Motýl v ledu Zádumčivě jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Pohodila jsem zlatou hřívou a srovnala pár vln. Tak, tohle by šlo, uculila jsem se na kočku před sebou. Ozvalo se jemné, takové až nesmělé zaklepání na dveře. Usmála jsme se: „Pojď dál, Jaczku.“ Dveře se otevřely a dovnitř opatrně nakoukl pihatý, zrzavý mladík. Otočila jsme se na něj s širokým úsměvem. Měla jsem ho prostě ráda, nešlo nemít. Byl jako takové malé, ztracené štěňátko. A byl do mě beznadějně, platonicky zamilovaný. To už dívka zkušená, jako já, pozná. „Kasandro?“ začal nesměle a já mu pokynula, aby se posadil. Zároveň jsem trochu přitáhla hedvábný šátek, kryjící má ramena. Nechtěla jsem toho klučinu trápit výhledem do mého rafinovaně nastaveného výstřihu. Tahle zbraň byla určená pro jiné oči. „Copak, Jaczku?“ „Herbert tě chce u sebe,“ dostal ze sebe se zkroušeným výrazem. Ach jo, ten klučík se trápil. Možná i trochu žárlil. Vstala jsem a dala si pozor, aby mé vysoko střižené šaty neukázaly příliš mnoho. Pohladila jsem ho po vlasech. „Počkej tady, tam mám papíry. Nakresli mi zatím něco hezkého.“ Jaczek přikývl a s trochu veselejším výrazem se vydal k mému zápisníku. Krásně maloval, milovala jsem jeho malá dílka. Obzvlášť mé portréty. Dokázal do nich vložit kouzlo. Jen mě často kreslil smutnou, možná si myslel, že jsem tu nešťastná. Nevymlouvala jsem mu to. I když se mýlil. Nebyla jsem nešťastná, ani naopak. Já tu prostě pracovala. Dnem i nocí. Nenápadně jsem si upravila tenkou dýku, skrytou pod cípem šatů. Rozparek odhaloval hodně z mých dlouhých stehen, skoro až tam, kam by se chtěl dostat kdejaký chlap z Citadely. Na vnější straně stehna si zatím má dýka lebedila v příjemném utajení. Už jsem tu byla dva roky, v tomhle promrzlém koutu světa. Léto plné šedých mraků a deště, zimy dlouhé a mrazivé. Kolem banda nadržených chlapů, co by pro trochu zlata podřízla vlastní matku. A mezi nimi já, bloňdatý, zelenooký anděl. Normálně by holka jako já byla blázen a brzy mrtvá, kdyby sem vlezla. Jenže já nebyla kdejaká princeznička se slámou čouhající z výstřihu.
Za prvé, tu byl Herbert, pan Vládce celého tohohle ledového ráje. A ten dal všem jasně najevo, čí jsem. Byl svým způsobem sladký. A za druhé, což samozřejmě netušil žádný ze zdejších pánů tvorstva, kráčela jsem stezkou Syndikátu. A za mnou stál stín Velkého pistolníka. Byla jsem smrtonoš. A to bylo víc, než by kterýkoliv ze zdejších drsňáků zvládl. Vyšla jsem na chodbu a uslintané pohledy osazenstva Citadely povýšeně ignorovala. Před Herbertovými komnatami jsem se s ním skoro srazila. Zakřenil se, chlap jako hora, samá jizva a drsný hlas. Vlastně byl docela kus. Mrkl na okolní soldatesku a plácl mě přes zadek. Měl štěstí, nebolelo to. Pak mě přitáhl a musím přiznat, že v jeho pevných rukou bylo cosi lákavého. Stále jsem i žena, tak těžko soudit drobné slabosti. „Tak jdem, prdelko!“ Okolní chrapouni, jeden vrahoun vedle druhého, se zachechtali. Pak rozrazil dveře a vtáhl mě za oplzlých výkřiků dovnitř. Dveře zabouchly. Pustil mě a mávl k baru. „Dej si víno, Kas. Celkem ujde.“ Přikývla jsem a sledovala, jak se unaveně složil do křesla. Usedla jsme naproti s číší vína. Měl vkus, nejen na víno. Podíval se na mě unavenýma očima. Chytrýma a ustaranýma. Byl to zabiják, tvrdý a nemilosrdný, to bylo bez debat. Ale kdesi v něm byl kus dobrého chlapa. Občas jsem si připouštěla, že mě můj úkol ve službách Syndikátu baví víc, než by měl. „Tak povídej, holka. Jak to se mnou vypadá?“ Odložila jsem víno a přimhouřila oči. Srdce mi tlouklo silněji a silněji a já sledovala sílící stíny a kouřmo kolem něj. Pak jsem zašeptala: „Stále se kolem tebe vznáší smrt, dnes je ale slabší než včera.“ Pokývl hlavou a pohledem se dovolil, aby mohl upít z mého poháru. „Jo, dnes jsem oddělal Moráka. Tak fakt on. Jsem rád, že sem se trefil.“
Přikývla jsem. Od té doby, co jsem Herbertovi prozradila, že dokážu vidět budoucnost, tedy, jestli mu něco hrozí, začal okamžitě můj talent využívat. A já mu věštila z aury přicházející smrti, jestli mu něco hrozí, nebo ne. A on podle toho měnil plány. A když aura zeslábla, věděli jsme, že se rozhodl správně. Jednoduché, účinné a pro něj nenahraditelné. A proto byla má pozice neotřesitelná. A tak jsem mohla v klidu pracovat na svém úkolu ve službě Syndikátu. Herbí něco hledal. A Syndikát to chtěl. A proto jsem tu byla. Až to můj drsňák najde, Syndikát to převezme. Zatím jsme nechali těžkou práci na něm, ve zdejších krajích se Syndikát nechtěl projevovat příliš veřejně, jeho pozice tu nebyla moc silná. S něčím si ani oddíl smrtonošů neporadí. Měli jsme podezření, že tu někde operuje silná skupina renegátů. A to už bylo něco, co si žádalo opatrnost a delikátní přístup. Prostě něco, co jemná ženská ruka zvládne lépe. Bylo mi jasné, že se Herb svého nálezu dobrovolně nevzdá. Ale ve skrytu duše jsem doufala, že nebude muset zemřít. Byl lepší, než většina chlapů, co jsem kdy poznala. A to jsem s ním ani nespala. Asi nechtěl míchat práci se zábavou. Jak jsem řekla, ve zdejších končinách to byl výjimečný exemplář mužského pokolení. Někdy mi to přišlo až škoda, asi bych si dala říct. A nejen kvůli práci a větší kontrole nad mým cílem. Prostě jen tak, pro radost. Ještě chvíli jsme spolu mluvili, rád poslouchal mé názory na jeho plány. Pak jsem se vrátila do mých pokojů, kde už na mě čekala nádherná skica. Stála jsem na skalisku, za mnou měsíc a pod skaliskem bouře vln. Nedalo se poznat, jestli vzlétám, nebo padám. „Ach, Jaczku, měl bys být někde na jihu, studovat malbu a vytvářet nádherná díla pro budoucí pokolení.“ Zčervenal a šťastně se usmál. Cosi vykoktal a vyběhl z pokoje. Dívala jsem se za ním a na chvíli pocítila cosi, co už dlouho ne. Jaké by to asi bylo, mít děti?
Byl to jen stín bolesti. Rychle jsem ho setřásla. A začala připravovat zprávu, kterou tajný kurýr dodá Syndikátu. Ω Jaczek mi s dychtivým výrazem předával sadu lahviček. Mé nové šminky, byl celý nadšený, když mi mohl posloužit. Stačilo jen říct a pelášil do města pro novou zásobu zkrášlovadel, jen se mu za patami prášilo. Usmála jsem se na jeho, mrazem zrudlou tvář. „Děkuji, Jaczku. Co bych si bez tebe jen počala.“ Jeho tvář získala tmavší nádech a v jeho měkkých očích se objevilo zbožňování. Pak se nesměle omluvil a vyklouzl z místnosti. Šel nejspíš za Herbertem, když si náš pán a vládce všiml, jak jsem si toho klučinu oblíbila, vzal si ho za spojku mezi námi. Otočila jsem se k zrcadlu a chvíli pracovala na své kráse. Dívka v mém postavení se prostě musí snažit vytěžit maximum z toho, co jí matka příroda nadělila. Pak jsem vzala jednu z donesených lahviček a oddělila voskem zapečetěné víčko. Uvnitř pudru bylo menší pouzdro a v něm odpověď Syndikátu. Tenhle způsob doručování zpráv byl jednoduchý, ovšem účinný. Přeluštila jsem vzkaz. Syndikát přijal mé závěry, že se blíží kritická chvíle projektu. Posílal mi pomoc, tvrdou pěst pro řešení problémů. Na cestě do Citadely byl pistolník. Ne že bych nebyla sebevědomá žena, ovšem bylo uklidňující vědět, že tu brzy budou pistole střežící mé bezpečí a postarají se o hladký závěr operace. Jen jsem doufala, že bude na konci Herbí rozumný, nechtěla jsem toho chlapáka vidět krvácet na podlaze. Zlikvidovala jsem vzkaz v krbu a dokončila umělecké dílo na mém obličeji. No jo, pořád špička. Mrkla jsem na sebe v zrcadle. Ozvalo se klasické jaczkovské zaklepání. Vklouzl dovnitř a nervózně žmoulal čepici. Pokývla jsem na něj, někdy to trvalo, než se vymáčkl. Ale kdo by se na něj zlobil, slabounký a neduživý mladíček mezi vrahouny. „Pan Herbert, chce tě u sebe. Prý se máš teple obléknout, čeká vás dlouhá projížďka.“
Chvíli jsem beze změny výrazu přemýšlela, na mém místě se holka neubrání troše paranoie. Zjistil Herb, že pracuju pro Syndikát? Pak jsem přikývla a začala si chystat teplý kabát a beranici. Uvidíme. Jaczek mě nervózně sledovala, cítila jsem, že má něco na srdci. Podívala jsem se na něj a povzbudivě usmála: „Tak co se děje?“ „Paní, dovol mi jet s vámi! Venku je to nebezpečné,“ vychrlil zajíkavě a nejistou rukou vytasil malou dýku. Byla legrační, ale k němu se hodila. Výborná zbraň, na souboj s myší. Přesto jsem se zatvářila vážně, uvědomila jsem si, o co skutečně jde. Jaczek se o mě samozřejmě bál, byl prostě sladké, oddané štěňátko. Víc se ale bál zůstat tady sám, beze mě, nebo Herba. Samozřejmě jsem musela hrát jeho hru. „Dobře, máš pravdu, trocha ochrany navíc by se určitě hodila.“ Šťastně a s ulehčením přikývl. Pak jsme se vydali za vládcem Citadely. Ω Herbert přelétl pohledem skupinku hrdlořezů v kožešinách. Na statných koních jsme se tísnili na spodním nádvoří pevnosti. Přitáhla jsem si kapuci a urovnala šátek zakrývající mou tvář. Vzhled byl jedním z mých pracovních nástrojů, proč jej ohrožovat drsným severákem. Jaczek po mé levé straně vypadal ve svých kožešinách ztracený, vykukovaly jen jeho melancholické, zelené oči. Nakonec Herbí stočil pohled i na mě a drsně se usmál. Chystali jsme se vyjet na sever, do hor, kde jeho muži hledali věci, o které šlo i Syndikátu. Zdálo se, že na něco narazili. Cesta to byla nebezpečná a náš pán a vládce mě chtěl sebou, abych mu předvídala možné ohrožení. Samozřejmě, jeho vrahouni si to vyložili jinak. Chápala jsem jeho rozhodnutí, hodně investoval do své honby za poklady. Přesto na něm bylo vidět, že je z mé přítomnosti nervózní, asi se trochu bál i o mé bezpečí. Někde hluboko mě to potěšilo.
Kývl na mě a pak jsme vyjeli. Za bránou na nás čekalo městečko, choulící se kolem skaliska, o jehož stěnu se opírala pevnost. Namačkané domky, tisknoucí se k sobě a zimomřivě se dělící o teplo svých stěn. Stín pevnosti byl drtivý a ukazoval všem existencím v podhradí, kdo je tu autoritou. Ta pevnost se k Herbertovi opravdu hodila. Od mohutných hradeb. Přes ostré a vysoké věže až po hluboká sklepení. Projeli jsme osídlením, po cestě jsme míjeli obyvatele. Tiše se klidili z cesty, hlavy skloněné. Herb tu byl opravdu pán a vládce nad životem a smrtí. Naštěstí pro tyhle obyvatele dalekého severu, byl pragmatik a zdrženlivý tyran. Škoda, že zkřížil svou cestu se stezkou Syndikátu. Když jsem viděla ženy v otrhaných kožešinách, jak si tisknou malinké děti k sobě, aby měly co nejvíce tepla, odvrátila jsem zrak. Některé věci ve mně rozehrávaly nepříjemné struny. Vyjeli jsme z Citadely a po pár hodinách minuli poslední roztroušená sídla. Pomalu jsme stoupali řídnoucími lesy, zakletými do dlouhé zimy. Tmavé jehličnany tiše skřípěly pod tíhou sněhu. Občas se mrazivým vzduchem rozlehl třesk praskajících velikánů. Jinak ledový vzduch rozechvívaly jen zvuky kopyt našich koní. Nikomu nebylo do řeči, bylo opravdu velmi mrazivo. Navečer jsme rozbili tábor v závětří skaliska a rozdělali oheň. Celou dobu jsem sledovala stíny smrti kolem naší výpravy, ale zatím nic akutního nehrozilo. Rozhodnutí rozdělat oheň na tom nic nezměnilo. Vztyčili jsme stany, lehké, kožešinové roury. Alespoň nějaká ochrana před mrazem. Před zalehnutím jsem zkontrolovala jemný náramek. Byl to vysílač. Mohla jsem vyslat signál s mou polohou. Blížící se pistolník by měl mít lokátor. Poklady starých doby, jak užitečné věcičky. Takhle nocovat nebylo zrovna pohodlné, obzvlášť když jsem sdílela větší rouru s Herbertem. Aby podpořil verzi oblíbené nocležnice. Ovšem pravda byla, že jsem už spala i hůř. Jaczek si svůj menší přístřešek rozbil hned vedle nás. Vypadal vyčerpaně, ale ani slovem si nepostěžoval. Byl to můj statečný šikula. Herbert ležel vedle mě a pomalu dýchal, myslela jsem, že už spí, když tiše promluvil.
„Čím jsem blíž těm tajemstvím, moje sladká čarodějko, tím víc přemýšlím.“ „O čem?“ zašeptala jsem. Teplá blízkost jeho těla nebyla nepříjemná. „Co jsme sakra provedli tak hrozného, že šlo všechno k čertu. Proč je teď svět, takový, jaký je,“ zasmušile zabručel. Chvíli jsem mlčela, co jsem mu tak měla říct. Lidé prostě překročili hranici a přišel trest. Těžko jsem mu mohla vyprávět o Velkém pistolníkovi. O době kdy lidé padli. O velké válce a jejím posledním dějství. Velikost lidské rasy byla minulost. Budoucnost ležela na stezce Syndikátu. Povzdychla jsem si a nechala sklouznout dlaň na jeho hruď. Dýchal zhluboka a pravidelně, ale já stejně cítila, jak se mu pod mým dotekem rozbušilo srdce. Usmála jsem se do tmy. „Někdy prostě přijdou špatné časy. A někdy naopak hezké,“ pak jsem ho políbila. Cítila jsem jeho zaváhání, pak převzal iniciativu. Byl drsný, nedočkavý. Musel to v sobě tlumit už dlouho. Jeho ruce po mně přejížděly, jako stižené šílenstvím. Tahal a trhal, jeho rty mě drtily, zuby lehce kousaly. Přerývavý dech zahříval náš stan. Nadzvedla jsem se a prohnula v zádech, stáhl ze mě vycpané kalhoty jediným prudkým pohybem, dotek studeného vzduchu mě vzrušil ještě víc. Vzápětí mi nedočkavě rozhrnul kazajku a pod ní sevřel mé ňadro. To jsem už sténala a sama klouzala kamsi jinak, vysoko a daleko od ledového kraje. Byl horký, přímo žhavý. Jako rozpálený kámen. Myslím, že na konci křičel. Nebo možná já. Každopádně, svou práci jsem odvedla dobře. Samozřejmě šlo o můj úkol, nic jiného v tom nebylo. Nebo že by ne? Nechala jsem těch myšlenek a poslouchala, jak spící dýchá po mém boku. Proč si kazit hezkou chvíli příliš mnoha myšlenkami. A s tím jsme usnula.
Ω Druhý den z rána se vrahouni klasicky šklebili a Jaczek se tvářil smutně. Úplně jsem na něj včera zapomněla, měl stan vedle nás. Bylo mi ho líto. Při odjezdu jsem ho pohladila po ruce a smutně se na něj pousmála. Statečně se zkřivil rty v úsměvu. „To je dobré, paní. Vím, že jsi musela.“ Opětoval mé pohlazení a zeptal se, jestli mi může nějak pomoct. Němě jsem zavrtěla hlavou. Znovu se usmál a věnoval se své práci. Hleděla jsme na něj, jak si metodicky chystal výstroj a napadlo, mě, že za pár let z něj bude zatraceně zajímavý muž. Ne můj typ, ale myslím, že někoho udělá šťastným. Pak jsme pár dalších hodin jeli do hor, kolem holých skal pokrytých ledem a sněhem. Nakonec jsme dorazili do vysoko položeného údolíčka. Na jeho konci byl rozbitý tábor a za ním se ve skalním masivu černal otvor. Kolem byly hromady ledu. Herbertovi muži tady rozbíjeli ledový krunýř a nořili se do jeskyně. Nebo možná ani jeskyně ne. Sledovala jsem pravidelný, okrouhlý tvar otvoru, a zblízka si všimla, že jej tvoří sice kámen, ale bloky jsou precizně opracované do podoby hladkých kvádrů. Uvnitř na nás čekala četa razičů. Propracovali se skoro až k mohutným, kovovým vratům. Kolem nich se pak válely hromady zmrzlých mrtvol, zalitých v ledu. Těla byla jedno přes druhé, jako by se před smrtí mlela a plazila po sobě. Některá se vznášela ve výšce, uvězněná v ledovém krunýři. Herbert se rozhlížel a pak ke mně prohodil, zatímco mi kradmo hladil záda. „Zatopili to tu a ti všichni se utopili. Pak nakonec vše promrzlo. Venku byl vchod také uzavřený, ty vrata jsme rozřezali, kousek po kousku.“ Po straně se ozvalo hučení. Mrkla jsme tam. Aha, tak sem se poděl ten agregát z levého křídla pevnosti. Herbí byl celkem boháč, vlastnil dva agregáty, jeden dokonce na vodu. A ten tu teď hučel, požíral led a poháněl dva velké teplomety. Okolní ledové panoptikum pomalu tálo. Po zbytek dne Herbert rozděloval úkoly a upravoval plány. K večeru za mnou přišel Jaczek a nesl cosi zabalené v kousku šátku.
„Paní, něco jsem našel. Chtěl bych ti to dát,“ usmál se s nadšením, které mě donutilo jeho úsměv opětovat. Pak rozbalil šátek a v něm byla krychlička ledu. A uvnitř, v objetí zmrzlé vody, seděl modrý motýl na kousku větvičky. Zírala jsem na ten zázrak. Bylo to nádherné. Motýl vypadal, jako by se každou chvíli měl rozletět z pasti ven. „Vyřízl jsem to ze stěny u toho tunelu. V tom ledu je toho spousta. Musel sem přijít strašný mráz a hrozně rychle. Nic nestačilo utéct.“ Chvíli rozpačitě váhal, zatímco jsem okouzleně otáčela uvězněným zázrakem z minulosti. „Víš, paní, jsi jako on. Křehký a krásný motýl, uvězněný v ledu okolo,“ nakonec zašeptal a nevěděl, kam s očima. Přikývla jsem a poděkovala mu. Byl šťastný a já byla za to ráda. Najednou jsem si moc přála, aby byl v bezpečí někde hodně daleko. Budu se muset postarat, aby se mu nic nestalo. Přirostl mi k srdci, ten už odrostlý, přesto stále kluk. Krychličku jsem uložila ve vnější kapse sedlové brašny, snad mi neroztaje. V noci jsme s Herbertem pokračovali ve vybíjení touhy, tentokrát byl pomalejší a víc si to vychutnal. S malým vedením byl opravdu moc šikovný. A dala jsem si pozor, aby Jaczek nic neslyšel. K ránu jsme vyrazili zpátky do Pevnosti, Herb chtěl dohlédnout na nějaké své záležitosti a za dva dny se sem vrátit, to už by měla být cesta k dalším vratům uvolněná. Ω Po cestě zpět nás potkala jen drobná nepříjemnost s potulnou bandou jakýchsi divochů. Ovšem po horkém uvítání střelných zbraní našich zabijáků zjistili, že jejich nože a sekery jsou na nás krátké. Zbytek cesty už byl nerušený a na Herbertovi bylo vidět, že se mu ulevilo, že výprava nakonec nebyla tak nebezpečná, jak se obával. Když se ostatní nedívali, choval se ke mně vyloženě dvorně a nemůžu říct, že by mě to netěšilo. O to víc mi kazil náladu blížící se konec operace.
Ale povinnost vůči Syndikátu byla nadřazená mým osobním pocitům, to jsme neztrácela ze zřetele. I když to někdy bylo těžké. V Citadele ty dva dny uběhly velmi rychle. Jaczek se motal okolo mě a já za to byla ráda. Se mnou byl ve větším bezpečí, než v tom zmatku, co kolem panoval. Herbert se připravoval na návrat do hor a delegoval své vedení na jiné. A já čekala, kdy se objeví můj pistolník. Měl by už být blízko. Doufala jsem, že to stihne. Naštěstí jsme měla vysílač. Snad nás dožene, pokud by se zpozdil. A pak jsme vyjeli zpět. Ω V horském táboře vrcholily práce na rozřezávání vrat. Podél stěn výrazně zvětšené ledové jeskyně byla vyrovnána roztopená těla, přesto tu bylo dost chladno, aby nepáchla. Motalo se tu hodně lidí, teplomety byly vyměněny za hořáky, krájející pomalu kov. Herbí opravdu mohutně investoval do svého projektu. Občas jsem musela Jaczeka stáhnout zpátky, to když se mi ztratil v tom zmatku kolem. Nakonec jedno křídlo vrat kapitulovalo a zřítilo se na zem. Závan suchého, lehce páchnoucího vzduchu rychle vyvětral. Za padlými vraty byl temný prostor, na prahu naše světla odhalila chumel vysušených mrtvol. Při bližším pohledu to vypadalo, že se plazili před smrtí po vratech a pouhými nehty se je snažili rozškrábat. A některá těla na sobě měla stopy po kousání. Chybějící kousky masa, vyhryzlé přímo z těla. „Umírali hlady, byli v pasti. Požírali se navzájem,“ zašeptal Herbert. Jaczek vše sledoval s nečitelným výrazem. Pak se nadechl a podíval na mě. V očích měl strach. Povzbudivě jsem mu stiskla ruku. Sama jsem už byla nedočkavá, zjistit, zda Herbert uspěl. Nepříjemný osten, že brzy náš románek skončí, jsem utlumila v pozadí mé mysli. Překročili jsme práh a vyhýbali se mumiím.
Po chvilce se ozvalo kolísavé zahučení a skoro všichni poskočili leknutím. Temnou chodbu prosvětlilo nestálé světlo stropních desek. Někde tu ještě fungoval zdroj energie a my ho svým vstupem spustili. Doufala jsem, že jsme nespustili nic dalšího. Herbert zavrčením a několika nadávkami popohnal celou skupinu a my pokračovali. Po stranách byly ubikace, až na pár mumií prázdné. Na konci chodby byly mohutné dveře, vypadaly velmi bytelně. A byly pootevřené, zaklíněné zlomenou, vysušenou nohou čouhající ven. Kdesi za námi se ozval výkřik. A další. Pak jsem to ucítila. Závan síly. Přelétl přes nás, jako chladný vánek. Přišel z ledové jeskyně za našimi zády. Sevřela jsem dýku. Křik zesílil a ozvalo se rachocení výstřelů. Otočili jsme se a většina chlapů si připravila zbraně. Jaczek se ke mně přitiskl. V chodbě se objevili lidé. Potácivě a vysíleně k nám utíkali, vypadalo to, že zbytek Herbových lidí kdosi pěkně pochroumal. Pak první z naší skupiny zařval. Vzápětí se ozvala střelba. Proti nám neběželi Herbovi lidé. Chodbou se na nás valil dav rozmrzlých utopenců. Sinalé tváře, cvakající čelisti, nekoordinované pohyby. Podívala jsem se na strukturu síly. Kolem každého oživlého se svíjel a pulzoval kokon moci. Dlouho ty oživence na nohou neudrží, ale bude to stačit, aby se přes nás přehnali. Těla sebou cukala, jak je zasahovaly kulky. Občas, po zničení mozku se oživenec zhroutil. Ale většina dorazila k čelu naší skupiny.
Řev zesílil, občas se měnil v jekot. Vzduchem zapáchla čerstvá krev. Oživenci trhali, hryzali. Nadaní obrovskou silou doslova drtili naše chlapy jako pomalý mlýnek na maso. My jsme byli až vzadu. Herbert mě vzal za ruku a zatáhl ke vstupu do místnosti na konci chodby. Strhla jsme sebou i Jaczeka. Uvnitř bylo pár pultů, mrtvých oken, co dřív ukazovaly nějaké obrazy a spousta předválečné techniky. Herbert vycenil zuby ve šklebu. Dveře sice nešly zabouchnout, ale uprostřed místnosti stála na zabudované trojnožce zbraň. Dlouhá hlaveň a mohutné tělo. Asi nějaký kulomet, ve zbraních se moc nevyznám. Nepotřebovala jsem to. Popohnala jsem Jaczeka k opačnému konci místnosti. Zůstal tam stát, dojemně svírající své dvě dýky. Upřela jsem pozornost ke dveřím a vytáhla svůj nůž. Ta už taková hračka nebyla. Nasycený silou by měl dokázat zlikvidovat i ty oživence. Pak dveře povolily a rozevřely se dokořán. Herbert, ruce zakleslé v držadlech se divoce zachechtal: „Zahraju ti písničku, lásko!“ A zmáčkl spoušť. Zbraň sebou cukla. A i po tak dlouhé době nečinnosti poslušně rozpoutala peklo kvílejících kulek, trhaného masa a zmaru. Oživenci padali jeden přes druhého. Trhaní a drcení v masu rozsekaných tkání. Herb řval a střílel. Já jen stála a sledovala to brutální divadlo. Tohle bylo trochu silné víno i na mně. Nakonec proud pochodujících mrtvol ustal. Poslední dvě vklouzly dovnitř. Střelba ustala.
Podívala jsem se na Herba. S udiveným výrazem pustil kulomet a svezl se na podlahu. Ztuhle jsem sledovala ebenový dým, jeho smrt, jak kamsi mizí. Otočila jsem se k útočníkovi. Cosi mi udeřilo do břicha. Ostrá bolest mě donutila zalapat po dechu a nával slabosti mě srazil na kolena. Najednou jsem byla slabá jako moucha. Má zbraň zarachotila na podlaze. Podívala jsem se na dýku trčící z mého břicha. Pak jsem se nevěřícně vrátila pohledem na útočníka. „Jaczeku!“vymáčkla jsem křečovitý výkřik, skoro neschopná mluvit. Ztuhle jsem sledovala, jak kolem toho chlapce sílí složitá struktura moci. Objevovala se silná a komplikovaná, vystupovala z jeho kůže jako mlha z bažiny. Jako když vyjde temné slunce. Zkřížila jsem svůj zrak s jeho. Ty oddané oči byly pryč, náhle byly chladné a vypočítavé. Studený výraz mu přidal na létech a proměnil jeho tvář v masku dospělého, tvrdého muže. Ach, Velký pistolníku, já byla tak hloupá. „Ty jsi renegát,“ zasténala jsem, vyčerpaná dýkou, odsávající mou sílu. Dýka vhodná tak pro boj s myší, ach, tak blbá, tak pitomá. On jen pomalu přikývl, stále mě s nečitelným výrazem sledující. Chtělo se mi brečet. Bezmocí a vztekem. Pohledem jsem sjela na Herba, ze zad mu trčela druhá dýka. A byl beznadějně mrtvý. Jaczek zavrtěl hlavou. „Nedělej hlouposti, motýlku. Nerad bych ti ublížil ještě víc.“ Jeho pohled slétl na Herbertovo tělo. „Dopřál jsem mu náhlou a bezbolestnou smrt. A ušetřil ho zjištění, že i ty jsi byla zrádce. Tak to ber jako výraz mé dobré vůle. Tohle všechno je prostě šachová partie, kde figurky opouštějí herní pole, když přijde čas.“ Pokynul a oba zbývající oživenci se zastavili kus ode mě. „Tihle, jsou tvoji...“vydechla jsem. Nepřítomně přikývl, zatímco bloudil očima po zařízeních kolem.
„Když byl u vstupu ten zmatek, nastražil jsem tam opožděný reanimační zářič.“ Udělal dva kroky, a zatímco já bojovala s návaly slabosti, cosi kutil u jedné bedny pokryté kabely a ovladači. Pak se vztyčil s jakousi bedýnkou, ze které trčely odpojené dráty. Poznala jsem tu věc. Tohle byla databanka, po které jsme všichni šli. V její paměti by měly být pozice různých vojenských skladů v okolí. Plné netušených překvapení. Tohle byla mapa k pokladu. Mnoha pokladům. Dvojí zaburácení mě ohlušilo. Trhla jsem sebou, zatímco se oběma oživencům rozletěly hlavy a bezhlavá torza se svalila na zem. Ve vchodu stál můj pistolník. Našel mě. Srdce mi poskočilo, Syndikát mi poslal toho nejlepšího. „Tadeáši...“ zašeptala jsem. Dlouhán v plášti a klobouku nehybně stál, od jeho pistolí se ještě kouřilo Jednu spustil k tělu, druhou zamířil na stojícího renegáta. Tak střílej! Střílej! Syčelo cosi v mojí hlavě, plné nenávisti k tomu odpadlíkovi, který mi v jediném okamžiku dokázal vzít Herberta i toho Jaczeka, kterého jsem měla ráda. Ale Tadeáš nevystřelil. Zpod klobouku jen nehybně sledoval nepřítele. Jeho oči byly studené, jako dva kusy ledu. Jen hluboko se cosi mihotalo. Ani Jaczek se nepohnul. Mezi oběma muži bylo něco sice nevyřčeného, ale přímo hmatatelného. Jakýsi tlak, cosi svíravého. Proč nestřílíš?! Šlehala mi hlavou jediná myšlenka. „Adriáne,“ polohlasem pronesl můj pistolník. „Tadeáši...to je už let, co?“ tiše mu odpověděl renegát. V jeho hlase bylo podivné napětí. Pistolník se zamračil. „Vzdej to, nenuť mě tě zabít.“ Jaczek...Adrián se tiše zasmál:
„Ale ty to neuděláš. Pokud zemřu já, pak má dýka Kasandru zabije,“ sevřel silněji svůj úlovek a sebejistým hlasem pokračoval: „Řeknu ti, jak to bude. Ty mě teď necháš odejít a já ti dám své slovo, že Kasandra pak bude žít. Šach mat, Tadeáši.“ Zavřela jsem oči. Věděla jsem, co přijde. Tadeáš ho nemohl nechat jít. Znala jsem ho dost dobře, abych věděla, že Syndikát nezradí. Ale on nevystřelil! Otevřela jsem oči, Tadeáš spustil zbraň. A díval se na mě. Cosi ve mně se zachvělo. Právě kvůli mně zradil syndikát. Adrián vědoucně pokýval hlavou. A klidně prošel kolem Tadeáše. Ten se ale díval jen na mě, v očích měl cosi nečitelného. Za chvíli jsem se najednou mohla nadechnout. Dýka ztratila moc. Vytrhla jsem ji a složila se do Tadeášovy náruče. Díval se na mě a mlčel. Já také. Na otázky bude čas později. A na něco jsem se ptát nepotřebovala, už jsem to věděla. S následky se vyrovnáme později.
Konec
