Z OBSAHU NA MUŠCE. Další manažerská výzva. Skotačení na tenkém ledě. Rok ve znamení digitálních technologií 10. Odboráři versus šikana 14

Z OBSAHU

6

14

Další manažerská výzva

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

6 Skotačení na tenkém ledě

8

8

22

Rok ve znamení digitálních technologií

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

10 Odboráři versus šikana

14

Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk

10

24

Očité svědectví

22 Pět oken do lidských útrob

24

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E–mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

NA MUŠCE Určitě znáte nadporučíka Mazurka, nešťastného učitele matematiky a velitele roty „pétépáků“ ve slavných Černých baronech. Poté, co utržil obrovskou ostudu při pátrání po své pistoli, kterou den předtím opilý, jak zákon káže, zastavil v místní hospodě, odešel z nástupiště a ve své kanceláři se zastřelil. A proč jsem si vzpomněl právě na něj? Inu, napadlo mě, o čem asi teď ve vyšetřovací vazbě přemýšlí jistý vysoce postavený plukovník Ministerstva obrany. Na rozdíl od Mazurka, který se svojí rotou těžil kámen v lomu, tenhle plukovník měl na starost organizování nejrůznějších výběrových řízení na stamilionové zakázky pro českou armádu, zastupoval český stát ve vedení Organizace NATO pro technické zabezpečení a zásobování a spolurozhodoval o přidělování prostředků NATO čerpaných na výstavbu infrastruktury a zajišťování bezpečnosti. O čem tedy přemýšlí a jak vůbec uvažuje? Upřímně řečeno, nedokáži to odhadnout, neboť dost dobře nemohu pochopit člověka, který se cestou z práce domů zastaví v sídle jedné, s armádou „spřátelené firmy“ a do tašky jen tak strčí „všimné“ ve výši milionu korun (kdoví za co?), aby se s ním večer pochlubil manželce. To je opravdu za hranicí mé představivosti. A přesto se to stalo. Ladislav Lenk

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: MERKURTISK, a. s., Náchod Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211–801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Vladimír Marek Uzávěrka čísla: 1. 2. 2006


REPORTÁŽ

REPORTÁŽ  týmy Výcvikového střediska Přerov a 102. průzkumného praporu z Prostějova. Kufruje i družstvo budoucích pilotů z Univerzity obrany. Je zřejmé, že časový limit se jim již dodržet nepodaří, a tak i oni vzdávají. Z osmnácti hlídek na startu čtyři končí během jediného dne. I to svědčí o tvrdosti a náročnosti závodu. Nahoře Na bařinách je zatím relativní klid. S několikahodinovým předstihem sem ve tři odpoledne dorazilo vysoce favorizované rakouské družstvo Školy horských vůdců a záchranářů ze Saafeldu. Z českých hlídek přichází překvapivě jako první družstvo Hradní stráže. Jak je vidět, tak i na Hradě se tvrdě trénují bojové a outdoorové disciplíny. Kluci svůj úspěch vysvětlují správně zvolenou taktikou. „Podařilo se nám trať zvládnout ještě za světla, a to je obrovská výhoda,“ vysvětluje nadporučík Petr Ševčík. „Zvolili jsme si správné pořadí plnění jednotlivých disciplín, a tak jsme nikde příliš nečekali. Většina hlídek šla zřejmě v protisměru.“ To už ale příslušníci Hradní stráže staví stan a zapalují vařič. Nadporučík Ševčík snědl za celý den jen jeden banán. Je natolik unavený, že ani nemá hlad. Uvědomuje si ale, že na doplnění spotřebovaných kalorií to ani zdaleka nestačí. I s jídlem se tady výrazně šetří. Vojáci musejí všechny své potřeby včetně jídla, pití, spacáku a stanu nést oba dva dny technického závodu na zádech. Proto také některé hlídky dávají přednost pro nadcházející noc sněhovému záhrabu.

Když ani druhý dech NESTAČÍ Účast na mezinárodním mistrovství AČR Winter Survival představuje zároveň i jakési neoficiální hodnocení úrovně speciální tělovýchovy Text a foto: Vladimír MAREK

Všude je tma jako v pytli. Sníh pod nohama se propadá. Vojáci se brodí téměř po pás v závěji. Tělo je rozlámané únavou. Chtělo by se vzbouřit, zastavit a odpočívat přímo na místě. Mozek ho však žene dál. Tam někde nahoře je cíl této etapy závodu Winter Survival 2006. Tam si budou moci účastníci postavit stan či vybudovat provizorní záhrab ve sněhu a odpočinout si.

ZÁVOD JIŽ MÁ HISTORII Letošní dvanáctý ročník mezinárodního mistrovství Armády České republiky v zimním přírodním víceboji Winter Survival 2006 má svou historii. Jeho kořeny bychom totiž

Kdo nestihl dostat se do tábora Na bařinách v Jeseníkách za denního světla, má problém. V černé neproniknutelné tmě vypadá najednou les úplně jinak. Je velice obtížné najít základní body, podle kterých je možné se orientovat. Tma ale představuje i výraznou psychickou bariéru. Působí vysloveně depresivně. Navíc se blíží konec dvanáctihodinového limitu pro tuto etapu závodu. Kdo nestihne v časovém limitu absolvovat všechna kontrolní stanoviště, má prostě smůlu. Rozhodčí jsou nekompromisní. Ve vysílačce to chrčí čím dál častěji. Ozývají se informace, kdo a z jakých důvodů právě odstupuje. Již první den závodu odpadlo družstvo 43. výsadkového mechanizovaného praporu z Chrudimi. Jeden z výsadkářů si při sjezdu vykloubil rameno. Vzdává i hlídka Akademie ozbrojených sil Slovenské republiky z Liptovského Mikuláše, jehož členem je i nejstarší účastník závodu. Pak následují

2

podle organizátorů měli hledat v dobách vzdálených čtyři desítky let. Tehdy vojáci absolvovali takové víceboje, jako byl Vojenský odznak zdatnosti či Švermova stezka. Učili se pohybovat v terénu, zdolávat překážky. Když k nám v první polovině devadesátých let minulého století pronikly outdoorové sporty, bylo na co navázat. Ředitel závodu plukovník Miroslav Štípek se netají tím, že první ročníky nebyly ani zdaleka tak náročné jako ty současné. Byl to čas hledání. Speciální tělesná příprava v armádě se teprve rodila. Závod byl otevřený i pro civilní družstva. O to příjemnější je sledovat, jak velký kvalitativní posun se v této oblastí podařilo za poslední léta dosáhnout. Soutěž

3


REPORTÁŽ

REPORTÁŽ 

dostala výraznější vojenský charakter. Zaměřila se především na rozvoj speciálních dovedností vojáka, tolik potřebných při plnění bojového úkolu. „V současné době je o soutěž tak velký zájem, že musíme dělat předkola,“ vysvětluje nám plukovník Štípek. „Dokonce i na úrovni vojenských škol jsme prováděli náročný výběr. Každého, komu se nepodařilo kvalifikovat, to velice mrzelo. Nakonec se nám ale nad stanovený limit podařilo zařadit do soutěže ještě družstvo vojenské střední školy. Na poslední chvíli zrušili totiž svou účast Belgičané.“ Survival musí mít výběrový charakter. Maximálně se ho totiž může účastnit dvacet družstev. Více v této chráněné krajinné oblasti není povoleno. Zajímavý je i seznam těch, kteří se dostali mezi vyvolené. Svědčí přinejmenším o velmi dobré úrovni speciální tělesné přípravy u některých jednotek. Vedle škol jsou zde zastoupeny výsadkové a letecké útvary, tradičně dobré bývá družstvo Vojenské policie. Z elitních jednotek ale chybí útvar speciálních operací Vojenské policie a 601. skupina speciálních sil. Nejsou tu ani družstva 41. a 42. mechanizovaného praporu brigády rychlého nasazení. Naopak vedle 15. ženijní záchranné brigády jsou zde záchranáři ze 156. záchranného praporu Olomouc. Jak jsme již zmínili, nechybí ani družstvo Hradní stráže, ale třeba zástupce muniční základny Týniště nad Orlicí a výcvikového střediska Přerov tu nenajdete.

poměrně velkou vzdálenost rychle se pohybujícího figuranta, ukrývajícího se navíc mezi stromy, není rozhodně jednoduché. Přesto jsme u jednoho ze stanovišť nemohli nepostřehnout, že Rakušané jsou kromě lyžařských disciplín i vynikajícími střelci. Z dvaceti ran se jim podařilo rekordních jedenáct zásahů.

ŽENY A EXTRÉMNÍ ZÁVOD Společně s Rakušany se dostáváme k nejtěžšímu oříšku letošního Survivalu. Je jím disciplína „Flying Men“, tedy létající muž. Název je víc než výstižný. Po kládách upevněných mezi dvěma vzrostlými buky šplhají horští myslivci do téměř patnáctimetrové výšky. Jeden z nich absolvuje v této výšce tzv. tramvaj. Přechod po vodorovně nataženém laně s možností přidržení se jen jakýchsi úchytů ne nepodobných těm v tramvaji vyžaduje hodně balancování. Další dva soutěžící rovněž přecházejí po vodorovně natažených lanech, mají možnost se ale přidržovat. První z Rakušanů se dostává dolů pomocí provazových žebříků. Je to ovšem ztížené tím, že musí přeskakovat z jednoho na druhý. Další sjíždí po kmenu dobře dvacet metrů vysokého buku. Třetí se pak zhoupne na hrazdě, letí vzduchem a dopadá do natažené sítě. Všechna tato úskalí zvládnou bez jediného trestného bodu. „Jak je vidět, tak to jde,“ komentuje výkon

LEDOPÁD „KHUMBU“ Zatímco první den závodu byl věnován sjezdovým disciplínám, přesunům v terénu a přepravě raněného, dvoudenní vytrvalostně-technická vložka má podle předpokladů organizátorů pořádně zamíchat kartami. Zhruba šedesát kilometrů přesunu v náročném horském zimní terénu umocňuje například překonávání vodního toku sjezdem po šikmém laně, a to včetně lyží a zhruba dvacetikilogramové krosny. Dalšími disciplínami je tzv. Matterhorn, kde se na skalách překonávají dvě fixně zajištěné cesty. Po příchodu na Paprsek se pro změnu

každý člen družstva zajistí na jedno ze tří šikmých lan. Po nich také zdolávají úsek směrem ke skále, kde získají informace nutné pro další postup terénem. Po několika letech je opět zařazen do soutěže i ledopád „Khumbu“. „Tato disciplína je obtížná především tím, že jsme ji v podstatě neměli možnost trénovat. Lézt na ledu se v České republice dá jen na několika místech,“ řekl nám nadporučík Ševčík. „Snažili jsme se zaseknout cepíny do ledu. Ten byl ale tvrdý, štípal se. Nešlo ale zase o takový extrém, jak jsme si původně mysleli, dalo se to zvládnout.“ Střelbu z pistolí a vzduchovek z minulých ročníků nahradily letos paintballové zbraně. Zasáhnout na

4

rakouské hlídky plukovník Štípek. „Zvládli to i v rukavicích.“ Před chvílí se totiž na hrazdě neudržel jeden ze Slováků, prý mu uklouzly rukavice. Pro člověka je podobné vysvětlení vždycky přijatelnější, než přiznat, že na to zkrátka nemá. Podle plukovníka Štípka je potřeba pro tyto extrémní disciplíny mít psychickou a fyzickou stránku v určité rovnováze. „Pokud je závodník psychicky nepřipravený, samotná fyzická síla je mu k ničemu. Většina našich vojáků, kteří jsou zde, udělají na hrazdě bez problémů patnáct shybů, když ale mají zvládnout jeden v dvacetimetrové výšce, stojí je to mnohem více sil. Lidé jsou při této disciplíně enormně psychicky zatíženi.“ Když vloni diskutovali organizátoři soutěže s náčelníkem Generálního štábu Pavlem Štefkou, projevil přání, zda by nemohli připravit kompletní ženské družstvo. Univerzita obrany si vzala tento úkol za svůj. Dívčí družstvo se ale neprosadilo při soutěžním soustředění hlídek vysokých a středních vojenských škol. A tak se letošního ročníku účastní pouze dvě smíšená družstva. Plukovník Štípek je přitom přesvědčen, že ženám na některé disciplíny Winter Survivalu chybí především fyzické síly. Domnívá se, že právě „Flying Men“ se žádné ze dvou soutěžících s ohledem na jejich fyzické předpoklady a silové možnosti nepodaří splnit. Hovoříme i o tom, nakolik by ženy v naší armádě měly být zařazovány do ryze bojových funkcí. Svou roli totiž hraje i taková okolnost, že vojáci mají k ženám úplně jiný vztah než k mužským

kolegům. Pokud by došlo například v nějaké zahraniční bojové operaci ke zranění ženy, mohlo by to psychicky rozhodit celou jednotku. Jen za malý okamžik se ale potvrzuje, že každé pravidlo má své výjimky. Nadporučice Kateřina Pechová z hlídky Vojenské střední školy z Moravské Třebové si před našima očima poradí i s touto nejobtížnější disciplínou. Přes poměrně drobný vzrůst má zjevně velmi dobrou fyzickou kondici. Dlouhodobě se věnuje outdoorovým sportům, navíc je studentkou Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Když se jí druhý den ptáme, jak přečkala noc venku pod stanem v téměř desetistupňovém mrazu, přiznává, že ji nad ránem probudila zima. Ani muži na tom ale v tomto směru nebyli o mnoho lépe. „Vzbudil jsem se jako každý rok. Jsem přesvědčen, že během tohoto závodu se pořádně spát nedá, noc se dá jen přežít,“ řekl nám nadporučík Dušan Nečas z Vojenské akademie Vyškov. „Nejde ale ani tak o zimu jako o to, že člověk má po těch náročných přesunech a disciplínách dolámané celé tělo. Navíc je plný adrenalinu. Tohle všechno mu prostě nedovolí pořádně spát.“ Štafetový závod na 3 x 10 kilometrů v poslední den Winter Survivalu již pořadím příliš nezamíchal. Podle očekávání zvítězilo rakouské družstvo. Již potřetí za sebou. Následovala ho Vojenská akademie Vyškov a 15. ženijní a záchranná brigáda z Bechyně. Na čtvrtém místě se pak umístili Slováci z 5. pluku speciálního určení ze Žiliny.

KONEČNÉ VÝSLEDKY ZÁVODU 1) Škola horských vůdců a záchranářů (Rakousko) – 1712 bodů 2) Vojenská akademie Vyškov – 1214 bodů 3) 15. ženijní záchranná brigáda Bechyně – 999 bodů 4) 5. pluk speciálního určení Žilina (Slovensko) – 949 bodů 5) Vojenská policie Praha – 887 bodů 6) 156. záchranný prapor Olomouc – 868 bodů 7) Univerzita obrany Brno – 816 bodů 8) Hradní stráž Praha – 812 bodů 9) 22. základna letectva Náměšť nad Oslavou – 437 bodů 10) Muniční základna Týniště nad Orlicí – 364 bodů

5


NÁŠ ROZHOVOR

NÁŠ ROZHOVOR  pak musí mít i potřebné nástroje a spolupracovníky právě z těchto organizačních prvků. Za důležité považuji i to, že prostřednictvím činnosti prvního náměstka můžeme i s předstihem prakticky vyzkoušet realizaci některých agend a činností, které by postupně přešly do gesce tzv. státního tajemníka. Ten bude dříve nebo později působit na Ministerstvu obrany, neboť to vyplývá ze služebního zákona.

Další manažerská výzva O tom, co znamená být prvním náměstkem ministra obrany, hovoříme s RNDr. Pavlem Štalmachem, MBA Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Tomu se říká rychlý postup. Za necelých 16 měsíců se stává druhým nejvýše postaveným mužem na Ministerstvu obrany. V září 2004 si ho vybírá ministr Kühnl coby svého poradce, za 55 dnů je jmenován jeho náměstkem pro finanční řízení. Po 2 měsících ve funkci opět změna – náměstek MO pro ekonomiku. I to není konečná. Od 1. 2. 2006 je prvním náměstkem ministra obrany. RNDr. Pavel Štalmach, MBA.
Po delší době byla na Ministerstvu obrany opět zavedena funkce prvního náměstka ministra obrany. Proč? Trvale se snažíme pokračovat v systémové transformaci Ministerstva obrany i celého resortu. Jejím posláním je neustálé prohlubování funkční integrace a standardizace všech činností vytvářející nezbytný základ pro trvalé zvyšování kvality a efektivity fungování celého resortu. V minulém období bylo stále více zřejmé, že máme-li co nejrychleji dospět k úspěšnému konci této transformace, je nutné trvale hledat širší konsensus a potřebnou míru koordinované spolupráce všech složek resortu, což jsou dva základní předpoklady úspěšného prosazení a naplnění jednotlivých transformačních kroků. Řeknu to možná ještě zřetelněji. Docela často jsou odpovědní manažeři uvnitř resortu soustředěni mnohem více na realizaci kroků a činností směřujících k naplnění pouze jejich konkrétní odpovědnosti vyplývající z organizačního řádu než na realizaci celkové společné odpovědnosti za další fungování a rozvoj ozbrojených sil České republiky. Rozhodnutí pana ministra vytvořit funkci jeho prvního náměstka směřuje především k vytvoření trvalého manažerského tlaku na každodenní řešení tohoto problému. Jinými slovy jde o to, aby uprostřed resortu fungoval člověk, jenž se bude každodenně věnovat praktické koordinaci veškerých probíhajících procesů a činností

6

uvnitř resortu, jenž bude trvale vykonávat roli jakéhosi vnitřního gestora prohlubování systému společného fungování jednotlivých organizačních složek v rámci integrovaného Ministerstva obrany i celého resortu.
Proč jste to právě vy, kdo usedl do křesla prvního náměstka ministra obrany? Pan ministr asi nemohl z časových i jiných důvodů hledat vhodnou osobu mimo resort. Předpokládám, že jsem asi splnil jeho představy o schopnostech, kterými by měl disponovat první náměstek pro naplnění výše uvedeného úkolu. Pan ministr mě v této záležitosti oslovil a já jsem úkol a nabídku na funkci přijal.
Tímto krokem jste opět povýšil. Za 16 měsíců na MO ČR jste to dotáhl z poradce ministra až na jeho prvního náměstka. Co tomu říkáte? Mnou doposud zastávané funkce, a to poradce ministra či náměstka MO pro finanční řízení a poté náměstka MO pro ekonomiku, nebyly v žádném případě v nesouladu. Jsou snad logickým pokračováním mého osobního profesionálního a pracovního příběhu v prostředí resortu obrany. Alespoň z mého pohledu šlo vždy o co nejefektivnější využití mě jako odborníka a manažera pro dosažení co nejlepšího výsledku v postupně přicházejících věcných i manažerských situacích.

Jak bylo třeba, tak se moje role postupně upravovala.
Nezlobte se, ale neodpověděl jste nám na otázku. Co je tím pravým důvodem, že jste opět povýšil? Nepochybně snad moje předcházející činnost na ministerstvu. Od doby svého příchodu jsem se hodně podílel na řešení různých systémových otázek a tato nová pozice je jistě logickým pokračováním této mé činnosti. S panem ministrem jsme mnohokrát v posledních měsících diskutovali na téma, proč se nám některé transformační kroky nedaří činit tak rychle, jak by se na první pohled mohlo zdát možné. A vždy jsme dospěli ke stejné příčině. Chybí funkční koordinace činností a procesů. Když vezmu nabídku na pozici prvního náměstka ministra obrany z ryze osobního hlediska, je to pro mě jistě další velmi silná manažerská výzva. Před rokem jsme si vytyčili řadu zásadních transformačních cílů a já v jejich realizaci mohu ze své současné pozice nejen systematicky pokračovat, ale možná ještě mnohem více konkrétně přispět k jejich naplnění.


Říkáte systematicky pokračovat. Začátkem června proběhnou volby a s velkou pravděpodobností nastane „škatule, hejbejte se“. Nezhatí to vaše plány? Neřekl bych. Nepotřebujeme extrémně dlouhý čas, abychom dokončili některé konkrétní transformační projekty. U řady z nich jsme v podstatě krůček od konkrétního výsledku. Jako příklady mohu uvést integraci plánování a rozpočtování, reálnou implementaci konceptu 3E do systému ekonomického řízení resortu, optimalizaci procesního a organizačního modelu resortu atd. Do června tohoto roku dosáhneme určitého stavu věci a dosažené konkrétní výsledky budou prostě k dispozici. K dispozici určitě i tomu, kdo převezme po volbách Ministerstvo obrany coby ústavní a politický garant další činnosti a rozvoje ozbrojených sil. Jak s těmito výsledky naloží, záleží pouze na něm. A můj osobní postoj? Říkám o sobě, že jsem odborník a manažer a takto se budu vždy chovat. Nové povolební reprezentaci nabídnu svoje odborné a manažerské služby a ona posoudí, zda jsou pro ni akceptovatelné. Jestli vás však správně

chápu, tak mě nepřímo tlačíte k ještě jednomu mnohem konkrétnějšímu a osobnímu vyjádření ve věci mého dalšího působení na Ministerstvu obrany. Ano, mám zájem pokračovat zde dále v započaté práci a dokončit ji.
Přejděme k pracovní náplni prvního náměstka MO. Jaké jsou vaše odpovědnosti a kompetence? V předchozí pozici byly v mojí působnosti dvě sekce Ministerstva obrany. Ekonomická sekce mi zůstává i nadále, tudíž i nadále budu správcem rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany se vším, co k tomu patří. Do 1. února tohoto roku jsem řídil činnost sekce správy majetku, kterou jsem nyní předal panu náměstkovi Maškovi. Do mojí přímé podřízenosti naopak přešly tři jiné organizační prvky, a to Kancelář ministra obrany, dále odbor legislativně-právní a odbor komunikačních strategií. Věcné i organizační důvody této změny jsou nasnadě – má-li první náměstek naplnit svou očekávanou roli resortního koordinátora a gestora pokračování budování skutečně integrovaného Ministerstva obrany,


Jestli dovolíte, na chvíli se zastavme u vám podřízeného odboru komunikačních strategií. Změní se způsob informovanosti o resortu? Určitý zámysl mám, ale chci jeho konkrétní naplnění ještě konzultovat se svými spolupracovníky. Nepředpokládám však zásadní odklon od stávající komunikační strategie. Její hlavní cíl, veřejně prezentovat probíhající reformu ozbrojených sil, nepochybně zůstává. Chci však k němu přidat i další konkrétní cíl, a to zajištění pozitivní prezentace Ministerstva obrany jako instituce. Poměrně často se na Ministerstvu obrany ocitáme v roli, kdy o nás sdělovací prostředky informují pouze v souvislosti s nějakým negativním problémem a my se k němu pouze následně vyjadřujeme. To není dobré. V rámci Ministerstva obrany se totiž realizuje i celá řada pozitivních věcí a my se musíme naučit je vhodně veřejně prezentovat – zkrátka musíme se naučit je co nejlépe veřejně prodat a tím trvale přispívat ke zvyšování veřejné důvěryhodnosti Ministerstva obrany jako veřejné instituce. Dobré jméno či chcete-li, moderně vyjádřeno, co největší goodwill nejenom armády, ale i ministerstva, to je investice, která se nám v budoucnu vždy určitě pozitivně vrátí. Stávající výzkumy veřejného mínění jsou toho jasným důkazem. Armáda se stala vysoce důvěryhodnou veřejnou organizací, a já bych rád, aby stejnou image postupně získalo i ministerstvo.
Ve vašem prvním rozhovoru pro A report jste řekl: „Více efektivní a transparentní finanční řízení resortu, navíc v historicky krátkém čase, to je pro mě největší výzva. Rád bych v tomto směru vytvořil konkrétní příklad pro ostatní.“ Nakolik se vám to podařilo? Podařilo se to zatím jen částečně. Obecně však mohu konstatovat, že jsme rozhodně necouvli v konkrétním naplňování této výzvy. Naopak, oproti minulému roku jsme postoupili zase o nemalý kus dále. Každý z nás k tomu přispěl svým dílem. Ale další usilovná práce nás ještě čeká – a já věřím, že bude úspěšná a výše uvedenou výzvu naplníme.

7


O ČEM SE MLUVÍ

O ČEM SE MLUVÍ 

Skotačení na tenkém ledě Nemůžeme rezignovat kvůli tomu, že se většinu případů nepodaří dovést až k soudnímu rozhodnutí, říkají pracovníci Inspekce MO Text: Pavel LANG Ilustrační foto: Jiří HOKŮV

Korupce. Připomíná yettiho. O sněžném muži se také hodně mluví, ale na vlastní oči ho ještě nikdo neviděl. Čas od času sice sdělovací prostředky upozorní, že skutečně v těch či oněch velehorách žije, ale hodnověrné důkazy nakonec chybějí. Pravděpodobně neznamená určitě. Korupce je zneužitím pravomocí za účelem získání nezaslouženého osobního prospěchu. Představuje problém a v tuzemsku nepochybně značný. Statistiky řadí Českou republiku na ostudná místa ve světovém žebříčku. Přitom je u nás vnímání tohoto nešvaru poměrně benevolentní. Bohužel. Pravdou však je, že se korupcí vyplatí zabývat. Přinejmenším ze dvou důvodů: finanční ztráty spojené s korupcí se odhadují v ČR až na 25 % HDP a prudce se tím zhoršuje dobré jméno a kredit republiky ve světě i v EU. Korupce se v určité míře vyskytuje v každé společnosti, a to již od nepaměti. Boj proti ní, či spíše snaha omezit její dopady, má kořeny již ve starověké Číně. U nás nastal její „rozkvět“ v dobách rakousko-uherské „osvícené“ byrokracie. „Nedostatkové zboží“ a další hmotné a nehmotné statky se sháněly po známostech nebo za úplatek. Korupce se tak stává fenoménem doby. Snaha zamezit nejrůznějším možnostem podvodného jednání je však zjevná i z řady tehdejších právních norem. Stačí připomenout Říšský zákoník c. k. monarchie z roku 1859 nebo Nařízení vlády republiky

8

Československé č. 290 z roku 1922. Od těch dob však uteklo mnoho let. Kam jsme pokročili dnes?

FENOMÉN DOBY Vládní (původně národní) program boje proti korupci byl na konci devadesátých let zcela formální a nepřinesl žádné zásadní změny. Řada jeho úkolů se začala plnit až v současnosti. Ve společnosti tento přístup vyvolal zdání, že žádná státní reprezentace korupci řešit nechce, a naopak zesílil pocit beznaděje a neřešitelnosti. Zablýskáním na lepší časy se stal Aktualizovaný vládní program boje proti korupci a usnesení vlády České republiky. Z onoho popudu spatřil světlo světa resortní protikorupční program Ministerstva obrany. Jeho současným gestorem je Inspekce ministra obrany, respektive referát odvolání a analýz. Bez okolků lze říci, že nejde o všespásnou administrativu, avšak jedno velké pozitivum mu upřít nelze. Před korupcí v armádě nestrká

hlavu do písku, byť to v mnohém připomíná boj s větrnými mlýny. Proč? Korupce se velice těžko dokazuje, neboť se zpravidla odehrává mezi čtyřma očima a samozřejmě že žádná ze zúčastněných stran nemá zájem o sebemenší podezření z nekalých úmyslů.

NEVELKÝ EFEKT Jedna česká lidová moudrost říká: „Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere.“ Bere se i v armádě? „Můj osobní názor je, že korupce existuje v jakékoliv společenské skupině ve státě. Armádu z toho nevyjímaje. Samozřejmě že mě to netěší, ale beru to jako fakt. Tvářit se, že tento nešvar v armádě není, znamená lhát sám sobě,“ říká JUDr. Stanislav Samek, vedoucí referátu odvolání a analýz IMO. O problému se ví, tudíž je nezbytné ho řešit. Čím transparentněji, tím lépe. „Vytipovali jsme oblasti v působnosti Ministerstva obrany, které jsou nejvíce vystaveny nebezpečí korupce, a ty pečlivě monitorujeme. Především jde

o zadávání veřejných zakázek, dále rozhodování o nepotřebnosti armádního majetku, výběr vojáků do misí i funkcí v zahraničí, přijímání sponzorských darů nebo rekrutační řízení,“ konstatuje S. Samek. Oblast veřejných zakázek u MO, a to jednoznačně na prvním místě, nezmínil vedoucí referátu náhodou. Například organizace Transparency International argumentuje v tomto směru následovně: značné množství zadání je nakonec zrušeno, často se výrazně liší předpokládaná cena od ceny vítězné, nabídkové ceny jednotlivých uchazečů se liší až desetinásobně, nejsou vhodně volena kritéria zadání, často jsou zcela nekonkrétní a zavádějící. Na čí straně je však ona pravda pravdoucí, toť otázka. Tvrzení proti tvrzení nikam nevede. Vlastně ano – do slepé uličky. Ale pozor! Ono to s tou „slepotou“ v armádě nebude až tak tragické. Příslušníci resortu MO občas nějakou tu nekalost přece jen spatří a co je obzvlášť potěšitelné, dokonce se nebojí na ni poukázat. Příklad? Protikorupční schránka MO provozovaná na e-mailové adrese

[email protected]. „Funguje již dva roky a mohu říci, že svůj účel plní. Obrátili se na nás již desítky lidí, kteří pojali podezření o korupčním jednání v jejich vojenském útvaru či zařízení,“ říká Stanislav Samek. Pro lepší představu si některá podání na armádní protikorupční linku přibližme. V roce 2005 bylo do schránky doručeno 17 podání, která byla zaevidována a v 16 případech dále řešena. Po obsahové stránce převažují stížnosti na hospodaření s majetkem a nakládání s materiálem (8 případů), dále následují stížnosti na zadávání veřejných zakázek a služebně právní vztahy. Podezření z korupčního jednání se v obsahu jednotlivých podání objevilo čtyřikrát. Co

se stěžovatelů neboli odesilatelů podání týče, je dáno již samou specifickou formou komunikace elektronickou cestou, že převažují oznámení anonymní. Ve většině byla podání řešena cestou jejich postoupení kompetentním funkcionářům, v 5 případech bylo vzhledem k závažnosti obsahu nařízeno další prošetření uváděných skutečností Inspekcí MO. Klíčovou otázkou je oprávněnost sdělení. Až průběh šetření ukáže, nakolik pravdivé údaje se ocitly ve schránce. Jeden příklad z mnoha, a to od vojenského útvaru na severní Moravě. „Údaje uvedené v anonymním podání měly reálný základ. Bylo zjištěno nehospodárné nakládání s finančními prostředky, a to při pořizování majetku decentrálními nákupy, při rušení majetku, jakož i při provádění oprav v civilním sektoru. Výše uvedené skutečnosti byly v rozporu s interními normativními akty. Navíc zde bylo důvodné podezření ze spáchání trestných činů, a proto byla celá záležitost postoupena orgánům Vojenské policie,“ dodává S. Samek. A právě tady role IMO končí. Inspekce provádí „pouze“ šetření, nikoliv vyšetřování. Ukáže-li se v daném případě podezření z trestné činnosti, ona svoji kontrolní činnost přeruší a případ předá orgánům činným v trestním řízení. Na prokazování korupce, případně odsouzení pachatele v soudním líčení, hledí z povzdálí. Výsledný efekt její mravenčí práce není veliký. „Naše snažení není o tom, kolik hříšníků policie odvede v poutech. Stavíme na prevenci. I když občas pociťujeme jakýsi zmar z vlastní práce, v žádném případě to nevzdáme a se symptomy korupce v armádě budeme bojovat dále. Nepasujeme se do role strašáka. Slušní lidé se nás obávat nemusejí,“ říká JUDr. Stanislav Samek z Inspekce ministra obrany.

9


TÉMA DNE

TÉMA DNE  Předpokládám, že tak, jak posílíme některé technologie, zlepšíme v útvarech dostupnost internetu. Dále očekávám znatelný posun při zavádění operačně-taktických systémů u vojsk, kde dojde k daleko výraznější dodávce nových zařízení, ať už jednotlivých provozoven, velitelsko-štábních vozidel, spojovacích prostředků a podobně. Jinými slovy, v útvarech, které doposud disponovaly starší analogovou technologií, by měl tento rok proběhnout ve znamení masovějšího dodávání digitální technologie.

ROK ve znamení digitálních technologií Hovoříme s brigádním generálem Jiřím Balounem, ředitelem sekce komunikačních a informačních systémů MO-náčelníkem spojovacího vojska AČR Text: Jaroslav PAJER Foto: autor a Jan KOUBA

Rokem jedna lze s jistou mírou nadsázky označit nadcházejících dvanáct měsíců v oblasti informatizace resortu obrany. Částečně se zvýší schopnost informační podpory v útvarech a zařízeních a bude tak vykročeno ke značnému posunu vpřed v letech následujících. Do první, už reálné fáze se také dostane výstavba průřezového informačního systému Ministerstva obrany.


Pane generále, během roku 2005 tiskem proběhlo několik zpráv, že armáda vybírá nového mobilního operátora. Můžete říct, v jaké fázi je toto výběrové řízení? Pokus vybrat mobilního operátora byl bohužel v minulém období neúspěšný. Oba uchazeči (řízení se zúčastnili dva operátoři ze tří, kteří jsou u nás nyní na trhu) byli ze soutěže pro nesplnění podmínek vyřazeni. Jeden z nich si na náš postup stěžoval, což nakonec způsobilo více než roční zpoždění této akvizice. Jeho stížnosti byly postupně u ministra obrany, na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže i u předsedy tohoto úřadu zamítnuty. Před časem jsme proto vyhlásili novou soutěž. Ta již byla vyhodnocena výběrovou komisí, která doporučila společnost Eurotel. V současné době (koncem ledna 2006) příslušné akviziční pracoviště připravuje smlouvu.
Služební mobily dostávají jen někteří příslušníci resortu. Podle jakého klíče jim jsou přidělovány? Tento klíč je dán tzv. normami komunikačních a informačních systémů, které přesně udávají počty přístrojů pro každý organizační prvek. Obecně lze říci, že služební mobilní telefony jsou určeny především pro funkcionáře na řídících postech, pro pracovníky

10

krizových a operačních pracovišť, lékaře, hasiče, příslušníky záchranných praporů a pro takové zaměstnance, kteří se převážně pohybují v terénu a ke své činnosti potřebují okamžité telefonní spojení, ať už v rámci vojenské správy nebo do civilního sektoru. Vedoucí organizačního prvku bude disponovat i určitou zálohou mobilních telefonů, aby jimi mohl v případě nenadálého úkolu dočasně vybavit i své další pracovníky.
Od dosavadního operátora měla armáda objednáno kolem 3500 mobilů. V zadávacích podmínkách současné veřejné zakázky je uveden počet „do 5500 ks“. Znamená to, že se rozšíří okruh příslušníků AČR, kteří budou mít k dispozici služební mobilní telefon? Ano, okruh uživatelů se postupně rozšíří. Ovšem s tím, že se naprosto jasně definují služby, které jednotliví uživatelé budou mít k dispozici. To znamená, že se celkově sice zvýší počet přístrojů v resortu obrany, ale značným způsobem poklesne finanční náročnost na jejich provozování.
Na jaké novinky z oblasti zavádění nových komunikačních technologií se mohou vojáci v roce 2006 těšit?


Na velitelském shromáždění v listopadu 2005 jste mimo jiné řekl, že v roce 2006 dojde z jedné pětiny k rekonstrukci a optimalizaci komunikačních toků mezi složkami Ministerstva obrany. Vyplývá z toho, že by do pěti let – odvozeno z oné pětiny – měly být všechny útvary a zařízení armády „zasíťovány“ s dostatečnou kapacitou pro přenos dat? Ta zmíněná pětina znamená, že letos by mělo být hotovo asi 20 % z našich uvažovaných investic a pak by během dalších dvou let měla být komunikační infrastruktura zcela dobudována. I když o oblasti komunikačních a informačních systémů se nikdy nedá říct, že by byla hotova na 100 %. V postupných krocích se mění technologie, probíhá modernizace a systémy jsou uváděny do souladu s úkoly vojsk a požadavky uživatelů.
Už jste se zmínil o zavádění operačně-taktických systémů velení a řízení (OTS VŘ) do útvarů. Jedním z nich, OTS VŘ pro pozemní síly, má být dozbrojena především 4. brigáda rychlého nasazení coby základ brigádního úkolového uskupení, jehož akceschopnost je jednou z podmínek k dosažení počátečních operačních schopností ozbrojených sil ČR. Doposud byl ale tento systém zaveden jen u velitelství brigády a jejího 43. výsadkového mechanizovaného praporu. Jsou příslušníci ostatních praporů připraveni ovládat tuto novou technologii? Připravujeme je již od konce loňského roku. Procházejí školením jak z hlediska technologie, tak operačních postupů, které musejí mít při

ovládání tohoto informačního bojového systému zažité. Ti, kteří doposud proškoleni nejsou, absolvují kurzy v průběhu jara, aby danou problematiku zvládli nejpozději do cvičení spojovacího vojska Network Challenge 2006, které se uskuteční na přelomu května a června. Cílem je, aby do podzimu, kdy se uskuteční cvičení brigádního úkolového uskupení, byli všichni perfektně připraveni.
Na loňském velitelském shromáždění jste také uvedl, že prioritou v oblasti komunikačních a informačních systémů (KIS) v letošním roce bude výcvik a školení personálu. Můžete říci konkrétně, co současné spojaře-informatiky čeká? Jedná se o hlubší vtažení lokálních administrátorů, kterými dnes disponuje každý prvek, do provozování komunikační infrastruktury pod taktovkou základny KIS. A v druhé řadě půjde o školení, vzdělávání a později i výcvik na nových digitálních technologiích, které se nyní budou do vojsk zavádět. To představuje jednak školení v Agentuře rozvoje informatiky, jednak v civilních firmách v rámci dodavatelských služeb. Spadá sem ale i výcvik a cvičení, především ta, o nichž jsem již hovořil.
Hitem posledního období je průřezový informační systém (PRIS), který by měl integrovat všechny současné samostatné informační systémy, jež v resortu používáme. V jaké fázi se tento projekt nachází? V současné době vybírá sekce vyzbrojování MO poradenskou společnost, která by měla být resortu nápomocna se zadáním na průřezový informační systém tak, abychom ještě letos dokončili výběr dodavatele tohoto systému a do konce roku měli hotové i některé první projekční práce. V roce 2007 by mohla začít realizace PRIS. Například postupnou integrací společných služeb a jejich rozšiřováním. To úzce souvisí s již zmiňovaným dokončením modernizace komunikační infrastruktury v letech 2007 a 2008. V další fázi půjde o vydefinování jednotlivých aplikací PRIS v letech 2007 až 2009, aby uživatelé měli k dispozici to, co dnes mají na několika počítačích, v jednom počítači, a aby dosáhli na služby, na které mají právo podle funkce, útvaru, oblasti zaměření a dalších hledisek. Jsou to plány, jejichž realizace závisí nejen na spojařích a informaticích, našich znalostech a zkušenostech, ale také na podmínkách především z hlediska vyčlenění odpovídajících finančních prostředků a průběhu akvizičního procesu.

11


TÉMA DNE

TÉMA DNE 

Bez spojení ani ránu Spojaře v současnosti trápí způsob pořizování služeb a majetku Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Jiří HOKŮV

Není tomu tak dávno, kdy naprostou většinu spojení v armádě zajišťovaly staré analogové telefonní přístroje. Málokdo si dnes již vzpomene na chvíle, kdy musel využívat služeb spojovatelek nebo když meziměstský hovor objednával předem. Možnost dovolat se odkudkoliv v republice na kterékoliv telefonní číslo je dnes považována za naprostou samozřejmost.

Spojaře si dnes stále ještě mnoho lidí představuje nejčastěji jako člověka, který kdesi v terénu pokládá kabely nebo vztyčuje antény. Tato činnost bývá totiž nejviditelnější, ovšem neméně důležité je vedle zajištění spojení vyvedených jednotek i fungování nejrůznějších stacionárních sítí a systémů, které jsou nezbytně nutné pro každodenní činnost resortu obrany. Každý jeho příslušník má na svém pracovišti zpravidla telefon a k tomu nějakou tu přípojku pro počítač. O to, jak celý systém funguje a jaké problémy trápí právě tuto část spojařů, se však zajímáme málokdy. Základem celého systému spojení v armádě je dnes stálá vojenská radioreléová síť (SVRRS), která poskytuje autonomní přenosové prostředí pro celou řadu dalších telekomunikačních systémů. Tato transportní síť, jejíž přenosová kapacita dosahuje hodnoty 34 Mbit/s, je postavena na technologii SRRD 8000 stac. (TEMPO). Celý systém pracuje v mikrovlnném pásmu. SVRRS pokrývá svými uzlovými a koncovými radioreléovými stanicemi celé území České republiky. Vzdálenost mezi jednotlivými body, kterých je zhruba stovka, bývá zpravidla kolem 50 kilometrů. Pomocí této sítě jsou do zbytku armády propojené i vojenské výcvikové prostory. Síť TEMPO využívá v naprosté většině vlastních prostředků armády, nicméně tam, kde to bylo technicky nebo ekonomicky výhodnější, je doplněna okruhy od civilních poskytovatelů. Jedním z nejdůležitějších systémů, které používají prostředí SVRRS, je takzvaná vojenská digitální síť integrovaných služeb (VDISIS). Ta je určena k přenosu hlasových, datových i obrazových informací a pokrývá veškerá dislokační místa a zájmové oblasti armády. Jejím nejviditelnějším prvkem jsou „obyčejné“ telefony. Telefonní síť tvoří necelé dvě desítky řídicích uzlů, neboli hlavních ústředen, které jsou mezi sebou propojeny rychlostí 2 Mbit/s. Na ně je pak napojeno více než 200 dalších telefonních ústředen, které nejčastěji využívají technologii Alcatel 4300L a 4400.

12

Vedle hlasového spojení funguje ve stejném prostředí také celoarmádní datová síť s obdobnou strukturou páteřních uzlů. CADS je určena hlavně k zajištění výkonného a bezpečného prostředí pro potřeby různých informačních systémů resortu obrany, jako jsou ŠIS, ISL, FIS a další. Tento celoarmádní intranet je tvořen jedenácti páteřními routery, na které je pak napojeno zhruba 170 routerů přístupových. Služeb této sítě využívá zhruba pět stovek armádních serverů a více než sedmnáct tisíc jednotlivých uživatelů. Ti se však v závislosti na možnostech místních sítí LAN musejí často spokojit jen s rychlostí 64 kbit/s. Technologií, které naše armáda využívá pro spojení, je však mnohem více. Stále ještě je to i klasické rádiové spojení, které umožňuje pomocí čtyř uzlů rádiového přístupu a speciální krátkovlnné radiostanice vstup do stacionární vojenské spojovací sítě. Některé náročnější technologie jsou pak pronajímány od civilních poskytovatelů. Jde například o metropolitní optické sítě, které jsou využívány na území hlavního města, nebo o satelitní spojení, které je určeno především pro komunikaci s jednotkami v zahraničí a pro speciální mobilní prostředky.

Je všeobecně známo, že informační a komunikační technologie zažívají rozvoj tak velký a rychlý jako málokteré jiné odvětví lidské činnosti. Na první pohled by to pro spojařinu mohla být dobrá zpráva, nicméně v praxi to spíš přináší řadu problémů. Nové systémy a zařízení totiž zastarávají se stejnou rychlostí, s jakou byly vyvinuty. Podle podplukovníka Zbyňka Hubálka, vedoucího oddělení KIS sekce KIS MO, vznikají potíže zejména v souvislosti se zavedeným způsobem pořizování majetku a služeb pro českou armádu. „Myslím si, že dnes nemáme problémy ani tak s nedostatkem finančních prostředků jako spíš s tím, rozhýbat potřebné akviziční procesy. Vše je totiž velice složité a zdlouhavé, a tak se dostáváme do situací, kdy nám dokonce hrozí možnost vzniku škod na majetku,“ říká pplk. Hubálek. Jde například o problematiku oprav stávajících zařízení, které se v důsledku neuzavřených smluvních vztahů často odkládají a tím se jednotlivá poškození jen zvětšují. Problém tkví údajně také v tom, že se nenakupují schopnosti, ale jen jednotlivé komodity, a ty navíc pořizují různá akviziční pracoviště, která své kroky vzájemně nekoordinují. Proto pak může dojít třeba k tomu, že nový hardware a software bude nakoupen v různém časovém období nezávisle na sobě, díky čemuž může dojít třeba k propadnutí záručních lhůt na jednotlivá zařízení. „Chtěli bychom dosáhnout stavu, kdy si velitel jednotky v závislosti na jeho úkolech podá požadavek a my ho budeme schopni přesně splnit a přesně sdělit, kdy se tak stane. Zatím však můžeme pouze vypsat specifikaci a pak jen čekat, jak dlouho celý proces jednotlivým orgánům bude trvat. Vojáky však tyto věci

nezajímají, ti musejí plnit své vlastní úkoly,“ doplňuje pplk. Hubálek. Podle něho vzniká také určitá disproporce při výstavbě nových objektů a modernizaci posádek, kdy je mnohem větší pozornost věnována samotným stavebním pracím, zatímco komunikační a informační systémy bývají opomíjeny. Jindy jsou zase odsunovány a redukovány z důvodu finanční náročnosti bez návaznosti na ostatní akce v jiných programech. Například náklady na kvalitní spojení u administrativních objektů dosahují zhruba 30 procent z celkové částky. Samostatnou kapitolu pak tvoří již zmiňovaný celosvětový technologický rozvoj. Zatímco privátní subjekty se mohou při pořizování techniky rozhodnout pro v dané chvíli nejmodernější řešení a to pak nakoupit, v armádě je situace složitější. Povinná výběrová řízení a celý akviziční systém způsobují, že v okamžiku dodání budou komunikační technologie vždy určitým způsobem zastaralé. Každý si může snadno představit, jak budou vypadat parametry jeho počítače za dva nebo za tři roky. Přesně tak dlouho a někdy dokonce i déle ale trvá pořizování komodit do armády. Situace však není tak kritická, jak by se mohlo z předchozích slov zdát. Jednotlivé systémy již dnes zabezpečují dostatečné spojení a navíc jsou i přes zmiňované komplikace nadále modernizovány. Připravuje se například takzvaný průřezový informační systém (PRIS), který by měl sjednotit všechny dosud provozované informační systémy a umožnit tak uživatelský přístup k informacím z jediné pracovní stanice a také zjednodušit zabezpečení provozu po stránce finanční a personální. I přenosová kapacita jednotlivých sítí se postupně navyšuje, a tak například kvalitní přenos obrazu bude v budoucnosti stejnou samozřejmostí, jakou byla před lety spojovatelka v telefonní ústředně.

13


ODBORY

ODBORY 

ODBORÁŘI versus ŠIKANA Osmitisícové armádní odbory „hasí“ problémy všech občanských zaměstnanců resortu Ministerstva obrany Text a foto: Pavel LANG

Takřka každý druhý občanský zaměstnanec resortu Ministerstva obrany je organizován v Českomoravském odborovém svazu civilních zaměstnanců armády (ČMOSA). Osmitisícová pospolitost tak představuje sílu, kterou je třeba nejen brát v potaz, nýbrž i respektovat. Ať se nám to líbí, nebo ne, armádní odbory stále zastávají důležitou pozici.
Paní předsedkyně, myslíte si, že je současný ČMOSA dostatečně silným hráčem, jenž má vliv na dění v resortu Ministerstva obrany? Ano, jsem o tom přesvědčena. Českomoravský odborový svaz civilních zaměstnanců armády si vybudoval významnou pozici, z níž se podílí na chodu resortu. Trvale stojíme na straně všech občanských zaměstnanců. Zdůrazňuji všech, tedy nejenom členů ČMOSA. V maximální možné míře se jim snažíme těmi nejrůznějšími způsoby, především v pracovněprávní a v sociální oblasti, vycházet vstříc. Pro některé vrcholné představitele resortu MO a armádní velitele jsme se již stali rovnocennými partnery při jednáních.
Říkáte pro některé armádní funkcionáře? Znamená to, že ne všichni velitelé vás berou zcela vážně? Bohužel ne všichni velitelé vojenských útvarů a zařízení doceňují současné poslání armádních odborů. Najdou se i tací, kterým

14

základní organizace ČMOSA na pracovišti vadí a dávají to, více či méně, najevo. V loňském roce jsme zaznamenali ostudný nešvar. Jednalo se o skrytou šikanu odborových funkcionářů ze strany některých velitelů Armády ČR.
To myslíte vážně? Nejde spíše o vzájemné nepochopení z jedné či druhé strany? Za tím, co jsem řekla, si stojím. V řadě případů se skutečně jedná o skrytou šikanu. Odboráři poukážou na ten či onen nešvar na pracovišti a rázem se u svého zaměstnavatele stávají škodnou. Někteří velitelé jim to následně při první možné příležitosti dávají pocítit. V tom nejhorším případě vytahují výpověď. Přitom odboráři nejdou proti samotnému zaměstnavateli. Jde jim o nápravu nedobrého stavu. Vyžadovat například dodržování pracovněprávních norem přece neznamená odporovat veliteli.
Můžete takové velitele jmenovat? Určitě ne ve sdělovacích prostředcích. To ode mě neočekávejte.

zákoník práce, paragraf 59, v tom smyslu, že o souhlas k výpovědi daného zaměstnance musí požádat příslušný odborový orgán. V žádném případě však nechci, aby to vyznělo jako obecný jev, jenž se plošně praktikuje v armádě. Jedná se o ojedinělé případy, které však bohužel zaznamenáváme. A reakce velitelů? Ti to zdůvodní reorganizací. Pod ni se dá schovat mnohé.
Předpokládáme, že vás výše zmíněné „poklesky“ velmi pobuřují? O tom není pochyb. Nejde však o moje osobní pocity, ale především o negativní dopad na členskou základnu Českomoravského odborového svazu civilních zaměstnanců armády. Zájem zaměstnanců být organizován v ČMOSA klesá, u odborářů to vyvolává strach jít do funkcí. Navíc do toho zasahuje razantní reorganizace ozbrojených sil, jež má zásadní vliv na snižování počtu občanských zaměstnanců v AČR.
Máme tomu rozumět tak, že organizovanost odborářů v resortu Ministerstva obrany i nadále klesá? Ano, je tomu tak. Tento, pro nás negativní trend pokračuje. Už několikrát jsem konstatovala, že mezi posledními odborovými sjezdy ČMOSA registrujeme

úbytek zhruba tří tisíc členů a zrušení 96 základních organizací. V loňském roce odešlo z našich řad asi 600 odborářů a svoji činnost ukončilo 15 ZO ČMOSA. Pro úplnost je třeba říci, že to převážně souviselo s rušením posádky. Naše základní organizace již nejsou například v Opavě, na letišti v Českých Budějovicích, dále v Mikulovicích, Táboře, Stříbře a Zbirohu. O individuální členství tady zájem není. Většinou to dopadne tak, že když zaměstnanec přijde o zaměstnání v resortu MO, končí i jeho odborářská činnost. Je to pro nás nepříjemné, ale bohužel taková je realita. Snažíme se je přesvědčit, ale jejich rozhodnutí zvrátíme málokdy.
Asi máte málo přesvědčivých argumentů, proč by měl být v současné době občanský zaměstnanec organizován v armádních odborech. Jaké je vaše stanovisko? Odbory jsou tady od toho, aby vždy stály na straně zaměstnance. Dokážou mu poradit i pomoct, když se dostane do svízelné pracovní nebo životní situace. ČMOSA vytváří podmínky pro další zvýhodňování svých členů. Svým přístupem a jednáním napomáháme prosadit jejich oprávněné požadavky. Tady jde o odborářskou solidaritu.


Což o to, poslouchá se to hezky, ale můžete být přece jen konkrétnější? V současné době je připravována ke schválení rámcová kolektivní smlouva. Jde o zcela nový zásadní dokument na centrální úrovni, jenž bude zahrnovat problematiku přesahující svým obsahem rámec jednotlivých organizačních útvarů. Na jeho základě si ZO ČMOSA budou moci uzavírat svoje dodatky, rozpracované do konkrétních podmínek. Rámcová smlouva by měla být podepsána do konce letošního čtvrtletí a její platnost navrhujeme do roku 2008. Pro upřesnění, zmíněný dokument nemá spojitost s kolektivní smlouvou ohledně navýšení odstupného z roku 2002. Ta platí nezměněna v plném rozsahu. Dalším připravovaným normativem je novela pracovního řádu, na jehož zpracování a konečné podobě se odbory podílely. Řada našich připomínek byla akceptována a současné znění pracovního řádu nám vyhovuje. Nabytí jeho účinnosti se předpokládá také koncem tohoto čtvrtletí. To jsou dva příklady, že armádní odbory dělají pro své členy něco prospěšného. Rovněž nelze nevzpomenout pravidelná jednání s představiteli Ředitelství personální podpory a s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Vzájemně se informujeme o klíčových záležitostech, hledáme společné řešení. To je ten nejlepší způsob spolupráce.


Jak tyto vámi popisované situace řešíte? Jestliže se k nám takovýto podnět dostane, neprodleně na dané místo vysíláme naše právníky a dotyčnému odborovému funkcionáři nabízíme právní pomoc. Samozřejmě že záležitost konzultujeme s odpovědným velitelem. Ale znáte to. Úmysl se velice těžko dokazuje. V reálu jde o tvrzení proti tvrzení a při lámání chleba řada svědků podlehne obavě, že může přijít o zaměstnání. Nám jde však o věc. Přitom se snažíme předcházet soudním sporům. Nechceme jít do vyhraněných konfliktů se zaměstnavateli a podávat na ně u soudu žaloby pro neplatnost výpovědi. Jsme nakloněni vzájemné dohodě. Avšak excesy nemůžeme přehlížet.
Jaké jsou reakce velitelů, když je odborový svaz obviní ze skryté šikany členů ČMOSA? Abych to upřesnila, zmíněná záležitost se týká především předsedů základních organizací a členů závodních výborů. O nich hovoří

15


MODERNIZACE

MODERNIZACE 

Všechny v jednom roce Nové vrtulníky Mi-171Š postupně přebírají štafetu po starších strojích Mi-17 Text: Michal ZDOBINSKÝ, Tomáš SOUŠEK Foto: autoři a Radko JANATA

Samotné předání posledního kusu mohlo proběhnout ještě dříve, kdyby se u něj nevyskytl problém s motorem. Jeho příčinou bylo ohnutí některých lopatek kompresoru. Státní podnik LOM Praha, jenž má realizaci celého programu na starost, během týdne zorganizoval příjezd opravářů od výrobce motorů, kteří vadné lopatky za 2 dny vyměnili a třetí den byl vrtulník již připraven k předání. Až na zmíněný případ se celý proces přejímek obešel bez závažnějších problémů. K hladkému průběhu nepochybně přispěly předběžné kontroly komise MO na dokončovaných vrtulnících přímo v Ulan Ude, a proto podle vedoucího programu modernizace vrtulníkového letectva Ing. Josefa Plška ze

sekce vyzbrojování MO „u nás doma již vše probíhalo velmi rychle a jako na drátku“. První 3 stroje k nám velkokapacitní AN-124 přivezl 9. 6. a 28. 6. je MO převzalo. Druhá dodávka rovněž 3 strojů byla předána 26. 7., pak 14. 10. následovala přejímka 4 strojů, 12. prosince pěti kusů a poslední vrtulník přišel na řadu o tři dny později. V České republice nadále působí ruský servisní tým z Ulan Ude, který má na starost otázky záručních oprav. Zůstane zde až do poloviny roku 2007, tedy do konce záruční doby. Ruská strana původně nabízela 12měsíční záruku, Česko ale požadovalo dobu dvojnásobnou. Nakonec se podařilo vyjednat kompromis v délce 18 měsíců. Účast ruských techniků se zřejmě bude brzo hodit i z jiného důvodu.

Dne 15. prosince 2005 byl oficiálně převzat poslední ze 16 nových transportních vrtulníků Mi-171Š. Tento fakt lze považovat za mezník v historii vyzbrojování letectva AČR, protože jsme obdrželi a převzali veškerou v rámci projektu nasmlouvanou techniku během jediného roku.

Při nácviku přistání v režimu autorotace byl jeden Mi-171Š mírně poškozen. Opravu, která samozřejmě nejde na vrub výrobce, zajistí LOM Praha, ale nepochybně za účasti ruské strany.

DOBRÁ CENA Jak známo, vrtulníky Mi-171Š jsme dostali jako jednu z položek, kterými Ruská federace splácí dluh bývalého SSSR vůči naší zemi. Armáda tak „zdarma“ získala 16 strojů, z nichž každý má hodnotu 5,95 milionu amerických dolarů. Kromě vrtulníků dostala také 48 přístrojů nočního vidění pro posádky a 5 výsuvných jeřábů s nosností 300 kg. Protože bylo

odpuštěno clo, zaplatilo Ministerstvo obrany DPH ve výši 450 milionů Kč, odměnu zprostředkovateli (státnímu podniku LOM Praha) a pomocné energetické jednotky SAFÍR, kterými si česká strana přála nahradit originální a podstatně méně výkonné ruské jednotky. Aby nové stroje byly kompatibilní v rámci NATO a mohly působit v zahraničních misích, musí se opatřit některými novými systémy (viz A report 1/2005). Proto se rozjíždí modernizační program. Dne 11. listopadu 2005 vybrala hodnotící komise podniku LOM (v roli konzultantů v ní zasedali také dva zástupci MO a AČR) firmu Česká letecká servisní jako strategického partnera a integrátora avioniky pro modernizační program. V tomto měsíci LOM a MO předloží rozsah zamýšlených úprav ruské straně a vyzvou ji ke společným jednáním o podmínkách a rozsahu její účasti na modernizaci prvního vrtulníku. Průběh a rychlost jednání s ruskou stranou samozřejmě ovlivní vlastní podpis dohody mezi MO a LOM na modernizaci prvního kusu Mi-171Š, podle Josefa Plška je snaha tak učinit do konce března 2006.

celá řada na první pohled drobných rozdílů, které je bezpodmínečně nutné znát zejména s ohledem na bezpečnost provozu. Pokud jde o letové vlastnosti, příliš odlišností tu od vrtulníků Mi-8/17 není. Pouze u osmi nových Mi-171Š, které jsou vybaveny sklopnou nákladovou rampou, se za letu projevuje jiné tvarování trupu a jeho obtékání vzduchem. „Vrtulník je jakoby více labilní a jeho podélná stabilita se jeví mírně horší než u verzí s klasickými vraty. Nejde však o nic zásadního, co by nějak ovlivňovalo samotný let,“ říká Julius Szabó. Tato nestabilita se pak v určité míře projevuje i v režimu přistání. Co si naopak piloti pochvalují, jsou výkonnostní charakteristiky vrtulníků a jejich motorů. Ty jsou totiž upraveny pro provoz ve vyšších hladinách, což piloti pociťují už od výšek kolem 1500 až 2000 metrů. „Automatická výšková regulace sama přidává výkon s přibývající výškou, a tak vrtulník stoupá pořád stejnou rychlostí. U předchozí generace vrtulníků tomu tak nebylo,“ vysvětluje Josef Jindrák. Lepší komfort pilotům poskytuje také novější verze autopilota, která dokáže ohlídat více parametrů letu. Mnohé změny zaznamenala i samotná pilotní kabina, jež nyní osádce nabízí mnohem větší pohodlí a snazší ovládání. Odlišnosti lze najít například i v takových věcech, jako je způsob zobrazení na umělém horizontu, který udává polohu stroje vůči zemi. Dříve se nakláněl symbol letadélka, zatímco nyní se otáčí pozadí. Mnohem důležitější je ale instalace dalšího záložního horizontu. „Velkým přínosem je také centrální umístění veškeré signalizace poruch. Dříve se pilot musel rozhlížet po celém kokpitu, zatímco teď stačí jen krátký pohled na jedno místo a hned víme, zda jsou všechny

systémy v pořádku, či nikoliv,“ dodává Julius Szabó. Vrtulník však dokáže sám sebe hlídat ještě více. Piloty tak například v mracích upozorní na překročení nastavených náklonů či minimálních a maximálních otáček motorů. Samotnou kapitolou je pak hlasové informační zařízení ALMAZ, které piloty varuje před nebezpečím lidským hlasem přímo do sluchátek. „Nová verze obsahuje téměř čtyřicet různých hlášení, což je oproti Mi-17 velké plus. Nicméně nevýhodou je, že tato hlášení jsou zatím jen v anglickém jazyce. Za normálního provozu by to nevadilo, nicméně v krizové situaci, kdy se člověk musí rozhodovat ve zlomku vteřiny, by překládání hlášení mohlo zabrat drahocenný čas,“ říká Josef Jindrák. Prý se ale již chystá namluvení všech hlášení v češtině. Přeškolování a výcvik na nové vrtulníky byl na základně vrtulníkového letectva v Přerově zahájen prakticky okamžitě po převzetí prvních strojů. Postupně by se na ně měly přeškolit všechny osádky, které až dosud létají na Mi-17. Těch bude totiž v cílovém stavu u základny menšina. Mi-171Š tak převezmou naprostou většinu úkolů. Určitá omezení budou platit jen v počátečním období, neboť na vrtulníky se vztahuje osmnáctiměsíční záruka. Ta snižuje možnosti vlastních úprav vrtulníků, a tak například chybějící navigační systém GPS pořídila na přechodnou dobu základna z vlastních peněz. S jeho pevnou instalací se počítá až v rámci plánované modernizace. Vrtulníky Mi-171Š lze navíc během záruky provozovat jen na území České republiky, a tak se zatím neobjeví na žádném zahraničním cvičení či v některé z misí. I tak ale jejich dodání znamená pro celou AČR obrovský přínos, který se v budoucnosti ještě znásobí.

JAK TO VIDÍ PILOTI Nové vrtulníky začínají postupně sloužit u 23. základny vrtulníkového letectva, nicméně patrně největší zkušenosti s nimi mají dva zkušební a zalétávací piloti. Julius Szabó a Josef Jindrák byli mezi prvními piloty přeškolenými na Mi-171Š a v rámci přebírání pak zalétávali a testovali všech šestnáct kusů. Podle jejich slov se fakt, že vrtulníky vycházejí ze staršího typu Mi-8/17, projevuje i na velice podobném způsobu pilotáže. Její zvládnutí tak pro piloty, kteří s těmito staršími stroji u nás létají, není nikterak obtížné. Nicméně je zde

16

17


TECHNIKA

TECHNIKA  na svém zasedání 26. listopadu téhož roku. Zmíněný den vláda nejen odsouhlasila vlastní program (oficiálně se nazýval „Přezbrojení Armády ČR obrněnými transportéry“ a počítal s 243 kusy v maximální ceně 25 mld. Kč), ale i způsoby a zásady zadání zakázky, směrnice pro realizaci programu průmyslové spolupráce (offsety) a také jmenovitě schválila 13člennou meziresortní komisi, která bude hodnotit nabídky uchazečů. Před necelým rokem, přesně 13. dubna 2005, vláda schválila záměr MO na nákup mírně redukovaného konečného počtu 234 kusů podle již zmíněného schématu 199 pevně objednaných kusů plus opci na dalších 35. Od 20. dubna probíhala tzv. předkvalifikace, v jejímž rámci si dotazníky k soutěži vyzvedlo 47 zájemců. Nakonec však pouze 7 z nich podalo vyplněné předkvalifikační dotazníky. Jednalo se o konsorcium Bumar-WZM z Polska, německou firmu Rheinmetall Landsysteme, společnost BAE Systems Land & Armaments L. P. (americká firma vlastněná britským koncernem BAE Systems), finskou

O transportérech rozhodnuto Zakázka zahrnuje 234 vozidel v 5 hlavních provedeních a má hodnotu 23,6 mld. Kč Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Radko JANATA a Jan KOUBA

Na svém zasedání dne 25. ledna se vláda ztotožnila s doporučením meziresortní komise na nejvýhodnější nabídku v rámci výběrového řízení na dodavatele nových kolových obrněných transportérů pro AČR. Vítězem druhé největší výzbrojní zakázky v historii země se stává typ PANDUR II 8 x 8 od rakouské firmy Steyr-Daimler-Puch Spezialfahrzeug.

nabídly v celkové výši 150 % z ceny, avšak v případě Steyru byly citelně větší přímé offsety ve výši 40 %, kdežto u Patrie to bylo 25 %. První vozidla PANDUR II by AČR měla dostat již v příštím roce. Nejprve se nakoupí 199 kusů, následně by mělo dojít k podpisu smlouvy na zbylých 35 vozidel

Zmíněná zakázka zahrnující 234 vozidel v 5 hlavních provedeních má hodnotu 23,6 mld. Kč. Vláda uložila ministrovi obrany, aby se zmíněnou firmou zahájil jednání o konečné podobě smlouvy, která by měla být podepsána v průběhu dubna. Při výběru nejvhodnějšího typu se vycházelo ze třech hlavních kritérií – ceny, kvalitativních

18

aspektů a výše offsetů. Váha těchto kritérií byla stanovena v poměru 50 : 35 : 15. Podle údajů Ministerstva obrany předložila firma Steyr nabídku v celkové výši 23,6 mld. Kč, zatímco uchazeč, který se umístil na druhém místě – finská společnost Patria Vehicles s vozidlem AMV – požadoval částku 24,6 mld. Kč. V případě offsetů je obě firmy

formou opce. Zmíněná cena 23,6 mld. Kč je za všechny 234 stroje.

RYCHLÝ PRŮBĚH Z následující stručné chronologie je zřejmé, že projekt nového kolového obrněného transportéru pro českou armádu netrval dlouho.

Poté, co byl několikrát projednán a odsouhlasen v kolegiu ministra obrany, jej 18. listopadu 2003 schválila Bezpečnostní rada státu a konečné rozhodnutí učinila vláda

společnost Patria Vehicles, firmu Globtrade Air (Velká Británie, ČR), italské konsorcium Iveco Fiat-Oto Melara a rakouský Steyr (od roku 2003 vlastněný americkou společností General Dynamics).

19


DO ŽHAVÉHO

TECHNIKA  Vozidlo dokáže plavat a je řešeno s ohledem na vznik celé řady možných variant. V současné době disponuje firma Steyr-Daimler-Puch několika prototypy, avšak již v letošním roce by měla začít sériová výroba, i když ještě ne pro AČR.

PORTUGALSKO PRVNÍ

Tři z nich pak komise pro nesplnění kvalifikačních předpokladů v srpnu vyřadila, takže v soutěži pokračovali 4 následující uchazeči:  Rheinmetall Landsysteme, který nenabídl vlastní vozidlo, nýbrž svůj věžový komplet E9 na podvozku finského AMV.  BAE Systems L&P s vozidlem CAPTAIN 8 x 8 (vyvíjený typ, který je ve spolupráci s tureckou firmou FNSS pod názvem PARS nabízen turecké armádě) a vybaveným věžovým kompletem ORCWS 30 od izraelské firmy Elbit  Patria s vozidlem AMV 8 x 8 a věžovými komplety HITFIST od italské firmy Oto Melara a RCWS 30 od izraelské firmy Rafael  Steyr s vozidlem PANDUR II 8 x 8 a s věžovým kompletem RCWS 30 od firmy Rafael. Společnost BAE Systems L&P ze soutěže 14. listopadu odstoupila, takže vlastního ověřování deklarovaných vlastností, které v prostoru vyškovského Ředitelství výcviku a doktrín začalo v říjnu, se účastnili už jen tři uchazeči. Dne 9. listopadu došlo k vyřazení německé společnosti Rheinmetall, která pro zkoušky dodala starší a rozměrnější věžový komplet E4, s nímž vozidlo neprokázalo schopnost plavat, takže se nakonec rozhodovalo mezi PANDURem a AMV. Do 14. listopadu museli oba zbylí uchazeči předložit definitivní nabídky a meziresortní komise určila nejvýhodnější nabídku, kterou následně předložila vládě k projednání.

NOVÝ TYP NA OSVĚDČENÉM ZÁKLADĚ V roce 2001 byl dokončen první prototyp obrněného vozidla PANDUR II 8 x 8, který

20

firma Steyr-Daimler-Puch vyvinula z vlastní iniciativy. Nové vozidlo přímo navazuje na úspěšný typ PANDUR 6 x 6, který je zaveden ve výzbroji armád Belgie, Rakouska, Kuvajtu, Gabunu, Slovinska (to jej vyrábí v licenci) a v menším počtu i Spojených států. Dále vylepšená vozidla PANDUR II budou k dispozici v provedení 8 x 8 i 6 x 6, které mají mít až 90 % shodných součástí. Verze 8 x 8 je přibližně o metr delší než šestikolové provedení a vznikla v souladu s posledním trendem vývoje středních kolových obrněných vozidel, od kterých se nyní (oproti starším typům této kategorie) požaduje větší vnitřní prostor a větší nosnost užitečného zatížení (zbraňových systémů a pancéřové ochrany). Stejně jako ostatní vozidla této kategorie má i PANDUR II 8 x 8 klasické uspořádání. V levé části přídě sedí řidič a vedle něj je umístěn vznětový motor Cummins o výkonu 355 kW a automatická převodovka ZF se 6 stupni vpřed a jedním vzad. Kola mají nezávislé zavěšení, jsou opatřena centrálním systémem huštění a kotoučové brzdy s vnitřním chlazením mají protiblokovací systém ABS. Zajímavé je patentované počítačové řízení systému pohonu ADM, které v závislosti na stavu podloží pod jednotlivými koly automaticky přenáší co nejvýhodnější podíl výkonu na ta kola, která mají nejlepší trakční podmínky. Na základě zkušeností z mírových misí má PANDUR II zdvojené dno. Jeho vnější plášť chrání většinu prvků pohonu a řízení proti mechanickému poškození v terénu. Zároveň však zvyšuje bezpečnost osádky proti účinkům pozemních min. Ze stejného důvodu jsou i sedačky zavěšeny na stropu korby.

Jako první se PANDURu II 8 x 8 dočkají příslušníci portugalských ozbrojených sil. Tato země podepsala na začátku roku 2005 smlouvu na nákup celkem 260 kusů, z kterých 240 dostane armáda a zbylých 20 připadne námořnictvu. Základní a nejrozšířenější verzí pro armádu se stane obrněný transportér pro přepravu sedmičlenného pěchotního družstva a s manuálně ovládaným 12,7mm kulometem (40mm automatický granátomet či kulomet ráže 7,62 mm bude rovněž možné použít). Tomuto provedení bude velmi podobný i menší počet vozidel s dálkově (ze vnitřku vozidla) ovládanou

věží PROTECTOR vybavenou stejným druhem výzbroje. Bojové vozidlo pěchoty bude mít klasickou dvoumístnou otočnou věž s 30mm kanonem a dvěma 7,62mm kulomety a pojme čtyřčlenný výsadek. Velitelská vozidla a minometná vozidla (120mm zbraň umístěná v prostoru výsadku) budou v obojživelném provedení dodány i námořnictvu. Verze „stíhač tanků“ je vyzbrojena manuálně ovládaným odpalovacím zařízením starších protitankových řízených střel TOW, minometné vozidlo má v prostoru pro výsadek (ve střední a zadní části vozidla) zamontovánu 120mm zbraň. Průzkumné vozidlo má do výše až 4 m výsuvnou aparaturu s radiolokátorem, TV kamerou, termovizí a laserovým dálkoměrem. K dispozici budou i velitelská, spojovací, ženijní, zdravotnická (2 ležící nebo 4 sedící ranění) a vyprošťovací vozidla. Pro námořnictvo jsou určeny 4 varianty v plně obojživelném provedení s hydrodynamickým pohonem. Nejpočetněji zastoupený bude obrněný transportér pro přepravu devítičlenné-

ho pěchotního družstva s manuálně ovládaným 12,7mm kulometem. Námořnictvo bude mít i bojové vozidlo pěchoty pro devítičlenné družstvo, které ale na rozdíl od armádního provedení má podstatně lehčí dálkově ovládanou věž s 30mm kanonem, 7,62mm kulometem a odpalovacím zařízením pro dvě protitankové řízené střely SPIKE. Další 7,62mm kulomet lze umístit u průlezu velitele v přední části korby. Zbylé dvě verze pro námořnictvo představují velitelská a minometná vozidla, prakticky identická s armádními protějšky.

U NÁS JIŽ BRZY Pokud půjde vše podle plánu, měli by vojáci dostat první pandury již v příštím roce. Společnost Steyr chce do výroby vozidel PANDUR II, ale i konstrukce a výroby většiny modifikací zapojit celou řadu tuzemských firem. Téměř 90 % základu vozidel by měl vyrábět Vojenský opravárenský podnik 025 Nový Jičín, který bude rovněž zodpovědný za jejich předávání armádě i za servis

po celou dobu životnosti. Pravděpodobně 7 modifikací by podle současných plánů měl mít na starost Vojenský opravárenský podnik 026 Šternberk, který má být rovněž hlavním partnerem společnosti Rafael při výrobě věží RCWS s kanony ráže 30 mm a 12,7mm kulomety. Steyr v rámci výrobního konsorcia počítá s řadou dalších tuzemských firem. Mezi ně například patří B. O. I. S. – Filtry, Colorlak, Dicom, E-COM, Letecké přístroje Praha, Meopta-optika, Mesit přístroje, Retia, T-CZ, Tesla, VOP Group a ZVI. Příchod nových vozidel PANDUR II bude samozřejmě znamenat významný mezník v modernizaci výzbroje pozemního vojska. Dnes AČR sice disponuje kolovými obrněnými transportéry, v drtivé většině jsou zastoupeny typem OT-64. Byl ale zaveden do výzbroje již v polovině 60. let a jeho koncepce pochopitelně vznikla ještě dříve. Takže jen při pohledu na stáří tohoto transportéru je zřejmé, že asi nebude schopen plnit požadavky na konci prvního desetiletí 21. století.

21


ZAHRANIČNÍ ARMÁDY

ZAHRANIČNÍ ARMÁDY 

Očité Očité svědectví svěd dect Ukrajina rajina chce ch do NATO a její ozbrojené síly ozbrojen íly už přecházejí pře alianční standardy ve výcviku na alia Text: Pavel LANG a Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Nablýskaný UAZ ozbrojených sil Ukrajiny náhle zpomalí a rozbliká výstražná světla. Neklamné znamení toho, že jsme v cíli. Vojenské městečko Lipniki. Ještě pár set metrů a zastavujeme před mohutnou branou. S tabulkami všemožných zákazů jakoby se tady roztrhl pytel. Vstup do vojenského útvaru A-4324 střeží ozbrojená ochrana. Nás však nestaví ani nekontroluje. Máme totiž povolení „až“ z Kyjeva. Brána se pozvolna otevírá. Na hlouček lidí před i za ní čeká jedna velká premiéra. Ukrajina je na cestě do NATO a otevírá se „západnímu“ světu. „Západní“ svět má zájem o to, co se v tamních ozbrojených silách děje. Návštěva českých (aliančních) redaktorů na ukrajinském velitelství radiotechnické brigády toto poslání oboustranně naplňuje. Velitel brigády a kněz. Plukovník Sergij Dmitrovič Višněvskij a Otec Ivan jsou prvními, kteří nás na teritoriu kasáren vítají. Rázně, ale srdečně. Poté nás s očividnou hrdostí odvádějí k nedaleké kapličce. Kněz se ujímá slova: „Tato kaplička byla postavena v roce 1999. Důvodů proč ji vystavět přímo v kasárnách bylo několik. Především to, že většina vojáků je věřících a nepokrytě se hlásí k některé z pravoslavných církví. Do nejbližšího kostela to měli daleko a bylo to i časově náročné. Toto je nejlepší řešení,“ říká Otec Ivan. Zároveň zdůrazňuje skutečnost, že není stálým „pastýřem“ tohoto vojenského zařízení. Přijíždí až po domluvě s velitelem brigády z nedaleké vesnice. „Přicházejí sem jak vojáci základní služby, tak i profesionálové. Požadavek máme pouze jeden, a to, aby sem nechodili organizovaně. Zkrátka kdo chce, nechť přijde a rozjímá,“ dodává kněz. Do roku 1991, kdy Ukrajina získala plnou nezávislost na tehdejším Sovětském svazu,

22

byla většina lidí nevěřících. V současné době se však k církvi hlásí drtivá část obyvatelstva. Útvar v Lipnikách není výjimkou. Na dotaz ohledně přesného počtu zdejších věřících vojáků však kněz odpovídá diplomaticky: „Když hřmí, tak je jich mnoho. Když je situace klidná a vládne spokojenost, je jich méně,“ odpovídá a směje se. Následuje návštěva svatostánku, společné fotografování a požehnání. Na kapličku, jež byla vystavěna převážně z dobrovolných sbírek věřících, jsou zde opravdu pyšní. Prohlídka veřejné zóny kasáren pokračuje. Míjíme řadu poschoďových paneláků nápadně podobných těm v Milovicích. Na dřevených lavičkách před nimi posedávají mámy s dětmi. „V tamhletom bydlím já s rodinou,“ ukazuje velitel brigády a dodává: „Jsme tady spokojeni. Byt jsem dostal ihned po příchodu k brigádě. Měsíčně platím 140 hřiven (asi 35 dolarů) za veškeré energie a poskytované služby. Při odchodu z posádky bych ho předal jinému důstojníkovi,“ říká plk. Višněvskij. Pozvolna opouštíme veřejnou část lipnických kasáren. Následuje zóna bojová, neboli samotné velitelství radiotechnické brigády. Po nezbytném hlášení dozorčí služby dostáváme od velitele nabídku výběru, zdali chceme vidět ubikace vojáků, jídelny, kulturní zázemí či

sportovní areál. Neodmítáme vůbec nic. Naše mozaika poznání se postupně naplňuje. V něčem se podobá české současnosti, v něčem nám připomíná doby již minulé. Za vrchol programu je považována prezentace velitele a následná beseda s nejvyššími funkcionáři brigády. Společně usedáme v síni tradic a plukovník Višněvskij si bere slovo. Z jeho projevu se dozvídáme, že kořeny této radiotechnické brigády sahají až do roku 1941. Na jejím počátku stál 100. samostatný prapor vzdušného průzkumu a spojení v posádce Rtiščevo. Jeho úkolem byla vzdušná ochrana velkého průmyslového centra na řece Volze, města Saratova. Velením byl pověřen major Berezaň. Koncem roku 1956 byl útvar reorganizován na 22. radiotechnický pluk protivzdušné obrany státu. Brigáda byla založena 1. prosince 1963. Během svého působení několikrát změnila místo dislokace. Po Žitomiru, Lvovu a Samboru je od roku 1976 umístěna v posádce Lipniki. Státní vyznamenání, respektive historický název brigáda nevlastní. Za svůj „den vzniku“ považuje 30. prosinec a ten také každoročně oslavuje. Informace o historii útvaru a jeho tradicích nelze považovat za konečné. Ukrajinští hostitelé jsou si toho vědomi a rozhovoří se o aktuální současnosti. „V Lipnikách je

dislokováno pouze velitelství brigády, naše podřízené jednotky jsou rozmístěny v šesti oblastech západní části Ukrajiny. Máme vyčleněný vzdušný prostor, konkrétně se jedná o prostor 96,9 tisíc kilometrů čtverečných, který nepřetržitě monitorujeme vyčleněnými silami a prostředky. V případě nestandardních situací jsou aktivovány další složky vzdušných sil. Samozřejmě že spolupracujeme se sousedními radiotechnickými brigádami a potřebné informace si vzájemně předáváme,“ říká velitel brigády. Řeč se obrací na prostředky, a to na nosné provozované typy a vybavení. „Je to v bledě modrém jako ve vaší armádě,“ snaží se mlžit jeden z velitelových zástupců. Znamená to tedy následující radiolokační techniku: výškoměry PRV-17 a přehledové radiolokátory P-37? „Ano, dá se to tak říci. Snad jediný rozdíl je v modernizaci podle standardů NATO. V tom jste pochopitelně mnohem dál než my. U naší brigády proběhla masová modernizace používaných prostředků v roce 1993. Zhruba po pěti letech se tato technika vrátila zpět do provozu. Podle mých informací se přechod na novou radiolokační techniku plánuje v roce 2010. To už by mělo jít o prostředky zahraniční provenience. My ale o tom nerozhodujeme. Co máme k dispozici, s tím sloužíme,“ konstatuje plukovník Višněvskij. Ukrajinské ozbrojené síly by měly být do konce roku 2007 plně profesionální. S tím úzce souvisí i příprava zdejších specialistů. „Techniku obsluhují většinou důstojníci – specialisté radiotechnických vojsk, kteří v tomto oboru ukončili vyšší vojenskou školu. Zbývající část tvoří sloužící, jež podepsali

tříletý kontrakt s armádou. Ti nejprve absolvují speciální přípravu v armádních učebních zařízeních. Její délka se odvíjí od konkrétní specializace dotyčného. Také brigáda má vlastní výcvikové středisko, a to ve Stryji, kde učíme naše vojáky specialisty. Navíc využíváme i výcvikové centrum vzdušných sil v posádce Vasilkovo. Každá jednotka jím jednou za rok projde a je zde také přezkoušena,“ říká velitel brigády. O spolupráci se sousedními členskými státy Severoatlantické aliance mají vojáci

z Lipniků zájem. Doposud se však žádného významnějšího cvičení se zahraničními partnery nezúčastnili. Věří však, že i tato doba zanedlouho přijde. Jak říkají, zatím pracují sami na sobě. Vrhli se na studium anglického jazyka, více se zajímají o technické novinky zahraničních armád. „Změny kterými nyní procházíme, nejsou kosmetické, ale komplexní. Jsem přesvědčen, že jsme vykročili správným směrem. Jde o velkou výzvu,“ říká velitel radiotechnické brigády plukovník Sergij Dmitrovič Višněvskij.

23


VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ

Pět oken do lidských útrob Třicet pacientů na operačních sálech a pět set v ambulancích – to je týdenní „porce“ ORL oddělení v ÚVN Praha Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV

Otorinolaryngologie. I přes hůře vyslovitelné pojmenování tohoto lékařského oboru má většina národa předtuchu, o co kráčí. Ušní, nosní a krční. Každý smrtelník ví, že bez smyslů, jako je sluch, čich a chuť, si lze normální život jen těžko představit. O to větší je hrůza, když některý z nich překvapivě vypoví poslušnost. Na oddělení ORL v Ústřední vojenské nemocnici Praha o tom vědí svoje. Lidský žebříček hodnot je totožný. Zdraví bylo a vždy bude na prvním místě. V případě nemoci doléhá na člověka nevyzpytatelná bázeň. A to nemusí jít o stav bezprostředně ohrožující život. Vždyť stačí tuctový problém s „obyčejným“ uchem, nosem či krkem. Důkazy jsou nezvratné. Sluch umožňuje lidem vnímat přes 400 tisíc různých zvuků vznikajících v jejich okolí. Kromě informací o zvucích podává ucho mozku také zprávy o poloze těla, zkrátka ucho působí jako orgán rovnováhy. Nosem zase vchází do těla vzduch při dýchání a zároveň je sídlem čichu. A krk? Ten přece spojuje hlavu s trupem. Suma sumárum, v lidském těle není nedůležitých orgánů a ústrojí, ve zdravotnictví není nedůležitých oborů. „Když jsem zhruba před pětadvaceti lety nastupoval do oboru, ORL byla ze strany ostatních lékařských směrů poněkud přehlížena,“ říká plukovník MUDr. Michal Navara, Ph. D., primář ORL oddělení v pražské Ústřední vojenské nemocnici. „Od těch dob se však pohled okolí na otorinolaryngologii podstatně změnil. Na pomyslném žebříčku jsme se

24

posunuli o dost výše. Je to tím, že jsme se ve své činnosti výrazně zmodernizovali a že s námi začala spolupracovat řada dalších specialistů z jiných lékařských odvětví,“ dodává primář ušního, nosního a krčního oddělení. Zájmová oblast otorinolaryngologů se nezměnila. Stále jí zůstává pět tělních otvorů. „O změně náhledu se přesvědčuji i u mediků. Dříve se stávalo, že ORL byla z hlediska jejich volby až na posledním místě. Postupem času však nabývají přesvědčení, že to není vůbec špatný obor. Navíc je zvládnutelný jedním člověkem. I on se však může v ORL specializovat směrem, jenž je mu blízký,“ konstatuje MUDr. M. Navara. Ryze armádních specialistů ORL je jako šafránu. Přesněji řečeno, v současné době jich v tuzemsku slouží všeho všudy sedm. Ani jejich věkový průměr není nejnižší. O kolapsu však nemůže být řeč. Situace se řeší na nejvyšších místech armádní zdravotnické služby. Pryč jsou doby, kdy ve střešovické nemocnici platilo co doktor, to voják. Ani ušní, nosní a krční oddělení není v tomto směru výjimkou. Armádní lékaři zde tvoří

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ  pouhou čtvrtinu personálu a ze zdravotních sester není žádná příslušnicí AČR. To však nikterak nesnižuje vysokou kvalitu poskytované lékařské péče. Ústřední vojenská nemocnice Praha je výcvikovým, vzdělávacím a odborným léčebným zařízením Armády České republiky, které poskytuje komplexní zdravotní péči na úrovni fakultních nemocnic. Na sklonku roku 1999 management ÚVN zahájil přípravu na mezinárodní akreditaci nemocnice společností Joint Commission International, což znamenalo zavést ve všech provozech systémy procesního řízení a naplnit tak více než 1500 indikátorů kvality. Během následujících čtyř let se podařilo ÚVN Praha uspět a stala se tak na jaře roku 2005 první nemocnicí v České republice i ve střední a východní Evropě, která získala certifikát o mezinárodní akreditaci. „Renomé ÚVN Praha výrazně vzrostlo, a to se mimo jiné projevuje i zvýšeným zájmem pacientů o léčbu. Také naše oddělení je s touto skutečností konfrontováno. Zatím to zvládáme, ale upřímně řečeno, někdy je to tak říkajíc na hraně. Naše úsilí směřuje především k tomu, aby se neprodlužovaly čekací doby pacientů. To se týká jak ambulantních vyšetření, tak operačních zákroků. Předpokládám, že během jara navýšíme stav lékařů a tím se nám částečně uvolní ruce,“ říká primář Navara. Ne každý má představu o tom, kolik lidí na ušní, nosní a krční oddělení v ÚVN Praha chodí. Tak věřte, že denně jich ambulancemi ORL projde zhruba stovka. Ošetřující lékaři jsou zpravidla tři, z čehož logicky vyplývá, že na jednoho z nich připadá 30 až 40 pacientů denně. Kromě ambulancí na ORL oddělení najdete lůžkovou část, operační sály, jednotku intenzivní péče a speciální pracoviště. Samozřejmě že i na nich je třeba zajistit bezproblémový provoz. „Rotace pacientů na lůžkové části je poměrně značná,“ sděluje primář a upřesňuje: „Kapacita je 26 lůžek. Pacient k nám přichází zpravidla den před operací a po ní u nás setrvává dva tři dny. V našich podmínkách je zbytečné držet sedmdesátilůžkové oddělení a mít na něm pacienty dva týdny. Pokud jejich stav nevyžaduje

následnou akutní péči, po pár dnech je propouštíme domů. Permanentní naplněnost lůžkové části však pro nás není rozhodujícím kritériem. Nejcitlivějším místem je z tohoto hlediska kapacita operačních sálů. Tu v reálu využíváme na sto procent.“ Není tajemstvím, že střešovické ORL oddělení disponuje třemi operačními sály. Na dvou z nich „běží“ narkózy, jeden je pro místní anestezii. Sedm operačních dnů na dvou sálech, to už je zdejší standardní rituál. Pro lepší představu je třeba říci, že týdně se na nich odoperuje 25 až 30 pacientů. A když už jsme u čísel, zbývá doplnit ještě jeden zajímavý údaj: za loňský rok provedli na ORL oddělení 1200 operací. „Zejména jde o tři oblasti výkonů, které jsou nejfrekventovanější. Jsou to ušní operace, dále endonazální operace v nose a vedlejších dutinách nosních prováděné endoskopicky, jakož i chirurgie štítné žlázy. Samozřejmě že naše spektrum výkonů zahrnuje všechny typy operací v otorinolaryngologii,“ zmiňuje zkušený armádní lékař. Řeč se obrací k prováděným operačním výkonům. O nich by mohl primář Navara vyprávět dlouhé hodiny. Jednu „kategorii“ však považuje přece jen za nejnáročnější. „Jsou to výkony onkologické. Ani tak nejde o extrémní několikahodinovou zátěž pro personál, ale výsledný efekt. Ten bývá pochopitelně klíčový. Mimochodem, efektivita těchto výkonů je na ORL oddělení vysoká a snese ta nejpřísnější měřítka. Úspěšnost vyléčení onkologického onemocnění se tím u pacienta podstatně zvyšuje,“ říká MUDr. Michal Navara. Kvalitní výkony lékařů a zdravotnického personálu by nebyly možné bez špičkového vybavení. Oddělení ORL je v tomto směru v popředí. „Dle mého názoru patříme mezi nejlépe vybavená pracoviště ORL v České republice. Některá zařízení jak v ambulantní, tak v sálové části jsou v tuzemsku ojedinělá. Přestěhovali jsme se do nových prostorů, čímž nám byly vytvořeny optimální podmínky k práci. Investice do oddělení se pohybovaly v desítkách milionů korun. Samozřejmě že je to znát. Ve všech směrech. Pocítili jsme to my, konstatují to i pacienti,“ dodává primář MUDr. Michal Navara.

25


SPORT

SPORT 

Princezna ledové plochy Martina Sáblíková se právě v těchto dnech pokouší o svoji první olympijskou medaili Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Věkem patří k nejmladším z třiaosmdesáti nominovaných českých sportovců na Hry XX. zimní olympiády v Turíně. V minulosti se ale již mnohokrát potvrdilo, že věk není ve sportu vždy tím nejdůležitějším měřítkem. Na prvním místě stojí píle, motivace překonávat překážky, pevná vůle a zkušenosti. A osmnáctiletá rychlobruslařka Martina Sáblíková to všechno splňuje.

Martina Sáblíková už na první pohled působí dojmem velmi skromného děvčete, které, ačkoliv má za sebou mnoho úspěchů ze světových šampionátů, sláva nezkazila. Nemá okolo sebe žádný tým lidí, jenž by organizoval její čas, staral se o sponzorské smlouvy a plánoval tiskové konference. Než se Martina začala věnovat rychlobruslení, hrála basketbal a od osmi let občas chodila hrát s kluky hokej na kolečkových bruslích. Vyhledávala i jiné sporty, snad jen s výjimkou plavání. To jí dodnes k srdci moc nepřirostlo. „Za dobu, co dělám rychlobruslení, jsem viděl mnoho talentů a sám jsem jich i několik trénoval. Druhý nebo třetí rok už poznám, jestli to má smysl, nebo ne. Sportovci, jako je Martina nebo Jirka Kyncl, který skončil na desítce na olympiádě v kanadském Calgary šestnáctý, patří k těm, kteří tréninky nijak nešidí,“ popisuje jednu z Martininých předností trenér Petr Novák.

26

„Na kolečkových bruslích jí to šlo, i když samozřejmě taky padala,“ vrací se k začátkům dnešní úspěšné reprezentantky její trenér. Jedním z pravidel, kterým se Petr Novák řídí, je, že každému z nových svěřenců dává nejprve rok na rozkoukání. „Pak mě ale musí přesvědčit, že to se závoděním myslí vážně. Jenže u Martiny to ani rok netrvalo,“ pokračuje trenér. Ze začátku jí to sice moc nešlo, natož aby se řeklo, že je talent, ale měla obrovskou vůli něčeho dosáhnout. Petr Novák se jednou zašel podívat na jeden její basketbalový zápas, aby si otypoval, jaká vlastně je. „Martina byla jednou pod tím košem, za chvíli zase pod druhým. Když už její spoluhráčky pomalu přestávaly běhat, tak ona měla sil ještě dost a za každou cenu, i když prohrávaly, stále chtěla vyhrát. Řekl jsem si tehdy, že to je přesně ten typ, co potřebuji. Nepatří do kolektivního sportu,“ přibližuje pozadí svého rozhodnutí trenér Petr Novák a připouští, že by Martina

díky své povaze byla dobrá i v dalších individuálních sportech. Asi po dvou letech trenér mluvil o sportovních perspektivách s rodiči Martiny. Sdělil jim, že by jednou chtěl s Martinou závodit na mistrovství světa a na olympiádě. „Tenkrát se tomu smála nejen Martina, ale i její rodiče,“ říká Petr Novák. Jak šel čas, tak se trenérovy vize postupně začaly naplňovat. Na začátku roku 2005 například tvrdil, že Martina překoná juniorský světový rekord na 5000 m, což se jí ještě v témže roce podařilo. Prorokoval také, že z Ameriky přiveze dva juniorské světové

rekordy, což nakonec také dokázala. A před olympiádou se nechal slyšet, že by mohla přivést i medaili. „Bavíme se o tom. Šance je a Martina to cítí také, ale je zapotřebí, aby se sešlo všechno potřebné, protože tam budou všichni maximálně připraveni,“ uvedl. K silným stránkám Martiny Sáblíkové patří její psychická rovnováha před závodem i během něho. Její trenér tvrdí, že nepodléhá stresům a bruslí naprosto uvolněně. Nemá na ni vliv ani to, jak důležitého závodu se zrovna účastní. Martina Sáblíková bude patřit na olympiádě v italském Turíně k černým koňům naší reprezentace a může dosáhnout překvapivého výsledku. Proč takový optimismus? Měsíc před olympiádou Martina obsadila na mistrovství Evropy ve víceboji v norském Hamaru čtvrté místo, což je jeden z největších úspěchů v historii českého rychlobruslení. Víceboj žen se skládá ze čtyř disciplín – sprintu na 500 metrů, jízdy na 1500 m, 3000 m a 5000 m. Martině Sáblíkové sice nejvíce sedí dlouhé tratě, ale tentokrát se jí podařilo dobře zvládnout i ty kratší. Na 500metrové trati dojela šestnáctá, ale skvěle zajetý závod na 3000 metrů, ve kterém dosáhla třetího nejlepšího času, ji vynesl na 8. místo průběžného pořadí. Evropský šampionát pokračoval druhý den jízdou na 1500 metrů, kdy dojela 11., a na řadu pak přišla jízda na 5000 metrů. Zvítězila a od zisku celkové bronzové medaile ji dělily pouhé dva body. Z mistrovství Evropy si přivezla jen dvě „malé“

medaile, zlatou a bronzovou za závod na 5000 a 3000 metrů. Ve svých osmnácti letech je Martina Sáblíková teprve na začátku své sportovní kariéry, ale její úspěchy už nyní překvapují i trenéra Nováka. Ten své svěřence, mezi nimiž je i Martinin mladší bratr, připravuje na olympiádu v roce 2010, kdy podle jeho slov budou mít světu skutečně co ukázat. Martina Sáblíková, která je členkou Dukly Praha, má do té doby ještě hodně plánů a to nejen na závodním poli. V současnosti totiž studuje třetí ročník střední školy. Studium bylo možné skloubit jedině tak, že si každý ročník rozdělila do dvou let. Po maturitě by chtěla studovat dál, její další metou je Fakulta tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Problém všech českých rychlobruslařů je ale v tom, že v Česku není vhodná tréninková hala. Nejbližší se nachází v Berlíně a je ekonomicky velmi náročné tam často jezdit. Na ledě tak Martina Sáblíková stráví během své přípravy

mnohem méně času než její zahraniční soupeři, při své přípravě musí improvizovat, více času věnuje tréninku mimo „rychlý“ led, a přesto dosahuje vynikajících výsledků. Před olympiádou se situace o něco zlepšila. Martina Sáblíková po mistrovství Evropy nejprve odjela ladit svoji formu do italského Collalba, kde se na závěr přípravy zúčastnila závodů na kratších tratích a na patnáctistovce dokázala porazit například výběr německé reprezentace. Na předolympijskou přípravu se spolu s dalšími závodníky z oddílu vydala do Německa, kde trénovala až do 5. února. Po návratu strávila jeden den doma a 7. února odjela do Turína.

27


SPORT

SPORT 

Na mě nesázejte! Poslední rozhovor českého skokana na lyžích Jakuba Jandy před olympiádou v Turíně Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Po vítězném Turné čtyř můstků se Jakub Janda stal pro média jedním z nejvyhledávanějších sportovců. Když si na konci ledna přijel do Prahy vyzvednout klíčky od svého nového vozidla, které dostal od firmy Mercedes, po dobu pěti hodin poskytoval vybraným novinářům rozhovory. Zájem byl veliký, neboť to byla poslední příležitost udělat s ním interview před olympiádou.


Co pro vás znamená olympiáda a co se vám jako první vybaví, když se řekne olympijská myšlenka? Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se? V mé kariéře olympiáda zatím nic neznamená, tato otázka by měla být položena až po olympiádě – co pro mě znamenala. Já teď necítím vůbec nic.
Minulou olympiádou otřásaly dopingové aféry. Jak se díváte na užívání nepovolených prostředků? Německý deník Bild vás na začátku roku osočil, že používáte nepovolené klíny do bot, jinak byste prý nemohl ohnout tělo do takového úhlu, jako předvádíte při skocích. Německý deník mě napadl, ale já jsem se tomu pouze zasmál, protože na tom není ani trochu pravdy. Němcům to v poslední době moc nejde, a tak prostě zkusili takhle zaútočit. Mně to je úplně jedno. Co říkám na doping? Nevím, to je každého věc. Když chce někdo

28

podvádět, tak ať podvádí. Každý si musí v hlavě přebrat sám, co je pro něho nejlepší.
V Itálii je doping trestný. Myslíte si, že je tento postup v pořádku? Co říkáte tomu, že Mezinárodní olympijský výbor tento italský zákon kritizuje? Vím, že na Giro di Italia byly problémy s dopingem. Policisté normálně naběhnou cyklistům na pokoje a překopou jejich věci. Nevím, co k tomu říci. To je každého věc, když se někdo rozhodne, že ten doping bude brát, tak ať si ho bere. Já jsem nikdy nedopoval a v tomto sportu vlastně ani dopovat nepotřebuji. Když ke skokanům přijdou dopingoví komisaři, stejně už dopředu vědí, že odejdou s nepořízenou. Aféra finských běžců v Lahti v roce 2001 byla ale už něco neskutečného.

Strašně tam fouká, tak nevím, jak to dopadne. Jsou to moderní můstky, ale blíž jsem je nepoznal.
Nedá se tedy říci, jestli jsou oblíbené, či nikoliv. Oblíbené mám pouze dva můstky: Willingen a Titisee-Neustadt. Tam ať skočím jakkoliv, tak vždycky budou oblíbené.


Jak zvládáte zájem médií? Třeba ten dnešní kolotoč rozhovorů pro vás musel být dost vyčerpávající.

V životě ne. Jestli můžu poradit, nesázejte na mě. Nikdo. Dělám si tím akorát nepřátele.
Máte nějaký talisman? Určitě mám nějaké talismany.
Můžete být konkrétní? V tisku se objevilo, že je to snad nějaký plyšák.


O čem přemýšlíte, když stojíte na vrcholu skokanského můstku?

Těžko. Dneska poskytnu novinářům pět hodin, ale zase od nich budu mít měsíc pokoj.

Koncentruji se jenom na to, co mám na hraně nebo na můstku udělat.


Popište nám váš nejlepší způsob relaxace.


Pro skokana na lyžích je důležitá psychická rovnováha. Jak se v tomto směru připravujete na olympiádu?

Vzít televizní ovladač a přepínat nahoru, dolů, nahoru, dolů. Nebo internet, ale ten už mi dva dny nejde, tak jsem z toho nešťastný.


Takže děláte před závodem i nějaký rituál?

Ještě nijak. Olympiáda pro mě ještě pořád není aktuální. Bude pro mě aktuální až den před závodem. Vůbec si ji nepřipouštím. Dnes


Podle kurzu sázkových kanceláří jste před olympiádou největším favoritem. Vsadil byste na sebe?

Samozřejmě. Příklad vám ale uvést nemůžu, protože by to mohlo přestat fungovat. Nedá se to říci ani obecně.

Nebudu konkrétní. Já vám to řeknu a ono to třeba přestane fungovat.
Jste pověrčivý? Jsem hodně pověrčivý.


Nakolik znáte olympijské můstky? Loni jsem na velkém můstku skočil čtyři nebo pět skoků. Ty můstky jsou tam divné.

jsem sice nafasoval olympijské oblečení, ale nějaká olympiáda je mi, dá se říci, fuk. Je to vrcholná soutěž po čtyřech letech, ale je to jen závod a buď vyjde, nebo nevyjde. Bohužel je to sport a nic se v tom dělat nedá.


V jednom rozhovoru jste prozradil, že jste od armády dostal nabídku, kterou nyní zvažujete. Stanete se tedy vojákem? S touto otázkou jsme koketovali. Musím si ale s panem plukovníkem Priščákem ještě sednout a znovu probrat co a jak.
Za jakých podmínek je to pro vás akceptovatelné? Já nevím (smích), třeba abych měl už postaráno o budoucnost, až jednou skončím se skoky, tak abych mohl zůstat u vojáků. To by mě ale mohli poslat někam do Iráku a tam bych se hodně bál (smích). Nevím, opravdu nevím, za jakých podmínek. Prostě uvidíme, jak se dohodneme, až probereme všechna pro a proti. Buď zůstanu stále občanským zaměstnancem resortu a nebo se stanu vojákem. Dukla nabízí fantastické podmínky a nebýt jí, tak vlastně tento sport by tady už asi neexistoval.

29


SPORT

OHLAS NA ČLÁNEK „NECHCEME SEDĚT NA FUNKCÍCH“

Za medaili svobodníkem Na své působení v Dukle Liberec vzpomíná skokan na lyžích Pavel Ploc Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a archiv

Pavel Ploc vynikal už jako žák a dorostenec – devětkrát se stal mistrem republiky. V roce 1983 obsadil druhé místo na mistrovství světa v letech na lyžích a vytvořil nový světový rekord (181 m). V osmdesátých letech minulého století byl naším nejlepším skokanem a po skončení své aktivní sportovní kariéry začal předávat své zkušenosti začínajícím skokanům, včetně současné hvězdy Jakuba Jandy. Svoji úspěšnou sportovní dráhu spojil s Duklou už ve svých patnácti letech, kdy si jej vybral trenér Rudolf Höhnl mezi juniory a do reprezentačního družstva. „Dukla mi dala hodně a prožil jsem v ní půlku života,“ říká dvaačtyřicetiletý Pavel Ploc. V roce 1979 se mu splnilo přání a stal se členem tréninkového střediska mládeže. V té době byly skoky na lyžích rozšířeným sportem, a tak byli z dvaceti zájemců vybíráni maximálně dva skokani, kteří se dostali mezi juniory do Dukly. „Byli jsme zaměstnanci armády, jež nám vyvářela bezvadné podmínky pro sportování. V podstatě jsme byli profesionálové a myslím

30

NAŠE RECENZE 


PERSONALISTIKA

si, že ten systém tehdy trochu předběhl svět, neboť dnes nás kopírují i další státy, které pochopily, že bez státní podpory nelze tento sport provozovat,“ vzpomíná někdejší úspěšný reprezentant. Pavel Ploc tvrdí, že výhodou také bylo, že se v té době sešlo v Dukle mnoho velmi dobrých skokanů, kteří mezi sebou soupeřili, což se v dobrém odráželo i na jejich výsledcích. „Existovala mezi námi rivalita, ale také jsme byli dobří kamarádi,“ dodává. „Vojenský režim se na nás moc nevztahoval, měli jsme svůj program. Bydleli jsme na internátu, každý den jsme trénovali, večer jsme chodili do tělocvičny, a když nás trenéři pustili, tak jsme se dostali do kina. Museli jsme se ale do deseti večer vrátit,“ pokračuje Pavel Ploc. „Dnes přišlo do sportu více volnosti

a myslím si, že to není až tak dobré. Tehdy jsme sice remcali, že jsme hlídaní a stále máme nějaké povinnosti, ale postupem času si člověk uvědomil, že to bylo správné,“ hodnotí tehdejší podmínky bývalý reprezentant. V osmnácti šel Pavel Ploc na vojnu, ale díky medailím z mistrovství světa ji měl zkrácenou na jeden rok. Měsíční přijímač si odbyl u chemiků v libereckých dolních kasárnách. Nastoupil do něj hned poté, co se vrátil z mistrovství světa v letech na lyžích, kde vytvořil nový světový rekord. „Teď už se tomu směju, ale tehdy to nebyly moc pěkné zážitky. Byla mazácká vojna a měl jsem známé jméno, takže si mazáci na mně léčili své komplexy. Pamatuji si například, jak jsem musel dělat před celou rotou na ,buzeráku‘ padesát kliků s tlesknutím. Šel jsem potom na ošetřovnu za absíky, kterým jsem řekl, že to mám se svým jménem na vojně těžký. Slitovali se, dali mi župan a řekli, že mám chřipku. Pak jsem jezdil se sanitkou pro léky a tak jsem přežil přijímač,“ vypráví dnes už s úsměvem Ploc. V roce 1984 se poprvé dostal na zimní olympijské hry, které se tehdy konaly v Sarajevu. V té době byl ještě vojákem základní služby. „Když jsem se vrátil s bronzovou medailí, tak mi velitel sdělil, že jsem byl povýšen na svobodníka. Na Dukle jsem dostal 1500 korun odměnu a pak jsme byli pozváni k ministrovi obrany, kde jsem dostal pět tisíc korun,“ vzpomíná. O čtyři roky později v Calgary získal stříbrnou medaili a ještě dalších dvou olympiád se zúčastnil jako trenér.

Mezi vojenskou veřejností je všeobecně rozšířený mylný názor, že autory všech organizačních změn v AČR jsou personální orgány. S tímto mylným názorem se lze setkat čas od času také ve vojenském tisku. Je zarážející, že mnohdy podobné názory sdílejí také někteří velitelé, kteří si neuvědomují, že oni jsou řídícím článkem vlastní personální práce u svých jednotek. Uvedu příklad, kdy v článku A reportu 1/2006 „Nechceme sedět na funkcích“, ve kterém piloti letky letecké záchranné služby, kteří odcházeli do zálohy, vyjadřovali své osobní názory na službu v armádě. Prezentují zde např. názor, „že velení v naší armádě v podstatě převzali personalisté a nám nezbývalo nic jiného, než se jen slepě přizpůsobit jejich tabulkám a číselným kódům“. Nechci tady omlouvat personální orgány z případných možných nedostatků, ke kterým mohlo dojít v procesu organizačních změn, ale chci široké vojenské veřejnosti objasnit, jak je to s postavením personalistů a jejich vlivem na organizační změny a vůbec s výkonem personalistiky především jako práce s lidmi. Personální práci s vojáky řídí a realizují služební orgány (velitelé, náčelníci, v budoucnu ŘPP), které mají k tomu danou působnost příslušnými právními a vnitřními předpisy. K tomu využívají jako servis personální orgány, které jsou odbornými orgány velitelů. Personalisté, jako odborné orgány, jsou přímo řízeni služebními orgány, což jsou velitelé, náčelníci,…. Personální orgány nemohou přebírat povinnosti, pravomoci a odpovědnost služebních orgánů ani je nahrazovat. Z toho je zřejmé, že personalisté jsou servis pro služební orgány a zabezpečují realizaci jejich rozhodnutí v personální oblasti. Výše uvedení piloti, se kterými byl pohovor proveden před jejich odchodem do zálohy, považují za nedostatek také to, že se „nepodařilo ochránit některé piloty, kteří museli odejít jen proto, že přesně nezapadli do škatulek naplánovaných personalisty od zeleného stolu“. K tomu tolik. AČR je budována jako moderní profesionální armáda, která klade vysoké požadavky na profesionalitu vojáků a jejich vzdělání. K tomu slouží i důsledná systemizace míst a kariérní řád. Stávající služba vojáka z povolání je řešena v souladu s platnými legislativními normami. Tyto mimo jiné stanovují konkrétní kvalifikační předpoklady a požadavky. Pilot je nejen osoba vycvičená v obsluze stroje, ale musí být i jazykově a odborně připraven pro službu v AČR. Je voják a má hodnost. Právě u vojenských profesionálů, zvláště u důstojníků, je požadavek na vysokoškolské vzdělání předpokladem pro jejich další kariérní růst, který řada z nich nesplňovala. Plnění stanovených úkolů nemůže být důvodem k udělování neustálých výjimek, které pardonují nepřipravenost u lidí v některých oblastech. Tento problém se také dotýká stanovených vojenských hodností pro řadu systemizovaných míst, které byly dříve mnohdy nadhodnoceny. To vedlo k nevyváženosti počtů mezi hodnostními sbory. Proto v systemizaci míst při organizačních změnách byly nastaveny hodnosti podle skutečných potřeb a velikosti armády. Aby bylo zamezeno úbytku odborníků, jejichž hodnosti nebyly v souladu s hodnostmi nových systemizovaných míst, byla pro přechodné období přijata opatření umožňující jmenování do nižších hodností. V závěru reaguji na připomínku, že „dříve personalisté sloužili potřebám velitelů, avšak dnes je situace v armádě naprosto opačná“. S touto připomínkou se nemohu ztotožnit. Znovu musím připomenout, že personální orgány jsou servisem služebních orgánů. Služební orgán řídí a rozhoduje ve věcech personálních dle své působnosti. Personalisté jsou vykonavatelé přímo řízeni velitelem. A pokud je to někde jinak, tak je to špatně a za tím si stojím. Mění se armáda, postupuje reforma, měnit se a postupovat musí i práce v péči o lidi. Ne ale ve výjimkách pro určitou skupinu, těžící ze vzniklé situace. Ředitel sekce personální Ministerstva obrany generálmajor Ing. Vladimír LAVIČKA

Nakladatelství a vydavatelství Spolek přátel československého opevnění Brno, s. r. o., Glinkova 9, 623 00 Brno-Kohoutovice Edice Fortifikace, Brno 2005 528 stran

Martin Ráboň, Oldřich Gregar, Bohuslav Kachlík a kolektiv:

VAL NA OBRANU REPUBLIKY U příležitosti 70. výročí vzniku Rady pro opevňování, Ředitelství opevňovacích prací a zahájení výstavby opevnění v Republice československé vyšla v nakladatelství Spolek přátel československého opevnění Brno výpravná a rozsáhlá publikace „Val na obranu republiky“ s podtitulem „Československé opevnění z let 1935 – 1938 na Králicku“. Opevněními na Králicku se zabývá značné množství dosud vydaných publikací. Zatím se však zaměřovaly jen na užší tematické celky, některé vybrané objekty, stavební úseky a podúseky, případně na vzpomínky pamětníků. Řada údajů však do dnešního dne nebyla nikde uvedena, další jsou porůznu roztroušené nebo je fortifikační literatura zmiňuje jen okrajově. Kniha „Val na obranu republiky“ se rovněž zabývá opevněním vybudovaným v prostoru působnosti prvorepublikového Ženijního skupinového velitelství III v Králíkách, tedy oblastí mezi vrcholem Maliník, který se nachází na jižní části masivu Králického Sněžníku. Zájemcům o historii však přináší informace zpracované velmi komplexním způsobem, ať už jde o historii, osudy a současnost pevnostních objektů na Králicku nebo o všechny místní vojenskohistorické expozice, jež mohly vzniknout a existovat jen díky obrovskému nadšení a vytrvalosti několika desítek amatérských vojenských historiků, jimž nebyl lhostejný osud zbylého torza „Betonové hranice“. Na 528 stranách vytištěných na kvalitním křídovém papíře jsou v knize představeny také desítky dobových a současných fotografií, z nichž některé zatím do dnešní doby nebyly nikde zveřejněny. Součástí publikace jsou rozsáhlé přílohy tvořící téměř polovinu tohoto výpravného díla. Další zajímavostí je profesionální zpracování obrázků, nákresů, řezů a schémat v úžasném a atypickém provedení Bohuslava Kachlíka. Pplk. Ing. Bohuslav VLČEK

31

BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Byty

» Prodám byt 3 + 1/L v osobním vlastnictví v Dobříši, 75 m2, 4. patro s výtahem (z pěti) + 2 sklepy, přípojka ČTc a levného NETu. Dům s bytem se nachází v klidné lokalitě na okraji rekreační chatové oblasti. V obci plná obč. vybavenost, u domu školka,

les a rybník, obchod, zastávka busu do Prahy (30 min.). Cena 1,2 mil. Kč. Kontakt: [email protected], tel. 602 425 792 » Vyměním cihlový byt 1 + 1 v Mohelnici (u Olomouce) za

podobný v Plzni a okolí nebo v Praze. Tel. 776 570 736 » Vyměním vojenský byt 3 + 1/L v Praze 3-Žižkově, 4. p., výtah, telefon, dobré spojení do centra, u domu podzemní garáže, za větší garsonku, dvougarsonku či byt

1 + 1 s výtahem (i nevojenský), telefon, v Praze 10-Zahradním Městě nebo v blízkém okolí. Kontakt: tel. 284 860 701 po 19. hod. » Pronajmu byt 3 + k. k. v Brandýse nad Labem, nezařízený, volný. Tel. 603 315 649

Volná místa

» Velitel VÚ 2316 Praha nabízí volná systemizovaná místa pro VZP se zájmem o službu u jednotek Čestné stráže AČR: – velitel roty (PH 64,ČVO 107, PT 10, BP „D“, znalost cizího jazyka vítána) – střelec (PH 41, ČVO 107, PT 6, BP „V“, znalost cizího jazyka vítána)

Další požadavky: výška 180 – 186 cm, štíhlá, vzhledná postava. Kontaktní osoba: Ing. Konečný, tel. 204 719 » Velitel VÚ 3068 Opava nabízí volné systemizované místo pro VZP, pro sbor nižších důstojníků: náčelník služby OUI – SH 64, ČVO 930, KvP 12/47, PT 11, BP „PT“, STANAG AJ 1111. Systemizované místo

lze obsadit VZP v hodnosti npor. Podmínka pro služební zařazení: praxe v OUI. Termín služebního zařazení: 1. 10.2006. Bližší informace podá NO- 1 kpt. J. Mittník, alc. 481 706 nebo VÚ pplk. P. Milčický, alc. 481 700. » Velitel Vojenské akademie ve Vyškově nabízí volné systemizované

místo pro VZP: zástupce náčelníka odboru výuky a výcviku (vzdušné síly) ČVO 438, SH 72, PT 12, BP „D“, AJ 2222 (SM i po 1. 1. 2008). Stručný přehled vojenské kariéry odešlete na voj. fax 451 015 do 15. 3. 2006. Kontakt a informace: pplk. Ing. Jozef Hudák, alc. 451 011 (451 018)

Různé

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Hledám za sebe náhradu k VÚ 1923 Pardubice na funkci kuchař, ČVO 767. Kontakt: 607 945 150 » Prodám pistoli ČZ 75B (ve výtečném stavu, 3 různá pouzdra a přes 250 ks nábojů). Mjr. Mgr. Ing. Radek Novotný, alc. 973 445 252, mob. 777 083 126 » Hledám pronájem pokoje, bytu nebo místa na ubytovně v Táboře od 1. 3. 2006, jen vážné nabídky. Dále nabízím od 1. 3. 2006 denní dojíždění na trase Třebíč, Jihlava, Pelhřimov, Tábor a zpět za podíl na nákladech. Kontakt: 732 707 872 » Prodám nové nenošené výstrojní součástky: plášť vz. 97 vycházkový zelený se zlatými knoflíky, vel. 170 96 82 za 2500 výstr. bodů a kalhoty služební zelené, vel. 170 88 za 700 výstr. bodů. Kontakt: alc. 201 337, mobil 776 301 922 » Pozvánka na VIl. mezinárodní prodejní výstavu sběratelů starých i moderních militarií. Setkání se koná v sobotu 25. března 2006 od 10.00 do 14.00 hod.

v Praze 6-Dejvicích v menze ČVUT – roh Kolejní a Bechyňovy ul. (200 m od metra „A“, stanice Dejvická). Tato specializovaná akce si získává stále větší oblibu jak ze strany vystavovatelů, tak i sběratelů ze zahraničí. Uskutečňuje se 2x ročně a je jediná takového rozsahu v ČR (výstroj, výzbroj, technické vybavení, vyznamenání, optika, chladné zbraně, literatura, atd.). Bližší informace na tel. 604 717 897 nebo www.antiktrhy.cz » Hledám za sebe náhradu k VZ 5383 Přerov na funkci zdravotník. PT 8 + příplatek za infekčnost. Kontakt: pprap. Věra Hromková, alc. 421 633, mob. 776 099 441 » Oznámení o přijímacím řízení na FVZ UO: Děkan Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany (FVZ UO) v Hradci Králové vypisuje přijímací řízení pro akademický rok 2006/2007 do doktorských studijních programů: – Epidemiologie – Lékařská mikrobiologie

– Molekulární patologie – Toxikologie – Vojenská hygiena – Vojenská chirurgie – Vojenská radiobiologie – Vojenské vnitřní lékařství Podrobnější informace mohou zájemci o studium získat na webových stránkách FVZ UO – www.pmfhk.cz, telefonicky na čísle 973 253 147 nebo na e-mailové adrese: [email protected]. » Hledám uplatnění v AČR v Praze. BP na stupeň „PT“ do roku 2009. Tel. 777 022 346 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1825 Tábor na funkci starší řidič-mechanik (ČVO 132). Informace na tel. 777 861 484 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 1825 Tábor, ČVO 162 starší automechanik. Kontakt: 739 015 879 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 7214 Čáslav, ČVO 767, funkce kuchař. Informace na tel. 776 150 230 » Hledám fandu do veteránů. Po likvidaci auta prodám spoustu ND

na Š-100 ( čelo, přední blatník, zadní blatníky, P i Z pravé dveře, prahy, těsnění brzd, pakny, obložení spojky, díly elektro – relé, cívky, paraboly... – nové věci; kola, pneu, různé součástky podvozku... – použité věci – asi 8 krabic od banánů ). Vše pod podmínkou odvezení všeho, co najdu, za jednotnou cenu 4500,- Kč. Místo uložení 10 km od Pacova (jižní Čechy), odvoz větším autem nebo autem s vlekem. Kontakt: 723 014 210, ne SMS, žádost o bližší popis lze zaslat na e-mail: [email protected]. » Hledám za sebe náhradu k VÚ 6950/CRC Stará Boleslav (na dva roky přesunuto do Větrušic u Žatce – rekonstrukce) na funkci důstojník skupiny průzkumu vzdušného prostoru, PT 10, ČVO 361 (možná změna i z jiného), BP-T (stačí i D s udělenou výjimkou), VŠ vzdělání (Bc./Ing.). 24hodinové směny po cca měsíčním zaučení. Nástup možný ihned! Kontakt: 607 723 635, ICQ: 156054516

32