ZÁHADA
K O Ň S K É H L AV Y
Visela nade mnou. V pokoji pro sloužící (chambre de bonne), kde jsem se během svých pracovních pobytů v Paříži často ubytovávala. Samozřejmě jsem mohla jít i do pěkného hotelu, ale proč? Atmosféra panského domu v šestnáctém arrondissementu je pro mne přitažlivější než sterilní prostředí moderního luxusu a můj časopis se kvůli menším výdajům jistě zlobit nebude. Jak již uvedeno, visela nade mnou. Přesněji řečeno nad mou postelí. Kresba koňské hlavy, velmi zdařilá – nehledě na to, že jedno oko zvířete bylo znetvořené. Způsobila to Basedowova choroba nebo rána šavlí? Zdálo se, že jde o plavého koně. Dalším nápadným detailem na obrázku byla skutečnost, že chyběl jeho levý horní roh. Podle všeho byl odtržen. Ale dost kritiky. Zajímal mě autor té kresby; jelikož ráda a často jezdím na koni, motiv mě silně zaujal. Sundala jsem tedy obraz ze skoby a otočila. Spatřila jsem starý, zahnědlý papír a stejně starobylý, několikrát zauzlovaný provázek, jenž sloužil k zavěšení obrazu. Kromě toho byl na zadní stranu přilepený lístek s textem naťukaným zcela evidentně na nějakém předpotopním psacím stroji. Rozbušilo se mi srdce. Tohle vypadalo slibně! Četla jsem: Ce dessin a été fait par le Roi de Rome pendant son exile en Autriche. Il représente la tête du cheval de bataille préféré de Napoleon Ier. Čili: Tuto kresbu vytvořil římský král během svého pobytu v rakouském exilu. Představuje hlavu oblíbeného bitevního koně Napoleona I. Věděla jsem, že označení „římský král“ se vztahuje na Orlíka, ve Francii hodně oblíbeného oficiálního a velmi vytouženého Napoleonova syna. Zrovna nedávno jsem zhlédla divadelní 7
NAPOLEONŮV
SYN
kus, který o této postavě napsal Rostand. U nás je l’aiglon známý spíše pod jménem vévoda z Reichstadtu. (Česky také jako vévoda Zákupský; v překladu ponechávám německou variantu, mimo jiné proto, že on sám i jeho okolí vnímali tento titul jako součást snahy o Orlíkovo „poněmčení“. Pozn. překl.). Po Napoleonově pádu ho odvezli do vlasti jeho matky, do Vídně, kde musel vyrůstat. Nikdy tam nebyl opravdu šťastný a bolestně postrádal oba rodiče, především otce. A já teď spala pod kresbou, kterou osobně vytvořil. Začala jsem chápat, proč mě v poslední době pronásledovaly noční můry, v nichž vyděšeně řehtali koně a ozývala se palba z děl. To nemohla způsobit pouze návštěva Invalidovny. Nenachází se tam Orlíkova rakev, nedaleko místa, kde jsou uloženy také ostatky jeho otce? Vraťme se však k portrétu koňské hlavy. Je to skutečně originální výtvor Napoleonova syna? Přilepený papírek se shora ocitovaným textem nedokazuje v tomto ohledu vůbec nic a autorův podpis na obraze chybí. Na druhou stranu se zdá, že jde jen o část původního díla. Poptávala jsem se tedy v rodině Bonnefoiových, která mi ten skromný pokojíček pronajímala. Ujistili mě, že se samozřejmě jedná o originál. Nikdo z nich však nevěděl, jak k němu rodina přišla. Každopádně se jejich dcera už těšila, že půvabnou kresbu jednoho dne zdědí. Mně však začalo vrtat hlavou něco jiného. Proč tak vzácný obraz ukryli do pokoje pro služku? Mohli ho přece pověsit do salonu plného starožitností, tam by mu to slušelo mnohem lépe. Tohle vzbudilo mou zvědavost. Chtěla jsem se dozvědět víc, mnohem víc o autorovi té koňské hlavy, římském králi alias vévodovi z Reichstadtu alias Orlíkovi alias princi Parmském alias Napoleonovi II. Nezapomínejme, že kvůli němu, svému jedinému legitimnímu synovi, uzurpátor zapudil svoji velkou lásku Joséphine. Vyplatila se ta oběť? V důsledku politických intrik a váhavosti svého dědečka, rakouského císaře, malý „Franci“ nikdy neusedl na otcův trůn. Právě naopak; stal se pouhou hříčkou evropských velmocí, a to ho ničilo víc než cokoli jiného. I on však prožíval šťastné okamžiky – když si vyjel na koni, četl knihy (o Napoleonových vítězných bitvách), velel svému batalionu, nebo když maloval a kreslil. Jednou z jeho 8
ZÁHADA
K O Ň S K É H L AV Y
kreseb je ta velmi zdařilá hlava koně, která se mnou sdílela pokoj. Bitevní oř jeho otce. Možná pokus přiblížit se svému velkému vzoru? Je však Orlík (ve vídeňské matrice vedený jako Napoleon Franz Joseph Karl) skutečně autorem tohoto díla? A jak probíhal jeho život, nejen v základních rysech, ale i v citlivých detailech? Najednou jsem se už nemohla dočkat, až se tomuto nešťastnému mladému muži přiblížím víc, tak blízko, jak jen to je po dvou stoletích možné. A třeba přitom rozluštím i hádanku spojenou s portrétem koňské hlavy. Abych příště spala klidněji.
9
N ÁV R A T
DO
PAŘÍŽE
Paříž, noc ze 14. na 15. prosince 1940. Je mráz, ve vzduchu poletují sněhové vločky, silnice jsou zledovatělé. Na nádraží Gare de l’Est přijíždí vlak z Vídně, v němž se nachází rakev s ostatky Napoleonova jediného legitimního syna Orlíka. Téměř wagnerovská scéna, jak výstižně podotkl jeden z francouzských deníků. Šestnáct vojáků 14. pěšího pluku přenese rakev na lafetu protiletadlového děla a odvážejí ji – v doprovodu eskorty německých motorek – do Invalidovny. Strašidelný průvod projíždí liduprázdnými ulicemi Paříže, kolem Tuilerií, kde se Napoleon François Bonaparte, pozdější „Franci“, vozil jako dvouleté děcko ve vozíku taženém krotkými ovečkami. Dnes, po téměř 126 letech v exilu, se vrací do svého rodiště. Před Invalidovnou němečtí vojáci – podle přesně stanoveného protokolu – předávají rakev Francouzům. Odtud ji nese dvacet městských gardistů ke vchodu do nádvoří Invalidovny. Pak se režie ujímají hostitelé a udělají to s okázalostí, kterou tak milují. V mrazivé tmě svítí řada pochodní, bubny zavíří a trumpety dají znamení, načež tamburové spustí vojenský pochod, který se bubnuje při vzdávání pocty grande armée. Koneckonců tu uctívají památku syna velkého Napoleona! Měděná rakev s ostatky „římského krále“ (titul „vévoda z Reichstadtu“ Francouzi nenávidí a zásadně nepoužívají), zakrytá obrovskou trikolórou, je několik dnů vystavena na stupních oltáře Invalidovny. Deset gardistů ve slavnostních uniformách a s tasenými šavlemi u ní stojí čestnou stráž. Teprve nyní se tu ukáže několik členů rodiny Bonapartů, z Habsburků nepřijde nikdo. Zato Francouzů přichází dost, někteří z nich jsou bonapartisté, ale většina návštěvníků je prostě jen zvědavá. 10
N ÁV R A T
DO
PAŘÍŽE
Poté je synova rakev uložena v přiměřené vzdálenosti od obrovského porfyrového sarkofágu jeho otce. Teprve později, v roce 1969, nachází po dlouhých tahanicích a z iniciativy Charlese de Gaulla své definitivní místo vedle Orlíkova strýce Josefa v kapli Invalidovny. Rakev je uložena pod dlažbu, takže není vidět. Upozorňuje na ni pouze tabulka s nápisem Napoléon II – roi de Rome – 1811 – 1832. Napoleonův syn, jenž sám sebe označil za „velkou potíž“, se tak vrátil do podobného přítmí, v jakém musel – kvůli vysoké politice – strávit téměř celý život. Alespoň však odpočívá ve francouzské půdě a v blízkosti svého otce. Rakousko dlouho odmítalo vydat rakev s nabalzamovaným tělem prince pochovaného v Kapucínské hrobce Habsburků. Ani Napoleon III., dlouholetý vládce Francie, se svou žádostí neuspěl. Císař František Josef I., choť krásné Sisi, prohlásil, že pro vydání ostatků neexistuje žádný důvod. Napoleon II. se sice narodil ve Francii, ale zemřel jako vnuk rakouského císaře a rakouský důstojník. Nicméně o půl století později vstoupil do hry Adolf Hitler a věci se daly do pohybu. Hitler Napoleona vždy obdivoval a ve skrytu duše se považoval za jeho následovníka. Nepohánělo snad oba stejné vědomí vyššího poslání, nechtěli oba ovládnout Evropu? Nebyl to však obdiv k císaři Francouzů, co „vůdce“ přimělo, aby ostatky vévody z Reichstadtu přece jen vrátil do Paříže. Měl k tomu pragmatické, politické důvody. Říká se, že ho to napadlo v létě roku 1940, když stál v Invalidovně před Napoleonovým sarkofágem. (Podle jiných přišel s tím nápadem Otto Abetz, německý velvyslanec v Paříži, nebo také francouzský historik Jacques Benoist-Méchin, který s Berlínem udržoval přátelské styky.) Proč neudělat vůči poražené Francii gesto dobré vůle? Hitlerovi stačí jen lusknout prsty a nová francouzská vláda ve Vichy, s maršálem Pétainem v čele, mu bude neskonale vděčná. Když se 24. října 1940 Hitler sešel s Pétainem v Montoire, nedaleko španělských hranic, stařičký maršál doufal především v uzavření mírové smlouvy a propuštění dvou milionů francouzských válečných zajatců. V tom mu Hitler nevyhověl. Nabídl však, že u příležitosti 100. výročí navrácení ostatků 11
NAPOLEONŮV
SYN
císaře Napoleona z ostrova Sv. Heleny do Paříže dá do města nad Seinou převézt i rakev s ostatky jeho syna. Hitler to považoval za velkorysé gesto, ale polní maršál Pétain, hrdina od Verdunu, byl zklamán. Copak ho zajímá nějaká mumie? Samozřejmě však nedal své rozčarování najevo, a místo toho „vůdci“ nabubřelými frázemi poděkoval. Hitler chtěl převozu rakve využít k tomu, aby v Paříži přednesl projev o vizi sjednocené Evropy (kterou měl už Napoleon) a zároveň postavil Anglii na pranýř. Angličané přece odjakživa vystupovali jako kazisvěti, kteří si v Evropě nepřáli silnou velmoc – ani Francii, ani Rakousko. Hitler se chystal na velké propagandistické vystoupení. Nakonec to všechno dopadlo úplně jinak. Z celé akce se najednou stala záležitost tajné policie, o Hitlerovi už v této souvislosti nepadla ani zmínka. Není známo, proč z toho Hitler tehdy vycouval. Slavnostního aktu se nezúčastnil ani Pétain. V jeho případě hrály hlavní roli politické důvody. Doneslo se mu totiž, že německé velvyslanectví nehodlá dopustit, aby vykonal přehlídku čestné jednotky tvořené německými vojáky. Měl být přítomen jen při francouzské části ceremoniálu. Němcům jinak příznivě nakloněný maršál to odmítl. Což zase rozhořčilo Hitlera. Zvláště poté, co mu řekli, že francouzský prezident se obával, aby ho Němci v Paříži nevzali do zajetí. Hitler prohlásil: „Je sprosté mě z něčeho takového podezírat, když jsem to vstřícné gesto vůči Francii myslel tak upřímně.“ A to ještě neznal ironický komentář, jenž ve Francii o jeho domněle velkorysém gestu koloval, zvláště mezi chudšími vrstvami, které v tuhé zimě hodně trpěly: „Potřebujeme uhlí a oni nám dávají popel.“ Takže bez účasti Hitlera, Pétaina a také bez Lavala, který k nacistickému Německu choval velké sympatie, v té době však byl v souvislosti s vládní krizí zbaven funkce viceprezidenta. Francouzskou stranu zastupoval François Darlan, německou generál Karl-Heinrich von Stülpnagel, velitel německých ozbrojených sil ve Francii, a německý velvyslanec Otto Abetz. Nejdříve ale musely být, jako vždy při podobných ceremoniálech, doladěny protokolární záležitosti. Má být Darlan pozdraven německou čestnou jednotkou, aniž by 12
N ÁV R A T
DO
PAŘÍŽE
ovšem vykonal její přehlídku? A kdo z Němců, pokud vůbec někdo, by měl mít právo zúčastnit se slavnostního ceremoniálu uvnitř Invalidovny? Kde bude nejvhodnější vystavit rakev? Vedle sarkofágu velkého Napoleona, nebo raději někde jinde? A hlavně: kde bude Orlík odpočívat potom, trvale? Po boku svého otce, jak by si nepochybně přál, nebo na jiném místě? Řada složitých otázek. Nakonec to vypadalo, že se podařilo vše uspokojivě vyřešit. Hitler teď mohl tvrdit, že vůči Francii vykonal velkorysé gesto – a při vhodné příležitosti požadovat protislužbu. Tak se Napoleonův syn, byť dlouho po své smrti, stal ještě jednou hříčkou politických sil. Jiná scenerie: Vídeň, 12. prosince 1940. Otec provinciál františkánského řádu kapucínů spatřil mezi věřícími, kteří přišli na ranní mši, úředníka gestapa Ebenhardta. Muže, který jemu a otci guardianovi přikázal, aby po skončení mše přišli do vídeňské centrály gestapa. Páter se obává nejhoršího, vždyť nacisté už zrušili několik církevních řádů. Jsou teď na řadě kapucíni? Ebenhardt mu však předloží úplně jinou žádost. Jedná se o vévodu z Reichstadtu. Když se oba mniši vrátili do konventu, s úlevou oznámili svým bratřím: „Chtějí jen rakev!“ Už předtím zažil páter Werner Weinrother z téhož řádu podobný šok. Při snídani zaslechl nezvyklý hluk. Když se zeptal na jeho příčinu, dozvěděl se, že v císařské hrobce jsou esesáci v doprovodu úředníků Vídeňského pohřebního ústavu a manipulují s rakví vévody z Reichstadtu. Neuvěřitelná věc. A nešlo jen o to, že ti lidé rušili klid mrtvých. Ještě nikdy se nestalo, aby byl z hrobky odstraněn někdo z Habsburků. S velkou námahou se vetřelcům podařilo sundat princův sarkofág (jenž se nacházel vedle sarkofágu jeho matky, Marie Louisy) a odnést ho na první schod. Když to páter Werner uviděl, okamžitě spěchal ke kardinálu Innitzerovi, který mu doporučil, aby proti takovému postupu co nejrozhodněji protestoval. Vrací se tedy ke Kapucínské hrobce, kde najde otce provinciála a guardiana. Posledně jmenovaný požádá rovněž přítomného generála wehrmachtu Delbrüggeho, aby mohl nad rakví vyslovit požehnání, což mu je nakonec povoleno. Jakmile krátký obřad skončí, esesáci odnesou rakev na ulici, kde 13
NAPOLEONŮV
SYN
na ni již čeká slavnostně vyzdobený pohřební vůz Vídeňského pohřebního ústavu tažený čtyřmi rovněž vyšňořenými vraníky. Jakékoli protesty by byly zbytečné. Řádovým bratřím se alespoň podaří zhatit záměr Němců, kteří chtěli odvézt i Orlíkovo srdce. To je uložené v augustiniánském kostele, zrovna renovovaném, takže přístup k němu byl zablokován. Existenci druhého, tajného vchodu opati zamlčeli. Alespoň srdce Napoleonova syna tak zůstane ve Vídni. Na další nádobu, v níž jsou uloženy nabalzamované vnitřnosti a která se nachází v kostele sv. Štěpána, si v tu chvíli nikdo nevzpomene. Existuje fotografie zachycující scénu z vídeňského Západního nádraží, kde Orlíkovu rakev přenášejí úředníci Vídeňského pohřebního ústavu za doprovodu kapitána wehrmachtu do speciálního vagonu. V něm ji studenou prosincovou nocí odvezl vlak do Paříže. Tak se Orlík vrátil do svého rodiště. Do dnešního dne nikdo z rakouské strany navrácení ostatků vnuka císaře Františka I. nepožadoval. Právě naopak – v padesátých letech navrhl Otto Habsburský, aby bylo do Paříže převezeno i Orlíkovo srdce. To však rakouští politici odmítli. Zůstává otázkou, zda Francouzi ostatky Napoleonova syna vůbec chtěli. Koneckonců byl pohřben v bílé uniformě důstojníka rakouské armády a údajně se cítil být napůl Rakušanem. Hitler však rozhodl jinak. Jeho domnělá velkorysost ovšem očekávané plody nepřinesla. O nějaké vděčnosti pokořené země nemohla být řeč a o usmíření obou národů už vůbec ne. Pro Francouze zůstali boches nenáviděnými vítězi. Což se mezitím bohudík změnilo.
14
NÁSLEDNÍK
TRŮNU SE NECHÁ PROSIT
Chybělo málo a Orlík by světlo světa nikdy nespatřil. Souviselo to se zábleskem soucitu, který Napoleon pocítil ke své děsivě trpící choti. Už více než dvanáct hodin (začátek porodních bolestí oznámily zvony chrámu Notre Dame) se svíjela v křečích. Pak přišla zpráva, že praskl plodový vak – a dítě má v matčině břiše obrácenou polohu, nožičkami napřed. Někoho bude nutné obětovat, matku nebo dítě. Co teď? „S matkou budu mít další děti,“ rozhodl se Napoleon bez dlouhého uvažování. Právě absolvoval horkou lázeň, která měla zmírnit jeho rozrušení. Lékařům přikázal: „Postupujte tak, jako byste měli co do činění s prostou občankou z Rue Saint-Denis. Starejte se o matku i dítě, a pokud nebude možné zachránit oba, zachovejte mi matku. A teď si pospěšte!“ Když Marii Louise sdělili, že ji budou muset přenést z manželského lože (v němž chtěla za každou cenu porodit) na jiné lůžko, aby provedli operativní zákrok, zděšeně vykřikla: „Jsem císařovna! A chtějí mě obětovat kvůli mému synovi!“ Věděla totiž, jak moc Napoleon touží po synovi, i to, že je obecně považován za velkého egoistu. Proto si vůbec nedokázala představit, že by se mohl rozhodnout pro ni. Zatímco císař čekal ve vedlejší místnosti (podle některých prý šlo o cabinet de toilette), lékaři přistoupili k nezbytnému zákroku. Ten trval více než půl hodiny a byl právě tak složitý jako bolestivý. Ale nakonec, 20. března 1811 v osm hodin a dvacet minut, přišlo dítě v pořádku na svět. Díky šikovnosti porodníků, kteří chlapce, z něhož se ukázaly nejdříve nožičky, vytáhli kleštěmi. Oddechli si nejen všichni dvořané, ale i významní hosté jako Ferdinand III. Toskánský, strýc Marie 15
NAPOLEONŮV
SYN
Louisy, nebo rakouský velvyslanec kníže Schwarzenberg a Eugène Beauharnais, kteří se rovněž zdržovali v Tuileriích. Největší úlevu pocítil samozřejmě sám císař, jenž celé to napětí snášel velice špatně. Rychle spěchal k loži své choti a zcela vyčerpanou císařovnu láskyplně objal. Novorozeněte, které leželo bez známek života na koberci, si ani nevšiml. Hlavní bylo, že Marie Louisa ta muka šťastně přestála. Teprve o chvíli později doktora Corvisarta napadlo zabývat se i dítětem. Byl to chlapec, jak si císař toužebně přál. Lékař opláchl novorozeně ve vaničce s vlažnou vodou, mezi rty mu vpravil pár kapek alkoholu a zabalil ho do teplých ručníků. Pak, po sedmi nekonečně dlouhých minutách, Napoleon mladší poprvé vykřikl. Nadšený císař se otočil, vzal dítě do náruče a ukázal ho manželce. „Můj syn!“ zakoktal dojatě a opět zahrnul Marii Louisu polibky. Novorozeně mu však vzápětí odebrali, protože nadešla oficiální část. Protokolu muselo být učiněno zadost. Ne náhodou čekali v biliárovém salonku arcikancléř Cambacérès a polní maršál Berthier tak dlouho. (Přesto však nejevili známky únavy, na rozdíl od většiny členů rodiny Bonapartů, kteří k tak významné události samozřejmě také přicestovali, a teď ospale klimbali a únavu zaháněli horkou čokoládou.) Nadcházející guvernantka, madame de Montesquiou, jim konečně přinesla dítě ukázat. Komorník otevřel vysoké dvoukřídlé dveře, učinil krok vpřed a slavnostně ohlásil: „Římský král!“ Přítomní ze sebe v mžiku setřásli únavu způsobenou dlouhým čekáním a napětím a bez odkladů splnili svoji protokolární povinnost; potvrdili pohlaví dítěte a dali vyhotovit jeho rodný list. Na císařovo přání dostal chlapec jména Napoleon František Josef Karel. Nyní se ujal slova hrdý otec. Hlasem zvyklým poroučet přikázal: „Mé posly a sto a jeden výstřel z děla!“ Poté císař odešel do svých konat, kde se svěřil komorníkovi: „Eh bien, Constant, máme silného a nádherného chlapce. Nechal se trochu prosit, ale budiž – teď je tu.“ Pak přistoupil k oknu a vyhlédl na dvůr, z něhož právě vyjížděli všemi směry poslové, aby po celé Paříži rozhlásili radostnou zprávu o této významné události. Chvilku nato začala kanonáda z děl. Jednadvacet výstřelů by zaznělo, pokud by se 16
