Zajišťovací instituty v občanskoprávních vztazích, jejich výhody a nevýhody

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Zajišťovací instituty v občanskoprávních vztazích, jejich výhody a nevýhody Bakalářská práce

Autor:

Jan Jedlička Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Ing. Zdeněk Synek

Duben 2015

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzují, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

………………………..... V Krupce dne: 24. 4. 2015

Jan Jedlička

Poděkování Rád bych poděkoval především vedoucímu práce panu Mgr. Ing. Zdeňku Synkovi za jeho ochotu a odborné vedení při zpracování této práce. Rovněž chci také poděkovat své rodině za jejich podporu během mého studia.

Anotace Bakalářská práce se zaměřuje na problematiku zajištění dluhu v českém právním řádu a převážně vychází z ustanovení nového občasného zákoníku, ale zohledňuje také předchozí právní úpravu a související judikaturu. První část práce popisuje různé aspekty jednotlivých zajišťovacích institutů včetně jejich výhod a nevýhod, rovněž pojednává o institutech utvrzení dluhu, které jsou dle stávající právní úpravy od zajišťovacích institutů důsledněji odlišeny. Řadíme mezi ně zejména smluvní pokutu a uznání dluhu. Práce se také věnuje komparaci stávající a předešlé právní úpravy a změnám, které přinesla rekodifikace soukromého práva. Klíčová slova: Zajišťovací instituty, utvrzovací instituty, zajištění dluhu, zástavní právo, ručení

Annotation Bachelor thesis focuses on the issues regarding the securing of debt in the Czech legal system and mostly it draws information from the new civil code, but it also takes into account previous legislation and relevant practice of the courts. The first part of the thesis describes different aspects of individual custodial institutes including their advantages and disadvantages, it also addresses the affirmation institutes, which are more thoroughly differentiated in the current legislation. We can count among them specifically a contractual fine and an acknowledgement of debt. Thesis also contains a comparison of the current and previous legislation and focuses on the changes, brought on by the recodification of the civil law.

Keywords:

Custodial institutes, affirmation institutes, securing of debt, lien, liability

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................... 8 1

ZAJIŠŤOVACÍ INSTITUTY .......................................................................................................................... 9 1.1

1.1.1

Zajišťovací a utvrzovací instituty ..................................................................................................... 9

1.1.2

Jistota a změny v její právní úpravě ................................................................................................. 9

1.1.3

Konkurence zajišťovacích práv ....................................................................................................... 10

1.2

ZÁSTAVNÍ PRÁVO ......................................................................................................................................... 11

1.2.1

Právní úprava a definice zástavního práva .................................................................................... 11

1.2.2

Subjekty a předmět zástavního práva ........................................................................................... 12

1.2.3

Vznik zástavního práva .................................................................................................................. 13

1.2.4

Zakázaná ujednání ......................................................................................................................... 15

1.2.5

Budoucí zástavní právo .................................................................................................................. 16

1.2.6

Výkon zástavního práva ................................................................................................................. 17

1.2.7

Zánik zástavního práva a uvolněná zástava .................................................................................. 19

1.2.8

Podzástavní právo ......................................................................................................................... 21

1.2.9

Zadržovací právo............................................................................................................................ 22

1.3

RUČENÍ ...................................................................................................................................................... 23

1.3.1

Definice ručení a právní úprava ..................................................................................................... 23

1.3.2

Vznik ručení.................................................................................................................................... 23

1.3.3

Předmět a subjekty ručení ............................................................................................................. 25

1.3.4

Výkon ručení .................................................................................................................................. 26

1.3.5

Zánik ručení.................................................................................................................................... 27

1.4

FINANČNÍ ZÁRUKA ........................................................................................................................................ 27

1.4.1

Právní úprava finanční záruky ....................................................................................................... 27

1.4.2

Vznik finanční záruky ..................................................................................................................... 28

1.4.3

Předmět a subjekty finanční záruky ............................................................................................... 29

1.4.4

Dělení finančních záruk .................................................................................................................. 30

1.4.5

Zánik finanční záruky ..................................................................................................................... 31

1.5

ZAJIŠŤOVACÍ PŘEVOD PRÁVA........................................................................................................................... 31

1.5.1

Definice a právní úprava ................................................................................................................ 31

1.5.2

Vznik a výkon zajišťovacího převodu práva ................................................................................... 32

1.5.3

Zánik zajišťovacího převodu práva ................................................................................................ 33

1.6 2

OBECNĚ O ZAJIŠTĚNÍ A UTVRZENÍ DLUHU ............................................................................................................. 9

DOHODA O SRÁŽKÁCH ZE MZDY NEBO JINÝCH PŘÍJMŮ .......................................................................................... 34

UTVRZOVACÍ INSTITUTY ........................................................................................................................36

5

2.1

2.1.1

Definice a právní úprava smluvní pokuty ....................................................................................... 36

2.1.2

Funkce smluvní pokuty................................................................................................................... 37

2.1.3

Smluvní pokuta a náhrada škody ................................................................................................... 37

2.1.4

Moderační právo soudu ................................................................................................................. 38

2.1.5

Vymáhání a promlčení smluvní pokuty .......................................................................................... 39

2.2

4

UZNÁNÍ DLUHU............................................................................................................................................ 40

2.2.1


2.2.2

Písemné a konkludentní uznání dluhu ........................................................................................... 41

2.2.3

Vliv uznání dluhu na promlčení ...................................................................................................... 42

2.2.4

Dlužní úpis...................................................................................................................................... 42

2.3

3

SMLUVNÍ POKUTA ........................................................................................................................................ 36

ZÁVDAVEK .................................................................................................................................................. 43

2.3.1


2.3.2

Funkce závdavku ............................................................................................................................ 44

2.3.3

Vznik a obsah závdavku ................................................................................................................. 45

KOMPARACE STÁVAJÍCÍ A DŘÍVĚJŠÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY ZAJIŠŤOVACÍCH INSTITUTŮ .................................46 3.1

ZÁSTAVNÍ PRÁVO ......................................................................................................................................... 46

3.2

RUČENÍ ...................................................................................................................................................... 48

3.3

FINANČNÍ ZÁRUKA ........................................................................................................................................ 49

3.4


3.5

DOHODA O SRÁŽKÁCH ZE MZDY A JINÝCH PŘÍJMŮ ................................................................................................ 51

VÝHODY A NEVÝHODY JEDNOTLIVÝCH ZAJIŠŤOVACÍCH INSTITUTŮ .......................................................52 4.1

ZÁSTAVNÍ PRÁVO ......................................................................................................................................... 52

4.1.1

Výhody zástavního práva ............................................................................................................... 52

4.1.2

Nevýhody zástavního práva ........................................................................................................... 53

4.2

RUČENÍ ...................................................................................................................................................... 54

4.2.1

Výhody ručení ................................................................................................................................ 54

4.2.2

Nevýhody ručení ............................................................................................................................ 54

4.3

FINANČNÍ ZÁRUKA ........................................................................................................................................ 55

4.3.1

Výhody finanční záruky .................................................................................................................. 55

4.3.2

Nevýhody finanční záruky .............................................................................................................. 56

4.4


4.4.1

Výhody zajišťovacího převodu práva ............................................................................................. 56

4.4.2

Nevýhody zajišťovacího převodu práva ......................................................................................... 57

4.5

DOHODA O SRÁŽKÁCH ZE MZDY NEBO JINÝCH PŘÍJMŮ .......................................................................................... 58

4.5.1

Výhody dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů ...................................................................... 58

4.5.2

Nevýhody dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů .................................................................. 58

6

ZÁVĚR .............................................................................................................................................................60 POUŽITÁ LITERATURA .....................................................................................................................................61

7

Úvod Problematika závazkového práva a zajištění dluhu prošla v českém právním řádu již několika více či méně významnými změnami. Tato oblast podobně jako mnoho dalších byla značně ovlivněna rekodifikací soukromého práva, kterou přinesl zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Zatímco původní právní úprava byla roztříštěna mezi ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“). NOZ se mimo jiného snaží tuto problematiku sjednotit do jediného kodexu a přitom zpřesnit, rozšířit a zjednodušit oblast zajištění a utvrzení dluhu. Hlavním cílem mé práce je analyzovat jednotlivé zajišťovací a utvrzovací instituty a rozdíly mezi těmito dvěma skupinami, tak jak je definuje NOZ. Provádím rozbor jednotlivých aspektů těchto institutů, jako je například způsob vzniku, práva a povinnosti účastníků, právní úprava a v neposlední řadě také jejich výhody a nevýhody. Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol, které jsou dále členěny na podkapitoly věnující se jednotlivým institutům a oblastem specifických pro dané způsoby zajištění a utvrzení dluhu. V první kapitole práce se zaměřuji zpočátku na jistotu a další aspekty společné pro všechny zajišťovací instituty. Dále pak provádím rozbor zástavního práva, ručení, finanční záruky, zajišťovacího převodu práva a dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Tento rozbor zahrnuje zejména právní úpravu daného institutu, vznik, subjekty a jejich práva a povinnosti, realizaci a další oblasti specifické pro konkrétní způsoby zajištění. Druhá kapitola se věnuje utvrzovacím institutům, kterými jsou zejména smluvní pokuta a uznání dluhu. Rozhodl jsem se do této kapitoly zařadit také závdavek vzhledem k jeho podobné funkci. Tyto instituty pak analyzuji obdobným způsobem jako v první kapitole. Třetí kapitola je zaměřena na komparaci právní úpravy zajišťovacích institutů obsažené v NOZ a dřívější právní úpravy ObčZ a ObchZ. Popisuji zde zásadní odlišnosti těchto právních úprav a praktický význam změn, které sebou přinesl NOZ. Na několika místech se také věnuji postupnému vývoji daného způsobu zajištění. Ve čtvrté kapitole se pak snažím shrnout výhody, které daný zajišťovací institut poskytuje věřiteli nebo jiným subjektům. Dále se soustřeďuji na nedostatky jednotlivých zajišťovacích institutů a různá doporučení, jak dané nedostatky v praxi ošetřit. Poznatky uvedené v této práci získávám převážně z odborné literatury, textu zákonů, relevantní judikatury a elektronických zdrojů.

8

1 Zajišťovací instituty 1.1 Obecně o zajištění a utvrzení dluhu 1.1.1 Zajišťovací a utvrzovací instituty NOZ rozlišuje mezi pojmem zajištění a utvrzení dluhu a ke každému dále upravuje konkrétní instituty spadající do dané kategorie. Převážná část zajištění a utvrzení dluhu je upravena v rámci relativních majetkových práv. Zajištění dluhu dle důvodové zprávy k NOZ vede k hospodářskému zajištění dluhu, neboť poskytuje věřiteli možnost uspokojit svou pohledávku z jiného zdroje, pokud dlužník nesplní řádně a včas svůj dluh. Do institutů zajištění dluhu patří zástavní právo, ručení, finanční záruka, zajišťovací převod práva a dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, kdy úpravu těchto jednotlivých institutů rovněž nalezneme v NOZ. Utvrzení dluhu na rozdíl od zajištění neslouží k hospodářskému zajištění dluhu, ale přináší věřiteli jiné výhody. Zejména do této kategorie řadíme uznání dluhu a smluvní pokutu. Uznání dluhu je jednostranné právní jednání ze strany dlužníka, na jehož základě vzniká právní domněnka existence dluhu. Rovněž také uznání dluhu posiluje postavení věřitele v případném sporu, jelikož se uznáním dluhu přenáší důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Smluvní pokuta rovněž utvrzuje dluh v tom smyslu, že uděluje dlužníkovi povinnost, poskytnout věřiteli sankční plnění v případě, že řádně a včas nesplní svůj dluh.1

1.1.2 Jistota a změny v její právní úpravě Jistotu lze definovat jako osobní nebo majetkové zajištění splnění daného dluhu. Jistota je dána přímo věřiteli nebo třetí osobě, která bude jistotu spravovat ve věřitelův prospěch. „Osobní jistotou tak je typicky ručení či finanční záruka. Majetkovou jistotu pak představuje věc, která je dána věřiteli nebo v jeho prospěch jako zajištění, že dlužník svůj dluh splní. Příkladem je zejména zástavní právo či zajištění převodem práva. Majetkovou jistotou však nemusí být jen pojmenovaný způsob zajištění, bude ji představovat i složení např. peněžité částky jako kauce ve prospěch věřitele.“2 V NOZ je jistota upravena obecně před jednotlivými instituty zajištění a utvrzení dluhu, konkrétně se na jistotu vztahují ustanovení § 2012 až § 2017. 1

ELIÁŠ, Karel, a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012 ISBN 978-80-7208-922-2. 2 TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-75-5, s. 113.

9

Institut jistoty prošel několika koncepčními změnami v NOZ ve srovnání s původní úpravou ObčZ. Jednou ze změn v oblasti jistoty je povinnost věřitele informovat poskytovatele jistoty na jeho žádost o výši zajištěného dluhu. Tato povinnost se v dřívější právní úpravě stahovala pouze na institut ručení, kdežto NOZ tuto povinnost zobecňuje. Pokud by věřitel tuto svou povinnost nesplnil, mohl by pak poskytovatel jistoty požadovat náhradu škody. Věřitelova povinnost informovat poskytovatele jistoty se do určité míry vztahuje i na způsob úročení daného dluhu. V případě že tak neučiní, bude jistota zajišťovat pouze úroky maximálně do výše zákonné úrokové sazby. Další změna se týká povinnosti dlužníka doplnit zajištění adekvátním způsobem v případě, že dosavadní jistota ztratí na ceně. Tato povinnost dříve existovala pouze v zástavním právu. Pokud dlužník nesplní tuto povinnost, stává se nezajištěná část dluhu okamžitě splatnou. „Další novinkou je, že jistota může být dána přímo věřiteli nebo třetí osobě v jeho prospěch. Jistotu tak může spravovat i osoba odlišná od věřitele, což ulehčuje správu zejména při syndikovaných úvěrech (hovoří se o agentu pro zajištění či správci zajištění). Agent jedná svým jménem a na účet věřitelů, aby mohli přijmout od dlužníka zajištění, které by jinak bylo nemožné nebo nepraktické zřídit ve prospěch více věřitelů (tuto úpravu ocení zejména banky).“3 NOZ rovněž definuje způsobilou formu jistoty v § 2012. Dlužník svou povinnost dát jistotu může splnit zřízení zástavního práva na adekvátní majetek. V případě, že dlužník není schopen takto poskytnout jistotu, musí obstarat způsobilého ručitele. Za způsobilého věřitele NOZ považuje osobu s odpovídajícím majetkem, která může být právně stíhaná v České republice, toto je vyvratitelná právní domněnka.

1.1.3 Konkurence zajišťovacích práv Úpravu konkurence zajišťovacích práv nalezneme v § 2016 NOZ. Jedná se o případy, kdy tentýž majetek slouží jako jistota pro několik různých věřitelů zároveň. Zákon zde definuje tři skupiny věřitelů, kteří se z dané jistoty postupně uspokojí. Do první skupiny patří věřitelé, kteří mají svou pohledávku zajištěnou věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu. Jako příklad zde můžeme uvést věřitele s pohledávkou zajištěnou zástavním právem, které je navíc zapsáno v Rejstříku zástav, ten je vedený Notářskou komorou České republiky. Pokud do této skupiny patří v daném případě více

3

BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: nakladatelství ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 272.

10

věřitelů, uspokojí se v pořadí, v jakém proběhl zápis do veřejného seznamu nebo Rejstříku zástav. V druhé skupině jsou věřitelé, kteří stejně jako věřitelé v první skupině mají svou pohledávku zajištěnou věcným právem, ale zde už chybí zápis do veřejného seznamu nebo Rejstříku zástav. Pokud je v této skupině více věřitelů, je pořadí uspokojování pohledávky určeno okamžikem účinnosti smlouvy, na jejímž základě vzniká zajištění dané pohledávky. Jako poslední v řadě se uspokojí věřitelé, kteří mají svou pohledávku zajištěnou pouze závazkovým právem. Existují ale také výjimky, kdy je výše popsané pořadí narušeno. Jednou z nich je zástavní právo, kdy věřitel má zástavu v držení dle § 1371 odst. 3 NOZ. V takovém případě se může z dané jistoty uspokojit i před věřiteli v první skupině. Další výjimku najdeme v § 2571 NOZ. Dopravce má zřízené zástavní právo k věci, kterou přepravuje a toto právo má přednost před právem ostatních věřitelů s dřívějšími zástavními právy k dané jistotě.

1.2 Zástavní právo 1.2.1 Právní úprava a definice zástavního práva Zřízením zástavního práva získává věřitel právo se uspokojit ze zpeněžení zástavy v případě, že dlužník nesplní svůj dluh včas a řádně. Smluvní strany se mohou dohodnout, že věřitel se uspokojí pouze do předem ujednané výše, pokud takovéto ujednání chybí, platí ze zákona, že věřitel může použít zástavu k uspokojení celé své pohledávky spolu s jejím příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy. Zástavní právo lze použít k zajištění jak peněžitého tak i nepeněžitého dluhu. Podmínkou je ale, že výše daného dluhu musí být smluvními stranami vymezená. Zástavní právo má dvě základní funkce, a sice funkci zajišťovací, která nastupuje už při vzniku zástavního práva a funkci uhrazovací, která nastupuje, pokud dlužník nesplní svou povinnost splatit zajištěný dluh řádně a včas. Zástavní právo stejně jako jiné způsoby zajištění a utvrzení dluhu podléhá principu akcesority, což znamená, že zástavní právo je vázáno svým vznikem na určitou pohledávku a existuje pouze do doby, dokud daná pohledávky nezanikne. NOZ upravuje zástavní právo v § 1309 až § 1389 a spolu s podzástavním a zadržovacím právem spadá mezi absolutní majetková práva. Současná právní úprava vychází do značné míry z úpravy ObčZ a ObchZ. Hlavním rozdílem je jednotný pojem zástavy, kdy NOZ

11

nerozlišuje mezi zástavou ruční nebo pozemkovou. Rovněž jsou sjednoceny termíny zajištění pohledávky, zajištění splnění povinnosti nebo závazku pod termínem zajištění dluhu. „V § 1309 odst. 2 NOZ je upraven smluvní zákaz zastavení. Jeho účelem je posílit postavení věřitele, aniž by věřitel získával další možnosti náhradního uspokojení, dosud v právní úpravě ObčZ existoval zákaz ujednání, kterým by se zástavní dlužník zavázal, že nemovitou věc, byt nebo nebytový prostor nezastaví dalšímu věřiteli.“4 Je nutné podotknout, že aby zmíněný zákaz platil vůči třetí osobě, tak musí být daný zákaz zapsán ve zvláštní části Rejstříku zástav. Zákaz může být také zapsán ve veřejném seznamu, jako je například katastr nemovitostí. Pokud zákaz není zapsán v Rejstříku zástav ani v jiném veřejném seznamu, působí zákaz vůči třetí osobě pouze, pokud o daném zákazu věděla.

1.2.2 Subjekty a předmět zástavního práva V zástavním právu figurují čtyři subjekty, ale je možné, že v určitých případech bude jedna osoba vystupovat v roli několika těchto subjektů zároveň.

Subjekty zástavního práva Osobní dlužník (neboli také obligační dlužník) je osoba, která má povinnost plnit dluh vůči zástavnímu věřiteli. Může nastat také situace, kdy osobních dlužníků bude několik, v takovém případě může být zástavní právo sjednáno k zajištění pouze k dluhu jednoho z nich. Zástavní dlužník je ten, kdo má vlastnické právo k zastavené věci a zavazuje se případně strpět výkon zástavního práva, pokud osobní dlužník nesplní řádně a včas svůj dluh vůči zástavnímu věřiteli. Zástavce je osoba, která uzavírá se zástavním věřitelem zástavní smlouvu. V praxi je běžné, že osobní dlužník, zástavní dlužník a zástavce jsou tatáž osoba. Zástavce může být ale také někdo jiný, než je osobní dlužník, jedná se hlavně o situace, kdy zástava změní po zřízení zástavního práva vlastníka. Zástavní věřitel má pohledávku vůči osobnímu dlužníkovi, zástavní smlouvu uzavřenou se zástavcem a v případě, že osobní dlužník nesplní své smluvní povinnosti, se zástavní věřitel uspokojí ze zpeněžení zástavy patřící zástavnímu dlužníkovi.

4


12

Předmětem zástavního práva je zástava. Dle definice obsažené v § 1310 NOZ může být zástavou každá věc, s níž lze obchodovat. Tato definice je mnohem obecnější než v právní úpravě předchozího občanského zákoníku, který zástavu popsal taxativním výčtem (viz. § 153 odst. 1 ObčZ). Jako zástava tedy může sloužit movitá nebo nemovitá věc a navíc může mít hmotný i nehmotný charakter. Je možné rovněž zřídit zástavní právo k věci, kterou zástavní dlužník ještě nemá ve svém vlastnictví. Zástava nemusí v době vzniku vůbec existovat, dle důvodové zprávy k NOZ může dlužník zřídit zástavní právo k věci, která vznikne až v budoucnu jako např. dům, který má být postaven atd. Při zřizování zástavy je nutné rovněž kontrolovat, zda se na danou věc nevztahuje smluvní omezení, jako je např. ujednání o zákazu zastavení, které působí vůči třetím osobám. NOZ dále upravuje konkrétně zastavení podílu v korporaci, cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru, pohledávky i zastavení cizí věci. Zastavení podílu v obchodní korporaci bylo podle dřívější právní úpravy možné pouze, pokud se jednalo o obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným. NOZ umožňuje zastavení obchodního podílu, pokud je převoditelný a není to vyloučené společenskou smlouvou. Korporace ale nesmí přijmout jako zástavu vlastní podíl dle § 1322 NOZ. Zastavení pohledávky je dle ustanovení § 1335 NOZ možné za předpokladu, že daná pohledávka splňuje podmínky pro postupitelnost pohledávky obsažených v § 1881 NOZ. Zástavní smlouva v tomto případě musí mít minimálně prostou písemnou formu a zástavní právo pak vzniká účinností této smlouvy. Pokud se ale smluvní strany dohodnou na zápisu zástavy do Rejstříku zástav, je nutné, aby zástavní smlouva měla formu notářského zápisu. Pohledávka, která slouží jako zástava, může být peněžitého i nepeněžitého charakteru. Zástavní věřitel má navíc právo, aby mu byla tato pohledávka podstoupena ještě před splatností zajištěné pohledávky. Pakliže není zastavení pohledávky zapsané v Rejstříku zástav, vzniká zástavnímu dlužníkovi povinnost oznámit vznik zástavního práva poddlužníkovi a obdobně má zástavní věřitel povinnost prokázat své právo.

1.2.3 Vznik zástavního práva Zástavní právo může vzniknout na základě čtyř právních skutečností, které můžeme rozdělit na dobrovolné a nucené způsoby vzniku zástavního práva.

13

Zástavní smlouva Zástavní právo dobrovolně vzniká nejčastěji na základě zástavní smlouvy mezi zástavním věřitelem a zástavcem. Mimo jednoznačného určení smluvních stran a zástavy musí zástavní smlouva rovněž obsahovat přesné určení daného dluhu. Zástava slouží k zajištění nejen samotného dluhu ale také veškerých příslušenství jako je např. úrok. V zástavní smlouvě je navíc možné sjednat, že zástava bude sloužit k zajištění prostředku utvrzení dluhu jakým je např. smluvní pokuta. Pokud toto ujednání není v zástavní smlouvě, platí, že se na smluvní pokutu nevztahuje zajištění zástavou.5 Zástavní smlouva dle NOZ nemusí mít písemnou formu mimo vybraných případů. Tím se úprava NOZ značně odlišuje od dřívější úpravy ObčZ, kde byla vyžadována písemná forma pod hrozbou absolutní neplatnosti (§ 40 odst. 1 ObčZ). Písemná forma je vyžadována v případě, že movitá věc není odevzdána zástavnímu věřiteli. Navíc § 1314 NOZ uvádí případy, kdy zástavní forma musí mít formu notářského zápisu, a sice pokud jako zástava slouží závod či jiná hromadná věc nebo pokud je zástavou nemovitost, která nemusí být ze zákona zapsaná do veřejného seznamu jako je např. katastr nemovitostí. Forma notářského zápisu je také vyžadovaná, pokud movitá věc bude zapsána do Rejstříku zástav u České notářské komory, zástavní právo pak vzniká až dnem samotného zápisu do Rejstříku zástav případně jiného veřejného seznamu. V případě, že zástavou je movitá věc, vzniká zástavní právo odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli, za těchto podmínek je dostačující ústní forma zástavní smlouvy.

Rozhodnutí soudu o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti Další dobrovolný způsob vzniku zástavního práva je rozhodnutí soudu o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti, zde se dědici dohodnou na rozdělení pozůstalosti, jejíchž součástí je také zástava, ale k účinnosti této dohody je potřebný souhlas soudu. Tento případ nastává hlavně, když zůstavitel nesepsal závěť nebo pokud ve své závěti připustil i jiný způsob rozdělení pozůstalosti.

Rozhodnutí orgánu veřejné moci Naopak nuceně vzniká zástavní právo rozhodnutím orgánu veřejné moci, zde hovoříme hlavně o soudcovském a exekutorském zástavním právu.

5

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-75-5, s. 124.

14

Úpravu soudcovského zástavního práva nalezneme v § 338b a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“). Soudcovské zástavní právo lze zřídit pouze k nemovitým věcem poté, co oprávněný prokáže, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Soudcovské zástavní právo nemá přednost před dříve zřízeným smluvním zástavním právem k dané nemovitosti. Exekutorské zástavní právo je upraveno v § 69a zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“). Stejně jako u soudcovského zástavního práva jej lze zřídit pouze k nemovitým věcem, rovněž se zde podpůrně používají ustanovení OSŘ o soudcovském zástavním právu. Zřídit zástavní právo může rovněž správce daně za účelem zajištění neuhrazené daně dle právní úpravy § 170 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“). Správce daně musí ve svém rozhodnutí mimo označení zástavy uvést také výši daně, která je tímto zástavním právem zajištěna. Zástavní právo takto lze zřídit i k věci ve vlastnictví i jiného subjektu než je daňový dlužník, je k tomu ale nutný souhlas vlastníka zástavy. Zástavní právo vzniká v okamžiku doručení rozhodnutí daňovému subjektu. V případě majetku vedeném ve veřejném seznamu vzniká zástavní právo v okamžiku doručení rozhodnutí orgánu, který vede příslušný veřejný seznam.

Vznik zástavního práva ze zákona V tomto případě je zástavní právo založené ustanovením zákona a vzniká tedy nezávisle na vůli účastníků. Například při přepravě věci dle § 2571 NOZ vzniká dopravci zástavní právo k zásilce, kterou má v držení. Toto zástavní právo má navíc přednost před ostatními zástavními právy zřízených k zásilce, dokonce má přednost i před zástavními právy zapsaných v Rejstříku zástav nebo jiném veřejném seznamu. NOZ zde přejímá ustanovení dřívější právní úpravy obsažené v § 628 ObchZ. Obdobným způsobem vzniká zástavní právo ex lege při uzavření zasilatelské smlouvy. Zasilatel má zástavní právo k zásilce, dokud má v držení dokumenty, na základě kterých může se zásilkou nakládat. Tohoto práva může použít k zajištění dluhů příkazce.

1.2.4 Zakázaná ujednání Tato vedlejší ujednání zástavní smlouvy jsou taxativním výčtem v NOZ definována v § 1315. Účelem právní úpravy v této oblasti je poskytnout ochranu slabší straně a zamezit očividnému

15

poškozování některé ze smluvních stran.6 NOZ na rozdíl od úpravy obsažené v § 169 ObčZ ale umožňuje sjednat, že vlastnické právo k dané zástavě nebude možné převést na jinou osobu. Současná právní úprava přejímá zakázaná ujednání pouze pro dobu před dospělostí dluhu. Pokud je ale dluh už po splatnosti může si zástavní věřitel sjednat s dlužníkem řadu ujednání, které by před splatností dluhu byla zakázána, např. se jedná o právo věřitele brát ze zástavy plody a užitky. Věřitel může po splatnosti dluhu navíc sjednat tzv. propadnou zástavu dle § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ, což je pro věřitele velmi výhodné, neboť bude lépe schopen zpeněžit zástavu případně si ji za obvyklou cenu (stanovenou znalcem) ponechat. Je zde ale velmi důležité, aby dlužník nebyl spotřebitelem dle § 419 NOZ nebo malým či středním podnikatelem. Těmto subjektům je poskytnuta ze zákona vyšší ochrana v oblasti propadné zástavy a takovéto ujednání by bylo neplatné a vůbec by se k němu nepřihlíželo bez ohledu na to, zda toto ujednání bylo sjednáno před nebo po dospělosti dluhu.

1.2.5 Budoucí zástavní právo NOZ zavádí tento nový institut a jeho konkrétní úpravu nalezneme v § 1341. Jak již bylo řečeno, NOZ umožňuje zřídit zástavní právo k věci, ke které zástavní dlužník ještě nemá vlastnické právo. K zřízení budoucího zástavního práva je vyžadován souhlas současného vlastníka zástavy. Zástavní právo zde avšak vzniká až v okamžiku, kdy zástavní dlužník nabude vlastnického práva. V případě, že je zástavou nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je ale navíc nutné, aby se budoucí zástavní právo zapsalo do katastru vkladem, jinak by zástavní právo nevzniklo a to i přesto, že zástavnímu dlužníkovi vzniklo k dané nemovitosti vlastnické právo. „Toto ustanovení reflektuje dnešní častou praxi při financování nákupu nemovitostí, kdy první osoba kupuje od druhé nemovitost, jejíž nákup financuje úvěrem banka, tj. než banka poskytne úvěr, požaduje zřízení zástavního práva. Zástavce je zde odlišný od zástavního dlužníka. Vzniká problém pro zástavce (prodávajícího), neboť sejde-li z koupě, vázne zástavní právo na jeho nemovitosti.“7

6

ELIÁŠ, Karel, a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012 ISBN 978-80-7208-922-2. 7 BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 280.

16

Budoucí zástavní právo je tedy odpovědí na problém předchozí právní úpravy, kdy ve výše uvedeném příkladu musel prodávající zřídit zástavní právo ke své nemovitosti ještě před jejím prodejem. Rovněž řeší také případy, kdy banka poskytující financování musela akceptovat, že zástavní právo bude zřízeno dodatečně až po koupi nemovitosti. Toto riziko se samozřejmě promítlo do výše úroků nebo mohlo být i překážkou v poskytnutí úvěru. Důvodová zpráva k NOZ také nastiňuje úmysl zákonodárce ohledně přechodu závazků plynoucích z budoucího zástavního práva na právního nástupce zástavce např. v případě smrti původního zástavce. Ve smlouvě je ale možné blíže upravit nebo i úplně vyloučit takový přechod povinností.

1.2.6 Výkon zástavního práva Jakmile se zajištěná pohledávka stane splatnou, vzniká zástavnímu věřiteli oprávnění uspokojit se zpeněžením zástavy. V tomto okamžiku nastupuje účinek uhrazovací funkce zástavního práva. Zástavní věřitel má ale stále právo požadovat po dlužníkovi uspokojení své pohledávky prostřednictvím soudu. Nová právní úprava se zde liší od předchozí úpravy ObčZ. hlavně upřednostňováním ujednání o uspokojení věřitelovi pohledávky ze zástavy, na kterém se smluvní strany dohodly v písemné zástavní smlouvě. Stále je ale nutné respektovat zakázaná ujednání obsažená v § 1315 NOZ. Jako příklady možných způsobů zpeněžení zástavy můžeme uvést prodej z volné ruky, veřejnou soutěž o nejlepší nabídku, dobrovolnou dražbu nebo vnucenou správu.8 I když je v zástavní smlouvě uveden jiný způsob zpeněžení zástavy, zástavní věřitel má stále právo zpeněžit zástavu ve veřejné dražbě nebo pomocí soudního prodeje, musí ale tuto změnu oznámit zástavnímu dlužníkovi. Zástavní věřitel má ze zákona povinnost oznámit začátek výkonu zástavního práva zástavnímu dlužníkovi písemnou formou. Musí rovněž uvést, jakým způsobem dojde ke zpeněžení zástavy, bez ohledu na to, zda je tento způsobem uveden v zástavní smlouvě. Pokud je zástava zapsaná ve veřejném seznamu nebo Rejstříku zástav, je nutné provést zápis o započetí výkonu zástavního práva. Od tohoto oznámení začíná běžet třiceti denní lhůta a až po jejím uplynutí může zástavní věřitel zástavu zpeněžit, zástavní dlužník nesmí po tomto oznámení zástavu zcizit bez souhlasu věřitele. „Lhůta mezi provedenou notifikací a faktickým zpeněžením slouží také pro uplatnění práv dalších osob a význam má i za situace, kdy zpeněžení zástavy bude provedeno jejím prodejem, 8

VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo. 1. vyd. Praha: Linde, 2012, ISBN 978-80-7201- 894 - 9 s. 178

17

kde není vyžadován exekuční titul ohledně zajištěného dluhu. Uvedená lhůta tak umožňuje dlužníkovi, který je přesvědčen, že jeho zajištěný dluh například již zanikl, aby podal žalobu na zdržení se výkonu zástavního práva spolu s návrhem na předběžné opatření.“9 Zástavní věřitel má rovněž právo na úhradu nutných nákladů spojených s realizací zpeněžení zástavy, současně má také povinnost podat zástavnímu dlužníkovi písemnou zprávu o průběhu výkonu zástavního práva bez zbytečného odkladu. V případě, že k dané zástavě je zřízeno více zástavních práv, budou zajištěné pohledávky zástavních věřitelů uspokojené dle pořadí v § 2016 NOZ. Tedy budou upřednostňovány zástavní práva zapsaná v Rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu. Zástavní věřitelé se navíc mohou dohodnout na pořadí zástavních práv. Tato dohoda musí mít písemnou formu. Pokud je zástava zapsaná v Rejstříku zástav nebo veřejném seznamu, je nutné provést zápis ujednání o pořadí zástavních práv (viz. § 1372 NOZ). Změna tohoto pořadí má ze zákona právní účinky pouze vůči těm, kteří s dohodou souhlasili.

Veřejná dražba Zpeněžení zástavy pomocí veřejné dražby se řídí zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, aplikují se hlavně ustanovení v části třetí o nedobrovolných dražbách. NOZ nepřináší žádné významné změny ohledně veřejných dražeb a postupuje se tedy jako u předchozí právní úpravy. Dražba je prováděna na návrh dražebního věřitele, který má svou pohledávku zajištěnou zástavním právem. Dražební věřitel uzavírá s dražebníkem smlouvu o provedení dražby, která musí obsahovat náležitosti dle § 39 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů. Dražebník má povinnost informovat zástavce o dražbě a tímto oznámením začíná běžet lhůta během, které se může zástavní dlužník bránit soudní cestou. Po provedení dražby vyhotoví dražebník protokol, ve kterém uvede, jakým způsobem bude výtěžek rozdělen mezi dražební věřitele. Pokud je výtěžek dražby vyšší než pohledávky věřitelů, připadá rozdíl zástavnímu dlužníkovi.

Soudní prodej zástavy Právní úpravu soudního prodeje zástavy najdeme v OSŘ. Řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě návrhu zástavního věřitele.

9


18

Účastníci tohoto řízení jsou samozřejmě zástavní věřitel a zástavní dlužník, popř. zástavce, pokud je jím někdo jiný, než zástavní dlužník. Zástavní věřitel musí soudu doložit existenci své zajištěné pohledávky, zástavního práva k zástavě a konkrétně označit zástavního dlužníka stejně jako tomu bylo i za předešlé právní úpravy.10 Jakmile se stane usnesení soudu pravomocné, může zástavní věřitel podat návrh na výkon rozhodnutí prodejem zástavy dle § 258 OSŘ.

1.2.7 Zánik zástavního práva a uvolněná zástava Způsoby zániku zástavního práva lze rozdělit do dvou skupin. Prvním a nejzákladnějším způsobem zániku je skutečnost, že zástavní právo zaniká vždy, když zanikne pohledávka zástavního věřitele. Toto je projevem principu akcesority v zajišťovacích institutech. „Případ, kdy je zánik zástavního práva odrazem zániku dluhu, je upraven v § 1376 NOZ. Do uvedené skupiny spadají nejenom případy, kdy dluh zanikne v důsledku splnění osobním dlužníkem, ale i zástavním dlužníkem. V takovém případě by následně měl zástavní dlužník vůči osobnímu dlužníkovi subrogační regres.“11 Do druhé skupiny patří případy, kdy zanikne pouze zástavní právo a zajištěný dluh nadále existuje. Úpravy těchto případů najdeme v § 1377 NOZ a konkrétně se jedná o zánik zástavy nebo uplynutí doby, na kterou bylo zástavní právo zřízeno. Zástavní právo může rovněž zaniknout vlivem právního jednání zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka. Zástavní věřitel se může také vzdát svého zástavního práva nebo vrátit zástavu zástavnímu dlužníkovi. Pokud zástavní dlužník vyplatí hodnotu zástavy zástavnímu věřiteli, pak rovněž zanikne zástavní právo. NOZ také upravuje případ, kdy se vlastníkem zástavy stane další osoba v dobré víře tedy bez vědomosti, že daná věc je zatížená zástavním právem. Pokud toto konkrétní zástavní právo není zapsáno v Rejstříku zástav nebo příslušném veřejném seznamu, zanikne zástavní právo jako ve výše uvedených případech. Na zástavní právo se vztahují účinky promlčení, obdobně jako je tomu u ostatních majetkových práv. Pro zástavní právo sjednané pouze zástavní smlouvou je promlčecí lhůta 3

10

FALDYNA, F., J. Hušek a T. Pohl. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2007. ISBN 978-80-7357-154-2. 11 HURDÍK, Jan et al. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-80-7380-495-4, s. 254.

19

roky. Zástavní práva zapsaná v Rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu mají promlčecí lhůtu 10 let. Právní úprava promlčení zástavního práva je obsažena v § 615 NOZ. Zde zákon stanoví, že zástavní právo nemůže být promlčeno dříve než zajištěná pohledávka. I přesto, že zajištěná pohledávka je již promlčená, může se zástavní věřitel uspokojit ze zástavy. Zástavní dlužník tomuto může zabránit složením hodnoty zástavy zástavnímu věřiteli, čímž zástavní právo zanikne. Existují také případy, kdy je promlčení zástavního práva vyloučeno. Například pokud má zástavní věřitel movitou zástavu u sebe nebo ji má v držení třetí osoba ve prospěch věřitele. NOZ přináší rovněž změnu v oblasti uplatnění promlčení zástavního práva. Nyní je pro výmaz zástavního práva z Rejstříku zástav nebo veřejného seznamu dostačující návrh osoby s právním zájmem na tomto výmazu (nejčastěji tedy na návrh zástavního dlužníka). Dle dřívější právní úpravy bylo nutné před výmazem absolvovat řízení o žalobě na určení neexistence zástavního práva. Uvolněná zástav je nový právní institut zakotvený v § 1380 NOZ. V podstatě se jedná o právo zástavního dlužníka spojit uvolněné zástavní právo s novým dluhem, který ale nesmí převyšovat původní zajištěný dluh. Zástavní právo se stává uvolněným, pokud materiálně zaniklo a tedy již nezajišťuje původní dluh, současně s tím musí být dané zástavní právo ještě zapsané ve veřejném seznamu. Uvolněná zástava je užitečná v několika ohledech, nejen že není potřeba zapsat nové zástavní právo k dané věci do příslušného seznamu, ale navíc tím nové zástavní získá lepší postavení v případě konkurence zajišťovacích práv. Je ale nutné provést zápis o zajištění nového dluhu uvolněnou zástavou. Tento zápis se provádí do příslušného veřejného seznamu například poznámkou v případě katastru nemovitostí. „Tento institut přináší snadnou možnost nového úvěrování dlužníka. Například na nemovitosti vázne několik zástavních práv a dlužník potřebuje půjčit finanční prostředky – takovou situaci lze řešit úvěrem od nového věřitele, tzn. prostředky z nového úvěru jsou použity ke splácení pohledávky, která je zajištěna zástavním právem s nejlepším pořadím – místo uvolněného zástavního práva pak bude zapsané zástavní právo zajišťující onu novou úvěrovou pohledávku.“12

12

BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 285.

20

Obdobně umožňuje NOZ provést tzv. záměnu zástavního práva. Zástavní dlužník má právo požádat o zapsání nového zástavního práva k dané zástavě s podmínkou, že původní zástavní právo bude zrušeno do 1 roku. Záměnu zástavního práva lze ale uplatnit pouze pro zástavní práva zapsaná ve veřejném seznamu. Výmaz původního zástavního práva lze provést na základě žádosti zástavního dlužníka nebo zástavního věřitele dle § 1386 NOZ. Využití uvolněné zástavy a záměny zástavního práva lze zakázat v zástavní smlouvě v zájmu posílení postavení stávajícího zástavního věřitele.

1.2.8 Podzástavní právo Podzástavní právo je do značné míry obdobou zastavení pohledávky v rámci běžného zástavního práva. Předmětem podzástavního práva může ale být pouze pohledávka již zajištěná zástavním právem. „Subjekty podzástavního práva jsou podzástavní věřitel, podzástavce a podzástavní dlužník. Podzástavním věřitelem je ten, jehož dluh je zajištěn pohledávkou zajištěnou zástavním právem. Podzástavcem je osoba, která uzavírá podzástavní smlouvu. Jedná se o původního zástavního věřitele. Podzástavním dlužníkem rozumíme osobu, která je vlastníkem zástavy. Jedná se tedy o původního zástavního dlužníka.“13 Obdobně jako je tomu u zastavení pohledávky, není pro vznik podzástavního práva nutný souhlas původního zástavního dlužníka. Podzástavce nebo podzástavní věřitel mu ale musí vznik podzástavního práva oznámit a podzástavní věřitel musí navíc poskytnout důkaz o vzniku podzástavního práva například pomocí podzástavní smlouvy. Podzástavní právo rovněž vzniká zápisem do Rejstříku zástav, v tomto případě není nutné tuto skutečnost oznamovat podzástavnímu dlužníkovi a právní účinky podzástavního práva nastupují dnem provedení zápisu. V okamžiku, kdy se podzástavním právem zajištěná pohledávka stane splatnou, je podzástavní věřitel oprávněn požadovat, aby podzástavní dlužník poskytl plnění přímo podzástavnímu věřiteli. Podzástavní věřitel se může také uspokojit realizací původního zástavního práva namísto podzástavce. 13

HURDÍK, Jan et al. Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-80-7380-495-4, s. 258.

21

Pro podzástavní právo se podpůrně používá právní úprava pro zastavení pohledávky.

1.2.9 Zadržovací právo Zadržovací právo představuje oprávnění věřitele odmítnout vydat movitou věc zpět dlužníkovi, pokud dlužník neplní své závazky vůči věřiteli řádně a včas. Zadržovací právo tedy podobně jako zástavní právo slouží jako motivace pro dlužníka splatit svůj dluh a současně poskytuje věřiteli možnost uspokojení své pohledávky ze zadržené movité věci. Zadržení věci je jednostranným právním úkonem věřitele. Ten má však ještě povinnost, informovat dlužníka o zadržení věci. Forma tohoto vyrozumění je závislá na způsobu, jakým věřitel získal dlužníkovu movitou věc, tedy pokud ji získal na základě písemné smlouvy, musí o zadržení věci informovat dlužníka písemně (viz. § 1397 NOZ). Věřitel má obdobně jako v zástavním právu povinnost pečovat o zadrženou věc jako řádný hospodář a má rovněž nárok na náhradu nákladů spojených se zadržením věci. Pokud dlužník nesplní dodatečně svůj dluh vůči věřiteli nebo mu neposkytne jinou dostatečnou jistotu, věřitel se uspokojí zpeněžením zadržené věci podobně jako by se jednalo o zástavní právo. Značnou výhodou oproti zástavnímu právu k movité věci je fakt, že věřitel, který uplatnil zadržovací právo, má přednost před ostatními věřiteli při jejím zpeněžení. V NOZ můžeme také najít výjimky, kdy pro vznik zadržovacího práva není nutná smlouva mezi věřitelem a dlužníkem. Existují tedy případy, kdy zadržovací právo vzniká přímo ze zákona a jako příklad můžeme uvést zadržovací právo skladovatele dle § 2429 NOZ. Významný rozdílem od původní právní úpravy je rozšíření možností uplatnění zadržovací práva pro ještě nesplatný dluh. Zatímco v předchozí právní úpravě bylo toto přípustné pouze v případě, že je vůči dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení. NOZ zde uvádí tři případy, kdy je možné uplatnit zadržovací právo pro dluh před jeho splatností. Jedná se například o situaci, kdy dlužník nesplnil svou povinnost zajistit daný dluh jiným způsobem. Tato povinnost mu může být udělena na základě smlouvy nebo i přímo ze zákona. Dále může věřitel uplatnit zadržovací právo bez ohledu na splatnost dluhu v případě, kdy dlužník prohlásí, že svůj dluh nesplní. Zákon nepředepisuje konkrétní formu tohoto prohlášení, nicméně v praxi by měl věřitel preferovat písemnou formu tohoto prohlášení, neboť pokud dojde ke sporu, bude muset věřitel prokázat existenci takového prohlášení.14

14


22

Poslední případ, kdy lze takto využít zadržovacího práva, nastane, pokud vyjdou najevo okolnosti, kvůli kterým nebude dlužník schopen splnit svůj dluh. Věřiteli tyto okolnosti ale nesmí být známy při vzniku dluhu. Zadržovací právo zaniká spolu se zánikem zajištěné pohledávky, což je opět projev akcesority zajištění. Zaniká rovněž v případě zániku zadržené věci, nebo pokud se věc dostane z moci věřitele. NOZ navíc věřiteli přímo umožňuje se svého práva zadržet věc vzdát. Pokud dlužník nebo i jiná osoba poskytne věřiteli dostatečnou jistotu pomocí jiného způsobu zajištění, pak zanikne zadržovací právo. Na rozdíl od zástavního práva nemůže být zadržovací právo promlčeno, dokud má věřitel věc v držení.

1.3 Ručení 1.3.1 Definice ručení a právní úprava Ručení lze definovat jako povinnost ručitele poskytnout plnění věřiteli, pokud dlužník neplní svůj dluh vůči věřiteli řádně a včas. Právní úprava ručení je obsažena v § 2018 – 2028 NOZ a vychází převážně z předchozí právní úpravy ručení obsažené v ObchZ. Ručení má stejně jako ostatní zajišťovací instituty akcesorickou povahu a je také subsidiární, což znamená, že věřitel může požadovat plnění po ručiteli až poté, co vyzval k plnění dlužníka. Tato výzva musí být ze zákona písemná, výjimkou je situace, kdy je nepochybné, že dlužník svůj dluh není schopen splnit dle § 2021 NOZ.

1.3.2 Vznik ručení Ručení vzniká na základě právního jednání ručitele (ručitelským prohlášením) a akceptací daného prohlášení věřitelem. Pro ručitelské prohlášení požaduje zákon písemnou formu a musí hlavně obsahovat jednoznačné určení ručitele, věřitele a dlužníka spolu s určením předmětu ručení. Ručením lze zajistit peněžitý i nepeněžitý dluh dlužníka, může se také vztahovat na celý dluh nebo pouze na určitou část. Rovněž je možné sjednat ručení pouze na určitou dobu. Pro vznik ručení je klíčová existence dluhu dlužníka, pokud je tento dluh neplatný, pak je vlivem akcesority neplatný i závazek ručitele. Výjimku z tohoto pravidla můžeme najít v § 2019 NOZ, který řeší situace, kdy dlužník není způsobilý se zavazovat k povinnostem. V tomto případě je ručitelský závazek platný, přestože závazek dlužníka platný není.

23

„Dlužník, jehož závazek je neplatný pro nedostatek jeho způsobilosti zavazovat se k povinnostem, bude především dlužníkem, jehož svéprávnost byla omezena, a jednal bez svého opatrovníka ke svému neprospěchu, aniž by opatrovník toto jeho jednání alespoň dodatečně schválil.“15 Ručení může také ve vybraných situacích vznikat přímo ze zákona. Nejčastější případy vzniku ručení ze zákona jsou upraveny v zákoně č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“). Například společníci ve společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti do výše svého nesplaceného vkladu (viz. § 132 ZOK). ZOK rovněž obsahuje obdobná ustanovení i pro jiné typy obchodních společností. Příklady vzniku ručení ze zákona najdeme také přímo v NOZ. Při postoupení pohledávky za úplatu ručí postupitel postupníkovi za dobytnost této pohledávky a to do výše úplaty. Postupitel neručí v případě, že pohledávka byla od počátku nejistá nebo budoucí, rovněž je také možné ve smlouvě úplně vyloučit ručení za dobytnost pohledávky dle § 1885 NOZ. Stávající právní úprava se zde liší od původní právní úpravy ObčZ, kde postupitel ručil pouze, pokud se k tomu zavázal ve smlouvě.

15


24

1.3.3 Předmět a subjekty ručení Předmětem ručení je ručitelův závazek, který vyplývá z ručitelského prohlášení a slouží k zajištění dluhu. Tento zajištěný dluh může být také podmíněný nebo budoucí. „Výslovně se stanoví, že ručení lze poskytnout i za soubor dluhů vzniklých z určitého právního důvodu - § 2019 odst. 1 NOZ (což je obdobné nově také u zástavního práva). Bylo-li ručení ujednáno na určitou dobu, je právo věřitele zachováno i v případě, že v této době ručitele k plnění vyzval (§ 2021 odst. 2 NOZ).“16

Subjekty ručení Věřitel má pohledávku vůči dlužníkovi, která vznikla z jejich dřívějšího právního vztahu. V zájmu zajištění své pohledávky může věřitel přijmout ručitelské prohlášení. Věřitel má povinnost informovat dlužníka a ručitele o výši zajištěného dluhu a příslušenství, pokud o to požádají. V případě, že věřitel nesplní svou informační povinnost a vznikne na základě této skutečnosti škoda ručiteli nebo dlužníkovi, pak mohou požadovat po věřiteli náhradu dané škody. Dlužník má povinnost splatit svůj dluh vůči věřiteli řádně a včas. Může proti věřiteli uplatnit námitky jako je například námitka promlčení, námitka zániku dluhu splněním nebo námitka započtení. Pokud dlužník nesplní svou povinnost, přechází tato povinnost na ručitele.

Ručitel uzavírá dohodu s věřitelem, ve které se zavazuje splnit celý nebo část dluhu dlužníka. Může vůči věřiteli uplatnit veškeré námitky jako dlužník. Navíc může odmítnout plnění, pokud věřitel způsobil nemožnost splnění dluhu dlužníkem. Rovněž je možné, aby se za stejný dluh zaručilo více ručitelů, ti pak jednotlivě ručí za celý dluh.

16

BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 286.

25

1.3.4 Výkon ručení Vzhledem k tomu, že povinnost ručitele poskytnout plnění věřiteli je subsidiární vůči dluhu dlužníka, musí věřitel nejdříve písemnou formou vyzvat dlužníka k plnění. Poté co tedy věřitel písemně vyzval dlužníka a ten celý dluh nesplatil v přiměřené lhůtě, může požadovat plnění od ručitele. Ručitel má pak povinnost splnit zbývající část dluhu včetně příslušenství nebo do ujednané výše částečného ručení. NOZ dává ručiteli několik možností obrany. Dle § 2022 NOZ může ručitel odepřít plnění, pokud věřitel způsobil, že dlužník není schopen splnit svůj dluh. Ručitel může taktéž uplatnit stejné námitky vůči věřiteli jako dlužník. Pokud uplatnil ručitel námitky na základě nepravdivého tvrzení dlužníka, má ručitel nárok na náhradu nákladů spojených s uplatněním námitky od dlužníka. Uznání dluhu dlužníkem má účinky vůči ručiteli pouze, pokud s tím souhlasil. NOZ také zjednodušuje právní úpravu pro případy s více ručiteli. Každý z ručitelů ručí za dluh v celé jeho výši. Ručitel, který splní dluh, může vůči ostatním ručitelům uplatnit subrogační regres. Existují výjimky ohledně nutnosti výzvy dlužníka, a sice pokud nemůže věřitel výzvu uskutečnit nebo je zjevné, že dlužník dluh nesplní. „Případy, kdy věřitel nemůže výzvu uskutečnit, vyplývají především z předpokladu, že výzva je adresovaným právní jednáním a tedy ke své perfekci vyžaduje dojití do sféry dispozice dlužníka. Navíc toto právní jednání vyžaduje písemnou formu, tedy není možné mu doručit písemnou výzvu, pokud se například skrývá na neznámém místě v zahraničí, nebo není možné doručit výzvu v důsledku objektivních příčin (například se dlužník po vážné autonehodě dlouhodobě nachází ve stavu bezvědomí)“17 Pokud je dlužník v insolvenci, nemusí věřitel výzvu vůbec provádět. Po učinění výzvy musí věřitel poskytnout dlužníkovi přiměřenou lhůtu na splnění dluhu, než může požadovat plnění od ručitele. Tato přiměřená lhůta není zákonem přímo stanovena. V zájmu odstranění budoucích sporů se ručitel a věřitel mohou také dohodnout na konkrétní lhůtě. Ručitel má rovněž právo poskytnout plnění nezávisle na dlužníkovi. Toto právo je upraveno v § 1937 NOZ. V tomto případě pak přechází věřitelova pohledávka (popř. její část) včetně příslušenství přímo na ručitele. Na rozdíl od původní právní úpravy přechází na ručitele také veškeré zajištění dané pohledávky, které k ní zřídil věřitel. 17


26

Jak již bylo řečeno, ručitel se nemusí zavázat k plnění celého dlužníkova dluhu. V ručitelském prohlášení také mohou být určeny pouze konkrétní splátky, které jsou ručením zajištěny. Pokud takové ustanovení chybí, pak se částečné ručení vztahuje na dluh jako celek a ručitel má povinnost poskytnout plnění do odpovídající výše.18

1.3.5 Zánik ručení Obecně ručení zaniká vlivem akcesority spolu se zánikem zajištěného dluhu. NOZ v úpravě ručení avšak uvádí výjimky z tohoto obecného pravidla. Ručení tedy nezaniká, pokud zanikl dluh pro nemožnost plnění dlužníkem nebo pokud zanikla právnická osoba, která byla dlužníkem (viz. § 2026 NOZ). V obou těchto případech má věřitel právo požadovat plnění od ručitele. V praxi je nejčastějším a nejžádanějším způsob zániku ručení samozřejmě zánik vlivem splnění zajištěného dluhu dlužníkem. Ručení může rovněž zaniknout na základě prominutí zajištěného dluhu nebo samotného ručitelského závazku, uplynutím doby, pokud bylo ručení sjednáno na dobu určitou. V případě, že ručení bylo sjednáno na budoucí dluh, který nevznikne nebo vzniknout již nemůže, pak zaniká i dříve platný ručitelský závazek. Ručení nezaniká změnou závazku například prostřednictvím privativní novace nebo narovnání a v případě, že s danou změnou ručitel nesouhlasí, zůstane ručení, tak jak bylo sjednáno pro původní závazek. Ohledně promlčení ručení NOZ obecně stanoví, že ručitelský závazek se nepromlčí před promlčením dluhu dlužníka. Výjimka z tohoto pravidla by nastala v případě, že dlužník vydá věřiteli uznání dluhu, se kterým ale ručitel nebude souhlasit a tudíž nebude mít vůči němu právní účinky. V této situaci by ručitelův závazek byl promlčen ještě před dluhem dlužníka.

1.4 Finanční záruka 1.4.1 Právní úprava finanční záruky Finanční záruku lze definovat jako povinnost výstavce vyplatit beneficientovi určitou peněžní částku, pokud dlužník nesplní svůj dluh nebo nastanou jiné podmínky určené zástavní listinou. Právní úprava finanční záruky je obsažena v § 2029 - § 2039 NOZ. Současná právní úprava vychází převážně z ustanovení ObchZ týkajících se bankovní záruky.

18

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011.

27

Důvodem pro změnu názvu tohoto institutu je dle důvodové zprávy k NOZ skutečnost, že finanční záruku může vystavit i jiný subjekt než je banka. Pokud je výstavcem banka, zahraniční banka, spořitelní družstvo nebo úvěrní družstvo pak se i nadále jedná o bankovní záruku.

1.4.2 Vznik finanční záruky Finanční záruka vzniká na základě jednostranného prohlášení výstavce uvedeném v záruční listině. NOZ vyžaduje písemnou formu záruční listiny, která musí obsahovat jednoznačné určení výstavce, věřitele, zajištěný dluh a maximální výši peněžitého plnění výstavce. Další obsah záruční listiny již není tak přísně regulován zákonem a smluvní strany mají velkou svobodu ohledně konkrétních ujednání. I když vykazuje finanční záruka určité podobnosti s ručením, jsou mezi těmito dvěma instituty podstatné rozdíly. Výstavce finanční záruky je daleko méně chráněn a jeho postavení je ze zákona horší než postavení ručitele ve smluvním ručení. Věřitel může například požadovat plnění finanční záruky po výstavci, aniž by předtím musel vyzvat k plnění dlužníka, pokud není tato věřitelova povinnost stanovena přímo v záruční listině. Jedná se tedy do jisté míry o prolomení subsidiarity zajištění. „Z hlediska obrany poskytovatele zajištění, na rozdíl od ručitele, obecně platí, že výstavce finanční záruky nemůže uplatnit námitky proti věřiteli, nicméně záruční listina může stanovit něco jiného. Pokud ale není možnost námitek sjednána, tak není banka či jiný poskytovatel finanční záruky podle záruční listiny oprávněn přezkoumávat předmětný právní vztah a není oprávněn přezkoumávat ani např. oprávněnost fakturace nebo splatnost pohledávek, jejichž plnění bylo bankovní zárukou zajištěno. Nejsou-li ve finanční záruce sjednány námitky, které může banka či jiný poskytovatel finanční záruky uplatňovat vůči věřiteli, je výstavce oprávněn pouze k formálnímu přezkumu věřitelem předložených dokumentů.“19 Rovněž je také možné, aby výstavců dané finanční záruky bylo několik. V takovém případě se jedná o tzv. potvrzenou záruku. Výstavce, který tuto záruku potvrzuje, má stejnou povinnost poskytnout za sjednaných podmínek plnění věřiteli a pokud tak učiní, má pak nárok na náhradu vynaložených peněžních prostředků od původního výstavce. Naproti tomu se v praxi také využívá tzv. oznámená záruka. Výstavce oznámené záruky pouze informuje věřitele o vystavení finanční záruky k jeho pohledávce jiným subjektem. Oznamujícímu výstavci nevzniká tedy povinnost poskytnout plnění věřiteli. Nejčastěji je 19

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-75-5

28

takovým výstavcem banka věřitele, které mu může poskytnout další poradenské služby v zájmu lepšího zajištění věřitelovy pohledávky. Bankovní záruka se uplatňuje hlavně při obchodu se zahraničními subjekty za účelem snížení rizika transakce. Pro úpravu těchto záruk se většinou využívají podmínky Mezinárodní obchodní komory v Paříži (Jednotná pravidla pro kontraktní záruky).

1.4.3 Předmět a subjekty finanční záruky Předmětem finanční záruky je obdobně jako u ostatních zajišťovacích institutů zajištěný dluh. Zajištěný dluh může být peněžitý i nepeněžitý. Pokud se ale jedná o nepeněžitý dluh, bude zajištění do výše peněžité pohledávky, která by věřiteli náležela v případě porušení povinnosti dlužníkem (viz. § 2030 NOZ). Nejčastěji je ale přímo v záruční listině sjednána konkrétní výše peněžitého plnění z dané finanční záruky. Podobně jako u ručení, pokud dlužník svůj dluh splní pouze částečně, výstavce je stále povinen poskytnout plnění věřiteli do výše zbylého dluhu nebo maximální výše sjednané v záruční listině.

Subjekty finanční záruky Věřitel má právo na sjednané plnění od dlužníka a v případě, že dlužník svou povinnost nedodrží, má věřitel právo požadovat po výstavci peněžité plnění sjednané v záruční listině. Tuto výzvu k plnění finanční záruky výstavcem musí věřitel předložit ze zákona v písemné formě a doložit veškeré požadované dokumenty uvedené v záruční listině. Dlužník má na základě dřívějšího právního vztahu povinnost splatit peněžitý nebo nepeněžitý dluh věřiteli. Pokud dlužník nesplní svůj dluh vůči věřiteli nebo nastanou jiné podmínky, za kterých musí výstavce plnit finanční záruku, vzniká dlužníkovi povinnost splatit výstavci peněžní částku uvedenou v záruční listině. Dlužník nemůže vůči výstavci, který za něho splnil dluh, uplatnit námitky, pokud nebyly dříve sjednány v záruční listině. Výstavce se na základě záruční listiny zavazuje k vyplacení určité částky za podmínek stanovených v záruční listině. Podobně jako dlužník může výstavce případné námitky vůči věřiteli uplatnit pouze, pokud byly tyto námitky sjednány v záruční listině. Splní-li výstavce dluh za dlužníka, pak dluh zaniká spolu s veškerým zřízeným zajištěním, což je podstatný rozdíl od běžného smluvního ručení. Výstavce má tedy za dlužníkem pouze pohledávku ve výši, kterou plnil věřiteli z finanční záruky.

29

1.4.4 Dělení finančních záruk Nejčastější dělení finančních záruk v praxi je závislé na povaze zajištěného dluhu, jedná se tedy o platební a neplatební záruky. Platební záruky zajišťují peněžitý dluh dlužníka a jedná se například o záruku za zaplacení daňového dokladu, za splácení úvěru, za splácení leasingových splátek nebo za zaplacení spotřební daně. Neplatební záruky se naopak týkají nepeněžitého dluhu dlužníka a patří sem např. záruka za nabídku, akontační záruka, kauční záruka. Záruka za nabídku (vádium) se používá hlavně v mezinárodních veřejných zakázkách. Nabízející musí vyhlašovateli soutěže složit jistotu ve výši několika procent ceny v dané nabídce a to v hotovosti nebo pomocí bankovní záruky. Pokud nabízející nedodrží podmínky dané soutěže, tato jistota propadá vyhlašovateli. Akontační záruka zavazuje výstavce k zaplacení částky akontace kupujícímu v případě, že prodávající nesplní své povinnosti vůči kupujícímu. Nejčastěji se tedy jedná o dodání požadovaného množství zboží, tato záruka také může obsahovat úrok z akontace. Pro kupujícího je výhodné tuto záruku požadovat, neboť se tak může vyhnout případnému soudnímu sporu s prodávajícím. Kauční záruka (záruka za dobré provedení kontraktu) zajišťuje řádné splnění smluvních závazků prodávajícího. Může se týkat i závazků v několika smluvních vztazích najednou. Tato záruka se nejčastěji používá k zajištění kvality dodaného zboží. Její platnost je časově omezena a může být sjednána na celou dobu trvání technické záruky. Dále je možné finanční záruky dělit dle postavení subjektů, které v dané finanční záruce vystupují. Jedná se o přímé a nepřímé finanční záruky. Přímá záruka je základní forma finanční záruky a výstavce se zde zavazuje poskytnout peněžité plnění věřiteli za podmínek stanovených záruční listinou. O nepřímou záruku se jedná v případě, že výstavců je hned několik. Do nepřímých záruk tedy patří výše uvedené potvrzené záruky a oznámené záruky. Jak již bylo řečeno, právní úprava finanční záruky v NOZ není příliš restriktivní a dává přednost konkrétní úpravě dané finanční záruky v záruční listině. Dle obsahu záruční listiny můžeme finanční záruky dělit na akcesorické a abstraktní. Akcesorická záruka se váže k danému dluhu dlužníka vůči věřiteli. Výstavce má ze záruční listiny právo na uplatnění námitek vůči věřiteli. Pokud ale výstavce poskytne věřiteli plnění za dlužníka, může pak dlužník vůči výstavci uplatňovat stejné námitky.

30

Abstraktní záruka je nezávislá na dluhu dlužníka. Výstavce je povinen plnit věřiteli bez námitek, jakmile jsou splněny podmínky uvedené v záruční listině a věřitel předložil potřebné dokumenty. Pro věřitele je tato záruka velmi výhodná, jelikož mu zaručuje rychlý přístup k peněžitému plnění.

1.4.5 Zánik finanční záruky NOZ přímo předpokládá pouze zánik vlivem uplynutím doby, pokud byla finanční záruka sjednána na dobu určitou. V tomto případě se přihlíží pouze k tomu, zda věřitel písemně vyzval výstavce k plnění za doby trvání finanční záruky. Obecně splnění zajištěného dluhu NOZ neuvádí jako důvod zániku finanční záruky, tímto je značně prolomen princip akcesority zajištění. Samozřejmě nic nebrání jednotlivým stranám podrobně upravit podmínky pro zánik finanční záruky přímo v záruční listině.

1.5 Zajišťovací převod práva 1.5.1 Definice a právní úprava Podstatou tohoto zajišťovacího institutu je převedení práva dlužníka na věřitele za účelem poskytnutí větší jistoty věřiteli a zlepšení jeho postavení v případě, že dlužník nesplní řádně a včas svůj dluh. Převod práva je zpočátku podmíněný (dočasný) a teprve v okamžiku, kdy dlužník nesplní svůj dluh, se tento převod stává nepodmíněným (trvalým). Právní úprava zajišťovacího převodu práva je obsažena v ustanoveních § 2040 – § 2044 NOZ. Předmětem zajišťovacího převodu práva může být jakékoliv převoditelné právo. V praxi se ale nejčastěji jedná o vlastnické právo k věci nebo převod práva na plnění z pohledávky. Obecně lze říci, že zajišťovací převod práva poskytuje věřiteli značné výhody vlivem snazšího uspokojení věřitelovi pohledávky v případě, že dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas. Naopak pro dlužníka může mít zpoždění plnění byť jen o jediný den vážné následky ve formě propadnutí práva věřiteli. NOZ značně upřesňuje právní úpravu tohoto institutu a obecně předpokládá sjednání zajišťovacího převodu práva s rozvazovací podmínkou, že dluh bude splněn (viz. § 2040 odst. 2 NOZ). Při využití převodu práva s rozvazovací podmínkou není potřeba dalšího jednání věřitele k zpětnému převodu práva dlužníkovi. Zajišťovací převod práva může být ale rovněž sjednán jako tzv. fiduciární převod. Zatímco u převodu s rozvazovací podmínkou, kdy samotným splnění podmínky je původní stav převedeného práva obnoven automaticky, pro případy fiduciárního převodu je vyžadováno k obnovení předchozího stavu právní jednání věřitele. Například je možné sjednat povinnost 31

věřitele odstoupit od smlouvy, tímto odstoupení se dané právo převede zpět na dlužníka nebo jiného poskytovatele jistoty s účinky ex tunc.20 „Zajišťovací převod práva byl dosud rizikovým institutem, který se v praxi používal velmi obezřetně. Mohla za to jeho kusá právní úprava (pouhý jeden paragraf o dvou odstavcích) a velmi rigidní judikatura (při jeho použití bylo velmi pravděpodobné, že jej soud prohlásí za neplatně sjednaný a to pro jeho nápadnou podobnost s propadnou zástavou. Zdá se pravděpodobné, že podrobnější právní úprava obsažená v novém zákoníku bude mít pozitivní dopad na praktické využití tohoto institutu, jedná se totiž o velmi efektivní způsob zajištění dluhu.“21 Pravděpodobně nejvýznamnějším příkladem výše zmíněné rigidní judikatury je rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu.22 Nejvyšší soud zde dovodil, že zajišťovací převod práva lze sjednat pouze jako převod s rozvazovací podmínkou a v případě, že dané ujednání chybí, byla smlouva prohlášena za absolutně neplatnou. Ve světle právní úpravy NOZ je již tedy uvedený rozsudek nadále nepoužitelný a tento záměr zákonodárců je rovněž uveden v důvodové zprávě k NOZ.

1.5.2 Vznik a výkon zajišťovacího převodu práva Zajišťovací převod práva vzniká na základě dohody mezi dlužníkem a věřitelem. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již není vyžadována písemná forma této dohody a postačí tedy i ústní dohoda. V praxi je ale samozřejmě výhodnější písemná forma, která zjednoduší řešení případných soudních sporů a přispěje tak k lepšímu postavení obou smluvních stran. Pokud se ale jedná o převod práva zapsaného ve veřejném seznamu, jako je například vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, je ze zákona vyžadována písemná forma smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Převod práva je rovněž nutné zapsat do příslušného veřejného seznamu spolu s uvedením jeho podmíněnosti. Pro obě smluvní strany je prospěšné, aby smlouva o zajišťovacím převodu práva obsahovala přesnou výši dluhu a důvěryhodně určenou hodnotu převedeného práva (například pomocí znaleckého posudku). V případě, že hodnota převedeného práva zřejmě překročí výši zajištěného dluhu, má věřitel povinnost vyplatit dlužníkovi rozdíl. Za zřejmý rozdíl se dle důvodové zprávy k NOZ považuje 10% hodnoty převedeného práva. Pokud dojde k soudnímu sporu, bude na věřiteli, aby prokázal, že se nejedná o zřejmé překročení. 20

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-75-5, s. 139. 21 BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 287. 22 Rozsudek Nejvyššího sodu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006

32

Zajištění převodem práva může poskytnout i jiná osoba než je dlužník. Právní úprava zajišťovacího převodu práva se už ale výslovně nezmiňuje o způsobu vyrovnání mezi dlužníkem a poskytovatelem jistoty v případě, že dlužník nesplní svůj dluh a převod práva se stane nepodmíněným. V takové situaci je rozhodně v zájmu poskytovatele jistoty, aby následné vypořádání s dlužníkem bylo upraveno přímo ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva. V případě absence konkrétního ujednání se bude postupovat dle ustanovení o bezdůvodném obohacení v NOZ. Poskytovatel jistoty může dluh splnit bez souhlasu dlužníka dle § 1937 NOZ, pak se poskytovatel jistoty dostává do postavení věřitele vůči dlužníkovi. Rovněž je vhodné ve smlouvě upravit lhůtu po splatnosti dluhu, ve které může poskytovatel jistoty dluh splnit za dlužníka. Věřitel má ze zákona povinnost vykonávat prostou správu věci, které se týká převedené právo, pokud mu tato věc byla na dobu trvání zajišťovacího převodu práva předána do úschovy. NOZ ale nevylučuje odlišné ujednání mezi smluvními stranami. Věřitel není oprávněn převedené právo zcizovat nebo zatěžovat. Přesto ale v případě, že věřitel převede právo na třetí osobu, je toto právní jednání platné. Dokonce je i účinné, pokud se jedná například o vlastnické právo k věci nezapsané do veřejného seznamu. Zákon zde primárně chrání nabyvatele, který jednal v dobré víře a nemohl zjistit, že věc je zatížena zajišťovacím převodem práva. Pokud nabyvatel nejednal v dobré víře, nebude mít toto právní jednání účinky vůči dlužníkovi. Dlužník nebo jiný poskytovatel jistoty je tedy ve srovnání s jinými zajišťovacími instituty ve značně slabším postavení a zákon mu neposkytuje stejnou míru ochrany jako v jiných způsobech zajištění. Důvodová zpráva tuto skutečnost zdůvodňuje tím, že dlužník vstupuje do daného právního vztahu z vlastní vůle a podstupuje tak dobrovolně rizika spojená s využitím zajišťovacího převodu práva. Současně právní úprava umožňuje specifickou úpravu vztahu mezi dlužníkem a věřitelem, ve které může dlužník ošetřit případná rizika převodu práva.

1.5.3 Zánik zajišťovacího převodu práva Opět se zde projevuje akcesorita zajištění a zajišťovací převod práva zaniká tedy spolu se zánikem zajištěného dluhu. V případě, že zajištěný dluh zanikne splněním, je věřitel povinen umožnit poskytovateli jistoty výkon práva v předešlém rozsahu. Spolu s tím, musí věřitel předat vše, co získal z převedeného práva po dobu trvání zajišťovacího převodu práva.

33

Naopak dlužník má povinnost uhradit věřiteli náklady, které účelně vynaložil při výkonu zajišťovacího převodu práva. Je ale možné se od této úpravy odchýlit a ve smlouvě si sjednat, že věřitel si ponechá vše, co tímto způsobem získal. Pokud zajištěný dluh nebude splněn, dochází rovněž k zániku zajišťovacího převodu práva, kdy se převod práva stane nepodmíněným a tudíž trvalým. Dlužník pak má povinnost předat věřiteli vše potřebné k plnému výkonu daného práva. Promlčení zajištěného dluhu není dle § 616 NOZ důvodem pro zpětný převod práva poskytovateli jistoty a zajišťovací převod pak nadále trvá.

1.6 Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů je zajišťovací institut poměrně často využívaný v praxi. Specifické pro tento zajišťovací institut je fakt, že spolu se zajištěním dluhu dochází také k postupnému uspokojování zajištěného dluhu, což je výhodné pro dlužníka i věřitele. NOZ upravuje dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů v § 2045 – § 2047 a dále musí zaměstnavatel respektovat relevantní ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“). Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů prošla v minulosti hned několika změnami a to hlavně v oblasti zajištěného dluhu. Dle předchozí právní úpravy byl tento zajišťovací institut aplikovatelný pouze na dluh upravený speciálním předpisem, v praxi se tedy týkal zajištění pohledávek zaměstnavatele nebo úhrady výživného. NOZ ale umožňuje využití dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů k zajištění jakéhokoliv dluhu. Podmínkou pro platnost této dohody je ale souhlas zaměstnavatele dlužníka, který bude provádět její realizaci. Samozřejmě souhlas není nutný, pokud je věřitel současně zaměstnavatelem dlužníka. Nová právní úprava se rovněž snaží snížit nároky, které tyto dohody kladou na zaměstnavatele, což je hlavním důvodem pro existenci podmínky souhlasu zaměstnavatele s dohodou o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. V případě, že zaměstnanec takto uzavře další dohody, může po něm zaměstnavatel požadovat náhradu nákladů spojených s placením těchto dalších srážek na základě ustanovení § 2046 NOZ. „Druhá podstatná změna je odstranění vazby na normu veřejného práva, tedy konkrétně na OSŘ a na nařízení vlády o nezabavitelných částkách, podle kterých se postupovalo v případě provádění srážek. Nyní bude limitován maximálně polovinou mzdy nebo platu, popřípadě

34

jinou výší, avšak maximálně do jedné poloviny mzdy nebo platu, uvedenou v dohodě o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů“23

23


35

2 Utvrzovací instituty 2.1 Smluvní pokuta 2.1.1 Definice a právní úprava smluvní pokuty Smluvní pokuta je nejzákladnější a v praxi nejvyužívanější prostředek utvrzení dluhu. Smluvní pokuta představuje nárok věřitele na obdržení plnění v případě, že dlužník nesplní řádně a včas svůj dluh nebo poruší jiným způsobem smluvně dané povinnosti. Dle důvodové zprávy k NOZ je účelem ujednání o smluvní pokutě, projevit zvýšený zájem věřitele na splnění smluvních podmínek. Přestože smluvní pokuta slouží mimo jiného jako paušální náhrada škody, tak nárok na její platbu vzniká věřiteli bez ohledu na to, zda mu skutečně vznikla škoda porušením smlouvy dlužníkem. NOZ upravuje smluvní pokutu v § 2048 - § 2052 a převážně vychází z ustanovení předchozího ObčZ a rovněž přebírá úpravu moderačního práva soudu z ObchZ. Nová právní úprava avšak přináší v této oblasti několik podstatných změn. Je již přímo v zákoně stanoveno, že plnění smluvní pokuty může být sjednáno jako peněžité nebo i nepeněžité. Nepeněžitým plněním pak může být například dodání většího množství zboží v případě prodlení v dodání nebo jiného porušení smluvní povinnosti. Další změna se týká porušení utvrzené povinnosti vlivem zavinění dlužníka. Zatímco dle § 545 odst. 3 ObčZ se mohl dlužník zbavit povinnosti platit smluvní pokutu, pokud prokázal, že porušení smluvní povinnosti nezavinil, NOZ k dlužníkovu zavinění nepřihlíží. Toto ustanovení je ale dispozitivní a smluvní strany si tedy mohou například sjednat, že zavinění dlužníka je podmínkou pro nástup účinků smluvní pokuty. Písemnou formu ujednání o smluvní pokutě rovněž už NOZ nevyžaduje. V zájmu předcházení soudních sporů je ale písemná forma ujednání stále doporučená. Smluvní pokuta se tímto odlišuje od ostatních utvrzovacích institutů a většiny zajišťovacích institutů, které mají předepsanou obligatorní písemnou formu. Na druhou stranu ale odstranění obligatorní písemné formy umožňuje širší využití tohoto institutu například při obchodech uzavřených prostřednictvím elektronické komunikace.24 Ujednání o smluvní pokutě musí spolu s jednoznačným určením smluvních stran obsahovat utvrzovanou smluvní povinnost a výši nebo způsob výpočtu smluvní pokuty. Jedná se tedy o dvoustranné právní jednání, které musí splňovat podmínky určitosti obsažené v § 553 NOZ. 24

TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, ISBN 978-80-87576-27-4, s. 28.

36

Výše smluvní pokuty může být stanovena jako jednorázová částka nebo může být její výše závislá na délce doby, kdy trvá porušení utvrzené smluvní povinnosti. Konkrétním příkladem takového ujednání je smluvní pokuta sjednaná jako procentní sazba z dlužné částky za každý den prodlení. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená k dané povinnosti a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Není ale možné přesně stanovit přiměřenou výši smluvní pokuty pro všechny případy a nepokouší se o to zákon ani soudy.

2.1.2 Funkce smluvní pokuty Smluvní pokuta plní několik základních funkcí, které ve vztahu k dřívější právní úpravě definovala judikatura Nejvyššího soudu ČR. Jedná se konkrétně o funkci prevenční, uhrazovací a sankční.

Funkce smluvní pokuty Prevenční funkce nastupuje již při samotném sjednání smluvní pokuty. Smluvní pokuta tedy vždy primárně slouží jako motivace pro dlužníka řádně a včas splnit danou smluvní povinnost, což je podstatou této funkce.

Uhrazovací funkce se projevuje tím, že samotná smluvní pokuta slouží jako paušální náhrada škody, pokud si tedy smluvní strany v konkrétním případě nesjednají smluvní pokutu jinak.

Sankční funkce spočívá ve skutečnosti, že nárok na zaplacení smluvní pokuty obecně ze zákona není závislý na samotném vzniku škody věřiteli. Opět si ale smluvní strany mohou sjednat odlišnou úpravu. Zaplacením smluvní pokuty rovněž nezaniká dlužníkova povinnost poskytnout věřiteli sjednané plnění. Je ale možné smluvní pokutu takto sjednat a v takovém případě se bude jednat o tzv. nepravou smluvní pokutu.

2.1.3 Smluvní pokuta a náhrada škody Sjednáním smluvní pokuty přichází věřitel o právo na náhradu škody způsobenou porušením utvrzené povinnosti, jelikož tomuto účelu slouží již samotná smluvní pokuta. Opět se ale jedná o dispozitivní ustanovení a smluvní strany se tedy mohou dohodnout např. na náhradě škody, která převyšuje sjednanou výši smluvní pokuty nebo dokonce sjednat smluvní pokutu tak, že nebude mít vůbec vliv na věřitelův nárok na náhradu škody. Výše této škody má dále vliv i na moderační právo soudu, kde pak představuje výše způsobené škody dolní hranici, na kterou může soud snížit nepřiměřeně vysokou smluvní 37

pokutu. V tomto případě soud přihlíží pouze ke skutečně vzniklé škodě, pokud však hrozí v budoucnu věřiteli další škoda, může tuto skutečnost soud zohlednit.

2.1.4 Moderační právo soudu Moderační právo soudu bylo do NOZ převzato z úpravy ObchZ. Dříve mohl soud posuzovat nepřiměřenou výši smluvní pokuty pouze v obchodněprávních vztazích, kdežto nyní se toto právo vztahuje i na občanskoprávní vztahy. Soud může na návrh dlužníka zhodnotit, zda výše smluvní pokuty není nepřiměřená v závislosti na hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Moderační právo soudu má vliv pouze na výslednou výši smluvní pokuty, soud tedy nemůže měnit procentní sazbu nebo zasahovat do způsobu výpočtu dané smluvní pokuty. Hlavní změnou oproti původnímu moderačnímu právu obsaženém v § 301 ObchZ je nutnost podání návrhu na snížení smluvní pokuty dlužníkem. Samotná nepřiměřená výše smluvní pokuty již tedy nebude stačit k tomu, aby soud mohl využít svého práva na moderaci. NOZ blíže nespecifikuje formu tohoto návrhu dlužníka. Lze si tedy představit, že aby se soud mohl zabývat nepřiměřenou výší smluvní pokuty, postačí i námitka nepřiměřenosti smluvní pokuty. Kvůli této změně nebude část judikatury týkající moderačního práva soudu nadále aplikovatelná.25 Kritéria, podle kterých soud posuzuje, zda je výše dané smluvní pokuty nepřiměřená, nejsou v zákoně taxativně stanovena. NOZ hovoří pouze o hodnotě a významu zajišťované povinnosti a tato kritéria jsou jediná, která soud musí ze zákona poměřit s výší smluvní pokuty. Soud ale může samozřejmě dle vlastního uvážení přihlédnout k dalším kritériím a můžeme v judikatuře vztahující se k obchodněprávním vztahům najít i příklady. „V důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou mohou vzniknout oprávněnému vedle práva na smluvní pokutu i další majetková práva, jako například právo na náhradu škody a právo na úroky z prodlení. Též k těmto právům, vzniklým z porušení téže povinnosti při použití moderačního oprávněné dle ust. § 301 ObchZ soud přihlédne.“26 Ve výjimečných případech může soud prohlásit smluvní pokutu za absolutně neplatnou. Jedná se o smluvní pokuty sjednané v tak mimořádné výši, že ani s užitím moderačního práva soudu je není možné snížit na přiměřenou výši. V takovém případě se pak jedná o jednání, které se příčí dobrým mravům dle § 580 odst. 1 NOZ a za těchto okolnosti by soud mohl zakročit na 25 26

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008

38

základě návrhu dlužníka nebo také i bez návrhu (viz. § 588 NOZ). V praxi se ale takovéto případy vyskytují jen velmi zřídka. Soud nemůže moderací snížit výši smluvní pokuty pod výši skutečně vzniklých škod. Důvodem pro toto ustanovení je fakt, že utvrzení povinnosti smluvní pokutou nesmí zhoršit věřitelovo postavení. Je ale nutné podotknout, že smluvní pokutu lze sjednat vedle nároku na náhradu škody, čímž je pak výše smluvní pokuty nezávislá na vzniklé škodě. V takovém případě by se soud nejspíš nemusel při moderaci ohlížet na výši vzniklé škody.

2.1.5 Vymáhání a promlčení smluvní pokuty Nárok na zaplacení smluvní pokuty vzniká v okamžiku, kdy dlužník nesplní utvrzenou smluvní povinnost, tímto se však ještě smluvní pokuta nestává splatnou. Smluvní pokuta je splatná až poté, co byl k jejímu zaplacení dlužník vyzván věřitelem. Splatnost může být rovněž upravena přímo v ujednání o smluvní pokutě a v tomto případě není výzva věřitele nutná (viz. § 1958 NOZ). Nárok na zaplacení smluvní pokuty musí být vždy vázán na porušení smluvní povinnosti a nesmí se tedy vztahovat na výkon práva dlužníka, jakým je například odstoupení od smlouvy, jak dříve judikoval Nejvyšší soud ČR.27 Důvodová zpráva k NOZ k tomuto dále uvádí, že je možné, aby se smluvní strany takto dohodly, nebude se pak ale jednat o smluvní pokuta ale např. o ujednání o odstupném. Samotný nárok na zaplacení smluvní pokuty není součástí příslušenství pohledávky věřitele a věřitel své právo musí před soudem také uplatňovat samostatně a i soudní poplatek bude pro smluvní pokutu samostatný. V žalobě o zaplacení smluvní pokuty je nutné uvést konkrétní ujednání o smluvní pokutě a přesně vyčíslit výši smluvní pokuty. Pokud je smluvní pokuta sjednána jako jednorázová platba, pak zde nejsou žádné komplikace, ale v případě, že smluvní pokuta je sjednána za určité období, je situace složitější. Výše smluvní pokuty uvedená v žalobě je pak vypočtena do dne podání žaloby k soudu, nelze se tedy domáhat smluvní pokuty za budoucí období. Soud ale může dlužníkovi nařídit zaplacení smluvní pokuty do její aktuální výše při vydání rozhodnutí.28 V praxi jsou smluvní pokuty nárokovány nejčastěji pomocí návrhu na vydání platebního rozkazu.

27

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009 TINTĚRA, Tomáš. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012, ISBN 978-80-87576-27-4, s. 98.

28

39

Promlčecí lhůta pro smluvní pokuta je rovněž upravena v NOZ a je ze zákona tři roky. Smluvní strany si však mohou sjednat odlišnou délku promlčecí lhůty dle § 630 NOZ. Procesní otázky spojené s promlčením smluvní pokuty v minulosti několikrát řešil Nejvyšší soud ČR a jeho judikatura v této oblasti bude pravděpodobně i nadále použitelná. Daná promlčecí lhůta začíná běžet porušením utvrzené smluvní povinnosti, kdy vzniká nárok na zaplacení smluvní pokuty. V případě jednorázové smluvní pokuty je pak datum tohoto porušení klíčové pro promlčení smluvní pokuty. Pokud je smluvní pokuta sjednána na určité období, pak pro tyto jednotlivé částky plyne promlčecí lhůta samostatně. 29 Takto sjednané smluvní pokuty mohou být vymahatelné i poté, co se věřitelova pohledávka stane promlčenou. Právo na zaplacení smluvní pokuty, které vzniklo až po promlčení pohledávky, je však už také promlčené.

2.2 Uznání dluhu 2.2.1 Definice a právní úprava Uznání dluhu je jednostranné právní jednání, kterým dlužník uznává existenci daného dluhu, jeho konkrétní výše a právního důvodu. Ze zákona je obligatorní písemná forma uznání dluhu, není to však jediná přípustná forma uznání dluhu. Dlužník je jediná osoba, která může uznat dluh a k uznaní dluhu učiněném jinou osobou se nepřihlíží. Právní úpravu uznání dluhu v NOZ nalezneme v § 2053 – § 2054. Nová právní úprava přebírá úpravu uznání dluhu bez významných změn z příslušných ustanovení ObčZ a přejímá také úpravu konkludentního uznání dluhu z ObchZ. „Uznat lze dluhy peněžité, nepeněžité, promlčené (následek uznání nastává, i když dlužník neví o promlčení dluhu, což je změna oproti dosavadnímu stavu – srov. § 558 věta druhá ObčZ), uznání lze opakovat (uznat již dříve uznaný dluh). Pokud však bude uznán dluh ze hry nebo sázky, pak se k takovému uznání nepřihlíží (§ 2878 NOZ).“30 Hlavním účinkem uznání dluhu je založení vyvratitelné domněnky, že uznaný dluh skutečně trvá v uznané výši a z daného důvodu. Věřitelovo postavení je uznáním dluhu značně posíleno a důkazní břemeno přechází z věřitele na dlužníka. Dlužník bude tedy v případném soudním sporu muset poskytnout důkazy, že dluh již splnil nebo že dluh vůbec nikdy neexistoval.

29

ŠTENGLOVÁ, Ivana. Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků. Praha: ASPI, 2007 ISBN 978-80-7357-245-7 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98 30 BEZOUŠKA, Petr a Lucie PIECHOWICZOVÁ, Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny, Praha: ANAG, 2013, ISBN 978-80-7263-819-2, s. 291.

40

Uznání dluhu může mít rovněž vliv i na zajištění sjednané pro daný dluh. Například uznání dluhu dlužníkem může mít právní účinky i pro ručitele, pokud s tímto uznáním dluhu vysloví souhlas, tento souhlas nebyl v dřívější právní úpravě § 323 ObchZ vyžadován. Pokud ale ručitel nebo jiný poskytovatel jistoty vydá uznání dluhu, nebude toto uznání mít žádné účinky, ani kdyby s tímto uznáním dlužník souhlasil.

2.2.2 Písemné a konkludentní uznání dluhu § 2053 NOZ stanovuje povinnou písemnou formu uznání dluhu. Vedle jednoznačného určení smluvních stran musí uznání dluhu obsahovat konkrétní určení výše dluhu a právní důvod existence daného dluhu. Tyto náležitosti ostatně již dříve judikoval i Nejvyšší soud ČR. 31 Vzhledem k malému množství změn bude převážná část judikatury nadále aplikovatelná. V praxi je také pro věřitele výhodné trvat na tom, aby podstatné náležitosti uznání dluhu (tedy právní důvod a výše dluhu) byli uvedeny na téže listině.32 Uznání může dále obsahovat příslib zaplatit dluh do určitého data spolu s konkrétním splátkovým kalendářem. Tímto ale není dotčena původní splatnost věřitelovy pohledávky a věřitel se stále může domáhat splnění své splatné pohledávky soudní cestou. Právní úprava konkludentního uznání dluhu je obsažena v § 2054 NOZ a jak již bylo řečeno, vychází z právní úpravy uznání dluhu ObchZ. Konkludentní uznání dluhu vzniká ve dvou případech. Tím prvním je případ, kdy dlužník platí úroky z daného dluhu, na základě této platby se předpokládá, že dlužník uznává svůj dluh do výše jistiny, ze které platí úroky. Z této platby od dlužníka, ale musí být zřejmé, že se jedná o platbu určenou na úroky nebo musí být možné platbu započíst na úroky dle § 1932 NOZ. Druhý případ konkludentního uznání dluhu nastane v situaci, kdy dlužník poskytne věřiteli částečné plnění daného dluhu a lze z okolností usoudit, že tím dlužník uznal i zbylou výši dluhu. Při případném sporu, ale věřitel bude muset existenci těchto okolností prokázat, což může být náročné vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu ČR vztahující se k předchozí právní úpravě ObchZ. 33 Dlužník rovněž může toto uznání dluhu vyloučit při provedení samotné platby. Opět zde platí pravidlo, že plnění poskytnuté jinou osobou než je dlužník nemá za následek uznání dluhu. Je důležité podotknout, že není možné konkludentně uznat dluh, který je promlčený. 31

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1362/2007 32

41

2.2.3 Vliv uznání dluhu na promlčení Dalším účinkem uznání dluhu je počátek nové promlčecí lhůty. Tato nová lhůta běží 10 let od učinění uznání dluhu. V případě, že dlužník určil ve svém uznání dluhu datum, do kdy se zavazuje splatit dluh, začíná tato lhůta běžet až tohoto data. Nová právní úprava přináší změny ohledně uznání promlčeného dluhu. Dle předchozí úpravy obsažené v § 558 ObčZ, účinky uznání dluhu nastaly pouze v případě, že dlužník věděl o promlčení daného dluhu. Pokud si tedy dlužník nebyl vědom promlčení daného dluhu, začala tímto uznáním dluhu pouze běžet nová promlčecí lhůta dle § 110 ObčZ, ale nebyla založena domněnka existence dluhu, čímž se zákon snažil více chránit dlužníka. Dle úpravy NOZ již nebude důležité, zda dlužník věděl o promlčení dluhu a nastoupí tak veškeré účinky uznání dluhu, pokud bylo učiněno písemnou formou. NOZ také sjednocuje délku promlčecí doby na 10 let, pro obchodněprávní vztahy byla práva promlčena již za 4 roky.

2.2.4 Dlužní úpis Dlužní úpis lze definovat jako prohlášení dlužníka, kterým dlužník potvrzuje existenci svého dluhu vůči věřiteli. Tedy i samotné písemné uznání dluhu je dlužním úpisem. Dlužní úpis ale nemusí obsahovat náležitosti uznání dluhu. V případě, že uznání dluhu neobsahuje například právní důvod nebo výši daného dluhu, lze toto prohlášení dlužníka stále považovat za dlužní úpis, který obdobným způsobem jako uznání dluhu posílí postavení věřitele při soudním sporu. Přijetím dlužního úpisu vzniká věřiteli povinnost jej vrátit, jakmile dlužník splní daný dluh. Pokud dlužník provede pouze částečné plnění, musí věřitel toto částečné plnění uvést v dlužním úpisu. V případě, že věřitel nesplní svou povinnost takto vrátit dlužní úpis dlužníkovi, dostává se věřitel do prodlení a byl by povinen nahradit dlužníkovi škodu způsobenou tímto jednáním (viz § 1975 NOZ). „Vrátit dlužní úpis však lze i v případě, že dosud nebylo splněno vůbec nebo jen částečně. V takovém případě ale vrácením dlužního úpisu je založena domněnka, že dluh byl splněn, pokud dlužník obdrží dlužní úpis bez kvitance. Jedná se však o domněnku, která připouští důkaz opaku. Bude to však věřitel, kdo v takovém případě bude muset dokazovat, že dluh splněn nebyl a vrácení dlužního úpisu nebylo právním jednání směřujícím k prominutí tohoto dluhu.“34 34


42

2.3 Závdavek 2.3.1 Definice a právní úprava Závdavek můžeme definovat jako plnění poskytnuté smluvní stranou před nebo při uzavření smlouvy za účelem zajištění splnění povinností smluvních stran. Ačkoliv tento právní institut NOZ nezařazuje přímo mezi zajišťovací nebo utvrzovací instituty, rozhodl jsem se jej do své práce zařadit, jelikož závdavek plní podobné funkce. Právní úpravu závdavku nalezneme v § 1808 a § 1809 NOZ v části věnující se relativním majetkovým právům. Výše zmíněná právní úprava je poměrně stručná a neposkytuje odpověď na mnoho otázek ohledně využití závdavku v praxi. Ve srovnání s předchozí právní úpravou ObčZ a ObchZ je závdavek novým právním institutem, avšak počátky tohoto institutu lze najít už ve starověkém Římě. „V českém právu figuroval závdavek jakožto institut zajištění plnění smlouvy od přijetí zákona č. 946/1811 Sb. tedy od přijetí ABGB do roku 1950. Důvodová zpráva z tohoto zákona, potažmo z komentáře od Dr. Roučka a Dr. Sládečka k ABGB poměrně výrazně čerpá, a proto by i mohl být vodítkem pro budoucí rozhodovací činnost soudů.“35 Důvodová

zpráva

k NOZ

také

odkazuje

na

další

úpravu

tohoto

institutu

v

současných zahraničních právních předpisech, ze které zákonodárci vycházeli. Jako příklady zemí, kde je tento institut již delší dobu součástí soukromoprávních kodexů, lze uvést Německo, Rakousko, Švýcarsko nebo Španělsko.36 Právní úprava závdavku je převážně dispozitivní a podobně jako je tomu i u jiných způsobů zajištění a utvrzení dluhu, je tedy smluvním stranám ponechána možnost sjednat si specifická ujednání, která se mohou od úpravy v NOZ odchýlit. Vzhledem k neúplné úpravě tohoto institutu v zákoně, je v zájmu obou smluvních stran podrobně upravit svá práva a povinnosti přímo ve smlouvě, alespoň dokud nebudou případné otázky s užitím závdavku zodpovězeny judikaturou. Vzhledem k tomu, že závdavek lze předat nejen při samotném uzavření smlouvy, ale také ještě před jejím uzavřením, může být v praxi závdavek zaměněn se zálohou. Dle definice zálohy obsažené v § 1807 NOZ je vše, co dala jedna smluvní strana druhé, považováno za zálohu. Při zřizování závdavku je tedy v zájmu předcházení sporů dobré uzavřít zvlášť dohodu o závdavku a jeho obsahu. Podstatný rozdíl mezi závdavkem a zálohou představuje 35

Epravo.cz – Závdavek – Návrat již dlouho známého institutu, Mgr. Václav Kment Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zavdavek-navrat-jiz-dlouho-znameho-institutu-94262.html 36 ELIÁŠ, Karel, a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012 ISBN 978-80-7208-922-2.

43

skutečnost, že záloha se váže pouze k předmětu k plnění dané smlouvy, kdežto závdavek se váže k danému smluvnímu vztahu. V případě, že tedy jedna strana odstoupí od smlouvy, se záloha bude vracet zpět té straně, která jí poskytla. Naopak u závdavku se i odstoupení od smlouvy považuje za zaviněné nesplnění smlouvy a závdavek by propadl. Závdavek má rovněž specifický vztah s odstupným od smlouvy. Pokud daná smlouva neobsahuje ujednání o odstupném, pak bude jako odstupné sloužit samotný závdavek v rámci své penální funkce.

2.3.2 Funkce závdavku Důvodová zpráva k NOZ rovněž popisuje tři základní funkce závdavku, a sice se jedná o funkci důkazní, zajišťovací a penální. Důkazní funkce závdavku představuje skutečnost, že samotným odevzdáním závdavku se potvrzuje uzavření daného smluvního vztahu. Strana, která popírá uzavření smlouvy, je pak povinna poskytnout důkazy o tom, že nedošlo ke smluvnímu konsensu. Tato funkce může být skutečně užitečná v případě, že byla smlouva uzavřena jinou formou než písemnou. Aby smluvní strany předešly případnému sporu, je rovněž vhodné sjednat konkrétní závdavek přímo ve smlouvě, tímto lze předejít záměně závdavku za jiný institut jako je třeba záloha. Zajišťovací funkce znamená, že daný závdavek poskytuje smluvní straně, která jej přijala, jistotu, že druhá strana splní své povinnosti ze smlouvy. Věřitel, který takto přijal závdavek, si jej může ponechat až do doby, kdy dlužník splní řádně a včas svůj dluh. Zákon se k tomuto přímo nevyjadřuje, ale je logické, že věřitele by měl požadovat závdavek v odpovídající hodnotě, aby jím byla jeho pohledávka za dlužníkem efektivně zajištěna. Penální funkce závdavku nastupuje v případě, že jedna ze stran nesplní své povinnosti dané smlouvou. Pokud smlouvu nedodrží strana, která poskytla závdavek, pak tento závdavek propadá druhé straně. Penální funkce se ale vztahuje i na stranu, která přijala závdavek. Pokud tedy tato strana poruší smlouvu, bude muset druhé straně vydat dvojnásobek hodnoty závdavku. Pro nástup penální funkce je rovněž nutné, aby porušení smluvního vztahu bylo zaviněno jednáním jedné ze stran, pokud tedy nebude možné dodržet smlouvu vlivem zásahu vyšší moci, pak účinky této funkce nenastanou. Rovněž je možné, aby smluvní strany sjednaly závdavek vzájemně (latinsky arra reciproca). Tímto způsobem dojde ke značnému posílení všech funkcí závdavku. Například ohledně 44

penální funkce by pak strana porušující smlouvu měla povinnost zaplatit druhé straně dvojnásobek hodnoty jejího závdavku a současně by propadl její závdavek druhé straně, která smlouvu dodržela.

2.3.3 Vznik a obsah závdavku „Ohledně platného vzniku ujednání o závdavku se, podobně jako vzniku ujednání o smluvní pokutě, vyžaduje platný vznik smlouvy nebo alespoň smlouvy přípravné či smlouvy o smlouvě budoucí. V tomto směru lze ujednání o závdavku stejně jako ujednání o smluvní pokutě považovat za ujednání akcesorické. Smlouva v případě takové dohody nevznikne pouhou nabídkou a jejím účinným přijetím, ale pro vznik konsenzu se bude vyžadovat i odevzdání závdavku. Teprve skutečným odevzdáním vznikne nejen smlouva ale současně i dohoda o závdavku.“37 Ustanovení NOZ týkajících se závdavku také nijak nespecifikují, co všechno může v konkrétních případech sloužit jako závdavek. Lze z toho tedy dovodit, že jako závdavek je možné poskytnout peněžité i nepeněžité plnění. Avšak pokud je daný závdavek nepeněžitého charakteru, pak je pro obě smluvní strany praktické, aby jeho hodnotu uvedli ve smlouvě. Samotná výše závdavku rovněž není v NOZ nijak upravena a nenajdeme zde ani ustanovení, která by blíže specifikovala přiměřenost závdavku ve vztahu se zajištěným plněním. Tato skutečnost je předmětem značné kritiky tohoto institutu a dle mého názoru bude tento nedostatek právní úpravy odrazovat věřitele a dlužníky od využití závdavku. Je otázkou jak budou soudy v praxi postupovat při určování přiměřené výše závdavku, mohly by například využít analogického výkladu § 2051 NOZ upravující nepřiměřenou výši smluvní pokuty.38

37

TINTĚRA, Tomáš. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013, ISBN 978-80-87576-75-5, s. 165. 38 Epravo.cz – Závdavek – Návrat již dlouho známého institutu, Mgr. Václav Kment Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zavdavek-navrat-jiz-dlouho-znameho-institutu-94262.html

45

3 Komparace stávající a dřívější právní úpravy zajišťovacích institutů 3.1 Zástavní právo Nová právní úprava zástavního práva obecně vychází z úpravy § 152 až 174 ObčZ, tato ustanovení byla navíc používána pro občanskoprávní i obchodněprávní vztahy a podle ObchZ se postupovalo ve zvláštních případech například při zastavení obchodního podílu nebo cenných papírů. NOZ je také důslednější v oblasti používané terminologie, zatímco předchozí ObčZ se zmiňoval o zajištění pohledávky, zajištění závazku nebo zajištění splnění povinnosti, nová právní úprava používá jednotně termín zajištění dluhu. „Nový občanský zákoník se snaží být rovněž terminologicky přesný při označování různých subjektů, které v rámci zástavního práva vystupují. Rozlišování je důležité, neboť určitá práva a povinnosti jsou zákonem stanoveny např. pouze zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi (např. právy a povinnostmi ze zástavní smlouvy je obecně vázán pouze zástavce, již ne zástavní dlužník).“39 NOZ se také vrací k dřívější širší definici zástavy, zástavou tedy může být jakákoliv věc, se kterou lze obchodovat. ObčZ obsahoval taxativní výčet všeho, co mohlo sloužit jako zástava v § 153 odst. 1. Změny v oblasti vzniku zástavního práva jsem již popsal v předchozích kapitolách. Tou nejdůležitější změnou je odstranění povinné písemné formy zástavní smlouvy. Písemná forma zástavní smlouvy je ale stále vyžadována pro vybrané případy, jako je například zástavní právo zřízené k movité věci, která není předána věřiteli. V případě, že je zástavou věc zapsaná v Rejstříku zástav nebo veřejném seznamu musí mít zástavní smlouva formu notářského zápisu. NOZ upravuje speciálně zastavení cizí věci v zastavárenském závodu. Nynější právní úprava poskytuje vlastníkovi věci vyšší ochranu. Dle § 1344 NOZ má vlastník věci právo na vydání věci od provozovatele zastavárenského závodu, musí ale prokázat, že je vlastníkem věci a o věc přišel vlivem úmyslného trestného činu nebo ztrátou. V rámci NOZ se jedná o určitou odchylku od jinak výraznější ochrany nabytí v dobré víře. Důvodová zpráva k NOZ

39


46

odůvodňuje toto ustanovení skutečností, že provozovatel zastavárenského závodu podstupuje podnikatelské riziko z vlastní vůle a proto je mu ze zákona poskytnuta nižší ochrana. Možnosti zpeněžení zástavy, poté co dlužník nesplnil svůj dluh řádně a včas, také prošly několika změnami. Zástavní věřitel se nyní může se zástavcem dohodnout na jiném způsobu zpeněžení zástavy, čímž se projevuje vyšší důraz na autonomii vůle a preferování ujednání smluvních stran, který je typický pro NOZ. Původní právní úprava obsažená v § 165 ObčZ byla v této oblasti velmi rigidní a umožňovala ke zpeněžení zástavy využít pouze veřejnou dražbu nebo soudní prodej zástavy. V případě, že je zástava pojištěna, bude pojišťovna platit pojistné plnění přímo zástavnímu věřiteli. Zástavní věřitel ale musí pojišťovně toto své právo včas prokázat. Pokud dlužník nesplní svůj dluh, může zástavní věřitel zadržet pojistné plnění a uspokojit z něj svou pohledávku i s jejím příslušenstvím. Neplatná ujednání obsažená v § 169 ObčZ byla přejmenována na zakázaná ujednání a prošla také řadou dalších změn. Koncepčně se dle nynější právní úpravy dělí zakázaná ujednání na ujednání zakázaná před i po dospělosti (splatnosti) dluhu a na ty, které jsou zakázány pouze před dospělostí dluhu. Nezávisle na dospělosti dluhu je tedy zakázané sjednat, že dlužník nesmí zástavu vyplatit. Dlužník má během trvání dluhu právo poskytnout věřiteli jinou adekvátní jistotu. Hlavní změna nastala v ujednání o tzv. propadné zástavě, kde NOZ připouští její sjednání, pokud tedy dlužníkem není spotřebitel nebo malý či střední podnik. Zcela novými instituty v oblasti zástavního práva jsou budoucí zástavní právo, uvolněná zástava a záměna zástavního práva, které jsem již popsal v dřívějších kapitolách. Budoucí zástavní právo upravené v § 1341 NOZ umožňuje použít jako zástavu majetek, který zatím ještě nepatří zástavnímu dlužníkovi. Zástavní právo pak vznikne okamžikem, kdy se zástava přejde do vlastnictví zástavního dlužníka. Uvolněnou zástavu lze využít k zachování výhodného pořadí daného zástavního práva zapsaného ve veřejném seznamu a její úpravu nalezneme v § 1380 – 1384 NOZ. Zástavní právo se stává uvolněným, když zanikl původní zajištěný dluh, ale zatím nebyl proveden výmaz zástavního práva z veřejného seznamu. Záměna zástavního práva umožňuje podobně jako uvolněná zástava zapsání nového zástavního práva do veřejného seznamu se zachováním výhodnějšího pořadí. Původní zástavní právo, které je nahrazeno záměnou, musí být ale vymazáno z veřejného seznamu do jednoho roku od provedení zápisu nového zástavního práva.

47

3.2 Ručení NOZ přináší významnou změnu v oblasti vlivu privativní novace a narovnání závazku na zajištění daného závazku. Zatímco dle dřívější právní úpravy obsažené v § 572 ObčZ, privativní novací zajištěného dluhu ručení nezanikalo a v případě, že ručitel s novací nesouhlasil, zůstal jeho závazek nezměněn. Narovnání závazku ale nebylo v ObčZ výslovně upraveno, takže při narovnání zaniklo ručení spolu s původním závazkem na základě judikátu Nejvyššího soudu ČR.40 Existoval zde tedy značný rozpor, kdy podobné instituty privativní novace a narovnání závazku měly drasticky odlišné účinky na zajištění daného závazku. Nová právní úprava obsažená v § 1907 NOZ danou problematiku zjednodušuje, privativní novace a narovnání závazku mají stejný účinek a rovněž se dané ustanovení týká všech zajišťovacích institutů. Dalším rozdílem je vztah ručení a uznání dluhu, kdy podle § 2025 odst. 2 NOZ bude uznání dluhu dlužníkem mít účinky vůči ručiteli pouze s jeho souhlasem. Dřívější úprava občanského a obchodního práva byla v této věci nejednotná, kdy ObčZ vyžadoval souhlas ručitele s uznáním dluhu, ale v případě uznání závazku dle § 323 odst. 3 ObchZ nebyl souhlas ručitele nutný pro nástup účinků uznání. Obecně lze říci, že převážná část úpravy ručení v NOZ vychází z ustanovení ObchZ. NOZ přejímá zejména úpravu specifických případů, jako je například částečné ručení nebo ručení více ručitelů za tentýž dluh. Naproti tomu NOZ přebírá vyšší zákonnou ochranu ručitele z úpravy ObčZ. Příkladem této ochrany je výše zmíněný vyžadovaný souhlas ručitele s uznáním dluhu a dále právo ručitele odepřít plnění věřiteli, pokud věřitel svým jednáním způsobil, že dlužník nemůže splnit svůj dluh (viz. § 2022 NOZ).

40

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008.

48

3.3 Finanční záruka Právní úprava finanční záruky v NOZ vychází z ustanovení § 313 - 322 ObchZ týkajících se bankovní záruky. ObčZ tedy bankovní záruku nijak neupravoval a tento institut a bylo možné využít pouze pro obchodní závazkové vztahy. Hlavní rozdíl mezi finanční zárukou a bankovní zárukou dle ObchZ spočívá v osobě výstavce záruky, zatímco dle ObchZ mohla být výstavcem pouze banka, NOZ již přesně nevymezuje výstavce a může jím tak být jakýkoliv subjekt s právní způsobilostí. Ostatně i důvodová zpráva k NOZ uvádí, že tato změna je hlavním důvodem pro změnu názvu tohoto institutu na finanční záruku. Stále se ale jedná o bankovní záruku, pokud je v daném případě výstavcem banka, zahraniční banka, úvěrní nebo spořitelní družstvo. NOZ také rozlišuje mezi právem na uplatnění práv ze záruky a právem na plnění z finanční záruky. Právo na plnění z finanční záruky může být nově postoupeno mnohem jednodušeji, než tomu bylo za účinnosti ObchZ. Dle § 318 ObchZ bylo možné postoupit právo na plnění ze záruky pouze spolu s postoupením zajištěné pohledávky věřitele. Právo na plnění z finanční záruky může nyní věřitel postoupit bez omezení (viz. § 2036 NOZ). Finanční záruka je součástí zajištění občanskoprávních vztahů a bez zvláštních požadavků na osobu výstavce má finanční záruka velmi blízko k ručení. NOZ vzhledem k častějšímu využití v praxi ale ručení upravuje podrobněji a ručitel je na rozdíl od výstavce přímo chráněn zákonem. Výstavce finanční záruky není implicitně chráněn zákonem a je zde kladen větší důraz na autonomii vůle. Výstavce musí tedy své zájmy chránit sám v záruční listině. Ustanovení o finanční záruce v NOZ jsou převážně dispozitivní a je preferováno konkrétní ujednání smluvních stran. Z tohoto důvodu se na finanční záruku nevztahuje subsidiárně právní úprava ručení, jako tomu bylo v ObchZ (viz. § 322 odst. 1).

49

3.4 Zajišťovací převod práva Tento zajišťovací institut prošel pravděpodobně nejvýraznějšími změnami v NOZ. Zajišťovací převod práva byl dříve upraven v § 553 - 554 ObčZ. Tato právní úprava ale byla velmi strohá a z toho důvodu byla předmětem značné kritiky odborníků. Důvodová zpráva k NOZ se značně vyjadřuje k zajišťovacímu převodu práva a mimo jiného uznává také kritiku nedostatečného výslovného upravení tohoto institutu v ObčZ. „Platný občanský zákoník upravil zajišťovací převod práva až v důsledku novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., do § 553 ObcZ bylo touto novelou převzato ze zákoníku mezinárodního obchodu pouze základní ustanovení § 287. Z toho plynou četné praktické problémy, na něž poukazuje řada odborných textů.“41 NOZ tedy hlavně rozšiřuje a upřesňuje právní úpravu zajišťovacího převodu práva. Na rozdíl od ObčZ, kde byla uvedena pouze možnost využití tohoto institutu k zajištění dluhu, NOZ upravuje mimo jiného zajišťovací převod práva k věci zapsané ve veřejném seznamu a případy, kdy hodnota převedeného práva převyšuje výši zajištěného dluhu (tzv. hyperocha). Rovněž se ze zákona předpokládá sjednaní zajišťovacího převod práva jako převodu s rozvazovací podmínkou, jak jsem již uvedl dříve je toto ustanovení dispozitivní a je tedy možné jej tedy sjednat i jako fiduciární převod. Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava je spíše zaměřená na rozšíření a zpřesnění tohoto institutu a tím umožnit je častější využití v praxi. Jedním z mála rozdílů oproti původnímu ObčZ je změna ohledně vyžadované formy smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Zatímco dříve byla vyžadována písemná forma smlouvy, NOZ připouští i ústní ujednání, pokud se nejedná o právo k věci zapsané ve veřejném seznamu, jako je například vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. ObčZ rozlišoval ve své právní úpravě mezi zajišťovacím převodem práva a zajištěním postoupením pohledávky. Stávající právní úprava se již zvlášť nezmiňuje o zajištění postoupením pohledávky, jelikož právo na plnění z pohledávky může být předmětem zajišťovacího převodu práva.

41

ELIÁŠ, Karel, a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012 ISBN 978-80-7208-922-2.

50

3.5 Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů prošla v minulosti hned několika proměnami. Nejčastěji docházelo k změnám v oblasti zajištěného dluhu, kdy před rokem 2007 bylo možné využít tento institut k zajištění jakéhokoliv dluhu. „Původní konstrukce tohoto zajišťovacího institutu byla univerzální, kdy bylo možné zajistit jakoukoliv pohledávku. Tento stav se však velmi negativně promítnul do sféry zaměstnavatelů, kdy jejich zaměstnanci si zajišťovali tímto institutem celou řádu svých půjček či spotřebitelských úvěrů. Zaměstnavatel však neměl žádný nástroj, jak by mohl situaci korigovat, neboť dohoda nevyžadovala jeho souhlas a musel zajišťovat její realizaci“42 Po roce 2007 bylo možné dohodou o srážkách ze mzdy a jiných příjmů zajistit podle § 551 ObčZ pouze pohledávky výživného a další pohledávky stanovené zákonem. Takovou pohledávkou byla například pohledávka zaměstnavatele za zaměstnancem dle dnes již zrušeného § 327 ZP. NOZ se vrací k univerzálnímu využití tohoto institutu a lze jím tedy opět zajistit jakýkoliv dluh. Aby ale nedošlo ke stejným problémům jako v minulosti, NOZ již vyžaduje souhlas zaměstnavatele s dohodou o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Zaměstnavatel stále nese náklady spojené s realizací této dohody, pokud ale bude takto uzavřeno více dohod, má zaměstnavatel právo požadovat náhradu těchto nákladů po zaměstnanci. Nová právní úprava obsažená v § 2045 odst. 1 NOZ také značně zjednodušuje výpočet maximální výše srážky z této dohody. Nyní může být dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů sjednána maximálně na polovinu dané mzdy nebo příjmu. Dle dřívější úpravy nesměla výše srážek překročit srážky z výkonu rozhodnutí dle § 287 OSŘ, který dále odkazoval na nařízení vlády o nezabavitelných částkách. Pro zaměstnavatele, který odpovídá za správnou realizaci dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, je tato změna jistě vítaná, jelikož výše nezabavitelné částky je velmi často měněna.

42


51

4 Výhody a nevýhody jednotlivých zajišťovacích institutů 4.1 Zástavní právo 4.1.1 Výhody zástavního práva Základní výhoda zástavního práva vyplývá již ze samotné podstaty tohoto zajišťovacího institutu. Věřitel je v případě, že dlužník nesplní řádně a včas svůj dluh, oprávněn uspokojit svou pohledávku zpeněžením zástavy způsobem stanoveným v zástavní smlouvě nebo způsobem popsaným v zákoně. Další výhodou tohoto institutu je fakt, že hodnota zástavy není úzce spjata s finanční situací dlužníka nebo jiného poskytovatele jistoty jako je tomu např. u ručení. Míra zajištění se tedy pravděpodobně výrazně nezmění během trvání zajištěného dluhu. Věřitel, který zajistil svou pohledávku zástavním právem, má rovněž zvýhodněné postavení v případě, že dlužník dluží současně několika věřitelům. Pokud daná zástava slouží k zajištění pohledávek různých věřitelů, je pořadí uspokojení těchto pohledávek závislé na době zřízení zástavního práva. Lze také důrazně doporučit zapsání zástavního práva do Rejstříku zástav nebo jiného veřejného seznamu, neboť se tak věřitel dostane do přednostní skupiny při uspokojování pohledávky ze zástavy. Věřitel může své postavení dále posílit tím, že zřídí v zástavní smlouvě zákaz dalšího zastavení zástavy. S ohledem na vyšší ochranu dobré víry obsažené v NOZ, nemá ale takový zákaz automaticky účinky vůči třetí osobě. Je nutné, aby tento zákaz byl zapsán v Rejstříku zástav nebo příslušném veřejném seznamu, což je dalším důvodem pro provedení výše uvedeného zápisu zástavního práva. Zástavní právo je poměrně flexibilní institut a i samotná zástava je v úpravě NOZ definována obecněji. Dlužník může zřídit zástavní právo nejen k nemovitostem nebo movitému majetku ale také k obchodnímu podílu, cenným papírům, pohledávkám a obecně k jakékoliv věci, se kterou lze obchodovat. Navíc není nutné, aby dlužník použil jako zástavu svůj majetek. Zákon umožňuje dlužníkovi zastavit i cizí věc k zajištění svého dluhu se souhlasem vlastníka. Dále je možné zřídit budoucí zástavní právo k věci, ke které dlužník teprve nabude vlastnické právo.

52

Pokud daná zástava ztratí během trvání zajištěného dluhu na hodnotě, má rovněž dlužník povinnost poskytnout další adekvátní jistotu věřiteli. V případě, že tuto povinnost dlužník nesplní, stane se nezajištěná část dluhu okamžitě splatnou. Další výhoda pro věřitele spočívá v možnosti užívání zástavy během trvání zajištěného dluhu. Je k tomu ale nutný souhlas zástavního dlužníka a užíváním nesmí věřitel snížit hodnotu zástavy, navíc v době, kdy je takto zástava svěřena věřiteli, odpovídá věřitel za škodu na zástavě.

4.1.2 Nevýhody zástavního práva Tradičně je jednou z nejzákladnějších nevýhod zástavního práva samotné zřízení, které může být časově náročné a v určitých případech s ním mohou být spojené další náklady na využití služeb advokátní kanceláře, notáře, poplatky za zápis do Rejstříku zástav nebo příslušných veřejných seznamů. Alespoň ohledně zástavní smlouvy NOZ ulehčuje věřiteli zřízení tohoto institutu, ačkoliv již není vyžadovaná písemná forma zástavní smlouvy v případě, že je zástavou movitá věc předaná do úschovy věřiteli. V mnoha jiných situacích je stále nutná písemná zástavní smlouva nebo notářský zápis. Zástavní právo plní skvěle zajišťovací funkci, ale při srovnání s jinými způsoby zajištění je realizace uhrazovací funkce obtížnější. Tento nedostatek zástavního práva je rovněž ošetřen v úpravě NOZ, který umožňuje, aby se věřitel při zřízení zástavního práva dohodl s dlužníkem na způsobu zpeněžení zástavy, pokud dlužník nesplní svůj dluh. Toto ujednání musí být ale obsaženo v písemné smlouvě, jinak by nebylo platné. Věřitel dále musí při realizaci daného způsobu zpeněžení zástavy postupovat tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu, čímž se zákon snaží chránit dlužníka. Věřitel ale může vždy využít svého práva zpeněžit zástavu pomocí veřejné dražby nebo soudním prodejem zástavy. Riziko pro věřitele může také představovat vyšší ochrana dobré víry nabyvatele, což by měl věřitel zvážit obzvláště, pokud bude jako zástava sloužit věc movitá, kterou si ponechá dlužník v držení. V případě, že daná movitá zástava není zapsána v Rejstříku zástav, by dlužník mohl danou věc dále zastavit nebo dokonce i prodat. Kupující, který takto nabyl v dobré víře vlastnické právo k zástavě je zákonem chráněn a zástavní právo by tak zaniklo. V neposlední řadě je také nutné podotknout výhody zajišťovacího převodu práva jako efektivnějšího způsobu zajištění ve srovnání se zástavním právem. Tento institut poskytuje věřiteli silnější postavení a ochrana dlužníka zde není tak výrazná.

53

4.2 Ručení 4.2.1 Výhody ručení Ručení je jeden ze základních způsobů zajištění dluhu a je v praxi často využíván hlavně v oblasti úvěrů poskytnutých bankou. Tento zajišťovací institut neprošel v NOZ významnými změnami a lze tedy předpokládat, že bude v praxi nadále hojně využíván k zajištění dluhů. Výhoda ručení oproti jiným zajišťovacím institutům spočívá v možnosti věřitele obrátit se na další subjekt, pokud dlužník ani poté co k tomu byl vyzván věřitelem, nesplnil svůj dluh. Ručitel pak musí dluh splnit včetně jeho příslušenství, pro věřitele je to výhodné, neboť jeho pohledávka bude v ideálním případě uhrazena v krátké době a věřitel rovněž nebude muset vynakládat další úsilí například na zpeněžení zástavy. Další výhodou ručení je jednoduchost jeho zřízení. Ke vzniku ručení je potřeba pouze ručitelské prohlášení, které musí mít ze zákona písemnou formu, a následná akceptace ručitelského prohlášení věřitelem. Náležitosti tohoto prohlášení již dříve specifikovala judikatura, která bude nejspíše nadále aplikovatelná.43 Dluh zajištěný ručením může být peněžitý, nepeněžitý, budoucí i podmíněný a dané ručení se může vztahovat pouze na část dluhu nebo i na konkrétní splátky, což činní tento způsob zajištění velmi flexibilním a umožňuje zúčastněných subjektům upravit konkrétní ručení podle jejich představ. Dlužník rovněž nemusí s ručitelským prohlášením souhlasit a teoreticky může věřitel sám vyhledat vhodného ručitele pro zajištění dluhu, v praxi je ale mnohem častější případ, kdy dlužník vyhledá ručitele ochotného se zaručit za splnění jeho dluhu.

4.2.2 Nevýhody ručení Míra zajištění, kterou ručení poskytuje věřiteli, je ale úzce spjata s osobou ručitele a jeho finanční situací. Věřitel musí vždy důkladně prověřit, zda ručitel bude skutečně schopen splnit své povinnosti dané ručitelských prohlášením. Na rozdíl od zástavního práva, kde lze předpokládat, že daná zástava nebude významně ztrácet na hodnotě během trvání zajištěného dluhu, ručitelova finanční situace nemusí být v průběhu času stejně stálá a věřitel by měl této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost. Za daný dluh se může zároveň zaručit více ručitelů, což značně snižuje riziko pro věřitele, nicméně v praxi bude velmi obtížné jak pro dlužníka i věřitele nalézt několik ručitelů, kteří budou ochotni se zaručit za splnění daného dluhu. 43

Rozsudek Nejvyššího sodu ČR ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006.

54

Pro věřitele může vyšší ochrana, kterou zákon poskytuje ručiteli, představovat nevýhodu a to hlavně srovnáme-li smluvní ručení s novou úpravou finanční záruky. Ručitel může vůči věřiteli uplatnit veškeré námitky, které proti němu může uplatnit dlužník, jako příklad lze uvést námitku promlčení, započtení nebo námitku neplatnosti zajištěného dluhu. Ručitel může rovněž odepřít plnění věřiteli, pokud ten svým jednáním způsobil, že dluh nemohl být splněn dlužníkem. Tato zvýšená ochrana slabší strany může věřiteli ztížit případné uspokojení pohledávky soudní cestou.

4.3 Finanční záruka 4.3.1 Výhody finanční záruky Finanční záruka po změnách v osobě výstavce, které přinesl NOZ, je v mnoha ohledech podobná ručení. Podobně jako ručení využití finanční záruky přináší výhodu pro věřitele hlavně tím, že získává možnost požadovat plnění po jiném subjektu než je dlužník. Na rozdíl od ručení, nemusí věřitel předem vyzvat dlužníka k plnění svého dluhu a může při splnění podmínek stanovených v záruční listině požadovat plnění přímo od výstavce. Finanční záruka je také velmi flexibilní institut a převážná část její právní úpravy je dispozitivní, což umožňuje dotčeným subjektům ji upravit na míru dle požadavků jednotlivých stran. Největší zkušenosti s tímto způsobem zajištění mají samozřejmě banky a bankovní záruka neprošla ve srovnání s dřívější právní úpravou žádnými významnými změnami. Zřízení bankovní záruky představuje pro banku značné riziko a to se promítá i do ceny tohoto bankovního produktu. Pro věřitele ale nákladnost bankovní záruky znamená nepřímou výhodu, jelikož dlužník bude po zaplacení těchto nákladů motivován ke splnění svého dluhu vůči věřiteli. Bankovní záruka se využívá hlavně v mezinárodním obchodě a banky je poskytují v souladu s podmínkami stanovených Mezinárodní obchodní komorou v Paříži. Pro věřitele představuje bankovní záruka jeden z nejjistějších způsobů zajištění pohledávky vzhledem k tomu, že banky jsou profesionální a ekonomicky stabilní subjekty a je tedy nepravděpodobné, že by svému závazku nedostály. V případě, že dlužník nesplní svůj dluh, věřitel nebude nucen složitým způsobem se domáhat svého práva po zahraničním subjektu, pouze uplatní své právo na obdržení plnění od banky, která vystavila bankovní záruku, což může učinit i prostřednictví své vlastní banky.

55

Hlavní výhodou zřízení bankovní záruky pro dlužníka spočívá ve zvýšení jeho důvěryhodnosti v očích věřitele. Rovněž zajištění dluhu bankovní zárukou může představovat výhodu nad nabídkami konkurence, což zvýší šance daného subjektu na trhu.

4.3.2 Nevýhody finanční záruky Finanční záruka sebou přináší také mnohé nevýhody, které se projevují hlavně v případě, kdy výstavcem není banka nebo jiný profesionální subjekt. Jak jsem již uvedl dříve, právní úprava finanční záruky je převážně dispozitivní a je na daných subjektech, aby si upravily finanční záruku podle svých představ. Lze tedy při sepisování záruční listiny důrazně doporučit využití poradenských služeb různých advokátních kanceláří nebo banky. Všechny zúčastněné strany musí dbát na to, aby konkrétní znění záruční listiny bylo v souladu s jejich zájmy. Obzvláště výstavce musí věnovat zvýšenou pozornost podmínkám na základě, kterých bude mít povinnost poskytnout plnění věřiteli. Výstavci finanční záruky neposkytuje zákon stejnou míru právní ochrany jako je tomu v případě ručitele. Výstavce ale může své postavení posílit konkrétním ujednáním v záruční listině. Je tedy možné sjednat například povinnost věřitele vyzvat k plnění dluhu nejdříve dlužníka, uvést konkrétní námitky, které může výstavce vůči věřiteli uplatnit nebo sjednat právo výstavce přezkoumat předmětný právní vztah.44 V záruční listině je rovněž vhodné upravit způsoby zániku finanční záruky, jelikož NOZ upravuje zánik finanční záruky pouze vlivem uplynutí doby, na kterou byla sjednána. Lze ale v záruční listině ujednat zánik finanční záruky spolu se zánikem zajištěného dluhu.

4.4 Zajišťovací převod práva 4.4.1 Výhody zajišťovacího převodu práva Hlavní výhodou zajišťovacího převodu práva je efektivní zajištění, které poskytuje věřiteli a věřitel má ve srovnání s jinými zajišťovacími instituty velmi silné postavení. Vzhledem k tomu, že zajišťovací převod práva je propadný způsob zajištění, je dlužník značně motivován ke splnění svého závazku a to bez prodlení. V případě, že dlužník nesplní svůj dluh řádně a včas, stává se převod práva nepodmíněným a věřitel pak může svou pohledávku uspokojit zpeněžením daného práva (nejčastěji tedy prodejem dané věci). To představuje další výhodu pro věřitele obzvláště oproti zástavnímu

44


56

právu, jelikož je věřitel vlastníkem a není tedy nijak omezen ve způsobu, jakým může zpeněžit dané právo. Dlužník má v této situaci povinnost předat vše potřebné pro výkon daného práva. Věřitel by v praxi mohl požadovat předání těchto dokumentů ještě před splatností daného dluhu, to ale může představovat značné riziko pro dlužníka. Většina výhod zajišťovacího převodu práva spočívá na straně věřitele, kterému umožňuje velmi efektivně uspokojit svou pohledávku z výtěžku zpeněžení převedeného práva, dlužník je také motivován splnit svůj závazek, aby o své právo trvale nepřišel.

4.4.2 Nevýhody zajišťovacího převodu práva Nevýhody tohoto zajišťovacího převodu práva se projevují hlavně na straně dlužníka, který je ve srovnání s ostatními zajišťovacími instituty ve značně slabším postavení. Dlužník ale může své postavení zlepšit a ve smlouvě může například sjednat dodatečnou lhůtu pro splnění dluhu. Takové ujednání je obzvláště důležité sjednat v případě, že zajišťovací převod práva je sjednán s třetí osobou. Zásadním rozdílem zajišťovacího převodu práva a zástavního práva je skutečnost, že při převodu například vlastnického práva k věci se věřitel stává vlastníkem věci po dobu trvání zajištěného dluhu. To může být pro dlužníka značně rizikové obzvláště, pokud se jedná o movitou věc, která není zapsaná ve veřejném seznamu. Pokud by věřitel prodal tuto věc, jednalo by se o platné právní jednání a to i přesto, že věřitel nesmí danou věc zcizit nebo zatížit. Kupující by v tomto případě nabyl právo v dobré víře a tato jeho dobrá víra je chráněna § 1107 NOZ. Dlužník by se pak samozřejmě mohl domáhat náhrady škody po věřiteli. V praxi je tedy pro dlužníka vhodné, aby dle smlouvy měl danou věc v opatrovnictví nebo si minimálně ponechal dokumenty potřebné k plné dispozici s danou věcí. Potenciální nevýhodou pro věřitele při využití zajišťovacího převodu práva může být nejistota ohledně postupu soudů v případných sporech, judikatura k předchozí právní úpravě měla tendenci chránit dlužníka a podobnost tohoto institutu s propadnou zástavou představuje další riziko pro věřitele.45

45

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006

57

4.5 Dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů 4.5.1 Výhody dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů Základní výhoda dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů spočívá v jednoduchosti jejího zřízení. Zatímco ostatní zajišťovací instituty mohou za určitých okolností vyžadovat smlouvu formou notářského zápisu nebo zápis do veřejného seznamu, které sebou přináší další finanční náklady a zdržení, dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů nemá zákonem předepsanou formu a postačí, když bude obsahovat smluvní strany, zajištěný dluh a výši srážek. Po předložení dohody zaměstnavateli a získání jeho souhlasu, vzniká věřiteli právo na výplatu dohodnutých srážek. Další výhodou tohoto institutu je přenesení odpovědnosti za realizaci srážek z této dohody z dlužníka na jeho zaměstnavatele. Věřiteli tak omezuje riziko, že dlužník nebude svůj dluh řádně a včas splácet. Pro dlužníka je to také výhodné, neboť náklady spojené s prováděním srážek, ačkoliv budou ve valné většině případů v minimální výši, přechází rovněž na zaměstnavatele. Pokud má ale dlužník takto sjednáno více dohod o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, musí pak náklady spojené s jejich realizací hradit sám. NOZ dále ulehčuje zaměstnavateli provádění srážek z této dohody. Zatímco dle dřívější právní úpravy musel zaměstnavatel brát ohled na ustanovení OSŘ a nařízení vlády o nezabavitelných částkách, NOZ stanovuje jako maximální výši srážek polovinu mzdy nebo jiného příjmu.

4.5.2 Nevýhody dohody o srážkách ze mzdy a jiných příjmů Prvotní nevýhodou tohoto institutu pro věřitele je nutnost souhlasu zaměstnavatele dlužníka s touto dohodou. Bez tohoto souhlasu nenastanou účinky dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Není tedy od věci, aby věřitel předběžně zkontaktoval zaměstnavatele dlužníka a ujistil se, že s dohodou bude souhlasit. Problém může nastat také v případě, že dlužník během trvání dluhu změní zaměstnavatele, pak je potřeba, aby jeho nový zaměstnavatel vyslovil souhlas s dříve uzavřenou dohodou. Souhlas zaměstnavatele není nutný pouze, pokud je zaměstnavatel současně věřitelem, který sjednal s dlužníkem dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Vzhledem k předchozí právní úpravě a obecně k povaze tohoto zajišťovacího institutu je pravděpodobné, že takové případy se v praxi budou objevovat často. Další nevýhodou je pořadí srážek z dohody o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů v případě, že dlužníkovi jsou ze mzdy strhávány srážky na základě výkonu rozhodnutí. Tyto srážky 58

budou strhávány přednostně a mohou mít také vliv na výši srážek z dohody. Pokud tedy jsou dlužníkovi ze mzdy takto prováděny srážky, lze pak na základě dohody strhnout maximálně zbývající částku do poloviny mzdy. Výše srážky může být posléze nižší, než jaká byla původně stanovena v dohodě o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů.

59

Závěr Způsoby zajištění dluhu popsané v předešlých kapitolách, mají velký význam pro celou řadu subjektů, které budou někdy vystupovat v postavení věřitele, dlužníka či poskytovatele jistoty. Hlavním účelem zajišťovacích institutů je zlepšit postavení věřitele poskytnutím náhradní možnosti uspokojení jeho pohledávky. Věřitel ostatně jako každý subjekt by měl k ochraně svých zájmů využít veškerých prostředků, které mu zákon umožňuje za tímto účelem zřídit. Pokud věřitel takto nevyužije plně svých práv na zřízení zajištění, musí si být vědom toho, že bez ohledu na to kdo zavinil nesplnění smluvních povinností jiných subjektů, bude chyba do určité míry i na jeho straně. Rovněž musí věřitel při zajištění dluhu brát ohled i na změny provedené v jiných oblastech, zejména na vyšší ochranu dobré víry nabyvatele v NOZ a její možný vliv na zajištění jeho pohledávky. Ve své práci vycházím převážně z právní úpravy NOZ. Tento právní předpis je v prostředí českého práva bezprecedentní svým rozsahem a i dalšími aspekty. Jeden z jeho hlavních přínosů je především odstranění dvojkolejnosti občanského a obchodního práva. Odstranění dvojího právního režimu občanského a obchodního práva značně usnadní zřízení zajišťovacích a utvrzovacích institutů, jelikož zde už nebude nebezpečí využití ustanovení z nesprávného kodexu práva pro daný právní vztah. Právní úprava zajištění a utvrzení dluhu v NOZ vychází na mnoha místech z ustanovení ObčZ a ObchZ a sjednocuje jejich právní úpravu v jediném kodexu práva. NOZ navíc klade vyšší důraz na individuální ujednání účastníků právního vztahu, čímž se snaží ošetřit nedostatky, kterými zajišťovací instituty trpěly v minulosti. Názorným příkladem je možnost ujednání způsobu zpeněžení zástavy v zástavní smlouvě. Nová právní úprava se také snaží upřesnit některé způsoby zajištění zejména tedy zajišťovací převod práva a dohodu o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů, které dříve byly v praxi využívány pouze minimálně. Finanční záruka představuje velice zajímavý a do určité míry nový způsob zajištění dluhu. Jedná se o de facto nový typ ručení, který je ale flexibilnější než smluvní ručení a věřiteli tak umožňuje efektivnější zajištění jeho pohledávky. Bude jistě velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se finanční záruka projeví v praxi. Oblast zajištění a utvrzení dluhu bude v budoucnu bezpochyby procházet dalšími většími či menšími změnami, dle mého názoru jsou ale změny obsažené v NOZ převážně pozitivní a to pro věřitele i ostatní subjekty. 60

Použitá literatura Knižní zdroje: BEZOUŠKA, P., PIECHOWICZOVÁ, L. Nový občanský zákoník – nejdůležitější změny. Praha: ANAG. 2013, ISBN 978-80-7263-819-2. ELIÁŠ, K., a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, a. s., 2012. ISBN 978-80-7208-922-2. FALDYNA, F., HUŠEK, J. a POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vydání, Praha: ASPI, a. s., 2007. ISBN 978-80-7357-154-2. HURDÍK, J., a kol., Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. 2. vydání, Plzeň: Aleš Čeněk, 2014. ISBN 978-80-7380-495-4. ŠTENGLOVÁ, I., Přehled judikatury ve věcech zajištění závazků. Praha: ASPI, a. s., 2007. ISBN 978-80-7357-245-7. TINTĚRA, T. Smluvní pokuta v teorii a praxi. Praha: Leges, 2012. ISBN 978-80-87576-27-4. TINTĚRA, T. Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku. Praha: Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-75-5. VYMAZAL, L. Zástavní právo. Praha: Linde, 2012. ISBN 978-80-7201-894-9. Soudní rozhodnutí: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1362/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3455/2009 61

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006 Rozsudek Nejvyššího sodu ČR ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 350/2006.

Právní předpisy Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Internetové zdroje Epravo.cz: - Závdavek – Návrat již dlouho známého institutu, zpracoval Mgr. Václav Kment 16. 5. 2014 [online] Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/zavdavek-navrat-jizdlouho-znameho-institutu-94262.html

Použité zkratky NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ZOK

Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích

ObčZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OSŘ

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ZP

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

EŘ

Zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů

DŘ

Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů

62

Zajišťovací instituty v občanskoprávních vztazích, jejich výhody a nevýhody

Recommend Documents