Základní informace o modulu

[Zadejte text.]

Základní informace o modulu Časový rozsah výuky: 4 hod. Stručný popis obsahu: Oblast nového Občanského zákoníku, která prošla nejvíce změnami oproti současnému stavu. Změny v oblasti dědického práva byly vytvořeny za účelem zvýšení respektu k vůli zůstavitele. V novém kodexu jsou oproti minulé úpravě ukotveny nové instituty, které zakládají širší rozsah práv jak zůstaviteli, tak pozůstalým. V rámci kurzu budou probrány následující oblasti: zřeknutí se dědického práva, vzdání se dědictví, dědění ze zákona, závěť, dědická smlouva, odkaz, dědické substituce, odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele, právo na povinný díl a nepominutelný dědic, vydědění Forma výuky: V úvodní části kurzu dojde k hromadné výuce formou přednášky vedené lektorem na téma změn v oblasti dědického práva v novém Občanském zákoníku. Na názorných příkladech z právní praxe dojde k vysvětlení nových institutů a jejich využitelnosti v praxi. Zapojení účastníků bude provedeno pomocí situační metody, kdy na základě sběru problémových případů z jejich osobního života nebo dalších případů z praxe budou mít možnost v kooperaci nastudovat jednotlivé možnosti řešení a navrhnout ty optimální, které budou podrobeny skupinové diskuzi. Na závěr kurzu bude prostor pro dotazy či případné individuální konzultace. Cílová skupina: Cílovou skupinou jsou občané s trvalým pobytem na území České republiky, kteří již ukončili určitý stupeň vzdělání a vstoupili popř. vstupují na trh práce. Blíže je pak kurz určen všem, kteří mají v rodině osobu v neproduktivním věku; ekonomicky aktivní důchodce; kteří se chtějí seznámit se změnami, které přináší nový Občanský zákoník a potřebují jej k výkonu své práce Hlavní přínos pro cílovou skupinu: Účastníci kurzu budou seznámeni s východisky a zásadami nového dědického práva, novými instituty a změny ve stávajících institutech. Budou tak schopni vhodným způsobem

|Právní vzdělávání|1

klasifikovat a využít nástroj pro optimální sestavení poslední vůle a distribuci majetku mezi pozůstalé.


Obsah 1

Úvod do problematiky .............................................................................5

2

Právní normy ........................................................................................6

3

Deset zásadních změn .............................................................................7

4

Znaky dědického práva .......................................................................... 10

5

6

4.1

Smrt zůstavitele ............................................................................. 10

4.2

Existence dědictví .......................................................................... 10

4.3

Způsobilý dědic.............................................................................. 10

4.4

Odmítnutí/přijetí dědictví ................................................................. 11

4.5

Dědické tituly ............................................................................... 11

Dědění ze zákona ................................................................................. 12 5.1

První dědická třída ......................................................................... 13

5.2

Druhá dědická třída......................................................................... 13

5.3

Třetí dědická třída .......................................................................... 13

5.4

Čtvrtá dědická třída ........................................................................ 14

5.5

Pátá dědická třída .......................................................................... 14

5.6

Šestá dědická třída ......................................................................... 15

5.7

Několikeré příbuzenství .................................................................... 15

5.8

Stát jako dědic .............................................................................. 15

Dědění ze závěti .................................................................................. 16 6.1

Náležitosti osoby pořizovatele ............................................................ 16

6.2

Náležitosti vůle zůstavitele................................................................ 17

6.3

Náležitost projevu vůle zůstavitele NOZ................................................ 18

6.3.1

Závěť holografní ....................................................................... 18

6.3.2

Závěť alografní ........................................................................ 18

6.4

Závěť ve formě veřejné listiny............................................................ 19

6.5

Závěť s úlevami ............................................................................. 19


6.6

6.6.1

Vykonavatel závěti .................................................................... 20

6.6.2

Doložení času........................................................................... 21

6.6.3

Příkaz .................................................................................... 21

6.7

7

Obsahové náležitosti závěti ............................................................... 20

Dědická substituce .......................................................................... 21

6.7.1

Obecné náhradnictví .................................................................. 21

6.7.2

Svěřenecké nástupnictví .............................................................. 22

6.8

Povinný díl ................................................................................... 22

6.9

Zrušení závěti ............................................................................... 22

Dědická smlouva .................................................................................. 23 7.1

Způsobilost k uzavření dědické smlouvy ................................................. 23

7.2

Základní náležitosti dědické smlouvy .................................................... 24

7.3

Zrušení dědické smlouvy ................................................................... 25


1 Úvod do problematiky Jedním z důvodů, proč probíhají výukové akce, jako je tato, je především fakt, že od 1.1.2014 vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – nový občanský zákoník. Lze říci, že právě občanský zákoník je dnes více než jindy stěžejním právním kodexem soukromého práva a jako takový ovlivňuje každodenní život každého z nás. Od těch nejbanálnějších činností, od samotného narození dítěte, až do chvíle smrti naší či našich blízkých nás provází jednotlivá ustanovení občanského zákoníku. Je tedy důležité, aby každý znal a orientoval se alespoň v tom nejzákladnějším, co nám nový občanský zákoník přinesl. Je však nemožné obsáhnout celou tuto normu během pouhých pár hodin (nestačilo by ani několik týdnů ), a proto jsme vybrali nejpalčivější témata a problémy, se kterými se na nás právníky obrací lidé častěji než s jinými. Zároveň se jedná o témata zcela běžná, nijak mimořádná, se kterými jsme se již setkali, setkáváme nebo v budoucnu jistě setkáme. Dnešní problematikou je dědické právo.


2 Právní normy Dědickým právem je obecně právo na pozůstalost při smrti zůstavitele. Tu tvoří celé jeho jmění, které je způsobilé přejít na právního nástupce, tedy dědice v dědickém řízení. Ačkoli zůstavitelem může být pouze fyzická osoba, dědicem se stává i osoba právnická (pokud vznikne nejpozději do jednoho roku od smrti zůstavitele). Dědicem může být ostatně i stát. Dědické právo přisuzuje největší váhu tzv. poslední vůli. Teprve v případě, že závěť neexistuje, přichází na řadu dědění ze zákona. Dědické právo upravuje zejména zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, a to v § 1475 - § 1720. Z pohledu srovnání starého a nového občanského zákoníku patří oblast dědění k těm, které prošly nejvýraznějšími změnami.


3 Deset zásadních změn Nový občanský zákoník váže přechod dědictví na dědice při splnění určitých předpokladů. Jedná se o stejné předpoklady jako v OZ z roku 1964, avšak některé předpoklady jsou podstatně změněny. Konkrétně se jedná o: a) Smrt zůstavitele b) Existence dědictví c) Způsobilý dědic, d) Odmítnutí/přijetí dědictví e) Dědický titul.

Jako nejvýznamnější změny vidím tyto: 1) Odkaz: rychlejší než dědictví. Nově může zůstavitel kromě závěti využít také institutu odkazu. Může tedy dědicům nařídit, aby tzv. odkazovníkovi vydali určitou věc nebo například pohledávku. Výhodou je, že odkazovník vlastně není dědicem, a tak sice může získat část zůstavitelova majetku, ale nepřecházejí na něj jeho dluhy. Podmínkou je vlastně pouze jen to, aby odkazovník přežil zůstavitele. Odkazovník se tak nestává ani účastníkem dědického řízení a k odkázané věci se tak může dostat dříve než dědicové ke svému dědictví. Možná může být překvapivé, že zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Může tedy nařídit dědicovi, aby vydal někomu jinému věc ze svého vlastního majetku jako podmínku k nabytí pozůstalosti. Dědic má pak na výběr, zda věc opravdu vydá a dědictví přijme, nebo ho odmítne a může si tak danou věc ponechat. 2) Vedle závěti bude fungovat i dědická smlouva. NOZ do dědického práva vrací také dědickou smlouvu. Tu může zůstavitel s dědicem nebo odkazovníkem uzavřít ještě během života a domluvit v ní, jaký majetek mu připadne. Na rozdíl od závěti ji zůstavitel nemůže jednostranně zrušit. Změny tedy musí posvětit i druhá strana. Pomocí této smlouvy ale není možné sjednat dědění celé pozůstalosti, ale maximálně jejích třech čtvrtin. Jedna čtvrtina tedy musí zbýt zůstaviteli k dispozici pro samostatný projev vůle, který bude podřízen závěti nebo dědění ze zákona. Dědickou smlouvu je nutné uzavřít ve formě veřejné listiny, tedy před notářem.


3) Privilegovaná závěť. Kromě forem závěti, které dědické právo akceptuje, nyní (vlastní rukou, jinak než vlastní rukou, ale se svědky nebo formou notářského zápisu) zavádí NOZ také závěť s úlevami – tzv. privilegovanou závěť. Tu je možné sepsat v případě, že je zůstavitel v nenadálém a bezprostředním ohrožení života. V takovém případě je povoleno, aby závěť byla ústní. NOZ zná tři druhy privilegované závěti – ústní před třemi svědky, zaznamenanou starostou obce a pořízenou na palubě námořního plavidla či letadla ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. 4) Podmíněné dědictví. Nově dá NOZ zůstaviteli možnost také v závěti uvést podmínku, za které bude dědic dědit. Může se jí stát například úspěšně absolvované studium, oprava zůstavitelova domu, péče o domácího mazlíčka apod. V případě, že jako dědic tuto podmínku nesplníte, ztrácíte na dědictví nárok. Podmínky ale částečně zákon koriguje, aby zůstavitel nemohl odkazovníka či dědice posmrtně šikanovat. Neplatná by tak například byla podmínka uzavřít manželství nebo se rozvést nebo podmínka nesrozumitelná či zjevně odporující veřejnému pořádku. O tom, zda podmínka naplňuje svou povahou literu zákona tak, aby byla neplatná, musí rozhodnout soud. Žádná podmínka ale nesmí zatížit díl nepominutelného dědice. 5) Menší díl pro nepominutelného dědice. Tak jako v současnosti i NOZ respektuje právo na majetek zůstavitele nepominutelného dědice, jeho nároky ale umenšuje. Nezletilý potomek jako nepominutelný dědic musí získat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného podílu, přičemž nyní platí, že má nárok na celý svůj zákonný podíl. U zletilého dědice se podíl snižuje ze současné jedné poloviny na čtvrtinu zákonného podílu. 6) Dědictví se můžete zříci už za života zůstavitele. Oproti současné právní úpravě bude od prvního ledna možné se zříci dědického práva ještě před smrtí zůstavitele. Takové řešení, navíc s aktivní účastí zůstavitele, může předejít případným dědickým sporům, např. když má zůstavitel dvě děti, jedno obdaruje již za svého života a druhému chce po své smrti věnovat zbývající majetek. S prvním dědicem se tak může dohodnout na zřeknutí se tohoto majetku. 7) Rozšíření dědických skupin. NOZ ovlivní také dědění ze zákona rozšířením dědických skupin ze současných čtyř na šest. Nově se tak stanou zákonnými dědici také praprarodiče a sestřenice či bratranci. Nadále pak ale platí, že přednostní právo mají zůstavitelovi děti a manžel a v první třídě dědické posloupnosti tak dědí


každý rovným dílem. Pokud nedědí některé z dětí, přesouvá se tento nárok na jeho děti. Pokud nedědí potomci zůstavitele, dědí ve druhé třídě manžel, dále rodiče zůstavitele a ti, kteří s ním žili minimálně rok před smrtí ve společné domácnosti a společně o ni pečovali nebo byli odkázáni na zůstavitele výživou. Manžel by měl získat vždy polovinu pozůstalosti. 8) Dědictví pro náhradníka. Zůstavitel může stanovit i náhradníka, který bude dědit v případě, že původní dědic pozůstalost odmítne nebo zemře. Může také dědicovi nařídit, aby majetek, který v pozůstalosti přijal, byl v případě smrti dědice převeden na stanoveného následného dědice. 9) Větší odpovědnost za dluhy a ochrana věřitelů. V současnosti platí, že dědic hradí případné dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví. „V praxi to znamená problém, když je předmětem pozůstalosti jen to, co dědicové musí nezbytně přiznat (nemovitosti, vklady na účtech, cenné papíry apod.). Dědicové totiž často nepřiznávají drobný, ale za to hodnotný movitý majetek (např. šperky, starožitnosti apod.), čímž dochází ke krácení práv věřitelů,“ upozornil Linhart s tím, že od nového roku budou dluhy přecházet na dědice v plném rozsahu. Libovat si tak mohou hlavně věřitelé, kteří získají právo vymáhat všechny dluhy po dědicovi i za cenu, že je ten bude muset uhradit ze svého. Dědic bude mít ale možnost kromě odmítnutí dědictví požádat také o soupis pozůstalosti, který určí čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele, a pak může hradit dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Nesmí se pak ale samozřejmě přijít na to, že dědic úmyslně do tohoto soupisu nepřiznal některé předměty z pozůstalosti. O soupis bude možné požádat maximálně do měsíce od data, kdy ho soud o možnosti vyrozuměl. 10) Větší možnosti vydědění. Větší možnosti získá zůstavitel také, bude-li chtít svého potomka vydědit. Kromě čtyř důvodů, které nyní stanovuje zákon (potomek nepomáhá zůstaviteli ve stáří, neprojevuje o příbuzného zájem, byl odsouzen k trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin nebo vede nezřízený život), zavede NOZ ještě další dva. Vydědit potomka tak bude možné i kvůli dluhům a pro marnotratné jednání. Na rozdíl od dosavadní právní úpravy však zůstavitel nebude muset do listiny o vydědění výslovně uvádět důvod. Nicméně pokud takový důvod nebude v listině uveden, má nepominutelný dědic právo na zákonný podíl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. To mohou činit ostatní dědicové v rámci dědického řízení. Kromě toho NOZ také stanoví, že pokud vyděděný potomek


zůstavitele přežije, bude se vydědění automaticky týkat i jeho potomků. Pokud ho nepřežije, budou jeho děti moci dědit.

4 Znaky dědického práva 4.1 Smrt zůstavitele Prvním předpokladem dědění je smrt zůstavitele. Smrt musí být v první řadě prokázána. Stane se to odborným stanoviskem v posudku lékaře po prohlídce mrtvého tzv. listem o prohlídce mrtvého, v němž se konstatuje smrt fyzické osoby. Dále obsahuje údaj o pravděpodobné příčině smrti, jakož i kdy se tomu stalo. Na tomto základě se provede zápis do knihy úmrtí, která je vedena příslušným orgánem pověřeným vést matriky. Důkaz smrti je upraven ve znění § 26 - § 28 NOZ , nezvěstnost je upravena v ustanovení § 66 -§ 70 NOZ, domněnka smrti ve znění § 71 - § 76 NOZ. Oproti ObčZ z roku 1964 k zásadním změnám nedošlo.

4.2 Existence dědictví V NOZ je zakotven rozdíl mezi pozůstalostí a dědictvím. Pozůstalostí se rozumí jmění, které zůstavitel zanechal a je předmětem dědění. Dědictví je ten konkrétní majetek, který připadne nabyvateli, a o který se jeho dosavadní majetková sféra děděním zvětší. Doposud tato problematika byla upravována převážně v odborných publikacích. Podle nové právní úpravy se do pozůstalosti mohou počítat práva a povinnosti vázaná na osobu zůstavitele, pokud byly jako dluh nebo jako práva uplatněny u orgánu veřejné moci.

4.3 Způsobilý dědic Zde dochází k poměrně velké změně, protože je částečně prolomena absolutní nezpůsobilost dědice. Ze znění NOZ vyplývá, že může totiž být ustanoven na základě vůle zůstavitele dědic, který se narodí až po smrti zůstavitele, i když nebyl ještě počat. Podle znění § 1478 NOZ právnická osoba může dědit, pokud vznikne do jednoho roku od zůstavitelovy smrti. Důvody relativní nezpůsobilosti jsou vymezené zákonem a oproti předešlé úpravě jsou rozšířeny a pozměněny. Zůstává zavrženíhodný čin proti projevu poslední vůle zůstavitelovy, demonstrativně jsou vymezeny důvody. Dále ten, kdo se dopustil činu


povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu. Nově jsou doplněny o dva nové důvody. První důvod upravený v ustanovení § 1482 odst. 1 NOZ se vztahuje na manžela, který se dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí, z tohoto důvodu v době smrti probíhá rozvod. Druhý důvod upravený v ustanovení § 1482 odst. 2 NOZ se týká rodičů, kteří byli zbaveni rodičovské odpovědnosti kvůli jejímu zanedbávání.

4.4 Odmítnutí/přijetí dědictví Nový občanský zákoník vedle přijetí a odmítnutí dědictví dává další možnosti, a to zřeknutí a vzdání se dědického práva. Odmítnutí dědictví (upraveno v § 1485 – 1489 NOZ) je koncipováno s určitými odchylkami podobně jako v občanském zákoníku. Smluvní dědic má právo dědictví odmítnout, pokud to není dědickou smlouvou vyloučeno. Nepominutelný dědic může dědictví odmítnout pouze s výhradou povinného dílu. Nová právní úprava umožňuje dědici, aby se svého dědického práva předem zřekl (upraveno § 1484 NOZ ) ve smlouvě se zůstavitelem. Pro tuto smlouvu se vyžaduje forma veřejné listiny. Zříci se dědictví je možné jako celku nebo se může zůstavitelův potomek zříci pouze práva na povinný díl. Ve druhém případě pak potomek může v případě dědění ze zákona ještě dědit. Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může vzdát v řízení o dědictví před soudem (§ 1490 NOZ) ve prospěch druhého dědice. Oproti tomu odmítnout dědictví nelze ve prospěch jiné konkrétní osoby. Jestliže se vzdá dědictví ten, kdo byl obtížen příkazem, nařízením odkazu nebo jiným opatřením, nezbavuje se tím povinnosti splnit.

4.5 Dědické tituly NOZ vedle dědického titulu zákona a závěti zavádí dědickou smlouvu. Dědická smlouva (upravena v § 1582 a násl. NOZ) se stává nejsilnějším dědickým titulem, avšak je možné pořídit dědickou smlouvou pouze o

¾ pozůstalosti. Čtvrtina musí zůstat volná,

může však být o této čtvrtině pořízeno závětí, z čehož vyplývá, že nelze dědit pouze na základě dědické smlouvy, ale vždy v kombinaci s nějakým dalším titulem. Není vyloučeno dědit na základě všech tří dědických titulů.

Druhým nejsilnějším dědickým titulem je


závět (upravena v § 1492 a násl. NOZ), pokud neexistuje dědická smlouva ani závěť, tak se dědí na základě zákona. V nové právní úpravě se objevuje pojem pořízení pro případ smrti. Podle ustanovení § 1491 NOZ pořízení pro případ smrti jsou závěť, dědická smlouva a dovětek. V ustanovení § 1498 NOZ dále specifikuje, co znamená dovětek. Dovětek bude nejčastěji listina, ve které zůstavitel uvede některou z vedlejších doložek (příkaz, doložení času nebo podmínku), nebo nařídil odkaz. Základní rozdíl mezi závětí a dovětkem je ten, že dovětkem zůstavitel nepovolává dědice. Odkaz má některé znaky jako dědický titul, ale jedná se o obligační vztah mezi dědicem a odkazovníkem. Odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Nová právní úprava zavádí okruh osob, které mají právo na zabezpečení v míře, ve které na to pozůstalost stačí. Nejedná se o dědice v přesném slova smyslu, ale o osoby, kterým náleží konkrétní právo ze zákona. Do okruhu těchto osob patří například pozůstalý manžel, který má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po smrti manžela, u těhotné vdovy tato doba činí až do konce šestého týdne po porodu. Pozůstalému manželi připadne vlastnické právo k věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti. Zákon chrání také rodiče zůstavitele, pokud takový rodič nedědil např. z důvodu, že dědili potomci zůstavitele, má právo na nutné zaopatření za předpokladu, že se mu takového zaopatření nedostává a není schopen se sám živit. Nemůže ale dostat z pozůstalosti více, než kolik by činila třetina jeho zákonného dědického podílu. Zákon také pamatuje na situace, kdy toto právo rodiči nepřipadá (např. když odmítl nebo se zřekl dědictví).

5 Dědění ze zákona NOZ upravuje zákonnou posloupnost v ustanovení § 1633 – 1641. Principy zákonného nástupnictví zůstávají v zásadě stejné jako v předchozí úpravě, dochází však k některým terminologickým a věcným změnám. Místo označení dědická skupina se používá označení dědická třída. Jedna ze zásadních věcných změn je ta, že se rozšiřuje okruh zákonných dědiců a současně s tím se zvyšuje počet dědických tříd ze čtyř na šest. Nově se vedle nabývání dědictví rovným dílem zavádí také dědění po rodových větvích. Konkrétně se to projevuje v páté třídě dědiců, kdy se u prarodičů rodičů zůstavitele rozlišuje, zda se jedná


o prarodiče z matčiny strany či otcovy strany. Stát má v nové úpravě dědického práva postavení zákonného dědice.

5.1 První dědická třída ObčZ z roku 1964 řadil do první dědické skupiny (§ 473) zůstavitelovy potomky a dále zůstavitelova manžela nebo registrovaného partnera.

Dědicové zde nabývali dědictví

rovným dílem. Velikost dílu se odvíjela od počtu osob zařazených do této skupiny. V první třídě dědiců dle NOZ (§1635) dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel stejným dílem. Z ustanovení § 3020 NOZ vyplývá, že partner má obdobná práva a povinnosti jako manžel. V této skupině může analogicky dědit i partner. Pokud děti z nějakého důvodu nedědí (mrtvé, dědicky nezpůsobilé), uplatní se zde princip neomezené reprezentace, což znamená, že do jejich právního postavení nastupují jejich potomci. První třída upravená v NOZ odpovídá první dědické skupině v OZ.

Objevuje se však odlišná formulace

reprezentace v normativním textu.

5.2 Druhá dědická třída Ve druhé dědické skupině (§ 474 ObčZ z roku 1964) dědí zůstavitelův manžel nebo registrovaný partner, kterému vždy připadne nejméně jedna polovina dědictví, dědí-li s ním alespoň jeden z dalších dědiců této skupiny. Pokud s ním však v této dědické skupině nikdo další nedědí, připadne mu celé dědictví. Dalšími možnými dědici v této skupině jsou zůstavitelův otec a zůstavitelova matka a dále osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. Těmto dědicům připadne stejným dílem druhá polovina dědictví.

Uvolněný podíl po některé

z těchto osob přirůstá ostatním dědicům z této poloviny druhé skupiny a nikoliv manželovi. Druhá třída dědiců (§ 1636 NOZ) je upravena stejným způsobem jako 2. skupina v občanském zákoníku z roku 1964.

5.3 Třetí dědická třída Ve třetí dědické skupině (§ 475 ObčZ z roku 1964) dědí stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a


osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na zůstavitele. V případě sourozenců není rozhodné, zda se jedná o sourozence polorodé nebo plnorodé. Sourozenci a „spolužijící osoby“ dědí rovným dílem. V této skupině může kterémukoliv dědici připadnout celé dědictví, pokud je sám ve skupině. Třetí třída dědiců (§ 1636 NOZ) je upravena stejným způsobem jako 3. skupina v občanském zákoníku z roku 1964.

5.4 Čtvrtá dědická třída Jestliže nedědí nikdo v předchozích skupinách podle ObčZ z roku 1964, přicházejí na řadu v poslední skupině jako zákonní dědicové prarodiče zůstavitele, a není-li žádného z nich, tak mohou dědit i jejich děti (strýcové a tety). Prarodiče dědí rovným dílem bez rozdílu, zda se jedná o prarodiče z matčiny či otcovy strany. Pokud nežijí prarodiče, tak mohou dědit jejich děti rovným dílem bez rozdílu, zda pocházejí od prarodičů ze strany zůstavitelovy matky či otce. Pokud nedědí nikdo ve třetí třídě podle NOZ, tak nastupují ve čtvrté třídě (§1638 NOZ) prarodiče zůstavitele. Ti dědí rovným dílem, nezáleží, zda se jedná o prarodiče ze strany otce nebo matky. Na rozdíl od předešlé úpravy jsou děti prarodičů přeřazeny do šesté skupiny.

5.5 Pátá dědická třída V páté třídě, kterou nově zavádí NOZ (§ 1639) dědí podle dikce zákona prarodiče rodičů zůstavitele. Dědí se po rodových větvích, polovina připadne prarodičům otce a druhá polovina připadne prarodičům matky. Pokud nedědí jeden člen dvojice, připadne uvolněná osmina pozůstalosti druhému členu, nedědí-li dvojice, připadne čtvrtina pozůstalosti druhé dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, dědictví připadne dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se děli o polovinu dědictví, která jim připadá přímo. Takto lze dospět k závěru, že prarodič rodiče může být jediným dědicem. Příklad:

Zůstavitel zanechá jednu praprababičku z

matčiny strany a dva

prapradědečky z otcovy strany. V tomto případě připadne jedna polovina dědického podílu


praprababičce z matčiny strany a polovina dědického podílu prapradědečkům z otcovy strany. Každému z prapradědečků poté připadne ¼ dědického podílu.

5.6 Šestá dědická třída V poslední šesté nově zavedené třídě (§ 1640 NOZ) dědí stejným dílem děti dětí sourozenců zůstavitele (prasynovci nebo praneteře) a děti prarodičů zůstavitele (strýcové a tety). Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, připadá jejich podíl jejich dětem (bratranci a sestřenice).

5.7 Několikeré příbuzenství Zavedení nového systému dědických tříd a s ním souvisejícího rozšíření okruhu potenciálních zákonných dědiců, doprovází pravidlo reagující na několikeré příbuzenství. Pokud je někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany. Např. zůstavitelova teta (sestra otce) si vzala strýce zůstavitele (tzn. bratra matky zůstavitele) a jejich společný potomek je bratrancem (sestřenicí), a to ze „dvou“ stran.

5.8 Stát jako dědic Nelze-li podle ObčZ z roku 1964 dědice určit podle pořízení pro případ smrti a není-li tu jiný dědic ani podle zákona, připadne pozůstalost státu (§462 ObčZ z roku 1964). Jedná se o koncepci tzv. odúmrtí (cadcum) jako výrazu státní majetkové výsosti vyplývajícího ze státní svrchovanosti, tedy opatření veřejnoprávní povahy. Stát v takovém případě nevystupoval jako (zákonný) dědic a neměl možnost dědictví odmítnout. Bylo třeba rozlišovat stát v postavení odúmrtního nabyvatele a stát jako dědice ze závěti. V případě závětního dědice může stát dědictví odmítnout. Stát odpovídal za zůstavitelovy dluhy jen majetkem z dědictví. Podstatnou věcnou změnou NOZ je skutečnost, že stát získává postavení zákonného dědice (§ 1634

NOZ). Ačkoliv stát vystupuje jako zákonný dědic, platí pro něj určitá

specifika, vyplývající z jeho postavení. Patří sem zejména to, že stát nemůže odmítnout dědictví ani právo na odkaz. Vůči dalším osobám má stát stejné postavení jako zákonný dědic. S ohledem na to, že stát má postavení dědice ze zákona, nárok státu na odúmrť se bude posuzovat jako nárok dědickoprávní.


6 Dědění ze závěti Závěť vychází z principu zůstavitelovy volnosti ve volbě dědice. Kdo chce, aby se osud jeho jmění utvářel jinak po jeho smrti, než jak určuje posloupnost podle zákona, může ustanovit dědice závětí. Jedná se o projev vůle, jímž zůstavitel vyjadřuje, co chce, aby se stalo s jeho majetkem, až umře. Druhý díl druhé hlavy třetí části NOZ upravuje ustavení dědiců samotným zůstavitelem, tedy závěť a dědickou smlouvu. V úpravě tohoto dílu předcházejí ustanovení o závěti ustanovením o dědické smlouvě, ač je dědická smlouva proti závěti co do právní síly mocnější. Přihlíží se však jednak k tomu, že závěť je obvyklejší a četnější způsob, jímž se o pozůstalosti pořizuje, jednak i k tomu, že dědická smlouva se jako institut ze závěti vyvinula a je z ní odvozena. Právní úprava dědění ze závěti v novém občanském zákoníku se vrací k tradičním právním institutům, které platily již v ABGB (Všeobecný občanský zákoník – Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie; v Českých zemích „o. z. o.“, platný od roku 1811),, např. svěřenecké nástupnictví, podmínky a příkazy , zůstavitel může také v závěti uvést podmínku, doložení času nebo příkaz. Na závěť se vztahují požadavky vznášené na právní jednání obsažené v části první NOZ.

6.1 Náležitosti osoby pořizovatele Platně sepsat závěť může zletilá osoba, což je osoba, která dosáhla věku 18 let, rovněž osoba starší 16 let, pokud uzavřela manželství, a osoba starší 16 let, které byla svéprávnost přiznána soudem. Stejně jako v předešlé úpravě se dává možnost osobě, která dovršila 15 let, aby pořizovala závěť formou veřejné listiny. Obě právní úpravy (ObčZ z roku 1964 i NOZ) docházejí ke stejným závěrům, ale na rozdíl od předešlé úpravy je přiznána pořizovací způsobilost osobě, které byla přiznána svéprávnost. Překážkou pořizovací způsobilosti může být duševní porucha. Nová právní úprava však přiznává pořizovací způsobilost v případě, kdy ještě nedošlo ke zrušení omezení svéprávnosti rozhodnutím soudu, ale zůstavitel se natolik uzdravil, že je schopen projevit vlastní vůli. Jestliže byl někdo omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý pořizovat, a pakliže se uzdraví do té míry, že je schopen projevit svou vlastní vůli a pořídit o svém majetku


závětí, potom ta osoba, která prosazuje platnost takové závěti, ponese důkazní břemeno a musí snést důkazy o uzdravení. V případech, kdy byla osoba ve svéprávnosti sice omezena, ale je způsobilá pořizovat, může takto učinit jenom formou veřejné listiny. Je na notáři, aby zhodnotil, zda je tato osoba k tomuto způsobilá a uvědomuje si dopady svého jednání. V ustanovení § 1528 odst. 2 NOZ jsou uvedeny instrukce, v jakém rozsahu mohou pořizovat osoby omezené ve svéprávnosti z taxativně vymezených důvodů (závislost na alkoholu). Jedná se o takový návod pro notáře, v jakém rozsahu mohou zmíněné osoby s majetkem naložit. Podle znění NOZ mohou tyto osoby pořizovat nejvýše o polovině pozůstalosti.

6.2 Náležitosti vůle zůstavitele Vůle zůstavitele musí být podle NOZ vážná, svobodná a prostá omylu. O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 551 NOZ). Nová právní úprava tato jednání pojmenovává jako tzv. zdánlivá právní jednání, ke kterým se nepřihlíží (§ 554 NOZ). Znění § 553 odst. 2 NOZ připouští nápravu za předpokladu, že je projev vůle mezi stranami dostatečně vyjasněn. Vůle musí být dále svobodná, pořizovatel nemůže být přinucen sepsat závěť. Pokud však bude donucen pod hrozbou násilí vyhotovit závěť, může namítnout neplatnost takového právního jednání. Pokud by byl zůstavitel donucený sepsat závěť a odporovalo by to jeho svobodné vůli, mohla by taková závěť nadále platit. Bylo by to v případě, kdyby se takto zůstavitel rozhodl, protože by takové uspořádání po jeho smrti bylo ideální a zcela by vyhovovalo jeho představám. Nový občanský zákoník upravuje v hlavě dědického práva v ustanovení §1529-1531 NOZ následky zůstavitelova omylu. Platnost závěti je posuzována z hlediska jejího pořizovatele. Rozhoduje, že zůstavitel jednal v podstatném omylu, tj. v takovém, že by zůstavitel nepořídil o pozůstalosti (nebo její části) tak, jak učinil, pokud by se nebyl zmýlil. Není důležité, kdo takový omyl vyvolal, ani pokud vznikl z příčin samotného zůstavitele. V ustanovení § 1530 NOZ se jako podstatný omyl vymezuje omyl v osobě, které se něco zůstavuje, podílu či věci, které se zůstavují, dále podstatných vlastností věci. Pouhá vada projevu, včetně přeřeknutí, přepsání, nesprávného pojmenování nebo popsání, není podstatným omylem. Chybné uvedení jména nevyvolá neplatnost příslušného ustanovení závěti, když nebude pochybnost, kterého člověka zůstavitel obmyslil.


6.3 Náležitost projevu vůle zůstavitele NOZ Podle ustanovení § 1494 odst. 2 NOZ se musí závěť vykládat tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slovům použitých v závěti je potřeba přisuzovat jejich skutečný význam, ledaže si zůstavitel navykl spojovat s těmito slovy jiný, sobě vlastní význam„peníze- prašule, dům-barák, manželka- stará“ atd. Podle ustanovení §1497 NOZ musí zůstavitel svou vůli projevit tak určitě, že nestačí, aby jen přisvědčil návrhu, který mu byl učiněn. V nové právní úpravě jsou stanoveny přesné formy projevu vůle pořizovatele. Na rozdíl od ObčZ z roku 1964 je vedle písemné formy povolena ústní forma závěti, pokud byla pořízena s úlevami. Závěti pořízené v písemné formě se dále člení podle toho, jestli byly pořízeny soukromou nebo veřejnou listinou. Soukromou listinou se nadále pořizuje závěť alografní (např. na počítači, na stroji)a holografní (vlastní rukou). 6.3.1 Závěť holografní První typ závěti je závěť psaná vlastní rukou zůstavitele. NOZ upravuje až na drobné formulační odchylky stejně jako ObčZ z roku 1964. Musí být sepsána vlastní rukou zůstavitele a podepsána. Nejsou tam žádné změny. Na druhou stranu možná vzhledem k novému pohledu na dědické právo a na dědění z testamentu, které se hlavně projevuje nižší formálností a důrazem na vůli zůstavitele, mohou nastat nové otázky ohledně podpisu. Prvorepubliková judikatura připouštěla, že při závěti psané vlastní rukou postačí jako podpis pouhé křestní jméno. Co by se stalo, pokud by se někdo podepsal přezdívkou nebo označením rodinného stavu? Bylo by jasné, o koho se jedná, ale nebyl by přesně pojmenován. Současná judikatura připouští, že postačuje příjmení pořizovatele, je tedy možné, že by se pokusila jít ještě dále, byly by připuštěny přezdívky a označení rodinného stavu (např. „otec“). 6.3.2 Závěť alografní NOZ nadále upravuje závěti, které nejsou psané vlastní rukou zůstavitele. Základy tohoto typu zásadně vychází z ObčZ z roku 1964, avšak přináší některé změny. Rozeznáváme dvě základní formy závěti – obecnou formu (§1534 NOZ; taková závěť musí být vlastnoručně podepsaná, zůstavitel musí před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli) a zvláštní forma pro osoby, jež neumí číst a psát (§1535 a1536 NOZ; úprava závěti pro nevidomé a neslyšící osoby, které


nemohou číst nebo psát, nevidomý zůstavitel projeví poslední vůli před třemi současnými svědky v listině, jež musí být nahlas přečtena svědkem, který závěť nepsal).

6.4 Závěť ve formě veřejné listiny Jedná se o listinu vydanou orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, nebo listinu, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon. Podle znění § 3026 odst. 2 první věty: „vyžaduje-li právní jednání formu veřejné listiny, rozumí se jí notářský zápis.“ Nově se jedná o obligatorní formu pro osoby s omezenou svéprávností (§ 1526 – 1528 NOZ). Dále je to povinná forma pro nezletilé osoby starší 15 let a jako alternativní forma pro osoby nevidomé nebo se smyslovým postižením a pro osoby, na které se vztahuje § 1493 odst. Změnou oproti minulé úpravě je, že zůstavitel má možnost požádat o vydání originálu, čímž dojde ze zákona ke zrušení platnosti takové závěti.

6.5 Závěť s úlevami Do dědického práva se vrací tzv. privilegovaná závěť, která už byla zakotvena v AGBG. Touto formou závěti mohou pořídit osoby, které se zpravidla kvůli nepříznivé či nepředvídatelné události (např. živelné pohromy, války apod.) nacházejí v situaci, kdy jsou v ohrožení života a nemohou využít tradiční formy pro pořízení závěti. Privilegované testamenty se mohou rozdělit na dvě hlavní skupiny. U první skupiny je dělícím kritériem forma, u druhé skupiny to jsou vlastnosti osob, které u projevu poslední vůle pořizovatele asistují. Ústní formu závěti lze pořídit před třemi svědky v případě ohrožení života nebo v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události. Zůstavitel může také zřídit závěť ve formě veřejné listiny před starostou obce nebo jinou pověřenou osobou a dvěma přítomnými svědky za předpokladu, že existuje důvodná obava, že by zůstavitel zemřel dříve, než by pořídil závěť ve formě notářského zápisu. Platnost této závěti je omezena na tři měsíce. Do dědického práva je také zařazena i možnost pořídit závěť na palubě letadla nebo lodi, ve válce před velitelem vojenské jednotky ČR. Takto pořízená závěť se považuje za veřejnou listinu, má však omezenou platnost na dobu tři měsíce.


6.6 Obsahové náležitosti závěti Označení dědiců podle nové právní úpravy může být méně formální než za předešlé právní úpravy. Z praktického hlediska je však vhodné náležitě specifikovat dědice, aby se předešlo případným pochybnostem. Do NOZ jsou vtělena obsáhlejší pravidla pro určení dědických podílů. Tímto dochází k posílení závětních dědiců před zákonnými, závětní dědicové mají výraznější přednost před dědici ze zákona. Podle NOZ může pořizovatel závěť opatřit také vedlejšími doložkami. Tyto doložky jsou dvojího druhu. Do první skupiny patří možnost povolat vykonavatele závěti. Druhá skupina umožňuje zůstaviteli připojit jinou podmínku, doložení času nebo příkaz. Nepřihlíží se k doložkám, které nadměrně obtěžují dědice. Dále se nepřihlíží k doložce, která ukládá dědici ukončení a setrvání v manželství, zůstavitel může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství. Podle znění § 1644 ods. 1 NOZ se k nařízení zůstavitele, která omezují povinný díl, nepřihlíží. Takovými omezeními se podle důvodové zprávy rozumí podmínky a příkaz. Pokud zůstavitel zatíží povinný díl neopominutelného dědice, nebude se k tomuto omezení přihlížet. Dědic však může dobrovolně zůstaviteli vyhovět. 6.6.1 Vykonavatel závěti Zůstavitel má možnost povolat vykonavatele závěti, který dohlédne na řádné splnění jeho poslední vůle. Vykonavatel musí vystupovat s péčí řádného hospodáře a může být také za výkon funkce odměňován. Zůstavitel může zvolit osobu, ke které má důvěru. Může si vybrat člena rodiny, jinou osobu mu blízkou, ale i notáře, případně právnickou osobu zaměřenou na služby tohoto typu. Nesmíme však zaměňovat funkci vykonavatele závěti s funkcí soudního komisaře. Výhoda osoby vykonavatele závěti spočívá ve znalosti zůstavitelových rodinných vztahů a zůstavitelovy pohnutky, avšak na druhou stranu záleží na tom, jak se jednotlivé osoby takové funkce zhostí. Zůstavitel musí při vybírat vykonavatele s rozmyslem, aby tato volba nevedla naopak k vyostření různých konfliktů a v konečném důsledku k méně zdárnému vypořádání dědiců. Podmínky Podmínka váže nabytí dědictví nebo jeho části na splnění nějaké skutečnosti předvídané zůstavitelem. Podmínka odkládací odsouvá nabytí dědictví do budoucnosti v závislosti na splnění podmínky. Např. úspěšné složení maturity, dokončení vysoké školy atp. Pokud dědic splní podmínku již za života zůstavitele, ale jedná se o podmínku, kterou


lze splnit opakovaně, musí tuto podmínku dědici splnit znovu po zůstavitelově smrti. Na podmínku, kterou však nelze po smrti zůstavitele opakovat, se hledí jako na nepřipojenou. Příklad: Pokud dědic má uloženo, aby odmaturoval, a učiní tak během života pořizovatele, tak už to nemusí znovu splnit. Pokud by však byla podmínka, aby dědic šel na nedělní mši, tak pokud by se takové mše zúčastnil za života zůstavitele, tak by musel jít znovu po jeho smrti, protože se jedná o podmínku, kterou lze splnit opakovaně. 6.6.2 Doložení času Doložením času zůstavitel určuje, že dědici nebo odkazovníkovi připadne dědictví jen na určitou dobu nebo až po určité době. Rozdíl mezi doložením času a podmínkou spočívá v tom, že doložení času se váže na událost, která nastat musí, kdežto podmínka se váže na událost, která nastat nemusí. Pokud je stanoven čas chybně, tak, že nikdy nastat nemůže, posoudí se příslušná klauzule podle ustanovení § 1536 NOZ o nemožných podmínkách. Pokud však je ze závěti patrné, že se zůstavitel zmýlil pouze v chybném označení, je namístě zůstavitelovo nařízení zachovat podle jeho předpokládané vůle. Příklad: Dědictví připadne mému synovi Liborovi 25. května 2015. 6.6.3 Příkaz Příkazem zůstavitel nařizuje dědici nebo odkazovníkovi, aby se zanechaným majetkem naložil určitým způsobem. Pokud však zůstavitel přikáže určité osobě, aby z dědictví něco vydala, jedná se o odkaz. Příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka, tedy má se za to, že pokud dědic nesplní, ztrácí právo na dědictví, následně dědictví pozbude. Zákon však dává možnost, aby zůstavitel stanovil následky, které bude mít nesplnění příkazu pro dědice. Příkaz může být opravu rozbité zídky zůstavitele atp. Pro zajímavost, nejběžnějším příkazem v době platnosti ABGB byl příkaz k vypravení pohřbu nebo k postavení hrobky.

6.7 Dědická substituce 6.7.1 Obecné náhradnictví Základní principem obecného náhradnictví je povolání náhradního dědice za dědice původního pro případ, že se původní dědic nedožije nápadu dědictví nebo jej z nějakého důvodu nenabude (odmítne-li dědit, nebude způsobilý dědit). Dědic může povolat této osobě také postupně další náhradníky. Je-li povoláno více náhradníků, dědí ten, který je


výčtu nejbližší osobě, která dědictví nenabyla.

Podle § 1509 NOZ se omezení uložená

dědici, také vztahují na náhradníky, pokud zůstavitel neprojevil vůli, že se tato omezení mají vztahovat pouze na dědice. Náhradnictví zaniká, jakmile nabude dědic dědictví. 6.7.2 Svěřenecké nástupnictví Institut svěřenského nástupnictví umožňuje zůstaviteli přikázat svému dědici, aby dědictví, které přijal, po své smrti nebo v jiných, zůstavitelem určených případech, převedl na ustanoveného následného dědice (svěřenského nástupce). Dědic je po dobu svého života nebo po dobu stanovenou zákonem dočasným vlastníkem, který nesmí zděděný majetek zpravidla zcizovat nebo zatěžovat. Účelem institutu svěřeneckého náhradnictví bylo zabránit, aby se určitý rodinný majetek, který se dědil z pokolení na pokolení, dostal mimo toto rodinné společenství.

Dalším přínosem je, že umožňuje

upravit majetkové poměry na delší dobu. Zůstavitel bude mít možnost odkázat majetek svým nenarozeným vnoučatům (jako svěřenecké nástupce), což v předešlé právní úpravě nebylo možné.

6.8 Povinný díl Zůstavitelovo nakládání s majetkem pro případ smrti je stejně jako v ObčZ z roku 1964 omezeno právem na povinný díl pro nepominutelné dědice. V nové právní úpravě představuje pro nezletilého tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu, zletilí dědic musí dostat, alespoň kolik činí čtvrtina jeho zákonného podílu. Oproti ObčZ z roku 1964 se tento dědický podíl zmenšuje, jedná se o snahu zákonodárce rozšířit prostor pro pořizovatele posledního pořízení, aby měl možnost pořídit s větší částí svého majetku. Pominutí nepominutelného dědice v závěti již nezpůsobuje její neplatnost, byť relativní, ale pouze zakládá právo nepominutelného dědice požadovat vyplacení svého povinného dílu (§ 1654 odst. 1 NOZ).

6.9 Zrušení závěti Koncept zrušení závětí vychází z občanského zákoníku, avšak i zde nová úprava přinesla několik rozdílů. V NOZ existují dvě hlavní možnosti zrušení závěti. První možností je pořízení nové závěti, druhou možností je odvolání závěti. Stejně jako v ObčZ z roku 1964 novější závěť ruší závěť dřívější v rozsahu, v jakém vedle ní nemůže obstát. V takovém případě je však nutné, aby bylo ze závětí patrné, která


byla pořízena dříve a která později. V tomto případě je vhodné, aby byly jednotlivé závěti náležitě datovány, ačkoliv není datum formální požadavek platnosti závěti. K odvolání závěti dochází dvěma způsoby, a to buď výslovně, nebo mlčky.

K

výslovnému odvolání se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě, kterou zákon požaduje pro zřízení závěti. Odvolání závěti mlčky se rozumí faktická likvidace listiny, na níž byla závěť sepsána, nebo takový zásah do listiny, jež vede k zneplatnění závěti celé nebo její části (např. přeškrtnutí závěti). V ustanovení § 1579 NOZ nově upravuje odvolání závěti pořízené ve formě veřejné listiny. Byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), má možnost zůstavitel odvolat tuto závěť tak, že mu je vydán originál notářského zápisu o závěti. Zůstavitel musí být však povinně poučen o následcích odvolání takovéto závěti. Nově je připuštěna možnost tzv. obživnutí závěti.

Po vzoru ABGB je stanoveno, že

zrušením závěti novější za předpokladu existence závěti starší se obnovuje platnost této starší závěti.

7 Dědická smlouva Do nové právní úpravy dědického práva se vrací institut dědické smlouvy, která má postavení nejsilnější dědického titulu. Dědická smlouva je samostatně upravena v Oddílu 3, Dílu 2, Hlavě III., Části třetí NOZ. Dále se na ni vztahují ustanovení o smluvním právu obsažené v části čtvrté. Dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kterým jedna strana (zůstavitel) povolává bezúplatně nebo za úplatu druhou stranu za dědice své pozůstalosti nebo její části a druhá strana své ustavení za dědice přijímá. Strany se za dědice též mohou ustavit navzájem, anebo povolat za dědice třetí osobu. Účelem dědické smlouvy je povolat určitou osobu za dědice, avšak podobně jako v závěti se jedná o dědice, který nemusí dědictví přijmout, může ho i odmítnout.

7.1 Způsobilost k uzavření dědické smlouvy Pro uzavření dědické smlouvy je potřeba mít pořizovací způsobilost, ale i způsobilost smluvně se vázat. Dědickou smlouvu může uzavřít plně svéprávný zletilý zůstavitel, pokud je však ve svéprávnosti omezen, může ji uzavřít jen za souhlasu opatrovníka. Za zletilé se dále považují osoby starší 16 let, kterým byla zletilost přiznána soudem a osoby starší 16 let, které uzavřely manželství.

Podle znění § 1585 odst. 2 NOZ „kdo byl ve svéprávnosti

omezen pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo


podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni představující závažnou duševní poruchu, může pořídit dědickou smlouvou jen o majetku, o němž je způsobilý pořídit závětí. Z tohoto majetku se počítá čtvrtina vyhrazená pořízení podle jeho zvlášť projevené vůle.“ V ustanovení § 1584 NOZ se výslovně hovoří o způsobilosti zůstavitele. Způsobilost druhé smluvní strany však není v zákoně přesně stanovena. Je ji nutno vyvozovat z obecné části NOZ. Tato osoba nemusí být zletilá, bude postačovat, bude-li vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti způsobilá k uzavření takové dědické smlouvy, kdy bude také záležet na obsahu dědické smlouvy. Příklad: Pokud uzavře 60 letý zůstavitel – dědeček dědickou smlouvu se svým 16 letým vnukem, věk nebude překážkou, pokud tento nezletilý dědic bude dostatečně rozumově vyspělý a bude si dostatečně vědom, jaké právní následky tato smlouva zakládá.

7.2 Základní náležitosti dědické smlouvy Jakožto projev zásady svobodné vůle, nemá nikdo povinnost dědickou smlouvu uzavřít.

Podle ustanovení § 1582 odst. 2 NOZ musí být dědická smlouva zřízena ve formě

veřejné listiny. Veřejnou listinou se v tomto případě rozumí dle § 3026 odst. 2

NOZ

notářský zápis. V ustanoveních § 1592 a § 1593 NOZ umožňuje, aby byla dědická smlouva uzavřena mezi manželi, ve které jedna strana povolává druhou stranu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana toto povolání přijímá. Takovou smlouvu mohou uzavřít i snoubenci, ale smlouva se stane účinnou až vznikem manželství. Dědická smlouva nemusí smluvnímu dědici zaručit, že mu připadne veškerý majetek uvedený v dědické smlouvě. Podle ustanovení § 1588 odst. 1 NOZ může zůstavitel nakládat se svým majetkem za svého života podle libosti. Dědická smlouva může obsahovat podmínky, na které se vztahují všeobecná ustanovení o podmínkách v právních jednáních. Neuplatní se ustanovení o podmínkách v závěti (§ 1561 a násl. NOZ). Směřuje-li podmínka k jednání druhé smluvní strany, postačí splnění této podmínky již za zůstavitelova života. Na nezákonné či nesrozumitelné podmínky se nehledí jako na nenapsané, nýbrž jsou neplatné s případnými důsledky pro platnost celé smlouvy. NOZ umožňuje v ustanovení § 1589 NOZ , aby se strany dohodly na tom, že zůstavitel převede na smluvního dědice majetek již za svého života. Tento majetek musí být sepsán ve formě veřejné listiny. Podle znění § 1492 NOZ pořízením pro případ smrti nelze zkrátit povinný díl nepominutelného dědice. Zůstavitel však může tuto situaci vyřešit za svého


života tak, že se tito dědicové dědictví zřeknou. Jestliže podle dikce zákona § 1586 NOZ byla dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědicové zřeknou svého práva, tak v případě, že nedědí smluvní dědic, zřeknutí pozbývá účinky. Další omezení dědické smlouvy spočívá v tom, že dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti, čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle.

7.3 Zrušení dědické smlouvy K účinnosti zrušení dědické smlouvy se vyžaduje souhlas druhé strany. V nové úpravě dědického práva není nikde výslovně uvedeno, že by zrušení dědické smlouvy mělo mít formu veřejné listiny. Podle znění § 1590 NOZ povinnosti vyplývající z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit tím, že pořídí závěť, aby toto zrušení bylo účinné, vyžaduje se souhlas smluvního dědice ve formě veřejné listiny.

Lze dovodit, že může být dědická

smlouva zrušena dohodou stran, za předpokladu, že je udělen souhlas smluvního dědice ve formě veřejné listiny. Ustanovení § 1591 NOZ pamatuje na to, že neplatnost smlouvy nemusí zmařit úmysl pořizovatele, neboť jeho projev vůle může mít platnost závěti. Zajímavá otázka vyvstane v situaci, kdy smluvní dědic nebude smluvní stranou, bude se jednat o případ, kdy zůstavitel s druhou smluvní stranou povolá třetí osobu za dědice. Zákon stanovuje, že se vyžaduje souhlas smluvního dědice ve formě veřejné listiny. Zde osobně vidím velké úskalí. Osoba smluvního dědice může být nezletilá, může se jednat dokonce o právnickou osobu, jakým způsobem tyto osoby souhlas projeví. Domnívám se, že zde nová právní úprava není zcela přesná. Mám za to, že lépe vyhovující by byla formulace § 1590 NOZ : „Své povinnosti z dědické smlouvy může zůstavitel zrušit i pořízením závěti. K účinnosti zrušení se vyžaduje souhlas druhé smluvní strany učiněný ve formě veřejné listiny.


Základní informace o modulu

Recommend Documents