Za slovenskými medvědy

r e s p e k t j e č a s o p i s r o k u 2006

V

T h e E co n o m i st: T r a b l e s G e n e t i ko u Co ODS zkazila na reformě Technaři jdou na východ Problém s poplatky u doktora Tahanice o Arktidu

35 respekt.cz Ročník XVIII Cena: 25 Kč Předplatné ČR 20 Kč 27. 8. –2. 9. 2007

Za slovenskými medvědy

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Spor o divočinu, kterou si Češi doma neumí ani představit

27. srpen – 2. ZÁŘÍ 2007 V RESPEKT 35

komentáře

EDITORIAL Milí čtenáři, tímto vydáním se loučíme s novinovým papírem. Další Respekt (č. 36) už vyjde v novém formátu a na lepším papíře. Ukázku toho, jak bude vypadat grafika a některé rubriky, najdete ve vloženém letáku. Někteří z vás se nám svěřovali se svými obavami, zda touto změnou nepřijde Respekt o část své identity, a psali nám, že jim vyhovuje původní formát a novinový papír jako záruka tradice, na níž jim záleží. Zárukou identity Respektu však není kvalita papíru či jeho rozměr, ale především jeho redakční tým. A ten zůstává celistvý. Je pravda, že Respekt prochází největší vizuální změnou od svého vzniku. V tomto smyslu však jen navazuje na historickou sérii vnějších změn, jimiž procházela lidská komunikace od samotného zrodu písma. Začínalo na kameni, prošlo kůží a papyrem až k papíru či tekutému krystalu, jeho tvar se měnil od kaligrafických tahů až k dnešním úsporným křivkám, rodilo se pod rukama klášterních opisovačů přes knihtisk až po dnešní úder klávesnice. Dokonce i český samizdat, z jehož étosu svobody a nezávislosti Respekt dodnes čerpá, se vyvíjel od průklepového papíru a cyklostylu až po xerox. Po celé dějiny písma a způsobu jeho šíření se vedly debaty o tom, zda vnější změny neničí podstatu a smysl samotného sdělení. A vždy se ukázalo, že obavy ze zplanění obsahu byly zbytečné. Moderní technologie sice otevřely stavidla záplavě povrchnosti, avšak lidská touha po pravdě, byť komplikovanější, zůstává stále stejně silná. Respekt toho je důkazem. Příjemné čtení například o slovenských medvědech vám přeje Martin M. Šimečka

Jde o záchranu, ne daně Co ODS zkazila na reformě

S

vým způsobem je to taková malá česká senzace. V zemi, kde už deset let vládne na politické scéně remíza, kde vůdce opozice sleduje žebříčky veřejného mínění s podstatně větším zaujetím než vývoj veřejných financí a kde osobní antipatie zcela zásadně ovlivňují vývoj politiky, je Topolánkova reforma příběhem nečekaného úspěchu. Pánové z ČSSD se tváří nespokojeně a slibují revizi, ve skrytu duše ale musí být blahem bez sebe. ODS za ně udělala zcela nezbytný krok k tomu, aby bilance státní kasy neskončila katastrofou. Navíc celou tu z principu nepopulární věc tak politicky zpackali, že víc už si Paroubek nemohl přát.

Stávky na později Co tedy reforma přináší? Měla by stočit křivku rostoucího schodku státního rozpočtu zpět směrem dolů. Jinak řečeno – předtím schodek stále rostl, teď by se měl opět zmenšovat. Samozřejmě i redaktoři Respektu by si – jak se ve zdejší politice říká – uměli představit nižší daně, kvůli nim se ale reforma nedělala. Výška daní nebyla a není zásadní problém (to dokazuje i výše investic směřujících do Česka), velkým problémem není ani výběr daní. Naopak velký problém je přebujelý sociální stát a zadlužování státního rozpočtu. To se jakž takž podařilo změnit a další věci jsou tedy už méně důležité jednotlivosti, navíc sporné. To se týká i snižování daní, na které doplatí mimo jiné česká kultura výrazným seškrtáním rozpočtu. Podobně je to i s poplatky u lékaře, jejichž efekt teprve ukáže čas (podrobněji v našem článku na straně 6). Víc naopak mohli politici škrtat v sociálních podporách, které v Česku inkasují i rodiny s nadprůměrnými příjmy. V celkovém pohledu je tedy Topolánkova reforma záchranným kruhem před možným utopením. Mluvit teď o protestech nebo stávkách, jak předvádí odbory a opozice, je z ekonomického pohledu opravdu směšné. To by bylo lepší si schovat na opravdové krize, které – kdo ví – můžou přijít.

Kolik sakra vydělám? Z politického pohledu jde o jiné kafe. Schvalovat reformu jen díky přeběhlíkům z opozice, navíc s nejednotnou partou vládních poslanců, reformní zápal Česka značně oslabuje, zvlášť když tohle byl jen první krok. Zametat by se teď mělo zejména před prahem ODS. Od Vlastimila Tlustého to byla velká zlomyslnost a také sladká pomsta. Důvod je zřejmý: Při sestavování své první, jednobarevné vlády před rokem neměl Topolánek na výběr a Tlustého musel vzít jako ministra financí. Sotva se ale

Diana deset let poté Idolizace princezny je stejně absurdní jako jakýkoli jiný kult. Deset let po své smrti má princezna Diana stále hvězdnou sílu. Média jsou plná vzpomínek a retrospektiv a veřejnost po celém světě jako by to vše lačně hltala. Stala se snad Diana novým druhem světice, a pokud ano, o čem to vypovídá? S Dianiným kultem jsem se setkal v roce 2004 v Hyde Parku, kde jsem byl právě v den, kdy královna slavnostně otevřela pamětní fontánu na počest princezny Diany. Ocitl jsem se ve skupině žen středního věku, jejichž saka a kloboučky byly zcela posety odznaky. Ženy vypadaly jako fanatické fotbalové fanynky – až na to, že místo obličeje Davida Beckhama jukala z jejich odznaků Diana. Dal jsem se s nimi do řeči a zjistil jsem, že jejich oblečení, kabelky i boty mají stejný vzor jako ty, které nosívala Diana. Některé z nich měly doma „Dianin pokojíček“ plný vzpomínkových předmětů s princezniným motivem. Zdálo se, že se jejich životy točí kolem ženy, která byla v té době už sedm let mrtvá.

Anděl až Ježíš Italský sochař Luigi Biaggi nabídl svůj pohled na tento úkaz v podobě Dianiny sochy v póze a hávu evo-

kujících Pannu Marii. Jeho dílo nám sdělovalo, že roli náboženských postav převzaly celebrity. Britská badatelka Margaret Evansová zkoumala, jaké pocty lidé Dianě po její smrti složili, a přitom zjistila, že někteří se k ní vztahují jako ke světici či k andělovi, a několik lidí ji dokonce přímo srovnává s Ježíšem. V souvislosti s Dianinou smrtí se objevily bizarní hypotézy včetně tvrzení, že ji zavraždila britská tajná služba, neboť princezna představovala hrozbu pro trůn, případně že vůbec není mrtvá, ale spokojeně žije se svou novou láskou Dodim Al-Fajídem, neboť oba celý incident pouze předstírali, aby unikli ze záře publicity. A poté, jak se na smrt kvazibožské postavy sluší a patří, bylo proroctví o její smrti objeveno v textech zpěváka a textaře Morrisseyho na albu skupiny The Smiths The Queen is Dead. Pohlédneme-li na věc z nezaujaté racionální perspektivy, pak je tato Dianina idolizace stejně absurdní jako kterýkoli jiný kult. Budiž, princezna využívala svého prominentního postavení k propagaci chvályhodných věcí, zejména těch, které souvisely s lidmi nemocnými a na okraji společnosti. Její úsilí o zákaz nášlapných min bylo někdy terčem posměchu, ale upoutalo na toto téma celosvětovou pozornost.

začalo později vyjednávat o koalici s lidovci a zelenými, rychle se Tlustého zbavil i za cenu ztráty klíčového ministerstva. Každý, kdo se profesionálně nezabývá politikou, se zeptá proč. Odpověď asi nebude úplně uspokojující: Protože tak to v ODS chodí. Bývalou Klausovu stranu nedělí programové spory (alespoň ne nijak zásadní) ani spory ideologické. Dělí ji ješitnost, osobní averze, boj o moc. Dokud byli Topolánek a spol. v opozici, dařilo se jim to skrývat. Teď ale vládnou a Vlastimil Tlustý by chtěl taky. A když to nejde, snaží se alespoň zkomplikovat vládnutí Topolánkovi. Nutno dodat, že to není až tak těžké. Pokud Topolánek kvůli nepopulární reformě prohraje příští volby (je to dost pravděpodobné), chytil se do pasti vlastního stranického programu. ODS před volbami měla svoji „tlustou peněženku“. Pod tímhle sloganem se kupily sliby, jak všichni na reformě okamžitě vydělají. To byl samozřejmě velký populismus. Reforma veřejných financí není totéž co snižování daní. Nedělá se kvůli tomu, aby všichni hned další měsíc měli tlustší peněženku. Dělá se kvůli dlouhodobě udržitelné prosperitě,

Hádky o výši daní, které ODS do poslední chvíle předváděla, uškodily nejvíc. Teď každý přepočítává, zda bude příští výplatu v plusu. O tyhle počty ale v reformě nešlo.

na které – a ne nižších daních – pak skutečně všichni vydělají. Tohle měl být srozumitelný vzkaz – když ne pro všechny, tak určitě pro střední třídu. Právě pro ni se taková reforma dělá. Bohatí lidé mají dost úspor, aby přečkali i krize. Chudí nemají – cynicky řečeno – co ztratit a žít ze sociálních dávek v prosperitě nebo recesi není až takový rozdíl. Opravdu chudých je tu ale podle průzkumů nejméně z celé EU. A střední třída je na rozumné politice orientované do budoucnosti závislá nejvíce a nejvíce také pocítí každou vlnu prosperity nebo propad. Právě kvůli maximální přesvědčivosti pro střední třídu je nutné připravovat každou reformu veřejných financí dlouho dopředu, aby lidé věděli, že jde o nutný a promyšlený krok, nikoliv nějaké narychlo spíchnuté přeskupování daní. Schvalování Topolánkovy reformy v tomto směru probíhalo naprosto tragicky. Premiér pro-

Nelze říci, zda by toto úsilí bylo vyústilo v ottawskou smlouvu zakazující nášlapné miny, nebýt její smrti – a přestože její skon vyvolal ohromnou poptávku po tom, aby bylo její dílo dovedeno do úspěšného konce, mnoho zemí včetně Spojených států, Ruska, Číny, Izraele a Íránu tuto smlouvu stále nepodepsalo. Zároveň však často existoval znepokojivý rozpor mezi Dianinou angažovaností ve prospěch chudých a nemocných a extravagantním životním stylem, který vedla.

První reality show Dianiny vady tvořily součást její přitažlivosti. V kontrastu ke škrobeným členům britské královské rodiny se Diana projevovala jako princezna, která je zároveň normální lidskou bytostí podobnou spíše nám ostatním. A když procházela nehezkým rozpadem manželství, který vyvolala manželova nevěra, sdílely její bolest miliony žen. V éře před televizními reality show Dianin život takovou reality show byl. Díky neustálé pozornosti médií mohli mít lidé pocit, že ji znají, a tak sledovali její vzestupy i pády a silně jim na ní záleželo, jako by byla členkou jejich rodiny. Pokud byly jejich vlastní životy fádní a postrádaly lesk, pak ona jim tento nedostatek vynahrazovala. Hrabě Spencer na nás naléhal, abychom odolali pokušení jeho sestru kanonizovat. Ve svém pohřebním projevu – nejzajímavější ze všech chvalořečí na Dianu – prohlásil, že dělat z ní světici znamená neoceňovat její „potměšilý smysl pro humor“. Nicméně i on jí následně připsal některé vlastnosti světice, zejména její „téměř dětinskou“ touhu konat pro ostatní dobro. Ve snaze vysvětlit způsob, jímž se britské noviny vysmívaly jejím dobrým úmyslům, prohlásil: „Moje vlastní a jediné vysvětlení zní, že opravdová dobrota ohrožuje ty, kdo stojí na protilehlém konci morálního spektra.“

padl jako její propagátor. Vedl defétistické řeči o tom, že Češi nejsou reformě nakloněni, místo aby je zkusil přesvědčit o opaku. Mimo jiné i proto, že mu to jeho straničtí kolegové nijak neulehčili. Záchrana veřejných financí se v podání ODS scvrkla na hádky o výši daní, s procenty se navíc žonglovalo do poslední chvíle, jen aby snížení daní vypadalo navenek co nejlépe. Hádky o výši daní se samozřejmě chytla i média a hned začala přepočítávat, jestli tedy opravdu hned zítra všichni vydělají, jak slibuje ODS. Fakt, že o to v reformě veřejných financí nešlo a nemohlo jít, najednou uniká. Ano, všichni vydělají, ale především tím, že se za pár let nezhroutí státní rozpočet, vláda bude moci navázat dalšími reformami (penzijní) a země bude moci přijmout euro.

Chvála disciplíny Zamést si před svým prahem by ale měli i lidovci, jejichž poslanec Ludvík Hovorka jako jediný hlasoval proti reformě. V českém parlamentu vyrašila podivná hodnota, známá jako hlasování „podle svědomí“. Zní to pravdu dobře – „vlastní svědomí“ je v českém politickém slovníku pozitivní hodnota, kdežto „stranická disciplína“ negativní. Poslanec obrácený ke svému svědomí myslí přece na voliče, zatímco strany jen na sebe. Tohle pojetí má však své velké otazníky. Podle svědomí se samozřejmě hlasuje všude v demokraciích, ale jen pokud se problém svědomí opravdu týká. Pokud někdo bytostně věří, že lidský plod je živá, plnohodnotná bytost, těžko může hlasovat pro liberalizaci potratů. Pokud jde ale třeba o zákaz kouření na veřejných místech nebo provozní poplatky u lékaře, nemá to se svědomím nic společného. Na druhou stranu stranická disciplína je něco, na čem v demokraciích stojí legislativní proces. Bez ní by žádná vláda na světě nic neprosadila: ani zákaz kouření, ani reformu veřejných financí. Každý politik, který se rozhodne dát vládě důvěru, tohle musí vědět, přizpůsobit tomu svoji práci a řeči o ideálním volebním programu nechat na doma. Realista zkrátka musí uznat nutnost kompromisů vynucených partnery nebo momentální situací. Trvat na dodržování „vlastního programu“ za cenu toho, že podtrhnu výsledky složitého vyjednávání vlastní vlády, je útokem na principy parlamentní práce. Pokud má tedy Hovorka jako koaliční poslanec s vládním programem tak zásadní problém, měl by z parlamentu raději odejít. Marek Švehla

Q

Možná byla tato poznámka jen hořkou odplatou za roli, kterou při Dianině smrti sehrály podle Spencera sdělovací prostředky a paparazzi v jejich službách, avšak zároveň obsahovala zrnko pravdy. Někteří lidé používají cynismus v otázkách morálky jako výmluvu, proč se nesnaží být lepšími. Namluvíte-li si, že se všichni ve skutečnosti starají jen o sebe, pak se nemusíte cítit špatně, když děláte totéž. Princezna s naivní, ale upřímnou touhou konat dobro tuto ochrannou skořápku ohrožuje a jedním ze způsobů, jak hrozbu otupit, je výsměch. Diana by možná vedla lepší život v USA, kde jsou lidé i média ve vztahu k dobročinnosti méně cyničtí a ochotnější akceptovat dobré úmysly tak, jak se navenek jeví.

Vyprchané emoce Jaký dopad měly Dianin život a smrt na miliony lidí, kteří ji obdivovali a milovali? Po její smrti truchlily desetimiliony lidí a mnozí z nich napsali dopisy a poslali šeky Pamětnímu fondu Diany, princezny z Walesu. Pokud však tato činnost pokračuje, pak ve skromnějším měřítku, které ustoupilo do pozadí veřejné dobročinnosti. Zdá se, že většina zápalu uvadla spolu s květinami, které lidé v tak obrovském množství zanechali jako poctu Dianě. Možná to bylo nevyhnutelné, protože jediný člověk sice dokáže probudit naše emoce, ale podobné city bývají dočasné a jen zřídkakdy mohou vnést do našich životů trvalou změnu. Anebo je možné, že ti, kdo se s Dianou tak silně ztotožňovali, si nějakým způsobem představovali, že se podílejí na jejích dobrých skutcích a že není potřeba, aby dělali cokoliv dalšího? Peter Singer Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě. © Project Syndicate

Q

RESPEKT 35 V 27. srpen – 2. ZÁŘÍ 2007

komentáře

Riskantní časy

glosA

Politika láskyplné přísnosti amerického Fedu má své meze Klidně poskytujte půjčky, ale za velmi vysoký úrok, radil v 19. století anglický bankéř a novinář Walter Bagehot centrálním bankéřům při krizi likvidity. Klidně poskytujte půjčky, ale snižte úrokové sazby, poplašeně naléhají mnozí investoři, které zaskočilo, s jakou rychlostí obletěla svět krize kolem problematických hypotečních dlužníků ve Spojených státech amerických. Centrální banky v čele s americkým Federálním rezervním systémem (Fed) se doposud snažily dělat obojí. Fed klidně půjčoval a ne vždy s velmi vysokými úrokovými sazbami. Přitom ale trochu mlžil: nevyslovil žádný závazný slib, že úrokové sazby sníží, občas však naznačil, že v měnové politice zůstávají otevřené všechny možnosti, zejména jde-li o to ochránit reálnou ekonomiku před nepokoji na trzích.

Je to na spadnutí Z hlediska mnohých investorů to báječně zafungovalo. Akciové trhy, které 16. srpna jako by propadly panice, znovu částečně nabyly ztracenou rovnováhu. Ještě důležitější je, že uvolněněji působí i kreditní trhy, zejména pokud jde o vzájemné půjčky mezi bankami. Tato úleva se však do značné míry zakládá na jediném očekávání: a sice, že Fed brzy sníží úrokové sazby, možná ještě před svým příštím měnovým zasedáním 18. září. Tady hrozí dvojí nebezpečí: snížení sazeb není jisté a dost možná by bylo špatným krokem. Z toho plyne čím dál naléhavější potřeba, aby předseda Federálního rezervního systému Ben Bernanke své nové obdivovatele na ně opatrně připravil. Ochota investorů upínat své naděje ke snížení sazeb je pochopitelná: koneckonců, Fed takto reagoval na každou finanční paniku od propadu akciových trhů v roce 1987. Federální rezervní systém tuto víru také mazaně přiživoval, aniž by se k čemukoliv zavázal. 17. srpna bankéři Fedu nejenže snížili diskontní sazbu, kterou Fedu banky platí za půjčky na krytí naléhavých potřeb, ale navíc přiznali, že současný finanční neklid představuje pro americkou ekonomiku riziko. Tón tohoto vyjádření se natolik odlišoval od teprve deset dní starého prohlášení Fedu – kdy jeho největší starostí byla inflace –, že trhy

automaticky usuzovaly, že snížení sazeb je na spadnutí. Bylo to však moudré?

Domeček z karet Začněme skutečností, že jak Fed, tak trhy jsou dlouhodobě obrovsky zainteresované na správném oceňování rizika. Nový model financování, v němž se pohledávky přeskupují a riziko se rozmělňuje pomocí sítě derivátových smluv, má hodně do sebe. Ale zjevně má jeden nešťastný důsledek: když se objevil problém (v tomto případě v podobě „subprime“ hypoték, poskytovaných lidem s nižší bonitou), bylo těžší určit, s kým je bezpečné obchodovat. Banky se začaly strachovat půjčovat jedna druhé. Výsledek se až děsivě podobal „runu“ na banku, jenže měl dopad na celý peněžní trh finančních institucí. V tomto ohledu bylo skutečně rozumné, aby centrální banky tento „run“ zastavily tím, že poskytnou krátkodobé peníze. Nikdo si nepřeje, aby se dočasný nedostatek hotovosti změnil v krizi platební schopnosti a za jiných okolností hodnotná aktiva se lacino rozprodávala na strachy sevřeném trhu. Dočasné půjčky bankovnímu systému by měly promazat soukolí trhu a pomoci mu vyprodukovat vlastní řešení. Posun v dlouhodobé měnové politice způsobený snížením referenční sazby je ovšem něco zcela jiného. Snížení sazeb nejenže zvyšuje nabídku peněz, ale také přímo ovlivňuje kalkulace ohledně rizika. Díky levnějším penězům vypadají jiná aktiva přitažlivěji – což ve chvíli, kdy se po mnoha letech příliš ochotného poskytování úvěrů přehodnocuje cena rizika, představuje nežádoucí důsledek. Není překvapením, že někteří investoři se domnívají, že Fed se chystá stanovit nejnižší cenu aktiv. Neuvést tuto domněnku na pravou míru však znamená poskytovat volné pole působnosti bezohledným spekulacím a podporovat morální hazard.

Národní sobě

dě – pokud by se měl současný „credit crunch“ neboli krize úvěrů prohloubit, ekonomický růst by vykazoval známky ochabování a inflace by už nepředstavovala hrozbu. Ale Ben Bernanke by se měl řídit spíše svým posláním podporovat hospodářskou stabilitu než otřesy finančních trhů. Této chyby se podle některých dopustil Alan Greenspan, když Fed v roce 1998 třikrát snížil úrokové sazby, poté co se finanční trhy zadřely v reakci na krach hedgeového fondu Long-Term Capital Management. V tuto chvíli je příliš brzy na to odhadovat, jak hluboce finanční krize zasáhla americkou ekonomiku. Jsou tací, kteří tvrdí, že by jí trocha bolesti prospěla. Ke slovu musejí teprve přijít mnohé běžné autokorekční mechanismy trhů: na finanční trhy se chystá vrhnout spousta peněz, jen co dostatečně zlevní – ať už od ropných velmocí, „supích fondů“, prozíravých investorů jako Warren Buffet nebo vysoce likvidních firem, které stále chrlí zisky. Největší americká komerční banka Bank of America už chňapla po dvoumiliardovém podílu v hypoteční bance Countrywide, která se ocitla v nesnázích. Příliš brzké snížení sazeb by znamenalo, že finanční systém nedokáže fungovat bez pomoci zvenčí. To by bylo pro budoucnost tím nejhorším odkazem. Q © The Economist Newspaper Limited, London 2007

Postupné zklamání Politika láskyplné přísnosti má nejspíš taky své meze. V případě, že by kupříkladu bankovnímu systému skutečně hrozilo nebezpečí, měl by Federální rezervní systém intervenovat. Fed by měl důvod snížit sazby i v pravděpodobnějším přípa-

Měla to být největší událost blížící se divadelní sezony. Národní divadlo hodlalo na jaře inscenovat v premiéře nedávno dopsanou a prý vynikající – jak tvrdí ti, kteří do textu nahlédli – hru Václava Havla Odcházení. Jenže na konci minulého týdne se obě strany rozešly a z projektu sešlo. Divadlo totiž odmítlo Havlovo přání, aby si v inscenaci zahrála jeho žena Dagmar. Těžko by se našla na světě scéna, která by takové prosbě nevyhověla, vždyť Václav Havel sám nejlíp ví, kdo se k jeho textu nejvíc hodí, a Dagmar Havlová je vynikající herečka. V Národním divadle ale potřebují, jak se nechalo slyšet vedení, zaměstnávat především zdejší početný činoherní soubor. Zlatá kaplička tím jen potvrdila, že se podobá starému korábu, co uvízl na mělčině a marně čeká na vítr, který by ho dostal zpět na volné moře. Havel je přece dramatik světových kvalit, od něhož nelze čekat, že z radosti nad inscenací své hry pochopí potřebu zavedených bardů mít k výplatě odpíchnuto dost hodin. Nebo to od Národního byla jen záminka? Pak ale mělo vedení říci jasně, co mu na Dagmar Havlové tak vadí. Zvenčí to totiž celé působí značně absurdně a nepochopitelně. Nicméně, nakonec je dobře, že v téhle nešťastné atmosféře Havlovi z projektu vycouvali. Havlovy hry potřebují víc než jiné energickou ruku, která si s nimi dokáže poradit. Ta v unaveném Národním divadle schází. A o moc lepší to není ani ve Vinohradském divadle, kam by se snad Odcházení mělo přemístit. Jestli totiž něco Havlovým hrám škodí, pak je to patos, který na Vinohradech na diváky z pravidelných autobusových zájezdů lijí plnými vědry. „Poněkud nadneseně řečeno, měla by aktovka vyznít jako jakási malá úvodní trapnost – třeba jako když se zadrhne při otvírání opona,“ napsal Havel v roce 1960 o své vůbec první hře Rodinný večer. Dnes je o sedmačtyřicet let dál a akutně mu hrozí, že jeho zatím poslední kus vyzní jako jakási malá závěrečná trapnost. Ale nic není ztracené. Stále má totiž možnost vrátit se tam, kde mu rozumějí už léta nejlépe: do Divadla Na zábradlí. Tam by to bylo opravdu důstojné Odcházení. Jan H. Vitvar

graf the economist

obsah domov

Pušky starých kamarádů

Američanům. Venezuela je dnes největším exportérem ropy v Jižní Americe. Do Spojených států pak Venezuela vyveze více než polovinu strategické suroviny. V oblasti Orinoka má dnes větší zásoby než Saúdská Arábie, které podle posledních zpráv vyčerpá až za 200 let. My v Evropě zase každou zimu pečlivě čteme zpravodajství z Ruska.

Když se středoevropský čtenář novin dozví, že někde ve Venezuele bude díky nové ústavě vládnout tamní prezident libovolně dlouho, asi kvůli tomu nezboří trafiku. Spíš pobaveně povytáhne obočí a pomyslí si, že je to pořád stejné: zas má nějaká banánová republika problém. Jenže ouha, stejné to není a problém tentokrát máme všichni. Venezuelský šéf se ve svém rudém parašutistickém baretu na tuhle chvíli připravoval pečlivě a dlouho. Pokud teď referendum schválí jeho libovolně dlouhý mandát, bude mít celý svět na krku opravdu trvanlivého a schopného diktátora. A také pekelně bohatého, což je důležité. Hugo Chávez totiž rozhodně nemá jen „domácí“ ambice.

Co nám je po tom Rozesmátý chlapík v červené košili patří k nové generaci diktátorů, kterým dává křídla ropa. Vyučil se u Fidela Castra, jehož revoluční pořádky na Kubě vynáší do nebes a finančními injekcemi jim pomáhá přežít. Chávez sice zatím svého učitele ještě doma dokonale nenapodobuje – nestaví koncentráky, nepopravuje –, ale přípravné kroky už má za sebou. Ovládl všechny instituce, jež by mohly omezovat jeho absolutní moc. Přepsal ústavu, nechal zrušit senát, razí systém jedné politické strany, neobnovil licen-

ci vlivné a kritické soukromé televizi a sám má – často využívané – právo vstupovat do jakéhokoli televizního či rozhlasového vysílání. To všechno samozřejmě musí znepokojovat především demokraty z Venezuely a okolí. Nicméně výčet hrozeb ze strany venezuelského parašutisty tím nekončí.

Fondy a háčky Už i pro Evropany je nanejvýš znepokojivé jeho přátelství s íránským „dvojčetem“, jak nazývá prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, Vladimirem Putinem nebo běloruským diktátorem Lukašenkem. Společnou mají zejména protiamerickou rétoriku a zálibu ve zbraních. Letos v lednu Chávez v Íránu spolu s dvojčetem vytvořil tzv. Fond na omezení dominace USA ve světě, do kterého vložili 2 miliardy dolarů. Projekt má podporovat nejen „socialisticky“ spřízněné režimy v Latinské Americe, ale všechny protiamericky zaměřené rozvojové země. „V první dekádě tohoto století bude po imperialismu veta,“ vysvětlil funkci fondu Hugo Chávez. Od dob studené války je to první skutečně promyšlený pokus o ideologickou alternativu pro třetí svět. A v tom je ten háček, který by měl Evropana přinejmenším vytrhnout z jeho pobavení. Chávez působí na americkém kontinentu vrásky zejména

Chávez říká, že potřebuje zbraně na případnou obrannou válku s USA. Ve světových médiích si neustále stěžuje, že ho CIA hodlá odstranit, a tak nakupuje ve velkém tisíce poloautomatických pušek s teleskopickými zaměřovači, vrtulníky, lodě či balíky brýlí pro noční vidění. A také hodně cestuje. Pravidelně navštěvuje své „strategické přátele“ v Bělorusku, Rusku a Íránu. V Minsku byl letos už dvakrát. Čekal ho nejen Lukašenko a odborníci na ropné technologie, ale i obchodníci se zbraněmi. V Rusku, s nímž Venezuela zvýšila obchodní bilanci od roku 2003 o 400 %, však Cháveze čekalo letos na konci června rozporuplné přivítání. Ruští zákonodárci ho totiž odmítli poslouchat v dolní komoře parlamentu a zamítli také žádost, aby Chávez zazářil v přímém televizním přenosu. Tento malý nesoulad ovšem nic nemění na tom, že Hugo Chávez s kapsami plnými ropných kontraktů pro ruské těžaře nakoupil domů kalašnikovy, bojová letadla, helikoptéry a podle neoficiálních zpráv i několik ponorek za téměř 3 miliardy dolarů. Gazprom zahlédl lákadlo plánovaného megaplynovodu mezi několika latinskoamerickými zeměmi (viz článek na str. 12) a Chávez šéfům této nejmocnější ruské firmy slíbil účast na výstavbě. V Íránu se zase utužovaly přátelské vztahy zaměřené zejména na tamní jaderný program. Prostě – Hugo Chávez už Američany nedráždí. Už se doopravdy a ve velkém vyzbrojuje. Markéta Pilátová

Velké loučení Jana Kavana Technaři hledají ráj dál na východ Zmatky okolo poplatků u lékaře

EKONOMIKA

8

The Economist: Pokrok v genetice mění medicínu

zahraničí

10 Dánové chtějí pořádný kus Arktidy 12 Barma se zachvěla 12 Latinská Amerika chce splácet dluhy vlastní bance

Uvidím Amíky i v noci

Hugo Chávez posiluje své pozice, po světě shání spojence a zbrojí na svatou válku s imperialismem.

4 5 6

Q

profil

rozhovor

TÉMA

13 Hodný islamista Abdullah Gül 14 S výtvarnicí Ladislavou Gažiovou 16 Výběr z webu respekt.cz 17 Tesáky, drápy a kulovnice KNiHY

20 F. Brodie: Un diable d’homme 21 Trevanian: Léto s Káťou 21 A. Aronson: Pohled do propasti

Kultura

22 Londýnská rapperka M.I.A. hýbe světem

22 Za Dušanem Třeštíkem 23 Bourneovo ultimátum Paula Greengrasse

24 Magická každodennost Quida Šimka

25 Kulturní servis

civilizace

Trendy

26 Svéráz ruské demokracie 27 Bariéry mezi generacemi se prohlubují

28 Zdenek S. Slouka: Mořské hlubiny a stínohry moci

29 Javier Marías: O mém díle nevíš nic

Polemika

JEDNATŘICÍTKA

30 Jedno procento pro Boha? 31 Ve hvězdách, Ohlédnutí, Jeden den v životě, Mimochodem

32 minulý týden


domov

Velké loučení Jana Kavana

Bývalý ministr a koordinátor tajných služeb označen za „bezpečnostní riziko“ pro stát

J

eště nedávno protékaly jeho rukama nejtajnější informace o bezpečnosti země a boji tajných služeb proti mafiím a korupčníkům. Přesto právě on se nakonec stal úředně potvrzeným symbolem jednoho z nejtemnějších období spjatých s korupcí zdejšího novodobého budování demokracie. Nejvyšší správní soud totiž potvrdil rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), že někdejší disident Jan Kavan představuje pro tuhle zemi takové bezpečnostní riziko, že nemá nárok na udělení bezpečnostní prověrky. A bez ní se bývalému ministrovi zahraničí zavřela šance, že se mu jednou opět podaří vrátit do státní správy. Co mu zlomilo vaz?

Listiny pod kobercem „Tu prověrku mu nešlo udělit ani při té nejlepší vůli,“ říká s těžko potlačovaným smíchem v jedné z pražských kaváren nad hrnkem čaje zaměstnanec NBÚ, který je s Kavanovým prověřováním dobře seznámen. „Vyhodnotili jsme ho jako osobu, která je nedůvěryhodná a nedokáže podle pravidel nakládat s utajovanými skutečnostmi. Jeho působení ve vysokých funkcích by mohlo poškodit Česko.“ S ohledem na to, že současný ředitel NBÚ Dušan Navrátil zakázal svým podřízeným veřejně vystupovat, je pracovník úřadu ochoten mluvit pouze pod příslibem anonymity. Kavan si o prověrku na druhý nejpřísnější stupeň – tajné – zažádal před pěti lety těsně před svým nástupem na roční angažmá do čela Valného shromáždění OSN. Získání prověrky mu mělo umožnit po skončení zahraniční mise pokračovat v práci ve zdejší diplomacii, třeba na některém z prestižních velvyslaneckých postů, o což opakovaně projevil zájem. Prověrku po více než ročním posuzování ale nezískal. „Posuzovali jsme u něj více rizikových faktorů,“ říká zaměstnanec NBÚ. Prvním podle něj bylo Kavanovo zatčení na bruselském letišti v roce 1976 za převoz několika balíčků marihuany. Podle pravidel NBÚ nemůže totiž získat prověrku ten, kdo nezákonně drží, pašuje, zpracovává a rozšiřuje drogy. Druhou věcí, kterou se NBÚ zabýval, byla Kavanova údajná spolupráce s StB – člověku s kontakty na zpravodajské služby bývalého Československa totiž NBÚ nemůže prověrku udělit. Jako možné riziko NBÚ rovněž vyhodnocoval to, že Kavan coby senátor naboural v centru Prahy několik aut, odmítl policii zkoušku na alkohol s poukazem na senátorskou imunitu a zápach alkoholu vysvětloval tím, že si „alpou natíral bolavá záda“. A za čtvrté: pracovníci NBÚ šetřili i to, že Kavan před osmi lety už coby ministr zahraničí svolal novináře na mimořádnou schůzku a tam jim „náhodou“ prozradil, že do Prahy přijel irácký terorista spáchat atentát na budovu Rádia Svobodná Evropa. Jenže nešlo o náhodu: Kavan už v té době vedl proti rádiu silnou kampaň a o „teroristickém nebezpečí“ se dozvěděl jen proto, že údajný atentátník už spolupracoval s českými tajnými službami. Svými řečmi jej Kavan prozradil, ohrozil na životě. I takové chování může představovat riziko pro udělení prověrky. „Prověrku jsme ale nakonec neudělili především kvůli jiné věci,“ říká zaměstnanec NBÚ. „Pan Kavan coby ministr podepsal skartaci tajných materiálů, které ale neskartoval, a po jeho odchodu se náhodou našly poschovávané na různých místech v jeho kanceláři.“ Až na výjimky dokumenty nicméně neobsahovaly závažné informace – mezi čtyřmi stovkami papírů byla běžná, ale utajovaná písemná komunikace mezi českými ambasádami a ministerstvem a několik analýz zdejší civilní a vojenské rozvědky, a to veřejně dostupných informací. Proč to NBÚ považoval za vážnější riziko než ostatní faktory? „Nejde o to, že tam nebylo nic extrémně důležitého. Ale o to, že pan Kavan v roli vysokého ústavního činitele podepsal skartaci tajných materiálů a ty pak neskartoval. Není jasné, proč to uděinzerce

Na tohle už alpa nestačí. (Kavan) foto isifa image service

lal, a navíc nikdo neví, co se několik měsíců s těmi informacemi dělo. Jednoduše nakládal s utajovanými informacemi proti předpisům a není u něj jistota, že příště nebude s daleko důležitějšími věcmi ve vysoké funkci zacházet podobně nezodpovědně. A to je z našeho pohledu velmi vážný bezpečnostní problém a důvod, proč mu prověrku neudělit.“

Odpouštím ti zas Rozhodnutí NBÚ Kavanovi prověrku nepřiklepnout potvrdil před třemi týdny Nejvyšší správní soud, ke kterému se někdejší ministr odvolal. Co to pro Kavana znamená? Do budoucna může zapomenout na další práci v diplomacii. Aby mohl dělat například velvyslance nebo jeho zástupce,

Platnost vypršela, zapomeňte Žádost tehdejšího šéfa Valného shromáždění OSN Kavana o prověrku na stupeň tajné dorazila na NBÚ ve chvíli, kdy se začaly stahovat mraky nad druhým šéfem úřadu Janem Marešem. Ten musel rezignovat poté, co vyšlo najevo, že udržuje podezřelé kontakty na zločinecký Berdychův gang. Jak Mareš, tak jeho předchůdce Tomáš Kadlec byli do čela NBÚ dosazeni ministrem vnitra, později premiérem a šéfem sociální demokracie Stanislavem Grossem. Podle dostupných informací docházelo k čachrům s prověrkami právě u lidí z byznysu a bezpečnostních složek, kteří byli nějak spojení s ČSSD. Nejznámějším případem je udělení prověrky komunistickému bachaři Václavu Jakubíkovi, který po listopadu 1989 podnikal s významným estébákem a ve službách Zemanovy vlády pak jako náměstek policejního prezidenta dělal špinavou práci; proslavil ho hlavně pokus výhrůžkami „přesvědčit“ kadeřnici Markétu Regecovou, aby levně prodala pozemky nutné pro výstavbu vládou podporovaného projektu. Že je tady s udělováním prověrek něco v nepořádku, nás opakovaně upozornila bruselská centrála NATO, která Kadlecem a Marešem „prověřené“ bezpečnostní experty nechávala při tajných jednáních čekat v předpokojích, protože jejich certifikátu nikdo nevěřil. Manipulace pak prokázala v roce 2006 parlamentní vyšetřovací komise (podle poslanců byly zmanipulované desítky prověrek, delegáti ale s odkazem na zákon na ochranu osobních údajů nikdy neřekli, o jaké lidi jde) a pět let předtím rovněž tajná zpráva BIS, jejíž agenti s ohledem na ohrožení bezpečnostních zájmů země začali podezřelou práci Kadlecova a posléze Marešova úřadu prověřovat. Co přesně BIS objevila, je dodnes

musel by být prověřený právě na stupeň tajné. V jeho domovské ČSSD soudně potvrzená „nedůvěryhodnost“ nevyvolala žádnou diskusi. „Nezastává už žádné významné veřejné funkce, tak jsme se tím nezabývali. Pokládám to za jeho osobní záležitost,“ říká místopředseda partaje Bohuslav Sobotka. „Ani nevím, že by pro nás ještě něco dělal. Jestli ho někdy budeme někam angažovat, tak teď po rozhodnutí soudu rozhodně ne tam, kde bude potřebovat prověrku,“ doplňuje další místopředseda ČSSD Petr Vícha. Podle dostupných informací dnes Kavan v zahraničních otázkách radí Smeru, straně slovenského premiéra Roberta Fica, a právě „poradenstvím“ pro blíže nespecifikované firmy se i živí. Naopak pro ČSSD nic nedělá. Jeho zdejší veřejná kariéra tak pod-

utajené, své závěry každopádně zpravodajská služba předala policii. A ta nedávno uzavřela téměř šestileté vyšetřování s tím, že „nebyl spáchán trestný čin“. Kolik a jaké lidi kriminalisté vyslechli? A jak jde jejich zjištění dohromady se zprávami BIS a poslanecké vyšetřovací komise? „K tomu vám nedokážu nic sdělit,“ říká mluvčí protikorupční policie Alena Vokráčková. Díky vyšetřování poslanců alespoň víme, co byly hlavní systémové chyby, které manipulace umožňovaly. Předně: šéf NBÚ mohl ze zákona libovolně měnit rozhodnutí svých referentů, kteří o udělení prověrky rozhodovali. A právě to se hlavně za Kadlece často dělo. Třeba i u výše zmíněného Jakubíka – poté, co mu referentka NBÚ odmítla udělit prověrku, Kadlec to jedním škrtem pera změnil a referentku vyhodil. A za druhé: protože zákon to nijak neupravoval a sám úřad si pro sebe nestanovil žádné lhůty pro udělování prověrek, nakládal s jejich vypracováním velmi libovolně. U některých lidí nebo firem se prověřování vleklo měsíce nebo roky, u jiných naopak skončilo během několika týdnů. Pro schopnost uzavírat jisté druhy obchodů bylo ovšem vlastnictví prověrky klíčové a rozhodovalo o úspěchu či krachu.

Hned se zeptám Po pádu Kadlece a Mareše, kterému napomohl odchod jejich ochránce Grosse a promíchání mocenských vlivů uvnitř ČSSD, se nicméně začala situace v NBÚ obracet k lepšímu. Vláda přijala několik novel zákona o NBÚ, které napravovaly ta nejrizikovější místa v systému: znemožnily šéfovi úřadu měnit rozhodnutí svých podřízených ohledně udělení nebo neudělení prověrky. Stanovily, že přezkum prověrek bude moci provádět nezávislý soud. A určily přesné časové termíny, během nichž musí NBÚ o udělení či neudělení prověrky rozhodnout. Do čela NBÚ nastoupili noví lidé a byla zřízena stálá parlamentní komise, která začala práci

le všeho skončila, a to dost neslavně – dříve koordinátor práce tajných služeb a pravá ruka expremiéra Zemana si dnes nemůže pročítat ani ty nejbanálnější utajené informace ze zastupitelských úřadů, které proudí do Černínského paláce, a nemá zde ani žádnou veřejnou či stranickou funkci. I když Kavan původně slíbil Respektu rozhovor, v domluveném čase v jeho telefonu dokola zněla písnička s refrénem „odpouštím ti zas“. Na konci týdne se ale ozval sám se stručným prohlášením, že to, „co mi NBÚ udělal, považuji za křivdu“, a že si „není vědom žádného pochybení“. Proti rozhodnutí NBÚ a Nejvyššího správního soudu se chce Kavan odvolat k mezinárodnímu tribunálu pro lidská práva. Ondřej Kundra

úřadu kontrolovat. „To, že pan Kavan nedostal prověrku, lze opatrně považovat za symbol změny k lepšímu. Úřad si vážně začíná uvědomovat, že má možná poslední šanci napravit svoji špatnou pověst a že veřejnost to bedlivě sleduje,“ říká Iveta Jordánová z nevládní organizace Růžový panter, která práci NBÚ dlouhodobě analyzuje. „V této chvíli nemám informace, že by na NBÚ docházelo k novým manipulacím s prověrkami. Situaci ale nelze považovat za optimální. Hlavně proto, že současné vedení NBÚ nepřikročilo k rušení už dříve zmanipulovaných prověrek a tváří se, že to není problém. A navíc si vykládá zákon tak, že když nezjistí nové znepokojivé informace o již prověřené osobě, které byla prověrka udělena za podezřelých okolností, nelze jí prověrku odebrat. To může pro tuhle zemi představovat značné riziko. K tajným informacím můžou mít přístup lidé, kteří k nim přístup mít nemají a kteří je mohou zneužívat.“ Získat autentické vyjádření přímo od současného šéfa NBÚ Dušana Navrátila není možné. Jediná možná komunikace s úřadem je e-mailem. Touto cestou se pak Navrátil vyrovnává s námitkami Růžového pantera: staré prověrky není třeba rušit, protože již vypršela doba jejich platnosti, píše ředitel NBÚ. Ověřit jeho slova není dost dobře možné. U fyzických osob úřad nezveřejňuje, kdy a komu prověrku vydal, a není tak možné zjistit, jestli některé z podezřelých případů stále ještě neplatí. Teoreticky by přitom platit mohly – prověrky se tady dříve udělovaly na pět let a zpráva BIS a poslanců největší manipulace datuje obdobím 1998–2002. Likvidaci podezřelých prověrek zatím nijak nekontrolovali ani poslanci. „Pan ředitel nám řekl, že ty podezřelé věci už neplatí. Věřím mu,“ říká člen komise k NBÚ Tomáš Kladívko (ODS). A jeho stranický kolega z poslaneckého výboru pro obranu Jan Vidím dodává: „Nezabýval jsem se tím. Beru to jako podnět. Hned jak uvidím pana Navrátila, tak se ho zeptám na konkrétní údaje.“

Q

respekt 35 V 27. SRPEn – 2. ZÁŘí 2007

DomoV

5

Zpátky ke kořenům

CzechTek je mrtvý, technaři hledají ztracený ráj dál na východ

N

ěco se prostě stát muselo. Třicet tisíc tanečníků, zácpy na silnicích, devadesát tun odpadků, zprávy na titulních stranách novin, jednání s ministry o místě konání – tahle kombinace loni v polovině prázdnin odhalila, že cesta zdejších technařů za letním dobrodružstvím potřebuje osvěžení. Teď, přesně rok poté, co tradiční festival CzechTek ohlásil konec, sází milovníci hypnotických rytmů na malé ilegální akce. Ti opravdu skalní však zvedají kotvy a organizují party v dosud „nezasažených“ částech Evropy.

Padesátka známých „Všechno bylo povolený a domluvený, a tím pádem úplně k ničemu,“ vzpomíná dvaadvacetiletý student literární akademie Matěj na zlom, který z původně undergroundového festivalu CzechTek udělal „nepřijatelnou“ akci. Po tvrdém policejním zákroku proti tanečníkům v roce 2005 půjčil loni ministr obrany technařům kus vojenského újezdu Hradiště a oficiálně posvěcený festival přitáhl kromě nového publika i stovky obchodníků s jídlem, pitím i drogami. Rozčarování pravověrných z desetitisícových návštěv tady panovalo už pár let, ale tohle bylo moc. „Když se s partičkou lidí rozhodnete hrát se svým soundsystémem na nějaké akci, musíte zafinancovat benzin do aut a agregátů. Vezmete s sebou teda i nějaké pití a jídlo na prodej, a tím se zahojíte. Pokud je to akce pro pár stovek lidí, tak si lehce uhlídáte, aby se tam nepřiživoval nikdo, kdo přijel jen vydělat a nenabízí hudbu jako protislužbu. Když ale přijede deset tisíc lidí, tak to prostě nikdo neuhlídá,“ vysvětluje nad kávou zádrhel velkých akcí Matěj, který si přivydělává jako zvukař v jednom z pražských klubů. Své celé jméno odmítá prozradit, protože technaři by ho za schůzku s novinářem rozhodně nepochválili (což potvrzuje bezvýsledná snaha přemluvit k rozhovoru kohokoli z jeho kamarádů sedících ve stejném lokále). „V desetitisícovém davu už nemáme šanci. To prostě přijedou chlápci s feliciema narvanejma

džusíkama a pivkama, prodají to a pak za prachy shání drogy nebo rovnou otočí a jedou domů,“ popisuje Matěj. Noví obchodníci ovládli pole a soundsystémům se jejich investice přestala vracet. „A rozhodně nás nebavilo hrát pro lidi, které víc než hudba zajímaly drogy nebo chlast,“ říká Matěj a ohlašuje návrat ke kořenům. „Letos děláme akce pro padesátku známejch, což nemusí být hlášený úřadům.“

Na břehu moře Techno ale zároveň přitahuje spoustu lidí, kterým podobné „rodinné podniky“ nestačí a zároveň by nikdy nevkročili na legální party. Tito lidé dnes míří na východ. „Byli jsme s pár známýma na BulgariaTeku a bylo to skvělý. Malá akcička, asi pět set lidí, samozřejmě neohlášená úřadům, na skalnatém pobřeží blízko hranic s Tureckem,“ popisuje nový ráj třicetiletý Vašek nad pivem v zapadlé pražské hospodě. „U nás už nezažiješ technival, o kterém se ví jen díky šeptandě a jehož místo netušíš ještě pár hodin před začátkem akce. Je to dobrodružství – musíš se tam dokodrcat starou dodávkou a pak je nutný se zorientovat v úplně cizím prostředí,“ popisuje tento majitel čajovny, co ho láká na myšlence jet za technem skoro dva tisíce kilometrů. „Místní policie o technu ještě nic netuší. Přijel tam za necelý týden parkrát džíp se čtyřma policajtama, jinak nás nechali na pokoji,“ usmívá se Vašek. Bulharský festival je zatím v režii cizinců – kromě Čechů a Moravanů, které sem táhne spolupořadatel akce, brněnský soundsystém Vosa, jsou to hlavně Francouzi. Podobné zkušenosti má i dvacetiletá studentka DAMU Lena, která se minulý týden vrátila z Ukrajiny. „Místních lidí bylo na UkrajinaTeku opravdu jen pár a rozhodně to nebyl underground. Dorazili spíš naleštění chlápci se zlatými řetězi, s kočičkama v minišatech a flaškou tvrdého. Z toho, co viděli, byli docela mimo,“ říká Lena. Tvrdé jádro hledá opravdu něco úplně jiného. „Na pravou freeparty můžeš přijet bez koruny

Pivka a džusíků dost, ale skalní nehledejte – už jsou v Albánii. (CzechTek 2006, Hradiště) foTo ISIfA a absolutně nevybavenej. Vždycky ti někdo nabídne pivko nebo ti půjčí mikinu, aby ti nebyla v noci zima,“ popisuje ideál Matěj. „Přijedeš a čekaj tě lidi, kteří se chtěj pár dnů bavit bez toho, aby je někdo monitoroval,“ připomíná známé zásady Vašek. Malá akce má ale i praktické výhody. „My po sobě vždycky uklízíme. Ale na velký akci je to těžký. Čím větší, tím dorazí víc kreténů, kteří si to pletou s rock festivalem, kde za ně uklízí placená firma,“ zlobí se Matěj. Nápad vyjet za pravým technem na východ přitom není nový. Start se datuje do roku 1994, kdy na podnět britského spolku Desert Sound proběhlo několik party ve válkou zmítané Bosně. Britští

technaři tehdy uspořádali mezi soukmenovci sbírku a kromě desek přinesli na východ i potraviny, kondomy a základní hygienické potřeby. Letos jde ale přece jen především o volnou zábavu. Série je zatím v polovině – po Bulharsku a Ukrajině mají technaři před sebou ještě party v Řecku a Albánii, plánované na konec srpna. „Skalní to jedou celý. Nasednou do dodávky, naloží aparaturu, posbíraj pár známých a jede se,“ popisuje znovuobjevenou letní romantiku Matěj. Kateřina Čopjaková Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

InZERcE – VZDěLÁVÁní

Kvalitní vysokoškolské vzdělání v angličtině pro vás!

GOODWILL – vyšší odborná škola, s. r. o. P. Holého 400, 738 01 Frýdek-Místek. Tel.: 558 633 822. Fax: 558 622 859. e-mail: [email protected], www.vos-goodwill.cz

NOVINKY: _ víkendové studium B.A. in Business Administration _ M.A. in Humanities – nově akreditovaný program

BEZ PŘIJÍMACÍHO ŘÍZENÍ, pouze jazykový test pro zařazení do jazykových skupin.

Akreditované bakalářské a magisterské programy Business Administration _ Humanities & Social Sciences_Legal Studies_International Relations & Diplomacy Ještě se můžete přihlásit. Kontaktujte nás: T: 257 530 202 _ E: [email protected] Lázeňská 4, Praha 1 – Malá Strana www.aac.edu

Škola je držitelkou Certifikátu systému řízení ISO 9001:2001 a Certifikátu vysoké kvality EVOS pro oba obory: Zahraniční obchod Cestovní ruch se zaměřením na Animace v CR nebo Podnikání v CR Denní studium je tříleté, poplatek 15 500 Kč/rok Dálkové je čtyřleté, poplatek 16 500 Kč/rok Studium probíhá vysokoškolskou formou Součástí studia je 20 týdnů odborné praxe

Ukončení studia absolutoriem. Absolvent získá titul DiS. – diplomovaný specialista Ukončení s certifikátem IES, který dokladuje stupeň dosaženého vzdělání při zájmu o studium v jiných zemích Možnost pokračování ročním studiem na partnerské škole na Kypru získání mezinárodně uznávaného titulu BA, program Work and Study (studium zdarma) Podmínky k přijetí – maturita Škola zařizuje ubytování (900 - 1400 Kč/měs.) Přihláška ke stažení na internetu

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ kdykoliv po telefonické dohodě

ANGLIČTINA INTENZIVNĚ • • •

17 let zkušeností zařazení do vyhl. MŠMT ČR výuka, testování a hodnocení dle evropských jazykových standardů

lze kombinovat s NJ, ŠpJ, FJ

10 tříd = 10 znalostních úrovní systematická celoroční příprava ke zkouškám z AJ vysoká úspěšnost našich studentů u zkoušek cena 23.990 Kč/rok

Kurzy AJ pro veřejnost od 3. 9. a 17. 9. zahájení každých 6 týdnů

výrazné zlepšení komunikativních dovedností výuka 5x, 3x, 2x, 1x týdně • 5–9 studentů ve skupině obecná AJ • obchodní AJ příprava ke zkouškám z AJ (SJZ, KET, PET, FCE, CAE, CPE)

Firemní a individuální výuka AJ, FJ, ŠpJ, NJ, ČJ pro cizince

Učebny u metra Florenc a Vyšehrad Jazyková škola ELVIS Žateckých 12, 140 00 Praha 4 Tel./fax: 241 405 628 Tel.: 241 409 001 O2 : 602 350 632 T-Mobile: 731 570 807

•

BAKALÁŘSKÉ OBORY (3 leté)

TVŮRČÍ PSANÍ A PUBLICISTIKA

- denní i kombinovaná forma studia ! nový obor !

KOMUNIKACE V MÉDIÍCH ! nový obor !

NAVAZUJÍCÍ MAGISTERSKÉ OBORY (2 leté)

TVŮRČÍ PSANÍ REDAKČNÍ PRÁCE MEDIÁLNÍ KOMUNIKACE Přijímací řízení: 10., 17. a 25. září 2007 Přijímáme studenty do bakalářských i magisterských oborů. Uplatnění absolventů je široké – tisk, televize, film, reklama, rozhlas, divadla a další média. www.lit-akad.cz

Institut oceňování majetku Vysoké školy ekonomické v Praze otevírá na podzim 2007 další ročník čtyřsemestrálních kurzů pro přípravu znalců a odhadců ve specializacích:

Pomaturitní studium AJ

[email protected]

LITERÁRNÍ AKADEMIE

(Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) Na Pankráci 54, Praha 4 tel. 272 773 045, email : [email protected]

a) oceňování nemovitostí, b) oceňování podniku včetně problematiky fúzí a oceňování nehmotného majetku. Podrobné informace a přihlášky je možné stáhnout z internetu nebo telefonicky požádat o jejich zaslání. Informace a přihlášky: internet: nb.vse.cz/iom (bez www), e-mail: [email protected] tel.: 23535 8569, 23535 8941 (cca 9 až 14 hod.) fax: 2 205 634 26

Česká unie neslyšících Havlíčkova 4, 110 00 P-1 tel., fax: 222 328 900 e-mail: [email protected]

www.cun.cz cena 3.500,– Kč od 10. září 2007 (5 měsíců 2x týdně 90 min)

www.elvis.cz Pokračování na straně 15


domov

Doktore, můžete mi rozměnit?

Zmatky okolo poplatků u lékaře ohrožují reformu českého zdravotnictví

Takže bezplatná bariéra v okamžiku spotřeby je prolomena, pánové. Pokračování v prosinci. foto günter bartoš

D

avid Rath většinou nechodí pro silná slova daleko. Tentokrát bychom ale měli prohlášení stínového ministra zdravotnictví, že bude na své klinice bojkotovat povinné vybírání poplatků od pacientů, brát vážně. Vláda sice minulý týden prosadila ve sněmovně povinnost platit, ale zároveň není nikdo schopen vysvětlit, co ta citlivá a dlouho slibovaná revoluce pacientům a lékařům konkrétně přinese. Nejasnosti okolo poplatků navíc odhalují, že koalice navzdory slibům dodnes nemá jasno v tom, jak chce opravit špatně zorganizované a předražené české zdravotnictví.

Na hraně Všechno to šlo trochu rychle. Dokonce tak rychle, že nezbyl čas ani na ty nejpodstatnější informace. „Mám z těch poplatků dodatečný příjem, či nikoli?“ ptá se Václav Chytil s pohledem upřeným na monitor počítače. „Dneska o tom přece něco bylo v novinách.“ Pan Chytil přitom rozhodně nepatří k těm, kteří by se detaily okolo zavádění poplatků měli dozvídat z novin. Tento vousatý internista už patnáct let provozuje ordinaci v pražské vilové čtvrti Košíře. Podle novely zákona o zdravotních pojišťovnách, kterou poslanci schválili v rámci „reformního batohu“ minulý týden, bude muset od 1. ledna vybírat 30 korun od každého pacienta, který projde dveřmi jeho ordinace. Do spuštění akce ještě zbývá nějaký čas, ale nervozita se hlásí ke slovu už teď. „Bohužel mi nikdo nevysvětlil, jak to má v praxi probíhat,“ zlobí se lékař. A podobně bezradně se tváří i mocnější hráči. „K poplatkům u lékaře se zatím vyjadřovat nemůžeme, nemáme informace,“ říká tisková mluvčí VZP Jana Víšková. Pojišťovna se přitom stará o dvě třetiny tuzemských pojištěnců. Tam, kde ani největší aktéři neznají detaily, se však jen stěží může vést věcná debata. Není tedy divu, že se kolem poplatků v posledních týdnech rozpoutal trochu hysterický spor, jemuž vévodily obavy, že doktoři se budou soudit o 30 korun s rodiči puberťáků, kteří odmítnou zaplatit. Teď je ale nejvyšší čas, abychom se věnovali klíčové otázce: přispějí poplatky u lékaře ke zlepšení českého zdravotnického systému, či nikoli? Debata okolo placení se zatím točí kolem věcí, které se bezprostředně týkají pacientů: dlouhá čekací doba v ordinaci, nedostatek informací, nevlídný personál. Jedním z důvodů těchto obtíží je i nedostatek financí v systému. Jsou to známé věci: podobně jako na Západě i v Česku výdaje na léčení rok co rok převyšují částky, které zdejší pojišťovny do systému vyberou. A tlak roste: možnosti se díky novým lékům a technologiím stále zlepšují – a jsou stále dražší. Zároveň stoupá počet lidí, kteří terapii

využívají. „Za současného nastavení financování českého zdravotnictví bychom v roce 2050 nebyli schopni financovat téměř polovinu poskytované zdravotní péče,“ líčí situaci Tomáš Cikrt, tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví. A tady je třeba připomenout, že poplatky nemusí být účinný nástroj, který postaví zdravotní péči na nohy. Přitom vypadají jako ideální řešení. Češi chodí k doktorovi v průměru 12,7krát za rok – to je dvakrát více, než činí průměr Evropské unie. Kdo u lékaře platí, ten si podle teorie rozmyslí, jestli jeho chřipka skutečně potřebuje posudek drahého experta. Zdravotní pojišťovny ušetří hodně peněz – a zároveň poplatky přinesou další peníze do systému. Praxe však vypadá trochu jinak. Vezměme si na pomoc země, kde už je zavedli. A podívejme se na chvíli i jinam než na Slovensko, jehož příklad v Česku táhne.

Kouzlo nulového efektu „Poplatky jsme zavedli už v roce 1997,“ říká Dieter Holzweber, tiskový mluvčí Svazu rakouských veřejných pojišťoven. Po dlouhá desetiletí bezplatné zdravotní péče museli Rakušané najednou za každou návštěvu lékaře platit 50 šilinků (v přepočtu zhruba 100 korun). Nikoho to ale neodradilo. „Nezaregistrovali jsme žádné změny v chování pacientů.“

Jak se platí jinde Hlavním smyslem poplatků vždycky bylo, aby si pacienti uvědomili, že zdravotní péče je drahá záležitost. Jaké jsou tedy nejzajímavější alternativy k českému modelu? Ve Francii pacient většinou platí nejen poplatek, ale celý účet za ošetření u lékaře na místě z vlastní kapsy. Teprve potom žádá pojišťovnu o proplacení. Tento systém posouvá odpovědnost za peníze z lékaře na pacienta a všichni, kdo přispívají na společné pojištění, snadno na „vlastní kůži“ pocítí, co zdravotní péče stojí. Ve střední Evropě je těžké prosadit podobný model. I tady však lze nalézt inteligentní řešení. V Rakousku si od roku 2005 všichni pojištěnci musí koupit tzv. e-card. Stojí 10 eur za rok a člověk s ní u lékaře už žádné další poplatky neplatí. Peníze na e-card vybírají zpravidla zaměstnavatelé (nikoli lékaři) a odvádí je pojišťovnám. Pacienti dostávají jednou ročně zprávu od pojišťovny, ze které se dozvědí, kolik peněz za ně pojišťovna v předchozím roce zaplatila.

Ještě zajímavější je, že podobné zkušenosti mají i v Německu, kde lidé chodí k lékaři ještě častěji než v Čechách (podle statistik 16krát za rok). Od 1. ledna 2004 se při libovolném počtu návštěv lékaře platí za čtvrtletí 10 eur. Pokud pacient během kvartálu lékaře nevyhledá, tento poplatek nemusí platit. Bezprostředně po zavedení nového systému počet pacientů klesl o deset procent. Podle údajů z několika pojišťoven a organizací lékařů (oficiální statistika ještě neexistuje) se však tento trend loni obrátil a čísla jsou zase na stejné úrovni jako před zavedením poplatku. Ani na Slovensku, které čeští politici vytrvale uvádějí jako příklad úspěšného modelu, nepanuje shoda v tom, jestli částka 20 korun, kterou tamní pacienti museli v ordinacích platit od roku 2003 (než poplatek premiér Fico loni zrušil), měla nějaký efekt. Bratislavské ministerstvo zdravotnictví v aktuální zprávě říká, že návštěvnost v ordinacích neklesla, „otcové“ tamní reformy ale trvají na opaku. Nikdo však nemá k dispozici čísla, jimiž by svou jistotu doložil. Problematická je i naděje, že poplatky zaručí příliv nových peněz do systému. V roce 2004 získaly díky poplatkům německé pojišťovny 1,7 miliardy eur – což odpovídalo 1,2 procenta celkových příjmů. A čtyři miliardy korun, které podle odhadů ministerstva zdravotnictví budou ročně platit Češi, nepředstavují víc než 2 procenta zdravotnického rozpočtu. Tohle všechno koneckonců vědí i na ministerstvu. Tým Tomáše Julínka už dlouho Čechy přesvědčuje, že poplatky hrají hlavně psychologickou roli. „Nejdůležitějším efektem je prolomení bariéry bezplatného zdravotnictví v okamžiku spotřeby péče,“ píše v e-mailu Tomáš Cikrt. S tím nelze nesouhlasit – poplatky by skutečně mohly pacienty připravit na zásadnější reformu, které se nevyhneme. Potíž je v tom, že zatím nikdo není schopen vysvětlit, jak bude ten radikální řez vypadat. „Dosud jsme sbírali reformní návrhy, které tady za posledních léta z různých stran zazněly,“ říká Ondřej Mátl, koordinátor kulatého stolu pro diskusi o budoucnosti financování zdravotnictví, který na jaře zřídila vláda. „Momentálně se zabýváme mapováním stavu zdravotnictví. Diskuse o konkrétních reformních krocích začne až v prosinci.“ Na ministerstvu zatím neznají ani přesnou velikost dluhu, který s sebou zdravotnický systém táhne. Víme jen, že už léta jde řádově o miliardy. Lze si představit, že ministr protlačil sněmovnou poplatky už teď prostě proto, že nepříjemné změny se prosazují nejlépe na začátku vládnutí. V tuto chvíli ale není jasné, zda spěch celé věci spíše neuškodí. Česká verze poplatků totiž přinese řadu zbytečných komplikací, které mohou

srazit už tak problematickou podporu pro radikální řez.

Soutěž o pacienty Protesty proti poplatkům opravdu mají určité opodstatnění. Od 1. ledna by měl každý lékař od každého pacienta vybírat 30 korun za návštěvu. Aby celý systém vůbec mohl fungovat, musí lékař pečlivě zdokumentovat, kolik vybral. Sestry v ordinaci internisty Chytila tak budou muset zhruba šedesátkrát denně přijmout platbu a vracet drobné. Zároveň by měly zaznamenat, kdo zaplatil, kdo ne a proč. Navzdory počítačům to znamená spoustu času a nervů – což potvrzují zkušenosti z Německa, kde „procedura“ placení probíhá pouze jednou za čtvrtletí. Je tedy otázka, jestli je smysluplné, aby pacient platil každou jednotlivou návštěvu u lékaře, jestli tento systém nezpůsobí až nepřiměřenou byrokracii. Hlavní problém je však v tom, že – na rozdíl třeba od Německa, ale také Rakouska – poplatky v Česku nejsou příjmem pojišťoven, ale lékařů. Německý lékař, který vybral dejme tomu 500 eur na poplatcích, prostě dostane z pojišťovny o tuto částku méně. V Čechách zatím není model jasný. „Pojišťovny mohou vybírání poplatků zohlednit při návrzích na růst prostředků pro ten který segment zdravotní péče,“ říká Tomáš Cikrt. Co tato věta opravdu znamená, tedy jak poplatky ovlivní příjmy lékařů či nemocnic, zřejmě závisí pouze na názoru dané pojišťovny. Nejhorší však je, že tento systém může vést spíše ke zhoršení kvality péče než k jejímu zlepšení: Jelikož poplatky neobdrží pojišťovny, ale lékaři, automaticky nastane mezi doktory soutěž o pacienty, kteří co nejvíce „přinesou“ – a to jsou poměrně zdraví, a především solventní lidé, které mohou v ordinaci co nejrychleji „odbavit“. Shrnuto: pokud špatně nastavený systém vyvolá nepříjemnou náladu sester, nejistotu lékařů a nespokojenost u pacientů, může to reformu zdravotnictví citelně zkomplikovat ještě předtím, než skutečně začne. Pacienti každopádně během nadcházejících měsíců nutně potřebují, aby jim stát pomohl zjistit, které z drahých služeb svých lékařů mohou vynechat. Pojišťovny se o to snaží – minimálně slibem, že budou pacientům posílat každý rok seznam, jakou léčbu podstoupili a kolik to stálo peněz. Stát nám všem v tomto směru zatím dost dluží. Anneke Hudalla

Q Pomůžou poplatky českému zdravotnictví? Debata na

RESPEKT 35 V 27. srpen – 2. ZÁŘÍ 2007 inzerce

Prodáváme knihy našich redaktorů

Jáchym Topol: Anděl, Noční práce

Jaroslav Formánek: Dlouhá kakaková řasa

Jaroslav Spurný: Česká kocovina

Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě

Viktor Šlajchrt: Pomalý pohyb

Jáchym Topol: Supermarket sovětských hrdinů

Jáchym Topol: Kloktat dehet

Erik Tabery: Vládneme, nerušit

Respekt: Nemilosrdné příběhy českých dějin


EKONOMIKA

Neptat se, nebo neodpovídat?

Pokrok v genetice mění medicínu, zároveň ale ohrožuje zdravotní pojišťovny

Ukaž mi pár genů a já ti řeknu, jakou dostaneš cukrovku. (Eric Lander) foto profimedia.cz

„Když umíte upéct dobrou bublaninu, můžete dešifrovat DNA.“ Takové tvrzení zní nesmyslně, ale Hugh Rienhoff by o tom přece jen měl něco vědět. Když se mu zhruba před třemi lety narodila dcera, postihlo ji záhadné onemocnění brzdící růst jejích svalů. Po mnoha frustrujících vyšetřeních u specialistů se doktor Rienhoff, klinický genetik a někdejší investor do rizikových podniků, rozhodl přečíst konkrétní část jejího genomu sám. A zjistil, že za zdravotní potíže jeho dcery, které nejvíce připomínaly vzácné genetické onemocnění známé jako Bealsův syndrom, může nejspíš nová genetická mutace. „Když nemáte laboratoř, můžete si za pouhých pár stovek dolarů někoho najmout nebo takřka všechny kroky outsourcovat,“ vykládá Hugh.

Předpeklí na dosah To, co vysoce motivovaný vědec s dobrými známostmi může v Kalifornii udělat dnes, bude zbytek světa schopen udělat zítra. Vždyť řada firem již nabízí testy na konkrétní onemocnění (či sklony k těmto onemocněním) přímo veřejnosti, a obchází tak prostředníky z lékařských řad. Dám doktor Rienhoff brzy spustí MyDaughtersDNA.org, neziskovou organizaci, která má ostatním pomoci rozluštit tajemství rodových genů, tak jako on rozluštil to své. Vypadá to, že tolik vytrubovaná genetická revoluce je konečně tady. Tak jako každá revoluce přináší naději: bleskovou diagnózu nemoci, léčbu ušitou na míru tak, aby působila maximálně efektivně a zároveň se minimalizovaly vedlejší účinky, a dokonce i možnost cílené prevence po včasném varování o náchylnosti k té či oné chorobě. Tak jako každá revoluce vzbuzuje i strach. A ten se pojí hlavně s otázkou takzvaného genetického soukromí. Tak jako se ve středověku evropští křesťané obávali veřejného obnažení své duše, aby náhodou neupadli do podezření z kacířství, tak se moderní, sekulární obyvatelé Západu obávají

obnažení nejbližšího ekvivalentu jejich individuální podstaty, s nímž věda přišla: svého genomu. Někteří z nich se netají podezřením, že pokud k tomu dojde, mohli by také skončit v sekulární obdobě předpeklí – mezi nepojištěnými. Pojišťovny se zase úplně stejně obávají, že zbankrotují. Pokud se totiž někdo z genetického hlediska nebude muset ničeho obávat, mohl by také přestat platit. Pojišťovnám pak zbudou jen klienti, kteří budou mít dobrý důvod předpokládat, že v budoucnosti budou potřebovat uplatnit nárok na plnění pojistky. Obavy o genetické soukromí nejsou přirozeně nic nového. Už první dešifrování lidského genomu v devadesátých letech odstartovalo v mnoha zemích živou debatu a vyústilo v přijetí řady zarážejících a protikladných zákonů. Tento rok ovšem série objevů na poli medicínské genetiky debatu opět rozdmýchala.

Genový striptýz na veřejnosti? Na počátku tohoto roku skupina výzkumníků v Broadově institutu v massachusettském Cambridge publikovala výsledky výzkumu, který spojil jisté geny s cukrovkou druhého typu (té, co se projevuje v průběhu středního a vyššího věku). Šéf institutu Eric Lander zdůrazňuje, že mnohé geny výzkumníky překvapily. Když se na studii začínalo pracovat, nebyly na seznamu podezřelých. A nepřekvapuje jen cukrovka. Strmě klesající cena a rostoucí záběr technologie dešifrování DNA umožnily výzkumníkům z celého světa v posledních několika měsících izolovat desítky genetických variací, které jsou výrazně spojené s koronárním onemocněním srdce, akutním kloubovým revmatismem, roztroušenou sklerózou, Crohnovou nemocí, vysokým krevním tlakem a několika duševními chorobami. Doktor Lander, veterán Projektu lidského genomu, je na mediální třeštění v tomto oboru zvyklý, ale i on se domnívá, že v tomto roce došlo k významnému zrychlení tempa objevů.

Toto zrychlování bude s největší pravděpodobností pokračovat. Cílem je zvládnout levně dešifrovat celé lidské genomy. Přečtení genomu stálo v rámci Projektu lidského genomu několik miliard dolarů. Teď se cena za jedno dešifrování genomu blíží jednomu milionu dolarů – přinejmenším tohle číslo padlo na počátku roku při veřejném dešifrování genomu Jima Watsona společností 454 Life Sciences. (Doktor Watson je spoluobjevitelem dvojité šroubovice DNA, a tudíž jedním z doyenů tohoto odvětví.) Snížení ceny o tři řády je ovšem jen začátek – cílem je snížit ji o další tři, na 1000 dolarů, a také celý proces urychlit. Proto také průkopnická americká charitativní organizace X Prize Foundation nabízí cenu ve výši 10 milionů dolarů prvnímu týmu, který přečte DNA sta lidí během deseti dní. Do soutěže se přihlásily desítky skupin z celého světa a organizátoři očekávají, že se do pěti let skutečně dočkají vítěze. A možná to ani tak dlouho trvat nebude. George Church z Harvardovy univerzity nedávno rozběhl tzv. Projekt osobního genomu. Cílem je rozšifrovat genetický materiál 100 tisíců lidí během následujícího roku.

Předem varován, předem ozbrojen V důsledku toho všeho se genetické testování pomalu začíná etablovat jako masový produkt právě v okamžiku, kdy se dešifrují genetické předpoklady velkého množství běžných chorob. Prodává se už dokonce několik genetických testů poodkrývajících potenciál takzvané personalizované medicíny – tedy léčby přesně přizpůsobené genetickému profilu pacienta. Například Herceptin a Gleevec jsou nové drahé léky na rakovinu, které zabírají jen u některých lidí. V minulosti neměli lékaři na vybranou, museli volit metodu pokus-omyl, předepisovat tyto léky všem, a pak případně zastavovat léčbu, pokud se stav pacienta nezlepšil. Ještě než se léky předepíší, genetické testy ukážou, kteří pacienti na léčbu zareagují. To šetří peníze a umožňuje nereagujícím pacientům vyhledat jinou léčbu. Joanne Armstrongová, hlavní zdravotnice ve velké americké pojišťovně Aetna, varuje, že trend vedoucí k personalizované medicíně bude „evoluční, nikoli revoluční“, přesto však přiznává, že je reálný. Upozorňuje na genetický test, který uka-

graf the economist


EKONOMIKA

Co když tu stojí: Pozor, nepojišťovat! (Uspořádání genetického kódu) foto profimedia.cz

zuje, jak dlouho by měl být léčen pacient s hepatitidou typu C – ukazuje se totiž, že běžně předepisovaná léčba zabírá u některých lidí mnohem rychleji než u jiných. Armstrongová poznamenává, že i přes dostupnost tohoto testu mnozí pacienti dostávají léky déle, než je nutné, a těmto výdajům by se její firma ráda vyhnula. Pracovníci pojišťoven také nejsou jediní lidé, kteří vidí potenciální úspory vyplývající z revoluce v genomice. Michael Barber, jenž pracuje ve zdravotnické divizi velkého amerického konglomerátu General Electric, tvrdí, že tento trend umožní dramatický posun k preventivní medicíně. Jako příklad uvádí testy na mutace v genech BRCA 1 a BRCA 2, které významně korelují s výskytem rakoviny prsu. Jestliže se tato nemoc zachytí v počátku, vyvozuje Barber, stojí léčba pouhých deset až patnáct tisíc dolarů. V pozdější fázi už výdaje na léčbu překračují šedesát tisíc dolarů (a přirozeně se mnohonásobně zvyšuje pravděpodobnost, že pacientka nemoci podlehne). Zdaleka ne všichni jsou ale přesvědčeni. Robert Cook-Deegan z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně si láme hlavu, kdo zaplatí za prevenci, přinejmenším v Americe. Vlády v zemích financujících zdravotnictví z daní mají motivaci investovat do genetických testů, které pomáhají s prevencí, což se ovšem o soukromém americkém pojišťovnickém trhu říct nedá. To proto, že Američané mají sklon čas od času přejít od jedné zdravotní pojišťovny k druhé, takže z preventivních opatření zaplacených jednou firmou může nakonec těžit druhá. Na druhou stranu se ovšem pojišťovny budou velice zajímat o výsledky genetických testů, z nichž se pozná, do jaké míry bude pojištění toho kterého jednotlivce riskantní. A tím jsme se dostali k ústřední otázce genetického soukromí.

V zájmu veřejného blaha Rosanna Capolinguová, šéfka Australského lékařského sdružení, v červnu varovala, že sílící příliv genetických dat by pojišťovny mohly použít k diskriminaci těch pacientů, u nichž je vyšší riziko určitých chorob (jak ukazuje diagram, právě pojišťovny patří mezi ty organizace, kterým si lidé přejí svěřovat své genetické informace ze všeho nejméně). V Británii, kde pojišťovny souhlasily s moratoriem na genetické testování nových zákazníků až do roku 2011, se poslední dobou o tomto tématu debatuje. Richard Ashcroft, bioetik z Londýnské univerzity, tvrdí, že moratorium nestačí. A že Británie spíše potřebuje pojišťovacím společnostem zcela zakázat používání genetických údajů, aby se tak zabránilo jejich zneužívání a diskriminaci. Nyní mají britské pojišťovny právo na jisté výjimky. Tak například mohou odlišně zacházet s lidmi, kteří mají gen Huntingtonovy choroby, která je vždy smrtelná. Také mohou měnit výši pojistného podle toho, jestli pacient má, nebo nemá gen známý jako SRY – tedy gen určující mužské pohlaví. To, že pohlaví se obvykle na rozdíl od chorob nebere jako následek těch či oněch genů, celé téma rozšiřuje. Právník z Cardiffské univerzity Soren Holm namítá, že genetické údaje se nijak zásadně neliší od jiných medicínských údajů, jako je rodinná anamnéza nebo hladina cholesterolu. Proto by k nim pojišťovny měly mít přístup.

V USA narážejí pojišťovny (a také zaměstnavatelé) v různých státech na propletenec antidiskriminační legislativy. V posledních týdnech však zastánci práva na soukromí podnikli rázné kroky, aby v Kongresu prošel zákon o nediskriminaci genetickými informacemi (Genetic Information Non-discrimination Act; GINA). Některé rysy tohoto zákona sice jdou proti zájmům velkých firem a pojišťoven, ty se ale neodvažují vznášet námitky příliš hlasitě, protože podle průzkumů veřejného mínění drtivá většina Američanů je zákonům na ochranu genetického soukromí nakloněna. Podle Marka Paulyho z Whartonovy obchodní fakulty Pensylvánské univerzity je to proto, že se Američané děsí, aby se nezmenšila jejich šance nechat se pojistit. Díky tomu má zákon GINA podporu obou stran v Kongresu i prezidenta Bushe. Před parlamentními prázdninami už prošel návrh Sněmovnou reprezentantů. Je tedy pravděpodobné, že zákon bude v některé své verzi brzy platný.

že většina žen, jež zjistily, že mají defektní geny BRCA, nijak nespěchala s rozšířením pojištění. Někteří odborníci argumenty o negativní selekci odmítají, i když obavy o budoucnost pojišťovnictví sdílejí. Stephen Cecchetti, profesor obchodní fakulty Brandeisovy univerzity, je toho názoru, že pojišťovny jsou dost obratné, aby zjistily, kteří pacienti jednají v následku genetických vyšetření, a jejich výsledky nepřímo odhalily. Pevně věří, že pojišťovny vlastně manipulací s cenami pojištění přinutí pacienty, aby jim svoje rozličné nepříznivé genetické odchylky sami prozradili. Každopádně, jak zdůrazňuje dr. Church, je nespočet způsobů (od nasazení hackerů až po rafinované porovnávání veřejně dostupných údajů se zdravotními záznamy), díky nimž by teoreticky soukromé genetické údaje mohly uniknout na veřejnost. Z důvodů, které uvádí on a dr. Cecchetti, je pravděpodobné, že dokonce ani zákon GINA neudrží genetické informace v tajnosti. „A jakmile budou bezchybné informace,“ myslí si dr. Cecchetti, „nastane smrt pojišťovnictví, protože to závisí na nejistotě a kalkulovaném riziku.“ Pokud takové následky nastanou, bude třeba vymyslet jiné způsoby plateb. Carol McCallová z amerického zdravotnického gigantu, firmy Humana, se domnívá, že dokonce i v USA bude nevyhnutelně třeba přikročit k nějakému povinnému, všeobecnému zdravotnímu pojištění. To by nevedlo nutně k systému financovanému hlavně z daní, jaký nacházíme ve většině ostatních bohatých zemí. Nicméně sociální pobouření nad početně sílící skupinou nepojistitelných jedinců by mohlo vládu přimět, aby se stala „pojišťovnou poslední záchrany“ – zvláště když, jak poznamenává dr. Cecchetti, někteří bohatí a mocní zjistí, že z genetické loterie nejsou vyňati ani oni. Podle odhadů dr. Cecchettiho testování povede k tomu, že jednotliví lidé budou dostávat zdravotní rating, podobně jako si dnes banky hodnotí žadatele o úvěry. A pro ty, nad jejichž zdravotní kartou se v počítači rozblikají varovná rudá světýlka, nebude

snadné získat pojistné krytí za výrazně nižší sumy, než by je léčba stála, kdyby si ji hradili sami. To vede k dalšímu přístupu: k individuálnímu zdravotnímu spoření, které existuje zcela mimo pojišťovnictví. V USA by to mohla být ta pravá cesta. Už teď tu jsou daňová zvýhodnění pro ty, kdo si založí zdravotní spoření podobná individuálnímu důchodovému spoření, jež proměnilo zdejší penzijní systém. Mnohé velké společnosti včetně Bank of America jeví ochotu do této oblasti expandovat, společnosti zabývající se investicemi do rizikových projektů se do této oblasti hrnou také.

Vědomosti – nebo jistota? Ať debata o soukromí povede k čemukoli, zdá se být jisté, že genomika časem promění pojišťovací trh stejně jako medicínskou praxi. Soudobá záplava genetických informací přinutí společnost k otevřené debatě o kompromisech, které se dlouho nenápadně odehrávaly někde za rohem, jako je omezování péče. Dokonce by mohla i přinutit pojišťovny, aby vysvětlily, proč je dovoleno diskriminovat na základě jiných faktorů, jako je rodinná anamnéza, předchozí choroby a pohlaví, které také jedinec nemůže ovlivnit. Podle Anguse Macdonalda, odborníka na genetiku a pojišťovnictví z Heriot-Wattovy univerzity ve Skotsku, je diskriminace založená na rodinné anamnéze zvláště choulostivá – koneckonců právě taková anamnéza je jen jiné jméno pro to, co o nás vypovídají geny. Domnívá se však, že dokud nebudou genetické informace vedeny ve zvláštním režimu, téměř jakákoli součást pojistného rizika bude v ohrožení. Otázka, nakolik geny ovlivňují individuální osudy, možná bude nadále kontroverzní. Ale vzestup genomiky téměř jistě sehraje Q obrovskou roli v osudu pojišťovnictví. © The Economist Newspaper Limited, London 2007

inzerce

Nový Prostor o.s. hledá kandidáta/tku na pozici

Lži a tajnosti

Administrátora/ky pro program EQUAL

Silná zákonná norma zakazující používání genetických údajů při zaměstnávání lidí nebo při rozhodování o pojištění bude bezpochyby populární, ale není jasné, jestli lidem dlouhodobě prospěje. A co víc, nakonec by mohla neúmyslně narušit vlnu pokroku v genomice, protože na podobných údajích závisí výzkum, který tak bude obtížnější. A mohla by dokonce zničit část pojišťovací branže, takže by na tom zákazníci tratili. Krátkodobě tedy argumenty pro silné zákony chránící soukromí vypadají jednoznačně. Francis Collins, vedoucí činitel Amerických lékařských ústavů, instituce, která řídila americkou část projektu mapování lidského genomu, se zákona GINA vehementně zastává. Tvrdí, že mnozí nositelé genů, kteří by stáli za výzkum, se výzkumu vyhýbají z obavy, že by v budoucnu čelili genetické diskriminaci. A podle dr. Cooka-Deegana se hodně lidí dokonce vyhýbá i genetickému vyšetření, které by jim mohlo zachránit život. Problémy nastávají ve střednědobém horizontu. Pokud genetické informace budou před pojišťovnami tajeny, ale jedinci si podle nich budou moci vybírat širší nebo užší záběr pojištění, mohly by nastat potíže s negativní selekcí. Pojištěnce to bude lákat, aby „převezli“ systém. Ti, kterým vyšetření ukáže nižší hrozbu vážných a na léčbu nákladných chorob, by mohli snižovat pojistné krytí, zatímco ti, kterým takové choroby geneticky hrozí, by rozsah pojištění rozšiřovali. Pojišťovny se obávají, že to by vedlo ke zhroucení jejich rezervních fondů, a nakonec by je to finančně zruinovalo. Jak vážná tato hrozba vlastně je, se teprve dozvíme. Doktor Cook-Deegan je spoluautorem studie, jež prokazuje významné riziko negativní selekce na trhu s pojištěním na dlouhodobou péči (které si pořizují mladí lidé, aby se zajistili pro dobu, až budou staří a nemohoucí). Zkoumal pacienty, kteří se nechali testovat na přítomnost genu silně spojeného s Alzheimerovou chorobou. Ti, jimž test vyšel pozitivně, po vyšetření pětkrát častěji měnili podmínky svého zdravotního pojištění než ti s negativním výsledkem. Naproti tomu Jean Lemaire, jeden z kolegů dr. Paulyho na Whartonově obchodní fakultě, poukazuje na to,

zabývající se sociálním podnikáním v ČR, financovaný z rozpočtu EU. Náplň práce: administrativní činnost spojená s realizací projektu sledování plnění rozpočtu, finančních toků spolupráce s účetním oddělením, sledování nákladů v účetnictví v souvislosti s programem EQUAL spolupráce při zavádění metodik v souvislosti s prokazovanými výdaji sledování aktuální příručky příjemce pro strukturální fondy Požadavky: práce s PC, znalost MS Office, především Excel organizační schopnosti, samostatnost schopnost práce v týmu pečlivost, zkušenost se zpracováním administrativy ochota učit se novým věcem znalost účetních programů, účetních principů (není nutná znalost účetních pravidel pro neziskové organizace) Nabízíme: zajímavé platové ohodnocení práci v příjemném, mladém kolektivu rozmanitou práci Nástup ihned Zájemci mohou posílat své životopisy na adresu: [email protected]

10


zahraničí

Teď anebo nikdy

Zelení Dánové chtějí pořádný kus Arktidy

U

ž čtrnáct dní dánské deníky i rádiové stanice hlásají, že poklidné časy malého království jsou u konce. Deník Politiken v palcovém titulku sděluje, že se rozpoutala „bitva o černé zlato ledového moře“, i JyllandPosten se rozepisuje o „bitvě“ a článek se rozhodl nadepsat slovy „Severní horečka zuří“, Information zase věnoval celou titulní stranu textu nazvanému: „Dánsko chce dobýt severní pól“. Novináři občanům sdělují, že Dánové patří spolu s Kanaďany a Rusy k nejpravděpodobnějším vítězům. V Dánsku, které naposledy válčilo v roce 1864 a zbraně netřímalo ani v obou světových válkách, má slovo bitva drastický nádech. Dánové nicméně doufají, že ve sporu o nerostné bohatství Arktidy budou rozhodovat věcné argumenty a zdravý rozum. Kromě toho ale severská země řeší sebezpytné dilema. Dánsko se obává změny klimatu, protože stoupající hladiny moří by mohly nízko položenou monarchii připravit o část rozlohy. Země je nadto známá jako jeden z nejprogresivnějších výrobců energie z obnovitelných zdrojů. Teď se ale naskýtá nová příležitost – říct si o svůj díl a zbohatnout na těžbě ropy a zemního plynu v dosud zamrzlé oblasti Severního ledového oceánu. Pokušení je to veliké.

Ruský startovní výstřel Jedním z mála zatím neprobádaných míst na Zemi je dno Severního ledového oceánu. Severní pól nepatří žádnému státu, vztahuje se na něj pouze soubor mezinárodních dohod. Teď se o celou oblast o rozloze 14 milionů čtverečních kilometrů rozhořel nečekaně vášnivý spor. Pětici polárních soupeřů – Rusku, Spojeným státům, Kanadě, Norsku a Dánsku – samo sebou nejde o ledové masy, nýbrž o to, co se skrývá pod hladinou. Američtí vědci totiž předpokládají, že na dně Severního ledového oceánu se skrývá až čtvrtina celosvětových rezerv ropy a zemního plynu. Podle zpráv světových agentur by se mohlo zdát, že celý závod odstartovalo jedno teatrální gesto. Rusové vyslali do oblasti koncem července dvě miniponorky a zabodli na dno ledového oceánu titanovou ruskou vlajku. Do oblasti se vzápětí vypravil kanadský premiér Stephen Harper a tiskovým agenturám sdělil, že Kanada v Arktidě vybuduje hlubokomořský vojenský přístav a výcvikovou základnu, které budou hájit „suverenitu ve sporném regionu“. Spojené státy zase minulý týden vypravily expedici, která má prozkoumat mořské dno severně od Aljašky. A zhruba týden před Američany vyrazil z norského přístavu Tromsø tým dánských vědců na palubě švédského ledoborce Oden, u norských Špicberk se potkal s atomovým ledoborcem Padesátiletileté vítězství (rozuměj padesát let od vítězství nad nacistickým Německem) a ten nyní dánsko-švédskému týmu razí cestu do končin severně od Grónska. Jenže ruská vlajka na počátku nebyla, ta jen souboj o severní pól přivedla do světových médií. Soupeření začalo už mnohem dříve. Dánové měli například svou arktickou expedici v plánu už od roku 2004, už nějakou dobu živě spolupracují s Kanadou a ta také nelení – kvůli obraně svých územních nároků nakupuje třeba nové opancéřované vojenské ledoborce. Na počátku sporu bylo zjištění, jak překvapivě rychle ujídá globální oteplování z arktické ledové pokrývky. Podle NASA se ledová plocha Arktidy zmenšila za poslední dva roky o celých 14 % a teritorium se otepluje dvakrát rychleji než zbytek světa. Minulý týden zjistil satelit dokonce vůbec nejmenší rozšíření polárního ledu od počátku satelitního měření. Pokud se tedy teorie o globálním oteplování naplní, nemusí za nějakých padesát let obývat polární končiny jen medvědi, ale dělníci na ropných vrtech.

Patřičně tlusté šelfy Přímořský stát má podle článku 76 Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) právo využívat přírodní bohatství v pásmu dvou set námořních mil od pobřeží (370 km), avšak za určitých okolností může požadovat i větší území. Tady přicházejí ke slovu geologové a vědecké expedice. Kontinenty totiž obklopují poměrně mělké mořské oblasti, kontinentální šelfy. Pokud je takový šelf dostatečně široký, sedimenty na dně mají patřičnou tloušťku a dotyčný stát to vědecky doloží, může si nárokovat větší část moře než zmiňovaných dvě stě mil. V současném sporu o nárok na dno Severního ledového oceánu je podstatné, že věrohodné vědecké důkazy musí žadatel předložit nejpozději deset let po ratifikování úmluvy.

Nevinná letní vyjížďka. (Švédský ledoborec Oden s dánskými vědci na palubě) foto charles kaminski/NSF

Společná zapichovaná Dánsko si činí nárok celkem na pět oblastí u grónského a faerského pobřeží, včetně té, kde Rusové před měsícem vztyčili svou vlajku. Nárokovaná území zatím nebyla blíže specifikována, dánská vláda jen oznámila, že zřejmě požádá o teritorium zhruba čtyřikrát větší než samotné Dánsko. Pozoruhodné na celé situaci ovšem je, jak jsou Dánové ve své snaze mezinárodní. Dokládá to i jejich právě probíhající expedice. Na palubě švédského ledoborce Oden se dánští geologové plaví se švédskými a kanadskými odborníky, kanadská vláda navíc spolufinancuje seizmická měření. Pokud se jim podaří zdokumentovat, že Lomonosovův hřbet souvisí se severoamerickým kontinentem a s Grónskem, Dánsko a Kanada si mezi sebou předpokládanou ropnou kořist hodlají rozdělit. Neoficiální alianci potvrdil pro dánský deník Politiken i zástupce ředitele Národních geologických průzkumů Dánska a Grónska (GEUS) Kai Sørensen: „My spolupracujeme s Kanaďany, protože máme společný zájem doložit, že Lomonosovův hřbet je spojen s grónským a kanadským kontinentálním šelfem.“ Oba státy se také okamžitě ohradily proti ruskému vlajkovému extempore. Kanadský ministr zahraničí Peter MacKay prohlásil, že „nejsme v patnáctém století, aby si kdekdo libovolně zapichoval vlajky, kam se mu zlíbí, a vykřikoval: ‚Tohle území je moje!‘“. Dánský ministr pro vědu Helge Sander zase hovořil o „letním šprýmu“, ale otřel se i o kanadského ministerského předsedu, když prohlásil, že „počet vztyčených vlajek a vyslaných premiérů o nároku na oblast nerozhoduje“.

Jako první se o nárok na geografický severní pól a okolní oblast o celkové rozloze 1 191 000 čtverečních kilometrů přihlásilo Rusko, které smlouvu ratifikovalo v roce 1997. Rusové již v roce 2001 prohlásili, že Lomonosovův hřbet je spojen s asijským kontinentem. Tehdy ale Komise OSN pro hranice kontinentálního šelfu složená ze sedmadvaceti vědců ruský nárok odmítla jako nedostatečně podložený. Rusové musejí „šelfovou“ komisi přesvědčit do roku 2009 (státům, které úmluvu ratifikovaly brzy, OSN termín posunula), Kanaďané do roku 2013 a Dánům vyprší důkazní limit v roce 2014. Američané úmluvu OSN zatím neratifikovali, a jsou tedy dosud mimo hru, podle informací deníku The New York Times se však situaci pokusí změnit Kongres Spojených států letos na podzim.

Je tu ovšem i další, trochu překvapivější spolupráce – atomový ledoborec Padesátileté vítězství si Dánové pronajali od Rusů. Pronájem plavidla v tomto případě ovšem není dokladem mezinárodní vědecké spolupráce. Ministr Sander jej zdůvodnil tím, že ruský ledoborec byl nejlepší a nejlevnější – Dánové sami jsou ostatně zarytými odpůrci jaderné energie a žádné atomové plavidlo nevlastní. Sander však na tiskové konferenci zdůraznil, že dánská strana nashromážděné informace s posádkou ruského ledoborce sdílet nebude: „Rusové sice budou moci sledovat naši trasu, ale nasbíraná data nedostanou.“ Koalice Dánsko–Kanada versus Rusko trochu připomíná éru studené války a totéž lze říct i o vnitrodánských politických vyjádřeních. Premiér Anders Fogh Rasmussen sice smířlivě nazval severní pól „společným vlastnictvím světového společenství“, vše ale nasvědčuje tomu, že „špinavou“ práci za něj odvádějí jeho političtí podřízení. Odpovědný ministr Sander nezastírá, že „cílem dánského projektu je získat práva a přístup k velkému množství ropy a zemního plynu. I když zatím není jisté, o jaké množství jde.“ Ani Christian Marcussen, zodpovědný za dánskou expedici, nenechává nikoho na pochybách: „Teď anebo nikdy, i kdybychom měli zjistit, že ty oblasti budou atraktivní až za sto let.“

Zmatek v srdci Dánsko nicméně patří k ekologicky nejuvědomělejším zemím světa. A hon na ropu je v příkrém rozporu s vládní energetickou politikou. Přestože je Dánsko díky vrtům v Severním moři v zásobování ropou a zemním plynem soběstačné, sází už dnes na obnovitelné zdroje. Z větrných elektráren získává obdivuhodných 20 % veškeré energie a podle ministerstva životního prostředí má být do roku 2025 podíl fosilních paliv zredukován o dalších 15 %. Na webových stránkách ministerstva se lze dočíst i to, že dlouhodobějším cílem dánské energetiky je upustit od spalování fosilních paliv docela. Dánové tedy tvrdí, že ropu v budoucnu potřebovat nebudou. Ministr Sander, zodpovědný za arktické expedice, však očividně bojuje jiný zápas než jeho kolegyně z ekologického rezortu Connie Hedegaardová. Novináři mu tento rozpor také připomněli. Sander sice na tiskové konferenci prohlásil, že „světová spotřeba energie je velká a té ropy a zemního plynu bude potřeba“, novinář listu Information se však ministra vzápětí dotázal, zda není poněkud hloupé využít tající Arktidy pro těžbu ropy, jejíž spalování by zavinilo další odtávání ledu. Ministr neztratil duchapřítomnost a odvětil, jak by podle očekávání ekologicky osvíceného veřejného mínění v Dánsku měl: „Je jasné, že v okamžiku, kdy získáme prá-

vo na těžbu, získáme současně vliv na ekologické aspekty s tím spjaté.“

Dánské království Ale nepředbíhejme. Oblast dosud uzamyká led a nikdo na ni zatím nárok nemá. Arktické země mají před sebou dlouhá jednání, na nichž se nebude bojovat vlajkami, ale zbraněmi vědy (viz rámeček a dále článek na str. 28). Důkazní řízení také není jednoduchá záležitost. Kai Sørensen z GEUS v deníku Politiken zdůrazňuje, že data, která současná dánská expedice nasbírá, s největší pravděpodobností nebudou jednoznačná. „Jak lze přesně rozhodnout, kde končí kontinentální šelf ? Na obrázku v učebnici to vypadá jasně, ale ve skutečnosti je tomu jinak. Geologie není stoprocentně objektivní, je to otázka interpretace.“ „Mořská ústava“, jak bývá přezdívána mezinárodní Úmluva OSN o mořském právu, sice obsahuje mechanismy řešení konfliktních situací, ale právnička Charlotte Breideová z londýnské kanceláře Ince&Co. říká, že „to, co se v Arktidě dnes děje, je zřejmě nejsložitější hraniční situace v dějinách“. Právě proto a hlavně pro ekologické škody, které současný souboj mocností hrozí napáchat, vyzval minulé pondělí Světový fond na ochranu přírody (WWF) k přijetí mezinárodní smlouvy na ochranu Arktidy. Tedy obdobného dokumentu, ve kterém státy v roce 1959 společně zapověděly militarizaci pólu jižního. Pokud se ale země na podobné smlouvě nedohodnou a arktičtí soupeři se nesmíří ani s verdiktem Komise OSN pro hranice kontinentálního šelfu, ke slovu přijde Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Pro Dány ale může mít přístup k ropnému bohatství ještě jeden důsledek. Do Arktidy mají přístup jen díky tomu, že jim po vyhraném soudním sporu s Norskem připadl celý ostrov Grónsko. To sice získalo v roce 1979 v rámci Dánského království samosprávné postavení, o jeho zahraniční a bezpečnostní politice, mezinárodních dohodách a také těžbě surovin se však stále rozhoduje v Kodani. Z padesátitisícového grónského společenství, které se potýká s velkými sociálními problémy, se ovšem co chvíli ozývá přání se osamostatnit. Co by nastalo ve chvíli, kdy by dánská monarchie na těžbu ropy a zemního plynu severně od Grónska skutečně získala nárok, těžko předpovídat. Málokterého Dána by asi překvapilo, kdyby grónské separatistické spády dostaly mnohem reálnější základ. Kateřina Březinová Autorka je skandinavistka.

Q

11

RESPEKT 35 V 27. srpen – 2. ZÁŘÍ 2007 inzerce

Regional Centre of United Nations Development Programme in Bratislava in co-operation with the Czech Trust Fund would like to invite Czech entities to participate at tenders that will be newly opened during the following weeks and months. We will be seeking partners for implementation of projects in the Balkans, Eastern Europe and Central Asia primarily in the following thematic areas: – Environment – Health Issues – Good Governance – Economic Transformation

For further information please consult regularly our web addresses http://europeandcis.undp.org/?menu=p_tenders (for organisations, both private and NGOs) and http://europeandcis.undp.org/?menu=p_jobs (for individual consultants). Contact: [email protected].

Ředitel hospice Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech (ve výstavbě) vyhlašuje výběrové řízení na pozici budoucího ředitele. Náplň práce: Spuštění provozu nově otevíraného hospice, řízení hospice po stránce provozní, ekonomické, lékařské a personální, zajištění financování hospice. Požadavky: Zkušenosti s financováním neziskových organizací, ekonomické a právní povědomí, znalost grantové problematiky, zkušenosti s řízením kolektivu, samostatný a tvůrčí přístup k novým problémům, schopnost řešit krizové situace, trestní bezúhonnost. Zkušenosti s lékařským prostředím vítány. Předpokládaný nástup: leden 2008. Strukturovaný životopis + motivační dopis zašlete, prosím, – písemně na adresu: Mobilní hospic Dobrého Pastýře, ul. Jana Nohy 1352, Benešov u Prahy, 256 01 – a mailem na adresu: [email protected] Uzávěrka nabídek: 15. 10. 2007

RESPEKT, obecně prospěšná společnost

Hledá nového člověka do svého týmu Požadujeme Schopnost samostatného myšlení Pozitivní přístup k práci Znalost práce na PC (MS Office) Společenskovědní vzdělání a orientace v prostředí grantů EU výhodou Vhodné i pro studenty vyšších ročníků VŠ Nabízíme Motivující ohodnocení Práci pro prestižní značku Pracoviště v centru Prahy Možnost podílet se na rozvoji organizace Svůj životopis pošlete na [email protected] Nástup možný od 1. 9. 2007 nebo dle dohody.

12


zahraničí

Barma se zachvěla

Vojenská junta se odstěhovala a zdražila benzin

K

olik lidí na protivládní demonstraci se dá označit slovem hodně? V Moskvě v srpnu 1968 stačilo sedm demonstrantů a senzace byla na světě. Dnes jsme zvyklí počítat spíš na statisíce, výjimky se ale najdou. Třeba v Barmě, kde už čtyřicet pět let vládne jeden z nejbrutálnějších režimů světa, se minulý týden vydaly do ulic metropole Rangúnu dvě stovky demonstrantů. Přesto světová média zpozorněla.

18 let doma Demonstraci předcházelo neohlášené, zhruba dvojnásobné zvýšení cen pohonných hmot. Ty jsou sice pořád levnější než třeba ve vedlejší Indii, takové srovnání ale nic neříká. Barmánci jsou skoro stejně tak chudí jako nesvobodní, běžný měsíční plat se tam počítá maximálně na desítky dolarů. Proto není divu, když agentury hlásí, že zdražení komplikuje lidem cestu do práce. Čtyři dny po zdražení vyhlásila opozice pouliční protest, který režim zatčením třinácti organizátorů rychle rozehnal. Opozice ale slibuje další akce.

mapa respekt

Barmský vojenský režim je ve své podstatě podobný čínskému či vietnamskému, ale jen trochu: komunistické doktríny už nehlásá ani navenek, k soukromému vlastnictví je však více podezíravý. Uplatňuje podstatně tvrdší cenzuru, náboženství ale nepotlačuje. Opozice sice existuje, avšak je pečlivě hlídaná a všechny případné akce vláda v zárodku potlačuje. V Rangúnu je kancelář, v níž se opoziční veteráni schází, promýšlejí možné akce a vzpomínají na lepší časy před osmnácti lety, kdy s přehledem vyhráli volby. Armáda jim ale moc nikdy nepředala. Opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij naopak strávila velkou většinu těchto 18 let v domácím vězení, kde je i teď. Naposled byla delší čas na svobodě před čtyřmi lety, kdy začala objíždět zemi a pořádat politické mítinky. Zájem lidí byl mimořádný, junta proto Su Ťij po několika měsících opět zavřela. Generálové tak drží veškerou politickou i ekonomickou moc. Čas od času pozvou Su Ťij k rozhovorům, naslibují termíny předání moci. Nic se pak ale neděje.

Vítejte v Naypyidawu Ještě v devadesátých letech se přitom zdálo, že armádě dochází dech. Dnes je však její pozice zase pevnější, zejména díky strategické poloze mezi Indií a Čínou či zásobám plynu a ropy. Pro Čínu je Barma cestou k Indickému oceánu, usiluje o otevření vojenské základny (zatím bezvýsledně) a chce těžit suroviny. Indie až do 90. let ctila sankční politiku Západu, dnes si v obavě z Číny a kvůli vlastnímu hladu po energii generály předchází, prodává jim zbraně a uzavírá kontrakty na těžbu ropy a plynu. Barma však dál zůstává vpravdě orwellovskou zemí. Generálové drtí neposlušné občany v pověstných kriminálech nebo v táborech nucených prací. Vloni na jaře – patrně kvůli stihomamu – přestěhovali hlavní město z pobřežního Rangúnu asi čtyři sta kilometrů na sever do Naypyidawu. Tam v přísném utajení vzniká zcela nové sídlo pro vládní úředníky – v jedné půlce města byty, v druhé úřady. Přesun úředníků byl povinný, odpor se nepřipouštěl, rodiny musely zůstat v Rangúnu. Naypyidaw je uzavřený pro cizince, nejsou tam obchody a restaurace, nejezdí taxíky nebo běžná městská doprava. Pouze autobusy pro úředníky a limuzíny generálů. Kusé zprávy v západních médiích také říkají, že domy zatím nejsou hotové a chybí i pořádné silniční spojení s okolím. Důvody pro stěhování hlavního města vidí pozorovatelé tři: jednak tradici – v dějinách Barmy měla každá vládnoucí dynastie své vlastní hlavní měs-

Založíme se sami Latinská Amerika chce splácet dluhy vlastní bance.

Dvě stovky statečných. (Demonstrace v Rangúnu, 22. srpen) foto profimedia

to (Rangún si vybrali Britové). Kromě toho dál od rovinatého pobřeží se generálové cítí lépe chránění před případným americkým útokem, o němž se svého času spekulovalo. A také demonstrace či jiné protivládní akce jsou v pečlivě střeženém, těžko přístupném Naypyidawu prakticky vyloučené.

Vzkaz do džungle I znalci se teď ptají, jak je možné, že Barma jako exportér zemního plynu musí najednou drasticky zvyšovat ceny pohonných hmot a riskovat tím nepokoje. Vysvětlení se objevuje několik, od konspirativních až po ryze ekonomická. Generálové nikdy netrpěli nedostatkem nápadů na různé finty, jak zamluvit své sliby na politické změny. Stejné to může být teď. Junta má dlouhá léta neurovnané vztahy s etnickými skupinami kolem hranic s Thajskem a Laosem. Menšiny se odmítají centrální vládě podřídit, ta si zase vzhledem k obtížnému terénu v horách porostlých džunglí nedokáže vynutit poslušnost. Výsledkem

na korupci.“ Jenže Argentinci se až tak neptají, co bylo špatně, jen trpce vzpomínají, jak jim zlí Američané a bohatí Evropané špatně poradili a pak je dost rychle nezaložili. Další zemí, jež už nic nedluží, je Brazílie. Ta ovšem dluhy splatila na rozdíl od Argentiny vlastními prostředky, díky úspěšně rostoucí ekonomice. Brazilci použili na vyrovnání dluhu 33 % rezerv Centrální brazilské banky a na úrocích ušetřili odhadem 900 milionů dolarů. „Splatit dluh jsme si mohli dovolit zejména díky silnějšímu reálu a příznivé makroekonomické situaci,“ řekl v prosinci 2005 mluvčí brazilského ministerstva financí.

Bolívar by nás pochválil Šest latinskoamerických zemí se rozhodlo vytvořit si společnou záložní kasičku. Po aféře a rezignaci Paula Wolfowitze Světová banka ztrácí morální tvář, a tak projekt, u jehož zrodu stojí prezident Hugo Chávez, dostal konkrétní obrysy a jmenuje se Banka Jihu. Chávez slavnostně a s pětiletým předstihem splatil venezuelské pohledávky u Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a ušetřil tak na úrocích téměř 8 miliard dolarů. Ovšem už letos v únoru spolu s argentinským prezidentem Néstorem Kirchnerem oznámili, že se budou snažit vytvořit pomocí Chávezových petrodolarů a rezerv obou zemí protiváhu Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Donedávna byl projekt nazýván „snem“ či „během na dlouhou trať“. Věci se ale hnuly.

Zaplatíme radši hned Své dluhy s oběma institucemi totiž nevyrovnala jen Venezuela. Ke stejnému kroku dospěla už před dvěma lety Argentina. Prezident Néstor Kirchner tehdy oznámil zaplacení více než devíti miliard dolarů, které jeho země dlužila. Argentina ušetřila na úrocích přibližně miliardu dolarů. Kirchner si ale tohle fanfarónství nemohl dovolit tím, že sáhl do vlastní napěchované šrajtofle. Na splacení dluhu si musel opět vypůjčit od svého ideově spřízněného souseda – Huga Cháveze. Taková velkolepá

politická gesta je ovšem možné dělat jen proto, že je lidé očekávají. Néstor Kirchner se otočil zády k institucím, jež jeho zemi nechaly doslova na holičkách v roce 2001. Po státním bankrotu, kdy země přestala být schopná splácet úroky horentního státního dluhu a banky zmrazily vklady obyvatel, klesla hodnota pesa o dvě třetiny, spotřebitelské ceny vzrostly o 41 %. Argentina dodnes vyčítá Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance jejich rady ohledně rychlé privatizace a liberalizace trhu. Ani sami ekonomové se neshodnou, co bylo tehdy příčinou kolapsu – zda nadhodnocené peso v poměru k dolaru 1:1, či zbrklá aplikace moderních ekonomických principů. Jedno je ale jisté. I v době, kdy byly tisíce Argentinců na dlažbě a lidé se uchylovali ke směnnému obchodu, radili moudří bankéři, aby země utahovala opasky zejména v sociální oblasti. Hlavní titulky argentinských novin z března roku 2002 zněly: „Mezinárodní měnový fond a Světová banka nezamýšlí půjčit už ani cent.“ Tehdejší postoje mezinárodních bankovních institucí kritizoval zejména nositel Nobelovy ceny za ekonomiku a bývalý viceprezident Světové banky Joseph Stiglitz. Pro rozhlasovou stanici BBC řekl: „Jsou zapotřebí dva modely ekonomické politiky: jeden pro země severu a jiný pro jižní země. Je potřeba ptát se, co se udělalo špatně, a ne pořád všechno svádět

Proč vlastně ten latinskoamerický spěch a otáčení se zády k bankovním domům? V odborné hantýrce týkající se rozvojové pomoci lze často zaslechnout termín „politická podmíněnost“ a právě ona leží dlužníkům nejvíc v žaludku. Kvůli ní může venezuelský prezident neustále opakovat klišé o „amerických jestřábech a jejich imperialistických mechanismech“ či jeho ekvádorský kolega Rafael Correa mluvit o „konci noční můry neoliberalismu“. Washingtonský konsenzus byl po skončení studené války myšlen především jako efektivní nástroj rozvojové pomoci, ale v mnoha zemích Latinské Ameriky je spíše než cokoli jiného vnímán jako nástroj prosazování severoamerických zájmů v regionu. Důsledkem globalizace je nejen pružnější trh, ale také větší konkurence na poli poskytování rozvojové pomoci. Vedle Mezinárodního měnového fondu a Světové banky existují i soukromí věřitelé, kteří nabízejí mnohem výhodnější podmínky a bez oné „politické podmíněnosti“. V Latinské Americe se ke konkurenci také přidává jedna velmi podstatná věc. Sen o společné Jižní Americe. Sen, jejž na začátku devatenáctého století snil bojovník proti španělské kolonizaci Simón Bolívar. Bolívarovo probuzení do reality však zajistil Panamský kongres v roce 1826, na němž se spojení zemí Latinské Ameriky v jeden státní celek kvůli hádkám generálů neuskutečnilo. Na oživení snu o latinskoamerickém spojenec-

jsou desítky let dlouhé boje, na něž doplácejí obě strany. Menšiny zoufalými životními podmínkami bez škol a pořádné lékařské péče, režim zase ekonomickými ztrátami plynoucími ze špatného přístupu k nerostným zdrojům či obchodu. Vláda chce, aby rebelové odzbrojili, menšiny zase žádají autonomii. A protože vláda ani svůj poslední slib udělení autonomie nesplnila, příměří zřejmě nebude. Pozorovatelé tedy spekulují, zda zvýšení cen nafty nebyl náhodou ze strany generálů účelový krok. Po nepokojích teď mají v ruce čerstvý argument, proč je třeba zase o něco přitvrdit. Jsou tu však i další vysvětlení. Příjmy z vývozu zemního plynu nejsou takové, jaké by mohly být. Navíc „hotová“ energie (nafta, benzin, plynařské výrobky) se kvůli absenci rafinerie musí do země dovážet, cena je tedy navzdory vlastním zásobám vysoká. Dlouhá léta to řešil režim dotacemi, na ty teď ale nemá peníze. Marek Švehla

Q

tví staví svou rétoriku Hugo Chávez. Ten se dnes považuje za Bolívarovo převtělení a chytře využívá „synchronizace latinskoamerické politiky“ čili nebývale velké ochoty ke spolupráci mezi středo-levicově a levicově naladěnými lídry, jako jsou prezidenti Argentiny, Brazílie, Ekvádoru či Bolívie. Po splacení dluhů se tedy jedná o společné Bance Jihu, jež by měla vzniknout v příštích měsících. Dojde k tomu, pokud se šest zakládajících zemí dohodne a každá vloží nejméně tři až pět miliard dolarů. Díky nim by mohly být financovány rozvojové programy na budování dálnic, železnic, metra či uskutečňování velkých energetických projektů. Struktura banky by měla kopírovat strukturu dvou odvržených mezinárodních institucí. O makroekonomické záležitosti by se měl starat tzv. Fond Jihu a o rozvojové projekty Banka Jihu.

Všichni jednou spolu Prvním projektem, jenž také pravděpodobně k účasti přilákal zpočátku váhající Brazílii, by mělo být financování jednoho z největších plynovodů na světě. Vedl by z nalezišť na jihu Venezuely přes Brazílii do argentinské Patagonie. Celkem 8000 kilometrů plynovodu by mělo stát přibližně 20 miliard dolarů. Sjednocení Latinské Ameriky do jednoho velkého bloku po vzoru Evropské unie dnes tamním voličům zní velmi lákavě a politici toho šikovně využívají, přestože vědí, že se bude jednat o velmi pozvolný proces. V Latinské Americe se věci začnou dávat do pohybu vždy pod vedením jednoho silného muže, byl jím Bolívar a je docela možné, že jeho venezuelská reinkarnace se pokusí dotáhnout do konce jeho sny. Na setkání 12 zemí v peruánském Cuzcu před třemi lety byla vydána pozoruhodná deklarace o tzv. jihoamerické komunitě, jež by mohla počítat s 361 miliony obyvatel, mluvit stejným jazykem (španělsky mluvící země rozumí portugalsky mluvícím Brazilcům bez potíží a naopak) na 17 milionech kilometrů čtverečních a splácet společně miliardy dolarů zahraničního dluhu, ať už vlastní Bance Jihu nebo „americkým jestřábům“. Markéta Pilátová

Q


profil

Hodný islamista Gül

Írán a Rusko

Anatolští tygři se těší na svého prezidenta

H

ayrünnisa Gülová vyrazila na rady k módnímu návrháři. Potřebuje vyřešit dilema hodné chytré horákyně – chce, aby její vlasy byly pečlivě zakryté, ale zároveň potřebuje, aby šátek ani omylem nepřipomínal hlavní důvod, proč ho vlastně nosí. Paní Gülová je zbožná muslimka v úzkostlivě sekulárním Turecku. Její manžel Abdullah Gül se jako kandidát vládnoucí islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) téměř jistě stane tureckým prezidentem. A turecké zákony znemožňují nosit na půdě veřejných institucí muslimské závoje či jiné náboženské symboly. Pokud se v prezidentském paláci objeví žena, jejíž vlasy zakrývá muslimský šátek, vstoupí Turecká republika do nové doby.

Zkouška ohněm Spory o to, zda si budoucí paní prezidentová zakryje hlavu kusem látky, či ne, nám mohou připadat úsměvné, jenže v Turecku jsou takovéto symboly vnímány velmi citlivě. Zakladatel republiky Mustafa Kemal Atatürk byl přesvědčen, že islám je brzdou modernizace. Ve 20. a 30. letech zrušil islámské řády i náboženské školy, mešity přešly pod správu státu, nošení náboženských oděvů a symbolů na veřejnosti bylo zakázáno. Jakékoliv náznaky možného spojování islámu a politiky dlouho vyvolávaly masivní protesty a několikrát je ukončil zásah armády. Jenže Atatürkova vize se postupně mění. Už od roku 2002 v Turecku úspěšně vládne islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje, která zemi přinesla nebývalou hospodářskou prosperitu. Prezident, jenž má důležité pravomoci, jako je vetování zákonů či rozpuštění parlamentu, však až dosud vždy pocházel z některé ze „světských“ stran a zůstával věrný původní představě sekulární republiky. Až do chvíle, kdy vládnoucí islamisté letos na jaře nominovali Abdullaha Güla. Gülova první kandidatura narazila podle očekávání na masové protesty a bojkot opozice, která tvrdila, že pokud AKP obsadí svým člověkem i post prezidenta, uchopí definitivně moc v zemi a zahájí její islamizaci. Narychlo svolané parlamentní volby ale ukázaly, že opozice na své straně nemá většinu Turecka – AKP v nich získala 46,6 procenta hlasů, tedy více, než když se poprvé dostala k moci. Abdullah Gül se zjevně těší důvěře mnoha Turků a je tentokrát na nejlepší cestě stát se prvním „islamistickým“ prezidentem. Bude ovšem muset přesvědčit sekularisty i armádu, že Turecko s hluboce věřícím prezidentem v čele zůstane demokratické, prozápadně orientované a nezasáhne do životního stylu nábožensky vlažných občanů. Je to důležitý úkol – Turecko vždy sloužilo jako příklad snahy vybudovat moderní a demokratickou muslimskou společnost na Blízkém východě.

Kalvinisté z Kayseri Abdullah Gül rozhodně nepatří k nějakým radikálním islamistům. Otevřeně sice přiznává, že strana

AKP, jejímž je spoluzakladatelem, má náboženské kořeny a že mnozí její čelní představitelé jsou zbožní muslimové, současně však odmítá, že by měla za cíl nastolení islámského režimu v Turecku, jak ji z toho často obviňuje opozice. Ta se však ve svých tvrzeních zatím nemůže opřít o žádný konkrétní krok AKP s výjimkou několika kontroverzních výroků jejích členů z dávné minulosti. Zato Gül a jeho kolegové poukazují na svůj volební program i pětileté vládnutí, během něhož provedli daleko více proevropských a demokratizačních reforem než všechny „sekulární“ strany za posledních několik desítek let. Zkušenosti s vládnutím AKP jsou ostatně také důvodem, proč je Gül tím pravým kandidátem v očích obyvatel svého rodného města Kayseri a mnohých podobných míst po celém Turecku. Je totiž přesně tím, čím jsou oni sami: zbožným muslimem, jenž se vlastní pílí a houževnatostí dokázal prosadit. Gülovo Kayseri je typickým příkladem rychle hospodářsky rostoucích anatolských měst, kde se islámská etika snoubí s obrovskou hospodářskou aktivitou. Tyto oblasti, pro něž se v Turecku ustálil přiléhavý termín „anatolští tygři“, nesmírně profitovaly právě z liberální ekonomické politiky AKP, zkrocení inflace a měnové reformy a zažily malý hospodářský zázrak. Kayseri dokonce aspiruje na zápis do Guinnessovy knihy rekordů: v roce 2004 zde během jediného dne zahájilo činnost 139 nových podniků. Jeho industriální zóna dnes patří k páteřím turecké ekonomiky. Evropská iniciativa pro stabilitu (ESI) ve své studii o fenoménu Kayseri označila místní podnikatele za „islámské kalvinisty“, aby tak vyjádřila neobvyklé propojení industrializace a modernizace s přísným dodržováním náboženských principů. A Gül, jenž je v Kayseri jedním z nejpopulárnějších politiků, se sám k „islámským kalvinistům“ hrdě přihlásil.

Romantický premiér Gül pochází ze starobylé rodiny z konzervativního středoanatolského Kayseri, kde jeho předci po několik generací sloužili v jedné z historických mešit města jako imámové. Gülův otec, tovární dělník, se angažoval v politice a v roce 1973 dokonce neúspěšně kandidoval do parlamentu za konzervativní a islamisticky naladěnou Stranu národní spásy. Gül sám v mládí velmi sympatizoval s nacionalisticky zabarveným „islámským romantismem“ hnutí Veliký Východ (Büyük Dogu), založeného básníkem a dramatikem Necipem Fazilem Kisakürekem, jehož vizí byla duchovní obroda muslimského světa v čele s Tureckem. Abdullah Gül byl jako prvorozený syn odmalička hýčkán svou rodinou, která velmi dbala o jeho vzdělání. Vystudoval Hospodářskou fakultu Istanbulské univerzity a později zde obhájil doktorskou práci o islámské ekonomice. V rámci postgraduálního studia strávil také dva roky ve Velké Británii. Ještě za studií, v roce 1980, mu rodina domluvila sňatek s Hayrünnisou, jeho tehdy teprve patnáctiletou sestřenicí pocházející rovněž ze starobylé kayserijské rodiny. S ní má Gül dva syny a jednu dceru.

Byt za svobodu

Po studiích pracoval Gül v letech 1983–1991 jako ekonom v Islámské rozvojové bance v saúdskoarabské Džiddě, kde plynnou angličtinu doplnil znalostí arabštiny. Po svém návratu do Turecka nastoupil zprvu akademickou kariéru, stal se docentem ekonomie. Současně se ale vrhl do politiky a již v roce 1991 usedl v parlamentu za islamistickou Stranu blahobytu, jejíž barvy hájil – krátce i jako ministr bez portfeje a mluvčí vlády – až do roku 1997, kdy byla strana po nátlaku armády zakázána. Gül však zdaleka nebyl poslušným straníkem. Pravidelně vyjadřoval svou nespokojenost s nepružnou a konzervativní politikou své strany, která se vymezovala úzce nábožensky. Vedle Recepa Tayyipa Erdogana se tak postupně profiloval jako hlavní představitel umírněného prozápadního křídla a získal si respekt i mezi neislamistickými stranami v parlamentu. A právě spolu s Erdoganem založil v roce 2001 Stranu spravedlnosti a rozvoje, která opustila islamistickou rétoriku a formovala se jako moderní pravicová strana srovnatelná s evropskými křesťanskými demokraty. Gül má dobré zkušenosti i z mezinárodní politiky. Devět let byl členem Parlamentního shromáždění při Radě Evropy a od roku 2002 je ve vládě AKP ministrem zahraničí. Již v 90. letech proslul jako jeden z největších zastánců tureckého vstupu do EU, mnohokrát se nechal slyšet, že pouze členství v Evropské unii upevní v Turecku demokracii a lidská práva. Po vítězství AKP ve volbách v listopadu 2002 se stal na čtyři měsíce premiérem namísto Erdogana, jenž tehdy nemohl kandidovat do parlamentu. Stále mu totiž platil zákaz politické činnosti za to, že na veřejném shromáždění přečetl islamistickou báseň. Po zrušení zákazu předal Gül svůj úřad bez námitek Erdoganovi, což veřejnost kvitovala s uznáním. A nyní byl za svou loajálnost „odměněn“ nominací na prezidentský úřad.

Co je pod šátkem Prominentní turecký publicista Mehmet Ali Birand promluvil z duše mnoha sekulárních Turků, když napsal, že „by byl raději, kdyby bylo Turecko pro zahraničí reprezentováno manželkou prezidenta bez šátku“. Jedním dechem ale také hned zkritizoval radikální sekularisty, kteří si mnohem více všímají šátku na hlavě Gülovy manželky než schopností jejího manžela. I přes hlasitou nervozitu opozice je nepravděpodobné, že by tentokrát jeho volba zažehla podobné lidové protesty jako v dubnu a květnu. A zdá se, že ani armáda nebude zvolení Güla bojkotovat. Náčelník generálního štábu generál Yasar Büyükanit se nechal slyšet, že nezáleží na jméně, ale na zachování sekulárního režimu, čímž naznačil, že armáda nezasáhne, ale bude přísně dohlížet na každý Gülův krok v prezidentském úřadě. A Gül, jenž vždy vystupoval velmi smířlivě, ihned přispěchal s důrazným prohlášením, že „prezident musí být loajální k sekulárním principům“. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že v čele Turecka stane „islámský demokrat“. Petr Kučera Autor je turkolog.

13

Q

Abdullah Gül se narodil 29. 10. 1950 v Kayseri; 1980 – bere si svou sestřenici Hayrünnisu; 1983 – získává doktorát z ekonomie; během studia pobývá 2 roky ve Velké Británii; 1991 – jmenován docentem mezinárodního obchodu; 1991– zvolen do parlamentu za město Kayseri na kandidátce Strany blahobytu; 1996–1997 – ministr bez portfeje a mluvčí vlády 1999 – zvolen do parlamentu za Stranu ctnosti; 2001 – zakládajícím členem Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP); listopad 2002 – březen 2003 – premiérem vlády, své místo uvolňuje Erdoganovi; březen 2003 – jmenován místopředsedou vlády a ministrem zahraničí; srpen 2007 – s největší pravděpodobností bude ve třetím kole zvolen 11. tureckým prezidentem.

Írán propustil z nechvalně proslulého vězení Evín sedmašedesátiletou Američanku íránského původu Haleh Esfandiariovou. Ředitelka blízkovýchodního programu Mezinárodního střediska pro akademiky Wodroova Wilsona a držitelka dvojího občanství strávila ve vězení více než tři měsíce a před propuštěním musela zaplatit kauci ve výši 320 000 dolarů. Jako zástava ke složení kauce posloužil byt třiadevadesátileté nemocné matky paní Esfandiariové, kterou americko-íránská akademička přijela navštívit. Paní Esfandiariová je jednou z několika Američanů íránského původu, které íránský režim v posledních měsících buď uvěznil, nebo jim brání v odjezdu ze země. Pat-

Špioni domů nesmí (Haleh Esfandiariová) foto profimedia.cz ří k nim také novinářka perského vysílání Rádia Svobodná Evropa se sídlem v Praze paní Parnaz Azímová, které byl po příjezdu zabaven pas a před vězením ji zachránilo složení kauce ve výši 550 tisíc dolarů (viz Respekt č. 24). Parnaz Azímová stále nemůže z Íránu odcestovat, a je tedy v podobné situaci jako právě propuštěná Haleh Esfandiariová, jíž ani po složení kauce íránské úřady nevrátily cestovní doklady. Proti vězněným nebo zadržovaným Američanům íránského původu jsou vznášena obvinění ze špionáže a přípravy státního převratu, byť není jasné, nakolik jsou tato obvinění oficiální a nakolik se objevují pouze v íránských médiích.

Můžete jít, Lariso Larisa Arapová si minulý týden mohla být konečně jistá, že není blázen. Ruskou novinářku, členku opozice vedené světově proslulým šachistou Garrim Kasparovem, propustili z psychiatrické léčebny po 46 dnech nedobrovolné hospitalizace. Komise vyslaná do města Apatity v Murmanské oblasti na severu Ruska ombudsmanem Vladimirem Lukinem zjistila, že pro hospitalizaci novinářky není žádný důvod. Předtím proti zadržení v léčebně protestovala u soudu rodina Arapové, ale bez výsledku. Před dvěma měsíci publikovala investigativní novinářka v opozičních novinách Pochod disidentů text o tom, jakým způsobem jsou léčeny děti v ruských psychiatrických zařízeních. Poukazovala zejména na metody, jež se spíše blíží mučení než opravdové léčbě. Podle svědectví rodičů i dětí šlo zejména o příliš časté používání elektrošoků. Když šla na začátku července Larisa Arapová na běžné lékařské vyšetření, nezbytné k žádosti o nový řidičský průkaz, lékař, který znal její články, zavolal policii a nechal ji internovat v psychiatrické léčebně. Organizace monitorující zločiny proti lidskosti spáchané na novinářích Reportéři bez hranic konstatovala, „že ožily vzpomínky na ty nejtemnější časy a metody sovětského režimu, kdy byli disidenti umlčováni za branami psychiatrických zařízení“. Jiří Sobota, Markéta Pilátová

14


rozhovor

Nikdo nevěděl, co jsem zač

S Ladislavou Gažiovou o jedné schizofrenii, spreji a síle hip hopu Už jsem říkala, že nepracuji klasickou technikou, ale – jako dnes spousta lidí – sprejem. Zajímá mě celá ta subkultura okolo, mám moc ráda graffiti, street art, komiksy. Kdy se ve vaší práci poprvé objevily romské motivy? Svůj původ jsem tam původně vůbec nechtěla míchat. V těch obrazech to ale přesto bylo vidět. A všechno se vyjasnilo, když mě v roce 2005 táta vzal na svatbu mého romského bratrance. Tam jsem viděla, jak je táta v kruhu svojí rodiny šťastný, jak nahlas zpívá, a poprvé jsem naplno pocítila, že být Rom je dobré, že na to mohu být hrdá, a začala jsem s tím pracovat. Obecně si ale myslím, že by mělo být jedno, jestli jste Čech, Slovák nebo Rom. Copak umění nesouvisí s osobní identitou? Jasně že souvisí. Chtěla jsem spíš naznačit, že když se romská tematika v mých obrazech objeví, je to cesta, která přirozeně vyplynula. Kdyby se bílá Češka začala ve svých dílech věnovat romské tematice, bylo by to zajímavé. Když se jí věnuji já, je to přirozené, protože já sama tyhle otázky skutečně řeším. A navíc pořád čerpám z romského umění. Vždycky když mám cestu přes Brno, zastavím se v Muzeu romské kultury a nakoupím knížky. S velkým překvapením potom zjišťuji, že některé ornamenty, které běžně používám na svých plátnech, používají i romští samouci.

Oklamala jsem to Prý jste se o svém původu dozvěděla až v deseti letech. Proč to před vámi rodiče tajili? Protože na východním Slovensku je to strašná ostuda.

Foto kateřina malá

Ladislava Gažiová (1981) prožila dětství ve Spišské Nové Vsi. Na základní škole hrála na bicí v několika místních skupinách, ale později si zvolila výtvarnou dráhu. Studovat začala v Košicích, před dvěma lety přesídlila do Prahy, kde na Vysoké škole uměleckoprůmyslové navštěvuje ateliér konceptuální a intermediální tvorby Jiřího Davida. Loni prožila půl roku na stáži v Paříži, letos se dostala mezi deset evropských výtvarníků, kteří se ucházeli o Sovereign European Art Prize, vyhlašovanou od roku 2003 v Hongkongu. Její obrazy jsou momentálně k vidění na bienále v pražské Karlínské hale.

J

ak jste se dostala do finále soutěže Sovereign European Art Prize? Nominoval mě můj profesor. Já zůstávám na zemi. První cenu 25 tisíc dolarů jsem nevyhrála. Všech třicet finalistů z celého světa potom mělo ještě společnou prodejní výstavu v Londýně, ale já jsem tam nic neprodala. O české a slovenské umění ve světě není moc zájem. Jak byste popsala, co děláte? Výtvarně jsem se dlouho hledala. Začínala jsem na Střední umělecko-průmyslové škole v Košicích. Od začátku jsem inklinovala k malbě, jenže tahle možnost tam nebyla; nastoupila jsem proto na keramiku a malovala jsem si pro sebe. Svůj sen studovat malbu jsem si splnila až na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích. Po dvou letech jsem přišla do Prahy a nakonec jsem zůstala na konceptu u Jiřího Davida. Postupem času jsem začala používat akryl kombinovaný se sprejem, až jsem nakonec zakotvila u čistých sprejů na surovém plátně. Dneska pracuji převážně se šablonami, ke kterým si dělám skici. Na plátně to pak ale obvykle dopadne ještě úplně jinak. Co zajímá vaše kolegy ve světě? Co teď letí? Vidím tam tolik různých vlivů, že nejde mluvit o žádném trendu. Mě spíš zajímá, kdo je dnešní umělec – podle mě to musí být člověk, který má dobrý přehled o tom, co se okolo něj děje, musí prostě především zajímavě reagovat na chaotickou dobu. Tak dobře: která konkrétní témata přitahují vás? V mých sériích se objevuje třeba teroristický útok na moskevské divadlo Na Dubrovce, události v čečenském Beslanu nebo únos italské novinářky v Iráku. Inspirovala jsem se ale třeba i četbou Huberta Selbyho – jeden můj cyklus se jmenuje Tralala podle postavičky z jeho knihy Poslední odbočka na Brooklyn, mladé prostitutky s tragickým osudem. Selbyho cynismus spojený s jistou melancholií...

Nepřeháníte to? To prostředí je tam prostě tak nastavené. Pokud jste Cikán, je s vámi určitě něco v nepořádku. Určitě kradete nebo lžete, zkrátka musí na vás být něco špatného. Můj otec pochází ze vzdělané romské rodiny. On sám je chemický inženýr, jedna jeho sestra žije v Norsku a učí norštinu cizince, další žije v Brně a je středoškolská učitelka angličtiny, zesnulý bratr byl soudce v Košicích. Naši předci byli vynikající hudebníci a vydělávali dost peněz. Přesto se nikdo z otcovy rodiny ke svému původu nehlásí. Všichni si zakládají na svém úspěchu. Rodiče mi to neřekli, protože nechtěli, abych se před ostatními cítila méněcenná. Což se ovšem stejně stalo, když na mě asi ve 3. třídě ostatní děti kvůli tmavší pleti začaly pokřikovat: Fuj, Cigánka! Zeptala jsem se mámy a ta mi vysvětlila, jak to s námi je. Co vám řekla? Máma je chytrá ženská, psycholožka, takže mi to přednesla v dobrém světle. Řekla mi, že táta je Rom, že je vzdělaný, že má vysoké postavení a že se nemám za co stydět. Jak jste to tehdy prožívala? Na základce mi nadávali, ale už na střední škole jsem přišla na to, jak situaci oklamat. Když jsem opálená, vypadám jako Romka, ale když vyblednu, jsem nezařaditelná. Schovávala jsem se před sluncem, roky jsem se neopalovala, až jsem byla úplně bílá. Spolužáci vůbec nevěděli, co je ta bledá nemluvná holka zač. Mezi lidi na pláž si vyjdu až v posledních třech letech. Taky už se tolik nestydím o svém původu mluvit. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že je to pro mě spíš plus. Někdy jsem ale paranoidní, bojím se, že když se to o mně lidé dozvědí, že mě budou zase z něčeho podezírat. Změnilo se okamžikem odhalení něco ve vaší rodině? Táta pak začal o svých kořenech trochu mluvit, ale je to stále tak trochu tabu. On se tím prostě nechce zabývat. Co doma říkají tomu, že vy o tom veřejně mluvíte? Táta určitě nebude z tohoto rozhovoru nijak nadšený. Já mu samozřejmě nechci způsobovat trápení, ale rozhodla jsem se mluvit, protože jsem si uvědomila, že pro tuhle společnost je důležité vědět, že existuje řada Romů, kteří mají vysoké školy, na něčem pracují, mají úspěchy – že nejsme takoví, jak nás často vidí bílá většina – jako spodinu, která jen bere přídavky od státu. Vyčítala jste někdy otci, že se s vámi o své rodině tak málo baví? Já jeho postoj akceptuju. Prožil těžký život a musel na sobě tvrdě pracovat, aby ho ostatní při-

jali a neukazovali si na něj prstem. A když dosáhl toho, že si žádný z jeho kolegů nedovolí nastolit otázku jeho původu, nemá důvod se zase vracet na začátek a vlastně popřít své celoživotní snažení. V jeho rodině se k tomu takhle staví všichni. Víte něco o svých předcích? Kde se vzala ta jasná touha se asimilovat? Prarodiče patřili mezi Romy jednoznačně k elitě – jednak to byli vzdělaní hudebníci a taky z dědovy strany měl rod velmi světlou pleť, což se vnímá jako prestižní záležitost. Náš rod už po generace nemluvil romsky, oni nedodržovali žádné tradice, byli to městští Romové a žili mezi bílými. Takže otec měl jednoznačný vzor: nejlepší je se asimilovat.

Bylo to výstřední A jak se cítíte vy? Jaké to je být dnes poloviční Slovenka a poloviční Romka? Když jsem mezi bílými, mám pocit, že jsem jiná než oni, ale mezi Romy se taky cítím jiná. Nikde necítím hlubokou spřízněnost. Já vlastně nikam nepatřím a ten pocit je dost frustrující. Víceméně volně se cítím jen mezi výtvarníky, pro které původ vůbec není důležitý. A stejně jsem to prožívala už na základce s kamarády z kapely. S kým jste se vlastně jako mladá dívka ve Spišské Nové Vsi bavila? Narodila jsem se v bytovce na desetitisícovém sídlišti. Tenkrát tam nebyla téměř žádná práce, což je dneska díky příchodu velkých firem trochu lepší. To sídliště je vesměs bílé, většina Romů žije v osadách za městem. Do centra přijdou jen pro podporu a někdy na nákup. Segregace je takřka absolutní. To jsem ale tehdy neřešila. Ve dvanácti jsem začala hrát v anarchopunkové kapele. Na název už si nevzpomínám, ale bylo v tom něco indiánského. Kamarádi mě naučili na bicí, na které dodnes hraju, teď zrovna s jednou kapelou z Pardubic a s jedním holčičím projektem. Co to obnášelo být začátkem devadesátých let punkerkou na malém slovenském městě? Nebyla jsem úplně klasická punkerka. Hlásili jsme se k hard core a zpívali o prohnilosti systému, právech zvířat a tak podobně. Ve Spiši tehdy fungovala komunita starších kluků a ti mě vzali mezi sebe. Byla jsem ještě malá, takže se o mě starali a chránili mě. Byli jsme z různých sídlišť, scházeli jsme se ve městě a byli jsme v černých tričkách, maskáčích a teniskách strašně výstřední. Jak to snášeli rodiče? Byli tolerantní. A navíc mi cestu prorazila starší sestra, která už si ty svoje výstřelky tou dobou odbyla, takže doma problém nebyl. Lidi si tohle strašně pletou, myslí si, že punkeři jenom vyvádějí, ale my jsme se zajímali o problémy světa, propagovali jsme rasovou toleranci a nejedli jsme maso. Můj původ v té komunitě nikdo neřešil. Používáte dnes sama pro sebe označení Romka? Když se mě někdo zeptá, co jsem zač – a když se rozhodnu to přiznat, což rozhodně není automatické – tak říkám, že jsem polocigoška. Když řeknu „cigoš“, mluvím o někom, kdo je mi blízký, používám to asi jako černoši v Americe používají „nigger“ – jako bratrské označení, důkaz spřízněnosti se svojí skupinou. Já to sama o sobě říct můžu, ale od bílých bych to brala jako urážku. Ve mně se pořád perou dva světy, bílé vychování a romský původ. Když říkám Romka, mluví ze mě bílá Slovenka po matce – majorita, a když Cikánka, mluvím za nás, za Cikány. Je to hrozně schizofrenní, někdy říkám „oni“ a jindy zase „my“. Sama to vnímám tak, že ještě nejsem jednou z nich. Zatím je to na emocionální rovině, ještě tomu sama úplně nerozumím, jen to cítím. Letos jsem na dovolené v Řecku potkala skupinu romských hudebníků ze Slovenska, kteří tam přes sezonu baví turisty v hotelích. Když jsme se potkali, podívali se na mě takovým zvláštním pohledem, usmáli jsme se na sebe a hned jsme věděli, že jsme všichni Romové. Komunikace pak plynula v hrozně přátelském až rodinném duchu. Jak prožíváte, když se dnes v Česku v souvislosti s Romy mluví o potřebě „dynamitu“ jako v Ostravě nebo když vás někdo jako v Břeclavi nazývá „černými ludrami“? Já žiji v uzavřené a tolerantní výtvarnické komunitě. Ale žasnu nad tím, jaké názory je tady možné veřejně hlásat v médiích nebo co všechno lidem, jako je třeba Jiří Čunek, projde. Mně to v rámci demokratické země připadá trestné!


15

inzerce – vzdělávání

rozhovor

Proč jste se neozvala, když vás Čunkovy výroky uráží? Necítila jsem se na to. Nemám na to společenskou pozici. Obávám se, že výstup mladé slovenské studentky, která žije v Praze, by asi nikdo nebral vážně. Až budu starší, určitě vystoupím jako umělkyně a Romka. Sdílíte obavy, že když debatu o Romech ovládnou lidé, jako je Jiří Čunek, hrozí České republice v budoucnu etnické nepokoje? Těžko soudit, ale spíš ne. A pokud ano, tak někdy za dvacet let. Generace mých rodičů ještě vyrostla v komunismu, Romové jsou zvyklí na ponižování a jsou zvyklí poslouchat, takže je poměrně nepravděpodobné, že by se nějak radikalizovali. Osobně si ovšem myslím, že by takový odpor vzniknout měl. Jak si vysvětlujete to, že čeští Romové mezi sebou jen těžko hledají někoho, kdo by je dobře zastupoval a účinně hájil jejich zájmy? Mám pocit, že je to podobné jako s mojí rodinou. Znám celou řadu vzdělaných Romů na vysoké úrovni, kteří o svém původu vůbec nechtějí mluvit. Prošli si dost tvrdou cestou, než se dostali na stejnou rovinu s většinou a chtějí mít klid. Vy jste snad chtěla být někdy „bílá“? Se mnou je to trochu komplikovanější – už jsem řekla, že jsem byla vychovaná bílým způsobem. Ale rozhodně to nechci dělat jako otcova rodina. Udělala jsem hodně už tím, že o svém původu veřejně mluvím. A ráda bych se za Romy angažovala. Co tím myslíte? Mohu jet třeba na dětský romský tábor a vyučovat tam kreslení. Moje maminka má vedle zaměstnání také různé aktivity – ve Spišské Nové Vsi založila centrum pro děti, které si tam chodí po obědě hrát a trochu se i vzdělávat. Plánujeme s mámou založit něco podobného tady v Praze. Chodíte doma na Slovensku někdy do romských osad? S bratrancem, který je fotograf, jsem občas zašla do osad za Spiší. Chtěli jsme vidět, jak se tam žije. Přijali nás tam jako bílé, ale panovala tam navzdory všem problémům výborná atmosféra.

Rytmus to změnil Jak často dnes jezdíte domů na Slovensko? Málo. Jednou za tři nebo čtyři měsíce stihnu navštívit rodiče, někdy přijedou oni sem. Mám tady spoustu povinností a oni jsou také hrozně zaneprázdnění. A samozřejmě občas na Slovensku vystavuju. Kde vidíte po dvou letech v Praze největší rozdíl mezi Českem a Slovenskem? Češi mají mnohem větší zájem o kulturu. Platí to především ve srovnání s východním Slovenskem: tam jít do kina, na koncert nebo na výstavu není zdaleka tak běžné jako tady. Bratislava je ale s Prahou srovnatelná a to se týká i výtvarné scény. Trh s uměním se v Bratislavě začíná slibně rozvíjet. Co se tam děje? Funguje dobré spojení s Vídní, na kterou se ten trh jednoznačně zaměřuje. Začínají fungovat sběratelé, takže mám-li srovnat Prahu a Bratislavu, nevidím žádný velký rozdíl. Změnila se v posledních měsících situace slovenských Romů? Pořád platí že ti, kdo žijí v osadách, jsou na české poměry nepředstavitelně chudí. Hodně Slováků navíc dodnes žije s jakousi podivnou nenávistí vůči okolí, takže nesnášet Maďary, Romy nebo Čechy je pro ně standard. Mezi mladými Slováky se však něco mění. Posun nastal podle mě především díky úspěchu alba Bengoro romského rappera, který si říká Rytmus. Na téhle desce, kterou díky masové popularitě hip hopu poslouchalo celé Slovensko, Rytmus stále opakuje, jak je pyšný na to, že je Rom. Mně se ty jeho silácké texty strašně líbí, a i když se osobně neznáme, pojmenovala jsem jeden svůj romský cyklus podle jeho skladby, Temeraf. V romštině to znamená „ať zdechnu“. Lze to srovnat s úspěchem romského rappera Gipsyho z Čech? Ne tak docela. Gipsy je popovější, zpěvnější zjev, má blízko k rhythm’n’blues. Rytmus je

tvrdý rapper, který „diktuje“ a je téměř neustále strašně vulgární. Oba by určitě mohli pozitivně ovlivnit vnímání Romů, ale Rytmus je na to asi moc velký macho, je to typický rapper, který si chce spíš koupit bourák, než že by se třásl na to pomáhat romským dětem. Česká ministryně Džamila Stehlíková před časem nominovala Gipsyho jako českého vyslance do debat v rámci Evropského roku rovných příležitostí. Gipsy vzápětí v médiích dost nelichotivě napadl Romy, kteří žijí ze sociálních dávek. Co jste jeho slovům říkala? Mně to vyjádření připadalo příliš nekompromisní. Já si na rozdíl od Gipsyho nemyslím, že všichni Romové, kteří žijí z dávek, nechtějí pracovat a nechtějí svou situaci řešit. Podle mě nemají prostě možnost prorazit. U nás na východním Slovensku nikdo nezaměstná středoškolsky vzdělaného Roma, byť by byl stokrát lepší pracant než Slovák. Tohle vědomí bezmoci funguje i tady a prorazit ten začarovaný kruh není snadné. Gipsy ani Rytmus možná ani nevědí, jak moc může jejich úspěch českým a slovenským Romům pomoci. Prožila jste nedávno půl roku v Paříži. Jak se vám tam líbilo? Potěšilo mě osobně zažít, že na Západě je úplně směšné řešit etnický původ tak úzkoprse, jako se na něj někdy nahlíží v postkomunistických zemích. Ve velkých městech nikdo neřeší, jestli jste bílá, černá nebo oranžová. V Paříži se mě za celou dobu nikdo nezeptal, jakého jsem původu. Je pravda, že jsem se pohybovala v úzkém kruhu výtvarníků a intelektuálů, ale ani mimo něj jsem si ničeho negativního nevšimla. V západních velkoměstech jsem prostě díky spoustě míšenců neviditelná. To ale určitě neznamená, že spousta lidí tam nemá stejné předsudky vůči barevným jako u nás.

Udělej to sama Jeden z vašich obrazů se jmenuje Melancolia 2 a jste pod ním podepsaná spolu s kolegy, sourozenci Anežkou a Jakubem Hoškovými. Trojí autorství není úplně obvyklé. Co to má znamenat? Jsme silně propojeni. Ti dva mě hodně ovlivnili, takže pro mě není až tak nelogické, že jsme namalovali společný obraz. Někdy jsme se u plátna střídali, někdy jsme malovali společně a pak jsme se v jednu chvíli shodli, že je to hotové. Čím si vás získali? Mimo jiné i tím, že pracují v hnutí Do It Yourself, tedy Udělej si sám, v jehož rámci se dnes mladí umělci pokoušejí dostat k publiku bez podpory obchodníků a kurátorů. Oba se už roky snaží zaplnit mezery, které vznikají na zdejší kulturní scéně. Když tady nikdo nechtěl pořádat koncerty kapel, které máme rádi, třeba Liars, Les Georges Leningrad nebo Herman Düne, začali dělat akce ve vlastní režii. Založili platformu A.M. 180 Collective, která propojuje nezávislou hudební a výtvarnou scénu a organizuje výstavy a koncerty. Už od začátku jsem se okolo nich hodně motala a pomáhala jim. Co vás k tomu zájmu vedlo? Výtvarník se dneska musí chovat jako manažer, musí se umět prodat. V Čechách panuje kvůli dlouhé pauze způsobené komunismem na uměleckém trhu dost velký chaos, pořád ještě není jasné, kdo plní jakou funkci. Skutečně funkční galerie – v tom smyslu, že operuje na Západě, dokáže tam umělce prosadit a prodávat ho – je podle mě maximálně Galerie Jiřího Švestky. Ale ten zastupuje pouze špičkové zkušené výtvarníky, jako jsou Pěchouček, Dopitová, Kintera nebo Černický. A po vzniku A.M. 180 se zrodilo několik dalších studentských galerií, které nefungují soustavně, nicméně dávají nám šanci vystavovat – třeba Galerie etc, Galerie Entrance nebo Galerie Display. Švestka si vás ještě nevšiml? Nikdo mě nekontaktoval, oni nezastupují studenty, chtějí umělce, kteří mají něco za sebou. Na mě je brzy. Tušíte, kam se bude vyvíjet váš styl? Nevím. Cítím ve své malbě pořád velké nedostatky. Mám se ještě co učit. Karolína Ryvolová Autorka je romistka.

Q Pokračování ze strany 5

16


výběr z webu respekt.cz

VIDEO.RESPEKT.CZ THE ECONOMIST – AKTUÁLNÍ ČLÁNKY ZE SVĚTOVÉHO TÝDENÍKU

ZPRAVODAJSKÝ ČASOPIS ROKU 2006

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU

Jáchym Topol v Grónsku Kam míří ČEZ Seriál o české klubové scéně

RESPEKT.CZ

Jsme noví a lepší

36

Díra v zákoně, či dárek cestovatelům?

Komunismus v newyorském metru

SINGLOVIC.BLOG.RESPEKT.CZ

R O Č NÍK X V III . | 3 . – 8 . 9 . 2 0 0 7 | C E N A : 3 0 K Č

P Ř E D P L AT N É V Č R : 2 0 K Č | S K 4 5 S K | D E 2 , 3 0 € | AT 2 , 5 0 € | B E 2 , 5 0 € | G R 2 , 5 0 € | H R 2 0 , 0 0 H R K | B G 5 , 0 0 B L G

Newyorské metro je hanbou „nejlepšího města na světě“ a v mnohém připomíná úroveň služeb v socialistickém Československu.

RUBENSTSTEINOVA.BLOG.RESPEKT.CZ

Respekt se mění! Kamera zachytila tisk posledního čísla na novinový papír a názory části redakce na zásadní změnu formátu, která přichází už příští pondělí.

ZPRAVY.RESPEKT.CZ Desítky nejdůležitějších zpráv z domova i ze světa. Kromě glos a článků z naší redakce nyní i nepřetržitý tok informací od agentury ČTK.

PODCAST.RESPEKT.CZ Respekt nyní i ve zvuku. Poslechněte si rozhovory s redaktory Respektu o aktuálních článcích a další nahrávky.

WIKI.RESPEKT.CZ Koho za prezidenta v roce 2008? Na wiki.respekt.cz můžete sami přidávat osobnosti, o nichž se mluví jako o prezidentských kandidátech, a shromažďovat o nich detailní informace.

POHLEDNICE.RESPEKT.CZ Pošlete svým přátelům e-mailem aktuální ilustrace od Pavla Reisenauera.

ANKETA.RESPEKT.CZ Souhlasíte s tím, aby radary na měření rychlosti na silnicích provozovaly i soukromé firmy?

ANO 74 %

NE 26 %

Hlasujte a diskutujte o aktuální otázce: Mají v Praze na Pankráci vyrůst mrakodrapy i přes hrozbu vyškrtnutí města ze seznamu UNESCO?

Před necelými dvěma týdny jsme se v New Yorku probudili do hromobití a průtrže mračen. Mocný příval vody zaplavil metro a vyřadil ho z provozu. Mnozí pasažéři se dozvěděli, že podzemní dráha nefunguje, až z bílých plechových tabulí ve stanicích, na které personál naškrábal fixou často nečitelné klikyháky, jež měly sloužit jako dopravní informace. Kdo chtěl použít modernější technologii a navštívit webové stránky, neměl šanci, protože ty byly náporem informacechtivých cestujících přetížené. Většina lidí mířících do práce tam za celý den nedorazila. Dva dny poté jsem seděla na letišti a dost jsem se pobavila dopisem čtenáře zveřejněným v The New York Times. Pisatel, obyvatel Manhattanu, v něm ironicky děkoval, že kolaps Newyorčanům „poskytl pokaždé, když vstoupí do newyorské podzemní dráhy, fascinující náhled, jaké by to bylo žít v komunistickém pekle“. Jsem ráda, že konečně někdo z místních obyvatel poukázal na element „komunismu“ v „nejlepším městě světa“, i když pouze jako abstraktní přirovnání, nebo spíš hrozbu. Sama jsem totiž postupem doby dospěla k názoru, že stav některého veřejného majetku a hlavně pracovní morálka zaměstnanců firem poskytujících služby v New Yorku mi silně připomínají naše bývalé socialistické zřízení. Projela jsem se v podzemních drahách nemalé řádky metropolí a musím říct, že ta newyorská je z nich zatím jednoznačně nejhorší. Nejen co do hluku, špíny a krys pobíhajících v kolejích plných bahna a odpadků, ale hlavně co do absence jakéhokoli moderního informačního systému. Nikdy nevím, jestli vlak přijede za dvě minuty nebo za dvacet. O digitálních tabulích běžných v každém městském dopravním systému rozvinutých společností si můžu nechat jenom zdát. A doprava vázne nejen v metru. Na newyorském letišti La Guardia, kde jsem si krátila čas četbou různých analýz newyorského podzemního debaklu, které se vyrojily jako houby po průtrži, jsme proseděli skoro pět hodin, protože naše letadlo údajně mělo „malý technický problém“. Takže náš 50minutový let, který se měl uskutečnit v 10 ráno, se systematicky oddaloval po půlhodinách až na údajný konečný čas ve dvě odpoledne. Když jsme dojeli na runway, pilot nám sdělil, že před námi stojí 23 letadel čekajících na povolení k odletu a my přijdeme na řadu nejdříve za 25 minut. Zmínila jsem se o tom, že žádné občerstvení se během tak „krátkého“ letu samozřejmě nepodávalo, přestože letecká společnost ani ceny letenek rozhodně nebyly nízkorozpočtové, a že v letadle nefungoval záchod?

Ha Long prostě musíte vidět! VURBS.BLOG.RESPEKT.CZ

ENGLISH.RESPEKT.CZ Anglické verze všech Minulých týdnů Ivana Lampera a řady dalších článků.

TAPETY.RESPEKT.CZ Každé pondělí nový obrázek na plochu vašeho počítače od Pavla Reisenauera.

PRISTE.RESPEKT.CZ O čem byste si chtěli přečíst v Respektu?

To vám poví asi každý, kdo někdy navštívil Vietnam. Jenže problém je, jak už to tak s místy, která „musíte vidět“, bývá, že Ha Long je vietnamská variace na Karlštejn a podobná místa... Poté co mi rozmluvili výpravu na vlastní pěst, přidal jsem se k výpravě a zaplatil v hotelu 35 dolarů na dřevo. Za to mě vyzvedli i s báglem, ofoukli klimatizací, dali snídani a po třech hodinách cesty vyhodili z Fordu Transit rovnou v přístavišti. Společně se stovkami dalších turistů... Cely Ha Long mají totiž pod palcem dvě mamutí firmy a nemáte skoro žádnou šanci nevyužít jejich služeb. Používají „jakožestaré džunky“, které ovšem chrlí oblaka kouře a z jejich útrob duní dieselové motory. Vedro, turnikety jak v samošce, experienced and friendly guide „Lejdysanddžentlmen, plis folou me to ze bout“ a smrad hnijících odpadků. Voda je kalná a špinavá, lodě zblízka

Vím, že nepříznivé počasí dokáže leteckým provozem hodně zamávat, ale obávám se, že v obou popsaných případech hrál větší roli než počasí lidský faktor. Stejně jako když jsem předloni letěla z New Yorku do Dominikánské republiky a seděli jsme skoro čtyři hodiny zavření v letadle na letišti, protože venku dost mrzlo a nikomu se nechtělo ven nakládat zavazadla. Tehdy se s námi pilot výjimečně o tuto informaci podělil, protože byl pekelně namíchnutý. Dala jsem si tu práci a pročetla si federální pravidla letecké dopravy v USA, konkrétně kapitolu o ochraně pasažérů. Zjistila jsem, že v porovnání s pravidly EU (nárok na plné občerstvení po dvou hodinách zpoždění) tu nemám práva v podstatě žádná. Byznys aerolinek má vždycky přednost před nároky cestujících, jakkoli se mohou zdát oprávněné. Pozemní personál na letištích a v jiných dopravních organizacích tvoří v New Yorku v převážné většině lidé jiné než bílé pleti, stejně jako pokladní v supermarketech, řidiči taxíků a další více méně nekvalifikovaní či pomocní pracovníci. O taková zaměstnání není v New Yorku nouze. Červnové statistiky uvádějí celkovou nezaměstnanost v USA 4,7 %. Málem v každém druhém obchodě shánějí prodavače, restaurace s rychlým občerstvením neustále shánějí personál. Uchazeči o tato zaměstnání jsou sice snadno nahraditelní, pokud neprokážou náležitou pracovní morálku, ale zároveň zaměstnavateli moc nestojí za to je nahrazovat, protože pracovitost a motivace náhrady bude pravděpodobně na velmi podobné úrovni, to jest mizerné. Souvisí to s celkovou nízkou vzdělaností potřebnou – či dosažitelnou – na těchto místech a dále s jevem, který se nazývá mentalita ghetta. Tato mentalita ghetta se bohužel projevuje podivnou formou socialistického přístupu k nepříliš dobře placené práci, protože jak jsem se již zmínila, tuto práci skoro výhradně vykonávají lidé tmavé pleti. Ti nemají motivaci ani zodpovědnost vykonávat své úkoly kvalitně, protože jednak jim ty peníze za to nestojí (a kdyby náhodou o práci přišli, promptně najdou podobnou), jednak je mentalita ghetta v přímém rozporu s dobrou pracovní morálkou v existujícím systému. Jinými slovy, když už musí sloužit jiným (hlavně bílým), aspoň jim to znepříjemní. Tím vůbec nehledím zpětně na praktiky komunismu či socialismu se slzou v oku, naopak, ale trochu mi vadí platit kapitalistické ceny za „socialistické“ služby. Vlastně mi to vadí hodně. Lenka Rubensteinová Forma života s parametry pozemšťanky, která nepolevuje v úsilí zařadit se mezi lidstvem respektované bytosti.

Q

otřískané a orezlé – prostě klasická továrna na zážitky. Po dvou hodinách čekání dostáváme oběd a „džunka“ se dává do pohybu. Po opuštění mola už to bylo veskrze pozitivní a strach, že jsem vyhodil peníze z okna, pominul. Lodě se mezi špičatými skalami rozptýlí a jen občas to připominá křižovatku I. P. Pavlova. Viděl jsem krasovou jeskyni Hang Đâu Gô, zaplaval si, opaloval jsem se na lehátku a projel se na kajaku kolem skal. Při této sportovní vložce jsem hrál po dlouhé době roli háčka, přičemž zadáka mi dělala roztomilá Korejka. Sice prohlásila, že neumí plavat, nicméně trvala na tom, že bude kormidlovat. Přežili jsme to ve zdraví, ale kormidlovat na háčku je fakt dost vysilující. O houkajících džunkách a proudu vietnamských nadávek se raději nebudu rozepisovat. Večer přišlo na řadu pivo a klábosení s ostatními výletníky. Australanky, pár ze Španělska, Italové a Angličané s věčným „Fuckin’ hot here!“. V jednu ráno jsme to odpískali a šli spát. V zátoce u ostrova Titop se však pařilo až skoro do rána. Zvláštní výdrž prokázali Číňané ze sousední lodi, kteří vydrželi u karaoke nejmíň do půl čtvrté. Druhý den v poledne se všechny lodě vrátily k molu na pevnině, posádky začaly nakládat basy s pivem a opět bylo slyšet „Lejdysanddžentlmen, plis folou me...“

Nevím, ale každopádně to mi to přináší výhody. Po dobu své nepřítomnosti v republice, resp. EU jsem si nebyl nucen platit zdravotní pojištění. Pokud člověk vycestuje na více než půl roku, může vrátit kartičku pojištěnce a předložit doklad o tom, že si pořídil cestovní pojištění. Tím padá povinnost základní pojistné platit. Je to tak logické, pokud žiji delší dobu daleko od domova, pak tam asi k doktorovi nepůjdu. Překvapení ale přichází ve chvíli, kdy se vracím domů, přijdu do pojišťovny a kartičku si vyzvedávám. Chystám se zajít preventivně k zubaři a pro jistotu se ještě optám, ať neudělám nějaké dluhy: „Jedu zase za tři týdny pryč a kartičku vám opět přinesu, jak můžu toto období zaplatit?“ Odpověď je velice příznivá, až neskutečná. „Pokud se zdržíte méně než měsíc, pak nejste povinen platit nic.“ Nedůvěřivě se podívám, ale úředničin obličej vypadá sebejistě. „Takže můžu jít i třeba na operaci?“ Odpověď zní kladně. Mají mě tu opravdu tak rádi? Jan Šinglovič CO-PI, Data manager; výzkum nového léku proti vážným formám malárie.

Q

Z DISKUSE Ještě bych si to někde ověřil, aby se ti nestalo, že se vrátíš za pár let a budeš koukat na obrovskej účet od pojišťovny za nezaplacený pojištění plus úroky. Já najel na nějakej úspornej tarif, prostě platím každej měsíc nějaký minimum, i když tam nejsem. Nestojím o překvapení v podobě úředníka s nataženou dlaní. Ivan Derer Ivane, nestraš! Já už ty ušetřený peníze propil. Snad se ozve někdo, kdo ten zákon zná... Díky za upozornění JS Mně to přijde rozumné – ne díra v zákoně. Tato situace vznikla kvůli zmatkům při změně zaměstnání – před lety, když se ještě platilo za každý den, koupil firmu zaměstnávající máti nový majitel, zdravotní však začal platit s denním zpožděním, máti za to po několika letech přišla složenka na několik tisíc (penále, úroky). Lidí měnících zaměstnavatele je asi podstatně více než pendlujících mezi tramtárií a kocourkovem a ušetří jim to starost se zjišťováním, jestli mají zaplacené pojištění OK. poustva Texty jsou redakčně krácené.

Zátoka Ha Long skutečně stojí za vidění. Jako přírodní scenerie bere dech. Jako továrna na zážitky chráněná UNESCO je však odpudivá. Honza Vurbs Špatný student politologie a častý řidič. Taky mám psa a nové police v pokoji. Momentálně mi to musí stačit ke štěstí, ale snad nezůstane jen u toho... Q

Kde koupíte Respekt v zahraničí?

téma


17

Takhle vypadá ráj medvědů. foto isifa

Tesáky, drápy a kulovnice Slovenští medvědi jsou na odstřel

Zatímco v Čechách jsou velké šelmy v podstatě vybité, podle slovenského tisku to vypadá, že u našich sousedů vypukla válka. Letos napadli medvědi už minimálně pět lidí. A Slováci se teď dohadují, co dál. V horách a lesích se právě roztáčí další kolo pradávného střetu divočiny a moderního světa.

J

sme pod horou Grúnik ve Vysokých Tat- a drápy. Tesáky pohryzaly kůru, kterou se dere pryskyřice, ve výšce přes dva metry. Vztyčení měří rách. Právě jsme dorazili z Liptovského Hrádku. Asi půlhodinky odtud je medvě- medvědi dva a půl metru, vážit mohou až 350 kilo. dí ráj Koprová dolina. Ochránce národ- Předběhnou koně, jedním úderem tlapy zabijí ního parku Erik Baláž (26) nás ale vede krávu. Na stezce před námi leží čerstvý trus. Před strmou cestou vzhůru. Nedávno tady v hoře obje- chvílí tu byla samice s mláďaty. vil starou loveckou stezku. Desítky let ji nikdo nepoužíval, zarostla. V lese ji obnažil orkán před dvěma lety. Všude tu jsou vlčí a medvědí stopy. Trus šelem s nestrávenou jelení srstí. Sotva znatelná stezka nás vede neprostupným lesem do dosud skryté medvědí zóny pod horu Všiváky. „Za den jsem tu viděl až třináct medvědů,“ říká Erik. Jsme u vodopádů ve výšce asi 1500 metrů. Pod námi se v mlhách leskne Koprový potok. Všude kolem se táhnou zelené hřebeny s temnými zářezy hlubokých roklí. „Vylezu nad žlaby,“ ukazuje Erik na hory nad údolím, „a koukám po medvědech,“ popisuje svůj ideální den. Být nad medvědy totiž znamená nerušit je. A také být v bezpečí. „Jako na posedu,“ dodává Erik. V Koprové dolině, kde medvědy nikdo neruší, trvá jejich zimní spánek až pět měsíců. Tehdy medvěd nepřijímá potravu, leží v brlohu. „Samice rodí během zimního spánku,“ líčí detaily ze života největší evropské šelmy Erik. Medvědi jsou všežravci, denně sežerou až 20 kilo lesních plodů, žerou mravence, larvy. Nepohrdnou ani mršinou. A pokud si zvyknou hodovat na odpadcích, stávají se z nich „kontejneroví“ medvědi, ze kterých se stává nejvíc „škodníků“ čili agresivních medvědů. U Grúniku jsme ale daleko od lidských sídel. Kolem nás se na stezce tyčí pahýly medvědích „Na salaších byly vždy zbraně.“ (Napadený Ján Gejdoš) foto günter bartoš stromů. Šelmy značkují svoje teritorium tesáky

Erik popisuje, jak ho jednou u medvědího brlohu samice napadla. Visel pak ze skály za kořeny stromu. „Neměl jsem tam co dělat, bylo to její území.“ Ale dobře to dopadlo. „Chvíli na mě koukala, jak tam visím, a pak odešla. Vyškrábal jsem se nahoru a utekl,“ říká Erik. Já tajně doufám, že medvědici s mláďaty nepotkáme. Dává se do deště. Slézáme z hory, jsme na mýtině. Erik nás vede k dvoupatrové lovecké boudě. Je postavená z bytelných trámů, a protože tihle střelci jdou po medvědech, má dveře pobité železem. Horní patro s úzkým oknem slouží jako střílna. Je tu čistá postel, plná nedávno vypraných dek. U střílny pohodlné křesílko. Odtud střílí lovci, kteří si za odstřel medvěda zaplatili. Ze střílny je vidět na dlouhý kůl. K tomu se tradičně přivazuje návnada, třeba chromý starý kůň nebo koza. Lovit takhle medvědy je ovšem ilegální. Erik krčí rameny. K lovům na černo, prostě pytláctví, tu a tam dochází. Tatry jsou veliké. A medvědi jsou na Slovensku na spoustě míst. „To nejde uhlídat,“ říká znalec a stopař medvědů.

Útok zabijáka Každý ale o medvědech tak nadšeně jako ochranář Erik nemluví. Muž, který se ze setkání s medvědem dosud nevzpamatoval, se jmenuje Ján Gejdoš, zná ho celé Slovensko a žije v tatranských Liptovských Sliačích. Drobný muž v zeleném mysliveckém kloboučku sedí v parádním pokoji rodinného domu. Všude po stěnách tu jsou desítky hlavových trofejí, bílé lebky jelenů a daňků, všude tu trčí parohy. Na stěnách jsou diplomy za příspěvky „polovnictvu“, čestné dýky.

18


téma

Na to, kolik hnědých medvědů se ve slovenských horách a hvozdech potlouká, totiž neexistuje jasná odpověď. Jejich vybíjení v historii začalo koncem 18. století, kdy lov divoké zvěře nebyl už výsadou panovníků, ale podle zákona Josefa II. mohl vlka či medvěda zabít kdokoli, a dostal za to dokonce odměnu. Právě tehdy se zřejmě ve vsích nacházeli odvážlivci, kteří se dali na lov a také zakládali lovecké rody, které na Slovensku existují dodnes. Ve třicátých letech minulého století byly šelmy téměř vybity. A po válce začala jejich přísná ochrana – a množení. Lovci tvrdí, že šelem je kolem tisícovky, mimovládní ochranáři, ústy Juraje Lukáče, šéfa sdružení Vlk, hovoří nejvýše o 400–500 kusech. Podle Robina Rigga ze Společnosti pro soužití s přírodou, který se výzkumem vlků a medvědů na Slovensku zabývá už deset let, je faktem, že počet divoce žijících medvědů prostě nikdo nezná. Naposledy proběhlo neúplné sčítání medvědů ŠOP před třemi roky ve středoslovenském pohoří Polana. Podle ochranářů tehdy myslivci počty medvědů nadhodnotili nejméně třikrát, „aby si mohli více zastřílet“, jak s nedůvěrou říká náš průvodce po Tatrách Erik Baláž. Od té doby, ať už kvůli počasí či procedurálním tahanicím, k žádnému hodnověrnému sčítání nedošlo. „Chodím do lesa od 16 let,“ vzpomíná Erik Baláž a tvrdí, že medvědů je pořád víceméně stejně. Je to ale možné? V divočině není nikdo silnější než hnědý medvěd, neexistuje konkurent této šelmy. Medvěd je proti odstřelům ze zákona chráněný. Ročně je výjimkou ze zákona odstřelen jen asi tucet medvědů chuligánů, kteří někdy napadli člověka nebo byli za medvědí chuligány omylem považováni. Takových škodníků čili kontejnerových medvědů, kteří mají návyk na odpadky, je zřejmě jen pár desítek. Spousta medvědů však žije v divočině, kde je nikdo neohrožuje. Není tedy logické, že medvědů je dnes daleko víc než před nějakými deseti patnácti lety? „Ne,“ tvrdí za ochranáře Erik Baláž. „Mezi medvědy existují samoregulující mechanismy,“ říká tento absolvent lesnické školy učeně. Co to je? „Medvědi se mezi sebou zabíjejí,“ zní odpověď. Samice mívá jedno až tři mláďata. Z malých medvídků mnozí zahynou, protože se nedokážou vykrmit, tak aby bez potravy přežili v brlohu svůj první zimní spánek. Anebo se utopí během oblev. Zabije je sněhová bouře. A mnohé zabíjejí staří samci. Je to způsob, jakým chrání své lesní úkryty a možnost obživy. Dominantní staří medvědi, kteří se v divočině dožívají asi dvaceti třiceti let, střeží své území tak, že zabíjejí mláďata i mladé medvědy. Mladí medvědi často nepřežijí dobu páření, čili boj o samici. „Spousta z nich se nedožije pěti let,“ popisuje válku šelem o přežití Baláž. „Příroda je v tomhle nemilosrdná. Zvíře, které není tak silné a zkušené, aby si uhájilo svůj brloh, ostatní zabijí.“

„Tenhle včelín ubráním.“ (Jozef Chovanec z „medvědí vesnice“ Harmanec) foto günter bartoš

Na jablka ke kostelu

Juraj Lukáč nevěří, že se masový odstřel uskuteční. Doba ani zákony lovcům nepřejí, společnost se mění. foto günter bartoš

Toho srpnového dne loňského roku ale Ján Gejdoš, podle svých slov, nebyl na lovu. Pracoval ještě s několika ženami pár kilometrů od vsi v lese. Odpoledne skončili práci a vydali se domů. On šel napřed. V jednom rozhovoru uvedl, že měl v kapse pistoli, ale že nestačil vystřelit. Nám starý pán se zdeformovaným obličejem, který stále působí nemocně, tichým hlasem vypráví to, co říkal už nesčetněkrát v televizi a snad pro všechny slovenské a mnohé polské i německé noviny: Šelma se na něj okamžitě vyřítila s řevem, udeřila ho do hlavy, srazila ho k zemi a zahryzla se mu do obličeje. Když se Ján Gejdoš probral, neměl ústa ani nos, zvíře mu zlomilo lebeční kost. Tak ho našli dřevorubci a odvezli k lékaři. Jeho případ je hrůzný, ale naprosto ojedinělý. Podle statistik ministerstva životního prostředí dochází k útokům medvědů na lidi dvakrát až pětkrát za rok. A většinou dojde jen k oděrkám. Tak brutální útok, jaký, zřejmě bez příčiny, zažil Ján Gejdoš, je naprosto nevídaný. Pravda je, že poté co jsem viděl jeho těžce poraněný obličej, děsilo mě v lese každé šustnutí. Pokud už se jednou takový medvědí šílenec vyskytl, co když skočí zrovna na mě? S touhle psychologickou palbou samozřejmě pracují i všichni potenciální lovci medvědů. Těž-

ce zraněný muž se stal hvězdou televizních besed a velmi ovlivňuje veřejné mínění – směrem k povolení co největšího počtu odstřelů. A jeho názor? „Regulovat odstřelem,“ říká bývalý lovec nesmlouvavě. „Tak tomu totiž vždycky bylo.“ Na námitku, že přece medvěd byl vždy přísně chráněný, se starý lovec jen zasměje. „Tohle jsou řeči. Na každé salaši byly zbraně. Z první světové, z povstání. Bača, který by nechal medvědy trhat svoje ovečky nebo krávy, by brzy neměl žádnou práci. Pastýři se medvědům bránili, a když museli, tak je zabíjeli. Tohle každý věděl a tolerovalo se to. Komunisti nekomunisti, zbraně byly v horách vždycky.“ Když se Ján Gejdoš trochu zotavil, odnesl na místo, kde ho medvěd potrhal, ikonu. Měl s sebou ovšem i kulovnici. „Nemohu to zvíře nenávidět. Byl to chudák, který má zřejmě návyk na odpadky. Ale chtěl bych, aby byl mrtvý. Jenže on žije.“ Tohle potvrzuje i další lovec, bratr pana Gejdoše Palo. „Měli jsme povolení k jeho odstřelu, ale vypršelo. Budeme žádat znova, protože jsme ho neulovili. Někde tu pořád je.“ A pak nás zraněný pán v mysliveckém vede kousek za vesnici, ke studánce. A tahle výprava má všechny rysy hororu. Když totiž dojdeme k dřevěné stavbě, kde je pramen, starý pán ukazuje do trávy. „Když jsem už mohl chodit, vedl mě sem vnouček. A tady v trá-

vě byly obrovské medvědí stopy. Hned tady, kousíček za vsí.“

A kolik jich je? Letos v červnu si při tiskovce Štátnej ochrany prírody (ŠOP) někteří ochranáři zřejmě připomněli pořekadlo o kozlu, který se stal zahradníkem. Projev šéfa Štátnej ochrany prírody Jána Mizeráka slovenské, ale i polské ochranáře a milovníky divoké přírody doslova šokoval. Generální ředitel se totiž zasazuje o odstřel asi čtyř stovek slovenských medvědů. Zvířata jsou podle něj, ale i podle členů největšího slovenského loveckého sdružení, Slovenský lovecký svaz, čítajícího asi 40 000 lovců a myslivců, přemnožená. Podle lovců i šéfa ŠOP čím dál víc medvědů opouští svá tradiční teritoria, míří k lidským příbytkům, škodí a napadá lidi. „Polovina toho, co máme v současnosti,“ odpověděl Mizerák na otázku, kolik medvědů by tedy podle něj mělo ve slovenských horách žít. „Odstřel je nejefektivnější,“ doplňuje šéfa další vedoucí pracovník ŠOP Vladimír Antal. Připomíná ale, že ŠOP nechystá žádný okamžitý vpád loveckých komand na medvědí území. „Regulaci počtu šelem“, jak se plánovaným medvědím jatkám eufemisticky říká, má podle Antala předcházet celoslovenský monitoring medvědů.

Ale medvědi, kteří žijí v skrytu v hvozdech a v horách, Slováky z míry nevyvádějí. Noviny a TV zprávy jsou poslední dobou plné zvěstí o agresivních šelmách, které si čím dál častěji chodí hledat odpadky po vesnicích. Podle Erika je to cílená propaganda, která má pomoci oficiálnímu tažení proti medvědům. „Když někoho vyděsí medvěd, hned je to v novinách,“ rozčiluje se Erik. „Je to prostě novinářská senzace, ale lidi se pak bojí do lesa, i když znají medvědy jen z televize.“ Zoolog Ján Kicko z Liptovského Hrádku je opatrnější. „Regulovaný odstřel má svůj smysl,“ říká. „O tom, že by měly být zastřeleny rovnou stovky medvědů, bych ale nemluvil. Problematičtí jsou jen kontejneroví medvědi, chudáci, kteří už nedokážou žít divoce.“ Na naši otázku, kam za medvědy, zoolog jen udiveně zdvihne oči. „Jeďte kamkoli,“ řekne, „třeba do vedlejší vsi.“ Jedeme tedy pár kilometrů z Hrádku do Liptovské Porúbky. Naše otázky nepřipadají naivní jen zoologovi. Erik i jeho kamarád Karol večer u piva vyprávějí vtipy o Češích, kteří zděšeně prchají z hor s výkřiky, že viděli yettiho. Český turista je na Slovensku prostě považován za troubu. Vypráví se o české rodince, která do lesa házela řízky v naději, že vyfotí medvěda. Měli štěstí. Žádný se neobjevil. „To není tím, že byste byli hloupější než ostatní turisté,“ vysvětluje nám vlídně zoolog. „Jen je vás tu prostě hodně.“ A vykládá, jak den předtím musel z lesa vyhnat skupinu Čechů. Postavili si stany na sviští kolonii. V Porúbce jsou vedle sebe staré dřevěné domy i nedávno postavené, čerstvě omítnuté baráčky. Je tu hospoda a samozřejmě náves s barokním kostelíkem. Celá tahle horská vesnička je postavená do svahu a její poslední domy jsou skoro v lese. Kůlny s vyřezávanými dveřmi, plné hospodářského náčiní, působí starobyle, radnice sídlí v paneláku. Starosta Porúbky Marián Sklenář vítá české novináře s úsměvem. „Ano, po návsi se nedávno prošli dva medvědi,“ říká. „Šli ke kostelu na jabka. Lidé se bojí chodit do lesa. To dříve nebylo.“ Jsou medvědi přemnožení? To pan starosta neví. Myslí ale, že šelmy z lesa vyhánějí Romové. A tuhle teorii slyšíme na naší cestě za medvědy několikrát. Romové chodí do lesa na maliny a borůvky a plaší tak medvědy. A medvědi kvůli tomu znervózní a napadají vesničany… Večer

téma


19

Tak v tomhle údolí žijí také. (Erik Baláž na průzkumu) foto günter bartoš

v hospodě obrací ochranář Karol oči v sloup. „Pitomé řeči! Největším problémem Slovenska jsou Romové a medvědi,“ říká ironicky, ale trochu vztekle. Do Porúbky chodí medvědi na jablka, ale také třeba plenit kůlny hlavně z hor Klemeň a Volové oči. Stefan Rufus (65) má baráček na konci vsi pod Klemeněm. Do lesa ale chodí často. Podle něj se houštin obává jen mladá generace. Proč? „My do lesa na dříví, na houby a na borůvky prostě museli. Byla to součást obživy. A tak jsme les znali a nebáli se v něm. K medvědům mám respekt. Párkrát jsme se potkali, ale každý jsme šli svou cestou.“ Jak se mám chovat, když potkám medvěda? „Dát mu prostor. Předstírat, že o něm nevím. Nekoukat se na něj! Nikdy se nesmíš dívat šelmě do očí. Nikdy nesmíš jít mezi mláďata a samici. Mladí čučí na televizi a les neznají. Tak se tam ve tmě bojí. Vystřílet zvířata v lese může chtít jen magor.“ Další obyvatelka Porúbky Renata Karnová zvířata v lese určitě nechce vystřílet všechna, ale o snížení stavu medvědů by se zasadila ráda. Mladá úřednice z podniku, který se zabývá lesním hospodářstvím, je náruživá lovkyně. Jako dědeček, táta, bratři a většina příbuzných. K televizní generaci Renata ze starého loveckého rodu rozhodně nepatří. Navíc ji medvědi nedávno namíchli, protože strhli plot jejího domu a sežrali veškeré krmivo pro drůbež. „Hlavně si myslím, že nám do toho nemají co mluvit nějací Bratislavané nebo Pražáci! To je věc, kterou si rozhodneme my, místní, kolik tu bude žít medvědů. Já nechci medvědy střílet, protože je nenávidím, ale naopak, protože je miluju! Miluju všechna divoká zvířata!“ říká žena a blýská očima jako bohyně lovu. „Chceme-li žít s divokými zvířaty, musíme nastolit určitý pořádek. Když bude medvědů míň, budou mít prostě větší prostor a lepší život. A ti, co napadají lidi, nemají právo žít! Co kdyby napadl medvěd někoho z vaší rodiny? Tak byste vzal pušku a šel na něj, ne? Jste přece chlap, ne?“

Medvědí vesnice Na medvěda by šel i pan Jozef Chovanec. Má k tomu účelu bulteriéra a pušku stále přichystanou. Zajeli jsme za ním o pár kilometrů dál, do jedné z „medvědích dědin“. Tak se říká vsím, jako jsou třeba Staré Hory, Donovaly nebo Harmanec v okrese Banská Bystrica. Tyhle obce tvoří často jen domky rozházené podél silnice, kolem kte-

rých je hluboký les. Právě v Harmanci žije spousta včelařů. A Jozef Chovanec (63) je jedním z nich. „Na svoje včelíny vidím přímo z okna. A bránil bych je.“ Pan Chovanec byl čtyřicet let lovcem. „Možná, že medvědů není víc než dřív. Ale je víc těch zkažených. Divokému medvědovi člověk smrdí. Ti, co chodí do vesnice, se lidí nebojí.“ Starostka Helena Vajsová souhlasí. „Někdo se do lesa bojí, někdo ne. Já třeba ano. Medvěda jsem tam nepotkala, ale myslím, že jsem je slyšela dupat a funět. A zprávy o těch napadeních znám z novin. To s sebou mám tahat flintu? Chci, aby tu medvědí situaci prostě někdo řešil! A jestli pár medvědů odstřelí, mně to teda srdce neutrhne!“ Medvědí situaci pro sebe vyřešili Matylda a Vojtech Babiakovi, kteří bydlí na kraji vsi a kterým větve lesa stíní domek. Vypadá to, že medvědovi, který by jim chtěl vybrat úly, by stačilo natáhnout pracku z lesa. „Tlupy medvědů tu neběhají a netýrají lidi,“ říká šedesátiletá paní Babiaková. Do lesa jde, kdy chce. „Tak to vypadá jen v televizi. Medvěd má mít svůj prostor a člověk taky, tak to tu vždycky bylo.“ Její manžel zatím chystá úly na zimu. Kolem včelínů jsou elektrické ohradníky. „Když nám medvěd vybral med, koupili jsme to zařízení za pár korun.“ Kdy to bylo? „Asi před dvěma lety,“ mávne paní rukou. „Od té doby máme pokoj.“

Šelmy s návykem Med je pro medvědy určitě lákavá pochoutka. Vyloupit úl anebo strhnout ovci či si zajít ke kostelu na jablka se ale medvěd odváží jen málokdy. Ochranáři však bijí na poplach hlavně před „kontejnerovými medvědy“. Problémy s medvědy, kteří si navykli na lidské odpadky, vidí jako vážné i zoolog Ján Kicko. „Ztrácí plachost, kterou běžně divoký medvěd před člověkem cítí. Ten medvěd, který napadl pana Gejdoše, jednal absolutně proti všem zvyklostem. Dost možná, že si taky zvykl hledat u lidí kořist. Určitá potíž je v tom, že neexistuje zákon, který by hoteliérům přímo nařizoval uzavírat kontejnery.“ Popelnice plné vábivých zbytků jednoduše medvědy z lesa táhnou. Nad tím se pohoršuje i Miroslav Saniga z Ústavu ekologie lesa SAV. „Vše závisí na libovůli hoteliérů. Mnozí si ale neuvědomují, že kvůli jejich ledabylosti nebo kvůli tomu, že dokonce házejí odpadky do lesa, může růst počet nebezpečných šelem.“ Penzion Hajduk u Jánské Doliny pod Ďumbierem, nejvyšším vrcholem Nízkých Tater. Jsme

v jednom ze zimních i letních turistických center. Kolem po asfaltce sviští partička Čechů na kolech. Zní tu němčina i polština. Tenhle penzion má asi třicet lůžek. Les je tu, co by kamenem dohodil. Hned u vleku je bufet. To, co hledáme, bije do očí. V houští leží vedle sebe čtyři zauzlované igelitové pytle nacpané odpadky. Podle prodavačky se večer sváží na jedno místo. Ale stane se, že pro ně nikdo nepřijede. Už je našla roztrhané, asi od lišek. Nebo od medvědů? „To snad ne!“ říká brigádnice z Bratislavy v lehkém šoku. Manažerka Jana Majská mává rukou. „Ale prosím vás, sem se medvěd neodváží. A když, tak zavoláme lovce.“ O kus dál, výš v horách, je bufet Krmelec. Bytelný, dřevěný srub, deset stolů. U něj je otevřený velký plechový kontejner. Vidím asi deset plechovek od maďarského guláše plných zbytků a spoustu lákavých obalů od sladkých džusů. Kdybych byl medvěd, asi vlezu rovnou sem.

Na konci světa Po skrytém tatranském „ráji medvědů“, který náhodou objevil Erik Baláž, po „medvědích dědinách“, kde dochází k častým kontaktům zvířat a člověka, a také po rekreantském areálu, kde se z šelem stávají „kontejneroví medvědi“, chceme vidět ještě kus divoké slovenské přírody. O vesnici Osadné říkají sami její obyvatelé, že je „na konci světa“. Z Tater sem dorazíme po pár hodinách v autě. V Bukovských horách východního Slovenska leží tahle vesnice úplně ztracená v hustém lese, kterým lze za nějakých dvacet kilometrů dojít do polského hvozdu. Je to přírodní rezervace, tady se zvěř neloví. Spím na dohled od posledního stavení. Noc ve slovenském lese je jiná než v Čechách. Tenhle les v noci žije. Praskání v podrostu, možná dech šelem. Přesně podle příruček – nemám s sebou nic k jídlu a věřím, že medvědi a vlci, kteří tu žijí, jsou natolik divocí, že mají člověka za „zdechlinu“. A vyhnou se mu. Podle Juraje Lukáče tu v okolí žije asi pět desítek medvědů a smečka vlků. „Když je chci vidět, jdu do lesa, sednu si nebo lehnu a pár hodin vydržím bez hnutí,“ říká svůj recept na setkání známý slovenský ochranář, ekodisident, který má za sebou nejen blokádu Koprové a Tiché doliny, ale také celé roky papírových právních bitev kvůli ochraně zvěře a přírody. Podle něj je „pokus o vybití 400 medvědů fantasmagorický a odsouze-

ný k nezdaru“. Mimo jiné také proto, že odporuje zákonům EU na ochranu divočiny. Juraj, jako šéf silného ochranářského seskupení Vlk, které se se svými několika tisícovkami aktivních sympatizantů na Slovensku stává vlivnou politickou silou, si je jist, že se také mění společenské klima. „Jde i o generační rebelii,“ říká o stovkách mladých ochranářů. „Jejich dědečci a tátové jsou lovci a střelci, ale mladí už nechtějí žít v obývácích plných zvířecích lebek.“ A kdo vlastně chce ty medvědy střílet? „Mezi náruživými lovci jsou i špičky HZDS, tedy vládní garnitura. Prostě silní chlapi, kteří se s trofejemi ze zabitých šelem cítí ještě silnější.“ A nejde jen o společenskou prestiž z kožešiny a lebky šelmy. Za střelbu a lov se myslivcům platí poplatky – lov na jednoho medvěda může přinést mysliveckému sdružení až 150 000 korun – a stovky ulovených medvědů, to už je hodně peněz. Druhý den ráno spolu jdeme do kopců, vousatý chlapík, pár let po čtyřicítce, se opírá o trekovou hůl a klouže hustým, vlhkým bukovým lesem neslyšně jak indián. Za hodinu jsme v Polsku. Tahle divočina je zvláštní kraj. Poblíž hory Matragona míjíme kříž na paměť vesnice Balnica, po válce násilně vystěhované někam na Sibiř. Žilo tu na dva tisíce lidí, úřady je šmahem obžalovaly ze spolupráce s ukrajinskými antikomunisty. V okolí jsou takových zmizelých vsí desítky. A právě na jejich zarostlých ruinách vznikla dnešní téměř neobydlená divočina, středoevropská anomálie na pomezí Slovenska a Polska, kde nyní žijí desítky a možná stovky divokých zvířat, nejen medvědů a vlčích smeček, ale také divočáků a stád vysoké. Dlouhovlasý Wujtek, který si tu pořídil hospodu ze zrušené železniční stanice, nám natočí pivo a ukáže odlitky medvědích stop. „Tahle bestie váží aspoň tři metráky,“ říká znalecky Juraj. Medvěda tu ale viděli na vlastní oči jen jednou, náhodou. Jinak se tu medvědi s lidmi vůbec nestřetávají. Koše na odpad tu mají víka a jsou vždy ve stavení. Na rozdíl od Juraje Wujtek o setkání s vlkem či medvědem vůbec nestojí. „Každý máme svůj prostor, my i medvědi,“ říká Wujtek. Podle Juraje to podobně vypadá i v okolních slovenských vsích. Tady nejsou hotely ani penziony, vyhodit jídlo do lesa by tu nikoho nenapadlo. Lidé se tu naučili s divokými zvířaty žít. Jáchym Topol Slovensko

Q

0

27. SRPEn – 2. ZÁŘí 2007 V respekt 35

kuLTuRA

Jen doma se cítil jako v cizině

nOvInky

Francouzi objevují neopakovatelný příběh cestovatele Richarda Burtona.

B

ásník Algernon Swinburne o něm řekl, že měl duši širší než celý svět. Britská encyklopedie ho přiřazuje k Livingstoneovi, Stanleymu, Bakerovi a Spekeovi, tedy k největším africkým objevitelům 19. století. „Žádný z nich však neměl jeho obrovskou zvídavost, erudici, jazykové schopnosti a především literární talent,“ zdůrazňuje Fawn Brodieová, autorka biografie o siru Richardu Burtonovi (1821–1890) Un diable d’homme (Ďábelský člověk). Její nové vydání ve Francii opět přitáhlo pozornost k polozapomenutému géniovi s přísnou tváří askety a démonickým pohledem.

Začalo to v hanbinci „Jsem hrdý na to, že jsem spáchal všechny hříchy desatera,“ prohlásil o sobě ve stáří Burton. Věděl, o čem mluví. Jak Brodieová uvádí, unášel ženy, pašoval, kradl, ve rvačkách a šermířských soubojích poslal na onen svět několik protivníků. Upozornil na sebe už jako mladý poručík britské armády. V Indii roku 1845 dostal nezvyklý úkol. Vojáci Jejího Veličenstva usazení v Karáčí údajně začali houfně navštěvovat tamní nevěstince, specializující se na homosexuální služby. Lingvisticky nesmírně nadaný důstojník měl zjistit, co je na tom pravdy. Použil originální metodu, kterou v budoucnu často zopakuje: přetřel si kůži henou, oděl se jako Sindhan a vyrazil na průzkum. Jeho zpráva podezření potvrdila a karáčské bordely z moci úřední vzaly zasvé. Britské puritánské velení však šokovala i samotná forma raportu, sepsaného bez příkras a v přesných detailech. Syrová a obnažená pravda se autorovi stala osudnou. Nakonec byl z armády propuštěn. Leč díky tomu svět nepřišel o výjimečného lingvistu, antropologa, sběratele, etnologa, překladatele, básníka, cestovatele, spisovatele, a především dobrodruha, jenž mimo jiné objevil jeden z pramenů Nilu a v převleku za Araba pronikl do tehdy nepřístupných posvátných muslimských měst Mekky, Mediny, Hararu a Chartúmu. „Cesty formují člověka, nejenom když je mladý, ale v každém věku,“ cituje Brodieová z deníku muže, jenž projel celou Indii, Persii, většinu afrických zemí, Arábii, ale i Krym, Island, americké prérie, Paraguay a Brazílii. Svým způsobem mu toulavé boty dali do vínku rodiče. Prvních deset let jeho života se totiž rodina čtrnáctkrát stěhovala. Po Anglii a poté přes Francii až do italské Neapole. Právě pod Vesuvem se naplno projevila jeho dobrodužná a současně zvídavá povaha. Ve městě sužovaném cholerou se převlékl za funebráka, aby se mohl zúčastnit sběru a pohřbívání obětí epidemie. Jako by tím byla předurčena jeho životní pouť, kdy pod různou identitou křižoval světem a mnohdy za cenu smrtelného nebezpečí poznával neznámé, odlišné. „Když jsem stál s muslimy v Kaabě před jejich velebným černým kamenem, věděl jsem, že by mě roztrhali na kusy, kdyby nějak poznali, že za vzezřením egyptského obchodníka se skrývá Angličan. Byl jsem to já a současně to byl někdo jiný. Vzrušující zážitek.“ Není pak náhodou, že v jeho cestovním deníku jsou i tato slova: „Chci v sobě nalézt toho druhého, to vnitřní já, které se zjevuje a lze s ním komunikovat jen v extrémních podmínkách.“

Tisíce bělochů žily po dlouhá léta s Indkami, měly s nimi i děti, avšak ony je opravdu nikdy nemilovaly, neboť Evropané neznají erotické metody spojené s milostným aktem, jež představují jeden ze základů výchovy mladých Indů. Jde o umění ismac, jehož esencí je schopnost ovládnout se, což znamená zabránit svalové hypertenzi a zaměstnat ducha tak, aby bylo milování prodlouženo na co nejdelší možnou míru. Neboť indickou ženu nelze uspokojit během patnácti minut.“

Rasisti jste vy Burton napsal desítky cestopisů, esejů, etnografických prací, jazykových učebnic a slovníků, antropologických studií. Nešlo o tenké příručky. Například proslulé Putování do Mekky čítá na devět set stran. Navíc byl i geniálním překladatelem. Do angličtiny převedl Kámasútru, dle autorky jeho životopisu však k jeho nejzáslužnějším činům patří dodnes nepřekonaný překlad literární legendy Orientu, sbírky pohádek Tisíc a jedna noc. Muž, který měl podle Swinburnea bradu jako démon a čelo jako bůh, jenž na stará kolena snil o sepsání biografie Satana, se znalostmi, schopnostmi a odvahou hraničící se šílenstvím zjevně vymykal nejenom svým vrstevníkům. Předmluva životopisu ho přirovnává k poslednímu klasikovi renesance, v němž se snoubí všestranný duch učence, filozofa a conquistadora, Giordano Bruno, Paracelsus a Pizarro v jedné osobě. Takoví jedinci obyčejně nemají na růžích ustláno. Převyšovat průměr a současně nezapadat do morálních norem, sociálních vazeb a tradic rodné společnosti se zjevně nevyplácí. Což svobodomyslnému Burtonovi jeho krajané dlouho dávali najevo. Na druhou stranu je ani on nešetřil a při

každé příležitosti pranýřoval pokrytecké puritánství Britů a povýšenost vůči národům, které kolonizovali. Do Anglie, „jediné země, kde se nikdy necítil doma“, se však po každé ze svých cest pravidelně vracel, „aby mohl s potěšením pohoršit dobrou londýnskou společnost“. Nenáviděli ho, obviňovali ze zločinů, vylhanosti a nevěrohodnosti jeho knih, ale i z perverzity, homosexuality. Když v jedné publikaci precizně popsal africké náboženské rituály jako kastraci, obřízku, vyříznutí poštěváčku, vyvolal tím v Londýně skandál a byl nařčen z rasismu. Odpověděl: „Rasisti jste vy, kteří nevidí nebo nechtějí vidět jinakost, kteří se nenaučí ani základ jazyka vykořisťovaných domorodců, neboť slepě věří v posvěcenou ,civilizační‘ misi bílé rasy.“ Podle nevšední biografie Fawn Brodieové se tento záhadný člověk po celý život záměrně zbavoval zátěže, kterou k nalezení a pochopení jinakosti v sobě představovala společnost, z níž vyšel. Odlišné zkušenosti a zvyky mu byly nástroji na cestě za oním niterným já, skrze něž toužil nahlédnout smysl existence. O tomto nejzajímavějším a zajisté i nejsvízelnějším putování si rovněž psal intimní deníky, které připravoval k publikování. Osud však rozhodl jinak. Když zemřel, jeho anglická žena, s níž začal žít na sklonku života, stovky hustě popsaných stran spálila. Jak prohlásila, v zájmu záchrany jeho duše. Jaroslav Formánek Fawn Brodie: Un diable d’homme, Phébus, 616 stran.

Jaroslav Foglar: Tábor smůly, Olympia, 128 stran Soubor propojených povídek z let 1927 až 1937 z prostředí Foglarova skautského oddílu obsahuje Jestřábovy žertovné texty O táborových kamnech, Naše patálie s mravenci či Jak jsme hráli divadlo. Kniha je doplněná Foglarovými vzpomínkami na ozdravný pobyt ve Švýcarsku, kam ho po první válce poslal Červený kříž (Jedeme do Švýcar; Jestřábe, vypravuj), a několika samostatnými povídkami (Koupání na Rejžáku). Lou Fanánek Hagen: Tak to bylo, tak to je..., Daranus, 160 stran Frontman kapely Tři sestry vzpomíná na mládí prožité v 70. a 80. letech, na revoluční euforii, první podnikatelské pokusy a něco málo čtenářům prozradí i o současnosti. Double! AC Sparta Praha, Ottovo nakladatelství, 144 stran Milovníky fotbalových fines to příliš nepotěšilo, nicméně díky své urputné hře si loni Sparta prožila nejúspěšnější sezonu od vzniku samostatného Česka: získala zároveň titul i pohár, což se zatím žádnému českému týmu nepodařilo. Kniha zájemce provede třiceti ligovými zápasy Řepkova týmu, souboji v Poháru ČMFS i všemi utkáními Poháru UEFA. Square Meal 2007/2008 – průvodce pražskými restauracemi, Axie, 128 stran 150 pozornosti hodných restaurací hlavního města v přehledném průvodci vybaveném tradičním hvězdičkováním podle vzoru slavné příručky Michelin. Stanislav Bártl, Jiří Kostelecký: Ďáblova bible, Herbia, 96 stran Pokus o rozluštění záhady největší rukopisné knihy světa, takzvané Ďáblovy bible, která vznikla na našem území počátkem 13. století. O autorovi a jeho záměru se nedochovala žádná svědectví, jisté je, že rukopis vlastnil už kolem roku 1229 benediktinský klášter v Podlažicích u Chrudimi a že nad stránkami musel pilný pisatel strávit možná až dvacet let svého života. Lindsey Davisová: Tři ruce ve fontáně, přeložila Alena Jindrová-Špilarová, BB/art, 336 stran Napínavá skladba pro jednu fontánu, několik akvaduktů, pár stok, jeden Velký cirk, spoustu mrtvých těl, jednoho vraha a trio ženských rukou, které někdo nacpal do odtoku ve fontáně. Po zločinci pátrají antický mladík Falco s přítelem Petroniem.

cO se čte v respektu

Patnáct minut nestačí Na niternou objevitelskou cestu vyrazil po studiích v Oxfordu. Živil se ve zmiňovaných službách armády, poté anglické diplomacie, rozvědky, jako spisovatel, orientalista. Díky vysoké inteligenci, pozorovacím i analytickým schopnostem, ale hlavně nadání naučit se během dvou tří měsíců plynně cizí řeč – mluvil čtyřiceti jazyky a kmenovými nářečími — dostával úkoly po celé britské koloniální říši. Nebyl by to Burton, kdyby z každé takové cesty či pobytu nevytěžil i něco pro sebe. Ať už nový jazyk nebo zvyky, rituální tradice, náboženské představy, mytologické pověsti domorodců i obyčeje jejich sexuálních vztahů, úchylek a deviací. Paleta jeho zájmů byla vskutku široká a nevyhýbal se ani dobovou morálkou tabuizovaným tématům. Což Brodieová dokládá citátem z jeho knihy Amanta Ranga or, the Hindu Art of Love: „Hinduistická žena přijímá Evropany s pohrdáním a přirovnává je ke kohoutům ze své vesnice. (…)

Q

Miroslav Nožina: Dějiny Kambodže, Nakladatelství Lidové noviny, 384 stran Letní spánek v českých nakladatelstvích pomalu končí a brzy nás čeká várka nových silných zářijových titulů. Do té doby si ale budeme muset vystačit s oddechovějším čtivem, jak ukazuje přehled novinek. Tedy s výjimkou této publikace Miroslava Nožiny. Provede nás v ní dobou, kdy kambodžské království v 9. až 12. století ovládalo značný kus Thajska, Laosu a Vietnamu, dále obdobím, kdy se Kambodža naopak stala územím ovládaným jinými národy v čele s kolonialistickými Francouzi, nevynechá pochopitelně ani popis genocidy, kterou si Kambodža prošla pod vládou Rudých Khmerů.

David němec grafik

Ještě jeden jazyk, a mám kulatou čtyřicítku. (Richard Burton) foTo PRofImEDIA.cZ

Jedním dechem jsem přečetl knížku od Michaela Krupy, která se jmenuje Mělké sibiřské hroby (Jota, 2006). Autor byl až do roku 1980 spolehlivým členem ochranky Bradfordské univerzity a všichni ho tam znali jako příjemného obyčejného muže polského původu. V důchodu ale napsal knihu vzpomínek, kde popisuje svůj život. Mimo jiné zatčení sovětskými okupanty ve východní části Polska, výslechy a mučení v legendární věznici Ljubljanka a poté děsivý pobyt v gulagu, odkud se mu podařilo uprchnout a po nepředstavitelně nebezpečné pouti napříč Sovětským svazem dostat do Afghánistánu. Je to napsané skoro hovorovým jazykem, jako by to Krupa klidně vyprávěl, o to víc ten hrůzostrašný příběh šokuje.

respekt 35 V 27. SRPEn – 2. ZÁŘí 2007

kuLTuRA

1

Rozmarné léto mezi Wildem a Poem Trevanianova pocta autorům přelomu 19. a 20. století. Amerického autora skrývajícího se pod pseudonymem Trevanian znají čeští čtenáři z loni vydané knihy Shibumi (1977). Tento japonský termín má podle jejího hrdiny – přeborníka ve hře go, předního speleologa, elitního zabijáka a dokonalého milence Nicolase Hela – vyjadřovat umění být nenápadným a „vynikat neviditelně, bez přitahování pozornosti a msty tyranských mas“. Na podobném principu založil své publikační tajnůstkářství Trevanian, jemuž se svou pravou identitu podařilo skrývat až do konce 70. let. Po jejím odhalení se univerzitní profesor Rod Whitaker po vzoru elitářského Hela odstěhoval na baskický venkov ve francouzském podhůří Pyrenejí a zasadil sem děj dalšího, v Evropě komerčně velmi úspěšného románu Léto s Káťou (1983). Ten se sice žánrově i dobovým zakotvením od Shibumi liší, ale autorův rukopis se dá neomylně poznat díky nemalému množství trefných bonmotů, jízlivých popisů postav a jiskřivých dialogů.

Chůze bez pokrývky hlavy Příběh se odehrává poslední léto před první světovou válkou, v onom předělu „mezi devatenáctým a dvacátým stoletím, mezi Věkem noblesy a Érou výkonnosti“. A autor dává už svým stylem jednoznačně najevo, na jaké straně historické a literární barikády stojí. Ne náhodou se při vzpomínce na to, jak média v době jeho anonymity označila za autora jeho knížek paperbackového bestselleristu Roberta Ludluma, ostře ohradil: „Ani nevím, kdo to je. Z dvacátého století čtu Prousta, ale nic moc dalšího.“ Vypravěčem Léta s Káťou je mladičký doktor JeanMarc Montjean. Přijíždí na praxi do Salles k venkovskému záletnému lékaři Hippolytu Grosovi. Zde v pokojném klidu neobyčejně krásného léta, které vzpomínající vypravěč později označuje za „helénský rozmach zoufalé bujarosti předcházející smrti civi-

PAISÀ

(režie Roberto Rossellini)

lizace“, píše mladý doktor v zastrčených kavárnách a ve stínu košatých stromů neumělé básně. Zároveň se pokouší čelit invektivám duchaplného doktora, honosícího se „zaslouženou pověstí nejošklivějšího muže v Gaskoňsku“, jehož obličej údajně „fascinoval nevázaností, s jakou příroda dokáže přijmout i trosku, a to vábilo pohled k jeho tváři, aby člověk vzápětí vždy rozpačitě uhnul očima“. Montjeana záhy navždy změní setkání s emancipovanou Káťou. Dívkou z aristokratické rodiny Trévillů, která se do opuštěného sídla za vesnicí nastěhovala údajně kvůli blízkým lázním. Káťa se oproti pravidlům společenského bontonu bez rozpaků prohání po místních silničkách na kole či si bez tehdy nutné pokrývky hlavy rázuje po ulicích nepatřičným atletickým krokem. Také se vyzná v anatomii a v ještě ne příliš rozšířené psychoanalýze, jak Montjean s údivem zjistí. Brzy začne pravidelně docházet do starého domu, vést nezávazné vtipné rozhovory s Káťou v zahradním altánku a čelit podezřívavému dohledu Kátina dvojčete Paula.

Před Velkou válkou Montjean se marně snaží čelit sarkastickým replikám mladého šlechtice, který mu dává najevo svou nadřazenost a nechává tak vzpomenout na zmíněného melancholického solitéra Hela ze Shibumi. „Jste vždycky tak nezdvořilý, Tréville?“ nahraje mu doktor na smeč. „Vždycky ne. Vy ze mne dostáváte to nejlepší.“ Zahálčivý Paul tráví většinu času mezi čtyřmi stěnami a vyjadřuje rázný odpor ke světu mimo ně, ačkoli má z minulosti nesporné zkušenosti v umění kickboxu, soutěžní střelby nebo hazardu. Ve slovních přestřelkách s vypravěčem Paul, Káťa, ale koneckonců i doktor Gros hravě předčí i Miloše Zemana. Trevanian naplnil stránky své knihy dokonce takovým množstvím břitkých konverzací, že by zahanbil i Oscara Wildea.

Rodinnou trojici doplňuje starý zmatkářský otec, vědec zavřený celé dny v knihovně, který věří, že Montjean je odborníkem na středověký mor, který postihl přilehlé baskické vesnice ve 14. století. Mladý doktor se pomalu do Káti zamiluje a je osudově přitahován i ostatními neobyčejnými příslušníky záhadné rodiny. Zdá se ovšem, že ta je postižena jakýmsi rodovým prokletím. Kdo je duchem patnáctileté dívky, kterou Káťa vídává na zahradě? Proč museli Trévillovi tak narychlo odjet z Paříže? A proč Paul tak trvá na tom, že mladý doktor nesmí za žádnou cenu dát okouzlující dívce najevo své city? Výsledek je podobně rozpolcený, ale přitom svůdný jako Kátina rozervaná osobnost. Trevanian skládá poctu literárním vzorům z doby před onou Velkou válkou, jejíž příchod visí v románu ve vzduchu. Chvílemi plyne jako nostalgická vzpomínka na časy, které se nikdy nevrátí. Potom překvapí scénami v intencích nejlepšího suchého britského humoru. Pak vystrčí drápy, jako bychom byli čtenáři gotického duchařského příběhu s tajemstvím z pera Henryho Jamese. A z vyústění je cítit vliv Edgara Alana Poea po seanci na pohovce u Sigmunda Freuda. Z českých autorů připomíná Trevanian nejvíce eklektickou tvorbu Miloše Urbana. Jestli máme právě Urbanovu redaktorskému působení v nakladatelství Argo vděčit za to, že se na našem trhu objevil již druhý – téměř čtvrtstoletí starý – román spíše pozapomenutého autora, můžeme mu za to být vděčni. Přes hororový nádech se dvousetstránková novela čte lehce a rozmarně. Tento způsob Léta s Káťou nezdá se býti ani trochu nešťastným. Jan Gregor Trevanian: Léto s Káťou, přeložil Jiří Sedláček, Argo, 208 stran.

Obhajoba opomíjené scénograﬁe



Arnold Aronson píše o perspektivách současného divadla. Nad pražským Divadelním ústavem se momentálně stahují temná ministerská mračna. Prý je to zbytečná instituce. Název jeho nového titulu Pohled do propasti, který vyšel v rámci edice Světové divadlo, lze tedy brát i v poněkud symbolické rovině. Autorem publikace je však americký teoretik a historik divadla Arnold Aronson a se současnou situací na poli naší divadelní teorie nemá kniha nic společného. Nicméně svým způsobem vlastně má. Spolu s další podstatnou aktivitou ústavu, Pražským quadriennale, na němž letos Aronson shodou okolností působil jako generální komisař, totiž ukazuje, nakolik jsou nám takové instituce potřebné, jak důležité je, když svými projekty stimulují současné živé umění.

InZERcE

Ať je na co se dívat Profesor Arnold Aronson je uznávaným teoretikem, jehož stěžejní oblastí bádání je scénografie v nejširších souvislostech. Kniha Pohled do propasti je výborem jeho esejů, článků a pronesených přednášek za posledních třicet let a jejím hlavním těžištěm je zcela logicky současná americká scénografie. Což ovšem nevylučuje možnou aplikaci závěrů na evropské, potažmo české podmínky. Ostatně, jak autor sám zdůrazňuje, většina důležitých postav amerického divadla více pracuje v Evropě než ve své rodné zemi, a navíc se do nich díky multikulturní a nadmíru těkavé identitě dodnes vlivy starého kontinentu zřetelně otiskují. Za centrální osobnosti přitom Aronson považuje tvůrce, s jejichž díly jsme se mohli seznámit i na českých scénách: Robert Wilson, Josef Svoboda, Andrei Serban, Peter Sellars nebo avantgardní multimediální skupina The Wooster Group. A i když Aronson hovoří o starších reformátorech výtvarné či režijní estetiky (Richard Wagner,

Adolphe Appia, Edward Gordon Craig), bez nichž si vývoj performativního a vizuálního umění nelze ve 20. a 21. století představit, vždy jejich práce vztahuje k současnosti. Divadlo si tak jako jiné druhy umění podmanilo postmoderní tvarosloví. Projevuje se to nejen v kolážovitém a nepietním přístupu k textu nebo různým hudebním citacím, ale i na výtvarném designu scény a kostýmů, kde se stejně volně a nedogmaticky pracuje s tím, co už někdy použil někdo jiný. Přesto se scénografické návrhy a realizace jen málokdy zařazují do kontextu současného umění: v přehledech výtvarného umění téměř nejsou citovány, a jsou tak odsouzeny být pouze v divadelních monografiích. Česko jde v tomto ohledu příkladnou cestou. Jak ukázaly například několikasvazkové Dějiny českého výtvarného umění, bez zařazení scénografie se dnes zdejší výtvarní kunsthistorici neobejdou. Aronson by z toho měl radost. Síla jeho argumentace je v knize soustředěna právě na tezi, že divadlo je především vizuálním uměním, v němž je dominantním orgánem percepce oko. V textech ukazuje, nakolik výtvarná, prostorová a světelná složka ovládá další elementy divadelního umění (pohyb po scéně, práce s jinými médii typu projekce, hudba i text) a je s nimi v přímé interakci. Aronson se tak staví do role obránce současných scénografů, protože kritická reflexe se podle něj víc soustředí na režijní výklad textu a herecké výkony protagonistů. Svou advokátskou esejistickou promluvu přesvědčivě dokládá tím, že divadlo není uměním pouze literárním nebo hereckým, ale je především podívanou.

Zápas s nestvůrou Ačkoliv je Arnold Aronson teoretik široce obeznámený nejen s historií divadla, ale i výtvarnými a filo-

zofickými přesahy, ukazuje se zde především jako mistrný esejista, který lehce a poutavě píše o obecně složité problematice. Vypomáhá si metaforickým jazykem, zatímco svazující a rigidní teatrologický aparát nechává na pokoji. Dokládá to už samotná volba titulu, která vychází z úvahy Friedricha Nietzscheho: „Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom nestal nestvůrou. A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.“ Je zřejmé, že propastí je zde míněno jeviště či jakýkoliv prostor, kde se předvádí divadelní dílo. Citát akcentuje důležitost pohledu i vzájemné reakce, naznačuje dynamický vztah mezi dílem a divákem, ukazuje hlubinu nepřeberných možností, jíž je divadlo, které je nejen v češtině odvozeno od slova dívat se. Evidentní kvalitou této knihy není jen esejistický a fundovaný Aronsonův styl, který propojuje soudobou scénografii s tradicí, ale hlavně vztažení scénování k jiným podstatným prvkům našeho života. Je přitom jedno, zda se jedná o politické významy díla, působení barev a materiálů či symboliky dveří, důležitost intimity pokoje v domě nebo ztráty možnosti vidět hvězdnou oblohu kvůli síle světel průmyslových aglomerací. Aronson mistrně ukazuje, jak se scéna stává zrcadlem nejen uměleckých nápadů, ale vůbec všech procesů a předmětů lidských životů. Jeho obhajoba scénografie je přesvědčivá a stává se i nepřímou obhajobou existence Divadelního ústavu. Lukáš Jiřička Autor je redaktorem časopisu HIS Voice. Arnold Aronson: Pohled do propasti, přeložil Milan Lukeš, Divadelní ústav, 263 stran.

Q

22


kultura

Tanec mezi kulkami

Londýnská rapperka M.I.A. hýbe světem v exotických rytmech

T

ermín etnická hudba pomalu, ale jistě zastaral a není to jen kvůli tomu, že vždy poněkud zaváněl rasismem. V realitě dnešního globalizovaného světa se totiž o slovo hlásí nová generace hudebníků, jejichž hudba nepotřebuje nějakou opatrovnickou péči moudrých bílých mužů ze Západu. Rapperka srílanského původu M.I.A. na své druhé desce Kala dokazuje, že na klubových parketech celého světa se nyní hraje vzrušující hudba, pro kterou hranice států nehrají žádnou roli.

Bollywoodské disco Jimmi si vypůjčuje melodii z indického filmu Disco Dancer, úvodní Bamboo Banga refrén z protopunkové klasiky Roadrunner od Jonathana Richmana. Další skladba sampluje Blue Monday od New Order a v textech rozpoznáte útržky z Pixies nebo The Clash. M.I.A. všechny elementy suverénně spojuje do podoby bláznivého večírku, který je třeba vnímat bez etnických předsudků. Stejně volnomyšlenkářský je i výběr hostů: osmnáctiletý nigerijský rapper Afrikan Boy, teenagerská banda Austrálců Wilcannia Mob i veleúspěšný americký hiphopový producent Timbaland, kterého potkala v New Yorku, svém novém domově.

Vzpomínka na tamilské tygry

Zkratkou přes Myspace

Vzrušující dětství by jí mohl leckdo závidět, málokdo by si ho ale chtěl doopravdy prožít na vlastní kůži. Svoji zkušenost multikulturního světa vložila Maya Arulpragasam alias rapperka M.I.A. do své barvité hudby. Narodila se sice v Londýně, ale první roky svého života prožila na Srí Lance. Její rodina se tam vrátila podpořit tamilské separatistické hnutí, otec se dokonce přidal k militantní studentské skupině EROS a aktivně se účastnil bojů občanské války. Když se v polovině osmdesátých let začala situace na Srí Lance zhoršovat, jí, matce a sourozencům se podařilo uprchnout přes Indii zpět do Londýna, kde začali svůj život od nuly v uprchlickém táboře. Maya vystudovala uměleckou školu a vrhla se do světa výtvarného umění. Hned její první výstava v roce 2001 si získala pozornost britských kritiků a nominaci na Alternative Turner Prize, rebelskou verzi prestižní umělecké ceny. Části graffiti maleb pestrobarevných tanků, samopalů a létajících Molotovových koktejlů jsou k vidění na obalu jejího albového debutu Arular, který dostal jméno po jejím otci. „Je pro mě něco jako mýtus. Vždy přišel domů na dvacet minut ve tři hodiny ráno. Probudil mě a dal mi pět rupií na zmrzlinu, a pak znovu na několik dní zmizel,“ řekla Guardianu. Obrazy války viděné optikou dívky probleskují většinou skladeb Arular a staly se vděčným tématem médií. Deska, které dominovaly maskulinní a militantní rytmy ovlivněné jamajským dancehallem, se stala nečekaným hitem.

M.I.A. není jediným případem úspěšné interpretky, která Západu vrací jeho vlastní populární hudbu recyklovanou optikou „třetího světa“. V evropských a severoamerických klubech se posluchači pomalu začínají učit poslouchat taneční hudbu, která vzniká mimo doposud dominantní osu New York–Londýn–Berlín. „Internet je nejlepší věc, která mohla potkat nezávislou a alternativní hudbu,“ říká Ana z brazilské skupiny Cansei De Ser Sexy, jednoho z velkých letních festivalových objevů. Zatímco dříve objevovali etnickou hudbu cestovatelé, dnes se stačí přihlásit na komunitní portál Myspace.com a místní klubové scény máte jako na talíři. „Myspace.com je jako zkratka přímo k posluchačům,“ dodává Ana. Moderní informační technologie také smazaly vzdálenosti mezi izolovanými lokálními scénami a umožnily zrychlit křížení hudebních tradic z celého světa. Nejmarkantněji je to slyšet na dynamické klubové hudbě, kde střet kultur zplodil několik zvláštních stylových hybridů. Například moderní podoba angolské taneční hudby kudoro vznikla spojením místní tradice s jamajským ragga. „Díky internetu se věci daly do pohybu. Nic už není nemožné. Reggae hudebníci samplují surfovou hudbu z šedesátých let a nějaký zpěvák z Nashvillu natočí duet s rapperem a hrají to mainstreamové stanice,“ říká v časopise XLR8R producent Diplo, moderní hudební cestovatel a propagátor jihoafrického kwaito a baile funku, výbušné brazilské fúze hip hopu a samby, která už dnes zní v klubech po celém světě. „Kultura se stává víc a víc globální,“ shrnuje M.I.A. „Média to zatím příliš nezajímá, ale je to realita. Děti v Africe na ulici poslouchají americký hip hop, nosí trička s rapperem 50 Centem, a když začnou rapovat, chtějí znít jako on. Možná je načase, abychom jim začali naslouchat.“

Ukradni a slep Zvuk debutu Arular charakterizoval časopis New Yorker jako „něco mezi karnevalem a občanskými nepokoji“. Aktuální studiová kolekce Kala nese jméno muzikantčiny matky a pyšní se hravými a zvukově bohatými písněmi. Letos třicetiletá M.I.A. v nich čerpá z pouliční hudby Brazílie, Jamajky, Nigérie nebo Austrálie s všudypřítomným vlivem hip hopu či punku. Jsou to hlavně umělecká motta těchto žánrů „udělej si sám“ a „ukradni a slep“, kterými se rapperka a její spolupracovníci Switch a Diplo řídí.

Taky se vám občas zdá o Molotovových koktejlech? foto profimedia.cz

Za Dušanem Třeštíkem Po předním historikovi zůstalo dílo olbřímí nejen svým rozsahem, ale především myšlenkovým nábojem. Už na první pohled patřil Dušan Třeštík (1933– 2007) k nevšedním osobnostem. Vystupováním, podmanivou argumentací i něčím, co se dá těžko definovat. I když byl jeho specializací středověk, měl rozhled nezměrně širší a jako publicista se vyslovoval k řadě palčivých aktuálních otázek. V tomto ohledu se jeho zájmy mohly plně rozvinout až po listopadu1989. Nabízených možností využil bohatou měrou, dokonce tak, že jsme se my „historici“ až začali obávat, aby ho publicistická vášeň zcela nepohltila.

Vášnivé polemiky Stěží se najde téma, kterého by se alespoň nedotkl: národ ve středověku a národ dneška, dějiny a politika, dějiny a naše paměť, národ v Evropě, ideové pilíře české státnosti, mýty našich dějin aj. Souborně tyto statě publikoval v knihách Mysliti dějiny (1999) a Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005). Ne vždy se jeho názory setkávaly s bezvýhradným přijetím, což ho však – jak se zdálo – právě nejvíce těšilo. Ostatně rád se vrhal do internetových polemik i s anonymními oponenty.

Co říkají a co skrývají Ale Dušan Třeštík byl v prvé řadě skvělým a hluboce přemýšlejícím historikem. Jako nikdo jiný ovlivnil dnešní pohled na starší „český“ středověk. Již od 60. let se zapojil do neformální spolupráce skupiny progresivních historiků z Polska, Maďarska či Slovenska, která odhalovala společné základy českého, polského a uherského státu. Do výzkumu nechali vstoupit další spolupracující disciplíny, což byl krok na svoji dobu revoluční: archeologii, toponomastiku, kunsthistorii či dějiny osídlení. Přes dílčí korekce zůstává tento „středoevropský model“ dodnes platným východiskem pro výklad hospodářské podstaty a sociální skladby přemyslovských Čech v 10. až 12. století. Souběžně Třeštík zpracovával další témata. V nezapomenutelné Kosmově kronice (1968) osvětlil ideologické základy přemyslovského státu. Velké popularity se dočkala jeho kniha Románské umění v Čechách a na Moravě (1983), kterou vydal společně s Anežkou Merhautovou. I v dalších svých publikacích – mimo jiné Počátky Pře-

myslovců (1997) či Mýty kmene Čechů (2003) –, statích a studiích v hutné, odborně nanejvýš fundované, ale čtenářsky přístupné formě zpřístupnil jeden z výseků obsáhlého spektra svých aktivit. Dalšího z monografických titulů, na které se chystal, Čechy v 10. století (pracovní název), se již bohužel nedočkáme. S jeho jménem se pojí i dva velké mezinárodní projekty. Výstava Střed Evropy okolo roku 1000 (Pražský hrad, 2002), která se dočkala mimořádného uznání a k níž právě Třeštík koncepčně vydatně přispěl. Před ukončením je dnes i obsáhlé kolektivní dílo Přemyslovci – budování českého státu, chystané Nakladatelstvím Lidové noviny. Jako málokdo uměl Dušan Třeštík pronikat do středověkých pramenů, do mluvy kronik, letopisů, listin. Nejen českých, ale i německých, polských, uherských, byzantských, ruských nebo třeba skandinávských, to vše přitom podložil svou detailní znalostí literatury. Uměl se pramenů ptát tak, aby nejen zjistil, co říkají (i středověcí kronikáři bývali zaujatí a často mlžili), ale také to, co v nich chybí, co zamlčují a skrývají. Obojí totiž bývá součástí jedné mince. Na tom Třeštík vybudoval základní pilíře svého renomé a tomu zůstal věrný až do konce.

Karel Veselý Autor je hudební publicista.

Q

Málokdo věděl tak jako on, o čem mlčeli kronikáři. foto gÜnter bartoš

Nezištné rady Ačkoliv se mu po revoluci dokořán otevřela akademická lákadla různých stupňů doma i v zahraničí, svým osobitým bojkotem je míjel. Nepomáhaly ani domluvy přátel, vždyť stačilo tak málo. Skromnost, velkorysost a ohleduplnost patřily k dalším rysům jeho osobnosti. A také nezištnost a trpělivost, s níž se dělil o letité poznatky a zkušenosti. Se spolupracovníky, se studenty, kteří za ním docházeli, vlastně se všemi, kdo o to projevili vážný zájem.

Dušan Třeštík patří k osobnostem, na něž se nezapomíná. Jeho odchod je velkou ztrátou nejen pro kruh přátel, kteří ho denně vnímali, radili se s ním, diskutovali. Proto je 23. srpen 2007 tak smutným datem. Josef Žemlička Autor je vedoucím oddělení dějin středověku v Historickém ústavu AV ČR.

Q


kultura

Agent 007 pro rok 2007

net

Třetí příběh agenta bez minulosti nenechá diváka vydechnout

Nevím, co bylo předtím – pamatuju se jen na waterboarding. foto isifa/sipa press

D

ialogy hlavního hrdiny filmu Bourneovo ultimátum by se s přehledem vešly na jednu normostranu. Děj snímku přeskakujícího mezi Turínem, Paříží, Londýnem, Tangerem a New Yorkem by se dal shrnout do několika vět. Přesto je třetí díl ze série příběhů o agentovi Jasonu Bourneovi, který ztratil paměť a v neustálém ohrožení života pátrá po své ztracené identitě, zatím jedním z nejlepších filmů letošní sezony.

Epileptikům vstup zakázán Anglický režisér Paul Greengrass po úspěchu druhého dílu agentovy hypnotické ságy s názvem Bourneův mýtus (2004) a paradokumentární rekonstrukce pádu letadla uneseného 11. září Let číslo 93 (2006) opět dokazuje, že patří mezi vůdčí zástupce generace zámořských tvůrců, jakými jsou Alfonso Cuarón, Fernando Meirelles nebo Michael Winterbottom: do filmového průmyslu docela nedávno vtrhli jako velká voda s touhou poukazovat paradokumentárním stylem na problémy globalizovaného světa. Příběh dokonale vycvičeného agenta, který už nechce být strojem na zabíjení, je tedy v první řadě formálně vybroušenou akční pohádkou – nevídaným nepřetržitým atakem na smysly, který vás, pokud se mu poddáte, může uvést do stavu zvláštní závrati a po necelých dvou hodinách vás v titulkové sekvenci za doprovodu Mobyho písně Extreme Ways vyplivne slastně unavené jako po vydatném sportovním výkonu. Greengrass diváka nevtahuje do dění na plátně skrze děj volně inspirovaný špionážními bestsellery Roberta Ludluma ani skrze emoce postav: hlavní hrdina v podání Matta Damona nic takového jako emoce neprojevuje a žádné ani u diváků nevyvolává. Diváka si podmaní díky jeho až fyzickému ztotožnění se se štvaneckou situací pronásledovaného agenta. Greengrass střídá záběry roztřesených ručních kamer v intimní blízkosti aktérů se zoomovými nájezdy kamer vzdálenějších a velmi efektivně tak vytváří iluzi klaustrofobní ohrožení. Oscara by si zasloužil minimálně frenetický, velmi invenční střih Christophera Rouseho, který ve stodesetiminutové stopáži použil nůžky v přibližně čtyřech tisících případech (průměrná doba záběru je tak menší než dvě sekundy) a který nenechá diváka odpočinout. Vrcholnou scénou je dvacetiminutová naháněčka v ulicích a na střechách domů marockého Tangeru zavr-

šená tichým, soustředěným soubojem dvou zabijáků. V nejvypjatějších chvílích se režisér obejde bez repetitivního hudebního podkresu Johna Powella, aby tak ještě zvýšil devastující účinek intenzivní scény.

Ne že bych měl paranoiu, ale něco se mi přece děje Styl zde jednoznačně vyhrává nad obsahem. Ale tahle nepřetržitá honička kočky s myší po různých místech zeměkoule drží v rámci možností prst na tepu doby. Pohrává si s rostoucím pocitem paranoie, který ve společnosti vyvolává orwellovská možnost dohledu skrze kamerové systémy na veřejných prostranstvích a odposlouchávací a lokalizační systémy v telefonech. Když se v patnácté minutě rozjede první, dech beroucí sekvence na nejfrekventovanějším londýnském nádraží Waterloo a oddělení CIA ze své americké centrály za pomoci okamžitých výstupů z bezpečnostních kamer diriguje desítky tajných agentů zamíchaných v davu, aby zneškodnili Bournea a jeho novinářský zdroj Simona Rosse (Paddy Considine), ani si – zabořeni pevně do sedadel – neuvědomíte, že tajné služby naštěs-

tí nikdy takhle akceschopné být nemůžou. Tedy doufejme. Někteří by v příběhu dokonce mohli vidět náznak politické satiry – varování před zneužíváním pravomocí tajných služeb, které se mohou vymknout kontrole. Příznačné přitom je, že proti zločinně zneužívanému systému bojuje amneziak – pan Nikdo, muž bez minulosti a bez paměti, který se jen pomalu rozpomíná na okolnosti zapojení do nezákonného brainwashingového programu na výrobu oddaných vrahounů. Greengrass se trefuje do rozjitřeného mediálního obrazu USA poznamenaného Guantánamem a Abú Ghraíbem, když se Bourneovi vrací vzpomínky na mučení s černou kápí na hlavě a prodělanou metodu waterboardingu.

Jak volat bez Skypu Skype měl dvoudenní výpadek. Na první pohled triviální zpráva poukazuje na zásadnější problémy. Je to nejúspěšnější program ve světě internetové telefonie, který umožňuje zadarmo telefonovat z jednoho počítače na druhý a levně volat na pevnou linku či mobil. Vznikl v roce 2003 a nyní ho v jeden okamžik využívá až devět milionů lidí. Podle analytika Alberta Lina je na světě milion lidí, pro které je Skype hlavní komunikační nástroj. Když se před dvěma týdny služba na dva dny odporoučela, byli tito lidé náhle nedostupní. Malá lapálie tak ukázala, že spoléhat se jen na jednu technologii může být velké riziko. Několik firem, které Skype používají pro hlavní komunikaci s klienty a kolegy, se čertilo, protože výpadek ohrozil jejich obchody. „Náš tým je rozptýlený po pěti zemích,“ píše podnikatel Ahmad Humeid v komentáři na blogu GigaOM. „Skype používáme téměř exkluzivně pro telefonické konference a chatování. Ráno jsme chtěli svolat konferenci a byla to katastrofa.“ Obdobné stížnosti zaplnily řadu diskusních fór. Následný komentář listu The New Zealand Herald nadhodil, jestli by tedy Skype neměl obchodníky, kteří využívají jeho placené prémiové služby, odškodnit. „Jak stále více spoléháme na e-mail, přístup k internetu a internetovou telefonii, otázka kvality služeb bude stále akutnější. Jen to, že jsou některé služby zdarma, neznamená, že na tom díky nám poskytující firma nevydělává peníze,“ napsal v komentáři Peter Griffin. V následujících hodinách jako by mu Skype chtěl dát za pravdu: platící uživatelé od něj dostali sedm volných dní volání navíc. Výpadek by ale mohl mít mnohem nepříjemnější dopady než jen množství opožděných obchodů. Blogeru časopisu ComputerWorld Martinu M. C. Brownovi vadila věta v oficiálním vyjádření Skypu, v níž se firma vymlouvá, že podobné výpadky má každá služba. Brown upozorňuje, že za posledních třicet let se mu nestalo, že by mu tak dlouho nefungovala pevná linka. A zdůrazňuje, že člověk by neměl být na internetové telefonii závislý hlavně kvůli různým krizovým situacím. Růst internetové telefonie i mobilů totiž oslabuje roli původní telefonní sítě: rychlým tempem mizí pevné linky a hlavně telefonní budky. Ty přitom v případě náhlé krize vydrží mnohem více než bezdrátové služby, a jsou tak důležitou páteřní komunikační sítí společnosti. Úspěch

Bourne, Jason Bourne Jason Bourne se tak jeví jako politicky aktualizovaný, všech mytických prvků zbavený James Bond pro nové tisíciletí. Je to špion adaptovaný na éru Echelonu, GPS a Google Earth, nomád pohybující se co možná nejnenápadněji po nejrůznějších zákoutích globální vesnice. Na rozdíl od výše jmenovaného elegantního a nepřehlédnutelného svůdníka v dokonale padnoucím obleku s povolením zabíjet tkví Bourneova schopnost přežít naopak v neviditelnosti – s Damonovou fyziognomií úplně obyčejného chlapíka z lidu se mu daří zmizet v případě potřeby v davu. Dobovou atmosféru vystihuje i skutečnost, že Bourne nebojuje proti intrikám nějakých cizích tajných služeb, ale proti svým bývalým zaměstnavatelům. Tvůrci nových příběhů nejslavnějšího špiona Jejího Veličenstva se v poslední bondovce Casino Royale (2006) vydali vstříc bourneovskému stylu vyprávění i za cenu částečného opuštění ducha původní flemingovské série. Komerční úspěch se dostavil, ale Bondovy příběhy se stávají čím dál více pouze milou nostalgickou relikvií z dob dávno minulých. Na výzvy první dekády nového milénia se zdá být mnohem lépe připraven nemluvný, tvrdošíjný a asexuální agent Jason Bourne. V režiséru Paulu Greengrassovi našel ideálního, nadmíru talentovaného partnera. Jan Gregor

Atakovat, a pak vyplivnout. (Režisér Greengrass) foto IMDB/out now

23

Bourneovo ultimátum, režie Paul Greengrass, česká premiéra 30. 8.

Q

moderních technologií tak likviduje ty staré, avšak robustnější, které nám mohou v případě krize nepěkně chybět. Problémy Skypu ukázaly, že by nikdo neměl spoléhat nejen na jednu službu, ale ani na jednu technologii. A že by měl mít přehled, jaké tu jsou jiné možnosti. Před dvěma měsíci proběhl experiment pod názvem Den bez Googlu. Během 12. srpna nesměl žádný dobrovolný účastník akce používat tento a další čtyři největší internetové vyhledávače. Byli tak donuceni hledat alternativy a zajímavé novinky. Možná by stálo za pokus experiment rozšířit na jakýsi Den alternativ, kdy by účastníci nesměli používat žádný svůj oblíbený program. Pak by si teprve uvědomili, jak moc jsou všechny ty nenahraditelné služby nahraditelné. Adam Javůrek

Q

24


kultura

Magická každodennost Quida Šimka Město Litomyšl se vrací k dílu svého pozoruhodného rodáka

A

ž cimrmanovské rysy má život a dílo litomyšlského kupce, sběratele, ilustrátora a spisovatele Quida Šimka (1857– 1933). Na rozdíl od diskvalifikovaného vítěze ankety Největší Čech tady ale nešlo o žádnou recesi ani vršení kuriozit. Šimkův úctyhodný odkaz je naopak zcela reálný. Připomíná nám, že podobným rekům jako on ke štěstí úplně stačilo, když prosluli v tak malém prostoru, jakým třeba bývala na přelomu 19. a 20. století Litomyšl. Letos uplynulo 150 let od Šimkova narození a jeho příběh teď po dlouhých desetiletích znovu vytahuje na světlo pracovník tamního Regionálního muzea Martin Boštík v publikaci Spasitel všednosti Quido Šimek.

Kos u papeže Kupecký krám převzal Quido Šimek po svém otci, který zemřel následkem nešťastného spolknutí jedovatého lihu na výrobu likérů. Dvacetiletý obchodník měl za sebou učednickou zkušenost z Vídně a v Litomyšli ihned zavedl odpozorované novoty: začal prodávat sardinky (dotáhl to na tisíc krabiček ročně), kaviár, uherák, kokos a švýcarský sýr. Jeho tah na panenské chuťové buňky zákazníků vyvrcholil otevřením vůbec první výkladní skříně ve městě, pro niž nechal přivézt na místo i francouzskou hořčici a neapolské špagety. V krámě Quido Šimek strávil dlouhých 34 let, často pracoval od rána do soumraku, někdy i sedm dní v týdnu. Rodinu ze svého života vytěsnil a stal se zapřisáhlým starým mládencem. Nicméně na jiné kratochvíle mu čas zbyl. Dal se k ostrostřelcům, velocipedistům, založil recesistický spolek Hnízdo kosů litomyšlských, několik let strávil v městském zastupitelstvu, cestoval, spoluzaložil zdejší muzeum. A hlavně – sbíral vše, co mu přišlo pod ruku. Než odjel s davem českých věřících na jubilejní pouť do Říma, požádal kumpány o třítýdenní uvolnění z předsednictví zmíněného kosího souručenství, aby si mohl nechat Svatým otcem potvrdit svou neomylnost. A zpátky si přivezl antickou keramiku, starořímské mince, lávu z Vesuvu i dlažební kostky, které odcizil v Pompejích. O své cestě pak pod pseudonymem Jeremiáš Okurka sepsal knihu Cesta do Itálie a po Itálii, po zemi, po vodě i v luftě a výtěžek z jejího prodeje věnoval na stavbu sokolovny. Ze získaných materiálů časem vytvořil soukromé muzeum umístěné hned vedle krámu. Začátky byly těžké. „Mimo ohlášení v dvojích zdejších listech bylo zvláště ještě 86 zdejších osobností velmi vážených pozváno – ani na školní hodnostáře se nezapomnělo – z těchto zapomnělo výstavu si prohlédnout 78,“ zaznamenal si trpce Šimek výsledek pokusu z roku 1888 předvést městské honoraci svou kolekci mincí vázajících se k vládnutí Františka Josefa I. Nezájem ho neodradil a dál se snažil svůj neustále rostoucí soubor

Nikde neviděti diletanství. Stylizovaný krokodýl, který byl v létě roku 1929 součástí Krajinské výstavy v Litomyšli, v autorově představě poněkud obživl. Jinak se ale Šimek bedlivě držel reality. foto nakladatelství paseka

propagovat. Postupně se vypracoval a jeho sbírka se stala populární nejen v okolí Litomyšle, ale po celých Čechách. Obchodní listy o ní napsaly: „Co ve větších muzeích utvořilo mnoho hlav a rukou při značných subvencích, to bez jakékoliv cizí pomoci vykonal tady pilný a skromný český obchodník sám a sám. A nikde neviděti žádného diletantství, všecko je vedeno odbornicky a ladně.“ Když v roce 1912 sepsal svůj Ilustrovaný seznam starožitných a uměleckoprůmyslových předmětů novější doby, jež se nacházejí ve sbírkách Quidona Šimka v Litomyšli, čítal více než třináct set položek. Včetně takových exkluzivit, jakými byly turecké pistole či čínský meč. Ale to nejdůležitější mělo teprve přijít.

Rána alkoholikům Quido Šimek byl sice amatérský, o to ale vášnivější ilustrátor. Do katalogů překresloval všechny své předměty, aby se pak pustil do mnohem náročnější výtvarné práce: několika ilustrovaných kronik, jež jsou výjimečným svědectvím o obyčejných dnech přelomu 19. a 20. století. Nejprve sepsal stostránkovou historii své firmy, do které jako přílohu vlepil účty, korespondenci i papírový pytlík z obchodu. Po 1. světové válce pak vznikla jeho válečná kronika téměř o tisíci stránkách, kterou navíc postupně vybavil pěti svazky dodatků a třicetistránkovým rejstříkem. „Válečná doba zasadila ránu také obralkoholikům. Kořalny musely se o páté hodině odpolední denně zavírat,“ napsal vedle obrázku opilců vyhazovaných z hostince. Jiná jeho ilustrace se vztahuje třeba ke kázání litomyšlského faráře o pětadvaceti nemanželských dětech, které se narodily ženám nevěrným svým mužům nasazeným na frontě. Další zase k císařskému nařízení zdražit tabákové výrobky, což Šimek doprovází mottem: „Že je tabák a cigareta dražší, to nás od kouření neodstraší!“ Na podobné drobnosti by se bez Šimka dávno zapomnělo, v tomto ohledu jsou jeho ilustrované zápisky ještě důležitější než nekomentované práce fotografů ze stejného období. Půvabné detaily obsahuje i jeho svazek Litomyšl před 50 lety (1870). Téměř šest set kolorovaných kreseb ukazuje, kde se ve městě za obchodníkova mládí žebralo, kde se prodávalo mléko, kolik co stálo, jak vypadaly barokní štíty domů i jací cizinci prošli městem (třeba rumunský medvědář).

Pohřeb po 52 letech

Když do města přijel Cirkus Kludský. foto nakladatelství paseka

Ve stáří žil Quido Šimek asketicky, příliš nevycházel z domu, málo jedl, ale stále nakupoval další předměty, především do své numismatické kolekce. Ve 20. letech už bystřejší jedinci tušili, co vše se v jeho domě skrývá za cennosti – s více než sedmi tisíci unikátními platidly se stal jedním z nejvýznamnějších českých sběratelů mincí. Město mu tak nabídlo stálý plat až do smrti, pokud mu sbírky odkáže. Šimek odmítl. Krátce před smrtí však nakonec sbírky městu věnoval. Pod podmínkou, že je udrží pohromadě ve vlastní síni, kde bude zároveň umístěna urna s jeho popelem. Ani po smrti se nechtěl se svým dílem rozloučit. Síň v žádané podobě přežila druhou světovou válku i nástup komunistů. Muzeum ji pro zastaralost (což je vzhledem ke smyslu této instituce poněkud paradoxní důvod) zrušilo až v roce 1962. Od té doby jsou Šimkovy kousky rozptýlené

Quido Šimek. foto nakladatelství paseka

v ostatních expozicích. Jeho urna byla pohřbena v roce 1985. Martin Boštík, autor nynější knižní poklony Šimkovu odkazu, v den jeho pozdního pohřbu zrovna slavil desáté narozeniny. Šimek se podle Boštíka „svým citem pro kouzlo všednosti stal v plném slova smyslu jejím spasitelem, člověkem, který ji dokázal povznést z řádu čehosi nezajímavě běžného do řádu kouzelného a magicky působícího“. Mladý muzejník zde trefně vystihl, co je na tomhle pozapomenutém géniovi všednosti nejvíc okouzlující. Šimek nebyl z rodu sběratelů, jaké dnes můžeme vídat na aukcích starožitností. Jeho cílem nebylo získat spekulativně co nejvýhodněji co nejdražší položku a tu pak se ziskem směnit dál a roztáčet tak sběratelský kapitál. Byl doslova posedlý sbíráním, co sehnal, to si zakreslil a málokdy už pustil z ruky. A zároveň nebyl snob, vždyť nezřídka šlo o položku, jejíž hodnota je více než sporná. Jenže pro Šimka měla i ta nejvšednější věc svou cenu a doufal, že to pochopí i ti, kteří by si s ní klidně zatopili v kamnech. V tomhle je jeho přístup dodnes příkladný. Jan H. Vitvar Martin Boštík: Spasitel všednosti Quido Šimek, Paseka, 173 stran.

Q


kultura

hudba

výstavy

foto archiv

Nové nahrávky The Dragons: BFI, Big Dada / Panther Když se tři bratři Dragonové v šedesátých letech flákali v Kalifornii, vymýšleli si psychedelické beatové songy, ne nepodobné českým Matadors. Album tehdy nevydali, studiové pásy ale nevyhodili. Teď je objevili muzikanti kolem londýnského labelu Ninja Tune: díky tomu v premiéře právě vychází docela příjemná muzika z roku 1969. Liars: Liars, Mute / EMI Newyorské dancepunkové trio si s předchozími alby získalo slušnou reputaci, tentokrát však nenabízí koncepční dílo o čarodějnictví ani přemíru noisu. Písničkářštější opus natočilo mezi Berlínem a Los Angeles, video k singlu Plaster Casts Of Everything napovídá, že Liars pořád umějí být interesantně nepříjemní.

Sběratelé a mecenáši I – Aristokracie, Kabinet Místodržitelského paláce Moravské galerie v Brně, 24. 8.–6. 1. První část projektu, který prostřednictvím menších až komorních výstav v Brně představí moravské aristokraty, měšťany i umělce, díky jejichž velkorysosti (však si jí taky mohli dovolit) se postupně rozrůstaly sbírky dnešní Moravské galerie. První expozice, která je věnovaná aristokracii jde přitom přímo do počátků galerie. Vznik Františkova muzea totiž iniciovala právě moravská šlechta, která muzeu svěřila důležitá díla ze svých vlastních soukromých sbírek. Šlo například o knížete Odoarda III. Collalto e San Salvatore (1747–1833), hraběte Friedricha Silva Tarouca (1816–1881) nebo knížete Johanna II. z Liechtensteinu (1840–1929). Odoardo III. vlastnil sbírku starožitností umístěnou v jeho vídeňském paláci na náměstí Am Hof, Františkovu muzeu věnoval antické kameje či mramorovou bustu Marka Aurelia. Silva Tarouca své sbírky umístil do Brna a na muzeum převedl několik tisíc svazků ze své knihovny či kresbu Didonina smrt od Friedricha Heinricha Fügera. A Johann II., milovník italské deskové malby, Moravskému uměleckoprůmyslovému muzeu odkázal přes dvě stě exponátů včetně své unikátní kolekce italské majoliky. Dobrá inspirace pro dnešní sběratele a mecenáše. Jak běží čas uprchlíkům, Klub cestovatelů – Karavanseráj, 22. 8.–10. 9. Na akci pořádané Poradnou pro uprchlíky jsou k vidění fotografie, které vznikly v azylovém středisku v Kostelci nad Orlicí. Jde o úspěšnou formu arteterapie, kdy se lidé zahnaní

David Liebman, Richie Beirach, Ron McClure, Billy Hart: Redemption, Hatology / PJ Music Kvartet hudebně i lidsky propojených jazzmanů hraje hudbu Johna Coltranea, barovou klasiku Oči čornyje i vlastní modlitbu za newyorské mrakodrapy. Saxofony a dřevěná píšťala tančí mezi melodiemi a freejazzovým šamanským transem. Album je vynikající signál, že o zásadní švýcarské vydavatelství Hatology se u nás po letech už zase někdo distributorsky stará.

Koncerty Nouvelle Vague a Miou Miou, Palác Akropolis, Praha, 27. 8. Kapela-anekdota, se kterou by mohl nastat příjemný večírek. Nouvelle Vague posouvají postpunkové písničky Blondie, Joy Division, Depeche Mode či The Cure ke kavárenské šumivosti. Pařížská elegance, zpěvačky se sametovými hlasy, elastičnost bossanovy. Doprovázejí je nejlepší francouzštináři na české scéně, pardubičtí Miou Miou.

foto wolfgang traeger/vladimír šulc

z různých důvodů do kouta snaží pod vedením profesionálů pomocí fotoaparátů zachytit své emoce. Wolfgang Traeger: Artists Portraits, Galerie výtvarného umění v Ostravě – Dům umění, 1. 8.–1. 9. Letos padesátiletý fotograf se v šedesátých letech přiřadil ke hnutí volnomyšlenkářských konceptualistů a akčních umělců Fluxus. V Ostravě vystavuje snímky svých uměleckých přátel i konkurentů z let 1989 až 2007 a jak ukazuje námi reprodukovaný portrét hudebníka a jednoho ze zakladatelů hnutí Bena Pattersona, ke svým modelům rozhodně nepřistupoval s přehnanou pokorou. Celkem je k vidění 130 záběrů. Akce je součástí probíhajících Dnů nové hudby, skladby členů Fluxu budou ke slyšení 31. srpna, kdy bude díla Yoko Ono, Milana Knížáka či zmiňovaného Pattersona interpretovat Janáčkova filharmonie.

Ostravské dny 2007 – Festival nové hudby, Ostrava 26. 8.–1. 9. Jedinečná akce, jež k nám jednou za dva roky přiveze koncerty světových současných veličin, některé zde i vystupují. Z Finska přijíždí Kaija Saariaho, z New Yorku smyčcový Flux Quartet, z Chicaga pianista Richard Abrams. V Ostravě už je i Ben Patterson, člen avantgardní skupiny Fluxus. Na programu: Morton Feldman, Kurt Weill, Jan Rychlík, Petr Kotík, Karlheinz Stockhausen, Galina Ustvolskaja, Yoko Ono, La Monte Young a desítky dalších.

Na lodi bláznů / On the Ship of Fools, Galerie kritiků, Praha, 21. 8.–15. 9. Se svou parafrází či volnou interpretací populárního obrazu nizozemského malíře Hieronyma Bosche (1450-1516) do výstavy přispěli jeho o stovky let mladší kolegové z Česka Jiří David, Jan Kadlec, Tomáš Lahoda, Zuzana Musilová, Milan Salák či Martin Zet. „Blázen na šílené kocábce pluje do jiného světa, z jiného světa opět připlouvá. Ty opilé koráby, plné marných tužeb, šílených představ a pošetilých snah, plují za svým vlastním rozumem, hledají porozumění někde jinde. Často však Loď vrátí blázna nazpět, protože ho nikde nepřijmou. Plavba je tedy napůl skutečná, napůl fantazijní. Je ovšem terapií. Pro ty, co blázna vyobcovali, i pro ty, co se rozhodnou mu azyl poskytnout,“ píše k výstavě její kurátorka Vlasta Čiháková-Noshiro.

– p@k –

– JHV –

foto kaija saariaho

25

televize

Co dávají? No přece Fantomase! Čtvrtečním odvysíláním závěrečného dílu trilogie o soubojích neurotického komisaře Juvea s děsivým monstrem v masce říkajícím si Fantomas učiní Česká televize svou tradiční letní úlitbu české veřejnosti, která miluje Louise de Funèse. Nicméně nemělo by se zapomínat, že série vrcholící filmem Fantomas kontra Scotland Yard (1967) byla inspirována romány, jejichž vyznění bylo poněkud jiné, než na jaké jsme z těchto francouzsko-italských komedií zvyklí.

Apollinairův miláček

Ano, jsem to já, Fantomas. Mou pravou

Fantomas se zrodil v hlavách novinářů Pierra Sou- tvář nepoznáš. foto profimedia.cz/afp vestreho a Marcela Allaina. V letech 1911 až 1913 spolu vydali neuvěřitelných třicet dva románů s touto postavou, každý měsíc jeden příběh. Základem vyprávění byla přitom jakási literární koláž, ko menším respektem k literární předloze. Příběh v níž se prolínaly vybájené Fantomasovy příhody s lakonickým názvem Fantomas situoval do Paříže s velmi realistickými popisy dobové Paříže. Ve své šedesátých let, z uhlazeného světáka Fantomase době šlo o kultovní záležitost, kterou si neoblíbi- udělal šíleného vynálezce, který se v modré gumola jen běžná veřejnost, ale především francouzská vé masce prohání okřídleným autem, a z Juvea polodementního cholerika, který prská na podkulturní smetánka. A nejen francouzská. V chystané monografii českého výtvarníka Jin- řízené a neustále jim pomocí prstů ukazuje, kam dřicha Štyrského, která by měla co nevidět vyjít, je přesně se mu mají dívat. Fantomasovi věnováno hned několik stran. Právě Štyrský je totiž autorem nezapomenutelných obá- Se snoubenkou v zádech lek, s nimiž Fantomasových deset románů vydával v letech 1929 až 1930 Odeon. Pařížští surrealis- Postavu Juvea Hunebelle svěřil Louise de Funèsovi, té považovali podle autorů publikace Karla Srpa pro kterého to byla v padesáti letech vůbec prva Lenky Bydžovské Fantomase spolu s Maldoro- ní pořádná příležitost předvést se před kamerou. rem za „své hrdiny, neboť naplňovali jejich zájem A ve spolupráci s šarmantním Jeanem Maraisem o nevědomí jako zdroj tvůrčí aktivity a zásobárnu ve dvojroli novináře Fandora i Fantomase a vyspěnebezpečných sklonů. Nekonečný souboj mezi lou Mylène Demongeotovou jako fotografkou Helemnohotvárným, proměnlivým Fantomasem a sila- nou (český dabing ji bůhvíproč důsledně označoval mi pořádku zastupoval vztah nevědomí a vědomí, jako „snoubenku“) se mu to povedlo. Ve stejný rok principu slasti a principu reality. Nešlo jen o zvlášt- natočil i první z šesti dílů příhod četníka ze Saint ní druh automatického psaní užitého pro lidovou Tropez a rázem se stal jedním z nejpopulárnějších četbu, ale také o dílo obsahující skryté mýty celé francouzských komiků druhé půle 20. století. epochy, ovlivněné anarchistickým hnutím.“ Další díl série s názvem Fantomas se zlobí vytvořil Fantomas v původních příbězích proniká mezi Hunebelle, v jehož filmografii najdeme další oblíbepařížskou špičku, aby jí způsobil ta nejhorší pří- né tituly Tři mušketýři (1953), Hrbáč (1959) či Tajkoří a pak se zase beze stopy vypařil. Muže v ele- nosti Paříže (1962), hned o rok později. Pochopitelgantním cylindru a oční masce prý miloval Coc- ně se stejným obsazením, což platí i o závěrečném teau, Dermée i Apollinaire. Sám Štyrský o reflexi snímku, na který přijde v televizi řada tento čtvrtek. Fantomase napsal: „Ve Francii, kde se stýkají pro- Fantomas tentokrát míří hodně vysoko: nejbohatším tivy a protiklady, aniž na sebe působí ničivě, v té- lidem světa rozešle výzvu, aby mu buď platili takzvato zemi, kde v oblastech poezie žila tradice vedle nou daň z práva na život, nebo je zabije. Potenciáldada, kde neexistují falešné předsudky, doved- ní mrtvoly se tak sejdou na skotském zámku lorda li nejlepší básníci milovati fantastické příběhy, MacRashleye, kde chtějí proti Fantomasovi založit legendárního bandity Fantomase, jehož jméno alianci. Přizvou si Fandora, Juvea a kupodivu i zmaplnilo celý svět hrůzou, a dovedli, aniž měli pocit tenou Helenu, a hádejte, jestli se komisař dokáže studu, ukládati tyto svazky ,populární četby‘ do udržet na jezdící posteli a jak to celé skončí... svých knihoven vedle nesmrtelného Prousta a BalTrilogie byla v Československu natolik populárzaka.“ A dále Štyrský dodal: „Ve svazcích Fanto- ní, že se Hunebellův Fantomas přenesl i do naší mase je zkoncentrováno tolik hrůzy, krve, mrtvol kinematografie: v roce 1980 se objevil ve Vorlíča zároveň tolik poezie, měsíčních nocí, zahradních kově seriálu Arabela, kde dokonce mluvil ústy slavností, moře a dívčího půvabu, že je nemysli- Miroslava Moravce, který daboval i francouzský telno, aby Fantomase psal průměrný vypravěč-spi- originál. A na Fantomase se nezapomíná ani dnes. sovatel. Fabulačně opírá se Fantomas v některých Jedním z mediálně nejvděčnějších hokejových místech o současné i historické zločiny, velké pro- fanoušků je jistý Vasil Simkovič z Ústí nad Labem, cesy a oficiální a tajné policejní zprávy, takže je který už osm ročníků ve Fantomasově masce objíždí klíčová utkání naší reprezentace. zřejmo, že Fantomase psal člověk informovaný.“ Ale zpátky k filmovému zpracování. O to první se postaral francouzský režisér Louis Feuilla- – JHV – de v letech 1912 až 1914, kdy na základě románů natočil hned pět filmů (čtyři se krátce po svém vzniku promítaly i v Praze). Jeho krajan André Fantomas kontra Scotland Yard, ČT 1, 30. 8., 20.00. Hunebelle se k látce v roce 1964 postavil s dale-

Už jsem vám ukazoval, kam se mi máte dívat? foto profimedia.cz/afp

26


civilizace

Svéráz ruské demokracie

Režim pevné ruky, který povstal z chudoby, už historie zažila

Silnější než sovětští vůdci. Prezident Putin soustředil ve svých rukou více moci než například Jurij Andropov. foto isifa/epa

P

oslední vývoj v Rusku přináší jedno překvapení za druhým. Zhruba ve dvoutýdenních intervalech přichází vedení země s další novinkou, která má demonstrovat sílu ztracenou s pádem sovětské říše. V červenci to bylo odstoupení od smlouvy o konvenčních zbraních v Evropě, v srpnu prezident Vladimir Putin oznámil, že ruské jaderné bombardéry obnoví pravidelné hlídkování. Patroly, jichž jsme se stali svědky v uplynulých dnech, kdy se ruská letadla vydala do světa a vystartovaly proti nim americké i britské stíhačky, byly běžnou praxí v dobách studené války. A pak je tu nedávná triumfální ponorková expedice do vod severního pólu. Podtrženo a sečteno, Rusko mění svou tvář. Kam směřuje, si zatím nikdo netroufá předpovědět. Jak vyznívá jeho současný charakter ve srovnání s totalitními režimy, především komunistickým Sovětským svazem nebo nacistickým Německem? Není to zbytečná otázka: Německo začátku třicátých let i Rusko na přelomu tisíciletí byly demokratické státy, zmítající se však v bídě a chaosu. Do toho přišel režim pevné ruky, který se snažil pozvednout ekonomiku a dát vnějšímu světu najevo sílu...

Tajné komando Gazpromu Mnohé lze vyčíst z toho, co se děje uvnitř země. Těžební giganty Gazprom a Transněft se ozbrojují – zprávy o tom se objevily začátkem března, když se příslušný zákon dostal do Státní dumy. S iniciativou zřídit ozbrojenou ochranku dvou největších firem, pilířů ruské ekonomiky (Gazprom kontroluje těžbu plynu, Transněft ropy), přišel Kreml. Příslušné novely zákonů pak prošly velmi hladce, prakticky bez diskuse. Když se poslanec Genaddij Gudkov snažil přednést námitky, nikdo ho neposlouchal a po chvíli mu vypnuli mikrofon. Nikdo přitom pořádně nevysvětlil, k čemu by měly oběma firmám soukromé armády vlastně sloužit. Gazprom poukázal na nutnost „zvýšit spolehlivost ochrany jednotného zásobovacího systému plynu“. Argumentuje se též existencí obdobných bezpečnostních služeb ve světě. V Rusku je zaregistrováno asi dvacet tisíc soukromých bezpečnostních služeb. Šestnáct rezortů disponuje svými vlastními ochrannými složkami a součástí ministerstva vnitra je odbor takzvané

mimorezortní ochrany. Tento útvar, v němž slouží policisté, poskytuje služby vybraným institucím na komerční bázi – jednotka chrání mimo jiné právě ropovody a plynovody. Kromě ní jsou tu i speciální zásahová komanda Federální bezpečnostní služby (FSB, následkyně KGB), určená rovněž k ochraně energetické infrastruktury. Ze statistik přitom vyplývá velmi překvapivá skutečnost: kolem 90 % infrastruktury v současné době stráží ochranné služby Gazpromu a Rosněftu. Jinými slovy, firemní armády dvou těžebních gigantů už existují, jen potřebovaly získat zvláštní status. Ten jim dává prakticky stejná práva jako policistům z mimorezortní ochrany. Od ministerstva vnitra také získají automatické zbraně. Použít je mohou i tehdy, dojde-li k pouhé „koncentraci většího množství osob ohrožující chráněné objekty“. Firemní hlavička má i další výhodu: Gazprom ani Transněft nechtějí o svých jednotkách sdělit žádné podrobnosti, dokonce ani počet příslušníků těchto oddílů a jejich vybavení. Když redaktoři listu Novaja gazeta protestovali, že takové údaje netají ani policie, dostalo se jim svérázné odpovědi: „Policie je placená z peněz daňových poplatníků, ale my jako obchodní společnost nemusíme říkat vůbec nic.“

Vlídný stát tajných služeb Liberální a nezávislý list Novaja gazeta nicméně zůstává nohama na zemi a konstatuje, že jde o legitimní snahu obou firem udržet si kontrolu nad svým lukrativním byznysem. Například v Čečensku lze vytěžit ropu z jen několik metrů hlubokých jam a pak ji zpracovat v místních rafineriích. Armáda ani bezpečnostní složky přitom naleziště nijak nechránily, místo toho se samy snažily ropu těžit a prodávat. List ale naznačuje ještě další důvod k existenci soukromých armád. Jde o to, aby si administrativa prezidenta Putina udržela v obou společnostech svůj vliv, tedy aby ji někdo z managementu nepřevezl a neprovedl něco, co by vzhledem k obrovské ekonomické a politické síle těchto gigantů mohlo vyústit i ve svržení režimu. Pro Kreml je výhodné mít zde silné bezpečnostní služby, které může snadno kontrolovat tím, že si do nich dosadí své lidi. K nacistickým armádám SS a SA, založeným na ideologii, je odtud ještě daleko. Současné ruské vedení žádnou ideologii nemá, je ale pravděpo-

dobné, že se tímto způsobem snaží vytvořit loajální ozbrojenou složku, která navíc co do počtů nepodléhá žádné kontrole. O armádu ani policii se Kreml stoprocentně opřít nemůže, více spoléhá na tajnou službu FSB a další z následovnických organizací KGB, kremelskou ochranku FSO. Dostáváme se tak k podobnosti s komunistickými režimy. Analýza americké nevládní organizace American Enterprise Institute (AEI) ukazuje, že celá čtvrtina z 1016 nejdůležitějších politiků země sloužila v KGB nebo v jejích následnických organizacích. Vinen je tím paradoxně Putinův předchůdce Boris Jelcin, protože rezignoval na hlubší reformu KGB a kromě formálního rozdělení ji nechal prakticky v původní podobě. Praktiky ruských tajných služeb se příliš nezměnily, podle AEI o tom svědčí například 27 podezřelých vražd exponovaných osobností. Sice není prokázáno, že za nimi vždy stáli agenti ruských tajných služeb, silné podezření tu ale bylo v několika případech, třeba u žurnalistky Anny Politkovské nebo přeběhlíka Alexandra Litviněnka. Analytička Olga Christanovskaja tvrdí, že Putin má dokonce volnější ruce než někdejší sovětský vůdce Jurij Andropov: ten totiž „musel všechno konzultovat s politbyrem, kde měl každý rovným dílem jeden hlas. Teď v Rusku rozhoduje pětice lidí: Putin a jeho někdejší kolegové z tajných služeb Igor Ivanov, Sergej Ivanov, Igor Sečin a Nikolaj Patrušev,“ říká Christanovskaja. Sovětské politbyro přitom mělo přes deset členů. Christanovskaja ovšem zároveň dodává, že valné většině Rusů, kteří veřejně neprojevují nesouhlas s režimem, současný stav vlastně nevadí: „Režim se navenek tváří přátelsky a lidé tu stále vyznávají tradiční víru v božského cara.“

Padesát procent dobrých zpráv Velké možnosti dává Putinovu režimu ekonomický boom, který Rusko nyní zažívá. Nejde jen o pověstné zisky z ropy a plynu. Do země přiteklo rekordní množství investic, firmy přijímají pracovníky a posílají jim výplaty včas, což dříve nebývalo zvykem. Rusové mohou cestovat po světě, létat na turecké i španělské pláže, do Prahy i Paříže. Důchody už dosahují takové výše, že za ně lze žít, přinejmenším s výjimkou Moskvy. To vše posiluje pozici Putinova systému – podobně jako začátkem třicátých let posiloval Hitlerův režim.

I když tendence v současném Rusku s nacistickými zvěrstvy srovnávat nelze, rysy autoritativního systému teď vystupují do popředí víc než kdy jindy. Například xenofobie vůči cizincům – vláda nedávno změnila migrační zákony a cizincům mimo jiné zakázala prodávat na trzích, kde přitom skoro nikdo jiný než přistěhovalci ze Střední Asie nebo Kavkazu nepracoval. Nebo postoj vůči kritikům režimu: opoziční demonstrace jsou poměrně razantně potlačovány policií, předákovi Garrimu Kasparovovi hrozí obvinění z extremismu jen za to, že organizuje opoziční hnutí. Nevládní organizace registrují případ dvou novinářů, kteří byli, dle oblíbené praxe v dobách SSSR, proti své vůli hospitalizováni na psychiatrii: Andrej Novikov kvůli psaní o Čečensku a Larisa Arapová za článek o zacházení s dětmi v léčebnách. Právě žurnalistika je indikátorem každého režimu. Peter Reichel v knize Svůdný klam Třetí říše popisuje, jak se Adolf Hitler s hlavním propagandistou Josephem Goebbelsem velmi systematicky snažil kontrolovat rozhlasové vysílání a technicky prosadit vysílání televizní (v tom ho však zbrzdila válka), noviny ho už ale tolik nezajímaly. Podobnou strategii je možné pozorovat i v Rusku. Tisk a internet, které sleduje jen nepatrné procento lidí, zatím nechává Putinova administrativa celkem na pokoji. Od začátku se ale snažila podřídit si tři celoplošné televizní kanály. První program a druhý kanál jsou státní, televizi NTV koupil a po neúspěšné televizní revoltě žurnalistů na jaře 2001 ovládl, jako mnoho dalších médií, Gazprom. Petrohradská banka s vazbami na Putina nedávno převzala další frekventovaný kanál Ren-TV. Cenzura obvyklá v dobách nacismu nebo komunismu v Rusku neexistuje. Ovlivňování obsahu přes nastrčené manažery však ano. Například rádio Služba novostěj se sedmi miliony posluchačů bylo do letošního dubna jedním z mála dosud nezávislých médií, pak ale majitelé přijali dva nové manažery a ti žurnalistům vysvětlili, jak dělat zprávy – způsobem známým z temnějších období minulého století: do vysílání nesmí nikdo z opozice, Spojené státy by měly být portrétovány jako nepřítel a alespoň polovina zpráv o Rusku musí ukazovat dění v pozitivním světle. Tomáš Vlach Autor je redaktorem České televize.

Q


civilizace

Sami až do smrti

boční světlo

Bariéry mezi generacemi se prohlubují

Dějiny na cestě do kyberprostoru

V

knize amerického politologa Joshuy Moravchika Nebe na zemi – vzestup a pád socialismu jsem si přečetla, že Bedřich Engels ve své závěti žádal, aby jeho popel byl vysypán do moře. Čtyři přední Engelsovi žáci, mezi nimiž byl i z dějin komunistického hnutí známý revizionista Bernstein, se rozhodli poslední přání svého učitele splnit. Bernstein se na moře vydal, přestože trpěl mořskou nemocí. Důkladně proškolena dějinami komunistického hnutí, připadlo mně to zajímavé, neboť později, za „bolševika“, byl právě Bernstein považován za nejhoršího zrádce marxismu. Vyprávěla jsem to proto svým dětem a jejich několika přátelům. Přestože všichni byli vysokoškoláci, musela jsem postupně vysvětlit, co znamená slovo renegát, revizionista, pak kdo to byl Karl Kautský a Eduard Bernstein a na závěr se někdo zeptal i na Engelse. Moje zamýšlená vtipná poznámka se změnila v přednášku. Uvědomila jsem si, že podobná nedorozumění jsou pro mezigenerační vztahy typická už dnes a v budoucnosti se ještě prohloubí. To, co školy považují za významné, látka, kterou učí, se tak rychle mění, že generace rodičů, dětí a prarodičů si skoro nebudou rozumět a znalost výpočetní techniky to nenapraví. Generace spolu nebudou moci chatovat, protože každá je a bude utvářena odlišnými prožitky. Pojem „renegát“, který jsem zmínila, není jistě jediným zdrojem možných nedorozumění. Vzpomeňme na pověstnou otázku mojí generace, kdy jsme se se smíchem druhého ptali, jak odpověděli dělníci carovi v roce l905. Citovali jsme dějiny VKSB (Všesvazové Komunistické strany bolševiků), které jsme se povinně učili na vysoké škole. Ten druhý měl doplnit „car nám zasolil, i my mu zasolíme“. K podobným žertům už nebudeme mít partnera.

Generace se zraňují Znát úryvky z dějin VKSB patřilo kdysi k folkloru. Ale dělicí čára nevede pouze mezi námi a těmi mladšími, propasti se rozvírají mezi všemi současnými generacemi. Četly jiné romány, poslouchaly odlišnou muziku... Ani na znalosti citátů ze Švejka, Vinnetoua či Rychlých šípů se čtyři generace, které vedle sebe nyní žijí, neshodnou. K rozdílům ve znalostech se připojují i citově jinak podmíněné dominanty. Když jsem četla Tigridovu knížku Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, připadala mně partie věnovaná Mnichovu neúměrně rozsáhlá. Pro Pavla Tigrida je ovšem spojena s osobními prožitky jeho života, podobně jako pro mne pražské jaro a pro jiné třeba rok l989. K tomu všemu přistupují i různé emoční prožitky a vysoká vzdělanostní mobilita (synové a dcery vzděláním převyšují své rodiče). Obvykle se k tomu pojí i sociální vzestup, dnes běžná migrace z venkova do měst a případně i emigrace. Všechny tyto faktory vytvářejí zcela odlišný životní styl a hodnotovou orientaci. Co jedni považují za rodinné tradice či vlastenectví, mladším často připadá směšné. Generace se vzájemně zraňují a komunikace mezi nimi se tím víc komplikuje. K nedorozuměním dochází ve velkých a důležitých věcech, ale i v maličkostech. Vyrábět domácí bramborové knedlíky, když je lze koupit hotové, připadá našim potomkům jako nesmyslné šetření peněz a plýtvání časem, který mohou využít pro zábavu či budování kariéry. Diskuse pak připomínají pověstné výroky Marie Antoinetty, která se prý ptala, proč hladovějící davy Pařížanů žádají chleba, místo aby jedly koláče.

Pod kuratelou příbuzných K diferenciaci generací dětí, rodičů, prarodičů a případně i praprarodičů – dnes tu opravdu vedle sebe žijí čtyři generace – přispívá také časté stěhování, neboli migrace za prací, za „lepším“, a rozpad příbuzenských vztahů podmíněný i vysokou rozvodovostí. Města přitahují mladé lidi nejen možností lepšího výdělku, ale i relativní anonymitou vztahů, uniformitou bydlení a možností se relativně snadno dále stěhovat a žít tak bez kontroly i pomluv sousedů a příbuzných. Sousedské a mezigenerační vztahy identitu jedince podporují, zakotvují, ale současně člověka svazují a kontrolují. Být pod nepřímou kuratelou sousedů a příbuzných, to se v dnešní postmoderní době, kdy každý – i ten, kdo to neumí – chce být arbitrem chování, příliš nenosí. Ne všichni, kdo si myslí, že jsou cool, se ovšem cítí dobře bez sociálních vazeb. Mezigenerační setkání proto nejsou tabu, dochází k nim třeba při zlatých svatbách či výročích úmrtí. Například v USA, kde je mobilita i migrace zvláště vysoká, jsme svěd-

Demografické studie, vycházející například z posledního sčítání lidu, domů a bytů z roku 2001, prokazují vysoké diferenciace uvnitř generace starých lidí dle genderu, tedy dle pohlaví. Podíl žen v důchodovém věku je vyšší a ve skupině nejstarších ženy převažují až trojnásobně. Z celkového počtu mužů tvoří ti v penzi 15,3 %, zatímco z celkového počtu žen představují penzistky 28 %. To je výrazný rozdíl. Kromě toho platí, že obor sociální gerontologie je dle genderu jasně strukturován ve všech podskupinách: dle příjmu, dle bydlení, dle rodinného a sociálního statusu a zatím i dle vzdělání. Rozvodovost je u nás nejvyšší ve středním věku, tedy po čtyřicítce. Zatímco muži se pak opětovně a někdy i vícekrát znovu žení s výrazně mladšími partnerkami, a proto i ve stáří mají status ženatých, jejich bývalé partnerky a matky jejich nejstarších dětí zůstávají samy a žijí třiapůlkrát častěji v samostatných jednočlenných domácnostech. K osamělému životu ve stáří přispívá také delší průměrný věk žen. V průměru mají ženy skoro o tisícovku nižší důchody, a když potom samy platí z jedné penze nájem, není divu, že se propadají do chudoby. Relativní i absolutní. A až zestárne současná generace mladých žen, které si zakládají na tom, že žijí jako singles, bude tento rozdíl v příjmech ve stáří ještě větší. Ve věkové skupině, která početně narůstá nejrychleji, tedy mezi lidmi nad 80 let, je ještě 61 % mužů ženatých. Ženy stejné skupiny jsou vdané jen v 11 %. Nemohou si pak dovolit finančně nákladné koníčky, zábavy, dovolené, rekreační pobyty ani zdravotně-sociální péči, a tak se genderový charakter projevuje i v diferenciaci mezigenerační. Nejstarší generace se podstatně rozrůzňuje dle podílu, postavení, sociálního i příbuzenského statusu mužů a žen, kteří ji tvoří. Přesto se o starých lidech mluví jako o homogenním celku, charakterizovaném jenom stupněm nemohoucnosti, tedy zdravotním stavem. Mezigenerační vztahy paradoxně rozbíjí také politika takzvaného sociálního státu, za který se považuje i naše republika. Sociální stát, tedy stát poskytující z našich daní různé sociální dávky všem občanům, z nichž mnozí si myslí, že na to mají automaticky nárok, si pomocí těchto dávek vlastně kupuje loajalitu i volební hlasy občanů. Fakt, že na něco „mám nárok“, musím to dostat, mne vlastně vyvazuje z mezigenerační a příbuzenské solidarity. Nemusím být příjemná ani udržovat dobré vztahy se svými dětmi a vnuky a příbuznými – a stejně nějak s pomocí společnosti přežiju. Závislost na sociálním státu je dalším faktorem, který tříští současné generace, a dokonce mezi nimi vyvolává averzi a ageismus. Za vším, co je zde uvedeno, se někde skrývá konkrétní člověk, konkrétní vztah matky a dcery, matky a syna a obdobně otců a jejich dětí a často chybějících a dezorientovaných vnuků a vnuček.

Okouzlení prostorem vystřídalo fascinaci časem. Na Západě po roce 1989 skončilo vzývání dějin jako zákonitého pohybu k finálnímu happy endu. V současnosti jde o tady a teď, ne už o potom až. Tím spíše, když dnešní futuristické vize neoplývají optimismem, jaký nabízejí náboženství a marxismus. Kolem prostorového životního modu tady a teď kvete a bují postindustriální průmysl, módní a reklamní strategie, eklektický životní styl. Lidé mají k dispozici všemožné prostředky na ovládnutí času, který na ně nepřátelsky dotírá: auto, mobil, televizi, farmaka, transplantace, genetické inženýrství atd. atd. Opanovat čas a odevzdat se prostoru: ideálem je svižně a pravidelně vyrážet z domácího luxusního prostoru do prostorů alternativních – tuzemských, exotických, zimních, letních. A oč méně je životního prostoru, o to více přibývá kyberprostoru, do kterého se vejde celý svět. Co vše nelze navštívit a spatřit v reálném prostoru, kvůli neexistenci či nedostupnosti, to nabízí prostor virtuální. Zmocňuje se i historie. Text je nahrazován obrazem, lidstvo se velkým okruhem analogicky vrací k magickým předhistorickým počátkům. Co se stane s dějinami – výsostnou doménou času – v kyberprostoru? Film 300: Bitva u Thermopyl je velká podívaná, v níž je látka skrz naskrz stylizována na rozdíl od klasického historického filmu usilujícího o pravděpodobnost. Vše je umělé, kromě herců (i ti budou nahrazeni). Komiksová stylizace filmu je agresivní (perský dobyvatel Xerxes je jednou tak velký než spartský hrdina Leonidas), poselství však zůstává stejné jako v učebnicích dějepisu pro základní a střední školy – hrdinná obrana vlasti a cti proti mnohonásobné přesile bez ohledu na oběti. Ve filmu nechybí slavný odkaz (kterým se Češi od husitských válek neřídí): „Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my zde mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.“ Vyberte si: zábavu, poselství nebo obojí. Zdá se, že ruku v ruce s tím, jak bude mysterium času pohlcováno magií prostoru, bude psaná historie více a více zatlačovaná vizualizací historických obrazů. Historie jako způsob myšlení nezanikne, budeme-li schopni rozlišovat mezi fakty a fantazií, úvahou a podívanou. Jinak se fakt a úvaha rozplynou v nekontrolovatelnou fikci, realistický prvek bude vytlačen prvkem magickým, působivost zvítězí nad věrohodností. Nedávno jsme viděli zkázu Pompejí, již filmaři a historici pojali zčásti jako dokumentární, zčásti jako hraný film, doplněný o působivou simulaci dramatických scén zániku. Úsilí o věrohodný obraz se vyplatilo. Vše dohromady hrálo, fikce posilovala ověřitelnou dějinnou realitu. Na jedné straně vznikají dokumenty směřující k uměleckému ztvárnění (například filmy BBC o Michelangelovi a Leonardovi či osvětimském vyhlazovacím táboře), na druhé straně najdeme uměleckou evokaci minulosti blížící se dokumentární věrohodnosti (třeba Vláčilovu Markétu Lazarovou). Jako ideální se jeví syntetické pojetí minulosti za pomoci všech vědeckých, uměleckých a technických prostředků, jež v sobě zahrne skutečnost, úvahu a obraz v přiměřené stylizaci. Kyberprostor nabízí závratné možnosti pro apokryfní přepisování klasické historie. Brownova Šifra mistra Leonarda, založená na fiktivní zápletce a akci, má dnes samozřejmě tisíckrát větší šanci být zfilmována než mistrná umělecká evokace renesanční Itálie přelomu 15. a 16. století obsažená v Merežkovského románu Leonardo da Vinci. Z čeho se bude napájet historické vědomí, až dějiny pohltí virtuální realita? Podrží si historie jako věda ve světě obrazů svůj vliv, nebo jej ztratí? Čím bude víc – myšlením, uměním, zábavou?

Jiřina Šiklová Autorka je socioložka.

Jiří Suk Autor je historik.

Zábava v plném proudu, ale mladší se baví raději spolu. foto profimedia.cz

ky až módního organizování velkých rodinných svateb, slavností i setkání při kulatých výročích úmrtí nositelů-zakladatelů rodinného jména. K nám tento trend přichází také. Jako by měl nahradit, zakrýt rozkládající se rodinné mezigenerační vazby. Pronajme se hotel, penzion, velká jídelna, všichni se sjedou, ale pak se stejně nemají o čem bavit. Rozdílnost životního stylu mladých, mladších, starých a nejstarších je příliš veliká. Liší se v názorech na výchovu dětí, utrácení peněz, politiku, zábavu tak silně, že komunikační prázdnotu může přehlušit jenom hlasitá hudba. Na té se

Zdrojem neporozumění mezi generacemi jsou i sociální dávky. Nemusíme být příjemní na své příbuzné, když víme, že se o nás ve stáří postará stát.

taky neshodnou. A tak, aby se přehlušilo prázdno, pouštějí ji skutečně hodně nahlas. Vzájemně se pak neslyší a někteří z nich si ještě dávají do uší vlastní hudební směsku přes sluchátka z empétrojky.

Která babička je ta pravá? Mezigenerační vztahy rozbíjí i vysoká rozvodovost. Status matky rodiny, natožpak patriarchy je hodně problematický, když jejich syn či synové jsou třeba třikrát za sebou ženatí a na slavnost si přivádějí i vyženěné děti svých o mnoho let mladších partnerek. Je pro vnuky nejdůležitější ta první babička, nebo ta poslední, tedy matka ženy, s níž otec právě žije? A bude s ní žít ještě za pár let, až generace prarodičů, či dokonce praprarodičů bude potřebovat určitou pomoc? Nadále platí, že péči poskytují častěji dcery nebo snachy. Ale která ze snach to má být? Ta z prvního manželství, která nejdéle znala ty staré lidi, nebo ta, která má z nově uzavřeného manželství ty největší výhody, neboť je zatím tou poslední? Proto se příbuzenské mezigenerační vztahy častěji udržují po mateřské linii. Dcery jsou pro stárnoucí stále určitou zárukou. Vztah matky a dcery je však současně jeden z nejkomplikovanějších, je v něm nejvíce nevyřčených slov. Není vlastně lepší nespoléhat na příbuzenstvo, finančně se zajistit a pak si pečovatelské služby jednoduše koupit? Je to pak profesionální, vysoce hygienické, bez osobních emocí, opravdu sterilní, včetně toho umírání za plentou, abychom nerušili ostatní nevhodnou připomínkou, že každý život končí smrtí. Zatímco ještě generace mých rodičů si přála bydlet ve společném bytě především s rodinou své dcery či dcer (a tak se to také řešilo), současní staří chtějí být nezávislí a nepřejí si to. Individualismus a nezávislost až do posledního vydechnutí. Což se jim daří až příliš často.

27

Ženy jsou na tom hůř

Q

28


trendy

Hlubiny oceánu a stínohry moci Ruská expedice na mořské dno severního pólu má jiné cíle

foto ivan kuťák

Zdenek J. Slouka (1923) je emeritním profesorem politologie se specializací na mezinárodní vztahy a právo. Po více než třicet let se jako profesor na předních amerických univerzitách věnoval vztahům mezi politikou a vědecko-technologickým vývojem. Jeho kniha International Custom and the Continental Shelf (Mezinárodní zvykové právo a kontinentální šelf) vyšla r. 1968 a měla mezinárodní ohlas v odborných kruzích.

připisuje výhradní právo na využití šelfu přímořskému státu. A to je středobod ruské politiky v Arktidě. Podle ruských médií získaly batyskafy z mořského dna další geologické vzorky, které pomohou prokázat, že podmořský Lomonosovův hřbet, protínající střed Arktidy, je jen pokračováním ruského šelfu, a tudíž patří Rusku se vším kolem – a vedoucí expedice Artur Čilingarov oznamuje světu, že Arktida byla vždycky ruská a nyní je to znovu dotvrzeno. Je to ovšem nesmysl. Lomonosovův hřbet je od severního pólu vzdálen stovky kilometrů. Vzorky sebrané na dně pólu neznamenají nic, nic nedokazují, jsou vzaty z oceánských hlubin, patřících všem a nikomu, s ruskými arktickými nároky nemají nic společného. Ponor ke dnu pólu je jen poutač pozornosti. Část stínohry. A je to nesmysl dvojnásobný.

Marná jízda na Lomonosovově hřbetu

V

červenci 2007 se dvě ruské miniponorky – batyskafy – dotkly mořského dna na severním pólu, zabodly tam ruskou vlajku vyrobenou z titanu, aby vydržela třeba tisíc let – a nastal mezinárodní mediální poprask v inscenaci a kulisách nastavených Moskvou. Před očima světa vstupuje na jeviště Rusko, geograficky největší stát planety, s přáním rozšířit své državy o celých 7 % neboli o 1,2 milionu čtverečních kilometrů mořského dna Arktidy (což je souhrnná rozloha Francie, Belgie, Nizozemska, Německa a Polska) a sahá po 10 miliardách tun dosud nedotčených zásob ropy a plynu pod arktickým mořem. Stínohra moci, do níž Rusko vložilo svůj velký divadelní um a k jejíž inscenaci získalo bezmyšlenkovitou podporu světových médií včetně českých, je choreograficky zcela profesionální. Obrovský pohyblivý stín vržený na vzdálené bílé pozadí ostrým světlem je siluetou moci, která se nezadržitelně posunuje k dominantnímu postavení mezi státy, hladovými po stále větších dávkách energie, zatímco jejich vlastní zdroje vysychají. Obraz moci má hojivé účinky pro miliony Rusů s pošramoceným národním egem a jistě nepoškodí ani další politickou kariéru prezidenta Putina, osobně a výrazně zapojeného do arktické hry. Pohled do zákulisní reality ovšem vyjeví, že jak vědecko-technologický průnik ke dnu severního pólu, tak územní expanze a i ropa a plyn pod polárním mořem jsou jen jevištní rekvizity, sice oslňující, ale samy o sobě bezobsažné, prostě rekvizity, o které jinak vůbec nejde. Aby to bylo patrné, je pouze třeba dávky střízlivosti a určité přesnosti v nahlížení celkové arktické reality.

Co s ruským úspěchem „Dobytí“ severního pólu je věcně zcela bezvýznamné pro další vývoj arktického režimu. Oč tu tedy jde? Od začátku července, kdy ruská polární expedice Arktida 2007, sestávající z ledoborce Rossija a vědecké lodi Akademik Fjodorov, s miniponorkami Mir-1 a Mir-2 na palubě, vyplula z petrohradského přístavu, byla ruská média plná zpráv o velkolepém projektu světového významu. A když se batyskafy dotkly mořského dna na severním pólu v hloubce přes 4000 m a nechaly na dně ruskou vlajku, Artur Čilingarov, vedoucí expedice, porovnal ruský úspěch s přistáním amerických astronautů na Měsíci. A ruská média se radovala – Arktida je naše! Ruská oceánologie je nepochybně špičková. Ponor dvou batyskafů do hloubky přes 4000 m, každého s tříčlennou posádkou, je jistě pozoruhodným výkonem lidí a technologie. V hloubce 4 km je tlak vody kolem 400 atmosfér, což odpovídá váze téměř půl tuny na čtvereční centimetr. Navíc se ruské batyskafy ponořily v zamrzlém moři, kde ledoborec musel nejdříve odstranit led, a k návratu si musely najít uvolněné místo na hladině. Klobouk dolů. Ale omračující to není. Švýcarský fyzik Auguste Piccard sestrojil batyskaf, ve kterém v roce 1953 sestoupil do hloubky 3139 m. V roce 1958 americké námořnictvo koupilo batyskaf nazvaný Trieste, jehož tlakovou kabinu postavily podle Piccardova modelu essenské Kruppovy ocelárny, a celé plavidlo pak Američané přestavěli ve svých námořních laboratořích v San Diegu. V batyskafu Trieste se v lednu 1960 ponořil námořní poručík Don Walsh s Jacquesem Piccar-

dem (syn A. Piccarda) do největší oceánské hlubiny v pacifickém Mariánském příkopu: 10 916 m, jedenáct kilometrů pod hladinou. Hlouběji to už nejde, není kde. I tak, ruský úspěch je nepopiratelný, svým způsobem spektakulární. Ale co s ním?

Potěmkin na dně Ruská vlajka na dně pólu je jistě dokladem a oslavou pozoruhodného technického výkonu, ale jinak neznamená nic – tak jako americká vlajka na Měsíci, jako srdce s iniciálami milenců vyryté chlapeckou kudlou do kůry starého dubu, a přesto nezaručující věčnou lásku. Na celé věci je zvláštní, že Rusové ve své polární stínohře spojují ponor batyskafů na mořské dno pólu se svými územními požadavky v Arktidě, i když tam pražádná spojitost není. Toto žádá vysvětlení. V současném mezinárodním právu, smluvním i zvykovém, jsou světová moře i jejich dna rozdělena do zón určujících pravomoci států. Každý přímořský stát má kolem svých břehů „pobřežní moře“ o šíři 12 námořních mil, tj. 22,2 km, kde si může počínat po libosti, na vodě, nad ní, na dně. Další pruh je ekonomická zóna do vzdálenosti 200 námořních mil (370 km) od pobřeží, v níž má pobřežní stát výlučné právo využívat přírodní zdroje, ale hladina moře je volná pro lodě všech vlajek. Za touto zónou je moře volné pro všechny. (Opomíjím různá menší omezení, zde nedůležitá.) Režim mořského dna je stanoven jinak. Řídí se podle geografického-geologického útvaru, zvaného kontinentální šelf. Šelf je vlastně pomalé pokračování pevniny pod hladinou až k bodu, kdy se mořské dno strmě svažuje do oceánských hlubin. Mezinárodní právo, smluvní i zvykové,

Opět si to žádá trochu technického vysvětlení, ale moře není zase tak docela nezajímavé. Kontinentální šelf, uznávaný jako prostor a zdroj patřící výlučně přilehlému pobřežnímu státu, podle učebnic končí tam, kde hloubka vody dosahuje 200 m, a pak se dno propadá do oceánských hlubin, a vzdálenost této hranice od pobřeží neboli šířka šelfu je popsána světovým průměrem 50 km. Mořské dno však nečte učebnice a nedbá průměrů. Globální rozloha šelfu je 28 a půl milionu čtverečních kilometrů (pro představu: jen o málo méně než zemská rozloha Afriky – 30 mil. čtverečních kilometrů), ale šelf není rozdělen mezi kontinenty pravidelně. Někde se šelf propadá do oceánu tam, kde hloubka vody dosahuje pouhých 100 m, jinde až ve 300 m. Někde má šelf šířku, tj. vzdálenost od pobřeží, jen pár kilometrů a nestojí za řeč (např. podél celého tichomořského pobřeží Severní a Jižní Ameriky), jinde až několik set kilometrů. Ruský šelf se v některých místech táhne od sibiřského pobřeží téměř tisíc km do Arktidy. K tomuto svému už tak nesmírnému šelfu by Rusové rádi připojili Lomonosovův hřbet, jako by byl jeho součástí. Oč tu jde? Lomonosovův hřbet, na českých mapách někdy nazývaný „práh“, na mezinárodních „ridge“, je něco jako mnohotisíckrát zvětšená podmořská Velká čínská zeď. Táhne se téměř 2000 km napříč polárním mořem od Grónska k šelfu pod Východosibiřským mořem a mořem Laptěvů a zcela míjí severní pól. Jako hradba se zvedá z hlubin více než 4000 m do výšky Sněžky, někde víc, někde méně, takže nad vrchy hřbetu stále ještě zůstává jeden až dva kilometry mořské hloubky. Hradba je to solidní. Její ploché vrcholy mají šířku kolem 100 km. Toto celé je ovšem součástí hlubokého oceánu a topograficky nemá s šelfem nic společného. Rusko se pokusilo v roce 2001 získat mezinárodní uznání pro svůj výlučný nárok na obrov-

skou část arktického moře, sahající až k severnímu pólu. Ruský návrh, založený na geologické spřízněnosti polárního dna se sibiřským šelfem, neboli jeho přirozeným pokračováním, Rusové předložili OSN na základě mnohostranné smlouvy o mořském právu z roku 1982 UNCLOS (The U.N. Convention on the Law of the Sea). Ruský požadavek byl v roce 2002 odložen pro nedostatečnou dokumentaci. Na tomtéž právním a geologickém základě hodlá Rusko žádat znovu v roce 2009, až vyhodnotí geologické vzorky získané z letošní polární expedice. Stínohra tak bude pokračovat. Ruská moc v ní bude kultivovat svou velmocenskou tvář. Ale ruští političtí manažeři nejsou hlupáci ani naivové, a v oceánských záležitostech už vůbec ne. Vědí velmi dobře, že jim arktické podmoří nespadne do klína, a také vědí, že i kdyby si utrhli ještě kousek Arktidy, materiálně na něm nezbohatnou.

Co Moskva ví Rusové žádají, aby jim byla připsána suverénní práva v oceánských hlubinách, které v dnešním mezinárodním právu, smluvním i zvykovém, spadají pod koncept „volného moře“, přístupného všem a se vším všudy – hladina, vzdušný prostor nad ním, dno a všechno pode dnem. Tento principiální koncept přetrvává od 17. století, kdy jej systematicky objasnil Hugo Grotius, a není nejmenších známek, že by jej dnešní státy chtěly začít rušit nebo dovolit jeho drolení. Ruští mezinárodní právníci a politikové nikdy nezpochybnili jeho platnost. Rusové vědí, že tudy cesta územních nároků v oceánech nevede. Rusové se ve svých požadavcích na kus Arktidy opírají o geologickou identitu polárního dna s ruským šelfem. Činí tak na základě již zmíněné mnohostranné smlouvy o mořském právu, UNCLOS. A činí tak, ač vědí, že ani tudy k tučné porci Arktidy nedojdou. Smlouvu zatím závazně přijalo 155 států, padesát států ji dosud neratifikovalo. I když smlouva dává státům možnost dožadovat se širších podmořských práv na základě podobnosti geologické struktury, toto je pouze smluvní prvek mezi 155 státy, který nijak nezavazuje ostatní země a v obecném, zvykovém mezinárodním právu není ukotven. I kdyby příslušná komise OSN nakrásně doporučila přijetí ruských územních požadavků pod polárními vodami (nanejvýš pochybné), státy stojící mimo smlouvu tím nemohou být vázány. Pro ně, stejně jako pro signatáře smlouvy, platí ustálené právní principy, které neznají geologickou spřízněnost podmořských struktur jako klíč k porušení svobody volných moří. Jednou ze zemí, která smlouvu UNCLOS zatím nepřijala, jsou také Spojené státy, spojené s Arktidou aljašským pobřežím. Rusové rovněž vědí, že je-li Lomonosovův hřbet na jednom konci geologickým bratrem jejich sibiřského šelfu, na druhém má své geologické sestry: kanadský ostrov Ellesmere a dánské Grónsko. Dánsko a dnes už i Kanada patří tak jako Rusko ke smlouvě UNCLOS. I kdyby byl v rámci smlouvy přijat princip geologické spřízněnosti, i Kanaďané a Dánové by se ho mohli dožadovat, a Lomonosovův hřbet by tak zůstal ponořen v právnické mokřině stejně, jako je ponořen dva kilometry hluboko v polárním moři. Ovšemže by Rusové chtěli třeba i celou Arktidu a všechnu její ropu. Ale jsou natolik dobří ve světové politice a výteční v polárních mořích, než aby nevěděli, že jedno ani druhé není v jejich dosahu. V Arktidě míří k jiným cílům.

Arktická chiméra

mapa respekt

Obraz je nastaven takto: Zde je severní pól, zde je jeho podmořský bod, v něm je naše titanová ruská vlajka, a pod tím vším – naše ruské podmoří krásně páchnoucí černou ropou a miliardami tun zemního plynu… A vy tam v Severním moři, Britové a Norové, už jen pár let a vyschnou vám obě podmořská ropná pole Ekofisk, a vy v amerických končinách, kteří nedovedete využít, co máte na dosah – utišíme váš nenasytný hlad po energii. Pravda, bude vás to něco stát, ale ne moc, stačí tančit, jak budeme pískat. Stínohra. V hlubinách země pod arktickým mořem je možná i víc ropy a plynu než dnes odhadovaných deset miliard tun. Ale z ruského obrazu ropa ještě nekane a plyn z něj není cítit. Navzdory novinovým titulkům jako „Rusko je připraveno vrtat do Arktidy co nejdříve“ (LN, 9. 8. 07) to není na spadnutí, stěží v této generaci, jestli vůbec kdy.


trendy

Ne že by to Rusko technicky nezvládlo. V naftových vrtech z pevné země jsou Rusové dobří. Na samém začátku minulého století bylo carské Rusko v těžbě nafty z pozemních zdrojů před Spojenými státy. V roce 1989 Rusové dokončili na poloostrově Kola jeden z nejhlubších vrtů – více než 12 km do nitra země. Ale vrtání pod vodou, do podloží mořského dna, to je zase docela jiná kratochvíle. A v tomto Rusové dosud příliš nevynikli. Opět, ne že by na to jejich potenciál nestačil. Ale Rusové dosud neměli důvod k jeho technické kultivaci, ruské pozemní zdroje byly a jsou natolik bohaté, aby se dlouho nemuseli za ropou potápět do mořských hlubin. Opravdu produktivních podmořských vrtů dosáhli až v šedesátých letech v mělkém pobřežním pásu Kaspického moře a i tam, v bohaté naftové pánvi Gunašli, zahájili produkci teprve v roce 1989. Američané začali s technologií podmořských vrtů již začátkem čtyřicátých let – za druhé světové války, která je k tomu donutila. Během následujících desetiletí se technologie rychle zlepšovala. V šedesátých a v sedmdesátých letech jsem měl příležitost pozorovat těžbu ropy z plošin firmy Chevron v Mexickém zálivu, kde šlo o hloubku sotva 80 metrů. Nejsem technicky kompetentní popisovat takovou operaci, ale její komplexnost je mimořádná. Problém je těch pár desítek metrů vody. Dál to už jde – do solidního podloží mořského dna se dnes dovrtá kdekdo, zvládne-li neklidné vody. A zde jsme už o něco blíž k chiméře ropy z Arktidy, tryskající z ruských vrtů skrz Lomonosovův hřbet ležící dva kilometry pod hladinou, nebo rovnou ze dna u severního pólu o další dva kilometry hlouběji. Že je to ropa chimérická, nikdo neví lépe než Rusové sami.

Jak to vypadá dnes Asi třetina světové produkce ropy pochází z podmořských vrtů. Naftové věže ční nad vodami nad kontinentálním šelfem čtyřiceti přímořských států. Ale víc než devadesát procent vrtů je pod mořskými hloubkami méně než pět set metrů, průměrná hloubka bude kolem dvou set metrů. Ne že by dnešní špičkové technologie nedokázaly víc. U brazilského pobřeží se těží nafta z podloží mořského dna v hloubce 1500 m, v Mexickém zálivu mají Američané několik úspěšných vrtů 2000 m pod hladinou. A právě před rokem, v srpnu 2006, byl v Mexickém zálivu, 280 km od pobřeží amerického státu Louisiana, úspěšně dokončen naftový vrt do neobyčejně bohatého ložiska ropy v hloubce více než 2 km pod hladinou, vrt se zabořil do podloží mořského dna 8,6 km hluboko.

Vědci už jsou tady, politici přijdou vzápětí. foto profimedia.cz

Toto jsou ovšem výjimky. Na posledním vrtu v Mexickém zálivu pracovaly po více než dva roky tři obří naftové společnosti, Chevron (sídlo San Ramon, Kalifornie), Devon Energy (Oklahoma City) a Statoil (Stavanger, Norsko), zaangažované na všech kontinentech a v mnoha mořích. Je k tomu důvod – vrtat do mořského dna a těžit odtud ropu je drahé – desetkrát až dvacetkrát dražší než těžit z pevné země. Podle naftových analytiků přijde jeden dokončený vrt pod hloubkou moře 1500 m na 100 milionů dolarů. Tato cena by chtěla trochu znásobit, jde-li o hloubku vody přes 2 km. Produktivní naftové pole pod mořským dnem ovšem vyžaduje mnohem víc než jeden úspěšný vrt – a analytici zjišťují, že z deseti vrtů uspějí zhruba tři. A to ještě neteče ropa. Chevron, Devon a Statoil odhadují, že by mohla téct z jejich obrovského naleziště za pět let, půjde-li všechno dobře. („Dobře“ se skládá z mnoha faktorů. Jedním z nich je nepochybně světová cena ropy. Kdyby se zvedla z dnešních asi 70 dolarů za barel na 140, bylo by to jistě „dobře“ a pohnulo by to s těžbou.) Ale teď si promítněme toto všechno z teplých vod amerického středomoří do Arktidy. Rusové by rádi získali Lomonosovův hřbet a dno u severního pólu, aby se prý dovrtali přes dva, případně čty-

ři kilometry vod k ropě, která vězí další kilometry hluboko v podloží mořského dna. A aby ji pak dopravovali Arktidou stovky kilometrů k rafineriím. Rusové toto všechno ovšem vědí… Poslední dva tři roky se Rusko snaží dostat k ropě v podmořských nalezištích pod svým mělkým šelfem v arktickém Barentsově moři, v naftovém Štokmanově poli. I tam, ve vodách pod 200 m, blízko pobřeží, Rusko hledá spolupracovníky s náležitou technologickou výbavou a zkušeností – Royal Dutch Shell, British Petroleum, norský Statoil. Zatím to moc nejde. Přitom rozdíl mezi ložisky Štokmanova pole a ropou pod arktickými polárními hloubkami je jako rozdíl mezi výstupem na Říp a na K2. Přestože odtud ropa hned tak nepoteče, kostky budoucí ruské moci a energetické dominance jsou už vrženy na rozvlněná plátna lidské imaginace.

Co zítra? Nejde Rusům o to, aby si zajistili výsadní přístup k naftovým zdrojům pod Arktidou na dobu za dvacet třicet let, až ostatní zdroje, pozemní i podmořské, budou vysáty a svět se bude muset sklonit před matičkou Rusí a prosit o energii? To opravdu nevím, neprošel jsem prognostickými ústavy

29

a nevěřím na dědy Vševědy. Jakžtakž vím, co je dnes, trochu co zítra, pozítří je na mě už moc. Já například vůbec nevím, jakou energii budeme za třicet let potřebovat a odkud ji seženeme. Má nejistota je možná následkem věku. Jako tercián jsem dostal z fyziky pětku, protože jsem nevěděl, že atom je nejmenší část hmoty, a k tomu dvojku z mravů, když jsem se s panem profesorem hádal, že když přece už něco jednou je, jistojistě se to dá nějak rozbít. To jsme ještě nevěděli v těch raných třicátých letech o nějakém panu Fermim, já jistě ne, a pan profesor to ještě neměl v osnovách. A vidíte, co se potom všechno nestalo. Takže kdoví. Kolem nás se dějí podivné věci. Užasl jsem a byl jsem trochu zděšen, když mi už před více než dvaceti lety profesorský kolega ukázal spolehlivá data, že ze všech vědců, kteří kdy ve známé historii na světě žili a pracovali, devadesát procent jich žije a pracuje dnes. Co se to na nás může snést nových, netušených věcí! A je toho víc. Čas mezi vědeckým objevem a jeho využitím se ukrutně zkracuje. Od vědeckého objevu principu fotografie trvalo 112 let, než kliknul první fotoaparát. Od principu rádia jen 35 let k vysílání. Od principu sluneční baterie k využití – 2 roky. Prognostici nám budoucnost nevyjeví. Před druhou světovou válkou chtěla americká vláda vědět, jaké nové objevy by mohly v příštím desetiletí výrazně ovlivnit politický a vojenský vývoj. Washington se obrátil na stovky předních vědců na celém světě. Vymysleli kdeco. V souhrnné zprávě (1937) chyběly radar, antibiotika a atomová bomba, kromě mnoha dalších technologických aplikací nových vědeckých poznatků, které se vynořily během dvou tří let.

Budoucí arktické jeviště Současná konstelace světových politických sil a rozbředlý stav mezinárodního právního systému ještě dlouho nedovolí (nejspíše nikdy), aby se oceánské hlubiny Arktidy za kontinentálním šelfem, včetně Lomonosovova hřbetu, ocitly v právně uznaném vlastnictví toho kterého státu a pod jeho vlajkou, třeba i titanovou. A současný stav technologií ropné těžby z oceánských hlubin Arktidy v kombinaci s ekonomickými imperativy ještě dlouho nepřipustí, aby odtud začala téct ropa a syčet plyn. Možná nikdy, podle výstupů vědy, technologie a ekonomiky v příštích několika desetiletích. Jisté je snad jen to, že ruská stínohra na arktickém jevišti bude v dalších letech pokračovat, ve Spojených národech i mimo ně, Rusko se bude chovat jako nepominutelná velmoc, kterou sice už je, ale trpí pocitem, že jako velmoc není dostatečně uznáváno a jeho hlasu není nasloucháno Q s náležitým respektem.

O mém díle nevíš nic

Dětinská touha čtenáře přivlastnit si autora je silnější než rozum Javier Marías (1951) je spisovatel. Žije v Madridu. Za svá díla obdržel několik prestižních cen. Česky vyšly jeho romány Vzpomínej na mě zítra při bitvě a Srdce tak bílé, kromě toho také sbírka fotbalových fejetonů Divoši a citlivky. Jeho poslední kniha vyšla v loňském roce anglicky s názvem Your Face Tomorrow: Dance and Dream (Tvoje zítřejší tvář: Tanec a sen). foto basso Cannarsa

T

i, kdo mají smysl pro literaturu, hudbu či film, zřejmě zažili alespoň v mládí ten pocit, že jim „patří“ to, co čtou, poslouchají nebo vidí. Občas máte dojem, že tato díla byla vytvořena jen pro vás. Máte pocit, že autorův hlas – režisérův film nebo skladatelovy noty – byly určeny jenom vám a že vy jste tím, kdo jim nejlépe a také nejhlouběji rozumí. Samozřejmě, časem si uvědomíte, že mnoho čtenářů, diváků či posluchačů zná tatáž díla a že

mají možná tytéž pocity. A nemůžete si pomoct – oni vám je „uzurpují“, oni se po vás „opičí“.

Dezertéři Stává se, že když ctitelé některého z umělců zjistí, že je příliš úspěšný a má množství obdivovatelů, opustí ho, dezertují a rozmnoží řady zklamaných, anebo dokonce řady pomlouvačů. Jako kdyby si mysleli: „Nuže, jestli se líbí všem těm ostatním,

tak tedy sbohem.“ Nejde o elitářství ani o pocit, že už nemůžete patřit k těm „nemnoha zasvěceným“, jichž jsou již celé pluky. Je to pocit, jako kdyby vám cosi vzali a že vaši oblíbenci jsou čímsi kontaminováni. Stávají se ještě horší věci: když zjistíme, že máme tytéž vášně jako lidé, jež nesnášíme, lidé, jejichž vkusu si nevážíme. Často se to stává v případě klasiky. Když jsme před dvěma roky slavili výročí Cervantese, každý jsme měli svého vlastního Dona Quijota a zřejmě každý z nás měl pocit, že byť většina ostatních byla Cervantesem unesena stejně jako my, o knize mluvila úplné nesmysly. Zřejmě jsme byli vnitřně přesvědčeni, že naše čtení jeho díla bylo „správné“, a hloupě jsme věřili, že Cervantes to celé napsal výhradně kvůli nám. Nejhorší je ale vidět lidi, které považujeme za úplné hlupáky, jak najednou objevují některého z našich oblíbenců a začnou ho citovat, anebo dokonce komentovat – zkrátka „přivlastňovat“ si ho. Zpravidla nám ho tímto přístupem zničí. Představte si, že autora fejetonů, jenž má ve zvyku shazovat všechno, na co sáhne, by najednou okouzlilo dílo Chestertona a psal by o něm tak dlouho, až by z něho udělal posvátnou modlu. Chtě nechtě bychom měli pocit, že náš žoviální Chersteton byl poněkud „pokálen“. Totéž platí o hudbě a filmu. Když slyšíme, jak někdo, koho si nevážíme, prohlašuje, že jeho oblíbené filmy jsou tytéž jako naše – například Pátrači Johna Forda či jeho Dva jeli spolu a Muž, který zastřelil Liberty Valanceho –, zmocní se nás pocit, že jsou najednou zprofanované. Jistě, ti druzí, když nás slyší opěvovat Chestertona nebo Fordovy filmy, musí cítit přesně

to samé. Nikdo tu není v právu, proto mluvím o pocitech, a ne o tvrzeních.

Homér mi napsal Na literatuře (a zřejmě v menší míře na filmech či hudbě, kde není hlas vypravěče, jenž vám něco přesvědčivě šeptá do ucha) je zvláštní, že i když víte, že nic není vaše a že možná musíte svoje nadšení sdílet i s lidmi, jimiž pohrdáte, ten dětinský pocit ve vás stejně převáží. Je to pocit, že nikdo nečetl toho či onoho autora a jeho dílo tak, jak jste ho četli vy. Naše osobní zkušenost přežije a navzdory všem „deziluzím“ nadále věříme, že autor je psal jen pro nás. Lidé po staletí četli Iliadu a my neobjevujeme nic nového, když ohromeně zíráme na text. A přes to akt čtení je jenom náš a dílo, které čteme, je tak nové, jako kdyby ho Homér právě pro nás napsal. Tomu nemůže nikdo uniknout. Pamatuji se, jak jsem četl Paní Bovaryovou, když mě nechali samotného ve vesnickém domě v Geroně ve Španělsku, byl jsem vystrašen a v dálce štěkali psi. Pro mne je to jediná Madame Bovary, která existuje, bez ohledu na to, kolik učených studií a moudrých interpretací bylo o ní napsáno. Ještě štěstí, že se nám všem nemůže splnit přání, které vyslovila postava Woodyho Allena v Annie Hallové, když stála v řadě na lístky do kina a slyšela někoho přihlouple a do úmoru velebit Marshalla McLuhana. Zatouží, aby se zjevil McLuhan osobně a tomu idiotovi řekl: „O mém díle nevíš nic.“ Kdoví, možná by Cervantes, Homér, Ford nebo Chesterton usoudili, že je třeba trochu zchladit právě nás. Q © The New York Times Syndicate

30


polemika

Jedno procento pro Boha? Prázdninový čas rozčeřila výzva vlivného politika a zapáleného křesťana Cyrila Svobody, aby si katolíci sami financovali své svaté společenství. V církvi a mezi vysokým klérem vzbudil návrh nesouhlas.

Karel Štícha:

Katolická církev je velká a stará organizace. A jako všechny podobné rozsáhlé společnosti musela řešit otázku, nakolik má své řízení centralizovat. Církev to vyřešila systémem vzájemně podřízených jednotek. Hierarchie začíná Svatým stolcem a jde přes církevní provincie, diecéze až k jednotlivým farnostem. K pochopení, že pravomoci a zodpovědnost musí být co nejblíže členům konkrétních jednotek, došlo v oblasti ekonomického života už dávno, což je u přísně hierarchicky uspořádané organizace obdivuhodné a překvapivé. Zásady hospodářského života církve stojí podle kanonického práva na třech principech: Za prvé – o užití zdrojů se v zásadě rozhoduje v té úrovni hierarchie, ve které ty zdroje vznikají. Vyšší hierarchická úroveň má ovšem právo – a to je druhý princip – hospodaření nižší úrovně kontrolovat a zavést upřesňující pravidla. A konečně za třetí – vyšší úroveň má možnost přiměřenou část výnosů nižší jednotky přerozdělit jinam. K pokrytí svých nákladů používala katolická církev vždy více zdrojů. Kromě sbírek, darů a odkazů věřících to byly příjmy z jejího majetku a případné příspěvky státu vázané na určité služby. Tento systém byl zcela zásadním způsobem rozbit po komunistickém převzetí moci. Stát zabral celou materiální základnu církve, podřídil její činnost svému dohledu a začal ji sám financovat. Je paradoxem, že stav zavedený v letech 1948 a 1949 v mnoha ohledech přetrvává dodnes. Teď ale vznikla vládní komise pro narovnání vztahu státu a církve a byla zahájena příprava příslušného zákona. Za této situace vystoupil ministr Cyril Svoboda se svým apelem na katolickou církev, který se pokusím shrnout takto: Vládní komise nemá naději na úspěch. Proto je potřeba, aby katolická církev vystoupila ze své letargie a zavedla okamžitě (termín spuštění – říjen nebo listopad 2007) systém svého samofinancování založený na dobrovolně poskytovaném daru církvi ve výši 1% příjmu. Dary se sejdou na České biskupské konferenci, ta je spravedlivě rozdělí v celé církvi. Stát bude tak osloven tímto odhodláním, že vydá zpět zabraný církevní majetek a zachová dosavadní příspěvek na provoz církví. Řešení je to jednoduché a realizovatelné ihned. Domnívám se, že navržený postup je systémově nevhodný a směřovat k němu by bylo chybou.

Záměr centralizovat a přerozdělovat 100 procent příspěvků věřících je v rozporu s výše uvedenými zásadami a výrazně podvazuje iniciativu ve farnostech. Následný pokles sbírek a darů by byl důsledkem neadresnosti a nekonkrétnosti jejich užití. Při dnešním systému zabezpečení chodu farností by Svobodův postup likvidoval zdroje pro financování jejich provozních nákladů. Špatný je též proto, že vyřešení záboru hospodářského majetku církve státem odsouvá na druhé místo. Ekonomická nezávislost je často uváděným strategickým cílem katolické církve. Cesta k ní však – jak je obvyklé – nevede přes snadná

Státní dohled nad kázáním padl, nad hospodařením trvá. foto gÜnter bartoš

Cyril Svoboda: Nevedu účetní debatu. Usiluji o proměnu našeho chování a o další stavbu solidárního a soudržného společenství. Přesto pro ilustraci uvádím některé údaje. Vycházím z posledních zveřejněných souhrnných dat o hospodaření katolické církve z r. 2000 a z dat, která poskytuje ministerstvo kultury. Katolická církev u nás hospodaří ročně zhruba s 1,75 miliardy Kč. Z toho stát hradí 650 milionů korun na

Karel Štícha

Cyril Svoboda

ekonom pražské diecéze

ministr vlády ČR a poslanec PS PČR za KDU-ČSL

K ekonomické nezávislosti potřebujeme návrat majetku, nikoli neuvážené experimenty.

Jde mi o to, abychom cítili osobní odpovědnost za svou církev, za naši „matku“.

a rychlá řešení, ale je výsledkem dlouhodobého procesu. Tento proces musí v souladu s historickými zkušenostmi mířit k nejvyšší možné soběstačnosti jednotlivých farností, biskupství a řádů. Z apelu Cyrila Svobody vzniká dojem, že věřící sami na činnost církve nic nedávají a pouze čekají na příspěvek od státu. Přitom opak je pravdou. Veškeré provozní náklady farností jsou kryty z vlastních zdrojů církve. Zvyšování podílu věřících na financování své církve je jistě potřeba podporovat, ne však rozhodnutím a zrušením motivace. Systém přerozdělování musí být rozšiřován postupně a to „zdola nahoru“. A vždy musí být zachována zásada přiměřenosti, to znamená, že farnost nesmí být zatížena více, než unese. Stejně tak nelze odsunovat na druhou kolej problém zabraného církevního majetku. Pro návrat k osvědčenému modelu financování z více zdrojů je totiž jeho vyřešení nepostradatelné – ať už jím bude přímo návrat nemovitostí nebo finanční náhrada.

mzdy zaměstnanců církve, především více než 2700 duchovních. Dalších asi 250–300 milionů korun na opravy a údržbu kulturních památek jde z rozpočtů státu, krajů a obcí. Zbytek – tedy zhruba polovinu celkových nákladů – hradí církev z vlastních prostředků. Sbírky při bohoslužbách vynesou zhruba 300 milionů korun ročně a stejná částka přiteče v jiných darech. 150 milionů je z pronájmů, zhruba stomilionový zbytek pak jde z půjček, úroků a podobně. Naprosto rozhodující částkou z vlastních zdrojů – přibližně půlmiliardou korun – přitom „dotujeme“ údržbu kulturního dědictví. I přesto je např. v plzeňské diecézi kolem 50 procent církevních staveb ve špatném či havarijním stavu. Pokládám za nutné konečně vykročit samostatně a sebevědomě. Mám za to, že asi 400 tisíc pravidelných návštěvníků bohoslužeb (i kdyby velká část z nich byla ekonomicky neaktivní) je dostatečná síla modlitební i ekonomická. Netvrdím, že oněch zhruba 1,75 miliardy Kč si katolíci

Kupte si Broučka Respekt č. 32/07

moderních nosičích, a nikoli na „poškozených kotoučích“.

KFP je stabilizovaný

Ing. Richard Benýšek, jednatel Krátký film Produkční, s. r. o.

napodobují dávné, pravěké lesy, kterými se toulala stáda divokých turů. Proto na nich závisí život některých druhů hlavně motýlů, brouků či rostlin. V podstatě ve všem mají pravdu, až na jednu drobnost. Obnova pralesů – ploch ponechaných divoké přírodě, kde se lidské zásahy omezují na naučnou stezku pro turisty – s tím není vůbec v rozporu. Středoevropský prales totiž není nekonečný svět ponurého, vlhkého stínu. V pestré mozaice se tam střídají mohutné stromy a světliny, které vznikly pádem některého z velikánů, křoviny s ležícími kmeny, mladé i staré kusy. Domov zde mají světlomilní motýli i rostliny stinného porostu. Kdo viděl Bělověžský prales – kde se dodnes pasou stáda zubrů a bobři pilně kácejí – i Boubín, ví, že se od sebe až tak moc neliší. Autoři mají pravdu, že funkce pralesa, který by poskytoval domov všem druhům, nelze obnovit na padesáti hektarech. Bude potřeba větších ploch. Zatím mohou staré formy hospodaření – typické spíše pro nížiny než pro jedlobukové a smrkové hvozdy Šumavy nebo Beskyd – pomoci vybraným druhům přežít. Někde budeme podporovat pařeziny podobně, jako orchidejové louky v rezervacích udržujeme kosením. V jiných chráněných územích ponecháme volnou ruku pralesní přírodě. Hlavní rozdíl netkví mezi

sami zajistí a od státu už nic nepotřebují. Pouze považuji z dlouhodobého hlediska za nezbytné – kvůli důvěryhodnosti poslání své církve –, aby mzdové náklady duchovních a vlastní provoz církve byly hrazeny z prostředků, které si sami mezi sebou vybereme či jinak vlastní aktivitou získáme. Mám důvěru v naši schopnost být solidárnější a štědřejší. Naproti tomu státní prostředky by měly být v maximální výši použity pro údržbu a záchranu kulturního dědictví. Nepochybuji, že rozumní občané – ať věřící či nevěřící – mají zájem na jejich údržbě. Dobře vím, že i dnes mnozí věřící přispívají částkou překračující ono 1 % z příjmů (které jsem ve svém návrhu orientačně uvedl). Dělám to já i lidé v mém okolí. Jsem si vědom toho, že u některých důchodců může být i 100 Kč měsíčně nezanedbatelnou obětí. Současně mi jde o určitou sociální jistotu duchovních i ostatních zaměstnanců církve ne pro tuto chvíli, ale do budoucna. Proto navrhuji pravidelný, přitom však dobrovolný odvod určitého podílu z příjmů. Nejde o „církevní daň“, jak někteří tvrdí; jde o osobní, ekonomickou zodpovědnost vyplývající z toho, že svou církev bereme vážně a považujeme ji za svoji „matku“. Jsem zásadně proti tomu, aby tuto problematiku řešil zákon. Není ani třeba čekat, kam vyústí jednání o majetku ukradeném komunisty. Jsem zastánce restitucí. Doufám, že jednání mezi církví a státem dopadne spravedlivě; že stát vydá majetek, který církvi patřil k 25. únoru 1948. Je mi jasné, že už bohužel nejde vydat majetek, který se po roce 1989 stal vlastnictvím jiných subjektů, než je stát – například obcí a krajů. Jde mi o změnu přístupu. Jde mi o to, aby má církev směřovala dopředu a dál vytvářela pevné společenství, společenství odlišné od těch ostatních. Jsem si jist, že tento projekt osloví další lidi ochotné přispět a že budeme schopni dát víc, bude-li systém podpořen autoritou biskupů. Svým spolubratřím a spolusestrám vzkazuji: začněme ihned! Jan Bosco, Štěpán Trochta či Matka Tereza neměli na počátku svých projektů ani korunu. Měli víru a odvahu, a proto vybudovali to, co dodnes obdivujeme. Nechme se jimi inspirovat!

dopisy

Článek obsahuje mnoho nepravdivých tvrzení, nepřesností a věcných chyb. Bohužel proto vyznívá velmi negativně pro Krátký film Praha, a. s. Společnost KFP se podařilo stabilizovat, chová se jako standardní podnikatelský subjekt a závazky z dřívější doby se snaží vyřešit prostřednictvím návrhu na vyrovnání s věřiteli. Článek mimo jiné tvrdí, že není známo, v jakém stavu jsou originály filmového materiálu, že neexistuje katalog a že část originálů je již za hranicemi. Podrobný katalog samozřejmě existuje, v soukromých sbírkách za hranicemi není nic. Žádný materiál nepodlehl zkáze. Originály filmových materiálů jsou uloženy v Národním filmovém archivu. Dále článek tvrdí, že KFP prodal České televizi poškozené kotouče s Československými filmovými týdeníky. To rovněž není pravda. Československé filmové týdeníky KFP České televizi neprodal, ale poskytl jí licenci. Kromě toho byly tyto týdeníky dodány v digitální podobě na

Nenechte to zarůst Respekt č. 31/07

Drobnost Obnova pralesů na sice malé, ale přitom ne bezvýznamné části lesů je velmi důležitá pro ochranu českého přírodního bohatství. Velká část evropské lesní fauny, flóry, hub a důležitých mikroorganismů totiž životně závisí na půdě neporušené těžbou, starých stromech, dutinách, vývratech a tlejícím dřevu. Hektarové holosečné kácení a odvážení všeho dřeva znemožňuje velkému počtu druhů v lesích přežít. Martin Konvička a Lukáš Čížek v Respektu argumentují, že pro zachování pestrého bohatství české přírody je potřeba obnovit staré, dnes už skoro zapomenuté formy hospodaření v lesích. Takzvané pařeziny nebo střední lesy, kde probíhá těžba, prý

pařezinou či středním lesem a nedotčeným pralesem, nýbrž mezi obojím na jedné straně a umělými monokulturami, které tvoří plantáže stejně starých, stejně vysokých stromů stejného druhu a holosečně vykácené paseky, na straně druhé. Jaromír Bláha, Hnutí Duha Nepostradatelní ekonomičtí outsideři Respekt č. 35/07

Motivace k poznávání Jsem rodičem jednoho z mnoha desítek (vlastně už asi stovek) dětí, které chodily do kroužků Jarmily Ichové v Č. Budějovicích. Chtěl jsem poděkovat, že jste o ní napsal, a ocenit, že jste na velmi omezeném prostoru dokázal aspoň naznačit to podstatné. Mého syna, zjednodušeně řečeno „nadaného lempla“, dokáže paní Ichová (mj. držitelka Zlatého Amose z roku 1999) motivovat k učení a poznávání jako široko daleko nikdo jiný. Jiří Guth, Borovany


ohlédnutí

jednatřicítka

mimochodem

ve hvězdách

17 let Respektu Ještě nikdy nebyla pro transformaci Respektu tak příznivá situace jako dnes. Časopis našel strategického partnera, podnikatele Zdeňka Bakalu, který spolu s Karlem Schwarzenbergem změnu finančně zaštítil. Jinými slovy: v ruce držíte poslední číslo Respektu ve starém formátu. Příští týden se z něj vylíhne krásný barevný motýl. Než dozrál čas ke změně, prožil Respekt v novinové podobě dlouhých sedmnáct let a pečlivě mapoval vývoj naší svobodné společnosti. První euforické roky jsme shrnuli na stejném místě v předchozím čísle. Nyní pokračujme dál. Zásadním charakterovým rysem časopisu se stává liberální vyhranění. Jako takový reflektuje klíčové události doma i v zahraničí a zaujímá k nim kritické stanovisko. Zajímá ho zvláště kvalita naší demokracie. Proto se dlouhodobě a pečlivě věnuje tématu zneužívání politické moci a situaci v bezpečnostních složkách státu. V této oblasti mají jeho články obzvlášť velký vliv a není divu, že soudní spory a různé útoky na něj narůstají a vrcholí na začátku nového tisíciletí skandálním pokusem Miloše Zemana časopis žalobami zlikvidovat. Další silnou stránkou Respektu jsou ekonomické analýzy, za které získávají jeho redaktoři řadu ocenění. Ve své vlastní obchodní činnosti si však časopis paradoxně dlouho nepočíná zrovna nejlíp, žádná aktivní obchodní strategie vlastně neexistuje. Vzhledem ke klesajícímu nákladu a nepříznivé finanční situaci hledá strategického partnera už v polovině devadesátých let. Respekt se nejdříve spojuje s akciovou společností Mafra, od které očekává zajištění kvalitního managementu a nárůst příjmů z reklamy. Spolupráce ovšem vázne a na scénu přichází mecenáš Karel Schwarzenberg, který se postupně v druhé polovině devadesátých let stává majoritním vlastníkem vydavatelství a až do loňského roku dotuje jeho ztrátu. Radikální pokus o ozdravení hospodářské situace časopisu přichází nyní. Investice Karla Schwarzenberga a Zdeňka Bakaly bude vložena do vznikající nadace, která má týdeníku pomáhat v rozletu a zároveň být garantem jeho nezávislosti. Neměla by však pokrývat ztrátu časopisu. Ten má za úkol hospodařit s vyrovnaným rozpočtem. Proto už příští pondělí přichází s vylepšeným formátem, posílenou redakcí a novým vedením obchodní složky časopisu. (Více o historii časopisu čtěte na www.respekt.cz/o-respektu.php)

Podobenství

Kdysi jim patřila Amerika, dnes je známe jen z knih. (Holub stěhovavý) foto profimedia.cz

Největší masakr v dějinách Martha, 29 let. Zemřela 1. září roku 1914 ve 13.00 v zoologické zahradě v Cincinnati. Poslední svého druhu. Krátká poznámka, kterou zaměstnanci Smithsonian Institution v USA opatřili vycpané tělo samičky holuba stěhovavého, skrývá dodnes těžko uvěřitelný příběh. Někdy bývá nazýván záhadou, jindy nejhorším masakrem, jakého se kdy člověk dopustil na divoké přírodě. Holub stěhovavý, jehož pobyt na planetě Zemi se uzavřel právě smrtí Marthy, patřil ještě v první polovině 19. století k nejrozšířenějším ptákům světa. Odhaduje se, že severoamerický kontinent obývalo celkem pět miliard exemplářů – zhruba tolik okřídlenců všech druhů najdeme v USA, Kanadě a Mexiku dnes. Pták s břidlicově modrou hlavou, vínovou náprsenkou a dlouhým ocasem žil v impozantních hejnech, která u prvních bělošských přistěhovalců vyvolávala nepředstíraný údiv. „Bylo jich tolik, že si to ani nelze představit. Tři nebo čtyři hodiny nad námi letělo hejno tak husté, že skoro zastiňovalo oblohu,“ poznamenal si jeden z prvních bílých obyvatel Virginie. Hejna ptáků, kteří trávili léto v lesích na severu USA a v Kanadě a na zimu se stěhovali k dnešní mexické hranici, podle svědectví občas měřila až několik set kilometrů. Vajíčka ptáci snášeli na ploše mnoha kilometrů čtverečních a na jediném stromě dokázalo zahnízdit i sto samic, takže pod vahou jejich těl praskaly větve. Ne že by holub stěhovavý neznal přirozené nepřátele: kdekoli hejno přistálo, měli kojoti, lišky a medvědi hostinu. Pták ale dostal do vínku jednu velkou výhodu – dokázal velmi rychle a dlouho letět. „Snídaně v Tennessee, oběd v Michiganu,“ píše ve své knize o vyhynulých druzích biolog Jerry Sullivan. Žádná lokální populace predátorů se tedy nikdy nemohla na holubech živit tak vydatně, aby se stihla rozmnožit a zásadně je ohrozit. Kromě lidí. Původní obyvatelé Ameriky – i první bílí osadníci - ptáky lovili do sítí, pro miliardová

hejna to však nepředstavovalo ohrožení. Katastrofa nastala až v 19. století, kdy lov dosáhl masových rozměrů. Holubí maso se stalo levnou potravou pro otroky a chudinu. Lovit holuby se navíc ukázalo být mimořádně snadné. Stačilo nacpat do pušky dvacet broků, naslepo vystřelit vzhůru a k zemi spadlo osmnáct postřelených ptáků. Profesionální lovci holubů, kterých v polovině 19. století křižovalo Amerikou přes tisíc, navíc ptáky mámili zrním namočeným do alkoholu nebo vykuřovali stromy s hnízdícími samicemi. Fatální ránu opeřencům zasadila železnice a vynález telegrafu – trapeři si předávali informace na dálku a za hejny putovali ve vlacích. V roce 1878 tak dokázala jediná lovecká firma dodat na trh tři miliony holubích těl. Varování prvních ochránců přírody, že druhu hrozí vyhynutí, nikdo nebral vážně. A když konečně v 90. letech vyhlásil stát Michigan desetiletý zákaz lovu, bylo to spíš k smíchu. Nikde už žádní holubi nebyli. V roce 1910 informují New York Times, že ornitologové dají 3000 dolarů každému, kdo objeví hnízdo holuba stěhovavého. Nikdo už si ale odměnu nestihne vyzvednout. Jen v zajetí zoo v Cincinnati dožívá holubice Martha. Přežije dva samečky, kteří však nejeví žádnou chuť k páření. A v roce 1914 přibude v atlase ptáků u druhu Ectopistes migratorius poznámka – vyhynulý. Jak se to jen mohlo stát? Tahle otázka trápila vědce dlouhá léta. Ukázalo se, že člověk fatálně podcenil, jak snadno ohrozitelný vlastně holub stěhovavý je. Každá samice kladla jen jediné vejce, a ptáci navíc byli zvyklí na obrovská hejna. Jakmile brutální vybíjení rozdrobilo komunitu na stohlavé skupinky, ztratili pocit bezpečí a chuť se množit. Masakr měl však i jednu pozitivní dohru – urychlil v USA přijetí prvních zákonů na ochranu ohrožených druhů, které byly víc než jen cár papíru.

podílí 14 různých kulturních institucí v Paříži. Nebo projekt zvaný České zahraniční audiovizuální memoáry, který sbírá svědectví expatriovaných Čechů ve Francii s osobitým pohledem na naši nedávnou historii. Kromě toho jsem ale neustále každému k dispozici pro eventuální pomoc. Spektrum činnosti je široké, zajímavé, byť jako stážistka nedostávám plat. Centrum právě slaví desetiletí své existence, dokončujeme přípravu programu na další čtvrtletí a při tom se mění ředitelka a její pracovní tým. Zajistit dobré fungování centra tedy vyžaduje mnohem víc než francouzských 35 hodin týdně – leckdy tu sedíme do večera. Dnes dokončuji ve spolupráci s pražskou grafičkou brožuru o činnosti centra. Jde o šedesátistránkový souhrn všech akcí, které se tu kdy konaly. Francouzská i česká verze musí být naprosto identické, dolaďujeme tedy fonty a ověřujeme správnost znění jmen protagonistů. Při korekturách se sami kolegové diví, co všechno se jim za ta léta podařilo uspořádat: stovky koncertů, přednášek, promítání, výstav, desítky literárních večerů, ochutnávek, divadelních představení, pořadů pro děti. Dva měsíce strávené v archivech centra se mi konečně zhmotňují před očima, chybí už jen doskenovat fotky, aby byly důkazy o hojné návštěvnosti akcí. Je taky třeba vyřešit několik telefonátů. Po poledni se člověk ale většinou nikomu nedovolá – Francouzi právě obědvají a to je činnost vyžadující průměrně dvě hodiny. Tým centra se tedy také

vydává do oblíbené restaurace La Tourelle, malého rodinného podniku nacházejícího se v přízemí domu z 16. století na Saint Michel. Majitel Robert nás dobře zná a ochotně nám radí při výběru vína, tedy nezbytné součásti oběda. La Tourelle je vyhlášená nejen pro svůj tatarák, ale také pro ledvinky, kachní játra nebo výborně upravené ryby. Za předkrm a hlavní chod dá člověk 11 eur a to je na centrum Paříže výtečná cena. Po návratu do rozpálené kanceláře ve čtvrtém patře hromadně okupujeme stroj na espreso a vrháme se ke svým počítačům. Odpoledne chystáme oslavy desátého výročí centra. Zařizujeme třeba příjezd herců, kteří přivezou hru Tiká Tiká politika, nebo muzikantů z romské kapely Bengas. Taky ale šetříme síly na večer, kdy proběhne závěrečný jazzový koncert sezony tady dole ve sklepních prostorách. Páteční Paris–Prague jazz club má za léta své existence na pařížské jazzové scéně slušné jméno. Do klenutých prostor přišli jak skalní návštěvníci klubu – ať už čeští studenti nacházející se zrovna v Paříži nebo čechofilní Francouzi –, tak zbloudilí kolemjdoucí upoutaní hudbou linoucí se z otevřených dveří recepce. Pozdě po půlnoci zavíráme klub a směřujeme poslední vytrvalce na stanoviště taxíků. Před sebou mám vidinu pár hodin spánku, než se budou ptáci a sbíječky předhánět, co z nich zafunguje lépe jako můj budík.

Petr Třešňák

Q

jeden den v životě

Pátek v Českém centru V tom lepším případě mě ráno vzbudí skřek racků od Seiny, v tom horším hluk sbíječek ze sousední Vysoké školy umění. Seběhnu ze schodů a přes dvůr přejdu do vedlejší budovy – do sídla Českého centra v Paříži. V domě, v jehož útrobách vznikalo samostatné Československo a který od dob Masaryka vlastní český stát, dnes sídlí instituce, jejímž hlavním posláním je šířit českou kulturu v zahraničí. Ulice Bonaparte, kde se centrum nachází, je hned naproti Louvru, ale na levém břehu řeky. Hned za rohem bydlí bývalý prezident Chirac, takže nemůže být pochyb, že jde o dobrou adresu. Působím v centru už několik měsíců, a sice jako stážistka v rámci studia na Institut d’études politiques de Paris. Doplňuji skupinu pěti stálých zaměstnanců, jejichž entuziasmus a pracovní nasazení jsou nakažlivé. Společně organizujeme kulturní akce nejrůznějšího druhu. Mám ve své kompetenci několik projektů, mezi které patří třeba mezinárodní jazzový festival Jazzycolors, který České centrum zakládalo a na kterém se dnes

31

Alice Krutilová

Q

Kdesi uprostřed Brna – ale z důvodů, jež snad pochopíte, neprozradím, na které ulici – je luxusní byt s velice nízkým nájmem. Ale přesto většinu času zeje prázdnotou. Aspoň zatím. A já doufám, že ještě hodně dlouho.Vám, kteří si potrpíte na starosvětskou terminologii, řeknu teď, že na tom bytě leží jakási kletba, ale vám, kteří vnímáte svět spíš v jeho heideggerovsko-foucaultovské souvztažnosti, budu zas tvrdit, že ten byt je něčím jako reterátem vědomí, usunuje totiž naše vnímání přímo přízračným způsobem. Ten, jenž se tam pokoušel nějaký čas bydlet, mi to pak objasnil na několika příkladech: Po celou tu dobu, co jsem tam přebýval, jsem viděl a vnímal všechno jenom v ujetých a pošahaných, tedy usunutých funkcích a účelech. Tak třeba stůl! U stolu stolujeme. Slouží nám v jídelně, v pracovně, případně jako kulatý stůl, u něhož besedujeme s přáteli či názorovými protivníky. Kdežto já, představ si, používal v tom bytě stoly k zabarikádování dveří! Neměl jsem k tomu vůbec žádný důvod, pouze ten, že jsem si tam byl naprosto jist, že vlastním účelem stolu je zatarasit přístup do bytu. A tak jsem teda tarasil. A když mě tam někdo přesto navštívil, tak jsem ho tam nikdy neviděl jako hosta, nýbrž vždycky jen jako vetřelce, s kterým musím co nejrychleji zatočit. A další příklad, ve své jednoduchosti ještě názornější. Zubní protéza! Většina z nás ji vkládá do úst nebo do sklenice. Já ne! Já ji používal při milostném aktu jako antikoncepci! A jindy jsem si tam, a teď dávej pozor, sundal lustr, svlíkl jsem se a přivázal se k háku u stropu a pásl tam beránky! Ale takhle pošahané jsem vnímal všechno, na co jsem narazil. Tedy i abstraktní pojmy. Například vznik života a tajemství vesmíru. Ale to je moc složitý, s tím tě teď nebudu obtěžovat. Zůstaňme raději u mě. To, k čemu jsem na světě, jsem tam totiž začal vidět dočista jinak. Ale počkej, po tom mi zůstaly neodčinitelné následky. A ty ti mohu okamžitě předvést. A začal si pomalu, ale hodně pomalu rozpínat košili, že mi je ukáže. Ale rozhodně jsem ho zadržel, že mě to už nezajímá. I urazil se a odkráčel. Takže vlastně jen veliká sranda. Jenže od té doby už odplynul nějaký čas a já teď jen tak mimochodem sleduju toho chlapíka – ale z důvodů, jež snad pochopíte, neprozradím jeho jméno –, jak se šine po kariérním žebříku. A už je kdesi hodně a hodně vysoko, přímo v té nejvyšší politice. Obklopen houfem novinářů a televizáků rozdává tam svý ujetý a pošahaný rozumy a národ mu visí na rtech! Tak proč se s tím nepokusíš zavčas něco udělat? ptá se mě kdosi, kdo to taky s hrůzou sleduje. Proč nahlas neřekneš, jak to všecko je? Jakej je to pošahanec! Seber se a ozvi se! Já? A proč zrovna já? Já tady přece nejsem od toho, abych s tím něco dělal. To vůbec není moje starost. Nemám to zapotřebí. Aha. Tak k čemu tady kruci seš? Jak to k čemu? Fakt, ale fakt to chceš vědět? Počkej, tak ti to ukážu. A začínám si pomalu, ale hodně pomalu rozpínat košili.

Jiří Kratochvil Autor je spisovatel. Příští týden píše Petra Hůlová.

32


minulý týden

Agentury přinesly zprávu, že v Egyptě nalezli archeologové otisk lidské nohy starý dva miliony let. Sněmovna schválila daňovou a sociální reformu připravenou kabinetem Mirka Topolánka. Uplynulo 39 let od přepadu Československa vojsky jeho tehdejších komunistických spojenců 21. srpna 1968. Ve vodní nádrži Švihov u Humpolce byl nalezen utonulý muž z Pardubic, kterého už týden pohřešovala manželka. V Náměšti nad Oslavou předváděli své umění žongléři a kejklíři. Nález dřevomorky uzavřel školu v Rokycanech. Je to neuvěřitelné, co pro mě udělali. Splnil se mi sen, prohlásila hraběnka Sofie Hartigová-Valdštejnová (86), poté co ji deset dobrovolníků vyneslo v provizorních nosítkách na hrad Bezděz a ona tak mohla z výšin obhlédnout ještě alespoň jednou v životě celé dřívější panství svého rodu táhnoucí se od Bezdězu až k Mnichovu Hradišti. Prezident Václav Havel podepsal na hudebním festivalu v Trutnově petici za umístění amerického radaru v Čechách. Ruská federace se rozhodla vstoupit do zápasu o obsazení uprázdněného křesla ředitele Mezinárodního měnové-

ho fondu a proti navrženému kandidátovi Evropské unie Dominiqueu Strauss-Kahnovi postavila svého vlastního koně – českého bankéře Josefa Tošovského, o němž nedávno vyšlo najevo, že za komunismu spolupracoval s StB. Josef Tošovský prohlásil, že je návrhem Kremlu „poctěn“, ale česká vláda vydala komuniké, že stojí za evropským kandidátem a pro návrh Moskvy nebude hlasovat. Na místo odvolaného šéfa dopravní policie Zdeňka Bambase byl po konkurzu jmenován jediný přihlášený zájemce o tuto funkci Martin Červíček. Nezlobte se, já si na to už opravdu nevzpomínám – vždyť já ani nevím, co jsem soudila před třemi týdny, komentovala současná místopředsedkyně Krajského soudu v Brně Marie Káňová v Hospodářských novinách svůj třicet let starý rozsudek, jímž poslala evangelického kněze a signatáře Charty 77 Jana Šimsu na osm měsíců do vězení za to, že při domovní prohlídce odstrčil estébáka agresivně dotírajícího na jeho manželku; Šimsu právě teď odmítl za tento „zločin“ rehabilitovat Nejvyšší soud a farář se na naléhání přátel – „nikoli z pocitu ukřivděnosti, ale kvůli principu“

– obrátil k Ústavnímu soudu. Mykologové oznámili, že letošek kvůli suchu patří mezi vůbec nejhorší houbařské sezony moderní české historie. Podmínku a pět milionů pokuty dostal u pražského soudu za daňové podvody při dovozu cenných obrazů někdejší zakladatel TV Nova, dnes nezávislý europoslanec Vladimír Železný; další dva procesy kvůli podvodům delegáta Železného ještě čekají. Johann Le Guillerm a jeho Cirque ici zahájili v Praze další ročník festivalu nových cirkusů Letní Letná. Na návrh ministryně obrany Vlasty Parkanové a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se vláda rozhodla přesunout české vojáky ze severoafghánského Fajzabádu do divoké pohraniční provincie Loghar, kde by se Češi měli ujmout řízení provinčního rekonstrukčního týmu. Prohlídkou a pochvalou hodnotící komise skončilo pravidelné sochařské sympozium ve Vysoké. Bývalý premiér a předseda ČSSD Miloš Zeman oznámil, že se rozhodl definitivně zmlknout a nebude už nic říkat do novin, ani kdyby se ho někdo ptal. Rekordních 245 tisíc diváků přijelo zhlédnout motorkářskou Velkou cenu na Masary-

kově okruhu v Brně. Pokud u vás bude umístěn americký radar, donutí nás to učinit v zájmu své bezpečnosti kroky proti vaší zemi, s níž nás jinak pojí dávné, dobré, partnerské, soudružské a přátelské vztahy, řekl v Moskvě české diplomatické delegaci náčelník generálního štábu ruské armády Jurij Balujevskij. Klimatologové informovali veřejnost, že uplynulých 12 měsíců bylo v Česku nejteplejších za celou dobu vedení statistik, tedy za 232 let. Začala dlouhodobá, na třináct let plánovaná oprava a rekonstrukce Karlova mostu. Přívaly vod z bouře, která se přehnala nad Mikulovem, odkryly v dlažbě náměstí otvor vedoucí do dosud naprosto neznámých podzemních jeskyní se skvostnou výzdobou. Podmínku dostal u ostravského soudu bývalý policista, který v silné opilosti nezvládl řízení a narazil se svým vozem do tamního Divadla Petra Bezruče. Slavonická organizace Mládí má zelenou uspořádala na zámku v Polici pátý ročník svého hudebního festivalu POLICE07. lamper @respekt.cz

inzerce

Ročník XVIII. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Pavel Černý, Anneke Hudalla, Ondřej Kundra, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Adam Šůra, Jáchym Topol. Zahraničí: Markéta Pilátová. Rozhovor: Ondřej Nezbeda. adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441, fax: 224 930 792 e-mail: [email protected], [email protected] e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Téma: Jiří Sobota, Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Vladimír Karfík, Pavel Klusák, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Jazyková redakce: Veronika Čiháková, Petra Švehlová. Překlad z The Economist: Pavla Horáková, Viktor Janiš, Richard Podaný. Art director: Mira Antonovič. Grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Martin Pavlík. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Fotoprodukce: Kateřina Malá. Fotografové: Günter Bartoš, Karel Cudlín, Tomki Němec. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek, Jaroslav Pašmik. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková – tel. 226 216 777, fax 226 216 799. Ředitel inzerce: Jan Bezpalec. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 226 216 799. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., Mediaservis s.r.o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 19. 8. 2007, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.

Za slovenskými medvědy

Recommend Documents