Worskshop pro udržitelný rozvoj

Projekt reg. č. CZ.1.07/1.1.00/14.0143

Worskshop pro udržitelný rozvoj

Brno 20. dubna 2011

Gymnázium Globe, s.r.o. Gymnázium J. A. Komenského s.r.o. Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Střední škola KNIH, o.p.s.

Vydání sborníků ze společného workshopu partnerských a spolupracujících škol je spolufinancováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

Globální vzdělávání pro udržitelný rozvoj v sítí spolupracujících škol, obce a ekologických sdružení reg. č. CZ.1.07/1.1.00/14.0143

Sborník rešerší, referátů a obhajob maturitní práce Gymnázium Globe, s. r. o. Bzenecká 23, 628 00 Brno

Duben 2011

WORKSHOP PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ CZ.1.07/1.1.00/14.0143

Worskshop spolupracujících škol na téma „Udržitelný rozvoj“ Účastníky prvního společného motivačního workshopu čtyř středních škol, které jsou zapojený do projektu, byli žáci Gymnázia Globe, Gymnázia J. A. Komenského z Dubí, Táborského soukromého gymnázia a brněnské Střední školy KNIH. Sborník přináší ukázky z prací studentů, kterými byly referáty, rešerše ze seminárních prací a power-pointové prezentace maturitních prací žáků nejvyššího ročníku. Obsah sborníku: Blok 1: Ukázky rešerší, referátů a seminárních prací 1. Jan Hermann: Energie – zdroj života na Zemi 2. Jiří Hamr, Aneta Doskočilová, Marek Peiker: Paroplynový cyklus 3. Adéla Vavříčková, Zbyněk Barták, Romana Přibylová: Energie z obnovitelných zdrojů 4. Jiří Šimek: Ze zajímavostí Táborska 5. Zdeňka Uhlířová: GMO a jejich využití 6. Klára Škardová: Myslivost 7. Aleš Krajčík: Ekonomická krize 2008 8. Tereza Majerovičová: Ropa 9. Iveta Kopřivová, Jan Maruška: Tábor Blok 2: Ukázky maturitních prací 10. Pavla Horáčková: Motiv osudovosti v díle Jaroslava Havlíčka 11. Karel Josef Starý: Vývoj antisemitismu v dějinách lidstva 12. Michal Hrabalík: James Bond – charakteristická postava děl Iana Fleminga 13. Pavel Hanák: Film jako součást vzdělávání 14. Magdaléna Rožková: Výskyt, prevence a léčba parazitů domácích zvířat 15. David Kratochvíl: English Speaking Countries, History and Development

Účastníci workshopu sledují prezentace

3


Energie – zdroj života na Zemi Gymnázium Globe, s.r.o. Jan Hermann, Septima A - 3.K Ekosystém bývá velice často označován jako základní funkční jednotka přírody a zahrnuje jak živou (biotickou), tak i neživou (abiotickou) složku přírody. Mezi těmito složkami neustále probíhá výměna hmoty, energie, vody, prvků a jejich sloučenin. Ekosystém bychom tedy mohli chápat jako určitou myšlenkovou konstrukci, jejíž základem jsou jednotlivé druhy organismů provázené sítí interakcí a tvořící společenstva, která pak spolu vytvářejí biotickou složku prostředí, která je jim hlavním poskytovatelem zdrojů v základních „ekosystémových“ procesech, jako jsou toky energie nebo koloběhy látek. Pro člověka má ekosystém velký význam, protože umožňuje popis principů dějů v přírodě na vyšší úrovni, než nám umožňují tradiční nástroje studia užívané na úrovni společenstev nebo populací. Za ekosystém můžeme považovat jak celou biosféru, tak také například les, rašeliniště, louku, skalní step, řeku, jezero, moře, ale i malou vodní nádrž nebo akvárium. Z toho můžeme snadno odvodit, že ekosystém není definován svoji velikostí, ale spíše předmětem našeho zájmu. Každý ekosystém má čtyři svoje funkční složky. Jsou jimi: biotop, konzumenti, producenti a dekompozitoři. Tok energie je jednosměrný a nevratný. Množství energie vstupující do ekosystému prostřednictvím slunečního záření a přitom vbudováno do organické biomasy producentů, je relativně malé. Z celkového množství slunečního záření, které dopadne na zemský povrch je pouze okolo 1 % využito při fotosyntéze. Během každého pohybu látek mezi trofickými úrovněmi dochází k velkým ztrátám energie protože obstarání (nalezení, ulovení, obrana) potravy/kořisti vyžaduje energii. Další množství energie se ztrácí ve formě tepla (např.: dýchání nebo termoregulace). Také velká část potravy není vůbec zkonzumována a je využita v jiném řetězci. Dalším, a také posledním důvodem, proč dochází ke ztrátám velkého množství energie je trávení potravy. Část přijaté potravy není vůbec strávena, tudíž z těla odchází ve formě moči nebo trusu. Díky tomu jen poměrně malé množství energie je vbudováno do biomasy příjemce a ten jí následně využívá ke svým životním pochodům. Energie, jež se v organismu uvolňuje při metabolických procesech z ATP a dalších, na energii bohatých látek, je postupně přeměna v teplo. Právě toto teplo představuje biologicky nevyužitelný zdroj energie a z ekosystému se postupně uvolňuje. V ekosystému nadále platí, že čím delší je potravní řetězec, tím více dochází ke ztrátám energie. Tudíž také platí, že čím vyšší stupeň v potravním řetězci zaujímá populace, tím je menší koncentrace jejích potravních zdrojů v ekosystému a tím větší množství energie je třeba vynaložit na jejich získání. Kdekoliv je život, můžeme se setkat s aktivními pohyby, a to v nejrůznějších formách. Aktivní pohyb organismů je umožněn například pomocí bičíku, to třeba u spermií a nebo pomocí svalů, které jsou jednou z nejnápadnějších forem biologického pohybu. Všechny formy pohybu fungují a jsou založeny stejném principu, který se nazývá „molekulové motory“. Z fyzikálního hlediska se pod pojmem motor rozumí stroj nebo zařízení, které je schopno proměnit některou z forem energie v energii pohybovou, nebo-li kinetickou. V biologických motorech se zase přeměňuje chemická energie na kinetickou energii. Chemická energie se uvolňuje nejčastěji při hydrolytickém štěpení kyseliny adenosinfosforečné (ve zkratce již zmíněné ATP). Přenašeči energie v buňce jsou molekuly ATP, která má molekulu tak malou, že rychle difunduje po celé buňce, tudíž je její energie k dispozici pro všechny děje, které energii spotřebovávají (biosyntézy, aktivní transport látek nebo pohyb). Molekula ATP je ale dostatečně velká a polární, tudíž nemůže projít plazmatickou membránou a používá se pouze v buňce, nebo-li veškerou ATP, kterou buňka spotřebuje, si musí poté taky sama vyrobit. Energie pro tvorbu ATP se může získávat dvěma rozdílnými způsoby. Prvním

4


způsobem je anaerobní oxidace cukrů (anaerobní glukózou), nebo-li tzv. substrátovou fosforylací. Druhým způsobem je oxidativní fosforylace v biomembránách mitochondrií nebo fotofosforylací v tylakoidech chloroplastů. Buňky si také mohou poskytovat energii ve formě živin (např. z tukových tkání se uvolňují do krve mastné kyseliny a z jaterních buněk zase glukóza). Tyto substráty jsou poté v jejich buňkách štěpeny a získaná energie je využita pro tvorbu ATP. Člověk jako zemědělec se do konfliktu s přírodou dostal od samého vzniku. Měl snahu pěstovat na jednom pozemku pouze jednu rostlinu, což bylo ovšem v ostrém protikladu s dosavadním vývojem přírody. Každou lokalitu využívalo velké množství jak rostlinných, tak i živočišných druhů, ale i mikroorganismů. Do tohoto fungujícího koloběhu nebo chcete-li ekosystému najednou vstupuje člověk s myšlenkou, že bude pouze jeden druh rostliny na obdělávaném místě a nesmí ji omezovat žádné jiné rostliny, přičemž pouze pro něho může být potravou všechen užitek, v tomto případě energetický zisk. Člověk jako výrobce a spotřebitel velice ovlivňuje přírodní složky životního prostředí jak přímo výrobními činnostmi (např. průmysl, těžba surovin, stavebnictví, výroba energie), tak i nevýrobními činnostmi (např. doprava, hromadění odpadů nebo rekreace). Rychlý rozvoj výroby velice urychluje a zvyšuje čerpání přírodních zdrojů, ale také narušuje ekologické vztahy a znečišťuje prostředí látkovými a energetickými odpady. V rozvojových zemích je daleko větší počet obyvatel trpících hladem, na následky kterého poté i umírají. Téměř 1 miliarda obyvatel trpí chudobou, podvýživou nebo chorobou, související právě s předešlými aspekty. Průměrná doba života obyvatel se pohybuje mezi více než 70 lety ve vyspělých zemích a 50 lety v jiných zemích. Z těchto statistických údajů jasně vyplývá, že spotřeba živin a míra jejich využití je na naší Zemi značně nerovnoměrná. Termodynamický systém znamená v termodynamice část prostoru, která je uzavřená v určitém objemu. Podle druhu interakce termodynamického systému s okolím dělíme termodynamické systémy na systémy izolované, které jsou oddělené od svého okolí úplně, tzn. že si s ním nemohou vyměňovat ani hmotu, ale ani energii. Dále máme systémy uzavřené a ty si mohou se svým okolím vyměňovat energii, nikoliv však hmotu. Poslední systémy jsou systémy otevřené, které si se svým okolím mohou vyměňovat jak hmotu, tak i energii. Uplatňují se zde také základní termodynamické zákony o zachování hmoty, a také první a druhá termodynamické věta. Podle zákona o zachování hmoty dochází v systému ke změně hmoty pouze přítokem a odtokem hmoty z nebo do okolí. Energie je pro člověka životně důležitá, protože bez ní by nebyl na Zemi žádný život. Například živé organismy ve formě zelených rostlin přijímají důležitou energii ze slunce, následně v nich probíhá fotosyntéza (spalují oxid uhličitý a vyrábí kyslík), který je nejen pro člověka, ale i pro všechna zvířata, důležitý k přežití. To byl jeden z mnoha základních významů energie na Zemi pro život. Mnohé další významy energie pro člověka, jako jsou například pohyb, tepelný režim nebo spotřeba a využití živin, jsou uvedeny výše. Pokud si položíme otázku, proč jsem se zabýval otázkou koloběhu látek a energií v přírodě pak je odpověď jednoduchá. Bez energie nebude na Zemi život, látky se nebudou měnit z neústrojných živých na živé organizmy. Organizmy bez vložení energie nebudou růst a nebudou se vyvíjet. Zánik organizmu znamená uvolnění nahromaděné energie. Ta uniká zpět do otevřeného systému. Látky z organizmu přechází do koloběhu látek na Zemi. Zdroje:

• • • • • • •

MEZŘICKÝ, Václav. Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha : Portál, 2005. 207 s. N 50 SEYMOUR, John; GIRARDET, Herbert. Zelená planeta. Praha : Mladá fronta, 1993. 190 s. N-CN092544 KVASNIČKOVÁ, Danuše; MIKULOVÁ, Vlasta; PLACHEJDOVÁ, Eva. Životní prostředí. Havlíčkův Brod : FRAGMENT, 1998. 159 s. ISBN 80-7200-286-4 RNDr. JELÍNEK, Jan; RNDr. ZICHÁČEK, Vladimír. Biologie pro gymnázia. Olomouc : NAKLADATELSTVÍ OLOMOUC, 2003. 574 s. ISBN 80-7182-159-4 www.sgo.cz/Stranky_predmetu/bi/.../4/12_obecna_biologie.doc http://etext.czu.cz/img/skripta/68/101_106-1.pdf www.sci.muni.cz/botany/hajek/ekologie/Ekosystemy.doc

5


Paroplynový cyklus Podmínky elektrárenské činnosti na udržitelnost ochrany přírody a života člověka Gymnázium J.A. Komenského s.r.o. Jiří Hamr, Aneta Doskočilová, Marek Peiker, Kvarta Paroplynový cyklus je moderním a ve světě velmi užívaným a osvědčeným zdrojem výroby elektrické energie, který díky základní konfiguraci hlavních komponent, čili spalovacích turbín, jejichž odpadní teplo obsažené ve spalinách využívají generátory páry a zásobují parou parní turbínu, dosahuje ve srovnání s uhelnými bloky vyšší tepelné účinnosti. Paroplynový cyklus

Spalovací turbína

Parní turbosoustrojí

Spolu s použitím ekologického typu paliva, tedy zemního plynu, se tím výrazně snižuje zatížení životního prostředí oproti klasickým uhelným blokům. Jde o jednu z variant kombinovaných oběhů, ve kterých dochází k vícenásobnému využití vstupního tepla. Výhodami kombinovaných oběhů jsou lepší využití vložené energie a nižší emise spalin vztahující se na vyrobenou MWh. Nejnákladnější částí paroplynových zařízení je spalovací turbína. Jedním z hlavních témat pro její neustálé zdokonalování je zvyšování teploty spalin na vstupu, což zvyšuje účinnost turbíny. Během příštích pěti let se očekává postupné zvyšování teploty až na 1500°C, a tím i zvýšení čisté tepelné účinnosti paroplynového oběhu na 60%. Paroplynové elektrárny se dnes dodávají v podstatě „na klíč“, cena standardních modelů se pohybuje okolo 500 EUR/kW e. Doba výstavby paroplynového zařízení se pohybuje v rozpětí 30-40 měsíců, což je výrazně méně než v případě klasických uhelných nebo jaderných elektráren. Díky nejnižším investičním nákladům, krátké době realizace a vysoké tepelné účinnosti jsou paroplynové elektrárny výrazně zvýhodněny oproti ostatním zdrojům na fosilní paliva. Cenou za tyto přednosti je potřeba ušlechtilého a drahého paliva pro provoz spalovací turbíny. Tepelný oběh parní turbíny se skládá z ohřevu tlakové vody na teplotu varu, vypařování, přehřátí páry na pracovní teplotu a následné expanze páry v parní turbíně. Oběh je uzavřen kondenzací páry na vodu. Parametry paroplynového oběhu (příklad elektrárny o inst. výkonu 400 MWe: Teplota spalin na vstupu do turbíny Teplota spalin na vstupu do spalinového kotle Tlak a teplota páry na vstupu do turbíny Tlak a teplota páry na výstupu z turbíny Čistá tepelná účinnost kombinovaného oběhu

1 400 °C 600 °C 16 MPa / 560 °C 4 kPa / 29 °C 58%

Nejčastějším palivem paroplynových zdrojů je zemní plyn, V úvahu přicházejí i jiná plynná paliva = plyny po zplyňování uhlí, plyny z biomasy, plyny z různých technologických procesů. Jistou perspektivu do budoucna nabízejí snad jen paroplynové zdroje s integrovaným zplynováním uhlí (IGCC – Integrated gasification combustion

6


cycle), které patří k technologiím čistého uhlí (Clean Coal Technologies). Výrazným rysem všech paroplynových cyklů je závislost jejich výkonu na okrajových podmínkách, tedy na = teplotě vzduchu, nadmořské výšce, relativní vlhkosti. Nejvýrazněji se projevuje vliv teploty, kdy se vzrůstající teplotou okolí výrazně klesá výkon plynových turbín a mění se parametry vystupujících spalin, což ovlivňuje parní část pracovního oběhu. Je to dáno zejména změnou průtoku vzduchu nasávaného kompresorem kvůli měnící se měrné hmotnosti vzduchu. Samotný výraz “paroplynový cyklus” je vlastně zjednodušený, protože z technického hlediska se jedná o dva oběhy, parní a plynový, vzájemně propojené spalinovým kotlem, kde je zbytková energie spalin vystupujících z plynové turbíny využita pro vývin páry pro parní turbínu. Paroplynový cyklus je výjimečný svojí vysokou provozní = upotřebitelností /disponibilitou/, výkonem, šetrností k životnímu prostředí. Na druhou stranu jsou všechny tyto výhody vyváženy potřebou ušlechtilého a drahého paliva pro provoz spalovací turbíny. Paroplynové elektrárny jsou vysoce flexibilním zdrojem, který je schopný stabilizovat elektrizační soustavu a rychle tak vyrovnávat spotřebu elektřiny s její výrobou. Jejich provozem se vykrývají špičky ve spotřebě elektřiny. Tento zdroj může být připojen k síti za několik minut po spuštění. Rychlejší už jsou jen vodní elektrárny. Za posledních 5 let se celosvětová energetická síť rozrostla řádově o stovky nových paroplynových zařízení (včetně těch ve výstavbě) a celkový počet instalovaných jednotek o výkonu nad 400 MWe jde do tisíců. Vedoucím tandemem v instalaci nových paroplynových zařízení jsou USA a Japonsko, v Evropě jsou průkopníky především Itálie, Španělsko a Velká Británie. Česká republika je z energetického hlediska zemí, která je závislá na určitém dovozu energií a to pod vlivem, jak nám docházejí zásoby hnědého uhlí. Maximální energetickou bezpečnost je možno dosáhnout jedině diverzifikací, a to jak z hlediska zemí, ze kterých zdroje energie dovážíme, tak rozhodnutím z jakých zdrojů budeme elektřinu vyrábět. Prostor u nás pro stavbu plynových elektráren určitě je. Tento druh výroby elektřiny zatím v České republice není významně zastoupen, ze zemního plynu se v Česku ročně vyrobí cca 1,1 -1,5 % elektřiny. V rámci České republiky byla zahájena příprava paroplynových projektů na severu Čech. V nejpokročilejší fázi je projekt v lokalitě PPC Počerady: • • • • •

celkový výkon: 838 MW, uspořádání: 2×plynová turbina, 2×spalinový výměník,1×parní turbina, palivo: zemní plyn, tlak 40 bar, chlazení: věžové, přirozený tah, provozní režim: pološpičkový, noci a víkendy, odstávky

Paroplynový cyklus Počerady (PPC) je prvním projektem svého druhu v České republice. Zdroje: • • • •

http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/paroplynove-elektrarny/jak-funguje-paroplynovaelektrarna.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/paroplynove-elektrarny/pripravovane-projekty-elektraren-cez http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/paroplynove-elektrarny/informace-o-paroplynoveenergetice.html

7


Energie z obnovitelných zdrojů Podmínky elektrárenské činnosti na udržitelnost ochrany přírody a života člověka Gymnázium J.A. Komenského s.r.o. Adéla Vavřičková, Zbyněk Barták, Romana Přibylová, Kvarta V seznamu energetických zdrojů, které se využívají v České republice, mají své nezastupitelné místo i obnovitelné zdroje. Z hlediska výroby elektrické energie sice nehrají rozhodující roli, jejich význam však spočívá v šetrném přístupu k životnímu prostředí a eventuelně možnostem jejich budoucího využití ve větším rozsahu. Do roku 2020 se plánuje investovat do rozvoje těchto zdrojů energie celkem 30 miliard korun. K obnovitelným zdrojům energie se v podmínkách ČR řadí využití energie: vody, větru, slunečního záření, biomasy, bioplynu a kapalných biopaliv, prostředí, geotermální energie. Obnovitelným zdrojem s největším energetickým potenciálem využívaným v ČR je vodní energetika, kterou zabezpečují vodní elektrárny na řekách i jako samostatná vodní díla.

Vodní elektrárna: Druhým, nejvíce zastoupeným zdrojem energie z obnovitelných zdrojů využívaným v ČR je energie větru, kterou zabezpečují větrné elektrárny v jednotlivých lokalitách naší země.

Větrná elektrárna: K obnovitelným zdrojům energie využívaným v posledním období ČR ve velké míře patří fotovoltaická energie, tedy energie ze slunečního záření. Sluneční elektrárna z hlediska :

a) praktického využití,

b) množství slunečních hodin v závislosti na geografické poloze.

Největší šance z hlediska dalšího rozvoje se dává spalování biomasy, především dřevní štěpky a dalších rostlinných produktů lesního a zemědělského původu. Většina vybraných a zpravidla teplárensky zaměřených výroben umožňuje poměrně úspěšně spalovat biomasu ve směsi s uhlím. V běžném provozu už funguje spalování čisté biomasy.

8


Hodonínská elektrárna by v budoucnu měla vyrobit ročně až 300 tisíc megawatthodin elektřiny, což pokryje spotřebu zhruba 70 tisíc domácností anebo všech zemědělců na celé jižní Moravě.

Jednou z forem výroby energie a tepla je spalování komunálního odpadu jako náhrady fosilních paliv a biomasy. Základních podmínkou je „třídění odpadů“ každým z nás. Geotermální energie je dnes obnovitelným zdrojem při, kterém se dají využít tři druhy elektráren - na suchou páru, na mokrou páru a horkovodní. Systém suché páry používá přímo páru získanou ze země na pohon turbíny. Systém mokré páry nechá nejprve horkou vodu přeměnit v páru a ta pak slouží k pohonu turbíny. Horkovodní (binární) systém použije vodu s nízkou teplotou, která předá ve výměníku teplo organické kapalině /propan, isobutan, freon/ s nižším bodem varu a její pára pak pohání turbínu. Geotermální elektrárna

Tuto energii lze v příznivých podmínkách využívat k vytápění nebo výrobě elektřiny. Takové využití je ale většinou technologicky náročné, protože horká voda z vrtů je obvykle silně mineralizovaná a zanáší technologická zařízení, což má za následek nutnost časté výměny potrubí a čištění systému. Například Děčín už několik let využívá tepla z podzemí na vytápění asi poloviny bytů ve městě. Plány na využívání geotermální energie pro vytápění bytů a výrobu elektřiny mají také Litoměřice, Lovosice a další města. V roce 2007 byl představen veřejnosti Akční plán snižování emisí CO2. Výroba elektřiny by podle plánu měla v roce 2020 dosáhnout 5,1 TWh, což je třikrát více, než bylo vyrobeno v roce 2005 1,7 TWh. K cílům patří snížení intenzity emisí skleníkových plynů o 15%, přispět ke splnění národního cíle snížení energetické náročnosti o 23 TWh ročně a povede k úspoře nejméně 30 milionů tun CO2. Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů energie v ČR (v GWh) Rok 2007 2008 Vodní, sluneční a větrné elektrárny 1 663 1 548 Spalování biomasy 249 327

2009 2 104 27

Zdroje: • • • • • • •

http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/obnovitelne zdroje/jak-funguje-elektrarna.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/obnovitelne-zdroje/vitr/provozovane-vetrne-elektrarny.html http://www.cez.cz/cs/spolecnosti-skupiny-cez-v-cr/cez-obnovitelne-zdroje/vodni-elektrarny.html http://www.cez.cz/cs/spolecnosti-skupiny-cez-v-cr/cez-obnovitelne-zdroje/fotovoltaicke-elektrarny.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/obnovitelne-zdroje/biomasa.html http://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/obnovitelne-zdroje/geotermalni-energie.html

9

2010 2 645 327


Ze zajímavostí Táborska Táborsko, jak napsal významný rodák a biolog Antonín Hnízdo, „srdce Jižních Čech“. Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Jiří Šimek, Oktáva Údolní nádrž Jordán (51ha) v Táboře byla vybudována v roce 1492, přehrazením Tismenického potoka, jako zásobárna pitné vody pro město, později měla být využívána i k chovu ryb, dnes je používána pouze k rekreaci. Jedinečnost této nádrže spočívá v tom, že nebyla klasicky hloubena, ale vznikla zatopením údolí. Těsně před Jordánem je vytvořena první malá přehrada Malý Jordán. Zajímavostí je že Tismenický potok vytéká z Jordánu osmnáctimetrovým vodopádem pod hrází.

Jordán v Táboře

Vodopád na Tismenickém potoce

Táborská botanická zahrada byla založena jako druhá botanická zahrada v Čechách v roce 1866 při Královské české vyšší hospodářské a průmyslové zemské škole v Táboře (dnes VOŠ A SZEŠ). V roce 1994 byla botanická zahrada díky své druhové rozmanitosti rostlinné i živočišné říše vyhlášena za významný krajinný prvek a v srpnu 2000 ji prohlásilo Ministerstvo kultury spolu s budovou školy za kulturní památku. Botanická zahrada v Táboře se řadila mezi nejvýznamnější botanické zahrady na světě (přes 4 000 druhů rostlin a přes 400 druhů dřevin). Nejvýznamnější částí botanické zahrady je hospodářský systém, největší část botanické zahrady zaujímá arboretum. Zde jsou zastoupeny keře a stromy jak domácí, tak i dovezené. Součástí arboreta je malé jezírko a skalka. Jsou zde též tři malé skleníky, z nichž dva jsou přístupné veřejnosti. Návštěvníci zde mohou spatřit sbírku orchidejí, kaktusů, sukulentů a mnoha jiných tropických a subtropických rostlin. Hospodářský systém

Rašeliniště Borkovická blata se nachází asi 5 km jihozápadně od Soběslavi. Vznik těchto rašelinišť byl podmíněn vývěry podzemních vod nad nerozpustné podloží

10


sedimentů a postupným ukládáním a rašeliněním organických částí až do mocnosti 6-8 metrů. Některé části blat byly v minulosti vytěženy a dnes se s pomocí lidí znovu obnovují.

Borkovická blata

borovice blatka

Chýnovská jeskyně byla objevena roku 1863. Roku 1868 se po úpravách stala první turisticky zpřístupněnou jeskyní na území České republiky.Chýnovská jeskyně byla postupně vytvářena rozšiřováním puklin korozí, přičemž na charakteru chodeb se zároveň podílela proudící a výmolná činnost vod. Nevyniká krápníkovou výzdobou, ale barevností stěn a stropů, kde bílé, žluté a hnědé polohy mramorů střídají tmavé vrstvy amfibolitů. Tyto dvě horniny se podílely na vzniku pozoruhodných kruhových útvarů na stěnách, tzv. ok. Strmé chodby jeskyně upadají až do hloubky 41 metrů na hladinu podzemního toku. Celková délka jeskynního systému, který není ještě zcela prozkoumán, je více než 1200 metrů. Granátová skála je přírodní památka, která se nachází v Táboře. Důvodem ochrany je rulová skála s výskytem českých granátů. Geologicky zajímavý útvar je na pravém břehu řeky Lužnice (dole pod zdmi části města zvané „Parkány“). Je to obrovský balvan magmatitu, kde se v hojném počtu nalézají rudé granáty typu almandinu. V táborské skále jsou tmavé granáty v krystalech nebo v zrnech, v minulosti údajně až ve velikosti lískových ořechů. Větší část skály byla v minulosti odtěžena a použita k výstavbě okolních domů i cest. Granátová skála

granát almandin

Zdroje: • • • • • • • •

http://www.volny.cz/jeskynechynov/ http://www.szestabor.cz/botanicka/?m=67 http://tabor.zeleni.cz/13607/clanek/vodni-nadrz-jordan/ http://search.seznam.cz/?sourceid=szn-HruP&th=&q=vodní+nadrž+jordán&mod=f http://www.tabor.cz/cs/turista/historie-a-pamatky/prirodni-zajimavosti/jordan---vodni-nadrzuprostred-mesta.html http://zajimavosti.infocesko.cz/content/pisecko-strakonice-taborsko-prirodni-zajimavosti-granatovaskala-u-tabora.aspx http://www.tabor.cz/cs/turista/historie-a-pamatky/prirodni-zajimavosti/granatova-skala.html http://cs.wikipedia.org/wiki/Granátová_skála

11


GMO a jejich využití Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Zdeňka Uhlířová, Oktáva GMO je organismus (vyjímaje člověka), kterému byl úmyslně změněn genetický materiál – DNA takovým způsobem, jakého organismus při rekombinaci přirozeně nedosáhne. Pěstovat a šlechtit rostliny člověk začal už počátkem 20. století umělým výběrem. Základní šlechtitelskou metodou i nadále zůstává cílený výběr, ale šlechtitelství s ním už nevystačí. V průběhu 20. století se začalo ve větší míře využívat záměrného křížení a postupně se začaly zavádět i další metody, např. znásobení počtu chromozomů (polyploidizace), využití mutací indukovaných ionizujícím zářením nebo chemickými mutageny a také využití genetických změn v rostlinných tkáňových kulturách. Od 70. let minulého století člověk v oblasti šlechtění opravdu pokročil a to tak daleko, že již dokáže modifikovat genetickou informaci v buňkách způsobem, který dává novým organismům zcela nové užitkové vlastnosti. Jde o možnost vnášení jednotlivých genů nebo malých skupin genů do dědičného základu organismu nebo naopak jejich odstranění či utlumení jejich činnosti s využitím metod genového inženýrství. Tomuto typu změn se začalo říkat genetická modifikace (GM) a takto vzniklým organismům geneticky modifikované organismy (GMO). První pokusy byly prováděny od roku 1973 v Kalifornii a od roku 1982 se již transgenní rostliny v USA začaly pěstovat ve větší míře. Roku 1994 byla pro trh USA schválena první geneticky modifikovaná odrůda rostlin - rajčata, která dozrávají pomaleji a neměknou, následující rok se začala prodávat i GM kukuřice. V roce 2002 tvořila plocha s GM rostlinami asi 59 mil. hektarů. 2/3 těchto ploch se nacházely v USA, další v Argentině, Kanadě a v Číně. Tvořily ji plodiny jako je sója (62%), kukuřice (21%) a bavlna (12%). Kromě těchto plodin existují i geneticky modifikované odrůdy brambor, cukrovky, rajčat, dýní, melounů, papáji, čekanky aj. Cílem genetických modifikací je zejména rezistenci vůči škodlivému hmyzu a tolerance k herbicidům, což jsou chemické Oblasti Evropy, kde se GMO nevyužívají (zeleně) prostředky na hubení plevele.

Ovečka Dolly

Transgenní živočichové zatím nenašli tak široké praktické uplatnění jako je tomu v případě geneticky transgenních bakterií nebo rostlin, ale potenciál pro jejich uplatnění je opravdu velký. Změna vlastností hospodářských zvířat prostřednictvím metod genového inženýrství je pro lidstvo opravdu lákavá. Je to i vysoká produkce živočišných potravin ve vyspělých zemích. Vysoká produkce živočišných potravin zajímá spíše vyspělé země, např. výroba mléčných výrobků z geneticky upravených živočichů. Druhou stranu, tedy rozvojové země, zajímá spíše pomalu docházející množství rostlinných produktů, které zásobují nejen rostoucí populaci, ale i výkrm hospodářských zvířat. Všechny tyto faktory tlačí na inovaci v tomto oboru.

12


Ovce Dolly byla prvním úspěšně naklonovaným savcem ze somatické buňky dospělého jedince. Jejím „stvořitelem“ byl profesor Skot Ian Willmut, který vedl celý tento pokus. Později bylo u ovce zjištěno, že buňky v jejím těle neodpovídají jejímu stáří, ale její genetické předchůdkyni-šestileté ovce. Dolly přivedla na svět šest zdravých jehňat. Její život trval od roku 1996 až do roku 2003, kdy musela být utracena v důsledku plicní infekce. Názory na geneticky modifikované organismy se výrazně liší. Mnozí stále spekulují o tom, jestli je to spása anebo zhouba lidstva. Názory vědců, konzumentů ale i členů různých organizací jako je například Greenpeace se rozbíhají. Mnozí odborníci vidí naději pro uživení lidstva v geneticky modifikovaných rostlinách. Odpůrci však mj. tvrdí: „Salát se zvýšeným množstvím vitaminu C sice vydrží čerstvý i několik týdnů, ale jen proto, že je do něj přidán gen krysy. Fuj!“ Názor si pak tedy musí vytvořit každý sám. Zdroje: • • • • • • • • • • • • •

http://images.google.cz/ http://cs.wikipedia.org http://www.21stoleti.cz http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4173 http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4173 http://osel.cz/ http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/ http://geneticke-inzenyrstvi.navajo.cz http://priroda.cz/slovnik.php http://google.com http://gmo-free-regions.org http://gmo-free-europe.org http://ihned.cz

Myslivost Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Klára Škardová, III.B Počátky myslivosti lze spatřovat v lovu v dobách paleolitu, kdy ještě znamenal pro člověka jeden z hlavních zdrojů obživy (kromě sběru byl důležitý ještě rybolov, ten ale pod myslivost nepatří). Lovila se převážně dnes už vyhynulá pravěká zvířata, např. mamut, ale i mnohá dosud žijící: zubr, los, jelen, bobr apod. V neolitu přestal být lov hlavním zdrojem potravy díky rozvoji pěstování zemědělských plodin a počátkům rolnictví. Z odchytu zvířat se vyvinulo pastevectví. Došlo k domestikaci mnoha druhů zvířat. Definitivně ztratil lov významu obživy s příchodem Keltů a později Slovanů na naše území. V dobách feudalizmu má panovník kromě jiných výsad také výhradní právo k lovu (tzv. regál). Panovník pak mohl právo propůjčovat feudálům, ale to jen do doby Václava IV., který dominikálním právem z roku 1388 zavádí lov jako výsadu vrchnosti. Lov se stává kratochvílí a má rovněž úlohu reprezentativní. S tím souvisí rozvoj zbraní jako např. kuše, tesáky, lovecké meče a do konce 17. století také lovecké ručnice. Rozvíjí se také techniky lovu. Už ve 13. – 14. století se začínají zakládat obory a bažantnice. V roce 1573 vychází Usnesení českého sněmu, které obsahovalo i nařízení o ochraně zvěře. Myslivost se také tímto stala povoláním. Proslulým rodem lovců jsou u nás Lichtenštejnci, kteří byli velcí vlastníci trofejí nejen z našich končin, ale i z Afriky a Asie. V roce 1695 vzniká také významný řád, Řád sv. Huberta, který založil František Antonín Sporck, který však nebyl jediným na našem území.

13


V 19. století je myslivost podřizována zájmům lesnictví (už od dob Marie Terezie), což vedlo ke snižování stavů jelenů na úkor srnčího. Nastává prudký rozvoj bažantnictví, ve zbraních se prosazuje brokovnice a zavádí se taktéž nové techniky lovu jako např. šoulačka, čekaná, slídění aj. Do českých zemí se dostávají ve větší míře nové druhy zvěře introdukcí, např. ondatra pižmová ze Severní Ameriky. 20. století pro výskyt zvěře a techniky lovu změn nepřináší, avšak dochází k modernizaci střelných zbraní. V roce 1923 je založena Československá myslivecká jednota, roku 1925 vychází tzv. honební zákon, který upravoval doby lovu a hájení. V 60. letech 20. století dochází k mnoha změnám vyvolaných reformami v zemědělství a v pozemkovém vlastnictví. Následkem mechanizace a chemizace v zemědělství, průmyslovým exhalacím a necitlivým změnám krajiny dochází k radikálnímu úbytku některých druhů zvěře. Po sametové revoluci v roce 1992 vychází Zákon o myslivosti č. 270/1992, který mj. opět přiznává právo myslivosti majitelům půdy. Současný stav myslivosti v Česku sebou obnáší znaky veškerých neduhů naší současné společnosti. Největším problémem je nedůsledná státní kontrola myslivosti, za kterou mají být zodpovědné odbory životního prostředí. Díky tomu dochází k nedodržování litery zákona ve všech myslitelných bodech, bez jakýchkoliv postihů. Myslivost se dotýká mnoha oborů a věd. Zasahuje výrazně do biologických disciplín, zemědělských, ale rovněž i do technických oborů, včetně nauky o zbraních. Mezi důležité činnosti myslivců patří zejména chov zvěře a lovectví (odchyt a odstřel). Chovem zvěře se myslivec snaží dosáhnout na jemu svěřené honitbě zlepšení životních podmínek a zároveň udržovat stavy zvěře, tedy v případě přemnožení přikročit i k regulaci těchto stavů. Pro chov je nutné zajistit dostatek potravy, krytů, ale i výběr zdravých a geneticky dobře založených jedinců. Lovectví je zase nástrojem k redukci početních stavů zvěře. Je zapotřebí vyčlenit jedince nemocné, poraněné a přestárlé – tomuto se říká průběžný odstřel neboli selekce. Pro udržení rovnováhy je potřeba určit k odlovu 1/3 mladých jedinců, 1/3 samičí kusy a 1/3 samčí kusy. Odchyt zvěře je ze zákona zakázán, ale myslivost a ornitologie tvoří výjimku. Odchytová zařízení musí být v souladu se Zákonem na ochranu zvířat před týráním. Odchyt je důležitý např. při převozu zvěře. Odstřel má mnoho technik, které umožňují lovci zajistit optimální podmínky k odstřelu zvěře – je důležité, aby zvěř byla usmrcena na místě. Myslivost už od pradávna byla vděčným námětem pro uměleckou tvorbu. Díky myslivosti vzniklo mnoho tradic a obyčejů, které jsou v mysliveckých spolcích udržovány dodnes. Postava myslivce se vyskytuje v pohádkách, s myslivostí jsou spojena taktéž různá hudební a výtvarná díla. Kromě lidové tvorby myslivost poskytovala a dodnes poskytuje suroviny pro výrobu mnoha předmětů. Příklady můžeme vidět například v masném průmyslu, konzervárenství, kožešnictví, koželužství, brašnářství, řezbářství, výrobě střelných zbraní, střeliva, výrobě klenotů apod. Zdroje: • • •

http://myslivost.estranky.cz http://cs.wikipedia.org/wiki/Myslivost http://myslivost.wz.cz

14


Ekonomická krize 2008 Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Aleš Krajčík, Oktáva Světová finanční krize v roce 2008 byla naznačena několika velmi stěžejními indikátory. Tím hlavním byla americká hypoteční krize v roce 2007. Později tato krize přerostla ve světovou finanční krizi 2008. Nebyl to však jediný podnět. Významnou roli sehrála vysoká cena ropy, pokles HDP, růst spotřebitelských cen, ale i nesmírné zadlužování obyčejných lidí, společností i států. Když na podzim 2008 krize udeřila ve své maximální síle, smetla vše, co jí přišlo do cesty. Přední světové banky, trhy s akciemi, burzy, ale i cenu ropy. Cena ropy dosáhla téhož roku svého maxima a to 147 amerických dolarů za barel. Nikdo bohužel nepočítal s tím, že za necelý půlrok klesne její cena na neskutečných 40 dolarů za barel. V době, kdy krize řádila, mnoho lidí včetně renomovaných ekonomických expertů srovnávala krizi 2008 s Velkou hospodářskou krizí v roce 1929. Lze ale vůbec srovnávat tyto dvě krize? Sice obě krize od sebe dělí téměř 80 let, ale můžeme pochopitelně spatřovat podobné rysy ale i značné rozdíly. Důvodem krize ve 30. letech bylo extrémní nadhodnocení akciových trhů, kdežto současná krize měla počátek na hypotečním trhu. Obě krize se silně podepsaly na ekonomice obyvatel, státních rozpočtech, ale ovlivnily výrazně i nárůst nezaměstnanosti. Ve 30. letech to bylo v USA téměř 25%, současná krize ji v USA zvedla nad 10%. Finanční krize je fenomén, který postihne život každého jednotlivce, většiny společností, dokonce i většiny států světa. Muselo k tomu dojít? Velká světová hospodářská krize v 30. letech zůstává nejhrozivější hospodářskou katastrofou, která kdy postihla globální ekonomiku, a donutila dokonce americkou vládu k zavedení jistých opatření blížících se centrálnímu plánování po vzoru údajně bezchybně fungujícího Sovětského svazu, neboť zatajováním skutečného stavu věcí se toto mezinárodní povědomí podařilo Sovětům vytvořit. Krize také umožnila nástup německých nacistů k moci a nepřímo tak zapříčinila nejkrvavější konflikt v lidských dějinách, druhou světovou válku. Krize v roce 2008 zatím žádnou válku nevyvolala, ale dopady zjišťujeme dodnes. Samozřejmě následky nebyly zanedbatelné. Docházelo k finančním bankrotům bankovních domů, firem, obyčejných lidí, dokonce ohrožovaly i jednotlivé státy, mezi něž se řadí např. Island, Irsko, nověji Řecko a téměř celá jižní Evropa bojuje se zadlužeností. HDP motorů světa výrazně utrpělo a výkon světových hráčů značně poklesl, nebereme-li v potaz Čínu nebo Indii. V Evropě vyvstala řada problémů v kontextu s Evropskou unií, jejím financováním a vůbec měna Euro dostala velkou lekci. Dokonce i velcí věrní a zastánci Eura určitou dobu přemítali o správnosti projektu superměny. Ekonomičtí experti ve vládách států museli navrhovat úsporná opatření, která by vedla ke snižování deficitu státních rozpočtů, někde razantněji, jinde nikoliv. Proto tato krize z roku 2008 může přinést další krize, ať už na úrovni jednotlivých obyvatel či států nebo dokonce celé Evropské unie. Někteří ekonomové však v krizi nacházejí zrod něčeho nového, že jsou nezbytnou součástí vývoje světového hospodářství. Důkazem kladného působení krize je posun Číny na 2. místo v HDP za USA v roce 2010. Zdroje: • • • •

http://krizovy.blog.cz/0904/ekonomicka-krize http://www.penize.cz/inflace/15133-krach-na-newyorske-burze-v-roce-1929 http://cepin.cz/docs/dokumenty/sbornik35.pdf http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomická krize 2008

15


Ropa Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Tereza Majerovičová, Oktáva Ropa, z polštiny hnis, nazývaná dlouhá léta černým zlatem hýbe světem již dlouhá desetiletí, ale v dnešní době je skloňovaná mnohem častěji a s tím také lidstvo hledá odpovědi na tajuplné otázky o jejím původu a zejména o jejich zásobách pro obyvatele naší planety. Z poučných definic je známo, že ropa vznikla fyzikálně chemickými procesy v průběhu mnoha milionů let. Existují v zásadě dvě teorie, které vysvětlují její vznik. A to: anorganický a organický původ. Anorganický původ ropy předvídal Mendělejev a ve zkratce řečeno, ropa vznikla působením přehřáté páry na karbidy těžkých kovů (sloučeniny uhlíku), jež se v té době vyskytovaly blízko zemského povrchu. Organický původ ropy je více uznávanou teorií, která říká, že ropa podle ní vznikla rozkladem prehistorických živočišných a rostlinných zbytků, jež se vlivem tepla a tlaku přeměnily postupně v ropu a zemní plyn. Ropa neboli surová nafta je hnědá až nazelenalá hořlavá kapalina tvořená směsí uhlovodíků. Existuje řada klasifikací ropy podle různých kritérií, např.: podle hustoty (lehká, středně těžká a těžká) nebo podle původu (BRENT – ropa v Severním moři, WTI – ropa severoamerická nebo DUBAI – ropa v Perském zálivu, …) či podle množství obsažené síry (sladká a kyselá). Těžba ropy je zvláště v dnešní době světem velmi citlivě vnímána různými náhledy – kolik se jí těží, jak dlouho, jak co nejefektivněji,…Nicméně způsob jejího získávání z nitra Země se uskutečňuje pomocí ropných vrtů (kdysi dokonce vytékala na povrch samovolně), které jsou buď na pevnině, nebo v šelfových mořích pod hladinou moře. Velkým pomocníkem ze začátku je zemní plyn, který působí tlakem na ropu, jež je vytlačována na zemský povrch. Ropa se těží z tzv. ropných polí, kterých je na Zemi něco přes 40 tisíc a to jak na souši, tak i pod hladinou moře. Z nich se ropa těží jako tekutá kapalina. Dnes se stále více mluví o tzv. ropných nalezištích, což jsou oblasti, kde se ropa vykytuje v podobě dehtových písků nebo athabaských ropných písků – tedy tzv. nekonvenční ropa. Největší ropné rezervy se v dnešní době nacházejí v regionu Blízkého východu a to zejména v oblasti Perského zálivu. Největší těžař ropy na světě leží samozřejmě v této oblasti, je jím saúdská Arábie. Ale mezi další vlivné hráče se řadí Rusko, USA, Čína, Mexiko a v Evropě například Norsko a Velká Británie. Dokonce ropa má za sebou vznik organizace OPEC (Organization of the petroleum export countries), která v sobě zahrnuje významné exportéry ropy, vyjma vyspělých velmocí. OPEC stojí mnohdy za cenami ropy, stanovuje limity těžby a prognózuje její rezervy, což má nemalý vliv na světový trh. Cena ropy ve světě je v dnešní době jako na houpačce – jednou vyletí do výšin k 130 amerických dolarů, poté klesá pod magických 100 dolarů za barel ropy (159 litrů ropy). Avšak první ropný šok nastal v roce 1973, kdy se cena ropy vyšvihla z 2,90 dolarů na 11,65 dolarů. Už tenkrát se svět musel zamyslet nad svou závislostí na černém zlatě

16


a musel restrukturalizovat své hospodářství, zejména energetiku. Mezitím se cena měnila několikráte a způsoboval vlny inflací po celém světě. Tím největším šokem byl rok 2008, ekonomická krize, kdy se cena vyšplhala až k 150 dolarům. V současné době hýbe cenou „občanská bouře“ v Libyi. Podle některých analytiků se cena ropy může dostat až na 160 amerických dolarů za barel. Avšak veškeré analýzy musí brát v potaz vývoj světové ekonomiky, zejména největších hráčů na ekonomickém poli.

Světová spotřeba ropy

Ropa je velmi významnou surovinou, ze které se vyrábí vše možné, od pohonných hmot, přes oleje, léčiva, tkaniny až po různé produkty v petrochemii nebo elektřinu (asi 7% celkové světové produkce). Nicméně ropa přináší i negativní pohledy v podobě různých ropných katastrof (nedávná událost v Mexickém zálivu pod patronací British Petroleum nebo havárie tankerů ropy,…) anebo válek, konfliktů (války na Blízkém východě, spor Británie a Argentiny o Falklandy, spor o oblast kolem severního pólu). Je paradoxem, že ropa, jakožto surovina pro nás tak potřebná k životu, nás o něj zároveň dokáže tak snadno připravit. Ve vzduchu stále visí jedna důležitá otázka, dalo by se spíše říci hrozba, na kterou se všichni snaží najít odpověď, jež se lehce může změnit ve zlý sen. Kdy dojde ropa? Touto záhadou se zabývá i Hubbertova teorie ropného vrcholu, tzv. peak oil. Sleduje dlouhodobé předpovědi o spotřebě a vyčerpání ropy. Tvrdí, že jelikož zdroje ropy jsou neobnovitelné, musí úroveň těžby ropy nevyhnutelně dosáhnout svého vrcholu a poté začít klesat. Nejdiskutovanější na této teorii je právě datum, kdy má nastat vrchol. Právě geolog M. K. Hubert, autor teorie, podle studia vývoje těžby v USA označuje vrcholem rok 1971. Někteří optimisté tvrdí naopak, že ropa nikdy nedojde, ale sledujeme-li rozmach dnešního světa v závislosti na množství vytěžené ropy, pak se nabízí jednoduchá otázka, kolik let ještě vydrží. Hubertova křivka

Zdroje: • • • • •

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ropa http://www.petroleum.cz/svet-ropy.aspx http://www.csfd.cz/film/253641-home/videa/ http://www.ceskatelevize.cz/porady/10179528851-az-dojde-ropa-drsne-varovani/20838254181 http://www.google.cz

17


Tábor Táborské soukromé gymnázium, s.r.o. Iveta Kopřivová, Jan Maruška, Kvinta Jordán: Jordán je vodní nádrž v Táboře o ploše přes 51 ha. Vznikl roku 1492 přehrazením Košínského potoka a je nejstarší přehradní nádrží v Česku. Jeho původním účelem bylo zásobování města pitnou vodou, později začal být využíván i k chovu ryb. Pro obtížnost vypouštění (naposledy v roce 1830) nebo technicky náročné výlovy dlouhou sítí (prováděné do poloviny 20. století) se upustilo od většího chovu ryb a nádrž sloužila a slouží převážně jen sportovním rybářům a rekreaci. V nejbližší době by po skoro dvě stě letech mělo proběhnout vypouštění Jordána spojené s odbahněním dna a čištění celé plochy.

Zajímavé přírodní útvary: Granátová skála Geologicky zajímavý přírodní útvar „Granátová skála“ se nachází v Táboře na pravém břehu řeky Lužnice. Je to obrovský balvan magmatitu, kde se v hojném počtu nalézají rudé granáty typu almandinu.V táborské skále jsou tmavé granáty a jsou v krystalech nebo v zrnech, v minulosti údajně až ve velikosti lískových ořechů. Větší část skály byla v minulosti odtěžena a použita k výstavbě okolních domů, cest a např. i patníků.

18


Významné stromy na Táborsku:

Vlásenická lípa Traduje se, že lípa byla vysazena v roce upálení Mistra Jana Husa a od této pověsti se odvíjí i její další název – Husova lípa. Stáří stromu bylo odhadnuto na 500-600 let. Má dutý kmen, kde se často usídlují včely a podle pověsti se v dutině kmene kdysi mohla otočit jalovice. Popis: • druh: Lípa velkolistá • lokalita: Obec Jistebnice • obvod kmene ve výšce 130 cm je 820 cm. Liliovník tulipánokvětý, jeho květy připomínají květ tulipánu. Roste v Husově parku, v blízkosti památníku mistra Jana Husa. Popis: • výška: 14 m • obvod kmene ve 130 cm nad zemí: 164 cm, • šířka koruny: 8 m • obecná charakteristika: až 35 m vysoký listnatý strom (ve své domovině vysoký i 50 m), koruna je zprvu kuželovitá později široce rozložitá. • stanoviště: jedná se o hluboko kořenující strom. Vyhovuje mu vlhká, živná, hlinitá až písčitohlinitá půda na osluněném až polostinném místě. Je zimovzdorný.

Tato prezentace byla přednesena jako příspěvek partnerského gymnázia na Ekologické konferenci 2011 Gymnázia Globe.

Zdroje: • • •

http://cs.wikipedia.org http://www.tabor.cz http://www.google.cz

19


Blok 2: Ukázky maturitních prací

Hosté: Ing. Jiří Pustina, místostarosta MČ Brno Vinohrady, ředitel Střední školy KNIH, o.p.s., a Mgr. Radovan Šejvl se sdružení Ekis

Power-pointová prezentace studentky Student oktávy Workshop pro určitelný rozvoj byl spolufinancován ESF

20


Motiv osudovosti v díle Jaroslava Havlíčka Střední škola KNIH, o.p.s. Pavla Horáčková, 4.A

Anotace maturitní práce v českém jazyce Maturitní práce Motiv osudovosti v díle Jaroslava Havlíčka pojednává o českém spisovateli Jaroslavu Havlíčkovi. Je to jeden z nejvýznamnějších autorů české psychologické prózy. Jaroslav Havlíček byl realista a v jeho tvorbě se objevují také prvky naturalismu. Žil od roku 1896 do roku 1943. Ačkoliv byl jeho život krátký, jeho dílo je rozsáhlé. Psal povídky a romány. Mezi jeho nejznámější díla patří romány Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe a novela Synáček. Cílem této práce je představit osobnost Jaroslava Havlíčka a jeho práci, zvlášť jeho romány. Dalším cílem je rozebrat motiv osudovosti těchto románů. Anotace maturitní práce v anglickém jazyce Dissertation The Motif of Destiny in the Work of Jaroslav Havlíček is about the work of the Czech novelist Jaroslav Havlíček. Jaroslav Havlíček is one of the most famous Czech authors of psychological literature. He was a Realist and in his work are elements of Naturalism. He lived from 1896 to 1943. Although his life was very short his work is extensive. He wrote stories, novellas and four novels. The novels are Petrolejové lampy (Kerosene Lamps), Neviditelný (Invisible), Helimadoe and Synáček (Sonny). The aims of this dissertation are to introduce Jaroslav Havlíček and his work, especially his novels, and to analyse the motif of destiny in these novels.

Obsah 1. 2. 3. 4. 5.

6. 7.

Úvod Osobnost Jaroslava Havlíčka Autobiografické prvky v díle Jaroslava Havlíčka Literární tvorba Rozbor literárního díla 5.1 Petrolejové lampy 5.2 Neviditelný 5.3 Helimadoe 5.4 Synáček Motiv osudovosti Závěr

Jaroslav Havlíček (http://www.cbdb.cz)

21


1

ÚVOD

Jaroslav Havlíček dnes patří k nejvýznamnějším českým autorům meziválečné psychologické prózy. Autorovo dílo je, vzhledem k jeho krátkému životu, rozsáhlé. Jaroslav Havlíček byl skvělý vypravěč, dovedl neobyčejně dobře vykreslit povahu svých literárních postav. Napsal desítky povídek, několik románů i různých esejí a statí literárně teoretických. Cílem této práce je uvést náměty a motivy v díle Jaroslava Havlíčka a dále pak rozebrat a získat nový pohled na motiv osudovosti v románech Petrolejové lampy, Neviditelný, Helimadoe a v novele Synáček. K výběru tohoto tématu maturitní práce mě vedlo volné filmové zpracování Petrolejových lamp, které natočil v roce 1971 režisér Juraj Herz.

2

OSOBNOST JAROSLAVA HAVLÍČKA

Jaroslav Havlíček se narodil 3. února roku 1896 v Jilemnici v Podkrkonoší jako mladší ze dvou bratrů jilemnického učitele. Jeho matka pocházela z okolí Chlumce nad Cidlinou a byla dcerou hraběcího nadlesního. Jaroslav Havlíček prožil klidné a spokojené dětství v laskavém prostředí. Po otci, který napsal kroniku města Jilemnice, zdědil Jaroslav literární talent. Byl také nadaný v kreslení, toužil jít na uměleckoprůmyslovou školu a stát se malířem. Záměry rodičů však byly praktičtější. Po maturitě na jičínské reálce v roce 1913 začal Jaroslav studovat na obchodní akademii v Chrudimi. O prázdninách roku 1913 v Jilemnici začal společně se svým bratrem psát a skládat tzv. „Jilemnické písničky“ a v této době se také seznámil se svou budoucí manželkou Marií Krausovou. Krátká vysokoškolská studia obchodních věd v Praze přerušila 1. světová válka a aroslav Havlíček byl roku 1915 odveden a prožil hrůzné válečné okamžiky na ruské a italské frontě, kde byl dvakrát zraněn. Po návratu z války se cítil prázdný, starý. Roku 1919 začal pracovat jako devizový úředník Živnostenské banky v Praze. Při práci se rozhodl pokračovat v přerušeném studiu obchodních věd, ale po dvou letech studia zanechal. V roce 1921 se oženil s Marií Krausovou, dcerou jilemnického mydláře. Jejich vztah a Mariino rodinné zázemí přineslo Jaroslavu Havlíčkovi množství námětů pro jeho literární tvorbu. Úřednická práce Jaroslava Havlíčka neuspokojovala a z duše ji nenáviděl. Přesto však v práci setrvával, neboť povinnost uživit rodinu byla důležitější. Na psaní mu zbýval čas až po návratu z práce, kdy často tvořil přes noc až do svítání. Nejprve s manželkou bydleli na okraji Prahy, později se přestěhovali do domku na Spořilově. Přepracovanost a tělesná i fyzická únava zapříčinily nemoc a Jaroslav Havlíček se musel léčit. K celkovému vyčerpání a chřipce se přidal zápal mozkových blan a 7. dubna roku 1943 Jaroslav Havlíček zemřel.

3

AUTOBIOGRAFICKÉ PRVKY V DÍLE JAROSLAVA HAVLÍČKA

Autorův život pronikl do jeho díla neobvykle intenzivně. Velkou roli zde hrály zážitky a vzpomínky z dětství. Jako dítě prodělal Jaroslav Havlíček zápal plic a upoutání na lůžko a nemohoucnost v něm probudily fantazii a obrazotvornost, což se malému chlapci líbilo, chtěl nerušeně snít. V malém Jaroslavovi vzniká představa vidět se mimo sebe, tedy objektivizovat subjekt, což je jedním ze základů pro jeho pozdější literární tvorbu. Důležitou úlohu hraje v životě Jaroslava Havlíčka také rok 1913, kdy se mimo jiné setkává s Marií Krausovou, svou první a jedinou láskou.

3


Další zážitky přinesla vojna a 1. světová válka, která v Havlíčkovi vyhraňuje dva protikladné póly: kladný pól v podobě domova a záporný pól v podobě cizího prostředí, kam byl vržen. Již v této době se objevuje ono rozdvojení, které autora charakterizuje. Před rodinou předstírá veselí, když odchází na frontu, kde zažívá nesmírné krutosti, ale nechce, aby to rodina věděla. Později, když bydlí s manželkou v Praze, žije Jaroslav Havlíček také dva životy: ve dne jako bankovní úředník, v noci jako spisovatel. Roku 1926 píše črtu Domov. Rodinné prostředí domova je pro Jaroslava Havlíčka také velmi podstatné. Ze svého rodiště často čerpal inspiraci a není se čemu divit, když jeho dětství je spojeno s téměř idylickým domovem. Jeho popisy Jilemnice jsou až dokumentárně přesné a pečlivé. 4

LITERÁRNÍ TVORBA

Jaroslav Havlíček dává svou hlubokou psychologickou analýzou nahlédnout do nitra svých postav. Představuje čtenáři lidskou psychiku v celé její pravdivosti. Dovede vykreslit nestálost lidské bytosti, vliv společnosti na jedince. Ke všemu zaujímá kritický postoj, což je pro něho tak typické. Jaroslav Havlíček vidí svět přesně takový, jaký je. Epické tvorbě Jaroslava Havlíčka předcházela tvorba lyrická, která se týká především autorova mládí. Jeho básně byly příležitostně vytisknuty v časopisech Cesta, Zvon nebo Národní listy. Lyrická tvorba mladému autorovi nestačí a přechází v epiku. Rukopis z roku 1925 nazvaný Máňa je předobrazem autorovy pozdější tvorby. Prvky z Máni ukazují k Neviditelnému i k Petrolejovým lampám. První skutečnou prózou je Cesta loutek, po níž následují další texty, zejména z roku 1927. V letech 1926 až 1929 si Jaroslav Havlíček psal deník nazvaný Manželství, který může být chápán jako útěk z reality života. Mladý autor má neustále strach z odpovědnosti v manželství a zda dokáže svou rodinu uživit. Tato ventilace však dopomohla k oproštění se od těchto problémů a k přizpůsobení se životu. Od roku 1927 vzniká mnoho povídek, jmenujme Cestu loutek, Černou paní či Pomstu. Jedna z klíčových povídek, která předznamenává Jaroslava Havlíčka jako autora psychologických próz, je povídka Noc (Svatá noc), jež zahajuje cyklus povídek se společným hrdinou – bankovním úředníkem Kalvachem (cyklus Prodavač času). V roce 1927 napsal Jaroslav Havlíček také několik delších prací, například Sekera u kořene nebo Jaro v domě (Zrádné jaro), kde se poprvé setkáváme s motivem osudovosti, viny a trestu. Další větší prací je humorněji laděný Muž sedmi sester. Povídka jako literární útvar ale Jaroslavu Havlíčkovi nestačila. Autor měl potřebu vytvořit kompozici, nechat své dílo dějově žít. Dochází k náběhu prvních větších prací (Zánik městečka Olšiny z roku 1930 nebo první verze Neviditelného z roku 1932). Jaroslav Havlíček píše povídky dál, ale jaksi příležitostně, a teprve po vzniku jeho románových prací se k povídce úmyslně vrací. Nutno podotknout, že do této doby zůstával Jaroslav Havlíček veřejnosti neznámý, ačkoliv měl za sebou bohatou literární tvorbu. Publikoval několik svých básní, ale s uveřejněním svých povídek si nevěděl rady. Roku 1933 se seznámil na večírku spolupracovníků Lumíru s Karlem Sezimou, který se stal jeho prvním kritikem a podporoval ho v jeho romanopisecké činnosti. Roku 1935 publikuje svůj první román Petrolejové lampy, ovšem pod názvem Vyprahlé touhy. Druhým románem Jaroslava Havlíčka je Neviditelný z roku 1935 (publikován 1937). Roku 1939 vychází román Ta třetí a poslední autorův román Helimadoe vychází za okupace, v roce 1940. Přepracovaná novela Synáček (původně napsaná v roce 1932) vychází 1942. Jednou z jeho posledních prací je filmová povídka Skleněný vrch, podle které byl natočen film Barbora Hlavasová. Autor ještě spatřil jeho premiéru. Posmrtně byla vydána jeho další díla: Zánik městečka Olšiny (1944), Vzdoropohádky (1954), Zázrak flamendrů (1964), Vlčí kůže (1967) či Prodavač času (1968).

4


5

ROZBOR LITERÁRNÍHO DÍLA

5. 1.

Petrolejové lampy

Petrolejové lampy jsou prvním románovým pokusem Jaroslava Havlíčka. Pod názvem Vyprahlé touhy vyšel román poprvé v roce 1935 (pod názvem Petrolejové lampy byl vydán až po autorově smrti v roce 1944). Jaroslav Havlíček vchází do povědomí veřejnosti jako autor ne příliš šťastně pojmenovaného díla. Avšak alespoň malý ústupek si rozhněvaný spisovatel na nakladateli vymohl: skutečný název – Petrolejové lampy – je uveden v tiráži. Definitivní verze románu je vzhledem k první mírně pozměněna (Ulrychovsko se mění na Vejrychovsko, Jivno na Jilemnici). Je zde zřetelná inspirace rodným prostředím, skutečnými postavami obyvatel Jilemnice. Od samého počátku chápal Jaroslav Havlíček Petrolejové lampy jako začátek cyklu z maloměstského prostředí. Cyklus však nebyl nikdy dokončen. Petrolejové lampy vypráví příběh malého podhorského města na přelomu dvou století. Román je také obrazem mnoha protikladů: 19. a 20. století či Štěpčiny živočišnosti a konvenčnosti maloměšťáků. Děj románu se odehrává na přelomu 19. a 20. století v malém podkrkonošském městečku Jilemnice. Hlavní hrdinka románu je Štěpka Kiliánová, dcera stavitele Kiliána. Štěpka je hlučná, hřmotná, svéhlavá dívka. Touží užívat si života, nechce být svázána maloměstskými konvencemi a brání se maloměstskému životu. Přeje si vdát se, mít děti a spokojený život. Na první pohled působí Štěpka jako nepříjemná osoba, avšak přesto s ní čtenář musí nakonec sympatizovat. Štěpka je ztělesněním síly a vitality, je výjimečná a soucitná, boří veškeré dosud nepřekonané hranice maloměšťáků. Osud jí zasazuje jednu ránu za druhou – nedokáže si najít manžela, a tudíž ani vytoužené děťátko nepřichází, obyvatelům Jilemnice je pro smích. Už jako malá holčička vypadá Štěpka divoce, hlučně, obhrouble. Mezi svými vrstevníky ale byla oblíbená pro svou veselou povahu. Díky silnému hlasu se stane tamější hvězdičkou divadla. Když dospěje, začne si přát rodinu, ale žádný nápadník s ní nevydrží dost dlouho. Štěpka je svá a to mužům maloměstského smýšlení vadí. Tak je ukončen i její vztah s úředníkem Gromanem. Pavel Malina je Štěpčin bratranec, vypočítavý slaboch. U otce si vymůže svolení studovat vojenskou školu. Práce na rodinném statku mu není po chuti, ale zato vojenská kariéra ho láká. Na úkor rodiny se stává hýřilcem pomalu ničícím rodinný majetek. Otec i Pavlův bratr Jan jsou nuceni odprodávat vejrychovské pozemky, Vejrychovsko je zadluženo. Když už Pavel nemá co utrácet, vrací se domů. Otec i Jan ho odmítají dále živit. Pavel spatří naději v zestárlé, ale bohaté sestřence Štěpce, která Pavlovi zpočátku nedůvěřuje, ale v naději, že konečně bude mít vysněné děťátko, Pavlovu nabídku k sňatku přijme. Otec Kilián je proti tomuto manželství, ví, že z něj nevzejde nic dobrého. Přesto na Štěpčino naléhání svolí a dokonce vykoupí Vejrychovsko z dluhů a své dceři a jejímu manželovi postaví nový dům vedle starého statku. Štěpčino a Pavlovo soužití přestane po čase fungovat. Pavel se odmítá se Štěpkou sexuálně sblížit a nebohá manželka hledá vinu u sebe, ačkoliv za to může Pavlova pohlavní nemoc, kterou se nakazil v dobách svého vojenského hýření. Štěpka nese velmi těžce svůj osud – totiž že ani přes veškerou snahu nikdy nebude mít dítě. Silná a odolná žena však tuto ránu dokáže ustát a svou energii zaměří místo rodiny na statek. Společně se švagrem Janem hospodaří na Vejrychovsku. Štěpka se práce nebojí, je pilná a zdatná. Mezitím se její manžel Pavel začne doma nudit. Zábavu hledá v projížďkách po okolí. Syfilida ho však zmáhá a Pavel později není schopen normální chůze. Lidské kroky se mění ve směšné poskakování, kterým Pavel dělá v Jilemnici své manželce ostudu. Jízliví maloměšťáci proto začnou Malinovi říkat „skákavý hejtman“. Nemoc pokročí a Pavel už nedokáže chodit vůbec a je nucen zůstávat na statku. Jeho bratr ani otec o něj nejeví zájem, což Pavla dohání k bezmocné zuřivosti. Jediný, kdo se o něj stará, je Štěpka, která stále cítí potřebu pečovat o manžela. Pavel se stane nemyslící troskou, pouhou tělesnou schránkou, která zbyla z živého člověka. Soucitná Štěpka ho ošetřuje, ačkoliv Pavel ji již nevnímá. Jan se

5


rozhodne odvézt svého bratra do ústavu, což Štěpka nechce dovolit. Uchránit Pavla se jí ale nepodaří. S Pavlovým odjezdem se smíří a jezdí za ním pouze na návštěvy. Pavel nikoho nepoznává a za čas v ústavu zemře. Štěpka zůstává opět sama, zničená životem. Nicméně naděje ještě nějaká je – Janova náklonnost ke Štěpce se rozhodně nedá považovat za lásku, ale životem poučená žena je rozhodnuta chytit se možnosti dožít svůj život ve společnosti druha. Čtenář může jen doufat, že Štěpku Kiliánovou nakonec čeká lepší budoucnost. Čtenář se Štěpkou soucítí, tak jako s mnoha jinými postavami Jaroslava Havlíčka. Štěpka Kiliánová není zidealizovaná. Má neuvěřitelně silnou vůli a po každé ráně, kterou jí osud uštědří, se vzchopí a jde dál, neustále bojuje. Je pevně rozhodnuta postavit se všemu, co jí osud postaví do cesty za jejím vytouženým klidem a štěstím. Povahokresba Jaroslava Havlíčka je zde více než patrná. Autor skvěle dotvořil charaktery hlavních i epizodních postav k přesnému obrazu tehdejší společnosti. Žádná z těch figur není černá nebo bílá. Čtenář je postupně strháván rychlým spádem a gradací děje, dramatičností, naturalistickými prvky a věcným stylem vyprávění. Soudobá kritika se dostala do dilematu. Na jednu stranu chtěla Jaroslava Havlíčka kritizovat pro zbytečně velkou míru naturalismu, ale na druhou stranu musela autora ocenit za pevnou stavbu děje a pravdivý náhled na společnost. Současná kritika objevuje v díle Jaroslava Havlíčka další – psychologický – pohled. Petrolejové lampy jsou protikladem symbolu pokroku. Právě s příchodem nového století nastávají změny i v odlehlých městech a vesnicích. Petrolejka je stejně nestálá jako osud. Nikdy není jisté, kdy lampa dohoří, stejně tak jako není jisté, kdy a jak zasáhne osud do lidských životů. 5. 2.

Neviditelný

Románu Neviditelný předcházela stejnojmenná novela napsaná roku 1931, toto dílko nebylo nikdy publikováno. Román vyšel v roce 1937 a teprve s ním vešel Jaroslav Havlíček do povědomí čtenářské veřejnosti jako autor psychologické prózy. Teď jej mohla kritika jednoznačně zařadit. V románu najdeme mnoho motivů: souvislost viny a následného trestu, motiv neviditelného osudu, který řídí lidské životy. V původní i nové verzi Neviditelného se opakuje stejný příběh, ale jméno hlavního protagonisty se mění, z inženýra Trakla se stává Švajcar. Inspirací pro napsání tohoto díla byla Jaroslavu Havlíčkovi opět jeho žena Marie, která autorovi v den jejich svatby vyprávěla o náhlém úmrtí jejího předka mydláře a o zešílení prababičky. Hlavní postavou románu je inženýr chemie Petr Švajcar, který pochází z chudé rodiny. Zažil jen tvrdé, bezcitné zacházení bez rodičovské lásky. Švajcar je vypočítavý, chladný muž, toužící vymanit se z bahna své společenské vrstvy. Rozhodne se bojovat o lepší postavení, o lepší život, k němuž mu má dopomoci sňatek s dcerou zámožného maloměstského mydláře Hajna. Soňa je Hajnova jediná a velmi milovaná dcera, je to bezstarostná dívka užívající si života. Švajcarovi nedá práci získat si Sonino srdce a v jeho mysli se začíná rozvíjet krutý plán. Čeho si čtenář všimne, je bezcitná kalkulace s jakou Švajcar na všechno kolem sebe pohlíží. Ocení sice Soninu krásu a její zvláštnosti, nebere ji ale jako živou a citlivou lidskou bytost, nýbrž pouze jako prostředek k získání moci. Švajcar se tedy dostane mezi společenskou smetánku, všechno jde snad až příliš snadno a lehce. Nečekané a ne právě příjemné překvapení čeká mladého muže při seznamovací večeři v domě Hajnů, kde se Švajcar setkává nejen s neústupnou a pyšnou, avšak Soňou velmi milovanou, tetou Kateřinou, ale také s Hajnovým mladším bratrem Cyrilem. Ten trpí duševní chorobou v podobě utkvělé představy vlastní neviditelnosti. Patronem strýce Cyrila je jeho setra Kateřina, která ho podporuje v jeho přeludu, domnívajíc se, že na tom není nic špatného. Cyril je přesvědčen, že při jednom ze svých chemických pokusů přišel na složení látky, která způsobuje neviditelnost, a svého nového

6


objevu právě využívá. Celá rodina včetně sluhů mu jeho představu o neviditelnosti toleruje, a proto je i Švajcar nucen podřídit se této rodinné zvyklosti. Otec Hajn považuje za svou povinnost varovat Švajcara před možností, že rodinné zatížení se může projevit na Švajcarových příštích potomcích. Muž toto varování nebere příliš na vědomí, nevěří v něj. Ke sňatku nakonec dojde a nový člen rodiny zaujme neformální, avšak slibné postavení v tchánově továrně na mýdlo. Personál továrny vidí ve Švajcarovi příštího „pana továrníka“. Mladá manželka Soňa má ze strýce Cyrila stále větší strach. Obává se, že strýcovo onemocnění provází také agresivita a zloba. Celá rodina považuje Soniny obavy za přehnané a přechází je. Dívčiny starosti se jeví jako oprávněné a ochranná opatření, která si Švajcar vymůže pro svou manželku navzdory tetě Karolíně, se ukáží nedostatečnými. Soňa je Cyrilem přepadena a rodině ani lékaři se nepodaří vyvrátit ženin vsugerovaný pocit, že byla strýcem znásilněna. Svou děsivou iluzi rozšíří nebohá Soňa na přesvědčení, že otcem dítěte, které čeká, není její manžel, ale strýc Cyril. Tato myšlenka je projevem duševní choroby, která Soňu zachvátí. Projevuje se v Sonině nechuti k vlastnímu manželovi a v závislosti na šíleném „Neviditelném“. Po porodu není Soňa schopná o své dítě, chlapce Peťu, pečovat a nejen to – ohrožuje je na životě a musí být od dítěte oddělena, což těžce nese. Švajcarův plán se bortí. Podaří se mu sice hospitalizovat strýce Cyrila, ale problémem stále zůstává bláznivá Soňa. Krutou lstí připraví manželku o život – Soňa spáchá sebevraždu skokem z okna. Švajcar se nyní může poklidně věnovat svému malému synkovi beze strachu, že bude matkou ohrožován. To jediné mu zbylo z plánovaného poklidného života. Útěchu nalézá v náručí služky, schovanky Katy, která s láskou nahrazuje malému Peťovi matku. Osud však nemíní pustit Švajcara tak snadno. Malý Peťa dostává zánět mozkových blan, doktor mu dává pramalou šanci na život. O nemocného hošíka se pečlivě stará Katy a díky její péči zůstane Peťa naživu. Jakoby se to však osudu zdálo příliš málo, Švajcarův synek nevyrůstá ve společnosti svých vrstevníků. Otec s Katy se nemohou těšit z jeho úspěchů ve škole. Vinou nemoci ze z Peti stává nemyslící tvoreček, který je nadosmrti postižen. To je odpověď osudu na Švajcarovu troufalou výzvu. Pouze malá útěcha se skrývá v závěti starého Hajna, který odkazuje továrnu na mýdlo svému vnukovi, což, zamyslíme-li se nad jeho duševním zdravím, nepřipadá v úvahu. Švajcarovi zůstává zastaralá továrna a nemocný syn. Jeho životní přání zůstávají nesplněna. Švajcar svůj příběh vypráví jaksi retrospektivně, rekapituluje uplynulých deset let života. Zpočátku vzbuzuje ve čtenáři nechuť, na konci příběhu je však čtenář nucen Petra Švajcara litovat, soucítit s ním. Tento muž totiž není zlý ani dobrý, stejně tak jako každý obyčejný člověk ve skutečném světě není jen zlý či dobrý. Všichni jsme směsí obojího. To je podstatou všech prací Jaroslava Havlíčka, který dovedl skvěle charakterizovat postavy ve svých dílech právě proto, že každá z nich „čpěla člověčinou“, byla doopravdy lidská. Další velmi vydařenou postavou je Soňa. Nic netušící dívka si vzala za manžela člověka, pro kterého nebyla nic jiného než milá, příležitostná věc. Soňa Švajcara tolik milovala a toužila s ním být šťastná, a přesto pro ni byl zkázou. Ubohá Soňa nebyla nic jiného než hadrová panenka zmítaná nebezpečnou hrou mezi vlastním manželem a osudem. Označením Neviditelný jistě neměl autor na mysli jen postavu chorého strýce Cyrila nebo Soni. Neviditelná je také jakási entita ovládající veškeré lidské bytí. Tímto Neviditelným můžeme chápat osud, který řídí člověka. Švajcar je příkladem člověka, který se rozhodne vzepřít se tomuto osudu, hledat vlastní, předem neurčenou cestu. Do jaké míry se mu to podaří, je otázka jiná. V Neviditelném končí Švajcarovo hledání ne příliš šťastně, nezbyde mu skoro nic, přesto může čtenář cítit jakési uspokojení, že hlavní hrdina se vzepřel svému údělu, měl alespoň snahu bojovat, ačkoliv nezvítězil. A není to jen boj Petra Švajcara, ale též boj Jaroslava Havlíčka proti tehdejší rozpadající se společnosti. Námět toho románu je vzhledem k době jeho vzniku poněkud senzační. Jaroslav Havlíček jej však dokázal uchopit věcně a reálně a v jeho podání působí Neviditelný pravdivě, ač velmi pesimisticky a chvílemi naturalisticky. Tady ještě nenajdeme onu

7


potřebu romantičnosti, která se objevuje až v Helimadoe nebo v Synáčkovi. Tento román je skutečně románem „černým“. 5. 3.

Helimadoe

Svůj poslední dokončený román napsal Jaroslav Havlíček v roce 1936, tedy ve stejném roce jako Ta třetí. Knižně byl Helimadoe vydán v roce 1940. Zvláštní název je vytvořen ze začátečních slabik dívčích jmen. Je to román o dospívání a také román vyprávějící životní příběh pěti žen. Námět k tomuto dílu autorovi neposkytla jeho manželka Marie jako u mnoha jiných próz. Jaroslav Havlíček načerpal inspiraci z vyprávění, které slyšel na dovolené na Moravě. Skutečný příběh byl o podivínském lékaři, který měl několik dcer a každý den s nimi jezdil na projížďku v kočáře a všechny dcery přitom zpívaly. Hlavní postavou je Emil, který retrospektivně vypráví příběh o svém mládí a dospívání, kdy žil se svou rodinou v městečku Staré Hrady. Emil vyrůstá v patricijské úřednické rodině, milován otcem, kterého on sám nemá rád, ale zato miluje svou matku, která pro změnu nemiluje jeho a ani nikoho jiného kromě sebe. Do Emilovy výchovy později značně zasáhne doktor Hanzelín. Chlapec je zhýčkaný synek hejtmana, rozmazlený kluk, jenž dosud nepoznal krutost lidského života. Jeho setkání se všemi členy Hanzelínovy rodiny a především samotným doktorem podstatně změní jeho budoucí život. Další významnou postavou románu je již zmiňovaný doktor Hanzelín, „lékař prosťáčků a chudiny“, který se nedokázal přenést přes své kořeny chudé rodiny. Nesmiřitelně bojuje proti maloměšťáckým sousedům, je to kritik společnosti a podivín, který tyransky vychovává svých pět dcer. Hanzelín si s Emilem postupem času vytvoří zvláštní vztah. Snad proto, že má samé dcery a postrádá syna. Doktor Emila poučuje o lidské společnosti, sděluje mu své svérázné a velmi kritické názory na svět a Emil jako houba vstřebává každé Hanzelínovo slovo. Osud Helmadon, jak je Starohradští nazývají, je víc než smutný. Jsou doživotně zapřaženy do kolotoče úporné práce v otcově ordinaci, v kuchyni, na poli, ve stáji a také pravidelných projížděk kočárem. Kolo osudu je vytvořeno samotnou Hanzelínovou rukou v podobě papírového kotoučku s prvními slabikami dívčích jmen. He – Li – Ma – Do, bije do očí. Kolo se točí ve stále stejném přísném pořadí. Není možné, aby se z něj kterákoli dívka vysvobodila. Jakoby jejich osud vedl právě jejich otec. Každý den je přesně daný, řád se nedá překročit. Helmadony se staly ikonou města. Jsou všem pro smích. A především vzbuzují ve čtenáři lítost. Každá z dívek jistě kdysi měla své sny, tajná přání. Tři z nich již nejsou schopné si je splnit. Nejstarší Helena je hlučná a omezená osoba a přitom dokáže stejně nesmiřitelně milovat jako nenávidět. Šanci na jiný život už propásla a zbytek svých dnů prožije ve společnosti svého otce, stejně jako další dvě starší sestry. Po Heleně druhá nejstarší dcera je mlčenlivá Marie, tichá vrba malého Emila. Lidmila je strašák rodiny, který si od sester nechá všechno líbit. Změnou je ale krasavice Dora, bujná a dosud ještě mladá kobylka dychtící po životě a po lásce. Touží vymanit se ze spárů otce i staropanenských sester. Jít svou životní cestou, vzepřít se osudu. Podaří se jí to, ale cena je vysoká a krutá. A konečně Ema – miláček rodiny, okouzlující dítě, které jediné má zpočátku velkou šanci svůj osud změnit, žít mnohem lepší život, než žijí její sestry. Nicméně všechno je nakonec jinak. Emil onemocní a přes matčiny protesty je otcem přivolán doktor Hanzelín. Nikdo neví, proč Emilův otec trval právě na Hanzelínovi. V městečku je několik jiných doktorů, kteří by se jistě spíš hodili pro léčbu Emila, synka lidí z vyšší společnosti. Hanzelínova léčba je svérázná a Emilova matka s ní ne vždy souhlasí. Přesto je Emil vyléčen, avšak určité náznaky nemoci, které se ale odehrávají více v Emilově mysli, se vracejí. Úzkostlivý Emil je na sebe stále opatrnější, stále méně se zapojuje do her se svými vrstevníky. Pro jeho klid mu otec domluví každotýdenní návštěvy u Hanzelína. Tato skutečnost doktora

8


víc než pobaví a způsobem, který si nebere servítek, dává Emilovi najevo jeho hloupou hypochondrii. Prohlídky se postupem času mění v pouhé návštěvy, které se stávají stále častější a pak každodenní. Emil má tak příležitost poznat doktorovu rodinu. Dokonce se zamiluje dětskou láskou do nejmladší dcery Emy, kterou ale později vystřídá platonická láska ke krásné Doře. Ema se tak v chlapcových očích stává pouhým malým dítětem nehodným jeho pozornosti. Tu soustřeďuje hlavně na Doru, která však o Emila jeví pramalý zájem na rozdíl od svých starších sester vítajících Emilovu společnost. Malý chlapec se neustále snaží Doře přiblížit a povede se mu to skrze výuku francouzštiny, kterou Dora přijímá jako zpestření svého stereotypního života. V Dořině mysli se začíná rýsovat plán její příští budoucnosti. Jako jediná ze sester se rozhodne zatočit se svým neutěšeným osudem a je odhodlaná chytit se každé příležitosti, která by jí pomohla uprchnout od neměnnosti jejího dosavadního života. Možnost se naskytne, když do městečka přijede kouzelník se svou ženou, která je, jak se později ukáže, smrtelně nemocná. Při představení je velkolepá Miss Aga zničena souchotinami a poslední chvíle svého života tráví v místním špitále. Dora nemarní časem a naváže známost s kouzelníkem, který po smrti své manželky „odjíždí“, ačkoliv tajně zůstane. Emil se o Dořině mileneckém poměru dozví a jeho dětská dušička je zrazena – toto dítě nemůže pochopit dívčin podvod. Emil nejdříve ztropí povyk, ale lstivá dívka si z něho planými a lživými sliby učiní poslíčka lásky. Hoch šťastně nosí dopisy obou milenců. Je však znovu zrazen a zjišťuje, že krásná Dora je ve své podstatě zlá. Když se ve Starých Hradech koná další společenská akce, totiž filmové představení, Dora využije příležitosti a se svým kouzelníkem uprchne z městečka. Tato událost znamená pro lenivé měšťáky možnost rozptýlit se a vnést do nudného života trochu vzrušení. Emil od osudu dostává další krutou ránu, zvlášť když celou dobu o celé věci věděl. Cítí velkou vinu a touží po odpuštění, po prominutí. Nakonec se odhodlá povědět vše Hanzelínovi. Doktor je ze zmizení vlastní dcery jistě rozčarován, ale nic nedává najevo. Pro něj už Dora neexistuje, nyní má pouze čtyři dcery. Na Emilovu kajícnou zpověď reaguje velmi tvrdě, cynicky. Chlapcův pocit viny se i přesto zmenší. Okamžikem Dořina útěku se zpečeťuje i osud nebohé Emy. Veškeré její naděje na jiný a lepší život nenávratně mizí. Nevinná Ema „začne svůj osud Helmadony“ (HAVLÍČEK, Jaroslav. Helimadoe. Praha : Odeon, 1966. Turnus je zachráněn, s. 192.). Nyní se i ona zařadí do koloběhu stereotypní práce. To je trest pro Doru – utrpení otcem i sestrami milované Emy. Tato dívenka se už nebude vozit v kočáře schoulená po otcově boku, teď bude sloužit službu v ordinaci, v kuchyni i na poli. Ani na ni nečeká lepší budoucnost, stane se z ní stejná stará panna jako z jejích sester. Román končí loučením. Emil se i s rodinou stěhuje do Jičína, kde na otce čeká povýšení a na Emila nová škola. Chlapec je nucen rozloučit se s rodinou doktora Hanzelína a jeho dcerami, s kamarády, se Starými Hrady. Poslední kapitolu vypráví již dospělý Emil. Muž uvědomující si důsledky Hanzelínovy výchovy. Vraťme se ještě k Doře. Podle Emilova soudu je Dora „zlá“, ale co když v jejím počínání můžeme spatřovat pouze snahu vzepřít se životnímu osudu? Touhu vyměnit staropanenskou existenci za něco lepšího? Konec románu tomu do jisté míry přeje. Dora jistě mohla dopadnout jako kouzelníkova první žena. Je také možné, že osud byl k Doře dobrotivější a přinesl jí více štěstí. Jak typické pro Jaroslava Havlíčka – žádná z jeho postav není čistě dobrá nebo zlá, je směsicí od obojího, přesně tak jak to ve skutečném životě chodí. Helimadoe je beze sporu dílem odlišujícím se od předešlých prací Jaroslava Havlíčka. Na rozdíl od drsného Neviditelného nalezneme v Helimadoe i trochu té romantičnosti a lyrismu, což ale v žádném případě nesnižuje kvalitu románu. Helimadoe není přesně definovatelný z hlediska žánru, jak se nám to podaří u Petrolejových lamp či již zmiňovaného Neviditelného. Nicméně havlíčkovský styl je zde patrný. Je to dílo, ve kterém najdeme prvky realistické, vážné, vypovídající pravdu o tehdejší společnosti, a právě tak prvky romantického snění. K autorovu stylu jistě patří i smysl pro pravou a moudrou rovnováhu dobra a zla, totiž že dobro ne vždy zvítězí a zlo je zahnáno. Po dopsání Helimadoe se v autorovi ukotvuje romantický prvek, který ho provázel až do

9


konce jeho literární činnosti, a možná proto už Jaroslav Havlíček nebyl schopný dopsat pokračování Petrolejových lamp. Ještě jedno srovnání s Neviditelným: jestliže je Neviditelný románem až naturalistickým a především žánrově „čistým“, je Helimadoe románem otevřeným, co se týče žánrové smíšenosti, tak i jaksi „nedokončeným“ koncem, který ve čtenáři vzbuzuje víru v lepší budoucnost. 5. 4.

Synáček

Definitivní verze Synáčka byla poprvé publikována v roce 1941. Jaroslav Havlíček tuto novelu napsal již v roce 1932. V tomto roce čítal Synáček něco přes čtyřicet stran. Bezmála po deseti letech se k němu autor vrátil a novelu rozvinul o sto stran. Jaroslav Havlíček připojil na konec novely datum 1932 – 1941. Jednotlivá díla Jaroslava Havlíčka jsou mezi sebou úzce spjata. V románu Petrolejové lampy (v první verzi z roku 1935 pod názvem Vyprahlé touhy i v pozdější přepracované verzi) se objevuje epizodní postava Synáčka, věrného společníka Štěpčiných zábav. Naopak v Synáčkovi se autor odkazuje k Petrolejovým lampám jen velmi málo (například postava stavitele Mohra nebo doktora Ritticha). V Jaroslavu Havlíčkovi stále zůstává zakořeněná romantičnost, kterou autor uplatnil v románu Helimadoe. Synáček je romantická balada vyprávějící o životě jednoho muže od jeho dětství až po tragickou smrt. Celý děj se odehrává v Jilemnici. A ačkoliv město není jmenované, odkazují k němu postavy z Petrolejových lamp a popisy města. Trochu netypicky se příběh váže pouze k jedné postavě příběhu – k Toníku Skálovi alias Synáčkovi. Jako malý chlapec je Toník vychováván slabou matkou a dvěma babičkami, které mají naopak síla až dost. Je to maloměstské dítě patřící mezi zlatou mládež, robustní kluk, který má všechno, nač si vzpomene. Skamarádí se s Xaverem Punčochářem, který je Toníkovým opakem: Xaver je malý a vypočítavý, Toník je milý velký dobrák. Tito chlapci se stanou nerozlučnými přáteli, legendární jilemnickou dvojicí. Toník si od spolužáků ve škole vyslouží přezdívku Synáček, kterou zprvu považuje za hanlivou, ale postupem času se tato přezdívka stane jeho předností. Přátelství vydrží chlapcům do dospělosti. Pořádají ve městě veselé akce; všude, kde se něco děje, nesmějí Synáček s Punčochářem chybět. Synáček je urostlý mládenec, který nemá o ženy nouzi. Je snem mnoha jilemnických dívek. Synáček si sice užívá, ale na ženitbu nemá ani pomyšlení. Je to flamendr, který má příliš krátké ruce na to, aby pomohl na statku, v cihelně či na pozemcích, které Synáčkova rodina vlastní. Tento mladý floutek se společně s přítelem stane zapřisáhlým starým mládencem. Punčochář ale dohodu poruší, když si za Synáčkovými zády vezme osiřelou dívku. Tím končí na dlouhá léta pověstné přátelství dvou mužů. Synáček si připadá zrazen. Punčocháři se narodí dcera Markétka. Zemře mu však milovaná žena a on se stává vdovcem. Synáčkovo nepřátelství vůči Punčocháři prolomí Markétka, která starému mládenci Synáčkovi učaruje svou dětskou krásou a prostomyslností. Oba muži se opět stanou přáteli a společně rozmalují malou Markétku. Léta ubíhají a z Markétky se stává mladá slečna, kterou však postihne tuberkulóza. Punčochář i Synáček se urputně snaží s Markétčinou nemocí bojovat. Dívčin otec umírá a na smrtelné posteli zapřisáhne starého přítele Synáčka, aby si Markétku vzal za ženu a staral se o ni. Ačkoliv je Synáček o několik desítek let starší, splní slib a pečuje o Markétku ze všech sil. Boj s nemocí ale prohrává. Synáček zůstává bez milované Markétky. Příběh končí tragickou smrtí Synáčkovou. Zestárlý muž blouzní po zemřelé, ztrácí smysl života, který nalezl právě v této churavé dívence. Synáček umírá při autonehodě. Synáček je až groteskně osudový. Hrdina novely Toník Skála je odsouzen k samotě. Ne k samotě bez lidí, ale k vnitřní prázdnotě. Není mu dopřáno zažívat radosti darované obyčejným poklidným životem. Přichází o přítele, později o jedinou opravdovou

10


lásku života. Odchází z mysli jilemnických obyvatel jako muž, který se z úmrtí své milované pominul, zbláznil. Přesto je Synáček vyprávěn mírně, romanticky, ale havlíčkovský styl je zde zřejmý. Nechybí tragika příběhu ani smutná pravda o skutečném lidském životě.

6

MOTIV OSUDOVOSTI

Motiv osudu prochází celým dílem Jaroslava Havlíčka. Vždy se jedná o člověka, který je vystaven zkouškám života, které chystá osud. V Petrolejových lampách je to především boj Štěpky Kiliánové. Tato žena je nucena bránit vlastní štěstí, mnohé si odepřít. Být silná a mít pevnou vůli, aby v životě dokázala to, co si přeje – totiž dosáhnout obyčejného lidského štěstí, které ke spokojenosti stačí; založit rodinu, mít hodného manžela, vychovávat děti. Ačkoliv Štěpka o toto všechno nesmírně bojuje, nemůže nikdy vyhrát. Není jí přáno žít spokojený život. Štěpce není souzeno boj s osudem vyhrát. Její život musí být tragický. Štěpčin život neřídí pouze „neviditelný pán osudu“, ale do jisté míry také její manžel Pavel Malina. Tento muž je dokonce ochotný dát Štěpce dítě, ačkoliv ne jeho vlastní – ale kamarádovo. Nejedná snad v tuto chvíli Malina jako opravdový pán Štěpčina osudu? To rozhodnutí neučinila Štěpka, ale on sám. Jiná věc je ta, že Štěpka odmítla, ale tu možnost měla. Na konci Petrolejových lamp jistě můžeme doufat, že Štěpčin život se přeci jenom obrátí na radostnější vlnu a můžeme pouze spekulovat o tom, zda by jilemnický cyklus skončil šťastně. Osobně se domnívám, že ne. Je to patrné z jiných prací Jaroslava Havlíčka – jeho literárním postavám není souzen dobrý konec. Další díly Petrolejových lamp by nejspíš nebyly výjimkou. Tragika životního osudu se promítá také v Neviditelném. Petr Švajcar je v mnohém podobný Štěpě Kiliánové. Především tím, že se snaží dosáhnout svých cílů – na rozdíl od Štěpky všemi možnými prostředky. Švajcar je tvrdý a neoblomný, ale ani jeho konec není šťastný. Další postavou z Neviditelného, na které je možné ukázat způsob, jakým Jaroslav Havlíček motiv osudovosti ztvárnil, je Švajcarova manželka Soňa. Její život je snad tragičtější než život Švajcarův. Soňa je nevinná dívka, která touží po obyčejném životě (opět bychom mohli srovnat se Štěpkou Kiliánovou). Osudem se jí zde stává její vlastní manžel, který řídí její život. To on ji zavleče do své nebezpečné hry, je soudcem jejího života. Soňa je kompletně zničena. Stejně jako je v případě Štěpy Kiliánové pánem osudu Pavel Malina a v případě Soni Hajnové Pavel Švajcar, je osudem Helmadon jejich vlastní otec doktor Hanzelín z Helimadoe. Ač je tento román žánrově odlišný od Petrolejových lamp či od Neviditelného, objevuje se v Helimadoe stejné ztvárnění osudu. Nyní pomineme Emila, který je sice vypravěčem a jednou z hlavních postav, ale jeho osud není tak naznačen a ztvárněn jako osudy jiných postav Helimadoe. Tou je především Dora, která se jako jediná ze sester vzepře nadvládě vlastního otce a uteče od něho. Dora je zoufalá a děsí ji pomyšlení na stejný stereotypní život, jaký vedou její starší sestry. Dora je v mnohém stejná jako Štěpka Kiliánová. Obě jsou silné a cílevědomé ženy, které se rozhodnou změnit život. Pravda, Štěpce se to příliš nepodaří, ale Dora má šanci. Tak tomu alespoň napovídá konec románu. Jaroslav Havlíček však příliš nadějí Doře nedává. Dořin příběh sice končí otevřeně, ale nijak šťastně. Vypravěč Emil coby dospělý muž nám náznakem nabídne Dořin konec – představíme si Doru jako kouzelníkovu ženu, utrmácenou nekonečnými cestami a vystupováním. Optimističtější čtenáři však mohou doufat v jiný – lepší – konec. Dořiným útěkem se napíše životní cesta také nejmladší dcery doktora Hanzelína Emy. Ta jako jediná měla od začátku románu jakousi naději na jiný život než její sestry. K Emě byl pán osudu Hanzelín přívětivější. Přesto Ema končí jako Helmadona

11


s nadiktovaným životem. Dora na malou chvíli řídí Emin osud – jen její zásluhou končí Ema jako otcova posluhovačka. Novela Synáček se od románů Petrolejové lampy a Neviditelný liší. Především žánrově – Synáček je romanticky laděná balada o velké lásce. Život hlavního hrdiny Toníka Skály končí – opět – tragicky. Přesto můžeme pozorovat změnu literární tvorby Jaroslava Havlíčka. Toník Skála přezdívaný Synáček prožil naplněný a dalo by se říci i šťastný život. V dětství netrpěl chudobou jako Petr Švajcar. Všechno, po čem toužil, dostal na rozdíl od Štěpky Kiliánové. Bylo mu dopřáno lásky na rozdíl od Dory Hanzelínové. Přestože na konci příběhu Synáček tragicky zahynul při autonehodě, jeho život nebyl úplně zmařený. Tentokrát byl osud v podobě samotného autora k hlavnímu hrdinovi laskavější. Co se tedy změnilo v Jaroslavu Havlíčkovi? Mohlo to být rodinné zázemí? Nebo například změna celkového postoje ke světu a společnosti? Možná, že autor začal na svět pohlížet více optimisticky nebo právě naopak se snažil ventilovat skrze svou literární tvorbu pocity, které byly spíše skeptické. Vždyť doba tomu napovídá. Čtyřicátá léta dvacátého století jistě nebyla nejšťastnější dobou a Jaroslav Havlíček se možná snažil toto období trochu „zesvětli“. Touha vymanit se osudu plyne také z jeho osobní životní situace, která nebyla nijak lehká. Možná, že právě vlastní nešťastný osud nutí Jaroslava Havlíčka uvádět literární postavy do stejně nešťastného života, jaký žil autor sám.

7.

ZÁVĚR

Jaroslav Havlíček je autor psychologické prózy ovlivněný realismem. V jeho díle se také objevují prvky naturalismu. Celá literární tvorba Jaroslava Havlíčka má několik význačných a pro autora tolik typických rysů. Je to především objektivní popis reality bez jakéhokoliv přikrášlení. Jaroslav Havlíček zobrazoval skutečnost přesně takovou, jaká se mu jevila. Dovedl mistrně popsat společnost, v níž žil, se všemi jejími klady, ale především zápory. Častým motivem Havlíčkových románů je prostředí maloměsta a jeho obyvatel; autor se snaží zachytit všechny problémy maloměšťáctví. Je to snad podoba tichého vzdoru, který v sobě Jaroslav Havlíček nosil. Atmosféru maloměsta Havlíček velmi dobře znal, a ačkoliv vyrůstal v harmonické rodině, s maloměstským chováním se setkal. Především v románu Petrolejové lampy se můžeme setkat s typickým prostředím malého městečka, kterému nezbývá nic jiného, než žít si samo pro sebe. Jeho obyvatelé jsou uzavření a nepřístupní k jakékoli výjimečnosti a jedinečnosti. Nejsou ochotni akceptovat něco nového. Svůj vzdor proti takovému jednání vyjádřil Jaroslav Havlíček hlavní postavou Petrolejových lamp Štěpkou Kiliánovou, která budí pocit, že nepatří do své doby. Je ze společnosti vyčleněna, protože se nedokáže přizpůsobit maloměstskému životu. Se zobrazováním neidealizované skutečnosti souvisí také lidskost literárních postav. Jen málo autorů jako Jaroslav Havlíček dovede tak dokonale vystihnout lidskou podstatu s jejími kladnými i negativními stránkami. Havlíčkovi hrdinové jsou lidští. Příkladem je postava Petra Švajcara v Neviditelném. Nedokážeme říct, zda je Švajcar kladná nebo záporná postava. Švajcar je totiž člověk, tedy má v sobě dobré i špatné. Romány Helimadoe, Petrolejové lampy, Neviditelný a novelu Synáček spojuje motiv osudovosti. Ať už je to osud neviditelný nebo osud v podobě jiného člověka, životy hlavních hrdinů jsou řízeny. Žádná z postav nedokáže přemoci osud. Literární postavy Jaroslava Havlíčka vedou životní boj za své štěstí, ale není jim dopřáno jej vyhrát. V románech Petrolejové lampy a Neviditelný osud nad hlavními hrdiny skutečně vyhraje. Štěpka Kiliánová ztrácí manžela i možnost mít vlastní dítě. Sny Petra Švajcara o chytrém a úspěšném synovi jsou také ztraceny. Mírný zvrat ve tvorbě Jaroslava Havlíčka ale můžeme sledovat v románu Helimadoe. Konec tohoto románu zůstává jaksi otevřený. Jaroslav Havlíček zde dává hlavní hrdince Doře Hanzelínové malou šanci na

12


lepší život, možnost změnit osud. V Synáčkovi je sice život hlavního hrdiny Toníka Skály tragicky ukončen, ale celou novelou jde slabý náznak romantičnosti, tolik netypické v autorových dřívějších prózách. Můžeme se jen domnívat, co vedlo autora postavit většinu jeho knih na tomto motivu. Snad to byla jeho vlastní neutěšená životní situace.

Seznam použité literatury 1. FULKA, Josef, et al. Fascinace neviditelností : studie k interpretační rozmanitosti díla Jaroslava Havlíčka. Praha : Togga, 2009. 181 s. ISBN 978-80-87258-24-8. 2. HAVLÍČEK, Jaroslav. Helimadoe. Praha : Odeon, 1966. 233 s. 3. HAVLÍČEK, Jaroslav, et al. Neviditelný. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 548 s. ISBN 807106-598-6. 4. HAVLÍČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy. Praha : Academia, 2008. 279 s. ISBN 978-80-200-1595-2. 5. HAVLÍČEK, Jaroslav. Synáček : Vlčí kůže. Praha : Československý spisovatel, 1972. 324 s. 6. HAVLÍČKOVÁ, Marie; MLSOVÁ, Nella; TAUDYOVÁ, Hana. Jaroslav Havlíček: Neklidné srdce. Liberec : Nakladatelství Bor, 2006. 143 s. ISBN 80-86807-27-4. 7. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury : od počátků do současnosti. Brno : Otakar Chaloupka, 2005. 1120 s. ISBN 80-86785-03-3. 8. RUMLER, Josef. Epik Jaroslav Havlíček. Praha : Československý spisovatel, 1973. 301 s. 9. ČECHTICKÝ, Tomáš. Mník a tajemník: Génius rodu Havlíčků začal Petrolejovými lampami. Týden. 2007, 14, 36, s. 72-73. ISSN 1210-9940. 10. MATUŠKA, Pavel. Tvorba ve svitu petrolejových lamp . Denní telegraf. 1994, 3, 83, s. 8. ISSN 12100846. 11. UHDE, Milan. Má čítanka : Jaroslav Havlíček. Revue Politika, příloha Proglas. 2004, 2, 1, s. 16 - 21. Dostupný také z WWW: . ISSN 1803-8468.

Učitelé a žáci ze SŠ KNIH sledují vystoupení své spolužačky

13


Vývoj antisemitismu v dějinách lidstva Maturitní práce 2011, Dějepis Gymnázium Globe, s.r.o. Karel Josef Starý, Oktáva A - 4.K

Anotace maturitní práce V seminární práci jsem se zabýval problematikou antisemitismu, především jeho vývojem od předkřesťanských dob až do poválečného období druhé světové války, tudíž se své práci nezaobírám moderními dějinami. Práce se převážně zabývá historií antisemitismu v Evropě, pro srovnání jsou však uvedeny i příklady z jiných částí světa. Z důvodu, že daná problematika je velmi rozsáhlá, snažil jsem se o co nejlepší přehlednost. Celá práce je proto konstruována spíše jako historický sled událostí, ve kterých hrál antisemitismus významější roli. Anotace maturitní práce v anglickém jazyce In my seminar paper I went through the problematics of antisemitism, especially through its evolution since pre-Christian ages till the time after the World war II. Therefore I do mention the modern part of history in my work. My work is mainly focused on history of antisemitism in Europe with addition of examples from other parts of the world for a clear comparison. Concerning the fact, that this problematic is very comprehensive, I tried to make it as clear as possible. This whole work is therefore outlined as a sequence of historical events, in which antisemitism took an important part.

Obsah 1. 2.

3.

4.

5. 6. 7. 8. 9.

10. 11. 12.

Úvod Základní pojmy 2.1 Pojem „antisemitismus“ v historii 2.2 Formy antisemitismu Starověké dějiny antisemitismu 3.1 Řecké prameny 3.2 Římské prameny Antisemitismus a křesťanství 4.1 Příchod křesťanství 4.2 Antisemitismus v křesťanských pramenech 4.3 Křížové výpravy 4.4 Obraz Žida ve středověké společnosti Situace po středověku Židé a Islám Osvícenství Rasismus a židovská spiknutí Nacismus 9.1 Hitlerova cesta k moci 9.2 Pronásledování Židů v Třetí říši Poválečný stav Amerika Závěr

14


1

ÚVOD

Problematika extremismu a rasové či náboženské nesnášenlivosti se v dnešní době stává opět aktuální. Právě proto bych se chtěl ve své práci věnovat antisemitismu, jevu, který provází lidstvo po více než dvě a půl století. Literatury, která se tomuto tématu věnuje, je nepřeberné množství. Proto si nekladu za cíl obsáhnout dopodrobna všechna období nebo události, které antisemitismus provázely, spíše přehlednou formou popsat jeho vývoj do poloviny 20. století a doložit jej na historických událostech. Otázce postoje moderní společnosti k antisemitismu, se v této práci věnovat nebudu, jelikož toto téma je natolik obsáhlé, že by si zasloužilo práci vlastní. V první kapitole se věnuji upřesnění základních pojmů pro lepší orientaci v dané problematice. Každá z následujících, chronologicky seřazených, kapitol se věnuje určitému úseku dějin, ve kterých hrál antisemitismus významnější roli. K zpracování této práce, jsem si z nepřeberného množství materiálů vybral publikace, které se mi zdály nejpřehlednější. U všech informací, které jsem použil ve své práci, jsem se snažil nalézt alespoň dva prameny, abych tím zaručil jejich faktografickou správnost.

2

ZÁKLADNÍ POJMY

2.1

Pojem antisemitismu v historii.

Dříve, nežli se budeme moci zabývat historickým vývojem antisemitismu, musíme si objasnit pár pojmů. Tyto pojmy jsou možná na první pohled jasné, zamyslíme-li se však, zjistíme, že pohled na ně nebývá vždy jednotný. Jako jeden z prvních pojmů, ze kterého budeme vycházet, je pojem rasismus. Rasismus se dá definovat mnoha způsoby a bývá často zaměňován s rasovou nesnášenlivostí. V běžné mluvě tyto dva pojmy často splývají. Zjednodušeně je rasismus teorie, podle které je lidstvo rozděleno na biologicky odlišné „rasy“ a tyto rasy nemají stejný fyzický, psychický, etický aj. potenciál. Další pojem, který bych rád rozvedl, je antisemitismus. Původně tento pojem odkazuje ke všem semitským národům (národy, které hovoří jedním ze semitských jazyků - podobně jako „árijci“, i „semité“ jsou tedy v prvé řadě jazykovým, nikoli rasovým označením). V dnešní době se pak tento výraz neodborně užívá hlavně vůči Židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase, avšak správným označení je antijudaismus.1 2.2

Formy antisemitismu

Antisemitismus, potažmo antijudaismus, se dělí na základní tři formy: Náboženský, Rasový a Nový antisemitismus. Náboženský antisemitismus/antijudaismus převládal až do začátku 19. století. Měl hlavně náboženský základ pocházející z rozporů mezi křesťanstvím a judaismem, nebo islámem a judaismem. Judaismus byl totiž vždy až druhým největším náboženstvím a proto byli židé často hlavním cílem nábožensky motivovaného násilí a persekucí ze strany křesťanských a v menší míře i islámských vládců a obyvatelstva. S příchodem osvícenství se začíná objevovat druhá forma nesnášenlivosti vůči židům, a to na základě rasy. Tato forma má původ v prvotních velmi rozšířených, ale nesprávně pochopených myšlenkách o vývoji ras a od konce 19. století až do současnosti se jedná o nejrozšířenější formu antisemitismu. Tato forma nahradila dříve nábožensky 1

Uvádí se, že poprvé tento termín použil německý novinář Wilhelm Marr v roce 1879. „Toto je správné jen přibližně, protože tento pojem se používal o už nejméně dvacet let dříve, dokonce i v dobových encyklopediích. Je však pravda, že Marr pojem zpopularizoval a značně ho rozšířil.“ (LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu : od starověku do dnešních dnů. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2007. 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0.)

15


motivovanou nenávist s tím rozdílem, že samotní židé jsou bez ohledu na náboženské vyznání rasově oddělenou skupinou a jako takoví jsou nižší rasou hodnou pohrdání. Podle názoru mnoha analytiků se na konci 20. století začal objevovat tzv. Nový antisemitismus. Tento se projevuje démonizaci, napadáním a zpochybňováním existence státu Izrael. O tom, zda se skutečně jedná o novou samostatnou formu antisemitismu nebo jen o nové projevy staré nenávisti, se však vedou spory. 3

STAROVĚKÉ DĚJINY

3.1

Řecké prameny

Teorie rasismu nás, lidstvo, provází snad celým naším historickým vývojem. První zmínky můžeme najít v orientálních despociích. Už tehdy si jeden národ násilím podroboval národy druhé, a to pouze na základě síly a domnělé nadřazenosti. O protižidovských aktech však máme první letmé zmínky až v mnohem pozdějších obdobích. Dějiny židovské diaspory začínají jedno nebo dvě století před zničením jeruzalémského chrámu (583 př.n.l. byl vypálen vojskem babylonského krále Nebukadnezara II. při dobytí Jeruzaléma.) a dějiny antisemitismu se datují do stejného období. „Historici se však nemohou shodnout na tom, zda je na místě používat pojem „antisemitismus“ s jeho středověkými a moderními souvislostmi. Jde li o předkřesťanskou éru.“( LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu : od starověku do dnešních dnů. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2007. 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0.) Z oněch dob se nám zachovalo jen málo pramenů, a většina z nich je židovského původu.1 Dále existuje přinejmenším silné podezření, že tyto spisy nebyly jen přepisovány ale při přepisu i poupravovány. První zaznamenanou protižidovskou akcí je zničení židovského chrámu v egyptské vojenské kolonii v Elefantině, která měla proběhnout roku 410 př. n. l. Víme však jen to, že byl chrám zničen. O skutečném motivu můžeme pouze spekulovat. Egypt se však jako ohnisko protižidovských pocitů objevuje i v dílech dvou historiků 3. stol. př. n . l. Prvním z nich byl Řek Theofrastos z ostrova Lesbos, v jehož díle je možno nalézt zmínky o Řecích, kteří obětovali živá zvířata. Druhým byl kněz egyptského chrámu v Heliopoli (Lunu (Egp.)) Manéthón (či Manéthó). Ve svém díle, ve kterém líčil Řekům dějiny své země, popisuje židovský Exodus, tedy odchod z Egypta, jinak než Bible. V jeho pojetí byli Židé pastýři, divoký národ s netolerantními návyky, kteří se modlili jen k jedinému bohu, a odmítaly bohy egyptské. Nepřejímaly egyptské zvyky, vyhýbali se ostatním a byly malomocní. Exodus tedy v jeho podání nebyl útěk na svobodu, jak popisuje Bible, nýbrž vyhnáním bezbožného, malomocného a zlého živlu. Manéthón ovšem psal asi 700 let po událostí samé, a to, co z jeho psaní známe, jsou parafráze citované Josephem Flaviem (narozen 37 n. l.), který psal ještě o 300 let později. Dohromady tedy uběhlo od události samotné vice než 900 let. Většina historiků se shoduje, že antijudaismus existoval po celé helénské období, nebyl ovšem vnímán jako prvořadý problém. 3.2

Římské prameny

Podrobnější a spolehlivější informace se nám zachovaly z pozdějších období. V Římské literatuře je židovské náboženství soustavně zesměšňováno a přirovnáváno spíše k formě pověrčivosti. Například římský satirik Petronius (narozen 27 n. l.) si dělal legraci z obřízky a z toho, že si židovští muži nechávali narůst delší vlasy než Římané a 1

Např.: Kniha Ester, která pojednává o neúspěšných intrikách Haman, jež chtěl všechny Židy zlikvidovat: „Tu řekl Haman králi Achašveróšovi: Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí.“

16


Řekové. Ale například Seneca mladší (narozen 4 př. n. l) vyjadřuje opovržení k Židům a znepokojují ho jejich misionářské aktivity, díky nimž k židovství konvertovali i příslušníci vyšších vrstev římské společnosti. Zejména pak ho znepokojoval rituál Šabatu. Znamenalo to, že Židé promarňují jednu sedminu života nicneděláním. K hlavním Římských antisemitům patřil Appiános (narozen kolem roku 90 n. l. v Řecku). Kromě toho, že se Židům vysmíval za dodržování Šabatu1 či za rituál obřízky také tvrdil, že se Židé ve svých synagogách modlí k oslí hlavě.2 Víme také o řadě řeckých autorů, kteří se v tomto období zmiňovali o Židech. Hekataios z Abdér (žil ve 4 století n. l.) údajně sepsal celou knihu. I z ní nám však zbyly jen fragmenty. Negativních názorů na „cizí“ národy ve starověku nacházíme poměrně často. Lidé z Kréty byly líčení jako nenapravitelní lháři. Egypťané jako darebáci, o Syřanech se říkalo, že mají otrockou povahu a obyvatelé Abdéry zase byli často nazýváni blázny. Všechny tyto národy byly barbaři, a proto se naskýtá jednoduchá otázka. Byli Židé líčeni v negativnějším světle než jiní barbaři? Celkově byl vztah Římanu k Židům lepší než vztah Řeků k Egypťanům. Jeden z nejvýznamnějších římských historiků Tacitus (narozen cca. 55 n. l.) dokonce jevil vůči Židům i určitý respekt. Sice dle něho byli Židé poněkud méně intelektuálně nadaní nežli Římané, ale lpěli na svých tradicích a znali jejich význam a původ (což většina menších náboženství tehdy nikoli). Avšak fakt, že Židé odmítali římské císaře a římské zvyky jejich pověst u Římanů zhoršoval. Až na intelektuální antijudaismus se s Židy v římské společnosti nezacházelo špatně. Samozřejmě i zde byly výjimky jako například vyhnání 4 000 Židů za vlády Tiberia. Římští Židé museli platit daň fiscus judaicus.3 Takové poplatky ale nebyly nijak výjimečné. 4

ANTISEMITISMUS A KŘESŤANSTVÍ

4.1

Příchod křesťanství

Důležitým mezníkem ve vývoji sociálního postavení Židů ve společnosti byl příchod, či vydělení chcete-li, křesťanství. „Mesianismus, víra v příchod božího Mesiáše, který se postaví jako vůdce do čela Izraelitů, odstraní sociální nespravedlnost a vypořádá se všemi jejich nepřáteli, byl v Ježíšově éře všeobecně v židovském společenství rozšířený. Starý zákon přináší 60 hlavních mesianistických proroctví a obsahuje ještě asi 270 zmínek, či narážek na tohoto spasitele.“ (TUMA, Radek; JIRÁSKO, Petr. Antika : Avonet [online]. 2004 [cit. 2011-04-04]. Dostupné z WWW: .). A tento mesiáš také přichází v podobě Ježíše Krista. Křesťanství vzniká v 4 desetiletí n. l. na římské půdě, přesněji v Palestině. První křesťané pocházeli z židovského prostředí. Prvním křesťanským centrem byl Jeruzalém. Křesťanství se z Palestiny šířilo všemi směry, ale kupodivu nejrychleji v římské říši, kde se muselo vyrovnat nejen s jiným náboženstvím s řeckou filozofií ale i nepřátelstvím lidu. Sám Ježíš Kristus se narodil za vlády Augusta, nejspíše v roce 4př. n. l. Nábožensky působil až za vlády císaře Tiberia. Jeho životem, ukřižováním a vzkříšením okolo r. 33 n. l. začala historie křesťanství. Ježíšovo poselství, na kterém se začalo rozvíjet křěsťanství, bylo 1

2

3

Šabat (v latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky ‫ שבת‬od kořene ‫ש‬-‫ב‬-‫ ת‬s významem ustat, odpočinout) je v judaismu sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Šabat je nejdůležitější svátek v judaismu (o post nejvyššího se dělí s Jom kipur), jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů.) Tento příběh může mít základy v tvrzení jiného řeckého historika Diodóra Sicilského. Podle něj byla v jeruzalémském chrámu socha Mojžíše na oslu. V roce 823 př. n. l. císař Vespanian tuto daň zavedl, aby financoval rekonstrukci chrámu Kapitol. Daň se ukázala natolik výhodnou, že ji Židé museli platit i po dokončení oprav.

17


jednoduché a zároveň revoluční. Jeho zásadní doporučení byla 2: milovat Boha plným srdcem a milovat bližního svého i svého nepřítele. Časem začaly vznikat na základě pospolitosti věřících tzv. obce, ve kterých si byli všichni bez rozdílu rovni. Církev si postupně budovala svoji organizaci. V čele obcí stáli starší obce či kněží, kteří měli posvěcení pro obřady. Nad větším počtem obcí měli dohled biskupové, sídlící ve městech, kteří se stali hlavními autoritami církve. Prvním biskupem v Římě byl podle legendy apoštol Petr. Na konci 2. století se už Křesťanství rozšířilo po celém Středomoří, do Egypta a severní Afriky, a dokonce až na území dnešní Francie. Křesťané byli považováni za zvláštní odnož judaismu, a zatímco Židé často představovali významné členy společnosti, křesťané byli chudí a stávali se proto snadnými oběťmi pronásledování. V 60 letech 1. století se stala v Římě katastrofa. Požár, který zničil značnou část města, si žádal obětního beránka. Jeden z nejneoblíbenějších císařů, Nero, ho našel v podobě křesťanů. V této době stačilo být křesťanem k tomu, abyste byly odsouzení k smrti. Od této doby byli Křesťané pronásledováni až do roku 313 n. l. kdy císař Konstantin (později nazvaný veliký) vydal edikt milánský, jenž prohlašoval křesťanství za svobodné náboženství. Křesťanství bylo vzato na vědomí a zanedlouho se stalo státním náboženstvím. To že bylo křesťanství pronásledováno, však neznamená, že jeho myslitelé zároveň nenapadali ostatní náboženství a to i Judaismu. Například Justin mučedník (narozen cca 100 n. l.) tvrdí, že zničení chrámu Římany, nebylo nic jiného než trestem za podlost Židů. Otázkou zůstává, zda byly v novém zákonu protižidovské části již od začátku, či v něm přibyly až později. 4.2

Antisemitismus v křesťanských pramenech

Nový zákon obsahuje části, které se dají pokládat za protižidovské. Například jak uvádí Matouš, Pilát pontský si „ doslova umyl ruce“, když čelil požadavkům Židů, aby odsoudil Ježíše k smrti. (Omyl si ruce před očima zástupu a pravil: „ Já nejsem vinen krví toho člověka, je to vaše věc“ a lid mu odpověděl: „ Krev jeho na nás a naše děti“. Dále Lukáš 13 píše: Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo k tobě byli posláni. A v neposlední řadě v Janově evangeliu dokonce Pilát „vyviněn“, pokud jde o ukřižování, a vina je přičtena Židům. Mimo Bibli například biskup Órigenés kázal, že Židé spáchali ty nejohavnější zločiny. Nejostřeji se však proti Židům staví Jan Zlatoústý (4.stol ) který tvrdil: Synagoga je horší než nevěstinec a nálevna, je to doupě darebáků, útulek divoké zvěře, úkryt banditů a prostopášníků, sluj démonů, zločinné shromáždění vražedníků Krista. Za římských císařů existovalo pronásledování Židů. Roku 135 n. l. bylo zakázáno číst tóru, provádět obřízky a judaismus přestal být legálním náboženstvím. Tato omezení však byla dočasná a platila pouze na území Palestiny. To se změnilo ve 4 stol. n. l. za vlády císaře Konstantina. Židům nyní (315 n. l.) byla zakázána smíšená manželství i život v Jeruzalémě. K prvnímu případu zapálení synagogy došlo roku 338 v Kallinikonu v na území Mezopotámie. Tehdy vládnoucí císař Theodosius sice chtěl potrestat viníky, ale byl přesvědčen milánským biskupem, že toto zapálení byl akt milý bohu v podstatě něco jako boží trest. Postupem času docházelo ke stále novým restriktivním opatřením. Roku 533 byl vydán dekret, že Židé nesmí zastávat veřejné úřady. V 5 století byli Židé vyhnání z části Francie. Roku 613 museli Židé ve Španělsku buďto konvertovat ke křesťanství, nebo opustit zemi. Roku 885 byli Židé vypuzeni z Itálie. Na druhou stranu se musí říct, že ne všechny dekrety a nařízení byly do puntíku plněny. Navíc vladaři sice přijímali křesťanství, ale toto náboženství se ještě nestalo „masovou záležitostí“. Díváme-li se na situaci Židů z historického hlediska, nežilo se jim v Evropě až do první křížové výpravy zas tak špatně. Což dokazuje rozšíření židovských komunit v různých zemích. V některých městech měli Židé dokonce i zvláštní práva či postavení, protože jako obchodníci a bankéři byli pro společnost potřebnými.

18


4.3

Křížové výpravy

Dramatické zhoršení přišlo roku 1095, když papež Urban II. vyhlásil 1. křížovou výpravu, k osvobození posvátných křesťanských míst, která jsou znesvěcována muslimy. K výpravě se přihlásilo obrovské množství lidí a to nejenom vojáků a šlechticů, ale také chudiny. Není tudíž divu, že se takto nedisciplinované síly nezachovaly podle Urbanových představ. Když křižákům došly zásoby, nezřídka se stávalo, že začali plenit na území, kudy zrovna cestovali (hlavně Německo, Rakousko a Byzanc). Dalším negativním jevem se staly rozsáhlé protižidovské pogromy, které rozpoutaly některé křižácké skupiny. Obzvláště v německých zemích proslul především houf vedený nepříliš majetným hrabětem Emerichem z Leisingenu, který řádil v porýnských městech1. Menší křižácká skupina byla postavena i v českých zemích, pogromy proti Židům tak postihly také Prahu. Objevují se zmínky, že část motivace byla i teologického charakteru, neboť prý bylo křižákům řečeno, že usmrcením Žida se odpouštějí všechny předchozí hříchy. Během křížových výprav však nebyli zabíjeni jen Židé, ale i mnoho jiných lidí, křesťany nevyjímaje. Důležitým faktem však zůstává, že církev začala v době po vyhlášení 1. Křížové výpravy tvořit jistá dogmata, zaměřená proti Židům. Podle církve byli Židé odpovědni za pohromu, která se na ně snesla svými hříchy, a proto byly de facto otroky křesťanů. Vládci obvykle toto „vysvětlení“ přijímali, a brali Židy jako nevolníky své pokladny (či jako ve Španělsku jako majetek své pokladnice), což znamenalo, že museli platit různé daně a poplatky navíc. Jako by to nestačilo, církev začala naléhat na stále přísnější diskriminaci Židů. 4. Lateránský koncil (1215) kromě jiného rozhodl, že Židé a Muslimové musí nosit speciální oblečení, aby je bylo možno na první pohled rozeznat od křesťanů. Někde to byla žlutá nášivka (nepřipomíná vám to něco?), jinde špičatý klobouk. „Papež Inocenc III. V roce 1205 napsal, že Židé jsou vlastní vinou určeni k věčnému otroctví, a papež Řehoř IX. V roce 1236 nařídil konfiskaci hebrejských knih. (LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu : od starověku do dnešních dnů. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2007. 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0.) 4.4

Obraz Žida ve středověké společnosti

Obraz, který se za takovéto pomoci křesťanské církve vytvořil v očích obyčejných lidí, také nebyl o nic lepší. Žid byl přinejlepším vnímán jako sluha ďábla, v tom horším jako sám ďábel či antikrist. Nedůvěra lidí také dala vzniknout pomluvám, příběhům a předsudkům, jak Žid koná ďáblovo dílo. Asi nejznámějším s těchto pomluv byla tzv. pomluva o krvi. Bylo to obvinění, že židovské náboženství vyžaduje unášení, mučení, zneužívání a vraždění žen a dětí. Krev těchto domnělých obětí měla sloužit při dalších židovských rituálech. Celkem v historii existuje kolem 150 zaznamenaných případů krevní pověry (…) , které vedly k zatčení a zabití Židů, a většina z nich pochází ze středověku.(…) Nejvíce případů se odehrálo v Anglii,v Bury, Bristolu, Winchesteru a dalších. Následovala Francie, Španělsko, Německo a další země. Pokaždé byli vražděni Židé, někdy zabíjel dav, jindy byli mučeni a odsouzeni. Příběh o vraždění křesťanských dětí se stal součástí folklóru, objevuje se dokonce v pohádkách Bratří Grimmů! (LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu : od starověku do dnešních dnů. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2007. 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0.) Papež Mikuláš IV. jmenoval v roce 1247 komisi, která zjistila, že na těchto nařčeních není ani zbla pravdy (např.: podle židovských předpisů nesmí Žid krev pozřít). Řehoř X. vydal v roce 1275 list, jimž nařizoval, že žádný Žid nesmí být pod touto hloupou záminkou ani uvězněn ani jinak perzekuován. Dále požádal, aby křesťané nebouřili proti Židům. Papež Mikuláš IV. vydal v roce 1291 bulu „ Orat mater ecclesia“ v niž prohlásil, že církev nemůže tolerovat útoky na Židy. Papež Klement VI. dokonce v roce 1348 vydal 1

Francouzské židovské obce zaplatily Petru Poustevníkovi za ochranu a byly ponechány na pokoji.

19


bulu proti pronásledování Židů, v níž píše, že morová rána není zaviněná Židy (ale je to trest za lidské hříchy). Nic z toho však nezabránilo některým vášnivým kazatelům, jako byl například Jan Kapilárský, aby i nadále šířili pomluvy.1 Dalším častým nařčením bylo, že Židé měli údajně znesvěcovat hostii (v teologickém pohledu Kristovo tělo). I za tyto pomluvy byli někteří Židé upalováni, ale pronásledování za toto nařčení bylo méně časté. Daleko důležitější pro dějiny antisemitismu je postupný rozvoj pojmu „talmudský žid“. Talmud měl být ohavným souborem knih, podle kterého se Židé řídili místo Bible. Měl obsahovat zákony, podle nichž Židé museli podvádět a okrádat všechny nežidy. Také měl ospravedlnit jakoukoli vraždu nežida Židem. Dále obsahoval urážky jak boha, tak Adama s Evou a další heretické texty. Papež Řehoř IX. Proto jmenoval různé komise a byla předvolána řada rabínů, aby se k obvinění vyjádřila. Nakonec Pařížští teologové a právníci rozhodli, že jsou obvinění pravdivá a Talmud byl roku 1242 spálen.2 Církev sice pojem talmudský Žid nikdy nepřijala, ale zvláště nižší duchovní byly aktivní při šíření správ o nepřátelích Krista. Vše, co je v dnešních dnech třeba říci o Talmudu, že sice obsahuje texty vypadající v dnešní době směšně či ohavně, ale ne víc než jiné texty které vznikly ve stejném období. Mezi lety 1347 až 1361 řádila po cele Evropě morová epidemie, která má na svědomí až třetinu tehdejšího obyvatelstva. Ve velkých městech se úmrtnost odhaduje mezi 40%-60% na venkově mezi 20%-100%. Nikdo neměl nejmenší tušení, kde se nemoc bere, co, nebo kdo ji způsobuje. Na Židy dopadlo podezření, že nemoc způsobují, i když jí trpěli jako všichni ostatní. Obvinění z otrávení vody ve studnách, jež se zřídkakdy objevovalo v předchozích dobách, se nyní znovu ujalo v dosud nevídané míře. Židé, o které se nepostarala nemoc, se stávali často oběťmi pronásledování. Židé byli vězněni, mučeni a doznávali se ke všemu, co po nich jejich věznitelé chtěli. Není známo, kolik Židů zemřelo, ale byla to patrně většina středoevropských Židů, někde i celé obce. Několik tisíc Židů bylo zabito v Mohuči, na dva tisíce ve Štrasburku. Celkem bylo napočítáno na 350 masakrů. Do židovských dějin toto období vstoupilo jako „slzavé údolí“ (emek ha´bacha). V tomto období však neperzekuovala Židy církev (v některých městech se je dokonce pokoušela chránit) ale prostý lid. Bylo prokázáno, že v některých případech k napadání nevedl pouze strach o život ale i závist. Existuje mnoho důkazů, že při těchto pronásledováních docházelo i ke krádežím a rabováni. Po období moru už žádné hromadné útoky na „Židovské traviče“ neprobíhaly. Obvinění se však stalo nedílnou součástí antisemitského dogmatu. Znovu se něco podobného stalo až roku 1953, kdy Stalin nechal zatknout stovky židovských lékařů pod záminkou toho, že úmyslně způsobili smrt některým komunistickým funkcionářům. Podobná obvinění se pak objevuji v 80. - 90. letech v arabských zemích, kde byli Židé obviněni, ze šíření nemocí (AIDS a aj.).

5

SITUACE PO STŘEDOVĚKU

Když strasti středověku zmizely, změnilo se toho v přístupu k Židům pramálo. Útoků ze strany obyvatelstva sice znatelně ubylo, zato zesílil tlak ze strany mocenských institucí. V roce 1394 byli Židé podruhé vyhnání z Francie a později také ze Španělska a Portugalska. Celé následné období se vyznačuje zřizováním ghett. Ghetto byl uzavřená část města (většinou na okraji města), kde žili pouze Židé, odloučeni od ostatního obyvatelstva (například Josefov v Praze). První ghetto existovalo od 16. století v Benátkách (Nová slévárna), později se ale objevila v celé Evropě. Židé byli dále

1 2

Ještě v roce 1881 se jezuitský časopis Cibilta Cattolica pokusil dokázat pravdivost krevních rituálů. Roku 1700 vydal prof. Eisnmenger práci, v níž prohlašoval, že demaskoval zrůdnost talmudských Židů. Toto dílo se stalo biblí náboženského antisemitismu na nejméně dalších 200 let.

20


omezováni také v profesích, které mohli zastávat (neměli například dovoleno obchodovat se zemědělskými produkty). Martin Luther (narozen 1483) na počátku své dráhy choval naděje, že Židé budou konvertovat k jeho nové víře – protestantismu. Mezi Židy však konvertisty nezískal a v pozdějším období svého života se obrátil ostře proti nim. Na rozdíl od jiných teologických reformátorů jako byl například Kalvín (ten dokonce napsal, že rozdílnost s Židy je pouze teologická). Za Oliwera Cronwella se Židé opět směli usadit v Anglii a po vyhnání ze Španělska našla značná část z nich útočiště v Nizozemí. Od 16. do 19. stol. se poměry Židů v podstatě nezměnily. Zabývali se okrajovými obchody, půjčování drobných sum peněz a směnou peněz. Čas od časů byli vyháněni, ale v průběhu pár desítek let se opět pomalu na daná území navraceli. Jedinou zemí, kde byla jejich situace odlišná, bylo Polsko. Tady našla útočiště značná část vyhnaných Židů a kolem 18 stol. Zde tvořili městskou střední třídu. Židé nejenom že z dnešního pohledu podnikali, stávali se také blízkými spolupracovníky a rádci polských šlechticů. Při ukrajinském povstání kozáků bylo zabito desetitisíce Židů, jelikož se jako blízcí spolupracovníci Poláků stali taktéž nepřáteli. Jejich situace se však s druhou polovinou 18. Stol. začala postupně zhoršovat, což se projevilo i jejich zchudnutím. Obviňování ze zneužití krve a znesvěcování se znovu začalo objevovat. Časté války, které Polsko vedlo, nakonec donutily Židy k hromadné emigraci do západní Evropy a poté v 19. stol. hlavně do zámoří. Mezi antisemitismem západní a východní Evropy byl značný rozdíl. Zatímco v zemích jako byla Francie či Německo, vládl antisemitismus náboženský, v zemích jako bylo Rusko nebo Polsko byly jeho kořeny do velké míry sociální. Žádná s církví neměla Židy v lásce, ale s markantním rozdílem v jejich chování k Židům souvisí jednoduchá matematika. V Německu bylo již před vyháněním Židů poměrně málo, a proto zde představovali spíše obětní beránky, kdežto v zemích jako bylo Polsko či Rusko, kde bylo Židů o poznání více, byli spíše konkurenty než minoritou. 6

ŽIDÉ A ISLÁM

Až do nedávné doby měli historici sklon nebrat ohled na fakt, že většina Židů žila v zemích, kde vládl islám. Jak se toto náboženství v 8. stol. šířilo, ovládlo postupně Indii, střední Asii a nakonec i Balkán. Prameny z tohoto období nejsou nikterak hojné ale z toho mála co víme, se dá soudit, že Židé měli v Orientu mnohem lepší život než v Evropě. Židé sice patří dle koránu do druhořadé kasty adh-dhimma (tj. národy knihy) společně s křesťany, na rozdíl od nich však nepředstavovali „odvěkého nepřítele“. Na rozdíl od křesťanů, muslimům Židé žádného proroka nezabili, a pokud se o nich v koránu vyskytují nelichotivé zmínky, hrají v nich Židé pouze malou roli. Je pravda, že museli platit daně a nemohli zastávat veřejné funkce, ale i zde jsou výjimky. V křesťanské Evropě neexistuje nic, co by se mohlo rovnat zlatému věku Židů ve Španělsku. V té tobě tam zkvétalo umění a Židé hráli důležitou roli ve společenském životě. Všeobecný postoj k Židům se v průběhu staletí měnil málo. Židé měli legitimní místo ve společnosti a panovala určitá mírná tolerance. Ovšem že existovaly rozdíly v zacházení s nimi v dobách krizí, ale stále se k nim chovalo lépe, než v křesťanské Evropě. Celkově se měli Židé hůře mezi Šíity než mezi Sunnity, ale zdroje antisemitismu by člověk ve středověkém islámu hledal marně. Náboženské masakry Židů začaly být častější až v moderních dobách od sklonku 18. stol., což pravděpodobně souviselo s celkovým úpadkem islámského světa, který sebou nesl vypuknutí fanatismu možná inspirovaný křesťanským antisemitismem.

21


7

OSVÍCENSTVÍ

Na sklonku 17. století, se postavení Židů změnilo. V Evropě zůstalo jen málo ghett a osvícenští myslitelé bojující za toleranci nebyli v názoreh na Židy jednotní. Například Voltaire, který Židy považoval za netolerantní a fanatické neměl pro Židy nic než opovržení. Spinoza i pozdější racionalisté tvrdili, že biblickým příběhům se nemá věřit a že židovské náboženství je zkostnatělé a nevyhovující moderním ideám. V tomto období se také útoky na Židy směšovaly s kampaní proti svobodným zednářům (kteří měli s Židy máloco společného). Zrodila se nová ideologie, v níž nositeli zla byli Židé v těsné spolupráci se zednáři. Kant tvrdil, že judaismus není slučitelný s morálkou civilizované společnosti, a pro Hegela, třetího největšího filozofa té doby, byl judaismus nepřirozený a nelidský. Johann Herder označoval Židy za zkažené cizopasné a bezcitné, a proto neměli vykonávat jakoukoli moc nad nežidy (např. zastávat post státních úředníků). Antijudaismus velkých filozofů však držely na uzdě základní principy osvícenství – lidská práva a tolerance. Přes skepticismus se začala emancipace ještě v období absolutistické vlády Císař Josef II. Ten vydal roku 1781 toleranční patent, kde Židům ukládal všechny povinnosti a dával některá práva občanů. Po Josefově smrti však byly mnohé z jeho zákonů zrušeny, Židé se museli vrátit do ghett a docházelo k bouřím, jako byly nepokoje v Německu, v Itálii, ve Francii a v Oděse (kde všude převládaly nacionalisticko-vlastenecké nálady a Židé byli vnímáni jako cizinci). V první polovině 19. století se v západní Evropě objevilo socialistické hnutí. Socialisté se k Židům stavěli nepřátelsky pro skutečnost, že v té době rostl význam a bohatství židovských rodin (jako byli Rothschildové) a proto v nich bylo možné vidět imperialistické vykořisťovatele. Jestliže v západní Evropě hrály sociální a ekonomické důvody jen malou roli, v Evropě východní tomu bylo právě naopak. V Rusku bylo po vydání carských dekretů (1727 a 1747), které většinu Židů vyhnaly, židovského obyvatelstva poskrovnu.1 Po rozdělení Polska, jež začalo roku 1772, se však situace radikálně změnila. Šlechta začala Židy využívat jako obchodníky správce svých pozemků. Židé se tedy dostali mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně byla šlechta, pro kterou museli vybírat peníze od rolníků, a na druhé straně stáli samotní rolníci, pro které Židi představovali vykořisťovatele a vydřiduchy. Ve městech pak Židé představovali konkurenci křesťanským obchodníkům, což také vedlo ke zvyšování napětí. Ruská vláda se záhy rozhodla usadit Židy v tzv. pásmu osídlení (Litva, Bělorusko, Ukrajina a další.). Povolení žít mimo toto pásmo dostalo jen malý počet židovských obyvatel. V průběhu několika dekád se však životní podmínky v tomto pásmu natolik zhoršily, že vznikaly různé plány na řešení židovského problému (hlavně vzdělávání či pokusy převést Židy na zemědělskou práci). Vzhledem k bídným podmínkám však byly i tyto pokusy neúspěšné. Jakmile se v Polsku začalo diskutovat o rovných právech pro Židy, ozvala se kritika od polských osvícenských myslitelů, kteří tvrdili, že Židé jsou pokrytečtí, vstupní, nejeví snahu naučit se jazykům země, ve které žijí, neřídí se morálními zásadami společnosti atd. Tyto spory o zrovnoprávnění se vedly od roku1789 řadu let a skončily bez východiska. Židům sice byla zaručena svoboda vyznání, ale jinak právně neexistovaly. V 60. letech 19. století se rozrostl ideologický nacionalismus a Kniha Kahala od Jakova Brafmana se stala „ biblí“ této nové vlny židofobie. Brafman tvrdil, že existuje všeobecné židovské spiknutí, že Židé tvoří stát ve státě a že v každém městě je jakýsi židovský výkonný výbor, který je zřízen podle pokynů v Talmudu a snaží se zotročit a vykořisťovat Nežidy. V 80. letech 19. století vypukly nepokoje - pogromy na jižní Ukrajině, ve Varšavě, v Nižním Novgorodu i jinde. Zajímavostí je, že tyto pogromy většinou začaly o Velikonocích, při nichž militantní kazatelé zdůrazňovali úlohu Židů při zabití Ježíše Krista. Vlna rozpoutala velkou emigraci Židů z Ruska do Palestiny, Ameriky a Jižní Afriky. 1

V roce 1762 sice byli do Ruska zváni nový přistěhovalci, platilo to však pro všechny vyjma Židů.

22


Během dvou dekád po pogromech (po roce 1881) antisemitismus carské vlády značně zesílil. V tomto období také vznikly „Černé sotně“ – radikální pravicové populistické politické hnutí, které rozsáhle financovala vláda. Tato skupina hrála vůdčí roli v pogromech mezi lety 1904 až 1906. Bylo to období, kdy byly sepsány Protokoly sionských mudrců, bible moderního antisemitismu, která spustila další vlnu pogromů například v Moldavském Kišiněvu (1903) a Homelua a další násilné srážky, jako byla Krvavá neděle. Masakr, k němuž došlo v Petrohradě v roce 1905, kdy bylo zabito asi 100 židů. Nejhorší pogrom se však odehrál v Oděse, kde bylo zabito na 800 mužů, žen a dětí. Pod vlivem pogrom byl nucen car ohlásit dalekosáhlé politické reformy. Bělogvardějští emigranti později protokoly přinesli do Evropy. V Německu a Británii je tiskly hlavní noviny na pokračování, bývalý císař Vilém II rozeslal kopie všem svým přátelům, Henry Fort zaplatil vydání Protokolů ve Spojených státech, kde se prodaly statisíce výtisků. 8

RASISMUS A ŽIDOVSKÁ SPIKNUTÍ

Náboženství v 19. století zesláblo, ale antisemitismus nikoli, antisemitská doktrína však měnila svou podobu. Moderní rasová teorie má kořeny v dílech filosofů a etnografů z počátku osmnáctém století, kdy se věřilo, že kolébka západní civilizace leží někde na Kavkaze. Posléze však převládl názor, že to muselo být v Indii, Asii nebo Persii. Prvním s protagonistů ras a jejich nerovnosti byl jistý hrabě Gobineou (narozen 1816), který věřil v nadřazenost „bílé“ rasy a také zastával názor, že míšení ras vede k úpadku národů. Pozdějším antisemitům nebyl však příliš užitečný, jelikož se o židech zmiňoval velmi málo a to nejen nepřátelsky. Stejně tak nebylo možno použít práce pánů Müllera či Renana, jelikož ti sice vedli výzkum o rozdílnosti ras, ale kladli větší důraz na kulturní, nežli biologické pojetí. Max Müller dokonce vytvořil pojem „árijská“ rasa, tvrdil ovšem, že žádná taková neexistuje. Když se rasová teorie objevila, byla do velké míry založena na spekulacích. Mezi prvními zájemci o ní byli například v Německu (kde byla nejpopulárnější) ekonom Eugen Dühring nebo skladatel Richard Wagner, či v Anglii filosof a amatérský historik Huston Stewart Chamnberlain. Tito ranní antisemité neměli žádný jasný program, pokud šlo o zacházení se Židy. Pohlíželi na Židy jako na cizopasníky, kteří musejí být vymýceni, avšak v jednotlivých krocích se nikdy neshodli. S příchodem darwinismu, eugeniky se začal vyvolávat „přízrak“ degenerace.1 To vneslo do žil antisemitů novou energi, která ovšem stějně rychle také odezněla. Mezi stoupence Hustona Stewarta Chamnberlaina patřil například i americký prezident Teddy Roosvelt či Německý Císař. Politicky však měli antisemité jen pramalý vliv. Hlavně v Německu se podařilo dostat do říšského sněmu pár zástupců antisemitistických skupin, kvůli mocenskému boji mezi sebou však i tyto malé výhry antisemitů vzaly brzy za své. Možná nejdůležitější vliv na světový antisemitismus měla myšlenka celosvětového židovského spiknutí, kterou někteří autoři tohoto období používají ve svých dílech (např.: Biarritz, Herman Goetche, 1869). Tato myšlenka se poprvé objevuje již v raném středověku ve Francii. V předválečném Německu jsou však Židé natolik chudí a „ušlápnutí“ že jen málokdo dokáže uvěřit v jejich nebezpečnost. V tomto období se také v Evropě objevují již dříve zmíněné protokoly sionských mudrců. V prvních letech dvacátého století panuje intelektuální Evropou přesvědčení, že antisemitismus je věcí minulosti. Ústřední otázkou zůstal antisemitismus pouze v Rusku a jiných zaostalých východních státech.

1

Zásadní knihu o degeneraci přitom napsal židovský esejista Max Nordau. V knize se přitom nejedná o biologické příčiny, ale spíše o množství nových moderních kulturní a jiných stylů.

23


Po vypuknutí první světové války na chvíli ustaly jakékoli antisemitské akty. Válčící země měly spoustu jiných, aktuálnějších témat k řešení. K obratu došlo ve chvíli, kdy si všechny strany uvědomily, že válka potrvá déle, než si původně myslely. V Rusku byly z oblastí blízko fronty vyhnány statisíce Židů a během těchto deportací jich tisíce umřely. Desetitisíce Židů uprchly před blížící se ruskou frontou z Haliče do Vídně a tento náhlý příval přispěl ve městě, kde byl antisemitismus zakořeněn již dlouho, k napětí. Ruská revoluce v roce 1917 vyústila v dlouhé a krvavé boje. Jelikož byl Ruský důstojnický sbor (bolševiků) tradičně antisemitský a revoluce tyto pocity ještě vyhrotila, nebylo toto období pro Židy vůbec jednoduché. Odhaduje se, že během těchto bojů zemřelo až 200 000 Židů.

9

NACISMUS

9.1

Hitlerova cesta k moci

V roce 1923 se uskutečnil první pokus Adolfa Hitlera převzít moc, jelikož došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Bavorsko tuto skutečnost odmítlo přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimi Hermann Göring, Rudolf Hess, Ernst Röhm a další, kteří se rozhodli provést ozbrojený puč. Hitler se pokusil převzít moc v noci z 8. na 9. listopadu 1923, kdy došlo k tzv. Pivnímu puči. Večer 8. listopadu roku 1923 nechal Hitler jednotkami SA obklíčit Měšťanský pivovar v Mnichově, ve kterém se konala veřejná schůze separatisticky orientovaných politiků. Jakodalší cíl měly být kasárny, které měly jednotky SA obsadit. To ovšem skončilo neúspěchem. Následný nacistický pochod Mnichovem narazil na kordon bavorské policie. Poté, co zahájila do „revolucionářů“ střelbu, byl jejich pokus o převrat zmařen. Po tomto kroku byl odsouzen Hitler za velezradu k pěti letům vězení v Landsbergu, ale již 20. prosince 1924 byl však podmínečně propuštěn. Ve vězení nadiktoval svoji knihu Mein Kampf Rudolfu Hessovi, který se dal s Hitlerem dobrovolně zavřít. NSDAP byla v tuto dobu ve značné krizi, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu. Ve volbách v roce 1930 získali nacisté okolo 17 % hlasů, následně již pak jen stoupala její popularita. Hitler následně v roce 1932 usiloval o ost prezidenta, avšak dvakrát byl poražen Hindenburgem, který dostal větší počet hlasů. Nicméně ale po vládních neúspěších předhoczích dvou kancléřů, nezbylo prezidentu Hindenbugrovi nic jiného, než jmenovat Hitlera kancléřem. 9.2

Pronásledování Židů v Třetí říši

Třetí říše je označení německého státu v době, kdy byl ovládán nacisty, tedy od nástupu Hitlerovy strany NSDAP k moci a jeho jmenování německým kancléřem 30. ledna 1933 až do kapitulace Německa ve druhé světové válce 8. května 1945. Jelikož byl antisemitismus nedílnou součástí stranické ideologie NSDAP, započaly diskriminace a perzekuce Židů již v dubnu téhož roku a to odstraněním židovských úředníků ze státní správy. Následně pak v září 1935 schválil říšský sněm norimberské rasové zákony namířené proti Židům. Židé dle nich byli zbaveni německého státního občanství a bylo jim zakázáno vstupovat do manželství s Němci. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 proběhla tzv. „křišťálová noc“ – pogrom, během něhož shořelo v Německu značné množství synagog, bylo zabito okolo stovky Židů a následně pak posláno na 30 000 Židů do koncentračních táborů. Postupně pak nenávist vůči Židům vyústila až v holocaust.

24


Holocaust, též označovaný jako šoa (hebrejsky neštěstí či pohroma), které se vžilo jako označení pro systematické a státem provozované pronásledování a hromadné vyvražďování Židů. V pozdějších letech nejen jich, ale i jiných národností a menšin. K tomuto účelu vznikla mezi lety 1933 – 45 řada táborů, kde byli tito lidé drženi. Odhaduje se, že jich nacisté založili na 20 000. Existovaly celkem tři druhy těchto táborů: pracovní, tranzitní tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a tábory vyhlazovací určené výhradně pro hromadné vraždění. Právě s těmito tábory je spjat pojem holocaust. Vůbec prvním táborem, který nacisté založili, byl tábor v Dachau (22. března 1933), který však zprvu sloužil primárně jako vězení pro odpůrce režimu – tedy členy jiných politických stran, zejména demokratů a komunistů. Židé do takovýchto táborů byli posíláni až od roku 1935 a dále pak po anexi Rakouska v roce 1938 Po anexi Rakouska v dubnu 1938 bylo mnoho německých a rakouských Židů deportováno. Po rozpoutání druhé světové války 1. září 1939, počet těchto táborů rychle rostl, stejně tak jako počet obyvatel okupovaných zemí, kteří v nich končili. Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno (něm. Kulmhof), založeno v prosinci 1941. Následně pak v roce 1942 vznikly mnohé další – z nichž „nejznámější“ Birkenau, tábor v komplexu Osvětim. V době nejintenzivnějších deportací bylo v tomto táboře zabito denně na 8 000 osob. Odhaduje se, že do konce války bylo v koncentračních táborech zavražděno na 6 miliónů Židů žijících v Evropě. 10

POVÁLEČNÝ STAV

Co se poválečné Evropy týče, byl a je zde antisemitismus spíše latentního charakteru. Dle průzkumů v jednotlivých zemích je počet lidí věřící v antisemitismus naprosto nezávislí na počtu Židů, žijící v onom státě. Naprostá většina stran se distancuje od antisemitských hesel už jenom z toho důvodu, že Židů v Evropě zůstalo tak poskrovnu, že má tato otázka pramalý politický potenciál. Hlavním „rasovým“ problémem již nejsou Židé, ale spíš příliv muslimských (a jiných) přistěhovalců z Afriky či Asie. Objevují se skupiny mládeže, jako jsou skinheads, s velmi dobře organizovanými základnami (jak celostátními tak i mezinárodními), které mohou být ideologicky motivovaní. Nepochybně jsou značně zasaženi antisemitismem, ale jejich cíli většinou bývají jiné, snáze identifikovatelné skupiny, nežli Židé. Protirasistické zákony, které byly po druhé světové válce přijaty, navíc ztěžují jakoukoli veřejnou agitaci. Po rozpadu SSSR Rusko procházelo krizí. Společně s faktem, že je v Rusku antisemitismus zakořeněn, proto není překvapením, že zde opět došlo k vystupňování antisemitismu. Stejné argumenty, které byly používané v minulosti a jsou součástí „protokolů“, se objevily i nyní. Židé opět mohli za hospodářský nezdar, opět byli viníky rozpadu mocného komunistického státu a pravděpodobně opět sypali do studní jed. I v dalších zemích východní Evropy, se po druhé světové válce, začal opět objevovat antisemitismus. V Polsku a Maďarsku se formovaly skupiny mladých antisemitů, které ovšem nebyly nikterak organizovány a také proto nezískaly velký politický či jiný vliv. K tradičním obviňováním však po druhé světové válce přibil jeden zcela nový prvek – popírání holocaustu. První známější případ se objevil ve Francii, hned po válce. Tamní socialistický poslanec Paul Rassinier prohlásil, že v koncentračním táboře byl, ale žádné plynové komory nepotkal a proto musí být cely holocaust výmysl. Tento názor se posléze rozšířil do celého světa, a i když jsou důkazy o holocaustu nevyvratitelné, přívržence můžeme najít i dnes.

25


12

AMERIKA

Nepadla zde ještě ani jedna zmínka o antisemitismu ve Spojených státech. Do poloviny 19. Stol. žilo v Americe totiž Židů jen málo. Antisemitismus zde sice existoval, ale byl „vytlačován“ jinými nenávistmi. Indiáni, Irští katolíci či Afričtí otroci – to byly hlavní témata rasové či náboženské nesnášenlivosti. Antisemitismus vzrostl až během meziválečného období. Protižidovská obvinění v Americe se vydala víceméně stejnou cestou jako ta v Evropě. Židé byli obviňováni z hospodářského úpadku, podkopávání morálky či z přílišného kapitalismu. Politická moc Židů v Americe v podstatě neexistovala a jednotlivcům se nikdy nedostalo veřejné pozornosti. Po velké krizi ve 30. letech se objevují antisemitské organizace se značným vlivem na veřejnost. Hlavními protagonisti byly otec Coughlin (katolík) a Gerald Smith (protestant). Tyto aktivity ovšem tvrdě narazily na veřejné mínění, které se po začátku druhé světové války otočilo proti nacistickému Německo a všem ideám, které prosazovalo. Tyto antisemitské tradice však nezanikly a našly si pokračovatele i po válce. Kromě „klasických“ protižidovských teorií, také vznikaly skvosty v podobě spolupráce Židů s návštěvníky z jiných planet a podobně. Sekty, které v této době vznikaly, byly skutečně extrémní, nebyly však čistě protižidovské. Většinou hlásaly vyhlazení všech menšin, či nenordických ras. V 80. letech se zvedla antisemitská vlna i ze strany, ze které ji nikdo nečekal. Militantní černošské hnutí islámský národ - američtí černoši (za jejichž práva Židé v dějinách Ameriky často bojovali), stálo v přední linii útoků na židovskou menšinu. Je zajímavé, že se tyto skupiny černochů nechávali inspirovat hlavně Německou nacistickou propagandou. Tato nenávist také neměla podklady v žádných „třecích plochách“. Ať se na problém díváme z jakéhokoli úhlu, nebyli Židé pro tyto skupiny ani konkurencí, co se týče obchodu, ani jim nebrali „jejich“ zaměstnání. Důležitost černošského antisemitismu by se však neměla přehánět, nikdy to totiž nebyl problém většího politického dopadu. Pro některé vůdce to bylo příhodné téma k získání potlesku na mítincích, ale pro skutečné problémy černošské komunity nemělo valný význam. A stejně malý význam to mělo pro komunitu Židovskou. 13

ZÁVĚR

Jak vyplývá z výše uvedeného textu, antisemitismus provázel lidstvo po celá pokolení. Ať byla záminkou pro tuto nesnášenlivost náboženská či kulturní rozdílnost, výsledné persekuce se od sebe vůbec nelišily. Ačkoli Židé měli po většinu historie malý vliv na společnost, ve které žili, a nesnažili se na sebe poutat přílišnou pozornost, lidé si je přesto s oblibou vybírali za obětní beránky. Z čehož se v průběhu dějin stal fenomén. Jak se rozšiřoval pohled na Židy jako na „zlovolnou rasu“, začaly se objevovat i konspirační teorie že Židé skrytě vládnou světu, i když jejich politický vliv v historii byl zanedbatelný. Zajímavostí zůstává, že v středověkých dějinách, se Židům žilo mnohem lépe v muslimských zemích než v křesťanských, což se o dnešní době říci nedá. Při psaní této práce mě zarazila různorodost obvinění, která byla v průběhu historie Židům připisována. Od trávení studen přes zabíjení nezletilých křesťanů a ovládnutím světa konče. Ve všech případech šlo o nepodložená obvinění, jejichž pravdivost nikdo nezkoumal, a když už, tak je ve většině případů na základě fiktivních důkazů potvrdil. Byť jsou tyto obvinění z dnešního pohledu naprosto nesmyslná, smutným faktem je, že i dnes existuje řada lidí, která se těmito obviněními ztotožňuje. Ediční poznámka Dle pravidel českého pravopisu se píše slovo žid s malým počátečním písmenem, máme-li na mysli příslušníka náboženského vyznání. Žid s velkým písmenem, máme-li na

26


mysli příslušníka etnické skupiny. Vzhledem k tomu že se tato dvě pojetí mnohdy prolínají, zvolil jsem formu s velkým písmenem, i když jsem si vědom, se ne vždy kryje s doporučením Pravidel českého pravopisu.

Seznam použité literatury 1.

LAQUEUR, Walter. Měnící se tvář antisemitismu : od starověku do dnešních dnů. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2007. 216 s. ISBN 978-80-7106-927-0.

2.

ČANĚK, David. Národ, Národnost, Menšiny a Rasismus. Praha : Alcor, 1966. 96 s. ISBN 80-85241-94-3

3.

HOFMAN, Alois; HEUEROVÁ, Renate. Ze židovského ghetta : pověsti, legendy a vyprávění. Vyd. 1. Praha : Volvox Globator, 1996. 271 s. ISBN 80-7207-010-X.

4.

TUMA, Radek; JIRÁSKO, Petr. Antika : Avonet [online]. 2004 [cit. 2011-04-04]. Dostupné z WWW: .

5. 6.

MESSADIÉ, Gérald. Obecné dějiny antisemitismu. Praha : Práh, 2000. ISBN 80-7252-038-5. PAVLÁT, Leo. Antisemitismus – nejsetrvalejší zášť v dějinách lidstva. [Praha] : Židovské muzeum v Praze, 1997. PRUDKÝ, Martin. Zvláštní lid páně - křesťané a židé. Brno : CDK, 2000. ISBN 80-85959-57-7. SCHUBERT, Kurt. Dějiny Židů : historie, náboženství, antisemitismus. [s.l.] : NS Svoboda, 2009. 132 s. ISBN 80-205-1036-2.

7. 8.

Pohled do sálů při prezentaci maturitních prací

27


Karel Josef-Starý Obhajoba Maturitní práce naostro (vydařila se) 26. 5. 2011

Workshop dne 20. 4. 2011 Karel Josef-Starý Magdalena Rožková Michal Hrabalík Martin Kratochvíl Pavel Hanák Filip Ryšavý

Hodnotitelé PhDr. Ludmila Bystroňová Sergej Bulat Mgr. Michal Foff

28


JAMES BOND charakteristická postava děl Iana Fleminga Maturitní práce 2011, Český jazyk a literatura Gymnázium Globe, s.r.o. Michal Hrabalík, Oktáva A - 4.K

Anotace maturitní práce v českém jazyce Tato seminární práce je součástí maturitní zkoušky z Českého jazyka a literatury. Jejím cílem je nejen informovat o Jamesu Bondovi, hlavním hrdinu téměř všech děl Iana Fleminga, ale také zprostředkovat jistou filozofii, která se v románech od Fleminga vyskytuje. Anotace maturitní práce v anglickém jazyce This seminar paper is a part of a graduation examination from Czech language and literature. Purpose of this paper is not just to inform about James Bond, the main charakter of almost all the Ian Fleming´s works, it is also supposed to mediate a philosophy presented in his novels.

Obsah 1. 2. 3. 4. 5.

6.

7.

1

Seznámení s prací Charakteristika Iana fleminga Vysvětlení pojmu špionážní román Charakteristika Jamese Bonda Charakteristika „bondovek“ 5.1 Bondovky obecně 5.2 Casino Royale 5.3 Thunderball 5.4 V tajné službě jejího veličenstva James Bond ve filmu 6.1 Sean Connery 6.2 George Lazenby 6.3 Roger Moore 6.4 Timothy Dalton 6.5 Pierce Brosnan 6.6 Daniel Craig Závěr

SEZNÁMENÍ S PRACÍ

Tato maturitní práce je součástí školní maturitní zkoušky z českého jazyka. Jednou z možností, kterou nám naše škola nabídla, bylo i „volné téma“, zpracované formou seminární práce. Každý malý kluk má nějakého oblíbeného akčního hrdinu. Někteří se nám časem zprotiví, ale jsou i tací, které obdivujeme také v dospělosti. V mém případě je jím James

29


Bond. Zpočátku jsem obdivoval tohoto hrdinu pouze na televizních obrazovkách, ale časem, zejména v poslední době, mě zaujaly i jeho knížky. Vzhledem ke svému současnému zaujetí špionážními romány o Jamesu Bondovi napsaných Ianem Flemingem, jsem si zvolil toto téma pro svou práci. Základním cílem, který jsem si stanovil, je charakterizovat tuto kultovní literární a filmovou postavu, dkázat na některé zajímavé spojitosti s autorem, přiblížit Vám její životní postoje a podat odpovědi na stanovené otázky. Ty jsou: • Kdo to je James Bond? • Čím se zabývá? • Proč je tak výjimečnou a úspěšnou postavou? • Kdo to je Ian Fleming? • Jak dokázal Ian Fleming vtáhnout tak mistrně čtenáře do děje? • Proč byly tyto romány (a filmy) tolik úspěšné? • Jak se liší filmové ztvárnění Bonda od knižního? • Kteří herci byly nejúspěšnější? • Jak to bude s Bondem v budoucnu? Otázek je spousta, ale dopátrání se odpovědí nebude vůbec lehké. Věřím však, že systematickou analýzou děl, filmů a života Iana Fleminga je možné odpovědět, pokud ne na všechny, pak alespoň na většinu kladených otázek. Knížky o Jamesu Bondovi mě uchvátily, protože mají obrovský šarm a není to žádné těžké čtení. Čtenář ale musí mít základní znalosti, jinak knížkám neporozumí. Pro člověka, který se vyžívá v detailech, jako jsou oblečení, hodinky, značky doutníků, společenské kluby a formality, jsou tyto knížky neuvěřitelnou satisfakcí. A je zde ještě jeden detail, který neodmyslitelně patří k Flemingovým knížkám, a to jsou ženy. Těm je v každém románu věnován poměrně velký prostor. Abychom dokázali pochopit Jamese Bonda, musíme nejprve poznat život Iana Fleminga. 2

IAN FLEMING

Celým jménem Ian Lancaster Fleming se narodil 28.května 1908. Pocházel z velmi dobře situované britské rodiny. Měl několik sourozenců, dva mladší bratry Michaela a Richarda, jednoho staršího bratra Petera a nelegitimní sestru Amaryllis Fleming. Otec Valentine Fleming byl členem britského parlamentu a velmi váženým mužem. Matka Eveline St.Croix Rose se po jeho smrti stala zámožnou vdovou. Dědeček Robert Fleming byl vynikajícím bankéřem a příbuzný s Vilémem Dobyvatelem. Důležitost rodiny Flemingů potvrzuje rovněž fakt, že o smrti Valentina Fleminga v první světové válce psal nekrolog do novin jeho blízký přitel a pozdější předseda vlády sir Winston Churchill. Ian Fleming studoval mimo jiné na nejprestižnější chlapecké kolejní škole Eton. Zde sice nedosahoval nijak výjimečných studijních výsledků, ovšem brzy se stal atletickým přeborníkem a jeho rekord ve skoku do dálky zůstal nepřekonán po několik let. Jeho další rozhodnutí byla také motivována jeho žárlivostí na svého staršího bratra, který si budoval kariéru diplomata. Z Etonu odešel před koncem závěrečného roku, aby se mohl přihlásit na Královskou námořnickou akademii, což bylo ovšem v rozporu s přáním jeho matky, která ho vzápětí poslala studovat jazyky do Rakouska a později i do Německa a Švýcarska. Po mnichovské univerzitě si zlepšoval svojí francouzštinu na ženevské univerzitě. Neúspěšně se hlásil o místo na britském cizineckém úřadě, a tak pracoval jako zástupce editora pro agenturu Reuters. Část roku 1933 přitom strávil v Moskvě a Šanghaji. Poté přijal lukrativní nabídku banky Gull and Co. V tomto období až do války trávil Fleming svůj život hraním golfu a sváděním krásných žen. Jakožto absolvent britské důstojnické školy s výbornými jazykovími znalostmi se Ian Fleming stal roce 1939 pobočníkem kontraadmirála Johna Godfreye. Fleming tedy současně pracoval pro banku a zároveň se seznamoval s tajnými dokumenty a operacemi

30


kontrašpionáže. Spolupracoval tehdy s odděleními MI5 i MI6. Zanedlouho povýšil z poručíka na korvetního kapitána a měl přehled o fungování rozvědek. Seznámil se také s fungováním americké FBI. Při jedné z cest po USA se seznámil s kanadským milionářem W.Stephensonem, sponzorem různých diverzních sítí namířených proti Německu. Stephenson pozval Fleminga na stáž do své školy špionáže v Oshawě, kde si školu úspěšně vyzkoušel. Seznámil se se špionážními technikami i triky a patřil mezi studenty s nejlepšími výsledky. I tohoto výcviku využil při práci na svých dílech o Bondovi. Když se Fleming vrátil ze stáže zpět do Británie, začal si všímat práce člena SS a prvotřídního vraha Otty Skorzenyho (později svým hrdinským činem osvobodil Mussoliniho ze zajetí). Právě Skorzenyho komando dalo Flemingovy podnět pro založení obdobného, ovšem britského oddílu. Využil svůj vliv a postavení a nechal zřídit Sekci č. 30. Stal se jejím velitelem. První akce se nezdařila, a tak Fleming zpřísnil přípravu. Další akce už byly velmi úspěšné a na poslední, které se účastnil i sám velitel, byl zachráněn archiv německého válečného námořnictva od roku 1870. Když skončila válka, Fleming udájně odpovídal na dotazy svých kamarádů, co bude nyní dělat: „Napíši dějiny špionáže, ale takové, že se na všechny předcházející zapomene jako na nudné.“ Pět let po skončení války pracoval Ian Fleming v Londýně jako zahraniční zpravodaj pro Kemsleyho noviny. Jezdíval na Jamajku do svého domu zvaného Goldeneye. Zde se věnoval novinařině a svému velmi rozvernému a požitkářskému životnímu stylu. V těchto letech vyvrcholil jeho dlouhodobý milostný vztah s lady Anne Rothermereovou. Ta se během jejich vztahu oženila s lordem Rothermerem, ale poměr s Flemingem neukončila. Dokonce s ním otěhotněla, což dopadlo pro oba nešťastně, neboť jejich dítě zemřelo krátce po porodu. Při druhém těhotenství, odjela za Ianem na Jamajku a opustila lorda Rothermera. Během rozvodového řízení Anne s lordem vyplňoval Fleming svůj volný čas psaním špionážního románu Casino Royale. Ten získal poměrně značnou publicitu, a tak Fleming psal romány dalších čtrnáct let, pokaždé během několikaměsíční dovolené na Jamajce. Další tři romány po Casinu Royale však již nebyly v prodejnosti tak úspěšné. Daily Express začaly vydávat Bondovky jako komiksy. Rapidně však stoupl prodej románů na americkém kontinentě po prohlášení prezidenta J.F.Kennedyho, že bondovky jsou jeho nejoblíbenější knížky. Ian Fleming byl velmi zvláštní muž, který žil život dle vlastních pravidel. Denně vykouřil až sedmdesát cigaret, každý večer vypil půl láhve nějaké dobré lihoviny. Zemřel 12. srpna 1964. Po dvou předchozích infarktech ho postihlo koronární krvácení. Zemřel několik týdnů před premiérou třetí zfilmované bondovky Goldfinger a byl v té době nejčtenějším autorem světa. Kromě jedné knížky pro děti a dvou děl literatury faktu psal Fleming výhradně špionážní romány a povídky. Pro pochopení jeho děl je tedy stěžejním porozumět a definovat, co to vlastně je špionážní román. 3

ŠPIONÁŽNÍ ROMÁN

Pro objasnění tohoto pojmu je důležité být dobře seznámen s jiným pojmem – špionáž. Špionáž je založena na získávání tajných, většinou jiným způsobem nezískatelných informací. Tyto informace jsou většinou druhou stranou považovány za tajné. Nejčastěji se jedná o informace označované jako státní tajemstvi. Jsou to informace politického, vojenského, ekonomického, či technického charakteru. Po jejich analytickém zpracování jsou využívány k politickému, vojenskému a hospodářskému řízení. Jsou získávány bud´ technickou formou (např.: odposlech), nebo formou informátorů (tzv. agentů). Ti jsou získávání především z řad politiků, státních úředníků, vojáků, či dalších informačně zajímavých lidí. K jejich podpoře jsou využívány bud´ finanční nebo ideové prostředky. Špionážní román je tedy rozsáhlejší prozaický, epický žánr, jehož námětem je smyšlené vyprávění o získávání tajných informací (většinou cizích vlád) prostřednictvím rozvědky. Hlavním hrdinou bývá agent – informátor, který tyto informace získává a předává je k dalšímu zpracování. Špionážní román vznikl v první polovině 19. století

31


v USA. Původně to byl subžánr románu, který se konkrétně vymezil se vznikem prvních moderních vládních rozvědek. Značným impulsem pro autory špionážních románů byla studená válka, která přímo nabízela různá tajná témata. V tomto období navíc už mohla vycházet díla bývalých agentů z druhé světové války a jejich memoáry. Mírný úpadek přišel právě po konci studené války, kdy autoři na čas ztratily „nepřátele“ ve svých námětech. Ian Fleming je typickým zástupcem autorů, kteří psali špionážní romány. Jeho tvorba je typická kultivovaným, spisovným projevem. Uplatňuje se zde popis. Používá často fráze a slovní spojení (např.: Martiny s vodkou). Hlavním hrdinou jeho špionážních románů je vždy James Bond. Tato postava je velmi obsáhlá, proto jí je věnována celá část.

4

JAMES BOND

Charakterizovat tuto smyšlenou osobnost je obtížné a to z tohoto pragmatického důvodu: V některých věcech neměl o Bondovi jasno dokonce ani sám autor. (Kupříkladu často nesedí jednotlivá data v knížkách - v knize Goldfinger pracuje podle všeho Bond v sekci 00 šest let. Knižka Casino Royale, kde byl Bond čerstvým agentem 007, však vyšla již o osm let dříve.) Nicméně pokusím se zkompletovat Bondův profil. James Bond je (dle knížky Žiješ jenom dvakrát) synem Skota Andrewa Bonda a urozené Švýcarky Monique Delacroix, z Canton de Vaud. Tráví spoustu času v zahraničí, kde se už jako malý kluk stáva multilingvní. Ovládá němčinu a francouzštinu. Jeho rodiče umírají při horolezecké nehodě, když je Jamesovi 11 let. Rodinným mottem je (dle knížky On her Majesty´s secret service) Orbis non sufficit, neboli v překladu Svět nestačí / Jeden svět nestačí. Bondův životní styl, jednání a charakter jsou z velké míry ovlivněny povahou jeho zaměstnání. Pracuje jako tajný agent 007 pro vládu Jejího Veličenstva. Bond sice většinu roku tráví v Londýně a plní si své povinnosti „úředníka“. Prochází různé spisy, hodnotí je, či jinak zpracovává. Avšak několikrát za rok je vyslán do akce. Ta často trvá několik dnů až týdnů. Poté většinou přichází dovolená. Během akcí se však Bond neustále vystavuje ohrožení života. James Bond je rovněž poměrně konzervativní člověk. Často se chová povýšenecky, nikdy ne však snobsky. Je to velký pragmatik a zná cenu peněz. Rád si dopřeje luxus, nevyhazuje však peníze zbytečně. Příkladem toho je jeho špičkové auto značky Bentley, které dle jeho slov koupil velmi výhodně jako rok jeté. Bond je také velmi drzý, zejména ke svým nepřátelům. Je i velmi ješitný. Zná ale hranice chování a ví přesně, co si může dovolit a co ne. Pokud hranice překročí, pak jen úmyslně. Hranice mezi životem a smrtí je pro něj v tomto období velmi tenká a závisí na mnoha drobnostech. Možná právě proto je James Bond vcelku lehkomyslný člověk. Potřebuje být v dobré aktuální fyzické kondici. Velmi dobře zvládá boj na zemi, karate a sebeobranu. Je výborným střelcem a má velké znalosti o létání. Nezáleží mu na svém dlouhodobém zdravotním stavu. Denně proto vykouří několik desítek cigaret, většinou 70 kusů. Často pije tvrdý alkohol, velmi dobře se vyzná ve víně. Je rovněž velký gurmán a má rád jídlo. Nic si neodpírá, což jen dokazuje, že si užívá svůj čas. V těžkých situacích se Bond dokáže zachovat vždy velmi chladnokrevně a racionálně. Má rád ženy a ženy mají rády jeho. V podstatě v každé knížce se objevuje nějaká „bond-girl“. Nejde však jen o ženu, s níž stráví intimní chvilky. Citům se nebrání a Bond se často také zamiluje. Konkrétně v knížce Diamanty jsou věčné Bond po vyřešení případu několik měsíců žije s Tiffany Caseovou, s níž se seznámil v průběhu akce. V jedné z posledních knížek se dokonce ožení s dcerou korsického mafiána. Jeho manželka je však krátce nato zavražděna. Hlavní hrdina Flemingových románů je velmi silná osobnost se specifickým charakterem. Autor nikdy neřekne o Jamesovi vše. I to málo z jeho minulosti rozkládá postupně do všech románů. To dělá z Bonda velmi tajuplnou a svým způsobem i

32


záhadnou postavou, o které se nikdy s určitostí nedozvíme vše. Můžete poznat jeho charakter, ne však jeho minulost. To je určitě jedním z důvodů, proč jsou tyto knížky (bondovky) dodnes velmi oblíbené, čtené a úspěšné.

5

„BONDOVKY“

5.1

Bondovky obecně

Většina děl, které Ian Fleming napsal, byly právě špionážní romány. Jejich podstata je založena na definici špionážního románu. Fleming napsal první román Casino Royale v roce 1953, tedy právě v době vyhrocené situace v bipolárním světě studené války. Všechny bondovky mají proto zcela logická pojítka s touto dobou. James Bond v podstatě bojuje buď s ruskou tajnou službou SMĚRŠ nebo se snaží zničit tajnou organizaci Spectre - Special Executive for Counter-intelligence, Terrorism, Revenge and Extortion (speciální výkonná agentura pro terorismus, odplatu a vydírání). Zvláštním rysem ovšem je, že obě agentury vyvolají v Bondovy pocit osobní angažovanosti, neboť každá z nich mu zabije milovanou osobu – životní lásku. V první bondovce je jí Vesper Lyndová a ve třinácté okouzlující Tracy Draco. Náměty jednotlivých knížek nejsou nikterak komplikované. Většinou se jedná o jednoduchou zápletku, která má téměř pokaždé velmi podobný průběh. James Bond je kvůli nějaké záležitosti vyslán do akce. Většinou přesně víme od začátku, že jde o záležitost britského státního ohrožení, případně se to dovídáme souběžně s Bondem v průběhu jeho vyšetřování. Vzhledem k tomu, že agent 007 pracuje pro britskou zahraniční rozvědku, téměř všechny knížky se odehrávají za hranicemi Velké Británie. Jsou však i výjimky, jakou je Moonraker, kde se Bond pohybuje na území své vlasti. Autor si samozřejmě úmyslně vybírá lákavé oblasti působení svého hrdiny. Představuje nám ty nejatraktivnější místa, do kterých by se člověk rád podíval. Zároveň jsou to však oblasti, které autor velmi dobře zná – Karibská oblast, USA, Východní Asie, Alpy, Francie a podobně. Často se také stává, že příběh proto ustupuje do pozadí a Ian Fleming dává člověku pocit, jako by se ocitnul v dané době a na daném místě. Čtenář žasne nad úžasnou krajinou, stylem a lehkostí bytí, která na něj působí z každé stránky knížky. Každý detail je přesně popsán a má svoji historii. O každé věci se dozvíme mnoho zajímavostí (např.: popis oblečení včetně látek, z kterých je vyrobeno a odkud pocházejí). To je také podstatou bondovek. Většinou od nich nelze očekávat ideovou komplikovanost. Jsou samozřejmě dobře promyšlené a člověk si neuvědomí ani těch pár drobných omylů, které se občas přihodí. To ale není podstata bondovek. Podstatou je podat čtenáři obraz o krásách světa a ukázat na styl života, který není velmi obvyklý, je nebezpečný, ale přitom zůstává velmi zábavný a vzrušující. Proto jsou také tyto knížky nesmírně oblíbené. Rád bych Vám teď představil romány, v nichž vystupuje James Bond, které považuji nějakým způsobem za zlomové, či jinak důležité. 5.2

Casino Royale

Již bylo řečeno, že je to první špionážní román, který Ian Fleming napsal v roce 1953 a který byl velmi úspěšný. Nebýt jeho popularity, je docela dobře možné, že bychom se dalších dílů ani nedočkali. James Bond je vyslán do Royale-les-Eaux, francouzského hazardního městečka. Má zde vyhledat a dle instrukcí obehrát jistého Le Chiffre, spolupracovníka ruské tajné služby. Ten se zde snaží vyhrát zpět peníze svých ruských kolegů, které zpronevěřil. Bondovi pomáhá v jeho úkolu ještě styčný důstojník francouzské tajné služby René Mathis. Felix Leiter, Američan nasazený do akce sborem náčelníků štábů NATO a britská agentka Vesper Lyndová. Bond je okamžitě po svém příchodu sledován. Dokonce se ho LeChiffre pokusí odstranit. To se mu však nepovede a dostavají se do vzájemné konfrontace v Casinu Royale při karetní hře bakarat. Bond

33


nejprve prohrává všech svých 16 milionů franků, avšak po podpoře Felixem Leiterem, který mu dá k dispozici dalších 32 milionů franků, se Bond opět dostává do hry a nakonec obere Le Chiffreho o všechny jeho peníze. Bond jde oslavit své vítězství s Vesper, která je však unesena. James pronásleduje pachatele, je ovšem sám zajat a sadisticky vyslýchán. LeChiffre je během Bondova výslechu zabit ruským tajným agentem, který nechá Bonda žít jen proto, že nemá rozkazy na jeho vraždu. Bond se probírá v nemocnici, kde se zotavuje. Vesper se o něj stará a on se do ní zamiluje. Když už se rozhodne požádat jí o ruku, Vesper spáchá sebevraždu a Bondovi po sobě zanechává list, ve kterém píše, že spolupracovala se SMĚRŠ. Bonda však milovala a nechtěla ho ohrozit, proto se zabila. V pozdějších knížkách se dokonce dovídáme, že Bond každý rok jezdí do Royale na dovolenou uctít památku Vesper. Tato knížka o charakteru hlavního hrdiny Jamese Bonda vypoví mnohé. Definuje také styl, od kterého se žádná další knížka Fleminga neodklání. 5.3

Thunderball

Tento román byl v pořadí devátý, který byl vydán. Vyšel roku 1961. Nese typické rysy bondovek a ukazuje nám až neuvěřitelnou krásu Karibiku, konkrétně pak Baham. Sem je Bond vyslán poté, co zmizí dvě atomové pumy NATO a Velká Británie je vydírána o 100 000 000 šterlinků. Na Bahamách Bond naváže kontakt s překrásnou Domino Vitaliovou. Ta je pod ochranou Emilia Larga, který jak se později prokáže, vše zorganizoval s podporou tajné organizace SPECTRE a jejího velitele Ernsta Stavra Blofelda. James opět potkává svého starého dobrého přítele Felixe Leitere, který nyní pracuje pro CIA. Společně s ním, a s pomocí Domino se jim podaří nalézt úkryt atomových pum. Spojí síly s americkým námořnictvem a zmaří Largův plán. Právě Bahamy jsou místem, kam se ve svých dílech Fleming nejraději vracel. Je vidět, že měl tuto oblast velmi dobře prozkoumanou a tato knížka je i díky tomu vyjíměčná. 5.4

V tajné službě Jejího Veličenstva

V tajné službě jejího veličenstva byl napsán roku 1963. Odehrává se pro změnu v Evropě. A to hned na několika místech a v několika zemích. Začíná Bondovým zmíněným tradičním výletem do Royal- les-Eaux. Potkává se s krásnou mladou dívkou Tracy, kterou musí hned několikrát zachraňovat. Ať už před skandálem v kasínu, kdy za ní platí větší obnos peněz, či při jejím pokusu o sebevraždu utonutím. Tracy a Bond jsou uneseni mafiánem Dracem, Tracyním otcem, na kterého agent 007 udělal velký dojem. Nabízí mu ruku své dcery. Zaroveň mu vysvětluje, že si prošla těžkým obdobím, kdy jí zemřela dcera. Bond tohoto setkání využívá a spřátelí se s Dracem. Ten mu pomůže vyhledat Ernsta Blofelda, po kterém už rok marně pátrá. Dozvídá se, že Blofeld má skrýš ve švycarských alpách. Bond se tam pod záminkou člena heraldického úřadu vydává. Je však odhalen a musí prchnout. Požádá Draca o pomoc se zničením teroristy Blofelda, který chce opět zaútočit na Velkou Británii. Podáří se jim zničit tajnou laboratoř, ovšem Blofeld opět uniká. James Bond se mezitím stihl zamilovat do Tracy a souhlasí se snatkem. Ten proběhl záhy po akci proti Blofeldovi. James Bond si bere Tracy za ženu na britském velvyslanectví v Německu. Odjíždějí spolu na líbánky. Cestou je však dostihne uprchlý Blofeld a střílí na jejich auto. 007 vyvázne, ale Tracy umírá. Tento román je komplikovanější než jiné. Je také trošku naivnější a méně promyšlený. Odehraje se zde však významná událost v životě Bonda – svatba. To, že jeho manželka a druhá velká láska umírá, bychom si mohli vyložit i jako jakési potrestání Bonda za práci, kterou vykonává. Ženy jsou zároveň pobavením, ale způsobují také Jamesu Bondovi velké citové ztráty. Je to jedna z mála očividně stinných stránek jeho způsobu života. Blofeld je zneškodněn v dalším dílu – Žiješ jenom dvakrát. Obliba knih Iana Fleminga byla tak veliká, že od padesátých let byly předmětem zájmu filmařů.

34


6

JAMES BOND VE FILMU

Knížní úspěch románů o tajném agentovi Jejího Veličenstva je nepochybný. Co však zaručilo Flemingovi kontinuitu jeho díla, jsou především filmy. James Bond se objevil na plátnech kin v roce 1962 v první oficiální filmové adaptaci s názve Dr.No. Tentýž název nese i v pořadí šestá knížka Iana Fleminga. Od té doby bylo dodnes oficiálně natočeno celkem 22 celovečerních filmů o agentu s povolením zabíjet. Za oficiální filmy se považují ty, které vznikly pod taktovkou EON Production. Většinu filmů společně produkovali Albert R. Broccoli a Hary Saltzman. Broccoli se stal vyhrádním producentem v roce 1974. Dnes pokračují v rodinné tradici dcera Barbara Broccoli a její nevlastní syn Michael G. Wilson. Ti převzali rodinné zájmy v roce 1995. Vznikla tedy naprosto kultovní a dnes se zdá, že i nesmrtelná postava Jamese Bonda. 6.1

Sean Connery

Bondův úspěch byl dán několika faktory. Samotný film měl sice nízký rozpočet, ale vcelku kvalitní scénář a režiséra. Producenti pochopili a dokonale zachytili podstatu knížek. Využili také doby, která volala po hrdinech tohoto typu. Dalším významným prvkem byl však samotný představitel agenta 007. Hary Saltzman, Albert Broccoli a Ian Fleming chtěli původně vybrat slavné herecké jméno, jako například Marlon Brando, či Cary Grant. Nakonec však rozhodly peníze, kterých na první film nebylo mnoho. Cary Grant odmítl, protože si ve věku 54 let připadal už na roli příliš starý. A tak dostal šanci původně zavrhovaný Sean Connery. Dokonce i Fleming, který s filmem pomáhal a účastnil se natáčení, nakonec Bonda v podobě Conneryho schválil. Dokonce se mu zalíbil natolik, že od té doby ve svých dílech popisoval 007 dle vzhledu Conneryho. Tento tah se ukázal jako trefa do černého. Sean Connery okamžitě zaujal nejen pánské publikum, ale i ženy. Záhy se stal sexsymbolem. Je až zarážející, že tento kluk původně vyrostl v továrním slumu a neměl žadné vzdělání. Netušil, jak se zapíná smoking a už vůbec nevěděl, jak se správně nalévá šampaňské. Přesto se vypořádal s rolí dokonale. Již první film měl velký úspěch, a to i navzdory tomu, že mu byl zejména v Americe vyčítán přílišný sex appeal a bondovy sklony k násilí. Sean Connery nakonec hrál agenta Jejího Veličenstva v šesti filmech (Dr.NO, Srdečné pozdravy z Ruska, Goldfinger, Thunderball, Žiješ jenom dvakrát a Diamanty jsou věčné). Tyto filmy se také nejvíce podobaly knižním předlohám a často byly jen minimálně upravovány pro zfilmování. 6.2

George Lazenby

Druhým představitelem Jamese Bonda byl George Lazenby. Jeho film V tajné službě jejího veličenstva byl však nečekaně neúspěšný, a proto si zahrál pouze v této jedné Bondovce. 6.3

Roger Moore

Rekordmanem v počtu odehraných filmů z prudkce filmové společnosti EON – u se stal britský herec Roger Moore. Ten vštípil Bondovy odlišný projev, než jaký měli sportovně ladění Connery a Lazemby. Moore působil vážněji, konzervativněji a i poněkud snobštěji. Tradiční rysy sexismu a jakési zálibě v násilí však zůstaly zachovány. Ve filmech z období mezi lety 1973 – 1985 se začaly mnohem více dostávat do popředí různé technické „vychytávky“. Počet odehraných rolí ( celkem jich bylo sedm – Žít a nechat zemřít, Muž se zlatou zbraní, Špion,který mně miloval, Moonraker, Jenom pro tvé oči, Chobotnička a Vyhlídka na vraždu) dokazuje, že byl Roger Moore bezpochyby velmi oblíbeným a úspěšným Jamesem Bondem.

35


6.4

Timothy Dalton

V pořadí čtvrtým ztvárnitelem agenta se dvěma nulami byl opět Angličan - Timothy Dalton. Tento herec byl ve velmi složité situaci. Nastupoval do role po velmi úspěšném Rogeru Mooreovi, ovšem měl za úkol postavu nějak oživit, protože diváci volali po změně. Bohužel filmaři podlehli „modnímu trendu 80.let“ - produkci béčkových akčních filmů a ani vcelku schopný Timothy Dalton nedokázal odvrátit vlnu kritiky. Dalton byl rozporuplným Bondem, neboť někteří jej chválili, jiní zatracovali. Pokud si vás však v této roli nezamilují všichni diváci, nemáte nárok na plný úspěch. Timothy se novinářům zdál být příliš americký, bez britského šarmu. A i když oba jeho filmy (Dech života a Licence zabíjet) vydělaly přes 150 milionů dolarů, musel se Timothy Dalton s rolí rozloučit. 6.5

Pierce Brosnan Producenti si byli vědomi klesajícího zájmu o bondovky, a proto přišel čas na zásadnější změnu, a to jiným směrem, než se o to pokusili ve filmech s Timothy Daltonem. Po dlouhých šesti letech, kdy nebyla natočena jediná bondovka, a kdy produkci přebírá Broccoliho dcera Barbara, se v roce 1995 konečně na scénu dostává Pierce Brosnan. Ten měl hrát Bonda již dříve místo Daltona, ale musel se tehdy role vzdát, protože byl ještě příliš mladý a měl závazky vůči seriálu Remington Steel. Režisérem prvního filmu s Brosnanem byl vybrán Martin Campbell. Ten dokázal dokonale skloubit akci a šarm, aniž by Bondovka působila směšně. Naopak byla velmi poutavá a šlo o nejlepší Bondovku za posledních několik filmů. Jasně to dokazují čísla: Zlaté oko vydělalo v roce 1995 přes 353 milionů dolarů, což je dvojnásobek zisku předcházejícího filmu. Brosnana si okamžitě každý zamiloval. Dokázal skloubit všechna pozitiva svých předchůdců. Byl dostatečně britský, konzervativní, ale i přitažlivý a vtipný. Nikoli však komický. Dokázal dokonale vyslovit větu: „ Martini s vodkou, protřepat, nemíchat“. Zároveň působil dostatečně chlapsky a přitažlivě pro ženy. Každá z jeho bondovek měla obrovský úspěch a vydělala přes 340 milionů dolarů. Pierce Brosnan hrál Jamese Bonda celkem ve čtyřech filmech mezi léty 1995 až 2002. Patří k nejoblíbenějším představitelům. Pro mnohé je to typičtější Bond než Connery. 6.6

Daniel Craig Na počátku 21.století se ale tendence v holywoodské kinematografii mění a tomu bylo také potřeba přizpůsobit bondovky. Divácí konečně stojí o akci, která má co nejblíže k realitě. Proto se natáčení opět na několik let zastavilo. Vybíral se nový představitel. Zájemců bylo mnoho. Jedním z vážných kandidatů byl také známý herec Clive Owen. Přednost však dostal Daniel Craig. Veřejnost toto jméno přijímala jen velmi těžko. Craig byl první Bond s blond vlasy. Jeho celkový vzhled působil velmi měkce, až škaredě. Byl vystavován jedné kritice za druhou. Craig se však s tímto obrovským tlakem dokázal výborně vyrovnat. Jakmile měla premiéru nová bondovka, všem zavřel ústa. Již nepůsobil měkce, ba naopak velmi drsně. Byl to první představitel Bonda po Connerym, který měl velmi vypracovanou postavu. Z plátna sála aura, že tento člověk by skutečně dokázal někoho zabít. Casino Royale hlásila návrat k duchu prvních bondovek. Měla velmi solidní scénář a vynikající zpracování. Režiserém se po dlouhých jedenácti letech opět stal Martin Campbell. Casino Royale je tak nejúspěšnější Bondovkou všech dob se ziskem přes 570 milionů dolarů. Craigovi se vydařila i druhá bondovka Quantum of Solace. Ta vydělala také uctyhodných 515 milionů. Daniel Craig má smlouvu podepsanou ještě na další dvě bondovky. 7

ZÁVĚR Na závěr bych rád podal shrnutí a ještě jednou ukázal jasné odpovědi na otázky: Kdo je to James Bond? Čím se zabývá?

36


Je to tajný agent s označením 007, který pracuje pro britskou tajnou službu. Plní úkoly po celém světě a součástí jeho práce je i zabíjení. Má vytříbený vkus, miluje luxus a ženy. Je přívětivý, drzý a rozumný. Je to akční hrdina, kvůli kterému se nám již od druhé poloviny minulého století tají dech. Proč je tak výjimečnou a úspěšnou postavou? Protože má obrovské charisma, je tajuplný a je ztělesněním jakéhosi ideálu, který by rád dosáhl každý muž. Vede vzrušující, napínavý život. Je prvním svého druhu. Kdo to je Ian Fleming? Ian Fleming je autorem velmi úspěšných špionážních románů. Je stvořitelem, a zdá se, že do určité míry i předobrazem Jamese Bonda, s kterým má mnoho společného. Jak dokázal Ian Fleming vtáhnout čtenáře tak mistrně do děje? Tím, že Ian Fleming procestoval „celý“ svět, věděl přesně, která místa a jaké události jsou pro čtenáře poutavé. Především je však dokázal přesně popsat a přenést na papír. Proč byly tyto romány (a filmy) tak úspěšné? Tato otázka úzce souvisí s tou předchozí. Tím, že Ian Fleming uměl vtáhnout čtenáře do děje, měl charismatického hlavního hrdinu, propracované myšlenkové postupy a zkušenosti se psaním, měl úspěch téměř zaručen. Jak se liší filmové stvárnění Bonda od knižního? První filmy přímo čerpají z knížek. Některé jsou dokonce jen velmi málo upraveny. V pozdějších letech se ale mění atmosféra. Bondovky se musely přizpůsobovat tomu, co bylo v dané době aktuální a časem proto už na knížky navazovaly jen částečně. S dobou se střídali i herci, kteří hráli agenta 007 každý svým způsobem. Jak filmová tak knižní spracování byla vždy velmi výdělečná a tedy i úspěšná. Kteří herci byly nejúspěšnější? Z hlediska vydělaných peněz byl doposud nejúspěšnějším představitelem Daniel Craig, kterému se podařilo vydělat nejvíce peněz ze všech Bondů. Z hlediska věcného je pak nejúspěšnějším Sean Connery, který se nejvíce podobal předloze od Iana Fleminga. Z hlediska počtu odehraných bondovek pak Roger Moore. Můžeme zde uplatnit mnoho měřítek a pokaždé s jiným výsledkem. Proto je třeba brát v úvahu osobní preference. Jak to bude s Bondem v budoucnu? Domnívám se, že Jamek Bond nezanikne do té doby, dokud bude atraktivním, respektive výdělečným pro jak filmové tvůrce, tak spisovatele navazující na tvorbu Iana Fleminga. Ian Fleming by byl jistě potěšen, kdyby věděl, jakou legendu se mu podařilo vytvořit. Postava Jamese Bonda je pro filmaře, studia a zejména diváky tak lákavá, že s ní docela jistě můžeme počítat i nadále. Jak se již vlastně ukázalo, nemusí zemřít nikdy. James Bond toho zažil mnoho. Přežil i pád sovětského bloku, kdy se zdálo, že ztratil nepřitele. Přežije i své ztvárnitele. Filmový Bond poskytl úplně jiný pohled na díla Iana Fleminga. Film dokázal vystihnout tu pravou atmoséru knížek, ve kterých nejde ani tak o příběh, jako o styl, který prezentují. Styl života, který si člověk užívá s vědomím, že může kdykoliv zemřít. Kdy člověk bojuje za zájmy své vlasti s lehkostí a nonšalantností. Miluje ženy, miluje auta, miluje vzrušení. Proto je James Bond hrdinou jak každého malého kluka, tak i těch velkých mužů. Je to krásná pohádka pro dospělé.

Seznam použité literatury 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

CORK, John; STUTZ Colin. James Bond – encyklopedi. 2.vyd. Praha: Mladá Fronta, 2009. ISBN 978-80204-2130-2 LANE, Andy; SIMPSON, Paul. Akta Fond. 2.vyd. Praha: Mladá Fronta, 2009. ISBN 978-80-204-1790-9 ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. 2vyd. Praha: Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3 FLEMING, Ian. Moonrake. 1.vyd.Praha: XYZ, 2007. ISBN 978-80-7388-016-3 FLEMING, Ian. V tajné službě Jejího Veličenstva. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-209-9 FLEMING, Ian. Thunderball. Praha: XYZ, 2010. ISBN 978-80-7388-311-9 FLEMING, Ian. Casino Royale. Praha: XYZ, 2006. ISBN 80-87021-70-3 NEZNÁMÝ, http://cs.wikipedia.org/wiki/Ian_Fleming

37


Výskyt, prevence a léčba parazitů domácích zvířat Maturitní práce 2011, Blok přírodovědných předmětů Gymnázium Globe, s.r.o. Magdaléna Rožková, Oktáva A - 4.K

Anotace maturitní práce v českém jazyce Práce „Výskyt, prevence a léčba parazitů domácích zvířat “ zpracovává různé zdroje odborné literatury a seznamuje veřejnost s výskytem, prevencí a léčbou parazitárních onemocnění. V práci jsem se zaměřila především na psy a kočky, tedy zvířata, která se vyskytují v českých domácnostech nejčastěji. Poukazuje také na možnou nákazu člověka. Práce je rozdělena do jednotlivých kapitol a podkapitol. První kapitola nás uvádí do problematiky parazitů – seznámení s tímto pojmem, vymezení oboru parazitologie a vlivem na jejich možné hostitele. Parazitologická diagnostika popisuje možnosti vyšetření, kterými můžeme nejlépe zjistit původce onemocnění. Vyšetření se provádí různými metodami, ať už z prohlídky stolice, vyšetření krve, kostní dřeni nebo svaloviny. Léčba a prevence uvádí, co by mělo předcházet léčbě, nejvhodnější přípravky proti parazitům a časový harmonogram odčervování domácích zvířat. Nejdůležitější částí je však kapitola s původci onemocnění, ve které uvádím nejběžnější vnitřní a vnější parazity. K vnitřním parazitům patří například toxoplasma gondii, motolice jaterní, tasemnice psí, tasemnice kočičí a škrkavka psí. Klíště obecné, zákožka svrabová, blecha kočičí a blecha psí jsou zástupci vnějších parazitů. U jednotlivých parazitů jsou uváděny původci, možné místo výskytu a hostitele parazita, léčba a jak se proti nim nejspolehlivěji chránit. V závěru je shrnuta problematika parazitů. Parazitologická onemocnění patří dnes celosvětově mezi častý problém, který se nevyhýbá ani České republice. S narůstajícím počtem psů i koček ve městech se toto téma stává aktuálnějším. Seznámení se s ním je proto velmi důležité.

Anotace maturitní práce v anglickém jazyce The work „The Incidence, Prevention and Treatment of Parasites of Domestic Animals“ treats various sources of technical literature and informs the public about the incidence, prevention and treatment of the parasitic diseases. In my work I have focused mainly on dogs and cats, the animals that can be found in most of the Czech households. It also refers to possible human infection. The work is divided into chapters and subchapters. The first chapter introduces us to the problems of parasites familiarization with this concept, the definition of the field of parasitology, and the effects on their potential hosts. Parasitological Diagnostics describes the possibilities of examination that can best identify the causative agent. The examination is performed by various methods, from stool examination, blood tests, bone marrow to muscle. The Treatment and Prevention says what should precede the treatment, the most appropriate preparations against parasites and the deworming schedule of domestic animals. The most important part is the chapter containing causative agents, in which I present the most common internal and external parasites. Such parasites as Toxoplasma gondii, liver flukes, dog tapeworm, cat tapeworm and dog roundworm, rank among the internal parasites. Wood tick, itch-mite, cat flea and dog flea are the representatives of the

38


external parasites. The agents, the possible location of the incidence and the hosts of the parasite, the treatment and how to protect against them most reliably, are stated for each of the parasites. The conclusion summarizes the problem of parasites. Today, parasitic diseases belong among the worldwide problems, not avoiding even the Czech Republic. With an increasing number of dogs and cats in the cities, this subject becomes more current. Understanding it is therefore very important. Obsah 1

2

3

4

5

Úvod do parazitlogie 1.1 Úvod 1.2 Obecná parazitologie 1.3 Vliv parazitů na hostitele Parazitologická diagnostika 2.1 Koprologické vyšetření 2.2 Vyšetření na zevní parazity 2.3 Vyšetření krve a kostní dřeně 2.4 Vyšetření svaloviny Léčba a prevence 3.1 Zásady léčby a prevence 3.2 Preventivní odčervování 3.3 Antiparazitika Původci onemocnění 4.1 Toxoplasmósa – Toxoplasma gondii 4.2 Fasciolóza – Motolice jaterní 4.3 Dipylidióza – Tasemnice psí 4.4 Tenioza – Tasemnice kočičí 4.5 Toxokaróza – Škrkavka psí 4.6 Zaklíštění – Klíště obecné 4.7 Sarkoptový svrab – Zákožka svrabová 4.8 Zablešení – Blecha kočičí, blecha psí, blecha lidská Závěr

1

ÚVOD DO PARAZITOLOGIE

1.1

Úvod

Pro svoji práci jsem si vybrala téma Prevence, výskyt a léčba parazitů u domácích zvířat. Zaměřila jsem se na nejčastěji chovaná zvířata v českých domácnostech, kterými jsou psi a kočky. Parazitární onemocnění jsou závažným problémem v chovu zvířat, s nímž se můžeme setkat po celém světě. Stále narůstající počet zvířat na počet obyvatel s sebou nese množství rizik ohrožujících i člověka. Tento problém nastává především ve větších městech, kde bezohlední majitelé neuklízejí po svých psech nebo také na vesnicích, jenž jsou místem velkého počtu toulajících se koček. Další závažnou záležitostí je stále vzkvétající černý trh se zvířaty. Do našich podmínek jsou přivážena exotická zvířata, která potřebují speciální intenzivní péči, což si pašeráci neuvědomují. S nimi se dostávají do České republiky noví parazité z jiných zeměpisných pásem. 1.2

Obecná parazitologie

Parazit, též cizopasník je organismus, který žije uvnitř hostitele a získává z něj potřebné živiny. Obvykle parazit hostiteli škodí, nemusí jej však zabít. Cílem parazita je naopak co nejdelší přežívání hostitele, tak aby mohl dlouhodobě sloužit jako zdroj potravy a úkrytu. Věda, jež se zabývá touto problematikou se nazývá parazitologie. Organismy

39


rozlišujeme podle toho, kde se v hostiteli vyskytují, dělíme je na endoparazity a ektoparazity. Endoparazité žijící uvnitř těla hostitele, dělíme na střevní, krevní, tkáňové a dutinové parazity. Ektoparazity můžeme nalézt na hostitelově těle nebo v kůži (zástupci roztočů a hmyzu). Cizopasníky můžeme také rozdělit na permanentní, parazitující po celé období dospělosti uvnitř nebo na povrchu hostitele a temporární, kteří parazitují pouze po určité období (např. komár). Organismus, na kterém cizopasník parazituje, se nazývá hostitel. Parazit v něm může dosahovat pohlavní zralosti a dále se množit. U některých parazitů je velmi důležitý mezihostitel, jež se pro něj stává místem, kde proběhne vývojová etapa. V mezihostiteli nicméně nedochází k pohlavní zralosti. 1.3

Vliv parazitů na hostitele

Vliv parazitů na hostitele může být často ve stavu, kdy jsou si oba vyrovnáni. To znamená, že parazit prospívá a hostitel tím nijak zvlášť netrpí. Je samozřejmé, že parazit na hostitele nepůsobí pozitivně, avšak hostitelův obranný systém se s tím dokáže do určité míry vyrovnat. Tento stav se nazývá rovnovážný parazitizmus. Stav, při kterém dochází k ohrožení hostitele, pojmenováváme jako patologický parazitizmus.

2

PARAZITOLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

2.1

Koprologické vyšetření

Koprologické vyšetření, neboli prohlídka stolice, se používá například při zkoumání zvířat na škrkavky, tasemnice, kokcidie a další. Pro přesné diagnostikování parazita nestačí jednorázové odebrání trusu, protože k vylučování parazitů a jejich různých vývojových stádií (např. vajíček - oocyst) nedochází pravidelně. Nejlepší je odebrání 3 vzorků trusu v rozmezí např. 1., 3. a 5. dne. Po dobu sbírání, je vhodné uchovávat vzorky v chladu. Vzorky trusu nemusí být úplně čerstvé, nesmí však být zcela plesnivé. Pro diagnostikování parazita existuje velké množství metod. K té nejsnazší patří diagnostika tasemnice, kterou můžeme nalézt přímo v trusu. Mezi ty složitější zařazujeme kupříkladu flotaci trusu. Flotační metoda dle Fausta je koprologická metoda, při které do zkumavky s teoreticky zasaženým trusem přilijeme flotační roztok. Flotační roztok má větší hustotu, tudíž parazitické útvary vyplavou na hladinu, kde je můžeme zkoumat. Za zmínění také stojí sedimentační metoda a metoda larvoskopická, při které se využívá hydrofilních vlastností larev. 2.2

Vyšetření na zevní parazity

U pacienta s kožním onemocněním se používá postup, kdy se na místo postižení nanese několik kapek minerálního oleje nebo glycerinu a poté se provede seškrab skalpelem nebo chirurgickou kyretou. Dalšími metodami, jak odhalit zevní parazity jsou mikroskopické vyšetření chlupů vytržených v místě nákazy, získání materiálů z povrchu kůže za pomoci minivysavače nebo průhledná lepící páska, pro zachycení rychle se pohybujících parazitů. 2.3

Vyšetření krve a kostní dřeně

Ke zjišťování krevních parazitů v krvi u nás dochází jen zřídka. Toto vyšetření se používá pouze při vážném podezření na onemocnění. Pak teprve dochází k odběru krve či kostní dřeně. Odebírání vzorku kostní dřeně nepatří mezi příjemné vyšetřovací postupy. Používá se při něm speciální bioptická jehla, která odebírá vzorek z hrudní kosti nebo kyčelního hrbolu.

40


2.4

Vyšetření svaloviny

Vyšetření, které se provádí až po úhynu zvířete. U nás je povinné na jatkách k diagnostice trichinelózy u domácích prasat. Trichinelóza je parazitární onemocnění způsobené svalovcem stočeným. Na člověka je přenosný po konzumaci syrového masa nebo nedostatečně tepelně upravovaného masa. Existuje spousta dalších speciálních metod, které nám napomáhají odhalit původce onemocnění nebo jeho příbuzné skupiny. Jsou však složitější, a proto se používají až po vyzkoušení základních metod. Například diferenciální barvící metoda nebo postmortální vyšetření seškrabu sliznice střeva.

3

LÉČBA A PREVENCE

3.1

Zásady léčby a prevence

Léčbě by mělo předcházet přesné rozpoznání onemocnění a určení druhu parazita. Přesto v některých případech, jako je pravděpodobná nákaza mláďat masožravců škrkavkami, preventivně odčervujeme. Při léčbě je hlavní zásadou aplikace úplné léčebné dávky. Musíme také dávat pozor na odolné parazity, kteří mohou mít špatný vliv na další generace. V současnosti se na našem trhu vyskytuje mnoho moderních antiparazitik. Aby nedocházelo ke vzniku odolnosti vůči určitému preparátu, je doporučeno jejich střídání. Níže je uveden stručný přehled zástupců nejpoužívanějších antiparazitik podle účinných látek nebo jejich skupin. 3.2

Preventivní odčervování

Odčervení štěňat Většina štěňat se rodí již infikována, tudíž preventivně odčervujeme celý vrh a to společně i s matkou – larvy škrkavek se vyskytují i v mateřském mléce. • odčervení – 14 dnů po porodu • odčervení – 4 týdny po porodu • odčervení – 6 týdnů po porodu • odčervení – 3 měsíce po porodu • následně každé tři měsíce do 1 roku života štěněte. Odčervení dospělých psů Dospělá zvířata odčervujeme pravidelně každých 3 – 6 měsíců. Dále pak podle potřeby. Odčervení koťat Odčervování koťat odpovídá odčervování štěňat. Dochází k němu i ze stejných důvodů. Odčervení dospělých koček Dospělé kočky odčervujeme podle toho, zda jsou chovány jen v domácnosti nebo mají volnost pohybu. K nejčastějšímu nakažení dochází u koček, které chodí ven, kde loví hlodavce apod. V domácnosti chovaná zvířata se mohou nakazit např. na obuvi donesenými vajíčky z venku. • v domácnosti – každých 6 měsíců • venkovní kočka – minimálně každé 3 měsíce

41


3.3

Antiparazitika Proti vnitřním parazitům:

Piperazin Přípravky na této bázi patří mezi nejstarší léčivé látky, které působí proti parazitickým helmintům (především škrkavkám). Je bezpečný i pro štěňata a koťata, avšak při předávkování může způsobovat svalový třes, zvracení a průjem. Benzimidazolové preparáty Benzimidazolové preparáty zahrnují velkou skupinu moderních odčervovadel. Využívají se u psů, popř. koček, některá léčiva však mohou mít vliv na vývoj plodu v počáteční fázi březosti. U malých zvířat je nutné podávat po dobu 3-5 dnů, zato u přežvýkavců a koní stačí jednorázové podání antiparazitik. Pyrantel Patří mezi odčervovadla tetrahydropyrimidinové skupiny, která se mohou podávat jak psům, tak i kočkám. Jsou také dobře snášena mláďaty. U parazitů nedochází k usmrcení, ale odcházejí v živém stavu. Ivermectin Ivermectin je antibiotický přípravek, který parazity znehybní a zahubí. Má četné komerční deriváty (avermectin apod.). Nepůsobí proti tasemnicím a motolicím. Je toxický pro kolie a její křížence, opatrní musíme být také u šeltií, bobtailů, briardů a u některých teriérů. Proti zevním parazitům: Chlorované uhlovodíky Dříve často využívané (DDT, eldrin atd.), s ohledem pro jejich toxicitu a kumulativní účinek se již ve většině zemí nepoužívají. Výjimkou je HCH (hexachlorcyklohexan) používaný jako lokální antiparazitikum psů a koček (hlavně do zevního zvukovodu). Organofosfáty Postihují neuromuskulární systém parazitů. Jsou poměrně toxické, ale používají se často kvůli své účinnosti a nízké ceně. Působí proti blechám psů a koček, proti vším u psů a ničí larvy hmyzu. Permethrin a jeho deriváty, propoxur Permethrin působí jako neurotoxin, který zasahuje do funkce neuronů. Nejčastěji je obsažen v přípravcích proti blechám a klíšťatům pro psy. Pro kočky je ovšem toxický. Přípravky proti prvokům: Látky, které mají antiprotozoární účinek na různé druhy prvoků. Potencované sulfonamidy Účinné proti kokcídiím, tlumí jejich projevy u králíků. Antibiotika s antiprotozoárním účinkem Využívané například k léčbě toxoplasmózy psů a koček. Metronidazol S úspěchem používaný u malých zvířat proti trichomonádám, giardiím a amébám.

42


Každá léčba nekončí pouze dobráním antiparazitik. Po onemocnění trávicího traktu by mělo následovat upravení stravy – pro zlepšení zažívání a celkového stavu. Pro parazitární onemocnění kůže tu máme spoustu šampónů, krémů, roztoků, sprejů a mastí atd. 4

PŮVODCI ONEMOCNĚNÍ

4.1

TOXOPLASMÓZA – Toxoplasma gondii

Toxoplasmóza je nejčastěji diagnostikovanou zoonózou. Pro dospělého a přiměřeně odolného jedince nepředstavuje toxoplasmóza nijak velké nebezpečí. Naopak u jedinců s omezenou imunitou nebo u jedinců v embryonální fázi vývoje může dojít až k úmrtí. Pokud dojde k přenesení na těhotnou ženu v prvním trimestru, může dojít k potratu nebo k trvalému poškození plodu. Původce Toxoplasma gondii Výskyt Toxoplasmóza je rozšířena celosvětově. Hostitel Definitivním hostitelem Toxoplasmy gondii je kočka. Mezihostitelem však může být i pes. Léčba U cenných zvířat se můžeme pokusit o léčbu, pokud se podaří včas určit původce onemocnění. K diagnostikování využíváme vyšetření trusu koček. U psů a kočkovitých šelem k léčbě používáme antibiotika s antiprotozoárním účinkem. Prevence Kočky chované v bytě zásadně nekrmíme syrovým masem. Kočky s volností pohybu se mohou snadno nakazit, proto je odčervujeme každé 3 měsíce (viz. 3.2 Preventivní odčervování). 4.2

FASCIOLÓZA – Motolice jaterní

Původce Motolice jaterní (Fasciola hepatica) Výskyt Dnes jde o ohniskové onemocnění. Hostitel Hostiteli jsou nejčastěji přežvýkavci, masožravci, hlodavci, ale i člověk. Vývoj probíhá ve vodním prostředí. Mezihostitelem je sladkovodní plž bahnatka malá. Masožravci se pak mohou nakazit z požírání trávy v nakažených oblastech. Léčba Motolice vyvolávají zánět jater a žlučovodů. Diagnostikujeme je z nalezených vajíček v trusu. K léčbě u psů lze použít nitroxynil. Přípravek však není určen pro kočky. Po léčbě není nutná žádná speciální dieta. Prevence Zabránit požírání trávy a pohybu psů a koček v oblastech výskytu fasciolózy.

43


4.3

DIPYLIDIÓZA – Tasemnice psí

Patří mezi ploštěnce. Mají článkované tělo o velikosti 15 – 45 cm, výjimečně až 80 cm. Je protáhlé a pokryté kutikulou. Na nejužším konci je hlavička (scolex). Na hlavičce se nachází 4 kruhovité přísavky a chobotek s řadami chitinových háčků. Za hlavičkou je krček, ze kterého vyrůstají články. Každý článek obsahuje 1 nebo 2 soubory pohlavních orgánů. Původce Tasemnice psí (Dipylidium caninum) Výskyt Tasemnice psí se vyskytuje jak u nás, tak i ve většině ostatních zemích. Hostitel Hostitelem může být pes, kočka, ale i člověk. Jako mezihostitel se uplatňuje blecha ve stádiu larvy nebo také všenky, které se nachází v kterékoli vývojové fázi. Léčba Často problematická. Pokud dochází u zvířete ke kolikové bolesti, špatné srsti, hubnutí nebo zvráceným chutím, je na místě vyšetřit psa na tyto parazity pomocí flotační metody. Tasemnici psí je možné se nakazit již v prvních dnech života, například při spolknutí blechy nebo při sání mléka. Jako léčebné možnosti je možné použít Bunamidin, Praziquantel, Nitroskanát nebo kombinaci preparátů. Spolu s léčbou musí dojít také k odstranění zevních parazitů (blechy, všenky). Prevence Účinnou prevencí je chránit psy a kočky proti blechám a všenkám, které se stávají obvyklými mezihostiteli. 4.4

TENIÓZA – Tasemnice kočičí (Taenia taeniaeformis)

Hostitel Hostitelem je zejména kočka, ale může se jím stát i pes. Mezihostiteli se stávají drobní myšovití hlodavci nebo ondatry. 4.5

TOXOKARÓZA – Škrkavka psí

Škrkavka psí je často podceňovaným a nebezpečným onemocněním člověka. Nemoc způsobená larvami škrkavek se u lidí nazývá „larvální toxokaróza“ a může při ní dojít i k perforaci střeva. Vyskytuje se ve třech formách: forma orgánová, oční a smíšená. Projevuje se zvracením, průjmem, nechutenstvím, bolením břicha a dalšími projevy. Onemocnění však může probíhat zcela bez příznaků. K nákaze dochází jen při pozření infekčních vajíček. Děti se mnohdy nakazí při hrách na pískovištích, kde konzumují písek nebo hlínu. Další možností pozření vajíčka je snížená hygiena – olizování prstů, konzumace potravy neumytýma rukama nebo znečištěnýma půdou. Toxokaróza patří mezi nejčastější parazitózy u psů a koček. Škrkavky jsou oblé hlístice, jejichž tělo je po obou koncích zašpičatělé. Žijí v tenkém střevě, kde se živí jeho obsahem ústy nebo celým povrchem těla. Původce Škrkavka psí (Toxocara canis)

44


Výskyt Škrkavky jsou rozšířeny celosvětově. U nás se jedná o nejčastější hlístici psa. Hostitel Hostitelem je pes a ostatní zástupci čeledi Psovití. Kočka se tímto druhem neinfikuje. Možnost onemocnění je i u člověka. Léčba Před léčbou musí dojít k diagnostice z mikroskopického vyšetření trusu. V trusu by se měla vyskytovat vajíčka škrkavek. U postižených štěňat je viditelné zvětšení břicha, které je citlivé na dotek (tzv. škrkavkové břicho). K léčbě se doporučuje Pyrantel, Piperazin (viz. 3.3 Antiparazitika) a mnoho dalších účinných antiparazitik. Prevence Pravidelné vyšetření, především u štěňat. Pokud není možné vyšetření z trusu, je důležité podat účinné antiparazitikum i bez předchozí diagnózy. První odčervení provedeme u všech štěňat včetně matky po 14 dnech od porodu. Pak následují pravidelná odčervování uvedená v podkapitole 4.1 Preventivní odčervování. 4.6

ZAKLÍŠTĚNÍ – Klíště obecné

Zaklíštění je jedno z nejčastějších onemocnění psa a kočky. Téměř všechny zevní parazity psa a kočky řadíme mezi členovce. K parazitujícím členovcům patří roztoči a hmyz. Klíšťata spadají mezi roztoče, jenž jsou charakterizováni tělem vejčitého nebo oválného tvaru. Tělo se dělí na hlavovou část a vlastní tělo se čtyřmi páry končetin. Ústní ústrojí sestává z válcovitého chobotku s háčky, malých klepítek a makadel. Původce Klíšťata (Ixodidae) Krev sají obě pohlaví klíšťat. Sameček je červenohnědého až černého zbarvení, zato samička je žlutočervená. Nasáté klíště má šedou barvu a velikost kolem 1 cm. Nejnebezpečnější jsou klíšťata samičky, která oplozená a nasátá dokáží naklást 600 až několik tisíc vajíček. Výskyt Klíšťata jsou celosvětovým problémem. U nás se v největší míře vyskytuje klíště obecné (Ixodes ricinus). Setkat se s ním můžeme nejčastěji v listnatých a smíšených lesích s křovinatým podrostem, obvykle v nadmořské výšce do 600 m. S mírnými zimami se s klíštětem můžeme setkat celoročně. Období jejich výskytu je však největší od dubna do října. U psů i koček je velmi častý a nacházíme je zpravidla na jemné pokožce, např. břicho, uši, nos, krk a v okolí očí. Hostitel Hostitele klíšťat nejde zcela specifikovat. Larvy a nymfy pijí krev především na menších obratlovcích. Kromě psů a koček mohou klíšťata napadnout i člověka. Spolu s ním se přenáší i řada onemocnění nebezpečná pro člověka (lymská borelióza, encefalitida, ricketsióza, babezióza aj.) Léčba Pokud jsou zvířata vystavena lokalitám s možným výskytem klíšťat, měli by majitelé provést pečlivou prohlídku. Odstranit ze srsti doposud nepřisátá klíšťata. Přichycená potřít éterem, alkoholem nebo minerálním olejem a poté opatrně odstranit pomocí pinzety. Doporučeno je provádět vyjímání klíštěte v rukavicích, při rozmáčknutí by mohlo dojít

45


k přenesení infekce jak na psa, tak i na majitele. Po odstranění klíštěte místo důkladně dezinfikujeme. Prevence Zaklíštění se dá jen těžko předcházet, protože klíšťata se vyskytují skoro na všech místech. K obecné prevenci patří úprava trávníků a křovisek. Kontrola drobných hlodavců, kteří mohou být také hostiteli.

4.7

SARKOPTOVÝ SVRAB – Zákožka svrabová

Sarkoptový svrab patří k velmi nakažlivým onemocněním psů, které se šíří především stykem s nemocným zvířetem. Svrab se projevuje intenzivním svěděním. Zákožka svrabová má okrouhlý tvar a zkrácené kuželovité nožky. Poslední dva páry končetin jsou zakrnělé a většinou nepřesahují okraj těla. Původce Zákožka svrabová (Sarcoptes canis) Výskyt Svrab patří k celosvětově rozšířeným roztočům, kteří se šíří ve špatných hygienických podmínkách a hromadných chovech. Na těle hostitele dává přednost méně osrstěným místům. Hostitel Svrab postihuje především psa a i některé další psovité šelmy. Může také napadnout kočku a člověka. Léčba Diagnostika svrabu není jednoduchá. Orientačně můžeme vyzkoušet třít mezi palcem a ukazováčkem ušní boltec psa a pokud u něho dochází k reflexivním škrábáním pánevní končetinou (tzv. pinnal-pedal reflex), může se jednat o svrabové onemocnění. K přímému průkazu onemocnění je nutné opakovaných kožních seškrabů. Prevence Nejúčinnější prevencí je zamezit styku s nemocným zvířetem. Pokud se tak však nestane a dojde u zvířete k nákaze, je nutné sterilizovat nebo nejlépe zlikvidovat všechny textilie a pomůcky používané pacientem (místo na spaní apod.). Venkovní prostory bychom měli nechat 3 týdny neobsazené, aby došlo k přirozenému odstranění škodlivin a nečistot.

4.8

ZABLEŠENÍ – Blecha kočičí, blecha psí, blecha lidská

Blechy patří k nejčastějším vnějším parazitům a řadíme je mezi bezkřídlý hmyz. Mají oboustranně zploštělé tělo a velmi dobře vyvinuté skákavé končetiny. Samečci jsou menší než samičky, měří kolem 2 mm. Dospělé blechy se živí krví, avšak jen málo krve je využito, většinu blechy vylučují v podobě malých černých výkalů. Setkat se s nimi můžeme prakticky po celý rok s ohledem na více druhů blech, které mohou parazitovat také na člověku. Původce Původců může být mnoho, k nejčastějším patří blecha kočičí (Ctenocephalides felis), blecha psí (Ctenocephalides canis) a blecha lidská (Pulex irritans). Výskyt

46


Blechy jsou rozšířeny celosvětově, přičemž v teplejších prostředích se jim daří lépe. Hostitel Hostiteli se stávají především psi a kočky. Blechu kočičí nacházíme častěji než blechu psí, ovšem ta snadněji přechází i na člověka. Léčba Diagnostikujeme většinou přímo z nálezu blech a bleších výkalů. Léčba spočívá v eliminaci blech ze zvířat i prostředí, použití šampónů. Česnek, ani bleší obojky nejsou dlouhodobé nebo nemají dostatečný účinek. Bleší obojky například působí jen na pacienta, ale ne na prostředí. U člověka není léčba blech potřebná, pokud se vyléčí zvíře a dezinfikuje se prostředí, příznaky u člověka odezní. Důležitější než léčba je prevence, která je při skutečnosti, že blecha žije 90% života mimo hostitele, na prvním místě. Prevence Významná při prevenci je pravidelná kontrola všech zvířat v chovu, čištění jejich míst ke spaní a odpočinku, pravidelné vysávání a používání repelentních přípravků před návštěvou míst s velkou koncentrací zvířat. U psů a koček napadených blechami je možnost přenosu tasemnice psí, jenž má blechu za svého mezihostitele. 5

ZÁVĚR

Práce seznamuje s výskytem parazitů u psů a koček. S uváděnými parazity se můžeme setkat i na našem území. Nejrozšířenějším parazitem je škrkavka Toxocara canis, jenž se může také stát velmi nebezpečným onemocněním pro člověka. Největší hrozbou jsou volně pohybující se zvířata, a to jak na vesnicích, tak i ve městech. Nutná je hygiena, která pomáhá v prevenci, a snaha vymýtit parazity u populace psů a koček. Člověk by neměl zapomínat na důležitou prevenci, protože pro něj tato onemocnění mohou být také velmi nebezpečná. To platí nejenom pro těhotné matky, které mohou ohrozit zdraví dítěte, ale i pro dospělé jedince. Důležitým faktorem je odčervování, které bychom neměli opomíjet.

Seznam použité literatury 1.

2. 3. 4. 5. 6. 7.

SVOBODOVÁ V., SVOBODA M., Klinická parazitologie psa a kočky. Brno, Česká asociace veterinárních lékařů malých zvířat (ČAVLMZ) 1995. VOLF P., HORÁK P. a kol.: PARAZITI a jejich biologie. Praha, Triton 2007. RÝŠAVÝ, B. Základy parazitologie. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1989. ISBN 80-04-20864-9 http://www.bayer.cz/showdoc.do?docid=217 http://www.agronavigator.cz/az/vis.aspx?id=76459 http://old.myslivost.cz/media/clankyDetail.asp?IDCl=12861&IDR=10283 &TypR=2 http://www.cz-pes.cz/encyklopedie-detail.php?detail=49

47


PŘÍLOHA

ENDOPARAZITÉ A EKTOPARAZITÉ

Obr. 1 Vývojový cyklus Toxoplasma gondii.

Obr. 2 Motolice jaterní

Obr. 3 Tasemnice psí

48


Obr. 4 Škrkavka psí

Obr. 5 Klíště obecné

Obr. 6 Zákožka svrabová

Obr. 7 Blecha psí

49


Film jako součást vzdělávání Maturitní práce 2011, Český jazyk a literatura Gymnázium Globe, s.r.o. Pavel Hanák, Oktáva A - 4.K

Anotace maturitní práce v českém jazyce Tato práce se zabývá filmovou tvorbou jako součástí vzdělávání. Práce je zpracována formou výzkumu. Hlavním cílem práce bylo zjistit obecné informace ohledně sledovanosti dokumentů mezi vysokoškolskými studenty a studenty středních škol a dále také efektivitu ve využití získaných informací z dokumentů ve výuce či ve zkoušení. Anotace maturitní práce v anglickém jazyce This work is dealing with film making as a part of education. The work is prepared in form of research. Main goal was find out a general information about college students and high school students attitude to documentary films and also the efficiency of gained information in school hours or during the exercise. Obsah 1.

2.

3.

4.

5.

Úvod 1.1 Cíle 1.2 Definice dokumentu 1.3 Filmy založené na skutečném příběhu 1.4 Kužel zkušenosti Rozbor dotazníku 2.1 Sestrojení dotazníku 2.2 První graf - Sledujete dokumentární filmy? 2.3 Druhý graf - Jestli ano, jaký typ? 2.4 Třetí graf - Sledujete dokumentární filmy pro zábavu nebo pro svoji seberealizaci (zajímavost)? 2.5 Čtvrtý graf - Používáte dokumentární filmy jako prostředek ke vzdělávání místo psaných podob dané látky? 2.6 Pátý graf - Ocenili byste dokumentární filmy jako součást výukové hodiny? 2.7 První poznatky z dotazníku Další výzkum 3.1 Cíle a postup při vytvoření pracovního listu 3.2 Vyhodnocení pracovního listu Závěr 4.1 Odpovědi na cíle 4.2 Výsledky práce Přílohy

50


1

ÚVOD

1.1

Cíle

Ve své práci jsem se zabýval filmovou tvorbou jako součástí vzdělávání. Zvolil jsem si dokumentární filmovou tvorbu. Je všeobecně známo, že dokumenty pracují s realitou a nepřikreslují si nic podle potřeby. Jako metodu výzkumu pro svou práci jsem si zvolil hlavně formu dotazníku. Mým cílem bylo zjistit obecné informace ohledně sledovanosti dokumentů mezi vysokoškolskými studenty a studenty středních škol a dále také efektivitu ve využití získaných informací z dokumentů ve výuce či ve zkoušení. 1.2

Definice dokumentu

Dokumentární film jsem si vybral z toho důvodu, že jako jediný z filmové tvorby nepracuje hlavně s fikcí. „...Snímáním reality se vymezuje oproti filmu hranému. Užívá specifických technik natáčení, jako např. snímání volnou kamerou z ruky, skrytou kamerou, kontaktního snímání zvuku..."1 Dokumentární film je druh filmu, jehož hlavním cílem je zprostředkování a dokumentace skutečnosti za účelem informovat konzumenta. 1.3

Filmy založené na skutečném příběhu

Některé filmy sice mají napsáno pod svým názvem "založeno na skutečném příběhu" (např. americké drama "The Blind side" nebo hororový snímek "Paranormal activity") , ale stejně se pohybují vcelku daleko od pravdy. Hodně zde figuruje slovo "založeno". To znamená, že podklad filmu je pravdivý, ale okolnosti, které se v tomto filmu dějí, nemusí být nutně pravdou. Tyto filmy jsou velice poutavou podívanou, ale jejich informačně-obohacující stránka je mizivá a nepřiučí nás ničemu, co by člověk mohl využít v běžném životě. Usuzuji takto z mé zkušenosti a zkušenosti mého nejbližšího okolí (rodina). Je to také způsobeno tím, že v těchto filmech se pracuje převážně s osobními problémy určitých lidi. Nenajdete film, ve kterém budou scény s problematikou kvantové fyziky, výpočtem logaritmů nebo řešení problematiky ekonomické situace ve státě. 1.4

Kužel zkušenosti

Studie amerického profesora Edgara Dalea (1900 – 1985) zdůvodňuje efektivitu učení tím, že čím více vjemů člověk zapojí při učením, tím větší pravděpodobnost je, že se danou látku naučí stabilněji a rychleji. Je to jeho tzv. „Kužel zkušenosti" ("Kužel učení"). „...Vyučovací zkušenosti a poznatky z pozorování žáků při vyučování posloužily Edgaru Daleovi jako podklad pro tvorbu jeho patrně nejznámějšího díla – diagramu Cone Obr. 1 Kužel zkušeností dle Edgara Dalea Of Experience (někdy se také uvádí pod názvem Cone Of Learning, v české literatuře "kužel zkušenosti" nebo "kužel učení"). Edgar Dale poprvé publikoval svůj Cone Of Experience roku 1946 v knize Audio Visual Methods In Teaching. O významu jeho objevu nemůžeme pochybovat ani dnes - vždyť při 1

Neznámý autor. Dokumentární film [online]. Wikipedie 14.3. 2011 [cit. 26. 3. 2011]. http://cs.wikipedia.org/wiki/Dokument%C3%A1rn%C3%AD_film

51


výběru vyučovacích prostředků a aktivit nám může posloužit stejně dobře jako v době svého vzniku. Daleův diagram zobrazuje vzájemný vztah užité vyučovací metody a efektivnosti vyučování. Mezi vyučovací metody autor řadí (sestupně od vrcholu kužele): čtení, naslouchání mluvenému slovu, prohlížení obrázků, sledování filmu, pozorování vystaveného předmětu, sledování demonstrace (např. pokus), pozorování nějaké činnosti, zapojení se do diskuze, rozhovor, inscenace dramatického výstupu, napodobování reálné situace, skutečná reálná situace....“1 (viz Obr. 1)

2

VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKU

2.1

Sestrojení dotazníku

V úplném úvodu bylo řečeno, že pro práci jsem si zvolil postup výzkumu. Jak už je to u dokumentů, nejlépe se člověk dozví, či naučí z přímého kontaktu s danou problematikou. Začal jsem sestrojením dotazníku (viz. přílohy, anketa), kterou jsem vyplnil se sto náhodnými studenty vysokých škol. Cílem této práce bylo zjistit, zda- li studenti obohacují své znalosti pomocí dokumentárních filmu, zda- li dokumentární filmy, které sledují, jsou v zaměření, které studují, dále také proč sledují dokumenty a nakonec postoj studentů k dokumentům, jako učební pomůcce. Mou snahou bylo se zaměřit hlavně na otázky zabývající se postoje k dokumentům. Pro můj výzkum jsem si zvolil studenty z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a ze Stavební fakulty Vysokého učení technického. Tyto tři vysoké školy jsem si vybral z důvodu toho, že se nacházejí bezprostředně v lokalitě mého bydliště. Věk dotazovaných se pohyboval mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Celá anketa se skládala z 5 otázek. Pro každou jednotlivou otázku je udělán graf pro snadnější orientaci ve výsledcích a z důvodů přehlednosti. 2.2

První graf – Sledujete dokumentární filmy?

Tento graf (viz přílohy graf č. 1) se zaměřuje na sledovanost dokumentárních filmů. Výsledek byl pozitivní, co se týče sledovanosti dokumentů. Z mého průzkumu vyplývá, že 92 % dotazovaných sleduje dokumenty a jen 8% nesleduje. Zajímavé je, že ti kteří nesledují dokumentární filmy byli z prvního semestru těchto fakult. S tohoto faktu se dá lehce vyvodit, že studenti preferují sledování dokumentů až v následujících semestrech. Tato otázka byla čistě orientační. Čekalo se, že odpověď ANO bude 100 %, ale není. Z tohoto faktu lze dosledovat, že studenti sledují dokumenty, ale ne vždy všichni. 2.3

Druhý graf – Jestli ano, jaký typ?

Následující graf (viz přílohy, graf č. 2) se zabýval tím, jaký typ dokumentárních filmů studenty láká. Studenti byli jak z oborů technických, tak i humanitních. Odpovědi se lišily. Jako odpověď mohli studenti uvést humanitní, technické nebo jiné. U této otázky jsem se nesetkal s odpovědí, že by student humanitního oboru sledoval technické dokumenty za účelem vzdělávání a taktéž u studentů s technickým zaměřením se nevyskytovaly, jako učební pomůcky, dokumenty s humanitní tématikou. Studenti sledovali dokumenty s jinou tématikou (než je jejich zaměření) jen zřídka a zásadně jen ze zvědavosti nebo pro zábavu. Dokumentární filmy s humanitní tématikou sleduje 20,65%, s technickou tématikou sleduje 72,83% a jiné 4,34% z dotazovaných, kteří odpověděli kladně na otázku č. 1. Výsledky odpovídají očekávání. Největší zastoupení mají technické dokumentární filmy. K tomuto výsledku dospíváme díky tomu, že dvě ze tří vysokých škol, 1

OVSENÁK, Petr. Edgar Dale [online]. PedF UK 1.2 2007 [cit. 2.4. 2011]. http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2006_Dale_Ovsenak/cone_of_learning.html

52


ve kterých jsem svoji anketu aplikoval, byli technického zaměření. Pro upřesnění mezi jiné se počítají životopisné dokumentární filmy. Odvozením se dostaneme k úsudku, že každý student sleduje takový dokumentární film, který se zaměřuje na jeho obor. Samozřejmě, že ne specifický, ale jen jestli je to humanitně nebo technicky zaměřen. 2.4

Třetí graf – Sledujete dokumentární filmy pro zábavu nebo pro svoji seberealizaci (zajímavost)?

Třetí graf (viz přílohy, graf č. 3) pracuje s otázkou, zda-li studenti sledují dokumentární filmy jen pro zábavu, ze zajímavosti a pro svou seberealizaci nebo kvůli něčemu jinému. Nejčastěji studenti tuto aktivitu dělají pro svojí seberealizaci a ze zajímavosti. Konkrétně u 75-ti % studentů . Pro své potěšení sleduje dokumenty 15,22 % studentů. Dále u odpovědí „jiné" se dostaneme na číslo 9,78 %. Při upřesnění u odpovědí „jiné" se dozvíme, že studenti dokumentární filmy sledují, protože musejí. jednalo se převážně o studenty vyšších ročníků vysoké školy. Při zjišťování bližších informací proč musejí, se dozvídáme, že je to nezbytné pro jejich úspěšné dokončení semestru či zápočtu. Tyto odpovědi naplňují výsledky, které bychom mohli očekávat od dokumentárních filmů. 2.5

Čtvrtý graf – Používáte dokumentární filmy jako prostředek ke vzdělávání místo psaných podob dané látky?

Čtvrté téma (viz přílohy, graf č. 4) - alternativa vzdělávacích prostředků. Otázku, zda-li studenti používají dokumentární filmovou tvorbu jako prostředek ke vzdělávání místo tištěné podoby (např. skript, zápisků). Toto je stěžejní otázka. Kupodivu by studenti z žádné fakulty tento návrh nepodpořili, kdyby se hlasovalo v referendu. Pro je pouhých 27,17 % a proti je 62,83 %. Což vcelku udivuje. Při sledování dokumentů máte hned tři vjemy sluch, zrak a hmat (zápisy z dokumentu). Z výsledku můžeme usoudit, že studenti nechtějí nahrazovat klasickou výkladovou a písemnou možnost studia za méně náročnější a efektivnější způsob učení formou dokumentárních filmů. Je možné, že jeden z faktorů, proč studenti nechtějí dokumenty, je lenost. Třeba studenti nechtějí vytahovat důležité informace z dokumentů, protože se u toho musí přemýšlet a je to náročnější než dostat už vypracované konečné myšlenky. Dalším faktorem může být časová náročnost. Je určitě náročnější nejdříve shlédnout dokument, vypsat si poznámky a až poté se je učit. Proto je pro studenty méně časově náročné se učit ze skript, kde mají vše již vypracované. Jako třetí faktorem dle mého názoru je nejistota. Studenti moc s dokumenty nepracují, tak je zřejmé, že si nebudou jisti, při vyhledávání a vytahování důležitých informací z dokumentů. Je zřejmé, že za nevyužívání alternativních vzdělávacích prostředků, může styl výuky, který má člověk naučený již od základní školy. Proto se není čemu divit, když studenti tento alternativní způsob studia spíše zavrhují. 2.6

Pátý graf – Ocenili byste dokumentární filmy jako součást výukové hodiny?

Závěr mé ankety znázorňuje poslední graf (viz přílohy, graf č. 5), kde se řeší, zda-li by studenti ocenili uplatnění dokumentární tvorby ve výukové hodině. Zde studenti odpovídali převážně kladně. Z dotazovaných odpovědělo 77 % studentů kladně a jen 23 % studentů negativně. Je zajímavé, že studenti nechtějí měnit styl samostudia, ale výuku by změnili. Při doplňující otázce, proč by chtěli tuto změnu, se dovídáme: „To proto, že by byla hodina zajímavější", tímto způsobem reagoval nejmenovaný student z právnické fakulty. Vypadá to , jako by si studenti chtěli zvolit „menší zlo". Menší zlo proto, že mladší generace radši sleduje televizi či projektor, než aby poslouchala hodinu a půl dlouhou přednášku. Byla by to pro ně větší zábava a nejspíše i něco nového, co se týče stylu vedení přednášky, praktických cvičení nebo průběhu nějakých seminářů.

53


2.7

První poznatky z dotazníku

Když shrneme veškeré informace, které nám anketa poskytla, můžeme vydedukovat, jak by si asi studenti vysokých škol představovali práci s dokumentárními filmy. Požadovaná je změna výuky, ale ne příprava na ni. Je možné, že poté, co se změní výuka, tak se změní i příprava. Toto lze usoudit ze starého stylu výuky. Stará verze výuky je vedla k přípravě, která je jejím předobrazem. Je možné usuzovat, že se tak i stane u nové možnosti stylu studia. 3

DALŠÍ VÝZKUM

Svoji práci jsem doplnil o výzkum na střední škole. Další možností výzkumu bylo to, že jsem mohl pracovat se svými spolužáky z dějepisného semináře. Jedná se o 3. a 4. ročník vyššího stupně gymnázia. Předmětem studia byli žáci od sedmnácti do dvaceti let. 3.1

Cíle a postup při vytvoření pracovního listu

Mým cílem bylo zjistit, zda-li jsou studenti schopni najít informace z dokumentu a pracovat s nimi. Tyto informace a závěry jsou obsaženy v dokumentárním filmu a nejsou přímo řečeny a jsou docela snadno vyvoditelné z kontextu. Výchozím dokumentem bylo „Volání duchů"1, který se zabýval problematikou války v Jugoslávii. Postup spočíval v tom, že jsem si vytvořil pracovní list s otázkami (viz přílohy, pracovní list), které se vázaly k dokumentu. 3.2

Vyhodnocení pracovního listu

Ve výsledku dopadli lépe chlapci, než dívky. Bylo to zřejmě tím, že chlapci mají k této problematice bliž než-li děvčata. Usuzuji tak z faktu, že bodový součet prací všech chlapců byl o 26 bodů vyšší, než u dívek. Nejproblémovější otázka pro studenty byla otázka č. 2. Jelikož nebyla chronologicky zařazena do kontextu, museli studenti zachytávat informace po dobu celého dokumentárního filmu. Další problémem byla stavba otázky, která se skládala ze čtyř částí. Studenti se nestíhali vracet k otázce a přesně si pamatovat, její zadání. Následně hned otázka č. 3 dělala studentům problém . Ze stejných důvodů, jako byly u otázky č. 2. Zadání otázky sice nebylo rozděleno na více částí, ale nebyla ihned znatelná z jednoho úseku dokumentu. Po opravení pracovních listů bylo zjištěno, že se vystřídala celá škála hodnocení, kromě známky nedostatečný. Grafy (viz přílohy, graf č. 6 a 7) značí počet bodů a četnost známek ve třídě.

4

ZÁVĚR

4.1

Odpovědi na cíle

Na začátku své práce jsem si vytyčil cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout. V první řadě jsem chtěl zjistit míru sledovanosti dokumentárních filmů mezi studenty vysokých a středních škol. Mé původní očekávání bylo, že všichni dotazovaní studenti sledují dokumenty. Avšak výsledky se rozcházeli s mým předpokladem. U 8 lidí jsem se potkal s odpovědí ne, nesleduji dokumenty. Zbylých 92 odpovědělo, že dokumenty sledují. Tento fakt potvrzuje, že míra sledovanosti dokumentů mezi studenty je veliká. Studenti sice 1

VOLÁNÍ DUCHŮ, Jacobson M. a Jelinacic C., USA, 1996, 63 min., tit., 14+, Jeden svět na školách, Průřezová témata prostřednictvím dokumentárního filmu ZŠ

54


dokumenty sledují, ale nepoužívají je jako prostředek pro obohacování svých znalostí a následnou aplikaci ve výukových hodinách. Pouze 25% dotazovaných studentů používá dokumentární film jako učební pomůcku.Tím pádem efektivita používání získaných informací z dokumentů je těžko znatelná. Tato otázka nenaplnila mé očekávání. Můj první úsudek byl, že se setkám aspoň s 60% studentů, kteří používají dokumentární filmovou tvorbu jako prostředek vzdělávání. V průběhu výzkumu jsem se nepotkal s žádnými komplikacemi. Největší starosti mi dělal dotazník a jeho vyplňování, ale studenti byli při oslovení velice vstřícní, takže vyplňování se stalo příjemnou záležitostí. 4.2

Výsledky práce

Ve svém výzkumu jsem pracoval s vysokoškolskými studenty i se studenty ze střední školy. Práce se studenty byla odlišná. Studenti z vysokých škol vyplňovali pouze dotazník, zatímco středoškolští studenti vyplňovali pracovní list, který byl zadán formou testu ve školní hodině. Z toho vyplývá, že porovnávat studenty by bylo velice těžké. Namísto toho jsem došel k zjištění,že styl výuky je předobraz domácí přípravy. Proto, když se studenti na střední škole nenaučí pracovat s dokumenty jako s učební pomůckou, tak tuto alternativu nevyužijí ani na vysoké škole. Studenti preferují určitý postup při zpracování a následné zapamatování si látky, rozhodně nechtějí měnit svoji přípravu, kterou používají po dobu několika let. Aby se studenti naučili pracovat s dokumenty, měli by s dokumenty pracovat nejpozději od prvního ročníku střední školy, protože v této době se studenti poprvé potkávají s jiným způsobem výkladu a následné domácí přípravy. Důležité je si uvědomit, že v této době je technika součástí našeho každodenního života. Je jen otázkou času, kdy budou veškeré písemné úkoly nahrazeny interaktivními. Seznam použité literatury 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

BLECHA, Richard. Malá encyklopédia filmu. 1. vyd. Obzor, n.p., Bratislava, 1974. 802 s. ISBN 65-026-74735-21-85/7 NICHOLS, Bill. Úvod do dokumentárního filmu. 1. vyd. Akademie múzických umění Brno, 2010. 230 s. ISBN 9788073311810 KVASIL, Bohumil. Malá československá encyklopedie. 1. vyd. Severografia, n.p., Liberec, 1984. 976 s. ISBN 02/76-0571-21-125-85 http://cs.wikipedia.org http://www.google.cz/ http://it.pedf.cuni.cz/strstud/edutech/2006_Dale_Ovsenak/uvod.html http://wiki.rvp.cz/Knihovna/1.Pedagogicky_lexikon/K/Ku%C5%BEel_zku%C5%A1enosti http://www.jedensvetnaskolach.cz/index2.php

Autor práce při prezentaci

55


PŘÍLOHA Č. 1

Maturitní práce „Filmová tvorba jako součást vzdělávání"

Dotazník škola: věk: _____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ ______

1.

Sledujete dokumentární filmy? a) ano b) ne

2.

Jestli ano, jaký typ? a) humanitní b) technický c) jiný

3.

Sledujete dokumentární filmy pro zábavu nebo pro svoji seberealizaci (zajímavost)? a) zábava b) seberealizace

4.

Používáte dokumentární filmy jako prostředek ke vzdělávání místo psaných podob dané látky? a) ano b) spíše ano c) spíše ne d) ne

5.

Ocenili byste dokumentární filmy jako součást výukové hodiny? a) ano b) ne

56


VYHODNOCENÍ DOTAZNÍKU

Graf č. 1

Graf č. 2

Graf č. 4

Graf č. 3

Graf č. 5

57

WORKSHOP PRO UDRŽITELNÝ ROZVOJ

CZ.1.07/1.100/14.0143

PŘÍLOHA Č. 2 Maturitní práce „Filmová tvorba jako součást vzdělávání"

Pracovní list – „Volání duchů“ Jméno: ______________________________________________________________________________________________________________________________________________________________ _____

1. Kdy a mezi kým začaly boje? (2 body) 2. Jak se nazývaly a jakou měly formu tábory (2) do kterých převáželi „vězně". Co se v nich dělo? Kdo byl přednostně do těchto táborů převážen? (4 body) 3. Vyjmenujte osoby, které se vyskytovaly v dokumentu nebo byly zmíněny a uveďte jejich povolání. (2 body) 4. Co je svátek sv. Petra? Co se namísto oslav dělo? (2 body) 5. Kdy přijeli první zahraniční korespondenti do tábora O. a jaké to mělo důsledky? (2 body) 6. Kam byli deportování obyvatelé v rámci "národnostní čistky"? (1 bod)

VYHODNOCENÍ PRACOVNÍHO LISTU Pracovní list byl hodnocen takto: 12 – 11 b. ........... známka 1 10 – 9 b. ............. známka 2 8 – 7 b. ............... známka 3 6 – 5 b. ............... známka 4 5 – 0 b. ............... známka 5

Graf č. 7

Graf č. 6

77


CZ.1.07/1.100/14.0143

English Speaking Countries, History and Developement Maturitní práce 2011, Blok předmětů v anglickém jazyce Gymnázium Globe, s.r.o. David Kratochvíl, Oktáva A - 4.K Anotace maturitní práce v českém jazyce Tématem této práce je historie a vývoj anglicky mluvících zemí. Rozebírají se zde otázky, jak se mohl anglický jazyk tolik rozšířit nebo které země jsou anglicky mluvící. Největší pozornost je věnována Anglii, USA, Kanadě a Austrálii, ale můžete se zde dočíst i to, jak se dostala anglická kultura a jazyk do nejmenších a nejodlehlejších ostrovů a zemí světa. Anotace maturitní práce v anglickém jazyce Subject of this work is to describe English speaking countries, their history and developement. Questions as how could English language spread all over the world or which countries are English speaking are analyzed. This work focuses mainly on England, USA, Canada and Australia, but you can learn even how could English culture and language get to the smallest islands and countries in the world.

Obsah 1

2

3

4

5

6

7

The English language and the Commonwealth 1.1 Introduction, my aims 1.2 The English language 1.3 The Commonwealth The United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland 2.1 Basic facts 2.2 History 2.3 Developement, Colonisation The United States of America 3.1 Basic facts 3.2 History 3.3 Developement 3.4 American English Canada 4.1 Basic facts 4.2 History Australia and New Zealand 5.1 Australia – basic facts 5.2 Australian English 5.3 History 5.4 New Zealand – basic facts 5.5 History Other English Speaking Countries 6.1 Introduction 6.2 Sovereign States – Europe 6.3 Sovereign States - Africa 6.4 Sovereign States – Asia 6.5 Sovereign States – America 6.6 Sovereign States – Caribbean Sea 6.7 Sovereign States – Oceania Summary

78


CZ.1.07/1.100/14.0143

1

THE ENGLISH LANGUAGE AND THE COMMONWEALTH

1.1

Introduction, my aims

At the beginning I would like to give the reasons why I have chosen this topic. First of all I am interested in the English language, and when you study the language it is always good to know something about the history and culture of the countries, the language is spoken in. At the same time such subject as Geography always attracted me. English language is widely spread through the whole world. What made it so popular? How could it happen? It is well known the English language became an official one in many countries, but what are they? What do they have in common and what are the differences between them? In this work I would like to summarize basic things about England, tell you some interesting facts from the history of the United States of America and Canada, get you acquainted with one of the most exciting country in the world - Australia. It goes without saying that my work would include such countries as India, Singapore and Philippines, to which I consider we do not pay much attention while studying at school. Nowadays about 2 billion 500 million people use English as a mother tongue, which means that English is the most widespread language in the world. “...It has become the world language – it is used not only as a native language but also for other purposes – in administration, business, technology, education, sport etc. ...“ 1 As an evidence you can see people from all over the world writing their comments on the Internet on the numerous English forums and on the British and American web pages such as youtube.com and other social nets. 1.2

The English language

To make everything clear it will be necessary to introduce some terms. English speaking countries are those where the majority of population use English as their mother language. To this category belong: Great Britain, Ireland, the United States of America, Canada, Australia and New Zealand. However there are also countries where English is used as a second language (e.g. India, the Republic of South Africa and some other African countries). The English language has a Germanic origin. ...“ The old English had many inflections to show various grammar forms. ...“ 1 But over centuries words have been simplified. “...English borrowed words from many other languages (French, Spanish, German and even Czech – for example robot). ...“ 1 On the other hand it is obvious that other languages are influenced by the English vocabulary. “...There are five main types of English which differ in pronunciation, spelling and vocabulary but the differences are not so crucial that they could affect understanding. They are: British English, American English, Australian English, Indian English and African English. ...“ 14 But I think that many other forms of English are being created nowadays. As people from non English speaking countries are trying to learn English, they are slightly changing it, above all - its pronunciation. 1.3

The Commonwealth

The Commonwealth is a voluntary association that consists of 54 members and its overall population is approximately two billion people. It developed in the 1920s and 1930s. “...The founding members were Britain, Canada, Newfoundland, Australia and New Zealand. ... “ 1 Time passed and some other nations, such as African, Asian, South American and Caribbean, occured to become the members of this association. One of the main goals of the Commonwealth is to ensure world peace, social uderstanding and racial 14

ODEHNALOVÁ, Jana. 1997. Reading about the English speaking countries. 59-280-91. PRÁH.

79


CZ.1.07/1.100/14.0143

equality. Some of the countries have the English Queen as the formal head (e.g. Australia and New Zealand). England used to be the biggest colonial empire. In 1920s they occupied one quarter of the whole world. Because of the colonisation English culture, their language and their traditional sports and education system spread all over the world. This is also why English is used in the countries of commonwealth and why the founding members belong to the commonwealth. Nationalistic tendencies and inability of maintaining these large areas led to decolonisation and gaining independence of colonised countries which began after the World War I. 2

THE UNITED KINGDOM OF GREAT BRITAIN AND NORTHERN IRELAND

2.1

Basic facts

„We still must remember, that we are not part of the continent, but their neighbours“. This Bolingbroc´s statement describes a special place of England. It´s true, that England is so close to the continent, that you can see white limestone cliffs of Dover and this is a big attraction for conquerors. In the past England was a part of the continent and Themes was joining Rhein. So it is obvious that first hunters came to England without a need of soaking their legs. 2.2

History

At the beginning of its history England was attacked by different countries or to be more precise-tribes and their defence wasn´t good at all. Most of the people in these ages were farmers, shepherds, sailors and merchants. So many, decades or even centuries later they decided to build a strong fleet. They found out that the sea protects them. But meanwhile they were attacked by Celts, Romans, Angles and Saxons who came from Germany, Denmark and the Netherlands, Vikings and French Normans. Each of these tribes left some evidences. Romans named the island Brittania, Anglo – Saxons England. But the biggest evidence was left by Normans. In 1066 they changed the future of England because the English were defeated by the French army in the battle of Hastings. 2.3

Developement, Colonisation

A lot of other very important events happened during the reign of Elizabeth I. (1533 – 1603) so called “Virgin Queen“. Britain became the major sea power and started discovering the world. They were founding colonies and trading goods. “...Sir Francis Drake, Sir Walter Raleigh and others were discovering the world under her patronage.“... 2 Sir Walter Raleigh founded the first English colony in North America and called it Virginia in the honour of the Queen. The foundation of the British Empire was the result of Elizabeth´s policy. She was the first to give her name to an era: the Elizabethan age. “...Another monarch who gave her name to an age was Queen Victoria. She came to throne in 1837. The Victorian age was remarkable for the expansion in wealth and power in Britain where many changes were taking place.... “ 1 Industry was replacing agriculture and many schools were built. “...Victoria was the first monarch to live in Buckingham Palace. The British Empire reached its greatest importance in 1920s.... “ 15 In 1926 the British Commonwealth of Nations was declared. Large parts of Africa and Asia were added to the empire during the reign of Queen Victoria. Through victorious World War I 15

BRENDLOVÁ, Světla. 2006. Reálie anglicky mluvících zemí. 3. rozšířené vydání. Fraus.

80


CZ.1.07/1.100/14.0143

Britain suffered huge economic losses. Ireland became independent in 1921 and the movement for independence started in India and other colonies. After World War II where England was heavily damaged, the idustrial growth went on, but Britain lost its leading position to other powers. 3

THE UNITED STATES OF AMERICA

3.1

Basic facts

The USA are situated in southern part of North America and covers an area of 9 160 454 sq km therefore it is the third biggest country. There are big variations of climate and surface. Temperatures changes from the arctic cold in the northern Alaska to subtropical warmth of Hawaii. America is on of the most ethnically diverse country in the world. You can find there people of all possible origins and all the races mixed up. 3.2

History

Icelandic Vikings who were sailing around the year 1000 under Leif Ericson were the first who discovered American continent. They didn´t manage to establish any permanent settlements so till 1400 native Indians were the only inhabitants. In 1492 a navigation error brought Christopher Columbus to the Caribbean Sea instead of Asia. Later when Vigrinia, the first English colony was founded the ship named Mayflower brought 102 English men, women and children to northeastern region where they found the colony called Plymouth. But in the winter about half of them died. In the spring with the help of Indians they planted corn. They harvested a lot of food, so that´s why people since October 1621 celebrate a day of good harvest so called Thanksgiving day. During the 17th century many colonists, mostly English but also French, Dutch and Irish settled in the country. Those settlers were seeking land, wealth and religious or personal freedom. These settlements became the 13 colonies under the British rule. There were wars between the British and the French colonies which lasted for many years and cost Britain a lot of money. The British government continually raised the taxes for the colonies, but ultimately it caused a rebellion. In 1773, North Americans emptied chests of British tea into the waters of Boston harbour. This Boston Tea Party marked the beginning of the War of Independence. The colonists wished to rule the country by themselves. On the July 4, 1776, the representatives of the original 13 colonies adopted the Declaration of Independence, which established the United States of America. After a few years George Washington was elected as the first President of the USA. 3.3

Developement

In the 19th century more than ten million new settlers came from Europe, the majority being English, Irish, Scottish and Germans. Nearly all of them settled in the North, where industry was developing rapidly. To those people, the agricultural South was like a foreign country. The North supported abolition of slavery, but Southern plantators didn´t want to hear about it. Their prosperity depended on the hard work of slaves who were brought to America during 17th and 18th century. This disagreement on the slavery question led to the Civil War between the agricultural South and the industrial North. This war lasted for 4 years and resulted in the victory for the North and therefore slavery was abolished. In the 20th century immigration continued. In the second half of the century, the largest number of immigrants came from Latin America and Asia, mainly from the Philippines, Vietnam, China and Korea. World War II brought many Jewish refugees.

81


CZ.1.07/1.100/14.0143

“...In 1945, the USA was the strongest country in the world. Its money and atomic bombs became dangerous for the Soviet Union, trying to convert the world to communism. The Cold War between these two countries began. ...“ 16 3.4

American English

The USA has no official national language. However, English is considered as the state language because 80 % of people use it, though some ethnic minorities continue to use their mother languages. The American variety of English has became quite popular with many non-native speakers and influenced even British English. In comparsion with British English, American English is simplier in spelling (harbour – harbor, traveling – travelling, check – cheque, thru – through), and grammar (in school – at school). Some words have a different pronunciation, e.g. doctor [daktr], city [sidi]. In American English different words are sometimes used for the same things, e.g. apartment – flat, sidewalk – pavement, line – queue, subway – underground, principal – headmaster, shades – blinds. 4

CANADA

4.1

Basic facts

Canada is the second largest country located in the nothern part of North America. It is divided into 10 provincies and 2 territories. The biggest province is Quebec with it´s capital Quebec. The capital city of Canada is Ottawa. In Canada we can find plenty of lakes and large mountain areas – the Rocky mountains, the Mackenzie mountains and the Melville Hills. The climate varies from Arctic in the north to moderate climate in the east and west. In Canada 80 percent of people live in large urban areas located near the borders with the USA. More than 40 percent of people are of British origin, 30 percent of French origin, over 20 percent of other European origin and the rest is made by Eskimos or Indians. 60 percent of population speak English, about 30 percent speak French, the rest are the languages spoken by various ethnic minorities (Italian, German, Chinese, Native Indian).

4.2

History

Canada is inhabited for a long time. First inhabitans came about 10 000 or 25 000 years ago from Asia with the aid of a land bridge – today´s Bering Strait. After a long time approximately 1000 years ago came to Canada Vikings by their boats. And at the end of 15th century an Italian sailor Giovanni Caboto who was sailing for England came to Canada. He hoist the English flag on Newfoundland and declared this place as property of king Jindřich VII. At the beginning of 16th century France became also a sea power. So in 1534 experienced sailor Jacques Cartier set on a journey and discovered the Gulf of St.Lawrence. He started trading with Mikmak´s. Iron knifes and axes were traded for leather clothes. Since the 16th century large territories were uder the control of France. But during th the 17 , 18th and 19th centuries France was gradually loosing it´s influence because England was winning the frequent wars. The English colonies on the east coast of North America were prosperous and the amout of people was growing there more rapidly than in French colonies. In 1760 in New France were living about 60 000 people but in English 16


82


CZ.1.07/1.100/14.0143

colonies were living at this time about 1,5 million people. British colonisators became independent because they started their own industry here but France had to bring some equipment from their homeland. Canada became a British dominion in 1867 and even though it is an independent federal parliamentary democracy and constitutional monarchy system the English Queen is still in the head of the state. But revolutions in English colonies in today´s USA had an influence on people living in New Scotia (Province of Canada). On one side there were people struggling for independence and on the other side were people who wanted to stay loyal to the British king. So finally New Scotia, Saint-Jean Island (later prince Edward Island), Newfounland and Quebec remained a part of the British empire. 5

AUSTRALIA AND NEW ZEALAND

5.1

Australia – basic facts

Australia is the smallest continent and the biggest island in the world. It is situated between the Pacific and the Indian Ocean. The Great Dividing Range along the Eastern coast (The Australian Alps) has the highest mountain Mt. Kosciusko. There are two great deserts in the Australia: the Great Sandy Desert and the Great Vistoria Deset. In Australia we can find two big rivers: the Murray and the Darling and three great lakes: Lake Eyre, Lake Torrens and Lake Gairdner. Australia has many different climates. And for us it is extraordinary continent because it lies in the southern hemisphere and therefore in summer there is winter and when we have winter they have summer. The country was apart from the continent in the early ages so even animals and other forms of life take a different course of developement. We can find there a lot of unique animals such as kangaroo, koala beer, dingo or barking and frilled lizards. 5.2

Australian English

“...95 percent of inhabitans of Australia are of the British origin, 3 percent are made by other European ethnic groups and 1.5 percent are aborigines (about 50 000). Australian English and aboriginal languages are spoken there.... “ 17 Australian English is called strine or Aussie English. Australian English differs mainly in vocabulary. “...Australians prefer short words so many everyday expressions are shortened: ta = thank you, Oz = Australia, footy = football, postie = postman, surfie = person who loves surfing, etc.... “ 18 5.3

History

The first records of European mariners sailing into Australian waters came from the time around 1606, and include their observations of the land known as Terra Australis Incognita (unknown southern land). The first ship and crew to chart the Australian coast and meet with Aboriginal people was the Duyfken captained by Dutchman, Willem Janszoon. Between 1606 and 1770, an estimated 54 European ships came there. Many of these were merchant ships from the Dutch East Indies Company and included the ships of Abel Tasman. Tasman charted parts of the north, west and south coasts of Australia which was then known as New Holland. In 1770, Englishman Lieutenant James Cook charted the Australian east coast. Cook claimed the east coast under instruction from King George III of England on 22 17 18

ODEHNALOVÁ, Jana. 1997. Reading about the English speaking countries. 59-280-91. PRÁH. BRENDLOVÁ, Světla. 2006. Reálie anglicky mluvících zemí. 3. rozšířené vydání. Fraus.

83


CZ.1.07/1.100/14.0143

August 1770 at Possession Island, naming eastern Australia 'New South Wales'. A nearly completed map of the coastline was published by Flinders in 1814. Since January 1788 colonisational travels were undertaken. About 1000 of people came from Britain and 750 of them were convicts. This Day is called Australia Day and it is a public holiday. The newcomers were trying to find a fertile land where could they start living. The contact with native aborigines was hospitable and was based on trade. But aborigines find these new people as a serious disruption of their homeland so they attacked colonisators. During the 19th century many colonies were established. It started with Van Diesman´ Land today´s Tasmania. Then Western Australia which was established in 1827. And as most of the colonies this one was also a British penal settlement. This mean that many convicts were brought to Australia from Britain. In 1836 was established a province called South Australia. This province has never been a convicts colony. Other later established colonies are: Victoria, Queensland, Northern Territory. 5.4

New Zealand – basic facts

New Zealand is an island or a group of islands not far from Australia. Therefore there are slimilar living conditions as in Australia. The capital city of New Zealand is Wellington. It´s population is about 4 400 000 people. 5.5

History

The first settlers came to New Zealand from the eastern Pacific. It was a group of Maoris who reached New Zealand around 14 century. Later a Dutch navigator Abel Tasman approached a New Zealand but Maoris refused him to land. “Captain James Cook explored the coasts during 1769-1770. British souvereignty was proclaimed in 1840 and the colony became a dominion in 1907. Now it is an independent member of the Commonwealth“.

6

OTHER ENGLISH SPEAKING COUNTRIES

6.1

Introduction

Other English speaking countries can be divided into several groups. There are sovereign states and non-sovereign entities. And we can sort them also in accordance to their location. Almost all of these countries were former British colonies and therefore English language is spoken here. 6.2

Sovereign States – Europe

•

The Republic of Ireland occupies about five-sixths of the total area of the island. The rest belongs to Britain. Ireland consists of four provincies and further is divided into 26 counties. Most of the island is a central plain, which is surrounded by low mountains. The Capital city is Dublin with more than million people. Among the first inhabitans of Ireland were wise Druids. In about 300 BC Ireland was conquered by the Celts from France. They called themselves Gaels and brought they language to the country. Later a priest St Patrick converted the people to Christianity. This era ended in 8th century with Vikings invasion. The Norman conquest followed under Henry II – The French – speaking King of England. In each century there were patriots who continued to resist British rule. By the Act of Union (1801), Great Britain and Ireland became the “United Kingdom of Great Britain and Ireland.”

84


CZ.1.07/1.100/14.0143

In 1899 the Sinn Féin movement started. At first it supported passive resistance to British rule. Later it organised army of volunteers. “...The fight, mainly because of different religion, went on till 1921, when finally a threaty giving Ireland dominion status was signed.... “ 19 •

Malta is an island in the Mediterranean Sea. It is parliamentary republic. There are two official languages. English and their native language Maltese. Gained its independence from Britain in 1964. But they remained in the Commonwealth of Nations.

6.3

Sovereign States – Africa

•

Botswana is located in the south Africa. It is land – locked country bordering with Namibia on the west, Zimbabwe and South African republic on the east and south. It adopted its new name upon independence in 1966. Formerly it was the British protectorate of Bechuanaland. Four decades of uninterrupted civilian leadership, progressive social policies, and significant capital investment have created one of the most dynamic economies in Africa.

•

Cameroon can be found in equtorial Africa near Guinea´s bay. It is ethnically and naturaly diverse country. We can find there rainforests and jungle animals. In jungle we can also find native African people – Pygmei´s. Cameroon was created by connecting French and British colony. Therefore there are two official languages French and English.

•

The Gambia is a small state on the west of Africa. Gained independence from Britain in 1965. Today it is presidential republic.

•

Ghana is republic located in the western part of Africa. Independence was declared there in 1957. English is the official language but just 75% of people are literate. In this case we can see how was this country influenced by English colonisation. Ghana has a respected football team.

•

Kenya is considered to be a place from all people originate and from where they spread all around the world. Kenya was in the past under the influence of Arabian´s and Portugese. But in 19th century England and Germany started to care about Africa. In 1886 they wrote an agreement concerned to division of this country. Thanks to this agreement fell Kenya to British empire. Today is Kenya a poor country.

•

Lesotho Governmant is a constitutional monarchy. It is a small country surrounded by South African republic. There are two official languages. English and Sesotho. Independence was declared in 1966 there.

•

Liberia is country lying in western part of Africa. The capital city is Monrovia. In this country was independence announced in 1874.

•

Malawi. Republic of Malawi was declared in 1964. The capital city of Malawi is Liongwe and there are two official languages – English and Chewa.

•

Namibia consists mainly of deserts and semi-deserts. It is located in the south of Africa. Independence was declared in 1990 there.

19


85


CZ.1.07/1.100/14.0143

•

Nigeria is a federal republic consisting of 36 states and federal territorial capital city. Independence was declared there in 1960.

•

Sierra Leone is one of the oldest British colonies (since 1787) in the western Africa. This country used to be a destination place for slaves. And therefore was found there a city called Freetown. This city is today´s capital of Sierra Leone.After a declaration of independence in 1961 was this republic pollitically unstable.

•

South Africa is one of the most developed and one of the richest countries in Africa. It is because there are big gold and diamonds fields. Despite these facts there are many unsolved questions for example racial intolerancy, high diverstity between people. Some people are very rich and the rest are very poor. There is a lot of people infected by HIV. Republic of South Africa was declared in 1910 when this country got from the influence of Britain. There are two official languages: English and Afrikaans.

•

Swaziland is a small country in the southern part of Africa. It is kingdom. This state gained independence in 1968. Official languages include Svahil and English language.

•

Tanzania lies in the western part of Africa. The Tanzanian surface consists mainly of savannas. There are the same official languages as in Swaziland: English and Svahil. This country gained its independence in 1961.

•

Uganda is a country located in the center of Africa. Uganda is divided into 45 districts. The independence was declared in 1962.

•

Zambia is a republic divided into 9 provincies. The independence was declared in 1964.

•

Zimbabwe consists of 10 provincies. The capital city is Harare. Independence was declared in 1980. The currency is Zimbabian dollar (Z $).

•

Mauritius is an island lying in the Indian ocean. This island was originally uninhabited. But in 10th cenury the Arabs came there and six centuries later came Portugals. Later there was a fight between the Netherlands, French people and finally British people. Since 1968 it is an independant state.

•

Seychelles. This republic consist of 115 islands, lying in the Indian ocean. Inhabited is just 33 of them. Because of a lack of water on the others. They were uninhabited till the 18th century even despite people knew about these islands. At first they became a French colony and later in 1814 they became a British colony. Seychelles gained independence in 1976. During reading about these African countries I made an interesting conclusion. On some countries had Britain bigger influence than on the others. This is why in countries located in the southern part of Africa people drive on the left side. And in countries where British influence wasn´t so big, or perhaps there was a French influence, people drive on the right side. But this is not the only indicator. In some countries there is a dollar as a currency or football is widely spread. Since the decolonisation about 50 years have passed. It varies in place, people and the strenght of the state. And this is enought time to differenciate one country from another. So it is not only about original Britain influence.

86


CZ.1.07/1.100/14.0143

6.4

Sovereign States – Asia

•

India is a country located in the southern part of Asia. There was a weak governmant before colonisation of India started. So it was easy for France and Britain to rule there. There was a seven years long fight between France and Britain for this country. Britain won the war (1763) and became a supreme power there. There are two official languages Hindu and English. India gained its independence in 1947. But from the original British India, Pakistan and Banglades was deteached. India was a favourite place of English people. There lived many famous writers and artists.

•

Philippines are a group of islands lying in southeastern Asia. They were a Spanish colony during the 16th century. Later they were ceeded to the US in 1898 following the Spanish-American War. In 1935 the Philippines became a selfgoverning commonwealth. During World War II they were occupied by Japan but in 1944-1945 US regained their control. On 4 July 1946 the Republic of the Philippines attained its independence.

•

Singapore is located in Southeastern Asia between Malaysia and Indonesia. It consists of many islands. “...Singapore was founded as a British trading colony in 1819. It joined the Malaysian Federation in 1963 but separated two years later and became independent. Singapore subsequently became one of the world's most prosperous countries with strong international trading links.... “ 20 Pharmaceutics, electronics and other information technology products are traded.

6.5

Sovereign States – America

•

Guyana was originally a Dutch colony in the 17th century. “...By 1815 it had become a British possession. ...“ 21 Guyana achieved its independence from the UK in 1966, and since then it has been ruled mostly by socialist-oriented governments.

•

Belize is quite small country. It covers almost 23 000 km2. It used to be called British Honduras. Independence was declared in 1981.

6.6

Sovereign States – Caribbean Sea

•

Antigua and Barbuda. Before Spanish and French people came to these islands, they were inhabited by the Arawak Indians. In 1667 Britain managed to form a colony. “...The islands became an independent state within the British Commonwealth of Nations in 1981. ...“ 22

•

The Bahamas. The first thing which Columbus discovered was one of the islands of today´s Bahamas. San Salvador was that island and Columbus proclaimed it as a Spanish property. The native people were deported as slaves to work in gold

20

Singapur, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/sn.html 21 Guyana, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gy.html 22 Antique and Barbuda, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ac.html

87


CZ.1.07/1.100/14.0143

mines in Haity and Kuba. In 18 century people from Britain started immigrating to America and therefore Bahamas became English colony. •

Barbados is a constitutional monarchy with the capital city Bridgetown. Its independence from England was declared in 1966 there.

•

Dominica was one of the last colonised islands due to the resistance of native people. At first it was a French possession but later was this island ruled by Britain.

•

Grenada is one of the smallest independent countries in the western hemisphere. It attained its independence in 1974. As some of the other islands in this place, Grenada belonged to France at first and then to Britain.

•

Jamaica is former British colony. Attained independence in 1962.

•

Saint Kitts and Nevis are islands which belonged to France and later to Britain. There was a fight for these islands. After the Indians were killed off, cugar cane plantations were built. Saint Kitts and Nevis declared its independence in 1983.

•

Saint Lucia is a small island in the Caribbean. Attained independence in 1979.

•

Saint Vincent and the Grenadines are small islands in the Caribbean. Attained its independence in 1979.

•

Trinidad and Tobago can be found near the coast of South America. This country gained its independence in 1962.

6.7

Sovereign States – Oceania

There are a lot of small islands in the Pacific ocean. These islands have the similar history. As soon as these islands were discovered they fell into hands of some European country. It was usually Britain or France but at this place even Germany. Some of them were capured by Japan during World War II but Britain got them back. After World War II Britain granted them self – rule so in the seventies and eighties they gained complete independence. • • • • • • • • • • • •

Fiji Kiribati Marshall Islands Federated States of Micronesia Nauru Palau Papua New Guinea Samoa Solomon Islands Tonga Tuvalu Vanuatu

88


7

CZ.1.07/1.100/14.0143

SUMMARY

After reading this work you should know that England used to be a great power in history because one quarter of the whole world belonged to them in 1920´s. They had a lot of colonies and from these colonies other strong countries such USA or Canada developed. It is true that even India is developing fast. Although they lost those colonies a lot of countries stayed in the association called Commonwealth of Nations, English culture and language are used in these former colonies. Basically I think that English language is getting more popular because it had a very strong position in history. I think that all English people can be proud of themselves because when they travel somewhere they could still feel as if they were at home. It is their big victory.

Literature 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28.

29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41.

42.

ODEHNALOVÁ, Jana. 1997. Reading about the English speaking countries. 59-280-91. PRÁH. BRENDLOVÁ, Světla. 2006. Reálie anglicky mluvících zemí. 3. rozšířené vydání. Fraus. MAUROIS, André. 2000. Dějiny Anglie. Nakladatelství Lidové noviny. ROVNÁ, Lenka. JINDRA, Miroslav. 2000. Dějiny Kanady. Nakladatelství Lidové noviny. Antique and Barbuda, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/ac.html Bahamy, Bahamy [online] http://www.bahamy.org/historie.html Barbados, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Barbados.php Belize, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.net/zeme-belize, http://www.zemepis.com/Belize.php Botswana, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/bc.html Dominica, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/do.html Filipíny, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/rp.html Gambie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Gambie.php Ghana, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Ghana.php Granada, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/gj.html Guyana, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/gy.html Indie, Vysoké školy [online] http://www.vysokeskoly.cz/maturitniotazky/zemepis/indie Jamajka, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Jamajka.php Jihoafrická republika, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/JAR.php Kamerun, Livingstone [online] http://www.livingstone.cz/informace-o-zemich/afrika/kamerun/ Keňa, Exotika [online] http://exotika.orbion.cz/kena/historie/ Lesotho, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Lesotho.php Liberie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Liberie.php Malawi, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Malawi.php Malta, Iguide.travel [online] http://iguide.travel/Malta/Overview/History Mauricius, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Mauricius.php Namibie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Namibie.php Nigerie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Nigerie.php Oceánie, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/kr.html, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/fj.html, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/nr.html Seychely, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Seychely.php Sierra Leone, Celý svět [online] http://www.celysvet.cz/sierra-leone-statistika-info-stat-zeme-zemepis-cestovani Sierra Leone, Rozvojovky [online] http://rozvojovky.vse.cz/st-sile.php Singapur, CIA, The world fact book [online] https://www.cia.gov/library/publications/the-worldfactbook/geos/sn.html St. Kitts, Nevis, mojecesty [online] http://www.mojecesty.net/StKitts.html Sv. Lucie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Sv.Lucie.php Sv. Vincent, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Sv.Vincent.php Svazijsko, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Svazijsko.php Tanzanie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Tanzanie.php Trinidat a Tobago, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Trinidad.php Uganda, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Uganda.php Zambie, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Zambie.php Zimbabwe, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.com/Zimbabwe.php Zimbabwe, Geografický portál zeměpis [online] http://www.zemepis.net/zeme-zimbabwe

89


CZ.1.07/1.100/14.0143

ATTACHMENTS British Empire in 1921

http://e-ducation.net/colonialism.htm

The Commonwealth today

http://www.ladocfrancaise.gouv.fr/revues/qi/sommaries/20/sommarie20.shtml

90


CZ.1.07/1.100/14.0143

Sborník rešerší, referátů a obhajob maturitní práce vydalo Gymnázium Globe, s.r.o. Brno 2011

79

Worskshop pro udržitelný rozvoj

Recommend Documents