Základy marxistické ekonomie
Bc. Pavel Herman Akademie základů společenských věd v Brně Komise mládeže při ÚV KSČM
Třídní společnost „Proletáři nemají co ztratit, pouze svoje okovy.“ „Dějiny všech dosud existujících společností jsou dějinami třídních bojů.“ „Proletáři všech zemí, spojte se!“ To jsou některá z hesel, která Karel Marx a Bedřich Engels poprvé použili v roce 1848, když společně napsali Komunistický manifest. Tyto populární slogany upozorňující na existenci třídní společnosti jsou dnes stejně aktuální jako před více, než 150 lety. Komunistický manifest popisuje historický proces, ve kterém se společnost postupně vyvinula z prvobytně pospolné společnosti, otrokářské společnosti a feudalismu do dnešní podoby kapitalismu. Marxismus tvrdí, že politika, stát a právo jsou nástrojem vládnoucí třídy, tzv. buržoasie k vykořisťování a útlaku ovládaných tříd, tzv. proletariátu. Tyto dvě třídy jsou definovány podle vztahu a rozvoje výrobních sil. Buržoasie vlastní výrobní prostředky, zatím co proletariát disponuje pracovní silou. Vládnoucí třída tvoří nepatrnou většinu společnosti. Tato třída vlastní veškerý majetek od průmyslu, obchodu a továren až po banky, telekomunikace či různé společnosti. Většina politiků v kapitalistické demokracii jsou buď přímými členy vládnoucí třídy nebo najatí agenti prostřednictvím lobbistických skupin. Úředníci, policisté, soudci a soukromé redakce novin se tak postupně stávají prostředkem vládnoucích vrstev, respektive různých elit či vládoucí třídy. Vládnoucí třída vytváři zisky tím, že využívá práci dělnické třídy. Kapitalisté vidí v penězích prostředek ke zvyšování jejich moci. Peníze, které slouží k investicím a zisku se nazývají kapitálem. Vládnoucí třída je poměrně malá skupina s velkými zisky jako Waren Buffet, Michael Bloomberg, Bill Gates, rodina Waltonova
(vlastníci Wal-Mart) nebo bratři Kochovi. Tohle jsou jen některá jména reprezentující moderní kapitalismus. Tito lidé překročili čisté jmění 331 bilionu dolarů v roce 2013. V České republice se například jedná o miliardáře jako jsou Petr Kellner (150 mld. Kč) nebo Zdeněk Bakala (10 mld. Kč). Pracující třída zahrnuje všechny lidi, kteří vytvářejí veškeré zboží a služby v kapitalistické společnosti. Tito pracovníci jsou schopni přežít jen pokud pracují pro svého zaměstnavatele většinou v podobě námezdního zaměstnance. Nezaměstnaní nejsou pracující. Nezaměstnanost je konstantním a nezbytným rysem kapitalismu. Vládnoucí třída nutí značný počet pracovníků v nezaměstnanosti konkurovat se zaměstnanými, a tak vytvářet tlak na snižování mezd. Tato reservní průmyslová armáda poskytuje kapitalistovi fllexibilitu, aby tak nezaměstnaní mohli urychleně nastoupit i za nižší mzdu během ekonomické expanze. Dělnická třída je mezinárodní (internacionální) třída, která je uměle rozdělována (nacionalismem) do jednotlivých zemí. Z toho vyplývá všeobecně pravidlo, že dělnícká třída nemá žádnou vlast. Zdroj: What Is Marxism All About? – a street guide for revolutionaries, NO. 1 (volný předklad)
Kapitál a kapitalismus V každé společnosti od dob feudalismu až do současného tržního hospodářství a kapitalismu to byla právě práce lidí, která udržovala společnost a vytvářela bohatství. Historie moderní společnosti je historie boje mezi dvěma třídami: vykořisťované dělnické třídy a vykořisťovatelské kapitalistické buržoasie. Karel Marx prohlásil jak se kapitalismus vyvíjel: „Kape od hlavy až k patě z každého póru s krví a špínou.“ Byly to městské střední třídy zahrnující obchodníky a kupce, kteří vlivem svobody trhu a demokratických práv získali privilegia, jež jim umožnila se stát novými vládci v rámci kapitalistické společnosti. Náboženská práva a jiné svobody zatím nebyly podporovány v rámci absolutních monarchií v Evropě. Ukončením feudalismu nastalo nové období ve společnosti – tržní hospodářství a demokracie. Většina západních Evropských států zbohatla na drancování Asie, Afriky, Severní a Jižní Ameriky skrze masové vraždy, genocidu a zotročování národů těchto zemí. Marx to nazýval „primitivní akumulací kapitálu“, což je popisováno jako divoká brutalita a naprosté pohrdání lidmi. Kolonizace Ameriky se většinou prováděla hrubou silou a zotročováním Afričanů, kteří pracovali na velkých plantážích. Toto vykořisťování samozřejmě také naplnilo pokladny západních Evropských států. V třídní společnosti je bohatství soustředěno v rukou několika málo lidí, zatímco většina lidí vytváří společně toto bohatství. Podle Marxe má být sociální spravedlnosti dosaženo odstraněním příčiny třídního boje, tedy odstraněním soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Dosažení sociální spravedlnosti sociální demokraté prosazují pomocí reforem, kdežto komunisté mnohdy neváhají sociální solidarity dosahovat i za cenu násilností.
Všechny dosavadní třídní společnosti jsou charakterizovány vykořisťováním. Ať už se jedná o období feudalismu, kdy nevolník pracuje na pozemku ve vlastnictví pánů, aby uživil svoji rodinu. Nebo polo-feudální podmínky otroků v USA, kde unesení Afričané neměli žádná práva, a vše co vytvořili, patřilo vlastníkovi půdy. Feudální společnost byla nucena ustoupit společnosti kapitalistické, která tak zavedla individuální svobody a demokracii, ale tiše si ponechává vykořisťovatelské metody předchozího systému. Kapitalistická třída je vlastníkem všech výrobních prostředků ve společnosti – strojů, továren a surovin. Toto bohatství získává z bohatství a práce dělníků, kteří této třídě prodávají vlastní pracovní sílu. Tento systém není nic jiného než nový druh zotročení. Majitelé získávají obrovské zisky na bedrech svých pracovníků. Dělníci nemají žádné vlastnictví, a to stejně jako v případě výrobních prostředků používaných k výrobě věcí. Dělníci se dokonce dělí o hodnoty, které vytvářejí v pracovní době. Kapitalista tak žije i z pracovní nadhodnoty (nadpráce), kterou vytvořili dělníci. Pravidla v kapitalistické společnosti jsou různá, ale cíl je stejný: bohatství a zisk. Zájmy a potřeby dělníků či vlastníků výrobních prostředků jsou, ale diametrálně odlišné. Zdroj: What Is Marxism All About? – a street guide for revolutionaries, NO. 2 (volný předklad)
Vykořisťování a nadhodnota Lidská práce společně s komoditami se stávájí statky či věcmi, tj. určitou hodnotou. Je to práce, která při činnosti vytváří z hodnoty zisk. Pokud je pracovník nucený pracovat osm hodin, tak určité procento času stráví tím, aby pro sebe vytvořil hodnoty. Další procento času musí strávit v zaměstnání, aby uživil i kapitalistu. Tento zbytek nezaplaceného dělníkova času je „přebytek práce“, z které majitel továrny vytvořil zisk, tedy nadhodnotu. Z veškerého nutného času, který dělníci odpracují včetně nadpráce jsou tak zaměstnanci v pracovní době nuceni vykonávat napráci, ze které vlastník továrny získá nadhodnotu. Vlastníci vykonávají vše, co je zapotřebí pro zvýšení zisku, zvyšují tempo práce. Zatím co vlastníci očekávají zvyšování produktivity práce, tak nezvyšují mzdy svým zaměstnancům. Nevyužívaná pracovní síla a námezdní pracovníci si na trhu práce navzájem konkurují, což je proces, který tlačí mzdy zaměstnanců spíš směrem dolů, než aby podporoval jejich růst. Všechny tyto okolnosti způsobují komplikace pro zaměstnance, ale vlastníkům umožňují zvyšovat zisky. Zisk se rozděluje mezi vlastníky a TOP manažery, ale jen nepatrný zlomek hodnot přejde do rukou zaměstnanců, kteří tyto hodnotové zisky vytvářejí. Již několikrát různé společnosti oznámili propouštění zaměstnanců nebo „utahování opasků,“ aniž by se snížily odměny TOP manažerům a vlastníkům. Jako vhodný příklad poslouží prodejce elektroniky Circuit City, jenž na začátku roku 2007 měla 46.000 zaměstnanců v Kanadě a USA. V dubnu 2007 se společnost Circuit City, která je druhým největším prodejcem elektroniky v USA, rozhodla propustit
3.400 zaměstnanců kvůli nadbytečnosti. Společnost původně předpokládala 10 procentní nárůst prodejů v předchozím čtvrtletí, ale nakonec prodeje vzrostly jen o 8 procent. Společnost Circuit City vyplácí nastupujícím zaměstnancům pouze 7,75 dolarů za hodinu a průměrná mzda zaměstnance se pohybuje kolem 10 dolarů za hodinu. Společnost uvedla, že její hlavní konkurent vyplácí svým zaměstnancům menší mzdy, tedy v průměru 19.200 dolarů ročně před zdaněním. Na úroveň chudoby se v roce 2006 ve Spojených státech považoval příjem 16.000 dolarů před zdaněním. Zaměstnancům Circuit City tak bylo sděleno, že budou za stejnou práci pobírat nižší mzdy. Zato generálnímu řediteli společnost nadále vynášela zisky ve výši 8,52 milionu dolarů, nemluvě o jeho výplatě ve výši 975.000 dolarů. Po zprávách o propouštění se hodnoty akcií zvedly o 1,9 procent. Mnoho dělníků tak žije od výplaty k výplatě, aby si hrstka akcionářů mohla užívat zvýšení svých příjmů. Továrny zvyšují tempo práce a výrobu, protože se každý z vlastníků snaží vyrábět a prodávat co nejvíce zboží. A tak jejich neplánovaná a anarchistická produkce vede ke krizi nadvýroby. Tato krize nadvýroby se přenáší na zaměstnance v podobě snižování platů a propouštění. To je realita systému kapitalismu a neoliberalismu, které chtějí neustále zvyšovat zisky bez ohledu na to, jestli je to prospěšné pro celosvětovou společnost. V době krize kapitalisté potřebují nové trhy, vhodnější přístup k surovinám a levnější pracovní sílu. To je jeden z důvodů kvůli kterému vedou velké státy válečné konflikty. V tomto případě je možné civiliní výrobu nahradit výrobou válečnou. Veškeré válečné konflikty tak platí lidé z bohatých států ze svých daní. Zatímco chudí lidé přicházejí o infrastrukturu, suroviny a o své životy. Pentagon měl v roce 2013 základní fiskální rozpočet 530 bilionu dolarů. To je jen jeden z válečných účtů amerických operací v zámoří. Dalším účtem jsou stovky tisíc zmrzačených mladých mužů a žen ve jménu imperialismu nebo miliony obětí válečných
operací v Iráku, Pakistánu, Libyi a Afghánistánu. Jaké je možné řešení? Řešením je zrušení kapitalistického systému a vyvlastňování kapitalistické třídy. Nebo založení systému orientovaného na skutečné lidské potřeby. Tedy systému, který je solidární vůči utiskovaným dělníkům na celém světě. Systém socialismu odstraňuje sobecké motivy zisku. Výrobní prostředky jsou drženy a rozvijeny pro potřeby všech ve společnosti. Společnost by se měla orientovat na záležitosti, které jsou prospěšné celku, nikoliv na záležitosti, které jsou založené pouze na sobeckém zisku. Zdroj: What Is Marxism All About? – a street guide for revolutionaries, NO. 3 (volný předklad)
Soukromé vlastnictví Za osobní vlastnictví komunisté nepovažují vaše boty, kartáček na zuby nebo váš dům či internet. Tyto věci se běžně považují za osobní majetek, jak v socialismu, tak v kapitalismu, a proto patří k samozřejmým osobním věcem ke každodennímu užívání. Když marxisté mluví o soukromém vlastnictví v kapitalismu, tak se tyto úvahy soustřeďují na vlastnictví výrobních prostředků, které by měly být ve vlastnictví celé společnosti: Jedná se tedy o továrny, patenty či duševní vlastnictví a všechny přírodní zdroje, které lidé vytěží z planety včetně majetků, jenž byly za pomocí lidí vybudovány v průběhu několika století a desetiletí, ale nyní jsou ve vlastnictví několika monopolních vlastníků. Lidé v minulosti investovali mnoho práce do tvorby výrobních prostředků, ale v dnešní době přicházejí o pracovní místa, perspektivu nebo vyšší mzdy kvůli ziskuchtivým vlastníkům
akciových společností. Cílem socialismu je tedy zvýšit osobní vlastnictví, a to prostřednictvím zrušení či omezení soukromého vlastnictví. Nepřátelé komunistů a hysteričtí antikomunisté tvrdí, že komunisté chtějí, aby se malým a rodinným firmám, ve kterých pracovali jejich členové poctivě a tvrdě, zakazovalo jejich soukromé vlastnictví. Komunisté nemají zájem, aby rušili jejich soukromé vlastnictví, nezávislý život a podnikání. Kapitalismus většině těchto drobných živnostníků a podnikatelů zničil nezávislou prosperitu a podnikání. Neviditelná ruka trhu začala rozdávat facky hlavně menším obchodníkům a živnostníkům, tím způsobila, že jsou jejich zisky na nižší úrovni, než v minulosti. Například v České republice upravením snížené sazby DPH z původních 5 procent v roce 2007, v roce 2010 na 10 procent. V roce 2013 na 15 procent zvláště na potraviny či stavební materiál a práce, atd. Ve Spojených státech Walt-Mart a Target běžně vytlačují malé obchodníky z podnikání. Obří konglomeráty agrobyznysu kupují malé farmy skoro každý týden. Řetězce supermarketů vytlačili rohové obchůdky s potravinami. Firemní knihkupectví jako Barnes & Noble jsou zodpovědné za likvidaci několika malých knihkupectví. Ostatní malé a střední podniky, které zůstaly, tak hospodaří na hranici bankrotu. Proto jsou nuceni živnostníci a obchodníci v těchto rodinných firmách kvůli konkurenci pracovat celé dny. Někteří lidé vzhledem k akumulaci kapitálu nashromáždili poměrně velké majetky, které získali na základě tvrdé práce nebo předražených nájmů pozemků a bytů. Většina nadměrného bohatství byla získána podvody nebo úplatky – okrádáním daňových poplatníků či zaměstnanců z jejich práce. Je směšné si myslet, že by jakýkoliv vlastník z velkého podniku na podílu v akciích vydělal miliony a miliardy – aniž by tím nevykořisťoval svoje zaměstnance.
Osobní majetek vzrostl v kapitalistickém světě mnohonásobně: Vzrostl i počet milionářů, kteří vlastní obrovské majetky, zámky, jachty, soukromé tryskáče a značkové věci, které se u většiny obyvatel vyskytují málo. Jejich bohatství vzniklo na úkor ostatních, pro které se osobní využití majetku zdražuje včetně bydlení a obživy. V USA se například ceny nemovitostí od roku 1996 do roku 2006 zdvojnásobily. V roce 2007 se ceny nemovitostí vyšplhaly na 194 procent (dokument: Finanční krize, 31 minuta). V roce 2007 ekonomická spekulační bublina způsobila největší ztrátu osobního bohatství pro pracující lidi v USA, kde mnoho lidí ztratilo své investice a někteří i své domovy kvůli ekonomické recesi, hypotéční a investiční bublině. Porovnejme ceny nájmu, bytů a benzínu za socialismu (1970) a kapitalismu (2014): Za socialismu se ceny nájemních bytů pro dělníky s rodinou pohybovaly kolem 5 procent až 10 procent z platu (cukrovar v Němčicích – podnikový byt 100 Kč, nepodnikový byt ve městě Brno - nájem bytu bez inkasa 200 Kčs, s inkasem 280 Kčs). V kapitalismu, tedy v roce 2014 se ceny nájmů pro dělníky s rodinou pohybují kolem 30 procent až 70 procent z platu (6.500 Kč až 8.000 vyjímkou větších měst). Cena vlastního nového bytu v roce 1970 nepřesáhla 24.000 Kčs až 30.000 Kčs, při výplatách studentů po vyučení a dělníků 1.000 Kčs až 3.000 Kč (průměrný a reálný plat 2000 Kč). Výše hypotéky se pohybovala kolem 1 až 2 procent. V kapitalismu, tedy v roce 2014 se ceny zachovalých a nových bytů pohybují mezi 750.000 Kč až 1.800.000 (ve větších městech od 1.500.000 Kč) při výplatách dělníků 10.000 Kč až 25.000 Kč (průměrný plat 26.500 Kč; reálný průměr 15.000 Kč). Výše hypotéky se pohybuje v lepším případě kolem 5 procent. Cena benzínu v roce 1970 – speciál 2,4 Kčs a super 3 Kčs. V roce 2014 se cena benzínu pohybovala kolem 36 Kč. Počítejme s průměrnou výplatou v roce 1970 (2000 Kč) a průměrnou
výplatou v roce 2014 (15.000 Kč a 26.500 Kč). Z toho vyplývá při 160 pracovních hodinách za měsíc v roce 1970 – hodinová mzda 12,5 Kčs, v roce 2014 – hodinová mzda 93,75 Kč a průměrná hodinová mzda 165,6 Kč. V socialismu jsme si za hodinu práce mohli zakoupit 5,2 litrů benzínu speciál a 4,1 litrů super. V kapitalismu v roce 2014 si za hodinu práce může dělník koupit 2,6 litrů, ti bohatší 4,6 litrů... V boji o zajištění osobního majetku – jako nutnosti pro svobodu dělnické třídy – bude nezbytné svrhnout instituce soukromého vlastnictví společně se zastupitelskou demokracií, a dát tak všechny výrobní prostředky pod kontrolu pracovníkům vlády s lidovou či přímou demokracií. V některých státech lidé svrhli systém soukromého vlastnictví; v mnoha dalších zemích jsou lidé, kteří usilují o jeho zrušení. V současnosti s mezinárodní třídou kapitalistů po obrovské hospodářské a finanční krizi stále více zaměstnanců a utlačovaných lidí říká „DOST!.“ Rebélie se tedy konají po celém světě, od průmyslových center až po bývalé kolonie. Zdroj: What Is Marxism All About? – a street guide for revolutionaries, NO. 4 (volný předklad)
Komunistický manifest Komunistický manifest vypracovali Karel Marx a Bedřich Engels v Londýně roku 1848 jako teoretický a praktický program strany, určený pro veřejnost. „Praktické uplatnění těchto zásad, jak prohlašuje sám Manifest, bude všude a vždy záviset na historicky daných okolnostech. Manifest je historickým dokumentem, na němž již podle našeho názoru nemáme právo něco měnit. Pozdějšímu vydání bude snad možno předeslat úvod, který překlene vzdálenost od roku 1848 do nynější doby.“ Karel Marx a Bedřich Engels v Londýně 24. 6. 1872. Komunistický manifest nemohl být nazván manifestem socialistickým. Roku 1847 byli socialisty nazýváni lidé dvojího druhu. Jednak přívrženci různých utopických systémů, zejména owenovci v Anglii a fourierovci ve Francii, oba tyto směry se již tehdy zvrhly v pouhé sekty, pomalu vymírající. V obou případech to byli lidé stojící mimo dělnické hnutí a hledající podporu spíše „u vzdělaných“ tříd. Socialismus znamenal roku 1847 buržoasní hnutí, komunismus hnutí dělnické. „Proto jsme již tehdy velmi rozhodně zastávali názor, že „osvobození dělníků musí být dílem dělnické třídy samé“, nemohli jsme být ani na okamžik na pochybách, které z těchto dvou jmen máme zvolit. Také později nás nikdy nenapadlo je odmítat.“ Bedřich Engels, Londýn, dne 1. května 1890 Na levici jsou jednak sociální mastičkáři, kteří se snaží různými všeléky a všelijakým příštipkařením odstranit společenské neduhy, aniž by v nejmenším ubližovali kapitálu a zisku. Naproti tomu ta část dělnictva, která se přesvědčila o nedostatečnosti pouhých
politických převratů a dožadovala se podstatného přetvoření společnosti se tehdy nazvala komunistickou. Americký proletariát po prvé zmobilizoval dělníky a pracovníky v jednu armádu, pod jedním praporem a za jeden nejbližší cíl: „Za uzákonění normální osmihodinové pracovní doby, kterou proklamoval již ženevský kongres Internacionály roku 1866 a potom znovu pařížský dělnický sjezd roku 1889. A podívaná dnešního dne ukáže kapitalistům a statkářům všech zemí, že dnes jsou proletáři všech zemí skutečně sjednoceni.“ Bedřich Engels, Londýn, dne 1. května 1890.
Základní myšlenka, vinoucí se celým Manifestem: „Hospodářská výroba a celé dějiny jsou dějinami třídních bojů, zápasů mezi vykořisťovanými a vykořisťujícími, mezi ovládanými a vládnoucími třídami. Nyní však tento boj dosáhl stupně, kdy vykořisťovaná a utiskovaná třída (proletariát) se již nemůže osvobodit od vykořisťující a utiskující ji třídy (buržoasie), neosvobodí-li zároveň navždy celou společnost od vykořisťování, útisku a třídních bojů.“
MANIFEST KOMUNISTICKÉ STRANY: I. Buržoasie (kapitalisté) a proletariát (dělníci) Buržoasie proměnila osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a na místo nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavila jedinou na nic se neohlížející svobodu obchodu. Buržoasie učinila výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitní (globalizace) a vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ještě denně ničena. Místo staré a místní a národní soběstačnosti – nastupuje vzájemná závislost národů.
Dějiny průmyslu a obchodu jsou již po několik desetiletí jen dějinami vzpoury novodobých produktivních sil proti novodobým výrobním vztahům proti vlastnickým vztahům, které jsou podmínkami existence buržoasie a jejího panství. Stačí poukázat na obchodní krize, které svým periodickým opakování stále nebezpečněji ohrožují existenci celé buržoasní společnosti. Za obchodních krizí bývá po každé ničena velká část nejen produktivních sil již vytvořených. Za těchto krizí propuká společenská epidemie, která by se všem dřívějším epochám zdála nesmyslnou – epidemie nadvýroby. Proletariát jsou dělníci (latinsky otroci), kteří jsou nuceni prodávat se po částech a jsou zbožím (na trhu práce) jako každý jiný předmět obchodu. Náklady na dělníka se omezují proto téměř výhradně na životní prostředky, nevyhnutelné pro jeho obživu a pro udržení jeho rodu. Ale cena zboží, tedy i cena práce se rovná jeho výrobním nákladům. Čím více odpornější se stává práce, tím nižší je mzda, protože buržoa-továrník prohlašuje zisk za svůj cíl. Roste tak množství práce, ať již tím, že je prodlužována pracovní doba, anebo tím, že se požaduje za určitou dobu větší množství práce a je tak zrychlován běh strojů. Masy dělníků, směstnané v továrně, jsou organizovány po vojensku. Jako řadoví vojáci průmyslové armády jsou stavěni pod dozor celé hierarchie poddůstojníků a důstojníků. Jsou nejen raby buržoasní třídy, buržoasního státu, každého dne a každé hodiny je také zotročuje stroj, dozorce a především sám jednotlivý buržoatovárník. Když končí vykořisťování dělníka továrníkem a dělník nakonec dostává hotově vyplacenou svou mzdu, vrhají se na něho druhé části buržoasie – domácí pán, kramář, lichvář. Dnes můžeme mluvit o vysokém nájemném, inkasu, bankovních půjčkách a hypotékách. Dosavadní nižší vrstvy středních stavů (dnes střední třída) jako
drobní průmyslníci, obchodníci, soukromníci, řemeslnici (živnostníci) a rolníci (zemědělci). Všechny tyto třídy klesají do řad proletariátu, zčásti proto, že jejich malý kapitál nestačí k provozu v soutěži s většími kapitalisty. Tak se proletariát rekrutuje ze všech tříd obyvatelstva. Dělníci začínají tvořit spolky (odbory) proti buržoasii – vystupují na obranu svých mezd. Zakládají dokonce trvalá sdružení (odborové svazy), aby si zabezpečili prostředky pro případ vzpour. Boj přechází místy v otevřená povstání (stávky). Každý třídní boj je bojem politickým. Vynucuje si uznání jednotlivých zájmů dělnictva cestou zákonodárnou. Tak například zákon o desetihodinové době pracovní v Anglii. Ze všech tříd, které dnes stojí proti buržoasii, je skutečně revoluční třídou toliko proletariát. Ostatní třídy upadají a zanikají s vývojem velkého průmyslu. Střední stavy: malý průmyslník, malý obchodník, řemeslník a rolník (soukromý zemědělec) – ti všichni bojují proti buržoasii, aby zachránili před zánikem svou existenci jako střední stavy. Nejsou tedy revoluční, nýbrž konservativní. Lumpenproletariát (nezaměstnaní) bývá místy proletářskou revolucí strhován do hnutí, ale vlivem celého svého životního postavení bude spíše ochoten zaprodat se pro reakční rejdy. Všechna dosavadní hnutí byla hnutími menšin nebo v zájmu menšin (aristokracie a buržoasie). Proletářské hnutí je samostatným hnutím obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Poznámka: V současnosti je důležitější bojovat za vyšší mzdy a zákoník práce, než za práva menšin a lidská práva, která neubližují tučnému bankovnímu kontu kapitalistovi. Protože lidí, kteří pracují za mzdu a nevlastní výrobní prostředky jsou většinou.
II. Proletáři a Komunisté Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále kupředu pobízející složkou dělnických stran všech zemí: teoreticky vynikají nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí. Komunismus se vyznačuje nikoliv odstraněním vlastnictví, ale odstraněním vlastnictví buržoasního. „Nám komunistům se vytýkalo, že prý chceme odstranit osobně nabyté a vlastní prací získané vlastnictví; vlastnictví, které je základem veškeré osobní svobody, činnosti a samostatnosti.“ Přejděme k námezdní práci: Průměrná cena námezdní práce se rovná mzdovému minimu, t. j. sumě životních prostředků, nezbytně nutných, aby dělníka zachovaly při životě jako dělníka. Svobodou se v rámci nynějších buržoasních výrobních vztahů rozumí – volný obchod, volná koupě a prodej. „Děsíte se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví? Ale v nynější vaší společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin jejich příslušníků; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje. Vytýkáte nám tedy, že chceme zrušit vlastnictví, které nezbytně předpokládá, že obrovská většina společnosti nemá vlastnictví. Zkrátka vytýkáte nám, že chceme zrušit vaše vlastnictví. Ano, to opravdu chceme.“ Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si společné výrobky (ani nezakazuje stahovat na internetu hudbu a filmy), bere jenom možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí práci. Komunisté nechtějí zavést společenství žen, ale odstranit prostituci a zrušit postavení ženy jako pouhého výrobního nástroje. Komunistům se také vytýká, že chtějí odstranit vlast. Dělníci nemají vlast. Nelze jim vzít to, co nemají. Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále více
již rozvojem buržoasie, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí dopovídajícími životními podmínkami. Tou měrou, jakou bude odstraňováno vykořisťování jednoho jedince druhým, bude odstraňováno i vykořisťování jednoho národa druhým. V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření: 1. Vyvlastnění pozemkového vlastnictví a použití pozemkové renty na výdaje státu. 2. Vysoká vzestupná daň. 3. Zrušení dědického práva. 4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů. 5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem. 6. Soustředění veškeré dopravy v rukou státu. 7. Rozmnožení národních továren, výrobních nástrojů, obdělání a zúrodnění pozemků podle obecného plánu. 8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství. 9. Spojení zemědělství s průmyslem, úsilí o postupné odstranění protikladu mezi městy a venkovem. 10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd. Místo staré buržoasní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný vývoj každého jednotlivce je podmínkou svobodného vývoje všech.
III. Socialistická a komunistická literuatura Konzervativní aneb buržoasní socialismus Část buržoasie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buržoasní společnosti.
Sem patří: národohospodáři, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, odpůrci týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, fušerští reformátoři nejrozmanitějších druhů. Socialističtí měšťáci chtějí podmínky existence novodobé společnosti, ale bez bojů a nebezpečenství, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost bez živlů, které ji revolucionují a rozkládají.
Kriticko-utopistický socialismus a komunismus Skutečně socialistické a komunistické systémy jako SaintSimonův, Fourierův, Owenův, atd. Zavrhují jakoukoli politickou, a zejména jakoukoliv revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokoušejí se drobným samozřejmě selhávajícími pokusy a mocí příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu. Původci těchto systémů mohou být v mnoha směrech revoluční, ale jejich žáci tvoří vždy reakční a konzervativní sekty spojené s pedanstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy. Proto vystupují proti jakémukoliv politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění může nějakého úspěchu docílit.
IV. Stanovisko komunistů k různým opozičním stranám Zkrátka, komunisté všude podporují každé revoluční hnutí proti dosavadním společenským a politickým poměrům. Proletáři nemají co ztratit, leda své okovy.
Proletáři všem zemí, spojte se! Zdroj: MARX, K.: Manifest Komunistické strany, Praha : Svoboda 1949 (Malá knihovna Marxismu – Leninismu, č. 11).
Marxův Kapitál Marxova kniha Kapitál není mrtvá, protože je v současnosti tržní kapitál ještě pořád naživu. Kniha Kapitál je v podstatě rozsáhlý průvodce statistikou, dějinami, filozofií a základem kritiky politické ekonomie. Karel Marx ve svém díle podal od té doby nejlepší analýzu přechodu společnosti od feudalismu ke kapitalismu a hlubokou ekonom -ickou kritiku kapitalismu, období volné soutěže. Na základě zkušeností analyzuje ekonomický systém odcizující lidi sobě navzájem i světu, v němž jsou zotročeni obludnou mocí bezduchého kapitálu a zboží. Na základě zbožní směny kapitalista a dělník vystupují vůči sobě, jako nezávislí majitelé zboží, jeden jako majitel peněz a výrobních prostředků, druhý jako majitel pracovní síly. Mzdy jsou proto určovány nelítostným bojem mezi kapitalisty a dělníky. Kapitalisté ale nevyhnutelně vítězí, protože mohou bez dělníka přežít déle než dělníci bez nich. Kapitalismus nakonec vede k pokračujícímu „zbídačování“ proletariátu. Nesčetní vědátoři to interpretovali v tom smyslu, že růst prosperity se v kapitalismu dosahuje za cenu absolutního snížení dělnických mezd a životní úrovně. Konkurence kapitálu nutí výrobce investovat víc do „konstantního kapitálu“ (továren a jejich strojového vybavení) a tím i úměrně méně do „variabilního kapitálu“ (mezd). Marx vyjádřil přesvědčení, že právě třídní vědomí je hybnou silou revoluce. Prostředky, jimiž kapitalismus zvyšuje svou produktivitu mrzačí dělníka. Příjmy státu rostou také pouze tím, že víc a více
produktů dělníkovy práce jsou dělníkovi odebírány. Zvýšená produktivita snižuje poptávku po pracovní síle a tlačí mzdy dolů, čímž se tendence k nahrazování lidské práce nákladnými stroji zpomaluje. Marx dochází k myšlence, že čím je produktivita práce vyšší, tím větší je relativní početnost průmyslové rezervní armády, tzv. nezaměstnaných. Dodává, že když se lidem podaří získat zaměstnání, tak obava ze ztráty pracovní pozice činí zaměstnance povolnějšími k vykořisťování. Kapitál dále obsahuje rozbor pracovní síly a nadhodnoty. Proniká pod závoj iluzí, které odhalují vykořisťování, z něhož kapitalismus žije. Pokud vytvářejí hodnotu zboží dělníci, proč za práci nedostávají její plnou hodnotu? Na základě teorie nadhodnoty lze vypočítat hodnotu i nadhodnotu, která se ztotožňuje se ziskem kapitalistů a zaměstnavatelů (bank a korporací či samotného státu) a námezdní síly v podobě zaměstnanců (či daňových poplatníků). Marxisté laici pokládají kapitalisty za přivlastňovatele části výsledku práce, tj. zisku, který náleží dělníkům. Výraz nadhodnota (Mehrwert) je odborný termín pro rozdíl mezi dvěma cenami: mezi hodnotou práce a mezi produktem práce, tj. hodnotou zboží. Hodnotou zboží se rozumí úhrnné množství práce, které bylo za určitých sociálních podmínek nutné k vyrobení tohoto zboží. Marx učil, že všechny ekonomické hodnoty závisí na práci a musí být měřeny časovými jednotkami za práci, tj. hodinami průměrného řemeslníka. Marx říká, že v kapitalismu dochází k relativnímu poklesu mezd. A to je prokazatelně pravda: Žádná firma, která dosáhla dvacetiprocentního zvýšení nadhodnoty, ji nepředá celou zaměstnancům ve formě dvacetiprocentního zvýšení mezd. Ať je mzda jakákoliv, vysoká nebo nízká: dělníci se stále více opožďují za kapitálem, bez ohledu na to, kolik aut a mikrovlnných troub si dělníci mohou dovolit.
Výši celkových nákladů nutných na reprodukci jednoho dělníka odhadl Marx jako odpovídající zhruba šesti pracovním hodinám za den. Povolí ovšem velkokapitál, aby s prací praštili, jakmile skončí šestá hodina jejich nezbytné práce? V žádném případě. Na svou mzdu musejí pracovat ještě dalších pět šest hodin, čímž vytvářejí nadpráci, která tvoří zisk pro velkokapitál. V roce 1850 pracovní týden v Británii tvořil 60 hodin týdně (30 minut snídaně, 1 hodina oběd), což dohromady činí od pondělka do pátku 12 hodin denní směny včetně 8 hodin v sobotu. Jeden továrník se inspektorovi chlubil, že zkrácením přestávky na jídlo o 10 minut denně by „dostal do kapsy 1000 liber št. ročně.“ Dělník při zvýšené produktivitě své práce vyrábí za hodinu, např. desetkrát více než dříve, tedy že potřebuje na každý kus zboží desetkrát menší pracovní dobu. Nyní je nucen pracovat 12 hodin a vyrábět v těchto dvanácti hodinách 1.200 kusů místo dřívějších 120 kusů. V 70. letech se toho hodně napsalo o nadcházejícím „věku volného času,“ kdy díky automatizaci budeme pracovat čím dál méně. Teoreticky by stroje měly pracovní zátěž dělníka zmenšovat. Marx však tvrdí, že v systému kapitalistické výroby je účinek strojů vesměs zhoubný, i když pro našeho Boháče vysoce blahodárný. V roce 2006 průměrný Britský zaměstnanec odpracoval 47 hodin týdně (za 5 pracovních dnů 9,5 hodiny denně), zatímco v roce 1981 to bylo pouze 41 hodin týdně (za 5 pracovních dnů je to celkově 8,2 denně). Lenin a Stalin podle některých teoretiků z marxismu udělali spíše dogma. Například masové kampaně za zlepšení pracovních podmínek a zkrácení pracovního týdne, které Marx v Kapitálu doporučoval, Lenin odmítal jako zbytečnou ztrátu času. Podle Lenina by se měli dělníci spíše přimknout k profesionálním revolucionářům, jako byl on sám. Vládnoucí věrouka SSSR se nazývala marxismus-leninismus a ne jednoduše marxismus. Marxismus, tak jak jej uplatňoval
v praxi Marx, nebyl ani tak ideologie jako spíše kritický myšlenkový proces, neustálá dialektická diskuze. Marxovým oblíbeným mottem bylo de omnibus dubitandum – o všem je třeba pochybovat. (Hegelova dialektika). Zdroje: MARX, K.: Kapitál : kritika politické ekonomie. Praha : Svoboda, 1978-1980. WHEEN, F.: Marxův Kapitál. Praha: Pavel Dobrovský – Beta 2007.
Proč nerostou mzdy? A kam se ztrácí nadhodnota zaměstnanců?! Velké korporace platily svým lidem roční výplaty v desítkách či stovkách milionů dolarů. A co dělali dál? Dávaly své peníze do banky, ve kterých se najednou objevily šílené balíky peněz, které sem přicházely z korporací. Banky a velké korporace najednou objevily výnosný způsob, jak využít tyto své nové obrovské zisky: "Mohou je totiž půjčovat na úrok svým zaměstnancům!" Zatím co Henry Ford vyplácel svým zaměstnancům vysoké mzdy, aby si mohli pořizovat jeho automobily a produkty, tak v současnosti korporace usilují o zvýšení spotřeby svých zaměstnanců, když už jejich platy nerostou, například různými úvěry a půjčkami. Zaměstnanci si mohou půjčit peníze, které si jejich zaměstnavatelé vkládali do bankovního sektoru, na místo toho, aby jim vzrostly výplaty. Porozumět americké ekonomice posledních třiceti let až do této chvíle znamená vidět skutečnost: „Zaměstnavatelé nezvyšují mzdy svým pracovníkům.“ Na místo zvyšování mezd svým pracovníkům, tak raději kapitalisté svým zaměstnancům tyto peníze půjčí. A zaměstnanci jim tyto peníze vrátí zpět ještě i s úrokem. Není to nakonec pro kapitalisty
výhodnější, než zvyšování mzdy? Růst reálných mezd se zastavil v 70. letech a od té doby už se nenastartoval. Zatím co pro lidi z byznysu bylo posledních třicet let nevídaných. S nástupem počítačů se produktivita amerických pracovníků zvyšovala a zvyšovala. Měli jsme tedy třicet let zvyšující se produktivity práce. Ale teď pozor! Pracovník každý rok produkuje více. Ale kolik dostane zaplaceno? Stejně?! Ten rozdíl je stále větší. Za posledních třicet let téměř stejné platy (téměr stejná kupní síla peněz) a rostoucí produktivita způsobily největší boom zisků v historii amerického kapitalismu. A tak už dobře víme, co si pro sebe hezkého vytvořili. Začali si vyplácet bonusy a dividendy na úrovních, o kterých se nikdy nikomu nesnilo. Total Household Debt in billions: Corporate Profits in billions: Dluh domácností USA Zisky korporací Růst produktivity 1965 $ 2000 1980 $ 4000 1995 $ 6000 2005 $ 8000 2010 $ 14000
1970 $ 100 1980 $ 200 1990 $ 400 2000 $ 800 2010 $ 1600
1970 $ 600 1980 $ 800 1990 $ 1000 2000 $ 1200 2010 $ 1800
Poznámka: Všechny částky jsou uvedeny v miliardách dolarů. Závěr: Míra produktivity práce se od 70. let 20. století se zvyšuje, ale mzdy a kupní síla peněz již nerostou. Rozdíl mezi těmito veličinami se nazývá zisk, který korporacím každé desetiletí raketově vzrůstá. Zdroj: Race To The Bottom – Závod ke dnu, dokumentární 2011.
Námezdní práce a kapitál Hodnota zboží je určena prací nutnou k jeho výrobě. Marx důkladně prozkoumal hodnototvornou vlastnost práce a přitom zjistil, že každá práce nutná k výrobě zboží, přidává tomuto zboží ze všech okolností takovou hodnotovou veličinu, jaká odpovídá spotřebovanému množství práce. Dejme tomu, že dělník – strojní zámečník – má opracovat součást stroje, kterou udělá za jeden den. Surovina – železo a mosaz v předem zpracované potřebné formě – má cenu 20 Euro. Energie – elektřina nebo uhlí spotřebované ve stroji, opotřebení stroje, soustruhu a ostatních nástrojů – má hodnotu 1 Eura. Denní mzda je podle našeho předpokladu 3 Eura. Úhrnem je vynaloženo na naši součást stroje 24 Euro. Kapitalista si však vypočítá, že od svých zákazníků dostane za ni průměrně cenu – 27 Euro. Je to tedy o 3 Eura více, než činí náklady, které vynaložil. Dvacet euro vězí v surovinách, jedno euro v uhlí. Zbývá šest euro, které byly přidány k hodnotě suroviny. Ale těchto šest euro může pocházet pouze a jenom z práce dělníka, kterou přidal k surovině. Dělníkova dvanáctihodinová práce by se tedy rovnala šesti euro. A tak konečně objevujeme, co je to „hodnota práce.“ Náš strojní zámečník dostal pouze jen tři eura. Kdežto hodnota jeho dvanáctihodinové práce je šest marek. Podle toho má práce nikoliv jednu, ale dvě hodnoty. Z tohoto rozporu můžeme mluvit o koupi a prodeji práce a o hodnotě práce. To co ekonomové pokládali za výrobní náklady „práce“ jsou nikoliv výrobní náklady práce, ale výrobní náklady na samého živého dělníka. Dělník tak pronajímá, resp. prodává svou pracovní sílu. Při úkolové mzdě je tomu stejně. Náš dělník udělá za dvanáct
hodin dvanáct kusů zboží. Surovina a opotřebení strojů, připadající na každý kus, stojí 2 Eura, a každý kus je prodáván za 2,5 Eura. Kapitalista zaplatí dělníkovi od kusu 25 centů, což činí při dvanácti kusech 3 Eura. Pro to, aby je dělník vydělal musí pracovat dvanáct hodin. Kapitalista dostane za dvanáct hodin 30 Euro. Odečteme-li 24 Euro za surovinu a opotřebení, tak zbývá 6 Euro, z nichž zaplatí 3 Eura na mzdě a 3 Eura shrábne. Tak jako v předchozím případě. Zde pracuje dělník šest hodin pro sebe a šest hodin pro kapitalistu. Lidská pracovní síla tak za den vytváří větší hodnotu, než má a stojí sama o sobě. Každým novým technickým vynálezem vzrůstá tento přebytek jejího denního výrobku nad její denní náklady. Z toho vyplývá, že pracující třída vyrábí hodnoty. Z celého množství produktů, které vyrobila, dostává tedy dělnická třída nazpět jen část. Zdroj: MARX, K.: Namezdní práce a kapitál, Praha : Svoboda, 1946
Míra nadhodnoty a míra zisku (v továrnách a službách) Zaměstnanci vedle nutné práce vykonávájí „nadpráci,“ z které vzniká nadhodnota. Ta je jim však odcizena, protože si ji přivlastní kapitalista, a tím zaměstnance vykořisťuje. Zde jsou uvedeny příklady „vykořisťování“ zaměstnanců pracujících ve „službách“ (číšníci a prodavači) a „továrnách.“ Vzorec n : (k + v) se nazývá míra zisku. Míra zisku je tedy poměr nadhodnoty k celkovému kapitálu. Kapitalistu zajímá poměr nadhodnoty k celkovému kapitálu, t. j. míra zisku, dělníka na druhé straně zajímá míra nadhodnoty. Příklad: Jsou dva kapitály po 1000 Kč V prvním případě: k = 850 a v = 150; dělníci pracují při 8 hodinové pracovní době 3 hodiny pro sebe a 5 hodin pro kapitalistu, což znamená, že nadhodnota činí 250 Kč. Druhý kapitál se skládá: k = 600 a v = 400. Dělníci při 8 hodinové pracovní době pracují 4 hodiny pro sebe a 4 hodiny pro kapitalistu, tudíž nadhodnota se rovná 400 Kč. Jaká je míra nadhodnoty a jaká je míra zisku u obou kapitálů? Míra nadhodnoty v prvním případě je 250/150 = 5/3, t. j. 166 2/3 %. V druhém případě 400/400, t. j. 100 %. Míra nadhodnoty u prvního kapitalisty je větší – dělník je více vykořisťován. Míra zisku je v prvním případě 250/1000, t. j. 25 % a v druhém případě 400/1000, t. j. 40 %. Míra zisku je vyšší v druhém případě, ačkoliv míra nadhodnoty je
vyšší v prvním případě (a přece je absolutní velikost nadhodnoty závislá na velikosti v a stupní vykořisťování. Absolutní nadhodnota – znamená na podkladě zvýšení pracovní doby.
zvýšení
nadhodnoty
V tomto případě se prodlužuje nadpráce. Dělníci pracují 8 hodin, 3 hodiny pro sebe (nutná nadpráce) a 5 hodin pro kapitalistu (nadpráce). Pracovní doba se prodlužuje na 9 hodin. Nutná práce zůstává 3hodinová, což znamená, že nadpráce je větší a tím také nadhodnota je větší. Často se využívá ve službách (číšníci, prodavači), kde jsou zaměstnanci nuceni kromě 8 hodin pracovat ještě hodiny přes čas, které se sice platili, ale ne vždy v míře, jaká by odpovídala mzdě. Dále existoval způsob „paušálního placení“ hodin přes čas. Kapitalista měl v úmyslu platit například 3 Kč za hodinu, t. j. týdně (48 hodin) 144 Kč. Místo toho určil 2,5 Kč, t. j. 120 Kč týdně a 24 Kč jako „paušál“ za hodinu každý den. Platil tedy zase 144 Kč, ale za 9 hodinovou, místo za 8 hodinovou pracovní dobu. Tam, kde byla organizační roztříštěnost zaměstnanců velká, přiměl strach zaměstnanců před výpovědí, aby pracovali „dobrovolně“ zadarmo. Relativní nadhodnota – znamená zvýšení nadhodnoty, tedy především zvýšení nadpráce, aniž by pracovní doba byla změněna. V tomto případě dělníci pracovali 8 hodin a pracují dále 8 hodin, přesto se nadpráce zvětší z 5 hodin na 6 hodin. To je možné jenom, když se nutná práce sníží z 3 hodin na 2 hodiny. V závodech se zvyšuje produktivita práce tím, že se snižuje počet dělníků, aniž by se vyrobilo méně. Jednotliví dělníci dostávají stejnou mzdu jako dříve, dohromady však dostávají o to méně, o co má kapitalista více nadhodnoty.
Zvýšená produktivita má za následek pokles ceny dotyčného zboží. Dejme tomu, že ceny klesnou tak, že dělník si může všechny své potřeby koupit za 2/3 toho, co dosud musel platit 2/3 dřívější mzdy, aniž by přestal platit hodnotu jejich pracovní síly. Nutná práce klesne ze 3 hodin na 2 hodiny, ale dělník dostane za tuto nižší mzdu totéž, co dříve za vyšší; jinak řečeno: zvýšení produktivity v oborech výroby zboží pro potřebu dělníka jde ve prospěch kapitalisty. Intensita práce Případ I. je obvyklý, že dělník pracuje 8 hodin. Hodnota jeho pracovní síly činí 3 hodiny, takže 3 hodiny pracuje pro sebe a 5 hodin pro kapitalistu. Případ II. znamená změnu, kterou nazveme intenzifikací práce. Dělník vykonává za 1/2 hodiny tolik, co předtím (v případě prvním) za hodinu. Jeho 8 hodinová pracovní doba je totožná s 16 půlhodinovou pracovní dobou, poněvadž jednotka se nyní projevuje v půlhodinách. Dostává-li stejnou mzdu jako v případě prvním, tak odpovídá obnově jeho pracovní síly práce tří půlhodin. Dělník tedy pracuje 1 1/2 hodiny pro sebe a 6 1/2 hodin pro kapitalistu. Případ I: A 1 2 3B4 5 6 7 8C l–l–l–l–l–l–l–l–l Případ II: A 1 2 3 4 B 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 C l–l–l–l–l-l–l–l–l–l–l–l–l–l–l–l-l Zde se prodlužuje nadpráce tím, že se zkracuje nutná práce, aniž by tedy pracovní doba byla prodloužena. Z tohoto hlediska se
zvýšení nadhodnoty nadhodnota.
intenzifikací
práce
jeví
jako
relativní
Pracovní doba byla vlastně prodloužena z osmi pracovních jednotek na 16, při čemž každá pracovní jednotka byla zhuštěna a tím zkrácena, takže zvýšení nadhodnoty se jeví současně jako absolutní nadhodnota. Při intenzifikaci práce může kapitalista dokonce zvýšit mzdu a přitom zvýšit nadhodnotu a míru nadhodnoty. Například: Když v našem případě zvýší mzdu o jednu třetinu. To znamená, že platí mzdu, která odpovídá hodnotě dvou hodin (4 půlhodin A – B) místo 1 1/2 hodiny. Přes toto zvýšení odpovídá nadhodnota 6 hodinám, tedy více než v prvním případě, kdy odpovídá 5 hodinám a míra nadhodnoty vyjádřená v hodinách je 6/2 (300 %) proti 5/3 (166 2/3 %). Stroj a hodnota - odpis Stroj se ve výrobě nespotřebovává, ale jen opotřebovává, t. j. ztrácí část své hodnoty, kterou odevzdává do výrobku. To samozřejmě závisí na trvanlivosti a využití stroje. Stroj sám o sobě zvyšuje produktivitu práce – snižuje množství práce nutné k zhotovení určitého výrobku. Je produktivní jen tehdy, když práce, kterou nahrazuje, je větší, než práce, kterou sám stál. Výše mezd a užívání strojů Kapitalistovi se vyplácí stroj tím spíše, čím větší mzdy platí dělníkům, kteří se strojem nahrazují, jinak řečeno, čím vyšší jsou mzdy za jinak stejných okolností, tím silnější pohnutky pro kapitalisty zavádět stroje, tedy zvýšit produktivitu práce. Závěr: To je také důvodem kvůli kterému se zvyšuje tempo práce.
Proto musíme v zaměstnání plnit vyšší normy, ze kterých má zaměstnavatel zkrátka vyšší nadhodnotu! Pokud tedy máme v úmyslu hodnotit efektivitu, tak vlastník továrny (akcionář) s výplatou (dividendy) 14 milionů korun nemůže být přece 1.000krát efektivnější, než zaměstnanec s mzdou 14.000 korun. Zdroj: FELIX, O.: Politická ekonomie, Rovnost (Vysoká škola politických a hospodářských věd), Praha 1950, str. 55 – 63.
Třídní boj a solidarita pracovníků Jednou z největších zbraní, kterou pracovníci a vykořisťovaní lidé mají proti svým šéfům a kapitalistům je jednota a vzájemná solidarita. Když Marxisté mluví nebo píšou o proletářské, dělnické a mezinárodní solidaritě, tak mají na mysli úplnou jednotu zájmů všech utlačovaných a vykořisťovaných národů kapitalismem. Tuto zbraň mohou dělníci použít jen v případě, že dojde ke společné solidaritě – a to prostřednictvím zakládání skupin a odborů. Vítězství může stát pouze na straně jednotných mas pracujících lidí. Solidarita pracujících se projevuje v každé demonstraci a odborové akci, nebo v každém úderu, kterým mohou zaměstnanci zaujmout postoj proti svým zaměstnavatelům. Jsou-li zaměstnanci ochotni jít do stávky a nebudou se v této skupině vyskytovat stávkokazi, (nestávkující zaměstnanci, kteří pokračují v náplni práce), tak bude pro zaměstnavatele těžké jejich podmínky odmítnout. Pracovníci zakládají a organizují se v odborech, protože vědí, že prostřednictvím solidarity a jednoty mohou i sebemenším způsobem zlepšit svoje pracovní podmínky – jako jsou mzdy, bezpečnost práce, pracovní podmínky, atd. V případě, že třídní boj v podobě stávky vypukne, tak mají pracovníci odborů a jiných pokrokových organizací za úkol přispěchat na pomoc a obranu práv dělníků, kteří stávkují, obsazují továrny nebo přijali jiná rozhodná opatření, která posilují postavení dělníků a třídní boj proti zaměstnavatelům. Solidarita pracovníků je totiž největší hrozbou pro kapitalisty. Svazy zaměstnavatelů a politici se pokouší rozbít solidaritu lidí rasismem, xenofobií a hlavně „poštváváním“ jednotlivých společenských skupin proti sobě. O živnostnících, kteří nemají vůbec proplacenou dovolenou a svátky, tak politici prohlašují, že jsou parazité. Jiní politici říkají, že by jim měla být odňata výhoda jako sleva na dani, ale nezohledňují při tom, že svátky a dovolenou jim nikdo neproplatí. O nezaměstnaných zvláště pravicoví politici mluví jako o přísavkách a klíšťatech, ačkoliv tím zakrývají svoje politické
trafiky, předražené státní zakázky a štědré dotace, které byli nadělené pro jejich kmenovou základnu politické strany. Američtí pracující podpořili solidaritu lidí, kteří v Iráku bojovali proti americkému imperialismu, když v květnu roku 2008 s pracovníky z mezinárodní Longshore a Warehouse unie vstoupili do stávky na protest proti válce v Iráku. Podobným způsobem v Řecku pracovníci Longshore zablokovali dodávku amerických zbraní a munice do Izraele během obléhání pásma Gazy na začátku roku 2009. Znakem solidarity dělníků byl i bojkot společnosti Mt. Olive, která produkovala zemědělské výrobky. Miliony lidí podpořili „Zemědělský pracovně organizační výbor,“ ve kterém zemědělci a dělníci bojovali za vyšší mzdy a vhodnější pracovní podmínky. Ve skutečnosti lze solidarity dosáhnout pouze tím, když si jednotlivé skupiny dělníků nebudou vzájemně závidět rozličné výhody, (dělníci nebudou závidět živnostníkům slevy na dani nebo živnostníci dělníkům jejich dovolené a stravenky), ale společně bojovat za vyšší mzdy a ostatní pracovní vymoženosti. Dělnickou solidaritu narušuje také hysterický rasismus a xenofobie všeho druhu proti homosexuálům, přistěhovalcům, sociálně vyloučeným a nezaměstnaným. Zatímco V. I. Lenin upřednosťoval revoluci a svrhnutí systému, tak Marx upřednostňoval masové kampaně za zlepšení pracovních podmínek a zkrácení pracovního týdne. Socialisté požadovali dosáhnout cíle parlamentní cestou a komunisté zase upřednostňovali revoluční cestu. Proto je úkolem levicových spolků a politických stran pomocí aktivního směru a parlamentní cesty vylepšovat legislativu společně se zákoníkem práce. Zakládání odborů je sice složitá, ale za to zajímavá cesta, jak dosáhnout společného cíle. Ferdinand Peloutier uvedl, že odbory se mají sjednotit v mezinárodní konfederaci a připravovat všeobecnou generální stávku. Zdroj: What Is Marxism All About? – a street guide for revolutionaries, NO. 6 (volný předklad)
Imperialismus a globalizace Globální a národní televizní programy odvysílaly záběry z válek v Iráku, amerických vojenských základen v Koreji a nálety v Afghánistánu, námořních blokád proti Íránu nebo politických a humanitárních krizí v místech jako jsou Zimbabwe a Daruf. V korporátních médiích moderátoři hovořili o „národní bezpečnosti,“ „válce proti terorismu“ a „islámskému fundamentalismu,“ ve snaze vysvětlit a ospravedlnit tyto války a konflikty. Skutečné kořeny těchto konfliktů lze nalézt v povaze imperialismu včetně role, kterou hraje na mezinárodní scéně. Imperialismus je konečné stádium kapitalismu, které je dosaženo, když jsou kapitalisté nuceni se ekonomicky prosazovat nad rámec hranic svých národních ekonomik. To se často děje prostřednictvím vojenské síly nebo jiných metod nátlaku. Imperalismus se považuje za nejvyšší stádium kapitalismu, protože kapitalistický systém ve snaze akumulovat zisk, rozšiřuje své hranice obchodu a podnikání. Mnohdy i za cenu krádeže surovin, válečných konfliktů a vykořisťovatelských metod vůči třetímu světu. Definice imperialismu podle Lenina: „Imperialismus je světová soustava finanční poroby a koloniálního útlaku ohromné většiny obyvatelstva země, hrstkou pokročilých zemí.“ Ze zemí se tak stávají kolonie kde „volný trh víc a víc patří minulosti, monopolistické syndikáty a trusty jej každým dnem okrajují...“ a zdrojem pro parazitující rentiéry, kdy „vývoz kapitálu, jeden z nejpodstatnějších ekonomických základů imperialismu, ještě více zesiluje toto naprosté odtržení rentiérské třídy od výroby, vtiskuje pečeť parasitismu celé zemi, žijící z explotace práce několika zaocenáských zemí.“ V. I. Lenin byl v roce 1917 vůdcem bolševické revoluce v Rusku a prominentním marxistou, který zpopularizoval a vědecky definoval termín „imperialismus.“ Lenin identifikoval pět základních rysů
imperialismu v jeho práci na téma „Imperialismus: Nejvyšší stádium kapitalismu.“ Mezi pět rysů imperialismu patří: 1) Vytvoření rozhodujících monopolů vlivem koncentrace výroby a kapitálu. 2) Sloučení bankovního a průmyslového kapitálu včetně vytvoření oligarchie finančního kapitálu. 3) Vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá zvlášť důležitého významu. 4) Vznik globálních kapitalistických monopolů, které sdílejí světové trhy mezi sebou. 5) Územní rozdělení celého světa mezi nejsilnější kapitalistické mocnosti. Těchto pět rysů imperialismu vysvětluje proces, jakým způsobem se monopolní kapitalismus vyvinul do bodu, kdy se zvyšují výdaje na zbrojní výrobu a armádní zakázky, aby bylo možné těmito prostředky násilně otevřít nové trhy a využívat zdroje levné pracovní síly. Je to obrázek imperialismu a jeho povaha, kde si několik málo mocností klade nárok rozdělit svět pomocí válek a ekonomického vlivu. Monopoly brzdí technický vývoj, protože brání převratným a revolučním technickým novotám. Tak například německý lahvový kartel již před válkou brzdil užití Owensova stroje na výrobu lahví; nebo po válce ve Spojených státech i jinde byla bržďena výroba syntetického benzínu a kaučuku. Monopoly, jež vládnou největšími a nejlepšími laboratořemi a výzkumnými ústavy, skupují patenty, rdousí šíroké užití vynálezů a nových výrobních metod. Války v minulosti vedli imperialistické mocnosti bez ohledu na typ politického systému. Liberální nebo konzervativní, sociálně demokratické, monarchistické nebo fašistické vlády imperialistických mocností. Tyto všechny systémy byly odpovědné za vedení imperiálních a světových válek. Generál major Smedley Butler ve svém zápisníku „War Is Racket“ (Válka je kšeft) uvedl, jak obchodní společnosti profitují z válečných konfliktů. Uvedl řadu příkladů z 1. světové války, kde
průmyslníci, jejichž operace byly subvencovány ze státního rozpočtu, byli schopni generovat enormní zisky přirozeně odvozené z lidského utrpení. Ekonom a spisovatel Antony C. Sutton je autorem knihy „Wall Street And The Rise Of Hitler“ – Americký kapitál a nástup Hitlera k moci. Seznam některých korporací, které financovali Hitlerův nástup k moci: Standard Oil, IG Farben, General Motors, FordWerke, Opel, IBM a ITT, Du Pont, General Electric, Gillette, Goodrich, Chase Manhattan Bank. Studená válka se po 2. světová válce stala bojem mezi konkurenčními systémy socialismu a kapitalismu. Mezi velmocemi SSSR a USA došlo k válce, která měla způsobila závody ve zbrojení a probíhala na ekonomické a špionážní rovině. Vůči Sovětskému svazu například Spojené státy využívaly embarga v podobě zákazu prodeje některých výrobků. Meziimperialistický boj na zemi byl tak nahrazen bojem mezi konkurenčními systémy a lokálními válečnými konflikty – Korejská válka, vietnamská válka, invaze na Kubu, CIA a špinavými válkami v Angole, Nikaragui a Salvadoru. Po porážce Sovětského svazu v roce 1991 jsou vyvolávány války NATO proti Jugoslávii, Afghánistánu a Íráku. Spojené státy vedly válku proti Iráku, protože si vůdce této země odvážil znárodnit ropná pole a využívat tyto zdroje k nezávislému rozvoji vlastní země. Také Venezuela je neustále ohrožena imperialistickou invazí ze strany globálních kapitalistických monopolů, které mají zájem vyvlastnit tyto zdroje z rukou obyvatelstva a zprivatizovat ve prospěch nadnárodního monopolu. Globalizace uvrhla stovky milionů lidí po celém světě do zoufalé bídy. A i když se neustále mluví o moderní „mírové“ expanzi kapitalismu, tak skutečnost je taková, že samotné Spojené státy ve válce téměř každý rok od pádu Sovětského svazu, způsobily smrt a zmrzačení milionů lidí v těchto imperialistických válkách, které se vlivem globalizace podporují.
Základy marxistické ekonomie Vážení čtenáři, dostala se Vám do rukou příručka, ve které se můžete dozvědět užitečné informace ohledně „třídního boje,“ vykořisťování a teorii nadhodnoty, Komunistickém manifestu, Marxovu Kapitálu, odborech, imperialismu a globalizaci. Sepsat stručně Marxovy myšlenky je náročný úkol. Zájemcům proto doporučuji začít s publikacemi od Marxe jako „Manifest komunistické strany“; „Namezdní práce a kapitál“; „Mzda, cena a zisk“ nebo Leninovu brožuru „O marxismu.“ Věřím, že Vám bude tento stručný materiál užitečný. Autor.
O autorovi publikace: Narozen 21. února 1986 v Olomouci. Pochází z Vyškova v Jihomoravském kraji. Absolvente studia Politologie v Kolíně, Akademie základů společenských věd v Brně a studentem ÚIPV v Praze. Pavel Herman, vedoucí tématické sekce pro média a PR komise mládeže ÚV KSČM. Webové stránky: http://pavelherman.blog.idnes.cz/ Kontakt:
[email protected] http://mladi.kscm.cz/
