Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

2/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan strana 6

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Příklady, které (ne)táhnou O Indovi s nevyslovitelným příjmením, kterému na Ostravsku neřeknou jinak než Kumar, se říká, že je vlastně skvělým velvyslancem. Na rozdíl od médii popisovaných korupčních skandálů či oficiálně prezentované nechuti vůči Evropské unii nebo euru tvoří Kumar v zahraničí obraz Česka, za který se rozhodně nemusíme stydět. Kumar dokáže těžko adaptovatelné vrstvy společnosti zformovat a vyburcovat k aktivitě, kterou by od nich běžný Čech, Moravan či Slezan jen stěží čekal. V rozhovoru na stranách 6 až 9 navíc tvrdí, že romská ghetta je zapotřebí proměnit v kibucy a vyhnat z nich lichváře a vyděrače. Důvod k zamyšlení nejen pro ty, kteří v sousedství Romů zrovna žijí. Když jsme zjišťovali, jak se v okolních zemích dokáží postarat o handicapované a seniory, vyšlo najevo, že například ve Skandinávii proplácejí paraplegikům kromě jiného i účty za psí spřežení. Ale protože jsou nám bližší země sousední, vybrali jsme nakonec pro srovnání je. A píšeme o tom, že například v Maďarsku vznikají načerno zařízení, kde staří lidé nedostávali pořádné jídlo, žijí ve špíně a už se hovoří i o tom, že taková péče byla i příčinou některých úmrtí. Nezbývá než si právě na takových příkladech uvědomit, že jsme vlastně relativně bohatá země a přes někdy nemravné plýtvání či rozhazování zbývá státu ještě tolik, aby se dokázal o naprostou většinu potřebných postarat. Kam nedosáhne sát, může dosáhnout neziskovka. Například Nadace Charty 77 jen za loňský rok poskytla v darech přes 60 milionů korun. Konto Bariéry, což je její největší projekt a zároveň nejstarší veřejná sbírka, se nyní rozhodla (kromě již zavedených příspěvků na invalidní vozíky, chodítka, řečové procesory a další kompenzační pomůcky) investovat do architektonických projektů bez bariér. O první vlaštovce píšeme na str. 18 a 33. I náš časopis se rozhodl kvalitativně jít dál. Proto těm, kteří čtou Můžeš pravidelně, přikládáme dotazník. Připravili jsme jej společně s agenturou Profit Booster, a když jej vyplníte a pošlete zpět (lze tak učinit i na www.muzes.cz), pomůžete nám vytvářet časopis tak, abyste byli zcela spokojeni. Není to zrovna nejlehčí úkol, ale o nic jiného nám nejde. Deset vylosovaných čtenářů, kteří odpovědí, navíc získá mobilní telefon. Chtěl bych blahopřát těm, kteří poslali na web časopisu své fotografie. Stojí za to si je prohlédnout a přidat i ty své. Cestička k nové rubrice, v níž se lze i lecčemu naučit, už je prošlápnuta. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Mistrovství světa v curlingu hostí Praha Denní stacionář ALKA je na dosah Hradecký kraj investoval do sociální oblasti Lenka Dusilová pro CEREBRUM 4–5

Ghetta ve městech Sri Kumar Vishwanathan: Nenávist začíná nedůvěrou

Téma: Jak jsou na tom postižení v zahraničí V Maďarsku jsou i nelegální domovy pro seniory V Německu se rodí nové sociální projekty Na Slovensku píší nové zákony

10 – 11 14 – 15 12 – 13

Ergotep dává perspektivu zdravotně postiženým

17

Výtvarníci pro Konto Bariéry Rozdavačná Ellen Jilemnická

18 – 19

Atletické mistrovství světa Rovnou po hlavě k protinožcům

21

Nové zahraniční technologie Výtah jezdící na vodu a pomocník do domácnosti

22 – 23

Příklad pro ostatní Moc nevidí, ale jezdí stovkou

24 – 25

Za deset let tu jistě budeme a možná větší

Moc nevidí, ale jezdí stovkou str. 24

Podnikatel na vozíku 26 – 27

Názory Integrace či inkluze žáků je správný směr. Ale…

28 – 29

AUTO-MOTO 30 – 31

Poradna Jak se dostat domů

32

Berlingo je hvězdou Citroënu str. 30

Konto Bariéry, Melantrichova 5, Praha 1 Zajímavá setkání patří k mé každodenní práci

33

Na cestách Kulturní náraz ve stínu pyramid

34 – 35

Vaše fotografie Na návštěvě v Dlažkovicích

36 – 37

Křížovka Partneři redakce:

Sri Kumar Vishwanathan: Nenávist začíná nedůvěrou str. 6

Šance pro absolventy

Berlingo je hvězdou Citroënu Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (mail: [email protected]), Radek Musílek (mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v únoru 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Městské části Praha 1. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

6–9

Básnířka z ostrova Lesbos

38

Kulturní náraz ve stínu pyramid str. 34 můžeš / číslo 2 - 2011

4

Dobré zprávy

Hradecký kraj investoval do sociální oblasti

Mistrovství světa v curlingu hostí Praha Mistrovství světa v curlingu vozíčkářů bude v Praze od 21. února do 1. března 2011. Česká republika poprvé přivítá deset nejlepších týmů z celého světa. Vedle paralympijských vítězů z Kanady se představí i reprezentace České republiky, Číny, Jižní Koreje, Německa, Norska, Ruska, Skotska, Švédska a USA. Sluší se dodat, že se do soutěže zapojí i vozíčkářky, protože týmy musí být podle pravidel složeny z mužů i žen. Jediná hala u nás určená výhradně pro tento sport je v městské části Roztyly. Je moderní a bezbariérová, takže poskytuje vyhovující zázemí i sportovcům s postižením. Přijeďte podpořit náš výběr, pro který je start na mistrovství světa premiérou, vstupné je volné! Třeba si curling zamilujete a sami ho jednou začnete hrát. Už teď se můžete stát fanouškem facebookových stránek Czech Wheelchair Curling. (mus)

Na mistrovství světa se Češi připravují zodpovědně, absolvovali i turnaj ve Skotsku. Foto: archiv

Denní stacionář ALKA je na dosah Příbramské Centrum péče o handicapované ALKA dokončilo rekonstrukci prostor. Tím se opět přiblížilo zprovoznění tolik potřebného denního stacionáře pro děti a dospělé od patnácti let. „Prostory pro denní stacionář jsou teď téměř připravené,“ říká ředitelka ALKA Šárka Hájková. Ještě potřebujeme sehnat prostředky na vybavení kuchyně spotřebiči, kuchyňskou linkou a potřebným nádobím, ostatní místnosti vybavit nezbytným nábytkem a stacionář se může začít chystat na své zprovoznění. Doufáme, že nejdéle do 1. 7. 2011 to zvládneme, neboť nejméně pět klientů bude v příštím roce denní stacionář potřebovat.“ Předsedkyně správní rady Helena Holánková k tomu dodává: „Rekonstrukce se zdařila hlavně díky Oblastní nemocnici

Příbram, a. s., která s námi uzavřela nájemní smlouvu na 15 let. Díky tomu nám Nadační fond J&T daroval zásadní částku na dokončení rekonstrukce. Zároveň jsme opět byli úspěšní u Fondu hejtmana Středočeského kraje.“ S Nadačním fondem J&T organizace ALKA, o. p. s., uzavřela v září 2010 dvě smlouvy: na dokončení rekonstrukce prostor pro plánovaný denní stacionář a na výměnu oken za plastová, celkem v hodnotě 400 000 Kč. Ředitelka Nadačního fondu J&T Marie Oktábcová říká: „Jsme rádi, že jsme mohli pomoci s rekonstrukcí prostor pro denní stacionář. Uvědomujeme si důležitost a potřebnost zmíněných služeb. Přejeme organizaci hodně spokojených klientů, rodičů a dárců.“ (red)

Dostavba Domova důchodců v Albrechticích nad Orlicí, rekonstrukce a přístavba Domova důchodců v Polici nad Metují a modernizace Ústavu sociální péče v Chotělicích. To jsou některé ze staveb, které se podařilo Královéhradeckému kraji vloni dokončit. „Z rozpočtu Královéhradeckého kraje šlo na investice v sociální oblasti v letošním roce více než 140 milionů korun, dalších více než 80 milionů se nám podařilo získat ze státního rozpočtu. Kraj se snaží postupně vylepšovat zázemí všech domovů pro seniory a ústavů sociální péče, aby nabízely lidem, kteří potřebují pomoc, co možná nejlepší péči,“ říká krajský radní Miroslav Uchytil. Na podzim byla dokončena dostavba Domova důchodců Albrechtice nad Orlicí pro čtyřiadvacet klientů s Alzheimerovou nemocí. Jde o tři samostatné objekty, každý pro osm klientů. Najdou zde kvalitní prostředí domácího typu, které napomůže při jejich léčbě. Celková kapacita domova se zvýšila na jedena osmdesát lůžek. Rovněž na podzim skončila rekonstrukce a přístavba Domova důchodců v Polici nad Metují za téměř 100 milionů korun. Díky stavebním úpravám se zvýší komfort klientů domova a jeho kapacita se rozšíří o dvaadvacet lůžek na celkových šedesát čtyři. Za devět milionů korun byla koncem roku rekonstruována střecha s vestavbou podkroví v Ústavu sociální péče v Chotělicích. Řadu dalších staveb kraj v letošním roce zahájil a počítá s jejich dokončením v roce 2011. Jde například o přístavbu nového ubytovacího objektu v areálu Domova důchodců Černožice za více než 60 milionů. Hotova by měla být v průběhu léta 2011 i rekonstrukce Domova pro seniory ve Vrchlabí, jejíž náklady se vyšplhají asi na 34 mi lionů. Do příští zimy bude hotové i zateplení Ústavu sociální péče v Hajnici, které bude stát kolem deseti milionů. (red)

Rozšiřte řady předplatitelů časopisu Objednávám předplatné časopisu Můžeš

roční předplatné za 240 Kč

JMÉNO a příjmení:

ulice:

název organizace:

PSČ:

Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2

telefon:

číslo popisné:

město:

Předplatné časopisu si můžete dále objednat na:

www.periodik.cz, www.muzes.cz n bezplatné infolince České pošty: 800 300 302 n adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, e-mail: [email protected], fax: 284 011 847


5

Z redakční pošty

Lenka Dusilová pro CEREBRUM Benefiční koncert pro CEREBRUM − Sdružení osob po poranění mozku a jejich rodin − se rozhodla v pražském Divadle Archa uspořádat zpěvačka Lenka Dusilová společně s jedinečným uskupením Eternal Seekers. Koncert se uskuteční 23. března 2011 od 20 hodin. Jeho výtěžek přispěje na chod této organizace, jejímž hlavním posláním je přispívat k porozumění problematiky poranění mozku a podporovat občany, kteří toto poranění utrpěli. „Prostřednictvím tohoto benefičního koncertu bychom rádi rozšířili povědomí o problematice poškození mozku, a také získali finanční prostředky na některé naše aktivity, mezi něž patří mimo jiné rehabilitační program a informační a poradenský servis pro naše klienty,“ říká předsedkyně správní rady Mgr. Marcela Janečková. Koncert bude součástí osvětového Týdne osob po poranění mozku, který sdružení CEREBRUM každoročně pořádá a jehož cílem je informovat veřejnost o této problematice. Toto poranění ročně jen v České republice postihne více než 32 tisíc občanů a dalších 46 tisíc postihne cévní mozková příhoda. Vstupenky lze zakoupit nebo objednat v Divadle Archa www.archatheatre.cz anebo v síti TicketPro www.ticketpro.cz. (red)

Lenka Dusilová zazpívá se skupinou Eternal Seekers. Foto: archiv

Členové prostějovského Sdružení rodičů a přátel zdravotně postižených celiakií a Dermatitis herpetiformis Duhring se scházejí každý druhý pátek v Centru pro zdravotně postižené Olomouckého kraje, Kostelecká ul. č. 17. Tel. č.: 582 381 605. Tříletý obor ošetřovatel otvírá od září r. 2011 Střední odborné učiliště Lázně Bělohrad. Žáci získají během tří let ošetřovatelskou praxi a seznámí se s léčebnou, rehabilitační a diagnostickou péčí. Kontakt: tel. č.: 493 792 331. Cestující využívající v zemích EU k přepravě dálkové autobusy budou moci po schválení nových předpisů vymáhat náhradu škod způsobených zpožděním

D

obrý den, velmi mě opět zaujal váš časopis Můžeš, zejména příspěvek pana doc. Jankovského z DC Arpida. Mám dceru Annu se závažným onemocněním − progresivní svalové atrofií a na Arpidu docházíme na fyzioterapii; bohudíky se nám díky CMŠ Lipenská daří velmi dobře integrovat. Mgr. Helena Kočová, koordinátorka Projektu Podpora rodin SMA Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

1/2011


�

Dostala jsem se na vozík a zjistila, že bez internetu se neobejdu, říká Jana Hanová strana 10

D

ěkuji za krásný rozhovor s panem exprezidentem Havlem, udělal mi radost. Mojmír Bednář, Klatovy

D

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

12/2010

�


„Jedním z převratných činů bylo Konto Míša,“ říká Václav Havel strana 6

obrý den, čtu časopis Můžeš již od začátku a vážím si práce všech, kteří jej dávají dohromady. Právě proto vám ale musím napsat několik připomínek k článku Nevidím, ale žiju skvělý život, který vyšel v jedenáctém letošním čísle. S nevidomými (a zvláště s malými dětmi) pracuji již třicet let a mrzí mě, když o nich veřejnost dostává nepravdivé informace. Konkrétně v tomto článku je jich několik: 1) Informace o tom, že nevidomost je způsobena tlakem v inkubátoru, je velice povrchní až nesprávná − u nedonošených dětí jde o dávkování plynů včetně kyslíku, ale v zásadě je vždy u extrémně nezralého dítěte riziko poškození sítnice a vážnost tohoto poškození závisí nejen na přístroji a metodice, ale i na celkové kondici dítěte. 2) Speciální hra showdown se nehraje s látkovým balonkem, ale naopak s velmi tvrdým chrastícím míčkem. Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

11/2010

�


„Celoživotně postiženému, který potřebuje pomoc, možná stačí spolehlivý člověk,“ říká Jáchym Topol /strana 6

nebo zrušením svých cest. Asistence pro imobilní musí být v autobusu i po terminálu bezplatná. Organizace i jednotlivci, děti s postižením, dospělí nebo lidé v tíživé situaci, kteří potřebují zakoupit zdravotní pomůcku, mohou získat od Mandre Group, s. r. o., finanční dar. Více informací na tel. č.: 511 111 990, e-mail [email protected]. Ocenění v soutěži Národní ceny kvality ČR získaly za poskytování služeb v sociální péči Pečovatelská služba Chvaletice, Domov pro seniory Lanškroun, centrum pro zdravotně postižené Hradec Králové, Ratolest Brno, o. s. Heřmánek za službu Dům na půl cesty.

3) Noty v Braillově písmu samozřejmě existují; je pravda, že nevidomý se musí naučit skladby zpaměti, protože při hře na nástroj už nemá volnou ruku na hmatové čtení, ale předtím má možnost si skladbu načíst... Nejsem notorický kritik, kdyby šlo o článek v bulváru, je mi to jedno. Ale vzhledem k tomu, že jste časopis přímo zaměřený na lidi s postižením, nedá mi to − byla bych totiž ráda, kdybych mohla věřit údajům v článcích, které si u vás přečtu o oblastech, o kterých sama nic nevím. S pozdravem Jana Vaculová, Středisko rané péče Praha Dobrý den, vážená paní Vaculová, moc vám děkuji za zaslané připomínky. Je pro mě ctí, že můj článek čtou i lidé tak erudovaní jako vy. Dovolte mi ale připojit několik poznámek: 1) Informaci, proč ten chlapec ztratil zrak, jsem úmyslně nerozepisoval do podrobností − právě to by mi připadalo bulvární. Zaměřil jsem se především na to, jak si dnes žije. Vyšel jsem z toho, že časopis Můžeš čtou i méně odborně zdatní čtenáři, než jste vy. Za informací, že dnes by se Jaromíru Tvrdoňovi stejné neštěstí nestalo, si stojím. Jeho případ jsem konzultoval s porodníky zlínské Krajské nemocnice Tomáše Bati a ti mě ujistili, že dnes by k trvalé ztrátě zraku u tohoto novorozence zřejmě dojít nemuselo. Z důvodů, které jsou v článku: lékařské přístroje a metodika se za posledních 15 let extrémně vylepšily. Potvrdili tak tvrzení Jaromírovo i jeho blízkých. 2) Showdown se hraje i látkovým míčkem, a to především v tréninkovém procesu. Látkový míček eliminuje zvukovou „agresivitu“ míčku pevného. S látkovým míčkem se showdown hraje nejen v Brně, ale i třeba ve Zlíně a věřím, že i v dalších městech. 3) Fakt, že noty v Braillově písmu existují, jsem nevěděl. Bohužel to nevěděl ani Jaromír Tvrdoň. Jeho hudební výuka probíhá způsobem popsaným v článku. Máte ale naprostou pravdu, tuto informaci jsem si měl ověřit. Zdeněk Dvořák, autor článku

V soutěži Odpovědná firma roku Pardubického kraje uspěla společnost Isolit-Bravo. Již 17 let přispívá nadačnímu fondu, jenž sponzoruje akce pro děti s postižením. E-mail: [email protected]. Vsetínský Klub Auxilium zajišťuje dopravu dětí se zdravotním postižením a vozíčkářů do škol i mimoškolních zařízení. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č.: 603 823 293. Jednoletá praktická škola se otevře ve školním roce 2011/12 ZŠ v Moravských Budějovicích. Je určena žákům, kteří by nezvládli střední školu či učiliště. Bude to jediná škola tohoto typu na Třebíčsku. E-mail: [email protected]. (nouz) můžeš / číslo 2 - 2011

6

Ghetta ve městech

Sri Kumar Vishwanathan

Nenávist začíná

nedůvěrou V Indii narozený Sri Kumar Vishwanathan u nás není neznámá postava. V roce 1998 obdržel od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla. Jeho projekt Vzájemné soužití, který založil v Ostravě, funguje dál. Ale Kumar už je trochu jinde – začala ho zajímat romská ghetta v českých městech.

můžeš / číslo 2 - 2011


7


8

Ghetta ve městech

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Jak se stane, že se indický kluk objeví na severní Moravě?

Docela normálně. Je za tím dívka Laďka, kterou jsem potkal v Moskvě. Já studoval fyziku, ona přijela na stáž z Univerzity Palackého v Olomouci. To byl rok 1986. Začal jsem za ní jezdit, i když formality byly hrozné. Přišla sametová revoluce, olomoučtí studenti organizovali kdeco a také vydávali jakési noviny, nahoře se psalo a já ve sklepě točil klikou rozmnožovacího stroje… V létě roku 1990 jsme už byli spolu. Jenomže pak jste našel cestu do olomouckého britsko-českého gymnázia a pak přišly na Moravu obrovské záplavy. Rok 1997 naprosto změnil život Inda v Čechách…

Záplavy vyhnaly spoustu lidí z domovů. A najednou jsem poprvé v Česku viděl ohromnou solidaritu, opravdu poprvé. Možná to zní divně, ale pro mne to bylo krásné. Lidi si prostě pomáhali a neptali se, kdo jim zaplatí nebo kdo jim poděkuje. Krásná doba. Pak ale přišly normální dny a někteří se už vrátit domů nemohli. V Ostravě-Hrušově, na místech obrovské záplavové vlny, byla škola. Do ní přestěhovali evakuované Romy a vzniklo strašné etnické napětí. Já už cosi cítil, například v Přerově obviňovali Romy z rabování, ale když se v Ostravě vytvořila tahle situace, bylo mi jasné, že přichází velké nebezpečí. Poradil jsem se s Laďkou i s jejím tátou a jel jsem tam. Desítky opuštěných Romů ve škole, kterým vyčítali, že tam nemají trvalý pobyt, a kvůli tomu jim odmítali pomoci. Dovedete si představit, že měl začít nový školní rok a ještě se povídalo, že Romové

Když o druhém skoro nic nevíte, snadno s vámi někdo třetí může manipulovat.


školu vykrádají. Našlo se jakési řešení − přestěhovat je do čtvrti Liščina. Místní protestovali. Věděl jsem, že se něco musí stát, jinak hrozí výbuch. A také jsem věděl, že řešení se musí najít s těmi Romy, že je musím přesvědčit, aby přijali nějaká pravidla, jinak bude zle. Takže žádný „pořádek zvenčí“, ale jejich aktivita, jejich práce je mohou dostat do normální situace a oslabit psychózu proti nim. O tom jsem je chtěl přesvědčit, to byl můj plán. A jak to přesvědčování dopadlo?

Začali jsme docela obyčejně. Když chcete pochopení od okolí, od úřadů, od veřejnosti, musíte si udělat pořádek mezi sebou. Dát svému životu nějaký řád a dodržovat ho. Vypadalo to, že jsem je šokoval. Mne nemohli podezřívat ani z rasismu, ani z nějakých předsudků. Já byl možná tmavší než většina z nich. Nyní žili v unimobuňkách, pár metrů na osobu, opravdu žádný luxus. Příšerné toalety, příšerné umývárny, samozřejmě nikdo neuklízel. A proč bych uklízel? Já to nezašpinil, říkali všichni. A pak − stejně půjdeme pryč! Já se ptal: Kdy? Život přece běží už dnes, vaše děti přece nemohou používat ty hrozné záchody! A šel jsem uklízet. Nejdřív sám, pak se přidaly děti. Ty první pochopily, že musíme pracovat společně! To zapůsobilo i na dospělé. Přišly nové nápady, jak všechno zařídit. Najednou přišli i Neromové, studenti z Ostravy i z Brna. Změnil se i pohled veřejnosti, protože o nás začala – konečně pozitivně − psát média, naše komunita se proměňovala, přišla odpovědnost, práce a také dříve nevídaná velkorysost. Lidé se už neprali a nehádali o každý kousek humanitární pomoci. Začali věřit sami sobě a světu. Přeskočíme nyní pár let. Mezitím pro tyto lidi, a také díky jejich vlastní

aktivní práci, vznikla Vesnička soužití; vaše komunita, nyní už pod správou ostravské Charity, tu bydlí a žije dál. Ale co zůstalo?

Především veliká zkušenost. Pozitivní příklad. Včera nepředstavitelné situace se staly skutečností. Když jsme – říkám jsme, protože kolem toho bylo tolik aktivních lidí – přišli za tehdejším ostravským primátorem Tošenovským, aby nám dal pozemek pro výstavbu domků, říkal: Ale spousta lidí


je proti! Ale pozemek dal. Mimochodem, Charita to moc nechápe jako samosprávnou komunitu, ale spíš to řídí podle svého. Také zkušenost. Jak organizujete takové projekty jako inženýrskou operaci, ztratíte otevřenost, dýchání, otevřené oči. Takže co zůstalo? Důkaz, že Češi i Romové mohou spolu docela normálně žít. Všechny nenávisti vznikají a vždycky vznikaly z neznalosti. Když o druhém skoro nic nevíte, snadno s vámi někdo třetí může manipulovat.

A obecnější zkušenost? Mladý člověk z Indie musí přijet, aby nám ukázal, jak je možné dát do pořádku vztahy mezi Čechy a Romy. Co to říká o obyvatelích této země?

Nevím, co chcete slyšet. Jsme přece všichni stejní. Rom, Ind, Čech, Afričan, Kanaďan jsou jenom lidi a to „jenom“ v sobě má i velkou kvalitu. V Indii zná každý Baťu a v současnosti je tam spousta Čechů v humanitárních projektech. Podívejte se, jak Češi pomáhají v Pákistánu nebo na Haiti. Vlastně zadarmo pracují pro záchranu lidí. Máme všichni společné kořeny a v současnosti společný svět, který můžete za pár dní obletět. Tak je malý. Tak je stísněný, a přece dost prostorný pro sedm miliard lidí. Klasická literatura v češtině nebo v hindštině je pro nás zajímavá ne svým koloritem, ale myšlenkami, humanitou, popisem životních dramat, která jsou všude na světě úplně stejná. Připadá mi, že jste vlastně vylezl na jakousi „horu porozumění“, na kterou se mnohým z nás nechce namáhavě stoupat. Co nyní z vrcholu vidíte?

Vypadá to, že jsem se stal odborníkem na sociální práci. Ale to není nejdůležitější. Dneska se mi zdá, že v mnoha českých a moravských městech vznikají ghetta. Vyloučené komunity žijí v havarijních domech, děti nechodí do školy, okolí nadává… Co se stane? Co dobrého se může stát? Nic. Já vidím jinou možnost, pracovně tomu říkám kibuc. Samosprávná komunita žijící dobrovolně, to musíte napsat, dobrovolně podle řádu, komunita, ve které mají lidé povinnosti, mají práci a mají docela důstojný pocit sami ze sebe. Česká ghetta proměnit na kibucy. Vyhnat z nich lichváře a vyděrače. Obecní zastupitelstva moc často trpí slepotou, věří na zázraky, věří, že vyloučené komunity někam odejdou. Ale kam? Na Měsíc?

9

info Kdo je Sri Kumar Vishwanathan Občanský aktivista, pedagog a sociální pracovník. Narozen r. 1963 v indickém svazovém státě Kérala. Absolvent oboru fyzika-matematika na moskevské Univerzitě Patrice Lumumby. Stáže v USA a Velké Británii. 1991 – 1997 učitel na česko-britském gymnáziu v Olomouci, od záplav v roce 1997 streetworker a komunitní pracovník pro romskou menšinu v ČR. Držitel Ceny Františka Kriegla, Ceny Alice Garrigue Masarykové, ceny Ashoka Fellow atd. Žije a pracuje v Ostravě.

Hledám cesty k vytváření společenství, která by se starala o bydlení, normální hygienu, péči o děti. Nemohu se nad vaším vyprávěním zbavit přirovnání k velkému Indovi Mahátma Gándhímu. Také byl vlastně bezbranný a také dokázal zdolávat hory neporozumění…

Tak to je opravdu moc silné přirovnání. U nás doma by se mu lidé i smáli. Ale když jsem říkal, že jsme nakonec všichni stejní, že rasismus a národnostní nenávist jsou úplné blbosti a rozdíly mezi námi jsou menší, než si většina myslí, mám pro Čechy a Moravany ještě jeden důkaz − víte, že Gándhí se velice inspiroval Petrem Chelčickým? Na tisíce kilometrů a přes stovky let fungovaly úplně stejné myšlenky. Protože jsme stejní.

Vyloučené komunity žijí v havarijních domech, děti nechodí do školy, okolí nadává.


10

Téma: Jak jsou na tom postižení v zahraničí

V Maďarsku jsou i nelegální domovy pro seniory Podíl seniorů na počtu obyvatelstva je v Maďarsku obdobný jako v Česku. A demografické prognózy slibují další stárnutí obyvatelstva. V zemi je sice 839 seniorských domovů s téměř 37 000 místy, ale to pochopitelně nestačí. Na volné místo čeká 12 000 žadatelů. Někteří mohou do zařízení přechodné péče, ale jen na rok.

Ve vesničce Harmonia v Gyömrö nedaleko Budapešti je seniorům dobře. můžeš / číslo 2 - 2011

Text: Gregor Martin Papucsek, Budapešť Ilustrační foto: shutterstock, Archiv

V

znikají proto nelegální zařízení – vloni jich úřady evidovaly sedmnáct, ale jsou to všechna? V obci Vescés u Budapešti odhalili loni na podzim tři takové „opatrovnické“ domy – staří lidé nedostávali pořádné jídlo, žili ve špíně a vzniklo podezření, že nedostatečná péče byla i příčinou některých úmrtí. Poptávka po domovech seniorů je ovšem čtyřnásobně větší než možnosti samospráv, církví, neziskových organizací, ale i legálních soukromých společností... Sociální zákony stanoví, že do domova je možné přijmout jen toho, kdo potřebuje opatrovnickou pomoc nejméně na čtyři hodiny denně. Výjimky může povolit pouze zvláštní komise. A protože zájemců je pochopitelně mnoho a přijímací lhůty dlouhé, nezbývá často než čekat na smrt některého z obyvatel. Z nedostatku vznikají nelegální domovy, koncem minulého roku tisk uveřejnil první „seznamy hanby“. Vláda vyhlásila lov na tyto pokoutní firmy, které kromě krutého zacházení s klienty často neplatí ani účty za energie. Nahromaděný problém vedl i k hledání širších souvislostí – předseda

Spolku sociální péče Sándor Németh připomíná, že finanční podpory v posledních letech stále klesají, přičemž samosprávy z nich nelegálně ukrajují i na jiné účely. Kdo chce přitom otevřít seniorský domov, musí vyhovět asi 1500 různým předpisů, které si někdy i protiřečí. Németh tvrdí, že některé oficiální domovy kontrolovali za rok až čtyřicetkrát! Je tedy evidentní, že nelegální zařízení mají náskok, ale hrozí, že pirátské domovy budou zdrojem problémů nejen při péči o seniory, ale i o postižené a psychiatrické pacienty. Náměstek státního tajemníka ministerstva národních zdrojů Imre Nyitrai ostře kritizuje vývoj v posledních čtyřech až pěti letech. Nehorázná je podle něj nejen nemorálnost provozovatelů nelegálních ústavů, „ale i ignorance okolí, protože takové domovy nefungují v hlubokém a vzdáleném lese, ale často v sousedství, na rušných místech, takže lidé o nich musejí vědět“.

Harmonický život ve Vesničce starých V Maďarsku prudce roste počet soukromých penzionů. Jsou drahé, ale s pestrými službami – od masáží přes bazény a cukrárny až po kino a divadlo. Apartmány jsou pro jednu osobu nebo pro manžele, obyvatel je může využívat do konce života. Většinou jsou inspirovány švédskými, rakouskými nebo holandskými vzory, takže je využívají i senioři, kteří se na stáří vracejí z ciziny. Jedním z takových zařízení je Vesnička starých Harmonia v Gyömrö, městečku asi třicet kilometrů východně od Budapešti. Její ředitelka Teréz Csepregiová říká: „Celý komplex provozuje nezisková společnost. Máme čtyři oddělení – od relativně zdravých klientů přes lehké demence, poruchy zraku či sluchu, zvýšené služby až po psychiatrické oddělení. Nemáme věkové hranice, opatrujeme každého, jehož stav je definitivní. Celkem je tu přes 450 klientů, z toho 100 na psychiatrii. Ovšem zaměstnanců je


11

Je tu bezpečně, pohodlně, zdravě, a v neposlední řadě je tu společnost, kterou často starší lidé v svém bydlišti nemají. Na jedné straně vztrah k půdě, na druhé život v zařízení pro seniory. Co je lepší?

ústav pro postižené děti, který na oplátku organizuje programy i pro nás.“

Stát připlácí podle diagnózy

zhruba jen 180, potřebovali bychom dosáhnout poměru alespoň jednoho zaměstnance na dva klienty. Skandinávská úroveň – jeden klient na dva pracovníky – je asi nedosažitelná.“ Harmonia je známá i tím, že má široké programy – kreslení, výroba keramiky, ale i zahrádkaření, práce s internetem… výlety, divadlo, ale i raritu – vlastní zoologickou

zahradu. Ta je spolu s plovárnou otevřená i pro veřejnost, zejména pro školy. Teréz Csepregiová pokračuje: „Normální mimořádně aktivní děti, nemají naši senioři moc rádi. Vyrušují je a vnášejí neklid. Ale když přijde skupina postižených žáků, to je jiná situace. Ve starých lidech se probouzí potřeba pomáhat, starat se o někoho. Je to přínos pro obě strany. Ve městě je státní

V Harmonii jsou samostatné bytové jednotky, jakési garsoniéry pro jednu nebo dvě osoby. Jedno místo stojí měsíčně asi 15 – 16 000 Kč a dalších až 5000 přidává stát v závislosti na diagnóze klienta. Samozřejmě musí i tak management hledat další zdroje z různých fondů a nadací. Na druhé straně relativně vysoká cena za pobyt zkracuje čekací lhůty na minimum. A názor ředitelky ve veřejné diskusi o užitečnosti domovů pro seniory? „Na ústav, kde je ve velkém sále 40 postelí – a jsou i takové − bych řekla jednoznačné: ne,“ tvrdí Teréz Csepregiová. „Ale takový domov důchodců, jako je náš, bych doporučila v každém případě. Samozřejmě jsou tu i věková specifika. Je třeba si zvyknout, že člověk, se kterým se senior spřátelí, může umřít. Ale je tu bezpečně, pohodlně, zdravě, a v neposlední řadě je tu společnost, kterou často starší lidé v svém bydlišti nemají. Na psychiatrickém oddělení máme zásadně jednotky pro dvě osoby, protože nechceme dopustit pocit osamění, ve stáří největší nebezpečí.“ můžeš / číslo 2 - 2011

12


V Německu se rodí nové sociální projekty Koncem roku 2010 se německá diskuse o sociálních politikách soustředila hlavně na péči ve stáří. Demografické změny jsou již do té míry viditelné, že změny pravidel a zásady financování je nutné plánovat v poměrně krátkodobé perspektivě několika let. Text: Jaroslav Šonka, Berlín Ilustrační foto: shutterstock

J

e naspěch. Pro péči ve stáří se v r. 1995 ustavil systém pečovatelského pojištění, který již po patnácti letech volá po reformě. Přesto nedochází k překotným změnám a lze vyhodnotit různé vývojové linie. A do tohoto procesu zasahují i změny v jiných politických oblastech, například v obranné politice, která právě v r. 2010 ohrozila jeden ze zdrojů pracovní síly v sociální oblasti.

Civilní služba V důsledku druhé světové války se uvolnil poměr státu k vojenské službě. Po padesátých letech, ve kterých došlo v SRN k obnovení vojenských sil, nastartovala diskuse o odmítání vojenské služby z důvodů svědomí. Posléze se vytvořil stále propustnější systém směrem k sociálním službám. Takzvaní civilkáři se stali podstatnou silou můžeš / číslo 2 - 2011

v sociálním servisu. Firmy a instituce si mohly s podporou zodpovědného úřadu nabrat desítky tisíc poměrně levných, ale ne zcela kvalifikovaných pracovních sil. Doba vojenské služby se však stále zkracovala a spolu s ní i služba civilkářů. Pozastavení vojenské povinnosti vedlo v roce 2010 k diskusi plné obav, že bez civilkářů není možné sociální servis vykonávat v plné míře a za dosavadní peníze.

Změna důchodového věku Demografické změny – prodlužování průměrného věku – rozpoutaly diskusi o důchodovém věku. Z původních 65 let se odchod do důchodu během periody odchodu ročníků 1947 až 1964 po malých krůčcích posune o dva roky – na 67 let. V Německu se však před takovými změnami odehrává dlouhá a intenzivní diskuse. Začala jako volební boj v letech 2005 a 2009 a z ní známe například metaforického pokrývače, kterého bychom neměli v 66 letech pouštět na střechu. Dnes se už o věcech diskutuje diferencovaněji.

Je jasné, že zvýšení věku odchodu do důchodu je nutné. Ale současně se diskutuje i o tom, že reálný průměrný věk odchodu do důchodu je mnohem nižší – kolem 63 let. Bude nutné najít pro různá povolání různé regulace a propojit tento systém s invalidním důchodem, vyhodnotit četnost period pracovní neschopnosti starších pracujících a změnit pohled zaměstnavatelů na starší zaměstnankyně a zaměstnance. Současně s těmito změnami dochází k postupnému zahrnutí fondového systému do kombinovaného systému starobního zajištění. Stát připlácí a zvýhodňuje daňovými odpisy vytváření penzijního připojištění, které má do budoucna hrát stále větší roli. Nedochází však k radikálním změnám, jejichž problematické ztroskotání například v Chile je dostatečně známo. V Německu existuje také povědomí o době po první světové válce a o hospodářské krizi v r. 1929 (která také usnadnila Hitlerův nástup). Obojí zkušenost varuje před výlučným uplatňováním fondového systému penzijního pojištění. I nedávná hospodářská krize a ztráty ve fondovém


13

Žádný z projektů nenahradí prostý fakt, když za maminkou přijede dcera.

označují jako „moderní“, ale jsou spíše doprovodným jevem dlouhověkosti. Jedná se o demenci ve stáří, o Alzheimerovu chorobu, o ortopedické důsledky stáří. K péči, která je v takových případech nutná a vychází se z jejího dlouhodobého, či dokonce doživotního trvání, vzniklo v roce 1995 pojištění pečovatelských úkonů (Pflegeversicherung), o jehož reformě se dnes uvažuje, protože průměrný věk a podíl nutné péče ve stáří stále narůstají.

A co nezaměstnaní?

zabezpečení, které utrpěla starší generace v USA, jsou varovným příkladem, který se v německých diskusích bere v potaz.

Zdravotnictví a moderní choroby Stárnutí se ovšem překrývá s rostoucí náchylností k různým generačně typickým chorobám. Musí se tedy změnit i zdravotní pojištění. Dnes je nové jednotné základní

pojištění. To sjednocuje zákonem ustanovené povinné zdravotní pojištění (povinné do určité výše příjmů, v podstatě až k hornímu okraji střední příjmové vrstvy obyvatel) se soukromým pojištěním do srovnatelného systému. Vznikají kategorie různých připojištění a standardů, nad které je nutné za zdravotnické úkony doplatit. Zvyšování průměrného věku však vede k chorobám, které se někdy ne zcela správně

Zvyšování průměrného věku vede k chorobám, které se někdy ne zcela správně označují jako „moderní“, ale jsou spíše doprovodným jevem dlouhověkosti.

Samozřejmě je důležité zapojit do úvah i ty, kteří se ocitli mimo pracovní trh a nemají pat řičné penzijní a zdravotní pojištění. Po roční periodě (u starších šedesáti let je tato perioda dvouletá), kterou pokrývá pojištění v nezaměstnanosti, také podstatný pilíř, který je podporován společenskou pamětí, vzpomínkou na světovou hospodářskou krizi r. 1929, žijí nezaměstnaní ze sociální pomoci. V trojvrstevném sociálním systému Spolkové republiky Německo (stát, země, obec) je jakákoli úprava těchto kategorií velmi obtížná. Zatímco penze zaměstnaných se platí z penzijních pojišťoven s celostátními pravidly, je sociální pomoc otázkou obcí, a existují i rozdíly mezi spolkovými zeměmi. Proto se komplexními souvislostmi musí zabývat legislativa na různých úrovních a musí před úpravami dohadovat změny koordinovaným způsobem. Oproti České republice je to sice pomalejší proces, ale není tak náchylný na produkci legislativních zmetků. Diskuse o této oblasti se samozřejmě zabývá i dlouhodobými perspektivami a efektivitou systému. Existuje snaha vyjít z úvahy cílené na levná a stabilní opatření, která však podle základních politických představ a interpretací statistik může být různá.

Nevládní organizace a státní rozpočet V Německu jsou důležité systémy, které spojují instituce na různém právním základě, ale samostatně hospodařící s vlastními zdroji, se státními dotacemi, ale i s tržními oblastmi činnosti. Česky by se ne zcela přesně hovořilo o příspěvkových organizacích. Situace těchto institucí, jejich hospodaření a jejich kontrola jsou poměrně složité a hlavními principy jsou samospráva a efektivita na základě nevýdělečného principu. Pro stát má velký význam dlouholetá zkušenost, díky níž tyto organizace uplatňují prostředky mnohem efektivněji. Řadu organizací založily odbory, některé jsou motivovány politicky, vztahují se na cechovní solidaritu, existují i organizace migrantů, ale podstatný sektor založily církve. Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 2 - 2011

14


Na Slovensku píší no Dohody OSN, které schválil slovenský parlament, znamenají, že východní sousedé připravují řadu nových zákonů pro osoby se zdravotním postižením. Text: Petér Bódy, Bratislava Ilustrační foto: shutterstock

I

nvalidní vozíky jsou na Slovensku hrazené hlavně ze zdravotního pojištění. Ale na ty „na míru ušité“ pro konkrétní druh postižení se musí připlácet. Léta už působím ve správní radě jistého nadačního konta, jež pomáhá právě imobilním lidem, kteří mají problém se spolufinancováním potřebného vozíku. Rozdělujeme do posledního eura i centu vše, co se podaří sehnat. Minule jsem na jednání přišel trochu později – kolega Igi mi podal pěknou vánoční pohlednici od paní Hadačové (viz foto) a přidal obálku, ve které byla dvě eura a dvaceticentová mince. Udělala se mi koule v krku, došlo mi, co vlastně přišlo.

Nejnovější změny Slovenský parlament schválil už loni dokumenty, kterými země přistoupila k dohodám OSN o právech osob se zdravotním postižením. Nejde o formalitu – státy, které tyto dokumenty ratifikovaly, se zavazují, že přijmou nové zákony a zbaví se starých předpisů, které případně diskriminují příslušné občany. Složitý a procesně dosti náročný proces vyvrcholí 25. června 2012, kdy bude Slovensko povinno předložit komplexní zprávu o plnění svých závazků. Co se především změní? Vedle mnoha zákonů a vyhlášek se např. zvýší hranice ochrany příjmu osob s těžkým zdravotním postižením. Umožní se výkon osobní asisSlovensko? To je i folklor, tradice a tím pádem i historie. můžeš / číslo 2 - 2011


15

SLOUPEK Jiřiny Šiklové

ové zákony Pohlednice, paní Hadačové, která nutí k zamyšlení nejen ministra financí, ale všechny z nás.

tence i rodinným příslušníkům – v rozsahu poloviny přiznaných hodin − , nejvýše však čtyři hodiny denně. Také bude možné, aby např. rodič nebo jiný rodinný příslušník byl placeným vzdělávacím asistentem. Připravuje se zjednodušení posudkových procedur – jednání bude jen jedno pro všechny účely, ať půjde o kompenzace, sociální služby, pojištění nebo služby zaměstnanosti. Slovenská republika patří k zemím, které nastoupily tvrdý kurz racionalizace veřejných financí. Přesto zvažuje určité úlevy pro postižené. Např. zvýšení hranice ochrany příjmu opatrované osoby o 0,1násobek životního minima by zvýšilo příspěvek o 17,64 eura na jednoho příjemce, což pro státní rozpočet znamená 5 089 210 eur navíc. Proto se také zvažují úpravy, které by umožnily více čerpat z evropských sociálních fondů.

Poselství paní Hadačové Dům paní Hadačové je vlastně malé království, mikrokrajina. Způsob, který ona zvolila pro podporu imobilních lidí, svědčí o tom, že tato žena je geniální ministerský předseda i ministr financí, protože dokáže hospodařit a spravovat své hmotné statky tak efektivně, že výsledkem je rozpočtový přebytek. Jako ministr kultury poslala spory o jazykovém zákoně k čertu a nastolila zákon kultury ducha a morálky. Nahradila i ministra školství a dokázala, že existuje nemálo situací, kdy je obsah důležitější než gramatika a stylistika. V pohodě zastoupila ministra sociálních věcí a ministra zdravotnictví citlivě přesným umístěním rozpočtového přebytku. Zvolila jednoduchý způsob ochrany, obrany a zabezpečeného doručení – papírové košíčky od bonbonů připnuté sponkou k pohlednici

Na parkovišti jsem nenašel volné ani jednoho z vyhrazených míst. Stály tam samé luxusní limuzíny bez příslušného označení. a zalepená obálka… A resorty spravedlnosti a životního prostředí? Nepochybuji, že v království paní Hadačové panuje právo a pořádek. Nejbohatší žena na Slovensku tedy žije v říši bohatství ducha, moudrosti, skromnosti a citu. A mohla by je i rozdávat… Po skončení správní rady jsem nasedl do svého auta. Jako vozíčkáři mi všechno chvíli trvá, a když už to zvládnu, snažím se vydanou energii využít. Tak jsem vyrazil na nákup do jednoho obchodního centra. Na parkovišti jsem nenašel volné ani jednoho z vyhrazených míst. Stály tam samé luxusní limuzíny bez příslušného označení. „Chudí“ motoristé mě probudili ze sna, který mi vyčarovala paní Hadačová. Autor je poradcem Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky

Konečně je to už normální Dvacet let jsem neměla cestovní pas a po převratu jsem v březnu 1990 letěla do Švédska, na univerzitu v Uppsale. Těžko bych dnes vysvětlovala svým vnukům, že cesta letadlem byla pro mě do té doby neznámý zážitek. Dalším překvapením bylo několik lidí, kteří byli na vozíku a doprovázeli je zřízenci z letiště až na palubu letadla. Jiní lidé s podobným handicapem se pohybovali po chodbách letiště zcela samostatně. Nikdo se na ně nedíval jako na kuriozitu. Vyjma mne! Tolik handicapovaných lidí je na letišti? Jak je to možné, vždyť ve Švédsku nebyla dvě stě let válka. Chvilku jsem dokonce pochybovala, zda jsem opravdu přistála v Arlandě, tedy na letišti v Stockholmu. Později jsem se s postiženými lidmi setkávala i v univerzitní knihovně, kde měli speciální nájezdy k regálům s knihami a všude byly nájezdy pro vozíčkáře a výtahy. Dokonale bezbariérový přístup. Každý dům na venkově měl nájezd pro vozíčkáře a samozřejmý byl i třetí záchod dokonce u zátok, kam určitě jezdili mladí Švédové jen na víkend, třeba jen stanovat. Po pár dnech jsem to pochopila. Ve Švédsku nejen školy, pošty, úřady a obchodní centra, ale i soukromé domy mohou být – naším žargonem řečeno − zkolaudovány jedině tehdy, když je tam zaručen přístup i vozíčkářům. V té době byli u nás lidé s handicapem nebo mentálně či jinak se odlišující převážně v ústavech mimo města. Často na starých zámcích, izolovaní i zdí kolem zámeckých zahrad. Snad aby „nepřekáželi“ při budování socialismu. Dnes je otevření dveří ústavů a začlenění občanů s handicapem již i pro nás docela normální. Na začátku těch změn byly nejen podněty z ciziny a často jejich přímá pomoc třeba v podobě dovozu trochu již nemoderních vozíků z jejich zemí, ale i první demonstrace na Palackého náměstí v Praze před tehdejším ministerstvem zdravotnictví. Tu demonstraci pomohla zorganizovat – vlastně ji iniciovala − Olga Havlová. Chtěla tím připomenout, že i postižení mají právo pohybovat se na veřejnosti. Za těch dvacet let se mnohé změnilo. Tisíce snížených obrubníků u chodníků, výtahy, nájezdy, asistenční služba, to všechno považujeme skoro za samozřejmost. Já si to znovu uvědomila, když jsem letos v září byla v Norsku, kde jsme navštívili různé sociální instituce pro handicapované. Bylo to funkční, ale nic mě příliš nepřekvapilo. Zvykli jsme si. Je to pro nás normální.

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 2 - 2011


17

Šance pro absolventy

Ergotep dává perspektivu zdravotně postiženým V Proseči u Skutče, městečku se 650letou tradicí, působí 147 firem, firmiček, provozoven a živnostníků. Patří mezi ně i výjimečné družstvo Ergotep. Text: Božena Jirků Foto: Jan Šilpoch

V

rozlehlých prostorách bývalé Elektro Pragy totiž dává Ergotep práci 120 zaměstnancům, z nichž 116 je zdravotně postižených. Ukázkovou sociální, ale vlastně i rodinnou firmu vedou dva bratranci. Duší společnosti je její ředitel Petr Herynek. Překvapilo mě např. Středisko AC – je to Administrativní

centrum, vybudované v úzké spolupráci s Poštovní spořitelnou a její mateřskou ČSOB. Hlavní činností střediska je zpracovávání bezhotovostních příkazů k úhradě, které zákazníci banky podali na pobočkách České pošty. Za měsíc středisko zpracuje 500 tisíc dokladů, za rok je jich až k sedmi milionům. V Ergotepu funguje perfektní středisko informačních technologií, vedou tady internetový obchod www.ctyrlistek.cz, spravují věrnostní program pro klienty Poštovní spořitelny i motivační program pro pra-

covníky České pošty. Všechny internetové objednávky na www.tescoma.com vyřizují tady v Proseči. Ergotep má báječný rozvojový program, myslí na budoucnost. Chtějí získávat mladé lidi třeba z Obchodní akademie v Janských Lázních. Nabízejí perspektivu, dobrou práci, dobré platy. Chybí jim ale ubytování pro absolventy školy, kteří pocházejí třeba z druhého konce republiky a kteří by mohli na Vysočině najít nový domov. A tady začíná spolupráce s Kontem Bariéry. Podporujeme v rámci Stipendia Bariéry několik studentů z Janských Lázní a snažíme se, aby po skončení studia našli uplatnění. Proto budeme v Bariérách v letošním roce přemýšlet o tom, jak podpořit snahy o vybudování chráněného bydlení v Proseči. Byl by to projekt budoucnosti jak pro osvíceného zaměstnavatele, tak pro zdravotně postižené mladé absolventy škol. A ti to na trhu práce nemají lehké. Tak proč nepomoci dobrému záměru. Zaměstnanci se cítí ve firmě komfortně. A neoceňují to jenom oni. Všiml si i ministr práce a sociálních věcí a zapojil ředitele Herynka do týmu, který připravuje koncepci zaměstnávání handicapovaných.

Úřad práce ve Svitavách je nadšený, protože škála nabízených pracovních míst v Ergotepu je široká. Je to i záměr vedení společnosti.

Výdělek je důležitý, ale stejně významný je kontakt se spolupracovníky, pocit potřebnosti. V Ergotepu pochopili, že osamělost je mnohdy velmi těžkou nemocí řady postižených.


18

Výtvarníci pro Konto Bariéry

Rozdavačná

Ellen Jilemnická Svůj život věnovala umění, a také mladým lidem. Léta učila na Střední sochařsko-kamenické škole v Hořicích i na Fakultě architektury ČVUT. Bavilo ji, že se před studenty musela neustále zpytovat a obhajovat své důvody, proč se věnuje sochařství. Text: Radka Potměšilová Foto: Archiv Ellen Jilemnické

V

yrůstala v Hořicích v Podkrkonoší. Říká se jim město kamenné krásy, je tam sochařská škola – mohla se stát holčička, která ráda malovala, něčím jiným než sochařkou? Podporoval ji v tom i tatínek, středoškolský profesor a regionální historik. Moc jí fandil, byl nadšený. „Nejvíc pak z toho, když jsem ho vymodelovala a dílo koupila Národní galerie. Z toho byl na větvi,“ směje se Ellen Jilemnická.

Sochy, kresby, básně Na výtvarnou scénu vtrhla tato osobitá sochařka v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy provokovala svým veselým popartem, ironizujícím jak fousatý akademismus, tak i záhadně se tvářící abstrakci. Vytvářela žertovné reliéfy a drobné plastiky jako Manikúra, Strouhání mrkve, Elmex, Na shledanou či slavný Boj o sušenku. V dílech Ellen Jilemnické byl vždycky humor, groteska, ironie, ale také meditativnost. V osobitých plastikách promlouvají především hlavy a ruce, ostré profily vytvářejí stíny, za nimiž se skrývá hlubší téma, méně známá a záhadná podoba lidské povahy. „Dnes jsme zamořeni videoartem a různými instalacemi. V cizině už se to nepočítá do výtvarného umění, u nás, kdo nedělá s počítačem, není současný.“ Pokrčí rameny, můžeš / číslo 2 - 2011

nerozčiluje se. „Já mám ráda, když musím respektovat materiál – hlínu, kámen, bronz, a k tomu ještě přicházejí nové nápady. Na módu je lepší nehledět a dělat si své.“ Jako příklad uvádí svoji sochu Jana Nepomuckého, která stojí na mostku v Dolních Počernicích. Bavilo ji přemýšlet o liniích sochy, vnést do klasického tématu svůj osobní názor. „Umění má být podle mého soudu vždycky osobní. Musí za ním být vidět člověk, který se o něco snažil,“ uzavírá. K umění se Ellen Jilemnická přibližuje z různých směrů, nejen sochami, ale i kresbami a básněmi. Její vysvětlení je praktické. „Teď v zimě hodně kreslím, to je pravda. Hlína v zimě zebe, tak tomu moc nedám. V Hořicích mám zahradu a tam mám sochy v plenéru. Tam jsem pak celé léto a tam dělám. V zimě spíš kreslím.“ Ale ona praktičnost není jistě jediným důvodem. Jedním dechem dodává, že ji baví prostorovost a její znázornění i její docílení v ploše. To jsou takové její objevy.

Rozdávat… Několik desítiletí se věnovala studentům a bavilo ji to. „Učit na vysoké škole je výborné – studenti chtějí studovat, chtějí se učit, takže je nemusíte do ničeho nutit. Mají spoustu otázek, musím zpytovat své důvody a obhajovat sochařství, otevřít jim možnosti, které jsem sama vyzkoušela,“ říká. Nikdy nechtěla být restaurátorkou, vždycky se prý bála, že kdyby sochy restaurovala, už by nikdy nemohla dělat své

vlastní, že by ji to úplně sežralo. „Ale učení je tvůrčí, jste neustále v dialogu, rodí se nápady, studenti mají čerstvou hlavu a někdy přicházejí s nesmysly, které nejde ztvárnit, ale někdy je to objevné.“ Doba tomu bohužel moc nenahrává. Odosobnělost je vidět v bytech i v mezilidských vztazích. Ellen Jilemnická rozdává nejen studentům, ale i mnoha potřebným. Každým rokem daruje svá díla asi na tři charitativní aukce. Na otázku, proč to dělá, se zatváří překvapeně. „Jsou lidé potřební a je hezké vidět, že jim potom ty peníze někde pomohou. Já sama nepotřebuji být bohatá,“ směje se. Některá svá díla by však nedarovala ani neprodala. „Jsou to hlavně věci pro mne důležité tím, že jsem jimi něco objevila, že mi otevřely cestu k celému cyklu. Nechávám si ale spíš starší věci, ty nové mě mohou opustit.“

Sen Plánuje zahradu svých soch, už deset let si ji kreslí. A kde jinde by ta zahrada měla být než v Hořicích. Bude plná kamenných symbolů radostí a strastí života. Zatím pracuje na malých návrzích a děsí se organizace a shánění peněz. Každý rok by chtěla udělat jednu sochu. „Mělo by jich být kolem čtrnácti, tak to snad do konce života zvládnu,“ směje se.

info Aukční salon Konta Bariéry Desátý Aukční salon Konta Bariéry vynesl na sklonku loňského roku téměř šest milionů korun. Také letos vám budeme představovat výtvarníky, kteří se na tomto úspěchu podíleli. Tentokrát jsme vybrali sochařku, která pomáhá i jiným, osobnějším způsobem.


19

V sochách Ellen Jilemnické často promlouvají ruce a hlavy, ostře řezané linie vytvářejí zajímavé stíny.

info Kdo je Ellen Jilemnická Sochařka (1946) monumentálních skulptur i drobných reliéfů (hlavní materiál: pískovec, sádra, terakota). Absolvovala Střední uměleckou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší, pak to byla Wysza szkola sztuk plastycznych (Wroclaw) a AVU Praha. Působila rovněž jako pedagožka, nejprve na Střední škole sochařské v Hořicích, pak na Vyšší odborné škole restaurování kamene tamtéž, posléze na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Realizovala na tři desítky děl v architektuře i v exteriéru – v Hořicích, v Mělníku, v Jindřichově Hradci, v Turnově, v Praze (např. sv. Jan Nepomucký v Dolních Počernicích, Metamorfózy roku před Chodovskou tvrzí či busta Ladislava Fialky na fasádě Divadla na Zábradlí). Monumentální Trnová koruna je jedním ze Čtrnácti zastavení umístěných od podzimu minulého roku na Kuksu (další účastnící např. V. Preclík, V. Koblasa). Některé ze svých soch doprovází básnickou prózou, vydala sbírku básní (Výlet nekončí). Téměř desítka jejích děl je v majetku Národní galerie, několik v Galerii hlavního města Prahy. můžeš / číslo 2 - 2011

Můžeš přispět na dobrou věc! Inzeruj v časopisu Můžeš Objednávky: Martina Bedrnová tel.: 722 966 510

e-mail: [email protected]

Zdeňka Šnajdrová tel.: 737 405 554

e-mail: [email protected]

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]


21

Atletické mistrovství světa

Rovnou po hlavě k protinožcům Příprava na Kanárských ostrovech byla tvrdá, na druhém snímku zleva Radim Běleš, Jaroslav Petrouš, Jan Vaněk a Eva Kacanu.

Jakkoliv se to může zdát divné, poslední lednový týden bylo mistrovství světa v atletice sportovců s tělesným a zrakovým postižením. Vysvětlení netradičního termínu je prosté, dějiště šampionátu jménem Christchurch leží na Novém Zélandu. Zatímco my přikládáme polínka do kamen, u protinožců vrcholí léto.

Příprava na Kanárských ostrovech

Autor: Radek Musílek Foto: milada Truksová

T

ahle rarita značně zkomplikovala přípravu všech šestnácti českých reprezentantů, kteří na druhý konec světa vyrazili. Místo obvyklé zimní přípravy přišlo načasování formy v půlročním předstihu. Na tuto nepříjemnost si posteskli prakticky všichni trenéři. „V době, kdy běžně máme přechodné období a nabíráme fyzičku, vlétneme rovnou po hlavě do vrcholu sezony. Z tohoto pohledu budou soutěže pro evropské účastníky dost výjimečné. Sám jsem zvědav, jak to dopadne,“ uvedl před odjezdem trenér a předseda Sportovního clubu Jedličkova ústavu Praha Pavel Martínek. V době uzávěrky tohoto vydání jsme výsledky ještě neznali. Ovšem v okamžiku, kdy čtete tyto řádky, si je už můžete vyhledat. Stačí se podívat na náš web www.muzes.cz. Kvůli opačným ročním obdobím Nového Zélandu a Evropy došlo i k další odchylce. Mistrovství světa v atletice sportovců s tělesným a zrakovým postižením se obvykle

do dálky, vrh koulí, hod diskem, oštěpem a kuželkou. Zvláštností je, že naše reprezentanty zastřešují tři různé svazy, které vysílají své realizační týmy nezávisle na sobě a bydlí i ve dvou různých hotelích. Jde o Českou federaci Spastic Handicap (sedm atletů) a Českou asociaci tělesně handicapovaných sportovců (osm atletů), ke kterým se přidává ještě běžkyně Miroslava Sedláčková s doprovodem z Českého svazu zrakově postižených sportovců. Když jsem chtěl získat nějaké informace, mluvil jsem o každé části výpravy zvlášť s jejich zástupci. Konkrétně s Václavem Janouchem ze Spasticu a Martinem Němcem z ČATHS.

Dvoutýdenní pobyt nebyl pro účastníky žádná dovolená. Absolvovali tvrdý dvou- až třífázový trénink. odehrává jednou za čtyři roky. To minulé v nizozemském Assenu se však uskutečnilo už v roce 2006. Nicméně několikaměsíční odklad je pouze kosmetický detail.

Češi závodili v devíti disciplínách Česká republika vyslala atlety pro celkem devět disciplín – čtyři druhy běhů, skok

Vraťme se ale ještě k přípravám na šampionát. Někteří sportovci měli možnost vyrazit za teplem. Eva Kacanu, Radim Běleš, Jan Vaněk, Aleš Kisý a Jaroslav Petrouš odletěli 18. listopadu 2010 do střediska La Santa na ostrově Lanzarote. Toto místo hojně využívají vrcholoví sportovci z celého světa, protože nabízí skvělé podmínky. V jednom areálu se totiž nachází vše − od ubytování a stravy přes atletický stadion, plavecký bazén, posilovny, tělocvičny, hřiště, wellness centrum až po půjčovnu nejrůznějšího sportovního náčiní včetně handbiku pro vozíčkáře. To vše s téměř ideálním počasím. Dvoutýdenní pobyt ale nebyl pro účastníky žádná dovolená. Absolvovali tvrdý dvou- až třífázový trénink, jak uvedla členka realizačního týmu Milada Truksová. Někdo vyrazil na Kanárské ostrovy, jiní si dali do těla v českých zasněžených horách, tak jako svěřenci Pavla Martínka František Serbus a manželé Daniela a Petr Vrátilovi. Oni, stejně jako další členové výpravy, mají reálné šance na medailové pozice. můžeš / číslo 2 - 2011

22

Nové zahraniční technologie

Výtah jezdící na vo a pomocník do dom Různé kreace moderního designu v sobě sdružují jak čistotu a eleganci, tak mnohem důležitější účelnost. Text: Štěpán Beneš Foto: archiv

T

akovou kreací je například výtah poháněný sluncem a vodou. Představíme i skvělého pomocníka do domácnosti, který je již na našem trhu běžně k sehnání, a prozatím není doceněna jeho možnost pomoci handicapovaným lidem. Ti mívají asistenční psi a ti po sobě zanechávají chlupy.

Výtah na živly Využívání sluneční energie je v posledních měsících na české půdě velmi žhavým tématem. O jejím přímém využití pro tělesně postižené se však příliš nemluví, je spojována především s velkým tématem „čistých“ energií, myšleno ekologicky. I tady ale existují pionýři – například Haidar Taleb, 47letý občan Spojených arabských emirátů, který nedávno projel 200 mil po silnici v holé poušti na speciálně upraveném elektrickém vozíku. Ten byl poháněn energií ze slunečních panelů, které si na zvláštní konstrukci vezl s sebou. Jakkoliv se to může zdát těžkopádné, Haidar Taleb se nechal slyšet, že pokud má člověk dostatek představivosti a odvahy, je možné všechno. Svou jízdou se snažil poukázat právě na různorodé využití „čisté“ energie. Robot si dokáže poradit i s tak náročným úkolem, jakým je úklid zvířecích chlupů. můžeš / číslo 2 - 2011

Druhým živlem je voda. Tu samozřejmě průmyslový sektor hojně využívá pro její fyzikální vlastnosti. Ovšem aby něco fungovalo „na vodu“, to se nevidí tak často, i když by si to zřejmě každý majitel motorového vozidla při placení útraty u benzinové pumpy přál. V Londýně se v rámci nedávné přehlídky designu obě zmiňované energie – vodní a sluneční − spojily dohromady a vytvořily první na umělé energii zcela nezávislý výtah. Ten se do pohybu dává jen díky chytře navržené konstrukci pomocí vody a slunečních kolektorů. Výtahu se v médiích zatím přílišné pozornosti nedostalo, avšak jeho tvůrci, tým architektů a designérů ze společnosti Matthew Lloyd Architects, by rádi svým výtvorem znovu podpořili diskusi o bezbariérovosti veřejných prostor ve své zemi. Otázka bezbariérovosti Londýna získává čím dál více pozornosti díky chystaným paralympijským hrám, které bude tato metropole hostit v roce 2012. Projekt výtahu poháněného vodou a sluncem tak není pouze ukázkou samoúčelné inženýrské kreace, ale může nastínit směr, kterým by se v budoucnu mohly podobné úpravy ubírat.

Roboti, pozor! Uklízet! Robotický vysavač je na trhu už delší dobu – zejména v zahraničí. S jeho proniknutím na český trh před zhruba rokem se po něm okamžitě raketově zvedla poptávka. Je nejen vydatným pomocníkem pro kohokoliv, kdo se vyloženě nevyžívá v soubojích s klasickým vysavačem při úklidu své domác-

nosti, ale také pro toho, kdo by v takovém souboji předem prohrál pro své fyzické dispozice – tedy pro tělesně handicapované. Tento vysavač už je na českém trhu celkem pohodlně k sehnání v cenách od čtyř za jednodušší do 15 tisíc korun za špičkové modely. Na výběr máme z mnoha značek, ovšem forma provedení je vesměs stejná. Robotický vysavač má prakticky vždy podo-

Otázka bezbariérovosti Londýna získává čím dál více pozornosti. bu připomínající létající talíř – tedy plastové šasi kruhového tvaru několik centimetrů vysoké. V klidovém režimu odpočívá v rohu vaší místnosti ve své „domácí“ stanici. V naprogramovaný čas nebo kdykoliv na stisknutí tlačítka tuto stanici opustí a vrhne se do samostatného úklidu. Jeho speciální senzory si zmapují místnost, a tak robot nevynechá při vysávání (u některých modelů i třeba při mokrém mytí) vaší podlahy jediné místo. Dokáže se vyhnout nábytku, obkroužit nohy u stolu a díky svému nízkému profilu umí uklidit i v místech, kam se i zcela zdravý a schopný člověk dostává velmi těžko – třeba pod postelí nebo pod pohovkou. Roboty využívají k vysátí špíny rotující kartáčky, které smetí naženou přímo pod sací otvor. Zařízení samo tak nemusí disponovat nijak zvlášť velkým sacím výkonem, většinou ho nahradí rotující kartáčky. Ty dokážou i přes kruhový tvar vysavače uklidit každý roh či pravoúhlé zákoutí a mnohdy se postarají i o údržbu bočních lišt podlahy. Dražší modely si dokážou poradit i s tak náročným úkolem, jakým je úklid zvířecích chlupů. Pokud se robot při práci vybije, sám se vrátí do své domácí stanice a po dočerpání energie do baterií se vrátí tam, kde přestal.


23

ERA Poradna

odu mácnosti

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Každá návštěva banky je pro mne kvůli mému zdravotnímu stavu značně vysilující. Existují nějaké možnosti, jak mohu pracovat se svými penězi, aniž bych musela do banky?

V dnešní moderní době vznikají stále nové služby umožňující snazší komunikaci s naším účtem. Již při výběru bankovní instituce je důležité se o těchto službách informovat. Předně byste si ale měla uvědomit, jak často chcete účet využívat a jaké služby jsou pro vás klíčové. Důležité je také to, jak chcete svůj účet nebo své finance obsluhovat. Příkladem může být Era osobní účet, který nabízí nadstandardní možnosti obsluhy. Majitelé tohoto účtu mají své finance k dispozici dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu. Osobní účet můžete obsluhovat například za pomoci mobilního telefonu. Přes SMS zprávu si snadno zjistíte stav svých financí, zaplatíte složenku, dobijete kredit nebo si třeba můžete pořídit jízdenku na vlak. Dalším způsobem, jak být v kontaktu s vašimi penězi, je internetové bankovnictví, kde jsou vám k dispozici obdobné funkce jako na bankovní pobočce. Operace provedené přes internet či telefon vás také vyjdou mnohem levněji, než kdybyste je zadávali přímo v bance. Samozřejmá je také naprostá bezpečnost, kterou zajišťuje speciální heslo ke každému účtu a potvrzení operace pomocí SMS klíče.

?

Dobrý den, stává se mi, že nutně potřebuji finanční hotovost, ale bohužel nablízku není žádný bankomat. Mám vůbec šanci vybrat peníze i na jiném místě?

Přesně pro tyto případy, kdy jste odkázáni pouze na svou platební kartu, funguje služba CashBack neboli výběr hotovosti na pokladnách obchodů s tímto označením. Jde o velice jednoduchý a rychlý způsob, jak si zajistit potřebnou hotovost. Stačí pouze zaplatit kartou nákup za alespoň 300 korun a jednoduše si říci o vydání hotovosti. Zpátky dostanete přímo na ruku až 1500 korun. CashBack lze dokonce využít, i když vám dojde hotovost na výletě autem; vybrat si můžete při placení benzinu u čerpací stanice. Prostě všude tam, kde naleznete označení CashBack.

Výtah dokáže využívat jak vodu, tak slunční energii. Jde o první zařízení svého duhu na světě, které nepotřebuje uměle vyrobenou energii.

Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 2 - 2011

24

Příklad pro ostatní

Moc nevidí, ale jezdí stovkou Krásná, usměvavá, pohotová – taková je 24letá paralympionička Anna Kulíšková. Už dvakrát startovala na zimní paralympiádě. Lyžuje. V Turíně byla druhá, ve Vancouveru třetí v Super G. Text: Petr Buček Foto: archiv

N

a závodech startuje v kategorii B2 – což znamená, že má jen zbytky zraku. Říká se tomu trubicové vidění. Na rozdíl od zdravého člověka, který periferně vidí 180°, ona jen čtyři stupně. Proto také skoro nevidí slalomové branky. A tak raději jezdí rychlé disciplíny jako sjezd nebo Super G. „Slalom mi tak dobře nejde, branky jdou rychle po sobě a já je nevidím,“ říká Anna. Trénuje hlavně na šumavském Špičáku, kde jí vycházejí vstříc. „Znají mě tady odmalička.“ Lyžařská sezona pro ni začíná už na podzim, kdy jezdí trénovat na ledovce do RaV kanadském Vancouveru dojela vloni Anna Kulíšková v Super G ve své kategorii B2 jako třetí. S výsledkem byla spokojená.


kouska. Třeba na Pitztal. Tam si všimla, že přístup k handicapovaným je v Alpách jiný než u nás. „Počítají s tím, že nahoru pojede vozíčkář nebo jiný postižený. Jsou připraveni mu pomoci. A myslí na ně také, co se týká cen jízdného: je to za polovinu. U nás mají zlevněné jízdné málokde, třeba na Špičáku,“ říká jedna z nejúspěšnějších paralympioniček. V její kategorii závodí v Česku jen dvě ženy, na světových sjezdovkách se ale potkává zhruba s patnácti závodnicemi. Nejdůležitější postavou je pro ni ovšem její trasérka, projektantka Michaela Hubačová, která s ní absolvuje všechny závody i tréninky. Také závodně lyžovala, proto dobře ví, kudy správně najíždět do branek. Jak jejich spolupráce vypadá? Michaela jede před Annou a do vysílačky, kterou mají obě upevněnou na helmě, udává směr (levá – pravá), komentuje trať: kde je zlom, kde je

led, kde je branka, na co si dát pozor… Jde většinou o rychlé pokyny. Anna jí musí důvěřovat a spolehnout se na její radu. „Mám velké štěstí, moc si rozumíme. Naštěstí s námi Míša může všude jezdit a nemusí si brát dovolenu. Práci si vozí s sebou.“ Anna obdivuje Bode Millera, drží palce českému sjezdaři Ondřeji Bankovi. „Letos mu to fakt jde,“ říká nadšeně. Jak by se ale lišil její čas v závodě s profesionálem, to si odhadnout netroufá. „Nedá se to, nikdy jsem totiž s žádným profesionálem nestartovala v závodě, nejela stejnou trať,“ říká. Chodí ráda do kina, občas vyrazí i do divadla. „Většinou si sednu do zadní řady, odtud totiž nejlépe vidím,“ prozrazuje své triky. A zamilovala se do létání. Občas ji kamarád bere s sebou na větroně, Anna ovšem sní o tom, že se jednou proletí stíhačkou. „Věřím, že i postižení mohou prožít plnohodnotný život. Dnes existuje tolik pomůcek, člověk se nesmí vzdát,“ radí svým vrstevníkům.

První obloučky Její rodiče dlouho netušili, že jejich dcera vidí ze světa jen zlomek. Když někde zakopla nebo se jí nedařilo chytat míč, připisovali to tomu, že Anička šilhala a nosila brýle. Doktoři problém odhalili, až když jí bylo osm let. Zlepšilo se lékařské vybavení, do ordinací přibyl perimetr, který tuto vadu umí objevit. Do té doby žila jako každé jiné dítě: chodila do školky, nastoupila do školy, s maminkou – učitelkou tělocviku – vymetla každý sport, každou tělocvičnu. Na lyže – ty jednoduché plastové − ji postavili ve dvou třech letech a začala se učit prvním obloučkům. „Vyrůstala jsem jako normální dítě, to mi strašně pomohlo. Nikdo mě nelitoval, nebral na mě ohledy,“ vzpomíná. Ani ji nenapadlo, že je něco špatně. A tak to i zůstalo. Rodina žila v Železné Rudě a Anna se lehce na malém městě orientovala, bezpečně znala, jak se kam dostane. I nadále chodila do stejné školy, začala hrát na flétnu a myslí si, že někteří spolužáci dodnes ani nemusí vědět, že je postižená, že špatně vidí. „Na tabuli jsem viděla, četla, psala, dělala to, co všichni ostatní, tehdy jsem ještě pejska neměla. Možná byli pře-


25

Anna Kulíšková na obrázku se svou trasérkou Michaelou Hubáčkovou na závodech. Díky volnému zaměstnání může Michaela s Annou absolvovat všechny závody a soustředění. Obě jezdí s bezdrátovou vysílačkou pod helmou.

Michaela jede před Annou a do vysílačky, kterou mají obě upevněnou na helmě, udává směr a komentuje trať. kvapeni, když zjistili, že startuji na paralympiádě,“ směje se a přiznává, že bez podpory rodičů by to nikdy nezvládla. Jen jednou za rok za ní jezdili sociální pracovníci z plzeňské školy pro zrakově postižené. Radili jí, jaké pomůcky si koupit, aby si ulehčila život, později ji přemluvili, ať za plzeňskou školu startuje na atletických kláních. Od nich se také dozvěděla, že v Praze funguje konzervatoř pro zrakově postižené. Flétna ji moc bavila, a tak po skončení základní školy nastoupila na konzervatoř

do Prahy. Jenže Praha nebyla Železná Ruda. Bydlela tady sice na internátu, ale stejně to nebylo jednoduché. Raději si zde práci a podnájem našla její maminka, aby, kdykoliv jí Anna zavolala, jí byla k ruce, jezdily spolu vlakem do Plzně − domů, kam se mezitím rodina přestěhovala. „Bez toho by se to asi nedalo zvládnout,“ říká. Z Prahy má respekt i dnes. I proto si pořídila vodicího psa. Než někam vyrazí, trasu si nastuduje na mapě, a pak si prostě pamatuje, že musí jít třeba druhou ulicí doleva. Už sama, jen se svou fenkou, také pendluje mezi Prahou a Plzní. Někdy i dvakrát týdně.

Pracovat pro Můžeš by ji bavilo Dodělala střední školu, ale do práce nikam nastoupit nemohla: kdo by jí toleroval časté výlety do Rakouska na ledovec? Když se vrátila z olympiády v Turíně, odkud si přivezla stříbrnou medaili, točili se kolem ní novináři. „V tu chvíli mě napadlo, že by mě vlastně taková práce bavila.“ Podala si přihlášku na pražskou fakultu sociálních věd, obor žurnalistika, a dnes studuje třetí ročník. „Byl to pro mě šok, do té doby jsem studovala jen konzervatoř. Tam se hlavně cvičí na nástroj a písemka jen jednou za čas. Tady na mě navalili kvanta učení, musím číst spoustu knížek, ale zvládám to v pohodě,“ říká.

Jako téma své bakalářské práce si vybrala srovnání pohledu médií na olym piádu s paralympiádu. Už dopředu je jasné, k jakému závěru dospěje: média závodům handicapovaných nevěnují ani zdaleka tolik pozornosti, jako je tomu v případě zdravých sportovců. A to Annu mrzí, protože stejné je to i s podmínkami k tréninku. „V současné době nemám žádného sponzora, ti se nahrnou vždy až před olympiádou,“ krčí rameny. Chybí jí i trenér. „Tak nějak trénuji sama,“ dodává a vypráví o trénincích na kole, v posilovně a o běhání. Lyžuje, jen když jí to vychází časově… Když se může utrhnout ze školy, když mají volno i rodiče... Jezdí na Špičáku, jednou za čas jedou do Rakouska. Trénink vypadá podobně jako u zdravých lyžařů, jen se po svahu stokilometrovou rychlostí řítí dvě – závodnice a trasérka. Plánovat do budoucna se Anně moc nechce. Připravovala se na Světový pohár do Sestriere, ráda by udělala zkoušky a uzavřela semestr, musí začít psát bakalářskou práci. „Když bude všechno v pořádku a budu zdravá, ráda bych jela na další olympiádu,“ říká. A jednou by ji moc bavila žurnalistika. „Třeba psát pro takový časopis, jako je Můžeš. A pomáhat handicapovaným,“ říká 24letá lyžařka. můžeš / číslo 2 - 2011

26

Podnikatel na vozíku

Za dese budem Text: Zdeněk Jirků Foto. Liba Taylor

L

etošní zima není zrovna nejlepším obdobím pro návštěvu běžné české firmy. Banky stále účtují velké úroky, stát šetří na výdajích, zemědělci (jako každoročně) hořekují nad špatným počasím po celou sezonu, pohonné hmoty nezlevňují, nezaměstnanost neklesá a kvalifikovaných lidí ubývá jako sněhu na slunci. Hořekování se stalo módou sezony, a kdo by uvěřil každodenní mediální záplavě, skoro by řekl, že svět je jen kousíček od strmého pádu. Jenomže pak vjede na vozíku do své malinké kanceláře, kterou zdobí vlastně jen flipchart s anglickými frázemi, člověk s pronikavýma očima a řekne: „Když chcete opravdu vážně podnikat, musíte být především samostatný. A musíte mít samostatnost v sobě, těžko se ji dodatečně naučíte. A když říkám samostatný, tak myslím i trochu osamělý, zkrátka je mnoho situací, které můžete zvládnout a rozhodnout jen vy a nikdo jiný…“ Od postiženého člověka s těžkou diagnózou, od vozíčkáře s neúplně funkčníma rukama, by se spíš čekala jistá závislost na okolí, jisté spoléhání na toleranci a vstřícnost ostatního světa. Jenomže Filip Mansfeld dobře ví, že žádný průkaz invalidy mu ani korunu tržeb, tedy ani korunu výplat pro zaměstnance nezajistí.

Zase ta strašná chvíle

Filip Mansfeld vede v Bohušovicích nad Ohří firmu, která prodává zemědělskou chemii, provádí sanitaci potravinářských provozů, umí obnovit a pohlídat nezbytnou čistotu v náročných provozech a nabízí i další služby.


Situace už tolikrát popsaná a spojená s tolika varovnými prsty: oslava u bazénu, trochu více uvolnění a dobrého pití, pak pád do vody a… Sanitka, operace, definitivní ortel lékařů: spastická kvadruparéza. Následek zlomeniny třetího a čtvrtého obratle s poškozením míchy. Bylo léto roku 2005 a pacienta čekaly měsíce na spinální jednotce, v rehabilitačních ústavech i doma, kde jeho přítelkyně nejen trpělivě čekala, ale pomáhá mu dosud. „Když se vám stane to, co mně, nemáte čas váhat, jestli se do firmy vrátíte. Buď jste po tom prvním šoku pozitivně nastavený, nebo ne. Na rehabilitacích jsem také potkal lidi, kteří všechno vzdali. A potřebovali


27

et let tu jistě me a možná větší Farmář Miloš Malý je dlouholetým zákazníkem Filipa Mansfelda. Prosperuje i díky jeho kvalitě a spolehlivosti.

Nikdy jsem nebyl nějaký tvrdý šéf. Není nás zase tolik, abychom si mohli hrát na složité pyramidy řízení. Nemusel jsem se stylizovat – teď jsem na vozíku, tak budu lidumil. strašně silnou pomoc okolí. Ale zase nechci šířit iluzi, že firma, která někde čekala na můj návrat, mi dávala sílu bojovat. Tak to nebylo. Podnikání vás sice asi naučí té zmíněné samostatnosti, jenomže úplně nová, úplně nevyzkoušená situace po úrazu se nedá řešit jako sebetěžší obchodní případ…“

Společná zkušenost něco znamená Aktivita, kterou zaměstnanci pomohli překonat nejtěžší měsíce, bezděčně cosi říká o jejich vztahu k majiteli firmy – jenom ze soucitu by to nešlo. „Já jsem nikdy nebyl nějaký tvrdý šéf. Není nás zase tolik, abychom si mohli hrát na složité pyramidy řízení. Nemusel jsem se stylizovat – teď jsem na vozíku, tak budu lidumil. Vždycky mě zajímaly i jejich osobní starosti a problémy. Na rehabilitaci jsem potkal taky lidi schopné, neschopné, citlivé i hrubce. A pochopil jsem, že handicap není kvalifikace. S našimi lidmi jsem si vždycky normálně říkal, co je potřeba udělat… Takže jsem se vrátil a jako by pokračoval jen na chvilku přerušený rozhovor.“ Ústecký kraj má pověst místa, kde jsou vztahy mezi podnikateli a zaměstnanci někdy dost ostré. A také místa, kde se nejvíc

zneužívají sociální dávky, falšují potvrzení o sociální potřebnosti a zneužívá celý systém podpory. Manažeři zdejších firem často jen kroutí hlavou nad životní úrovní některých „sociálně slabých“, zatímco tvrdá konkurence jim samým nedovoluje přidat vlastním lidem. A zaměstnávání handicapovaných? Stále více vítězí názor, že problém se nevyřeší kvótami a dotacemi, ale solidním hospodářským růstem. Filip Mansfeld má průzračné stanovisko – pomáhej jen tam, kde si člověk nemůže pomoci sám.

Co odpustí zákazník Velká část Českého středohoří má krásnou přezdívku – zahrada Čech. A opravdu tu po staletí roste nejen výnosné obilí, ovoce a zelenina, ale i víno. Zemědělské hospodaření se pronikavě změnilo, prudce ubylo zaměstnanců a produktivita několikanásobně vzrostla. Farmy o stovkách hektarů mohou být úspěšné jen tehdy, jsou-li obklopeny nejrůznějšími odbornými službami. A protože počasí nebo i porosty samy mají svůj vlastní rytmus, hnojení, ošetření proti škůdcům nebo nejrůznější preventivní zákroky musí být dávkovány někdy i s přesností na dny. To znamená dobře analyzovat situaci, rychle se

rozhodnout a bez ohledu na volnou sobotu nebo státní svátek naplnit aplikátory moderních supertraktorů a vyrazit. Stejné je to s přípravou sklizně nebo půdy pro další setí. Pod Lipskou horou, na dohled od Milešovky hospodaří dlouholetý zákazník firmy Mansfeld Miloš Malý. Zemědělský inženýr zaměstnává tři nebo čtyři pracovníky, ale sám se, zejména v sezoně, v kabině traktoru docela vyřádí. Má vynikajícího konzultanta, ženu Stanislavu, která mimo účetnictví a přípravy nejrůznějšího servisu pro „polní posádku“ výborně rozumí (však vystudovala stejnou školu jako manžel) zemědělské chemii. Ošetřit tři sta hektarů přesně, účinně a také hospodárně je velká alchymie. Vykrmit na padesát býků a udržet je v perfektním stavu je každodenní dobrodružství. Manželům Malým se daří, mimo jiné i díky spolehlivým dodávkám od Mansfelda. Nelze si v tu chvíli nevybavit slova Filipa Mansfelda: „Když si někdo automaticky spojuje pojmy podnikatel a vydřiduch, ať přijde za mnou. Mám čistý stůl a měl jsem ho i před úrazem. Doufám, že třeba za deset let to bude stejné, i kdybychom se rozrostli na dvojnásobek. Neříkám, že by se mi to nelíbilo.“ Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 2 - 2011

28

Názory

Integrace či inklu

je správný směr. Al Hana Deáková ze Svitav je matkou mírně retardova- ného syna s autistickými rysy, kterému je odpírána možnost integrace v systému školství. V prosincovém vydání jsme otiskli její smutné zkušenosti. Na článek reagovala kromě jiných i ředitelka Základní školy prof. Zdeňka Matějčka v Mostě. Text: Hana Ajmová Foto: archiv

V

dnešní době již zcela přirozeně uznáváme právo všech lidí na vzdělávání, a to je zakotveno i v mezinárodních úmluvách. Právo dětí, žáků a studentů na vzdělávání v přirozeném nerestriktivním prostředí je v demokratické společnosti nezpochybnitelné. Zásadní otázkou tedy není, ZDA může být dítě vzděláváno v běžné škole, ale JAK takovému dítěti vzdělání umožnit. V rámci všech nejnovějších názorů a chuti pomáhat je nutné využívat již prožité zkušenosti a neobjevovat objevené. Vždy vzpomínám na spolupráci a pomoc, kterou mi poskytl nejznámější garant péče o děti se zdravotním postižením u nás, psycholog profesor Zdeněk Matějček, který se mnohokrát vyjadřoval k integraci jakkoli postižených dětí. Dovolím si citovat z dopisu, který mi zaslal v době zřizování naší školy − kdy jsem ho prosila o vyjádření ke snahám rušit v některých městech již zřízené specializované třídy a vůči jednostrannému uplatňování pojmu integrace.

Profesor Matějček integraci podporoval Profesor Matějček mi odpověděl: „Pro integraci dětí jakkoliv postižených samozřejmě jsem a velice ji propaguji a povzbuzuji. Ale můžeš / číslo 2 - 2011

pozor! Integrace by neměla být ,železnou košilí‘, ze které nemůžeme ven – neměla by být ani zaklínadlem a rozhodně by neměla být jediným řešením pro všechny. Není cílem sama o sobě, nýbrž prostředkem k cílům vyšším, obecně lidským, tj. zajistit dítěti zdravý, uspokojivý, radostný vývoj. To znamená především, že nesmíme nechat děti trpět pocitem méněcennosti, neúspěšnosti atd. pro jejich vadu, poruchu či cokoliv, čím jsou postiženy. Musíme jim připravit rozumně cestu do společnosti druhých a ne je (s odpuštěním) někam nacpat a být spokojeni, že je učiněno zadost zásadě. Integrace dětí s LMD, s dyslexií a obdobnými poruchami v tzv. normálních třídách je dobře možná v případech relativně lehčího postižení, a to za předpokladu, že třídní učitel má znalosti, schopnosti a metodickou výbavu k tomu, aby s takovými dětmi nápravně pracoval. V případech poruch středně těžkých a těžších je ovšem třeba už speciální vybavenosti učitele, a ovšem i třídy. Předpokládá to samozřejmě dva učitele

Integrace by neměla být „železnou košilí“, ze které nemůžeme ven.

ve třídě, kde takové dítě je. Anebo aspoň speciální službu pro dvě až tři třídy s jedním nebo dvěma takovými dětmi. Že by učitelé na nižším stupni našich škol byli takto vybaveni (a to je prosím vskutku nutný předpoklad!), o tom si dovoluji trochu pochybovat, o vyšším stupni ani nemluvě. Čili je rozhodně výhodnější poskytnout dětem, které toho potřebují, soustavnou a soustředěnou odbornou péči co nejdříve a co nejvydatněji, aby bez úhony na vývoji své osobnosti a s co nejlepšími předpoklady výukovými se mohly v čase vhodném zapojit do tzv. normálního výukového procesu. Do specializované třídy soustředit mnoho nejrůznějších pomocných, speciálních činností, pomůcek i socializačních praktik, které v tzv. normální třídě nemůžete uplatnit. Byl by nesmysl, pokud někde fungují specializované třídy alespoň přijatelně (samozřejmě nemohu posuzovat, zdali třeba jeden učitel nebo jedna třída je lepší, horší nebo vůbec nedobrá), aby se rušily. Snadno se ruší, ale těžko se buduje! To byste museli mít někde ozkoušenou, osvědčenou, dokonalou náhradu. Jinak by to byl krok


29

uze žáků

le…

Hana Deáková se synem, který má potíže se vzděláním.

Škola je pro všechny

zpět! A dvojnásobně mi odpusťte, i trochu ostuda! Na druhé straně by jistě bylo přijatelným řešením, aby si opravdu někdo vzal na starost a formou výzkumného projektu ověřil, jak budou prospívat ,těžší‘ dyslektici a encefalopati (diagnostiku a párování jistě by dobře provedla PPP) zařazení do specializovaných tříd a jak do tzv. normálních tříd. Předpokládá to ovšem, že s tím budou souhlasit rodiče. Ověřování by mělo trvat asi tři až čtyři roky, aby zahrnulo longitudinálně celý první stupeň. Pak teprve při jednoznačném výsledku ve prospěch normálních tříd by bylo oprávněné specializované třídy, již zavedené a fungující, zrušit. I v západních státech, kde mají větší sklon k jednoznačným a krajním řešením, kyvadlo, které bylo výrazně vychýleno směrem k „integraci“, se vrací do střední polohy. Od krajností se upouští. Tam totiž právě úlohu našich specializovaných tříd a škol přebírají mnohé soukromé školy a dělají si z toho zásluhu a slávu. A svou úspěšností teď už zase zpětně ovlivňují státní školy.“ (Dopis ze dne 20. 3. 1992)

Tato slova jsou zásadně důležitá, protože integrace a inkluzivní vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je základním koncepčním úkolem naší školy. Veškerá činnost týmu speciálních pedagogů v naší škole směřuje k humanizaci vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Chceme-li prakticky realizovat listinu základních lidských práv a svobod, je prvním předpokladem realizace práva jedince na život v rodině, ve škole, obci, v regionu. S tím souvisí také povinnost školy, obce, regionu poskytnout k takovému životu příležitost i minoritním skupinám, občanům, dětem se specifickými vzdělávacími potřebami. A hovoříme-li o životě ve škole, myslíme ve škole pro všechny. Taková škola, která integruje či v ní probíhá inkluzivní vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami současně s „běžnou populací“, ale nevzniká jen prostým spojením těchto skupin. Je totiž nutné sledovat hlediska všech subjektů ve škole. Potřeba ředitele školy – zajistit naplnění všech legislativních nároků souvisejících s řízením školy, zajistit kvalifikovanou výuku, při integraci je většinou nutné zřídit pracovní místo asistenta pedagoga. Tyto základní požadavky je nutné zabezpečit nejen personálně, ale i finančně (mzdové náklady, odvody) a materiálně – prostor, speciální pomůckové vybavení, ICT. Nemohu pominout nedostatečnou pregraduální i postgraduální přípravu učitelů v problematice speciálního školství, zejména pak učitelů druhého stupně, kteří jsou specializováni na tzv. aprobace. Dalším velmi významným subjektem pro práci školy je

Zásadní postavení zde mají pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra. rodičovská veřejnost, která musí být partnerem školy v pravém slova smyslu. Zde vidím jako základní předpoklad dobrého partnerství důvěru vůči škole a vědomí rodičů, že není na místě transformace jejich smutku, někdy i zoufalství při péči o dítě zdravotně znevýhodněné do nedůvěry, averze a často i nesmyslné kritiky vůči učitelům. Při tomto velmi náročném vyspívání rodičů je musí podporovat další odborná veřejnost. Zásadní postavení zde mají pedagogicko-psychologické poradny a speciálně pedagogická centra. V současné době tomuto úspěšnému procesu například brání (uplatňuje-li se čistě lidský přístup, o zábraně se nedá hovořit) pravidla, která jsme si vytvořili. Ale např. SPC pro mentálně postižené v našem regionu nesmí spolupracovat se školou, která je prvotně zřízena pro vzdělávání dětí bez mentální retardace! Aby se vytvořilo dobré klima školy, je nutný jednotný přístup učitelů k problematice integrace a inkluze a schopnost učitelovy empatie do myšlení a potřeb žáků. Úspěšnost pak závisí na schopnostech ředitele-manažera, ale i jemu musí někdo pomáhat. Nezbytná jsou regionální centra, tzn. školy, které budou takzvanými laboratořemi, a zároveň koordinátory pomoci při řešení problémových a nejsložitějších případů při zavádění integrací a tvorbě inkluzivního prostředí v „běžných“ školách. Hovoříme-li o integraci a inkluzi v „běžné“ škole, musíme myslet na optimální metody, které však neublíží tzv. zdravým žákům a zásadně pomohou žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Autorka je ředitelkou Základní školy prof. Zdeňka Matějčka v Mostě

Poznámka redakce: Problém intenzivně zajímá i členku redakční rady časopisu Můžeš a senátorku MUDr. Alenu Dernerovou. Rozhodli jsme se proto uspořádat pod jejím vedením v Senátu s dalšími odborníky na toto téma kulatý stůl. můžeš / číslo 2 - 2011

30

AUTO-MOTO

Berlingo je hvězdou Citroënu Velký prostor, posuvné zadní dveře a přijatelná cena − díky tomu je Citroën Berlingo hitem mezi auty pro handicapované. Ledascos umějí nabídnout také další prostorné citroëny. Například služby Citroënu C5 Tourer využívá ze známých osobností herec Jan Potměšil. Text: Petr Buček Foto: Citroën

A

uta s velkým prostorem jsou Citroënu vlastní − francouzská značka má ve svém portfoliu modely C3 Picasso a C4 Picasso, na sklonku je kariéra Xsary Picasso, hodně místa nabízí berlingo a luxusněji pojatá „cé-osmička“, ještě větší karoserie mají užitkověji pojaté modely Jumpy a Jumper. Všem uvedeným modelům je vlastní vyšší, a tím i prostornější karoserie. Citroën na českém trhu spolupracuje s několika firmami, které přestavují vozy pro potřeby handicapovaných. „Všichni naši dealeři dostali k dispozici pro postižené již asi před třemi roky prezentační katalog přestaveb firmy API CZ, se kterou máme asi nejužší spolupráci,“ říká Martina Bedrnová z českého zastoupení Citroënu.

Poslední generace nabízí nejvíc Společnost API CZ přestavuje na přání handicapovaných řidičů nebo rodin s postiženým členem často berlinga, ale také Citroëny Xsara Picasso, C4 Picasso a další. „Citroën Berlingo má řadu výhod. Je promůžeš / číslo 2 - 2011

Díky své výšce se Citroën Berlingo dá využít jako auto s nájezdovou plošinou. Jeho výhodou jsou také zadní posuvné dveře a příznivá cena.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

Ideální auto

storný na výšku, výhodou jsou také boční posuvné dveře. Hodí se k němu také nájezdová rampa, po které najede zezadu do auta vozíčkář,“ říká Miroslav Bartoš z API CZ. Výhodou jsou také tři samostatná sedadla ve druhé řadě, která umožňují různě přestavovat interiér. Podle potřeby je možné jedno nebo více sedadel vyjmout a nechat je doma nebo v garáži. „Když má někdo užší vozíček, stačí vyjmout prostřední sedačku a vozíčkář sedí vzadu uprostřed mezi dvěma dalšími cestujícími,“ popisuje Miroslav Bartoš. Pro přestavbu se podle něj hodí hlavně berlingo nejnovější generace, které nabízí ještě více prostoru než předešlé modely. Jedinou větší nevýhodu berlinga spatřuje v sedadle řidiče, které je vysoko − asi sedmdesát centimetrů − nad silnicí. To způsobuje komplikace při nastupování, ale i tuto překážku lze překonat různými pomůckami.

Slevy jsou individuální Berlingo patří k autům, jehož základní cena se pohybuje v závislosti na aktuální akční nabídce okolo 300 tisíc korun. Handicapovaní však mohou získat tento vůz levněji. „Sleva se posuzuje individuálně. U berlinga však může dosáhnout i desítek procent, což nakonec vede ke snížení ceny i o sto tisíc,“ říká Martina Bedrnová z Citroënu Česká republika. Podle ní se handicapovaní

Sleva se posuzuje indi viduálně. U berlinga však může dosáhnout i desítek procent. řidiči zajímají také o Citroëny C4 Picasso nebo kombíky C5 Tourer − v obou případech samozřejmě s automatickým řazením. „Záleží na rozpočtu a potřebách. Modelem C5 jezdí například herec Jan Potměšil, který má vůz přestavěný na ruční řízení. Postiženou manželku má i Marek Eben − a jezdí s C5 Tourer. Jeho předností je systém odpružení Hydractive a velký zavazadlový prostor na vozík,“ doplňuje Martina Bedrnová. Pérování Hydractive umožňuje posunout karoserii auta dolů, aby do něj bylo snadnější nastupování, a stejným způsobem lze ulehčit nakládání vozíku do jeho zavazadlového prostoru. Více na www.autembezpecne.cz

Chlapi, kteří v zimě nelyžují, nepracují, neuklízejí, nechodí za holkama ani na mariáš nebo doma nepomáhají, myslí určitě na auta. Jsou na tom všichni stejně, postižení i nepostižení – úpravy umožňující řízení nebo jen svezení se dají dát do všeho. A tak myslí na to, jaké by je mohlo na jaře čekat auto. Jaké by bylo dobré, užitečné, úsporné, rychlé, oslnivé – nebo zkrátka aspoň na to, jak by doma tak asi vysvětlili, že ho prostě potřebují… Předem se zdá vše jasné: hledá se nejlepší v poměru cena/výkon, s dobrým úložným prostorem, výhodnou pojistkou – netřeba dlouho vybírat. Pro mnohé se hodí trochu ojetá oktávka s motorem TDI, lépe už ta nová s common-railem, dá se s ní jezdit i za pět litrů. Koukám se po serverech – za 100 až 200 tisíc korun pořídíte překvapivě pěkný kousek této octavie. Důvěřujete jen novému autu? Dacia Logan nestojí o moc víc a utěšuji se, že je to skoro Renault. To jsem říkal také mému kamarádovi, který si klepal na čelo nad rumunskou volbou: „A byl jsi někdy v Rumunsku?“ opáčil mnohoznačně… O patro výš ve střední a nižší střední třídě je pěkný nával. Fordisté nedají dopustit na mondeo nebo c-max, fandové německých aut na passata nebo Golf Variant, pohodlní na francouzské peugeoty a citroëny. Cenovou válku zde tvrdí korejská muzika a možná byste si vybrali, kdybyste se nedívali na televizní pořad Top Gear. Já se dívám a docela se bavím – nic jiného než příšerná anglická auta tam nepochválí. Ještě v tom pořadu vyzdvihují mercedesy a osmiválcové americké motory. Ty však žerou tolik, že ve studiu Top Gearu skončily jako pohon chlapského kuchyňského mixéru... Kde hledat dál? Velká esúvéčka, a také VW Transportery v různých úpravách budou super, ale ne každý do nich vleze… Asi dobrá volba pro pohodlné cestování za víc peněz je „éčko“ mercedes kombík s největším kufrem na světě nebo „pětkový“ BMW s vynikajícími motory. Ale to je již jiná písnička a můžeme skončit se zimním sněním u krásného rodinného Porsche Panamera – bez výbavy − za 20 příspěvků na auto ze sociálního referátu! Ale to je opravdu science fiction – zdůvodňování sociální potřebnosti by bylo nemravné…

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta bariéry. můžeš / číslo 2 - 2011

32

PORADNA

Jak se dostat domů Co dělat, když bydlím v domě, kam vedou schody, a můj elektrický vozík je nepřekoná?

?

Jsem odkázána na invalidní vozík. Bydlím v bytovém domě, který patří částečně družstvu a částečně osobám, které mají byty v osobním vlastnictví. V tomto domě máme výtah pouze vždy do mezipatra; z tohoto důvodu mi vyšel vstříc sociální odbor obce s rozšířenou působností, kam spadám, a zcela zaplatil sedačkovou plošinu překonávající schody od výtahu k bytu. Bohužel ani vchod do objektu není bezbariérový, jsou tu tři schodišťové stupně. Dosud mi s jejich překonáváním pomáhal man-

žel. Nový elektrický vozík je ovšem těžší a schody před objektem překonat nelze. Můj dotaz tedy zní, zda je možné se i v této záležitosti obrátit na sociální odbor, tedy zda mi může finančně pomoci a za jakých podmínek. Také upozorňuji, že chodník před domem není v majetku družstva, ale obce. Jak mám tedy postupovat?

Odpověď: V první řadě je nutné si ujasnit, jaké je nejvhodnější řešení pro překonání tří schodišťových stupňů při vstupu do objektu. Pořízení schodišťové plošiny je pro překonání pouze tří stupňů neefektivní a příliš nákladné. Pokud nám dispozice samotného vstupu a prostoru před ním umožní navrhnout rampu, bude tato varianta jistě lepší. Ovšem navrhovaná rampa již není zařízení, ale stavební úprava vstupu. V tomto případě budete žádat o tzv. příspěvek na úpravu bytu, který zahrnuje i stavební úpravy spojené s úpravou vstupu do objektu. Výše příspěvku na úpravu bytu se určí se zřetelem na příjmy a majetkové poměry občana a jeho rodiny, a to do výše 70 % prokázaných nákladů účtovaných fyzickými nebo právnickými osobami za materiál a práce spojené s nezbytnými výdaji včetně projektových prací, nejvýše však 50 000 Kč (nebo 100 000 Kč u příspěvku na stavební úpravy spojené s instalací výtahu).

Příspěvek je 70 procent To znamená, že pokud bude rampa a její montáž stát 65 000 Kč, může vám sociální odbor podle vaší situace přispět nejvýše 45 500 Kč, což je 70 % z celkové ceny. Zbylých 19 500 Kč budete muset hradit z vlastních zdrojů. Pokud je tento doplatek pro vás příliš vysoký, pak doporučuji obrátit se na některou z nadací se žádostí o dofinancování potřebné částky. Dále příslušná vyhláška řeší podmínky tohoto příspěvku. A to, že příspěvek je nutné vyúčtovat do tří let od zahájení řízení, příspěvek nebo jeho poměrnou část je nutné vrátit v případě, že byt vyměníte či prodáte nebo dojde-li k jiné záměně užívacího nebo vlastnického práva k bytu před uplynutím deseti let od jeho poskytnutí. Dále je nutné vrátit poměrnou část příspěvku v případě, že plánované úpravy se neuskuteční v rozsahu podle schválené dokumentace a vyplacený příspěvek přesáhl 70 % skutečně vynaložených nákladů. Příspěvek se naopak nevrací v případě úmrtí osoby, která o něj žádala. Protože navržená rampa je stavba, je nutné ji řešit také s příslušným stavebním můžeš / číslo 2 - 2011

úřadem. Pokud si nejsme jisti, zda stavba vyžaduje jakékoliv povolení, rozhodně doporučuji se na příslušný stavební úřad obrátit a zjistit vše potřebné. Zde vám jistě sdělí, jak postupovat a které dokumenty či vyjádření a smlouvy dodat k žádosti. Váš případ je poněkud složitější, a to hlavně z důvodu, že navrhovaná rampa bude částečně zasahovat do objektu bytového domu a částečně na chodník, který je v majetku obce. Je tedy na obci, zda povolí tuto stavbu na svém pozemku; doporučuji si tuto skutečnost předem ověřit.

Projektová dokumentace je nutná Vzhledem k tomu, že se bude měnit účel části pozemku sloužící jako chodník, bude zřejmě nutné, aby stavba byla odsouhlasena v rámci územního řízení. K žádosti o vydání územního rozhodnutí bude vyžadováno dodání projektové dokumentace navrhované rampy v rozsahu podle stavebního zákona, dále pak smlouva o právu stavby s majitelem části chodníku, tedy s obcí. Bude-li příslušný majetkový odbor obce souhlasit s navrhovanou stavbou, sepíšete spolu tzv. smlouvu o právu stavby, ve které si obec, v tomto případě její majetkový odbor, zadá podmínky této stavby. Dále bude nutné zajistit stanovisko správce komunikace (chodníku) a přihlédnout při realizaci stavby i k jeho podmínkám. Protože rampa zasahuje do vchodu samotného domu, je nutné sepsat smlouvu o právu stavby také s majitelem tohoto objektu. Ve vašem případě se jedná jednak o družstvo, ale také o všechny vlastníky jednotlivých bytů v osobním vlastnictví. Zde je však možné oslovit jen jejich část, a to s přihlédnutím k zákonu č. 72/1994 Sb., který stanoví, že: jde-li o modernizaci, rekonstrukci, stavební úpravy a opravy společných částí domu, jimiž se nemění vnitřní uspořádání domu a zároveň velikost spoluvlastnických podílů na společných částech domu, postačuje souhlas tříčtvrtinové většiny všech vlastníků jednotek. Smlouvu o právu stavby tedy můžete sepsat pouze s tříčtvrtinovou většinou všech vlastníků. Dále může být vyžadováno také stanovisko hasičského záchranného sboru, případně odboru památkové péče. Zda budete muset dodat i tato stanoviska, záleží na konkrétní situaci. Ve vašem případě bude potřeba zjistit, zda pod chodníkem neprobíhají některé technické sítě; pokud ano, budou vyžadována stanoviska i od správců jednotlivých sítí. Žádosti o stanoviska ke stavbě je nutné řešit vždy písemně s přiložením výkresové dokumentace navrhovaného objektu. Více na www.muzes.cz Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Zajímavá setkání patří k mé každodenní práci Jako ředitelka nadace mám vzácnou příležitost potkávat zajímavé lidi. Hodně získávám, ale hlavně to prospívá nadaci.

K

aždé setkání je jiné. Se sympatickými lidmi, kteří chtějí vybudovat na pražském sídlišti kavárnu jako místo setkávání, ale především jako projekt, který přinese práci dvanácti znevýhodněným mladým lidem s různou formou postižení, s prezidentem Václavem Klausem ve Španělském sále na Pražském hradě, s vozíčkáři, kteří bojují o návrat do života, a s generálním ředitelem českého Microsoftu, který jim v tom pomáhá, v luxusním pražském hotelu.

Pracovní místa pro handicapované Přesně tato spojení chce v příštím období podporovat Konto Bariéry. Chce se postavit za projekty, které pomohou lidem se zdravotním postižením, ale nechají za sebou i historickou stopu v podobě mimořádného architektonického počinu. Pod takové projekty se chceme podepsat. Přesvědčili mě dva zapálení lidé s rozzářenýma očima, kteří mi přišli takový projekt představit. Projekt zahradní kavárny Chrpová v Praze 10. Nejde o žádné vizionáře. Jsou to lidé, kteří se prací s lidmi se zdravotním postižením už dlouho zabývají a vědí, kde jsou mezery v jejich osamostatňování, v přebírání odpovědnosti za vlastní život v míře, kterou jim to jejich postižení umožní. Dvanáct pracovních míst pro handicapované, to přece stojí za podporu. Rada Konta Bariéry nezaváhala a rozhodla se podpořit projekt, který je z velké části financován z evropských fondů (OPPA). Konto Bariéry přispěje značnou částkou. A výsledek? Zahradní kavárna v Praze v revitalizovaném parku Chrpová v Zahradním městě. Autorem projektu je renomovaný architekt Luděk Rýzner a OK PLAN ARCHITECTS z Humpolce.

a byznysu většinou neopomíjím. Komu se poštěstí pobavit se s hlavou státu na téma nadací? Pan prezident je zakladatel Nadace manželů Klausových, a tak je to vždy debata zajímavá. Ve Španělském sále jsem se potkala i s našimi velkými sponzory (Microsoft, RWE, ČEZ, Penta… a dalšími) a mohla jsem jim poděkovat za spolupráci, za podporu. Mluvila jsem také s kolegy z velkých firemních nadací, s nimiž setkávání nebývají častá, a vypadá to, že budeme spolupracovat na společných zajímavých projektech.

Večeře z nejmilejších Čtrnáct let už je naším partnerem společnost Microsoft. Náš společný projekt Počítače proti bariérám dosáhl v rámci této globální firmy věhlasu. Vnesl do ní hodně lidskosti. Nezbožňuji pracovní ani společenské večeře. Ale pravidelná večeře v pražském hotelu Marriott, kterou pořádal již podesáté viceprezident Microsoftu Jan Mühlfeit,

je jednou z mých nejmilejších akcí. Pozveme na ni vždy kolem deseti lidí se zdravotním postižením, kteří v posledním půlroce prošli naším projektem, dosáhli nějakého úspěchu, dařilo se jim. Je pro mě radost, představit je Janovi a letos i novému generálnímu řediteli Romanu Cabálkovi, ve kterém jsme našli velkého příznivce. A tak si s těmito dvěma světovými manažery, kteří mají zřejmě každý měsíc možnost mluvit s Billem Gatesem nebo Stevem Balmerem, mohla promluvit Jana, úspěšná studentka, Honza, velký plavec a fotograf, Petra, která udělala za rok po úrazu obrovský skok, úspěšně studuje a začíná sportovat, Luděk, student informačních technologií, který by chtěl v Microsoftu pracovat, a další. Krásný večer s hrdiny Konta Bariéry. Srdečně vás zdravím! Vaše Božena Jirků, ředitelka Konta Bariéry

Setkání na vysoké úrovni? Tak to rozhodně neberu, ale příležitost setkat se s vysokými představiteli státu Rodinné foto? Ne, společná fotka účastníků charitativní večeře Microsoftu pro Konto Bariéry. můžeš / číslo 2 - 2011

34

Na cestách

Kulturní náraz

ve stínu pyramid Do Egypta jsem odjel za historickými památkami, ale vrátil jsem se plný dojmů ze všeho ostatního. Přivykání kulturním a přírodním rozdílům zaměstnávalo tělo i ducha po celý týden, který jsem strávil převážně v Káhiře. Očekávaná fascinace monumenty starověku se tak omezila na prchavé okamžiky. Text a foto: Radek Musílek a jeho archiv

P

řiznejme si to na rovinu, já i moje novomanželka jsme do puntíku naplnili roli naivních turistů ze západu, kteří mají jediné životní poslání – stát se hračkou v rukou protřelých arabských obchodníků, což je asi každý druhý z 18 mi lionů obyvatel této megapole. Přípravy před odjezdem jsme přitom nepodcenili. Došlo i na očkování. Lékaři a kamarádi zároveň poradili různé způsoby, jak se vyhnout tzv. faraonově pomstě neboli obvyklým žaludečním či střevním potížím. To hlavní však náš sluch ignoroval. Zkušení cestovatelé říkali: „Káhira? Tak to se na něco připravte!“ Takže vybaven mylným přesvědčením, že mám svých zkušeností dost, dokonce i z Ruska, usedl jsem klidně do letadla. Pro větší pobavení při četbě následujících řádků dodávám, že šlo zároveň o cestu svatební. Už na letišti se ukázaly první náznaky věcí příštích. Nejprve nás udeřil horký a zvláštním odérem čpící vzduch. Šlo o kombinaci automobilového smogu a kouře z nedaleké skládky, kde se pálí odpad z letadel. Byly dvě hodiny ráno. Pak nás dostal do ruky zřízenec,


který mě coby vozíčkáře doprovázel a vodil nás od jednoho úředníka v bílé uniformě k druhému, až najednou jsme stanuli před odbavovací halou a sesypali se na nás taxikáři. Počáteční „speciální cena“ čtyřicet amerických dolarů se nakonec smlouváním zmenšila na polovinu. Egypťané přijímají dolary i eura, přestože obvykle se platí egyptskými librami (jedna libra jsou asi tři padesát v Kč). Hlavně když něco taháte z peněženky. Dokonce i za zdánlivě nezištnou pomoc vozíčkáři.

Ulicí na vlastní pěst Náš hotel s výhledem na pyramidy byl moc pěkný a byla to jakási zelená oáza ve víru špíny ulice, do které jsme hned po probuzení vstoupili. První dojmy nejlépe vyjadřuje slovo chaos. Na silnici plné aut všemožného stáří neplatí snad žádné dopravní předpisy. Všichni troubí a vytvářejí tak permanentní zvukovou kulisu připomínající proslulé jihoafrické vuvuzely. V Káhiře se troubí neustále. Když se rozjíždíte, když předjíždíte, když před vámi někdo zastaví, když odbočujete, když taxikář upoutává pozornost zákazníků anebo prostě asi jen tak z radosti ze života. Zpětná zrcátka tu auta sice mají, ale nikdo se do nich zřejmě nedívá. Mezi všemi těmi auty se proplétají lidé, zvířata, kola,

Lomená pyramida v Dáhšúru měla být původně

motorky a mikrobusy Volkswagen ze 60. let, do kterých neustále někdo nastupuje a vyskakuje za jízdy. Nikdy bych tomu nevěřil, ale dopravní ruch v Káhiře je tak fascinující divadlo, že z něj nakonec máte opravdu víc dojmů než z pyramid. V první chvíli máte pocit, že vás v příští vteřině musí zákonitě někdo přejet. Pořád se lekáte, ale časem si zvyknete. A jelikož na čtyřiceticentimetrové obrubníky ne existují nájezdy, rychle se naučíte proplétat se s vozíkem mezi nekonečnými šňůrami vozidel. Dělají to tak i místní.

Proč se ženy zahalují? Hned při první vycházce jsme narazili na perverzního muže v autě, který se při pohledu na moji ženu začal ukájet. Její blond vlasy a sukně ke kolenům byly zřejmě neodolatelným afrodiziakem. Okamžitě tedy pořizujeme delší sukni a šátek na hlavu i ramena. Zdá se, že místní ženy tento úbor volí dobrovolně. Vyhnou se tak chlípným pohledům mužů. Procházka po běžné ulici mimo turistické cíle nebyl zkrátka dobrý nápad. Uchýlili jsme se tedy do blízké stanice metra. Ta měla k našemu velkému úžasu bezbariérový vstup, ale také oddělené vagony pro muže a pro ženy! Proč asi? Tak jako všude, i tady


35

V Káhiře jsou i křesťanské kostely, které se těší nemalému zájmu návštěvníků.

nejvyšší v Egyptě, ale během stavby se začala bortit. Úpravou plánů získala svůj neobvyklý tvar.

Mladé muslimky nás překvapivě samy vyzvaly ke společné fotografii před Egyptským muzeem.

šem striktním odmítnutí pochopil, že kšeft pro kámoše nebude, a po krásné asfaltce nás dovezl až do stínu pyramid.

Ignorace vozíku

Na čtyřiceticentimetrové obrubníky neexistují nájezdy, rychle se naučíte proplétat se s vozíkem mezi nekonečnými šňůrami vozidel. se nás hned chopil někdo z davu a začal organizovat. Někdy až nabýváte dojmu, že místní lidé nemají na práci nic jiného než zevlovat po ulicích a odchytávat turisty. Jakmile se jen zastavíte a rozhlédnete, hned je u vás někdo ochotný pomoci, poradit a následně zatáhnout někam do obchodu, něco vnutit, případně za službu žádat peníze.

Osobní asistence taxikáře Vlastní taxi byl dobrý nápad. Jeho majitel s námi trávil celý den, uměl obstojně anglicky a pomáhal mi překonávat bariéry s vozíkem.

Vlastně se proměnil v našeho osobního průvodce. Neznal podrobnosti z historie, ale ukázal nám pěkná místa a hodně vyprávěl o zdejším životě. Snadno se domluvil se všudypřítomnou policií i prodavači. Cena za takový den ježdění a procházení s doprovodem přitom nebyla vysoká. Zkuste něco takového u nás pořídit za tisícovku. A navíc jsme si díky vzájemné známosti ušetřili neustálé smlouvání o cenách a nemilá překvapení, která nám předešlé jízdy připravily. Třeba když se nám jeden řidič snažil namluvit, že k pyramidám se nedá dojet, takže musíme přesednout na velblouda v jedné podivné uličce. Po na-

Z pohledu vozíčkáře je Egypt dost problematické místo. S jistou dávkou kuráže, peněz a pomoci se ale dá zvládnout. Nejlépe mezi listopadem a únorem, kdy teploty vzduchu klesají na snesitelné hodnoty. Pohodlnější je určitě pobyt v přímořském resortu, jenže tam nic zajímavého není. Ačkoliv chaos na první pohled odrazuje, někdy člověk přemítal zase o naší společnosti. Zastavili byste doma u chodníku a cizímu klukovi dali do ruky padesát eur, aby je došel někam rozměnit? Těžko, že? Vidíte, a v Egyptě to taxikář udělal a za deset minut byl klučina zpátky i s penězi. A ještě jedna věc mě zaujala. Nikdo se nedivil, že jsem vozíčkář a mám chodící ženu. Pravda, důvodem je asi zdejší patriarchální výchova, nicméně všichni Egypťané se mnou jednali jako s rovnocenným partnerem. Neobraceli se přednostně k mé ženě jakožto té „normální“, jak tomu bývá u nás. Ponechme chvilku stranou otázku rovnoprávnosti pohlaví. Tady jsem byl prostě především muž, nikoliv vozíčkář, a to nebyl špatný pocit. můžeš / číslo 2 - 2011

36

vaše fotografie

Reportážní portrét v přirozeném světle. Důležité je zvládnout expozici v jasech. Oční kontakt s fotografem nevadí, někdy navodí hravou atmosféru.

I sebestylizace má svoje místo v reportážním portrétu. můžeš / číslo 2 - 2011

Na snímcích osob


37

sloupek Ondřeje Neffa

Na návštěvě v Dlažkovicích

je třeba držet rovinu očí nad vodorovnou osou.

Malá postavička v ploše snímku zdůrazňuje bezelstnost a zranitelnost dítěte.

Na www.muzes.cz už jsou vaše první fotky, a tak příští sloupek bude o nich. Už se těším, až jich pošlete ještě víc a budeme si nad nimi povídat. Nesnažte se o žádnou křeč, ony ty nejméně vydumané a vyfešákované fotky nakonec dělají největší radost – a o tu jde především. Tentokrát se podíváme na výsledky jedné takové obyčejné návštěvy s foťákem v ruce. Moje manželka, herečka Ljuba Krbová, spolupracuje se společenstvím Múzy dětem. Navštěvuje dětské domovy. Múzy, tedy umělci, si tam s dětmi hrají, povídají si s nimi a Ljuba tam tentokrát fotila. Jako rekvizitu si vzala boxerské rukavice. Nebyla to náhoda. Ty děti čeká tvrdé probojování životem, až do něho vstoupí bez opory rodiny. V těch Dlažkovicích jich je skoro sedmdesát ve věku od malinkých tříletých až po dospělé devatenáctileté žáky a žákyně. Jak na to? Nejlíp je nechat věcem volný průběh. Ať se s těmi rukavicemi popasuje každý po svém. Někdo dělá Rockyho, jiný zase šaškuje, podle své povahy. A o to jde! Hlavně nerežírovat. Takové to „postav se semhle a koukej tamhle“ málokdy vede k něčemu dobrému. Technicky vzato na fotky tohoto typu je lepší objektiv s delším ohniskem. Tady se používala zrcadlovka Canon 5D a ohnisko od 100 do 400 mm. Při použití takového objektivu má fotograf od modelu odstup, neruší ho, také obličej je odpíchnutý od pozadí, protože pozadí je mimo hloubku ostrosti. Potíž je samozřejmě v místnosti. Dokud jsme venku, doba osvitu nám vychází krátká, ale v místnosti je to horší. Na to musíme myslet – a včas zvýšit citlivost ISO. Moderní fotoaparáty zvládají v dobré kvalitě ISO 800 i výše, takže se zvýšení citlivosti nemusíme bát. A co clona? Zase záleží na tom, zdali jsme venku nebo uvnitř. Venku je dobré trochu zaclonit, protože při vyšším clonovém čísle objektiv lépe kreslí – jeho vrchol výkonu v tomto smyslu bývá kolem clony F8.0. V místnosti si takový luxus nemůžeme dovolit. Tam musíme často odclonit na plnou světelnost. Méně kvalitní objektivy při plné světelnosti hůře kreslí. Ale to je daň, kterou mimoděk musíme zaplatit za to, že nám technika umožní fotit v podmínkách, kam bychom si před dvaceti lety s fotoaparátem sotva troufali. Ondřej Neff Snímky Ljuba Krbová můžeš / číslo 2 - 2011

38

Křížovka

Básnířka z ostrova Lesbos

B

ožská Sapfó byla údajně největší antickou básnířkou. Bohužel její dílo až na pár výjimek vzalo zasvé při požáru Alexandrijské knihovny. Na rozdíl od papyrových svitků přežívají dodnes domněnky o její erotické slabosti … (1. tajenka). Podobné řeči o ní možná rozšířil básník Alkainos, jenž se do Sapfó beznadějně zamiloval a kterého básníř-

1

2

3

4

5

6

7

8

ka odmítla. Četná staletí z této pomluvy paradoxně přežil právě jen termín „lesbická láska“. Podle Ovidia byla naopak sama nešťastně zamilována do krásného převozníka Faóna. V několika málo dochovaných básních pěje Sapfó ódy na lásku … (2. tajenka). Láska je v jejím pojetí nejvyšším darem, darem tak božsky opojným, že až hranicí se ztrátou smyslů.

9 10 11 12 13 14 15 16 17 18

A B C E

Jak vychází automobilka Toyota vstříc lidem s postižením.

F G H I J K Vodorovně: A. Sarmat; obvazivo; hybné ústrojí; mytologický krasavec. – B. 1. tajenka. – C. Roky; tvrdá tónina; tečky; črty; snížený tón. – D. Osobní zájmeno; troška (knižně); výklenek ve zdi; údaje; belgické lázně. – E. Předložka; africký vodní savec; část nohy; ukazovací zájmeno; zkouška. – F. Mořský žahavec; dosny; směs koření; spodem. – G. Pádová otázka; podvozek; kulovité bakterie; úřadovna; sbohem. – H. Tenisový úder; notový zápis; plavidla z klád; lemur; předložka. – I. Značka erbia; druh lemura; šachty; písečný přesyp; nivy. – J. 2. tajenka – K. Sídlo v USA; sušický podnik; vymřelý kočovník; požár Svisle: 1. Bez peněz; vazká kapalina. – 2. Zápasiště; oschnout (o chlebu). – 3. Stolní hra; rov; SPZ Velkého Krtíše. – 4. Citoslovce dovtípení; jizva; nádoby. – 5. Italské město; hodnost. – 6. Sten; zubní kaz. – 7. Ostrý přízvuk; nástraha; spodek nádoby. – 8. Dehet; Oroči; závojová tkanina. – 9. Ochozy; svisle. – 10. Strofa; žlaby. – 11. Kaz; též; masa. – 12. Maďarský básník; prezenty; utrpení. – 13. Vznášeti se; kryt. – 14. Ode dne vydání; druh generátoru. – 15. Tlak; uježděná část cesty (nářečně); humózní les. – 16. Zběhovce; ruská ves; tedy. – 17. Nedůvěra; africký sudokopytník. – 18. Výtažek z léčivých bylin; zdvořilé oslovení ženy Pomůcka: Tate, tora

2. Jana Kocmanová Pec 95 344 01 Domažlice

3. Věra Břízová U Kasáren 1562 580 01 Havlíčkův Brod

Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto Bariéry. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce. Odpovědi došlé po tomto datu nemohou být zařazeny do slosování. můžeš / číslo 2 - 2011

Nejlepší snímky zaslané do rubriky Vaše fotografie na www.muzes.cz okomentuje Ondřej Neff.

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Zdroj: Křížovka na každý den, str. 62.

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: JEDEN ZE ZÁZRAKŮ

Výhercům gratulujeme!

Reportáže z míst, kde mohou nastat potíže s dostupností lékařské péče. Tipy na zimní výlety.

D

Luštitelé – výherci: 1. David Kadala Nové sady 49 595 01 Velká Bíteš

Na co se můžete těšit v březnovém čísle?

POZOR!

První tři ceny za správně vyluštěnou křížovku jsou telefony Nokia 3100.

Z českých ghett je třeba vyhnat lichváře a vyděrače, tvrdí Sri Kumar Vishwanathan

Recommend Documents