Z OBSAHU 2 NA MUŠCE. Most přes Labe za dvacet minut 2. O škrtech a úsporách 6. Práce musí mít styl 10. Lovci zbraní. Takový obyčejný život

Z OBSAHU

2

12

Most přes Labe za dvacet minut

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

2 O škrtech a úsporách

6

6

16 Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

Práce musí mít styl

10

Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk

Lovci zbraní

12 10

Takový obyčejný život

24

16

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Mluví za všechny na základně

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

24 NA MUŠCE Zpráva první. Ruská válečná loď Pitlivij se od poloviny září podílí na hlídkování ve Středozemním moři pod vlajkou NATO. Jde o operaci Activ Endeavour, během níž již od roku 2001 válečné lodě doprovázejí a chrání civilní a obchodní plavidla v úžině mezi Španělskem a Marokem před případnými teroristickými útoky. Uvažuje se dokonce o tom, že tyto pravidelné hlídky by mohly díky zapojení ruských a případně i ukrajinských válečných lodí pokrýt také Černé moře, kde mají obě země své válečné základny. Jde o historické spojení dvou partnerů – NATO a Ruska – dokumentující jejich rostoucí vazby ve společné snaze čelit hrozbě námořního terorismu. Zpráva druhá. NATO se letos v září rozhodlo, že investuje 75 milionů eur do řídicího a kontrolního systému protiraketové obrany. Peníze půjdou z rozpočtu Aliance, do něhož každá z členských zemí přispívá na základě svého HDP. Nová investice je součástí projektu, který byl odsouhlasen na summitu NATO v Praze v roce 2002. Říkají vám tyto a podobné zprávy něco? Dost pochybuji, protože je lze najít jen na specializovaných internetových serverech a česká média je, pokud vím, nezveřejnila. A proč to zdůrazňuji? Podle posledního průzkumu CVVM, které zjišťovalo důvěru Čechů v mezinárodní instituce (OSN, EU, NATO), považuje Alianci, jíž jsme členem, za nedůvěryhodnou 39 % obyvatel Česka. Troufám si tvrdit, že jedním z důvodů je i to, jak je česká veřejnost o NATO informována. Schválně, dokážete říci, kolik členských zemí má nyní tato organizace, které další státy usilují o členství v ní, kdo je mimořádným a zplnomocněným velvyslancem ČR při NATO a jaké hlavní závěry vyplynuly z jeho právě skončeného summitu v lotyšské Rize? Ladislav Lenk

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563 Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Michal Zdobinský Uzávěrka čísla: 8. 11. 2006 Toto číslo vyšlo dne: 27. 11. 2006

REPORTÁŽ


MOST PŘES LABE ZA DVACET MINUT

Vojáci procvičili součinnost při záchranných pracích i systém komunikace mezi centry krizového řízení AČR a IZS Text: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV

Pohroma 2006, tak se jmenovalo cvičení ženistů a dalších vojenských záchranářů, jež proběhlo ve dnech 24. až 26. října na vodním cvičišti v Litoměřicích. Imitovalo činnost armádních jednotek během rozsáhlé povodně.

2

Nad zaplavenou krajinou podél Labe se vznáší průzkumný bezpilotní prostředek SOJKA. Snímaný obraz, ať už ve formě fotografií anebo videozáznamu z jeho kamer, je přenášen do pozemního vyhodnocovacího střediska. Zde se členové krizového týmu prvně seznamují s reálnou situací v postiženém prostoru. Protože letoun na vyvýšenině, z níž velká voda vytvořila ostrov, zaznamenal pohyb, byly k místu vyslány posádky vznášedla a nafukovacího člunu AVON. Záchranáři na ostrově objevují skupinu lidí čítající několik desítek osob. Vzhledem k tomu, že jejich prostředky nemají potřebnou přepravní kapacitu, jsou do akce povolány obojživelné transportéry PTS-10. Na nich je možné po vodě evakuovat až 72 osob, případně

A fakta Jednotky a armádní složky, jež se cvičení Pohroma 2006 účastnily: Ministerstvo obrany ČR Velitelství společných sil Olomouc Velitelství sil podpory a výcviku Stará Boleslav 15. ženijní záchranná brigáda Bechyně 151. ženijní prapor Bechyně 153. záchranný prapor Jindřichův Hradec 154. záchranný prapor Rakovník 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany Liberec 23. základna vrtulníkového letectva Přerov Krajské vojenské velitelství Pardubice Krajské vojenské velitelství Hradec Králové Krajské vojenské velitelství Praha Krajské vojenské velitelství Liberec Krajské vojenské velitelství Ústí nad Labem (včetně pěší roty aktivních záloh)

Hlavní osobou stavby je velitel mostu, jinak velitel ženijní mostní roty kapitán Zdeněk Hrala. Signály vydávanými pomocí praporků řídí veškerou činnost, jež se začíná odehrávat na několika stovkách metrů pravého břehu Labe. „Když dostaneme povel od velitele kapitána Hraly, najedeme tatrou na náplavky a zacouváme až k hladině,“ vypráví pontonista číslo jedna (velitel) nadrotmistr Martin Hubínek. V osádce pontonu je s ním ještě pontonista číslo dva a řidič. Z břehu pak s nimi spolupracuje další ženista, který plavidlo přidržuje na laně. „Po shození pontonů na vodu auta odjíždějí pryč a já jdu pomoci dvojce a vazačovi přitáhnout ponton ke břehu. Pak velím ,palubu obsadit‘ a jdeme tam já, jednička, a moje dvojka. Na pontonu máme šest zámků, dva palubní a čtyři dnové, které musíme uzamknout. A pak se velí na spojení. Spojí se dva pontony a potom to už frčí...“ Celý most bude sestaven ze dvou úseků. Velitelem prvního je poručík Karel Viták, velitel pontonové čety: „V tomto případě má první mostní úsek sedm pontonů, jeden pobřežní a šest říčních. Osádka vždy uzamkne svůj díl a pak čeká na další, které postupně splouvají po proudu. Ty se pak uzamknou do soulodí.“ Aby se s několikatunovými plavidly dalo po hladině řeky manévrovat, pomáhají pontonistům a vazačům osádky pěti člunů MO-2000 VERONIKA a člunu staršího typu MO-634. Člověka maně napadá slovní klišé o koncertu. Na palubě jedné VERONIKY se pohybují dvě ženy. Strojník (velitel) rotná Sabina Lukšová a lodník rotmistryně Markéta Svatková. „Hlavně musíme sledovat praporky. Těmi nám dávají pokyny, jestli máme jet dozadu, dopředu, přidat, ubrat,“ říká Sabina Lukšová,

která k bechyňským ženistům přišla nedávno z kurzu, kde se člun naučila ovládat. Není to podle ní nijak složité, ale přesto... Doposud s VERONIKOU pracovala na přehradě, na stojaté vodě. „Tady jsem poprvé na řece,“ svěřuje se. „A ten tok tu je cítit. Když například stojíte proti proudu, musíte stále přidávat plyn, aby vás to nesneslo dolů.“ Na hladině se náhle objevují hlavy dvou osob, které Labe kdesi strhlo s sebou. Stavba mostu se přerušuje a do záchranné akce je zapojena letecká pátrací a záchranná služba SAR. Nad tonoucí, jež představují vojenští potápěči, přilétá vrtulník Mi-171 z 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově. Z jeho zadní plošiny seskakuje do vln řeky záchranář. Zjišťuje, že jeden z topících se mužů je těžce zraněn. Osádka vrtulníku proto dolů spouští lano navijáku. Záchranář na ně připevňuje jak raněného, tak sebe a oba jsou převáženi do bezpečí. Druhou osobu za několik okamžiků vytahuje z vody osádka univerzálního záchranného člunu. Po této epizodě zahajuje velitel pontonového mostu závěrečné dějství – spojení obou úseků a pomocí šesti člunů jeho otočení napříč toku řeky. Trvá jen několik minut, než je bezmála stopadesátimetrový most instalován a definitivně ukotven. S každým opakováním spojení mostu a jeho vytočením ženisté snížili čas jeho výstavby. „Před třemi dny jsme se nedostali pod dvacet osm minut, dneska to děláme za dvacet,“ usmívá se „dvojka“ z Hubínkova pontonu nadrotmistr Jiří Ivančík.

12 zraněných na nosítkách anebo materiál o hmotnosti do 10 tun. Během přepravy evakuovaných lidí začaly k břehu řeky najíždět tatry s pontony. Bude se tu stavět provizorní most. „Jde o stavbu pontonového mostu o nosnosti šedesát tun přes Labe, jehož šířka je zde sto čtyřicet čtyři metrů,“ popisuje major František Richter, velitel 151. ženijního praporu z Bechyně. „Použijeme k tomu dvacet dva dílů z pontonové mostové soustavy, z nichž pomocí šesti člunů most zřídíme. Celkově na jeho výstavbě pracuje padesát pět lidí. Jsou to především vojáci z našeho ženijního praporu, které doplňuje ještě čtrnáct příslušníků záchranného praporu z Rakovníka.“

3

 REPORTÁŽ

REPORTÁŽ
Pro zatěžkávací zkoušku mostu, která se provádí vždy před jeho zprovozněním, byl zvolen vyprošťovací tank VT-72B o hmotnosti 45,8 tuny. Osádky pontonových dílů opouštějí provizorní komunikaci, tank na ni pozvolna najíždí a plynule se přibližuje k druhému břehu... Ničivá povodeň zasáhla také provozy chemické továrny. Vzniklo nebezpečí úniku jak biologických, tak chemických škodlivin. Proto jsou na místo vyslány dva speciální týmy. První skupina v žlutých ochranných přetlakových oděvech zajišťuje odběr a prvotní průzkum biologických vzorků, druhé družstvo v šedých kombinézách sběr látek pro chemický rozbor. Čtveřici speciálního mobilního biologického týmu vede major Miroslav Pek, zástupce ředitele Ústředního vojenského zdravotního ústavu Praha: „U podezřelých materiálů hned na místě rychlým orientačním vyšetřením zjišťujeme, zda vzorek neobsahuje vybrané biologické látky. Testujeme je například na přítomnost antraxu, tularemie, brucelózy, moru a několika toxinů. První předběžné výsledky máme k dispozici do jedné až dvou minut. Pak můžeme provést důkladnější vyšetření v zásahovém automobilu Biorover. To trvá asi patnáct minut až hodinu v závislosti na počtu vzorků a spektru použitých metod. Podrobné vyšetření vzorků se pak standardně provádí v kamenné laboratoři, kam materiál můžeme bezpečně převézt.“ Příslušníci ústavu už byli reálně nasazeni v letech 2002 a 2003 v Kuvajtu, kde působili v rámci oddělení biologické ochrany během mise Trvalá svoboda. „Nyní jsme součástí multinárodního CBN batalionu (prapor chemické, biologické a radiační ochrany) v rámci NRF 8 (osmý kontingent sil rychlé reakce NATO), který začne mít pohotovost od 1. ledna 2007,“ uvádí major Pek. „Před čtrnácti dny skončilo naše certifikační cvičení na chemickém cvičišti v Tisé.“ Nedaleko „biologů“ pracuje tým SICRA (odběrový tým chemických a radioaktivních látek) z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci. „Naším úkolem je odebrat vzorky vody, která by mohla být v důsledku povodní kontaminována,“ vysvětluje podpraporčík Martin Koudela, velitel týmu. K důkladnějšímu rozboru by je pak odvezli do laboratoře. S ostrými látkami pracovali členové družstva pouze na chemickém cvičišti zvaném Kamenná chaloupka na Vyškovsku. „Tam nám říkali, že to byly šedesátiprocentní otravné látky,“ tvrdí nadrotmistr Mojmír Hrbek, starší specialista odběrového týmu SICRA. „Přístroje na zjišťování

4

chemických látek tam takové látky detekovaly.“ A jaké byly jeho pocity, když věděl, že na vnější straně ochranného obleku číhá nebezpečí? „Nijak zvláštní. Našim ochranným prostředkům věříme. Přesvědčili jsme se o jejich spolehlivosti.“ Další možnosti vojenských záchranářů prověřuje povodeň o kus dál, kde strhla most. Krizový tým integrovaného záchranného systému proto požádal armádu o položení náhradní mostovky. Zvolen byl nůžkový most o šířce čtyři metry s nosností 50 tun, který je převážen na vozidle AM 50. Tento prostředek, jehož jedno pole přemostí až dvanáctimetrové koryto, má ve svém vybavení bechyňský ženijní prapor. Vzhledem k tomu, že mostovky mají vlastní teleskopické podpěry, mohou se pospojovat až do osmi polí. Ke zprůjezdnění komunikace, již záplava zatarasila obrovským kmenem, panely, zeminou a větvemi, pak byla nasazena další ženijní technika. K naplavenině nejprve přijíždí zásahová tatra, v jejíž nástavbě mají záchranáři uloženy veškeré pomůcky a nářadí, které používají při likvidačních pracích, jako jsou pily, lopaty, krumpáče, ale také osvětlovací prostředky, dýchací přístroje a podobně. Protože na odstranění překážky lidské ruce nestačí, je povolána těžká technika. V akci se předvádí univerzální dokončovací stroj UDS-214. Je vybaven velkými hydraulickými demoličními nůžkami, jež jsou v případě potřeby schopny „přestřihnout“ i železobetonový panel. Jako další vozidlo je na místo povolán kolový nakladač KN-251. Jeho řidič ukazuje možnosti rozevírací lopaty například tím, že se jí „zakousl“ do kmene stromu, zvedl ho a převezl jinam. Velitelsko-štábního cvičení Pohroma 2006 se celkově zúčastnilo na 450 příslušníků Armády ČR. V Litoměřicích jich bylo 250 s více než 130 kusy techniky. Součástí zdejší ukázky byla také materiální základna humanitární pomoci, kterou jindřichohradečtí záchranáři postavili v kasárnách Pod Radobýlem. Toto stanové městečko může dočasně nahradit střechu nad hlavou až 450 postiženým lidem a zabezpečit je nejen po hygienické stránce, ale také stravou a nezbytným ošacením. Poslední den cvičení se na vojáky přijeli podívat ministr zahraničních věcí Alexandr Vondra, první náměstek ministra obrany Martin Barták a další hosté. „Reálně jsme zde procvičili pomoc obyvatelstvu při živelních pohromách a krizových situacích,“ zhodnotil na závěr akci náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Pavel Štefka.

5

 ARMÁDNÍ FINANCE

ARMÁDNÍ FINANCE


O škrtech a úsporách Ministr Jiří Šedivý na tiskové konferenci hodnotil vývoj a trendy rozpočtu resortu obrany Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Rozpočet Armády České republiky v posledních dvou letech stagnuje nebo klesá, zatímco roste množství a náročnost jejích úkolů. V letošním roce musel resort hospodařit s přibližně 56 miliardami korun, což odpovídá 1,8 % HDP. Ministr obrany Jiří Šedivý novinářům popsal aktuální stav, na konkrétních případech uvedl dopady rozpočtových omezení a navrhl i komplexní řešení, která by mohla situaci zlepšit. Podle ministra obrany je základním problémem nestabilní rozpočtové prostředí, které brání dlouhodobému, střednědobému i krátkodobému plánování. „V roce 1999 se vláda usnesla na tom, že výdaje na obranu do roku 2004 neklesnou pod 2,2 % HDP. Vláda to opět potvrdila v roce 2002 s tím, že tato úroveň bude udržována do roku 2010, což byl tehdy předpokládaný termín dosažení cílových operačních schopností. Avšak v roce 2003 došlo k poměrně drastickému snížení rozpočtu na obranu, který klesl na 1,8 % HDP,“ popisoval ministr obrany vývoj rozpočtu v předchozích několika letech. Škrty v příjmech resortu obrany tím ovšem neskončily a v letošním roce došlo hned ke dvěma snížením rozpočtu. Nejprve se v únoru tohoto roku vláda rozhodla nalézt úspory

v celém státním rozpočtu ve výši 3,5 miliardy korun, z čehož 1,5 miliardy pocházelo z příjmů Ministerstva obrany. V srpnu 2006 pak došlo k dalšímu kroku, kdy byl rozpočet resortu na rok 2007 snížen o téměř pět miliard, na rok 2008 o šest miliard a v roce 2009 dokonce o 17 miliard korun oproti výchozímu stavu reformy z roku 2003. „Je třeba si také uvědomit, že náš rozpočet obsahuje asi 48 % mandatorních výdajů, na které nemůžeme v žádném případě sáhnout. Ve skutečnosti nám odcházející vláda jen pro rok 2007 odebrala 20 % disponibilních prostředků, a to už může vést k velmi nebezpečným důsledkům,“ upozornil ministr Jiří Šedivý. Oproti předpokladům reformy z roku 2003 představují škrty na roky 2007 – 2009 celkem

31 miliard korun, ale úkoly reformy z roku 2003 zůstaly zachovány. Ministr obrany dále řekl, že se snad podařilo zastavit a dokonce zvrátit trend neustálého snižování rozpočtu ministerstva. „Přesvědčil jsem kolegy ve vládě, že nelze kapitolu resortu ponechat ve stavu, v jakém jsme ji zdědili po předchozí vládě. Prvním krokem bylo navrácení 539 milionů korun na rok 2007, abychom mohli zahájit projekt akvizice středního nákladního automobilu Tatra. Jako nový fakt nyní sděluji, že vláda ještě vrátila finanční prostředky na celý projekt, to znamená na roky 2008 a 2009, takže nákup středních nákladních vozidel je nyní zajištěn,“ uvedl Jiří Šedivý. Do armádního rozpočtu se tak vrátí přibližně třetina peněz z původních škrtů.

Vývoj rozpočtu MO v letech 2003 – 2009 Příjmy resortu podle usnesení vlády ČR z roku 2002 Příjmy, s nimiž počítala „Reforma ozbrojených sil v novém zdrojovém rámci“ (2003). Rozpočet Ministerstva obrany na roky 2007 až 2009 po srpnových škrtech (podle usnesení vlády ČR č. 970/2006) Rozpočet resortu po jeho navýšení usnesením vlády ČR č. 1090/2006

6

Spuštění nákupu středních nákladních automobilů, které by měly nahradit přestárlé Pragy V3S, přinese úspory na provozních výdajích. Nebude totiž nutné udržovat několik typů zastaralých vozidel. „Vláda zároveň rozhodla o tom, že výdaje na obranu v letech 2008 a 2009 neklesnou pod 1,55 % HDP,“ dodal ministr. I přes tyto pozitivní zprávy se v příštím roce resort nevyhne úsporám, a to i v klíčových oblastech. Po vrácení prostředků na nákup vozidel Tatra dosahuje snížení rozpočtu na příští rok celkové výše 4,4 miliardy korun. „Skoro celou miliardu jsme vzali z investic do nemovité infrastruktury, 1,1 miliardy z projektů vyzbrojování a 2,3 miliardy z běžných výdajů,“ vyjmenoval ministr Šedivý jednotlivé oblasti, kde bude nutné šetřit. Jako příklad uvedl zdržení výstavby velkého parku techniky v Jincích nebo snížení prostředků na nákup ošacení. „Neznamená to, že vojáci budou chodit bosí, ale budou mít menší výběr a možná, že ve skladech budou chybět nejkvalitnější vzory ošacení. Nedostatkovým zbožím zůstanou třeba moderní goretexové doplňky nebo sportovní obuv.“ Vážnějším škrtem je snížení finančních prostředků na palivo, které způsobí určité omezení reálného výcviku vojáků v terénu. Více proto bude využíván štábní způsob cvičení. Omezení by se ale v žádném případě neměla dotknout leteckého paliva, s čímž by souvisel pokles výcviku pilotů. Vojáci se také

nedočkají nákupu dalších přístrojů nočního vidění, kterými tak zatím zůstanou vybaveny pouze jednotky v zahraničních misích. „Každý ze škrtů, k němuž jsme museli přistoupit, má konkrétní negativní důsledek a znamená to i určité omezení možností armády plnit své úkoly. Chtěl bych ale zdůraznit, že chystaná omezení velice pečlivě zvažujeme. Hlavní naší odpovědností je vytvořit pro vojáky takové materiální a výcvikové podmínky, aby do misí jezdili skutečně připraveni, co nejlépe chráněni a vybaveni,“ zdůraznil ministr. Podle Jiřího Šedivého je zároveň nezbytné si pro následující období stanovit základní priority, kterých by se úsporná opatření neměla dotknout. Na tiskové konferenci uvedl tři – dodržet mezinárodní závazky České republiky v oblasti obrany, zachovat zahraniční operace s účastí AČR a udržet kvalitu života vojáků a jejich sociální jistoty. „Podařilo se nám od vlády získat záruku, že v případě nasazení našeho příspěvku, to je asi 400 osob, budou náklady ve výši kolem půl miliardy korun hrazeny mimo kapitolu Ministerstva obrany. Byl bych rád, kdyby se to stalo precedentem i pro příště,“ podotkl při výčtu priorit k zahraničním misím. V dalších měsících je třeba se zaměřit na oblast plánování. „Před čtrnácti dny jsme zřídili plánovací krizový štáb, jehož úkolem je zhodnotit realizaci reformy od roku 2003, ale předně bychom chtěli zharmonizovat všechny základní nástroje pro plánování. Již dávno

měla být zpracována dlouhodobá vize, jež by nám stanovila dlouhodobý rámec, řekněme do roku 2020 nebo 2025, a zároveň by sloužila jako usměrňovací nástroj ostatních úrovní plánování,“ řekl Jiří Šedivý. Dlouhodobá vize, která má být hotova do poloviny příštího roku, zajistí resortu jednotnou představu dalšího vývoje mezinárodního prostředí a naznačí, jaké vojenské prostředky a schopnosti budeme v daném časovém horizontu potřebovat. Plánovací nestabilita, různé posuny v rámci programů, odklady a také ne vždy korektně nastavené parametry akvizic vedly k tomu, že se hromadily prostředky v rezervním fondu, což se také stalo základním argumentem pro snižování rozpočtu. V některých ohledech vedlo nedostatečné plánování k nepromyšleným akvizicím. „V červnu příštího roku chceme mít k dispozici nový soubor základních dokumentů, nástrojů a směrnic pro plánování. Zároveň chceme mít k dispozici soubor informací z různých auditů a kontrol, a to jak auditu externího (organizačního a procesního), tak zároveň z paralelně probíhajících vlastních kontrol, inspekcí a auditů. Na základě těchto informací chceme ve druhé polovině roku přikročit k dokončení transformace vrcholových řídících struktur. Zároveň by měla být dokončena praktická integrace Ministerstva obrany a Generálního štábu,“ navrhuje Jiří Šedivý další opatření, která by vedla k větší hospodárnosti, účelnosti a efektivitě v nakládání se státními prostředky. Podle ministra Šedivého by bylo ideální, kdyby resort disponoval stabilním rozpočtovým rámcem na několik let dopředu. Na základě zkušeností z minulosti se bude v průběhu prvního pololetí příštího roku snažit prosadit v parlamentu zákon o obranných výdajích. Zákon by umožnil stanovit na přesně vymezené časové období práh minimálních výdajů, buď procentním podílem na hrubém domácím produktu nebo v absolutních částkách. „Mělo by to zamezit situacím, kdy se rozpočet obrany stává záložní kasičkou pro státní rozpočet, ze které se bere, když je potřeba,“ dodal ministr. Právní úprava obranného rozpočtu může být různá. Jiří Šedivý by dal přednost francouzskému modelu, kde parlament schvaluje zákon vojenského programování na období pěti let. Pokud je nezbytné udělat nějaké změny, musí to být změnou tohoto zákona. Jeho součástí by měla být také poměrně podrobně zpracována koncepce cílů rozvoje resortu ve stanoveném období a základní informace o tom, jak mají být finanční prostředky vynaloženy.

7

 VZPOMÍNKA

VZPOMÍNKA


DEN vlčích máků Na mnoha místech České republiky se konaly pietní akce ke Dni válečných veteránů Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

V sobotu 11. listopadu bylo v mnoha našich městech možné spatřit nevšední úkaz. Na kabátech vojáků, ale i mnoha „civilistů“ se červenaly květy vlčího máku. Zasvěcení vědí, že jde o neodmyslitelný symbol oslav Dne válečných veteránů. Stejně tak jako v demokratických zemích Evropy, ve Spojených státech a v Kanadě, se slaví také v České republice.

8

Zatímco západní Evropa a další státy si tento svátek připomínají nepřetržitě od ukončení první světové války, u nás měl poněkud pohnutější osud. V době první republiky byl slaven jako významný den, který připomínal především padlé bojovníky za vznik samostatné republiky. Fašistická okupace a následný komunistický režim tuto tradici přerušily. Vrátili jsme se k ní opět až v roce 1999, kdy Česká republika vstoupila do Severoatlantické aliance. Míst v Česku, kde si lidé připomínají Den válečných veteránů (11. listopad), rok od roku přibývá. Pravdou však zůstává, že největší

oslavy tohoto významného dne se vždy odehrávají v Praze. Tak tomu bylo i letos. Pražské Vítězné náměstí. Přesně v devět hodin zaznívá „Večerka“ v podání vojenského trubače. K památníku válečných veteránů postupně přicházejí delegace Ministerstva obrany a Generálního štábu Armády ČR, čelných představitelů magistrátu hlavního města Prahy, městské části Praha 6, Československé obce legionářské a Sdružení válečných veteránů ČR. Pietní akt po několika minutách končí. Hosté i přihlížející se neformálně dávají do řeči. Středem pozornosti se stává četař ve výslužbě Josef Švarc, účastník bojů u Dunkerque.

Po více než šedesáti letech se totiž setkal s Francouzem Robertem Deldicquem, s jehož rodiči měl na konci války blízký vztah. Následuje přesun na nedaleké náměstí Svobody k Památníku letců. I zde proběhne krátké, ale důstojné pietní položení věnců. „Den veteránů mi daleko více připomene moje padlé kamarády. A věřte, že jich bylo strašně moc. Hlavně na východní frontě,“ vzpomíná předseda Československé obce legionářské generálmajor v. v. Antonín Špaček a pokračuje: „S odstupem času mám takový dojem, že jejich smrt byla mnohdy úplně zbytečná. Tolik lidských životů přišlo vniveč.

Cedili jsme krev za svobodu naší země. A dnes? Co se to tady děje? Hrozně mě dopalují intriky na politické scéně. Ta rozháranost je moc smutná.“ Vyvrcholení oslav Dne válečných veteránů připadá na památný vrch Vítkov. Na Čestném dvoře Národního památníku jsou nastoupeni příslušníci Generálního štábu AČR a Vojenské policie. Chvíli před jedenáctou hodinou jsou za zvuků Husitského chorálu přineseny státní vlajka a bojový prapor GŠ AČR. Generál Kolkus dává hlášení premiérovi, jenž v doprovodu ministra obrany vykonává přehlídku nastoupených jednotek. Poté napochodují vojáci s historickými prapory k piedestalu sochy Jana Žižky. Moderátor vyzývá vrcholné činitele státu a zástupce společenských organizací, aby zaujali svoje místa na Čestném dvoře. Hudba hraje Pax Vobis a ceremoniál vrcholí postupným pokládáním devíti věnců u památníku na Vítkově. Přítomní, mezi nimiž jsou předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Miloslav Vlček, předseda vlády ČR Mirek Topolánek, místopředseda Senátu PČR Jiří Liška, tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl i nejvyšší představitelé resortu Ministerstva obrany a Generálního štábu, poté minutou ticha uctívají památku padlých. „Náš moderní stát se zrodil i díky statečnosti a věrnosti československých legií. Mezitím prošel mnoha peripetiemi, krvavými válkami a okamžiky pokoření. Avšak v každé době, i v té nejhorší, měl tento národ své hrdiny. A má je i dnes, kdy naši vojáci opět projevují svou věrnost ideálům svobody službou v zahraničí. Jsem na hrdiny včerejška i dneška

hrdý,“ zdůrazňuje premiér M. Topolánek. Na jeho slova navazuje ve svém projevu ministr obrany Jiří Šedivý: „Dávno neplatí, že veterán rovná se vysloužilec. Patřit k veteránům je vyznamenáním. Dnes se skláníme před nimi s úctou a vděkem. Vždyť bez jejich statečnosti, vlastenectví a odhodlání bychom jako národ nejspíše neexistovali,“ říká J. Šedivý a dodává: „Slova vděčnosti a díků by však byla jen prázdnou frází bez náležitých činů. Pokládám za svou povinnost, že se budu osobně angažovat v zájmu udržení životních a sociálních jistot všech veteránů. Je to jen jedna z mnoha věcí, kterými jsme povinováni vůči lidem, pro něž služba vlasti byla a zůstala nejvyšší hodnotou a krédem.“ Součástí slavnostního nástupu je také udělení resortních vyznamenání. Záslužným křížem ministra obrany České republiky I. stupně jsou vyznamenáni generálmajor v. v. Stanislav Hlučka a plukovník. v. v. Jaroslav Chejstovský, II. stupně J. Bednář a III. stupně čet. v. v. A. Hieke, E. Horsáková, plk. v. v. J. Petiška, plk. v. v. V. Petras, plk. v. v. J. Polívka a mjr. v. v. A. Tůma, in memoriam jsou oceněni plukovníci František Hynek a Jan Němec. Čestný odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, převzalo osmnáct vyznamenaných, například prap. Pavel Benda, plk. Ladislav Košner, plk. Miroslav Mlčoch, Jiří Šuba, plk. Pavel Zbořil a další. Za projevené hrdinství při záchraně lidského života obdrželi čestný odznak podpraporčík David Bártů a rotný Petr Carik. Pietní ceremoniál na pražském Vítkově končí státní hymnou ČR a položením kytic v Kolumbáriu Národního památníku.

9

DUCHOVNÍ SLUŽBA


PRÁCE

situacích. Duchovní služba tak není určena jen pro křesťany v armádě, ale je to nabídka pro všechny, v podobě spoluprožívání a účasti na radostech i starostech života.

musí mít


Duchovní služba je nyní plně funkční, kaplani mají v armádě jasné a respektované postavení. Na co se chcete ve své práci zaměřit? Jsem moc rád, že mám tu čest převzít Duchovní službu AČR v takovém stavu, v jakém je. Na druhou stranu to vnímám jako obrovský závazek ji v tomto stavu udržet. Je spousta věcí, které jsou dobře promyšlené, naplánované a nyní se začínají realizovat. Měl bych ohlídat, aby se jednotlivé úkoly dobře rozběhly a vše fungovalo tak, jak má. Nechystám se dělat radikální změny týkající se podstaty služby, ale zaměřím se spíše na dopracování detailů.

STYL S novým hlavním kaplanem hovoříme o změnách v Duchovní službě AČR, nošení zbraně a zda budeme mít v armádě kaplanky Od října má česká armáda nového hlavního kaplana. Stal se jím podplukovník Mgr. Jan Kozler, který se narodil před třiceti lety v Praze. V roce 1997 se stal kazatelem Církve československé husitské, v roce 2001 vystudoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a ve stejném roce přijal kněžské svěcení. Vojenským kaplanem je od roku 2002.
Jak vzpomínáte na svou vojenskou základní službu u Hradní stráže? Na vojnu jsem nastupoval se zájmem. Bylo to v době, kdy pracovníci vojenských správ už měli studenty teologických fakult zařazeny mezi těmi, které nebudou povolávat. Takže když jsem po škole přišel na vojenskou správu a říkal jsem, že chci jít na vojnu, tak paní, se kterou jsem jednal, z toho byla naprosto u vytržení, protože celý život slýchávala pouze důvody, proč lidé nechtějí jít na vojnu. K mému rozhodnutí mě přivedl zájem si to zkusit. Jako vysokoškoláka mě chtěli zařadit na

10

funkci písaře nebo výkonného praporčíka, ale prosadil jsem si, že chci být řadovým vojákem. Byl jsem povolán k Hradní stráži, takže jsem si vojnu skutečně odchodil a odstál.
Jak jste se stal vojenským kaplanem? Trošku mimořádně. Většinou se kaplan dostane do armády tak, že je osloven hlavním kaplanem, popřípadě představiteli církví účastných na duchovní službě v armádě. Měl jsem sice povědomí o existenci vojenské duchovní služby, ale neměl jsem pocit, že je pro mě to pravé. Až na konci vojny jsem byl lidmi z personálního oddělení Hradní stráže informován o tom, že je u jednotky volná tabulka vojenského kaplana. Řekli mi, že bych mohl být vhodným kandidátem. Asi po týdenním rozmýšlení, setkání s hlavním kaplanem a svým církevním nadřízeným jsem tuto nabídku přijal. Byl jsem pak rád, že mne i představitelé církví přijali jako kandidáta na tuto službu.
K Hradní stráži jste přišel v době, kdy touto jednotkou cloumaly skandály se šikanováním a zneužíváním vojáků. Jak na vás tato atmosféra zapůsobila? Byla to pro mě obrovská zkušenost, a to v několika rovinách. Ke kaplanovi se takové

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Věra ČERNÁ

věci dostanou často tak nějak přímo, skrze důvěrné rozhovory, ale realita, jak to projde médii a je to prezentováno veřejnosti, je jiná. To pro mne bylo nové a velmi dramatické zjištění. Byl to takový křest ohněm, který přišel téměř na počátku mojí kaplanské kariéry. Věřím, že jsem s boží pomocí byl oporou těm, kteří ji tehdy potřebovali.
Další zkouškou pro vás byli povodně v roce 2002, kdy jste navštěvoval lidi v postižených oblastech a nabízel jste jim svoji pomoc. Člověk tehdy potkával lidi, kteří ztratili opravdu všechno. Při těchto setkáních jsem si ověřil, že základy, na nichž stojí Duchovní služba AČR, jsou správné. Není důležité v takových chvílích přicházet za lidmi a říkat jim „Bůh tě zachrání, pojď se se mnou pomodlit“. Přicházíte za nimi a nabízíte jim především sebe, neomezeně svého času a vůli se angažovat v tom, co ten člověk zrovna prožívá, a nechat tak trochu na něm, zda a o jaký druh pomoci kaplana požádá. Je-li to bohoslužba, fajn, je-li to něco praktického, taky fajn, neboť obojí vede k oboustrannému prožití lidské sounáležitosti, které je jistě hřejivým momentem i v náročných životních


Dostal jste nějaké rady od svého předchůdce, plukovníka Tomáše Holuba? Setkáváme se stále velmi často. Není to tedy o tom, že se řeknou tři slova a nový a starý kaplan se rozejdou na různé konce země. Určitě se od Tomáše snažím pochytit určitý styl. Práce hlavního kaplana totiž musí mít styl. Ne kvůli tomu, aby se líbila, ale aby byla efektivní. To znamená být a zůstávat na jednu stranu duchovním člověkem, ale na druhou stranu pracovat tak, aby z každého jednání bylo zřejmé, že jde o reprezentanta jedné ze složek, který chce něco posunout někam dál. Kombinace těchto dvou rovin je věc, kterou Tomáš velmi dobře zvládl. Zůstal otevřený lidem, pro mnoho z nich zůstal v laskavé, kamarádské, duchovně-otcovské rovině, a přesto s nimi dokázal vést i velmi tvrdá pracovní jednání.

služby kaplana beze zbraně. Tomáš Holub říkal, že člověk žijící v celibátu může tuto otázku vnímat jinak než kaplan, který má rodinu. Jste ženatý a máte malého syna. Jste zastáncem služby kaplana beze zbraně? Jsem zastáncem toho, na čem se kaplani dohodli. Ne proto, že jsem hlavní kaplan, ale proto, že se mi to stanovisko líbí a jsem ochoten ho respektovat. Naším ideálem je, že kaplan nemá zbraň. Existují ovšem případy, kdy je nutné dát kaplanovi možnost se rozhodnout. Mám rodinu, takže když zemřu, tak po mne zůstane vdova a polosirotek. Nechci to ale vázat na to, že bych z tohoto titulu byl propagátorem myšlenky ozbrojených kaplanů. V naší interní dohodě je, že pokud se kaplan přece jen rozhodne nosit zbraň, bude tomu skutečně předcházet velice hluboké zamyšlení a konzultace s ostatními kaplany. Nemělo by to tak být ad hoc rozhodnutí, přestože taková situace může nastat zčistajasna.


Může dojít k tomu, že by ve funkci vojenského kaplana působila žena? Taková situace teoreticky nastat může.


Byl jste ve dvou misích. Zažil jste nějakou krizovou situaci, kdy jste zvažoval použít zbraň na ochranu sebe nebo svěřených osob? Nezažil jsem takovou situaci. Avšak dovedu si imaginárně představit situaci, kdy se věnuji zraněným nebo umírajícím vojákům, které v tu chvíli někdo napadá. Pak bych měl velmi silný pocit, že je chci a mám bránit. Osobně otevřeně přiznávám, že jako vojenský kaplan prožívám vnitřní napětí z toho, že výše uvedený příklad muže být pravděpodobný a já selžu, a na druhou stranu chci dávat najevo svou hlubokou víru, že to, co se odehrává v nejhlubších a nejzákladnějších rovinách lidského života, je mimo moc a působnost jakýchkoli zbraní.


Norská armáda ale svoji kaplanku má. Netvrdím, že to nefunguje, a nemyslím si ani, že by u nás byli muži nějak dotěrnější. Jen potřebuji, aby mě ještě někdo přesvědčil. Vztah muže a ženy má obecný archetyp. Samozřejmě že vztah není vždycky intimní, ale myslím si, že obecný archetyp určité přitažlivosti je daný. Jakákoliv žena, která má být pro muže kolegou, musí stanovit určitou hranici, kam až jejich vztah smí dojít. Bojím se, že pokud by tahle hranice byla v případě kaplanky stejná jak pro vojáka i vojákyni, tak by komunikace a nabídka určité důvěry nebyla možná. A pokud by ona hranice byla posunuta někam dál, začalo by to patrně hraničit s intimností.


Co tomu brání? Nebrání tomu nic. Musím se ale přiznat, že pokud budu hlavním kaplanem, tak budu velmi pochybovačný a bude těžké mě přesvědčit, že to tak má být. Pramení to z mojí zkušenosti vojenského kaplana, protože pokud chci lidem nabídnout duchovno, tak nejdřív ke mně musejí získat důvěru. Získat důvěru znamená, že je musím pustit velmi k sobě a maximálně jim otevřít své nitro. Pokud se mi to podaří, odvíjí se od toho moje nabídka duchovních a důvěrných rozhovorů. Vzhledem k tomu, že armáda je z větší části mužská, byla by pozice kaplanky v tomto směru výrazně ztížena. Jako žena nemůže učinit totéž co muž, neboť je podle mne nucena si od mužů zachovávat určitý odstup.


Tomáš Holub je představitel Římskokatolické církve, zatímco vy jste zástupce Církve československé husitské. Znamená to, že budete mít na některé věci jiný pohled? Můj pohled bude určitě v některých věcech trochu jiný, ale v tomto případě nejde o pohled. Jde o to, jak by se mohl tento pohled zobrazit v určitých jednáních a rozhodnutích. A velmi pozitivní na Duchovní službě AČR je právě to, že výměna kaplanů ve vedoucí pozici, kdy jeden je z jedné křesťanské tradice a druhý z jiné, nepřinese žádnou dramatickou změnu, jiné postupy nebo odlišné pohledy na koncepci duchovní služby jako takové. Myslím si, že to je věc, která je jistě pozoruhodná.
Jednou z oblastí, na kterou můžete mít jiný názor než váš předchůdce, je otázka

11

 MISE

MISE


LOVCI zbraní V Kosovu jsme se společně s jednou z čet 9. kontingentu účastnili prohledávací operace Text: Vladimír MAREK Foto: autor a Vít RAPČAN

Jeden z důstojníků se nás, pokud to vůbec jde, snaží šetrně vzbudit. Česká patrola prý v Podujevu při kontrole automobilu objevila zbraň. A tak se schyluje k prohledávací operaci. Díváme se na hodiny, je sotva třicet minut po půlnoci. Bezesná nedělní noc pro nás a více než třicet českých vojáků právě začíná.

12

Když jsme před několika hodinami dorazili na českou základnu Šajkovac v Kosovu, vypadalo to tak trochu na okurkový víkend. Najednou je všechno jinak. A právě to je charakteristické pro současné Kosovo. Za poslední léta se v této zemi mnohé změnilo. Vyrostly nové benzinové pumpy, restaurace, obchody západního stylu, málokde probíhá tak intenzivní bytová výstavba. Lidé každý večer spokojeně korzují ať již po Podujevu či Prištině. Vojáci v misi KFOR se ale shodují v jednom, klid a pohoda kolem je pouze

zdánlivá. Stačí malá jiskra a vše se může velice rychle změnit.

PISTOLE VE SPODNÍM PRÁDLE V autoparku se formuje kolona vozidel s vojáky, kteří se budou podílet na prohledávací operaci. Základ tvoří 4. četa, ta je speciálně vycvičena právě pro takovéto úkoly. Nechybí pyrotechnici z EOD týmu, zdravotníci se sanitou, psovod a další vojáci českého

9. kontingentu. „Máme na starost zdravotnické zabezpečení akce,“ říká slovenský lékař kapitán Martin Babník. V minulosti se prý již několikrát stalo, že během operace museli zasahovat. Většinou se jednalo o psychické problémy prohledávaných osob ženského pohlaví. „Jedna z našich hlídek se rozhodla, že zkontroluje projíždějící vozidlo. Byl v něm manželský pár a pět dětí,“ vysvětluje velitel celé operace kapitán Martin Hajduch. „U ženy přitom nalezli pistoli. To také ve 23.50 hlásili na operačku. Zde se rozběhl standardní postup. Hlášení jsme předali dál na velitelství úkolového uskupení a zároveň požádali o prohlídku místa bydliště zadržené osoby.“ Čekáme tedy na povolení prohledávací operace. Vojáci mezitím neprodyšně uzavřeli okolí domu. Přijíždí asistentka velitele 9. kontingentu podpraporčice Taťjána Motlíčková. Před nástupem do mise prošla výcvikem zaměřeným na osobní prohlídky žen a dětí. Vše nasvědčuje tomu, že v tomto případě budou její služby nezbytné. Pistole jugoslávské výroby M-57 se totiž našla ve spodním prádle ženy. V Kosovu se nejedná o nic neobvyklého. Obdobný případ zažila tatáž hlídka před

pouhými osmačtyřiceti hodinami. Naše rota měla za úkol prohledávat veškerá vozidla vjíždějící a vyjíždějící z Podujeva. Při kontrole jednoho z vozidel objevila ve spodním prádle

ženy malou pistoli Zastava 635. Později byla v místě bydliště zadržené rodiny objevena ještě pistole M-57, samopal čínské výroby, kulovnice a velké množství nábojů. Náhoda

13

 MISE

ale v tomto případě nehrála až tak velkou roli. Od vojáků jsme se dozvěděli, že pokud muž za volantem vidí na silnici vojáky KFOR, okamžitě předává zbraň ženě ve vozidle. Ta ji ukrývá na intimním místě. Vede je k tomu jednoduchý kalkul. Předpokládají totiž, že patrola složená výhradně z mužů nebude ženu prohledávat. Detekční zařízení, které mají vojáci k dispozici, je ale nekompromisní. Konečně dostáváme povolení. Kolona se dává do pohybu. „Ještě se nám nestalo, že by velitelství nesouhlasilo s prohlídkou obydlí zadržené osoby,“ vysvětluje kapitán Hajduch. „K zamítavému stanovisku by mohlo dojít pouze v případě, že by dostupné informace svědčily o velmi malé pravděpodobnosti nálezu zbraní v místě bydliště.“

ROCK JDE DO AKCE Kolona vojenských vozidel projíždí Podujevem a míří na sever k regionální hranici. Zastavujeme u venkovského stavení se zahradou a objektem pro ustájení dobytka. Před budovou již stojí zadržený muž s pouty na rukou. Je přítomen i tlumočník a dva místní policisté. Vše nasvědčuje tomu, že podpraporčici Taťjanu Motlíčkovou budili zbytečně. Žena i děti, původně cestující v zadrženém vozidle, jsou již u příbuzných. Asistentce velitele ale probdělá noc zjevně nevadí. „Je neděle, až se ráno vrátíme na základnu, budu se moci prospat. Navíc se ráda podívám, jak kluci postupují při operaci.“ Režie přímo na místě se ujímá velitel 4. čety poručík Josef Bartek. Ve Vyškově

14

MISE


vystudoval průzkumný obor. Pak ale nastoupil k mechanizovanému praporu do Hranic. V tomto případě se však jedná spíše o policejní práci. „Ještě před misí jsem společně s ostatními vojáky prošel odborným výcvikem. Je to pro nás samozřejmě něco nového. Další zkušenost, která se může v budoucnu hodit.“ Velitelům družstev rozděluje prostory, ve kterých mají pátrat. Psovod, štábní rotmistr David Reisinger, se ptá, zda je v objektu nějaký pes. Majitel zpočátku tvrdí, že ano. Nakonec se ale ukazuje, že žádného nemá.

„Pes v prohledávaném objektu může představovat nemalý problém,“ vysvětluje nadporučík Vít Rapčan. „Když jsme v srpnu letošního roku prohledávali rozsáhlý statek, byl tam velký, obtížně zvladatelný pes. Chlapec, který ho držel na vodítku, nad ním zjevně neměl kontrolu. Hrozilo, že ho vojáci budou muset zlikvidovat. Nešlo přitom jen o to, že bránil své území a narušoval průběh operace. Zdejší psi jsou nositeli nejrůznějších infekčních nemocí. Vystavit nebezpečí nákazy naše speciálně cvičená zvířata by bylo hazardem.“ Pes se prý většinou používá na prohledávání rozsáhlejších ploch na zahradě a v okolí domu. Uvnitř v místnostech je nasazen pouze tehdy, když tam jsou nějaká dřevěná obložení, případně duté prostory, které by se musely složitě demontovat. Navíc by hrozilo, že dojde k určitému poškození. Ve zdejším domě ale nic takového není. A tak německý ovčák Rock společně se štábním rotmistrem Reisingerem vyráží do zahrady. Čekají ho zde poměrně rozsáhle zásoby dřeva připraveného na zimu a několik desítek metráků sena uskladněného v provizorním přístřešku.

VÝSTROJ PRO CELOU ROTU Mezitím se vojáci pouštějí do prohledávání jednotlivých místností. Dřív než vstoupí do domu, každý z nich si nasazuje na boty igelitové návleky. Celá záležitost je i z hlediska legislativního poměrně choulostivá. A tak zadržený neustále podepisuje nějaké

protokoly. Poručík Bartek se ho ptá, zda trvá na tom, aby byl přítomen prohledávání všech místností. Majitel pistole záporně vrtí hlavou a o chvíli později to potvrzuje i svým podpisem. To samozřejmě celou záležitost usnadňuje. Průběh prohledávací operace je fotograficky dokumentován podobně jako veškeré objevené dokumenty. Přestože se jedná o venkovské stavení nalézající se v místech, kde lišky dávají dobrou noc, na půdě domu je až příliš podezřelých zavazadel, které byly v poslední době přepravovány letecky. „Naším úkolem je vyhledávat nelegálně držené zbraně, munici a výbušniny. Pokud přijdeme na něco nelegálního, tak to samozřejmě zabavíme,“ vysvětluje poručík Bartek. „Není ale pro nás prioritou řešit například drogy. Zajímají nás pouze z toho hlediska, že se jedná o nezákonnou záležitost. Finanční prostředky získané z obchodu s nimi by mohly sloužit k nákupu zbraní a podpoře teroristických skupin.“ Předmětem zájmu našich vojáků je i vojenská výstroj. „Spousta zdejších lidí má doma nějakou uniformu. Pokud jde například o jedny maskáče, není to pro nás zajímavé. Když u někoho nalezneme výstroj pro celou jednotku, je tento člověk podezřelý. Takovéto věci také zabavujeme,“ dodává poručík Josef Bartek.

byla bujará oslava. V jednom z pokojů hraje muslimská hudba. Všude kolem je spousta špinavého nádobí. Na stole leží nenačatý dort. Vojáci prohledávají dokonce i popel v kamnech a uhlák. Přemísťují nábytek, zvedají koberce. Přehrabování se v odpadcích vyžaduje silný žaludek. Už se nedivíme, proč si vojáci před chvílí navlékli bílé gumové rukavice. Konečně zaznamenávají úspěch. V kredenci objevují krabičku s náboji. Ještě před vstupem do domu je pyrotechnik upozorňoval, že při jakémkoliv nálezu je nutné nejdříve zavolat jeho. A tak se nyní celé záležitosti ujímá. Nejde přitom jen o to, že mohou manipulovat s výbušnou látkou, nález také může být nejrůznějším způsobem pyrotechnicky zajištěn. Objevené náboje nikoho nepřekvapují. Mezi lidmi se prý říká, že v Kosovu by se našla nějaká zbraň v každém stavení, ve kterém je muž. Tak trochu sisyfovská práce vojáky přesto neodrazuje. Jde prý o to, nastolit vědomí, že držení zbraní je nelegální. A k tomu podobné akce rozhodně přispívají.

Blíží se pátá hodina ranní. Prohledávání objektu stále ještě pokračuje. Vojáci přeměřují pomocí pásma nejen jednotlivé místnosti, ale i celkové rozměry domu. „Takto zjišťujeme, zda není někde v budově skrytá místnost či dutý prostor,“ říká zkušený velitel družstva podpraporčík Dalibor Lednický, který sloužil v Kosovu již při nepokojích v roce 2004. „Součástí dokumentace navíc musejí být i přesné nákresy prohledávaných domů.“ Zbývá zkontrolovat poslední objekt. Do stáje s dobytkem se ale nikomu z vojáků příliš nechce. Majitel totiž tvrdí, že je v ní divoký býk, kterého se sám bojí. V žádném případě ho prý nevyvede ven. Kluci se chvíli častují doslova hrůzostrašnými historkami o tom, co kde zdivočelý býk způsobil. Nakonec ale přece jen štábní rotmistr Rostislav Gregorovič zahajuje prohlídku stáje. „Se zemědělstvím nemám naprosto nic společného. Jen se toho býka nebojím, tak to padlo na mne.“ Před šestou hodinou přijíždí landrover, který má na korbě várnice s čajem a kávou a nějaké jídlo k zakousnutí. Prohlídka domu se chýlí ke konci. Poručík Bartek bude muset ještě odvézt nalezené věci na oddělení Kosovské ochranné služby. Tentokráte se ale nejedná o příliš tučný úlovek. Nejúspěšnější jsou prý akce organizované na základě zpravodajských informací. Během nejrůznějších oslav se v Kosovu vytipovávají domy, ze kterých se ozývá nejintenzivnější střelba. Ty se pak podrobí dlouhodobějšímu sledování. Pak se již většinou jde téměř najisto.

NÁBOJE V KREDENCI Dům je sice prázdný, vše ale nasvědčuje tomu, že ještě před několika hodinami zde

15

 MISE

MISE


TAKOVÝ

obyčejný ŽIVOT Dvanáctý kontingent Vojenské policie v jižním Iráku žije i drobnějšími problémy, než je stěhování základny Text a foto: Petr SVOBODA

Základna Shaiba v jižním Iráku, jejíž nejmenší část patří českému kontingentu Vojenské policie, nám brzy doslouží. Vystřídalo se tu několik desítek tisíc vojáků. Jen z České republiky jich bylo 1163. Za čtyři roky svého trvání na ní kromě nás sloužili a cvičili vojáci OSN, Velké Británie, USA, Norska, Španělska, Polska, Itálie, Nizozemska, Rumunska, Litvy a Dánska.

16

V současné době všechno směřuje k ukončení činnosti spojenců a předání základny iráckým vojákům. Fádní krajinu základny a jejího okolí narušuje jen náhodný kontakt se škorpionem. Na poušť a blízké ohně z rafinerií se rychle zvykne. Pozorné oko však může denně sledovat zajímavé změny a projevy života. Pro českého občana bývá nejexotičtější setkání s trnorepem a solifugou. Potěší však i vrabci, bydlící v šesti hnízdech na stromě našeho dvorečku, či želva v jezírku pod stromem. Gekon běhající po zdech je také vítaný společník, stejně jako překrásná vážka. Ne všichni však měli to štěstí vidět vzácnější lišku pouštní či východního ježka.

Za větou „všichni jsou v pořádku“ je možné najít také množství sportu. Udržovat se v kondici je naší povinností. Posilovnu máme vybavenou dvěma velkými činkami a mnoha malými, rotopedy, několika stroji s kladkami a hrazdami. Na kvalitní posilování to stačí. K tomu patří hřiště na volejbal, kde se chystá mezinárodní turnaj. Nevýhodou je nedostatečný a otevřený prostor, takže při velkém větru a víření písku se cvičit nedá. To je jen další požadavek na trpělivost, omezený prostor si žádá ohleduplnost všech. Vrcholem tělesné přípravy a sportu bývají mezinárodní turnaje a závody. Před čtrnácti dny se běžel půlmaraton. Naši kluci skončili na 44., 360., 366. a 404. místě ze sedmi set účastníků. Naopak na prvním místě jsme skončili v turnaji ve stolním tenise. „Ani nevíte, jak takové maličkosti otvírají cestu v jednáních,“ říká velitel 12. kontingentu Vojenské policie podplukovník Ladislav Tvrdý. Svou roli v tomto směru sehrávají i osobní, neformální kontakty vojáků. „V Basře na mě promluvil americký major. Zeptal se mě, ‚Jak se máš? Má manželka pochází ze Žatce‘,“ vyprávěl mi před nedávnem Martin z výcvikové roty. „Odpověděl jsem mu, že právě v tomhle českém městě bydlím,“ líčil dál Martin. Jak je vidět, máme k sobě navzájem velmi blízko z různých stran. Stravujeme se v jídelně spolu s britskými vojáky, vaří nám Indové. Pro většinu kluků jsou to ty nejpříjemnější zážitky. Jídlo je dobré, ba výborné, a je ho dost. Staré pravidlo říká, že základem spokojenosti je dobrý spánek a pak hned dobré jídlo. Na kuřecí prsa s bylinkovým máslem či na steak z lososa se usmívají úplně všichni.

Po dvou dnech ochlazení a deště, prvního po dlouhém létě, přišly zase slunečné dny s teplotou kolem třiceti stupňů ve stínu. Když se schyluje k dešti, vlhkost vzduchu se dá skoro pít. Propotit v takovém počasí čtyři trička denně není žádný problém, zvlášť při výcviku na střelnici a ve strážní službě při ochraně základny. „Potěšila mě zpráva od mých synů. Bude prý fajn, když se ozvu, a ještě lépe, když přijedu,“ říká mi jako kaplanovi nadporučice Ivana. Kromě mě je ještě kaplan u dánského kontingentu, v nemocnici, na velitelství základny a v několika dalších národních kempech. Zastavit se v kapli je možné kdykoli. Není to jako zklidnění v katedrále, ale otevřený člověk vnímá jakýsi pokoj a uklidnění. Bohoslužby se konají v neděli, všichni kaplani jsou křesťané. Teď budou sloužit „dušičkové pobožnosti“. V místním obchodě, kterému se v České republice říká „arma“, tady „píex“, můžete koupit mléko a kolu, sušenky a medvídky Harribo, tričko či ručník. Většina prodavačů jsou Srbové. Naproti největšímu „píexu“ Naafi prodávají dva místní obchodníci. Jsou zde k dostání vojenské doplňky, suvenýry a samozřejmě filmy na DVD a cigarety. Všichni naši vojáci jsou v pořádku. To znamená, že dobře plní své poslání, svou misi. Ale znamená to také, že žijí svůj obyčejný život. Je plný vztahů, otevřenosti novým zkušenostem, radosti z jídla, z pohybu, a z naděje na to lepší po návratu.

17

 AKTIVNÍ ZÁLOHA

AKTIVNÍ ZÁLOHA


BOLESLAVSKÁ HRADBA 2006 Nově pojatého cvičení příslušníků aktivní zálohy se účastnili také profesionálové z různých prvků armády Text a foto: Jaroslav PAJER a npor. Jan ŠULC

„Svobodu pohybu! Svobodu pohybu!“ skanduje za hlasitého pískotu dav blížící se zpoza zatáčky ke kontrolně-propouštěcímu místu u hlídaného objektu. Proti nepřátelskému zástupu stojí u zátarasů vojáci pěší roty 121. strážního praporu aktivní zálohy Krajského vojenského velitelství Praha. Sílící křik demonstrantů skoro nahání strach. A to i přesto, že jde jen o jednu z epizod cvičení „Boleslavská hradba 2006“, jež se ve dnech 3. a 4. října odehrávalo především ve vojenském újezdu Boletice, a role manifestantů se ujali pracovníci místního střediska obsluhy výcvikových zařízení.

PRVNÍ VLAŠTOVKA Toto cvičení, které řídili důstojníci z Velitelství sil podpory a výcviku Stará Boleslav, bylo v několika oblastech ojedinělé. Dosavadní

18

polní příprava pěších rot aktivní zálohy (AZ) obvykle probíhala v režii příslušného krajského vojenského velitelství (KVV), jemuž rota patří, s přispěním instruktorů z vyškovských vzdělávacích a výcvikových institucí. Organizátoři „Boleslavské hradby“ však přichystali rozsáhlé velitelsko-štábní cvičení s částečným vyvedením vojsk, do kterého se zapojily nejrůznější vojenské součásti takřka na celém území republiky. Kromě tří pěších rot záložníků (z KVV Praha a Liberec v Boleticích a z KVV Karlovy Vary ve vojenském újezdu Hradiště) a jejich

nadřízených velitelství se do řešení krizových situací nevojenského charakteru začlenily také operační skupiny KVV České Budějovice a Olomouc, jednotky Vojenské policie, mobilní chirurgický tým, skupina kynologů z Veterinární základny Grabštejn a příslušníci leteckých sil. A tak třeba při demonstraci museli středočeští záložníci, jimž pomáhali vojenští psovodi, nejen zabránit vstupu davu do střeženého objektu, ale také vytlačením lidí vytvořit prostor pro práci mobilního chirurgického týmu, jehož zdravotníci ošetřili „poraněnou“ demonstrantku, a současně přivolat hlídku Vojenské policie k zajištění nejagresivnějších osob. Však také společný výcvik příslušníků AZ a profesionálů označil velitel sil podpory a výcviku generálmajor Jiří Halaška, který se na průběh „Boleslavské hradby“ do boletického

prostoru přijel podívat, za jednu z cest, jak záložníky víc vtáhnout do armády. Současně podtrhl, že při tomto cvičení jde především o prověření činnosti malých jednotek, které po oba dny musely reagovat na vznikající situace, aniž by předem tušily, co, kdy a kde nastane.

NA ODDECH NEBYL ČAS O to, aby zůstávali záložníci ve střehu, se totiž neúnavně starala tzv. opoziční skupina, již tvořilo 11 vyškovských příslušníků z Výcvikové základny, Centra simulačních a trenažérových technologií a Ředitelství výcviku a doktrín. Oba chráněné objekty, střelnice Jablonec a Podvoří, průběžně napadali. Asi nejnáročnější byla pro všechny cvičící jednotky noc. „Naši vojáci večer zaujali pozice na čtyřech hlavních bodech kolem střeženého objektu, kde se po dvou hodinách střídali,“ říká velitel

pěší roty 141. strážního praporu KVV Liberec kapitán v záloze Miroslav Peša, jehož jednotka hlídala budovy na jablonecké střelnici. „Vzhledem k tomu, že je nás v jednotce málo (cvičení se účastnilo kolem tří desítek libereckých vojáků), tak jsme přešli k tomu, že ve vybudovaných okopech a bunkrech byli všichni.“ To aby se v případě útoku mohli účinně bránit. Jenže, jak nám prozradil zástupce velitele liberecké roty kapitán v záloze Zdeněk Rydygr, „v noci bylo kolem deseti stupňů Celsia, silný nárazový vítr a déšť, který šel téměř vodorovně“. Vichr jim také strhl několik maskovacích sítí a stan. Proto velení jednotky organizovalo zásobování podřízených teplým čajem. „Bylo tady sychravo,“ svěřuje se technik jednotky rotný Ivan Kortan, který s dalšími vojáky střežil kontrolně-propouštěcí místo č. 2. „Foukalo a byl ošklivý déšť. Jsme trošku promočení.“ Přesto, jak konstatoval velitel Peša, nepohodu jeho „kluci“ snášeli dobře. Z důvodu špatného počasí muselo být druhý den ráno zrušeno posílení jednotek v Boleticích o záložníky z Krajského vojenského velitelství Karlovy Vary, kteří paralelně cvičili ve výcvikovém prostoru Hradiště. K jejich přesunu byl připraven letecký vrtulníkový most. I přes toto ochuzení se situace v jižních Čechách vyvíjela dál. Kolem desáté hodiny se rozehrála ukázka likvidace protivníka, jenž obsadil jednu z budov, zásahovou skupinou pohotovostního oddělení Velitelství Vojenské policie Tábor. Během dvaceti minut jednopatrové stavení policisté dobyli a teroristy odzbrojili. Cvičení pak vyvrcholilo odpoledne společným útokem příslušníků obou rot AZ na obranné postavení opoziční jednotky, která

se opevnila na součinnostní střelnici Brzotice. Úkolem záložníků bylo nepozorovaně se přiblížit k protivníkovi, umlčet ho a ukořistit pamětní pohár velitele sil podpory a výcviku. Aby byl souboj vedený ručními zbraněmi, samopaly a kulomety co nejobjektivnější, byly obě strany vybaveny taktickým laserovým simulačním systémem MILES, jenž umožnil vyřadit „zasažené“ vojáky. Nakonec mnohonásobná převaha útočníků slavila úspěch a desátník Jaroslav Háječek z roty Středočechů v krytu bráněném kulomety nalezl trofej vítězství. „Na tomto cvičení pro nás bylo nové to, že jsme cvičili ve velkém měřítku s dalšími jednotkami a v prostoru, který jsme neznali. Nové byly i některé činnosti,“ sdělil nám po ukončení epizody velitel pěší roty 121. strážního praporu KVV Praha kpt. v z. Petr Havlík. „Doposud jsme cvičili hlavně obranné boje, ochranu objektů důležitých pro obranu státu a působení na kontrolně-propouštěcích místech. Dnešním dnem jsme poprvé vedli útočnou činnost v tak velkém rozsahu ve spolupráci s rotou aktivních záloh z Liberce.“ Na otázku, jaké poznatky pro další výcvik si ze cvičení odnáší, odpověděl: „Už v průběhu tohoto zaměstnání bylo jasné, že máme spoustu nedostatků a bude co zlepšovat. Například je to nesecvičenost jednotlivců v taktickém postupu a málo aktivní činnost velitelů družstev a čet při velení a řízení jednotek.“ Cvičení „Boleslavská hradba 2006“ skončilo večer ve středu 4. října. Záložníci však ještě domů nejeli. Výcvik rot pokračoval podle jejich vlastní přípravy až do pátku. Jak prohlásil generál Jiří Halaška, obdobně koncipovaná cvičení AZ by se měla konat i v budoucnu.

19

 VZDUŠNÉ SÍLY

VZDUŠNÉ SÍLY


RUŠIČE OPĚT v Čáslavi Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Říjen letošního roku byl pro čáslavské letce měsícem velmi intenzivního výcviku. Pouhý týden po ostrých bojových střelbách ve Švédsku je totiž čekalo další náročné cvičení. Ve dnech 23. až 27. října se na jejich domovské základně uskutečnilo cvičení NEWFIP 2006 zaměřené na létání v podmínkách elektronického boje.

20

Český gripen byl odvolán ze cvičení, aby pomohl nizozemskému dopravnímu stroji

Nebyli to však jen piloti, pro které bylo cvičení NEWFIP (NATO ELECTRONIC WARFARE INTEGRATION PROGRAMME) určené. Jeho hlavní smysl byl stejný jako v minulém roce, tedy vyhledávání a sledování vzdušných cílů všemi složkami protivzdušné obrany v podmínkách skutečného elektronického rušení. Vedle pilotů 21. základny taktického letectva se tak do cvičení aktivně zapojily také jednotky 26. brigády velení, řízení a průzkumu a 25. protiletadlové raketové brigády. Použití různých prostředků rušících elektronická zařízení protivníka patří mezi nejdůležitější způsoby moderního boje. Přestože by se mohlo zdát, že role člověka je v tomto směru snížená na minimum a že jde čistě o věc technickou, opak je pravdou. Právě detailní informace i praktické zkušenosti mohou pomoci omezit vliv elektronického rušení. Čeští piloti se s elektronickým rušením až donedávna setkávali sporadicky, zpravidla jen na velkých mezinárodních cvičeních. Praktický

výcvik byl zahájen až v minulém roce, kdy bylo zorganizováno cvičení NEWFIP. Piloti, příslušníci naváděcích stanovišť a protiletadlových jednotek se tehdy s touto problematikou teprve seznamovali, proto mělo toto cvičení poněkud omezený charakter. Někteří letci pak dostali možnost absolvovat i specializovaný kurz v belgickém Florennes, a tak mohl mít letošní NEWFIP větší rozsah. Účastnilo se jej šest letounů L-159 ALCA a čtyři JAS-39C Gripen. V roli rušičů z Čáslavi po celý týden operovala dvojice letounů DA-20 Falcon od britské civilní společnosti FR Aviation, která provádí rušení nejen pro britskou armádu, ale i celou Severoatlantickou alianci. Falcony od FRA byly určeny zejména pro rušení našich alek a gripenů. Letos k nim však přibyly i další dva speciální rušicí stroje, a to Learjety 35 od americké společnosti Phoenix Air, jejichž úkolem bylo hlavně rušení komunikace a pozemních naváděcích a protiletadlových systémů.

V Čáslavi však přistávaly vždy jen mezi dopolední a odpolední misí na doplnění paliva a jinak létaly ze své základny v Německu. Program cvičení měl opět svou pevnou osnovu. Během prvního dne provedli piloti takzvané demonstrační lety, během nichž se seznamovali s různými způsoby rušení a s tím, jak se projevují na jejich typu letounu. Prioritu dostalo hlavně takzvané radarové rušení, při němž rušič ovlivňuje funkci palubního radiolokátoru stíhače. Podle kapitána Jiřího Řezáče, pilota L-159, který se podílel na organizaci celého cvičení, existuje několik módů rušení, jako například azimutové, dálkové či s použitím klamných cílů. „V prvním případě rušicí technika způsobí, že pilot v určitém směru nevidí vůbec nic, zatímco v druhém sice cíl spatří, ale nemá žádné informace o jeho vzdálenosti. Rušič však může na obrazovce stíhače také imitovat velké množství cílů, které se všechny tváří jako skutečná letadla a pilot tak nepozná, který z nich je skutečný,“ vysvětluje kapitán Řezáč. Jak ale dodává, pokud se dobře naučí používat svůj vlastní stroj, může například vhodným přelaďováním radaru účinky rušení omezit. Podobné je to i v případě rušení komunikace. Moderní technologie rušicích zařízení totiž umožňují například i to, že nahrají korespondenci mezi pilotem a pozemním naváděcím stanovištěm a tu pak do éteru vysílají třeba s několikaminutovým zpožděním. Jak ale říkají naši piloti, snad nejméně příjemné je naprosté ticho, kdy nic neslyší a nikam se nedovolají. Zde pak záleží zejména na dobré souhře s naváděčem, kdy se dá rušení předcházet třeba zkrácením komunikace na minimum nebo přelaďováním komunikačních frekvencí. Po absolvování demonstračních letů začali piloti nacvičovat už konkrétní taktické situace, kdy předem neznali taktiku a způsoby rušení, které proti nim osádky falconů a learjetů použijí. Cvičení vyvrcholilo misí, při které dva letouny představující útočníky doprovázel jeden rušič a další dva stíhači se je snažili zastavit. Tento úkol se podle kapitána Řezáče již velmi blížil reálnému boji s elektronickým rušením. I když se cvičení zúčastnila velká část pilotů 211. i 212. taktické letky, někteří z nich dostali o něco vyšší prioritu než ostatní. Byli vybráni dva piloti gripenů, kteří prošli kompletně celou osnovu a mohou tak být uznáni jako „Combat Ready“ pro cvičení radarového rušení. Ti pak zpracují veškeré podklady i získané zkušenosti a vypracují metodiku výcviku, podle které se budou učit i ostatní.

Na letošním NEWFIPu se opět ukázalo, že JAS-39C Gripen má podstatně sofistikovanější radar než L-159. „Náš radar umí mnohem rychleji přelaďovat jednotlivé frekvence a dává nám více možností, jak se rušení bránit. Máme zde například i speciální funkci, kdy radar vyhodnocuje příchozí signály a pokud je nějaký výrazně silnější, přestane na něj brát ohled a soustředí se jen na signály od skutečných letadel. Letoun tak dokáže před rušením zavřít oči,“ říká pilot gripenu kapitán Jaroslav Tomaňa. Přestože se cvičení snaží maximálně přiblížit reálnému elektronickému boji, žádné skóre se zde nehodnotí. Jak říkají čáslavští letci, rušiče zde byly především proto, aby se od nich mohli něco naučit. Nemělo by prý velký význam, kdyby rušiče zapnuly veškeré své prostředky na maximum a našim tak znemožnily jakoukoliv další bojovou činnost. Cviční NEWFIP 2006 bylo poznamenáno ještě jednou událostí, která s elektronickým bojem nijak nesouvisela. Jeden ze cvičících strojů byl totiž nečekaně odvolán a vyslán na pomoc civilnímu dopravnímu letounu. V kabině gripenu seděl kapitán Jaroslav Tomaňa, který pro A report popsal celou akci bezprostředně po přistání: „V průběhu cvičného letu jsem od pozemního naváděcího stanoviště dostal informaci o letounu v nouzi s úkolem se k němu přiblížit. Osádka údajně hlásila možné

problémy se zadními nákladovými dveřmi. Šlo o Boeing 737 nizozemské letecké společnosti KLM, který letěl přes naše území z Rakouska dále do Německa. V té době se nacházel v letové hladině 280 jihovýchodně od Prahy. Letoun jsem zaměřil na vzdálenost zhruba čtyřiceti námořních mil, ale bylo zřejmé, že podzvukovou rychlostí bych jej nedostihl. Proto jsem si vyžádal povolení nadzvukového letu, kvůli němuž jsem ale musel vystoupat až do letové hladiny 360. Zde jsem rychlostí mach 1,36 po několika minutách boeing dostihl a poté sklesal na jeho úroveň. Vzhledem k tomu, že požadavek zněl zkontrolovat nákladové dveře tak, aby si cestující mého stroje nevšimli a nevznikla tak zbytečná panika, musel jsem se k dopravnímu letounu přiblížit zezadu zespoda a ze vzdálenosti patnácti metrů jsem zkontroloval pravé zadní nákladové dveře. Ty se jevily jako dobře uzavřené, což jsem také ohlásil pozemnímu stanovišti a zhruba dvě minuty před přeletem státní hranice se SRN jsem se od letounu KLM odpoutal a vrátil se zpět na základnu.“ Kapitán Tomaňa sice po celou dobu letu komunikoval jen s naváděcím stanovištěm a osádku boeingu tak vůbec nekontaktoval, přesto mu mohou být nizozemští piloti vděčni. Tento zásah je dalším v řadě důkazů, jak důležité je mít kvalitní nadzvukové letouny a dobře vycvičené letce.

21

 VZDUŠNÉ SÍLY

VZDUŠNÉ SÍLY


Kde se učí O NEHODÁCH Ze statistik vyplývá, že většinu leteckých mimořádných událostí mají na svědomí zkušení letci Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a pplk. Miroslav NĚMEC

Trosky havarovaných letadel, vystřelovací sedadlo pilota, ale hlavně fotografie, grafy, statistiky a podrobné rozbory leteckých nehod – to vše si mohou od nového roku prohlédnout a prostudovat zájemci z řad příslušníků vzdušných sil v nově vytvořeném Kabinetu bezpečnosti letů v Přerově.

Přestože bezpečnost provozu patřila a stále patří u létání na první místo, ne vždy v historii jí byla věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila. Ve statistikách nehodovosti československého a českého vojenského letectva tak můžeme najít období, kdy letadel „spadlo“ více než kdy jindy. Jednoznačně

22

nejvýznamnější osobou v oblasti bezpečnosti vojenského létání se stal dnes již zesnulý plukovník Stanislav Slavík, který se po dlouhá léta systematicky věnoval shromažďování veškerých materiálů a dokumentace týkajících se leteckých nehod. Snad každý ze starších generací vojenských pilotů zná takzvané

Slavíkovy zpěvy, patrně nejucelenější přehled leteckých nehod vojenských strojů u nás, které i dnes představují cenný informační zdroj pro letecké historiky. Jedním z nejviditelnějších výsledků práce plukovníka Slavíka se stal Kabinet bezpečnosti letů, který před řadou let fungoval na velitelství tehdejší 10. letecké armády v Hradci Králové. V důsledku reorganizací a redukce letectva v devadesátých letech minulého století však skončila jak 10. LA, tak i zmiňovaný kabinet. Naštěstí však ne natrvalo. Na činnost plukovníka Slavíka navázali další inspektoři bezpečnosti letů, kteří se věnují nejen vyšetřování leteckých nehod, ale hlavně jejich prevenci. Právě v rámci zvyšování prevence bylo v loňském roce rozhodnuto o obnovení Kabinetu bezpečnosti letů. Pro místo jeho zbudování bylo vybráno Výcvikové středisko v Přerově, které dnes školí a vychovává prakticky všechny odbornosti příslušníků vzdušných sil, od pilotů až po nejnižší pozemní personál. V jedné z hal tak vzniklo zajímavé pracoviště, které umožňuje získání maximálního množství informací týkajících se nehodovosti našich vojenských letadel za poslední půlstoletí.

„Hned na počátku příprav jsme s kolegy řešili celkovou filozofii kabinetu. Nechtěli jsme totiž, aby se z něj stalo jen jakési muzeum, kam by vojáci chodili na prohlídku nebo si zavzpomínat na své kamarády. Naším cílem bylo vytvořit spíše studovnu, kde by se mohli všichni zájemci seznámit s co největším množstvím materiálů,“ říká Jaroslav Dvořák, jeden z autorů kabinetu. A co vše zde návštěvníci najdou? K dispozici jsou tu v elektronické podobě zpracované nejrůznější přehledy a statistiky, stejně tak jako velká část podrobných rozborů jednotlivých leteckých mimořádných událostí. Statistiky zkoumají nehodovost například z hlediska příčin, věku pilota, jeho počtu nalétaných hodin, typu letadla, ale například i ročního období. Z nich pak vyplývají mnohdy překvapivá zjištění. Například to, že za naprostou většinou nehod stojí lidský faktor, konkrétně nesprávná technika pilotáže. Osudové chyby navíc kupodivu dělají zpravidla zkušení letci, s náletem mnoha stovek hodin a více než desetiletou praxí. Jako nejkritičtější období se pak jeví měsíc červen, i když celkově k nejvíce nehodám dochází v průběhu jara. Statistiky jsou však jedna věc a konkrétní příčiny nehod věc druhá. A tak mnohem cennější informace podávají přesné rozbory, kde se může každý pilot poučit často i z chyb, ke kterým došlo před mnoha roky. Přitom nemusí jít jen o popis jednotlivých manévrů a způsobu ovládání letadla. V minulosti totiž při několika haváriích a katastrofách svou osudnou roli sehrála

i takzvaná životospráva před letem. Dnes je již legendární případ, kdy se pilot proudového stíhacího letounu musel katapultovat poté, co jej postihly silné křeče a nevolnost, které mu neumožňovaly bezpečně dokončit let. Příčina? Lečo zapité sklenicí mléka. Ačkoliv se letecké nehody týkají v naprosté většině případů hlavně pilotů, ani na pozemní personál v Přerově nezapomínají. Také proto, že pozemní specialisté zde procházejí řadou kurzů, a tak i oni mají v kabinetu svůj koutek. Každý letecký mechanik totiž musí při své práci postupovat s maximální zodpovědností,

neboť někdy i nezavřená krytka či nezajištěná matice může za letu způsobit vážný problém. A to už nemluvíme o takových případech, kdy technik zapomene v útrobách letadla nějakou součást svého nářadí. I k tomu už v minulosti došlo. V takovém okamžiku nezbývá nic jiného, než svou chybu přiznat a zabránit tak možné tragédii. Strach z odhalení a hlavně pak z možného postihu totiž v minulosti také napáchal mnoho škod. Proto jedním z cílů přerovského kabinetu je motivace lidí k tomu, aby se nebáli své omyly zveřejnit a tím zabránili jejich dalšímu opakování. A jak kabinet bezpečnosti slouží svému účelu? V lednu letošního roku zde proběhlo první zaměstnání, kterého se zúčastnili inspektoři bezpečnosti letů z Velitelství společných sil a z jednotlivých leteckých základen. Mimo jiné se dohodli na harmonogramu dalších aktivit na tomto pracovišti. Od té doby má každá základna stanoveny konkrétní termíny, během nichž zde může organizovat svá vlastní zaměstnání. Obliba kabinetu mezi příslušníky vzdušných sil v průběhu roku vzrostla, a tak je v současnosti velice často využíván. Příslušníci každé základny se sem dostanou minimálně jednou za měsíc. Vedle toho pak kabinet využívají i učitelé jednotlivých kurzů, probíhajících ve výcvikovém středisku. Mohou zde s pozemními specialisty probírat předpoklady leteckých nehod vždy s ohledem na jejich konkrétní odbornost. Kabinet bezpečnosti letů tak díky komplexnosti poskytovaných informací hraje významnou roli v předcházení leteckých nehod.

23

 ŽENY V ARMÁDĚ

ŽENY V ARMÁDĚ


MLUVÍ za všechny na základně V nedlouhé službě nadporučice Magdaleny Dvořákové lze zhlédnout několik neobyčejných úkazů Text: Pavel LANG Foto: autor, Jiří HOKŮV a archiv M. DVOŘÁKOVÉ

Subtilní brunetka a za ní kráčející houf mužů. V reálu tisková mluvčí se skupinou novinářů. Takovou podívanou lze na 21. základně taktického letectva spatřit poměrně často. Zájem o čáslavské piloty, techniky i letadla je stále veliký. Nadporučice Magdalena Dvořáková o tom ví svoje.

se kladl na fyzickou připravenost člověka. Preferovala jsem orientační běh. Naučilo mě to být ctižádostivou a zdravě soutěživou. Začala jsem si věřit.“ Následuje návrat domů a dokončení studia. Po maturitě se Magda ocitá na další křižovatce. „Nakonec jsem se rozhodla pro Vojenskou vysokou školu pozemního vojska ve Vyškově, obor finanční zabezpečení Armády ČR,“ říká M. Dvořáková a bez okolků sděluje svoje argumenty: „Od přírody jsem líný člověk. Od vojny očekávám podobný životní styl, jaký jsem zažila v Americe. Sebekázeň a fyzičku. To mi naprosto vyhovuje. Ukáže se, zda na to vůbec mám.“ Pár stresujících chvilek v přijímači, to když se její kanady neleskly tak, aby se v nich instruktorka viděla, Magdu nezlomily. Naopak. „Člověk si to musí srovnat v hlavě. Jsou věci důležité a méně důležité,“ dodává sebejistě. O pár minut později však přiznává, že i ona prošla krizí. Když jí na konci třetího ročníku, po bakalářských zkouškách, odešlo spousta kamarádů(dek). Najednou se cítila příliš osamocená. V pátém ročníku vyškovské vojenské alma mater zopakovala svůj „počin“ z křesťanského gymnázia. Přerušila studium a vydala se za „velkou louži“ podruhé. V USA postupně absolvovala tři kurzy, a to jazykový (Lackland AFB, Texas), dále personalistiky (Keesler AFB, Mississippi) a chemický (Fort Leonard Woods, Missouri). Do dalšího života jí přinesly jenom samá pozitiva.

Po bezmála roce následuje návrat do Česka a dokončení studia. V roce 2004 Magdalena Dvořáková odpromuje. V kapse má vysokoškolský diplom a titul inženýra, na výložkách dvě důstojnické hvězdy. Její další cesta vede do Staré Boleslavi, konkrétně na velitelství brigády velení, řízení a průzkumu. O funkci náčelníka finanční služby útvaru si zatím může nechat zdát. Je v tzv. kádrové dispozici a čeká, jak se vyvine situace. „Samozřejmě že mě trápilo, co se mnou bude dál. Čím častěji jsem nad tím přemýšlela, tím intenzivněji jsem se nahlodávala, zda je finančárna to pravé ořechové v mojí profesionální kariéře. Nakonec jsem samu sebe přesvědčila, že se raději pokusím o změnu. Ta spočívala v zájmu o funkci tiskové mluvčí útvaru. Obvolala jsem několik míst, ale všude jsem byla slušně odmítnuta. Za nějakou dobu se na mě přece jen usmálo štěstí. Ozvala se letecká základna Čáslav. Dostala jsem nabídku, o které jsem snila,“ vyznává se npor. Dvořáková. Mezi čáslavské stíhače skočila rovnýma nohama. Byť ještě ani pořádně nevěděla, která bije, vyslali ji na prestižní alianční cvičení „Létající nosorožec“. „Tvrdá improvizace,“ usmívá se Magda a doplňuje následující: „Hektické chvíle, které mi ale maximálně vyhovují. Mám ráda takový ten lehký stres. V zátěžové situaci nezpanikařím a dokážu patřičným způsobem reagovat. Tím však nechci naznačit, že mi zmatek vyhovuje. Pouze říkám, že se za této situace ze mě nestává hysterická nadporučice. Alespoň si to

myslím,“ dodává se smíchem sedmadvacetiletá sympatická vojákyně. Po pár měsících služby je konfrontována s další zajímavou nabídkou – zahraniční mise v Kosovu. „Nad touto možností jsem vůbec neváhala. Z titulu funkce tiskové mluvčí nemohu přece hovořit o něčem, co jsem sama na vlastní kůži neprožila. Připadala bych si nevěrohodně. Z pozice vojákyně z povolání je mojí povinností sloužit v zájmu armády. Zahraniční mise člověku ukáže, jaký ve skutečnosti je,“ říká sympatická nadporučice. Do kosovského Lipljanu vyjela s 8. kontingentem AČR, jehož základ tvořili příslušníci 13. dělostřelecké brigády Jince. Půl roku zde zastávala funkci důstojníka informačních operací na velitelství mnohonárodního uskupení Střed, kterému velel český plukovník Miroslav Hlaváč. „Kosovo mi dalo řadu cenných zkušeností, jak do profesního, tak do osobního života. Byla to pro mě další důležitá zkouška. Za bonus navíc považuji fotografování. Přes objektiv jsem se snažila zachytit dění v tomto balkánském regionu,“ konstatuje M. Dvořáková. Pravdou zůstává, že se její snaze dostalo velkého uznání. Říjnovou vernisáž Magdiných fotografií na bruselském velitelství Severoatlantické aliance zahájil generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer. „Že má moje práce takovou odezvu, mě samozřejmě moc těší,“ konstatuje npor. Magdalena Dvořáková.

Nesnáší stereotyp. Spíše je zahleděna do věcí nevšedních. Už několikrát to sama sobě i svému okolí dokázala. Poprvé, když se v patnácti letech sebrala a odjela studovat do Spojených států. Podruhé, když se rozhodla stát vojákyní z povolání. Bylo i potřetí, počtvrté… Magdalena se po základní škole rozhoduje pro křesťanské gymnázium. Ve druhém ročníku učiní závažné rozhodnutí – přeruší školu a vydává se do severoamerického Wisconsinu. Důvod? Roční studium na prestižní luteránské škole. „Začátky byly kruté. Vůbec jsem neznala jazyk,“ vzpomíná Magda a pokračuje: „Také jsem pracovala na nedaleké farmě. Nejprve hlídala děti, poté se starala o hospodářství. Když mě, holku z Prahy, postavili před koně a já ho měla hřebelcovat, to byla věc. Za nějaký čas se to obešlo bez problémů. Co mi však dokonale sedlo, byl tamní životní styl. Vycházel jak z disciplíny, tak z pokory. Důraz

24

25

 VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCVIK

POPRVÉ v Česku Na Ministerstvu obrany se uskutečnilo zasedání skupiny NATO pro společné vzdělávání a výcvik vojenských profesionálů

VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCVIK
Také Česká republika se dočkala. Po více než sedmi letech od přístupu ČR k Severoatlantické smlouvě se poprvé stala hostitelskou zemí prestižního zasedání skupiny NATO pro společné vzdělávání a výcvik vojenských profesionálů NTG/JSSG (NATO Training Group/Joint Services Sub Group).

Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

„Dostalo se nám cti, být gestorem podzimního zasedání alianční skupiny pro vzdělávání a výcvik NATO Training Group, konkrétně její centrální podskupiny společných druhů sil JSSG,“ říká národní koordinátor Armády ČR v NTG Zdeněk Všetečka z odboru vzdělávání SP MO a pokračuje: „Konference NTG je organizována dvakrát ročně rotačním systémem a Česká republika se stává hostitelskou zemí poprvé. Dlužno dodat, že obdobná jednání jsou již naplánována až do roku 2009. Následující zasedání NTG/JSSG budou pořádat slovenští kolegové, a to v březnu příštího roku. V reálu se jedná o prestižní akci v oblasti společného vzdělávání a výcviku vojenských profesionálů. Zúčastňují se jí nejen představitelé zemí NATO, ale i zástupci přizvaných států Partnerství pro mír (PfP), Středozemního dialogu (MD) a příslušníci velitelských struktur Aliance. Záštitu nad akcí převzala náměstkyně ministra obrany pro personalistiku a gestorem zasedání je sekce personální Ministerstva obrany.“ Je na místě výše zmíněné společenství blíže představit. Jeho počátky sahají do roku 1970, kdy se vytvořila skupina pro výcvik EURO/NATO. Po vrcholné schůzce v Praze v roce 2002 a následné reorganizaci struktury velení NATO se však skupina NTG převedla do podřízenosti Spojeneckého velitelství pro transformaci HQ SACT (Headquarters Supreme Allied Commander Transformation) v Norfolku, konkrétně pod sekci pro společné vzdělávání a výcvik. I když už samotný název skupiny NATO Training Group dává tušit, jaké je její nosné

26

poslání, pohovořme si o jejích úkolech podrobněji. „Skupina NTG odpovídá za koordinaci individuálního výcviku,“ upřesňuje Z. Všetečka a dodává: „Jejím cílem je zdokonalení a šíření stávajících způsobů výcviku a vzdělávání mezi členskými státy a iniciování nových forem příprav výcvikových činností. Tímto se posiluje interoperabilita sil Aliance, zlepšuje koordinace a standardizace vzdělávání a výcviku, což jednoznačně vede ke zvýšení jejich efektivity. Jinými slovy, NTG je nejdůležitějším prostředkem vyjádření realizace společné politiky vzdělávání a výcviku NATO.“ Důležité je říci, že se NTG skládá z pěti odborně zaměřených skupin, a to z podskupiny společných druhů sil (JSSG), dále pozemních sil (ASG), námořních sil (NSG), vzdušných sil (AFSG) a podskupiny finanční. Kromě NSG je Armáda ČR zastoupena ve všech podskupinách vždy jedním členem. V této souvislosti je třeba podotknout, že JSSG je ve vztahu k ostatním podskupinám NATO Training Group integrujícím a koordinačním článkem neboli centrální podskupinou. V ní jsou otázky individuálního a kolektivního výcviku a vzdělávání projednávány a koordi-

novány na základě dobrovolné participace specialistů pro danou oblast. O významu činnosti JSSG svědčí i skutečnost, že koordinuje činnost čtyř významných pracovních skupin NATO: Individual Training and Education Developments Working Group, dále Bureau for International Language Coordination, NBC Defence Working Group a Training and Education for Peace Support Operations Working Group. Na práci všech uvedených pracovních skupin Česká republika prostřednictvím svých zástupců participuje. „I když pro nás, jako pro novou členskou zemi Severoatlantické aliance, nebylo snadné rychle vstřebat systém práce, shromážděné informace a zkušenosti z dlouholeté činnosti těchto odborných orgánů NATO, snažíme se aktivně zapojovat do společné činnosti a poskytnout ostatním státům naše národní zkušenosti a přístupy k řešení projednávaných otázek,“ upřesňuje národní koordinátor AČR v NATO Training Group. Je tedy samozřejmostí, že na říjnovém pražském zasedání skupiny NATO pro výcvik a vzdělávání byly prezentovány resortní prioritní směry, které Aliance České republice doporučila rozvíjet. První z nich se týkal

vysokoškolské přípravy vojenských profesionálů AČR. V této souvislosti zaujalo vystoupení rektora brněnské Univerzity obrany brigádního generála Rudolfa Urbana. Zkušenosti z rozsáhlé transformace vojenského školského a výcvikového systému, což je de facto aktuální problém všech nově přistoupivších zemí do Aliance, vzbudily mezi přítomnými delegáty velkou pozornost. Obdobně tomu bylo i u prezentace plukovníka Radomíra Mikeše, jenž hovořil o nově formovaném Centru ochrany proti zbraním hromadného ničení ve Vyškově. Jeho poznatky se staly dobrou příležitostí pro národní zástupce ze států NATO, PfP a MD, jak lze v reálu využívat služby tohoto specifického zařízení. Pomyslnou třešničku na dortu představovala praktická ukázka bojového výcviku spočívající v záchraně a transportu zraněného pomocí vrtulníku, kterou připravili pracovníci vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Z pochopitelných důvodů nelze publikovat celou škálu přednášek, jež na pětidenním zasedání NTG zazněly. Přesto lze poukázat na jednu z řešených otázek. Jedná se o jazykovou připravenost příslušníků zasaditelných sil (cíl G 0356). „Domníváme se, a z aliančních států nejsme v žádném případě sami, že požadovaná úroveň jazykové způsobilosti vybraných praporčíků a poddůstojníků byla personálními orgány NATO nastavena příliš ambiciózně (STANAG 6001 SLP 3232). V tomto společném problému vyvineme podstatně větší aktivitu, která povede k opětovnému posouzení předmětné otázky kompetentními orgány a doufáme i k přehodnocení jazykových požadavků v G 0356 stanovených. Nejedná se o zástupný problém. Jenom v české armádě se týká více než dvou tisícovek profesionálů,“ konstatuje národní koordinátor AČR v NATO Training Group Zdeněk Všetečka.

27

ZAHRANIČNÍ STYKY


Přijetí na nejvyšší úrovni

Text: plk. Ing. Július KOVÁČIK, zahraniční pracoviště Norfolk Foto: Lockheed Martin, U. S. Army TRADOC, NATO ACT a plk. Ing. Július KOVÁČIK

Delegace Senátu Parlamentu České republiky na návštěvě Norfolku ve státě Virginia v USA 28

Delegace Senátu Parlamentu České republiky vedená předsedou výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost profesorem Josefem Jařabem navštívila v rámci své oficiální návštěvy USA ve dnech 21. – 27. října letošního roku nejvýznamnější vojenská velitelství a civilní zařízení v oblasti města Norfolk ve státě Virginia. První zastávkou bylo Centrum pro inovaci firmy Lockheed Martin, které disponuje unikátními laboratořemi světové úrovně pro provádění experimentů a analýz koncepcí při vývoji integrovaných počítačových sítí určených k posílení národních schopností v tak důležitých oblastech, jako je vedení boje, logistika, provádění operací v zastavěném prostoru, obrana a bezpečnost území USA v novém bezpečnostním prostředí. Následovala návštěva Velitelství společných sil USA (U. S. Joint Forces Command – USJFCOM), v rámci které náčelník štábu kontradmirál Miles B. Wachendorf obeznámil delegaci Senátu s hlavními úkoly tohoto velitelství v oblasti transformace ozbrojených sil a s úkoly velitelství v horizontu do roku 2015. Senátoři se zajímali především o koordinaci činnosti jednotlivých druhů vojsk začleněných do společných sil (pozemní, vzdušné, námořní a speciální síly, námořní pěchota) a jejich operační nasazení. V průběhu návštěvy Velitelství výcviku a doktrín pozemních sil USA (U. S. Army Training and Doctrine Command – U. S. Army TRADOC) ve Fort Monroe delegaci přijal velící generál William S. Wallace, který seznámil hosty s úkoly výcviku a vytváření modulárních brigádních úkolových uskupení. Pozornost zaměřil na individuální přípravu příslušníků pozemních sil pro operační nasazení v Iráku a v Afghánistánu a na proces získávání poznatků a využívání zkušeností z prováděných válečných operací. Generál Wallace vyzdvihl spolupráci s Armádou České republiky, především pak s Ředitelstvím výcviku a doktrín ve Vyškově, jehož ředitele, brigádního generála F. Maleninského, měl možnost letos přijmout v rámci jeho návštěvy USA. Profesor Jařab informoval představitele U. S. Army TRADOC o politickém pozadí při

USA. Starosta zdůraznil, že námořní základna v Norfolku je největší na světě a koncentrace vojenských velitelství ve zmíněné oblasti je nejvyšší v USA. Dále informoval přítomné o koncepci rozvoje a modernizaci města a stávající a budoucí spolupráci s ozbrojenými silami. Svůj pobyt v Norfolku zakončila delegace Senátu prohlídkou obojživelné letadlové válečné lodi USS KEARSARGE, sloužící k transportu a podpoře námořní pěchoty v expedičních obojživelných operacích. Představitelé senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost na závěr svého

vytváření české profesionální armády a podtrhl úspěšné působení mladých profesionálů v zahraničních misích na území Kosova, Bosny a Hercegoviny, Afghánistánu a Iráku. Dalším strategickým velitelstvím, které delegace navštívila, bylo Alianční velitelství pro transformaci (NATO Allied Command Transformation – NATO ACT) v Norfolku, kde ji oficiálně přijal vrchní velitel generál Lance L. Smith. V průběhu jednání byla delegace seznámena

přiblížila možnost vzniku vrcholového expertního pracoviště NATO (Centre of Excellence) v České republice, jehož cílem bude na vysoké odborné úrovni podporovat rozvoj koncepcí, doktrín a nových standardů v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení a podílet se na systému dalšího vzdělávání a výcviku specialistů NATO. Neméně důležité bylo i setkání delegace Senátu se starostou města Norfolk Paulem D. Fraimem. Senátoři byli informováni o významném postavení města Norfolk ve vojensko-politické koncepci

pobytu vysoce ocenili skutečnost, že se jim dostalo přijetí na nejvyšší úrovni, což odráží prestiž a postavení zástupců Armády České republiky pracujících na zahraničním pracovišti v Norfolku, ale i celkové vnímání České republiky a její armády v zahraničí.

s procesem transformace Severoatlantické aliance a se zapojením Armády České republiky do tohoto procesu. Vysoce byla hodnocena profesionální úroveň příslušníků Armády České republiky a dominantní postavení našich odborníků na poli ochrany proti zbraním hromadného ničení. Generál Smith ocenil politický přístup Senátu Parlamentu České republiky při profesionalizaci a transformaci Armády České republiky a osobní přítomnost senátorů při podpisu Memoranda o porozumění při zřízení, správě a činnosti Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení ve Vyškově. Podpisem uvedeného dokumentu se dále

29

 VYZBROJOVÁNÍ

Kapesní

DĚLOSTŘELECTVO Česká armáda disponuje ojedinělým víceúčelovým přenosným zbraňovým systémem Carl-Gustaf M3 Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto, kresby: autor, Saab Bofors Dynamics, Jan KOUBA

30

VYZBROJOVÁNÍ


Již první válka v Perském zálivu v roce 1991 vcelku jednoznačně ukázala na nutnost vybavit malé pozemní jednotky účinnou zbraní palebné podpory, kterou by jejich příslušníci mohli okamžitě a efektivně působit proti menším a často zodolněným cílům v zastavěných oblastech nebo v terénu na kratší vzdálenost. Jako typické cíle lze uvést například kulometná hnízda, odstřelovače či střelce z pancéřovek ukryté v budovách, jejich troskách nebo v nejrůznějších polních či městských opevněních, stejně jako nejrůznější vozidla včetně obrněných. Na přivolání letecké podpory není zpravidla čas (navíc v zastavěných oblastech je méně efektivní a existuje riziko nechtěných škod), vlastní těžší pozemní prostředky palebné podpory nejsou také vždy k dispozici, takže se pěšáci musejí často spolehnout na svoji lehčí výzbroj. Proti zmíněným typům cílů jsou projektily z podvěsných granátometů neúčinné, lehké přenosné minomety jsou nepřesné a vzhledem k nepřímé dráze střely ve městech prakticky nepoužitelné. Proto se proti zmíněným cílům ve velkém rozsahu používají přenosné protitankové zbraně – především pancéřovky a také lehčí

protitankové řízené střely (PTŘS), přestože jejich bojová část s kumulativní hlavicí je optimalizována pro probíjení pancíře. Tyto zbraně nemají proti jiným typům cílů požadovaný účinek a v případě PTŘS jsou vzhledem k jejich poměrně vysoké ceně také neefektivní. Navzdory tomu válka v Zálivu a následné bojové akce v Afghánistánu a Iráku jednoznačně potvrdily, že pancéřovky i podstatně dražší PTŘS byly a stále jsou mnohem častěji používány proti jiným než obrněným cílům. Jako příklad je možné uvést standardní 84mm jednorázovou pancéřovku americké armády M136 (v licenci vyráběný švédský typ AT4), kterých vojáci v posledních dvou zmíněných konfliktech použili desítky tisíc opět v drtivé většině proti nepancéřovaným cílům. Na uvedenou situaci a potřebu armád již reagují přední výrobci zbraní, kteří pro pancéřovky a PTŘS připravují nebo již vyrábějí nové typy bojových hlavic. Z jednoúčelových protitankových zbraní se tak začínají stávat víceúčelové podpůrné nebo útočné prostředky. V této kategorii je však již delší čas k dispozici lehká přenosná zbraň, která je schopna

31

 VYZBROJOVÁNÍ

působit proti většině cílů na pozemním bojišti. Jmenuje se Carl-Gustaf a již od roku 1948 ji vyrábějí švédské firmy – konkrétně dnes Saab Bofors Dynamics. Zbraň je zavedena ve výzbroji více než 20 zemí (mezi kterými nechybí například Švédsko, Německo, Velká Británie, Kanada, Japonsko) a pochopitelně se postupem času zdokonalovala. Výrazný impulz pro další etapu její dlouhé kariéry přinesl rok 1990, kdy ji začaly používat známé americké elitní armádní jednotky Rangers (oficiálně 75. pluk Rangers) a o sedm let později se pro ni rozhodly neméně proslavené námořní síly speciálního určení SEAL. Obě tyto složky používají nejnovější 3. generaci známou jako Carl-Gustaf M3 a stejným provedením nyní disponuje i armáda další země – České republiky.

DLOUHÁ CESTA Kontrakt na nákup systému Carl-Gustaf byl podepsán 24. května 2005. Odpalovací zařízení švédský výrobce dodal do ČR v červnu letošního roku a do konce září přišla i příslušná munice. V souvislosti s těmito termíny však bude nepochybně poněkud podivně znít informace, že Carl-Gustaf byl formálně zaveden do výzbroje AČR již v roce 1998. Tehdy se pro něj používalo označení ZUBR-M a měl nahradit známé pancéřovky RPG-7 vzhledem k jejich končící technické životnosti. O rok později došlo k přeznačení nového prostředku na „Ruční protitanková 84mm zbraň (RPTZ 84 mm) vzor 98 Carl-Gustaf M3“, které je platné i dnes. Ona téměř osmiletá prodleva, podle představitelů AČR a SV MO obeznámených s programem, souvisela s jiným projektem. V polovině 90. let vyvíjel český obranný průmysl mohutnou 130mm pancéřovku Zubr, která měla RPG-7 potenciálně nahradit. Již v průběhu vývoje se však projevovaly poměrně značné technické

32

VYZBROJOVÁNÍ


problémy a ukazovalo se, že zbraň nebude schopna splnit některé požadované parametry. Proto byl projekt nakonec ukončen a jako náhrada zmíněné pancéřovky RPG-7 byl vybrán Carl-Gustaf. Jenže s jeho zakoupením se nespěchalo. Někteří představitelé resortu obrany stále doufali, že by se problémy pancéřovky Zubr přeci jen mohly překonat. Pokud by se to skutečně podařilo, bylo by nepochybně výhodnější přezbrojit armádu domácí výzbrojí a podpořit tak český zbrojní průmysl, který tehdy (a ostatně stejně jako dnes) neměl na růžích ustláno. Přestože za nějaký čas bylo patrné, že se projekt vzkřísit nepodaří, rozhodnutí o nákupu se ještě několikrát odložilo. Konec této situaci přinesl až nezbytný souhlas na realizaci celé akce, který byl vydán v polovině ledna roku 2005 a o čtyři měsíce později došlo ke zmíněnému podpisu smlouvy s firmou Saab Bofors Dynamics. Má hodnotu okolo 70 milionů korun, za které armáda dostala 30 odpalovacích zařízení Carl-Gustaf nejmodernější verze M3, více než 750 kusů munice šesti různých typů, šest souprav výcvikových adaptérů s vložnou hlavní a několik sad náhradních dílů.

KLÍČ JE V MUNICI Zbraňový systém Carl-Gustaf je lehká, účinná, spolehlivá a přenosná bezzákluzová zbraň použitelná proti širokému spektru cílů – od tanků, přes nejrůznější palebné prostředky nebo živou sílu ukrytou v budovách, polních opevněních nebo otevřeném terénu, až po nízkoletící vrtulníky. Je obsluhována dvěma vojáky – střelcem přenášejícím odpalovací zařízení a nabíječem, který nese munici. Vlastní odpalovací zařízení a princip jeho činnosti není nijak výjimečný (ostatně pamětníci si ještě možná vzpomenou na tarasnici 21). Obě zbraně jsou nabíjené zezadu a shodně využívají efekt,

kdy část prachových plynů z výmetné náplně vysokou rychlostí uniká z výtokové trysky v zadní části hlavně, čímž se vyrovnává zákluz (zpětný ráz). Tím ale podobnost obou typů končí, protože nejnovější odpalovací zařízení Carl-Gustaf M3 je kromě ocelového vnitřního drážkovaného vývrtu hlavně a záďové trysky vyrobeno z laminátu nebo uhlíkových vláken. Proto také kompletní 1060 mm dlouhé odpalovací zařízení váží necelých 10 kg, zatímco předcházející celokovová verze Carl-Gustaf M2 je o téměř 50 % těžší. Víceúčelový a mnohonásobně použitelný Carl-Gustaf M3 má dokonce menší rozměry i nižší hmotnost, než měla mít zmiňovaná jednoúčelová a jednorázově použitelná pancéřovka Zubr. Voják má při střelbě Carl-Gustaf na rameni nebo může střílet vleže s využitím malé dvojnožky. Proces nabíjení je velmi jednoduchý a rychlý. Nabíječ jedním pohybem otevře a vyklopí zadní část hlavně s výtokovou tryskou, vyndá nespalitelný zbytek náboje a po vložení nového náboje ji zase jedním pohybem uzavře a zbraň je připravená ke střelbě. Střelec má k dispozici teleskopický zaměřovač s trojnásobným zvětšením a zorným polem 12°, v případě nutnosti může použít i záložní jednoduchá otevřená mířidla. Z jednoduchého, spolehlivého a velmi odolného odpalovacího zařízení M3 je možné vystřelovat až devět různých typů specializované munice, díky které je Carl-Gustaf použitelný proti již zmíněnému širokému spektru cílů, což z něj vytváří do značné míry ojedinělou univerzální zbraň.

PROTIPANCÉŘOVÝ PROJEKTIL HEAT 751 Typ s tandemově uspořádanou dvojicí kumulativních hlavic je určen pro ničení tanků a další obrněné techniky vybavených

přídavnou dynamickou ochranou hlavního pancíře. První menší hlavice má za úkol prorazit blok dynamické ochrany (aniž by jej údajně iniciovala) a uvolnit tak cestu hlavní 84mm kumulativní náloži, která proráží až 500mm ocelový pancíř. Projektil má malý přídavný raketový motor pro zajištění ploché dráhy letu, za letu jej stabilizují malé výklopné plošky na zádi. Podle údajů výrobce by HEAT 751 měl prorážet boční pancíř všech existujících tanků. Náboj má hmotnost 3,8 kg, projektil váží 2,9 kg, dosahuje maximální rychlost okolo 340 m/s a jeho efektivní dostřel je do 500 m.

PROTIPANCÉŘOVÝ PROJEKTIL HEAT 551 Munice s jednou kumulativní náloží, která je podle informací výrobce schopna ničit na 90 % všech současných obrněných vozidel až do vzdálenosti 700 m. Rovněž se s úspěchem používá proti betonovým bunkrům, vyloďovacím člunům nebo nízkoletícím vrtulníkům. I tento projektil je opatřen pomocným raketovým motorem pro zajištění ploché dráhy letu, který se zažehuje po opuštění hlavně a který funguje přibližně 1,5 sekundy. U zbraňového kompletu Carl-Gustaf je právě HEAT 551 nejpoužívanějším typem munice. Celková hmotnost náboje je 3,5 kg, z čehož 2,7 kg připadá na vlastní projektil. Kumulativní hlavice probíjí více než 400mm ocelový homogenní pancíř.

DVOJÚČELOVÝ PROJEKTIL HEDP 502 Do určité míry univerzální munice určená pro situace, kdy se rychle objevují nebo mění cíle různé povahy – především při boji v zastavěných oblastech – a kdy si uživatel může rychle zvolit kumulativní nebo tříštivo-trhavý účinek projektilu HEDP 502. Děje se tak

rychlým nastavením jeho dnového zapalovače pro iniciaci hlavice při nárazu nebo s časovým zpožděním. Projektil je účinný proti lehce obrněným vozidlům (probíjí 150mm ocelový pancíř), dokáže probíjet betonové nebo cihlové zdi a je schopen ničit různá lehčí polní opevnění a v nich ukrytou živou sílu. Projektil, který nemá pomocný raketový motor a za letu jej stabilizují výklopné plochy na zádi, má hmotnost 2,5 kg (celý náboj váží 3,3 kg) a lze jej použít proti pohyblivým cílům do vzdálenosti 300 m, resp. proti stacionárním cílům až na 500 m.

VYSOCE VÝBUŠNÝ PROJEKTIL HE 441B Používá se především proti živé síle jak v otevřeném terénu, tak i ukryté za terénními překážkami nebo v okopech. Kromě toho je určen proti nepancéřovaným vozidlům a dalším málo odolným cílům. Má kombinovaný časový a nárazový zapalovač. Nárazová funkce se používá při přímé střelbě na vozidla a zmíněné málo odolné cíle. V případě boje s živou sílou se volí časová funkce zapalovače, která umožňuje výbuch projektilu ve vzduchu nad cílem. Ten je pak shora zasažen velkým množstvím ocelových kuliček. Z oceli vyrobený a rotací stabilizovaný projektil HE 441B má totiž uvnitř těla uloženou trhavinu obklopenou pryžovou vrstvou, do které je zalisováno na 800 kusů ocelových kuliček. Rychle a jednoduše lze rukou pootočením přední části projektilu nastavit funkci zapalovače tak, aby ke vzdušnému výbuchu došlo ve vzdálenosti od 50 m do 1200 m od postavení střelce. Projektil má hmotnost 2,3 kg (hmotnost celého náboje je 3,1 kg) a praktický dostřel dosahuje až 1200 m.

PROJEKTIL PRO BOJ NA KRÁTKOU VZDÁLENOST ADM 401 Nově vyvinutá munice je určena pro vlastní obranu při boji v zastavěných oblastech,

džungli nebo dalších oblastech s hustou vegetací. Netradičně řešený projektil neobsahuje žádnou trhavinu ani zapalovač. Uvnitř jeho těla se nachází 1100 ocelových šipek, které se působením prachových plynů po opuštění hlavně rozptýlí do prostoru, čímž vzniká poměrně hustý letící shluk této submunice. Efektivní dostřel se podle údajů výrobce pohybuje do 200 m, přičemž v této vzdálenosti působí na každý čtvereční metr přibližně pět až deset těchto průbojných šipek.

DÝMOVÝ PROJEKTIL SMOKE 469B Slouží pro rychlé vytváření dýmové clony. V bojové situaci jej lze použít pro oslepování – tedy vystřelení projektilu před palebné postavení protivníka, pro vytváření dýmové clony za použití více projektilů vystřelených do prostoru mezi protivníkem a vlastními jednotkami a také pro označování cílů pro vlastní letectvo nebo dělostřelectvo. Projektil o hmotnosti 2,2 kg (celý náboj váží 3,1 kg) obsahuje 800 g dýmotvorné netoxické směsi a lze jej vystřelit až na vzdálenost 1300 m.

OSVĚTLOVACÍ PROJEKTIL ILLUM 545 Tato munice nachází uplatnění při rychlém osvětlení bojiště nebo zájmového prostoru. Pouhým pootočením špičky projektilu lze nastavit sedm různých dálek v rozmezí od 300 do 2100 m, a to i za prosté tmy, protože jednotlivé dálky jsou vyznačeny dobře hmatnými výstupky na překrytu. K iniciaci osvětlovací náplně dochází ve výšce přibližně 200 m nad terénem, doba hoření se pohybuje okolo 30 sekund a jeden projektil dokáže osvětlit plochu o průměru

33

 VYZBROJOVÁNÍ

VYZBROJOVÁNÍ
400 až 500 m. Projektil o hmotnosti 2,2 kg (celý náboj 3,1 kg) vytváří tzv. sodíkové světlo o intenzitě 650 000 cd.

CVIČNÝ PROJEKTIL TP 552 Nenese žádnou bojovou hlavici ani zapalovač. Má však shodné balistické vlastnosti jako nejrozšířenější projektil HEAT 551 (pomalu se za letu otáčí a má výklopné stabilizační plochy), tedy shodné balistické vlastnosti jako zmíněná ostrá munice.

CVIČNÝ PROJEKTIL SE STOPOVKOU TPT 141 Levná výcviková munice opět bez bojové části a zapalovače, která byla předchůdcem typu TP 552. Je opatřena stopovkou, která hoří asi dvě sekundy a je viditelná asi do vzdálenosti 400 m.

VÝCVIKOVÝ ADAPTÉR 553B Toto zařízení umožňuje realistický výcvik střelby i běžného zacházení se zbraní Carl-Gustaf, avšak při nesrovnatelně nižších finančních nákladech. Jedná se o 600 mm dlouhý a 3,7 kg vážící adaptér z vnějšího pohledu podobný munici HEAT 551. V ose adaptéru je vložná hlaveň pro munici ráže 7,62 mm. Podle údajů výrobce má velmi podobné balistické vlastnosti jako HEAT 551, takže po nabití náboje ráže 7,62 mm se stopovkou se zbraní míří a střílí stejně jako v případě 84mm munice. Pro

34

navození co nejvěrohodnější situace se do zadní části adaptéru vkládá nálož, který vytváří podobný hlukový, dýmový a tlakový efekt jako ostrá munice. Kromě obranné munice ADM 401 a osvětlovacích, resp. dýmových projektilů disponuje česká armáda všemi výše popsanými typy ostré i výcvikové munice a podkaliberními adaptéry. Některé zahraniční armády mají pro komplet Carl-Gustaf k dispozici ještě noční zaměřovač, laserový dálkoměr (přesná dálka cíle je potřeba pro optimální nastavení funkce vysoce výbušného projektilu HE 441B) a ochranný vak pro seskoky padákem.

VÝVOJ DÁL POKRAČUJE Stejně jako každá jiná zbraň má také Carl-Gustaf své slabé i silné stránky. K těm prvním patří negativní jevy při výstřelu (hluk, dým a výšleh s ohroženým asi 60 m dlouhým prostorem za zbraní) stejně jako u ostatních bezzákluzových zbraní fungujících na stejném principu. Vzhledem k odpalování střely z hlavně také nejde zvyšovat účinnost bojové hlavice zvětšováním jejího průměru jako u typů s nadrážovými hlavicemi (například RPG-7). Ani munice (především tandemová HEAT 751) není nejlevnější. Na druhou stranu však tato zbraň s lehkým, odolným, jednoduchým a v nejrůznějších myslitelných podmínkách vyzkoušeným odpalovacím zařízením M3 v kombinaci s celým zmíněným spektrem munice vytváří komplet, který co do účinnosti, přesnosti, pohyblivosti a víceúčelovosti nemá dnes srovnatelný

ekvivalent. To ostatně potvrzuje i situace na americkém velitelství speciálních operací USSOCOM, které pro své příslušníky pořizuje a neustále vyhledává nejúčinnější a nekvalitnější výzbroj a výbavu, jaká ve světě existuje. Podle důvěryhodných zdrojů USSOCOM považuje Carl-Gustaf M3 za „tažného koně“ při speciálních operacích. Zmínění příslušníci amerických zvláštních jednotek mají k dispozici všechny existující typy munice, ke kterým v budoucnu přibudou další typy. USSOCOM již u švédského výrobce objednalo vývoj a výrobu minimálně dvou druhů munice určené pro boj v zastavěných oblastech. První má sloužit k likvidaci osob ukrývajících se v budovách. Může vybuchovat po vlétnutí oknem uvnitř konkrétních míst-

ností nebo má být schopna prorazit například trojitou cihlovou zeď a zlikvidovat za ní se nacházejícího protivníka. Druhá, tzv. víceúčelová munice má plnit podobné úkoly, avšak s vyšší průraznou schopností. Pomocí dvou speciálních za sebou umístěných hlavic má nejprve prorážet odolné překážky (včetně betonových stěn bunkrů) a následně výbuchem druhé hlavice uvnitř ničit živou sílu nebo vybavení.

PRVNÍ ZKUŠENOSTI Uživatelem kompletu Carl-Gustaf M3, který byl pořízen s ohledem na využití v zahraničních mírových nebo stabilizačních misích, jsou příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu ze 4. brigády rychlého nasazení. Nová zbraň zde na úrovni družstva nahrazuje zmiňované pancéřovky RPG-7, v četě zbraní pak také ruční 60mm minomety Antos, které se z hlediska přesnosti a účinnosti palby s ní nemohou ani v nejmenším srovnávat. V září letošního roku proběhly zaváděcí zkoušky, v jejichž rámci bylo švédskými specialisty zaškoleno osm našich instruktorů pro výcvik střelců a čtyři instruktoři výcviku techniků, kteří budou mít na starost přípravu všech obsluh. Čeští vojáci mají za sebou také první ostré střelby, při nichž vyzkoušeli všechny typy munice. Podle velitele 43. praporu majora Zdeňka Koláře na všechny zapůsobila nejen ničivá schopnost nové zbraně, ale i její přesnost. Navzdory pouze krátkému zaškolení a minimální praxi si střelci na vzdálenost asi 400 m vybírali (a následně zasahovali) jednotlivá kola cílového vyřazeného nákladního automobilu Praga V3S!

35

PYROTECHNICI


Mezinárodní setkání pyrotechniků v Boleticích má rok od roku větší ohlas jak doma, tak v zahraničí Text a foto: Jaroslav PAJER

Výměna zkušeností a poznávání novinek v oboru je u pyrotechnické profese doslova otázkou života a smrti. Není proto divu, že se letošního třetího ročníku setkání pyrotechniků s mezinárodní účastí konaného ve vojenském újezdu Boletice zúčastnilo bezmála sto padesát odborníků, přičemž třicet sedm z nich přicestovalo ze zahraničí.

STÁLE JE ČEMU SE UČIT 36

A tak se v šumavském podhůří setkali s českými specialisty, vojáky i policisty, jejich kolegové z Nizozemska, Francie, Spolkové republiky Německo, Belgie, Slovenska a Maďarska. Čekal je tu nabitý program obsahující jednak přednášky, jednak praktické ukázky. Do té první části kromě jiného patřila prezentace školicího střediska pyrotechniků z vojenského újezdu Libavá, při níž jeho pracovník Vladimír Král dokumentoval ničení nalezené letecké pumy ve výcvikovém prostoru Hradiště. „Byla to stará válečná velkorážová puma, 250 kg, kterou likvidovali ekologickým a bezpečným způsobem, tak zvaným vypalováním,“ vypráví Karel Ludvík ze 153. záchranného praporu v Jindřichově Hradci, jeden z organizátorů boletického setkání. „To sice není nový postup, ale naše armáda doposud víc preferovala velkou ránu, kdy všechno bylo okamžitě pryč. Oni ale odkryli zapalovač a dostali se přímo k trhavině. Tu pak zapálili pomocí termitového tělíska. Tritol, který hoří, se pak pomalu vytavoval a vypaloval.“ Likvidaci válečných leteckých pum se věnoval také mjr. Václav Bilický z Policie ČR,

když hovořil o jejich ničení v městské zástavbě a o možnostech omezení seizmických účinků a tlakové vlny na okolní budovy. Současně posluchačům představil svou novou výukovou pomůcku, která se zabývá konstrukcí převážně německé druhoválečné munice, jež se běžně nachází na území naší republiky. Loni prezentoval obdobnou elektronickou příručku o britské letecké munici. Je už pravidlem, že na této pyrotechnické konferenci představuje část depozitních sbírek munice pražského Vojenského historického ústavu jeho příslušník kapitán Jan Haas. „Tentokrát to byla munice ženijní,“ pokračuje Karel Ludvík. „Seznámil nás s historickým vývojem minového materiálu jako takového. Tedy od prvních podkopů nabíjených černým prachem až po zavedení klasických min. Naznačil také směry budoucího vývoje.“ Odpolední hodiny třídenního pracovního pobytu pyrotechnických odborníků v jihočeském výcvikovém prostoru byly obvykle vyčleněny na praktické seznamování s novými výrobky zvyšujícími buď jejich bezpečnost anebo jinak usnadňující jejich rizikovou práci. Sem kupříkladu patřily ukázky nových typů robotů pro manipulaci s nebezpečnými předměty, novinky v oblasti ochranných oděvů, rušiček rádiových signálů a podobně. Drtivá většina účastníků setkání viděla na střelnici Javoří prvně v životě výbuch termobarické munice. „Je třikrát účinnější než munice plněná klasickou trhavinou a má také daleko ničivější vliv na živou sílu, na nekrytého

člověka,“ popisuje Karel Ludvík. Jednak proto, že detonační vlna a celý destrukční efekt působí mnohem déle než u klasických trhavin, a jednak, že v místě prudce vzroste teplota, dojde tam doslova k vysátí kyslíku a k podtlaku, což má neblahý účinek na vnitřní orgány člověka. Na javořické střelnici proběhla také demonstrace malé výbuchové komory. Kovový kontejner má sloužit k bezpečné přepravě výbušného předmětu z ohroženého prostoru, přičemž materiál, z něhož je komora zhotovena, garantuje v případě náhodné exploze naprosté pohlcení účinků výbuchu a především znemožní rozlet střepin. Při odpalu minometné tříštivé miny to jen cinklo, jen jako když brok narazí do kovu. Bylo toho ještě mnoho, co připravili organizátoři letošního třetího ročníku mezinárodního setkání pyrotechniků pro jeho účastníky. K ojedinělým zajímavostem patřil příspěvek Jana Pokorného o alternativních způsobech detekce pozemních min. Je to tematika, jíž se dlouhodobě věnuje. Posluchače seznámil například s možností využití hmyzu, konkrétně včel, anebo nových typů zemních radarů, které pracují na neutronové bázi a zachycují i nekovový materiál. „Tady je užitečné úplně všechno. Nové trhaviny, výstroj pro pyrotechniky, pomůcky, ochranné prostředky, poznatky z misí,“ pochválil pořadatele nadporučík Vladimír Vinzens, pyrotechnik 21. základny taktického letectva Čáslav, při odpovědi na otázku, jak je s programem setkání spokojen. „Když si to

tak vezmete, tuhle akci zorganizovali kluci ze své vůle. Armádní velení to příliš nepodporuje a my bychom se k těm poznatkům jinak nedostali. Takže z tohoto hlediska je naše setkání neuvěřitelně zajímavé a důležité,“ prohlásil specialista, který svou profesi vykonává dvanáct let.

Tvář muže je napjatá, jen sval nad levým okem občas nervózně škubne obočím. Jeho pravá ruka opatrně otáčí šroubovákem. Uvolňuje poslední šroub destičky na sudu se zkříženými hnáty a nápisem ,Danger!‘ Muž pozvolna kryt sundavá a v otvoru vidí spleť drátů a elektroniky. Pak nahmatá malé klíšťky a jejich břity opatrně přibližuje k vodičům. Tak který? Červený, nebo modrý? „O tomhle ale naše práce není,“ směje se jeden z pyrotechniků účastnící se odborného zaměstnání v trhací jámě ve vojenském újezdu Libavá několik týdnů po boletickém setkání. „Z devadesáti pěti procent totiž v naší branži jde o kopání...“ Libavská trhací jáma je nevelký prostor plný dolíků po výbuších s „přeoranou“ hlínou, v níž je tu a tam vidět kovová střepina. Nyní toto území zabralo na třicet pyrotechniků, aby

37

 PYROTECHNICI tu ve dvou až tříčlenných skupinách absolvovali praktický výcvik – ničení munice. „Toto zaměstnání je součástí třídenního odborného shromáždění pyrotechniků, jež pořádá Ředitelství logistické a zdravotnické podpory,“ vysvětluje organizátor akce podplukovník Václav Kos. Dva dny účastníci poslouchají přednášky o novinkách a zkušenostech v oboru, jeden den je věnován praxi. Pokaždé tu pyrotechnici ze základny munice, několika leteckých a vševojskových útvarů, ženijního praporu, velitelství v Olomouci i Staré Boleslavi a z pyrotechnické služby Vojenské policie ničí rozličnými postupy různý nebezpečný výbušný sortiment. „Například při předchozím shromáždění jsme ničili munici tak, že jsme jako pomocné náloživo dávali protitankové miny,“ vzpomíná pplk. Kos. „Dneska tu zase máme především střely z raketometů, stopětadvacítky do tanků, minometné granáty, dělostřelecké miny a další delaborované střelivo, které prošlo zkouškami v Základně munice v Týništi nad Orlicí.“ Většina účastníků vykonává funkci pyrotechnika jako svou druhou odbornost. Shromáždění jim proto umožňuje, aby si na něm buď připomněli to, s čím se naposledy setkali v kurzu, anebo se pod dohledem zkušenějších kolegů seznamují s úplnými novinkami, s nimiž ještě neměli tu čest se setkat. Jedním z účastníků je rotmistryně Adriana Spasová ze 73. tankového praporu v Přáslavicích, která je pyrotechničkou právě rok. Na nedostatek práce si prý naříkat nemůže. „V brigádě je sice víc pyrotechniků,“ říká, „ale někteří si v poslední době dodělávají STANAGy a mnozí jsou také v misích.“ Její pyrotechnický chlebíček spočívá v asistenci při nejrůznějších střelbách, při

38

POČIN
házení granátů a podobně. „Je-li selhaná, tak se o to musím postarat,“ objasňuje. A už se také starala. Přihodilo se to během střeleb z pancéřovek RPG. „Zapalovač nenarazil na zápalku a nedošlo k iniciaci při výstřelu. Náboj jsem tedy odnesla do cílové plochy, přiložila k němu náložky a zničila ho,“ vypráví, jako by se nechumelilo. „Tato manipulace není nebezpečná. Kdyby to byla selhaná na dráze letu střely, tak potom už to nebezpečné je. Nesmí se s tím hýbat...“ Zatím je tzv. „áčkovým“ pyrotechnikem se základním oprávněním. Ráda by si ale odbornost zvýšila. „Pokud letos zvládnu výběrové řízení, tak příští rok bych ráda šla do kurzu na ,béčkového‘ pyrotechnika,“ svěřuje se nakonec. V prostoru trhací jámy jsou už všechny skupiny se svou prací hotovy. Do vykopané díry uložily ničenou munici, obložily ji přídavným TNT náloživem, navrch přidaly plastickou trhavinu, do níž udělaly otvory a vložily rozbušky se zápalnicemi. Celé dílo nakonec zahrnuly metrovou vrstvou hlíny. Pod dohledem vedoucího pyrotechnika na jámě Miroslava Kivoně ze Základny munice v Týništi nad Orlicí pak „šéfové“ jednotlivých pracovišť postupně zapalují speciálními pyrotechnickými zápalkami s dlouhou hlavičkou černé šňůry zápalnic. Kdo je hotov, odchází do nedalekého betonového krytu. Posledním je Miroslav Kivoň. A pak už všichni počítají výbuchy... „Podobná odborná shromáždění by pro své pyrotechniky mělo organizovat každé velitelství sil,“ tvrdí pplk. Václav Kos, „protože během roku se stanou různé případy s municí, havárie nebo úrazy, a to všechno by se mělo dát ve známost všem pyrotechnikům, aby se poučili a neopakovalo se to.“

Ředitelství výcviku a doktrín AČR připravuje unikátní vojenskou encyklopedii Text a foto: Vladimír MAREK

Encyklopedie vznikají většinou tak, že nakladatel zadá určitému týmu odborníků úkol připravit publikaci s takovým a takovým obsahem. S doslova revolučním počinem v tomto směru přišli v minulých dnech příslušníci Ředitelství výcviku a doktrín Armády České republiky.

Konec nedorozuměním Rozhodli se vytvořit rozsáhlou vojenskou encyklopedii, do jejíž přípravy se bude moci zapojit prakticky kdokoliv, a to nejen z resortu Ministerstva obrany. S ohledem na jazykovou příbuznost se počítá dokonce s využitím slovenské odborné veřejnosti. „V současné době u nás existuje několik desítek vojenských slovníků a encyklopedií různého data vydání a také nejrůznější kvality a odborné úrovně. Často se jedná pouze o jednoslovná hesla,“ říká jeden z duchovních otců tohoto projektu plk. gšt. Vladimír Karaffa. „Rádi bychom celou tuto oblast sjednotili a přinesli kvalitní pomůcku, která by usnadnila činnost vojáků při vypracovávání nejrůznějších dokumentů a samozřejmě také při vzájemné komunikaci.“ Smyslem nově připravované encyklopedie je přispět rovněž k rozvoji odborné vojenské terminologie. „Současná operační praxe přináší změny slovníku vojenského i civilního personálu. Ozbrojené síly většiny demokratických zemí se zapojují do řady mezinárodních operací. Ty představují nejen nové způsoby činnosti

vojsk, ale jsou spojeny i s novým pojmovým aparátem, jenž se vyvíjí i v návaznosti na vývoji technologií,“ vysvětluje plukovník gšt. Karaffa. Základem interoperability při mnohonárodních vojenských operacích přitom je schopnost vzájemné komunikace. To neznamená jen používat jednotný jazyk, většinou angličtinu, ale především rozumět přesně obsahu jednotlivých odborných pojmů. Nepřesně pochopený rozkaz může mít za následek komplikace při plnění úkolu nebo dokonce i zbytečné ztráty na lidských životech. To všechno umocňuje potřebu a význam tohoto díla. V praxi samotná tvorba vojenské encyklopedie vypadá následovně. Na internetových stránkách ředitelství www.doktrine.cz je rubrika encyklopedie. Případní zájemci zde najdou nejen seznam slov, jejichž výklad je již vypracován, ale i další pokyny pro případ, že by se chtěli zapojit do tohoto procesu. Nový pojem lze přidat či upravit pouze registrovaným uživatelem. „Máme zájem o to, aby se do procesu tvorby encyklopedie zapojili lidé, kteří se vracejí ze zahraničních misí,

stáží a studijních pobytů, ale i ti, kteří pracují v nejrůznějších našich štábech a zařízeních,“ říká Vladimír Karaffa. Zájemce přitom musí mít přístupová hesla, která přiděluje pracovník správy doktrín. Díky nim se dotyčný může nejen zapojit do tvorby, ale zároveň se podílet i na diskusi. Tento pracovník také doplňuje encyklopedii o nové pojmy získané ze služebních zdrojů. Každý pojem je uváděn v českém jazyce. Vzhledem k tomu, že se často jedná o překlad anglické verze, je někdy používán i v několika slovních modifikacích. Definice uvedená bezprostředně pod pojmem většinou obsahuje oficiálně schválenou verzi významu. Vysvětlení následující za definicí pak přináší další doplňující informace, které mohou napomoci pochopit širší souvislosti obsahu definice. Na závěr tvůrci encyklopedie upozorňují, že se jedná o dílo ve zkušebním provozu a že uvítají každou připomínku, která by zvýšila uživatelský komfort. Do budoucna také počítají s vydáním knižní verze encyklopedie.

39

 KALEIDOSKOP

KALEIDOSKOP
Generál Häkan Syrén navštívil Českou republiku Na třídenní pracovní návštěvu České republiky přijel v pondělí 6. listopadu 2006 vrchní velitel Ozbrojených sil Švédska generál Häkan Syrén. Nejprve byl slavnostně uvítán náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Pavlem Štefkou na pražském Vítkově. Poté jednal i s ministrem obrany Jiřím Šedivým, s nímž hovořil především na téma další spolupráce mezi Českou republikou a Švédskem. Generál Syrén dosavadní spolupráci obou zemí hodnotil velmi pozitivně. Při pracovním jednání s českým náčelníkem Generálního štábu pak byly podrobněji hodnoceny některé projekty. „Velmi úzce spolupracujeme v zahraničních misích, zvláště v misi KFOR na území Kosova, kde máme společný operační prostor. Švédsko je jedním ze států v tomto prostoru a vzájemně si tam vypomáháme. Kromě projektu nadzvukových letounů Gripen máme ve výzbroji ze Švédska dělostřelecký systém Arthur, v současné době zavádíme ve Strakonicích protiletadlový systém RBS-70. Už to hovoří o dostatečné spolupráci a dobrých vztazích mezi námi,“ řekl generál Štefka. „Samozřejmě že máme i další náměty pro spolupráci do budoucnosti. Jedním z nich je pomoc švédské armády českým vzdušným silám, pokud by byly v roce 2009 vyslány k zajištění ochrany vzdušného prostoru pobaltských republik. Jestliže se na tom shodne i naše politická reprezentace, jsou švédské ozbrojené síly připraveny se na tomto úkolu podílet,“ uvedl generál Häkan Syrén. Jeho cesta poté vedla na leteckou základnu do Čáslavi, kde působí švédský technický tým, který zajišťuje servis pro letouny JAS-39 Gripen. Text: Tomáš SOUŠEK, foto: Jan KOUBA

Univerzita obrany na veletrhu Gaudeamus 2006 Na brněnském výstavišti probíhal ve dnech 31. října až 3. listopadu třináctý ročník Evropského veletrhu pomaturitního a celoživotního vzdělávání Gaudeamus 2006, kterého se v rámci 115 vystavujících univerzit, vysokých škol a vzdělávacích institucí zúčastnila také Univerzita obrany v Brně. Cílem této rozsáhlé prezentační akce bylo poskytnout budoucím absolventům středních škol co nejvíce informací o vysokoškolské přípravě na českých i zahraničních školách. V expozici Univerzity obrany poskytovali informace o studiu pracovníci děkanátů, učitelé a studenti všech tří fakult školy. Zájemci měli k dispozici dostatek tištěných materiálů o škole a studiu na jednotlivých fakultách i k jednotlivým oborům. Zejména brožurky o studiu byly „horkým zbožím“ a stejným tempem, jak je stíhali pracovníci školy doplňovat, také mizely. Odhadem lze uvést, že do expozice UO zavítalo za účelem získání podrobnějších informací na čtyři tisíce mladých lidí, výchovných poradců a ostatních pedagogických odborníků. Kromě tištěných materiálů škola prezentovala aktuální podmínky přijímacího řízení pro akademický rok 2007/2008 na svých internetových stránkách přímo na výstavišti. Příslušníci oddělení náboru Krajského vojenského velitelství Brno zde zájemcům o studium a profesionální službu v AČR přibližovali administrativní proces nutný k povolání uchazeče do služebního poměru. O značném zájmu ze strany středoškoláků, rodičů i pedagogických poradců svědčila i účast na dvou přednáškách proděkanů fakult UO. Za čtyři dny veletrh Gaudeamus 2006 navštívilo 27 845 lidí. Text a foto: npor. Ing. Alois BRÁZDA

Letecké opravny v Čáslavi fungují už půl století Padesáté výročí založení leteckých opraven v Čáslavi si dne 1. listopadu 2006 připomněli příslušníci zdejší 217. letky oprav nadzvukové letecké techniky. Několik desítek bývalých i současných příslušníků opraven pozdravil na slavnostním nástupu také velitel 21. základny taktického letectva plukovník Jiří Verner, který mimo jiné řekl: „Děkuji vám všem za to, jakým způsobem jste se starali o svěřenou leteckou techniku. My, piloti, jsme se na vás vždy spoléhali a vzhlíželi jsme k vám s obdivem a maximální důvěrou.“ Součástí oslav pak bylo odhalení statického exponátu, letounu MiG-21MF, umístěného na čestném místě před hangárem 217. LOLNT. Uvnitř pak byly k vidění také dva historické stíhací letouny MiG-15, z nichž jeden je již dokonale zrestaurován, na opravě druhého se ještě pracuje. Po letových ukázkách strojů L-39 a L-159 dostali bývalí příslušníci opraven možnost důkladně si prohlédnout celý areál letecké základny a porovnat tak, co vše se v něm od dob jejich působení změnilo. Jen málokdo skrýval nadšení z toho, jakým způsobem byla velká část objektů a zařízení zmodernizována. Letecké opravny vznikly v Čáslavi v roce 1956 prakticky současně s nově budovanou leteckou základnou. Jejich hlavním úkolem bylo obnovování resursů letecké techniky a provádění složitějších oprav. Opravnami prošly stovky letounů mnoha typů, jako například MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, MiG-23, Il-14, Il-28, L-29, L-39, Su-7, Su-22 či Su-25. Opravny jako samostatný útvar byly zrušeny koncem roku 2003 a poté začleněny do podřízenosti čáslavské letecké základny. „Poslední velká reorganizace nás čeká ve druhé polovině příštího roku, kdy se naše letka sloučí se zdejší 214. letkou oprav letecké podzvukové techniky a společně jako jeden tým se budeme podílet na předepsaných pracích a opravách našich letounů,“ řekl velitel 217. LOLNT podplukovník Alois Matýzka. Text a foto: Tomáš SOUŠEK

40

Křest „semínkového generála“ Ve středu 8. listopadu představilo Vojenské zpravodajství ČR s Agenturou vojenských informací a služeb (AVIS) na Ministerstvu obrany společný vydavatelský projekt, knihu Milana Macáka „Dvojí tvář hazardního hráče“. Pojednává o nejvýznamnějším generálu Varšavské smlouvy, který utekl na Západ, Janu Šejnovi. Dva měsíce po útěku tohoto komunistického prominenta založila na něj Vojenská kontrarozvědka spis a vedla ho dlouhých šestnáct let. A právě z takto nashromážděných materiálů čerpal Milan Macák. V publikaci přináší zajímavé informace především z období, které předcházelo útěku generála Šejny do USA. Popisuje, jakým způsobem „kšeftoval“ s v té době nedostatkovými jetelovými semeny (za to si vysloužil přezdívku „semínkový generál“), s luxusními automobily a jakým způsobem obstarával prominentům v té době tak oblíbené chaty. Vojenské zpravodajství společně s Agenturou vojenských informací a služeb chystá v této edici další publikace. „Kolem Vojenské kontrarozvědky a Zpravodajské správy existuje stále ještě množství nejasností, polopravd a mýtů. Pokud chceme udělat definitivní tečku za minulostí, musíme nezbytně zveřejnit veškeré naše archivní materiály z období před rokem 1989,“ zdůraznil ředitel Vojenského zpravodajství ČR brigádní generál Miroslav Krejčík. „Úplnému zveřejnění ale zatím brání to, že v některých dokumentech jsou stále ještě citlivé informace týkající se například cizinců.“ Ředitel AVIS Jiří Šuba připomenul, že agentura vydává více než sto titulů ročně. Zhruba patnáct jich má reprezentativní knižní podobu. „Ve vydavatelském plánu na příští rok máme ve spolupráci s Vojenským zpravodajstvím připraveno vydání další knihy, ‚Nástin dějin Vojenské kontrarozvědky (1945 – 1993)‘,“ uvedl. Text a foto: -ma-

Kurz k bezpečnostním smlouvám a k likvidaci výzbroje K naplnění jedné z priorit zahraniční politiky České republiky – rozšíření pomoci Srbsku a Černé Hoře – připravil odbor kontroly odzbrojení Ředitelství zahraničních aktivit týdenní kurz k bezpečnostním smlouvám a k likvidaci těžké výzbroje pro příslušníky ozbrojených sil Srbska. Kurz se uskutečnil ve Školicím a výcvikovém středisku Ministerstva obrany v Komorním Hrádku ve dnech 1. – 7. října. Zúčastnilo se ho devět příslušníků ozbrojených sil Srbska, dva inspektoři ze Slovenského verifikačního centra a čtyři příslušníci OKO ŘeZA. Všichni absolventi kurzu jsou předurčeni k účasti na procesu plánování a koordinace kontroly zbrojení, k provádění aktivních inspekcí a doprovodů zahraničních inspekčních týmů při kontrolách likvidace zbraní. V průběhu kurzu vyslechli přednášky na témata legislativních souvislostí, vnitřních postupů MO při vyřazování a kontrole výzbroje podléhající mezinárodním dokumentům, oznamování likvidace výzbroje ostatním státům, způsobů a technologických postupů likvidace a provádění kontroly procesu likvidace výzbroje. Účastníci kurzu měli možnost v praxi vidět ukázky likvidace výzbroje a techniky různých typů. Na závěr provedli inspekci zahájení likvidace 45 kusů tanků T-72, které byly vyřazeny z výzbroje Armády České republiky a jsou nyní v majetku civilních organizací. Zahraniční účastníci vysoce ocenili program, provedení a zabezpečení kurzu a rovněž zkušenosti českých kolegů. Text a foto: Lenka FORNŮSKOVÁ

Konference o jazykové přípravě Ústav jazykové přípravy Vyškov pořádal v úterý 24. října další výroční konferenci k jazykové přípravě v AČR. Důležitost této akce podtrhla svou přítomností řada významných hostů, mezi nimiž byl například Milan Máčel – ředitel odboru vzdělávání MO, plk. Petr Špička – náčelník odboru vzdělávání ŘePP, plk. gšt. Jan Neplech – velitel posádky Vyškov či plk. v. v. Clement Machacek – jazykový expert z USA. Program odrážel aktuální dění v jazykové přípravě v ozbrojených složkách ČR. Konference měla výrazně pracovní ráz a jednání přineslo řadu podnětů ve prospěch zlepšení jazykové připravenosti pracovníků resortu MO. Ve svých příspěvcích se jednotliví vystupující soustředili zejména na problematiku testování podle normy STANAG 6001 za situace, která nastala po vydání nového zkušebního řádu, a na nejnovější trendy ve výuce jak v Ústavu jazykové přípravy, tak i na Univerzitě obrany. Podle slov Milana Máčela i ředitele ÚJP plk. Ladislava Chaloupského konference výrazně přispěla ke sblížení stanovisek jednotlivých resortních jazykových středisek a škol. Text a foto: kpt. Jan ŠMÍD

41

 SPORT

a n ž A

SPORT


y k l o vrch

a pak opět pokračuje dál napříč loukami s pasoucím se dobytkem. Konečně míjíme ceduli s dvojjazyčným nápisem Collalbo – Klobenstein. Projíždíme okolo středověkého stavení a rázem se před námi rozevírá poměrně rozlehlá vysokohorská vesnice, na jejímž okraji se rozprostírá rychlobruslařská dráha. Jsme v cíli naší cesty. Ač to tak na první pohled nevypadá, Collalbo patří k významným rychlobruslařským střediskům. Na ledovém oválu pod širým nebem jsou pořádány závody světových pohárů a na začátku příštího roku se zde dokonce uskuteční mistrovství Evropy. Na startu pochopitelně nebude chybět ani naše Martina Sáblíková.

R O

H

Měli jsme možnost poodhalit tajemství letní přípravy českého rychlobruslařského týmu Nad postavou devatenáctileté Martiny Sáblíkové kroutí hlavou laici stejně jako sportovní odborníci. Drobná rychlobruslařka dokáže na ledě porazit i statnější a zkušenější soupeřky. V závodech na in-line bruslích vyhrává i nad většinou mužských soupeřů a daří se jí i v cyklistice. Tajemství jejího úspěchu je skryto nejen v talentu, ale také v píli, svědomitosti a především pak v promyšlené přípravě.

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Jan ZEMAN

Před turínskou olympiádou se Martina Sáblíková zapsala do mysli široké veřejnosti jako sportovkyně, která nemá kde trénovat a ve své sportovní přípravě musí značně improvizovat. I přesto ale dosahuje špičkových výsledků. Doslova na dosah ruky měla olympijskou medaili na pětikilometrové dráze a uplynulou sezonu zakončila zlepšením světového rekordu na desetikilometrové trati o téměř 12 vteřin. Na samém konci léta jsme ji navštívili v italském Collalbu, kde český rychlobruslařský tým již čtvrtým rokem absolvuje letní kondiční soustředění. Zde Martina Sáblíková dolaďovala formu také těsně před letošní zimní olympiádou v Turíně.

VÝŠ A PAK JEŠTĚ VÝŠ Z Prahy do Collalba je to přibližně 650 kilometrů a tuto trasu je možné ujet za méně než šest hodin. Členové rychlobruslařského týmu znají cestu skoro nazpaměť, neboť tudy mnohokrát za sezonu cestují do Česka k rodičům, na závody, tiskové konference nebo do školy. Stejnou cestou sem putujeme také my. Projíždíme Brennerským průsmykem, ležícím

42

v nadmořské výšce 1374 metrů, a po dálnici vedoucí údolím řeky Isarco postupně klesáme až téměř k městu Bolzano, které se rozkládá pouhých 290 metrů nad mořem. Podle mapy je to z Bolzana do Collalba jen čtrnáct kilometrů, ale klikatá silnice napovídá, že půjde o pěkné stoupání. Poslední úsek naší cesty se zdá nekonečný. Silnice je široká tak akorát pro naše auto. Na jedné straně se nám nabízí mrazivý pohled do hlubokého údolí a na druhé je svah, jehož vrchol je kdesi v nedohlednu. Občas nás cesta dovede do obydlené osady

ZASE DO KOPCE Právě na rychlobruslařském stadionu se setkáváme s celým Novis týmem. Název vymyslela Martina a je odvozen od jména trenéra Petra Nováka. Skupina závodníků, kterou v Alpách zastupuje Martina a Milan Sáblíkovi, Zdeněk Haselberger, Pavel Kulma, Andrea Jirků a Karolína Erbanová, je již druhým rokem součástí Armádního sportovního centra Dukla. O tom, že to není jen pouhá fráze, svědčí i loga Dukly umístěná nejen na jejich vozidle, ale i na dresech a tričkách celého týmu. Je to sice drobnost, ale u armádních sportovců není zatím až tak obvyklá. V sedm hodin ráno mají rychlobruslaři asi hodinovou rozcvičku, během které protahují tělo a cvičí i některé speciální cviky. V deset hodin usedají na kola a čeká je část kondiční přípravy. Na parkovišti na okraji Collalba dostávají od trenéra Nováka instrukce, kudy mají jet a jaké tepové frekvence si během jízdy udržovat. Chvíli posloucháme pokyny a zjišťujeme, že sport je skutečně věda. Čísla nám téměř nic neříkají, ale na mladých sportovcích

43

 SPORT

SPORT


VANCOUVER? NEJDŘÍV PEKING!

je vidět, že přesně vědí, co mají v následujících minutách dělat. Vydáváme se za nimi autem. Silnice za posledním domem vesnice nabírá až 16% stoupání, se kterým trochu zápasí i náš vůz. Asi po dvou kilometrech zastavujeme a šestičlenná skupina nás záhy dojíždí. Smějí se a nejsou ani moc zpocení. Jedeme autem ještě výš a po několika dalších ujetých kilometrech zastavujeme, tentokrát natrvalo. Dál mohou jet auta jen se zvláštním povolením. Jsme v nadmořské výšce 1540 metrů a abychom se dostali až na konec dnešní tréninkové trasy, musíme přesednout na lanovku, která nás vyveze až na vrchol Cima Lago Nero. Nápis na konečné stanici nás informuje, že hladina moře se nachází o 2070 metrů níž. Zanedlouho sem na kolech přijíždí i sedmičlenná skupina rychlobruslařů. Mají za sebou 12 kilometrů s převýšením téměř tisíc metrů. Zvládli to všichni a nepozorujeme na nich žádný úbytek sil. Dnes je takový výšlap z Collalba čeká ještě jednou. Převlékají se do suchého oblečení a v restauraci usedají ke stolu, aby poobědvali. Zapomeňte nyní na pravidla zdravé výživy i způsoby stravování vrcholových sportovců, o nichž se tradují různé historky. Nejčastěji si členové Novis týmu objednávají párek s hranolkami a kečupem. Takový oběd zde prý jedí často. Mimochodem nejoblíbenějším jídlem Martiny Sáblíkové jsou obložené bagety, které si kupuje na benzinových pumpách. Takže nemá žádný speciální jídelníček, ani neužívá nějaké doplňky stravy. Možná že její úspěch je právě skrytý v bagetách, které jí dodávají tolik potřebnou energii.

44

Cesta z Cima Lago Nera až do Collalba trvá rychlobruslařům na kolech něco přes čtvrt hodiny. Musejí nám proto dát dostatečný náskok na to, abychom mohli sjet lanovkou dolů a přejít lesní cestou do míst, kde absolvují náročný sjezd. Lesní cesta zde začíná zprudka klesat. Eroze odplavila vrstvu hlíny, v úvozu zůstaly pouze balvany a cesta tak připomíná spíše vyschlé koryto řeky. „I tudy jezdíme. Zpočátku jsme kola na nejhorších úsecích snášeli, ale nyní již sjedeme všechno. V tomto technicky velice náročném terénu se sportovci naučí kolo dokonale ovládat, držet rovnováhu, zvolit si správnou cestu a získat potřebnou jistotu,“ vysvětluje nám smysl těchto sjezdů Petr Novák. S trenérem Novákem hovoříme i o úloze jízdy na kole při zvyšování fyzické kondice rychlobruslařů. Výsledky v uplynulé sezoně potvrzují, že tento systém tréninku má svůj význam. Nemluvě o tom, že například Martina Sáblíková by nyní byla schopná bodovat i v závodech v cyklokrosu. Myšlenky trenéra Nováka jdou

opět trochu dál. Uvažuje například o tom, že by se Martina, prioritně se připravující na zimní olympijské hry ve Vancouveru, mohla objevit i na startu cyklokrosu na letních olympijských hrách v Pekingu, které se uskuteční už za rok a půl. Podobný pokus před deseti lety učinila i Kateřina Neumannová v Atlantě a na 31,8 km dlouhé trati se umístila na 18. místě. Díky svým dispozicím by Martina mohla v tomto závodě hodně překvapit a dosáhnout velmi zajímavého umístění.

SEDM STATEČNÝCH Kdo si myslí, že si trenér Petr Novák, olympionička Martina Sáblíková či členové Novis týmu v Itálii užívají luxusu, hluboce se mýlí. Délka pobytu, vysoká cena zdejšího ubytování a nízký rozpočet týmu je nutí pečlivě vážit, v jakých podmínkách se nakonec usadí. V Collalbu a jeho okolí je sice poměrně velký počet hotelů a penzionů, ale ceny jsou vyšponovány hodně vysoko, neboť jde o vyhledávanou lázeňsko-turistickou oblast. Rychlobruslaři nakonec nalezli vhodné zázemí asi sedm kilometrů od Collalba, kde si

uprostřed lesů už pravidelně pronajímají malý domek. Cena pronájmu je sice velmi nízká, ale odpovídají jí skutečně spartánské podmínky. Sklep domu slouží jako technické zázemí týmu, kde se skladují a opravují kola, ale zároveň je i kuchyní. Navíc pokud se venku ochladí, tak právě zde je z celého domu nejtepleji a lze zde přečkat i velmi sychravé počasí. V přízemí je mimo pokojů také místnost, která slouží jako kaple. Několikrát do roka zde soustředění pořádají také duchovní. Rychlobruslaři do této místnosti moc nechodí, chovají k ní určitý respekt. V podkroví jsou čtyři obytné místnosti. Martina nám ukazuje svůj pokoj, kterému dominuje masivní skříň a dřevěná postel. „Tak tady jsem spávala, když jsem dolaďovala svoji formu na olympiádu,“ připomíná Martina a vede nás pak do rohu místnosti, kde zeje díra ve stropě. „Když se pořádně podíváte, tak skrz ni uvidíte ven, ale jinak je to tu prima,“ říká se svým typickým úsměvem a určitě svá slova nemyslí nijak ironicky. Topí se zde v kamnech a stejně tak se i ohřívá voda na mytí. Sprcha je v prvním patře, kde je také velký bojler. Když potřebujete teplou vodu na osprchování, tak musíte nejdříve zatopit pod zásobníkem vody. Členové týmu se tak díky tomu naučili štípat dříví a zatápět v kamnech.

Nikdo z našich rychlobruslařů si nestěžuje a na úroveň ubytování se dívají s nadhledem. Pro ně je totiž nejdůležitější, že mohou trénovat ve výborných přírodních podmínkách a vidí, jak se jim zde lepší forma. Možná právě díky tomuto zázemí spolu drží pohromadě jako jedna rodina. „Do Collalba se skutečně ráda vracím. Je tu skvělá příroda, hodně možností k tréninku, mám zde čas věnovat se pouze sportu,“ potvrzuje Martina.

STADION POD ŠIRÝM NEBEM Český rychlobruslařský tým našel na stadionu v Collalbu skvělé zázemí. Mohou používat kabiny, tělocvičnu a samozřejmě i ovál. Jezdí sem již čtvrtým rokem a pravidelně se účastní velkých závodů, které se zde v zimě konají. Za zmínku stojí i to, že Martina je držitelkou rekordu tohoto stadionu na pětikilometrové trati, který má hodnotu 7 minut a 19 vteřin. Collalbský ovál se nachází v nadmořské výšce 1200 metrů a patří k poměrně rychlým tratím. Závody pod širým nebem se konají téměř za všech podmínek, tedy za větru, sněžení a deště, takže k vítězství je někdy zapotřebí i trocha štěstí. I když zde je jedna zajímavost – v Collalbu prší méně častěji než v jeho okolí, za což může hradba vysokých hor. „Je tu skutečně zvláštní mikroklima a třeba v lednu

je tu šest stupňů nad nulou. Výsledkem je, že je zde skutečně velmi rychlý led,“ potvrzuje Petr Novák. Umělý led je zde od listopadu do konce února, ale záleží to na počasí. Jinak je možné na dráze jezdit na in-line bruslích a vylepšovat techniku. Tým Petra Nováka sem během tréninkového campu jezdí každý večer, případně i odpoledne. Trenér přísným zrakem sleduje techniku jízdy každého závodníka, protože o výsledku závodů rozhodují setiny vteřiny. Porážku tak někdy nemusí způsobit jen nějaké zaváhání, ale třeba špatný postoj bruslaře. Během dvou dní jsme viděli jen malou ukázku letní přípravy našich rychlobruslařů. Martina, stejně jako ostatní členové týmu, se kromě toho v létě účastní různých závodů na in-line bruslích – letos například s přehledem vyhrála první Český pohár. V letní sezoně věnuje tréninku na ledové ploše asi 14 dní. Trenér Petr Novák potvrzuje, že Martina Sáblíková do další sezony vstupuje ve vynikající formě a v závodech bude opět porážet soupeřky z tradičních rychlobruslařských zemí. Potěšitelné ale je, že vedle ní vyrůstá celý tým, jehož výkonnost též pozoruhodně rychle roste. Zanedlouho se i díky Milanovi Sáblíkovi, Zdeňkovi Haselbergerovi, Pavlovi Kulmovi, Andree Jirků a Karolíně Erbanové můžeme stát rychlobruslařskou velmocí také my.

45

 HISTORIE Dlouhé týdny ve stísněném prostoru plném hluku a mísících se pachů oleje, nafty, toalet a kazících se potravin, to vše musela snášet většina ponorkových námořníků za druhé světové války. Představu o tom, jak byla jejich služba náročná, si lze částečně udělat i dnes v některé z dochovaných ponorek. Jedna z nich, U-995, se nachází nedaleko německého města Kiel. Text a foto: Tomáš SOUŠEK

HISTORIE
Největší ponorkovou velmocí za druhé světové války bylo bezesporu Německo. Jeho ponorky mají na svém kontě stovky potopených spojeneckých plavidel. Nejrozšířenějším druhem u-bootů se stal typ VIIC, jehož bylo vyrobeno téměř sedm set kusů. Patří sem také ponorka U-995, která byla vyrobena v září 1943. Po absolvování série zkoušek a výcviku nové posádky se aktivně zapojila do válečných operací. Jejím působištěm se stal zejména severní Atlantik. Ačkoliv ponorka U-995 průběh války neovlivnila žádným výjimečným činem či výkonem, lze v její historii najít i některé velice zajímavé momenty. Například její první kapitán byl údajně odvolán pro neschopnost zaútočit na nepřítele. Zřejmě kvůli jeho velké opatrnosti byly jednotlivé plavby ponorky čím dál kratší a často trvaly jen několik dnů. Zásadní změna nastala až s jeho nástupcem, jímž se v říjnu 1944 stal Oberleutnant zur See Hans Georg Hess, který ponorce velel až do konce její německé kariéry. Tento námořník se ve svých 21 letech stal nejmladším německým kapitánem ponorky

nasazené do bojových operací a je pravděpodobné, že si tento primát drží i v celosvětovém měřítku. S H. G. Hessem na kapitánském můstku podnikla U-995 několik plaveb, během nichž vystřelila celkem 35 torpéd. V době spojenecké námořní nadvlády šlo o poměrně značný počet. Výsledkem těchto útoků bylo potopení nebo poškození celkem deseti spojeneckých lodí, včetně dvou torpédoborců a jedné americké nákladní lodi typu Liberty, 7000t „Horace Bushnell“. Velkého uznání dosáhl Hess v únoru 1945, kdy s ponorkou proplul minovým polem a nepozorovaně pronikl 35 kilometrů dlouhým fjordem obsazeným sovětskými vojsky až k přístavu Kirkenes, kde se mu podařilo torpédovat nákladní loď. Přestože německé ponorky patřily mezi nejvyspělejší, většina z nich byla během druhé světové války zničena. Ty, které přežily, pak byly po válce většinou sešrotovány. Jen několik z nich mělo větší štěstí, které stálo i na straně U-995. Ponorka byla totiž v rámci náhrady válečných škod předána norskému námořnictvu, které ji v roce 1952 zařadilo do služby s novým

jménem Kaura. Po skončení služby se norská a německá strana dohodly, že se ponorka vrátí do své původní vlasti. Byla umístěna na betonové podstavce u obce Laboe nedaleko Kielu, kde od roku 1972 funguje jako technické muzeum v rámci památníku Kriegsmarine. Ponorka U-995 je dnes umístěna na pláži jen několik metrů od mořské hladiny. Výhodou je, že prostor kolem ní je poměrně otevřený, a tak je možné ji obejít ze všech stran a důkladně si prohlédnout všechny detaily jejího trupu, včetně kormidel a lodních šroubů. Celkově ponorka vypadá velice působivě a jedinou vadou na kráse jsou tak napevno zaslepené otvory torpédových hlavní. Teprve při vstupu do nitra plavidla je nutné projít malou pokladnou a zaplatit symbolické vstupné. Pro usnadnění přístupu návštěvníků jsou v pravém boku ponorky vytvořeny dvoje dveře, díky nimž je možné projít celý interiér od zádě směrem k přídi. Uvnitř ponorky je k vidění zachovalé vybavení, jehož jediným nedostatkem může občas být snad jen více vrstev barvy a některé použité odstíny. Vše ale vypadá tak, jako by ponorka

byla připravena k další plavbě. Místem, v němž začíná prohlídka, je místnost zadního torpédometu. Nachází se zde také dvojice elektromotorů, které umožnily pod vodou udělit ponorce krátkodobě rychlost až 7,6 uzlů. Od elektromotorů návštěvník projde do strojovny, kde je jen úzká mezera mezi dvojicí šestiválcových dieselových motorů MAN, každý o výkonu 1400 koní. Díky nim dokázala ponorka na hladině vyvinout rychlost 17 uzlů. Hned vedle strojovny je umístěn malý kuchyňský kout, kde na pouhých dvou plotýnkách musel lodní kuchař připravovat stravu pro více než čtyři desítky námořníků. Odtud vede cesta přes důstojnickou kajutu přímo do nervového centra ponorky. Na velitelském stanovišti je možné vidět veškeré ovládací prvky ponorky, včetně dvojice periskopů. Bohužel skrz ně ale není nic vidět. Druhým omezením je pak i nemožnost navštívit vnitřek věže ponorky a její horní palubu s kanony a kulomety. Průlez sem je totiž uzavřen. Nepřístupná zůstávají také pracoviště radisty a obsluhy sonaru, avšak je sem vidět

alespoň přes prosklené dveře. Hned vedle se nachází kajuta kapitána ponorky a několika dalších důstojníků. Jejich jediným plusem oproti ubytování běžných námořníků je větší skříňka na osobní věci a látkový závěs, který poskytoval alespoň minimální soukromí. Největší místnost je na přídi, hned za čtveřicí torpédových hlavní. Tento prostor sloužil jako skladiště torpéd a zároveň i jako kajuta mužstva. Každý z námořníků se tak vždy těšil, až budou torpéda vystřelena a jim se tak zvětší životní prostor. Jedno školní torpédo je pro představu o jeho velikosti zavěšeno i uvnitř U-995, hned nad lůžky námořníků. Muzeum ponorky U-995 v Laboe je součástí památníku německého námořnictva. Vedle stojící vysoká budova však poskytuje jen expozici postavenou na maketách a fotografiích. K vidění je zde ale i taková rarita, jako například lodní šroub těžkého křižníku Prinz Eugen, který při osudné plavbě doprovázel slavného Bismarcka. Pokud tedy zavítáte na sever Německa, nenechte si toto místo ujít. Ponorka je otevřena denně po celý rok.

Podmořský lovec

Německá ponorka, která v samém závěru druhé světové války podnikla odvážný útok, dnes funguje jako technické muzeum 46

47

 DO ŽHAVÉHO BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Byty

» Koupím byt 1 + 1 v OV nebo družst. Pouze v lokalitě Dejvice, Bubeneč Kontakt: 776 073 125

» ZNGŠ-Ř SOC MO nabízí volné systemizované místo pro VZP: – technik specialista KIS – PH 52, PT 09, BP „T“, jazykové znalosti AJ – STANAG 1111. Předpokladem přijetí je znalost správy serveru na platformě Microsoft (Active Directory, DNS, Exchange, SQL), základní znalost protokolu TCP/IP, znalost OS Unix, Solaris výhodou, a ochota dále se vzdělávat. Místo práce – Praha. Kontakt: plk. gšt. Ing. Marek, alc. 212 046 » Velitel VÚ 8665 Vyškov nabízí volná systemizovaná místa pro VZP: – Náčelník personální skupiny (npor. – kpt.), ČVO 490, KvP 51(12), KvPo 47, PT 10, BP pro stupeň důvěrné nebo předpoklady pro její získání, – Starší instruktor kurzu zdravotnických instruktorů (rtm. – nrtm.), ČVO 860, KvP 31(08), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, absolvent (ka) střední zdravotní školy, držitel (ka) osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu, – Starší instruktor kurzu základní přípravy (rtm. – nrtm.), ČVO 100, KvP 22(05), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, minimální praxe u vojsk 2 roky výhodou,

– Starší instruktor ženijního kurzu (rtm. – nrtm.), ČVO 500, KvP 22 (05), KvPo 25, PT 08, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru výhodou, pyrotechnický průkaz skupiny A nebo B výhodou, – Vedoucí instruktor kurzu chemických odborností (pprap. – prap.), ČVO 577, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, – Vedoucí instruktor kurzu specialistů dělostřelectva (pprap. – prap.), ČVO 205 – průzkum, topograficko-geodetická a meteorologická příprava dělostřelectva, dělostřelecký radiolokační průzkum, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, úspěšný (á) absolvent (ka) kurzu v daném oboru výhodou, – Vedoucí instruktor kurzu 152 mm ShKH (pprap. – prap.), ČVO 218, KvP 31 (08), KvPo 34, PT 09, BP pro stupeň vyhrazené nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, úspěšný (á) absolvent (ka) kurzu v daném oboru výhodou,

– Vedoucí instruktor kurzu pyrotechniků (pprap. – prap.), ČVO 243 – zásobování municí všeho druhu, její údržba a skladování – pyrotechnik, KvP 31(08), KvPo 34, PT 10, BP pro stupeň důvěrné nebo předpoklady pro její získání, úspěšný (á) absolvent (ka) vojenské střední školy v oboru, řidičské oprávnění skupiny „B“, vojenský řidičský průkaz skupiny „B“ výhodou, fyzický věk osoby 21 a více, pyrotechnické oprávnění skupiny A a B podmínkou. Nástup možný dnem 1. 1. 2007. Bližší informace poskytne mjr. Ing. Boris Mako, alc. 451 611 (fax: 451 620). Kontaktní adresa: VÚ 8665, V. Nejedlého, 682 03 Vyškov » Děkan Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa – vedoucí katedry řízení zabezpečení boje. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti plukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské vzdělání v oboru, kvalifikační požadavek – kurz vyšších důstojníků, vědecko-pedagogický titul profesor nebo docent nebo předpoklady pro jeho získání, minimálně 10 let praxe v oboru, z toho nejméně 5 let ve vedoucí funkci, AJ 2222 a BP „T“. Termín obsazení místa – 1. březen 2007. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 29. prosince 2006

s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 10. ledna 2007. Podrobnější informace nalezete na www.unob.cz v části úřední deska. » Děkan Fakulty ekonomiky a managementu Univerzity obrany vyhlásil výběrové řízení na obsazení místa – odborný asistent skupiny řízení palebné podpory katedry řízení palebné podpory. Místo je plánováno pro vojáka v hodnosti podplukovník. Požadavky na uchazeče: vysokoškolské vzdělání v oboru, kvalifikační požadavek – kurz vyšších důstojníků, akademický titul doktor nebo předpoklady pro jeho získání, 2 roky práce v oboru automatizovaných systémů velení a řízení palby dělostřelectva, AJ 2211, BP „D“. Termín obsazení místa – 1. březen 2007. Uchazeči předloží přihlášky k výběrovému řízení do 5. ledna 2007 s přehledem vědecké a publikační činnosti na adresu: Univerzita obrany, personální odbor, Kounicova 65, 612 00 Brno, Ing. Jiří Komolík, alc. 442 417. Výběrové řízení před komisí proběhne 15. ledna 2007. Podrobnější informace nalezete na www.unob.cz v části úřední deska.

» Prodám: Obuv PRESTIGE, bílá – velikost 39 – nová Čepice služební vz. 97 – vel. 54 – zelená Lodička služební vz. 97 – vel. 53 – zelená Šála – zelená Nárameníky – zelené – cca 6 kusů Vesta do „V“ pod sako vz. 97 – zelená Košile s dl. rukávem – vel. 39 – 40 – zelená Košile s krátkým rukávem (bundokošile) – vel. 39 – 40 – zelená Kabát služební s teplou vložkou – vel. 164/ 96 – 100 – zelený Sako služební vz. 97 – vel. 164/82 – 100 – zelené

Kalhoty služební k saku vz. 97 – vel. 170/88 – zelené Kravata služební – zelená Bunda vz. 2000 k oděvu vz. 97 – vel. 170 – zelená Věci jsou minimálně nošené (plesy). Nejlépe jako celek v Kč. Cena dle telefonické domluvy – možnost zaslání na dobírku. Tel: 608 039 381 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 2483 Kutná Hora na místo starší strojník – ČVO 512. Podmínkou VŘP „C“. Tel. 608 772 098 » Koupím výstrojní body. Kontakt: [email protected]

» Koupím do sbírky různé odznaky a vyznamenání, nášivky, domovenky a kapsové odznaky, také modely a řezy zbraní, bodáky a přilby, příručky, předpisy, doklady a literaturu k uvedeným věcem, vše současné i staré. Tel. 777 074 592, alc. 442 964 nebo [email protected] » Hledám za sebe náhradu k VÚ 8660 Vyškov na systemizované místo řidič-kuchař – ČVO 173, VŘP sk. B, C, E. PT 06, rtm. Mob. 731 522 612 » Hledám spolužačky VOŠž Nové Mesto nad Váhom, které ji ukončily v roce 1985 (specializace spojař).

Kontakt: Helena Drgoňová (roz. Kačanová), 213 796 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 4574 Přerov na systemizované místo řidič-strojník – ČVO 173, Podmínka VŘP sk. C a EC do 6 kW. Mob. 776 052 608 » Odkoupím platné výstrojní body – pouze za rozumnou cenu. Tel.: 776 806 806 » Hledám volné místo pro o. z. v posádce Praha. Jsem bývalá VZP, 25 let služby v AČR, SŠ, praxe v MOd, vedení spisové agendy a evidence. Nástup dle dohody. Mob.: 732 672 073

Různé

» Prodám byt 4 + 1 v OV po rekonstrukci, 73 m2 + balkon v Kutné Hoře. Kontakt: 723 832 804

Volná místa

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

48