PROŢIL JSEM ZVLÁŠTNÍ STOLETÍ
VZPOMÍNKY OČNÍHO LÉKAŘE PROF.MUDR.JANA VANÝSKA ZAPSAL JIŘÍ VANÝSEK
Oční lékař prof.MUDr.Jan Vanýsek (5.8.1910 - 14.9.1995) vedl celkem 24 let oční kliniky v Hradci Králové a v Brně. Zaváděl v Československu keratoplastiky, elektroretinografii (měření elektrických proudŧ v oku), oční ultrazvukovou diagnostiku a implantaci umělých čoček. V šedesátých létech se stal členem řídících výborŧ světových a evropských vědeckých lékařských organizací. Zúčastnil se oftalmologických kongresŧ v Evropě, USA i v Asii. Deset let byl předsedou Purkyňovy lékařské společnosti, která sdruţovala všechny československé vědecké lékařské společnosti.
1
DVA TISÍCE SLOV Purkyňova lékařská společnost na jaře 1968 hodnotila, co bylo za rok uděláno. Zmínil jsem se o velkém úspěchu nefrologického kongresu, který připravil profesor Brod. Kongres byl navštíven lékaři ze všech světadílů. Jako předseda společnosti jsem za to Brodovi poděkoval. O přestávce jsme zašli do kavárny na náměstí, které se tehdy jmenovalo Kubánské. Pila se černá káva ve stoje a při této příležitosti mně profesor Brod poděkoval za hodnocení kongresu. Prý si myslel, že mu nejsem přátelsky nakloněn. Já jsem ho do té doby neznal. Pak se zeptal, zda bych byl ochoten se podepsat pod manifest vědců, který hlásá demokracii a lidské svobody. Tyto ideály tehdy proklamovalo vedení komunistické strany a celý národ jí za to tleskal. Řekl jsem, že když budu s textem souhlasit, jsem ochoten se podepsat. Po celý rok 1968 za mnou stále někdo chodil a vyptával se, co si myslím o tom či onom. Předchozích dvacet let se o to nikdo nezajímal. Stal jsem se vděčným objektem pro novináře a redaktory z rozhlasu a televize. Často za mnou přicházela zejména paní redaktorka Tučková z brněnského rozhlasu a soustavně mě vyslýchala. Díky jejímu vysílání jsem se stal v Brně dosti známý. Studenti pořádali nejrůznější akce a chtěli si mě brát jako záštitu. Podobnými rozhovory jsem už trávil nejméně hodinu denně. Když jsem manifest Dva tisíce slov viděl poprvé, tak ještě neměl název. Divil jsem se, že jsem pod ním podepsaný, protože jsem autorům napsal, že s některými pasážemi nesouhlasím. Po přečtení jsem text rozebral a opravil nevhodné pasáže. Odmítl jsem například zmínku o tom, že je třeba se zbraní v ruce vytáhnout proti těm, kdo nás utlačují. Nedovedl jsem si představit některé své universitní kolegy profesory - třeba Polčáka nebo Krůtu - jak se zbraní v ruce táhnou na politické nepřátele. Dále se tam psalo, že nemáme mluvit s lidmi, kteří znásilňují lidské svobody. Tak přesný návod byl zbytečný. Nikdo mě nemohl donutit, abych jednal, s kým nechci. Nebylo mi jasné, kdo svobody znásilňuje a kdo ne. "Doporučuji stmelit celý elaborát jako prohlášení do několika hlavních myšlenek. Zatím to působí dojmem bojovného novinářského článku a ne podnětu vědců. Je tam velmi málo toho, co zajímá vědce," napsal jsem na závěr. Podivný byl i způsob, jak mi byl článek doručen. Přinesla ho v osm ráno sekretářka z Fyziologického ústavu a řekla Zdence Walletzké, že to mám hned podepsat, aby to zase mohla odnést profesoru Krůtovi. Já jsem v té chvíli operoval. Zdenka Walletzká mi text přinesla na sál. 2
„Přečtěte si to a když bude potřeba, tak to podepište,“ řekl jsem jí během operace. Zdenka mě uměla podepisovat tak dobře, že jsem nepoznal, kdo z nás dvou to podepsal. Za chvíli přišla znovu a řekla: „Je to docela zajímavý počtení, já bych to podepsala. Ale za vás to, pane profesore, nepodepíšu. Já myslím, že bude dobrý, když si to přečtete.“ Po operacích jsem si text v klidu přečetl. Ve dvou odstavcích mi připadal nadnesený. Ihned jsem napsal dopis do Literárních Listů, že svůj podpis podmiňuji vypuštěním těchto dvou odstavců. Pak jsem jednou v televizních zprávách slyšel, že poslanec generál Kodaj protestoval proti kontrarevolučnímu manifestu Dva tisíce slov, který vyšel v týdeníku Literární Listy. Poslanci v parlamentu se prý pohádali, je-li to kontrarevoluce nebo není. Druhý den ráno jsem pln zvědavosti šel vybrat poštovní schránku, kde měly být Literární Listy. V našem domě bylo plno kanceláří a někteří z úředníků neměli v pracovní době co dělat. Vytahovali si noviny a časopisy ze schránek, aby měli v práci co číst. Musel jsem pak chodit pro noviny do trafiky. Ale v trafice byly „Literárky“ už vyprodány. Šel jsem tedy k pouličnímu stánku – i tam byly vyprodány. Na Kobližné ulic jsem potkal primátora města Brna Josefa Kaláška. Sháněl Literární Listy. „Člověče, v Literárkách vyšel nějakej kontrarevoluční manifest a já to nemůžu sehnat.“ „Tak půjdeme spolu, Karle, třeba s tebou budu mít větší štěstí." V trafice na Kobližné sáhla naše známá pod pult a prodala nám dvoje Literární Listy. Vyšli jsme s Kaláškem na ulici a četli jsme. „Sakra, vždyť to už jsem někde četl. Mně to něco připomíná,“ řekl jsem a když jsem otočil stránku, spatřil jsem své jméno. „Safraporte, já jsem pod tím podepsanej!“ „Mně se zdá, že se řítím do průšvihu,“ dodal jsem. Kalášek mně uklidňoval, abych to nebral tak vážně, že jsou to jen voloviny. Všichni prý stejně vědí, že to tak je. Za nedlouhou dobu se ukázalo, že jsem měl pravdu já. Během dvou následujících let se zhroutil nejen život můj, ale i život celé mé rodiny.
3
PRVNÍ VZPOMÍNKA První vzpomínka z mého ţivota je krásná. Vzpomínám si, ţe jsem stál u vany ze zinkového plechu, do níţ se napouštěla voda z koupelnových kamen. Matka byla v nedbalkách. Přišel otec a projevil k ní něhu, která se mladým manţelkám projevuje. Tato vzpomínka je hřejivá dodnes. Bylo v ní štěstí všech. Byly mi tehdy dva roky. Kdyţ mi byly tři, rodiče se rozvedli. Druhá vzpomínka na dětství je opět z koupelny. Otec mi řekl, ţe matka odešla. Moje opatrovnice Julie mi řekla, ţe matka umřela. Kdyţ se otec seznámil a oţenil s matkou, bylo mu uţ pětatřicet, zatímco matce teprve devatenáct. Otec ţil krásným ţivotem primáře zemské nemocnice. Večer vyrazil na večeři, za šesták byl zajíc na smetaně s pivem. Po večeři vypil tři, čtyři pŧllitry piva. Medici mi jednou vykládali historku, ţe mŧj otec se prý jednou v Hanákskeleru na Zelném trhu chlubil, ţe nikdo v lokálu nevypil tolik piv jako on. Ale ano, odvětil mu kdosi, váš syn, který sedí tady za sloupem. Nebyla to pravda, otec by tam nikdy nešel a já pivo nepil. Matka si myslila, ţe bude mít primáře, ţe se do něj zavěsí a bude s ním chodit do divadla, na koncerty a do společnosti. Byla z „nóbl“ rodiny. Kdyţ mŧj otec slyšel o „nóbl rodině“, dělalo se mu mdlo. To byla asi příčina, proč ji „zanedbával“. Někde mám uloţený jejich rozvodový spis, ale nikdy jsem ho nečetl. Nechci to vědět. Při letmém nahlédnutí jsem se zasmál svědectví o tom, jak otec vstoupil do místnosti s tvrdým kloboukem na hlavě, v ruce třímaje hŧl. Touto holí chtěl přetáhnout mou matku a rentgenologa MUDr. Nováka, který s ní počestně večeřel. Jako svědka si matka vzala kuchařku. U soudu to uváděla jako poníţení - aby bylo vidět, jaký je otec křupan. Byl v klobouku a ještě mával holí...! Jednou jsem na Františkově něco udělal nějakému pánovi, který mě za to přetáhnul vycházkovou hŧlčičkou. Otec k němu přistoupil, vytrhl mu hŧlku z ruky, mlčky ji zlomil o koleno a pak mu ji hodil pod nohy. Otec byl synem rolníka a matka dcerou brněnské městské honorace. Její rod pocházel z Nesovic, kde byl mŧj dědeček tesařem. Později stavěl v Brně domy, aţ jich měl nakonec dvanáct. Kaţdé dítě dostalo tři činţáky. Ve stáří byl nevrlý, protoţe ho všecko bolelo. Matka jednou řekla mé ţeně, ţe
4
s ním byla taková otrava, ţe se raději vdala. Těsně před svatbou ukončila dívčí školu Vesna na Augustýnské ulici. Otec připsal svŧj manţelský nezdar na vrub matčiny rodiny a brněnské městské burţoasie. Vţdy dával najevo, ţe jako první český primář v Brně, Thomayerŧv ţák a úspěšný člověk zŧstává venkovským synkem. Přes den byl v nemocnici, večery trávil ve čtenářském spolku a v neděli vyrazil s Nohou. Matka si zřejmě myslela, ţe manţel by jí měl dělat „kušéra“ – ţe by měl sedět u loţe své ţeny a vyčkávat. Neshodli se a matka jednoho dne odešla. Otec prosadil, ţe jsem byl proti tehdejším zvyklostem přisouzen jemu. Matka souhlasila. Později toho litovala a opět se s otcem soudila. Tvrdila, ţe byla při svém souhlasu postiţena střídavým zmatením smyslŧ. Soud to přes řadu kladných psychiatrických posudkŧ neuznal. To vše jsem tehdy nevěděl, protoţe mi byly tři roky. Kdyţ jsem později s Julií chodíval do Luţánek na procházku, často jsme potkávali jednu paní, která pořád říkala: „To je hezký chlapeček!“ a hladila mě. Časem mi došlo, ţe to byla moje matka. Faktem je, ţe se provdala za MUDr.Nováka. Pak se s ním opět rozvedla a vzala si advokáta JUDr. Františka Pauka, se kterým spokojeně proţila zbytek ţivota. Děti uţ neměli. Pauk se rozvedl s Miladou Stránskou z rodu politikŧ a majitelŧ Lidových novin. Kdyţ mi bylo šest, oznámil mi otec, ţe budu jednou týdně navštěvovat matku. Vše mi vysvětloval velice taktně, takţe jsem nic nepochopil. O matce nikdy neřekl špatné slovo, přestoţe v něm nezdařené manţelství zanechalo na celý ţivot ostny ukřivdění. Matka vedla poněkud zvláštní zpŧsob ţivota. Jednou odjela do Prahy a přivezla si kánoi. To bylo v roce 1925 dost neobvyklé, kánoe byla tehdy známa jen z indiánských povídek. V Praze existovala jen jediná firma, která kánoe dodávala. V této první „keňu“ v Brně jezdila mezi Jundrovem a Pisárkami. Sama si šila většinu šatŧ, sama vedla domácnost a výborně vařila. K tomu všemu byla vychována ve Vesně. Obstojně řídila auto a ráda jezdila do ciziny. Byla zručná. Šila si rukavice, klobouky, zahradničila. Kdyţ jsem si dělal skautské potřeby nebo čalounění na Harleye, pomáhala mi. Kdyţ se měl narodil mŧj první syn Jenda, moje ţena se k ní kaţdý den dopoledne chodila učit vařit. Později jsem začal chodit k matce na nedělní obědy. Matčin manţel JUDr. Pauk měl vţdycky strach,
5
abychom všechno snědli a on to nemusel jíst dva dny. Odpoledne se šlo do veslařského klubu v Jundrově. Chodili tam lepší lidé. Pŧjčil jsem si buď matčinu „keňu“ (kanoi), anebo jsem si mohl vzít cokoliv z jejich parku: jolu, maňase, skif anebo skul. Jezdilo se od jezu v Pisárkách aţ ke Komínu. OTEC Otec měl zvláštní zálibu ve výškách. Nedovedl pochopit lidi, kteří jezdí k moři. Podle něj byla všechna moře stejná. Nebe, slunce, případně mraky a písek. Hory se mu zdály pokaţdé jiné a pobyt v nich byl pro něj odpočinkem. Dle rodinné ságy tuto náklonnost získal uţ v dětství ve Velkém Týnci u Olomouce, kde se narodil. Babička Anna Vanýsková najala čtrnáctiletou dívku, aby malého Rudolfka opatrovala. Dívka ho nosila s oblibou v nŧši. Jednoho dne ji přistihli, jak s nŧší vylezla na topol. Větve topolu se snadno lámou a není se čeho pořádně chytit. Lidé na ni křičeli, ale ona se nemohla dostat dolŧ. Nakonec ji i s dědečkem sundali hasiči. Od té doby měl prý mŧj otec zálibu ve výškách. Jméno Rudolf se mu nelíbilo - neboť to bylo jméno u nás neoblíbeného rakouského „Kronenprinze“. Vysvědčení měl vţdy dobré, byl primusem. Měl talent pro matematické a přírodní vědy. Rád jsem se díval na jeho kresby, malby a hlavy jeho soch. Měl velké výtvarné nadání. Jeho učitel přemluvil mého dědečka, ţe by bylo škoda nepřihlásit Rudolfka na gymnázium v Olomouci. Z Velkého Týnce to nebylo daleko. Do Grygova chodil pěšky, pak pokračoval vlakem. Po maturitě studoval medicínu v Praze. Tam byl upoután postavou profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera. Thomayer měl slavné asistenty, z nichţ vyrostly velké osobnosti českého lékařství. Byli to vesměs lidé s hlubokým vztahem k Praze, která se dodnes řídí starým latinským příslovím Extra Praga non est vita (Mimo Prahu není ţivota). Otec byl „aţ kdesi od moravských hranic“ - z bílých míst na mapě. Přestoţe si ho Thomayer také oblíbil, jako český vlastenec ho poslal v roce 1906 do Brna, kde se uvolnilo místo primáře vnitřního oddělení v Brně. Česká menšina poţadovala na toto místo Čecha. V Brně byla tehdy řada výborných německých lékařŧ. Jedním z nich byl slavný patolog Sternberg - objevitel lymfogranulomu. Obsazení takového místa Čechem bylo i věcí politickou, prosadit otce do této funkce mohli jedině politici. Nejvíce pomohl
6
poslanec Ţáček, který ţil s rodinou na Lipové ulici. Jeho syn byl za první republiky naším velvyslancem v Caracasu. Velmi mě přemlouval, abych odešel do Venezuely. Otec byl hrdý, ţe je Čechem. Nenáviděl německý útlak, i kdyţ byl jinak dosti tolerantní. Buršáctví ho popuzovalo. Jedl raději horší housky od českého pekaře, neţ lepší od německého. Jako syn rolníka byl názorově socialistou a dokazoval to celým svým ţivotem. Za svého pobytu v Praze napsal svou nejvýznamnější práci o změnách srdeční činnosti při rŧzných polohách. Thomayer řekl otci, ţe by v Brně neměl zanechat vědecké činnosti a měl by usilovat o docenturu. Byl přesvědčen, ţe v Brně bude zaloţena druhá česká univerzita včetně lékařské fakulty. Uloţil otci, aby o to usiloval. Ale primář z Brna se tehdy nemohl habilitovat v Praze, tam měli přednost místní lékaři. Proto začal přednášet na České vysoké škole technické pracovní lékařství. Na technice předloţil také svou habilitační práci a stal se docentem. Na této škole měl řadu přátel. Zaloţil také Spolek českých lékařŧ v Brně. Čeští profesoři se tehdy setkávali v turistickém spolku Noha, který pořádal kaţdou neděli rŧzné pochody a vycházky. Většinou se chodilo pěšky do Ochozu k Votrubŧm. Vedlo tam 32 rŧzných tras o délce 20 – 30 kilometrŧ. Z Brna, Bílovic, Babic, Adamova, Blanska, Rousínova, Pozořic a Líšně. Říkalo se, ţe se jde „do Upcŧ“. Na výlety s Nohou chodívali profesoři, advokáti, lékárníci, bankovní ředitelé a rŧzní finanční odborníci. Chodil s nimi i básník Petr Bezruč. Noha se rozpadla teprve po druhé světové válce. Někteří zemřeli a jiní udělali politické kotrmelce. Například z legionáře Trávníčka se přes noc stal komunista. V padesátých letech chodil otec do Ochozu uţ jen sám. V dobách mého dětství chodil otec skoro denně do českého Čtenářského spolku, který byl centrem českého dění. Politické spolky nebyly za Rakouska povolovány a tak se vše „národní“ odehrávalo ve Čtenářském spolku, který měl své prostory v zadní části Besedního domu. MOJE VÝCHOVA Otec mě vychovával spartánsky. Měl rád prostá jídla, brzy vstával, cítil se dobře v přírodě a neměl rád módní výstřelky. Často mi říkával: „Budeš mít jen to, co budeš umět. Ţádné jmění tě neuţiví.“
7
Mými přáteli v dětství byli nejen děti vzdělaných lidí, ale z větší části i děti z vrstev sociálně slabších. Otec nechtěl, aby ze mě vyrostlo městské dítě dobře situovaného otce. Všechny své zásady mi denně vštěpoval. Odpoledne se mnou chodíval na procházky. Nejprve jsme zašli do nemocnice, kam chodil i odpoledne. Čekával jsem v jeho pokoji, kde se o mě starala sestra Dušková. Pak jsme chodili po brněnském okolí. Horší to bylo v neděli. Otec chodíval na pěší túry s Nohou, zatímco já jsem chodíval s Julií na menší vycházky. Někdy jsme však s otcem šli na procházku i v neděli po obědě. Většinou to bylo s rodinou finančního rady Janíka, který měl dva syny: Poldu a Zdeňka. Nejhezčím členem rodiny byla paní Janíková. Otec se rád bavíval s paní Janíkovou, zatímco pan Janík si hrál s námi. Šli jsme do Pisárek a pak divokým kaňonem Libušina údolí. Nahoře na kraji lesa byla hospoda, kde jsme dostali limonádu. Jindy jsme jezdívali tramvají Líšeňkou po samostatné trati, která začínala u mostu na Olomoucké. Jednou si otec vzal na cestu do Líšně nový fotoaparát. Nabídnul jsem se, ţe mu ho ponesu, ale on mi ho nechtěl pŧjčit. Nakonec ale svolil a já jsem fotoaparát zapomněl v tramvaji. Přišli jsme na to hned na konečné v Líšni. Kdyţ jsme se za minutu do tramvaje vrátili, byl uţ fotoaparát pryč. Otec mi pak celý ţivot říkal, ţe stále něco ztrácím. Od deseti let jsem směl jezdit na kole. Mohl jsem také jet sám vlakem aţ do Týnce. Matka se děsila a Julie tím byla uraţena ještě víc neţ mými samostatnými vycházkami po Brně. Ale otec ve mně vedle samostatnosti pěstoval i obezřetnost. Měl odpor ke všemu, co střílelo, ať to byl prak, luk či všelijaké pistolky. Kamením jsem směl házet jen do vody. Nesměl jsem naskočit či seskočit z jedoucí tramvaje. Mezi spoluţáky jsem byl většinou povaţován buď za zbabělce anebo za přechytralého. Chodil jsem do Sokola, ale cvičení jsem si neoblíbil. Prostná jsem nenáviděl a na nářadích jsem byl nešikovný. Měl jsem slabé ruce a byl jsem příliš dlouhý, vţdy největší z oddílu. Nešikovnost a nedostatečná síla mě provázely i později. Na gymnáziu mi říkal profesor tělocviku Martin Šmiřák ze Slezska: „Chlapečku, slez z těch bradel, jinak zanikne myšlenka Tyrše a Fügnera.“ Skačeš přes toho koňa jak neoblizane telatko.“
8
„Podivejte se - tak se na kruzich hompe mořska panna.“ VELKÝ TÝNEC Jako malé dítě jsem tam trávil prázdniny od června do konce srpna ve Vsisku a v Týnci. Doprovázela mě moje opatrovnice Julie. V Týnci jsme měli grunt a pozemky, které otec pronajímal. Za války byla vyhlášena charitativní akce pro české děti z měst, strádající za hladem. Brali si je k sobě sedláci a strýc se přihlásil, ţe si také nějaké vezme. Hlavně prý proto, abych měl společnost. S bryčkou, které se říkalo tramvaj, zajel do Olomouce na nádraţí. Přijel tam vagón dětí, které si sedláci rozebrali. Teta nechtěla holky, protoţe měla strach, ţe by mě svedly. Vybrali jsme si tedy Jana a Karla Kyndlovy. Jan byl trochu rapl, ale jinak to byl hodný kluk. Kyndlovi nezŧstali v Týnci dva měsíce, jak bylo ujednáno, ale deset let. Vychodili měšťanskou školu v Olomouci a strýc je dal oba vyučit číšníkem. Snad proto, ţe jeho sestra byla majitelkou hotelu Paříţ v Praze. Jeden z Kyndlŧ se stal papeţským komořím, druhý si koupil statek na Ţatecku a za komunistŧ přišel o všecko. Třetí si koupil hotel Imperial na Poříčí a přišel o něj také. S Kyndlovými jsem zaţil spoustu legrace. Strýc měl rŧzné nápady. Tenkrát se lidé báli „rekvizic“. Po vesnici chodili vojáci a prohlíţeli, zda sedláci odevzdali dost obilí. Češi to dělali dost nedbale, sotva pohlédli do stodoly. Dŧstojník pojedl v kuchyni a vojáci dostali výsluţku. Strýc jim řekl: „Takhle to, chlapci, nemŧţete dělat! Tady je plevník, tam se pořádně vyválejte, ať vesnice vidí, ţe jste to prolezli pořádně.“ Vojáci měli smysl pro humor, šli do plevníku a vyváleli se tam. Strýc si z nás rád „střílel“. „Chlapci velcí jak vy u nás ten potok přeskočí. Ale děti z města ne.“ A my tři hned – hup! doprostřed potoka. Julka mě samozřejmě chtěla mít pořád čistého. Strýce to dráţdilo, tak si vymyslel kulišárnu. Namluvil nám, ţe zdi na zahradě padají, protoţe je tam špatná malta, která nedrţí. Zdi však nepadaly, byly jen křivě postavené. Strýc nám nařídil, abychom do malty přidávali hnojŧvku (močŧvku). Do večera jsme smrděli tak, ţe nás nechtěli pustit do stavení. Museli jsme se vykoupat v trokách na dvoře a domŧ nás pustili teprve, aţ jsme vysmrádli.
9
Strýc měl rád lovecké psy. První se jmenoval Chvoj a kaţdý další se také jmenoval Chvoj. Jméno se udrţelo po několik generací. S Kyndlovými jsme Chvoje učili lézt po ţebříku nahŧru (na pŧdu). Pes tam vylezl, ale slézt dolŧ uţ neuměl. A my jsme ho nedokázali snést. Byl to pes jak tele. Museli jsme sházet dolŧ hromadu slámy a psa na ni shodit. Chvoj nám byl nesmírně vděčný, ţe jsme si s ním hráli. Do polí směl jen kdyţ na něj dával strýc pozor, aby nelovil zvěř a neplašil koroptve. Naší oblíbenou zábavou bylo plavení koňŧ v plavisku. Za poledne se koně napájeli v potoce, protoţe to bylo jednodušší, neţ za nimi vozit vodu na pole. Jakmile strýcova kobylku Baronka ucítila vodu, lehla si na bok a cákla. To nám ovšem strýc neřekl, posadil nás na ni, my jsme vjeli do vody a Baronka „cák“ sebou do plaviska. Samozřejmě jsme spadli do vody a k jeho velké radosti jsem se vrátili zmáčení. V kvartě - to uţ bylo po válce - jsem se stal členem jízdního Sokola. Ve zvěrolékařské škole jsme se učili jezdit na koni a já se tedy povaţoval za jezdce. Strýc mi tehdy řekl: „Ty jezdíš na koni? Toţ - máme koňa. A máme aji sedlo.“ Ukázalo se, ţe je to anglické sedlo - malé ţokejské. Strýc mi schválně neřekl, ţe kŧň nebyl ještě nikdy sedlán. Podrţeli mi ho, já jsem nasedl a kŧň vyrazil tryskem. Přehnal se přes náves a pádil dál. Pokud cválal, bylo to dobré. Kdyţ jsem se mu znelíbil, stal se neřiditelným a pádil do neznáma. Za humny se vzepřel a pokoušel se mě shodit tak dlouho, aţ se mu to podařilo. Naštěstí jsem se ho drţel kolem krku, takţe se mi podařilo svézt se bez pohromy dolŧ. Ale řekl jsem si, ţe na něm musím dojet zpátky. Na nasednutí se pouţívala manýra, ţe se kŧň postavil ke zdi nebo k plotu, aby neuhnul. Zavedl jsem ho k plotu a chtěl na něj vyskočit. Kŧň mi uhnul a shodil asi dvacet metrŧ plotu. Přes všechno úsilí se mi na něj nasednout nepodařilo a musel jsem ho potupně vést za uzdu přes celou vesnici. Ve Vsisku jsem se selského ţivota příliš neúčastnil. Zatímco všichni vstávali, já jsem ještě spal. Na chleba se muselo zadělávat ve tři a v době ţní musela teta nachystat jídlo pro třicet lidí. Pekla vdolky s povidlím z kříţal, pomletých na masovém strojku. Byly velice dobré. Od pěti jiţ vše kypělo prací. Dva pacholci nosili koním vodu a krmení. Dvě děvečky dojily krávy. Zpívaly přitom tklivé písně, do rytmu tahání za struky - crk, crk. Od těch dob
10
jsem tyto písně neslyšel. Aţ paní Šulcová z Adamova, která k nám teď chodí pomáhat s úklidem, si při práci zpívá písně podobně tklivé. Pak se nasedlo na vŧz a jelo se okopávat, sklízet. Teta navařila hrnec ţitné kávy, kterou za války sama praţila. Máslo jsme měli málokdy, spíš tvaroh a sádlo. Kdyţ sádlo zbylo, tak ho teta prodávala. Na dětském ţebřiňáku jsme vozili na pole vodu a pivo ve dţbánu. Po válce jsem uţ jezdil do Týnce bez Julie. Rád jsem jezdíval na strýcově „ďábelském“ kole značky Steyer-Fofnerrad. Mělo úţasně vysoký rám, takţe jsme jezdili pod rámem. O kolo jsme se prali, jezdit chtěli všichni. ŠKOLA Za války jsme se nakazili hysterií naší kuchařky a zaměstnancŧ nemocnice, kteří stále probírali, zda bude otec odveden, nebo prohlášen za nepostradatelného. Ţil jsem s ním sám a neuměl jsem si představit, co bych dělal, kdyby odjel. Ferdinandovou ulicí čas od času pochodovali vojáci v modrých polních uniformách s květinami v hlavních pušek. Jezdily tam i nákladní automobily s ocelovými koly namísto pneumatik. Divil jsem se, ţe přitom Brno nespadlo. Nakonec otci pomohl německý patolog Sternberg, který prohlásil, ţe takový internista je potřebnější v Brně neţ v prvním týlu. Otec totiţ také vedl vojenské infekční oddělení, kde byly rŧzné cholery a další nakaţlivé nemoci, které byly tenkrát ještě rozšířeny. Psal se rok 1916, bylo mi šest a měl jsem začít chodit do školy. Jelikoţ jsme bydleli na Ferdinandsgasse (později Masarykova, za Němcŧ Vítězství, po válce Masarykova, za komunistŧ Vítězství, dnes opět Masarykova), do školy jsem měl chodit na Křenovou. O této škole se říkalo, ţe se tam denně zpívají oslavné ódy na císaře Františka Josefa a ţáci se musí stále modlit. Mŧj otec byl vlastenecky zaměřený a do „kolaborantské“ školy mě nechtěl pustit. Vlastenecké cítění bylo tehdy velmi silné. Naše sluţka musela chodit pro rohlíky kus cesty, protoţe v našem okolí nebylo české pekařství. Kopací míč mi otec nekoupil jen proto, ţe všechny tři sportovní obchody v Brně byly německé. Ve škole jsme vţdy začínali modlitbou. O císaři pánovi jsme se neučili a teprve ze Švejka jsem se dozvěděl o rŧzných historkách z dějin rodu Habsburkŧ. Rakušanství se na mě nepodepsalo, ţádný nepřátelský útlak
11
jsem necítil. Německý duch v Brně, to bylo jen několik továrnických rodin, které na sebe vázaly německé dělníky, mistry a obchodníky. K německému ţivlu se hlásili také Ţidé, kteří s němectvím koketovali aţ do příchodu Hitlera. Teprve za republiky jsem se dozvěděl, ţe císař jezdil rád do Bad Ischlu. O Ferdinandovi a korunním princi Rudolfovi nás neučili nic. Jak Masaryk bojoval v Americe za vytvoření československého státu a jak byla Podkarpatská Rus přisouzena Československu - to jsem kupodivu věděl. Český národ ţil dlouho s Františkem Josefem a pak si chtěl udělat nového císaře z Masaryka. V první třídě jsme měli nad katedrou císaře pána a ve třetí jsme ho sundávali. To jsem ještě netušil, ţe takových změn bude víc. Později jsme měli na oční klinice krásný rám, ve kterém byl tatíček Masaryk, později Beneš, pak Hácha, Hitler, Gottwald, Zápotocký, Novotný a v době mého odchodu z kliniky Svoboda. Zřízenec Tomáš Vejhonek dával kaţdý další obraz vţdy na ten předchozí. Obsah rámu byl stále tlustší a tlustší, ale Vejhonek si nedal říci. Říkal, ţe se tímto zpŧsobem obrázky nejlépe archivují. PŘÍJEZD MASARYKA Jednoho dne se všude začaly prodávat československé trikolory a praporky. Byly to ovšem jen tři barevné pásy bez trojúhelníku. Hasiči strhávali německé nápisy. Orlici na Ditrichsteinském paláci otloukali hasiči majzlíky a kladivy. Český národ ţil dlouho s Františkem Josefem a pak si chtěl udělat nového císaře z Masaryka. Byl jsem s otcem na jeho přivítání v Praze. Dívali jsme se z balkonu prof.Thomayera, který bydlel na Václavském náměstí. Masaryk měl jet kočárem, kterým jezdil jen císař pán. Nakonec však do tohoto kočáru odmítl nastoupit a odjel obyčejným automobilem. Stáli jsme na balkoně a velmi dlouho čekali. Pak se konečně objevil kočár. Lidé křičeli nadšením, ale v kočáře nikdo nebyl. Teprve za chvíli přijel Masaryk v obyčejném autě. Tento záţitek mám pevně spojený se zpáteční cestou do Brna. Jeli jsme sice rychlíkem, ale vlak pořád někde stál. Lidé byli nadšení, jásali a připíjeli si na kaţdé stanici. Otec popíjel v České Třebové pivo s takovým úspěchem, ţe jsem coby řvoucí dítě odejel rychlíkem do Brna bez něj. Jeho koţich visel v kupé a otec zŧstal jen v saku. Naštěstí se mě ujali hodní lidé, kteří jeli se mnou. Dovedli mě domŧ i s koţichem a buřinkou.
12
Otec přijel za pět hodin dalším vlakem. Na tento okamţik nezapomenu - jak osmiletý kluk řvoucí kluk odjíţdí sám do temné noci. Pamatuji si, ţe jako dítěti mi byly ve škole předkládány dojemné historky z rodiny Habsburkŧ. Jeden z členŧ rodu vylezl na skálu a nemohl dolŧ. Prostý horal ho zachránil a kdyţ mu za to dole chtěl dát Habsburk zlatý peníz, horal jej odmítl se slovy: „Neudělal jsem to pro vás, ale pro Rakousko.“ Po roce 1918 začali titíţ lidé vyprávět podobné historky i o Masarykovi. Masaryk se však snaţil podobným věcem vzdorovat. Ţil prostě a nesnášel, aby byl střeţen policisty. Jednou unikl z Lán a jel vlakem do Prahy. Na nádraţí spatřil člověka v buřince, který jej sledoval a vypadal jako policista. Šel k němu a řekl mu, ţe si nepřeje, aby s ním jel do Prahy. „Ale kdyţ já musím,“ úpěl muţ. „Nařizuji vám to jako president!“ řekl mu Masaryk. Muţ v buřince zŧstal na nádraţí. Nebyl to policista, ale místní řezník, který jel do Prahy sjednat nějaký obchod. Masaryk se mu pak zašel omluvit. Takového Masaryka jsme milovali. Ale jeho okolí mu tehdy i později připisovalo mnohé, s čím Masaryk nechtěl mít nic společného. Všude se pořádaly sbírky na novou republiku a peníze se kolkovaly dle měnové reformy ministra Rašína. První československá bankovka byla padesátikoruna. Dostal jsem ji od babičky Kubíčkové. Měl jsem z ní velkou radost, ukazoval jsem ji ve škole, nechtěl jsem ji přeloţit a tak podobně. Bylo po osvobození a kaţdý vymýšlel, co by se mělo začít dělat. V Brně si lidé usmysleli, ţe postaví České národní divadlo. Dnešní Mahenovo divadlo bylo tehdy německé a nazývalo se Stadttheater. Česky se v něm nehrálo, Němci tam český ţivel nechtěli pustit. Češi museli chodit do nehezké boudy na rohu Veveří. Na nové divadlo byla uspořádána sbírka a vybíralo se i ve škole. Předpokládalo se, ţe kaţdý dá korunu. Zřejmě jsem byl plný nadšení, neboť jsem na české divadlo dal svoji krásnou padesátikorunu od tetičky z Týnce. Kdyţ se to otec dozvěděl, tak prohlásil, ţe jsem blbec, který nikdy nic nebude mít, protoţe nedovede s penězi hospodařit, peněz si neváţí a divadlo tam stejně nikdy stát nebude. V tomto směru měl pravdu. Divadlo postaveno nebylo a co se stalo s mou padesátikorunou mi není známo.
13
Otec se stal členem přípravného výboru Masarykovy univerzity. Byl jmenován profesorem vnitřního lékařství, neurologie a psychiatrie. Profesorŧ nebylo mnoho. Kvalifikovaných odborníkŧ bylo dost, ale nebylo je kde habilitovat. Praţáci dělali vše jen pro Prahu. Profesor Teyschl byl habilitován mým otcem, protoţe v Praze to odmítli udělat. Byly to obtíţně začátky, ale celkové ovzduší bylo velmi radostné. Lidé byli nadšení, ţe válka skončila. V nemocnici U svaté Anny proţil otec celý svŧj ţivot od roku 1906 aţ do roku 1940, kdy ho Němci vyhodili. Na jeho místo byl jmenován obergruppenführer Marquart, který byl lékařem gestapa. Později byl odsouzen a oběšen. Po válce se otec vrátil na kliniku, ale vedl ji jen rok a pak byl penzionován. Bylo mu 70 let. V letech 1926/27 byl děkanem lékařské fakulty a v roce 1932 byl zvolen rektorem. JAK JSME TEHDY ŢILI Ţivot byl tehdy jednodušší, ţilo se daleko skromněji neţ dnes. Mŧj otec byl univerzitním profesorem a mohl si vydělat i v soukromé praxi a z "třídních" pacientŧ. Náš ţivot byl však spartánský. V kuchyni jsme měli sporák se dvěma troubami a velkou plotnu. Kdyţ se topilo, ohřívala se na plotně i voda do koupelny. Vodu na koupání to však moc nevyhřálo. Velkým pokrokem byl plyn, ale měli jsme jen dvoukolový vařič. Elektrické ţehličky neexistovaly. Dvě kovové ţehličky se ohřívaly nad Bunsenovým kahanem, jedna se nahřívala, druhou se ţehlilo. Otec rád vypil pivo i doma, coţ nám přinášelo značné problémy. Naproti našemu domu byla Hanákova restaurace, kde měli dobré sklepy a chladné pivo. Pŧllitry byly masivní, teplé a pivo se od nich hřálo. Proto se musely doma vypláchnout studenou vodou a u Hanákŧ ještě jednou. Sluţka běţela se dvěma pŧllitry rychle domŧ, ale otec si přesto stále stěţoval, ţe je aţ do smrti odsouzen k pití teplého piva. Elektrické ledničky neexistovaly, byly pouze ledničky, do kterých se kupoval led. Po ulicích jezdili ledaři, zvonili a prodávali led, který roznášely sluţebné v kýblech. Prostor, kde se dalo něco vychladit, byl velmi malý. Ve velké místnosti jsme svítili 40W ţárovkou. Kdyţ se psalo, pouţívaly se stolní lampy. Jinak doma nic elektrického nebylo. Nebylo zvykem, ţe by se bohatě jedlo. Vymýšlení jídel jsem se naučil u Paukŧ, kde se pěstovala experimentální ku-
14
chyně. U nás se jedlo „po hanácku“. Otec měl rád řídké polévky, po husté by mohl „kocour uběhat“. Celý ţivot jedl hovězí polévku, které jsem najezený na dva ţivoty. Z polévky zbylo vařené hovězí maso, které se u nás jedlo stále dokola - se zeleninou, s bramborem, s omáčkami. Nebyla to jen rajská a koprová, dělala se také okurková, česneková, sardelová, játrová. V neděli se nevařilo. Otec vyrazil na výlet a já byl buď u Paukŧ nebo s otcem na výletě. Jedli jsme mnoho moučníkŧ. Dělaly se také ovocné knedlíky, nudle s mákem, škubánky - šulánky, rýţové nákypy, jahelník z prosné kaše, nákyp se sušenými švestkami. Také palačinky a trhanec - říkalo se mu Kaiserschmoler, protoţe ho měl rád císař pán. A také trhaná těsta s krupicí. Kdyţ nás otec v pátek pozval na večeři k Halamovi nebo k Votrubŧm a já si mohl dát biftek, smaţené játra, nebo játra na roštu, byl to pro mě svátek. Kdyţ měli v Besedním domě kalifornské broskve, byl to vrchol kulinářství. Tehdy se tvrdilo, ţe bílkovin mŧţete sníst dost, pokud u toho nejsou uhlohydráty. Říkalo se, ţe uhlohydráty hoří v bílkovinném plameni. Oleje byly povaţovány za zvrhlost a excentrickou záleţitost jiţních národŧ. Moji předkové neměli nikdy v ţivotě v ústech olej, to by se otřásli hnusem. Celý ţivot jedli jen sádlo. V komoře vţdy visel kus uzeného špeku. Vydrţel tam přes léto a nezkazil se. PANÍ BLAŢENA Otec měl rád prosté lidi a byl oblíbený mezi staršími zaměstnanci nemocnice. K jeho největším ctitelŧm patřil vrátný pan Bláha. V té době chodil otec do Akademické hrát kulečník a taroky. Profesoři i zaměstnanci tam chodili třikrát týdně. V roce 1921 se otec oţenil s paní Blaţenou, která se rozvedla s lékařem doktorem Stavělem. Sňatkem se u nás mnohé změnilo. Paní Blaţena se ze všech sil snaţila býti mojí matkou. Bylo to však nemoţné, neboť ţádné dítě se nesmíří s existencí dvou matek. Mateřství, které si paní Blaţena uloţila, vyţadovalo vyrovnanější povahu. Byla příliš prudká, vznětlivá a náladová. Její šetrnost přecházela do lakoty a stále chtěla mít svŧj majetek. Trvale se cítila něčím ohroţena. Kdyţ jsem něco provedl - a bylo toho dost – tak si to nevykládala jako rošťáctví mladého tvora, ale jako schválnost zaměřenou proti ní. S odstupem let, kdy uţ mnohé přebolelo, si
15
nevzpomínám na něco, čím bych jí chtěl ublíţit. Moje matka se o ní nikdy nepříznivě nevyjádřila. Ze strany paní Blaţeny tomu tak nebylo. Matčin druhý rozvod a třetí sňatek komentovala slovy, které dítě o své matce nerado slyší. Z našeho ţivota se vyvinul souboj mezi mnou a paní Blaţenou o otcovu přízeň. Ještě jako dospělý jsem byl stále upozorňován, jak se chovám a nechovám. Suţovalo to otce i mne. Ale otec byl člověk s takovou přemírou dobra a moudré soudnosti, ţe problémy byly vţdy znovu překonány. Byl jsem přestěhován do „vlastního pokoje“ za kuchyní. Dříve tam bydlely sluţebné. Byl jsem tím oddělen od společného ţivota, coţ bylo příjemné. Pokoj měl okno do dvora, kde čněla do výšky špinavá zeď, vzdálená od okna jen pár metrŧ. Slunce tam nikdy nesvítilo. Já jsem to však necítil jako příkoří, protoţe jsem uţ neobýval prŧchozí pokoj. V „mém“ pokoji se také obědvalo a večeřelo, aby se šetřila jídelna. Po večeři se sedělo u mne, protoţe bylo nutno šetřit křesla v jídelně. Paní Blaţena podvědomě touţila po sloţitosti věcí. Mé šaty byly v předsíni, její v mém pokoji. Otec měl část šatŧ v předsíni a část v loţnici, kde měla některé šaty i paní Blaţena. Jednou týdně se dělal velký úklid. Koberce a parkety byly pokryty novinami, po kterých jsme chodili tři dny. Matka paní Blaţeny tento systém zdokonalila. Kdyţ si koupila nový koberec, poloţila na něj koberec starý, aby se nový neničil. Na starý koberec dala rozpárané pytle a na pytle noviny. Přesto měla dobré srdce a byla na mne vţdy velice hodná. Paní Blaţena byla v jádru také velice dobrá ţena. Její dobrota občas vytryskla jak lává. Občas mne zavedla do cukrárny k Formanŧm a nechala mne vybírat, co hrdlo ráčilo. Jindy přemluvila otce, aby mě dal ušít dvoje elegantní a poměrně drahé šaty. Koupila mi boty a prádlo v nejlepším českém obchodě. Taková vlna štědrosti však obvykle po určité době přešla do šetrnosti hraničící se skrblictvím, výbuchŧm vzteku a podezřívání, ţe stále proti něco vymýšlím. Otec z toho byl nešťasten, ale ze zásady neodporoval zlu. Otec si nepotrpěl na lahŧdky a dával přednost prostým jídlŧm hanácké kuchyně. Paní Blaţena zavedla bezmasé dny a vymýtila moučníky ve dnech, kdy bylo maso. Otec začal chodit na večeře do čtenářského spolku a tiše si tam kompenzoval nedostatečnost poledních tabulí. Paní Blaţena to uvítala, neboť to povaţovala za další úsporu. Já jsem to také uvítal, protoţe jsem nemusel dodrţovat fixní čas večeře. Chyběly mi sice ot-
16
covy kaţdodenní nákupy lahŧdek z dětských let, ale mohl jsem se toulat aţ do devíti večer. PAZOUREK Ze školy jsem přicházel o pŧl druhé. Doma jsem se nikdy neučil. Odpoledne jsme se s Julií vydali do kostela a na podobná místa. Večer jsem četl, nebo jsem si hrál. Ze spoluţákŧ jsem měl nejraděj největšího grázla z celé třídy Pazourka. Byl to výtečný hoch, který mě nikdy nezradil. Byl synem obuvníka Pazourka. Bydleli nad Savarinem na Pekařské. Jeho otec byl odveden do války a později se dostal do Legií. Kdyţ jsme chodili do školy, byl jeho otec někde v Rusku a rodina ţila v tristních poměrech. My jsme doma nouzi o jídlo neměli, já jsem svačinu často nosil zpátky domŧ. Tak jsem ji dával Pazourkovi. On se najedl a já jsem byl doma pochválen, ţe je se mnou konečně rozumná řeč. Moje procházky s Julií spočívaly v tom, ţe jsme buď šli napřed na poţehnání do kostela a pak na Špilberk anebo naopak. Takţe kamarádství s Pazourkem pro mne bylo něčím úţasným. Ale kdy se s ním kamarádit? Jediná doba, kdy jsem se s ním mohl volně setkat, byla cesta ze školy. Táhli jsme spolu ze starého Brna kolem Modrého Lva na Kříţovou. U vjezdu do nemocnice byl ušňupaný krám, ve kterém prodávali herinky. Já jsem dostával peníze na elektriku (tramvaj). Kdyţ jsem nejel třikrát elektrikou, mohli jsme si oba koupit zavináče. Doma jsme zavináče nikdy nejedli. Otec říkal, ţe je to jedovaté, shnilé a infikované. Pak jsme s Pazourkem táhli po Pekařské a já jsem přišel domŧ o hodinu později. Doma jsem si s Pazourkem velikého veselí neuţil. Mohli jsme si hrát jen s elektrickým vláčkem, coţ byla senzace pro něj i pro ostatní kamarády. Pazourek byl přizpŧsobivý. Choval se v našem čistém, udrţovaném bytě tak civilizovaně, ţe uţ to nebylo to pravé. Často jsem pobývali na regulaci. Svratka tenkrát netekla od mostu přímo jako dnes, ale trochu jiţněji. Pak se otáčela k ţelezničnímu viaduktu. Byly tam tŧně, rostlo tam rákosí, byla tam luţní květena a spousta nádherných zelených ţab. Chytali jsme je, dávali do pětilitrové láhve s vodou a nosili domŧ. Domu mě s tím z vyhodili, ale my jsme tam šli druhý den znovu. Po první válce byla regulace dostavěna a tím její krása zašla. My jsme ale měli na repertoáru ještě jinou věc. Od Zahradnické
17
ulice směrem k mostu sídlili zahradníci, kteří pěstovali rozmanitou zeleninu včetně ranných kedluben. Pazourek šel z jedné strany a předstíral, ţe chce do zahrady vlézt. Zahradník vylítl a utíkal za ním. My jsme mu na druhém konci zahrady bleskurychle vyrvali několik kedluben a prchali jsme. V sekundě Pazourka vyhodili pro neprospěch. Šel, jak se tehdy říkalo, do praktického ţivota. Za války byl prý šoférem u gestapa a potom zmizel. Několikrát jsem se chtěl na rŧzných intelektuálských shromáţděních zeptat jeho bratra spisovatele, co se s ním stalo. Bál jsem se však, ţe by mu to třeba neudělalo radost. Takţe jsem se to nedozvěděl. SKAUTING Do skautu mě v páté obecné dovedl největší grázl ze třídy a pozdější šofér Gestapa Pazourek. Získal jsem tam řadu nových přátel. Ve skautu jsem poznal i pozdějšího primáře chirurgie Sázavského, kterému jsme říkali Sára. Matka skauting neměla ráda. „Vy tam sekáte sekerou, řeţete pilkou - sekneš se, řízneš se, spadneš ze skály, utopíš se.“ Otec zpočátku říkal: „Je správné, jsi na zdravém vzduchu, pochoduješ v přírodě a naučíš se vařit. Nic nemŧţe být krásnější, neţ strávit večer v přírodě, posedět u ohníčku a spát do stanu.“ Později se mu zdálo, ţe věnuji více času kutění v klubovně neţ latinským slovíčkŧm. Kdyţ jsem tábořil na Oravě v Kralovanech, otec za mnou přijel a ubytoval se v hotelu Štoder. Večer byl táborový oheň. Otec byl nadšený. Přenocoval ve stanu a druhý den jsme ho nemohli postavit na nohy. Přestoţe spal na pryčně zastlané chvojím, dostal takového „housera“, ţe se do hotele Štoder sotva doplazil. Nádherný večer u ohníčku mu zhořkl. Na táboře u Kralovan jsem uţ byl vedoucím druţiny. Druţiny chodily společně na výlet, uklízely a vařily. Nejraděj jsem dělával amolety a bramborový guláš. Nejhorší bylo, kdyţ někdo chtěl rýţi nebo krupici. Musel jsem koupit 50 kg rýţe (nebo krupice), která se pak v kotli nekontrolovatelně připalovala a nabývala na objemu. Do míst kolem tábora chodili ještě dlouho po našem odjezdu místní rybáři, neboť ryby si v tam zvykly na přikrmování rýţí a krupicí.
18
Ze Zlaté Koruny mě poslali do Českého Krumlova na pilu pro odřezky na stavbu podsad. Napadlo nás, ţe z prken uděláme vor a dřevo dopravíme aţ do tábora úplně bez námahy. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Pluli jsme, pluli, ale vor narazil na peřeje, prkna se pod námi rozestoupila a my jsme spadli do vody. Běţeli jsme do tábora, udělali řetěz a chytali prkna ještě tři dny. Na Neţárce jsme na vorech pluli úspěšněji. Po skončení jednoho turistického pochodu jsem letěl poprvé v ţivotě letadlem. Bayer, Blatný, Hochman Áda Konečný a já jsme šli pěšky po Sázavě z Havlíčkova Brodu aţ k soutoku s Vltavou, pak jsme jeli na vorech přes Slapy aţ do Prahy. Mirkovi Bayerovi a mně zbyly peníze a tak jsme se furiantsky rozhodli, ţe domŧ poletíme. Pro jistotu jsme zašli jak do Československé letecké společnosti, tak i do Čedoku a do Československých aerolinií, takţe se nám podařilo objednat celkem šest letenek. To se pak vyřešilo a nakonec jsme rozechvěni nastoupili do dvouplošníku De Havilland. Pŧvodně bylo přistaveno letadlo Farman Goliáš. V kabině seděli na sobě namačkáni čtyři lidé. Letadlo nešlo zevnitř otevřít. Pilot seděl za námi a zaskleným otvorem se na nás díval. Mlelo to s námi, chvílemi jsme letěli nad mraky, chvílemi pod mraky. Do Brna jsme dolétli v tristním stavu. DOVOLENÁ V ITÁLII V roce 1924 mě vzala matka na prázdniny do Itálie. Ve škole mi většina spoluţákŧ a profesorŧ mé prázdniny záviděla. Jen profesor latiny se zajímal, co jsem viděl. Rád cestoval a nezapomenutelná bylo jeho zkazka z Kréty. „Na Krétě jezdilo všechno obyvatelstvo na oslech. Aby se v tom vyznali, všechny osly si očíslovali. Já jsem měl číslo dvanáct.“ Jindy říkával: „Kdo napovídá, je osel. Zde napovídám já.“ Paní Blaţena chtěla tuto cesty vykompenzovat a proto jsem s ní příští rok jel do lázní Kupari u Dubrovníka. Tyto lázně patřily české společnosti. Pluli jsem z Terstu přes Split parníkem Kumanaro, který byl pak za války potopen. Ráno jsme se chodili koupat na pláţ do Srebrna, odpoledne na pláţ v Kupari. Bylo to kouzelné a mohlo být ještě kouzelnější, kdybych nebyl
19
hloupý, nesmělý a zcela sexuálně zaostalý kvintán. Příčinou pozdní lítosti byla nohatá a vnadná vysoká dívka Maka, která z nedostatku jiného vhodného objektu byla ochotna prázdninovou hru lásky provádět se mnou. Lituji hluboce, ţe jsem daných moţností nevyuţil. Večer co večer jsme byli na pláţi mezi skalami v plavkách. Maka měla plavky, jejichţ raménka se sesouvala lehce, ale od pasu dolŧ seděly pevně. Pro mne by však musely spadnout jedině samy. Maka byla z Prahy a pravděpodobně jiţ prošla základní školou lásky. Já byl těţce se učící tupec. Poslední den manifestace něţností byl nezapomenutelným vyvrcholením. Odejel jsem s pocitem, ţe Kupari je nejkouzelnější místo na zeměkouli. Maku jsem uţ nikdy neviděl. Nepamatuji si ani, jak se jmenovala. Zdá se mi, ţe Noháčová, ale nejsem si jist, zda to nejde jen o představu jejích krásných dlouhých nohou. Zbytek prázdnin jsem trávil v Týnci. Vţdy jsem se těšil na strýce Pospíšila. Udělal nám hrazdu a předvedl na ní veletoč, přestoţe uţ mu bylo přes padesát. Strýc měl matematický mozek na taroky. Nešvindloval, počítal a věděl, co má protihráč v ruce. Chodil hrát do hospody 3x týdně. Musel tam chodit, protoţe jeho spoluhráč pan doktor by to bez tarokŧ nevydrţel. Doktor hrát neuměl, ale hrával rád a strýc ho vţdy obehrál. „Vy uţ byste si mohl postavit vilu, pane Pospíšil, co jste mě obehrál,“ říkával mu doktor. Kdyţ strýc dostal záchvat ţlučníku, byl operován. Pak ho přesvědčili, aby jel do Karlových.Varŧ. Nejdřív nechtěl a tvrdil, ţe je to jen na odírání lidí. Nakonec tam však jezdil kaţdý rok. „Já si, senko, vezmo tisíc korun a s osmi aţ deseti tisícama přijedu. Tam je takových oslŧ a to vodo, dyť to nemosíš pit,“ říkával strýc. Byl věřící, shlíţel se v poslanci Bečákovi a neměl rád socialistické směry. Ačkoliv byl rolník, cvičil v Sokole. Scházeli se v barabizně, která hyzdila Týnec. Stojí tam dodnes. Kdyţ se po válce vrátili lidé z legií, šli Sokoli dobývat kostel. Nechtěli uţ ţádné římské panáčky. Křesťané však zaloţili Orel a byla zřízena Orlovna. Olomoucký arcibiskup Prečan, jenţ pocházel z Týnce, na Orlovnu také přispěl. Strýc těţce nesl, ţe Týnec byl roztříštěn. Pak byla zaloţena československá církev. Místní kněz se zapletl se ţenskou a stal se prvním československým farářem v Týnci. Rodáci byli pobouřeni. Pa-
20
matuji i arcibiskupa Stojana, který rozdával vše, co měl. Lidé to věděli a „oţundrali“ ho. Kuchařky musely jídlo zamykat, protoţe Stojan chodil do spíţe a rozdával jídlo lidem. Kdyţ bylo výročí, z Týnce byla k arcibiskupovi pozvána delegace. Po návratu byli delegáti tázání v hospodě: „Tak co, jak belo o arcibiskopa. Jedla a piti belo dosť?“ „Belo,“ zněla odpověď. „Ale málo notile.“ Na Hané bylo zvykem, ţe se musí stále pobízet, nutit: „Toţ, senko. sakra, ţer, dyť to doma nemáš...“ STOLETÍ MOTORISMU Zednický mistr Polášek s početnou rodinou postavil pŧl Týnce. Jeho synové zdili a omítali, zatímco otec vše řídil. Poláškovi měli motocykl Laurin a Klement, dvouválec s přívěsným vozíkem. To byla moje první škola motorismu. Motor byl poháněn koţeným řemenem, takţe se vozila kalafuna a před kopcem se mazalo, aby řemen neklouzal. Motor měl automatický sací ventil. Jakmile šel píst dolŧ, ventil se pod tlakem otevřel. Kdyţ se jelo moc rychle, tak si motor ventil vcucnul a „seţral ho“. To byl vţdycky velký malér, protoţe celý motor se musel rozdělat a opravit. Polášek se proto rozhodl motocykl prodat, ale nemohl najít kupce. Našel někoho z Bystřice, ale to prý bylo příliš blízko, kupec „by otravoval“. Nejraděj by motocykl prodal někam na Slovač. Nakonec se kupec zdaleka našel. Kdyţ motocykl zaplatil a odjíţděl, bylo ho ještě dlouho slyšet. Pak náhle motor zmlknul. Polášek řekl: „Tak a teď, senci, vrata zavřit a homnama preč! Ale rychlo...!“ Výjimečnou postavou byl Robert Zdráhal ze Vsiska. Neměl rád zemědělství a miloval stroje. Říkalo se o něm, ţe je „ňouma“. Dovedl spravit všechno moţné a byl proto široko daleko vyhledáván. Dovedl dokonce vyrobit i zakalit ozubené kolečko pro motocykl. Automechanici ho udávali úřadŧm, ţe není vyučen. Museli jsme proto hlídat, jestli nejde kontrola. K motocyklu Wanderer si vyrobil sidecar. Zajímavým strojem byl automobil Lidocar. Byla to vlastně anglická Fordka. Řazení bylo mimo vŧz a vŧz měl jen zadní brzdy. Dělal jsem na něm svoji první řidičskou zkoušku v Olomouci. Langrovi měli v Týnci slévárnu na staré kovy. Rozebírali aeroplány a jiné věci. Na rozváţku měli automobil Dijon Bouton s karbidovým osvětlením, které chrlilo plameny
21
a vybuchovalo. Dijon Bouton měl sací, výfukovou a zapalovací vačku. Byl z roku 1904. Kdyţ vŧz nejel, Langr došel pro koně a bič, zapřáhl před auto koně a pokračoval. Jednou jsme tímto vozem podnikli výlet z Týnce na Hukvaldy. Vrána tam měl strýčka, který byl majitelem pivovaru. Jeli jsme na korbě. Kdyţ přišly kopce, tak jsme seskákali a tlačili. Naskočit jsme museli za jízdy, protoţe auto nebrzdilo. Na Hukvaldech se náš vŧz těšil velkému zájmu. Sedli jsme si do strýčkovy pivovarské restaurace, Laďa Langr vzal jídelní lístek a poručil číšníkovi: „Noste to postupně, jak je to tady napsaný!“ Vrána chtěl strýčka šetřit a navrhl, abychom zaplatili aspoň polovinu. Jenţe my jsme peníze neměli. Následoval večírek na hradu Hukvaldy. Objednali jsme pečeni na roţni a bečku piva.. Strýček byl dojat: „Hoši, hoši, takovou škodu jste si neměli dělat...“ Netušil, ţe je to všechno na jeho účet. Proto jsme museli co nejrychleji odjet. Kdyţ jsme se vraceli do Týnce, zašel Laďa Langr v jedné hospodě na záchod. U záchodu byla hra zvaná forbes. Do forbesu se házely peníze a kdyţ kulička správně spadla, vypadlo dvacetkrát tolik. Laďovi však nevypadlo nic. Sundal tedy forbes ze zdi, otočil ho a začal s ním třást. Peníze vypadly ven a on je začal sbírat. Místní občan zavolal majitele, chytili ho a Laďa kvŧli tomu měl dlouho problémy. Forbesy se často vykrádaly slámkou z virţinka, ale také mnoha jinými zpŧsoby. To vše bylo na forbesu popsáno jako zakázané. Ale sundávat ho ze zdi a obracet zakázáno nebylo. Takţe svŧj spor vyhrál a potrestán nebyl. Jednou jsme s Laďou popíjeli v boxu olomoucké hospody Babylón. Ve vedlejším boxu seděl vousatý stařík ve fráčku a jedl smaţený řízek. Laďa se vsadil, ţe box přemočí. Skutečně se mu povedlo, ale pomočil chlápka, kterému říkal Rasputin. Vznikl spor, při němţ Rasputin hrozně vyváděl. Byla zavolána policie, ale neţ přišla, Rasputin utekl. Jednou si Laďa Langr koupil vyřazené letadlo. Uvázal ho za kus plotu a zkusil nahodit motor. Kupodivu mu to chytlo. Letadlo přejelo dvŧr i s plotem a poničilo sousedovu zahrádku. Jindy se zas panímáma Langrová ptala tetičky: „Boţe, panímámo, není náš synek o vás?“ „Toţ, co by tady dělal, joţ jsme ho neviděle.“
22
„Joţ tři dni není doma. Nende a nende, ale hóčet z Paláca hoţ přišel.“ Laďa Langr se totiţ v olomouckém hotelu Palace houpal na lustru. REÁLNÉ GYMNÁZIUM Má ranná gymnazijní léta bych nazval léty legionářskými. Tehdy byl legionář ředitelem banky, legionář byl ministr, legionář byl přednostou stanice. Legionáři byli v době nezaměstnanosti hlavně státními zaměstnanci. Přišli do Československé republiky většinou s utkvělou představou, ţe zde bude vybudován socialistický stát. A povaţovali se za jakýsi nástroj této sociální spravedlnosti. Chtěli všechny majetné, soukromě podnikatele a také bohatší rolníky tak trošku stisknout a těm ostatním dát tak trošku volno. Na reálném gymnáziu jim pŧsobilo jistou rozkoš, kdyţ mohli univerzitnímu profesorovi prokázat, ţe jeho syn je tak trochu blbý. Vyvolávalo to kontraverze, protoţe jsem patřil k těm, které měla ráda celá třída. Tyto konflikty s některými profesory přesně popisuje Jaroslav Ţák ve svým knihách. Kdyţ něco udělal bohatší kluk, tak se říkalo: „Ten lump, ten darebák, to on dělá schválně a on se schválně neučí! Co on si o sobě myslí?!“ Kdyţ totéţ udělal hoch dojíţdějící z Vranova nebo od Rosic, tak se říkalo: „Ale Boţe, Boţe co ten chlapec dělal, jaké neštěstí ho potkalo, jak se mohl dopustit takové chyby?“ Otec ze mě chtěl mít vzorového ţáka. Tím jsem rozhodně nebyl. Třídní přišel do třídy a řekl: „Mám tu na vás stíţnost. Kdo to udělal?“ Nikdo se nepřihlásil. A Ryšánek zavelel: „Vrána, Vanýsek, Strach - k tabuli!!“ Od kvarty byly naše tři paralelní třídy reálného gymnázia „probrány od plevele“. Přišel svérázný latinář profesor Ryšánek. Ryšánek vstoupil, přejel třídu očima a řekl: „Tahle skvrna na stěně nebyla. Vrána, Vanýsek, Strach! Kdo házel houbou?“ „Prosím, házeli všichni, ale kdo udělal skvrnu nevíme.“
23
„Já to dám zvlášť krásně vymaloval, aby to hodně stále, aby to vaši tatíci museli zaplatit a seřezali vás. A něco tam dám namalovat, ale ještě nevím co.“ „Co kdybychom tam dali nemalovat profesorský sbor?“ řekl jsem. Ačkoliv Vrána a Strach nic neřekli, tak jsme všichni tři dostali dvě hodiny karceru. Ale Ryšánek chtěl jít domŧ, a proto nám řekl, ať jdeme za ředitelem, ţe na nás bude dozírat. Ředitel byl překvapen a dal nám něco překládat. Kdyţ jsme to přeloţili, tak ředitel řekl, ať to Ryšánek opraví, a pak mu to ukáţe. To naštvalo Ryšánka, kterému se mu nechtělo opravovat. Ryšánek naše provinění nezapisoval do třídní knihy, ale psal dopisy rodičŧm. Postiţený musel Ryšánkovi přinést známku a papír s obálkou. Ţák z první lavice mu podal pero s ulomenou noţičkou. Ryšánek ho vrátil a hodina volně plynula. Pak nastoupili čtyři ţáci a začali se omlouvat, ţe včera něco měli. Ryšánek zapisoval a neposlouchal. Pak začal vyvolávat. „Trčka!“ Ten sice u katedry nebyl, ale řekl: „Pane profesore, vţdyť já jsem se přece omlouval...“ Ryšánek si to uţ přesně nepamatoval. „Součku, byl tady Trčka?“ „Ano, pane profesore...“ „Sedni, chlapče. Stejně dostaneš nedostatečnou.“ Kdyţ to uţ dál nešlo, tak se třetí se nechal vyvolat. Chvíli cosi blábolil, aţ zmlknul. Ryšánek se díval z okna, pak se probral a řekl: „No tak, chlapče, tak překládej.“ „Ale pane profesore, já uţ jsem to přeloţil a dokonce jsem podal výklad...“ „Ale víš sám, ţe to za moc nestálo.“ Podíval se do notýsku, kdyţ tam byla dvojka, napsal tam zase dvojku. Kdyţ tam byla čtyřka, tak řekl: „Víš, chlapče, s tebou je to marný, z tebe nic nebude. Sedni si, máš nedostatečnou jak Brno.“ Za války Ryšánka v rámci honu na socialistické ţivly zatkli Němci. Byl sociálním demokratem a o fašistech nemluvil příznivě. Byla to hromadná
24
akce. Dostal se do Kaunicových kolejí a byli by ho asi propustili, kdyby nepřišla Heydrichiáda. Byl zastřelen s mnoha jinými slušnými lidmi. Jistě nikde neřval, ţe schvaluje atentát, jen ho zaškrtli na nějakém seznamu a zastřelili. Bylo mu 48 let. Měl šestnáctiletého syna, který po válce studoval medicínu. Jiným profesorem, který s námi putoval od kvarty do oktávy byl profesor Šoupal. Měl zvláštní vousy - vypadal jak zjeţený lev. Byl to starší pán, který si nesmírně potrpěl na etiketu. Kdyţ poprvé vstoupil do třídy, vyskočil na katedru a pravil: „Já jsem Šoupal!“ „Já taky!“ poznamenal jistý repetent, později dŧstojník československé armády. Z fyziky jsme měli profesora Neuţílka, později Holého. Kdyţ dělal pokus s vývěvou, někdo do ní vyryl čárku. Čerpalo se a čerpalo a pořád se nic nevyčerpalo. V chemii se zkoušela iontová teorie. Podle abecedy byl první byl Bayer. Ten vše uměl, ale Kundrát mu řekl: „Sedni, hňupe, máš nedostatečnou. Blatný!“ Ten chvíli pokračoval, ale Kundrát ho zarazil: „Sedni, máš nedostatečnou! Bertold!“ Bertold vstal, ale ještě neţ se postavil, Kundrát na něj: „Stejně to nevíš, sedni!“ Tak probral celou třídu, všem dal nedostatečné a kdyţ byl zvlášť rozezlen, vzal to od začátku abecedy znova. Takţe jsme za hodinu dostali dvě nedostatečné. Kdo měl pět nedostatečných, dostal nakonec jednička, kdo deset, měl dvojku. V oktávě přišel místo Ryšánka profesor Ošmera. Vedl nás k maturitě a bral to sportovně. Kaţdý věděl, co asi budeme mít za otázku. Já jsem věděl, ţe dostanu něco z Césara, takţe jsem se to mohl naučit. Pro písemku z češtiny bylo moţno zvolit témata: Obrození v české literatuře, Básníci minulého století a volné téma Mŧj otec. Zvolil jsem volné téma, ve kterém jsem viděl nejméně úskalí. Napsal jsem trochu čítankovou apoteózu na otce, ale
25
nemusel jsem se k tomu nutit. Mimo jiné jsem uvedl, ţe bych se chtěl prací domoci stejných úspěchŧ jako otec. Citoval jsem jeho slova: „Pamatuj si, ţe v době, ve které budeš ţít, bude platit jen to, co budeš umět.“ Kompozice češtináře velmi podráţdila. Při následující hodině hned po vstupu do třídy zahučel: „Vanýsek, vstaňte! Pohleďte, třído! Vidíte před sebou univerzitního profesora.“ A zařičel jako kdyby se zasmála kobyla. Třída servilně vybuchla v předmaturitní souhlasný smích. „Stŧjte chvíli, Vanýsek, ať třída vidí, jak vypadá univerzitní profesor!“ Hájil jsem se, ţe jsem nic takového nenapsal. Ale bylo to marné. Za úlohu jsem dostal nedostatečnou. Byla to špatná předzvěst ústní zkoušky. Aniţ jsem o tom věděl, mŧj otec napsal předsedovi maturitní komise řediteli Teplému z Vyškova, aby si povšimnul mojí maturity z češtiny. Předseda mé odpovědi z češtiny klasifikoval jako výtečné a učitel češtiny jako nedostatečné. Maturitu jsme udělal. PRVNÍ MOTOCYKL Otec byl vţdy pro spartánskou výchovu. Ale někdy spartánské to moc nebylo. Kdyţ jsem odmaturoval, koupil mi motocykl. Bylo to pro mne překvapení. Zřejmě jednal pod vlivem svého přítele Vichty, jehoţ syn dostal motocykl také. Zástupci BSA bratří Šulcové z Praze tenkrát šířili slogan: Kaţdé srdce zaplesá na motorce BSA. V mém případě tomu tak přesně bylo. Hned jsem se tajně vypravil do Týnce. Touţil jsem po šedých flanelových kalhotách a modrém dvouřadovém kabátu se zlatými knoflíky, jaký měl spoluţák Vrána Otec neměl módní oblečení rád. Měl strach, ţe špatní přátele mě svedou na scestí a dík bohatému otci mě přimějí, abych někomu podepsal směnku, nebo se zadluţil v hospodě. Bál se, ţe matky sedící v tanečních na mě líčí úklady. Dívky nebyly podle něj špatné, ale ty matky.... Do tanečních odmítal chodit, ţe prý mezi ty „kazimrdky“ nikdy nepŧjde. Tento názor zastával deset měsícŧ v roce. Ale kdyţ jsem odjel do Velkého Týnce, měl názor opačný. V Týnci ţila
26
moje kamarádka, pohledná dívka Marie Prečanová, které se říkalo Mařóch. Na motocyklech tenkrát nebyla dvojsedla, ale „tandemy“. Spolujezdec seděl na tandemu o patro výš. My jsme tandem oddělávali a mezi sedlo řidiče a zadní blatník jsem nacpali deku, na které seděl spolujezdec. Vzhledem ke stavu tehdejších silnic to bylo utrpení, protoţe motocykly neměly pérování. Ale kdyţ jsou dva lidé nalepeni na sebe, jede se vám příjemněji, neţ kdyţ vám někdo vzadu plápolá. Vzal jsem tetiččinu deku na ţehlení prádla a jel jsem s Mařóchem na výlet. Kdyţ Mařócha zavezl domŧ, deku jsem u nich zapomněl. Tetička se to dozvěděla. ale neřekla mi nic. Ale kdyţ přijel otec, začala lamentovat: „Ale toţ boţe, Rodolfe, mám o senka velké strach, představ si, on jezdí s tím Mařóchem, s pěknó děvčicó, a oni ztratili deko.“ „Toţ boţe, já ti, Aneţko, kópim novó deko.“ „No ja, Rodolfe, ale co kdyby se na tý dece něco stalo?“ „Podívé se, Aneţko, nedělé si starostě, nám by to čáp nedonesl...“ Tetička byla pohoršena, ţe má nemravného bratra. ČTENÁŘSKÝ SPOLEK A SPOLEK NOHA Jednou týdně mě bral do Čtenářského spolku na večeři. Mohl jsem si dát, co jsem chtěl. Spolek měl koncesi i na hospodu. Majitelem restaurace byl hospodský Emil Halama, velká postava mezi restauratéry. Pocházel z Morkovic. Otec byl předsedou spolku. Pokladníkem byl soudní rada Toušek, který měl výslechový zpŧsob konverzace: „Jak se jmenujete?!“ „Emil Halama.“ „To je vaše jméno, povolání, či přízvisko?“ „Jméno.“ „Máte děti?“ „Ano, prosím.“ „Jak je máte staré?“ „Jednoho mám osmnáct, druhá má devět.“ „A co jste, chlape, dělal mezi tím?“ „Pane nejvyšší soudní rado, já jsem byl v legiích...“
27
Číšníky byli tři bratří Voštové, kteří pracovali vţdy jen s Halamou. Předtím společně pŧsobili v Plzeňském dvorečku. Do čtenářského spolu nás otec brával, i kdyţ jsem uţ pracoval jako asistent a byl jsem ţenatý. Ve spolku se hrály karty a kdyţ otec šel na záchod, směl jsem mu karty podrţet. Hrával tam i profesor občanského práva Baxa, který byl později popraven Němci. „Vy budete muset ještě velice studovat, neţ mě budete moci podrţet karty,“ říkával mi Baxa. Advokát Čapek, maličký starý mládenec, chodil vţdy v jedenáct ze spolku do City baru. Sedával tam s rukama za ţidlí a chytal dámy za nohy. Tak chmatnul v City baru i nějakou významnou dámu, která mu vynadala do prasat. „Co mŧţete čekat, paní, kdyţ chodíte mezi kurvy....?“ řekl jí Čapek. Otec jezdil na výlety s profesorem techniky Cahou, jenţ byl vŧdcem Nohy. Byl také starý mládenec a neměl rád, kdyţ na výlety chodily manţelky. A nesnášel psy, protoţe prý stále vrtí ocasem a dělají mu vítr. Nesnášel také řeči o tom, jak všechno na světě spěje k horšímu, ţe bude válka a tak dále. Měl po rodičích statek u Bystřice. „Prosím vás, dejte pokoj s tou válkou, drţte hubu. Aţ bude nejhŧř, já vás všechny vezmu do Roztok,“ říkával Caha. „Ty seš hodnej, Johan...,“ děkovali mu všichni: „Tam bude pro všechny práce dost. Ale nesmíte se štítit hnoje.“ Otcŧv přítel Vichta byl téţ drsně upřímný. Kdyby něco nebylo dobré, hospodský Votruba by se urazil. Co předloţil, to se muselo sníst. Otec miloval zajíce na smetaně, kterého jsme doma neměli. U Votruby dostal zajíce, kterého „měl Votruba asi dlouho pod sedlem“. nebylo to poţivatelné. Aby Votrubu neurazil, smetl otec zajíce v pokojíčku do kamen. „Proč to tam házíš?“ káral ho Vichta. „Přece nemŧţu urazit paní Votrubovou...“ „Paneboţe! Ti teď budou mět radost, ţes to seţral i s kostěma...“ Vichta stíhal jako berní úředník všechny moţné lidi, kteří chtěli zatajit své příjmy. Při kartách stále mluvil o tom, ţe všichni jsou „steuerdefraudanti“ a ţe by je měl všechny zavřít.
28
„Vidím na vašich tvářích, jakou vám dělá radost, kdyţ mŧţete okrást stát,“ říkával. Naproti obchodu s domácími potřebami Vichr byl německý sportovní obchod Baioni-Baumann, který měl také pobočku ve Vídni. Dováţel z Rakouska lyţe a boty. Baioni-Baumann byl vyšetřován berním úřadem. Odjel tedy na lyţe do Tater a měl naplánováno, ţe pak prchne do Budapešti a potom do Vídně, aby měl od Vichty pokoj. Ale Vichta za ním poslal Karla Hrabce, který jel do Tater a sledoval ho. Baioni-Baumann si udělal výlet na Terryho chatu. Hrabec byl sice sokolský cvičenec, ale neuměl lyţovat. Vystoupil pěšky ve špatných botách na Terryho chatu. Tam spatřil BaioniBaumana, jak sjíţdí krásnými švihy na lyţích do Smokovce. Kdyţ se vrátil v noci do hotelu a chtěl Baioni-Baumanna zatknout, obchodník uţ byl na cestě do Budapešti. Do Brna se vrátil aţ za Hitlera. Mnoho svých návykŧ i názorŧ jsem beze zbytku přejal od otce. Měl například rád hory. Vystoupil na většinu štítu v Tatrách, na GrossGlockner (3798), Ortler (3902), Wildspitze (3774). V roce 1927 vystoupil na Jungfrau (4166) a Breithorn (4171). Já jsem sice nebyl horolezcem, ale hory jsem také miloval. O svŧj nejlepší výstup jsem přišel díky počasí. Kdyţ jsem začal studovat medicínu, odjeli jsme s otcem rychlíkem a pak osobním vlakem do Zermattu. Chtěli jsme vystoupit na Matterhorn (4505). Otec se o to uţ jednou pokusil. Dostal se aţ na Epaule (4200), ale náhlá změna počasí se sněhovou vánicí a krupobitím ho asi hodinu pod vrcholem přinutila vrátit se. Lanovkou jsme vyjeli na protější svah, odkud byl na Matterhorn nádherný pohled. Jeho vrchol „kouřil“, coţ znamenalo nastupující fénovou situaci. Ale horský vŧdce řekl, ţe je vše v pořádku. Takţe jsme šli pěšky k chatě na Hoernli. Tam jsme měli přespat, vystoupit na vrchol a vrátit se do chaty. Ale druhý den bylo takové počasí, ţe to vypadalo aspoň na čtrnáctidenní čekání. Vrátili jsme se do Zermattu, pak do Sionu a odtud rychlíkem do Brna. Pátého dne jsme byli zase doma. Ostatní výstupy jsem absolvoval většinou v Tatrách. Hory jsou rŧznorodé,mají rŧzné tvary, rŧzné světlo. Kdykoliv jsem někam jel, zvolil jsem cestu přes nejvyšší hory. Otec rád cestoval. Byl za vlastní peníze v USA, kam přeplul tehdy nejrychlejší lodí Mauretania. Navštívil Chicago, byl v Rocky Moutains, u Nia-
29
garských vodopádŧ, v Yelowstonském parku, v San Francisku i v Los Angeles. Tehdy si univerzitní profesor kliniky mohl tuto cestu dovolit. S otcem jsme chodili pravidelně do Městského divadla, kde jsme měli předplatné. Viděl jsem například většinu Čapkových her a skoro všechny známé opery. Touţil jsem umět trochu zpívat. Mým snem bylo zazpívat někde ve společnosti operní árii. Tehdy to patřilo ke všeobecnému vzdělání. Uměl jsem hrát na housle. Na klavír mě nebavilo cvičit a nikdo mě k tomu nenutil. Jednou jsem poprosil Jarku Pauka, aby mě vzal k Valentinu Šindlerovi. Chtěl jsem se u něj učit zpívat. Šindler mě poţádal, abych mu něco zazpíval, ale já nevěděl co. Nakonec mi řekl, ať zazpívám Teče voda teče. Kdyţ jsem skončil, Šindler pokýval hlavou a řekl hanácky (vţdy tak mluvil): „Víš co, senko? Přiď tak za dva za tři roke, esli bodeš chtět. Zatím řveš jak hřebec.“ Tím skončila moje pěvecká kariéra. MEDICÍNA Na gymnáziu jsem sice nebyl vynikajícím studentem, ale odmaturoval jsem a chtěl jsem se stát strojním inţenýrem. Psal se rok 1929, kdy přišla velká hospodářská krize. Najít místo jako inţenýr bylo téměř vyloučené, protoţe továrny neměly práci. Takţe jsem kvŧli nezaměstnanosti šel raději na medicínu. Mezitím se v Německu objevil Adolf Hitler a celý svět začal zbrojit. Inţenýři byli najednou ţádáni téměř všude. Takţe neţ bych dostudoval, našel bych jako inţenýr uplatnění bez problémŧ. Ale já jsem se nakonec do medicíny zamiloval. Prvními čtyřmi profesory brněnské lékařské fakulty byli Petřivalský, mŧj otec, Kučera, a Studnička. Tehdy přišel z Prahy Babák a byl pověřen prvním děkanstvím. Jeho pomník stojí dodnes před lékařskou fakultou. Studenti ho kaţdý rok obraceli, aby se díval na fakultu. Druhá parta, která nevěděla, kam se má dívat, ho zase obracela čelem proti Janáčkově akademii. Později jsem jako děkan navrhoval, aby se socha přišroubovala, protoţe by nám Babáka mohl někdo ukrást. Kupodivu to neprošlo. Na vysokou školu nebyly tehdy přijímací zkoušky, stačilo jen maturitní vysvědčení. Po příchodu na fakultu jsem si musel zapsat biologii, fyzi-
30
ku, anatomii (studovala se dva roky), fyziologii, histologii a tři semestry chemie. Zkoušky mi šly dobře aţ po anatomii, z níţ jsem propadl. Snad to ani nebyla náhoda. Syn profesora Neumana propadl také, sestry Műllerovy propadly, další děti brněnských lékařŧ a profesorŧ u Voelkera propadly také. Mně se Voelker zeptal, kudy probíhá frenkus - nerv, vedoucí celým hrudníkem. „Je to jednoduché. Prochází...,“ řekl. „Prochází...,“ začal jsem. „Plícemi…,“ řekl Voelker. „Plícemi...,“ opakoval jsem po něm. „Ven! Takovou blbovinu jsem tady neslyšel léta!“ zařval na mě a bylo po zkoušce. Já to nebral tragicky. Vzápětí pro mne Voelker poslal zřízence pana Tučka, který mohl anatomi přednášet od hodiny. „Proč jste mi to, synu, udělal? Já mám vašeho otce tak rád!“ lomil Voelker rukama. K velkým záţitkŧm patřily čtvrtletní schŧze správy Kounicových kolejí. Tam proti sobě vystupovaly dvě party studentŧ a řešily se přestupky. Bylo to „kino“, protoţe se schŧze vţdycky zvrhla. Profesor Novák byl starý pán s mohutným knírem, zatočeným aţ k uším. Byl předsedou výboru pro Kounicovy koleje. Jako prorektor jsem později řešil se studenty vţdy jenom jeden kolejní problém: zda si studenti smějí vodit dívky na pokoje, případně do kolika hodin. Nebo aţ do rána. Nepamatuji se, ţe by přišli s něčím jiným. Tehdy to bylo podobné. Po dlouhé diskusi pokrokoví ţivlové řekli, ţe studenti jsou přece jen dospělými bytostmi. Novák zaklepal na stŧl a pravil: „Přátelé, musím vás upozornit, ţe jsem byl aţ do svatby panicem.“ To vyvolalo takový smích, ţe se mohly koleje zbořit. Od toho okamţiku jsme mu říkali Panic. Novák byl profesorem techniky a na nás hleděl jako na naprosté hlupáky, kteří se učí fyziku, ale nikdy ji nebudou potřebovat. V tom se mýlil. Později nás fyzika pronásledovala ve všech oborech medicíny. Učili jsme se, proč teploměr měří, proč jablko padá. Ale i o roentgenových paprscích, radiových vlnách a dalších moderních oborech.
31
Zajímavou postavou byl profesor Trýb. Měl vznešené chování a elegantní zjev. Byl básníkem, spisovatelem a dermatologem. Nejvíc k němu chodili lidé kvŧli padání vlasŧ, na coţ měl standardní odpověď: „Vlasy nejlépe uchováte v medailónku.“ Trýb se proslavil otázkou, co je příčinou, ţe lidem padají vlasy. Rigorosant obvykle vyjmenoval řadu nemocí, ale Trýb mu nakonec řekl: „Ale kdepak. Hlavní příčinou je přitaţlivost zemská.“ Zkoušení Trýba nebavilo. Později jsem pochopil, ţe zkoušení má rád jen člověk, trpící pocity méněcennosti. Kdyţ jsem přišel k rigorózu, ukázal mi Trýb mladou ţenu, která měla po celém těle drobnou vyráţku. Společně jsme ji prohlédli, Trýb ji dlouho škrábal na zádech a pak se mě zeptal: „Vědí, co je to?“ Vyjmenoval jsem, co by to mohlo být, ale Trýb nebyl spokojen. „Já jsem se jich ptal, jestli vědí, co to je?“ „To pravím, pane profesore. Nevím.“ „Dermatologii tedy umějí jako já. Já to taky nevím. Mají výtečnou.“ Zajímavý byl internát na porodnici, kde jsem byl na povinné stáţi. Přišly tam nějaké rodičky a Müller nás začal týrat. Museli jsme posuzovat, zda mají branku otevřenou nebo ne. Nám to bylo hloupé, ţenám také. Gynekologové jsou zvláštní lidé. Mají zřejmě větší zalíbení v malé pánvi, neţ má normální muţ. Müller byl malý, obtloustlý, holohlavý. Bydlel v porodnici a protoţe mu bylo stále zima, nosil tvrďák, valašské papuče a k tomu bílé kalhoty. Před ţenou večer prchal do porodnice kontrolovat sluţby. Pozoruhodné byly rozhovory gynekologŧ se ţenami. „Milostivá paní, dejte ty noţičky, prosím, trochu od sebe..!“ Za chvíli: „Paní, prosím vás, dejte ty nohy víc od sebe!“ Pak ţenu plácnul přes stehna řekl: „Dáš ty nohy od sebe nebo ne!?“ U Müllera začínal Maršálek, který později s Bedrnou zaloţil novou lékařskou fakultu v Hradci Králové. Jednou mu Müller řekl: „Maršálku, co ta příčná poloha?“ „No, bohuţel, pane profesore...“ „Coţe? Zemřela?!“ „Ano, pane profesore.“
32
„A dítě?“ „To bohuţel, taky zemřelo, pane profesore...“ „Proboha, Maršálek! A co otec...?“ „No, otec, otec...“ „Coţe!? Toho jste taky zabil?“ „Ne, pane profesore. Něco horšího. Čeká za dveřmi.“ Velikou postavou lékařské fakulty byl profesor Roček. Byl zakladatelem dělnické pekárny, kde se lidská ruka rohlíku nedotkla. Napsal kníţku Dvanáct úsekŧ řeky Svitavy. V době, kdy ještě ţádní zelení nebyli, přesně popsal. které továrny řeku znečišťují, jak ji zarybnit a podobně. Byl velmi přísný. Od zkoušky studenty často vyhazoval i třikrát. K další zkoušce se smělo jít aţ dva měsíce od zkoušky předchozí. Vyptával se na všechno - i jak veliká je cihla. Byl vţdy elegantní, měl krásné šedivé vlasy a v klopě nosil květinu. Já jsem k němu šel na druhou zkoušku za pět týdnŧ po zkoušce první. Se mnou doktor Toman, jenţ dělal hygienu potřetí. Měl uţ dvě děti a jeho ţena, která čekala třetí, s ním seděla v předsálí. Kdyţ přišel Roček, vrhala se do pokleku, ať mu to uţ, proboha, dá. Toman dostal odpadní vody, coţ je o kanalizaci a podobných věcech. Začal mluvit o tom, ţe lidé stále vylévají odpadovou vodu a ţe by se s tím něco mělo dělat. Roček zíral a pak se zeptal, co jsou to odpadové vody. Toman nevěděl. „Byl jste někdy na Zelném trhu?“ „Ano.“ „Pak jistě víte, ţe trh byl vydláţděn a celá plocha se kaţdý večer oplachuje vodou. Co tam večer zŧstane?“ „Slupky od pomerančŧ.“ „To je říše rostlinná. Jaká je ještě?“ „Jsou tam i husy… Takţe peří a trus.“ Roček rostl do obrovských rozměrŧ: „A co ještě? Minerální látky vynecháme.“ Toman se zamyslel a po dlouhé době řekl: „Sem tam i dětská mrtvolka....“ Nakonec dostal čtyřku a prošel.
33
DŦLEK PŘED AVIONEM Celé naše mládí se odehrávalo na České ulici. Večer co večer se chodilo promenádou od Avionu na náměstí Svobody. Tam se kaţdý otočil a šel zase zpátky. Na Běhounské ulici byla promenáda německá. My jsme měli „hlavní stan“ před Avionem. Ještě dnes je tam dolík, který jsme tam vystáli. Tam jsme pozorovali holky, domlouvali se s nimi a podobně. Mŧj přítel Vlastimil Bauhaus zvaný Ikar se vsadil o deset korun, ţe dojde od Avionu aţ na náměstí po rukou. Udělal stojku a „šel“ dolŧ k náměstí. Lidé se mu pletli do cesty, pak se objevil policajt a začal říkat, ţe se to nesmí. Vavrouch mu řekl, ţe Ikar musí jít po rukou, protoţe ho bolí nohy. Policajt měl smysl pro humor, šel před Ikarem a dělal mu místo. Na náměstí mu dal dvě koruny pokuty, coţ bylo slušné. My (Strach, kluci Konárkovi, Tonda Kuncŧ a další kamarádi) jsme stáli před Avionem a pozorovali jsme holky. Avion patřil panu Kosteleckému, kterému se říkalo Paktaša. Tam byl první brněnský bufet. To bylo tehdy cosi zvláštního. Dávali jsme si vajíčko natvrdo a k tomu tatarskou omáčku, ušlehanou s kaprdlaty (kapari). V prvním patře byly kulečníky. Ve druhém patře byl vrchní Pařízek. Pracoval tam od okamţiku, kdy byl hotel postaven. Pařízek znal celé studentské Brno. Po znárodnění přestal dělat vrchního a v roce 1955 jsem ho viděl, jak u nádraţí přehazuje vyhybky pro tramvaje. Ve Slávii byl vrchní Patera, jenţ chodil na promoce, kde inkasoval od dojatých rodičŧ dluhy. Ve Slávii se scházela bohéma. Sexuálním borcem byl přítel Ţid. Měl velký talent na objevování vhodných dívčích objektŧ. Byl sice z malého městečka, ale byt měl se zvláštním vchodem. Tento byt byl dobře přístupný nejen jeho přítelkyním, ale i přátelŧm. Vzpomínám, jak jednou přišel s hraným rozčilením k Avionu: „Co se stalo?“ „Ale… Přijel nečekaně Ernouš (Ţidŧv otec)!“ „No a?“ „To by nic nebylo, ale nešly hodiny.“ „To přece nic není.“ „Ale Ernouš vzal ţidli a natáhl je. A přitom přetrhl strunu od závaţí.“ „To se dá spravit.“
34
„Těţko. Závaţí spadlo do akvária. Po pokoji teče voda a plácají se tam rybičky.“ „To se dá utřít a posbírat.“ „Jenţe Ernouš se lekl a spadl ze ţidle.“ „Zlomil si něco?“ „Nezlomil, protoţe spadl do postele.“ „To bylo štěstí.“ „Nebylo. V posteli byla nahá Maruš.“ „A co Ernouš?“ „To je právě ta smŧla. Zŧstal s ní v posteli.“ Zábavy s dívkami hromadného rázu pořádal Ikar. Této zábavě se proto dostalo názvu Ikarské hry. Mezi standardní zábavy patřilo posílat ţeny proslavené vášní za přítelem Kavoněm. Kavoň byl nesmělý, uzavřený a přesvědčený, ţe se nehodí do ţivota. Kdyţ ho jednou zamkli s dívkou do pokoje, proslavilo ho jeho zoufalé volání: „Odemkněte, ona škrábe a kouše!“ SPOLEK A LANKA V té době jsem byl proti své vŧli zapleten do studentského spolku. Někdo řekl, ţe v prvním semestru je „mladej Vanýsek“ a přes něj by se dalo prosadit spoustu věcí pomocí „starýho Vanýska“. Pro spolek to mělo být výhodné – děkan přece nebude shazovat vlastního syna. A tak jsem byl - ke svému údivu - zvolen jednatelem spolku českých medikŧ. A musel jsem sledovat, zda jsou placeny příspěvky pět či deset korun. Kdyţ jsme chtěli sem tam něco vydat, coţ bylo povaţováno za obrovskou zásluhu, musel jsem chytat kde koho. Účetní knihy či archy neexistovaly. Jednoho dne jsem ve spolku zahlédl holku v karmínových manšestrových šatech s bílým límečkem. Byla střapatá a mŧj přítel Vrána říkal: „Tu já znám, ta je hrozně na chlapy.“ Byla to moje budoucí manţelka, se kterou jsem pak proţil 65 let ţivota. Jmenovala se Marie Planičková, ale všichni jsme jí říkali Lanka. Jednou byla Lanka na Hukvaldech s přítelkyní Horákovou. Vrána ji večer pozval na procházku kolem hukvaldské obory. Najednou proti nim šli po cestě dva
35
chlapi. Jeden z nich byl místní učitel, který předtím Vránovi slíbil pár po hubě kvŧli ztrátě „pantlí“. Pantle mu dala jedna dívka a Vrána se nějak přičinil, ţe se ztratily. Kdyţ ho viděl Vrána uviděl, lekl se a přeskočil zeď. Lanku tam nechal samotnou. Ona se kvŧli tomu na něj zlobila. Uţ jsme spolu s Lankou čtyři roky chodili a Vrána se jí stále vyhýbal. Kdyţ jsem šel jako jednatel z Lanky vymáhat deset korun, zjistil jsem, ţe chtěla studovat matematiku, ale zdálo se jí to příliš sloţité. Učily se tam samé integrály a její kamarádka Mařenka Klírová z Vyškova (později si vzala mého přítele dr.Stracha) jí řekla, ţe na medicíně jsou prima kluci a ona tedy přestoupila. Lanka byla z Prostějova. V létě to bylo na motocyklu z Týnce do Prostějova jen kousek. Takţe jsem jezdil za Lankou. Koupali jsme se na Plumlovské přehradě a chodili jsme na hříbky. Lanka je pečlivě očistila, potom je nakrájela, potom je udělala a pak jsme je zase vyhodili, protoţe by mohly být otrávené. Z Brna jsme jezdili na Ketkovský mlýn. Nedaleko Rapotic je na ostrohu nad řekou Oslavou hrad Ketkov. Dole pod ním je mlýn. Tehdy tam nevedla ţádná silnice. Za celý den jsme téměř nikoho nepotkali. Jednou jsem na schŧzi přišel pozdě a slyšel jsem, ţe spolek medikŧ si postaví dŧm, kde bude mít knihovnu, studovnu, pingpongový sál a taneční sál... Lítaly tam miliony sem a miliony tam. Já jsem vstal a řekl: „Co se tady děje, tady se někdo zbláznil. Já jsem přišel pozdě, ale zrovna chodím na psychiatrii a to vypadá jako nápad progresivního paralytika, který jde a koupí dvacet rádií stejného typu. Vy se hádáte, co postavíte za miliony a nejste schopni dát peníze na archy, které potřebujeme, nejste schopni sehnat peníze na menzu a další věci - a tady lítají miliony.“ Zezadu mně začali tahat za šosy: „Drţ hubu, vole!“ „Proč bych to neřekl, vţdyť je to pravda! Uţ nějakou dobu ve spolku jsem a pořád se hádáme o maličkosti...“ Pak mě přece jen uzemnili a já se dozvěděl, ţe to byl nápad přítomného profesora Boučka - farmakologa. V té době se stavěl Dŧm lékařŧ. Boučka napadlo, ţe by si náš spolek mohl zaloţit fond na stavbu Domu me-
36
dikŧ. Měl jsem těsně před zkouškou farmakologie a nazval jsem profesora paralytikem..! Z VYPRÁVĚNÍ LANKY „Upozornila mě na něj moje kamarádka Libuška. Chtěla si ho namluvit. Měla osobní kouzlo, byla velmi přitaţlivá (nakonec byla 4x provdaná). Kdyţ mluvila s nějakým muţem, podívala se mu do očí, a chlap z toho byl hned celý pryč. Na 99% muţů to působilo, ale na Honzu ne. Pořídila si růţový koţíšek a čepičku, ţe s ním bude jezdit na motocyklu. Chodili jsme na všechny plesy - na právnický, medický, technický. Kdyţ jsem se v sobotu v poctivosti vrátila domů, byla jsem tak nevyspalá, ţe jsem přes neděli jen spala a spala. A maminka mě litovala, ţe mě to studium tak zmáhá.... Pak jsme si ho namluvily a šly jsme ne medický večírek. Já byla štíhlá, ona plnoštíhlá. Ona měla tehdy smutek a nemohla tancovat. Honza nerad tancoval, tak se mu to hodilo a bavil se s ní. Já tancovala a vţdycky jsem se s u nich jen zastavila. Ona pak přišla za mnou: „Ty, Lanko, on na mě nebere, ale líbíš se mu ty.“ Já jsem jí to nechtěla věřit. Tak jsme pořád špásovali a na podzim jsme šly na Českou, ţe se podíváme za klukama. U Avionu byl hlahol a uprostřed Honza Vanýsek. Bylo nám dvacet. On se začal s námi promenovat. Já bydlela na Lerchové a ona o kousek dál. Řekla jsem: „Tak mě vyprovodíte a pak půjdete spolu.“ A on ţe ne: „Vyprovodíme Libušku a potom Vás...“ Tenkrát jsme si všichni vykali. Šli jsme a hádali se o politiku. Já jsem byla pro levici a oni byli pravičáci. Já říkala: „Máte to marný, socialismus stejně vyhraje, celý svět jde doleva.“ A oni říkali, ţe je to pitomost. Honza mě doprovodil aţ k domu a pozval mě do kina. Dali jsme si rande, pak druhé rande a uţ jsme chodili pořád spolu. Honza si mě vlastně vybral. Měl veselou povahu, byl vtipný. Jeho myšlení bylo paprsčitě, vţdy myslel na všechno najednou a za roh. Byl zcestovalý a hodně toho znal. A byl psychicky zralejší, neţ my ostatní. Ve studentském spolku jsem někdy seděli aţ do čtyř do rána a hádali se. Levice s pravicí a
37
profesoři se studenty. Kdyţ Honza dělal jednatele, tak nebyl ţádný jelimánek, ale působil dojmem protřelého, staršího medika. Vţdycky byl jiskřivý, vtipný a uměl „uhodit hřebík na hlavičku“. My jsme ho dost obdivovali, asi proto jsem se do něj zakoukala.“ PŘÍHODY S POLICIÍ V oktávě jsem se seznámil s absolventkou Lídou Babŧrkovou. Později hrála v pardubickém divadle a v roce 1938 byla u Voskovce a Wericha. A protoţe se Osvobozené divadlo netěšilo přízni nastupujících mocí, bylo rozmetáno. Lída se tedy vdala za medika jménem Hamšík. Ten však medicínu nedostudoval, protoţe Němci zavřeli vysoké školy. Převzal však po rodičích v Luhačovicích pekařství a z Lídy Babŧrkové se stala pekařka. V roce 1945 se mu uţ studovat nechtělo a u pekařství zŧstal. Lída mě seznámila mě s Janem Werichem. Myslím, ţe poslední role Lídy Babŧrkové-Hamšíkové byla úloha Katastrofy, kterou hrála s Jindřichem Plachtou. Jednou mi ho před válkou dovezli jako pacienta, měl potíţe se zrakem. Neviděl středem zorného pole, měl t.zv.centrální skotom. Rŧzní oční lékaři mu řekli, ţe to má z nemírného pití. Myslím však, ţe mu hrubě křivdili. Podle mě to měl z oslnění při filmování. Tenkrát se v atelierech svítilo uhlíkovými jupiterkami, které při dlouhodobé práci zanechávaly tyto centrální skotomy. Po válce jsem se S Werichem setkal ještě mnohokrát.Kdyţ se vrátil z Ameriky, po centrálních skotomech nebylo ani památky. Kdyby to bylo z toxické látky, pak by tento skotom nezmizel. Někdo se vyjádřil o mém synovi, ţe je to takový „pásek“. V té době jsem byl moţná něco podobného. Poprvé vzrušila brněnskou veřejnost moje příhoda na motocyklu, kdyţ jsem jel ve večerních hodinách s Lídou Babŧrkovou z České do Řečkovic. V místech, kde se odbočuje do Ivanovic, bylo stromořadí. Nahoře se objevil potácející se člověk, který ukazoval prstem do mého reflektoru. Začal jsem brzdit a motocykl jsem před ním zastavil smykem. Upadl jsem na pravou stranu, on na levou stranu. Nic se nám nestalo. Ten člověk leţel na zemi a bylo z něj cítit všechno moţné, co se tehdy v hospodě v Řečkovicích prodávalo. Ale nehýbal se. Naloţil jsem Ludmilu a jeli jsme na konečnou, kde jsem uviděl policistu. Řekl jsem mu, co se mu
38
stalo. Ţe ho prosím o pomoc, aby zavolat sanitku. On řekl, ţe to není jeho rajón, ale pojede se na toho člověka se mnou podívat. Myslí si, ţe je to pan K. z České, který se tudy před chvílí potácel směrem k domovu. Ale chlap uţ byl pryč, asi někde spal v příkopu. Zbyla po něm louţička, ale krev to nebyla. Policajt si to zapsal a já jel nespokojen domŧ. Kdyţ jsem přišel domŧ, tak otec diskutoval v našem nóbl pokoji s nějakým vandrákem. Tento člověk tvrdil, ţe jsem ho zranil a zanechal na silnici, ţe jsem mu zničil šaty a ţe má bolesti v kloubech a v kolenách. Otec mu dal 100 Kč a sako. Chlap byl šťastný a odešel. Druhý den jsem to ohlásil pojišťovně. Tamtamy však brzy roznesly po Brně, ţe jsem u České zabil chlapa a ujel. Trvalo delší dobu, neţ se zjistilo, ţe to bylo jinak. Ale bylo to nepříjemné a všichni říkali, ţe „ten starej Vanýsek“ neměl „tomu mladýmu bláznovi“ ten motocykl kupovat. Kdyţ jsem byl ve druhém ročníku, vláda rokovala, jak nastolit blahobyt a usoudila, ţe je příliš mnoho lékařŧ, filosofŧ, přírodovědcŧ a technikŧ. Byl navrţen numerus clausus - na vysoké školy by mělo být přijímáno jen omezené mnoţství studentŧ. Levice tvrdila, ţe je to nedemokratické a nesociální. Vznikly studentské demonstrace. Jedna skupina volala: „My chceme numerus klausus!“ Druzí křičeli: „Odmítáme numerus klaudí!“ Z toho, ţe jedni neuměli latinsky, lze usoudit, kdo se této demonstrace zúčastnil. Kdyţ nás policie rozehnala, odešli jsme na akademickou pŧdu. Tam policie nesměla. Stáli jsme na dvoře lékařské fakulty a čekali, aţ to policii omrzí. Kdyţ je to omrzelo, šli jsme přes Špilberk na Husovu. Policajti byli na koních. Protoţe nesměli jet po cestičkách přes Špilberk, rajtovali Údolní ulicí po dlaţbě a čekali na nás na Husové. A zase nás hnali pryč. Kdyţ jsme octli na dnešním Malinovského náměstí, stál jsem s Tondou Kuncem a nějakým Friedlem z Hradiště na schodech městského divadla. Přišel k nám policajt a volal: „Rozejděte se!“ „Jak se máme rozejít, kdyţ jsme jenom tři? Máme si stoupnout od sebe na jednu stranu, kam máme jít?“ tázal jsem se. „Neodporujte zákonu, rozejděte se!“
39
Policajt chytil Friedla, který se s ním začal tahat. Policajtovi spadla helma. Vypadala jako černá buřinka. Friedl do ní kopl, buřinka odletěla nádherným obloukem na ulici a policajt nevěděl, jestli si má jít pro buřinku nebo nás honit. Potom se rozhodl, ţe buřinku obětuje. Oba kamarádi utekli. Já jsem se domníval, ţe jsem nic neudělal, tak jsem zŧstal. Policajt na mě začal řvát, abych se rozešel. Já mu stále opakoval, ţe nemŧţu, kdyţ jsem sám. To se mu nelíbilo. Lapil mě, zavolal další dva policajty a všichni tři mě odvlekli na policejní ředitelství v Orlí. Dnes je tam budova České pošty. Vyslýchal mě pan rada, který dělal velmi váţné obličeje. Vypadal jak herec Brousek a pořád říkal: „To bude mít tatínek radost! Ten bude mít radost!“ Zapsali si mě a propustili. Měl jsem dojem, ţe to nebude tak horké, kdyţ jsem nic neudělal. Pan policejní president dr.Kráčmer chodil hrát karty do čtenářského spolku. Kdyţ přišel, tak hned řekl otci: „Jestlipak víš, ţe jsme ti sebrali syna?“ Kdyţ otec se o pŧl dvanácté vrátil domŧ, probudil mě. „Ty lumpe, ty kriminálníku, ty si pořád začínáš s policií, ty seš samá ostuda a samá policie.“ Ale nic víc z toho uţ nebylo. PATOLOGICKÁ ANATOMIE Ke konci studia jsme se nejvíce věnovali patologické anatomii. To byl základ všeho. Kdo se ji tehdy naučil, tak se to ostatní mohl jen doučovat. Patologické anatomie byla nejenom o tom, co se našlo na orgánech v pitevně, ale také o všech příznacích. Dalo se z toho usoudit, jaké měl ten člověk obtíţe. Kdyţ dělal starý Neuman vizitu nad mrtvými, vţdycky věděl, na co ten člověk umřel. Měl báječného asistenta, pozdějšího profesora Uhra, který mě naučil dívat se na histologické preparáty. A také mě naučil, jak je udělat a obarvit. Dovedl to tak krásně vysvětlit, ţe jsme to na rigorózu skutečně uměli. První den dělali zkoušky fiškusové - já, Liškutín, a další. Propadlíci, kteří neuspěli, dělali zkoušku den před námi. Šel jsem se podívat, jak to tam chodí. U zkoušky byl student, který neuměl pitvat. Nevěděl kam říznout a kde má co v břiše hledat. Neuman ho vyhodil a neměl co na práci. Tak mi řekl,
40
abych šel k rigorózu já. Začal jsem se vytáčet, ţe jsem se chtěl ještě do zítřka učit. „Prosím vás, to jste snad nepochopil patologickou anatomii, to se přece nemŧţete do zítřka naučit ! To je nemoţné.... To co říkáte je nesprávné,“ řekl mi Neuman. Tak jsem zmlknul a dělal zkoušku. Při pitvě jsem se zasekl. Kdyţ jsem pitval tenké střevo, tak jsem poblíţ vaterské papily uviděl něco divného. Myslel jsem, ţe je to špatně vypláchnuté střevo, tak jsem to chtěl setřít a Neuman mi řekl: „Nenene! Uděláte pěkně preparát a přijdete mi říci, co to je.“ Udělal jsem tedy preparát a zjistil, ţe to je odštěp pankreasu, vývojová úchylka. Byly tam vidět Langerhansovy ţlázy, takţe nebylo pochyb, ţe je to část pankreasu - to bylo mimo diskusi. Zkoušku jsem udělal, vyskočil jsem si a byl spokojený. Na druhý den šel na zkoušku Liškutín. Já jsem šel na „patolku“ s ním. Neuman mě uviděl a řekl: „Pojďte sem!“ Já jsem si myslel, ţe mám z něčím pomoci a on na mě: „Vy jste nebyl zkoušen před panem vládním komisařem.“ To byl dr.Naxera. Tak jsem byl zkoušený ještě jednou. Potom jsem šel na „patolku“ ještě třetí den, kdyţ dělala zkoušku Lanka. Neuman mi dal další otázku a pořád mi nenapsal známku do indexu. Tvrdil, ţe si to musí vţdy rozváţit, protoţe „je to tak váţný obor“. Kdyţ jsem ho za týden potkal na Pekařské, tak jsem před ním utíkal, co to jen šlo. Pak jsem dal zřízenci index, aby mi pan profesor zapsal známku, Neuman mi vzkázal, ţe mu musím říct, proč jsem před ním utíkal. Musel jsem tedy za ním. „To je přece jasné, pane profesore! Utíkal jsem přece proto, abyste mě uţ znovu nezkoušel...!“ Udělali jsme to s Lankou oba na jedničku. PSYCHIATRIE Psychiatr profesor Procházka pocházel z Koběřic. Chodil také na výlety s Nohou. Byl to dobrý člověk, i kdyţ jako examinátor byl poněkud podivný.
41
Vzal si do posluchárny pětasedmdesátiletou babičku z Líšně. Měla jen obecnou školu a on jí dal typické psychiatrické otázky. „Kdy jste se narodila, jak jste ţila, měla jste konflikty, jak jste prodělala první lásku?“ Nakonec jí řekl: „Babičko a teď nám řekněte, co je to ústava!“ „Pane profesor, ráčejí vědět, ţe co je to ta ústava, nevím,“ vytřeštila na něj oči babička. Procházka se otočil k auditorium a řekl: „Vidíte..? Typický případ choroby. Nemá smysl pro abstrakta!“ Kdyţ byl proces se Saccem a Vanzetim, nějaký Ţid v Prostějově vyvěsil dvě černé vlajky. „Moric se musel zbláznit, dvě fány za nějaký taliánsky lidi, co je nezná, nekšeftoval s nima,“ řekli si lidé Sebrali ho tedy a odvezli na psychiatrii. Ţid věděl, ţe ţivot je sloţitý a proto celkem nic nenamítal. Byl podroben psychiatrickým otázkám a nakonec se ho zeptali: „Kde si myslíte, ţe vlastně jste?“ Touto otázkou se zjišťovalo, zda ten člověk nemá ztrátu orientace. „Pane doktore, já si myslím, ţe jsem v blázinci.“ „A proč si myslíte, ţe jste v blázinci?“ „No víte, protoţe je to všechno stejný jako v nemocnici, jen doktoři jsou tady takoví divní.“ Vědou, kterou jsem dlouhá léta pěstoval, ale nikdy jsem ji nepochopil, byla experimentální patologie neboli patologická fyziologie. Později jsem se zabýval elektrofyziologií a patologií elektrických jevŧ v lidském těle a zejména v oku. Mŧj učitel experimentální patologie pozdější akademik Laufberger nám přednášel tak sloţité a dovedl všechno tak krásně splést dohromady, ţe jsem nechápal, o co jde. Laufberger byl posedlý představou, ţe všechno jde v lidském těle vypočítat. „Člověk, jenţ má tolik a tolik pulsu a tolik a tolik kyslíku, má tak a tak velké srdce vyběhne pod úhlem 45 stupňŧ do svahu dlouhého sto metrŧ. Jak se mu změní Ph v krvi? Boţe mŧj, vţdyť je to zcela jednoduché!“
42
Napsal několik rovnic a začal počítat. Pak řekl, tohle nějak nevychází. Nějaký zlomyslník mu řekl: „Pane profesore ve třetím řádku má být 3x místo 6x.“ Jenom to tak hodil, ale Laufberger mu uvěřil, něco smazal, napsal 3x místo 6x a kdyţ to dopočítal, tak to zase nevyšlo. Tak to smazal celé a bylo to vyřízeno. Lékařská fakulta byla na Úvoze, hlavní vchod byl z Údolní. Tam sídlil vrátný pan Pluhař. Laufberger přijel před fakultu, šel do ústavu, mávnul na pana Pluhaře, šel do druhé budovy a tam celé dopoledne pracoval. V poledne zapomněl, ţe přijel autem, sedl na tramvaj a odjel domŧ. Po obědě se vrátil do ústavu spodními dveřmi z Úvozu. Kdyţ večer vycházel na Úvoz, vzpomněl si, ţe ráno přijel autem. Rozhlédl se po Úvoze, auto nikde. Polekal se a zavolal na policii. Řekli mu, ţe auto najdou a jiná uklidňující slova. Šel zpátky přes dvŧr a stěţoval si: „Pane Pluhaři, já mám dneska smŧlu...,“ naříkal a pohlédl přitom z okna. „Podívejte, zrovna takový auto mě dnes ukradli. Čípak je to auto?“ „No já myslím, ţe nějakýho profesora Laufbergera,“ řekl Pluhař. „Vidíte, já jsem ho postavil ke druhýmu vchodu.“ Laufberger vyběhl ven, vytáhl klíček, chtěl nastartovat, ale vtom dopadla na jeho rameno ruka a stráţník řekl: „Uţ tě máme, lumpe. My ti dáme - krást profesorŧm auta!“ OTEC JAKO UČITEL Otec přednášel vţdy ráno od osmi hodin. Musel jsem vstávat současně s ním a šli jsem společně do nemocnice. Otec měl Thomayerovu školu. Jeho přednášky byly vţdy obohaceny veselými historkami, nebo něčím poutavým, co probouzelo posluchače z netečnosti. Thomayer říkával: „Budete-li přednášet, pamatujte si, ţe anekdoty jsou hřebíčky, na které se zavěšují lékařské znalosti.“ Otec měl jen dvoje polobotky - světlé a tmavé. Bral si je podle počasí a nálady. Protoţe se nevědělo, jak se rozhodne, měl před dveřmi loţnice vyčištěné vţdy polobotky černé i ţluté. Kdyţ si polobotky ráno ve spěchu vybíral, tak si někdy brával ty prostřední a nechápal, proč je auditorium tak ve-
43
selé. Cestou do nemocnice si někdy koupil párek, který mu sestra ohřála ke svačině. Jednou začal během přednášky zvonit budík. Pátralo se, který posluchač takto ţertuje, ale nakonec se budík našel v otcově aktovce. Uprostřed Pekařské byl hodinář, ke kterému chtěl otec dát budík na opravu. Místo něj mu dal párek. JAK JSEM SE DOSTAL NA OČNÍ Teoretická medicína mě nelákala. Měl jsem podvědomou touhu dělat něco manuálně. Kaţdý z nás někde „fiškusoval“, někam chodil a chtěl do něčeho proniknout. Pŧvodně jsem chtěl být chirurgem a proto jsem začal chodit na kliniku profesora Petřivalského. Pocházel z Vinar od Přerova a byl přítelem mého otce. Také mi operoval koleno. Byl to teprve pátý meniskus v Brně. Operace mého kolena je popsána ve Vohnoutově práci. Petřivalský přijel mě s otevřenou náručí, ale jen proto, ţe byl velkorysý a hodný. Pracoval v Brně, ale bydlel v Praze. Jeho nepřátelé říkali, ţe je to kvŧli jeho praţské chirurgické praxi - od soboty do pondělí operoval v Praze za peníze. Jeho přátelé říkali, ţe by pro něj bylo těţké se přestěhovat se synem a s hospodyní. Na chirurgii bývalo všechno akutní v sobotu, v neděli a v pondělí. V úterý ráno uţ byl program na nemocenské pokladny. Ale Julek ani okem nemrkl a operoval kaţdého, aby nevyšel ze cviku. Kdo byl na třetí třídě, nebyl povinen platit. Druhá třída za operaci platila a mohla si vybrat lékaře. Lékař za to dostal peníze. Kdyţ Petřivalský slavil ve spolku českých lékařŧ svŧj odchod, řekl: „Byla to krásná léta, která jsem na klinice proţil, rád na ně vzpomínám. Měl jsem na klinice hravá lvíčata a netušil jsem, ţe se z nich stanou draví lvi.“ Byla to poněkud ostřejší poznámka. Pak také řekl: „Mým snem bylo, abych přešel na chirurgickou kliniku do Prahy (při této větě se otočil - za ním visel portrét prezidenta Beneše), ale tento pán mě neměl rád. Neměl jsem v ruce korokvici, kterou vyţadoval.“ Korokvice byla znakem svobodného zednářství a jistě je jím dodnes. Jirásek byl zednářem a Beneš také. Během pobytu na Petřivalského klinice jsem se naučil „špinavou“ chirurgii, například otevírání dutin s hnisem. Poz-
44
ději jsem směl uříznout i slepé střevo. Býval jsem tam do večera, zejména kdyţ byl příjem. Mezi lékaři na klinice byly dost napjaté vztahy. Stále něco viselo ve vzduchu a kaţdý byl proti kaţdému. Řevnivost znesnadňovala klinickou práci aţ na pokraj snesitelnosti. Kdyţ přišel člověk se snětí spodiny úst a loţisko mu bylo otevřeno a drénováno (bez antibiotik) a Julek Petřivalský si ho na vizitě prohlíţel, přistoupil zezadu jeden z lékařŧ a řekl: „Kterej vŧl to otevíral?“ Přitom dobře věděl, stejně jako ostatní, ţe to dělal Vohnout. Tohle Petřivalský neuměl uvést na pravou míru, jen se podíval zlýma očima a odešel. Tentýţ člověk udal Petřivalského bernímu úřadu z daňového podvodu a mŧj otec jim pak dělal smiřovatele. Jednoho dne mě na Pekařské ulici zastavil zřízenec oční kliniky Tomáš Vejhonek, a. nabídl mi volné místo na oční klinice. Prý se o mně na klinice mluvilo a všichni byli pro. Bylo to pro mne překvapení, protoţe jsem měl dojem, ţe profesor Slavík mi není nakloněn. Byl to omyl. Slavík byl evangelík, který se snaţil jednat vţdy spravedlivě a v ţádné situaci se nepřikláněl na tu či onu stranu. To byl hluboký rys jeho povahy, jeho hlavní morální zásada. Zajímavostí je i to, ţe na Pekařské ulici se odehrálo skoro vše, co bylo v mém ţivotě dŧleţité. Do mého osudu zasáhla také paní Slavíková, která si na Slavíkŧv pokyn vypŧjčila od dívek z Kounicových kolejí „archy z očního“. Některé dívky si na přednáškách vše zapisovaly, během cesty z kolejí si látku opakovaly a navzájem se zkoušely. Od jedné takové poctivé duše jsme si její oční poznámky vypŧjčili, opravili je a přepsali na stroji. Devět kopií jsme prodali za devět set korun, coţ byly tehdy slušné peníze. Přes naši veškerou snahu zŧstaly v arších drobné chyby. Slavík si toho při zkouškách povšiml. „Odkud ty voloviny berete? Z archŧ? Oni existují?“ vyptával se. Jeho manţelka pak zjistila, kdo „archy“ očního lékařství napsal. A Slavík se mylně domníval, ţe mám hluboký zájem o oční. Ţe nešlo o lásku k oftalmologii, ale o 900 Kč, jsem mu samozřejmě neřekl. Vejhonkova nabídka mi začala vrtat hlavou. Na interně mě vzhledem k příbuzenským vztahŧm nekynulo štěstí. Chirurgie byla na mou povahu příliš drsná. Oční zasahovalo do obou těchto oborŧ. Oftalmochirurgie je
45
nádherná. Je to hodinářská práce. Musíte mít všechny vlastnosti chirurga a velkou manuální zručnost. Řekl jsem Vejhonkovi, ţe bych proti tomu nic neměl. Při zkoušce z očního mě Slavík zkoušel ze všeho, v čem byla v arších chyba. Takţe jsem dostal dostatečnou, zatímco Lanka měla výtečnou. Kdyţ se mě ptal, zda chci dělat oční, bez váhání jsem souhlasil. Mŧj otec tím nadšen nebyl, chtěl mě mít u Petřivalského na chirurgii. Říkal, ţe Slavíka toho sice moc napřemýšlí, ale nakonec z toho nikdy nic není. Dostat z něj odpověď ano či ne prý bylo velmi nesnadné. V tom se nemýlil, Slavík byl přesně takový. Přesto musím říct, ţe to byl jeden z nejvzácnějších lidí, které jsem potkal. Paní Blaţena byla do rodiny Slavíkovy zamilovaná včetně dcery Haničky. Chodila totiţ s paní Slavíkovou do kavárny. Několikrát mě v ţivotě napadlo, jestli si, proboha, Slavík nemyslí, ţe bych si mohl vzít jeho dceru a pak zdědit oční kliniku po něm? Nesnesl jsem pomyšlení, ţe bych vypadal jako profesor v Čapkově Bílé nemoci, který je také zetěm slavného profesora vnitřního lékařství. Bylo pro mne neúnosné, aby si o mně lidi říkali, ţe nic nedovedu, ţe jsem jen vyuţil svého tatíčka univerzitního profesora a teď bych si ještě měl vzít dceru Slavíkovu. To uţ bych byl odporný i sám sobě. Navíc to byla záleţitost citová. Vŧbec nepřicházelo v úvahu, ţe bych se měl rozejít s Lankou a namluvit si z dŧvodu kariéry Haničku Slavíkovou. Nebylo to vyřčeno, ale několikrát jsem Slavíka podezříval, ţe to v duchu nějak takhle osnoval. On totiţ vrták byl a dovedl člověku ţivot někdy pořádně zkomplikovat. Byl však zároveň vzácným učitelem a vzácným šéfem. V legiích sice nebyl, měl však legionářskou mentalitu. Myslel si, ţe já nepotřebuji poradit a pomoci, ale spíš trošku srazit a přibrzdit. Měl jsem přece tatínka dostatečně bohatého a mocného, „takţe mi přece nemusí pomáhat ještě on“. Lanka bydlela na Pellicově ulici v bytě rozděleném na tři části. Měla tam kuchyň předělanou na pokoj. V druhém pokoji bydleli manţelé Hádlíkovi a v dalším pokoji sestra paní Hádlíkové. Hádlík věděl, ţe Zemský úřad vypisuje tři stipendijní místa, která předpokládají rok na psychiatrii a další pobyt v některém z léčebných ústavŧ pro choromyslné. Jeden z pobytŧ dostala Lanka. Tehdy byla v Československu dost velká nezaměstnanost. Já jsem byl sice synem profesora, ale místo jsem měl nehonorované. Byt a stravu jsem
46
měl zadarmo jen díky nočním sluţbám. Od otce jsem pořád ještě dostával peníze. Na okamţik, kdy se odstěhuji z domu, jsem se upřímně těšil. Paní Blaţena si stále myslela, ţe moje matka zasahuje do našeho ţivota. Tvrdila, ţe prý proti ní dokonce něco dělá. Moje matka však o paní Blaţeně nikdy nic křivého neřekla. Jako mladý člověk jsem páchal celou řadu nepravostí. Například jsem si dobře nečistil boty. Kdyţ jsem udělal šlápotu nebo tak zvaný „pekáč“, paní Blaţena se domnívala, ţe mě k tomu navádí moje matka. Byla to neustálá křivka rozčilení a vznětŧ. Pořád se jí zdálo, ţe s jejími šaty v mém malém pokojíku někdo něco dělá. Občas dokonce tvrdila, ţe skříně nestojí jako předtím. Leccos jsem vyráběl, letoval, vrtal a jí se pořád zdálo, ţe s jejími šaty v mém malém pokojíku někdo něco dělá. Občas dokonce tvrdila, ţe skříně nestojí jak předtím. Leccos jsem vyráběl, letoval, vrtal a ona pak tvrdila, ţe to škodí jejímu šatstvu. Takţe jsem usoudil, ţe bude rozumné, kdyţ se nastěhuji do nemocnice. Ve 24 letech jsem toho uţ začal mít dost. Uţ jsem nechtěl řešit, zda ve svém psacím stolku ukrývám nějaké věci proti paní Blaţeně. První společný „byt“ jsme si Lankou našli v nemocnici u svaté Anny. V „Khunově továrně“, kde je dnes 3.interní klinika, byly ve dvou patrech takzvané „králikárny“. Pro nás to však byly rozkošné pokojíčky. Měli jsme psací stŧl, pohovku a skříň ve zdi.Oknem jsme viděli na Petrov. Kdyţ jsem později filmoval, lepil jsem titulky na okno a v pozadí byla vţdy brněnská katedrála. Lanka byla ve těţší situaci, neţ já. Její bratr Slávek ještě studoval, takţe musel najít placené místo. To nebylo jednoduché. Chtěli jsme zŧstat spolu. Po stipendijním pobytu nebylo snadné získat místo ani v psychiatrické léčebně v Černovicích. Největší šprti promovali před vánocemi. Přes vánoce nepromoval nikdo, pak začátkem ledna několik dívek a jedna Němka. Kdyţ byl někdo hotový, promoval sám, kdyţ byly tři, promovali tři. My jsme byli tři, Lanka, já a Toman, který byl z ročníku před námi. Nechtěl se oţenit, dokud neudělá hygienu. Rok před námi končil studia syn profesora Neumana, který si přál, aby jeho promotorem byl mŧj otec. My jsme poţádali Neumana o totéţ. Rektorem byl tehdy profesor Krejčí z právnické fakulty.
47
Otec se stal rektorem v roce 1932. Přišel do doby, jaké se v dějinách státŧ periodicky vyskytují. Politici řeknou, ţe se musí šetřit a poctivě pracovat a tím pádem se zruší nějaké školy. Tehdy se tvrdilo, ţe jsme sice chudí a malí, ale musíme zbrojit. Zbrojení sice přinášelo zaměstnanost, ale stálo moc peněz. Nějaký genius si vymyslel, ţe by měla být zrušena přírodovědecká a filosofická fakulta. Právnickou fakultu by se zrušit neodváţili, protoţe byla právě dostavěna a otevíral ji sám Masaryk. Profesor Vejr a mŧj otec byli vášnivě proti tomu. „Věřím, ţe nenajde se vláda, jakkoliv sloţená, která by se odváţila zrušit dvě fakulty univerzity, za kterou lidé bojovali proti Rakousku. Tím by se potvrdila teze Němcŧ, ţe druhá česká univerzita nemá v této republice místo,“ řekl tehdy otec na slavnostním shromáţdění. Ministr páter Šrámek se tím cítil dotčen a odešel ze sálu. Celá pasáţ otcova projevu byla v novinách cenzurována, coţ se prý stalo poprvé po dlouhé době. Zřejmě máme buřičskou rodovou tradici. Podle otce se od Šrámka nedalo nic jiného očekávat, protoţe pocházel z Grygova vedle Velkého Týnce. Tehdy se říkalo cestou ze školy: „Teď, hoši, poţenem gregovsky kobelencema aţ ke křiţko!“ Kříţek byla křiţovatka směrem ke Grygova. Mezi grygovskýma byl i páter Šrámek, který chodil do školy právě do Týnce. Otec zase patřil mezi týnecké. Otcova muţná slova vyjadřovala přesvědčení celé moravské veřejnosti. Univerzitu ubránil, takţe k jejímu okleštění nedošlo. Otec bojoval za univerzitu uţ za Rakouska. Po převratu ji spoluzakládal a jako rektor pak přispěl k její celistvosti. Po válce převzala právnickou fakultu od Gestapa naše armáda, protoţe komunistický stát právníky nepotřeboval. Právnická fakulta byla zrušena. Jediné, co nám z ní zbylo, byla krásná promoční aula. Přítel mnoha malířŧ profesor Teyschl navrhl, aby na čelní stěnu auly 20x5 m velkou něco namaloval Antonín Procházka. Tak vznikl nádherný obraz, který se koncepčně blíţí obrovským plátnŧm Michelangela. Obraz znázorňuje, jak Hefaistos přináší lidem oheň. Kdyţ Němci obsadili právnickou fakultu, povolali znalce, který jim řekl, jak mají obraz sejmout a uloţit. Uloţili ho do sklepa, kde se obraz po válce našel. Lidé si ho při promocích z nudy podrobně
48
prohlíţeli a všimli si, ţe se Procházkovi podařila zvláštnost - Hefaistos má obě nohy levé. Lze to poznat podle palcŧ. V celém Brně nebyla tak velká stěna jako v této aule. Obraz tam proto musel zŧstat i za dob Vojenské akademie. Právě z tohoto dŧvodu vojáci dovolili, aby univerzita dělala promoce i po válce. Velitelé vojenské akademii byli k nám celkem benevolentní. Objevil se tam však i člověk, který dovolil, aby se do obrazu pomocí špendlíkŧ připevnila lepenková písmena Za mír - za vlast - za socialismus! Jako prorektor jsem proti tomu musel zasahovat a jednání s ním mi připravilo řadu perných chvil. V této aule jsme 2.února 1935 předstoupili před prorektora Krejčího a promotora Neumana my tři jako medicine univerze doktori. Z našich příbuzných tam byli jen Lančini rodiče a na mě se přijala podívat tetička Aneţka Pospíšilová z Týnce. Přestoţe jsme byli jen tři, aula byla plná. Chodili tam i lidé, kteří promované neznali. Tento okamţik byl překročením čehosi dŧleţitého. Vstoupili jsem do opravdového ţivota a druhý den jsme hned nastoupili do práce. NA KLINICE Mŧj zájem o zrak a vidění, vyplýval z mých zálib v optice, fotografování a ve fyzice. Chtěl jsem být buď primářem velkého očního oddělení anebo přímo na univerzitní klinice. Byl jsem rozhodnut věnovat tomu všechny své síly. Kdyţ jsem poznal své okolí, zdálo se mi, ţe je to splnitelný úkol. Na oční klinice nebyla silná konkurence. Byl tam se mnou Honza Jebavý, kterého jsem měl z duše rád. Harcuba neměl akademické ambice. Dítě měl vojenské stipendium a musel odejít na vojnu. Na klinice byl velký prostor a vzácný nezájem. Nosil jsem v hlavě řadu myšlenek, které souvisely s mými zálibami. Na dvou pokojích byly civilní sestry, na operačních pokojích a na sále (kde na tom záleţelo) byly sestry řádové. V jejich čele stála sestra Walburga. To byla silná osobnost, nejen svou osobností, ale i postavou. Byla objemná. Kdyţ jsme starým lidem zavázali oči, měli často ztrátu orientace. Začali blouznit, nevěděli, kde jsou a vstávali z postele. Walburga je vţdy uměla přeprat. Jedna trhovkyně po operaci vstala a řekla ţe musí jít na Zelný rynek vybalit zboţí. Naše sestřičky se na ni pověsily, ale ona s nimi odkráčela před
49
kliniku. Tam ji dostihla sestra Walburga, zahnala sestřičky a nasadila trhovkyni chvat. Nevím, zda se v tom řádové sestry cvičily, ale Walburga jí dovedně zkroutila ruku za záda a dovlekla jí zpátky na pokoj. Trnuli jsme hrŧzou, jak bude operace vypadat. Bylo to samozřejmě dobré - jak tomu v podobných případech většinou bývá. Walburga pečovala i o pana profesora. Měla pro něj stále připravenou vychlazenou Bílinku, kterou pil, kdyţ ho „pálila ţáha“. Kdyţ jsme na Slavíka čekávali, dali jsme si někdy mariáš nebo se hrála čára. Na spojnice v terasové dlaţbě se házelo šestáky. Slavík byl jedním z nejhodnějších šéfŧ. Snaţil se být tak spravedlivým, ţe tím někdy aţ skoro ubliţoval. Byl zaujatým, avšak tolerantním evangelíkem. Kaţdoročně jsme od něj dostávali dary. Bylo to vesměs broušené sklo a noţe, které byly jeho vášní. Hodně kouřil, měl rád víno, ale nikdy nebyl podnapilý. Kaţdý večer sedával ve vinárně Modrá hvězda. kde se bavil aţ do pŧlnoci s nevidomým redaktorem Klusáčkem z Lidových novin a s jistým profesorem veterinární chirurgie. Vykládalo se, ţe slepý Klusáček vodil Slavíka domŧ, ale nebyla to pravda. Klusáček měl oslnivého ducha, jehoţ nabyl jako nevidoucí. Byl příkladem, ţe těţká invalidita nemusí vést k beznaději a ke konci produktivního ţivota. Kdyţ Walburga ráno nalévala Slavíkovi Bílinku, referovala mu zároveň, co je na klinice nového. Přestoţe byl evangelík a ona byla římskokatolička, velice si jí váţil. Řádové sestry byly vynikající. Na sále slouţila sestra Vendelína. Ta snad jediná na Moravě uměla brousit Graefovy noţe a ošetřovat na úrovni všechny oční operační nástroje. Slavík mě přidělil k asistentovi Kahounovi. Byl to milý a dobrosrdečný člověk. Byl prý silně pravicového přesvědčení. Kupoval si denně Stříbrného poledník, ale já měl dojem, ţe tím chtěl pouze dráţdit ostatní lékaře. Všichni byly silně levicově zaměření. Při jim obědě schválně předčítal, co o nich Stříbrný zase napsal a jak socialistické strany balamutí lidi. Svěřené pokoje vedl dosti sveřepým zpŧsobem. Měl dva pokoje po 30 lŧţkách a k tomu ještě operační pokoj. Bylo toho poměrně dost. Chorobopisy psal, jen kdyţ jich bylo uţ třicet nenapsaných. Dokud jejich počet nestoupl na třicet jedna, tak chorobopisy nepsal. Pak řekl: „Vanýs, musíme začít psát chorobopisy.“
50
Někteří z pacientŧ však uţ byli z nemocnice doma. Takţe jsme si občas museli vymýšlet. Bylo to dosti pracné. Museli jsme si vymýšlet, jak choroba vypadala ten či onen den. Tuto školu restŧ převzala i druhá asistentka MUDr. Langhamerová. Vzpomínám na krásný chorobopis, který nám Slavík předčítal. Langhamerová popisovala plazivý vřed - to byly to prudce postupující vředy, které přelezly na celou rohovku. Dnes uţ téměř neexistují. Langhamerová psala: „Vřed velikosti 3x4 mm, převáţně směrem mezi dvanáctou a třetí hodinou, značně hluboký, v přední komoře hypopyon do výše dvou milimetrŧ, duhovka silně překrvena, dekolorovaná, ostatní nelze přehlédnout.“ U dalšího data bylo napsáno: „Stojí.“ A za dva dny: „Stojí zase.“ Za čtyři dny: „Stojí opět.“ Za šest, za deset dnŧ: „Stojí pořád.“ Slavík byl jako evangelík nedŧtklivý na lechtivé vtipy a hrubá slova. Tehdy však řekl: „To je chorobopis, paní kolegyně? Nebo památníček lásky?“ SVATBA Manţelka to měla na psychiatricko-neurologické klinice horší neţ já. Jejím šéfem byl profesor Procházka, otcŧv dobrý přítel. Chodil také s Nohou v neděli k Votrubŧm. Pak ho z ničeho nic zastřelil na Zelném trhu před Cyrilometodějskou záloţnou skautský vŧdce třetího oddílu. Jmenoval se Rez. Pravděpodobně měl schizofrenii, uţ ve skautu byl divný. Léta v Černovicích nebyla pro manţelku dobrá. Byla to léčebna, kde byli drţeni ti nejtěţší pacienti. Placené místo bylo její obětí pro naše manţelství. Později se jí podařilo dostat zpátky na kliniku ale ani tam nebyl ţivot radostný a veselý. Na klinice vznikla komunistická buňka: Prokŧpek, Prokŧpková, Folkmanová a Hádlík.
51
Tato uzavřená společnost shodila kdekoho. Nechodili do lékařské jídelny a nechávali si nosit jídlo na kliniku, kde v jednom pokoji stolovali. V této době jsem se rozhodl, ţe se oţením. Předtím jsem vţdy tvrdil, ţe pro muţe je sňatek vţdy trochu útiskem, neboť pak jedná pod řadou tlakŧ. V mém případě to byl milý a sladký útisk, kterého jsem nikdy nelitoval. Honzu Jebavého čekal stejný problém. Jeho tchán dal kvŧli němu rozšířit vilu v Letovicích a jeho snoubenku dala do pokojŧ tkát koberce a záclony. Jednou před operacemi jsme Slavíkovi zastoupili cestu a sdělili mu naše sladké tajemství. Slavík se zděsil a tázal se, zda to musí být. My jsme dvojhlasně odpověděli, ţe nemusí. „Tak proč se ţeníte?“ vyhrkl Slavík. Blekotali jsme jeden přes druhého, ţe uţ se svými dívkami dlouho chodíme a ţe se vše změní k lepšímu, protoţe ţenatí asistenti přebývají v knihovnách a laboratořích daleko častěji. Slavík pak po léta tvrdil, ţe se Jebavý musí před manţelkou ukrývat v knihovně. Museli jsme slíbit, ţe si zavedeme telefon, ţe budeme stále na klinice, ţe se naše ţeny nebudou plést do věcí kliniky a řadu dalších věcí. Po měsíci jsme dostali z ministerstva dopis, ţe nám bude ponecháno místo i po sňatku. Asistentura se musela kaţdé dva roky obnovovat a kdo nepředloţil do desíti let habilitační práci, musel z kliniky odejít. Svatbu jsme měli 4.července 1936 v Augustiniánském kostele na Starém Brně. Oddával nás mŧj katecheta z gymnázia Matěj Chládek. Před svatbou jsme museli jít na zpověď. Zpovídal nás kněz stejně starý jako my. Lanka dostal jako rozhřešení daleko více motliteb, neţ já. Kněz byl zřejmě přísnější na ţeny. Otec mým sňatkem nadšen nebyl. Po slavnostním obědě, k němuţ paní Planičková připravila výbornou frankfurtskou kýtu, zalitou plzeňským pivem, hleděl na mé perspektivy jiţ příznivěji. Paní Blaţena si od začátku hrála na ochránce našeho manţelství. Nepustila však Planičkovy, svědky a další hosty do jídelny, ale zavedla je všechny do čekárny pro pacienty. Bála se, ţe by pošlapali koberec. Pak nastal zmatek při odjezdu aut. Otec Planičkou s Lankou byli odtrţeni od maminky Planičkové, která měla jet taxíkem. U kostela jsme se sešli všichni, jen maminka Planičková chyběla. Svatba bez
52
tchýně nemohla začít. Asi za čtvrt hodiny se přiřítil jiný taxík, který maminku přivezl. Ten první se srazil s jiným autem u nádraţí. Při odchodu z kostela se na nás vrhly přítelkyně paní Blaţeny a začaly nás líbat namalovanými ústy. Museli jsme se umýt. Hostina byla podle pokynŧ paní Blaţeny v Besedním domě, ačkoliv účet platili Planičkovi. Pak jí tam nechutnalo kuře, které se jí zdálo hořké. Naše svatební cesta trvala dva dny. Dovolenou jsme si vzít nemohli a proto jsme vyuţili dvou svátkŧ. Odjeli jsme na Pustevny a těšili se, ţe budeme konečně sami. Ale na Radhošti byla Cyrilometodějská pouť. Na louce před Pustevnami posedávalo tisíce poutníkŧ. Pojídali smaţené řízky a větrali své znavené údy. Kdyţ bratři Slováci v roce 1938 řekli „Čehúni von!“ přišel na psychiatrickou kliniku profesor Křivý z Bratislavy. O místo se ucházel také docent Popek, který nám byl svědkem na svatbě. Křivý byl starší člověk. Měl za sebou větší publikační činnost a vedl deset let kliniku. Mŧj otec byl předsedou komise, která o obsazení místa rozhodovala. Měl Popka měl rád, ale protoţe byl „spravedlivý“, byl pro Křivého. Jedna z nemocných na uzavřeném oddělení slyšela o moţném příchodu Křivého a hrozila vţdy Popkovi: „Počkej, počkej, aţ přijde Křivý!“ Kdyţ Křivý přišel, vrhla se na něj: „Děkuju Ti, ţe´s přišel. Tady o tobě hrozně mluvili a nejhŧř tady ten!“ A ukázala na Popka. „Já jsem mu pořád říkala: počkej, počkej, aţ přijde Křivý, my uţ tě narovnáme!“ Popek se z toho málem zhroutil. První Křivého rozhodnutí bylo, ţe vdané ţeny musí opustit místa, aby mohli být zaměstnáni další lidé ze Slovenska a z pohraničí. Jako první musela odejít moje ţena. Tím byla zahájena naše rodová tradici vyhazovŧ z brněnské lékařské fakulty. Později byl „vyhozen“ otec, pak já a pak mŧj syn Jenda. Studentská léta byla nejkrásnějšími léty našeho ţivota. Tak málo starostí a tolik zábavy jsme nikdy v ţivotě neměli. Lidé se tehdy brali, aţ byli schopni se sami uţivit. My jsme měli jen šest set korun měsíčně, byt a stravu. To úplně stačilo. Ještě pořád jsme však byli závislí na mém otci a proto
53
jsme čekali, aţ budu mít vlastní plat. Doktor Pauk musel platit nejen daně z příjmŧ. ale také z příjmŧ mé matky. Měla tři domy, které také něco nesly. „Bude lepší, kdyţ to budete dávat Jendovi, neţ kdybych to já dával státu,“ řekl tehdy Pauk matce. Paukovi si ţivot vykali. Matka mi tedy ještě dávala nějaké peníze, takţe jsme se měli docela dobře. Gramofon, rádio, filmová kamera Kodak a knihy – to bylo naše jediné vlastnictví. Kdyţ se naši rozváděli, otec řekl, ţe část majetku musí být deponováno pro mě, protoţe by to prý matka utratila. Po dlouhém procesu, který vedl JUDr. Bulín, matka musela sloţit asi 150.000 Kč. S těmito penězi jsem směl disponovat v den své dospělosti. Já na ně nesáhl, protoţe dokud jsem byl doma, otec nad nimi drţel ochrannou ruku. Ale kdyţ jsem se stal lékařem, tak jsem si řekl, ţe bychom si mohli za úroky koupit Aerovku. Otec byl proti a řekl, ţe mi ji koupí sám. A skutečně nám ji koupil. Stále opakoval: „Nauč se utrácet méně, neţ vyděláváš. To je základ veškerého štěstí.“ Vydělával jsem za vyšetřování školních dětí pro město Brno. Vyšetřil jsem všechny druhé třídy v Brně. Otec říkal, ţe se člověk má ţenit, aţ se postaví na vlastní nohy. Pan Planička ušetřil své dceři na loţnici, kterou máme do dneška. Z matčiných peněz jsem zaplatil zbývající nábytek s koberci, lustrem a záclonami. Svět se stával neklidnější a neklidnější. Otec měl stále strach, co přijde. Majetkové poměry byly stále méně jisté a situace vŧči Německu se přiostřovala. Jako medici jsme s Lankou praktikovali v Šumperku v dětské plicní léčebně. Ředitelem byl výtečný člověk, který s námi jezdil koupat se na Šenkhof, chodili jsme na houby, hrát tenis a také do vinárny k Maislŧm. Byl to typický sudetoněmecký brloh, kde se scházeli nejen starší Němci, ale i divná německá omladina, která chodila večer cvičit kamsi do lesa. Později jsem uţ jako asistent pořád nemohl na Šumperk zapomenout. Jednou v neděli jsme se tam vydali za svými dobrými přáteli primářem Reisem a kontrolorem Hrabálkem. Po starém zvyku jsme zašli do vinárny k Meislŧm. Kdyţ jsme se vrátili k autu, byla naše Aerovka otevřená a na sedadle řidiče jsem našel velký sudetoněmecký výkal. Někdo si sedl na vyříznutá dvířka Aerovky a kdyţ viděl, ţe jsme Češi, tak se nám tam vykálel. Na Evropu se valila nešťastná atmosféra.
54
Otec dokončil knihu o poklepu a poslechu. Několikrát ji konzultoval se svým přítelem z Thomayerovy kliniky, pozdějším profesorem Sylabou. Místo odpoledních procházek zasedl vţdy ve čtyři odpoledne do ordinace na Masarykově a psal. Pak to dal přepsat na stroji a text poslal do lékařského nakladatelství Bursík a Kohout v Praze. Kdyţ se od nich dozvěděl, ţe knihu na totéţ téma jim dodal také profesor Sylaba, bylo jeho překvapení veliké. Sylabova kniha jiţ byla v tisku a dvě knihy stejného obsahu.pochopitelně nechtěli vydat. Byla to pro mne zajímavá zkušenost s praţskou lékařskou fakultou. PRVNÍ SJEZD V roce 1936 jsem poprvé přednášel na sjezdu Československé oftalmologické společnosti v Ostravě. Práce o keratomalaciích byla přijata dobře. Večer mne a Kahouna pozval do baru ušař MUDr.Jeţek, který se právě stal primářem. Bujará oslava se protáhla aţ do rána. Kdyţ Jeţkovi došly peníze, platil všechno primář očního Vostrý. Pak došla řada na nás. Druhý den jsme přišli na kongres pozdě. Přednášející primář Havel přerušil řeč a řekl: „Uţ jsou tady!“ Celá posluchárna se otočila, aby nás bezpečně identifikovala. Po sjezdu si nás zavolal Slavík do „kumbálu“. Jeho pověstné oslovení „Miláčkové!“ bylo předzvěstí velké nelibosti. „Na sjezd se nejezdí flámovat, ale poslouchat přednášky.“ „Pane profesore, to byla otázka cti,“ řekl Kahoun. „Drţeli jsme se jak Moravani u Hvězdy.“ „Měli byste vědět,“ řekl Slavík ponuře, „ţe to nebyli Moravané, ale protestanti. A ti by vás pro váš zhýralý ţivot mezi sebe nikdy nepřijali.“ Později přišla na protestanty od Hvězdy řeč ještě jednou. Kahoun řekl, ţe z bitvy na Bílé hoře utekli proto, ţe nemohli zeď pro její výšku přeskočit. Slavík se tím cítil uraţen. MOJE VĚDECKÉ ZAČÁTKY Pořád jsem jen hledal, co bych na klinice mohl dělat ve vědecké sféře. Z čeho by mohla vzniknout moje habilitační práce. V debatách o vědecké práci mi byli nápomocní dva lidé: farmakolog profesor Štefl a patolog profe-
55
sor Uher. Štefl byl ţertéř, vtipálek a podle mnohých i vědecký dobrodruh. Byl jedním z prvních lidí, kteří izolovali hormon nadledvinky. Tento hormon chtěl Štefl izolovat hlavně proto, aby bylo moţno léčit Adisonovu chorobu. Co budou jednou ve světě kortikosteroidy znamenat, přitom samozřejmě netušil. Tento chytrý člověk byl na stopě věci, která později změnila tvář medicíny. Doslova hýřil nápady. Kdyţ jsem mu popsal, co je to zelený zákal neboli glaukom, hned navrhl šest nebo sedm zpŧsobŧ, jak ho odstranit. Bylo marné mu vykládat, ţe jsou i divné glaukomy, kdy je odtok z oka zdánlivě dobrý, přítok také dobrý, ale v oku jakoby vznikal edém. Štefl řekl prostě: „Ale boţe mŧj, vţdyť to je tak jednoduché, změňte pH nitra oka.“ Já jsem pak začal pokusně měnit pH nitra oka adezinofosforečných kyselin na králících. Musel jsem je kupovat za vlastní peníze. Ráno jsme vyrazili s Vejhonkem na Zelný trh. Vejhonek byl jako venkovan znalcem králíkŧ a uměl odhadnout, který králík za něco stojí. Koupili jsme pět králíkŧ, jeden stál dvacet korun. Zpočátku jsme je dávali do bedny ve sklepě pod první chirurgií. Později pro ně Vejhonek udělal kotce. Tam jsem jim do sklivce přidávali antidezinofosforečnou nebo fosforečnou kyselinu. Králíci nevoněli, takţe chirurgové si brzy začali stěţovat na zápach. My jsme se samozřejmě nepřiznali a chirurgové byli příliš vznešení na to, aby sestoupili do sklepa a čenichali. Vejhonek chodil králíky krmit a v nocí tajně vynášel hnŧj. Ve sklepě jsme našli bíle natřenou bednu, ze které jsme si udělali „operační stŧl“. Na této bedně jsme do králíkŧ injekčně dostávali kyselinu fosforečnou. Jednou jsme si ale všimli, ţe v této bílé bedně je sloţen oltář, který si řádové sestry stavěly v době Boţího těla. Teď na něj močili králíci. Kdyţ se to Walburga dozvěděla, tak prohlásila, ţe oltář musí být znovu vysvěcen. My s Vejhonkem jsme zřejmě nebyli dobří věřící, protoţe jsme tvrdili, ţe oltář stačí jen umýt. Nakonec jsme jí to rozmluvili, ale na té krásné bílé bedně jsme uţ pokusy dělat nemohli. Největší uráţky sestry Walburgy se dopustil Kahoun. Kdyţ nebylo moţno pohnout jakousi almaru v operačním předsálí, Kahoun řekl: „Zavoléte Walburgu. Hébe s celó klinikó, tak pohne aji s almaró.“ Walburga se na něj dlouho zlobila a nechystala nám „gábly“.
56
Mým druhým poradcem byl patolog profesor Uher. Byl skeptik. Ať jsem mu navrhl cokoliv, vţdy to povaţoval za blbost. Tvrdil, ţe to není dobré, ţe to uţ bylo uděláno jinde, ţe o takové věci uţ četl a podobně. Byl však solidní člověk, který měl poctivý vědecký přístup k hodnocení experimentálních výsledkŧ. Seznámil mě s panem Pávkem z experimentální fyziologie, vyučeným sklářem a jemným mechanikem. Dovedl udělat technické pomŧcky, které jsem vymýšlel. Chtěl jsem například uskutečnit operaci spojující nos se slznými drahami, aniţ bych řezal do nosu. Pávek udělal podle mého návrhu nástroj, kterým šlo provést tento zákrok dolním slzným bodem. Dnes by se řeklo, ţe jde o mikrochirurgickou operaci. Problém byl v tom, ţe díra v kosti je velice tenoučká – asi 0,05 milimetru. Bylo podivuhodné, jak tato kost zase rychle a tvrdošíjně zarostla. Operace se v první fázi zdařila. Navléklo se to přes slzný kanálek do slzného váčku a tam se to specielním vrtáčkem prořízlo aţ do nosu. Potom se tam dal drén, jaký se pouţívá na cévkování v urologii. Ten se tam nechal zaloţený v naději, ţe se zepitelizuje takový malý kousíček tkáně. Šlo o to, aby se vytvořila umělá píštěl v délce jednoho milimetru. Zpočátku se zdálo, ţe nějaká naděje existuje. Pak to všechno zarostlo. Pokus skončil nezdarem, který mi profesor Uher předpověděl. Slavíka mé snaţení příliš nezajímalo. Na experimenty s králíky a vymýšlení nových nástrojŧ nebyl zvědav. Byl typickým klinikem klasického raţení. Thomayer také nikde nechoval krysy. VEJHONEK Vejhonek uměl celé oční lékařství a po dlouhá léta připravoval mediky k rigorózu. Cvičil je, aby odpovídali, jak to Slavík chtěl. Nevědělo se jen, který případ medik dostane k vyšetření. Kdyţ se jednou obzvláště tupý medik těţce potýkal s praxí, Vejhonek přišel za mnou: „Co by tak mohlo přijít k rigorózu?“ „Výběr je špatnej, je tam jedna iritida, jedna katarakta, pigmentová zvrhlost sítnice, glaukom, ale ten mu Slavík nedá, to je určeno k operaci. Z dvaadvacítky by mohl přijít nějaký vřed.“ Takţe jsme si vypočítali, ţe to bude pigmentová zvrhlost a nespletli jsme se. Ale co čert nechtěl, Slavík se šel podívat do komory, jak medik vy-
57
šetřuje. Student si dal oftalmoskop na své vlastní oko a kroutil se před nemocným, jak to odpozoroval od nás. Slavík ho s nesmírným potěšením pozoroval a pak se zeptal, co vidí. Medik říkal: „Vidím tam v periferii sítnice skvrny černé barvy, které mají tvar kostních buněk, papila se mi také nelíbí, je taková bledě ţlutá.“ Popsal dokonale obraz pigmentózy, ačkoliv to nemohl vidět. Slavík se šíleně doţral a zavolal mě a Vejhonka. „Jeden z vás dvou to tomu medikovi řekl!“ Vejhonek hrdinně předstoupil a přiznal se. Já jsem ho v tom nechtěl nechat samotného a tak jsem přiznal, ţe jsem vypočítal, co by asi tak mohlo přijít. Slavík nám vynadal a týden na nás nemluvil. Chtěl z toho vyvodit dŧsledky, ale jako vţdy – nic z toho nebylo. SLAVÍK Slavík byl velký nimrod. V době, kdy se střílelo, jsme museli kaţdé pondělí vyslechnout hodnocení honu. Jednou to byly koroptve, pak zase baţanti, zajíci, škodná a jindy se střílelo prostě jen tak. Mezi jednou a druhou dělal profesor Slavík vizitu na operačních pokojích. Sestoupili jsme do přízemí a čekali, aţ vizita skončí. Neţ jsme se dostali ke slovu, Slavík se zeptal Vejhonka: „Byl jste včera v lese, Tomáši?“ „Ano, pane profesore, byl jsem,“ odpověděl Vejhonek. „A co bylo?“ „No, pane profesore, šel jsem a najednou se dívám a vidím, ţe Lesan stojí, jednu nohu opřenou, druhou zdviţenou a uţ to začalo.“ Kahoun pak vymýšlel jejich hypotetické rozhovory. „Pane profesore, ani se ho dneska neptejte, jak to bylo, protoţe oni včera div nezabili člověka.“ „Jak to, jak to, jak to…?“ tázal by se Slavík. „Pane profesore, leţel tam chlap s holkou v trávě a přísahal ji nadosmrti věrnost a jak zdvihl dva prsty, tak si Vejhonek myslel, ţe jsou to zaječí uši a ustřelili mu je.“ My jsme se tomu smáli, ale pak přišel Vejhonek a Slavík hned začal:
58
„Víte, Vejhonku, já jsem včera zas byl…a mŧj pes zavětřil a já jsem zvedl flintu a neţ jsem ji zvedl, on si stoupl a teď se ukázalo, ţe to není srnec, ale ţe je to laň!“ Myslivecká latina trvala do tři čtvrtí na dvě. Protoţe ve dvě se zavírala jídelna, museli jsme vyslat rychlého posla, aby na nás s obědem počkali. PRVNÍ OPERACE O prázdninách se stávalo, ţe Bezdíčková chtěla mít dovolenou v době, kdy se to hodilo jejímu tatínkovi. Kahoun měl jako první asistent právo volby, takţe si to také vybíral, jak chtěl. Tak se stalo, ţe v době, kdy jsem ještě nebyl operačně příliš erudován, jsem najednou o prázdninách byl na klinice sám. Právě v této době se najednou objevil elegantní starší pán. Byl to okresní hejtman z Moravského Krumlova, jehoţ dcera si bez dovolení pŧjčila jeho automobil a hned v první zatáčce s ním narazila do stromu. Protoţe automobily tehdy ještě neměly netříštívá skla, propíchla si rohovku střepinou skla. Vypadalo to, ţe uvnitř v oku nic není, ale vyhřezávala jí duhovka na limbu u třetí hodiny. Hejtman byl zděšen, ţe jsem na klinice jen já. Zdál jsem se mu příliš mladý. Jeho manţelka vyváděla a dcera chvílemi dělala, ţe omdlívá. Já jsem nechtěl ztratit rozhodnost a proto jsem řekl: „To se musí operovat, kousek duhovky ji po úrazu bude chybět, ale není tam poraněná čočka, takţe bude vidět. Ovšem - kdyţ to nebude hnisat…“. Oni začali mluvit o tom, ţe by objednají lékaře z Prahy. Já jsem proti tomu nic nenamítal. Řekl jsem: „V dané situaci to znamená profesora Kadlického, ale nevím, jestli je v Praze. Také nevím, zda by letěl letadlem. Kdyţ pojede vlakem, tak to znamená, ţe operaci odloţíme na zítřek a to nebude dobré.“ Nakonec jsem ji musel operovat, ať jsem chtěl nebo nechtěl. Chtěl jsem to pŧvodně reponovat, ale nakonec jsem to ušmikl. Vţdycky se říkalo: to, co je ven, se má ufiknout. Nebude to mít sice kosmetický efekt, ale nebude z toho defekt. Naštěstí viděla a všecko bylo v pořádku. Kdyţ se vrátil Slavík ze Sušice, tak řekl, ţe je to na třídě a já si musím říct, kolik chci za operaci. Tím mě uvedl do velkých rozpakŧ, protoţe jsem nevěděl kolik si mám říci. Slavík na to: „Já bych za to vzal dva a protoţe vy nejste já, tak si řekněte panu hejtmanovi o tisícovku.“
59
Kdyţ přivezli z Drnholce německého kluka, byl jsem na klinice zase sám. Měl rovněţ vyhřezlý kus duhovky. Toho večera jsem dokonce neměl k operaci ţádnou asistenci. Sestra Vendelína naštěstí nejezdila domŧ, takţe mi pomohla. Byla tam ještě další sestra, která slouţila teprve dva měsíce. Řekl jsem jí, ţe bude nadzdvihovat rozvěrač víček. Narkózu prováděla sestra Vendelína, která dávala narkózy i profesorovým a třídním pacientŧm. Neměla sice anesteziologický kurz, ale uměla to. Kluka jsem zoperoval, ránu ošetřil a zdálo se, ţe všechno dobře dopadlo. Čekal jsem na sále, ale kluk se neprobouzel. Pleskal jsem ho po tváři a náhle jsem si uvědomil, ţe špatně dýchá. Pak jsem si všiml lahvičky éteru. Kápnul jsem si ho na ruku a viděl jsem, ţe se neodpařuje typickým zpŧsobem. Kdyţ se éter rychle odpaří, zbude po něm na dlani bílá skvrna. Čichnul jsem k lahvičce a zjistil, ţe je v ní benzín. Zavolal jsem sestru Vendelínu: „Prosím vás, čichněte si, to přece není éter!“ Ukázalo se, ţe Vendelína řekla nové sestře: „Běţte a nalijte z té nenačaté láhve éter!“ Sestra vzala jinou nenačatou láhev a my jsme kluka ubezdušovali benzínem. Volal jsem rychle na internu, kde měl sluţbu doktor Grégr. Pak jsem zavolal na chirurgii, jestli o něco nevědí o otravě benzínem. Nikdo nic nevěděl, protoţe nikoho zatím nenapadlo, aby dával narkózu benzínem. Nebylo to popsáno ani v literatuře. Dávali jsme mu kardiotonika a všecko moţné. Byl to mladý sudetský Němec. Jeho soukmenovci uţ tehdy začali být dost nepříjemní. Studoval jsem, jak probíhá otrava benzínem. Dočetl jsem se, ţe z toho někdy vznikají poepileptické stavy. Kluk byl naštěstí tvrdý Němec. Nic mu nebylo a pokud jsem měl moţnost ho do roku 1938 sledovat, nemělo to ţádné následky. Potřetí mi během mého osamění na klinice přivezli Ţida, který měl typické odchlípení sítnice. Podle tehdy platné doktríny a mého názoru bylo třeba to ihned operovat. Trhlina byla vidět a musela se uzavřít. Milému Ţidovi jsem to vysvětlil a on se zeptal, zda jsem uţ takovou operaci dělal. Netroufl jsem si říct, ţe ne. Měl jsem strach, ţe bude dělat ostudu a Slavík mi pak vynadá. Do Prahy jsem ho poslat nechtěl. Tak jsem mu řekl, ţe v Brně je na to výborný pan docent Stein, který odchlípení sítnice operuje. Poprosil mě,
60
abych ho zavolal. Ale Slavík se Steinem nevycházel v dobře. Byl odchovancem německé praţské kliniky. Kdyţ se v Německu objevil Hitler, Stein odešel z Prahy, protoţe německá praţská klinika se okamţitě zfašizovala. Operoval v Beckmanově sanatoriu (dnešní Hybešova nemocnice na Drobného ulici). Mám telegrafovat Slavíkovi do Sušice, aby přijel? Určitě by se zlobil, ţe jsem mu zkazil dovolenou. Nakonec jsem svolil, aby se Stein na něho u nás na klinice podíval. Stein mi však řekl, ţe ho mŧţe operovat jenom za peníze. A řekl si o takový honorář, ţe se milý Ţid nechal operovat raději ode mne. Bylo to moje první odchlípení sítnice. Kupodivu se to přiloţilo a zahojilo. Měl jsem štěstí. V té době jsem si myslel, ţe operovat sítnici není sloţité a lidé z toho zbytečně dělají vědu. Uzdravený Ţid mi potom hrozně děkoval, dal mi dvě stovky a říkal, ţe kdybych potřeboval něco z textilu, abych se na něj obrátil. V roce 1938 jsem potkal Steina na náměstí Svobody. Přistoupil ke mně a začal mi třást rukou: „Poslouchejte, s váma se musím rozloučit. Jedu do Izraele.“. A já: „A proč do Izraele?“. On: „To snad nemyslíte váţně, já jsem si myslel, ţe jsou inteligentní člověk a ţe je jim jasný, proč Stein pojede do Izraele“. A já na to: „Vy myslíte, ţe ve střední Evropě to není to pravý…“ On: „Jo právě to si myslím.“ A pak ještě řekl: „Já jsem nikdy nic proti vaší klinice neměl, a oni byli jedinej, kterej se ke mně z celé kliniky choval slušně.“ Po mnoha letech jsem Steina potkal v Paříţi. Pak jsme si dlouho psali pozdrav k Novému roku. Nedávno mi odpověď nepřišla. Buď od nás pošta do Izraele uţ nechodí, anebo Stein není mezi ţivými. Jinou postavou brněnské oftalmologie byl doktor Kroupa. Byl to slušný Němec, o kterém mi není známo, ţe by někomu něco špatného udělal. Kdyţ v Brně začaly pouliční demonstrace, byli Ţidé vyhnáni z Německého domu. Brněnští ţidé ze sebe totiţ vţdycky dělali Němce. V Brně se jim pak říkalo: „Tak to jste si vyněmčili.“ V té době chodili po Brně lidé, kteří nosili kyblík modré a červené barvy a chytali sudeťáky a přes bílé punčochy jim malovali červený a modrý pruh, aby na nich měli československou trikoloru. Kdyţ začaly tyto věci, Kroupa odešel na primariát do Bruntálu. Byl to člověk, který uměl dobře operovat a dělal dokonce i keratoplastiky. Kdyţ byla periferie rohovky volná a střed zakalený, tak udělal excentricky terč s kruhovým trepanem (děrováčkem) a otočil zkalenou část do periferie a to prŧhledné dal
61
doprostřed. Bylo to vtipné, protoţe u keroplastiky se nejvíc potýkáme s imunologickými pochody. Kroupa strávil celou válku v Bruntále a po válce napsal Slavíkovi, zda by mu vysvědčení, jak se choval v Brně a jak se choval za německé okupace. Měl být vystěhován, přestoţe se nikdy ničeho neúčastnil a Československo povaţoval za svou vlast, kde by chtěl doţít. Slavík mu odpověděl, ţe přáním prezidenta Beneše je, aby uţ byl klid a Němci se vystěhovali. On sám nemŧţe měnit rozhodnutí prezidenta republiky. Myslím, ţe to vŧči Kroupovi bylo trošku tvrdé. Němečtí lékaři se nás v letech před válkou začali v nemocnici stranit. Přestali chodit do páry, do jídelny a začali mluvit jen německy. Hitlerovou politikou se začal probouzet zájem o Sovětský svaz. Otec tam byl uţ v roce 1935, kdy se v Moskvě konal kongres ligy proti revmatismu. Byl i na Krymu v Soči a Oděse. Přivezl mnoho poznatkŧ kladných i záporných. „Proč jsou ta krásná pole tak řídce oseta?“ ptal se jako syn sedláka. „To bylo oseto letadlem,“ odpověděli mu Rusové. „A sklízet budete také letadlem?“ tázal se otec. Po válce se mnohokrát mluvilo o tom, ţe se v té době organizovala KOSTUFRA (Komunistická studentská frakce). Já jsem byl skoro pět let jednatelem Spolku českých medikŧ. Se studenty jsem byl v úzkých stycích i na klinice, takţe jsem věděl, co se děje mezi studenty. Věděl jsem, kteří studenti jsou komunisté: bratři Černochovi, Šimkovi, Hádlíkova skupina a další lidé. Ale slovo Kostufra jsem před válkou nikdy neslyšel. Poprvé jsem se s ním setkal teprve v roce 1952. PAŘÍŢSKÁ EPIZODA V této atmosféře roku 1938 jsme se s manţelkou vydali na čtvrt roku do Paříţe. Myslel jsem, ţe bych měl vidět nějakou zahraniční oftalmologii. Chtěl jsem se naučit něco víc, neţ bylo moţno se naučit v Brně. Kdyţ nastala příleţitost, dostali jsme oba tříměsíční dovolenou od ministerstva a jeli jsme do Paříţe. Jeli jsme přes Německo, které bylo vŧči nám naprosto korektní. Ve Strassbourgu jsem navštívil profesora Redsloba, který se znal se Slavíkem. Nevím vlastně jakou šťastnou náhodou jsem se ocitli v Quartier Latin. Tam jsme se ubytovali v rohovém pokoji hotelu D´Islly. Bylo to na Rue Bonnapar-
62
te, poblíţ pověstné kavárny Chez deux Magott, kde se scházel za první světové války Štefánik s Benešem. Měli jsme levný pokoj, měli jsme tam i koupelnu. Šampaňské bylo tak levné, ţe jsme si koupili třeba pět lahví a měli jsme ho v koupelně. Manţelka chodila do nemocnice v Saint Perier, kde byla u profesora Guena. Profesor Guen jí řekl „Ó, já znám velmi dobře vaši vlast, já jsem byl v Dubrovníku.“ Manţelka se mu neodvaţovala vysvětlit, ţe Jugoslávie a Československo je cosi odlišného. Já jsem se dal zapsat do oftalmologických praktik, kam jsem chodil společně s Alţířany, Číňany a Vietnamci. Vše, co tam učili, jsem uţ uměl. Dostat se k operacím bylo nemoţné. V té době se naštěstí konal sjezd francouzské oftalmologické společnosti. V prŧběhu sjezdu byla volně přístupná paříţská oční oddělení a předoperační seance. Takţe jsem nakonec přece jen viděl Terriena, Rochon-Duvignona, Mme Schif-Wertneimer, Kalta a další slavné oční lékaře. Nezapomenutelným dojmem na mě zapŧsobil docent Franceschetti ze Ţenevy. Byl nejčastějším diskutérem, měl luxusní vŧz Bugatti a byl středem pozornosti ţen. V květnu 1938 pořád hrozilo, ţe kaţdou chvíli začne válka a my jsme pochybovali, zda máme do Francie jet nebo ne. Francouzi s námi měli smlouvu, ţe nám pomohou, ale nikdo nevěděl, kde vlastně to Československo leţí. Prvních čtrnáct dní jsme trošku promarnili, protoţe jsme si říkali, ţe budeme v Paříţi ještě nejméně dva a pŧl měsíce. Co bychom se namáhali chodit po nějakých muzeích, proč bychom hned první den běţeli do Louvru? Dívali jsme se na paříţský ţivot, seděli v kavárnách na bulvárech. Nebyli jsme dokonce ani na Eiffelově věţi a najednou jsme se uprostřed této blahé doby dozvěděli, ţe v Československu je mobilizace. Dva Němci se pokoušeli přejet na motocyklu přes hranice, neuposlechli výzvu stŧj, hlídka po nich střelila a naneštěstí je trefila. Tím vznikla napjatá situace. Hitler samozřejmě běsnil, ţe střílíme v Československu Němce. Otec nám poslal telegram „Radím k návratu domŧ“. Nám se moc nechtělo. Jednak jsme stále nevěřili, ţe se v Evropě co nevidět něco semele. A tam to nikdo nebral váţné. Francouzi maximálně říkali: „Hlavně abyste se nedostali do války“. A kdyţ jsme jim na to řekli: „Ale to byste se dostali do války taky vy!“ tak se divili. „Proč my, vţdyť nám do toho nic není, co vy tam máte s Němcema.“ Ţe s nimi máme
63
spojeneckou smlouvu, o tom ve Francii nikdo nevěděl. Francie byla politicky absolutně nepřipravena na to, ţe by měla plnit nějaké závazky ve střední Evropě. Kdyţ byl v Brně pan Osuský, československý vyslanec ve Francii, , strávil také večer ve čtenářském spolku a dlouho se bavil s otcem. Tak jsem se sebral a šel jsem na vyslanectví. Myslel jsem, ţe se poradím s Osuským, ale on nebyl přítomen. Šel jsem tedy na konzulát a tam mi bylo řečeno, ţe pokud je konzul informován z vyslanectví a z Prahy, ţe máme situaci pevně v rukou a ţádné nebezpečí nehrozí. Já říkal, ţe jsem dostal od otce telegram, kde mi radí návrat. „Představte si, ţe vy máte syna v Paříţi a ţe třeba zítra bude válka a ten syn by raději v případě války měl být doma. A oni na to: „Kdyţ to berete takhle, tak jeďte domŧ.“ Tím nám dal poslední ránu. Přerušili jsme pobyt a odjeli ještě odpoledne z Paříţe. Nocovali jsme v Troyes, kam jsme dojeli v jedenáct v noci. Uţ jsem odmítl jet dál, protoţe jsme jeli po černých asfaltových silnicích v černé noci, kde nebyly patníky. Člověk nevěděl, jestli uţ jede po poli nebo ještě po silnici. Druhý den jsme jeli přes Vesoul, Basel aţ do Kostnice, kde jsme znovu přespali. Ráno jsme se přeplavili lodí přes Bodamské jezero a já spočítal, ţe nejkratší cestou bez zastavení dojedu do Ţelezné Rudy. Na lodi jeli nějací Němci, kteří na nás začali pokřikovat „Tady jsou ti Čechoslováci, co střílejí naše bratry!“ a tak podobně. Jel tam také nějaký pan učitel, který říkal: „Prosím vás, vţdyť ti o ničem nevědí a za nic nemŧţou, vţdyť to jsou lidé vracející se domŧ.“ Jeli jsme opravdu nonstop přes Německo aţ do Ţelezné Rudy. V Ţelezné Rudě jsme na hranici zastihli k smrti vystrašené celníky a československého dŧstojníka, zřejmě nějakého kontrarozvědčíka, který se nás ptal, jestli jsme viděli pohyb vojsk a jestli jsme viděli to či ono. My jsme nic neviděli, jenom útvar německého vojska (asi sto lidí), který pochodoval od hranic směrem do vnitrozemí. Otec byl velice rád, ţe jsme se vrátili zdrávi a v pořádku. Na klinice mi řekli „Proboha, proč jezdíte domŧ, vţdyť máme přece opevnění, vţdyť ti si ani nezakašlou, vţdyť je máme plně v hrsti, jen ať zkusí!“ Byli jsme pokládáni za panikáře a defétisty. Kdyţ jsem říkali, ţe Francouzi vŧbec netuší, ţe s námi mají nějakou smlouvu, tak jsme byli povaţováni za zvrhlíky, kteří tomuto národu nevěří. Tehdy byli v módě takzvaní „anipídisti“ (ani píď českého území). Ti by nás rádi uklovali. Protoţe jsme z toho neměli zrovna dobrou ná-
64
ladu a oba měli ještě dovolenou, tak jsme se sebrali a jeli strávit zbytek dovolené do Tater. Bydleli jsme v zotavovně Morava. Na některých výše poloţených místech, třeba na Terryho chatě, byl ještě sníh. Liškutín, který byl v Paříţi s námi a pracoval tam na patologické anatomii, ve Francii zŧstal. Nejprve byl ve sběrném táboře, pak v Anglii, a nakonec ho nakomandovali do Svobodovy armády. Jel přes Murmansk, zatímco profesor Škvařil jako chirurg přes Persii. Kdyţ Persii obsadili Rusové, musel narukovat. ZAČÁTEK VÁLKY Kdyţ jsem 15.března v šest hodin ráno zapnul rádio, ozvala se k mému zděšení stále dokola přehrávaná píseň „Fahne hoch und wir maschiren“. Velice jsem se polekal a zjišťoval, zda mám skutečně naladěné Brno. Pak začala hlášení, ţe vedení státu uváţilo vše moţné a ţe nebylo jiné moţnosti, jak se vyhnout katastrofě, neţ přijmout Protektorát Böhmen und Mähren. Ráno a dopoledne 15.března se v rádiu mimo rŧzných německých popěvkŧ ozývala hlavně německá čeština: „Uposornuje se, ţe nemecká fojska postupují podle prafidel dopravních f Německu!“ To znamenalo, ţe se musí jezdit vpravo, zatímco do té doby se u nás jezdilo vlevo. O této změně se u nás mluvilo od roku 1935, ale stále proti tomu byly námitky. Tvrdilo se, ţe se to lidé nenaučí, ţe se to nedá přeznačkovat a podobně. Dnem 15.března - značka neznačka - se začalo jezdit vpravo a bylo to vyřízeno. V Brně se nic podstatného nestalo, jen mezi Domem umění a Berním úřadem najela tramvaj špatně na výhybku a narazila do tramvaje jedoucí z Cejlu. Uţ 15.března se objevili „dŧvěrníci“, kteří dávali příkazy všem majitelŧm domŧ, ţe musí své domy vyzdobit říšskými vlajkami na dŧkaz radosti, ţe jsme se stali protektorátem německé Říše. Na budovách bez balkonŧ musely viset dlouhé prapory z pŧdy aţ dolŧ. Prapory s Hakenkreuzem se fasovaly ve velkém, byly okamţitě k dispozici. Na Pekařské jsme na tom byli dobře, protoţe nám z pŧdy vyvěsili prapor a měli jsme pokoj. Hŧř na tom byl otec, který bydlel na Masarykově ulici. V prvním poschodí měl dva balkony. „Dŧ-
65
věrníci“ si postavili hlavu, ţe z balkonŧ musí viset prapory s hákovým kříţem. Otec se bránil, ţe by to mělo viset ze střechy, ţe dole je Agrární banka a nad nimi také někdo. Později se vykládalo, ţe otec projevil aktivní odpor, přepadl gestapáky s revolverem v ruce a byl přitom zastřelen. Tato zpráva se donesla do Týnce. Faktem je, ţe mu prapory na balkon nakonec pověsili. Uprosila ho Agrární banka. Ať jim prý nedělá ostudu před zákazníky. Otce pak velmi rozčilovalo, kdyţ ho lidé obviňovali, ţe vyvěsil na oslavu příjezdu německých vojsk prapory. Úředníci dostali své dvojníky. Na úřadu vţdy seděl vedle Čecha Němec. Čech mohl vše řídit a Němec mu to mohl zakázat. Tak se pozvolna začalo měnit obsazení úřadŧ. Za první republiky byla republika sloţena ze tří zemí - Čech, Moravy a Slovenska. Kaţdá země měla prezidenta. My jsme měli prezidenta Černého. Ten byl kupodivu zabit elektrickou stolní lampou ve své pracovně. Bylo divné, ţe 220 voltŧ mohlo někoho zabít. Kdyţ německá vojska vtrhla do Brna, začala se cpát zákusky. V Německu byl těchto věcí nedostatek, zatímco u nás jich bylo dost. Němci skupovali koruny v nesmyslném kurzu a „vyţrali“ v Brně a v okolí veškerou šlehačku, čokolády, šunku a máslo. Co nesnědli, poslali do Říše. My jsme začali pozdě bycha honiti. Nenapadlo nás, ţe kdyţ chceme mít děti, musíme si včas koupit oblečení, plínky a například i mýdlo. Do nemocnice přijel německý doktor a navštívil ředitele Matějku. Ten byl také Němec, ačkoliv byl pŧvodně rodilým Čechem. Úřednickou lékařskou dráhu nastoupil za Rakouska a stále mu vadilo, ţe je Čechem. Kdyţ slouţil ve Vídni, oţenil se s Němkou. Ţena mu vytýkala, ţe nemŧţe udělat kariéru, pokud zŧstane Čechem. Na jaře 1918 se prohlásil za Němce. Po válce nebylo ve Vídni co jíst a navíc byla obrovská inflace. Tehdy se vyprávěla anekdota, která byla typická pro tehdejší poměry. „Byli tři bratři. Jeden měl domy. Byl to člověk spořádaný, domy opatroval a peníze ukládal. Druhý si řekl, ţe největší zárukou je stát a proto dal všechny peníze do rakouských pŧjček. Třetí byl lump, který se nevyvedl a veškerý majetek propil. Chlastal tak hrozně, ţe ani nestačil odváţet láhve z bytu. Pak přišla inflace. Majiteli domŧ nájemníci zaplatili penězi, které mu nakonec stačily na jednu housku. Druhý si mohl rakouské pŧjčky nalepit na
66
zeď pod tapety. Zvrhlík zavolal své bratry, společně sebrali láhve, prodali je a byli z toho dlouho spokojeně ţiví.“ Matějka se po převratu v roce 1918 odstěhoval i s manţelkou zpět na Moravu. My jsme tady Němce uznávali jako menšinu, byly tady německé školy a německá univerzitu. Matějkovi bylo hloupé se odněmčovat a tak Němcem zŧstal, i kdyţ byl rodilý Čech. Nakonec se stal ředitelem největší nemocnice na Moravě - U svaté Anny. Za války Němcem zŧstal a díky němu jsme toto období přečkali poměrně dobře. Kdyţ Matějkovi přijel nějaký spratek od Severního moře oznámit, ţe v nemocnici se teď bude vše řídit podle německých zákonŧ, zastihl ho v pracovně pod obrazem tatíčka Masaryka a jugoslávského cara Alexandra. Pánovi od Severního moře se obrázky nelíbily a druhého dne poslal Matějkovi vŧdcŧv obraz v ţivotní velikosti. V nemocnici tehdy mnoho Němcŧ nebylo. U nás byl dr. Šťastný, ale celá řada lidí vŧbec nevěděla, ţe je Němec. Na interně pracovala dr.Feicherová z našeho semestru, o které také nikdo nevěděl, ţe je Němka. U první chirurgie byl vjezd z Pekařské a tam seděl v domečku pro vrátného dobrý český člověk pan Formánek. Najednou se z něj stal Němec a na všechna odpoledne zabral oční posluchárnu, aby tam mohl pořádat takzvané „apely“. Na „apelech“ se měli scházet Němci a školit. Doktoři tam však nechodili a proto byly školeny jen sestry. Mezi nimi byla i jedna sestra z očního operačního oddělení. Namluvila si Němce a 15.března upozornila Slavíka, ţe je Němka. Uţ se nejmenovala Rŧţena Vrzalová, ale Róza Frcal. S oblibou jsme jí tak říkali. Manţelka poprvé otěhotněla v roce 1938, ale bohuţel potratila. Nedá se říci, ţe by měla špatnou ţivotosprávu. Náš tehdejší gynekolog profesor Müller to označil za habituelní potrat (sklon rodičky k potratŧm). Byli jsme z toho velmi nešťastní. Pak měla ještě jeden samovolný potrat - zase ve třetím měsíci. Pak znovu otěhotněla na jaře 1939. Myslím, ţe náš syn Jan byl počat v rozkošných ostrovačických zatáčkách. Obrátil jsem se na asistenta Maršálka, který mi doporučil, abychom těhotenství ošetřovali Porlutonem, coţ byl hormon ţlutého tělíska. Odborná literatura tvrdila, ţe příčinou těchto potratŧ je nedostatek tohoto hormonu. Těhotenství se skutečně udrţelo a my doufali, ţe to šťastně dopadne. Ale 1.září začala druhá světová válka. My jsme v bytě na Pekařské začali v noci zatemňovat a přitom nás obcházela
67
hrŧza, ţe konečně budeme mít vytouţené dítě a zároveň se vrháme do války. V listopadu bylo vše dovršeno, kdyţ byly na tři roky uzavřeny všechny naše vysoké školy. Nevěděli jsme, co s námi bude, zda nebudeme muset jako zaměstnanci lékařské fakulty z nemocnice odejít. Otec měl na klinice velké nepříjemnosti. V Bratislavě byl před válkou přednostou interny Čech profesor Netoušek. Kdyţ Slováci řekli po získání autonomie na podzim 1938 „Čehŧni von!“, Praha nepřišla na nic chytřejšího, neţ poslat Netouška do Brna. Někdo mu namluvil, ţe má převzít otcovu kliniku. Došlo ke střetu. Otec mu odmítl kliniku předat, protoţe neměl od úřadŧ ţádné pokyny. Nebyl ani penzionován, ani přeloţen či zbaven místa. Pokud Netouškovi někdo řekl, ţe dostane plat, kdyţ bude na klinice v Brně, tak ať na klinice pracuje. V nových laboratořích, které byly tehdy dostavěny, mu vyčlenil předsíň a pracovnu. Netoušek tam dřepěl a otec chodil dál na vizity. Někdy na ně chodil také Netoušek a byly z toho nepříjemnosti. Kdyţ Němci vtáhli i do zbytku republiky, dostal otec písemně, ţe se k němu přijde se ohlásit docent Marquart z Kielu a převezme první interní kliniku. Tak se stalo, ţe otec byl jako první vyhozen z brněnské nemocnice. Vyhozených nebylo mnoho. Marquart se choval lékařským zpŧsobem a řekl otci, aby si za týden uspořádal své věci na klinice. Ať si posbírá své materiály a pak nastoupí on. Otec toho moc na odnášení neměl. Visel tam jen Myslbekŧv kříţ, který máme dnes v loţnici. Otec si vzal kříţ, nějaké papíry, fotografie a odešel z nemocnice. Co se na klinice dělo potom, uţ dnes nikdo neví. Profesor Štejfa odešel k Milosrdným bratřím, Polčák na infekční a potom na Červený kopec. Dosti dlouho se tam drţel profesor Pojer. Existují o tom dvě verze. Mŧj spoluţák František Carda na interně pracoval. Říkal, ţe Pojer klečel před Marquartem a prosil ho, ať ho nechá na klinice. Druhá verze tvrdí, ţe Pojer se choval k Marquartovi arogantně, medicínsky ho zesměšňoval a proto byl vyhozen. Na kliniku okamţitě nastoupil dr.Pilný, Němec jak poleno. Marquart se stal šéflékařem Gestapa a Pilný se prý zúčastnil rŧzných zvěrstev v Kounicových kolejích.
68
POVINNÁ NĚMČINA Všichni jsme se povinně museli učit německy. Já jsem sice německy uměl, ale psát chorobopisy v němčině jsem schopen nebyl. To však bylo potřeba, jen kdyţ případ šel k soudu - soud chtěl chorobopis v němčině. Naše učitelka němčiny byla údajně vídeňská Češka, kterou odkomandovali, aby nás naučila německy. Astenické, vyzáblé a hubené ţeny mě nikdy zvlášť nepřitahovaly, ale tato mi zdála aţ příliš prorostlá. Úkol to byl pro ni nesnadný, protoţe jsme si z výuky dělali legraci. Kdyţ spatřila Honzu Jebavého, tak jí se zachvěly všechny prorostlé části těla. Nevím, jak dalece se s ní zapletl nebo nezapletl. Faktem je, ţe mu o prázdninách psávala z Vídně. Později ty dopisy od paní učitelky sehrály dost velkou roli, neboť v den vypuknutí války udělalo gestapo razii a zatklo celou řadu lidí. V naší nemocnici to byl třeba profesor Neuman, Honza Jebavý, mŧj skautský vŧdce Karel Hora, prof.Florian a další. Byli zavření na Špilberku a pro nás ostatní to byl velký úlek. Do té doby jsme všechno brali přece jenom trochu s humorem. Tehdy za mnou přišla paní Jebavá, zda bych šel rychle s ní a podíval se, jestli Honza nemá ve svém sluţebním bytě nějaké závadné spisy. Já jsem se zachvěl, protoţe jsem věděl, ţe v psacím stole má Honza některé dopisy od učitelky z Vídně. Řekl jsem si, ţe se třeba za týden vrátí a bude na rozpacích, jestli se má vrátit do kriminálu, anebo má snášet peklo doma. Tvrdil jsem tedy, ţe to teď nejde, protoţe jsou tam dopoledne uklízečky. Zajdeme tam k večeru, aţ bude klid. Paní Jebavé se to zdálo rozumné. Vzali jsme s Vejhonkem šroubovák, nazdvihli desku a zásuvku vytáhli. Dopisy tam skutečně byly. Rychle jsme je prolítli, zda jsou skutečně od té učitelky. Pak jsme je zabalili do balíku, zapečetili jsme ho a Vejhonek je schoval v knihovně. Nebyl to zrovna chytrý nápad, protoţe v knihovně na ně mohl kdokoliv přijít. My jsme nevěděli, jak na tom Honza s tou paní učitelku vlastně je. Vejhonek tvrdil, ţe to je konspirace, ţe přes ni vedou nějaké cesty do Vídně. Já jsem si myslel, ţe to byla jen obyčejná vášeň paní učitelky. Kdyţ pak paní Jebavá odpoledne přišla, tak jsme pomocí klíčŧ otevřeli stŧl, ona se tam mrkla a vyjekla: “Jeţiši Kriste, ten stŧl uţ někdo prohlíţel! Podívejte se, tady leţí piliny! Jak někdo nadzvedl desku a jak tam zpátky to šufle vráţel, tak ten zámek dřel tu desku, strhl ty piliny a tady to všude leţí!“
69
Ty piliny tam skutečně leţely a já jí nemohl říci, ţe jsme to byli my. Měli jsme to nějak vyfoukat, nebo čert ví co. Ona do toho chtěla zaplétat všechny moţné přátele, ţe si pozve nějaké Sokoly a já nevím koho. Začala z toho dělat aféru, tak to Vejhonek vzal na sebe, ţe se tam vloupal kvŧli těm dopisŧm. Přiznal, ţe dopisy jsou v knihovně. Ona se jich zmocnila a odnesla je. Honza se asi po měsíci ze Špilberku vrátil a my jsme mu vysvětlili, jak se to stalo. On nám kupodivu nevynadal ani do volŧ, ani do ničeho jiného. Ale také nám nelíčil, co se pak dělo u nich doma. Nevím, proč si Gestapo při zatýkání vybralo zrovna mého drahého přítele Honzu Jebavého. Později byl zatčen znovu a odvezen do koncentračního tábora v Mauthausenu. Nezbývá mi, neţ uvěřit, ţe v Sokole vznikla odbojová skupina, do které se dostal nějaký konfident. Lidé z jeho okolí, kteří válku přeţili, byl zavřeni znovu po roce 1948. ZÁSOBOVACÍ PROBLÉMY Kdyţ se blíţila válka, mnoho lidí shánělo hliněné nádoby, do kterých se napouštělo sádlo. My jsme takto připraveni nebyli. Neměli jsme čaj, kakao, kávu, ani látky. Někteří lidé po válce bourali zdi, aby se dostali ke schovaným věcem. Vše bylo ţluklé, plesnivé a zkaţené. Vyprávěly se hrŧzostrašné příběhy, co se stane, kdyţ Němci někoho chytnou. V sousedním domě byl řezník pan Landa, který pro nás vţdycky něco schoval. Kdyţ v obchodě nikdo nebyl, tak nám dal pan Landa do tašky „štangli“ salámu. Byl to poctivý řezník, se kterým jsem vedl přátelské pohovory. „Je ten salám dobrej?“ tázal jsem se. „Podívejte se, kdyby nebyl z čerstvýho masa, tak ho nebudu dělat jako šunkovej salám, poněvadţ by to z něj bylo cejtit. Kdyţ mám nějaký maso, který trošku smrdí, tak z něj dělám suchej salám. Ze suchýho salámu nepoznáte - kdyţ se to správně okoření - ţe je něco v nepořádku.“ Kdyţ pan Landa přišel na venkově k nějakému sádlu, tak nám vzkázal. Brával jsem na to promaštěnou třídílnou tašku, která se po válce rozpadla. Pak nastalo škvaření. Kdyţ se sádlo nedoškvařilo a zbyla v něm voda, tak bylo uţ po pŧl roce nedobré.
70
Další podobnou postavou byl Emil Halama. Besední dŧm byl označen jako nacionalistické české hnízdo a Halama z něj musel odejít. Vrátil se do Plzeňského dvorečku v Jakubské uličce. Tam byla zahrádka a v ní starodávný pavilon z dob Františka Josefa. Báby z venkova tam prodávaly vykrmené kačeny a husy. Za války byl pořád nedostatek tuku, takţe jsem tam jednou také zašel a koupil kačenu. Sotva jsem odešel, vtrhla na zahrádku německá policie a všechno zabavili. Další dobrá duše byla paní Tomková, pacientka oční kliniky a manţelka řezníka ze Staroviček, vesnice za Hustopečí. „Boţe mŧj, vy nemáte sádlo (maso, brambory, meruňky)?! Řekněte mi, co chcete a přijeďte a odvezte si třeba celý prase!“ říkávala. To byl právě ten problém – jak to odvézt. Nakonec jsme se k tomu přece jen odhodlali. Jeníčka jsme nechali s naší pomocnicí Hedvikou a jeli jsme do Staroviček. V Pouzdřanech končil protektorát a začínalo německé území. V Zaječí se přesedalo na vlak do Pavlovic, které byly zase české. Tam jsme museli vystoupit a klusali jsme pěšky tři kilometry do Staroviček. Já měl tašku, Lanka batoh. Kdo nás viděl, musel hned pochopit, ţe jsme přijeli pro jídlo. „Přece se s tím nepovlečete do Pavlovic, jeďte ze Zaječí!“ říkala paní Tomková: „Ale Zaječí je přece v Říši...“ „Já mám propustku, já vás zavedu do Zaječí.“ Nechtěl jsem, ale ona do mne tak dlouho hučela, ţe přes Zaječí od nich jezdí všichni, aţ nás přemluvila. Zastávku byla jen 500 metrŧ od jejího domku. Uprostřed cesty stála dřevěná chatrč a v ní byl německý voják. Propustka, o které pořád mluvila, byla jitrnice. Německý voják, bojující za tisíciletou říši, si vzal jitrnici a pustil nás do Zaječí. „Tady prolezete tó díró v plotě, sednete si na vlak a pojedete dom!“ řekla nám paní Tomková na nádraţí. Jenţe vlak nejel a my museli čekat. Najednou vidíme dva německé „Schutzpolizei“. Nebyli to zrovna ti nejhorší, měli světlé uniformy. Prošli kolem nás, podívali se na tašky a šli dál. Kdyţ se vraceli, zase otočili hlavy k taškám. Říkali jsme si, ţe kdyţ nás tam zatknou, tak jsme se dopustili pře-
71
stupku na území velkoněmecké říše a nebude nás soudit soud protektorátní, ale německý okresní soud v Mikulově. Ale dopadlo to dobře a my jsme se vraceli zase do Protektorátu. Kdyţ jsme přijíţděli k Heršpicím, procházel vlakem prŧvodčí a všem nahlas říkal: „Prosím vás, v Brně je kontrola, jestli někdo neveze potraviny...!“ Celý vlak vystoupil v Heršpicích a my s našimi taškami samozřejmě taky. Z Heršpic se dalo jít buď ke konečné zastávce po normální silnici nebo šikmo přes pole. Všichni šli po silnici. Já jsem si řekl, ţe nás na silnici budou chytat a vydali jsme se šikmo přes to pole. Vtom nás oslovil nenápadný človíček: „Pane doktore, kdyţ vezete maso, tak mi prosím vás, nechoďte přes pole, kde je vás vidět na kilometry daleko.“ Dostali jsme se šťastně domŧ a hned jsme škvařili, ukládali a nakládali, aby to co nejdéle vydrţelo. Za války se o nás staral také Boţa Jurčík ze Šlapanic, který nás navštěvuje dodnes. Začátkem války jsem mu dělal odchlípení sítnice, on si ji dal operovat a přes tehdejší nedokonalou operační techniku se mu to kupodivu dobře zahojilo. Jurčík byl nájemcem velkostatku Šlapanice, který patřil Olomoucké arcibiskupské kapitule. Leţel jako vzácný pacient na tak zvané „třídě“. S ním tam leţel ještě mnich od milosrdných bratří, Fráter Aurelius. Ten to měl tak zařízené, ţe od Milosrdných bratří mu o pŧl desáté přinesl jiný
mnich
v kutně
něco
na
přilepšenou.
Byl
to
typický
„flanďák“
s proutěným košíčkem, ve kterém bylo kuře, láhev vína a rŧzné vzácnosti, které na zahradě pěstovali. Například ředkvičky. Fráter vzkázal pro mě, Jurčík uţ tam seděl a my tři jsme na „třídě“ snědli kuřátko, popili vínečko a měli se dobře. Jako konziliář jsem měl povoleno jezdit s Aerovkou po brněnských nemocnicích. To mi obstaral další člen klanu doktor Drábek. Ten byl zaměstnán na dopravním oddělení policejního ředitelství, kde vydával povolení, které auto smí být v provozu a dostane lístky na benzín. Drábkŧv bratr byl farářem u sv.Jakuba a druhý bratr proboštem v Mikulově. Kdyţ byl fráter Aurelius propuštěn z nemocnice, odešel v kutně ke známému, tam se převlékl do civilního oděvu a vyšel ven. Dole uţ čekal Jurčík. Fráter Aurelius měl tašku, která vypadala jako doktorská. Bylo to pro případ kontroly. Měl
72
potvrzení, ţe je ošetřovatelem u Milosrdných bratří, já jsem byl lékařem a Jurčík předstíral, ţe nás veze k pacientovi. Jurčík nás občas pozval do Šlapanic, kam dnes jezdí z Brna trolejbus. Tam jsme se většinou pozdrţeli. Fráter měl u Milosrdných Bratří vycházku jen do večerky. V místech, kde je dnes vstup do nemocnice na Polní, byla zeď. Přijeli jsme, vystoupili z Aerovky, on vyskočil na zeď, (to uţ byl zase v kutně), seskočil do zahrady a řekl: „Pánbŧh s vámi!“ Poté jsme s Jurčíkem odjeli. Jednou jsme ho zase dovezli ke zdi a kdyţ fráter na druhé straně zdi dopadl, nic jsme neslyšeli. Čekali jsme, volali, ale nedostali jsme odpověď. “Nezbývá, neţ se podívat, jestli není zlomenej nebo v bezvědomí.“ Jurčík vylezl na zeď, prohlédl zahradu, ale frátera nenašel. Později jsem se dozvěděli, ţe se o jeho vycházkách dozvěděl převor, sedl si na lavičku vedle zdi a čekal. Kdyţ Aureliuse dopadl, chytil ho a odvedl tak rychle pryč, ţe páter své „Pánbŧh s vámi!“ nestačil říci. Za trest ho přeloţili do Vizovic, kde byli Milosrdní Bratři také, ale s tím rozdílem, ţe tam byl velice přísný pan opat. Pak jsem frátera Aurelia neviděl dlouhá léta. Po válce byl „vystoupen“ z řádu a stal se lékárníkem v Přerově. Jednou jsme neměli mouku. Jurčík řekl, ţe to je maličkost. „Koupíte metrák pšenice, ta se prodává u nás ve Šlapanicích lacino. Dáte si to ve mlýně semlet, necháte mlynáři otruby a trochu mouky a padesát kilo čisté mouky z toho dostanete. To vám mŧţu zařídit.“ Souhlasil jsem. Jednoho dne mi zatelefonoval, ať si přijedu do Šlapanic pro mouku. Řekl jsem si, ţe by to byla zvláštní smŧla, kdyby mě během tak krátké cesty chytili. Nastartoval jsem Aerovku a jel do Šlapanic. Mouku v dlouhých plochých pytlících jsem dal pod zadní sedadla. Sotva jsem vyjel ze Šlapanic na první kopec, tak mě zastavila hlídka německé policie. Poţádali mě, zda bych byl tak laskavý a svezl do je Brna. Řekl jsem, ţe jsem lékař a rád je svezu. Sedli si na mouku a jeli jsme. Dole pod Černovickým kopcem byla takzvaná Potravní čára. Tam se mělo za potraviny platit, ale nikdo je nehlásil. Tenkrát tam bylo náhodou i gestapo. Páni v černých uniformách kontrolovali kaţdé auto. Kdyţ viděli, ţe vezu německé policisty, mávli jen rukou, ať jedu. Odjel jsem, ale zanechalo to ve mně hluboký záţitek.
73
Blíţila se doba, kdy se měl narodit Jeníček. Müller v té době uţ v porodnici nebyl. Jeho paní byla Ţidovka. Podle norimberských zákonŧ nesměl takový člověk zastávat ţádné čelné místo. Později se odstěhoval z Brna. Osobním lékařem mé ţeny se stal pozdější profesor Havlásek. Pod jeho vedením se nám narodil náš prvorozený syn Jan. Vzpomínám si, ţe to byla šílená radost. Na druhé straně také starost, protoţe se začalo strašit, ţe lidé nosí do porodnic infekce. Děti, které nemají ţádné obranné látky, se snadno nakazí. Jako mladý lékař jsem byl tímto názorem postiţen. Nejraděj bych všechno návštěvy vyhodil. Ale nemohl jsem a tak se to u Jeníčka střídalo. Pokračovalo to doma. Manţelka otcova přítele Vichty si nedala vymluvit, ţe dítě musí vidět a vnikla k nám do bytu. Byl jsem nucen se dívat, jak říká: „Jejeje, ty seš rozkošný děťátko...“ a přitom mu strká prst do pusy. A dělala mu na spodní ret: „Brm, brm, brm“. Musel jsem to vydrţet a Jeníček to naštěstí vydrţel taky. Byl ohromné dítě. V noci spal, ve dne byl usměvavý. Byla to slunná, krásná povaha, která nám ve svém raném mládí nedělala ţádné starosti. LUFSCHUTZ S autem jsme jezdili velice málo, protoţe jsme nechtěli podstupovat německé kontroly, které prováděl kdejaký příslušník Hitlerjugend ze Sudet. Kaţdý z nich se chtěl nějak zaslouţit a vykonat něco pro Říši. To vyvolávalo takové napětí, ţe jsme s autem raději ani nevyjíţděli. Vzít Lanku a Jenička vŧbec nepřicházelo v úvahu - to by bylo velmi nápadné. Často jsme chodívali s kočárkem na Výstaviště do kaštanové aleje mezi pŧvodním pavilonem z roku 1928 a divadlem. Tam bylo hezké posezení na lavičce. Při té příleţitosti jsme se šli podívat do garáţe, jak se daří našemu autu. Kdyţ jsme jednou garáţ otevřeli, auto tam nebylo a místo něj visela na zdi německá vojenská čepice. Tak jsme garáţ rychle zase zavřeli a já pospíchal na Správu výstaviště. Tam
mi řekli, ţe garáţe zabrali Němci. Co se stalo s auty nikdo neví,
snad je prý odtáhli do pavilonu pod věţí. Tak jsem tam šel a ke svému údivu jsem našel Aerovku. Měla zámek na volantu, podobný jako má dnes Škodovka. U Škodovky jde zámek trhnutím ulomit, ale u Aerovky nešlo s volantem ani
pohnout.
Byl
připevněn
na
plechovém
74
panelu
pevně
svařeném
s ostatními částmi vozu. Němci volant jednoduše odřízli autogenem. Musel jsem zajít k panu Kamešovi, aby mi ho zase přivařil. Bylo to komplikované, protoţe autoopravny směly tehdy přijímat do opravy vozy jen s povolením německých úřadŧ. Kameš se nejprve zdráhal, ale nakonec si dal říci. Zavařil to, zabrousil a zámek fungoval jako dřív. Díky panu Vojancovi, (strojmistr v nemocnici - všeuměl a báječný člověk) jsem pak sehnal garáţ za infekčním. Měla úzký vjezd, takţe se tam nevešlo nemocniční nákladní auto a garáţ byla proto prázdná. Kdyţ se tam vjíţdělo, tak po stranách zbývalo jen asi 25 cm. To mi nevadilo Těţko popsat, jak jsme se cítili během poslechu válečných zpráv, které jsme tak těţko sháněli. Naše rádia byla uţ v té době zbavena krátkých vln. Kaţdý byl nucen si je z rádia odstranit u odborné firmy a dát si potvrdit, ţe nemá krátké vlny. Takţe jsme slyšeli jen velmi špatně zprávy z Anglie s pověstným tympánem z Beethovenovy páté symfonie. V sousedním bytě bydlela stará Němka, typická Brunhilda, ze které jsme měli strach. Nevěděli jsme, jestli neslyší přes zeď, jak se snaţíme zachytit nějakou tu zprávu z éteru. Později jsem zjistil, ţe to slyšet mohla. Já jsem fonendoskopem přes tu zeď velice dobře slyšel, jak poslouchá německé vysílání z Londýna. To mě uklidnilo. Na oční klinice nastaly podstatné změny. Primář Kahoun, odešel do Prostějova a já jsem musel nastoupit na jeho místo. Honza Jebavý se sice brzy vrátil z vězení na Špilberku, ale po krátké době byl zatčen znovu a uţ jsme o něm neměli ţádné zprávy. Na klinice jsem zŧstal skoro sám. Měl jsem k dispozici jen dva mediky, kteří do zavření vysokých škol nestačili sloţit všechny zkoušky. Byl to Edgar Ningr, kterému chyběly tři zkoušky do doktorátu a Sudek, jemuţ chybělo pět zkoušek. Byl tam také doktor Harcuba, který na poslední chvíli dostudoval. Já jsem měl na starost dva operační pokoje. Nikdy jsme nevěděli, budeme-li voláni v neděli nebo v noci. Nevěděli jsem, kdy se nějakému Němci zase něco stane a bude dělat veliký kravál, ţe nebyl okamţitě přítomen lékař. Podle Němcŧ měl na operačním sále spát lékař v kalhotách a v košili. Během války jsem nepřestal publikovat. Děkuji za to profesoru Pelnářovi, který byl i v této době hlavním redaktorem Časopisu lékařŧ českých.
75
Později se uvolil k publikacím i Praktický lékař. Profesor Pelnář byl spolupracovníkem mého otce uţ za dob profesora Thomayera. Z československé oftalmologie mu nedocházelo mnoho příspěvkŧ, takţe si nemusel lámat hlavu, co má publikovat a co ne. V těchto dobách se na klinice objevil jako sekundář doktor Gottwald. Později se ukázalo, ţe jde o vzdáleného příbuzného pozdějšího prezidenta Gottwalda. Tento syn starobrněnského krejčího byl neobyčejně zručný. Byl poctivým pracovníkem a o oční lékařství jevil zájem. Kdyţ se nám ho podařilo získat jako třetího stálého lékaře naší kliniky, povaţovali jsme to za velkou výhru. Sehnat kvalitního člověka na tak velký objem práce nebylo jednoduché. Abych to neměl lehké, byl jsem odveden k protivzdušné obraně neboli k „Luftschutzu“. Stal jsem se velitelem vinného sklepa u Augustyniánŧ na Starém Brně. Angličané tehdy prováděli nálety jen několika málo letadly, která byla schopna doletět do střední Evropy a vrátit se do Anglie. Jeden takový letoun udělal letecký poplach v celé střední Evropě. Jako příslušník obrany jsem musel usednout na kolo a se zatemněným světlem odjet nahoru na Husovu. Po Nové ulici jsem dojel do Králova Pole, kde jsem se ohlásil na velitelství. Tam jsem dostal informace o vzdušné situaci. Řekli mi, ţe letadla jsou v prostoru Kolína nad Rýnem a proto musím zaujmout přidělenou pozici. Usedl jsem tedy na kolo a jel z Králova Pole zpátky na Staré Brno, kde byl asi dvě stě metrŧ od našeho bydliště sklep Augustiniánŧ (dnes Vinárna U Elišky). Ve sklepě to uţ bylo dobré. Mými nejbliţší spolupracovníky byli stráţmistři Nováček a Prchala. Tito policisté zřejmě četli Tři mušketýry, protoţe si koupili bič a na jeho konci udělali oko. V jednom sklepě měli totiţ Augustiniáni za dřevěným paţením láhve vína v naskládané řadách. Oba policisté uměli hodit bič na hrdlo lahve tak, ţe ji zdvihli a vytáhli aţ k paţení. Muselo se trochu roztáhnout, aby láhev prošla. Neţ jsem dojel z Králova Pole, měli uţ jednu láhev v sobě a s druhou čekali na mě. Nevím, co se stalo se stráţmistry Nováčkem a Prchalou později. Nikdy se nedovolávali svědectví, jak se chovali za války a nikdy jsem se s nimi uţ nesetkal. Ale byli to vynikající lidé. Znali všechny řezníky na Starém Brně. Kdyţ dopoledne nějaký řezník udil párky, tak je vyčenichali a zatelefonovali mi na kliniku, ţe je cvičný poplach. Slavík byl nerad, ţe se v pracovní době vzdaluji, ale Luftschutz byl
76
Luftschutz. Musel mě pustit. Šel jsem k Augustyniánŧm a tam uţ byly teplé párky a láhev vína. Za hodinu jsem byl zpátky na ambulanci. V létě se manţelka s Hedvikou a Jeníčkem přestěhovali na chatu do Adamova. Jezdil za nimi denně, přestoţe jsem se bez svolení velitele Luftschutzu z Brna nesměl vzdálit. Jednou jsem nakoupil rŧzné potraviny, které se ještě v té době prodávaly na Zelném trhu – houby, kuře a zeleninu - a všecko jsem to nacpal do tašky. Měl jsem také deštník. Kdyţ jsem nastupoval do vlaku, ozval se rozhlas, ţe doktor Vanýsek je ţádán, aby se okamţitě dostavil do dopravní kanceláře. Tam byl stráţmistr Nováček. „Pane doktore, je zle, dnes do Adamova nepojedete, máme echo, ţe přijde kontrola a tak jsem u nemocnice sebral vašeho kámoše Ţemličku, co jezdí jako taxikář u Fuky a přijeli jsme sem pro vás!“ A odvezli mě k Augustyniánŧm. V té době mi bylo přiděleno muţstvo. Byli to většinou doktoři práv, kteří si do Luftschutzu vzali na sebe to nejhorší, co našli. Kdyţ jsem vystoupili z auta, tak jsem jedním okem zahlédl, ţe přijíţdí černý mercedes. To bylo vţdy špatné znamení. Kdyţ projíţděl branou Augustyniánŧ, stačil jsem jen zavelet k nástupu. Stál jsem před muţstvem s napěchovanou taškou v jedné a s deštníkem v ruce druhé. Z jedné strany stál jeden pan stráţmistr, z druhé strany druhý pan stráţmistr. Z auta vystoupil velitel brněnského Luftschutzu profesor hygieny Roček, u něhoţ jsem dělal zkoušky z hygieny, a nějaký Němec se zrŧzněnou tváří a monoklem na oku. Prošel kolem muţstva a nestačil se divit, co ti lidé mají na sobě. Pak něco říkal profesorovi a ukazoval přitom prstem na mě. Nakonec se napřímil, my jsme se taky napřímili a pak zase odjel. Později jsem se profesora Ročka ptal, co Němec říkal, kdyţ na mě ukazoval. „Ale. pane kolego, to snad ani nechtějte vědět,“ řekl mi Roček. „On říkal: Was ist das? Das ist ein Idiot oder ein Führer dieser manschaft?“ Povaţoval mě za blba, který stojí s taškou a s parapletem před čtyřiceti trhany. Tehdy se ještě neočkovalo proti záškrtu, takţe záškrt mohl dostat kdokoliv. Jednou mě začalo bolet v krku a z toho, co se dělo potom, lze vyvodit, ţe člověk nemá zbytečně navštěvovat lékaře. Šel jsem za přítelem Hladkým, aby se mi do toho krku podíval a něco mi tam nastříkal. Šel jsem tam
77
jen proto, ţe jeho ambulance byla vedle naší ambulance. Hladký se mi podíval do krku. „No, Honzo, ty máš krku nějaký pablány a já ti musím udělat nátěr… Víš, ona by mohla být diftérie (záškrt).“ „Prosím tě, co je to za blbost, kde bych ve svým věku přijít k diftérii?“ Ale osud je osud a mikrobiologové diagnózu potvrdili. A co teď s tím? Doma jsem měl malé dítě. Jako lékař jsem se s touto diagnózou nemohl pohybovat po nemocnici. Jediné místo, kde jsem se mohl léčit, bylo infekční oddělení, které kdysi zbudoval mŧj otec. Jenţe v této budově vládl profesor Marquart, německý nástupce mého otce a k tomu se mi setsakramentsky nechtělo. Všichni ostatní mi odmítli poskytnout lŧţko a léčit mě. Vedoucím infekčního byl český lékař Michalík, mŧj dobrý známý z jídelny. Šel jsem za ním, vysvětlil mu situaci a Michalík mě umístil na pokoj. Po jedné injekci antidiftérického séra jsem dostal sérovou nemoc, otekl jsem a dostal strach, ţe se udusím. Začal jsem dělat paniku. Dali mi kalcium a otok polevil. Ale konec mé diftérie se stále odkládal. V krku jsem uţ nic neměl, ale musel jsem být takzvaně negativní, v nátěru se nesmělo nic najít. Měl jsem strach o Jeníčka a nechtěl jsem se kolem něj pohybovat jako bacilonosič. Takţe jsem snášel nové a nové nátěry. První byl negativní, druhý byl negativní, ale třetí byl pozitivní. Druhý den znovu: první negativní, druhý negativní, třetí pozitivní. Kdyţ to bylo potřetí zase stejné, řekl jsem si, ţe se nějaké chyby dopouštím buď já nebo oni. Tehdy byl velkou vzácností rum. My jsme s Vejhonkem rum vařili. Vejhonek měl na histologii čistý líh a já jsem kupoval u drogisty na Pekařské rumovou tresť. Přepálili jsme cukr na karamel a byl z toho báječný rum. Kdyţ jsem zároveň se čtvrtou zkouškou poslal do laboratoře láhev našeho rumu, výsledek byl ihned negativní. A já byl zdráv. A uţ nikdy jsem necítil podobné obtíţe. Řekl jsem si: „Byl bys blbej kdybys toho nepouţil.“ A zašel jsem za profesorem Ročkem. „Pane profesore, jak moţná račte vědět, jsem po diftérii a jsem slabej na srdce a s tím, prosím, nemŧţu vykonávat sluţbu u Luftschutzu.“ Uţ mě to tam dost otravovalo. Dostal jsem například rozkaz, ţe musím svých čtyřicet trhanŧ vyšetřit, zda nemají kapavku. Bydleli v ubytovně
78
vedle sklepŧ. Nechal jsem je nastoupit do řady a spustit kalhoty. Tak se to dělá na vojně, kdyţ se zjišťuje, kdo má kapavku: někdo stiskne vzácnou část muţského těla od kořene směrem zevně a lékař sleduje zpovzdálí, jestli vyteče nějaký hnis. To jsem provedl u všech čtyřiceti lidí. Vyšlo najevo, ţe kapavku nemají. Kdyţ jsem to potvrdil a odeslal, tak za mnou jeden z nich přišel a přiznal se, ţe kapavku má. Co prý má dělat? Nařídil jsem mu, ţe musí kapavku úředně zatajit. A budu mu dávat volno, ve kterém si bude chodit léčit kapavku. Tím však historie s prevencí kapavky neskončila. Zavilá Němka z Úvozu si stěţovala, ţe v Luftschutzu děláme divné věci. Má doma nezletilé dcery a u Augustýniánŧ se prý muţi vysvlékají a mávají na její dcery penisem. Později jsem zjistil, její dcery to mohly vidět z okna jedině dalekohledem. „Pane kolego, kolik si myslíte, ţe vám zbylo po té diftérii sil oproti tomu, kolik jste jich kdysi míval?“ řekl mi Roček. „No, pane profesore, jak se tak cítím, tak slabých pětadvacet procent.“ „Vidíte, těch pětadvacet procent, to se nám právě hodí. Pro Luftschutz to vrchovatě stačí. Já vás uvolním z kliniky a vy mŧţete být jen u nás v Luftschutzu.“ Do mě jako kdyţ praští blesk. Roček po mně mohl dokonce i chtít, abych chodil v německé uniformě. V té chvíli do mě vjel mŧj pověstný běs, kdy se najednou z ničeho nic rozzuřím. „Promiňte, pane profesore, ale já jsem za vámi nepřišel jako za velitelem Luftschutzu města Brna. Já jsem za vámi přišel jako za profesorem Masarykovy druhé české univerzity!“ „A ták! To jste měl říct hned,“ odpověděl naprosto klidně Roček a podepsal mi propuštění z Luftschutzu. Nevím, jestli si ze mě dělal legraci, kdyţ mě chtěl pro Luftschutz získat definitivně, ale myslím, ţe mě spíš chtěl jen rozčílit a kdyţ viděl, ţe se mu to zdařilo, tak to zakončil obratným manévrem.
79
ZKOUŠKA Z NĚMČINY Situace se stále zhoršovala. Začaly transporty Ţidŧ. Říšským protektorem byl baron von Neurath, německý šlechtic. Tenkrát se nám zdálo, ţe z něj přece jen sem tam nějaká ta kapka vznešenosti ukápne. Ale pak se najednou stal protektorem esesman Heydrich. To byl násilník a vrah, strŧjce plánu na zničení Ţidŧ v Evropě. Sotva nastoupil, bylo ihned vyhlášeno stanné právo. Začalo zatýkání a popravy. Gestapo sídlilo na právnické fakultě a svoji hlavní věznici mělo v Kounicových kolejích a Pod kaštany - vedle právnické fakulty. Nemocní vězni byli voděni k nám do fakultní nemocnice. Vznikaly sloţité situace, co máme o rŧzných nemocích říci a přitom neprodat svou kŧţi lacino. Němci měli hrŧzu z infekcí. Nechtěli, aby se jim infekce zapletla do války. V Lelekovicích dostal nějaký dědeček silný prŧjem a praktický lékař mu napsal diagnózu, která ho zrovna napadla - cholera nostras. Přeloţeno do češtiny - prŧjem neboli „sračka“. Dědeček usedl do vlaku, jel do Brna a cestou podělal všecky záchody, které mu byly dostupně. Kdyţ přijel do Brna, měla ho čekat sanitka. Ta byla v rukou Němcŧ, kteří si vzali nález a četli: Cholera! Nostras bylo nečitelné, takţe přečetli jen choleru. „Tak to je kalamita!“ řekli si. Vlak byl rozpojen a dědeček zŧstal sám ve vagónu. Nesměl ven a stále jen kálel. Výkaly tekly mezi koleje na nástupišti – coţ byla epidemiologická hrŧza. Řidič se hádal s hygienikem, zda vagón musí být spálen a kde má být spálen. Německý předpis ukládal, ţe dopravní prostředek, kterým byla převezena cholera, musí být spálen na místě. Naštěstí tam přišel obyčejný český doktor, který Němcŧm vysvětlil, ţe dědeček má obyčejný český prŧjem. Pak se všecko urovnalo. Kdyţ jsme chtěli někomu z Kaunicových kolejí pomoci a on měl aspoň zánět spojivek, tak jsme řekli, ţe máme podezření na trachom. Pak bylo jisté, ţe se ho budou chtít zbavit a dají nám ho na kliniku. Na klinice to bylo pro něj lepší. Dozvěděli se to příbuzní, nacpali tašky jídlem a přijeli na za ním. Vězeň se dobře najedl, napil a hlavně - ţil.. A my jsme ho takzvaně léčili. Na kliniku vodil vězně jeden „Vogelsgelse“ - gestapák z jiţní Moravy pan Bejkovski. Myslím, ţe tento člověk se nezaprodal a uměl v tom chodit.
80
Příbuzní vězňŧ se přes pana Bejkovského dostali do styku s uvězněným členem rodiny. Takţe jsme od nich věděli den nebo dva dopředu, ţe k nám přijde pan XY z okolí Brna. Přáli si, ať s ním uděláme všechno, co bude v naší moci. Pak jsme to s panem Bejkovski propracovali natolik, ţe jsme k vyšetřování lidí, které přivedla německá policie, začali vyuţívat zvláštní temnou komoru. Tvrdili jsme, ţe chceme, aby nepřicházeli do styku s ostatními pacienty. V této místnosti uţ čekali jejich příbuzní, bylo nachystáno uzené, víno, pivo a vše potřebné. Najedl se i pan Bejkovski. Moc vymýšlet jsme si však nemohli, protoţe nás kontroloval německý oční lékař dr.Walzer. Pan Bejkovski měl přikázáno, koho u nás smí nechat a koho ne. Nemohli jsme pro ně udělat mnoho, ale prostředí na klinice pro ně bylo přece jen povzbuzující. Po atentátu na Heydricha nastala opravdová hrŧza. Na ulicích byly stále vylepovány plakáty, na kterých byly desítky, stovky lidí, kteří byli popraveni za „schvalování“ atentátu. Jak mohli schvalovat atentát a komu by ho schvalovali, kdyţ většina z nich byla v té době ve vězení? Dokonce i adamovský četník přišel zkoumat, jestli máme kola, protoţe atentátník přijel na dámském kole. Prohlíţel si Lančino kolo. Gestapo vtáhlo v noci k profesorovi Trýbovi a prohledalo mu byt. Kdyţ nic nenašli, začali prohledávat knihovnu. Našli knihu Rudý obchod od amerického ţurnalisty. Tato kniha varovala před Sověty, kteří podle autora chtěli dumpingem ohrozit obchod kapitalistických státŧ. Nebylo dŧvodu, proč by někdo takovou knihu nemohl mít. Ale v takových situacích se lidé neřídí rozumem. Profesora Trýba a jeho syna Richarda zavřeli. Pak je zase
propustili a jako dŧvod propuštění uvedli, ţe
kniha nebyla rozřezaná (tehdy se laciné knihy musely před prvním čtením rozřezat). My jsme měli doma Churchillovy paměti a řadu vyloţeně protihitlerovských autorŧ. Moje drahá ţena v Adamově spálila Churchilla a několik knih, kde se mluvilo nehezky o Hitlerovi a o Němcích. Říkali jsme si, ţe ţádnou škodu neutrpíme, ţe ty knihy určitě po válce znovu vyjdou a my si je znovu koupíme. Ale kupodivu uţ nikdy nevyšly a Churchill zŧstal po válce skoro stejným zlotřilcem jako za Hitlera. V Olomouci byl zatčen profesor Vejdovský. Dŧvod jsem se nikdy nedozvěděli. Ani za mnoho let, kdyţ jsem spal s Vejdovským pod jednou dekou na světové výstavě v Bruselu. Vejdovský byl dobrým přítelem agrárního poli-
81
tika, který se jmenoval Stoupal. Chodíval s ním večer na procházky kolem Moravy. Říkalo se, ţe ho zavřeli kvŧli tomu. Obrlandrat nám náhle zatelefonoval, ţe musíme někoho poslat do Olomouce, aby tam vedl oční oddělení. Samozřejmě vybrali mě. Kdyţ jsem přijel, tak se na mě všichni dívali nevraţivě. Asi se domnívali, ţe mě posílají Němci. Na poměrně velkém oddělení jsem měl jen dva sekundáře a řádové sestry. Kdyţ jsem v sobotu odjel za rodinou do Brna a vzal jsem do Kounicových kolejí Vejdovskému prádlo, tak uţ na mě sestry hleděly přívětivěji. Pŧjčily mi dokonce klíč od záchodu, kam chodil jen pan docent Vejdovský a nikdo jiný. A dostával jsem v deset hodin párek na „gábl“. Takţe jsem zřejmě dŧvěru získal. Domŧ jsem se dostal jen v sobotu. Touţil jsem být s manţelkou, s Jeníčkem. V Olomouci u Andra jsem Jeníčkovi koupil krásného velblouda, se kterým jsem ho pak vyfotografoval pod vánočním stromečkem. Na fotografii vypadá dost zděšeně. V té době byl jsem nucen se podrobit zkoušce z němčiny. Kdybych ji nesloţil, sráţeli by mi patnáct procent z platu. Nedalo se říci, ţe bych německy neuměl. Ale ţe bych německy uměl, to se také říci nedalo. Písemná zkouška se konala tři dny po atentátu na Heydricha. Němci byli rozzuřeni na nejvyšší moţnou míru. Sedl si jsem si do poslední řady vedle asistenta z chirurgie Vohnouta, který uměl perfektně německy. Místnost byla veliká, takţe jeden Němec nás nemohl uhlídat. Ve stanovenou hodinu se rozlétly dveře a přišel chlap v černé SS uniformě. bylo to jako kdyţ tam vlítne čert. Vyskočil na ţidli a pak na stŧl. Stál před námi s rozkročenýma nohama na stole, ruce v bok a zkoumal kaţdého z nás. Najednou na někoho ukázal a zařval: “Sie! Kommen Sie hier!“ Vybíral si lidi a usazoval je do první řady. Samozřejmě se mu zalíbila i moje tvář, takţe mě vytáhl od Vohnouta a posadil mě před sebe. Kdyţ jsem šel schlíple do první
řady a míjel profesora Slavíka, tak se mu to zdálo
směšně. Maličko se usmál, ale bystré německé oko to uvidělo a neţ se Slavík nadál, seděl vedle mne. Museli jsme překládat z češtiny do němčiny nějakou idiotskou vyhlášku. Byla to vyhláška pŧvodně německá a do češtiny ji přeloţil člověk, který neuměl česky. My jsme museli ty hovadiny z odporného „českosudeťáckého“ jazyka překládat zase zpátky do němčiny. Vŧbec jsem
82
nepochopil, o co ve vyhlášce jde. Němci byli tak milostiví, ţe nám povolili pouţívání slovníku. Asi za hodinu a pŧl jsem to skutečně přeloţil. Pak jsem šel do nemocnice se svým přítelem chirurgem Sázavským a probírali jsme překlad. „Prosím tě, jak jsi to přeloţil, tu a tu pasáţ?“ tázal jsem se. „Dal jsem tam konjunktiv.“ „A proč konjunktiv?“ „Aby ti voli viděli, ţe mají co činit se vzdělancem, kterej ví, ţe takový konjunktiv existuje.“ Asi za čtrnáct dní jsme byli povoláni k ústní zkoušce na Obrlanderat, který byl v budově filozofické fakulty. Zkoušel nás sám německý Oberlandrat. Zřejmě neměl co dělat, kdyţ měl čas na takové pitomosti v době, pro Velkoněmeckou říši tak váţné. Kdyţ někdo z nás vstoupil, vyskočil zezadu muţ v uniformě SS a předloţil mu náš písemný elaborát. Kdyţ si prohlíţel mŧj překlad, tak jsem si nebyl jist, zda jsem to psal modrým nebo červeným inkoustem. Červená barva na papíře převládala. Oberlandrat si moji práci se zalíbením prohlédl a pokýval hlavou. „Hmm, hmm, wunderschön, cha, cha… Byl jste někdy v Německu?“ „Ano, prosím.“ „Ano? A kde?“ „V Norimberku, ve Stuttgartu, v Mnichově a na Bodamském jezeře.“ „A jak jste tam mluvil?“ „Samozřejmě německy.“ „To není moţné!“ Od zkoušky mě vyhodil. Začali mi sráţet patnáct procent z platu za to, ţe jsem tuto velevýsostnou řeč v patřičných časech a pádech nezvládl. Za dva roky jsem dělal zkoušku znovu. To uţ Němci ustupovali z Ruska a bylo to podstatně jednodušší. Jako překlad jsem dostal článek o německému vojákovi, kterého v těţké situaci ze všeho nejvíc potěší cigareta. Autor článku popisoval, jak si německý voják ve chvílích napětí, strachu i radosti zapaluje německou cigaretu. Zkoušel mne dr.Nesměla. Byl to Čech, který dobře německy neuměl. Byl úředníkem na zdravotním referátu země Moravskoslez-
83
ské. Jeho nadřízeným byl Němec, jehoţ českou manţelku jsem léčil. Zkoušku jsem udělal. Dobytí Itálie k nám válku velice přiblíţilo. Američani měli tehdy k dispozici Liberátory, kterým se říkalo „létající pevnost“. Byly do čtyřmotorové letouny s velkým doletem. Mohly startovat z letišť v Libyi a bombardovat naftovou oblast v Rumunsku a pak se vrátit zpátky do Libye. Jeden takový nálet mi utkvěl v paměti. Americký generál si spletl naftová pole v Ploesti s Pitesti. Takţe místo na Ploesti chtěl házet pumy na Pitesti. Pak přišel na svŧj omyl a vydal se s leteckou eskadrou dál do vnitrozemí. Tam byli Němci se stíhačkami. Američani narazili na odpor, ale kdyţ poznali ze vzduchu Bukurešť, tak se konečně vydali směrem na Ploesti. Ale protoţe jejich vlna byla opoţděná, sráţeli se s jinými americkými letadly, která se vracela po shození pum nad Ploesti. Při bombardování docházelo často k omylŧm. Kdyţ se americké letecké základny posunuly do Itálie, začalo bombardování prŧmyslové oblasti v Horním Slezsku. Ráno v sedm Američané startovali, k desáté hodině se blíţili k Vídni a v jedenáct přelétávali Brno. Do horního Slezska dolétli kolem třinácté hodiny a pak se vraceli. Pro nás to znamenalo, ţe jsme měli poplach od pŧl jedenácté do dvou, dokud se Američané nevrátili z Horního Slezska. Doprovodné stíhačky Mustang nevydrţely ve vzduchu tak dlouho, takţe létaly na etapy. Doprovázely bombardéry jen do Brna. Pak odstartovala druhá skupina a čekala, aţ se budou vracet, aby je chránila při návratu. Kdyţ na ně čekali, tak z dlouhé chvíle přepadali československé vlaky. Říkalo se jim kotláři, protoţe rádi za jízdy rozstřelovali kotle parních lokomotiv. V té době chtěla babička Planičková vidět Jeníčka. Cesty manţelky do Prostějova nebyly sice časté, ale vţdycky napjat, jak se dostanou nazpět. 3.února 1944 se nám narodil v sanatoriu u Šilhanŧ náš druhý syn Jiří. Manţelé Šilhanovými byli krátce na to odvlečeni gestapem do koncentračního tábora. Uţ se nevrátili. Porod nebyl lehký, ale manţelka vše zdárně přestála. Byli jsme šťastni ROLF Do bytu po naší německé sousedce se nastěhoval kolega lékař Rudolf Černín. Říkalo se mu Rolf. Černín pocházel ze Slezska, mluvil „zkratka“ a byl velmi bujný. Od tchýně dostal peníze na loţnici. Sehnat za války loţnici ne-
84
bylo snadné. Jednou ho potkalo neštěstí jako Švejka v Táboře - pil jedno pivo za druhým a navíc ještě s přáteli. Takţe loţnici propil. Kdyţ se vracel z tahu, sestupoval po schodech, které vedou od malého evangelického kostela, na kterém je napsáno „My káţeme Krista“. Upadl a vyrazil si přední zuby. Pohled na něj byl obrazem bídy a utrpení. Ale Rolf to vyřídil po svém. V lékařské jídelně pokládal při obědě ke vchodu klobouk, na kterém bylo napsáno Příspěvek na loţnici pro dr.Černína. O klobouk byla opřena jeho fotografie s vyraţenými zuby. Byla to jen recese, ale přesto se vybralo dost peněz. Zbytek si pŧjčil, takţe si loţnici přece jen koupil. Černínŧm se narodila holčička, která byla stejně stará jako náš Jiříček. Na patře byly dvě děti, které dost často plakaly. Jiříček byl krásný baculatý hoch, který ve dne spal a v noci křičel. Tehdy byl v módě názor, ţe dítě si uchovává v hlavě ze všeho nejvíc to, co proţije v prvních letech svého ţivota, i kdyţ se na to nepamatuje. Náš Jiří měl ranné mládí velice pohnuté. Kdyţ se narodil, začínala doba, kdy se ve vídeňském rádiu začalo ozývat kukání kukačky. To znamenalo, ţe do prostoru Vídně se blíţí americké bombardovací svazy, které budou za chvíli v Brně. Moje ţena popadla kočár, vzala za ruku Jeníčka a pospíchala do vinného sklepa k Augustiniánŧm. Tam nás nechávala rodina, která měla ve sklepě hospodu. Kdyţ bylo hezky, tak chodila do Libušina údolí. Tramvají jela do Pisárek a pak vzhŧru úzkým údolím. U lesa byla hospoda, kde se v době náletu scházely rodiny s dětmi. Náš soused Černín byl věčným zdrojem rŧzných překvapení. Vycházeli jsme s ním však dobře. Jeho ţena byla nápadně tichá. On sám se večer velice často potěšil ve znaku Bakcha. Vracel se domŧ teprve, kdyţ byl Bakchem řádně povzbuzen. Nechtělo se mu domŧ a velice často ho napadlo, ţe nás pŧjde navštívit. Byla to většinou uţ v noční době, kdy jsme s mojí ţenou na návštěvy nebyli připraveni. Někdy byl roztomilý, jindy agresivní. Občas byl „sťat“ melancholicky. Vysedával v křesle a my jsme ho nemohli dostat z bytu. Později jsme to řešili tak, ţe se manţelka vŧbec neobjevila. Já jsem ho zdvihl, dovlekl přes chodbu k jeho dveřím a bezmocně oţralého strčil do bytu. Klíče jsem si nechal a zamknul za ním zvenku. Věděl jsem, ţe mu ţena druhé klíče nedá. Rolf se nedostal ven a my jsme měli do rána klid. Často bušil do zdi, ale nebylo to moc slyšet, protoţe jsme měli loţnici aţ za poko-
85
jem, který s nimi sousedil. Tuto operaci jsem časem perfektně nacvičil. Chytil jsem Rolfa, odemknul jsem dveře jeho bytu, vrazil ho do předsíně a zamknul. Jednou jsem na zpáteční na zemi našel hodinky. Měly přetrţený řemínek. Znovu jsem tedy odemknul a hodinky poloţil do jejich bytu. Nebyla to však hodinky jeho, ale moje. Druhý den mi je samozřejmě vrátil a opět jsme spolu dobře vycházeli. Černín byl pronásledován, protoţe prý pokazil rasu nějaké Němce. Šlo o pěknou německou medičku, které se jeho řádění zřejmě líbilo. Méně se to líbilo Němcŧm v nemocnici, kteří ho za to chtěli vyhodit. Dalo mu velkou námahu, neţ to ututlal. FOTBAL Mŧj drahý přítel Antonín Kunz pořád ještě studoval. V roce 1940, kdy byly zavřeny vysoké školy, ještě stále nebyl hotov. Pracoval tedy jako medik na interně. Oţenil se s dcerou majitele továrny na vrtáky Langer v Líšni a stal se tam váţenou osobou. Byl sice nedostudovaný, ale rozuměl celé medicíně. Kaţdému poradil, takţe léčil polovinu Líšně. Jeho proslulost ho vynesla aţ k předsednictví fotbalového klubu SK Líšeň. Tonda měl pověstnou smŧlu. Kdyţ se nic nedělo a všude byl naprostý klid, tak se mu vţdy něco přihodilo. Jednou jsme zcela nevině seděli v restauraci Zemský dŧm pod univerzitní knihovnou. Najednou zničehonic vypadla ventilace, padla Tondovi na hlavu a zpŧsobila mu řezné rány. Byl tím citelně poškozen, protoţe měl málo vlasŧ a vypadal, jakoby prodělal celou řadu soubojŧ na šavle. Na třetí chirurgii byl pověstný brloh. Scházeli jsme se na pokoji doktora Sázavského a „řádili“ jsme. Kaţdý přinesl nějaký ten alkohol, který jsme dostali od pacientŧ. Utápěli jsme svŧj bol a veselili se, jak jsme jen mohli. Nebylo to kaţdý den, ale kdyţ jsem měl sluţbu, tak jsem k Sárovi rád zašel. Jednou jsme se báli, ţe to s Tondou Kuncem zase spěje ke špatným koncŧm. „Tondo, ty špatně dopadneš, dneska budeš mít zase rozbitou hlavu. Musíme proti tomu něco udělat!“ Na hlavu mu dali polštář a kolem dokola ho omotali obinadly. Kunc se rozčilil, ţe z něj děláme vola, ţe si to nenechá líbit a začal ze sebe obvazy strhávat. Jak si je strhával, reakční silou se zapotácel, byl vrţen na telefon umístěny na zdi a rozbil si hlavu.
86
Bez Tondy Kunce se nemohlo nic odehrát. Jednu z oslav pořádal pozdější primář chirurgie ve Vyškově Miklica. Ten řekl, ţe to bez Tondy dělat nejde a musíme ho přivézt z Líšně. Byla uţ noc a my jsme nevěděli jak. Miklica řekl, ţe je to maličkost. Zavolal německé saniťáky, které jsme všichni podezírali, ţe jsou to udavači a gestapáci. Němci vzali auto, ve kterém bylo šest nosítek nad sebou. Všichni jsme si lehli na nosítka a jeli jsme do Líšně dobývat Tondu Kunce. Dojeli jsme před jeho dŧm a bušili na dveře. Tonda byl za oknem, ale netroufal si otevřít. Z jedné strany jsme mu nadávali my, z druhé mu nadávala ţena. Nakonec se to pokusil starý Langer rozřešit tím, ţe na nás pustil psa. Pes na nás vyletěl, ale Sára ho obratně chytil a hodil do té sanitky. Němci mu natáhli na tlamu svěrací kazajku, takţe nemohl štěkat. Potom jsme Tondovi vysadili okna a naloţili jsme je do sanitky. Kdyţ si Tonda představil, ţe k němu polezeme do pokoje, tak raději vyšel ven a odjel s námi do nemocnice. I s okny a se psem. Sára mu pak okna vozil po jednom domŧ. Po Líšni se pak rozkřiklo, ţe Langrovu továrnu přepadli parašutisti, protoţe se tam vyrábí tajné zbraně pro Německo. Báli jsme se, co z toho bude, ale nebylo z toho zase nic. Tonda byl znalcem fotbalu. Všechno o něm věděl a všemu rozuměl. „Prosím tě, takovej fotbalovej klub jako je ta tvoje SK Líšeň, ten porazíme i my, jak tady sedíme,“ hecovali jsme ho. „Proč ne? Prosím... Nepostavím proti vám první muţstvo, ale veterány a mŧţete si s náma zahrát,“ řekl Tonda. Dali jsme mu slovo, ţe si s nimi zahrajeme a samozřejmě jsme na to hned zapomněli. Za měsíc se přišel Tonda a řekl : „Abych nezapomněl, v sobotu hrajete v Líšni. Uţ je to na plakátech a ve všech novinách.“ Začali jsme prohlíţet brněnský tisk a opravdu jsme se dočetli, ţe lékaři zemské nemocnici hrají ke své rekreaci a sportovnímu posílení fotbalový zápas proti SK Líšeň. Začátek zápasu byl upraven tak, aby všichni návštěvníci z Brna mohli dojet tehdejší líšeňskou dráhou na utkání včas, neboť se jim naskytne podívaná, jakou fotbalové Brno nevidělo. Nám nastaly starosti. Dozvěděl jsem se, ţe já a Sázavský budeme hrát v beku, budoucí primář ortopedie Vlček bude chytat. V útoku měl hrát bývalý fotbalista Moravské Sla-
87
vie Lédl, který si později vzal jednu naši kolegyni. A také docent Harnach, který mě po letech operoval. Ten hrával za SK Ţidenice. Takţe jsme nebyli jen samí fotbaloví ignoranti. Vypravili jsme se do Líšně v bojovné náladě. Černín to chtěl zpestřit a najal fiakry taţené koňmi, ve kterým jely naše manţelky a děti. Jeden líšeňský lékař slíbil, ţe na naší počest něco porazí a ţe uvaří guláš. Protoţe prase neměli, tak porazili kozu. Bojovali jsme tvrdě. Hráli jsme takovým stylem, ţe se stará líšeňská garda nemohla udrţet smíchy, kdyţ viděla, jak se po hřišti pohybujeme. Vymínili jsme si, ţe útok se smí střídat jako v hokeji a skutečně jsme tak střídali. Chvílemi to bylo tak nepřehledné, ţe nebylo jasné, kolik lidí na které straně vlastně hraje. Borovský nesehnal trenýrky a tak hrál v tyrolských kalhotách s padacím mostem a kšandami. Lédl s Harnachem se snaţili předvádět skutečný fotbal. Kdyţ se líšeňské muţstvo vzpamatovalo z úděsu nad naším zpŧsobem hry, nastřílelo nám sedm gólŧ. Pak uţ jim bylo hloupé dávat další. Nechtěli pokazit radost ani divákŧm, ani nám. Mŧj přítel primář Sázavský si nalomil kotník a byl odvezen ze hřiště na trakaři. Guláš z kozy byl dobrý. Po tomto zápase jsme získali pověst fotbalového muţstva. Brzy jsme dostali pozvání od lékařŧ z Uherského Hradiště, abychom si s nimi zahráli fotbal. V Hradišti byl neobyčejně přísný ředitel nemocnice. Jedinou radost, kterou primář chirurgie Kudláč svým lékařŧm dovolil, byl fotbal. Vedle nemocnice byla nějaká robotárna, jak se tehdy říkalo jednomu druhu nápravného zařízení. Jedině vězni z této robotárny byli ochotni s lékaři fotbal hrát. Lékaři hráli v kopačkách, ale vězni museli hrát bosí, aby prý nebyli suroví. Proto jsme byli pozváni do Hradiště my. Hned po příjezdu jsme byli oficiálně uvítáni. Kudláč nám dal velkou kytici. Současně nás pozval na večírek, kterého se měly zúčastnit i ţeny lékařŧ. To nám příliš nevyhovovalo. Na hřišti jsme prohráli 11 : 0. Vŧbec jsme si nečutli, protoţe jsme vlastně fotbal nikdy nehráli. Sázavský prohlásil, ţe to tak nenechá. Kdyţ jsme přijeli do nemocnice, tak nás všichni upozorňovali na rŧzné nebezpečné osoby. „Dejte si pozor na toho Ukrajince, donáší gestapu...! Před XY nemluvte to a před YZ zase ono…!“ Nakonec jsme se tak oţrali, ţe jsme říkali všechno moţné a vŧbec jsme nevěděli s kým mluvíme. Z tohoto zájezdu mám dodnes fotografie. Nej-
88
krásnější je záběr, na kterém skrz hlavu Tondy Kunce proniká obraz Adolfa Hitlera. Tonda nemohl udrţet hlavu a protoţe jsem to exponoval delším časem, byl tam Adolf Hitler i jeho hlava v jednom. Nakonec jsme Hitlera sundali, protoţe jsme si řekli, ţe s tím pánem pít nebudeme. Po tomto aktu se jako první vzdálil primář Kudláč. Pak někdo narazil obraz Hitlera Ukrajinci na hlavu. To uţ odcházely i dámy plesových robách, které přišly na večírek, protoţe touţily po tanci. Nakonec začal vést velezrádné řeči i Ukrajinec. Povaţovali jsme to za provokaci, ale později se ukázalo, ţe z něj pod vlivem alkoholu vyvěralo jakési zdravé jádro. Tvrdil, ţe s tak výbornými lidmi jako jsme my, se nesešel uţ léta a ţe nás pojede doprovodit aţ do Brna. A skutečně s námi v ranních hodinách odešel na nádraţí. Sázavský si všiml, ţe v zasklené skříňce je pro případ náletu asi metr a pŧl dlouhý klíč od hlavního uzávěru vodovodu celé nemocnice. Sára se rozhodl, ţe si ho vezme jako památkový předmět. Byl totiţ sběratelem takových předmětŧ. Kdyţ jsme v Kunovicích čekali na vlak, sedělo tam nějaké procesí, které chtělo zpívat náboţné písně. My jsme toto procesí babiček ke svatému Antoníčkovi donutili, aby zpívalo populární píseň „Čtyři páry vraných koní“. Bylo to krásné. Pak se mezi nás připletl člověk, který vezl pětilitrový demiţon vína, ze kterého kde komu nabízel. Takţe se kolem nás shluklo celé nádraţí. Člověk s demiţónem jel do Bučovic. My jsme byli tak dalece při smyslech, ţe jsme ho včas upozornili, ţe uţ je v Bučovicích. Vypadl z vlaku úplně oţralý. Na perónu ho čekala ţena se třemi dětmi. Měl jsem dojem, ţe by zase nejraděj nasedl a jel s námi. Kdyţ jsme přijeli do Brna, Ukrajinec chodil po nádraţí v nemocničních bílých kalhotách a plášti. Sázavský mu vrátil klíč, který ho uţ omrzel. Jak se ten člověk dostal zpátky domŧ, nevím. Do Hradiště nás uţ na fotbal nepozvali. A v nemocnici vznikl jistý odpor vŧči tomu, abychom se nadále věnovali tělovýchově. Němci v nemocnici tvrdili, ţe čeští lékaři si ze všeho dělají legraci a ve chvílích pro Říši tak těţkých se bavíme tím, ţe se pod záminkou fotbalu opíjíme. Nebylo divu. Psal se rok 1943-44 a všechno začínalo být veselejší. Ředitel Matějka si dal předloţit seznam fotbalového muţstva, který byl otištěn v novinách. Prý k tomu poznamenal cosi o „nasávačích a ochlastech“. Tím naše fotbalová sláva skončila.
89
V té době jsme se vídali také s Vítězslavem Nezvalem, který se po válce najednou stal k našemu velkému překvapení sekčním šéfem ministerstvu kultury přes něco tak divného jako je film. Byl to zvláštní člověk. Já osobně ho povaţuji za velkého básníka. Ale jak to o sobě později říkal jiný básník, se kterým jsem se často vídal, Milan Kundera - básníkŧm často není dán zcela pevný charakter. Vítězslav Nezval za války ţil v Brně u své matky pod Wilsonovým lesem. Mohl psát jen do šuplíku a proto začal malovat. Kdyţ jsme viděli jeho obrazy, tak jsme to zkoušeli taky. Chodili jsme malovat rŧzné obrázky v okolí Svratky, Jundrova. Nezval mi dokonce namaloval i portrét. Kdyţ ho v roce 1944 dokončoval, přišlo pro něj Gestapo. Nezval byl sice marxista, ale věřil na postavení hvězd a na horoskopy. Kdyţ ho odváděli, tak poprosil, aby se mohl podívat do knihy horoskopŧ. Prostudoval ji a řekl: „Bude to dobré, maminko, neplačte! Já se vrátím, postavení hvězd je dnes báječné.“ Zavřeli ho do Kounicových kolejí a mŧj nedokončený portrét zŧstal u Nezvalŧ. Bál jsem se, ţe kdyţ mu budou prohledávat byt, tak si řeknou: Kdo je ten pán na tom nedomalovaném obraze? Kdyţ se z vězení vrátil, tak uţ jej nedomaloval, jen na něj přičmárnul podpis. A slíbil, ţe mi namaluje ještě jeden obraz. Protoţe ho nic jiného nenapadlo, namaloval láhev Chianti, kterou jsem mu přinesl a slanečka. A protoţe u nich na zahrádce zrovna byly dozrály třešně, tak přimaloval třešně. A protoţe mi chtěl udělat radost, šel si vypŧjčit k brněnskému očnímu optikovi panu Klíčníkovi oční protézu. A přimaloval tam ještě tři protézy, aby to byl obrázek pro očního lékaře. JENDOVA NEMOC Jenda nebyl velký jedlík. Vţdy to bylo vyzáblé astenické dítě. Na podzim 1943 dostal prŧjmové onemocnění. Neměl teplotu, jen prŧjem. Nejprve dostal běţnou dietu, pak ţivočišné uhlí. Prŧjmy nepolevily. Nepřibýval na váze a později dokonce hubnul. Protoţe nás to velmi suţovalo, navštívil jsem profesora Teyschla. Ten se nejprve vyptával na naši rodinu. Řekl jsem mu, ţe otec na břicho trošku citlivý byl. A já osobně taky. Teyschl byl s námi hned hotov. Podle něj to bylo Megakolon Congenitum - jistý degenerativní znak.
90
„Pane profesore, prosím vás, nemohl byste si z té stolice udělat nějakej nátěr? Vţdyť ono uţ to trvá několik měsícŧ...,“ odváţil jsem se namítnout. „Kdyţ tomu tak rozumíte, tak si to račte udělat sám!“ řekl mi na to Teyschl a vyhnal mě. Mně to přece jenom nedalo a zašel jsem na kliniku s čerstvou stolici ve zkumavce. Rozředil jsem ji sterilní vodou a dal vzorek na sklíčko pod mikroskop. Ke svému údivu jsem spatřil čilý pohyb. Ve stolici se pohybovala sem a tam jakási zvířátka. Vzal jsem sklíčko a běţel na patologii za svým rádcem i učitelem - profesorem Uhrem. Ten se na to díval dost dlouho. „Poslouchejte, já vám mŧţu říct jen jedno: To by tam nemělo být. Ale co to je, to nevím. Je to něco divného. Já jsem takovou potvoru nikdy neviděl. Nechte to tady a já se zeptám jednoho kamaráda na přírodovědecké fakultě.“ Druhý den přišel vítězoslavně, ţe je to takzvaný Chijomastix Mesmilí, coţ je parazit ţijící saprofitálně ve střevě kolem Středozemního moře - od Libanonu přes Egypt, Alţír, Tunis aţ k Maroku. Místním obyvatelŧm to nic nedělá. Kdyţ to dostanou lidé, kteří na to nejsou zvyklí – třeba lidé ze střední Evropy - tak jim to někdy pŧsobí váţná prŧjmová onemocnění. A uţ jsme byli doma. Nebyli jsme sice u Středozemního moře, ale i to se vysvětlilo. Přes Adamov jezdily vlaky, které přiváţely Hitlerovy Afrikakorps. Jedni jezdili z Afriky na sever a druzí zase od nás do Afriky. Protoţe v Brně tyto vlaky nemohly zastavovat, zastavovaly v Adamově. Vojáci vycházeli na trať a káleli. Náš soused pan Hebelka chodil na trať ţnout trávu na krmení králíkŧ, ze kterých se stali přenašeči infekce. S těmito roztomilými králíčky si chodil hrát náš Jeníček, takţe kruh byl uzavřen. Šel jsem znovu za Teyschlem a všechno jsem mu řekl. Teyschl to pokorně vyslechl a pak mi řekl: „Vy jste teda doktor! Proč jste nedal udělat ten nátěr uţ dávno?“ Nevěděl, co s tím a řekl, ţe se musí podívat do učených knih. Druhého dne se ozval, ţe na to našel nějaký preparát. Jmenoval se Akramil a vyráběli ho Němci právě pro své Afrikacorps. Zatelefonoval jsem zástupci německé firmy Merk v Praze. Za dva dny byl preparát v Brně. Do Brna ho vzalo letadlo, které sem náhodou sluţebně letělo. Doručili mi ho aţ do nemocnice.
91
Jeníčkovi Akramil nechutnal, protoţe byl odporně hořký. Dávali jsme mu ho do krupičné kašičky. Za tři dny bylo po prŧjmech a hoch byl zdravý. Po válce jeho nemoc popsal docent Kluska jako případ, na kterém se podílela dětská klinika. BOMBARDOVÁNÍ V listopadu 1944 bylo špatné počasí, mraky nad Brnem byly nízko, asi tak do 500 metrŧ. Americká letadla nenašla v Horním Slezsku ţádný cíl. Velitel tohoto svazu prý měl určen jako náhradní cíl Brno. Krásně nám to tady probral - přes Údolní ulici, střed města aţ k nádraţí. Škody byly značné. Shořelo České divadlo, které stálo na začátku Veveří ulice. Vedle něj shořela budova ředitelství drah. Řada budov na Údolní byla zcela zničena, takţe jsou tam dodnes proluky. Na Mendlově náměstí padla bomba do školy, která byla zdemolována. Zahynula tam spousta dětí. Před oční klinikou se objevila kulatá díra velikosti letecké pumy. Kdyţ jsem ji hned po náletu objevil, oznámil jsem to vedení nemocnice. Povolali odborníka, který řekl, ţe je tam nevybuchlá puma. Přivezli vězně, kteří ji museli ze všech stran odhrabávat, aţ vznikla jáma asi desetkrát větší, neţ byla pŧvodní díra. Nakonec se přišlo na to, ţe tam není puma, ale velká dlaţební kostka. Protoţe v bezprostřední blízkosti ţádný velký zásah nebyl, kostka asi přiletěla z Mendlova náměstí. Kdyţ Němci vystěhovali Čechy ze soudu na Rooseveltové a udělali tam soud německý, český Nejvyšší soud byl přestěhován na dnešní Malinovského náměstí. Lidé ze soudu se šli schovat do sklepa, ale jedna z pum nešťastnou náhodou spadla na chodník a sklepním okénkem projela aţ k nim. Přišlo tam o ţivot mnoho lidí z Nejvyššího soudu. Těsně po náletu se přesně podle předpovědi meteorologŧ mlhy rozpustily, takţe byla jasná viditelnost. Kdyby se tak stalo o pár minut dřív, tak by se Američané asi strefili lépe. V nemocnici se tenkrát nepracovalo osm hodin bez přestávky jako dnes. Po velké vizitě s profesorem jsem šel v poledne domŧ. Odpoledne jsem se na kliniku vrátil a udělal jsem další vizitu mezi pátou a šestou. Bylo to lepší, protoţe jsem pacienty viděl ráno a pak ještě večer. Dnes vidí pacient lékaře naposledy ve dvě odpoledne (kdyţ má štěstí). V pauze mezi obědem a vizitou jsem si vzal Jeníčka a šli jsme se podívat, jak to ve městě po bombar-
92
dování vypadá. Byla to velká hloupost. Šli jsme nahoru po Pekařské, pak Husovou ulicí k Červenému kostelu, kde bylo vybombardované divadlo. Pokračovali jsme po dnešní Gorkého ulici, protoţe Údolní byla zcela rozbitá. Na Pekařskou jsme se vrátili Úvozem. Po našem návratu domŧ vybuchla na Husově puma, načasovaná na zpoţdění šest hodin. Dŧm, kolem kterého jsme s Jeníčkem těsně prošli, se zřítil. Byla bombardována Líšeň a Ţidenice. Asi chtěli bombardovat Zbrojovku, ale opět se nestrefili a nasypali to mezi rodinné domky. Nejvíce lidí zahynulo v dokonalém krytu, který dal postavit nějaký řezník. Byla to tlustá betonová deska, která stála na silných pilířích. Celé to bylo obsypáno a nahoře zakryto hlínou. Stavitelé to označili za „bombenfest“. Kdyţ na kryt padla puma, pilíře se zlomily a betonová deska lidi rozmačkala. Toho dne bylo krásné počasí, takţe jsme letadla mohli vidět. Američané uţ přestali letadla maskovat, protoţe zjistili, ţe je to spousta kilogramŧ barev a stejně to nic nezamaskuje. Viděli jsme stříbrná letadélka s kondenzačními pruhy od motorŧ. Defilovaly na nebi směrem od Ţidenic a Líšně přes nemocnici a Staré Brno na jih. Slavík byl na operačním sále a stále nechtěl odejít. Z ředitelství nemocnice nás varovali, ţe mají být bombardovány některé části Brna. Snaţil jsem se Slavíka přimět, aby se mnou šel alespoň ke krytu na dvŧr. Byl to jen lépe zakrytý zákop. „Pane profesore, pojďte do krytu! Ono nás to třeba přímo netrefí, ale kdyţ to padne v okolí, tak nás trefí střepina a to mŧţe být taky škaredé.“ “Vy uţ taky podléháte propagandě, ţe Američané bombardují nemocnice?“ řekl Slavík a odmítl odejít. Pak najednou třeskla rána a u vedoucího letadla se objevila šmouha ze signální rakety. Myslím, ţe signalizovali konec bombardování. V tom okamţiku Slavík přestal meditovat a letěli jsme po schodech do příkopu. Nechci tvrdit, ţe to Američané dělali špatně. Kdyţ sedíte v letadle a někdo po vás střílí, tak máte jen jednu velkou touhu: odhodit bomby a letět pryč. Tak nějak to popisují velcí a stateční letci, kteří se bombardování zúčastnili.. V Bílovicích ţil právník JUDr.Gerlich. Před válkou utekl do Anglie, protoţe byl Ţid. V Anglii slouţil u bombardovací letky jako navigátor. Zúčastnil se náletu na střed Berlína. Gerlich letadlo navedl na cíl, ale nedal pokyn k bombardování.
93
„Proč nehlásíš? Nalítli jsme špatně?“ volal na něj pilot spojovacím telefonem. „Ne, člověče, nalítli jsme to na chlup přesně, ale já jsem dlouhou dobu ţil v Berlíně, tak jsem se chtěl podívat, jak to tady teď vypadá.“ Pilot s posádkou mu vynadali do blbŧ, protoţe museli udělat zatáčku o 36O stupňŧ a nalétávat znova. Vyhroţovali mu, co mu všechno udělají, kdyţ bomby neodhodí. Naštěstí se ozval včas a řekl, ţe nalétli dobře. Odhodili bomby a letěli domŧ. V neděli začátkem dubna 1945 jsme se domlouvali, co budeme dělat. „Buď zŧstaneme doma, nebo pŧjdeme k Paukŧm na zahradu.“ Protoţe bylo krásně, šli jsme na zahradu. Najednou jsem uslyšeli hluk mnoha motorŧ. Ale nebyl to zvuk amerických letadel. Nebyl vyhlášen ţádný poplach, sirény nekvílely. Menší svaz 25 letadel udělal zatáčku přes Královo Pole směrem na Bystrc a pak se vracel ke středu města. Tam to začalo padat a bouchat. Bylo to proti všem pravidlŧm naší válečné hry. Šli jsme do krytu vţdy o pŧl jedenácté a kdyţ jsme se dočkali dvou hodin, tak uţ byl do druhého dne klid. Tento nálet přišel o pŧl třetí odpoledne. Řada pum spadla přímo na nemocnici. Jedna z nich přímo před pokoj číslo 35 naší oční kliniky. Vyrazilo to všechna okna v naší i v protější budově. Protoţe v neděli byla doba návštěv, pokoj byl plný lidí. Utíkal jsem do nemocnice, protoţe jsem viděl, ţe je zle. Nikdo z pacientŧ a z personálu naštěstí nebyl zraněn. Střepinami z oken byla zraněna jen jedna paní, která přišla na návštěvu. Některé pumy spadly na nádraţí. Tam to bylo horší, protoţe na nástupištích stály výletní vlaky. V jednom z podchodŧ byl hrozný masakr. Odtamtud znám nejhorší válečné zranění, které jsem ošetřoval. Zraněnému byly téměř ustřeleny obě oči. Ty oči tam vlastně nebyly, takţe z toho nějaké operační rozpaky nevznikaly. Šlo jen o to, jak ránu sterilně uzavřít a nějak to ošetřit. Nejstrašnější bylo, ţe kdyţ jsem chtěl z očnice zbytky očí vystříhat, protoţe mohly být zdrojem infekce, tak jsem zjistil, ţe v očnici je mozek. Anebo spíš jen mozková drť. Byl to velice silný záţitek. Hledal jsem pomoc chirurga, ale ten samozřejmě nebyl k nalezení. Neurochirurgové tehdy ještě neexistovali. Ten člověk měl oba stropy očnic probořené a mozek mu tekl předem do hlavy. Nakonec si ho vzali přece jen chirurgové a pak si tohoto nešťastníka, kte-
94
rý se chystal vyjet o pŧl třetí vlakem na výlet, vzal Pán Bŧh k sobě. Ušel velikému trápení, které by ho čekalo. Na Anenské ulici, asi 150 metrŧ od našeho domu, byly rodinné domy obloţené zelenými kachličkami. Dlouhá léta jsem si představoval, ţe by bylo dobré jeden z těchto domŧ v těsné blízkosti nemocnice koupit. Některé byly s garáţí a jiné bez garáţe. Chtěl jsem přemluvit otce, aby nám na to dal peníze. Nad těmito domky v zahrádkách byly terasy, na kterých si hrály děti. I ty byly při bombardování zabity. Válka byla zlá a těţko říci, na co myslel bombometčík, který tehdy musel naprosto jasně vidět, kam bomby hází. Bylo to těsně vedle nemocnice. Musím ještě podotknout, ţe to byla ruská letadla. Tchán Planička měl v Hospodářské mlékárně v Prostějově nepříjemného správce Hloţka. Kvŧli němu musel předstírat, ţe sympatizuje se stranou agrární. Mlékárna byla podle Hloţka agrárním podnikem a proto musel kaţdý zaměstnanec volit agrárníky. Kdyţ jsme v roce 1944 byli na chatě, přiklusal náhle zřízenec dráhy, ţe mŧj otec telefonoval na nádraţí a prosil o doručení zprávy jakýmkoliv zpŧsobem. Tatínek Planička utrpěl těţký úraz elektrickým proudem a bylo by dobré, kdyby moje manţelka jela okamţitě do Prostějova. Manţelka okamţitě odjela, ale tatínka ţivého nespatřila. Stalo se to ve chladírně, kde byl míchač mléka, poháněný elektromotorem. Motor šel do opravy a přitom byly údajně odpojeny pojistky. Kdyţ tatínek Planička vstoupil do chladírny, kabel od míchače mu leţel v cestě. Byl zvyklý na vzorný pořádek, tak ho chtěl dát stranou, ale proud ho zabil. Všichni pak přísahali, ţe to určitě nebylo pod proudem. Chtěli to dokonce svést na tatínka ţe nahradil pojistku staniolovým prouţkem. Znal jsem ho po léta. Ţe by vzal narychlo kus staniolu z čokolády, nacpal ho do pojistek a tím by jedna fáze zŧstal pod proudem? To by nikdy neudělal. Nebylo ţalobce, nebylo soudce a ţádné úvahy mu ţivot vrátit nemohly. Manţelčin bratr Slávek byl jako lékař totálně nasazen v tehdy německém Ţatci. Doma zjistil, ţe tatínek byl nalezen nejméně hodinu poté, co úraz utrpěl. A v nemocnici bylo uděláno všechno špatně. V rodině Planičkově nastala dosti nemilá situace. Kdyţ jsme přijeli na pohřeb, tak přes Hanou od jihu k severu letěla eskadra amerických bombardérŧ. Řekli nám, ať jdeme do nějakého sklepa. Bylo tam tolik potrubí, ţe
95
jsem měl větší hrŧzu z trubek, neţ z letadel. Po pohřbu vyvstal oţehavý problém, jak upravit ţivot maminky Planičkové. Slávek musel do Ţatce, my jsme byli v Brně a maminka byla těţce pohyblivá. Slávkovi se nakonec podařilo vrátit se do Prostějova, kde slouţil na chirurgii. Nevím, zda nenechal část svého srdce v Ţatci. Rozhodně tam však nechal několik elektrických motorŧ, na které si pracně šetřil. Nevěřil, ţe by peníze po válce měly hodnotu, tak si řekl, ţe bude kupovat elektrické motory. Musel je nechat v Ţatci a nakonec o ně přišel. Jiříček si jako dítě uměl úţasně hrát. Děti se v jeho věku snaţí všechno destruovat, hru pokládají za ničivou činnost. U Jiříčka tomu bylo naopak. Dovedl si vyhrát s hračkou hodiny a přitom stále něco stavět. Kdyţ byl větší, hrál si s elektrickým vlakem. Kdyţ v kolejnicích nebyl dobrý kontakt a vlak nejel, dovedl hned najít, kde je chyba. Vţdy se dovedl bavit sám. Jeho nejlepší zábavou bylo vyndat všechny věci ze skříňky na hračky a sednout si dovnitř. Sedával ve skříňce rád a jiţ tenkrát tam patrně o něčem dumal. Dnes po letech ho podezírám, ţe přemýšlel o scénářích. Jednoho dne přišla zpráva, ţe mŧj přítel Honza Jebavý zemřel v Mauthausenu. Jeho paní byly vráceny nějaké drobnosti, které měl u sebe. O nějakém hrobu, nebo o něčem podobném nic nebylo známo. NĚMCI SE CHYSTAJÍ K ODCHODU Mezi Němci začal klíčit neklid. Pan Bejkovski, který celou válku vodil na oční kliniku vězně, najednou přišel s konjunktivitidou, která byla dle všech známek uměle vyvolaná, protoţe se omezovala především na dolní spojnicový vak. Byla to však konjunktivitidu jako řemen, tak jsme z ní udělali nátěr a všechno, co se normálně v těchto případech dělá. Cizí tělesa, která by mohla konjunktivitidu vyvolat, jsme nehledali. Napsali jsme mu, ţe je nemocen. Dostal totiţ povolávací lístek k vojenské jednotce do Slezska. Za tři dny jsem byl povolán k Marquartovi do jeho pracovny. V řeči německé mi vyčinil, ţe v tak těţké době oslabuji německou armádu o zdatného bojovníka. Řekl, ţe se „dobře díval“ (Ich habe gut gekukt), co jsem celou dobu dělal. Tvrdil, ţe má stovku lékařských vysvědčení, která měla zabránit tomu, aby lidé bojovali či pracovali pro Říši. V této situaci je za takovou věc jedině šibe-
96
nice. Kdyţ říkal to “Ich habe gut gekukt“, tak jsem si vzpomněl, jak tehdy kaţdý den kukala ta kukačka z Vídně. Trošku jsem se usmál, coţ ho asi rozzuřilo. Kdyţ se mě pak zeptal, jak se těším na Rusy, tak jsem mu řekl, ţe se na ně nějak zvlášť netěším. Marquart povaţoval moji odpověď za nedostatečně radikální a protiněmeckou. Řekl, ţe mi zaručuje, ţe se Rusŧ nedočkám a vyhodil mě. Nedá se říci, ţe bych byl Marquartovým příslibem zrovna potěšen. Marquart stejně nakládal i s asistentem Lejhancem, kterému vytýkal podobné věci. Jeho hlavním hříchem však asi bylo, ţe v předválečných dobách chodil s dívkou ze starého Brna, která se za války prohlásila za Němku. Asi mu nevyhovovala, tak ji nechal být. Bydlel u lékařské jídelny, kde měl svŧj pokojík. Kdyţ lékaři chodili v poledních hodinách do svých bytŧ, mladá Němka uléhala na kobereček na čištění bot. Tam hořekovala a štkala. Lejhanec pak svoji vinu dovršil tím, ţe si vzal poloţidovku, která měla celou válku potíţe. A německá slečna ze Starého Brna se stala sekretářkou na klinice u profesora Marquarta. Počátkem dubna 1945 jsme ztratili nervy. Naloţil jsem do Aerovky děti, manţelku a naši pomocnici Hedviku a kufry se vším moţným včetně mýdla, sádla a dalších věcí. S posledním zbytkem benzínu v nádrţi jsem rodinu odvezl na chatu do Adamova. Byl jsem znalci ujištěn, ţe adamovské údolí je pro nálety nevhodné. Bombardování adamovské továrny bylo podle nich nepravděpodobné. Pak jsem se musel vrátit na kliniku. Kdyţ přestaly jezdit i vlaky, jezdil jsem do Adamova na kole. Fronta se blíţila k Brnu a ruští letci ostřelovali bílovické údolí, právě kdyţ jsem jím projíţděl. Stříleli zřejmě na ţelezniční trať, ale lítalo jim to na všechny strany. Nebyl tam ani mostek a nic podobného, kam bych se v podélném směru schoval. Nezbylo mi nic jiného, neţ sebou praštit do příkopu, ve kterém tekla močŧvka. Vejhonek jednoho dne nepřijel z Ořechova a bylo odtamtud slyšet střílení děl. Rusové obešli Brno přes Šlapanice a Líšeň, sestoupili z Hádŧ do Obřan a začali město uzavírat od severu. Němcŧm zbyly jen únikové cesty na Jihlavu a Svitavy. Tudy se valilo všecko německé z Brna pryč. Nad námi přelétávala letadla, která střílela bŧhví na co. Nakonec začali Němci střílet ze Špilberku směrem na Staré Brno a Rusové stříleli přes nemocnici zase na Špilberk. Většina osazenstva oční kliniky nepřišla do práce. Nebylo moţno
97
operovat, protoţe kdyby se vysypaly obrovské skleněné tabule nad stolem, bylo by víc poranění od skla neţ od případné střely. Oční klinika byla proto přeloţena do sklepa hlavního traktu u Pekařské ulice. Byli jsme v dlouhé chodbě, kterou vedla veškerá potrubí. V místnosti pro zřízence jsme si udělali ambulanci a operační sál. Jediný lékař, který tam zbyl, jsem byl já. Mnoho z těch, kdo kolem sebe šířili moudrosti, jak to na světě má být a jak se lidé mají chovat, nepřišli. Jeden z našich lékařŧ nemohl dorazit do nemocnice z Masarykovy čtvrti. Druhý od Modrého lva ze Starého Brna, protoţe to bylo daleko a bylo to nebezpečné. Profesor Slavík zŧstal na Joštové ulici, protoţe se na ulicích střílelo a nebyla to legrace. Měl jsem rodinu v Adamově a nemohl jsem z nemocnice odejít. Po třech napjatých dnech uţ docházelo i jídlo. Řezník pak najednou objevil ve skladu šunky, uzené maso, salámy a další pochoutky. Vařili jsme si šunku a k tomu jedli placky, které jsme si pekli v nemocniční kuchyni. Voda však tekla a elektrický proud nebyl vypnut. Pak někdo přiběhl se zprávou, ţe profesor Marquart chodí ve uniformě se samopalem v ruce po nemocnici a prohlíţí jednotlivá oddělení. Vzpomněl jsem si na jeho slib, ţe se Rusŧ nedočkám. Protoţe Marquart začal u otcovy interny, ustupoval jsem směrem k chirurgii. Přes chirurgii jsem se zvláštním vchodem dostal ke „klauzuře“. Byla to budova pro muţe uzavřená, protoţe tam bydlely řadové sestry. Tam jsem byl sestřičkami přijat. Marquart prý chodil se samopalem po nemocnici sem a tam a pořád všechno prohlíţel, jako kdyby někoho hledal. Ale nakonec nikomu nic neudělal. Sestřičky mi přišly říct, ţe odešel na Kříţovou ulici, nasedl do auta a odjel. V noci létala po obloze ruská letadélka. Později jsem se dozvěděl, ţe se jmenují Kurzniky a ţe s nimi létaly dokonce i ţeny. Kurzniky letěly přes Brno, hodily světlici a kdyţ světlice všechno ozářila, tak Rusové na město buď mrskli, nebo nemrskli bombu. V naší chodbě nebyly ţádné záchody. Bylo nutné chodit na dvŧr kouta. Dřepěl jsem v koutě a nade mnou přelétlo letadlo, které hodilo světlici. Byl jsem krásně ozářený a říkal jsem si: „Teď to na mě padne.“ Nestačil jsem si ani natáhnout kalhoty, kdyţ sto metrŧ ode mne padla puma. Nějaký Rus se samopalem přelezl zeď, která oddělovala nemocnici od továrny Suchánek. Chodil po opuštěné nemocnici a hledal lidi. Šli
98
jsme ho slavnostně uvítat. Byl to ušlechtilý, slušný člověk, nic po nás nechtěl, jen se umýt a osvěţit. Naštěstí tam byla vana se sprchou. Zatímco se sprchoval, objevil se další Rus. Byl těţce raněn, měl prŧstřel hrudníku a krvácel. Dostal se do rukou chirurgŧ, ale v tom někdo začal střílet. Byli to patrně němečtí vojáci ze Špilberku. Někdo řekl, ţe tam jsou moţná i tanky. Rus vyskočil a řekl, ţe musí odejít. Řekli jsme mu, ţe na Pekařskou jít nemŧţe, protoţe se tam bojuje. Nedal si říci a odešel. Kdyţ se dovlekl zpátky. tak zemřel dřív, neţ jsme na něj mohli sáhnout a ošetřit ho. Pak se dlouho vyjednávalo, co s jeho tělem. Kdyţ přišli další ruští vojáci, tak jsme řekli dŧstojníkovi, ţe máme tělo jednoho Rusa, který přišel poraněn a zemřel. Nikdo rusky neuměl, takţe jsme se těţko domlouvali.: „Zakopat!“ řekl dŧstojník. „Jak zakopat? Kde?“ „Tady na zahradě!“ Řekl jsem mu, ţe mrtvý má u sebe ruční granáty, samopal a na krku štítek s číslem. Ţe třeba někdo bude chtít vědět, co se s ním stalo. „Éto front. Zakopat! Všecko! Samopal i granáty!“ řekl dŧstojník. Uloţili jsem ho na patologii do márnice a granáty se samopalem jsme zamkli v pracovně. Pak přiběhla paní Stehlíková, ţena nemocničního šoféra, který nákladním vozem rozváţel po nemocnici obědy a všechny ostatní náklady. Rusové chtěli odjet s mojí Aerovkou, ale nemohli s ní pohnout, protoţe měla zamknutý volant. Zavolali tedy jejího muţe, aby jim dal klíčky. Paní Stehlíková mě prosila, ať tam jdu a něco udělám, nebo ţe ji zabijí manţela. Přece nemŧţe za to, ţe mám za infekčním schované auto. Po mém příchodu na infekční se situace změnila, protoţe Rusové začali mířit samopalem na břicho mně a pan Stehlík s manţelkou odešli. Kdyţ si nechtěli dát říci, tak jsem jim Aerovku odemknul. Poţadovali, abych jim auto nastartovali, protoţe potřebovali za vlast, za rodinu vyjet bojovat s mojí Aerovkou. Nastartovali jsme to na poslední zbytky benzinu. Vyjel jsem s nimi ven a oni pořád nebyli schopni pochopit řazení pákou. Musel jsem je tedy naučit, jak se s tím jezdí. Pak jsme společně vyvrátili ţeleznou bránu na Pekařskou. Odjeli a od toho okamţiku jsem naši Aerovku uţ nikdy nespatřil.
99
Střelba utichla a na kliniku začali přicházet lékaři. Slavík se klidně vrátil ke svým mírovým zvykŧm. V poledne chtěl dělat velkou vizitu, zatímco my jsme nevěděli, jestli si máme pokračovat v práci ve sklepě, protoţe nikdo nám nebyl schopen říci, zda střelba skončila. Nakonec jsme šli nahoru a obsadili jsme dvaadvacítku a operační sál, který zŧstal neporušen. Z naší ambulance si udělal nějaký „komandír“ svŧj hlavní stan. Tomuto „komandírovi“ se nelíbil laboratorní stŧl, který stál vedle ambulance. Ve stole byla instalována voda. Rusové stŧl odsunuli a tím utrhli potrubí, takţe to měli i s vodotryskem. Kdyţ pak nemohli stŧl dostat ven, vyhodili ho oknem. Vodu zastavil údrţbář. Vejhonek z toho byl celý zdivočelý. Přijel z Ořechova, kde se dost střílelo. Byl ukrytý ve sklepě u souseda a svŧj dŧm nechal opuštěný. Domem prošly dvě armády a podle toho to tam pak vypadalo. Nejvíc ho rozčililo, ţe mu někdo roztrhal na dvě pŧlky sokolský kroj. Viděl v tom zlý úmysl a nechtěl se nechat přesvědčit, ţe ani Němci, ani Rusové nevěděli, co je to sokolský kroj. Nejspíš potřebovali kus hadru, tak roztrhli na dvě pŧlky to, co našli. V Brně čekalo Vejhonka ještě další překvapení. Na klinice dělal především histologii. Byl jedním z mála lidí, kteří uměli histologicky zpracovat oko. Tenkrát bylo velmi sloţité impregnovat oko tak, aby je bylo moţno řezat na tenké plátky. V umění řezat a barvit oko byl Vejhonek mistrem. Tímto zpŧsobem zpracovával všechny oči, které se jakýmkoliv zpŧsobem dostaly z lidského těla ven. Měl je uloţené v lahvičkách, které měl popsané a uloţené za knihovnou v profesorské laboratoři. Slavík v ní snad nikdy v ţivotě nebyl. Kdyţ přišli Rusové, tak jim bylo velice divné. co to je. Asi si mysleli, ţe jsou to nějaká „óčka“ na parádu. Vylili z lahviček líh, ve kterým byly oči uloţeny a vypili ho. Tím byla zničena větší část archívu oční kliniky. Něco však zbylo, protoţe Vejhonek nějaký líh sehnal a část lahviček s očima zase dolil. Rusové nedali pokoj ţenským. Jedna strana tvrdila, ţe Rusové ţeny znásilňují, druhá tvrdila, ţe ţeny znásilňují Rusy. Já jsem při ţádném znásilnění nebyl, takţe nedovedu posoudit, kdo koho znásilňoval. Všeobecně bylo rozšířeno, ţe si kaţdý Čech si má azbukou napsat na dveře, ţe je Čech. Německé byty povaţovala ruská armáda za dobyté území, kde si mŧţe dělat co chce. Zvlášť váţení byli lékaři. Kdyţ se na dveře napsalo „vrač“, byt byl před neţádoucími návštěvníky chráněn.
100
RUSOVÉ, HODINKY A AUTA Kdyţ se na klinice zase objevil Slavík, Potoček a Gottwald, lidé si nedávali operovat šedé zákaly. Poraněných začalo ubývat. Mohl jsem se začít zajímat, co je s rodinou. Měl jsem o své blízké pochopitelně strach. Nezbylo mi nic jiného, neţ se vypravit do Adamova pěšky s batohem na zádech. Měl jsem sice kolo, ale na tom bych nedojel ani na nejbliţší roh. Kolo patřilo mezi několik věcí, které byly velmi ţádány armádou-osvoboditelkou. Na prvním místě to byl automobil, pak hodinky. Kolo bylo třetím místě. Hodinky jsme nosili na spínacím špendlíku v poklopci. Tam nikoho neprohledávali. Kaţdému se podívali na ruku a do kapes, ale do poklopce ne. Jen zvláštnímu smolaři docentu Leypoldovi tam hmátli a našli je. Chodil pak s budíkem se vteřinovou ručičkou, a tvrdil, ţe je „vrač“, který musí vědět, kolik je hodin. Poprvé jsem se při cestě za rodinou probojoval aţ do Obřan. Tam bydlel ve vile jeden medik, který strávil válku u nás na klinice a tak se vyhnul totálnímu nasazení v Německu. Dál jsem jít nemohl, protoţe Němci stříleli z pahorku nad prvním tunelem. Přespal jsem v Obřanech, ale moc jsem toho nenaspal, protoţe se střílelo i v noci. Nevěděli jsme, zda Němci nedobývají Brno nazpět. Ráno jsem zjistil, ţe Němci jsou pořád na tunelu a nikdo se nemá k tomu, aby údolí k Adamovu a Blansku dobýval. Byl to asi strategicky příliš sloţitý terén. Vrátil jsem se tedy do nemocnice, kde začal normální ţivot. Vše od otcovy interny dozadu převzala ruská armáda. Přední část jsme měli my. Večer jsme šli na oslavu vítězství někam popít a na druhý den ráno jsem se zase chtěl pokusit dojít pěšky do Adamova. Kdyţ jsme přišli v noci do nemocnice, někoho napadlo, ţe pŧjdeme do „Kuhnky“ navštívit doktora Kříţe. U interny vystoupili ze tmy ruský voják. Měl rozkaz do této části nikoho nepouštět. Kdyţ si všiml, ţe Sázavský nese láhev slivovice, tak mu ji chtěl vzít. Chvilku se o ní tahali. Sára drţel flašku z jedné strany, Rus z druhé. Sára pak zdvihl nohu a opřel ji Rusovi o břicho. Zatlačil a Rus upadl do keře. Okamţitě však zapískal a hned se objevilo několik dalších Rusŧ. Všichni jsme byli zadrţeni a odvedli nás ke „komandírovi“. Ale „komandír“ tam nebyl, takţe nám řekli, ať si sedneme a počkáme. Domluvit jsme se mezi sebou
101
nemohli, protoţe nás hlídali. Nakonec se přece jen dohodlo, ţe láhev se stráţnými vypijeme. Tak se také stalo. Byla to podřadná slivovice, ale tehdy nic lepšího nebylo. „Komandír“ nešel a nešel. „My vrači, my musíme k nemocným, my musíme jít pracovat, my tady nemŧţeme celou noc sedět! Kde komandír?“ vysvětlovali jsme Rusŧm. Jejich velitel byl v kavárně Muzeum, kde měli hlavní stan. Navrhli jsme, ţe tam pŧjdeme za ním. Stráţní, kteří uţ měli vypito, na to kývli a šli jsme. Sázavský najednou prohlásil, ţe je mu horko. Horko však nebylo, byl jen rozpálený z pití. Svlékl bílé kalhoty, dal si je přes ruku a kráčel v podvlékačkách mezi dvěma ruskými vojáky dál nahoru po Pekařské. My ostatní jsme byli jako lékaři také oblečeni v bílých pláštích. Sára bavil vojáky rŧznýma historkami. My jsme šli za nimi, ale pak jsme si řekli, ţe za nimi nepŧjdeme jako nějaký ocásek. Otočili jsme se a šli jsme zase po Pekařské zpátky dolŧ k nemocnici. Kdyţ Rusové U Městského dvora zjistili, ţe jsou se Sázavským sami, řekli mu, ať jde taky pryč. Museli by „komandirovi“ hlásit, ţe se ostatní ztratili, tak raději řekli: „Pašól!“ Sára ale řekl, ţe chce vidět komandýra. Ţe chce být eskortován, protoţe ještě nikdy v ţivotě nebyl eskortován. Rusové mu buď nerozuměli, nebo neměli smysl pro legraci a začali střílet do vzduchu. To Sáru přece jen trochu vzalo, protoţe vojáci byli opilí. S kalhotami přes ruku utíkal po Pekařské dolŧ a potkával lidi, kteří křičeli: „Uţ stahujou lidem i gatě!“ A všichni chodci na Pekařské začali utíkat dolŧ. Tak se to valilo vpředu Sára v podvlékačkách s bílými kalhoty přes ruku a za ním ostatní. Přišel celý udýchaný a řekl: „Tak to bysme měli.“ Ale byl to omyl, ještě to neskončilo. Rusové si totiţ v kanceláři napsali z kterého jsme oddělení a jak se jmenujeme. Podal hlášení, ţe čeští lékaři opíjejí ruské stráţe. Prozatímní ředitel si přečetl jména a mezi nimi bylo i špatně napsané jméno Leopold Vejmola. Ředitel si myslel, ţe jde o doktora Leypolda a předvolal ho společně s ostatními. Udělal nám kázání, ţe nemáme opíjet ruské stráţe. Leypold mu to svatosvatě slíbil, ale zároveň upozornil, ţe
102
byl v té době úplně jinde. Hlášení tím bylo zpochybněno a celá věc vyšuměla do ztracena. CESTA DO ADAMOVA Druhý den jsem se zase pokusil dostat do Adamova. Uţ se blíţil 1.květen a já jsem byl pořád bez rodiny. Otec měl strach, ţe se budu motat v bojovém pásmu. Ale já jsem se rozhodl, ţe uţ to musím nějak ukončit. V Maloměřicích jsem uviděl domeček, do kterého vedla spousta drátŧ. Před vchodem stály automobily a ruští vojáci seděli na sluníčku. Vypadalo to jako vojenské velitelství a tak jsem vstoupil. Spatřil jsem velmi ušlechtile vyhlíţejícího majora. Ukázalo se, ţe rozumí česky, ačkoliv byl Ukrajinec z Kyjeva. Nejprve jsem mu nabídl doutník. Pak jsem mu vysvětlil, ţe mám rodinu v Adamově, ale nevím, jak to tam vypadá a kde jsou Němci. Ze začátku si moţná myslel, ţe jsem vyzvědač, ale přesto mi ukázal krásnou vojenskou mapu okolí Brna. Bylo tam všechno. I Adamov. Jenom názvy byly vytištěné v azbuce. Já měl turistickou mapu okolí Brna. Ta se mu hrozně líbila a vyţádal si ji na památku. Neměl jsem odvahu mu říct, ţe nevím za jak dlouho podobnou mapu seţenu. Vzal si mapu a řekl mi, ţe včera večer byly v drţení ruské armády Bílovice. Poděkoval jsem a klusal údolím k Bílovicím. Němci v poslední chvíli vyhodili do vzduchu všechny mosty z Obřan aţ do Adamova ţelezniční i silniční. Mohl jsem jít jen po jedné straně řeky. V místech, kde dnes stojí pomník S.K.Neumana, leţel v příkopě německý voják s podříznutým hrdlem. Kdyţ jsem šel kolem pily, lidé mě varovali, ţe tam ještě včera zuřila bitva. Němci byli na všech kopcích kolem a v severní části Bílovic se střílelo. Protoţe Lejhanec tam měl vilu, vydal jsem se k nim. Ale v jeho vile se opevnili Rusové. Za vilou je malá strţ ve úrovni bílovického splavu. Na druhé straně strţe byli Němci, kteří celý den stříleli. Ve vile se válely nevystřílené patrony, na zahradě leţely granáty, byly tam všechny moţné pekelné stroje. Měli tam dokonce uskladněnou i bednu s nášlapnými minami. Pŧvodně jsem chtěl u Lejhance přespat a počkat, jak se to vyvine. Kdyţ jsem viděl jeho zuboţenou domácnost, tak jsem od toho upustil a šel jsem zase zpátky do Obřan. Přespal jsem u Sudkŧ. Na druhý den jsem se vypravil znovu do Bílovic. Němci zatím ustoupili k Adamovu. Šel jsem dál po silnici k babickým tune-
103
lŧm. Byla tam lávka, po které bylo moţno přejít na druhou stranu řeky. Prošel jsem prvním tunelem, přelezl polorozbořený most a vyšel z druhého tunelu naproti babickému plicnímu sanatoriu. Ve Svitavě byla poměrně mělká voda. Stráţný mi říkal, ţe mi nedoporučuje, abych šel dál. Němci měli na dalším tunelu za babickou zastávkou stráţe, které ostřelovaly údolí. Tento krátký tunel uţ je dnes zrušen a je tam jen zářez. Přebrodil jsem se přes řeku a šel do sanatoria. Tam jsem našel devět těţce tuberkulózních lidí. Někteří byli po resekci ţebra, coţ se mělo denně vyplachovat. Byly tam s nimi jen dvě sestřičky, zahradník, domovník a jeho ţena kuchařka. Lékaři včetně primáře byli pryč. Sestřičky se mě zeptaly, zda jako lékař dovedu vyplachovat hrudníky. Já jsem hrudník po resekci ţebra ještě nikdy nevyplachoval. Ale musel jsem to udělat. Při výplachu se valily ven chuchvalce hustého hnisu, takţe vypláchnout to chtělo. Najednou jsem se ocitl v babickém sanatoriu jako lékař. Všichni tam byli samozřejmě nadšení, ţe uţ je konec války a ţe přijdou bratři Rusi, ale já je varoval. „S bratrama to nebude tak náhlý, protoţe dokud jsou střízliví, tak je to dobrý, ale jak něco upijou, tak uţ to veselý není.“ Zjistil jsem, ţe v sanatoriu mají pro nemocné dvě bečky vína po padesáti litrech. A také rŧzné koncentráty. Řekl jsem zahradníkovi, ţe doporučuji koncentráty zakopat a víno vylít. Jestli ho vypijí Rusové, tak bude boţí dopuštění. Společně se zahradníkem jsme víno vypustili do kanálu. Pan ředitel pak po svém návratu do sanatoria chtěl, abych víno zaplatil. Ačkoliv to bylo ze sanatoria do Adamova uţ jen kilometr, zŧstal jsem tam ještě čtyři dny. Z Babic přijel sedlák s koňským povozem. Přivezl mléko, mouku a nějaké jídlo, které na něm vyţebraly sestry. Jeho synek seděl vedle něj na kozlíku. Ze stráně nad sanatoriem někdo vystřelil a trefil kluka přímo do hlavy, takţe byl na místě mrtev. Kdyby Němci stříleli po vojácích, nedivil bych se. Ale střelit po klukovi, který seděl na kozlíku - to byl i pro mě poměrně silný záţitek. Protoţe v okolí nebyli ţádní ruští vojáci, byli jsme vlastně zcela sami. Kdyby se Němci rozhodli, ţe si do sanatoria zajdou pro pytle mouky, nic by jim nestálo v cestě. Stačili tři Němci, aby sanatorium kdykoliv ze tří stran obklíčili a pobili nás jak toho chlapce. Nebudu líčit scénu, co nešťastný otec dělal a jak synka odváţel.
104
Kdyţ se tam jednoho dne k večeru objevili ruští vojáci, tak jsem to přijal s obrovskou úlevou. V zahrádce před sanatoriem byli dva zastřelení koně, kteří uţ páchli. Ruský velitel nařídil, abychom je se zahradníkem a kuchařkou zakopali. My jsme si řekli, ţe to uděláme mazaně. Koně jsme obkreslili a pak je lany převrátili, aby se nákres uvolnil. Vykopali jsme jen to, co jsme museli. Pak jsme koně do díry svalili a nasypali na ně hlínu. Tím vznikly plastické hrobečky, jako kdyţ si děti hrají s formičkami. Koně sice vidět nebylo, ale páchli dál. Rusŧm se zdálo, ţe procházet tunely je bezpečnější. Na silnici je mohli zasáhnout němečtí střelci, kteří stále číhali na okolních kopcích. Proto nám nařídili, abychom pro ně postavili lávku, kterou by se dostali přes řeku do tunelu. S českou vynalézavostí jsme skáceli strom na jedné straně řeky a pak strom na druhé straně. Na kmeny jsme přitloukli prkýnka a podél natáhli symbolické lano. Bylo to vratké, houpalo se to, ale dalo se po tom přejít. Bohuţel jsme k lávce zapomněli sepsat návod k pouţití. Říkali jsme si, ţe na „lávku“ mŧţe vstoupit vţdy jen jeden člověk. Rusové šli dva najednou a spadli do řeky i s lávkou. Velitel ţádal, abychom lávku znovu postavili. Ale ţádné další stromy uţ tam nebyly, takţe nebylo co poráţet. Za této situace jsem uţ jen seděl a čekal. Nikdo nestřílel a nic se nedělo. Pak Rusové najednou odešli zpátky do Bílovic. Místo nich nastoupili Rumuni a začali slídit, co se děje. Nejprve vyjedli spíţ. Kromě matrací, peřin, loţního prádla a papírŧ s hlavičkami „plicní sanatorium Babice“ uţ tam nic nebylo. Sebrali tedy matrace a potištěné papíry a odešli také do Bílovic. Zŧstali jsme zase sami. Osmého května večer se najednou ozvala silná střelba. Na obloze létaly rakety a světlice. Mysleli jsem si, ţe se Němci vracejí. Pak nám přišel ruský stráţný vysvětlil, ţe se vojáci tímto zpŧsobem radují z konce války. Druhý den ráno svítilo sluníčko. Čekal jsem asi do devíti a kdyţ se nikde nepohnulo ani stébélko, řekl jsem si, ţe zkusím projít do Adamova. Sotva jsem přišel k první zatáčce, uslyšel jsem typický zvuk svištící kulky se zpoţděnou ránou. Na tunelu pořád ještě byli Němci, přestoţe uţ byl mír. Vrátil jsem do toho sanatoria a seděl za zdí, přes kterou na mne nikdo nemohl střílet. Všiml jsem si, ţe po silnici od Brna kráčí člověk a píská si. „Kampak tak zvesela?“ zavolal jsem na něj. „Je konec války, mám rodinu v Boskovicích, tak jdu pro ně.“
105
„No jo, jenţe před hodinou po mně někdo vystřelil z tunelu.“ “To se nesmíte bát! Oni se netrefí.“ „Víte co? Máte dvě moţnosti, buď jít otevřenou silnicí aţ do Adamova, anebo tady za sanatoriem začíná lesní cesta, která vyústí skoro v Adamově. Ale v lese mŧţe být za kaţdým stromem vojáček. Tady je těţko radit.“ „Tak já pŧjdu tím lesem. Na silnici je mě zdaleka vidět.“ Vydali jsme se s ním po lesní cestě. Šel sto metrŧ přede mnou a pískal si, takţe veškerá opatrnost byla zbytečná. Šli jsme lesem aţ do místa, kde je dnes v Adamově čistička. Tam jsme vyšli na louku a já jsem vystoupal k nám na zahradu. Byl tam naprostý klid a mír. Nastaly šťastné chvíle shledání. Neobešlo se to bez slz. NOVÝ ZAČÁTEK Kdyţ jsme se rozhodli vrátit do Brna, naloţili jsme mouku, plínky a šatstvo do kočárku. Nahoru jsme posadili Jiříka. Jeníček musel šlapat sám. Protoţe jsme měli ještě dva kufry, vzal jsem řemen, spoutal kufry a hodil si je přes rameno. A šli jsme do Brna. Nebylo moţno jít po mostech, mohli jsme jít jen po jedné straně řeky. Z Adamova jsme šli po pravé straně aţ do Bílovic. Tam byl zbořený most, ale dalo se přejít po lávce. Přešli jsme na druhou stranu a pokračovali dál údolím po rozbahněné cestě do Obřan. Za Bílovicemi se nám ulomilo kolečko u kočárku, takţe ho bylo nutno z jedné strany nadzdvihovat. V Obřanech bydlel doktor Kalecký, který však byl v té době ještě zavřený. Jeho paní byla sama doma a nabídla nám kynuté knedlíky. Tramvaje nejezdily, protoţe byly strhané troleje. Pak ještě museli přejít celé Brno. Město bylo vytřískané, na ulicích se válelo všechno moţné. Všude visely spadené troleje. Ale poznali jsme, ţe jsme uţ ve svobodné vlasti, protoţe na Zelném trhu uţ lidé chystali manifestaci a řečnění. Nakonec jsme šťastně došli do bytu na Pekařské. Byt byl netknutý, jen většina oken byla vytlučená. Některá jsme zalepili papírem a jiná lepenkou. Pan domovník Sapák se seznámil s ruským kozákem. Ten si u něj schoval zapečetěný pytlík, který chrastil, kdyţ se s ním zatřepalo. Co v něm bylo, nevím. Odhadoval bych to na hodinky a šperky. Kozák byl přes den pryč. Večer se vţdycky někde napil a pak se dobýval do domu. Mlátil do dveří a dělal kravál. V ţelezných vratech
106
přitom vyrazil sklo. Sapák to zakryl dřevěným zabedněním. Kdyţ ruská jednotka odtáhla, pytlík zŧstal u pana Sapáka. Co se s stalo kozákem, nevím. Kdyţ se začala zasklívat nemocnice, tak jsem sklenářŧm kaţdý den nosil okno, pivo a rum. Během týdne jsme měli zasklenou jednu vrstvu oken. Pak uţ šlo jen o to, sehnat nějaké potraviny a zase uvést domácnost do pořádku. Otec nám poslal koňské maso. Zásoboval nás také pan Landa. Říkal, ţe má báječnou skopovou kýtu, ale tím se rozuměla kýta kozí. Jiné skopové kýty, které jsme tehdy pekli, byli asi psi. Pan Landa také hned začal s výrobou salámŧ. Bojím se, ţe v jeho salámech byly všecky kočky a psi z Pekařské. Bylo to však dobře okořeněné, osolené a vyuzené, takţe nám to chutnalo. Kdyţ jsme se potřebovali dostat například do Adamova, nebylo to jednoduché. Matka měla auto, ale odejeli s ním Rusi. Otec měl také auto, ale odejeli s ním také Rusi. I já jsem měl auto, se kterým odejeli Rusi. Vlaky jezdily jen na trati Bratislava – Brno. Z Brna museli lidé pokračovat pěšky, protoţe autobusy také nejezdily. Mosty mezi Brnem a Adamovem byly zbořené. Ţelezniční trať byla nesjízdná. Kdyţ někdo přijíţděl z Prahy, vystoupil v Adamově a dál šel pěšky. Na zahradě jsme měli kolečka, které stály vedle dřevníku. Někdo z cestujících si je asi vzal na dopravu svých zavazadel. Po válce začal čilý pohyb. Lidé jezdili z pohraničí a do pohraničí, vraceli se z Německa a z rŧzných míst, kam uprchli před válkou. Doktor Černín se rozhodl, ţe se odstěhuje do Hradce u Opavy. Tím se uvolnil byt vedle nás. Kdyby se z našeho obývacího pokoje prorazily dveře, měli bychom celé patro jen pro sebe. Plánoval jsem tam ordinaci a čekárnu. Chtěl jsem si vydělat nějakou tu korunu soukromou prací. Bytové hospodářství bylo ovládáno národním výborem. Na Václavské ulici byl bytový odbor, který přiděloval lidem byty po Němcích. Seděl tam mŧj přítel skautík Standa Svoboda. Představoval jsem si, ţe s tím budou problémy. Ale on vzal papír, podepsal se a tím pádem jsme byt dostali. Prorazili jsme dveře a koupili nábytek, který v UP někdo neodebral. Byla to skříň, gauč, stŧl, ţidle a sekretář. Zařídili jsem tím dětský pokoj. Mysleli jsme si, ţe peníze nebudou mít vŧbec ţádnou cenu. Uprostřed budování bytu přišel profesor Slavík. „Včera jsem byl na prvním zasedání fakultního sboru a hrozně mě tam dopálili. Představte si, ţe vystoupil Herčík chtěl, aby byl jako první habi-
107
litován hned z fleku doktor Špryndrych. On moţná v té onkologii něčemu rozumí a moţná i nějaké vědecké práce má, ale vţdyť nikdy nebyl na fakultě a nikdy nebyl asistentem! Proč má fakulta habilitovat lidi, kteří nebyli jejími členy?“ Tenkrát nemohl být profesorem kdekdo, ale jen člověk, který prošel univerzitní dráhou se všemi poněkud neobvyklými zvyky, které na primariátech neexistovaly. Na běţných odděleních nemocnic šlo nejen o medicínu, ale také o výdělek. Na klinikách a na ústavech se peněz asistentŧm příliš nedostávalo. Na teoretických vŧbec a na klinických velice málo. Proto jsme společně se Slavíkem dumali o správnosti Špryndrychovy habilitace. „A co kdybyste si do příštího sboru podal habilitační ţádost vy? Přes válku jste přece publikoval. Vţdyť nějakou práci musíte mít! Tak vyberte tu, kterou povaţujete za nejlepší, odhadněte si to sám a předloţte mi ji zítra jako práci habilitační. Sepište to a je to!“ řekl mi nakonec Slavík. Pro mne to bylo překvapení. Otec mi o Slavíkovi říkal: „Ten ti bude dělat s habilitací velký potíţe a bude furt něco vymejšlet.“ I kdyţ jsem na habilitaci myslel a během války jsem dík profesoru Pelnářovi publikoval, přece jen se mi to zdálo příliš rychlé, abych do čtyřiadvaceti hodin předloţil habilitační práci. Ale nakonec jsem práci vybral, ţádost podal a moje habilitace skutečně prošla. Byl jsem po válce jedním z prvních. Špryndrych byl habilitován také. Předstoupil jsem před komisi v místnosti, kde se později nalézal oční operační sál. Dřív byla v této budově třetí chirurgie a v této místnosti zasedal profesorský sbor. Byl jsem zkoušen po stránce odborné a pak z habilitační práce. Pojednával o změně pH u glaukomu a o vlivu změny pH na nitrooční tlak. Docenturu jsem získal. Formality byly kupodivu brzy vyřízeny i na ministerstvu. Kdyţ se vysoké školy otevřely, tak bylo ministerstvo celé divé, aby vykázalo nějakou činnost. Spisy jim šly lépe od ruky neţ v pozdějších letech. Iniciátorem svolání profesorského sboru byl profesor Roček. Později byl jako kolaborant exkomunikován, protoţe slouţil v Luftshutzu. Bylo velmi těţké to posoudit. Písmo svaté praví „Nesuď, abys nebyl souzen“. Myslím, ţe kdyby mělo mnoho slavných pánŧ sloţit účty za svá válečná léta, moţná by
108
nebyli tak čistí, jako profesor Roček. Roček se dal na hygienu, kam nikdo nechtěl jít. Pracoval pro dělnickou pekárnu a dělal všechno, co v Brně nikdo dělat nechtěl. Včetně Luftschutzu. Ačkoliv měl zvláštní povahu a lidé ho mohli mít neradi, myslím, ţe mu bylo velmi ublíţeno. NABÍDKA My jsme se radovali ze všeho. Z bytu, z dětí, z toho, z docentury, i z toho, jak jsme tu válku šťastně přečkali. Vymalovali jsme Černínŧv byt a uklidili po malířích. Pak jsem nakoupil rŧzná oftalmologická zařízení, brejlovou skříň a oftalmoskop. Budoucnost nám byla zcela jasná. Ale - jak říkal rabi ze Lvova - všechno je jinak. Kdyţ jsme celé patro obydleli, zatelefonoval mi na klinickou ambulanci profesor Slavík. „Prosím vás, aţ budete hotov, přijďte dolŧ, potřeboval bych s vámi o samotě mluvit. Mám pro vás něco velmi dŧleţitého.“ Byl jsem napjat jako struna, takţe jsem ambulanci dokončil raz dva a utíkal jsem za Slavíkem. Řekl mi, ţe u něj byl docent Maršálek z Hradce Králové, kde je zakládána lékařská fakulta. Mají uţ celé obsazení, ale nemají očaře. Maršálek se přijel zeptat, jestli by mě Slavík pustil a jestli bych do Hradce jako šéf nové oční kliniky chtěl jít. To bylo velké překvapení pro mne i pro Slavíka. V Hradci byl před válkou primář Sazka, vrstevník profesora Deyla. Nosil vousy dlouhé jako Krakonoš. Neţ se Sazka před operací začal umývat, tak mu sestra nacpala vousy do zvláštní obličejové masky, aby mu nelezly do operačního pole. Kdyţ byl Sazka na vrcholu, musel uvolnit místo pro lidi, vyhozené z pohraničí a ze Slovenska. Do Hradce Králové přišel docent Franta s manţelkou, která také dělala oční. Oba byli komunisté. Sazka se tím cítil dotčen. Nepřipadal si ještě tak starý, v jeho věku ještě primáři slouţili. Kdyţ se v Hradci objevilo gestapo, přišlo si brzy pro nešťastného Frantu. Zahynul v koncentračním táboře i se svou chotí. V blízkých Pardubicích byl výborný oftalmolog primář Svoboda. Takţe celý Hradec začal jezdit s oftalmologickými problémy do Pardubic. Hradecké oční oddělení bylo vedeno mladými lidmi a kdyţ se začalo mluvit o lékařské fakultě, vybrali praţského Jirmana. Jeho učitelem byl Jankŧ, o kterém se v anglosaské literatuře píše, ţe je to „Jankŧ
109
decease“, tj. člověk který první popsal skvrnu v centrální krajině u dětí nakaţených toxoplazmózou. Jirman měl jednu z nejlepších očních praxí v Praze. Ordinoval na Václavském náměstí v domě naproti Muzeu. Na dŧm spadla za války bomba. Jirman si po válce vyhořelou ordinaci znovu zařídil a do Hradce se mu nechtělo. Byl tam ochoten jezdit dvakrát v týdnu přednášet a zkoušet, ale nechtěl se přestěhovat. V Hradci se proti němu postavil mŧj učitel farmakologie profesor Bouček. Řekl, ţe je proti vagónovým profesorŧm. Kdyţ někdo chce někde být profesorem, tak ať tam taky bydlí. Ačkoliv jsem ho jako medik jednou na schŧzi slovně napadl, řekl lidem v Hradci, ţe v Brně je schopný člověk, kterého doporučuje. Proto začali jednat se mnou. Nastaly velké rozpaky. Měli jsme v Brně kompletně zařízený byt a ordinaci. Já jsem zatím s kariérou vysokoškolského učitele nepočítal. Byla to však velká příleţitost dělat oční lékařství po svém a samostatně. Měl jsem celou řadu nápadŧ, myšlenek a vizí – teď jsem se mohl pokusit je realizovat. Otec nabídkou nadšen nebyl. Přál si jako všichni otcové, aby mu byl syn ve stáří co nejblíţe. A byl pod vlivem rŧzných profesorŧ, kteří říkali, ţe nové fakulty nemají ţádnou budoucnost, ţe to bude dřív či později zase zrušeno. O lidi, kteří tam pŧjdou, se pak prý nikdo nepostará. Ihned po skončení války se otec znovu ujal vedení interní kliniky. Nastoupil tam se všemi svými asistenty a docenty v sestavě, jak se rozešli při příchodu Marquarta. Ale brzy byl znovu penzionován. HON NA KOLABORANTY Poválečné měsíce byly dobou neklidu. Pořád se zkoumalo, kdo byl kolaborant a kdo ne. Problémy měl i mŧj spolupracovník medik - později profesor – Ninger. V roce 1944 Němci vydali rozkaz, ţe všichni nedostudovaní medici musí buď dostudovat na německé lékařské fakultě v Praze, anebo musí odejít pracovat do zbrojní továrny v Německu. Tuto situaci jsme s Ningerem váţili ze všech stran. Hovořili jsme o tom i s profesorem Slavíkem. Zastával jsem názor, ţe z hlediska českého národa je lepší jít studovat na německou fakultu a jednu ze tří zkoušek neudělat. Nechat si dát nedostatečnou a potom mít pŧl roku rok pokoj. Jít do zbrojního prŧmyslu a vyrábět zbraně pro Německo znamenalo napomáhat prodlouţení války. Ninger,
110
který uměl perfektně německy, šel dělat zkoušku z gynekologie do Prahy a na všechny otázky se tvářil tupě. Dali mu nedostatečnou a protoţe nebyla stanovena reprobační lhŧta, dokdy musí zkoušku udělat, měl pokoj aţ do konce války. Po válce se objevili rŧzní vlastenci levicových směrŧ, kteří mu vyčítali, ţe zradil český národ a poníţil se, kdyţ se přihlásil ke studiu na německé fakultě. Dalo to velkou práci a velké hádání, neţ se to vysvětlilo. Stejná historie byla s Harcubou. Koncem války byl poslán do koncentráku ostravský primář Šťastník a na jeho místo jsem měl do Ostravy jít já. Rudá armáda uţ bušila na brány Ostravy a já jsem nechtěl opustit rodinu. Dělal jsem všecko moţné, abych tam jít nemusel a přesvědčil o tom pana Oleksu. To byl Němec na zdravotním referátu země moravskoslezské. Naštěstí měl za manţelku Češku, takţe byl rozumný. Vysvětloval jsem mu, ţe nejsem organizační typ. Do Ostravy šel Harcuba. Během osvobozování Ostravy se ztratila Štastníkova ordinace s celým zařízením. Kdyţ se Šťastník vrátil, obvinil Harcubu, ţe je kolaborant. Takţe jsem musel bojovat za Harcubu a přesvědčovat Šťastníka, ţe jsem v této situaci mohl být stejně dobře i já. Neţ jsem brněnské rafany přesvědčil, ţe Harcuba nikomu neublíţil, tak to nějakou dobu trvalo. Slavíkŧv zeť medik Holčík byl označen za kolaboranta proto, ţe mu Slováci za války dovolili udělat dvě zkoušky. Slováci tehdy mohli jít z univerzity pracovat kamkoliv do Říše Takţe Holčík měl také aţ do konce války pokoj. Nikdy mu to nebylo zapomenuto. Kdyţ někdo potřeboval, tak mu to připomněl. HRADEC KRÁLOVÉ V této neklidné atmosféře jsem se jel podívat do Hradce. Bylo to v záři 1945. V posledním voze rychlíku nesvítilo světlo. Nějací lidé přepadli jiné lidi, kteří jeli do pohraničí, a ukradli jim všechny kufry. Pak v jedoucím rychlíku utíkali s kradenými kufry do předních vozŧ. Kdyţ vylezli na střechu, tak se po nich za jízdy střílelo. V Pardubicích jsem přesedl na lokálku, která jela přes podivné obce. Připadalo mi to jako ve snu: Máslojedy, Mlékosrdy a podobně. Kdyţ jsem se Polabskou níţinou dokodrcal do Hradce, našel jsem tam jako záchytnou osobu profesora Boučka, který byl prozatímním děkanem fakulty. Zavedl mě do nemocnice a na oční kliniku. Nemocnice byla
111
na svoji dobu velmi moderní. Oproti tomu, co jsme měli u svaté Anny, to bylo něco nádherného. Byly tam krásné operační sály, oční tam bylo vystaveno společně s ušním a s ušním mělo společnou sterilizaci. Jinak to byly dvě pŧlky jedné budovy. Budova měla takovou přemíru prostor, ţe zařídit tam nějaké laboratoře, zvláštní vyšetřovny, zařídit tam něco nového, to nebyl ţádný prostorový problém. Budova sama na mě udělala nesmírně příznivý dojem. Byli tam tehdy dva sekundáři, doktor Borový a doktor Ryba, ale oba si přáli odejít neboť říkali, ţe uţ jsou staří na to, aby si zase zvykali na nový reţim a nového šéfa. Coţ bylo upřímně otevřené. Ryba odešel do Náchodu a myslím, ţe se mu tam vedlo dobře a ţe byl spokojen. Borový odešel do Jablonce nad Nisou. Nevím, zda byl šťasten a spokojen. Byl to člověk, který nikde nenalézal vlastní štěstí. Blízkost nemocnice v Liberci byla pro něj jistě nevýhodná, byl tam doktor Teisler z Prahy, který se snaţil všechno ovládnout. A tak myslím, ţe Borový skončil někde mimo Jablonec. Teisler byl synem brněnského fyzika Teislera, který se proslavil za války. Kdyţ Němci zavřeli vysoké školy, byl přistiţen německou vojenskou hlídkou, jak přelézá plot ústavu. Němci začali vyšetřovat, proč tam lezl a Teisler řekl, ţe zapomněl při zavírání škol v šupleti padesát korun. A ţe si šel pro těch padesát korun. Němci Teislera neznali a tak prohledali celý ústav, snad tam vytrhali i podlahy a pořád hledali, proč tam ten Teisler šel. Nejhorší bylo, ţe on si tam šel skutečně pro těch padesát korun. Teisler byl vynikající optik. Údajně svému synovi pomohl vypočítat kontaktní čočky, které později spolu s Altmanem ten Teisler dělal. Byly to skutečně dobré kontaktní čočky a bylo to skutečně poctivé dílo. ZAČÁTKY NA KLINICE V HRADCI Na klinice byla také doktorka Anna Uxová, dcera ředitele Legiobanky z Prahy. Vzala si spoluţáka ze semestru a ten získal místo u Maršálka. Tím se dostala na oční ještě před mým příchodem do Hradce. Byla to poněkud korpulentnější praţská dívka,
která se opájela vším praţským. Synek aţ
kdesi od moravských hranic, jí nebyl tak sympatický jako by byl Praţák. Ale vţdycky jsme spolu vycházeli. Bouček, který mě provázel po klinice, mě nakonec zavedl k Bedrnovi, který mě přijal chirurgicky velkoryse a vlídně. Ně-
112
kolikrát se zmínil o význačných lidech státu „toho já dobře znám, to je mŧj přítel“ a nakonec si připsal moji hradeckou kariéru na svŧj vrub, ačkoliv to dojednával Maršálek a já jsem do dneška přesvědčen, ţe v pozadí stál Bouček. Maršálek pak zŧstal v celé historii mírně opominut, ačkoliv taky vykonal velké dílo. O Maršálkovi se pořád šířily takové věci, ţe je například „pekuniárně“ zaloţen. Myslím, ţe mu bylo v tomto směru taky ublíţeno. Maršálek noví fakultě v Hradci Králové, věnoval hodně práce a úsilí. Bouček mě zavedl ke starostovi města Hradce Králové, tedy předsedovi národního výboru, abych se vyjadřoval správně, coţ byl doktor Jan Němec. V této době, myslím, ještě stále figuruje jako ministr spravedlnosti. Byl to tehdy sociální demokrat, který pevně tu svou sociálně demokratickou kliku na radnici drţel. Je nutno říct, ţe pro fakultu dělal také co mohl. Zasedací síň starosty na radnici dal k dispozici jako knihovnu a chodil zasedat do hospody Na střelnici. A byl jsem mnohokráte svědkem, ţe pro budování té fakulty se snaţil poskytnout, co mohl. Kdyţ jsem k němu přišel, tak alfou a omegou uţ bylo jen, kde budu bydlet. Byl jsem si vědom, ţe jestliţe slevím a dám na nějaké sliby, ţe dostanu časem nějaký byt, tak je to na dlouhou dobu a já jsem nechtěl ţít bez rodiny. Uţ jsem toho měl za války dost. Chtěli jsme ţít slušným a klidným ţivotem. Chybou však bylo, ţe jsem byl jedním z posledních, kdo byl do Hradce vybrán, takţe na mne uţ ţádný z připravených bytŧ nezbyl. Hradec Králové byl velkoryse projektován Gočárem a kaţdý kdo tam přijel tak byl svým zpŧsobem okouzlen širokými ulicemi, starobylým náměstím, soutokem Orlice a Labe, krásným parkem, bazénem s vlnobitím a mnoha dalšími věcmi. Hradeckou specialitou byla však „futurologie“. V dobách, kdy Křiţík sestrojil první tramvaj, tak si v Hradci Králové vymysleli, ţe tam bude jezdit tramvaj. Protoţe se tehdy stavěl takzvaný Starý most přes Labe, tak aby se uţ ten most nemusel bourat, tak tam poloţili pro tu tramvaj koleje. Uplynulo nejméně třicet let od té chvíle, kdy tam koleje byly poloţeny, ale tramvaj v Hradci nebyla nikdy vybudována. Gočár namaloval krásnou Jungmanovu ulici a za základ vzal tříposchoďové domy. Ale protoţe měšťané neměli na třípatrové domy, stavěli jen dvoupatrové, které ale měly ve střeše falešná okna, která nevedla nikam. To bylo jenom proto, aby ta ulice měla švih a ráz. Následkem toho byl v Hradci Králové jen v několika málo budovách výtah.
113
Na ty se jezdily dívat školní výlety. Také se tam málokdy vyskytoval byt s ústředním topením. My jsme měli smŧlu, ţe jsme přišli uţ na konci davu profesorŧ, asistentŧ a laborantŧ. Takţe jsme dostali hezký byt na rohu Jungmanové a Šafaříkovy ulice, ale bez ústředního topení. Topili jsme kamny na uhlí a v ordinaci a čekárně se topilo plynem. Přes most to bylo do toho parku na soutoku Labe a Orlice kousek, za rohem byly všechny potřebné školy. Uhlí se muselo nosit ze sklepa do prvního poschodí. Byl to problém, ale nakonec jsme to vyřešili tak, ţe jsme měli v dětském pokoji litinová kamna „American heating“ se slídovýma okénky, kde bylo vidět, jak tam ten oheň ţhne. Bylo to krásné kouzlo kamen, kdyţ se otevřely dveře a nebylo zvlášť moc zima, tak jsme tím dokázali vytopit část loţnice a část našeho obývacího pokoje ze stavebnicového UP nábytku, v kterém dodnes ţijeme. Plynové topení nebylo špatné, ale bylo velice drahé a páchlo. V bytě bylo nutno provést generální opravu. Na to jsem , velkoryse přistoupil, protoţe jsem na to peníze měl. Do toho přišla měnová reforma a vznikla patálie, jak se to bude platit. Všecky smlouvy uzavřené v době staré měny se platily ve starých penězích, takţe jsem to měl platit ve starých penězích. Ovšem pan stavitel i pan polír chtěli, abych to platil v nových. Ale v nových jsem to platit nemohl, protoţe stát nás sice povolal do Hradce jako vysokoškolské učitele, ale zapomněl, ţe musíme být z něčeho ţivi. Dostali jsme plat primářŧ. Kdyţ potom se to přepočítalo podle té reformy, tak to byl plat zanedbatelně malý. Proto jsem se prvně musel snaţit zahájit soukromou praxi. Jedni mi říkali „soukromou praxi uţ neotevírej, těm uţ je konec“ druzí říkali „otevři si soukromou praxi, dokud mŧţeš“. Praxe byla v Hradci Králové obrazem bídy, protoţe tam byli lidé navyklí, ţe všechno je zadarmo. Jak říkal mŧj otec, byli to takzvaní „zadarmisti“. Kaţdý měl nějakou pokladnu. Takţe i největší továrník na mýdlo byl pojištěn na pokladnu soukromých úředníkŧ. Myslím, ţe i továrník světoznámého jména Petrof byl nějakou pokladnou pojištěn. Nakonec jsem byl nucen ordinovat na Pojišťovnu soukromých úředníkŧ, ta pŧvodně nejlépe ze všech platila a pacient přece jenom dal pětadvacet korun za vyšetření. Mezitím přišel nějaký soukromý pacient, při tehdejších poměrech v Hradci se těţko dal vzít padesátikoruna. Přestěhovat nás nikdo nechtěl. Stěhovací firmy se buď rozpadly, nebo je někdo vzal po Němcích do národní správy a tím ta-
114
ké přestaly existovat. Lidé se stěhovali vozy, který byly taţené koňmi a nakládaly se na nákladní vlak. Právě takovou firmu jsme sehnali. Velice nám pomohla Hedvika, která nás do Hradce vlastně přestěhovala. NOVÍ PŘÁTELĚ Na svatého Mikuláše 1945 přijela vlakem manţelka s Jeníčkem a Jiříčkem. Čekal jsem je na nádraţí. Od vlaku nejel ţádný autobus, takţe jsme museli šlapat pěšky asi kilometr do města. Uprostřed zmatku jsem zapomněl koupit večeři a tak jsem doufal, ţe manţelka něco doveze. Pamatuji se, ţe jsme dětem kupovali na lístky párky. Neměli jsme peníze, abychom jim na Mikuláše koupili bonbóny nebo čokoládu. Tenkrát ani nebyly tyto typické mikulášské dary k dostání. V Hradci jsme si našli poměrně rychle nové přátele hlavně díky mému spoluţákovi doktoru Jiřímu Konárkovi. Seznámil jsem se s panem Poštou, jenţ byl výrobcem likérŧ. Vyráběl pravé řecké koňaky a jiné speciality. Do telefonu se hlásil „Haló, zde Pošta!“ takţe většina lidí se lekla a pokládala telefon s omluvným „Promiňte, to je omyl.“ Kdyţ se hlásil: „Tady pan Pošta,“ lidi si mysleli, ţe nějaký poštmistr ţertuje. Místní veličinou byl i další výrobce koňakŧ pan Ptáčník. Za války byl údajně partyzánem, ale postavou připomínal spíš dobromyslného sládka. Ptáčník pomocí svých výrobkŧ ovládal polovinu Hradce, takţe to taky nebyla marná známost. Konárek měl sluţební automobil značky Chrysler na dřevoplyn. Vzadu v kufru byl vysoký kotel a po stranách dva koše, ve kterých byly pytle s bukovými špalíky. Těmi se v kotli topilo, tím se vyvíjel generátorový plyn, který poháněl motor. Byl to automobil velký pomalu jak autobus. Konárek měl k němu i šoféra. V neděli jsme společně jezdívali na výlet. Konárek měl vyhlédnuto, kde je moţno jíst i bez lístkŧ. Do Chrysleru se vešlo mnoho lidí: šofér pan Marečka, Konárek, já, naše dvě manţelky a tři naše děti. Kdyţ byl dostatek špalíkŧ, mohli jsme vyrazit aţ do Orlických hor. Cestou jsme zastavili a vyklopili popel do příkopu. Muselo se to dobře uhasit, aby nevznikl lesní poţár. Pak se do kotle nasypaly další špalíky, všelijak se tím hrkalo a kdyţ se oheň rozdýmal, tak se jelo dál. Dětem se to velice líbilo. Jen Jiříček měl
115
stále strach, ţe mu autem ujedeme. Kdyţ se nastupovalo, tak šíleně řval a měl strach, ţe ho tam necháme. PRVNÍ TRANSPLANTACE ROHOVKY Zaloţení nových fakult bylo nápadem profesora Bělehrádka. Tento biolog a vynikající člověk přednášel v době mého mládí v Brně. Po válce byl rektorem praţské univerzity. Zda se jeho sen splnil a vzdělání lékařŧ včetně jejich lékařská úrovně bylo úměrné počtu lékařských fakult, to nevím. Myslím, ţe počtem lékařských fakult se výchova lékařŧ významně nezlepšila. Výchovu k prakticismu podle sovětského a amerického vzoru ať posoudí naši následníci. Je však faktem, ţe dnešní student lékařství má tak hrubé neznalosti z patologické anatomie, ţe tato mezera nelze ţádným praktickým výcvikem vyplnit. Lékařskou praxi bude medik dělat celý ţivot, ale k teorii se uţ, bohuţel, jen málokdy vrátí. Snaha o to, aby medici byli stále u lŧţka, aby byli v nejbliţším styku s nemocným, není všechno. Teoretické ústavy byly v Hradci Králové umístěny v budově bývalého vojenského velitelství, kterého se velkoryse vzdal ve prospěch lékařské fakulty generál Kratochvíl. Byla to prapodivná doba, kdy vojáci místo aby zabírali, tak se vzdávali. Generál Kratochvíl byl pak tupen a pomlouván a za Dukelskou operaci. Prý ji pozdrţel na příkaz Londýna a tím se propásla nejvhodnější doba k útoku, kdy Němci ještě nebyli opevněni. On hlavně nebyl příslušníkem vojsk, která přišel z Ruska, ale byl ke Svobodově armádě shozen padákem z Anglie, to byla jeho největší chyba. Kratochvíl byl také předsedou autoklubu, kde jsme se s ním seznámili. Byl to člověk bodrý a vzácný, neřekl bych, ţe byl úskočný. Bývalé vojenského velitelství byla budova ve tvaru T a v kaţdé části téčka byl jeden ústav. Bylo to opravdu nádherně zařízeno. Tehdy existovala americká pomoc „UNRA“, z níţ přicházely nejrozmanitější věci, které uţ nikdo nepotřeboval na bojištích a které bylo moţno vyuţít ve zdravotnictví. Byly to nástroje americké, anglické a francouzské výroby.Takţe teoretické ústavy byly vybaveny relativně velice dobře. Prvním děkanem té lékařské fakulty byl profesor Bouček. Byl tam asi dva roky, ale potom řekl, ţe uţ ho to nebaví a ţe se chce vrátit ke svému oboru. K farmakologii se však uţ nevrátil, ale pěstoval lékařskou mravouku. A přednášel ji v Praze. V době or-
116
ganizačních svízelí nám doporučil jako svého nástupce profesora Smetánku, coţ byl vynikající fyziolog, který celou válku strávil jako emigrant v Anglii. Profesor Smetanka byl starý mládenec a sledoval poměrně jasnozřivě, kam spěje náš stát. Chodíval k nám, byl naším hostem při večeřích a podobně. Zdálo se, ţe nikdy nevěřil, ţe zŧstane natrvalo v Hradci. jenţe my jsme mnohá jeho slova nechápali a my jsme pořád si mysleli, ţe chce jít do Prahy. První posluchači medicíny byli celkem početní, v ročníku bylo kolem stovky lidí. Nedostudovaní lidé se většinou vraceli na ty univerzity, kde začínali. Takţe já jsem mezi prvními posluchači měl jen jedenáct studentŧ. Začínal jsem s doktory Borovým a Rybou. Doktor Borový měl jednu výbornou zásadu: ţe člověk je otrokem toho, co umí, a čím více toho umí, tím větším je otrokem. V tom měl hodně pravdy. Já jsem v té době snil o keratoplastice a studoval jsem veškerou dostupnou literaturu. Ale nikdy v ţivotě jsem neviděl ţádnou keratoplastiku dělat. Takţe bylo opravdu těţké se do keratoplastiky dát. Pak jsem se rozhodl, ţe první keratoplastiku udělám metodou s otočením štěpu kde ve středu rohovky je sytý zákal, excentricky se vyřízne terč a ten terč se v rohovce otočí, takţe zákal přijde do periferie rohovky a do středu přijde pěkná prŧhledná rohovka. Zdálo se mi, ţe je to operace vhodná na cvičení té techniky. Keratoplastika je nejlepší operace, protoţe imunologické procesy, které dnes straší všechny transplantátory, ty přirozeně při štěpu, který byl z téhoţ člověka neexistovaly. Takţe šlo víceméně o nalezení případu, který by takový zákal měl (zákal postihující jenom centrum rohovky a ne periferii). Za druhé, aby operatér byl dostatečně vycvičen v technice a byl připraven na všechny moţné případy, které existovaly. Dělat transplantace pomocí štěpŧ z mrtvol, jak se tedy uţ všeobecně ve světě dělalo dík ruskému oftalmologovi Filatovovi, to byla tehdy pro nás svízel všech svízelí. Zákon platný v Československé republice pravil, ţe za zohavení mrtvoly se povaţuje i jakékoliv odnětí části mrtvoly a pouţití této části k jiným účelŧm. V republice údajně tehdy začali dělat keratoplastiky v Praze u profesora Kurze. Filatov, který pracoval v Oděse, v té době měl odoperován snad největší počet keratoplastik vŧbec na světě. Já jsem nikdy netrpěl ţádnou prioritomanií, jestli jsem to či ono dělal dřív nebo později. Keratoplastiku před námi i před Praţáky dělala spousta oftalmologŧ, takţe jakápak priorita. V Praze si s tímto
117
problémem nedělali ţádné starosti. Já jsem se šel zeptat k soudu prokurátora, jak by pohlíţel na případ, kdybychom pouţili rohovky zemřelého člověka, kterému bychom buď vyňali celé oko a potom si z toho vyřízli potřebnou část rohovky a nebo si vyřízli jenom ten štěp. Prokurátor mi odpověděl, ţe podle zákona je to trestný čin, ovšem on osobně, ţe by ho v daném případě vzhledem k jakému účelu byla ta rohovka pouţita, nikdy neţaloval. Ale co kdyby byli ţalovali pozŧstalí? Pokud nebyl tento zákon změněn, k čemuţ jsem se tedy přičiňoval všemi moţnými zpŧsoby, tak bylo těţko vzít mrtvému oko, abychom ho potom pouţili ke keratoplasice. Na kliniku byl přijat městský úředník z Opavy, který v radosti z konce války v povznesené náladě zakopl a spadl do kalfasu s vápnem. Poleptal si přitom rohovku tak hrozným zpŧsobem, ţe byl úplně slepý. V té době byl v Hradci Králové pověšen velitel gestapa, který poslal mnoho lidí na smrt. Z tohoto milého gestapáka jsme získali oko a byli jsme si jisti, ţe zde nebude ţalobce, ani soudce. Protoţe jsem si netroufal pustit se do nějakých velkých štěpŧ, vsadili jsme do oka částečku rohovky o prŧměru pěti milimetrŧ. Ta se kupodivu ideálně zhojila a městský úředník viděl 6/6, tedy normálně. Vrátil se do úřadu, vykonával všechna moţná povolání a léta ţil spokojeně. Druhé oko bylo špatné, nerozeznávalo ze všech stran správně světlo, takţe naděje na zdárný výsledek byla malá. Bylo z toho hodně slávy a nemocní se začali hrnout. Ministerstvo vydalo dodatek k zákonu o pouţíváním části mrtvol ve prospěch jiné osoby. Vycházeli z právního pojmu, ţe mrtvola je res nulius, to jest věc, která nepatří nikomu. Takţe příbuzní nemohou ţalovat a kdyţ bude keratoplastika provedena ve veřejném ústavě, nemŧţe to ţalovat ani stát. Jednou přijel do Hradce Ivan Málek. Byl uţ tehdy posvěcenou osobou, i kdyţ ještě nebyl akademikem. Málek v Hradci hodnotil, co děláme a co neděláme. Kdyţ jsem mu vysvětlil své představy o práci kliniky, řekl mi, ţe je to první opravdu solidní a invenční plán, který slyšel. A kladl mi na srdce, ať nikdy nesejdu z nastoupené cesty. Ţe se jí nesmím vzdát, i kdybych z toho měl nepříjemnosti i jistá utrpení. V té době uţ přišel na kliniku Iserle, Hornych a Rezek - nová generace lidí, kteří byli zaujati, ţe se na té klinice bude něco dít, ţe tomu budou přítomni a ţe se budou účastnit. Ze začátku jsem keratoplastiky dělal samozřejmě jen sám. Protoţe jsem to pořádně neuměl,
118
mohl jsem tedy těţko předávat někomu zkušenosti. Prvně jsem to dělal metodou podle Filatova, tj., ţe ze spojivky se udělala taková zástěra, která se od vrchu dolŧ překlopila přes oko a pod to se dal štěp do vypreparovaného otvoru. Srozumitelně řečeno do rohovky krouţením proříznuté plochajznem neboli děrovačem se vsadil čep a tou záplatou se to přiklopilo. Ta záplata se přišila a pod záplatou se to hojilo, ta to tlačila do rány. Ono se to přece jen často zhojovalo s určitým schodkem na okraji a zdálo se, ţe ten schodek je příčinou, ţe se potom někdy z těchto míst začíná rohovka druhotně kalit, ačkoliv v té první fázi byla zdárně zhojena. Druhým teda problémem bylo udělat tu trepanaci té rohovky tak, aby nebyla poraněna čočka. Kdyţ se čočky dotkne ostrý nástroj, poraní
se přední pouzdro čočky, ta se pak zakalí a
vznikne druhotný šedý zákal – tedy zase neţádoucí stav. Takţe tato trepanace - to byl jeden z velkých problémŧ. Zprvu jsme trepanovali tím, co jsme měli. Tenkrát se pouţíval trepan s natahovacím strojkem, kterým se jen krouţilo. Já jsem dával přednost trepanu ručnímu, protoţe ten jsem mohl v kterémkoliv okamţiku ovládat. Natahovací trepánek mi připadal těţko ovladatelný - člověk s ním mohl nechtěně zajet do duhovky či do čočky a zpŧsobit na oku velkou škodu. Teprve později se začaly v Československu vyrábět trepany sekundum Filatov a taky sekundum Kurz, které se konicky rozšiřovaly. Čím se více zařezával trepan do rohovky, tím víc se vlastně ten otvor ucpával a jestliţe tam byl, bylo to jako stříkačka, pístem byl tam stlačován vzduch, ten vytvářel tlak od středu, takţe prostě aţ do posledního okamţiku stále komorová voda, tekutina střední komory neodtékala a nehrozilo nebezpečí poranění čočky. Málokdy se podařilo doříznout bezezbytku a úplně tu rohovku, protoţe vést ten trepan absolutně kolmo ke konvexitě rohovky, to je téměř geometricky nemoţné. Na některé straně to zŧstalo viset a potom bylo nutné, aby se tento malý kousek zvláštními jemnými nŧţtičkami dostřihl a odpreparoval . Vsadit tam potom ten čep, nebyl problém, pokud to asistentovi neupadlo na zem. Horší byla fixace. Uţ jsem se zmiňoval, ţe jsme to nejdříve fixovali záplatou podle Filatova, ale dělalo to schodky. Později jsme začali všívat ten štěp, na to jsme ale museli mít jehly. Tyto jehly se pak – také díky našemu nátlaku - začaly vyrábět. To se všívalo buď pokračujícím
119
stehem, takţe se celý ten krouţek kolem dokola „obštepoval“ tak, ţe to muselo leţet přesně na sobě, aby to nikde nedělalo ţádný faldy. Kaţdý ten faldíček na rohovce by znamenal, ţe to tam bude filtrovat a ţe se to bude špatně hojit. Byla to operace velmi jemná. Podařilo se nám ji zvládnout jen podle literatury a knih. Nikdo z nás, kdo jsme pracovali na získávání štěpŧ, při operacích a dalším léčení, jsme to nikdy nikde neviděli. Pak se mi dokonce podařilo prosadit, ţe v Hradci Králové vznikla první tkáňová banka. Tu převzal manţel mé lékařky doktorky Klenové. Doktor Klen konzervoval jednak rohovky, nebo celé i oči. Konzervoval kostní štěpy, kostní dřeň a tak dále. Sbírali jsme tkáně, potřebné pro transplantace. Nevím co se sbírá dnes, jestli uţ i ledviny nebo srdce nebo játra, to mi není jasné. Ale za mých dob jsem prosadil zřízení této tkáňové banky, která se zabývala především kostními, rohovkovými a koţními štěpy. Měli jsme štěstí, ţe v Jablonci nad Nisou vznikla optická škola. Kolem této školy se shromáţdili skvělí odborníci Byl to hlavně Josef Altman a Tomáš Klauber. Otec Tomáše Klaubera byl očním primářem v Budějovicích. Altman byl jemný mechanik, vycvičený u firmy Saberstiess. V Jablonci získali vilu po bohatém továrníkovi, liberecký Teisler poţádal svého tatíčka, aby mu vypočetl nekonečnou řadu kontaktních čoček tak, aby je bylo ta moţno jednoduše a levně vyrábět. Aby byly dostupné jako brýle. Altman byl takový bohem nadaný člověk, který dovedl všecko na světě. Vymyslel jak by podle vypočtených teoretických modelŧ lisoval tyto čočky z plastických hmot anebo z celuloidu. Pak je přistřihl, přibrousil na okrajích a vsadil. Všechno to vymysleli a zřídili Teisler otec, Teisler syn, Altman a Klauber. Klauber nebyl tak šikovný, zabýval se hlavně teorií a všechno, co bylo potřeba udělat rukama, uměl Altman. Jednoho dne se Klauberovi a Altmanovi, stal Teisler nějak méně sympatický (či více přízemní) a přišli za mnou do Hradce Králové a nabídli mi spolupráci s klinikou. Byla to velice šťastná trefa, ţe jsme se dali dohromady. Na většině těch větších věcí, které nás ve světě proslavily, se vţdycky podílel Altman. Mě uţ v dobách válečných strašila v hlavě elektroretinografie a teď jsem se v Hradci najednou ocitl vedle profesora Vávry, kterého elektrofyziologie velice zajímala. Nadto tam byl i profesor Piťha, který o tom sice nic ne-
120
věděl, ale zato dovedl nějakým zázračným zpŧsobem získat z Ameriky velice krásný elektroencefalograf. Byl to systém push-pull, coţe byla tehdy technická senzace. Protoţe si s tím Piťha nevěděl rady, předal encefalograf Vávrovi, aby to zaběhl a naučil s tím pracovat laborantky, které kolem sebe Piťha shromaţďoval. Vávra měl štěstí, ţe měl člověka podobného jako byl Altman. Jmenoval se Večerka. Pan Večerka nejprve encefalograf rozmontoval a nakreslil jeho schéma. Pak zašel do obchodu, kde se tehdy vyprodávaly válečné zbytky a tam se podíval, co je k dostání. Zpracoval seznam asi o osmnácti stech poloţkách, který byly nezbytně nutné. Byly to buď věci úplně stejné jako v americkém encefalografu, anebo věci, které šly nějakým zpŧsobem přizpŧsobit či upravit. Večerka dovedl ve výprodejích všechno sehnat, takţe vytvořil kompletní sklad náhradních součástek. Z nich pak postavil dva aparáty, podobné encefalografu. Byly to snímače elektrických potenciálŧ, zesilující z mikrovoltŧ na registrovatelné amplitudy. Jeden si ponechal Vávra, druhý jsem získal já. S pomocí Altmana a Klaubera jsem sestrojil světelný stimulátor, neboli dráţdič, pomocí kterého jsme mohli oko vystavovat rŧzným osvitŧm. Svod z oka se zapojil do Vávrova elektoencefalografu přes zesilovač, který převedl miliontiny voltŧ na čitelný výkyv galvanometru. Moc krásně jsme si s tím pohráli, neţ jsme získali první skutečně poctivý elektroretinograf. Přitom jsme málem utýrali několik garnitur medikŧ a mediček, kteří byli ochotni slouţit jako pokusné osoby. Nejoddanější byla Boţenka. Byla to milá a poměrně klidná česká buchtička. Kdyţ se ji kontaktní čočka vsadila, na nic nesahala, nehýbala se a leţela jak v hypnotickým spánku. Takţe se neprojevily ţádné vedlejší potenciály. Právě na ní jsme udělali první bezvadný elektroretinogram. Velice ochotna byla jiná medička, která se jmenovala Hanka. Později se provdala za gynekologa Kubeše. Usadili se v Pacově, ale pak je tam začali otravovat - jako kaţdého všude na světě - ačkoliv jim tam zaloţili všecko, co bylo moţno zaloţit. Ona tam postavila na nohy zubní a on porodnictví. Odešli tedy do Ústí. Hanka byla ţivá sportovkyně. Měla potenciály ve všech moţných částech těla, jenom ne v oku. Pro první pokusy to byl objekt obzvláště nevhodný, protoţe byla labilní a neklidná. Kdyţ viděl doktor Iserle tohle moje snaţení, pochopil, ţe je technicky neupotřebitelný. Iserle je člověk invenční, nápaditý, dokonalý oftalmolog, do-
121
konalý klinik. Ale nesmí se po něm chtít, aby například řídil automobil. Automobilem u nich jezdila manţelka. Takovým technikem byl další domácí kutil - doktor Ambroţ. Ambroţ měl za manţelku Polku, která ho měla velice dobře vycvičeného, takţe Ambroţ pral, šil, umýval nádobí, zkrátka dělal uţ dávno v letech 1950-52 všechno to, co dělají muţi dnes. Doktor Iserle - to byla pokladnice stálého neklidu a stálých nápadŧ. On nepěstoval všelijaké takové ty technické a rukodělné věci, o to více nahlíţel do knih a knihy, které se mu nestaly odporným páchnoucím tiskem, ale zdrojem moudrosti a něčeho nového. Stále přicházel na kliniku a bombardoval nás nápady, ţe bychom měli dělat to či ono. Měl záplavu rŧzných nápadŧ, co by se mohlo dělat, ale pak to za něj musel udělat někdo jiný. Báječné bylo, ţe z jeho repertoáru nápadŧ šlo vybrat to, co bylo dostupné. Takţe kdyţ jsme měli Altmana a Klaubera, tak jsme se zaměřili na to, co byli schopni vykonat. PŘÁTELÉ Z ŘAD PROFESORŦ Mít za přítele vysokoškolského profesora je vţdy poněkud nesnadné, protoţe je to vţdy svým zpŧsobem podivín. Kdyby nebyl podivín, dělal by něco praktického a výhodnějšího. Bylo nesnadné najít mezi vysokoškolskými profesory lidi, kteří by měli smysl pro legraci, chtěli si popovídat nebo zajet si výlet k rybníku. Byl tam vynikající internista profesor Lukl, který hrával na čelo. Jeho manţelka o něm mluvila vţdy ve třetí osobě: „On doktor říkal…“ Moje manţelka to neměla ráda. Lukl nemohl jet s rodinou na výlet, protoţe měli tolik dětí, ţe se nevešli do jednoho automobilu. S dětmi si nedal pokoj, ani kdyţ jeho paní dostala po jednom z porodŧ dost těţké krvácení do středu sítnice. Výborný člověk byl psychiatr profesor Krákora. Tak jsem si vţdycky představoval Chestertonova otce Browna. V sobotu o pŧl jedenácté mě to uţ obvykle na klinice přestalo bavit. V té době se scházeli ve vinárně v Grandu známí. Sedl jsem do auta a v bráně jsem potkal profesora Krákoru. „Kam jdeš?“ „No, já jdu na děkanství,“ řekl mi Krákora. „A kam ty?“ „Já jdu na národní výbor.“
122
Vzal jsem ho do auta a na křiţovatce u mostu jsem zastavil. Krákora vystoupil a šel na děkanství. Já jsem objel jsem blok a vrátil se ke Grandu. Kdyţ jsem vstupoval do vinárny, srazil jsem se s Krákorou. Byli jsme výborní přátelé, ale nebyl to člověk, se kterým by se dalo jít koupat k rybníku nebo jet s ním na výlet. Byl to uţ starý pán. Jednu koupel jsem s ním však zaţil. To uţ jsme byli jako vojáci na Hrádku u Nechanic. Řekli jsme si, ţe se vykoupáme. Protoţe jsme neměli plavky, vysvlékli jsme se donaha a vlezli do vody. Plukovnické uniformy jsme nechali na břehu. Zatímco jsme se slastně čvachtali ve vodě, přišly dvě dívky a usedly na břeh. Nevím, zda zrovna vily věnečky z květin, ale pořád tam seděly a nešly pryč. Mezi námi byli i lidé jako například histolog Vrtiš, který si drţel na ohanbí ruku i pod vodou, aby nespáchal nic nepatřičného. Krákora řekl, ţe mu začíná být zima na nohy a ţe z toho asi dostane revma. „A to bych se divil, ţe bych je nedostal pryč!“ řekl a vylezl nahý z vody. Dívky vytřeštily oči a utekly. Kdyţ jsme hledali mezi profesory spřízněné duše, přišel do Hradce pediatr „krásný“ Jiří Blecha. Jeho manţelka Dagmar Kučerová byla dcerou prvního brněnského patologického anatoma, jednoho ze zakladatelŧ brněnské univerzity. Kučera byl také zakladatelem státního zdravotního ústavu, dnešního ústavu sér a očkovacích látek. S Dádou jsem kdysi chodil do francouzštiny k madame Chic. Přitom jsem jí a sestrám Barvičovým bral sešity a kabelky. Zasunul jsem je pod stŧl, kde bylo zařízení na jeho roztaţení. Pak jsem šel klidně domŧ. Holky ječely a kvičely, ale nikoho nenapadlo, ţe by to mohlo být pod stolem. Kdyţ mě Dáda spatřila, vzpomněla si na léta u madame Chic. Brzy jsme se spřátelili a kdyţ naše hochy přestalo těšit jezdit s námi v neděli na výlety, tak s námi jezdili manţelé Blechovi. Abychom mohli někam vyjet, potřebovali jsme automobil. Psal se rok 1946 a tehdy bylo nové auto velkou vzácností. Doktor Drábek z policejního ředitelství v Brně se dostal na ministerstvo dopravy, které výhradně přidělovalo poukazy na automobily. Řekl jsem mu, ţe máme s profesorem Vavrdou podanou ţádost a marně ţadoníme o přidělení auta. Drábek mi řekl, ţe jestli počkám dvacet minut, tak mi ty dva poukazy přinese. Za chvíli skutečně přišel se dvěma podepsanými poukazy na dvě Tatry 57 B. Kdyţ jsem se večer
123
vrátil do Hradce, tak si Vavrda myslel, ţe si z něj dělám legraci. Ale poukaz přijal. Pak jsem navštívil zastoupení Tatry v Kuklenách, které vedl pan inţenýr Kráčmer. Měl potíţe s chŧzí a vypomáhal si holí. Někdo ho při honitbě střelil brokovnicí a jeden brok mu zŧstal v páteři. Kráčmer nechtěl věřit, ţe jsem poukaz dostal, neboť do Hradce Králové od konce války ještě ţádný nepřišel. Dokonce si myslel, ţe jsem podvodník. Kdyţ konečně uvěřil, ţe prŧkaz opravdu mám, tak začal pochybovat, zda budu schopen zaplatit. Kdyţ jsem mu řekl, ţe zaplatím šekem Ţivnobanky, tak nad tím kroutil hlavou ještě víc. Šekem v Hradci Králové ještě nikdo neplatil. Napsal jsem mu papír, na kterém stálo: Doručiteli této směnky vyplaťte 67.000 Kčs jako kupní cenu za vŧz Tatra 57B. Tolik peněz jsem skutečně neměl, ale měl jsem v Ţivnobance vázané cenné papíry v hodnotě 200.000 Kčs. Šel jsem se úředníkŧ v Ţivnobance zeptal, zda bych si na ně mohl pŧjčit. Oni se dlouho mému nápadu divili, ale nakonec mi peníze pŧjčili. Kdyţ v Tatře uvěřili, ţe tyto peníze skutečně existují, pokládal mě inţenýr Kráčmer téměř za amerického milionáře. Měl jsem tedy poukaz, měl jsem peníze, ale auto pořád nikde. Stále mi jen oznamovali: ţe v lakovně mají zpoţdění, ţe je potřeba dodělat sedadla a tak podobně. Pak se ukázalo, ţe nemají skoro celou elektriku - akumulátor, dynamo, rozdělovač, startér a relé. Přítel Konárek mě tedy seznámil s hradeckým autoelektrikářem Joţkou Uhlířem. Ten mi nabídl, ţe mi elektriku prodá a Tatra mi to odečte z ceny. Byla to předválečná Boschova elektrika. To se mi zdálo dobré. Opsal jsem výrobní čísla nabízených elektrických zařízení a poslal je do Tatry Kopřivnice. Odpověděli mi, ţe mi Uhlířovu elektriku do vozu namontují, ale nemají pneumatiky. Joţka Uhlíř dodal i 5 pneumatik a poslali jsme je do Kopřivnice. Kolem 5.května byl vŧz konečně kompletní. Volant sice pouštěl černou barvu, takţe jsem po jízdě vypadal, jako kdybych dělal generálku motoru, ale brzy jsem si koupil volant bílý se třemi drátky v chromu. Museli jsme samozřejmě úpěnlivě šetřit, abychom Tatru splatili. Na tu dobu to byly obrovské peníze. Měl jsem stále jen plat primáře a nemohl jsem se domoci platu profesora. Do Hradce jsme přijeli tak říkajíc nazí. Manţelka si za celou válku nekoupila vŧbec nic. Byla to chyba, protoţe jsme pak stejně o všechny peníze přišli. Děti nosily svetry a
124
ponoţky, které jim upletly babičky a manţelka. Byli jsem bídníci v novém automobilu. Látky byly na lístky a ceny na černém trhu byly vysoké. PRVNÍ VYJEDNÁVÁNÍ V PRAZE Děkanem lékařské fakulty byl profesor Smetánka, ohromně slušný člověk. Byl to starý mládenec, který nic nepotřeboval. Kdyţ jsem vystoupil na vědecké radě s tím, ţe není moţné, aby profesoři dva roky po jmenování nedostávali odpovídající plat, Smetánka se trochu urazil a řekl, ať to tedy zkusím vyřídit sám. „Dáte-li mi, prosím, pověření, spektábilis, pojedu to vyřídit,“ navrhl jsem. A on mě skutečně pověřil. Hned na druhý den jsem zajel Tatrou do milé Prahy. Ministerstvo školství v té době bylo v budově nad kavárnou Slávia, kde je dnes FAMU. Největším pánem přes vysoké školy tam byl doktor Rek, kterému jsme mu říkali Drek. Přišel jsem za ním a podal mu papír. „Jé, to jsme rádi, ţe vás vidíme! To je báječný!“ řekl Rek. Absolvovali jsme praţskou zdvořilostní konverzaci. Kdyţ jsem mu řekl, ţe chci s dekrety ještě téhoţ dne odjet do Hradce, zdálo se mu nemoţné. Návrh sice leţel na stole, vše bylo připraveno, ale chyběl podpis finančního oddělení a ministra. „To je maličkost, kde je to finanční oddělení? Někde ve Spojených Státech, nebo v Tichomoří, nebo kde?“ řekl jsem. „Na Maltézském náměstí.“ „To je báječné, já mám dole automobil, vezmeme tady ten pakl a jedeme na Maltézské náměstí.“ „Nejsme ohlášeni,“ protestoval. „To mě nevadí,“ řekl jsem. „Jestli chcete, tak nepojedem. Ale to, co se tady stane, kdyţ odtud odjedu těch dekretŧ zpátky do Hradce, to ministerstvo školství asi nezaţilo. Tady přestávají ţerty. Vy si myslíte, ţe si najmenujete pětadvacet profesorŧ, potom to zveřejníte ve všech novinách a potom jim nedáte plat? A ještě mi říkáte: Jé, to jsme rádi, ţe vás vidíme!“ „Stejně to musí podepsat ještě ministr.“ „To je maličkost! Pětadvacetkrát škrábne a je to. Snad se na to ještě zmŧţe, ne? Tak sešlý snad ještě není.“
125
Doktor Rek se naštěstí zhroutil, vzal balík a jeli jsem na Maltézské náměstí. Tam zatím uţ někdo telefonoval, ţe se blíţí nebezpečný šílenec a není jasné, je-li to psychiatrický případ nebo normální zuřící občan. Takţe dveře se před námi otevíraly, kdyţ jsem se k nim blíţili. Úředníci řekli, ţe je to maličkost, ţe u nich je to také vyřízeno. Práskli na to pár „beranŧ“, podepsali se a já jsem řekl: „Tak - a jedem k panu ministrovi.“ „A co kdyţ je ve vládě?“ „A co kdyţ není ve vládě? Kdyţ bude ve vládě, tak mŧţeme počkat u vlády. Aţ bude vycházet z vlády, tak si před nim kleknu na kolena a budu ho prosit, ať zachrání naše ubohé děti, které hladoví a podepíše dekrety, které je dva roky dluţen.“ „To byste neudělal...“ „Dobře. tak já to neudělám a budu na něj čekat tady. Kdyţ nepřijde, tak si sednu na schody a neodejdu a nedám ty papíry z ruky, dokud to pan ministr nepodepíše.“ K ministrovi mě nepustili. Byl to nerudný pán v letech a já jsem vypadal také velmi nerudně. Úředníci správně usoudili, ţe by nebylo dobré, kdybychom se setkali. A raději to podepsali místo něj. A já jsem skutečně ještě téhoţ dne přivezl do Hradce dekrety, podle nichţ nám mohl být vyplacen profesorský plat. Včetně peněz, které nám nevyplatili za ty dva roky. Doplatky dělaly u kaţdého z nás mezi 90 aţ 120 tisíci korunami. To by znamenalo, ţe by si kaţdý mohl koupit ještě jedno auto. Úřady to ale označily za jednorázový doplatek, který musí být jednorázově zdaněn nevyšší sazbou. Takţe jsme nakonec dostali jen 45 tisíc. Zaplatili jsme za ušité šatstvo a splatili zbytek dluhu za auto. Na ministerstvu jsem se zřejmě velice proslavil. Doktor Rek lítal z kanceláře do kanceláře, všem vyprávěl o mé návštěvě a ještě to patřičně přibarvil. Kdyţ jsem přijel na ministerstvo v jiné věci, tak se mi zdálo, ţe Rek má někde tlačítko jako mívají pokladní v bance, kdyţ přijde lupič. Zatímco se mnou hovořil, „zcela náhodou“ vstoupil jeho nadřízený pan Martinic. Později byl rektorem Univerzity Patrika Lumumby - to byla česká univerzita pro černoušky. Chvilku si mě prohlíţel, pak mě obešel z druhé strany a díval se na mě po světle.
126
„Tak vy jste ten profesor Vanýsek?“ „Ano, prosím. S kým mám tu čest?“ „Já jsem Martinic,“ řekl významně a zřejmě očekával, ţe překvapením začnu padat dozadu, aţ dopadnu na zadek. Já jsem však nevěděl, ţe je to největší pán po ministrovi a šedá eminence ministerstva. „Ale, ale, vy jste Martinic?“ řekl jsem. „A kde máte Slavatu?“ „Myslíte, ţe jsem zralý na defenestraci?“ řekl pohotově. „Kdyţ jste nám podepsali ty dekrety, tak to bezprostředně nehrozí. Ale před měsícem to bylo na pokraji.“ Získáním dekretŧ moje váţnost mezi členy pedagogického sboru podstatně stoupla ČESKOSLOVENSKÁ OFTALMOLOGIE V PADESÁTÝCH LETECH V oftalmologii nastal dosti krutý zápas. Přednostou praţské první oční kliniky byl pan profesor Kadlický. Byl to starý pán, který slouţil podle tehdejších pravidel asi do 70 let. Druhé oční klinice vládl profesor Kurz, který byl jeho ţákem. Je zajímavé, ţe si Kurze nepamatuji z předválečných sjezdŧ. Panuje legenda o svatém Grálu, jak se Němci opevnili na druhé oční klinice a Kurz s Klímou ji dobývali a nakonec odevzdali do českých rukou. Tato klinika samozřejmě začala hrát prim, protoţe Kadlický byl uţ příliš vysokého věku. Měl svého věrného ošetřovatele, kterým byl další očař profesor Dienstbier. Teď jsem se mezi nimi najednou objevil já a začal jsem dělat keratoplastiky v Hradci Králové. Pak jsem se ještě dopustím další drzosti, ţe jsem si dovolil svolat první schŧzi o keratoplastikách do Hradce Králové. Na druhé oční klinice dělali keratoplastiky také a já jsem nepátral po tom, kde je začal dělat dřív. Zařídil jsem jim, ţe v Hradci se budou stravovat bez potravinových lístkŧ a sehnal jsem od řezníka pana Marka celý zadek telete. Moje drzost mi mnoho přátel nenadělala, protoţe Kurz mi řekl něco ve smyslu: „Některé naše zkušenosti na větším materiálu (neřekl na jakém) jsou jiné neţ máte vy.“ Pak se ukázalo, ţe keratoplastiky dělal i Dienstbier. Vznikla z toho určitá nevŧle, které jsem ještě nasadil korunu. Tehdy nevycházel ţádný oftalmologický časopis a nebylo kde publikovat. Lékařských časopisŧ se po válce zmocnili internisté a laboratorní pracovníci, takţe naděje publikovat
127
něco z očního lékařství byla malá. Před válkou vycházel oftalmologický sborník, který jednou za rok zveřejňoval sjezdové práce. Podal jsem tedy návrh, ţe by měl vycházet nějaký časopis. Autorŧm by se mělo vzhledem k situaci uloţit určité omezení, kolik papíru mohou popsat. Časopis by měl vycházet šestkrát do roka, nebo aspoň čtyřikrát. Bylo mi řečeno, ţe je to nereálné, protoţe na to nejsou podmínky a je to vyloučeno. Na Masarykově náměstí v Hradci byl tiskař, který tiskl pro lidi rŧzná parte, který mi řekl: „Ono se nic netiskne, protoţe nikdo si nic nedává tisknout. Kdyby se dávalo tisknout, tak my bychom tiskli. Ale kdyţ není co tisknout, Tak my nepotřebujeme ani nový stroje, ani dělníky, ani modernizaci. Všecko je to spletený dohromady.“ Tázal jsem se, zde by byl schopen vytisknou ročně tolik a tolik stran daného formátu. Uvítal by to s nadšením, protoţe by mu to zajistilo dostatek práce. Napsal jsem tedy do Prahy, ţe mám tiskaře, ţe jsem schopen dělat i redakci, která by byla v Hradci Králové. To byla zřejmě pro matičku Prahu velká rána a brzy nato se ukázalo, ţe vznikající zdravotnické nakladatelství je schopno tisknout čtyřikrát a později šestkrát do roka Československou oftalmologii. Redakce však musí být v Praze, protoţe Zdravotnické nakladatelství bude redigovat všechen zdravotnický tisk a nikdo jiný nic tisknout nebude. Takţe jsme sice nic netiskli, ale přece jenom jsme tím pohnuli. Bylo moţno někde publikovat, coţ mělo zejména pro mladší lékaře velký význam. Šéfredaktorem byl profesor Kurz a já nechci jeho redaktorskou dobu líčit. Později jsem také zástupcem šéfredaktora, ale aţ po Kurzově smrti. Jednou jsem mu dal práci a on ji odmítl zveřejnit, protoţe by prý lékaři takovou operaci pak začali dělat. Týkalo se to implantací umělých čoček. Někdy bylo velmi těţké „praţanistŧm“ vzdorovat. Kdyţ to nešlo napadnout po odborné stránce, tak to muselo jít jinak. To „jinak“ znamenalo, ţe se hledaly chyby v češtině a opravovaly výrazy. Byly to však jevy, které se v lidské společnosti objevují všude a proto je nemístné to nějak zdŧrazňovat. NÁVŠTĚVA PREZIDENTA BENEŠE Lékařská fakulta v Hradci Králové se stala výletním místem rŧzných veličin. Přijel tam i americký velvyslanec Steinhart, kterého jsem zachytil na fotografii, kdyţ se mu klaní zakladatelé naší nemocnice. Zakrátko by se
128
k tomu nejraděj neznali. Pak přijel ministr školství Zdeněk Nejedlý a nakonec nás v doprovodu Jana Masaryka navštívil i prezident Beneš. Uvítání mělo být na okraji města. Dlouho se uvaţovalo, kdo ho tam bude vítat. Protoţe nebylo dost automobilŧ, děkan naší fakulty jel ve voze starosty Němce. Dále tam měli být dopraveni zástupci čtyř politických stran. Z profesorského sboru byli vybráni Bedrna a já. Protoţe jsem měl černou Tatru 57 B, měli jsme jet spolu mým vozem. Den před příjezdem Beneše se dostavil nějaký pán z prezidentské kanceláře, který s námi prošel program, který se týkal prezidenta. Kdyţ se dozvěděl, ţe mám vítat Beneše jménem profesorŧ, tak na mě vytřeštil oči. „Jeţišmarjá - vy jste na to moc velikej!“ Opáčil jsem, ţe to snad není nic zlého, kdyţ někde narostl více a někdo méně. Ten pán se ke mě naklonil a řekl potichu: „Víte, ....pan prezident nemá rád ty velké lidi, co na ně musí koukat nahoru. Rozhodně bude lepší - neurazte se - ale, nemáte tady někoho menšího?“ Odvětil jsem, ţe máme profesory v jakékoliv délce. Vybral si dermatologa Janouška. Byl to nejmenší člen profesorského sboru a Beneš na něj hleděl dokonce dolŧ. Na teoretických ústavech byla zasedací síň přeměněna na salónek, odkud se dalo vyjít i na balkón, odkud mohl pan prezident s paní Hanou pokynout davŧm. Hradecké dámy nachystaly jako pohoštění čokoládové jeţky s napíchanými mandlemi, indiánky se šlehačkou a podobné věci. Beneš si vzal obyčejný koláč. Protoţe jsem dostal pokyn, ţe se nemám se svojí výškou cpát do blízkosti pana prezidenta - zejména pokud bude fotografován - hledal jsem někoho, s kým bych se pobavil. Jediný člověk mého ţánru, kterému navíc moje výška nevadila, byl ministra zahraničí Jan Masaryk. Ačkoliv jsem se viděli poprvé a naposledy, popovídali jsme si a potěšili se několika anekdotami. Na klinice nastoupila nová generace lékařŧ: Jenší, Rezek, Hornych, Iserle. Po nich však nastupovala stále další. Já jsem byl z Brna zvyklý, ţe kliniku se 130 lŧţky zvládli 4 asistenti. Hradecká klinika měla 80 lŧţek a najednou se tam mi začali mnoţit lidé. Došlo k velké invazi ţen, které se nebylo moţno ubránit. Byla to doktor Dítětové, kterou jsem však trochu na-
129
schvál vzal na kliniku já. Byla to dcera bývalého ředitele nemocnice v Hradci primáře ušního oddělení Tesaře. Tesař byl vypuzen ze svého oddělení brněnským profesorem Hybáškem, který proti němu měl všechny moţné výhrady. Tesař ţil zpŧsobem v té době obvyklým. Měl vilu v Lipkách, jezdil na koni a pravidelně jezdil do Chuchle na dostihy. Tehdy to ještě nikomu nevadilo, ale nově se formující společnost začala povaţovat jezdeckého koně za veliký hřích. Na kliniku přišla také doktorka Klenová, ţena zakladatele tkáňové banky (jehoţ jsem k zaloţení této banky přiměl). Dále doktorka Steinhartová, manţelka asistenta rentgenologa profesora Bašteckého. Nebyl nijak příbuzný s americkým velvyslancem. Mně se začalo dařit skoro všechno, na co jsem sáhnul. Kdyţ jel národní výbor do Prahy, aby intervenoval v nějaké věci ve prospěch fakulty, tak si brali nejraděj sebou mne. Jezdil tam Němec a starý komunista soudruh Nikodým. Vţdy jsme se zastavovali v Dlouhopolsku (obec za Chlumcem nad Cidlinou) u řezníka, který prodával načerno nejrozmanitější uzeniny. Výborné buřty kouláky si kupovali i všichni bojovníci proti šmelině. V té době vznikaly stále větší oftalmologické prestiţní spory. Naše publikace byly v Praze zdrţovány, nemohli jsme se dostat s přednáškami na řadu a podobné věci. Jedinou moţnou cestou, jak se dostat z tohoto bludného kruhu, bylo publikování v zahraničí. Začal jsem tedy nejprve sám publikovat ve Švýcarsku, pak ve francouzských a německých časopisech. Časem vešlo ve známost, ţe v Hradci Králové je člověk, který se například zabývá elektroretinografií. Kdyţ se později uvolnila situace a začalo se jezdit do ciziny, tak k nám přicházela jmenovitá pozvání. Ministerstvu se tím pádem začala situace vymykat z rukou a nemohlo docházet k rŧzným manipulacím. Kdyţ přišlo pozvání pro někoho, úředníci to uţ nemohli přehlédnout a pozvání přejmenovat. JAK JSEM ZAČAL LÉTAT Mezitím přišla další smršť našeho ţivota, která mnohé v našem ţivotě změnila a na dlouhá léta ovlivnila ţivot náš i našich dětí. Byl to Vítězný únor roku 1948. Rok předtím jsem se seznámil s hradeckým lékařem, který se jmenoval doktor Ladislav Pičman. Byl proslavený drsnými historkami. Kdyţ
130
za ním večer přišel pacient a zazvonil na domovní zvonek, Pičman vyhlédl oknem v prvním poschodí. „Co je vám?“ Pacient mu sdělil sípavým hlasem, ţe ho strašně bolí v krku. „Tak otevřete hubu,“ řekl Pičman, vzal baterku a svítil mu z prvního patra do krku. Pak mu nařídil: „Otevřete hubu ještě víc!“ „Pan doktore, já uţ nemŧţu...!“ sípal pacient. „Musíte,“ křičel na něj Pičman. „Já vám tam hodím pilulku!“ Jednou večer k němu přišla policie a slušně ho prosila, aby se šel podívat na utopence, kterého našli na soutoku Labe a Orlice. „A to nevíte, sakra, co máte dělat?“ volal na ně Pičman z okna. „Co máme dělat, pane doktore?“ „Strčte do něj, ať odplave pod most a tam uţ je to rajón kolegy Smetany z Kuklen.“ Pičman zjistil, ţe letadlo Piper Cub z výprodeje americké armády stojí dvacet tisíc, zatímco automobil Škoda Tudor stál kolem devadesáti tisíc.Koupil si tedy Pipera a naučil se létat. Jednou mě pozval na letiště, které bylo na svoji dobu obrovské. Z jedné strany patřilo vojákŧm, z druhé bylo civilní. Hradečáci si představovali, ţe se jednou bude létat do Prahy letadlem, coţ bude rychlejší, neţ jezdit vlakem. Koncepce, ţe létání je vhodné jen pro delší tratě, tehdy nebyla známa. Krátkou dobu linka Praha - Hradec Králové dokonce létala. Letělo se sice jen 25 minut, ale doprava na letiště a z letiště trvala daleko déle, neţ cesta z Hradce do Prahy autem. Pičman se mě na letišti zeptal, zda se nechci „svézt“ letadlem. Udělal se mnou „propagační“ let, coţ znamenalo, ţe jsem letěl zadarmo. Vzal sebou také Janoucha, který měl své mládí v Anglii uţ za sebou. Ani já ani on jsme nebyli štíhlí, takţe jsme se do malého Piperu museli doslova namačkat. Na konci letiště byla stodola a za ní topoly. Při startu jsem jeli a jeli a letadlo se pořád nevznášelo. Uţ jsem myslel, ţe ve stodole bude muset někdo otevřít i zadní vrata, abychom projeli, ale nakonec se to s námi přece jen vzneslo. Let byl nádherný, všechno proběhlo na jedničku. Okamţitě jsem se rozhodl, ţe se budu učit létat. Piper bylo stavebnicové letadlo dobrotisko. Létal téměř sám. Pokud nebyl přetíţen, startoval jen přidáním plynu. Pilotáţ potřeboval
131
jen při přistání. Kdyţ mě na něm Sváťa Janouch učil létat a šli jsme uţ asi popáté na přistání, tak na mě křikl: „Přistáváš sám, pouštím to.“ V letadle byl hluk od motoru a já jsme ho dobře neslyšel. „Chyť to a přistávej, pouštím to!“ křičel jsem na něj. Přistáli jsme téměř dokonale. „Tak vidíš, jak ti to jde. To bylo strachu,“ liboval si Janouch. „Já jsem to nedrţel,“ upozornil jsem ho. „Tak to přistálo samo,“ uzavřel diskusi Sváťa. Měl pravdu. Piper Cub byl tak dobře vyváţený, ţe po staţení plynu sám lehce dosedl. Kdyţ jsem začal létat, tak z toho manţelka nadšená nebyla. Pokud jsem ji vzal do letadla, neměla z toho nikdy tu pravou radost. Bála se, ţe se mi něco stane a proto mě přemluvila, abych se dal pojistit. V tom jsem ji vyhověl. Ale nevím, co bylo jistější, zda letadla, anebo pojistka. Létal jsem 25 let a nikdy jsem neměl váţné problémy. Kdyţ bylo na pojistce nastřádáno přes 100.000 Kč, přišla měnová reforma a státní pojišťovna znehodnotila pojistku v poměru 1 : 50. Podobně stát znehodnocoval peníze, které měli lidé uloţeny doma. Peníze, uloţené ve spořitelně se znehodnocovaly 1 : 5. Moje děti byly bezostyšně okradeny komunistickým státem. Při dosaţení zletilosti měly obě děti dostat po 125.000 Kč a nedostaly nic. Na letišti se scházela řada příjemných lidí. Major Janouch létal nejprve ve francouzské armádě a pak v Anglii na Spitfirech. Joe Čermák létal také na Spitfirech. Miki Guljanič létal v Rusku a byl velitelem letky Šturmovikŧ, které dobývaly Ostravu. Jano Gajdoš uletěl se slovenským letadlem do Ruska a létal pak na sovětské stíhačce Lavočka. Fery Jankech utekl stejným zpŧsobem a vrátil se se Sovětskou armádou. Janouch byl z armády vyhozen, protoţe byl „západním letcem“. Joe Čermák z armády sám odešel a dělal pilota soukromníkovi. Jednoho dne ulétl i s panem továrníkem letadlem Sokol MC1 na západ. Miki Guljanič byl z armády vyhozen, ačkoliv je vytesán na pomníku v Ostravě jako osvoboditel, který přišel se Svobodovou armádou. Miki totiţ nesouhlasil s tím, aby byli vyhazováni lidé, kteří nasazovali své ţivoty za náš stát. Skončil relativně dobře. Československé aerolinie ho ne-
132
chtěly, protoţe měl politický škraloup. Ale přišlo se na to, ţe má 4 semestry „veteriny“, tak z něj udělali inseminátora. Jezdil s býčím semenem na motocyklu a oplodňoval krávy. Kdyţ byly oslavy osvobození Ostravy, tak ho také pozvali, ale Miki pozvání odmítnul. Doţil se vysokého věku a ještě nedávno jsem o něm četl noticku v časopise Letectví. Byli tam i další výborný letec Křivánek, který měl nebezpečnou havárii. Na větroni mu zŧstalo viset vlečné lano, které mělo po startu odpadnout. Při přistání se lano zachytilo o stromek a strhlo větroň ze třiceti metrŧ k zemi. Křivánek si přitom zlomil nohu, takţe ji měl potom křivou. To mu však při létání nevadilo. Létal u taxíkŧ, potom v Ghaně. Nakonec se dal na politickou kariéru a stal se „kádrovákem“. Mým druhým učitelem létání byl Jano Gajdoš. To byl tak vynikající pilot, ţe jsem si říkal: tomu se nikdy nic nemŧţe stát. Kdyţ dosluhoval jako pilot Československých aerolinií, přistával v Damašku a podle rŧzných pověstí byl sestřelen protiletadlovou obranou, který si myslela, ţe přistávají Američané. Druhou verzí bylo, ţe vysadilo výškové přestavení trimování podélného vyváţení letadla. Fery Jankech, který byl ze všech těch letcŧ největší divoch, ţije spokojeně na venkově. Kromě Piperu CUB a Bückeru 108 jsem létal na C 104 - coţ byl Bücker Jungmeister. Vykládalo se, ţe C 104 hoří ve vzduchu a při stranovém větru se podvozek sklápěl na jednu stranu. Létal jsem také na Praga Baby, coţ bylo letadélko s tak malinkou kabinou, ţe člověk dýchal na sklo. Kdyţ bylo zima, sklo se orosilo a nebylo vidět ven. Teprve později jsem se dostal na pořádný aeroplán - první dřevěný Sokol M1C. Na svoji dobu to bylo vynikající letadlo. Létal jsem také německé letadlo Klem, které jsem vykoledoval v Praze. Byl to stařičký vrak, ve kterém byla místo sedadel proutěná křesla. Později jsem přešel na šestiválcové Bohatýry, pak na Aero 45 a svoji kariéru jsem zakončil mezinárodním diplomem na L 200 Moravu. PŘÍCHOD KOMUNISTŦ V roce 1948 jsme se jednou probudili a zjistili jsme, ţe došlo ke zvratu. Někteří lidé byli přes noc vyhlášeni za zrádce a jiní za velikány. V aeroklubu vznikaly podivné situace. Bylo nám řečeno, ţe musíme odšroubovat vrtule a během týdne je máme uschovat v bytě. Teprve v neděli je prý
133
mŧţeme dovézt zase na letiště. To byly hovadiny laikŧ, kteří se mysleli, ţe montáţ a demontáţ vrtule je něco jednoduchého. Donutili nás to udělat dvakrát a pak se od toho upustilo. Pak nás při létání chodili hlídat dva esenbáci. Velmi pečlivě všechno kontrolovali a dokonce na letišti i spali. Jeden z nich nás jednou poprosil, abychom ho také vzali nahoru. Někdo mu vyhověl. Kdyţ byl ve vzduchu, tak zrovna přišla kontrola, jak vykonává svoji sluţbu. Poletovali jsme kolem Hradce, anebo jsme dělali okruhy kolem letiště. Létalo se jen za krásného počasí. Změnou počasí jsem byl zaskočen jen jednou. Bylo to těsně před pilotní zkouškou. K vydání diplomu bylo třeba nalétat 20 hodin. Mně ještě třicet minut chybělo. Dali mi tedy Pipera, abych si zaletěl do oblasti Týniště nad Orlicí. Za pŧl hodiny se zhoršilo počasí a já se začal rychle vracet. Letěl jsem ve výšce padesát metrŧ a jen občas jsem zahlédl zemi. Bál jsem se, ţe narazím do vodárny, do komínu anebo do slavných hradeckých věţí. Kdyţ jsem poznal sušárnu v Pileticích, nasadil jsem naslepo na přistání. Asi v patnácti metrech jsem zahlédl betonovou dráhu a šťastně jsem přistál. V hangáru na mě čekal major RAF Joe Čermák. Byl trochu bledý. „To nic nebylo,“ uklidňoval jsem ho. „Mlhy při zemi se příšerně bojím,“ řekl Čermák. „To bylo v Anglii nejhorší.“ V roce 1949 utekl z Československa na západ. Zúčastnil se amerického „leteckém mostu“ a přitom zahynul, kdyţ přistával v mlze se čtyřmotorovým strojem na letišti Tempelhof v Berlíně. Jednou mě někdo vyzval, abych shora natočil, jak se v Předměřicích staví nové budovy pro velkochov prasat. Nic zlého netuše jsem nafilmoval, jak náš národ tvoří nové dílo. Šlo o prasečinec, na který se muselo povinně chodit na brigádu. Druhý den mě vyhledali dva odporní chlapi z „akčního výboru“, kteří mě obvinili, ţe jsem filmoval z letadla, ačkoliv je to zakázané jsou za to těţké tresty. Řekl jsem, ţe nemají ţádný dŧkaz o tom, ţe jsem skutečně filmoval. Tvrdili, ţe dŧkazem je film, který mám vydat. Vytáhl jsem tedy přímo před nimi film z kamery a vydal jim ho. Film jsem tím osvítil a bylo po dŧkazu.
134
Přes všechny obtíţe jsme mohli docela volně létat. Jednoho podzimního dne mně manţelka dovolila, ţe mohu vzít děti na letiště. Ale nesměl jsem s nimi nikam letět. Byl krásný slunečný den a oba kluci letět chtěli. Posadili jsem je za sebe na zadní sedadlo Bückera a letěli jsme do Vysokého Mýta. Tam se přistávalo šikmo přes silnici. Kdyţ jsem byl nad stromy, které lemovaly státní silnici, dal jsem velké klapky. Tím jsem uvedl letadlo do brzdící fáze, kdy je řízení poněkud labilní. V té chvíli Jirka prohlásil, ţe se mu chce blinkat. Strhl jsem tedy Jendovu čepici a dal ji Jiříkovi pod ústa. Jiřík ji téměř naplnil a pak ji vytrvale drţel po celou dobu přistáni v rukou. Přesto se část obsahu jeho ţaludku dostala na jeho sváteční bundičku. Na letišti v Hradci mi kluci řekli, ţe mají benzinu na čištění dost. Vzali mi bundičku i čepici a odnesli je. Pak jsem viděl, jak s nimi mávají ve vzduchu. Pak ji drţeli za letadlem s nahozeným motorem, aby odstranili odporný zápach. Navíc se nikdo neuvědomil, ţe letecký benzin se barví, aby ho bylo moţno rozeznat rŧzné druhy benzinu. Kabátek dostaly rezavý nádech. Páchl nejen po zvratcích, ale navíc i po benzinu. Takţe jsem po návratu z letiště manţelku příliš nepotěšil. Byl však šťastna, ţe děti svŧj první let přeţily. Obě děti v Hradci nalétaly asi kolem čtyřicet hodin. Jednou v neděli jsem za krásného počasí nastartoval Sokola a letěl s dětmi do Prahy - Klecan. Popovídal jsem si tam se známými a s kluky jsme se podívali na rŧzná letadla na letišti. Byl tam krásný Fairchild, který patřil Svobodnému slovu. Startoval těsně před námi. Kdyţ jsem přistál v Hradci, tak jsem se dozvěděl, ţe odpoledne pŧjdou všechna letadla do vzduchu a poletí „okruh“ do Vysokého Mýta, Ţamberku, Náchoda, Josefova, Jičína. Měla to být zdvořilostní návštěva na rŧzných letištích. Souhlasil jsem, ţe odpoledne poletím opět se Sokolem a s oběma dětmi. Vše proběhlo bez závady. Kdyţ jsem v pondělí přišel z nemocnice domŧ, zavolala mě manţelka k telefonu, ţe se mnou chce mluvit nějaký nerudný pán. Byl to jistý Geprt. Tázal se, jak je moţné, ţe jsem tady a co je to za podvod. Nechápal jsem, o co jde, ale on mlel stále totéţ. „Vy jste tady? Vy jste v Hradci?“ „Jo. A kde mám bejt?“ „A jste to vy?“
135
„Jo, před týdnem jste mě vyslýchal, jestli je náš mechanik Saler státně spolehlivej.“ „Mŧţu se na vás přijít podívat?“ „Jo, klidně. Ale nic si od toho neslibujte, na pití doma nic nemám.“ Chlap tam byl jako kdyţ sjede blesk. Díval se na mě a neustále mumlal: „Skutečně jste to vy. Jste tady....“ Vyšlo najevo, ţe na STB měli z Prahy úřední hlášení, ţe jsem uletěl se dvěma dětmi na západ a přistál v Norimberku. „Máte to úředně, máte to z ministerstva, tak to vemte jako hotovou věc a nerozčilujte se. Co máte z toho?“ uklidňoval jsem ho. On pořád mlel, ţe je toho celá republika, ţe uletěla dvě letadla z Prahy - Klecan a on teď neví, co má zavolat do Prahy. Já jsem se mu stále omlouval: „Nezlobte se, já jsem to skutečně neudělal.“ Během našeho rozhovoru k nám přišel ještě člen letecké policie. Nevím, co měl za úkol, zda pozavírat členy rodiny, kteří doma zbyli, anebo zapečetit byt. Kdyţ mě uviděl, tak na mě vytřeštil oči. „Vy jste neuletěl?“ „Ne, prosím, já jsem neuletěl.“ odpověděl jsem zdvořile. „A proč?!“ vybafl na mě letecký policajt. Byla to zřejmě administrativní chyba. Tehdy se hlášení v letecké oblasti nebrala tak váţně jako dnes. Kdyţ letadlo nepřistálo do pěti minut podle očekávání, nezačalo se okamţitě pátrat. Praţáci byli zvyklí hlásit přistání a start do Ruzyně. Ale kdyţ jsem přistál v Hradci, nikdo uţ přistání do Ruzyně neohlásil. To mělo provést vojenské letiště, které sídlilo naproti nám. Zodpovědný pracovník letecké kontroly pěstoval králíky. Kdyţ jsme v neděli létali, tak vzal samici, chodil po Pouchově a hledal samce. Dokud nějaký samec nevykonal své dílo, tento pracovník letecké kontroly se na letiště nevrátil. Takţe se na letadla při přistání nikdo dalekohledem nedíval a nikdo nic do Ruzyně neohlásil. Naše letadlo, které mělo uprchnout do Norimberku, obletělo v neděli odpoledne pět letišť a nikdo si ho nevšiml. Večer Svobodná Evropa ohlásila, ţe uletěla dvě letadla a na Ruzyni začala kontrola horečně odškrtá-
136
vat letadla. Zbyl jim jen Fairchild a já. Ve skutečnosti toho dne uletělo jen jedno letadlo, ale Svobodné Evropě se to zřejmě zdálo nicotné a tak z toho udělala letadla dvě. Tato směšná událost měla své dŧsledky. Svazarmu v té době velel generál Stanovský, slavný letec z dob první republiky. Ve své době se prý zabýval plánem přeletět jako první Atlantický oceán. Stanovský hrozně vyváděl a tvrdil, ţe by se všechny malé aerokluby měly zavřít. Svazarm po mě dokonce poţadoval, abych uhradil všechny náklady na pátrání a rŧzná úřední řízení, která se zabývala tímto nesmyslným případem. Vyúčtovali to na 5000 Kč. Řekl jsem jim, ţe to zaplatím, kdyţ mi někdo vysvětlí, proč po mě lidé v Ruzyni nezačali pátrat pět minut po předpokládaném přistání a proč začali pátrat aţ v pondělí. Tím se celý případ dostal do polohy, která uţ Praţáky bavila podstatně méně. Šlo by o vyšetřování, týkající se jejich zanedbání předpisŧ. Tak mi raději dali pokoj.
KOMUNISTÉ V NEMOCNICI V roce 1948 jsme si mysleli, ţe ty všechny politické události - to je jen taková legrace. Nebrali jsme to váţně. Ani válku jsme nebrali váţně. Ani nástup Hitlera. Srocení davu na Staroměstském náměstí a nějaké spiknutí to nám všechno připadalo jako špatná detektivka. Poslancem za Hradec byl ministr Ripka, kterého jsem znal ještě z dob, kdy byl novinářem v Lidových novinách v Brně a chodil také do veslařského klubu. Mŧj dobrý přítel a spoluţák Franta Stránecký, s nímţ jsem na Harleyi obejel celou severní Moravu, se stal jeho tajemníkem. Ripka se jednou objevil v Hradci, uviděl mě a hned se ke mně hlásil: „Jé, co tady děláš?“ „Já jsem tady na té tak zvané universitě. A co ty tady děláš?“ „Já jsem tady jako ministr.“ Povídali jsme si anekdoty a vzpomínali jsme na mládí. Místní národně socialističtí hodnostáři nabyli dojmu, ţe jsem s Ripkou nějak moc zadobře. Kdyţ pak jeli (třeba i komunisté) něco dobývat na ministerstvo zahraničního obchodu, kde byl Ripka, poprosili mě, abych jel s nimi a zastupoval lékařskou fakultu. Tak mě rŧzné politické strany začaly postupně zneuţívat. Jednou mě pozvali na nějakou hostinu k jednoho národně socialistického drogisty naproti Grand hotelu. Ripka byl také pozván. Popíjelo se a bylo tam bujné veselí. Najednou padl
137
návrh, abych vstoupil do strany Národně socialistické. Odmítl jsem se slovy, ţe jsem spokojený s daným stavem a do ţádné strany vstoupit nechci. Kdyţ jsem ještě něco popili, tak mi dal Ripka vizitku, abych se mu aspoň podepsal na vizitku. Já jsem se mu podepsal. On pak nad mŧj podpis napsal: Ţádám o přijetí do strany národně socialistické. Já jsem však nikdy v té straně nebyl, korunu jsem jim nezaplatil, nijak jsem se s nimi politicky nevyţíval ani neztotoţňoval. Je však zajímavé, ţe po patnácti letech, kdyţ uţ jsem byl v Brně, za mnou přišel „kádrovák“ a dotazoval se, jak to, ţe jsem zatajil své členství ve straně národně socialistické. Pak za mnou poslali soudruha Bouchala z psychiatrické kliniky, který mě znovu vyšetřoval, jak to bylo se mnou a s národními socialisty. Zřejmě jsem měl něco takového v kádrových materiálech. Ripka mi navrhoval, ţe bychom se někdy měli sejít jen sami, bez všech těch lidí a v klidu si popovídat. Pozval jsem ho tedy k nám do bytu. Měl přijít s Frantou Stráneckým 23.února 1948 na večeři. K Ripkovi jsem neměl politický vztah, dokonce jsme se o politice ani nikdy nemluvili, jejich silná slova mi byla dost protivná. Schŧzka byla nakonec zrušena, takţe nám zbyly čtyři láhve francouzského vína, které jsem objednal v Grand hotelu. A pak uţ nepřijel nikdy, protoţe brzy nato utekl za hranice a Frantu Stráneckého zavřeli. Obvinili ho, ţe převedl nějaké peníze na Ripkovo konto v Paříţi. Někdo řekl, ţe to byly peníze státní a Ripka si je ulil za hranice. Jednoho dne za mnou přišel na kliniku Hornych, silný muţ, který rád bušil pěstí do stolu. Oznámil mi, ţe je vyhozen. Odvětil jsem, ţe o tom nic nevím. „Jsem vyhozen z oční kliniky, protoţe jsem včera na schŧzi řekl, ţe jen blb mŧţe říci, ţe četba Rudého práva dá člověku více, neţ univerzita,“ řekl Hornych. Byla to slova nějakého ministra, který tvrdil, ţe naše univerzity nestojí za nic a kdyby lidé četli více Rudé právo, byli by vzdělanější. Tehdy byly u moci rŧzné akční výbory, v jejichţ kompetenci bylo i vyhazování lidí. Hornychova rodina vţdy sympatizovala se sociální demokracií. Sehnal jsem tedy rŧzné dary a jel jsem za doktorem Němcem, který byl sociálním demokratem. Řekl jsem mu, ţe jde snad o pomatení smyslŧ a vyzval jsem ho, aby jako sociální demokrat Hornycha chránil. Němec to skutečně udělal a Hornych ne-
138
byl vyhozen. Brzy dal však výpověď sám a odešel do Trutnova, aby měl od hradecké nemocnice pokoj. Výbor chtěl zrovna vyhodit zástupce správce nemocnice proto, ţe při poslechu řeči Klementa Gottwalda ze Staroměstského náměstí prý řekl: „Ten řve jak Hitler.“ Někteří tvrdili, ţe nic takového neslyšeli. Poţadoval jsem, aby dotyčný udavač opakoval své nařčení před akčním výborem. Protoţe dotyčný pán nám to říci nepřišel, celá věc se zhroutila a zástupce správce zŧstal na svém místě. Naprostá bezmoc nás zachvátila v případě předsedy spolku medikŧ Višňáka. Byl to hodný chlapec, který se ocitl na seznamu nepřátel komunistŧ. Akční výbor ho vyloučil z lékařské fakulty, protoţe prý podněcoval studenty proti komunistŧm. Bylo mu řečeno, ţe kdyţ pŧjde na rok pracovat do dolŧ, mŧţe se pak vrátit a dodělat poslední zkoušku, která mu chyběla do doktorátu. Višňák do dolŧ odešel a utrpěl tam těţký úraz nohy, který z něj udělal trvale postiţeného invalidu. Ale fakultu dokončil a stal se lékařem v Ostravě. Na oční klinice byl celkem klid. Jediným komunistou u nás byl medik Řehák. Ani bychom to nevěděli, kdyby jeho tatínek lékař z Kouřimi nebyl komunistickým funkcionářem. Nastala takzvaná „zřízencokracie“. Ve sklepě naší kliniky trvale zasedal zřízenec Pepíček. Chodil za ním i jednooký natěrač a řada dalších lidí. Stále tam kuli nějaké pikle. Uprostřed této zvláštní nálady najednou začal proděkan profesor Vrtiš rozhlašovat, ţe se ztratil profesor Smetánka. Tvrdil, ţe děkan Smetánka je s nějakou ţenskou v Krkonoších na chatě a zřejmě neví, co se v našem státě děje. Zdálo se nám krajně nepravděpodobné, protoţe se to k němu nehodilo. Později se ukázalo, ţe Smetánka emigroval do Anglie. Teprve tehdy jsem pochopil jeho slova, ţe by neţil ve státě, kde panuje jakákoliv diktatura. Měli jsme také nabídku, ţe mŧţeme odletět s celou rodinou. Německý stroj Siebel, pilotovaný kapitánem Petrem, přistál na letišťátku v Náchodě, pobral řadu lidí, kteří tam čekali a odletěl s nimi na západ. Vzal přitom křídlem i kus borovice. Bylo to těţké i proto, ţe jsem tady měl otce i matku, ţena měla maminku a bratra v Teplicích a nebylo moţné odhodlat se všechny je opustit. Bylo nám jasné, ţe nevstupujeme do lehkého období.
139
V té době zemřel přednosta 1.oční kliniky v Praze oftalmolog profesor Kadlický. Mezi jeho moţnými nástupci jsem byl i já. Bylo to zásluhou profesora Kurze. Po těch mnoha letech opravdu nevím, proč si mě vybral a proč mě vlastně do Prahy chtěl. První oční klinika bylo zařízení poměrně špatné. Na pokojích a v posluchárně se ještě topilo starodávnými kamny, které sahaly aţ ke stropu. Aby se pořád nemuselo chodit do pokojŧ přikládat, byl na klinice topič, který do kamen přikládal z chodby. Nikdo však nevěděl, jaké na pokoji teplo. Budovy na Karlově náměstí byly tehdy hrozně primitivní. Proč mě Kurz chtěl do tohoto starobylého a váţeného doupěte dostat, opravdu nechápu. Snad to dělal naschvál Dienstbierovi, který vedl za války kliniku místo Kadlického. Anebo si myslel: Vanýsek se Dienstbiera stejně nezbaví, bude to zajímavá podívaná na ně a my si vedle nich budeme v klidu vegetovat. Mně se do Prahy hrozně nechtělo, protoţe jsem tak trochu znal všechny ty pány. Ţe by mŧj otec, který vyšel z kliniky profesora Thomayera, měl v Praze nějaké přátele nebo příznivce, o tom jsem nikdy neslyšel. Kurz mi sliboval byt a pak dokonce dŧm na Kampě, ale přesto se mi tam nechtělo. Nakonec profesor Kurz přijel do Hradce a přemlouval moji ţenu, aby mě přiměla k odchodu do Prahy! Otci by mŧj odchod do prahy imponoval, manţelka v tom také viděla cosi, ale já jsem viděl pořád jen tu bezútěšnou hrŧzu, kdy člověk musí ujet mnoho kilometrŧ, aby se dostal do lesa. Nakonec jsem se přihlásil do konkurzu a musel jsem se jít představit řadě praţských profesorŧ. Profesora Pelnáře jsem znal, ten byl laskavý a upřímný. Vyptával se mě a také nad mým odchodem z Hradce trochu kroutil hlavou. V komisi také profesor Vančura, který uţ nebyl příliš zdravý, zatímco já jsem kypěl energií a špatně jsem nevypadal. Vančura mi říkal: „A cítíte se dost zdravý na takový úkol, vést takovou kliniku. Na to musí mít člověk velký tělesný fond, aby to všechno zvládl.“ Řekl jsem, ţe se cítím stále ještě zcela zdráv. Vančura seděl proti mě v křesle, smutně, byl bledý, neměl zdravou barvu a mně ujela huba: „A pane profesore, jak vy se cítíte zdravotně?“ A on říká: „Proč se na to ptáte.“ „Ptám se na to, protoţe mě překvapila ta vaše otázka. Proč bych neměl být zdráv? Co se vám nelíbí.“ Řekl mi, ţe mu připadám aţ příliš statný. Pak se to táhlo a táhlo a přišel rok 1948. Kdy se předsedkyní akčního výboru v Praze stala uklízečka z Dienstbierovy kliniky, která se později stal čelnou
140
pracovnicí ÚV KSČ. Později se mnou zasedala ve výboru Purkyňovy společnosti, kam mně ji navolili. Ta velice protěţovala Dienstbiera a po mně velice jela. Korunu všemu nasadil profesor Haškovec, předseda tehdejšího akčního výboru lékařské fakulty. Ten měl označil za ţivel pro pokrokovou Karlovu univerzitu zcela neţádoucí. To ještě Haškovec netušil, ţe bude po cévní příhodě prezidenta Gottwalda obţalován, ţe zavinil jeho smrt. Takţe jsem se přednostou praţské kliniky nestal a vše zŧstalo v klidu a pohodě. V elektroretinografii uţ jsem měl první výsledky. Jednoho dne jsem vyslán na oftalmologický kongres do Varšavy, kam jsem letěl s profesorem Kurzem. To byla moje první cesta za hranice po válce. Přednášel jsem o elektroretinografii při glaukomu. Nebylo to nic světoborného, ale elektroretinografie sama o sobě bylo něco nového. Závěr přednášky jsem si dal přeloţit do polštiny a naučil jsem se to polsky, coţ bylo bratry Poláky vděčně přijato. Dík této přednášce jsem v Polsku vţdy nacházel mnoho přátel. Bydleli jsme v domově pro pány poslance, protoţe ve Varšavě byl tehdy jen jediný pořádný hotel, který však slouţil západním cizincŧm. Domlouvali jsme se „čechopolštinou“. Profesor Kurz měl domek v Harrachově, takţe měl k polštině blízko. Chtěl vyprávět historku o tom, jak šel po cestě a potkal veverku, která si nesla v packách krásný hříbek. Kdyţ ho uviděla, hříbek pustila, Kurz hříbek zvedl a donesl domŧ. Byl to jediný hříbek, který za celé léto našel. Při vyprávění Kurz pořád nemohl přijít na to, jak by popsal veverku. Napřed řekl, ţe je to něco rezavého a ukazoval na jednu oftalmoloţku, která měla zrzavé vlasy. „Takovou barvu mělo to zvířátko a dělalo: Hup! Hup! Hup!“ Ale Poláci stále tvrdili, ţe takové zvířátko neznají. Kurz jim řekl, ţe veverka má takový velký ocas. A Kurz se mě zeptal: „Jak se řekne ocas?“ Já na to: „Chuj.“ On se k nim obrátil: „Ma takovy obrovsky chuj.“ Poláci se začali strašně smát: „To krasne zvirţatko...!“ Chuj totiţ znamená v polštině penis. A Kurz si myslel, ţe jsem to řekl schválně, abych ho zesměšnil. Bylo to dost nepříjemné, protoţe se mnou na zpáteční cestě uţ skoro nemluvil. Později se mezi námi opět všechno urovnalo. Rŧzní lektoři nám začali vysvětlovat, jak se věci mají. Profesoři z rŧzných koutŧ naší vlasti museli odjet na čtrnáctidenní školení bez ohledu na to, zda běţela výuka a jakou práci měli v dané chvíli dělali. Před prvním
141
školením jsem si kápnul do očí Dionnin a předvedl jsem se děkanovi Vrtišovi. Měl jsem zcela červené oči, coţ po Dioninu za dvě hodiny přejde. Řekl jsem mu, ţe jsem velice nemocen, ţe skoro nevidím na oči. Vrtiš byl nešťastný, ţe hradecká fakulta nebude na školení kompletní. Ale nic se nedalo odkládat věčně, takţe i mne nakonec stihl nelítostný osud. Nejel jsem na letovisko Čeperka, kde byl bazén a dalo se tam chodit do lesa, ale do nějaké vily v Praze. Na toto školení do smrti nezapomenu. Vzal jsem si tam motocykl, měl jsem Jawu 350 Ogar. Myslel jsem, ţe si občas zajedu do lesa, jinak se z toho zblázním. Ačkoliv jsem přijel asi o deset minut po zahájení, všichni uţ seděli na přednášce marxismu leninismu. Přednášející ţena po mé omluvě jen nepřítomně mávla rukou, ať si někam sednu. Šel jsem dozadu, kde seděl starý brněnský patolog profesor Lukeš. Kdyţ mě spatřil, tak téměř zařval: „Pojď za mnou! Já ti pŧjčím detektivku!“ Ozval se smích. Sednul jsem si vedle něj a předstíral, ţe poslouchám, protoţe jsem uţ nechtěl vzbudit pozornost. On však znovu zařval: „Neposlouchej to, to jsou všechno blboviny!“ Po třech dnech dal předseda samosprávy našeho školení otorinolaryngolog profesor Lédl z Olomouce návrh, aby byl Lukeš ze školení vyloučen. Lukeš na to velice rozumně odpověděl, ţe je nutno mluvit víc nahlas. Kdyţ prý mu ušaři nepomohli, tak ať na něj aspoň mluví nahlas. Ušař Lédl začal křičet a povykovat, ţe Lukeš by ze toho školení nic neměl, protoţe je starý a nechápe dobu. Lukeš řekl, ţe z toho opravdu nic nemá a musí si číst detektivku, protoţe vŧbec neslyší, co tam ty báby princmetálový povídají. Vedení školení pak rozhodlo, ţe musí odejet zpátky do Brna. Lukeš to přivítal s radostí. Z přednášek si nepamatuji nic. Opakovaly se tam stále tytéţ fráze na stejné témata. Ţe se všechno musí plánovat a podobně. Zapsal jsem si jen několik anekdot, které tam večer kolovaly. Proč budujeme socialismus? Socialismus budujeme proto, ţe je to daleko jednodušší, neţ pracovat. Jaké jsou základní principy socialismu? Za kapitalismu byl vykořisťován člověk člověkem, kdeţto za socialismu je tomu právě naopak. Co je to socialismus? Je to společenský řád, který se dovede energicky a rozhodně vypořádat se všemi chybami a omyly, ke kterým by nedošlo, kdy-
142
by nebylo socialismu. Socialismus je naprosté a přesvědčivé vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Socialismus je společenský řád, ve kterém se nedivíme, ţe je něco v nepořádku. Ţasneme, je-li to v pořádku a píšeme o tom do novin. Kdy bude dobudován socialismus? V okamţiku, kdy toho uţ všichni budeme mít dost. Jaké jsou specifické znaky socialismu? Socialismus je moţno budovat jen za příznivého počasí. Nesmí mrznout, mrholit, musí být bezvětří a teplo. Ale na horko a proto musí být chvílemi oblačno. Kdo jsou největší nepřátelé socialismu? Největší nepřátelé socialismu jsou imperialisté a jaro, léto, podzim a zima. Pokračujeme v budování socialismu dost rychle? Nepokračujeme. Musíme to dát našim pracujícím jako melouch. Existuje v socialismu nerovnost? Nikoliv. Nerovnost existuje jen v kapitalistické společnosti, neboť socialismus ji svoji revolucí naprosto zlikvidoval. Všichni jsou si rovni, jen někteří jsou rovnější. Jaký je v socialismu rozdíl mezi lidem a lidmi? Lid buduje novou spravedlivou společnost, překonává všechny překáţky, kdeţto lidi na to, bohuţel, kašlou. Co víme o socialistickém plánování? Plánování je soustavná činnost, zaměřená k dosaţení alespoň náhodných výsledků. Co nelze splnit, můţeme aspoň naplánovat. Před válkou jsme nevěděli, co bude za pět let. Díky pětiletkám víme přesně, co bude za pět let, ale nevíme, co bude zítra. Jaký je vztah mezi prací a mzdou? Prostřednictvím mzdy jsou pracující trestáni za vykonanou práci. Pracující předstírají, ţe pracují a stát předstírá, ţe je za to platí. Jaké jsou zákony socialistického trhu? Člověk musí koupit to, co se dostane a pak sám sebe přesvědčit, ţe to potřeboval, potřebuje, anebo bude potřebovat. K úpravám cen dochází vţdy s ohledem na spotřebitele. Je-li zvýšena cena toaletního papíru, je to kompenzováno sníţením cen lokomotiv. Budou za komunismu peníze? Óch, óch. Náš kolektiv se podivil této otázce. V tom předbíháme, ale pro zvídavé můţeme odpovědět. Dogmatikové
143
tvrdí, ţe peníze nebudou, revizionisté tvrdí, ţe peníze budou a opravdoví marxisté říkají dialekticky, ţe pro někoho peníze budou a pro jiného nebudou. Existují země, kde není moţno vybudovat socialismus? Ano, jsou. Je to například Lucembursko a Andora, neboť tak veliký bordel by se do tak malého státu nevešel. Komunisté začali po nástupu k moci vymýšlet rŧzné věci - jako například Mládeţ vede Brno. To bylo něco strašného. Vymyslel to krajský tajemník KSČ Šlink, kterého komunisté později popravili za vymyšlená obvinění. Manţel mé matky JUDr.Pauk. poslední prezident advokátní komory. byl prohlášen za burţoazního ţivla, který nemá co dělat v Brně. Chtěli je nastěhovat na Českomoravskou vysočinu. Pak se našlo nouzové a dočasné řešení. Matka se nastěhovala do vily v České u Brně, která patřila Manouškovým. To bylo rodina, která se proslavila litím zvonŧ, coţ bylo provozováno v Husovicích. Vila měla dvě patra a celé přízemí si pronajali Paukovi. Vypadalo to tam velice krásně, protoţe ve velkém pokoji bylo plno vybraného nábytku a celá jedna stěna byla skleněná s pohledem do zahrady. Za parného léta to byla nádhera, ale hŧře bylo v zimě. Skleněná stěna se nedala utěsnit a pokoj nebylo moţno vytopit. Do vily se muselo chodit přes továrnu na hliníkové odlitky. Později bylo továrně přejmenována na Kovolit. Stráţní dělali všechny moţné obtíţe, zpočátku mně a naší rodině a nakonec potom i matce. Kdyţ paní Manoušková vilu prodal Kovolitu, tak se továrna nemohla Paukŧ zbavit, protoţe pro ně neměla náhradní byt. Doktor Pauk onemocněl a vzal si ho k sobě jeho syn Jarka. Pak ulehnul na Polčákovu kliniku a zemřel. Matka ovdověla, měla „nadměrný byt“ a chtěli ji vystěhovat na nejrŧznější nemoţná místa. V domě na Hilleho ulici, který stále patřil jejímu bratru doktoru Kleclovi, byl velký starý byt, ve kterém bydlely dvě vdovy po generálech. Jedna z nich byla Ruska a druhá byl také zvláštní. V bytě byla dva pokoje volné. Kdyby tam byly utěsněná okna, slušné topení a fungující koupelna, tak by to bylo dobré. Klecl nemohl do domu mnoho dávat, takţe tam netekla voda a odpad byl ucpaný. Dostat matku z České do Brna bylo velice obtíţné, přestoţe jsem tehdy uţ byl přednostou oční kliniky v Brně a znal spoustu vlivných lidí. Nakonec jsem se náhodou dozvěděl, ţe na národním výboru Brno 3 pracuje mŧj spoluţák Béďa Vilím. Pak uţ to bylo velmi jednoduché. Nějaké oči
144
se přivřely, ona se tam nastěhovala a kdyţ tam byla nastěhovaná, tak uţ ji nikdo nemohl vystěhovat. Také mŧj otec dostal kolem roku 1950 dekret, ţe byl čelným představitelem bývalého burţoazního reţimu. Přestoţe nikdy nebyl organizován v ţádné politické straně, jeho práce byla vţdy ke prospěchu všech a dělný lid si nemohl stěţovat, ţe s ním jako lékař jednal špatně. Kdyţ jsem s otcem někde byl, tak jsem viděl, kolik obyčejných lidí se k němu hlásilo. Přišla doba zlá a stal se štvancem. Byl v předsednictvu zemské zdravotní rady, dvakrát byl děkanem a jednou rektorem, přednosta kliniky a předsedou spolku českých lékařŧ v Brně. Ţádná z těchto institucí nikoho nevykořisťovala - a hle! Byl zbaven dvou třetin svého dŧchodu. Místo 1300 Kč měl jen něco přes čtyři sta. Matka měla jen sociální penzi asi 100 Kč. Jediní tři lidé, kteří se odváţili podepsat petici za mého otce, byl František Brom, Polčák a Štejfa. Petice tvrdila, ţe otec nikomu nic neudělal a naopak se o řadu věcí zaslouţil. Nepodali to brněnským mocipánŧm, ale přímo do Prahy. Z Prahy dostali Brňáci zřejmě „po nose“, takţe dŧchod otci zase vrátili. Otec celý ţivot šetřil, prodal dŧm na Hoppově, ale moc peněţ mu nakonec nezbylo. Dlouho stál o to, aby mohl chodit pracovat jako závodním lékař do pojišťovny do Náměstí Rudé armády a dvě hodiny denně tam dělat za nedŧstojnou odměnu. Kdyţ mu bylo osmdesát, tak ho mŧj spoluţák Soušek (snad kvŧli předpisŧm) o tuto práci připravil, přestoţe otec byl zcela fit. Otec pak jezdil pracovat do Mariánských Lázní jako lázeňský lékař. Měl tam stravu zdarma, ubytování, byl tam s paní Blaţenou, byl mezi lidmi, mezi přátelskými lékaři, kteří ho uznávali a měl se nakonec docela dobře. ČLENEM STRANY Od roku 1948 na mě začal útočit doktor Palec a doktor Erdély, ţe bych měl vstoupit do komunistické strany. Já jsem to vţdycky přijal jako dobrý ţert a pohostil jsem je, popili jsme, rozešli jsme se zase z toho nic nebylo. Erdély byl pochybný hradecký doktor, který se nějakým podivným zpŧsobem stal zástupcem ředitele Krajského ústavu národního zdraví v Hradci Králové. Na kaţdé schŧzi a na kaţdém školení nás týral a dokonce jednou tvrdil, ţe lékař je „údrţbář dělnického zdraví“. S údrţbářstvím mě uţ šel taky
145
na nervy, ţe jsem si od Purkyněho opsal slova, která pronesl v roce 1823: Úkolem lékařovým je ţivot ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udrţeti, ale od porušení chránit a k vrcholu obdivuhodné dokonalosti a krásy přiváděti. Nyní se ještě nedbá toho, ţe lékařství teprve tehdy bude ve všech svých částech dokonalé, aţ pokud při tak velké proměnlivosti a nepříznivém vlivu zevních sil je to moţno, bude učiti křehkost lidského organismu upevňovati, nákazám předcházeti, nemocem brániti a tyto své úkony bude vykonávati tak, aby lidský ţivot - dobře byv počat - ve všech svých obdobích u kaţdého jednotlivce v řádné společnosti a sobě přizpůsobených hranicích blaţeně a skvěle byl prodlouţen aţ k přirozenému konci. Mezi lékaři komunistŧ mnoho nebylo. Thomayer ani jimi opěvovaný Jánský měli ke komunismu velmi daleko. Tak si vybrali Purkyněho, který ţil v době, kdy ještě komunistická strana nebyla. Purkyně byl vlastně zednář, byl zadobře s Goethem a zednářství se táhlo celým jeho ţivotem. Kdyţ jsem to Erdélymu přečetl, byl se svým „údrţbářstvím“ tímto úryvkem dotčen. Jakoby ho posedl ďábel - začal na mě čím dál tím více naléhat, abych se stal komunistou. Uţ se psal rok 1950 a já jsem mu tvrdil, ţe do strany teď vstupují jenom ti, co jsou podělaní a podobně. A stále jsem to odmítal. Jednou byl u nás odpoledne na kávě inţenýr Weiser, který byl na ministerstvu dopravy přes sportovní létání a revize letadel. Vyprávěl mi o tom, ţe lidé v Praze, kteří odmítali vstup do strany, byli velice brzy vytlačeni ze svého místa. Vţdycky se na nich prý našlo něco, proč museli odejít. Weiser uţ do strany vstoupil, ale tvrdil, ţe nad ním „Damoklŧv meč“ přesto stále visí. Brzy nato byl na kongresu v Paříţi. Na jednom bulváru potkal šéfpilota továrny Aero, který hned v roce 1948 z Československa utekl. „Jé, Andrle, co tady děláš?“ zavolal na něj Weiser. „To víš, ţivím se jak mŧţu.“ Sedli si do kavárny a povídali o všem moţném. Weiser mu řekl, ţe se u nás cvičí piloti z Izraele - tak zvaná Hadana. A ţe kaţdá dědina chce mít své letiště, takţe nové letiště je tam a tam a tam. Povídali si o létání. Za měsíc po návštěvě byl Weiser z ministerstva vyhozen a uvězněn za zradu Československa. Nevím, zda to bylo kvŧli Izraelcŧm anebo jestli zradil, ţe je v Náchodě letiště.
146
Weiser u nás zrovna seděl, kdyţ zase najednou přišel Palec a Erdély. „Honzo, já tě varuju, nedělej si z nás legraci, to jde drţet nějakou dobu, ale věčně to tak nepŧjde. Rozvaţ si to dobře! Nic se nestane, kdyţ budeš rok kandidát strany, dva roky kandidát strany a pak se teprve uvidí, co bude. Ale já ti vřele doporučuju, abys do matky strany vstoupil,“ řekl mi Palec. Byl jsem z toho dost naměkko. Všichni mí přátelé - Konárek, Lukl, továrník Alois Rieger, Maršálek - uţ byli komunisty. Mluvil jsem o tom mnohokrát i s přítelem profesorem Luklem. „Pavle, jak ty´s mohl, prosím tě, vstoupit do komunistické strany? Vţdyť vy jste taková evangelická rodina! Tvŧj švagr je farářem a ty se budeš zaplétat s lidmi, jako je jedna tvoje paní doktorka, která přemýšlí jen o tom, jak bude vyhazovat lidi?“ „Kaţdá věc na světě má svoje kladné a záporné stránky. Jde jenom o tom, aby sis v kaţdé té věci vybral ty kladné věci a vyloučil ty záporné. Jestliţe toto budu dělat, mŧţu být i v komunistické straně,“ řekl mi tehdy Lukl. Byla to zvláštní filosofie, ale v nouzi se člověk i stébla chytá. Pro mě se toto Luklovo rčení stalo později sloganem: Je nutno pořád dělat jen to dobré a ne to špatné. A myslel jsem si, ţe z tohoto dilematu a ze všech těch věcí, které se tehdy začaly dít, je moţno vyklouznout. Pod dojmem Weiserova vyprávění o vyhazování lidí v Praze jsem svolil, ţe se kandidátem strany stanu. Bylo to hlavně proto, ţe jsem chtěl dokončit vědeckou práce, kterou jsem na klinice tak nadějně rozpracoval. Jako člověk politicky neznalý a pro komunisty podezřelý jsem byl stále jen školen, školen a školen. Škoda, ţe jsem si všechny ty kníţky nenechal. Některé příručky, které napsal například významný straník Rudolf Slánský, ještě mám. Po krátké době přituhlo. V ţádném naučném slovníku se nemohu dočíst, co vlastně skupina kontrarevoluční skupina Slánský a spol. spáchala. Nikde o tom nic není. Kdo tehdy dostal dvacet let vězení, byl šťastný. Rudolf Slánský byl oběšen a v roce 1961 mu jistě bylo útěchou, ţe byl rehabilitován. Připomíná mi to historku ze Švejka, kde dobrý voják vypráví o cikánu Janečkovi. Ten totiţ říkával: „Vše se k lepšímu obrátí.“
147
A tvrdil to i ve chvíli, kdy ho věšeli. Švejk říká, ţe cikán Janeček měl pravdu. Nejprve ho zakopali na hřbitově pro pověšené a sebevrahy na nevysvěceném místě. Později se zjistilo, ţe Janeček byl nevinný a vraţdu spáchal někdo jiný. S velkou slávou tedy Janečka opět vykopali a pohřbili ho do svatého pole. Se Slánským to tak nešlo, protoţe jeho popel byl rozmetán neznámo kde. Celý proces byl vysílán rozhlasem. Byl to dost otřesný záţitek. „Vy jste se dopustil těch a těch věci a konspiroval jste s Titem!“ říkal prokurátor Slánskému. Jugoslávský prezident Tito nebyl v módě a Lev Hass a jiní čeští humoristé ho malovali jako psa, kterému kapou krvavé sliny z huby. Prokurátor vyjmenoval deset hrdelních zločinŧ a Slánský ho opravil: „To je pravda, ale za jedenácté jsem ještě udělal to a to, a za dvanácté to a to.“ Bylo k nevíře, k čemu všemu se ti lidé přiznávali. Na školení nám přednášeli divné věci a já nevěděl, jestli se s nimi mám hádat. Bylo to vítězství ideologie nad zdravým rozumem. Pak přišli soudruzi s vyšším svěcením a zeptali se mě, zda se cítím býti zralým na členství ve straně. Řekl jsem, ţe se zralý necítím. Pokývali hlavou. pochválili mě, ţe s nimi hovořím upřímně a odešli. A já jsem musel znovu na školení. Tato hra probíhala pořád dokola. VOJÁCI Jednoho letního dne přijeli do Hradce dva vojenští lékaři. Mŧj přítel ze studií plukovník Pepek Krčál a známý mé manţelky doktor Josef Škvařil. Poznala ho, kdyţ jako medička praktikovala v Uherském Hradišti. Moţná se mu zalíbila, ale my jsme uţ spolu chodili, takţe z toho nic nebylo. Kdyţ se z Hradiště vrátila, jméno Škvařil se v jejím vyprávění vyskytovalo. Kdyţ se Škvařil objevil jako asistent na klinice Petřivalského a Lanka na něj na chodbě poprvé narazila, tak se dost začervenala. Teď byl Škvařil najednou i mŧj známý. Přišli za mnou s prosbou, abych jim ukázal fakultu. V Hradci tehdy nebyl přítomen ani děkan, ani proděkan. Telefonoval jsem na děkanství, ale nikoho povolanějšího jsme nenašli. Provedl jsem je teoretickými ústavy, provedl jsem je klinikami. Pokyvovali hlavou a nechtěli mi říci, proč přijeli. Myslel jsem, ţe jako vojáci prohlíţejí nemocnice kvŧli mobilizačním plánŧm a případné válce. Řekl jsem jim, ţe v nemocnici není pořádný kryt,
148
sklepy jsou mělké a kdyţ stoupne Labe, objevuje se ve sklepích voda. Jako vojenská nemocnice to nepřichází v úvahu, na to si musí vyhlédnout něco lepšího. Oni se tomu smáli. Seděli jsme u nás v bytě, popíjeli jsme a v dobrém jsme se rozešli. Já jsem to hlásil děkanovi profesoru Vrtišovi a nikdo nic zlého netušil. Náhle - leč, ó hrŧzo! - uprostřed dovolené všichni profesoři dostali telegram, ať se okamţitě dostaví do Hradce Králové. V této krásné době měl člověk strach ze všeho. Kdyţ si někdo doma schoval pytel kávy, tak ho vystavili za výkladem i s fotografií majitele a lidé plivali na sklo. Se strachem jsme přijeli do Hradce a tam jsme se dozvěděli, ţe lékařská fakulta má být převzata armádou. Má se z ní stát Vojenská lékařská akademie. Hned bylo jasné, ţe jde o ruský typ školy, jaká byla v Leningradě. Náš drahý přítel Krčál chtěl v roce 1947 odjet do Francie vystudovat školu pro vyšší dŧstojníky v Saint Cyru. Přišel však Vítězný únor, takţe namísto do Saint Cyru jel do Leningradu. Bojím se, ţe nápad zřídit v Hradci vojenskou akademii, byl jeho. Většina z nás nebyla na vojně, takţe si nikdo neuměl představit, jak by mohli nosit uniformu. Seděli jsme v posluchárně ušního a očního a zírali. Do poslední řady zasedl doktor Rek z ministerstva. Řekl, ţe do ničeho nemŧţe mluvit. Je tam prý jen jako pozorovatel. Chtěl jsem vědět, jestli fakulta ještě patří ministerstvu školství, anebo uţ na ni vtrhli vojáci a násilím nás obsadili. Tím jsem popudil Škvařila, který začal metat blesky a vést řeči o našich povinnostech a uvědomění. Tvrdil, ţe si armáda a stát dokáţe vynutit respekt. Já jsem se pak neudrţel, protoţe jsem byl rozzlobený aţ nevím kam. „Vţdyť vy jste byl, soudruhu generále, u profesora Petřivalského na vysoké škole. Tady mluvíte s vysokoškolskými profesory, ale jednáte s námi jako ze zajatou armádou v dobytém území. Mluvíte o tom, ţe budete nás lidi - přebírat asi tak, jak jste zvyklí přebírat almary nebo „mundur depo“. Ţádám, abyste zkorigoval své chování a choval se k nám jako k univerzitním profesorŧm!“ řekl jsem nakonec. Tím jsem si v něm přítele rozhodně nezískal. Schŧze se rozešla a nikdo nevěděl, na čem jsme. Z Prahy začaly přijíţdět Tatraplány plné rŧzných plukovníkŧ, generálŧ a „kádrovákŧ“. Začali zkoumat všechno moţné. Vyzkoumali, ţe se jim nehodí profesor Hromada, bodrý Hanák a vynikající ana-
149
tom. Za války ho někdo poslal na ministerstvo zdravotnictví. Tam seděl v kanceláři na konci chodby. Jeden z praţských Němcŧ jménem Bertsch měl diabetes a někdo mu musel kaţdý den chodit píchat insulin. Praţáci řekli, ţe to bude dělat Hromada. Kdyţ přišla oslava výročí připojení protektorátu Čechy a Morava k Říši, tak se rozdávala Svatováclavská Orlice. Bertsch byl Hromadovi vděčný, ţe mu chodí píchat insulin a navrhl ho na toto vyznamenání. Hromada dostal Orlici a kdyţ šel z Hradu přes Karlŧv most, hodil ji do Vltavy. Na ministerstvu chtěli všichni hnidopichové jeho vyznamenání vidět, ale on uţ ho neměl. Celý zbytek války trnul, ţe si ho někdo pozve, aby přišel se Svatováclavskou orlicí, připíchnutou na hrudi, a on ji nebude mít. Po válce se vše vysvětlilo. Ale vojáci mu to spočítali a z fakulty ho vyhodili jako prvního. Místo něj přišel Zrzavý, který hned po příchodu říkal, ţe ho také brzy vyhodí. Vzápětí se tak stalo. Zrzavý odešel do Olomouce, kde napsal krásnou knihu Anatomie pro sochaře. Biolog Krajník byl sociální demokrat, spořádaný a slušný člověk. Kechr si vzal na stará kolena mladou ţenu a měl spoustu dětí. Oba se vojákŧm nehodili a tak řekli, ţe je nechtějí. Já jsem se chtěl vrátit zpátky do Brna. Napsal jsem Slavíkovi, ţe bych se k němu rád vrátil jako asistent a nechtěl bych nic víc, neţ co jsem měl při odchodu z kliniky. Slavík mi odepsal, ţe bych byl sám proti sobě, kdybych takovou vynikající kariéru, jaká mě čeká na vojně, opominul. Do Hradce přijel v této zoufalé době znovu Škvařil. Kdyţ obědvali s Krčálem v Grand hotelu, manţelka se za ním vydala v naději, ţe na něj zapŧsobí svým šarmem. Ale nezapŧsobila a Škvařil jí řekl, ţe mě nepustí. Tvrdil jsem, ţe sám nejsem nic a potřebuji všechny své spolupracovníky. Oni to akceptovali a nelíbila se jim jedině Anička Uxová, dcera bývalého ředitele Legiobanky. Ta však stejně chtěla odejít, takţe jí to nevadilo. PLUKOVNÍKEM Jednoho dne se mně Škvařil s Krčálem zeptali, jakou chci hodnost. Řekl jsem, ţe mě kvŧli operaci menisku kolena neodvedli a nebyl jsem na vojně. Kdokoliv mě zrentgenoval, tak mně okamţitě diagnostikoval artrózu kolena. Po padesátce jsem měl artrózu ve všech kloubech kromě kolena. U odvodu jsem řekl, ţe kdyţ udělám dřep, tak se nevztyčím a mám blokádu
150
kloubu. Vojenský lékař mě poslal do vojenské nemocnice. Tam mě poslali za rentgenologem Brotánkem, aby mi udělal snímek. Brotánek byl zvláštní člověk. Kdysi operoval jako chirurg a měl přitom rŧzné prŧpovídky. „Takovou jehlu mi dej, aţ budu bleše operovat hemeroidy v řiti!“ říkal sestrám. Brotánek byl na vizitě a nějaký voják nám řekl, abychom se všichni tři vysvlékli donaha a čekali. Bylo to v dlouhé chodbě bývalého zábrdovického kláštera. Za chvíli nás začala dlaţba studit do noh. Asi za hodinu začaly chodit na vyšetření dŧstojnické ţeny. Nevěděli jsme, máme-li se obléci nebo si dát na určitá místa ruce. Ţeny se ničemu nedivily. Pak se objevil Brotánek a začal nadávat. „Vy prasata, vy nevíte, co se dělá, kdyţ jde kolem vás dáma? Nestojím tady jako č…. a otočím se k ní prdelí!“ První k němu šel mladík, který byl z Vyškovska. Byla to duše prostá. Tvrdil, ţe nemŧţe na vojnu, protoţe nemŧţe natáhnout nohy a musí je mít pořád pokrčené. Byla to hloupost, protoţe v osm hodin je měl ještě pokrčené, ale v pŧl desáté uţ to nemohl vydrţet, takţe je začal natahovat sám od sebe. Navíc bylo jasné, ţe člověk s takovým smyslem pro humor jako měl Brotánek, mu řekne, ať jde k dragounŧm. „Tak ty nemŧţeš natáhnout nohy? Tak já teď budu počítat a na tři tě vţdycky kopnu do prdele. A ty to vţdycky zkusíš natáhnout trochu víc,“ řekl mu na rentgenu. Napočítal do dvou a mládenec uţ nohy trochu natáhnul. „To uţ stačí. Odchod! Schopen!“ uzavřel to Brotánek. Ani ho nerentgenoval. Pak došlo na mne. Pooperační jizvu jsem na koleně měl, nohu zcela v pořádku nebyla, ale dnes by takového člověka odvedli. Tenkrát mě neodvedli, protoţe to bylo předem domluvené. V Hradci jsem se toho snaţil vyuţít, abych nemusel na vojnu znova. Velitel akademie generál Vymětal mi řekl: „Kdyby my dva jsme se neměli domluvit, tak by to bylo smutné, vţdyť jsme Hanáci. Já jsem z Olomouce a váš otec je přece z Velkého Týnce.“ Hlavou mi svitla nešťastná myšlenka, ţe je z Vymětalŧ, co měli velkouzenářství na náměstí v Olomouci.
151
„Vy jste ten Vymětal od těch párku, jak se všude psalo Vymětalovy párky jsou nejlepší?“ řekl jsem neuváţeně. Tím jsem urazil dalšího generála.. A to jsem naštěstí nevěděl, ţe Vymětal vdával dceru v kostele Na svatém kopečku. Sezdával ji arcibiskup a Vymětal tam byl v generálské uniformě. Ale to bylo ještě před rokem 1948. „Jsem a byl jsem vţdy přesvědčeným marxistou,“ říkával Vymětal později. Pořád se mě ptali, jakou chci mít hodnost. Snaţil jsem se vymyslet si něco zvlášť nehorázného. „Kdybych měl vstoupit do armády, tak nejméně plukovník.“ Niţší hodnosti jsem totiţ neznal. Jim se rozzářily oči a řekli mi, ţe je to hotová věc, ţe plukovníkem mohu být okamţitě. Prý měli strach, ţe budu chtít být generálem. Kdybych to věděl, tak bych generálskou hodnost poţadoval. Připadalo mi však zcela nehorázné, aby se z nevojáka stal okamţitě generál. Později jsem se doslechl, ţe v Brně na technice, kterou rovněţ obsadili vojáci, se taková věc stala. Řekl jsem jim, ţe svŧj ţivot nechci zasvětit armádě. Ţe mám svŧj ţivotní plán a dělám na těchto a těchto problémech, které chci dotáhnout do konce. Pochybuji, ţe bude mít armáda zájem o elektroretinografii, o keratoplastiky a další civilní věci. Odvětili, ţe to je právě zajímá, ţe to právě chtějí. Namítnul jsem, ţe létám aeroplánem. Aktivní vojáci nesměli být členy aeroklubu. „No to je právě ono. My chceme, abyste lítal aeroplánem,“ říkali zase. Nakonec mi Krčál slíbil, ţe kdyţ vyhraji konkurs na jiné univerzitě, tak mě z armády propustí. Na to mi dal čestné slovo. Ale já jsem neměl kam jít. Nezbývalo nic jiného, neţ svolit a stát se ţoldnéřem. PROBLÉMY S UNIFORMOU Generál Vymětal si umínil, ţe z nás udělá vojáky. „Kdyţ mu řeknu, ţe nepoznám prostého vojína od kapitána, pošlou mě na všemoţná školení a cvičení a budu se moţná kvŧli tomu muset válet v blátě a prachu,“ uvaţoval jsem. Kdyţ se mě Vymětal zeptal, zda umím vojensky vystupovat, řekl jsem, ţe ano. Byla to drzá leţ. Generálové dostali brčálově zelené uniformy,
152
jako kdyby někdo stáhl kulečník. Měly mnoho zlatých ozdob a lampasŧ. V Hradci
vznikla
škola
zdravotních
dŧstojníkŧ
v záloze.
Jeden
z přednášejících uviděl člověka v zelené uniformě a řádně ho pozdravil. Ale muţ v uniformě mu řekl: „Neblbni, člověče já jsem z JZD.“ Tenkrát nosili zelené uniformy i „jézéďáci“. Pak tento dobrý lékař potkal člověka v modrém a řekl si: „Ha, letec!“ Byl to však ţelezničář bez čepice. Pak zdravil esenbáky, hasiče a vţdy bez úspěchu. Nakonec potkal generála v parádní uniformě s kordíkem u pasu. Tupě na něj pohleděl a bez pozdravu ho minul. Generál na něj zavolal: „Soudruhu, vy nezdravíte generály?!“ „To víš, já jsme tak blbej, jak ty seš chytrej! Já náhodou vím, ţe dnes přijel do Hradce cirkus Kludský,“ odpověděl mu dobrý lékař z Moravy. Aby se to pletlo ještě víc, začali jsme i my fasovat nejrozmanitější uniformy. Já jsem chodil nejraděj v polní uniformě. Měl jsem k ní čepici lodičku a připadal jsme si jako Švejk. Jezdil jsem v této uniformě na motocyklu, válel jsem se v ní po zemi, po lese i pod automobilem. Nadřízení mě v ní však neradi viděli, protoţe se směla nosit jen na cvičení nebo do boje. Měl jsem také uniformou á la maršál Rommel. Protoţe jsem ji měl na sobě jen dvakrát v ţivotě, tak jsem se v ní dal aspoň vyfotografovat. I tato uniforma však vzala za své, protoţe jsme ji rozpárali a dali z ní ušít šaty pro Jendu. Začal jsem fasovat nesmírnou spoustu košil a ponoţek barvy khaki. Kdyţ jsem byl v civilním oděvu a na nohou jsem měl ponoţky barvy khaki, tak se mi lidé podívali na nohy a hned ode mne odstoupili. Asi mysleli, ţe jsem od Státní bezpečnosti. Tajná policie totiţ takové ponoţky také fasovala. Také jsem dostal spoustu podvlékaček barvy khaki. Ptal jsem se na školení, zda jsou khaki proto, aby se mohl dŧstojník v podvlékačkách lépe krýt v terénu. Moje otázka byla povaţována za drzost a vysvětlení jsem nedostal. Podvlékačkami jsme umývali podlahy a okna ještě po letech v Brně. Fasovaly se i zimníky, rŧzné čepice a také gabardénový svrchník. Rozhodl jsem se, ţe ho rozpáráme a dáme obarvit na černou dřív, neţ se obnosí. Zelenou látku nechtěl krejčí zpracovat, protoţe ho strašila smrt před hlavněmi ručnic za úsvitu. Jednoho
153
dne bylo nařízeno, abychom se v gabardénových svrchnících dostavili k veliteli a dokázali tím, ţe je máme. Já jsme ho uţ neměl a musel jsem to vysvětlit. Řekl jsem, ţe jsem ho. bohuţel, zničil. „Lezl jsem přes plot, zimník je podle ruského vzoru velice dlouhý, takţe jsem zŧstal na plotě.“ „Jak mŧţe vyšší dŧstojník lézt přes cizí plot?“ tázal se generál Vymětal. Patrně si myslel, ţe jsem lezl za nějakou ţenskou. „To je omyl, já jsem lezl do své vlastní zahrady v Adamově.“ „Tak mi přineste zbytky.“ „To nejde, protoţe mě museli tři muţi sundávat.“ Později jsem se dozvěděl, ţe voják mŧţe rozpárat uniformu aţ po uplynutí jednoho ruku. Po roce se ho uţ nikdo na nic takového neptá. Typickými ţoldnéřskými postavami jsem byl já a profesor Baštecký, rentgenolog z Prahy. Měl platfus a chodil jak Chaplin – se špičkami daleko od sebe. Kdyţ pochodoval v útvaru, šlapal svým sousedŧm na špičky. Kdyţ přišla rŧzná výročí, museli jsme si vzít vysoké boty, rajtky, bílou košili, hnědou vázanku a zimník. V této parádě jsme nastoupili do chirurgické posluchárny k povinné oslavě. Někdo přednesl řeč, kterou mu napsal někdo jiný v Praze. Naučil se jen dvě věty, dál to četl. Pak jsme se za nadšení pacientŧ s námahou seřadili do semknutých útvarŧ a pochodovali jsme na Gottwaldovo náměstí. My s Bašteckým jsme byli největší, takţe jsem šli v první řadě. Na náměstí na nás čekal krásný dŧstojník Jano Bačovský s červenými výloţkami. Stoupnul si před nás a typickým vojenským hlasem zařval: „Luetleté! Tetletéhleééé! Hévlo-hok!“ Protoţe jsme nevěděli, co ten zvuk znamená, pokračovali v pochodu. Netušili jsme, ţe Bačovský velel Zastavit stát! Teprve u tribuny jsme si všimli,
ţe
jdeme
sami.
Tak
jsme
se
otočili
a
odpochodovali
zpět
k semknutému útvaru. Bleskurychlý posel mezitím doručil schválenou řeč na tribunu, kam vystoupila poslankyně Aneţka Hodinová-Spurná. Měla tam připravené kromě papíru i čerstvě natočené pivo. Přinesli ho v krabici, aby to nikdo neviděl. Pak nám četla řeč, kterou jsme uţ jednou slyšeli. Občas se trochu sehnula a napila se tajně piva, aby jí nevysychalo v krku. Kdyţ dořečnila, rychlý posel jí vzal papír a utíkal s ním k sovětskému tanku u lázní.
154
Tam se řeč četla potřetí. U tanku byl malý parčík, takţe nebylo moţno stát v útvaru. „Lidi se tady procházejí, tak se budeme procházet taky. Kdyţ pŧjdeme podle zdi, dostaneme se ke Grand hotelu. Tam mají pravý italský vermut. Dáme si ho s ledem a s citrónem a vyčkáme,“ řekli jsem si a odešli. V pět se muselo ještě chodit a řvát: „Hurá! Hurá!“ Asi za dvacet minut po nás se do Grandu přiřítily davy ţoldnéřŧ a mušketýrŧ. Dávali si rŧzné nápoje, protoţe byli z oslav také celí sešlí. Objevil se tam i náš „kádrovák“, velmi bledý hoch. Myslím, ţe to byl flagelant, který se doma bičoval dŧtkami, aby se ve víře svaté lépe udrţoval. Nahlásil veliteli, ţe kdyţ přiběhl od tanku, tak jsme před sebou uţ všichni měli prázdnou skleničku od vermutu. Generál Vymětal mi pak řekl, ţe nejsem schopen vést jednotku do boje, ale jen do hospody. Sliboval mi, ţe z toho budou vyvozeny dŧsledky. „Hele, soudruhu generále, jakýpak dŧsledky. Při nejhorším mě vyhodíte a kdyţ pámbŧ dá, nějak se uţivím. Ono uţ to teď se mnou není tak špatný. Uţ z očního něco umím, tak mě třeba někde vezmou,“ odpověděl jsem klidně. On mi řekl, ţe mě nepustí a ţe mě čeká něco jiného. Za tři dny „přirajtoval“ Tatraplánem z Prahy generál Černý. Byl to malý zubař, který mi sahal po bradu. Byl zaslouţilým bojovníkem od Dukly a Sokolova. V té době však uţ byl vyhozený, protoţe také nebyl ideologicky na výši. Řekl mi, ţe budu potrestán tím, ţe nebudu povýšen. Kdyţ jsem odpověděl, ţe jsem o povýšení neţádal, Černý se zděsil, ţe je v armádě voják, který se domnívá, ţe o povýšení se ţádá. Měl jsem být prý povýšen na generála, ale teď se mi to na rok zastavuje. „Z toho si nic nedělejte,“ odvětil jsem. Černý měl plačtivý hlas a proto jsme ho utěšoval. Kdyţ odcházel, tak se mě ptal, jestli se mě trest nějak nedotkl. Já jsem řekl, ţe plukovník je pro mě tak akorát. „Plukovník mŧţe z vojny ještě odejít, ale generála uţ jen vyhazujou.“ Ministr národní obrany Čepička byl prý velice pilný. Bral soukromé hodiny z vojenského umění, protoţe také nebyl na vojně. Učili ho, jak se táhne do boje, kde se umísťuje to či ono, na co se útočí a do kterého krytu se
155
dávají zdravotnická zařízení. Kdyţ se na generálním štábu hrály „bojové hry“, Čepička to prý uměl nejlépe. Anebo si podřízení netroufali ministrovi konkurovat. Nadával pak prý generálŧm, ţe nic neumí. Čepička byl z Kroměříţe, kde byly nějaké problémy na očním oddělení. Byl jsem tam poslán, abych to prověřil. Dostal jsem Tatraplán s řidičem a uprostřed zimy jsem odejel do Kroměříţe. Na primáře Dostála, který byl ředitelem školy pro šilhavé, byla podána stíţnost, ţe pije víc, neţ je v této zemi zvykem. Přijel jsem do Kroměříţe v 11 hodin dopoledne. Dostál byl střízlivý. Ani později jsem ho opilého neviděl. Napsal jsem tedy do posudku, ţe jsem ho nikdy v ţivotě opilého neviděl a ani jsem neslyšel, ţe by pil. Pak jsem udělal prověrku ve škole. Tam o mé návštěvě věděli dopředu, takţe všechno bylo uklizené a vyleštěné. Neměl jsem dŧvodu ke kritice. Kdyţ jsme na zpáteční cestě přijíţděli k Olomouci, bylo mi v autě horko a proto jsem si rozepnul zimník a vysvlékl blŧzu. Řidiči jsem řekl, ţe jsme se uţ nablbli dost a teď si dáme pořádný oběd. Vstoupili jsme do restaurace, kam chodili podle mého dohadu nejvýše podplukovníci. Zmýlil jsem se. Hned proti vchodu seděl generál s červenými lampasy a červenými výloţkami. Věděl jsem, ţe to je velké zvíře a proto musím být opatrný. Naneštěstí jsem si uţ sundal čepici a nevěděl jsem, jak se zdraví generál, kdyţ mám čepici v ruce. Přemýšlel jsem, zda si mám čepici znova narazit a zasalutovat, anebo se mám poklonit, anebo mu mám říci: „Nazdar!“ Vybavila se mi vzpomínka na tři mušketýry, kteří se vţdy poklonili a zamávali přitom kloboukem. Tak jsem to udělal s mou čepicí. Generál se lekl a začal vstávat. Pochopil jsem, ţe to byla chyba a šel jsem rychle k věšáku. Řekl jsem si, ţe mě přece nebude honit po restauraci. Strhl jsem si rázně zimník a stál jsem před ním jen v košili a kšandách. Generál na mě chvíli civěl a pak se tázal: „Smím vědět, soudruhu, od kterého útvaru jste?“ „Ó zajisté, soudruhu generále, smíte to vědět. Jsem z VLA.“ „A co tam jste?“ „Já jsem tam náčelník oční kliniky.“ „Ó pardon, tím je vše vysvětleno,“ řekl generál. „Ale prosím vás, rychle si oblečte kabát a nestŧjte tady v těch kšandách!“ Kupodivu to byl rozumný člověk. Ţádné hlášení nedošlo. V Hradci jsem to vytroubil jen já sám. Jednoho krásného podvečera jsem si oblékl civil
156
a vyjeli jsme s manţelkou na motorce do lesa. Měl jsem nejdříve ČZ 150 a pak Ogara 350. Auto bylo na tyto krátké vyjíţďky příliš drahé. V Třebechovicích jsme odbočili na západ do hezkých lesŧ, kde rostla spousta hub. Tam jsme vţdycky něco našli.
Kdyţ jsem odbočil na Vysoké Chvojno, zastavili
jsme u spuštěných závor. Kdyţ dlouho nic nejelo, slezl jsem z motocyklu a rozhlédl se. Široko daleko nebylo vidět ţádný vlak. Kdyţ jsem přetlačil motocykl na druhou stranu, oslovil mě vojáček sedící na motocyklu. „Soudruhu, tohle uděláte před příslušníkem SNB?“ „Tady je někde esenbák?“ divil jsem se. „No přece já!“ „Vţdyť máte zelenou uniformu!“ nevěřil jsem. „A jakou bych měl mít?“ „Modrou.“ Tenkrát si esenbáci měnili uniformy z modré na zelenou a já jsem to nevěděl. On chtěl hned mou legitimaci. Kdyţ jsem na něj tasil svŧj vojenský prŧkaz, začal se divit. „Vy jste voják?“ „No a?“ „ A jak to, ţe jste nepoznal, ţe jsem příslušník SNB?“ „Protoţe máte zelenou uniformu a já si myslel, ţe jste voják nebo jézéďák nebo lesák.“ To se mu zdálo divně a chtěl také legitimaci po manţelce. Ta ji samozřejmě neměla. Tak nás odvedl do Třebechovic na stanici k výslechu. Tehdy se vykládalo, ţe na Rychnovsku shodili Američané na padácích diverzanty. Náš esenbák si myslel, ţe jsem jedním z nich. Volal do Hradce, ţe zadrţel podezřelé individuum, které se vydává za plukovníka. V legitimaci má napsáno prof.MUDr.Jan Vanýsek a tvrdí, ţe je náčelníkem oční kliniky. To se mu nezdá být moţné. „On se dopustil dopravního přestupku?“ tázal se člověk z Hradce. „Ano.“ „Tak to je určitě on. Klidně ho pusťte!“ „Ale on tvrdí, ţe jsem voják a nepoznal, ţe jsem příslušník SNB.“ „Takovejch teď po Hradci běhá,“ řekl mu prý ten z Hradce:
157
SOVĚTŠTÍ PORADCI Naši sovětští bratři si usmysleli, ţe nám pošlou svého poradce. Byl to anatom jménem Dolgosaburov. Měl nám radit, jak máme přednášet medicínu vojákŧm. Prý to nebylo jeho pravé jméno. Byl Ţid a pravděpodobně se jmenoval Rubinstein anebo Perles. V té době byla aféra s Berjou, kterého popravili. Dolgosagurov z toho byl velice vystrašený. Proto přeháněl svou horlivost. Sotva přišel na přednášku, hned ztropil ostudu, ţe se přednášející nebo posluchači nechovají správně. Nerozuměl sice pořádně česky, ale věděl, jak má všechno být. Studenti byli naštěstí slušní lidé. Některé posluchače z Hradce potkávám dodnes. Jeden z nich se jmenoval Šícha. Později se stal šéfem první zubní kliniky v Brně. Kdyţ vypukl boj proti pravicovému oportunismu, stáhl se do doškolovacího ústavu, který byl v Kropáčově sanatoriu na Rybkově ulici. Kdyţ v Hradci hrozila kontrola, Šícha přišel na kliniku a varoval mě. „Dole po dvoře chodí Dolgosaburov a vy máte mít přednášku. Určitě jde k vám na kontrolu. Neračte se hněvat, pane profesore, ale kdyţ vstoupíte do posluchárny, tak my vstaneme a postavíme se do pozoru. Vy si stoupnete do pozoru proti nám a vší sílou zařvete: Zdar, soudruzi posluchači! A my zařveme vší sílou: Zdar, soudruhu profesore! Pak si stoupnete za katedru a budete přednášet a kdyţ skončíte, tak řeknete, ţe přednáška je skončena. A vše se bude opakovat. My vstaneme a postavíme se do pozoru. Vy si stoupnete do pozoru proti nám a vší sílou zařvete: Zdar, soudruzi posluchači! A my zařveme vší sílou: Zdar, soudruhu profesore!“ To jsme nikdy nedělal a on to věděl. Kdyţ jsem vstoupil do posluchárny, Dolgosaburov uţ tam seděl. Tak jsem se ztopořil, zařval jsem na ně a oni na mě. Pak jsem si stoupl za katedru a přednášel. Přistoupil jsem k tabuli a kreslil obrázky. Nepřednášel jsem podle poznámek, ale podle kníţky, ve které jsem listoval, abych něco nevynechal. Toho dne mi padla do ruky anglická učebnice oftalmologie. Zapomněl jsem, ţe se mám vţdycky vrátit za katedru a chodil jsem před lavicemi a se zápalem jsem se rozhovořil. Myslel jsem, ţe se mi přednáška povedla. Dolgosaburov něco škrábal na papír a po-
158
sluchači také. Řekl jsem jim, ţe si nic nemají psát, protoţe je všechno v kníţce. „Dávejte pozor, co přednáším! Co je za hloupou mánii psát si poznámky?“ Dolgosaburov, který si psal poznámky, se urazil. Pak jsem místo „Zdar, soudruzi posluchači!“ řekl jen „Nazdar!“ Studenti se začali smát a byl zase prŧšvih. Dolgosaburov mi vyčetl chození před lavicemi, anglickou učebnici, kreslení i špatný pozdrav. Obsah přednášky ho nezajímal. Často jsem se musel účastnit rŧzných parád, na kterých posluchači chodili kolem dokola a mrskali noţičkami. Bylo to k smíchu. Nejdřív se hrála česká hymna, pak slovenská, nakonec sovětská a já jsem musel celou dobu salutovat. Kdyţ mě ruka začala bolet, podepřel jsem si ji nenápadně levačkou a myslel si, ţe mě v druhé řadě nikdo nevidí. Studenti se tomu začali smát. Profesor Hybášek, který ke mně stál zády, nepochopil, čemu se posluchači smějí. Ihned začal vyšetřovat, proč jsem zesměšňoval vojenskou slavnost. Ve čtvrtek byl vojenský den. Nesměli jsme operovat, nesměli jsme přemýšlet. Dopoledne jsme museli rozjímat a odpoledne bylo od jedné do pěti velké školení. Bylo to nesmírně otravné a hloupé. Brával jsem si tam oftalmologickou literaturu a díval jsem se, co je nového ve světě a dělal jsem si na kartičky poznámky. Ale na školení přišel nějaký generál a pozoroval nás zezadu. Přednášející to viděl, ale nemohl na nás začít mávat rukama. Já si dělal rešerše, někdo si četl detektivku, o kus dál hráli karty. A zase byl prŧšvih. Tohle mučení bylo nekonečně. Posluchačŧm doškolovacího kursu jsem musel přednášet vojenskou traumatologii, kterou jsem neuznával. Při zkoušení jsem je posadil do řad a rozpočítal na skupiny. Kaţdá skupina dostala tři otázky, na které musela do třiceti minut písemně odpovědět. Pak to někdo sesbíral a za tři dny mi vojenský kurýr přinesl dvě kila papíru, které jsem měl přečíst a oznámkovat. Řekl jsem, ţe ty „hovadiny“ číst nebudu, protoţe bych tím strávil týden. Bylo mi řečeno, ţe musím, kdyţ jsem si to tak vymyslel. Řekl jsem tedy sekretářce: „Někam to dejte, já se potřebuju uklidnit, protoţe bych to mohl ve vzteku roztrhat.“
159
Pak mě začali upomínat a my jsme to nemohli najít. Testy obsahovaly odpovědi na otázky vojenského charakteru o taktice a proto byly povaţovány za tajný materiál. Velitelé začali bědovat. „Kdyby se ztratil jeden tajný spis! Ale tobě se, soudruhu, ztratily dvě kila tajných spisŧ! To jsme tady ještě neměli.“ Byl jsem si jist, ţe to nepřítel neukradl, protoţe to byly takové blbosti, ţe by z toho puknul smíchy. Ale nenašli jsme to. Generál Rada, který byl podřízeným Vymětala, mi řekl: „Jó, milej zlatej, teď je jiná doba. Kde jsou krásný časy, kdy jsem byl za války praktikem ve Strakonicích a díval se babám do zadku.“ Nakonec mi slíbil, ţe celou aféru sprovodí ze světa. Ale ne, abych pak ty papíry našel! „Kdyţ to najdete, tak si s tím dělejte, co chcete. Já řeknu, ţe to bylo rozemleto.“ Souhlasil jsem a dal všem testovaným lékařŧm jedničku. Byli nadšení a Rada mi po čase sdělil. ţe „tajné materiály byly rozemlety“. Krátce na to za mnou přišla sekretářka se slovy: „Uţ to mám, pane profesore, uţ jsem to konečně našla!“ „Jeţíši Kriste! Teď to musíme spálit v lese! V nemocnici to nejde pořádně zničit. Kde to bylo?“ „Ve sloţce rozkazŧ, který se mají kaţdý týden procházet, jestli se plní.“ V bytě na Šafaříkově ulici jsme měli naštěstí kamna American heating. Strkal jsem to do nich jako papír na podpal a byl pokoj. Jednou mě generál Rada přišel varovat, ţe zítra přijde hygienická prověrka z ministerstva. Budou prý sahat na skříně, jestli na nich není prach, budou se prý dívat do ledniček, zda není vedle krve a antibiotik uloţené jídlo a budou prý malovat prstem po oknech, zda jsou dost čistá. Poděkoval jsem mu a svolal kliniku. „Zítra přijde prověrka. Ne aby vás někoho napadlo dát si do ledničky maso nebo něco podobného. Mohou tam být jen antibiotika, léky, krev a takové věci.“
160
Na druhý den přišel dŧstojník, přejel prstem na skříni a podivil se. Pak zkoušel psát prstem po okně a byl spokojený. Kdyţ otevřel ledničku, tak jsem si říkal: „Jen se klidně podívej.“ Ale v ledničce byla čtvrtka másla, o kterou byly opřené dvě krevní zkoušky odebrané při Wassermanově testu. Jistá paní doktorka měla náhradní volno, neslyšela moje upozornění a sestry opřely máslo o dvě krevní zkoušky. Byl jsem opět předvolán před generála Vymětala. Přitom jsme na tom s hygienou nebyli špatně. Musel jsem však poslouchat jeho řeči a tvářit se váţně. Na hlavní zdravotní správě ministerstva národní obrany v Praze byla hned naproti vchodu kancelář pro vysoké školy. Tam jsem na okno vedle dveří napsal tuţkou datum pokaţdé, kdyţ jsem tam byl. Vydrţelo to tam tři roky. Nevím, zda pak okna umyli, protoţe uţ jsem to neměl moţnost to sledovat. Kdyţ byl v noci vyhlášen poplach, musel jsem si obout vysoké boty, do kterých jsem se nedostal ani ve dne. Na hlavu jsem si musel nasadit helmu a k pasu si pověsit plynovou masku. Všichni profesoři dostali revolver. Bylo to však spíše dělo. Abychom s nimi neobtěţovali doma, zamykali jsme je na klinikách do trezoru. Jmenovalo se to sice „trezor“, ale dalo by se to otevřít klíčem na konzervy. Na noc se „trezor“ zamykal a lepila se něj plastelína, na kterou jsem musel dát razítko. Kaţdé ráno jsem musel kontrolovat, zda není razítko porušeno. Často porušeno bylo, protoţe uklízečky utíraly prach tak dŧkladně, ţe otisk razítka porušily. Já jsem ale nevěděl, jestli mě nezkouší nějaká kontrarozvědka. Teď to zní docela legračně, ale tenkrát to velká zábava nebyla. Byl jsem také kárán za to, ţe jsem jel v uniformě plukovníka na motocyklu a na klíně jsem vezl dýni. Byla to pravda. Mám rád dýňový kompot. Proto jsem koupil dýni, poloţil si ji před sebe na motocykl a jel jsem domŧ. Někdo mě viděl a ohlásil, ţe jede plukovník s dýní. Vznikl sáhodlouhý spor, zda znám řády. Řekl jsem, ţe řády znám, ale nikde v nich není psáno, ţe by plukovník nemohl jezdit s dýní. Zase byl oheň na střeše, ţe zesměšňuji armádu. Jak mŧţe plukovníka napadnout, ţe pojede s dýní?
161
V roce 1951 přišel Iserle s tím, ţe se ve světě začínají dělat umělé čočky. Řekli jsme Altmanovi, aby se pokusil takovou čočku vyrobit. Zkoušeli jsme na králíkovi, zda oko snáší umělou hmotu. Dopadlo to takzvaně kladně a po velikém duševním boji jsme vsadili Ridleyovým zpŧsobem první nitrooční umělou čočku u nás. Čočka se poloţila na tuhý sklivec za duhovku a ono si to lehlo. Bylo to jako zázrak - Altman s Klauberem vypočítali a vyrobili čočku tak dobře, ţe dědeček viděl 6/6. Tuto schopnost si zachoval aţ do smrti. Kdyby umřel někde v nemocnici, moc rád bych viděl histologii - jak to potom v operovaném oku všechno vypadalo. Umřel však nepozorovaně, takţe jsme se o jeho smrti dozvěděli se tříměsíčním zpoţděním. Kdyţ se dnes v novinách píše, ţe docent Jonáš v Bánské Bystrici dostal od Sovětŧ papír, ţe smí v Československu vsazovat umělé čočky, ţe v Mostě dělají moderní oční lékařství, protoţe tam vsazují umělé čočky, tak musím připomenout, ţe u zrodu všech těchto věcí stál Iserle. Přemlouval mě a nutil, abych v roce 1953 v Hradci Králové implantoval první umělou čočku v Československu. Iserle odmítal poloţit čočku na sklivec, protoţe nikdo nevěděl, jaký sklivec bude - zda bude tuhý, řídký a podobně. Zavedl systém, který navrhoval Ridley, metodu zvanou Strampelli. Vloţili jsme čočku do komory. Nemohla tak propadnout dozadu za sklivec, protoţe se zachytila o duhovku. Čoček jsme vsadili asi pětadvacet. Jen jeden případ neskončil dobře. Tam vznikla nepříjemná rohovková komplikace. Dvě čočky jsme při prvním podráţdění oka ze strachu vyndali a zbývající jsme dlouhá léta kontrolovali a dodnes těch pětadvaceti lidí běhá po republice a vidí. Mezi nimi byl telefonní mechanik, který je uţ pětadvacet let od vsazení čočky výborný. Náš postup jsem si nafilmoval a film byl promítán na oftalmologickém kongresu v Aténách. Nejprve mi to profesor Kurz odmítl uveřejnit, protoţe by to prý pak začali dělat ostatní lékaři taky a k čemu by to vedlo. Tak jsem to poslal do sovětského věstníku oftalmologie. Odepsali mi, ţe je to nevyzkoušená metoda. Ale jak jsem viděl teď v televizi, uţ to vyzkoušené mají, protoţe nějaký pan profesor (co tam taky mimo jiné jezdil na koni) říkal, ţe je to metoda naprosto bezpečná. Dokonce na to vydávají atesty a jeden z nich dostal Jonáš z Bánské Bystrice. Vojenské zdravotnické nakladatelství mělo velké plány, ale nakonec nebylo co vydávat. Takţe kdyţ jsme napsal kníţku o elektroretinografii, vzali
162
ji okamţitě a hned ji vydali. S ing.Pacákem jsme vyvíjeli hledače cizích těles. Ve válce jich bylo mnoho a často byla nemagnetická – kameny, umělé hmoty, měď. Udělali jsme pinzetu, která dávala zvukový signál, kdyţ se něco dostalo mezi oba póly ramen této pinzety. Asi dvě nebo tři cizí tělesa jsme tímto přístrojem vytáhli. Nebylo to jednoduché, protoţe to fungovalo, aţ kdyţ bylo těleso mezi branţemi pinzety. Pinzeta se musela dost rozevřít, pak sklapnout a chytnout cizí těleso. Kdyţ jsme o tom s Pacákem přemýšleli, dospěli jsme k ultrazvuku. Poprvé se o tom zmiňujeme jako o moţnosti v roce 1954. Kdyţ se stal velitelem akademie Krčál, který s námi studoval, byla rŧzná ostří otupena. Jeho zástupcem pro věci politické byl generál Prchlík, který se v roce 1968 vyjádřil ve smyslu, ţe bychom ve Varšavské smlouvě měli mít rovnoprávné postavení se Sovětským svazem. Za tyto řeči se pak dostal do vězení. Krčál chtěl, aby se na fakultě pěstoval společenský ţivot a snaţil se udělat něco pro naše manţelky. Uspořádal ples VLA. Prosil jsem ho, abych na ples nemusel jít v uniformě. Bál jsem se, ţe opět dojde k nějaké nepřístojnosti. Ale Krčál trval na tom, ţe všichni dŧstojníci musí přijít v uniformě. Do pŧlnoci probíhalo vše bez kazu. Pak se posluchači začali opíjet v baru Na střelnici. Udělali kolem mne kolo a tančili. Pak mě nosili na zádech. V té chvíli přišel Krčál ve slavnostní uniformě, která měla barvu kulečníku. Řekl jsem, ţe bude následovat Chačaturjanŧv šavlový tanec, coţ byla tehdy velmi populární skladba. Vytáhl jsem mu z pouzdra u pasu dýku, která byla součástí jeho parádní uniformy. Dal jsem si ji do zubŧ a všichni – včetně medikŧ i Krčála - jsme tančili divošské tance. Někdo pak ohlásil do Prahy, ţe jsem odzbrojil generála. Byli jsme v tom oba, protoţe československý lidový voják se měl tehdy dát raději zabít, neţ se dát odzbrojit. I kdyţ to byla jen čestná zbraň, neměl ji vydat a měl se dýkou bránit. Tázal jsem se, zda nás tedy měl pobodat. „Ano! Pobodat!“ řekli mudrci z Prahy. „Ale to by bylo všude plno krve,“ namítal jsem. „A představte si tu ostudu, kdyby se dŧstojníci bodali veřejně v baru Na střelnici!“ Pravdou je, ţe jsem dobrý voják nebyl. Dělal jsem si z vojny legraci a dělal jsem naschvály. Krásným příkladem, jak mŧţe dopadnout člověk, který
163
se chce zavděčit, byl profesor Baštecký. Jednou před Vánocemi byl velitelský den. Generál Krčál nám nakonec řekl: „Drazí soudruzi, budou svátky. Já vám přeju, abyste je strávili ve spokojenosti a klidu a přeji vám vše nejlepší do Nového roku. Hlavně aby se vám podařilo všechno, co si přejete.“ Pokusil se o normální lidskou řeč. Na vojně tehdy existoval předpis, jak se má voják chovat při gratulaci. Baštecký seděl vţdy vzorně v první lavici a měl před sebou ořezané tuţky několika barev. Jak uslyšel slovo blahopřeji, tak mu přeskočilo v hlavě a myslel si, ţe musí zařvat Hurá! Jako jediný se v chirurgické posluchárně plné lidí vztyčil a zařval: „Ura! Ura! Ura!“ Bylo to okamţitě nahlášeno do Prahy. Tam soudruzi konstatovali, ţe jsme pokazili uţ i Bašteckého. Všichni profesoři museli chodit pravidelně střílet na střelnici do Malšovic. Já jsem střílet uměl, ale mnoho lidí mělo pistoli v ruce poprvé v ţivotě. Před dřevěné terče, veliké jak solidní vrata, nás vţdy nastoupilo deset. Na vrata nám dali papír s kruhy a my jsme se do toho měli strefit. Pálilo se tam jak u Verdunu. Stál jsem vedle Bašteckého a po několika výstřelech jsem zjistil, ţe střílí na stejný terč jako já. Horší to bylo po střelbě. Střelmistr zavelel: „Soudruzi, odevzdejte zapŧjčené zbraně!“ Všichni jsme je vrátili, ale jedna pistole chyběla. „Soudruzi, odevzdali jste všichni? Třeba jste zapomněli...“ „Ne, soudruhu, všichni jsme odevzdali.“ „Soudruzi, prosím vás, prohledejte se, já vím, ţe jste to neudělali schválně. Já vás nemŧţu pustit, dokud se ta pistole nenajde.“ Hledali jsme dvě hodiny, ale pistoli jsme nenašli. Kromě jiného jsme museli chodit po lese a zkoumat, zda někdo nešel na velkou stranu a pistoli neodloţil. Bylo to marné. Nakonec nás přece jenom na střelnici v Malšovicích nenechali bídně pojít a pustili nás domŧ. Ztráta pistole se musela hlásit na ministerstvu. Přijela komise, která zjišťovala, kdo má strýčka v Americe, kdo v Anglii a kdo v Německu. Zvládli to výborně, ale pistoli nenašli. Kdyţ komise odjela, přišel za velitelem generálem Krčálem profesor Mělka z Olomouce.
164
„Já jsem se kouknul do tašky a našel jsem tam revolver. Já jsem myslel, ţe mi ho tam dal někdo z legrace, ale pak jsem zjistil, ţe mám ještě jeden zamčenej v trezoru. Mně přebejvá jeden revolver. Já uţ nevím, kterej je kterej, jestli jsem to uţ nevyměnil.“ Vojáci se vrhli na Mělku a zjistili, ţe to je skutečně ztracený revolver z Malšovic. Mělka vypálil na střelnici deset ran do vrat a poţádal, aby mohl odejít. Velitel střelby mu to dovolil, ale nikdo ho nesměl vidět, aby neutekli všichni. Mělka odešel i s revolverem a nosil ho v tašce. Později se proslavil ještě jednou, kdyţ řekl své sekretářce, ţe je kráva. Jakmile to Mělka vyslovil, hned se lekl sám sebe. Sedl si ke stolu a napsal veliteli VLA Hradec Králové: „Hlásím sluţebně, ţe prof. MUDr. Mělka nazval svoji sekretářku krávou a tím ji hrubě urazil. Ţádám o jeho přísné potrestání. Podepsán: prof. MUDr. Mělka.“ Na velitelství nevěděli, zda jde o ţert nebo zda je to míněno váţně. Krčál šel za ním a tázal se: „Soudruhu profesore, proč to hlásíte? Ona si nestěţovala.“ „To nevadí. Já jsem jí řekl, ţe je kráva a ţádám, abych byl potrestán.“ „No jo, ale my jsme s ní uţ mluvili a ona říkala, ţe je skutečně kráva a ţe jste měl pravdu.“ „To nevadí. I kdyţ je kráva, tak jsem jí to neměl říkat a ţádám o potrestání.“ Krčál tedy zavolal sekretářku. Kdyţ přišla, tak hned začala Mělku odprošovat, ţe měl pravdu, ať uţ se na ni nezlobí. Mělka odprošoval zase ji a nakonec se vše urovnalo. Mělka si na noc sundával hodinky, aby se neopotřebovaly. Někdo mu namluvil, ţe pneumatiky na bicyklu se nejvíce opotřebují rychlou jízdou. Mělka proto chodil z kopce pěšky a do kopce šlapal. Proslavil se také při měnové reformě. Schovával si koruny a padesátníky, které se při první měnové reformě neznehodnocovaly. Kdyţ je přišel vyměnit, měl prý korun a padesátníkŧ za dvacet tisíc. V bance to nikdo nechtěl počítat. nakonec na to museli přivézt speciální desku, na kterou se to jen hodilo a rychle spočítalo. Někdo mu pak namluvil, ţe mince by od něj koupil jeden člověk z Kuklen, který taví staré mince a pouţívá je na chromování a niklování. Dal by mu prý za ně pětkrát tolik. Zdálo se, ţe si Mělka sáhne na ţivot.
165
KLADNÉ STRÁNKY Být vojákem mělo samozřejmě i své klady. Měli jsme rŧzné výhody, týkající se zásobování a neopotřebovávali jsme si tolik civilní šatstvo. Jirka si pod vlivem sovětských válečných filmŧ začal hrát na partyzány. Ze stavebnice Vašek si udělal maketu samopalu a s ní pobíhal po úzkém břehu Labe pod opěrnými zdmi. Jednou roztočil špagát se samopalem nad hlavou a volal na skupinu dětí, aby se k němu nepřibliţovala. Jedna dívenka se přiblíţila a samopal jí rozsekl horní ret. Jirka utekl domŧ a nikomu nic neřekl. Za soumraku někdo zazvonil a Jirka šel otevřít. Za dveřmi byl cizí člověk, který ho začal bez varování fackovat. Byl to otec zraněné dívky. Seděl jsem v ordinaci a uslyšel Jirkŧv křik. „Nechte mě! Nechte mě!“ Vrazil jsem do předsíně a začal Jirku bránit. Vŧbec jsem nechápal, co se děje. Poprali jsme se a nakonec jsme oba skončili na SNB. Tam zjistili, ţe dotyčný člověk je dělník a já jsem profesor. Vyšetřovatel se mnou tedy jednal jako s třídním nepřítelem a rázem jsem se ocitl v roli viníka. Při podrobnějším prověřování totoţnosti se však situace obrátila. Zjistilo se, ţe jsem plukovníkem Československé lidové armády a mŧj protivník je bývalým majitelem koţešnické firmy. Navíc přišel z hospody a byl podnapilý, coţ jsem v rozčilení nepostřehl. Vše skončilo smírem a jeho dcerušce rána srostla naštěstí bez následkŧ. Jednou jsem byl nakomandován do Jincŧ v Brdech, abych poznal, jak ţije československý voják. Nechápal jsem, proč by to mělo být pro oftalmologa uţitečné. V Jincích jsem bydlel na ošetřovně u jednoho svého posluchače, takţe to nebylo nejhorší. Byl jsem tam s profesorem Jurkovičem, který se pŧvodně jmenoval Jakubovič. Nakonec utekl do Francie. Bohuţel jsem však dostal furunkulózu na zadní části těla. Nemohl jsem ani sedět ani leţet. Pořád nás někdo obtěţoval, sledoval a zaplétal do divných rozhovorŧ. Dobré vzpomínky mám jen na Padrťský rybník, který patřil mezi skvosty naší vlasti. Tenkrát k němu mohli jen vojáci. Dostali jsme k dispozici řidiče a trofejní auto po Němcích. Mělo osm rychlostí vpřed a vyjelo do jakéhokoliv kopce. Jednoho dne byl poplach a my jsme se měli dostavit k veliteli, který bydlel na
166
křiţovatce v loveckém zámečku. V okamţiku poplachu nebyl náš řidič k dispozici. Myslím, ţe byl u nějaké ţenské. Pěšky se nám na zámeček jít nechtělo. Vypáčil jsem zapalovací skříňku auta, spojil drátky a nastartoval. Přijeli jsem na velitelství s velkými světly, coţ byla chyba, protoţe při poplachu jsme měli jet potmě. Vytýkali nám také, ţe jsme se neoprávněně zmocnili vojenského vozidla. Já jsem tvrdil, ţe při poplachu nesmím přemýšlet, co se smí a nesmí. Mám hlavně splnit rozkaz a dostavit se na určené místo. Nakonec nám bylo odpuštěno. NEMOC Po stránce medicínské, operativní a vědecké se mi dařilo dobře, protoţe jsem vydal svoji první vetší kníţku Fyziologie a patologie lidského elektroretinogramu. Podařilo se mi zavést málo známé a téměř nevídané operace keratoplastiky, očnicové implantáty po enukleaci oka. Udělali jsme první implantaci umělé čočky v Československu. Slouţila pacientovi aţ do jeho smrti. Viděl 6/6 bez brýlí bez jakékoliv korekce. Vsadili jsme jich pak víc, a v další práci nám zabránilo jen československé zákonodárství. Mohli jsme za to být kdykoliv soudně trestáni. Tato operace tehdy ještě nebyla v „sortimentu“ československého zdravotnictví. Ráčili jsme předběhnout dobu a udělali něco, co se nedělalo v Praze ani jinde. Ale tyto věci, které bylo moţno povaţovat za úspěch a štěstí, byly zastíněny kaţdodenními problémy s vojáky. Začaly mě trápit rŧzné zdravotní problémy. Dostal jsem ţlučníkové záchvaty a manţelce se také nedařilo dobře. Po návratu z dovolené v Adamově jsem dostal horečky. Ráno mně nebylo nic, ale večer jsem měl 39 stupňŧ. Druhý den totéţ. Protoţe jsem byl hodně poštípán od komárŧ, měl jsem podezření, ţe je to dvojitá terciána malárie. Tím jsem svedl internisty z pravé stopy. Nic na mě nenašli, ani ţádné plasmodium malárie. Na správnou diagnózu přišel mechanik, který mi opravoval Tatru v dílně v Kuklenách. „Není vám něco? Máte ţlutý voči,“ řekl mi. V zrcadle jsem zjistil, ţe mám skutečně ţluté skléry. Teprve pak jsem si uvědomil, ţe mi nikdo nevyšetřil moč. Byla to ţloutenka. Tehdy se nevyhlašovala karanténa pro blízké a daleké okolí. Nechali mě leţet doma v posteli. V bytě byla manţelka a dvě děti. Řekli mi, ţe nemám jist smaţená
167
jídla, ale mohu jíst narychlo dělané maso. Byl jsem ţlutý jak Číňan. Kdyţ u mne byl na návštěvě profesor Lukl, tak se manţelka po jeho odchodu vrátila se slzami v očích. „Co se děje?“ udeřil jsem na ni: Ptala se ho, zda to není atrophia flava hepatis. To bylo těţké onemocnění, končící smrtí. „Doufejme, doufejme…,“ řekl jí Lukl: Po čtrnácti dnech jsem ţlutost ztratil. Jezdil jsem na motocyklu do lesa. Tam jsem si lehl do trávy a bylo mi dobře. Pak jsem začal mít ţlučníkové obtíţe. Vyvrcholilo to v roce 1954 o Vánocích. Řekl jsem si, ţe nebudu o Vánocích nic jíst, jen suché brambory a kousek vařeného kapra. Dostal jsem takový záchvat, ţe jsem musel odejít na pohotovost, která byla naštěstí za rohem. Na Jungmanově ulici jsem se drţel stromku a zvracel. „Takhle se oţrat na Štědrý večer!“ říkali lidé, kteří šli kolem. Na pohotovosti byl mŧj drahý přítel doktor Vančura ze Slezského předměstí. Řekl mi, ţe mě do dvaceti vteřin bolestí zbaví. „Cha cha cha! Takhle rychle nezabere ani morfium,“ zasmál jsem se. Vančura natáhl stříkačku a řekl mi, ať obnaţím břicho. Kdyţ jsem si nechtěl do dutiny břišní dát nic stříknout, Vančura mi slíbil, ţe to neudělá. Udělal mi nad ţlučníkem pět interdermálních pupencŧ. Bolelo to jako čert, ale je faktem je, ţe mě to přestalo bolet. Ale na druhý den jsem byl zase ţlutý. Manţelka k nám pozvala Bedrnu, kterému se naštěstí nechtělo odstraňovat ţlučník na Boţí hod. Na Štěpána uţ se mu ale chtělo. Byl jsem povolán do nemocnice a připravován na operaci. Dali mi americký lék - hydrolyzované aminokyseliny. Vpadalo to jako hovězí petrţelová polévka, kterou jsem měl na posílení vypít. Po tomto léku se mi udělalo tak špatně, ţe jsem začal okamţitě zvracet. Kdyţ jsem se podíval do umyvadla, tak jsem zjistil, ţe jde uţ jen o čirou mírně naţloutlou a pak stále ţlutější tekutinu. Bolest povolila a já jsem si udělal diagnózu, ţe jsem měl zaklíněný kámen ve vývodu do tenkého střeva. Ten se při úpěnlivém zvracení uvolnil a proklouzl. Jako protekční pacient jsem měl šaty ve svém pokoji. Oblékl jsem se a odešel na oční kliniku. Operovat jsem se nedal, protoţe mi bylo dobře. Člověk se nemá rouhat osudu, protoţe nikdy neví, jak skončí. Osud je zlomyslný a medicína ve-
168
lice těţká a sloţitá. Byla to moje poslední ţlučníková příhoda v ţivotě. Myslím, ţe jsem onemocněl ze záţitkŧ na vojně. Naši praotcové říkali, ţe „se nám vylila ţluč“. CESTA DO ODĚSY Kdyţ manţelka odejela do Mariánských lázní na ozdravný pobyt, zavolali mi z ministerstva, ţe mám jet do Oděsy gratulovat akademiku Filatovovi k jeho sedmdesátinám. Namítal jsem, ţe neumím rusky, ale oni mi odpověděli podobně jako Baťa redaktorovi, který měl být vyslán do Ameriky a neuměl anglicky: „Co děláte v neděli? Nic? Tak se naučte anglicky.“ Byla sobota, já jsem sehnal vedoucího bývalého obchodu Andrle a syn a koupil jsem kufr. Do kufru jsem nacpal všechno slušné civilní oblečení a odjel jsem do Prahy. Taxíkem jsem přijel na ministerstvo, ale mŧj pas byl na sovětském vyslanectví. Řekli mi, ţe dokud nebude potvrzený, nemohu letět. Procházel jsem se po Praze, ale pas nebyl ani druhý den a nebyl potvrzený ani ve středu. Oslava měla začínat ve čtvrtek a já jsem odmítl přijet do Oděsy pozdě. Chtěl jsem odjet odpoledne ve čtyři osobním vlakem do Hradce a Filatovovi poslat telegram. Přemluvili mě však, abych čekal na pas na letišti. Všichni uţ nastoupili do letadla, jen já jsem stále čekal. V poslední chvíli přiběhl dŧstojník, vtisknul mi pas a řekl: „Leťte!“ „Ale já nemám ţádné peníze.“ „To jsme nestačili vyřídit, v Moskvě vás bude čekat člověk a ten vám peníze dá.“ Letěli jsme dvoumotorovým vrtulovým Iljušinem. Mezipřistání bylo ve Vilniusu. Poslali mě na večeři, ale já jsem odmítl, protoţe jsem neměl peníze. Ptali se, zda nesnáším cestu letadlem. Pak vyšlo najevo, ţe večeři platí Aeroflot. Tak jsem se pro jistotu najedl na dva dny, protoţe jsem nevěděl, co mě čeká. V Moskvě mě očekával pán z vyslanectví, kterému zapomněli říci, ţe nemám peníze. Vysvětlil mi, ţe v Oděse nebudu muset nic platit. Dal mi jen to, co měl u sebe. Byli tam téţ dva diplomatičtí kurýři, který měli tašku uvázanou řetízkem k ruce. Ti mi také něco dali a ponechali mě osudu. Letěli jsme letadlem, které vezlo do Kyjeva deník Pravda. V Oděse jsme začali při-
169
stávat do rybníka, ale pak vyšlo najevo, ţe letiště je zaplaveno po velkém dešti. Přijelo nákladní auto, na které nás naloţili a na korbě odvezli do odbavovací haly. Pak mě odvezli přímo do divadla, kde byla oslava. Taktak jsem našel papír s ruským projevem a odříkal ho. Pořadatelé mezitím odřekli mŧj pokoj, ale našli mi jiný. Byly v něm pohlednice Oděsy se známkami, cigarety, láhev vína. První večer jsem byl pozván na banket, coţ byl nezapomenutelný záţitek. Pohostinství, jakého se mi dostalo v Sovětském svazu, jsem nikdy nezaţil. Byla to taková přemíra všech moţných dobrot, ţe bych je ani nedovadl vyjmenovat. Pečené křepelky, baţanti, podsvinčata, několik druhŧ vín, šampaňské. A samozřejmě vodka, která se pila neustále. Hodování mělo přesný program. Já jsme měl pronést přípitek číslo sedmnáct. Pronést, vřelou, pravdivou a zaslouţeně oslavnou řeč rusky nebylo lehké. Filatov byl jedním z největších oftalmologŧ. Měl svŧj vlastní ústav, kde se dělaly transplantace rohovky rŧznými transplantačními technikami. Velmi oblíbená byla léčba aloí a extrakty z placenty. Na večeři byly zastoupeny všechny moţné národy, ruské zdravotnické instituce, ministerstva, stranické, odborové a bŧhví jaké orgány. Bylo tam neuvěřitelně mnoho lidí, stoly se prohýbaly pod jídlem a pitím. Mluvilo se německy, čínsky, vietnamsky, indicky. Málokdo se namáhal, aby pronesl řeč v ruštině jako já. Podle reakce obecenstva jsem poznal, ţe mnohé ze spřátelených ruštin (např.maďarská) nebyly docela na výši, takţe chvílemi se ozýval smích. Kaţdý přípitek se zapíjel vodkou, takţe jsem si brzy lil do skelničky místo vodky minerálku. Vedle mne seděl ukrajinský ministr zdravotnictví, který řekl: „Nět, nět! Dolţnó vodku piť!“ Pil jsme tedy vodku a kdyţ jsem jako sedmnáctý vystoupil, měl jsem uţ dost popito. Filatova po ruském zvyku neustále líbali zleva i zprava, takţe uţ měl oslintané vousy. Měl moc hezkou snachu, byla to Čerkézka. Tak jsem navrhl, ţe poceluji jeho snachu. Všichni byli kupodivu nadšení. Filatov byl také spokojený a v dŧsledku toho si mě všichni zapamatovali. Ještě po dvaceti letech mi říkala jedna Ruska v Sofii: „Já vás znám, vy jste líbal v Oděse Filatovovu snachu.“ Byl to krásný, i kdyţ poněkud zvláštní svět. Jít si koupit meloun byla sloţitá procedura. Nejdříve směly nakupovat těhotné matky, pak bojovníci z
170
Velké vlastenecké války, pak invalidé, pak pracující (ti, co se ulili z práce), pak matky s dětmi a teprve nakonec já. Takţe na mě meloun nezbyl. Zajímavý byl „Park kultúry a óddicha“. Byl to moc hezký park s výhledem na přístav a moře. Byl tam pavilon s kulečníky, jinde zase šachy. Dole byla pláţ. Ale na koupání bylo zima. Kdyţ jsme Filatova náleţitě oslavili, tak nás všechny vypravili jediným letadlem do Moskvy, odkud jsme se měli rozletět na rŧzné strany. Byl tam německý profesor Komberg, profesor Pacurari z Kluţe a další. Všichni jsme dostali kytici, ale v letadlo to nebylo kam dát a nešlo to ani vyhodit. Kdyţ jsme šli v Kyjevě na oběd, vzali jsme květiny sebou a vyzdobili restauraci. Všichni jsme si dali kotlet po kyjevsku, aniţ jsme věděli, co to je. Byla to kuřecí sekaná, do které vloţili hrudku másla a obalili to jako vídeňský řízek. Kdyţ se do toho píchlo, máslo vystříklo ven. Komberg si máslem postříkal sako. Zajímavé bylo, ţe ani ostatní neměli ţádné peníze. Po příletu do Moskvy se náhle probudila rŧzná vyslanectví a dali nám jich najednou tolik, ţe jsme nevěděli, co s nimi. Chtěl jsem něco koupit manţelce v obchodním domě GUM. Několikrát jsem ho prošel a našel jsem jen turkestánskou čepičku. Na koţešiny jsem neměl peníze. Pak jsme objevil veverušku, vyřezanou z mroţího klu. Máme ji dodnes. Klukŧm jsme koupil obrovskou čokoládu. Formátem byla zajímavá, ale nakonec jsme zjistili, ţe je naplněná bublinkami. Večer nám všem zbyly peníze. Byl jsem údajně největším znalcem ruského jazyka a proto jsem zkoumal jídelní lístek. Našel jsem levné šampaňské. Cena byla za jednu B. Myslel jsem, ţe to je „butylka“, ale ona to byla sklenice. Takţe nám nakonec peníze chyběly. Číšník se nám při placení díval na boty a na šaty. Navrhl jsem tedy, ţe mu tam necháme troje boty, pak odejdeme do pokoje v ponoţkách a obujeme si jiné boty. Kdyţ se to mělo uskutečnit, přišel Číňan Liang, který nás s mnoha úklonami pozval na šampaňské. Vypili jsme s ním další dvě láhve a náš dluh jsme mu připočetli. Pak jsme odjeli na letiště a rozlétli se na všechny strany.
171
KONEC MÉ VOJENSKÉ KARIÉRY Generál Krčál se mnou nedělal takové vylomeniny jako generál Vymětal. Měl to však podstatně snadnější, protoţe sovětský poradce Dolgosaburov odejel domŧ. Místo něj přijel ortopéd Krupko. Byl to Ukrajinec z Leningradské vojenské akademie. Všechno mu bylo jedno a měl jen jedno jediné přání – aby se mohl vrátit zpět do Leningradu k rodině. Po roce napsal atest, ţe uţ jsme uţ tak dokonalí, ţe není potřeba ţádného poradce. Velké trápení tím skončilo. Uprostřed těchto zápasŧ v květnu 1955 zemřel profesor Slavík. Měl být vypsán konkurs a to ve mně začalo hlodat. Kdyţ jsme se vrátili z dovolené, tak jsem se dozvěděl, ţe z VLA byl vyhozen profesor Fingerland. Řekl prý na přednášce, ţe tvrzení jisté sovětské vědkyně, ţe ze ţloutku mŧţe vzniknout ţivot, povaţuje za hloupost. Ţloutky se vţdy povaţovaly za ţivnou hmotu embrya, ale ne za zárodečnou hmotu. Bylo nám řečeno, ţe se tím Fingerland dopustil velké uráţky sovětské vědy a nemŧţe proto vyučovat na vojenské akademii. Krčál tvrdil, ţe byl propuštěn v době, kdy byl na dovolené a zastupoval ho profesor Hybášek. Hybášek uţ měl na svědomí ušaře Mátala. Po tonsilektomii (vynětí mandlí) mu nějaký vojáček umřel. Nebyla zjištěna ţádná závada ani opominutí v Mátlově výkonu. Případ vyšetřovala komise: Bedrna, Hybášek a já. Podepsali jsme posudek, ţe Mátl je nevinný. Ale Hybášek zajel k soudu a tam prohlásil, ţe svŧj podpis odvolává, protoţe Mátl vinen je. Nebylo to ničím podloţeno a my s Bedrnou jsme vypadali jako hlupáci. Hybášek nám nic nezdŧvodnil. V únoru 1955 dostal Jenda chřipku. Dlouho kašlal a pořád se nemohl uzdravit. Navštívili jsme lékaře a ten řekl, ţe má zastíněný hrot plic, ale není to prý nic váţného. Rentgenový snímek viděl u nás doma profesor Blecha. Řekl, ţe se mu to nelíbí. Zdálo se mu, ţe je to typické onemocnění tuberkulózou. Šli jsme za rentgenologem profesorem Bašteckým. Řekl nám, ţe na plicích našel malou kavernu. Z hradeckého spolku českých lékařŧ jsme znali primáře Kadlece, který byl vedoucím lékařem dětského sanatoria v Luţích u Vysokého Mýta. Monokavernu tam neviděl, ale tuberkulózu nevyloučil. Moudří lidé řekli, abychom dali Jendu ke Kadlecovi. Byl to starodávný primář, kterého jsme měli moc rádi. Měl starou Bugatku, ţil v Luţích jako
172
starý mládenec a léčil děti. Řekl, ţe to sice není závaţné, ale ústavní léčení doporučil. Byla to pro nás veliká rána. Luţe byly sice necelých 50 kilometrŧ od Hradce, ale kaţdodenně jsme Jendu navštěvovat nemohli. Bylo nutno počítat s dlouhodobým léčením. Měl jsem podanou ţádost o místo v Brně. Řízení se vleklo. Kdyţ ministr Čepička řekl, ţe mě z vojny nepustí, tak uţ mi bylo jedno, jak to dopadne. Hlavně jsme chtěli mít zdravého syna. Kdyţ byl doktor Dobeš z pověření brněnské komunistické strany ministra obrany poţádat o moje uvolnění a nabídl mu místo mne profesora Klímu z Prahy, Čepička ho vyhodil. Vypadlo to beznadějně. Jednoho dne mi generál Krčál oznámil, ţe jsem pozván na hlavní týl ke generálu Chladovi kvŧli brněnské záleţitosti. Generál Chlad byl nepříjemný. Občas se objevil někde na posádce a zkoumal, zda mají dŧstojníci mečíky na výloţkách směrem vzhŧru. Jindy přijel a hledal nečistoty na záchodech. V zimních měsících nás zavřeli do kasáren a hráli jsme vojenskou hru, při které jsme dobývali nepřátelská území na mapách. Posílali jsme přitom rádiové zprávy do vedlejší místnosti. Kdyţ jsme se nemohl dorozumět, předstírali jsme, ţe jdeme na záchod a tam jsme si předávali depeše. Dešifrovali jsme například zprávu: „Whisky, whisky!“ Mysleli jsme, ţe Krákora volá o pomoc. Pak se ukázalo, ţe jde o výskyt tyfu. V poledne jsme směli jít na chodbu a tam jsme dostali najíst. Nejdřív červení, pak modří - aby se nepřátelé nesetkali. Já jsme tehdy nechtě řekl: „Je to vše krásné, ale je tady chlad.“ Bylo tam opravdu zima. Někdo to zaslechl a řekl to dál. Velitelé nás začali nutit, abychom překreslovali mapy, protoţe prý nemají dostatečnou štábní kulturu. Zpráva se šířila, aţ se dostala k veliteli hry, který byl přítelem generála Krčála. Kdyţ se dozvěděl, ţe je tady generál Chlad, polekal se, ţe mu někdo tajně chodí po záchodech. Dal pátrat po všech budovách, aby zjistil, kde Chlad vlastně je a co tady dělá. Kdyţ se vysvětlilo, ţe neopustil Prahu, začalo se pátrat, od koho to kdo slyšel. Došli aţ k lékárníkovi, který si nemohl vzpomenout, za coţ dostal týden domácího vězení.
173
K tomuto Chladovi jsme jeli s Krčálem na hlavní týl na kulatém náměstí v Dejvicích. Tam jsme zasedli do veliké místnosti se spoustou neznámých lidí. Znal jsem jedině generála Černého, náčelníka Hlavní zdravotnické správy MNO. „Vy jste si podal ţádost o propuštění z armády a chcete jít do Brna. Takovou ţádost si mŧţete podat jen prostřednictvím vojenských orgánŧ a já vás mŧţu dát zavřít na rok,“ řekl mi Chlad. Odvětil jsem, ţe jsem dostal čestné slovo od dvou generálŧ ČLA, ţe kdybych někde vyhrál konkurs, budu z armády propuštěn. Chlad řekl, ţe Vymětal a Škvařil jsou jiţ mimo funkci a jejich slovo neplatí. Já jsme řekl, ţe jsem nevěděl, ţe čestné slovo československého generála platí jen, kdyţ je ve funkci. Kdyţ se generálu Černému se podařilo převzít slovo, řekl Chladovi: „Tady soudruh plukovník je dotčen více věcmi a taky tím, ţe nebyl povýšen na generála (kvŧli tomu. ţe jsem utekl z oslavy na vermut). Já vám dávám čestné slovo, ţe kdyţ zŧstanete v armádě, tak se to všecko napraví.“ „A smím vědět, jak dlouho zŧstanete ve funkci?“ řekl jsem.drze. „Vy myslíte, ţe nedodrţím čestné slovo?“ „Pokud vím, tak se na vaše místo uţ školí dva lidé v Leningradě.“ Černý se začal vztekal, ţe uţ se mnou jednat nebude a Chlad řekl, ţe to začíná být zajímavé. Já jsem tvrdil, ţe ţádám jen to, co mi slíbili dva generálové. Říkal jsem také ţe nejsem vojenský typ a ţe to nemá smysl. „Pusťte mě!“ opakoval jsem neustále. „A kdyţ vás pustíme?“ „Štěstí bude na mé straně.“ Odejeli jsme do Hradce a ministerstvo mě pustilo. Měsíc po propuštění jsem v Praze na ministerstvu potkal malého kancelistu s klotovýma rukávy. Byl to generál Černý. Stal se vedoucím oddělení ministerstva zdravotnictví. A já jsem se stal profesorem na brněnské univerzitě jako mŧj otec. SÁM NA KLINICE Jenda zatím zŧstal v Luţích – Košumberku. V léčebně byl zaveden reţim, který zamezoval veškerým návštěvám příbuzných. Kdyţ vychovatel
174
(jinak vyučený krejčí z Pardubic) zjistil, ţe Jenda je dítětem lékaře a profesora, začal sledovat, zda se s ním tajně nestýkáme. Sanatorium bylo na kopci. Polní cestou se dalo vyjet nahoru a na smluvené zatroubení přišel Jenda ke plotu. Vychovatel si dal tolik práce, ţe na nás číhal za keřem a ohlásil to. Ztěţoval tím ţivot primáři Kadlecovi, který nám byl přátelsky nakloněn. Jednou jsem dokonce drze projel branou sanatoria. Krejčík mě honil po zahradě a pak mě vyhnal z areálu. Ale prognózy byly zcela příznivé a primář Kadlec nám při kaţdé návštěvě sděloval, ţe Jendŧv stav se lepší. Co je to být pŧl roku bez dítěte, pozná člověk teprve na vlastní kŧţi. Chtěli jsme Jendu dovézt do nového, opraveného a zařízeného bytu. Tatru jsem musel dát na větší opravu k poslednímu soukromému podnikateli v Brně panu Štafovi. Doktor Iserle si naštěstí koupil vŧz IFA, coţ byla východoněmecká verze předválečného DKW. Nabídnul mi, ţe Jendu odveze do Brna. Jel jsem rychlíkem do Pardubic, tam na mne čekal Iserle a odjeli jsme do Košumberku. Iserle IFU nechtěl řídit a poţádal mě, abych si sedl za volant. Jízdou i řazením byla IFA hodně podobná ztracené Aerovce. Jenda si z Košumberku dovezl zvláštní účes. Na jedné straně hlavy měl pěšinku a na druhé straně měl kudrnatý převis, podobný snad jen nějaké zvláštní koňské hřívě. Dlouho si na svŧj účes nechtěl dát sáhnout a marně jsme ho nutili, aby se dal evropsky ostříhat. Po návratu z léčebny stále pletl šály a dělal dečky. Domníval se, ţe v tom bude i nadále pokračovat. Naštěstí ho to rychle přešlo. Po odchodu z Hradce jsem se domníval, ţe vojenský reţim vystřídá svoboda. Ţe uţ mě nikdo nebude týrat, ţe se budu moci bez povolení vzdálit víc, neţ dvanáct kilometrŧ od domova, ţe se jako lékař nemusím učit střílet a zabíjet a ţe mohu myslet bez povolení velitele. Domníval jsem se, ţe ručička dějin naší rodiny se otočí o 180 stupňŧ. V tom jsem se zmýlil. Otočila se o 360 stupňŧ. V Brně to bylo vše podobné jako v Hradci, i kdyţ nesvoboda zde uţ nebyla šířena vojenským zpŧsobem. V principu to však bylo totéţ. Měl jsem nenávist vŧči nošení stejnokrojŧ. Nejdřív se nosily kabáty montgomeráky, pak zase kalhoty amerických honákŧ krav. Lidé po uniformitě podvědomě touţí. V době našeho stěhování nastával slepý obdiv k technokracii, který jsem v Hradci nepociťoval. Měl jsem pocit úpadku humanismu, který je dle mého názoru hlavním znakem lékařského povolání. Lidé se rádi zbavují
175
nadprŧměrnosti. Na vojně si pořád někdo lámal hlavu, jak mám bádat, jak mám operovat, jak mám učit, jak mám vystupovat a smím-li jet v uniformě s dýní. V Brně byla zase celá řada skupin, podskupin a „gangŧ“ s rŧzným zaměřením. Někde jsem slyšel, ţe gangy mají moc všude tam, kde se státní moc vytrácí. Peníze v té době ztratily cenu. Kdyţ jsem se nabídl, ţe městu přispěji na opravu bytu, vycházel jsem ze dvou zkušeností s měnovými reformami. Bylo lepší mít hezký byt, neţ peníze v bance. V Německu se po válce lidé chtěli najíst, pak obléci, pak mít auto a bydlet. Pak jako lumíci táhli na Korsiku, Costa Brava a do Jugoslávie. Pak chtěli zlato a staroţitnosti. Nebylo to z obdivu ke krásným věcem. Všichni se chtěli rázem změnit z proletářŧ na burţuje. Celý svět s vybavil plasty a chromovanými brakem. Sedmdesát procent zboţí, které lidé nakupují s horečnou pílí a zápasem, vŧbec nepotřebují. Mají pouze uspokojení z toho, ţe kýţenou věc mají. Nevím přesně, co je to vlastně pokrok. A nevím, proč by se nedalo ţít jako dřív. Je snad pokrok v tom, ţe se spousta dobrých věcí hromadně vyhazuje do popelnic? Je snad pokrokem výstavba panelových domŧ, hlučná hudba, automatika místo lidské zručnosti a elektronika, která je uţ nutná v kaţdém přístroji? Bude pak ještě potřeba mozku? Co potom bude s morálkou člověka? Bránit zlému anebo tiše sedět za staţenými záclonami a bát se říci, ţe nesouhlasím? V Brně bylo vše samozřejmě podstatně lepší, neţ pod vojenským vedením. Při nástupu na brněnskou fakultu mi prof. Trávníček zdŧraznil, ţe bych měl pozvednout úroveň vědy na oční klinice. Ale koncepce ministerstva zdravotnictví počítal s vědou pouze v rezortních ústavech. primáři by měli jen operovat a profesoři jen učit. Totéţ kdysi prosazovali v Berlíně. Profesor chirurgie pak odešel do Ulmu, protoţe nechtěl být profesorem, který neoperuje. Byla by to kuriozita, kdyby člověk učil něco, co dokonale neumí. Nebylo lehké udělat z kliniky pracoviště na úrovni doby. Klinika měla dík Slavíkovi vysokou terapeutickou úroveň. Byla ovlivněna francouzskou školou, kterou se Slavík (stejně jako Vejdovský) inspiroval v Paříţi. Kdyţ jsem chtěl s novými spolupracovníky zlepšit vědeckou a organizační úroveň kliniky, bylo mi řečeno: pan profesor nás učil, ţe na prvním místě je člověk. Byla to moc krásná odpověď. V Hradci jsem vybudoval dobré elektroretinografické
176
zařízení. Stálo mě mnoho bojŧ s vojáky. neţ jsem si ho mohl odvézt do Brna. Povaţoval jsme to za velké vítězství. Ale v Brně se ukázalo, ţe na klinice není kam umístit. Místnost, kde byla knihovna a profesorská laboratoř (do které Slavík skoro nikdy nechodil), byla nepouţitelná. Jediné vhodné místnosti obývali tři asistenti, kteří měli vlastní byt v Brně. Šéf neměl v hlavní budově kliniky ţádnou místnost. Rozhodl jsem se zrušit patnáct lŧţek a vystěhovat asistenty z jejich místností. Pouţívali je ke všemu moţnému, jen ne k meditováni o očním lékařství. Tehdy se razilo heslo, ţe se nesmí zrušit ani jedno lŧţko. Nakonec jsem tří místnosti nahoře (tzv.knihovnu, pracovnu a laboratoř šéfa) přičlenil k pokoji 22. Tím bylo patnáct lŧţek zachováno. Oční klinika byla poslední přírodní rezervací těchto asistentŧ, kteří si polehávali ve svých pokojíčcích. V Khunce to bylo na vrub třetí interny uţ dávno zrušeno a na ostatních klinikách také. Ředitel nemocnice Dobeš měl pro vybudování laboratoří na klinice pochopení. Díky jeho jsme měli na klinice novou histologickou laboratoř, chemickou laboratoř. ERG laboratoř, všeobecnou laboratoř a fotokomoru.. Zřídili jsme také malý sál na pokusy se zvířaty a získali jsme místo pro laboratoř pro okohybný aparát. Tento plán však ztroskotal, protoţe děti chodily do dětské nemocnice. U nás to mohl být jen teoretický zájem. Lékaři chtěli ještě jeden společný pokoj, protoţe dva inspekční jim nedostačovaly. Téměř vybudovanou laboratoř pro okohybný aparát pohltilo „kasino“. Kdyţ tehdy někdo z kliniky něco zajímavého napsal a poslal to do Čs.oftalmologie, tak jim to vyšlo za dva tři roky. Mnohé z prací byly po tak dlouhé době uţ překonané, nebo i směšně. V době, kdy na se brněnské klinice téměř vědecky nepracovalo, dělal doktor Koţoušek elektronovou mikroskopii. Tehdy se na jiţní Moravě ještě vyskytoval trachom. Koţoušek udělal z trachomu preparáty a objevil tam bílé kuličky, které se u trachomu stále opakovaly. Kultivačně a experimentálně to nešlo ověřit, trachom lze přenést jen na opice druhu Macacus, kterou jsme samozřejmě neměli. této práci všichni zatleskali, ale otištěna byla aţ po třech letech, kdyţ uţ vyšla práce od nějakého Japonce. Podobné trápení jsem zaţíval v Hradci, kde jsem raději publikoval ve vojenském tisku jen proto, aby mé práce byly zveřejněny aspoň někde. Publicita vojenského tisku byla však zanedbatelná, to nečetl nikdo u
177
nás ani v cizině. redakce československé oftalmologie tvrdila, ţe má uloţeno od Státního zdravotnického nakladatelství, ţe musí vycházet monotematická čísla o jednom problému. to byl opravdu geniální rozhodnutí, které uloţilo kaţdou originální práci do šuplíku dokud někdo jiný nenapíše totéţ. Kdyby byl Einstein publikoval teorii relativity v tomto časopisu potřeboval by ještě čtyři další Einsteiny, aby jeho práce vyšla. Publikovat v zahraničí bylo lákavé, ale nikdo nevěděl jak to dopadne. platilo usnesení, ţe v zahraničí mŧţe publikovat člověka se svolení ministerstva. Poslat práci do zahraničí nebyl však problém. Pokusil jsem se tedy publikovat v zahraničí ještě v Hradci Králové. Nikdo to valně nekontroloval. První práce mi vyšla v British Journal of Opthalomology o glaukomu. Nikdo si toho nevšiml. Z Brna jsem tam pak poslal další článek a zase si toho u nás nikdo začal jsem tedy psát do švýcarského Ofthalmologica, který byl ve světě dosti čten. Československou oftalmologii také stejně nikdo nečetl. Zápasit o vydání v tomto časopise vŧbec nestálo za to. Altman a Klauber pŧvodně pracovali s primáře Teislerem a dělali první kontaktní čočky ve střední Evropě. patent byl posléze prodán do Sovětského svazu. Jednoho dne se zjistilo, ţe Teisler něco od pacientŧ za čočky dostával a za to šel dokonce na rok do vězení. Klauber se odstěhoval do Prahy. Altmanovi jsem navrhl, aby se přestěhoval do Brna i s celou dílnou. Altman to přivítal, předseda národní výboru v Brně Kalášek pochopil, ţe jde o jedinečnou věc a přidělil mu byt. Altman uměl vyrobit všechno na světě. Zaměstnanci kliniky se stále vymlouvali, ţe se musí starat o pacienty a nemají čas na vědeckou práci. Prvním, kdo něco začal dělat byl Koţoušek, jehoţ otec byl profesorem na brněnské Technice. Doktorka Preisová byla dcerou brněnského očního lékaře doktora Vlka, který musel kdysi nastoupit jako voják proti armádě Bély Khúna. Hájil východní Slovensko před maďarskými komunisty. Seznámil se tam s maďarskou Ţidovkou, kterou si vzal do Brna. Ze šťastného manţelství se narodily dvě dcery. Její manţel doktor Preis měl štěstí u ţen, takţe se s ním brzy rozvedla a ţila s otcem. Začínala v Olomouci, kde dostala dobrou školu od Vejdovského. Uměla maďarsky, německy, francouzsky, anglicky. Uvolila se, ţe začne dělat chemii a později se mnou po dlouhá léta pracovala na ultrazvuku. Anton přišel s Rieblem
178
z Pohraniční stráţe, ale jak se na kliniku vlastně dostal, nevím. Převzal histologickou laboratoř, kde začal bádat. Histologii se naučil obstojně, ale svých znalostí dostatečně nevyuţíval. Rieblovi velkou invenci a vynalézavost neměl. On si však myslel, ţe jsem proti němu zaujatý, ţe pochází z Olomučan u Blanska, kde prý byli jen samí pravověrní komunisté. Pravdou však bylo, ţe vše, co vzal do ruky, šlo nějak mimo. Za války byl soustruţníkem v Adamově, coţ předpokládalo jakousi mechanickou zručnost. Nakonec řekl, ţe si vezme na starost fotolaboratoř, ale nedá se říci, ţe by po něm v tomto směru něco zbylo. Na klinice bylo tolik fotoaparátŧ, ţe kdyby se na nich dalo jezdit, mohli bychom všichni jet současně na výlet. S krásnou filmovou kamerou nikdo neuměl zacházet, takţe kdyţ bylo potřeba natočit film, musel jsem si to udělat sám. Rieblovi jsem nakonec natočil film o jeho operace odchlípení sítnice. Na to jsem si musel opatřit stativ, objektivy a předsádky. Na filmu bylo barevně vidět, jak běhají krvinky ve spojivkových cévách. Doktorka Kvapilíková zpočátku tvrdila, ţe věda je nesmysl a ona si tím nebude kazit mládí. Tyto řeči čerpala z doktora Politzera. Kdyţ poznala, ţe všechno není tak, jak Politzera tvrdí, vrhla se se stejnou prudkostí a vášní na vědu. Dost dlouho se věnovala okohybnému aparátu, o čemţ napsala praktika pro mediku. Nikdo z lékařŧ nebyl potěšen, ţe jim člověk z Hradce Králové zavádí nové pořádky. Zpočátku jsem se cítil opuštěn, protoţe jsem neměl ţádného spolupracovníka, se kterým bych si mohl popovídat. „Safraporte, máme to zítra operovat tak anebo tak? Máme se dát do toho či do onoho?“ Vše byla jen zrada a klam. Večer se všichni sešli v konkurenčních očních podnicích a tam si povídali, co to zas starýmu straší v hlavě a ruku k dílu nepřiloţili. Někteří lidé moji koncepci kliniky podporovali. Tvrdil jsem, ţe musíme mít
laboratoře, musíme vědecky pracovat a měli bychom se
účastnit mezinárodních vědeckých akcí. Druzí říkali, ţe byli vyučeni panem profesorem Slavíkem, ţe hlavní věcí je péče o pacienta a vše ostatní je vedlejší. Myslím, ţe klinice pomohlo, kdyţ z Hradce Králové za mnou přišel doktor Iserle. Vyjednal jsem, ţe bude v Brně přijat, jestliţe si podá ţádost. Podařilo se to. Sehnat pro něj byt opět pomohl Kalášek. Iserle nebyl experimentátorem, ani laboratorním typem, ale měl v sobě krásný vědecký neklid. Stále
179
chtěl dělat něco nového, znal veškerou světovou literaturu, byl pilný a oftalmologicky neobyčejně zdatný. Byl to znamenitý klinik, který měl pro zavádění nových klinických metod opravdu čich a to je nutno vzpomenout. V Brně to Iserle samozřejmě neměl snadné. Všichni se tvářili, ţe ho mají rádi a pouţívali ho k prozkoušení studentŧ při atestaci anebo za někoho vzal sluţbu, kdyţ se tento chtěl povyrazit. Politzer mu namluvil, ţe jen předstírám, ţe ho chci habilitovat, ale přitom vŧči němu zasévám politickou nedŧvěru. Kdyţ se habilitace začala vléci, tak tomu byl Iserle ochoten uvěřit. Tehdy se odehrál rozhovor, který se neměl odehrát. „Vy jim věříte a myslíte si, ţe jsem proti vám? Vţdyť by to bylo jednoduché - kdybych vás nechtěl, tak bych si vás sem nebral. Víte, proč se vaše habilitace tak vleče? Protoţe si nedáváte pozor, co a před kým na klinice povídáte o politice,“ řekl jsem mu. V Iserlovi vzkypěl hněv. „Kdybych já někomu řekl, co vy říkáte o politice, tak je hned po vás. A buďte ubezpečen, ţe ty známosti mám,“ odpověděl vzrušeně. „Pak ale nepočítejte, ţe bychom mohli být v tom krásném poměru, jak jsme byli doposud,“ odpověděl jsem. Později se ukázalo, jak to všechno bylo a kdo se na této nechutné intrice podílel. Pravým pokladem byl stále Tomáš Vejhonek. Kdyţ bylo nutno opravit pětimetrový laboratorní stŧl, který kdysi Rusové vyhodili z okna, udělal z něj stoly tři. Dal zasadit nové dveře a vzal si na starost všechny stavební úpravy. Lidé jako Vejhonek v té době uţ existovali jen výjimečně. Vše, na co sáhl, bylo v dokonalém pořádku. V knihovně vylepil nálepky: Dej knihu na místo, kde jsi ji vzal, nebo ji uţ nikdy nenajdeš! Za rámečkem měl své heslo: Cokoliv děláš, dělej vţdy dokonale! Zval nás na zabíjačky, všichni jsme si s ním tykali. Byl to kamarád, který za všech okolností pomohl. Na staré klinice byl jedním z nejlepších operátorŧ Politzer. Ale uznával jen to, co bylo ze starých dob a odmítal jakoukoli vědeckou práci. Později si vymínil, ţe pŧjde do Gottwaldova dělat primáře s podmínkou, ţe bude habilitován. Kdyţ se tak stalo a do Gottwaldova nastoupil, tak při první dovolené utekl do západního Německa. Z Německa nám potom napsal, ţe konečně našel lidi, kteří jsou mu rodem a myšlením blízcí.
180
Doktor Kmoníček operačním talentem neoplýval hrŧza. Člověk nevěděl jak to zařídit, a nevydat mu někoho napospas a přitom tohoto velebného kmeta neurazit. Největším proviněním doktora Koţouška bylo, ţe byl synem profesora techniky. Jeho otec se za první republiky jako rektor přičinil o to, aby se Technika dostala jméno Benešova. Přitom byla tato škola zaloţena za císaře pána a všichni byli proti tomu, protoţe Beneš neměl vztah k technice. Na brněnské Technice nikdy nebyl. Kdyţ přišli Němci, tak prý starý Koţoušek nápis „Benešova Technika“ na římse nad vchodem sám z nějakého ţebříku otloukal. Náš doktor Koţoušek byl nakonec prvním na světě, kdo elektronovým mikroskopem pozoroval shluk bílých kuliček a řekl, ţe kdyby se to podařilo vypěstovat, ţe mohl by to být virus trachomu. Později se jednomu Japonci podařilo skutečně prokázal, ţe tyto kuličky jsou oním virem. Koţoušek byl matematicky i technicky nadaný. Byl velice pracovitý. Celá léta si o něm lidé na klinice říkali, ţe je konfidentem a proto je dobré si před ním dát pozor na ústa. Stále proti němu byl někdo zaujatý. Asi proto, ţe ke všem choval vţdy slušně. Mým oblíbencem byl také doktor Anton. Byl to neobyčejně bystře usuzující člověk, který dovedl odŧvodnit, proč něco tvrdí. Znal dobře světovou literaturu.. Ale bylo v něm i cosi temného, snad se mu nechtělo příliš exponovat, snad byl příliš opatrný. Kdyţ slouţil u pohraniční stráţe, jezdil na koni kolem hranic a bránil českým vlastencŧm, aby neprchali z republiky. Slouţil tam společně s Rieblem. Jezdili spolu na dovolenou. Jednou se dokonce společně plavili rumunskou lodí po Středozemním moři. Měl jsem dojem, ţe Anton nechce být v ničem před Rieblem.
Musel kandidaturu věd
skládat ve stejný den jako Riebl, habilitovat se musel spolu s ním a pořád z něj měl hrŧzu. Dnes uţ ho Riebl z kliniky vyhodil, Anton odešel a přátelství uţ moţná skončilo. Po organizační stránce čněla nade všechny doktorka Kvapilíková. Měla však taky své zvláštnosti. Někdy říkala, ţe jakékoli bádání na klinice,je zbytečné, na to jsou prý výzkumné ústavy. To měla zřejmě ze svého muţe. Kdyţ se uvolnilo místo asistenta, raději začala vědecky pracovat, neţ by to místo pustila doktorce Hromádkové. Nakonec se ukázalo, ţe s nadšením učí na fakultě a její praktika jsou zábavná. Pověřil jsem ji tedy, aby napsala ar-
181
chy pro praktika a věnovala se hlavně praktické výchově medikŧ - aby dovedli něco udělat na oku, aniţ by ublíţili nemocnému. Myslím, ţe se ji to dařilo. Byla to však poněkud vzrušivější dáma, takţe za rŧzných situací s ní nebyl ţivot lehký. Musím vzpomenout také vrchní sestru Elišku Červinkovou, která se mnou slouţila, kdyţ jsem začínal na 359. Eliška byla hodná, přímá, čestná, pravdomluvná, spravedlivá. Všecko, co se ji nařídilo, beze zbytku provedla. Měla to svoje výhody i nevýhody. Kdyţ se řeklo na poradě vrchních sester, ţe se má šetřit toaletním papírem, rozpočítávala pečlivě toaletní papíry. Na neurologii se spotřebovalo měsíčně přes pět set toaletních mýdel. My jsme byli chirurgický obor, myli jsme si ruce na sále, ale spotřebovali jsme jich jen kolem padesáti. Jí se to podařilo v rámci všeobecného šetření sníţit na čtyřicet. Několikrát byl učiněn pokus, aby byla z pozice vrchní sestry odstraněna. Vţdy jsem se tomu rázně vzepřel. Z docentŧ, které jsem habilitoval v Hradci, byl první Jenší. Skončil ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, dnes je v penzi. Druhým docentem byl Řehák a třetím Svěrák. Řehák se stal šéfem kliniky v Hradci Králové, kdyţ se tam Klímovi nevedlo. V Brně jsem habilitoval docenta Koţouška, potom docenta Iserleho a pak také Antona a Riebla. Ve zvláštní situaci byla doktorka Preisová: Byla doktorkou věd, ale nebyla docentkou. Tehdy mi bylo vytýkáno, ţe pořád chci habilitovat lidi, kteří nejsou členy strany. Tehdy mohl profesorem být i ten, kdo má jen doktorát věd a není habilitován. Řekl jsem tedy: „Tak ji udělte doktorát věd a bude to jedno“ Myslím, ţe musela proţít hrozný ţivot, kdyţ si pamatovala, jak její matku vlekli do koncentračního tábora, kde do několika dnech zahynula. Měla trápení se svým muţem, pak měla trápení i s dcerou. Nebyla ochotna se pouštět do věcí, které by jí přinesly další trápení, anebo do věcí, které neměly šanci na úspěch. Doktorka Preisová a fyzik docent Hrazdíra jsou jediní lidé na lékařské fakultě, kteří pěstují vědeckým zpŧsobem ultrazvuk. Je zajímavé, ţe i Hrazdíra je v nemilosti. Ačkoliv byl docentem, vedoucím katedry se stal člověk, kdo docentem nebyl. Nedávno vyšla kníţka, kde jsem po mnoha letech jsem spatřil své jméno. To mě upřímně udivilo, neboť jsem si uţ na klatbu zvykl natolik, ţe jsem přestal věřit, ţe by si někdo
182
vzpomněl, ţe jsem taky udělal něco dobrého. V knize od Evţena Čecha a spolupracovníkŧ „Ultrazvuk v lékařské diagnostice a terapii“, se na straně 28 píše: „…o diagnostickém pouţití ultrazvuku jsme našli první zprávu v roce 1953, kdy Slanina a Duben pokusně zobrazili prŧmyslovým defektoskopem cizí tělesa ve tkáni prsní ţlázy a jater. Další práce byla uveřejněna v roce 1955, kdy Vanýsek a spolupracovníci lokalizovali ultrazvukem cizí tělesa v oku.“ Oftalmologové si toto prioritní, postavení udrţeli i v dalších letech a pronikli úrovní své práce na mezinárodní pole. Uţ v roce 1967 uspořádali v Brně takzvané SIDUO II (Societas Internacionalis Prodiagnostika Ultrasonica In Ofthalmologia). Vanýsek a Preisová pak vydali v Anglii svoji monografii.
Takţe i v soudobé české literatuře je dokonce zmínka o tom, ţe jsem
hned v počátcích ultrazvukové diagnostiky cosi udělal. Je to dostatečně zachyceno i na dopisním papíře SIPUO, kde je Vanýsek uveden jako první prezident (1964-67). Za hranicemi je to jméno známé a v anglickém Who is Who je o něm také zmínka. Usmyslel jsem si, ţe zavedu klinické výlety. Z otcova vyprávění mi utkvělo, ţe profesor Thomayer chodil se svými asistenty zjara na sněţenky a na podzim na ocúny. My jsme jezdili na Pálavské vrchy na konvalinky. Najali jsme si autobus, šli jsme přes Pálavské kopce do Perné a tam jsme ve sklepě u našeho pacienta pana Vítka popíjeli víno. Před sklepem na nás čekal autobus, kterým jsme přivezli rŧzné dobroty. Podzimní výlety byly spojeny s pečením brambor. Několikrát jsme byli i u nás na chatě do Adamově. Udělali jsme si oheň, pekly se buřty, sedělo se a povídalo. Jednou tam byl s námi i mŧj přítel chirurg Sázavský. Ten se však na chatě opil a pohádal se ţenami z kliniky. Byly na něj kvŧli tomu velice nabroušené. Sára se urazil, odešel na nádraţí a protoţe mu ujel vlak před nosem, lehl si na lavici a usnul. Další vlak jel aţ za tři hodiny. Někdo ho však vzbudil, zatřepal s ním a tázal se: „Co tady děláte, chlape?“ „Jak vidíš, vole, spím!“ odpověděl Sára zpŧsobem jemu vlastním. Co všechno si ti dva řekli, uţ nikdo nezjistí. Paní pokladní pak řekla, ţe „ten pán“ byl hrubý, uţ kdyţ si kupoval lístek. Sára prohlásil, ţe dráhy mají slouţit k tomu, aby ho přepravily do Brna. Někdo mu pak prý nabídnul, ţe ho do Brna rádi dovezou autem, kdyţ vlak teď nejede ţádný vlak. Sára
183
odpověděl, ţe to bude zvlášť krásné. Pán, který s ním třepal, zavolal sanitku, Sáru do ní nasedl a byl odvezen do Černovic na záchytku. Tam ho poznali a zděsili se. „Proboha, pane primáři, proč vás vezou na záchytku?“ „Oni mě nevezou na záchytku, oni mě vezou do Brna,“ řekl jim Sára. Řidič ale řekl, ţe „veze pána na záchytku, protoţe pán je opilý“. Nakonec ho ze záchytky vyhodili. Sára jel domŧ tramvají a sanitka jela zpátky do Adamova. Později se začalo řešit, kdo sanitku zaplatí. Sára řekl, ţe byl do auta pozván a ţe ji platit nebude. Pomocník VB Pan Slanina, který s ním třepal, potom řekl, ţe se na naší chatě pořádají orgie, coţ prý uţ dávno pozoruje. Já jsem si na něj šel stěţovat na velitelství SNB do Blanska a on se mi pak musel omluvit. Sára nakonec všechno vyhrál. Byl předvolán na národní výbor, kde mu chtěli dát sto korun pokuty za to, ţe urazil veřejného činitele. Nakonec se rozhodli, ţe ho osvobodí. Kdyţ čekal na chodbě na rozsudek a nějaký známý se ho ptal, co tam dělá, tak řekl: „Já jsem tady souzenej.“ „A proč?“. „To máš jedno, mně to nevadí. Jen kdyby se ty baby, co mě soudějí, myly. Jenomţe voni se nemejou a hrozně tam smrděj, ty baby.“ Jedna z těch „bab“ právě vyšla ven a slyšela to. Tak mu dali dvě stovky pokuty. „Aţ přijede ţena na chatu, tak by tady neměla najít láhve od alkoholu,“ řekl jsem po skončení jiného výletu na naši chatu. Kdyţ jsme šli na nádraţí, naházeli jsme je do řeky. Dobiáš tam hodil i svŧj nový „tuzexový“ deštník. Skočil pro něj do řeky. Kupodivu tam byly skoro dva metry vody, takţe jsme nevěděli, jak dostat Dobiáše ven. Nakonec se to podařilo. Byly to hezké výlety a mnozí lidé na ně rádi vzpomínají. Ale nenávisti mezi lidmi bych nezlomil, ani kdybych je zavezl nevím kam. ODCHODY BLÍZKÝCH Moc peněz jsem tehdy neměl a místo profesora na univerzitě příliš lukrativní nebylo. Chtěl jsem si otevřít soukromou praxi, ale narazil jsem na tuhý odpor. Zatímco ostatním lékařŧm v Brně praxe rušili, objevil se jeden
184
pán z Hradce Králové a chtěl si praxi otevřít. Chtěl jsem ordinovat jen třikrát týdně dvě hodiny a byl jsem ochoten ordinovat kdekoliv. Nakonec se mi to podařilo dík značné benevolenci doktora Františka Konečného, který byl na zemském úřadě. Byl jsem přiřazen k ordinaci ortopéda doktora Hanáka. Třetím nájemcem byl doktor Vlček, ale nevím, zda vŧbec vydělal na nájemné. Hanákovi se vedlo slušně. Ordinace byla v Jánské ulici v budově Československé spořitelny. Třikrát týdně jsem ve tři hodiny odpoledne odcházel z nemocnice na Jánskou. Měl jsem tam kuchyň a pokoj pro sluţku. Čekárnu jsem měl v předsíni. Vešlo se do ní maximálně osm lidí. Ordinaci jsem měl v kuchyni. Sporák jsem tam nechal stát, jen jsem z něj udělal fingovaný laboratorní stŧl. V pokoji pro sluţku jsem měl temnou komoru. Lidí, kteří by přišli k profesorovi a zaplatili mu za dobré vyšetření, ošetření, nebo za radu, bylo safraportsky málo. Kaţdý měl něco za lubem. Buď za mnou přišel, kdyţ se nepohodl se svým lékařem v pokladně, anebo kdyţ měl nějaké nepříjemnosti se závodním lékařem a chtěl ode mne nějaké potvrzení. Ţádná soukromá praxe to vlastně nebyla, ale nějaké peníze to přece jen neslo. Takţe jsem náš rozpočet po nastěhování do Brna vyrovnal. V domě na Jánské stále seděl domovník. Nevím, jestli hlídal spořitelnu, nebo nás. Dík jemu se mi však podařilo prokázat, ţe nemám ty nesmyslné počty pacientŧ, jak se domníval berní úřad. V roce 1958 najednou vystoupil na radě lékařské fakulty profesor Polčák, asistent a miláček mého otce, a podal návrh, aby se všichni profesoři zavázali, ţe do dvou měsícŧ uzavřou své soukromé praxe. Byli jsme jen čtyři, kterých se to týkalo. Já jsem byl ve zvláště pikantní situaci, protoţe jsem byl děkanem, který schŧzi předsedal. Profesor Popek se odváţil dotázat, jestli je vědecká rada právně kompetentní, aby o této věci rozhodla hlasováním. Někdo ze skupiny ostrých hochŧ řekl, ţe nejsme kompetentní, abychom uzavírali praxe, ale mŧţeme být kompetentní v tom, kdo bude vhodný pro výuku na lékařské fakultě a kdo ne. My čtyři jsme se zdrţeli hlasování. Ostatní hlasovali pro zrušení. Krátce předtím, neţ jsme měli svou své praxe zrušit, jsme z Jánské dostali výpověď, protoţe byt byl přidělen vypravěči slováckých povídek panu Galuškovi. Měli jsme dostat náhradou byt vedle Nové brány. Kdyţ jsem se tam šel podívat, tak jsem zjistil, ţe byt uţ je obsazen. Nastěhovala se
185
tam inţenýrská instituce, která měla na byt regulérní dekret. V té chvíli bylo nepravděpodobné, ţe bychom dostali nějaké náhradní místnosti. Takţe jsem byl nakonec rád, ţe jsem o praxi přišel. Nakonec se mi podařilo dát dohromady tolik peněz, ţe jsme v roce 1957 mohli všichni čtyři poprvé vyjet jako rodina za hranice. Byl to zájezd Čedoku do Německé demokratické republiky. Naše skupina se shromáţdila v Praze a odjeli jsme rychlíkem do Rostocku. Tam nás ubytovali ve slušném hotelu na pláţi. Strávili jsme týden u Severního moře. Druhý týden jsem jeli autobusem nejprve po pobřeţí Baltského moře na Rujánu, pak do Schwerinu a odtud zpátky do Magdeburgu, Výmaru, Jeny a Dráţďan. Pro naše hochy to byl velký záţitek. V rozbitém Německu toho moc vidět nebylo, takţe nejkrásnější bylo moře. Vítr na pláţích stále vanul. Moře bylo studené, ale krásné. Snaţil jsem se být nablízku otci. Kdyţ jsem někam jel bez rodiny, tak jsem ho brával sebou. Pokud potřeboval někam zajet, brával jsem ho vozem. Ţili jsme v dobrých vztazích, jaké bych přál všem budoucím generacím. Často jsme ho navštěvovali. Pro moje hochy tyto návštěvy zábavné nebyly. Bujné veselí, všeobecná svoboda, kdy je všecko dovoleno, to tehdy neexistovalo. Návštěva pro ně byla vţdy jen zpŧsobným sezením. V letních měsících otec pracoval v Mariánských lázních jako lázeňský lékař. Ordinoval dopoledne od devíti hodin do jedenácti. Vyšetřoval lázeňské hosty a předepisoval jim kŧry. Za to měl nějaké peníze, stravu a pokoj, kde bydel s paní Blaţenou. Byl tam oblíbený. Často byl zván, aby pronesl přednášky na nejrŧznější témata. Na zasedání tamního spolku lékařŧ vzpomínal na léta strávená u profesora Thomayera. Večer – bylo to koncem srpna - se mu po přátelské besedě s lékaři udělalo nevolno. Byl přítomen i profesor Prusík, který řekl, ţe to nic není. Místní primář naléhal, ţe otec musí být odvezen do nemocnice, ţe je to srdeční záleţitost, ale profesor Prusík to nepotvrdil. Otce tedy odvezli automobilem domŧ a nechali ho jít pěšky do druhého patra. Tam v lázeňském pokoji ve středu večer 28.srpna 1957 zemřel. Profesor Prusík mi pak řekl, ţe věděl, ţe je to s otcem špatné, ale ţe si myslel, ţe bude lepší, kdyţ umře v náručí své ţeny, neţ v kyslíkovém stanu. Těţko říci, co z těch dvou věcí bylo lepší. Kdyţ otec zemřel, telefonovala mi paní Blaţena z Mariánských lázní
186
do Brna, ţe mě prosí, abych za ní přijel. Byly asi dvě hodiny v noci. Vstal jsem, nastartoval Tatru a celou noc jel do Mariánských Lázní. Přijel jsem tam ráno, uţ za světla. Čekala mě celá řada věcí, které v této situaci člověka čekají. Asi v jedenáct hodin paní Blaţena projevila přání, ţe by ráda co nejdříve odjela do Brna. Protoţe formality byly vyřízeny, sebrali jsme se a jeli zpátky do Brna. Přijeli jsme kolem pŧlnoci. Uţ jsem se bál, zda po tom všem do Brna dojedu. Otcŧv pohřeb byl poslední, který byl vypraven z fakultní nemocnice. Rakev byla na katafalku před interní klinikou a odtud otce vyprovodila celá nemocnice aţ k dolní bráně. Podle slov paní Blaţeny si otec nepřál být zpopelněn. Brněnský biskup Skoupý - mŧj bývalý katecheta, který mě na obecné škole vezl k prvnímu svatému přijímání - byl tenkrát ještě zavřený spolu s dalšími církevními hodnostáři. Zastoupil ho probošt Kratochvíl, který byl operován u nás na klinice. Kdyţ se dozvěděl, ţe otec zemřel, přišel vykonat obřad se čtyřmi dalšími knězi. Mnoho lidí na lékařské fakultě pak nelibě neslo, ţe se pohřeb odehrál tímto zpŧsobem. Otec dělal všechno moţné, aby své potomstvo nějakým zpŧsobem zajistil. Mluvil o tom celý ţivot a já jsem mu říkal: „Nedělej si starosti, já mám pocit, ţe to všecko vezme čert a ty si děláš jen zbytečný starosti a zbytečně se tím trápíš.“ „Buď ubezpečen, ţe na vše je pamatováno, všecko je v mé poslední vŧli,“ říkal mi otec. Kdyţ zemřel, ţádná poslední vŧle se nenašla. Za dŧm na České se měla uhradit hypotéka ve výši kolem čtvrt milionu. Otec ji v posledních letech neplatil, protoţe neměl z čeho. Ještě neţ jsem byl prohlášen dědicem, zaţalovala mě Státní banka, aby mně byl obstaven plat. Musel jsem jet do Prahy a říci, ţe ještě nejsem vlastníkem. Za těchto okolností jsem se musel dědictví vzdát. Ţádná aktiva nebyla a hypotéku bych nebyl schopen zaplatit. I kdybych čtvrt milionu nějak zaplatil, dŧm by byl pasivní a stejně bych ho neudrţel. Paní Blaţena se přestěhovala do domovnického bytu. V inkvinálních uzlinách jí začalo vznikat bujení, o kterém nikdy nikdo neřekl, o co vlastně jde. Dle mého názoru to byl lymphogranulom. Její ţivot pak uţ nebyl radostný. Mŧj otec celý ţivot šetřil. Svou prací získal poměrně slušný majetek. Do
187
takzvaného „Vanýskova gruntu“ ve Velkém Týnci se nastěhovala jeho sestra Aneţka. Kdyţ údrţba této usedlosti překračovala otcovy moţnosti, daroval tento rodinný symbol sestře a švagrovi Janu Pospíšilovi. Asi sto měřic polí a pozemkŧ si pronajali naši příbuzní strýc Pospíšil, rodina Bečáková a rodina Kubíčková. Otec od nich nedostával ani symbolické nájemné. Aby měl otec čím zaplatit poúnorovou „milionářskou dávku“, vypŧjčil si od banky a do zástavy dal tato pole. Kdyţ dávku zaplatil, JZD Velký Týnec mu pole zkonfiskovalo. Z peněz, které našetřil, zaplatil daň za pole, která mu vzali a za dŧm, který jsem musel darovat státu. Z toho si lze jen těţko odvodit nějaké ponaučení. Jediné dědictví, které jsem po otci získal, byly zlaté hodinky, které prý dostal k narozeninách rolník Jan Vanýsek jako první předseda silničního výboru ve Velkém Týnci. Silniční výbory byly první samosprávné české organizace v naší zemi. Jak ale znám Hanáky a jejich šetrnost, přikláním se spíše k druhé verzi: ţe hodinky dostal od císaře pána. Byl jsem často vyuţíván v brněnské rozhlase jako vypravěč a glosátor. Kdyţ paní redaktorka Alena Tučková nevěděla, co má vysílat, přišla za mnou na kliniku a pohovořili jsme si před mikrofonem. Snaţil jsem se, aby to bylo ţertovné a lidé to měli rádi. Kdyţ sportovní redaktor Lev Vašíček nevěděl, o čem psát, napsal něco o mých leteckých příhodách. Chodil za mnou redaktor Rovnosti Bohumil Marčák i jeden z mnoha ředitelŧ brněnské televize Josef Křivánek. Později mě začal zavlékat do svých pořadŧ reţisér Jiří Prokel. Jednou mě přinutili, abych promluvil na předvolební schŧzi, kde jsem měl doporučovat učitelstvu, aby volilo tehdejšího ministra školství Kahudu. Tehdy jsem řekl: „Vřele vám doporučuji, aby si všimli, ţe tento člověk umí drţet slovo: ještě nám nikdy nic neslíbil - a taky nám nikdy nic nedal!“ Bylo z toho nadšení, ţe to málem zatřáslo velkým sálem Stadionu. Kahuda na mě tupě zíral, pak vstal a začal mě objímat: „Ty seš ale pacholek!“ říkal přitom potichu. V neděli 9.ledna 1966 zemřela na třetí interní klinice paní Blaţena. Byla více jak desetkrát operována pro nádorové bujení v třísle. V téţe době se začala nápadně psychicky zhoršovat i moje matka. Začalo to ztrácením legitimací a klíčŧ. Pak začala trpět bludy, ţe jí po bytě někdo chodí. Tvrdila, ţe
188
hoch od sousedŧ stále odsunuje její skříň. Skříň byla tak těţká, ţe s ní dva lidé nemohli pohnout. Někdy si místo boty obouvala kabelku. Horší to začínalo být, kdyţ zapomínala zhasínat plyn. Nakonec se začala ztrácet a nemohli jsme ji uhlídat. Začal jsem přemýšlet nad všemi moţnými zpŧsoby, jak ji opatrovat. Váţili jsme i to, ţe by manţelka dala výpověď v zaměstnání. Vzhledem k zápočtu pro dŧchod to nebylo jednoduché. Byl jsem u řádových sestřiček v Ţernŧvce, kde byl krásný a pečlivě vedený útulek. Při této návštěvě jsem tam zastihl svého katechetu z obecné školy biskupa Skoupého. Pobýval tam, protoţe na Petrov se tehdy ještě nesměl nastěhovat. Kdyţ sestřičky uslyšely, ţe matka není psychicky zcela komponovaná, odmítly ji vzít. Řekly, ţe by se o ni mohli jen stěţí starat. Kdyby se jim ztratila, velice těţko by ji po okolních lesích hledaly. Kdyţ jsme nesehnali ţádnou opatrovnici, nabídl nám nouzové řešení Jan. Přijal ji na psychiatrickou kliniku, kde byl zaměstnán. Profesor Hádlík, který měl tehdy své dŧvody být vŧči mně tolerantní, to schválil. Matka uţ nás nepoznávala a mluvila na nás německy. Jednou mi ještě před osmašedesátým rokem říkala, ţe viděla, jak mě vedou po náměstí Svobody k hranici, na které pálili všecko, co jsem kdy napsal. A pak prý chtěli spálit i mě, budu-li ještě něco říkat nebo psát. Byla to zajímavá vize. Tenkrát jsem ji povaţoval za výplod její nemocné.duše. Netušil jsem, co mě čeká. V úterý 8.12.1970 matka v tristním stavu se zcela narušenou psychikou zemřela. PRVNÍ CESTY Kdyţ v roce 1956 jsem přišel do Brna, začalo mi být jasné, ţe nebude moţné publikovat jako doposud. Byla přijata podivná doktrína, ţe kaţdé číslo časopisu musí být monotematické. Kdyţ jsem chtěl něco publikovat, byl jsem v trapných rozpacích, jak to udělat. K publikaci v zahraničí to bylo potřeba svolení nadřízeného ministerstva. A nadřízené ministerstvo svolení nedávalo jen tak samo od sebe. To se ptalo vţdycky ptalo nějakého pána, o kterém nikdo nevěděl, ţe je to ten pán, co o tom rozhoduje. Proto jsem se rozhodl, ţe začnu psát do zahraničních časopisŧ a nebudu se nikoho ptát. Ţádný výnos, ţe nesmíme v zahraničí publikovat, jsme nikdy nedostali. Začal jsem psát nejdříve do British Journal of Opthamology, potom jsem publikoval ve
189
francouzských Bulletin of Opthamology a ve švýcarských Ofthalmologica. Německé časopisy mi nebyly po válce sympatické, přestoţe se Němci ke mně chovali zdvořile. Kdyţ jsem byl později našimi lidmi nespravedlivě šikanován, byli to především Němci, kdo se veřejně a drze podivoval tomuto jednání. Byl jsem vyzýván, abych publikoval také v Rusku. Neměl jsem nic proti tomu, ale
nebylo
to
vŧbec
jednoduché.
Jejich
systém
byl
podobný
jako
v Československé oftalmologii. Pokud tam doposud něco podobného uţ nebylo napsáno, nestáli o tom, aby jim o tom psal nějaký Čech. Proč by jim někdo neznámý z Československa měl psát o čočkách z umělých hmot, kdyţ o tom v Rusku ještě nikdo neslyšel. Je to jedna ze zvláštních vlastností velkých národŧ, které jsme měli příleţitost poznat. Moje publikační činnost v zahraničí vyvolala okamţitě reakcí a začaly mi přicházet pozvání na rŧzné zahraniční akce, o kterých jsem se dříve jen dočítal, kdyţ uţ bylo po nich. Pro Brno to byl zřejmě dost silný záţitek. Pokud na tyto akce přijel někdo z Československa, tak to byl většinou člověk, který v daném oboru nikdy nic nedělal. Najednou přišla pozvánka na sympozium o elektroretinografii. Bylo v ní velmi podrobně zdŧvodněno, proč mě tam zvou. Byl jsem tehdy jediným, kdo tam přednášel o tak zvaném flikatestu. To je test kmitavým osvětlením s měnící se frekvencí, které se u rŧzných chorob a rŧzných stavŧ a pod vlivem rŧzných drog se rŧzně mění. Byla to naprosto originální práce. Elektroretinografii jsem nosil v hlavě uţ od mladých let, kdy jsem amatérsky stavěl radiostanice. Za války mě v praktické předběhl Švéd Karpa, který měl všechny součástky včetně katodové trubice, která byla tehdy pod americkým embargem. V teoretické elektroretinografii jsem na to byl dobře a díky tomu jsem jel do Hamburku se vší ctí a slávou. Byl tam Švýcar Monier a všichni lidé, kteří v Evropě v tomto oboru něco znamenali. Přednesl jsem tam svŧj příspěvek a podařilo se mi domluvit, ţe by se u nás v Brně mohlo konat první větší sympozium o elektroretinografii. Sympozium v Hamburku bylo zatím ještě neoficielní. Všichni byli pro to a dokonce jsem dostal papír, ţe jsem pověřen, abych toto sympozium uspořádal za tři roky v Brně. Kdyţ jsem se s tím vrátil do Československa, byl to druhý veliký trumf. Samozřejmě vznikla diskuse, zda mohu přijmout takový mezinárodní závazek bez předběţného svolení pánŧ profesorŧ Karlovy uni-
190
verzity. Musel jsem poměrně sloţitě vysvětlovat, jaké jsou přínosy těchto sjezdŧ - včetně jejich devizového přínosu. Zahraniční hosté si to většinou platili sami. Tvrdil jsem, ţe kdyţ se do Československa začne jezdit, tak to tento stát prospěšné. Nakonec jsem tento boj vyhrál a sympozium bylo posvěceno. Mělo to však jeden zádrhel. Ke konci hamburského sympozia mě hamburský profesor pozval ještě s několika prominenty elektroretinografie do svého bytu na večeři. Ze stovky účastníkŧ sympozia nás tam bylo asi deset. Domluvil jsem se s paříţským profesorem Dolphusem, ţe koupíme společně kytici a pojedeme tam spolu. Myslel jsem, ţe to bude levnější. Vzali jsme si taxíka, protoţe Sauter bydlel na okraji Hamburku ve vilové čtvrti. Dolphus vystoupil v Hamburku u květinářství, které bylo celé ze skla. Za chvilku vidím, jak dvě prodavačky nesou velký koš, vyloţený květinami. Taxikář to uloţil vedle sebe, my jsme nasedli dozadu a já se nesměle zeptal, co jsem dluţen. Bylo to víc, neţ kolik jsem dostal na tak zvanou zúčtovatelnou zálohu cesty – víc neţ osmdesát marek. Naštěstí jsem těch osmdesát marek měl, takţe jsem je vyklopil. A vyprosil jsem si od něj účtenku, která mu k ničemu nebyla. Kdyţ jsem se vrátil do Československa, tak se mě na ministerstvu ptali, proč jsem nekoupil fialky nebo bledule. Kdyţ jsem jim vysvětlil, jak to s Dolphusem bylo, řekl mi nejvyšší pán přes vysoké školy, ţe to je překročení moţnosti pouţití zúčtovatelné zálohy. Mám dvě moţnosti buď mě několik let nepustí za hranice, anebo to musím zaplatit sám. Řekl jsem, ţe to zaplatím, ale oni říkali: „No jo, ale kde vezmete marky, My potřebujeme marky.“ Jako československý občan jsem tehdy neměl moţnost marky koupit. Naštěstí tam byl jeden náměstek ministra, který byl z Hodonína a ten to vzal na sebe a podepsal. Takţe i tento mŧj první zahraničí malér byl vyřešen. V roce 1957 jsem byl pozván na sjezd Francouzské oftalmologické společnosti. Byl jsem jejím členem uţ před válkou. I kdyţ jsem během válečných let neplatil příspěvky, Francouzi mi to odpustili a uznali, ţe mé členství nebylo přerušeno. Ve zvacím dopise vyjádřili přání, abych zase přednášel o elektroretinografii. Měl jsem radost, ale nevěděl jsem, co bych si vymyslel nového. Kongres Francouzské oftalmologické společnosti byl uţ malý světový kongres, tam se sjíţděli všichni významní oftalmologové. Pamatuji si, ţe jsem
191
svou práci horko těţko potil po nocích. Ale nakonec jsem to přece jen dokončil. Protoţe tehdy ve Francii ještě nikdo elektroretinografii nedělal, byla to pro ně stejně malá senzace. V Paříţí byl se mnou i Vejdovský, který tam sice nepřednášel, ale ministerstvo ho tam poslalo také. Jeden kongresový den jsme s profesorem Vejdovským vynechali, protoţe jsem měli navštívit nějakou továrnu, která něco vystavovala v místnostech kongresu. Zjistil jsem, ţe nejlevnější a nejrychlejší cesta z Paříţe k moři je do Dieppe u kanálu La Manche. Dieppe je oním pověstným místem, kde spojenci za války zkoušeli, jak se dělá invaze. A nechali tam celou svoji jednotku zahynout. Myslím, ţe to byl dost nesmyslný generálský podnik. Museli byste být v Dieppe a vidět tu situaci. První řada hotelŧ byla dělostřelbou rozbita. Nebylo tam nic, jen pláţ. V malé krásné hospŧdce jsem si dal pečené malé ráčky, kterým se v Itálii říká scampi. Kdyţ jsem se podíval do lístku nápojŧ, zjistil jsem, ţe skoro nejlevnější je láhev jablečného šampaňského. Bylo to báječné, ale jsem dost tím uţ v poledne podnapil. V Paříţi jsem navázal celou řadu uţitečných známostí. Zajímalo mě, kteří lidé z oboru elektrofyziologie oka by přicházeli v úvahu jako budoucí hosté do Československa. DĚKANEM Mŧj ţivot plynul bez problémŧ. Jednu dobu jsem uţ dokonce začal věřit, ţe usilovná práce chrání člověka před útlakem. Kdyţ mi v roce 1957 řekl profesora Štejfa, ţe mám být příštím děkanem lékařské fakulty, byl jsem překvapen. Byla to aţ příliš rychlá kariéra, protoţe jsem do Brna přišel teprve před dvěma lety. Na klinice byla řada lidí, se kterými jsem se musel utkat a přesto jsem najednou měl být děkanem. Bylo těţko představitelné, aby na klinice zŧstal docent Gottwald, který zastupoval nemocného profesora Slavíka po řadu let. Měl primariát také v dětské nemocnici, takţe často nebyl ani na klinice ani v dětské nemocnici, ale někde na cestě mezi těmito pracovišti. Jeden z asistentŧ měl sice politický kredit, ale ruce se mu třásly tak, ţe vŧbec nemusel chirurgickým noţem řezat. Stačilo vyčkat, aţ se mu ruka začne třást a nŧţ řezal sám. Jeden z asistentŧ měl po ţloutence. Tvrdil, ţe jako asistent má nárok na dva měsíce dovolené a pak chtěl ještě měsíc na lázně. Pak mu ještě něco zbylo z minulého roku a byl z toho ještě další mě-
192
síc. Takţe byl mimo kliniku čtyři měsíce. Nevím jestli jsem se stal děkanem díky tomu, ţe jsem na klinice zavedl pořádek anebo jestli to bylo nedopatření. Mŧj předchŧdce Štejfa své děkanství prý sloţil proto, ţe dostal pokyn, koho má vyhodit hned, koho do roka, koho do dvou let a koho perspektivně. Kdyţ jsem byl zvolen, tak mi Štejfa tento „dokument“ předal. Bylo napsán na tenkém prŧklepovém papíru bez podpisu. Tenkrát se tomu říkalo vnitřní direktiva. Nikdo to nerozkázal, nikdo to nenařídil. Nevědělo se, kdo to vymyslel a jak k tomu došlo. První nepříjemnost nastala s docentem Kříţem, mým dobrým přítelem z dob válečných. Zrovna kdyţ jsem ten papír dostal, potkal jsem Kříţe u zadní brány nemocnice. „Poslouchej, Šprajculo, ty to máš nějaký špatný, člověče. Dostal jsem papír a tam seš uvedenej na vyhození hned,“ řekl jsem mu dost naivně. „A proč?“ „To já nevím, to víš asi nejlíp ty. Ale jak odhaduju celou situaci, tak je to záleţitost pracovišť. Já myslím, ţe ta příčina je někde u vás. Někomu zavazíš v cestě, nebo jsi na někoho nebyl hodnej, nebo něco takovýho. Musíš si to rozluštit v porodnici zpŧsobem, jakej uznáš za vhodný. Nějak by sis to měl dát do pořádku. Buď ujištěn, ţe kdyţ to vezmu do ruky, tak to nebude nakvap, ale mohlo by se stát, ţe pak uţ nebude v mé moci, abych tě tady udrţel.“ Kříţ se tomu velice divil. Řekl jsem mu, ţe mu ten papír mŧţu ukázat, coţ jsem také učinil. Kříţ byl člověk prudký a výbušný. Takţe proti němu nebyli jen členové matky strany, ale i nestraníci. V rozčilení nadával sestrám do krav a ke svým spolupracovníkŧm se nechoval v rukavičkách. Kdyţ tento nešťastník přišel do porodnice, vynadal všem nalevo napravo do všech světových stran, kam šlo někomu vynadat. Vše zakončil prohlášením, ţe je ode mne dobře informován, jak je to spiknutí proti němu vedeno. V té chvíli mu všichni řekli, ţe ho mají rádi na věky a padli si kolem krku. Ale na mne se snesla veliká pohroma. Byl jsem volán na rŧzné výbory, kde mne vyslýchali, proč jsem mu to řekl a komu jsem to ještě řekl. Pak z toho vznikla velká tahanice, do které Kříţ strhl ještě tři další gynekology. Nakonec ho stejně dostali z porodnice pryč. Já jsem se horko těţko obhajoval, ţe mŧţu někoho
193
těţko vyhodit, aniţ mu to řeknu. Nemohl jsem prozradit, jak to bylo doopravdy. Dalším případem byl profesor Štefl. To byl mŧj učitel a v začátcích mé vědecké kariéry i mŧj rádce, který mi dal několik dobrých vědeckých tipŧ. Na Štefla si zasedl profesor Trávníček, rektor univerzity. Štefl nebyl straník a byl velice vtipný. Dovedl lidi zesměšnit, takţe při jeho vystoupení se vţdy smála nejen část nestranická, ale i stranická. Měli ho rádi i studenti, protoţe při přednáškách vyprávěl anekdoty a přitom je naučil farmakologii. Rektorátní „kádrovák“ Krejčí si s Trávníčkem řekli, ţe to bude moje zkouška. Pozval jsem Štefla a vysvětlil jsem mu situaci. „No to víte, to máte těţký, ono bude nejlepší, kdyţ mi to řekne pan rektor sám,“ řekl mi na to Štefl. Toho jsem se chytil. Trávníček nakonec přislíbil, ţe se pohovoru se Šteflem zúčastní. Oba dva přišli s naditými aktovkami. Trávníček na Štefla chvíli řval, jak to dělal vţdycky. Aţ se nakonec úplně vyřval. Pak vytáhnul z aktovky dvacet let starou Šteflovu knihu. V ní bylo psáno, ţe Bŧh začíná tam, kde končí věda. Trávníček začal mlátit knihou do stolu a ječet, jak je moţné, ţe Štefl věří v Boha. V té chvíli vytáhnul Štefl ze své aktovky Gajdovy paměti. Gajda byl známý předválečný fašista, který si myslel, ţe je československý Musolini. Tento ultrapravičák napsal paměti, ke kterým napsal úvod legionář profesor Trávníček. Štefl rozevřel paměti Rudolfa Gajdy.a řekl: „Magnificence, přece si nebudeme vyčítat, kdo jsme co napsali před dvaceti lety.“ Trávníček praštil aktovkou a utekl z kanceláře. A Štefl měl na celou dobu mého děkanství svatý pokoj. Později jsem se dozvěděl, ţe jsem to prý na Trávníčka nastrojil. Ale Bŧh ví, ţe jsem to nenastrojil, ţe to tímto zpŧsobem vyřešil sám profesor Štefl. MALONTY Po dovolené v roce 1959 vypukl na děkanství skandál „Malonty“. Nevím, co všecko se tam vlastně odehrálo. Stěţovatelem byl správce statku, který si říkal farmář. Tento „farmář“ podal stíţnost na ročník, ve kterém byl i náš Jenda. Tvrdil, ţe medici odmítali pracovat, dělali neplechu a on uţ je
194
tam víckrát nechce. Stíţnost poslal na rŧzné stranické a školské orgány, takţe z toho byla ostuda. Aby bylo vše dovršeno, přinesla mi jedna matička na děkanství dívčí pyţamové kalhotky, které byly v rozkroku roztrhané. Stěţovala si, ţe její dceruška se ji vrátila z brigády z Malont s těmito kalhotkami. A ţádala mě, abych zakročil. Nejdříve jsem mamičku chtěl vyhodit, protoţe anatomický orgán skrývající se v těchto kalhotkách není v popisu práce děkana lékařské fakulty. Později se však přece jen začalo vyšetřovat, proč tyto kalhotky utrpěly takovou újmu. Zjistilo se, ţe dívky chodily tancovat do sousední vesnice, kde byli jiní kluci. Ti se jim zdáli lepší a veselejší, neţ jejich spoluţáci. Jednomu z asistentŧ, kteří tam měli dozor, se říkalo svatý Alois. Tento „svatý Alois“ řekl, ţe se za to jedné z dívek pomstí a řekl studentŧm, aby jí pevně svázali nohavice pyţamových kalhotek. Dva studenti to udělali takovou silou, ţe kalhotky roztrhli a ještě ji do kufru přimázli pastu na zuby. Já jsem celou dobu čekal, ţe do této historie bude zapleten i mŧj syn. Jeho jméno se tam však neobjevilo.¨ NÁŠ REKTOR Jednoho dne se páni usnesli, ţe mŧj tajemník Matal nehájí dost přísně marxistické ideje a ţe tajemníkem bude kádrový pracovník pan Konečný z Říčan. Na fakultě byli tehdy dva „kádrováci“ a oba byli kupodivu z Říčan. Asi tam byla na „kádrováky“ zvlášť úrodná pŧda. Kdyţ jsem měl najednou vyhazovat Matala, zvolil jsem stejnou metodu a sdělil jsem mu to podobně jako Kříţovi. Matal pokýval hlavou a nějakou dobu se nedělo nic. Uţ jsem si myslel, ţe je to zaţehnáno, ale jednoho dne se ukázalo, ţe Matal je sice politicky neúnosný pro Lékařskou fakultu, ale pro Filozofickou fakultu je naprosto únosný. Stal se tedy tajemníkem na Filozofické fakultě. Pro něj to bylo řešení přijatelné a příjemné. Horší to bylo se mnou, protoţe jsem byl postaven před fakt, ţe mým tajemníkem je Konečný. Musel jsem se s ním chtě nechtě dostat do takových vztahŧ, abychom vŧbec mohli vedle sebe ţít. Jinak bych musel děkanství dříve či později sloţit. Druhým kádrovým pracovníkem byl říčanský Vymazal. Byl to zlý duch, který chodil po fakultě a sbíral klepy, které mi předhazoval a stále poţadoval, abych někoho trestal. Mnoho lidí na něj má nedobré vzpomínky, včetně pana Nedbálka, ke které-
195
mu jezdíme do jeho ostrovačické hospody. Nedbálkŧm prý zničil celou rodinu. Nedařilo se mu zle. Koupil si nové auto, měl plnicí pero Parker, zlaté hodinky a jiné věci, na které měl tehdy málokdo. Vymazal byl duše prostá a začal roztrušovat rŧzné drby o Konečném. Kdyţ se to Konečnému doneslo, tak prohlásil, ţe kádrovou práci zastane sám včetně tajemnictví a Vymazala vypudil. To pro mne byla velká úleva. V týle mně ovšem seděl ještě stranický výbor, který si myslel, ţe se bude usnášet a já budu na děkanství jejich usnesení provádět. Pořád se dotazovali, proč jsem udělal to a proč jsem neudělal ono. Vynikala v tom manţelka docenta Bouchala, který byl jinak slušný člověk. Vynikal v tom také pan profesor Vaškŧ, známý spíše jako býček Hasan. Říkalo se mu tak podle jeho slavných býkŧ s umělým srdcem, kteří hynuli vţdy po 110 dnech. Tenkrát jsem chodil také na lední hokej. Byl jsem drţitelem permanentní vstupenky, kterou jsem dostal za to, ţe jsem hráče mistrovské „Komety“ ošetřoval, kdyţ se jim stalo něco kolem oka. Byl jsem také na zápase se Sovětským svazem, kde ruští hokejisté hráli dosti tvrdě. Lidé pískali a já jsem na tribuně také po některých faulech pískal. Na druhý den mě P.T. stranický výbor a tajemník Konečný „předvedli“ medika, který na vyprodané tribuně k stání také pískal a něco pokřikoval. Protoţe na zápase byl na jednoho diváka jeden policajt, tak ho sebrali a zjistili. Byl to těţký boj, protoţe stranický výbor si usmyslel, ţe chlapce vyloučí navţdy z medicíny. Já jsem ho nikdy předtím neviděl, ale byl to student s dobrým prospěchem. Nakonec jsem uhandloval, ţe mu bude studium přerušeno na jeden rok. To jsem povaţoval za velké vítězství, kvŧli kterému jsem musel jít aţ na Krajský výbor strany a prosit tajemníka Korčáka o pomoc. Rektor František Trávníček byl kdysi přítelem naší rodiny a chodil s mým otcem jako člen Nohy k Votrubŧm. Kdyţ se tam s ostatními pohádal kvŧli politice, přestal na výlety chodit. Platil za starého legionáře, národního socialistu, přispěvatele Lidových Novin a znalce českého jazyka. Později se z něj stal pravověrný komunista. Byl autorem slovníku jazyka českého Váša - Trávníček. Při druhém vydání slovníku se uţ Váša vytratil, ačkoliv šlo o nové vydání téhoţ. Vášovi známí rozhlašovali, ţe si Trávníček ponechal celý honorář. V Dikobraze ze 6.7.1983 jsem se v článku od Radka Pytlíka „Kapitoly z praktické Švejkologie“ dočetl:
196
„Mnozí jazykovědci si přáli, aby byl jako předloha postavy poručíka Duba označen brněnský profesor Trávníček, který skutečně v blízkosti Haškově pŧsobil a psal do legionářských časopisŧ stati o vojenské terminologii. Poručík Dub od třetí kumpanie byl v civilu profesorem češtiny a jiţ v té době jevil neobyčejný sklon k tomu, aby všude, kde je to jen moţné, mohl vyjádřit svoji loajálnost. Tehdy k Rakouskému státu a Habsburské monarchii.“ Faktem je, ţe Trávníček v rozčilení rád říkával: „Vy mě neznáte, ale vy mě poznáte. Vy ještě uvidíte co ve mně je!“ Trávníček mě uţ znal jako malého chlapce. Kdyţ jsem začal chodit do gymnázia, tak mi stále říkal Jeníčku. Jeníčku mi říkal ještě v roce 1958, kdyţ jsem se stal děkanem lékařské fakulty. Dokonce i jako rektor na zasedání vědecké rady univerzity mě oslovoval Jeníčku. „Tak, Jeníčku, copak to zase máš za blbosti z lékařské fakulty? Co jste si tam zase pitomého vymysleli?“ Největší vliv na něj měl rektorátní „kádrovák“ Krejčí, šedá eminence univerzity. Byl to právě Krejčí, kdo chtěl vylučovat z univerzity za to, ţe někdo řval na hokejovém utkání ČSSR-SSSR nepatřičným zpŧsobem. Nenáviděl celou řadu profesorŧ lékařské fakulty. Já jsem jim byl povinen drţet palce, protoţe to byli vesměs mí učitelé, anebo lidé, kteří mi pomáhali ve vědeckých začátcích. Většinou šlo o lidi, kteří byli ve světě vědy a vzdělanosti všeobecně váţeni. Jednoho dne jsem se dověděl, ţe vynikající patolog a patofyziolog profesor Uher prý chodí krást do samoobsluhy. Uher mě naučil mnohému z patologické anatomie včetně mikroskopické techniky vyšetřování. Měl obrovský přehled a četl snad všechno, co existovalo. Protoţe měl poněkud drsný kritický přístup k nápadŧm, lidé ho neměli rádi. Osudného dne odešel profesor Uher z ústavu Patologické fyziologie a na rohu Veveří a Kotlářské se zastavil v samoobsluze. Při odchodu z obchodu ho zadrţeli a byla u něj nalezena tabulka čokolády a sardinky. Uher tvrdil, ţe vŧbec neví, jak se mu to do kapsy dostalo. Dvě dívky však dosvědčily, ţe ho viděly, jak si Uher sardinky a čokoládu do kapsy strká. Na základě této podivné události měl být doktor Uher jako zloděj okamţitě vyhozen z fakulty. Profesorem se měl stát docent Vaškŧ. To uţ bylo nad moje síly. Poprosil jsem, abych se
197
mohl zas nějakou dobu věnovat klinice. Na fakultě byla řada lidí, kteří by mě rádi vystřídali. Jednoho dne za mnou přišel nějaký pán od Státní bezpečnosti, který měl manţelku na školském oddělení lékařské fakulty. Řekl, ţe by mi byli velice povděční, kdybych jim jednou za 14 dní povyprávěl, co se na lékařské fakultě děje. Já jsem ho ujistil svým čestným slovem, ţe pokud se bude na lékařské fakultě dít něco protizákonného či protistátního, tak jim to oznámím. Ale docházet pravidelně na tajnou policii s hlášením a vymýšlet si, kdo jaký je a kdo jaký není, jsem odmítl. Po tomto odmítnutí jsem byl zbaven děkanství a měl jsem pokoj. A mohl jsem se naplno věnovat klinice. Čekala mě ještě šťastná léta, kdyţ jsme například rozvíjeli ultrazvukovou diagnostiku. Klinika se zařizovala novým technickým vybavením a já jsem byl šťastný a spokojený. Děkanem se stal profesor Toman. Všechny další trapné historie šly uţ mimo mě. Nikdy jsem neuvěřil řečem, ţe profesor Uher byl kleptoman, který prý přišel domŧ i s ukradeným bicyklem. Nevím, kde to všichni ti informátoři vzali, ale ţádný objektivní dŧkaz nikdy nebyl nalezen. PODAROK V roce 1958 jsem se zúčastnil velkého oftalmologického kongresu při příleţitosti světové výstavy v Bruselu. Tam jsem se seznámil se svým dŧvěrným přítelem profesorem Francois z Gentu. Tehdy byl evropským oftalmologem číslo jedna. Češi seděli podle zasedacího pořádku vedle Sovětŧ. Ruská grupa se samozřejmě hrnula za mnou, protoţe jsem pro ně byl jednou z mála osob, kterou znali. Pamatovali si mě z Oděsy. Profesor Volkoněnko řekli, ţe mi přinesl „podarok“ a předal mi balíček z ruských novin. Poděkoval jsem mu a „podarok“ odnesl v aktovce do hotelu. V Bruselu byl velký nedostatek pokojŧ, takţe první noc jsem bydlel s Vejdovským v jednom pokoji v jedné posteli a dokonce pod jednou dekou. Kdyţ jsem přišel do pokoje, pochlubil jsem se mu, ţe jsem dostal „podarok“ a rozbalil jsem noviny. Byla tam slaná houska a v ní dost ostrý salám (něco jako čabajka) a sýr. Ale uţ z toho bylo ukousnuto. Říkal jsem si, ţe je to sice divný „podarok“, ale protoţe cizina je cizina, okousaný konec jsem odřízl a zbytek snědl. Bylo to dobré. Druhý den mě potkal Volkoněnko, chytal se za hlavu a lomil rukama, ţe si spletl dva
198
balíčky. A jestli bych mu nemohl dát ten první zpátky. Řekl jsem mu, ţe uţ jsem to snědl. Zasmál se tomu a dostal jsem druhý balíček, ve kterém byl „krasnyj kaviar“. Prý jsem v Oděse prohlásil, ţe červený kaviár je lepší neţ černý. Protoţe jsem nebyl obeznámen, jak dlouho vydrţí kaviár, koupili jsme si s Vejdovským kousek másla a housky, očuchali to a snědli. Byl jsem pozván také do Bad Nenndorfu, kde jsem měl jednu ze čtyř hlavních přednášek o revmatismu. Sympozium zahajoval uznávaný Kanaďan profesor Selye. Seděl jsem s ním u stolu a snaţil se mluvit anglicky. Ale on mě překvapil velice dobrou „čechoslovenštinou“. Narodil se jako Maďar v Komárně v roce 1907 (podle jiných pramenŧ ve Vídni). V Kanadě objevil stresovou teorii. Selye mi přislíbil, ţe aţ příště přijede do Evropy, zastaví se za mnou v Brně. Jednoho dne jsem skutečně dostal telegram, ţe Selye přiletí letadlem z Prahy. Bylo to nečekané. Rychle jsem sehnal automobil a chystal se odjet na letiště. Naneštěstí se to dozvěděl pan asistent, později docent a profesor Vaškŧ, který byl Homo politicus. Byl členem stranického výboru fakulty a později v mém ţivotě sehrál značnou úlohu. Vaškŧ si usmyslel, ţe Selyeho pojede vítat se mnou. Já jsem mu to nemohl ani dovolit ani zakázat. Selye byl mým hostem, ale nestálo mi za to, se s chlapem hádat. Vaškŧ se kolem něj točil tak úspěšně, ţe byl později i u něj v Kanadě. Dlouho dělal se Selyem velký humbuk neţ se od něj jako pravověrný komunista odvrátil. Vaškŧ také vyjednal kardiochirurgovi Navrátilovi ve stranických orgánech, ţe mŧţe odejít pracovat do Vídně. Přebral za to Navrátilŧv výzkumný problém podpŧrné umělé srdce. Doma na mne čekalo pozvání na schŧzi o elektrofyziologii oka v arménském Jerevanu. Vybral jsem z archívu ERG všecko moţné a udělal jsem prŧřez celou naší elektroretinografií. Letěli jsme údolím podél Kavkazu, kde bylo vidět všechny vrcholky včetně Elbrusu. Letadlo se dost houpalo a házelo. Jeden starý pán sprostě nadával střídavě rusky a anglicky. Byl to biskup Arménské církve z Bostonu, který cestoval na volbu nového papeţe. Také se vyléval kontejner na záchodě, takţe v kabině byl velký zápach. Ačkoliv v Praze byla socha Stalina na Letné uţ vyhozena do vzduchu dynamitem, v Jerevanu Stalin ještě stál. Vedly k němu úplně stejné schody
199
jako v Praze a také socha byla skoro stejná jako ta praţská. Přednášku jsem si připravil v ruském jazyce. Všichni byli velice nadšení, jak je ta čeština srozumitelná. Protoţe Češi - éto naród charóšij. Pak nás zavezli na hvězdárnu Burakan. Naše noviny psaly, ţe mimozemské civilizace neexistují. Vymýšlí si je prý nějaký šílený Švýcar. Na Burakanu byl akademik pan Ambracumian, jehoţ úkolem bylo zkoumat mimozemské civilizace. Kdyţ nás zavedl k pamětní knize, všiml jsem si, ţe uţ je tam nějaký Vanýsek podepsaný. Zarazil jsem se, protoţe to vypadalo jako podpis mého otce. Zeptal jsem se kdo to je. „Éto z Čechoslovákii.“ Byl to náš vzdálený příbuzný astronom Vladimír Vanýsek, který přednášel na Karlově Univerzitě. Jediným zahraničním hostem v Jerevanu byl vedle mne profesor Bowrisen z Lipska. Přišel tam ze západoněmeckého Gőttingenu. Býti šéfem Lipského ústavu pro fyziologii bylo pro něj zvláštní ctí. „Já se jen divím, ţe jste odešel ze západního Německa do východního,“ řekl jsem mu. „My v Československu slýcháme, ţe lidé většinou utíkají z východního Německa do západního.“ „K tomu není nejmenšího dŧvodu,“ řekl mi Bowrisen. Za rok jsem mu napsal a on mi neodpověděl. Napsal jsem mu znovu a pak jsem se dozvěděl, ţe utekl do západního Německa. Hostitelé nám nedali ani chvilku pokoj. Maximálně jsem si mohl vyzout boty v jedoucím automobile, ale jen za předpokladu, ţe jsem si je uměl dostatečně rychle obout. Nakonec nás přivezli před budovu, lemovanou sloupovím s dórskými hlavicemi. „Jeţišmarjá, další muzeum!“ říkal jsem si. Byla to továrna na koňak. Šlo se do ní po schodišti, které vypadalo jako schody na Svatou horu. Nejdřív nám dali ochutnat padesátiletý koňak, pak dvacetiletý, desetiletý a pětiletý. Pak to šlo po rocích. Kdyţ jsme odcházeli, auta byla přistavena k továrně zezadu, takţe jsme odešli po rovině.
200
SYMPOZIUM V LUHAČOVICÍCH V roce
1959
jsme
uspořádali
sympozium
o
elektroretinografii
v Luhačovicích. Byli tam skoro všichni, kdo tenkrát v tomto oboru něco znamenali. Profesor Francl, Hanke, Strau, pak profesor Boyer z Marseille, Monier. Z Ruska přijeli jen lidé z Jerevanu - profesor Musian, Demircoglian. A pak ještě jeden Armén, který se podobal čertovi z českých pohádek. Zajímavé bylo, ţe našim ţenám se nejvíc líbil právě tento Avakian. Ačkoliv měli zaplacenou jízdenku rychlíkem aţ do Luhačovic, tak jim někdo poradil, aby nejezdili do Přerova, z Přerova do Kunovic a z Kunovic do Luhačovic, ale aby vystoupili z rychlíku ve Valašském Meziříčí a vzali si taxíka do Luhačovic, ţe je to kousek. Je to přes padesát kilometrŧ, coţ stálo na tu dobu dost peněz. Samozřejmě neměli ani korunu, takţe jsme museli taxíka narychlo zaplatit z fondu sympozia. Takové výdaje jsme neměli povolené, takţe se neustále řešilo, jestli to kontrola schválí nebo neschválí. Sympozium následovalo hned po sjezdu naší oftalmologické společnosti, který byl také v Luhačovicích. Kdyţ se společnost dozvěděla, ţe starosta Luhačovic pořádá pro zahraniční hosty čaj o páté nebo slavnostní přijetí, tak tam muselo být pozváno také několik československých oftalmologŧ. Ale koho pozvat a koho ne? Mimo nás elektroretinografii v naší republice nikdo nedělal. Nepozvat Kurze, Vejdovského, Šustra, Knoblocha nebylo moţné. Ale byli tam i rŧzní váţení primáři a rŧzné oční lékařky. Pozváni chtěli být všichni, protoţe tam bylo vše zadarmo. Nakonec tam bylo tolik jídla a pití, ţe jsme je mohli pozvat všechny. Zjistil jsem, ţe při pořádání významná střetnutí se člověk neobejde bez toho, ţe několik lidí nechtěně urazí. Ale sympozium dopadlo dobře a udělalo mi ve světě dobré jméno. Všude, kam jsem byl zván, se o naší klinice mluvilo pochvalně. Někteří zahraniční návštěvníci sympozia také navštívili Brno. Francouzi chtěli samozřejmě vidět slavkovské bojiště. Někteří chtěli do Prahy. Dokonce se nám podařilo vydat v rámci lékařské fakulty v Brně sborník, kde byly uveřejněny všechny přednášky a diskuse z Luhačovic. Protoţe jsem chtěl, aby na sympozium přijeli ze západu lidé, kteří něco znamenali, vyuţil jsem příleţitosti udělat „nábor“ na sjezdu francouzské oftalmologické společnosti, který se tradičně konal počátkem května v Paříţi. Dostal jsem povolení na ten sjezd odjet, ale to mi nestačilo. Vymyslel jsem si,
201
ţe bych mohl si vzít sebou mého syna Jendu a zaplatit za něho jen letenku. Za peníze, které jsem měl na pobyt dostat, bychom mohli v Paříţi týden vydrţet. Navštívil jsem kvŧli tomu rŧzné lidi. Při jednání, na kterém jsem byl jako děkan lékařské fakulty, jsem se zeptal krajského tajemníka strany Korčáka, zda bych mohl vzít svého syna do Paříţe. Korčák, který se dodnes stále pohybuje na nebi vyvolených, mi řekl: „Kdyţ tu moţnost máš, tak vem!“ Já jsem tedy poţádal o pas. Čas od času jsem jezdil do Prahy na oddělení zahraničí na Hradčanském náměstí, kde mi nějaký pracovník ministerstva vnitra vţdycky říkal: „Ještě to není. Ještě to není. Ještě to nepřišlo z Brna. Ještě to není povolený. Ještě to není vyřízený.“ Já říkal: „No jo, ale já uţ za dva dny jedu a ještě pro něho potřebuju získat francouzský vízum, takţe uţ to je prakticky zamítnutý, ţe jo?“ A on mi řekl: „Jo, to máte pravdu. Takţe je zamítnuto tímto.“ Mě to dopálilo a navštívil jsem hned Korčáka. „Ty jsi mi poradil, abych se o to ucházel, já jsem kvŧli tomu byl tolikrát v Praze a tam mi řekli, ţe prý to nedošlo z Brna, ţe prý to tady někde musí leţet.“ A on říká. „Ale proč jsi nepřišel dávno? Buď klidnej, to se všecko vyřídí.“ Kdyţ jsem vrátil z Burešové na kliniku, tak uţ telefonovali z ministerstva, ţe došlo k omylu. Pas je tam vyřízen a mŧţu si pro něj kdykoliv přijet. Jeli jsme s Jendou do Prahy o dva dny dřív, abychom ještě sehnali vízum. Francouzi však naneštěstí měli nějaký svátek. Na vyslanectví jsme nemohli nikoho najít. Nakonec se mě ujala nějaká dobrá duše, která mi řekla, ţe potřebují svolení z Paříţe. Já říkám: „A nejde to telefonicky?“ A ona: „My to děláme vţdycky telefonicky.“ Já jí říkám: „Já ten telefon zaplatím!“ Ona: „No, snad Francouzská republika ještě unese jeden telefon.“ Zavolala do Paříţe a za hodinu jsme měli vízum. S vízem jsme zašli do Čedoku, kde jsem chtěl koupit Jendovi letenku. Ale oni mi řekli, ţe na to potřebuji povolení ze státní banky. Ve státní bance mi řekli, ţe mu to povolí jenom vlakem. Kdyţ jsem jim řekl, ţe mám letenku, řekli jim, ţe je to nezajímá. Dodnes si pamatuji, ţe ten milý muţ měl křestní jméno Andělín. Byl to také asi nějaký zaměstnanec ministerstva vnitra. Pak jsem našel jeho nadřízeného, náměstka státní banky. Přikrášlil jsem mu celou situaci v tom smyslu, ţe Jendu sebou potřebuji jako sekretáře a teď nevím, mám-li teď telefonovat zase krajskému tajemníkovi do Brna, ţe si ze mne v Praze dělají všichni legraci. Ná-
202
městek tedy zavolal Andělínovi. Andělín mě proklál pohledem a dal mi svolení k zakoupení letenky. Tak se Jenda se mnou dostal do Paříţe. Bydleli jsme v hotelu D´Isly v Quartier Latin, kde jsme bydleli uţ před válkou s manţelkou. První noc jsme museli spát v jedné posteli. Noví majitelé hotelu byli pohoršeni, ţe spíme v jedné posteli. Asi si mysleli, ţe chceme ušetřit. Řekl jsem, ţe si najmeme dvě postele, ale recepční nám je nechtěl dát. Nakonec nás přestěhoval do pokoje, ve kterém jsme před válkou bydleli s manţelkou. Před válkou tam byla koupelna, ale teď uţ to bylo přestavěno. V Paříţi jsme s Jendou prošli vše, co bylo moţné. Jenda se mnou byl na recepci na Champs Elysées, kterou pořádal předseda francouzské oftalmologické společnosti. Byli jsme na recepci, kterou pořádal profesor Francois z Gentu poblíţ Place de la Bastille ve starém domě, který kdysi patřil stavitelovi Louvru. Kdyţ chtěli významní umělci něco do Louvru dostat, tak napřed dali na zkoušku něco panu investorovi do jeho domu. Takţe dŧm v nenápadné uličce byl plný soch, obrazŧ a fresek. Pamatuji si, ţe nás v té uličce obtěţovaly nějaké lehké ţenštiny, které nás vyzývaly ať s jdeme s nimi někam jinam. My jsme přijeli podzemní drahou, ale ostatní hosté přijíţděli drahými automobily. Tam jsem se blíţe poznal s doktorem Francois a přemluvil jsem ho, aby přijel s ostatními do Luhačovic. Měli jsme se výborně, přestoţe jsme moc peněz neměli. Jenda pořád chtěl jít do Moulin Rouge. Zjistil jsem, ţe odpoledne tam promítají filmy za přijatelné vstupné, zatímco . večer je tam paráda s nahými ţenami. To stálo tolik peněz, ţe to bylo nad naše moţnosti. Kdyţ Jenda viděl, kolik to stojí , taktně to uznal. Film vypadal jako obyčejná gangsterka, ale s tím rozdíl od normálního filmu, ţe tam všecky ţenský dřív nebo později, běhaly nahý. Vyskakovaly z postelí a běhaly po Paříţi. PURKYŇOVA SPOLEČNOST Po návratu z Paříţe mi zatelefonoval náměstek ministra zdravotnictví pro vědu profesor Lukáš, ţe by byli rádi, kdybych se stal místopředsedou Purkyňovy společnosti. Bylo to sdruţení všech československých lékařských společností. Nevím kolik jich bylo, kdyţ jsem tam přišel, ale kdyţ jsem odcházel, tak jich bylo přes čtyřicet. Zdálo se mi, ţe být místopředsedou této společnosti není nevýznamné. Bavilo by mě dostat se Praţákŧm trošku na
203
kobylku a vědět co tam vlastně kují za pikle. Proto jsem Lukášovi řekl, ţe přijímám. Pak uţ to byl normální tehdejší mechanismus, kdy jsem byl zvolen jednohlasně, ačkoliv mě ti lidé většinou neznali. Byla to funkce neplacená, platili mi jen cesty a denní diety. Kdyţ jsem v Praze nespal, tak jsem dostal šestnáct korun. Praţáci nedostali nic, protoţe byli doma. Asi si říkali – cestovné nemáme, diety nemáme, nic za to není, tak ať si tam ten hoch od moravských hranic pálí prsty. Podivuhodné bylo, ţe předsedou společnosti byl profesor Netoušek. To byl člověk, který v roce 1939 přišel z Bratislavy do Brna a řekl mému otci, ţe jde přebírat jeho kliniku. Protoţe otec nedostal ani ţádný papír, ani mu nikdo nic neřekl, polekal se a řekl Netouškovi, ţe na klinice mŧţe pracovat, ale kliniku mu nepředá. Kdyţ Netoušek viděl, ţe otec před ním neupadne na zadní část těla, tak odešel do Prahy. Nevím co dělal v Praze během války, ale po válce se stal přednostou jedné z vnitřních klinik. Kdyţ jsem přišel poprvé na schŧzi, která se konala v Netouškově pracovně na Karlově náměstí, tak se mě zeptal, se kterými Vanýsky jsem příbuzný. Zda s praţským astronomem, nebo brněnským internistou. Domnívám se, ţe to věděl a byl to jen ústup z nepříjemné situace. Moţná si myslel, ţe na něj nevzpomínám v dobrém. Netoušek měl zvláštní povahu. Jednou nám začal rozdávat administrativní úkoly. Já jsem řekl: „Ale vţdyť to je, pane profesore, jistě zvládnuto, to jsou materiály, které v sekretariátu mají podchycené, takţe nevím, proč bychom to měli zjišťovat. Je to do jisté míry i nad naše moţnosti.“ Netoušek mi na to řekl: „O jakém sekretariátu to mluvíte?“ „O sekretariátu Purkyňovy společnosti, Sokolská 31.“ „My máme nějakej sekretariát?“ Teprve po pŧl roce jsem tak zjistil, ţe Netoušek vŧbec netuší, ţe Purkyňova společnost má celé patro v Lékařském domě v Sokolské ulici. Nevěděl ani, ţe tam má svŧj sekretariát a kancelářské síly. Netušil, jaké moţnosti se v „Purkyňce“ skrývají. Ţil ještě pořád v atmosféře Bratislavy, kde se páni profesoři v klidu scházeli v kavárnách a ţili na zpŧsob maďarských grófŧ. Kdyţ jsem byl v roce 1960 zvolen předsedou společnosti, přijali to Praţané nelibě. V dobách, kdy jsem do Purkyňovy společností přišel, bylo peněz na pořádání větších mezinárodních akcí a na mezinárodní styky velmi málo. To se muselo
204
změnit, protoţe tyto akce jsou pro medicínu nezbytně nutné. Začali jsme pěstovat zahraniční styky, získali jsme vlastní prostředky, devizové konto a další věci. PROREKTOREM V roce 1960 za mnou přišel nástupce kádrováka Krejčího Schnirch a chtěl, abych se stal prorektorem univerzity pro vědu. Já jsem si ještě neoddychl od děkanství a uţ jsem se měl zase hádat s lidmi, se kterými jsem nyní celkem zadobře? Ale milý Schnirch, který je dnes náměstkem starosty města Brna, mně to vylíčil v nejrŧţovějších barvách. Ţe se situace na rektorátě podstatně změnila, ţe rektorem bude Teodor Martinec, se kterým jsem výborně vycházel a ţe dalšími protektory budou mí přátelé ušař profesor Brom a lingvista profesor Jelínek. To by byla sestava, která se mi líbila.: „A jak jste přišli na mě?“ zeptal jsem se. „Kdyţ jsi tím předsedou Purkyňovy společnosti, tak se tě ministerstvo zdravotnictví občas bojí,“ odvětil Schnirch. Vzpomínám-li na práci na rektorátě, musím se zmínit o mé spolupracovnici paní Karle Slavíkové. Tato padesátiletá dáma uměla perfektně německy, anglicky a francouzsky. Byla nesmírně schopná a naprosto spolehlivá. Nemohu o ní říci nic jiného, neţ samé superlativy. Nepříjemné bylo, ţe kvestorem se stal doktor Miroslav Vahala, se kterým jsem se neměl rád od dob, kdy byl členem stranického výboru na lékařské fakultě. Byl učitelem marxismu-leninismu. Milý Vahala si představoval, ţe se vše bude dít podle stranické koncepce: akademický funkcionář je šašek, kterému bude stranická organizace radit a nařizovat, co má dělat. A vědě budou velet lidé, kteří nikdy vědecky nepracovali. Vahala „hospodařil“ s penězi. Byl jsem sice prorektorem pro vědu, ale vŧbec jsem nevěděl, kolik univerzita na vědu ročně dostává peněz. Nevěděl jsem, jak se peníze rozdělují a komu je Vahala dává. Tuto pikantní situaci se mi s Vahalou nepodařilo vyřešit. Snaţil jsem se, abych Theodoru Martincovi nezpŧsobil na rektorátě víc škody neţ uţitku. Martinec mě většinou posílal na akce, kam se mu nechtělo. Musel by tam vystoupit a řečnit, anebo by musel něco vydobýt či vyjednat. Martinec chodil nejraděj na bankety a rád hrával taroky. Hrál je na rŧzných místech a často
205
je chodíval hrát i k nám. Dobře se s ním sedělo u sklenice vína. Váţil jsem si ho hlavně jako člověka, který na universitě zaloţil mikrobiologickou sbírku. Tehdejší doktríny zpochybňovaly, zda má věda vŧbec své místo na vysokých školách. Někteří tvrdili, vědecky bádat mŧţe jenom Akademie věd. Jen vědecký ústav prý smí na něco přijít. V Brně se tehdy proslavil archeolog profesor Poulík, který dělal výzkumy v Mikulčicích a publikoval práce o Velké Moravě. My jsme měli na rektorátě profesora Kalouska z filozofické fakulty. To byl Trávníčkŧv člověk, který mu sekundoval při nejrozmanitějších příleţitostech. Kalousek zkoumal Pohansko u Břeclavi. Nejsem archeolog a nedovedu posoudit, jestli někdo vykopal zapomenutý kozí chlívek anebo kvadrant rotundy románské. Je nutno přiznat, ţe tam něco vykopali, ale pořád to jen dokumentovali a fotografovali. Univerzita jim na to dávala velké peníze, ale s výjimkou archivu z toho nic nebylo. Snad jen sádrová medaile, kterou prodávali za 150 korun. Ale poţadavky archeologŧ se stále stupňovaly, aţ nakonec chtěli zastřešit celé Pohansko. Profesor Kalousek tvrdil, ţe zbytky románské baziliky na vzduchu a na slunci zaniknou. Neustále se řešilo, kolik by to stálo milionŧ. Tím jsme se dostali k otázce, na kterou mi nikdo nedokázal odpovědět: kolik peněz vlastně univerzita má. Řídit vědu neznamená jen neustále shánět finanční prostředky, ale také je cílevědomě dávat tam, kde jsou opravdu uţitečné. Vahala stále prohlašoval, ţe finance nejsou mojí starostí, ţe je to záleţitost kvestora. Teodor Martinec byl sice chytrý, vtipný a tolerantní, ale v této věci byl ve Vahalově vleku. Filozofická fakulta, přírodověda a „Pajdák“ neboli pedagogická fakulta si braly peníze z rektorátu. Lékařská fakulta je dostávala také od ministerstva zdravotnictví. Zvláštností byl výzkum kardiochirurgie. Jana Navrátila jsem povaţoval za jednoho z nejlepších československých chirurgŧ. Mému otci operoval prostatu, mé matce karcinom tlustého střeva (byl to jenom divertikl), mé ţeně vyoperoval ţlučník, mého syna Jana vyšetřoval, kdyţ měl Chysurovu anii, a já jsem byl u něj léčen, kdyţ jsem si zlámal kosti při pádu na motocyklu. Byli jsme přátelé. Bylo však podivuhodné, ţe mi Navrátil nikdy neřekl, odkud čerpá obrovské prostředky, které rozvoj kardiochirurgie nutně vyţadoval. Já bych mu je ani nezcizil, ani nezáviděl. Jen jsem si myslel, ţe bych to jako prorektor měl vědět. Nakonec jsem se dozvěděl, ţe dostává kolem 4 milionŧ ročně - více,
206
neţ celá univerzita dohromady. Peníze šly přímo na konto kliniky a Navrátil s nimi dle vlastní úvahy disponoval. Byla to krásná dŧvěra. Kdyţ jsem byl děkanem, tak mě Navrátil mnohokráte navštívil, aby se poinformoval, jak to s ním vlastně je. Byly na něj vedeny útoky, ţe je náboţensky zaloţen, protoţe se před všemi většími chirurgickými zákroky prý chodil modlit do kostela. Pomáhal jsem mu všechny útoky odráţet, ale byl jsem asi jen malou kapičkou, protoţe Navrátil v tom uměl „chodit“. Na klinice měl partu lékařŧ, kteří nebyli ani na vyhazov, ani na nějakou kariéru, ale byli to výborní pracovníci. Pak tam byla parta straníkŧ, které Navrátil nasazoval v případech, kdy bylo potřeba docílit politického rozhodnutí. A byli tam i klerikálové, kteří mu pomáhali snad i přes Svatou stolici. Výsledkem bylo, ţe milý Navrátil bral 4 miliony, o kterých jsem jako prorektor univerzity pro vědu vŧbec nevěděl. Poprosil jsem, aby se udělala statistika, která by ukázala, kdo jaké peníze dostává, abychom měli aspoň nějaké podklady pro rozhodování. Chtěl jsem, aby prorektor nebo kolegium rektora, případně vědecké rady jednotlivých fakult mohly dávat peníze tam, kde byly prioritně potřebné. Vahala nakonec tu statistiku udělal. Na prvním místě byl samozřejmě Navrátil, na druhém místě byl archeolog Kalousek a na třetím místě jsem byl já. Bylo to v roce, kdy jsme koupili na kliniku ultrazvukový B systém, který zobrazoval výsledky ultrazvukového vyšetření podobně jako rentgen. Stálo to kolem asi šesti set tisíc, které nám dalo Ministerstvo zdravotnictví. Z moci úřední jsem se tedy dostal na třetí místo, zatímco jiné obory byly opomíjeny. Ve své prorektorské funkci stal jsem se expertem na cizince, na hosty a na pohřby. Netěšilo mě ani jedno, ani druhé. Řečnění na pohřbech mě dojímalo víc, neţ pozŧstalé. Ti uţ z byli nejhoršího venku. Kdyţ jsem vzpomínal na zesnulého a snaţil jsem se vystihnout jeho charakter, záliby a klady, tak jsem byl dojat víc, neţ se na takového řečníka v krematoriu sluší. Nezapomenu na pohřeb Herčíkŧv, se kterým jsem dlouhá léta skautoval. Rozhlas moji řeč natočil a pak i vysílal. Uprostřed projevu jsem se zajíkl a nemohl jsem mluvit dál. Střihač v rozhlase to sice vystřihl, ale bylo to nepříjemné. Stejnou vzpomínku mám na pohřeb profesora Trýba, kterého jsem dobře znal. Do konce jeho ţivota jsem ho navštěvoval - a to i v době, kdy uţ nemohl
207
mluvit a psal mi jen otázky a já mu odpovídal. Snaţil jsem se vţdy mluvit co nejdéle, abych ho co nejméně obtěţoval. Kdyţ přijeli na univerzitu hosté z ciziny, tak je vţdy poslali ke mně. Domluvil jsem se německy, francouzsky a anglicky. Pan kvestor si představoval, ţe hosty zavedu do hotelu Internacionál a za pohoštění jednoho cizince včetně spropitného univerzita zaplatí 25 korun. Takţe jsme byli věčně ve finančních svárech. Mezi mé povinnosti patřilo také například získání nejméně dvou počítačŧ pro matematiky na přírodovědecké fakultě. Počítač mělo uţ kdejaké spotřební druţstvo, jen univerzita ho nebyla schopna získat. Přitom je potřebovali, aby katedra matematiky mohla své posluchače vychovávat k počítačovému myšlení. Bojovali jsme udatně, coţ pak bylo proti nám zneuţito těmi, kdo počítače získávali lehce. Mezi nimi byla i milovaná brněnská technika pod vedením pana rektora Meduny. Tehdy se mi dostal do rukou ostravský článek o „druhé české univerzitě v našem státě“. Tou byla podle nich Olomouc, která prý byla zaloţena dříve, neţ univerzita brněnská. Ţe se jednalo o Bohosloveckou fakultu, to olomouckým marxistŧm nevadilo. Říkali veřejně, ţe na Moravě by jedna univerzita stačila. Mysleli tím samozřejmě univerzitu v Olomouci. Brněnská univerzita prý nemá právo na svou existenci, protoţe je to útvar politicky neúnosný. Článek mě popudil natolik, ţe jsem odmítl jet na obhajobu doktorské práce, ke které mě do Olomouce pozvali. Řekl jsem, ať si na to vezmou člověka z univerzity, která je dle jejich názoru zpŧsobilá. Tím jsem vyvolal svár, v jehoţ dŧsledku za mnou přijel rektor Olomoucké univerzity. Byl to ušlechtilý matematik. Vysvětlil mi, ţe článek napsal nějaký bohem potrefený marxista. Univerzita se k němu nehlásí a vše berou zpátky. Valily se na mě také rŧzné situace, plynoucí se z funkce krajského oftalmologa. Předsedou mě zvolili také letci v brněnském Aeroklubu. Kromě výkonŧ těchto funkcí jsem po celou dobu stále operoval, vedl kliniku a vědecky pracoval. Přehnanou činorodost jsem prý zdědil po předcích. Babička Kubíčková měla příbuzného, který se vystěhoval do Jiţní Ameriky a naši o něm tvrdili, ţe se stal prezidentem Brazílie. Tento Kubíček se zasadil, aby pan architekt Niemaier postavil v pustině střední Brazílie nové hlavní město. Později byla tato myšlenka velmi kritizována. Tento Kubíček nám to prý
208
v rodině zavařil a uţ nám to zŧstalo. Mŧj otec také stále něco organizoval - ať to byl Čtenářský spolek v Brně, nebo zdravotní rada Zemského národního výboru. Byl zakladatelem spolku Českých lékařŧ v Brně, byl vŧdčí osobností spolku Noha. Zaměstnance univerzity tehdy vzrušovala kauza Holub. Šlo o primáře očního oddělení v Novém Městě na Moravě, který za mnou přijel jednoho dne do Brna s tím, ţe je vyhozen. Nikdo nedovedl vysvětlit proč. Medicínsky se proti němu nedalo nic namítat. Holub měl přítelkyni lékařku a ve vztahu k ní udělal patrně jednu ze dvou moţných chyb, které se mŧţe muţ vŧči ţeně dopustit. Buď milostným aktem opovrhne anebo jej k její spokojenosti provede. Které z těchto dvou chyb se dopustil, nevím. Protoţe se mi nechtělo jezdit řešit postelové scény, usedl jsem a napsal Ústřednímu výboru KSČ a Ministerstvu zdravotnictví stíţnost, ţe je vyhazován primář a nikdo neřekl proč. Oddělení v Novém Městě jsem mnohokrát navštívil a nikdy jsem tam nenašel nic závadného. Nastala panika. Případu se zmocnil tehdejší brněnský potentát z Krajském národním výboru doktor Bašný, který uţíval fenmetrazin. Vedle malých medicínských znalostí měl i velké politické konexe. Bašný mě odvezl na oční oddělení v Novém Městě, coţ bylo zcela zbytečné, protoţe tam bylo všecko v pořádku. Na okresním výboru KSČ ve Ţďáru na Sázavou nás přijal pán, který byl asi tak poloviční jak já. Vypadal jako ţabí král. Křičel na mě, jak jsem si mohl dovolit podat stíţnost Ústřednímu výboru strany na ně, kteří to podepsali. Řekl jsem mu, ţe jsem to udělal právem československého občana. A ţe se neleknu, kdyţ někdo začne mluvit zvýšeným hlasem. Mám hlas také dostatečně silný a ţe dovedu taky křičet a navíc velice dobře znám celou partu, která jezdí na chatu poblíţ Nového Města popíjet. A jestli si přeje, abych účastníky těchto pitek zveřejnil, rád tak učiním, aby vyplynuly širší souvislosti případu. Pak se najednou všechno samo od sebe vyřešilo, aniţ se mnou někdo mluvil. Holub zŧstal a dotyčná doktorka začala dojíţdět do Štokŧ u Velkého Meziříčí. Holub mi se slzami v očích děkoval. Ţe prý mi to nikdy nezapomene. Kdyţ se karta obrátila a komunisty jsem byl vyhozen já, směl jsem naposledy přednášet na semináři ve Zlíně. Holub se tehdy se mnou neodváţil promluvit. Setkali jsme jen na záchodě. Tam se osmělil po-
209
dat mi ruku a hluboce se mi poklonit. Na semináři ke mně opět zachovával chladný postoj. REKORD Kdyţ jsem byl předsedou brněnského Aeroklubu, stalo se módou dělat světové rekordy v létání. Byla to hezká dětská hra. Na Československo byly tyto rekordy vynikající, ale ze světového hlediska byly zanedbatelné. Skoro kaţdý, kdo u nás uměl trochu létat, udělal nějaký rekord. Skoro jsem se styděl, ţe jsem ještě ţádný neudělal. Při studiu tabulek rekordŧ jsem zjistil, ţe pro dvoumotorová letadla typu Aero 45 je rekord na přímé trati jak do dálky, tak do rychlosti tak mizerný, ţe bude lehké ho překonat. Na letišti byla umně vyrobená nádrţ z duralu, kterou pouţil Franta Novák při letu dřevěným Sokolem M1 na trati Brno – Karaganda. Uletěl s ním 3000 kilometrŧ, coţ byl na Sokola vynikající výkon. Napadlo mě, ţe bych tuto nádrţ mohl strčit do kabiny pětačtyřicítky místo zadních sedadel a letadlo by doletělo taky třeba aţ někam ke Karagandě. Dostat se tehdy do Sovětského Svazu bylo však dost komplikované. Kdyţ mi Franta Novák líčil, jak dlouho mu trvalo, neţ dostal povolení a co s tím měl za trápení, tak jsem to předem vzdal. Do Řecka mě nechtěli pustit, přes Středozemní moře také ne. Nepřicházelo to v úvahu ani do Španělska. Zbyla jediná moţnost – letět co nejdál do Rumunska. V Rumunsku jsem uţ byl a znal jsem krajinu ze země. Přihlásil jsem pokus o rekord a poţádal o povolení. Do stařičké pětačtyřicítky, která uţ měla za sebou jedenáct let létání, jsme namontovali dva nové motory Walter Minor a duralovou nádrţ. Pak jsme letadlo předvedli Státní letecké zprávě. Podmínkou bylo, ţe musím letět po letových cestách, coţ nebyl zcela přímý směr. Aby byl let co nejdelší, naplánoval jsem start z letiště Karlovy Vary a přistáni v Konstanci. Do letadla mi zabudovali rádio Hradišťan, coţ byl aparát, který armáda odmítla převzít. Chvíli fungoval a pak zase chvíli ne. Vypadával samozřejmě vţdy v kritickém okamţiku. Kdyţ bylo konečně vše hotovo, řekl Tonda Vyskočil, ţe poletí na Metasokolu se mnou. Byl to letoun trochu pomalejší, takţe jsem spolu stejně neletěli, ale vedení Aeroklubu tak rozhodlo.
210
Kdyţ nám Praţáci nám nechtěli dát povolení, tak jsem jim odepsal, ţe chceme s Tondou letět na počest sjezdu KSČ, který v té době zrovna probíhal. To byla pro vedení Svazarmu těţká rána. Zamítnout rekordy na počest sjezdu se přece jen báli. Takţe obratem přišla zpráva, ţe je vše vyřízeno. Pak uţ se čekalo jenom na počasí. Jednoho dne konečně přišla zpráva, ţe bude celý týden nádherně. Ráno v devět jsme startovali z Brna do Ruzyně. Kromě Metasokolu se mnou letěla ještě jedna pětačtyřicítka, ve které byl akrobat Jirka Stoklasa a mechanik. Ten měl letadlo před startem v Karlových Varech zkontrolovat. Museli jsme přiletět do Ruzyně všichni tři současně a jedině já jsem měl rádio. Celně odbaveni jsme byli v Ruzyni, protoţe v Karlových Varech to nešlo. Stoklasovu pětačtyřicítku z Prahy do Varŧ nepustili, protoţe zjistili, ţe má uţ dva dny prošlou imatrikulaci (povolení k letu). Do Karlových Varŧ jsme dolétli odpoledne sami. Po příletu jsme zjistili, ţe jsme v Praze na briefingu zapomněli letové dokumenty. Zavolali jsme do Prahy a přemluvili pracovníky letiště, aby dali Stoklasově letounu povolení ještě na pět dní. Takţe za chvíli nám Stoklasa přivezl zapomenuté dokumenty do Varŧ. Kdyţ odletělo poslední letadlo, přijel na letiště automobil BMW, vyráběný v Karl Marx Stadtu. Tyto automobily měla jen státní bezpečnost. Přijeli se na nás podívat, protoţe jim bylo divné, ţe chceme letět z Karlových Varŧ do Konstance. Domnívali se, ţe chceme uletět do Německa. Strachovali jsme se, ţe nás nepustí. Nad karlovarským letištěm navíc leţely ve sto padesáti metrech mraky. Doupovské vrchy, kde byl zakázaný vojenský prostor (který jsme pak samozřejmě omylem přeletěli), vŧbec nebylo vidět. Přespali jsme v čekárně na letišti. Ráno byla nádherně modrá obloha. V přesně stanovenou dobu 5.00 jsem jako první odstartoval. Jakmile jsem uletěl prvních deset kilometrŧ, tak se nebe zatáhlo a celé Čechy byly pod nízkými mraky. Byl to let bez vidu (IFA - Invisible Flight All). Zem jsem poprvé uviděl aţ ve Vlašimi. Pak přes Brno Nitru, Ostřihom, Budapešť – pořád bylo krásně. Za Budapešti jsme dohnali studenou frontu, kterou jsme traverzovali večer cestou do Karlových Varŧ. V maďarské pustě nebyl ţádný orientační bod. Měl tam být radiomaják, ale buď nevysílal, nebo jsem ho nezachytil. Mohl jsem letět jen podle hodinek směrem na Arad. Moc jsem se nezmýlil, protoţe Arad zŧstal jen tři kilometry
211
severně. V místě, kde začíná údolí řeky Mureš, bylo uţ hezké počasí. Přelet přes Transylvánské Alpy, které se zdvíhají aţ do 2700 metrŧ, proběhl bez jakýchkoliv obtíţí. Pak jsem uţ jen zvýšenou rychlostí klesal z výšky 3500 metrŧ ke Konstanci. Letěl jsem nad poli, kde nebyl ţádný orientační bod, ale strefil jsem se přesně na ţelezniční most v Černé Vodě. To byl tehdy jediný most přes Dunaj v této oblasti. Bylo jasné, ţe Konstanta je patnáct kilometrŧ přede mnou. Na letišti mě čekal celý místní aeroklub se spoustou jídla a pití. Ale nejdřív museli z letiště odehnat krávy. Poslali nás totiţ na civilní letiště, protoţe státní letiště neměli dobudované. Pro rekord se zaznamenával čas prŧletu nad věţí, takţe mi uţ bylo jedno, jak dlouho budou krávy zahánět. Zřejmě jsem přilétl dřív, neţ čekali. Tonda Vyskočil chtěl v Konstanci pár dní zŧstat, protoţe byl poprvé u moře. Ale já jsem chtěl letět co nejdříve zpátky. Chtěl jsem udělat ještě rekord mezi dvěma hlavními městy – Prahou a Bukureští. Natankoval jsem a letěl bez problémŧ zpátky. Kdyţ jsem se ohlásil v Praze, poprosil jsem přítomného komisaře o zaznamenání času prŧletu nad věţí. Prolétl jsem nad věţí, udělal otáčku a podle pokynŧ šel na přistání. Jak si to tak sypu na dráhu 29, najednou slyším z rádia, abych udělal ještě jeden okruh, protoţe na dráhu 29 přilétá londýnská linka. Zaklapnul jsem podvozek a udělal další okruh. „Dráha volná, přistaň!“ uslyšel jsem za chvilku. Nalétl jsem na dráhu, vysunul podvozek a klapky. Elektrická signalizace podvozku svítila. Ale kdyţ jsem se podíval na druhé jištění podvozku, coţ byly dvě tyčinky, které vyčnívaly z motoru, všiml jsem si, ţe jedna tyčinka není vysunutá. Zavolal jsem na věţ: „Signalizace mi svítí, podvozek vysunut, ale levá noha asi není vysunuta.“ Z kabiny nebylo na podvozek vidět. „Naleť nad věţ!“ řekl mi člověk v rádiu. Kdyţ jsem byl nad věţí, tak slyším: „Jo, máš vysunutou jen jednu nohu.“ Lidé z té věţe chtěli, abych odletěl do Kladna. Já si ale říkal: Co budu dělat v Kladně? Tam nejsou hasiči, nanejvýš nějaký dŧchodce s vlčákem. Řekl jsem jim, ţe udělám pokus o nouzové vysunutí podvozku a přistanu v Ruzyni. V takovém případě člověk trochu vystoupá, pak udělá nálet trochu
212
střemhlav a kdyţ je v nejniţším bodě, tak to trochu přitáhne a současně spustí vysunutí podvozku. To se však nepodařilo. Pak je tam ještě druhé jištění - takové péro, které se dá vyhodit pákou. Ale já jsem na tuto páku nemohl pořádně dosáhnout rukou, protoţe jsem byl příliš dlouhý. Nakonec nezbývalo neţ se odpoutat z pásŧ a stoupnout na páku nohou. Ozvala se spásonosná rána, kdyţ péro vyhodilo podvozek. Mezitím mi věţ znovu změnila přistávací dráhu.: „Obě nohy vysunuty, přistávám,“ zavolal jsem vítězně na věţ. „Přistávej na dráhu XY!“ Báli se, ţe noha není správně vysunuta, ţe se při přistání zavře a já jim zablokuji hlavní startovací dráhu. Proto mě chtěli poslat na dráhu vedlejší. Ale já jsem uţ opatrně přistával na dráhu pŧvodní. „Prosím o pokyny k pojíţdění.“ „Pojíţděj přímo vzad.“ Otočím letadlo a vidím, jak si to ke mně fičí hasiči s cisternou a pěnovým dělem. Tak jsem si řekl – hlavně ať se s nimi nesrazím. Teprve pak jsem si uvědomil, ţe jsem se trochu zpotil. Natankoval jsem a odletěl do Brna s vysunutým podvozkem. Ačkoliv mě rádio celou dobu neposlouchalo, teď šlo dobře. Kaţdou chvíli mě potkávalo nějaké letadlo, které volalo na věţ: „Vidím pětačtyřicítku, řekni ji, ţe má vysunutý podvozek.“ Rekord byl v Brně přijat jako dobrodruţství bláznivého člověka. Kdyţ novináři hlasovali o nejlepšího sportovce Brna, tak jsem byl vyhodnocen jako třetí nejlepší. Kdyţ uţ jsem na všechno zapomněl, tak jsem dostal tři rekordní listiny, které mám schované pod akváriem. Ještě dlouho potom, kdyţ nebylo o čem psát, přicházeli novináři a ţádali fotografie. Pak napsali, ţe tady byl jeden bláznivý profesor, který udělal světový rekord v létání. NEHODA Tehdy jsem si koupil motocykl ČZ 125 Sport, úplně stejný jako měl Jenda. Řekli jsem si, ţe kvŧli opravám a shánění součástek je lepší mít dva motocykly stejné. Manţelka uţ se mnou na motocyklu nejezdila, takţe mi sto pětadvacítka na pojíţdění po Brně stačila. Byl to opravdu levný dopravní prostředek. Kdyţ jsem se jednou vracel z nemocnice, před kostelem svatého
213
Tomáše u městských lázní přecházela stará babička bez ohledu na jakoukoliv dopravu. Zastavil jsem, nechal ji přejít a pak jsem se rozjel na „zebře“, namalované na zemi. Buď tam byl rozlitý olej, nebo nějaká skvrna, či vlhkost. Kdyţ jsem frajersky přidal plyn, podjelo mi zadní kolo. Lehce jsem to vyrovnal, ale mezi kolejemi a dlaţbou byla podélná štěrbina, do které se dostalo přední kolo. Ještě chvíli jsem lítal sem a tam, ale před farou u svatého Jakuba jsem uţ viděl, ţe sebou plesknu. Jel jsem pomalu a podařilo se mi z motocyklu seskočit. Motocykl mi však upadl, podrazil mi nohu, a spadl na mě. Kdyţ jsem leţel na zemi a lidé ze mě sundávali motocykl, tak jsem necítil vŧbec nic. Pak jsem zjistil, ţe nevládnu jednou rukou. Omakal jsem se a zjistil, ţe mám na pravé straně zlomený klíček. Také jsem těţce dýchal a zdálo se mi, ţe mám zlomené i ţebro. Vstoupil jsem tedy do prodejny zdravotnických potřeb. Odtamtud jsem zavolal sanitku. Chtěli mi poslat rychlou záchranku, ale já jsem jim řekl, ţe stačí obyčejná. Netušil jsem však, ţe bude trvat tři čtvrtě hodiny, neţ přijede. Odvezli mě na ortopedii, kde se mě zmocnil docent Bozděch, který pak v mém ţivotě sehrál dŧleţitou roli. Našemu Jendovi předtím zdárně operoval meniskus. „To nic, klíček sroste sám, na ţebra dáme flastr a jinak vám nic není,“ řekl mi tehdy Bozděch. Byl jsem vysvlečený, jenom na jedné ruce jsem měl stále semišovou rukavici. Kdyţ jsem si ji sundal, tak jsme uviděli, ţe mám na jednom prstě pravé ruky rozdrcený kloub. Na rentgenu se zjistilo, ţe kloub má tvar ypsilon. Zŧstalo mi to jako památka, prst nemohu dodnes pořádně ohnout. V ničem mi to později nevadilo, šlo jen o kosmetický defekt. Měl jsem nevŧli vŧči nemocničnímu oddělení na ortopedii a proto jsem si lehl jsem do svého pokoje na klinice. Moje drahá ţena přiběhla do nemocnice a šla se poradit s profesorem Navrátilem. „Tam ho nemŧţete nechat, vţdyť má několik fraktur, mŧţe dostat tukovou embolii, musíte ho dát k nám na chirurgii!“ nařídil jí Navrátil. Ráno mi řekli, ţe jsem strávil neklidnou noc, ale já jsem o tom nic nevěděl. A starostlivě mě převezli k Navrátilovi. Dík zlomeným ţebrŧm se mi těţce dýchalo, ale jinak jsem neměl ţádné obtíţe. Smŧla byla o to větší, ţe se to stalo těsně před velkou lékařskou slávou. V té době totiţ uplynulo sto let
214
od zaloţení Časopisu lékařŧ českých a zaloţení Spolku českých lékařŧ v Praze. Purkyňova společnost se rozhodla, ţe uspořádá sjezd ve velkém sále Parku kultury a oddechu, kde se konaly sjezdy KSČ a podobné podniky. Sjezd měl začít všeobecnou částí, pak se jednání mělo rozejít do jednotlivých sekcí. Během příprav jsem se dozvěděl, ţe Purkyňova společnost má při této příleţitosti dostat státní vyznamenání. Mluvilo se o Řádu práce, ale mŧj tajemník Pudlák vládu přesvědčil, ţe musíme dostat Řád republiky. Měl jsem ho přebírat společně s vybranými českými a slovenskými lékaři po slavnostním zahájení sjezdu od prezidenta Antonína Novotného na Praţském hradě. Byl jsem uţ relativně fit, ale zlomený prst jsem měl stále ještě v dlaze. Bylo to na pravé ruce. Říkal jsem si, ţe to bude pěkná legrace: ceremoniář kývne, oba uděláme dva kroky vpřed, Tonda mě čapne za ruku, mě to zabolí, zařvu, on se lekne, odskočí a v té chvíli cvaknou aparáty a zachytí to. Sjezd jsem zahajoval za přítomnosti asi jedenácti set československých lékařŧ. Byla přítomna vláda, ústřední výbor KSČ, zástupci odborŧ, vyslanci a tak dále. Odpoledne jsme byli pozváni na Hrad. Vzkázal jsem Tondovi po ceremoniáři, ţe mám na prstu zespodu nenápadnou dlahu. A ţe prosím, ať mi ruku moc netiskne. Ceremoniář obhlédl dlahu a řekl, ţe to vyřídí. Novotný řekl, ţe Purkyňova společnost projevuje v poslední době neobyčejný rozmach a předal mi Řád republiky. A při stisku byl šetrný. Pak jsme dostali čaj a sušenky. Tonda mluvil o Kubánské krizi, která zrovna probíhala. Říkal, ţe jsme nikdy nebyli tak blízko válce, jako jedné noci během této Chruščovovy krize. Potom řekl, ţe vláda je nespokojena s populačním vývojem. Navrhl nám, abychom si s tím něco udělali. Mezi námi byli vesměs samí staří pánové – např. akademici Charvát a Hořejší. „To máte těţký, soudruhu, my to v téhle sestavě asi těţko napravíme. To budou muset zabrat ti mladší,“ řekl jsem. O Tondovi bylo známo, ţe je velký suchar, takţe Praţáci by při mé poznámce nejraděj vlezli pod stŧl. Věděli, ţe Tonda je kvŧli ţertu schopen se i rozhněvat. Charvát mě proto hned uváděl na pravou míru. „To víte, soudruhu prezidente, náš soudruh předseda rád ţertuje….“ „Ţertuju, ale stejně nevím, co s tím. Cesty, jak zvýšit populaci, jsou rŧzné…“
215
„My teď vydáme zákon, ţe ţeny s dětmi budou moci jít o dva roky dřív do penze,“ řekl Novotný. „Soudruhu prezidente, já na populaci nejsem odborník. Není na mě, abych vám radil. Ţe by ale ţenský a muţští zrovna při plození mysleli na penzi, o tom pochybuju. Já myslím, ţe pro jedno dítě je potřeba dvoupokojový byt, pro tři děti třípokojový, a tak dále. To by bylo moţná lepší.“ „Ale to nepřichází v úvahu,“ odmítl mě Tonda. Později to z vlády přesně v této podobě přišlo. Se sjezdem jsme měli samozřejmě i mnoho starostí a problémŧ, protoţe souběţně s tímto zasedáním se tam konala celá řada sjezdŧ jednotlivých společností a řada sympozií. Týden v Praze byl velmi únavný. Pořád jsem někde vystupoval a něco zahajoval. Stále jsem něco proklamoval. Anebo jsme někde dávali pohoštění. DALŠÍ CESTY Kdyţ jsem se vrátil do Brna, musel jsem začít pracovat na něčem, co bych přivezl na oftalmologický kongres do New Dillí. Připravil jsem si čtyři práce, z nichţ snad dvě nebyly špatné. Během první části letu do Indie jsem zjistil, ţe posádka stroje TU-104 jsou moji známí. Za Athénami mě pozvali do kokpitu. Letěli jsme přes Středozemní moře na maják Roseta v deltě Nilu. Dokonce jsem si směl sednout na místo prvního pilota a asi pŧl hodiny jsem letěl v desetitisících metrech rychlostí devět set dvacet kilometrŧ. Skoro s ničím jsem nemanipuloval. Šlo jen o kontrolu letové hladiny. Muselo se to dělat jedním prstem, protoţe při sebemenším přitlačení „Tučko“ vylétlo hned o pár set metrŧ výš. Kdyţ se malinko zatlačilo dolŧ, rychlost vzrŧstala aţ k tisíci kilometrŧm, coţ byla kritická rychlost „Tučka“. Byl to mŧj nejrychlejší let a nejsilnější letecký záţitek. Byl jsem z toho tak rozčilený, ţe jsem pak do něčeho kopl a vyskočilo něco, co vyskočit nemělo. Naštěstí to byla jen takzvaná blokáda kol. Kdyţ nestačí dráha, má první pilot vedle křesla pedál na zablokování kol. Tím se sice zničí pneumatiky, ale kola zŧstanou stát a letadlo jede jako na saních. Kdyţ to pilot zase natáhl, byla blokáda kol zase v pořádku. V hotelu v Bombaji byla nad postelí síť proti moskytŧm. Nevím, jestli slouţila k tomu, aby moskyti nemohli ze sítě ven, anebo zvenku dovnitř.
216
Kdyţ jsme je vychytali, tak jsme si všimli, ţe nemáme nic na přikrytí. V noci bylo sice osmadvacet stupňŧ, ale je to divný pocit spát nepřikrytý. Tak jsme si dali aspoň zimníky na nohy. Ráno přijel indický sluha se snídaní, divil se a něco mumlal. Nakonec se ukázalo, ţe přikrývky jsou v zásuvce, kterou jsme nenašli. Kongres zahájil indický ministerský předseda Dţaváharlál Nehrú. Potřásli jsme si s ním ruce a on projevil potěšení, ţe jsou tam také lidé z Československa. Ale vypadalo to spíš, jako kdyby se tomu divil. Kdyţ sjezd skončil, jeli jsme se s Dienstbierem vlakem podívat na Tadţ Mahál. Do Agry jsme přijeli večer. Protoţe tam nebyl hotel, spali jsme v lŧţkových vozech, ve kterých jsme přijeli. Večer nás odvezli do obrovského stanu, jaký se staví na anglických letních slavnostech. Bylo tam jídlo a pití včetně pokrmŧ, které jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to v ceně výletu, který jsme si zaplatili. Snědli jsme všechno moţné. Ale nikde tam nebylo sociální zařízení. Na Dienstbiera přišla těţká chvíle, protoţe toho snědl víc neţ bylo radno. Nakonec našel porost, sahající po pás. Z porostu se ozývaly divné zvuky, skřeky a šustoty. Vystál určitou hrŧzu, ale všechno dobře dopadlo. Na snídani nás odvezli zase do tohoto stanu. Zjistili jsme, ţe stan je postaven v zahradě guvernéra provincie Agra. Domnělý porost byl kopeček vzrostlých mečíkŧ. Kolem nich se pohybovala stáda opic. Pak nám tam ukazovali rŧzné hady od škrtičŧ Boa aţ po veliké Rikytávy. Byla tam i munga - zvířátka zakusující jedovaté hady. Na hlavní promenádě v Agře seděli Indové před košíky a pískali. V košících tančili brejlovci. Na jaře 1963 jsem dostal pozvání rakouské oftalmologické společnosti, abych na jejich sjezdu v Innsbrucku přednášel o ultrazvuku. Tehdy jsme pouţívali přístroje rakouské firmy Kretztechnik. V Rakousku tehdy ještě nikdo ultrazvukovou diagnostiku nedělal. Majitel firmy pan Kretz měl zájem, aby se v Rakousku vědělo, ţe něco takového vyrábí. Zařídil mi pozvání a jeho firma mi platila pobyt. Nabídli mi, ţe s sebou mohu vzít i manţelku. Poţádal jsem o dva pasy, ale dostal jsem jen jeden. S manţelkou si naši brněnští páni zahráli nepěknou hru. Aby si nemohla stěţovat, tak jí pas dali. Ale aţ tři dny po mém odjezdu. V té době jsem uţ přednášel v Innsbrucku. Ale nejdřív jsem jel do Zipfu u Linze k inţenýru Kretzovi. Ten měl kromě továrny
217
na diagnostické a defektoskopické ultrazvukové přístroje ještě pivovar Zipferbier. Pozval také finského profesora Oksalu z Turku, který začal dělat s ultrazvukem ve stejné době jako my v Brně. Ale jeho první publikace vyšla asi o pŧl roku dříve neţ naše. Ultrazvukovou prioritu v oftalmologii má Angličan Highs. Ten ovšem nakonec řekl, ţe se ultrazvuk do oftalmologie nehodí. První kladné výsledky měl Oksala a my v Brně. Kretz na nás nachystal čtyři inţenýry, pracující ve slaboproudé technice a ti nám kladli otázky. Ptali se, čeho bychom chtěli v oftalmologii dosáhnout a co bychom potřebovali. Šlo hlavně o ultrazvukové sondy. Navrhl jsem jim sondu, která by ozvučovala oko odzadu. To znamená, ţe by se operativně nastřihla spojivka, sonda by se zasunula za oko, které by se ozvučovalo odzadu dopředu. Mělo by to výhody při diagnostice rŧzných procesŧ blíţe zadnímu pólu oka a na sítnici. Nakreslil jsem jim, jak si to představuji. Sondy jejich přístroje byly výměnné. Inţenýr Kretz si mŧj náčrtek v sedm hodin večer vzal a pozval nás na večeři. Poseděli jsem a šli spát. Ráno mi Kretz podával tu sondu hotovou. Ptal jsem se, jak to dokázal. „Zadrţel jsem toho člověka, co to umí dělat a on to do rána udělal. Mŧţete si to vzít s sebou a vyzkoušet to. Napište mi, jestli to jde, nebo ne.“ To byl pro nás obrázek, jak se ve světě pracuje. Něco takového jsme u nás neznali. Nemluvím o tom, jak nám páni inţenýři dávali otázky na tělo, aţ jsme se s Oksalou potili. Oba jsme na tom byli v odborné němčině podobně. Tak jsme jim to vysvětlovali malováním a odpovídali jsme v jiných jazycích. Bylo to namáhavé. Pozdě odpoledne jsem odjel do Innsbrucku. Protoţe jsem neměl vízum přes Německo, musel jsem jet přes Bischofshofen. V té době byla otevřena Gerlos Strasse - spojka z Pinzgau do Zillertalu. Dojel jsem tam, kdyţ se uţ smrákalo. Kdyţ jsem přijíţděl k vrcholu prŧsmyku, tak se mi postavil do cesty jelen. Byl to jelen jako kŧň, ohromné zvíře. Jel jsem pomalu, takţe nedošlo ke sráţce. Jelen se postavil proti mně a nechtěl uhnout. Sklonil hlavu a pŧsobil dojmem, ţe s chce vrhnout na moje světla. Zhasnul jsem je, ale jelen to povaţoval za výzvu ke hře a přistoupil blíţ. Zkusil jsem na něj zatroubit a myslel jsem, ţe se ta potvora lekne. Ale on se nelekl. Tak jsem stál
218
a čekal. Jelen se koukal do kraje, já se koukal do kraje. Naštěstí ho to pak přestalo bavit a odešel. Inţenýr Kretz věděl, ţe létám. Poslal mě tedy ke svému spolupracovníkovi z vysoké technické školy v Innsbrucku, který byl sportovním letcem. A řekl mu, aby se mnou proletěl nad Alpami. Byla to odměna za moji pomoc při vývoji přístrojŧ. Měl jsem být v osm ráno na letišti Innsbruck. Proto jsem musel vstát v pět hodin a kvapem ujíţdět přímo na letiště. Pilot tam na mě skutečně čekal. Měli jsme štěstí, ţe bylo krásné počasí, téměř bez mráčkŧ. Byl to nádherný let hornokřídlou Cessnou. Napřed mě vzal nad Zugspitze. Já pilota prosil, ať letí zpátky do Rakouska. Kdybychom museli náhodou nouzově přistát, neměl bych výjezdní doloţku ani vízum. Pilot se velice smál, jaké mohou mít lidé z východního bloku obavy. Pak to otočil kolem Karwendlu na severovýchod k Zell am See a nad Grossglockner. Ten jsme přeletěli ve výšce asi 4200 metrŧ. Kupodivu se tam dýchalo docela dobře i bez dýchacího přístroje. Pak si filozofická fakulta nečekaně vymyslela, ţe bychom měli mít „druţbu“ s univerzitou v Sofii. Bulharský jazyk, kultura a vykopávky nám byly dle jejich názoru příbuzné. Bylo vyjednáno, ţe rektor Martinec a já poletíme do Sofie dojednat tuto „druţbu“. V Sofii nám ale řekli, ţe pan rektor musel odejet do Athén na kongres. Budeme muset počkat, aţ se pan rektor vrátí. Byli jsme překvapeni, protoţe jsme měli cestu naplánovanou jen na tři dny. První den pan rektor nepřijel, druhý den zase nepřijel. Tenkrát u mě na klinice dva roky pracoval doktor Aladţov ze Sofie. Dělal u nás i svou kandidátskou práci. Pŧjčil jsem mu nějaké peníze a on mi slíbil, ţe mi je vrátí, aţ přijedu do Bulharska. Kdyţ jsme pak s manţelkou do Bulharska jeli, byli jsme skoro bez peněz. Dodnes si pamatuji adresu Aladţova: Christof Boter noměr šesť. Tam bylo na dveřích skutečně napsáno Aladţov. Zazvonil jsem a vysvětloval česky a německy nějaké staré paní, ţe hledám doktora Aladţova. Kdyţ jsem vyslovil jeho jméno, práskla tato paní dveřmi tak, ţe mi málem urazila nos. Zazvonil jsem ještě jednou. Otevřela znovu a začala ječet, ţe Aladţov je lump a darebák a ţe uţ tam nebydlí. Ať si ho hledám na klinice, nebo kde chci. A práskla dveřmi znovu. Na oční klinice jsem znal docenta Vrbu, který také pracoval u nás v Brně. A ještě dva pány profesory. Jeden
219
z nich se jmenoval Ţivkov a byl příbuzný bulharského předsedy vlády. Ţivkov odjel na kongres a do Bulharska se uţ nevrátil. Druhým byl profesor Vasiljev, jehoţ jsme doškolovali. Ale na klinice se na mě vrhla nějaká starší Ruska, která hned věděla, kdo jsem. Setkali jsem se v Oděse, kdyţ jsem tam byl gratulovat Filatovovi. Vzpomínala, jak jsem políbil jeho snachu, na coţ prý v Oděse dodnes vzpomínají. Kdyţ jsem jí vysvětlil, jak to bylo s Aladţovem, tak řekla: „Jo, jo. Bulhaři jsou všichni čubčí syni. To já dobře znám. Já mám za muţe bulharského generála a taky jsem ho vyhodila. A kdyţ chcete, tak teď mŧţete jít bydlet k nám.“ Sehnat tehdy v „lidodemo“ státech hotelový pokoj bylo nemoţné. Tam směly jen „grupy“, delegace a já nevím kdo ještě. Jeli jsme tedy s milou paní doktorkou do jejího bytu. Byl zrovna po malířích, takţe měla většinu nábytku zakrytou prostěradly. Stáhli jsme prostěradla a povlékli postele. Ráno se u této dobré ţeny objevil Štefan Aladţov, který byl svojí ţenou vypráskán z domu pro nevěru. Je to moţné, protoţe milenku měl i v Brně-Bystrci. Býval u ní častěji neţ ve svém bytě v Ţabovřeskách. Aladţov se nabídnul, ţe s námi projede celé Bulharsko. Neměli jsme z toho velkou radost. Ale ukázalo se, ţe to nebylo marné. Aladţov nám velmi taktně obstarával všechno moţné. Kdyţ jsme přijeli do Burgasu, zašel do hotelu a řekl jim, ţe má hosta z ministerstva zdravotnictví z „Čekoslovakie“ a potřebuje nutně pokoj. Pak se šel podívat na pokoj a řekl, ţe pokoj nemá vyhlídku na moře a takový pán, jako jsem já, vyhlídku na moře musí mít. Za deset minut jsme měli pokoj s vyhlídkou na moře. Kdyţ jsme přijeli do Staré Zagory, tak vŧbec nebylo kde spát. Ale on si vzpomněl, ţe poblíţ jsou lázně, kde je nějaký jeho kamarád ze studií lékařem nebo ředitelem. A ubytovali jsme se v lázních. V kaţdém městě znal nějakou ţenu, takţe zmizel a my jsme se mohli věnovat, čemu jsme chtěli. Kdyţ jsem přijel do Sofie s Martincem, tak jsem uţ dělal prŧvodce já. Dali nám sice nějakou ţenu z univerzity, ale ta Bulharsko skoro neznala. Jediné místo, které jsem s Aladţovem nenavštívil, byl klášter Rila ve stejnojmenném pohoří. Tak jsem je donutil, abychom tam jeli. Na pohoří ještě leţel sníh a dole uţ všechno kvetlo. Bylo to nádherné. Pak nás zavedli na operu.
220
Ničemu jsme nerozuměli a v divadle bylo málo lidí. Jedna paní nám řekla, ţe tak málo lidí tam chodí jen v této výjimečné době. „Jak výjimečné? Vy máte prázdniny nebo co?“ tázali jsme se. Řekla nám, ţe v armádě byla odhalena kontrarevoluční skupina, která chtěla udělat státní převrat. Takţe v Bulharsku je všechno naruby. Okamţitě nás napadlo, ţe pan rektor proto asi odjel do Athén a my se ho tedy ani nemusíme dočkat. Pak se ale pan rektor náhle objevil a my jsme s ním narychlo dojednali smlouvu. Daleko lepší „druţební“ smlouvu měla brněnská univerzita s Greifswaldem, kde byl rektorem historik profesor Hansliewerlie. Byl to Švýcar, který se záhadným zpŧsobem ocitl ve východním Německu. Jeden rok přijeli kolegové z Greifswaldu do Brna a napřesrok jsme jeli my k nim. Naši lidé však do Greifswaldu nechtěli jezdit, protoţe se jim to zdálo málo exotické. Pořád jsme to museli někomu vnucovat. Na jaře jsem jel do Paříţe na kongres francouzské oftalmologické společnosti. Abych pozlobil ty naše burany, tak jsem vzdychal: „Boţe, boţe, uţ mě to zase začíná… Trávit kaţdý jaro v Paříţi, to uţ mě teda unavuje...“ Na podzim téhoţ roku jsem byl pozván i s manţelkou do Budapešti. Hostila nás paní profesorka Magda Radnót z Budapešti. Byla jednou z osobností východního bloku, které se prosazovaly i na západních kongresech. Ke mně se chovala vţdy krajně pozorně a slušně. Dvě věci mi však „vyfoukla“. Jednu bohuţel a druhou naštěstí. První věcí byl tisk barevného atlasu očních chorob. Měl jsem nashromáţděno osm set barevných fotografií chorob zevního oka. Vznikly ještě v Hradci Králové. Poţádal jsem nakladatelství Naše vojsko, aby atlas vydalo. Byli nadšení, sepsali jsme smlouvu a zapili jsme to. Dali mi dokonce i zálohu. Všechny texty byly ve francouzštině, angličtině, ruštině a polštině. Zdálo se, ţe atlas by mohl mít mezinárodní ohlas. Jedinou chybou bylo, ţe v něm nebyly fotografie očního pozadí. Tehdy jsme barevně fotografovat oční pozadí ještě nemohli dělat. Pak jsem z Hradce Králové odešel a naše Vojsko dostalo pokyn, aby atlas nevydávali, kdyţ uţ nejsem voják. Ve Státním zdravotnickém nakladatelství to dostal do rukou profesor Macek, který jezdil na Medgis (sdruţení zdravotnických nakladatelství). Přijel s tím, ţe v socialistických zemích není o atlas zájem. Vzápětí byl vydán podobný
221
atlas od paní profesorky Radmont. Měla tam uţ tehdy fotografie očního pozadí, takţe její atlas byl lepší neţ mŧj. Pak jsem se ucházel o pořadatelství evropského oftalmologického kongresu v Brně. Ale Magda Radmont mě i v tom předběhla. Nesl jsem to nelibě, ale bylo mi slíbeno, ţe další východní kongres bude v Brně. Mělo to být v roce 1968 nebo 1972. Kdyţ potom přišel rok 1968, byl jsem rád, ţe kongres pořádat nemusím. Krásné doby, kdy se u nás člověk mohl pustit do takového podniku, byly definitivně pryč. Při vydávání svého atlasu paní Magda nevěděla, ţe se o něco podobného pokouším i já. Kdyţ ţádala o kongres, také nevěděla, ţe o to chci ţádat i já. Vše zŧstalo v dobrém. Stranické orgány se usnesly, ţe československá věda se má co nejvíce uplatňovat na mezinárodním fóru. Byl to slogan, který se opakoval na všech schŧzích, sekcích, na všech univerzitách i technických školách. Ale jak? Naši lidé se mohou prosazovat, jen kdyţ budou schopni něco pŧvodního předvést a kdyţ budou schopni v zahraničí publikovat. A kdyţ vědci z ciziny mohou jezdit k nám a my zase do ciziny. Zjistil jsem, ţe při OSN existuje Světová zdravotnická organizace. Jedna ze základních sekcí této organizace se jmenovala CIOMS - Mezinárodní svaz vědeckých lékařských organizací. Protoţe jsme doposud nebyli jeho členy, pozval jsem k nám tajemníka této organizace doktora Fatoruso z Florencie. Praţáci nepochopili jeho význam a chovali se k němu zdrţenlivě. V Praze tehdy ještě nikdo nevěděl, co to CIOMS je. Fatoruso byl povaţován za obtíţného cizince a všichni byli rádi, kdyţ odjel do Brna. Protoţe jsem dobře věděl, o co jde, udělal jsem pro něj všechno. Fatoruso počítal s tím, ţe ho budou rŧzní lidé hostit a přivezl jim dary. Protoţe se k němu v Praze nikdo hezky nechoval, dovezl celý kufr darŧ do Brna a rozdal je u nás. Spřátelili jsme se a hned jsem dostal nabídku, abychom se stali členy CIOMS. Jeho sídlo bylo v Ţenevě, ale schŧze se konaly v rŧzných městech Evropy. Jednou ročně se referovalo o všech akcích širší radě, ve které jsem měl zasedat i já. Protoţe CIOMS platil cestovné a všechny další výdaje, náš stát proti tomu nic nenamítal. Udělali jsem si program, které sjezdy nabízíme pro příštích pět let. Určili jsme, které z nich budou světové, které evropské, jaká budeme pořádat sympozia, kolik lidí a za jakých podmínek jsme schopni vyměňovat na studijní pobyty. Pak jsme společně
222
s doktorem Pudlákem poţádali v Bruselu o přijetí. Já jsem tam přednesl programovou řeč a byli jsme přijati. Pak jsem byl zvolen do programové rady, jak bylo dohodnuto. Šlo to velmi rychle. Protoţe jsem byl místopředsedou komise pro stavbu nové fakultní nemocnice v Brně, chtěl jsem se podívat k profesoru Franclovi do Gentu na jejich novou nemocnici. Francl za mnou přijel do Bruselu, odvezl mě do Gentu a ubytoval mě ve své vile. Tři dni jsem chodil po nemocnici a prohlíţel si zařízení od luxusní jídelny pro doktory (vypadala jak restaurace v brněnském Internationalu) aţ po chirurgické sály, rentgeny a oční kliniku. Byl jsem pozván také ke čtrnáctidennímu pobytu do východního Berlína. Čekali mě na Anhaltském nádraţí, ale já jsem přijel jinam. Zŧstal jsem tam sedět a čekal. Oni se doptali a objevil se nějaký pán, který se kupodivu jmenoval Skála. Byl to asi Sudeťák, protoţe uměl výborně česky. Mluvil se mnou však zásadně německy. Z dŧvodu mně neznámého mě stále doprovázel. Pan Skála také překládal marxistickou učebnici z češtiny do němčiny. Ptal se mě, co které slovo znamená a co si má pod tím představovat. Byl mi stále v patách a nedopřál mi oddechu. V té době východní Němci uzavřeli hranici mezi západním a východním Berlínem. Viděl jsem, jak se na rŧzných místech začala stavět pověstná berlínská zeď. Bydlel jsem v hotelu u Brandenburské brány a z okna jsem se díval přes drátěné překáţky do Západního Berlína. Jednou z akcí CIOMSu mělo být Mendelovské sympozium o genetice v oftalmologii. Kdyţ jsem to oznámil v Brně, nastalo zděšení. Nadřízené orgány nechápaly, proč chci oslavovat opata Augustiniánského kláštera na Starém Brně. Takzvaní „pokrokoví“ biologové mu spílali, ţe je to zrŧdná Morgensko-Mendelovská genetika. Ta pravá genetika byla podle nich genetika Mičurinská. Já jsem se jim snaţil vyprávět anekdotu, jak ruský cigán ukradl dýni. Kdyţ ji ukradl, tak ho uviděl milicionář a utíkal za ním. Běţeli po rovině a cigán nevěděl, kam se má schovat. Široko daleko byl jediný strom - bříza. Cigán vylezl na břízu. Milicionář přiběhl pod strom a nevšiml si cigána. Sundal si helmu a utíral si čelo. Vtom cigánovi dýně vypadla, spadla milicionáři na hlavu a roztříštila se. Milicionář si utíral jadérka z vlasŧ, podíval se
223
nahoru a uvědomil si, ţe strom nad ním je bříza, ale to, co spadlo, je dýně. I zaklel: „Job tvoju mať, Mičurin.“ Situaci zachránila Akademie věd, která se k Mendelovi přihlásila. Podporu zařídil mŧj drahý příbuzný pan Vorel, který byl pak dlouhá léta z Mendela ţiv. Objevil se však další problém. Na tutéţ dobu, kdy mělo sympozium proběhnout, naplánoval jeden z mých francouzských známých docent Amalric z Albi u Toulouse podobnou akci. Jeho sympozium mělo navazovat na sjezd francouzské oftalmologické společnosti, který byl vţdy začátkem května. Nakonec jsme musel k malé radosti mých spolupracovníkŧ couvnout a sympozium jsem o měsíc přeloţil. S Amalricem jsme se dohodli, ţe přijedu na kongres do Paříţe a pak pojedu do Albi na sympozium o genetice. A protoţe v téţe době měla být uzavřena nová druţební smlouva mezi Rennes a Brnem, musel jsem jet z Albi do Rennes, kde měl brněnský starosta pojmenovat jednu z ulic na Avenue de Brno. Podle tohoto plánu se cesta uskutečnila. V Albi mě profesor Amalric poděkoval za to, ţe jsem ustoupil. A dělal pro mne, co mohl. Přestoţe jsem se o osobu Mendelovu příliš nezajímal a genetika v oftalmologii nebyla mou silnou stránkou, seděl jsem v Albi vedle nositele Nobelovy ceny profesora Lwova, syna hraběte Lwova z období začátku ruské revoluce. Tento hrabě Lwov pracoval později v Pasteurově ústavu v Paříţi. Na kongresu byl i mŧj přítel profesor François. Přijeli i významní američtí a japonští genetici. Mimo pěstování vědy se tam také hodně jedlo, pilo a hodovalo v krásném starofrancouzském zámečku. Na návštěvě u pana prefekta byla taková sláva, ţe jsem začal mít obavy z toho, zda jsme schopni něco takového v Brně uspořádat. Z Albi jsem se vracel přes Toulouse Sudexpresem, který na cestě z Toulouse po nonstop cestě sedm set kilometrŧ poprvé zastavil aţ v Paříţi. Ujel to za pět hodin. V Paříţi jsem přesedl na rychlík do Rennes. Tam uţ byla celá brněnská suita včetně pana primátora Vaverky s chotí. Byl přítomen i správce městských financí pan Veselý, který kupodivu uměl francouzsky. O jednom členu delegace naši páni stále tvrdili, ţe je z národního výboru, ale Francouzi říkali: „My víme, ţe je z městského výboru komunistické strany, ale nám to nevadí, my jsme demokrati.“
224
Po návratu domŧ jsem spadl do bezprostředních příprav na Mendelovo sympózium. Franceschetti přiletěl do Vídně a na letišti si najal automobil, který řídil jeho asistent. Pro asistenta jsme neměli v Interhotelu zamluvený pokoj. Bylo to trošku popletené, ale nakonec jsme vše dobře zvládli díky Zdence Walletzké a doktorce Kvapilíkové, ze kterých se staly dvě rázné pořadatelky sjezdu. Přijel i ministr zdravotnictví Plojhar, coţ byl náš další problém. Měli jsem starosti, aby se během svého pobytu dobře bavil. Sotva sympozium skončilo, pozval mě profesor François do Gentu, abych pronesl hlavní přednášku na téma „Chemické změny na sítnici a ERG“. Chemickou část této práce dělal „Momi“ - doktor Milan Mostr, který v tomto oboru pracuje dodnes. Krátce nato mě pozvala letecká společnost Swissair na zahajovací let na trati Zurich - Brusel letadlem DC 9, od něhoţ si moc slibovala. Swissair mi zaplatil cestu do Zurichu, odtamtud jsem letěl DC devítkou do Bruselu. Let nebyl zajímavý, přestoţe mě pozvali do kabiny jako „takypilota“. Kabina byla jen pro pilota a kopilota. Bylo to tam tak těsné, ţe jsem si neměl kam stoupnout. Vše bylo řízeno elektronikou. Kdyţ jsem v Bruselu vystoupil z letadla, vytáhli mě z řady a dlouho zkoumali mŧj pas. Prosvěcovali ho zvláštním světlem, jestli není padělaný. Asi se jim nelíbilo, ţe letím do Bruselu na jeden den. Pak jsem nevěděl, co mám v Bruselu dělat. Odjel jsem do Antverp a prošel se po městě. Pak jsem šel dvakrát do kina. V pondělí ráno jsme letěli se Swissairem zase do Zurichu a já pak nejbliţším spojem do Prahy a do Brna. Byl to víkend, který mě nic nestál a který mi nic nedal. Ale nechtělo se mi neletět, kdyţ to bylo zadarmo. Na podzim jsem musel znovu do belgického Gentu. Měl jsem tam jeden z hlavních referátŧ a François byl mŧj dobrý přítel. Nemohl jsem mu to odříci, ale cestování uţ mě pomalu začínalo unavovat. V Gentu byl poměrně početný spolek Japoncŧ. Kdyţ jedou Japonci do ciziny, tak jejich ţeny musí hlídat dŧm a krb. Tito Japonci byli patrně zvyklí na bohatý sexuální ţivot. Jakmile přijeli do Evropy, tak si namluvili první blondýnu, kterou potkali. Co vyváděli v hotelu, bylo obdivuhodné. Ţeny celou noc vyly a Japonci běhali a skákali. Nevím, zda to bylo součástí nějakého bojového umění či jógy. Na jaře 1966 jsem se zúčastnil výroční schŧze CIOMSu v Paříţi. Měla na pořadu zajímavé téma: Experiment na člověku. Byli tam lidé z celého světa
225
včetně zástupce papeţské stolice. Co je experiment na člověku? Svŧj názor jsem shrnul do článku v prvním čísle časopise Universitas. Experimenty na člověku jsou závislé na zákonodárství té či oné země – co je kdo ochoten v medicínském pokroku krýt a co ne. Kaţdá nová operace musí být jednou provedena poprvé na člověku. Jaká jsou měřítka experimentálního ověření, kdy mŧţe být tato operace provedena a kdy ne? Pes a králík vydrţí daleko více neţ člověk. Zkušenosti s experimentem na zvířatech jsou velice cenné, ale vše nelze aplikovat beze zbytku na člověka. Experimentovat na opicích v Československu nepřichází v úvahu. Ze zvířat se člověku nejvíce blíţí opice, která se jmenuje Makak rhesus. Je to sbírkový kus, vyskytující se v zoologických zahradách. Jako experimentální objekt, který by si mohla nějaká klinika koupit, nepřichází v úvahu. Také rok 1966 byl nabit zahraničními cestami. Uţ jsem si skoro připadal jako rektor praţské AMU A.M.Brousil, o kterém se říkalo: „Je moţné, ţe druhý týden na jaře bude doma.“ Napřed jsem byl s doktorem Pudlákem na CIOMSu v Ţenevě. Pak jsem musel jet na pár dní do Greifswaldu. Vzápětí jsem musel navštívil všechna místa v Tunisu, kde pracují českoslovenští lékaři. Byl jsem pozván na ministerstvo zahraničních věcí, ţe prý dostanu pokyny, jak se mám chovat v Tunisu. Měl jsem málo času a jet na nějaká duchovní cvičení na ministerstvo zahraničí mi připadalo hloupé. Vzkázal jsem jim, ţe uţ jsem byl mnohokrát v zahraničí a nikdy jsem neudělal ostudu. Jím vidličkou a noţem a neopíjím se, i kdyţ je to zadarmo. Ale oni mi napsali, ţe bez školení nemohu vycestovat. Jel jsem tedy do Prahy, kde mne přijal jeden pán z ministerstva. Začal mi vykládat, ţe v Tunise si musím dávat pozor na to, co mluvím, ţe mají všude odposlouchávací zařízení a v hotelových pokojích prŧmyslovou televizi. Hlavně prý nesmím nadávat na presidenta Burghibu. Namítnul jsem, ţe nemám v úmyslu nadávat na Burghibu, kdyţ mě pozval na čtrnáct dní do Tunisu. „Vţdyť to je snad zbytečné, to co mi říkáte. Já jsem zvyklý z domu, ţe mŧţu být odposloucháván,“ dodal jsem. „Snad nechcete tvrdit, ţe se u nás odposlouchává?“
226
„Vy nemáte na ty vaše všecky moţné rozhovory s lidmi, kteří jedou do ciziny, nějaký magnetofon nebo odposlouchávací zařízení? Jestli ne, tak bych proti tomu jako občan musel protestovat, protoţe by to bylo nesvědomité.“ Instruktor upadl do rozpakŧ a uţ mi dal pokoj. Stačil mi však říci, ţe Tunis je silně pod sovětským vlivem. Pak jsem zjistil, ţe Aeroflot tam létá jednou týdně a Air France z Paříţe osmkrát denně. Na rychlé přeorientování na Sovětský svaz to nevypadalo. Všechno bylo orientováno na francouzské zboţí a všichni mluvili francouzsky. Třikrát jsem francouzsky přednášel na Institutu d´Ofthalmologie de Tunis. O ultrazvuku, elektroretinografii a také o keratoplastikách. Lepší by bylo přednášet česky, protoţe tam bylo víc českých oftalmologŧ neţ tuniských. Profesor Bakfus z Mebeulu mě provedl městem, kde byl starostou. Kdyţ jsem řekl: „Jé, to je krásná keramika...,“ tak mi vysvětlil, ţe jde o kachličky, kterými se vykládají modlitebny a mešity. Chtěl jsem si šest kachlí koupit. Bakfus přistoupil k obchodníkovi, vzal šest kachliček a podal mi je. Obchodník se hluboce poklonil a nic za to nechtěl. Kdyţ jsem chtěl koupit manţelce arabskou slaměnou tašku, Bakfus ji opět vzal z pultu, Arab se poklonil, zase jsme mu za to nic nedali a šli jsme dál. Byli jsme i v Kajovánu, kde sídlil Bŧh prorokŧ. Je tam velká mešita, do které pes nevěřící nesmí vstoupit. Kajován nebyl v dobrém stavu, protoţe z cihel jeho krásných hradebních zdí si za války Němci udělali startovací dráhy letiště. K dalšímu cestování jsem měl přidělen automobil Peugeot se šoférem. Před oázou Gafre začalo auto vynechávat. Šofér dlouho přemýšlel a pak se rozhodl, ţe příčinou závady je benzínové čerpadlo. V této krásné velké oáze tehdy sídlil český lékař doktor Švec. Později se stal rektorem univerzity v Olomouci. Zavedli mě ke guvernérovi Gafry, který mi dal na památku červený kobereček kelim. Dodnes visí v naší loţnici. Mluvili jsme francouzsky, ale guvernér tvrdil, ţe umí i česky. Chodil po své rezidenci s plácačkou na mouchy a říkal: „Ta kurva mucha, ta kurva mucha!“ Naučil ho to drahý přítel Švec, který tam byl velice oblíbený. Sanitáři uspořádali na moji počest arabskou večeři, kde se jedl kuskus. Byla to rýţe s
227
kusy skopového masa a ďábelsky pálivou omáčkou z rajčat a zvláštních paprik. Jedlo se rukama ze společné mísy. Bylo to dost suché, takţe si člověk ani neumazal ruce. Zákaz pít alkohol se nebral váţně. Kdysi tam prý ţil velmoţ, který pil alkohol často a rád. Kdyţ to v mohamedánském světě zpŧsobilo pohoršení, tak nakonec knězové prohlásili, ţe je to muţ svatý a zázračný. Pije sice alkohol, ale ten se mu mění v hrdle na velbloudí mléko, takţe se nic neděje. Druhý den nám přivezli nové čerpadlo a pokračovali jsme v cestě. Na ostrově Geraba nebyla ţádná silnice, takţe jsme jeli po pláţi. Pásli se tam velbloudi a pokud něco zbylo, tak i osli. Rostly tam palmy a olivovníky, které měly kmeny aţ metr tlusté. Bylo mi řečeno, ţe je zasadili Římané. Věřte – nevěřte! Rozhodně však byly velice staré. V olivovém háji jsme narazili na nádhernou arabskou rodinu. Kdyţ jsem vytáhl fotoaparát, začali se strašně rozčilovat. Ţena na mě hrozila a házela po mně rŧzné předměty. Pak si všichni zakryli tváře a utíkali pryč. Šofér mi pak vysvětlil, ţe kdybych je vyfotografoval, tak bych jim vzal duši. Pak mě dovezl k jednomu dědečkovi, který dělal hliněné hrnce a potahoval je oslí kŧţí. Byly to arabské bubínky. Bubínek jsem měl opět zřejmě předplacen. Šofér dědečkovi něco řekl a dědeček mi hned daroval bubínek. Kdyţ jsem chtěl zaplatit, dědoušek to velkoryse odmítl a šofér řekl, ţe to bylo jiţ předem vyrovnáno. Nejzajímavější byla trţiště včetně uliček lásky. Byly tam nevěstince, kde hezké Arabky pracovaly od rána do večera. Arabové stáli ve frontách podobně, jako se u nás stojí na uzený bŧček nebo na játra. Čekali odevzdaně, aţ jeden z nich to lidské dílo vykoná a pak zase nastoupil další. Kdyţ jsem radě Evropské oftalmologické společnosti (byl jsem jejím členem) jemně naznačil, ţe na cestu na kongres do Mnichova budu asi velmi těţko shánět peníze, dostal jsem pozvání pro mne i pro manţelku. Německá oftalmologická společnost neměla dost peněz na to, aby hostili kde koho a ještě s manţelkami a proto nás předali rŧzným firmám, které se chtěly očním lékařŧm zavděčit. Takţe jsme byli hosty firmy Höchst. Pan inţenýr Forgl moji manţelku dokonce uvítal s kyticí. Bydleli jsme ve starodávném německém hotelu. Pokoj byl prvotřídní, měl jen jednu chybu: na všech stolcích byla poloţena skla. Manţelka počala ihned ţehliti své róby, aby vypadala dostatečně elegantně. Kdyţ postavila ţehličku na stŧl, sklo pod ní prasklo. Kdyţ jsem si
228
natahoval ponoţky, opřel jsem se o stŧl a prasklo další sklo. Přemýšleli jsme, co budeme dělat, ale personál hotelu skla ihned taktně vyměnil a nikdo se nás na nic neptal. Ale kdyţ jsme se s Mnichovem loučili, tak nám v recepci řekli: „Ještě je tady účet za skla.“ Náš prŧvodce pan Havlíček rozhodl, ţe musíme jít na pečené podsvinče a bavorské pivo do Hofburgskelleru, kde začal Hitler své vítězné taţení. Pivo se tam pije z litrových nádob. Kdyţ mě přemlouvali, abych si dal ještě jedno, tak jsem si ho, bohuţel, dal. Chutnalo mi, ale vzápětí jsme šli do bavorského vládního paláce, kde bylo další pohoštění. To uţ nebylo moţno absolvovat. Po týdnu plném podobných akcí jsem byl zvolen do výboru světové organizace prevence proti slepotě. Na cestu domŧ jsme se měli vydat s panem Havlíčkem. Byl moc milý a hodný, ale přece jen trošku „politischverdächtig“. Člověk tehdy nevěděl, kde u nás špióni začínají a kde končí. Vydali jsme se po dálnici do Marburg an der Lahm, kde se pěstovala elektrofyziologie. Cesta vedla přes německé univerzitní město Giessen. Poblíţ je Bad Neuheiem, kde sídlí Kerghof Institut, součást ústavu Max Plancka. Jeho prezidentem tehdy byl profesor Butenant, nositel Nobelovy ceny za chemii v lékařství. Dostal ji za výzkum ţenských hormonŧ. Měli jsme s ním dobré styky, takţe v Neuheimu pracoval jeden rok doktor Hrachovina a pak rok a pŧl tam byl doktor Moster. Dostali stipendium, které platila německá strana, takţe si dovezli tolik „mareček“, ţe si po návratu oba okamţitě koupili automobil. Z Marburgu mi nejvíc utkvělo v paměti, ţe tam po oční klinice volně chodila sem a tam ţivá opice. Byla miláčkem celé kliniky. Nevím, jestli by náš hygienik (kterému v nemocnici nevadili švábi) dovolil, aby po klinice chodila opice. V Bonnu jsem jednal s Deutsche Akademische Austauschdienst. Tato výměnná organizace umoţňovala ročně třiceti našim lékařŧm rŧzné stáţe v Německu. My jsme zas brali 30 německých lékařŧ do Československa. Na pohoštění Němcŧ jsme české koruny měli, ale na pobyt v Německu bychom devizové prostředky nesehnali. Byli jsme přijati i ministryní zdravotnictví. Mezi lékaři se jí říkalo Marie Terezie. Říkal jí tak i náš ministr Plojhar. Byla to rázná a statná „Brunhilda“, která v lecčems Marii Terezii připomínala. Bonn je malé město, které je zvláštní pouze tím, ţe se stalo sídlem vlády. Havlíček nás chtěl vláčet po rŧzných návštěvách, ale nás to uţ přestávalo
229
bavit. Tak jsem ho přemluvil, abychom se raději svezli parníkem po Rýnu. Souhlasil, hned koupil lístky a jeli jsme. Z Kolína nad Rýnem jsme se rychlovlakem vrátili do Bonnu. Tam nám pan Havlíček vyplatil peníze, které mu na naše hoštění v Německu zbyly, potřásl nám rukou a řekl, ţe se musí uţ vrátit do svého domova, coţ jsme s manţelkou s nadšením přijali. Nositel Nobelovy ceny a prezident Max Planck Institutu pan Butenant byl v roce 1968 ochoten zřídit v areálu fakultní nemocnice v Brně Ústav pro výzkum civilizačních chorob oka. Chtěli vše zaplatit a měli jedinou podmínku: ţe tam bude napsáno Max Planck Institut. To se mi však u nás nepodařilo prosadit. V roce 1968 se několik pracovníkŧ z filadelfské Temply University rozhodlo, ţe uspořádají sjezd o ultrazvuku v očním lékařství. Byl jsem tehdy předsedou SIDUO (společnosti pro ultrazvukovou diagnostiku v očním lékařství), takţe mě pozvali. Zdvořile jsem jim napsal, ţe mám obavy z nákladŧ na tuto cestu a ţe nevím, zda bude v mých moţnostech přijet. Okamţitě jsem dostal odpověď, ţe mi zaplatí jednu cestu Brno-Philadelphia plus americký pobyt za mě i za manţelku. Současně chtěli zaplatit cestu i doktorce Preissové, která se mnou v oboru ultrazvuku spolupracovala. Ve Filadelfii nás hostitelé odvezli do hotelu a hned nám začali nabízet rŧzné drinky. Já jsem si samozřejmě objednal nejlacinější pokoj. Jenţe ten nejlacinější pokoj byl náhodou v hotelu, který byl ve Philadelphii zřejmě nejdraţší. Takţe nás odvezli jinam. Preissová bydlela v apartmá, kde bydlíval prezident Spojených státŧ, kdyţ přijel do Filadelfie. Měla tam pokoj pro jeho doprovod, pro sluţebnictvo a ochranku. Bydlela tam s černoškou, která jí stále vyprávěla o rŧzných vraţdách, které se staly v Americe. A ţe se tam znásilňuje všude včetně nejexkluzivnějších hotelŧ. Mé přednášky dopadly dobře. Abychom nemuseli platit horentní sumy v dolarech, chodili jsme na hamburgery a pili jsme Coca colu z bečky. Byli jsme také u očního lékaře, který se kvŧli svému ţidovskému pŧvodu vystěhoval z Evropy a uměl dobře německy a francouzsky. Mezi hosty domácnosti tohoto Ţida byla většinou evropská společnost. Byl to typický americký dŧm - jak pro veverku. Byl neuvěřitelně úzký, v prŧčelí byl vlastně jen vchod. V prvním poschodí měl ordinaci, v druhém poschodí byl vstup do by-
230
tu, předsíň a salon. Ve třetím poschodí měl jídelnu. Ve čtvrtém poschodí byly loţnice a v pátém poschodí měl dětské pokoje. Na klinice u Keencye bylo vše velice krásně a moderně zařízeno. Byla to speciální oční nemocnice, která měla vlastní budovu. Nebylo mi jasné, kdo je tam pánem. Zdálo se, ţe Keency přednáší oční, ale bylo tam ještě plno dalších profesorŧ. Byli tam profesoři přes levé oko, přes pravé oko, přes chemii oka, přes ultrazvuk oka a přes nevím co. Organizačně to bylo velmi sloţité. Po nějakém čase jsem si přečetl, ţe Keency uţ není ve Filadelfii, ale v nějakém menším městě ve středu Ameriky. Ţivot zřejmě nebude jednoduchý ani v Americe. Na podzim vznikla nepříjemná situace, protoţe jsem musel jet do Oděsy. V Oděse jsem uţ jednou byl a měli na mě zřejmě dobré vzpomínky. Ve svých pracích jsem mnohokrát citoval profesora Filatovova a oni si vyţadovali
všechny
moje
práce
v oboru
keratoplastiky.
Dali
mě
na
pokoj
s Dienstbierem. Postele nebyly povlečené. Šel jsem na recepci a českou ruštinou jsem se snaţil „deţurného“ přesvědčit, ţe je nutno postele povléci. Muţ mě zdvořile upozornil, ţe veškeré prádlo je ve skříni. Ať si postele sám povleču, jak je mi libo. Tak jsme s Dienstbierem povlékali peřiny. Bylo to jako kdyţ psi tahají střeva. Záchody měly zřejmě tak úzké odpady, ţe se papíry nesměly házet do klozetu, nýbrţ do koše, který byl vedle mísy. Na to jsme nebyli zvyklí. Takţe jsme ráčili hodit do záchodu papír a záchod se ucpal. Na koši seděly celý den krásné cvičené mouchy. Jen v době oběda a snídaně se stěhovaly do jídelny a do kuchyně. Sympozium bylo v domě Učonych v Oděse. Byl tam pěkný sál, pěkná projekce, křesla, všecko v nejlepším pořádku. Bohuţel tam však nebyl klozet. Na dvoře měli „učonyje“ místnost, ve které byly dva kamenné schody. Na niţší schod si „učonyj“ musel stoupnout a ve vyšším schodu byl otvor, na který se však sednout nedalo. „Učonyje“ se totiţ neuměli dobře strefovat a bylo poněkud nepříjemné sedat si do výkalŧ svých předchŧdcŧ. Velkou potřebu jsme museli vykonávat ve stoje. Dveře nešly zavřít, takţe člověk tam konal pod kontrolou veřejnosti. Vzal jsem fotoaparát a chtěl jsem si to vyfotografovat. Okamţitě přišel nějaký pán, který se rozčílil a řekl, ţe záchod se nesmí fotografovat. Za hodinu uţ byl záchod zatlučený hřebíky, takţe pak uţ nebylo kam jít. Ve vedlejším „Domu pianěrov“ byly sice splachovací záchody, ale někdo tam ukradl všechna prkénka. Takţe
231
usednout se tam také nedalo. Paní profesorka Pučkovská dělala vše, aby nás uhostila co nejlépe. Řekla mi, ţe se také zabývají ultrazvukem. Chtěl jsem jejich laboratoř vidět. Napřed říkali, ţe doktor, který to dělá, je pryč. Kdyţ jsem byl neodbytný, tak mě zavedli do místnosti, kde bylo starodávné kanape s porcelánovými knoflíčky – jaké měla moje tetinka na Hané. Ultrazvuk měli, jenţe terapeutický, který slouţí k prohřívání. Diagnostický ultrazvuk jsem tam neviděl. Pak nastalo bouřlivé loučení. Na letišti jsme všichni dostali sáček, ve kterém byly hrozny, hrušky, broskve a další ovoce. Kaţdý dostal také kytici mečíkŧ. Pak nás vehnali do letadla, ve kterém uţ byla všechna místa obsazena. Myslel jsem, ţe se u nich v letadlech létá jako u nás v tramvajích - ve stoje. Ujistili mě, ţe nikoliv a vyhnali nás zase z letadla ven. Řekl jsem profesorce Pučkovské, ţe uţ nemáme peníze a pokud svým vlivem neudělá něco zásadního, tak jí tam zŧstaneme a bude nás muset ţivit. Pučkovská někam odešla a pak se vrátila s nějakým pánem. Oba na sebe křičeli. Pán nakonec vstoupil do letadla, chvilku chodil sem a tam a pak vyhodil čtyři Rusy. Posadil nás na jejich místa a letělo se. Kdyţ uţ jsme seděli v jiném letadle v Moskvě, tak najednou přišli čtyři větší páni neţ jsme byli my, a s nimi nějaká paní, která nás z toho letadla vyprovodila zase ven. A letadlo odlétlo do Prahy bez nás. My jsme se velice rozčilovali, ale byl to naprosto nerovný boj. Letuška mě „seřvala“ takovým zpŧsobem, ţe mě nikdo v ţivotě tak „neseřval“. Pak jsme odjeli expresním autobusem ze Šeremetěva do Moskvy. Tento expresní autobus měl tu zvláštnost, ţe kdyţ se někomu zachtělo na malou stranu, tak autobus zastavil, lidé se za autobusem vymočili a pak se zase jelo expresně dál. V Moskvě vznikl spor, kdo za nás bude platit nocleh, kdyţ nemáme ani rubl. Nakonec rozhodli, ţe nás nechají přespat v tranzitním hotelu Aeroflotu, ale najíst nám nedali. Naštěstí nám dovolili proměnit si 100 československých korun, takţe jsme si mohli koupit nějaké jídlo. Do druhého dne jsme vydrţeli a pak jsme se šťastně vrátili do vlasti. PLÁNOVANÉ VÝZKUMY Bylo mi dost jasné, kam je moţno v československých výzkumech napnout síly, aby to přineslo nějaký uţitek a bylo to dostatečně efektivní. Dal
232
jsem se do studia, co se ve světě zkoumá a kudy se bude příští vývoj vědy ubírat. Pro zajímavost uvedu poznatky ze seriózního vědeckého článku 50 let naší budoucnosti, který vyšel v Hamburku v roce 1962. Uvádí se v něm, o co se asi lidstvo bude nejvíce zajímat. Vypsal jsem si, ţe lidstvo se bude nejvíc zajímat o jednoduché a levné antikoncepční prostředky. To jsem nepokládal zrovna za nejvznešenější cíl. Transplantace orgánŧ lidského těl uţ byla zajímavějším tématem. Dále to byly protézy orgánŧ z umělých hmot a s elektronickými prvky. V seznamu byl pod číslem 10 uveden výzkum drog na přeměnu profilu osobnosti - začátek výzkumu 1980, ukončení 1983 aţ 2000. To mi připadalo nebezpečné. Bylo tam také umělé vytvoření primitivních forem lidského ţivota. Jako bod 15 uváděli kontrolu počasí a jeho regionální ovlivnění. Výzkum měl být ukončen 1990 aţ 2000. Bylo tam téma centrálně řízené odposlouchávání telefonních hovorŧ - do roku 2028. Pod číslem 43 jsem našel téma Vojenské základny na Měsíci, ukončeno to mělo být v roce 1999. Neméně zajímavé byly zbraně budoucnosti. Výzkum pouţívání pomocných prostředkŧ, které přesvědčují, aniţ zabíjejí. Ukončení tohoto výzkumu mělo být 1968 aţ 1970. Dále tam byly biologické prostředky znemoţňující akceschopnost nepřítele. Ukončení v roce 70 aţ 76. Nebo účinné zbraně pŧsobící selektivně proti vzbouřencŧm. Ukončení v 1971. Byla tam témata ovlivnění myšlení a manipulace s veřejným míněním. Ukončení výzkumu 1980. Byly tam biologické bojové prostředky paralyzující vŧli k odporu. Ukončení roku 1980. Toto téma se u mé osoby není aktuální, protoţe se mi uţ nechce komukoliv odporovat. Upoutaly mě velké vojenské druţice na dráze kolem země jako prostředky nátlaku. Ukončení 1994. Získávání sil z řad nepřátelského obyvatelstva pomocí masové hypnózy. Ukončení roku 2022. A konečně čtení myšlenek. Ukončení v roce 2022. Tento přehled trendŧ byl nesmírně zajímavý, ale v rámci naší univerzity těţko proveditelný. Ukázalo se, ţe je nutné chopit se především toho, co zde uţ je. A nesnít o nějakých velkých věcech. Bylo aţ podivuhodné, jak málo lidí se zajímalo, jakými cestami se bude ubírat věda a výzkum na naší univerzitě. Zato o „kádrovou politiku“ stranické orgány vyvíjely veliký zájem. Kdyţ jsem byl děkanem lékařské fakulty, tak byla veškerá moje slyšení zaměřena na „kádrovou politiku“. Kdo „bude“ a kdo „nebude“. Kdo bude rehabilitován, kdo dostane při-
233
dáno, kdo někam pojede a tak dále. O vývoj vědy se stranický výbor nikdy nezajímal. Jeho předsedou byl jeden z pozdějších ředitelŧ brněnské televize Skoták. Neuspěl tam stejně jako ve vědě. Nehodil se, chudák, opravdu k ničemu. Bylo jasné, ţe do vězení, na galeje a mimo společnost se mohou dostat lidé, kteří neudělali nic zlého. Tito lidé dostali okovy, ale jejich hlava zŧstala vztyčená. My ostatní jsme ztratili to nejdŧleţitější - osobní svobodu činu a slova. A ztratili jsme tu vztyčenou hlavu. Jen z osobní svobody mŧţe vzejít skutečná vŧle lidu. Z vŧle lidu, který by si té svobody uměl váţit a chtěl by ji mít nejen pro sebe, ale také pro svého bliţního a pro celý národ. I v nejhorších obdobích lidských dějin jsme se vţdy setkávali s úctou k lidské osobnosti. Před očima mi vyvstává Leonardo da Vinci. Velké osobnosti měly vţdy určitá práva, která byly poskytována jejich talentu a jejich géniu. Mnohé tmářské vlády nebyly tak hloupé, aby svoje přední lidi posílaly do vyhnanství, do věznic anebo je zbavovaly zaměstnání. V Evropě bylo do jisté doby neznámo, ţe člověk, který ţije v cizině, je zločinec. A kdyţ se vystěhuje do Ameriky, je naprostý zrádce. Osobnosti byly potlačeny, ale to by nebylo to nejhorší. Nejhorší je, kdyţ taková osobnost jiţ necítí potřebu vystoupit. A to se stalo tehdy, kdyţ svobodné slovo bylo povaţováno za opováţlivost a nová myšlenka za rebelii. Člověk zmizel ve stádu. Došlo uţ k takovému paradoxu, ţe duševní otroctví se zvětšovalo i s mírou vzdělání. Stát mohutněl, organizace se zlepšovala, ale osobnost člověka tím nezískala nic, neboť všechny administrativní policejní a vojenská zařízení nedovedly plodit nic jiného, neţ zase jen administrativu a nestvŧrné policejní a vojenské despotismy. Tato moc nad člověkem, bohuţel, začínala uţ v dětství. Určovala mu vzhledem k věku jen povolenou a přísně vymezenou radost. Volba zaměstnání byla něčím jiným, neţ jeho přáním. Byla to poslušnost při jakýchsi bohosluţebných úkonech, připomínající doby jezuitŧ a dosáhla bezuzdného stavu. V historii střední Evropy bylo něco takového pouţito jen v nacionálně socialistickém Německu. Kdysi se za takový stav vlády národy styděly před svými sousedy a světem. Dnes se mnozí cítí se naopak povolanými, aby tento vzor útisku exportovali do dalších zemí. Myšlenka, ţe máme být druhy, kteří si pomáhají navzájem, aniţ by z této pomoci kdokoliv měl jakékoliv výhody, se stala na-
234
prosto směšnou. Tak se stalo, ţe lidi uţ nelţou jen proto, aby ušli záhubě. Lidé tak zdomácněli ve lţích, ţe uţ neví a nedovedou rozeznat, co je pravda a co říkají ve svŧj vlastní prospěch. Kdekdo tvrdí, ţe nemá tento politický systém rád, ale přitom není poslušnějšího a oddanějšího slouhy systému, neţ je on sám. Neboť dané poměry mu skýtají všechno. Peníze, klid, majetek, choutky a záliby a tak dále. Těm, kdo se bez víry zaprodali jen pro svŧj zisk a připravovali tak jiným utrpení a střádání, kdo zŧstali lhostejní k člověku v nesvobodě, těm nikdy neodpouštějme. Metodika útlaku nebyla jasná jen z úvodníkŧ v novinách. Čišela i z jednotlivých lidí, kteří pomocí podlostí získávali body ke svému prospěchu. Metodika útlaku stavěla na manipulaci s pracovním zařazením a na útlaku korunou. Podílel se na něm učitel, psycholog, organizátor, specialista kdejakého oboru i lidé s nejvyšším vzděláním. Dŧchodce se bojí o dŧchod, neboť z pilného a úspěšného pracovníka se najednou stal nuzák. A hle! Toť místo, kde je kaţdý člověk zranitelný. To je místo, kde mohou býti postiţeny děti, vnukové a ba i pravnuci. Zbývá jen jakási naděje, ţe tito manipulátoři zla se stanou jako ďáblové na církevních obrazech obětmi dalších manipulátorŧ. Ţe se stanou obětmi těch, kdo chtějí získat opět a znovu body nečestným zpŧsobem. Jejich řady jsou nekonečné. Manipulátoři jsou vţdy horliví, neboť skrývají své vlastní viny proti jediné víře svaté a skrývají hlavně svoji neschopnost v povolání. To vše není novinkou, to na světě bylo, jest a bude. Nedávno jsem měl v ruce ţivotopis Karla Landsteinera, skutečného objevitele krevních skupin, který za tento objev v roce 1930 dostal Nobelovu cenu. Kdyţ krevní skupiny objevil, bydlel ve své rodné Vídni. Experimentální patolog Baltrauf mu za to tak osladil ţivot, ţe Landsteiner odešel aţ do Holandska. Dělal tam prosektora ve venkovské nemocnici. Teprve po deseti letech nuzného ţivota se dostal do Rockefelerovy nadace v New Yorku. Vídeň na něj zapomněla a dodnes se tam mluví o velkém Baltraufovi. Kdyţ Landsteiner odešel v 70 letech do penze, nepřestal chodit do své laboratoře v Rockefelerově nadaci u Central parku. Ve svých 72 letech udělal další objev, za který by si zaslouţil ještě jednu Nobelovu cenu objevil Rh faktor.
235
PAMÁTNÁ ŘEČ Volby se v Purkyňově společnosti opakovaly kaţdé dva roky. Vţdy jsem byl zvolen znovu předsedou. Lékařŧm se zřejmě líbilo, ţe jsem za ně někde mluvil, ţe jsem pro ně někde něco získal a ţe začali jezdit do ciziny. Vymohli jsme si vlastní devizové konto a dodávali jsme praţským hotelŧm dík mezinárodním sjezdŧm velmi mnoho hostŧ ze západního světa, kteří platili v tvrdých měnách. Podle nějakého zákona jsme měli nárok, abychom vyuţívali určitou část tohoto devizového přínosu pro své účely. Měli jsme poměrně dost peněz v západních měnách. Lékařŧm jsme mohli na jejich sjezdy a zájezdy na západ přidávat. A také jim prodávat valuty, které tehdy nebylo moţno koupit. To se muselo lékařŧm líbit. Vrcholu své slávy jsem dosáhl, kdyţ jsem na zasedání ústředního výboru Purkyňovy společnosti pronesl řeč, kterou uţ nedovedu opakovat, ale je celá vytištěna. Kdyţ jsem nějakou řeč napsal, tak si to přečetl mŧj sekretář a informoval dozíratele na Ústředním výboru strany, o čem budu mluvit. „Dozíratelem“ byl drogista pan Šruta. Protoţe jsem pronesl mnoho řečí, které byly ideologicky nezávadné, pan Šruta si zrovna tuto řeč nepřečetl. Ale parafoval ji a podepsal. Kdyţ jsem ji na našem výboru přednesl, vypadalo to, jakoby se do místnosti vplíţila jedovatá kobra a vztyčila se před milými P.T.Praţany. Většinou šlo o předsedy rŧzných odborných společností. Někteří lidé z venkovských sekcí pochopili, ţe v mé řeči je mnoho věcí, které se jich dotýkají. Hlavním mottem bylo, proč máme v Purkyňové společnosti pěstovat vysokou vědu, kdyţ se naše výzkumy stejně nedostanou k běţnému pouţití do fakultních nemocnic, natoţ do nějakých Okresních ústavŧ národního zdraví. O praktickém lékaři vŧbec nemluvě. Zmínil jsem se i tom, ţe v budoucnu bude těţké udrţet úroveň československé medicíny, nebudou-li lékaři lépe platově oceněni. V té době bylo výnosnější být prodavačem ovoce a zeleniny, neţ lékařem. Uţ i v kaţdém třetím televizním filmu jsme viděli, jak si ţijí lidé, kteří zprostředkovávají meziobchod, ale aby mohl ţít slušně lékař, to se povaţovalo za burţoazní úchylku. Po mém projevu byl nějakou dobu klid. Pak přišel redaktor Zdravotnických novin s prosbou, abych mu řeč dal, protoţe ji chce otisknout jako novoroční článek ve Zdravotnických novinách. Projev byl otisknut hned vedle novoročního poselství ministra Plojhara. To byly takové dvě tváře našeho zdra-
236
votnictví. Plojharova byla zářivě bílá a moje zdaleka nezářila klady. Později jsem viděl papír, na kterém byly v mém článku červenou tuţkou zaškrtány rŧzné pasáţe a dole bylo napsáno: „Co s autorem a co s redaktorem?“ Kdyţ jsem se ptal, kdo v tom čmáral červenou tuţkou, bylo mi řečeno, ţe sám prezident Novotný. Tuto zápletku, která hrozila katastrofou pro mě, pro redaktora Součka a snad i pro celou Purkyňovu společnost, rozřešil skvěle Plojhar. Řekl, ţe moje připomínky bere a jmenoval mě členem kolegia ministra. Řekl dále, ţe je ochoten všechny moje připomínky postupně probrat a stanovit, co je správné, co je moţné a co nikoliv. Velkého nepřítele jsem si tímto článkem z náměstka ministra zdravotnictví Štycha. Ten pokládal československé zdravotnictví ve formě, jak jsme ho měli, za své dítko. Já jsem je povaţoval za dítko s rŧznými vrozenými vadami a za dítko předčasně narozené. Po diskusi v Purkyňově společnosti bylo nutno udělat nějaké závěry a předloţit určité poţadavky ministerstvu zdravotnictví. Měl jsem ve výboru profesora Niederlanda z Bratislavy, sekretáře Pudláka z Prahy, byl tam profesor Charvát z Olomouce, historik lékařství a známý marxistický filozof Matoušek. Měl jsem tam zástupce ROH, profesora Hořejšího a mnoho dalších. Bylo zajímavé, ţe nikdo se mnou nechtěl tuto diskusi uzavřít a jedině doktor Jano Mariany z Bratislavy, ředitel Doškolovacího ústavu pro střední zdravotní pracovníky, se uvolil, ţe všecky ty papíry přečte a ţe z toho uděláme nějaký závěr. Závěr jsme udělali a naše sfinga neboli předsednictvo Purkyňovy společnosti se nám tváří v tvář neodváţilo říct, ţe nemáme pravdu a odhlasovali to. Pak jsme to odevzdali ministerstvu. Ačkoliv jsem byl později mnohými lidmi potupen (moje jméno bral nadarmo například normalizační pan ministr Prokopec), ministerstvo z této Purkyňovské diskuse ţilo dlouhou dobu. Bylo to vlastně impuls k poznání, ţe pořád nelze ţít ze zařízení, ordinací a nemocnic z dob císaře Františka Josefa I. Ţe naše zdravotnictví se musí modernizovat. Po skončení této akce k nám mnozí lidé přistupovali daleko vlídněji. Purkyňova společnost sídlila v Lékařském domě na Vinohradech na náměstí I. P. Pavlova. Tento lékařský dŧm byl postaven za peníze, které vě-
237
novali na něj čeští lékaři v letech 1930 aţ 35. Mezi těmi, kdo přispěli, byl i mŧj otec profesor Rudolf Vanýsek. Jejich těch nejvýznamnějších byla v lékařském domě na bronzové desce. Vydrţela tam celou válku, ale v roce 1948 uţ vadila. Nebyla odstraněna, ale dali přes ní jenom černý rám, takţe jména byla zakryta, aby tito prokletí kapitalističtí lékaři a zakladatelé lékařského domu nebyli známi. Dŧm byl předán Krajskému revolučnímu odborovému hnutí a to tam umístilo svoji zdravotnickou sekci. Předsedou tohoto zdravotnického oddělení ROH byl tehdy jistý Kolář. Vycházeli jsme spolu v nejlepším. Kolář neměl ţádné velké prostorové nároky, protoţe zdravotnický sektor byl uprostřed odborového hnutí jenom takový chudáček. Horší to bylo s lékařskou knihovnou, která tam byla umístěna hned, kdyţ budova byla postavena. Bylo plánováno, ţe lékaři si tam budou moct chodit studovat, co je nového ve světě v lékařství. Během let se tam však stále stěhovaly knihovny, které zbyly po rŧzných lékařích. Pak uţ to byl takový objem, ţe by knihovna potřeboval nějaký opuštěný zámek. Budova byla knihami staticky tak přetíţena, ţe jí bezmála hrozila záhuba. Pak přišla v ROH vlna šetření a Kolář přišel s myšlenkou, ţe by bylo nejlepší, kdyby si dŧm na Sokolské jednatřicet převzala Purkyňova společnost. To nebylo jednoduché. Dŧm potřeboval generální opravu, coţ bez podpory ministerstva nebylo moţné. A stejně jsme nemohli všechny ty instituce vystěhovat. Mohli jsme jen zabrat některé prostory ROH. Nakonec se to podařilo zase díky velkorysosti Josefa Plojhara. Rozhodl, ţe peníze na rekonstrukci budou zaplaceny z fondu ministerstva zdravotnictví a pak bude připsána Purkyňově společnosti. Naše společnost byla stejně v resortu ministerstva zdravotnictví, takţe vlastně budova zŧstává ministerstvu. Moţná, ţe to byl danajský dar, jehoţ jsem si uţ moc neuţil. Dát tu Lékařský dŧm do pořádku bylo dílem sekretáře doktora Kučery, který byl doktorem práv a zařizoval všechny věci kolem převzetí a rekonstrukce budovy. V podzemí byl nádherně vybavený přednáškový sál pro 150 lidí. V budově byla i nadále lékařská knihovna a Purkyňova společnost měla pak pro sebe tři patra. My jsme tím získali jen své vlastní překladatelské středisko. Překladatelé byli relativně špatně placeni a my od nich vyţadovali těţké úkoly, například kabinové tlumočení rŧzných lékařŧ, kteří nedodali včas originál přednášky, anebo měli uprostřed přednášky rozmanitá extempore
238
v odborných výrazech. S překladateli z Praţské informační sluţby byly takové problémy, ţe jsme si našli vlastní překladatele, které jsme měli trvale k dispozici. Díky rozrŧstající se mezinárodní agendě jsme je hladce zaměstnali. Já jsem měl v lékařském domě svoji pracovnu ve které jsem strávil asi čtyři dny v měsíci. Večer jsem přijel do Prahy a podíval jsem se do spisŧ co je nového. Na druhý den bylo zasedání „Purkyňky“. Mezitím jsem ještě stihnul kolegium ministra zdravotnictví. Musím dodatečně sloţit poklonu doktoru Kučerovi, vynikajícím sekretáři společnosti, který mě chránil před nepříjemnými finančními situacemi a problémy. Vedl také překladatele a sbor těch ţen, které se tam samozřejmě rozmnoţily. Dělal za mě spoustu nepříjemné práce. Kdyţ uţ moje situace nebyla zrovna příznivá, zachoval se ke mně z celé „Purkyňky“ daleko nejlépe. UVOLNĚNÍ Rok 1968 byl obdobím tak podstatného uvolnění, ţe nad tím člověku zŧstával rozum stát. Na rektorátu vedl rektor Teodor Martinec takové řeči, ţe by to dříve bylo na 2 aţ 4 roky vězení v první nápravné skupině. Kdyţ takto začal mluvit, kvestor Váhala vypínal magnetofon, na který se jednání zaznamenávalo. Na uţším kolegiu rektora bývalo 6 lidí, na rektorské radě 20 včetně studentŧ. Jeho řeči tedy měly svou publicitu. Zvykli jsme si mluvit dost otevřeně, přestoţe tam seděl doktor Kučera, který dozíral nad čistotou našeho politického myšlení. Seděl tam i kvestor Váhala, který byl zcela nepochybně napojen na aparát Státní bezpečnosti. Kdyţ jsme připravovali sympozium o ultrazvuku v Brně, hledali jsme dostatečně reprezentativní místnost, kde by se sympózium konalo. Moţností nebylo příliš mnoho. Nakonec nám někdo poradil, ţe taková místnost je v síni Místodrţitelského Paláce. Jednou dopoledne jsem se tam vypravil. Potřebovali jsme i nějaký foyer, kde by se lidé potkávali. A také místnost, kde by mohla být výstava ultrazvukových přístrojŧ. Kdyţ jsme přišli do této budovy, poškrábal se vrátný za uchem a řekl, ţe v sále je nějaká tajná schŧze. My jsme mu řekli: „Jo, tak to, sakra, my radši pŧjdeme pryč,“ řekli jsme. Vrátný ale tvrdil, ţe budou mít přestávku a pŧjdou na párky, takţe bychom mohli do
239
sálu nahlédnout. Někoho se telefonicky zeptal a pak nám bylo povoleno, si sál o přestávce prohlédnout. Kupodivu tam zasedali staří dobří známí od Státní bezpečnosti. A rŧzní další lidé, jako například Teodor Martinec a Vahala. Také rŧzní lidé z nemocnice, kteří byli u komunistŧ dobře zapsáni. Byla to taková divná společnost, která tam zřejmě dostávala „kapky“, ţe málo střeţí nepřítele a málo udávají. Tak jsme si to prohlídli a odešli. Kdyţ se před prázdninami mluvilo o tom, kam kdo pojede, Vahala říkal zcela otevřeně: „Kdybys měl na Lenince potíţe s pasem – stačí říct, já ti všecko zařídím.“ Přesto vše se na rektorátu vyvinulo ovzduší volnosti. Přestali jsem si ukládat určitá omezení, která jsme si dříve ukládali. Z rektorátu odešel profesor Hejl, který hrozně rád líčil, jak se účastnil Slovenského národního povstání a vzpomínal na profesora Trávníčka jako na největší postavu dějin vysokých škol. Místo něj nastoupil trošku zvláštní češtinář profesor Milan Jelínek. Přednášel bohemistiku na Sorbonně v Paříţi. Na tuto dobu byl politicky značně prŧbojný. Stále vymýšlel, co by se mělo z univerzity odstranit a co zdemokratizovat. Pak začaly takzvané rehabilitace. Prorektora pro vědu se netýkaly s výjimkou případu gynekologa docenta Kříţe, který se znovu ozval. Jeho Emilem Zolou se stal spisovatel Ivan Kříţ, který s ním nebyl v ţádném příbuzenském vztahu. Tehdy si mě na Burešovu zavolal krajský tajemník KSČ. Byl plný vášně, aby se rehabilitovalo. Poţadoval, aby byl docent Kříţ rehabilitován. Já jsem byl pro jeho rehabilitaci vţdy. Byla to doba pohnutá, protoţe všichni lidé, kteří z fakult odešli, se cítili poškozeni. Mezi nimi byl i mŧj drahý přítel Sázavský, který svou docenturu dovedl aţ k habilitační přednášce a k hlasování vědecké rady Lékařské fakulty. Neprošel z politických dŧvodŧ. Měl totiţ „veliký hřích“, neboť operoval krajskému tajemníkovi KSČ Šlinkovi ţlučník. Šlink byl pak za procesŧ na počátku padesátých let oběšen. Bylo by velmi nesnadné odmítnout jakéhokoliv pacienta, ale zvlášť pak krajského tajemníka KSČ. Ţlučník se mu nehojil a „zkysnul“. Léčení bylo dlouhodobé a Sázavský se s ním zcela přirozeně stýkal. Byl za ním i v lázních Jeseníku, kde se pak Šlink léčil. Kdyţ komunisté „svého“ Šlinka popravili a Sázavský měl „škraloup“. Při rehabilitacích to kupodivu nebyla Komunistická strana, kdo byl proti Sázavského docentuře. Ve funkci předsedy rehabili-
240
tační komise na lékařské fakultě se objevil jako deux ex machina profesor Krŧta. Dal si poreferovat o Sázavského případu a řekl, ţe bude správné, kdyţ Sázavský nebude habilitován, protoţe je to opilec a výtrţník. Je pravda, ţe Sázavský si v dřívějších dobách někdy vypil, ţe se popral s policajty a jiné věci. Kdyby se však takto probírala vysoká škola, tak nevím, kdo všechno by neměl ve svých mladších letech takovou historku na svém kontě. Krŧta bojoval proti Sázavskému s takovou vášnivostí, ţe mě to překvapilo. Cítil jsem se povinen poţádat ho o vysvětlení. Řekl jsem, ţe se bude těţko prokazovat, ţe Sázavský je opilec, který tropí výtrţnosti. Krŧta otočil jak na obrtlíku o 180 stupňŧ a Sázavský se konečně stal docentem. V rektorské radě byl také profesor Dluhoš. Byl v Brně dobře politicky zabydlen, ale nikomu nic zlého neudělal. Dluhoš začal bouřit, ţe by se univerzita neměla jmenovat podle Jana Evangelisty Purkyně. Jan Evangelista Purkyně totiţ nikdy v ţivotě v Brně nebyl. Vedl se pouze spor o to, zda jednou v Brně přespal v hospodě. Já jsem kdysi obhajoval název Masarykova univerzita s tím, ţe Karel IV. byl „feudál“ (soudruzi někdy říkali feduál) a Karlova univerzita si také neměnila své jméno. Ani Palacký, ani Šafařík, ani Komenský nebyli vyznavači marxismu-leninismua přesto měli svou univerzitu. Bylo zajímavé, ţe s touto logickou myšlenkou přišel právě profesor Dluhoš, který dovedl sám sebe prudce vzrušit. Začal se na rektorátu velice vzrušoval, ţe univerzita musí být přejmenována zpátky na Masarykovu. Jak to při těchto příleţitostech bývalo, rektor pohlédl na Vahalu, Vahala pohlédl na rektora a sestavila se komise. Předsedou se stal profesor Hejl, který vypracoval návrh. Byl v ní samozřejmě i Dluhoš. Kdyţ se o něm jednalo, byl jsem mimo Československo. Dospělo to aţ k okamţiku, kdy měl být podán návrh ministerstvu školství na přejmenování univerzity na Masarykovu. V té chvíli k našemu obrovskému údivu vstal Martinec a prohlásil, ţe kdyţ bude univerzita přejmenována opět na Masarykovu, podá jako rektor demisi. Ţe ze sebe nebude dělat šaška, aby se univerzita jednou jmenovala tak a jednou onak. On pamatuje, ţe se říkalo Brněnská univerzita, pak Masarykovu univerzitu a pak Purkyňovu univerzitu. Je to prý trošičku hloupé. Proč to neřekl hned zpočátku, nikomu nevysvětlil. Skončilo to hlasováním do ztracena. Pro přejmenování nás bylo o dva více. Nemohli jsme se však dohodnout, je-li na
241
to potřeba dvoutřetinové většiny. K přejmenování nakonec nedošlo. Na přírodovědecké fakultě pak studenti vylepovali proti rektorovi rŧzné plakáty. Rektor se tím cítil dotčen. Studenti chodili za profesory a ptali se na jejich názory. Většina byla pro přejmenování. REKTOREM V této době odstoupil ministr školství profesor Kadlec, manţel praţské oční lékařky profesorky Kadlecové. Ta dostala kliniku po profesoru Kurzovi, který zemřel na karcinom tlustého střeva. Po Kadlecovi nastoupil brněnský profesor Bezdíček. Byl vodař, odborník přes přehrady a vodní stavby. Svého času byl rektorem VUT. Bezdíček se mě jednoho dne zeptal, zda budu kandidovat na rektora brněnské univerzity. Já jsem ho upozornil, ţe by mě někdo musel navrhnout. Hned jsem se dozvěděl, ţe se tak jiţ stalo - ţe mě jako kandidáta rektora a svého nástupce navrhl rektor Martinec. Svou funkci vykonával uţ 15 let, takţe si toho uţil aţ dost. Během rektorování se přestal věnovat práci univerzitního profesora. Martinec byl tvŧrcem sbírky mikrobŧ, která byla umístěna v budově lékařské fakulty na třídě Obráncŧ míru. Pochyboval jsem, ţe by se chtěl vrátit na přírodovědeckou fakultu a začal znovu přednášet. Bylo mi to divné a proto jsem se na to hned po návratu z Prahy Martince přímo zeptal. Řekl mi, ţe takový návrh podal, dal si ho předběţně schválit od ministra a vyhlásí to na příští rektorské radě. Dalšími kandidátem se stal profesor Hladký, který byl děkanem lékařské fakulty a profesor Holý z radiologie. Oba proti mě nechtěli kandidovat, takţe jsem je musel přemlouvat, aby to nebrali tak váţně. Říkal jsem jim, ţe jde stejně o věci, který jsou mimo naši moc. Ani jsem netušil, jak dŧrazně budou má slova potvrzena. Byla vybrána volební komise a jejím předsedou se stal senior rektorské rady matematik profesor Borŧvka. Tento ušlechtilý starý pán měl jedinou chybu - byl snadno ovladatelný. V komisi byl také prorektor Kučera a tehdejší děkan přírodovědecké fakulty Šik. Kdyţ mělo dojít k volbě, přišel za mnou prorektor Kučera a sdělil mi, ţe volební komise vše přehodnotila. To uţ se psal rok 1969. Politické klima se po příchodu „bratrských armád“ začalo výrazně měnit a první lidé začínali být vyhazováni z práce. Doktor Vondráček z brněnské televize byl dokonce za svou redaktorskou činnost uvězněn.
242
Na brněnském velodromu bylo mistrovství světa v cyklistice. Mezi diváky byli policisté, kteří zatýkali lidi, pískající při sovětské hymně. Nikdo nevěděl, co se všechno bude dít, ale tušili jsme, ţe to nebude nic dobrého. Kučera mi řekl, si mě všichni ohromně váţí, ale ţe si nejsou jistí, zda jsem skutečně ta pravá osoba. Zda by neměl být rektorem někdo jiný, anebo znovu Martinec. Nabídnul jsem, ţe ustoupím před Martincem, ale jinak ţe odmítám hrát roli šaška: „Já jsem se o to, prosím, neucházel. Ale kdyţ jsem to uţ jednou přijal, tak bych nedokázal přesvědčivě zdŧvodnit, proč jsem zase odstoupil.“ Napsal jsem Borŧvkovi dopis, ţe za mnou nejdříve přišli jako delegace, abych byl rektorem a teď mě zase přemlouvají, abych se toho sám bez jasného dŧvodu vzdal. Napsal jsem, ţe bych byl bych velice rád, kdyby mi sdělili, jaká je pravda. To jsem se však samozřejmě nedověděl. V té době jsem mohl přijít k ministru Vlčkovi, kdy se mi zlíbilo. Stačilo vstoupit do jeho předpokoje a pokud neměl návštěvu, tak mě vţdy okamţitě přijal. Prohovořili jsme řadu věci, které bylo potřeba řešit. Jednou jsme byli s Vlčkem pozváni do zdravotního výboru Národního shromáţdění, kde se mluvilo o všem moţném, ale hlavně o nedostatcích ve zdravotnictví. Celá diskuse směřovala k tomu, ţe všechno zavinil Vlček, přestoţe byl ministrem teprve 4 měsíce. Dle mého názoru toho moc zavinit nemohl, naopak se zaslouţil o postavení továrny na antibiotika v Modřanech. Vlček také napsal o antibiotikech krásnou kníţku, pro kterou jsem si ho velice váţil. Kdyţ na něj útočili, ţe je vším vinen, tak řekl: „Jako připomínku jsem to, prosím, ochoten přijmout, ale jako výtku to, prosím, přijmout ochoten nejsem.“ Jedna poslankyně ze severních Čech na něj ale znovu zaútočila a mluvila tak dlouho, ţe to nebralo konce. Kdyţ jsme se přece jen vrátili na Ministerstvo zdravotnictví a procházeli jsme místností, kde seděla jeho sekretářka, Vlček mi řekl: „A co, prosím tě, říkáš na tu ukecanou babu?“ „Co´s od ní mohl jinýho čekat…?“ „Víš, paní sekretářka mi odpustí, já bych ji nejradši kopl do prdele.“
243
Kdyţ se otočil, uviděl v křesle cizí dámu, která na něj čekala. Vlček, jenţ byl rozený gentleman, se napřímil, ztuhl a pravil: „Madame, prosím, promiňte mi, to co jsem před vámi řekl.“ „Pane ministře, vy ani nevíte, jak jsme rádi, kdyţ k nám vláda mluví srozumitelnou řečí,“ odpověděla paní, která měla hluboký smyl pro humor. Krátce poté mi sekretářka prof.Krŧty doručila text, který Ludvík Vaculík později nazval 2000 slov. Udělal jsem rozbor textu a upravil ho. v zásadě jsem s ním souhlasil, jen se mi zdál příliš militantní. Později jsem se našel v Literárních listech mezi signatáři. BRATŘI PŘICHÁZEJÍ Za měsíc přijeli v tancích naši sovětští „bratři“ a udělali ze Dvou tisícŧ slov krédo naší „reakce“. V následujících letech se člověk v novinách uţ nedočetl, ţe „řidič zareagoval na rozsvícení červeného signálu“, ale ţe „měl reagenci na červený signál“. Strach ze slova „reakce“ byl tak velký, ţe se ho novináři neodváţili napsat či vypustit z úst. A dotyčný novinář nevěděl, ţe reagence a reakce je něco jiného. Ještě před srpnem vystoupil na schŧzi vysokoškolského výboru KSČ jako jeden z řečníkŧ profesor Brohm a pronesl temperamentní řeč ve prospěch manifestu Dva tisíce slov. Neměl sice moţnost Dva tisíce slov podepsat, ale k tomuto manifestu se veřejně hlásí. Dokonce mi v projevu zazlíval, ţe jsem mu text neposlal k podpisu. Ţe prý si o mně myslel, ţe jsme větší přátelé. Zareagoval jsem poznámkou, ţe jsem odmítl některé pasáţe textu a nemohl jsem mu posílal k podpisu něco, s čím sám plně nesouhlasím. Toto vystoupení přineslo mému příteli Brohmovi řadu nepříjemností a nakonec byl zbaven profesorského místa. Později byl přijat na milost a bylo mu přislíbeno, ţe mŧţe na své klinice pracovat jako sekundář.. Brohm odejel ke své sestře do Břeclavi a kdyţ jí líčil svŧj osud, rozlítostnilo ho to natolik, ţe z toho dostal infarkt. Na schŧzi v Rozmarýnu byl přítomen také profesor fyziologie Vaškŧ. Kdyţ mi později jako rektor mŧj podpis vyčítal, tak jsem mu řekl: „Ale vţdyť ty jsi přece taky seděl na té schŧzi! Proč jsi tenkrát nevystoupil, kdyţ dnes to tak kritizuješ? Vţdyť jsi byl předsedou kontrolní komise
244
vysokoškolského výboru KSČ! Proč jsi nám neřekl, ţe jsme pomýleni a ţe s tím nesouhlasíš?“ „Dovedeš si představit, co by se stalo, kdybych tam vystoupil? Vţdyť ti lidi by mě roztrhali na kusy! “ odpověděl Vaškŧ. Asi za 14 dní jsem byl pozván do pracovny Karla Neuberta, který uţ byl
krajským tajemníkem komunistické strany. Seděl u něj také tehdejší
pověřenec pro školství Klíčník. Později se stal předsedou městského výboru KSČ. Klíčník s Neubertem řekli, ţe jsou ve zvláštní situaci, ke které bych se měl vyjádřit. „Ty jsi byl zvolen rektorem a my máme vŧči tobě jisté výhrady.“ „Budu hádat třikrát: Dva tisíce slov, Dva tisíce slov, Dva tisíce slov...!“ odpověděl jsem stručně, abychom se zbytečně nezdrţovali. „Pokud jde o moje vyjádření, tak si myslím, ţe maříme čas. Tady přes ten stŧl vidím, ţe před tebou, Karle, leţí moje vyjádření, které jsem napsal Literárním Listŧm, ještě před tím neţ „Dva tisíce slov“ vyšlo v tisku. Tam je napsáno přesně, co si o tom myslím a jak to bylo.“ „Jsi ochoten se třeba v závěru své nástupní rektorské řeči zmínit o tom, co jsi tam napsal?“ Řekl jsem, ţe jsem ochoten ten papír doslova přečíst. Potřásli mi rukou a za deset dnŧ jsem byl Krajským výborem KSČ schválen do funkce rektora. HRBEK MINISTREM V létě 1969 jsme byli s manţelkou na dovolené, pak jsme odjeli do Ţenevy a Paříţe, kde jsem byl hostem Francouzského ministerstva zahraničí. Kdyţ jsem se vrátil domŧ, byl uţ jmenován nový ministr školství. Místo Bezdíčka nastoupil profesor Hrbek. Byla to krásná postava naší neurologie. Začínal u Hennera v Praze. Proslavil se na jedné vizitě, kdyţ Hennerovi svým tenkým hláskem referoval: „Babinský je, pane profesore, negativní.“ Babinský je reflex, který je vyvoláván ze šlapky nohy. Henner odkryl deku a zjistil, ţe dotyčný pacient nemá nohy.
245
Hrbek byl vţdy velkým bojovníkem za komunismus. Kdyţ se Hennerovi v Praze omrzel, byl poslán do Plzně. V Plzni bojoval za komunismus tak úspěšně, ţe ho vyloučili ze strany a přemístili do Olomouce. V Olomouci byl rektorem profesor Hádlík, pozdější šéf psychiatrické kliniky v Brně. Uţ za našich studií byl Hádlík členem komunistické buňky v našem ročníku. Podle slov profesora Vejdovského se tehdy Hádlík zasadil o to, aby byl Hrbek jako věrný člen strany rehabilitován. To se po nějaké době podařilo, takţe v roce 1969 najednou Hrbek nastoupil jako tvrdý muţ na ministerstvo školství. Ihned rozhlásil, ţe udělá ve školství a zejména na vysokých školách pořádek. Dosluhující rektor Martinec uţ na první ministerské schŧzce slyšel, ţe Hrbek v ţádném případě nepotvrdí moji volbu rektorem. Bylo mi řečeno, ţe by bylo dobré, abych za Hrbkem zajel. Nebo ţe mě k tomu snad přímo vyzývá. Prý mi nadiktuje mé odvolání „Dvou tisícŧ slov“, které pak bude platit. A potom ţe se uvidí. S Hrbkem jsme se neměli rádi. Vypadal jako skřet. Diskutoval podráţděným tónem, který jsem nesnášel. Neměl jsem rád, kdyţ na mě někdo pokřikuje. Naše schŧzka nemohla dopadnout dobře. Řekl jsem rektorovi, ţe bude nejlepší, kdyţ Hrbkovi vyřídí, ţe záleţitost kolem „Dvou tisícŧ slov“ jsem uţ objasnil všem moţným institucím od Purkyňovy společnosti aţ po Krajský výbor strany. Ţe necítím potřebu, abych to s někým sepisoval znovu. Existují o tom i originální písemné doklady - mŧj dopis Literárním Listŧm v nichţ je přesně popsáno, se kterými pasáţemi „Dvou tisíc slov“ nesouhlasím. Poníţení před takovým člověkem by ve mně vzbudilo pocit hnusu a rozhodně by z toho nic nebylo dobrého. Měl jsem tak velkou nechuť s ním jednat, ţe jsem nebyl schopen tento krok udělat. Pak si mě uţ nikdo nevšímal. Ani já jsem necítil potřebu, abych se tímto problémem zabýval. Doslechl jsem se jen, jak dopadl rektor techniky profesor Ondra. Byl to ušlechtilý člověk. Při zasedání vědecké rady byl napaden profesorem Medunou a jeho lidmi zpŧsobem, který očití svědci označovali za - mírně řečeno - nevkusný. Vědecká rada vyslovila Ondrovi nedŧvěru, ačkoliv ho předtím zvolila rektorem podobným poměrem hlasŧ jako mne na univerzitě. Ondra vstal, vyšel ze zasedací síně a u šatny padl trefen infarktem. Věděl jsem, ţe je zle, protoţe nešlo jen o rektorství. Šlo o moji práci, kte-
246
rou jsem chtěl dokončit. Většina lidí se prý na dŧchod těší. Já jsem měl z nicnedělání hrŧzu. Bylo jsem znovu vyzván, abych odvolal svŧj podpis. Znovu jsem Vysokoškolskému výboru vysvětloval, ţe nemohu odvolat něco, co jsem nepodepsal. Vybídli mě tedy, abych napsal do novin, ţe mŧj podpis byl v Literárních Listech otištěn bez mého souhlasu, ţe to byl ze strany Ludvíka Vaculíka podvod. I kdybych napsal jen čistou pravdu, připadal bych si jako zbabělec. Opět jsem musel řešit problém, na kterou stranu se přidat, i kdyţ jsem se nikdy nechtěl přidat na ţádnou stranu. Chtěl jsem zŧstat sám sebou. ZBAVEN REKTORSTVÍ Byl jsem sice právoplatně zvoleným rektorem univerzity, ale ministr školství Hrbek nařídil nové volby. Uţ se nemělo volit zpŧsobem, kterým jsem byl zvolen já. Tehdy se sešlo přes sto volitelŧ, kteří byli zvoleni na jednotlivých fakultách. Byli to nejen zástupci fakult, ale i zástupci studentŧ, zaměstnancŧ i odborŧ. Hrbek nařídil, ţe rektora musí volit rektorská rada. Bylo to provedeno „podle kuchařské knihy“. V komunismu se vţdy všechno opakuje znovu a znovu a na všechno je návod. V rektorské radě nešlo o volbu, ale jen o potvrzení kandidáta, jmenovaného ministrem. Kdyţ mi bylo oznámeno, ţe nebudu v ţádném případě potvrzen, tak jsem z toho infarkt nedostal. Rektorem byl zvolen člověk, který všechno tehdejší dění na lékařské fakultě inspiroval - drahý pan docent Vaškŧ. Moţná tehdy uţ byl profesorem, kdyţ se mu podařilo vytlačit Uhra. Přestoţe byli do rektorské rady jmenováni jen lidé „politicky spolehliví“, Vaškŧ dostal jen 15 hlasŧ, 7 bylo proti. S ním byl zvolen i nový tým, který jsem neznal. Prorektorem se stal Nováček z Pedagogické fakulty. Bydel v Mikulově. Ten jediný mi uvíznul v paměti, protoţe se v mém dalším ţivotě ještě vyskytnul. Kdyţ bylo po volbě, tak nebylo dŧvodu se s někým fackovat, anebo vstát a uraţeně odejít. To by nebylo vkusné a nehodilo by se to na vysokou školu. Odstupující rektor Martinec nás všechny pozval na skleničku koňaku. Byl tam také Vaškŧ a já neměl co kouřit, Vaškŧ mi nabídl doutník. Vzal jsem ho od něj a vykouřil. Kalumet míru to však nebyl. Za dva dny nám při-
247
pravily rozloučení naše sekretářky. Daly nám kytice a vypili jsme sklenku vína. To byli vlastně jediní lidé, kteří nám poděkovali. Byli tam pozváni všichni prorektoři kromě Kučery, který pokračoval i v nové sestavě. DALŠÍ SANKCE Stále jsem však byl ještě předsedou vědecké rady ministerstva zdravotnictví. Jednoho dne jsem byl pozván na zasedání komise Ústředního výboru KSČ. Předsedal jí nějaký mládeţník. Bylo to jen takové posezení, které vypadalo, jakoby o nic nešlo. Dostal jsem černou kávu a francouzský koňak. Ptali se mě, jak jsem přišel k 2000 slovŧm. Vyprávěl jsem jim o schŧzi na Kubánském náměstí a o Brodovi, který mezitím utekl do Západního Německa. Utekl tam i rektor praţské univerzity Starý, ale na slib prezidenta republiky, ţe se mu nic nestane se zase vrátil. Seděli jsme, povídali, pak mi všichni přátelsky potřásli rukou a já odešel. Kdyţ jsem vyšel z místnosti, tak jsem si všiml, ţe na protějších dveřích je napsáno Šruta. To byl drogista, který ve zdravotnictví dozíral, zda nepácháme nepatřičné věci. Zaklepal jsem. Seděl tam Šruta a nějaká paní ze Svazu zaměstnancŧ ve zdravotnictví ROH. Tvářili se, jako kdyby k nim přišel bezhlavý rytíř. Uklidňoval jsem je, ať se neděsí, ţe jsem jen viděl napsáno na dveřích Šruta, kdyţ jsem vycházel z protější místnosti. Šruta vstal a začal řečnit o tom, ţe kdybychom to dělali podle něj, tak by teď nemusel nic napravovat. Ujistil jsem ho, ţe jsem nepřišel kvŧli tomu, aby něco napravoval. Potřásl jsem mu rukou a odešel. Po dlouhých tahanicích byl zvolen děkanem lékařské fakulty rozdílem jediného hlasu profesor Halačka. Předcházel tomu velký spor, zda má mít Halačka dva protikandidáty. Lékařská fakulta trvala na 3 kandidátech, jinak je to jen schvalovací proces a ţádná volba. Kdyţ Halačka nastoupil, tak si mě hned pozval. Chodili jsem spolu do obecné školy a celých 8 let do gymnázia. Takţe jsem neměl dŧvodu mluvit s ním příliš oficiálně. Hovořil jsem s ním jako s člověkem, kterého znám od 6 let. Vykládalo se, ţe ho v Praze odmítli habilitovat pro jeho kolaborantskou činnost za protektorátu. Kdyby si ho však Brno vzalo jako hygienika, tak by ho habilitovali. Tenkrát jim na to prý dal někdo ruku, takţe Halačka přišel jako profesor hygieny z Prahy do Brna. Vystřídal hradeckého Liškutina, kterému „pokazil“ kariéru jeho nábo-
248
ţensky zaloţený bratr. Kdyţ jsem byl děkanem, „matka strana“ poţadovala, aby byl Halačka vyhozen. Vyţehlil jsem to mému spoluţákovi dřív, neţ se o tom dozvěděl. Halačka mi řekl, ţe se mnou mluví z pověření rektora a z pověření stranických orgánŧ. Vyzval mě, abych odvolal svŧj podpis pod „manifestem“. „Ty vole, ty skutečně věříš, ţe kdybych napsal, co není pravda - ţe odvolávám, co jsem nikdy nepodepsal – ţe tím bude všecko vyrovnáno a vymazáno?“ Halačka upadl do trapných rozpakŧ a říkal, ţe mi to zaručit nemŧţe. „Kdyţ mě to zaručit nemŧţeš, tak mně to nenavrhuj. Situace je velice ošidná.“ Bylo docela moţné, ţe mě tato parta donutí, abych se zostudil v novinách a pak mě stejně zničí, jak to měli v plánu. Kdyţ jsme se loučili, řekl mi, abych mockrát pozdravoval doma. Sešel se mnou s druhého poschodí aţ před děkanství. Měl jsem pocit, ţe jsme si řekli vše na rovinu a ţe on o tom bude dál jednat. Později jsem se dověděl, ţe Halačka šel ihned do prvního poschodí k docentu Vaškŧ a řekl mu, ţe jsem ho nazval volem. A ţe bude lepší, kdyţ si se mnou Vaškŧ promluví sám. Vaškŧ si mě však nezavolal, ani se mnou nemluvil. Koncem února 1970 jsem byl předvolán na závodní výbor Revolučního odborového hnutí. Hlavním bodem jednání bylo rozvázání pracovního poměru se mnou. Měl jsem být vyhozen z kliniky, kterou jsem vedl 14 let a pozvedl jsem ji na evropskou úroveň. Předtím jsem vybudoval kliniku v Hradci králové, kterou jsem vedl 10 let. Málokdo u nás vedl univerzitní kliniku celých 24 let. Dŧvodem mého vyhazovu mělo být „narušení socialistického společenského řádu“. Kvestor univerzity uvedl, ţe jsou dvě moţnosti: buď dostanu výpověď podle platných norem, anebo sám rozváţu pracovního poměru dohodou. Pro jasnější představu o jednání cituji zápis této schŧze: MUDr.Pospíšil: Byl jsem předvolán k s.rektorovi, kde mě bylo sděleno, ţe prof.Vanýsek byl jako signatář vyzván, aby se od 2000 slov distancoval, coţ však neučinil. Výbor ROH je povinen posoudit důkazy tvrzení, které jsou uvedeny v rektorově přípisu.
249
Prof.Vanýsek: Já jsem své stanovisko napsal zcela podle pravdy řadě institucí včetně soudruha ministra. Z nich vyplývá zcela jednoznačně, ţe jsem manifest 2000 slov nepodepsal. s.kvestor Vahala: Rektorát nebude prokazovat, ţe prof. Vanýsek je signatář. Pro nás je to jasné. Prof.Vanýsek se veřejně ani soudně neohradil, aby byl jeho podpis, uveřejněný v tisku, odvolán. Prof.Vanýsek se měl sám od tohoto pamfletu distancovat. MUDr.Pospíšil: Byl jste upozorněn společně s.děkanem a s. rektorem, jaké důsledky to bude pro vás mít, neodvoláte-li. prof.Vanýsek: Řekl jsem s.rektorovi, ţe zavolám redaktory Rovnosti a Rudého práva, ale s.rektor ţádal, abych moje vyjádření podal jemu a nejednal s novinami. Své vyjádření jsem mu odeslal, ale v novinách nic nevyšlo a mně došel návrh na rozvázání pracovního poměru. MUDr.Pospíšil: Zdá se, ţe došlo k nějakému nedorozumění. s.kvestor Vahala: Z dopisu, který dostal s.rektor, nevyplývalo, ţe by se jednalo o nějaké odvolání a proto bylo přikročeno k tomuto jednání. MUDr.Pospíšil: Slovo odvolání se mi zdá v tomto případě nevhodné. jde spíše o prohlášení pravdy. prof.Vanýsek: Nemohu odvolávat svůj podpis pod něčím, co jsem nikdy nepodepsal. To by bylo nelogické a neplatné. MUDr.Vágner: Vaše formulace nebyly pro tisk vhodné. Mělo to být jinak a lépe formulováno a předem dohodnuto se s.rektorem. s.Matoušek: Jiní signatáři 2000 slov reprezentují naši republiku v zahraničí, například skokan Jiří Raška nebo Karel Gott. s.Noll: Raška se od toho distancoval v Československém sportu. s.Malyková: Pak by tedy bylo vhodné pouţít Zdravotnické noviny. MUDr. Pospíšil: Vznáším dotaz, zda bude návrh na rozvázání pracovního poměru vzat zpět, kdyţ prof.Vanýsek uveřejní prohlášení. Navrhuji,a by se s.kvestor spojil se s.rektorem, zda to stačí uveřejnit v tisku, nebo si přeje znění před uveřejněním konzultovat. s.kvestor Vahala: Bylo přece řečeno, ţe kdyţ s.Vanýsek odvolá, nic se mu nestane. Jenom nepovede katedru. prof.Vanýsek: Hlavně by se to mělo nějak rozhodnout. Uţ to trvá rok.
250
MUDr.Pospíšil: Ať se tedy s.kvestor dotáţe s.rektora, zda vezme výpověď zpět, kdyţ prof.Vanýsek napíše odvolání do tisku. s.Noll: Ale musí odvolat tak, ţe bude jasné, ţe nesouhlasil a nesouhlasí s 2000 slovy. Během přestávky se s.kvestor Vahala se telefonicky se spojil se s.rektorem. s.kvestor Vahala: Stanovisko s.rektora je velkorysé. Poţaduje, aby prof. Vanýsek do konce týdne zveřejnil odvolání v tisku, kde bude jasně řečeno, ţe nesouhlasil a nesouhlasí s obsahem 2000 slov a svůj podpis pod textem povaţuje za neoprávněný. Není nutno, aby s.rektor text před zveřejněním četl. MUDr.Pospíšil: Navrhuji,a by byl zvolena tříčlenná komise, která druhý den po zveřejnění text posoudí. s.Malyková: Upozorňuji na moţnost, ţe redakce můţe odmítnout prohlášení zveřejnit. s.kvestor Vahala: V takovém případě je nutno prohlášení odevzdat vedení školy, které se samo má postará o zveřejnění, protoţe má zájem, aby si mohlo podrţet prof.Vanýska ve svém sboru. Zdálo se mi, ţe mám co činit s osobami mírně debilními, neboť neustále ţádaly, abych odvolal něco, co jsem nepodepsal. Váhala mlel pořád dokola, abych udělal prohlášení do tisku. Tak jsem nakonec napsal dopis, jak to bylo a poslal jsem s tím moji sekretářku Zdenku Walletzkou do Rudého práva - ţe si pan rektor přeje, aby to uveřejnili. Redaktor Svoboda mi řekl, ţe nebude tisknout ţádné podvody a pamflety, které jsme si na univerzitě vymysleli. Na to má prý univerzita svŧj měsíčník a dokonce i týdeník. Ţe by nebylo dŧstojné, abych se k něčemu takovému sniţoval. Byl jsem mu za to vděčen. Další schŧze závodního výboru ROH se konala za dva týdny. Na pořadu bylo opět rozvázání pracovního poměru se mnou. s.kvestor Vahala: prof.Vanýsek sice projevil ochotu poslat tisku vysvětlení, ale na to uţ bylo poněkud pozdě. Řešení, které nám na minulém za-
251
sedání velkoryse nabídnul s.rektor, bohuţel nestačilo, protoţe s.ministr školství s tím nesouhlasí. prof.Vanýsek: Prohlášení, které jsem napsal, jsem pokoušel zveřejnit uţ dávno, avšak marně. MUDr.Pospíšil: Text prohlášení byl členy ZV ROH přečten, seznán za dobrý a předán Rudému právu, které odmítlo uveřejnit text soukromé osoby. Oznámil jsme to vedení školy, které řeklo ať se nestaráme, ţe to zařídí. Pak nám bylo rektorátem sděleno, ţe si to prof.Vanýsek zveřejnit nepřeje. s.Pečínková: s.redaktor Svoboda z Rudého práva nám řekl, ţe u nich není zvykem, aby soukromá osoba zveřejňoval takovou zprávu. Přesto předal prohlášení do Prahy. Tamní redaktor byl však nemocný a proto prohlášení nebylo zveřejněno. MUDr.Pospíšil: Ţádali jsme, aby byl bod 2 v dopise rektora prokázán, ale my máme zatím důvod nevěřit ani té, ani oné straně. s.kvestor Vahala: s.rektor mluvil osobně s redaktorem a bylo mu slíbeno, ţe to bude uveřejněno. Prof. Vanýsek má sice doklady, ţe se distancoval od některých částí, ale nedistancoval se od celého manifestu. Kdyţ někdo zneuţije podpisu, má se postiţený proti tomu bránit. Pravdou je, ţe je prof.Vanýsek povaţovaný za signatáře a studenti ho jako takového volili za rektora. prof.Nováček: Původní rozhodnutí jsme v kolegiu rektora zrušili proto, ţe s.ministr zodpovídá za celé školství a má moţnost porovnat jednotlivé případy. Vy tu moţnost nemáte, jste ovlivněni, protoţe znáte prof.Vanýska jako vynikajícího odborníka. Bylo to nesmyslné se domnívat, ţe to na vás nemá vliv, ţe jste ochotni nevidět, co je nutno vidět. Kdeţto s.ministr musí tuto věc posuzovat čistě politicky a můţe to porovnávat s případy v Praze. Dospěl zřejmě v poslední době k názoru, ţe prof.Vanýsek je jako vysokoškolský učitel toho času neúnosný. Předtím byla moţnost v případě publikace prohlášení výpověď stáhnout, ale teď uţ ta moţnost není. Není to v tom, jestli bude redakce ochotna text otisknou nebo ne, ale v tom, ţe s.ministr a s. rektor se v dané době domnívají, ţe prof.Vanýsek nemá setrvat na učitelském místě. Oni zodpovídají za konsolidaci školy, nikoliv ZV ROH. Na ZV ROH se s.rektor obrací
252
s tím, ţe není veden osobními zájmy, ale zájmy školy. Dospěli jsme k tomu ne z osobní zášti, ale po zralé úvaze. s.Nedbálková: Kdyţ je to příkaz ministra, tak proč se tím zabývá ZV ROH? Proč nerozhodne ministr sám? s.Unzeitigová: ZV ROH není na této schůzi schopen získat nějaké důkazy a proto neztrácejme čas a hlasujme. s.Pospíšil: Pokud nejsou důvody rozvázání pracovního poměru jasné a prokázané, rozhodovat má soud. Má-li o tom hlasovat ZV ROH, je to pak věcí svědomí kaţdého člena ZV ROH. prof.Vanýsek: Pro mne je rozhodující, ţe škola se mnou rozvazuje pracovní poměr pro porušení socialistického řádu. S takovým zdůvodněním mně nevezmou ani do Technické a zahradní správy města Brna. Zasedání pak opustili s.kvestor Vahala, prof.Nováček a prof. Vanýsek. ZV ROH přistoupil k tajnému hlasování. Ze 13 přítomných hlasovalo 12 proti rozvázání
pracovního
poměru,
1
pro
rozvázání
pracovního
poměru
s prof.Janem Vanýskem. Vahala patrně bojoval i sám o sebe. Podle zpŧsobu, jak vyřeší mŧj „případ“, mělo být posuzováno jeho další pŧsobení na rektorátě. Asi proto se mě snaţil přesvědčit, ţe mám poţádat o rozvázání pracovního poměru sám a odejít do dŧchodu. Odmítl jsem to, protoţe jsem stále ještě věřil, ţe budu ještě řadu let pracovat. Pár dní poté za mnou přiběhl docent Anton, kterého jsem povaţoval za nejschopnějšího lékaře na klinice. Slyšel prý, ţe za mnou přijde docent Malinovský z anatomie a ţe mě bude zbavovat vedení katedry. Malinovský se skutečně asi za hodinu ohlásil. Svolal jsem všechny lidi, kteří byli na klinice, a řekl jsem, ţe bych byl rád, kdyby se stali svědky této události. Skončit s vedením katedry by pro mne bylo úlevou. Nemusel bych vymýšlet, o čem budu jednou do měsíce na katedře povídat. Nemusel bych vyplňovat dotazníky. Nemusel bych lidem nosit nápady aţ pod nos, aby mohli "vědecky pracovat". Nemusel bych pořádat jednou za měsíc semináře. Nemusel bych číst řadu prací, které musely být přečteny a námitky vzneseny vţdy do zítřka, protoţe je všichni posílali na poslední chvíli před sjezdem.
253
Vedení katedry bylo otravné a byl za to příplatek 100 korun. Takţe jsem si říkal, ţe vlastně o nic nejde. Malinovský byl trochu překvapen, kdyţ uviděl tolik lidí. Pak ale přede všemi řekl, ţe mě zbavuje vedení katedry. Tázal jsem se ho, jakým právem mě zbavuje vedení katedry právě on. Byl jsem jmenován ministrem školství a ten by měl být také podepsán pod mým odvoláním. On se tím cítil dotčen. „Máte to od ministra, nebo nemáte?“ ptal jsem ho neúprosně. Malinovský řekl, ţe jde o usnesení děkanského kolektivu. Namítnul jsem, ţe děkanský kolektiv není ve jmenovacím procesu víc neţ pivní společnost. „Vy mě zbavujete vedení katedry z pozice moci a síly, abychom si to jednou pro budoucnost vyjasnili,“ řekl jsem nakonec. On se začal štětit a dal mi nějaký papír. Já jsem řekl, ať si ho nechá. A on zase, ţe je pověřen, aby mi ho předal. Tak já jsem papír vzal a roztrhl jsem ho na dva kusy a zahodil. Malinovský odpochodoval a tím bylo vše vyřízeno. „No, boţe, to je neštěstí. Tak bude vedoucím katedry Anton. A já slibuji, ţe budu Antona poslouchat a ţe bude všecko v pořádku,“ řekl jsem lidem z kliniky. Anton namítnul, ţe tím vedoucím bude asi někdo jiný. „Jeţíši Kriste, kdo to mŧţe bejt jinej?“ Z Antona vylezlo, ţe prý to bude Riebel. „Anton, já to mám teda v tom případě špatný, ale vy to nebudete mít o moc lepší,“ řekl jsem mu. Brzy se ukázalo, ţe jsem měl pravdu. Protoţe v celém procesu mého odvolávání se z rŧzných míst vyskytlo mnoho chyb, napsal jsem stíţnost prezidentu republiky generálu Svobodovi. Nedlouho předtím jsem se s ním viděl v Brně. Uţ nevím, proč s ním na oběd nešel rektor, faktem je, ţe jsem tam byl za univerzitu poslán já. Asi po patnácti přípitcích na generála Svobodu přišla řada na mne. Pozvedl jsem číši a připil na zdraví paní Svobodové. To bylo pro soudruhy komunisty překvapení. Nikoho nenapadlo, ţe by se mohlo připíjet také ţeně, která těţce snášela osudy svého muţe. Její osobní lékař mně přišel poděkovat a říkal, ţe je to poprvé za celá léta, ţe někdo pozvedl číš na zdraví paní Svobodové. Téhoţ
254
den jsme byli s manţelkou pozváni do vládní vily na večeři s prezidentem. Manţelka se tam necítila dobře, protoţe tam byl Karel Neubert a další komunističtí pohlaváři, na které nebyla zvyklá. Myslel jsem, ţe si na mne Svoboda vzpomene. Ale z kanceláře prezidenta republiky mi přišla odpověď, ţe jde o záleţitost, která je mimo rámec jeho kompetence. Tyto záleţitosti prý řeší Ústřední výbor KSČ, ať se obrátím tam. Riebel se stal vedoucím katedry, já jsem ho nechal blekotat a nestaral se o něj. Postupoval přesně „podle kuchařské knihy“. Na kaţdé schŧzi přednesl nejprve politický úvod. Pak mi přišel dotazník z děkanství. My jsme tomu říkali Dotazník Halačka. Tvŧrcem dotazníku však byli asi jiní lidé. Byla tam
spousta
nesmyslných
otázek,
na
které
jsme
měli
odpovědět
v dvouřádkové rubrice. Co soudíte o vstupu spojeneckých vojsk do naší republiky? Vzpomněl jsem si na Josefa Švejka a napsal jsem, ţe o tom nesoudím nic. Ţe jsem o tom nepřemýšlel. Co soudíte o takzvaných hokejových událostech ? Kdyţ naši hokejisté porazili v Praze muţstvo Sovětského svazu, tak někdo vytloukl a vypálil Aeroflot na Václavském náměstí. Samozřejmě se řeklo, ţe to bylo dílo reakce. Ale já si myslím, ţe hokejové obecenstvo tvoří převáţně nezletilci, kteří řvou a troubí na trubky. Takţe to vytloukl někdo z nich anebo si to komunisti vytloukli sami. To uţ je těţké dnes posuzovat a nikdo to neví. Tak jsem tam taky napsal, ţe o tom nesoudím nic. Povaţoval jsem za nedŧstojné na takové blboviny odpovídat. Pak tam byla řada otázek, co jsem v minulosti dělal. Napsal jsem, ţe jsem pracoval ve prospěch lékařské fakulty brněnské univerzity a československého zdravotnictví. Ţe o tom svědčí rŧzná uznání, vyznamenání a medaile. Vyplnil jsem to celé tímto stylem, ale zřejmě to nebylo to pravé. Ale kdybych to vyplnil jinak, bylo by to stejně jedno. Tehdy bylo v módě očišťovat stranu od nekalých ţivlŧ. Bylo přirozeně, ţe mezi nekalými ţivly jsem byl i já. Vylučování měla na starost komise, ve které byl profesor Kořístek z chirurgie, gynekolog Švestka, který se choval hrubě, a profesor Bednařík, který mlčel a jednání se neúčastnil. Pozvali si mě na 14 hodin a nechali mě stát na chodbě před bývalou pracovnou profesora Navrátila dvě hodiny. Pak jsem jim vysvětlil, co uţ bylo veřejně známo. Kupodivu mi zase nevytýkali nic jiného neţ Dva tisíce slov. Bylo to jak na
255
gramofonu. Pak mě vyloučili ze strany. Jednoho dne mě povolali do bývalé Klauzury, budovy u vjezdu na Kříţové ulici, která pŧvodně patřila řádovým sestrám. Později v této budově sídlila rozsáhlá administrativa KÚNZ včetně závodního výboru KSČ. Trŧnil tam jistý pan Přívara. Pŧvodním povoláním byl strojvedoucí, pak vystudoval medicínu a začal dělat závratnou kariéru na ušním oddělení. Jeho kvality nebudu hodnotit. Ke mně se choval vţdy neobyčejně hrubě a uţ dříve jsem s ním měl konflikt. Přívara mi vtiskl do ruky papír, na kterém bylo napsáno, ţe PKV mě vylučuje ze strany. Byl to namnoţený papírek, na kterém bylo na stroji doplněno jen jméno a další údaje. Tázal jsem se, co je to PKV. Řekl mi, ţe bych to jako člen strany měl vědět. Já jsem vyslovil podezření, ţe on to také neví a měl jsem pravdu. Buď to skutečně nevěděl, anebo si na to v rozčilení nemohl vzpomenout. Řekl jsem, ţe znám jediné PKW a to je Personenkraftwagen. To je termín z dob Adolfa Hitlera, coţ mi zcela pasuje na Přívarovy metody. Dále jsem mu řekl, ţe jsme u nás v rodině na vyhazování zvyklí, ţe mŧj otec byl první, kdo byl vyhozen z této nemocnice, kdyţ nastoupil Adolf Hitler. Takţe se nic nemění. Ovšem taková zvrhlost, aby kvŧli otci pronásledovali i syna, to se nám ještě zatím nestalo. Tehdy totiţ začínali komunisté pronásledovat uţ i mého syna Jana, který pracoval na psychiatrické klinice. „Cesty páně jsou rozličné a vykládá se, ţe ta kostra, co stojí v chirurgické posluchárně, je kostra profesora Marquarta,“ řekl jsem mezi jiným. „Vy mě mŧţete tak nanejvýš poškrábat na zádech, protoţe pro mě nejste nic. Nejste ani zvoleným předsedou KSČ, ani nemáte právo, abyste mě mohl s takovým hnusným hadrem na takovým hnusným papíře oznamovat, ţe jsem vyloučen ze strany.“ Řekl jsem, ţe mu legitimaci nedám, ţe dávám pozdravovat a šel jsem pryč. Přívara čekal, ţe se zhroutím, anebo dostanu infarkt. Pak uţ za mnou nikdo nikdy nepřišel, takţe legitimace mi zŧstala na památku dodnes. V té době vpadla do mého ţivota nemoc. Kdyţ jsem se byl po roce volán na městský výbor strany KSČ kvŧli mé stíţnosti na Přívaru, dobelhal jsem se tam uţ jen o dvou berlích. Přijal mě inţenýr Šašek (nomen omen) a stařík, jenţ si říkal doktor Němec. Snaţili se mě přesvědčit, ţe jsem zločinec a protistátní činitel. Řekl jsem jim, ţe je to podivuhodná metodika, kdyţ si
256
v tomto státě člověk na někoho stěţuje a šetří to ten, na koho si dotyčný stěţoval. Řekli mi, ţe jsou detašovanou kontrolní komisí Ústředního výboru. U rozhovoru byla i moje manţelka, kterou jsem si vzal s sebou, protoţe jsem byl invalida. Po nějaké době si mě tam zavolali znovu. To uţ tam byl jen Šašek. Sdělil mi, ţe Ústřední výbor stíţnost projednal a zamítl. Věděl jsem stejně, ţe to nejde změnit. Šlo o „interní pokyn“. Něco takového nemŧţe být obsaţeno v ţádném zákonu, protoţe by to ţádný právník nemohl udělat. Ale interní pokyn v našem „státě“ vykonal kaţdý, kdyţ mu to někdo nařídil. Šašek chtěl, abych podepsal, ţe jsem to vzal na vědomí. Tak jsem mu tam připsal, ţe jsem vzal na vědomí oznámení inţenýra Šaška, které neuznávám. Kdyţ jsem vycházel ven, seděl na chodbě vousatý pán, který mě přátelsky zdravil. Teprve později jsem si uvědomil, ţe to byl krajský tajemník pro vysoké školy inţenýr Klestil. Šel si také pro vyloučení. Ale ředitel KÚNZ Zapletal mi řekl, ať si nedělám starosti, ţe mi v kaţdém případě nějaké místo seţene. Mohl jsem jít do dŧchodu a pracovat dál jako dŧchodce. Mně ovšem šlo o to, abych mohl dělat to, co mě bavilo a čemu jsem byl oddán. Vahala si zavolal na rektorát ředitele MÚNZ doktora Knechta, který řekl, ţe mě vezme na Brandlovu ulici do dětského ambulatória. V té době jsem ale uţ začínal chodit o holi. Stav mých kyčlí se zhoršoval a byla to nešťastná souhra okolností, ţe mě obě věci postihly zároveň. Snad by se běh mého ţivota odvíjel jinak, kdybych byl zdráv a při silách. Nebylo jiné moţnosti neţ s Vahalou začít zase znovu jednat. Nakonec to vypadalo, ţe čtyři dny v týdnu bych pracoval v ambulatóriu na Brandlové a jeden den v týdnu v laboratoři na své bývalé klinice. Tehdy jsem nosil v hlavě plány, jak udělat zařízení, které by pomocí ultrazvuku měřilo nitrooční tlak. Opájel jsem se nadějí, ţe by to snad bylo moţné měřit i přes víčko - tedy relativně bezbolestně. Šla by k tomu připojit jakákoliv registrace - písátková, záznamová, číslicová nebo jakákoliv jiná. Ultrasonografická tonometrie oka nebyla ve světě ještě popsána a tak jsem si myslel, ţe by z této myšlenky mohlo něco vzniknout. Navrhl jsem, ţe bych se o to pokoušel v laboratoři na oční klinice. Současně jsem napsal dopis svému bývalému sekretáři v „Purkyňce“ doktoru Pudlákovi, který se mezitím kupodivu stal náměstkem ministra zdravotnictví pro vědu a po profesoru Hořejším také přednostou hematolo-
257
gické kliniky v Praze. Dotázal jsem se ho, zda by bylo moţné, abych pracoval na některém problému (třeba i genetickém), kterým se zabýval brněnský Pediatrický ústav. Krátce na to se ozval ředitel tohoto ústavu doktor Bílek. Přišel za mnou aţ do bytu. Ministerstvo s tím souhlasilo, souhlasil s tím Bílek, ale Brňáci to zmařili. Po vyhazovu z kliniky mi zbývala jediná moţnost: ţe budu dostávat ekvivalent profesorského platu za vědeckou práci, abych - jak se rektor Vaškŧ vznešeně vyjádřil - mohl dokončit své vědecké dílo. Moje příjmy tím klesly asi na polovinu. Ale na útlak korunou si československý občan uţ zvykl. Po nějaké době se však ukázalo, ţe Riebel mě na klinice nesnese. Zpočátku jsem byl zván na klinické semináře. Na semináři o nádorech víček jsem vystoupil s dotazem na pracovníky Onkologického ústavu, co soudí o moderních směrech chemoterapie nádorových onemocnění víček. Šlo o věčný spor, zda víčko má být ozařováno, nebo operováno. Tím okamţikem se debata vymkla Riebelovi z rukou. Hlavním diskusním problémem byl mŧj dotaz a diskusi jsem nechtě vedl já. Příště uţ jsem pozvánku na seminář nedostal. Ţe seminář byl, jsem se dozvěděl aţ po jeho skončení. U toho však Riebel nezŧstal. Zašel za svými novými šéfy a řekl jim, ţe pokud budu na klinice v jakékoliv formě, nemŧţe za kliniku zodpovídat. Protoţe prý nebude nikdy vedoucím on, nýbrţ budu vedoucím já. To nebyla při jeho přejeté hlavě myšlenka zrovna špatná. On totiţ nebyl schopen řídit kliniku, která by měla jít kupředu nějakými pokrokovými cestami, nebyl schopen řešit problémy. Nebyl schopen zásobovat lidi na klinice náměty na kandidátské a habilitační práce. Nebyl schopen jim radit, nebo je korigovat. Takţe svým zpŧsobem měl pravdu. Ovšem já si v historii medicíny nevzpomínám na dobu, kdy ţák svého učitele vyhnal z kliniky tímto zpŧsobem. Byl jsem to já, kdo mu vedl ruku při jeho první nitrooční operaci. Byl jsem to já, kdo s ním prošel jeho kandidátskou práci. Byl jsem to já, kdo s ním prošel jeho habilitaci, která byla vynucena nátlakem stranických orgánŧ. Byl jsem to nakonec já, kdo to bral sportovně. Kdyţ se Riebel začal věnovat operacím odchlípení sítnice a vymyslel si, ţe tam bude místo plomb z umělé hmoty bude našívat kus šlachy z ruky, udělal jsem mu o tom barevný film. Natočil jsem mu celou operaci a chtěl jsem za to jedině, aby na titulcích bylo napsáno: kamera - prof. MUDr. Jan Vanýsek. Udělal jsem to rád, protoţe to nikdo jiný na klinice natočit ne-
258
uměl. Kdyţ pak na klinice udělali film o kryoextrakci, pouţili snímkŧ, které jsem natočil já. Byl to plagiát, protoţe to vydávali za své záběry. Drahý Riebel zmařil moji naději vytvořit si v laboratoři útočiště či asyl na stáří. Svou zákeřností mě ranil na citlivém místě. Mnozí lékaři v nemocnici věděli, ţe nesmím být přijat uţ ani jako sekundář. Praţská profesorka Kadlecová se sekundářkou na své vlastní klinice stala. Mohla pracovat, mohla operovat, mohla vyšetřovat. Její šéfkou byla paní docentka Votočková, která později jako šéfredaktorka časopisu Československé oftalmologie odmítla uveřejnit mé referáty z rŧzných zahraničních časopisŧ. Psal jsem tyto články v době, kdy jsem se vrátil z nemocnice a neměl jsem co dělat. Paní docentka Votočková reptala proti komunistické straně celá léta a odsuzovala kaţdého, kdo se třebas i k jakémukoliv komunistovi přiblíţil anebo - nedej boţe - komunistou byl. Kdyţ začalo být zle, dostala laktační psychózu a upadla do maniodepresivních stavŧ. Kliniku vedla do té doby profesorka Kadlecová, která napsala několik knih. Byla to vzdělaná a ušlechtilá ţena. Ale jakoţto manţelka ministra školství z roku 1968 a signatářka 2000 slov musela být vyhozena. Zajímavé je, jak se oční lékaři u 2000 slov sešli. Třetím byl vynikající olomoucký oftalmolog profesor Vejdovský. Ten za mnou v té době přijel do Brna a ptal se mě, zda sepíšu nějaké prohlášení, ve kterém 2000 slov odmítnu a svŧj podpis označím za chybu či manipulaci. Řekl jsem Vejdovskému, ţe nic takového nesepíšu. Vejdovský mně pak vyprávěl, ţe Hrbek za ním byl a řekl mu, ţe ho vyhodí, kdyţ takové prohlášení nenapíše. Namítal jsem, ţe kdyţ nesmyslné prohlášení sepíše, tak si udělá ostudu a pak ho Hrbek stejně vyhodí. Od Hrbka bylo moţno čekat cokoliv. „Musíš si to rozváţit sám. Ty jsi s ním slouţil dlouhá léta a ty jsi byl v Olomouci děkanem, kdyţ Hrbek dělal politického vedoucího katedry.“ Protoţe jsem bojoval za obnovení právnické fakulty, znal jsem řadu právníkŧ. Mezi nimi i profesora Bulína. Zastihl jsem ho v situaci, kdy mi připadal vystrašený jako králík, kterého dávají do bedničky na nějaký pokus. Bulínovi měli v Pisárkách obrovskou vilu, které se říkalo Bulínsburg. Za komunistŧ ji nemohl udrţet, tak se nastěhoval do domovnického bytu ve vlastní vile. Zbytek domu získala Akademie věd, u které byl zaměstnán v době,
259
kdy nesměl vykonávat právnickou činnost. Později pořádal nějaká akta na Špilberku. Kdyţ jsem za ním přišel, pozval mě do zahrady. Chtěl jsem si sednout na lavičku, protoţe mě bolela noha. Bulín mi řekl, ţe si tam nemŧţeme sednout, protoţe jsou to prostory vyhrazené Akademii věd. „Ale boţíčku, snad jim to neseţereme,“ divil jsem se. Řekl mi, ţe si tam nesmí sednout ani on sám a zavedl mě do zeleninové zahrady. Tam stála bouda na hrabátka a rýče. Před ní měl svoji lavičku. Na ní jsme seděli a probrali moji záleţitost. Bulín mi řekl. ţe mé postavení povaţuje za naprosto beznadějné a ţe se nenajde soudce, který by v případě právního sporu rozhodl v mŧj prospěch. Dalším rádcem byl profesor Kubeš, který byl posledním zvoleným děkanem právnické fakulty před příchodem komunistŧ. Kubeš se uměl ohánět trochu lépe. Snad i proto, ţe byl po roce 1948 nějakou dobu zavřený. Ve vězení se vyučil tesařem a tuto práci vykonával k plné spokojenosti svých zaměstnavatelŧ. S první ţenou se rozvedl a vzal si majitelku mlýna v Jedovnicích. Myslím, ţe mlýn mají dodnes jako rekreační chalupu. Kubeš měl mnoho krásných řečí, ale nakonec řekl, ţe to stejně prohraji. Jako výborný přítel se ukázal jistý doktor Linhart, s nímţ jsem kdysi skautoval. Byl právníkem na sociálním oddělení ROH u nás v domě. S Linhartem Zašel se mnou na sociální oddělení národního výboru za jiným ušlechtilým pánem. Tento pán mi vysvětlil, ţe mŧj dŧchod bude dělat maximálně 1400 Kč anebo spíše ještě něco méně. Za tuto cenu ţe bych do penze mohl jít hned. Protoţe jsme s manţelkou sami dva obývali třípokojový byt, museli jsme se buď přestěhovat anebo nějak zbavit jednoho pokoje. Do ambulatória na Brandlovu se mi hrozně nechtělo, ale nic jiného se nedalo dělat. Na konec jsem dosáhl toho, ţe na Brandlovu pŧjdu, jen kdyţ mě nechají jeden den v týdnu vědecky pracovat na klinice. Ve své prostotě jsem si představoval, ţe tam budu moci chodit pracovat, kdyţ budu mít volno. Zrŧst mi drţel palce, Zapletal mi drţel palce, ale mŧj ţák Riebel mě na klinice nechtěl ani vidět. Měl jsem doposud klíče od všech místností, protoţe je po mně nikdo nechtěl. Jednoho dne zapomněl doktor Hrachovina v laboratoři vypnout světelný stimulátor. Blýskalo to celou noc. Hrachovina řekl, ţe jsem to patrně udělal já, abych přístroj poškodil a znemoţnil jim práci. Nikdo se mi to neodváţil říci do obličeje, ale samozřejmě se to ke mně
260
okamţitě doneslo. Hrachovinu jsem vycvičil v elektroretinografii a pak ho vyslal na roční stáţ do Západního Německa. Tuto stáţ jsem sám pro kliniku získal. Hrachovina si tam naspořil tolik peněz, ţe si po návratu koupil v Tuzexu automobil FIAT, který byl pro normálního člověka nedostupný. Výsledkem jeho pomluvy bylo, ţe se na klinice začaly předělávat zámky. Závodní výbor ROH, který se za mne postavil, byl celý vyhozen z nemocnice. Pospíšil slouţil na Lesné, svatá pravdomluvná ţena MUDr. Černochová byla poslána jako obvodní lékařku do Bosonoh. Mým největším nepřítelem v nemocnici byl MUDr.Peřestý. V mládí ho chytla řemenice a skalpovala ho. Nosil paruku, byl malý a kdo se na něj podíval, tomu připadal na první pohled divný. Peřestý začal vykřikovat na schŧzích, kdy uţ to bude se mnou konečně vyřízeno. Pustili se i do profesora Hladkého, který nikdy nic nepatřičného neřekl ani nenapsal. Profesora Bruneckého obvinili, ţe prý zmařil udělení zlaté medaile pediatrovi z východního Berlína. Byl to omyl, protoţe Brunecký naopak navrhoval, aby mu medaile udělena byla. Chtěl, aby naši pediatři mohli jezdit na kliniku do Berlína, kde bylo velice levně. Všichni včetně pánŧ Vaškŧ a Halačky hlasovali proti udělení, protoţe dotyčný člověk prý nikdy v Brně nebyl a nikdy o Československo neprojevil zájem. Na Bruneckého dětské klinice byla celá řada schopných lidí. Komunistŧm dalo velkou práci, aby za Bruneckého vybrali člověka, který měl naprosto minimální kvalifikaci. Pak Bruneckého vyhodili i z místa ředitele Výzkumného pediatrického ústavu. Zavřeli ho do kumbálu, kde si dopoledne směl číst, ale prakticky nic dělat nemohl. Kdyby něco napsal, stejně by mu to nikdo neotiskl. Za této situace jsem se rozhodl, ţe na Brandlovu pŧjdu a ţe budu chodit i na kliniku, kde budu smolit svŧj ultrasonograf. Riebel si zavolal Zdenku Walletzkou. Řekl jí, ţe takový formát sekretářky se hodí jen pro mě. On je prostý člověk, který tak vznešenou sekretářku nepotřebuje. Takţe si má hledat nějaké místo. Zasedání katedry se začala odbývat dopoledne – v pracovní době. Riebel měl filosofii zedníkŧ - padla a dost. My jsme měli katedry odpoledne po pracovní době, kdyţ se na klinice všechno udělalo. On je naplánoval na pŧl desátou ráno a chtěl, abych tam chodil z Brandlové. Já jsem tam jednou nebo dvakrát šel. Kdyţ Pak doktorka Záhořanská onemocněla a já jsem šel na katedru, na Brandlové visela cedule
261
jak v obchodě - přejímka zboţí nebo inventura - nikdo tam prostě není. Pacienti šli do dětské nemocnice, kde se domáhali ošetření, primář Gottwald je odmítnul a stěţoval si Krajskému ústavu národního zdraví, ţe na Brandlové nejsem a neplním své povinnosti. Docent Riebel to s nadšením rozmázl. Musím podotknout, ţe Gottwald byl Riebelŧv příbuzný, takţe to všechno nebylo tak docela náhodné. Napsal jsem mu, ţe na katedry nebudu chodit. Odpověděl mi, ţe kdyţ chci vědecky pracovat, musím na katedry chodit. Začala ţabomyší vojna, kterou jsem předpokládal a hodlal ji vydrţet. Kaţdé ráno jsem se vlekl na Brandlovu a ve čtvrtek do nemocnice. Na Brandlové nešlo o vyšetřování dětí a o medicínskou činnost. Šlo hlavně o to, aby dítě bylo vyšetřeno okamţitě a bez čekání. Matičky pak ještě stačily stihnout nákupy a projít se pěší zónou. My jsem jim na to museli dát potvrzení, které odevzdali zaměstnavateli. Byly tam pořád spory, ţe matinka čeká uţ od 8 hodin, ţe přišla na řadu aţ v 11 hodin. Nebyla to pravda. Dalším problémem se stala jedna dětská lékařka ze Slatiny. Kdyţ přišla někam na školu, řekla skoro kaţdému dítěti: „Ty se mi nějak nezdáš, ty šilháš!“ Maminka, babičky a veškeré příbuzenstvo spustili poprask a přišli na Brandlovu. Já jsem tam neměl zařízení, se kterým bych mohl objevit skryté šilhání, které se objevuje například po únavě. Jeden přístroj jsme na to sice měli, ale ten za 4 roky jeho existence nikdo nepouţil. Tvrdili mi, ţe nefunguje. Nakonec jsme zjistili, ţe někdo zalakoval dírku, kudy měl procházet světelný paprsek. Dalo dost práce, neţ jsme na to přišli. Pak jsme se museli dohadovat s matičkami, jak to, ţe paní doktorka ve Slatině říkala, ţe dítě šilhá a my říkáme, ţe nešilhá. Lepší bylo, kdyţ s dětmi přicházely babičky. Byly ze starého světa a jednání s nimi bylo daleko příjemnější. Z mé práce na ultrasonotonografii se stala velmi sloţitá záleţitost. Prakticky všechno jsem si musel shánět sám, protoţe mi bylo zakázáno kýmkoliv disponovat. Nemohl jsem pouţít pomoc laboranta. Doktorka Preisová se začala bát se mnou spolupracovat. Přesunul jsem se do svého pokoje, který jsem stále ještě na klinice měl. V tomto pokoji jsem měl jeden z vyřazených Kretzových ultrasonografŧ, kterým naše oficiální laboratoř opovrhla. Uvedl jsem ho do náleţitého stavu a upravil pro svoje potřeby. V Líšni
262
mi udělali model oka. Profesor Nechleba zařídil, ţe mi v Gottwaldově udělali z umělých hmot a gumy podle tohoto modelu oči. Byly pruţné, mohl jsem v nich docílit určitého tlaku a mohl jsem na nich dělat rŧzné modelové pokusy. Všechno jsem si musel sám poshánět, coţ znamenalo spoustu pochŧzek,
návštěv
a
přesvědčování.
Takţe
jsem
neseděl
celou
dobu
jen
v laboratoři. V této situaci jsem se obrátil na bývalého předsedu Zdravotního výboru bratra Jedličku, se kterým jsem po dlouhá léta spolupracoval a také klepal na základní kámen Fakultní nemocnice v Bohunicích. Byl to příjemný zemědělec-národní socialista, který byl pro mne schopen udělat vše, co bylo v jeho moci. Touţil jsem po klidné výzkumné a vědecké práci. Jedlička mi pod slibem přísného tajemství řekl, ţe o tom mluvil s předsedou socialistické strany Kučerou, kterého jsem neznal. Předseda mu prý zakázal, aby se v mé věci angaţoval. „Prosím tě, dej ruce pryč od Vanýska. To je věc, která je zásadní a ztracená.“ Riebel se domníval, ţe velký oftalmolog se pozná podle velkého počtu operací. Měl rád operace, při kterých bylo vidět krev a bylo jí pokud moţno hodně. Rád operoval rŧzné věci v očnici, kdyţ bylo třeba useknout kus kosti na zevní části očnice, aby se operující dostal nad oko. Vzhledem k běţné očařské technice to byly operace nezvyklé a já jsem je dělal nerad. Byl jsem mu vděčný, ţe si je oblíbil. Po mém odchodu začal Riebel všechno operovat sám. Sem tam něco nechal Antonovi, ale bylo toho málo. Aby to venkovští primáři s Riebelem vydrţeli, museli mu posílat sem tam nějakou tu katarktu k operování. Věděli, ţe chce mít na kontě co nejvíce operací. Operoval, operoval a operoval, takţe se k této práci nikdo jiný téměř nedostal. Ţe mě tehdejší ministr Hrbek ve funkci rektora „nepotvrdil“, bylo vlastně velké štěstí. Kdybych se rektorem stal, Hrbek by po mně chtěl, abych vyhodil 150 lidí z univerzity. To pak udělal Vaškŧ, který nastoupil místo mne. Vaškŧ se dokonce při nějaké slavnostní příleţitosti před plným divadlem veřejně chlubil, kolik lidí vyhodil. Já bych ty lidi vyhodit nemohl. Tím by vznikla trapná situace. Přitom bych měl za zády svého drahého ţáka Riebela, který tuto situaci viděl jako moţnost, jak se stát profesorem. Asi by to nedopadlo jinak.
263
NEMOC Problémy s nohou jsem začal mít po úrazu při pádu na motocyklu před kostelem svatého Jakuba v roce 1963. Ale medicínsky to bylo divné a nepravděpodobné. Myslím, ţe další vývoj ukázal, ţe to s pádem na motocyklu nesouviselo. Byla to prostě léta a genetická dispozice. Při řízení automobilu jsem do pravé nohy dostával takové bolesti, ţe jsem musel zastavovat a odpočívat. Janeček mně dělal rentgen a řekl, ţe mám senilní artrózu obou kyčelních kloubŧ. „Ale jako to, ţe mě jeden bolí a druhý ne?“ „To na věci nic nemění,“ tvrdil Janeček. „Co má tedy dělat?“ „Šetři si na vozíček.“ Protoţe Janeček vzápětí odešel do Greifswaldu, nepřipadal naštěstí jako ošetřující lékař v úvahu. Uchýlil jsem se k uţívání rŧzných preparátŧ které jen kazí ţaludek a nemají ţádné účinky. A kdyţ se po nich člověk napije alkoholu, je opilý dvojnásobně. Nemoc se postupně zhoršovala. Kdyţ jsme byli v Americe, uţ jsem se dost těţce vlekl od hotelu do Central parku a zpátky na Broadway. V Paříţi jsem musel přerušit procházku a jít si sednout na chvilku do kavárny. Silné bolesti byly jedním z dŧvodŧ, proč jsem začal omezovat svou činnost v nejrŧznějších funkcích. Byl jsem znaven z věčného jeţdění do Prahy, nocování v hotelích, z brzkého ranního vstávání a pozdních příjezdŧ domŧ. Musel jsem přestat jezdit na motocyklu. Zakladateli brněnské ortopedie profesoru Frejkovi jsem operoval katarakty na obou stranách. Udělal jsem výjimku z přísných nemocničních pravidel a nechal jsem ho na pokoji samotného. A propašoval jsem k němu jeho ţenu, aby ho ošetřovala a dávala pozor, aby něco nevyvedl. Byl mi za to velice vděčný a já se mu svěřil, ţe mě bolí noha. „Obraťte se na Bozděcha, to je skutečně jeden z mých nejlepších ţákŧ. A je to člověk naprosto ryzího charakteru,“ řekl mi Frejka. V dobách mého děkanství byl Bozděch stále zpochybňován. Na ortopedii byly třenice Rahna kontra Janeček a Janeček kontra Bozděch. Všichni proti všem, takové ty asistentské boje. Takţe Bozděch mně byl vděčný za
264
podporu. Obrátil jsem se tedy na Bozděcha. Ten mi ale řekl, ţe by mi doporučoval udělat časem implantaci umělého kloubu. „Já k vám budu upřímný,“ řekl mi ještě. „Přiznám se, ţe s tím ještě nemáme tolik zkušeností abych si vám to troufal vsadit. Počkejme, jak to bude vypadat u těch lidí za pár let. Ona ta vaše věc nebude tak náhlá a budeme to ošetřovat zatím Arteparonem.“ Arteparon byl zázračný lék. Jeho základem byl jakýsi sliz z kloubŧ telat. Vyráběl se někde v Západním Německu. Vstřikoval se interartikulárně přímo do kloubŧ. Arteparon kloub namazal a tím pacienta zbavil bolestí. Problém byl jen s tím, jak Arteparon sehnat. Všichni mi ho radili, ale nikdo ho nebyl schopen dodat. Nakonec mi pomohl pan inţenýr Forgl, jenţ nás s manţelkou provázel po Mnichově a okolí. Obratem zaslal potřebné mnoţství Arteparonu. A milý Bozděch mi ho začal píchat. Po kaţdé injekci jsem měl dojem, ţe mŧj stav se skutečně lepší. Pak se přihodila velice nepříjemná věc. Bozděch měl odjet na kongres do Vídně. Já ho přemlouval, ať injekci odloţíme o týden. Říkal mi, ţe je to běţná injekce, jakou u nich dává kaţdý doktor. Nechtěl jsem dělat primadonu, která si na sebe od nikoho jiného neţ od profesora nedá sáhnout. Dostavil jsem se v jeho nepřítomnosti na injekci. Dával mi ji primář pan doktor XYZ na kanapi, které snad nebylo potaţené a moţná ani umyté od dob, kdy Frejka odešel z kliniky. Kdyţ mi vbodl jehlu do kloubu, nemohl injekční látku protlačit dovnitř, protoţe jehla byla ucpaná. Nejprve tlačil v naději, ţe to svinstvo z jehly do kloubu přece jen nacpe. Asi se mu to zčásti podařilo. Kdyţ to nešlo dál, vytáhl jehlu, nasadil jinou a píchl mě do kloubu podruhé. To byl počátek největšího neštěstí, které mě v ţivotě potkalo. Druhý den jsem měl zvýšenou teplotu. Dostal jsem takové bolesti, ţe jsem nemohl chodit. Leţel jsem doma a nemohl se dovolat lékaře, protoţe Bozděch byl pryč. Na ortopedii s tím nikdo nechtěl nic mít. Doktorka Kvapilíková z očního mi píchla Kortikosteroid s nějakým antibiotikem. Pak jsem se obrátil na doktora Harnacha, se kterým jsem v mládí dobře vycházel. Harnach přikvačil, vyšetřil mě a dal mi extenzi. Předepsal mi antibiotika a nechal mě doma. Mŧj stav se však horšil. Uţ jsem nemohl být ošetřován doma, protoţe jsem nemohl slézt z postele a dojít na záchod. Sanitka mě odvezla
265
k Harnachovi, který pracoval na třetí chirurgické klinice v Úrazové nemocnici na Ponávce. V „Úrazovce“ mi poskytli vše, co bylo v té době moţné. Byli jsem na pokoji jen dva - já a nešťastný architekt Beneš. Nebyl to zrovna nejlepší společník. Měl jsem však tak strašné bolesti, ţe jsem ho nevnímal. Nebyl jsem schopen stát ani sedět, takţe jsem celý den leţel uvázaný na rŧzných infuzích a začínal jsem mít na zádech proleţeniny. Bylo to veliké trápení i pro manţelku, která nevěděla, jak mi pomoci. Tuto smutnou kapitolu zkrátím na minimum. Později bylo nutno kloub přece jen otevřít. Lékaři utajovali, ţe jim z kloubu vyrostly stafylokoky, protoţe kloub byl infikovaný. Utajovali to zbytečně, protoţe jsem nehodlal ortopedickou kliniku ţalovat a nemínil dělat veřejné ostudy. S manţelkou jsme nebyli medicínsky zase tak hloupí, abychom nevěděli, co znamenají mé septické horečky. Měl jsem je ještě dlouho po otevření a drénování a resekci kloubu a byly to typicky septické horečky. Pokud manţelka nebyla v práci, meškala stále u mé postele. Měl jsem vţdy nevalné mínění o našem systému nemocnic. V „Úrazovce“ jsem měl víc neţ protekční postavení. Ale stokrát nic by umořilo i vola. Nefungoval zvonek, takţe jsem se nemohl dostat na mísu. Kdyţ jsem na míse byl, tak jsem se zase nedozvonil a nedostal jsem se z mísy. Někdy byla zima, protoţe nešlo topení. Jindy bylo horko, protoţe rolety byly nefunkční a nebylo je moţno spustit. V pokoji nešlo spát, poněvadţ tam byl v noci hluk. Večer štěkali psi, které chodili lidé venčit na plácek přímo před nemocnici. Kdyţ jsem konečně usnul, tak přijeli mlékaři a shazovali konve na betonový chodník. Sestry byly na vynikající úrovni, ale nejvíc mi pomohla manţelka. Mělo to pro mne nedozírnou cenu. DEPRESE Všichni si mysleli, ţe jsem v hluboké depresi, protoţe jsem se nestal rektorem a byl jsem vyhozen z lékařské fakulty. Já jsem byl v depresi z jiných dŧvodŧ. Uvědomil jsem si, ţe uţ nikdy nebudu chodit normálně. Utěšování, ţe budu chodit o jedné hŧlce, jsem nevěřil. Uviděl jsem se na berlích aţ do konce svého ţivota. Pochopil jsem, ţe budu všem stále jen na obtíţ a nebudu moci uţ nikdy přispět k něčemu pozitivnímu. Tento pocit mě sebral. Měl jsem vţdy silnou vŧli k ţivotu, ale teď jsem si nedovedl představit,
266
co bude dál. Příčinou mých depresí byla i okolnost, ţe mně jedenáctého dne po operaci nutili, abych začal chodil. Ale mně to nešlo. Mysleli si, ţe chodit nechci, ale já jsem skutečně nemohl. Kdyţ jsem měl ujít 100 metrŧ - padesát tam a padesát zpátky - tak jsem byl se svými silami hotov. Pak uţ mě bolelo opravdu všechno. Bolesti v páteři jsem měl od svého mládí. Teď mne páteř bolela i od leţení. Nohama jsem nevládl. Na berlích jsem jen visel. Stále jsem se bál, ţe upadnu a zlomím si ještě něco dalšího. Ţe jsem vŧbec vyšel z nemocnice, to nebyla jen zásluha lékařŧ, ale také mé manţelky. Vydrţela za mnou chodit tři čtvrtě roku kaţdý den do nemocnice. A dělala rŧzné ošetřovatelské práce, které tam neradi dělali. Neměl jsem chuť k jídlu. Manţelka mi nosila potraviny a pivo, které mi ze společné ledničky vypíjeli sportovci, kteří si v Úrazovce léčili své sportovní úrazy. Sestřičky mě sice daly na mísu, ale pak odešly a já jsem na míse bolestmi nemohl vydrţet. Nakonec jsem mohl jít na mísu jedině, kdyţ tam byla manţelka. Obdivoval jsem jí, ţe to se mnou fyzicky i duševně vydrţela. Kdyţ jsem se naučil pomocí berlí trochu chodit, začala mě rehabilitovat sestra Boţena. Všichni pak říkali, ţe mě naučila chodit a ţe jí mám být velice vděčný. Byla to ovšem velmi tvrdá drezŧra a trvalo dlouho, neţ mi uvěřila, ţe nejsem schopen po chodbě běhat, jak si představuje a jak kolem mne skákali rŧzní mladíci o jedné noze. Ale protoţe všecko má svŧj konec, jednoho dne skončil i mŧj devítiměsíční pobyt v nemocnici. Byl jsem šťastný, kdyţ jsem se mohl vrátit domŧ. Ještě větší štěstí bylo, ţe jsem měl naději, ţe budu moci řídit automobil. Znamenalo to, ţe se občas dostaneme z bytu ven a ţivot nějak poběţí dál. Po nějaké době jsem byl předvolán před posudkovou komisi, kterou vedl doktor Veselý. Pokoušel jsem se předstírat, ţe bych ještě mohl pracovat, ale byl jsem ve zbědovaném stavu. Stěţí jsem se před komisi dovlekl. Tříměsíční odklad dŧchodového řízení by neměl smysl. Syn Jan byl kvŧli mě vyhozen z psychiatrické kliniky a musel denně jezdit do Mikulova. Jeho rodina se po několika letech rozpadla a on se odstěhoval do Drnholce. Jen v Drnholci totiţ sehnal opuštěný devastovaný byt, do kterého se mohl okamţitě nastěhovat. Za několik let ho nádherně přestavěl. Jeho první ţena trpěla nespavostí a léčila se na psychiatrii. Začala být agresivní i vŧči mě. Kdyţ se rozešli, přestal jsem aspoň bát o jeho ţivot a zdraví.
267
Syna Jiřího vyhodili opět kvŧli mně z televize, kde byl úspěšným reţisérem. Odešel do divadla v Šumperku. Brzy se také rozvedl. ŢIVOT INVALIDY Po nějaké době jsem zkusil opět řídit automobil. Kdyţ jsem seděl, neměl jsem kupodivu bolesti a nohama jsem vládl dobře. Neměl jsem pocit nejistoty a hybnost nohou mi dovolovala bezpečně ovládat vŧz. Kdyţ jsem měl poprvé příleţitost to prakticky vyzkoušet, tak jsem míjeli v kopci nad zimním stadionem míjeli asi tak patnáctiletého cyklistu. Kdyţ tito mladíci jedou do kopce, tak se značně kymácejí. Začal jsem se řadit do levého pruhu, abych mohl odbočit do Lesné k pumpě. Kdyţ jsem se k mladíkovi přiblíţil, odbočil tento dobrý junák do mého pruhu. Uţ jsem ho viděl na kapotě a proto jsem dupnul na brzdy. Tím se mi podařilo postavit vŧz napříč silnice. Naštěstí za mnou nikdo nejel. Mladík klidně odejel, ani nepozdravil. Tato nepříjemná příhoda pro mne měla povzbuzující účinek. Ověřil jsem si, ţe jsem opravdu schopen řídit auto. Od roku 1970 to byla pro mne jediná moţnost, jak se dostat do přírody. Jednou jsme dokonce dojeli aţ do Dráţďan. Strýček Slávek z Teplic jel s námi, coţ výlet poněkud zploštilo. Nejvíce jsme však potulovali kolem Brna. Pobyt na sluníčku a posezení na zahradě v Adamově, se pro nás stalo vrcholem ţivotního štěstí. Domov je sice krásné místo, ale kdyţ ho člověk nemŧţe opustit, tak se mu i ten nejkrásnější domov stane vězením. S autem nebyly jen samé radosti. Díky Jendově pomoci mi udělali dobří lidé v Mikulově generální opravu motoru za tři dny. V Brně takového výkonu nikdo nebyl schopen. Nebudu hovořit o nesmyslným doktrínách, podle nichţ se kaţdý automobil jednou za deset let vymění - stejně jako ledničku, televizor. magnetofon, fén nebo mixér. Z tohoto dŧvodu se u nás po desíti letech přestávaly vyrábět součástky. Moje Škoda 1000 MB nemá po patnácti letech uţ vlastně ţádnou cenu. A proto jsem nemohl sehnat náhradní součástky. Naši mudrci sypou na silnici sŧl (která zpŧsobuje korozi blatníkŧ) a současně zastaví výrobu blatníkŧ. To je skutečně geniální systém, jak lidem otrávit ţivot. Jednou na jaře jsme chtěli opět vykonat pouť do Teplic ke strýčkovi. Kdyţ jsme za krásného slunného dne přejeli most ve Velkém Meziříčí, dojel jsem dvě vlekoucí se škodovky
268
z Poděbrad. Kdyţ jsem přidal, přidaly také. Kdyţ jsem ubral, ubraly také. Uvnitř seděli typičtí mladí rodičově naší doby, jejichţ dvě děti na nás dělaly pitvorné obličeje, dlouhé nosy a vystrkovaly zadky. Mně se na ně nechtělo koukat a tak jsem je začal předjíţdět. Kdyţ jsem byl vedle nich, tak jsem měl pocit, jakoby se zadíral motor. Stisknul jsem spojku, ale nepomohlo to. Zadní kola se zablokovala a my jsme lítali za strany na stranu. Nakonec se vŧz úplně roztočil. Za námi jelo další auto, které na dálnici právě najelo z vedlejší silnice, ale naštěstí nás minulo. Zŧstali jsme stát pŧl metru od okraje dálnice. Pod námi byl svah a pod ním pole. Kdybychom spadli dolŧ, embéčko by se zapíchlo předkem do obilního lánu. Rychlostní páka byla v poloze neutrál, ale ve skutečnosti tam byla dvojka. Jiná rychlost zařadit nešla. Příčinou zablokování kol byla úplně rozsypaná rychlostní skříň. Za pomoci dvou ochotných lidí z nákladního vozu se nám podařilo postavit auto do správného směru. Pak jsme se na druhý převodový stupeň dovlekli do Velkého Meziříčí, kde jsem vŧz nechal v dílně. Rychlostní skříň byla tak zničená, ţe vŧbec nešlo zjistit, které škody byly prvotní a které druhotné. Do Brna nás odvezl taxík. ale za týden uţ byl vŧz opravený. Jirka mě dovezl do Meziříčí pro opravený vŧz a „embéčko“ jezdilo dál. Manţelka tvrdí, ţe za mladých let jsem rád předjíţděl a jezdil dost rychle. Je to asi pravda. Na Tatře byla vysoká rychlost uţ osmdesátka. Pokud se dnes nejede sto třicet, tak mají lidé dojem, ţe stojí. My však jezdíme s manţelkou tak, abychom dojeli bezpečně. To znamená pomalu a klidně. Stále nás někdo předjíţdí a my jsem pro ostatní překáţkou v provozu. Náš dŧm patří Krajské radě odborŧ a přesto není moţno zajistit nejzákladnější věci. Od doby, kdy paní Čuperová pro pokročilý věk přestala uklízet chodby, dŧm uţ neuklízí nikdo. Krajská rada odborŧ si na to pak vzala příslušníka SNB. Jednou jsem musel v noci na záchod a slyšel jsem ho uklízet. Jinak ho nikdo nikdy neviděl. Nemohl bych ho pozdravit, protoţe ho neznám. Na dvoře se nezametá sníh a nesypou cestičky. Dostat se v zimě za pomocí berlí ke garáţi je téměř nemoţné. Představa, ţe bych si zlomil krček kyčelního kloubu, je pro mě hrozná. Byl by to pro mne téměř rozsudek smrti. Vedu ţivot, kdy se člověku pořád ještě nechce umřít, ale je hrozně těţké ţít.
269
Měli jsme také věčné problémy, jak se dostat s autem do prŧjezdu na dvŧr, kde máme garáţ. Po celé délce ulice bylo postaveno zábradlí, takţe zásobovací auta do kavárny Opera, do čistírny, do rŧzných institucí, závodní jídelny a obchodu s potravinami, obchodu se zeleninou, do prodejny elektro musí jezdit po chodníku a kličkovat mezi chodci. Polovina těchto vozŧ zatarasí prŧjezd, takţe se s vozem nedostaneme do garáţe. Někdy musím čekat i hodinu, nechci-li zaparkovat na ulici a večer se znovu o berlích vrátit k autu a odvézt ho do garáţe. Kdyţ je příjezd náhodou volný, lidé na chodníku jsou vŧči nám agresivní. Ťukají si na čelo, tykají mi a křičí na mě: „Vole!“ Jednoho dne v noci prasklo v přízemí potrubí a teplá voda vnikla do právě zrenovovaného kina. Pan Lněnička by to sice opravil, ale protoţe by mu za to správa domu nic nedala, tak řekl, ţe dŧm potřebuje generálku. Byla zastavena voda a začal se hledat dodavatel a subdodavatel. Světlíkem byla nataţena roura, ke které jsme si museli všichni pokorně chodit pro vodu. Tu jsme nalévali do van, abychom mohli jít na záchod a něco si uvařit. Pak bylo rozkopáno vše od kotelny aţ po východ z domu. Z domu jsme se mohli dostat jen přes rŧzná lešení a desky poloţené přes výkopy. Pro invalidu to jsou nepřekonatelné překáţky. Lidé nechávali kohoutky na chodbě otevřené, takţe voda tiše tekla šesti patry do přízemí. Pak začal Dopravní podnik klást pod našimi okny koleje. Přímo pod námi byla zřízena tramvajová zastávka. Na zastávce začali v noci hulákat a zpívat opilí lidé všech moţných národŧ. Bylo to zejména díky veletrhŧm a výstavám, kterých bylo v Brně vţdy dostatek. V budově naproti našim oknŧm bylo zřízeno skladiště pro rychle se kazící zboţí: Začaly tam jezdit nejhlučnější výtvory československé techniky – nákladní automobily Praga V3S. Tyto vozy neměly v pořádku akumulátory a proto je jejich řidiči nechávali běţet naprázdno celé dny i noci. Připadáme si jak dobytčata, která se topí ve vlastních splašcích díky zavedení krásného nového systému roštŧ. Místo, aby si dobytčata lehla na slámu, tak ta ubohá zvířata musí leţet na těch roštech. Kdyţ bylo konečně kolem domu všechno vyasfaltováno a byl opět přiveden proud, začalo se pracovat na renovaci vodních stoupaček. Nositeli Řádu rudého praporu Stavebnímu podniku města Brna, se přitom podařilo za-
270
pálit ţhavými okujemi naši komoru a spálit moji dílnu. Poţár byl dosti zuřivý. Fotografický zvětšovací aparát se prakticky roztekl. Celá fotolaboratoř vzala za své. Skříně ohořely, ale naštěstí neprohořely dovnitř a neshořely mi šaty. Byl jsem sám doma a seděl v nejvzdálenějším pokoji. Neţ jsem si uvědomil, ţe hoří a dopotácel se o berlích do kuchyně, uplynula dlouhá doba. Manţelka byla na nákupech. Říká se, ţe co dravý ţivel nestráví, to dodělají hasiči, ale já bych jim musel dát vysvědčení se samými jedničkami. Co přišlo pak, to je obraz ţivota v rozvinuté socialistické společnosti. Já jsem seděl s berlemi v ruce na ţidli v předsíni. Přes předsíň vedlo vodní dělo, kterým by byla v případě dalšího vzplanutí zatopena komora. Při této nebezpečné situaci se zaskvěl správce našeho domu pan doktor Gross. Zavolal policii, neboť jsem tam prý měl nějaké dráty. Ke zvětšováku totiţ obvykle vedou dráty. Oni to sice na Právnické fakultě nebrali, ale je to tak. V bytech většinou bývají elektrické rozvody. Pan doktor Gross nakonec řekl, ţe jsem to zapálil já. Ţe tam bylo plno spotřebičŧ, které moţná byly pod proudem a ty zpŧsobily poţár. Nezajímalo ho, ţe dírou ve zdi padaly dovnitř kusy rozřezávaného potrubí v červeném a červenoţlutém stavu. A ţe padaly hned vedle papírového pytle, do kterého jsme dávali staré noviny. Nikdo nás předem neupozornil, ţe nám udělají díru do zdi a pak budou v šachtě něco svařovat. Pak povolali kriminalistickou laboratoř. Dotyčný člověk si přinesl igelitové pytlíky, ve kterých si dnes lidé dávají siláţovanou potravu do mrazniček. Odstříhával kousky z rŧzných vedení a dával si je do pytlíkŧ. Zřejmě chtěl zkoumat, co jsem měl nebo neměl pod proudem. Pak jsem byl vlídně policejně vyslechnut. Policista byl po hasičích hned na druhém místě v lidských kvalitách. Nakonec bylo vyšetřeno, ţe poţár zavinil svářeč z Medlánek. Socialistickému sektoru vznikla škoda 80 korun, coţ prý bylo kryto pojišťovnou. Pak pan doktor Gross vyvolal animozitu mezi mnou a údrţbářem Šotkem, který nám opravoval a natíral opálené skříně. Byl také ochoten místnost vymalovat a uvést do pŧvodního stavu. Doktor Gross mu namluvil, ţe budu pronásledovat lumpa z Medlánek, který to zapálil. Šotek se polekal a odmítl od nás přijmout peníze na nátěrový materiál, který jsme chtěli zaplatit. Dělal výtrţnosti vŧči manţelce, která se ho snaţila hostit. Kdyţ milý pan doktor Gross všecko rozeštval, vzdal se správcovství. Naštěstí nám pomohl Jenda, který nám pokojík
271
se svými přáteli vytapetoval a dal do pořádku. Pracovala na tom i jeho dcera Klárka Bylo tam mnoho šroubkŧ, krabiček, součástek, materiálŧ. vše se muselo vynosit, vyházet, očistit. Soustruh byl oţehnutý, nářadí spálené. Nevěděli jsme, co z elektrických zařízení je zničeno a co ne.. Co je pro mladé lidi zanedbatelné a snad i směšné, bylo pro nás těţké a surové. Jednoho dne nám správa budovy oznámila, ţe budou současně rekonstruovány oba výtahy. Rekonstrukce potrvá asi pŧl roku a máme se chovat ukázněně. Pro nás byl výtah jediným prostředkem, jak se dostat z bytu. Sedmého dubna přišli dva hoši. Jeden protučnělý s dlouhými vlasy, druhý malý. Nazval bych ho kapesní manţel nebo tak nějak. Nejdřív zastavili oba výtahy. Pak vzali kladiva a vytloukli všechna skla a rozbili tlačítka. Učinili tím oba výtahy nepohyblivými a odešli. Pak se nedělo nic. Koncem dubna se objevili tři dŧchodci. Vyjednali jsme s nimi, ţe sjedeme dolŧ a ve čtvrt na dvanáct se vrátíme. To byla právě doba, kdy jim počaly odkapávat šťávy ţaludeční, takţe odcházeli na oběd. Asi pětkrát se nám podařilo vyjet malým výtahem, přestoţe byla vytlučena okna a zničen tlačítkový systém. Výtaháři spojili dva drátky a my dojeli do určitého poschodí. Nikdo jiný s tím nemohl jezdit. Já bych se to sice naučil spojovat jako oni, ale jak se dostat k výtahu, který řemeslníci vţdy před svým odchodem vytáhli do nejvyššího patra? Kdyţ jsme chtěli jet na chatu, dal jsem jim láhev vína nebo jinou odměnu v ceně asi 50 Kčs. Co je to ale to pro československého výtaháře? Samozřejmě jsme pak čekali hodinu na dvoře ve třicetistupňovém horku. Pak jsme uprosili paní z kuchyně, která ovládala trik s druhým výtahem. Ta nás vytáhla aţ do bytu. Od začátku srpna do konce listopadu jsme se uţ nedostali z bytu. Pak tři dŧchodci začali zdít. Zatímco pan architekt Wiesner měl kvŧli osvětlení schodiště výtahové šachty prosklené, dŧchodci nádherný světlík zazdili. Nikomu nevadilo, ţe dŧm byl zařazen mezi světové architektonické památky a jezdili se na něj dívat studenti architektury aţ z Japonska. Do pevné stěny vsadili šedá ţelezná vrata, jaká jsou v bunkrech. Tato vrata se mají zavírat vlastní silou, protoţe při vysoké vyspělosti našeho lidu ve století kybernetiky uţ nemŧţeme počítat s tím, ţe by někdo za svou zadnicí zavřel dveře. Tato myšlenka není k zahození, ale vynálezce zřejmě neznal náš lid. V okamţiku, kdy lidé zjistili, ţe tyto dveře se zavírají automaticky, začali je zavírati nási-
272
lím. Kaţdý je chtěl přivřít rychleji neţ hydraulika dovolovala. Lidé spěchali pro banány, lahvové pivo a jiné dŧleţité věci. Tomu se však vzepřela hydraulika, která neměla ráda násilné zavírání. Dveře se přestaly dovírat a výtah nejel. Zevnitř je dovřít nešlo, protoţe byly zcela hladké a bez jakéhokoliv madla. Tři dŧchodci zdili a zdili a zdili aţ do konce června. Pracovali vţdy jen tři dny v týdnu. Pak pan Netík (ze známé rodiny malířŧ a socialistických zlepšovatelŧ) odejel na cestu lodí po Středozemním moři z Casablanky do Oděsy. Druhý výtahář porodil syna a třetí se klepl přes prstíček, takţe dlouhodobě onemocněl. Kdyţ se konečně vrátili, tak nemohli pokračovat, protoţe. nějaký sběratel kovŧ odvezl výtahovou podlahu do Kovošrotu a tam ji prodal. Oprava výtahu byla pět zastavena. Kdyţ vyrobili novou podlahu, výtah několikrát zahučel, ale pak se ale zjistilo, ţe chybí jistící lanko. Bylo sice dodáno, ale jen jedno. Zvrhlá kapitalistická výtahářská firma z první republiky Šlégr a spol. měla ve výtahu jistící lanka dvě. Výtaháři opět odešli, protoţe v celé republice nebylo lanko 7 mm tlusté. Začal jsem lanko shánět a výtah začal koncem listopadu jezdit. Na Silvestra se však opět zastavil. Pan Netík s panem Dudákem byli na zimní rekreaci. Zatelefonoval jsem do dispečinku firmy Kovopodnik. Tam se ozval nějaký pan Zavadil, který znal našeho Jendu z automobilových soutěţí. Kdyţ zjistil, ţe jsem Jendŧv otec a k tomu ještě invalida, přijel k nám s mistrem Březinou za 10 minut. Zjistili, ţe chyba je v relé, které je potřeba postříkat Kontaktolem. Pan Zavadil byl slušný člověk, ale potvrdila se opět slova našeho neboţtíka řezníka pana Bednáře: „Člověk musí mít známosti.“ Kdyţ jsem se jako invalida o dvou berlích dovlekl v úřední den na sociální odboru národního výboru a dovolil si podat ţádat o penzi tlusté pětapadesátileté ţeně, musel jsem snášet její poniţující a uráţlivé chování. Tato ţena by klidně mohla velet koncentračnímu táboru, kde by staré babičky, ţádající o domov dŧchodcŧ, musely lézt po čtyřech. Od tohoto okamţiku uplynulo uţ mnoho let, takţe doufám, ţe se z ní stala také dŧchodkyně a pocítila, co to je být starý a bezmocný. Moje manţelka šla pro potvrzení, ţe mám právo pouţívat na vozidle odznak invalidy. Přišla o dva dny později neţ stanovil termín, který nebyl nikde publikován. Ačkoliv šlo jen o to vzít razítko s datem, razítko Městského národního výboru a podepsat, tyto dvě dámy do-
273
nutily manţelku, aby si pro papír přišla za týden. Manţelka tehdy začínala také špatně chodit, protoţe jí bolely kyčelní klouby. V budově Národního výboru nebyl výtah, jen stále se pohybující paternoster, do kterého nebyla schopna nastoupit. Kdyţ byla tato trapná záleţitost vyřízena, dostal jsem dopis. ţe po 35 letech sluţby, kdy mŧj poslední plat činil asi 6500 korun, budu dostávat dŧchod 1400 korun. Pak se dŧchodový úřad v Praze odmlčel. Pracuje tam strojová technika a počítače, takţe nebyli schopni mŧj dŧchod vyřídit a nechali mě bez jakýchkoliv prostředkŧ. DALŠÍ ZÁKAZY Po krátké době mého překládání najednou vtrhl do překladatelského střediska kontrolní orgán. Zjistil, ţe v Parku kultury překládají rŧzní nepatřiční lidé. Například bývalý ministr školství Bezdíček anebo náš bývalý marxista z filozofické fakulty. Nepatřičných nás bylo asi osm. Kontroloři nám zakázali překládat. Pár korun za překlady nám nejen pomáhalo udrţet automobil, chatu a další věci, ale pro mne to také znamenalo přeţít aktivním zpŧsobem mŧj nesnadný úděl. Byla to další nepříjemnost, kterou jsem byl odměněn za celoţivotní práci. Rozhodl jsem se, ţe si musím najít nějakého „štrómana“. V pŧvodním slova smyslu je to slaměný strašák, ale v dané situaci šlo o člověka, na kterého jsem překládal. Byl to mŧj přítel z mládí. Dnes uţ je, bohuţel, ve věčných lovištích. Jazyky sice moc neuměl, ale to nikoho nezajímalo. Jako renomovaný doktor práv díky komunistŧm také neuspěl. Jezdil v tramvaji a štípal lidem lístky. V době, kdy mně dělal „štrómana“, byl zaměstnán jako noční hlídač v muzeu. Kdyţ zemřel, přejal jeho funkci mŧj další přítel z mládí doktor Vilím. Byl předsedou Svazu politických vězňŧ. Ti, co byli vězněni komunisty, se do tohoto svazu samozřejmě přihlásit nesměli. Šlo pouze o vězně z druhé světové války. Později se ukázalo, ţe uţ vlastně nikdo neví, kdo nám překládat vlastně zakázal a proč nám to zakázal. Vzteklá divá Anča, která tehdy prý jen uposlechla příkazu STB, odešla do dŧchodu. Najednou to bylo všecko jinak. Mohl jsem překládat na svoje jméno, coţ bylo daleko jednodušší a pohodlnější. Bylo to však uţ v době, kdy se všude začalo šetřit. Většinou se s tím začínalo u překladŧ. Takţe jsem sice uţ překládat mohl, ale pro změnu zase
274
nebylo co. To byl opravdu dŧstojný zpŧsob ţivota starého invalidního člověka, který zasvětil celý ţivot práci. A který byl prvním oftalmologem v našem státě, který ve světě dosáhl takového mezinárodního uznání pro Československo jako doposud nikdo z našich oftalmologŧ. Členem evropského výboru oftalmologické společnosti, členem řídícího výboru evropských lékařských společností CIOMS, účastník mnoha kongresŧ v Paříţi, Mnichově, Bruselu, New Dillí, Bostonu, Alby, Athénách a dalších městech. Byl jsem jmenován pionýrem ultrazvukové diagnostiky v oftalmologii, pomáhal jsem vyvíjet lékařské přístroje u nás i v Rakousku. Nikdo z mých kolegŧ neměl takové postavení v mezinárodních institucích a nebyl ve světě uznáván takovým zpŧsobem jako já. Celá sedmdesátá léta jsem nesměl překládat, nesměl jsem vědecky publikovat, nesměl jsem přednášet. Byla mi zakázána i přednášku o mé poslední myšlence - ultrazvukové tomografii. Tato metoda byla zaloţena na principu měření zkrácení oka při určitém známém konstantním tlaku. Později jsem to vylepšil ještě tím, ţe jsem pouţil Dopplerova principu. Prakticky to znamená, ţe zvuková energie vyslaná jakýmkoliv kmitočtem, se vrací odraţena jiţ v jiném kmitočtu. Tento kmitočet se velice citlivě mění se změnou vzdálenosti, ze které se tato zvuková energie odráţí. Kdyţ jsem o tom nesměl přednášet, tak jsem se aspoň pokusil o získání patentu na tuto věc. V patentovém spise musí být na závěr uveden princip vynálezu jednou větou. Tím vznikají monstrózní věty. Moje věta měla jednu větu hlavní a 22 vět vedlejších. Spis musí mít určitý počet řádkŧ, určitý počet stran, musí u toho být výkres, který musí splňovat určité předpisy. Vše jsem si dělal sám. Nechtěl jsem za to nikomu platit, protoţe jsem věděl, ţe mi za patent stejně nikdo nic nedá. Nakonec jsem to „odpatentoval“ díky laskavosti paní inţenýrky Matouchové, vedoucí oddělení pro lékařské objevy. Byla nejen inţenýrkou, ale i magistrem farmacie. Kdyţ byla náhodou v Brně, tak se u nás zastavila a pomohla mi dát všechny tečky na patřičná místa. A také přeloţit vše do patentového jazyka. Kdyţ si normální člověk čte patentový spis, psaný tímto jazykem, tak většinou pochybuje o zdravém rozumu pisatele. Klatba uvrţená na naši rodinu ovšem pokračovala. Ačkoliv jsem upozorňoval, ţe jde o měřící techniku, která je pouţitelná i mimo oční lékařství, mŧj patent se dostal do gestorství nebo-li správcovství národní podnik Chirana Stará Turá. To bylo
275
stejné, jako kdybych to hodil přímo do záchodu. Patentní úřad to vyhodnotil jako nejlepší nápad tohoto sektoru a o patentu měl být natočen krátký film. Byl jsem poţádán, abych napsal scénář. Pokusil jsem se tedy scénář napsat. Byl přijat kladně. Kdyţ bylo vše hotovo, ministerstvo zdravotnictví se vyjádřilo, ţe o patent nemá zájem a nepřeje si, aby bylo se mnou cokoli natáčeno. RODINNÁ KLATBA Klatba byla vynálezem středověkého církevního práva. Týkala se osoby, která se provinila proti jediné pravé víře svaté. Toto právo ale nic neříkalo o tom, ţe by měly být postiţeny i manţelky, děti a další generace vnukŧ a vnuček. Teprve naše rozvinutá socialistická společnost tuto klatbu přivedla k dokonalosti. Táhlo se to zcela veřejně dál a dál. Na všech přihláškách na střední či vysokou školu byly otázky, co otec dítěte činil a nečinil. Povaţuji to za něco středověkého. V této pohnuté době nešlo jenom o mě. Šlo také o osud našich dětí a vnoučat. Měli jsme v tom směru řadu krásných zkušeností. Naši týnečtí příbuzní se neprovinili vŧbec ničím. Trpěli za to, ţe strýc Bečák byl poslancem za Agrární stranu. Protoţe patřili k nejoblíbenějším rolníkŧm ve Velkým Týnci, komunisté z nich udělali takzvané kulaky. Byli vyhnáni z rodných domŧ, museli opustit obdělávaná pole a šli pracovat do továren. Později se někteří z nich uţ odmítli vrátit se ke svému pŧvodnímu povolání. Výjimku tvořil jenom inţenýr Juránek, který si vzal dceru Rŧţeny Kubíčkové. To byla moje sestřenice, dcera otcovy sestry Aneţky Pospíšilové. Juránek byl absolventem Vysoké zemědělské v Brně. Po absolutoriu se stal na škole asistentem. Pak rodina rozhodla, ţe bude hospodařit v Týnci. Kdyţ se na „kulaky“, sesula zkáza byli Juránkovi vyhnáni ze svého gruntu. Komunisté je přestěhovali na takzvaný výminek a celá rodina musela pracovat v továrně. Totéţ postihlo i druhou dceru Rŧţeny Kubíčkové. Ta na tom byla ještě hŧř, protoţe její muţ se z nejasných dŧvodŧ v souvislosti s politickými procesy dostal do vězení. Tam málem podlehl záchvatu mozkové mrtvice. Nezemřel, ale zŧstal navţdy invalidou. Jeho ţena - hanácká selka – musela pracovat ve farmaceutické továrně v Olomouci a pracuje tam dodnes. Kdyţ druţstvo v Týnci kleslo aţ na dno, tak se začali shánět po někom, kdo by dovedl dary hanácké přírody vyuţívat přece jen trochu odbornějším zpŧsobem.
276
Povolali Juránka a on řekl, ţe je ochoten v JZD pracovat za podmínek, ţe budou dvě dcery přiměřeně zaměstnány a bude se moci opět nastěhovat do rodného statku. Bylo mu vyhověno a Juránek se stal agronomem druţstva. Později se stal předsedou. Nakonec byl agronomem a pak i předsedou 14 druţstev spojených do jediného celku. Kdyţ byly v Olomouci za přítomnosti Gustáva Husáka komunistické doţínky, vyplácelo druţstvo vedené Juránkem svým členŧm 100 korun za účast v doţínkového prŧvodu. Moji synové byli v první vlně represí postiţeni rozdílně. Zatímco Jenda se ocitl na tapetě v první řadě, kolem Jirky byl dlouho klid. Jenda po mně zdědil schopnost udělat si z někoho legraci. Bohuţel se mu však podařilo vystřelit si z někoho, kdo neměl smyslu pro humor ani za mák. Například z paní doktorky Rodové, manţelky šéfa psychiatrické kliniky Náhunka. Náhunek měl kloubní artrózu a obtíţe s chŧzí. Kdyţ komunisté nakonec vyhnali z kliniky i svého předválečného příznivce profesora Hádlíka, Náhunek se stal jeho nástupcem. Jeho ţena vládla klinikou a byla stranickou záštitou pravé komunistické víry. Nad ní stála ještě paní doktorka Hrazdírová, která se proslavila aférou na mikrobiologii. Byla manţelkou doktora Hrazdíry, který se stal nástupcem vyhozeného profesora Popka. Hrazdírŧ bylo v nemocnici víc. Byl tam „kádrovák“ Hrazdíra, jeden z nejodpornějších zjevŧ. S Hrazdírovou jsem nepřišel do styku, ale Jenda se s ní samozřejmě zapletl hned na první schŧzi, na kterou přišel po absolvování roční stáţe v západním Německu. Hrazdírová kohosi obviňovala, ţe v roce 1968 nosil na kliniku pokyny z Krajského výboru KSČ. Jenda se přihlásil a řekl, ţe za rok nebo dva zase třeba budeme stíhat za totéţ ji. Schŧze to kvitovala s nadšením a potleskem. Méně nadšena byla paní doktorka Hrazdírová a „nikdy to Jendovi nezapomněla“. Pak přišly otřesné záţitky. Profesora Hádlíka jsem nikdy nepovaţoval za charakterního člověka. V roce 1938 se zasadil o to, aby moje manţelka odešla z neurologické kliniky, protoţe byla vdaná. Musela uvolnit místo českému lékaři, vyhnanému ze Slovenska. Vyhnaným Čechem byla paní doktor Figarová, která na Slovensku nikdy nebyla. Byla se svým tehdejším ctitelem neurologem primářem Černochem v Ostravě. Kdyţ přišla do Brna, stala se favoritkou Hádlíka a později si ho vzala za manţela. Kdyţ byl za války profesor Křivý zatčen, jeho zástupcem se měl stát
277
Popek. Popek však odmítl za těchto okolností kliniku vést, předstíral těţkou neurózu a nakonec z kliniky odešel. Vedoucím kliniky se za Hitlera stal komunista Hádlík. To byla také okolnost velice pozoruhodná. A ještě třetí momentka ze ţivota profesora Hádlíka: kdyţ jsem se snaţil Jendu udrţet kvŧli jeho rodině v Brně, Hádlík mi řekl, ţe ho vezme jako klinického vědeckého aspiranta, pokud získám podobné aspirantské místo pro jeho zetě Karla Holíka. Byl to takový khuhandel neboli obchod ve stylu obchodníkŧ s dobytkem. Doktor Holík místo dostal, ale krátce na to Hádlíkové dceři nafackoval tak, ţe měla rentgenové stopy na lebce. Rozvedl se s ní a později utekl do ciziny. Kdyţ se na klinice ztratil fotografický aparát. Hádlík z toho obvinil Jendu. Byl to nesmysl, protoţe měl úplně stejný aparát doma. Za nějaký čas se fotoaparát našel. Neslyšel jsem o tom, ţe by některý šéf kliniky obvinil z krádeţe jednoho ze tří posluchačŧ, kteří se od něj chtěli učit. Jenda stále odkládal odevzdání kandidátské práce, kterou měl ukončit svou vědeckou aspiranturu na klinice. Neodevzdal práci na první moţný termín, jak bych to byl asi udělal asi já, ale odevzdal ji v termínu, který byl přípustný. Profesor Hádlík však práci zavřel do šuplíku a drţel ji tam tak dlouho, aţ prošla lhŧta. Pan proděkan pro vědu Janoušek prohlásil, ţe práce došla pozdě a proto aspirantura není ukončena. Vzápětí Jendu vyhodili z kliniky. Jedinou moţností, jak pokračovat v práci psychiatra, bylo místo v Mikulově. Kádrový pracovník Hrazdíra zvaný Mirek Hrazdíra z Obřan pocházel ze slavné rodiny „kádrovákŧ“ a příslušníkŧ Státní bezpečnosti. V roce 1966 jsem mu řekl, ţe si budu dělat kádrovou politiku na oční klinice sám. Měl jsem uţ dost jeho politických es, která ke mně na kliniku přicházela. Ţádal jsem, aby bylo jeho zasahování nějak právně podloţeno. Stranická organizace ho tehdy nepodpořila, takţe jsem si skutečně nějakou dobu dělal personální politiku na klinice sám. To mi nikdy nezapomněl. A tak mi to chtěl na mém synovi oplatit. Jako člověk odpovědný za umísťování lékařŧ chtěl Jendu dostat na takové místo, abych na to nikdy nezapomněl. Já jsem ale místo v Mikulově nepovaţoval za špatné. Mŧj otec byl univerzitním profesorem, já jsem byl univerzitním profesorem, ale nikde není psáno, ţe mŧj syn musí být také univerzitním profesorem. Určité schopnosti k tomu však měl. Jan je neobyčejně manuelně zručný. Myslel jsem, ţe s jeho mimořádnou bystrostí, orga-
278
nizačním talentem a manuelní zručností by se uplatnil v jakémkoliv chirurgickém lékařském oboru. Ale jeho osud by byl asi nakonec stejný. Zmámen a zlákán intelektuálními kamarády a Hádlíkem šel na psychiatrii. Celé roky pak musel poslouchat alkoholiky a potřeštěné neurotické ţeny. Psychiatrická ambulantní praxe je velmi nesnadná. Měl také smŧlu i v jiném směru. V tomto ohledu by se mnou asi nesouhlasil, a mé názory by posuzoval jako projevy otcovské opičí lásky a zaujatosti proti jeho partnerŧm, ať to byli jeho přátelé nebo jeho ţena a podobně. Jirku vyhodili z televize aţ později, ale po dvou letech mohl svou profesi vykonávat dál ve svobodném povolání. JAK BĚŢÍ DNY Jirka často natáčí někde venku a Jenda objíţdí po rŧzných ordinacích jih Moravy. Naštěstí je tady dobrá paní Sedláková, která nám ráno nakoupí housky, nejnutnější potřeby a donese nám noviny. Druhým naším pokladem je paní Šulcová z Adamova, která nám jednou týdně uklízí. Bydlí nedaleko od naší chaty. Nemá zlaté ručičky, ale ručičky z titanové či chromové a niklové oceli. Kdyţ něco vezme do ruky, hned se to rozpadne. Chodí k nám uţ pět let a ještě nepochopila, jak se u nás zavírají okna. Architektem Vízner vymyslel zvláštní kování s otočnými háčky, které přitisknou okno pevně k zárubni. Kdyţ paní Šulcová uklízí, tak všechno pečlivě přerovná. Po jejím odchodu nemohu najít léky, tuţky, gumy, slovníky a podobně. Je to však velice hodná paní. Kdyţ její zeť major Kučera z Dopravního inspektorátu VB dělá zabíjačku, tak nám vţdycky něco přinese. Ráda vaří a zavařuje. Občas nám upeče koláče, někdy přiveze naloţené okurky nebo maliny, které nasbírala v lese. Při práci plní vroucí přání foniatra profesora Františka Brohma, který říkal, ţe nebude dobře na světě, dokud si lidé při práci nezačnou zpívat. Ona si skutečně při práci neustále zpívá. Nevím, jak by svět vypadal, kdyby si všichni při práci začali zpívat. V dějinách českého národa byly jistě i krátké úseky vzestupu, ale doba, kterou český národ věnoval poctivé práci, byla neobyčejně krátká. Při pití piva a konzumaci jídla se zpívat nedá. Takţe by to nebylo zas tak hrozné. Paní Šulcová zpívá především písně o lásce. Několikrát jsem uvaţoval, zda bychom její písně neměli nahrát. Jde totiţ o pís-
279
ničky, které jsou oproti dnešním folkovými zpěvŧm opravdu krásně udeřeny. Zatímco si folkové písně dělají nárok na umění, písně paní Šulcová jsou tak blbé, aţ je to krásné. Slova jejich písní se hodí na melodie, které se věčně opakují. Vybavuje se mi podobná píseň z mého mládí, která se zpívala na starém Brně. Zpívávali jsme ji ve skautu a pamatuji si ji dodnes. Jmenovala se Z Oltecu nevolej. Starému Brnu se dodnes říká „Oltec“ (z německého alte). V Brně byla panna jménem Anča Křivilŧ Otec Křivilŧ zapřáhl z rána do fiakru kobylu S fiakrem stál u nádraţí, vozil panstvo i s bagáţí po městě a do bytu, u vlaku byl na ritu Anča děvče hodný byla, ale byla na muţský Chválili ji, ţe je milá, ţe má správný zálusky Matka se dala na modlení za to svoje pokolení Fotr řádil jako pes, ţe ţádnej muţskej nepřilez Otec Křivil řek, ţe dcera gatě má mít ze plechu Nebo, ţe jí dá do kláštera za tu její neplechu Matka volá krinda pána, kdepak do kláštera Anna A tak Anča Křivilŧ zŧstala dál v civilu A tak jednou odpoledne brzy z jara na klasy pan Ignác tam Anču shlédne zakouká se do krásy Anča jedním okem mrkne, Ignác jako holub vrkne A pak ten den z večera pozve Anču do éra Kdyţ se éro v mračnech točí usne ba i milenec Kdyţ pan Ignác protřel oči zařval jako šílenec Anču patřil ke své hrŧze v rozepjatý ţenský blŧze tam kde nemá hověti - v pilotově obětí Ignác nebyl ţádnej sígr, teď však dostal velkou zlost Skočil jako litej tygr na tu zrádnou ţenskou kost Hodil ji pak v okamţiku bez cirátŧ, bez cavykŧ dolŧ na smrt najisto rovnou směrem na město Anče při tom hrozným letu hrozila jiţ záhuba Na štěstí však pod ní je tu věţ Svatýho Jakuba
280
Zamířila let svŧj k věţi, chytila se jenom stěţí ţe při ní stál Hospodin chytla se za ručičku u hodin Odtud je pak na chodníku slyšet, kdyţ se zakřičí Tak přijeli v okamţiku dobrovolní hasiči Pomocí svejch aparátŧ sňali dívku z cifrplátu modřinami pokrytu odvezli ji do bytu Z toho mějte příklad dámy, jak se trestá nevěra Ţárlivý muţ je-li s vámi, nesedejte do éra Éro není k milování, mějte s muţi slitování Běţte raděj na Oltec a na Červenej kopec V Hradci Králové se při rŧzných večírcích provozovala hra Pějme píseň dokola. Kaţdý musel něco zazpívat, kaţdý se musel něčím pochlubit. Protoţe všichni zpívali všeobecně známé české a moravské písničky, vystačil jsem po celá léta s písničkou, kterou jsem se naučil také ve skautu. Byla to píseň Šla Nanynka pro vodu: Šla Nanynka pro vodu stavila se u hrobu Honza vytáh z hrobu ruku zatahal ji za nohu Honza vytáh z hrobu ruku; zatahal ji za nohu Co Honzíčku co děláš ţe mě za nohu taháš Vţdycky jsem ti říkávala ať mě za ňu netaháš vţdycky jsem ti říkávala ať mě za ňu netaháš Ať tě tahám nebo ne dostanu se do nebe Mezi svatý chundelatý co dělají he he he
281
mezi svatý chundelatý co dělají he he he Jak je patrné, byla to píseň krátká. Kdyţ se zpívala patřičnými fistulemi, tenory a basem, bylo to docela zajímavé. Zpíval jsem ji po celých deset let pobytu v Hradci Králové a pokaţdé mi pak říkali, ţe lidé z Moravy mají krásné písničky. Poslední písnička, kterou dám k lepšímu, je také skautská. Zpívala se, kdyţ se rozhořel táborový oheň. Nedovedu říci, kde se vzala, kdo ji napsal, ale zněla velice vznešeně.
Zaplál oheň divuplný vystoupil kouř tiše Zapraskalo smolné dříví teplo z něho dýše Není chladu, není strachu oheň jasně plane Seţehuje nejen klestí myšlenka z něj vane Hoří volný pod nebesy co vše se v něm pájí Staré báje, staří bozi v ohni kolotají BILANCE Po zkušenostech, které jsme získali, si myslím, ţe osud nelze naplánovat. Všechny ty chytré přípravy na stáří dostanou později nějakou trhlinu. Lidé zvenčí, kteří nás povaţují za nespravedlivě postiţené, jsou dvojího druhu. Jedni se nám pro jistotu vyhýbají, druzí nás navštěvují. My sami se také povaţujeme za nespravedlivě postiţené, protoţe jsme nikomu nic zlého neudělali. Moje veškerá činnost byla spjata s vysilující poctivou a namáhavou prací, která vedla k rozkvětu kliniky, univerzity a společnosti Jana Evengelisty Purkyně. Dosáhl jsem mezinárodního uznání pro Československo jako
282
doposud nikdo z našich oftalmologŧ. Nikdo z mých kolegŧ neměl takové postavení v mezinárodních institucích a nebyl ve světě uznáván takovým zpŧsobem jako já. Snaţil jsem se také, abych zajistil dŧstojný ţivot pro svoji rodinu. Kdybychom si odřekli řadu příjemných věcí, tak bychom moţná mohli celá ta léta zvolna a tiše přestavovat nějakou chaloupku na pochybném brněnském předměstí, o kterém není jisto, kdy bude zbořeno a kdy se tam začne stavět dálnice nebo most. Myslím, ţe přišel čas, abych ze všeho, co jsem napsal a řekl, vyvodil nějaký závěr. Nemohl jsem ţít s lidmi, kteří vyuţívali svého marxisticko leninského názoru k tomu, aby vypudili svého šéfa nebo člověka, který stál v pořadí před nimi. Dnes se o roce 1968 říká, ţe všechno bylo jen zvrtáno, ţe Dubček byl jen komunista, ţe by z toho nebylo zas nic jiného neţ komunismus. Myslím, ţe kdyby tito lidé proţili všechno, co jsme proţili my po roce 1938, tak by pochopili, co to je za báječný ţivot, kdyţ se člověk nemusí bát, ţe bude zatčen na ulici, uvězněn a jeho rodina se tři čtvrtě roku nedozví, co se s ním stalo. Článek Dva tisíce slov pouţili kaskadéři z univerzity v Brně jenom k tomu, aby mě odstranili a zmocnili se všeho. Účastnili se toho i spoluţáci, kterým jsem pomáhal v práci i v kariéře. Účastnili se toho i moji ţáci, které jsem vychovával a jejich ruku jsem vedl při nesnadných operacích. Byli to lidé, kteří pořád jen něco mleli a bez duše papouškovali, aniţ si vŧbec Dva tisíce slov přečetli. Tito nekulturní mstitelé z univerzity Jana Evangelisty Purkyně mi však nevzali vše. Jak říká Cyrano de Bergerac: „Vy nevzali jste mně ani věnec ani tu rŧţi, nevzali jste jedno muţi, nevzali jste mu ten triumf jistý a ten štít jeho čistý!“ Mým největším trápením z těchto let bylo septické onemocnění, zmrzačení pravého kyčelního kloubu s nezbytným otevřením a resekcí kloubu. Tím jsem byl definitivně vyřazen z normálního ţivota. Od tohoto okamţiku jsem se nebyl schopen řádně hájit. Nebyl jsem schopen podniknout to, co bych podnikl v dobách, kdy jsem se mohl hájit na nějakém veřejném fóru. Toto neštěstí postihlo nejenom mě, ale v rŧzných stupních i mou rodinu. Moje manţelku uţ mŧţe vést jen domácnost. Jan byl vyhozen z kliniky a zastaven uprostřed lékařského rozvoje. Jiřího kvŧli mě vyhodili z televize. Vnučka
283
musela odejít z Brna, aby mohla vystudovat medicínu. Já se však domnívám i dnes, ţe jsem se ve všech těchto situacích zachoval správně a kdybych byl postaven do těchto situací znovu, nezbylo by mi nic jiného, neţ se zachovat stejně.
284
DOSLOV Vyprávění mého otce jsem nahrál v zimě 1982-3, ale přepisovat jsem je začal aţ v polovině 90.let. Mluvené slovo jsem transformoval do psané formy, podstatně zkrátil a upravil. Představoval jsem si přitom, jak by to otec asi napsal. Vypustil jsem zmínky, týkající se rodiny a detailní popisy zahraničních cest. Otec měl nesmírně přesnou paměť na krajinu a z letadla znal kaţdé údolíčko naší republiky. Kdykoliv jsem přijel z nějaké cesty, ihned se mnou konzultoval topografické detaily krajiny, kterou jsem navštívil. Vzal si mapy, atlas a vše kontroloval. Do textu jsem také nezařadil některé osobní invektivy, o jejichţ objektivitě jsem nebyl přesvědčen. Otec zanechal také řadŧ zápiskŧ, výstřiţkŧ, některé dopisy, několik literárních prací, diapozitivy, fotografie a filmy. Nechci zatěţovat laskavé čtenáře přílišnými podrobnostmi a proto jsem z toho mnoţství vybral jen dva dopisy. 14.června 1968 Veleváţený pane profesore! Děkuji Vám z celého srdce za operaci, kterou jste dne 14. května t. r. odstranil s tak velkým úspěchem šedý zákal z mého levého oka. Sledovala jsem, pokud mi to bylo moţné, s velkým napětím celý postup, a okamţik, kdy jsem prohlédla a spatřila nad sebou jasné světlo a Vaši soustředěnou tvář, váţený pane profesore, zůstane mi navţdy nezapomenutelný. Vţdyť jsem jiţ po léta viděla jen náznaky předmětů z mého okolí. Po vašem zákroku se mi stal ţivot, který se mi po smrti mé sestry, kdy jsem zůstala osamocena, zdál být úplně bezcenný, zase hodný ţití. Doufám, ţe budu ještě moci být trochu uţitečná. Ještě jednou Vám, váţený pane profesore, co nejsrdečněji děkuji a přeji Vaší, pro lidstvo tak blahodárné práci i nadále mnoho zdaru a Vám osobně hodně zdraví a spokojenosti. Marie Šuláková Druhý dopis napsal mŧj dědeček prof.Rudolf Vanýsek krátce před svou smrtí. Děkuje v něm mé mamince za to, ţe se starala o paní Blaţenu v době jejího pobytu v Brně.
285
Milá Mařenko, babička Blaţena přijela bez zpoţdění těsně po 23 hodině. Po malém občerstvení v kavárně mě vypravovala o svém pobytu v Brně téměř do půl třetí. Byla nadšena a přímo okouzlena tím, s jakou ochotou a roztomilostí jsi jí pomáhala a usnadňovala těţký úkol, který ji v Brně čekal. Mám Tě ujistit, ţe jsi se znovu zapsala zlatým písmem do jejího srdce. Velikou radost jsem měl z úspěchů obou svých vnuků. Oběma blahopřejme a blahopřejeme i doktorce Marii Vanýskové, která našemu rodu darovala dva tak zdatné potomky, na něţ prozatím jsme a doufáme, ţe i nadále budeme hrdi. ……… Dozvěděl jsem se od profesorů Neuwirta a Kohouta, ţe Jenda bude děkanem lékařské fakulty. Oba se těší, ţe svou energií a důvtipem povede tento úřad ku prospěchu fakulty. Jest jistě zásluhou obou Vás rodičů, ţe naše vnuky vychováváte tak rozumně a v náleţitém souladu lásky a přísnosti. I tato skutečnost mě naplnila pýchou. A tak já, který po celý ţivot jsem byl skromný (velikán lékařského světa Thomayer říkal, ţe aţ nemístně skromný), budu ukazovat svoji pýchu a doufejme, ţe to nebude pýcha, která předchází pád. A teď něco o sobě: ţiji zde v pěkné přírodě, v dostatečném blahobytu a ve váţnosti větší neţ jsem byl v minulých létech zvyklý. Moje bursitis, kterou mi můj bývalý ţák zdejší chirurg Kopáč rozřízl, jest jiţ skoro zahojena. Ředitel lázní mne zahrnuje pozorností, i jiní lékaři, takţe bych měl býti úplně spokojen a říci, ţe po bouřlivých dobách minulých let se na mne slunce, lépe řečeno na nás oba, opět usmálo. A tak uzavírám slovy, která jsem při své osmdesátce pronesl, ţe osud i přes jisté výbuchy zloby a krutosti vcelku byl ke mně shovívavý a štědrý, a ţe i v nejtěţších dobách kroky mé vedla prozřetelnost bezpečně a jistě. Tvůj tchán a otec V Mariánských Lázních 8.7.1957
286
Rudolf
Na mého otce se po „bouřlivých dobách minulých let a výbuších krutosti a zloby“ uţ slunce neusmálo. V posledních letech ţivota se jen stěţí pohyboval. Kromě pahýlŧ namísto kyčelních kloubŧ měl řadu dalších zdravotních obtíţí. Listopadovou revoluci 1989 uţ bral s velkou nedŧvěrou. Na univerzitě byl sice slavně uvítán jako rektor platný z roku 1969, ale pak se na něj opět zapomnělo. Ke své vědecké práci se uţ vrátit nemohl. V pondělí 11.září 1995 byl na doporučení rodinného lékaře MUDr.Kameníka přijat na pár dní na třetí interní kliniku v nemocnici U svaté Anny, aby se rehabilitoval. Jeho ţena Lanka – moje maminka – tam šla ze solidarity s ním, ačkoliv nemocniční ošetření nepotřebovala. Nechtěla ho ani na chvíli opustit. Leţeli na dvoulŧţkovém pokoji. Při návštěvě ve středu mi maminka vyprávěla, ţe v rozkošném pokojíčku na tomto poschodí proţili po promoci nejkrásnější léta svého ţivota. Nemohla si však uţ vzpomenout, kde se jejich pokojík nacházel, protoţe budova „Khunovy továrny“ byla přestavěna. Ve čtvrtek 14.září si otec dal k obědu do nemocnice přinést smaţený sýr. Po obědě si pochvaloval, jak si pochutnal. Pak usnul a uţ se nikdy neprobudil. Maminka leţela na vedlejší posteli a kdyţ si všimla, ţe otec nedýchá, bylo pozdě. Našel jsem ji zhroucenou na křesle v sousedním pokoji. Otcovo tělo leţelo dosud vedle na posteli. „Jirko,“ oslovila mě plačící maminka. „Uţ jsem to našla. Tady to bylo! Poznala jsem to podle těch vestavěných skříní.“ Otec zemřel v těsném sousedství pokoje, který byl před šedesáti léty jejich prvním společným domovem.
Jiří Vanýsek - 25.12.2000
287
