AKTUALITY ŠUMAVSKÉHO VÝZKUMU
s. 15–21
Srní 2.– 4. dubna 2001
Z ekologie a paleoekologie šumavských rašelinišť Lenka Soukupová, Helena Svobodová & Jan Jeník Botanický ústav AV ČR, CZ–252 43 Průhonice, Česká republika
Jedinečnost šumavských rašelinišť spočívá v rozmanitosti jejich typů. Během svého vývoje od pozdního glaciálu se v altitudinálním rozmezí od 650 po 1350 m diferencovaly ve vztahu k orografické a geomorfologické predispozici a podle převládajícího oceanického až subkontinentálního ladění klimatu. Neoddělitelně se vyvíjela i jejich biotická skladba, která v současnosti zahrnuje reliktní boreální druhy, jež tu koexistují spolu s alpskými migranty v endemických společenstvech. Na pestrosti zdejších rašeliništních typů a společenstev se nemalou měrou podílela i samotná velkoplošnost procesu, který zde probíhal. Zatímco rašeliniště v České republice pokrývají 0,35 % území, v Národním parku Šumava zaujímají více než 15 % plochy. V rámci hercynských pohoří tak vedle Schwarzwaldu, Vogéz, Krušných a Jizerských hor představují hlavní rašeliništní region, charakteristický přítomností četných vrchovištních ostrovů uvnitř komplexů podmáčených smrčin. Na základě jejich specifické vegetační skladby pro ně při hodnocení evropských rašelinišť STEINER (1997) vymezil zvláštní provincii extrazonálních pokryvných rašelinišť. Díky vysoké a dlouhodobé zalesněnosti území je míra narušení těchto ekosystémů na Šumavě poměrně nízká. Narozdíl od jiných středoevropských rašeliništních oblastí je jejich přírodní charakter zachován i v návaznosti na okolní ekosystémy. V tomto pohledu jsou šumavská rašeliniště neocenitelným studijním objektem, který umožňuje porozumět přírodním procesům formujícím tyto ekosystémy ve střední Evropě. Historie ekologického výzkumu šumavských rašelinišť Systematický výzkum šumavských rašelinišť však umožnila teprve současná doba. Obtížná dosažitelnost z vědeckých center v předválečné minulosti, odtržení území za války a omezený přístup v poválečném období „železné opony“ dovolovaly v minulosti jen nahodilý expeditivní průzkum jednotlivých lokalit. Výjimkou bylo zpracování systematické inventarizace rašeliništních ložisek, které na Šumavě probíhalo intenzivně na přelomu padesátých let a šedesátých let 20. století (DOHNAL 1962, POHOŘAL 1964, 1969) a které završilo dlouhodobý inventarizační průzkum rašeliništních ložisek započatý již v polovině 19. století (POKORNÝ 1858, 1859, 1860, SITENSKÝ 1891, SCHREIBER 1924). První přírodovědecké hodnocení přinesl ve své paleoekologické studii RUDOLPH (1929), který na základě exkurzní zkušenosti rozdělil šumavská rašeliniště na „Talhochmoore“ a „Höhenhochmoore“, tedy ono tradované rozdělení na údolní vrchoviště (nivy) a horská vrchoviště (slatě). Cenný podrobnější rozbor ekologických poměrů a palynologické vyhodnocení vývoje modravského rašeliništního kopmlexu předložil KLEČKA (1928). Palynologické studie na bavorské straně pohoří v tomto období zpracovali M ÜLLER (1927) a RUOFFOVÁ
15
(1932). V poválečném období provedl KRIESL (1968) lesnicky zaměřené pylové rozbory podle hlavních dřevin. Nejrecentnější vývoj horních 26 cm rašeliniště Jezerní slať ve vztahu k atmosférické depozici olova podává studie VILE & al. (1995), v detailu pak BŘÍZOVÁ (1996). Moderní studie, zahrnující široké spektrum analyzovaných druhů, vznikla na německé straně pohoří a osvětlila vegetační vývoj této části Šumavy (STALLING 1987). Doplňujícím materiálem jsou palynologické studie z rakouské strany Plechého (BRANDE 1995) a na západě pak z navazujícího Oberpfälzer Wald (KNIPPING 1989, 1997). Obdobně podrobné moderní zpracování české strany Šumavy ještě v polovině 90. let 20. století chybělo a je připraveno k tisku (SVOBODOVÁ & al., in press), existovala pouze základní analýza pro rašeliniště šumavského podhůří (RYBNÍČKOVÁ 1973). Jednotlivé komplexněji pojaté ekologické studie se objevují v návaznosti na prováděný algologický nebo geobotanický průzkum (LEDERER 1998, SOFRON 1996). Z nich z předválečného období jsou neopominutelné již zmíněná práce Klečky a z algologického hlediska pak první rozbor stanovištních poměrů na bavorských rašeliništích (MAGDEBURG 1925). Z pozdějších modernějších analýz pak jde zejména o sérii studií provedenou J. Sofronem a jeho kolektivem (zejména SOFRON 1973, 1980, SOFRON & ŠANDOVÁ 1972, NESVADBOVÁ & al. 1994, 1996). Zlomkovité ekologické informace o méně známých modravských rašeliništích zaznamenal pak ve svých materiálech KUČERA (1995). Vyhlášení Národního parku a Biosférické rezervace Šumava spolu s uvolněním vstupu do bývalého pohraničního pásma po roce 1990 otevřelo nutnost evaluace šumavských rašelinišť, jejich stavu a vývoje. Vedle vlastních výzkumných aktivit prováděných Správou Národního parku Šumava (BUFKOVÁ, HORN), byly ke spolupráci přizvány i vědecké týmy z univerzit a vědeckých ústavů v Českých Budějovicích, Plzni a Praze (SOFRON, PRACH, SPITZER, PAPÁČEK, aj.). V této situaci začal s prvními analýzami na šumavských rašeliništích i náš tým, nejprve od roku 1995 s podporou GEF v rámci projektu Biodiversity protection program, po další léta pak s podporou Grantové agentury České republiky (206/96/1115: Dynamika vývoje horské krajiny: aktuoekologie a paleoekologie šumavských rašelinišť a 206/99/1411: Biotické, mikroklimatické a mikrohydrologické interkaci při genezi horských rašelinišť). Výzkumné aktivity našeho geobotanického týmu zahrnují několik spolu vzájemně souvisejících oblastí od klasických floristických studií algologických a bryologických, přes moderní analýzy palynologické a dendrochronologické, mikrohydrologický a mikroklimatický monitoring ke srovnávacím autekologickým a demekologickým studiím dominantních druhů, synekologicky podloženému mapování vegetačního pokryvu dovedenému do výstupů GIS a poznání akumulačně dekompozičních procesů na vybraném rašeliništi. Přehled námi doposud zkoumaných lokalit s vyznačením probíhajícího výzkumu uvádí tabulka 1. Hlavní poznatky Multilaterálně probíhající výzkumné aktivity přinášejí řadu nejrůznějších poznatků, které jsou v různém stadiu zveřejňování. Jen část z nich pochopitelně je a bude dostupná v domácí literatuře (LEDERER 1995a,b, SOUKUPOVÁ 1996, LEDERER & LUKAVSKÝ 1998, SOUKUPOVÁ & al. 1998, JENÍK & SOUKUPOVÁ 1999, SVOBODOVÁ & SOUKUPOVÁ 2000), část je zaslána do redakcí mezinárodních časopisů, část se objeví jako součást knižních publikací (SOUKUPOVÁ 1999). Pevně doufáme, že práce týmu neskončí na současném stavu rozpracovanosti, ale získá další finanční podporu tak, aby aktivity mohly dokončeny. V další části uvádíme nejdůležitější výsledky, které jsme během dosavadního výzkumu na šumavských rašeliništích získali. Typy rašelinišť V rámci rašeliništních komplexů Šumavy bylo možno na základě srovnávací analýzy mikro16
topografického utváření povrchu, charakteru geneze, prostorového rozložení rostlinných společenstev a jejich skladby tracheofyt, bryophyt, řas a sinic odlišit pět základních typů: (1) blatková vypuklá vrchoviště (lesní), (2) blatková údolní vrchoviště (otevřená), (3) strukturovaná rašeliniště klečová, (4) strukturovaná rašeliniště smrková a (5) kotlíková rašeliniště. Uvedený návrh nové typologie šumavských rašelinišť není v zásadním rozporu s výše zmíněným dlouho tradovaným dělením Rudolphovým (RUDOLPH 1929), jehož dvě kategorie však nepostihují ani morfologickou, ani ekologickou rozmanitost šumavských rašelinišť, klíčově situovaných na oceanicko–subkontinentálním klimatickém rozhraní. Podklady a argumenty pro tuto nově navrženou klasifikaci byly souběžně podpořeny výsledky analýz floristických (skladba a rozšíření tracheofyt, bryofyt, řas a sinic), geobotanických (vegetačního mapování, fytocenologických, populačně ekologických, mikrotopografických a environmentálních) a paleoekologických (palynologie, dendrochronologie a 14C datování). Aktuoekologie Rozlišení blatkových vrchovišť bylo provedeno na základě srovnání západošumavských a východošumavských vrchovišť. Podle zastoupení fytocenologických jednotek a jejich prostorového uspořádání lze jednoznačně odlišit typ lesních vrchovišť standardního utváření s vypuklým rašeliništním prostranstvím (representovaných klasickou lokalitou Hůrecká slať na západní Šumavě) a typ údolních vrchovišť s otevřeným centrem vypuklých asymetricky (klasicky vyvinuty v rašeliništních komplexech východošumavského Vltavského luhu). Vedle odlišné skladby a zonace laggu bylo zjištěno i odlišné formační utváření centrálních partií. Oba typy šumavských vrchovišť jsou v bočních partiích (mire margin) povětšině kryty skladebně podobnými blatkovými bory Pino rotundatae–Sphagnetum (Köstner et Flössner 1933) Neuhäusl 1969, liší se však obsazením centrálních částí (mire expanse) a laggu. Na údolních vrchovištích s otevřenými centrálními partiemi je rozvinuta ve střední Evropě vzácná asociace Empetro hermaphroditi–Sphagnetum fusci Dierssen 1982, na zapojených subkontinentálních blatkových vrchovištích jsou centrální partie kryty souvislým blatkovým borem s nižší produkcí a vzrůstem (strukturovaná rašeliniště). I když z hlediska flóry sinic a řas jsou blatková vrchoviště díky zastínění a nízké diversitě mikrobiotopů relativně chudá (kolem 60 druhů na lokalitě), oba typy se od sebe odlišují zejména na základě druhové skladby v nezapojených kobercích rašeliníků. Geneze strukturovaných rašelinišť Šumavy úzce koresponduje s jejich altitudinálním rozšířením ve vyšších nadmořských výškách. I když v recentní evaluaci evropských rašelinišť jsou jejich komplexy řazeny k extrazonálním pokryvným rašeliništím (STEINER 1997), mezoklimaticky, mikrohydrologickými poměry, povrchovou mikrotopografií a částečně i biotickým obsazením se šumavská rašeliniště náhorních plání od pokryvných rašelinišť odlišují. Při bližší klasifikaci těchto rašelinišť je třeba konzultovat zároveň i typologii severských excentrických a koncentrických rašelinišť, proto je pro jejich označení navržen termín strukturovaná (ekvivalent anglického ‘patterned mires’), a to i s ohledem na jejich vlastní diferenciaci v rámci Šumavy. Na základě obdobného porovnání jako u níže položených vrchovišť (viz výše) bylo možno odlišit dva rozdílné typy – strukturovaná rašeliniště klečová a strukturovaná rašeliniště smrková. Oba typy se vedle rozdílů v přítomnosti tracheofyt, bryofyt a řas a sinic, fytosociologického složení a rozmístění společenstev liší i obdobím vzniku (klečová se začala formovat v pozdním glaciálu, smrková až v průběhu holocénu). Komplikovaná mikrodiferenciace povrchu koresponduje s vysokou diversitou mikrobiotopů. Na základě spolupráce tří botanických oborů (algologie, bryologie a fytocenologie) byla 17
proto studována spoluúčast různých životních forem na vývoji popsaných subekosystémů. Vedle explorativní inventarizace, při níž bylo například u mikroflóry v každém z r ašeliništních komplexů nalezeno v průměru kolem 100 druhů (včetně nového monotypického rodu s druhem Ankistrodesmopsis gabretae–silvae), byla zvláštní pozornost věnována otázkám životních cyklů, ecese a šíření dominantních graminoidů Trichophorum caespitosum, Eriophorum vaginatum, Carex limosa a Scheuchzeria palustris na mikrohydrologickém gradientu povrchových struktur. Experimentální kultivace uvedených graminoidů v kontrolovaných podmínkách ukázala, že vzhledem k výšce vodní hladiny je ubikvistem mikrohydrologicky diferenciovaného rašeliništního prostředí Carex limosa. Suchopýrek trsnatý (Trichophorum caespitosum subsp. austriacum), biogeograficky vázaný právě na strukturovaná rašeliniště, kde obývá nezaplavované mikrobiotopy trávníků s hladinou vody v úrovni povrchu, se vyznačuje pouhým tříměsíčním obdobím růstu (po zbývající část roku přežívá v klidové formě krátkých výhonů). Rozhodující pro hojné uplatnění suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum) na vrchovištích je nejméně tříletý životní cyklus jeho růstově značně plastických odnoží. Poslední typ velmi mladých rašelinišť lze označit jako rašeliniště kotlíková (angl. kettle– hole bogs). Vyvíjejí se povětšině v glaciálních karech a vyznačují se převahou zazemňovacích procesů. Většinou jde o stadia s plovoucím rašeliništními ostrovy v glaciálních jezerech (např. Laka, Kleiner a Grosser Arber See), v prozatím jediném případě Staré Jímky v karu Prášilského jezera se jedná o již zazemněnou lokalitu. Vegetační pokrývka poslední lokality je tvořena komplikovanou mozaikou partií minerotrofních s asociací Scirpo austriaci–Sphagnetum papilosi a oligotrofních se společenstvy Andromedo polifoliae–Sphagnetum magellanici a Scheuchzerio–Sphagnetum cuspidati osídlených pestrým souborem řasové a sinicové flóry, z nichž některé druhy byly nalezeny pouze zde. Palynologie Pro oblast Šumavy bylo celkově vyhodnoceno 15 nových palynologických profilů z rašelinišť a dva vrty z Plešného jezera. Výsledky byly konfrontovány se současnými pylovými spady za vegetační období (1977–2000) a s obsahem pylu v mechových polštářích (cf. SVOBODOVÁ 1998). Analýzy pylových zrn byly kompletovány s 14C daty, celkem se podařilo získat 21 dat z Radiokarbonové laboratoře v Utrechtu. Vývoj rašelinišť na Šumavě byl velmi komplikovaný. Rašeliniště se začala nejdříve formovat ve východní části, a to před 13 000 lety v období staršího dryasu. Na západní Šumavě začala rašeliniště vznikat koncem pozdního glaciálu, v období mladšího dryasu před 11 000 lety. Nejpozději, v preboreálu před 10 000 lety, se začala vyvíjet strukturovaná rašeliniště centrálních náhorních plání. V průběhu pozdního glaciálu a holocénu se na údolních vrchovištích několikrát vystřídaly podmínky eutrofní a oligotrofní, zatímco strukturovaná rašeliniště zůstala po celou dobu vývoje spíše oligotrofní. Palynologické výsledky zachycují vegetaci tundry pozdního glaciálu od dryasu I, II (Velká niva–Volary, Buková slať, Spálené rašeliniště). Geneze rašelinného komplexu Velká niva– Volary, který začíná vodní plochou (nálezy řas a pylu vodních rostlin), potom následuje zalesnění borovo–březovými porosty v allerödu a obnovení spíše vysokobylinné vegetace než tundrové v nejmladším dryasu (DR III, srv. Hůrecká slať, Chalupská slať). V preboreálu se začínají formovat borovo-lískové lesy, ale březo-klečová vegetace stále přetrvává (Rokytecká a Rybárenská slať). V boreálu dochází k rozvoji lískovo-borových lesů (srv. profil Velká niva– Lenora). V klimatickém optimu atlantika začíná sedimentovat Mrtvý luh a Malá niva. Toto období se projevuje v horské krajině rozvojem smíšených smrkových lesů a později v mladším atlantiku smrkovo-bukových lesů, které jsou ekvivalentem smíšených doubrav v nížinných polohách. V subboreálu dochází k šíření jedlin a bukojedlin. V subatlantiku k lesním 18
dřevinám přibývá ojediněle Carpinus. K narůstáním antropogenních indikátorů a pylových zrn obilnin byla vymezena zóna osídlení ve všech pylových diagramech. Zajímavý je rozvoj smrku na Šumavě, který se sířil ve dvou proudech od severozápadu a od jihovýchodu. Rovněž přetrvávání buku v některých oblastech v hustém zapojení až do nedávné doby (srv. profil Luzenská slať) a výskyt jedlin v mesických polohách (srv. např. profily Mrtvý luh, Malá niva, Velká niva). Poděkování. Na námi prováděném týmovém výzkumu šumavských rašelinišť se podíleli T. M. Cizs, J. Dobrý, T. Frantík, T. Hájek, F. Lederer, V. Melichar, M. Světlíková, F. Seischab a J. Váňa. Jim patří naše poděkování za konstruktivní a inspirativní spolupráci. Správě Národního parku Šumava pak vděčíme za vstřícné zajišťování výzkumného zázemí.
Literatura BRANDE A., 1995: Pollenanalyse zur Beständesgeschichte der Hochlagenwälder am Plöckenstein (Böhmerwald). Centralblatt Ges. Fortwis 112/3: 1–17. BŘÍZOVÁ E., 1996: Palynological research in the Šumava mountains. Silva Gabreta 1: 109–113. DOHNAL Z. & al., 1962: Československá rašeliniště a slatiniště. Praha. JENÍK J. & SOUKUPOVÁ L., 1999: On the growth form of bog pine, Pinus x pseudopumilio. Silva Gabreta, 3: 25–32. KLEČKA A., 1928: Agrobotanická studie o Rokytských rašelinách. Sborn. čs. Akad. zeměd. 3: 195–269. KNIPPING M., 1989: Zur Spät-und postglazialen Vegetationsgeschichte der Oberpfälzer Waldes. Diss. Bot., 140: 1–209. KNIPPING M., 1997: Pollenanalythische Untersuchungen zur Siedlungsgeschichte der Oberpfälzer Waldes. Telma 27: 61–74. KRIESL A., 1968: Výsledky pylových rozborů rašeliny, surového humusu a lesních půd Kvildské náhorní plošiny. Zpravodaj CHKOŠ 7: 44–47. KUČERA S., 1995: Materiály z modravských slatí. Šumavské studie, In.: PECHAROVÁ E. & P. RADA (eds.) Třeboň, pp. 65– 111. LEDERER F. & LUKAVSKÝ J., 1998: Ankistrodesmopsis gabretae-silvae (Chlorophyta, Chlorellales) a new genus and species from peat bogs in the Šumava Mts., Czech Republic. Arch. Hydrobiol./Algological Studies 89: 39–47. LEDERER F., 1998: Srovnání mikroflóry rašelinišť Šumavy a Třeboňské pánve. Ms. [Kandidátská disertační práce, depon. in Botanický ústav AVČR, Třeboň], pp.99 + tab.16. LEDERER F., 1995a: Several little known Cyanobacteria/ Cyanoprokaryota from peat-bogs in the Šumava Mountains. Arch. Hydrobiol./Algological Studies 79: 57–65. LEDERER F., 1995b: A new species of Cyanodictyon (Cyanoprokaryota, Chroococcales) from peat-bogs in the Šumava Mts., Czech Republic. Preslia 67, 2: 117–121. MAGDEBURG P., 1925: Neue Beiträge zur Kenntnis der Ökologie und Geographie der Algen der Schwarzwaldhochmoore. – Ber.d.natur-Ges.z.Freiburg 24: 124–216. MÜLLER F., 1927: Paläofloristische Untersuchungen dreier Hochmoore des Böhmerwaldes. Lotos 75: 53–80. NESVADBOVÁ J., SOFRON J. & VONDRÁČEK M., 1994: Rašeliniště a podmáčené smrčiny u Nové Hůrky (Šumavské pláně). – Erica 3: 39–51. NESVADBOVÁ J., SOFRON J. & VONDRÁČEK M., 1996: Vegetace vrchoviště Javoří vrch (Šumavské pláně). Erica 5: 109– 117. POHOŘAL J., 1964: Šumavská rašeliniště. Ochrana přírody 19: 75–77. POHOŘAL J., 1969: Rašeliništní rezervace Rokytská slať. Zpravodaj CHKOŠ 10: 11–14. POKORNY A., 1858, 1859, 1860: Commission zur Erforschung der Torfmoore Österreichs. 1.–5. Bericht. Verh. Zool. Bot. Ges. Wien. RUDOLPH K., 1929: Die bisherigen Ergebnisse der botanischen Mooruntersuchungen in Böhmen. Beihefte zum Botanischen Centralblatt 45: 1–180. RUOFF S., 1932: Stratigraphie und Entwicklung einiger Moore des Bayerischen Waldes in Verbindung mit der Waldgeschichte des Gebietes. Fortwiss.Cbl. 54: 479–533. RYBNÍČKOVÁ E., 1973: Pollenanalytische Unterlagen für die Rekonstruktion der ursprünglichen Waldvegetation im mittleren Teil des Otava–Böhmerwaldvorgebirges (Otavské Předšumaví). Folia Geobot. Phytotax. 8: 117–142. SCHREIBER H., 1924: Moore des Böhmerwaldes und des deutschen Südböhmen. IV. Sebastianberg, 119 pp. SITENSKÝ F., 1891: Über die Torfmoore Böhmens. Archiv der naturwissenschaftlichen Landesforschung von Böhmen VI (1): 1–224. SOFRON J. & ŠANDOVÁ M., 1972: Pflanzengesellschaften des Hochmoores Rokytská slať (Weifäller Filz) im Šumava Gebirge (Böhmerwald). Folia musei rerum naturalium bohemiae occidentalis ser.bot. 1: 3–27. SOFRON J., 1973: Vrchoviště „Nová Hůrka“ na Šumavě. Zpr. Muz. Západočes. Kraje, přír., 15: 1–5.
19
SOFRON J., 1980: Vegetation eininger auserlesener Hochmoore von Šumavské pláně (Hochebenen von Böhmerwald). Folia musei rerum naturalium bohemiae occidentalis ser.bot. 14: 1–46. SOFRON J., 1996: Šumava ve světle geobotanických studií. Silva gabreta 1: 93–97. SOUKUPOVÁ L., 1996: Developmental diversity of peatlands in Bohemian Forest. Silva Gabreta 1: 99–107. SOUKUPOVÁ L., 1999: Czech national parks: recent human-induced changes in montane taiga, mires and alpine tundra. In.: PRICE M. F., MATHE T. H. & E. C. ROBERTSON (eds.): Global change in the mountains. Parthenon Publishing Group, New York/London, pp.108–110. SOUKUPOVÁ L., LEDERER F., VÁŇA J., JENÍK J., HUSÁKOVÁ J., HOLMANOVÁ I. & SÝKOROVÁ: 1998: Vliv alochtonního vápence na druhovou diversitu vytěženého rašeliniště (Hůrecká slať, Šumava). Silva Gabreta 2: 93–103. STALLING H., 1987: Untersuchungen zur spät- und postglazialen Vegetationsgeschichte im Bayerischen Wald. Ph. D. Thesis, Göttingen, pp.154. STEINER G. M., 1997: The bogs of Europe. In.: PARKYN L., R.E.STONEMAN H.A.P. & INGRAM (eds.): Conserving Peatlands. CAB International, Oxon, New York, pp.4–24. SVOBODOVA H, REILLE M. & GOEURY C., in press: Vegetation dynamics of the Sumava mountains: the valley of the upper Vltava river (Czech Republic). Veg Hist Archeobot. SVOBODOVÁ H. & SOUKUPOVÁ L., 2000: Mires of the Šumava Mountains: 13 000-Years of their Development and Present-Day Biodiversity Geolines 11: 108–111. VILE M. A. & al., 1995: Historical rates of atmospheric Pb deposition using 210Pb dated peat cores: corroboration, computation, and interpretations. Water, Air and Soil Pollution 79: 89–106.
20
21
:
Novohuťský močál Luzenská slať Rokytecká slať Rybárenská slať Roklanská slať Mlynářská slať Jezerní slať Žďárecká slať Chalupská slať Hůrecká slať Nový Brunst Malá Niva Velká Niva Mrtvý luh Laka Prášily–Zděné chalupy Prášily–Pod Předělem Stará jímka Buková slať Stráženská slať Soumarský most
hydrologický
mikroklimatický
pylový
Palynologie
Monitoring
Synekologie Autekologie
Dendroanalýzy
Bryologie
Algologie
chemismu
Tabulka 1. Koordinovaný vědecký výzkum probíhající podle oborů na jednotlivých šumavských rašeliništích v rámci projektů GAČR 206/96/1115 a 206/99/ 1411.
Mapování
