou mít dobře.

33

Strašidelný hrad

Markétka Palatická, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka a v té zahrádce v malém domečku bydlela holčička jménem Alenka. Bydlela s dědečkem a babičkou. Měli pejska Alíka a kozu Lízu. Alenka musela každý den vyvést kozu Lízu na pastvinu a hlídat ji. Jednou, když šla s kozou na pastvu, uviděla v dálce malé, docela malinkaté modré světýlko. A tak se za ním vydala, až úplně zapomněla na kozu Lízu a na pejska Alíka, kterého každý den poctivě brala s sebou. A jak tak Alenka šla za světýlkem, ocitla se najednou v černém lese. Lekla se, ale pak spatřila zelené světýlko. A jak tak šla dál, ocitl se před ní veliký hrad. Alenka dobře věděla, že je to hrad Krvenos. Lidé v údolí o něm vyprávěli samé strašidelné příběhy, že prý je tam pekelná brána a sídlí tam zlý čaroděj Čáryfuk. Brána byla otevřená a uprostřed ní byl plný stůl jídla a pití. Protože Alenka doma moc jídla ani pití neměla, tak se do toho s chutí pustila. Ale najednou se brána zavřela. Alenka stála uprostřed strašidelného hradu úplně sama. Ale co se to děje? Otevřely se dveře staré věže. Alenka leknutím vykřikla. Uviděla starého a škaredého muže s kouzelnickým pláštěm a kouzelnickou hůlkou a ten řekl: „Jsem mocný a silný čaroděj Čáryfuk. Budeš mi tady posluhovat a  jestli mě nebudeš poslouchat, proměním tě v  žábu!“ Alenka byla tak vyděšená,že nedokázala ani promluvit. „Teď mi připravíš večeři, přikázal čaroděj. Alenka se dala do přípravy. Vařit trochu uměla, protože doma si připravovala jídlo sama. A tak plynuly dny a dědeček s babičkou už Alenku dávno oplakali. Bylo odpoledne a čaroděj přikázal Alence, aby mu z daleké studny přinesla vodu. Alenka poslušně šla. U studny se jí zjevila vodní víla a ta jí řekla:„ Neboj se, zachráním tě. Jdi v noci, až bude čaroděj spát, k bráně. Já ti ji otevřu. A neboj se, já už si s ním poradím.‘‘ A tak se stalo, co víla řekla. Alenka došla šťastně domů. Dědeček s babičkou ji s radostí uvítali a Alenka se už nikdy tak daleko nevzdalovala. 34

Velký statek u lesa Petra Plíhalová 1. třída

Byl jeden velký statek a na tom statku žil – byl jeden starý dědeček a ten dědeček byl moc hodný. Každé ráno šel za kravičkou a kozou Lízou a dal jim čerstvou travičku z louky a pro Lízu měl zelí. Potom šel za koníčky a vypustil je na pastvu. Vrátil se do chaloupky pro zrní a nasypal ho slepičkám a až se slepičky nazobaly zrní, šel k rybníčku za statkem a podíval se, jestli je čistý. Bylo v něm listí, tak dědeček rybníček vyčistil. Najednou, kde se vzala, tu se vzala srnka i s malým kolouškem. Koloušek se tuze bál a schovával se za srnku – maminku. Dědeček se k nim přiblížil a srnka mu olízla ruku, protože věděla, že dědeček je moc hodný člověk. Dědeček se zvedl a vrátil se na statek. Na statku svítilo sluníčko, bylo už skoro poledne – čas oběda. Dědeček šel do stavení, poobědval brambory s mlékem a vydal se na procházku s pejskem Donem. Až se vrátili z procházky, chvilku si odpočinul a Don si zalezl do své boudy, protože bylo velké horko. Na statku byla pohoda. Najednou někdo ťuká na dveře. Dveře se otevřely a na zápraží stojí jeho malá vnučka Zuzanka. To bylo radosti! Přiběhl Don a dovádění nebralo konce. S dědečkem si Zuzka povídala až do večera, kdy všichni spokojeně usnuli.

35

Pohádka o malém chundelatém koťátku Kristýna Plšková, 11 let Ukázka z příběhu

Kessy byla odjakživa velice zvědavé koťátko, asi jako každé jiné. Na Kessy bylo ale něco, na co se její kamarádky bály jen pomyslet. Milovala adrenaliny, a neustále se snažila vyvolávat dobrodružství. A já Vám teď povím o tom, jak se Kessy přihodilo pravé dobrodružství, kdy poznala nové přátele, a jednu chvíli se začala i bát. Přeneseme se tedy na začátek našeho příběhu. Začalo to v den, kdy Kessy měla 1. narozeniny. Kessy celý den bloumala, a hledala nová, dosud neobjevená místa. To, co dělala každý den bez úspěchu, dnes – a to ji překvapilo – zvládla. Když prošla kolem dveří k půdě, všimla si velkého otevřeného prostoru, a potom, když tam nakoukla, našla dvoje dveře. Kessy měla už jistý způsob, jak se rozhodnout, do kterých dveří vejít. Vstoupila do místnosti, zavřela oči, a začala se rychle točit nejprve doleva, a potom doprava. Když se zastavila před dveřmi, kterými vstoupila, znamenalo to, že se má vrátit zpět, a prozkoumat to může zkusit až zase zítra. To byla pro Kessy těžká pravidla, která musela Kessy respektovat, protože jinak by ji maminka nemohla nikam pouštět. To byla jediná věc, kterou musela dodržovat. Ale Kessy naštěstí byla hodné koťátko, kterému mohla maminka plně důvěřovat. Kessy se zastavila před dveřmi, které byly lehce pootevřené, a tak mohla bez problémů vstoupit dovnitř. Uvnitř našla klíč k menším dvířkům, které byly jen o trochu menší, než ty před tím. Koťátko si nelámalo hlavu s odemykáním klíčem, a prostě použilo svůj drápek, speciálně sloužící k odemykání a zamykání dveří.

36

Veverka našla rodiče Vašek Tesařík, 4. třída

Byla jednou jedna zahrádka a na ní strom. V tom stromě bydlela veverka Čiperka. Bydlela uvnitř stromu v dírce pod větví. V  té dírce měla svůj domeček, který byl hodně hluboký. Byl hodně hluboký proto, aby se tam vlezlo hodně žaludů. Jednou v noci veverka ze své postýlky dírou v druhém patře, kde měla všechen svůj nábytek a kuchyň, viděla, že jí chybí už jen pár žaludů. Řekla si, že zítra dosbírá ty chybějící žaludy. Aby to zvládla, musela, jít už spát. Jak se ráno vzbudila, řekla si, že spočítá, kolik ji chybí žaludů. A víte, co se stalo? Veverka skočila mezi žaludy, ale bylo tam jenom pár žaludů. Veverka si pomyslela, že jí je někdo ukradl, ale potom si všimla, že je v kmeni díra. Podívala se do  té díry a  zjistila, že je tam tajná chodba, která měla točité schody do podzemí. Šla tam a byly tam dveře. Veverka vstoupila dovnitř, ale byla to past. Dveře se zavřely a pak k ní přistoupila stará veverka a starý veveřák a říkali, že jejich poklad žaludů nedostane a že ji uvězní. A pak se jí stará veverka zeptala, jak se jmenuje a veverka odpověděla, že se jmenuje veverka Čiperka. Stará veverka odpověděla, že to není možné. Ty si moje dcera! Jé mami, a já jsem myslela, že vás snědl vlk. A tak byla veverka moc ráda, že objevila své rodiče. Rodiče říkali, že jí dají ty žaludy, co našli před dveřmi. A ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC.

37

Knížka o Venouškovi Anna Vrbová, 9 let, 3. třída

Venda je můj kamarád. Je to moc hodný pejsek. Jak mě o něm napadlo psát? Přečetla jsem hodně knížek a tak mne napadlo, že bych také mohla nějakou napsat. Jmenuji se Anna Vrbová a budu vám vyprávět o našem pejskovi jménem Venda. 1. kapitola Venda Venda k nám přijel v létě, když jsme se vraceli z Ramzové. Byla to taková kulička chlupů. Dostal od nás kostičku a hračky. On je takový mazel umazlený. Všichni ho máme moc rádi. Když ještě neuměl povely, tak na  nás skákal. Obejmul nás tlapkami a nepustil. Venoušek sežere, na co přijde. Sežral třeba igelit. No prostě Venda. 2. kapitola O vánocích Venouškovy první vánoce byly moc povedené. Šli jsme na  procházku a  večer dostal pod stromeček kostičku. Vyťapal si ve sněhu na zahradě cestičky a běhal tam jako koza. A když zazvonil zvonek, tak Venda začal štěkat. Asi viděl psího Ježíška. No moc jsme si to užili.

38

3. kapitola Výcvik Když jsme s Vendou poprvé cvičili povely, tak to moc nešlo, protože Venda nás buď okusoval, nebo na nás skákal. Ale potom už se naučil povely: sedni, zůstaň a volno. Za pár týdnů už se naučil i lehni a k noze. Už je moc šikovný pejsek. Venda si vždycky povídá s pejskem od souseda. No, spíš je to fena. Taky má kamarádku, černou labradorku Katy. 4. kapitola Procházky Když chodíme s Vendou na procházku, tak je to zábava, protože Venda sežere všechno. Sežere igelit, slupky od  banánu, plast a takové věci. Venda má také na nohou podkolenky a trenýrky. Podkolenky má tmavé a trenýrky a svetr. Je moc hezké, jak Venoušek mává tím svým ocasem. Venda potají lezl přes plot na horní zahradu, ale potom jsme mu plot sundali a Venda si tam teď může lézt jak chce. S Vendou je zábava.

39

grafické sdružení Dvořákova 13 602 00 Brno tel. 545 245 324 mob. 608 137 386 www.grafika-jonatan.cz

Sazba novin, časopisů a knih Včetně návrhu layoutu, a vzhledu Logotypy a firemní identity Loga včetně manuálů, vizitky, hlavičkové papíry, šablony e-mailů Design plakátů a letáků Webdesign Tvorba webových prezentací a aplikací

Almanach vydal Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství Brno v květnu roku 2013 nákladem 50 ks www.kartuzian.cz

eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam z [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@ eznam.cz [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] [email protected] vezmiapis@seznam