ZA POLÁRNÍ ZÁŘÍ DO ZEMĚ SOPEK A LEDU ISLAND 13.8. ÷ 5.9.1999
Něco z historie Prvními obyvateli byli v 7 stol. irští mniši, po nich v 8. stol. Normané-Vikingové, kteří přišli z Norska. Berou si irské ženy a mají irské otroky. Norští Vikingové nejdříve ostrov pravidelně navštěvovali. Keltů zde bylo více než Norů. Ingolfur Arnasson podnikl výpravu na Island s několika loděmi. Rok 874 je tak uznáván jako symbolický rok založení Islandu. Za 50 roků bylo celé islandské pobřeží obydleno Nory. Nejvíce písemností pochází z 12. a 13. století. Skoro všichni Islanďané mají možnost zjistit svůj rodový původ až do r. 1550. Mnozí až do začátku našeho tisíciletí.Vikingové stavěli lodi 20 m dlouhé jednostožárové koráby, zv. Znörr – nejpevnější, nejrychlejší. Byli dobří vypravěči a výborní mořeplavci. Živili se lovem ryb, řemesly jako výrobky z kůže, řezbářstvím, hrnčířstvím, lovem. V 11. stol. katolická církev vymýcena, nastoleno protestanství. V r. 1262 ostrov patřil pod norskou, a od r. 1387 pod dánskou nadvládu. Ve středověku byli Islanďané šňupači tabáku bez rozdílu pohlaví. Na ostrově byla velká bída, špína a hlad. Stavební materiál drn a rašelina. V 17. stol. ze zvířat se zde objevovala nejvíce liška barvy bílé, černé, rudé i strakaté. Lidé v tomto století byli malého vzrůstu. V polovině 19. stol. to byla země zmrzlá a ledem pokrytá, vyprahlá, bažinatá, skalnatá, lávou poznamenaná, plná duchů a skřítky ovládaná. V r. 1918 získali Islanďané nezávislost. Měli však společného krále s Dánskem ( obrana státu a zahraniční záležitosti). Teprve v r. 1941 po okupaci Dánska, využili Islanďané příležitosti a dosáhli samostatnosti. Od r. 1944 vyhlášena plná nezávislost. Za II. světové války osvobozovací vojska Anglie a USA spolu se silnou vůlí ostrovanů pomohly urychlit úroveň státu až k současnému vysokému standardu. Byl to skok ze středověku až k atomovému věku. Dnes jsou systémy kreditních karet nejvíce využívány na Islandu. Kdo to byli Vikingové? Z pohledu zbytku Evropy to byli lupiči a zabijáci, kteří za raného středověku útočili ze Skandinávie na všechna dosažitelná pobřeží. Jejich jasanové veslice s dračí přídí a pomalovanou plachtou věštily zkázu. Nezabíjeli vždycky: často se spokojili se zotročením přepadených s jednostranně výhodnými kšefty a jinými humánnějšími formami mezinárodní spolupráce. Prosluli lstivostí, odvahou, mořeplaveckou genialitou, pýchou primitivů, nesmírnými žranicemi, pitkami a krutostí. V Evropě se jim říkalo Normané, muži severu. Vikingové norští při svých sebevražedných plavbách v severních mořích objevili Island, Grónsko a dávno před Kolumbem dorazili do Ameriky. Prý je k výpravám přinutila polygamie. Tím, že ji dopustili, způsobili si doma takové poměry, že byly nesnesitelné. A tak se nemohli dočkat až zase vyrazí na nějakou výpravu. Svou bezmocnost vůči ženské kuchyni si pak kompenzovali neslýchanými zvěrstvy na jiných územích. Od 11. století to ale nebylo ono. Přijali křest, pak už směl mít každý jen jednu ženu. Od těch dob, aby snad o tu jednu ještě nepřišel si každý tu svou hlídal, nikam radši nejezdil, raději něco vyřezával, stavěl či organizoval, a tak konečně vznikla ušlechtilá severská kultura.
Současnost Island je 1,5 krát větší než naše republika a obývá ho čtvrt milionu lidí, z toho více než polovina je z hl. města Reykjaviku. Řečí je islandština, která má blízko k norštině a dánštině. Obydleno je podstatně jen pobřeží. Vnitro je hornaté a pokryté hojně ledovci. Pobřeží je spojeno jednou asfaltovou silnicí. Zdrojem obživy je rybolov, včetně zakázaného lovu velryb (Islanďané jejich ochranu odmítají s tím, že se jedná o historický zdroj obživy). Zvěře je na ostrově málo, v poslední době je to i turistika, která přináší peníze. Obyvatelé Islandu mají nejvyšší postavy v Evropě. Průměrný Islanďan je o 5 cm vyšší než ostatní Evropané a o 4 kg těžší. Lidé jsou klidní, přirození, ale svérázní. Island má nesmírně čisté ovzduší. Viditelnost je velká, a proto odhadnout vzdálenost místa je dost pro našince těžké. Co se jeví blízké, je poměrně hodně vzdálené. Island nemá vlastní armádu. Ale je zakládajícím členem NATO. Hlavní letiště civilní a vojenské je společné. Údržbu zajišťují vojáci. Z letiště do Reykjavíku je to 50 km. Island je v
počtu aut na druhém místě na světě. Každý ostrovan tráví ročně nejméně 100 hod. se sluchátkem v ruce. Rádi telefonují.
Koupání za každého počasí Koupání v bazénech od 37 do 44 Co. Dodržují pravidlo, občas ponořit i hlavu, aby neprochladla. Koupaliště slouží jako kavárna nebo pohostinství.Termální bazény jsou u každého města.
Noční život V pátek město večer ožije a zůstává až do ranních hodin. Ve 3 hod. není ve středu města volné místo. Pijí vodku s kolou. Účelem pití je opít se. V záležitostech lásky jsou volnější. Ženy se neupejpají, ale nemilují se za peníze. Chceš? Já také chci! Island má nejvíce nemanželských dětí. V ságách se nikdy neoslavovalo panenství. Přerušení těhotenství se neuznává. Mladí žijí odděleně každý u svých rodičů. Otec matky přebírá úlohu otce . Rodiče matky se o dítě vzorně starají. Státní podpora na dítě 4 x ročně šekem. Na Islandu se rodí nejvíce dětí z evropských států. Islandské ženy milují děti. Rodina i stát vzorně pečují o dítě, více než kdekoliv jinde. Ženy jsou zde samostatné. Drsnost, nevlídnost a zvláštnost přírody hluboce ovlivnily myšlení obyvatel. Jsou spokojenější, přímější, méně hašteřiví, méně náchylní ke zločinům. Jsou pohostinní a přátelštější. Jsou také ale silně tvrdohlaví. Mají neobvyklou lásku ke své zemi. Mají nízký stupeň třídního uvědomění. Všichni jsou si rovni a každý má svou odpovědnost .Na Islandu nejsou a nebyli nikdy žebráci. Nikdy nebyly rozdíly v postavení. Ani kněz se nevyhnul práci v zemědělství, musel jako každý vyjet na moře lovit ryby. Úctu si zasluhují jen lidé schopní, ne podle hodností. Obyvatelé této země přečtou nejvíce knih na hlavu na světě díky úžasné síti knihoven. Mají však velký problém s alkoholismem. Na venkově za každou farmou se najde přístřešek s destilační aparaturou různých technických úrovní, vyhřívaná z geotermálních zdrojů přímo na zahradě. Alkohol je těžko dostupný a drahý. Láhev piva stojí okolo 200 našich korun, vodky 3 tisíce. Ve spotřebě el. energie jsou druzí na světě.
Proč je Island bohatý Nemá svou armádu. Dostává peníze od NATO za základny. Má malou policii. Rybářský průmysl dobře funguje a vydělává. Nemá ropné krize, není závislý. Dováží jen benzín. Domácnosti stejně jako provozy jsou vytápěny teplou vodou z geotermálních zdrojů. Stejným způsobem se získává i část elektrické energie. V pobřežních šelfech lze vidět těžební naftařské plošiny.
Islandština Nepřijímá cizí slova Z přijatých jsou to: benzin, motor, hotel a snad ještě dvě další.
Ságy a historie země Projevují znalost staré literatury. Jsou hrdí na své předky a svoji zemi. Jsou poctiví, přímí a mají vztah ke cti a rodině. Každý Islanďan je řečníkem. Nejsou muzikální a hudbě mnoho nerozumí.
Sága Psaná runami – runa znamená tajemství. Tajemný je také původ těch znaků křehkých jako muří nohy, tesaných do kamene. Vyprávějí často o hrdinství či lásce živých k mrtvým. 2
Sopky 200 činných sopek. Ze známých Hekla je nejblíže obydleným místům. Je viditelná z moře. Má stále zasněžený vrcholek-kouřící hora. Ve 20. století vybuchla čtyřikrát.(20 km dlouhá cesta lávy na povrch). Hora Lakki – největší erupce na ostrově v r. 783 a r. 1784. Krafla – sever země v okolí jezera Mývatn je 40 sopek. Krafla je nejsilnější. Vybráno z cestopisu: Jiří Zeman: Island země lidí a skřítků, Paseka (1996)
Proč jsme se zajímali právě o Island? Na konci 70-tých let (datum si přesně nepamatuji) nás Bobův přítel Ing. Jiří Havel, zvaný Sval velmi poutavě zasvětil do tajů této země a dokonce ještě v době mého fungování ve Vysokoškolském klubu se uskutečnila přednáška s diapozitivy. Někde v podvědomí byla zafixovaná touha si to prožít opravdicky. Nadešla doba uskutečnění představ v nabídce KTL, Brno – Komín, pod vedením Ing. Honzy Černohlávka, a Karla Zabela. Turistická sezóna na Islandu trvá díky přírodním podmínkám a blízkosti polárního kruhu jen od června do srpna. Půl roku polární noc s rozedněním v 11 hod. a stmíváním v 15 hod a půl roku polární den, kdy ve dvě hodiny v noci je světlo ke čtení. Vzhledem k plánovanému datu odjezdu 13.8.1999 a dlouhé cestě po moři (1348 km) jsem se příliš na poznávání Islandu netěšila. Bob byl na rozdíl ode mne natěšený, a tak probíhaly přípravy na cestu. Byla zakoupena zásoba jídla na celou dobu pobytu, protože, jak bylo známo od přímých účastníků i ze záznamů, bylo jasno, že jde o jednu z nejdražších zemí světa a tak jakékoliv islandské nákupy se musí co nejvíce omezit. Uvádí se také, že se nesmí dovážet masné a mléčné výrobky, ale vzhledem k našim dřívějším cestám po světě a úředním nařízením jsme to riskli a raději se i tímto zbožím zásobili a jak se prokázalo, udělali jsme dobře. Posledním nákupem potravin ve vlasti byly 3 bochníky chleba z jundrovské pekárny. 13.8.1999 pátek. Vybavení stanem Gemou, spacáky od Toma (pro horolezce), já novými goratexovými pohorkami a hlavně teplým oblečením, dále pak pasy, penězi a mapami jsme dne 13. srpna v pátek, v 17,15 hod. odjížděli z loděnice na KáČaTech. V Praze jsme přibrali 6 členů oddílu, z Ústí n. L. Beránky, Jardu Sovinského ze Zlína a současně z Prahy, dámy Přibylovy ze Znojma, jedna účastnice dokonce z Německa, řidiči pak ze Žďáru n. Sáz.. Celkem 37 + 2 řidiči. Směr cesty: Cínovec, Possendorf, Dresden (krásně osvětlené město vypadalo kouzelně). Po půlnoci Berlín, krátká prohlídka. Eva Čejková se prospala zatím řádně natažená pod stromy na parkovišti. Já jsem se seznámila s Mudr. Pražákovou a Zorkou Menzlovou a v této sestavě jsme šly ke středu města, s oťukáváním situace a hlavně 3
protáhnout údy. (A 362 km) 14.8.1999 sobota: Následovala cesta směrem Rostock, kde se dost dlouho čekalo na trajekt. Část účastníků si prohlédla město. My jsme k nim pro špatnou informovanost o odjezdu trajektu bohužel nepatřili. Byla to velká chyba a ochuzení o dojmy. Přístav nebyl pohledný a doba dlouhá. V popoledních hodinách jsme nastoupili na trajekt (48 km), který nás převezl do Dánska – Gedser – Nykoping – záp. Cíp ostrova Bogo. Tady jsme za deště nocovali někteří pod mostem, resp. bivakovali a část nás spala v autobuse. My jsme si to vyzkoušeli poprve a naposled. Autobus se musel celý vystěhovat včetně výbavy a pak se vykonaly velkolepé úpravy. Poté se polovina posádky mohla uložit ke spánku na rozložená lehátka. Vzduch byl špatný, prostor malý a zvukové kulisy také nechyběly. (T 48 km, A 503 km) 15.8. 1999 neděle: Bogo – Koge- Kopenhagen (Kopenhaven) –město Hanse Christiana Andersena a jeho Gerdy a Káje. Zimní královna na nás nekývá, protože ještě spí v tomto pozdním letním čase. Tak se tedy ve vzpomínkách a opravdicky vydáme k malé mořské víle, která tu na břehu moře na všechny čeká. Průjezd městem okolo královského paláce a v přístavu zaparkování, prohlídka města okolo typických dánských hospůdek (dovnitř nezbyl čas ani peníze na 1 hod.) Na Tivoli park ani na divokou čtvrť Christiania, stejně tak jako na Glyptotéku Ny Carlsberg, kde se dají najít výtvatrná díla od Etrusků přes Římany, Egypťany až k impresionistům. Má to být jedna z největších sbírek svého druhu na světě, která se zrodila jen díky pivu. Zakladatelé pivovarníci z Kodaně zn. Carlsberg. Toto všechno jsme neviděli. Náš cíl byl Island. Jízdou autobusem byla vidět úpravná městečka s domečky jako pro panenky.Všechno je tu zdrobnělé. Jako v pohádce, zelená svěží, s barevnými domky rozestavěnými pod stromy jako hračky. Dáni jsou na svou malou vlast pyšní, a tak téměř u každého domku mají vztyčenu státní vlajku, je-li trochu důvod k oslavě a ani nemusí být. Silnice lemované silničkami pro cyklisty. Plno květin, řady větřáků (větrné farmy) pro získání elektriky na nás mává svými lopatkami. Také jsme zde v Dánsku neopomněli vzpomenout hvězdáře Tychona de Brahe, kterého sponzoroval v Praze náš šílený císař Rudolf II. V Dánsku je možno se odkudkoliv dostat kamkoliv na kole po cyklistických stezkách. I u nás by se to hodilo. Z Helsingoru trajektem do Švédska (3 km) do Helsingborgu (duch Hamletova otce nebloudil po hradbách, pod ním skála, mlha, prudká strž. Prostě mocný hrad, to byla má představa. Místo toho barokní zámeček Kronborg s připlácnutou baštou. Je sice hezký, ale malý. Neodpovídá představám.. Cesta na Svarterborg. Fossum Prohlídka nástěnných prehistorických skalních maleb.Malby ve skále (výška cca 30 cm od země). Část zvýrazněna červenou barvou Jeli jsme dále směr Bullarby, kde se pak přejíždělo do Norska, následovalo Bakke, Halden a zde u jezera Femsjoen (6 km od Haldenu) jsme přenocovali. Koupání před spánkem v jezeře. Voda poměrně teplá. Krásné, romantické místo ke stanování s hygienickým zařízením v blízkosti (norský komfort.). (A 620 km, T 3 km) 6.8.1999 pondělí: Halden, Moss Oslo (přes Oslo jsme projeli jen tunelem – nic jsme neviděli), Dramen, Kongsberg, Rodberg, Geilo, Dyranur. Aýž po Dyranur jsme přejeli bez zastávky - jen dojmy 4
z pohledů okna autobusu. A zase před každým rodinným domem mají seveřané v předzahrádce stožár a na něm si vesele vlaje národní vlajka svátek nesvátek stejně jako u Dánů. Je to projev náklonnosti k zemi odkud pocházejí. To nám moc chybí. Pokud to u nás nezvládnou instituce, tak nikdo z lidu. Asi nejsme na svou vlast hrdí.U Dyranuru prohlídky největšího norského vodopádu Voringfossen s nádhernou vyhlídkou ze skalního můstku. Z Dyranuru je možnost dopravit se elektrickým vláčkem asi pro 8 pasažérů jednotlivé vagónky (3) k vodopádu. Je zde restaurace, která je hlídána trolem a vitriny, kde je znázorněna historie života starých obyvatel. V Brimnesu jsme využili trajektu k přejezdu Eidfjordu (3 km), abychom tak ušetřili značně kilometrů ujetých po silnici. Autobusem přes Broravik – nádherná krajina jak to v Norsku okolo fjordů bývá s vodní hladinou a silnice plné tunelů, kde je jen tma. Jak jinak. Dále přes Voss směrem na Evanger. 2 km před Evangerem jsme měli nocleh u řeky Vosso. (T 3 km, A 510 km) Troll S horskými trolly není žádná legrace.Zpodobnění je vidět v krámcích. Jsou to nečesané bytůstky lesních barev, s velkými nosy, jimiž trolí báby míchají v čarodějných kotlích podezřelé lektvary. Mají málo zubů, šest prstů, jednu až tři hlavy a ocas. Trolí samci jsou břichatí, odění do zelených kalhot na jednu kšandičku. Holčičky pak do mechových sukýnek. Opravdový žije v horách a někdy je sám horou a roste na něm les. Královstvím trollů je noc. Číhají na smrtelníky v roklích, na úzkých lávkách, kde není kam uhnout. Když v noci ty bytosti kráčí krajinou, země duní. Při prvním slunečním paprsku ulehnou a usnou. Promění se ve skálu v horu či v celé pohoří.
17.8. 1999 úterý: Cesta přes Evanger bez zastávky do Bergenu. Autobus zaparkoval v přístavu a my jsme měli volné dopoledne na prohlídku města před vyplutím na Island. Trajekt, pro mé oči obří velikosti zde byl již připraven nás přijmout. Zatím jsem si ho jen s úžasem prohlížela s utajenou otázkou, co ta cesta všechno poskytne. Tak velkou lodí jsme ještě nepluli, ani tak dlouho. Letecky bych Island nikdy nenavštívila, protože např. cesta přes cestovní kancelář Fišer stojí 60 tis. Kč. To by se mi zdálo být nepatřičné vydat takovou sumu byť i za nevšední a přitom pohodlné zážitky.Tak tedy obyčejně a přitom dobrodružně, i když se strachem, nejdelším evropským trajektem. Bergen je krásné historické město, které kdysi v době dánské nadvlády nad Norskem bylo hlavním městem. Je nejstarší a nejkrásnější město Norska. Má krásné strmé uličky ve svazích hory Floyen, které jsou olemované bílými domečky s červenou střechou a dlážděné kočičími hlavami. Jejich dolní konec je omýván mořem a horní konec strmí k nebi. Je zde rybí trh, muzea. Hlavně zde však mají staré hanzovní domy jako z pohádek od Andersena, celé dřevěné. Uvnitř je plno pasáží, krámů, hospod, průjezdů, schodišť a s jinou výbavou. Město je uloženo do členitého terénu, omývaného mořem, s krásnou zástavbou, udržovanými domy a spoustou krásných historických staveb. Má svou horskou el. dráhu, která Vás vyveze nad Bergen odkud je krásná vyhlídka na záliv, přístav a město. Na obloze se prohánějí letadla ( Bergen má své letiště). Nesmíme zapomenout na mořské akvárium se spoustou mořských 5
zajímavostí. Pro ty, co nemají na vstupné postačí zdejší tržiště s mořskými pochoutkami. Květinový trh stojí také za zhlédnutí. Ve zdejší katedrále jsme se pomodlili s prosbou za šťastnou plavbu tam i zpět. Bergen je příjemné, tiché, kulturní město, kde se určitě dobře žije. Pak naše cesta směřovala k přístavu, kterou by jsme snadno našli podle množství aut většinou terénních vozů, v řadě pomalu jedoucích tímto směrem. To se Islanďané připravovali na cestu domů, a nebo i návštěvníci Islandu si byli vědomi svízelných cest kromě jedné, která je řádně upravená, ale jejíž terén se stále musí přizpůsobovat stále se měnícím podmínkám. Ve 14 hod. jsme se (s malým srdcem já) nalodili na trajekt NORENA lodní společnosti Smyril line. Cesta vedla přes Schetlandy uprostřed noci, kde byla asi 2 hod. přestávka. (Z paluby byla vidět polární záře.- aurora borealis. Bývá nejčastěji jarní a podzimní. Kolem dnů rovnodennosti. V zimě je nejjasnější. ((A 94 km, T287 km) 18.8.1999 středa: Ubytování na této ohromné lodi jsme měli dosti podřadné a to v nejvyšším patře nadstavby v kabinách po 6 osobách. Tristní bylo organizování rozdělování kajut. Vedení nebylo schopno přidělení kajut inteligentně a bez trapasů vyřešit. Dohady v recepční hale lodi trvaly hodiny. Já jsem s dámami Přibylovými využila volné kabiny naproti nám přidělené a na noc jsme se přestěhovaly do jejich útrob. V pohodlí a s čerstvým vzduchem, beze zvuků hrdelních (v Schetlandech nikdo nepřistoupil) jsme tak v pohodě docestovali až na Island. Loď měla 3 restaurace, kavárny bar, herny, obchody. Každý den byl program s jehož náplní se člověk mohl seznámit předem na vývěsce u recepce. Prášky proti mořské nemoci vydávala recepce zdarma. Plavba po moři v těchto končinách je působivá. Norské moře je zde velmi bouřlivé (hlavně při zpáteční cestě jsme se o tom mohli dosti přesvědčit). Vysoké vlny se tříštily o boky lodi a pasažéři poletovali po palubě jako motýli, nebo se někde krčili zastrčeni s krabičkou k tomuto účelu zvláště zhotovenou u pusy. Při zpáteční cestě těchto krabiček stály řady vyrovnané na chodbách lodi od jedněch dveří kajuty ke druhým. Často jsme se zdržovali na palubě lodi a pozorovali moře. Na palubě bylo většinou silně větrno, takže jsme vyhledávali závětří a popíjeli kávu připravenou z vlastních zásob za pomoci vody uvařené v naší nové nerezové termosce a ponorného vařiče na místě k tomu účelu určeném. Takto se daly připravovat různé instantní pokrmy, čehož naši lidé silně využívali. Na lepší jsme nikdo nebyl finančně zajištěn. Zarážející bylo kolik Čechů cestovalo na Smyril line. Později se vysvětlilo proč. Pro většinu lidstva je cestování za krásami Islandu příliš drahé tak, jak jsou z vyspělých civilizací zvyklí, takže jezdí omezené počty a to především Japonci a Američané. Cesty vlastními auty a přes kempy využívají hlavně seveřané a Němci a to také ne mnoho.Češi jsou uvyklí na tvrdé přírodní podmínky zocelení déle trvajícím socialismem a dobrodružství jsou také nakloněni, proto je pro ně Island dostupnější. Přespávání ve volné přírodě se zatím nezakazuje. Nevýhodou bylo množství lidí v naší výpravě. Byli jsme nepřehlédnutelní. Trajekt nám poskytl dvě noci a byli jsme u cíle. (T 627 km) 19.8. 1999 čtvrtek.: Přibyli jsme na Faerské ostrovy do přístavu a zároveň hlavního města Torshavenu V Torshavenu byly 3 hod. k prohlídce města. Obdrželi jsme průkaz k lodnímu lístku a mohli jsme loď opustit. Město s moderní i starou zástavbou. Staré domky mají drnové střechy (na plechové střechy s pletivem se nanese březová kůra se zeminou a osází se trávou), kde někdy v řadě sedí kluci jako vlaštovky a kují klučičí plány. Stará část městečka je romantická s 6
majákem, před kterým je umístěno dělo k obraně města. Je zde větší úpravný domek – parlament. V zahradě se prochází kocour. Po ulicích se prohánějí auťáci, ale těch kilometrů k ježdění mají po málu. Za starou částí města, omývanou mořem je nová moderní část se supermarkety a elegantními vilkami. Obyvatelé milují psy a kočky u žádného obydlí téměř nechybí. Po zajištění fotodokumentace a prohlídce města zpět na trajekt, využít ještě dobré sprchy, (protože nevíme co nás čeká), a pozorovat z paluby, kdy se objeví pevnina s přístavem Seydisfjördurem na východu, země tentokrát už Islandská. V r. 1944, kdy byla vyhlášena republika na Island přijížděla loď se zásobami z Evropy 2x ročně. Byl-li dobrý vítr, trvala cesta plachetnicí z Norska průměrně 10 dnů, to my jsme tu dřív (technika a pokrok dělají své).. V poledne jsme přistáli ve Seydisfjörduru. Po vylodění a asi 1 hod. přestávce (čekání na vylodění autobusu) a zakoupení prvních pohlednic jsme pokračovali do Egilstadiru, Reydalfjörduru pobřežní cestou č. 1 okolo východních fjordů do Stafafellu. Nocleh u řeky Laká. Usínali jsme okolo půlnoci za denního světla., na rovném, velkém prostranství a pod námi tekla řeka. Spalo se dobře. (T 389 km, A 340 km) 20.8. 1999 pátek.: Stafafell, Höfn přes Reynivellir k ledovci Vatnajökul. K jezeru Jokulsarlon, které vzniklo odtáním jednoho ze splazů tohoto ledovce. Je protkáno krásnými krami, fantastických modrých a bílých barev, kde pokud na to máte, vás provezou na obojživelném člunu. My jsme pro ten účel měli sebou nafukovací gumový člun, který někteří použili. My jsme s Bobem podnikli pěší túru okolo jezera. Dva z našich účastníků dokonce absolvovali, na důkaz, co vydrží, ledovou koupel. Po túře okolo jezera jsme se vydali k ledovcové řece ústící do moře. Při ústí se proháněli tuleni a nad námi přeletovali a utočili na naše hlavy ptáci velikosti racků se zahnutými ostrými zobáky, zvaní haluhy. Doporučuje se mávat nad hlavou holí. Návštěva Vatnajökulu a Jökulsarlonu je silně působivá a hned tak z paměti nevymizí. Však také ve výsledcích ankety o objektech, které účastníky výpravy nejvíce zaujaly, patřil za největší zážitek právě Latnajökul s Jokursarlonem Tento den jsme pak pokračovali bez deštivého a celkem příjemného počasí přes Fagurhólsmýri, Hof, Svinafell, Bölti k vodopádovému okruhu Svartifossu (Černému vodopádu ve tvaru varhan) v čedičových skalách. Cesta k vodopádu stoupala do kopce a od vodopádu byla krásná vyhlídka na lávová pole a moře. Pak k vodopádu Hundafoss a Thófafoss, (kde jsme my už nedošli). Následoval Holt, Horjófsstadir, kde jsme měli nocleh. (A 267 km) Pohádka Tři syni. Jeden po druhém jdou kácet dříví. Vždycky je vyžene troll, že je to jeho les. Až ten nejmenší na trolla vyzraje, naláká ho na závody v jídle, hází si maso do pytle na břiše a trollovi namluví, že je to žaludek. Rozřízne pytel, snědené vypadne a kluk jí dál. Hloupý troll si rozřízne břicho, snědené vypadne a troll v bolestech zemře. Hrdina ho okrade a vítězně se vrátí domů.
21.8.1999 sobota: Horjófsstadir, Vik, mys Reynirsdragar . Útes s majákem. Pršelo a vál prudký vítr. Počasí na Islandu se mění každou chvíli. Předpověď se dává nejvýše na dva dny. I v červenci může být sníh. Nejnižší teploty bývají v březnu. Obvykle ne více než -5C°. 7
Pláž pod mysem patří mezi nejzajímavější pláže. Je dlouhá cca 5 km. Je pokrytá stejně velkými černými oblázky velikosti a tvaru lentilek. Po levé straně pláže z pohledu od majáku jsou vidět 3 zkamenělí trolové - prsty. Od mysu asi 100 m. je Dyrholey (skalní brána v moři). Jih země je nevlídný, málo obývaný a poměrně chladný. Autobusem pak do Skeithflöduru k vodopádu Skogafos, který spatřit na vlastní oči je nezapomenutelný zážitek. Dalším vodopádem byl Seljadsfoss (vodopád se záclonou u Steinaru), vodopád Glugrafoss (vodopád v soutěsce s broděním). Dále cesta vedla do Hvolsvölluru , Hellu, Skard okolo sopky Hekla přes Búrfell, Stórahof, Fluthdir ke Gulfossu (zlatému vodopádu) na ledovcové řece Hvítá. Silně pršelo. Pláštěnky nebyly k ničemu. Krajina potemnělá. Vodopád patří k těm největším, ale bylo víc jak psí počasí a přes veškerou nádheru to táhlo do sucha. Za Fluthdirem se nalézá Geysir nejslavnější, který dal jméno všem gejzírům světa. Geysir dnes už spí jen pomocí namletého mýdla prý jej lze probudit. Tak se činí ve sváteční den vyhlášení republiky. My jsme si prohlédli a vyfotografovali sousední Strokkur, který co 6 min. vystříkne pod dohledem turistů, kterých je zde stále dost, do výšky 30 metrů. Samozřejmě, že opět mírně pršelo. Spolu s gejzírem bylo vody dost. Autobusem do Uthlitu. Déšť neustával. Nocleh jsme měli někteří v autobuse a část pak v domku farmáře, který se domlouval se členy výpravy telefonicky přes dceru v Reykjaviku (angličtina byla překážkou, a tak se musel použít telefon a dcera znalá angličtiny bohužel zase tak daleko). Domek byl neobývaný, opuštěný dcerou, zařízený. Byl vytápěný parou ze země. Stejně tak byla přiváděna horká voda do domu. Před domem bazén pro vodu vytápěnou stejným zdrojem, stejně tak i destilační zařízení na výrobu pálenky. My jsme našli vřelý vývěr před domkem na zahrádce a ohřáli si tak párky v plechovce. Po cca 4 min. byly připravené ke konzumaci. Po řádném vykoupání v koupelně a již výše popsané snídani, náčelníci předali farmáři karton piv jako odměnu za ubytování. Spokojenost byla na obou stranách. Spali jsme díky dámám Přibylovým v separé jako králové, ale k nelibosti ostatních, jak jsme později zjistili. Ale odpustili nám to! (A 343 km) Skandinávští bohové Ti nebyli žádní dobráci. Spíš tvůrčí typy. Zavraždili třeba nejstaršího boha Ymira a z kousků jeho těla vytvořili svět. Z Ymirovy lebky vyrobili nebe.Ze čtyř stran ji podpírali čtyři trpaslíci. Jejich jména Nordri, Sudri, Vestri a Austri, což se dá přeložit jako Seveřan, Jižan, Zápaďan, Východniar. Trpaslíků bylo ale bezpočet. Rodili se v Imirově mrtvém těle a vypadali jako červi. Některým bohyním se z toho dělalo špatně a tak bohové trpaslíky obdařili snesitelnější podobou a přestěhovali je do podzemí. Jsou zde i velcí silní i ztepilí trpaslíci. Jejich trpaslictví se pozná, že jsou umounění od práce a není jim co věřit, protože žijí v nečistých stínech podzemí. Pokud se objeví bytost krásná, která nepracuje, ale zpívá a je tak ušlechtilá, že až modře světélkuje je to elf. Krásné Elfy nikdo nepotřebuje, zatímco trpaslíci (trolové mají plné ruce práce). Bohu Tórovi vykovali kladivo, 8
Odinovi oštěp, bohu lásky loď a bohyni lásky Fryje náhrdelník. Trpaslíci vykovali také řetěz, jímž spoutali božského vlka. Kov toho řetězu má 6 příměsí: kočičí šlépěje, ženské chlupy, kořeny hor, medvědí nervy, rybí dech a ptačí plivanec. Až se řetěz přetrhne, vlk spolkne slunce i měsíc a bude konec světa.
22.8. 1999 neděle: Jeli jsme směr Úthlíth, Laaurgarvatn, Thingvellir. Leží v soutěsce Almanaear, která tvoří zlom zemských desek mezi Evropou a Amerikou. Toto rozdělení je zvýrazněno i přírodní hradbou lávy, místy vysokou více jak 10 m. Místo, kde se lid pravidelně na jaře scházel Althing je kulatý plácek, drny vyvýšený a porostlý travou. Opodál je kostelík na místě původního kláštera. Okolo protéká řeka a přes údolí je skála zákonů, kde parlament vyhlašoval nové zákony. Pro Islanďany je to historicky nejcennější místo. ALTHING nejstarší parlament na světě (vznikl v r. 930). V r. 999 přijal Althing křesťanství. Bylo povinné pro všechny, ale přitom bylo dovoleno uctívat i bohy pohanské. V r.1262 byli nuceni podřídit se koruně norské. V r. 1387 ztratili nezávislost a dostali se do područí Dánska na 500 let. Prohlídka probíhala za mírného deštíku, který už ani nevnímáme. Prošli jsme se nad zemskými deskami, majíce po jedné straně Evropu a po druhé Severní Ameriku. Světadíly byly zvýrazněny vysokou sopečnou stěnou a nechyběl ani menší vodopád. V tomto pro Islanďany významném místě je založen také první les. Je to vlastně lesík velikosti asi naší zahrady. Pod stromy a v trávě stejně jako všude na Islandu je hojnost hub, což oceňují hlavně čeští turisté. Zjistili jsme, že patříme (jako národ) do skupiny sběračů, nikoliv lovců. Pokračujeme směrem Sefoss vodopád, Stokkseyri a návštěva městečka u moře Eyrarbakki (prohlídka námořního muzea) a starého domu Húsith (pro představu -historický starý dům pro lepší rodinu). Mezi pláží a městečkem insitní, milá socha námořníka s ulovenou placatou rybou. Pokračovali jsme do městečka Krisuvik. Všechna zmíněná městečka byla menší velikosti než naše městská čtvrť Jundrov. Pořízena fotografie, v obchodě zakoupeno ovoce tj. mrkev a jablka. Jinak se mohl koupit jen jogurt, sýrové pomazánky a pak jen pamlsky pro rodinu, až budeme vyprávět dojmy, aby se to všechno ještě podtrhlo i chuťově. Na Islandu, jak jsem již uvedla je mírná prohibice. V normálních obchodech se dostane jen pivo 8°, ostatní ve spec. obchodech, kde musíte předložit identifikační průkaz. Existuje obrovský výběr mléčných výrobků, např. cca 30 druhů jogurtů, sýrů a sýrových a různých jiných pomazánek. Na druhé straně ale úplně stejné druhy potravinového zboží jako kdekoliv jinde v Evropě v supermarketech (tedy i u nás). Speciality jako sušené ryby a velrybí špek jsme raději ani neochutnali. Většina potravin se na Island dováží. My jsme si odvezli kousek uzeného lososa., čokolády, kaviár apod. drobnosti. Na poštách a v bankách stejně tak i ve větších obchodech je káva zdarma, v lepších i s koláčem. V obchodech jsou k použití mikrovlnné trouby, kde si připravíte pečivo, aby bylo jako čerstvé. Islanďané prý oblibují švestky – povidla, které zde přivezli prý pobělohorští emigranti. Švestka se islandsky řekne svestka, místní kořalka Brenevin. To jen jako patriotická připomínka. Neochutnali jsme. Jednak jsme ji neviděli a za druhé je tu ten problém, že se musí šetřit. Kaviár je všude a poměrně levný ve všech druzích. Pomazánky na místní poměry levné a výborné. Z Krisuviku jsme přijeli do místa sopečných jevů k vysokotermálním polím, kopcům pokrytým sirnými výpary (sulfatary), ze kterých se ještě kouří, sopouchy s bublajícím horkým bahnem, a vydechující horkou páru (fumaroly), bahenní sopky a kráterové jezero. Plni dojmů jsme nasedli do autobusu a hledali místo k noclehu. Pršelo. Nocleh se nakonec odbyl u opuštěné velké stáje. Místo to nebylo idylické, ale poskytovalo spoustu materiálu k ochraně proti větru i dešti. Špatně se vařilo pro déšť a silný vítr. Ráno jsme upravili vše do 9
původního stavu a byli rádi, že odjíždíme (A 183 km) 23.8.1999 pondělí: Zpět do Krisuviku, směrem na Grindavík (byl to nejzápadnější bod výpravy). Cíl koupání v Modré laguně - Bláa Lónith (Blue lagoon), kde je poblíž termální elektrárna, využívající tentýž zdroj. Název je odvozen od barvy vodní hladiny jezera. Horká termální voda obsahuje biologické léčivé bahno, podobné jako v Mrtvém moři, které léčí v kombinaci s UV zářením dobře lupénku a různé druhy ekzémů. Doporučená doba pobytu 3 - 4 týdny. My jsme se léčili jen asi 4 hod., což bylo velice málo, ale bylo to moc příjemné. Jezero je přírodně obehnané lávovými hradbami, takže je těžko přístupné v místě, kde byla snadná přístupnost, vybudovali krásnou moderní budovu, která zároveň slouží jako vstup do jezera a poskytuje všechny možné služby, včetně restaurací, galerií, léčebných procedur, šaten apod.. Vstupné na celý den pro nás, jako seniory činilo něco přes 500 Kč/os. Teplota vody není stejná od příjemné až k té nejteplejší, která je nepřístupná. Je zde také ve skále zbudovaná velká přírodní sauna a zákoutí s kamennými křesly v teplé vodě. Osvěženi jsme se přesunuli do autobusu, abychom doplnili potravinový deficit, a převezli jsme se do hlavního města země Reykjavíku, v překladu kouřící zátoky. Celé město je vytápěno vodou o teplotě 80 st. C včetně chodníků, takže nemusejí odmetat sníh. Se mají na rozdíl od nás! Domy jsou většinou postaveny za posledních 60 let. Město nemá historii. Střed města netvoří náměstí, ale křižovatka. Budova dřívější věznice, dnes presidentský úřad a sídlo předsedy vlády. Před vilkou je socha zakladatele státu-Vikinga Ingolfura Arnarssona. Hlavní třída končí rybníkem Tjärninem, kde se prohánějí hejna divokých husí a kachen. Místní se starají o stravu ptáků velmi dobře. Divoké husy na hladině se mi zdály být zajímavější než labutě na našich tocích, ale bylo to asi tím, že u nás jsou vzácností. Parlament je nejstarší budova, která má na průčelí znak dánského krále Krystiana IX. přístupná veřejnosti. Nejznámější budovou je vila Hofdi, kde se sešel Gorbačov s Reganem v r. 1986 a zažehli perestrojku a kde prý straší. Byla to budova britského konzulátu, který ji právě z toho důvodu prodal. Dnes je to budova určená pro státní návštěvy, které by pobyt tu krátkou dobu mohly vydržet. Město má 15 tisíc obyvatel. Na návrší města je největší protestantský kostel, ohromná betonová stavba. Kostel byl stavěn 40 roků. Poblíž kostela je socha údajného pravého objevitele Ameriky (New Founland je místo, kde měl přistát) Leifura Eiriksosona, která je vlastně darem Ameriky městu. Město má univerzitu, je ze tří stran obklopeno mořem. Patří mezi 10
nejčistší města na světě. Domy se natírají každé tři roky. Je také přístavem a má samozřejmě letiště. Ve městě je značné množství galerií. Stará mistrovská díla neexistují, až od poloviny tohoto století a za mnoho většinou nestojí. Navštívili jsme také galerii v parku poblíž katedrály (odlévané sochy – romantická díla – stála za zhlédnutí). My jsme byli jedinými návštěvníky spolu s hrstkou dětí, které využily toto romantické místo ke schovávané. V uličkách města byl klid, nejvíce se to hemžilo okolo kanceláře "Informations". Potkali jsme něco málo chodců, mezi nimi byli někteří z naší výpravy. Padala rosa a bylo bezvětří? Město působí až venkovským dojmem, poklidem a pohodou. Prohlídka města trvala asi 4 hod.. Další cesta vedla směrem Mosffellsbaer, Hvammsvík, Botnaskali. Poblíž řeky Laxa, spolu s jejími přítoky bohaté na lososy a pstruhy jsme rozložili stany. (A 155 km) 24.8. 1999 úterý: Druhého dne po očistě a snídani jsme vyjeli směrem na Soribotn, kde jsme obdivovali 200 m vysoký vodopád Glymur. Cesta k němu byla delší přes kopcovitý terén s poměrně prudkým stoupáním. Z vrcholu vodopádu úchvatný pohled do propasti a přebrodění přes řeku a jinou cestou zpět zprvu jako v měsíční krajině, poté prudce se svažující s překročováním potůčků a nalézáním hřibů k autobusu. Odtud pak směrem Mithsandur, Lambhagi, Borganes k Reykholtu, krátká prohlídka vodopádu Barnafoss (dětský vodopád, ke kterému se váže tragická historie o utonutí dětí vracejících se domů). V tomto místě je celá řada lávových vodopádů, vytékajících z vysokého břehu řeky z podzemí cestou, kterou se přehnala kdysi láva, a utvořila malá koryta. Prohlídka velkého vodopádu Hraunafossár, který někteří z naší výpravy označili jako mohutnou pračku. Nebylo by dobré se v ní ocitnout. Asi by nás už ani rodiče nepoznali. Cesta vedla pak na Húsafell, kde se nad městečkem objevily velké lávové jeskyně, které by se daly připodobnit k velkým neosvětleným hradním sálům. Dalo by se jimi procházet v délce několika kilometrů jakoby do nitra země. Toto místo inspirovalo J. Verna k románu Cesta do hlubin země, jak nás nevědoucí upozornil nejvíce naučený Jarda Sovinský. Šéf výpravy Honza Černohlávek pobíhal nahoře nad jeskyněmi a hořekoval nad ztrátou některých členů průzkumníků, které vedl výše zmíněný. Mírně pršelo a foukal poměrně silný vítr, takže jsme byli skoro v suchu. Konečný cíl tohoto dne byl Sortshelllír. Nocleh byl u špatné cesty na louce. Očista probíhala jen z vody z PE lahví a kanystrů, co zbyla po večeři. (A 185 km) 25.8.1999 středa: Kalmanstunga, Gilsbakki, Staftholt, Hvamur, Stadur, Reikir, Hvamstangi, Tjörn. Tak se nazývala všechna místa, kudy jsme jeli až na severní cíp poloostrova k Vatnsnes. Byla to zátoka Hvammstangi zvaná, kde se měla určitě vyskytovat nepřeberná množství tuleňů. Byla to sice tulení rezervace, ale bylo jich asi tak max. 10? Na místě, kde jsme byli my dva jen asi 7.kusů. Užívali si sluníčka, nastavovali hřbety a krásně mrskali ocasy. Náhle se odpružili a šup do vody. Ladně obeplouvali skalku, na které se jich část vyhřívala. Nahoře na břehu se popásaly ovečky a nic si jich ani nás nevšímaly. Možná trošku mžilo, bylo čisto a ticho. Prostě islandská idyla. Následoval Ósar, Vesturhópshólar, Thingeyrar. Sněmovní místo s kostelíkem na místě původního benediktinského kláštera s hvězdnou oblohou na kůru a se všemi 12-ti vyřezávanými apoštoly. Oltář byl krásný dar to od Holanďanů z 15. stol.. Cesta pokračovala směrem k městu Blönduos okolo lososové řeky Blenda , kde rybářský lístek stojí 11
prý tisíc dolarů á den. Je to prestižní místo lososovou všech pracháčů a snobů světa. Zde si dávají dostaveníčka. Před Blönduosem menší kostel moderní, který měl připomínat sopku? Následovalo Gaitagskarth, Reindistadir odkud jsme sledovali, kde najít pěkné místo k noclehu. Bohužel se to moc nevydařilo. Našli jsme kotlinu asi 3 – 5 min. od řeky u farmy s norky. Byly tam pokusy navázat kontakty s chovateli. V místě písečné duny jsme našli příhodné místo na táborák a Jirka Menšík organizoval pověstný "MEJDAM" za zpěvu oblíbeného repertoáru v doprovodu kytary a vyprávění anekdot do pozdních hodin. Občas se v počátku noci objevovali domácí projíždějící okolo na koních. (A 347 km) 26.8. čtvrtek: Reinistadir- Glaumbaer - starodávný statek mezi Vidimirem a Saudákrökurem. Skanzen, který sestává z řady vzájemně vnitřní chodbou propojených dřevěných domků se štítovými, drnovými střechami. Stěny mezi domky jsou silné vrstvy drnů. Vybavení domků je asi z 19. století. Jednotlivé domky sloužily vždy k jednomu účelu, např. kuchyně, která se skládá z velkého kamenného ohniště, nad kterým na střešní trámové konstrukci jsou zavěšeny kotle k vaření z litiny?. Kouř odcházel otvorem ve střeše domku. Výstavba statku probíhala v letech 1876 až 1879. V další místnosti (domku) byla ložnice, kde bylo až 6 postelí. Dlouhé zimní noci v takové ložnici byly jistě družné, nebo snad náročné na soužití? Na jedné posteli přitom spali 2 lidé! Postýlky to byly a ne postele. S přihlédnutím k dlouhé a studené zimě asi velmi vhodné. Jiný domek sloužil jako dílna, nebo společenská, školní či jiná místnost vybavená harmoniem.V této místnosti viselo tablo, které mě upoutalo krásnými a inteligentně vyhlížejícími osobami. Místnosti neměly většinou okna. Jen nad dveřmi jednotlivých domků malá okénka. Domky byly těžko větratelné. Člověk nepřivyklý takovému způsobu bydlení by se asi v časech, kdy se obývaly při vstupu do těchto míst dusil a bylo mu k omdlení i proto, že lidé domky v zimě obývali i s dobytkem. Varmahlíd – Vidimíri – farní kostelík z r. 1834, který dodnes slouží věřícím. Má dřevěné stěny, jež jsou obloženy půlmetrovou stěnou drnů. Střecha je rovněž drnová. Kolem kostelíku je rozseto několik jednoduchých náhrobků, které jsou doplněny bílými křížky pod čtyřmi vzrostlými listnatými stromy. Na hřbitůvek se dostaneme přes dřevěnou zvoničku o dvou zvoncích. Zvonice má šířku jednoho silnějšího člověka, i dva slabší by prošli.. Následovala cesta směrem na Miklibaer k větším pohořím s řekou v soutěsce Kotagil na jejímž konci byl co jiného, než velký vodopád. Soutěska byla místy méně snadno dostupná s doskoky a přeskoky a různými prolézačkami. Nad soutěskou pak šplhal J. Sovinský a nechtěně uvolňoval kamení na pocestné překonávajícími těžký terén. Po návratu z vycházky u stanoviště autobusu vyhřívání na mimořádně pražícím sluníčku a koupel v řece po jednotlivých částech těla. Toto místo poskytovalo utěšený pohled na okolní horstvo s nezvyklou tmavě modrou oblohou. Autobus pak vyjel směr Bakkasel, Thverá, Baegisá do Akureiri – největšího a jednoho z nejhezčích měst v severní části ostrova. Město z roviny se kopcovitě zvedající, je odrazovým můstkem pro turisty směřující k Mývatnu. Silnice do města vede údolím řeky Oxnaadalsá. Na severu je vidět pohoří Hraundrangi s nadm. výškou 12
1075 m. V údolí je několik řídce rozesetých zemědělských usedlostí, obklopených skromně zelenými stráněmi, kde se pase něco ovcí, koní a krav. Po projetí fjordem Eajafjördur se dostanete do tohoto města, které pro mne bylo nejhezčí z poznaných měst Islandu. Leží na západním břehu fjordu v úzké rovině se svahy Glérardaluru, dosahujícími výšky 1500 m. Město má dokonale chráněný přístav využívaný už ve středověku. První výsadní práva jsou z r. 1862, město mělo okolo 300 osadníků. Původní obyvatelé Dánové ( r.1785 - 10 kolonistů), kteří vtiskli městu dánské prvky, patrné dodnes. Je zde 7 hotelů, ubytovny, camping. Letiště zde má přistávací dráhu, jejíž jedna třetina zasahuje do mělké části fjordu. Středem zátoky vede silnice zbudovaná zasypáním balvany a kamením a na makadamu, uloženým asfaltovým kobercem. Silnice zkracuje přejezd ze západního na východní břeh zálivu. Na vrcholu města je opět umístněna katedrála (betonová stavba), ke které vedou z hlavní třídy schody lemované květinovou výsadbou. Většina staveb tvoří rodinné vilky, vystavěné stylem severské architektury, obklopené upravenými zahradami se vzrostlým stromovím listnáčů i jehličnanů. Je to jedno z mála míst na Islandu, kde o stromoví není taková nouze. Ve městě je vysoká škola, sportovní zařízení (hřiště, plovárny apod.), muzea., továrna na zpracování ryb, provozovna na zpracování vlny Gefjun a koželužna na výrobu obuvi a kožených oděvů zn. Idunu. Na kopci, na konci města proti letišti a silnici přes zátoku je krásná botanická zahrada, kterou jsme si prohlédli a příjemně odpočinuli. V pozdním odpoledni jsme našli místo k noclehu na vyvýšenině severně od města nad fjordem. Počasí bylo slunečné po celý den. Místo k noclehu bylo krásné s vyhlídkou. Pod námi byla pláž tvořená většími oblázky. V podvečer vycházka po pláži a okolí. Okolo islandští koníci v ohradách a nebo s jezdci na večerní projížďce. Krásný den. (A 118 km) 27.8.1999 pátek: Ráno výstup na Súlur (1213 m.n.m.) v pohoří Glérardaluru (výška cca 1500 m.n.m.). Nejvyhledávanější místo za městem, vhodné pro lyžování až do května. Pod vrcholem sněhová pole. Návrat k polednímu. Pokračovali jsme směrem na Háls ke Gódafossu (vodopádu bohů) mohutný vodopád na ledovcové řece. Po prohlídce vedla naše cesta směrem na Mývatn. Pokoušeli jsme se najít nocleh za hranicemi reservace Mývatn, ale byli jsme vytlačeni místnímo ochranáři a navíc silně napadeni komáry. Byli jsme nuceni rozbít stany a odjet dál 12 km před jezero. Zprvu nebylo nadšení, ale později jsme byli vděční (zbavili jsme se hejn komárů, podle kterých je oblast nazvaná příhodně " komáří jezera"). (A 124 km) 28.8. 1999 sobota: Komáří jezero, rezervace – nejvyhledávanější místo severu Islandu. Krajina kolem jezera Mývatn. Jedna z nejzajímavějších přírodních částí ostrova. Je ptačím rájem a rájem rybářů. Plocha 37 km2. S průměrnou hloubkou 2,5 m . Nejhlubší místa 4,5 m. Po výstupu z autobusu vedla cesta okolo pseudokráterů. Pseudo proto, že nemají ve svém středu sopouch. 13
Podobají se chlebovým bochánkům, které každý okolojdoucí neodolá vyfotografovat. Hmota zchlazené lávy, která prudce tekla do chladných vod z okolních sopek, uvolnila silný přetlak páry, který vybuchl a vyvrhl bahno a popel. Výsledkem jsou tyto popsané kráterové útvary (jeskyňky větší nebo menší). Někteří lidé zde chodí zakuklení. Mají na hlavách moskytiéry, asi jako kukly včelařů. Při nádechu se Vám vederou do úst, nosu chuchvalce komárů. Jedná se o samičky komárů (černých mušek), které nemilosrdně napadají vše živé i neživé, ale nekoušou. Jezero a okolí je jedno z nejteplejších míst ostrova. Teplota v letě okolo 20 C°.Je zde nepřeberné množství ptáků, kteří se v létě slétají k hnízdění, známých i vzácných druhů, které se jinde v Evropě nevyskytují. Počasí nám přálo. Byl slunečný den – naše cesta vedla na vyhlídkový vrchol Vindbelgjárfall, poměrně náročné stoupání. Na vrcholu to pěkně profukovalo, ale výhled stál zato. Po sestupu k jezeru nahlédnutí do lávových jeskyněk, kterých se tu hojně nalézalo. Další pozoruhodnost dne byla Reykjahlíd-lávové Černé hrady v překladu Dimmuborgir, lávový portál Kirkja(kaple). Cesta autobusem vedla dále ke kráteru Hverfjall, do Garduru – Skutustadir (pseudokrátery) na Stóruueykir, město Húsavík (místo v blízkosti lovných míst velryb a jejich zpracování. 2 km za městem Tunga jsme za mostem našli nocleh. Poblíž vodopád k moři, TungaZdarfoss.Večerní procházka mnohých vedla k moři za účelem spatřit alespoň jednu velrybu. Našli se jedinci, kteří tvrdili, že ji viděli. My ne. Řidiči ulovili něco ryb a byla pak ochutnávka. Místo k přenocování bylo jedno z překrásných. Dlouho jsme sledovali západ slunce a pokoušeli se některé scény zachytit na fotoaparát. Pršelo jen místy a velice něžně jako uspávanka. Bylo to utěšené místo. (A 133 km) 29.8. 1999 neděle: Tunga, Haltbjarnarstadir, Máná (poloostrov Tjörnes – vyházka k papuchalkám, které se zde měly vyskytovat. Papuchalky svým vybarvením i velikostí připomínají papoušky zkřížené s kachnami. Všichni jsme je toužili vidět, ale nepodařilo se. Ani jednu jsme nezhlédli. Jirka Křístek vymyslel pomstu za to skrývání a na zpáteční cestě si v restauraci na Noreně na nich smlsnul. Tento pokrm patří mezí drahé pochoutky. Vajíčka se také konzumují, ale jsou prý cítit silně rybinou. Kdybychom je chtěli mermomocí vidět, myslí se ty papuchalky, museli bychom cestovat na Ostrov západních mužů, kde jsou prý jistě k vidění.Tam ale naše cesty nevedly. Lón, Lindabrekka –z Asbyrgi špatnou cestou, prašnou (zavazadla v autobuse se před dalším použitím musela omýt) k vodopádům Dettifoss a Selfoss následujících po několika metrech za sebou na řece Jekulsá.. Dettifos je nejmohutnější evropský vodopád. Má výšku 45 m, napříč měří 100 m. Po zhlédnutí tohoto přírodního divu světa (až se tajil dech) zpět do Asbyrgi, dále pak na Núpur, Dadastadir, Einarstadir, který byl severní mezí naší výpravy. Nocleh jsme našli 3 km před Preshólarem. (A 155 km)
14
30.8. pondělí: Zpět do Núpuru a Asbyrgi (národnímu parku, na podkově Odinova koně) k hornímu kempu. Od kempu vedla cesta lesíkem z keříků bříz a vrbiček, jak je na Islandu zvykem. Skálou z lávového materiálu, který tvořil vysoké stěny místy kolem 40 m vysoké, tvořící jakoby otisk kopyta koně.boha Odina. Dohadovali jsme se, jak tyto stěny mohly vzniknout. Představa je, že láva vytvořila mohutné jeskyně jako poblíž Sortshhellíru, jejichž tenčí strop se zřítil a zůstalo jen obvodní jakoby zdivo. V obloučku kopyta se usadilo jezírko, obývané divokými kachnami (jednu kráčející po břehu jsem si pochovala v náručí). V jezírku se shlížely vysoké stěny tohoto ohromného přírodního sálu. Na obloze se proháněli racci a také nějaká letadla se objevila. Nahoru nad tyto vysoké stěny se dalo snadno dostat cestou k výstupu upravenou s pomocí zabudovaného lana a prohlédnout si tento přírodní zázrak zase shora. Na skalních útvarech se vyskytovaly různé druhy islandských lišejníků a žádný mi nepřipomínal ten pravý, který zaručeně léčí kašel, žaludeční, revmatické potíže a jiné neduhy. V herbáři mi připadal větší a s více nakadeřenými okrajovými lístky. Zvítězil ve mně sběrač a něco málo jsem si jich nasbírala. Samozřejmě, že zde nechyběl vodopád. Sice malý, ale byl tu. Horní cestou se dalo dojít až k barevnému vulkánu Rauthólar, v kaňonu řeky Jökulsa, nebo na skalnatý ostrov Eyaan. My jsme zůstali nahoře v pohodě a po volném sestupu jsme využili zařízení kempu a pořádně se zase jednou vydrhli pod perfektně vybavenými sprchami, jak asi bylo konečně na Islandu zvykem. My jsme to mockrát nevyzkoušeli. Naštěstí Island je země, kde se těžko zašpiníte. Připadá mi jako nejčistší země naší tzv. modré planety. Cesta pak pokračovala autobusem zpět do Asbyrgi přes dolní kemp kaňonem Jökulsá opět k vodopádu Dettifoss. Tentokrát jsme jej obdivovali z pravé strany. Za tu námahu se nám ukázal ještě ve větší parádě i s duhou. U Hólsselu místo k noclehu. Nic lepšího jsme nenašli, takže u silnice. (A 91 km) 31.8. 1999 úterý: Grimstunga –ke kráteru Krafla. Vulkanická aktivita od 4. do 18. září 1984. Autobus nám zastavil na plácku pod vrcholem sopky u jezera Viti. Vítr silně foukal a byl studený. My jsme výstup na vrchol sopky zamítli jednak vzhledem k zimě a také k poměrně krátkému času, který byl určen jak na výstup, tak na prohlídku lávových polí Stóragjá Grrjotagjá s lávovými puklinami, teplými jezírky, fumarolami a bahenními sopkami pod Námaafjal – Gerimstunga k popelovým pustinám. Místy byla půda pod nohama teplá a když jsme si sedli na zem, odspodu nás to krásně hřálo. Byl to ale nepříjemný pocit, zdálo se, že by se každou chvíli mohla síla uvnitř země znovu uvolnit a vystoupit nahoru. Celé místo bylo, jako by ještě činné a člověk nikdy neví? Bylo to jako by jsme navštívili nějaký strašně schovaný kousíček země, která se ještě dotváří od dob jejího vzniku. Jako by se nám podařilo to tajné místo v poslední chvíli ještě před dokončením najít. Energie ze sopečné činnosti na Krafle se využívá v místní geotermální elektrárně, kterou jsme si prohlédli s výkladem a zápisem do knihy návštěv. Bylo tam příjemně teplo! Horká pára se získává z hloubky za pomocí specialních vrtů s diamantovými vrtnými hlavicemi a specialně se upravuje. Elektrárna je dílem Japonců a Islanďanů. Zásobuje el. energií město Reykjahlíd. 15
Nocleh jsme našli poblíž Vididaluru po 12 km pod průsmykem u řeky. (A 125 km) 1.9.1999 středa: Modudalur, Hofsteigur, Gil, Fellabaer kolem jezera Lögirin. Je to největší jezero východního ostrova Hluboké je 312 m, z čehož dno leží 92 m pod hladinou moře. Jeli jsme okolo osad Ás, Breka k vodopádu ve tvaru varhan Litlanesfoss (čedičové sloupy tvořily jakoby píšťaly varhan a odtud pěšky k dalšímu, zvanému Hengifossu (závojovému vodopádu, který se nám předváděl okrášlený ještě duhou v celé své délce. Výstup k vodopádům vedl mírným stoupáním po stráních, kde je nádherná horská květena během tohoto krátkého léta, především s hořci a zvláštními pampeliškami. Za zatáčkou od Litlanesfossu nás provázely volně se pasoucí ovečky, ty jsou ostatně na Islandu všude. Jen o něco méně je koní a ještě méně je vidět červenohnědé krávy. Ovečky mají 2 vrstvy vlny a pasou se bez dozoru samy. Nikdo je nedojí. Jehňátka se rodí volně v přírodě v polovině května. V září je farmáři shánějí z kopců. Ovce se ustájí a třídí podle značek. Přichází zima.Koně jsou vývozním artiklem. Na polích se pěstuje něco málo obilí, které nedozraje, ale užívá se ke krmení. Většina políček je osázena trávou.Políčka jsou vyvýšena mírně nad terén a ohraničena drenážemi na odvodnění. Seno se dováží, protože vlastní sklizeň nestačí. Po prohlídce vodopádů jsme pokračovali po pravém břehu jezera k lesnímu komplexu, u kterého je lesní školka s poměrně dost velkým počtem personálu, který se stará pečlivě o tuto raritu Hallormsstadur a jeho naučnou stezku. Je to největší lesní komplex na Islandu. Stromy obojího druhu, jak listnaté, tak jehličnaté mají označení původu, název a dobu vysazení. Les má spíše parkovou jako lesní úpravu. Podle takovýchto lesních porostů se dá usuzovat, že stromy by na Islandu navzdory krátkému létu mohly růst a že rostly, ale byly vzhledem nepříliš velkému počtu zužitkovány bez nové výsadby. Svědectvím této úvahy jsou vzrostlé stromy na zahradách u vilek ve větších městech. Na obchůzce naučné stezky jsme v kontejneru na špatné, vyhozené sazenice natrefili a 2 sazeničky břízy, vzali ssebou a vysadili v předzahrádce na naší ulici, Březové. Ujala se jedna. Vyroste-li v mohutný strom, budeme mít velkou památku. Směrem na Vallanes, Egilstadir od Eidaru jsme našli po 15 km severním směrem poslední nocleh ve volné přírodě u řeky s vyhlídkou na horstvo a louky před ním. Místo to bylo důstojné toho okamžiku s nádherným západem slunce. Uprostřed noci nás probudil naléhavý hlas Honzy Černohlávka s výkřiky "polární záře", vstávejte! Byla tam. Tak velkolepě se s námi rozloučila příroda s našimi cestami po Islandu! Přírodu jsme měli možnost dobře vychutnat, lépe než mnohý zazobaný turista. S obyvatelstvem jsme se už tak často nesetkávali až na pár výjimek,. Ti se k nám chovali přátelsky a ochotně. Bohužel tvrzení pana Zemana o vlastnostech a chování obyvatel, z úvodu této zprávy nemůžeme potvrdit ani vyvrátit a to je škoda. (A 210 km) 2.9.1999 čtvrtek: Opět Eidar, Egilstadir a jsme tam odkud jsme naše putování začali. V Seydisfjörduru. V přístavu jsme se zařadili do řady čekajících na nalodění. Ještě jsme se prošli po městě a nakoupili vítaného z cest pro blízké duše doma. Sami se posilnili ještě jednou nabídnutou kávou v marketu a nastal čas k rozloučení a osobnímu nalodění na náš už probádaný trajekt "Norena" mířící na Faerské ostrovy. Tentokrát jsme měli o stupeň důstojnější ubytování v kajutách po 4 osobách, umístěných hluboko v podpalubí. Bylo dobře, že jsme se nalodili, 16
protože to byla poslední plavba na kontinent v tomto roce. Vzhledem k rozbouřenému moři od Faerských ostrovů zvuky ozývající se v kajutě připomínaly řezání cirkulovou pilou. Přečetli jsme si návod, jak se zachovat při požáru a chovali jsme se již jako doma. Pohovorem na palubě jsme zjistili, že bezpečnostní systémy pracují spolehlivě a indikují i zapálený horolezecký vařič. I v případě takovéhoto ohrožení bezpečnosti je okamžitě ze strany posádky velmi korektně zakročeno. (A 46 km, T 285 km) 3.9.1999 pátek: Ráno Faerské ostrovy. Vyloďování a naloďování bylo využito k procházce po Tórshavenu. Procházka starou částí přístavu romantické domečky s drnovými střechami a části města nového. Plavba severní cestou, severně od Schetlandských ostrovů. Pohledy z paluby až do posledního obrázku pevniny. Pak jen moře, které se začalo bouřit a s ním i vnitřnosti pasažérů na lodi. Začalo vydávání tablet proti nausee, před kajutami se vyrovnávaly papírové kelímky (skládací krabičky cca 400 ml) s podivným obsahem a lidé poletovali bledí jako motýli a nebo se křečovitě přidržovali nejraději zábradlí. Někteří neopouštěli kajuty. Vlny byly slušně vysoké. (T 708 km) 4.9.1999 sobota: Plavba pokračovala směrem k dánským břehům. Odpoledne jsme tentokrát přistáli. Na konci naší lodní cesty byl Hansholm, velký dánský přístav. Ujeto celkem na moři.1544 km. .Krásný slunný den. Lidé v letním oblečení. To jsme delší dobu neviděli. Autobusem do Viborgu, Vejle a opět okolo větřáků, cyklistických stezek a domečků jako pro panenky až do Německého Flensburgu, Schlewigu. Spánek v autobuse. ((T 551 km, A 414 km) Pohádka na rozloučenou Konec světa, ragnaarök, za starých zlatých severských časů začal úplně stejně jako všechny konce všech starých zlatých časů, co jich kdy na světě bylo. Tím, že umřel dobrý Baldr, přišli lidé o posledního boha, který jim stál za to, aby se k němu modlili. A tak se přestali bát. Tak se ztratila láska a všichni se pinožili od ničeho k ničemu, zesobečtili, zrazovali vlastní rod a zabíjeli pro peníze: chyběl jim dobrý příklad, když Baldra nebylo. Bohové se nechovali lépe, neboť bez Baldra se neměli před kým stydět. O zločinech obrů raději pomlčíme. Pak přišly tři kruté zimy a války tak strašné, že se hrdinové nevešli do Valhaly a ožírali se už před branou. Čtvrtá zima, zvaná Fimbulská trvala celé tři roky. Zrodili se v ní obří vlci. Jeden rozžvýkal měsíc a druhý spolkl slunce.Zlý bůh Loki si zamnul pařáty a mohlo to začít: z pout se utrhl pravlk Fenri. S tlamou rozevřenou tak, že mu horní čelist drhla o nebe a spodní o zem, se vřítil na planinu Vigríd. Po boku mu pádil obří had Midgardson a rozbouřeným mořem se sem prodírala příšerná loď Noglfar, postavená z nehtů mrtvých. Pak puklo nebe. Puklinou se vřítily na svět ohnivé stvůry v čele s obrem Surtem a pálily vše, nač dosáhly. První, co z božského Ásgardu spadlo, byl duhový most Bifrost. V tu chvíli si strážce mostu, krásný a oduševněný bůh Heimdal řekl, že nejspíše něco není v pořádku., a zatroubil. Bohové se vyděsili. Odin se pokusil o bleskové spojení s centrálou moudrosti v kouzelné studni, ale nic nezjistil, protože země se tak třásla, že nebylo slyšet slova, natož huhlání z podzemí. Odin si tedy nasadil helmu a v čele věrných bohů se vyřítil k planině Vigríd. Dopadlo to špatně, jak bylo ostatně předpovězeno. První padl bůh vášnivé lásky, černovlasý Frey. Doplatil na svůj resort: svůj kouzelný meč kdysi vyměnil za náruč obryně, k níž zahořel vášní. Jednoruký Tý se utkal s nadměrným psem Garmem: vzhledem k velikosti prvního a jednorukosti druhého byl boj rozhodnut předem. Bůh Tór rozbil mlatem hlavu hada Midgardsona, ale had ho stačil osprchovat smrtícím jedem. Pak vlk Fenri zabil Odina. Odinův syn Vídar přišlápl vlkovi čelist a roztrhl mu chřtán. Posléze se utkal sám zlodušský Loki s ušlechtilým strážcem duhy Heimdalem. Vzájemně se probodli, a tak zemřely nejen zbytky dobra, ale také zlo. Do toho zněl řev zběsilých berserků a nářek valkýr, obří žhář Surt spaloval všechny, kdo nestačili zemřít důstojněji. Znechucen spálil i veškeré lidstvo, které zevlovalo u bojiště, jako by koukalo na fotbal. Potom Surt spálil zbytek živých i všechny mrtvé, nebe i zemi a nakonec sám sebe. Hořící země klesla do hlubin věčného moře. 17
A bylo o čem přemýšlet než nás spánek přemohl a následně zburcoval křik Honzy Černohlávka. Vyšla polární záře. Pohádky: výběr z knihy Z, Šmída "Za písní severu"
5.9. 1999 neděle. Neumünster, objezd z Hamburgu přes Wittsatock pak do Berlína ze severní strany na Drážďany přes Cínovec do České republiky a v Teplicích první rozloučení s Beránkovými, kteří jsou už doma. Praha další loučení a ve 14 hod. v Brně. Plni dojmů a zážitků jsme zase doma. Jsme rádi a díky za nová nezapomenutelná poznání té krásné a zajímavé země a šťastný návrat domů, díky starodávným kamarádům za dobrou společnost. (A 959 km) Celkem bylo ujeto 6 240 km autobusem, 2 946 km trajekty.
Text : Olga Holčáková, Brno 2001-11-14 Tato vzpomínka je věnována kamarádům, se kterým nám bylo dopřáno prožít nezapomenutelné poznávání neznámých konců moc pěkné planety Země.
18
