XVII. Mezinárodní všestranná soutěž jezevčíků Bydgoszcz – Biskupin, 5. září 2015, POLSKO
Už vloni jsme si zahrávali s myšlenkou zkusit v Polsku nějakou soutěž. Letos jsme sebrali odvahu a vyrazili. Pojali jsme to jako takovou malou čtyřdenní dovolenou se psy. Šlo to docela rychle a potíže žádné nebyly. V dnešní době internetu, to šlo jako po másle. Přihlášky, ubytování, platba naprosto bez potíží. Ve čtvrtek po snídani jsme vyrazili. Auto bylo naskládané až po střechu a to rozhodně nutnými věcmi na cestu a spokojený pobyt nás a našich psů. Přihlásili jsme totiž všechny kluky – Ozziho, Nanuka i Chucka. Když už tam jedeme, tak ať to má nějaký smysl. Nevěděli jsme o soutěži vůbec nic. Matně jsme si přelouskali polské zkušební řády na internetu a nějaké informace jsme měli také od lidí, kteří tam již byli. Cestu jsme z Liberce do Biskupina zvládli za pět a půl hodiny svižné jízdy a to bez přestávky. V Polsku nemají dálniční známky, jen na některých vybraných úsecích se platí mýto. Po cestě jsme vlastně platili jen jediný mýtný úsek před Poznaní a to 25 Plzl. Silnice, provoz, značení bylo bez potíží. Až nás to překvapilo, jak rychle jsme byly na místě. Ubytování jsme měli v rezervovaném penzionu naproti klubovně místního mysliveckého spolku, kde se všestranná soutěž pořádala. Vše proběhlo bez komplikací. Pokoj byl super, koupelna se záchodem vše nové a čisté, postele povlečené, se třemi psi na pokoji neměli problém. Jediným miniproblémkem se pak ukázala jen poloha našeho pokoje, kdy okno vedlo do dvora, kde byly docela dost hlučné kachny a štěkající psi. Odpoledne po příjezdu, jsme vzali psy a šli jsme trošku prozkoumat blízké okolí. Hned za penzionem se nabízela cesta, která nás dovedla až k velkému jezeru. Voda byla bezva a tak se kluci rovnou i vykoupali. Bylo to po té cestě bezvadné osvěžení. Pak jsme pomalu šli ke klubovně, okouknout, jak to na místě vypadá a jak se věci mají. Tak jsme společně poseděli a domluvili jsme se, co zítra, v pátek budeme dělat. Při tom jsme poznali i další vůdce z Česka, Polska i Ruska. A hlavně jsme poznali hlavního organizátora Leszeka Siejkowskeho. Bylo nám umožněno, podívat se na umělou noru, kde by se mělo soutěžit a psi měli možnost si ji vyzkoušet. Problém jim dělal ze začátku poněkud ostřejší spád za druhým kotlem. Je na rozdíl u našich českých nor hodně strmý a větší. Pak klukům na poprvé trochu trvalo, než si prošli třetí kotel, který byl v podobě smyčky. Takže taky jiné než v našich norách.
V pátek, hned po ránu, jsme se opět sešli v klubovně místního mysliveckého spolku. Měli jsme opět možnost si vyzkoušet noru. Kluci už věděli a předvedli všichni vyhnání. Leszek nám vysvětlil, jaký je celý průběh zkoušky a jak musí pes pracovat, aby uspěl v první ceně. Nora v Biskupiny je celá obehnaná dřevěným plotem, přes který není vidět. Mají tam pouze podél boční části nory, za plotem lavičky pro vůdce. Během práce psa se nesmí fotit, to je stejné, jako na Slovensku. Vůdce, po příchodu na noru představí psa a sebe. Na povel rozhodčího psa bez povelu vypustí přímo do nory a zůstane stát před vsukem. Nesmí se po noře pohybovat, nesmí povzbuzovat psa, či jiným způsobem se snažit komunikovat. Vše je na rozhodčích, ti rozhodují, co a jak se bude dít. Pes musí po vsuknutí u prvního kotle, kde je za zarážkami liška, jednu minutu hlasitě doléhat. Nejlépe po celou dobu, bez přestávek a v těsném kontaktu s liškou. Větší mezera mezi psem a mřížkou není žádoucí. Po jedné minutě normistři přeženou lišku do druhého kotle. Pes zatím čeká u mřížky u prvního kotle. Na pokyn rozhodčího normistři současně zvednou mřížku u psa a u lišky ve druhém kotli. Pes musí co nejrychleji lišku otočit ve druhém nebo ve třetím kotli a vyhnat do prvního kotle, kde normistr lišku zavře. Čeká se, až pes přijde k prvnímu kotli a začne hlásit. Poté se liška přežene do přepravky a pustí se pes, který musí noru opustit. Tím je zkouška ukončena. Poté se hodnotí práce psa. Naši kluci, Ozzi, Nanuk i Chuck na nácviku vždy lišku vyhnali do prvního kotle. Takže jsme byli moc spokojené. Po tréninku na noře jsme měli ještě možnost díky Leszkovi, vyzkoušet i obůrku s divočáky. Vlastně kvůli ní jsme do Polska na tuto soutěž jeli. Obůrka nás nadchla. Naprosto fantastická věc pro vůdce, kteří se psy nejen soutěží, ale i pracují v praxi. Obůrka byla veliká cca 100 x 100m, oplocená pletivem a zpevněná dřevěným plotem. Byl to oplocený kus lesa se vším všudy. Nepropustná houštinka, vysoká tráva, keře, listnaté stromy, krmeliště i kaliště. Terén nebyla zrovna rovinka. A tam někde v tomto prostoru byl divočák a nebyl to žádný malý drobeček. Prostředí kolem obůrky bylo naprosto úžasné. Posekaná tráva, čisto, procházeli se tam volně bažanti, lavičky, jako by šlo o park. Za touto velkou hekterovou obůrkou byla ještě jedna menší a tam volně chodila bachyně s dvěma lončáky. Všichni tři se k nám přátelsky hrnuli, jako by od nás čekali nějakou dobrotu a štěkající psi jim vůbec nevadili.
První na trénink šel Nanuk Valentinka, trpasličí drsnosrstý jezevčík, „největší“ ze všech, velký lovec, hlasitý a nadšený pro každou práci. Nanuk chvíli hledal, až ho nos zavedl k obrovské haldě klestí, v které měl divočák bydlení. Blafnul do díry a v tom vylezl cca. 150kg vážící kňour. Nanuk chvíli nevěřil svým očím neboť v životě nic tak velkého neviděl. Přesto sebral odvahu a statečně s odstupem kolem divočáka intenzivně hlásil.
Pak šel na divočáka Ozzi, drsnosrstý standard. Už zkušený čtyřletý pes a na jeho práci to bylo moc znát. Divočáka našel bez problémů v kališti a celou dobu intenzivně hlásil a snažil se s ním pohnout, což se mu i povedlo poštípáním za zadní běhy.
A jako poslední z naší trojky šel Chuck, dvouletý drsnosrstý standardní jezevčík. Ten šel na divočáka v obůrce poprvé. Divočáka si našel, byl u hromady s krmením a nevypadal na to, že by se nechal jezevčíkem odehnat. Chuck byl z počátku opatrný, na divočáka hlasitě dorážel z bezpečné vzdálenosti. Když ale ten na něj nereagoval, osmělil se a dvakrát divočáka štípnul zezadu do kýty. Divočák se jen znechuceně ohlédl a dál se věnoval své hromadě s krmením. Nakonec musel Chuck přitlačit a divočák se dal do pohybu. Měli jsme z toho radost. Konečně mohl člověk vidět, jak mu pejsek pracuje na divočákovi, že se nebojí, je i rozumný a opatrný. Už jen kvůli tomuto zážitku se nám vyplatilo jet do Polska. Škoda, že něco takového nemůže fungovat i u nás. Při práci na obůrce má pes časový limit pět minut, aby v obůrce našel divočáka, jinak neobstál. Poté má dalších deset minut na to, aby ho uvedl do pohybu. Z obůrky jsme odcházeli nadšené. Všichni tři kluci makali a nebylo se za co stydět. Teď už víme, že se o ně nemusíme bát, že se nebojí a jsou opatrní. Je otázkou, jak by to vypadalo, kdyby tam byli všichni tři najednou.
Po obůrce jsme jeli na oběd. Všichni jsme byli unavení a po dobrém obědě se nám chtělo spát, ale vzhledem k tomu, že bylo ještě brzo a že jsme vlastně tak daleko od domova, padl nápad jít se podívat po nějakých památkách. Nakonec jsme se šli všichni podívat do areálu pravěkých vykopávek do Biskupiny, kde taky vznikla tahle společná fotka.
Zpátky do klubovny jsme se už vrátili hodně unavení. Tak jsme ještě chvíli poseděli, pojedli a popili. Ještě jsme stihli dojít kluky vykoupat a odbahnit k rybníku. Opět jim to prospělo, zaplavali si, proběhali a všichni jsme šli spokojení a unavení spát. Ráno se totiž začínalo už v sedm. V sobotu ráno jsme vylezli z pelechů brzo, kolem šesté, abychom vše stihli. Před půl sedmou ráno jsme už venčili psi na poli za klubovnou. Akce soutěž všestrannosti jezevčíků v Polsku začíná. Slavnostní nástup všech startujících čítal 17 psů. Jako hostům ze zahraničí nám bylo umožněno losovat si první. Simona s Chuckem si vylosovali číslo 3, Lucka s Nanukem a Ozzim měla 5 a 7. Takže, pěkně za sebou. Všestranné zkoušky jezevčíků v Polsku jsou jednodenní a skládají se ze čtyř větších částí, nora, obůrka, barva a poslušnost. První část byla o poslušnosti První disciplínou všestranných zkoušek bylo chování na stanovišti a reakce na výstřel. Zkoušelo se to na krásné, široké a přehledné cestě podél hustého lesa. Jeden rozhodčí měl na starosti tři vůdce se psy. Aby mohl být pes ohodnocen známkou 4, musel být při chování na volno. Všech 17 vůdců ale uvazovalo, na volno nikdo neriskoval. Po odtroubení šla lesem naháňka a to od čísla losu jedna až k poslednímu, což byla opravdu dálka. Lomozili, hulákali a stříleli v leči. Chuck a Ozzi za tři, byli uvázaní a Nanuk za dvě, byl uvázaný a bohužel netrpělivý než dojde celá leč k poslednímu losu. Následovaly disciplíny chůze u nohy na řemeni a reakce na povely. Chůze u nohy na řemeni bylo v lese s vysokou trávou. Šlo se rychlejší chůzí, než je to běžné u nás a to kolem stromů s ostrými změnami směru a rychlostí svižné chůze. Reakce na povely se zkoušela na louce s porostem do 20 cm, která byla po ránu dost zapachovaná od zvěře. Pes se vypustil, musel odběhnout od vůdce na vzdálenost asi brokového dostřelu a poté musel na povel vůdce přijít a nechat se upoutat na vodítko. Povedlo se. Ozzi a Chuck bez problémů vodění i přivolání a vše za 4. Nanuk vodění 4 a při přivolání bylo více povelů, takže známka 3. Pes při reakci na povely nesmí překročit 10 min. po přivolání, jinak by neobstál. Čím více povelů tím víc se snižuje známka. Druhá část obůrka Další už zábavnější část byla práce na divočákovi v obůrce. V obůrce se hodnotilo celkem sedm disciplín, a to nos, způsob hledání, odvaha a vytrvalost, hlas (pravidelnost, síla), hlášení pohybujícího se divočáka, pravidelnost a četnost v útocích na zvíře, vytrvalost v útoku. Vůdce vypustí psa u rozhodčích a zůstává stát na místě, nesmí se pohybovat po
obůrce, pouze na pokyn rozhodčího, nesmí povzbuzovat psa. Po obůrce se můžou pohybovat pouze rozhodčí, kteří tak posuzují práci psa. Na nalezení divočáka má pes časový limit 5 minut, pokud v limitu divočáka nenajde, neobstál. Bohužel se to některým startujícím psům i stalo. Čím vyšší číslo losu, tím to bylo pro psy těžší. Obůrka byla už hodně zapachovaná od stále se pohybujícího divočáka. První z našich šel Chuck, los číslo tři. Po představení psa a vůdce rozhodčím, hned vyběhl hledat divočáka, ale jednou ho přeběhl a musel se znovu vracet pro vítr. Rozhodčí si toho všimli, tak dostal jednu trojku, ale jinak samé čtyřky. Nanuk měl také jednu 3 za vítr, jinak na trpaslíka pracoval moc pěkně. Ozzi odcházel se třemi známkami za 3. Obůrku posuzoval s polským rozhodčím náš MVDr. Jaroslav Švec. Třetí část barva Na disciplínu barva se přejíždělo kousek za Ocwieku. Většina barev byla ve vysokém lese, s vysokou suchou travinou a foukal silnější spodní vítr. Barva je stejně stará jako u nás na lesních zkouškách, tedy kapaná ráno. Poláci ji mají ale o dost delší, opravdu poctivých 600 kroků s několika změnami směru a klidně tam vystřihnou i právý hák nebo i vracák. Barva byla nakapaná z 0,25 litru krve. Jinak jsme pochopili, že princip práce na barvě by měl být hodně podobný té naší, tedy alespoň té části, když jde pes jako vodič. I Poláci mají oznamovače a hlasitého oznamovače, ale jak to přesně u nich je, jsme nevěděli. Na stopě nebyla barva vůbec vidět, nějaké označené lože jsme taky nikdo neviděl. Barvu šli dva rozhodčí. Asi prvních 20 kroků bylo značených a pak, děj se vůle boží. S Chuckem jsem šla první a můj dojem? Barva vedla po celkem příjemné rovince, ale bylo to ve vysoké trávě, plné cestiček a keříků. Bylo nutné věřit psovi, jinak to nešlo, kontrola žádná, barva nebyla vidět. Rozhodčí šli všelijak. Chuck šel spolehlivě a přesvědčivě. Barvu šel hodně dlouho. Když už scházel z mírného kopečku dolů, začal Chuck jakoby slídit s vyšším nosem. Tak jsem si říkala, že je kus blízko nebo sešel ze stopy. Kus jsem neviděla, takže jsme sešli. A teď co, barvu jsem nikde neviděla, nebylo se kam vracet. Rozhodčí jsem viděla hodně vzadu, za sebou. Vůbec jsem netušila, jak bych měla tuhle situaci řešit, zda zvednout ruku a hlásit, že pes sešel a najít si sama barvu? Ale kde, když jsem ji po celou dobu nikde neviděla. Vzala jsem tedy psa, smotala jsem si řemen s tím, že se vrátím na místo, o kterém jsem byla přesvědčená, že tam jsme šli dobře. Nic jiného mi nezbývalo. Když jsem přicházela k tomu místu, byli tam už rozhodčí a mluvili na mě. Pochopila jsem, že mi říkají, že jsem sešla a tady (mávli rukou kamsi) to vede a vede to asi tam (zase máchli rukou). Bezva, barva žádná a
kdesi, někde, mám nasadit psa a poslat ho dál. No, nic, tak jsem to zkusila. Kousek, asi necelých padesát kroků, šel Chuck dobře, to jsem si byla jistá. Ale pak zase zvedl hlavu a začal slídit. To už mi podruhé řekli, že jdu špatně. Znovu mě vrátili na to místo a kamsi máchli rukou, jako že tudy. Takže jsem znovu nasadila psa a nechala ho jít. Ušli jsme asi dvacet kroků a pak se Chuck zarazil, jakoby ho něco překvapilo a pak se začal ostře vracet zpět a dolů. No, to už jsem si říkala, že tohle asi nebude dobře, že tohle dobře nedopadne. Ale ještě, že mám tak pomalé myšlení, když jdu s psem po barvě, protože než jsem to vše domyslela a pokusila se vytvořit nějaké řešení, tak jsme byli i kusu. Tedy, tohle byla jízda! Takový fujtajbl hák! Po dvou opravách v jednom místě jsme došli na konec k malému pruhovanému seleti. Rozhodčí si na mě zahoukali, ať se s pejskem vrátím a znovu ho samotného pustím ke kusu. V pohodě, přiběhl, ověřil, začal hlásit a bylo. Byla jsem spokojená, znamenalo to, že jsme ve hře. Přišla jsem k Chuckovi, posadila jsem ho vedle levé nohy a položila jsem si kus na pravý bok před sebe a celá natěšená jsem se chystala, že rozhodčím nahlásím úspěšně dokončenou práci. Sundala jsem si klobouk. A, ejhle, rozhodčí prošli kolem mě, drapli selátko a byli fuč. Opařená, smutná, stála jsem tam jako trubka a lapala po dechu. Inu, jiný stát, jiný mrav. Cestou zpět jsem pro sebe a psa ulomila větvičky a sama pro sebe jsem si je předala. Závěr zněl, přesvědčivá, pečlivá práce jezevčíka, pár metrů před koncem dvakrát sešel v jednom místě, chování u kusu výborné, hodnocen známkou dvě. Luxusní, ne? Další na řadu šel Nanuk a pak Ozzi. Lucka pak práci obou psů popsala, že u Nanuka to byly nervy, jeden pes před ním neobstál a dva měli známku 2 a jeden 3. To není moc povzbudivé. Kupodivu Nanuk předvedl na něj v celku hezkou práci, a pouze jednou sešel a výsledná známka 3 byla milým překvapením. Následovala ještě práce zkušeného Ozzika. Jeho barva vedla celou dobu vesměs v ostružiní a bylo vidět, že to není zrovna ideální. Stále se motal řemen a bylo vidět, že to psa ruší. Stopa vedla i přes krmeliště, kde pes chvíli před koncem také jednou sešel. Takže také známka 3. Krásný výsledek a velká radost. Čtvrtá část nora To jsme už všichni starující byli zpět v prostorách klubovny. Spousta z vůdců neuspěla buď na obůrce, nebo na barvě. Takže pro nás to byl velký úspěch, dotlačit se až před brány nory. Losování lišek probíhalo stejně jako u nás. Na noře se hodnotí odvaha, vytrvalost, styl práce, hlas a chuť k práci.
Chuck měl asi někde nalepený kousek smůly nebo ho nějak potrápilo štěstí. Dostal tu nejnepříjemnější lišku ze všech. Té se nechtělo ani z přepravky ven natož do nory a při přehánění dělala cavyky. Chuck ji dotlačil až k třetímu kotli a tam ji dost statečně hlásil a snažil se s ní pohnout. Nešla a ještě ho kousla do nosu a pod světlo. V limitu se mu ji nepodařilo otočit, ale byl pochválen za svou snahu a odvahu. Diváci mu tleskali. Ovšem tím, že lišku nevyhnal, spadl do III. ceny. A liška? Inu, kdo zlobí. Dostal ji Ozzi. Dělala mu drahoty už ve druhém kotli, a že nikam nepůjde. Nemusela, vytáhli je oba vrchem rozhodčí. Chvat, morda v mordě. Ozzi pomstil netaktní chování lišky vůči Chuckovi. Dal jí jasně najevo, že se tohle mladým a nezkušeným jezevčíkům prostě nedělá. Nanuk to pak završil parádním dost rychlým vyhnáním. Hotovo! Tím, že naši psi splnili všechny čtyři části soutěže (poslušnost, barvu, obůrku i noru) úspěšně dokončili všestranné zkoušky jezevčíků. Pokud by pes třeba neobstál na obůrce, či na barvě, mohl pokračovat dál na noře. Pokud by tu úspěšně dokončil, měl by ukončenou zkoušku z norování. A jestli nám někdo někdy řekne, že to jsou jednoduché zkoušky a že se to tam rozdává jako na běžícím páse, tak nás urazí. Není to pravda. V jeden den jít práci na divočákovi, barvu 600 kroků dlouhou a bůh ví, jak pokrorucenou a noru na ostro, to je pěkná dřina. Ceníme si těchto zkoušek víc, než dvoukolového norování na Slovensku. Tam je první cena levnější, než v Polsku. Na Slovensku stačí, aby pes hlásil u třetího kotle a má to v první ceně a titul Norník. Pes v Polsku musí vyhnat lišku, jinak nemá první cenu. Ostré doléhání ve třetím kotli je jen na třetí cenu. Pokud není doléhání ostré a pes jen hlásí bez snahy vytlačit škodnou, ve zkoušce neobstál. Takže nějaké to hlášení psa 20 cm od lišky a dál nic, v Polsku neobstojí. Tady musí být pes po celou dobu v těsném kontaktu. Pokud pes předvede chvat, je to první cena, ale pes již do konce daného roku nesmí startovat. Soutěž v norování v Polsku je na ostro a je jednokolová. Za první cenu náleží psu titul Norowiec. Práci na divočákovi v hektarové obůrce, kde rozhodčí má celých deset minut na to, aby psa v klidu a dostatečně posoudil, můžou naši rozhodčí, posuzující na honičských zkouškách jen závidět. Kolikrát divočáka za celé zkoušky ani nepotkají nebo se ke psovi nedostanou tak, aby ho mohli věrohodně posoudit. Celá všestranná soutěž se nesla ve velmi přátelském duchu a mezi všemi vůdci panovala výborná nálada, fandil každý každému. Byla to jiná pohoda a atmosféra, než se zažívá na našich zkouškách. Nikdo si nic nezáviděl, nikdo nepomlouval, pořadí psů se na disciplínách
občas přehodilo, kvůli urychlení a nikdo to neřešil, ba naopak, vše šlapalo jak po drátkách a žádné časové prodlevy. Prostě soutěž na pohodu. A nutno říct, že připravenost všech startujících psů byla na vysoké úrovni a všem českým psům se opravdu dařilo.
Na fotce: 1. Czanga Zlamany Szelag, vůdce: Maja Wawrzyniak, Gorzkie Pole, PL 2. Borůvka z Pradědova revíru, vůdce Patrik Velcovský, Studénka, ČR 3. Winno z Vlčetína, vůdce Lucie Horsáková, Šimonovice, ČR Další umístění českých psů na všestranné soutěži: 5. Cora Jova Dolinka, vůdce Petra Martínková, ČR 6. Nanuk Valentinka, vůdce Lucie Horsáková, Šimonovice, ČR 10. Charleston Mirojan Bohemia, vůdce Simona Nikliborcová, Jablonec nad Nisou, ČR 11. Lilavathi Raptor, vůdce Gabriela Skružná, Struhy, ČR „nejlepší barva“
