záøí osobnost Soòa Èervená. krásy naší zemì Mikulov vzpomínka Václav Žilka

Nadaèní listy

è. 15/záøí 2009

osobnost

Soòa Èervená

Mikulov vzpomínka Václav Žilka krásy naší zemì



PODZIMNÍ NABÍDKA Kupte si 4 vstupenky a získejte je za poloviční cenu

P. I. Čajkovskij Evžen Oněgin 7. 10. a 27. 11. 2009, ND

H. Ch. Andersen Sněhová královna 15. a 23. 10., 1. 11. 2009, StD

W. A. Mozart Figarova svatba 16. 10. a 20. 11. 2009, StD

H. Ibsen Nepřítel lidu 28. 10., 9. a 27. 11. 2009, StD

B. Martinů Hry o Marii 2. 11. 2009, ND

V. Štech David a Goliáš 1. a 14. 10., 7. 11. 2009, StD

G. Verdi Falstaff 22. 11. 2009, ND

V. Franz Zlatovláska 11. a 31. 10. 2009, StD

W. A. Mozart Don Giovanni 28. 11. 2009, StD

Causa Carmen

T. Stoppard Rock’n’Roll 8. a 16. 10., 18. 11. 2009, ND

S. Prokofjev Romeo a Julie 22. a 24. 10. 2009, ND

B. Němcová Babička 20. 10., 10. 11. 2009, ND

Extrém

Vybírat a kombinovat můžete z vybraných operních, činoherních a baletních titulů a termínů. Podmínkou pro uplatnění 50% slevy je nákup minimálně čtyř vstupenek. Kombinovat lze v rámci čtyř vstupenek různé tituly a termíny z uvedené nabídky. Pokud si chcete zakoupit jen dvě vstupenky, nabízíme Vám na ně slevu 30%. Více informací na www.narodni-divadlo.cz, e-mail: [email protected], tel: 224 901 448, 638, 419, 410

17. 10. 2009, ND

11. a 12. 11. 2009, Nová scéna

Slovo úvodem

Obsah

Spousta lidí má mìsíc záøí spojen s návalem práce po odeznívající dovolené. Nemají ho rádi. Stále vzpomínají na mìsíce uplynulé, na srpen a èervenec. Ale záøí si to nezaslouží. Je to mìsíc krásný a veselý. Je to mìsíc, ve kterém jsme se s novým nástupem do školy opìt potkávali se svými kamarády, kdy jsme po dovolené pøišli do práce odpoèinutí, s velkou dávkou energie, nových zážitkù a plánù.

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Nezapomeneme

2

NADACE ŽIVOT UMÌLCE Hovoøí Miroslav Svoboda

5

TALENT Oto Reiprich

8

OSOBNOST Soòa Èervená

12

Ano, nový - to je ten správný pøívlastek k mìsíci záøí. A v kultuøe obzvlášś. Vždyś zaèíná nová divadelní a hudební sezóna, plánují se nové a zajímavé projekty... A novou posilu získala také naše redakce. Redaktora, který pro vás pøipravil zajímavý rozhovor s operní pìvkyní Soòou Èervenou, nové jsou také rubriky s pøekvapivým obsahem, týkající se aś už zdraví nebo cestování, zajímavý obsah má nadaèní rozhovor a rozhovor s talentem, a co teprve vzpomínka na Prof. Václava Žilku. Hned zkraje vzpomínáme i na pány Voskovce a Wericha, a více už neprozradím, zalistujte si sami. Psalo se nám pro vás dobøe, neboś za okny svítilo sluníèko..., nastalo babí léto. A to k záøí patøí. Stejnì jako hrozny, záøící na slunci a èekající na sklizeò, stejnì jako hudba, která se rozezní pøi prvních sezónních koncertech. Záøí je krásné... (A taky se mi v nìm narodil syn)) Pøeji vám všem krásný, barevný, nadcházející podzim... Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù

Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. , [email protected], tel: 739 077 131, www.nadace-zivot-umelce.cz Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Pavel Sršeň, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127, R. č.: MK ČR E 18180 měsíčník 15/09, vychází 25. 9. 2009, příští číslo vyjde 26. 10. 2009 Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice

FENOMÉN 18 Hudební fórum Hradec Králové CO MOŽNÁ NEVÍTE Služby v našich službách

20

KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ Mikulov

22

ZDRAVÍ Hiporehabilitace

26

HISTORIE Historie kapesních hodinek

28

VZPOMÍNKA Václav Žilka

32

KAM ZA KULTUROU

36

1

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:

NADACE

Vladimír Prošek – předseda, dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes

Mgr. Vojtìch Jouza – člen České filharmonie, zástupce UNIE Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR

RNDr. Jan Komín – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů

Miroslav Svoboda – člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR

Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Marek Vašut – herec, zástupce Herecké asociace

I pøesto, že se téma dnešní nadaèní rubriky hodí spíše až do prvních dnù dušièkového listopadu, zvolili jsme ho už nyní, v záøijovém vydání. K èasovému posunu nás inspirovala zejména osobnost tohoto vydání, operní pìvkynì Soòa Èervená, která je úzce spjata se jménem Jana Wericha, jemuž jsou tyto stránky svým zpùsobem také vìnovány. A pak... vzpomínat bychom mìli v každém dnu èi mìsíci a neèekat až na listopad... Dalším z krásných počinů NADACE ŽIVOT UMĚLCE je . Na nadačních inprojekt nazvaný ternetových stránkách se dočteme, že se jedná o smutnou stránku poslání péče o ty, kteří nás už bohužel opustili. Dovolíme si autorovi těchto slov malinko oponovat. Ta stránka nemusí být smutná, naopak, je krásná a často i veselá. Vzpomínáme na ty, které již sice na jevišti nevídáme, na ulicích nepotkáme, avšak v našich srdcích žijí stále. Vlastně nás „nikdy neopustili...“

Nezapomeneme

Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:

Ing. Michal Krùšek – předseda člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour – člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR

Cyril Jeníèek – hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů

A PA R ÁT:

Už šestým rokem má NADACE ŽIVOT UMĚLCE v opatrovnictví pietní místo Jiřího Voskovce a Jana Wericha na Olšanských hřbitovech na Praze 3. Slavnostní odhalení náhrobku se uskutečnilo 31. října 2003 a my si tuto událost nyní krátce připomeneme.

Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace

Tajemnice nadace L. Soldánová

Lýdie Soldánová – tajemnice REDAKČNÍ RADA:

Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace

Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT

Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM

2

Po doznění melodických zvuků písničky Život je jen náhoda..., se ujal slova bývalý ředitel NADACE ŽIVOT UMĚLCE pan Jiří Novotný: „31. října odešel z tohoto světa pan Werich, o devět měsíců později i pan Voskovec. Odešli, ale jejich názory na život..., na umění..., zůstávají dodnes.“ Poté poděkoval

ŽIVOT UMÌLCE Od roku 1926 se s Osvobozeným divadlem, tehdy sdružením avantgardních umělců, sbližují jako diváci a přátelé dva studenti práv; Jiří Voskovec a Jan Werich. Oba mají ctižádost uplatnit se v umění a oba sympatizují s avantgardou. Jiøí Voskovec Okouzluje je němá filmová groteska i její protagonisté. Pro Jan Werich obveselení známých vymýšlí řadu improvizovaných scének a absurdních dialogů založených na parodii. V roce 1927 připravují všechny tyto výstupy v pásmu skečů a scénických parodií s názvem Vest pocket revue. Představení poprvé předvedli svým spolužákům 19. dubna 1927 pod hlavičkou Osvobozeného divadla v sále Umělecké besedy. Obrovský a fenomenální úspěch byl nečekaný. Oba komici se rozhodli zanechat studií a věnovat se divadlu trvale. Režisérem her Voskovce a Wericha byl Jindřich Honzl. Po roztržce,v roce 1929, kdy odešel načas do Národního divadla, se V+W stali uměleckými šéfy Osvobozeného divadla. V roce 1931 natočili V+W opět pod Honzlovým vedením slavné filmy Pudr a benzin, o rok později Peníze nebo život. Ještě v roce 1929, v představení Premiéra Skafandr, vstoupil do spolupráce s V+W i třetí podstatný tvůrce, hudební skladatel Jaroslav Ježek. Po Mnichovské konferenci byla Osvobozenému divadlu odňata koncese, V+W uprchli do USA, odkud ve svých pravidelných rozhlasových relacích povzbuzovali své věrné diváky a posluchače. Po válce se pokoušeli znovu pokračovat ve společné práci, inscenovali úspěšně americký muzikál Divotvorný hrnec (1947), únorový puč 1948 však nakonec další spolupráci přerušil. Jiří Voskovec se trvale usadil v USA, Jan Werich zůstal v Československu.

Svìt patøí nám

za přítomnost všem zúčastněným, zejména pak akademickému sochaři Prof. Vladimíru Preclíkovi, jenž je autorem návrhu náhrobku a který už bohužel mezi námi není, stejně jako herečka Stella Zázvorková, která byla tehdy ještě také mezi hosty a všechny přítomné obdařila těmito slovy: „Konečně jsou zase pohromadě. Já si dovedu představit, že kdyby tudy pan Werich procházel, jeho malá očka by zářila radostí a pod vousy by Bývalý øeditel Jiøí Novotný zašeptal: Děkuji vám kluci, je to pěkné...“

Stella Zázvorková

Akademický sochaø Prof. Vladimír Preclík

Pudr a benzin

Nová podoba věčné vzpomínky na pány Voskovce a Wericha vznikla z velké části za finanční podpory Magistrátu hl. města Prahy, ale také za finanční podpory NADACE ŽIVOT UMĚLCE, Nadace Českého literárního fondu a Nadace Českého hudebního fondu. Finanční částkou přispěly také Divadlo Broadway, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Ungelt a Národní divadlo. Díky všem jmenovaným se mohlo podařit uskutečnění důstojného odpočinku dvou velikánů naší kultury pod krásným novým náhrobkem, uměleckým dílem – pozorným návštěvníkům neunikne důmyslné ztvárnění písmenek V+W.

3

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

Ljuba Hermanová Zdenìk Dítì

Nadaèní hrob na Vyšehradì

NADACE ŽIVOT UMĚLCE má v opatrovnictví také druhé pietní místo, a to na Vyšehradském hřbitově – Slavíně, kde jsou v nadačním hrobě uloženy ostatky významných českých umělců, kteří bohužel neměli nikoho, kdo by se o jejich věčný odpočinek postaral. V současné době jsou na tomto místě uloženy ostatky herečky Vlasty Fabiánové, herečky a zpěvačky Ljuby Hermanové, herce Zdeňka Dítěte, dirigenta Karla Vlacha, herečky Dagmar Sedláčkové, pěvkyně Drahomíry Tikalové a zpěvačky Zuzany Navarové. Závěr dnešního vzpomínání bychom rádi zakončili slovy jednoho z pravidelných návštěvníků Vyšehradu i Olšanských hřbitovů. „Vždycky když sem jdu, na chvilku se zastavím a vzpomínám. Vzpomínám na všechny ty, kteří tady odpočívají, na jejich moudra, na jejich myšlenky a úvahy. Škoda, že se někteří lidé nedožívají alespoň dvouset let. Pořád by měli co říct. Na svěI králové začínali „korunou“ číslo účtu pro případné dary 25334111/0100 adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1 tel.: 224 142 295, www.nadace-zivot-umelce.cz

4

Karel Vlach

tě se dnes pohybuje tolik lidí, co nemají co říct...“

Zuzana Navarova

My doufáme, že jsme vám těmito řádky „něco řekli...“ redakènì zpracováno foto: archiv NŽU

Hovoøí Miroslav Svoboda Pøed zaèátkem rozhovoru jsem znala pana Miroslava Svobodu pouze jako èlena správní rady NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Po skonèení rozhovoru jsem o nìm vìdìla už témìø vše. Muzikant, typograf, zpìvák, èlovìk veselý, spoleèenský, s bohatými hudebními zkušenostmi, z nichž nìkteré byste od èlena sboru pražské Státní opery možná ani neèekali. Pojďme Vaši pestrou cestičku hudebním životem přiblížit i našim čtenářům. Můj táta byl vojákem z povolání a zároveň muzikantem ve vojenských hudbách (hrál na eufonium a pozoun), naposledy v Posádkové hudbě Praha. S tou mimo jiné hrávali i na koncertech na Pražském hradě a na Žofíně, kam jsem s ním chodil odmalička. Pamatuji si, že v té době tam zpívala např. mladičká Pavla Břínková, budoucí slavná operetní pěvkyně, paní Marie Mlejnková, pan Jan Soumar, pan Jiří Staněk, aj. K hudbě mě tedy přivedl táta, vnímal jsem ji už od dětství. To jste jistě navštěvoval i lidovou školu umění. Tam mě nepřijali zrovna s nadšením, prý nemám talent. Jsem si ale jistý, že z dětí, které tehdy přijali, se dnes hudbě a zpěvu profesionálně nevěnuje nikdo. Měl jsem začít s učením na housle, rodiče však koupili pianino a bylo rozhodnuto. Nakonec jsem absolvoval celý první cyklus na klavír, ale žádná sláva. Při základní škole jsem chodil také do dětského pěveckého sboru ČKD, který tehdy vedli sbormistři Pavel Staněk a Miroslav Košler, později ještě do sboru sbormistra Kulínského. Co následovalo po základní škole? Nastoupil jsem do učení na obor sazeč-typograf. Tam jsem našel kamaráda, který s bratrem založil kapelu a sháněli další „muzikanty“. Tak se ze mě stal „bigbíťák“. Začal jsem s nimi hrát na piano, ale po čase mně nabídli, že bych mohl přejít na baskytaru. Tak se i stalo. Hráli jsme samozřejmě pouze amatérsky, na několika koncertech, zábavách, školních akcích apod. Táta

vždy říkal, že děláme akorát kravál, ale stejně se na nás přišel občas podívat. Pianista, baskytarista..., pořád ještě nevidím žádnou spojitost s profesí operního sborového zpěváka. Vydržte. Budeme se muset sejít asi ještě k jednomu rozhovoru, protože je toho tolik, že se Vám to na ty stránky ani nevejde. (smích) Zkusme to. Tak dobrá, já to zkrátím. Ještě před vyučením mi táta říkal, nauč se foukat, alespoň na bastrumpetu, a na vojně to zkus k muzice. Půjčil mi svůj nástroj a já se na něj učil hrát. Pak jsem najednou dostal dopis z obvodní vojenské zprávy, že základní vojenskou službu vykonám za „odměnu“ u pohraniční stráže, a tak jsem skončil s pozounem. Nastoupil jsem základní vojenský výcviku v Plané u Mariánských Lázní, kde jsem se setkal s kamarády z učení, se kterými jsme hráli před vojnou v kapele. Jelikož nás pak postupně převeleli na Hlavní velitelství pohraniční stráže do Prahy, mohli jsme v muzicírování pokračovat. Byli jsme tedy tři: kytara, basa, bicí. Pak jsme v útvaru objevili čtvrtého hráče, který hrál na klávesy – a zase jsme byli kapela. Jezdili jsme na různé vojenské soutěže, přehlídky a vystoupení pro vojáky. Velitelé nám říkali „úderka“. (smích) Stále nevidím ani malou cestičku směrem k opernímu zpěvu. Už se k tomu dostávám. Moje sestra, která měla pěkný mezzosoprán a také hrála na piano, se rozhodla, že se začne učit zpívat. Táta ji

5

N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E

našel učitele zpěvu, sólistu Národního divadla Jaroslava Rohana, kterému bylo v té době 73 let a již neúčinkoval, dával však soukromé hodiny. Mě velmi zaujalo, že zpívat se dá naučit a začal jsem k němu chodit také, i když jsem v té době byl ještě druhým rokem na vojně a pořád hrál ten bigbít. Vzal mě z milosti. Na hodiny jsem chodil třikrát týdně, po tři nebo po čtyři roky, a poté mi povídá: „Člověče, není to marné, přece jsi se něco naučil, nechtěl bys jít zpívat do sboru?“ Příprava u operního pěvce Jaroslava Rohana nebyla marná? Aida Nebyla. I když jsem už předtím zpíval v různých kapelách, tanečních, dechových i folkových, pochopil jsem, že zpívat operu je něco úplně jiného. Ze dne na den jsem skončil s bigbítem, prodal baskytaru i zesilovač s reprobednama a začal se věnovat jenom zpěvu. Konkurz do Národního divadla jsem absolvoval dvakrát. Poprvé mi napsali, že jsem sice perspektivní, ale že je hodně uchazečů a už nemají volné místo, podruhé mi odpověděli, že už nejsem ani perspektivní. Tak nevím. Pak jsem najednou dostal dopis, že se uvolnilo místo v operním sboru Smetanova divadla (dnešní Státní Don Carlos opera Praha pozn.), které bylo tehdy složkou Národního divadla. Dostavil jsem se na konkurz a byl jsem přijat. Už jsem tam 28. sezónu, z pánů sboru služebně nejstarší člen. Máte ve sboru i mladé lidi? Hlásí se jich v porovnání s dřívějškem více nebo méně? Hlásí se i mladí adepti, ale ke konkurzům jich

6

chodí stále méně, není pak z čeho vybírat. Nouze je hlavně o pánské hlasy. Kolik členů má soubor v současnosti? Operní sbor SOP má 55 členů, 28 dam a 27 pánů. Vystupujete také v zahraničí, kde to na Vás osobně zapůsobilo nejvíce? To se vrátím do roku 1985, kdy jsem byl na prvním divadelním zájezdě v Drážďanech, kde právě nově otevřeli Semperovu operu s vynikající akustikou. Představili jsme se zde s čerstvě nastudovaným vrcholným operním dílem skladatele Bohuslava Martinů – Řeckými pašijemi, pod taktovkou Jiřího Bělohlávka a sbormistrem Vladivojem Jankovským. V této opeře jsou těžké, ale nádherné sborové party a dvojsbory. Když jsme dozpívali závěr, běhal nám všem mráz po zádech. Byla to naprostá bomba a obrovský úspěch. Lidé po skončení nadšeně dupali a aplaudovali. Zážitek, na který nikdy nezapomenu. Váš soubor často vystupuje i v Japonsku. Jací jsou Japonci? Já jsem byl v Japonsku sedmkrát, ale řeknu Vám, stačí tam být tak jednou, dvakrát, podívat se a dost. Japonci dokážou být milí a uctiví, ale když o něco jde, tak se z nich stávají opravdoví, bojovní „Samurajové“. Je to prostě odlišná kultura, avšak někteří kolegové jsou z Japonska nadšeni. V průběhu rozhovoru často zmiňujete tatínka. Podle mě Vás dosti hudebně ovlivnil. Dočkal se Vaší působnosti ve sboru? S tátou jsme mj. hrávali společně v dechovce, tedy on hrál a já zpíval, až do roku 1982, kdy v červnu, v pouhých 50ti letech, náhle zemřel. Je to takový smutný životní paradox. Byli jsme spolu ještě u profesora Rohana na hodině zpěvu, aby slyšel, jaký jsem udělal pěvecký pokrok před konkurzem do Smetanova divadla, bohužel mého přijetí do sboru se nedočkal, zemřel

dřív, než jsem prošel konkurzem, a v září pak do něj nastoupil. V dechovce jsem zpíval ještě několik dalších let, ale po přijetí do operního sboru Smetanova divadla jsem spolupráci ukončil, neboť večerní představení v divadle nešly skloubit s účinkováním s dechovkou. A věnoval jste se pak už jenom zpěvu? Kdepak, tím se v té době uživit nedalo. Chodil jsem ještě uklízet do banky, neboť jsem byl Carmen v té době už ženatý a měl prvního syna. Uklízet? Ano, typografického, dobře placeného místa jsem zanechal, a protože jsme se nějak živit museli, neboť plat ve sboru byl velmi malý, chodil jsem ráno na šestou hodinu uklízet do kanceláří v bance, kde jsem i doléval naftu a topil. A aby toho nebylo málo, tak jsem ještě dálkově studoval na konzervatoři, neboť když jsem nastoupil do Smetanova divadla, ujal se mě starší kolega Milan Zvěřina, který mi doporučil, abych vystudoval konzervatoř, alespoň dálkově. Tak jsem zpíval v divadle, uklízel, studoval, staral se o rodinu a občas po večerech ještě chodil hrát a zpívat po tancovačkách. Zmínil jste rodinu, jste tedy ženatý, kolik máte dětí? Jsem teď ženatý podruhé. Z prvního manželství s ženou Hankou mám tři děti, Jana, Miroslava a nejmladší Kristýnu, té bude letos 18. Klukům je 28 a 24. To je hrůza, jak to uteklo! S druhou ženou Michaelou děti nemáme, ale ona má dvě svoje, Václava a Jana (23 a 15), takže když se nám podaří sejít se se všemi najednou, včetně jejich protějšků, je nás ažaž. (smích) Vaše současná manželka je také ze stejného oboru? Ano, je členkou a manažerkou operního sboru SOP. Seznámili jsme se v roce 1983, kdy byla členkou Hudebního divadla v Karlíně, tehdy

jsme společně natáčeli obraz k operetě Tabákový kapitán. Do Smetanova divadla nastoupila v roce 1990. Do té doby jsme se setkali jen občas, později jsme navštěvovali konzervatoř v Praze, ale každý v jiném ročníku. Je o 13 let mladší a žijeme spolu již 13 let, před pěti lety jsme se vzali. Moje paní je velmi temperamentní a život, i díky její funkci, máme opravdu pestrý a „veselý“. To věřím, vždyť Vy se také pořád smějete a vyzařuje z Vás takový optimismus. Ale málem bychom se zapomněli dostat k tématu nadace. Jste členem správní rady NŽU, jak už dlouho? Teď to budou dva roky. Byl jsem vyslaný za náš odborový svaz Unie profesionálních zpěváků, když probíhaly v nadaci organizační změny. Ono je totiž třeba si uvědomit, že je to organizace, která má pomáhat hlavně lidem z naší branže a tady nikdo nezbohatne, rozumíte mi. Rozumím. Blíží se listopadové oceňování SENIOR PRIX, na kterém bývá po zásluze oceněna i řada operních a sborových zpěváků. Mě by zajímalo, jak dlouho se dá vlastně zpívat. Existuje nějaký odchod do důchodu i u zpěvu? Oficiální odchod do důchodu existuje jako u ostatních povolání, ale „nasluhovat“ můžete, dokud vám slouží zdraví a hlasivky, což je velmi individuální. Závěrem, co byste jako člen správní rady popřál NADACI ŽIVOT UMĚLCE do budoucna? Já už to v podstatě před chvilkou nastínil. Nejen v nadaci, ale všude jinde, hlavně poctivé a slušné lidi.

za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, Dis. foto poskytl: Miroslav Svoboda

talent

Když mám dìlat rozhovor s nìjakým hráèem na hudební nástroj, pøiznám se, že jsem trochu v rozpacích, neboś ne ve všech hudebních žánrech a hudebních nástrojích se vyznám. Nyní pøede mnou sedí mladý, talentovaný flétnista, který mì však jistì do dalších tajù hudební múzy zasvìtí. Tìším se, neboś o hraní na flétnu se vypráví celé zkazky, je to hra krásná, prastará… a také zdraví prospìšná.

Oto Reiprich flétnista

Souhlasíte s úvodem? Určitě. Jedná se o jeden z nejstarších hudebních nástrojů na světě, nebereme-li v potaz nástroje rytmické, kdy lidé v pravěku vytvářeli zvuky za pomoci různých předmětů. Již naši praprapředci zjistili, že když vezmou do ruky stonek trávy nebo dutou kůstku a z určitého úhlu do ní fouknou, ozve se tón. Ve spoustě archeologických vykopávek jsou nalezeny obdoby různých píšťalek. To je pravda, přenesme se nyní z pravěku o něco blíž, třeba do renesančního období. Ať už na obrazech, v literatuře nebo i v nově natočených historických filmech, se nám skýtá pohled na různé prince či panoše, jak okouzlují svoji milou, právě – hrou na flétnu. Ano. Flétnu nalézáme ve všech stoletích, ve všech žánrech. Přes období renesance, baroka, klasicismu.., se dostáváme až po současnost, kdy je flétna součástí populárních hudebních oblastí, jako jsou např. jazz, uplatnění najde ale i v rockové hudbě, popu, funky a řadě dalších.

8

To je ale už jiná podoba flétny, než například ta z baroka. To je. Ale když už jste zmínila baroko, v tom období se hrálo na zobcové flétny, které byly rozděleny podobně jako lidský hlas ve zpěvu – od sopraninových až po basové, rozdíl byl v jejich délce a vyráběly se ze dřeva. Flétna prošla dlouhým vývojem a vlastně až v 19. století získala podobu nynější. Také se začala vyrábět z různých slitin kovů a jejich kombinací. Předcházelo tomu mnoho pokusů výroby flétny, například ze skla, platiny a dalších surovin. Začátkem 20. století se stávala flétna víc a víc populární, a to především díky působení Marcela Moyseho a řady dalších. Kdo byl Marcel Moyse? Marcel Moyse byl legendární francouzský flétnista a pedagog, který se celý život věnoval flétně a povýšil ji na sólový nástroj, jakými byly v jeho době převážně housle nebo klavír. Byl skvělým profesorem, a to zejména díky stovkám cvičení a etud, které nejdříve vymýšlel a psal hlavně sám pro sebe. Psal je, aby se

zdokonalil ve všech flétnových technikách. V dětství totiž onemocněl závažným plicním onemocněním, které se mu celý život vracelo v podobě astmatu, a on si vlastně svými cvičeními pomáhal tuto nemoc překonat. Podobným problémem se u nás zabýval např. profesor Václav Žilka. To mi hezky nahráváte, prof. Václavu Žilkovi se věnujeme v rubrice Vzpomínka. On vyučoval hlavně malé děti, ale já bych se ráda zeptala, zda si myslíte, že s hrou na flétnu se dá začít v každém věku, poněvadž potíže s dechem mívá i řada dospělých a seniorů. Určitě dá, i když už ne samozřejmě na profesionální úrovni. Dokonce se traduje takový vtip, že na zobcovou flétnu se dá naučit ve vlaku, po cestě z Pardubic do Prahy. (smích) Václav Žilka probouzel v dětech nejenom vřelý vztah k hudbě, pro mnohé z nich měla tato hra velký význam i při samotné léčbě astmatu. Svoji metodu učení přebral od amerického lékaře Meyera Markse, který ale nepoužíval zobcovou flétnu. Jenže právě ta se díky malé spotřebě vzduchu hodí i pro malé děti. Při cvičení dochází k posilování bránice, k důkladnému pročištění dýchacích cest, zlepšuje se hospodaření s dechem a zvyšuje se celková kapacita plic. Hra na příčnou flétnu je složitější. Je flétna pro amatéry cenově dostupná? Zobcová flétna se dá pořídit už za pár stovek. Příčné flétny se dnes vyrábí převážně z kovu, tedy z různých slitin kovů, ale také například ze stříbra, ze zlata nebo také platiny. Ty zlaté dosahují až částek statisíců, ale ať amatéry neodrazuji, kovové se dají pořídit samozřejmě mnohonásobně levněji. V porovnání s ostatními hudebními nástroji jsou flétny cenově dostupné i pro amatéry. Pocházíte z hudební rodiny? Úplně nejvíc, jak to jen jde. (smích) Já pocházím z Košic a oba moji rodiče tam byli profesory hry na klavír na Hudební konzervatoři. Můj bratr je také klavírista, studuje Brněnskou konzervatoř, no a pak ještě máme v rodině strýce, bratra od maminky, který je učitelem hry na flétnu na základní umělecké škole v Pardubicích, a nesmím zapomenout na dědečka, který byl amatérským flétnistou a hrával v různých

domácích kapelách. Takže já to měl komplet připravené už od narození. (smích) Komplet připravený klavír a flétna… a vyhrála flétna. Já jsem hrál na klavír i na flétnu, ale flétna mě bavila víc. Když jsem byl ještě malý kluk, tak mi dal děda poslechnout nějakou flétnovou nahrávku, mně se to okamžitě zalíbilo, a tak jsem dostal do ruky zobcovou flétnu, na kterou mě děda začal učit. Hraní jsem si vybral úplně sám…

Jak dlouho hrajete na flétnu? Od dětství. Později jsem chodil do hudební školy v Chrasti u Chrudimi a do hodin mého strýce Otto Cerala v Pardubicích, který mě začal učit hrát na flétnu příčnou. Jaký je, kromě tvaru a držení, rozdíl mezi příčnou a zobcovou flétnou? Zobcová flétna měla hlavní využití ve staré hudbě, v období renesance a baroka. Později se začala držet vodorovně, ale vypadala stále podobně jako flétna zobcová. Taková flétna se jmenovala flauto traverso. V dalším období procházela flétna stálým vývojem, který pokračuje prakticky až do současnosti. Postupně se přidávaly klapky a zdokonalovala celá mechanika. O největší pokrok se v 19. století zasloužil Theobald Boehm, označován jako reformátor příčné flétny. Podoba jeho konstrukce a mechaniky zůstala dodnes. Současná flétna je technicky velmi propracovaná, kvalitní materiály umožňují lepší a silnější zvuk, a navíc splňuje potřeby současné hudby. Zmínil jste, že jste chodil už na základní škole do hudební školy v Pardubicích a Chrasti u Chrudimi, z Košic jste se tedy přestěhovali do Čech?

9

talent

Ano, v roce 1995 jsme se s mamkou a bráchou přestěhovali do Čech. Tady jsem začal chodit na základní uměleckou školu Jana Nepomuka Filcíka v Chrasti a zároveň i na základní uměleckou školu v Pardubicích. V roce 2006 jsem absolvoval Pražskou konzervatoř pod vedením Mgr. Romana Novotného, ve stejném roce jsem pak nastoupil na Akademii múzických umění v Praze do třídy doc. Mgr. Radomíra Pivody, kde v současné době nadále studuji. Vzdělání a talent Vám rozhodně nechybí. Za mnohé vděčím zejména mému profesorovi na konzervatoři, Romanu Novotnému, který mě opravdu velmi mnoho naučil, ale také panu profesorovi Pivodovi, který mi umožňuje dále rozvíjet moje schopnosti a dává mi prostor k seberealizaci. Kolik je Vám let? Je mi 23 let. Dokážete si představit, že se hrou na flétnu budete jednou i živit? Jde to? Musí. Já už se vlastně i tak trochu přiživuji, ono mně ani nic jiného nezbývá. (smích) Mám nějaké orchestrální zkušenosti v České filharmonii, ve FOKU (Symfonický orchestr hl. m. Prahy), různé studiové práce, a zrovna od včerejška jsem začal na rok působit v PKF (Pražská komorní filharmonie). Jedná se o roční orchestrální akademii, do které jsem vyhrál konkurz. Je to jeden z našich nejlepších orchestrů a moje působnost v něm, je pro mě vynikající zkušeností i praxí do budoucna.

10

Působil jste i v zahraničí? Kromě různých orchestrálních zájezdů jsem v rámci projektu Erasmus studoval rok na stáži ve Vídni v Rakousku, ve třídě profesora Hansgeorga Schmeisera. Prostředí je tam podobné jako tady v Čechách, jen bych řekl, že studenti tam mají větší školní servis. I když…, po studiu jsou na tom podobně jako my tady, je pro ně stejně těžké najít odpovídající uplatnění, většina jich pak vyučuje na hudebních školách nebo dává soukromé hodiny. To uplatnění bývá také o kontaktech. Někdy o kontaktech, někdy o štěstí, někdo má dlouhé lokty. Je to také ale o píli a každodenní práci. Kdy jste měl naposledy štěstí Vy? Tak ono přichází tak různě (smích), ale stálo při mně třeba právě na studiu na Akademii, ve třetím ročníku, když jsem od NADACE ŽIVOT UMĚLCE dostal příspěvek na flétnové kurzy v rakouském Fissu. Vzhledem k tehdejším finančním podmínkám bych se tam zřejmě jinak nedostal. Asi Vám to říká spousta studentů a já budu se opakovat, ale je opravdu dobře, že NADACE ŽIVOT UMĚLCE podporuje nejenom starší umělce, ale i nás mladé… Tak ať Vám to štěstí nepřichází jenom od nadace, ale také od samotného života. Děkuji Text: Alexandra Stušková, DiS. Foto: Kateøina Javùrková

O Mahábháratě s Ondřejem Zajícem… „Velké příběhy světa. Jestli jsou současná Městská divadla pražská něčím charakteristická, tak tím, že se v dnešní nepřehledné době snaží vracet k tomu základnímu, prapůvodnímu, chcete-li univerzálnímu z lidské zkušenosti. A pokud se budeme chtít spustit do největší hloubky, nutně narazíme na několik tisíc let starý indický epos Mahábhárata. Inscenováním skvělé dramatizace tvůrčí dvojice Brook – Carrière završíme již třetí sezonu intenzivní souborové práce. Původní text duchovního eposu má gigantický rozsah asi 110 tisíc dvojverší. Poté, co se povznesete nad předsudek „povinné četby“ a překonáte kulturní bariéru, můžete díky obrovské energii někdy až šokujících obrazů Mahábháraty tomuto dílu totálně propadnout.“ Už předem se ale ozývaly kritické hlasy, že v porovnání s Carrièrovým a Brookovým kultovním projektem nemáte šanci uspět. Co vy na to? „Chápu, že si leckdo klepe na čelo. Tu naši drzost, že se snad chceme srovnávat… Nevěřím ale, že to jsou Brook s Carrièrem. Když tvořili svou inscenaci, určitě si tuto velkou story nechtěli na věky přivlastnit sami pro sebe. My jdeme svou cestou, determinovanou provozními možnostmi našeho divadla, souboru a geniem loci ABC. Nabízíme komplexní příběh, který je velice zábavný a ve svých prostředcích divácký, a který – jsem o tom přesvědčen - může svou velice jednoduchou řečí oslovit i malé dítě. Je to vlastně jakýsi předchůdce žánru fantasy.“ Můžete divákům přiblížit příběh? „Hlavním tématem – podobně jako například v Pánovi prstenů – je boj o moc. Na výsledku tohoto souboje samozřejmě také závisí osud celého lidstva. Proti sobě stojí spřízněné rody – bratranci Pánduovci a Kuruovci. Přes veškerou snahu se konečný konflikt nepodaří odvrátit a vše vrcholí bratrovražedným masakrem. Nesmrtelnost tomuto dílu nejspíše zajistila přítomnost Kršny - největší postavy celého hinduismu. Kršna je přítelem a rádcem Pánduovců a díky němu a skrz něj Pándouvci nakonec… To už bych asi ale prozrazoval moc. Přijďte se podívat.“

osobnost

h listù í do nadaèníc st o n b so o ìr Výb k ve lm i p øí je m øí at p E LC Ì M Ž IVOT U se sn aøí p r avy. V žd y p m ù es c ro p o n ým ázející èíslo byl h c vy ì áv r p y žíme, ab aným em spjato i s d b so ù zp ým ím ak nìj Co býv á hla vn í. yn k ìl m u i è umìlcem ji st ì rn ým è te n áø ù m zo o P ? em tk jí po datum výroèí la id av r zp že , neuniklo i v mìsíci ak tomu bude in ej N í. n ze o nar a n aš e k d y se n ar o d il zá øí . V m ìs íc i, ynì lá operní pìvk u sl ro p vì o ìt sv

Soòa Èer v ená

Nic nesmí umøít proto, abych já žila! Při přípravě na rozhovor se světoznámou a světaznalou operní pěvkyní, českou mezzosopranistkou, divadelní herečkou, Soňou Červenou jsem netušil, jaká energie a jiskra na mě přeskočí při samotném setkání. To, co jsem zažil s touto veličinou českého umění ve dnech, kdy bude „oplakávat“ své 84. narozeniny, na to zřejmě nikdy nezapomenu. Dveře a srdce otevřela úžasná dáma, která nejenže výborně vypadá, ale intelektem se jí vyrovná málokdo o dvě, tři generace mladší. A otevřela jak jinak – v barvě červené…

otcem, který hraje na piano, já sedím pod tím pianem a poslouchám jeho písničky a jeho improvizace. A právě tyto okamžiky mě k hudbě přivedly. Má druhá vzpomínka z dětství se váže již k Národnímu divadlu, kam jsem skoro denně chodívala na tzv. bidýlko, kde jsem nasávala atmosféru a hudbu. Byla malá Sonička jemné uhlazené děvčátko, nebo jste byla raubíř, malá rebelka? Ne, ne, raubíř ne. Byla jsem stydlín, zamlklá a vlastně jsem taková až dodnes. Rebelkou, jak říkáte, jsem se stala až v okamžiku rozhodnutí jít k divadlu. Touha ve mně byla veliká a ta se u mě rovná rozhodnutí. V té době se ze mě stala bojovnice. Dìtství

V těchto dnech slavíte své narozeniny. Pojďme se spolu vydat na pouť Vaším životem. Jakou máte svoji nejranější dětskou vzpomínku? Promiňte, že Vás hned v první větě Se sestrou Jiøinkou opravím. Já své narozeniny neslavím, já je oplakávám. (smích) Já se při tom neopíjím, ale když se někdo při oslavě svých na- Velkou Vaší rebelií byla rozenin opije, tak si myslím, že to udělá nikoliv ovšem Vaše emigrace… z radosti, ale ze smutku, že mu uplynul další Ano, ale to už jsem byla unášena proudem divadla a kumrok jeho života. Má první vzpomínka z dětství je spojena s mým štu a nebylo zastavení. Byla

12

bych tady nesměla zpívat, měla jsem veliké potíže s tehdejší totalitou. Měla jsem zakázána veřejná vystoupení. Z tohoto prvního zákazu mě vysekal Jan Werich, postavil se za mě. V té době jsem s ním hrála Káču Maršálkovou a on docílil, že mi bylo opět povoleno hrát. Přesto se již začala nade mnou zatahovat obloha. Studovala jsem operní zpěv a operní herectví, a hostovala jsem tehdy ve Stavovském divadle ve Figarově svatbě a v Divadle 5. května (dnes Státní opera) v Carmen. Na sto procent bylo dohodnuto, že se stanu členkou ND a tehdy se proti mně komunistická závodní rada ND postavila, protože jsem byla tzv. třídní nepřítel, a zmařili to. Bylo mi jasné, že mě tady zpívat nenechají, a proto jsem se rozhodla opustit svého otce, má matka již v té době nežila, opustit svoji milovanou Prahu a vydat se do světa za zpěvem. Nepočítala jsem s tím, že se ještě někdy vrátím. To bylo tehdy „na věčné časy“. Ale země, kde se dělo tolik bezpráví a vraždění, to už nebyla moje země. Jak se mohlo podařit dosáhnout Janu Werichovi zrušení zákazu Vašeho veřejného vystupování? On měl tehdy ještě výbornou pozici a své lidi… Rozhodně byl můj zákaz zrušen na jeho intervenci. Ale třídním nepřítelem jsem pro ně zůstala: krátce vdaná, můj manžel vlastnil továrnu, tím pádem byl „vykořisťovatelem“, i když se vždycky choval ke svým zaměstnancům štědře. Začali ho pronásledovat a on musel uprchnout. A to byla má další kaňka – žena utečence na západ...

Začátky Vaší kariéry jsou spojené s dvojicí V+W. Jak dalece Vás formovali právě tito pánové? Ať už umělecky, nebo lidsky? Vzpomenete si ještě dnes na nějakou jejich větu? Jiří Voskovec byl velmi inteligentní člověk a senzitivní režisér. Ale já jsem tehdy byla úplný zajíc, já jsem k nim vlastně vzhlížela. Později jsem se s Jiřím několikrát sešla v New Yorku, již v době, kdy se mi podařilo ve světě opery prorazit. A Werich? S tím jsem hrála v Divotvorném hrnci právě tu Káču Maršálkovou. Scéna, kdy spolu sedíme na okraji studny, ta je nezapomenutelná. Werich skvostně improvizoval, vždy to někam zatáhl do dálek a výšin a mým úkolem bylo „přivést“ ho zpátky, abychom vůbec mohli hrát dál. A to byla pro mě škola. Nebylo to v tomto ohledu s Werichem lehké, ale nádherné. A jestli mě formovali tito dva pánové lidsky? Já jsem v té době byla ještě příliš mladá a hloupá, abych vůbec ty hloubky a symV roce 1978 se svìtoboly do sebe naznámou nìmeckou choreografkou Pinou Bausch, sála. Werich říkal: vpravo rozesmátá Soòa „Největší kumšt Èervená je lidi rozesmát.“ Smích je přece v našem životě něco tak drahocenného…

<

S Janem Werichem, Divotvorný hrnec 1948

< S Oldøichem Novým, Moje žena Penelopa

13

osobnost

Máte po své zkušenosti z emigrace nějaké doporučení pro umělce, kteří se ocitnou v cizí zemi? Každý musí stát sám za sebe. Zrovna tak, když někdo ke mně přijde žádat o radu ohledně kontaktů, zpívání. Říkám, že neučím, že neradím. Jsem netrpělivá a přísná sama k sobě, to, co žádám sama od sebe, to nemohu žádat od nikoho jiného.

svůj osobní pohled, svůj privátní život, své maléry. Šla jsem do toho jako Milada Horáková. Diváci to berou úžasně. A co je nejdůležitější, chodí na to mladí lidé. Je to představení výborně inscenované, vybavené, skvělá hudba 20. a 21. století. Mladí se tím snad poučí. Na ty události se nesmí, nesmí zapomenout! To je naše poslání. A jak to celé vzniklo? Když jsem se po převratu vrátila do Prahy, dostala jsem nabídku Jenufa od amerického režiséra, který zde inscenoval Janáčkův Osud Monsieur Beaujolais, J.Offenbach, Frankfurt 84 a přál si, abych v něm vytvořila alegorickou postavu osudu. Byl to velký paradox. Americký režisér mě vyzval, abych poprvé ve svém životě stanula na prknech ND. Bylo to opravdu osudové. Byl to velký úspěch a já jsem byla šťastná. Od té doby jsem ve spojení s Národním divadlem. Dostala jsem další nabídky, nyní již přímo z ND. Ale já jsem je odmítala, protože vždy, když přijímám roli, dívám se, čím bych já mohla tu roli obohatit, co Nedávno byla pro Vás zkomponována opera jí mohu dát ze sebe, čím té roli mohu já poslouZítra se bude, která vznikla ze soudních pro- žit, ne co by posloužilo mně. Nakonec jsem si tokolů procesu s Miladou Horákovou. Tehdy, mohla sama zvolit téma, na které by byla v padesátých letech, sledovala jste tento pro- zkomponována hudba. Začali jsme s hudebním skladatelem Alešem Březinou hledat. Bylo ces? nám jasné, že musí Jistě, že jsme to sledovali! jít o velkou českou Všichni lidé z našich kruhů ženu. Nabízela se tím byli zničeni, nechápali Božena Němcová, jsme, co se to děje. To byl Ema Destinnová. tak strašný teror, že za kažNakonec jsme jeddé slovo, které by se bylo utrousilo na ulici, jsme se noznačně zvolili mohli do stejné situace Miladu Horákovou, dostat také. Třeba je nestaneboť to je žena, tečné, když Vám teď říkám, o které se právě teď že jsme k tomu mlčeli, ale musí mluvit. Zítra bylo to zinscenované divase bude... je předdlo, aby se zasel strach do stavení, ve kterém lidí. A to se jim povedlo… není nic přidáno k soudním spisům, tam vám jde mráz S jakými pocity jste se ve Vaší opeře vracela do těch po zádech! A mně dnů? Jak jste pojala Milaten mráz po zádu Horákovou? Je to přece dech opravdu při tak velmi závažné téma. každém představeV roli Milady Horákové ní běhá. Na jeviště neberu s sebou

14

Stála jste na nejprestižnějších scénách světa, poznala jste mnoho kultur, díky tomu všemu možná považujete za svůj nějaký světový názor. Mohu se zeptat v co, či v koho věří Soňa Červená? Dvě nejdůležitější věci v životě umělce jsou disciplína a pokora, tedy kromě talentu, ten je samozřejmý, tím se stane člověk umělcem. Já jsem věřící člověk, věřím v Boha, každý večer se k Němu modlím. Byla jsem vychovaná k víře v katolické rodině.

Osud

Co Vás vedlo k tomu, že jste se vrátila do Prahy? Poprvé jsem přijela do svobodného Československa až za dva roky po revoluci, protože jsem denně někde ve světě hrála. Nemohla jsem se proto přijet ani na otočku podívat. Vrátila jsem se ze dvou důvodů. Kvůli češtině, kterou nadevše ctím a kterou jsem si opatrovala po celých těch třicet let. Říkala jsem si, že když mi vzali rodinu, majetek, vlast, tak že češtinu si vzít nenechám. A na tom si hodně zakládám, zvláště nyní, když slyším, jak se zde na češtinu nedbá. Vždyť i sms zprávy se dají psát správně česky. Vrátila jsem se také kvůli Vltavě, to je moje řeka, moje… Své kořeny však cítím v Hradci Králové, kde měl pradědeček továrnu na hudební nástroje, která byla světově uznávaná. Během své pěvecké dráhy jsem jasně vnímala, že jdu po jeho stopách, včetně ulic, kterými chodil ve světě i on, Václav. Thálie. S jakým rozpoložením jste ji přijímala? Má vůbec smysl ceny udělovat? (smích, upřímný a radostný) Podívejte se, vybrala jsem si červenou Thálii. Cena velmi

George Tabori, Thalia Theater Hamburk

prestižní, jedinečná. Udělení Thálie je pro mě potvrzením a souhlasem s tím, co jsem kdy udělala. A když vezmete v potaz, že jsem svoji uměleckou kariéru prožila především za hranicemi, o to více si jí vážím. Nikdy jsem ve svém životě nepopírala, že jsem Češka, a tak se také o mně v těch největších zahraničních kritikách a článcích psalo, jako o pěvkyni z Prahy. Cením si Thálie i proto, že mně ji předával osobně bývalý pan prezident Václav Havel. Určitě má smysl předávat ceny.

Litujete něčeho ve svém osobním či uměleckém životě, čeho se Vám nepodařilo dosáhnout? Ne. Jsem optimistka, mám vnitřní pozitivní drive, jakýsi přední náhon. Jak říkám ve své knize Stýskání zakázáno, nad ničím si nestýskám a ničeho nelituji.

15

o NsAoDbAnCo Es t Ž I V O T

Většinou se ptají redaktoři pěvců a pěvkyň, jestli mají vysněnou roli. Já se zeptám z druhého pohledu. Existuje role, kterou byste nikdy nepřijala? (smích) O tom jsem nikdy nepřemýšlela. V Česku se neví, že jsem třicet let měla velkou operní kariéru na nejprestižnějších scénách světa, to byla dlouhá cesta, kterou jsem ušla. Bohužel za mých časů nebylo CD, DVD, takže mnoho záznamů své práce nemám. Když jsem ukončila tuto etapu svého života, stala jsem se činoherní herečkou. Deset let jsem byla v Hamburku, v nejlepším činoherním Divadle Thália, kde jsem hrála báječné role s báječnými režiséry. Bylo to úchvatných deset let. Začínala jsem v divadle W+V, následovala operní dráha, třetí můj život byla činohra, a v Čechách jsem se vrhla na melodramy, což mě teď přímo fascinuje. Spojení mluveného slova s hudbou. Žiji svůj již čtvrtý život. A chystám další premiéru… S Filharmonií Hradec Králové

16

Vitalita, kterou se ve Vašem požehnaném věku prezentujete, je neskutečná. Čím to je, že máte stále chuť se něčím zabývat? Čím to je, že nejste jako mnozí, mnohem mladší lidé, kteří neustále reptají na cokoliv? Reptání a stýskání je u mne zakázáno. Když mám čas, cvičím aerobic, denně si u klavíru chvilku „naolejuji“ hlas. A mé vegetariánství

mě drží ve formě, zdravotně i filozoficky. „Nic nesmí umřít proto, abych já žila!“ A to mi dává sílu. Paní Soňo, celý život jste se rozdávala pro jiné, i když Vám třeba nebylo právě do smíchu. Zeptal se Vás někdy někdo, jak Vám je? Když mi není do smíchu, netahám to na jeviště. Může se mně stát cokoliv, ale na jevišti jsem někdo jiný. Nejsem Soňa Červená, která by tam uronila slzičku. Jsem samotář, vše si vyřeším sama, ze samoty také čerpám sílu.

V roce 2002 obdržela paní Soňa Červená cenu SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za dosavadní uměleckou činnost.

Jaká je Soňa Červená? Je nemožná, ale mám ji ráda. Vybaví se Vám nějaká replika z Vašeho bohatého repertoáru, která by Vám mluvila ze srdce, která Vás provázela životem? To ne, ale mám takovou filosofii. Nejsem spokojená, protože se mi daří dobře. Ale daří se mi dobře, protože jsem spokojená… text: Pavel Sršeò foto poskytla: Soòa Èervená a Miloš Szabo

MEDAILONEK Operní pěvkyně Soňa Červená se narodila 9. září 1925 v Praze. Je dcerou Dr. Jiřího Červeného, zakladatele legendárního literárního kabaretu Červená sedma. Studovala na konzervatoři, v klasickém zpěvu se dále vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové. Po druhé světové válce zakotvila v Divadle V+W a v karlínském Hudebním divadle, kde úspěšně účinkovala v muzikálu Divotvorný hrnec. V roce 1951 ji angažovala Janáčkova opera v Brně, kde setrvala až do konce padesátých let. V roce 1962 emigrovala do Západního Berlína a ve zdejší opeře získala angažmá. Poté přesídlila do Frankfurtu nad Mohanem. V průběhu let hostovala na předních operních scénách Evropy – v Mnichově, Vídni, Londýně, Paříži, Miláně i v zámoří. Absolvovala přes 4000 vystoupení, nepočítaje koncerty, účinkování v rozhlase či televizi a nahrávky. Během pěvecké kariéry se setkala s významnými světovými režiséry (Robert Wilson, Walter Felsenstein, Wieland Wagner), i dirigenty (Herbert von Karajan, Karel Ančerl, Václav Neumann, Rafael Kubelík, Sir Charles Mackerras).V současné době žije v Praze a velmi úspěšně se věnuje melodramu a dalším uměleckým aktivitám. V roce 2004 obdržela cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia.

17

fenomén

Fenoménem můžeme v podstatě nazvat vše, co pokládáme za fenomenální – úžasné, báječné..., např. i hudební těleso, které se více než úspěšně prezentuje na poli domácím i zahraničním a poskytuje vynikající umělecké zázemí pěveckým špičkám i samotným hudebníkům. K takovým hudebním tělesům patří bezesporu Filharmonie Hradec Králové.

„Výstavní skříní“ Filharmonie Hradec Králové je mezinárodní hudební festival Hudební fórum Hradec Králové, jehož letos již pátý ročník bude probíhat ve dnech 3.–13. listopadu 2009 v prostorech hudební síně FHK, která po generální přestavbě získala akustiku jako nejlepší světové koncertní síně. Festival je pořádán ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava, který přenáší všechny koncerty v přímém přenosu, což je na českém festivalovém hudebním nebi jedinečná záležitost. V listopadu budou mít tedy návštěvníci hradeckého festivalu možnost slyšet hvězdný hlas světoznámé sopranistky Gabriely Beňačkové nebo Lauren Flanigan – operní divy z Metropolitní opery v New Yorku, či vidět při heroickém dirigování Krzysztofa Pendereckého či Bernharda Kontarského. Festival boří mýtus V Hradci Králové se daří věci, které se jinde nedaří. Podařilo se postavit koncertní síň, jejíž akustika unese jak komorní hudbu, tak i největší obsazení symfonického orchestru. Hráčské umění Filharmonie svou přesností a kultivovanou barvou dosahuje evropské úrovně. Hlavní výhrou Hradce Králové je pak jeho publikum, které spolehlivě naplní sál, dokáže ocenit skvělé výkony, i třeba někdy trochu pozvednout obočí. Hradecké publikum je natolik zkušené a otevřené novým podnětům, že bezpochyby dokáže přijmout pozvání i na odvážně vystavěné koncerty, v nichž se potkává hudba komorní a symfonická, soudobá i historická. Festival je slovo odvozené od slovesa „slavit“. Myslím, že málokterá evropská hudební událost naplňuje obsah toho slova přesvědčivěji než Hudební fórum Hradec Králové. Jde o oslavu svobody, zejména dramaturgické, přičemž dramaturgie festivalu nesází jen na slavné kusy, ale vždy nabídne i něco, co obvykle není k slyšení. Festival Hudební fórum podává přesvědčivý důkaz o tom, že soudobé umění dokáže naplňovat potřeby dnešního publika. Tento festival boří mýtus o nepřístupnosti soudobé hudby, o propasti mezi soudobými tvůrci a publikem. Od samého počátku zázračného fenoménu jménem hudba

18

až do počátku 20.století poslouchali lidé výhradně muziku, kterou vytvořili jejich současníci. Zabývat se hudbou třeba deset let starou bylo po tisíce let vnímáno jako zcela nesmyslné. Dnešní koncertní sály se proměnily v hudební starožitnictví, do nichž chodíme obdivovat díla, která navzdory své kráse a kvalitě nebyla určena nám, ale našim předkům, žijícím v úplně jiném, dnes již zaniklém světě. Dokonce i mediálnímu prostředí populární hudby vládnou hity staré třicet let. Hudební fórum Hradec Králové nabízí díla, která vznikla pro nás. Znějí tu skladby prověřené koncertním provozem v celém světě, skladby úspěšné, které sice neprošly dějinným soudem, ale rezonují s dobou, v níž nám bylo dáno žít. Pohled do programu letošního ročníku dává tušit, že posluchači budou za svou věrnost bohatě odměněni. Pro mne je pak radostí, kdykoli mohu navštívit tuto skvělou „štaci“. Kéž by návštěvníci festivalu našli na koncertech tu „svoji“ hudbu Mgr. Lukáš Hurník, Ph.D., ředitel ČRo 3 – Vltava www.fhk.cz

www.hfhk.cz

Filharmonie Hradec Králové a Český rozhlas 3 – Vltava

3/11/09 Michaela Kaune soprán Agnieszka Rehlis mezzosoprán Ivan Kusnjer baryton FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR KRZYSZTOF PENDERECKI – DIRIGENT Program: Penderecki

5/11/09 Jan Filip Ťupa violoncello Trio Praesenz SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU BERNHARD KONTARSKY – DIRIGENT Program: Zimmermann

9/11/09 Aleš Briscein tenor

KOMORNÍ FILHARMONIE PARDUBICE ANDREAS SEBASTIAN WEISER – DIRIGENT Program: Zender

11/11/09 Lauren Flanigan soprán JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA PETER VRÁBEL – DIRIGENT Program: Takemitsu, Adams, Glass

13/11/09 Gabriela Beňačková soprán Kateřina Kněžíková soprán FILHARMONIE HRADEC KRÁLOVÉ / PAVEL ŠNAJDR – DIRIGENT Program: Dutilleux, Lutoslawski

:: :: :: :: ::

Sál Filharmonie Hradec Králové :: Přímé přenosy na ČRo 3 – Vltava :: Koncerty se světelným designem :: Začátky koncertů ve 20:00 :: Vstupenky: tel. 495 221 901, www.hkpoint.cz ::

www.hfhk.cz

19

co možná nevíte

Před putováním po Krásách naší země, (a nebo také do zahraničí), není od věci si předtím sednout k televizní obrazovce. Ano, čtete dobře, jen tak se totiž dozvíte, že Česká televize připravila ve spolupráci s Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky – odborem cestovního ruchu, projekt pořadů na téma „vzdělávání v cestovním ruchu“. Nese název Služby v našich službách a vy se v něm dozvíte, co můžete například požadovat v hotelu, v restauraci či v lázních, na co máte právo a co byste si naopak dovolit neměli, jak se na kterých místech chovat, co očekávat apod. První díl pořadu byl odstartován již před prázdninami, v měsíci červnu, ostatní díly běží každý týden na obrazovkách zmíněné televize. Cyklus pořadů vychází i na DVD, takže kdo promeškal první díly, má možnost je shlédnout tímto prostřednictvím. Jelikož se jedná o projekt zpracovaný opravdu velmi zajímavou a zábavnou formou, rozhodli jsme se mu věnovat prostor i na našich stránkách. Postupně vás seznámíme s tvůrci a hlavními protagonisty tohoto pořadu, s přípravou a natáčením, ale hlavně s cennými informacemi, které se hodí všude a v každé době.

Takže... Co možná nevíte? Každý někdy někam cestoval, ať už po České republice nebo do vzdálené ciziny. Cestujeme za odpočinkem, za poznáním, za zdravím, za prací, nebo za zábavou. Mnozí z nás s turisty, návštěvníky a hosty přicházejí do styku také služebně, ale ať už jste kdokoliv, cestovnímu ruchu se v dnešní době nevyhnete, čemu se však vyhnout můžete, to jsou případné nepříjemnosti, trapasy a nečekané události, které dokážou člověku tolik očekávaný odpočinek, relaxaci či poznávací pobyt, pěkně znepříjemnit. Projekt Služby v našich službách je složen z několika samostatných děl, které dohromady tvoří logicky provázaný celek. První etapa již běžela, měla 10 částí, z nichž je každá dlouhá 14 minut. Jednotlivé díly jsou samostatně zaměřeny na určité téma, (př. Cestovní ruch, Hotel jsou lidé, Obraz hotelu, Penziony, kempy a chaty aj.). Každý díl je zpestřen hranými hereckými pasážemi i ukázkami ze starých filmů. Zábavným průvodcem je zkušený rozhlasový a televizní moderátor Václav Žmolík, kterému jsme hned na úvod našich připravovaných stránek položili několik otázek. Cestujete rád? Velmi rád, a to už odmalička. Spískali to rodiče, maminka, která mě vozila po hradech a zámcích, táta pilot, a dědeček, který mě brával o prázdninách na výlety, na které jsem se vždy těšil celý rok. Už jako kluk jsem miloval cesto-

20

pisy a mapy! Mám pro ně slabost dodnes. Chtěl jsem zeměpis dokonce i studovat. Ostatně ti, co sledují moji televizní a rozhlasovou práci, moji vášeň pro cestování asi zaznamenali. Už desátý rok natáčím vlastivědný cyklus Po Česku, díky kterému týden co týden cestuji po naší zemi. Pro Českou televizi jsem připravil víc než padesát dílů, které se vracejí na televizní obrazovku pravidelně. V Českém rozhlasu – na Radiožurnálu, vysílám tento cyklus bez přerušení od roku 2001. Navštívil jsem už více než pět set míst a na návštěvu dalších stovek se těším. A byly tu i další „cestovatelské“ pořady. V ČT Kořeny – o památkách lidové architektury, pohlednice z olympiád v Atlantě a v Naganu, reportáže z přípravy her v Sydney, reportáže z několika expedičních cest. Na Radiožurnálu jsem několik let přibližoval různé cestovatelské projekty v Okně do světa. A velkým zadostiučiněním pro mě bylo, když přišla paní ředitelka vydavatelství Radioservis a měla zájem vydat knížku mých výletů Po Česku. Vyšla vloni. Spolu s Markétou Štinglovou jste vedoucím projektu Služby v našich službách, projektu, který se opravdu podařil. Řekněte, vznikl tento nápad či myšlenka na základě vlastní zkušenosti či z podnětu toho, že lidé jsou v mnoha oblastech cestovního ruchu neznalí? Bylo to tak, že paní ředitelka Blažena Křížová, z ministerstva pro místní rozvoj, oslovila s tímto nápadem Českou televizi. Tam našla u paní šéfdramaturgyně Aleny Müllerové pro tento projekt velké pochopení. Já byl osloven až pak. Pokud vím, bylo to i díky tomu, že jsem znám jako průvodce po různých koutech naší země.

Kdo pomohl tento projekt zrealizovat? Kromě těch, které jsem už jmenoval, bych rád uvedl ještě šéfproducenta Daniela Růžičku a vedoucího dramaturga Milana Vacka. A pak tu byl úžasný tým, který jsme dali dohromady. Co jméno – to osobnost! Dramaturgyně Veronika Sobková, scénáristé Saša Vébrová, Šárka Kubelková, Pavel Cmíral, Nina Rutová, režiséři David Bonaventura, Petr Jančárek, Jiří Střecha, Vlastimil Šimůnek, Slobodanka Radun a Petr Prchal. A mohl bych pokračovat – kameramani, herci. Museli jsme totiž v rekordně krátké době natočit deset čtrnáctiminutových a osmnáct osmnáctiminutových dílů. Napsat a oponovat scénáře, natočit, ustříhat, rozmnožit na dévédéčkách pro potřeby ministerstva. To vše za pět a půl měsíce. Zvládli jsme to! V oboru cestování nejste žádným nováčkem, známý je například již zmíněný rozhlasový a televizní seriál Po Česku nebo Svět na kolejích. Určitě však necestujete jenom pracovně, ale i soukromě. Preferujete cestování vlakem, autobusem, autem či letadlem? Každé má své výhody. V autě jste pánem svých „kroků“, cesta letadlem voní dálkami, autobus má kouzlo „účastníků zájezdu“ a vlak, to je pro mě nostalgie, anebo svoboda s notebookem v pendolinu. Zapomněla jste ještě na loď, a cestování po vodě, to já miluji. A konečně – hlavně jsem odjakživa chodec, takže pokud to jde, nejraději dojdu všude pěšky. Zažil jste na svých cestách situaci, kdy Vám opravdu nebylo do smíchu, a nebo naopak, kdy ta situace byla až směšná?

Takových situací byla celá řada. Napadá mě, že úsměvné bylo, když mě kdysi v Japonsku oblékaly do kimona drobounké Japonky. Při mé výšce 189 centimetrů, měly docela problém sehnat pro mě dost dlouhé kimono. Nakonec je našly. Kdybyste měl porovnat služby u nás a v zahraničí, jak by Česká republika v posledních letech obstála? Myslím, že situace se hodně zlepšuje. Když jezdím po natáčeních, chodíme třeba na obědy do restaurací a musím říci, že dnes se u nás najíte dobře skoro všude. Také hotely už jsou často nesrovnatelné s těmi, které člověk pamatuje. Na druhé straně, v chování personálu je ještě co zlepšovat. Hlavně by občas neškodil nějaký úsměv a více vstřícnosti vůči zákazníkům. Nestydět se za to, že sloužím! První díly cyklu už běží na obrazovkách a setkávají se s příznivým ohlasem, co byste vzkázal divákům, aby zůstali sedět i u dílů následujících? Koukejte se dál. Dozvíte se řadu zajímavostí, ale hlavně praktické věci, které by se vám mohly hodit. Takže..., jak již bylo řečeno panem Václavem Žmolíkem, koukejte se dál. A pro ty, kteří nestihli cyklus sledovat od začátku, chystáme od dalšího vydání seznámení s prvním dílem – Hotely dnes. redakènì upravila: A. Stušková foto: poskytl V. Žmolík a archiv NŽU

21

krásy naší země

Pokud vyjde v letních mìsících poèasí, není na cestování po krásách naší zemì lepšího období. My mìli na sluníèko štìstí, a tak jsme také hodnì cestovali. Ze západních Èech jsme se pøesunuli až na úplnì opaèný kraj republiky, dolù k rakouským hranicím, do mìsta Mikulova. Malebné městečko se nachází v jihomoravském kraji, v okrese Břeclav. Má něco přes 7 000 obyvatel a jeho vznik se zpravidla uvádí na počátek 12. století, kdy byla v místě dnešního Mikulova založena trhová osada, jež byla v roce 1279 povýšena na městečko a v roce 1410 na město. Dominantu Mikulova tvoří barokní

Cestovní kanceláře nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí, může si bez problémů zaletět skoro do všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země? Česká (a také Slovenská) republika má tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit. A nebudete k tomu potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.

Mikulov – mìsto s vùní vína zámek, stojící v těsné blízkosti centra na skalnatém kopci zvaném Zámecký vrch. Na tomto

místě stál původně kamenný románský hrad z dob Přemyslovců, který ve 13. století připadl Lichtenštejnům a začal být přestavován do gotické podoby. Lichtenštejnové hrad prodali Ladislavu Kereczenyimu, který začal s jeho přestavbou na barokní zámek. V roce 1575 se stali novými majiteli hradu Dietrichstejnové, ti pokračovali s rozsáhlými přestavbami, zejména za Františka z Dietrichstejna. V roce 1719 zámek vyhořel, byl však znovu obnoven a potřebám Dietrichsteinů sloužil až do roku 1945, kdy v rámci osvobozeneckých bojů opět vyhořel. Později byl vystavěn podle návrhu architekta Otakara Oplatka. Dnes slouží prostory zámku ke stálé expozici Regionálního muzea

22

v Mikulově i jako příležitostné dějiště kulturních akcí. Město Mikulov je památkami doslova protkáno. Přirozené centrum ve své dnešní podobě vzniklo koncem 16. století přesunem původního náměstí do těsné blízkosti vstupu do zámku. Během první pol. 17. století zde vyrostla řada renesančních domů, z nichž se mnohé, téměř ve stejné podobě, dochovaly dodnes. K nejvýznamnějším patří rohový dům U Rytířů, v dalším rohu náměstí nechal František z Dietrichsteina vybudovat z několika stávajících parcel jednopatrový dům pro kanovníky mikulovské kapituly. Ozdobou náměstí je kašna, která sloužila jako zdroj vody pro obyvatelstvo vnitřního města. Na pilíři je alegorická socha Pomony s rohem hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů. Bez povšimnutí nezůstává ani nádherné monumentální barokní Sousoší Nejsvětější Trojice. K velkým turistickým lákadlům patří také Dietrichsteinská hrobka,

dříve bývalý kostel sv. Anny z roku 1623, který byl vůbec prvním loretánským kostelem v českých zemích. Po požáru byl přestavěn na rodinnou hrobku, v níž dodnes spočívá 45 rakví s ostatky Dietrichsteinů. A u „zesnulých“ ještě na chvíli zůstaneme a vydáme se společně na

Dietrichsteinská hrobka

nedaleký židovský hřbitov. Že se Vám zdá tato představa poněkud morbidní? Kdepak, kdo už někdy v Mikulově byl, jistě nám dá za pravdu, že tato prohlídka je velkým zážitkem. Hřbitov s několika „tisíci náhrobky“ je jedním z nejstarších a nejdůležitějších židovských hřbitovů na Moravě. Město Mikulov, a vůbec celý region, přímo vybízí také k pěší turistice a cykloturistice. Čím

dál oblíbenější se stávají projížďky na koních, na své si přijdou i milovníci golfu v nedaleké rakouské vesnici Poysdorf, kde mají k dispozici golfové hřiště. A komu se nechce „za humna“, do Rakouska a zůstane v Mikulově, tomu je po celý rok nabídnuta široká nabídka kulturních akcí. Za všechny jmenujme např. přehlídku kulinářského umění Festival Národů Podyjí, Mikulovské výtvarné sympozium „dílna“, folklorní Trojfestival Sousedé či tradiční Pálavské Vinobraní, které má v Mikulově kořeny již od roku 1947. Na jeho Židovský høbitov oslavy se každoročně sjíždí tisíce lidí nejen z celé České republiky, ale i ze zahraničí. Tato významná akce probíhá vždy druhý zářijový víkend, letos připadla na dny 12.–14. září. Pro návštěvníky je v průběhu celých tří dnů připraven bohatý program, který se odehrává v prostorech historického náměstí, zámecké zahrady a přírodního amfiteátru pod Turoldem. A kdo z vás letošní Pálavské vinobraní nestihl, přijměte už nyní pozvání na rok příští.

23

krásy naší země

Další zajímavostí města Mikulova je i tzv. Jazzový chodník slávy před domem slavného mikulovského rodáka, významného československého saxofonisty 20. století, jazzmana Karla Krautgartnera. Svou hvězdu tu mají např. zpěvačka Eva Pilarová a Vlasta Průchová, bubeník Pavel Polanský, kapelních Karel Vlach a další. Hvězdy však nezáří jenom na slavném chodníku, hvězdičky září i nad překrásnou krajinou celého Mikulovska. Reliéf je utvářen Mikulovskou pahorkatinou s vápencovým hřebenem Pavlovských vrchů a zalesněným Milovickým lesem. Nad Mikulovským zámkem se tyčí Svatý kopeček, jeden z kopců Pavlovských vrchů, který tvoří spolu se zvonicí a kaplí Sv. Šebestiána významnou krajinnou dominantu. Menší Kaple sv. Rosálie a kaple sv. Barbory se nachází za těmito dvěma dominantami. Kaple Božího hrobu zaklenutá kopulí je na turistické stezce v navazujícím lesním porostu.

Svatý kopeèek

Kozí hrádek

vín. Byli si toho vědomi již staří Římané, jejichž legie tábořily v místech dnešního vodního díla Nové Mlýny. Po jejich odchodu se pěstování a zpracování hroznů rozvíjelo zejména v období Velkomoravské říše, kdy vinná réva získala své pevné místo v zemědělské produkci jižní Moravy, zejména pak Mikulovska. K vynikajícím značkám tak patří např. víno s příznačným názvem Probus Marcus Aurelius či Mikulovu ještě příznačnější Dietrichstein. Vína této značky získávají ocenění na domácích i světových výstavách. K významným vinařským centrům mikulovska se řadí také obce Valtice, Dolní Dunajovice, Novosedly, Perná, Sedlec, Pavlov, Dolní Věstonice, Horní Věstonice či Brod nad Dyjí. My ale zůstali v Mikulově a navštívili jsme pod Kozím Hrádkem Sklípek u Čermáků, neboť nedat si v Mikulově pohárek dobrého vína, by bylo téměř hříchem. Kouzelné prostředí, skvělé víno, něco dobrého na zub, k tomu vstřícný pan majitel s úžasně veselou a společenskou maminkou, pro nás znamenali příjemné zakončení celodenního putování... abychom příští den mohli začít znovu. Sklípek u Èermákù

K základním skalnatým dominantám města patří také tzv. Kozí hrádek, který se odedávna podílel na strategické kontrole cest spojujících Brno s Vídní. Pod ním se nachází v překrásném prostředí s výhledem na Svatý kopeček řada vinných sklípků. Vinařství se vůbec na Mikulovsku daří výborně. Zeměpisná poloha, klima a různorodost půd s vápencovými svahy Pálavy ovlivňují nezaměnitelný charakter místních

24

A začali jsme hned cestou směrem k podzemnímu systému jeskyně Na Turoldu. Nachází se v přírodní rezervaci vrchu Turold, který je součástí města Mikulova. Jde o největší a nejvýznamnější jeskyni Pavlovských vrchů, které spolu s jeskyní Liščí díra vytváří více než 2 km chodeb, síní a dómů.

a nejvyšším počtem slunečných dnů v roce v celé České republice. Z toho vyplývá, že v Mikulově můžete trávit volný čas a odpočinek téměř ve všech ročních obdobích. Příjemné ubytování i zábavu zde naleznete bez jakýchkoliv problémů a veselí a milí lidé vás ochotně seznámí se vším, co my už nestihli. Co ale vy ještě stihnout můžete, je blížící se Festival otevřených sklepů. Tak neváhejte a přijeďte! redakènì zpracováno foto: Vladimír Stuška

Hodnotu Mikulovska zvyšuje nejenom krása městských památek, vynikající víno či okolní krajina. Toto území se vyznačuje také výjimečným klimatem, tedy mírnější zimou

25

zdraví

K tématu dnešní rubriky Zdraví nás inspirovalo hned nìkolik událostí. Tou první byl dojem z naší nedávné návštìvy mìsta Mikulova, kde jsme mimo jiné absolvovali i nezapomenutelnou projížïku na koních, tou druhou bylo pøi návratu do Prahy zcela náhodné setkání s kamarádkou, která se už léta zabývá hiporehabilitací, nebo-li léèbou koòmi. Kùò – toto pøekrásné, ušlechtilé zvíøe, nás prostì provázelo celým létem, a to doslova na každém kroku. Pojïte se nechat provázet také. Pro mnohé z vás bude jistì pøekvapením, že jízda na koni je nejenom pøíjemná, zdraví prospìšná, ale svým zpùsobem i „zázraèná“.

HIPOREHABILITACE Kůň v minulosti Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava, později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, poskytovali lidem zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Kůň byl nositelem králů a panovníků, častokrát míval větší cenu, než zástupkyně ženského pohlaví.

Kůň v současnosti V současnosti se kůň využívá převážně pro zábavu, sport a v menší míře ještě i na práci. Nepostradatelný je například při stahování dřeva v lesích, zvláště při kalamitních situacích v obtížném terénu. S koňmi se čím dál častě-

26

ji setkáváme také při turistickém provozu, zejména v centrech historických měst, můžeme je spatřit i v cirkusech či pod policejními hlídkami. Nejkrásnější jsou však přece jen „na svobodě“, na širokém prostranství. Tam dokážou být i „zázrační“. Své o tom ví Mgr. Šárka Smíšková z občanského sdružení Caballinus, která nám tuto „zázračnost“ více objasní. Z koňského hřbetu je prý pohled na svět nejkrásnější. Napadlo vás ale někdy, že jízda na koni může být pro někoho i léčivá? Věděli to již staří Římané, věděl to i Goethe, věděl to i T. G.

Masaryk... a dnes to ví i rodiče mnoha handicapovaných dětí. Nejenom jízda, ale také kontakt s tímto ušlechtilým zvířetem, jsou pro mnoho lidí zdraví velmi prospěšné. Metoda, která terapeutického či pedagogického cíle dosahuje prostřednictvím spolupráce odborníka a koně, se nazývá Hiporehabilitace. Patří do skupiny animoterapií, při kterých se používají nejrozmanitější druhy zvířat. Pouze kůň však svým klientům nabízí něco navíc. Je to právě pohled na svět z koňského hřbetu a s ním spojený pohyb, který musí ten, kdo na koni sedí, přijmout za svůj, přizpůsobit se jeho rozsahu, reagovat celým tělem na jeho změny. Pravá, levá, přední, zadní... Je to tak jednoduché a samozřejmé, že nám ani nepřijde na mysl fakt, že když má člověk sedící na kráčejícím koni nějaké zdravotní znevýhodnění v oblasti koordinace a řízení pohybu, kůň mu v té chvíli propůjčuje své zdravé nohy a pohyb těla k tomu, aby zcela bez vědomého úsilí rozhýbal i on své tělo – v rytmu a rozsahu, který udává zdravý kůň. „Člověk a kůň se prolnou v jednu společně se pohybující bytost“, tak jednoduše popsal tento úžasný pocit již zmíněný mistr pera Goethe. „Je to nejrychlejší tělocvik, protože cvičí celé tělo najednou“, tvrdíval zase T. G. Masaryk. V současnosti oboru hiporehabilitace, využívajícímu k léčbě pohyb koně v kroku, říkáme Hipoterapie. Nejčastějšími uživateli „této medicíny“ jsou děti s dětskou mozkovou obrnou a koordinačními potížemi. Nesmíme však opomínat ani další diagnózy, ale jejich výčet by byl tak dlouhý, že by se sem ani celý nevešel, a tak uvedu jen ty nejčastější: skolióza, stavy po úra-

zech, amputacích, roztroušená skleróza, svalová onemocnění. Všechny jmenované souvisí s poruchou v oblasti vzniku a řízení pohybu. Hiporehabilitace je využitelná i v oblasti psychologie a psychiatrie. Tento její obor se nazývá Terapie s využitím koně psychologickými prostředky. V maximální míře se při ní zužitkovává kontakt s koněm, nácvik a učení činností kolem něj v kooperaci s terapeutem a dalšími klienty. Na svezení, a tudíž protažení a rozhýbání těla, samozřejmě dojde také. Obdobně je tomu i v oboru, nazývaném Aktivity s využitím koní, kde se při aplikaci metody uplatňují pedagogové a speciální pedagogové. Na největší dávku pohybu pak dochází při Parajezdectví. Všichni, kdo Hiporehabilitací začnou ovlivňovat svůj zdravotní stav, zde mají možnost zúročit své pokroky na poli sportu pro handicapované. Pod pečlivým vedením a dozorem specializovaných odborníků tak mohou závodit v disciplínách: paravoltiž, paradrezůra, parawestern, paravozatajství či paraparkur... a divili byste se, co všechno dokážou. Pokud se chcete přesvědčit sami, na vlastní oči, přijeďte se na některou z akcí podívat. Bližší informace najdete na webu České hiporehabilitační společnosti www.hiporehabilitace-cr.cz. nebo na níže uvedeném telefonním čísle. Společnost ČHS vznikla v roce 1991 a sdružuje všechny provozovatele, uživatele a sympatizanty Hiporehabilitace v ČR. Nechcete se přidat také? Mgr. Šárka Smíšková Èlen výkonného výboru Èeské hiporehabilitaèní spoleènosti www.hiporehabilitace-cr.cz o.s.Caballinus, www.caballinus.cz tel. + 420 602 137 843

2 27

historie

Historie kapesních (a náramkových) hodinek

Galileo Galilei

Norimberské vajíèko

28

Roku 1581 sledoval sedmnáctiletý chlapec v katedrále v italské Pise lampu s věčným světlem. Zaujalo ho, že když lampa opisuje velký oblouk, kývá se rychle, když se oblouk zkrátí, rychlost klesne, ale každý kyv, bez ohledu na to, jak je dlouhý, trvá stejně. Bystrému chlapci jako časomíra posloužil vlastní tep. Není podstatné, do jaké míry je tento příběh pravdivý. Podstatné je, že ten chlapec se jmenoval Galileo Galilei a že tento pozdější slavný fyzik, astronom, matematik a filozof dal světu vynález, který hodiny tak zoufale potřebovaly: kyvadlo. Protože sám hodinář nebyl, použil kyvadlo jako časoměrný prvek buď jeho syn Vincenzo nebo pravděpodobněji známý nizozemský fyzik a matematik Christian Huygnes (asi roku 1657). Kyvadlo dalo hodinám potřebnou přesnost a umožnilo použít minutovou ručičku. Dalším důležitým vynálezem tohoto období, dodnes používaným, byla výroba hodinových ložisek z drahých kamenů vynikající tvrdosti. Tento objev je připisován Švýcaru Nicholasu Facciovi a datován rokem 1704.

Závaží a kyvadlo sice umožňují sestrojení hodinového stroje s relativně značnou přesností, nehodí se však pro kapesní nebo dokonce náramkové hodinky. Stavbu hodin malých rozměrů umožnilo nahrazení tíhy závaží silou spirálové pružiny – hodinového pera. Prvním kapesním hodinám poháněným pružinou se pro jejich velikost a tvar říkalo „norimberské vajíčko”. Sestrojil je kolem roku 1500 norimberský mistr hodinář Peter Henlein. Během následujících let vznikaly desítky dalších návrhů, ale hodiny stále ještě plně nevyhovovaly. Především rozdíly v teplotách způsobovaly, že hodiny ovládané perem měnily svoji rychlost. Teprve až v 18. století došlo, a to téměř najednou ve 3 místech, v Anglii, Francii a Švýcarsku, k sestrojení skutečných chronometrů založených na principu pera a nepokoje. Nepokoj je tvořen setrvačníkovým kolečkem (setrvačkou), kterým střídavě na obě strany pohybuje slabá spirálová pružina (vlásek). 19. století přineslo do výroby hodin mnoho nového a je dokladem zručnosti a dovednosti Ev-

Norimberské vajíèko

Prázdniny skonèily, dovolená se také aké pomalu blíží ke konci, konèí doba vyspáce, povinnosti. Nastává èas, kdy je potøeba vání a lenošení. Zaèíná škola, práce, éna mladších roèníkù, mùžeme vypozorovat, sledovat „èas“. U vìtšiny lidí, zejména že pokud chtìjí zjistit „kolik je“, vytahují z kapes, brašen a kabelek ve velké míøe mobilní telefony. Je však všeobecnì známo, že charakter a postavení èlovìka se mìøí i podle toho, zda má na ruce hodinky a nebo jen „èuèí“ do mobilu. Ohlédneme-li se zpìt do historie, kapesní hodinky byly znakem vysokého spoleèenského postavení. Dnes si je mùže poøídit témìø každý, ale ne každý tak udìlá. Škoda... i když tøeba po pøeètení našeho èlánku pár nositelù tohoto dalšího „zázraku“ opìt pøibude.

ropských hodinářů. Za ty nejšikovnější bývají tradičně považování Švýcaři, z nich pak tím úplně „nej” zřejmě Louis Brandt, který založil svoji dílnu ve stejném roce, ve kterém vznikla i švýcarská konfederace (1848). Jméno tohoto výrobce není obecně známo, avšak jméno jeho výrobků určitě: OMEGA. V roce 1900, kdy obdržely v Paříži omega Velkou cenu, jich téměř 1 000 zaměstnanců vyrábělo už 200 000 ročně.

Náramkové hodinky První náramkové hodinky vyrobila roku 1904 firma Cartier pro francouzského letce Alberta Santose -Dumonta. (Významný letecký průkopník a konstruktér, který sestrojil první skutečně řiditelnou vzducholoď na svě-

od roku 1969 japonskou firmou Seiko. Indikace byla zprvu také číslicová, displejem se svítícími diodami (LED) nebo kapalnými krystaly (LCD). Později se více prosadily elektronické hodinky s mechanickou indikací ručkami. Zatím poslední novinkou jsou elektronické hodinky s automatickou rádiovou synchronizací, jejíž chyby chodu jsou v řádu nanosekund za den.

Slavné znaèky Dodnes jsou pojmem hodinky švýcarských značek. Magický nápis „Swiss made“ je určitě zárukou kvality. K nejvýznamnějším a nejprestižnějším značkám této země se řadí již zmíněná značka OMEGA. tissot Tyto hodinky určitě nepatří k nejlevnějším, ale jde o naprostou klasiku. Další významnou značkou je TISSOT. Firma, která v roce 1853 představila první masově vyráběné kapesní hodinky. Již od svého vzniku patří k největším inovátorům. Hodinky této značky nosili např. Elvis Presley, Nelson Mandela či Carmen Miranda. Carmen Miranda Elvis Presley

tě). K jejich rozšíření pak přispěla zejména 1. světová válka, která oblékla muže celé Evropy do uniforem, a u těch nebyly vesty, do jejichž kapsiček by si mohli hodinky dávat. Od této doby začaly náramkové hodinky čím dál rychleji nahrazovat hodinky kapesní. Vyráběly se v nejrůznějších tvarech a designu, od levných kolíčkových až po velmi drahé a technicky dokonalé stroje. V 50. letech se začaly vyrábět hodinky s automatickým natahováním, nejčastěji excentrickým segmentem (rotor), který se při pohybu ruky otáčí a natahuje pero. Další významnou novinkou byly křemenné hodinky (quartz), poprvé vyvinuté ve Švýcarsku, ale vyráběné

Nelson Mandela

V roce 1930 se firmy TISSOT a OMEGA na určitou dobu spojily a hodinky TISSOT-OMEGA „z této éry“ se staly nejvyhledávanějšími sběratelskými předměty. Z dalších, neméně významných značek jmenujme např. Alpina, značku s dlouhou tradicí a pozoruhodnými modely. Cenově dostupná je značka Atlantic, navíc jde o firmu, která jako jedna z prvních uvedla na trh vodotěsné hodinky. Oproti tomu za značku hodinek Patek Philippe je třeba sáhnout do kapsy pěkně

29

historie

Jackie Kennedy

Andy Warhol

Ginna Lolobrigida

hluboko. Sáhli např. nositelé Ginna Lolobrigida, Andy Warhol nebo Jackie Kennedy. V červnu roku 2007 byly náramkové hodinky Patek Philippe Sky Moon Tourbillon na aukci v New Yorku vydraženy za 1 240 400 dolarů!

K dalším významným značkám patří Festina, tuto značku má asi většina z nás spojenou s nejslavnějším cyklistickým závodem Tour de France, a nesmíme také zapomenout zmínit značku Rolex, zřejmě nejznámější, avšak ne nejluxusnější, za jakou je tato značka často mylně považována. Co se však týká podvodných prodejů „zaručeně pravých“ ho-

dinek této značky, je bohužel jasnou, smutnou, držitelkou prvenství. V nekonečném výčtu značek bychom mohli ještě zmínit značku Swatch, známou ohromnou rozmanitostí jednotlivých modelů pro pány, dámy i děti, hodinky této značky jsou charakteristické syntetickými materiály různých barev, vzhledově často až „ztřeštěných“ modelů.

Èeské hodinky Našim hodinářům je známo, že tuzemská výroba náramkových hodinek byla zavedena v letech 1953 až 1956 v závodě Chronotechna 02 v Novém Městě nad Metují, který se později

30

stal samostatným národním podnikem a přijal název Elton. Málokdo však ví, že téměř ve stejnou dobu, v roce 1956 a 1957 se pokusily o zavedení výroby náramkových hodinek také Adamovské strojírny n. p. v Adamově u Brna. Tyto hodinky dostaly značku ADAST. Nejznámější značkou hodinek na našem trhu, které hrají „prim“, je ale přece jen značka PRIM. Je málo lidí, kteří by je neznali. Buďto jsou ještě příliš mladí, než aby zažili výlučné postavení této značky na českém trhu, nebo dostali za dobré vysvědčení hodinky značky Ruhla či Slava. Avšak většina Čechů, Moravanů a Slováků dostala jako své první náramkové hodinky právě „Primky“. PRIM, původně Spartak, jsou vyráběny od roku 1949. Od té doby bylo vyrobeno asi 16 milionů hodinek této značky. Firma se dnes orientuje na malosériovou a zakázkovou výrobu kvalitních mechanických, a méně i quartzových, náramkových hodinek. Ačkoli měla kdysi zkušenosti s výrobou vlastních strojků, osazuje dnes do svých pouzder švýcarské mechanické strojky ETA a quartzové Ronda. Značku PRIM lze označit příměrem „rodinné stříbro“. V době, kdy je většina značkových hodinek vyráběna či montována pod švýcarskou vlajkou a zbytek hodinářského průmyslu je umístěn převážně „v Asii“ měli bychom si tradice a hodnoty značky PRIM o to více vážit.

Závìrem Nejběžnější podoba dnešních hodinek pro běžné použití jsou elektronické (quartzové) náramkové hodinky s ručkovou indikací. Lepší hodinky mají vodotěsné pouzdro, safírové sklo, které se nepoškrábe, případně certifikát přesnosti chodu. Kromě toho se vyrábí množství luxusních hodinek, ale také množství „padělků“. Čím dál rozšířenější začíná být i výroba replik a „nostalgických“, napodobenin starších hodinek. Na trhu se objevují i hodinky ukazující fázi Měsíce, s hodinovým nebo i minutovým bitím a podobně. Hodinky jsou krásným módním doplňkem, prestižním předmětem, bývají různě zdobené jako šperky a podléhají proměnám módy. Ať už máte hodinky v hodnotě desetitisíců, tisíců či i stokorun, pamatujte, že pokud se Vás někdo zeptá, kolik je hodin, zapůsobíte lépe mrknutím na ruku, než odtrhnutím mobilu od ucha )) Příště historie šperků redakènì upraveno zdroj a foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/Hodinky

www.hodinarstviwildt.cz

| E-mail:[email protected]

SERVIS Opravujeme hodiny, budíky, hodinky, starožitné hodiny, celkové opravy, částečné opravy, drobné opravy na počkání, zkouška vodotěsnosti.

HODINÁŘSTVÍ V naší prodejně nabízíme hodiny, budíky, hodinky , řemínky, řetízky, prstýnky, stýnky náramky z chirurgické oceli. U nás zakoupené řemínky zkracujeme a montujeme zdarma.

E-SHOP Nakupovat můžete i z pohodlí Vašeho domova, v našem e-shopu je pro vás připraven široký výběr zboží z naší prodejny. Zboží zakoupené v e-shopu zasíláme na dobírku. Adresa: U Kavalírky 514, 150 00 Praha-Košíře, telefon: +420 257 215 537, mobil: +420 608 304 999

Otevírací hodiny:

Pondělí–čtvrtek 9.00–12.00 | 14.00–18.00 Pátek: 9.00–12.00 | 13.00–16.00

31

vzpomínka

V dnešní rubrice budeme vzpomínat na flétnistu, hudebního pedagoga, zakladatele a propagátora myšlenky dechové rehabilitace, na èlovìka, který nadevšecko miloval muziku, který uctíval základní rodinné tradice a slušnost chování, který byl zapáleným vlastencem a vštìpoval lidem nejen lásku k hudbì a mateøskému jazyku, ale také k sobì samým.

Prof. Václav Žilka Václav Žilka se narodil 19. září 1924 v Ostravě. Lásku k hudbě zdědil po své matce, základy a nadšení pro popularizaci hudby pak získal zejména u svého strýce, skladatele Josefa Schreibra v Ostravě. Mimo hudební nadání byl obdařen také krásným hlasem, a tak nějaký čas váhal mezi dráhou tenoristy a flétnisty. Nakonec zvolil. Vystudoval konzervatoř v Brně u flétnisty Dr. Hynka Kašlíka, poté studoval na brněnské JAMU, později AMU v Praze. Sem přešel v roce 1952 na pozvání Českého noneta, komorního souboru České filharmonie. Se svou flétnou měl během jedenácti let, kdy byl členem Noneta, možnost procestovat téměř celý

32

svět. Nejraději vzpomínal na pobyt u jednoho černošského kmene uprostřed buše v Jihoafrické republice. „...tenkrát mi do smíchu nebylo. Náčelníkovi kmene se totiž zalíbila moje kamera a chtěl mi za ni dát své dvě dvanáctileté dcery. Nakonec se mně i souboru podařilo odjet, ale na rozloučenou jsem musel vypít podivnou tekutinu z kokosového ořechu. Později jsem zjistil, že šlo o sliny bojovníků kmene,“ vyprávěl Václav Žilka, s humorem sobě vlastním, před několika lety v rozhovoru pro MF DNES.

Po odchodu z Noneta, k němuž byl podle slov dcery Veroniky přinucen z politických důvodů, se stal v letech 1963 až 1987 členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Učil též na plzeňské konzervatoři, kde v roce 1973 založil soubor Collegium di flauti. Předtím vyučoval nějaký čas také na brněnské konzervatoři, na pražské učit nesměl. „Tatínek byl velkým bojovníkem proti KSČ, proto také nesměl dlouhou dobu učit,“ vzpomíná opět paní Veronika.

Václav Žilka propagoval hraní na nástroj, který byl do té doby spíše opomíjeným. Ukázal, že s kouskem provrtaného dřeva, jakým zobcová flétna vlastně je, lze dokázat divy. Hraní na flétnu pojal ne jako školu „hraní“, ale jako školu „hrou“. Zaměřil se zejména na nejmenší děti, které se spolu s rodiči nebo prarodiči mohly účastnit jeho víkendů v rámci projektu Dřevěná píšťalka. Tyto projekty vedly děti k hudbě, ale učily je i správnému společenskému chování. Bez houževnatosti profesora Žilky, jeho obětavosti, energie a smyslu pro humor, se kterými překonával občasné nepochopení a nedůvěru, by však tato netradiční muzikoterapie jistě nenašla tak široké uplatnění a neměla takovou popularitu, jakou bezesporu měla. Téměř tři desítky let pořádal letní tábory v Říčkách v Orlických horách, kam přijímal jen děti s jedním z rodičů či prarodičů. Vždy trval na tom, aby dítě doprovázeli, neboť to tak podle něj vedlo k utužování vztahů v rodině. „Vnáší to do rodiny pohodu a lásku,“ zdůrazňoval pan

Václav Žilka věnoval hudbě celý život, veřejnosti byl však nejvíce známý zejména díky dlouholetému projektu, zvanému Dřevěná píšťalka. Co i po létech cyklus Dřevěná píšťalka pro Václava Žilku znamenal? „Kdyby mi někdo z vás položil otázku, co pro mě po 28 letech na cyklu Dřevěná píšťalka nejvíce i dnes těší, mám odpověď jako na dlani: všichni mladí, co mi už léta pomáhají v souboru Aulos (Aulos - orchestr zobcových fléten dětí a rodičů, jehož byl Václav Žilka ředitelem), a také na každém pořadu asistují při výuce v hledišti. Patří k těm nejmilejším žákům. Radost mám i z těch, kteří mě často zastavují na ulici a po letech se připomínají jako bývalí návštěvníci cyklu; rádi vzpomínají, hudba je i nadále provází životem. Ušlechtilí, nadějní lidé, dali se na správnou cestu.“ Jak se dělá muzikant, nakladatelství Petrklíč, Praha 2004

Žilka. V posledních letech si však stýskal nad upadajícím zájmem rodičů, kteří si na své děti neumí nebo nechtějí udělat čas, ale pak se diví, jak to dopadá. Bohužel právě kvůli tomuto nezájmu cyklus Dřevěná píšťalka, který v 80. letech o víkendech navštěvovalo až 800 rodičů a dětí, po 27 letech skončil.

33

vzpomínka

Profesor Václav Žilka, zastánce rodinné výchovy a rodinných vztahů, byl mimo jiné i velmi uznávaným propagátorem myšlenky léčby astmatu dětí, právě pomocí hry na zobcovou flétnu. Dokázal tak skloubit přínos dětí do hudebního dění, navíc spolu s léčebnými účinky. V projektu nazvaném Léčivá píšťalka, vyučoval dechovou gymnastiku pro léčbu astmatu hraním na dechové nástroje, zejména na zobcovou flétnu. Tuto metodu převzal v polovině 70. let od amerického lékaře Meyera Markse. Ten však zobcovou flétnu nepoužíval. Jenže právě ta se hodí už i pro malé děti, díky velmi malé spotřebě vzduchu.

víc jim dal radost ze hry a základ muzicírování. Těžko již spočítat, kolik malých pacientů, ale také kolik rodičů zapojil a zasvětil do své netradiční „kouzelné píšťalky“.

Václavu Žilkovi se podařilo zábavnou formou učit ty nejmenší pískat na zobcovou flétnu a hraní dokonce povýšil na léčebnou metodu při astmatických potížích. Jako první na světě uvedl do praxe hudebně terapeutický projekt již zmíněného dr. Markse. Žilkův slabikář pro astmatické děti „Veselé pískání, zdravé dýchání“ s podtitulem „slabikář pištců malá škola hry na zobcovou flétnu“, se stal hitem i v Americe. Svou metodou přispěl ke zlepšení zdraví mnoha dětí nejenom u nás, ale také v zahraničí.

„Já se vždycky díval s velkou rezervou na lidi, kteří nemají rádi muziku. Něco s nimi není v pořádku. Něco vážného. Jako s lidmi, kteří nemají rádi louky a lesy a děcka. Ono to není náhoda, že lidi na venkově zpívají víc než ve městě. Všechny krásné lidové písně se narodily na vesnici. Já kdybych mohl, tak zavedu pro každého, kdo chce dostat nějaké veřejné místo, včetně prezidentů, mnisterských předsedů, poslanců, zkoušku, a připustil bych jenom ty, co mají rádi muziku. Já lidem, kteří nemají rádi muziku, nedůvěřuji.“

Těžko už spočítat všechny ty malé i velké „pištce“, které naučil pomocí bránice „vyfoukávat“ astma, posílil jejich sebedůvěru, psychiku a na-

Jak se dělá muzikant, nakladatelství Petrklíč, Praha 2004

K zajímavým a nezapomenutelným počinům pana Václava Žilky patří jistě i nesmrtelná znělka rozhlasového večerníčku Hajaja, kterou nahrál na flétnu v roce 1961 a dodnes ji rádi poslouchají jak malí, tak i velcí rozhlasoví posluchači. Pan Václav Žilka byl ženatý a měl tři děti, z nichž dvě se vydaly v otcových šlépějích – dcera Jarmila, pěvkyně a dříve harfenistka, a syn Štěpán flétnista a skladatel. Nejmladší dcera Veronika Žilková (Stropnická) se dala na hereckou dráhu, hrát na flétnu samozřejmě umí.

Václav Žilka zemøel 13. dubna 2007 v pražské støešovické nemocnici ve vìku 82 let.

Jarmila a Štìpán

Za propagaci české hudby a projektu pomoci alergickým dětem byl Václav Žilka několikrát Senátem navržen na udělení medaile Za zásluhy. Pyšnit se mohl řádem Zlatého srdce, který mu udělil Svaz invalidních dětí. Hudbě zasvětil celý život a nikdy nepřestal věřit, že ono známé „Co Čech, to muzikant“, bude zase jednou platit... redakènì zpracováno zdroj a foto: wikipedia.org/wiki/Václav_Žilka a archiv NŽU použity citace z knihy: Jak se dìlá muzikant, nakladatelství Petrklíè, Praha 2004

Verunka 15 let

V roce 1994 obdržel Václav Žilka SENIOR PRIX. Jde o cenu, kterou uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.

Václav Žilka pøi nadaèních setkáních

35

k am za kulturou

Kam za kulturou Praha 22. září – 20. listopadu / Mezinárodní hudební festival Struny podzimu 2009. Letošní 14. ročník festivalu nabízí více premiér než kdy předtím. Zahájení proběhne ve Stavovském divadle profilovým koncertem Ivy Bittové, debutově se v České republice představí například legendární jazzová zpěvačka Cassandra Wilson, hudební divadlo Heinera Goebbelse ad. www.strunypodzimu.cz 29. října / Bohuslav Martinů – Hry o Marii, PREMIÉRA opery. Originální hudebně dramatické dílo složené ze čtyř samostatných a kontrastních částí vytvořil Bohuslav Martinů v letech 1933–34. Ústředním tématem je dobrotivost a soucitnost Kristovy matky Marie www.narodni-divadlo.cz 10. října / Oscar Wilde – Ideální manžel. I po 100 letech téma stále aktuální, kromě očekávaného wildeovského humoru rezonuje s dnešní dobou i se současnými politickými praktikami. V hlavní roli S. Postlerová, A. Elsnerová, Z. Adamovská ad. Uvádí Divadlo na Vinohradech. www.dnv-praha.cz 23. ledna 2010 ! / Wolfgang Amadeus Mozart – Cosi fan tutte, PREMIÉRA. Další pokračování mozartovského seriálu ve Stavovském divadle. Účinkuje orchestr a sbor opery Národního divadla. www.narodni-divadlo.cz

Brno 21. listopadu / Probuzení jara (Spring Awakening), česká PREMIÉRA. Kdysi skandální tragedie dětství a dospívání německého dramatika Franka Wedekinda dostala novou podobu z pera amerických autorů, textaře S. Satera a skladatele Duncana Sheika. Uvádí Městské divadlo Brno. www.mdb.cz 23. října / Thomas Bernhard – Německý oběd, PREMIÉRA. Bernhardovy texty jsou natolik originální, že je nemožné jejich autora spojovat s určitým literárním směrem. V režii Arnošta Goldflama uvádí Divadlo Reduta. www.ndbrno.cz

Ostrava 15.–18. října / XIV. Mezinárodní soutěž velkých dechových orchestrů Ostrava 2009. Mezinárodní soutěže velkých dechových orchestrů v Ostravě se konají ve dvouletých intervalech a mají vysokou uměleckou úroveň. Velkou měrou přispívají k rozvoji mezinárodní spolupráce v oblasti velkých dechových orchestrů. Pořádá Dům kultury města Ostravy. www.dkmoas.cz

Liberec

10. října / Giacomo Puccini – Tosca. Příběh tří lidí, slavné operní pěvkyně, volnomyšlenkářského malíře a sadistického policejního ředitele, kteří jsou lapeni v osidlech milostné touhy a politických intrik. Nového nastudováni Toscy se chopil uznávaný divadelní a operní režisér Luc Bondy. www.dkmoas.cz 29. října / Marná opatrnost – je nazývána prabábou baletu. Na jevištích celého světa prožila, a hlavně přežila, pod různými názvy přes 200 let. Uvádí Divadlo F. X. Šaldy. www.saldovo-divadlo.cz

Pardubice 17. října / V. Vančura, J. Seydler – Markéta Lazarová, 1. PREMIÉRA. Velké plátno i intimní příběh. Lidství v plné krutosti i něze. Srdnatost mužů a síla žen. Vše v nové dramatizaci klasiky čs. literatury, filmu a dnes už i divadla. V režii J. Seydlera uvádí Východočeské divadlo Pardubice. www.vcd.cz

36

Plzeň 9. října / Národní soubor lidových písní a tanců Čínské lidové republiky. Soubor patří k nejvýznamnějším čínským souborům. Zabývá se studiem, nahráváním a šířením lidového umění, sbírá a archivuje lidové písně a tance a vytváří nová originální umělecká díla. Vystoupí v Divadle J. K. Tyla, ve Velkém divadle. Začátek v 19.00 hod. www.djkt-plzen.cz

Olomouc 16. října / Alan Jay Lerner, Frederic Loewe – My Fair Lady, PREMIÉRA. Nejhranější světový muzikál o prostořeké květinářce. Na olomoucké scéně mělo uvedení tohoto muzikálu vždy mimořádný úspěch. Inscenaci, nastudovanou pod režijním vedením pana Gustava Skály, který současně bude i choreografem tohoto představení, uvádí Moravské divadlo Olomouc. www.moravskedivadlo.cz

Jihlava 9. září – 7. listopadu / Picasso v Jihlavě! Grafiky, kresby a plakáty – inspirace býčí arénou a minotaury. Výstava v Domě Gustava Mahlera poprvé prezentuje nejlepší grafické listy s tématikou býčích zápasů. www.picassovjihlave.cz

Strakonice 21. října / Celtic Energy – the Best Of Irish Dance. Charakteristická irská hudba s velkolepou taneční show souboru MERLIN. Atmosféru tohoto programu působivě zvýrazňuje scénické a světelné vyznění a mnoho kostýmových převleků. Dům kultury, začátek v 19.30 hod. www.strakonice.cz

Valtice 4. října / Valtické vinobraní. Slavnost vinařů a milovníků burčáku a vína začne slavnostním průvodem, který odstartuje ve 12.00 hod. v areálu Střední vinařské školy. www.vinopark.cz

Uherské Hradiště 16. října / Dobrý den (druhý) aneb Každý den dobrý. Hudební revue plnou písní (ne)všedního humoru, povídání a překvapených hostů, připravili herci Slováckého divadla. Účinkují: David Vacke, Pavlína Vašková, Josef Fojta, Tomáš Šulaj ad. Začátek v 19.00 hod. www.slovackedivadlo.cz

Uherský Ostroh 16.–18. října / Ostrožské hody s právem. Hody z právem je tradice, která se koná každoročně už od nepaměti. Na přehlídku místních krojů i zvyků se schází velké množství místních i přespolních obyvatel, hlavní slovo má hodová chasa, která pořádá hody s nápomocí města. Starosta pak udělí nebo neudělí souhlas k pořádání hodů. Hody v Uherském Ostrohu patří v okolí k nejvyhlášenějším. www.ostrozsko.cz

Hodonín 13. října / Houslový recitál člena vídeňských filharmoniků Libora Meisla a klavíristky Věry Meislové. Pořádá Hodonínský symfonický orchestr a smíšený pěvecký sbor. Místem konání je víceúčelový sál Evropa. Začátek v 19.00 hod. www.hokus.cz

Kyjov 13.–15. listopadu / Martinské hody. Sdružení přátel Slováckého souboru zve na tradiční každoroční Martinské hody. Jedná se o místní výroční slavnost, která vrcholí druhým dnem velkým krojovaným průvodem, třetí den pak odpoledním průvodem zakončeným tradičním Mlácením káčera. Jedná se o místní přehlídku tradic a folklórních zvyků. www.slovackysoubor.cz

37

kalendárium

Kalendárium Paní Kvìta Fialová (Herecká asociace)

NADACE ŽIVOT UMÌLCE dodateènì blahopøeje všem uvedeným jubilantùm k jejich narozeninám.

narozena 1. 9. 1929, SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Pan Jiøí Novák (Společnost koncertních umělců)

Záøí

narozen 5. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1993

Paní Jana Štìpánková (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozena 6. 9. 1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2004

Pan Václav Èapek (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE) narozen 12. 9. 1934, SENIOR PRIX udělena v roce 2005

SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost.

Pan Jiøí Bažant (Svaz autorů a interpretů) narozen 27. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1994

Pan Otakar Brousek (Herecká asociace) narozen 28. 9. 1924, SENIOR PRIX udělena v roce 1995

Paní Jaroslava Tichá (Herecká asociace) narozena 30. 9. 1929, SENIOR PRIX udělena v roce 2002

Pøíští vydání: Seznámíme vás s novì chystanou premiérou filmu Pamìtnice, ve které úèinkuje øada umìlcù ocenìných SENIOR PRIX, osobností vydání bude hereèka Nina Jiránková (jedna z úèinkujících), pøeètete si zajímavou historii šperkù a šperkovnictví, vzpomeneme na šaramantní hereèku a zpìvaèku Nelly Gaierovou, zavítáme do mìsta Znojma a mnohé další. Podìkování: Národní divadlo, Mìstská divadla pražská, Filharmonie Hradec Králové, Nadace Partnerství, Mìsto Mikulov, Hodináøství Wildt, Vína Dietrichstein, Èeský rozhlas 3 – Vltava. Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.

38

TAJENKA: Světoznámé značky hodinek

Tajenka: OMEGA ROLEX

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE Nadaèn í listy

Nadaèní listy

Nadaèn í listy

Nadaèní listy

Nad aèní listy

JAR OS LAV ÈEJKA básník pohybu

ZITA TOVÁvínku... KABÁles ou ve e ou obl ob s nno

-slo 2 final.indd

JARMILA ze srdce...

28.5.2008 9:33:41

KAREL FIALA

è.6/08 øíjen

Nadaèní listy

è. 15/záøí 2009

1

8 8:41:18

EELL KAREL

Jiø í SUCHÝ

Gentlemanem v každé dobì

U -slo 3 final.indd 1

è.5/08 záøí 23.9.2008 10:38:01

15.4.200

è.7/08 listop

ad

Nadaèní listy

N d è listy Nadaèní

Nadaèní listy N Na

Nadaèní listy sty

Nadaèní listy

František š e k Peterka e r ka

Eva Hrušková

– šśastná Popelka

por herec s dušíí ssportovce

è.8/prosinec 08–leden 09

øíkej mi to prosím potichouèku ... è.9/únor 2009

osobnost

Zorka Zork k a Kohoutová o Soòa Èervená Královna Královn na èes èeské ddechovky e Mikulov Václav Žilka

krásy naší zemì

è. 10 10/bøezen 0/bøezen 0 /bøezen / 2009

Václav Václ Vác Vá lav P lav Po Pokorný k

Nadaèní listy

è. 14/èervenec–srpen èervenec–srpen 2009

vzpomínka

Jaroslavv Su Suchán Suchánek ánek án … ctí èeský jazyk azyk az

è. 11/duben 2009

èè. 13/èerven 2009 9

Eva Pilarová

Ema Skálová

Krása a temperament... è. 12/kvìten 12/kvìten 2009 200 09

osobnost vzpomínka Waldemar Matuška fenomén Zlatý Slavík

kalendárium

 - -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------

PØEDPLATNÍ LÍSTEK

NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE

............................................................................................................................................................................... Jméno a příjmení objednávajícího ............................................................................................................................................................................... Adresa a PSČ ............................................................................................................................................................................... Telefon / e-mail půlroční předplatné 100 Kč

roční předplatné 200 Kč

V ceně je zahrnuto balné a poštovné Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady. Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500, variabilní symbol: 20042008

Datum ......................................................

40

Podpis ..................................................................