ZAJÍMAVOSTI A KRÁSY ČÍNY

Z A J Í M A V O S T I

A

K R Á S Y

Č Í N Y

P O D Z I M

2 0 1 5

Obsah



cestování

povídka

Radostná návštěva ve Šťastné prefektuře 4

Pa Ťin: Tahač rikši





tradice

umění

Hudební nástroje

10



Vývoj buddhistického sochařství

Editorial 24

Nastává podzim a k  němu neodmyslitelně patří tradiční Svátek středu podzimu. V Číně je po Svátcích jara, neboli po čínském Novém roce, druhým největším svátkem. Svátek se údajně vztahuje k staročínskému zvyku uctívání Měsíce. Čínští císaři prováděli na jaře obětní rituály určené Slunci, na podzim zase uctívali Měsíc.

v úplňku a bývá mimořádně velký a jasný. Kruh symbolizuje jednotu. Když je měsíc „úplný“, měla by se sejít v úplnosti i celá rodina. Číňané ze všech koutů Číny chtějí být o těchto svátcích doma u svých nejbližších. Ti, kteří se nemohou vrátit domů, se večer dívají na Měsíc a myslí na své blízké. Proto bývá Svátek středu podzimu nazýván i jako Svátek setkání.

26

Podle čínského lunárního kalendáře připadá 15. den 8. měsíce právě na střed podzimu, odtud pochází i název svátku. Tento den, nebo spíše noc, je Měsíc

Při slavnostním setkání rodiny se pojídají kulaté „měsíční koláčky“, které symbolizují rodinný kruh. V různých částech Číny se pečou měsíční koláčky různých chutí



se sladkou nebo slanou náplní. Prodávají se v rozmanitých krásně zdobených krabičkách a obalech, staly se nepostradatelným darem při návštěvách příbuzných a přátel. Pokud se dostanete do Číny právě v období kolem tohoto svátku, vřele doporučuji koláčky ochutnat. Tady vám přinášíme podzimní „ochutnávku“ Číny alespoň prostřednictvím časopisu DUHA.

cestování

Velká čínská zeď: Princeznin průsmyk

Zuzana Franklinová

40

redaktorka časopisu DUHA

cestování

Mé město, má hlídka

společnost

32



společnost

Volný čas v Biblioriu

zdraví

Podzim v tradiční čínské medicíně

16

cestování

Ťiou-čaj-kou: Klenoty přírody

zdraví

18

Šest přínosů burských oříšků

30

34

čínská kuchyně

Čínsky snadno a rychle: Pozdravy

Zajímavosti a krásy Číny, čtvrtletník, 4. ročník Registrován v evidenci periodického tisku pod evidenčním číslem: MK ČR E 21261

Datum vydání: 7. 3. 2016 ISSN: 2336-1905 Náklad 5 000 ks

Vydává: M-Phoenix, s.r.o. Turnovského 497/2, 100 00 Praha 10 IČ: 24186236, DIČ: CZ24186236

Grafická úprava: Aparat. www.aparat-studio.com

48

povídka

36

Sladkokyselý okoun a la veverka 38

46



tradice



Časopis DUHA

jazyk



Svatební obyčeje a čaj



Obliba zdravotnického průmyslu roste

Oj směrem na jih a stopy k severu

50

Výroba: M-Phoenix, s.r.o. ve spolupráci s CRI (http://asiednes.cz)

Kontakt pro zájemce o reklamu: [email protected] Bezplatné zasílání časopisů na: [email protected]

Foto: archiv CRI, archiv M-Phoenix, s.r.o. Tisk: Triangl, a.s.

Starší čísla najdete ke stažení na stránce www.mphoenix.eu

Radostná návštěva ve Šťastné prefektuře

Si-čou

V této oblasti žije šestadvacet různých národnostních menšin. Nedaleko jezera Er-chaj sevřeného pohořím Cchang-šan je exotická a fascinující krajina okořeněná pestrou kulturní tradicí, která přináší návštěvníkům nečekané zážitky.

Ve městě na jih od řeky Jang-c’-ťiang žiji už přes třicet let. Obdivné ódy na krásu malebných městeček a klasických čínských zahrad jsem slyšel nesčetněkrát. Turisté nadšeni těmito místy hovoří o ráji na zemi. Jejich okouzlení jsem pochopil při své návštěvě oblasti Ta-li v srdci provincie Jün-nan. Uvědomil jsem si, že na zemi je možná víc rajských míst.

4

5

Xizhou

K

dyž jsem vyšel z letiště v Ta-li, zalila mě měkká zář slunce a nade mnou se rozestřelo křišťálově modré nebe. Ulevilo se mi, že jsem daleko od Šanghaje plné smogu. Rozhodli jsme se vyhnout se davům, prodavačům a prochozeným stezkám starého města v Ta-li pyšnícího se svými “historickými budovami”, na kterých jsou jasně patrné nedávné úpravy. Místo toho jsme se vydali do malých starobylých městeček rozesetých v pokojné krajině. Teprve ty jsou skutečné, plné roztodivných a veskrze netknutých mnohasetletých hospodářství a staveb. Shon okolního světa sem nedoléhá. Místní jídlo uvařené z přírodních surovin, dostupných jenom v tomto kraji, je vynikající. Městečka a vesnice připomínají perly rozsypané kolem Ta-li. Staly se magnetem přitahujícím nezávislé cestovatele, kteří chtějí zažít něco jiného a neotřelého. Jedno z malých měst, která ještě nebyla poznamenaná turistickým ruchem a komercí, je Si-čou, doslova „Šťastná prefektura“. Ti, kteří by rádi porozuměli oblasti kolem Ta-li a kultuře národnostní menšiny Paj, by toto zachovalé městečko neměli minout. Leží kousek na západ od jezera Er-chaj, asi dvacet kilometrů od starého města Ta-li. Když jsme jej poprvé projížděli taxíkem, byl jsem trochu zklamaný z nepořádných ulic a odpadků poházených po celém tržišti. Svého zklamání jsem se zbavil, až když jsme přijeli do designového hotelu tak

zajímavého, že jsme se rozhodli zůstat a prozkoumat to zde. Cestu po městečku jsme si nechali na další den. Typický dvorec národnostní menšiny Paj, postavený v období Čínské republiky (1912 – 1949), byl přestavený na Sky Valley Heritage Butique Hotel, ve kterém moderní design ladí s historií. Šanghajský majitel si zamiloval toto poklidné městečko a pozval italského architekta, aby rezidenci předělal a zařídil ji tak, aby byla pohodlná, a zároveň si uchovala původní strukturu s některými dekorativními prvky. Seděli jsme na dvoře pokrytém sto let starými kočičími hlavami a popíjeli místní čaj, zatímco jsme se kochali starými cihlami, dlaždicemi, dřevěnými okny s rytinami a propracovanými reliéfy. O to víc jsme se těšili na zítřejší výlet do městečka. Den se v  Jün-nanu zdá mnohem delší. Když mě probudilo slunce vkrádající se skrze záclonu do mého pokoje, překvapilo mě, jak je ještě časně. Drželi jsme se doporučení internetového průvodce a v kočáře taženém koněm jsme se vydali na naši jednodenní výpravu. Jednoduché kočáry a drožky patří mezi běžné dopravní prostředky a návštěvník i dnes uvidí pajské ženy v tradičních úborech, jak volají na kočí, aby je svezli do polí nebo zpátky domů. Zastavují drožky tak, jako my stavíme taxíky. Pro pohodlí rostoucího počtu cestovatelů někteří důvtipní majitelé hostelů a hostinců vylepšili své povozy na příjemné a důmyslné kočáry

Tip Ochutnejte sičouské pa-pa, kterým se také říká pcho-su pa-pa, opečené placky z pšeničné mouky. Ploché kulaté placky mají dva druhy náplní: 6

chutnou verzi mletého vepřového a jarní cibule, nebo sladkou pastu touša z fazolí adzuki.

Kočáry zastavují u otevřených dvorů starých obytných komplexů. Vesničani v nich prodávají působivé rukodělné výrobky. Jejich výtvory jsou podmanivé a exotické, s barevnými vzory a rozmanitými výšivkami. Nezapomeňte smlouvat, přijatelná sleva je 20 – 30 %. 7

Počasí se v průběhu roku v Ta-li moc neliší, většinou je slunečno. Počasí se v průběhu roku v Ta-li moc neliší, po celý rok přetrvávají mírné teploty mírná pohybující se od 12 do 20 stupňů Celsia. V létě se ručička teploměru vyšplhá až na 25 stupňů.

s barevnými ozdobami. Projížďka po okolí dopravním prostředkem z dob minulých se spojuje s prohlídkou památek. Měli jsme štěstí, že jsme narazili na pana Tunga, zkušeného hoteliéra, ze kterého se vyklubal dobrý průvodce. Podělil se s námi o své bohaté znalosti místní historie, zajímavých příběhů o městečku a historických sídlech, která jsme navštívili. Kočár pana Tunga nás nejprve zavezl ke skupině obytných budov národnostní menšiny Paj, v historii čínské architektury jedinečných. Nezapomenutelnými je dělá jejich jednoduchý elegantní styl a funkčnost. Místní obyvatelé, kteří v těchto tradičních domech stále žijí, nás díky doprovodu váženého pana Tunga vřele přivítali. Seznámili nás s celou škálou místních architektonických stylů pro obytná stavení. 8

Ve stylu „san fang i čao-pi“ jsou tři domy postaveny do tvaru U a čtvrtou stranu uzavírá stěna. Stěna, která dům uzavírá, je znakem znalostí a statusu a je privilegiem bohatých obchodníků a slavných intelektuálů. V  dalším stylu „s‘ che wu tchien-ťin“ zase čtyři domy uzavírají prostor tvořený z pěti dvorků. Mnoho budov, které jsme navštívili, bylo poněkud zchátralých, stále jsme ale dokázali ocenit krásu a smysl pro jemnost na působivých sochách a malbách na stěnách i na dřevěných sloupech podpírajících chodby. Většina historických budov v obytné čtvrti patří čtyřem rodinám – Jang, Jin, Jen a Tung. Zajímavé je, že ne každá rodina si smí postavit dům v libovolném stylu. Příslušníkem jedné z těchto rodin je i pan Tung, stejně jako většina

známých osobností města. Péči o své domy věnují velkou pozornost, jak nám pověděl pan Tung, který je na svůj rod velmi hrdý.

vytváří dech beroucí obrazy. Návštěvníci pořádají pikniky na loukách okolo majestátních hor Cchang-šan, odrážejících se v lesklé hladině jezera Er-chaj.

Ostatně řemeslníci ze Si-čou prosluli napříč historií svými truhlářskými, ryteckými, zednickými, sochařskými a malířskými schopnostmi. Cestovali do Vietnamu a Myanmaru a křížem krážem prošli jihovýchodní Asií, kde stavěli a dekorovali domy.

Pro zpáteční cestu vybral pečlivý pan Tung jinou trasu. Pozorovali jsme každodenní život lopotících se vesničanů a dokonce jsme se stali svědky i jedné slavnostní události, svatební hostiny.

Opustili jsme historický komplex a kočár pana Tunga nás vezl po drkotavé venkovské cestě mezi poli až do parku Chaj-še. Chaj-še doslova znamená mořský jazyk. Tvar parku opravdu připomíná dlouhý jazyk, který dosahuje k jezeru Er-chaj. Téměř nepoznamenaný lidskou rukou je vpravdě přírodní rezervací. Stromy občas vyrůstají z vody a odrazy na křišťálově modré vodě

Návštěva staré obytné čtvrti je zdarma. Pokud si chcete vychutnat architekturu stylu Pajů, můžete se vydat do rezidence rodu Jen na ulici S‘-fang v centru Si-čou. Byla postavena ve 20. letech 20. století, rozkládá se na 3 000 metrech čtverečních a je považovaná za typickou domácnost velké rodiny. Dnes je v jejich prostorách umístěno muzeum. Rozsáhlá rezidence je jako pokladnice architektonických prvků etnika

Paj. Celý komplex je rozdělen do čtyř důmyslně propojených částí. Hlavní dům s oddělující stěnou a dvěma křídly slouží jako obývací pokoj a komnata pro významné hosty. Podle pajské tradice dělící stěna má stát čelem na východ, vstříc vycházejícímu slunci s paprsky pronikajícími do vnitřních pokojů. Druhá i třetí část je sevřena čtyřmi domy se čtyřmi malými pokoji. Ty představují tradiční styl „s‘ che wu tchien-ťing“ a slouží jako ložnice rodiny, pokoje pro hosty a další příslušenství. V poslední části stojí moderní budova západního ražení s pěknou zahradou. Po odchodu z rezidence rodu Jen se octnete na malém náměstíčku S‘-fang ťie. Podobná náměstíčka jsou v malých městech v  Jün-nanu běžná. Obvykle se nachází ve středu města, koncentrují obchody s jídlem a potravinami.

Historie Si-čou Si-čou, obklopené rýžovými políčky a poseté zachovalými pajskými tradičními domy, bývalo legendárním městem království Nan-čao (738 – 937 n.l.). Bylo považováno za klíčovou vojenskou pevnost království a středisko obchodu i buddhismu. Město ležící na jižní hedvábné stezce prosperovalo za dynastie Ming (1368 – 1644). Místní čaj a výrobky z  mramoru se prodávaly po celé Asii. Na konci dynastie Čching v roce 1911 některé bohaté rodiny posílaly své děti studovat do zahraničí. Mnoho z nich se později stalo bohatými obchodníky a stavěli si ve městě velkolepé rezidence. Během války proti japonské agresi (1937 – 1945) se Si-čou stalo útočištěm čínských intelektuálů. Žily v něm i dvě prominentní osobnosti čínské kultury, spisovatel Lao Še a malíř Sü Pej-chung. 9

Hudební nástroje

Ve starověké Číně patřila zvonkohra Pien-čung mezi důležité bicí hudební nástroje. Je sestavena ze zvonů různých velikostí a tónů, které visí na dřevěné podpěře ve skupinách. Zvonkohry z různých období se vyráběly v rozmanitých tvarech s krásnými vzory na zvonech. 10

11

Foukací nástroje Siao Předchůdcem tohoto starobylého hudebního nástroje byl syrinx, v  čínštině po-jmenovaný jako siao. Lidé zjistili, že jedna píšťala ze syrinxu může také vydávat zvuk různých výšek, když se na ní udělají otvory s ne-stejnými mezerami. Tak se siao s řadou píšťal změnilo v  tung-siao, tedy jednu trubku s několika otvory. „Tung“ česky znamená otvor. Současné siao se objevilo už za dynastie Chan (201 před n.l. – 220 n.l.). Tehdy se nazývalo čchiang-ti. Na začátku jej používali příslušníci národnosti Čchiang, osídleni v provinciích S‘-čchuan a Kan-su. V prvním století našeho letopočtu se rozšířilo do povodí Žluté řeky a potom postupnou evolucí získalo nynější tvar. Jeho stavba je jednoduchá, tvarem připomíná ti-c‘, tedy běžnou píšťalu, jen je delší. Vyrábí se z bambusu. Jeho začátek je uzavřen bambusovým spojem, na jehož okraji je otvor, tedy nátrubek. Na přední straně jeho těla je 5 otvorů, na zádní straně je nahoře jeden otvor a dole 3 až 4 výfukové a pomocné otvory, které nalaďují zvuk, okrašlují jeho zabarvení a dodávají mu na zvučnosti. Siao zní mírně a vytříbeně, v nízké oktávě vydává temný zvuk, který je svérázný při slabé hře. Ve střední oktávě zní velice melodicky a krásně. Hrací technika se v  podstatě neliší od hry na píšťalu, avšak siao není tak obratné, není tedy vhodné pro rychlé a hlučné melodie, nýbrž spíše pro pomalé, jemné, klidné a melodické skladby. Z tohoto důvodu se často používá k líčení krás přírody a vnitřní nálady člověka. Siao působí jako sólový i sborový hudební nástroj a doprovodní nástroj některých tradičních místních oper. Dělí se na několik druhů, nejběžnější z nich je již zmíněné tung-siao z fialového bambusu, jü-pchingské siao a devíti článkové siao. Jedna z velice známých melodií, „Divoké husy přistávají na písečné mělčině“ 《平沙落雁》, která se hraje na tung-siao z fialového bambusu, popisuje scenérii, v níž divoké husy před přistáním krouží ve vzduchu a pozorují krajinu kolem sebe Známá skladba:

平沙落雁

Divoké husy přistávají na písečné mělčině

Sün Sün patří k nejstarobylejším čínským hudebním nástrojům, jeho historie sahá až do období před 7 000 lety. Říká se, že se vyvinul z loveckého nástroje, který se nazýval š´-liu-sing, česky „kamenný meteor“. Ve starověku lidé často lovili ptáky nebo zvířata tak, že kamennou nebo hliněnou kouli uvázali na provaz a vrhali ji na kořist. Někdy byla koule dutá a při pohybu vydávala zvuk. Lovce to inspirovalo k tomu, že do něj zkoušeli foukat a myslivecké nářadí se takto pomalu změnilo v hudební nástroj sün. Ze začátku se vyráběl většinou z kamene nebo kosti, později se již pálil z hlíny. Mohli jste se setkat s různými tvary, např. s plochým, kulatým, elipsovitým sünem. Vyráběl se i ve tvaru ryby či hrušky. Nejběžnější sün připomínal hrušku. Otvor na foukání se nachází v  horní části nástroje, jeho dno je ploché a na těle jsou vyvrtané ozvučné otvory.

nedostatky sünu, který nedokázal zahrát vysoký tón. Ve staré Číně hrál sün hlavně hudbu královského dvora. V orchestru královského dvora se objevovaly dva druhy tohoto nástroje, sung-sün a ja-sün. První byl menší, vypa dal jako vejce a byl zvučnější. Ja-sün byl větší, jeho zvuk zněl mohutně a temně a často hrál spolu s dechovým trubkovým hudebním nástrojem čch´. V jedné básni z nejstarší čínské sbírky „Š´-ťing“ se popisuje duet, ve kterém starší bratr hraje na sün a mladší bratr na čch‘, což naznačuje mírné a blízké příbuzenství. Známá skladba:

楚歌

Píseň z království Čchu

ních nástrojů starších 2 400 let. Jsou to nejstarší objevené šengy v Číně. Jejich vznik sahá až do doby před 3 000 lety. Na začátku se podobal sy-rinxu, neměl jazýček ani bázi a byl tvořený tak, že se provázkem nebo dřevěným rámečkem spojily bambusy s nestejným zvukem. Poté lidé postupně přidali bambusový jazýček a podstavec připravený z pchao-kua, druhu lahvových tykví, čímž se šeng začal odlišovat od syrinxu. Hubička šengu se vyráběla ze dřeva. Na podstavec z tykví se postavilo přes 10 bambusových trubek různé délky, které dohromady připomínali koňskou nohu. Po dynastii Tchang se začal používat dřevěný podstavec a později byl nahrazen za měděný. Také bambusový jazýček se vyráběl z mědi.

Šeng U tohoto hudebního nástroje se jako u prvního na světě použil jazýček a sehrál určitou úlohu i při vývoji evropských hudebních nástrojů. V roce 1978 bylo v hrobě Ceng Chou-jiho v okresu Suej v provincii Chu-pej vykopáno několik Pchao-šengů, hudebINREZCE 20153001

Nejstarší sün měl jenom jeden ozvučný otvor, později se jejich počet postupně zvyšoval a ke konci třetího století našeho letopočtu se objevil süns šesti ozvučnými otvory. Profesor Čínského hudebního institutu, pan Cchao Čeng, začal na konci 30. let 20. století vyrábět sün ve starobylé podobě. Později profesor Čchen Čung z Tchienťinského hudebního institutu vytvořil na základě starověkého sünu ve tvaru hrušky s 6 otvory nový keramický sün s 9 ozvučnými otvory. Původní tvar nástroje a zabarvení zvuku se zachovalo, ale zvětšila se jeho zvučnost a rozšířilo se rozpětí zvuku. Dokáže zahrát celou stupnici i půltóny, takže může modulovat. Navozuje atmosféru starověku, vydává tóny hrubé, temné a smutné a tím i svérázné. Kromě toho se u sünu s 9 otvory změnilo původní nepravidelné řazení ozvučných otvorů, které neodpovídalo hracím zvyklostem soudobých interpretů, takže hraní na nástroj je pohodlnější než dřív a sün se už může používat jako sólový, sborový nebo doprovodní hudební nástroj. Zrod keramického sünu s 9 ozvučnými otvory je znamením obrození starověkého sünu. Nedlouho poté, co se vyvinul sün s 9 otvory, člen Pěveckého a tanečního souboru provincie Che-pej, pan Čao Liang-šan, vylepšil nový sün tak, že jej vyřezal z černého dřeva s 10 ozvučnými otvory. Tím překonal

12

DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

13

V  průběhu staletí vznikaly v  rozdílných oblastech šengy různých typů. Po roce 1949 je čínští výrobci a hudebníci neustále vylepšovali a postupně vyvinuli nové druhy, jako např. šeng se zesilovaným zvukem nebo šeng s klávesami. Novátorství překonalo nedostatky původního nástroje, který měl úzké rozpětí zvuku, nebylo možné modulovat jeho zvuk a při rychlém hraní nebyl dostatečně obratný. Zabarvení zvuku dnešního šengu je jasné a příjemné, jeho vysoký tón je osvěžující, střední tón je jemný a plný, hluboký tón je hutný, temný a zvučný. Z tradičních čínských dechových hudebních nástrojů dokáže hrát harmonii jedině šeng. Při sborové hře může zlepšovat zabarvení orchestru a obohacovat jeho zvuk. Ve velkém národním orchestru dechových a smyčcových hudebních nástrojů se někdy používají tři druhy šengů s vysokým respektive středním a nízkým tónem.

natažené na dřevěném podstavci. Zabarvení jeho zvuku je osvěžující a jasné. Má bohatou vyjadřující schop-nost a působí jako sólový i sborový hudební nástroj. Zároveň se také používal jako doprovodní hudební nástroj při vypravěčském vystoupení nebo tradiční opeře. Je vhodný pro hraní melodií s rychlým rytmem, vyjadřujících lehkou a veselou náladu. Zaujímá důležité místo v lidovém a národním orchestru. Vyrábí se hlavně ze dřeva. Jeho tělo, rezonátor, vypadá jako motýl, proto se někdy nazývá chu-tie-čchin, „motýlový čchin“. Při hře jej účinkující pokládá na stojan, drží v levé i pravé ruce bambusová kladívka s pružnými držadly a bije na struny.

Známá skladba:

Jang-čchin se používá v Číně přes 400 let. V průběhu staletí vyvinuli čínští výrobci nemálo nových variant, např. pien-jinjang-čchin, který může měnit tón, čuan-tiao-jang-čchin, který může modulovat, čeng-jang-čchin a elektronický jang-čchin.

凤凰展翅

Známá skladba:

Fénix roztahuje křídla

Malý gong, jehož průměr dosahuje 21 až 22,5 cm, se dělí na tři druhy: gong vysokého, středně vysokého a nízkého tónu. Běžně se používá při hudebním doprovodu tradičních oper, jako např. Pekingská opera, opera Pching-ťü, chenanská a hepejská opera Pang-c´, chunanská opera Chua-ku a další, jakož i při doprovodu vypravěčského vystoupení a činohry, v orchestru dechových a bicích nástrojů a v lidovém tanci. Známá skladba:

抛网捕鱼

Roztahuje se síť a loví se ryby

dur. Kromě toho byly zvony označeny texty o temperatuře s více než 2 800 čínskými znaky, které obsahují četné hudební termíny. To dokumentuje vyspělou úroveň hudební kultury starověké Číny. Tato archeologická vykopávka největší zvonkohry s nej-více zvony byla nalezena ve výborném stavu. Je považována za zázrak kulturních dějin lidstva. Její zvuk je svěží, jasný a dlouho znějící, dokáže hrát melodii podobnou zpěvu, proto se jí také říká „Zpívající zvony“. V roce 1982 Závod na národní hudební nástroje ve Wu-chanu a Wuchanský závod na lití přesných přístrojů kopírovaly zvonkohru z hrobu Ceng Chou-jiho. Tato kopie byla dále přizpůsobována pro hru na jevišti a moderní hudbu. Skládá se z 24 zvonů visících ve třech řadách, každý zvon vydává dva tóny. Známá skladba:

楚商

Čchu-šang Hraje se na zvonkohru z hrobu Ceng Chou-jiho, melodie vyjadřuje smutnou a rozhořčenou náladu starověkého čínského básníka Čchü Jüana v exilu.

春到清江

Jaro přichází k řece Čching-ťiang

Bicí drnkací nástroje Jang-čchin Podle historických knih byl v raném středověku v arabských zemích rozšířen bicí drnkací hudební nástroj nazvaný satairi. Za čínské dynastie Ming (1368 – 1644), kdy se prohlubovaly přátelské styky mezi Čínou a zeměmi západní a východní Asie, se satairi dostal po moři až do Číny. Zpočátku byl známý v provincii Kuang-tung, potom se postupně rozšířil do různých koutů země. Čínští lidoví umělci jej přetvářeli a satairi se pomalu změnil v jang-čchin. Jang-čchin připomíná cimbál, vydává zvuk bitím na struny

Bicí nástroje Gong (Luo) Gong zaujímá v čínském národním orchestru velmi důležité místo. Používá se v rozsáhlém měřítku a to nejen v orchestru jako hudební doprovod různých tradičních oper, vypravěčských vystoupení a tanců, ale i při oslavných shromážděních, soutěžích dračích lodí, lvím tanci, oslavách bohaté úrody a soutěžích v práci. Všeobecně se čínské bicí nástroje dělí podle materiálu na tři typy: kovové, bambusové a dřevěné. Gong patří ke kovovým nástrojům, vyrábí se z mědi. Nejdříve ho začali používat příslušníci národnostních menšin v jihozápadní Číně. Kolem 2. století před n. l. se současně s prohlubováním kulturních styků mezi různými národnostmi rozšířil měděný gong do vnitrozemí. Tehdy se hojně používal v bitvách, velitelé jeho pomocí vydávali svým jednotkám pokyny. V různých částech Číny vzniklo přes 30 druhů gongů, z nichž jsou nejběžnější velké a malé gongy. Průměr velkého gongu se pohybuje v rozmezí od 30 do 100 cm. Charakteristický je pro něj mohutný a dlouho znějící zvuk míchající se s jemným zabarvením. Ve velkém orchestru se velký gong často používá na zdůraznění atmosféry a rytmu, v hudebním doprovodu opery dokresluje povahu role.

14

Zvonkohra (Pien-čung) Ve starověké Číně patřila zvonkohra mezi důležité bicí hudební nástroje. Je sestavena ze zvonů různých velikostí a tónů, které visí na dřevěné podpěře ve skupinách. Zvonkohry z různých období se vyráběly v rozmanitých tvarech s krásnými vzory na zvonech. Zvonkohra vznikla dávno za čínské dynastie Šang před 3 500 lety. Tehdy se skládala ze tří zvonů. Postupně se počet zvonů neustále zvyšoval. Zvonkohra se ve starověku hrála většinou na císařském dvoře, u prostých lidí se vyskytovala zřídka. Hrála se při každé slavnosti, pořádané před vojenskou výpravou, při císařské audienci důležitých osob, při modlitbě atd. Zvonkohra jako speciální hudební nástroj vyšších vrstev společnosti a symbol společenských tříd a auto-rity se v čínských provinciích Jün-nan, Šan-si, Chu-pej a na dalších místech objevila v četných nálezech, v hrobech starých králů a šlechticů. Z nich nejpozoruhodnější byla zvonkohra z hrobu Ceng Chou-jiho z doby před 2 400 lety v okresu Su-je v provincii Chu-pej. Byla pečlivě zhotovená, rozpětí jejího zvuku dosáhlo pět oktáv, stupnice se blížila k moderní stupnici C DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

15

Podzim v tradiční čínské medicíně K

dyž životní energie roku přehoupla svůj vrchol – ohnivé a energické léto, tak se nyní pomalu stahuje, uzavírá a připravuje na dobu odpočinku. V  čínské medicíně se toto období označuje jako “doba naplňování a dozrávání”. Příroda již není v  plném bujení, ale vše dozrává a utišuje se. Den je již mnohem kratší, chlad nás přiměje více se oblékat a pobývat více času doma. Rádi si sedneme k  teplému čaji, více odpočíváme. Větrné počasí láká k pouštění draků, ale pozor na něj, tento ostrý podzimní vzduch nám může přivát také „škodlivý vítr“ v  podobě viróz a různých druhů nachlazení. Je tedy třeba se před větrem chránit, aby se spolu s  dalšími činiteli jako jsou třeba vlhko nebo chlad nedostal do našeho těla. V přírodě je všude čas hojnosti. Stejně tak i v našem těle je zatím ještě silná energie, ale neměli bychom zapomínat na to, že je to energie, kterou musíme opatrovat a uschovávat pro následující zimní období. Počátky čínské medicíny sahají tak daleko do dávnověku, že nelze dohledat přesně její původ. První „oficiální zmínky“ můžeme datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Již pět tisíc let lidé v Orientu znají zákonitosti přírody odehrávající se nejen kolem nich, ale také zákony přírody v lidském těle. Stejně tak jako přírodu potkává vítr, oheň, vlhko, sucho a chlad, tak i tyto elementy mohou postihnout naše orgány. Každý z  těchto činitelů přináleží jednomu z  prvků pětice elementů neboli pentagramu. Podzimní období se vztahuje k elementu kovu. V medicíně patří k tomuto elementu plíce. Ty leží v těle ze všech orgánů nejvýše a tak se jim v  medicínských textech říkalo „stříška“ stejně tak jako stříšce ve tvaru slunečníku, která

16

V  tomto jedinečném ročním období, v  záplavě barev a dozrávajících plodů, jsem vždy fascinována nádherou přírody kolem nás. Neznám nic krásnějšího na podzim, než za studeného slunečného dne sbírat s  dětmi kaštany a brodit se hromadami spadaného listí. Ty barvy jsou neuvěřitelné, žluté, červené, fialové, hnědé, prostě úžasné. Příroda oplývá nejen krásou, ale i moudrostí.

chránila a zdobila vůz panovníka. Také se o nich ve starých textech mluví jako o nejvyšším z hodnostářů, „kancléři“, neboť se nacházejí v blízkosti srdce – vládce.

monická a krev bez čchi by se nemohla pohybovat. Říká se také, že plíce jsou dvoranou všech cév – pomáhají srdci řídit krevní oběh a doplňovat krev.

K energetickému systému plic náleží dále tlusté střevo, pokožka, ochlupení a nos. Plíce řídí náš hlas, jeho síla a čistota ukazuje na kvalitu plicní čchi. Citem plic je zármutek a žal. Při jejich nedostatečné funkci máme tendenci být zarmoucení nebo naopak dlouhodobý zármutek či žal vede k  oslabení plic. Plíce řídí v těle energii čchi. Jedná se nejen o dýchání, ale také tvorbu čchi a její pohyb v našem těle. Při dýchání dochází k „nahrazování starého novým“, takže při nádechu přijímáme tzv. „čistou čchi“ ze vzduchu a s výdechem odchází kalná čchi. Tato práce připomíná kovářské měchy, ke kterým bývají plíce často připodobňovány.

Kromě krve řídí plíce také rozptylování a filtrování. Patří sem pohyb tekutin, zejména v  horní části těla. Jsou proto označovány za horní zdroj vody. V dolní části tuto funkci zastávají ledviny. Když je tato rozptylující a filtrující funkce plic narušena, vznikají otoky v horní části těla, zahlenění, dušnost, kašel. Může dojít také k nerovnováze mezi otevíráním a zavíráním potních pórů a s  tím související vylučování potu, ale také ke snížené odolnosti vůči vnějším napadením.

S  dýcháním pomáhají plicím ledviny a to s  nádechem, nasáváním čchi. Pokud tedy má někdo potíže s dýcháním ve fázi nádechu, nemusí se jednat o postižení čchi plic, naopak velice často je to otázka vyčerpání nasávací funkce ledvin. S potížemi při výdechu se jedná o oslabení plic. Patří sem různé poruchy dýchání, kašel, záněty průdušek, průduškové astma atd. Pokud jsou ale plíce v  dobré kondici, jsou v  pořádku i další orgány dýchacího ústrojí – průdušky, průdušnice a dýchací cesty. Další funkcí plic je tvorba čchi, kdy čistá vdechnutá čchi ze vzduchu se v plicích smíchá s ku-čchi (čchi z potravy, doslova čchi ze zrní). Ta vzniká při trávení a do plic ji dopravuje čchi sleziny. Místo, kde se míchají a vzniká také tzv. osnovná čchi, je uprostřed hrudi. Z plic se pak dostává tato osnovná čchi do srdce a již jako součást krve do celého těla. Tím řídí její pohyb v celém těle, protože bez čchi by se krev v cévách neposouvala. Je to velmi provázaný vztah, neboť čchi bez krve by byla nehar-

Je-li čchi plic oslabená, sucho, vlhko, vítr a chlad můžou na podzim napadnout náš organismus a vytvořit v  těle nerovnováhu. „Když se nedbá na zákonitost podzimní čchi, podzimní počáteční jin se nemůže shromažďovat a v  plicích vzniká horkost“. Při těchto vnějších napadeních se snaží praktiky čínské medicíny otevřít povrch a vyloučit škodlivinu ven z těla. Lze použít byliny, akupunkturu nebo baňkování. Jedná se o první příznaky onemocnění, kdy je člověku zima, kýchá a necítí se ve své kůži. Doma můžeme použít horkou koupel a zázvorový čaj. Pokud již škodlivina prostoupila dovnitř, objevila se horečka a hleny, je třeba pročistit horkost, přeměnit hleny, harmonizovat a uvolnit plíce. K tomuto účelu již slouží zcela jiné byliny či akupunkturní body. Jiné recepty se použijí na suchý kašel, jiné na kašel s produkcí hlenů, vše musí terapeut zohlednit a vybrat ty správné kombinace. Pokud si chceme pěstovat zdraví a předcházet nemocem nebo i podpořit při nemoci léčbu, měli bychom souznít s přírodou. Pro toto období je důležité shromažďovat čchi, tak jak se to děje v přírodě. Důležité je správně dýchat, provozovat DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

dechová cvičení, hlídat si vzpřímené držení těla – tak, aby se rozevřel hrudník a do plic se tak dostalo hodně vzduchu. Měli bychom ubrat tělesný pohyb, zaměřit se spíše na meditace. Svoji duševní energii je dobré soustředit uvnitř a neobracet již pozornost ven, to nám pomůže „zachovat čistou plicní čchi“. Člověk má chodit spát a vstávat se slepicemi – uléhat když zapadá slunce a vstávat chvilinku před rozedněním, tím si zajistí duševní klid a zmírní vliv ostrého podzimního vzduchu. Kdo nerespektuje přírodu a nechová se v  souladu s  ročním obdobím, poškozuje si v  tomto období plíce. Pokud si nevytvoříme nyní dostatečné zásoby energie, můžeme nyní nebo později v  zimě onemocnět. Pokud však žijeme v  souladu s  ročními proměnami a umíme naslouchat svému tělu a přírodě, bude naše tělo i náš duch zdravý a naše životní energie se nebude tak rychle vyčerpávat. Můžeme také stravou přispět k  dobré kondici našeho těla. Tak jako zvěř se nyní hodně krmí a chystá si své pelíšky k zimnímu spánku, tak i my bychom měli jíst kvalitně, kolem nás je nyní dostatek zeleniny a ovoce nejen k přímé konzumaci, ale také k uskladňování a konzervování. K sezónní zelenině je výbornou přílohou rýže, která svojí čchi doplňuje a posiluje naše plíce. Protože je již nyní chladno, můžeme si dopřát i maso a zahřívací koření. Pozor však na velké množství pálivé, pikantní chuti, která může plíce oslabit. K neutrálním potravinám, které mají tvořit základ našeho jídelníčku, přidáváme rýži, husu, krůtu, zaječí a králičí maso, ředkev, šalvěj, oves, cibuli, pórek, křen, saturejku, kardamom, kmín, bobkový list, hřebíček, majoránku, oregano, tymián, hořčici a kopr. Autorka článku:

Miroslava Kuprová Stodůlková

17

Ťiou-čaj-kou:

KLENOTY PŘÍRODY Třpytivě modrá jezera a lesy plné sněhu pokrývající okolní hory činí z procházky v Ťiou-čaj-kou pohádkový zážitek. Než jsem do Ťiou-čaj-kou přijel, slyšel jsem, že ani nejlepší malíř není schopen zachytit barvy tohoto skvostného místa. Když jsem uviděl křišťálově čistá tyrkysová jezera na vlastní oči, byl jsem ohromen nesmírně pestrými barvami – mistrovským kouskem matky přírody.

18

19

jméno podle devíti tibetských vesnic. Táhne se ve tvaru písmene Y a po celé jeho délce leží zelenkavá, modrá a žlutá jezera. V místním jazyce se jezerům říká chaj-c’, a jejich barva se během ročních období mění podle toho, jak listy okolních hustých lesů převlékají jarní šat za podzimní. Jakmile dorazím k uzoučkému jezeru pokrytému rákosem chvějícím se ve větru, dýchne na mě kouzelná atmosféra. Jezero v barvě nefritu se skládá ze tří částí, které se rozprostírají mezi špičatým šedým porostem. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce asi 2 140 m n.m. tu nejsou rákosy nikterak vysoké. Občas ptáci hnízdící v rákosu vzlétnou k obloze a tak protnou ticho. Jak pokračuji dál, jezera různých tvarů a barev následují jedno za druhým. V modrém jezeře Dvojitého draka se vinou dvě šedé šňůry tvořené řadou

kamenů na dně. Tygří jezero je zbarveno jako pruhy zvířete a okolní stromy se zrcadlí na jeho hladině. Smaragdově zelené Nosorožčí jezero je 2 km dlouhé. Vychutnávám si tu pastvu pro oči a je mi jako bych sledoval soutěž krásy. A pak přijde to nejkrásnější, jezero Pěti květů, které hraje všemi barvami přecházejícími od tyrkysově modré a zelené až do lehce žlutavé. Třpytí se v odpoledním slunci. Když dorazím na místo, kde se setkávají údolí Ž’-ce a Ce-čcha-wa, dvě větve písmene Y, uslyším hučící vodu. To je vodopád Nuo-ž’-lang, nejširší v  Číně. Napříč má asi 270 metrů a je vysoký jako sedmi patrová budova. Burácení vodopádu se ozývá údolím. Poštěstí se mi a zahlédnu i duhu.

INREZCE 20153002

ZÁJEZD DO TIBETU ANEB CESTA DO NEBES nejvýše položenou železnicí světa z Xiningu do Lhasy s odborným doprovodem PhDr. Lucie Olivové Termín:

Dále po cestě následuje Zrcadlové jezero, proslulé svým klidem, na jehož hladině se v  naprosté tichosti odráží okolní stromy. Pandí jezero má díky kamenům na dně bílou a černou barvu. A pak přijde to nejkrásnější, jezero Pěti květů, které hraje všemi barvami přecházejícími od tyrkysově modré a zelené až do lehce žlutavé. Třpytí se v odpoledním slunci. Nehledě na to, kam se vydám, mohu celý den sledovat bílé vrcholky hor pokryté sněhem. Vystoupám až do 4 000 m n.m., kde se rozprostírá nádherné Dlouhé jezero na pozadí bílých hor, při pohledu na tu krásu se mi rozbuší srdce. Největší jezero v Ťioučajkou je tmavě modré barvy a táhne se do dálky až k  zasněženým horám, přičemž je ohraničené hustě porostlými pohořími.

INREZCE 20153003

n ov é jó ga stu d io v br n ě

individuální péče cvičení v malých skupinách max. 7 lidí v příjemném a klidném prostředí

bez omezení vhodné pro ženy i muže všech věkových kategorií, pro začátečníky i pokročilé

15. – 27. června 2016 Kontaktujte prosím co nejdříve:

Jiuzhaigou

20

K

dyž vyjdu z letiště Ťiou-čaj Chuang-lung, kde nadmořská výška sahá k 3 348 m n.m., zastihne mě silné sněžení. Protože je ale začátek května, mám na sobě jen tričko. Rychle vklouznu do bundy a naskočím do čekajícího auta. Dvouhodinová jízda do hotelu poblíž Ťiou-čaj-kou vede po svažující se cestě a co pět minut projíždíme ostrou zatáčkou. Ačkoli jsem neklidný, jak z  jízdy, tak z vysoké nadmořské výšky, jsem uchvácen horami v dálce pokrytými sněhem.

Cestovní kancelář SALVE tour Balbínova 30, 120 00 Praha 2

Jak klesáme, sníh se mění v déšť. V době, kdy přijíždím na hotel ležící 10 minut jízdy od údolí Ťiou-čaj-kou, vyjde slunce a teplota je zase jako na jaře. Když slunce na průzračně modré obloze zase zajde, uvědomím si, že během dvou hodin se prostřídala dvě roční období a tři druhy počasí. Nečekaný dárek na uvítanou.

tel: 00420 222 25 41 76 mobil: 00420 602 369 706 email: [email protected]

www.salve.cz aktuální rozvrh s možností rezervace na www.flex-appeal.cz/rozvrh tř. kpt. jaroše 12, brno

Můj průzkum pohádkového světa začíná brzy ráno příštího dne, právě když se obloha zbarvuje do oranžova. Vyrážím časně, abych měl náskok před zástupy turistů. Údolí Ťiou-čaj-kou získalo své

+420 776 082 582

flex-appeal.cz DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

21

Zrcadlové jezero, proslulé svým klidem, na jehož hladině se v naprosté tichosti odráží okolní stromy.

Jak se mísí zima a jaro, v kombinacích modré, bílé a zelené, zdá se vše nereálné, jako ve snu. Je to, jako by tato chvíle mohla trvat věčně. Se zapadajícím sluncem však klesá i teplota. Je čas jít. Když se vrátím zpátky na hotel, zaujme mě nedaleký park v tibetském duchu. Uvnitř parku Ťiou-čaj Sung-čcheng stojí obrovské tibetské modlitební 22

mlýnky, dvě strážné věže v tibetském stylu a bohyně sněžných hor. Legenda praví, že bohyně se proměnily v jezera a tibetští muži se stali vesnicemi poté, co jejich láska rozzlobila bohy. Strážná věž nabízí úžasný výhled na hory a husté lesy v údolí. V parku je také možné shlédnout živé divadelní vystoupení pojednávající o životě Tibeťanů a lidu menšiny Čchiang, kteří obývali tuto oblast dlouhé roky.

Za 260 jüanů (včetně vstupenky do údolí Ťiou-čaj-kou) se mohu účastnit duchovní cesty, která mi přiblíží život zdejších obyvatel. Čarovná jezera na 3D obrazovce v odstínech modré, zelené a žluté mi navždy utkví v mysli.

Pokud se tam vydáte Nejvhodnějším obdobím k návštěvě Ťiou-čaj-kou je podzim, kdy se všechny stromy zbarví do červena a do žluta. Můžete nejprve letět do Čcheng-tu a odtamtud je to další hodina letu na letiště Ťiou-čaj Chuang-lung. Samotné turistické místo je vzdálené asi 88 km od letiště. Pronajměte si auto a objednejte hotel s předstihem, jelikož doprava a množství pokojů jsou omezené.

Vstupenka stojí 220 jüanů (přibližně 850 Kč) na osobu. V údolí fungují kyvadlové autobusy, které usnadňují přepravu od jednoho jezera k druhému. Vezměte si s sebou lehkou péřovou bundu, jelikož teploty během dne jsou velmi proměnlivé.

23

Pa Ťin: Tahač rikšy V

  té době jsem bydlel u kamaráda Fanga. Jednou, když jsme večeřeli, přestalo venku pršet a obloha se začala postupně vyjasňovat. Podvečerní vzduch byl příjemně svěží a Fang navrhnul, abychom se šli projít do parku. Stáli jsme na kraji ulice a hlasitě volali: „Rikša! Rikša! K  zadní bráně parku!“ Ihned nás obklopila skupinka rikšů táhnoucích svá vozítka. Bez rozmyslu jsme naskočili do dvou z nich a pobídli tahače k jízdě. Sotva jsem se usadil, letmým pohledem jsem zavadil o svého rikšu a strnul jsem v  údivu. Před mýma očima poskakovala maličká hubená postava. Nemýlil jsem se – ten, kdo táhl vozítko, byl malý chlapec. Řekl bych, že mu ještě nebylo ani čtrnáct. „Hochu, kolik je ti let?“ zeptal jsem se. „Patnáct!“ odpověděl tak odvážně a hrdě, jako by byl ve svých patnácti letech už zcela dospělý. S  vozítkem v rukách letěl vpřed a v celém těle mu bujela síla. „Jak dlouho už taháš rikšu?“ pokračoval jsem další otázkou. „Přes půl roku,“ odpověděl hoch stejně hrdě jako předtím. „Kolik si tím denně vyděláš?“ 24

„Po vrácení půjčovného za rikšu mi zbude dvacet ťiao!“ Věděl jsem, že dvacet ťiao jsou čtyři halíře.

„Mám sestřičku,“ nečekal na další otázku a sám se rozpovídal, jako by to už nemohl vydržet, „ale on ji prodal.“

„Vydělat dvacet ťiao, to pro jednoho chlapce není zrovna jednoduché!“ pronesl s uznáním rikša ve středních letech, táhnoucí vozítko s  mým kamarádem Fangem.

Když jsem to uslyšel, ihned mi došlo, koho tím „on“ myslí. Pochopil jsem, že život tohoto chlapce bude určitě žalostný. Začal jsem: „Takže tvůj otec je ještě…“ Ale hoch mě nevnímal a pokračoval: „Začal brát drogy, mámu vyhnal, sestřičku prodal a sám se vypařil.“

„Dvacet ťiao tvé rodině stačí? Koho máš vlastně doma?“ vložil se se zájmem do hovoru Fang, když slyšel chlapce odpovídat. Tentokrát ze sebe ale hoch nevydal ani hlásku, jako by Fangovu otázku vůbec neslyšel. Proč neodpovídal? Přišlo mi, že k  tomu měl nějaký důvod, třeba o tom nechtěl s  ostatními mluvit, možná neměl otce, dost možná ani matku. „Máš otce?“ Fang bez rozmyslu pokračoval ve výslechu. „Nemám!“ vyhrknul. „A matku?“ „Nemám!“ V  těchto strohých odpovědích zněl jeho hlas pevně, avšak výrazně jinak než předtím. Byla z  něj cítit bolest. Měl jsem pocit, že to, co říká, dost možná nebude pravda.

V  těchto čtyřech krátkých větách se ukrývala celá rodinná tragédie. Mezi všemi ranami, co mohou člověka v  dětství potkat, je tato jedna z  těch nejkrutějších. „Máš to ale nelítostného otce!“ pronesl soucitně rikša ve středních letech. „Kde teď býváš?“ dal se s hochem do řeči. Asi ho chtěl trochu utěšit, tak dodal: „Nespěchej tolik, šetři síly, pánové se zlobit nebudou.“ „Bydlím v garážích. Denně utratím tak sto drobásků, zbytek si šetřím… na oblečení.“ Sto drobásků jsou asi dva halíře, takže mu na úspory zbudou další dva. „Tento hoch to vůbec nemá lehké, a ještě k  tomu myslí na oblečení,“ pronesl k nám s uznáním v hlase rikša ve středních letech. Pak se zase obrátil na chlapce: „Tvůj otec se s  tebou

vídává?“ „Ne, neodváží se přijít!“ odpověděl chlapec razantně. V  těchto několika slovech byla silně cítit ukřivděnost. Nevěděli jsme, co odpovědět. Takovým problémem jsem se ještě nikdy nemusel zaobírat. Teď jsem sice znal celou tu jeho ubohou situaci, ale jak bych ho tak mohl povzbudit? Rikša ve středních letech nad tím však nepřemýšlel tak jako my a jal se chlapce poučovat: „Hochu, poslouchej. Teď se máš vcelku dobře. On je přece tvůj otec. Když za tebou přijde, měl bys mu nějaké peníze dát.“ „Nedám! Kdybych ho potkal, ubil bych ho k  smrti!“ reagoval ostře a bezprostředně chlapec. Netušil jsem, že dětská nenávist může být tak hluboká! Ten jeho hlas, ten jeho tón… Jako by tato zloba nakazila i moje nitro – začal jsem chlapcova otce také nenávidět. Rikša ve středních letech narazil kosou na kámen a už se radši na nic neptal. Dvě vozítka se v tichu valila ulicí. Neviděl jsem chlapci do obličeje, takže jsem nemohl spatřit ani jeho výraz. Z toho, co právě řekl, jsem ale pochopil, že jeho svět je úplně jiný. Bez rodiny, bez lásky, bez tepla domova, pouze s  bičem, kterým ho sám život pohání DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

vpřed. A přesto hoch dokáže být tak silný! Dokáže nenávidět! Dokáže svýma holýma rukama nést břemeno života, nebojí se, nenaříká. Dokáže se poprat s tím, o čem nemají ostatní děti vyrůstající v hojnosti ani potuchy. Život je jako kovadlina, která dokáže z malého chlapce ukovat silného muže, jehož neskolí ani ta nejbolestnější pohroma, která ho potká. Dorazili jsme k  zadní bráně parku, vystoupili jsme z vozítek a zaplatili za cestu. Ve světle pouliční lampy jsem zahlédl chlapcův obličej. Oproti mému očekávání byl naprosto obyčejný, kulaťoučký, bez jakékoliv výjimečnosti. Jakmile se ale můj pohled střetnul s tím jeho, překvapením ve mně hrklo. Nic z toho, co existuje v našem světě, v  něm nebylo k  nalezení. V  tom páru očí jsem nezahlédl ani náznak uznání k jakékoliv autoritě. Nikdy předtím jsem se nesetkal s  tak hrdým, s  tak pevným, s  tak neochvějným pohledem. Koupili jsme si lístky a vešli do parku. Ještě naposledy jsem se otočil za chlapcem, právě nabral nového cestujícího a se vztyčenou hlavou se rozběhl do dáli. červen 1934, Peking Z čínštiny přeložila

Pa Ťin 巴金, vl. jménem Li Fei-kan 李芾甘, 1904 – 2005 Pa Ťin je považován za jednu z nejdůležitějších osobností čínské literatury 20. století. Byl velmi plodným autorem, svá první díla začal psát již ve 20. letech minulého století a ve své  literární činnosti pokračoval až do vysokého věku. Od roku 1977 zastával funkci předsedy Svazu čínských spisovatelů. Pa Ťinova tvorba byla ovlivněna mnoha událostmi, styly a proudy: po většinu života tíhnul k  myšlenkám anarchismu, experimentoval s  novou poezií psanou volným veršem, věnoval se psaní beletrie (známá sentimentální Trilogie lásky 爱情的三部曲 tvořená romány Mlha 雾, Déšť 雨 a Blesk 电). Jeho pozdější tvorba se nesla v  duchu čínského realismu, z tohoto období pochází například významná trilogie Divoký proud 激流 (romány Rodina 家, Jaro 春, Podzim 秋), dále pak mnoho dalších románů, novel a povídkových sbírek. V pozdějším tvůrčím období se věnoval spíše tvorbě reportáží, esejí a vzpomínkové literatury. Povídka Tahač rikšy 一个 车夫 (1934) je ukázkou Pa Ťinova čínského realismu, zrcadlí se v  ní autorovy vlastní zkušenosti a vzpomínky na mnohdy krutou a bezútěšnou skutečnost tehdejší Číny.

Kristýna Jašková 25

Vývoj buddhistického sochařství Podle legendy se roku 60 našeho letopočtu zdálo císaři Liou Čuangovi o zlatém muži, kterého nikdy předtím neviděl. Obraz muže jej pronásledoval i po probuzení, chtěl proto zjistit, odkud tajemná postava pochází. Další den si nechal předvolat své poddané, aby mu sen vysvětlili. Ministr Fu I pravil, že v Si-tchien-ču, ve starobylé Indii, stojí socha Buddhy oblečeného ve zlatě. Jistě to byl onen muž ze snu. I vyslal císař jednoho ze svých věrných s doprovodem tisíce vojáků na diplomatickou misi, aby učení buddhismu vyhledal. Podle záznamů se v roce 67 vyslanec vrátil do Číny i s buddhistickými spisy a sochami. Byla to vůbec první písemná zmínka o čínských buddhistických sochách ve starých knihách.

26

27

Dynastie Chan (206 před n. l. – 220 n. l.) S  příchodem indického buddhizmu do Číny se začalo formovat i umění sochařství s  buddhistickou tematikou. Z  dochovaných kamenných soch a hliněných buddhistických postav se dozvídáme, že je Chanové ztvárňovali podle obrazu nebešťanů, kteří byly v  té době oblíbení.

díla jsou výrazně ovlivněna indickým uměním. Oblast dnešní provincie Che-pej se stala centrem sochařského řemesla. Shromáždilo se zde mnoho zručných řemeslníků z celé země. V Jünkangských jeskyních se z  této doby dochovalo mnoho vynikajících starobylých děl. Sochy ze středního období dynastie Wej se začaly měnit. Původně nadmuté a zdobné obličeje buddhů se transformovaly v  jemně propracované. V  pozdním období této dynastie se rozšířil lungmenský styl, který kladl důraz na důmyslné řemeslné zpracování a realistický přístup. Tento styl se stal hlavním proudem buddhistického sochařství. Za vlády císaře Siao-minga byl tento umělecký styl přijat jako pravidlo, kterého se od té doby řemeslníci drželi.

28

Za dynastie Tchang byli Buddhové zachyceni v  tak tenkém a lehkém oblečení, jakoby jim přilnulo na tělo. Polonahá těla byla dobře vyvinutá, znázorněná s  patrným prohnutím od hrudi k  pasu. Tento prvek prohnuté linie těla se stal důležitým pravidlem jak rozlišit postavy z dynastie Tchang od ostatních období.

Dynastie Sung (960 – 1279 n.l.) Počet kamenných soch buddhů vytesaných za dynastie Sung nedosahoval počtu z dynastie Tchang. Nový vývoj se však projevil v  technikách zachycení výrazu. Umělci s mimořádnou zručností živě zachytili rysy mnoha postav včetně jejich psychologie a osobnosti.

Období jižních a severních dynastií (420 n. l. – 589 n. l.)

V  době Severního Wej (386 – 534 n.l.) umění buddhistických postav prosperovalo a začalo se zbavovat znaků ze staré Indie. Wejští císaři věřili v buddhismus, což vedlo k  rozšíření odlévání bronzových soch v celém království. Raná

Dynastie Tchang (618 – 907 n. l.)

Buddhistické postavy v Západní Wej (534 – 556 n. l.) si zachovaly jemnost a elegantní vzezření soch ze Severního Wej, ale navíc do nich pronikly umělečtější rysy. Nejrůznější pohledy a nespoutané držení těla jsou nejpatrnější v  Jeskynním chrámu na hoře Maj-ťi-šan. Sochy z doby dynastie Severní Čchi (550 – 577 n. l.) se proslavily proměnlivou technikou výrazu a znázornění kombinace buddhů a jejich rodinných příslušníků z  barvitého světa buddhismu.

V tomto období se začaly objevovat buddhistické figury čínského stylu. Nejednalo se o reliéfy ani obrazy vytesané na povrch ostatních objektů, ale celé buddhistické sochy s  úplným tělem. Pořád však napodobovaly indické modely.

vzniklo mnoho vynikajících buddhistických soch s jedinečnými rysy, důstojnými gesty a velkolepými oděvy.

Dynastie Suej (581 – 618 n. l.) Rané umění buddhistických vyobrazení za dynastie Suej pokračovalo ve stylu Severních Čchi. Později, ve zralém období sochařství za této dynastie,

Čínské sochy buddhů zpočátku kopírovaly indické styly. Za Severních a jižních dynastií došlo k některým zásadním změnám a zdokonalení vyobrazení. Vznikla tak první generace čínských buddhistických zpodobnění s chanskými rysy. Další proměny za dynastií Severních Čchi a Suej pomohly k  tomu, že za dynastie Tchang dosáhlo umění buddhistického sochařství svého vrcholu. Toto pro starověké Číňany původně exotické umění se konečně udomácnilo. Za dynastie Sung náboženské barvy na buddhistických postavách postupně upadaly a sochy začaly odrážet běžný život. 29

Šest přínosů burských oříšků Burské oříšky pocházejí původně z  Jižní Ameriky. Dnes je najdeme na polích ve stovce zemí světa, nejběžnější jsou v Asii a hodně rozšířené je jejich pěstování i v Africe.

Z

  čínských zápisků o burských oříšcích se dovídáme, že Asie s jejich vysazováním začala sto let před Evropou. Burákům se říká „rostlinné maso“. Olej vysoké kvality a příjemné vůně tvoří 50 % z každého oříšku.

Jejich použití v potravinářství je všeobecně známé, méně se o nich však ví, že slouží také k barvení látek či v papírenském průmyslu. Burské oříšky jsou také lékem čínské medicíny, doporučují se při špatné výživě, na harmonizaci funkce žaludku a sleziny,

při kašli, zahlenění a zadýchávání se, při nedostatku mateřského mléka a dalších symptomech.

Účinky burských oříšků 1. Snižování cholesterolu Olej z  burských oříšků obsahuje velké množství kyseliny linolové, která umožňuje přeměnu cholesterolu v  těle na žlučové kyseliny. Ty jsou následně z  těla vyloučeny. Snížení cholesterolu v organismu pomáhá předcházet různým onemocněním srdce, mozku a cév.

2. Zpomaluje stárnutí Burské oříšky jsou nejbohatší na zinek ze všech olejnin. Zinek u dětí podporuje vývoj mozku, posiluje paměť, aktivizuje mozkové buňky lidí středního a vyššího věku, účinně zpomaluje předčasné stárnutí.

Burské oříšky jsou bohaté na vápník a podporují stavbu dětských kostí.

4. Brání rakovině

Burské oříšky a arašídový olej obsahují silně bioaktivní přírodní polyfenol – resveratrol, kterému se připisují protirakovinné účinky.

5. Tromby a hemostáze Ve slupkách arašídů se nachází olej, množství vitamínů a látky, které zkracují

dobu existence trombů. Rozpouštějí antifibrin, podporují tvorbu krevních destiček v  krevní dřeni, a tak pomáhají při nemocích spojených s  krvácením. Nejedná se jen o zastavování krvácení, ale působí blahodárně proti původní nemoci a podporují krvetvorbu.

6. Podporují mentální schopnosti Bílkoviny v arašídech obsahují přes deset druhů tělu potřebných aminokyselin. Je mezi nimi lysin, který zvyšuje mentální schopnosti dětí, kyselina glutamová a kyselina asparagová, podporující vývoj buněk a posilující schopnost mozku pamatovat si.

Komu buráky nesvědčí 1. Lidé trpící dnou Dna je důsledkem purinové metabolické poruchy a lidé, kteří trpí dnou, zpravidla mají hyperurikémii. Mastné potraviny vedou ke sníženému vylučování kyseliny močové a zhoršují stav nemoci. Lidé s  akutním propuknutím dny nesmí jíst arašídy a při polevování dny je možné je jíst pouze v malém množství.

2. Lidé, kterým byl chirurgicky odstraněn žlučník Žluč je velmi významná pro trávení a vstřebávání tuků. Po jídle se žlučník stahuje a žluč se dostává do dvanácterníku, kde podporuje trávení. Žlučník nejvíc zatěžují potraviny bohaté na proteiny a na tuky, které způsobují vypouštění žluči ve velkém. Lidem bez žlučníku se žluč nemá kde shromažďovat, což ovlivňuje schopnost trávit arašídy, stejně jako další potraviny s vysokým obsahem oleje.

30

3. Podporuje vývoj kostí dětí

DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

3. Lidé se žaludečními vředy, chronickou gastritidou či enteritidou Arašídy mají příliš vysoký obsah tuků a bílkovin, které trávení hodně zatěžují. Lidé trpící poruchami trávení by se burských oříšků měli vyvarovat.

4. Lidé, kteří hubnou Energetická hodnota a obsah tuku v  arašídech je vysoká, sto gramů smažených buráků obsahuje 581 kalorií. Ti, kteří se snaží zhubnout, by se tedy měli arašídům vyhnout.

5. Diabetici Cukrovkáři musí každý den hlídat množství přijatých kalorií, takže denně množství oleje na smažení nesmí přesáhnout tři lžíce – 30 mililitrů. Jenže 18 arašídů je ekvivalent lžíce oleje – 10 mililitrů – a tělu dodá 90 kalorií.

6. Postižení hyperlipidémií Významným faktorem vzniku hyperlipidémie je nevhodná struktura stravy, takže při léčbě je omezena energetická hodnota a příjem nasycených a mastných kyselin a cholesterolu. Arašídy jsou mastná potravina s vysokou energetickou hodnotou a jejich konzumace by mohla způsobit zhoršení nemoci a mohla by vést ke koronárním a dalším onemocněním srdce ohrožujícím člověka na životě.

7. Lidé s modřinami v důsledku traumatického zranění Arašídy obsahují prvky, které podporují srážení krve. Pacientům s modřinami a pohmožděninami by jejich konzumace mohla znesnadnit a prodloužit hojení.

31

Mé město, má hlídka Siung-nu, starověký nomádský národ spřízněný s  Huny, kteří v  době stěhování národů vtrhli do Evropy, si zřídil své stepní království v severní Číně. Velká čínská zeď byla postavena proto, aby zabránila invazi Siung-nu do Číny. Tchung-wan (统万城), hlavní město Siung-nu, tak zůstalo na druhé, nomádské straně zdi.

S

iung-nu, starověký nomádský národ spřízněný s  Huny, kteří v době stěhování národů vtrhli do Evropy, si zřídil své stepní království v  severní Číně. Velká čínská zeď byla postavena proto, aby zabránila invazi Siung-nu do Číny. Tchung-wan (统万城), hlavní město Siung-nu, tak zůstalo na druhé, nomádské straně zdi. Rané odkazy na tento národ lze najít v S‘-ma Čchienově Knize vrchních písařů (Š‘-ťi, 史记). S‘-ma Čchien charakterizoval usídlené Chua-sia, neboli Chany – etnické Číňany, a pastevecké nomády, neboli Siung-nu, jako dva protipóly. Chany jako civilizované oproti divokým pasteveckým společenstvím. Zdroje před dynastií Chan často klasifikovaly Siung-nu jako národnost Chu, ačkoli to byl spíš obecný termín pro nomádské národnosti. Tchung-wan, hlavní město dynastie Ta-sia, založili Siung-nu pod vedením Che-lien Po-po v  roce 419 našeho letopočtu. Je to jediné město dávného nomádského národa, které bylo objeveno. Nachází se v  dnešním okresu Ťing-pien (靖边) v provincii Šensi na severovýchodě Číny nedaleko od Vnitřního Mongolska, na jižní hranici pouště Mu Us (毛乌素).

32

V následujících řádcích se ponoříme do historie starodávné metropole a dozvíme se více o snaze jednoho muže důkladně ji prozkoumat a ochránit poznané úlomky minulosti pro příští generace. V roce 407 našeho letopočtu se Che-lien Po-po prohlásil náčelníkem Siung-nu. O šest let později vedl 100 tisíc lidí, kteří pro něho vystavěli město. Vybral pro něj název Tchung-wan. Tchung čínsky znamená vládnout, wan znamená velké množství lidí. Hlavní město dynastie Ta-sia, původně prosperující oáza, v průběhu následujících šesti set let ztratilo na lesku a za dynastie Jüan bylo opuštěno. Na příčiny opuštění města Tchungwan se akademický výzkum zaměřuje po mnoho let. Jeho poznatky jsou významné pro porozumění změnám v životním prostředí na sprašové náhorní plošině a pro předvídání dalšího vývoje šíření pouští v severní Číně. Předpokládá se, že na vrcholu své slávy se počet obyvatel bílého města Tchung-wan pohyboval kolem 10 tisíc lidí. Tuto stálou populaci v  průběhu různých období roku pravděpodobně doplňovaly pokrevně spřízněné skupiny z okolních nomádských tábořišť.

Bílá města měla obecně ceremoniální funkci a sloužila jako střediska moci vítězné síly postavená po dobytí nového území. Bílá barva byla pro Siung-nu posvátná. Ačkoliv tato města neměla primárně vojenskou funkci, v dobách permanentních bojů byla rovněž chráněna silnými hradbami. Hrozby však přicházely nejen z vnějšku, ale i z vlastních řad. Che-lian Po-po byl napaden armádou vedenou jeho zástupcem Che-lien Kuejem v roce 424 po dynastické rozepři. Pod vedením Che-lien Po-pa bylo vystavěno město tak významné, jak jen to technologie doby umožňovala. Jednalo se převážně o dřevěné stavby s tlustými venkovními zdmi nabílenými práškem z rýže a bílého jílu. Z dálky bílé město vypadalo prý jako obří loď a v jeho středu se nacházelo jezero.

„Dřív jsem s pradědečkem a s otcem žil v jeskyni. Narodil jsem se a vyrostl jsem tu, ale tyto jeskyně jsou nyní uzavřené a všichni obyvatelé byli před třiceti lety požádáni, aby přesídlili dolů do vesnice Paj-čcheng-c‘.“ Starý pán sdělil, že se sem jeho pradědeček přestěhoval za dynastie Čching, aby unikl epidemii a banditům. Zvolil si město Tchung-wan, protože zde byla úrodná půda a nesahala sem úřední moc. „V té době zde nebyla správa a kdokoli se tu mohl usadit a postavit si dům bez toho, aby platil daně nebo jiné poplatky. Pastviny zde byly bezvadné a lidé se zde snadno uživili pasením ovcí a krav.“ Toto starobylé opuštěné město se brzy stalo ideálním místem pro život v exilu. Jakožto první rodina, která se sem přestěhovala, se klan Ma rozrostl na současných dvě stě rodin. Předtím, než zde v roce 1964 profesor Chou Žen-č‘ z  Pekingské univerzity podnikl výzkum, nikdo nevěděl, že se jednalo o 1 600 let staré hlavní město dynastie Siung-nu. Po Chouově objevu sem přijeli další historici a archeologové, aby odhalili tajemství bohaté historie dříve neznámého města. „Vzpomínám, jak sem přijela první skupina výzkumníků z Institutu archeologického výzkumu provincie Šen-si. Byl jsem čerstvý dvacátník a oni mi a dalším pěti nebo šesti mladíkům z mé vesnice platili jeden nebo dva jüany, abych hloubil díry na kopcích. Kopali jsme dvanáct děr o hloubce dva až tři metry denně. Tehdy jsem se dozvěděl o slavné historii Tchung-wanu.“

Od té doby se objevování Tchungwanu stalo součástí Maova života: „Upřímně miluji dějiny tohoto starobylého města. Nejsem nijak vzdělaný, ale rád se učím o dějinách. Někdy mi akademici dají kopii poznatků získaných při jejich výzkumech. Hodně jsem přečetl a se zájmem jsem poslouchal jejich diskuze.“ V  80. letech minulého století bylo město Tchung-wan vládou oficiálně prohlášeno historickou památkou. Maovi tehdy bylo přibližně třicet, když se se svou rodinou odstěhoval z jeskyní do vesnice. „Vláda chtěla toto místo ochránit, nemohli jsme odmítnout. Uznávám, bylo obtížné opustit místo, kde jsme vyrostli, ale už je to přes třicet let a už jsem si zvykl.“ Ono staré město bývalo pro Maa a jeho kamarády z dětství rájem, ale co je důležitější, je to Mekka výzkumníků, kteří studují dějiny Siung-nu. Ma pracoval pro archeologický tým a mnoho výzkumníků zajímaly jeho historky o Tchung-wanu, které slýchával od vrstevníků svého otce a dědů. „Milují moje příběhy. Některé z  těchto příběhů mi pověděli staří lidé z  vesnice. Například tato kamenitá věc před námi se jmenuje ma-mien a výzkumníci o ní nevěděli. Pověděl jsem jim toto jméno a legendy o ní, které se v  naší vesnici předávají z  generace na generaci.“

dostupné historické materiály a turistům povyprávěl za svůj život mnoho příběhů z minulosti Tchung-wanu. Všechny informace, které se k panu Ma postupně dostaly, shrnul a nechal vytisknout v třicetistránkové brožuře Představení města Tchung-wan. „Napsal jsem knihu na základě příběhů a archeologických výzkumných článků. V  knize jsem psal o několika událostech, které učenci už dokázali, a o věcech, které se váží na moje osobní znalosti.“ Ma sice není oficiální zaměstnanec vlády, je průvodce na volné noze, přesto mnoho turistů vyhledává přímo jeho, aby je po městě provedl. „Už jsem starý a nemůžu pracovat na polích. Za to, že se s  turisty podělím o historii Tchung-wanu, si účtuji 30–50 yuanů na osobu a prodávám tyto brožury, mám tak zajištěné živobytí. Během hlavní sezóny vydělávám 200–300 jüanů denně, což je docela dobré.“

Tchung-wan

Tchung-wan je pro pana Ma město vpravdě osudové. Podílel se na archeologickém výzkumu, studoval všechny

Zašlý půvab pozůstatků starého města dodnes čiší z jeho rozbořených zdí a rozpadlých paláců. Nejzachovalejším místem jsou starobylé hradby v  jihozápadní části města a při pohledu za hranice města je na vyvýšeném místě možné vidět řadu jeskyní. Pětašedesátiletý Ma Ťün-wang, který dlouho pracoval jako průvodce, říká, že to je místo, kde strávil dětství. 33

Volný čas v Biblioriu

Vzadu vstupujeme do dalších místností. „V tomto sále je naše knihovna. Jedná se o výběr z  archivů publikací Time Zone 8, které se zabývají současným uměním v Číně. Máme rádi knihy věnované fotografování objektů vzniklých napříč staletími.“

V části Pekingu Ta-š‘-lar je místo, kde knihy najdete vyskládané na stromech a umělecká díla vystavená v temných pokojích. To je Bibliorium. Doslovný překlad z čínštiny zní Muzeum stromu čtení. Co tedy Bibliorium je? Doris Wang nás jím provede.

A

ni ne tak dávno, pouze před současným technologickým boomem, hrál tisk v  šíření informací důležitou roli. Lidé sbírali knihy, časopisy a dokonce i noviny. Sbírka knih byla upřímně ceněna a poličky na knihy byly jako oltáře a rámečky sbírek. Prodavači knih byli stejně respektovaní jako dobří učitelé. Někdy se mi stýská po době, kdy jsme knihy drželi v  ruce a nečetli je z  tabletu nebo telefonu. Do doby před

34

exponenciálním nárůstem technologie, která nás vrhla do digitálního věku, jsem se vrátila při návštěvě Biblioria. Venku jsem se sešla s Kyle Skorem, který mě tímto místem provedl. „Teď jsme v  hlavním sále našeho výstavního prostoru. Celý tento prostor je naše Bibliorium a my jsme oddaní všemu tištěnému, takže je to pro nás svatyně tisku. V  Pekingu je mnoho umělců, návrhářů a myslitelů, kteří se zamýšlí nad významem tisku ve 21. století.“

Vzhůru do dalšího pokoje. Tenhle je pořádně temný. „Tento pokoj je vážně tmavý. Černé závěsy i zdi uzavírají tento prostor před světlem, takže je černé vlastně vše kromě podlah z  bílých mramorových desek. Pouštíme zde smyčku animací, které se nějakým způsobem vztahují k tisku.“ V  další místnosti najdete spoustu obrázků. „Pracovali jsme s  mladou čínskou umělkyní jménem Luca, která vytvořila tuto art performanci. Vidíme, jak na zdi ubíhá do nekonečna řada permanentně promítaných čtverců.“

Poslední pokoj je ve srovnání s ostatními prostší. „Tady je stůl a židle. Na stole leží tisíce kousíčků vzniklých nařezáním tradičního papíru. Umělec v  podstatě znemožnil lidem použít tradiční způsob komunikace tištěným textem. Znázorňuje, že i upřímný pokus naučit se komunikovat psaným jazykem někdy selhává.“ Po prohlídce jsem mluvila se Zandie Brockett, zakládající kurátorkou tohoto místa a šéfeditorkou Pa-ťia, která má na starosti místní publikace o umění. Odkud se vzal nápad na Bibliorium? „Bibliorium se vrací k  původu tištěných materiálů, zpět do doby, kdy ve starověkém Egyptě stála Alexandrijská knihovna. Tehdy vznikla potřeba vyrábět poličky na knihy. V době, kdy jednotlivci začali sbírat knihy, vzrostla obliba soukromých knihoven ve vlastních domech a bylo stále více potřeba veřejných institucí, kde by se lidé mohli dostat

k  tištěným dílům. K tomuto světu jsme se rozhodli vrátit se a vytvořit čítárnu, kam lidé budou moci přijít a kde na ně budou čekat skutečné tištěné materiály.“ Co doufáte, že se lidé dozvědí, když sem přijdou? „Můj konečný cíl je, aby se zde shromažďovala komunita, k čemuž už ve starém Římě sloužily knihovny a knihkupectví. Lidé se zde učili nové věci a sdíleli znalosti. Doufám, že Bibliorium poslouží stejnému účelu.“ Návštěva Biblioria byl rozhodně jedinečný zážitek. Nikdy jsem neviděla stromy použité jako poličky na knihy. Pro mě je Bibliorium místo uvolňujícího klidu, kde můžete vzít opravdovou knihu do vlastních rukou a uniknout dnešnímu světu plnému drátů. I kdyby jen na pár minut.

Zvenčí se zdá, že uvnitř stojí několik kmenů stromů a pařezů. Někteří návštěvníci sedí a čtou knihy zastrčené v  tenkých poličkách vyřezaných do stromů, zatímco ostatní se zde se zájmem procházejí. „V  této části máme několik stromů komponovaných umělcem Čchen Č‘-jüanem, který upravil i tyto velké pařezy. Každý váží několik set kilo a skrývá v sobě řadu vydlabaných malých prohlubní, které jsme naplnili různými knihami zabývajícími se uměním a kulturou. Říkáme, že je to háj, jehož listy jsou tyto knihy.

DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

35

Svatební obyčeje a čaj Ke svatebním rituálům patřil v daleké Číně odjakživa i čaj. Byl symbolem čistoty, stability a zplození mnoha synů. Předkové se domnívali, že čajovník lze vypěstovat pouze vyklíčením semínka a pak už nemůže být přesazován. V čaji viděli rodinnou lásku a sounáležitost.

Č

ajovník má hodně semen a to z něj činí vhodný symbol bohaté plodnosti, trvání a prosperity. Je to stále zelený keř a darován jako zásnubní dar má vyjadřovat věrnou a stálou lásku, která přetrvá navždy a nikdy neuvadne. Je přáním vzájemného respektu, přáním, aby novomanželé bok po boku strávili celý život. Darování čaje se postupem času ustálilo jako způsob, jak uzavřít zásnuby. Čaj darovaný při žádosti o dívčinu ruku se nazýval „čaj za nevěstu“ nebo „čaj zásnubní“. Pokud nevěstina strana dar převzala, říkalo se tomu „přijmout čaj“ či „obdržet čaj“, a zásnuby tak byly stvrzeny. Pokud dívka přijala dar ještě od někoho jiného, mohla být označována jako ta, co „pije čaj od dvou“ a bylo jí opovrhováno. Existuje totiž rčení, že počestná dívka „od dvou čaj nepije“.

„Tři čaje“ Kdysi v oblasti provincií Ťiang-su a Če-ťiang nesl celý proces vstupu do manželství označení „3 čaje a 6 darů“. Pojem „tři čaje“ znamenal v době 36

zásnub „čaj za nevěstu“, v době svatby „čaj zavázání se druhé osobě, odevzdání se druhému“ a během svatební noci „čaj spojení, souznění“. Společným termínem „tři čaje“ se také označovaly následující úkony: žádost o ruku, porovnání horoskopů snoubenců a vstup do svatební komnaty. Dohazovačka zorganizovala námluvy a v případě, že nevěstina strana souhlasila, uvařil se čaj z darovaných čajových lístků. V době, kdy se chystalo svatební veselí, dodržovala se také tradice „tří čajových chodů“. První z  chodů tvořily roztodivné druhy ovoce, druhý semínka lotosu nebo čínské datle a teprve třetí v pořadí byl čaj. To vše symbolizovalo pevnou lásku. I tyto „tři čajové chody“ měly svá pravidla. Než se okusil první chod, bylo potřeba pokývat rukama sepnutýma vepředu. Poté se šálek čaje pouze lehce přiložil ke rtům, načež bylo nabídnuto ostatním. Při druhém chodu bylo třeba počínat si stejně jako při prvním a teprve potřetí se dotyčný napil.

Na západě provincie Če-ťiang se dohazovačkám mimo jiné říkalo „čajovnice“. Dohazovačka zorganizovala námluvy a v případě, že nevěstina strana souhlasila, uvařil se čaj z  darovaných čajových lístků a vejce na obdarování. Svatební zvyklosti v oblasti Tečchingu v  provincii Ťiang-su byly ještě pestřejší. Například rituál „přijmutí čaje“. Poté, co se podle data a času narození nevěsty a ženicha zjistilo, zda-li je z  hlediska horoskopů vše v pořádku, a když rodiče souhlasili se svazkem manželským a propojením obou rodin, ženichova strana poslala zásnubní dar do nevěstina domu. To byla cena za nevěstu. Pokud nevěstina strana dar převzala, říkalo se tomu „přijmutí čaje“.

Jeden z  rituálů nazývali „čaj pro tchyni“. Dva dny poté, co se dcera provdala, navštívili ji její rodiče v novém domě. Měli s sebou přinést jeden liang čaje, nejvhodnější byl čaj sbíraný koncem dubna, čtvrt kila pečených fazolí a dva liangy pomerančové kůry smíchané s divokými orchidejemi. Takovému zvyku se říkalo „čaj pro tchyni“. Jako „nevěstin čaj“ se označovala tradice, kdy se nevěstina tchyně vypravila do domu druhých rodičů, aby je spolu s  dalšími členy rodiny pozvala popít „svatebního čaje“. V provincii Chu-nan bylo zase zvykem, že když šel ženich do nevěstina domu žádat o ruku, měla ho dívka pohostit jedním šálkem zeleného čaje. Poté, co ho ženich vypil, vložil do šálku něco cenného nebo peníze a vrátil šálek dívce. Pokud ho dívka hned přijala, znamenalo to, že se mu zavazuje. Další z  obyčejů týkajících se čaje probíhal rovněž podle přesného předpisu. Ještě než započala svatební noc, musely se čínské datle, arašídy a longan namočit v čaji, zamíchat s cukrem a servírovat hostům. To mělo význam „brzy počít syna“ a „uspět u státních zkoušek“. „Čaj jednoho podhlavníku“ vypili společně novomanželé před tím, než spolu strávili svatební noc. Ženich držel šálek čaje oběma rukama, nejprve dal napít doušek nevěstě a poté se napil sám, tím byla ceremonie u konce. Další ze svatebních zvyků spojených s čajem se prováděl dva dny po svatbě. Novomanželé zašli za rodiči, nabídli jim na podnosu čaj, čímž vyjadřovali svůj respekt. Až ho rodiče vypili, položili na čajový podnos červenou obálku. Tomu se říkalo „dar při prvním setkání“. V  provincii Jün-nan měli zase jiný

rituál, zvaný „hlučný čaj“. „Hlučný čaj“ bylo označení pro lidový obyčej, kdy mladý pár první tři dny po svatbě každý večer servíroval ve středu obývacího pokoje čaj rodině a přátelům. Do čaje bylo třeba přidat hnědý cukr, aby dodal na sladké chuti. V době, kdy se servíroval „hlučný čaj“, kladli hosté novomanželům všelijaké otázky, a ti měli odpovídat formou jazykolamu, hádanky nebo nápěvu. Pokud mladí nespolupracovali, hosté nepili, a když zase novomanželé neodpovídali k věci, sklidili posměch. Jednoduše, když se pil „hlučný čaj“, čím hlasitější zábava byla, tím lépe. Další starou tradicí pocházející z provincie Ťiang-su byl „čaj vítání ženicha“. Když bohaté a vlivné rodiny domluvily sňatek, v den svatby si přišel ženich pro nevěstu, aby doprovodil její nosítka. Vešel do domu, pokýval rukama sepnutýma vepředu a pokračoval do hlavní místnosti za budoucí tchyní a tchánem. Poté, až třikrát popili čaje, si mohl jít teprve ženich odpočinout a čekat na nosítka s nevěstou. Mimo jiné existoval také „čaj poděkování dohazovačce“. Zvyk byl následující. Po svatbě připravili novomanželé nebo hlavy obou rodin dárky, mezi kterými nesměly chybět také čajové lístky, a zašli dohazovačce poděkovat. Na jihu Číny se odjakživa udržoval další zvyk, a to „pití nevěstina čaje“. Den po svatbě vstala nevěsta časně ráno, umyla si obličej, oblékla se a dohazovačka ji odvedla do obývacího pokoje. Tam už čekali tchán s tchyní, kterým pak servírovala čaj. Jakmile tchán dopil, obdaroval snachu červenou obálkou. Následně ji zavedla tchyně mezi ostatní příbuzné, kde snacha rovněž podávala čaj. Nakonec obešly

obě ženy ještě sousedy, na které se také nesmělo zapomenout. Po skončení obřadu zavolala snacha na hosty a čekala, až jí vrátí čajové šálky. Jak všichni dopili, pokládali na čajový podnos zároveň s šálky i červené obálky a dívka je v podřepu přijímala, čímž vyjadřovala své díky. Novomanželka nesměla nikoho opomenout, to by nevěstilo nic dobrého. Zajímavostí je, že v Číně nehrál čaj roli pouze při zásnubách a při svatbě, ale také při jejich zrušení. Existovalo pro to označení „čaj odmítnutí“. Čaj byl tedy nejen symbolem svatebních příprav a oslav, ale také znakem rozchodu. Ve starých dobách v oblasti provincie Kuej-čou byly sňatky domlouvány rodiči, za které vyjednávaly dohazovačky. Když už bylo vše dojednáno, mohlo se stát, že strana nevěsty nebyla spokojena a chtěla zásnuby zrušit. V  takovém případě zabalila dívka čajové lístky do papíru, vyčkala na vhodný okamžik a tajně zašla do domu snoubence. Omluvila se, zdvořile pohovořila s  jeho rodiči, pak rychle položila balíček s čajovými lístky a spěchala pryč. To znamenalo vrácení zásnubního daru. Mohlo se ale stát, že dívka nestihla odejít včas a snoubencova rodina už ji nepustila. Zabilo se prase, připravila hostina a pak už se nedalo nic dělat, byla svatba. Nejdůležitější tedy bylo vše správně načasovat, a proto vždy dívka přicházela potajmu. Když šla do domu snoubencových rodičů, základním předpokladem úspěchu bylo, aby kromě nich nikdo jiný nebyl doma. Jedině tak se to mohlo podařit. Ta, která se k  tomu odvážila a které se to povedlo, sklidila velký obdiv. Poté co dívka přinesla balíček s čajem, tchyně s tchánem jí notně vyhubovali. Až uplynula jistá doba, dívčin otec zašel oficiálně do domu snoubencových rodičů, aby zásnuby formálně zrušil.

Existovala také tradice zvaná „čaj zásnubní“. Tak se říkalo tomu, když ženichova i nevěstina strana souhlasila se sňatkem a započaly svatební přípravy. V té době si musely obě rodiny vyměnit dvanáct čajových konviček a balíček čaje zabaleného do rudého papíru a poté je rozdělit mezi své příbuzné. DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

37

Sladkokyselý okoun à la veverka Su-čou je známé nejen svými starobylými zahradami, ale také tradičními věhlasnými jídly. Okoun sung-šu kuej-jü z restaurace Sung-che-lou je jedním z nich.

H

lavní surovinou této originální delikatesy je siniperca chuatsi, čínský druh okouna. Pokud budete mít možnost ji ochutnat, rozhodně neváhejte. Anglicky se jí často říká „Mandarin fish“ či „Chinese perch“, tedy čínský okoun. Sladkokyselý okoun je hodně volný překlad pokrmu, kterému se čínsky říká sung-šu kuej-jü, tedy „veverčí okoun“ či spíš „okoun jako veverka“. Vtip spočívá v umu zkušeného kuchaře naříznout rybu na správných místech tak, že výsledný výtvor vypadá jako veverka. Díky omáčce je servírovaný okoun červený a jeho kůže se jakoby třepí. Mohl by snad dokonce připomínat i zrzavého ježka.

a kochal se výhledy na jarní krajinu tak dlouho, až mu nakonec vyhládlo a unavil se. U cesty uviděl hostinec Sung-che-lou. Ten den majitel hostince uspořádal oslavu kulatých narozenin svojí matky. Všude panoval bujarý ruch a Čchien-lung seděl již drahnou chvíli, než k němu zamířila obsluha. Číšník nepřehlédl jeho plstěné, zabahněné boty a prosté oblečení a pomyslel si, že to bude nějaký venkovan. Jen nedbale se zeptal: „Pán si bude přát?“ Čchien-lung mu rovněž ledabyle odpověděl: „Dones něco dobrého.“ Číšník si pomyslel cosi o trhanovi, který by také nemusel mít na zaplacení „něčeho dobrého“ a s touto úvahou na paměti mu vybral to nejlacinější jídlo, co měli.

stříbrné odlitky a řekl hostinskému, aby si pospíšil a donesl pořádné jídlo a pití. Ačkoli jsou oblečeni obyčejně, něco v jejich vzezření a chování je vznešené a mimořádné, platí také štědře; bude lepší je nepodceňovat, pomyslel si vrchní. Nechal jim přinést okouna á la veverka, který byl původně pro jeho matku, a spousta dalších pochoutek původně určených na hostinu pokryla stůl záhadného hosta. Celou dobu Čchien-lunga obletoval. Císaře okoun nadchnul. Jasně červená barva, maso se na jazyku rozpadalo, jemné a lahodné, navíc trochu sladkokyselé. Takové nejedl ani u sebe v císařském paláci, pomyslel si a nemohl si ho vynachválit.

Tato specialita odpovídá čínským požadavkům na dobré jídlo, protože má přitažlivou barvu, hezky voní i chutná a má zajímavý tvar. Ještě pozoruhodnější však je, že má i charakteristický zvuk. Jakmile je pokrm hotový, okoun, který jako by z oka vypadl veverce, se podává na stůl ponořený v horké šťávě, ve které se se sójovou omáčkou vařil, praská a prská, skoro jako by to byla naštvaná veverka.

Když císař uviděl polévku, která už na pohled vypadala tak, že je to prostě jenom voda, nemastná a neslaná, zeptal se: „Cožpak ve vašem vznešeném krámu nemáte nic lepšího, než tohle?“ Číšník mu na to podrážděně odsekl: „Nemáme.“ Císař však zrovna zahlédl, jak jiný číšník nese podnos s krásným, voňavým okounem sung-šu kuej-jü. Ukázal na rybu a řekl číšníkovi, ať mu donesou tohle. Číšník k němu povýšeně prohodil: „A máš vůbec na to dát si okouna?“ Když to Čchien-lung uslyšel, rozezlil se a chrstnul číšníkovi polévku do obličeje.

Bleskurychle se o tom všem, kdo ví odkud, doslechl prefekt. Vyjel tedy s posádkou a tiše zdvořile čekal u vchodu do hostince, aby císaře doprovodil do místního vládního paláce. Když se lidé v hostinci dozvěděli, kdože je ten zvláštní host, dostali strach. Čchien-lung se však dobře najedl a všechen vztek ho přešel. Při odchodu se vyptal hostinského na recept a dal mu několik stříbrných odlitků. Hostinský měl nesmírnou radost a na paměť císařské návštěvy si na hostinec vyvěsil desku.

Sláva okouna z této restaurace začíná u virválu, který tu ztropil císař Čchien-lung (18. století n.l.). Když se císař vydal v přestrojení na obhlídku do oblastí na jih od řeky Jang-c‘-ťiang, inkognito navštívil i Su-čou. Byl zrovna prosluněný březen, květy pučely a z větví rašily jasně zelené lístky. Jaro bylo patrné všemi smysly a všude se hemžili lidé, kteří vyrazili do přírody za město. Císař Čchien-lung se procházel spolu s ostatními 38

Jakmile se po hostinci rozlehl zvuk šplíchnutí, vstoupil do něho běžně oblečený starý pán. Vybídl Čchien-lunga, aby se posadil a pošeptal mu několik vět. Zvuky přitáhly pozornost majitele hostince. Spěšně přišel ke stolu a začal se omlouvat, když v tom onen běžně oblečený starý pán odkudsi vytáhl dva

Když poté císař zavítal do těchto končin podruhé a potřetí, nikdy neopomněl zajít do hostince Sung-che-lou na okouna sung-šu kuej-jü. Tak se ze zdejšího okouna stal tradiční pokrm, který se dochoval a je vyhledáván dodnes.

DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

39

Velká čínská zeď:

Princeznin průsmyk Vnitřní Velká čínská zeď byla postavena jižně od Velké čínské zdi podél pohoří Tchaj-chang. Stavba proběhla v době království a dynastií po dynastii Chan (202 před n.l. - 220 n.l.). Stala se svědkem válek a vřavy mnohem víc, než bylo zamýšleno, zatímco vnější část Velké čínské zdi zůstala jako obranný mechanismus proti nomádským kmenům převážně nevyužitá.

40

41

Princeznin průsmyk, devátý průchod Velkou čínskou zdí, byl postaven za rané dynastie Tchang (618 – 907 n.l.). Dnes je to slavná památka, kam se sjíždějí návštěvníci kvůli architektuře, historii a okolní malebné krajině.

P

růsmyk byl pojmenován po dceři zakládajícího císaře dynastie Tchang, která ho jakožto generál bránila. Osm metrů široká kamenná cesta vedla do strategicky vyvýšeného průsmyku umístěného uprostřed příkrého svahu hory. Na západ se vine údolí řeky Mien-che, tamní dřívější kasárna se později přeměnila v obytnou oblast potomků vojáků. Brána v hlavním průsmyku je asi osm metrů vysoká a na jejím vrcholu se zvedá dřevěná věž. Za věží se nacházelo starobylé vojenské velitelství, které vesničané přeměnili na chrám. Zde se modlili za bohatství a uctívali legendárního čínského bojovníka a generála Kuan Jü z doby Tří království (220 – 280 n.l.). Průsmyk a městské hradby, které

42

jsou tam k vidění dnes, byly postavené v roce 1542 z kamenů, šedých cihel a ze dřeva z pohoří Tchaj-šan. Na některých cihlách byla napsána jména jejich výrobců a data výroby. To se dělalo pro případ, kdyby špatná kvalita vedla k nehodám. Ti, kteří byli za kvalitu odpovědní, tak mohli být identifikováni. Kolem osm set let starého stromu u pagody ve středu kasáren lidé pro štěstí uvazují pruh červené látky a hedvábné stuhy. Jakožto nejkratší cesta spojující severozápadní Čínu a Peking s přístavy na pobřeží v dnešní provincii Che-pej a aglomeraci u města Tchien-ťin, stávala se kamenná cesta a komunita kolem

kasáren svědkem čilého obchodu od poloviny 16. století do poloviny 40. let 20. století. Tehdy japonská armáda rozšířila původní úzké koleje železnice dokončené v roce 1904 na standardní šířku a postavila nové cesty pro automobily. Železniční most přes řeku Mienche, navržený francouzskými architekty a postavený na začátku 20. století, je dodnes funkční. Řeka Mien-che byla v minulosti vážně znečištěna odpadními vodami desítek továren na zpracování hliníku v horním toku řeky. Kasárny navržené symetricky kolem pět metrů široké břidlicové cesty s jednoposchoďovým dvorem byly postavené z šedých cihel po obou stranách. Na rozdíl od podobných domků civilistů měly kasárny 43

Princeznin průsmyk se nachází čtyři hodiny jízdy od Pekingu. Hodinu od Š‘-ťia-čuangu, hlavního města provincie Che-pej a dvě hodiny od Tchaj-jüanu, hlavního města provincie Šan-si.

ploché střechy, na kterých hlídkovaly stráže a odkud se vedlo bojům pod nimi. Niangziguan

44

Kolem osm set let starého stromu u pagody ve středu kasáren lidé pro štěstí uvazují pruh červené látky a hedvábné stuhy. Dodnes ve starých kasárnách žije asi sto rodin. Většina mladých lidí odešla do města pracovat jako dělníci a nechali doma děti spolu se staršími lidmi. Mnozí si přilepšují prací v cestov-

ním ruchu. Další toto místo opustili, aby se usadili v horských vesnicích podél řeky za průsmykem. V místních horách prýští stovky pramenů, které osadníkům umožňují živobytí, zajišťují dostatek vody potřebné pro dobytek a zemědělství. Stabilní zásoba vody má teplotu osmnáct stupňů po celý rok. Vesničané podél své obytné oblasti postavili síť kanálů, vesnice vypadá

jako malé Benátky v horách. Pohled v oblasti severní Číny náchylné na sucho velmi vzácný a utěšený. Také u kanálů postavili mlýny na obilí a do poloviny 80. let 20. století zde bylo mlynářství značně rozšířené. V 80. letech však ubylo jarních vod. Miao Žuej-min, šedesátiletý vesničan, který obsluhuje poslední vodní mlýn ve vesnici Princeznin průsmyk, se ho naučil obsluhovat od svého otce v roce 1983. Nyní ho nechává

fungovat jenom jako turistickou atrakci. Z původního dvorce svých předků, v části zákoutí, kudy tečou na jaře potoky, udělal rodinný hotel. „Turistický ruch vynáší víc než mletí obilí nebo výroba prášku na kadidlo.“ říká. „Žádné z mých dětí se toto ‘zbytečné’ řemeslo nechce učit,“ doplnil Sun Žuej-šeng.

Pokud se tam vydáte Nejvhodnější čas na návštěvu je od května do října. Vstup do starých vesnic je bezplatný a vstupenka do průsmyku a do vesnice s kasárnami je 40 yuanů, tedy asi 150 korun. Hlavní potravina, kterou vesničané používají, je mouka, ze které dokáží uvařit pestrou škálu pokrmů. 45

Obliba zdravotnického průmyslu roste Rychle rostoucí příliv čínských turistů do rozvinutých zemích přináší do těchto destinací nejen zájemce o historické památky, náruživé zákazníky především značkových obchodů, ale nově i zajímavé pacienty. Číňané tak na své zahraniční zájezdy vyrážejí nejen s nákupními taškami a foťáky, ale i se svými chorobopisy.

Č

ínští návštěvníci plní nemocniční lůžka a operační sály, aby prodělali procedury od plastické operace po léčbu rakoviny. Podle Korejské turistické organizace loni v Jižní Koreji podstoupilo plastickou operaci téměř 400.000 cizinců, přičemž většina z nich byli Číňané.

a nezanedbatelná část těchto turistů jsou bohatí Číňané, kteří zvyšují příjmy nemocnic a klinik v jiné než své zemi a za zdravotní péči na vysoké úrovni platí hotově. Zahraniční zdravotnická střediska je vítají s otevřenou náručí a často i s na míru navrženými nabídkami služeb.

V Thajsku, Malajsii, Singapuru, Evropě a Spojených státech je stále více Číňanů, kteří absolvují terapie proti stárnutí, léčbu rakoviny, porody a léčbu některých chronických nemocí. Podle Šanghajské platformy pro podporu a produkty zdravotnického průmyslu v posledních letech každoročně do zahraničí vyjíždí šedesát tisíc Číňanů vyhledat zdravotnické služby.

Překvapivě ale Čína také zaznamenává nárůst zdravotnických turistů přicházejících za ošetřením vyšší kategorie.

Tuto platformu provozuje Jang Ťien: „Čínští turisté cestující za lékařskými službami mají v  oblibě tři destinace: jezdí do Jižní Koreje za plastickými chirurgiemi, do Švýcarska za terapiemi proti stárnutí a do Spojených států, kde si nechávají dělat testy na rakovinu, případně se i léčí. Jak společnost stárne a rozvíjí se, roste i celkové povědomí o zdraví. Dobré vybavení a služby táhnou čínské střední vrstvy, aby si tam nechaly udělat vyšetření.“ McKinsey & Co. ve své zprávě uvedli odhad, že globální zdravotnický turismus roste o dvacet procent ročně 46

Pan Liou je ředitel hi-tech společnosti v Pekingu. Je zaneprázdněný a uvědomuje si, že kvůli práci zanedbává své zdraví, takže během státního svátku na začátku října vzal svou rodinu do Singapuru, aby si nechal udělat kompletní zdravotní prohlídku. „Ačkoli je to trochu drahé, mám důvěru v celkovou kvalitu zdravotnických služeb v Singapuru. Zdravotní turismus je tam navíc vyzrálé odvětví, nabízejí balíček služeb pro zahraniční turisty, kteří sem jedou za zdravotním vyšetřením. Je to příjemný, uvolňující zážitek.“ Platí to ale i obráceně, obliba zdravotnického průmyslu v Říši středu roste, stále více cizinců vyhledává ošetření v čínských ordinacích. Ve srovnání s okolními zeměmi, jako je Jižní Korea a Thaj-

sko, je však zdravotnický turismus v Číně stále v plenkách. Amit Chatterjee, ředitel provozu skupiny Apollo Hospital z Indie, věří, že Čína má obrovský potenciál stát se světovým lídrem ve zdravotnickém průmyslu.

návštěvník Šanghaje, který si dopřál návštěvu památek a zároveň léčbu v nemocnici Tung-fang, v medicínském zařízení přidruženém k šanghajské univerzitě Tchung-ťi: „Fantastické. Mám naprostou důvěru v profesora. Je velmi výkonný a řekl mi o mých zubech informace, které jsem nevěděl.“ Profesor Chuang Jüan-liang ze zubního oddělení nemocnice Tung-fang vysvětlil, proč zahraniční pacienti jako Tim vyhledávají zdravotní péči v jeho nemocnici. „V posledních letech máme více pacientů z rozvinutých zemí, které jsme přitáhli srovnatelnou technickou úrovní a nižšími cenami. Například za zubní implantát si účtujeme deset tisíc yuanů, tedy kolem 1 600 dolarů, zatímco americký zubař by si řekl o čtyři tisíce dolarů za jeden zub. Mnoho turistů chce také zkusit tradiční čínskou medicínu, akupunkturu nebo masáže, aby si léčili některé chronické nemoci.“

INREZCE 20153004

„Čína má na trhu výhody: za prvé se etablovala jako výborná turistická destinace, za druhé provedla obrovské investice do zdravotnické infrastruktury a za třetí si uvědomuje význam neustálého výcviku lékařů a sester. Když se tyto tři faktory dají dohromady, není důvod, aby Čína nebyla světovým lídrem ve zdravotnickém průmyslu.“ Místní nemocnice a kliniky nabízejí pacientům z ostatních zemí výhody, ke kterým by se jinak nedostali, například hi-tech terapie, levnější péči nebo alternativní léčbu, především prostřednictvím tradiční čínské medicíny. Překvapivě ale Čína také zaznamenává nárůst zdravotnických turistů přicházejících za ošetřením vyšší kategorie. Emily ze Spojených států amerických je velmi spokojená s výborným šanghajským jídlem, skvělou metropolitní atmosférou a zdravotnickými službami poskytnutými nemocnicí Lungchua v Šanghaji: „Je to velmi dobré, velmi komfortní, dobré vpichy jehel, žádná bolest, vše je příjemné.“ Tim Johnson z Austrálie je další 47

Čínsky jednoduše a snadno

Základní pozdravy Naučit se čínsky není sice nejjednodušší, ale základní konverzace zas tak těžká není. Naopak, tvar slov se nemění, neskloňuje se, nečasuje, nerozlišují se rody. Co znak, to slabika, přičemž každý má svůj vlastní význam.

V

ětšina slov v  moderní čínštině se skládá ze dvou znaků. Pokud se chce naučit čínsky Evropan, měl by si neustále uvědomovat, že v tomto jazyku je důležitý slovosled a to, jak a které znaky spolu kombinujeme. I když to možná studenti neradi slyší,

你好！

nejlepší způsob pro začátečníka je učit se nazpaměť fráze do té míry, než si osvojí základní slovosled. Rozhodně by se neměli snažit překládat z  češtiny doslovně. V  čínštině se totiž stejná myšlenka vyjádří mnohokrát úplně jiným způsobem než v češtině.

Také je nutné dbát na správnou výslovnost tónů a na rytmus řeči. V tomto směru platí: poslouchat, poslouchat a poslouchat.

Tento pozdrav zaznívá tehdy, kdy se dva lidé dlouho neviděli. Mezi přáteli v Číně je běžnější než již zmiňované „nǐ chǎo!“, které se používá spíše směrem k cizincům.

好

久

不

见

chǎo původní význam znaku je „dobrý“, ale když stojí před přídavným jménem, význam se mění na „velmi“ nebo „moc“

ťiou dlouho

pú ne

ťièn vidět (se).

我先走了

Wǒ siēn cǒu le. „Už jdu.“

我

先

走

了

wǒ já

siēn dříve

cǒu odcházet

le částice označující změnu, v tomto případě ve významu „už“

明天见

Míng-tchiēn ťièn. „Uvidíme se zítra.“

明天

见

míng-tchiēn zítra

ťièn uvidět, shledat se

Nǐ chǎo! Máš se dobře.

„Nǐ chǎo” můžete říct kdykoli, kdekoli a komukoli, bez ohledu na to, jestli člověka, kterého zdravíte, znáte nebo ho vidíte poprvé. Je to obdoba našeho „ahoj“ nebo „dobrý den“. Když vám někdo řekne “nǐ chǎo”, stačí jednoduše zopakovat „nǐ chǎo.”

你

好

nǐ ty

chǎo dobrý

再见

Càj-ťièn „Na shledanou“

S  pozdravem na rozloučenou je to stejné jako s  pozdravem na přivítání. Běžnější než „na shledanou“ je pouhé konstatování ve smyslu „už jdu“, „jen pracuj“ nebo „uvidíme se zítra“. Také se hodně mezi mladými lidmi používá anglické Bye bye.

48

好久不见了。Chǎo-ťioǔ pú ťièn le. Dlouho jsme se neviděli.

再

见

càj znovu, opět

ťièn vidět, shledat se

Poznámka k přepisu

Poznámky k výslovnosti

Používáme tady český přepis, který vystihuje výslovnost blíže než mezinárodní přepis pchin-jin c‘-mu. Slabiky, které se v  českém přepisu spojují spojovníkem, tvoří jedno slovo a čteme je dohromady.

Ve standardizované čínštině rozlišujeme čtyři tóny:

DUHA I Zajímavosti a krásy Číny

1. tón rovný: hlasem v průběhu slabiky neklesáme, ani jej nezvedáme 2. tón stoupavý: hlas ve slabice zvedneme, jako v češtině v otázce 3. tón hluboký: hlas se snažíme položit co nejníže, jak jen to jde, jako kdybyste chtěli mluvit z hrdla 4. tón klesavý: hlasem na konci slabiky klesneme, jako když chcete dokončit větu 49

Od roku 2013 se v Praze uskutečnily již tři úspěšné Evropské mezinárodní festivaly čínského wushu. Zúčastnili se na jich sportovci z více než 20 zemí, celkem přes tisíc soutěžících. Festival aktivně přispívá k rozšiřování a rozvoji kultury čínských bojových umění v Evropě.

Oj směrem na jih a stopy k severu Období od 5. století do 3. stol. před n. l. se v Číně nazývá Obdobím válčících států. V té době byla Čína rozdrobena mezi mnoho knížecích států a po mnoho let trvaly války bez přerušení. V každém státě působilo množství myslitelů, kteří nabízeli králům různé vojenské strategie. Tito stratégové, královští rádcové, vynikali ve využívání výstižných a hlubokých přirovnání a nechávali krále, aby se radoval, když přijal jejich návrh. „Oj směrem na jih a stopy k severu “ je slavným příběhem, ve kterém ministr Li Liang ze státu Wej radil svému králi. 

V

období Válčících států chtěl každý z knížecích států ovládnout Podnebesí. I wejský král se chtěl stát hegemonem, proto se připravil, že nejprve napadne hlavní město státu Čao, Chan-tan, a přinutí stát Čao, aby se mu sám podrobil. Wejský ministr Li Liang byl zrovna na cestách v cizích krajích, a když se doslechl tuto zprávu, srdce se mu strachem stáhlo. Okamžitě se vrátil do Wej, nestačil si ani omýt obličej a vyměnit šat a už spěchal do paláce, aby pozdravil wejského krále. Wejský král zrovna stál nad plánem, jak dobýt stát Čao. Když uviděl Li Lianga, na kterém byla znát dlouhá cesta, velice se podivil a zeptal se ho: „Co máš tak důležitého, že jsi tak nedočkavý, aby ses se mnou setkal? Ani oděv a čepici sis neupravil?“ Li Liang odpověděl: „Velký králi, na cestě se mi přihodila podivná věc. A tak velice spěchám, abych vám ji vypověděl.“ Král byl velmi zvědavý a hned se zeptal, co se stalo. Li Liang

pokračoval: „Právě jsem viděl vůz tažený koňmi, který jel na sever. Zeptal jsem se člověka na voze: „Kam jedeš?“ Odvětil: „Jedu do Čchu.“ Byl jsem překvapen a znovu jsem se zeptal: „Ale Čchu je na jihu, tak proč jedeš na sever?“ A on mi jako by nic odpověděl: „Můj kůň je ten nejlepší kůň. Ať jede, kam jede, dojede do Čchu.“ Bylo mi to ještě více divné, a tak jsem se zeptal: „I kdyby tvůj kůň byl ten nejlepší, toto není cesta do Čchu.“ Řekl mi: „Nebojte se, mám s sebou mnoho peněz na cestu.“ Nebylo mi to jasné, a tak jsem mu pravil: „Ať s sebou máš peněz kolik chceš, touto cestou, kterou jedeš, nikdy nedorazíš do Čchu!“ On se zasmál, řka: „Ale jakpak že ne! Mé umění, jak vedu vůz, je nepřekonatelné!“ Velký králi, on neposlouchal mé rady a pokračoval ve své cestě na sever.“ Když to wejský král vyposlechl, neudržel se a rozesmál se: „Kde se v Podnebesí vzal takový hlupák!“ Li Liang však pokračoval: „Velký králi, nechcete se snad stát vůdcem všech ostatních panovníků? To ovšem musíte získat

nejdříve důvěru lidu v Podnebesí. Ale vy se nyní spoléháte na to, že naše území je o něco větší než území státu Čao, že naše armáda je o něco silnější. Chcete dobýt území, abyste zvedl svou prestiž. Ale uděláte-li to takto, pak se od toho, co chcete, velký králi, vzdalujete čím dál víc a jste jako ten člověk na voze, který chtěl jet na jih do Čchu a přitom jel stále k severu a od Čchu se tak čím dál více vzdaloval.“        Teprve teď wejský král pochopil, že Li Liang se ho oklikou snaží přemluvit. Sklopil hlavu a dlouze se zamyslel. Myslel si, že na tom, co Li Liang řekl, něco bude, a tak upustil od plánu napadnout Čao. Díky této pověsti se zrodil idiom „Oj směrem na jih a stopy k severu“. Oj vyjadřuje směr, kterým je vůz veden. Stopy kol vyjadřují směr, kterým vůz projel. Číňané používají tento idiom, aby jím připodobnili stav, kdy se skutečnost liší od toho, co bylo původně v plánu.

4. EVROPSKÝ MEZINÁRODNÍ FESTIVAL ČÍNSKÉHO WUSHU 22. – 23. duben 2016 Pořadatelé:

Hlavní cíle:

Russia and East Europe Broadcasting Center, China Radio International

Formou přátelského setkání rozvíjet kulturu čínských bojových umění.

Česká asociace wushu

Prostřednictvím soutěže vytvořit mezinárodní komunikační platformu pro příznivce čínských bojových umění.

Spolek na podporu rozvoje investiční, obchodní a kulturní spolupráce mezi ČLR a ČR Organizátor akce: Zhai Hua Wushu Institute

Vytvořit na půdě festivalu příležitost k setkání čínských a českých podnikatelů a skrze bojová umění podpořit obchodní kontakty, vytvořit most pro investiční a obchodní výměnu.

Místo konání: TJ SOKOL PRAHA KRÁLOVSKÉ VINOHRADY

Program: Slavnostní zahajovací večírek: pátek 22. 4. 2016 od 18:00 do 20:00

Adresa: Polská 2400/1, 120 00 Praha 2

Soutěž wushu: sobota 23. 4. 2016 od 7:00 do 19:00

Hlavní rozhodčí: Zhang Tiegang, trenér wushu města Tianjin, 7 duan, rozhodčí mezinárodního wushu

Podrobný program soutěže naleznete na webových stránkách

www.wushu-festival.eu

Srdečně zveme všechny příznivce čínských bojových umění!

CRI Čínský rozhlas pro zahraničí (CRI) je státní rozhlasovou stanicí, která jako jediná z čínských stanic vysílá do celého světa. CRI zahájil svoji činnost 3. prosince 1941 a od té doby tuto činnost neustále rozšiřuje. V  současné době má v  zahraničí 32 zpravodajských kanceláří a vysílá v  61 jazycích, stal se tedy mezinárodní mediální organizací, která disponuje obrovskou informační sítí. Cílem CRI je seznámit svět s Čínou i Čínu se světem a posílit vzájemné poznání a porozumění.

Česká sekce CRI funguje od roku 1968. Kromě vysílání na krátkých vlnách začala v březnu 2004 vysílat i na středních vlnách. Od prosince 2003 byly oficiálně uvedeny do provozu také webové stránky v českém jazyce, kde najdou čtenáři spoustu zajímavých článků o kultuře, tradicích, umění a také o aktuálním dění v Číně i v zahraničí.

Vysílání do éteru České vysílaní CRI zachytíte denně na krátkých vlnách: SEČ 20:00-20:30/ SELČ 21:00-21:30 na frekvenci: 7325 kHz, 7415 kHz, 9515 kHz SEČ 20:30-21:00/ SELČ 21:30-22:00 na frekvenci: 7305 kHz/43.27m, 7415 kHz/25.48m SEČ 12:00-13:00/ SELČ 13:00-14:00 na frekvenci: 13685 kHz, 15225 kHz/19.7m, 17570khz/17.07m na středních vlnách: SEČ/SELČ 23:30-00:30 na frekvenci: 1458 kHz

Czech service 16A Shijingshan Road Beijing 100040 China

Tel.: +86-010-68892324, +86-010-68892387 Fax: +86-010-68892322

E-mail: [email protected] http://asiednes.cz