XXI. MALIGNÍ LYMFOMY I. přednášky

XXI. MALIGNÍ LYMFOMY – I. – přednášky 113. NOVÉ TRENDY V LÉČBĚ HODGKINOVA LYMFOMU Marková J.1, Král Z.3, Feltl D.2, Šmardová L.3, Móciková H.1, Kozák T.1, Vorlíček J.3, Diehl V.4 1 Oddělení klinické hematologie, 2Radioterapeutická a onkologická klinika FN KV Praha, 3II. interní hematoonkologická klinika FN Brno, 4Klinik I für Innere Medizin der Universität zu Köln, SRN FN Královské Vinohrady Praha od r. 1995 a FN Brno od r. 2000 aktivně spolupracují v léčbě Hodgkinova lymfomu (HL) s Německou studijní skupinou (DHSG). Do 31. 12. 2002 bylo na obou pracovištích léčeno podle protokolů 3. a 4. generace primární terapie 220 pacientů. Počáteční stadia (HD7, HD10): 21 pac. (10%), intermediární st. (HD8, HD11): 81 pac. (36%), pokročilá st. (HD9, HD12): 118 pac. (54%). Randomizováno bylo 82% pac. Do tří měsíců po skončení léčby progredovalo sedm pac. (3,2%), relaps HL byl diagnostikován u dalších sedmi pac. (3,2%). Zemřelo osm pac. (3,6%), z toho na HL pět pac. (2,3%), jeden pac. na sept. komplikaci léčby (HD12), jeden na sek. malignitu (HD9), jeden starší pac. na kardiopulm. selhání v prvním roce po terapii (HD9). Sek. malignity byly zjištěny u čtyř pac. (1,8% - dvě u pac. s pokroč. st., dvě u pac. s interm. st.), tři z nich, silní kuřáci mají Ca plic (žijí), výše zmíněný pac. zemřel na maligní histiocytózu. MDS/AML se v našem souboru zatím nevyskytla. Společné výsledky obou center jsou uvedeny v souhrnu, prezentovaném na ASH 2002 (Philadelphie). Od 1. 1. 2003 se účastní obě centra studií nové, 5. generace (do 31. 3. 2003 bylo randomizováno 15 pacientů). HD13 pro počáteční st.: 2x ABVD vs. 2x ABV vs. 2x AVD vs. 2x AV + radioterapie (RT) 30 Gy IF. HD14 pro intermediární stadia: 4x ABVD vs. 2x BEACOPP eskal. + 2x ABVD + RT 30 Gy IF. HD15 pro pokročilá stadia: 8x BEACOPP eskal. vs. 6x BEACOPP eskal. vs. 8x BEACOPP14 + RT 30 Gy pouze PET pozitivního reziduálního tumoru. Cíl studií 5. generace: při zachování účinnosti léčby dosáhnout snížení akutní i dlouhodobé toxicity (HD13, HD15) nebo zvýšení efektivity terapie při přijatelné toxicitě (HD14). 114. BIALELICKÁ IGH REARANŽMÁ U PACIENTŮ S INDOLENTNÍMI LYMFOPROLIFERACEMI Černý J.1,3, Slavičková A.1, Křepelová A.2, Trněný M.1, Karban J.1, Klener P.1 1 st 1 Department of Internal Medicine and 2Institute of Biology, Charles University General Hospital, Prague, Czech Republic; 3Roger Williams Medical Center, Department of Research, Center for Stem Cell Biology, Providence, Rhode Island, USA Zatímco prognostický význam mutací variabilních oblastí těžkých imunoglobulinových řetězců zejména u pacientů s chronickou lymfatickou leukemií (CLL) je celkem dobře znám, poměrně málo pozornosti je věnováno otázce tzv. alelické exkluze. Studovali jsme skupinu pacientů s indolentním lymfoproliferativním onemocněním, kteří měli detekovatelné IgH rearranžmá na obou alelách genu pro těžký imunoglobulinový řetězec (biIgH). Z celkového počtu 17 pacientů 11 bylo diagnostikováno s malobuněčným lymfocytovým lymfomem (SLL) a 6 CLL. Polymerázovou řetezovou reakcí (PCR) pro klonální IgH rearanžmá v oblasti tzv. complementarity determining region III (CDRIII) jsme detekovali dva různé pruhy. Tento

výsledek jsme zjistili u všech PCR pozitivních vzorků. K vyloučení biklonality jsme použili výsledků průtokové cytometrie (FACS) a DNA sekvenovaní produktů PCR. Celkem se nám podařilo určit obě sekvence CDRIII u 12 pacientů. Biklonální CLL byla potvrzena u jednoho pacienta. Obě jeho IgH rearanžmá byla ve čtecím rámci (produktivní). Při porovnání klinických charakteristik a prognózy onemocnění 17 pacientů s biIgH a dalších 37 pacientů s jedním IgH rearanžmá jsme nepozorovali signifikantní rozdíl mezi oběma skupinami. Skutečné biklonality nejsou časté a k jejich potvrzení je potřeba kombinace aspoň dvou metod (sekvenování, FACS, atd.). 115. MONOKLONOVÁ PROTILÁTKA ANTI-CD20 (MabThera) V TRANSPLANTAČNEJ LIEČBE B-NHL Tóthová E., Kafková A., Fričová M., Štecová N., Guman T. Department of Hematology, medical Faculty Hospital UPJŠ, Košice, Slovak Republic Úvod:Vysokodávkovaná chemoterapia s následnou autológnou transplantáciou krvotvorných buniek (ASCT) predstavuje v súčasnosti jeden z najefektívnejších terapeutických postupov v liečbe NHL. Jej nevýhodou je kontaminácia autológneho štepu lymfómovými bunkami, čo môže viesť ku relapsu ochorenia. Cieľ:Cieľom našej práce bolo zistiť, či aplikácia monoklonovej protilátky anti-CD20 inkorpovaná do myeloablatívneho režimu môže zlepšiť výsledky ASCT u chorých s pokročilými štádiami B-NHL. Metódy:V skupine 27 chorých s pokročilými štádiami B-NHL s vysokou expresiou CD-20 antigénu sme po indukčnej liečbe aplikovali vysokodávkovanú chemoterapiu (CHT) s následnou ASCT. MabTheru sme podali 14 pacientom v i.v. infúzii v dávke 375mg/m2 48 hodín pred zberom krvotvorných buniek a v troch týždňových dávkach po ASCT ako udržiavaciu liečbu (R-CHT). V kontrolnej skupine chorých (n=13) sme postupovali rovnako, avšak bez MabThery (CHT). Výsledky: Kompletnú hematologickú remisiu sme dosiahli v skupine R-CHT u všetkých chorých (100%); 9/14 (64%) bolo po ukončení liečby PCR negatívnych. V skupine CHT bola dosiahnutá CR v 25% (3/12) pacientov (p<0,01). Kolekcia bola úspešná u všetkých chorých. Pri porovnaní oboch skupín sme našli štatisticky významný rozdiel v mediáne kvantity CD 34+ buniek (6,76x106/kg vs 5,23x106/kg CD34+ buniek). Množstvo CD20+buniek pokleslo po liečbe v R-CHT skupine zo 64% na 0,12+(0,1%) (p=0.001). Počas celého sledovaného obdobia (31 mesiacov) ani jeden chorý zo skupiny R-CHT nerelapsoval. Záver: Kombinácia imunochemoterapie s ASCT u chorých s B-NHL je efektívny režim s minimálnou toxicitou. 116. PTCL I DLBCL MAJÍ STEJNOU PROGNÓZU JE-LI APLIKOVÁNA VYSOCEDÁVKOVANÁ CHEMOTERAPIE (HDT) S AUTOLOGNÍ TRANSPLANTACÍ KRVETVORNÝCH BUNĚK (ASCT) Jindra P., Koza V., Černá K., Lysák D., Karas M., Vozobulová V., Vokurka S., Škopek P., Schutzová M., Švojgrová M. Hematologicko-onkologické oddělení FN Plzeň Úvod: Pacienti s PTCL (s výjimkou ALCL) mají za použití konvenční léčby nepříznivou prognózu (Blood, ILSG, 1997). Role HDT s následnou ASCT u tohoto typu NHL není jasná.

Retrospektivně jsme tedy analyzovali 25 po sobě následujících pac. s PTCL (kromě ALCL), kteří podstoupili HDT a ASCT v 1. či 2. linii léčby a srovnali jsme je s kontrolní skupinou 30 shodně léčených nemocných s DLBCL. Metodika a výsledky: Od r. 1994 byli na našem odd. všichni nem. s PTCL léčeni „antracyklinovými“ režimy a následně HDT (= BEAM) s ASCT. Med. věku byl 47 let (1872), 22 nemocných mělo nespecif. PTCL, 2 pacienti lymfoepiteloidní a 1 nemocný angioimunoblastický subtyp. 4 nemocní (16 %) byli transplantováni mimo 1.CR/PR jako „salvage“. Dle IPI mělo 12 pac. (48 %) nízké/nízké střední riziko, 13 pac. (52 %) pak vysoké/vysoké střední riziko. Při med. sledování 48 měsíců (20-86) žije 20 (80 %) nem., 4 (16 %) zrelabovali, z nichž 3 zemřeli. 2 nem. zemřeli v CR na sekundární AML resp. M. Hodgkin. OS v 5-letech je 70 %, EFS pak 64 %. Kontrolní skupina 30 nem. s DLBCL léčených ve stejném období se nelišila v žádné z klinicky významných proměnných jako je věk (p=1,0), stadium (p=0,27), distribuce IPI (p=1,0) a stav nemoci před HDT (p=1,0). Stejně tak byly shodné léčebné režimy. S med. sledování 59 měsíců (28-102) pro DLBCL skupinu jsme nezjistili statisticky významný rozdíl v přežívání oproti nem. s PTCL (OS 83 % vs. 70 % u PTCL, p=0,852, EFS 77 % vs. 64 % u PTCL, p=0,865). Závěr: Limitován retrospektivním charakterem studie a velikostí souboru. Prezentovaná data však nasvědčují tomu, že pokud je HDT s následnou ASCT součástí léčby nemocných s PTCL, jejich prognóza je srovnatelná se stejně léčenými nemocnými s DLBCL. 117. CAMPATH-1H V LÉČBĚ MALIGNÍCH LYMFOPROLIFERAČNÍCH ONEMOCNĚNÍ. NAŠE ZKUŠENOSTI Kozák T.1, Gregora E., Slabý J., Jankovská M., Velenská Z.2, Švec A. 1 Oddělení klinické hematologie a 2Ústav patologie FN Královské Vinohrady, Praha Na našem oddělení jsme od I/02 do III/03 léčili 11 pacientů s rizikovými formami chronických lymfoproliferací monoklonální protilátkou anti-CD52. Diagnózy: B-CLL 5 pacientů, B-PLL 1 pacient, T-PLL 1 pacient, SLL/CLL 2 pacienti, Mycosis fungoides 2 pacienti.U 5 pacientů šlo o 4. linii léčby, u 1 pacienta o 3. linii, u čtyř pacientů o 2. linii. Sedm pacientů bylo v minulosti léčeni fludarabinem. Campath-1H (MabCampath®) byl podáván po úvodních 3 eskalačních dávkách (3mg, 10mg, 30mg) 3x týdně á 30mg ve dvouhodinové infuzi. Plánovaný počet dávek: 24 (8 týdnů). Skutečný počet podaných dávek: medián 24 (11-36). U 1 pacientky byla léčba po velmi dobré odpovědi přerušena pro akutní renální insuficienci v souvislosti s ATB terapií, u pacienta s T-PLL jsme pokračovali v léčbě do 12 týdnů. Toxicita: febrilní reakce po 1. infuzi: 100%, febrilní reakce kdykoliv v souvislosti s podáním Campath-1H: 65%. CMV reaktivace (PCR+): 4 (36%) U 3 pacientů (27%) došlo k rozvoji CMV nemoci, která ustoupila po podání adekvátní dávky gancykloviru. Po úpravě stavu jsme léčbu dokončili.U 81% pacientů jsme museli reagovat na neutropenii (RF, odklad léčby). U jedné velmi rizikové pacientky s refrakterní SLL a nízkou dřeňovou rezervou došlo krátce po ukončení léčby k neutropenii s fulminantní fatální sepsí. Efekt: Z10 pacientů s dokončeným stážováním byla dosažena CR ve 4 případech (36%), ve zbývajících případech PR (64%). Celková odpověď: 100%. Relaps: ve 3 případech došlo 3, 4 resp. 6 měsíců po ukončení léčby k relapsu onemocnění. Závěr: Léčba pokročilých a velmi rizikových maligních lymfoproliferací monoklonální protilátkou anti-CD52 je schůdná, monitorace CMV je nutností, stejně jako včasné řešení neutropenie. Efekt této terapie je slibný, optimální místo této látky v léčebné strategii bude patrně v časnějších liniích terapie.

118. LYMFOMY CENTRÁLNÍHO NERVOVÉHO SYSTÉMU (36 PŘÍPADŮ) Boudová L.1, Fakan F., Michal M., Mukenšnabl P., Škúci I.2, Čuřík R.5, Jindra P.3, Koza V., Svoboda T.4, Vaněček T.1, Šíma R., Runt V.2, Bludovský D., Černá K.3. Fakultní nemocnice a Lékařské fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, 1Šiklův patologický ústav, 2 Neurochirurgické oddělení, 3Hematoonkologické oddělení, 4Radioterapeutické oddělení, 5 Ústav patologie Fakultní nemocnice v Ostravě Cíl: vyhodnotit klinicko-patologické rysy lymfomů centrálního nervového systému (CNS) diagnostikovaných podle klasifikace WHO; analyzovat morfologii, imunofenotyp a molekulárně-genetické vlastnosti lymfomů CNS, včetně přítomnosti viru Epsteina-Barrové (EBV) Materiály a metody: 36 lymfomů CNS diagnostikovaných v rutinní a konzultační praxi Šiklova patologického ústavu v Plzni. Hodnocen klinický předoperační a peroperační nález a follow-up u19 případů. Histopatologicky vyšetřen tumor mozku a další tkáně pacienta (kostní dřeň, uzliny). Podrobněji studována morfologie, imunofenotyp a molekulárně-genetické vyšetření klonality přestavby genu pro těžký řetězec imunoglobulínu (IgH) a receptoru pro antigen T-lymfocytu gama (TCR) polymerázovou řetězovou reakci (PCR) a reakce k průkazu genomu EBV ve 30 případech. Výsledky: jednalo se o 20 žen a 16 mužů s věkovým průměrem 58 let (24-84).35 lymfomů bylo intrakraniálních (většina supratentoriální), 1 spinální. Ve 33 případech šlo o primární lymfom CNS, třikrát o sekundární postižení při origu ve varleti (2x) nebo v lymfatické uzlině (1x). Projevily se neurologickým deficitem, neuropsychiatrickými symptomy, nitrolební hypertenzí. Histologicky odpovídaly nehodgkinským lymfomům – většinou difúznímu velkobuněčnému B-lymfomu, 1 periferní T-lymfom, blíže nespecifikovaný. V 75% Blymfomů byla prokázána monoklonalita přestavby IgH. Ve třech případech byl přítomen předchozí imunodeficit – 2x imunosupresní léčba autoimunitní choroby, 1x infekce HIV. Terapie sestávala většinou z operačního odstranění, chemo- a aktinoterapie. Z 19 pacientů s follow-up 15 zemřelo (průměrně 7 měsíců od stanovení diagnózy), 4 žijí (10 měsíců až 6 let od stanovení diagnózy). Shrnutí: většina primárních lymfomů CNS postihuje starší lidi, vzniká intrakraniálně a je Blinie (hlavně difúzní velkobuněčný B-lymfom). Prognóza je špatná, pacienti obvykle umírají během prvních dvou let od stanovení diagnózy. Výskyt je častější u imunodeficientních lidí. Pro management je nezbytná rozsáhlá mezioborová spolupráce. Diagnóza spočívá především na histopatologickém vyšetření podpořeném speciálními metodami.

XXIV. MALIGNÍ LYMFOMY – II – přednášky 126. LEUKEMICKÁ VARIANTA LYMFOMU Z PLÁŠŤOVÝCH BUNĚK: BIOLOGICKÉ A KLINICKÉ SPEKTRUM 57 NEMOCNÝCH Papajík T., Jarošová M., Pikalová Z., Kubaláková R., Raida L., Holzerová M., Vondráková J., Vlachová Š., Indrák K. Hemato-onkologická klinika LF UP a FN Olomouc Naprostá většina nemocných s lymfomem z plášťových buněk (MCL) má postiženu kostní dřeň a u mnoha jedinců se nádorové buňky typického fenotypu vyplavují do krevního oběhu. Ze souboru 93 pacientů s MCL diagnostikovaných na HOK FNO v letech 1993-2003 jsme se pokusili analyzovat a blíže charakterizovat 57 nemocných (61%) s počtem >4.0x109/l patologických lymfocytů v periferní krvi.

Soubor tvořilo 39 mužů a 18 žen s mediánem věku 66 let (39-87 let). 11 nemocných (19%) nemělo žádné zvětšené lymfatické uzliny. Medián počtu periferních leukocytů a lymfocytů byl 19,9x109/l, resp. 12,3x109/l (4,01-243,0). U 18 nemocných (32%) byla morfologie lymfocytů hodnocena jako blastická, anaplastická nebo prolymfocytární. Většina nemocných měla zvýšené hodnoty LDH a beta-2-mikroglobulinu, medián IPI byl 4 (2-5). t(11;14) byla detekována pomocí FISH u 56%, přestavba bcl-1/IgH pomocí PCR pak u 34% pacientů. 47 pacientů bylo léčeno, odpověď na terapii jsme zaznamenali jen u 36% nemocných. 35 nemocných zemřelo v mediánu 16 měsíců (1-72) od diagnózy, 20 nemocných žije s mediánem sledování 13 měsíců (3-82). U 2 nemocných se údaje nepodařilo dohledat. Z celé skupiny leukemizovaných MCL se prognosticky nejhůře jevili nemocní s t(11;14) a komplexními genetickými změnami, naopak prognosticky příznivou skupinu tvořili jedinci s typickým „mantle cell“ fenotypem, bez přítomnosti t(11;14), hyperexprese cyklinu-D1 a bez komplexních genetických změn. Jejich buňky morfologicky ve většině případů připomínali elementy B-CLL a velká část těchto pacientů nevyžadovala pro indolentní chování choroby žádnou terapii. Zda bude možné definovat tuto skupinu nemocných jako samostatný podtyp MCL či NHL ukážou další podrobnější analýzy. 127. STANOVENÍ HYPEREXPRESE CYKLINU D1 POMOCÍ MOLEKULÁRNĚBIOLOGICKÝCH METOD Kubaláková R., Novosadová A., Pikalová Z., Papajík T., Jarošová M., Indrák K. Hemato-onkologická klinika FN a LF UP Olomouc Poruchy regulace buněčného cyklu a tím i proliferace hrají významnou úlohu při vzniku a rozvoji lymfoproliferativních onemocnění. Cykliny patří mezi specifické aktivační proteiny, které reagují s cyklin-dependentními kinázami a následně ovlivňují procesy regulace buněčného cyklu. Zvýšená exprese cyklinu D1 je typickým znakem u MCL, ikdyž byly popsány i případy hyperexprese u B-CLL a LPL. Pro určení míry exprese cyklinu D1 jsme v laboratoři zavedli metodu kompetitivní multiplex reverzně-transkriptázové PCR, kde jsou kromě cyklinu D1 současně amplifikovány i cykliny D2 a D3, které zároveň slouží jako interní kontrola proběhlé PCR reakce. Na našem pracovišti jsme vyšetření provedli u 53 pacientů s NHL, z toho: 13 x MCL, 15 x BCLL, 2 x LPL a jiná lymfoproliferativní onemocnění. Hyperexpresi cyklinu D1 jsme zaznamenali pouze u 6 pacientů s MCL.Srovnání souboru pacientů s hyperexpresí cyklinu D1 a souboru pacientů s normální expresí nám naznačuje použití metody jako významného prognostického faktoru u lymfomů s mantle cell fenotypem. Stanovení hyperexprese cyklinu D1 je významným diagnostickým a prognostickým faktorem, který odráží aktivitu nádorové buňky. Toto vyšetření je vysoce specifické a umožňuje nám potvrdit diagnózu u pacientů s MCL bez prokázané t(11;14)(q13;q32) jak z důvodu jiné lokalizace zlomové oblasti nebo amplifikace BCL1 genu. Dále naše analýza ukazuje možnost odlišit skupinu vysoce agresivních „typických“ mantle cell lymfomů cyklin D1 pozitivních s kratší dobou přežití od skupiny cyklin D1 negativních lymfomů s mantle cell fenotypem a relativně indolentním průběhem choroby. 128. MOLECULAR MONITORING T(14;18) AND CORRELATION BETWEEN CLINICAL AND MOLECULAR RESPONSE IN FOLLICULAR LYMPHOMA Obořilová A., Mayer J., Dvořáková D., Černová T., Vášova I., Navrátil M. II. Internal Hematooncological Dept., Univ. Hosp., Brno, Czech Republic

Aims: To evaluate if there is a correlation between clinical and molecular course of FL, we monitored presence and quantity of(14;18) in peripheral blood and marrow samples by PCR in short time intervals during treatment and thereafter. Methods: Patients (pts) with III/IV stage of FL were treated with 6-8 cycles of FND chemotherapy (fludarabine 25mg/m2 day 1-3, mitoxantron 10mg/m2 day 1, dexamethason 20mg day 1-5). Clinical and molecular responses were evaluated after 3rd,6rd, 8rd cycle and every 2 months thereafter. Qualitative analysis and quntitative analysis of t(14;18) were performed by nested and real-time PCR respectively in both peripheral blood and bone marrow. Results: 28 pts with median age 57y (37-70y) were enroled, median follow up is 384 days (23-712). Clinical response after 3 cycles (cy) was: OR 22/22 (100%) and VGPR-CR 12/22 (55%), after 6 cy: OR 12/14 (86%), VGPR-CR 11/14 (79%), after 8 cy: 5/8 (58%) VGPR-CR but 3/8 (42%) relapsed. T(14;18) was detectable in 16/28 (57%) cases, from which 13/16 (81%) in MBR and 3/16 (19%) in mcr. The qualitative molecular response after 3 cy was: 3/9 (33%) molecular remissions (MR), after 6 cy 6/9 (66%) MR and after 8 cy 5/8 (58%) MR. 9 pts in MR are still in CR. 2 pts with lasting t(14;18) pozitivity relapsed early. 1 patient shows molecular pozitivity but remains in VGPR. At presentation the median quantity of t(14;18) was 36 copies/106CE (1,9-16372). During treatment t(14;18) quantity dropped quickly under measurable level in each of 6 evaluated pts and reincreased in 2 cases, who both relapsed very soon. Conclusion: That there is the close correlation between clinical activity and t(14;18) status in follicular lymphoma. The increasing t(14;18) quantity in peripheral blood could predict upcoming relaps. Supported in part by grant 000 65 26 97 05. 129. DETEKCE GENOVÉ PŘESTAVBY BCL2/IGH METODOU LONG-DISTANCE PCR Vlachová Š., Luhový M., Divoká M., Papajík T., Pikalová Z., Jarošová M., Indrák K. Hemato-onkologická klinika FN a LF UP, Olomouc Chromozomální translokace t(14;18)(q32;q21), zahrnující protoonkogen BCL2 a JH oblast genu pro těžký řetězec imunoglobulinů IgH, je translokací pozorovanou u 60-85% folikulárních lymfomů (FL) a u 10-20% de novo difúzních velkobuněčných lymfomů (DLCL). Určení translokace na molekulárně genetické úrovni zahrnuje určení zlomových míst genu BCL2. Nejvíce (50-70%) zlomových míst je lokalizováno v oblasti major breakpointu regionu (MBR) a v oblasti minor cluster regionu (mcr) (5-20%). Bylo však potvrzeno, že ke zlomu může dojít i mezi těmito oblastmi. Jedná se o intermediate cluster region (ICR) a o variable cluster region (VCR). Tyto typy přestavby nejsou běžnou polymerázovou řetězovou reakcí, kdy vzniká produkt PCR menší než 1 kb, detekovatelné a použití standardní PCR techniky vede ke vzniku falešně negativních výsledků. Proto jsme na našem pracovišti zavedli detekci přestavby BCL2/IgH metodou long-distance PCR (LD-PCR), kterou jsme vyšetřili celkem 8 nemocných s B-NHL (6x FL, 1x DLCL, 1x SLL). Získané výsledky byly porovnány s výsledky vyšetření molekulární cytogenetiky (FISH), molekulární genetiky (standardní PCR pro přestavbu MBR/IgH a mcr/IgH) a s výsledky průtokové flow-cytometrie (Tab.1). Výsledky potvrzují význam metody LD-PCR. Použití této metody zvyšuje procento záchytu pacientů s přestavbou BCL2/IgH.

Tabulka 1: Pacient č. (dg.) 1. (DLCL) 2. (FL) 3. (FL) 4. (FL) 5. (FL) 6. (FL) 7. (SLL) 8. (FL)

PCR MBR/IgH + + -

PCR mcr/IgH -

LD-PCR BCL2/IgH + + + + + + -

Flowcytometrie + (mFISH) nehodnotitelné nd + dg. nd + dg. - (wcp 14,18) nd + dg. - (lsi t(14;18)) nd + dg. nd + dg. + (wcp 14,18) + dg.

FISH

Vysvětlivky: nd = nebylo vyšetřeno, + = pozitivní, - = negativní, wcp = celochromozomová sonda, lsi = lokus specifická sonda, + dg. = potvrzení diagnózy imunofenotypem

130. KLINICKÁ STUDIE PRIMÁRNÍCH GASTRICKÝCH MALTOMŮ Krč I., Mačák J., Galuszková J. II. interní klinika a Ústav patologické anatomie LF UP, Fakultní transfuzní oddělení, Fakultní nemocnice, Olomouc Maligní ne-Hodgkinovy lymfomy s primární lokalizací v gastrointestinálním traktu představují nejčastější mimouzlinovou lokalizaci těchto onemocnění. Jejich výskyt se nyní odhaduje zhruba na 9% ze všech ne-Hodgkinových lymfomů, což odpovídá i našim předchozím zkušenostem. Ve většině případů je postižena oblast žaludku. Původ uvedených převážně nízce maligních lymfomů B-typu se odvozuje od slizničních lymfocytů, které se v oblasti žaludeční tkáně objevují druhotně, jako reakce na různé podněty (mucosa asociated lymphoid tissue – MALT). Významný podíl v patogeneze těchto tzv. MALTomů žaludku přísluší chronické infekci Helikobakterem pylori a následně i interakci dalších imunitních faktorů. Malobuněčné formy lymfomů pak mohou dále transformovat v nádory vysoce maligní. Ve vlastní studii jsme zhodnotili klinická data získaná v dlouhodobě sledovaném souboru 28 nemocných (13mužů a 15 žen) postižených žaludečním MALTomem. Medián věku byl 55 let, 8x šlo o vysoce maligní formu . U 22 pacientů jsme jednoznačně prokázali infekci Helikobakterem pylori (HP), u dalších 10 – včetně HP negativních - byl vedle toho nebo jako samostatný činitel zjistitelný vliv abuzu alkoholu. Endoskopicky byly ve většině případů nalezeny ulcerace stěny žaludku, slizniční uzly nebo nádorové masy provázené hmatnou rezistencí; u 16 nemocných (57,1%) bylo zaznamenáno krvácení ve formě melény nebo hematemeze. Po konservativní nebo chirurgické terapii je v kompletní remisi trvající déle než 5 let 15 pacientů (53,6%). Pouhou eradikací infekce samostatně nebo v kombinaci se podařilo dosáhnout úspěchu u 7 nemocných, 6 pacientů v průběhu léčby zemřelo. Lze uzavřít, že žaludeční ne-Hodgkinovy lymfomy MALT typu jsou ve své většině indolentním onemocněním (lymfomy marginální zóny dle WHO klasifikace), kde u části pacientů je možno dosáhnout kompletní remise již pohou eradikací infekce. V dalším studiu těchto chorob bude vhodné se více zaměřit na jejich etiopatogenezu a kontrolu abnormálních imunitních reakcí, což pravděpodobně také povede k redukci dosud převládajících ablativních nebo cytotoxických postupů v terapii.

131. MALT LYMFOMY - POZNATKY ZE ZASEDANÍ NĚMECKÉ DIVIZE IAP V BONU Mačák J., Krč I. Laboratoř speciálních a imunohistochemických vyšetření Lékařské fakulty UP v Olomouci, Ústav patologie LF v Olomouci, II. Interní klinika Lékařské fakulty UP v Olomouci Extranodulární ne-Hodgkinovy lymfomy v gastrointestinální oblasti stojí stále v popředí zájmu. Zvláště pak MALT lymfomy a jejich vztah k mikrobiální infekci Helicobacter pylori. Na zasedání německé divize International Academy of Pathology byla předložena prof.Dr.med. P. Möllerem a Dr.med. T.F.E. Barthem z Ulmu klasifikační schémata chronických gastritid a lymfomů podle Wotherspoona. Byly předvedeny algoritmy zacházení s těmito lézemi. Materiál jsme doplnili o novější poznatky hodnocení klonality u chronických zánětů a MALT lymfomů.

P – VIII. MALIGNÍ LYMFOMY – postery P44. MEMBRÁNOVÉ MOLEKULY NA LIDSKÝCH HEMATOPOETICKÝCH KMENOVÝCH A PROGENITOROVÝCH BUŇKÁCH (CD34/CD133) Koubek K.1, Niederlová J.2, Mikšíková A.3, Gašová Z.1, Cetkovský P.1 1 Ústav hematologie a krevní transfúze, Praha 2, 2 Revmatologický ústav, Praha 2, 3 Imunologické oddělení Nemocnice sv. Alžběty, Praha 2 Zájem klinických a experimentálních hematologů je soustředěn na definování hematopoetických buněk, které kompletně obnovují hematopoézu. K tomu výraznou měrou napomohl CD34 znak, který vymezuje tz. kmenové/progenitorové buňky V našich pokusech jsme se zaměřili na fenotypovou analýzu CD34 buněk. Z výsledků vyplývá, že na buňkách normální kostní dřeně byla nalezena koexprese CD34 antigenu s HLA-DR (5-15 %), CD2 (2-7 %), CD4 (2-5 %), CD7 (1-6 %), CD10 (6-22 %), CD13 (3872 %), CD14 (3-6 %), CD15 (7-18 %), CD19 (11-19 %), CD33 (42-71 %), CDw123 (1841 %), CD117 (64-91 %), CD130 (52-90 %) a CD184 (CXCR4) antigeny. Koexprese CD34 molekuly společně s CD1, CD3, CDw12, CD16, CD20, CD24, CD25, CD124, CD126, CD127, CDw128, CD183 (CXCR3) a CD195 (CCR5) znaky nebyla nalezena (<5 %). Předpokládáme, že výskyt CD34 s CD2 a CD7 antigeny vymezuje T lymfoidní progenitor, koexprese CD34 s CD10 a CD19 B lymfoidní progenitor a koexprese CD34 s dalšími znaky (CD13, CD15, CD33 a CDw123) některé myeloidní progenitory. Tato detailní analýza jednotlivých molekul může být cíleným přínosem, protože upřesňuje diferenciaci a proliferaci hematopoetických buněk v jejich časných stádií. Molekula CD133 (prokazovaná MoAb AC 133) má na buňkách analogickou distribuci jako CD34, pouze počet kopii CD133 na buňku je nižší, než je u CD34. Podrobnější imunofenotypizace CD34/CD133+ buněk s dalšími znaky (CD228, CD243) je důležitá i pro charakterizaci maligních buněk. Na leukemických buňkách nemocných s akutní myeloidní leukemií a s akutní lymfoblastickou leukemií byla nalezena koexprese CD34 molekuly s následujícími znaky: CD7, CD11b, CD11c, CD15, CDw17, CD19, CD35, CD47, CD53, CD58, CD65, CD66, CD71, CD90, CD95, CD116, CD117 a CDw123. Lze shrnout, že na nediferencovaných leukemických buňkách (CD34+) je nápadná velká fenotypová heterogenita, což může být podstatné pro detailnější subklasifikaci některých nediferencovaných krevních malignit (tj. v podstatě rozšíření imunofenotypizačních a klasifikačních kritérií). Tato fenotypová heterogenita (zvláště u některých cytokinových, chemokinových receptorů) byla nalezena také u normálních CD34/CD133+ buněk v

kostní dřeni, což může poskytovat i racionální podklady pro jejich mobilizaci růstovými faktory. Tato práce vznikla v rámci řešení grantu IGA MZ NI/7340-3. P45. RŮST A DIFERENCIACE MEZENCHYMOVÝCH KMENOVÝCH BUNĚK U PACIENTŮ S LYMFOIDNÍMI MALIGNITAMI Pytlík R., Purkrábková T., Strnadová H., Obrtlíková P., Karban J., Novotová E., Trněný M., Argalácsová S., Stehlík D., Klener P. 1. interní klinika VFN, Praha Úvod a metodika. Studovali jsme růstové a difereciační vlastnosti mezenchymových kmenových buněk (MSC) u pacientů s lymfoidními malignitami. Vzorky byly odebírány od pacientů podstupujících diagnostickou či kontrolní trepanobiopsii. Buňky byly pěstovány v kompletním α-médiu (α-MEM + 20% fetální telecí sérum + penicilin + streptomycin + glutamín) v úvodní koncentraci 105 nebo 7.5x106 buněk na 75 cm2 kultivační láhev a v počtu 105 na 100 mm Petriho miskách. Ve druhé pasáži byly buňky pěstovány ve 100 mm Petriho miskách v koncentracích 1.5, 3, 5 a 10/cm2. Hodnocen byl celkový počet buněk a počet kolonií z 1. a 2. pasáže (CFU-F1, CFU-F2). Imunofenotypizace byla prováděna na přístroji FACSCalibur. Osteogenní diferenciace byla zkoumána kultivací v osteogenním médiu (kompletní α-médium + kyselina askorbová + βglycerol-fosfát + dexamethason) a následným von Kossovým barvením a barvením na alkalickou fosfatázu. Myogenní diferenciace byla zkoumána pomocí 24-hodinové inkubace s 5-azacytidinem. Inkorporace bromodeoxyuridinu (BrDU) byla zkoumána běžnými metodami. Výsledky. Počet kolonií z 1. pasáže nebyl závislý na věku, pohlaví či onemocnění pacienta, koreloval pouze s počtem adherujících fibroblastových buněk (r = 0.772, p <0.001). Ve druhé pasáži byla pozorována signifikantně výraznější tvorba kolonií u pacientů s chronickou lymfatickou leukémí a mnohočetným myelomem oproti pacientům s lymfomy (p = 0.04 až 0.007). U oboustranných odběrů jsme pozorovali velmi dobrou korelaci v počtu CFU-F1 i CFU-F2 mezi oběma vzorky. Již ve druhé pasáži jsme pozorovali homogenní populaci MSC bez příměsi buněk krvetvorných, s fenotypem CD3-, CD14-, CD19-, CD29+, CD44+, CD45-, CD90+, CD105±, CD106±. Růstové vlastnosti MSC tedy nebyly ovlivněny příměsí jiných buněk. Nejvýraznější inkorporaci BrDU se nám podařilo prokázat u buněk 5-8. den po přesazení do nového média Po 2 až 3 týdnech kultivace jsme nepozorovali téměř žádnou inkorporaci BrDU. Naopak, v těchto buňkách se dala snadno navodit apoptóza a pozitivita na senescentní β galaktosidázu.Při kultivaci v osteogenním médiu se nám podařilo prokázat jak tvorbu alkalické fosfatázy, tak mineralizačních jader. Již v prvním týdnu po inkubaci MSC s azacytidinem jsme pozorovali tvorbu syncytií a později pozitivitu na svalové proteiny. Závěr. Kultivací MSC u pacientů s lymfoidními malignitami jsme pozorovali: a) rozdílný typ růstu v závislosti na druhu malignity, b) schopnost diferenciace těchto buněk do specializovaných buněk menzenchymových linií. Tato zjištění mohou mít roli při zkoumání úlohy MSC v patogenezi hematologických malignit i v terapeutickém využití této buněčné populace. P46. KMENOVÉ BUŇKY V REGENERACI TKÁNÍ – NOVÝ SMĚR BUNĚČNÉ TERAPIE Filip S.1, Mokrý J.2 1 Klinika onkologie a radioterapie FN, Hradec Králové, 2Ústav embryologie a histologie LF UK, Hradec Králové

Fyziologickou úlohou kmenových buněk v dospělosti je zabezpečení tkáňové homeostázy (rovnovážného počtu buněk ve tkáních). Asymetrické dělení tkáňově specifické kmenové buňky vede jednak k produkci jedné progenitorové buňky, která obstará tvorbu diferencovaných buněk příslušné tkáně, a jednak jedné nediferencované kmenové buňky, která zaujme místo původní „mateřské“ kmenové buňky. Takto je zajištěn stálý počet kmenových buněk ve tkáních i schopnost jejich sebeobnovy a současně soustavná obměna diferencovaných buněk ve tkáni. Tato schopnost umožňuje regeneraci poškozených tkání. Každá tkáňově specifická kmenová buňka je natolik univerzální, že umožňuje tvorbu více buněčných typů tvořících danou tkáň. Orgánově specifické kmenové buňky jsou multipotentní. Diferenciační potenciál kmenových buněk je určen mikroprostředím v němž se táto buňka nachází. Pokud tkáňově specifická kmenová buňka opustí své původní mikroprostředí, může se po vcestování do zcela odlišné tkáně usadit a zde pod vlivem „nového“ mikroprostředí dojde k přeprogramování kmenové buňky, která začne produkovat nové typy buněk charakteristické pro novou příslušnou tkáň. Proto např. neurální kmenové buňky jsou schopny participovat na hematopoéze a myogenezi. Tento fenomén označujeme jako plasticita kmenových buněk. V současné době můžeme plasticity kmenových buněk využít pro regeneraci poškozených tkání a léčbě některých nemocí, např. diabetu, infarktu myokardu nebo Parkinsonovy nemoci a dalších. Cílem našeho sdělení je shrnout současné poznatky o možnosti využití kmenových buněk v buněčné terapii. P47. PLASTICITA KMENOVÝCH BUNĚK – NOVÉ OTÁZKY EVOLUCE A ETIKY Filip S.1, Hruška I.2 1 Klinika onkologie a radioterapie FN, Hradec Králové, 2Ústav filozofie a sociologie, Universita Hradec Králové Člověk má v sobě mnoho „stop“ své bioevoluce. Jednou z nich jsou tzv. kmenové buňky. Lze je ilustrativně považovat za jakýsi mezistupeň v diferenciaci buněk. Část je prenatálně „využívána“ k tvorbě specifických tkání, část zůstává i po narození jakoby beze změny. Naskýtá se otázka jaké jsou kmenové buňky – „jsou kmenové?“, určitě jsou ale multipotentní. V první části našeho zdělení chceme poukázat na tyto otázky. V druhé části chceme diskutovat otázky etiky a poukázat na možnosti řešení některých problémů získávání kmenových buněk a hledání etické vhodnosti či nevhodnosti některých postupů. Odpůrci potratů odmítají i terapeutické využití kmenových buněk embryí (jelikož takové embryo, z niž se odeberou kmenové buňky, zanikne). Odpůrci „klonování vůbec“ naopak odmítají reprogramování kožních buněk vajíčkem na embrya a následný odběr kmenových buněk. A nakonec odpůrci „jakýchkoliv zásahů do přirozenosti“ bio-evoluce odmítají i použití kmenových buněk z tkání. Medicína je dnes tak daleko, že existuje reálna šance reparace „libovolných“ tkání organismu. Proti sobě stojí nutnost využít nových léčebných postupů, nedokonalost naších „únosných“ etických pravidel a legislativních norem. Proto etika bioevoluce v nás by měla mít takové kontury, které optimalizují kvalitu života žijících (zdravých a nemocných společně). Pokud medicína předběhne etiku, musí i etika pokročit – volbu morálně vhodného, dostatečně širokého a perspektivního postupu by dnešní etika nabídnout měla, chce-li být etikou na úrovni biologie a medicíny své doby. P48. KULTIVACE DENDRITICKÝCH BUNĚK VE VACÍCH S ADHERENTNÍM POVRCHEM Büchler T., Kovářová L., Musilová R., Bourková L., Vidláková P., Túzová E., Očadlíková D., Buliková A., Hanák L., Penka M., Hájek R.

Laboratoř experimentální hematologie a imunoterapie, Oddělení klinické hematologie a Interní hematoonkologická klinika FN Brno Pro klinické aplikace je výhodné kultivovat dendritické buňky (DB) v uzavřeném systému pomocí vaků s adherentním povrchem. V našem centru jsme provedli sérii experimentů, které srovnávaly výtěžky a imunofenotyp DB získaných standardní kultivací na deskách a DB kultivovaných v speciálních vacích. Periferní kmenové buňky (PBSC) nebo periferní mononukleární buňky (PBMC) byly kultivovány 9 dní na kultivačních deskách nebo souběžně v kultivačních vacích s adherentním povrchem Lifecell X-Fold (Baxter) v médiu X-VIVO 10 za přítomnosti GM-CSF a IL-4. Maturaci jsme indukovali ode dne 7 přidáním TNF-α. Buněčné kultury byly hodnoceny flowcytometricky a proliferačním testem s inkorporací 3H značeného tymidinu. V expresi důležitých markerů DB (ILT-3, CD83, HLA DR) nebyly mezi oběma druhy kultivace pozorovány významnější rozdíly. DB z vaků byly mírně lepšími stimulátory periferních mononukleárních buněk v proliferačním tymidinovém testu. Z pozorovaných výsledků vyplývá, že kultivace DB ve vacích s adherentním povrchem je možná, nicméně je při plánování klinických pokusů nutno vzít do úvahy nižší výtěžky ve srovnání s klasickou metodou kultivace. Podpořeno granty IGF FNB 3/01, MZČR 00065269705 a IGA MZČR 6763-3. P49. MOLEKULÁRNÍ MONITOROVÁNÍ MINIMÁLNÍ ZBYTKOVÉ NEMOCI U PACIENTŮ S FOLIKULÁRNÍM LYMFOMEM – ALTERNATIVNÍ PŘÍSTUP U PACIENTA S ATYPICKÝM ZLOMOVÝM MÍSTEM V BCL-2/IGH GENU Dvořáková D., Pacholíková J., Obořilová A., Mayer J. Centrum molekulární biologie a genové terapie, Interní hematoonkologická klinika FN Brno Úvod: Folikulární lymfomy jsou úzce asociovány s t(14,18)(q32,q21), která vede ke zvýšené produkci proteinu BCL2. Translokací vzniká gen bcl-2/IgH, který je analyzován molekulárními technikami pro stanovení diagnózy i pro sledování minimálního zbytkového onemocnění. V bcl-2 lokusu je možné zachytit dvě oblasti zlomových míst s nejvyšší frekvencí výskytu (60%MBR v 3´nekódující části třetího exonu, 5-25%mcr oblast 20kb po směru exprese genu). Neobvyklá zlomová místa jsou však detekována u téměř 20% nově diagnostikovaných pacientů v dalších regionech bcl-2 genu a komplikují monitorování terapie. Metody: Pro kvalitativní molekulární detekci standardních zlomových míst bcl-2 lokusu je zavedena metoda dvoukolové nested DNA-PCR pro MBR a mcr oblast. U všech těchto pacientů je minimální zbytkové onemocnění monitorováno kvantitativní real time PCR s primery a TaqMan sondou specifickými pro uvedená zlomová místa. Pro sledování pacienta s atypickým zlomovým místem je zvolena alternativní metoda vycházející z vyhledávání zlomového místa v sekvenci amplifikovaného velkého úseku bcl2 lokusu a navrhnutí primerů a sondy specifické pro individuálního pacienta, při kterém byl využit software PrimerExpress (PE, Applied Biosystems). Závěr: Naše sdělení seznamuje s jednou z možností alternativního přístupu při molekulárním sledování minimálního zbytkového onemocnění u pacienta s atypickým uspořádáním bcl2/IgH genu. Práce je podporována VZ MZ č. 00065269705. P50. AGRESIVNÍ B-DIFÚZNÍ VELKOBUNĚČNÝ NE HODGKINŮV LYMFOM

S INFILTRACÍ KŮŽE, PROGRESÍ V CNS A LEUKEMIZACÍ Smolej L. II.interní klinika, oddělení klinické hematologie, FN Hradec Králové, ČR Difúzní velkobuněčný ne Hodgkinův lymfom je nejčastějším histologickým subtypem NHL. V důsledku agresivity tohoto lymfomu je léčba obtížná u starších nemocných, u kterých nelze použít vysokodávkované cytostatické režimy. Autor popisuje neobvyklý případ B-buněčného difúzního velkobuněčného non Hodgkinova lymfomu stádia IV s infiltrací kůže dolní končetiny (kůži infiltrují převážně T-buněčné lymfomy) u starší ženy, která byla léčena kombinací chemoterapie a radioterapie. Navzdory této léčbě došlo k progresi lymfomu v centrálním nervovém systému a posléze leukemizaci, na kterou nemocná zemřela. Součástí prezentace je přehled možností léčby agresivních ne Hodgkinových lymfomů ve vyšším věku. P51. DIFUZNÍ VELKOBUNĚČNÝ B-LYMFOM (DLBCL) U NEMOCNÝCH >60 LET. VÝSLEDKY LÉČBY REŽIMEM CHOP-21. JE INTENZIFIKACE LÉČBY POTŘEBNÁ? Vášová I., Kořístek Z., Navrátil M., Mayer J., Král Z., Černová T., Tomíška M., Obořilová A., Šálek D. IHOK FN Brno-Bohunice Úvod. Více než polovina nově diagnostikovaných nemocných s DLBCL je starších 60ti let. V nedávné době byly publikovány velké prospektivní randomizované studie srovnávající léčbu CHOP-21 s intenzivnějšími postupy, například s kombinací CHOP s rituximabem nebo s CHOP-14 či CHOEP. Cíl. Analyzovat naše vlastní výsledky léčby a určit rizikové skupiny nemocných vhodných pro intezivnější léčebný postup. Metody. 81 pacientů mezi 60-75 lety s DLBCL z období 1995-2001 bylo léčeno standardním režimem CHOP-21. Radioterapie byla do primární léčby začleněna v 31 % případů, a to u iniciálního bulky nebo extranodálního postižení. Hodnotili jsme léčebnou odpověď, celkové přežití (OS) a čas do selhání léčby (TTF). Výsledky. Medián věku byl 68 let. Poměr muži/ ženy byl 43/38. Stadium III/IV bylo zjištěno u 46 pacientů (57 %), zvýšená LD u 33 pacientů (41%), IPI 2,3 u 40 (49 %). Medián sledování 59 přežívajících je 28 měsíců. CR bylo dosaženo u 68 % nemocných, 83 % u podskupiny s normální LD, 48 % u skupiny se zvýšenou LD. Nemocní s IPI 0,1 dosáhli 82 % CR, zatímco nemocní s IPI2,3 měli CR v 58 %. Celkové přežití ve 2 letech celého souboru je 78 %. Pro skupinu s normální LD je to 88 %, pro pacienty se zvýšenou LD 61 %, pacienti s IPI 0,1 měli 83 % 2 letý OS, pacienti s IPI 2,3 70 % . TTF ve 2 letech byl 70 % pro celý soubor, 83 % pro normální LD, 53 % pro zvýšenou LD, 75 % pro IPI 0,1, 66% pro IPI 2,3. Signifikantní rozdíly byly mezi skupinami s normální a zvýšenou LD (pro OS p=0,017 a pro TTF p=0,023). Závěr. CHOP-21 má výborné výsledky u nemocných s normální LD při diagnóze. Toxicita a cena CHOP-21 jsou velmi příznivé. Intenzivnější léčbu, jako například 14ti denní CHOP nebo kombinaci CHOP s rituximabem, je vhodné použít u nemocných s iniciálně zvýšenou hladinou LD, kteří mají signifikantně horší prognózu proti nemocným s normální LD při diagnóze. P52. VÝSLEDKY LÉČBY NEMOCNÝCH S RELAPSEM DIFÚZNÍHO B-VELKOBUNĚČNÉHO NEHODGKINSKÉHO LYMFOMU POMOCÍ ZÁCHRANNÉHO REŽIMU R-ICE – PRVNÍ ZKUŠENOSTI Belada D., Žák P., Maisnar V., Malý J.

II.interní klinika, oddělení klinické hematologie, FN Hradec Králové Úvod: Difúzní B - velkobuněčný nehodgkinský lymfom (DLBCL) patří mezi nejčastější typy nehodgkinských lymfomů (NHL). Efektivita podávání rituximabu u nemocných s DLBCL v kombinaci s CHOP v rámci primoléčby byla prokázána ve studii LNH 98.5 franzouzských autorů (B.Coiffier et al.). U nemocných s relapsem onemocnění je chemoterapie ICE (Ifosfamid, Carboplatina, Etoposid) velmi efektivní. Přidáním rituximabu (R-ICE) bylo dle prvních výsledků probíhajících studií dosaženo 2x vyšších počtu kompletních remisí (55%). Charakteristika souboru: Chemoterapii R-ICE (Rituximab 375 mg/m2 D1, Etoposid 100mg/m2 D3-5, Ifosfamid 5000mg/m2 D4, Carboplatina AUC=5 D4) jsme za období 9/023/03 podali 6 nemocným, u každého vždy 3x po sobě. Medián věku nemocných byl 52 let (35-69 let). U 3 nemocných se jednalo o relaps po vysokodávkované chemoterapii s podporou periferních kmenových buněk, u zbylých 3 se jednalo o relaps po chemoterapii CHOP. Výsledky: Léčebná odpověď byla zaznamenána u 5 nemocných (4xCR, 1x PR), u 1 pacienta onemocnění progredovalo při léčbě. Tolerance chemoterapie byla velmi dobrá. Medián doby do progrese nebyl zatím dosažen, což je ale způsobeno krátkým sledováním nemocných. Závěr: Použití záchranného režimu R-ICE u námi léčených nemocných se ukazuje jako bezpečný a současně i velmi efektivní způsob léčby. Zda se tyto nadějné výsledky promítnou i do prodloužení celkového přežití, se ukáže podle výsledků nyní probíhajících studií. P53. PRVNÍ ZKUŠENOSTI S PCR DIAGNOSTIKOU BURKITTOVA LYMFOMU Mejstřík P., Freiberger T. Centrum molekulární biologie a genové terapie, IHOK, FN Brno Burkittův lymfom (BL) je nejčastější nehodgkinský lymfom dětského věku s třemi typy translokací, které zahrnují protoonkogen c-myc na chromozomu 8 a jeden z genů kódujících imunoglobulinové řetězce na chromozomech 2, 14 a 22. Vzhledem k rozsáhlosti a variabilitě zlomových míst je nutno k detekci uvedených translokací pomocí PCR použít speciální polymerázy, které jsou schopné amplifikovat i velmi dlouhé sekvence o délce několika kilobází („long distance“ PCR). Námi použitá metoda umožňuje sledovat nejčastější translokaci t(8;14)(q24;q32) vyskytující se v 80% případů pacientů s BL. Tato chromozomální přestavba je detekovatelná pouze na úrovni DNA, neboť nevzniká fúzní transkript. V jejím důsledku se protisměrně orientovaný gen c-myc, který kóduje transkripční faktor regulující buněčný růst a dělení, dostává pod vliv silných enhancerů (zesilovačů transkripce) v oblasti genu pro IgH. Diagnostika je založena na čtyřech nezávislých PCR reakcích s jedním společným „revers“ primerem navrženým do 2. exonu genu c-myc a čtyřmi „forward“ primery navrženými do oblasti J regionu a konstantních oblastí Cµ, Cα a Cγ genu pro IgH. K dispozici jsme měli zamražené vzorky tkáně od 3 pacientů, u nichž byla translokace t(8;14) prokázána metodou FISH. Metodou „long distance“ PCR jsme potvrdili uvedenou translokaci ve všech 3 případech. Detekovali jsme PCR produkty o délkách 6 kb, 4 kb a 5,5 kb v reakcích specifických pro regiony Cµ, Cα a Cγ genu pro IgH. Naše první zkušenosti ukazují, že „long distance“ PCR je rychlá, spolehlivá a citlivá metoda detekce translokace t(8;14)(q24;q32) u pacientů s BL. Práce je podporovaná VZ MZ č. 00065269705. P54. POŠKOZENÍ FERTILITY U MUŽŮ S NOVĚ DIAGNOSTIKOVANÝM HODGKINSKÝM LYMFOMEM

Šmardová L., Král Z., Višňová H.*, Vášová I., Černová T., Vorlíček J. Interní hematoonkologická klinika FN Brno, pracoviště Bohunice, *Gynekologickoporodnická klinika FN Brno, pracoviště Porodnice Úvod: Hodgkinův lymfom (HL) je nádorové onemocnění převážně mladší části populace. Díky kombinované cytostatické léčbě patří k onemocněním s vynikající léčebnou prognózou (v závislosti na klinickém stadiu a rizikových faktorech). V posledních letech je proto kladen stále větší důraz na sledování pozdních nežádoucích účinků podávané léčby, v případě poruch fertility se jedná především o nežádoucí efekt alkylačních cytostatik. Podle několika zahraničních studií nacházíme u HL závažné poruchy fertility u mužů ještě před zahájením cytostatické léčby, což upozorňuje na jejich možnou souvislost se základní diagnózou. Cíl: U nově diagnostikovaných pacientů s HL bylo provedeno andrologické a hormonální vyšetření s cílem prokázat poruchy fertility již v době diagnózy. Metody: Celkem jsme vyšetřovali 20 pacientů, u kterých bylo provedeno andrologické vyšetření s odběrem spermatu (hodnocení spermiogramu dle WHO klasifikace) a hormonální vyšetření hladin FSH, LH a testosteronu (metodou RIA). Medián věku pacientů byl 25 let (20-36 let). Po provedení stagingových vyšetření bylo u 6 pacientů (30%) zjištěno počáteční (early stage), u 4 pacientů (20%) středně pokročilé (intermediate stage) a u 10 pacientů (50%) vysoce pokročilé stadium (advanced stage) HL. Polovina nemocných (n=10) udávala v době diagnózy některý z B symptomů (horečka, váhový úbytek nebo noční pocení). Výsledky: U 95% (n=19) pacientů byla v době diagnózy prokázána nedostatečná kvalita spermatu (dyspermie) s nálezem nízkého počtu spermií s nedokonalou motilitou a defektní morfologií. Těžké poruchy fertility typu azoospermie a oligoasthenoteratospermie byly nalezeny u 25% (n=5), resp. 20% (n=4) pacientů. U dalších nemocných byly zjištěny kombinované poruchy typu asthenozoospermie u 15% (n=3) a asthenoteratospermie u 35% (n=7). Pouze jeden pacient měl normální nález ve spermiogramu. U žádného z nemocných nebyla nalezena odchylka od referenčních rozmezí sérových hladin gonádotropních hormonů (FSH 1,6-8,0 IU/l, norma 1,4-8,1 IU/l a LH 1,6-8,3 IU/l, norma 1,5-9,3 IU/l) a testosteronu (9,2-25,2 nmol/l, norma 8,4-28,7 nmol/l). Závěr: S různě závažnými poruchami fertility se setkáváme u pacientů s HL již v době diagnózy. Jako signifikantní prognostické faktory těžké poruchy fertility byly v rozsáhlejších zahraničních studiích zjištěny zvýšená sedimentace (FW > 30mm/hod.) a pokročilé stadium onemocnění. Za možný mechanismus těchto změn je pokládána biologická aktivita vlastního onemocnění HL s produkcí interleukinů IL-1, IL-6, TNF-α. Nebyla nalezena korelace mezi hormonálními hladinami a stavem fertility.