Z OBSAHU 10 NA MUŠCE. Čtyřiadvacítky nad Španělskem 10. Bojují s fanatickým nepřítelem. Americký TRADOC. Křest ohněm. Když nebezpečí baví

Z OBSAHU

10

24

Čtyřiadvacítky nad Španělskem

Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR

10 Bojují s fanatickým nepřítelem

14

28

14

Vydává MO ČR – AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 IČO 60162694

Americký TRADOC

22

Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk

Křest ohněm

24

22

34

Když nebezpečí baví

28

Redakce: Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 931 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Brána ke generálským hvězdám

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

34

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova 23 161 05 Praha 6 Oľga Endlová tel. 973 215 563

NA MUŠCE Úspěšně provedené cvičení Strong Campaigner nepochybně bylo velkým dnem pro českou armádu. Ta nyní, po třech letech nelehké reformy, disponuje brigádním úkolovým uskupením schopným bojového nasazení do operace na vynucení míru za hranicemi republiky. Ozbrojené síly se tak dostaly těsně před pomyslnou cílovou pásku dosažení počátečních operačních schopností k 1. lednu roku 2007. Přesto si nemohu neodpustit hnidopišskou poznámku týkající se právě tohoto cvičení. Vím, že u aliančních cvičení se běžně používají anglické názvy, ale už mi není dost jasné, proč u Strong Campaignera nebyl zvolen oficiální český překlad. Vždyť se jednalo o největší cvičení české armády od vzniku České republiky a navíc se jej účastnili pouze čeští vojáci. Maličkost? Asi ano. Ale je opravdu škoda, že jsme ten překlad nechali na médiích. Tak třeba tisková agentura zvolila název „Neochvějný bojovník“, Česká televize se rozhodla pro „Neohroženého bojovníka“, Mladé frontě DNES se zase líbil „Silný bojovník“. Což zas není tak nejhorší. V překladu se totiž mohl klidně objevit také „válečník“ s přívlastky jako odolný, nápadný, statný, mocný, energický či přesvědčující. Korunu všemu by pak určitě nasadil překlad „Horlivý agitátor“. Naštěstí tuhle variantu nikdo nepoužil. Naštěstí! Ladislav Lenk

Tisk: ČTK Repro Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův Uzávěrka čísla: 11. 10. 2006 Toto číslo vyšlo dne: 30. 10. 2006


STRONG CAMPAIGNER 2006

STRONG CAMPAIGNER 2006 

Brigádní us uskupení kupení složilo zkoušku Největšího cvičení Armády České republiky se účastnilo čtyři a půl tisíce osob a přes tisíc kusů vojenské techniky Text: Jaroslav PAJER a Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Jan KOUBA

2

Prověření připravenosti součástí brigádního úkolového uskupení k nasazení v operaci na vynucení míru byl jeden z hlavních cílů říjnového cvičení Strong Campaigner, které se stalo vyvrcholením letošní přípravy jednotek mechanizovaného vojska, dělostřelectva, protivzdušné obrany, letectva, průzkumu, elektronického boje, chemické a biologické ochrany, logistického zabezpečení, ženistů i spojařů. 3


STRONG CAMPAIGNER 2006

STRONG CAMPAIGNER 2006  Současná koncepce výstavby profesionální armády počítá od roku 2007 s několika eventualitami nasazení našich ozbrojených sil. Je to buď jednorázové šestiměsíční vyslání brigádního úkolového uskupení v počtu až tři tisíce osob do operace na vynucení míru nebo v půlroční periodicitě dlouhodobá rotace praporního úkolového uskupení v počtu do 1000 osob v misi na podporu či udržení míru a současně jednorázové nasazení úkolového uskupení o síle do 250 osob v operaci humanitárního nebo záchranného charakteru. Právě na tyto možnosti se po celý rok připravovali příslušníci více než dvaceti vojenských útvarů, jednotek a prvků. Prokázáním efektivní součinnosti při plnění společných úkolů během součinnostních bojových střeleb završily převážnou část prvního kroku reformy armády, kterým je dosažení tzv. počátečních operačních schopností.

V tři tisíce kilometrů vzdálené zemi Orangeland proběhla na přelomu let 2005 a 2006 bojová operace mezinárodních sil pod vedením NATO k prosazení míru „Orangeland Freedom“. Jejím výsledkem byla porážka místní armády, svržení vlády diktátora Alama Alejna a dosažení kontroly nad celým územím státu. Začátkem března 2006 zahájila Aliance fázi stabilizace, jejímž cílem je udržovat bezpečné prostředí a vytvářet podmínky pro mírový a demokratický rozvoj společnosti. K aktivní účasti na řešení situace v zemi se přihlásila i Česká republika a nabídla k šestiměsíční misi brigádní úkolové uskupení. Příprava našeho kontingentu IFO (Implementation Force in Orangeland) byla zahájena v říjnu 2005 a ukončena 16. října 2006 převzetím stanoveného prostoru pod jeho odpovědnost.

Tak se dá ve stručnosti popsat fiktivní mezinárodní politická situace, do níž vstoupila vojska účastnící se cvičení Strong Campaigner 2006. Mezi prvními se už počátkem září ve vojenském újezdu Hradiště objevili příslušníci 15. ženijní záchranné brigády. „Naším úkolem byla příprava prostorů, kde měly vyrůst polní tábory vojsk, zpevnění komunikací, budování obranných valů, pokládka betonových ježků a ostnatého žiletkového drátu concertino,“ popisuje mjr. Jaroslav Janáček, zástupce velitele 151. ženijního praporu z Bechyně. Mimo jiné to znamenalo pomocí zemních strojů srovnat plochy, zpevnit

4

je štěrkem, uválcovat vibračním válcem, navézt či nahrnout ochranné valy ze zeminy, postavit dřevěné pozorovatelny při vstupech do základen a podobně. Na těchto pracích se nepodílel pouze ženijní prapor, ale i vojáci ze záchranných útvarů. Podle slov plk. Václava Vačkáře, zástupce velitele brigády, tu pracovalo na 200 osob a 150 kusů techniky. A tak ve výcvikovém prostoru Hradiště během necelého měsíce vyrostly základny v Sedleci, Mětikalově, Turči a v dalších místech. Většina vojáků účastnících se cvičení přijela 9. října a osídlila připravené plochy. Novinku zde představily prapory ženijní brigády, které jsou již od loňského roku vybaveny stany nové konstrukce. Inovace spočívá v tom, že jejich kostru tvoří nafukovací nosníky, které zajišťují nejen dobrou stabilitu, ale i rychlou a jednoduchou stavbu. Dvě osoby jej s pomocí kompresoru postaví do deseti minut a stejně tak i složí. Velkou výhodou je možnost vytvoření vchodu na jakékoliv straně, stany je proto možné propojovat do různých formací.

Situace na území Orangelandu se dennodenně vyostřuje. Večer 17. října se před českou základnou srocuje dav místních obyvatel, který protestuje proti přítomnosti jednotek IFO. Lidé provolávající různá hesla se snaží dostat dovnitř. Brání jim v tom kordon těžkooděnců.

Asi dvacet příslušníků 41. mechanizovaného praporu si na nevelké ploše mezi domy v Lochotíně zkouší výbavu pro potlačování davu. Vojáci se zanedlouho seznámí alespoň se základy a taktikou této činnosti. Pro mnohé z nich je to nové, protože ne všichni prošli mírovou misí, kdy je to součástí přípravy před jejich odjezdem. „Aby výcvik na potlačování davu k něčemu byl, musí trvat minimálně týden, ale nyní na to máme pouhé dvě hodiny,“ posteskne si vedoucí výcviku podpraporčík Milan Miňha. „Týdenní výcvik během přípravy na misi je zakončen hlavním cvičením, ve kterém nechybějí barikády, demonstranti, pyrotechnika a další prvky.“ Za ideální pokládá, kdyby v každém z útvarů bylo na třicet kompletů pro těžkooděnce, aby s nimi vojáci mohli častěji trénovat. „Člověk musí vědět, že se na výstroj může spolehnout a nic se mu v ní nestane. Je to asi jako první seskok z letadla. Všechno je to v psychice,“ tvrdí instruktor rotný Pavel Řehák.

Další příslušníci 41. mechanizovaného praporu si opakují zásady činnosti na kontrolně-propouštěcích stanovištích. Jejich instruktor štábní rotmistr Stanislav Šedo jim postupně vše vysvětluje. „Před kontrolně-propouštěcím stanovištěm by měl být zpomalovací práh, který řidiče donutí, aby jel pomalu. Pak by měla být závora zásadně ovládaná na dálku, třeba lankem. Za ní pak z betonových jehlanů uděláte šikanu, kterou donutíte řidiče ještě zpomalit.“ Mezitím na místo přijíždí cizí automobil. „Tady si strážný vozidlo zastaví, půjde k řidiči a řekne mu, aby dal klíčky na střechu a všichni lidi vystoupili. Teprve pak si nechá předložit dokumenty a ptá se, jestli převáží nějaké zbraně,“ komentuje dění šrtm. Šedo. „Pokud by se řidič nebo osádka chovali podezřele nebo platila zvýšená bezpečnostní opatření, řidič by byl postaven stranou a neozbrojený voják vozidlo prohlédne.“

Otevřenou krajinou projíždí kolona automobilů IFO, která přepravuje několik významných osob. Kvůli zajištění bezpečnosti ji doprovází ozbrojení vojáci. Náhle je konvoj palbou z boku donucen zastavit. Vojáci rychle zjišťují pozici nepřítele a odrážejí útok. Vzápětí přilétají vrtulníky a pomáhají zvládnout situaci. Pokus útočníků je rychle zmařen. Zatímco vojáci jistí prostor, přilétá další vrtulník, který transportuje postřeleného vojáka do polní nemocnice. Velitel kolony hlásí průběh incidentu operačnímu centru brigádního úkolového uskupení.

„Brigáda má celkově čtyři místa velení, z toho je jedno dočasné a tři stálé,“ líčí úkoly velitelství náčelník štábu 4. brigády rychlého nasazení podplukovník Petr Procházka. „Úkolem hlavního místa velení je kompletní plánování a řízení operací v rámci brigády nebo brigádního úkolového uskupení. Dále zde máme centrum podpory brigády. To je velitelské stanoviště, které zabezpečuje činnost jednotek v týlu, tedy jednotky logistické podpory nebo například protivýsadkového odřadu.“ Všechna místa velení jsou digitalizována, což v praxi znamená, že pracují v počítačové síti v operačně-taktickém systému velení a řízení. Díky tomu dochází k rychlejšímu sdílení dat, přenosu informací mezi nadřízenými stupni a podřízenými jednotkami. „Naše útvary jsme povinni zabezpečit spojením a prostředky tak, abychom zajistili možnost

5


STRONG CAMPAIGNER 2006

STRONG CAMPAIGNER 2006  přenosu informací a dat v reálném čase. Informace jsou podstatou činnosti současných jednotek. Pokud vím, co dělá protivník, jsem schopen na to reagovat a vyhrávám,“ dodává. Systém velení a řízení, který se u brigády rychlého nasazení začal zavádět v roce 1998, je plně kompatibilní s obdobnými systémy NATO, což potvrdilo i nedávné ověřovací cvičení v Německu.

Jednotky IFO získávají informace o tom, že se v prostoru nachází základna teroristů. Operace na její zničení má název Strong Campaigner. Nejdříve dochází k průzkumu prostoru. Ve vzduchu krouží bezpilotní letoun SOJKA a na zemi pracují technické prostředky LOS a SNĚŽKA. Po získání potřebných informací je nejprve řízenými raketami zničena nepřátelská protivzdušná obrana a poté přilétají letouny Gripen a L-159, které ničí klíčové objekty tábora. Pak přicházejí ke slovu samohybné kanonové houfnice DANA, jež zahájily palebný přepad základny nejprve salvou a nakonec rušivou palbou do prostoru nutí protivníka zůstat v úkrytech.

Těmto obrněným kolosům velí pplk. gšt. Milan Kalina, velitel 131. smíšeného dělostřeleckého oddílu. „Střílíme na vzdálenosti od pěti do šesti kilometrů, ale technické parametry našich zbraní umožňují střelbu až na dvacet kilometrů,“ objasňuje. Kromě těchto 152mm kanonových houfnic má jeho oddíl k dispozici ještě 122mm raketomety vz. 70 GRAD. Aby jejich palba byla co nejpřesnější, využívají několik druhů průzkumných prostředků. „Máme tu dělostřelecký průzkumný radiolokátor SNĚŽKA s výsuvným ramenem,“ ukazuje na čtrnáctimetrový „krk“ s radarem s několika typy kamer pro denní i noční vidění ukrytý mezi korunami stromů. „Jeho hlavní předností je, že dokáže detekovat cíle až na vzdálenost dvacet kilometrů.“ Tento prostředek je určen pro vyšší stupně velení jako praporní nebo brigádní prvek dělostřeleckého průzkumu. Kromě toho mechanizované prapory, jež jsou vyzbrojeny bojovými vozidly pěchoty, mají k dispozici lehký průzkumný a pozorovací systém LOS na podvozku BVP. „Technika ale není všemocná,“ tvrdí pprap. Roman Prokopec, zástupce velitele průzkumné čety 131. smdo, který se této profesi věnuje už devátým rokem. „Odpozorování výbuchů není vždy jednoduché. Některé nejsou moc dobře

6

vidět a přesto je musíme chytit. Práce je to poměrně složitá. Lidé jsou na funkcích třeba i pět let a v podstatě ještě nejsou hotoví.“

Protože je nutné zajistit třicetičlenný výsadek z letounů An-26, přilétají bitevní vrtulníky Mi-24, které palbou z visu ostřelují protivníka neřízenými raketami. Do místa boje se blíží i další vrtulníky přepravující posily, které se budou podílet na dobytí základny. Průzkum mezitím odhalil, že se teroristé pokoušejí opustit tábor ve třech vrtulnících. Jejich plány ruší protiletadlová četa několika raketami S-2M. Teroristé se proto snaží opustit tábor vozidly. Je povolána jednotka ženistů, aby minováním na dálku jejich úniku zamezila.

„Při této činnosti je nejdůležitější správné nastavení všech prvků,“ sděluje rtn. Radim Perknovský, velitel 122mm minového vrhače MV-3. „Dostaneme směr a cíl střelby, vypočítám si čas výmětu a veškeré opravy, které souvisejí s větrem.“ Poprvé z této tříhlavňové zbraně střílel před pěti lety ještě jako voják základní služby. Jaké byly jeho pocity, když střílel poprvé? „Je to velká rána,“ směje se. „Držím knoflík a vyletí tři střely.“ Posádku minového vrhače tvoří kromě velitele ještě střelec a řidič. To proto, že se MV-3 obvykle převáží na korbě vozidla, v tomto případě Pragy V3S. Je to třeba i z hlediska taktiky. Přijet, vystřelit a odjet, aby je nepřítel nemohl zaměřit a zničit. „Musíme mít vždy příjezdovou a odjezdovou cestu,“ vysvětluje rotný Perknovský. Ovšem jeho trojka neovládá jen minový vrhač. „Jsme ženijní zatarasovací četa,“ pokračuje, „a musíme ovládat základy veškerého ženijního výcviku, abychom zpomalili pohyb nepřítele.“ Možnosti ženistů, kteří byli začleněni do brigádního úkolového uskupení, jsou však širší. „Jednotka je schopna plnit velmi široké spektrum úkolů ženijního zabezpečení,“ říká kpt. Jiří Machoň, velitel 1. ženijní mechanizované roty. „Například to může být ženijní průzkum komunikací, prostoru, vodních překážek, provádění demolic, ničení objektů, použití trhavin pro budování ochranných staveb jako okopů a podobně. Naše technická četa je vybavena zemními stroji, například UDS-114, KN-251, takže můžeme dělat celou škálu zemních prací. V sestavě máme také odminovací stroj BOŽENA, mostní automobily,

pomocí nichž lze postavit až sto metrů mostů. A nesmím zapomenout na důležitou věc, již jsme schopni provádět, jakou je zřizování průchodů v minovém poli.“

Za pomoci protitankových řízených střel a minometů jsou teroristé dále oslabováni. Průzkumná skupina hlásí veliteli brigádního úkolového uskupení další pokus protivníka opustit dobývaný prostor. Velitel se proto rozhoduje palbou z raketometů zničit tento plošný cíl. Raketometná baterie zaujala palebné postavení a z osmi vozidel během 20 vteřin vystřelí 320 raket. Zbylá ohniska odporu jsou dál ničena střelbou houfnic a minometů. K rozhodujícímu útoku se chystá 41. mechanizovaný prapor.

Příslušníci 41. mechanizovaného praporu se během svého pobytu v Hradišti připravovali nejen na boj, ale i další role v případné misi. „Úkoly jsou rozděleny na dva způsoby vedení činnosti, které se odvíjejí od rozehrané situace. Rutinními operacemi zajišťujeme bezpečnost a prosazujeme možnost demokratického vývoje. V takovém případě jde o patrolování, získávání informací a budování kontrolně-propouštěcích míst. Vzhledem ke stálé aktivitě teroristů můžeme rychle přejít k intenzivním operacím, kdy se budeme snažit zničit jejich tábor nebo omezit jejich operační schopnosti,“ říká velitel praporu podplukovník Milan Schulc. Při plánování a plnění úkolů vojáci kromě map a digitálního obrazu území používají i tradiční plastický stůl. Přesný model terénu je vytvořen z písku včetně všech detailů, jehož zhotovení trvá několik hodin, maximálně dní. Orientační body jsou označeny kódovými názvy. „Výhodou je jeho velikost. Lze na něm detailněji zobrazit situaci, která se pak lépe pamatuje,“ vysvětluje velitel praporu. „Když rozevřu mapu, tak se k ní zpravidla ani všichni nedostanou. A navíc, když vám budu ve tmě ve čtyři ráno píchat prstem do mapy, tak ani nevíte, kde jste.“

Odpor teroristů byl zlomen a může začít poslední fáze operace. Příslušníci 41. mechanizovaného praporu uzavírají prostor tábora a dochází k vyhledávání a soustředění teroristů. Místo je odminováváno a podrobně se analyzují odebrané vzorky, zda neobsahují otravné látky.

7


STRONG CAMPAIGNER 2006

STRONG CAMPAIGNER 2006  O důležitosti cvičení Strong Campaigner 2006 svědčí to, že se ho zúčastnil předseda vlády Mirek Topolánek a další významní hosté. „Toto je velký den pro českou armádu. Je to potvrzení skutečně kvalitativního skoku za poslední tři čtyři roky, kdy se nám podařilo dosáhnout toho, co jste dnes viděli,“ prohlásil po ukončení součinnostních bojových střeleb ministr obrany Jiří Šedivý. „Teď je jen důležité, abychom udrželi dynamiku a pokusili se cílových operačních schopností dosáhnout minimálně v tom termínu, ve kterém jsme si stanovili.“ Jeho slova reagovala na vyjádření náčelníka generálního štábu armádního generála Pavla Štefky, který prohlásil, že úkoly cvičení byly splněny bez vážnějších problémů. Potom předal veliteli brigádního úkolového uskupení a současně veliteli 4. brn plk. gšt. Aleši Opatovi certifikát o připravenosti k plnění úkolů 4. BÚU. „Ze cvičení mám velice dobrý dojem. Velitel společných sil nám v průběhu čtrnácti dní dával poměrně zabrat, ale otestovali jsme tak všechny schopnosti brigádního úkolového uskupení. Pro brigádu to znamená, že je schopna bojového nasazení, což je pro mě, pro mé vojáky i tento stát velice důležitá věc,“ uvedl plukovník Opata.

8

A FAKTA Jednotky a prvky brigádního úkolového uskupení velitelství 4. brn 41. mpr 42. mpr 43. vmpr 131. smdo (13. db) plro (25. plrb) vrtulníková letka (23. zVrL) pzr/L + čbpzp (102. pzpr) spojr + rSOC (101. spojpr) rEB „A“ (532. střEB) rcho (311. prrchbo) 1. žmr (151. žpr) prlogp + NSE (14. blogp) 6. pn + rCSU (NZ) rVP (HVeVP) četa CIMIC (střC/P) skupina pro řízení taktického letectva (22. zL) mobilní hydrometeorologická skupina

Počty osob na cvičení v sestavě 4. BÚU ostatní cvičící ředitelství cvičení – MND(SE) podpora a zabezpečení CELKEM

2650 1440 107 245 4452

Počty techniky na cvičení (ks) automobily BVP ShKH RM minomety S-2M ženijní chemická Mi-24/35 Mi-17/171 W3A Sokol JAS-39 Gripen L-159 ALCA An-26 CELKEM

876 54 8 8 13 6 60 29 4 4 2 4 4 2 1074

9


VZDUŠNÉ SÍLY

Čtyřiadvacítky nad Španělskem Dva a půl tisíce kilometrů musely překonat přerovské vrtulníky, aby se zúčastnily známého cvičení tygřích letek Text a foto: Tomáš SOUŠEK

Rovná padesátka bojových letounů a vrtulníků z devíti zemí Severoatlantické aliance zaplnila ve dnech 25. září až 2. října letošního roku dvě obří stojánky španělské letecké základny Albacete, kde se konal další ročník známého leteckého cvičení NATO Tiger Meet 2006. Již tradičně zde nechyběly ani české bitevní vrtulníky 231. letky z Přerova.

10

VZDUŠNÉ SÍLY  NATO Tiger Assosiation neboli sdružení tygřích letek je dnes jednou z nejprestižnějších organizací Aliance. Její historie sahá až do roku 1959, kdy byla vytvořena na základě iniciativy francouzského ministra obrany Pierre Messnera. Jeho záměrem bylo prohlubování individuálních vztahů mezi jednotlivými letkami NATO. Jako jednotící prvek byl vybrán tygr, kterého měly některé jednotky ve svém znaku, jakožto symbol síly, rychlosti a mimořádných loveckých schopností. Prvního oficiálního setkání těchto letek v roce 1961 v anglickém Woodbridge se účastnili příslušníci americké 79th TFS, britské 74. squadron a francouzské EC 1/12. Pro mimořádný úspěch této akce bylo rozhodnuto o tom, že Tiger Meet se bude opakovat s každoroční pravidelností. Na druhém z nich se pak stanovily konkrétní cíle asociace, mezi nimiž vedle výměny praktických zkušeností a spolupráce v souladu s úkoly NATO nechybí ani udržování týmového ducha. Sdružení tygřích letek se postupně rozrostlo a dnes v něm má své zastoupení velká část armád Aliance. Z nových členských zemí je zde však zastoupena pouze Česká republika, a to prostřednictvím 231. letky bitevních vrtulníků, která byla za plnohodnotného člena NTA přijata v roce 2001.

neomezeně vysoká a navíc je nutné přijímat i přísná bezpečnostní opatření, což celou cestu jen komplikuje. V Lahru tak došlo k tomu, že na úhradu leteckého paliva byla spotřebována podstatná část zálohy na mimořádné výdaje. Druhý den přeletu pak trať vedla z Nimes do španělské Zaragozy a odtud již do Albacete. Zejména první úsek byl velice zajímavý, neboť vrtulníky se pohybovaly jak nad mořskou hladinou, tak i mezi vrcholky Pyrenejí.

TIGER, TIGER, TIGER…

PŘES PŮL EVROPY Organizace letošního ročníku NATO Tiger Meet (NTM) se ujala španělská 142. squadron, sídlící na letecké základně Los Llanos nedaleko města Albacete. Rozsáhlá, jen minimálně osídlená území Pyrenejského poloostrova poskytují ideální podmínky pro velké letecké operace. Pro přerovské letce to však znamenalo naplánovat a absolvovat cestu dlouhou zhruba 2500 kilometrů, což pro vrtulník rozhodně není malá vzdálenost. Bylo rozhodnuto, že čtveřici bitevních strojů Mi-24V doprovodí také jeden transportní Mi-17, který zabezpečí přepravu větší části náhradních dílů a dalšího materiálu. Plánování tak dlouhého přeletu bylo zahájeno již dva měsíce před samotným cvičením. Vždyť Albacete je jedním z nejvzdálenějších míst, kam české vrtulníky dolétly. „Při přípravě tratě jsme museli brát v potaz celou řadu faktorů. V první řadě bylo nutné se přizpůsobit transportnímu vrtulníku Mi-17, jehož vytrvalost letu činí jen 3 hodiny a 10 minut oproti čtyřem hodinám u Mi-24V. Podle toho jsme pak plánovali jednotlivé úseky letu,“ říká nadporučík Jaroslav Šimek, pilot 231. lbvr. Ten zpracoval také veškeré další podklady, jako jsou informace o terénu a o jednotlivých letištích. Poté přišly na řadu žádosti o diplomatická povolení přeletu vojenských strojů nad cizími státy. Jakmile byla povolení vyřízena, kontaktovali přerovští letci jednotlivá letiště vybraná pro mezipřistání již s konkrétními požadavky na palivo a další služby. Bezprostředně před letem se pak už jen znovu prověřuje aktuální počasí.

Vzhledem ke vzdálenosti byl přelet naplánován na dva dny. První část vedla z Přerova přes letiště Plzeň-Líně a Colmar do jihofrancouzského Nimes-Garons. Na francouzské základně v Colmaru však byl toho dne silný provoz, a tak zdejší orgány využily drobného administrativního nedostatku a neumožnily českým strojům přistání. Všech pět vrtulníků tak muselo přistát na německém civilním letišti Lahr. Zde se však naplno projevily některé problémy v zabezpečení našich jednotek vysílaných na zahraniční cvičení. Zatímco ve světě se již naprostá většina služeb hradí pomocí platebních karet, naši vojáci jsou stále nuceni vozit s sebou finanční hotovost. Ta však nemůže být

Do Albacete se postupně slétlo padesát letadel ze třinácti členských letek NTA. Tygří symbolika byla patrná prakticky na každém kroku. Od výstrojních doplňků každého z účastníků až po speciálně zbarvené letouny. Zkrátka všichni příslušníci letek doslova žijí „tygřím duchem“. Ostatně je to i jedna z věcí, která se na závěr cvičení vyhodnocuje. „Tygři“ se tak nezapřeli již při úvodním nástupu a vztyčování vlajek, které zakončili bojovým pokřikem „Tiger, Tiger, Tiger…“, po němž všichni na zádech předvádějí mrtvé brouky. Je to právě tento duch a atmosféra, čím se Tiger Meet odlišuje od jiných aliančních cvičení. Jak říká velitel 231. lbvr pplk. Ivan Pospíchal, lze si jen stěží představit nějakého českého generála, který by takovéto chování na oficiálním nástupu připustil. V zahraničí ale dobře vědí, že i to je jedna z věcí, která dokáže vojáky z různých koutů světa spojovat. Komunita tygřích letek vyvíjí na cvičeních celou řadu aktivit. Jde například o různé soutěže, v nichž se hodnotí téměř vše – od

11


VZDUŠNÉ SÍLY

tygřího ducha, přes speciální oblečení, nejlépe zbarvený letoun, až po takzvané tygří hry, mající charakter netradičních sportovních disciplín. Jednotlivé letky se v podrobných formulářích hodnotí navzájem a ta, která získá nejvíce bodů, si pak domů odváží i hlavní cenu – stříbrného tygra. Letos jednoznačně zvítězila francouzská letka EC 1/12 ze základny v Cambrai, jejíž příslušníci o sobě v dobrém slova smyslu dávali vědět po celou dobu cvičení. I jejich černobílá Mirage 2000 byla vyhodnocena jako nejhezčí stroj. Čeští vrtulníkáři tentokrát nezopakovali své úspěchy z předchozích ročníků, protože získali jen jednu cenu ve sportovní soutěži. I tak je ale mnohé letky zařadily ve svých hodnoceních na přední místa.

12

VZDUŠNÉ SÍLY 

Na první pohled by se mohlo zdát, že setkání tygřích letek jsou především společenskou událostí. Opak je však pravdou. Z Tiger Meetů se postupem času stala plnohodnotná letecké cvičení. „Je pravda, že v minulosti jsme byli napadáni, že NTA je jen jakýmsi pijáckým spolkem, což bylo ale dáno tím, že jsme se setkávali i v dobách, kdy nám velení našich armád neumožňovalo společná cvičení. Tygří komunita však byla natolik silná, že přežila i tato období,“ říká německý plukovník Roland Kauschman, jeden z nejstarších „tygrů“. Podle jeho slov dnes stojí příslušníci tygřích letek na samotném vrcholu v oblasti leteckého výcviku a vzhledem k počtu strojů účastnících se každoročně Tiger Meetu lze tato cvičení srovnávat jen s málokterou obdobnou akcí v Evropě.

STOVKY BOJOVÝCH LETŮ Společné létání je v současnosti hlavní náplní každého NATO Tiger Meetu. Při letošním ročníku provedli osádky téměř čtyři stovky bojových letů pokrývajících prakticky celé spektrum úkolů, které může letectvo plnit. Bohužel pro naše letce se zde projevila jasná převaha stíhacích jednotek. Ze třinácti letek totiž byly jen dvě vrtulníkové. Tomu pak odpovídaly i jednotlivé mise, které organizátoři cvičení plánovali. Přerovští letci tak spolupracovali zejména se svými kolegy z 230. squadron RAF, která do Albacete vyslala dvojici vrtulníků Puma. S nimi pak provedli několik průzkumných letů, kdy vyhledávali postavení pozemních jednotek, či letů na záchranu „sestřelených“ osádek. I když nešlo o plnohodnotné CSAR mise, podle

podplukovníka Pospíchala měly pro jeho piloty mimořádný význam. „Létání nad španělským terénem má svá specifika a v mnohém se podobá oblastem, v kterých by v budoucnosti mohly být naše vrtulníky nasazeny. Ve zdejších horách jsme například létali a přistávali v nadmořské výšce 2200 metrů, což je mnohem výše, než létáme v Čechách. Také navigace je zde poněkud složitější, protože okolí Albacete není příliš osídlené a zdejší stavby mají navíc často barvu splývající s okolím. Naši navigátoři tak museli hodně úsilí věnovat předletové přípravě, neboť za letu měli k dispozici jen omezené množství orientačních bodů,“ vysvětluje velitel 231. letky. Zdejší mapy nejsou zdaleka tak podrobné jako ty používané u nás doma a jsou určené opět spíše stíhačům, a tak osádkám vrtulníků situaci příliš neulehčovaly. Přerovští letci ale i přesto ukázali, že své řemeslo ovládají dokonale. Nejednou tak překvapili obsluhu pozemních prostředků PVO svou taktikou a manévrováním v přízemních výškách. Navíc se opět prokázalo vhodně zvolené zbarvení našich strojů, které bylo vizuálním pozorováním často velmi obtížné odhalit. S vyhledáním nízko letících vrtulní-

ků měli ostatně problémy i piloti moderně vybavených stíhacích letounů. Jak dodává pplk. Ivan Pospíchal, lidé v zahraničí často příliš netuší, jak široké možnosti naše bitevní vrtulníky mají, a o to více jsou pak překvapeni, když je mohou vidět v akci. Někteří piloti stíhacích letounů dostali možnost absolvovat let i v přední kabině Mi-24V. Jejich údiv a slova uznání pak po přistání nebraly konce. Výměny pilotů v kokpitech letadel totiž patří k další tradici Tiger Meetů. Trojice přerovských

vrtulníkářů letos dostala na oplátku příležitost vyzkoušet si létání na strojích F-16, Mirage 2000 a Tornado. Letošní NATO Tiger Meet lze z pohledu českých letců hodnotit opět jako úspěšný, a to i přesto, že tentokrát nepřivezli žádnou cennou trofej. Příslušníci 231. letky bitevních vrtulníků svým profesionálním přístupem prokázali, že se neztratí ani v silné mezinárodní konkurenci a že již mají své pevné místo v elitní asociaci tygřích letek.

13

MISE  Prostějovští speciálové jsou v Afghánistánu nasazeni do operace Enduring Freedom již podruhé. Poprvé zde působili v roce 2004. Srovnávat obě mise je však podle názoru velitele obtížné: „Na jihu je aktivita talibanců podstatně vyšší. K bojovým střetům dochází denně.“ Srovnávat může nejen velitel, ale také ostatní vojáci. Téměř sedmdesát procent se jich účastnilo mise v roce 2004 a řada z nich má také zkušenosti z mírových operací na Balkáně, v Iráku či Kuvajtu. Příslušníci 601. skupiny speciálních sil od května letošního roku plní úkoly na jihu Afghánistánu z předsunuté základny vzdálené přibližně dvě stě kilometrů od Kandaháru. „Hlavním úkolem českých vojáků v určené operační oblasti bylo přispět k ustanovení afghánské vlády. Oblast je v současné době plně pod kontrolou této vlády a je to především zásluha našich vojáků,“ uvedl při návštěvě ministra obrany České republiky Jiřího Šedivého u jednotky velitel kontingentu plukovník Páleník. Společně s ministrem Šedivým české vojáky navštívili také náčelník GŠ AČR armádní generál Pavel Štefka, zástupce NGŠ-ředitel SOC MO

generálmajor Emil Pupiš, ředitel Vojenského zpravodajství brigádní generál Miroslav Krejčík a ředitel sekce KIS MO-náčelník spojovacího vojska brigádní generál Jiří Baloun.

O situaci v prostoru nasazení svědčí i množství útoků vedených na základnu spojeneckých sil. Jen za posledních pět měsíců jich bylo třicet čtyři, a přestože v měsíci září měli

BOJUJÍ s fanatickým NEPŘÍTELEM Text: Jan PROCHÁZKA Foto: autor a archiv 601. skss

14

Současná bezpečnostní situace na jihu Afghánistánu, kde působí čeští vojáci, příslušníci 601. skupiny speciálních sil, je podle názoru řady mezinárodních bezpečnostních expertů kritická. „Zde na jihu se jedná o regulérní válku,“ hodnotí jasně a stručně situaci v okolí Kandaháru velitel kontingentu speciálních sil plukovník Ondrej Páleník. „Několikrát jsme se při bojových operacích dostali do styku s nepřítelem. Vždy jsme vyšli vítězně, drtivě vítězně.“ 15


MISE

muslimové svátek ramadán, k oslabení aktivit protiafghánských sil nedošlo. Situaci podle názoru ministra Šedivého komplikuje skutečnost,

16

MISE 

že za poslední rok a půl se Taliban přeskupil a začal znovu útočit. „Řada nových bojovníků přichází především z Pákistánu. Jsou dobře

vyzbrojeni a dobře vycvičeni. Zde na jihu je největší koncentrace talibanských bojovníků. Tato oblast je přímo srdcem Talibanu,“ uvedl v Kandaháru ministr obrany, který si nesmírně váží vysoké profesionality příslušníků našeho kontingentu. Podle jeho vyjádření české vojáky vysoce hodnotí nejen Američané, ale také všichni, kteří zde s nimi spolupracují. „Velitelé, se kterými jsem zde hovořil, říkají, že naši vojáci jsou na stejné úrovni jako jejich síly. Češi jsou naprostá špička, špička špiček,“ řekl na adresu příslušníků kontingentu speciálních sil ministr Šedivý. Podílejí se na řadě operací, mezi které patří především speciální průzkum a také útočné operace, jež následují po zjištění určitých údajů. Podle vyjádření generála Štefky právě skutečnost, že i přes přímé kontakty s bojovníky hnutí Taliban nedošlo u české jednotky k žádným ztrátám a vážným zraněním, svědčí o vysoké profesionalitě příslušníků speciální skupiny. „Je to výsledek jejich tvrdého výcviku,“ dodal náčelník Generálního štábu AČR. Speciální úkoly a úderné operace malého rozsahu plní čeští vojáci z předsunuté základny, kde se příslušníci bojové části jednotky střídají v třítýdenních až šestitýdenních

cyklech. Pak je nezbytný odpočinek, regenerace sil a také nutná údržba techniky a výzbroje. Nepřítelem zde nejsou jen dobře vyzbrojené skupiny talibanských bojovníků, ale také téměř nesnesitelné vedro a všudypřítomný prach. Příslušníci kontingentu speciálních sil se zatím zúčastnili téměř třiceti bojových operací. „Podařilo se nám zadržet cíle vysoké důležitosti. Několikrát jsme se dostali do styku s nepřítelem, ale opakuji, všichni jsme zdraví a nedošlo k žádnému vážnému zranění,“ zdůraznil při setkání s novináři velitel kontingentu plukovník Ondrej Páleník. Bojových operací se zúčastnil také Jirka, který je v Afghánistánu poprvé. „Dělám práci, na kterou jsem byl připravován. Ověřil jsme si, že mé rozhodnutí pracovat u této jednotky byl krok správným směrem,“ říká Jirka, který má již zkušenosti z mírových operací. Na přemýšlení a pocity podle něj při bojové operaci není čas. „V tu chvíli, když jste pod palbou, se akorát snažíte eliminovat nepřítele vlastní palbou. Přemýšlet nad tím, co by mohlo být, je dost času potom. Měli jsme zatím štěstí. Vždy to pro nás dopadlo dobře, a tak toho přemýšlení, co by bylo potom, nebylo moc.“ Nepřítel je podle Jirky hůř vyzbrojený, ale tuhle částečnou nevýhodu nahrazuje svojí fanatičností. Všichni vojáci, kteří se účastní bojových operací, si vysoce cení kvalitní výzbroje. „Používáme různé zbraně,“ vysvětlil nám při ukázce vybavení jednotky Milan. „Každý z nás má osobní zbraň – pistoli ráže 9 milimetrů typu Glock 17 – a dále používáme i jiné typy zbraní.“ Oblíbený je podle Milana samopal M-4 a také modifikovaný a u nás dobře známý samopal vzor Sa-58. Součástí výzbroje našich vojáků jsou rovněž různé typy odstřelovaček, brokovnic, ale také granátomet a dobře známý RPG-7. „Erpégéčko sedmička je sice starší typ, ale je velice dobrý. Určitou nevýhodou je, že ho používá i nepřítel, ale výhodou, zde na území Afghánistánu, zase je, že munici do něj najdete skoro v každém domě,“ odlehčuje náladu při ukázce zbraní Milan. Součástí výzbroje a výstroje českého kontingentu speciálních sil v Afghánistánu ovšem nejsou jen sofistikované zbraňové systémy, ale také koně. „Základní výcvik jsme absolvovali již doma, protože jsme předpokládali, že k použití koní může dojít,“ objasnil nám v Kandaháru plukovník Páleník a dodal: „Zde jsme ve výcviku pokračovali. Koně se v některých terénech skutečně osvědčili. Vojáci se však neučili pouze na koních jezdit, ale také ze sedla střílet, což vyžaduje nejen cit pro zbraň…“

17


SPOLEČNÉ SÍLY

„CVIČÍ“ jen naostro Jednotka PSYOPS Armády České republiky bude po roce 2010 schopna ovlivňovat veřejné mínění případného protivníka Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv jednotky CIMIC/PSYOPS

18

SPOLEČNÉ SÍLY  V září byla na nástupu v Lipníku nad Bečvou slavnostně ukončena pohotovost jednotky CIMIC (CIVIL MILITARY COOPERATION) v šesté rotaci NRF (NATO Response Force). Při této příležitosti jsme požádali velitele z pověření jednotky CIMIC/PSYOPS majora Petera Horvátha o následující rozhovor.


Vaši lidé mají za sebou šestiměsíční působení v sestavě mnohonárodního úkolového uskupení NATO pod vedením Velké Británie v silách NRF. Co všechno jste udělali pro splnění tohoto úkolu? Po zařazení do jednotek NRF jsme museli získat certifikace, to znamená dosáhnout potřebné úrovně odborných znalostí a praktických dovedností. Zúčastnili jsme se jednotlivých certifikačních cvičení, kde bylo nezbytné splnit stanovené úkoly.
Došlo k doplnění vaší jednotky nějakým speciálním materiálem, spojovacími prostředky, případně přepravními kapacitami? Jednotka byla vybavena materiálem na prvních 30 dní činnosti v prostoru nasazení bez možnosti jakéhokoliv doplnění. Výjimečné v tomto směru bylo především terénní vozidlo landrover s plnou balistickou ochranou. Ostatní materiál, jako je například výpočetní, telekomunikační a záznamová technika, tedy GPS, digitální kamery a fotoaparáty, je standardem pro činnosti jednotek CIMIC ve všech armádách NATO.

19


SPOLEČNÉ SÍLY
Jaká byla doba hotovosti vašich podřízených v těchto silách, případně uvažovalo se během letošního prvního pololetí o jejich ostrém nasazení? Jednotka byla připravena do 48 hodin od vyhlášení signálu nasednout s veškerým materiálem a technikou do letadla a do pěti dnů převzít plnou odpovědnost za oblast CIMIC v místě nasazení. To mohlo být kdekoliv na světě, rozhodující byl v tomto směru požadavek velení NATO.

SPOLEČNÉ SÍLY 


Pro síly NRF jste vyčlenili osmnáct lidí. O jaké odborníky se konkrétně jednalo? Pro jednotku NRF byla vyčleněna osmnáctičlenná jednotka odborníků CIMIC, kteří jsou připraveni na plnění úkolů v oblasti komunikace s veřejností, monitorování a okamžitého vyhodnocení situace v civilním sektoru a ostatních CIMIC operacích.

Velké Británii a Portugalsku. O jaké akce se konkrétně jednalo a v čem byly pro vás přínosem? Zahraničního cvičení v Nizozemsku „Active Improvement“ se zúčastnila celá jednotka CIMIC vyčleněna pro NRF. Na základě tohoto cvičení byla certifikována pro činnost v NRF. Cvičení ve Velké Británii „Loyal Ledger“ sloužilo jako certifikační pro úroveň brigády. „Allied Warrior“, které se konalo v Portugalsku, bylo pak certifikačním cvičením pro úroveň divize. Účastnil se ho pouze štáb a velitelství jednotek NRF. Každé cvičení, zejména zahraniční, je pro jednotku přínosem. Dojde totiž ke sladění práce všech příslušníků a současně si můžeme vyměnit znalosti a zkušenosti s ostatními jednotkami. Je to také jediná možnost, jak si vyzkoušet praktické plnění úkolů jednotky CIMIC před skutečným nasazením do operace.


Vaši vojáci vyčlenění do sil NRF se účastnili zahraničních cvičení v Nizozemsku,


V jaké fázi budování jsou v současné době jednotky

CIMIC a PSYOPS (psychologické operace)? Oba dva prvky jsou doplněny personálem a zejména u jednotky PSYOPS se dokončuje vybavení materiálem. Četa CIMIC splnila 19. září podmínky připravenosti prvků brigádního úkolového uskupení dle metodiky CREVAL a byla hodnocena ve všech bodech výtečně. Odborná příprava probíhá kontinuálně, protože v problematice CIMIC a PSYOPS stále dochází k vývoji. Příslušníci střediska průběžně působí v zahraničních operacích, což je neocenitelným zdrojem informací pro celou jednotku. Také jazyková připravenost je nadprůměrná, třetina příslušníků jednotky má znalosti angličtiny dle normy STANAG stupně 3, výjimkou nejsou ani znalosti dalších jazyků. Totéž platí v dosažených bezpečnostních prověrkách. Z tohoto důvodu můžeme říct, že další vývoj jednotky závisí zejména na odborné přípravě a možnostech praktického nasazení příslušníků v operacích, protože CIMIC i PSYOPS jsou druhy operací, které je

velmi složité cvičit pouze teoreticky, vyžadují reálné prostředí a problémy.
Podařilo se vám personálně doplnit jednotku PSYOPS kvalitními odborníky na výrobu audio, video a tištěných produktů? Česká republika bude v rámci NATO poskytovat jednotku PSYOPS pouze na tvorbu tištěných produktů. Příslušníci PSYOPS byli vybráni tak, aby splňovali všechny předpoklady a požadavky pro tuto specializaci. Nemůžeme samozřejmě počítat s tím, že najdeme již připravené specialisty. Armáda je však schopna těmto příslušníkům poskytnout odborné vzdělání, a to nejen v naší republice, ale zejména v zahraničí.
Jste již v současné době schopni připravovat tyto produkty a ovlivňovat jimi mínění případného protivníka? Ano, zatím ale pouze v malém měřítku. Jednotka PSYOPS má dosáhnout operačních schopností v roce 2010, do té doby bude

20

plně vybavena materiálem a technikou a její příslušníci by měli být odborně připraveni. Přesto i tehdy zůstanou možnosti jednotky PSYOPS v AČR limitovány zejména její velikostí.
Je výroba takových produktů součástí cvičení úkolového uskupení na bázi 4. brigády rychlého nasazení, kterých se účastníte? Není, pro brigádní úkolové uskupení je vyčleňována pouze četa CIMIC.
Neuvažujete o vysílání některých odborníků PSYOPS na praktické stáže do Agentury vojenských informací a služeb? Tuto možnost necháváme zatím otevřenou, každopádně ji ale přivítáme. Příprava příslušníků PSYOPS a tvorby produktů je složitá a její záběr je velmi široký. Konkrétní možnosti přípravy jsou otázkou nabídky a dalšího jednání.
Pravidelně posíláte odborníky do misí KFOR v Kosovu a ISAF v Afghánistánu. V čem

se liší práce vašich lidí v těchto rozdílných zemích? Ve své podstatě je v obou případech základem jejich práce jednání s veřejností a působení na veřejné mínění obyvatelstva. Styčný a monitorovací tým v Kosovu se pohybuje v prostředí, které je našim příslušníkům dobře známé. Máme zde vytvořené dlouhodobé a dobré vztahy s místním obyvatelstvem a autoritami. Práce probíhá v rámci mnohonárodního úkolového uskupení pod švédským velením. Také bezpečnostní situace v Kosovu je nesrovnatelná se situací v Afghánistánu. V Afghánistánu působí specialisté PSYOPS a od 4. rotace ISAF také specialisté CIMIC. Spolupracují zejména s příslušníky německé armády. Rozdíly v činnosti vyplývají především z bezpečnostní situace, kulturních a náboženských odlišností těchto zemí. Cíl je však v každé misi stejný – podpora vlastních jednotek a jejich operací navázáním dobrých vztahů s veřejností.

21

ZAHRANIČNÍ ARMÁDY 

Americký Představujeme vám Fort Monroe – Velitelství výcviku a doktrín pozemních sil USA Text a foto: plk. Ing. Július KOVÁČIK, styčný důstojník AČR při US Army TRADOC

Velitelství výcviku a doktrín pozemních sil USA (US Army Training and Doctrine Command – TRADOC) je jedním z hlavních velitelství pozemních sil USA, které odpovídá za výcvik, přípravu, vzdělávání, tvorbu doktrín, koncepční rozvoj a výstavbu pozemních sil v dlouhodobém horizontu. 22

TRADOC vznikl 1. července 1973 jako důsledek reorganizace pozemních sil po ukončení války ve Vietnamu. Jeho velitelství bylo dislokováno do Fort Monroe, třetí nejstarší nepřetržitě fungující vojenské základny v USA. Tato základna je umístěna na jihovýchodním výběžku virginského poloostrova, v historicky významné a vojensky důležité oblasti zvané Hampton Roads poblíž měst Norfolk, Yorktown a Williamsburg. Norfolk, největší námořní komplex na světě s téměř 7000 budovami na ploše 14 400 ha, je domovským přístavem pro letadlové lodě, křižníky a ponorky Atlantické flotily. V Yorktownu proběhla na podzim roku 1781 poslední revoluční bitva, ve které si Amerika vybojovala svoji nezávislost. Williamsburg je architektonicky ojediněle zachovalým městem z období 18. století, kdy se stal hlavním městem Virginie. Budování pevnosti Fort Monroe začalo v roce 1819, dostavěna byla v roce 1834 a doposud je největší kamennou pevností postavenou v Americe. Jméno dostala po pátém prezidentovi Spojených států Jamesi Monroeovi. Ve své historii je nazývaná také

Pevností svobody, což pochází z dob občanské války, kdy uprchlí otroci nalezli svoji záchranu právě zde. Další zajímavostí tohoto architektonického skvostu je, že tu v letech 1828 – 1829 sloužil známý básník a spisovatel Edgar Allan Poe a od roku 1865 do roku 1867 zde byl vězněn prezident států Konfederace Davis Jefferson, neprávem obviněný z podílu na zavraždění prezidenta Lincolna. Po období více než 150 let své nepřetržité aktivní činnosti se stala Fort Monroe sídlem TRADOC, kterému pravidelně velí čtyřhvězdičkový generál. V současnosti to je William S. Wallace. K nejvýznamnějším složkám TRADOC patří Velitelství pro nábor, doplňovaní a základní výcvik a Velitelství pro otázky výstavby armády budoucnosti. První z nich řeší roční rekrutační úkol pozemních sil – nábor 80 000 nových rekrutů. O tom, že je to úkol nelehký, zejména v době probíhajících bojů v Afghánistánu a Iráku, svědčí i skutečnost, že v roce 2005 se nepodařilo tento úkol splnit. Druhé z uvedených velitelství je také nazýváno architektem pozemních sil budoucnosti. Vypracovává, koordinuje a integruje směry a postupy začleňování bojových systémů budoucnosti do nově vytvářených modulárních struktur. Do podřízenosti TRADOC mj. spadá také 33 výcvikových a vzdělávacích zařízení rozmístěných na 16 základnách, které organizují odborné a jazykové kurzy. V roce 2005 prošlo těmito kurzy téměř 400 000 příslušníků pozemních sil, 7000 zahraničních studentů, 30 000 vojáků jiných složek a 16 000 občanských zaměstnanců. O důležitosti a významu TRADOC svědčí i skutečnost, že své národní zastoupení má

ve Fort Monroe 17 států světa. Česká republika je zastoupena jako jediná z nově přijatých zemí NATO. Úkoly, náplň a charakter činnosti styčných důstojníků jsou v národní odpovědnosti a odvíjejí se od národních cílů, aktuálních potřeb a úrovně vojenské spolupráce s USA. Pro činnost všech styčných důstojníků je charakteristické, že sledují vývojové tendence v pozemních silách z hlediska koncepčního rozvoje, výstavby, organizačních struktur, vyzbrojování, výcviku, přípravy osob a tvorby doktrín. Dále sledují vývoj v oblasti transformace pozemních sil a opatření směřující k cílovým strukturám. Národní zastoupení České republiky při TRADOC v čele se styčným důstojníkem AČR bylo vytvořeno v roce 2001 z důvodů potřeb získání poznatků a zkušeností pro vybudování tehdejšího Velitelství výcviku a doktrín ve Vyškově. Styčný důstojník AČR při TRADOC se při své činnosti řídí požadavky ředitele Ředitelství výcviku a doktrín zaměřenými na rozvoj doktrinální soustavy AČR, rozpracovaní zásad použití ozbrojených sil České republiky a vytváření souboru pomůcek pro zajišťování výcviku v podmínkách profesionální armády. K jeho úkolům patří i koordinace činnosti při návštěvách výcvikových a vzdělávacích zařízení TRADOC představiteli AČR. Jedna z těch významnějších návštěv se uskutečnila v nedávné době, kdy ředitel Ředitelství výcviku a doktrín brigádní generál

František Maleninský navštívil na pozvaní americké strany TRADOC a jeho výcviková zařízení. V průběhu této návštěvy prezentoval svému americkému partnerovi zkušenosti z přípravy příslušníků profesionální Armády České republiky. Při návštěvě školy pěchoty ve Fort Benningu (Georgia) delegace ŘeVD zhlédla teoretickou a praktickou přípravu poddůstojnického sboru a výcvik operací v zastavěném prostoru. Průběh této návštěvy prokázal, že vzájemná spolupráce mezi ŘeVD ve Vyškově a TRADOC ve Fort Monroe je oboustranně prospěšná a vytváří prostor k jejímu dalšímu rozvoji v budoucnosti.

23


ŽENY V ARMÁDĚ

ŽENY V ARMÁDĚ 

Křest OHNĚM Většina absolventů vojenských vysokých škol dlouho vzpomíná na svůj příchod k první jednotce, kdy dochází ke konfrontaci školní teorie s reálnou praxí. Nejinak tomu bylo i v případě Jany Pernicové, která po skončení školy v srpnu minulého roku nastoupila ke 13. dělostřelecké brigádě. Už o čtyři měsíce později se začala připravovat na misi v Kosovu. Do reality vojenské služby tak skočila rovnýma nohama. 24

„Po návratu z mise mám na armádu určitě jiný pohled,“ říká poručice Jana Pernicová

dostaly do rukou noviny s inzerátem vojenské vysoké školy. Přihlásila se na bakalářské studium na ekonomické fakultě, kde úspěšně absolvovala obor ekonomika hygieny výživy. Rodačka z Lázní Kynžvart se po studiích v Brně přestěhovala do Jinců ke své první jednotce. Vyměnit velkoměsto za dvoutisícovou posádku není jednoduché, ale zvyknout si na neznámé prostředí jí pomáhá skutečnost, že sem s ní přichází i několik jejích spolužáků. „Praxe je od teorie hodně vzdálená. Ve škole nám teorii přednášeli profesoři, kteří v praxi dlouho nebyli. Skripta jsme se učili nazpaměť, seznámili jsme se s používanými dokumenty, ale už nás nikdo neučil, jak se tyto rozličné formuláře vyplňují. Na škole citelně chybí praxe,“ posteskne si na okamžik Jana Pernicová. Do reality ji přivedla právě účast ve vojenské misi. „Člověk se tam otrká a zocelí. Po misi jsem přestala některé věci prožívat jako dřív a naučila se rychle jednat. Navíc zde člověk řeší jen věci týkající se jeho oboru, ale v misi máte možnost sledovat fungování i jiných čet. Můžete se seznámit s tím, jak jednotka funguje jako celek a vše je spolu úzce provázáno,“ uvádí přínosy služby v misi mladá poručice. Do 8. kontingentu mise KFOR ji velitel vybral na funkci velitelky čety oprav. Čerstvá absolventka vysoké školy Jana Pernicová, pouze s několikaměsíční zkušeností z práce u útvaru, měla velet 33 chlapům sloužícím v armádě po mnoho let. „Určitě jsem z toho měla velké obavy. Navíc jsem vystudovala oblast proviantu a nyní jsem se měla věnovat technice. Zvažovala jsem proto, jestli to mám vzít, nebo ne, ale říkali mi, že mi lidé z čety pomohou,“ hovoří o své vojenské anabázi por. Pernicová.

není. Rychle zjistili, že s takovým přístupem u ní nepochodí. „Nikdy jsem jim netvrdila, že všechno zvládnu. Přiznala jsem se jim, že se v této problematice ještě tolik neorientuji a poprosila jsem je, aby mi občas poradili. Na druhou stranu jsem se snažila pro ně zařídit maximum, aby měli všechno, co pro ně bylo možné získat. Opláceli mi to tím, že mi nedělali naschvály. Ale musela jsem jim také ukázat, že si ke mně nemohou všechno dovolit, a získat si nezbytnou autoritu,“ pokračuje sympatická poručice. Problém byl trochu v tom, že Jana Pernicová odjela do Kosova s jinou jednotkou, než u které slouží, takže tam mnoho lidí neznala. Zpočátku proto „zabíjela“ volný čas sportováním buď v posilovně nebo jízdou na kole. Po čase se skamarádila se slovenskou zdravotní sestřičkou, takže když si potřebovala popovídat, tak věděla, kam může zajít. Žen v kosovské misi mnoho nebylo.

ŽENY POD DROBNOHLEDEM „Chlapi to v misi mají o něco jednodušší. Když jde žena přes základnu, tak ji hned každý sleduje. Ví se, kdy chodí na oběd, nebo se řeší, s kým se baví. Musíte si zachovávat odstup,“ tvrdí velitelka čety. Poručice Pernicová se

v misi setkala i s tím, že se ji kolegové snažili „sbalit“. „V takovém případě musí člověk dát jasně najevo svůj nesouhlas, prostě je rázně odpálkovat,“ popisuje svůj osvědčený recept. Žena v misi si musí zvyknout také na různé narážky, které nemusejí být vždy příjemné. „Třeba když se venku oteplilo a začala jsem chodit v tričku, tak jsem od mužů slýchávala, že je provokuji a zda se nechci obléci,“ uvádí některé příklady poručice. A jaké má Jana Pernicová ambice do budoucna? „Především dostudovat. Chtěla bych si dálkově dodělat inženýrské studium. Vybrala jsem si obor všeobecná logistika. Měla jsem v plánu se přihlásit již v minulém roce, ale do toho přišla mise, proto jsem musela svůj záměr odložit,“ umožňuje nám nahlédnout do svých dalších plánů. Jana Pernicová by chtěla v armádě udělat velitelskou kariéru. „To by ale chtěl asi každý, který přichází do armády. Jednou bych chtěla velet rotě, ale uvidíme, zda se mi to vyplní. Žena to má v tomto ohledu o něco těžší,“ posteskne si. „Jana je velmi perspektivní a cílevědomá žena. Úkoly plní výtečným způsobem na sto procent, jen víc takových žen do armády,“ stručně hodnotí její schopnosti zástupce velitele roty logistiky nadporučík Michal Svoboda.

NEJTĚŽŠÍ BYL PRVNÍ MĚSÍC Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

„Byla jsem tady pouhé čtyři měsíce a hned mě vyslali do mise. Rozhodně jsem nečekala, že to přijde takhle rychle. O tom, že pojedu s jednotkou do Kosova, jsem se dozvěděla někdy v listopadu a odlétali jsme už na začátku ledna tohoto roku,“ vypráví čtyřiadvacetiletá poručice Jana Pernicová. Ve škole se svými spolužáky mnohokrát diskutovali o své účasti ve vojenských misích. „Každý z nás chtěl do mise vyjet. Chápali jsme to jako samozřejmou součást služby v armádě a počítali jsme s tím,

že se to jednou bude týkat i nás,“ dodává Jana Pernicová, která byla po návratu z mise povýšena do hodnosti poručice a velí hospodářské četě roty logistiky.

OD TEORIE K PRAXI Janu Pernicovou přivedla do armády náhoda. Po ukončení gymnázia se podobně jako většina jejích vrstevníků rozmýšlela, co by chtěla dál studovat. V té době se jí

Během služby v Kosovu měla štěstí na lidi. Většina z nich jí pomáhala nový úkol zvládnout. Pro velitelku čety oprav spočívala služba v misi především ve vyplňování různých formulářů a v plánování. „Nejtěžší byl první měsíc, než jsem do všeho pronikla. Pro mě to byl křest ohněm, když jsem do této situace skočila rovnýma nohama,“ vzpomíná na první okamžiky Jana Pernicová, která si nejprve musela vybudovat respekt u svých podřízených. Našli se prý mezi nimi i tací, kteří se pokoušeli využít toho, že je v této oblasti nováčkem. Občas došlo k tomu, že se jí pokoušeli namluvit, že už mají stanovené úkoly splněné, ale když je přišla zkontrolovat, ukázalo se, že tomu tak

25


TECHNIKA

TECHNIKA 

1

To v bezpečné vzdálenosti před vozidlem aktivuje všechny protitankové miny s magnetickým zapalovačem. Na rámu je také jednoduchá mříž přivádějící k výbuchu miny s nástražným drátem. Kromě toho je ještě k dispozici infračervený systém, který iniciuje podél cest nastražené protitankové zbraně odpalované IČ ssenzorem. VDM za sebou táhne těžký přívěs, jenž svými koly přivádí k výbuchu tlakové miny. Průjezdem se vytvářejí dvě asi metr široké bezpečné stopy, které zároveň vytyčuje značkovací zařízení. V této stopě se pohybuje druhé vozidlo VTR (Véhicule Tracteur de Remorques) táhnoucí další dva těžké přívěsy. Jejich úkolem je aktivovat miny s tlakovým roznětem v téměř dvojnásobné šířce než za prvním vozidlem VDM. Po průjezdu VTR se dvěma trajlery tak vznikne konečný 3,9 m široký pás zbavený min. Jak vozidlo VDM, tak i VTR mají silně pancéřovanou kabinu řidiče. Její umístění poměrně vysoko nad zemí uprostřed mezi nápravami, tvarování spodní části do tvaru písmene „V“ a ocelové pancéřování o tloušťce až 25 mm (skla oken mají tloušťku až 60 mm) poskytují ochranu před účinkem jakékoli známé protitankové miny. Francouzská armáda minulý rok objednala 30 systémů Dedale (budou umístěny na odminovací vozidla AMX-30B2 DT), a firma MBDA očekává, že v průběhu půlroku by francouzský úřad pro vyzbrojování měl objednat několik kompletů Souvim 2.

2

S využitím zkušeností z programu Souvim 2 pracuje francouzský a německý průmysl na technologickém demonstrátoru MMSR-Sydera. Má být tvořen pěti specializovanými částečně bezosádkovými vozidly. První z nich DEV má za úkol zjišťovat přítomnost protipěchotních a protitankových min, určovat jejich polohu a případně ji i označovat. Vozidlo SDV bude schopné rušicí soustavou před sebou přivádět k výbuchu všechny typy min s bezkontaktními zapalovači. Miny reagující na tlak si „na

starost“ vezme těžké vozidlo HDV. Po těchto prostředcích by mělo přijít na řadu tzv. ověřovací vozidlo VEV, které nejen zkontroluje „práci“ zmíněných odminovačů, ale mělo by zlikvidovat ještě nezjištěné například nekovové miny. A konečně poslední prvek systému MMSR-Sydera má tvořit řídicí vozidlo CCV s posádkou. Bude shromažďovat všechny dostupné informace a v reálném čase je vyhodnocovat. Operátoři z jeho kabiny budou na dálku ovládat vozidla SDV a HDV.

Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: autor, MBDA

Nadnárodní společnost MBDA dokončila vývoj netradičního kompletu Souvim 2, určeného pro rychlé zprovoznění zaminovaných komunikací a cest. Svým průjezdem vytváří bezpečný pás zbavený min s mechanickými, tlakovými, magnetickými či na teplo reagujícími zapalovači. 26

Na rozdíl od dnes široce používaných mechanických odminovacích systémů s rotujícím válcem a ocelovými řetězy, které při ničení min kompletně rozrušují povrch čištěného úseku a jsou proto velmi pomalé, Souvim 2 aktivuje část min rušením na dálku. Proto se může pohybovat pracovní rychlostí až 20 km/h a za den je údajně schopen vyčistit úsek až 150 km dlouhý. Systém tvoří dvě vozidla a tři tažené trajlery. Koncepce v podstatě vychází z jihoafrického

odminovacího kompletu Chubby, avšak i přes tvarovou podobnost lze Souvim 2 považovat za vcelku nový typ. Základ tvoří vozidlo VDM (Véhicule Detecteur de Mines) s charakteristickými velkými nízkotlakými pneumatikami, díky kterým vytváří tak malý specifický tlak, že na něj nereagují běžné miny s tlakovým zapalovačem. Na přídi má VDM zamontovaný rám s rušicím systémem Dedale s programovatelným generátorem pro vytváření magnetického pole.

1 Vozidlo VDM z kompletu Souvim 2 s těžkým trajlerem pro iniciaci min s tlakovým roznětem je na titulním snímku. 2 Detailní pohled na antény zařízení Dedale umístěné na bezosádkovém na dálku ovládaném vozidle

3

3 Kresba dálkově ovládaného vozidla SDV z připravovaného francouzsko-německého programu MMSR-Sydera

27


ZÁCHRANÁŘI

Když nebezpečí B AV Í Text: Jaroslav PAJER Foto: autor, Jiří HOKŮV a archivy Jana PŘÍKAZSKÉHO a Richarda MAŇÁSKA

V dnešní armádě slouží v uniformě výhradně vojáci z povolání. Profesionálové. Ne všichni ale obsah toho slova naplňují. O to víc potěší, když se naskytne příležitost nejen najít odborníka na svém místě, ale poznat se s ním hlouběji.

ZÁCHRANÁŘI  Praporčík Jan Příkazský a nadrotmistr Richard Maňásek jsou už několik let příslušníky 156. záchranného praporu v Olomouci. Příkazský je instruktorem speciální tělesné přípravy a jeden z osmi hlavních instruktorů lezení Armády České republiky. Maňásek velí lezeckému záchrannému družstvu, které je jako jediné v rámci 15. ženijní záchranné brigády zařazeno v organizační struktuře útvaru. Lezci z ostatních praporů tuto profesi dělají jako druhou specializaci. Ani jeden z nich se horolezcem, respektive po vojensku lezcem, „nenarodil“. Honza Příkazský se k této odbornosti dostal před devíti lety: „Jsem jedním ze sedmi lidí v armádě, kteří absolvovali na Vojenské akademii ve Vyškově kurz pro instruktory speciální tělesné přípravy. Ta zahrnuje sebeobranu a boj z blízka, umění přežití, vojenské plavání, přesuny za ztížených podmínek, tedy na lyžích, po vodě a v členitém terénu, a také vojenské lezení.“

Richard Maňásek k této odbornosti přičichl před necelými čtyřmi lety, kdy se mu v útvaru naskytla možnost začít s lezením jako s druhou odborností. O rok později se dostal na tabulky útvarového lezeckého družstva.

VÝCVIK AŽ „NADORAZ“ Vojenské záchranářské lezectví je kombinací mnoha činností. „Není to žádná rekreace,“ podotýkají oba. Přesto ve svém okolí slýchají názory, že jejich pobyty v horách jsou jen pěkné dovolené. Podobné soudy je dost štvou. Plynou totiž z neznalosti jejich autorů. „Ono to není obyčejné sportovní lezení,“ říká o profesi Richard Maňásek a jeho kolega ho doplňuje: „Naším úkolem není dojít na místo a padnout vysílením. My musíme dojít do cíle a tam teprve začít pracovat! To znamená, že si lidé musejí umět rozložit síly – ujít náročnou cestu, během ní dbát na tepelný komfort, na pitný režim – a na konci trasy být schopni provést záchranu osoby.“ „Je to obrovská paleta činností,“ navazuje Maňásek. „Proto trénujeme jak na skalách, tak na vodě, s vrtulníkem, na lyžích, na ledopádu, na budovách...“ Výcvik, kterého se často účastní nejen olomoučtí vojáci, ale i příslušníci ostatních útvarů 15. ženijní záchranné brigády, plánují a provádějí tak, že si lezci pokaždé, jak říkají, „hrábnou na dno fyzických i psychických sil“. Že to je správná metoda, si ověřili během červnového kurzu ve Škole horských vůdců

28

a záchranářů v rakouském Saalfeldenu. „Instruktoři nás tam často psychicky deptali tím, že nám řekli, abychom vytvořili nějakou techniku, třeba na spuštění raněného ze skály. Po chvíli ale přišli, že takhle je to sice dobře, ale že to máme udělat jinak. My to tedy změnili a oni nám zase oznámili, že se raději vrátíme k původnímu způsobu,“ vzpomíná nrtm. Maňásek. Méně odolní a nepřipravení jedinci by asi vybuchli. „A na to oni čekali,“ pokračuje

velitel olomouckých lezců. „Pozorovali, jak se budeme chovat. My jsme na to ale zvyklí. Už to známe.“ A tak i když někteří z našich vojáků projevili nesouhlas s podobným řízením výcviku, nikdy se skupina jako celek nerozhádala a ohnisko sváru bylo záhy uhašeno. I přes značné vlastní zkušenosti se ani Jan, ani Richard nebrání setkáním se specialisty. Vlastně je vyhledávají. Mezi jejich známými konzultanty jsou naši špičkoví záchranáři. Ať je to zkušební komisař potápění pplk. v z. Pavel Chvalina nebo Ing. Radomil Matýsek, jeden z nejzkušenějších speleologů u nás, Miroslav Straka z Horské záchranné služby z Jeseníků anebo Marian Zuziak ze záchranného praporu v Bučovicích. S některými složkami integrovaného záchranného systému také realizují společné akce. „S horskou službou máme od letoška dohodnuté týdenní zimní stáže. Nyní na podzim se chystáme na výcvik se speleologickou záchrannou službou. A nějaký čas už spolupracujeme s metodickým družstvem Policie ČR, které se specializuje na záchranu z volné výšky – z mostů, budov i z vrtulníku. My jsme s ním slaňovali nejvyšší komín v republice, 308 metrů, v Elektrárně Tušimice,“ vypočítává Richard Maňásek.

ZDRAVOVĚDA, JEJICH CHLEBA Zapomenout nelze ani na součinnost s Českým červeným křížem, jehož členové

29


ZÁCHRANÁŘI zdokonalují záchranáře ve zdravotní přípravě. „Té není nikdy dost,“ tvrdí prap. Jan Příkazský. „Asi se shodneme na tom, že nejen záchranář, ale každý voják by měl mít základní znalosti ze zdravovědy. A ty by si měl neustále opakovat. Pokud to nebude dělat, tak až se dostane do reálné situace, zazmatkuje.“ Nemusí jít hned o záchranu cizího života. „Vezměme třeba takovou banální věc, kdy voják promokne a prochladne. Za tři dny má chřipku a je nepoužitelný,“ pokračuje zkušený instruktor speciální tělesné přípravy. „A je to zase ve výcviku jich samotných a jejich velitelů, aby věděli, že se mají po nějakém čase ohřát a vyměnit mokrou výstroj.“ Připomíná pak zkušenost z horských pochodů. „Je třeba mít s sebou náhradní prádlo. Dělají to jak Prostějováci, tak brnkaři, učili nás to i rakouští vůdci. Vylezli jsme na vrchol, tisíc metrů převýšení. Velitel rozhodl, že se tu zdržíme déle než pět minut. Po této době však začíná zpocené tělo prochládat, což znamená převléct si tričko a vzít si bundu nebo svetr.“ Totéž platí i o pitném režimu. „My to děláme tak, že velitel stanoviště má na stopkách nebo na mobilu nastavenou hodinu. A když ten čas uplyne, všichni se napijí,“ vypráví dál Jan Příkazský. „Protože člověk, který je upnutý na řešení nějakého problému

KALEIDOSKOP  při zásahu, nemyslí na to, že by měl pít. Tak to musí hlídat jeho velitel. K tomu je alespoň vedeme.“

Podrobnější seznámení s možnostmi záchranného praporu při jeho nasazení v rámci integrovaného záchranného systému i prohloubení vzájemné spolupráce bylo cílem společného zaměstnání příslušníků 154. zpr Rakovník a Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Na setkání, jež se uskutečnilo 26. září v rakovnických kasárnách, uvítal velitel útvaru pplk. Pavel Grund na 80 účastníků, mezi nimi náčelníka ženijního vojska plukovníka Otu Rolence, ředitele HZS hl. m. Prahy plk. Dalibora Gosmana, velící důstojníky směn HZS, představitele odboru krizového řízení pražského magistrátu i zástupce dobrovolných hasičů. Po prezentacích pražských institucí, jež se zabývají řešením krizových situací, a hostitelského útvaru následovala praktická demonstrace činnosti příslušníků záchranného praporu. V parku techniky byly připraveny ukázky zásahů v ohnisku nákazy ptačí chřipky a při odstraňování následků závalu. Nově pak byla představena souprava nafukovacích stanů určených pro dekontaminaci osob, požární plošina T-815 PP27, vznášedlo a robot pro pyrotechnické práce. Obdobné setkání by se mělo uskutečnit ještě v prosinci v prostorech HZS hl. města Prahy. Text a foto: prap. Alena HRDLIČKOVÁ

ARMÁDA JE OBJEVUJE Takových zásahů, kdy zachraňovali život, zatím olomoučtí lezci mnoho nezažili. Vlastně jen jeden zásadnější. Při společném výcviku se složkami IZS došlo k nehodě, kdy figurant „spadlý“ do komína začal mít skutečné život ohrožující problémy. Dusil se padajícími sazemi a přes úvazek z lan se mu neprokrvovaly nohy. Byly dvě hodiny v noci a úzký komín čněl více než dva metry nad střechu. Záchranáři pod řízením Jana Příkazského nejprve přivedli k obličeji zaklíněného muže kyslík, pak postavili obrovský kladkostroj, postiženého jím vyzvedli a předali do rukou lékaře. Neznamená to však, že by jejich umění jinak využíváno nebylo. Svou schopnost pohybovat se ve výškách uplatnili několikrát při letošní sněhové kalamitě, kdy přikurtováni na lanech shazovali z nebezpečných míst nadbytečnou bílou nadílku, anebo před půldruhým rokem v Hlinsku, kdy stavěli dočasné zastřešení vyhořelého čtyřpatrového činžáku. „Co jsme si teď dělali statistiku zásahů za poslední rok, tak se akce, kdy záchranné prapory nasazují lezce nebo potápěče, začínají vykazovat častěji,“ konstatuje Jan Příkazský. „Ona se armáda dopracuje k tomu, že tyto specialisty objeví.“

VYŠLAPÁVÁME CESTIČKY Už je tomu rok, co se praporčík Příkazský stal členem metodického družstva brigády, které sdružuje vybrané specialisty ze všech záchranných praporů. „Zpracovávali jsme kupříkladu metodiku vedení lezeckého zásahu nebo směrnici pro vytvoření netabulkových lezeckých družstev,“ prozrazuje. Kromě Richarda Maňáska k práci na těchto materiálech přibírá i kolegu z útvaru, zkušeného kynologa rotmistra Radka Thumse. „Některé věci jsou všeobecné,“ vysvětluje, „a určitá pravidla, jak se má chovat velitel a jak záchranář, platí při jakémkoli zásahu. Radek nám vlastně dělal takovou oponenturu.“ Teď ale všichni přemýšlejí, jakým způsobem poskytnout tuto metodiku lidem jak v rámci brigády, tak třeba i zájemcům

30

Rakovničtí záchranáři rozšiřují spolupráci s pražskými hasiči

Cvičili ochranu a doprovod osob

z dalších útvarů. „Neznáme tu správnou cestu, kudy jít. My totiž ty cestičky teprve prošlapáváme,“ usmívá se Richard Maňásek. „Myslím, že chybí základní zadání, co s námi, shora,“ navazuje Jan Příkazský. „Ony jsou definovány úkoly brigády i záchranných praporů, ale příliš obecně. Pokud se budeme bavit o záchraně osob při živelních pohromách, tak si pod tím může člověk představit desítky nejrůznějších situací. My se sice v naší odbornosti snažíme připravovat maximálně profesionálně, ale stoprocentně nevíme, jestli to děláme dobře.“ To samozřejmě může potvrdit jen praxe. A dosavadní zásahy, ať ostré či cvičné, lezci zvládli. Navíc se před časem metodickému družstvu brigády podařilo dokončit směrnici, která určuje základní rámec pro nasazení lezeckých záchranných družstev a udává přehled odborných požadavků na jejich příslušníky. V době našeho rozhovoru už dokument prošel připomínkovým řízením a co nevidět má spatřit světlo světa. Záchranářské lezectví se v armádě rozvíjí teprve několik let. Hledají se nejen metodiky výcviku, ale i efektivní postupy při materiálním zajištění této odbornosti. O to cennější jsou názory těch, kteří své práci očividně dávají mnohem víc než jen osm hodin v pracovních dnech a kteří svým konáním vytvářejí novodobou tradici.

Ve VVP Boletice se v první polovině září uskutečnil společný výcvik útvaru osobní ochrany Královské Vojenské policie Velké Británie a oddělení ochrany osob Velitelství Ochranné služby Vojenské policie Praha. Výcvik byl zaměřen na ochranu a doprovod určených osob v krizových oblastech, jako je například Irák či Afghánistán. Cvičila se příprava, ochrana a doprovod chráněné osoby jak ve vozidle, tak i v pěší formaci. V průběhu řešení modelových situací byly použity imitační prostředky, cvičné střelivo a také nová výcviková pomůcka – FX zbraně a střelivo, které přibližují výcvik co nejvíce reálné situaci. Samotný výcvik byl ukončen ostrými střelbami ve skupině a evakuací chráněné osoby z místa napadení. Vyvrcholením třech týdnů společné práce bylo závěrečné cvičení, které probíhalo jak ve vojenském prostoru, tak také v okolních městech a obcích. Námětem cvičení byl jeden den VIP osoby v uvedeném prostoru, kdy příslušníci oddělení ochrany osob Velitelství Ochranné služby Vojenské policie Praha prováděli reálnou ochranu a doprovod určené osoby na základě jejího denního fiktivního programu. Text a foto: npor. Bc. Jaroslav ŠELONG

6. ročník soutěže „O pohár ředitele Městské policie Jaroměř“ Dne 9. září letošního roku se nrtm. Michal Ježek, příslušník oddělení zabezpečení muničních základen Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav, zúčastnil se služebním psem Achalem 6. ročníku obranářské kynologické soutěže „O pohár ředitele Městské policie Jaroměř“. Soutěž byla členěna do dvou kategorií. V části „Poslušnost“ byla hodnocena ovladatelnost a poslušnost psů. Stěžejní část s názvem „Obrana“ obsahovala průzkum terénu a objektu, avizaci a kontrolní zadržení. Zde se Achalovi (jako jedinému) podařilo srazit figuranta na zem. Velmi zajímavá, jak pro diváky, tak i pro samotné soutěžící, byla likvidace hospodských výtržností. Za velkého hluku, který doprovázelo vrhání předmětů na oba účastníky (psa i psovoda), prokázal Achal neobyčejnou statečnost. Podařilo se mu zabránit napadení psovoda agresivním figurantem. V této části obsadili nováček soutěže nrtm. Ježek s Achalem medailové 3. místo. V celkovém hodnocení obsadili místo čtvrté, přičemž na třetí ztratili jen čtyři body. Text: por. Šárka BRÁZDILÍKOVÁ, foto: prap. Martin ŠMIDBERSKÝ

31

OSOBNOST 

ODEŠEL přítel mraků Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Radko JANATA, Jiří HOKŮV a archiv

František Fajtl inspiroval filmaře k natočení filmu i velitele k výcviku vojenských pilotů Čtvrtého října letošního roku přišla Česká republika o jednu z nejvýznamnějších postav své novodobé historie. Zemřel generálporučík František Fajtl, legendární stíhací pilot, jehož jméno znal snad každý z nás. Přepisovat jeho životopis by bylo jen nošením dříví do lesa, a tak se raději zaměřme na nejzajímavější momenty z jeho života a na to, jak generála Fajtla viděly některé osobnosti veřejného života. 32

„Je to jedna z legend pro nás všechny, jeden z největších hrdinů celého 20. století, jakého jsme v naší zemi měli. Tato generace hrdinů sice odchází, ale naším úkolem je, abychom nedopustili jejich zapomenutí. V jeho osudu se promítly pohnuté chvíle republiky ve 20. století,“ prohlásil o Františku Fajtlovi prezident České republiky Václav Klaus. Slavný pilot měl skutečně pestrý život, v němž ho potkalo několik vzestupů i pádů. První těžké období přišlo v době okupace Československa v březnu roku 1939. František Fajtl tehdy v Přerově zastupoval velitele letky a musel se tak podílet na předávání letadel i letiště německým jednotkám. Mladého, vlastenecky smýšlejícího důstojníka tato prohra bez boje velmi zasáhla, proto se prakticky okamžitě rozhodl pro odchod do zahraničí. Tak jako řada jeho kolegů se postupně přes Polsko a Francii nakonec dostal až do Velké Británie, kde se po krátkém výcviku ihned zapojil do probíhajících bojů. Postupně vybojoval čtyři vzdušná vítězství. Byl jedním ze zakládajících příslušníků 313. československé stíhací perutě a velitelem jedné z jejích letek. Kromě toho, že byl dobrým pilotem, měl František Fajtl pro velitelskou funkci i další důležité předpoklady. Jako jeden z mála měl tehdy velmi dobré jazykové znalosti. „Uměl výborně anglicky. Dokonce už za první republiky se učil anglicky, což nebylo obvyklé, protože tehdy se učila hodně

francouzština. On vlastně do války odcházel vůbec velice dobře jazykově připravený. Uměl francouzsky, anglicky, německy, dokonce i trošku rusky,“ řekl o generálu Františku Fajtlovi historik Jiří Rajlich. Tyto kvality nezůstaly bez povšimnutí jeho nadřízených, a tak se v dubnu 1942 mohl stát vůbec prvním československým důstojníkem, kterému bylo svěřeno velení britské stíhací perutě. Velel však pouhý týden, když se jeho osud málem definitivně naplnil. Ve vzdušném boji byl letoun Františka Fajtla zasažen a on s ním musel nouzově přistát na území okupované severní Francie. Místo přistání bylo vzdáleno jen několik set metrů od zámečku obsazeného německým gestapem, jehož příslušníci také ihned začali po pilotovi pátrat a jemu tak šlo doslova o holý

život. Musel použít všechny své znalosti a dovednosti, aby dokázal uprchnout. Mimo jiné byl několik hodin ponořený pod vodou, kde dýchal pomocí stébla, a čekal na setmění. Za pomoci dalších lidí se nakonec dostal přes Paříž do neokupované části Francie. Jeho další cesta vedla náročným terénem Pyrenejí do Španělska, kde byl ale zadržen a uvězněn. Teprve na zásah britského konzula byl osvobozen a mohl odcestovat zpět do Velké Británie. Tato jeho anabáze trvala bezmála čtyři měsíce. František Fajtl bojoval nejen na západní frontě, ale i na té východní. Od 1. června 1944 až do konce druhé světové války byl velitelem 1. čs. samostatného stíhacího leteckého pluku, jehož příslušníci napsali jednu z nejsvětlejších stránek našich vojenských dějin, ať už to bylo účastí ve Slovenském národním povstání či v bojích při osvobozování Československa. Ani Františka Fajtla neminuly poválečné represe komunistického režimu a na nějaký čas skončil za mřížemi. V roce 1964 se dočkal alespoň částečné rehabilitace a mohl se tak opět začít věnovat své publikační činnosti. Je to právě množství jeho knih a článků, díky

nimž se mladší generace mohly i v totalitním režimu dozvídat o hrdinství našich letců za druhé světové války. „Generál patřil k těm lidem, kteří vrátili naší vlasti ztracenou čest,“ řekl při posledním rozloučení s Františkem Fajtlem scenárista Zdeněk Svěrák. Byl to právě životní příběh slavného letce, jímž se inspiroval při psaní scénáře svého filmu „Tmavomodrý svět“. František Fajtl však inspiroval mnohem více lidí a některé jeho zkušenosti posloužily i mladé generaci českých vojenských pilotů. Bývalý velitel vzdušných sil brigádní generál Jan Vachek o něm napsal: „Byl to chlap, jak má být. V době, kdy politici tehdejšího Československa selhali, v ohrožení republiky odešel do zahraničí a jako pilot šel splnit ten úkol, který ho ti politici nenechali plnit doma. Byl to pro mě taky člověk, jehož zkušenosti mi daly impulz k pořádání kurzů přežití. Po sestřelu nad Francií utíkal a používal své strategické myšlení, takže se mu podařilo dostat zpátky do Anglie, aby mohl dál bojovat. Na základě jeho zkušeností jsme cvičili piloty, házeli je do vody nebo pověsili na strom, dělali jsme s nimi psí kusy, ale snažili jsme se je naučit umět utéct a přežít. Pilot je moc drahý a při nouzovém přistání v nepřátelském území je třeba, aby se dostal zpátky. Fajtl byl toho ukázkovým příkladem. Pro mě jako příslušníka malého národa je velkým vzorem, který na bojištích druhé světové války ukázal, že čeští piloti se neztratí, že jsou naopak vynikající. Měl jsem ho strašně rád. Byl to hrdina, a přesto on i jeho paní zůstali velice skromní, téměř nenápadní.“

33


HISTORIE

BRÁNA ke generálským hvězdám Počátkem listopadu uplyne osmdesát pět let od založení prestižní prvorepublikové Válečné školy Text: Vladimír MAREK Foto: archiv Eduarda STEHLÍKA

Okamžitě po vzniku Československa v roce 1918 bylo zřejmé, že nově budovaná armáda se neobejde bez ucelené vojenské vzdělávací soustavy. A tak již v průběhu roku 1921 vzniká nejen síť specializovaných učilišť, Vojenská akademie v Hranicích, Intendantská škola, ale především zařízení poskytující nejvyšší vojenské vzdělání – Válečná škola v Praze.

34

HISTORIE  Válečná škola zahájila svoji činnost 1. listopadu 1921 v Praze 6 v ulici Na Valech ve třetím poschodí budovy, ve které v současné době sídlí Ministerstvo obrany České republiky. Jednalo se o objekt bývalé rakousko-uherské kadetky, který byl postaven koncem devatenáctého století. Kadetní škola, jež v něm sídlila od roku 1900, byla založena o jednatřicet let dříve. Původně působila v Králodvorských kasárnách na Starém Městě pražském. Posluchači školy byli předurčeni k potřebám vojenského doplňování z oblasti Čech. V roce 1918 dochází ke zrušení kadetky. Prakticky ihned se do její budovy nastěhovaly nejrůznější instituce. V roce 1920 pak byla vrácena Ministerstvu národní obrany.

ROZHODOVALY I FINANČNÍ POMĚRY Prvním velitelem nově vytvořené Válečné školy se stal francouzský generál Amedée Jamet. Také základ pedagogického sboru tvořili téměř výhradně francouzští důstojníci. Zatímco ve třicátých letech nastupovalo každý rok na školu od dvaceti do třiceti posluchačů, v prvních letech existence školy byly tyto počty ještě nižší. Celkově za dobu první republiky absolvovalo Válečnou školu téměř šest set důstojníků, z toho 22 Litevců. Každý ročník nesl pojmenování po nějaké významné osobnosti. Tak například ročník 1922 byl „Štefánikův“, ročník 1924 „Žižkův“ a ročník 1926 „Krále Petra I. Osvoboditele“. Nároky kladené na případné uchazeče byly nemalé. Museli mít za sebou nejméně pět let služby v armádě. Samozřejmostí byl výborný zdravotní stav, schopnost jízdy na koni, znalost mateřského jazyka, francouzštiny a jednoho menšinového jazyka. Postupně se přijímací podmínky ještě zpřísňovaly. Po roce 1934, kdy se již jednalo o vysokou školu, byli přijímáni důstojníci v hodnosti nadporučíka či kapitána ve věku od 27 do 33 let, pevné vyhraněné povahy, spořádaných finanční poměrů, kteří byli schopni služby v poli. Nezbytná také byla nejméně velmi dobrá kvalifikace. Prubířským kamenem se pak stalo samotné přijímací řízení. Konkrétně se jednalo o psychotesty a zkoušku ze všeobecného vzdělání. Skládala se z několika písemných prací z oblasti sociologie, politologie, literatury, zeměpisu, dějepisu, ze znalostí problematiky demokracie, nacionalismu, socialismu, z přezkoušení ze dvou cizích jazyků, ale i ze všeobecné taktiky, organizace Československé armády, topografie a válečných dějin. Nezbytná byla i jízda na

koni a absolvování výcviku na letecké pozorovatele. Zatímco písemné zkoušky trvaly čtyři dny, ústní pak ještě další tři dny. Od poloviny dvacátých let byla délka studia na škole tři roky. V prvním ročníku absolvovali posluchači školy praktickou průpravu v učilištích jednotlivých druhů zbraní. Společně s diplomem důstojníka Generálního štábu byl absolventům školy udělován Pamětní odznak školy z neoxidovaného stříbra.

POD NOVÝM VEDENÍM V roce 1926 střídá dosavadního velitele školy další francouzský generál Joseph Le-Blévec. V té době se zásadním způsobem mění postavení francouzské mise, která nadále již plní pouze poradní funkci. V čele Hlavního štábu nahrazuje francouzského československý generál. Podobná situace je i na Válečné škole – z 22 řádných učitelů je již „jen“ devět Francouzů. Ke skutečně zásadním změnám dochází ale až koncem dvacátých let, kdy ve funkci velitele školy nahrazuje generála Le-Bléveca československý brigádní generál František Hrabčík. Především ale pak o více než dva roky později, kdy se velení školy ujímá generál Vojtěch Boris Luža. Ten se snaží do výuky zařadit ty nejmodernější trendy ve vojenství. Mezi generalitu, která usiluje o kvalitativní změny nejvyššího vojenského školství, patří i přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Sylvester Bláha. Ten také v březnu roku 1933 připravil velice progresivní náměty pro vojenskou audienci u prezidenta republiky k problematice politické výchovy důstojníků. Až doposud je Válečná škola považována za vyšší vzdělávací institut. V roce 1934 je na základě rozkazu prezidenta republiky T. G. Masaryka zavedena ucelená vojenská vzdělávací soustava, plně srovnatelná s civilními školami. Na základě tohoto nařízení vzniká Vysoká škola válečná. Doba studia se prodlužuje na čtyři roky. „Důstojník Generálního štábu musí být i v jiných oborech na výši,“ řekl při této příležitosti velitel školy generál Luža. „Proto budou do programu školy zařazeny přednášky vysokoškolských profesorů z oblasti společenských věd s důrazem na politický, hospodářský zeměpis, historii, psychologii, národní hospodářství, státní a mezinárodní právo a sociologii.“ Během prvního ročníku, podobně jako dříve, probíhaly stáže na učilištích jednotlivých druhů zbraní. Během druhého ročníku se probírala organizace a bojová činnost divize. Třetí ročník byl věnován sborovému a armádnímu

stupni. Poslední ročník završovala praktická stáž ve štábech vyšších jednotek. Existenci Vysoké školy válečné, podobně jako obdobných zařízení naší armády, přerušila okupace Československa a druhá světová válka. Prakticky okamžitě po jejím skončení byla Vysoká škola válečná obnovena. Armáda potřebovala kvalitně připravené důstojníky. V jejím čele stál bývalý velitel čs. obrněné brigády na západní frontě generál Alois Liška. To již ale byla struktura nejvyššího vojenského školství poněkud jiná. Vysoká škola válečná byla součástí Vysoké školy vojenské. Ta kromě ní zastřešovala ještě kurz vyšších velitelů a Školu velitelskou. Politické změny v únoru roku 1948 přinesly výrazné změny nejen v oblasti vojenského školství, ale prakticky celé naší armády. Takto neslavně skončila jedna významná kapitola v historii vojenského vzdělávání příslušníků naší armády.

První velitel Válečné školy francouzský generál Amedée Jamet

Přijetí dvou litevských posluchačů u příležitosti absolvování pražské Válečné školy náčelníkem Hlavního štábu generálem Janem Syrovým (sedí po jeho pravici a levici).

V pořadí V. ročník „Krále Petra I. Osvoboditele“ Válečné školy během setkání v roce 1936 u příležitosti desátého výročí jejího absolvování

35

HISTORIE 

MAJÁK v novém kabátě Téměř osmdesát let stojí na kbelském letišti unikátní vodojem a letecký maják Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a archiv

Dominanta 24. základny dopravního letectva i celé městské části Praha-Kbely, historický maják, se konečně dočkala rekonstrukce. Po dlouhých letech postupného chátrání se tato stavba stává opět ozdobou svého okolí.

36

Letecký maják upoutá každého, kdo projíždí po Mladoboleslavské ulici kolem areálu letecké základny v Praze-Kbelích. Tato historická památka však již řadu let pomalu chátrala, a tak se musela řešit její záchranu. Jednou z myšlenek byl bezúplatný převod objektu na zdejší městskou část. Kbelská radnice, která má maják od roku 1999 i ve svém znaku, totiž o něj projevila zájem, s tím, že by jej po rekonstrukci využívala jako vyhlídkovou věž. K tomuto kroku však nakonec nedošlo. Lze si jen stěží představit veřejně přístupnou vyhlídkovou terasu nad vojenskou leteckou základnou. Armáda se proto rozhodla, že maják opraví vlastními silami. „Nejdůležitějším krokem k opravě majáku bylo zajištění finančních prostředků. V tomto ohledu nám velice pomohl náčelník Generálního štábu, jemuž se podařilo vyčlenit dostatečnou částku. Teprve poté jsme mohli naplánovat rekonstrukci, kterou jsme rozdělili na dvě etapy,“ říká Štefan Podhorčík z 24. zDL, který má celý projekt na starost. První fáze opravy, jež se uskutečnila v letošním roce, se zaměřila především na venkovní části majáku. Dvě stavební společnosti si úkol rozdělily tak, že jedna pracovala na střeše a ochozu, druhá pak na opravě vnějšího pláště budovy. Střecha totiž již značně obrostla nejrůznější náletovou zelení – od mechů a lišejníků, přes různé traviny, až po menší břízy. Prvním krokem tak bylo odstranění veškerého porostu. Poté došlo na demontáž všech klempířských prvků na střeše i ochozu, na němž byla až na nosnou konstrukci vybourána také podlaha. Jakmile byla všechna místa důkladně zaizolována, byl obnoven původní stav tak, že většina kovových a plechových částí se vyrobila nově. Potom přišla na řadu cementová omítka celého pláště, která byla otlučena a opravena včetně historických plastik pod ochozem. Vedle zástupců armády na průběh rekonstrukce dohlíželi také památkáři, kteří museli odsouhlasit každý krok, včetně finální barevné úpravy. Díky tomu maják zvenku stále

vypadá jako v roce 1928, kdy byla dokončena jeho stavba. Jak říká Štefan Podhorčík, práce na majáku tím zdaleka nekončí. V příštím roce by mělo dojít na opravu velkých prosklených ploch. Okenní tabule jsou totiž už velmi zašlé a jejich kovové rámování na mnoha místech ničí koroze. Tam, kde to ale půjde, bude prý snaha o maximální zachování původních dílů. Závěrečná etapa by se měla zaměřit na interiér stavby, v němž je působení času také velice zřetelné. Zatím se zde jen provizorně opravilo ocelové schodiště s dřevěnými stupni, díky němuž lze již dnes bezpečně vystoupat až k vrcholu budovy. Výtah instalovaný uprostřed věže se ale nepohnul už dlouhá desetiletí. Současné snahy letecké základny o postupné opravy jednotlivých objektů s ohledem na jejich historickou hodnotu jako by vycházely z přístupu, který byl uplatňován již při výstavbě kbelského letiště ve dvacátých letech minulého století. Zajímavým příkladem může být například zápis z porady na ministerstvu veřejných prací konané ve věci stanovení direktiv pro vybudování letiště ve Kbelích dne 29. ledna 1923. Uvádí se v něm: „Vojenské i civilní letectví na letišti ve Kbelích dosáhlo takového rozmachu, že není nadále možno řešiti otázku výstavby letiště parcielně, dle stávající právě potřeby, jak se dosud dálo, nýbrž třeba opatřiti jednotný plán, který vyhovoval by nejen nyní, ale i v budoucnosti… Z důvodů ekonomických bylo by zajisté nejvýhodnějším vybudování společného letiště jak pro účely vojenské, tak i civilní, aby pozemek, komunikace, vodovod, kabely přivádějící elektr. energii, kanalizace, správní budovy, úřady celní i poštovní byly společné. Jelikož letiště situováno jest na obvodu Prahy, bude třeba vybudovati jej nejen moderně, účelně, ale i esteticky výrazně, aby důstojně se representovalo a tvořilo význačný objekt v rámci Velké Prahy.“ V duchu myšlenky estetického vzhledu letiště byla vybudována celá řada objektů – od administrativních budov až po hangáry. Zcela

jedinečnou stavbou pak byl 43 metrů vysoký maják, který zároveň sloužil jako vodojem pro letiště. Maják navrhovala jedna z vůdčích osobností architektonického dění v Československu ve dvacátých letech, architekt Otakar Novotný. Spodní část stavby, která vychází z mohutného šestibokého podstavce uloženého na opukové skále v hloubce čtyř metrů, tvoří šest nosných pilířů, které jsou vyztuženy v každém patře. Na pilířích je ve výšce 28 metrů pomocí úložného věnce usazena železobetonová nádrž na vodu o objemu 1500 hl. Vodárenský prostor je oddělen stropní deskou nesoucí ochoz a ochrannou betonovou konstrukci u posledního nástupiště výtahu. Ten byl instalován doprostřed věžního prostoru mezi čtveřici sloupů a umožňoval přepravu šesti osob nebo 480 kg nákladu. Nad nádrží vznikl ve výšce 34 metrů ochoz s výhledem do celého okolí. Na samém vrcholu pak byl umístěn letecký maják – jedna z mála navigačních pomůcek pro piloty tehdejší doby. Šlo o silný francouzský reflektor systému Barbier – Rénard – Turenne, který měl svítivost 2,75 milionu svíček. Za jasného počasí tak byl paprsek otáčející se v intervalu čtyř vteřin viditelný až na vzdálenost 80 kilometrů. Jak jsme již zmínili, tehdejší stavitelé si dali práci také s výtvarným pojetím budovy, a tak vnější stěny nádrže zdobí celkem čtyři plastiky s leteckou tematikou od sochaře Jana Laudy. Stavba více než čtyřicetimetrové věže však ve dvacátých letech minulého století nebyla zcela běžnou záležitostí, zejména proto, že kladla vysoké nároky na přesnost a pečlivost všech prací. Proto se použily i některé technické novinky té doby. Vůbec poprvé v Československu tak dělníci použili například takzvanou Ahlersovu váhu, která umožňovala udržet požadovanou pevnost betonu. Právě kvůli náročnosti se cena stavby bez vnitřních instalací vyšplhala na 800 tisíc korun. Jen pro zajímavost – na současnou rekonstrukci je celkem vyčleněna částka téměř desetinásobná. Jedině díky tomu ale budou moci unikátní kbelský maják obdivovat i příští generace.

37


SUMMER SURVIVAL

SUMMER SURVIVAL 

SLANĚNÍ DO ČLUNU

Hledání led dá ání LIMITŮ LIM MITŮ Ů V šestém ročníku mezinárodního mistrovství AČR v letním víceboji Summer Survival zvítězili vojáci grabštejnské veterinární základny

Lanovka k hornímu můstku propasti Macocha připomíná spíše důlní výtah klesající kolmo někam do podzemí. Z hloubky pod námi doslova mrazí v zádech. Jako by ani tohle všechno samo o sobě nestačilo, kabinka s účastníky mezinárodního mistrovství v letním přírodním víceboji sebou párkrát zahrká, aby nakonec zastavila nějakých pětadvacet metrů nad zemí.

Text a foto: Vladimír MAREK

ZÁCHRANA Z LANOVKY

„ORIENŤÁK“ PŘI SVÍČKÁCH

Simulovaná porucha lanovky patří do programu závodu. Pro soutěžící je ale úplně stejným překvapením, jako by se jednalo o reálnou nehodu. „Letošní ročník jsme postavili tak, že účastníci víceboje absolutně netuší, co je právě čeká, každá disciplína je pro ně naprostým překvapením,“ říká jeden z organizátorů z Vojenské akademie Vyškov kapitán Jiří Pevný. „Jde nám o to, vyzkoušet si, jak jednotliví vojáci umějí reagovat na nečekané situace. Celý závod je především o rychlém rozhodování, okamžitých reakcích a improvizaci.“ V kabince se právě nachází družstvo vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy ve složení podpraporčíci Václav Čáp, Daniel Šorm a Jan Berger. Tvrdí o sobě, že jsou prváci a s podobnými náročnými závody teprve začínají. Spíš než zvítězit prý přijeli sbírat zkušenosti. Summer Survival je podle nich hodně náročný. Přesto si ale počínají jako zkušení mazáci. Ještě před chvílí při přesunu žehrali na třicetikilogramový batoh na zádech, nyní jsou rádi, že ho mají. Je v něm totiž nejen všechno nezbytné pro přežití ve volné přírodě, ale také nyní tak potřebná lanová technika. Zatímco cvakají karabiny, jeden ze členů družstva připravuje lano, další pak otevírá dveře lanovky. Dolů slaňují rychlostí téměř volného pádu. Ještě je potřeba dostat co nejrychleji dolů lano. To bylo nezbytné na lanovce ukotvit tak, aby jej bylo možné uvolnit zezdola ze země.

Dalších několik desítek sekund věnuje trojice zorientování se a určení směru dalšího postupu. Největší krizi údajně měli po první etapě. Přesun byl nejen fyzicky náročný, nesnadná byla i orientace. „V tomto okamžiku jsme dokonce velice reálně uvažovali o tom, že vzdáme,“ přiznává Daniel Šorm. K náročným a dalo by se říci i nejnapínavějším disciplínám patřil jakýsi „orienťák“ v jeskyni. Do ní mohli soutěžící vstoupit pouze se dvěma hořícími svíčkami. Úkolem přitom bylo správně se orientovat v jeskyni a najít východ na druhé straně. „Tápání mezi krápníky navíc komplikovalo jezírko, přes které bylo nutné dostat se na druhou stranu. Soutěžící si museli přitáhnout člun a přeplout. Také tato disciplína, podobně jako pro další družstva, byla pro vojáky z Karlovy univerzity velice tvrdým oříškem. „Svíčky nám po cestě zhasly, potmě se dál postupovat nedalo. Přestože nás to velice mrzelo, museli jsme se vrátit,“ popisuje nejtěžší okamžiky podpraporčík Šorm. Byla to dokonalá prověrka jak psychických, tak fyzických sil. Člověk pozná, jak funguje jeho vlastní tělo. Jinak se jim ale daří. „Doufám, že tomu tak bude i nadále,“ usazuje si podpraporčík Šorm třicetikilogramovou krosnu na záda a společně se svými kolegy vyráží na další cestu. V tomto okamžiku ještě netuší, že o necelé dva dny později se jejich naděje promění v jistotu.

Letošní šestý ročník Summer Survivalu, jehož organizátorem je Vojenská akademie Vyškov, odstartoval v pondělí 2. října v Kroměříži. Jednotlivá družstva se musela spustit z mostu na řeku Moravu do člunu a zároveň zdolat devatenáct branek umístěných na jejím toku. Jinak se ale plnění většiny disciplín odehrávalo v Moravském krasu. Armáda zde má velmi dobré kontakty s místními zastupiteli a se Správou chráněné krajinné oblasti. „Pro nás je to atraktivní prostředí, které inspiruje k vymýšlení nových, velice zajímavých a většinou i náročných disciplín,“ říká ředitel závodu Josef Husár z Vojenské akademie ve Vyškově. O nadstandardních vztazích svědčí i skutečnost, že vojáci dostali za plného turistického provozu k dispozici lanovku. Na druhou stranu účastníci závodu si uvědomují, že se pohybují nejen v chráněné, ale i turisticky velice zajímavé oblasti, a podle toho se také musejí chovat. Po vodním slalomu čekala soutěžící střelba a zlézání skal. Museli prokázat i znalosti z poskytování první pomoci zraněnému. Jiné dispozice prověřila vodní záchrana. Většina těchto disciplín byla zaměřena na co nejlepší spolupráci v týmu. Orientační běh, který následoval, byl naopak ryze individuální záležitostí, a tak nebylo možné spoléhat na orientační znalosti a schopnosti kolegů. Každý musel běžet jen za sebe, a to mnohdy i v protisměru, než kudy se pohybovali kolegové z družstva. Soutěžící překonávali i se zátěží více než stokilometrovou vzdálenost. „Trasa a jednotlivé úkoly vycházejí z pohybu a pobytu vojáka

v neznámém terénu, kde musí plnit nejrůznější zadání,“ řekl nám tiskový mluvčí pořádající Vojenské akademie Vyškov Lubomír Sedlák. Jde prý totiž především o to, prověřit ryze bojové disciplíny, které vojáci uplatní i při běžném výcviku.

MISTŘI NEJEN PŘES PSY Letošního ročníku soutěže Summer Survival se účastnilo jedenáct tříčlenných družstev. Čtvrtým v družstvu pak byl velitel, který se ale na plnění jednotlivých disciplín bezprostředně nepodílel. Jedno z družstev bylo ženské. Ve složení podporučice Lenka Lušková, podpraporčice Lenka Honzů a podpraporčice Michaela Rusňáková ho postavila Vojenská policie. Soutěž si udržela mezinárodní charakter. Jednotlivé disciplíny letního přežití si k nám přijelo vyzkoušet lotyšské družstvo. Podle kapitána Pevného ho tvoří zkušení vojáci. „Na to, že mají jisté problémy v jazykové oblasti, si počínají velice dobře. Ne všechna zadání hned pochopí. Přesto zatím drží krok s ostatními.“ V okamžiku, kdy pronášel tato slova, ale ještě netušil, že je všechno jinak. Lotyšské družstvo totiž již několik minut patřilo k těm, která z náročné soutěže odstoupila. A to ze zdravotních důvodů. Už to, že dokázali po tři dny držet krok s ostatními, si ale zaslouží uznání. Absolvování obdobně extrémní soutěže totiž vyžaduje mnohaměsíční přípravu. Letos získali Lotyši jisté zkušenosti, příští rok snad tedy budou úspěšnější. Společně s nimi odstoupilo ze soutěže i družstvo 154. záchranného praporu z Rakovníka.

Před zahájením Summer Survivalu všechno nasvědčovalo reprezentativnějšímu zahraničnímu zastoupení. Vloni se účastnili soutěže Rakušané. Slibovali, že se letos vrátí. Nakonec jim ale do toho něco přišlo. Přihlásili se i Francouzi. Také ti ale na poslední chvíli účast v soutěži odřekli. Závěrečný čtvrtý den přírodního víceboje strávili vojáci v lanovém centru Baldovec. Absolvovali zde Bungee Running, lanové disciplíny, opičí dráhu a přepravu výbušniny. Jednotlivé disciplíny sledovali i vojenští letečtí přidělenci z Francie, Itálie a Slovenska a zástupce Lotyšské armády. Pořadatelé se netajili tím, že do budoucna by chtěli počet soutěžních družstev ještě rozšířit, a to především o zahraniční účastníky. „Není to pro mne zrovna snadné přiznat, ale ta lana nám dala pořádně zabrat,“ říká po zvládnutí všech disciplín Jiří Jirák z grabštejnské veterinární základny. Právě tato tříčlenná skupina patří k favoritům soutěže. Potkali jsme ji třetí den soutěže při vyprošťování z porouchané lanovky. Vedli si opravdu mistrovsky. Když jsme se jich ptali, jak si ve víceboji vedou, jen krčili rameny. Nyní jim ale pořadatelé oznamují, že právě oni jsou letošními vítězi soutěže. Jak je vidět, vojáci veterinární základny jsou nejen mistři ve výcviku služebních psů, nemalou pozornost věnují i fyzické kondici, vytrvalosti, lezeckým disciplínám a vlastně všemu, co souvisí s přežitím ve volné přírodě. Hned za nimi se umístili studenti vojenského oboru Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy Praha.

Celkové pořadí 1. SDAT Grabštejn 1279 bodů 2. VO FTVS UK Praha 1141 bodů 3. Vojenská akademie 2 Vyškov 1107 bodů 4. Vojenská policie 1 Praha 1091 bodů 5. Výcviková základna Vyškov 1090 bodů 6. Vojenská akademie 1 Vyškov 823 bodů 7. VSŠ a VOŠ MO Moravská Třebová 665 bodů 8. 7. mechanizovaná brigáda Hranice 559 bodů 9. Vojenská policie 2 Praha 517 bodů 10. Družstvo Lotyšské armády nedokončilo 11. Družstvo 154. záchranného praporu Rakovník nedokončilo

39


UDÁLOST

UDÁLOST 

VEČER plný hvězd V úterý 17. října byl slavnostně vyhlášen nejlepší armádní sportovec roku 2006 Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

Pořádání ankety o nejlepšího armádního sportovce se již stalo tradicí. Letos byly její výsledky vyhlášeny již podvanácté a poprvé v ní nehlasovali jen trenéři a funkcionáři Armádního sportovního centra Dukla, ale do konečného pořadí mohli výrazně zasáhnout i čtenáři A reportu.

40

Večernímu vyhlášení výsledků ankety vždy předchází dopolední přijetí sportovců a jejich trenérů ministrem obrany. Nejinak tomu bylo i tentokrát. K ministrovi obrany Jiřímu Šedivému dorazilo čtyřiadvacet sportovců a jedenáct trenérů z Armádního sportovního centra Dukla. Nechyběly zde takové postavy světového sportu, jako je například major Jan Železný, Martina Sáblíková, rotmistryně Barbora Špotáková, rotmistr Ondřej Synek, Jaroslav Volf či Jakub Janda.

Příslušníci ASC Dukla získali v letošním roce na vrcholných světových, evropských a armádních soutěžích 71 medailí, vybojovali 150 titulů mistra České republiky, vytvořili nebo vyrovnali dva světové seniorské, pět juniorských, devět národních rekordů a v konečném hodnocení Světových pohárů obsadili celkem třikrát první místo. „Jste armádní sportovci a pro nás je ohromně důležité, že vás můžeme podporovat. Samozřejmě neděláme to z nějaké čisté dobrosrdečnosti, ale je to příležitost k prezentování České republiky a její armády v zahraničí. Myslím si, že mohu říci, že vedle našich vojáků v misích patří vaše reprezentace k nejdůležitějším,“ uvedl během setkání ministr obrany Jiří Šedivý, který jim vyjádřil svůj obdiv a uznání za dosažené výsledky. Trojnásobný olympijský vítěz major Jan Železný ministrovi poděkoval za dosavadní podporu a věnoval mu sportovní výbavu. Slavnostní vyhlášení ankety o nejlepšího armádního sportovce za rok 2006 se uskutečnilo v Kongresovém sále Masarykovy koleje ČVUT v Praze. Kromě sportovců a trenérů se jej zúčastnila celá řada významných hostů, například ministr obrany Jiří Šedivý, náměstkyně ministra obrany Jaroslava Přibylová, náměstek ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Ivo Kaderka, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Pavel Štefka nebo předseda Českého olympijského výboru Milan Jirásek. Začátek programu patřil připomenutí největších úspěchů armádních sportovců v letošním roce. Prostřednictvím sestřihu diváci

v sále opět sledovali výkony Ondřeje Banka, Martiny Sáblíkové, Nikoly Sudové, Jakuba Jandy, Barbory Špotákové, Tomáše Indrucha nebo Romana Šebrleho. Příslušníci ASC Dukla v letošním roce zcela vévodili české výpravě na mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu, kde získali čtyři medaile. Jako první se dočkal ocenění major Jan Železný, jehož kariéra vrcholového sportovce trvá déle než dvacet let. Je držitelem tří zlatých olympijských medailí, další tři zlaté medaile má z mistrovství světa, získal titul nejlepšího atleta světa za rok 2000 a jeho světový rekord zatím ještě nikdo nepřekonal. Čtyřicetiletý Jan Železný letos ukončil svoji sportovní dráhu, ale o tom, že mu to ještě hází, přesvědčil všechny na mistrovství Evropy v Göteborgu, kde vybojoval třetí místo. „Jan Železný je doma i za hranicemi natolik známou a respektovanou osobností, že se jeho jméno stalo součástí, řekl bych i ochranné známky jedné země, České republiky a její armády. Je mi ctí udělit jmenovanému, v souvislosti s ukončením jeho aktivní sportovní kariéry a s díkem za obrovský podíl na vzorné reprezentaci naší vlasti, Záslužný kříž II. stupně,“ uvedl ministr obrany Jiří Šedivý. Člen Mezinárodního olympijského výboru Jan Železný se vzápětí dočkal dalšího ocenění, když byl pasován na Rytíře armádního sportu. Následovalo vyhlášení kategorií nejlepšího trenéra, armádního sportovního oddílu, kolektivu a juniorského sportovce. V kategorii trenér roku 2006 získal nejvíce hlasů trenér Kateřiny Neumannové Stanislav Frühauf,

který obdržel 390 bodů. Na dalších místech se umístil trenér rychlobruslařů Petr Novák (70 bodů) a Jiří Blaška z Dukly Prostějov (20 bodů). Nejlepším armádním oddílem byla vyhlášena atletika (160 bodů), následována lyžováním (130 bodů) a vodním slalomem (80 bodů). Kategorii o nejlepší kolektiv vyhráli s drtivou převahou mistři světa ve vodním slalomu rotmistr Ondřej Štěpánek a Jaroslav Volf (320 bodů). Juniorským sportovcem roku 2006 se stala rychlobruslařka Martina Sáblíková, která v anketě získala bezkonkurenčních 460 bodů. Závěr večera patřil vyhlášení hlavní kategorie. Nejprve bylo zveřejněno pořadí od desátého do čtvrtého místa. Desátý skončil v anketě oštěpař Jan Železný (83 bodů), kajakář Kamil Mrůzek získal 129 bodů, střelec Miroslav Januš (137 bodů), parašutista Jiří Gečnuk (138 bodů), skifař Ondřej Synek (152 bodů), výškař Tomáš Janků (210 bodů) a čtvrtá se umístila oštěpařka Barbora Špotáková, která získala 211 bodů. Na třetím místě skončil desetibojař Roman Šebrle, který letos vybojoval titul mistra Evropy v desetiboji a na halovém mistrovství světa v sedmiboji vybojoval bronzovou medaili. V anketě získal 358 bodů a cenu za něj převzal trenér Dalibor Kupka. Druhé místo patřilo talentované rychlobruslařce Martině Sáblíkové, která v současnosti patří ke světové špičce. Devatenáctileté Martině chybělo v olympijském závodě na 5000 metrů pouhých 81 setin sekundy k zisku bronzové medaile. Svoje kvality potvrdila i v dalších

soutěžích, kdy se jí podařilo porazit i některé olympijské soupeřky. Měsíc po olympiádě přivezla z mistrovství světa v Calgary svůj první seniorský světový rekord. Martina Sáblíková získala v anketě 419 bodů. Vítězkou soutěže se podle očekávání stala Kateřina Neumannová, když od respondentů dostala 516 bodů. Do českých srdcí se účastnice šesti olympiád nesmazatelně zapsala finišem v jejím posledním olympijském závodě. Do cílové rovinky vjížděla na třetí pozici, ale podařilo se jí předjet své soupeřky a dokonce s náskokem projet cílem. První jí přiběhla gratulovat její dcera Lucinka, která se k ní prodrala i přes hradbu pořadatelů. „Není žádným tajemstvím, že armádní sportovci mají každoročně rozhodující podíl na celkových výsledcích státní reprezentace. Právě dnes je na místě poděkovat sportovcům, které armáda má, ale také vzpomenout na ty, kteří své medaile vybojovali před nějakým tím rokem. Dík a uznání náleží i těm, kteří stojí jaksi v pozadí, ale bez jejichž znalostí, nadšení a pracovitosti bychom možná dnes neměli tolik důvodů k oslavě,“ uvedl na závěr slavnostního večera ministr obrany Jiří Šedivý.

41


SPORT

SPORT 

Místo dresů Někteří dukláci předvedli, že by dokázali udělat i slušnou vojenskou kariéru

„Docela jim to jde,“ pokýval uznale hlavou plukovník Zdeněk Slovák, když ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina sledoval jízdu armádních sportovců se dvěma tanky a stejným počtem obrněných transportérů. Sportovci se na cvičební okruh vydávali postupně, podle instrukcí z vysílačky. „Dvojko, jakmile předchozí vozidlo mine překážku číslo sedm, můžete vyrazit,“ dostával pokyny k jízdě npor. Tomáš Janků, který se na dvoukilometrový okruh vypravil v tanku jako druhý. Pro většinu sportovců to byla vůbec první příležitost v jejich vojenské kariéře vyzkoušet si řízení tanku nebo bojového vozidla pěchoty, přestože někteří z nich v armádě slouží už dost dlouhou dobu. Před touto jízdou absolvovali jen rychlé školení o ovládání těchto vozidel a pak je čekala praxe. Projížďku na výcvikovém okruhu bez kolizí zvládli všichni. „Jízda Tomáše Dvořáka už získala na razanci a vozidlo bez problému ovládá. Je vidět, že řízení tanku je velice jednoduché,“ komentoval plukovník Slovák desetibojařův výkon. Ačkoliv Tomáš Dvořák jako jeden z mála armádních sportovců před lety prošel ostrým vojenským přijímačem, i pro něho byla jízda tankem první v jeho životě. „Problém byl jen ten, že jsem se do tanku hůř vešel. Hnedle jsem si nepošteloval sedačku, a tak jsem měl potíže došlápnout na brzdu. Ovládání s řídicími pákami mi nedělalo žádné potíže,“ svěřil se nám usměvavý Tomáš Dvořák.

Potíže se sedačkou měli i další atleti. „Nepodařilo se mi dát sedačku nahoru, abych mohl koukat z tanku, takže jsem se musel dívat přes průzor. Skoro nic jsem přes žluté sklo neviděl, a proto jsem minul i jednu z branek,“ rozčiloval se Tomaš Janků, který si při pokusu nastavit sedačku poranil prsty na ruce. Novinářům také prozradil, že porušil pokyn instruktorů, jezdit maximálně na třetí

rychlostní stupeň. „V jednu chvíli jsem tam tajně šoupnul i čtyřku,“ pochlubil se vicemistr Evropy ve skoku do výšky. Výškař Svatoslav Ton se na místo řidiče BVP sice vešel, ale kvůli svému vzrůstu se musel trochu přikrčit. „Tam za lesíkem jsou malé skokánky. Trošku jsem to tam oroštoval a vozidlo na nich začalo docela pěkně skákat. Jenže v jeden moment se mi vklínila noha mezi

Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV

„Pane nadporučíku, ihned opusťte tank a nasedněte si do obrněného transportéru,“ křičel už z dálky major. Nadporučík si dál upravoval výšku sedačky řidiče tanku a nevšímal si rozkazu blížícího se vyššího důstojníka. Za běžné situace by se patrně nevyhnul přísnému trestu, ale tentokrát mu to prošlo. Aktéry této příhody totiž byli major Roman Šebrle a nadporučík Tomáš Janků. 42

Po dobu vojenského výcviku ve vyškovské posádce vyměnilo bezmála třicet armádních sportovců teplákové soupravy a tretry za maskáče a kanady. Šestici největších sportovních hvězd jsme položili otázku, co pro ně znamená vojenská uniforma?

Major Tomáš Dvořák, desetiboj: Asi každý ví, že pro nás je uniformou především tepláková souprava. Nicméně tuhle uniformu nosím poměrně často, vůbec mi to nedělá problém a jsem na ni hrdý.

Nadporučík Tomáš Janků, skok do výšky: Hrozně těžko se můj vztah k uniformě vysvětluje. Vážím si jí nejen díky mým předkům, ale i proto, že člověk má pocit, že někam patří. Jsem skutečně hrdý na to, že jsem voják a neříkám to proto, že jsem armádní sportovec. Myslím si, že v současné době je česká armáda jedna z nejlepších na světě.

43


SPORT brzdu a nějaký výstupek na boku, takže jsem mohl řídit jen jednou nohou. Naštěstí se mi povedlo zaklíněnou nohu rychle vytáhnout, takže to nemělo žádné zásadní následky,“ sděloval nám své pocity Ton, který si jízdu náležitě užíval, i když na počátku přistupoval k tomuto vozidlu s respektem. „Připadalo mi to, jako by člověka postavili před raketoplán a řekli mu, leť. Když jsem si ale do vozidla sedl, zjistil jsem, že je tam spojka, brzda, plyn, řadicí páka, ruční brzda, a usoudil jsem, že se to dá úplně v pohodě zvládnout. Samozřejmě že člověk má zpočátku strach, protože vůbec neví, do čeho jde, ale s prvními ujetými metry to ze mě spadlo a na rovince jsem si jízdu užil. Pokud se to ale splaší, tak člověk opravdu cítí, jak velké možnosti BVP má,“ dodal. Major Roman Šebrle sice svůj boj o tank na začátku prohrál, neboť Tomáš Janků si s ním, bez ohledu na rozdílné hodnosti, odmítl vyměnit místo. Desetibojař se tak dočkal až v dalších jízdách a dal si několik koleček navíc. „Jsem rád, že jsem si to zkusil. Bévépéčko je jako auto, ale tank je úplně o něčem jiném,“ řekl už spokojený Roman Šebrle. Pak už bylo třeba zavelet, aby sportovci, kteří absolvovali jízdu bojovými vozidly, nasedli do autobusu a uvolnili místo na výcvikovém polygonu druhé skupině. Dne výcviku armádních sportovců, který se konal ve Vojenském výcvikovém prostoru Březina u Vyškova

Praporčík Svatoslav Ton, skok do výšky: Samozřejmě pro mě armáda představuje jistotu obživy, ale postupem času, jak jsem v armádě déle a déle, tak k ní získávám i osobní vztah a poznávám ji stále hlouběji. V sedmnácti letech jsem zastával nekompromisní postoje, ale postupně jsem se změnil v nadšence. Dnes jsem rád, že jsem profesionálním vojákem.

44

v úterý 26. září, se totiž zúčastnilo bezmála třicet sportovních hvězd Dukly, kteří jsou profesionálními vojáky. Museli se tedy rozdělit do dvou skupin. Ti, co dojezdili s technikou na polygonu, se přesunuli k horolezecké stěně, kde vystřídali druhou skupinu. Většina sportovců zvládla vylézt na kolmou horolezeckou stěnu a větší problémy jim nečinila ani opičí dráha u stropu tělocvičny, vedoucí po celé délce místnosti. Největší úskalí ale představovala stěna s převisem, kterou zdolal jen málokdo, neúspěšní byli i desetibojaři Roman Šebrle a Tomáš Dvořák. Před obědem sportovci ještě absolvovali střeleckou přípravu, při níž vyzkoušeli střelbu ze samopalu vzor 58, kulometu a pistole vzor 85. Odpoledne bylo ve znamení bojů. Nejdříve si armádní sportovci museli vzájemně namaskovat obličeje speciálními barvami. Každý k tomu ale přistupoval jinak, takže přihlížející vojáci zde měli ukázky téměř dokonalého tradičního maskování, ale někteří se nechali unést trochu jiným směrem. Například Tomáš Dvořák vytvořil na obličeji Svatoslavu Tonovi maskování, které nejvíce připomínalo kresbu berušky. Členové proti sobě bojujících družstev sportovců byli vybaveni laserovými simulátory MILES, které dokážou rozpoznat, zda byl voják zasažen, a tudíž je vyřazen z dalšího boje.

Major Roman Šebrle, desetiboj: Uniforma pro mě znamená, že jsem příslušníkem Dukly. Cením si toho, že armáda podporuje sportovce, a já proto podporuji armádu.

Vítězem se stalo družstvo, kterému se podařilo ukořistit vlajku. Obě družstva šla do boje se svojí taktikou. „Nakonec se ukázalo, že se přílišné taktizování moc nevyplatilo. Měli jsme jít přímo za nosem až k praporu. Vítězství jsme měli téměř nadosah, ale Pavla Buráně nám picli skoro u praporu. Sám jsem vystřílel necelé tři zásobníky, nevím, kolik lidí jsem trefil, ale myslím si, že moc mrtvých tady nebylo,“ uvedl po boji Tomáš Dvořák. V závěru odpoledne čekal na účastníky výcviku ještě paintball. Sportovci se rozdělili do tří týmů, další družstva postavili profesionální vojáci vedeni generálem Maleninským a Česká pojišťovna. Bojovníci nafasovali ochranné obleky, štíty chránící obličej proti zásahu kuličkou s barevným gelem a pistoli se stlačeným vzduchem a zásobníkem na 200 kuliček. Hrálo se systémem každé družstvo s každým a herní doba byla tři minuty. Po jejím uplynutí došlo k výměně stran. Už před zahájením bojů bylo znát, kdo se stane největšími favority. Na jedné straně to bylo družstvo generála Maleninského, v jehož řadách soutěžil i generál Jan Ďurica, na druhé pak družstvo atletů. To vedl nadporučík Tomáš Janků, který využil jakékoliv příležitosti, aby udával svému týmu taktiku do dalších bojů. Nakonec se ukázalo, že strategie zvolená Tomášem Janků byla správná, neboť družstvu zaručila celkové vítězství.

Praporčík Jiří Gečnuk, parašutismus: V armádě jsem osmnáctým rokem a celou dobu sloužím v prostějovské posádce. Nejsme tam nijak vytržení z vojenské reality a například včera jsme se účastnili nástupu posádky. Skáčeme z vojenských letadel a náš trénink se prolíná s výcvikem vojenských útvarů, neboť často skáčeme společně. Vztah k armádě mám proto velmi dobrý.

Rotmistr Ondřej Štěpánek, kanoistika: Zatím je to taková jistota, že máme zázemí pro provozování sportu, který nás baví. Vojenský výcvik je jen jakýmsi zpestřením. Každý kluk by se rád svezl třeba tankem a mně se to splnilo, takže teď budu za hrdinu.

45

RECENZE 


REDAKČNÍ POŠTA

KAUZA hotelu FLAGMAN Připravil: Ladislav LENK

„Na tuto dovolenou jsme se všichni těšili i proto, že dovolená v Bulharsku nám byla všemi velmi doporučována. Od samého počátku – příchodu na letiště až do příjezdu k hotelu – také vše probíhalo naprosto v pořádku. První signalizace něčeho, jak bych to jenom nazval, chybičky na kráse, bylo vystoupení z autobusu u hotelu Flagman. Museli jsme zůstat stát před hotelem i s dětmi, a to již v poměrně velkém vedru (což nás potěšilo, že bude horko, kvůli tomu jsme tam jeli), a čekali jsme, až si nás vyvolají jako na nějakém jarmarku (kdo dá víc?). Poté, co si nás vyvolali, jsme byli odvedeni do ubytovacích buněk (hotelový komplex). A tady je další vada na kráse!!! Dle propozic jsme měli být ubytování v hotelu, a to platí pro všechny účastníky zájezdu. Část byla ubytována v hotelu a další část ve zmiňovaných buňkách (nemluvím jen za vlastní rodinu). Další „milá překvapení“ nás čekala po otevření dveří pokoje, ve kterém jsme měli pobývat devět dlouhých dnů a nocí. Čpěla na nás zatuchlina, špína nejenom na pokoji, ale i na toaletách a v koupelně, na naše poměry dost nezvyklá (tam je to asi normální). Jaké bylo další „milé překvapení“, když po osprchovaní voda zůstávala stát na podlaze (sprcha bez vaničky). V případě, že jsme potřebovali na toaletu, museli jsme se nejdříve dostat přes louži , která tam zůstávala, protože odpad prostě byl někde jinde, než byla voda (nebo snad opačně?). Postupně tyto „příjemné“ stránky pobytu nabývaly na intenzitě. Když jsme chtěli mít čisto, manželka musela dojít do místního obchůdku, kde si koupila dezinfekční prostředky a místo koupání se v moři čistila sociální zařízení (a nebyla sama). Co se týče stravování, postupně se zlepšovalo tak, že jsem se v předposlední den pobytu již najedl. Ale to není až tak důležité. Důležité v tomto případě je, že mně jako bývalému provianťákovi (a nejenom mně) vadilo, že v Bulharsku, v zemi, kde by se to snad i očekávalo, není v nabídce pokrmů žádné ovoce (tedy mimo melounů). Další, co bylo docela nemilé, byla přítomnost čtyřnohých „přátel“ – koček – v době podávání stravy. Takže možnost, že při konzumaci jídla jsme se mohli kochat pohledem na moře, byla čtyřnohými přáteli postupem času zastíněna. Pro sepsání tohoto dopisu jsme se s manželkou a dalšími účastníky zájezdu rozhodli již v Bulharsku. Koncept mi zůstal v paměti a po zavření očí to vidím i dnes všechno v jasných barvách. Další skutečnost, která mne utvrdila k napsání tohoto dopisu, je i to, že známý, který byl s CK Volareza v Bulharsku v Primorsku o týden později (od 20. 8. do 27. 8. 2006), mi barvitě vylíčil, jak to bylo nádherné – všude čisto, strava perfektní včetně ovoce. Tak jsem si řekl, že o podobné zkušenosti se musím s někým podělit a nesmím si to nechat jenom pro sebe.“

46

Nakladatelství Alpress, s. r. o. Na Příkopě 3243, 738 01 Frýdek-Místek [email protected] www.alpress.cz

Do redakce jsme dostali dopis od pana Juraje Mláka, ve kterém nám sděluje své postřehy z výběrové dovolené, kterou strávil s Volarezou v době od 11. do 20. srpna letošního roku v Bulharsku, konkrétně poblíž Varny v hotelu Flagman. A co nám pan Mláka napsal?

K výše citovanému dopisu jsme si vyžádali stanovisko ředitelství Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení. To nám jej zaslalo jako odpověď panu Mlákovi. „Vážený pane Mláko, Vojenská lázeňská a rekreační zařízení oceňují Vaši snahu podělit se se čtenáři A reportu o zkušenost získanou během Vaší dovolené s námi v Bulharsku. Litujeme však, že tato rekreace, na rozdíl od mnoha dalších klientů, nesplnila Vaše očekávání. Dovolená do vojenského rekreačního zařízení ve Sv. Konstantinu byla v tomto roce organizována pouze v jednom turnusu s určením zejména pro rodiny s dětmi tak, aby mohly strávit dovolenou u moře v období hlavních školních prázdnin. Toto pobytové místo jsme zařadili do nabídky VLRZ již v roce 2005 a podle ohlasů klientů bylo kladně hodnoceno. To nás proto vedlo k rozhodnutí pokračovat s nabídkou hotelu Flagman i letos. Bulharské ministerstvo obrany realizovalo nově pro sezonu 2006 rekonstrukci ve všech ubytovacích prostorách hotelového komplexu. Bohužel i přes provedené úpravy zůstala zachována stará bulharská „specifika“ u koupelen (v jedné místnosti se nachází toaleta, sprcha bez sprchové vaničky s odtokem v podlaze a umyvadlo). Taktéž stravování v uvedeném hotelu přešlo zavedením bufetového způsobu výdeje jídla na kvalitativně vyšší stupeň gastronomických služeb. Hotelový komplex Flagman, který je pro klientův výběr rekreace ohodnocen kvalitou ubytování na úrovni 2** zařízení, splňuje v katalogu popisovaný standard. Pokoje byly nad rámec běžného vybavení (viz str. 11 katalogu zahraničních rekreací VLRZ 2006) doplněny nejen ledničkou, televizorem a telefonem, ale také klimatizací. Mrzí nás, že přístup personálu hotelu zavdal příčinu k nespokojenosti a Vámi popisované nedostatky provozního charakteru nedokázal odstranit k Vaší spokojenosti. Na Vámi popisovaném případu se zřetelně ukazuje, že Volareza se v budoucnu při výběru destinací bude muset ještě více soustřeďovat na hotely vyšších kategorií, tak jako tomu je u ostatních hotelů zvolených pro výběrovou zahraniční rekreaci Torreblanca **** ve Španělsku, Marhaba ***+ v Tunisku a Belvedere***+ v Bulharsku. Nejen na základě Vašeho negativního hodnocení, ale taktéž s přihlédnutím k rozboru anketních lístků od všech klientů, kdy celkové hodnocení hotelu Flagman je 3,34 ze 4 možných, jsme se rozhodli upustit od další spolupráce na tomto projektu s vojenskou bulharskou sociální organizací. Pane Mláko, upřímně nás mrzí, že Vámi zvolená dovolená neproběhla podle Vašich představ. Jsme si plně vědomi odpovědnosti za udržení vysokého standardu nabízených výběrových zahraničních rekreací a ujišťujeme Vás, že pokud si z naší nabídky v roce 2007 vyberete, tak určitě budete spokojen stejně jako ostatních pět tisíc klientů, kteří letos využili našich služeb při cestách do zahraničí.“

Eduard Stehlík PÁTER METHOD

Jon E. Lewis SAS A SPECIÁLNÍ JEDNOTKY

Minulost duchovní služby československé armády byla až do nedávná jakýmsi bílým místem na mapě naší vojenské historie. O to větším přínosem bylo vydání knihy „Páter Method“ s podtitulem „Životní příběh generála duchovní služby Msgre Metoděje Kubáně“ z pera renomovaného vojenského historika podplukovníka Eduarda Stehlíka, pracovníka Vojenského historického ústavu. Publikace, kterou koncem září letošního roku vydala Agentura vojenských informací a služeb, se zabývá životem nejvyššího duchovního naší prvorepublikové armády Methoděje Kubáně. A to od útlého dětství stráveného na Horní Bečvě a v Palkovicích, přes bohoslovecká studia v Olomouci, frontové období první světové války, až po vstup do Československé armády. Počínaje červnem roku 1919 totiž Methoděj Kubáň nastoupil službu jako vojenský duchovní v posádkové nemocnici v Brně. V publikaci jsou ale zdokumentovány také poslední měsíce života generála Kubáně. Na základě udání byl zatčen gestapem na podzim roku 1940 mimo jiné za urážku německé branné moci a nedovolené držení zbraní a odsouzen na třináct měsíců. Trest si odpykával v saském Budyšíně. Tragédie osudu generála duchovní služby se ale začala rychle naplňovat. Do protektorátu se totiž vrací v době, kdy zde vládne zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a s ním i stanné právo. Přestože si odpykal trest, nemůže být propuštěn z vězení. Po krátkém pobytu na Pankráci je dopraven do terezínské Malé pevnosti, aby jeho pouť nakonec skončila v koncentračním táboře Dachau. Vězňové, kteří zde strávili zimu z roku 1941 na 1942, na ni vzpomínají jako na obzvlášť krutou. Tehdy totiž padalo hodně sněhu. Dozorci přitom nepřipustili, aby nádvoří tábora nebylo prohrabáno. A tak vězňové v mrazu a nepohodě odklízeli sníh prakticky nepřetržitě. V té době má ale již Kubáň podlomené zdraví. A tak nelidskému zacházení nakonec podlehl. Veškerý náklad knihy byl předán Duchovní službě AČR. Telefon 216 033. -ma-

Hrdinové, kteří z všedních dnů války udělají dny nevšední. Tak by bylo možné charakterizovat příslušníky jednotek nazývaných obecně speciální. Speciální jednotky a jejich speciální úkoly, to je tak široké téma, že autorovi knihy asi dalo dost práce vybrat právě ten nejzajímavější materiál na více než pět set stran příběhů jejich nevšedních dnů, dávných i téměř současných. Vždyť první jednotka Special Air Service byla „oficiálně“ založena v severní Africe v červenci roku 1941 a dá se říct, že to bývaly zlaté časy. Kdy jindy by také mohlo nějakých sedmdesát mužů třeba postupně zlikvidovat na tři sta letadel protivníka, ne ve vzduchu, ale pěkně doma, na jejich vlastních letištích? Konec druhé světové války ovšem znamenal pro tyto hrdiny rozpuštění jejich oddílů. Politikům se zdálo, že v době míru už jaksi nebudou zapotřebí. Poměrně brzy se však ukázalo, jak chybný to byl odhad. Neocenitelné služby potom tyto jednotky prokázaly například v Malajsii, Ománu, Vietnamu, Alžírsku, Kongu, Severním Irsku, na Malvínách, v Srbsku a Kosovu, v Afghánistánu, Iráku… Řadu vypjatých okamžiků můžete nyní prožít spolu s nimi. Nenechte se zmást tím, že místo suchých popisů na vás čekají barvité příběhy. Autor si opravdu nic nevymyslel, pouze k historickým skutečnostem, vojenským hlášením i vzpomínkám pamětníků přidal svůj vypravěčský talent. -JL-

47


DO ŽHAVÉHO BEZPLATNÁ INZERCE PRO VŠECHNY PŘÍSLUŠNÍKY AČR!

» Pokud chcete uveřejnit svůj inzerát v této rubrice, odešlete jej písemně na adresu: redakce A reportu, Rooseveltova 23, 161 05 Praha-Dejvice, elektronickou poštou na adresu: [email protected] nebo faxujte na telefonní číslo alcatel 215 933.

» V inzerátu vždy uveďte spojení na sebe, neboť redakce inzeráty nezprostředkovává. » Inzerování je bezplatné pro všechny příslušníky AČR. Nezveřejňujeme inzeráty, které nesouvisejí se službou či osobními zájmy a potřebami příslušníků AČR (podnikání, výdělečná činnost apod.).

Volná místa

» Ředitel Ředitelství personální podpory MO vyhlašuje výběrová řízení na obsazení systemizovaných míst v Ústřední vojenské nemocnici Praha: – primář stomatologického oddělení Požadavky: specializ. způsobilost v oboru stomatologie, praxe v oboru, licence ČSK pro výkon ved. funkce – primář oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny Požadavky: specializ. způsobilost v oboru rehab. a fyzik. medicíny (fyziatrie, balneologie a léčebné rehab.), praxe v oboru, licence ČLK pro výkon ved. funkce, kurz manuál. medicíny, licence IPVZ v EMG – primář Centra ambulantní zdravotní péče Požadavky: specializ. způsobilost v oboru vnitř. lékařství, praxe

v oboru, licence ČLK pro výkon ved. funkce Kvalifikač. předpokladem je VŠ lék. směru, zdrav. způsobilost a bezúhonnost (zák.č. 95/200 Sb.), aktivní znalost sv. jazyka, BP na stupeň utajení DŮVĚRNÉ. Předpokládaný termín služeb. zařazení je 1. leden 2007. Písemné přihlášky s profes. životopisem, ověřené doklady o vzdělání, absolv. praxi a přehledu publikační a přednáškové činnosti zašlete do 31. 10. 2006 na adresu: Ústřední vojenská nemocnice Praha, U vojenské nemocnice 1200, 166 02 Praha 6. Obálku označte „Výběrové řízení ÚVN Praha“. » Velitel VÚ 1825 Tábor nabízí od října 2006 volné systemizované místo: výkonný praporčík mechanizované roty, SH 52, ČVO 128, PT 08, KvPř/KvPo 10/34.

Kontakt: prap. Miriam Beránková, 305 635 » Velitel VÚ 6624 Bechyně nabízí volná systemizovaná místa: – starší důstojník operačního odd. – npor., ČVO 921, BP „D“, Bc., PT 10, AJ 0000 – velitel provozní čety – por., ČVO 500, BP „D“, Bc., PT 09, AJ 2211 Nástup možný ihned. Bližší informace: alc. 307 005, 307 022 » Vedoucí Střediska naturálního odívání a reprezentativních součástek Praha 8-Karlín nabízí volné systemizované místo pro občanské zaměstnance: krejčí (krejčová) v dílně reprezentativních součástek, PT 07, požadavek – vyučení v oboru pánský (á) krejčí (krejčová), případně dámská krejčová. Bližší informace podá vedoucí střediska, tel.: 973 206 022,

nebo vedoucí oddělení řízení, tel.: 973 206 021. » Náčelník Školicího a vzdělávacího střediska MO Komorní Hrádek nabízí dvě volná systemizovaná místa učitele anglického jazyka skupiny jazykové přípravy AJ. Požadavky: SH 63, PT 11, SPEC 0041, KvP 51, ČVO 976, KvPo 47 a jazykové znalosti STANAG SLP 3333 AJ. Nástup možný ihned. Kontakt: mjr. Mgr. Přemysl Jekl, alc. 224 960, mob. 724 801 033, e-mail: jazykari.svs.@seznam, fax: 224 709. Dále nabízí volné systematizované místo pro občanského zaměstnance – učitele francouzského jazyka skupiny jazykové přípravy FJ, PT 11. Požadavky: VŠ, event. Bc. Nástup možný ihned. Kontakt: kpt. Ing. Petra Vráblíková, Ph. D., alc. 224 960, e-mail: [email protected], fax: 224 709

Různé

» Inzeráty zveřejňujeme maximálně třikrát!

» Prodám byt 4 + 1 v OV po rekonstrukci, 73 m2 + balkon v Kutné Hoře. Kontakt: 723 832 804 » Pozvánka na VIII. mezinárodní prodejní výstavu sběratelů starých i moderních militarií. Burza se koná 11. listopadu 2006 od 10 do 14 hod. v Praze 6-Dejvicích v menze ČVUT, roh Kolejní a Bechyňovy ul. (cca 200 m od metra „A“, stanice Dejvická). Tato specializovaná akce si získává stále větší oblibu jak ze strany vystavovatelů, tak i sběratelů také ze zahraničí. Uskutečňuje se pouze 2× ročně a je jediná takového rozsahu v ČR (výzbroj, výstroj, technické vybavení, spojovací technika, optika,

vyznamenání, insignie, chladné zbraně, literatura, aj.). Bližší informace na tel.: 604 717 897 nebo www.antiktrhy.cz » Pozvánka: Bývalý velitel VÚ 7044 Bechyně – 4. průzkumný prapor zve všechny bývalé příslušníky (VZP i o. z.) na přátelské posezení 25. 11. 2006 od 15.00 v restauraci Kameňák v Bechyni. Pro snazší organizaci je nutné se telefonicky nahlásit na tel.: pí Semeráková Andrea, 604 583 467, nebo pí Bluďovská (Štěpánková) Jitka, 777 888 178, nebo p. Jílek Petr, alc. 307 038, nebo pí Bulantová Lída, alc. 307 081. Ubytování si lze zajistit na alc. 307 401.

» Nabídka: Končí vám služební poměr? Řešíte otázku, co dělat po ukončení vojenské kariéry? Nabízíme vám možnost zakoupení vlastní firmy, s níž můžete začít ihned podnikat. Bez vyřizování složitých formalit, bez nutnosti splácet základní jmění, bez zbytečného čekání na registraci. Rádi vám poradíme a tyto věci uděláme za vás. V průběhu několika hodin získáte vlastní společnost a můžete ihned začít podnikat. Další informace na tel. 774 659 711, www.apconsulting.cz, e-mail –fi[email protected] » Koupím do sbírky různá vojenská resortní vyznamenání, medaile

a odznaky, současné i staré. Tel.: 605 745 922 » Hledám volné místo VZP ( možno i o. z.) v posádce Praha. Hodnost mjr., ČVO 970 (změna možná), STANAG 2 AJ., RJ., BP „D“, zkušenosti ze ZSC, likvidace úrazů, BOZP, projekty SNJ, řidič-referent. Nástup možný 1. 1. 2007 nebo dle dohody. Tel.: 212 119, mob.: 605 863 199 » Hledám za sebe náhradu k VÚ 3517 Bechyně, na systemizované místo ženista 1. mechanizované roty, ČVO 500, PT 06, hodnost rtn. Kontakt: mob.: 607 261 620, e-mail: [email protected]. SPĚCHÁ!!!

48