X. ČELAKOVSKÝ A JEHO KRUH František Ladislav Čelakovský (1799-1852) a jeho přátelé - většinou to byli katoličtí kněží - se nepřiblížili tolik novému humanismu jako Šafařík, Palacký a Kollár; nepoznali ho přímo v jeho vlasti, nýbrž jen prostřednictvím německých klasiků a byli poutáni svým konservativním smýšlením. Čelakovský, jenž studoval gymnasium v Budějovicích a v Písku a filosofii - s nevalným prospěchem - v Praze, v Budějovicích, v Linci a opět v Praze, miloval antické písemnictví. Ve svých dopisech často citoval latinské básníky, nejvíce Horáce, jehož si oblíbil - jako osvícenci - pro životní moudrost. Novohumanistické myšlenky poznával četbou Herdera, Schillera a zvláště Goetha. Byl básnickým tvůrcem i šťastným přebásnitelem, napodobitelem, jako to byli hellenističtí i římští básníci. Skládal, zvláště ve „Smíšených básních” (1822, 2.vyd. 1830), anakreonteia, jež oživoval lidovými prvky, martialovské epigramy, zpravidla v elegickém dvojverší časoměrném, ódy v časoměrných slokách Horatiových a básnické dopisy (heroidy). Jeho nejstarší báseň, z r. 1817, je německé blahopřání v alkajských slokách (I, str. 311 n.; II, str. 410 n. vyd. J. Jakubcova). V básni „Na strom” (ps. 1818, II, str. 5 n.) je obrácen Horatiův motiv (C. II 13) o neblahém stromu. Zcela novohumanistická je dramatická báseň „Zasvěcenec” (1825; I, str. 74 n.), zčásti složená volným veršem klopstockovským; odehrává se v pobořeném řeckém chrámu a líčí, jak byl mladý pastýř Musou posvěcen na básníka; pravzorem je opět Hesiod. Dokonale římský a přece samostatný je epigram „Na Rufa” ips. 1837, II, str. 125) v „nejsvobodnějším jambu”; básník si stěžuje, že mu odloudil Rufus Fyllidu, Lyku, Lesbii i jiné milenky, a táže se ho, není-li zamilován do jeho milování. Ještě v několika básničkách „Ohlasu písní českých” (1839) - 5. Dobré naučení, 8. Starý zahradník, 22. Krotká holubička, 59. Pomoc pro náramnou lásku - se ozývá anakreontická nota, arci vliv lidové písně je silnější. V dopisech toužil Čelakovský po českých překladech antických básníků; viděl v nich obohacení jazyka i písemnictví. Když četl r. 1825 kralický překlad sv. Pavla, povzdychl si: „Co by... byli mohli z jazyka našeho učiniti, kdyby Homera, Platona, Demosth. etc. byli za svého věku již překládali!” (Koresp. I, str. 186), o rok později naříká, že se u nás nepřekládá z latiny a radí Kamarýtovi, aby tu vypomohl (str. 239, 244, 258). R. 1830 ho upozorňuje, že v Rusku vychází sbírka překladů z řečtiny vydávaná Mortinovem (spr. I. Martynovem; II, str. 49 n.). V letech 1835 - 1840 podněcuje Vinařického, aby překládal Vergilia a Horatia (II, str. 362, 373, 416, 540), a r. 1837 nadšeně souhlasí s jeho záměrem vydávat knihovnu starých klasiků (str. 420). Sám přeložil r. 1822 Anytin epigram „Při potůčku” (Anth. Pal. IX 313; II, str. 215) a od toho roku po celé čtvrtstoletí (do r. 1847) překládal Martialovy epigramy. Celkem jich zčeštil 170 (II, str. 157-206), tedy asi sedminu všech. Vybíral epigramy s nejrozmanitějšími náměty, jen se vyhýbal příliš dlouhým a neslušným (srov. Koresp. I, str. 177); přeložil jen dva pederastické, arci umírněné (V 55, VI 34, II, str. 159, 164), a slovo „mentula” (v epigramu III 69) nahradil neurčitým „freje” (II, str. 187). Překládal věrně, živě i výrazně, na př. II 13: Žádá soudce Dej a žádá právník Brav; raděj se, Marku, s věřitelem sprav
(II, str. 163).
Někdy pozměnil jméno osoby nebo verš, ale nejčastěji užíval jako Martial časoměrného dvojverší elegického. Epigramy opatřil nápisy, běžnými v starých vydáních i v některých rukopisech, a někdy i poznámkami. Dále ztlumočil dvě latinské básně humanistické, zcela naplněné antickým duchem, Sarbiewského horatiovskou ódu „Amfion” v sapfických slokách (1828; II, str. 301 n.) a Vestoniinu „Chválu hudby” (1832; str. 303 n.), obě slaví moc hudby. R. 1828 vybídla Čelakovského arcibiskupská konsistoř, aby přeložil - 69 -
Augustinovo dílo „De civitate Dei” (Koresp. I, str.354). Byl to obtížný úkol, neboť je to dílo velmi rozsáhlé a myšlenkově nesnadné. Přesto Čelakovský přijal nabídku, arci jak doznal Kamarýtovi, hlavně pro výdělek (str.358); měl za arch dostávat 10 zlatých. Ale když se začetl do Augustina, zamiloval si ho (str. 370, 382, 398) a těšilo ho „přelévat” jeho „hodně dlouhé a zapletené periody” do češtiny (str. 398). Část díla měl přeložit Kamarýt (II, str. 181 n., 100), ale nedošlo k tomu. Tu práce, jež nebrala konce, začala Čelakovského tížit; r.1832 naříkal, že má s Augustinem „očistcové muky” (str.246), a chtěl dokonce v práci přestat (str. 259 n.), přece ji však dokončil. Jen poslední knihu převzal s nepatrnými změnami z překladu Adama z Vinoře ( 1589), jejž přetiskl již Procházka. Celé dílo vyšlo v letech 1829-1833 v pěti svazcích s 1500 stránkami v téže úpravě jako Časopis pro katolické duchovenstvo a je nadepsáno - podle Adamova překladu - „O městě Božím kněch dvamecítma”. V počáteční poznámce píše Čelakovský, že usiloval o „věrnost, srozumitelnost a jasnost”, a ty, kdo by se pozastavili nad obtížným slohem, zvláště v periodách, upozorňuje,že zasluhuje Augustinovo dílo rozvažného čtení a přemýšlení. Vskutku překládal Augustina věrně, starobylou, veleslavínskou mluvou a podrževši jeho rozsáhlá souvětí, na př. XII 20: „1 kterýchžto nábožných lidí uši by strpěly, že by člověk, dokonav tento odměřený a tolikerým valným nehodám podrobený život - jinák-li jej možná zváti životem, ano spíše smrtí mohl by jmín býti a sice tak těžkou, že i sama svobodu zjednávající smrt z lásky tomuto skonávání prodloužením strach nahání, že by tedy člověk po zakušení tolikerých zlých věcí a nejedné hrůzy, dosáhnuv konce žádoucího a smířiv se s Bohem skrze pravou víru a moudrost...” (III, str. 109 n.). Za základ svého překladu vzal maurinské vydání sv. Augustina a z něho čerpal názvy kapitol i většinu poznámek. Jen někde připojil vlastní poznámky, na př. ke Graeculus (IX 5), což přeložil „Řekýlek”, poznamenal, že také my Čecha, napodobujícího Němce, nazýváme Němečkem nebo Nedoněmcem (II, str. 180). Při práci užil nového německého překladu J.P.S.Silbertova, vydaného ve Vídni r. 1826. Leccos z něho převzal, na př. I 17 affectus „srdce” (S.: Herz), I 19 inquit „zvolal” (S.: rief aus), I 20 quod scriptum est „přikázání” (S. : Befehl), ale ježto byl Silbertův překlad celkem přesný, nepoškodil tím své dílo. Došlo také pochvaly Zahradníkovy (Vinařický, Koresp. I, str. 133), Slámovy (t.str.146), Vackovy (t.str.164), Vinařického (t.II, str.38) a j. Lásku k starým spisovatelům podržel Čelakovský, v podstatě klasicista, až do konce svého života. Ještě r. 1838 píše Vinařickému: „Aeneáš! Aeneáš! ten mi pořád vrtá v mozku. Četl jsem zas tu nedávno několik zpěvů; jest to přec překrásné dílo”, a říká, že by se sám dal do překladu „Aeneidy”, že mu však ubývá jazykové pohotovosti a že mu skládání hexametrů vždy působilo obtíže (Koresp. III, str. 530 n.). Jako Čelakovský citoval i jeho přítel, kněz Josef Vlastimil Kamarýt (17971833) v dopisech staré spisovatele, zejména Horáce, a nový humanismus poznával skrze německé klasiky, zvláště Klopstocka, Lessinga a Schillera. R. 1819 vynáší v dopise Čelakovskému „božské Platony” a jejich následovníky nad jiné filosofy a s radostí oznamuje, že nalezl v Xenofontově „Hospodáři” (kap. 8) pramen Schillerovy básně „Der Tanz” (Čelakovský, Koresp. I, str. 21). R. 1828 píše Vinařickému, že „dokud Latiníci a ještě lépe Hellénové mezi námi se neuvedou, nebudeme skoků činiti” (Vinařický, Koresp. I, str. 66). Své „Satyře” (Rozman. 3, 1818, N. 179 n.) proti zněmčilcům dal motto z Phaedra (I, 3, 13). Ve „Smíšených básních” (1822) otiskl překlad pěti anakreonteií (8, 15, 46, 10, 34 Pr.); str. 100 n.) a jednoho epigramu Martialova (II 88; str. 116) i vlastní pokusy o anakreonteia, epigramy, ódy a básnické listy; užil v nich dílem přízvuku, dílem časomíry. R. 1824 uveřejnil v Almanachu (str. 177 n.) výňatek z Karamzinova almanachu Aglaje, (1793-4) nazvaný „Život v Athénách.” Začíná se slovy: „Hellénové! Hellénové! Kdož by vás nemiloval? Kdož by chladným srdcem obraz Athén vašich dávných sobě představoval? I kdož by vzdychaje nezvolal: Žeť nejsem vrstevníkem Platonovým ! ...” a líčí zážitky spisovatele přenese-
- 70 -
ného do Attiky klasické doby: naslouchal Platonovu vyprávění o Sokratově smrti, viděl představení Sofokleova „0idipa kolonského”, slyšel zpívat Sapfiny a Orfeovy písně (obě smyšlené; Sapfo zpívá o své lásce k Faonovi) , pozoroval „chorovody mladých krasavic” atd. Praeromantik Karamzin přecitlivěle a s mnoha věcnými omyly líčil athénský život. V posledních letech svého krátkého života přeložil Kamarýt II. kázání sv. Basileia „O postu” (Čelakovského, Koresp. II, str. 165) a kázání přičítané Janu Chrysostomovi „O církvi” (t. str. 275). První uveřejnil r. 1833 v Časopise pro katolické duchovenstvo (6, str. 604 n.) a druhé tam vyšlo po jeho smrti (14, 1841, str. 387 n.). Překlady jsou výrazné, na př. Bas .poč.: „Napomínejte lidu, kněží! praví Bůh, mluvte v uši Jerusalema. Mocnáť řeči jest síla, že i snažení bedlivých posiluje, lenivé však a nedbalé vzbuzuje k ochotnosti...” Oba tyto překlady tak jako překlad „Města Božího” byly určeny katolickému kněžstvu, ale zároveň měly získávat pro víru vzdělané kruhy, odcizené křesťanství osvícenstvím. Čelakovského přítel, právník Josef Krasoslav Chmelenský (1800-1839) se zmiňuje o svých básních o Kocytu, Chloridě, Psyše, Apollonu, Hebě, Vestě, Filomele (slavíku), Milku, Hymenaeu, Lethe, Acherontu, Prometheu, Apellovi, Fidiovi, Sapfě i o jiných antických místech a postavách. V „Elegii u hrobu mých rodičů” (Básně 1823, str. 63) mluví v antickém duchu o „přísné... ruce losu”, ve znělce „Na Ni” (Almanach 1824, str. 99 n.) chce být arkadským pastýřem, hrát na flétnu, naslouchat slavíka, objímat pastýřku, spát na mechu v lese a v „Elegii na břehu Blanice” (Denice 1825, str. 60 n.) touží po venkovské chaloupce se zahrádkou u lesa, se zpívajícími ptáky a „hlkotajícím” potůčkem; jsou to ohlasy, třebas snad nepřímé, augustovských básníků, zvláště Propertia (III 13, 25 n.) a Horatia (Sat. II 6), Podobně se ve znělce „Březen” (Vybr. sp., str. 212) líčí příchod jara Horatiovými barvami (C. I 4, IV 7). V básních „Jemu” a „Já k malíři” (Básně, str. 38, 98) jsou ohlasy anakreonteií (2, 16 P.) a v „Hubičkách” (Dennice 1825, str. 70), sepsaných „svobodně po latinském”, je volně napodobena 5. a 7. báseň Catullova. Chmelenského epigramy mívají často martialovský ráz, na př. „Dorince” (Básně, str. 197): Státi se krásnější myslíš, předělavši si kroj svůj, své raději kdyby tys mohla tělo předělat. Jako hudebník miloval Chmelenský časomíru a nesouhlasil s tím, že Puchmayer přeložil „Chrám Gnídský” přízvučným hexametrem a že „krásy hellenského hecametra, či nepojal, či pojmouti nechtěl” (ČČM 10, 1836, str. 376). Sám skládal časoměrným elegickým dvojverším elegie a epigramy, užíval sapfických strof, v rýmovaných básních trochejských a jambických hleděl vedle přízvuku též k délce (na př. „Nad Berounkou pod Tetínem”, Kytka 1836, str. 31 n.), a báseň „Ludovíka” (Básně, str. 193) sepsal v časoměrných slokách o 3 hendekasyllabech a dopěvu ∪∪-∪; je to obměna sapfické sloky. Z klasických jazyků nepřekládal, ale toužil po překladech z nich (ČČM 10, 1836, str. 218). Rozeným překladatelem byl oddaný přítel Čelakovského, kněz Karel Vinařický (1803-1869). Již jako čtrnáctiletý gymnasista se pokusil o překládání Terentia (srov. S., Svět. 2, 1868, 2, str. 469). Na filosofii v Praze (1818 - 1820) byl žákem Klara a Titze, ve Vídni (1820-1821) poslouchal filologa a básníka Aht. Jos. Steina, jenž psal německy, latinsky, i řecky, a archeologa Arnetha. Měl blíže k renesančnímu humanismu než k novému: přeložil obsáhlý výbor z Bohuslava Hasištejnského (1836) a nade vše miloval Vergilia, uctívaného staršími humanisty. Jeho „Aeneidu” začal překládat již r. 1821 (podle deníku, srov. Koresp. I, str. 33 pozn.; v předmluvě k překladu z r. 1851 uvádí r. 1822) a v srpnu r. 1825 dospěl do polovice III. zpěvu (Čelakovský, Koresp. I, str. 260), avšak překlad tehdy nedokončil a r.1829 vydal v Musejníku (3, l, str. 107 n.) II. zpěv a r. 1836 I. zpěv (10, str. 237 n.). Zato přeložil Vergiliova „Bukolika” a uveřejnil je r. 1828 a latinským textem tauchnitzského vydání, úvodem a poznámkami (P. Vergilia Marona Zpěvy pastýřské). Vlivem „Počátků” překládal časomírou a jako jiní se domníval, že se v časomíře vyrovnají Češi Řekům i Římanům a že předčí Němce, básnící - 71 -
jen přízvučně. Dokazoval to v třech básních, složených časoměrnými hexametry, elegickými dvojveršími a horatiovskými slokami: „České veršovství” (ČČM 4, 1830, str. 51 n.) , „Lyra” (t. 9, 1835, str. 239 n.) a „Ohlss lyry starého veršovce” (t. 10, 1836, str. 162 n.); užil v nich některých výkladů Stachových. Jako jiní naši časoměrní básníci nahrazoval leckdy délky přízvukem, ale jinak je jeho překlad „Bukolik” velmi rytmický, básnický a celkem správný. Některé obraty přejal z Vossova překladu (l797), na př. l, l tegmine „klenutí” V.: „Gewölbe”; l, 40 quid facerem „Což tu činiť” V.: „Was zu tun?” Počátek l. eklogy zní: Tityre, ty leže pod klenutím buku rozložitého na třtinu tenkohlasou lesní písničku zamejšlíš: já dědiny své kraj a milé pastviště opouštím; já vypuzen z dědiny; zde ty ve chladu, Tityře, volně způsobnou povolávať učíš Amaryllidu háje (str. 3). V úvodu vyložil Vinařický o vzniku jednotlivých eklog; 4. eklogu spojil s narozením Asiniova syna a nepokládal ji, jak bylo zvykem u křesťanských spisovatelů, za věštbu narození Kristova, ale v poznámkách se přece zmínil o „Bohorozenci” (str. 46) a připojil část Jungmannova překladu Popova „Mesiáše”; mimo to tam přeložil Ovidiovo líčení zlatého věku (Met. I 89 n.) a jinde překládal výňatky z Theokrita napodobené Vergiliem. Překlad „Bukolik” uvítal Čelakovský (Koresp. I, str. 343), Chmelenský (Čes. vč. 1, 1834, str. 176) - prohlašoval Vinařického hexametry za vzor (ČČM 10, 1836, str. 217) - , Sedláček (Vinařický, Koresp. I, str. 63), Kamarýt (t. str. 65), Vacek (t .str. 67), Klicpera (II, str. 67 F. A. Šubertova vyd.), ale Vinařický to, co je na jeho překladu dobrého, skromně kladl na vrub „nevyrovnané povaze našeho spanilého jazyka” (Koresp. I, str. 77). Všichni také vyslovovali přání, aby brzy zčeštil celého Vergilia, Zatím přeložil Vinařický v Musejníku r. 1830 (4, str. 255 n.) čtyři z Bionových idyl oblíbených u praeromantiků; žalozpěv nad Adonisem, který překládal již Šafařík a Palacký, dvě básně o Erotovi (9, 12) a báseň o ročních počasích (17). I tento překlad je básnický, třebas ne vždy správný, na př. I, 12: „... neb líbati jej nezapomněla nikdá” (str. 256 n.) „polibek, jejž nikdy nedostane zpět.” Následujícího roku přeložil opět v Musejníku (5, str. 31 n.) deset Horatiových ód rozmanitého obsahu; napodobil časomírou jejich rozměry a překládal věrněji, než se dálo dřív, na př. IV 7: Uplynuli sněhové, a lukám se vrátila tráva, a Provinám lupení; promenují luhy líc; opadlé již proudy řečištěm průchody volny mají... (str.32). Pak se obíral několik let překladem Hasištejnského a církevních hymnů, ale r. 1836 se vrátil k Vergiliovi. Naříkal tehdy Chmelenskému žertovnými verši,že bude mít na svou „Aeneidu” jen asi 20 předplatitelů, že u nás nikdo nechce číst hexametry a že se jeho „Aeneis” dostane na kornouty (Koresp. II, str. 234). Později, r. 1841, opakoval ty verše a zakončil je slovy: „Vidíš milý brachu, | ku věčnému prachu | romantika odsoudila | Českého Virgila” (t. str. 391). Romantiky myslil Máchu, Sabinu, Nebeského a jejich ctitele. Přes svou nedůvěru v úspěch „Aeneidy” pojal r. 1837 záměr vydávat knihovnu klasiků, jíž by se probudila studující mládež „k zamilování mateřštiny.” Macháček by překládal Cicerona, Horatiovy listy a satiry, Chmela by přeložil Livia a Plinia, Čelakovský výbor z Martiala a Ovidia a dále Tacita, Chmelenský Tibulla, Nepota a Suetonia; Vlček Homéra a Vinařický slibuje Vergilia, výbor z Horatiových ód a Caesara. Všichni by se zavázali užívat „slohu pouze českého, jasného, srozumitelného.” Vyloučilo by se vše, co je mravně povážlivé, aby mohla číst knihy mládež, a básně by se střídaly s prózou, Čelakovský by byl redaktorem a měsíčně by vycházelo šest archů. Arci nesejde-li se dost předplatitelů, „nepočneme ničeho, vidouce v tom znamení, že Čechové o klasiky nestojí” (t. str. 236 n.). Tento návrh chtěla
- 72 -
uskutečnit Matice česká, až by byl dokončen Jungmannův slovník a Vinařický doufal, že bude do té doby hotov s „Aeneidou” (t.str. 238). Avšak ještě téhož roku, 1837, pojal nový záměr: chtěl vydat v českém překladě s vysvětlivkami starověké spisovatele jednající o Germánech a Keltech, hlavně Tacita, Caesara a Plinia. Byl totiž přesvědčen, že v Germanii, Gallii a Britannii bydlili před Caesarem Slované (t. str. 258 n.); srov. str. 233) — obdobně soudil Kollár o Italii - a chtěl to dokazovat místními jmény oněch krajů. Tento záměr zčásti provedl: r. 1839 přeložil pro Musejník (13, str. 269 n.) „výpisy ze Strabona” a r. 1840 (t. 14, str. 333 n.) Tacitovu „Germanii”. Tyto překlady jsou psány starobylou mluvou, na př. u Tacita „krzno”, „bron”, „vládykové”, „vojvoda”, „komonstvo” a leckde jsou chybné, na př. Gem. 45 „sonum... emergentis [sc. solis] audiri formasque equorum... adspici” „při vycházení se slýchá frkot a vídá podoba hřebců slunečních” m. „zvuk vycházejícího slunce.” V předmluvě k překladu ze Strabona píše Vinařický, že je tento spisovatel pro nás důležitý zeměpisnými názvy a že v keltských krajích jsou tyto názvy příbuzny slovanským. R. 1844 oznamoval Hankovi, že dokončil „slovanský výklad Ptolemaiovy Germanie”, jímž dokáže slovanství všech jmen tam se vyskytujících (Koresp. II, str. 538), avšak tuto práci nevydal. Snad se neodvážil vystoupit proti střízlivějším názorům Šafaříkovým. R. 1838 pojal ještě jiné záměry: chtěl založit filologický časopis pro studenty gymnasií a filosofie (t. str. 286) a vyzval jičínské profesory Fähnricha a Šíra, aby sepsali pro gymnasisty knížku, v níž by ukázali příbuznost češtiny, latiny a řečtiny v etymologii a v pořádku slov (t. str. 302); ani to se neuskutečnilo. Zato vydal r. 1840-42 svůj časoměrný překlad Pyrkerových „Perel posvátných”; Pyrkera nazýval „Homerem věku svého” (str. 204). R. 1840 ohlásil Amerling bez vědomí Vinařického v Květech (7, příl. str. 91 n.), že v Bibliotéce klasiků, již chystal, mimo jiné vyjde Vinařického „Aeneida” a že je již připravena k tisku; následujícího roku pak požádal Staněk Vinařického o překlad Caesara pro onu knihovnu (Koresp. II, str.357). Vinařický se mrzel pro ohlášení „Aeneidy” a vůbec neschvaloval, že má vedle matiční sbírky klasiků vycházet jiná, Amerlingova (t. str. 362, 364). Avšak byl ochoten přeložit Vergilia i Caesara, kdyby mu to uložila Matice, arci byl by žádal dostatečnou lhůtu, neboť „látání hexametrů” je věc „mrzutá a nevděčná” (t. str. 362). Ale Matice k vydávání klasiků ještě nepřistoupila a zatím přeložil „Aeneidu” Josef Rokoš (srov. Květy 8, 1841, str. 312); měl ji vydati Amerling (Květy 8, 1841, příl. str. 85; Čelakovského Koresp. II, str. 561). Tuto zprávu uvítal Vinařický přátelsky, ale nevzdal se své myšlenky přeložit „Aeneidu” (Vinařický, Koresp. II, str. 391 n.). Zatím ji neprovedl, nýbrž se dal r. 1842 do překládání Homéra (t. str. 457). Překládal ho dvojím způsobem, „metricky”, t. j. časoměrným hexametrem, a „prostonárodně”, t. j. pětistopým veršem trochejským podle vzoru srbských písní a Královédvorského rukopisu. Obojím způsobem přeložil jen I. zpěv „Iliady” (ČČM 17, 1843, str. 92 n.), kdežto I. zpěv „Odysseie” přeložil jen „prostonárodně” (t. str. 483 n.). Mnohem dále se nedostal; z pozůstalosti vyšel ještě „prostonárodní” překlad počátku II. zpěvu „Odysseie” (Sebr. sp. I, str. 344 n.). K překladu „Iliady” připojil úvod „Homer a díla jeho”. Podal v něm rozmanité staré pověsti o Homérovi a vyslovil svou víru v osobního Homéra, jenž sestavil starší, prostonárodní zpěvy hrdinské v umělé celky; pro tento výklad, v podstatě Lachmannův, se dovolával Vrťátkova pojednání „O prostonárodní poesii slovanské” v Květech (6, 1839, příl. str. 41 n.). Podle Vinařického se liší Homérovy básně od lidových zpěvů rozmanitými výplňky, jako částicemi (δ , τ , γ ρ, dlouhými slovy jako Πηληι δεω, hromaděním synonym, složenými epithety a j. Tyto výplňky ve svém „prostonárodním” překladě vyloučil. Ukazoval na „nejlepšího německého překladatele” Homérova Karla G. Neumanna (Heldengesänge 1826), jenž tvrdil, že přeložíme-li vše u Homéra, prohřešíme se proti základnímu pravidlu překladatelskému, aby odpadlo vše, co nepřispívá k účinku nebo jej dokonce ruší; proto vypustil osminu textu. Podle Vinařického, vynechají-li se Homérovy výplňky, vejde - 73 -
se obsah jeho hexametru právě do desítislabičného verše slovanského (Koresp. II, str. 457 n.). Počátek „Iliady” v „prostonárodním” překladu zněl: Zazpívám o hněvu Achillovu, jaké strasti spůsobil Achajským, a koliko duší hrdin statných v peklo sprovodil a těla metal ku kořisti psům a dravým ptákům, od té doby, co se a ním pohádal lidu král Atrevec Agamemnon (str.97)
a v „metrickém” překladě: O hněvu záhubivém Pelejovského Achilla pěj bohyně, co tisícero působil úhon Achajským, a mnoho velmi duší statných odeslal do propasti pekla hrdin, těla rozmetané ponechávaje k pastvě psům a dravému ptactvu. Boží tak děla se vůle; od té chvíle, co prvníkrát se ve vádě rozloučil Atreovec, vznešený lidu král s bohatýrem Achillem (str. 96) Přízvučný překlad zní svěžeji, třebas jsou v něm některé archaismy, jako „měhoděk”, „milujeci.” Složená epitheta jsou v časoměrném překladu napodobena obdobnými českými, na př. κηβ λος „dalekostřelný” (podobně Nejedlý), či ε κν μις „kovooděnec”, ργυρ τοξος „stříbrolučník” (Nejedlý), λευκ λενος „bělostnoruká”, γλαυκ πις „velebnooká”, řidčeji jednoduchými slovy, na př. πολ φλοισβος „rozječený”, πολ μητις „moudrý”. Vlastní jména jsou většinou ponechána v původním znění, na př. „Fojbos”, „Péle (o)-vec”, „Priam(os)”, „Zevs”, řidčeji jsou zlatinštěna, na př. „Jova” (gen.). Čelakovskému se více líbil časoměrný překlad než přízvučný. Litoval vymýcení epithet, „tohoto lesku na motýlčích peroutkách” (Koresp. III, str. 106, 112 n.). Zato Amerling byl nadšen prostonárodním překladem („Homer posavadní mně nyní jako uchvín mořský přichází, jehož perletní krása, hra barev a talácení pro samé nálepky mořských mechů, terovekad, svěčí a ústřiček spatřiti se nemůže, leč až mistrovská ruka tyto ciziny odstraní”) a vyslovil přání, aby pokračoval Vinařický v Homérovi a přeložil i „Aeneidu” (Vinařický, Koresp. II, str. 467 n.). Avšak Vinařický v Homérovi nepokračoval a ani k „Aneneidě” se ještě nevracel. R. 1848 ho znovu povzbuzoval Čelakovský k jejímu překládání, a to pro Matici; sliboval, že by se jí vydaly 3000 výtisku (Koresp. III, str. 511). Vinařický mu odpověděl, že by se hned pustil do práce, kdyby věděl, že bude mít aspoň 300 čtenářů (Koresp. II, str. 679). Vskutku se dal do překládání až v březnu r. 1850 (srov. předml.), a to pro Matici. Postupoval velmi rychle. Nejprve, jak se zdá, přepracoval svůj starý překlad prvních dvou zpěvů „Aeneidy”. Počátkem dubna dokončil III. a začal IV. zpěv a chtěl do konce roku přeložit celou „Aeneidu” (Koresp. III, str. 21). Umínil si, že „uková” každý den aspoň 30 veršů; vskutku přeložil od 22. března do konce června III. - VI. zpěv, t. j. 3195 veršů v 101 dni (t. str. 29). Dne 23. září dospěl k 637. verši IX. zpěvu a doufal, že bude do konce roku hotov s „Aeneidou” a dá se do „Georgik” (t. str. 34 n.). Byl s ní hotov až počátkem března r. 1851 (srov. protokol Matice u B. Ryby, LF 58, 1931, str. 131), ale již koncem roku 1850 se počalo se sazbou (Koresp. III, str. 41). Dne 11. května 1851 byl hotov s III. knihou „Georgik”, celé dílo chtěl dokončit 18. května a vysvětlivky chtěl připojit v srpnu; denně pracoval 8-10 hodin (t. III, str. 44). „Bukolika” znovu nepřekládal, nýbrž jen poopravil starý překlad. Celý Vergil byl vytištěn v červenci, tedy dříve, než Vinařický doufal, a byl vydán jako 40. svazek musejních spisů (P. Virgilia Marona spisy básnické); honorář činil 300 zlatých (srov. uv. protokol). Překlad je básnický, rytmický a celkem dobře srozumitelný, ježto Vinařický usiloval o přirozený pořádek slov. Arci zarážejí některá nezvyklá slova, na př. „návy” m. „lodi” (I. č. str. 117), „posvátnice” m. „svatyně” (t. str. 119), „bohovky” - 74 -
m. „bohyně” (t. str. 195), „áry” m. „oltáře” (t. str. 277), nebo nezvyklé tvary, např. „sukami” (t. str. 259), „nářeky” (t. str. 219), „Latinusa” (t. str. 249) a leckdy je zkomolen smysl, např. Aen. VI 24 „hic” „vedlé” m. „zde”, IX „dum ... geruntur” „dřív než ... se udály”, X 113 n. „Stygii per flumina fratris,| per pice torrentis atraque voragine ripas | adnuit” „Styga bratrova proudu | pekla břehů černých a horoucí smůly se dotknul, | a pokynul”, Georg. II 494 „quis et me ... miseram et te perdidit, Orpheu?” „kdož nebohou mě ti, Orfeji, odňal?”. Je tu patrný chvat v překládání. Začátek „Aeneidy” zní: Zbroj a muže zpívám, Trojských jenž prv ode končin v Italii stíhán osudem u Lavíně se dostal na břehy, dlouho metán po zemích i po výšině mořské božstva mocí, pro pamětný hněv Junóny nevlídné; i mnoho snášel též ve bojích, an město zakládal, a v Látsko stěhoval bohy, odkud plémě Latinské, Albánští kmetové, vysokého i ohrady Říma. Na konci překladu je stručně vyloženo o Vergiliově životě a jeho spisech; chválí se jeho cudnost i to, že se sibyllinské myšlenky, zvláště v I. knize „Aeneidy” velmi blíží křesťanským. Pak následují věcné výklady některých veršů všech tří básní. Nebeský, ač „romantikus”, přijal překlad s pochvalou (ČČM 25, 1851, 3, str. 142), třebas vytkl některé „maličkosti” ve výraze i v smysle. Přísněji posoudil překlad po stránce věrnosti i verše profesor Schleicher (ZöG 3. 1852, str. 402 n.}; právem vytýkal, jak rychle byl překlad pořízen. Na konci následujícího roku, r. 1852, uveřejnil Vinařický v Musejníku (26, 2, str. 65 n.)překlad 12 ód Horatiových, obdobný jeho staršímu převodu. Byl to jeho poslední překlad. R. l853 se domníval, že nalézá latinské, řecké, gotické i slovanské hexametry na nápisech starověkých vítězných oblouků i mincí (Koresp. III, str. 146), a r. 1863 psal prof. Patočkovi do Tábora, že bude studovat podle Herodota Dareiovu výpravu proti Skythům a že z toho vzejdou překvapující výsledky pro určení sídel slovanských národů (srov. J. Šafránek, ČKD 71, 1930, str. 105 n.), ale své nálezy neuveřejnil. Antické básně také napodobil v svých klasicistických skladbách; psal, zvláště v mládí, ódy v sapfických nebo asklepiadských slokách, žalozpěvy i martialovské epigramy v elegických dvojverších a básnická poslání v hexametrech; ve „Zpěvu pastýřském” (ČKD 6, 1833, str. 135 n.) a v „Battovi” (t. str. 195 n.) napodobil alegorické eklogy Vergiliovy: v prvé básni odevzdává 751etý Menalkas péči o stáda synu Damonovi a v druhé básni dostává pastýř Battus příbytek od synu bohatého pastýře Menalky; stařičký Menalkas je pražský arcibiskup Alois Josef Hr. Kolovratský z Kolovrat, Damon je nově vysvěceny biskup F. W. Tippmann a Battus je Vinařický, jenž obdržel kováňskou faru. Přítel Vinařického kaplan Josef Černý (1785 - 1834) vydal r. 1833, nedlouho před svou předčasnou smrtí, překlad Mendelssohnova „Phädona” (Faedon, aneb Sokratesovo poslední rozmlouvání o nesmrtelnosti duše). V tomto spise (z r. 1767) přepracoval Mendelssohn v osvícenském duchu Platonova „Faidona”: přejal jeho scénerii a leccos doslovně přeložil, zejména na počátku a konci, vypustil však zmínky o ideách a anamnesi, jakož i mythické líčení země a podsvětí. Zato podtrhl myšlenku o jediném Bohu tvůrci a o uspořádání vesmíru. Jeho zpracování mělo velký úspěch: Winckelmann je prohlásil za jednu z nejlepších knih, které četl (srov. C. Justi, Winckelmann und seine Zeitgenossen, 3. vyd., III. 1923, str. 326). K svému „Phädonu” připojil Mendelssohn rozsáhlý výklad „o životě a povaze Sokratově”, kde užil, - jak píše v předmluvě nepřeložené Černým, J. L. Cooperova „Life of Socrates” (l759). Tento výklad Černý ztlumočil a rozšířil jej překladem - dílem věrným, dílem volným - několika statí z Xenofonta a Platona, jednajících o Sokratovi. Výklad je leckde chybný (už u Mendelssohna), na př. se tvrdí, že zastávali sofisté zastaralé předsudky i pověry (Černý, str. 4) a že navedli Aristofana, aby napsal proti Sokratovi „Oblaky”, že se však Sokrates ukázal - 75 -
divákům a zahanbil básníka (str. 43 n.). V Sokratově učení se zdůrazňují myšlenky o Bohu, o lidské duši a ctnosti, ale leccos se mu přičítá, co náleželo Platonovi. Přes tyto vady úvodu a přes nesourodou směs Platonových a Mendelssohnových myšlenek se Černého „Faedon” líbil českým čtenářům; zvláště jej chválil Palacký, jenž viděl v Mendelssohnovi věrného napodobitele Platonova (ČČM 7, 1833, str. 462 n.). Zahradník (Vinařický, koresp. I, str. 307) a básník Langer; ten říkal, že by se jím pochlubil sám Sokrates, kdyby žil a chtěl se chlubit (t. str. 309). Vinařický oslovil Černého v „Žalozpěvu” nad jeho smrtí (Sebr. sp. I, str. 235): „Sokrate náš milený.” Přítel Černého i Vinařického, kněz Vincenc Zahradník (1790-1836) složil na sta bajek podle vzoru Ezopova (Bajky, 1832; Druhá sbírka bajek, ps. 1834, vyd. posmrtně F. Strejčkem 1906). Jsou stručné, prozaické a obsahují vždy poučení. Některé motivy jsou čerpány z antiky; „Pandora a mudřec” (str. 79, vyd. Strejčkova), „Ludiše a Charon” (str. 150), „Heraklit a Demokrit” (str. 191) soudce v podsvětí prohlásí za blázny i plačícího Herakleita i smějícího se Demokrita -, „Plutus a člověk” (str. 221 n.), „Sedlák a Jupiter” (str. 228). Některé bajky (str. 236 n.) čerpal Zahradník z Phaedra, ale pozměnil jejich děj i smysl, tak v bajce „Liška a krkavci” (str. 240) sýr, který upustí krkavec, padne mezi větve, takže ho liška nedostane, a z toho plyne poučení, že „druhdy zlému nic nezpomáhá jeho lest”; u Phaedra (I 13) se stane sýr kořistí lišky a odtud plyne, že ješitný člověk, radující se z cizí pochvaly, za to pyká. V předmluvě k první sbírce a v aforismech o bajce před druhou sbírkou vysoko staví Zahradník prosté, prozaické bajky Ezopovy a Lessingovy nad básnické bajky Lafontainovy, Gellertovy a j., ježto stojí moudrost výše než básnictví (str. 26, 127 n.). V některých básničkách, vložených do „Zábavných hodin” (Květy 1834-5), napodobil Zahradník martialovský či spíše lessingovský epigram s pointou, ale nikdy při tom neužil nejčastějšího tvaru epigramu, elegického dvojverší, ani nedosahoval Martialovy sevřenosti. Tak epigram „Spisovatel” zní: Duchoplný Vlaslav mnoho myslí, cítí, mnoho výtečného jako ohněm píše. Radosti má mnoho, ale málo peněz, živ jest nebožátko, živ jest - honorářem (str. 280 vyd. Strejčkova). Ani v „Zábavných hodinách”, ani jindy neužíval Zahradník rýmu, nepřál mu (str. 26; ČČM 4, 1830, str. 282 n.; Filos. sp. IV, str. 130, 156 vyd. F. Čádova) a ukazoval na Řeky, „nejlepší znalce krásna”, kteří rýmem zcela pohrdli (str. 156). Ve svém etnickém spise „Jednání o svrchovaném zákonu ctnosti” (ps. 1829, tiskem vyšly jen části) dovolával se starých spisovatelů Cicerona, Aristotela, Epikteta, Marka Aurelia, Plutarcha a j. (II, str. 100, 143 n., 148, 157 n.; IV, str. 15, 29, 34 atd.), ale většinou podle díla svého nejmilejšího filosofa Chr. Garve „Übersicht der vornehmsten Prinzipien der Sittenlehre” (1798; srov. Čáda, IV, str. 76 n.). Jistě také z druhé ruky vzal radu Platonova „Alkibiada” II 150 D, abychom čekali, až nás někdo poučí, jak se chovat k bohům a lidem; užil jí v svém „Krátkém katechismu” (1831, str. 3). V „Aforismech” (ps. 1834-6) uváděl Senekův výrok o Bohu v nás (Ep. 41, 2) a připomněl k němu, že psal leckterý pohan křesťansky a leckterý křesťan pohansky (IV, str. 145).
- 76 -
