Wolkanovy Dějiny německé literatury v Čechách 213 Posuzuje A. Kraus [260]

Wolkanovy Dějiny německé literatury v Čechách213 Posuzuje A. Kraus [260]

Od p. Wolkana očekávali jsme dějiny literatury německé v Čechách od té chvíle, kdy vydal pod názvem Böhmens Antheil an der deutschen Literatur des XVI. Jahrhunderts bibliografii a výbor textů, k nimž jako díl třetí slíbil dějiny literatury této doby. Zatím pod rukama vzrostl mu materiál tou měrou, že jej zpracoval v úplnou historii literatury německé v Čechách až do r. 1618; jako další část slibuje ještě knihu o vlivu literatury německé na českou. Již zevně kniha Wolkanova, skvěle vypravená, svými 538 stranami kvartovými ohlašuje se jako dílo důkladné, látku vyčerpávající, a řekneme hned, že obsah tohoto očekávání nezklamá. Nečteme sice téměř ani stránky, abychom nevystavovali odpor proti ní, ale tento odpor vztahuje se skoro vždy na metodu, na zorný úhel, kterým ne autor sám, nýbrž celá škola historikův a germanistů hledí na starší poměry české – zřídka však na vědeckou průpravu jeho a téměř nikdy na zanedbávání staršího materiálu, na sečtělost autorovu. Z těchto důvodů zasluhuje Wolkanova kniha i na české straně největší pozornosti, kterou jí hodlám věnovati právě na tomto místě, poněvadž Wolkan, jak uvidíme, historii literární pěstuje v nejužším spojení s dějinami vůbec. Budiž tento referát zároveň jakýmsi přehledem literární činnosti německé v Čechách v uvedeném období.214 Vlastní dějiny literatury německé uvádí W. dvěma, vlastně třemi objemnými staťmi, z nichž první, čistě historická, obsahuje Entwicklung des Deutschtums in Böhmen. Ačkoli zde teprve vylíčení poměrů v XVI. století jest vlastním majetkem autorovým, a obraz starších dob celkem je obecným názorem německých historiků na minulost českou, všimneme si přece celkového obrazu, jaký autor před námi rozvinuje. První známky osad 213 Dr. R. Wolkan, Geschichte der deutschen Litteratur in Böhmen bis zum Ausgange des XVI. Jahrh. v Praze . 214 Referát tento byl psán bezprostředně po vyjití knihy; zatím hlavně dvě malé úvahy Tadrovy v něm. Politik ukázaly zvláště historickou průpravu W.-ovu ve světle prapodivném, tak že bych nyní chvály tak neobmezené nevyslovil.

289

Wolkanovy Djiny nmecké literatury v Čechách

ARNOST VILEM KRAUS.indd 289

3.3.2016 8:58:27

německých shledává ve jménech odvozených od slova „Němec“. Němcům prý připadla práce nejhorší: mýcení lesů. – Proč W. myslí, že Čechové o staletí dříve nemýtili také lesů, nám neříká; litujeme, že neužil pěkné knížky Peiskrovy Die Knechtschaft in Böhmen, která by ho byla poučila, proč kníže mohl osadníkům přikázati jen kraje porostlé lesem. Kníže Vratislav prý povolal Němce do Čech veden přesvědčením, že „Čechy potřebují německé kultury, jelikož vlastní neměly“. – Proč zrovna německé? – A byla ta německá kultura něčím tak z nebe spadlým, na žádné jiné nezávislým?… Mnichové byli pů-│[] vodně vesměs Němci, v Kladrubech prý ještě r.  jest mezi nimi jediný s českým jménem Přibislav, ostatní jména jsou německá, v Litomyšli r.  Radoslav zahajuje řadu českých jmen… Ale mezi německá jména počítá W. také tato: Andreas, Johannes, Jordanis, Philippus, Antonius, Nicolaus, Alexander, Petrus! Kláštery a němečtí biskupové přitahovali Němce, tak i Praha se „blíží Němcům“, v okolí klášterů vznikají německé osady; králové úmyslně (dle str. ) snažili se, aby zemi poněmčili; také o důvod Wolkanovi není zle, chtěli prý, aby sídlo a země jejich německých manželek měly ráz německý. Jaká to galantnost! Vrchol této snahy vidí W. v Přemyslu II., a přece tento král první na světě vyslovil heslo slovanské vzájemnosti, o čemž se ovšem čtenáři Wolkanovi nedovědí ničeho. Prudce obrací se W. na str.  proti domácí, Němcům nepřátelské šlechtě, téže šlechtě, „der sich doch sonst so gern deutschthümelnd brüstete, seine alten slavischen Namen bei Seite warf, Burgen nach deutschem Muster erbaute, ihnen deutsche Namen gab und diese nun dem eigenen Geschlechte beilegte, der das deutsche Turnier pflegte, und nicht zuletzt das von Deutschland her eingeführte Knöchelspiel“. Nechci býti advokátem staré české šlechty, ale „deutschthümelnd“ jistě nebyla; abychom nechodili daleko pro analogie, vzpomeňme jen na doby, kdy každý německý kníže vystavěl si své Monbijou, Solitude, Bonrepos, Sanssouci, kdy měl dvůr plný Francouzů, na němž se výhradně francouzsky mluvilo, jedlo, tančilo, básnilo, hrálo divadlo atd.: upře proto p. W. všem těmto knížatům právo cítiti se Němci, opříti se politickému vlivu francouzskému? Nazve snad francouzského básníka a filosofa ze Sanssouci Bedřicha II. knížetem francouzským, jako se neostýchá napsati (str. ) „Wenzel II. war ein deutscher Herrscher“? A co je na turnaji německého? Jsou kostky vynálezem německým? Doba zajisté velmi zajímavá pro pokroky Němectva v Čechách se W. úplně ztratila: doba braniborská. O době Karlově mluví W. s velikým 290

Arnošt Vilém Kraus (–) a poátky eské germanobohemistiky


3.3.2016 8:58:27

nadšením. Uvádí tu ironicky dvě fakta, která prý objasňují rovnoprávnost v 14. století. Jaké právo měli Němci, žádati rovného práva s domácím obyvatelstvem, to ovšem W. nepraví. Je přece rozdíl, udíleti někomu ochranu, pro jisté obvody i privilej před obyvatelstvem domácím, a dáti mu šmahem rovné právo s ním po celé zemi. Zmiňuje se (str. 13) o lásce Karlově ke klášteru na Slovanech, nečiní z toho podobných závěrů jako (str. 1) ze Spytihněvova odporu k bohoslužbě slovanské; rovněž nepoukázáno na to, jak mocný byl právě v této době přímý vliv francouzsko-italský na Čechy. Universita se prý měla státi hlavní oporou němectví v Praze, „první německá universita“… Co na ní bylo německého, zase W. nepraví; ujišťuje jen, že zde se mohla rozvinouti „německá věda“; ale vždyť dle něho samého mezi čtyřmi rovnoprávnými národy byl jeden český, o úplné německosti tedy ani dle národnosti studentů nelze mluviti, tím méně dle řeči přednášek – a dle ducha přeneseného přímo z university pařížské │[262] a z italských universit… W. dokonce na str. 18 ujišťuje, že Čechoněmci jen proto university nenavštěvovali, protože věděli, „dass auf der Universität daselbst weniger die Wissenschaft als solche gepflegt werde und mehr nationale Grosssucht…“, a přece německá universita? Rozuměj, kdo můžeš! Proč vůbec vyhledává W. různé důvody pro zcela stejné úkazy? Ani Čechové, ani Němci z Čech nebyli na universitě původně valně zastoupeni, proto nutno nalézti důvod týž: hledat jej u jedněch v netečnosti, u druhých v národnostně politických úvahách, není dovoleno. Nikde W. nepřipomíná, že ohromný počet cizích studujících zakládá se na tom, že každý cizinec, který přišel do Prahy, dal se imatrikulovati, aby byl účasten velikých privilejí universitních. Nikde, ani v tomto, ani v druhém odstavci, nepřistupuje W. k nejvlastnějšímu úkolu svému, aby nám přece řekl, kdo byli, čemu učili, jak v duševním ohledu působili, jaká díla zanechali, jaké símě zaseli ti němečtí učenci, proč vlastně máme litovati, že té „německé“ universitě bylo dopřáno tak krátkého žití. Hus pojat výhradně jako agitátor národnostní; v otázce tří hlasů stojí W. prostě na holém znění listiny, mluvící o čtyřech národech; že z těchto národů tři se jevily ve skutečnosti jedním, jenž svorně stál na tom, že čtvrtému nesmí se dostati žádných hodností universitních, že tímto způsobem právo se stalo křivdou, a že byla změna nutná, toho W. ovšem nevidí, ač se podobné kroky staly i na universitách jiných, hlavně na vídeňské. Hus prý v bezměrné nenávisti své dostoupil až k slovům: že nebylo úmyslem Karlovým, aby chléb patřící dětem byl dán psům, jenom drobty že smějí cizinci 291



3.3.2016 8:58:27

pokorně si vyprositi… Nepoznal p. W. skutečně, že tato slova Husova jsou pouhým citátem (Mat. 15, 26–27)? Po výbuchu válek husitských němectví v celé zemi mizí; „jenom nejsevernější část udržela se německou a dovedla odraziti útoky hord husitských…“. Není důvod spíše ten, že tato část přilnula poněkud k učení husitskému a následkem toho přes svou německost netrpěla žádného pronásledování? Jak jinak bychom si vysvětlili, že samým začátkem reformace v těchto právě krajinách se tak pevně ujala? Ostatně ani tato nejsevernější část nevyvinula po dobu 15. století žádného duševního života. Teprve ku konci patnáctého století a v šestnáctém vzmáhá se němectví opět, a to hlavně přistěhováním. W. velmi ironicky a humoristicky mluví o marných snahách mnohých českých měst, aby zachovala svůj ráz národní. Možná, že po staletích bude se se stejnou ironií psáti o obdobných snahách mnohých měst, aby v nynější době zachovala ráz německý. Velmi zajímavé jsou údaje W. o vzmáhání se reformace v severních Čechách a o rozkvětu měst hornických, zvláště Jáchymova. Toto hornické město, které jako kouzlem vzniká v 16. století, má téměř lví podíl na veškerém duševním životě německém v Čechách až │[263] do protireformace. Ale co je na něm českého? Ze Saska je osazeno, k Sasku lne od samého založení hmotně i duševně, do Saska se zase obyvatelé stěhují; s vnitřními Čechami není téměř v žádném spojení. Druhý odstavec obsahuje děje německého školství v Čechách, jemuž ovšem se latinské školy v starší době přičítají šmahem, vždyť prý „duchovní byli Němci“, tedy se mluví i o škole v Budči; nehledě k takovým karakteristickým místům je tento odstavec velmi zajímavý svými údaji o obsahu starých knihoven českých; přesvědčivě se ukazuje, že katalog, který Loserth vydal jako „nejstarší katalog knihovny universitní“, byl ve skutečnosti katalogem „českého národa“. K tomu se druží přehled vokabularií českoněmeckých, při čemž autor nově utvořená německá slova v trialogu z r. 1489 připisuje Čechovi, němčiny neznalému. Ale nová slova tvořívají se přece spíše ve vlastním jazyku než v cizím, a vytýká-li W., že spisovatel klade „Pfinczstag vedle Donrstag“, nevím, jaká to má býti chyba. Nové jsou zprávy o protestantském školství (o gymnasiích) v německých městech; slyšíme o postavení a platu učitelův, o dozoru nad školou, zkouškách a školním platu. Osnovy jednotlivých škol velice se různily; velmi primitivní jsou požadavky kladené r. 1535 v Slavkově; v Jáchymově r. 1551 jsou předměty: katechism, bible, latina, řečtina, čte se Cato, Ezop, 292



3.3.2016 8:58:27

Ciceronovy listy, Terentius, Vergil, Erasmus, hrají se i komedie klasické; podobné učebnice byly i v Trutnově, i v Slavkově poměry se zlepšily, též v Krupé byly požadavky dosti malé; vládla zde prý úplná autonomie od české university v Praze, nebo byla, jak W. praví nevhodným výrazem, „Zweitheilung auf dem Gebiete des Schulwesens“. O rozdělení ve dví bylo by jen lze mluviti, kdyby i německé školy byly měly centrum, jakým pro české byla universita; ve skutečnosti byla tu jen autonomie, které česká universita dopřála nebo z nedostatku exekutivy dopřáti musila každému gymnasiu. W. přechází pak na školy jesovitů v Praze a v Chomutově a na pomůcky k učení se němčině pro Čechy. Opačných nebylo, z toho činí W. závěr, že nebylo pro Němce žádných styků s Čechy v 16. století a žádné potřeby učiti se česky. Ale to je zcela nesprávné; tehdejší pomůcky byly knihy konversační, a těch mohl užívati rovněž Němec jako Čech. Třetí, poněkud ještě přípravná stať jest nadepsána Humanismus. Začíná zprávami o návštěvě pařížské university, kde Čechové patřili k natio anglica, a universit italských z Čech a přechází pak k stykům Karlovým s Rienzim a Petrarkou, při nichž se zmiňuje zvláště o nositelích humanismu za dob Karlových, Arnoštu Pardubickém, Očkovi Vlašimském a Janu ze Středy, o němž se domnívá, že r. 1374 musil ustoupiti protiněmeckému směru při dvoře Karlově. Marianské hymny Janovy hledá W. s Burdachem mezi četnými Cantiones bohemicae, uveřejněnými od Drevesa, proti jinakému mínění Truhlářovu. Slyšíme pak o Janu z Jenštejna, o přerušení humanistického ruchu válkami husitskými, Eneovi Silviovi a jeho známých v Čechách. Na konci 15. sto-│[264] letí vůdcovství v hnutí humanistickém přejímá „Němec“ Bohuslav z Lobkovic. Slova „ego certe me Germanum esse profiteor et glorior“ z dopisu z r. 1507 (ne 1506) stačí prý samotná na odmítnutí všech nároků Čechů na něho. Nejsou prý ode dneška, jak dokazuje chování Mitisovo – naopak mohlo by se říci, že nároky Němců nejsou něčím zcela novým, že je vyslovili již v 16. století Trithemius a Manlius. Nuže, zkoumejme zběžně oprávněnost obou. Jde o význam slova „Germanus“ u Bohuslava. Srovnal jsem jej na všech místech v Truhlářově vydání listu a uvedu hned první nad míru karakteristické místo v nejznámějším onom dopise o mravích Pražanův: „urbis magnae et olim inter civitates Germaniae imprimis clarae“. Tedy Praha leží v Germanii, to jest skutečné přesvědčení Bohuslavovo, jehož správnost zde nechci zkoumati; jisto jest, že Bohuslav počítal Čechy ke Germanii a že dle téže logiky, která ho dělá Němcem, byli Němci také Jiří, Chelčický a Rokycana. Podobně 293



3.3.2016 8:58:27

na str. 48 nazývá Prahu non solum Bohemiae caput sed Germaniae etiam decus atque ornamentum, a na str. 67 Matyáš cum totius Germaniae imperium mente agitaret, ad Bohemiam veluti maximum rerum gerendarum momentum animum applicuit. Ale všimněme si hned pokračování onoho prvního místa: Libussa hanc condidit, tanta apud nostros quanta Carmentis apud Romanos; neque enim ceteris populis vetustas nostra fabulis cedit. Kdo jsou ti nostri? Jsou to Němci? Jest Libuše postava pověsti německé?… A v témže smyslu ztotožňuje se horlivý katolík i s kacíři, jsou-li Čechy, na str. 184: quoniam semel ab ecclesia recessimus, non desinimus quotidie profundius in baratrum ruere. Bohuslav, jak z těchto slov jasně vysvítá, cítil se Čechem, ale eo ipso také Germánem, a také ono místo neužívá názvu toho snad oproti Čechům, nýbrž proti Francouzům, kterým nepřeje hodnosti císařské. A právě v tomto dopise mluví o Němcích slovy vos, vestri, takže nepochopujeme vůbec, jak onoho tvrzení možná vážně hájiti.215 Třebaže se tedy Bohuslav do knihy Wolkanovy dostal naprosto neprávem, přece zaujímá tu značné místo, citují se místa z popisu Prahy, aniž se podotýká, jak se v nich hlavně zračí aristokratism Bohuslavův, kterému život měšťanský vůbec i s puritanismem utrakvistů se zdál sprostým. Vůbec tato stať nás neuspokojuje; slyšíme sice o tom, jaké poměry Bohuslav tepal, jaké měl přátele, ale karakteristika básníka Bohuslava samého jest odbyta velmi krátce. – S reformací počínají hojné styky mezi učenci českými a německými, karakterisované zvláště sbírkami (farragines) básní napsaných na počest Hodějovského z Hodě-│[265] jova. Obšírně tu promluveno o Jiřím Handschovi z České Lípy, jehož Hodějovský ve studiích podporoval, začež se mu dostává od W. nejostřejších výtek. Ony žebravé básníky, již ho zasypávali prosbami a chvalozpěvy, omlouvá prý nouze; nic však Hodějovského(!). Ale marnivost toho muže byla přece jedinou příčinou, proč básníky vůbec podporoval, bez ní by jim nebyl dal ničeho. Handsch stal se později tělesným lékařem arcivévody Ferdinanda a zanechal zápisky velmi zajímavé pro kulturní historii Čech. Další humanisté, o nichž se W. více méně obšírně zmiňuje, jsou Elias Corvinus z Jáchymova, Johannes Major, rozený tamtéž, satirik reformace, 215 Mezi tiskem posudku toho vyšla znamenitě obsažná kniha Humanismus v Čechách za kr. Vladislava II. od J. Truhláře, v níž o národnosti Bohuslavově se jedná zevrubně a úplně přesvědčivě.

294



3.3.2016 8:58:27

Kašpar Bruschius ze Slavkova, toulavý humanista, též německy píšící, Joh. Honorius z Lokte; Jacob Pontanus, vlastně Spanmüller z Mostu, jesuita, žijící v Bavorsku, napsal zajímavou poetiku, kterou W. rozebírá (začátek tohoto odstavce „Die Poetik des Humanismus in Deutschland stellt zwei Männer in den Vordergrund: Hieronymus Vida und Julius Scaliger“ zní, jako by oba tito muži byli Němci; a oni byli oba Italiáni), starší Pavel Niavis z Chebu, Pontanus z Breitenberga z Mostu, jehož „Němci i Češi si mohou přivlastňovati“, pokud nebude skutečná jeho národnost dokázána, dodává k tomu referent. Také mezi matematiky lze uvésti Mat. Aurogalla z Chomutova, V. Fabriho z Budějovic, M. Neandra a Jana Praetoria z Jáchymova, konečně Widmanna z Chebu a lékaře Beyera z Lokte. K vlastní německé literatuře dospívá W. v odstavci čtvrtém, Höfische Dichtung. Místo u Kosmy o písni Christe keinado není využitkováno tak, jak by se dalo, a není zase bez nesprávnosti, co se českého zpěvu týče. Lid prý opakoval refrain německé písně v podobě Krleš… Což skutečně Čechové teprv z této písně by se byli učili volati „Kyrie eleison“, jemuž učili kněží všude lid sotva obrácený? Šťastnou náhodou kniha Wolkanova byla zachráněna před velikou nehodou; v předmluvě a v poznámkách lituje, že tato část knihy byla již vytištěna, když vyšel Hallwichův článek Böhmen, die Heimath Walthers von der Vogelweide. Byl by tedy patrně zahájil tuto stať Waltherem, k nemalé škodě její; právě teď v posledním sešitě Zeitschrift für österreichische Gymnasien vyvrátil Hans Lambel velmi pěkně všechny domnělé důvody Hallwichovy, jež skutečně jsou takové, že veliké úcty germanisty Wolkana před nimi nepochopuji. Tak tedy začíná W. jako dosud každý Reinmarem z Zweteru, Sîgeherem a Sunburgem. W. vidí v chování těchto a snad i jiných pěvců při dvoře českém svědectví čistě literárního zájmu králů; myslím, že neprávem. Není přece náhodou, že všichni tři pěstují tam lyriku politickou. Básník politický byl tehda v Německu mocí; máme jasná svědectví o vlivu Waltherově, a v třináctém století zdá se, počítalo se v politice též s poesií jako nyní s žurnalismem. A myslím, že celé domnělé nadšení pro německou poesii, zvláště u Václava I., obmezuje se na to, že dovedl velmi rozumně užívati této moci, získav nejslavnějšího pěvce té │[266] doby, aby hájil jeho politiky. Tato politika jeho a zvláště jeho syna byla čistě dynastická; cílem jejím bylo dosažení koruny císařské; od Sîgehera dal se Otakar přímo vyzvati, aby dobyl říše, a místo, s kterým si W. neví rady, proč Sîgeher najednou 295



3.3.2016 8:58:27

přeje Staufům, vyložil jsem již dávno jediným možným způsobem: Sîgeher Otakara nazývá Staufem (po přeslici), aby přiměl německá knížata k volbě jeho. Ovšem ani Sîgeher ani Sunburg nebyli Walthery, a jejich hlas nevydal tolik, jak král doufal; volbou Rudolfa Habsburského utrpěla tato dynastická, ale velkolepá politika ránu smrtelnou, a jestli i Václav II. podporoval německé pěvce, činil tak bez účelu, ze skutečné romantičnosti, která ho tak často odloudila od správy státní. Václav II. jako básník německý karakterisuje se mnohem stručněji, než bychom při objemu knihy se nadáli. Při epických básnících uvádí za to W. i obsah jejich přepracování básní jinojazyčných; při dvoře žil z nich asi jenom Ulrich z Eschenbachu; Heinrich z Freibergu je dokonce beze styku s českým dvorem. W. praví, že po nepatrných zprávách o životě toho básníka „man den Versuch gemacht hat, den Namen zwei verschiedenen Dichtern zuzulegen; denn in den Gedichten… zeigen sich so manche Verschiedenheiten… Aber man vergass hier… dass der Dichter eine Entwicklung gehabt habe, dass die Werke seiner Jugend unmöglich die Reife aufweisen können, welche die Dichtungen seiner spätern Jahre auszeichnen…“ P. W. si věc přece jen představuje příliš jednoduchou. On dle své teorie nazývá první básní Heinrichovou báseň o kříži, druhou báseň o Janu z Michalovic, třetí Tristana. Ale kdyby byl mé pojednání, proti kterému tak z patra polemizuje, i jen zběžně pročetl, věděl by, že právě báseň o kříži shoduje se ve slohu úplně s Tristanem, od něhož se Jan z Michalovic úplně liší: ten tedy, který „zapomněl“ věc velmi důležitou, jest on sám. Ostatně v Janu z Michalovic není řeč o turnaji, nýbrž o jízdě kolecké; báseň o skřítku a vodním medvědu mohl W. po pěkné práci Wiggersově už s větší určitostí připsati Heinrichovi. Co do prosy je dle W. o vyšněbrodské řeholi benediktinské pochybno, pochází-li z Čech, z ostatní prosy lze zaznamenati zlomky kázání a právo Starého Města pražského, které ovšem nepochází od Přemysla II., nýbrž jest prací soukromou a patří vlastně do části páté a nejkratší knihy Wolkanovy, obsahující XIV. a XV. století – z nichž však o patnáctém není řeči mimo nápis. W. zmiňuje tu německého lyrika Mülicha von Prag a Heinricha von Mügeln, pak zmínky německých písní o českých poměrech a vyslovuje domnění, že snad ještě nějaké středoněmecké dílo se bude moci přikázati Čechám, až dialekty budou lépe probádány. Po začátcích dramatu (hry pašijové a na svátek Božího těla) uvádí se mezi prosaickými spisy důležitý Codex Teplensis, pak bible Václava IV., několik traktátů mystických, pak německé překlady Jana ze Středy, z nichž život sv. Jeronýma je 296



3.3.2016 8:58:27

nejznamenitější. O mínění │[267] Tadrově,216 že překlad byl věnován ne manželce markrabí Jana, nýbrž Jošta, W. se ani nezmiňuje. Po další čistě náboženské prose, kázáních, traktátech, legendách uveden jediný, ale cenný zástupce výpravné prosy světské, Ackermann aus Böhmen. W. přijímá za své mínění Burdachovo,217 že postava rolníkova je vzata z velké anglické básně Langlandovy Piers the Plowman, a připojuje pak prapodivnou domněnku o jméně spisovatelově. Ze slov rolníkových „von vogelwait ist mein pflug“ soudí, že se jmenoval Vogelweid, které jméno tou dobou je doloženo v Duchcově, jak víme z článku Hallwichova… Jak by bylo možná, aby tímto způsobem autor udal své jméno, W. nám nepraví. Jediný důvod, který mimo pouhou existenci jména udává, jest tento: český Tkadleček neporozuměl tomu místu, proto místo vogelwait četl vogelwat (ptačí oděv) a řekl, že jeho člun je z ptačí vlny. „Ein Weberschiffchen aus Vogelwolle bleibt aber unverständlich… und gerade das Missverständnis des Tschechen an dieser Stelle beweist meiner Ansicht nach nicht nur die oft geleugnete Abhängigkeit des tschechischen Werks von dem deutschen, es zeigt auch, dass der Verfasser des deutschen Buches Johann Vogelweid hiess.“ Zdá se mi, že nejsem zralý pro logiku páně Wolkanovu, myslím totiž, že toto místo nedokazuje ani jednoho, ani druhého. Místo u Tkadlečka je o sobě jasno a nepotřebuje žádných výkladů. Ptačí vlna jest peří, jeho člun jest péro: on píše…, a tentýž asi bude smysl textu německého; možná, že skutečně tam stálo vogelwât, a že písaři se mátli známějším a obvyklým slovem vogelweide, anebo spisovatel německý myšlenkovým skokem péro vyjadřuje slovem „vogelwait“; jisto jest, že pluh toho oráče jest péro, kterým dělá brázdy, čáry na papíře. Kdyby tedy nebylo míst jiných, z tohoto jednoho bychom nemohli uzavírati ničeho o vzájemném poměru obou děl; a o rodném jméně Vogelweid dokonce nemůže býti ani řeči. Další památky prosaické jsou překlad Dalimila, Pulkavy, četná práva městská, kniha malířského cechu pražského a některé drobnější, a stať končí udáním, kdy kde vznikly první německé listiny v Čechách, neuvádějíc, jak už zmíněno, z 15. století žádné památky literární. Skoro polovici knihy a jádro její obsahuje stať šestá a poslední: Století XVI. 216 ČČM , . 217 Centralblatt f. Bibliotheksw. VIII (). Böhmens Kanzlei unter den Luxemburgern.

297



3.3.2016 8:58:27

Wolkanovy Dějiny německé literatury v Čechách 213 Posuzuje A. Kraus [260]

Recommend Documents