W W W. A P R O X I M A. I N K A J A K I M O V A. C Z

Cesta je cíl

CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Telefon od ségry Zvoní mi telefon… jééé, ségra z Německa volá… tak dlouho jsme se neslyšely… „Halo, segra? Jsi tam? Prosím tě, můžeš tady dojet, tak na měsíc, na dva? Už nevím, na koho se mám obrátit, já potřebuju do lázní a Hans tady nemůže zůstat sám a do domova pro seniory nechce…. „ řekla mi takovou lámavou češtinou, ale rozuměla jsem jí dobře. Hlavou mi problesklo, že to přišlo v pravý čas, že zrovna mám dva měsíce „volno“, takový mezičas na nové profesní cestě. Jo, změna je život, tady nebylo o čem přemýšlet. „Jo, proč ne, můžu přijet“, vyjelo ze mě téměř okamžitě, co ségra domluvila. Na druhé straně najednou ticho a tak volám „Haló, ségra, jsi tam?“ a ona na mně „Jó, já jsem tady, já jsem to jen nečekala, že bys mohla přijet, já už jsem byla zoufalá…“ Z mé rychlé reakce byla očividně překvapená.

Už přes dvacet let žije v Německu, v Leimenu. Párkrát jsem tam za ní byla, ale už jsme se neviděly přes 5 let. Ten čas strašně letí. Ségře bude 50 a švagrovi 75. Nikdy jsme si my dvě moc nerozuměly, protože naše dětství bylo poznamenáno chybami našich rodičů. A dosud jsme neměly prostor najít si k sobě cestu. Možná, že právě nastal čas.

1

W W W . A P R O X I M A . I N K A J A K I M O V A . C Z

CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Cesta Cesta byla super. Jela jsem vlakem do Prahy a pak autobusem z Prahy do Mannheimu. Autobus byl od společnosti Deutsche Bahn, ale na dveřích byla adresa Student Agency, Radlická, Brno, no, tak nevím … s kým jsem to vlastně jela. První šok přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že sedím nahoře nad řidičem, úplně vepředu! No, to je snad jediné místo, kde jsem v autobuse nikdy nechtěla sedět. Ale pak jsem si říkala, no a co, aspoň to budu mít rychle za sebou, když do něčeho narazíme, a nechala jsem to osudu. Asi po hodině jízdy utrpení jsem si pomalu zvykala a přestala jsem zavírat oči pokaždé, když jsme se blížili nějakému podjezdu č i mostu. Hlavně průjezd Prahou byl s tolika podjezdy a mosty teda lahůdka! No, samozřejmě, mám výborné a drahé cestovní pojištění, takže pohoda. V nejhorším případě bych byla bohatý invalida. Autobus byl plný Němců, což je logické, jenže nikdo se mnou nechtěl mluvit anglicky, což je taky logické (tedy alespoň u Němců nad 40, kterých tam ale byla většina). Tak nějak mi došlo, že mi právě nastalo několikadenní období mlčení, což je šílené, alespoň pro mě. Ale na druhou stranu, má to celkem slušný terapeutický efekt, člověk si tak nějak sám se sebou musí vystačit. Další překvapení bylo, když jsme na německé dálnici absolvovali asi 4 šílené zácpy, ano, na německé čtyřproudové !! dálnici stály kolony kamionů, snad stovky kamionů, to jsem ještě neviděla, fakt síla. V Norimberku jsme se museli přesunout do jiného autobusu, neboť ten náš měl poruchu. A to jsem teda viděla Deutsche Bahn v akci. Do deseti minut tam byl další autobus. Nechápu. Jo, pak už jsme jeli v pohodě a já měla cestu jako na dlani, výhled super, seděla jsem výše než řidiči kamionů a koukala jim do kabiny, fakt paráda. Měli to tam jak v obýváku, koberečky a dečky, jako na gauči u mamky.

2


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

První hodiny Do Mannheimu jsme přijeli o 5 minut později, a tak mi ujel vlak do Heidelbergu těsně před nosem. Upřímně, při těch šílených zácpách na dálnici se docela divím, že zpoždění nebylo delší. Naštěstí paní na informacích na vlakovém nádraží uměla anglicky, tak mi byla schopná říct, odkud a kdy to jede. Jelo mi to za dvacet minut. Bylo něco po osmé hodině večer. Byl červen, a bylo teplo. Slunce bylo ještě vysoko a dotvářelo zvláštní podvečerní atmosféru. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že na nádraží pro mě přijel švagr, a né ségra. Hm. Tak to asi s tou jeho nemocí nebude takové strašné, když může ve svém věku řídit, pomyslela jsem si. Dojeli jsme domů, ségra byla tak nějak na sračky unavená, nebo bolavá nebo nevím co … a tak jsme si dali večeři, ona mi ukázala, co a jak doma funguje a tak, protože ráno brzo už jela do „lázní“ …

První den A tak jsem byla hnedka hozená do vody, ostatně jako vždycky v mém životě, že jo. Zůstali jsme se švagrem sami. Nerozuměla jsem mu ale lautr nic, každé desáté slovo. Teď mi jako pořád nebylo jasné, jak moc je nemocný, nebo co je moje úloha vlastně, nebo co mám vlastně dělat, vždyť on je úplně v pohodě, jen je prostě už “starý“ a má své stařecké neduhy, to je v tomhle věku normální. Švagr měl jet kamsi k doktorovi na kontrolu na krev, a já se ho ptám, jestli mám jet s ním. A on, že ne, že bude za hodinku zpátky. Tak se mi celkem ulevilo, že nemusím řídit hned napoprvé cizí auto, ještě ke všemu automat, a v cizím městě, kde to vůbec neznám.

3


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Jenže jak přijel, tak bylo celkem halo, protože měl blbé výsledky a hlavně proto, že jel sám, což mi pak bylo sděleno od ségry, že vůbec nesmí jezdit sám. No, tak to jsem jako nějak nepobrala, najednou nesmí, a včera mohl … ale dobrý, říkám si, první den, tak trochu zmatky, ono se to utřepe. Ale švagr byl v pohodě, nic se mu nestalo, a tak jsem začala mít podezření, že ségra má bubáky v hlavě. No, to tady bude s nimi fakt na palici. Do čeho jsem se to zase nechala uvrtat. Odpoledne jsme si dali se švagrem kafe a sedli na terasu a povídali, teda, on povídal a já jsem dělala, že mu rozumím. Tvářil se spokojeně, tak asi mu to bylo jedno. Pak přijel synovec, už je mu 26, šikovný chlap z něho vyrostl, fakt. Tak to bylo super, on naštěstí umí i anglicky, česky už moc ne, tak jsme to tak nějak zkoušeli, jak se dá, aby nám švagr nerozuměl. Potřebovala jsem vědět, co se to tam u nich vlastně děje a jak tomu všemu mám rozumět. A synovec potvrdil moji hypotézu, že více „na palici“ je ségra, a né švagr. Hm, tak to se mi fakt ale ulevilo, tuším, že následující týdny se opravdu nebudu nudit. Ale co je vlastně mým úkolem tady?

První jízda Pomalu jsem tu jejich záhadu začala luštit. Bylo mi teda jasné, že beze mě už nikam jet nesmí, raději, ať je klid. Takže, není zbytí, jdu do toho. To auto mají dva týdny nové, škoda Citigo, takové pitomé blbé malé auto! A ještě ke všemu automat! A že prý je to úplně jednoduché!!! No, tak to teda není, pro člověka, který dvacet let řídí normální auta, a ne takové hybridy. Hans mi vysvětlil, jak se s tím jezdí, co na řadící páce znamená, debilní písmenka, žádné čísla, jako 1,2,3,4,5 kde je mi to jasné, ale jakési N a D a M a R … kdo se v tom má vyznat. No, tak jsem nastartovala, to je stejné. Bylo tam N jako neutrál, dobrý, tak jsem odbrzdila ruční brzdu a dala R, jako zpátečku. A nic. Motor svištěl, auto se ani nehlo. Co teď. Hm. Tak jsem to zkusila podruhé, potřetí, a nic. Tak vylezu z auta a ptám se ho, co jako mám dělat. A že musím mít nohu nejdříve na brzdě a pak dát plyn, a pak se to teprve rozjede, no chápete to? Tak jsem teda vycouvala z garáže, horor, to je tak blbě malé auto, že nevidíte ani předek, ani zadek a vůbec nevíte, kde ty plechy končí a kolik máte místa, no, moje nervy! Fakt, raději velkého Jeepa, než tohle. Ale pak už to šlo, sice se 4


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

mi ještě občas stane, že prostě zůstanu stát, motor řve, a auto nejede, a pak si uvědomím, že musím tak nějak nelogicky šlápnout na brzdu a pak až na plyn. A to už se mi tam naštěstí neplete ta levá noha, to je další mazec. Ale, už je to mnohem lepší. Už jezdím sama „nach Heidelberg“ a vozím Hanse po doktorech. On měl totiž trombózu a ještě jiné další vážné choroby nebo co a tak bere hromadu prášků, taky nějaké na ředění krve a tak furt jezdíme na nějaké odběry.

Zdravotnictví tam a tady No, a to je další věc. Tady to jejich zdravotnictví. Tak tohle jsem u nás zatím nezažila. To se ani nedá popsat, jaký je to obrovský rozdíl. Tady je to opravdu služba člověku se vší úctou. Každá ordinace spíše připomíná recepci nějakého penzionku, všude barevné a útulné čekárny. Když byl Hans na celkových odběrech, tak ty všechny výsledky mu vytiskli do takové brožury. Barevně, na křídovém papíře. No nádhera. Všechny testy a hodnoty měl v grafech, červené hodnoty byly špatné, zelené dobré a žluté tak na hraně. Ke každé hodnotě kompletní popis, co to znamená, proč je to vysoké (nebo nízké), co s tím má dělat, jaké léky brát, nebo jak se to má léčit, co jíst, co nejíst, jaká je prevence, a u všeho je obrázek, jak to vypadá v těle, jak vypadá ta postižená céva (třeba v mozku), a jak se tvoří cholesterol, no, kdybyste to viděli, to je jak časopis o svém těle, dělaný na míru. U nás dostaneme po odběrech z laboratoře jen jakýsi papír s hvězdičkami a vykřičníky a nemáme ani šajn o tom, co která zkratka znamená. No, tak to jsem teda byla v šoku, fakt. To je rozdíl v přístupu. Je ale pravda, že zdravotnictví tam je ještě větší business a mnohem větší farmaceutická mašinerie, než u nás. Ale hlavně tam dobře funguje zdravotní pojištění. Když platíš, tak máš služby na úrovni, to je znát. A když nejsi třeba pět let nemocný, tak máš jako bonus třeba slevu na zuby nebo cokoliv jiného. Prostě jim to tam funguje mnohem lépe a efektivněji, než u nás.

5


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

První víkend Tak, prvních pár dnů bylo za mnou a už jsem se docela zorientovala v tom, co a jak. Pak přišel víkend a ségra šla na víkend domů. A to byla teda podívaná. Až na ty „normální“ stařecké choroby a stařeckou roztržitost a zapomětlivost je švagr celkem v pohodě. Znám tento svět od mého táty (který už je v nebíčku skoro 16 let, umřel, když mu bylo 76). Je to stejné. Jasně, je to s ním jako na tenkém ledě, já vím. Ale, má velkou chuť ještě něco dělat, být užitečný, něco tvořit. Prostě, chce ŽÍT co mu tělo a mysl dovolí, někdy má tendenci ignorovat, co mu tělo dovolí, ale já ho chápu. Na rozdíl od ségry, které ještě není ani padesát, ale je nemocná a své nemoci si asi hýčká, podvědomě, samozřejmě. Potřebuje lásku, potřebuje péči, potřebuje, aby se o ni někdo staral. I tohle je způsob, jak toho docílit. Kdo ví, jak to s ní doopravdy je. Necítí půl těla. Má velké bolesti všeho. Je unavená. Nic nemůže. Nemůže jíst, co by chtěla, nemůže dělat, co by chtěla. Má za sebou chemoterapii, rakovinu a já nevím, co ještě. Je to moc smutný pohled, jak si člověk dobrovolně odpírá život a tu krásu bytí. Na cokoliv, co jí řeknu, ať jdeme dělat (třeba jít ven se projít, nebo do města na kafe …) tak mi odpoví ne. Celému svému životu říká jedno veliké NE!!! Viděli jste film YesMan? Pokud ano, tak víte, o čem mluvím. Pokud ne, tak vřele doporučuji! Nádherný film. Jaká byla ale švagrova proměna, když byla ségra doma! Za těch pár dnů už jsem tak trochu pochopila, jak to s ním je, když je sám, tedy, když je bez ségry. Normální stařík, co si sem tam zašpásuje, občas mele to samé dokola, protože zapomene, že už mi to řekl (ale to dělá každý chlap, obzvláště po několika pivech). No jo, ale najednou z něj byl mlčenlivý staříček, opravdu starý a nemohoucí. Protože ségra mu furt říká, že tamto nesmí, a to nesmí, a běž si lehnout, a běž si odpočinout, a nedělej to, a nejez to, máš cholesterol, prostě si lehni a odpočívej a hlavně nic nedělej. Kresli si (protože on rád kreslí, a celkem hezky, to jo) nebo nejlépe, kdyby mu mohla říct … HYBERNUJ! Jo, takový z toho mám pocit. Ona se všeho tak bojí, že mu nedovolí vůbec nic a pořád ho hlídá a napomíná. To je i na mně silné kafe, a to jsem celkem kliďas. Teďka už chápu, jeho reakci, jak mi ségra říkala, že se málem rozplakal, když se dozvěděl, že tam na měsíc přijedu, a že nebude muset na tu dobu do nějakého domova pro seniory či co. No, to by ho asi už definitivně položilo. 6


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Když jsem pak ségru v neděli k večeru zase odvezla na kliniku, tak zase ožil. Udělala jsem večeři, švagr udělal navíc ještě jogurt s banánem, což on miluje a ségra mu to zakazuje, že je tam hodně cholesterolu, a že to nesmí, na večer tak moc jíst. No, tak jsme se pořádně na večer nadlábli, a on byl spokojený. Já jsem pak šla ještě pracovat, a on za mnou přišel, že mi chce něco ukázat venku. Tak jsem šla za ním, a on tam před vchodové dveře zasadil do velkého květináče kytky. Kde je vzal, nevím (raději ani nechci vědět), ale bylo vidět, jakou z toho má až dětinskou radost, hlavně z toho, že ji může s někým sdílet. Tak jsem ho pochválila, jako malé dítě, že je to krásné, a on byl rád.

Jak to teda je? Protože ségra je študovaný sociální pracovník, vyzná se proto v jejich předpisech a zákonech, na co mají nárok a tak. A tak to má udělané tak, že ona má invaliditu prvního stupně a on invaliditu druhého stupně. Nevím, kdo na koho bere a kolik příspěvek na péči o osobu blízkou, asi jeden na druhého, ne fakt, to si nedělám srandu. Jenže problém je v tom, že zatím co ségra by myslím obhájila i invaliditu třetího stupně, Hans by se svými schopnostmi měl problém obhájit i ten druhý. A tak tu s nimi hraju tuhle hru. Takže, navenek je jako Hans úplně invalidní, ale jinak je celkem v pohodě, přiměřeně svému věku, samozřejmě. Tak proto takový humbuk kolem toho, že řídil sám auto, když jel k doktorovi na kontrolu. No jo, ale to mi nikdo neřekl. A tak „navenek“ se od Hanse nehnu ani na krok. Každý večer chodí do místní hospůdky, kam chodí už 20 let na pivo, teda dneska už jen na vodu. No, tak už jsem tam s ním byla dvakrát (já si teda dávám pivo). Protože já jsem mu řekla, hele, a co když přijde kontrola ze sociálky (což oni fakt chodí) a ty nebudeš doma, co jim mám jako říct? No, to si na triko nevemu teda. Tak to pochopil, ne pokaždé, ale občas tam s ním jdu. A ti jeho štamgasti koukají jako z jara, protože, ačkoliv už jsou se ségrou spolu 20 let, tak nikdy tam s ní nepřišel. Ale já jsem si tam s nima povídala u piva, a pohoda. Jeden dědula už mě tam zval na výlet do Heidelbergu a na kafe. Sranda s nima, fakt. A pak že Němci jsou studení a nudní.

7


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Ségra My jsme to měly mezi sebou vždycky takové trochu složité, už od dětství. Popisovat celou naši rodinnou historii nebudu, protože to teď není důležité, ale jistá je jedna věc. Na každém člověku se svým způsobem podepíše dětství, rodina, láska a péče (či neláska a nepéče). Ona je rváč, svým způsobem se porvala se životem vždy nejlíp, jak uměla, fakt to neměla lehké. Vzpomínám si, jak v roce 1992 zase přišla do mého života (ona tak celý život průběžně přicházela a odcházela z mého života), to byly Honzíkovi čtyři roky, a mi se narodil syn, a oni dva tenkrát bydleli ve starých Vítkovicích, na ulici Lidická, mezi cikány, byt čtvrté kategorie, uhlí tahala až do podkroví, zima, skoro bez nábytku, jen to nejnutnější, tak tak přežívali. Těžko říct, proč to tak tehdy měla. Vždycky byla dříč a pracant. Ale nikdy neměla zázemí, nikdy rodinu, nikdy pochopení a podporu. Ale to je na dýl … A pak jednou odjela v létě na brigádu na špargl (na chřest) no, a už se tu usadila. Tahle anabáze je taky na dlouhé povídání. Ale makala na sobě, naučila se řeč, udělala si autoškolu a dokonce vystudovala vyšší sociální nástavbu a pak podnikala v oblasti péče o staré a nemocné, to je tady fakt dobrý a výnosný job. Ale uvnitř jí samotné byl vždycky obrovský strach a hlavně samota, nebo spíše osamění. Chápu její bolavou duši a je mi jí moc líto a rve mi to srdce, když vidím, co provádí se svým životem, jak odmítá skutečně žít, jaký má strašný strach ze všeho, hlavně ze života samého. Já jí nemůžu nic říct, jak to vidím, jak to cítím, ona to nechápe, je jinde, a já ani nemám právo ji něco říkat nebo radit. Jen cítím obrovskou účast a velkou úctu k jejímu osudu, čím si musela projít, a zároveň je mi líto, že nenajde v sobě sílu to všechno změnit. Mají krásný velký dům, auto, peněz hodně, můžou si koupit, co chtějí, jet na dovolenou, kam chtějí, užívat života naplno. A zatím tady vidím to zoufalství, tu beznaděj. Tak se snažím vnést světlo do jejího života, že na to tady není sama, aby viděla, jaké to je, že se může na někoho spolehnout, na někoho blízkého, kdo pochopí a neodsoudí. Ona je teď na psycho klinice, tak snad najde cestu k sobě, moc bych jí to přála. To je holt proces, to musí každý sám. A třeba se jí to v tomto životě nepodaří, to už je na ní. Každý má svobodnou volbu naložit se svým životem, jak umí. Každopádně děkuji Vesmíru, že mi umožnil to pochopit. Neměla jsem daleko k tomu, abych skončila jako ona. Když vidím svůj posun na cestě k sobě, mám radost a činí mě to šťastnou, a mohu pouze respektovat její volbu, pokud ona to chce mít jinak.

8


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Švagr No, tak to je případ! Je to beran. Je hodný, jen, je to prostě echt Němec se vším všudy. Po týdnu už mu aspoň trochu rozumím, takže si můžeme i popovídat a není to monolog. On má takové vtipné narážky, skoro na všechno, takže já někdy nevím, jestli to, co říká, myslí vážně, nebo si dělá srandu, no, moc mi to teda neulehčuje, ale už si na ten jeho humor začínám zvykat, což je nebezpečné, protože až pude do tuhého, nedej bože se mu něco stane, tak si budu myslet, že si ze mě dělá srandu, protože já u něho někdy fakt nevím. Tady dobře funguje moje intuice a vyvinutý smysl pro mimoslovní komunikaci. Dneska už celkem vím, co udělá, aniž by mi to řekl, což on někdy prostě udělá, aniž by mi cokoliv řekl a já pak žasnu. No, a hlídejte pak někdo takového poděsa! Dneska jsme sekali trávu kolem celého domu. On zaboha nemohl pochopit, proč jezdím se sekačkou cik cak, a ne po lajnách dvacet metrů tam a zpět, přesně na centimetry. Já jsem mu na to řekla, že prostě já to sekám tak, že je to jedno, důležitý je výsledek. No, a tak si prostě sekám a sekám, a najednou, bože, on je na střeše od garáže a cosi tam natírá! No, kdyby to viděla ségra, tak ji asi odvezou. Teda, i ve mně hrklo, protože přijet zrovna sociálka na kontrolu s tím, že jdou zkontrolovat staříčka, který nemá rovnováhu, nemůže moc chodit a pohybuje se pouze o holi anebo s vozítkem, no, dobrý. No, ale co už, tak jsem jen poprosila anděly, ať mi ho na té střeše ohlídají, že tohle jde fakt mimo mně. V pohodě. Anebo, pokazila se mu v ložnici roleta. Ta venkovní, velká. Tak rozkopal celé okno, oni to tam mají celé stejně z jakéhosi papindeklu a počal to spravovat. Každou chvíli řekl šajze, to jsem mu rozuměla. Jinak nic, držela jsem mu aspoň štafle, aby sebou neříz o roh postele. Tak jsme to spolu opravili, sice, kvalita Pat a Mat, ale drží to. No, a tak tu žijeme. Fakt se nenudím. A doufám, že to ve zdraví přežijeme. Jo, a příští týden prý jedeme my dva do rakouského Annabergu, na dovolenou. Oh, mein Gott.

9


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Člověk musí být tak trochu blázen … aby tady přežil Po deseti dnech tady musím říct, že už je to mnohem lepší. Němčina se mi vrývá pod kůži, a tak už mám aspoň ponětí, co mi kdo říká. To je ale strašné, ta neschopnost cokoliv sdílet tak, jak je člověk zvyklý, ještě, že se z toho můžu vypsat a zlatý facebook, fakt. Aspoň takové spojení s mým světem. Ve středu jsem měla trochu volněji. Ségra chtěla, ať za ní přijedu na kliniku na návštěvu a pak ať ji vezmu domů. Oni tady měli ve čtvrtek nějaký katolický svátek či co. Hanse jsme nechaly doma (byl určitě rád za ty chvíle svobody, a kontrolu ze sociálky ségra nějak neřešila, tak já taky ne).

Přijela jsem do Heidelbergu, ségra už mě čekala venku, a šly jsme do města na chvilku. Ona pak musela na oběd a pak měli vizitu, tak jsem měla asi tři hodinky čas toulat se po starém městě. No, je to fakt krásné místo, tak napůl Praha a napůl Český Krumlov, z každého cosi. Každé historické město, když jím protéká řeka a má mosty, hrad nebo zámek na kopci a malebné uličky, tak je okouzlující.

Bylo zrovna mistrovství světa ve fotbale, a Němci jsou hrdí patrioti. Podle toho to taky ve městě vypadalo. Všude byly vlaječky, vlajky i velké prapory. Na autech, na plotech, visely z oken.

10


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ Fakt jsem si tu procházku užila. Koukala jsem po obchodech, co mě teda fascinuje nejvíce, jsou ty jejich boty!!! No to je nádhera! Od blbých tenisek, přes žabky a pantofle až po kožené botky, to u nás fakt není nikde. Ani v těch drahých obchodech. Co mě taky překvapilo (to tu minule před lety vůbec nebylo) kolik je tu žebráků – tmavých – turci a cikáni. To je humus. To je jak pěst na oko. Tady se s nima nikdo nesere, jak u nás. Makej, nebo vypadni. Tak těm bych nedala ani cent. A kdybych dala, tak mě asi kolemjdoucí Němci sežerou.

Jak jsem se vracela zpátky, tak jsem si chtěla koupit cíga, už jsem fakt měla absťák, protože to je tak na panáka někdy s nima, fakt. Jenže, nikde žádný obchod tabák či tak něco, ani nevím, jak se to tu jmenuje, ale jsou tu na ulici automaty!! super, říkám si. Tak hodím do automatu prašule, vyberu cíga – a nic, napsalo mi to, že cigarety mohou kupovat pouze dospělí!!! Tak si říkám, sakra, něco je špatně, stojím sice před klinikou pro duševně choré, ale že by až tak, říkám si, jak to můžou vědět, kolik mi je let? A pak jsem si všimla, že tam je cosi jako čtečka průkazů, já myslela, že je to na placení kartou, já už zapomněla, jak to tehdy ve Vídni měli, hmmm, tak jsem vytáhla svoji občanku, co prej platí v celé EU, a zase nic. Bliká to červeně, tak tam stojím, a přemýšlím, kde udělali soudruzi z NDR chybu, ale pak už jsem na to neměla nervy a poprosila jsem kolemjdoucí holky, aby mi to vysvětlily, nebo koupily cíga na svoji občanku nebo co. A ty dvě studentky, díky bohu, uměly anglicky, tak mi to vysvětlily, no, tak jsme se nasmály. Fakt bych nevěřila, že si ve svých 42 letech budu připadat jako pitomec kvůli blbým cígám, nevadí, hlavně, že je sranda.

No, takže si tak pokuřuju, sedím na lávce, slunko peklo, dlouhej dým, áááá, pohoda. Pak jsem si šla koupit ještě pití, bo mi nějak vyschlo, a šla jsem za ségrou na kliniku.

11


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Ona měla zrovna vizitu, teda, šla na vizitu někam, tak jsem čekala na oddělení, kam má každý volný přístup, všichni si tam chodí, sem, tam, ven, dovnitř, jak se jim zachce. I sebrala jsem odvahu a v nestřežené chvíli jsem si to tam začala fotit. Lidi, tak takovou psychinu, no, to jsem viděla snad jen v amerických filmech. Společenská místnost – velká televize, kožená sedačka, barevné židle, prosklené prostory, všude plno světla. K dispozici stále čerstvé ovoce, sušenky, pečivo, výborné překapávané kafe, čaj, vody – minerálky. Lednička společná pro všechny, v kuchyňce myčka, konvice, prostě, hotel hadr!!! Když to srovnám s Opavou, kde nás ráno v 8 „vyhnali“ z pokoje a zamkli ho a dělej, co umíš a přijď až na oběd…kde jsme myli nádobí, jako na pionýrském táboře, kde kafe bylo dovolenou pouze dvakrát denně, a to ráno a po obědě, a to jsme si museli koupit svoje a vystát frontu na varnou konvici, no, škoda mluvit. Jediná činnost, která v Opavě šla, tak bylo kouřit, kecat s bláznama a pít kafe v bufíku u vchodu do léčebny. Ano, tam si každý nakonec musel pomoct sám.

Ale vraťme se do německé kliniky. Dále tam měli k dispozici velkou zahradu s altánem, hřiště, a k zapůjčení sportovní potřeby. Kolem mě prošli dva, kluk a holka, a nesli na zahradu takový celkem velký závěsný gril, člověče, tak to už jsem vůbec nepobrala. Prostě šli si ven cosi ugrilovat! Jo, a ten rozpis aktivit! Dokonce tam měli i pěvecký sbor a kroužek běhání. Čekala jsem tam asi hodinu. Pokaždé, když někdo z personálu prošel (což se poznalo pouze tak, že měl na sobě visačku se jménem, jinak žádný mundůr, bílí havrani, nic takového), tak se mně zeptal, jestli něco nepotřebuju.

12


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Jeden „zřízenec“ si dokonce myslel, že tam čekám na příjem, tak mi podal ruku, představil se mi a spustil cosi, já mu nerozuměla, tak jsem ho zarazila, že tam teda jen čekám na moji ségru, která má vizitu. Ale šla bych si tam odpočnout teda, to zase ne že ne, tam jo! Jeden pacient za mnou asi po půl hodině přišel, jestli jako nechci kafe. A já mu řekla, že ne, že je hodný, ale už to určitě nebude dlouho trvat. Pak mi to ale přišlo blbé, protože on se tak jakože zarazil a byl zklamaný, že jsem ho odmítla. Tak jsem si řekla, no, kdo ví, s čím tam je, tak ať mi to kafe raději udělá, a bude mít radost. Tak jsem za ním šla, do té krásné denní místnosti, a řekla jsem mu, že bych si přece jen to kafe dala. Ale že moc nerozumím, tak, raději anglicky. Tak on přešel z němčiny do plynulé angličtiny, no, to se mi ulevilo. Tak jsme šli do kuchyňky, kde mi dělal to kafe, a mezitím mi povídal, co se mu stalo, že měl strašný strach z lidí, a že už si chtěl vzít život, a že tam je už tři týdny a že už se cítí mnohem líp. Tak jsem z toho vycítila, že to jeho oslovení mně na chodbě, muselo být pro něho těžké, a že jsem byla jako takový trenažér, jestli už mu to jako jde, no, a já blbá mu dám košem, že kafe nechci! No, to je na odstřel! Takže pohoda, fajně jsme si popovídali, já udělala dobrý skutek a on mi udělal fakt výborné nemocniční kafe. Mezitím přišla ségra a my jely domů.

Doma už jsem na proměnu Hanse byla připravená, takže už to pro mě nebyl takový šok. Ale, vydržet ten její NE přístup, to je teda taky na švestku. Já jí ten film YES MAN asi dám jako povinný terapeutický film!! Ona nemůže ven, ona si nemůže vzít můj výborný koláč, ona nemůže nikam daleko chodit, ona si musí vzít léky a musí …. Aaaach jo, no, to je mi fakt líto. Ale, už vypadá aspoň líp, a Hans taky. My si teď docela hodně povídáme. Je to super. Jeho vnitřní svět je zajímavý, krásně kreslí, obdivuju jeho trpělivost… možná má už nějakou demenci, jak říká ségra, ale když ho člověk bere jako bytost, nevinnou jako dítě, a nechá se jím obohatit o jeho pohled, není to tak nezajímavé.

13


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

A vypadá to, že příští týden už konečně pojedeme do toho Rakouska, do Annabergu. Se těším. I to jejich auto už se se mnou celkem baví.

Velké Prozření, aneb aha, tak tak to tedy je… Myelitida je zánětlivý neurologický proces míchy nejasné etiologie. Může vzniknout z důvodu virové, bakteriální nebo specifické infekce, které se objevují jako komplikace jiných infekčních nemocí. Pacienti, kteří přežili akutní fázi, mívají trvalé následky charakteristické pro výše zmiňovanou lokalizaci zánětu. Končí více či méně postiženi nebo upoutáni na invalidní vozík nebo při závažnějším postižení upoutáni na lůžko… Tak, tohle je diagnóza mojí ségry – tohle prodělala v roce 2009. A já se to dovídám až po dvou týdnech tady. A do toho měla rakovinu děložního čípku. Taky mazec. Tak už je mi jasné, to její ochrnutí na jednu půlku těla a necitlivost. Je docela zázrak, že chodí. A k tomu ty její psychické bloky a zátěže a strachy…Hmmmm, to je mi opravdu líto. Vzhledem k tomu, že jsme to měly mezi sebou vždycky takové komplikované, nešlo naše vzájemné sdílení životů tak nějak do hloubky, celá ta léta jsme se udržovaly jen v jakémsi zevrubném povědomí o tom, co se děje. Každým dnem je mi jasnější, proč tady jsem a co hledat mezi řádky. A tak jsem si vyslechla celý její příběh, nebudu ho zveřejňovat z úcty k jejímu soukromí, ale moc to na mě zapůsobilo. Bylo to pro mě jedno velké AHA!! Docela se divím, jak s ním těch dvacet let mohla vydržet. Věděla jsem, že Hans měl kdysi, před 40 lety, nějakou nehodu, ale nevěděla jsem, o co přesně šlo. Jezdil po montážích a spadl z velké výšky přímo na obličej. Na první pohled to moc není poznat, tak, je už taky samá vráska, že jo. Měl obrovské štěstí, že to vůbec přežil. Dlouho ho dávali do kupy. No, kromě poruchy čití, čichu a sluchu (nosí naslouchátka) to odnesl i mozek, respektive, jeho přední část. Na inteligenci a normální život to naštěstí nemělo vliv, ale s postupem času se nějaké změny přece jen dějí. Co je ale nejhorší,(a co na první pohled vůbec není moc poznat), změnilo se jeho sociální vnímání a sebereflexe, mění se tedy i jeho osobnost. No, ono to s ním nikdy nebylo lehké, občas jezdil k nám, do Ostravy, když ještě mohl řídit delší trasy, a zůstával třeba měsíc (v hotelu nebo nějakém penzionku), a to s ním bylo těžké se domluvit, ale moc jsme se tak neznali, tak jsem tomu nepřikládala takový význam. Každopádně musím

14


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

přiznat, že vždy jak odjel, tak se mi ulevilo, protože občas to byl fakt záhul. Člověk si nemohl nic naplánovat, protože nevěděl dne ani hodiny, kdy se objeví ve dveřích a přeorganizuje mi celý den. Než jsem se teda naučila říkat ne. No, to byla taky lekce. Ale zpátky k ségře, no, zlatá klec je holt zlatá klec. Sice je to hezké, ale život to nijak nezkvalitní. Stejně, jak ji tak vnímám, je mi to líto. Ještě jí není ani padesát, chlap v podstatě na obtíž, taky žádná romantika, žádný sex, žádná láska, žádná radost, jen beznaděj a utrpení. Naštěstí !! už to pochopila, že takto to dál nejde, už je konečně na cestě k sobě :o) Syna už má velkého a soběstačného, tak není co řešit. Celkem se mi ulevilo, když se rozpovídala o tom, co a jak by v životě dále chtěla. Tak přece je tam nějaké ANO! Už tomu rozumím :o) Škoda, že jsme si takto nikdy nepopovídaly dřív. Ale, věci jsou tak, jak jsou, všechno má svůj správný čas. Dříve bychom možná ani nemohly pochopit jedna druhou. Je to o hledání cesty k sobě, i jedna k druhé. O toleranci, o naslouchání a vůli porozumět. Není to pro mě jednoduché, ale cítím, že se to tak děje správně, že nastal čas. Obohacuje mně to o další rozměr. A ze všeho nejvíc mám radost z toho, že cítím, jak se to tady postupně harmonizuje, jak je oběma líp, mám z toho fakt radost, že se to tak děje.

Hans Tak ho tedy pozoruji z jiné perspektivy. Nemůžu říct, že už nejsem na jeho straně, nejsem na straně nikoho. Každý má svůj podíl na osudu toho druhého a koneckonců, je to každého dobrovolná volba – výběr životní cesty. Jak už více rozumím tady té jejich řeči, více vnímám ty jeho myšlenkové úlety a nesouvislosti a mnohdy až kruté nejapné poznámky. Ale já dělám, jakože nic. Jen to vnímám. Někdy mi přijde jako podivný černý pavouk, zalezlý do svých sítí. A někdy zase jako roztomilý roztržitý dědula, co už má své za sebou a chce to už jen v klidu doklepat do konce. Ale co mě fascinuje, je ta jeho beraní zarputilost a vytrvalost, umocněná německým puntičkářstvím. Vydrží sedět hodiny na terase a kreslit si. Má takovou velkou knihu o kreslení, a tam je popsáno, jak se co kreslí, z jaké perspektivy a tak. Na to, že je samouk, mu to docela jde :o)

15


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Včera byl v denním stacionáři, ve vedlejším městě, tak 15 minut autem. Ráno si pro něj přijeli a odpoledne jsem ho tam měla jet vyzvednout. Koukla jsem se na mapy google, kde to je. Jo. To najdu. No jo, jenže na mapě to vypadalo tak nějak jednodušeji. V prvé řadě – do Wieslochu jsem dojela z úplně opačné strany, nevím, jak se mi to podařilo. Absolutně jsem neměla ponětí, kde jsem a kam mám jet. Kurňa, kdybych měla „normální“ mobil s GPS, tak není co řešit, fakt, z prvních peněz, co budu mít navíc, si už fakt musím koupit chytrý mobil, už mě to docela štve, tady každou chvíli potřebuju navigaci nebo foťák nebo i kamera by se šikla. A nic. No, tak jsem projela centrem, poprvé, podruhé, potřetí. Samé cizí nápisy, furt dávat bacha na přednost zprava, semafory, křižovatky, přechody, bacha na chodce, a v tomhle chaosu hledejte něco, co ani nevíte pořádně, jak se jmenuje, protože ty německé slova mají do prdele třicet písmen a kdo si to má furt všechno pamatovat, vždyť to pomalu ani vyslovit nejde, a nikde žádné jednoduché vodítko – jako Tagesklinik nebo něco takového jednoslovního na pár písmen! Tak jsem zastavila a ptám se jedné paní. Jediné, co jsem si zapamatovala, že je to na ulici Heidelberger Strase. No, ta baba nevěděla ale lautr nic. Tak tam kroužím, jak poštolka. Za deset minut jsem tam měla být. No, paráda, říkám si. Už jsem chtěla volat ségře, že jsem marná a ztracená, ať tam zavolá, že až dojedu, tak dojedu. Prostě do půl třetí to nedám. Tak se modlím a říkám Bože, prosím Tě, ukaž mi cestu, bo jinak nevím. A najednou, přede mnou, cedule jak vrata – Psychiatrische Klinik, směr nach Heidelberg, furt rovně, jo, to bude ono. Jupíííí. Tak jsem jela. Měla jsem dojet k jakési závoře a tam říct, že jedu k budově č. 20, Tagesklinik. No, konečně jsem to našla, závora, super. Tak vystoupím z auta a jdu se zeptat na recepci. Ptám se jí na cestu, a ona na mně spustila takovou rychlou němčinou, že jsem ji musela zarazit, ať mluví pomalu. Očividně asi neměla svůj den. Baba mě seřvala, že tam nemám stát, že blokuju vjezd do areálu. A že si mám zaparkovat a pak mi to teda vysvětlí. No, tak co jsem měla dělat. Za mnou už byli dvě auta, ty musely vycouvat, abych mohla vycouvat já a zaparkovat na parkovišti. Pak už ta paní byla klidná, ale stejně nerespektovala, že takový kulomet, to fakt nestíhám a rozumím tak každé páté slovo. Tak mi dala plánek a fixem nakreslila, kam musím jet a zakroužkovala, kde je ten dům č. 20. Tož jsem jela, zpocená jak hovado, nervy moje. Areál velký jak půl města, 89 budov, a to všechno byla psychiatrická léčebna. Ale nakonec to dobře dopadlo, zpoždění jen deset minut, takže žádný poplach se nekonal. Díky Bože! Dojeli jsme domů a já měla na ten den vystaráno, už se mi nechtělo ale vůbec nic. Terasa, kafe, knížka, klid. 16


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Moje procesy Baví mě pozorovat, co to všechno se mnou dělá. Ano. Jde to - jen to pozorovat. Můžu k sobě nechat přijít pocit, že už mám Hanse plné zuby, že už mám ponorkáč, furt jen my dva, že už mě fakt sere ten jeho sarkastický smysl pro humor, kdy já vůbec nevím, jestli to myslí vážně, nebo co. Jojo, ony ty pocity přijdou, já si je uvědomím, a nechám je zase odejít, a je klid. Stejně tak ke mně přicházejí pocity smutku, že si nemám s kým povídat a sdílet své zážitky, jak moc je důležitá řeč a jazyk, kterým se dva dorozumívají. Ta interakce mi prostě chybí. Ale pak se mi stala taková věc, která mě utvrdila v tom, že je to úplně jedno, jakou řečí se mluví. Jde stejně jen o sdílení energií, které člověk rozumí, aniž by znal obsah slov. Včera jsme byli v místní hospůdce, kam Hans každý večer chodí s důchodcema na pivo. Teda, on pije jen vodu nebo čaj, jak už jsem psala minule. Včera byl fotbal, hrála Itálie a Ghana, tak Hans se šel koukat dovnitř a já zůstala s místníma venku na zahrádce. Dlouho jsem se tak nenasmála. To byl situační humor, představte si bandu dědoušků, kde každý druhý blbě slyší, a není jim rozumět, bo šišlají, jeden druhého se furt ptá „co jsi říkal??“, jeden o voze, druhý o koze. No, a vrcholem bylo, jak jeden druhému začal radit, jak si má na chytrém telefonu vyhledat přes internet průběh fotbalu, protože se jim nechtělo jít dovnitř se kouknout. Byli rádi, že sedí. Vypila jsem tři velké piva, pokaždé mi ho objednal někdo jiný. Fakt mi až tekly slzy, teda, nejenom mi, ale všem, oni si tak ze sebe krásně umí dělat srandu. Chtěli, abych tam zůstala s nima, když Hans po fotbale zavelel – jde se domů, že ho mám uložit, zamknout dům a vrátit se. Ale to bych neudělala. Ale je s nima veselo. Nejsou zas takoví chladní čumáci, jak jsem si myslela. Další věc, kterou tady krásně trénuju je vnímání přítomného okamžiku. Tady se prostě nedá nic moc plánovat. Já třeba sednu dopoledne k notebooku, že jdu pracovat, a on za chvíli přijde, že se někam musí jet, nebo něco vyřídit, na něco zapomněl, nebo zavolá ségra a řídí to z dálky. A já to tak beru. V prvé řadě, jsem tu pro ně. Nikdy nevím, co bude v následující chvíli, jestli třeba Hans nezačne zase něco spravovat na střeše a tak podobně. Neřeším. V každém případě je to zábavné. Další zenové cvičení pro mistry jsou pro mě společné jízdy autem. Tady je všude obytná zóna, kde se jezdí max třicítkou a všude

17


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

je přednost zprava, na každé uličce musí člověk zpomalit. Když už jedu přes město, kde je padesátka, tak to jsou pro mě fofry, no, více než 70 jsem s tím autem zatím nejela.

Ooooo moje nervy z takového šnečího tempa. Tak, jedu 25, a Hans mi říká - zpomal. A drž volant oběma rukama. A já mu říkám, že jestli jsem v autoškole, nebo co, že mám řidičák už dvacet let. A on furt dokola. Zpomal. Drž volant oběma rukama. No, má to cenu se rozčilovat? Nemá. Mě nedostane! Tak z dvoutýdenního pobytu tady znám zatím jejich dům a okolí, místní hospůdku, obchody, praktického lékaře od Hanse, jeho kardiologa, zítra poznám jeho neurologa. Znám psychiatrické léčebny a kliniky – jednu v Heidelbergu, a jednu obrovskou ve Wieslochu. Byla jsem v historickém centru Heidelbergu, nádhera. Zatím to vypadá, že cesta do Rakouska, do Annabergu, se konat nebude. Jsem se celkem těšila na hory, na přírodu, Rakousko miluju. Ale co nadělám, nevadí. Je mi krásně. Protože vím, jak krásný smysl jsem dala svému životu (a teď nemyslím jen na ségru a můj pobyt tady). Vnímám, jak bohatá jsem, jak jsou pro mě důležití moji přátelé a všichni, které tak miluju. Jak je ten život rozmanitý a jak je krásné držet opratě svého života pevně v ruce a s klidem si užívat tu cestu a pozorovat, jak se krajina kolem mění. Těším se, co dalšího mi život přinese. A to jsem teprve v polovině svého života. Teda, aspoň doufám.

Sobotní výlet V sobotu jsem měla volno, ségra je vždycky o víkendu doma, tak jsem toho využila a jela na výlet. Bez auta, tramvají a pěšky, jaká svoboda pohybu.

18


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Nejdřív jsem šla do centra Leimenu, ségra bydlí v části St. Illgen, to je od centra tak 20 minut pěšky. Už jsme tam párkrát s Hansem byli, ale vždycky jen u doktora na nějaké kontrole, a tak jsem neměla čas si to tam projít. Je to takové milé městečko, ostatně, jako všechna tady v okolí. Malebné domečky, uklizené ulice, všude plno květin a zeleně. Jo, je to tu moc hezké. A atmosféru celého okolí dokreslují okolní kopce. Tak jsem se procházela uličkami, byla sobota dopoledne. V jedné uličce asi čtyři lidi najednou vysávali a umývali auto. No, je fakt, že Němci mají pořád čisté a naleštěné auta, ať už je to starší kousek nebo nové BMW. Pak jsem došla na náměstí, kde je taková zvláštní kašna, nebo vodotrysk nebo jak to nazvat. Je tam drak na jakési motorce či co, pak jakási jiná bytost a tři ovce. Po stranách jsou malé žabičky a dráčci nebo krokodýlci. Takové, celkem mystické pojetí. Nezjistila jsem bohužel nic bližšího o této fontáně. Jak jsem si to tam tak fotila, tak na mě začal mluvit jakýsi chlapík, cosi na mě mluvil, ale já mu nerozuměla. Tady se mluví takovým dialektem, který se s Hoch Deutsche (spisovná němčina) dá jen těžko srovnat. Ale nakonec jsme zvolili jakýsi komunikační prostředek – napůl němčina, napůl angličtina a kdoví co ještě, a z něho pak vylezlo, že ho opustila žena, a že nemá peníze. No, očividně měl na mě spadeno, ale já rychle pádila pryč, zdál se mi divný. Pořád mi chtěl dát své telefonní číslo. Naštěstí se pak rozpršelo, tak jsem mu řekla, že už musím jít a šmitec. Takový otrava dotěrný, pořád za mnou chodil, dokud jsem nenastoupila do tramvaje, směr Heidelberg. Jak jsem si v automatu kupovala jízdenku, tak měl pořád snahu mi jako radit, co mám zmáčknout, ale já už jsem si ho nevšímala. A těch deset minut, než jela tramvaj, tak furt stál opodál a čuměl. Jsem se jen modlila, aby ho nenapadlo jet tou tramvají taky. Ale naštěstí nejel.

19


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

S jízdenkou v kapse (za 2 eura) jsem si užívala cestu, kudy denně jezdím autem, a mohla se konečně koukat po okolí. 20 minut jízdy a byla jsem v centru Heidelbergu. Pohodička.

Centrum Heidelbergu – hlavně Altstadt (staré město) je jedna dlouhatánská ulice plná obchodů až do samotného historického centra ke Kostelu Svatého Ducha (Heiliggeistkirche), na tu ulici se napojuje spoustu malinkých uliček a náměstíček. Moc hezké pokoukání a hezká procházka. Došla jsem až na úplný konec ke kostelu a k radnici a začalo poprchávat. Bylo právě poledne a všude bimbaly zvony, krása. A nad tím vším se v kopcích tyčil místní hrad.

Nechala jsem se vést nohama, kam mě zavedou. Došla jsem k lanovce na hrad. Tak jo. Stejně jsem se tam chtěla kouknout. Koupila jsem si lístek na Molkenkur, to je jedna zastávka nad hradem (hotel), úplně nahoru na Königsstuhl (Královský trůn) se mi přece jen v tom dešti nechtělo, neměla jsem boty do mokrého horského terénu.

20


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Cesta lanovkou nahoru se podobala cestě lanovkou na Petřín. Vystoupila jsem tedy, a šla pěšky dolů, ke hradu (nebo k zámku, každý tady tomu říká jinak, nějak v tom nemají Němci jasno). Nikde ani noha. Sice poprchávalo, ale byla sobota. Člověk je zvyklý z Čech, že okolí takových hradů a zámků je plný baťůžkářů, turistů a rodin s dětma na výletě. Tady nic. Pusto, prázdno. Hm, tohle nechápu. Tak jsem šla, po pár metrech vedla z asfaltky šipka na lesní pěšinu. Vypadalo to, že to bude upravovaná cestička, tak, jak to známe od nás, turistické značky na stromech, a tak. Co mě mile překvapilo, že tam byly zábrany proti cyklistům, aby tam nesjeli hnedka z cesty, což je fajn. U nás už mi ti cyklisti na lesních pěšinách lezou na nervy. Někteří neohleduplně jezdí jako blázni, nejsou slyšet, bo kolo nemá motor, a ani nezazvoní, pitomci a prosviští kolem vás těsně na centimetry a ve vás by se v tu chvíli krve nedořezal, protože jste zrovna tím směrem chtěli jen pár vteřin předtím udělat krok vedle. No, moje nervy! Tak. Takže, to mě uklidnilo, že mě nevyleká žádný cyklista, ale pak jsem si uvědomila, že jsem v Německu, a že tady mi tohle rozhodně nehrozí. Nikde ani noha, natož pak cyklista. Po sto metrech se úhledná pěšinka změnila v propadlý sráz, kde se kus pěšiny sesunulo se svahem, dole byl na kusy rozřezán obrovský buk. Měla jsem co dělat, abych se nějak bezpečně dostala dolů. Bylo to tam divné. A vůbec jsem se tam necítila dobře. Jak jsem to vzala šturmem dolů, dostala jsem se zase na cestu, ale netušila jsem, jestli jsem ještě nad hradem, anebo už někde pod ním. Ale intuice mě navedla dobře. Nikde žádná šipka, samozřejmě, nejsem v česku, kde na každém pátém stromě je turistické značení. A tak jsem se pomalu blížila k zámecké zahradě, kterou jsem viděla pod sebou, ale, jak

21


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

se tam sakra dostat? Tak jsem šla dál, až jsem konečně narazila na velmi nepatrný malý vchod do zámecké zahrady mezi úzkými schody. Jak jsem šla schodištěm dolů do zahrady, pomalu se přede mnou odkrývalo celé panorama zámku a zahrady. První dojem byl divný. Bylo tam málo lidí, pršelo. Ale to by nevadilo. Co mě úplně dostalo, a co z našich hradů a zámků neznám, bylo to, že tam bylo mrtvo. Skutečně mrtvo. Mrtvá energie. Nic. Mrtvé stromy, mrtvý prostor, mrtvá tráva. Takový mrtvý meziprostor nikoho a ničeho. Fakt divný pocit. Žádné bytosti historie, žádná energie, absolutně sterilní mrtvá zóna. Hm. Ani se mi tam nechtělo moc fotit, ono, ostatně, ani nebylo co. Byly tam sice dvě kašny, ale, nic moc. Zelená voda a divné to tam bylo. Pak tam byl vchod do jakési kaple, nebo co to bylo. Když se na to člověk koukal z dálky, připomínalo to obličej, který cosi stráží. A taky ti jeleni, dole kanci, a lev tam nahoře. No, co to asi kdysi bylo, nevím. Procházela jsem se tou zahradou a koukala, jestli na mně přece jen nevykoukne něco živého. V dálce v trávě byly jakési zvířata, kachny nebo něco takového, ale vůbec se to nehýbalo, a tak mám podezření, že to bylo umělé. Bylo to daleko a můj foťák to nemohl lépe přiblížit a zaostřit. Ale koukala jsem na to celkem dlouho a ani se to nehlo! Nic. Pak už mě to tam přestalo bavit, protože ani stromy se tam se mnou nebavily, udělala jsem jen pár fotek a šla se podívat na ten zámek, co je to za nádheru. No, a to byl další propadák. Tak, jak to zespoda vypadá majestátně a velkolepě, tak nahoře máte pocit „mnoho povyku pro nic“. Vzpomněla jsem si na naše 22


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Cimrmany a jejich teorii o okamžiku očekávání, která zní – Okamžiky očekávání se vždy pojí s okamžiky zklamání – proto, budiž mi ponaučením, že člověk nemá nic očekávat, aneb, podle čtyř dohod – nevytvářet si mylné domněnky, že něco nějak je. Celé je to tam takové jakési nekompaktní, nádvoří jakési nesouměrné a navíc byly všude kábly a obrovská světla, stavěli tam jeviště, no, bylo to tam jak pěst na oko. Z žádného úhlu nešlo vyfotit nějakou kloudnou fotku, všude bylo něco, co tam vůbec nepatřilo a rušilo. Šla jsem dále, a tam byla šipka Zum Große Fass. Nevěděla jsem, co to je Fass, ale když je to velké, a je k tomu šipka, tak to bude něco důležitého. Nejdříve to vypadalo jako vchod do jakési hradní hospody, tak jsem si znechuceně pomyslela, že tady se myslí furt jen na to žrádlo, ale jak jsem vešla úplně dovnitř, byly tam obrovské sudy, ještě větší, než jsou na zámku v Mikulově. Tak to bylo něco. Každopádně, vyfotit tam nějaký objekt, aby do záběru nelezli ti potrefení Japonci, to je teda kumšt. Oni jsou mašiny na fotografování. To se fakt nedá stihnout. Ale co už, nebudu tam stát věčně. Tak jsem si to tam prošla, byly tam schůdky i na sud nahoru, a kolem dokola, tak jsem si to tam mohla celé projít. Ale, zdi kolem byly počmárané a poškrkané nápisy (humus dnešní doby), to mě tam zarazilo. Ten největší sud pamatuje třicetiletou válku. Hm. A je tam u toho takový trpaslík – Perkeo, kterého tam na začátku 18. Století přinesl Kurfiřt Karel Filip. Perkeo byl místní šašek, který bavil tehdejší společnost a kterému leccos prošlo, mohl říkat, co chtěl, jak už to u královských šašků bývá. Ti nebyli hloupí. Naopak. Měli tu výsost říkat pravdu. Proto jim říkali blázni, asi. Co mě ještě zaujalo, bylo obrovské kružítko na zdi nad strážcem Perkeo. Kružítko bylo přece jeden z hlavních znaků zednářů. Ale nic se mi nepodařilo bližšího objevit, ani na Googlu. Škoda. Tohle by mně opravdu zajímalo. Aspoň jeden okamžik, který mě příjemně překvapil, aniž bych to

23


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

čekala. Pak už tam nebylo co k vidění, tak jsem šla ven. Před vchodem do zámku, nebo spíše do areálu, byly klasické dva stánky s dárečky a s dobovým jídlem. Jo, tohle je celkem vkusné, né jak u nás, kde potrhlí Vietnamci a trhovci prodávají v historickém objektu prakticky cokoliv, nejvíce mě vytáčí ty laciné haleny, co vypadají jako dederonové zástěry, tepláky a pestrobarevné gumové boty, to je pecka, fakt. No, tak to tam naštěstí nebylo. Co tam ale bylo!!! Obrovský Hummer tak pro dvacet lidí! To jsem ještě neviděla. Bože, lidské vymoženosti a výdobytky pokroku neznají mezí. Tady bych očekávala spíše koně a kočár. Tohle ve mně pohřbilo poslední zbytky romantického dojmu z místního hradu – zámku – či co to vlastně je. Asi to bude hrad, protože zámecké zahrady bývají nádherné, plné barevných květin a pečlivě tvarovaných křovin… to tady teda nebylo.

Německá strohost. A to ho Němci vyhlásili jako nejhezčí památku v zemi. No, to by mně fakt zajímalo, jaké byly ty další v pořadí. Holt, jiný kraj …

24


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Dnové se naplňují Ráno pustím rádio, aby nebylo v kuchyni takové ticho, než udělám snídani a kafe a tak … a co to moje uši neslyší!!! Karel Gott a Lady Karneval v němčině! Bože, to je mazec, uuuuf ne, to se fakt nedá. Ale ta melodie mi zůstala v uších celé dopoledne… Po snídani jsem opět uklidila skoro celý dům, takový dopolední hodinový rituál. Je fakt, že jak to tam člověk leští furt dokola a dokola, tak tam ani není co uklízet. Ale je to taková moje meditace, mlčím, nemusím po ránu mluvit, a dělám si svoje. Najednou zvonek, říkám si, kdo to tak může být. A tak jdu ke dveřím, a tam, již v síni, nějaká paní, která má očividně klíče od domu. No, neumíte si představit, co všechno mi během dvou vteřin, než jsem se zmohla na slovo, proběhlo hlavou! Tak, v prvé řadě jsem si myslela, že jde o nějakou tu sociální paní, a že jde zkontrolovat Hanse. No, ale že by měla klíče? Všechno je možné. A pak ve mně hrklo, protože jestli je to sociální kontrola, tak já jsem vůbec neměla ponětí, kde v té chvíli zrovna Hans byl, a co víc, jestli není třeba zase na střeše nebo nedělá jiné šílené věci! (Den před tím, zase v nestřeženém okamžiku vytáhl rozbrušovačku, a začal řezat nějaké hliníkové profily na menší kousky, asi je chtěl vyhodit. No, moje nervy! Má naředěnou krev, takže, kdyby se netrefil a ufikl si ruku, patrně vykrvácí dřív, než …, a mně tady zavřou.) Tak tohle všechno mi proběhlo hlavou, ano, teď už věřím, že je možné, že se před smrtí promítne celý život jako film, čas nehraje v tuhle chvíli žádnou roli. Naštěstí to byla paní na úklid, nebo hospodyně, nebo jak se to tady říká. Nikdo mě jaksi neinformoval o tom, že by měla přijít. Věděla jsem, že tu nějaká paní chodí, a že má dovolenou. Tak, patrně už měla po dovolené. Nicméně se mi neskutečně ulevilo! Paní na úklid. Pohoda.

Tak jsme se seznámily, potykaly jsme si, popovídaly, co je doma nového a tak. Ona se koukala kolem, a říkala, že teda neví, co tam má uklízet, když je tam uklizeno (no, to mi udělalo dobře, bodejď by ne, když to tam každý den leštím jak magor) a tak se rozhodla, že umyje okna. Tedy jedno okno. Tedy, jednu výkladní skříň, abyste rozumněli, oni tady dole nemají okna, ale výkladní skříně rozměrů 3 na 6 metrů, a samozřejmě nad tím kolejničkové garnýžky

25


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

a záclony a závěsy, které, kdyby se daly dohromady, mohly by sloužit jako opona národního divadla. V duchu jsem ji politovala, a byla jsem ráda, že tohle dělat nemusím. Jen by mně zajímalo, jak se perou a věší takové gigantické „zbytečnosti“. No, to jsem netušila, že nebude trvat dlouho, a poznání přijde záhy… Chvíli jsem v sobě luštila, jak se mám k té situaci postavit, protože nejsem zvyklá na to, že doma někdo cizí uklízí a je za to placený. Ale pak mě to přešlo, nechala jsem teda milou paní uklízet a dělala si svoje, Hans, jako spořádaný německý penzista seděl na terase, popíjel kafe a kreslil si. Ani nevím, jak to ta paní tak rychle stihla umýt výkladní tabule v kuchyni a jídelně a pověsit ty hektary látek. Než odešla, tak jsme si ještě popovídaly o dovolené, ukazovala mi fotky z Kanárských ostrovů a tak různě. Teď už tady bude chodit dvakrát týdně. Zasedli jsme s Hansem konečně k obědu, bylo mi blbé to servírovat a jíst, když vedle mě někdo uklízí a pracuje. V tom posvátném tichu obědovém jsem tak přemítala o tom, jak je člověk v cizí zemi zranitelný, protože nezná místní zvyky a hlavně nezná „mapu“, nezná místní rituály, není napojený na „domácí síť“, v mnoha situacích se člověk nemůže zachovat tak, jako doma, protože jazyková bariéra je docela handicap, prostě, algoritmus všech praktických úkonů se nerovná tomu, jaký člověk používá doma ve své zemi. Vždycky je tady nějaký mezikus nějakého kódu, který se musí nejdříve vyluštit, a pak až se v tom člověk orientuje. A tak si tak přemýšlím, a ani jsem nestihla zareagovat na to, co Hans dělá. V kuchyni (vlastně v jídelně) vedle „výlohy“ na terasu stály ještě štafle (takové ty hliníkové schůdky). Jsem je prostě včas neuklidila. A tu koukám, Hans bere štafle a míří s nima do obýváku (tak deset na deset metrů, dvě výkladní skříně) leze nahoru a sundává všechny záclony a závěsy. A jde to celkem rychle, na jedno trhnutí rukou zleva doprava to vyjede všechno z kolejniček a padá na zem. Zírám na něho a v duchu si říkám … si děláš prdel! A on jakoby nic. Pohoda. Pobral ty hromady záclon a závěsů a maže s nima do suterénu (do prádelny). Tak to jsem jako nepobrala, co teď s tím míní dělat. Za chvíli se vrátil, sedl si zase na terasu ke svému malování, naprosto v klidu. Tak já jdu za ním, co tím aktem zamýšlel, že ta paní na úklid přijde až ve čtvrtek (za dva dny), jestli to tam ty dva dny jako bude takové „rozkopané“. A on mi řekl – no, vždyť to je hned!

26


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

No, tak tohle může říct fakt jenom chlap, jo, to známe, záležitost pár šroubků, že jo. Se tak na něho dívám, jestli to fakt myslí vážně, anebo si ze mě zase dělá srandu, to já fakt někdy nevím. No, pochopila jsem, že mým pocitům lítosti vůči paní na úklid a mé zvědavosti, jak se to vlastně pere a věší, je učiněno zadost. Šla jsem nahoru k sobě a nechala jsem vybublat celou moji nasranost, že to teda není moje práce, že tohle já dělat nebudu, a že mám úplně jiný plán na odpoledne, než se tady drbat s oknama (nene, vlastně s výkladníma skříněma) a věšet hektary záclon. No, ale pak jsem se začala smát sama sobě, jak krásně mě zase život postavil do pozoru, a vždyť, o co jde, že jo…. Je to jen hra, kdo z koho. Tak jsem si řekla, nene, mě nenasereš. Kurnik, že jsem ty štafle hned neuklidila! Kdyby je neviděl, tak by ho to ani nenapadlo. No, tak jsem se do toho pustila. Na parapetu z krásné tmavé leštěné žuly a kamene bylo plno metrových sošek z cest po Africe (jak jsem už psala, Hans jezdil kdysi po montážích) a plno dalších předmětů, jsem měla hrůzu, jestli něco nerozbiju, takové relikvie. Pak jsem vzala stěrku a pustila se do toho. Jako když se mejou obchodní výkladní skříně - pěkně nahoru, dolu, šlo to celkem rychle, to je fakt. Ještě že jsem tak vysoká, nepotřebuju štafle, taky dobrý. Dokonce ani z venku ne, takže pohoda. Ale přece jen to má jednu nevýhodu, když zrovna vidíte šmouhu na skle z druhé strany, tak nepomůže otočit okno, ale musíte obejít celý barák, jít dovnitř, ale to už si zase sakra nepamatujete, kde ta šmouha zrovna byla. No, takže šmouhy „z druhé strany“ jsem postupně přestala řešit, to bych se asi ulítala jak blbec. A stejně by to nikdo neocenil. Tak, hotovo, hektary skla umyto a vyleštěno. A teď pověsit ty pitomé záclony a závěsy, které vypadají jak opona do divadla, stejně tak těžké a veliké. Postupně jsem si to nanosila do obýváku a roztřídila, co a jak a kde zhruba visí, to byl docela rébus, neboť jsem nevěnovala pozornost tomu, jak to Hans velmi rychle sundával, a než jsem se nadála, bylo to na zemi. Vzala jsem štafle a šla do toho. Miliony malých háčků strčit do miniaturní kolejničky (byly to takové ty uzounké garnýžky přibité přímo do stropu, a ještě byli do oblouku), hektary látky těžké jak prase, ruce mě bolely, a to jsem ještě nebyla ani v polovině. Tolik sprostých slov v tak krátké době jsem už dlouho neřekla.

27


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Dobrý, hurá! První záclona je tam. Paráda.(Teď ještě zbývající dvě záclony a čtyři závěsy) Chytla jsem okraj záclony a rozhrnula ji po celé délce garnýže, přes celou výlohu, ale co mé oči nevidí, krucinál, v polovině garnýže je v kolejničkách otvor a celá záclona vyjela a spadla zase na zem. Boooože! Který debil tohle vymyslel! Chtělo se mi skoro brečet. Vzpomněla jsem si na Lakatoše, jak nadává u rozbitého traktoru. (to je taková krásná nahrávka, najdete ji na youtube pod názvem Lakatoš. https://www.youtube.com/watch?v=hvZBrB4CQo0 )

Vjelo do mě tisíc čertů a nevěděla jsem v tu chvíli, čím praštit, nikde po ruce nebyly ani vhodné dveře, ani vhodný předmět, který by mohl letět vzduchem bez velkých škod. Otočila jsem se a šla jsem si ven zakouřit, ale z druhé strany, bo na tearse byl Hans, pokuřoval si a pil kafe. Bych ho musela asi praštit něčím!!! Jak jsem vychladla, tak jsem se do toho dala znova. Samozřejmě jsem před tím zkontrolovala všechny trasy kolejniček, jestli zase někde někdo neudělal otvor navíc!!!

Půl šesté, po třech hodinách necítím ruce, ale hotovo. Všude to voní, vyprané záclony, hmmm, super vzduch.

28


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Velké loučení Dny ubíhaly jako voda a najednou tady byl poslední den. Už jsem si na nový „stereotyp“ zvykla a připadalo mi to, jako bych tam byla snad rok. Tolik se toho stalo. Ráno jsem šla na místní nádraží koupit si jízdenku do Mannheimu. Ze St. Illgenu tam jezdí přímý spoj, tak nemusím přestupovat v Heidelbergu. Za ten měsíc tady už jsem se rozkoukala co a jak. Nádražíčko je to malé, hezké, ale kdybyste tam hledali čekárnu a paní za přepážkou pokladny, tak nic z toho tam není. Jízdenky se kupují přes automat na peróně. Takto si klidně koupíte lístek na vlak kamkoliv. A z čekárny je bufet a obchůdek. Děsím se, kdy tento neosobní trend dorazí k nám do Česka. Neumím si představit, že by měly zmizet všechna ta naše malinká malebná nádražíčka, kde je kanclík pro výpravčí a za okýnkem paní pokladní. A když jimi vlak projíždí, stojí výpravčí před budovou, z čepicí a plácačkou a málem salutuje projíždějícímu vlaku na počest. Jojo. Jiný kraj, jiný mrav. Jela jsem na kliniku, rozloučit se se ségrou. Za těch pár týdnů to pro mě byl jiný člověk. Bylo to smutné loučení. Věděla jsem, že se zase dlouho neuvidíme. A bylo mi líto, že nemůžeme být spolu. Celou cestu z kliniky jsem probrečela, bylo štěstí, že jsem do nikoho nevrazila a že jsem dojela v pořádku, protože jsem přes slzy neviděla na cestu. Najednou mi bylo strašně líto těch roků, kdy jsme se neviděly a nemohly spolu sdílet naše životy. Každého dne odloučení mi najednou bylo moc líto. Ach jo. Když jsem dojela, upekla jsem ještě naposled bublaninu s třešněmi a také jsem udělala kynuté knedlíky. Houskové, ke guláši. Slíbila jsem místním v hospůdce, že jim donesu ochutnat náš český knedlík. K večeru jsme pak šli s Hansem naposled spolu do hospůdky, chtěla jsem se rozloučit se všemi, se kterými mi tam bylo fajn, s panem hospodským Hansem a s výčepní Ingrid. Moje bublanina a knedlíky měly takový úspěch, že mi dokonce navrhovali, ať tam zůstanu nějaký čas a že uděláme akci týden české kuchyně. No, tak snad někdy příště. Loučení se všemi místními štamgasty bylo velmi milé a dojemné. Předsudky, které jsem měla o německé chladnosti, byly pryč. Doma jsme si se švagrem dali poslední večeři a šli spát. Zítra mě čekala dvanáctihodinová cesta domů. Vlakem do Mannheimu, autobusem do Prahy, a pak zase vlakem do Ostravy.

29


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

Cesta domů Stáli jsme se švagrem na peróně a měli posledních pár minut, než přijede místní vlak. Objala jsem ho a poděkovala jsem mu za všechno. A protože jsem si nebyla jistá, jestli se ještě stihneme vidět, v tomto životě, tady na Zemi, objala jsem ho a řekla jsem mu, že bude navždy v mém srdci jako švagr nejmilejší. Byli jsme dojatí, oba. Pak jsem nastoupila a naposled mu zamávala. Měli jsme oba plné oči slz. Přece jen, to, co jsme spolu prožili, bylo něčím posvátné a krásné. Nalézání jiných pohledů na sebe sama a na život vůbec. Nádraží pomalu mizelo v dálce a s ním i všechny ty chvíle a zážitky. Dívala jsem se z vlaku do okolí, na ta místa, kde jsem ještě včera projížděla autem a vracela se „domů“ tam, k nim… Musím říct, že těch pár týdnů bylo pro mě velmi transformačních, mnohé jsem se o sobě dozvěděla, hodně mi to dalo. Odjíždím bohatá na duši i na srdci a s uspokojením, že se mi aspoň na pár dnů podařilo vytvořit pro oba dva harmonický domov, který je plný slunce, radosti a pohody. Čím více jsem se vzdalovala, tím více mi to všechno připadalo jako sen, dlouhý živý sen, který se mi zdál nad ránem, a ze kterého jsem právě procitla, trochu zmatená, kde že to vlastně jsem. Cesta domů byla dlouhá a únavná, v autobuse se mi blbě sedělo, neměla jsem kam dát svoje dlouhé nohy. Navíc, byly prázdniny už i v Německu, a tak byl autobus plný. Snažila jsem se to prospat, ale nešlo to. Za mnou byla rodinka s malými dětmi a těm se moc potichu sedět nechtělo. Tak jsem si pustila do sluchátek Žalmana a spol. a nechala se unášet krásnými písněmi o české kotlině, o vandrování, o lásce. Jo, musím uznat, že už jsem se těšila domů, už mi chybělo to naše česko. Asi bych nemohla emigrovat a trvale žít jinde. I když jsem velmi přizpůsobivý člověk a zvyknu si velmi rychle kdekoliv, dokonce ani jazyková bariéra by mi po nějakém čase nedělala potíže. Určitě bych si našla spoustu nových přátel. Ale, doma je doma. Tam, venku, je člověk takový vykořeněný. Zase jsem si vzpomněla na ségru. Ne, ani za dvacet let tam člověk není doma. Ona to cítí taky tak. Zůstala tam sama. Bez rodiny, bez nikoho, kdo by ji rozuměl, pochopil, naslouchal. Proč to tak dopadlo? Měla strach odejít zpátky do česka, nechtěla ho opustit, když jí tenkrát tak moc pomohl? To ví jen ona sama.

30


CESTA JE CÍL

INKA JAKIMOVÁ

My sami jsme tvůrci svých životů.

31


W W W. A P R O X I M A. I N K A J A K I M O V A. C Z

Recommend Documents