1.
ÚVOD Česko-slovinské kulturní vztahy mají dlouhou tradici. Oba národy navazovaly
vzájemné styky především z důvodu národní ohroženosti v době společné podřízenosti Rakousko-Uhersku i z pocitu slovanské vzájemnosti. Slovinci i Češi usilovali o sblížení,
které se projevovalo zejména v oblasti literatury, hudby a divadla, ale nelze opomenout ani vzájemné styky ve výtvarném umění, jenž nabyly na intenzitě od 19. století.
Ve Slovinsku našli mnozí absolventi pražské techniky na poli architektury uplatnění a vytvořili v Lublani řadu významných veřejných staveb. Slovinská krajina zaujala české malíře, kteří podnikali cesty zejména do Julských Alp a zachycovali je ve svých dílech.
Jiní tvůrci našli ve Slovinsku uplatnění jako ilustrátoři periodik nebo pracovali na menších malířských zakázkách.
Slovinští umělci dosahovali úspěchů u nás zpočátku jen zřídka, výjimku tvořili
bratři Janez a Jurij Šubicové. Jejich vazby k českému výtvarnému umění se vytvořily a prohlubovaly díky přátelství s českými výtvarníky, které řadíme k malířům generace
Národního divadla. Čeští umělci přizvali ke spolupráci na výzdobě divadla také bratry Šubice, kteří měli jako jedni z mála umělců nečeského původu možnost podílet se na podobě stavby, představující jeden z nejdůležitějších výtvarných počinů 19. století v Čechách.
Od konce 19. století odcházeli mnozí slovinští studenti na pražskou Akademii
výtvarných umění. Vedly je k tomu zhoršené podmínky pro slovanské studenty na uměleckých školách zejména ve Vídni, Drážďanech a Mnichově. Pražská akademie byla nakloněna studiu jihoslovanských studentů a přispěla tak k živým uměleckým stykům mezi českými a slovinskými umělci. Někteří ze slovinských malířů zůstali v Praze i několik let po ukončení studia.
Po rozpadu Rakousko-Uherska se styky Slovinců a Čechů ještě více prohloubily.
Nově vzniklé Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců usilovaly nejen politicky, ale i kulturně o další sbližování v oblasti školství, lidové osvěty, knihovnictví,
vědy, literatury i výtvarného umění. Akademie výtvarných umění v Praze zůstávala 1
velmi otevřená moderním uměleckým proudům a rozšířila tvůrčí obzory četných Slovinců, kteří se na ní školili v meziválečném období.
Ve své práci se zaměřuji na působení slovinských umělců u nás v letech 1850-
1950, kdy lze mluvit o nejčetnějších kontaktech mezi českým a slovinským uměním.
Období jsem rozdělila do dvou částí, z nichž první popisuje dílo bratří Šubiců a druhá činnost umělců pozdějších let, kteří se řadí mezi představitele slovinského moderního
umění. Nevěnuji se šířeji dílu architekta Josipa Plečnika, kterému se u nás dostalo značné pozornosti a vědeckého zpracování, a nezmiňuji ani jiné slovinské architekty, kteří se mohli školit či působit v Praze. Zaměřuji se pouze na malíře, grafiky a sochaře,
kteří studovali na pražské Akademii výtvarných umění nebo zanechali nějakým způsobem stopy ve výtvarné produkci u nás. Ve čtyřicátých letech 20. století studovali
na pražské akademii Slovinci jen výjimečně, a proto věnuji 2. světové válce a době
krátce po jejím skončení pouze okrajovou pozornost. Po přehledu slovinských studentů Akademie výtvarných umění následuje soupis děl slovinských umělců, která se nacházejí ve sbírkách českých galerií, muzeí a jiných institucí, nezahrnuje však díla v majetku soukromých sběratelů.
2
2.
PRAMENY A LITERATURA První část práce, která pojednává o bratrech Šubicích a jejich díle, zahrnuje
poznatky zejména ze slovinské literatury dostupné v českých knihovnách a z materiálů,
které se mi podařilo shromáždit v Archivu Národní galerie v Praze1 a v Literárním archivu Památníku národního písemnictví 2. Jsou doplněny o informace z článků
z českého dobového tisku a z literatury, která se týká především tvorby malířů generace Národního divadla.
Výtvarné dílo bratří Šubiců zůstávalo na rozdíl od některých jejich generačních
vrstevníků ve Slovinsku po dlouhou dobu stranou zájmu odborné veřejnosti. Od 80. let 19. století se objevovaly ve slovinských časopisech kratší články, které měly většinou
vzpomínkový charakter nebo zveřejňovaly část korespondence bratří Šubiců, ale
k hlubšímu poznání jejich tvorby nepřinesly nic podstatného. Ve 30. letech 20. století došlo k obnovení zájmu o jejich tvorbu a v roce 1937 proběhla souborná výstava jejich prací, která se konala zároveň v lublaňském Národním domě a v Jakopičově pavilonu.
Při shromažďování české literatury o bratrech Šubicích jsem narazila na
nedostatek
prací,
které
by
téma
zpracovávaly
podrobněji.
V monografiích,
pojednávajících o výzdobě Národního divadla nebo výtvarnících, kteří přišly do styku s bratry Šubici, se autoři zmiňují o Janezu Šubicovi jen okrajově. V souvislosti s bádáním o Vojtěchu Hynaisovi Marie Mžyková popsala Janeze Šubice nejen jako Hynaisova blízkého přítele, který jej doprovázel na studijní cestě do Říma, ale psala
o něm také v jiných souvislostech. Stejná autorka zmínila v obsáhlém katalogu k výstavě Křídla slávy (Galerie Rudolfinum v Praze 2000-2001) několikrát i Jurije
Šubice jako jednoho z Hynaisových známých v Paříži a jeho pomocníka při malbě
některých děl pro Národní divadlo. Monografie Antonína Matějčka Národní divadlo a jeho výtvarníci (Praha 1954) popisuje podrobněji podíl Janeze Šubice na malbách ve
foyeru a lze z ní spolehlivě vyčíst chronologii postupu prací na divadle. Pozornost 1 2
V textu uváděn pod zkratkou ANG. V textu uváděn pod zkratkou LA PNP.
3
sgrafitům Staroměstské vodárny a také osobnosti Janeze Šubice se věnoval Miroslav
Míčko ve své monografii o monumentální tvorbě Mikoláše Alše (Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955).
František Žákavec se setkal při zpracovávání korespondence mezi Josefem
Václavem Myslbekem a Vojtěchem Hynaisem se jménem Janeze Šubice zejména
v etapách, kdy tento malíř pobýval v Praze, a několikrát jej zmínil ve své stati K věrnému přátelství Hynaise s Myslbekem (in: K. B. Mádl. Sborník k 70. narozeninám Karla B. Mádla, Praha 1929), zejména ve spojitosti s novou oponou pro Národní
divadlo a s výstavou Hynaisových prací pro divadlo v Praze. Souvislejší text o životě bratří Šubiců, s částečným přihlédnutím k jejich vztahu k Čechám, nabízí katalog
výstavy Slovinské malířství od romantismu k impresionismu (Praha-Bratislava 1980),
ve kterém jsou Janez a Jurij Šubicové řazeni po bok mnoha jiných slovinských autorů.
Nedostatek české uměleckohistorické literatury o bratrech Šubicích nahrazují
některé prameny v českých archivech. V Archivu Národní galerie v Praze se nachází v pozůstalosti Vojtěcha Hynaise 17 dopisů Janeze Šubice z let 1877-1884 a 29 dopisů
Jurije Šubice z let 1878-1890 v německých originálech a některé z nich v českých překladech. Lze z nich nejen charakterizovat lidský rozměr tvůrců, ale také zjistit
mnohé údaje, které se týkají jejich tvorby. V určitých případech podle nich můžeme
určit či uvést na pravou míru podíl bratří Šubiců na pracích pro Národní divadlo.
V Archivu Národní galerie je dále uložena fotografie Jurije Šubice věnovaná Vojtěchu
Hynaisovi a několik dopisů Ivana Šubice, který byl bratrancem malířů a uspořádal pozůstalost Jurije Šubice. Na Janeze Šubice můžeme narazit v korespondenci Vojtěcha Hynaise s učitelem Anselmem Feuerbachem. Jeho jméno se často objevuje v dopisech Josefa Václava Myslbeka, který se s Janezem Šubicem dobře znal.
Některé prameny týkající se Staroměstské vodárny a provádění jejích sgrafit
Janezem Šubicem se nacházejí ve fondu Mikoláše Alše v Literárním archivu Památníku
národního písemnictví v Praze. Jde například o dopisy Městského stavebního úřadu Mikoláši Alšovi, ale najdeme zde také korespondenční lístek psaný Janezem Šubicem Mikoláši Alšovi.
4
Miroslav Tyrš, autor kritik a uměleckohistorických článků v Národních listech,
psal o Janezu Šubicovi v letech jeho působení v Praze a většinou pozitivně hodnotil
jeho provedení maleb ve foyeru. Je pozoruhodné, že nezmiňoval jméno Jurije Šubice
v souvislosti s Hynaisovými díly pro královskou lóži a s oponou Národního divadla. Tyršovy články poskytují užitečný materiál pro určení doby provádění jednotlivých děl
ve foyeru a lze z nich také vyčíst, jakým způsobem v 80. letech 19. století fungovala umělecká kritika.
V několika ročnících oblíbených obrázkových časopisů Zlatá Praha a Světozor
můžeme nalézt reprodukce obrazů, které Janez a Jurij Šubic zasílali z Německa
a z Paříže. K obrázkům je často připojen text, popisující reprodukci a zmiňující se
v krátkosti o autorech většinou se zdůrazněním slovanské vzájemnosti, jež bratři
Šubicové upevňovali styky s českými autory. Stejná periodika přinesla také nekrology obou autorů.
V české literatuře o bratrech Šubicích, v článcích dobových periodik a
pramenech jsem se setkala s tím, že je příjmení Šubic zapisováno různými způsoby
(Šubič, Subič, Subić). Z korespondence malířů a jejich signatur na obrazech jsem zjistila, že ani oni samotní se jednotného tvaru nedrželi. V textu používám slovinskou podobu příjmení Šubic.
Druhá část práce vymezená léty 1890 - 1950 nemá monografický charakter jako
oddíl o bratrech Šubicích, a proto bylo třeba vyhledávat prameny a literaturu širšího
tematického i časového záběru. Rozsáhlá pramenná základna se nabízela zejména pro údaje o studentech Akademie výtvarných umění v Praze.3 V archivu AVU se nacházejí
evidenční karty většiny žáků, kteří prošli výukou školy přibližně od konce 19. století, a
jsou do nich zahrnuti také slovinští studenti. Z evidenčních karet lze vyčíst osobní údaje
o jednotlivých žácích (datum narození, národnost, náboženské vyznání, předchozí
školení), jejich zařazení do přípravných a speciálních škol (vypsány jednotlivé semestry studia), případně zda student Akademii absolvoval. V kartách je také zapsáno, jestli
student pobíral stipendium, obdržel pochvalu AVU nebo studoval s výjimečně dobrým 3
V textu uváděna pod zkratkou AVU.
5
prospěchem. Bližší údaje pro jednotlivé semestry studia poskytují katalogy
všeobecných, malířských a sochařských škol jednotlivých profesorů (např. Katalogy
všeobecné školy, Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise, Katalogy sochařské školy Otakara Španiela). V nich se opět nacházejí personálie studentů, tentokrát s uvedením jmen, bydliště a zaměstnání rodičů a adresy, na které student v Praze bydlel. Následují
známky studentů za odborné předměty (anatomie, perspektiva, malířská technika, nauka o slohu, nauka o barvách, dějiny umění) i za jiná kritéria (mravy, pilnost, návštěva). Hodnocení vedli profesoři jednotlivých ateliérů, kteří za každý semestr připojili
celkovou známku. Zajímavé poznatky přinášejí poznámky, do kterých profesoři
zaznamenávali své názory na talent či píli žáků, z nichž lze získat představu o osobnosti budoucího umělce. Přestože Archiv AVU vede také tzv. osobní knihy některých studentů, kde jsou uchovány další dokumenty, ze slovinských studentů existuje osobní kniha pouze u Staneta Kregara obsahující jen opis absolventského diplomu. Archiv
Národní galerie uchovává Seznamy žáků AVU z let 1856-1896, ve kterých se nacházel údaj o prvním studentovi AVU slovinské národnosti Josipu Germovi.
Důležitou roli hrála v meziválečném období spolková činnost jihoslovanských
studentů. Spolkový katastr Archivu hlavního města Prahy obsahuje materiály, týkající
se většiny jihoslovanských organizací vzniklých a činných v Praze (např. Krek, Ilirija, Jihoslovanská scéna, Adrija). Jihoslovanští studenti Akademie výtvarných umění
založili spolky Vila a Klub jihoslovanských studentů AVU. O fungování druhého jmenovaného lze vyčíst mnohé z pramenů uložených v Archivu hlavního města Prahy. Jedná se o materiály bývalého Policejního ředitelství v Praze, mezi které patří žádosti
spolků o povolení činnosti, stanovy, seznamy funkcionářů výboru spolku, oznámení o valných hromadách a schůzích nebo přípisy Policejního ředitelství například
o vyslýchání funkcionářů. Prameny podobného charakteru, tentokrát k činnosti spolku
Vila, se nacházejí v Národním archivu v Praze (stanovy spolku, složení představenstva
apod.). Archiv obsahuje také další písemnosti dochované z bývalých ministerstev, které nabízejí látku k dalšímu studiu vztahů českého a slovinského umění (písemnosti 6
k Výstavě československého umění v Lublani v roce 1924, k Výstavě československé knihy v Lublani v roce 1935 nebo k plánované přehlídce děl sochaře Františka Bílka).
Poznatky získané při studiu pramenů bylo nutné doplnit o údaje z české
a slovinské z literatury. Základní informace o česko-slovinských kulturních stycích poskytují práce Borise Urbančiče (Česko-slovinské kulturní styky, Praha 1995) a Marjety Keršič-Svetelové (Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana
1996), která se podrobněji zabývala slovinským studentstvem v meziválečném Československu. Údaje o fungování a struktuře Akademie výtvarných umění v Praze
jsou dobře dokumentovány v almanaších, které byly vydávány u příležitosti výročí AVU.
Česká periodika přinášela od konce 19. století v menší míře zprávy o uměleckém
dění ve Slovinsku nebo o působení slovinských umělců u nás. Informace o slovinském umění lze vysledovat ze Slovanského přehledu, který vycházel od začátku 20. století a vedle
všeobecně
slovanských
článků
se
v něm
objevovaly
glosy
z oblasti
jihoslovanského umění (Fran Govekar, Z Lublaně. První slovinská umělecká výstava). Československo-jihoslovanská revue, která vycházela ve 30. letech 20. století,
informovala své čtenáře o konání výstav jihoslovanských umělců v Praze, výtvarném dění v Jugoslávii atd.4 Obrázková revue Zlatá Praha několikrát přinesla reprodukce děl slovinských umělců (např. Josipa Germa a Ivana Žaboty).
Katalogy výstav slovinských umělců u nás měly většinou podobu listů nebo
brožur obsahujících pouze seznam vystavených děl a jejich prodejní cenu. Za zmínku
stojí katalog souborné výstavy Slovinské moderní malířství (Praha 1927), který
poskytuje dostatek údajů o autorech i vystavených dílech, a jedno číslo časopisu Umělecký list (Hodonín 1924), které přineslo několik obsáhlých statí o moderním slovinském umění a reprodukce děl.5
V některých případech jsem měla k dispozici vzpomínky samotných tvůrců,
které nemalou měrou vypovídají o jejich osobnosti, ať už v umělcových memoárech
O Československo-jihoslovanské revue více v kapitole SLOVINŠTÍ STUDENTI V PRAZE. Oba katalogy podrobněji popsány v kapitole SLOVINSKÉ A ČESKÉ UMĚNÍ 1. POLOVINY 20. STOLETÍ. 4
5
7
(France Kralj, Moja pot, Ljubljana 1933), či ve vzpomínkách zachycených ve slovinské
uměleckohistorické literatuře. Slovinské katalogy retrospektivních výstav umělců
pořádaných zejména po 2. světové válce popisují ve většině případů celoživotní tvorbu
umělců, do níž je často zahrnuta také etapa, kdy studovali či pobývali v Praze. Jen výjimečně je doba umělcova působení v Praze podrobněji prozkoumána a popsána
(Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar-življenje in delo, Murska Sobota 1998).
Z další slovinské uměleckohistorické literatury jsem uplatnila práce Milčka Komelje
(Slovensko ekspresionistično slikarstvo in grafika, Ljubljana 1979) a Franceta Šijance (Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961), zaměřující se na období a tvůrce,
kterých se týká moje práce. Základní životopisné údaje o jednotlivých umělcích jsou
čerpány zejména z encyklopedie Slovenski biografski leksikon (Ljubljana 1925-1991).
8
3.
LÉTA 1850-1890
3.1 JANEZ ŠUBIC 3.1.1 STUDIA VE SLOVINSKU A ITÁLII Po rozkvětu baroka v 18. století se slovinské kraje v následujících desetiletích
projevovaly jako umělecky okrajové provincie. Bylo to způsobeno tím, že se malíři
museli dlouho zbavovat staré řemeslnickými cechy podmiňované praxe. Úzký okruh
církevních objednavatelů nebo měšťanů téměř výhradně selského původu nemohl umělcům poskytnout dostatek zakázek. Lpění na barokní tradici vedlo k opakování
stálých schémat, jen málo ovlivněnému modernějšími proudy v umění. Umělci proto často hledali možnosti školení i obživy v cizině.
V 1. polovině 19. století měly rozhodující vliv Itálie a Vídeň, kam mnozí malíři
odjížděli na studia. Do slovinského umění pak přinesli některé nové prvky, které se však projevily jen částečně. Prvním zdrojem nového nahlížení na umění byl klasicismus,
který měl vliv na ztvárnění portrétu, vyhovujícího měšťanským zákazníkům. V portrétním umění hrál roli také sentimentální biedermeyer, se kterým se malíři
seznámili ve Vídni. Vrchol portrétního žánru této doby ve Slovinsku představovali
Matevž Langus (1792-1855), Jožef Tominc (1790-1866) a Michael Stroy (1803-1871). Romantismus se uplatnil hlavně v krajinářství, které jako samostatný žánr ve Slovinsku
nemělo dlouhou tradici. Ve starší době se omezovalo především na doprovod náboženských obrazů nebo portrétů a až ve druhé polovině 19. století získalo dva představitele Marka Pernharta (1824-1871) a Antona Karingera (1829-1870). Oběma byla rozhodující inspirací krajina slovinských Alp, kterou často přikrášlovali v duchu romantismu.6
O slovinském umění 19. století viz: Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980, s. 7-11. 6
9
V tradičním sakrálním umění se projevovaly ve Slovinsku nově pouze
nazarénské vzory, ale i ty sem hledaly cestu jen obtížně. Baroko zapustilo ve Slovinsku
hluboké kořeny a v menších městech i na venkově se vytvořila silná tradice dobře fungujících lidových dílen, které představovaly veškerou produkci v tomto odvětví. Mistrovi pomáhaly kromě cizích pomocníků v dílně často také vlastní děti a později po
něm převzaly řemeslo. Tímto způsobem pracovaly například rodiny Groharů, Urniků, Čeferinů nebo Šubiců. Poslední jmenovaná rodina patřila k nejstarším.
Štefan Šubic (1820-1884) měl svoji dílnu v Poljanách. Jeho hlavní činností bylo
navrhování a zhotovování oltářů, soch, božích hrobů a křížových cest zejména pro vesnické kostely. Dílna měla nejvíce objednávek pro farnosti v blízkém okolí, ale brzy
se stala známou a získávala zakázky i ze vzdálenějších míst. U Štefana Šubice se začali učit řemeslu jeho synové Janez a Jurij.7
Janez Šubic se narodil 26. října 1850. Jako nejstarší syn nastoupil brzy do otcova
učení, které spočívalo hlavně v předávání řemeslnických dovedností v různých malířských technikách. Otec chtěl posléze synovi umožnit i vyšší teoretické vzdělání. Proto Janez Šubic studoval do roku 1865 na gymnáziu v Lublani. Pro nemoc se ale
vrátil k otci do Poljan, kde pokračoval v domácím učení a pomáhal při vyhotovování objednávek. Zanedlouho jej otec poslal do Lublaně k dalšímu školení u svého přítele Janeze Wolfa (1825-1884), který byl tehdy považován za nejlepšího malíře náboženských obrazů ve Slovinsku.
J. Wolf si vytvořil svůj styl pod vlivem nazarénských obrazů a na studiích
v Itálii získal obdiv k benátské malbě. Do kompozic vkládal realistické prvky a svým žákům zdůrazňoval, že je třeba malovat podle přírody.8 Pod jeho dohledem vznikly
Šubicovy první samostatné náboženské obrazy a fresky pro slovinské kostely. J. Wolf
Pokud není uvedeno jinak, v prvních dvou podkapitolách jsem čerpala životopisná fakta o Janezu Šubicovi z monografie: France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 18-105. 8 Kromě obou bratrů Šubiců byl Wolfovým žákem i malíř Anton Ažbe (1862-1905), pocházející rovněž z Poljanské doliny. A. Ažbe si později v Mnichově otevřel vlastní malířskou školu, kterou vedl od roku 1891 až do konce svého života. Sám maloval jen zřídka, ale byl výborným pedagogem, který předával své vědomosti například Vasiliji Kandinskému, Alexandru Jawlenskému nebo Ludvíku Kubovi. Údaj viz: Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980, s. 15. 7
10
svému žáku předal vše, co sám věděl o malířství. Oceňoval jeho píli a brzy rozpoznal jeho velký talent. Doporučil mu odjet na další malířská studia do Benátek, kam se Janez
Šubic vydal na konci roku 1871. V prvních dnech jej provázel starší kolega Ivan Franke (1841-1927), který jej seznámil s mnoha malíři, studujícími v Benátkách.9 J. Šubic
docházel na akademii výtvarných umění, na které byl jeho učitelem malíř Pompeo Molmenti (1819-1894), a zároveň pokračoval v malbě obrazů objednavatele.
pro slovinské
Na konci října roku doprovázel 1873 J. Šubic učitele J. Wolfa na světovou
výstavu do Vídně. Chtěli zde navštívit Wolfova přítele Anselma Feuerbacha (18291880), který se ucházel o provedení stropní dekorace v nové stavbě vídeňské akademie. Přál si, aby mu s touto velkou zakázkou pomáhal J. Wolf, který chtěl zaměstnat i svého
žáka. Protože A. Feuerbach nástropní malby nakonec nevytvářel ve freskové technice, ke spolupráci je nevyzval.
A. Feuerbach vyučoval na vídeňské výtvarné akademii. Měl velký talent, ale
své umění nechtěl přizpůsobovat dobovému vkusu, a proto jeho tvorbu nejen
v Německu, odkud pocházel, ale i ve Vídni stíhaly mnohé útoky. Jako učitel byl velmi schopný a snažil se svým svěřencům předat to nejlepší, aniž by je nutil přejímat svůj
styl. Zřídil obrazárnu, do níž se státní podporou kupoval některá díla svých studentů, čímž jim zajistil příjem. Jedním z jeho žáků byl mladý Vojtěch Hynais (1854-1925).
A. Feuerbach brzy poznal Hynaisovu technickou vyspělost a nadání a radil mu odjet na
studia do Itálie. V roce 1874 vypsal stát římské stipendium, o které se V. Hynais ucházel a díky kterému ještě téhož roku mohl vycestovat.10
Vojtěch Hynais jel na radu svého učitele nejdříve do Lublaně, aby navštívil
Janeze Wolfa, o jehož vychvalovanou malbu se zajímal.11 Poté odjel do Benátek, kde I. Franke o mladém Janezu Šubicovi mínil, že je klidný, velmi přemýšlivý člověk bez ohně a afektu, ale pilný a vytrvalý jako málokdo. Viz: France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 40. 10 O A. Feuerbachovi a V. Hynaisovi z knihy: Viktor Šuman, Vojtěch Hynais, Praha 1924, s. 5. 11 Wolfovou předností byla architektonická perspektivní malba, jejíž zvládnutí vštěpoval i svým žákům. Její zásady si V. Hynais mohl připomenout při pozdějším komponování opony pro pražské Národní divadlo a nezapomněl na ně ani v závěru své tvorby – při hledané výstavbě architektonických kulis pro obraz Ecce homo. Viz: Marie Mžyková, Vojtěch Hynais, Praha 1990, s. 16. 9
11
Janez Šubic navštěvoval třetí ročník akademie a A. Feuerbach i J. Wolf jej doporučili
V. Hynaisovi jako vhodného spolupracovníka. Začalo jejich přátelství, které trvalo až
do předčasné smrti Janeze Šubice. Malíři spolu v Benátkách navštěvovali obrazárny a kopírovali benátské mistry.
Janez Šubic začal přemýšlet o cestě po Itálii a o delším pobytu v Římě. Tento
plán dozrával společně s programem, který měl pro svůj rok strávený v Itálii přítel Hynais. Na začátku prosince roku 1874 společně odjeli na jih. Přes Ferraru a Boloň se
dostali do Florencie, kde zůstali jen krátce. Jejich cestu i pobyt doprovázely Wolfovy dopisy a také psaní A. Feuerbacha V. Hynaisovi, který na doporučení učitele pomáhal
svému příteli se studiem anatomie. Do Říma malíři dorazili zřejmě v prosinci roku 1874. Na začátku pobytu byli ve Vatikánu přijati papežem a Janez Šubic zachytil svoje dojmy na jednom ze svých barevných akvarelů.
Šubicův pobyt v Římě, vyplněný hlavně kopírováním římských děl, netrval díky
nedostatku finančních prostředků dlouho. Již na jaře musel zanechat studia a vrátit se do Benátek, aby tam provedl zadané objednávky a vydělal peníze na pokračování studií.
Rozloučil se s V. Hynaisem a odcestoval do Benátek, kde brzy získal podporu od zemského výboru, díky níž se mohl znovu vydat do Říma. Nechal se zapsat na akademii, kde pracoval na aktech a studiích pro větší náboženské obrazy pro slovinské objednavatele, mezi něž patřily například farnosti v Horjulu, Čemšeniku a Šmartnem
pod Šmartnou horou. Pro kostel ve Šmartnem namaloval Janez Šubic oltářní obraz Svatý Martin uzdravuje nemocné (1876), který mu po vystavení v Lublani přinesl velký
úspěch. Dílo představovalo svým realistickým zachycením náboženského námětu pro slovinské laické publikum i kritiku něco zcela nového. Janez Šubic vytvořil také množství portrétů a skic v zářivých barvách, ke kterým jej inspirovala římská krajina.
J. Šubic zakončil studium v Itálii v roce 1876. Vojtěch Hynais odjel ještě před
ním, přestože se Anselm Feuerbach snažil o to, aby mu vídeňská akademie podporu prodloužila. A. Feuerbach, sám zklamán vídeňskými poměry, odjel zatím do Itálie. Jeho
žák tedy opouštěl Řím bez nadšení. Ve Vídni měl nedostatek práce, dostal výpověď z pracovny akademie a hlavně toužil po studiu v Paříži. 12
Po odjezdu z Itálie do Slovinska prožíval Janez Šubic hlubokou krizi. Tušil, že
by jediné uplatnění našel v rodinné dílně, ve které by ho čekaly jednotvárné objednávky
pro okolní kostely. Rozhodl se odjet do Vídně a vzdát se dráhy malíře výhradně náboženských obrazů i jistot, které by mu skýtala práce v otcově dílně. 3.1.2 VÍDEŇ Hlavní město habsburské monarchie získalo po revolučním roce 1848 moderní
tvář. Nový urbanizační plán zaměstnal
mnohé architekty pro projektování
reprezentativních staveb, které si žádaly i kvalitní vnitřní výzdobu. Uplatnili se zde
proto mnozí malíři z různých částí monarchie. Pro slovinské umělce představovalo město nejen šanci získat dobré zaměstnání, ale i možnost solidního školení, kterého se jim doma nedostávalo. Janeze Šubice sem v první řadě lákala vidina uplatnění i mimo
náboženskou malbu. Ve městě studovalo a působilo mnoho slovinských studentů i osobností slovinské politiky a kultury, což J. Šubic vítal. Do Vídně přicházeli také jiní
slovanští umělci, hlavně Češi, kteří v té době reprezentovali nejaktivnější slovanský národ monarchie.
Janez Šubic odjel do Vídně v březnu roku 1877, ale již za tři měsíce byl zpět
v Poljanách a dokončoval dříve objednané práce. Psal odtud v červnu příteli Hynaisovi:
Od svého návratu žiji tady na venkově u rodičů a dny ubíhají jednotvárně, beze změny a
bez důležitých událostí, které by Tě mohly zajímati. Za celou dobu byl jsem asi pětkrát v Lublani, kde jsem se setkal s pány Wolfem a Frankem |…| Za 14 dní začnu ve farním
kostele poblíž Lublaně fresku, která mě velice zajímá, ježto jsem již dlouho nic nemaloval al fresco. |…| Budeš-li mít čas a peníze na cestu, přijeď na podzim někdy do
Krajiny. Budeme dělat společně krajinářské studie a pak můžeme někam odcestovat.12 Janez Šubic měl na mysli kostel v Horjulu, odkud zanedlouho V. Hynaisovi sděloval, že
mu předběžně nabídli na příští rok výmalbu jím nejmenovaného kostela a navrhoval
12
Překlad dopisu Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z 13. 6. 1877 , ANG, fond Vojtěch Hynais.
13
V. Hynaisovi, že pokud bude chtít, může výzdobu provést společně s ním.13 Jednalo se zřejmě o kostel v Dobrově, ale Janez Šubic tuto objednávku nakonec nezískal.
Další dopis V. Hynaisovi dokládá, že J. Šubic byl již na konci roku 1877
rozhodnut odjet do Vídně: Nejdražší příteli! Teprve dnes je mi možno Ti následující odpověděti: přijedu počátkem ledna tedy za měsíc do Vídně, dříve je to nemožné, protože dříve musím dohotoviti ještě některé práce, které bych nerad s sebou tahal.
Najal jsi si atelier nebo získal nějaký v akademii? Je-li to možno, rezervuj mi nějaké
místo |…| Jak se daří mému bratru Jurijovi? Jsem rád, že se s Tebou seznámil. Doufám,
že se všichni tři co nejdříve shledáme a budeme hodně pilně malovat.14
Zanedlouho se J. Šubic od V. Hynaise dozvěděl, že se chystá odjet do Paříže.
V dopise ze 29. ledna se J. Šubic omlouval za odklad své slíbené cesty do Vídně:
Nebylo mi možno dostáti svému slovu a přijeti do Vídně. Jeden z mých přátel konal obchodní cestu do Benátek a vyzval mne, abych ho doprovázel. Nemohl jsem tuto
přátelskou službu odmítnouti, jel jsem tam s ním a tím se o týden zpozdil. Nesmírně jsem
litoval, že Tě ve Vídni již nestihnu, mohu tam totiž přijeti teprve příští týden, t. j. začátkem února. |…| Pak-li bych již s Tebou nemluvil, přeji Ti dobrou cestu a šťastné přijetí v Paříži, kam Tě, doufám, budu v brzsku následovat.15
Mezitím se V. Hynaisovi podařilo získat prostředky a v únoru odjet do Paříže.
Janez Šubic do Vídně dorazil až v březnu 1878 a ještě téhož měsíce V. Hynaisovi psal:
Podařilo se mi najmouti dosti slušné atelier i s bytem u malíře Standindgera v Karolinské ulici. Bydlíme zde nyní s bratrem. Než jsem se sem nastěhoval, bydlil jsem u Tvých rodičů.16 V. Hynais nastoupil zatím v Paříži do školy slavného Jeana-Leona
Gerôma (1824-1904), což na J. Šubice učinilo velký dojem. Opět zatoužil po životě ve Francii a přátelé mu dokonce zajistili přijetí do dílny známého malíře Alexandra
Aber für das nächste Jahr bekomme ich vielleicht, man hat bei mir nachgefragt, eine Kirche zum ausmalen und dann werde ich mit Werzeugen, wenn du Lust haben wirst, mit dir zusammen die Arbeit őbernehmen. Dopis Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi ze 24. 7. 1877, ANG, fond Vojtěch Hynais. Příloha 1. 14 Překlad dopisu Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Poljan z 19. 12. 1877, ANG, fond Vojtěch Hynais. 15 Překlad dopisu Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Poljan ze 29. 1. 1878, ANG, fond Vojtěch Hynais. 16 Překlad dopisu Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Vídně z 28. 3. 1878, ANG, fond Vojtěch Hynais. 13
14
Cabanela (1823-1889). Přání se mu ale nevyplnilo, protože mu zemský výbor odmítl poskytnout podporu.
Janez Šubic přesto dosáhl nečekaného úspěchu, i když jinde, než očekával.
Byl přijat do dílny německého malíře Hanse Makarta (1840-1884), jehož malba byla
v té době ve Vídni velmi módní. Vyhovovala vkusu tehdejší rakouské společnosti, která byla ochotna věnovat nemalé finanční prostředky na okrasu svých nových domovů dekoracemi v jeho stylu. Makartova výrazná uměle sestavovaná plátna s mytologickými
náměty přitahovala pozornost publika a výnosné objednávky přibývaly. Janez Šubic zpočátku pomáhal H. Makartovi v dílně a později se stal žákem jeho speciálky na akademii. Spolupodílel se na jednom z jeho největších aranžmá, kterým byly triumfy
pro historický průvod na počest císařovy stříbrné svatby. Ve vídeňském Belvederu kopíroval obrazy pro fresky v Kanicích na Moravě, kam jej posílala akademie, ale na zakázce se mu nakonec nepodařilo dohodnout. I přes zaměstnanost a úspěchy vídeňský
život Janeze Šubice neuspokojoval. Práce u H. Makarta byla ze začátku jen podřadná a
velmi obtížná a J. Šubice tížilo i to, že jeho bratr musel narukovat do rakousko-uherské armády mířící do Bosny.17
Mezi vídeňskými přáteli J. Šubice bylo několik Čechů. Patřil mezi ně například
Maxmilián Pirner (1854-1924). Tento malíř, který často pro svoji tvorbu čerpal náměty
z pohádek, pověstí a legend, měl v úmyslu navštívit J. Šubice v Poljanách a zdolat nejvyšší horu Slovinska Triglav.18 Přátelství spojovalo Janeze Šubice i s architektem
Františkem Schmoranzem (1845-1892). Později se seznámil s originálním malířem
Hanušem Schwaigerem (1854-1912), který od poloviny 70. let studoval na vídeňské J. Šubic V. Hynaisovi popisoval okolnosti nuceného odchodu Jurije Šubice z Vídně: Večer před svým odjezdem Ti bratr psal, že byl odvolán k okupační armádě v Bosně. Vše se událo tak rychle, během 24 hodin musel odjet. Loučení bylo těžké a smutné. Tvůj otec byl s námi na Jižním nádraží. Předtím jsme byli u vás a Tvá dobrá matka plakala. O svém přání jet do Paříže Janez Šubic psal: Jestli se mi vše podaří, budu moct přijet. Té naděje jsem se dosud nevzdal. Tak rád bych Tě zas viděl a bydlel s Tebou. Mám také zdejší pobyt vzdor pěknému bytu ztrpčen vzpomínkou na ubohého Jurije. Proto bych rád odtud. Cítím se tak opuštěn! Jisto jest, že bych se v Paříži více naučil. A to je to nejdůležitější…. Překlad dopisu Janeze Šubice z Vídně z 13. 8. 1878, ANG, fond Vojtěch Hynais. 18 O Maxu Pirnerovi a Janezu Šubicovi viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 84. Autor dále píše, že se v Pirnerově pozůstalosti nacházela jedna olejová skica, kterou v jeho době Národní galerie v Praze vystavovala jako Pirnerovo dílo, ale šlo o Šubicův obraz, který patří k sérii Šubicových olejových skic v Národní galerii v Lublani. 17
15
akademii. Zpočátku se školil u Josefa Matyáše Trenkwalda (1824-1897) a později v ateliérech Hanse Canona (1829-1885) a Hanse Makarta (1840-1884), kde se zřejmě dostal do kontaktu s J. Šubicem.19 Mezi českými umělci byla v této době velmi aktuální výzdoba Národního divadla.
3.1.3 PRAHA A VÝZDOBA NÁRODNÍHO DIVADLA Nová stavba českého Národního divadla a jeho výzdoba nabízela uplatnění
umělcům, žijícím nejen v Čechách, ale i mimo naše území. Byla to šance i pro začínající
malíře, kteří dokončovali pražskou akademii. Několik z nich se svými návrhy vyhrálo v konkurzu pro malířskou výzdobu, který organizoval Sbor pro zřízení Národního divadla a proběhl na konci roku 1878.20
V soutěži vybírala porota nejlepší návrhy na divadelní oponu a výzdobu lodžie,
foyeru, spojovací chodby a stropu hlediště. Ze soutěže pro oponu nevyšel vítězně nikdo, ale ostatní místa již měla své budoucí autory. Na výzdobě lodžie, kde mělo být
provedeno freskovou technikou pět lunet a plochých kupolí, pracoval Josef Tulka
(1846-1882). Spojovací chodba byla svěřena Emanueli Krescenci Liškovi (1852-1903). Později Sbor rozhodl, že jej nahradí Adolf Liebscher (1857-1919), jehož návrhy zaslané do konkurzu na foyer se líbily, ale získaly pouze čestnou odměnu. Poté, co je
A. Liebscher přizpůsobil prostoru spojovací chodby, byly Liškovy práce ponechány
v záloze pro výzdobu královských prostor. V soutěži na výzdobu stropu hlediště zvítězil
František Ženíšek (1849-1916). Stejný autor byl spolu s Mikolášem Alšem (1852-1912) nejúspěšnějším i v konkurzu na foyer, pro který společně vytvořili návrh malířské
výzdoby pod heslem „Okřídlená paleta“. Umělci měli podle svých soutěžních návrhů namalovat kartony ve skutečném měřítku a po jejich schválení porotou podle nich provést výzdobu daných prostor.
O H. Schwaigerovi ve Vídni viz: Miroslav Lamač, Hanuš Schwaiger, Praha 1957. s. 22, 24. Pokud nejsou uvedeny jiné zdroje, základní fakta o soutěžích, malířích a výzdobě Národního divadla jsem dále čerpala z publikace: Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1934, s. 105-273. 19
20
16
Vítězným umělcům nabídla porota studijní cestu do Itálie, kde se měli naučit
zejména technikám převádění maleb na zeď, protože ani jeden z nich neměl v tomto směru dostatečné zkušenosti. V Čechách navíc nepracovali specialisté, kteří by je mohli
o technikách monumentální malby poučit. Josef Tulka se po několikaměsíčním studiu italských renesančních fresek pustil do práce již v zimě roku 1879. I přes technickou
náročnost freskové techniky a obtížnost práce v otevřené lodžii pracoval poměrně bez problémů a zdálo se, že bude s výzdobou hotov do jara roku 1881, na kdy sbor
předběžně stanovil slavnostní otevření divadla. Ostatní vítězní tvůrci se ze studijní cesty vrátili do konce roku a měli své návrhy na zeď provádět temperou.
Divadelní foyer vyžadoval složitou a náročnou výzdobu. Architekt Josef Zítek
(1832-1909) se při navrhování inspiroval italskou renesanční vilou Farnesina. Vytvořil barevný prostor, zaklenutý lunetovou klenbou se stropním zrcadlem, rozčlenil jej
pilastry, ostěním dveří a římsou. Mozaiková podlaha, přírodní i umělé barevné mramory, pozlacené části, lesky zrcadel a světla bronzových lustrů byly doplněny
malovaným ornamentem rámování a výplní.21 Tento prostor měli malíři doplnit
malbami čtrnácti lunetových výplní a třech částí stropu a čtyřmi rozměrnými
nástěnnými obrazy. Pro lunetový cyklus zvolil Mikoláš Aleš námět, kdy bájný hrdina
putuje různými místy naší vlasti až k Žalovu, místu posledního odpočinku. Autor nazval svůj cyklus Vlast a vypracoval pro něj náčrty, které jeho přítel František Ženíšek převedl do soutěžních návrhů. Kartony potom vypracoval M. Aleš. Přestože kritici
i porota tento cyklus svým obsahem a dynamikou uznávali za nejlepší ze všech prací,
měl autor u sboru se schvalováním kartonů většinou potíže. V červnu roku 1880 se sám
pustil do převádění prvního z nich na zeď, ale bez úspěchu. Sbor rozhodl, že zatímco M. Aleš bude pracovat na kartonech, převádět na zeď je bude jiný malíř, čímž se uspíší provádění maleb.
V říjnu roku 1880 byly hotovy tři lunety, provedené Jakubem Schikanederem
(1855-1924). Měsíc nato sbor doporučil přibrat další pomocnou sílu. Navrhoval
Emanuela Krescence Lišku, Josefa Tulku, Petra Maixnera (1831-1884) nebo malíře 21
Popis foyeru viz: Národ sobě. Národní divadlo a jeho umělecké poklady, Praha 1950, s. 30.
17
Emila Lauffera (1837-1909). K návrhu přibrat dalšího pomocníka se postavili F. Ženíšek s M. Alšem záporně, ale sbor rozhodl, že dalším provaděčem bude
E. Lauffer. Ten namaloval v březnu 1881 dvě lunety Jizera a Trutnov. Ostatní obrazy
byly postupně rozděleny mezi další tvůrce – Bohumíra Roubalíka (1845-1928), Petra Maixnera, Soběslava Pinkase (1827-1901) a Janeze Šubice.
Janez Šubic se k výzdobě Národního divadla dostal díky Františku Ženíškovi,
kterého znal z Vídně. F. Ženíšek chtěl, aby převedl jeden z jeho kartonů na strop foyeru. Věděl, že zkušený Janez Šubic byl díky své disciplinovanosti a citu pro uměleckou jednotnost interiéru pro takovou práci vhodný. J. Šubice zase lákala spolupráce na velkém slovanském kulturním díle. Přesto se nejdříve rozhodl, že pojede domů do Poljan a namaluje několik portrétů své rodiny a blízkých přátel. V lednu byl
zpět ve Vídni, již dohodnut s F. Ženíškem na práci. V hlavním městě monarchie se zdržel ještě měsíc, vytvořil několik drobných prací a 26. února 1881 odjel do Prahy. Před odjezdem jej František Ženíšek seznámil na vídeňské železniční stanici s politikem
Františkem Ladislavem Riegrem, který se netajil radostí, že budou oba slovanští bratři spolupracovat na výzdobě Národního divadla.22
V Praze J. Šubice nejdříve čekala práce na nástropní malbě pro foyer, která byla
součástí celku o třech výjevech. Představovaly různé fáze vývoje umění: první
znázorňovala Úpadek umění, střední a nejrozsáhlejší část představovala jeho Zlatý věk a
třetí pole měla zosobňovat jeho Vzkříšení s motivem chrámu znovuzrození - Národního
divadla. Autorem myšlenky byl zřejmě Mikoláš Aleš, ale soutěžní návrhy i kartony provedl František Ženíšek.
J. Šubic předpokládal, že za měsíc bude s Ženíškovým obrazem hotov. Jeho
úkolem bylo převést na strop Úpadek umění, jehož karton byl schválen na začátku února23. Obraz měl být barevně sjednocen s dominujícím z trojice nástropních polí,
Zlatým věkem. Postavu Vlasti ve Zlatém věku namaloval sám F. Ženíšek, který se potom věnoval práci na dalších kartonech. Zbytek pole provedl za všeobecné pochvaly
France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 106-107. Jde o dramatický ponurý výjev, jehož hlavní postavy ležící matka a dítě s rukama svázanýma provazem symbolizují Vlast a Národ v době úpadku. 22
23
18
Bohumír Roubalík, který se předtím osvědčil při práci na stropu hlediště. Kritik
Miroslav Tyrš (1832-1884) o malířově zručnosti krátce po dokončení Zlatého věku
napsal, že ruka Roubalíkova osvědčila zde takové ovládání nezvyklé u nás techniky temperové, přenesla komposici Frant. Ženíška z kartonu na stěnu tak přesně, a řídila se co do rozvržení barevného s takovým porozuměním dle intencí původcových, že máme
před sebou dílo, provedením svým překvapující a ve všech elementech svých naskrze
souhlasné. |…| Co do provedení koloristického pak myslíme, žeť dosažena tu taková
sytost a energie malby, že na malbu a la tempera sotva již vyšších požadavků učiniti možno.24 M. Tyrš dále hodnotil i snahu Janeze Šubice: Pan Subić, který nyní „dobu úpadku“ na stropu provádí, vynasnažuje se patrně rovněž, aby, pokud předmět jeho toho vymáhá, za obrazem prostředním nepozůstal. Poslední z nástropních polí, Vzkříšení umění, bylo dokončeno a schváleno v polovině června 1881 a malbu provedl zřejmě rovněž J. Šubic.25
Co se týče provaděčů Alšových lunet, je obtížné v některých případech přesně
určit, který z malířů namaloval konkrétní lunetu, protože informace z různých zdrojů se liší. Víme, že Soběslav Pinkas, člen Sboru pro postavení Národního divadla a tehdejší
důležitý kulturní činitel, provedl pravděpodobně Severní průsmyky.26 Adolf Liebscher byl autorem lunety Krkonoše, která byla dokončena až v roce 1882.27 Bohumír
Roubalík přemaloval podle Antonína Matějčka Léčivá zřídla, podle Františka Žákavce
však prováděl lunet více.28 Tento autor dále uvádí, že mezi provaděči byl i malíř Jan
Václav Mrkvička. Janez Šubic byl podle něj provaděčem lunety Otava.29 Tu na lunetě
personifikuje mladá žena, přelévající džbán vody. Stejný údaj o autorství najdeme i v časopise Světozor.30 Antonín Matějček uvedl, že J. Šubicovi byly přiděleny lunety
M. T. [Miroslav Tyrš], Z foyeru Národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 78, 1. 4., nepag. Autorství J. Šubicovi přisuzuje: Eva Reitharová, Malířství, in: E. Poche (editor), Praha národního probuzení, Praha 1980, s. 402. E. Reitharová napsala, že J. Šubic ještě zvýšil sytost modří i královského purpuru na alegorii Vzkříšení umění, která byla dokončena naposled. V jiné literatuře a dobových článcích a kritikách jméno provaděče není uvedeno. 26 F. X. Jiřík, Soběslav Pinkas, Praha 1925, s. 71. 27 Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1934, s. 242. 28 František Žákavec: Chrám znovuzrození, Praha 1918, s. 156. 29 Příloha 2. 30 Světozor XX, Praha 1886, s. 735.
24
25
19
dvě.31 France Mesesnel J. Šubicovi podle souhlasných tvrzení současníků přisoudil
dokonce tři lunety. Kromě jmenované Otavy to byl Dvůr Králové, v jehož střední části
vidíme pěvce s barytem a kolem něj shromážděné čtyři jiné postavy, a také luneta
Žalov, na které bohyně Morana ukazuje jezdci na koni místo, kam se má odebrat
k poslednímu odpočinku. Tímto výjevem končí lunetový cyklus. Je zajímavé, že do rohu této lunety je vepsán nápis „Quand mēme“: N. ALEŠ fecit 1881!. Podle Františka Žákavce je možné, že byl napsán jinou rukou, než Alšovou, ale v Alšově kalendáři u 14. května 1881 o něm najdeme zmínku.32
Provaděči museli ve foyeru malovat za nelehkých podmínek. Blížilo se
slavnostní otevření divadla a Sbor usiloval o to, aby malíři dokončili práce v termínu.
Docházelo i k tomu, že museli za pouhé tři dny vyhotovit celou postavu na stropě nebo lunetu. V místnosti pracovali zároveň i pozlacovači, natěrači a jiní řemeslníci. Malovalo
se na lešeních, a proto tvůrci neměli možnost odstupu pro posouzení barevného souladu svých maleb. Při svícení se používaly umělé plynové lampy a obrazy pak na denním
světle působily jinak. Již na začátku se objevily kritiky toho, že je práce svěřována více
rukám, které nepodávají stejné výkony. Miroslav Tyrš například napsal: Jest ovšem
různost již mezi lunetami Laufferovými a Šikanedrovými v celém způsobu provedení, různost, která k žádoucí jednotě celého cyklu aspoň nepřispívá. M. Tyrš projevoval
i obavu z rozhodnutí sboru přizvat další spolupracovníky: A právě usnešeno, že ještě
celá řada jiných umělců u vymalování lunet se súčastniti má. Avšak jsme přesvědčeni,
žeť nyní pro soulad celku jakýsi „základní tón“ se ustanoví, od něhož jednotlivé obrazy co do síly světel a stínů, jakož i co do sytosti barevné příliš odchylovati se nebudou. Podle něj by se mohl onen barevný tón řídit Roubalíkovým prostředním nástropním obrazem.33
V Alšově pozůstalosti v Literárním archivu Památníku národního písemnictví se nachází korespondenční lístek od Janeze Šubice, který Mikoláše Alše žádal o pauzový papír pro přenesení dvou kartonů na stěnu, takže je možné, že šlo právě o tyto lunety. 32 Antonín Matějček, Alšova účast na výzdobě Národního divadla, in: Mikoláš Aleš. Vlast, Praha 1952, s. 7-25. 33 M. T. [Miroslav Tyrš], Z foyeru Národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 78, 1. 4., nepag. 31
20
Miroslav Tyrš uznával, že nelze nikoho z provaděčů nařknout, že neplnil svůj
úkol svědomitě, ale každý umělec má svou zvláštní manýru a barevný přednes. Důkazy nevšedních koloristických schopností podali podle něj zejména B. Roubalík a J. Šubic:
Pokud malířských sil, ve foyeru zaměstnaných, se týká, poznali jsme v Subičovi sílu, zejména v koloristickém ohledu vynikající. Kresba umělce toho je naskrze správná a
jistá, modellace měkká, podrobná, i v půltonech bedlivá, barva jeho životná a svítivá. Co jsme o celkovém dojmu lunet pověděli, nepozbývá tím ovšem platnosti. Provedení
jejich, jež pro krátkost doby tolikera rukoum se svěřiti musilo, bude velice různé a očekáváme v tom ohledu předc jen s pocitem, smíšeným okamžik, až lešení klesnou a celek našim zrakům se objeví.34
Do otevření divadla se ve foyeru začalo pracovat i na čtyřech nástěnných
malbách. Měly představovat prameny divadelního umění: Mýtus, Život, Historii
a Národní hudbu a zpěv. Námět doporučil Miroslav Tyrš a první náčrty vypracoval
Mikoláš Aleš. František Ženíšek některé z nich pozměnil a vytvořil soutěžní skici a
kartony. Podle nich pak Bohumír Roubalík přenesl na stěnu Mýtus a Janez Šubic
Život.35 Oběma alegoriemi se M. Aleš vrátil do pohanských dob. Na obraze Život znázornil otce, který učí své syny zhotovit luk a napínat tětivu, a po levé straně matku s vřetenem s nití v rukách. Těmto postavám zvenčí přihlíží Morana, která s nůžkami
v ruce čeká, až bude moci přestřihnout nit, jakmile se život naplní. Do otevření divadla Život ani Mýtus hotovy nebyly.
3.1.4 OTEVŘENÍ NÁRODNÍHO DIVADLA A PRÁCE PO POŽÁRU Otevření divadla bylo velkou událostí, spojenou s oslavami svatby korunního
prince Rudolfa a princezny Stefanie. Sňatek proběhl ve Vídni a uvítání manželského páru v Praze bylo stanoveno na 24. květen. Kvůli nečekané nemoci Stefanie se termín
M.T. [Miroslav Tyrš], K malířskému vyzdobení Národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 111, 10. 5., nepag. 35 Miroslav Tyrš, Obrazy nástěnné ve foyeru Národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 213, 3. 9., nepag. Šubicovo autorství potvrzuje: František Žákavec: Chrám znovuzrození, Praha 1918, s. 161. 34
21
posunul na červen. Praha chystala uvítací slavnosti a umělci se podíleli na darech
určených novomanželům. Jménem královské Prahy to byl skvostný dar, sestávající z velmi uměle vyřezaného a ozdobeného bloku a albumu, sestávajícího z mistrně prý provedených akvarel nejkrásnějších partií v Praze. Deputace pražského Spolku sv.
Lukáše nezůstala pozadu a věnovala korunnímu princi a choti jeho skvostnou bohatě vyzdobenou kasetu se sbírkou od domácích umělců překrásně provedených skic a aquarell.36 Do tohoto alba přispěli umělci, kteří souhlasili s dedikací v němčině.
Výtvarný odbor Umělecké besedy připravil dar s věnováním výhradně českým a před předáním jej vystavil v květnu v Umělecké besedě. Renáta Tyršová o něm napsala:
Pamatuji se dobře na krásnou kasetu z ebenového dřeva, uměle řezanou, na jejímž
poklopu byl umístěn v emailu provedený český znak a jejíž okrasy byly ze stříbra. Návrh k tomuto, technikou i komposicí vynikajícímu výrobku umělecko-průmyslovému,
pocházel od arch. Wiehla, který se přihlásil k mladé družině a byl s ní v stálých stycích . |…| Celkem sešlo se 31 listů, až na několik slabších prací vskutku hodnotných.37
Mezi autory se objevil i Janez Šubic, který se počítal ke členům Besedy a jako
jeden z mála přispěvatelů do alba nebyl českého původu. Věnoval akvarel Otázka Amorovi, který si zasloužil pochvalu Miroslava Tyrše: V oboru genreovém odnesl, tak soudíme, palmu J. Subič svou Otázkou, představující dívku před soškou Amora
stanoucí. Co do techniky akvarellové stojí umělec ten tu na stejné výši, jak co do
techniky temperové v lunetách foyeru Národního divadla, kteréž tak vřelého
a bezpodmíněného uznání všech druhů kompetentních byly došly.38
V den otevření divadla, který připadl nakonec na 11. červen, se malířská
výzdoba nacházela v následujícím stavu: byly dokončeny Liebscherovy lunety pro spojovací chodbu, Ženíškův strop hlediště a opona, kterou prováděla podle jeho návrhu
O darech korunnímu princi: Národní listy XXI, Praha 1881, č. 140, 11.6., nepag. Renáta Tyršová, Miroslav Tyrš. Jeho osobnost a dílo, Praha 1934, s. 80. 38 M.T. [Miroslav Tyrš], Svatební dar umělců českých, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 129, 29.5., nepag, pokračování: Národní listy XXI, Praha 1881, č. 130, 31.5., nepag. M. Tyrš v článku podrobně popisal řemeslnické provedení alba a zhodnotil i ostatní příspěvky. Kromě akvarelu Janez Šubic vytvořil i olejovou skicu stejného názvu, která byla reprodukována ve starším vydání Mesesnelovy knihy Janez in Jurij Šubic (Ljubljana 1939). V té době byla ve vlastnictví profesora Mirka Šubice. 36
37
22
vídeňská firma Václava Kautského, Hynaisovy obrazy v předsíni královské lóže a obrazy E. K. Lišky a J. Schikanedera v salonu; téměř hotovy byly Tulkovy fresky a ve foyeru stačili malíři dokončit strop a většinu lunet a B. Roubalík s J. Šubicem pracovali na dvou nástěnných obrazech.
K prvnímu slavnostnímu představení byli pozváni zejména zástupci šlechty.
Někteří čeští umělci, kteří se podíleli na výzdobě divadla, se ke slavnosti nedostavili. Rozhořčilo je, že se nedostalo čestných míst lidem, kteří divadlu věnovali mnoho času a
sil, a jejich místa byla přidělena šlechtě a cizincům. Sepsali výboru dopis, který zněl:
Slavný výbore! Ku prvnímu slavnostnímu představení v Národním divadle uděleno podepsaným umělcům, kteří dle nejlepší schopnosti své, s láskou a pietou vše vynaložili,
aby budovu tu důstojně vyzdobili – právo, zakoupiti sobě na čtvrtou galerii po 50-60kr. jednu nebo dvě vstupenky, kdežto některým ani takových míst se nedostalo. Faktum toto
výmluvným jest svědectvím, jak vysoko oceněno umělecké vyzdobení stavby té -
poukazovat nám místo poslední kategorie, zároveň s hlídači, sluhy atd., kdežto některým Němcům, kteří plynovod atd. zaváděli, sedadla v parteru neb na balkoně udělena byla. Nemohouce pojmutí takové sdíleti a ceníce spolupůsobení své při budově ND výše,
musíme určitě se prohlásiti, že tyto vstupenky nanejvýš někomu darovati, nikdy ale, nechtíce sebe ani slavný výbor kompromitovati – míst těch použíti nemůžeme. Dávajíce
urážku, která se nám stala, slavnému výboru na vědomí, činíme to z důvodu, že předpokládáme, že nestalo se to v intencích jeho a že nám nějakým způsobem zadost učiněno bude.“ K podepsaným Josefu Václavu Myslbekovi (1848-1922), Františku
Ženíškovi, Josefu Tulkovi, Vojtěchu Hynaisovi, Soběslavu Pinkasovi a jiným, se připojil i Janez Šubic.39
Po otevření divadla pracovali umělci dále na nedokončených částech výzdoby,
protože ke příležitosti svátku svatého Václava se chystalo druhé slavnostní otevření s ještě velkolepějšími celonárodními oslavami. J. Šubic s B. Roubalíkem malovali
i nadále ve foyeru. J. Šubic dokončoval nástěnný obraz Život, když ho při práci samotné Text stížnosti umělců viz: Zora Dvořáková, Když ještě nebyli slavní. Nástup výtvarné generace Národního divadla, Praha 1988, s. 218-9. 39
23
překvapil 12. srpna 1881 požár, způsobený nepozorností řemeslníků pracujících na střeše. V dopise své rodině Janez Šubic později psal, že maloval ve foyeru ještě celou
hodinu po vypuknutí požáru a odešel z práce jako obvykle a až na ulici uviděl, co se stalo.40
Požár zničil divadelní hlediště s nástropními malbami a oponou. V ostatních
částech divadla způsobil malířské výzdobě jen menší škody. Miroslav Tyrš v Národních listech již dva dny po požáru popsal stav jednotlivých částí divadla. Výzdoba foyeru podle něj zůstala zachována beze změny, jen u čerstvě vytvořených maleb se světlejší
tóny poněkud změnily, takže například nebe na nástěnných obrazech Mýtus a Život poněkud zarudlo. Pro oko laika byla podle M. Tyrše tato věc ale úplně neznatelná a nepatrnou prací se dala snadno napravit. Dále uvedl nutnost začít rychle s pracemi na nedokončených dílech, protože po delších průtazích by se mohly rozejít pracovní síly,
které doposud výzdobu tvořily, a barevný tón novějších prací by se zcela jistě podstatně lišil od tónu těch starších, protože technika tempery je náchylná k přijímání patiny.
M. Tyrš měl tímto na mysli hlavně již téměř dokončené nástěnné malby Mýtus a
Život a zbývající části celku Historie a Národní hudba a zpěv. Začátkem září se
J. Šubicovi a B. Roubalíkovi podařilo první dva obrazy dokončit. Provedení ocenil
Miroslav Tyrš následujícím způsobem: Dodáváme jen ještě, že p. Roubalík „Mythus“, p. Subič „Život“ dle velkých kartonů Ženíškových v barvách temperových na stěnu přenesl. Provedení jest se strany obou umělců těch velice bedlivé. P. Roubalík osvědčil
tu opět své nevšední nadání koloristické. Pana Subiče poznali jsme co mistra techniky jak akvarellové tak temperové. Snad vedla ho právě virtuosnost jeho, že u provedení malebném na některých místech více do detailů šel, než v případě podobném s osobním citem naším se srovnává. Avšak o tom mohou být náhledy rozdílné.41
Vidíme, že J. Šubicovi se nyní nevyhnula kritika. Navíc se po požáru divadla
změnilo vedení stavby a na místo Josefa Zítka nastoupil autoritativní Josef Schulz
(1840-1917). Začaly se objevovat průtahy se schvalováním kartonů i provedených France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 80. Miroslav Tyrš, Obrazy nástěnné ve foyeru Národního divadla, in: Miroslav Tyrš, O umění V. Úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot z let 1880-81, Praha 1937, s. 158-160. 40
41
24
maleb a nové ředitelství často oddalovalo vydávání výplat. Janez Šubic měl
pravděpodobně podobné potíže. Karton pro třetí obraz Historie byl schválen v září roku
1881 a proveden F. Ženíškem do dvou měsíců. Není vyloučeno, že mu při výmalbě pomáhal znovu J. Šubic. Ve svém dopise V. Hynaisovi z konce října totiž zmiňoval, že
práce v divadle mu jde dobře a doufá, že za dva týdny s ní bude hotov. Historie byla na
zdi schválena právě 14. listopadu.42
J. Šubicovi se i přes zhoršující se podmínky pražský život líbil. Ve stejné době,
kdy probíhaly jeho práce na stěnách foyeru, Vojtěch Hynais v Praze dokončoval obrazy
pro královskou lóži. Přátelé si byli znovu nablízku až do podzimu, kdy se V. Hynais vrátil do Paříže. Janez Šubic se v Praze stýkal i s jinými českými umělci – zejména
s Mikolášem Alšem, Bohumírem Roubalíkem a Janem Heřmanem. Pro příbuznost názorů a opravdovost charakteru jej spojovalo pevné přátelství se sochařem Josefem Václavem Myslbekem.43
Od podzimu znovu probíhala čilá korespondence mezi J. Šubicem a
V. Hynaisem. Týkala se hlavně organizace výstavy některých Hynaisových děl pro
Národní divadlo, které se J. Šubic v říjnu obětavě věnoval. Podle Šubicových dopisů výstavu denně navštěvovalo asi třicet a někdy i více lidí. J. Šubic psal také o umístění
plakátů a o ohlasech výstavy v tisku. Poslal V. Hynaisovi výtisky deníků Politik a Bohemia, kde se objevily o akci kratší či delší zprávy. V dalším dopise byl J. Šubic
potěšen stoupající návštěvností, ke které přispěla podle něj reklama od Viléma Weitenwebera (1839-1901) v listu Politik.44 Také J. V. Myslbek se o výstavě zmínil.45
Na podzim ředitelství stavby také řešilo, komu bude svěřeno vyhotovení nové
divadelní opony. Vedení stavby nejdříve počítalo s tím, že se bude pracovat podle Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1934, s. 220. Příloha 3. 44 Dopisy Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Prahy z 23. 10. a 8. 11. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. 45 J. V. Myslbek V. Hynaisovi: Šubič kontroluje a odvádí peněz Jos. Stupeckému a provádí vše tak svědomitě, že mně nic nezbývá činiti. Tuším, že bych ho urazil, kdybych mu do toho lez. Dopis J. V. Myslbeka Vojtěchu Hynaisovi 29. 10. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. V tomto dopise J. V. Myslbek dále psal, že plakáty jsou všude, jeden i na shořelém divadle, kde je však nad ním tabulka: „Vstup není dovolen“. Proto prý je tak málo navštěvníků na výstavě. J. V. Myslbek ale doufal, že návštěvnost bude stoupat po shlédnutí Hynaisových děl reprodukovaných v Humoristických listech. 42
43
25
Ženíškova původního návrhu a na Janeze Šubice se myslelo jako na provaděče. S J. Šubicem jednal sám František Ladislav Rieger. Janez Šubic o Riegrově nabídce psal
V. Hynaisovi, ale již tehdy měl obavy, jak vše dopadne. Měl totiž v té době pocit, že nyní, když mu byla nabídnuta další práce, všichni stáli proti němu. Porota podle Šubicových slov jeho poslední obraz téměř neschválila.46
Nelze určit, do jaké míry skutečně počítalo nové ředitelství stavby s J. Šubicem
jako provaděčem. Na Ženíškovu předchozí oponu se již před požárem díky
nekvalitnímu provedení vídeňskou firmou Kautský objevily četné kritiky a Soběslav
Pinkas se tázal V. Hynaise, zda by byl ochoten přemalovat její střední část. Po požáru se nabízelo více možností, jak problém opony řešit. Jako první se zřejmě objevil názor provést původní návrh Ženíškův a práci svěřit osvědčenému dekoratérovi, kterým byl například Janez Šubic. Otázka opony nakonec zůstala otevřená až do následujícího roku, kdy jednalo ředitelství stavby s F. Ženíškem o změnách v kompozici opony, ale
ani zde nedošlo k rozhodnutí. Provedení opony bylo nakonec za Ženíškova souhlasu svěřeno V. Hynaisovi.47
Skutečnost, že nabídlo ředitelství stavby malování opony J. Šubicovi, potvrzuje
i korespondence J. V. Myslbeka V. Hynaisovi: Šubic, jak už snad víš, má malovat oponu: nabídnutí to učinil mu Rieger sám.48 J. V. Myslbek ale již před Vánoci sděloval
V. Hynaisovi, že bylo rozhodnuto o dalším konkurzu a že J. Šubic za týden odjíždí do
Vídně. Z Šubicových dopisů vysvítá, že si přál opustit Prahu co nejdříve, protože nechtěl déle zůstávat v nepřátelské atmosféře, která se proti němu tvořila. Před Vánoci
zde ještě obdržel od jakéhosi Wiesera zakázku na kresby pro album určené princi Rudolfovi. Podle J. Šubice byla práce na kresbách sice nepříjemná, ale slušně placená.49
Janez Šubic odjel do Vídně na konci roku 1881. Slíbil otci zhotovit náčrty fresek
kapitulního chrámu v Bakru a dokončoval zakázku pro slovinský kostel sv. Volbenka u Poljan, ke které se zavázal již dříve. Po pracovním vytížení v Praze neměl J. Šubic Dopis Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Prahy, 17. 11. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. Údaje o oponě viz: Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1934, s. 242. 48 Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi z 8. 12. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. 49 Dopis Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Prahy, 12. 12. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. 46
47
26
ve Vídni dostatek zakázek. Zhotovil pouze několik kopií svého pražského akvarelu Otázky Amorovi. V dopise, psaném z Vídně, se V. Hynaisovi svěřil, že z Prahy nemá
téměř žádné zprávy, a co se týká pražských kolegů, zmínil pouze jednu návštěvu J. V. Myslbeka a publicisty V. Weitenwebera. Stěžoval si, že se mu neozývá přítel
Ženíšek.50 V srpnu J. Šubic odjel domů do Poljan, kde znovu spolupracoval s otcovou
dílnou a v září maloval fresky kostela v Bakru.
3.1.5 DRUHÝ PRAŽSKÝ POBYT A STAROMĚSTSKÁ VODÁRNA V prosinci roku 1882 se ředitelství stavby Národního divadla tázalo na Šubicovu
adresu a byl znovu přizván ke spolupráci. Ve foyeru se na malbách postupně začaly
projevovat změny způsobené požárem. Ředitelství rozhodlo, že je třeba prostory
kompletně opravit a přemalovat, a to nejlépe jedním provaděčem. F. Ženíšek byl v té době zaměstnán nástropními obrazy pro hlediště a prací na kartonu pro poslední
z nástěnných obrazů ve foyeru. Ředitelství stavby divadla se proto opět obrátilo na J. Šubice. Ten pozvání přijal a po Vánocích strávených doma byl již v polovině ledna 1883 v Praze.
Práce na opravách šla J. Šubicovi rychle a 10. května nabízel V. Hynaisovi, že
pokud bude potřebovat, pomůže mu se zhotovováním opony, protože za dva týdny mu
práce ve foyeru skončí. V. Hynais na oponě zaměstnal jiné pomocníky z Paříže, ale
spolupráci mu nabídl F. Ženíšek, který pracoval na svém posledním nástěnném obraze Národní hudba a zpěv. Měl v té době velké neshody se stavebním výborem
o schvalování děl a výplatách. F. Ženíšek byl osočován, že na obraze nepracuje dostatečně intenzivně. V dopise určeném ředitelství stavby se F. Ženíšek výtkám bránil a psal, že k práci na obraze Národní hudba přibral J. Šubice, který pracuje podle jeho
barevné skici, a on sám dojíždí z Litně a práci koriguje. Vyhrocené vztahy způsobily, že
tento obraz nebyl na zdi schválen a F. Ženíšek ještě v říjnu čekal na výplatu a hrozil
50
Dopis Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi, Vídeň 9. 7. 1882, ANG, fond Vojtěch Hynais.
27
soudní žalobou. Honorář mu v plné výši nebyl vyplacen nikdy.51 Podobné potíže měl
i J. Šubic. Z této doby zřejmě pocházejí jeho karikatury stavebníků Josefa Schulze a Jiřího Pacolda, nakreslené na kus šedého papíru.52 Foyer byl i přes nesoulady mezi
umělci a vedením stavby do druhého slavnostního otevření divadla v listopadu 1883
hotov a práce J. Šubice v hodnoceních současných i pozdějších kritiků obstála.53
Šubicův druhý pobyt v Praze glosují poznámky v korespondenci J. V. Myslbeka,
který se většinou o příteli Šubicovi nezapomněl zmínit a V. Hynaise od něj
pozdravovat. 21. ledna 1882 psal: Subič Janez jest v Praze a opravuje foyer – Comité proň psal – má na 6 měs. práci. Jinde narážel na soutěž pro Dům umělců – Rudolfinum.
Mezi soutěžícími na uměleckou výzdobu této stavby byl podle něj i J. Šubic: slyšel jsem od … [následuje kresba, znázorňující publicistu V. Weitenwebera], že Subič taky
konkuroval ale nic nedostal.54 Zakázka na Rudolfinum, již dříve J. Šubicovi dokonce
předběžně slibovaná, tedy nevyšla. Přesto se mu v Praze podařilo získat další práci, kterou byla výzdoba Staroměstské vodárny.
Novou budovu Staroměstské vodárny postavila na pravém břehu Vltavy poblíž
Karlova mostu pražská obec v roce 1883. Měla být reminiscencí na stavbu, která na tomto místě stála v 16. a 17. století, a jejíž podoba je naznačena na Sadelerově rytině
z roku 1606.55 Architekt Antonín Wiehl (1846-1910) věnoval mnoho času studiu české renesance a podařilo se mu pro novou vodárnu navrhnout budovu, která vystihuje
charakter této doby, a zdařile ji včlenit do panoramatu nábřeží. Budovu tvoří hranolovitý blok, který vybíhá do typických renesančních štítů. Stěny chtěl A. Wiehl vyzdobit černobílými sgrafity. Znal se dobře s mladými umělci, ke kterým patřil
i Mikoláš Aleš a František Ženíšek, a na jeho podnět městská rada zadala sgrafitovou
O Ženíškově sporu viz: Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1934, s. 224-225. Příloha 4. 53 František Žákavec například napsal: Když pak bylo po požáru potřebí lunety přemalovati, Slovinec z Poljan na Gorjansku Janez Šubič přemaloval všechnu výzdobu foyeru a tedy obnovil i Alšův cyklus, který v nynější podobě je přece jen celý z jedné ruky, nikoli ovšem Alešovy, nýbrž hbitého provaděče školeného benátskou akademií a Římem. Ale to nás nemusí rmoutiti. Viz: František Žákavec, Chrám znovuzrození, Praha 1918, s. 156. 54 Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi z 31. 3. 1882, ANG, fond Vojtěch Hynais. 55 Údaj viz: Renáta Tyršová, Rozhledy v umění výtvarném, díl II, Osvěta XIV, Praha 1884, s. 84. 51
52
28
výzdobu právě jim. Námětem mělo být dobývání Karlova mostu Švédy na konci Třicetileté války.
F. Ženíškovi připadl obdélníkový vlys na stěně obrácené k mostu a znázornil na
něm dramatickou scénu boje Švédů s Pražany. M. Aleš dostal za úkol vyplnit figurami
obou bojujících stran dvanáct ník nad hlavní římsou. Čtyři pole byla zakrytá zdí a špatně viditelná, a proto nemusel navrhovat všech dvanáct postav a čtyři z nich
zopakoval. M. Aleš se 28. června 1883 protokolárně zavázal ke zhotovení sgrafit za 1200 zlatých současně s Janezem Šubicem, kterému svěřil provádění sgrafit podle
svých kreseb.56 Převažoval zřejmě názor, že Mikoláš Aleš ve svých kresbách přílišnou
zkratkou deformuje motivy, a proto práci převzal J. Šubic, který již končil s opravami požárem porušené výzdoby foyeru divadla.
M. Aleš při navrhování postupoval od jednoduchých náčrtků postav do notesu.
Tyto motivy pak použil v definitivních kresbách provedených tuší většinou ve velikosti
44 x 21cm. Navrhl šest postav české a dvě postavy švédské strany. Pro figury obránců mostu zvolil některé skutečné historické osobnosti (generál Colloredo, jezuita Plachý a
pražský primas Turek z Rožmitálu) a doplnil je postavami studenta, řeznického tovaryše
a měšťana. Do poloviny srpna měl na místě měšťana být umístěn zrádce Arnošt Otovalský, ale M. Aleš svůj původní plán změnil spolu s přepracováním postavy
studenta.57 Švédy reprezentoval generál Kınigsmark a praporečník. M. Alšovi se
u všech postav podařilo vystihnout charakteristiku jednotlivých typů a jejich odlišný přístup a odhodlání k boji.
Janez Šubic převedl Alšovy kresby na kartony ve skutečné velikosti. Jako
techniku použil uhel a pozadí vykryl tuší. Při převádění se v pohybech a postojích figur
většinou držel návrhů M. Alše. Vypracovával si přitom podrobné modelové studie, které se většinou zachovaly ve sbírkách lublaňské Národní galerie, Národního muzea
Údaj viz: Miroslav Míčko – Emanuel Svoboda, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955, s. 64. Vyplývá to z dopisu městského stavebního úřadu M. Alšovi z 5. 9. 1883, LA PNP, fond Mikoláš Aleš: Úřad podepsaný dává Vám tímto věděti, že slavná rada městská dle dekretu ze dne 17. srpna 1883 č. j. 135367 schválila změny v příčině figur pro sgrafita na Staroměstskou vodárnu Vámi navržené, a sice novou črtu studenta a novou črtu měšťana na místě Otovalského. 56
57
29
a Národního památkového ústavu.58 Jeho pojetí kresby bylo výrazně odlišné od pojetí
Alšova, a proto došlo k některým změnám v původních návrzích. Je to patrné například
u postavy řezníka.59 Zatímco M. Aleš jej znázornil jako mladíka, J. Šubic měl představu
robustního vyzrálého muže s pevnějším postojem, a proto Alšův návrh viditelně přepracoval. Do tohoto kartonu M. Aleš nakreslil vlastní rukou základními tahy znak s českým lvem, který je umístěn u řezníkových nohou. J. Šubic se od Alšova lineárního
stylu silně odchýlil také pečlivým prokreslováním a drobným šrafováním. Po svém upravil záhyby kostýmů a v některých případech u doplňků šatů zapojil i vlastní
invenci. Celkově se J. Šubic více zaměřil na prvky, které M. Aleš načrtl několika málo tahy, a vytvořil z nich propracovanější detaily.
Více než tři měsíce po podepsání smlouvy, 15. října 1883, stavební úřad
sděloval M. Alšovi, že je pro jeho sgrafita připravena půda a tázal se, kdy hodlá
s prováděním začít. J. Šubic od 22. října do 6. listopadu 1883 převáděl sgrafita na zeď.
Krátce poté přišla M. Alšovi od stavebního úřadu zpráva: Za příčinou převzetí figurálních ozdob sgraffitových na stavbě čerpací stanice Staroměstské, dle náčrtků Vaších provedených, odbývati se bude v pátek, dne 23. listopadu t.r. o desáté hodině dopolední kommise kollaudační, o čemž se Vám tímto vědomost dává, byste se kommise
té zůčastniti mohl. Zároveň Vás uctivě žádáme, byste o tom laskavě zpravil též pana Subiče, by i on, třeba by jej dopis náš nedošel, kommisi přítomen býti mohl.60
Kartony byly dlouho v Městském muzeu v Praze označeny za Alšovy vlastní,
čímž došlo i k nesprávným závěrům při hodnocení Alšovy tvorby. František Žákavec v Chrámu znovuzrození srovnával tyto kartony s Alšovými kartony pro Vlast, na
kterých pak některé linie připisoval mylně F. Ženíškovi. V katalogu výstavy
Monumentální Mikoláš Aleš byly kartony také označeny jako Alšovy. O tom, že tato připsání byla nesprávná, nás jasně přesvědčí Alšova pozdější sgrafita, ke kterým
France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 74-85. 59 Přílohy 5, 6. 60 Městská rada M. Alšovi 21. 11. 1883, LA PNP, fond Mikoláš Aleš.
58
30
vypracovával prvotní návrhy a potom i definitivní kartony.61 Na nich je vidět, že M.
Aleš prvotní návrhy na kartonech spíše zjednodušoval, než aby přidával na detailech.
U vodárenských sgrafit provaděč nepochopil podle Miroslava Míčka
zkratkovitou formu předlohy a považoval ji za zběžnou a nepřesnou skicu, kterou se po svém snažil „dokončit“. Jeho akademicky správné a úpravné dokreslení bylo ke škodě
účinu a dynamičnosti díla a svým opravováním a zkrášlováním umrtvoval Alšovy
hybné návrhy.62 Je třeba připomenout, že každý z umělců tvořil jinak. Tehdejší vkus se
klonil k detailnějšímu pojetí, kterému se více přibližoval nejen Janez Šubic, ale
například i František Ženíšek, který vytvořil druhou část výzdoby fasády. Přestože Šubicovy sgrafitové výplně postrádají dynamiku, obsaženou v prvotních Alšových
návrzích, svůj účel plní a dobře zapadají do ornamentální výzdoby fasád, kterou navrhl Jan Koula.
Doba, kdy žil J. Šubic podruhé v Praze, byla doprovázena různými kresbami
přátel nebo událostí. Spadá sem zřejmě Šubicova druhá skica pro autoportrét. V Praze vzniklo mnoho akvarelů, které jsou malého formátu, zato plné svěžesti a svědčí o tom, že krása historické Prahy učinila na umělce velký dojem (Pražské Benátky). J. Šubic
v Praze poznal dílo Josefa Mánesa, podle jehož cyklu Život na panském sídle vytvořil
akvarel. V Šubicově náčrtníku se objevují také čeští sedláci a selky v krojích, služky, rodiny, náměty z ulic a zákoutí typických pražských vináren - míst, kde se scházeli
umělci. V Praze zřejmě vznikl obraz Prodavačka ovoce, který se později ztratil ve
Vídni, a kresby Elegán a Dva elegáni. Sochaři Josefu Mauderovi (1854-1920) věnoval
Janez Šubic malou madonu formátu lunety a v Mauderově pozůstalosti se nacházela olejová skica Milenci.63 Pro obchodníka s obrazy Mikoláše Lehmana měl J. Šubic
Například kartony na sgrafita na výzdobu domu U Rytířů v Praze II, kterou M. Aleš provedl v letech 1887-88. 62 Miroslav Míčko, Dvě kapitoly o Alšových sgrafitech, Umění II, Praha 1954, s. 94-95. Miroslav Míčko – Emanuel Svoboda, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955, s. 40, 64-65. 63 Údaje o Šubicových dílech druhého pražského období viz: France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 111-120. 61
31
namalovat olejové kopie Alšových lunet, ale dokončil pouze tři z nich a po oboustranném rozčarování práce zanechal.64 3.1.6 KAISERSLAUTERN V říjnu roku 1883 dostal J. Šubic do Prahy nabídku z bavorského Kaiserslautern
na výzdobu nového uměleckoprůmyslového muzea s příslibem pozdější profesury na škole, která byla součástí muzea. Vzhledem ke svému zhoršujícímu se zdraví, přání mít
stálé zaměstnání a také kvůli nedostatku financí se malíř rozhodl nabídku přijmout. Jako přílohu ke své žádosti o místo poslal kromě studií hlav olejový vlys s alegoriemi umění
a řemesel zřejmě jako ukázku návrhu dekorace muzea. Představoval alegorie architektury, hudby, malířství na sklo a tkaní.65
Obdélníkovou část s alegorií architektury tvoří seskupení postav po obou
stranách hlavní figury – mladé ženy v antickém oděvu s vavřínovým věncem, která
symbolizuje architekturu jako druh umění. U jejích nohou klečí chlapec, držící v rukou model stavby. Napravo od ženy vidíme muže s bílým vousem, který se obrací k hloučku
postav. Mezi nimi najdeme muže, který je výrazně podobný J. V. Myslbekovi, takže je pravděpodobné, že jde o jeho portrét. Je možné, že i další postavy na vlysu mají rysy
pražských přátel nebo kolegů. Šubicův rozměrný vlys byl vystaven na výstavě generace
Kartony pro Vlast zůstaly po převedení na zeď ve vlastnictví Mikoláše Alše, od kterého je za 200 zlatých odkoupil M. Lehman. Při používání kartonů jako předloh k provedení s nimi nebylo šetrně zacházeno, a proto byly značně poškozené. M. Lehman je v listopadu roku 1883 vydal ve fotografickém albu s názvem: Vlast. Cyklus obrazů v Národním divadle v Praze od Mikoláše Aleše. Čtrnácte fotografických listů. Úvod napsal F. A. Šubrt a popsal v něm děj jednotlivých lunet. Ve fotografiích alba je zachován původní stav kartonů, se kterými bylo později velmi nešetrně zacházeno. M. Lehman je umístil nezaskleny v průjezdu svého obchodu na pospas prachu a pavučinám. V tomto stavu zůstaly až do roku 1896, kdy je odkoupil spolek výtvarných umělců Mánes, když se dověděl, že Lehman vyjednává o prodeji Vlasti do ciziny. Za rok je od něj odkoupil Zemský výbor království českého, ale nepostaral se o řádnou instalaci a obrazy znovu trpěly prachem, zatékající vodou, atd. Později je převzala Národní galerie a v jejím vlastnictví zůstávají i dnes. Údaje viz: Emanuel Svoboda, Historie Alšovy Vlasti, in: Mikoláš Aleš. Vlast, Praha 1952, s. 66-67. 65 France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 83. 64
32
Národního divadla v Praze v roce 1932 jako Návrh na výzdobu Národního divadla v Praze. Pod stejným označením byl zároveň reprodukován v katalogu výstavy.66
J. Šubic byl na podkladě zaslaných prací úspěšně přijat jako hlavní dekoratér
muzea a do Kaiserslautern odjel po krátkém pobytu ve Vídni. Zakrátko se vrátil domů
do Poljan kvůli zhoršené nemoci otce, který v červnu 1884 zemřel. Nekrology vydal slovinský tisk, ale i v časopise Zlatá Praha se objevila zpráva o jeho smrti. Psal ji
Šubicův přítel Vilém Weitenweber, který zde zdůraznil vzorný vztah mezi otcem samoukem a syny, kteří českému umění věnovali mnoho svého uměleckého talentu.
Po otcově smrti dokončil J. Šubic jeho zakázky, uspořádal pozůstalost a odjel
znovu do Německa. Zde poprvé dostal šanci uplatnit vlastní návrhy na větší samostatné umělecké úloze. Dekorace muzea měly příznivý ohlas a J. Šubic zanedlouho získal také profesuru na umělecké škole. Dostával lukrativní zakázky a se svými žáky dosáhl
úspěchů na výstavách. Přesto s náplní své práce nebyl zcela spokojen. Navíc se v Německu jeho již dlouho podlomené zdraví ještě zhoršilo.
S Prahou vázala Janeze Šubice i nadále občasná spolupráce. V roce 1884 jeho
jméno opět najdeme v korespondenci J. V. Myslbeka V. Hynaisovi, který J. Šubice
jmenoval jako umělce, který se připojil k daru pro Bedřicha Smetanu (1824-1884) k šedesátinám: Jen bohužel, že Smetana je churav a dárky nedovede oceniti. Bylo jich as 22, mezi nimi Brožík, Chitussi, Pirner, Subič, Schweiger, Ženda, Šikanedr, Jenewein atd.67 Výzvu podala Umělecká beseda a umělci měli zaslat fotografii svého díla, kresbu,
skicu, atd. J. Šubic věnoval B. Smetanovi akvarel génia hudby.68 O tři roky později se
J. Šubic znovu připojil ke kolegům F. Ženíškovi, J. V. Myslbekovi, V. Hynaisovi a
Výstava výtvarné generace Národního divadla v Praze, katalog výstavy, Sdružení výtvarných umělců a přátel československého umění Myslbek v Praze 1932, s. 13. 67 Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi, 20. 3. 1884 , ANG, fond Vojtěch Hynais. 68 Údaj viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 83. F. Mesesnel zde psal, že se tento akvarel nacházel v majetku architekta Josefa Fanty. O darech pro Bedřicha Smetanu pojednává i dobová kritika K. B. Mádla viz: K. B. Mádl, Výbor z kritických projevů a drobných spisů, Praha 1959, s. 227. K Šubicově díle: Na lyrickou strunu udeřil Max Pirner ve svém „Snu“, kde ladná etherická dívka lehce vznáší se mlhami vod. Vzdušností a poetičností zjevu jejího daleko nedostihuje jí „Alegorie“ J. Šubicova. 66
33
jiným a poslal pražskému Sokolu pro jeho sborník ve prospěch sokolského sletu kresbu s názvem Roland.
České časopisy několikrát přinesly reprodukce Šubicových děl. Například ve
Zlaté Praze (1884) se objevila jeho idylická kresba Malá zahradnice. Stejný časopis v následujícím roce reprodukoval alegorii Hudba, v originále provedenou technikou
akvarelu. Z připojeného textu vyplývá, že šlo o alegorii, kterou J. Šubic vytvořil pro
Bedřicha Smetanu. Je zde také popsáno přátelství Františka Ženíška s Janezem
Šubicem, první vřelé přijetí umělce v Praze od českých malířů a také skutečnost, že pokud něco společně organizovali, tak se k nim J. Šubic vždy bez váhání přidal.
V jednom z čísel Světozoru rovněž najdeme zmínky o J. Šubicovi.69 Kromě jeho
podobizny podle fotografie je to rozměrná reprodukce Carniolie (Krajinsko) v ochranu béře vědy a umění. Tento obraz malíř namaloval v roce 1885 pro vestibul novostavby
lublaňského Národního muzea a představuje Carniolii jako opatrovnici vědy a umění, sedící na zlatém trůně a přijímající z rukou jiné postavy po své pravici model muzea.
Personifikace vědy jí leží u nohou, obrácená k divákovi. K reprodukcím je připojen krátký článek o Šubicově životě a tvorbě, který se zaměřuje hlavně na jeho působení u nás.
Na titulní straně Zlaté Prahy můžeme najít reprodukci obrazu Dalmatská
ovocnářka70, který J. Šubic namaloval pod dojmem svých cest do zahraničí. K obrázku
je připojen text: Ovocnářky Terstské jsou z nejzajímavějších znamenitostí proslulého
tohoto města. V četných sborech přicházejí do města hned časně zrána, tu z blízkých hor, tam od přístavu. Své chutné zboží nejvíce nosí na hlavách, čímž tělo až do
pozdějšího věku zachovává mladistvou přímost. Cílem všech jest náměstí před radnicí
„Piazza“, kdež po rozložení potravin brzo nastává čilý život tržební rázu téměř naskrz slovanského. Neboť švarné prodavačky Terstské jsou Slovanky buď z Přímoří, buď
z blízké Dalmacie jazyka svého užívají nejen hbitě, nýbrž i rády. Slovinský malíř Janez
Subič, také Pražanům chvalně známý jakožto věrný druh Ženíškův při výzdobě velkého 69 70
Světozor XX, Praha 1886, s. 728 -729, 735. Příloha 7.
34
foyeru Národního divadla, zaslal nám takový typ slovanské terstské ovocnářky se všemi
význačnými vlastnostmi. Kdož odolal by dvornému nabídnutí spanilé pobratimské dívky?... 71
J. Šubic v této době často cestoval. Navštívil mnohá města v Německu, Belgii,
Francii, Itálii a podíval se do Poljan, ale do Prahy se mu dostat znovu nepodařilo. Byl
nadále ve styku s Františkem Ženíškem a Hanuš Schwaiger jej navštívil na své cestě do
Belgie. Stále si dopisoval s Vojtěchem Hynaisem a sděloval mu své přání vidět Paříž.72 Tato touha se umělci ale nikdy nesplnila. Konec svého života ztěžovaný nemocí prožil v Německu. S podlomeným zdravím i psychikou jej 25. dubna 1889 zastihla smrt.73
Zlatá Praha IV, Praha 1887, s. 831. Dopis Janeze Šubice Vojtěchu Hynaisovi z Kaiserslautern, 30. 12. 1884, ANG, fond Vojtěch Hynais. 73 Zlatá Praha dne 3. května 1889 uvedla následující nekrolog: Z Kaiserslauternu v Bavorské Falci dochází nás truchlivá zvěst o předčasném úmrtí jednoho z nejdovednějších malířů slovinských – mistra Janeza Šubiče. Zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek dne 25. 4., stár jsa teprve 38 let. Janez Šubič byl po dlouhou dobu také v Praze činným, zejména po požáru Národního divadla, kdy rukám jeho svěřeno bylo obnovení Fr. Ženíškových nástěnných maleb ve velkém foyeru. Byl také spolupracovníkem Ženíškovým při provádění sgraffit sloužících za ozdobu budově přečerpávací stanice u Staroměstských mlýnů. Dokud zesnulý meškal v Praze, přispíval také do Zlaté Prahy, kteráž jeho osobní náklonnosti k našemu podniku děkuje za povolení k reprodukci následujících jeho prací |…|. 71
72
35
3.2 JURIJ ŠUBIC 3.2.1 PŘED ODJEZDEM DO PAŘÍŽE Jurij Šubic se narodil 13. dubna 1855 jako druhorozený syn Štefana Šubice,
který mu vštěpoval první malířské zásady.74 J. Šubic ukončil jako dvanáctiletý školu
ve Škofje Loce a začal pomáhat v otcově dílně. Podobně jako starší bratr pak nastoupil do učení k Janezu Wolfovi. V jeho případě však nemělo dlouhého trvání. U příležitosti
světové výstavy v roce 1873 navštívil se svým učitelem Vídeň a rozhodl se zde zůstat a zapsat se na výtvarnou akademii. Protože měl za sebou pouze několik tříd školy, byl v prvním roce přijat jako host akademie, ale díky svému nadání a píli se v následujícím
roce stal řádným žákem. Na živobytí si od začátku musel vydělávat sám, a proto většinu volného času strávil malováním drobných prací na zakázku. Jeho talentu si všiml mladý profesor Christian Griepenkerl (1839-1912) a začal jej zaměstnávat jako pomocníka.
Ch. Griepenkerl i ostatní učitelé oceňovali Šubicovu praktickou zručnost a
pokročilé znalosti malířských technik. Ve druhém roce na akademii se J. Šubicovi za
jeden z obrazů podařilo dokonce získat Fügerovu cenu za nejlepší kompozici.
Na akademii měl možnost poznat historickou malbu, které se věnovali jeho vídeňští
profesoři, pod jejichž vlivem vytvořil několik náboženských kompozic, již oproštěných od nazarénských vzorů, se kterými se v dřívější době setkával.75
Na podzim roku 1875 musel Jurij Šubic na dva roky přerušit studium a nastoupit
vojenskou službu v Terstu. Přestože se v té době nemohl věnovat malířství, do skicáře
zachytil bezpočet studií postav a portrétů vojáků. Na motivy básnického cyklu slovinského spisovatele Josipa Stritara (1836-1923) Raja vytvořil stejnojmenný cyklus
ilustrací, které s velkým úspěchem vydával časopis Ljubljanski Zvon. Básně i ilustrace byly inspirovány osvobozeneckým bojem Černohorců proti turecké nadvládě.
Životopisná fakta v první podkapitole viz: France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 140 -184. 75 Z prvních let na akademii pocházejí Šubicovy kompoziční náčrty pro dílo Wlasti-Slawa!, které je zajímavé tím, že pro ně J. Šubic zvolil námět z české historie. 74
36
Po splnění vojenské služby se Jurij Šubic vrátil na vídeňskou akademii.
Seznámil se s přítelem bratra Janeze Vojtěchem Hynaisem, který se vrátil z Říma. Jurij
Šubic v té době bydlel u jeho rodiny a zůstal zde i po odjezdu V. Hynaise do Paříže. Když pak z Itálie přijel bratr Janez, najali si společný byt a ateliér. Po čtyřech měsících, v červenci roku 1878, byl Jurij Šubic znovu nečekaně povolán do armády.76
Tentokrát se Jurij Šubic zúčastnil tažení rakouské armády do Bosny.
Na dlouhých pochodech měl možnost poznat zdejší krajinu a život jižních Slovanů.
Bosna pro něho byla zajímavá tím, že se zde střetávaly islámská a křesťanská kultura, a často do skicáře kreslil motivy, které jej zaujaly. Zachycoval nejen pohledy na
bosenskou přírodu, vesnice, typické domy, pravoslavné kostely, ale hlavně obyvatele a zvyky této nepříliš známé země. Často portrétoval bosenské Muslimky a zaměřoval se na detaily jejich krojů. Skici byly cenné z etnografického hlediska, ale projevil se na
nich také malířův sklon k realistickému zachycení žánrových motivů, který se stále více prohluboval.
Kvůli špatnému zdravotnímu stavu byl J. Šubic na začátku roku 1879 z vojny
odvolán a mohl se vrátit na akademii. Po zážitcích a zkušenostech z Bosny cítil s návratem do Vídně nechuť k alegorické a historické malbě, kterým se opět musel na
akademii věnovat.77 Ve Vídni se seznámil s Františkem Ženíškem a často mu dělali
společníky malířští kolegové Maxmilián Pirner a Němec Ludwig Michalek (1859Od této doby až do konce Šubicova života se datuje jeho přátelská korespondence s Vojtěchem Hynaisem, ve které jsou glosovány mnohé jejich životní události. První dopis psaný ve Vídni 24. 3. 1878 informoval V. Hynaise o příjezdu Janeze Šubice z Itálie a novém ateliéru: Od Tvých rodičů jsem nyní pryč a bydlím s bratrem v Karolinské ulici číslo II., to je má nynější adresa. Myslím, že to atelier taky znáš. Do Zelinkovy ulice nechtěl bratr jít, protože ti milí páni tam chtěli postoupit jen prostřední místnost (u dveří) a tvrdili, že to tak s Tebou ujednáno. Poté se J. Šubic odmlčel až do doby, kdy musel narukovat do armády, a napsal až těsně před svým odchodem z Vídně 8. 7. 1878: I dnes Ti píši, milý Vojtěchu, jen ve spěchu několik řádek… Předsevzal jsem si psáti až po skončení školního roku. Jsem totiž nyní velmi zaměstnán a k německému dopisu potřebuji značně času a mám naň málo chuti…Jistá událost však uspíšila mé rozhodnutí. Když jsem včera odpoledne doma trochu pracoval, přišel úřední sluha a přinesl mi povolací lístek, dle něhož musím ihned rukovati. Jest totiž zmobilizováno více divizí a čert tomu chce, že i já s nimi musím. Prozatím jedu do Terstu, ale pak asi do Bosny. Mám vždy smůlu! Bůhví, odkud Ti budu příště psát. Překlady dopisů viz: ANG, fond Vojtěch Hynais. 77 V dopise, psaném později v Preitensteinu 27. 8. 1879 (překlad dopisu viz: ANG, fond Vojtěch Hynais), se J. Šubic V. Hynaisovi svěřoval s odporem k dokončování obrazu svatého Rocha u profesora Ch. Griepenkerla: Když jsem se odtud navrátil do Vídně, musel jsem u Christiána pokračovati ve svém započatém díle Sv. Roch. Mohl bych tak mnohé napsati o týrání při tom-ale vždyť ty sám ty lidi znáš! Nakonec se z toho vyklubalo docela mizerné dílo-přesto jsem zaň dostal stipendium. 76
37
1942). Druhý jmenovaný ho doporučil hraběti Alfonsu Mensdorffu-Poullymu, který vlastnil pozemky a nemovitosti i v Čechách a na léto hledal pro svoji rodinu učitele
kreslení. Místo zajišťující dobrý příjem Jurij Šubic rád přijal a spolu s hraběcí rodinou odjel do Čech na zámek Preitenstein (Nečtiny) u Čajetína blízko Plzně.
Hrabě Mensdorff-Poully byl sám dobrý kreslíř a talentovaného malíře si velmi
oblíbil. Jurij Šubic mohl prožít bezstarostné léto, kdy jen několik hodin denně učil
kreslení a ve zbývajícím čase v zámeckém parku kreslil studie přírody nebo portrétoval někoho z domácích.78 Vojtěch Hynais psal J. Šubicovi do Preitensteinu dopis
s pozváním do Paříže a s příslibem, že se bude snažit příteli cestu umožnit. J. Šubic v odpovědi, psané z Čech, vyjádřil nadšení nad tímto společným plánem.
Na konci září se přesunula rodina i s Jurijem Šubicem na Moravu na zámek
Boskovice. Po cestě se malíř zastavil na dva dny v Praze se záměrem navštívit Františka Ženíška. Nadšení z návštěvy tohoto města je zřejmé ze Šubicova dopisu V. Hynaisovi:
Pouhé dva dny, ale nikdy jich nezapomenu! Pražští umělci byli ke mně neobyčejně dobří a vlídní. Setkal jsem se tam s Tulkou, Ženíškem, poznal Sellinga, sochaře Procházku,
bratra Pirnerova, básníka Nerudu a jiné. Viděl jsem za krátkou dobu mnoho a byl jsem překvapen, že jsem shlédl více, než jsem si představoval. Seskupení starých domů, dóm, radnice, práce Mánesovy, atd. Jak je to vše nádherné!79 Na zámku v Boskovicích pak J. Šubic maloval studie přírody a drobné náboženské obrázky pro Einsiedeln.80
Pobyt v Čechách J. Šubicovi skončil v polovině listopadu a znamenal pro něj
nutný odpočinek po bosenské cestě. Z Vídně do Boskovic dostal nabídku pracovat pro architekta Theofila Hansena (1813-1891) a začal již zde navrhovat některé architektonické dekorace. T. Hansen potřeboval malíře pro výzdobu nového paláce
Je pravděpodobné, že za pobytu v Čechách vytvořil Jurij Šubic portrét dívky s názvem České děvče (neznačeno, olej na plátně, 43,2x35,5 cm, Národní galerie v Lublani), který je uveden s datováním kolem roku 1879 jako jeden z obrazů, vystavených na výstavě slovinského umění 19. století v Praze. Údaj o obraze viz: Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980, s. 66. 79 Překlad dopisu Jurije Šubice V. Hynaisovi z Boskovic 23. 10. 1879, ANG, fond Vojtěch Hynais. 80 France Mesesnel uvedl, že některé ze studií, vytvořených v Čechách, opatroval Šubicův bratr Tine v Poljanách. Viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 76.
78
38
archeologa Heinricha Schliemanna (1922-1890) v Aténách. Jurij Šubic si nepřál
zůstávat déle ve Vídni a chtěl poznat Řecko, a proto se rozhodl o místo ucházet. V prosinci odjel do Atén a za spolupráce s projektantem Ernestem Zillerem (1837-
1923) vytvořil program dekorací pro výstavní Schliemannův dům. V taneční dvoraně
s lodžií namaloval vlys s alegoriemi archeologových výkopů, kde užil dětských postav, obklopených předměty nalezenými při vykopávkách. Do ploch v lodžiích malíř umístil
múzy a do Schliemannovy pracovny mytologické výjevy podle pompejských předloh. Majitel domu zasahoval J. Šubicovi často do práce a měl o výzdobě zcela jiné
představy, a tak mezi nimi docházelo k častým neshodám. Kromě výzdoby paláce
se J.Šubic věnoval portrétování rodiny E. Zillera.81 Jeho pobyt se protáhl až do konce roku 1880, kdy mohl díky Vojtěchu Hynaisovi odjet do Paříže.
3.2.2 PAŘÍŽ A VÝZDOBA KRÁLOVSKÉ LÓŽE NÁRODNÍHO DIVADLA Vojtěch Hynais pobýval v Paříži od února roku 1878. Do tohoto kosmopolitního
města jej lákala zejména osobnost Paula Baudryho (1828-1886), jehož malbu obdivoval. Po příjezdu se neúspěšně ucházel o místo v malířově dílně, ale dostal doporučení do ateliéru neméně slavného Jeana-Leona Gerôma. V. Hynais si brzy osvojil lehkost a eleganci francouzské malby a již v roce 1880 se na pařížském Salonu objevil
jeho obraz Samson, který sklidil úspěch. Téhož roku V. Hynais ukončil studium a najal
si ateliér na náměstí Pigalle na Montmartru. Tato tehdy okrajová čtvrť Paříže byla mezi mladými umělci oblíbená a náměstí, kde V. Hynais bydlel, bylo místem, kde každou
neděli probíhal „trh na modely“. Hynaisovým sousedem v domě byl Puvis de Chavannes (1824-1898). Oba malíři se spřátelili a P. de Chavannes svému kolegovi všestranně pomáhal.82
Údaje o Aténách viz: France Mesesnel, Jurij Šubic v Aténách (zvláštní otisk ze Zbornika za umetnostno zgodovino 1934-35), in: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XI, Praha 1938, s. 152-155. 82 O P. de Chavannes a V. Hynaisovi viz: Václav Fiala, Umělecká Paříž. Průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů, Praha 2002, s. 264-5. 81
39
Přestože vyrostl V. Hynais ve Vídni, snažil se v Paříži o kontakt s Čechy. Znal
se s Václavem Brožíkem (1851-1901) a když v roce 1879 přijel do Paříže Antonín Chitussi (1847-1891), pomáhal mu v počátečním seznámení s městem. Při příležitosti Světové výstavy poznal Josefa Václava Myslbeka a udržoval s ním a jinými umělci
žijícími v Praze písemný styk. Když se od nich dozvěděl o soutěži na výzdobu
Národního divadla, zúčastnil se konkurzu na královskou lóži a obeslal jej jedenácti návrhy.
V říjnu roku 1880 porota rozhodla o tom, že mu bude svěřena výzdoba schodiště
a budoáru. V. Hynais ihned odjel do Prahy dojednat podrobnosti a prohlédnout si
stavbu. O salónu se stále jednalo a malíř doufal, že i tento prostor bude moci malovat. V dopise psaném z Paříže koncem listopadu žádal Soběslava Pinkase, člena poroty,
o uspíšení rozhodnutí. Do dopisu tehdy sdělil také svůj úmysl pracovat na obrazech s dalším malířem, s jehož pomocí by zakázku stihl provést včas. Zatímco by V. Hynais
pracoval v Praze přímo v divadle, pomocník by zatím v Paříži připravoval další obrazy.83 Vzhledem k tomu, že do plánovaného otevření divadla zbývalo jen několik
měsíců, porota pro salón přijala návrh Jakuba Schikanedera a Emanuela Krescence Lišky.
Když psal Vojtěch Hynais o pomocníkovi, měl na mysli Jurije Šubice. Věděl
o jeho přání dostat se do Paříže a již dlouho sliboval, že pokud se naskytne příležitost, zařídí mu ve Francii zakázku. Jurij Šubic Hynaisovo pozvání ihned přijal a odjel
z Řecka přímo do Paříže. Vojtěch Hynais jej uvedl mezi své pařížské kolegy a oba
v Hynaisově ateliéru intenzivně pracovali na obrazech pro divadlo. Snažili se vše
stihnout co nejdříve. V. Hynais S. Pinkasovi v lednu roku 1881 psal: Je to kolikrát celý týden, co nejdu nežli z domu do hostince a ani o krok dále. Jinde: Pracuji celý den
a večer padám únavou…Je to práce nadlidská.
Své práce V. Hynais ukázal
Korespondence V. Hynaise se Soběslavem Pinkasem podrobněji rozepsána viz: František Žákavec, K věrnému přátelství Hynaise s Myslbekem, in: K. B. Mádl. Sborník k 70. narozeninám Karla B. Mádla, Praha 1929, s. 214-215. 83
40
P. Baudrymu a J-L. Gerômovi a podle jeho slov jimi byli nadšeni a nechtěli věřit, že by malby pro schodiště mohl stihnout za tak krátkou dobu.84
Dne 12. dubna mohl V. Hynais z Paříže oznámit, že práce pro schodiště jsou
hotovy. Alegorické vlysy, které vytvořil spolu s J. Šubicem, nazval Mír a Země koruny
české a po jejich dokončení je přivezl do Prahy. Obraz Země koruny české byl pro veřejnost vystaven v Praze v Umělecké besedě. Miroslav Tyrš krátce po shlédnutí výstavy napsal pochvalný článek, ve kterém se postavil proti kritikům modernosti Hynaisovy malby.85
Vojtěch Hynais v Paříži zanechal Jurije Šubice a nabídl mu z Prahy zakázku na
kopírování obrazů Josefa Mánesa (1820-1871), o kterou měl J. Šubic zájem: Ovšem, rád
přejmu malbu po Mánesovi, vždyť víš, že je to můj miláček – bavilo by mne to nesmírně.
Ale mohlo by se to také zde v Paříži pracovati, ne? Tím by byl můj zdejší pobyt zas o několik měsíců pojištěn! Učiň vše možné, ale ne příliš lacino. No, vždyť již víš. |…| Jinak vše při starém. Můj dopis z předvčerejška jsi již jistě obdržel. Od té doby jsem
nebyl v Salonu a nemohu Ti tudíž nic o tom psáti. O rozvěšení obrazů a že je vše v pořádku jsem se již posledně zmínil. Škoda, přeškoda, že tam nemáme Mír. 86 Z dopisů
psaných J. Šubicem v květnu z Paříže je zřejmé, že byl za Hynaisovy nepřítomnosti ve styku zejména s českými malíři. Psal například o Antonínu Chitussim, se kterým jej
spojoval zájem o krajinářství a venkov. Stali se dobrými přáteli a často si navzájem
pomáhali.87 J. Šubic dále v dopisech zmiňoval českého malíře Oskara Rexe (1857-
1929), který tehdy studoval v Paříži a později pomáhal V. Hynaisovi s oponou pro Národní divadlo.
Tamtéž, s. 217. M.T. [Miroslav Tyrš], K malířskému vyzdobení národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 111, 10. 5., nepag. Hynaisova výstava mezi pražským publikem nevzbudila příliš velký zájem, jak dokládá Tyršova poznámka ve stejném článku: Účastenství obecenstva bylo jako vždy, když se o domácí produkci uměleckou jedná, velice slabé, neboť passivnost naše zejména v záležitostech umění výtvarného jest již téměř fenomenální unicum ve světě moderním. 86 Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi ze 3. 5. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. 87 J. Šubic a A. Chitussi si vyměnili podle tehdejšího zvyku své obrazy, a tak se do Šubicovy pozůstalosti dostala jedna z Chitussiho krajin. Viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 82. 84 85
41
V. Hynais maloval mezitím v Praze do úzkého meziokenního pole schodiště
přímo na stěnu alegorii Historie. J. Šubic v dopise z 11. května psal: Mám radost, že se
Ti Historie zdařila.88 Je tedy zřejmé, že ji V. Hynais dokončil za velmi krátkou dobu.
Po skončení prací na schodišti královské lóže divadla se V. Hynais vrátil do
Paříže, aby mohl dokončit obrazy pro budoár, kterými byly alegorie Jara, Léta a
Podzimu. Začal je malovat již dříve za spolupráce s J. Šubicem, který v práci
pokračoval v době pobytu V. Hynaise v Praze. V květnu roku 1881 psal J. Šubic z Paříže V. Hynaisovi, že dokončil Podzim. Olejovou studii k Jaru vytvořil Vojtěch Hynais v Paříži již v roce 1880.89 Na konečné verzi pro divadlo pak pracoval s Jurijem
Šubicem. Malíři později vytvořili také několik pozměněných variant tohoto tématu.
Reprodukce nejznámější z nich, zhotovená J. Šubicem, vyšla v časopise Světozor (1884).90 Alegorii Léto dokončil V. Hynais v témže roce, ale provedení poslední
alegorie Zima bylo odloženo až do roku 1901.
Mezi dokončováním alegorií odjel Vojtěch Hynais opět do Prahy a byl svědkem
požáru Národního divadla. Jeho malby, provedené přímo na stěnu, zůstaly téměř neporušené. Ostatní obrazy schodiště se mírně poškodily díky přelomení rámů, ke kterému došlo, když se obrazy vyndávaly okny ven.91
Po požáru V. Hynais dokončil alegorie ročních období a pražskému publiku je
představil v říjnu téhož roku v primátorské síni Staroměstské radnice. Byly zde
vystaveny všechny jeho práce pro Národní divadlo. V té době V. Hynais pobýval znovu v Paříži a informace o úspěchu akce se dovídal ze zpráv svých přátel J. V. Myslbeka a zejména Janeze Šubice, který se ujal organizace výstavy.
Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi z 11. 5. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais. Olej na kartonu, 11,5 x 29,6 cm, nesignováno, později ve sbírkách J. Waldese, dnes v Národní galerii v Praze. 90 Příloha 8. 91 Miroslav Tyrš, O umění V. Úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot z let 1880-81, Praha 1937, s. 155-156. 88
89
42
3.2.3 OPONA NÁRODNÍHO DIVADLA Před návratem do Paříže nabídl Vojtěch Hynais ředitelství stavby namalování
nové opony. Na provedení díla žádal devět až dvanáct měsíců za honorář 10 000 zlatých.92 Vzhledem k tomu, že se po požáru zpočátku počítalo s tím, že opona bude
provedena podle původního Ženíškova plánu, s výborem se zatím nedohodnul.
V září roku 1882 odjel Jurij Šubic s přítelem Gabrielem Desrivièresem (1857-
1929) a jeho manželkou na dva měsíce do vesnice Ouezy v Normandii. Tamějšími
obyvateli i okolní přírodou byl nadšený, což dokládají jeho dopisy V. Hynaisovi.93 J. Šubic se zde věnoval zejména krajinářství a žánrové malbě. Zatímco jeho způsob
znázornění krajiny zůstal pobytem v Normandii poznamenán jen částečně, pokrok v žánrové malbě byl značný a J. Šubic své studie Normanďanů později v Paříži s úspěchem rozvinul do větších pláten.
V době, kdy pobýval J. Šubic v Normandii, probíhalo i obnovené jednání
pražského ředitelství stavby divadla s V. Hynaisem o oponě. Již v červenci poslal
V. Hynais výboru dva vypracované návrhy.94 Nesetkaly se ale s přílišným porozuměním
a ředitelství Hynaisovi doporučilo použít dekorativní koncepci F. Ženíška, se kterým zatím podvojně jednalo. V. Hynais to zamítl a trval na svých návrzích. Postupem doby výbor změnil názor a rozhodl se zadat práci V. Hynaisovi, který koncem října sdělil
Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl II., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2001, s. 406. 93 Příloha 9. 94 Scénář výmalby popsal Vojtěch Hynais v dopise svému otci. Přestože v průběhu let dospěl k některým obměnám, v zásadě zůstala zachována následující koncepce: Hleděl jsem vynázorniti strasti a konečné vítězství národního pokroku, resumováno v historické alegorii na vystavení Národního divadla. |…| V obraze hlavní osoba jest nad shořením Národního divadla truchlící Slavie, potěšena nadšenou obětavostí národa, který dary skládá k jejím nohám. Dívka sundává řetízek z krlu, jiná opět náramek, za ní starej boháč s váčkem (v rozpacích, má-li dát nebo ne), v koutku pravém chudá žena s dítětem a dceruškou podávající i malý peníz. Vlevo od Slavie Anděl slávy povzbuzuje k činu nesmrtelnému. Docela vpředu sochař a malíř, dva hoši přibližujíc se, za nimi herec v nesnázi, potěšený druhem, který ukazuje k práci se nabízející nádeníky, v pozadí se již pilně pracuje. Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl II., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2001, s. 406. 92
43
z Prahy v dopise J. Šubicovi, že vyjednává podmínky a znovu počítá s jeho pomocí. J. Šubic pak v dopise z Normandie ujistil přítele o svém zájmu o zakázce.95
Od listopadu začal V. Hynais s J. Šubicem a dalším pomocníkem Václavem
Sochorem (1855-1935) pracovat na definitivním návrhu pro oponu, který vyhotovili do jara roku 1883.96 Dílo bylo sice Prahou zamítnuto, ale časová tíseň nakonec výbor
donutila návrh schválit s tím, že autor ponese zodpovědnost za rizika v průběhu realizace a za celkový dopad díla. Od dubna se V. Hynais chystal jet s návrhem
do Prahy, kde se pro něj na nádvoří pražské techniky připravoval dřevěný ateliér. Přicestoval sem 13. června spolu se svými pomocníky Gabrielem Desrivièresem a
Adrienem Karbowským (1855-1918), který v Paříži bydlel ve stejném domě, jako V. Hynais. Pomocníci prováděli malbu pozadí opony a V. Hynais pracoval na figurální
části. V. Hynais byl po příjezdu do Prahy zklamán pro něj postavenou dílnou, protože měla nedostatečnou velikost a v jejím sousedství pracoval na sochách i Bohuslav Schnirch, což malíře rušilo. Neúnosná situace jej přiměla k návratu do Paříže. Po dalším
jednání s výborem se vrátili V. Hynais a jeho spolupracovníci do Prahy a během dvanácti týdnů, na konci září roku 1883, oponu dokončili.
I když se V. Hynais musel při práci potýkat s mnoha překážkami, podařilo se mu
vytvořit jedinečné dílo, v němž spojil vlastenecké cíle a národní zájmy Čechů
s francouzským stylem malby. Opona přes složitost kompozice a množství postav Jurij Šubic měl k Hynaisově nabídce některé připomínky. V. Hynais nabízel, že J. Šubice zaměstná při drobnějších přípravných pracech, které budou probíhat do února příštího roku, kdy se začne pracovat přímo v Praze na konečné podobě opony. Juriji Šubicovi se zdálo, že by se se samotnou oponou mohlo začít dříve, a také nechtěl na tak dlouhou dobu odjet do Prahy. Práci by navíc musel přerušit v květnu, kdy měl ve Slovinsku povinná vojenská cvičení. Proto se příteli nechtěl příliš zavazovat, ale sliboval vynasnažit se o pomoc, jak jen to půjde, a věřil, že s jeho prací bude V. Hynais spokojený. V dalším dopise J. Šubic V. Hynaisovi psal, že jej denně očekává se smlouvou v kapse aby ihned mohli vše zařídit a rozděliti se. Zároveň oznamoval, že mu menší práce nyní nabídli i V. Brožík a Mihály Munkacsy. Použity dopisy z Ouezy 22. 10. 1882 a z Paříže 30. 10. 1882, ANG, fond Vojtěch Hynais. 96 Návrh opony (Čechové spojují své síly k zbudování národního chrámu múz, 243x270cm, klihové barvy a tempera na papíře, značeno HYNAIS Paris 1883) se nachází ve sbírkách pařížského Musée des Arts Décoratifs. Předtím obraz vlastnil pan Godillon, který návrh koupil od Hynaise roku 1884 za 9 000 franků (podle jiných informací za 15 000 franků). Plátno bylo vystaveno na pařížském Salonu v roce 1884 a v Praze poprvé v roce 1891 zásluhou J. V. Myslbeka, který o zapůjčení opony požádal. Viz: Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl II., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2001, s. 562-563. Autorka zde uvádí, že střed díla podle Hynaisova návrhu provedl Jurij Šubic. 95
44
nepůsobila nepřehledně. Do popředí obrazu V. Hynais umístil několik skupin postav.
Ústřední sedící ženská postava představuje Slavii (později byla interpretována jako Drama). Dítě, které jí sedí u nohou, zosobňuje Frašku. Napravo od nich je umístěna
skupina, která znázorňuje konání sbírek pro Národní divadlo. Svůj příspěvek sem nese například zámožný stařec. Nad sběratelem darů uprostřed se sklánějí dvě mladé ženy,
které si sundávají šperky, a chudá žena s dítětem věnuje do sbírky „vdovský halíř“.
Pozadí vyplňuje několik mužských postav. Nalevo od střední skupiny postav stojí skupina umělců, z nichž vynikají dva mladíci v popředí, představující sochaře a malíře, a také herec s mečem a štítem, obrácený zády k divákům. V pozadí již pracují dělníci na
nové stavbě. Některé z postav se dívají k nebi, kde se vznáší křehká okřídlená dívka,
„Anděl Slávy“. Je zahalená do bílého roucha a pozdvihuje vavřínový věnec a červenobílý prapor.
V. Hynais obraz vkomponoval do tmavého ornamentálního lemu, po jehož
stranách vidíme karyatidy nesoucí erby Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad. Vrchní pruh
lemu tvoří tři kartuše s letopočty 1850, kdy vznikla myšlenka na zbudování českého divadla, 1868, což představuje položení základního kamene, a rokem 1883. Spodní pruh vyplňují znaky třinácti českých měst.97
Zajímavý byl výběr modelů pro jednotlivé postavy. V. Hynais neměl v Paříži
dostatek financí pro jejich najímání, a proto se musel obracet na své kolegy malíře a
přátele, aby mu pomohli vytvořit kompars. Na oponě V. Hynais zachytil podobu
několika italských a francouzských známých, ale objevíme tu i několik Čechů. Pro postavy skloněných mladíků v levé části obrazu V. Hynais vybral malíře Oskara Rexe
a Václava Sochora, který předtím pomáhal s prací na konečném návrhu na oponu. V. Hynaisovi stál modelem také Jurij Šubic, který představuje dramatického herce, obráceného k nám zády.98 Na oponě se objevují i Hynaisovi pomocníci, kteří s ním
pracovali v Praze. Adrien Karbowsky byl modelem pro muže přijímajícího dary a
G. Desrivières znázorňuje muže, který se opírá o postavu starce v pravé části obrazu. 97 98
O předkreslení těchto znaků požádal V. Hynais prostřednictvím J. V. Myslbeka malíře Mikoláše Alše. Příloha 10.
45
Pro figury žen pózovaly například manželky malířů Oskara Rexe a Eugena Jettela (1845-1901).99
V „Anděla Slávy“ se proměnila Marie Valadonová (1865-1938). V jejích
šestnácti letech ji jako modelku objevil Hynaisův přítel Puvis de Chavannes a doporučil
ji V. Hynaisovi. Marie Valadonová stála kromě Chavannese modelem také Augustu Renoirovi (1841-1919), který ji uvedl do kruhu svých přátel impresionistů. Stala se
důvěrnou přítelkyní Henry de Toulouse-Lautreca (1864-1901), který jí poradil používat umělecké jméno Suzanne. Přátelé ji přezdívali „Hrozná Marie“ a tato výrazná žena se stala jakousi osudovou ženou pro mnohé z nich. Malíři z Hynaisova okruhu s ní po léta udržovali kontakt. Jejím ctitelem byl i Jurij Šubic, v jehož korespondenci s V. Hynaisem si několikrát můžeme všimnout poznámek o Marii či „Maričce“.100
V době znovuotevření divadla vyšla v Národních listech pochvalná kritika
opony od Miroslava Tyrše. Zdůraznil, že se V. Hynaisovi podařilo s použitím moderních malířských prostředků dobře vystihnout myšlenku národního stmelení.101 3.2.4 MEZI PAŘÍŽÍ A SLOVINSKEM
Nejen Vojtěch Hynais, ale i jiní malíři tvořící v Paříži si byli vědomi zručnosti
Jurije Šubice. Na Hynaisovo doporučení jej začal zaměstnávat Václav Brožík, který již
po několika letech v Paříži slavil se svými historickými obrazy na výstavách nemalé úspěchy. J. Šubic pro něj pracoval po celý červenec roku 1881. Pomocník se
O modelech viz: Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl II., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2001, s. 407-409. 100 Údaje o M. Valadonové viz: Marie Mžyková, Vojtěch Hynais, Praha 1990, s. 52, 93 – Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl I., katalog výstavy , Galerie Rudolfinum v Praze 2000, s. 152-153. Podle M. Mžykové byla S. Valadonová označována ve vzpomínkách Hynaisových přátel jako jeho „model z lásky“. V pražských kuloárech se spekulovalo o tom, že její syn, malíř Maurice Utrillo, je potomkem V. Hynaise. Tato domněnka není ale nijak podložená. Autorka v této souvislosti připomněla také Jurije Šubice, který se „líbil ženám“ a nevyhýbal se avantýrám s modelkami, o kterých se někdy zmiňoval i v dopisech Vojtěchu Hynaisovi. 101 Miroslav Tyrš, O umění VI. Úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot z let 1882-84, Praha 1937, s. 134-138. 99
46
V. Brožíkovi zřejmě osvědčil a v září téhož roku kopíroval podle fotografie Brožíkův obraz Kryštof Kolumbus na dvoře španělském.102
Václav Brožík se stejně jako Vojtěch Hynais zúčastnil výzdoby Národního
divadla. Ředitelství mu pro jeho věhlas samo svěřilo obrazy v královském salónu, které měly nahradit malby E. K. Lišky a J. Schikanedera, dříve sem umístěné. Václav Brožík se pro svůj cyklus inspiroval historií českého národa. Na vlysy, obíhající salón,
znázornil tři rody, které zde postupně vládly - Přemyslovce, Lucemburky a Habsburky.
V. Brožík poslal do Prahy v únoru roku 1883 skici a do listopadu téhož roku vyhotovil obrazy. Malíř zvolil poměrně složité kompozice a při dokončování mu s prací pomáhal
Jurij Šubic. V témže roce pro V. Brožíka podmalovával také rozměrné historické plátno Jan Hus před koncilem kostnickým v obou verzích.103
Dalším malířem, který začal brzy zaměstnávat J. Šubice, byl maďarský malíř
dějinných a biblických námětů Mihály Munkacsy (1844-1909), který byl svojí tvorbou blízký Václavu Brožíkovi. J. Šubic mu pomáhal například na obraze Kristus před Pilátem a později s ním spolupracoval na výmalbě stropu Uměleckohistorického muzea ve Vídni.
Prostřednictvím Vojtěcha Hynaise se Jurij Šubic seznámil s malířem Vasilijem
Vereščaginem (1842-1904). V. Vereščagin studoval stejně jako Vojtěch Hynais
v Gerômově ateliéru. V Paříži se těšil velké pozornosti díky svým projektům
velkolepých pláten. V roce 1880 si nechal postavit ateliér, ve kterém hodlal namalovat dvacet obrovských obrazů na téma historie Indie. Jurij Šubic vytvořil Vereščaginův
O práci pro Václava Brožíka najdeme zmínky v Šubicových dopisech V. Hynaisovi: Začal jsem již před týdnem, bohudíky, pracovati u Brožíka a chodím denně kolem půl deváté na druhou stranu. Pracuji tam celý den sám. Večer na zpáteční cestě jídám s Chitussim, který je mimochodem tyto dny velmi šťasten následkem rvaček, které se ztrhly v Praze za slavnou vlast. Brožík mne jen několikrát navštívil, jelikož nejsem až dosud ani s kresbou hotov. (Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi ze 4. 7. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais) Jinde: U Brožíka jsem velmi pilný, stále sám. (Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi z 9. 7. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais) Pracuji nyní v Tvém atelieru na malé kopii Brožíkova Kolumba dle fotografie. (Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi z 2. 9. 1881, ANG, fond Vojtěch Hynais) 103 O spolupráci V. Brožíka s J. Šubicem na vlysech pro Národní divadlo viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 81-82. F. Mesesnel psal také o podílu J. Šubice na obraze Jan Hus před koncilem kostnickým. Spolupráci potvrzuje i Šubicův dopis V. Hynaisovi: Pravděpodobně obdržím od pana Brožíka kopii k „Husovi“. Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi 28. 8. 1883, ANG, fond Vojtěch Hynais.
102
47
portrét a patřil do uměleckého okruhu, ve kterém se debatovalo o Vereščaginově monumentálním stylu.104 Tento malířský směr Šubicovu tvorbu výrazně neovlivnil, ale
inspiroval se jím například český malíř a polárník Julius rytíř Payer (1841-1915), který od roku 1883 studoval v pařížském ateliéru Mihály Munkacsyho.105
Prvního úspěchu se samostatným dílem dosáhl Jurij Šubic až s obrazem Před
lovem, kde se mu podařilo velmi realisticky zachytit žánrový výjev z interiéru
s výhledem do krajiny. Obraz vytvořil po návratu z Normandie a uspěl s ním na
pařížském Salonu v roce 1883. O téže umělecké události Jurij Šubic napsal dlouhou zprávu do slovinského časopisu Ljubljanski zvon, kam později přispěl také článkem
o slovanském kulturním životě v Paříži. Český novinář a kritik Vilém Weitenweber, který se dobře znal bratrem Janezem, Jurije Šubice požádal, aby dopisoval do pražských německých novin Politik, ale ke spolupráci nakonec nedošlo.
Šubicovo jméno se přesto několikrát v českém tisku objevilo. Zlatá Praha
(1884) vydala některé z jeho bosenských kreseb. Jednalo se o přibližně třicet Šubicových náčrtů pravoslavných i islámských Bosňáků různého věku většinou při
práci. Autor popisnou kresbou studoval detaily krojů i obličejů.106 V časopise Zlatá
Praha se motivy z Balkánu objevovaly poměrně často, z čehož je vidět zájem tehdejších
českých čtenářů o tuto oblast. Zlatá Praha dále přinesla J. Šubicem zhotovenou
reprodukci Hynaisova plátna Idyla, které bylo jedním ze čtyř děl, určených pro letní vilu
Lecomte v Auteuil u Paříže. Cyklus na objednávku majitele vily představoval dobově
oblíbené personifikace. Kromě Idyly to byly Hudba, Tanec a Poezie.
Také v časopise Světozor se roce 1884 objevila Šubicova již zmíněná
reprodukce varianty Hynaisova Jara a Šubicův vlastní obraz s názvem V nepřítomnosti
O stycích Vasila Vereščagina a Jurije Šubice viz: Marie Mžyková, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl I., katalog výstavy , Galerie Rudolfinum v Praze 2000, s. 151, 177. 105 J. Payer si oblíbil oblast Julských Alp a zejména Bledské jezero, kde trávil ke konci svého života letní měsíce. Zemřel 29. 8. 1915 v Bledu. 106 Zlatá Praha I, Praha 1884, s. 500-501. Příloha 11. 104
48
umělce. Jde o žánrový obrázek představující modelku, odpočívající v ateliéru. Je to
varianta olejové malby, kterou autor nazval Společná snídaně. 107
Týž časopis o dva roky později věnoval J. Šubicovi několik stran. Kromě
umělcovy podobizny zde najdeme reprodukce jeho čtyř prací pro muzeum v Lublani.
K výzdobě stavby byl malíř přizván spolu s bratrem Janezem. Jurij dostal za úkol pro schodiště muzea namalovat plátna čtyř alegorických postav – Umění, Historii, Přírodovědu a Archeologii.
U Šubicova obrazu Umění si nelze nevšimnout podobnosti s Hynaisovou Poezií
pro vilu v Auteuil. Obě díla vznikla v roce 1885, kdy V. Hynais i Jurij Šubic pobývali
v Paříži. Zdá se, že oběma malířům stála modelem stejná žena. Jurij Šubic svými alegorickými malbami pro muzeum dokázal, že po několika letech v Paříži již byl schopen ovládat prostředky tohoto stylu a vyrovnat se ostatním malířům.
Pro muzeum namaloval Jurij Šubic dále poprsí čtyř významných slovinských
osobností z různých historických období, mezi kterými byli mecenáš Žiga Zois (17471819), básník Valentin Vodnik (1758-1819), diplomat Zikmund Herberstein (14861566) a historiograf Janez Vajkard Valvasor (1641-1693). Autor jejich podobizny znázornil ve velmi realistickém duchu.
V roce 1887 došlo k opětovné spolupráci Jurije Šubice s Vojtěchem Hynaisem,
který obdržel zakázku na provedení dekorativní výzdoby vídeňského Dvorního divadla,
které se věnoval dva roky. Pro čtyři lunety na téma Dramatická tvorba vypracoval dvě
varianty návrhů s imaginárními i faktickými podobiznami básníků a dramatiků od středověku až po současnost. Podle jedné z variant pak ztvárnil své malby. Pro divadlo
dále namaloval medailóny s Pannou orleánskou, Ovidiem, Falstaffem a Harpagonem a
množství dětských vlysů, které pojal polychromně na způsob kamejí. Podobným způsobem zpracoval své dětské vlysy v Aténách před několika lety i Jurij Šubic.
Reprodukce obrazu: Světozor XVIII, Praha 1884, s. 289. Je zde připsáno, že jde o majetek architekta Alfonse Šimáčka, žijícího v Paříži. Korespondence Jurije Šubice Vojtěchu Hynaisovi dokládá, že se s A. Šimáčkem znal.
107
49
V. Hynais nyní příteli navrhl, aby mu pomohl s malbou 36 menších obrazů.108 Nelze
přesně zjistit, zda šlo o dětské vlysy či jiné malby. Z korespondence umělců vyplývá, že J. Šubic znovu přijal úlohu provaděče maleb podle cizí předlohy.109
Zakázkou pro vídeňské divadlo skončila zřejmě profesionální spolupráce
J. Šubice a V. Hynaise. Oba si našli nové ateliéry, J. Šubic často cestoval mezi Paříží a
Slovinskem a Vojtěch Hynais se věnoval rodině. Jejich přátelství však pokračovalo dál,
což je zřejmé z jejich občasné korespondence z konce 80. let. Kolem roku 1885 namaloval Vojtěch Hynais portrét, představující Jurije Šubice v beranici.110
Jurij Šubic se stal součástí pařížské bohémy a díky své optimistické povaze byl
pro všechny vítaným společníkem. Zajímal se o divadlo, umělecká díla současníků,
o výstavy, aukce a rád chodil do tehdy oblíbených kabaretů. Dostal zakázku na výzdobu
stropu jednoho z nich, známého podniku Au Tambourin, který často se svými přáteli
malíři a literáty navštěvoval. Kromě géniů, vznášejících se v oblacích, malíř na strop zpodobnil také některé známé hosty.111
I přes stupňující se malířské zkušenosti J. Šubice stále trápil nedostatek financí.
V Paříži dostával spíše jen příležitostné zakázky. V nejkritičtějších situacích mu
pomáhal domovník Roncard na Rue Blanche, který byl jakýmsi jeho mecenášem a za
důstojný plat kupoval jeho obrazy. J. Šubic se nadále pohyboval ve společnosti českých malířů, pracujících v Paříži. Vojtěch Hynais jej představil Luďku Maroldovi (1865-
France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 204. O spolupráci obou umělců na vídeňském Dvorním divadle také viz: Světozor XX, Praha 1886, s. 430. 109 J. Šubic V. Hynaisovi psal: Zmíněnou práci převezmu rád, ovšem o ceně nemohu předem nic přesně říci, protože nevím, jak komplikované jsou originály, tj., jak jsou komponovány, jak bohaté jsou a kolik si vyžádají práce. Dle rychlého odhadu soudím, že se může požadovati za kus 150 zlatých. |…| Budeš to moci asi sám lépe stanovit, protože víš, pro koho jsou určeny, kolik práce dají a kolik se za ně chce zaplatiti. Překlad dopisu J. Šubice V. Hynaisovi ze 24. 2. 1887, ANG, fond Vojtěch Hynais. 110 Příloha 12. Obraz namalovaný olejovými barvami byl vystaven na Výstavě výtvarné generace Národního divadla v Praze v roce 1932 a reprodukován: Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XI, Praha 1938, s. 154. O obraze v časopise ani v katalogu výstavy nejsou podány žádné bližší údaje, proto jej nelze ani přesně datovat ani určit vlastníka. France Mesesnel uvedl, že portrét byl dříve v majetku sběratele, který koupil i alegorický vlys Janeze Šubice pro Kaiserslauternské muzeum. Viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 83. 111 France Mesesnel, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977, s. 196. 108
50
1898), který ve městě žil od roku 1889.112 Z Šubicových krajanů přijel v roce 1884 do
Paříže začínající malíř Josip Petkovšek (1861-1898), kterého Jurij Šubic seznámil
i s V. Hynaisem.113 S J. Petkovškem chtěl J. Šubic odjet znovu malovat do Normandie,
ale nakonec k tomu nedošlo.
Jurij Šubic za svého pobytu v Paříži získal ve své vlasti dobré jméno a začal
dostávat zakázky zejména od slovinských farností. Z Paříže proto zajížděl do vlasti
poměrně často. Větší úkol představovaly fresky v lublaňském chrámu svatého Jakuba. J. Šubic dále maloval náboženské obrazy a křížové cesty pro různé kostely (Tržič, Horjul, Srednja Vas u Šenčuru, Štepanja vas pri Ljubljani, atd.). Kromě toho maloval portréty církevních hodnostářů i jiných osobností (Ivan Tavčar, Ivan Hribar ml., aj.). Kreslil také ilustrace slovinských národních zvyků pro rozsáhlou rakouskou publikaci
İsterreichisch-Ungarische Monarchie in Wort und Bild. Jako jeden z prvních
slovinských malířů ztvárnil náměty z oblastí Štýrska, Kraňska a Přímoří, které jsou dokladem o tehdejších slovinských obyčejích.
V roce 1889 Jurije Šubice hluboce zasáhla smrt bratra Janeze. Zanedlouho po ní
se jemu samotnému zhoršil zrak a cítil celkové oslabení organismu. Rozhodl se odjet do Raschwitzu u Lipska, kde si jeden Šubicův přítel chtěl nechat freskami vyzdobit svůj hrádek. Jurij Šubic maloval sám v zatím nezabydlené stavbě a večer zajížděl do Lipska.
Ukázalo se, že jeho srdce je zcela vyčerpáno. Dne 8. září roku 1890 zemřel ve věku 35
let. Jeho uměleckou pozůstalost pomáhal na žádost Jurijova bratrance Ivana Šubice (1856-1924) zařídit Vojtěch Hynais.114
Je zajímavé, že jedno z děl Luďka Marolda, Pařížský advokát, bylo jednu dobu považováno za dílo Jurije Šubice z toho důvodu, že je na něm podpis J. Šubice, který sem z nějakého důvodu připsal Slovinec Valentin Krisper. Dílo je podle Franceta Mesesnela zcela jistě Maroldovo. Viz: France Mesesnel, Brata Šubica in češka umetnost (1936), in: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 80. 113 Viz: Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980, s. 61. 114 Ivan Šubic se s Vojtěchem Hynaisem znal z Vídně z doby, než V. Hynais odjel do Paříže. Po smrti Jurije Šubice psal Ivan Šubic V. Hynaisovi do Paříže dopis, ve kterém žádal o uspořádání Šubicovy pařížské pozůstalosti (Lublaň 10. 9. 1890, ANG, fond Vojtěch Hynais). V dalším z dopisů (Lublaň 18. 1. 1923, ANG, fond Vojtěch Hynais) informoval I. Šubic V. Hynaise o tom, že jej v nejbližší době navštíví France Mesesnel, který začal shromažďovat materiály o bratrech Šubicích pro svoji disertační práci, a prosil V. Hynaise o zapůjčení dopisů, které od bratří Šubiců obdržel.
112
51
4.
LÉTA 1890-1950
4.1 SLOVINSKÉ A ČESKÉ UMĚNÍ 1. POLOVINY 20. STOLETÍ
Na konci 19. století se shromáždila v mnichovské škole Antona Ažbeta skupina
malířů, kteří ve Slovinsku otevřeli cestu modernímu umění a měli dlouho rozhodující
úlohu ve slovinské výtvarné produkci. Umělecké ovzduší v Ažbetova malířském ateliéru ponechávalo studentům volnost, a proto se jejich umění pod vlivem učitele
i zahraničních vzorů rozvinulo v originální tvorbu, ve slovinském prostředí ojedinělou.
Mladí malíři Rihard Jakopič (1869-1942), Matija Jama (1872-1947), Ivan Grohar (1867-1911) a Matej Sternen (1870-1949) dostali označení „slovinští impresionisté“.
Podobně jako jejich francouzští předchůdci se vzdali realistického znázornění na úkor zachycení nálady prchavého okamžiku. Pracovali ve volné přírodě za plného denního světla nejčastěji v okolí Škofji Loky. Sledovali své motivy delší dobu a teprve později je zpracovávali.
Slovinské obecenstvo se mělo možnost seznámit s impresionismem v roce 1900.
Slovinští literáti vytvořili spolek Slovensko umetniško društvo (Slovinský umělecký spolek), které stmelovalo také množství malířů, sochařů, herců, pěvců a jiných umělců.
Dne 15. září 1900 otevřelo Slovensko umetniško društvo v lublaňském Městském domě první slovinskou uměleckou výstavu s pracemi téměř všech žijících slovinských umělců
tvořících ve vlasti nebo v zahraničí.115 Zastoupeni zde byli Ferdo Vesel (1861-1946), výše uvedená impresionistická čtveřice, Ivana Kobilcová (1861-1926), známá ve
Francii, a dále celá řada mladších či méně známých tvůrců. Své práce vystavovali také
O výstavě referoval také český tisk: Fran Govekar, Z Lublaně. První slovinská umělecká výstava, Slovanský přehled III, Praha 1901, s. 86-89. Autor mimo jiné uvedl: V březnu-tak jest alespoň ustanoveno-přijde celé to jihoslovanské výtvarné umění na návštěvu k Vám, Čechům; potom přesvědčíte se sami, že i zde, na ubohém, utlačovaném slovanském jihu „Eppur si muove“. K plánované akci však nedošlo.
115
52
studenti pražské Akademie výtvarných umění Josip Germ (1869-1950) a Peter Žmitek (1874-1935).
První veřejné vystoupení umělců vzbudilo značnou pozornost a nadšení spíše
vlasteneckého charakteru. Publikum přijalo především díla impresionistů se zdrženlivostí. Obdobně zapůsobila také druhá a zároveň poslední výstava spolku konaná
v roce 1901, kde již zcela převládalo nové umění, na které veřejnost reagovala rozhodným odmítnutím.
Umělcům nezbylo nic jiného, než se pokusit prosadit své práce v cizině. Prvním
krokem byla přehlídka slovinských prací v Miethkeho salónu ve Vídni v roce 1904, kde
tvůrci ukázali téměř totéž, co na druhé lublaňské výstavě v roce 1901. Tentokrát se dočkali úspěchu a pozitivně reagoval i slovinský tisk: Každý cizí kritik rád uznává, že výstava kromě výstavy Secesse dosud v letošní sezoně vídeňské průměrně jest nejlepší.116
Účastníci výstavy se sdružili do uměleckého klubu Sava a představili svá díla
s úspěchem v Bělehradě. Téměř současně se Savou vznikl umělecký akademický spolek Vesna, který sdružoval mladé jihoslovanské umělce studující ve Vídni. Ze Slovinců
mezi ně patřili malíři Saša Šantel (1883-1945), Maksim Gaspari (1883-1980), Henrik Smrekar (1883-1943), sochař Svitoslav Peruzzi (1881-1936) a jiní tvůrci.
V roce 1906 se klub Sava zúčastnil rakouské výstavy v Londýně a následovaly
samostatné akce ve Varšavě, Krakově a Terstu. Slovinští umělci všude dosáhli úspěchů
a dokázali, že mezinárodní uznání mohou získat jen novým malířským výrazem a nezávislou prací, neomezovanou požadavky zákazníků. V této době přesídlil Rihard
Jakopič do Lublaně, kam se postupně koncentrovali další umělci. Pro styk s obecenstvem bylo zapotřebí stálé výstavní místnosti, a proto nechal R. Jakopič podle
návrhu architekta Makse Fabianiho (1865-1962) vystavět první umělecký pavilon. Poprvé se zde vystavovalo v roce 1909 a od té doby se konaly každoročně výstavy
nejen slovinského, ale i zahraničního umění. Významnou událostí byla retrospektivní Citace článku o výstavě z časopisu Ljubljanski Zvon viz: Slovanský přehled VI, Praha 1903-1904, s. 384.
116
53
přehlídka slovinské tvorby, na které se poprvé prezentoval vývoj umění ve Slovinsku v 19. století.117
Umění se stalo také ve Slovinsku běžnou součástí veřejného života. Publikum se
začalo více zabývat výtvarnou produkcí a zaujímat k ní stanoviska. Pozvedla se úroveň
různých kulturních podniků a lidé věnovali zvýšenou pozornost knižní výzdobě, uměleckému plakátu a dekorativním řemeslům.
Po 1. světové válce došlo k opětovným snahám o založení slovinské národní
galerie. Větší, i když nahodile vytvořenou sbírku různých obrazů mělo Zemské muzeum
v Lublani. Ivan Hribar začal jako lublaňský starosta podobně nesystematicky shromažďovat díla do městské galerie. Vídeňská vláda, spíše z donucení a bez
konkrétního účelu, kupovala na slovinských výstavách a odvážela do Vídně pro svoji moderní galerii díla, která se později dostala většinou do skladišť. Narodna galerija
(Národní galerie), založená v roce 1918, si dala za cíl tuto skutečnost napravit a za přispění zakládajících i dalších členů obstarávala první nákupy děl. V první fázi se
omezila na shromažďování moderního umění, počínaje díly bratří Šubiců. Umělecká
sbírka byla pro veřejnost otevřena v roce 1920 a o rok později vlastnila přibližně 200 děl. Později začala galerie s organizací historické sbírky.118
Ve dvacátých letech 20. století začali do uměleckého života postupně vstupovat
umělci, kteří se školili na pražské výtvarné akademii a naznačovali obrat
k expresionismu a jiným moderním směrům. Tentokrát byla půda pro přijetí nového
umění připravena lépe. Studenti pražské AVU France (1895-1960) a Tone (1900-1975) Kraljové a Veno Pilon (1896-1970) se stali hlavními představiteli expresionismu.
Božidar Jakac (1899-1989) a Miha Maleš (1903-2003) po pražském školení významně přispěli k rozvoji slovinské grafiky. Je zřejmé, že Praha jako místo, kde se slovinští
umělci seznamovali s uměním, hrála ve vývoji mnohých z nich důležitou úlohu.
Ze srovnání vývoje umění a podmínek pro jeho rozvoj ve Slovinsku a u nás od konce
Údaje o výstavách a situaci ve slovinském umění kolem přelomu století viz: France Stele, Slovinské moderní umění, Umělecký list III, Hodonín, zima 1921, s. 1-9. 118 Izidor Cankar, Slovinská Národní galerie, Umělecký list III, Hodonín, zima 1921, s. 19-20.
117
54
19. století do konce 2. světové války je zřejmá opožděnost slovinského prostředí, kterou se umělci snažili postupně vyrovnat v návaznosti na soudobé evropské umění.
Již na začátku dvacátého století se Praha stala kulturním centrem, které se široce
otevíralo novým uměleckým směrům. V devadesátých letech 19. století pronikl do českého umění symbolismus a secese, jejichž hlavními představiteli byli František Bílek (1872-1941), Ladislav Šaloun (1870-1946), Jan Preisler (1872-1918) a Alfons Mucha (1860-1939). Programovou základnou umělců se stala Moderní revue.
Přelomem století začala nová etapa v umění, kdy do popředí nastoupila
umělcova individualita. Velký vliv na české umění této doby měly výstavy soudobého evropského umění, které pořádal v Praze umělecký spolek Mánes. Na mladé umělce
výrazně zapůsobily výstavy malíře Edvarda Muncha (1863-1944) a sochaře Augusta Rodina (1840-1917). Pražskému publiku se představili také členové pařížského Salonu Nezávislých a francouzští impresionisté a jejich následovníci. Později se čeští umělci
seznámili s fauvismem, s díly německého expresionismu a s tvorbou kubistů Pabla Picassa (1881-1973) a George Braqua (1882-1963).119
První manifestací nové malířské generace byl vznik pražské skupiny Osma
v roce 1907. Její členové, mezi nimiž byli nejvýraznější Bohumil Kubišta (1884-1918), Antonín Procházka (1882-1945), Vincenc Beneš (1883-1979), Otakar Kubín (1883-
1969) a jiní, se snažili přiblížit expresivnímu umění, fauvismu a přijali částečně za své zásady kubismu.
Umělci, kterým byl kubismus nejblíže, se soustředili do Skupiny výtvarných
umělců, která fungovala od roku 1911 do vypuknutí 1. světové války. Kubismus našel v Praze velmi dobré podmínky a získal podobu slohu díky skutečnosti, že se projevil
nejen v malířství a sochařství, ale zásadním způsobem také v architektuře a uměleckém řemesle. Jeho představiteli se stali architekti Josef Gočár (1880-1945), Pavel Janák
(1882-1956) či Josef Chochol (1880-1956), malíři Emil Filla (1882-1953), Václav Špála
(1885-1945), Josef Čapek (1887-1945) a sochař Otto Gutfreund (1889-1927). Po skončení 1. světové války vznikla v Praze skupina Tvrdošíjní, která se snažila
119
Alois Bauer, Dějiny výtvarného umění, Olomouc 2002, s. 196-197.
55
o moderní umělecký výraz na základech domácích tradic. Podobnou náplň měl spolek českých grafiků Hollar založený v roce 1917.
Po 1. světové válce se v české tvorbě projevil vliv italských futuristických
manifestů a vyústil v civilismus, ve kterém se zájem obracel k velkoměstskému
prostředí a civilizaci představující hnací sílu společnosti. Protipólem futurismu bylo v Evropě metafyzické malířství, ke kterému měli blízko čeští malíři Jan Zrzavý (1890-
1977) a Josef Šíma (1891-1971). Umění geometrické abstrakce přijal František Kupka
(1871-1957), působící v Paříži. Před 2. světovou válkou vystoupila na veřejnost skupina českých surrealistů, kteří navázali na český literární proud poetismus a na světové surrealistické hnutí. Nejvýznamnějšími představiteli se stali Jindřich Štyrský (18991942) a malířka Toyen (1902-1980), kteří se pro svá díla inspirovali snem a motivy
z fantazie. K surrealismu se klonily také Skupina 42 a hnutí Ra, které působily za 2. světové války.120
Zájem o českou výtvarnou produkci byl ve Slovinsku poměrně velký. Již v roce
1910 se představila v Lublani v Jakopičově pavilonu skupina 23 českých výtvarných umělců. V roce 1924 proběhla v Lublani výstava spolku Mánes a v roce 1928 se zde
konala výstava československé architektury. Kromě toho v Lublani vystavoval v roce 1936 Jan Slavíček společně s Mihou Malešem.121
Pokud pomineme výstavy jednotlivců a výstavy, kde byli zastoupeni slovinští
umělci v rámci českých uměleckých skupin a Akademie výtvarných umění v Praze, samostatné souborné výstavy slovinského umění u nás začaly až po 1. světové válce. Je zajímavé, že se první z nich v roce 1924 konala v Hodoníně. U její příležitosti
bylo věnováno jedno z čísel hodonínského Uměleckého listu slovinskému umění.122 Tamtéž, s. 235-240. Enciklopedija Slovenije 2, Ce-Ed, Ljubljana 1988, s. 121-126. 122 Slovinské umění, Umělecký list III, zima 1921, Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně. Šlo o první českou publikaci, která se souborně zabývala slovinským moderním uměním. Redakce Uměleckého listu přiznala, že uspořádání a vydání tohoto listu bylo spojeno s mimořádnými potížemi. Tím vděčnější jsme těm, kdož nám byli obětavě nápomocni. Ze Slovinců jsou to hlavně konzervátor Dr. France Stele a univerzitní docent Dr. Izidor Cankar |…| Slovinské číslo je naším prvním důležitějším krokem k lepšímu poznání jihoslovanského umění a k navázání a utužení styků s výtvarníky bratrského království SHS. Viz: Slovinské umění, Umělecký list III, zima 1921, Hodonín s. 21. 120 121
56
Obsahovalo stati slovinských teoretiků umění, pojednávajících o moderním umění
(France Stele, Slovinské moderní malířství; Izidor Cankar, Rihard Jakopič, Slovinská
Národní galerie), příspěvky výtvarníků (Ivan Vavpotič, Grohar, veřejnost a kritika; Fran Tratnik, Aforismy o umění) a reprodukce děl slovinských malířů a grafiků známých
jmen (Ferdo Vesel, Rihard Jakopič, Ivan Vavpotič, Maks Gaspari, Saša Šantel, Fran Tratnik, Gojmir Anton Kos, Božidar Jakac, Veno Pilon, France Kralj, Tone Kralj, aj.).
Po hodonínské výstavě následovala Výstava slovinského umění nejnovější doby,
kterou od 5. do 28. září 1926 organizoval výbor spolku Umělecká beseda v pražské Alšově síni.123 Další významnou událostí se stala výstava Slovinské moderní malířství,
která se konala pod záštitou Spolku výtvarných umělců Mánes v pražském Obecním
domě od 7. září do 9. října roku 1927 a byla opatřena poměrně rozsáhlým katalogem. Akce měla podporu ministra školství a národní osvěty Milana Hodži i mnoha jiných důležitých kulturních i politických činitelů z Československa i Slovinska (například
Ivana Hribara, Matiji Murka a Otona Župančiče). Z umělců zde měli zastoupení jak
tvůrci starší generace (Janez a Jurij Šubicové, Josip Petkovšek, Anton Ažbe, Ivana
Kobilcová, Ferdo Vesel), tak i současní umělci (Rihard Jakopič, Matija Jama, Ivan Vavpotič, Fran Tratnik, Veno Pilon, Gojmir Anton Kos, Tone a France Kraljové, Božidar Jakac a Miha Maleš). Diváci si zde mohli prohlédnout oleje, akvarely, kresby a
grafiky. Úvodní slovo katalogu výstavy napsal historik umění France Mesesnel (18941945), který měl velké zásluhy na sbližování československého a slovinského umění po 1. světové válce.124
France Mesesnel studoval v letech 1920-1922 na filozofické fakultě Karlovy
univerzity a promoval s disertační prací o Janezu Wolfovi. Zajímal se o soudobou výtvarnou tvorbu a jeho pražskými přáteli byli někteří ze slovinských studentů AVU,
zejména Veno Pilon a Božidar Jakac.125 F. Mesesnel zůstal v Praze ještě rok po skončení studia a shromažďoval materiály pro své bádání a o bratrech Šubicích.
Slovenski slikarji-akademski učitelji, katalog výstavy v Praze a v Lublani 1996, s. 30. Slovinské moderní malířství, katalog CXXXII výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes, Obecní dům v Praze 7. 9. – 9. 10. 1927. 125 B. Jakac vytvořil pro F. Mesesnela exlibris: příloha 13. 123
124
57
F. Mesesnel zůstal v kontaktu českým uměním také po návratu do Slovinska a
věnoval se jeho popularizaci ve své vlasti. Mnohé ze statí, kterými přispíval do
slovinského uměleckohistorického časopisu Zbornik za umetnostno zgodovino, se týkaly českého umění. Psal rovněž o vztazích mezi českým a slovinským uměním. Jedním
z jeho příspěvků do citovaného sborníku byl například článek O delu Františka Bilka (1924) a esej Praga (1936) pojednával o pražských památkách a soudobé kultuře. V kritice K. H. Macha: Maj (1939) zhodnotil F. Mesesnel ilustrace Máje od slovinského grafika Mihy Maleše. Překládal české autory (například historika umění Antonína
Matějčka), pořádal exkurze Slovinců do Čech a přednášel ve Slovanském ústavu v Praze. France Mesesnel patřil v meziválečném období mezi nejvýznamnější slovinské historiky umění. Kromě své vlasti působil také v makedonské Skopji. Za 2. světové
války byl za své svobodné názory vězněn a následkem věznění zemřel v roce 1945 na zápal plic.126
126
Údaje o Francem Mesesnelovi viz: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953.
58
4.2 SLOVINŠTÍ STUDENTI V PRAZE Jihoslovanští studenti začali přicházet do Prahy v hojné míře po roce 1895 ze
záhřebské univerzity díky národnostním nepokojům, které tam probíhaly. O dva roky později k nim přibyli studenti, kteří odešli z univerzit ve Vídni a Štýrském Hradci, na nichž se šířily mezi německými kolegy protislovanské nálady. Začalo demonstrativní
stěhování studentů zejména na Karlovu univerzitu, na které v té době působil Tomáš
Garrique Masaryk (1850-1937). Jeho osobnost jihoslovanské studenty silně oslovila a pod jejím vlivem vydávali časopisy a zakládali spolky.127
Jedním z prvních spolků byl slovinský akademický spolek Ilirija, který fungoval
od roku 1902 do 1. světové války. O čtyři roky později byl ustanoven akademický
spolek Adrija. Studenti římskokatolického vyznání se v roce 1910 sdružili v Slovensko
akademično katoliško društvo Dan (Slovinský akademický katolický spolek Den).128
Velký ohlas měly v řadách pražských jihoslovanských studentů manifestace pro založení univerzit v Brně, ve Lvově a v Lublani, které se konaly v letech 1901
a 1902.129
Studium v Praze bylo pro jihoslovanské studenty často příliš nákladné, a proto
již před 1. světovou válkou existovaly organizace, které se je snažily finančně podpořit. V roce 1898 vznikl v Praze Česko-slovinský podpůrný spolek, který umožňoval studium méně zámožným žákům. Hmotně jej podporovali i někteří Slovinci žijící
v Praze, například Andrej Volker. O tři roky později bylo založeno Podporno društvo za slovenske
visokošolce
v Pragi
(Podpůrný
spolek
na
podporu
slovinských
vysokoškolských studentů v Praze). Organizace si kladla za úkol podporovat nemajetné studenty slovinské národnosti z prostředků získaných ve Slovinsku.130
C. V. Paleček, Přehled styku jihoslovanského a československého studentstva, Slovanský přehled XIX, Praha 1927, s. 598. 128 Údaje o slovinských spolcích viz: Marek Lašťovka a kolektiv, Pražské spolky, Praha 1998. 129 Marjeta Keršič-Svetel, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996, s. 48. 130 Marjeta Keršič-Svetel, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996, s. 48-49. 127
59
Po 1. světové válce styky Slovinců a Čechů značně zintenzivněly, což bylo dáno
zejména politickou orientací nově vzniklých států. Snahy o kulturní sblížení obou
národů se projevovaly ve všech sférách. Ke vzájemné spolupráci docházelo v oblasti
hudby, divadla, baletu, literatury a sportu. Pro slovinské studenty se Praha stala ještě přitažlivější. Vrátili se ti, kteří zde studovali před válkou, ale nově přišli také mnozí
bývalí studenti rakouských či italských univerzit. Do Prahy mířili s nadšením, ale
zejména nesnadné materiální podmínky a přístup státu jim značně ztěžovaly pobyt. Studenti museli například platit vyšší školné a zvláštní příplatky. O nelehkých
poměrech svědčí počty jihoslovanských studentů na českých vysokých školách. Zatímco v letech 1921-1922 jich zde studovalo více než 1500, v letech 1924-1925 už
pouze 280.131 Jugoslávská vláda poskytovala pouze omezené množství stipendií a
o jejich udělování rozhodovalo ministerstvo v Bělehradě, které často stranilo srbským studentům na úkor Chorvatů a Slovinců.132
Nelehkou situaci opět řešily spolky. Podporno društvo za slovenske visokošolce
v Pragi pokračovalo v činnosti až do 2. světové války. Se shromažďováním finančních
prostředků mělo stále větší potíže, protože zejména ve Slovinsku dárců ubývalo. Proto byl spolek vázán především na finanční pomoc československých ministerstev a některých jednotlivců v Československu. Zvláště aktivně se ze Slovinců ve spolku projevovali například Jože Skrbinšek, Stane Jeglič a také známý slovinský sochař Alojz
Gangl (1859-1935), který žil od roku 1917 se svojí českou manželkou v Praze. Po jeho smrti spolek obdržel dar 1430 Kč a založil zvláštní Fond mistra Gangla.133
Údaj viz: C. V. Paleček, Přehled styku jihoslovanského a československého studentstva, Slovanský přehled XIX, Praha 1927, s. 599. Autor zde popsal nelehkou situaci jihoslovanských studentů: Jihoslovanští studenti platí dvojnásobné taxy, zápisné i zkušebné, nemají žádných výhod, někteří z profesorů na vysokých školách přímo jim vytýkají, že se rozhodli konati svá studia u nás |…| V Německu a Rakousku jihoslovanští studenti na vysokých školách postaveni jsou na roveň domácím a nelze se naprosto diviti, že jejich počet v těchto zemích stále roste. 132 Marjeta Keršič-Svetel, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996, s. 52. 133 Marjeta Keršič-Svetel, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996, s. 50. V Praze byla uspořádána po smrti A. Gangla souborná výstava jeho děl. Viz: Posmrtná výstava akademického sochaře Aloise Gangla, katalog výstavy, síň Elánu v Praze 27. 5. - 30. 6. 1936
131
60
Nejvíce ohroženým studentům pomáhala Slovenska dijaška zadruga (Slovinská
studentská jednota), založená v roce 1919, která nabízela stravu za nízkou cenu.
Akademsko društvo Jugoslavija (Akademický spolek Jugoslávie) bylo další organizací, která ulehčovala jihoslovanským studentům pobyt v Praze. V jejím rámci fungovala
Študentska menza (Studentská menza), která poskytovala téměř tisícovce Jihoslovanů levné obědy a některým dokonce zdarma.
Mnoha studentům po 1. světové válce nastaly potíže s ubytováním, protože
do Prahy tehdy přišlo mnoho Čechů z různých částí Evropy a demobilizovaných vojáků.
Byl ustanoven speciální odbor, který měl nastalou situaci řešit. Přestože vojenská správa uvolnila pro studenty několik škol, které předtím obsadila armáda, kapacity nedostačovaly. Československo-jihoslovanská liga založená v roce 1920 výrazně přispěla k vyřešení problému. Ve dvacátých letech zařizovala ubytování na studentských kolejích pro 85 Jihoslovanů a byla hlavním podporovatelem stavby nových kolejí, které byly otevřeny v roce 1933 a nesly název Aleksandrov kolegij
(Alexandrovo kolegium). Jedna třetina ze 175 lůžek byla určena pro české studenty, a tak organizace přispívala také k podpoře sbližování slovanských národů. Aleksandrov kolegij se stal centrem jihoslovanského studentského života v Praze.134
Liga se vyvinula jako jedna z nejsilnějších mezislovanských organizací v Praze a
měla pobočky po celé republice i v Jugoslávii. Jejím hlavním úkolem bylo pěstovat kulturní styky mezi oběma státy. Jedním z hlavních činitelů pražského odboru byl
Matija Murko (1861-1951), profesor slavistiky na Karlově univerzitě a zároveň velký
podporovatel jihoslovanských studentů v Praze. Různorodou činnost Ligy líčil takto: Hlavní činnost Ligy se soustřeďovala v pražském ústředí a v pražském odboru, jenž měl
velmi čilý odbor společenský pod vedením dam. Pořádaly se ve spolkových místnostech, kde byla i čítárna, slavnosti, zábavy, čaje, přednášky, konversační večery, kursy
srbocharvátského jazyka pro důstojníky pražské posádky, liga se starala o přejímání peněz z Jugoslavie pro jihoslovanské studenty atd. 134 135
135
Liga často pořádala různé
Marjeta Keršič-Svetel, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996, s. 54-55. Matija Murko, Paměti, Praha 1949, s. 219.
61
výměnné pobyty či společné akce Jugoslávců a Čechů. O fungování Ligy lze mnohé vyčíst z časopisu, který pravidelně vycházel v letech 1921-1930 jako Československo-
jihoslovanská liga a od roku 1930 do roku 1938 jako Československo-jihoslovanská
revue.
Liga se snažila o sbližování národů rovněž ve výtvarné oblasti. Za účasti
odborníků
připravovala
přednášky
o
jihoslovanském
výtvarném
umění 136
a
zorganizovala několik výstav. Například v roce 1932 přichystala Liga u příležitosti
sokolského sletu v Praze výstavu jihoslovanského umění, kde měl zastoupení soubor Kolo srpskih sestava, který představil srbské lidové umění, ale diváci zde našli také
práce slovinských tvůrců. Liga dále připravila výstavu Jugoslávie a její moře v československém malířství.137
Časopis Československo-jihoslovanská revue se ve výčtu konání výstav
neomezoval pouze na akce pořádané Ligou a ohlašoval samostatné či kolektivní výstavy
jugoslávských tvůrců. Časté byly například výstavy děl Slovince Anteho Trstenjaka (1894-1970) nebo chorvatského sochaře Trpimira Ivančeviće (1895-?). Z Dalších akcí
lze jmenovat výstavu spolku Oblik (1934) či jihoslovanskou expozici na výstavě Slovácka v Uherském Hradišti (1937). Časopis přinášel kritiky a hodnocení těchto akcí a snažil se informovat čtenáře o uměleckém dění v Jugoslávii a tamějších výstavách, mezi nimiž nechyběly ani přehlídky československého umění. V meziválečném období
projevovali
Jihoslované
v Praze potřebu po
pravidelném setkávání a společné činnosti. V roce 1921 bylo založeno Jugoslovensko kolo (Jihoslovanské kolo), které se začlenilo jako klub do Měšťanské besedy. V jejích
prostorách pořádalo týdenní schůzky a měsíční zábavy, na které přicházeli také čeští
příznivci Balkánu zejména z řad Ligy. Jihoslované si vážili sounáležitosti k Měšťanské besedě, ale během doby se tento svazek stále více uvolňoval.138
Jednou z nich byla například přednáška historika umění Eugena Dostála O soudobém výtvarném umění jihoslovanském. Viz: Československo-jihoslovanská revue II, Praha 1931-1932, s. 250. 137 O výstavách: Československo-jihoslovanská revue III, Praha 1932-1933, s. 412-414, 439. 138 Údaje o klubu Jugoslovensko kolo viz: Matija Murko, Paměti, Praha 1949, s. 216-217.
136
62
V Praze existovalo několik dalších spolků stmelujících Jihoslovany různých
zájmových skupin. Patřily mezi ně například Trezvenost (Střízlivost, jihoslovanský
akademický spolek pro boj proti požívání alkoholických nápojů a ochranu zdraví, fungující v letech 1920-1923), studentský radikální klub Slovenski Jug (Slovanský jih, činný v letech 1921-1939) nebo Jihoslovanská scéna (1930-1939). Pokračovatelem
slovinského katolického spolku Dan se stalo Jugoslovansko katoliško akademsko
društvo Krek (Jihoslovanský katolický akademický spolek Krek).139 Některé
jihoslovanské spolky se postupně výrazně radikalizovaly. Na začátku 2. světové války
došlo k zákazu spolčování a v roce 1939 přestala fungovat většina jihoslovanských klubů. Studenti tehdy nedostali vízum pro pobyt v Československu a uzavřela se jim možnost pokračovat ve studiu.
139
Marek Lašťovka a kolektiv, Pražské spolky, Praha 1998.
63
4.3 AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE Akademie výtvarných umění v Praze působila od svého založení v roce 1799
velkou měrou na rozvoj výtvarného umění v Čechách. Na rozdíl od 19. století, kdy byl
vliv AVU na výchovu umělců rozhodující, od počátku 20. století vystupovali mladí tvůrci v neskrývané polemice s názory a požadavky školy. Mnozí z umělců, kteří hráli
zásadní roli ve vývoji moderního umění, byli absolventy Uměleckoprůmyslové školy,
která vznikla v roce 1885 z potřeby všestranného uplatnění výtvarného umění v každodenním životě a zaznamenávala dynamický rozvoj.140
Akademie výtvarných umění vyvinula za dobu existence svůj systém výuky. Po
absolvování přípravné třídy („přípravky“), ve které žáci setrvali většinou jeden rok, byli
zařazeni do speciální malířské, sochařské a později také grafické školy („speciálky“). Ty vedli profesoři z řad proslulých českých, ale i zahraničních umělců. Během výuky
museli studenti absolvovat některé teoretické předměty, například dějiny umění nebo anatomii.
Na konci 19. století pracovaly na AVU speciální malířské ateliéry Vojtěcha
Hynaise a Václava Brožíka, malířů, kteří získali zkušenosti a věhlas v cizině. Václav
Brožík působil na AVU pouze krátce, ale škola Vojtěcha Hynaise hrála důležitou roli až
do dvacátých let 20. století. V. Hynais přitahoval v prvním období působení na AVU
mnoho začínajících tvůrců, ale v průběhu let jeho dílo s příchodem nových malířských směrů zastaralo. Podobně tomu bylo v malířské škole Františka Ženíška, který jako pedagog působil zároveň na Uměleckoprůmyslové škole. Vedením malířské
„přípravky“ byl po dlouhou dobu pověřen Bohumír Roubalík, kterého později nahradil Josef Loukota (1879-1967).
Počet žáků pražské akademie vzrůstal a váha školy odsouvala do pozadí prestiž
akademií v Mnichově či ve Vídni. Pražskou školu navštěvovali tradičně mnozí umělci
německé národnosti z Čech a Moravy, ale od konce 19. století se jí dostalo širšího O historii AVU v této kapitole viz: Almanach Akademie výtvarných umění v Praze. K 180. výročí založení (1799-1979), Praha 1979, s. 15-44.
140
64
mezinárodního zájmu, zejména u jihoslovanských národů, mezi kterými měli
průkopnické poslání v rozvoji umění někdejší žáci AVU Jan Václav Mrkvička, Jaroslav Věšín a Cyril Kutlík, kteří působili v Bulharsku a Srbsku. V roce 1903 přišel na
pražskou AVU profesor Vlaho Bukovac (1855-1922), původem Chorvat.141 Jeho dekorativní malba patřila spíše minulosti, ale přesto ponechával svým žákům, mezi kterými nechyběli Slovinci, míru volnosti.
Dalším pedagogem AVU byl konvenční krajinář a portrétista František Thiele
(1868-1945), v jehož třídách studovalo mnoho žáků německé národnosti, ale
i Jihoslovanů. Odlišný typ umělce představoval Hanuš Schwaiger, který začal vyučovat na Akademii v roce 1902. Oba malíři dopřávali podobně jako V. Bukovac svým žákům uměleckou svobodu, a proto vyrostla v jejich malířských školách řada originálních uměleckých osobností.
S příchodem Maxe Švabinského (1873-1962) byla na AVU nově založena škola
grafiky, která měla po dlouhou dobu zásadní vliv na českou grafickou tvorbu, protože vychovala řadu významných umělců. Ve druhé grafické „speciálce“ působil malíř německého původu August Brömse (1873-1925). Prostředí jeho ateliéru mělo
mezinárodní ráz a vedle německých žáků zde studovali i Slovinci. S grafickou školou vzniklo zároveň oddělení architektury. Po smrti Jana Kotěry (1871-1923) byla nabízena profesura Josipu Plečnikovi (1872-1957), ale nepřijal ji. 142
Do dějin Akademie natrvalo vstoupil J. V. Myslbek, jehož sochařská škola si
udržovala dobrou úroveň až do sklonku umělcovy pedagogické aktivity. Někteří z jeho žáků se v dalších letech stali profesory AVU. Před 1. světovou válkou to byl Stanislav
Vlaho Bukovac byl na Avu přijat na zkušební dobu jednoho roku, v roce 1910 byl jmenován řádným profesorem a na škole učil až do dvacátých let 20. století. Stýkal se zde například s Benešem Knőpferem, Františkem Ženíškem či T. G. Masarykem. V roce 1915 uspořádal v Praze svoji první samostatnou výstavu. V Praze se věnoval zejména portrétování vlastní rodiny. Stylem, který se přibližoval pointilismu, namaloval například obrazy Nový klobouk (1908), Mladá umělkyně (1914), Portrét Jelici (1917), Jelica maluje (1921) a několik autoportrétů. Viz: Vlaho Bukovac, katalog výstavy, Národní muzeum v Praze 2000, s. 73-88. V Domě umělců v Praze byla v roce 1925 uspořádána posmrtná výstava Bukovcových děl. Jeho dcery Ivanka a Jelica studovaly na pražské Akademii nejdříve v „přípravce“ svého otce a později u profesorů V. Nechleby a F. Thieleho. Viz: Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců. Svazek 1. (A-K), Praha 2000, s. 115-116. 142 Damjan Prelovšek, Josip Plečnik. Život a dílo, Praha 2002, s. 158.
141
65
Sucharda (1866-1916) a později Jan Štursa (1880-1925), Bohumil Kafka a Otakar Španiel (1881-1955), který Akademii rozšířil o školu reliéfu a medaile. V sochařských „speciálkách“ pražské AVU se vyškolilo i několik jihoslovanských umělců.
První světová válka citelně narušila aktivitu Akademie, protože mnozí
posluchači byli nuceni přerušit studium a odejít na frontu. V prvních letech po válce přibyli do profesorského sboru školy Vratislav Nechleba (1885-1965) a Jakub Obrovský
(1882-1949), kteří prosazovali spíše konzervativní pohled na umění a výuku. Obdobím
kubismu či exprese prošli a moderní zásady prosazovali Otakar Nejedlý (1883-1957) a Willy Nowak (1886-1977), jmenovaní na AVU na konci dvacátých let 20. století.
Přes četnost názorů o zastaralosti si pražská výtvarná akademie vydobyla od
konce 19. století do svého uzavření dne 17. listopadu 1939 v českém výtvarném životě
významné postavení, o kterém svědčí například účast na výstavě soudobé kultury
v Brně roku 1928 v samostatném pavilónu. Akademie měla mezinárodní atmosféru, ke které přispívala také početná skupina Slovanů. Část ukrajinských studentů odešla z AVU studovat na Ukrajinskou akademii výtvarných umění v Praze. Škola byla založena v roce 1925 výtvarníkem Ivanem Kulcem, který emigroval z Ukrajiny již na začátku 20. století a usadil se v Praze. Studovali u něj ukrajinští umělci, kteří v Praze hledali útočiště před válečnými událostmi a revolučním násilím. Ukrajinská akademie měla sídlo v Konviktské ulici 12 a studovali v ní také mnozí Češi a Slováci.143
Od konce 19. století do 2. světové války prošlo školením na pražské AVU
několik desítek Slovinců, kteří sem často přešli z akademie ve Vídni. Některým se
podařilo školu úspěšně absolvovat, jiní z ní z různých důvodů odešli. Studium pro ně ve
většině případů nebylo jednoduché. Pomineme-li jazykovou bariéru, kterou časem překonali, hrála zde roli zejména jejich finanční situace. Studenti pocházeli většinou ze skromných poměrů a náklady na život v Praze, zejména na bydlení, pro ně byly velmi
vysoké. Z katalogů jednotlivých škol v Archivu AVU lze zjistit, že většina studentů bydlela v podnájmech (často společně s jinými slovinskými žáky AVU) a někteří z nich
Ukrajinské výtvarné umění v meziválečném Československu. K 80. výročí založení ukrajinského studia výtvarných umění v Praze, Praha 2005, s. 39-51, 313-314. 143
66
využili možnosti ubytování na kolejích pro jihoslovanské studující v Praze. Část Slovinců musela z finančních důvodů přerušit na Akademii studium nebo jej úplně
zanechat. AVU některým z nich odpustila školné, které v letech 1894-1930 činilo 10-20
Kč a od roku 1930 až 200 Kč. Jen málokterým se podařilo získat školní stipendium
nebo cenu a ani Rakousko-Uhersko a později Království Srbů, Chorvatů a Slovinců neposkytovaly až na výjimky téměř žádné příspěvky. Stipendia, která vláda nabízela,
byla většinou rozdělena mezi studenty filozofické fakulty nebo medicíny. Mnozí studenti si vydělávali před nastoupením do studia či během něj na živobytí například výpomocí v ateliérech samostatných umělců, ilustracemi do tisku a jinými drobnými zakázkami. Zlepšení své finanční situace viděli v zakládání spolků, v jejichž rámci
mohli pobírat příspěvky členů a pořádat výstavy, které představovaly zároveň vstup do podvědomí veřejnosti.
Již v prvních letech 20. století vznikl na AVU spolek Vila, který sdružoval
jihoslovanské posluchače školy. Založení Vily muselo být schváleno místodržitelstvím v Praze. Díky materiálům, které se z této instituce zachovaly, lze poměrně dobře rekonstruovat okolnosti vzniku i zániku spolku.144
Dne 14. ledna 1907 přišla na místodržitelství v Praze žádost Slovince Ivana
Žaboty (1878-1939), Ivana Potočnjaka a Pera Popoviće, kteří oznamovali, že míní
utvořiti v Praze VII nepolitický žácký, umělecký spolek pod jménem: „Jugoslavensko
ñačko umjetničko društvo Vila u Pragu“, |…| jehož účelem jest pěstovati výtvarné
umění a hájiti ideální, hmotné zájmy svých členů. K tomu účelu bude pořádati spolkové
schůze i vycházky, pořádati výstavy, spolkovou knihovnu i čítárnu, zprostředkovati nákup potřeb při objednávkách ve prospěch svých členů, býti nápomocen svým členům povzbuzováním, poučováním a radou.145
Materiály k činnosti spolku Vila, použité v následujícím textu, se nacházejí v Národním archivu v Praze, fond ZÚ spolkové, 2316/14, karton 223. Jde o žádosti funcionářů spolku o povolení činnosti, spolkové stanovy (psáno česky), výnos c. k. místodržitelství o povolení činnosti (česky a německy) a výnosy c. k. místodržitelství o zániku spolku (německy). 145 Žádost o povolení založení spolku Vila, Národní archivu v Praze, fond ZÚ spolkové, 2316/14, karton 223.
144
67
Žadatelé přiložili zároveň několik exemplářů spolkových stanov, které udávaly
přesnější údaje týkající se příjmů, členství v orgánech a zániku spolku: Příjmy spolku
plynou z příspěvků členských, z výtěžků výstav spolkem pořádaných a z dobrovolných darů. |…| Řádným členem se může stát každý jihoslovanský posluchač výtvarného umění
v Praze, jenž byl výborem přijat. Přispívajícím členem může býti každý příznivec umění, který výborem byl přijat a zaplatil členský příspěvek 10 K. |…| Čestným členem stane se
vynikající umělec neb ten, kdo pro spolek neb umění jihoslovanské si získal zvláštních
zásluh a byl na valné hromadě čestným členem jmenován. |…| Spolek zaniká, usnese-li se na tom ad hoc svolaná valná hromada většinou dvou třetinovou za přítomnosti aspoň dvou třetin řádných členů. V tomto případě připadne veškerý spolkový majetek
jihoslovanskému uměleckému spolku Lada v Záhřebě. |…| Bude-li spolek se stejným
účelem v Praze do jednoho roku znova založen, má mu spolek Lada tento majetek
odevzdati.146 Spolek Vila byl povolen pražským místodržitelstvím výnosem ze dne 30.
ledna 1907.
Z názvu i z obsahu stanov, ve kterých je jako jednací řeč zmiňována
srbochorvatština, vyplývá, že se spolek orientoval spíše na chorvatské a srbské studenty AVU. Kromě zmíněných I. Žaboty, I. Potočnjaka a P. Popoviće nejsou známi žádní jiní
členové Vily. Ze Slovinců se do spolku mohl zapojit pravděpodobně pouze France Podrekar (1887-1964), který studoval na AVU v době činnosti spolku spolu
s I. Žabotou. Spolek Vila pořádal ode dne ustanovení 3. března 1907 podle archivních materiálů pouze jednu valnou hromadu dne 18. dubna 1907 a hned poté samovolně
zanikl, protože se většina členů vrátila do Slovinska a nepokračovala ve studiích. K úřednímu zániku organizace došlo v roce 1914.147
Po tomto prvnímu pokusu o spolkovou činnost následovalo založení Klubu
jihoslovanských studentů výtvarného umění v Praze. Spolek vytvořil 18. února 1921 první stanovy. Figurovala pod nimi jména předsedy Steva Čaliće a tajemníka Iva Režka.
Stanovy předložili zástupci spolu s žádostí o jejich schválení a ustanovení Klubu Příloha 14. Údaj ze zprávy pražského místodržitelství ze dne 27. 6. 1914, Národní archiv v Praze, fond ZÚ spolkové, 2316/14, karton 223. Příloha 15.
146 147
68
pražskému policejnímu ředitelství dne 10. března 1921.148 Založení spolku odůvodnili
neutěšenými sociálními poměry, ve kterých většina klubu žije.149 Policejní ředitelství přeposlalo žádost téhož měsíce na Zemskou politickou správu, která rozhodla o tom, že
bude třeba odstranit některé nedostatky ve stanovách. Dne 16. dubna 1921 žádost zamítla.
Po odmítnutí se další snahy o založení odsunuly zřejmě z důvodu letních
prázdnin až na 1. říjen 1921, kdy Klub předložil Policejnímu ředitelství upravené
stanovy.150 V nich stálo: Jednací řeč je srbochorvatská a slovinská a v jednáních
s českými stranami česko-slovenská. |…| Účel klubu jest |…| a) čím možno odborné a
kulturní vzdělávání v ohledu uměleckém b) seznamování se s uměním všech národností,
bez rozdílu uměleckých směrů a smýšlení, zvlášť slovanského c) usilování po jednotném národnostním rázu d) péče o sociální potřeby členů klubu, bez ohledu národního a politického smýšlení. Zavádění politiky do klubu se přísně zakazuje. |…| Za dosažení
hořejšího a) výbor klubu má se snažiti získati pokud možno největší počet kniževností revuí všech národů /možno-li, bezplatně/, b) přednášky o umění budou se konati jednotliví členové sami, klubem požádaní pozvaní odborníci/estetové, kritikové, umělci
atd./, c) V ohledu finanční podpory bude se klub obraceti na vládu v Bělehradě, Záhřebu, Lublani, Sarajevě a Splitu, z kteréžto podpory bude klub podporovati chudé a hodné členy klubu, d) pořádání výstavy aspoň jednou do roka v Praze, o prázdninách
pak ve vlasti. |…| Řádným členem klubu může být řádný student Jihoslovan malíř neb sochař, který jest zapsán a navštěvuje buď akademii, neb českým státem uznanou
některou uměleckou školu a který jednou pro vždy zaplatí příspěvek 20Kč a platí řádně příspěvek 5Kč. Stanovy byly schváleny policejním ředitelstvím dne 20. října 1921.
Krátce poté se v místnostech AVU konala ustavující valná hromada Klubu.151
Žádost o schválení založení Klubu jihoslovanských studentů výtvarného umění, Národní archiv v Praze, fond ZÚ spolkové, 2314/21, karton 415. 149 Příloha 16. 150 Nové stanovy spolu s dalšími dokumenty k činnosti Klubu jihoslovanských studentů výtvarného umění, popsané v následujícím textu, se nacházejí v Archivu hlavního města Prahy, Odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, X/0269. 151 Konání valné hromady 5. 11. 1921 bylo na Policejním ředitelství funcionáři ohlášeno dne 3. 11. 1921.
148
69
Jednou z prvních akcí, které Klub pořádal, byla 1. členská výstava prací členů od
23. listopadu do 8. prosince 1921 v pražském Domě umělců. Konala se pod záštitou vyslance Jugoslávie v Československu Buhumila Vošnjaka. Svými pracemi zde byli
zastoupeni kromě Steva Čaliće a Iva Režka Stipe Baković, Luďa Valićová, Frano
Meneghello a ze Slovinců Ante Trstenjak, Ivan Kos (1895-1981), Jaro Hilbert (18691933), Ivan Gorup (1898-1926) a sochař Vladimir Stoviček (1896-?). Akce
zaznamenala u pražského publika pozornost a měla ohlasy v českém tisku. Československo-jihoslovanská liga výstavu ohodnotila: Celkový náš dojem o této první
omladinské výstavě jest velmi příjemný. Nezdůraznil jsem vliv českých mistrů na své jihoslovanské žáky, poněvadž je samozřejmý. Nutno zaznamenati něco jiného. Praha a
nejen mistři působila na tuto omladinu. Praha, jako umělecké město plné uměleckých
nálad a vzdálená od jihoslovanských vnitřních rozporů, sjednotila zde hrstku budoucích jihoslovanských umělců, které brzy spatříme mezi přednějšími v jejich vlasti.152
K výstavám se stanovy Klubu jihoslovanských studentů AVU blíže vyjadřovaly:
Soudců jest 5 a volí se nejméně 8 dní před každou výstavou. Sestávají se z profesorů
odborníků a kritiků umělců. |…| Povinností soudců jest: Nejdéle předposlední den před skončením výstavy dojíti na výstavua oceniti odborně každý vystavený obraz neb sochu.
Mají právo předložiti výboru návrh na odměnu za tři nejlepší věci z výstavy a to na I., II. A III. cenu.153
Dne 3. prosince 1921, během výstavy, se konala další klubová schůze, na které
došlo ke změně složení výboru spolku. Nutno uznat, že se tak stalo ve prospěch slovinských studentů. Steva Čaliće nahradil ve funkci předsedy spolku Ante Trstenjak a Jaro Hilbert nastoupil na místo Iva Režka jako tajemníka spolku. Ve výboru byli dále
zastoupeni Slovinci Stane Cuderman (1895-1946), Josip Marija Gorup a Ivan Kos.154 Tento výbor zůstal činný až do dne 3. června 1922, kdy se konala schůze s volbou
Československo-jihoslovanská liga I, Praha 1921, s. 84. Stanovy Klubu jihoslovanských studentů výtvarného umění, Archiv hlavního města Prahy, Odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, X/0269. 154 Změna na Policejním ředitelství ohlášena dne 9. 12. 1921. Příloha 17.
152 153
70
nových funcionářů. Předsedou Klubu se stal tentokrát Frano Meneghello.155 Mnozí
členové Klubu zakončili svá studia na AVU, a proto spolek nevykazoval od té doby již žádnou činnost.
V roce 1926 Policejní ředitelství zjišťovalo, zda spolek funguje a kdo z členů
pobývá v Praze. Podařilo se mu najít Bosiljku Valićovou-Jovančićovou, která k rozpadu organizace prohlásila: Byla jsem poslední pokladní spolku Klub jihoslovanských studentů výtvarného umění v Praze. Klub tento zanikl v červenci roku 1922 nezanechav jmění. Všichni jeho bývalí funkcionáři jsou mimo státní území ČSR.156 Organizace byla úředně zrušena 31. března 1926.
Během meziválečného období se nabídla slovinským studentům možnost
studovat také na výtvarné akademii v Záhřebu a někteří jí využili. Přesto na svazovou vládu v Bělehradě přicházelo mnoho žádostí o povolení založení akademie v Lublani.
Bylo nutné přiznat, že o její potřebě vzhledem k malému počtu slovinského obyvatelstva v tehdejší Jugoslávii nebyli tehdy všichni přesvědčeni. Politické a finanční
poměry nebyly v té době tak příznivé, aby se mohlo žádostem vyhovět. Reálné plány na
ustavení slovinské výtvarné akademie se objevily po skončení 2. světové války a nová škola byla otevřena až 27. října 1945.157
Schůze Policejnímu ředitelství nahlášena dne 9. 6. 1922. Prohlášení B. Valić-Jovančićové při výslechu na Policejním ředitelství dne 27. 3. 1926. Příloha 18. 157 Údaje o slovinské výtvarné akademii viz: Slovenski slikarji-akademski učitelji, katalog výstavy v Praze a v Lublani 1996, s. 30-31.
155
156
71
4.4 PŘEHLED SLOVINSKÝCH STUDENTŮ AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE
4.4.1 LÉTA 1890-1918 Nebereme-li v úvahu věcně nepodložené domněnky, že na pražské Akademii
krátce studoval spolu s Vojtěchem Hynaisem Jurij Šubic158, byl Josip Germ (1869-
1950) zřejmě prvním slovinským výtvarníkem, který odešel na studia na AVU. Jeho jméno je uvedeno v seznamech žáků školy.159 Před nástupem na AVU navštěvoval
vídeňskou akademii. Po jednoroční vojenské službě v Praze nastoupil v roce 1894 na
Akademii do Brožíkovy speciální školy, kterou ukončil v roce 1897.160 Poté si otevřel
Josip Germ v Praze vlastní ateliér se školou kreslení a pracoval zde zřejmě až do roku 1905, kdy se stal učitelem kresby na gymnáziu ve slovinském Novem Mestu.
Josip Germ byl v Praze zaměstnán také jako učitel na Strakově akademii a
pracoval pro bývalého profesora Václava Brožíka. Přispíval ilustracemi do českého
časopisu Zlatá Praha, ve kterém vyšla například jeho reprodukce Malířka.161 V Čechách udržoval kontakt se slovinskými tvůrci, o čemž svědčí skutečnost, že jeden
z jeho portrétů byl vystaven na první umělecké výstavě v Lublani v roce 1900.162 Portrétní tvorba byla hlavním oborem, kterému se malíř věnoval. Z prvních let v Praze
Údaj viz: Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980, s. 66. K Juriji Šubicovi se zde uvádí: Krátké studium v Praze [1879] ukončily studentské nepokoje, pro něž museli Hynais i Šubic akademii opustit. Stejný údaj viz: Slowenische Impressionisten und Ihre Vorläufer aus der Nationalgalerie in Ljubljana, katalog výstavy, Wien 1979, s. 107. Jména umělců nejsou ani uvedena v evidenčních osobních kartách AVU (Archiv AVU, Praha) ani v Seznamech žáků 1856-1896 (ANG v Praze, fond SVPU). V roce 1879 V. Hynais navíc pobýval v Paříži. 159 Seznamy žáků 1856-1896, ANG, fond SVPU. 160 Václav Brožík do poznámek o svých studentech připsal k Josipu Germovi: Prokázal při pilnosti uspokojivé prospěch velmi dobrý. 15. 7. 1897. Viz: Katalogy malířské školy Václava Brožíka 1896/971900/1901, Archiv AVU, Praha. 161 Příloha 19. Zlatá Praha XV, Praha 1898, s. 500. K obrázku je připojen text (s. 502): Na letošní výstavě byly dva portréty dam, jednoduché, s upřímnou poctivostí a péčí o podobu provedené. Maloval je Josip Germ, mladý malíř slovinského původu, který jest autorem i naší malířky. Stojí před podstavcem při práci, u velkého ateliérového okna, kterým je vidět z bývalého pavilonu umělecké výstavy na budovu Retrospektivy výstaviště v Královské oboře. Prozrazuje tedy umělec, že obraz svůj maloval ještě v ateliéru školním. 162 Slovanský přehled III, Praha 1901, s. 89.
158
72
pochází jeho obraz Čtoucí dívka (1896) a krajiny Bled a Belopeško jezero, které vydal
v barevných reprodukcích v Praze v roce 1902. Autor zamýšlel rozšířit tyto obrazy do větší série slovinských krajin. Slovinské dějiny umění řadí Josipa Germa mezi poslední akademické realisty. Jeho díla se vyznačovala přesnou kresbou a bohatým koloritem.
Jako druhý slovinský student se na pražské AVU objevil Ivan Vavpotič (1877-
1943). Protože mu vedle malířství byla blízká i hudba, zapsal se nejdříve na pražskou
konzervatoř, ve které však nezůstal dlouho. Od roku 1897 navštěvoval přípravnou třídu AVU Julia Mařáka a o rok později byl přijat do „speciálky“ Vojtěcha Hynaise, ve které setrval dva roky. Vojtěch Hynais měl na I. Vavpotiče vliv především díky svému smyslu pro dekorativnost, kompozici a plynulou výraznou kresbu.
V prvních letech pobytu v Praze namaloval I. Vavpotič Portrét Jana Masaryka
(1900) a zřejmě také Ženský akt v houpací židli, na kterém zachytil Marii Pešanovou.163 Modelka M. Pešanová se později stala, i přes nesouhlas Vavpotičových rodičů, jeho
manželkou. Vavpotičův zájem o detaily a lesk povrchů prozrazuje, že je Ženský akt
v houpací židli příkladem salonního umění, jehož představitelem byl také Vojtěch
Hynais.164
Ivan Vapotič přerušil v roce 1900 pražská studia a odjel do Paříže, kde studoval
mimo jiné v ateliéru Alfonse Muchy. V roce 1902 pobýval půl roku ve Vídni a potom se vrátil na pražskou AVU, kde pokračoval až do roku 1905 opět ve „speciálce“
V. Hynaise. Z pramenů, nacházejících se v archivu AVU, nelze určit, zda školu absolvoval, ale ze zápisů, které o něm vedl jeho učitel, se zdá, že se Vavpotičova studia
neobešla bez potíží. V. Hynais například ironicky zapsal: Začal jeden týden a pak nezjevil se v dílně do dneška 22. října! Opět přišel v …[nečitelné], a od té doby pilně
Marie Pešanová, dcera vyšehradské domovnice, byla oblíbeným modelem Vojtěcha Hynaise, který ji zpodobnil například jako Zuzanu. Stála mu také modelem k alegoriím v Pantheonu Národního muzea v Praze. Viz: Marie Mžyková, Vojtěch Hynais, Praha 1990, s. 106. Najdeme zde (s. 67) také Hynaisovu Studii ženské hlavy (1896, olej na plátně, 27x22) s podobiznou M. Pešanové. 164 Reprodukce obrazu Ženský akt v houpací židli: Ivan Vavpotič 1877-1943, katalog výstavy, Narodna galerija Ljubljana 1987, s. 80. Příloha 20. S Marií Pešanovou měl Ivan Vavpotič dvě děti. Syn Bruno se narodil v roce 1904 v Praze, rovněž se stal malířem a na několika akvarelech zachytil své rodné město. Dcera Ruth se stala baletkou a byla otci modelem pro více portrétů (Dcera Ruth-děvče, Ruth s kožešinou, Ruth jako tanečnice). 163
73
pracuje do dne 3. dubna 1904. Velmi snaživě pracuje, dohotovil nejdále jeden akt kreslený. Ještě má rok právo.165
Z roku 1903 pochází Vavpotičův Diplom slovinského akademického spolku
Ilirija v Praze, který byl zhotoven pro jednoho ze zakládajících členů Karla
Chodounského. Autor u tohoto díla projevil smysl pro historismus a dekorativnost. Zvolil motiv Slovinky, která se ve strachu před německým drakem choulí do náruče
rytíře, a do pozadí nakreslil Bledské jezero, což poukazuje na Vavpotičovo vlastenectví.166
Ivan Vavpotič se zajímal o dějiny umění a po skončení studia na AVU v roce
1905 je vyučoval spolu s kresbou na Strakově akademii. Z Prahy přispíval do slovinského tisku statěmi o umění a referoval například o výstavě spolku Mánes
v Hagebundu. Po návratu do Slovinska v roce 1906 působil na různých místech jako učitel kreslení, ilustrátor, scénograf a malíř zejména portrétů, krajin a zátiší. Podílel se
na organizování výtvarnických výstav a snažil se o zlepšení hmotných i morálních
podmínek pro umělce. Sledoval umělecké dění u nás (zejména prostřednictvím časopisu Volné směry) a ve Slovinsku popularizoval československé umění přednáškami
a pořádáním výstav.
Ivan Vavpotič byl současníkem slovinských impresionistů a členů spolku Vesna,
kteří se na rozdíl od něho školili především v Mnichově a ve Vídni. Obě školy měly
mnohem blíže secesi než pražská AVU, která se opírala o mánesovskou tradici, příliš se neotvírala novým uměleckým směrům a utvrzovala Vavpotičovy sklony k realismu a precizní kresbě. Přestože na pražské akademii vyučovali I. Vavpotiče také malíři Václav
Brožík, Julius Mařák a Max Pirner, jeho největším vzorem byl Vojtěch Hynais, který mu přiblížil dekorativní umění a salonní malbu francouzského stylu.
Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha. V evidenčních osobních kartách archivu je Vavpotič veden pod dvěma jmény - před odchodem do Paříže jako Ivan Vavpotič a po návratu do Prahy jako Johann Vavpotič, což je způsobeno pravděpodobně administrativní chybou. 166 Reprodukce diplomu (kombinová technika, papír, kašírovaný na karton, 63x89,5, Narodni muzej v Ljubljani) viz: Ivan Vavpotič 1877-1943, Narodna galerija Ljubljana 1987, s. 180. Příloha 21.
165
74
France Tratnik (1881-1957) je považován za předchůdce slovinského
expresionismu. První umělecké vzory získal na pražské AVU. Do Prahy přišel za otcovy podpory v roce 1898, ale ve svých sedmnácti letech byl příliš mladý na to, aby
se mohl dát zapsat na Akademii. Proto se jeden rok vzdělával sám, pak nastoupil do přípravné třídy profesora Bohumíra Roubalíka a v druhém semestru modeloval
u profesora E. Halmanna.167 Po roce přešel do „speciálky“ Václava Brožíka, ve které studoval jeden semestr, a poté odjel do Slovinska.168
Po návratu domů o prázdninách roku 1901 odmítl otec F. Tratnika kvůli finanční
tísni dále podporovat a chtěl, aby se stal malířem náboženských obrazů. F. Tratnik se po nějaký čas stravoval u kapucínů v Celji. Pobyt dokládá jeho kresba Polévka u kapucínů (1901). V Celji malíř potkal mecenáše J. Sernce, který mu umožnil další studium ve
Vídni. Zde se setkával se členy spolku Vesna, ale jejich program mu nevyhovoval. Zaujal ho spíše evropský expresionismus, se kterým se měl možnost seznámit ve Vídni. Protože zanedbával přednášky, odepřel mu J. Sernec stipendium.169
F. Tratnik odjel po přerušení studia na AVU do Mnichova, kde studoval zřejmě
do roku 1903, kdy se vrátil do Prahy. Pokračoval ve studiu na AVU ve „speciálce“ profesora Hanuše Schwaigera, který po smrti Václava Brožíka převzal vedení školy.
F. Tratnik na AVU setrval znovu pouze jeden semestr170, ale ve městě zůstal ještě několik let po ukončení studia s výjimkou roku 1908, kdy pobýval opět v Mnichově. Až roku 1912 se vrátil do Slovinska, kde zůstal do konce života.
V Katalogu přípravné školy je u semestru 1899/1900 záznam o rektorské důtce, udělené F. Tratnikovi: 11. prosince 1899 dostal napomenutí a výstrahu ze strany pomocného učitele pro necudné chování se naproti ženskému modelu a pro ohrožování sluhy Dvořáka pěstí. Bohumír Roubalík. 15. března 1900 – obdržel důtku od rektora pro kouření v sále, vytrhávání žáka při práci a pro pokreslování cizí kresby. Viz: Katalogy všeobecné školy 1896/97-1908/1909, Archiv AVU, Praha. 168 K semestru 1900/1901 je u I. Vavpotiče připsáno: 11. 1. 1901 – pokládá se za vystouplého. Viz: Katalogy malířské školy Václava Brožíka 1896/97-1900/1901, Archiv AVU, Praha. 169 Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 153-155. 170 O ukončení Tratnikovy docházky se zachoval zápis: Dne 22. března 1904 ohlásil, že z Akademie vystupuje. Obdržel frekventační vysvědčení za zimní semestr. Viz: Katalogy malířské školy Hanuše Schwaigera 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha. Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 19801991, s. 153 udává, že F. Tratnik v roce 1917 převzal na pražské AVU diplom, ale materiály Archivu AVU tento údaj nepotvrzují. 167
75
Fran Tratnik se v Praze uplatnil jako ilustrátor literárních a humoristických
publikací. S časopisem Zlatá Praha spolupracoval v letech 1906-1909. Vyšly zde jeho
reprodukce Děvče ze Samoánských ostrovů (1906), Houslistka, Cikánská rodina a
Zádumčivý poutník171 (všechny 1908), Podzim života a Kytaristka (obě 1909). Jeho
ilustrace se objevily také v revue Kopřivy – Vdova (1907), Karty (1908), V ateliéru, Štýrci, Kamenné srdce, Přátelé, Spiritisté, Z pole, Záhřebský proces, Zdánlivě mrtvý,
Popeleční středa, Ředitel věznice, Rudaři (1909) a jiné. V roce 1909 přispíval do časopisu Švanda Dudák (reprodukce Diogénův soud). Své kresby prodával také
uměleckému obchodu Topič.172
Mezi Tratnikovy pražské přátele patřil malíř Antonín Slavíček (1870-1910),
Josef Stivín (1879-1941), který vedl časopis Kopřivy, a profesor Hanuš Schwaiger,
který mu zpočátku pomáhal získávat zakázky. F. Tratnik se stal členem uměleckého spolku Mánes, ve kterém nebyl kromě Josipa Plečnika zastoupen žádný jiný slovinský
tvůrce. F. Tratnik vystavoval v roce 1911 s Mánesem ve Vídni. V Praze svá díla představil v letech 1905, 1906, 1909, 1910 a 1927.173
Umělecké podněty získané v Praze byly pro Tratnikovu tvorbu rozhodující.
Schwaigerova výrazná kresba i motivika jej ovlivnila zejména v uměleckých začátcích, kdy zdůrazňoval lineárnost, kontrasty, ostré linie a opouštěl od detailů. Tímto se jako
první slovinský malíř přiblížil expresionismu, který se u něj projevoval také výběrem témat. Pro F. Tratnika byly typické motivy z dětství a rodné vsi a vzpomínky na
intenzivně prožitá období, které někdy působily jako hrozivé představy. Nebál se zobrazovat lidskou bídu a utrpení jako protest proti sociálním křivdám i hrůzám války.
Jeho nejvýznamnějšími obrazy s touto tématikou byly Slepci (1911) a Uprchlíci (1916).
Také reprodukce v českých časopisech prozrazovaly Tratnikův sklon k expresivnímu zobrazení a oblibu v sociálních motivech.174
Příloha 22. Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 154-155. 173 Tamtéž. 174 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 78-80. 171 172
76
F. Tratnikovi se jako prvnímu slovinskému umělci podařilo povýšit kresbu na
samostatné umělecké odvětví. Nepoužíval ji pouze jako přípravnou nebo pomocnou techniku k malbě, ale představovala pro něj způsob, jak vyjádřit myšlenku. Věnoval se
různým kresebným a grafickým technikám, jako byly tuš, kolorovaná kresba, tuha a
kvaš. Z prvních let jeho tvorby se dochovalo jen málo originálů, z nichž většina se nachází mimo Slovinsko u různých soukromých vlastníků, zejména pražských.175
Život slovinského malíře Ivana Žaboty (1878-1939) byly spjaty více než se
Slovinskem s cizinou. Pocházel z chudých poměrů, a proto musel odmalička pracovat. V Ljutomeru, kde byl zaměstnán v obchodě, poznali jeho talent a I. Žabota pak mohl za
podpory mecenáše F. Vidice v letech 1901-1902 studovat malířství na vídeňské
akademii a poté na pražské AVU. Absolvoval semestr přípravné školy profesora Františka Thieleho a v letech 1903-1907 navštěvoval ateliér Františka Ženíška.
V záznamech pražské AVU je uvedeno, že byl I. Žabota osvobozen od poplatků a několik let pobíral stipendium zemského výboru ve Štýrsku 300 Kč, což mu pobyt v Praze usnadnilo.176
Ivan Žabota byl na pražské AVU v kontaktu s ostatními jihoslovanskými
studenty. O společných aktivitách svědčí umělecký spolek Vila, k jehož zakládajícím
členům I. Žabota patřil. O jeho pobytu v Praze není jinak mnoho známo. Z roku 1907 pochází jeho
krajina Stromovka v Praze a ve stejném roce v Praze skupinově
vystavoval. V časopise Zlatá Praha (1905) se objevila Žabotova reprodukce žánrového obrazu Návštěva.177
V roce 1902 navštívil Ivan Žabota poprvé Slovensko, kde v oblasti Děvínské
Nové Vsi pobýval jeho bratr s rodinou. Po odchodu z Prahy žil krátce ve Vídni a
v Budapešti a od roku 1917 trvale přesídlil na Slovensko. Jako představitel národně orientovaných umělců měl důležité místo v tamějším kulturním dění. Rozpad
Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 155. Katalogy malířské školy Františka Ženíška 1896/97-1916/17, Archiv AVU, Praha. Najdeme zde také údaj, že byl I. Žabota v zimním semestru 1903/4 pro nemoc nepřítomen. Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 918, udává, že v roce 1904 studoval Ivan Žabota opět ve Vídni u profesora Kazimira Pochwalského. 177 Zlatá Praha XXII, Praha 1905, s. 509. Příloha 23. 175
176
77
Československa před 2. světovou válkou jej hluboce zasáhl a přispěl ke zhoršení
nemoci, která 27. 3. 1939 způsobila jeho náhlou smrt. V časopise Československo-
jihoslovanská revue vyšel krátce nato vzpomínkový článek Jana Karla Strakatého Za mistrem Ivanem Žabotou.178
Ivana Žabotu od mládí silně přitahoval folklórní žánr, který zachycoval ve stylu
akademického realismu. V jeho raných dílech s tematikou venkova převládal zdravý bezprostřední pohled, ale malíř používal později stále více romanticky idealizujících prvků a moderní umělecké proudy jej nechávaly chladným. Podobně se projevoval
v portrétní tvorbě. Zatímco jeho první podobizny jsou velmi realistické, v pozdní tvorbě
se více přizpůsoboval přáním zákazníků, které příliš idealizoval. Portrétování mu přineslo nejvíce uznání na Slovensku. Ze známých osobností zpodobnil například Milana Rastislava Štefánika (1880-1919), Antonína Švehlu (1873-1933), Franka
Wollmana (1888-1969) a v roce 1924 také T. G. Masaryka. Obrazy I. Žaboty jsou rozptýleny po soukromých sbírkách v místech jeho působení a větší množství obrazů
vlastní kromě galerií ve Slovinsku Slovenská národná galéria v Bratislavě.179 V Muzeu
východních Čech v Hradci Králové se nacházel Žabotův obraz Piknik.180
Originálními cestami se ubíral svým školením Peter Žmitek (1874-1935).
Ve Vídni, kde studoval na uměleckoprůmyslové škole, byl často ve společnosti Slovanů
a nadchl se pro Rusko. V letech 1898-1902 pokračoval ve studiích v Petrohradu nejdříve v kreslířské škole Spolku pro povznesení umění, poté v soukromém ateliéru
kněžny Tenischevy a nakonec na petrohradské výtvarné akademii.181 V roce 1900
Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, č. 3-4, s. 53-56. J. K. Strakatý se s Ivanem Žabotou seznámil v roce 1908 u příležitosti pražské jubilejní výstavy, na kterou zavítala výprava lublaňského spolku Prosveta za vedení V. M. Zalara. J. K. Strakatý jim byl spolu s I. Žabotou průvodcem po Praze. Autor v článku mimo jiné napsal: Výprava „Prosvety“ poskytla svému krajanu příležitost, aby osvědčil své umělecké schopnosti. Chtějíc projeviti svou vděčnost svému vůdci V. M. Zalarovi za jeho neúnavnou péči o výpravu, objednala pro něj od Mistra Žaboty obraz Prahy s Hradčany, který velmi zdařile namaloval olejem v několika dnech. 179 Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 918. 180 Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, č. 3-4, s. 55. 181 Údaje o studiích v Rusku viz: evidenční osobní karta Petra Žmitka, Archiv AVU, Praha. 178
78
pobýval krátce ve Slovinsku a již na první výstavě v témže roce měl zastoupení s několika krajinami.182
Po studiích v Rusku přišel Peter Žmitek do Prahy jako již poměrně zkušený
malíř. Akademie výtvarných umění, na které studoval, mu vycházela vstříc tím, že mu
uznala některé předměty z předchozího školení. Přesto měl ke konci studií hmotné
potíže a nedocházel do výuky, což dokládají poznámky profesora Vojtěcha Hynaise: Omluven písemně – pracemi ve vzdálenosti. Ukáže je při návratu 22. října. Pracoval
pomalou dobu. Opět omluvil se nedostatkem na existenci. Musel odjeti domů, vystoupí.
Nepřijmem více.183 Přestože se Peter Žmitek netěšil podpory u svého profesora,
v materiálech AVU je veden jako absolvent školy. Z let působení v Praze pocházejí jeho
díla Portrét G. Bamberga (1902), Slovinka při šití (1903) a Stařec (1904). Někteří čeští soukromí sběratelé byli vlastníky Žmitkových děl.184
Peter Žmitek zpodobňoval nejraději žánrové scény z měšťanského a vesnického
prostředí, krajiny, zátiší a portréty. Maloval oleje, akvarely, pastely a rád
experimentoval s technikami. Do roku 1904 udávaly jeho tvorbě tón pozdní klasicismus
vídeňské školy, ruský realismus a Hynaisův romantický pohled na svět. Zpočátku maloval hladkou malbou s jasnými konturami, ale v Praze začal tvořit měkčím způsobem, rozptyloval obrysy a změnil barevnou paletu.
Peter Žmitek přesídlil po odchodu z Prahy v roce 1904 do Lublaně, kde se
připojil ke členům uměleckého klubu Sava, a od té doby měl na něj vliv jejich impresionismus. K impresionismu se nikdy nepřipojil a zůstal po celý život realisticky smýšlejícím tvůrcem.
Členem uměleckého klubu Sava a jedním z nejvýznamnějších slovinských
malířů, pokládaným za průkopníka slovinského moderního umění, byl Rihard Jakopič.
Prošel školením ve Vídni a v letech 1889-1892 studoval v Mnichově u Antona Ažbeta. Na popud Petra Žmitka odjel v roce 1903 jako 34letý na doplňující studia k Vojtěchu
Slovanský přehled III, Praha 1901, s. 89. Zápis k semestru 1903/4, Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha. 184 Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991, s. 993.
182
183
79
Hynaisovi na pražskou AVU. Vzhledem ke svému výjimečnému statutu nebyl
klasifikován.185 Styl Vojtěcha Hynaise byl značně vzdálen Jakopičově tvorbě, a proto
nepřinesl pobyt v Praze výrazné změny do jeho stylu.
Po krátkou dobu studoval na pražské AVU malíř France Podrekar (1887-
1964). Po absolvování jednoho ročníku uměleckoprůmyslové školy v Lublani se v roce 1906 nechal zapsat do přípravné třídy Vlaha Bukovce, ze které odešel již po jednom
semestru. Důvodem pro opuštění byl spíše než zanedbávání docházky nedostatečný
prospěch a rozhodnutí profesora V. Bukovce: Nepřipouští se k dalšímu studiu.186 I přes
studijní neúspěchy na pražské akademii se F. Podrekar později uplatnil jako karikaturista a kreslíř. Do svých humoristických ilustrací se mu podařilo vkládat pečeť
vlastních myšlenek. Jako ilustrátor spolupracoval se slovinskými časopisy Kurent,
Zvonček a Vrtec.187
Mihael Kambič (1887-?) se přihlásil na pražskou AVU v roce 1908 a
navštěvoval přípravný ročník u Bohumíra Roubalíka. Po absolvování prvního semestru se zapsal do dalšího semestru do „přípravky“ Vlaha Bukovce, ale pro nemoc školu nenavštěvoval. Na AVU nastoupil až na podzim roku 1909 a přípravnou třídu ukončil
s výbornými výsledky.188 Po absolvování „přípravky“ byl Mihael Kambič přijat do ateliéru Vojtěcha Hynaise. Zde studoval do roku 1915, kdy dokončil AVU opět s výborným prospěchem. Od roku 1909 byl osvobozen školou od poplatků za studium a
od roku 1911 pobíral stipendia. Podporu dostával od Rakousko-Uherska, Kraňského zemského výboru a v roce 1913 se mu podařilo získat školní cenu.189 Po absolvování
Z prvního semestru školního roku 1903/4 se zachoval Hynaisův zápis: Nepravidelně navštěvoval. Vystoupil. Ke druhému semestru V. Hynais zaznamenal: Nepravidelná návštěva, jinak ale snaživý a pilný. Vystoupil. Viz: Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha. 186 Katalogy všeobecné školy 1896/97-1908/1909, Archiv AVU, Praha. 187 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 77. 188 O Kambičově nemoci svědčí poznámka Vlaha Bukovce v katalogu: Dal se zapsati, avšak jsa stížen nemocí, nenavštěvoval vůbec Akademii. Viz: zápis k semestru 1909/10, Katalogy všeobecné školy 1909/10-1917/18, Archiv AVU, Praha. 189 V semestru 1911/12 pobíral M. Kambič státní stipendium 200 Kč, v semestru 1912/13 státní stipendium 160 Kč (připsána poznámka, že otec je dělníkem ve Spojených státech amerických), stipendium zemského výboru kraňského měsíčních 60 Kč, školní cena 66 Kč 67 haléřů, v semestru 1913/14 státní stipendium 250 Kč, stipendium zemského výboru kraňského měsíčních 75 Kč, v semestru 1914/15 Stipendium zemského výboru kraňského ročních 600 Kč. Viz: Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha. 185
80
pražské Akademie odjel M. Kambič do Slovinska a působil jako malíř a pedagog. Mezi
jeho díla patřily například oleje Motiv z Lublaně, Za městem, Bled a Kontrast. V roce
1921 se zúčastnil umělecké výstavy v Lublani, ale výrazněji do slovinského malířství nezasáhl.
Na pražské Akademii studovalo před 1. světovou válkou několik dalších
slovinských malířů, většinou však na krátkou dobu. Slovinec Rudolf Marčič (18821960) byl v letech 1905-1907 na AVU veden jako host školy ve „speciálce“ Vlaha Bukovce.190 Kaspar Porenta (1870-?) absolvoval semestr přípravné školy Vlaha
Bukovce. Poté byl přijat do malířského ateliéru Maxmiliána Pirnera, ve kterém setrval
od roku 1907 do léta 1910.191 U Maxmiliána Pirnera studoval od roku 1908 i France
Škof (1886-?). S přestávkami na škole studoval až do roku 1915, kdy byl odveden
k armádě.192 Z katalogů AVU zjistíme, že za svého studia pobíral různá stipendia.193
V letech 1910-1912 se školil v ateliéru Vojtěcha Hynaise Slovinec France Kopač (1885-?). Pocházel z chudých poměrů a na studium mu měsíčně přispíval chudinský
ústav města Prahy.194 Vinko Budinek (1893-?) se nechal zapsat do všeobecné malířské
školy AVU, ve které prošel školením Josefa Loukoty a Vlaha Bukovce. Předtím, než postoupil do speciálního ateliéru, školu opustil.195 V roce 1913 začal ve speciální škole
Františka Ženíška studovat France Ančik (1892-?). V semestru 1914/1914 však nebyl klasifikován kvůli odvodu k vojsku.196 Podle některých údajů studoval na pražské akademii také Dolfe Lapajne.197 O jeho působení nejsou v Archivu AVU žádné bližší
Evidenční osobní karta Rudolfa Marčiče, Archiv AVU, Praha. Evidenční osobní karta Kaspara Porenty, Archiv AVU, Praha. V semestru 1908/1909 získal K. Porenta školní cenu 450 Kč a o rok později obdržel cenu 120 Kč. Viz: Katalogy malířské školy Maxmiliána Pirnera 1896/97-1923/24, Archiv AVU, Praha. 192 K semestru 1914/15 je u F. Škofa připsáno: 12. 6. 1915 odveden k domobraně. Viz: Katalogy malířské školy Maxmiliána Pirnera 1896/97-1923/24, Archiv AVU, Praha. 193 Semestr 1912/13: státní stipendium 160 Kč, stipendium zemského výboru kraňského měsíčně 50 Kč, školní cena 50 Kč, semestr 1914/15: stipendium zemského výboru kraňského 400 Kč. Viz: Katalogy malířské školy Maxmiliána Pirnera 1896/97-1923/24, Archiv AVU, Praha. 194 Studijní příspěvek 20 Kč měsíčně od chudinského ústavu královského hlavního města Prahy od 1. 3. 1911 do 28. 2. 1912, pak 1. 4. 1912 - 31. 3. 1913. Viz: Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha 195 Evidenční osobní karta Vinka Budinka, Archiv AVU, Praha. 196 Poznámka F. Ženíška: Jest odveden a nebude studovat. Viz: Katalogy malířské školy Františka Ženíška 1896/97-1916/17, Archiv AVU, Praha 197 Boris Urbančič, Česko-slovinské kulturní styky, Praha 1995, s. 41.
190
191
81
údaje, což je pozoruhodné, protože podle slovinské literatury zde dokonce diplomoval.198
Těsně před vypuknutím 1. světové války přišel do Prahy pozdější sochař
a medailér Vladimir Stoviček (1896-?). Od roku 1913 navštěvoval večerní kurz na
řemeslnické škole u profesorů Josefa Drahoňovského (1877-1938) a Jaroslava Plichty.
Aby mohl studovat na AVU, zaměstnali jej profesoři Josef Mařatka (1874-1937) a Jan
Štursa. Na doporučení architekta Kamila Hilberta (1869-1933) tesal V. Stoviček pro J. Mařatku grafitový figurální reliéf na Mánesově mostu a pro Jana Štursu podobný reliéf. Ve stejné době vytvořil z pískovce figurální kompozici pro Hlávkův most
v Praze. Kromě toho se podílel na sochařské výzdobě chrámu Svatého Víta tím, že vytesal několik hlavic sloupů a reliéfů. Jeho samostatnou prací byl Bendlův pomník
v Bubenči a různé kompozice podle náčrtů Stanislava Suchardy.199 Po vypuknutí
1. světové války odjel V. Stoviček do slovinského Leskovce, kde pracoval na různých plastikách. V roce 1919 se vrátil do Prahy a zapsal se na AVU na medailérské oddělení Otakara Španiela. Jeho studium bylo podle údajů v Archivu AVU bez problémů a úspěšně je dokončil v roce 1923.200
V ateliéru O. Španiela studoval ve stejných letech jako V. Stoviček také Chorvat
Trpimir Ivančević. Sochařství se vyučil na odborné sochařsko-kamenické škole
v českých Hořicích, kterou ukončil v roce 1915. První semestr na AVU absolvoval
u profesora Josefa Václava Myslbeka a v roce 1919 se nechal zapsat k O. Španielovi.201 Po dokončení AVU vystavoval často v Praze, ve většině případů společně s některým ze
slovinských výtvarníků. Působil ve Francii a ve Slovinsku jako pomocný i samostatně tvořící sochař a medailér. V roce 1925 uspořádal v Lublani výstavu spolu s malířem
Jaro Hilbertem, rovněž absolventem pražské AVU. Jeho vzorem bylo antické a Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 77. Slovenski biografski leksikon III, Ljubljana 1960-1971, s. 494. 200 Viz: Katalogy sochařské a medailérské školy Otakara Španiela 1919/20-1948/49, Archiv AVU, Praha. V. Stoviček vykazoval po celou dobu studia velmi dobrý či výborný prospěch. V evidenční kartě V. Stovička je uvedena česká národnost. Z katalogů lze zjistit, že jeho otcem byl Čech Karel Šťovíček, působící v Kršku jako státní inspektor a v dalších letech jako nadlesní. Jako Stovičkův rodný jakyk je v prvních letech uvedena chorvatština a v semestru 1922/23 čeština. Ukázka z katalogu AVU: příloha 24. 201 Viz: evidenční osobní karta Trpimira Ivančeviće, Archiv AVU, Praha. 198
199
82
renesanční sochařství, na které navazoval ve své tvorbě. Projevoval cit pro realistickou portrétní charakteristiku a sochařskou eleganci. 4.4.2 LÉTA 1918-1950 Sochařka Karla Bulovcová-Mraková (1895-1957) absolvovala jeden ročník
Uměleckoprůmyslové školy v Praze a v roce 1919 nastoupila na AVU. Její studium je
doloženo zápisy v katalozích speciální sochařské školy Jana Štursy.202 Po ukončení
studia v roce 1922 začala K. Bulovcová působit ve Slovinsku a ve 30. letech 20. století krátce tvořila v Paříži, Londýně a v Praze.
Sochařské dílo K. Bulovcové se vyznačovalo monumentalitou, dramatičností a
expresí. K. Bulovcová své sochy neidealizovala, ale měla naopak v oblibě surové
zobrazení a mnohdy si vybírala až odpudivé motivy (například mrtvé kočky). Snad právě proto se nedočkala ocenění veřejnosti a mnoho jejích nápadů zůstalo
neprovedeno. Zakázek, které by vyhovovaly jejímu sochařskému temperamentu, nebylo
ve Slovinsku mnoho, a proto se začala autorka později více věnovat malířství a kresbě. Ve svých malířských dílech projevovala rovněž smysl pro plastičnost a monumentalitu.
Kartony a kresby K. Bulovcové však stejně jako její sochy našly pouze úzký okruh obdivovatelů. Několik sochařských portrétů zpodobňovalo slovinské současníky autorky (Ivana Mraka, Vladimira Bartola, Franceta Miheliče).203
Ačkoliv se malíř Jaro Hilbert (1897-1995) narodil ve slovinském Kršku, hlásil
se k české národnosti. Jeho otcem byl Čech Julius Hilbert, který působil ve Slovinsku.204 Po absolvování reálky v Lublani odjel Jaro Hilbert do Prahy, kde se dal
zapsat na výtvarnou Akademii. V letech 1919-1922 navštěvoval přípravnou třídu
Katalogy sochařské školy Jana Štursy 1916/17-1924/25, Archiv AVU, Praha. Během studia vykazovala K. Bulovcová dobrý či velmi dobrý prospěch. 203 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 140-141. 204 Katalogy všeobecné školy 1918/19-1923/24, Archiv AVU, Praha, uvádí Julia Hilberta jako vrchního stavebního radu s bydlištěm v Praze VII. Od roku 1920 dále je jako jeho bydliště uváděna Lublaň. Viz: Katalogy všeobecné školy 1918/19-1923/24, Archiv AVU, Praha - Katalogy malířské školy F. Thieleho 1922-1925, Archiv AVU, Praha. 202
83
profesorů Josefa Loukoty a Vlaha Bukovce. Po dokončení „přípravek“ byl přijat do malířské školy F. Thieleho. Podle studijního prospěchu lze vyčíst, že procházel
J. Hilbert prvními ročníky AVU s obtížemi, ale ve „speciálce“ F. Thieleho byl jeho
prospěch lepší a na konci studia získal dokonce čestné uznání.205 Jaro Hilbert vykonával
v Klubu jihoslovanských studentů AVU funkci tajemníka a Policejní ředitelství v Praze
jej v letech 1921-1922 předvolalo několikrát k výslechu, při kterém zjišťovalo podrobnosti spolkové činnosti Klubu.206
Po skončení studia na AVU odjel J. Hilbert do Slovinska, kde v roce 1925
vystavoval se sochařem Vladimirem Stovičkem, který byl rovněž odchovancem pražské AVU.207 V roce 1926 navštívil J. Hilbert poprvé Káhiru, ve které se o dva roky později
trvale usadil a založil soukromou malířskou školu. V Egyptě se mu podařilo úspěšně
uplatnit. Dozrál zde jeho styl, který se od původní Hynaisovské dekorativnosti
přiblížil modernější expresi. Své oleje a akvarely z Egypta vystavoval J. Hilbert v Lublani u příležitosti návštěvy vlasti v roce 1933.208
Dále na pražské AVU studovali bratři Tine a Ivan Kosovi. Tine Kos (1894-?)
setrval na škole pouze krátce. Před příchodem do Prahy navštěvoval sochařský ateliér
na vídeňské výtvarné akademii, kterou ukončil v roce 1920. V zimním semestru téhož roku se nechal zapsat na pražskou AVU, ale po jednom semestru zanechal studia. Vrátil se do Lublaně, kde se přidal ke Klubu mladých, se kterým vystavoval doma i v cizině.
Zúčastnil se výstav této skupiny v Hodoníně (1924) a v Praze (1927). V meziválečném
období patřil Tine Kos k nejvýznamnějším slovinským sochařům. Jeho tvorba nesla zpočátku stopy secese a vídeňského symbolismu, postupně se však přiblížila
Semestr 1924/25, Katalogy malířské školy Františka Thieleho 1902/1903-1937/38, Archiv AVU, Praha. 206 Přípis policejního ředitelství na oznámení výsledků schůze Klubu dne 3. 12. 1921, Archiv hlavního města Prahy, Odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, X/0269: Jaro Hilbert se na nic bližšího nepamatuje. Týž byl již jednou v této věci vyslýchán. Má ještě jiné schůzky. 4. 2. 1922. 207 Kritika společné výstavy J. Hilberta a V. Stovička viz: France Mesesnel, Umetnost in kritika, Celje 1953, s. 245-248. France Mesesnel zde uvedl mnohé kritické připomínky k umělcově tvorbě. Hilbertovy figury označil za špatně kreslené, příliš „nasládlé“ a nesplývající s okolím. Podobně kritizoval jeho portréty, které se vracely k baroku, a ocenil pouze jeho krajiny. Hilbertův malířský vzor Maxe Pirnera označil za „staromilského“. 208 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 143.
205
84
expresionismu se sociální motivikou. Přestože se T. Kos věnoval i monumentální
bronzové a kamenné plastice, k jeho nejvíce ceněným dílům patří sochy ze dřeva a pálené hlíny s vesnickými či dělnickými náměty. Mezi jeho raná díla jsou řazeny sochy Kain (1913) a Portrét sochaře Cota (1919).209
Ivan Kos (1895-1981), který si na rozdíl od svého bratra vybral malířství, se
rozhodl pro studium v Praze po semestru stráveném na výtvarné Akademii ve Vídni.
V letech 1919-1921 absolvoval několik semestrů přípravné školy Vlaha Bukovce a poté nastoupil do „speciálky“ F. Thieleho, kterou ukončil v roce 1924. Jeho spolužáky byli vedle Jara Hilberta Slovinci Ante Trstenjak a Stane Cuderman. Studium Ivana Kosa na
AVU dokládají nejen zápisy v katalozích jednotlivých malířských škol, ale také jeho členství v Klubu jihoslovanských studentů výtvarného umění v Praze.210
Tvorba Ivana Kosa se nevyznačovala výraznými vývojovými změnami ani
skoky. Měla základ v jeho neúnavné pracovitosti a velmi rozsáhlém studiu techniky
i modelů. Typické pro něj byly žánrové kompozice a portrétní studie, ve kterých projevil nejen cit pro lyričnost, ale také své sociální cítění. Umělec rád zpodobňoval
pravdivým způsobem prosté lidi při každodenních činnostech, nemocné, invalidy,
opuštěné děti a podobné motivy. Ivan Kos se věnoval také krajinářské tvorbě, pro kterou si vybíral náměty z okolí Mariboru. Ocenění si zasloužily zejména jeho
krajinářské dřevoryty a akvarely. Kosovou nemalou zásluhou byla jeho více než třicetiletá pedagogická činnost, při níž se snažil přiblížit výtvarné umění širokým vrstvám slovinských obyvatel.211
Stane Cuderman (1895-1946) byl malířem, na jehož tvorbě zanechalo školení
v Praze výrazné stopy. Po 1. světové válce se zapsal na akademii ve Vídni, ale musel
z politických důvodů studium přerušit a pokračovat na výtvarné akademii v Záhřebu.
Školy brzy zanechal a odjel do Prahy na AVU. Dva roky navštěvoval přípravný ateliér Vlaha Bukovce a od roku 1922 studoval spolu s několika dalšími Slovinci
Údaje o T. Kosovi viz: Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 306-308, 352-353. 210 Příloha 17. 211 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 124-126.
209
85
ve „speciálce“ F. Thieleho. O úspěšnosti Cudermanova studia svědčí pochvala, kterou od profesora obdržel v roce 1923.212 Po roce školení u F. Thieleho se S. Cuderman
dostal do ateliéru V. Hynaise. AVU ukončil v roce 1925 u Vratislava Nechleby. Skutečnost, že měl v Praze možnost projít školením několika umělců, se projevila i v jeho různorodém díle.
Stane Cuderman se na pražské Akademii zapojil do činnosti Klubu
jihoslovanských studentů AVU a udržoval čilé kontakty se svými slovinskými kolegy.
Když přišel do Prahy v roce 1924 Cudermanův rodák z okolí Kamniku Miha Maleš (1903-2003), Stane Cuderman jej v začátcích finančně podporoval a nabídl mu ubytování.213 Z doby jejich studií se zachovalo několik portrétů Mihy Maleše
vytvořených S. Cudermanem, z nichž je patrné, že se S. Cuderman během studia v Praze vyvinul ve výborného portrétistu. M. Maleše znázornil na olejové skice,
na jednom ze svých leptů a na obraze Portrét Mihy Maleše přibližně z roku 1925.214 M.
Maleš je na něm zpodobněn jako mladík s rudým mákem v ruce oblečený do malířského pláště. Na pozadí obrazu zachytil autor krajinu z okolí Kamniku s kostelíkem a Malešovým rodným domem. M. Maleš si portrétu vysoce cenil a později jej vystavil na čestné místo v přijímací místnosti svého ateliéru. Oba malíři zůstali ve styku i po návratu S. Cudermana do Slovinska. V roce 1927 uspořádali v Lublani
společnou výstavu, na které vystavili díla vytvořená zejména v Praze. V té době se
některé Cudermanovy obrazy nacházely v Praze, o čemž svědčí fakt, že autor prosil před výstavou M. Maleše v dopise, aby odkoupil za zaslané peníze od pražských vlastníků jeho díla.215
Obrazy, které S. Cuderman vytvořil za svých studií, patří k jeho nejvíce
oceňovaným. Za povšimnutí stojí, že na některých z nich malíř zachytil prostředí Katalogy malířské školy Františka Thieleho 1902/1903-1937/38, Archiv AVU, Praha. O S. Cudermanovi později M. Maleš prohlásil: Sem mu hvaležen, da me je vpeljal na akademijo in v družbo v Prago, on je bil že malo vprej v Pragi. Bil je dober člověk in slišim, da mu zdaj hočejo dati priznanje. Zasluži več, kot je v življenju doživel. Bom še in sem dal svoje dobro mnenje o njem. Saj je bil moj start težji, ker sem iz kmetov prišel, Cuderman pa iz mesta. |…| Cuderman je bil moj vzornik in sva celo skupaj stanovala. Viz: Stane Cuderman 1895-1946, katalog výstavy, Kamnik 1992, s. 17. 214 Příloha 25. 215 Stane Cuderman 1895-1946, katalog výstavy, Kamnik 1992, s. 19.
212 213
86
pražské AVU. Mezi ně lze zařadit například oleje Ženský akt s malířem (1923) a Pražský ateliér (1923-1924). V Praze namaloval S. Cuderman několik zdařilých
portrétů v duchu realismu prosazovaného jeho pražskými učiteli. Výjimku představoval Cudermanův Portrét dívky s rukávníkem (1923-1925), který se hlásil k malířskému
stylu německých expresionistů. Navázáním na symbolismus a novou romantiku se
S. Cuderman odklonil od realismu i ve svých náboženských či mytologických dílech (Narození v lese, 1922-1925) a v pozdějších letech tuto tendenci ještě více stupňoval.
S. Cuderman se v Praze věnoval také grafice a vytvořil mnoho leptů a dřevorytů
s různou tematikou (Svádění, Touha, Narození, Polibek, Myslitel, Pražská ulice). Jeho
grafická díla se vyznačovala silnou expresivitou. Jádro Cudermanovy tvorby ze studentských let představoval zejména figurální žánr, ale umělec se nevyhýbal ani krajinářství (Motiv z Tater, 1925). Ke konci studia na AVU namaloval S. Cuderman svůj Autoportrét (1925).216
Mirko Šubic (1900-1976) pocházel z rodiny s dlouhou uměleckou tradicí. Jeho
otec Ivan byl bratrancem Janeze a Jurije Šubicových. V letech 1918-1919 studoval Mirko Šubic malířství v Mnichově, ale z politických důvodů přešel na AVU v Praze.
Nastoupil do malířské „přípravky“ Vlaha Bukovce, ve které setrval jeden semestr. Poté studoval rok u Vojtěcha Hynaise, otcova známého.217 Z jakého důvodu M. Šubic
zanechal studia již v roce 1921 a odešel do Drážďan, není známo. O dvě léta později diplomoval na drážďanské výtvarné akademii. Po návratu do Slovinska se M. Šubic
uplatnil jako portrétista, ilustrátor a grafik. Později se věnoval freskové technice, kterou vyzdobil několik slovinských kostelů, a intenzivně se zabýval restaurátorstvím
uměleckých děl. Podílel se na úpravách obrazů pro různé výstavy, mezi něž patřila také retrospektiva děl Janeze a Jurije Šubicových v roce 1927. Po 2. světové válce pracoval jako profesor na výtvarné akademii v Lublani.218
Příloha 26. Podle katalogů školy byl M. Šubic zapsán u V. Bukovce do semestru 1919/20 (ukončení známkou „dobrý“). Do semestru 1920/21 byl zpočátku zapsán také, ale v poznámkách najdeme Bukovcův zápis: Vstoupil do speciální školy profesora Hynaise. Viz: Katalogy všeobecné školy 1918/19-1923/24, Archiv AVU, Praha. 218 Slovenski biografski leksikon III, Ljubljana 1960-1971, s. 712-713.
216 217
87
Do podvědomí českého publika se Mirko Šubic nedostal, avšak jeho bratranci
Rajku Šubicovi (1900-?) se to podařilo. Studoval malířství a zejména grafiku na akademiích ve Vídni a v Lipsku. Seznámil se s českým grafikem a obdivovatelem
Julských Alp Aloisem Schneiderkou (1896-1958), který jej přizval ke své výstavě
pořádané v roce 1928 v Uherském Hradišti. Poté procestovali společně Slovensko od Trenčína v Pováží až k Tatrám. R. Šubic zpracoval grafický soubor slovenských hradů, krojů a zvyků lidu.219 Svými grafickými díly se stal v Praze v meziválečném období
známým a oblíbeným. Na Výstavě slovanského exlibris (Praha 1932) se objevilo několik jeho prací, které vzbudily pozornost.220 U R. Šubice si nechala celá řada Čechů
zhotovit knižní značky. V uměleckých sbírkách Jiřího Karáska ze Lvovic (1871-1951)
se například zachovala exlibris pro Františka Vrbku, Stanislava Slavíka, Miloše Valu, Štěpána Poláška či B. Sobotku.221
Malířem výrazně spjatým s českým prostředím byl Ante Trstenjak (1894-
1970). Praha se stala nejen místem jeho studia, ale také jeho druhým domovem. A. Trstenjak se s Čechy setkával již od dětství. Na základní škole poznal výtvarníkasamouka Antonína Čecha, který bydlel v podnájmu u jeho strýce. V roce 1912 se nechal zapsat do řemeslnické školy, kde byl jeho učitelem Čech A. Hubený.222
Po 1. světové válce začal A. Trstenjak studovat malířství v Záhřebu, ale nebyl se
školou spokojený, a proto odjel v roce 1920 se skromnými materiálními prostředky do Prahy. Ze Záhřebu cestoval společně se Stanem Cudermanem. Po příjezdu ukázal svá díla profesoru Vlahu Bukovcovi, který mu poradil, aby se nechal zapsat přímo do speciální malířské školy. A. Trstenjak se rozhodl pro ateliér Vojtěcha Hynaise a na
Prokop Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců. Svazek II. (L-Ž), Praha 2000, s. 571. 220 Výstava slovanského exlibris v Praze 1932, katalog výstavy, Praha 1932. O výstavě přinesl zprávu Slovanský přehled: Bylo zajímavé pozorovati, jak se v tomto úseku drobné rytiny, kresby a grafiky odrážejí kulturní sféry jednotlivých národů slovanských (Západ-Východ). O vnitřní příbuznosti se dá mluvit jen u exlibris českého a polského nebo ruského a bulharského; přímé vlivy vzájemné lze viděti jen mezi slovinsko-charvátskou a naší tvorbou exlibrisovou (Rajko Šubic pracoval i pro české zákazníky!) Slovanský přehled XXIV, Praha 1932, s. 618. 221 Karáskova galerie, Umělecké sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Praha. Exlibris B. Sobotky: Příloha 27. 222 Ivan Dorovský, Praha jako mezník v životě umělce, in: Srečko Kosovel, Moje píseň, Boskovice 2004, s. 74. 219
88
začátku července roku 1920 složil úspěšně přijímací zkoušky. V Hynaisově „speciálce“
se mu však nezamlouvalo, protože profesor nutil podle jeho slov žáky tvořit v jeho stylu. A. Trstenjak po dvou semestrech přestoupil se svolením profesora do ateliéru
F. Thieleho, ve kterém setrval až do roku 1923, kdy absolvoval s prací Utopenec.
Za toto dílo získal čestné uznání Akademie a nárok na další rok doplňujícího studia, kterého však nevyužil.223
Život v Praze nebyl pro Anteho Trstenjaka zpočátku jednoduchý. Spolu
se Stanem Cudermanem se dočasně ubytoval u Vladimira Stovička, který žil v Praze už
druhým rokem. Později se A. Trstenjak spřátelil s Božidarem Jakcem, ke kterému se
přestěhoval. V Nerudově ulici bydleli společně tři roky.224 A. Trstenjakovi se podařilo
získat stipendium lublaňské univerzity a díky němu mohl cestovat po Čechách. V roce 1922 navštívil se třemi kolegy z Akademie Polsko a ještě před ukončením studií
Drážďany. Na AVU patřil ke Klubu jihoslovanských studentů a na výstavě spolku
v roce 1921 představil 17 děl. Později se stal dokonce předsedou Klubu. V Praze udržoval styky zejména se slovinskými studenty, kteří se scházeli se svými krajany žijícími v Praze každé první pondělí v měsíci ve vinárně na Vinohradech. V době studií se A. Trstenjak seznámil se svojí budoucí ženou, Češkou Evženií Heřmanovou.225
Již na AVU se Ante Trstenjak často věnoval městských vedutám a krajinám a
obliba v těchto námětech mu zůstala po celý život. V letech studia v ateliéru u Vojtěcha Hynaise vytvořil akvarel Praha (1920), který nesl stopy inspirace dílem kubisty Willyho Nowaka ze skupiny Osma. K Trstenjakovým raným pražským dílům patří dále akvarely V Zahradě (1921) a V hospodě (1921). Linoryty Veselá společnost (1921)
a
Praha (1921), vytvořené suchou jehlou, dokazují, že si A. Trstenjak rozšířil v Praze své
znalosti výtvarných technik také o grafiku. V Praze vytvořil několik vlastních podobizen a portrétů (Jaro Hilbert, 1922). Figurální motivy zvolil také pro obrazy
Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar - življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 16. Tamtéž. 225 Ivan Dorovský, Praha jako mezník v životě umělce, in: Srečko Kosovel, Moje píseň, Boskovice 2004, s. 76. 223
224
89
Iškariot (1922) a Zamyšlený (1922).226 V nich se malíř inspiroval expresionismem, který
poznal právě v Praze. Z roku 1923 pochází mnoho Trstenjakových akvarelů
znázorňujících pražské památky a zákoutí (Most v Praze, Praha v květnu, PrahaVšehrdova ulice, Pohled z Hradčan na Prahu), na kterých lze poznat malířovu inspiraci dílem Antonína Slavíčka i slovinských impresionistů.227
Po ukončení studia na AVU cestoval A. Trstenjak do Slovinska, Dalmácie,
Bosny, Hercegoviny a v roce 1924 poprvé navštívil Francii. Během cest zachytil mnoho pohledů na navštívená místa. A. Trstenjak si oblíbil zejména Paříž, kam se i v pozdějších letech často vracel a kde získal uznání dříve než ve Slovinsku. Paříž
ovlivnila Trstenjakův styl zejména v barevnosti. Od tmavých fialových odstínů, typických pro pražské obrazy, se malíř přiklonil ke světlejším barvám.228
V letech 1926 a 1928 měl A. Trstenjak samostatné výstavy v Praze a podařilo se
mu díky nim vstoupit do podvědomí českého publika. Ve druhé polovině roku 1928
se rozhodl na doporučení Vladimíra Zmeškala, tehdejšího tajemníka Sdružení přátel Lužických Srbů v Praze, navštívit Horní a Dolní Lužici. Tato oblast jej zajímala již od
doby pražských studií, kdy pořádal Ludvík Kuba výstavy svých obrazů s lužickou tematikou. A. Trstenjaka v Lužici zaujaly zejména kroje a zvyky a průvodcem mu byl
malíř J. Henčal, kterého znal ze studií na AVU. A. Trstenjak namaloval obrazy Lužická nevěsta, Družička z Horní Lužice a různé portréty. Díla vytvořená v Lužici předvedl na
pražské výstavě v roce 1929, kterou navštívil i tehdejší prezident T. G. Masaryk a
koupil do svého kabinetu dva obrazy.229 Výstavu některých svých lužických obrazů,
zejména krajin, pořádal A. Trstenjak spolu s česko-lužickým spolkem Adolf Černý pod záštitou jugoslávského vyslance G. Andjelinoviće i v roce 1930.230
Příloha 28. Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar - življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 36. 228 Tamtéž. 229 Ivan Dorovský, Praha jako mezník v životě umělce, in: Srečko Kosovel, Moje píseň, Boskovice 2004, s. 77. Na výstavě předvedl A. Trstenjak 48 prací, které byly ovládány moderními uměleckými snahami expresionismu, kde barvy nepodléhají účinkům atmosféry, nejsou světlem prolínány, mírněny neb zesilovány, nýbrž mají platnost samostatného tvárného prostředku. Viz: Slovanský přehled XXI, Praha 1929, s. 223. 230 Bylo zde předvedeno třicet Trstenjakových maleb, mezi kterými vzbudil největší pozornost Hold lužickosrbského národa jeho vůdcům. Viz: Slovanský přehled XXII, Praha 1930, s. 310. 226 227
90
Trstenjakovy pražské prodejní výstavy se konaly ve třicátých letech 20. století
téměř každoročně. Několikrát se k němu přidal sochař Trpimir Ivančević a v roce 1939 také chorvatský malíř Niko Miljan, který žil v Praze.231 A. Trstenjak u nás získal brzy
věhlas zejména jako dobrý portrétista a stal se členem pražské Umělecké skupiny, která
čítala kolem třiceti členů a sdružovala umělce různých směrů. V roce 1932 se
A. Trstenjak nastěhoval trvale do Prahy a zařídil si v Korunní ulici na Vinohradech ateliér. O rok později se oženil s Evženií Heřmanovou.232
V letech před 1. světovou válkou zajížděl A. Trstenjak často do Slovinska a na
Jadran.233 Motivy z těchto oblastí malíř ve své tvorbě často používal, namaloval však
také několik akvarelů a olejů s českou krajinou (Vesnice v Čechách, Praha, Česká ves
Žďár). Po okupaci Československa se musel A. Trstenjak jako cizí občan týdně hlásit na
policii. Když v roce 1941 napadli Němci Jugoslávii, bylo zadrženo mnoho Jihoslovanů. To samé by čekalo i A. Trstenjaka, ale nacházel se mimo Prahu a do města se vrátil,
až když nebezpečí nehrozilo. Jeho manželka byla Židovka a protože se odmítli dát rozvést, žili ve stálém strachu. Na konci války odvedli Trstenjakovu manželku do
Terezína a v roce 1944 i jeho samotného do koncentračního tábora Klettendorf. Po osvobození tábora se podařilo A. Trstenjakovi dostat do Prahy, kde jej přítel lékař
schovával až do konce války jako pacienta. Trstenjakova manželka se také vrátila z koncentračního tábora a válku přežil i jejich syn.234
Výstava se konala v Mazáčově výstavení síni a diváci si mohli prohlédnout a koupit 50 obrazů a 20 soch. Dílo A. Trstenjaka bylo pozitivně hodnoceno: Ante Trstenjak je dokonalý umělec a kouzelník barev. Neomezuje se na jedinou malířskou techniku, jako jsou oleje Miljanovy, ale dovede mistrně tvořiti i v jiných technikách. Jeho akvarel, tempera a zvláště monotyp dokazují dobré školení a vyspělou uměleckou snahu. |…| Má také vytříbený smysl pro celkovou charakterisaci krajiny (Slovinský venkov, krajiny z Dalmácie, Z Českého ráje). |…| Jest také jediný z vystavujících umělců, který si dovede nalézti vhodné motivy i na českém venkově (dva akvarely Z Českého ráje a monotypy Venkovská žena, Muž z Janošíkova kraje). Viz: R. Lužík, Jihoslovanští výtvarníci vystavovali v Praze, Československojihoslovanská revue IX, Praha 1939, s. 199-201. 232 Svatební obřad se konal 7. července v Mladé Boleslavi a svatba o dva dny později ve Slamnjaku. Viz: Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar - življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 24. 233 Třicátá léta 20. století popsal A. Trstenjak takto: Skoraj vsako poletje sem prihajal v domovino za več tednov. Seveda sem se tudi v Ljubljani vedno oglašal in se sestajal predvsem s slikarji, ki so se šolali v Pragi. Rad se spominjam na Tratnika, Vavpotiča, predvsem pa na Jakopiča, ki je vedno želel zvedeti kakšne novice iz sveta. |…| Praga je bila kulturni center srednje Evrope. Prijetno je bilo življenje vse dokler ni začel Hitler groziti in rožljati z orožjem. Viz: Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikarživljenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 24. 234 Viz: Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar - življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 25. 231
91
Pro A. Trstenjaka bylo v době 2. světové války malování hlavní útěchou. Začal
experimentovat s technikou kvaše a v jeho tvorbě se nově objevily květiny (Gladioly,
1944). Pokračoval v krajinářství a vedutách a vytvořil například obrazy Vesnice v Čechách (1941), Motiv z Turnova (1941), Vesnice na Moravě (1942) a Karlův most
v Praze (1942). Po 2. světové válce měl A. Trstenjak opět možnost vycestovat na
Balkán, kde našel inspiraci pro akvarely a oleje. Podle skic, načrtnutých přímo na místě, pak v Praze maloval olejové obrazy. V Praze se znovu vracel ke květinovým zátiším a vedutám. Ve městě zůstal do roku 1950, kdy byl z důvodu roztržky Sovětského svazu a Jugoslávie nucen odjet bez rodiny do Slovinska. Prahu navštívil až v roce 1966.
Méně známý slovinský malíř France Košar začal studovat na Akademii
výtvarných v roce 1920, tedy ve stejnou dobu jako Ante Trstenjak. Společně se nechali
zapsat do „speciálky“ Vojtěcha Hynaise, odkud F. Košar po semestru odešel.235 Ante Trstenjak na svého malířského kolegu vzpomínal: Zatímco Šubic pilně pracoval, Košar
byl pravý opak, raději posedával v kavárně. Neměl vůli, obraz sice začal velkoryse, ale snad ani jeden nedokončil. Byl neduživý, což mu ubíralo chuti do práce. Také Košar se po roce do Prahy už nevrátil. Doma se více zabýval fotografií…236
Grafik Božidar Jakac (1899-1989) se začal zabývat výtvarným uměním na
konci 1. světové války, kdy se účastnil jako voják bojů na Piavě a pilně skicoval. V roce
1918 vystavil v Jakopičově pavilonu kresby Dopis matce a Odpočinek na pochodu, které vytvořil na frontě. Jeho prvními malířskými kritiky byli Ivan Vavpotič a Rihard Jakopič. Pravděpodobně na jejich popud se rozhodl studovat v Praze. B. Jakac byl od roku 1919 zapsán do „přípravky“ AVU vedené Josefem Loukotou. Poté jej zařadili
do malířské školy F. Thieleho, ve které setrval pouze krátce, protože mu nevyhovovaly Thieleho malířský styl ani výuka.
Evidenční osobní karta Franceta Košara, Archiv AVU, Praha. V originále: Medtem ko je Šubic pridno delel, je bil Košar pravo nasprotje, raje je posedal v kavarni. Ni imel volje, sliko je sicer začel velikopotezno, vendar ni menda niti ene dokončal. Bil je bolehen, kar mu je jemalo voljo do dela. Tudi Košar se po enem letu ni več vrnil v Prago. Doma se je več ukvarjal s fotografijo…Viz: Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar - življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 17. 235
236
92
B. Jakac začal zanedbávat docházku a věnoval se vlastní tvorbě, často grafické.
Hledal motivy v pražských ulicích, divadlech, koncertních sálech, kavárnách a nábřežích. Z tohoto období pocházejí jeho pastely a akvarely Na cestě do Prahy, Praha
z Hradčan ráno, Praha, U Vltavy, Vltava v měsíčním světle, Rybáři na Vltavě, Karlův
most v Praze večer, Na Staré Praze a žánrové skici Pražská studentka, V Pražské
kavárně Lucerna či Pražská opera. Jedna z jeho kreseb představovala prezidenta T. G. Masaryka (1920).237 Zachovala se i skica zachycující prostředí AVU s názvem
V knihovně akademie (1921).238 B. Jakce velice zaujalo noční město a přivedlo jej
k oblibě zdůrazňování kontrastu černé a bílé a k vytváření prvních grafik menšího
formátu. B. Jakce již na počátku grafické tvorby zajímal motiv houslisty Kurenta ze
stejnojmenného románu Ivana Cankara (1876-1918), který si velmi oblíbil a později jej často používal. Kurent pro něj symbolizoval mýtického umělce.
V Praze se B. Jakac pohyboval zejména mezi jihoslovanskými studenty a bydlel
v Nerudově ulici na Malé Straně společně s A. Trstenjakem, který o B. Jakcovi později
prohlásil: Musím zmínit, že Jakac byl výjimečně plodný, téměř každý den domů přinesl
plnou skicírku, motivy, které načrtl ve městě. Večer při petrolejce vyráběl dřevoryty a tiskl je na dřevěném lisu, který strašně skřípal. 239
B. Jakac se chystal z Prahy odjet na grafickou školu do Berlína, ale předtím
vystavil některá svá díla na přehlídce školních prací. Profesor AVU August Brömse,
který vedl grafický ateliér, si všiml Jakcova dřevorytu Dělnická matka a začal se
o nadaného žáka zajímat. Vyzval jej, aby nastoupil do jeho grafické „speciálky“, což B. Jakac s radostí přijal. A. Brömse si Dělnickou matku vybral pro známou mapu
grafických listů Die Pilger, která vyšla v roce 1921 v Lipsku a obsahovala práce několika významných německých grafiků.240 Velkým Jakcovým úspěchem byla první
Božidar Jakac, katalog výstavy, Novo Mesto 1988, s. 256-331. Božidar Jakac. Jubilejna razstava (Slike pasteli grafike), katalog výstavy, Ljubljana 1979, s. 9. 239 V originále: Omeniti moram, da je bil Jakac izredno plodovit, skoraj však dan je prinesel polno skicirko domov, motive, ki jih je naskiciral po mestu. Zvečer ob petrolejki pa je delal lesoreze in jih odtiskal na leseni preši, ki je strašansko škripala. Viz: Maja Vetrih, Ante Trstenjak. Akademski slikar življenje in delo, Murska Sobota 1998, s. 17. 240 Karel Dobida, Božidar Jakac, Ljubljana 1932, s. VIII. 237
238
93
samostatná výstava v pražském Rudolfinu, kterou pro něj v rámci Krasoumné jednoty
uspořádal A. Brömse.241 Styl žáka a učitele se sice výrazně lišily, ale přesto se A. Brömse stal B. Jakcovi velkým vzorem, snad proto, že mu ponechal volnost tvorby. Studium v Praze ukončil B. Jakac v roce 1923 s výborným prospěchem.
Ve 20. letech 20. století se část pražské grafické tvorby odvíjela po vzoru Maxe
Švabinského, ale mnozí z mladých tvůrců již znali díla německých expresionistů, Edvarda Muncha či kubistů a začínali tvořit novým stylem. Mezi tyto mladé umělce
patřil i Božidar Jakac. Jeho díla z pražského období mají silně expresivní náboj a
inspirují se na chudých dělnických předměstích a podobných místech plných utrpení. B. Jakac volil často motiv odcizení a osamělosti člověka ve velkoměstě, příkladem je lept Pražský motiv (1921).242
B. Jakac vytvořil v Praze desítky grafik v různých technikách - linorytu,
dřevorytu, suché jehle, litografii, leptu či akvatintě. Všude projevil výraznou technickou zručnost a nevyčerpatelnou fantazii. Jeho díla vyzařovala energii, jindy naopak něžnou
lyriku. Pražské náměty nesou Jakcovy rané grafiky Koncert (1921), Silvestr v Praze
(1922), Noční ulice a Schody v Praze (obě 1923).243 Námětem zajímavý je Jakcův
Pohřeb českého herce Eduarda Vojana (1920).244 Divadelní prostředí se u B. Jakce objevovalo v Praze poměrně často.
Od počátku studia v Praze se Božidar Jakac zajímal o exlibris a v letech 1920-
1921 jich vytvořil celou řadu. Knižní značky malého formátu vytvořené technikou tisku
z výšky chtěl autor ještě za studií souborně vydat pod názvem V Praze 1921.
Prostřednictvím přítele Franceta Mesesnela měl B. Jakac dojednáno vydání v pražském
Filatelistickém závodě, ale protože byl styl grafik příliš moderní, záměr se neuskutečnil. K vydání exlibris došlo až v roce 1994.245
Tamtéž, s. X. Na pozvánku na výstavu vybral B. Jakac motiv Kurenta. Milček Komelj, Slovensko ekspresionistično slikarstvo in grafika, Ljubljana 1979, s. 110. 243 Božidar Jakac, katalog výstavy, Salon moderne galerije Beograd 1965, nepag. 244 Příloha 29. 245 O Jakcových exlibris: Božidar Jakac. Ex libris. V Praze 1921, Ljubljana 1994, s. 1-15.
241
242
94
Většinu pražských exlibris věnoval B. Jakac Slovincům, se kterými se v Praze
přátelil nebo byl ve styku při návštěvě vlasti. Patřili mezi ně zejména umělci, spojení
s expresionistickým obdobím slovinského umění. Jakcovy knižní značky vypovídaly
mnohé nejen o jeho rané expresionistické tvorbě, ale také o jeho vztahu k osobám,
kterým byla díla určena. Ve většině případů měli tito lidé vazby k českému prostředí. B. Jakac vytvořil dvě knižní značky pro F. Mesesnela, který v Praze studoval dějiny umění, s malířem si dopisoval a upozorňoval jej na divadelní události.246
B. Jakac se velice zajímal o divadlo a hudbu a dvě ze svých exlibris věnoval
opernímu pěvci a režisérovi Pavlu Debevcovi (1895-1939), který po 1. světové válce působil v Lublani a Praze, a Cirilu Debevcovi (1903-1973), který studoval na německé divadelní akademii v Praze. B. Jakac vytvořil exlibris také pro Riharda Jakopiče. Vybral
motiv, který viděl oknem pražského domu, ve kterém bydlel nějaký čas společně s Francem Mesesnelem, Ferdem Kozakem (1894-1957) a Ivem Zormanem (1926).
Další knižní značku věnoval B. Jakac malíři F. Tratnikovi a zvolil opět motiv houslisty. France Tratnik měl na B. Jakce velký vliv v jeho studentských letech. Sbližoval je zejména symbolismus a sklon k expresi. Jiné exlibris věnoval B. Jakac příteli
z pražských studií T. Kraljovi, který byl Jakcovi modelem pro několik portrétů. B. Jakac
vytvořil knižní značky také pro Češku Anny Svobodovou, svoji pražskou lásku, kterou poznal v roce 1923.247 Jakcovo vlastní exlibris svědčí modernosti jeho stylu.248
Po získání diplomu pražské Akademie s čestným uznáním se B. Jakac vrátil do
vlasti. V roce 1925 odjel spolu s Antem Trstenjakem do Paříže na stipendium.
Na Sorboně se zapsal na přednášky z dějin umění a chodil skicovat do soukromé
akademie na Montparnasu. Je pozoruhodné, že Paříž, město moderního umění, nepřirostla umělci podle jeho vlastních slov k srdci tak jako Praha. 249
B. Jakac vytvořil exlibris také pro Mesesnelovu manželku Sašu Knavs. Anny Svobodová pracovala jako úřednice a byla velkou milovnicí umění. S B. Jakcem se seznámila ve společnosti profesora Augusta Brömseho. Stala se dokonce Jakcovou snoubenkou. Podle jeho pozdějších slov byla jejich láska éterická, svatá a platonická, plná úcty. Božidar Jakac. Ex libris. V Praze 1921, Ljubljana 1994, s. 15. 248 Příloha 30. 249 Karel Dobida, Božidar Jakac, Ljubljana 1932, s. XI.
246
247
95
B. Jakac procestoval v dalších letech velký díl Evropy a navštívil Tunis a
Spojené státy americké. Všude neúnavně zachycoval různé motivy, které pak převáděl do grafik. Cesty střídal s pobytem ve Slovinsku, kde se začal intenzivně věnovat ilustracím literárních děl. Svými ilustracemi doprovázel básnické sbírky, knihy pro
mládež či jinou literaturu autorů, jakými byli například Miran Jarc (1900-1942) či Alois Gradnik (1882-1967).250 Často vystavoval ve slovinských městech, ale i v zahraničí.
Když se konala v roce 1928 v Brně Výstava soudobé kultury československé,
měla pražská AVU v areálu výstaviště vlastní budovu. V přízemí si návštěvníci mohli
prohlédnout práce architektonických a grafických „speciálek“. Mezi grafikami ateliéru
zemřelého profesora A. Brömseho byly vystaveny čtyři práce Božidara Jakce, které autor vytvořil pravděpodobně během svého školení na AVU. Šlo o lepty Ulice, Dívka
v okně a dva Portréty.251
Za 2. světové války se B. Jakac zapojil do odboje, věnoval se grafice
s partyzánskými náměty a organizoval partyzánské výstavy. Patřil mezi zakladatele Akademie výtvarných umění v Lublani a v prvních poválečných letech zastával funkci
rektora školy. V letech 1947 a 1948 navštívil opět Prahu, město, které dalo jeho tvorbě nejvíce.
Veno Pilon (1896-1970) se stal jedním z nejvýznamnějších představitelů
slovinského expresionismu. Praha představovala první etapu jeho uměleckého vzdělávání. Před 1. světovou válkou dokončil V. Pilon reálku a během války byl dva
roky v ruském zajetí. V té době se již věnoval malířství a přivezl z Ruska mnoho akvarelů a pastelů malovaných impresionisticky. Kreslil také karikatury ve stylu Františka Kupky.252
V Praze vyšla grafická mapa Jakcových děl B. Jakca „Pisma“ po Gradniku, která ve Slovinsku představovala první publikaci svého druhu. Viz: Miha Maleš. Retrospektivna razstava 1920-1974, katalog výstavy, Moderna galerija Ljubljana 27. 12. 1974 - 16. 2. 1975, Ljubljana 1974, s. 19. 251 Akademie výtvarných umění v Praze - Výstava soudobé kultury československé v Brně 1928, Praha 1928, s. 19. Lept Dívka v okně byl reprodukován v knize Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928, Praha 1929. Příloha 31. 252 Milček Komelj, Slovensko ekspresionistično slikarstvo in grafika, Ljubljana 1979, s. 92. 250
96
Stejně jako mnoho jiných slovinských studentů se V. Pilon rozhodl po válce pro
studium na pražské Akademii, na které v letech 1919-1920 navštěvoval dva semestry malířské „přípravky“ Josefa Loukoty. V prvním roce byl Pilonovým spolužákem Jaro Hilbert, později France Kralj a Božidar Jakac, které pojil s V. Pilonem zájem o německý
expresionismus. V. Pilon znal expresionistická díla z různých časopisů a v Praze se jeho vztah k tomuto směru ještě více prohloubil. Stejně jako B. Jakce jej zajímaly náměty
z prostředí pražských kaváren a ulic, ale měl blízko i k sociálním motivům z pražských
předměstí. Jeho skici z Prahy, kterých se nedochovalo mnoho, prozrazují oproti dřívějšku Pilonův příklon k modernějšímu stylu a zjednodušení forem. V. Pilon nakreslil v Praze tuší svého kolegu Božidara Jakce při malování (1920).
Pilonovo pražské školení bylo příliš krátké na to, aby zapustilo v jeho tvorbě
hlubší kořeny. Umělec se rozhodl pokračovat ve studii v Itálii, kde setrval rok a odjel do
Vídně studovat zejména grafiku. V roce 1921 poprvé vystavoval v Lublani na výstavě grafiky, na které byla společně představena díla jihoslovanských a českých výtvarníků.
V. Pilon a B. Jakac se této akce zúčastnili jako jedni z nejmladších umělců.253
Po ukončení studia se vrátil V. Pilon do Slovinska, odkud se přestěhoval v roce 1928 do Paříže. V pozdějším období se Pilonův expresionismus mísil s kubistickými vlivy. Kromě grafiky se věnoval krajinářství, portrétní tvorbě a fotografii.
Všestranný slovinský umělec France Kralj (1895-1960) se od roku 1913 školil
na výtvarné akademii ve Vídni. Po ukončení studia v roce 1919 odjel do Prahy, aby si
doplnil vědomosti na AVU. Usiloval o vstup do malířské „speciálky“ Maxe Švabinského, tehdejšího rektora školy, ale dostal se do přípravné třídy Vlaha
Bukovce.254 Podle Kraljových slov se na Akademii mnohému přiučil, přestože na ní
setrval jen do roku 1920, kdy se vrátil do Slovinska. V Praze si vytvořil blízký vztah
Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 101. France Kralj ve svých pamětech popsal své první zážitky z AVU: Rektor Maks Schwabinsky me je kratko in malo oslovil (!), ni me maral v svojo šolo sprejeti. Svetoval mi je? „…poznam Vas, znano mi je Vaše ime in znana Vaša dela po raznih razglednicah in tiskovinah. Vi niste slikar, pustite slikarijo, z Vašimi deli razodevate korenitega, pristnega kiparja!“ Viz: France Kralj, Moja pot, Ljubljana 1933, s. 53. 253
254
97
k sochaři Janu Štursovi a často navštěvoval sochaře Aloise Gangla, který žil v Praze.255 F. Kralj se zabýval od mládí také sochařstvím. V prvních letech tvořil pod vlivem
expresionismu zejména menší díla jako plakety, které svým plochým formátem vyhovovaly jeho malířskému stylu.
Z Kraljových pražských let pochází abstraktní olej Palčivá zvěst (1920) a Starci
(1920). Tuší kreslený Tanec (1920)256 byl jednou z ilustrací pro literární dílo Nevěsta z Korinje. F. Kralj dokázal své kreslířské umění v ilustracích pro lidovou pohádku Král
Matyáš, které vytvořil v roce 1921. O rok později byl jedním ze zakladatelů Klubu mladých, který sdružoval začínající umělce, kterými byli například Veno Pilon, Božidar
Jakac či France Tratnik. Spolek vydával revue Tři labutě, která však vyšla pouze
v několika málo číslech.257 Mladí umělci se aktivně zúčastňovali různých výstav. France Kralj vystavoval v Lublani již v roce 1920. O rok později pořádal se svým bratrem
Tonem výstavu v lublaňském Akademickém domě. Společně pak každoročně
vystavovali až do roku 1928. France Kralj byl pro slovinské publikum symbolem moderního umění a za svého života dosáhl uznání doma i zahraničí.
Tone Kralj (1900-1975) studoval rovněž v Praze. Do sochařského ateliéru Jana
Štursy na AVU se nechal zapsat po maturitě v roce 1920. Jeho spolužačkou byla
Slovinka Karla Bulovcová. Podle katalogů školy vykazoval T. Kralj v prvním roce
studia u J. Štursy velmi dobrý prospěch, ale k semestru 1921/22 profesor připsal: Neplatil školné! Letní semestr neplatný, neplatil školné.258 Tone Kralj tímto způsobem
ukončil studium a vrátil se do Lublaně.259 Po roce 1927 se přesunul do Přímoří, kde maloval fresky pro tamější kostely.
Tone Kralj se nevěnoval podobně jako jeho bratr pouze jednomu oboru a kromě
sochařství také maloval. V Praze bydlel s Božidarem Jakcem, díky kterému poznal France Kralj. Retrospektiva ob stoletnici rojstva, katalog výstavy, Ljubljana 1995, s. 7. Příloha 32. 257 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 82. 258 Katalogy sochařské školy Jana Štursy 1916/17-1924/25, Archiv AVU, Praha. 259 T. Kralj vzpomínal na nepřejícnost svých českých kolegů na AVU a v rozhovoru (29. 6. 1974) uvedl, že mu ze žárlivosti zabraňovali přístup do akademických ateliérů, a proto pracoval jen doma. Viz: Milček Komelj, Slovensko ekspresionistično slikarstvo in grafika, Ljubljana 1979, s. 19. 255
256
98
grafické techniky, kterými se začal zabývat. V mládí byl jeho hlavním vzorem bratr France, který jej mnohému naučil ještě před příchodem do Prahy. Tone Kralj měl však
na rozdíl od svého bratra blíže k vídeňské secesi, takže v jeho pražských dílech lze
rozpoznat příbuznost například s pracemi Gustava Klimmta (například lepty Úsměv či
Vyhoštěnci z cyklu Život, 1921). Kraljův olej Ukřižování (1921)260 zase prozrazuje
inspiraci sochařským dílem Františka Bílka Krucifix (1899). Z Kraljových malířských
prací, vytvořených v Praze, lze dále jmenovat oleje V potu své tváře (1919) a Revoluce
(1921), které se blíží expresionismu. Kraljova pražská díla byla přes jeho nízký věk
vyzrálá nejen technicky, ale i myšlenkově. Často si vybíral křesťanské motivy a pracoval s většími formáty.
Pro sochy Toneta Kralje bylo důležitým materiálem dřevo. Jeho formálně
dokonalé skulptury znázorňovaly většinou náboženská témata (Salome, Evangelista, Jidášův polibek). K jeho nejzajímavějším dílům lze zařadit Pietu (1923?) která se
nachází v pozůstalosti Jiřího Karáska ze Lvovic.261 Jde o dřevěné poprsí ukřižovaného
Krista s Marií, vzpínající ruce k synovi. Pro tuto část díla využil T. Kralj výrazné
sukovitosti materiálu. K Pietě patří deset vysokých trojúhelníkových kovových reliéfů,
na které autor zjednodušenou formou znázornil křesťanské symboly. Akvizice Piety má
zajímavou genezi, která je doložena korespondencí umělce adresovanou Jaroslavu Pečírkovi (1932), kuratoriu Moderní galerie v Praze (dnešní Národní galerie, 1933,
1934) a Karáskově galerii. Tone Kralj si přál po skončení výstavy jugoslávského umění v Obecním domě v roce 1932 ponechat své dílo Moderní galerii v Praze darem. Ta však velkorysý dar odmítla a doporučila umělci, aby se obrátil na Karáskovu galerii. Dárce
stanovil jedinou podmínku, aby dílo bylo v galerii vystaveno. Jiří Krásek jedenáctidílnou expresivní plastiku Toneta Kralje do své sbírky rád přijal a jeho podmínku splnil.262
Příloha 33. Karáskova galerie, Umělecké sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Praha. Příloha 34. 262 O získání Piety pro Karáskovu galerii viz: Sen o říši krásy. Sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic, katalog výstavy, Obecní dům v Praze 2001, s. 234-235.
260 261
99
Malíř Josip Marija Gorup (1898-1926) strávil rok v pražské malířské škole
krajináře Františka Engelmüllera (1867-1924) a pak nastoupil na pražskou AVU.
V „přípravce“ Josefa Loukoty setrval necelý jeden semestr ročníku 1921/1922.263 Po návratu do Slovinska se usadil na Goreňsku. Na společné výstavě s Božidarem
Jakcem v roce 1926 vystavil akvarely, krajiny a stylizovaná znázornění ze života zvířat. Hlavní zvláštnost akvarelových kompozic tohoto umělce spočívala v eleganci a kreslířské dekorativnosti. Za náměty si J. Gorup s oblibou vybíral částečně pod vlivem
japonského umění lesní a vodní faunu. Jeho slibně se rozvíjející dráhu ukončilo neštěstí při lovu v blízkosti Triglavu.264
Umělcem, jehož tvorbu výrazně zformovala poválečná Praha, byl Miha Maleš
(1903-2003), který je vedle Božidara Jakce řazen k nejplodnějším slovinských grafikům. Tři roky studoval v Záhřebu, pak krátce ve Vídni a studia zakončil na pražské
Akademii. Od roku 1924 do roku 1927 studoval v grafických „speciálkách“. Nejdříve byl jeho učitelem A. Brömse a po jeho smrti jej nahradil F. Thiele.
O vztahu M. Maleše k prvnímu učiteli svědčí dřevořez, na němž M. Maleš svého
učitele znázornil 265, a také nekrolog, který napsal do českého časopisu Výtvarné snahy: August Brömse byl celý rok mým profesorem, a to nejmilejším, kolik jsem jich měl v tom zamračeném životě. Seznal jsem ho v září 1924. S přítelem našli jsme ho v atelieru. Měl na sobě dlouhé, temné roucho: splývalo mu s krku až skoro k nohám. Přesto, že jsme mu
byli oba cizinci a nadto asi ho vyrušovali z práce, byl vůči nám laskavým a přívětivým. Nemluvil mnoho, jak to už bylo jeho zvykem. Ihned mi vyhověl v tom, co jsem si přál.
Učinil na mne při prvním shledání zvláštní dojem: nemohl jsem si ho nikterak představiti jako profesora, neboť ty si představuji zcela jinak. Když jsme se s přítelem vrátili domů, bylo mi v srdci jako zbožnému věřícímu, který vyšel ze svatyně. Na
akademii výtvarných umění byly zahájeny přednášky. První jeho starostí bylo naučiti nás nejdůležitějšímu: všem technikám, které přicházejí v úvahu v grafickém umění.
K záznamu o J. Gorupovi J. Loukota připsal k semestru 1921/22: Během letního semestru vystoupil. Viz: Katalogy všeobecné školy 1918/19-1923/24, Archiv AVU, Praha. 264 Údaje o malíři viz: Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 140. 265 Příloha 35. 263
100
Proto chodil denně do školy a učil nás jasně a srozumitelně. Když viděl, že již ovládáme
začátky, nechal nás samotny, abychom se mohli volně vyvíjeti. Ani v nejmenším nikdy
nenaznačil žákovi, aby šel jeho cestou, ponechal každému neomezenou svobodu v tvorbě, chápání a nazírání na umění. Dobře věděl, že kreatury jsou věčně
bezvýznamné. Zahradník nechá růži v zahradě, aby se vyvinula po vůli neviditelného. Když pupen mu ukáže bílý květ, nebude chtíti červeného, ošetřuje a přilévá vody, aby se vyvinul co nejdokonaleji. Takovým zahradníkem byl profesor Brömse.266
M. Maleš znal některé grafické techniky ještě před příchodem do Prahy, ale
teprve na Akademii v nich získal jistotu a jeho díla začala mít pro něj typický poetický nádech. M. Maleš se zabýval motivy skryté lásky, nešťastných dívek a snění o lásce.
V některých jeho pracích se ohlašovala také sociální tématika, velkoměsto a dělnické
předměstí, což jej spojovalo s expresionismem poválečných let. V technice se však
M. Maleš od tohoto stylu odlišoval přísnou linearitou. K Malešovým pražským pracím
patří například litografie Pohádka, Tichá láska (obě 1924), Vysoká báseň (1926),
Plavky, Tanečnice, V kavárně (všechny 1927), akvatinta Naslouchající děvče (1926) či
perokresba Autoportrét (1927), na které se M. Maleš znázornil se siluetou Prahy
za zády. V Praze se konala jeho první výstava, pořádaná v roce 1926 společně se
slovinským malířem Olafem Globočnikem (1904-?), který studoval v letech 19261927 rovněž v Praze a vytvořil Portrét Mihy Maleše (1927).267
V Praze navázal M. Maleš přátelské styky s mnoha československými umělci.
Stýkal se zejména se Slovákem Mikulášem Galandou (1895-1938), s nímž jej v některých rysech pojila příbuznost grafické tvorby. M. Maleš vystavoval později spolu s ním a českým malířem Janem Slavíčkem (1900-1970) v Lublani. Přispíval v Praze ilustracemi do tisku a pro České slovo překládal do češtiny.268
Po skončení pražských studií uspořádal M. Maleš v roce 1927 s přítelem
S. Cudermanem v Lublani výstavu a trvale se ve městě usadil. Snažil se i nadále
Miha Maleš, Brömse… 1873-1925, Výtvarné snahy VII, Praha 1926, č. 5-6, s. 92-94. Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 138. 268 Miha Maleš. Retrospektivna razstava 1920-1974, katalog výstavy, Moderna galerija Ljubljana 27. 12. 1974 -16. 2. 1975, Ljubljana 1974, s. 19. 266
267
101
udržovat kontakty s českým uměním. Založil měsíčník Umetnost, ve kterém věnoval
často pozornost českému umění a který přinášel reprodukce děl našich výtvarníků. Pražské události sledoval i ve třicátých letech 20. století, kdy do novin Slovenec napsal
články Jugoslavenski dom v Pragi (Jihoslovanský dům v Praze), Umetniško življenje iz
Prage (Umělecký život z Prahy) a Slovenski večer v Budejovicah (Slovinský večer
v Budějovicích).
Svá grafická díla a kresby prezentoval M. Maleš nejčastěji v grafických mapách
a knihách, které vydával ve vlastním nakladatelství Bibliofilska založba v několika
stovkách výtisků. V letech 1929-1946 připravil takových publikací deset. První z nich
byla kniha Rdeče lučke ali risbe o ljubezni (Červená světýlka aneb kresby o lásce).
V tomto souboru jednoduchých kreseb, doprovázených básněmi Aloise Gradnika, se snažil M. Maleš vcítit do psychiky šestnáctiletých dívek.269
V roce 1936 vyšla ve třech stech výtiscích s podpisem autora kniha dřevorytů
a linorytů Sence (Stíny). Obsahovala jeho grafická díla z pražských, ale i pozdějších let
(Vlastní podobizna, Z výletu, Prostitutka, Architekt Loos, Ivan Vavpotič). Kromě nich publikace přinesla Malešovu báseň a několik krátkých esejí.270 O rok později vydal
Miha Maleš Prešernův Sonetni venec (Věnec sonetů), který opatřil svými linoryty, a
soubor
Slavni
Slovenci
(Slavní
Slovinci),
který
obsahoval
87
vyobrazení
nejvýznamnějších slovinských spisovatelů, umělců, hudebníků a vzdělanců od Primože Trubara (1508-1586) až po Srečka Kosovela (1904-1926). Kniha vyšla jen v 195
očíslovaných a umělcem podepsaných výtiscích.271 Třicet pět reprodukcí Malešových
litografií z let jeho pražských studií přinesla kniha Staneta Mikuže Litografije Mihe
Maleša (1939).272
Na jaře roku 1938 navštívil Miha Maleš Prahu a cestou domů se zastavil
v Bratislavě, kde viděl slovenské vydání Máchova Máje s lepty přítele Mikuláše Galandy. Dílo jej tak zaujalo, že ještě v Bratislavě pomyslel na slovinské vydání Miha Maleš, Rdeče lučke ali risbe o ljubezni, Ljubljana 1929. Miha Maleš, Sence ali knjiga lesorezov in linorezov, Ljubljana 1936. 271 Československo-jihoslovanská revue VIII, Praha 1938, s. 275. 272 Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, s. 75-76. 269
270
102
s vlastní uměleckou úpravou. Našel spolupracovníka v básníku Tinem Debeljakovi (1903-1989), který Máj přeložil do slovinštiny.273 Miha Maleš knihu vyzdobil
ilustracemi různorodých technik - kresbami, linoryty a dřevoryty; všechny se vyznačovaly jednoduchými liniemi.274 Kniha byla vydána v Malešově nakladatelství
Bibliofilska založba jako příspěvek k oslavám stého výročí Máchova úmrtí, které probíhaly v roce 1939 v Praze, Litoměřicích a dalších místech Československa.
Miha Maleš byl nejen všestranným umělcem, ale i dobrým organizátorem.
Velkou měrou přispěl k vytváření vztahů mezi československým a slovinským uměním. Do podvědomí české veřejnosti vstoupil i díky tisku, který o něm často přinášel zprávy
(například Československo-jihoslovanská revue). Zúčastnil se také mnoha výstav
slovinského nebo jihoslovanského malířství a grafiky, které byly pořádány
v Československu v meziválečném období i po 2. světové válce.
Na pražské AVU krátce studoval Slovinec Karel Jirak (1897-?). V roce 1925
nastoupil do malířské přípravky Josefa Loukoty. Na konci prvního semestru nebyl klasifikován a v roce 1926 vystoupil ze školy.275
Stane Kregar (1905-1973) se stal ve Slovinsku hlavním představitelem
slovinského surrealismu, který poznal na studiích v Praze. Do Československa přišel malíř v roce 1930 po absolvování bohosloví na teologické fakultě v Lublani jako
vyzrálá osobnost. Nechal se zapsat do malířské „přípravky“ Maxe Švabinského a v dalších letech u něj pokračoval ve speciálním malířském ateliéru. Akademii ukončil s výborným prospěchem v roce 1935.276 Roku 1933 se v Praze zúčastnil výstavy
skupiny Nezávislých. Po studiích odjel do Lublaně a začal pracovat jako profesor kresby na gymnáziu.
V Praze bydlel Stane Kregar zpočátku v katolickém semináři, pak na faře ve
Strašnicíh a v posledních letech na Spořilově. Spolu s jinými slovinskými studenty
O genezi Malešova vydání Máje viz: J. Pospíšil, Miha Maleš, slovinský malíř a grafik, Bibliofil XVI, Praha 1939, s. 108-110. 274 Příloha 36. 275 Evidenční osobní karta Karla Jiraka, Archiv AVU, Praha. 276 V Archivu AVU se v osobní knize S. Kregara nachází opis jeho diplomu.
273
103
různých pražských vysokých škol (například s Otonem Berkopcem) byl členem
katolického studentského spolku Krek. Členové organizace se scházeli v Tomášském klášteře v Josefské ulici a zprávy o svých valných hromadách či schůzích hlásili
pražskému Policejnímu ředitelství.277 Z materiálů této instituce lze zjistit, že se Stane
Kregar do činnosti klubu zapojil záhy po svém příchodu do Prahy. Nejdříve byl
místopředsedou a v roce 1931 se stal spolkovým předsedou a tuto funkci vykonával i v dalších letech.278 Spolek Krek postupně ztrácel členy a na začátku roku 1933 jich
měl pouze šest. Poslední zmínka Policejního ředitelství o Stanem Kregarovi jako předsedovi klubu je z konce roku 1933.279
S malířským stylem Maxe Švabinského se Stane Kregar neztotožnil. Zpočátku
jej zaujala díla pražských kubistů a na několika jeho zátiších je vidět kubistická
inspirace. Mezi taková díla patří Zátiší s košíkem a Zátiší se sýrem (obě 1933).
Po kubistické fázi se Stane Kregar začal zabývat surrealismem, který byl bližší i jeho
naturelu. Po příkladu českých surrealistů, ale i francouzských představitelů tohoto směru, jejichž práce měl možnost poznat na pražských výstavách, vytvořil například
práce Zátiší s dýněmi (Tihožitje z bučami, 1934), Posmrtná píseň (Posmrtna pesem,
1935), Fantazie na terase (Fantazija na terasi, 1936), Poutník (Romar, 1936) a Salome (1936).280 Vyznačují se ponořením do symboliky, do světa snů a představ. V pozdější
době se S. Kregar klonil k abstrakci, ale neznamenala u něj většinou úplný odklon od reálného zobrazení figur nebo předmětů.
V roce 1937 odjel Stane Kregar do Francie, kde na něho silně zapůsobil obraz
Guernica od Pabla Picassa. Pod dojmem občanské války ve Španělsku namaloval
S. Kregar několik děl s podobnou tematikou (Revoluce ve Španělsku, 1938), která v roce 1937 vystavil v Praze v Institutu Ernesta Denise na přehlídce děl skupiny Tvorba. S. Kregar patřil mezi zakládající členy skupiny Klub neodvisnih slovenskih umetnikov
Materiály Policejního ředitelství, týkající se spolku Krek, viz: Archiv hlavního města Prahy, Odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, X/0176. 278 Příloha 37. 279 Archiv hlavního města Prahy, Odbor vnitřních věcí, Spolkový katastr, X/0176. 280 Díla z pražských let viz: Stane Kregar, katalog výstavy, Moderna galerija v Ljubljani 16. 12. 1971-16. 1. 1972, Ljubljana 1971, s. IX.
277
104
(Klub nezávislých slovinských umělců), jejímž předsedou se stal ještě před válkou. Umělec navštívil Prahu znovu v roce 1947.281
Sochař Karel Putrih (1910-1959) navštěvoval před příchodem na pražskou
AVU střední sochařskou školu v Lublani, kde byl jeho učitelem mimo jiné odchovanec
pražské AVU France Kralj. V roce 1930 začal K. Putrih studovat sochařství a medailérství u profesora O. Španiela a později přestoupil do „speciálky“ B. Kafky,
kterou ukončil absolutoriem v roce 1934. Jako diplomovou práci zvolil téma Ženský stojící akt, na kterém lze poznat vliv Augusta Rodina.282 Rok předtím získal čestné
uznání AVU.283
V Praze poznal Karel Putrih antické sochařské vzory, ale i moderní sochařství, a
obojí zanechalo v jeho tvorbě stopy. Poznatky o novém plastickém stylu si dále rozšířil
na cestách po Francii, Itálii a jiných zemích. Základ jeho sochařského opusu tvořila monumentální díla z mramoru či bronzu, která vznikala přibližně od roku 1937. Častým
námětem tvorby K. Putriha bylo ženské tělo, které zachytil v mnoha svých drobných plastikách. Stal se členem sdružení Klub neodvisnih slovenskih umetnikov, se kterým od roku 1937 pravidelně vystavoval.284
Dalším sochařem, školeným ve třicátých letech 20. století pražskou AVU, byl
Gabrijel Kolbič (1913-?). Do Prahy se dostal díky Dragu Šijancovi, který
byl studentem pražské hudební akademie a doporučil G. Kolbičovi vstup na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Gabrijel Kolbič byl v roce 1932 přijat do ateliéru
Josefa Mařatky, kde studoval čtyři roky. Studium ukončil u profesora Karla Dvořáka.285 Tamtéž, s. 63. Karel Putrih. Retrospektivna razstava, katalog výstavy, Moderna galerija v Ljubljani, novemberdecember 1960, Ljubljana 1960. 283 Katalogy sochařské a medailérské školy Otakara Španiela 1919/20-1948/49, Archiv AVU, Praha. 284 Karel Putrih. Retrospektivna razstava, katalog výstavy, Moderna galerija v Ljubljani, novemberdecember 1960, Ljubljana 1960. 285 Na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze sochař vzpomínal: Tu ne bom opisoval prvih težav glede jezika, stanovanja in prehrane. Študent Drago me je vodil v Umetnoobrtno šolo h kiparju profesorju Jozefu Maržatki. Sprejel me je kljub 14-ti dnevni zamudi. Sprejemna izkušnja je trajala šest dni. Zadostil jsem zahtevam in je bil sprejet. Štiri leta sem bil slušatelj Maržatkove šole, po profesorjevi smrti sem dokončal šestletni študij pri prof. Karlu Dvoraku z odličnim uspehom. Viz: Gabrijel Kolbič, Moj kratek življenjepis, in: Gabrijel Kolbič. Male plastike, akvareli, risbe, katalog výstavy, Umetnostna galerija Maribor 1991.
281 282
105
Po absolvování školy v roce 1937 se G. Kolbič přihlásil na AVU do sochařské „speciálky“ Otakara Španiela, ve které studoval až do semestru 1939/1940, kdy už byla situace jihoslovanských studentů v Praze díky začínajícímu válečnému konfliktu velmi
obtížná. V případě G. Kolbiče to dosvědčuje zápis v katalogu AVU: 8. 11. 1939 – žádá
o povolení zápisu na zimní semestr a omlouvá svou nepřítomnost nemožností obdržeti včas povolení k cestě do Prahy.286 G. Kolbič semestr nedokončil a vstoupil na akademii
v Záhřebu, kde studoval do roku 1941. Další válečná léta prožil na nucené práci v Německu a jako zajatec a voják na frontě. Po skončení války se vrátil do Slovinska a živil se jako učitel a svobodný umělec.
G. Kolbič projevoval výrazný zájem o drobnou a zahradní plastiku a především
o keramiku. Kromě sochařství se věnoval akvarelům, na kterých zpodobňoval místa, ve
kterých žil. V jeho raných sochařských dílech Portrét Ivana Albrehta, Světýlko, Děvče se džbánem a Mládí se projevuje silný vliv expresionistické stylizace, kterou poznal
v Praze.
Těsně před 2. světovou válkou nastoupila na AVU Vida Zmrzlikarová (1918-
?). Od roku 1938 do roku 1940 studovala v malířské všeobecné škole u profesora Josefa
Loukoty.287 Dušan Petrič (1916-?) přišel do Prahy v roce 1936, kdy začal studovat na
Uměleckoprůmyslové škole v grafické třídě Jaroslava Bendy (1882-1970). Po roce
přešel na výtvarnou akademii do malířské „speciálky“ F. Thieleho. V roce 1938 se stal jeho profesorem Willy Nowak. Během 2. světové války přerušil D. Petrič studium a
zúčastnil se partyzánského odboje. Po válce (1946) se vrátil na akademii a v roce 1848 diplomoval ve „speciálce“ grafika Vladimíra Silovského (1891-1974). Svoji první větší kolekci studijních olejových skic předvedl již v roce 1941 v galerii Obersnel. Kromě
malování olejových krajin a portrétů se intenzivně věnoval kresbě ilustrací a grafice, ve kterých projevoval výrazný smysl pro humor.288
Semestr 1939/40, Katalogy sochařské a medailérské školy Otakara Španiela 1919/20-1948/49, Archiv AVU, Praha. 287 Evidenční osobní karta Vidy Zmrzlikarové, Archiv AVU, Praha. 288 Fran Šijanec, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961, s. 203.
286
106
5.
DÍLA SLOVINSKÝCH V ČESKÝCH SBÍRKÁCH
VÝTVARNÍKŮ
Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Student (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš, 216,5x97, Muzeum
hlavního města Prahy289
Janez Šubic, Švédský generál Königsmark (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš,
216,5x97, Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Řezník (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš, 216,5x97, Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Primas Turek z Rožmitála (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš,
216,5x97, Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Pražský měšťan (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš, 216,5x97, Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Švédský praporečník (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš, 216,5x97,
Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Jezuita Jiří Plachý (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš, 216,5x97,
Muzeum hlavního města Prahy
Janez Šubic, Císařský generál Colloredo (karton podle M. Alše), 1883, uhel a tuš,
216,5x97, Muzeum hlavního města Prahy
Národní galerie v Praze Sbírka moderního a současného umění
Rihard Jakopič, Pohled na město, olej, plátno na lepence, 43,5x38,5
Rihard Jakopič, Při šití, olej, plátno, 60x49
Gabrijel Stupica, Děvče s hračkami, tempera, sololit, 129x169
289
Rozměry grafik jsou uváděny v milimetrech, rozměry ostatních prací v centimetrech.
107
France Tratnik, Portrét ženy, 1903, olej, plátno, 30x28 Ferdo Vesel, Žena s dítětem, olej, plátno, 90x58 Sbírka grafiky
Miha Maleš, Mrtvý profesor Brömse,1925, grafika
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji - Padající rosa, grafika
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji - ...jedenkrát ještě vezen zdvihl zrak..., grafika
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji - Vy, jenž dalekosáhlým během svým..., grafika Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji - ...na skále rozlehlý je strom..., grafika
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji - Na břehu jezera borový šumí háj..., grafika Miha Maleš, Makedonské dívky, 1950, grafika
Umělecké sbírky Památníku národního písemnictví Karáskova galerie
Božidar Jakac, Exlibris Lj. Micič, dřevoryt, 73x70
Božidar Jakac, Exlibris Marij Kogoj, dřevoryt, 92x54
Božidar Jakac, Exlibris Božidar Jakac, dřevoryt, 107x62
Božidar Jakac, Exlibris Lucijan Marijan Škerjanc, dřevoryt 73x60 Božidar Jakac, Exlibris Tone Kralj, dřevoryt, 86x60 Božidar Jakac, Exlibris V. Kanský, dřevoryt, 92x46
Božidar Jakac, Exlibris Miran Jarc, dřevoryt, 117x44
Božidar Jakac, Exlibris Alojzij Res, dřevoryt,83x42
Božidar Jakac, Exlibris France Mesesnel, dřevoryt,110x53 Božidar Jakac, Exlibris Ferdo Kozak, dřevoryt, 64x63
Tone Kralj, Pieta s deseti symbolickými reliéfy, 1923(?), dřevo (javor), 171,7x93x62, trojhrany: 151x55x19
Rajko Šubic, Exlibris B. Sobotka, dřevoryt, 78x82
Rajko Šubic, Exlibris Fr. Vrbka, dřevoryt, 79x69
Rajko Šubic, Exlibris Vinko Kozak, lept, 67x85 108
Rajko Šubic, Exlibris Miloš Vala, lept, 118x85
Rajko Šubic, Exlibris Stanislav Slavík, lept 92x68
Rajko Šubic, Exlibris J. H. Štěrba, lept, 88x60
Rajko Šubic, Exlibris A. Kiesswetter, dřevoryt, 85x57
Rajko Šubic, Exlibris B. Sobotka, dřevoryt, 121x80
Rajko Šubic, Exlibris J. Lehkoživ, dřevoryt, 72x45
Rajko Šubic, Exlibris Leo Steindler, dřevoryt, 85x64
Rajko Šubic, Exlibris Štěpán Polášek, lept, 87x59
Rajko Šubic, Exlibris Fr. Vrbka, dřevoryt, 74x55
Rajko Šubic, Exlibris Vena Kallus, lept, 73x64
Rajko Šubic, Exlibris Gojmir Šavora, dřevoryt, 99x61
Ante Trstenjak, Kytice růží, olej, karton, 45,8x36,4
Fond Karel Janský
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji, Čtyři truchlící postavy, dřevořez, 120x85 Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji, Lebka s hvězdami, dřevořez, 120x84
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji, Hornatá krajina ve svitu měsíce, dřevořez,
120x82
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji, Dívčí obličej nad krajinou s vycházejícím sluncem, dřevořez, 142x101
Miha Maleš, Ilustrace k Máchovu Máji, Ohnutá postava s předpaženýma rukama pod hvězdami, dřevořez, 141x101
Miha Maleš, Imaginární portrét Karla Hanka Máchy, dřevořez, 120x83
Archiv Akademie výtvarných umění v Praze Božidar Jakac, Hlava muže, 1923, litografie, 545x424
Božidar Jakac, Pražské schodiště, 1923, litografie, 618x405
Božidar Jakac, Edvin Šerko, 1923, litografie, 456x342 Božidar Jakac, Při okně, 1926, suchá jehla, 486x320 109
6.
ZÁVĚR Podíl bratří Šubiců na Národním divadle v Praze nebyl zásadní, ale samotná
spolupráce na tak důležitém kulturním díle měla velký význam. Tvorba Janeze Šubice se formovala v mládí pod vlivem otce, který jej naučil znalostem předávaným v jejich
rodině z generace na generaci. Na školení v Itálii Janez Šubic poznal barevnou paletu benátských mistrů a lze říci, že jí zůstal věrný po celý život. Ve svých třiceti letech suverénně ovládal malířské techniky a ačkoliv nepatřil k domácím umělcům, byl
přizván díky zkušenostem s nástěnnou malbou i známostem s českými malíři k výzdobě
Národního divadla. Ve foyeru pracoval podle předlohových kartonů Františka Ženíška, jehož hladká malba i barevnost vyhovovala jemu samému. Celá vnitřní výzdoba divadla
byla negativně poznamenána časovou tísní a neshodami umělců s vedením stavby, které se čím dál více stupňovaly. Janez Šubic se však chopil úlohy převaděče kartonů na stěny a strop foyeru s chutí a pokračoval v ní neúnavně až do závěru malířských prací v divadle. Za své malby si zasloužil uznání uměleckých kritiků i veřejnosti a získal další
zakázky, mezi než patřila například sgrafita pro Staroměstskou vodárnu. Pro Janeze Šubice představovala léta strávená v Praze vrchol jeho tvůrčích sil. Praha jej obohatila
o nové zkušenosti; poprvé se zde seznámil prostřednictvím Vojtěcha Hynaise
s francouzským stylem malby. Janez Šubic se přirozeně zapojil do českého uměleckého dění a stal se přítelem mnoha umělců generace Národního divadla.
Jurij Šubic pocházel ze stejného prostředí jako jeho bratr, ale vydal se brzy
vlastní cestou. Jeho studium ve Vídni bylo přerušeno vojenskou službou v Bosně, která na Jurije Šubice hluboce zapůsobila. Snažil se do svého náčrtníku zachytit co nejvíce kreseb, které znázorňovaly obyvatele Bosny při jejich každodenní činnosti. Díky
detailnímu zobrazení tehdejších krojů a nástrojů pro práci jsou cenné z národopisného hlediska. Motivy z Balkánu se těšily oblibě, jak dokazuje například tehdejší zájem
o obrazy Jaroslava Čermáka čerpající náměty z Černé Hory (Únos Černohorky, Černohorská svatba, Žena psancova). Jurij Šubic se k bosenské motivice již nevrátil.
Zájem o přírodu a realistické zachycení skutečnosti, které z jeho bosenských náčrtů 110
dýchá, mu však zůstaly. Na Balkáně se projevila jeho obliba v žánrové tematice, kterou později často využíval pro svá díla. Pobyt v Čechách v roce 1879 pro něj znamenal krátkodobé oživení vídeňských studií a možnost navštívit Prahu, která na něj udělala
dojem nejen svojí malebností, ale i uměleckým ruchem. Prostřednictvím bratra Janeze se Vídni seznámil s Vojtěchem Hynaisem a v roce 1880 přijal Hynaisovo pozvání do Paříže. Pomáhal mu při malbě obrazů pro Národní divadlo a spolupracoval s ním
i v dalších letech. Jejich přátelství přineslo Juriji Šubicovi zakázky a lépe se mu snášely
počáteční nelehké podmínky. Díky atmosféře Paříže a Hynaisově vzoru se výrazně proměnil jeho styl. Úspěch zaznamenaly Šubicovy žánrové malby z Normandie a
drobné obrázky ze života Pařížanů. Protože často pracoval pro různé pařížské umělce,
nemohl se intenzivněji věnovat samostatné tvorbě. Přesto se mu podařilo vstoupit do podvědomí slovinské veřejnosti a získat pověst umělce, který se jako jeden z prvních
slovinských tvůrců prosadil v Paříži. Ke konci života dostal zakázky od slovinských
objednavatelů, pro které vytvořil v duchu francouzské moderní malby několik náboženských děl.
Přestože měli Janez a Jurij Šubicové za svého krátkého života málo možností
uplatnit se samostatně, patřili ve své době k nejlepším slovinským malířům. Janez Šubic
zakončil svojí věrností etickému poslání umění dobu klasické malby ve Slovinsku a jeho bratr Jurij Šubic otevřel cestu moderním směrům.
Na konci 19. století byla situace ve slovinském umění ve srovnání s mnoha
ostatními evropskými zeměmi, a to i s Čechami, na mnohem nižší úrovni. Pro rozvoj
umění zde nebyly dlouho vhodné hmotné ani duchovní podmínky, a proto většina nadaných umělců odcházela na studia a za prací do ciziny, zejména do Říma, Benátek či
Vídně. Některým z nich se podařilo úspěšně uplatnit. Například Anton Ažbe otevřel v Mnichově vlastní malířskou školu, ve které studovali mnozí budoucí významní malíři
různých národností. Patřila sem také skupina Slovinců, kteří později dostali označení
„slovinští impresionisté“. Pokoušeli se vnést do slovinského umění moderního ducha a probudit zájem veřejnosti o umělecké dění. Podařilo se jim postavit v Lublani první
výstavní budovu, začali organizovat výstavy, zakládat spolky a snažili se udržovat 111
kontakty se zahraničím. Největším úspěchem podobných snah bylo založení Národní galerie v Lublani v roce 1918. Slovinci si začali kupovat umělecká díla a umění se
postupně stalo součástí veřejného života, čímž se začaly zlepšovat také materiální podmínky pro výtvarníky.
Od konce 19. století se zvýšil zájem mladých slovinských tvůrců o umělecké
dění a studium u nás. Bylo to způsobeno nejen stoupající úrovní českého umění, ale i tím, že se v německých zemích, kam studenti tradičně odcházeli na studia, šířily
protislovanské nálady. Mnozí z Jihoslovanů proto využili možnosti odjet do Prahy,
která pro ně byla dostupná jazykovou i topografickou blízkostí. Do Prahy postupně přišlo množství mladých Jihoslovanů, kteří se pravidelně setkávali a zakládali spolky
různého zaměření. V Praze však naráželi na mnohé překážky, kterými nebyly
národnostní bariéry, ale spíše vysoké životní náklady na studium a bydlení. Nelehkou situaci nejchudších studentů částečně pomáhala řešit jugoslávská vláda, ale důležitější
úlohu hrály podpůrné organizace. Patřily mezi ně například Podporno društvo za slovenske
visokošolce
v Pragi
(Podpůrný
spolek
na
podporu
slovinských
vysokoškolských studentů v Praze), Česko-slovinský podpůrný spolek, Slovenska dijaška zadruga (Slovinská studentská jednota), Akademsko društvo Jugoslavija (Akademický spolek Jugoslávie) a jiné. Československo-jihoslovanská liga byla
hlavním iniciátorem stavby nových jihoslovanských kolejí, které fungovaly od roku 1933 a ubytovávaly i československé studenty.
Pražská Akademie výtvarných umění byla jednou z institucí, které vítaly
přítomnost jihoslovanských studentů. Ve škole panovala mezinárodní atmosféra, kterou tvořilo i složení profesorského sboru, k jehož členům se počítalo několik malířů
německé národnosti a také chorvatský malíř Vlaho Bukovac. Mezi desítkami jihoslovanských studentů, kteří se krátkodobě či dlouhodobě školili na AVU v letech
1890 až 1950, bylo přes třicet Slovinců. Část z nich strávila na škole z různých důvodů pouze krátkou dobu. Na umělcích, kteří setrvali déle, se pražské školení většinou
výrazně projevilo. Praha pro ně v mnoha případech znamenala první zkušenost 112
s evropským moderním uměním, zejména proto, čeští umělci dovedli reagovat na progresivní směry.
Na pražské akademii se jako první ze Slovinců objevil Josip Germ, který zůstal
v Praze několik let po ukončení studia. Uplatnil se jako ilustrátor do českých časopisů a
otevřel si vlastní ateliér. Následoval jej Ivan Vavpotič, který pobýval v Praze
s přestávkami v letech 1897-1906. Vyučoval na pražské Strakově akademii a na svých
portrétech zachytil mnohé české osobnosti. Ani po návratu do Slovinska nepřestal být v kontaktu s českou uměleckou tvorbou a snažil se o popularizaci českého umění. Fran Tratnik se během svého školení a pobytu v Praze seznámil s mnoha umělci a stal se
členem spolku Mánes, s nímž několikrát vystavoval. Živil se jako ilustrátor literárních a humoristických časopisů Kopřivy, Zlatá Praha a Švanda Dudák. Velkou inspirací a
autoritou mu byl jeho pražský učitel Hanuš Schwaiger. Malíř Ivan Žabota prošel ateliérem Františka Ženíška a usadil se trvale na Slovensku. Portrétoval mnoho význačných Čechů a Slováků, například Milana Rastislava Štefánika, Antonína Švehlu
a T. G. Masaryka. Před 1. světovou válkou se většinou krátkodobě školili na AVU také France Podrekar, Peter Žmitek, Mihael Kambič, Dolfe Lapajne a dokonce i jeden
z nejvýznamnějších slovinských umělců Rihard Jakopič. Jejich pobyt v Praze ale není považován za směrodatný pro jejich tvorbu a neznáme o něm ani podrobnější údaje.
Po 1. světové válce nastoupila na AVU celá řada slovinských studentů, z nichž
mnozí projevili výrazný talent. Někteří umělci se rozhodli pro studium v nových
grafických ateliérech a stali se po návratu do Slovinska průkopníky moderní grafiky. Jejich přínosem byla například popularizace exlibris a vydávání knižních grafických souborů.
Mnozí
se
v Československu
seznámili
poprvé
s expresionismem
prostřednictvím výstav děl německého expresionismu, české Osmy a Skupiny
výtvarných umělců. Zejména Veno Pilon, Božidar Jakac, France a Tone Kraljové se
stali hlavními zástupci expresionismu, o němž lze říci, že se ve Slovinsku dobře
adaptoval. S oblibou si vybírali témata z chudých dělnických předměstí, kaváren a temných zákoutí a Praha jim nabízela dostatek inspirace. 113
France a Tone Kraljové, kteří se zabývali malířstvím i sochařstvím, studovali na
AVU pouze krátkou dobu, ale v jejich dílech se jeví vliv děl českých umělců. Veno Pilon znal německý expresionismus již před příchodem do Prahy, školením na AVU se
prohloubil zájem o něj a vrcholu dosáhl ve Slovinsku a v Paříži, kde autor střídavě pobýval. Božidar Jakac je považován na nejvýznamnějšího slovinského grafika. Na
AVU studoval zpočátku malířství, ale až v grafickém ateliéru profesora Augusta Brömseho se projevil jeho výrazný talent. Učitel uspořádal pro Božidara Jakce dokonce samostatnou pražskou výstavu. Božidar Jakac vytvořil v Praze bezpočet děl, z nichž některé zachycují pražské ulice a památky. Významná jsou jeho exlibris, která tvořil
většinou pro Slovince studující nebo působící u nás. V životě Jakcova blízkého přítele malíře Anteho Trstenjaka hrála Praha velmi důležitou roli. Nejen, že na Akademii
strávil svá studentská léta, ale poté, co procestoval velkou část Evropy, se zde jako již zkušený umělec trvale usadil. Portrétní tvorbou i krajinářskými motivy z Jugoslávie,
Čech a Francie si získal v Praze poměrně širokou klientelu. Téměř každoročně pořádal společně s některým z jihoslovanských umělců výstavy svých děl. Obecenstvo i kritiku
zaujaly zejména výstavy obrazů s motivy z Lužice, kam Ante Trstenjak cestoval po
příkladu českého malíře Ludvíka Kuby. Ante Trstenjak zůstal v Praze až do roku 1950, kdy musel z politických důvodů opustit Československo. Dalším malířem školeným
pražskou akademií byl Stane Cuderman. Malby a grafiky, které vytvořil za svých
pražských studií, patří k jeho nejlepším a v několika případech zachycují prostředí pražské AVU. Stane Cuderman namaloval také několik portrétů svého přítele a kolegy
z Akademie Mihy Maleše. Malešovo grafické dílo se formovalo školením u profesora Františka Thieleho a projevovalo se poetikou a lyričností. Po vzoru českých knižních
vydání grafiky vydal několik vlastních grafických map, v nichž často prezentoval díla vzniklá v Praze, a vyzdobil ilustracemi slovinské vydání básnické sbírky Máj od Karla Hynka Máchy. Snažil se o popularizaci československých tvůrců a jejich děl ve
Slovinsku a svými všestrannými aktivitami přispěl ke sbližování obou států. Malíř Stane Kregar se v Praze seznámil s pracemi českých surrealistů a tvořil jako jeden z mála
slovinských umělců v surrealistickém duchu. Dalšími Slovinci, kteří studovali na AVU 114
mezi světovými válkami, byli Ivan Kos, Mirko Šubic, France Košar, Josip Marija Gorup a Dušan Petrič.
Na AVU fungovaly také sochařské ateliéry, jimiž prošli například Karla
Bulovcová, Tine Kos a Karel Putrih. Vladimir Stoviček přišel do Prahy před 1. světovou válkou a pracoval pro české sochaře například na reliéfech pro Hlávkův a
Mánesův most nebo pražskou katedrálu. Na Akademii nastoupil až po válce do „speciálky“ Otakara Španiela.
Slovinští studenti udržovali čilé kontakty s ostatními Jihoslovany. V rámci AVU
společně zakládali spolky, které si kladly za hlavní úkol stmelovat jugoslávské studenty, pomáhat nemajetným a pořádat společné výstavy. Prvním z nich byl spolek Vila
ustanovený v roce 1907. Vznikl zřejmě z iniciativy srbských a chorvatských studentů, ale k jeho členům se počítal také Slovinec Ivan Žabota. Spolek brzy po svém založení zanikl, protože většina jeho iniciátorů ukončila svá studia na AVU. Klub
jihoslovanských studentů Akademie výtvarných umění v Praze byl druhým spolkem
založeným žáky Akademie. Ze Slovinců se v něm angažovali Ante Trstenjak a Jaro Hilbert, dále Josip Marija Gorup, Stane Cuderman a Ivan Kos. Klub byl založen v roce 1921 a krátce po schválení stanov pořádal úspěšnou členskou výstavu. Další výraznější aktivity nevykazoval a samovolně zanikl v polovině roku 1922.
V meziválečném období proběhlo v Československu několik souborných výstav
slovinského umění. První z nich se konala v Hodoníně (1924). Následovaly Výstava
slovinského umění nejnovější doby (1926), organizovaná Uměleckou besedou Alšově
síni v Praze, a výstava nazvaná Slovinské moderní malířství (1927), konaná pod záštitou spolku Mánes v Obecním domě. Její poměrně rozsáhlý katalog uspořádal France Mesesnel, bývalý student dějin umění na Karlově univerzitě.
Ve sbírkách českých galerií a muzeí se dnes nachází pouze několik děl
slovinských tvůrců. Mnohá z nich si však zaslouží pozornost. Patří sem zejména monumentální sochařské dílo Pieta od Toneta Kralje, darovaná autorem galerii Jiřího
Karáska ze Lvovic, kterou nyní spravuje Literární archiv Památníku národního
písemnictví. Z Karáskovy sbírky přešel do majetku této instituce také obraz Anteho 115
Trstenjaka Kytice růží a několik exlibris Božidara Jakce a Rajka Šubice, jenž zhotovil několik knižních značek pro české zákazníky. Ve stejném archivu se nacházejí dřevořezy Mihy Maleše pro slovinské vydání Máje. V uměleckých sbírkách Muzea
hlavního města Prahy je uloženo osm rozměrných kartonů pro sgrafita Staroměstské vodárny v Praze, které vytvořil Janez Šubic. Inventární kniha grafik Akademie výtvarných umění v Praze udává, že umělecká sbírka školy disponuje čtyřmi díly
Božidara Jakce. Grafická sbírka Národní galerie v Praze vlastní Malešovy ilustrace Máje a grafiku Mrtvý profesor Brömse. Ve Sbírce moderního a současného umění
v Národní galerii se nacházejí obrazy Riharda Jakopiče, Ferda Vesela, Franceta Tratnika a Gabrijela Stupici. Z uvedeného výčtu je zřejmé, že autory děl byli ve většině případů umělci, kteří se školili na pražské Akademii výtvarných umění.
116
7.
POVZETEK
Slovenski likovni umetniki pri nas (1850-1950) Češko-slovenski kulturni odnosi imajo že dolgo tradicijo. Od devetnajstega
stoletja so veliko naraščale stike na področju likovnih umetnosti. Mnogi absolventi praške tehnike so v Ljublani zgradili nekoliko pomembnih javnih zbradb. Slovenska narava je navdihnila nekatere češke slikarje, ki so potovali v Julijske Alpe, in drugi umetniki so delali kot ilustratorji v Sloveniji.
V svoji diplomski nalogi pišem o slovenskih umetnikih na Češkem v letih
1850-1950, ko so odnosi med slovensko in češko umetnostjo bili najbolj intenzivni. Ne
pišem veliko o delu arhitekta Josipa Plečnika, o katerem je bilo u nas že veliko napisano. Ne ukvarjam se tudi s slovenskimi arhitekti, ki so se šolali ali delali v Pragi.
Pozornost posvečam samo slikarjem, grafikom ter kiparjem, ki so študirali na Akademiji likovnih umetnosti v Pragi, ali ki so povezani s češko umetnostjo. Obdobje sem razdelila na dva dela. Prvi del opisuje delo bratov Šubicev in drugi del posveča pozornost umetnikom, ki so predstavniki slovenske moderne umetnosti.
Delež bratov Šubicev na Narodnem gledališču ni bil odločilen, ampak že
sodelovanje na tako velikem kulturnem delu je veliko pomenilo. Stvarjanje Janeza Šubica se je v mladosti oblikovalo pod vplivom očeta, ki ga je naučil stvari, ki so se v njihovi družini izročevale z generacije na generacijo. Na šolanju v Italiji, kjer je z njim študiral tudi Vojtěch Hynais, se je Janez Šubic seznanil z barvno paleto beneških
mojstrov in ostal ji zvest do konca življenja. V svojih tridesetih letih je dobro poznal vse
slikarske tehnike in čeprav ni bil Čeh, je imel priložnost sodelovati na slikarskih dekoracijah Narodnega gledališča zaradi izkušenj in prijatelstva s češkimi umetniki.
V foyerju je slikal po kartonih Františka Ženíška in njegov slog mu je ustrezal. Na vso notranjo dekoracijo gledališča je negativno vplivala časovna stiska in problemi
umetnikov z direktorijem zgradbe, ki so se stopnjevali. Janez Šubic je v foyerju delal do konca slikarskega dela v gledališču. Kritika in javnost je ga ocenila in dobil je nekatere 117
naslednje naloge, med katere štejemo na primer sgrafite za Staromestno vodarno. Leta v Pragi so za Janeza Šubica pomenila njegovo najboljše obdobje. V Pragi je dobil nove
izkušnje in zaradi Vojtěcha Hynaisa je spoznal novo francosko slikarstvo. Janez Šubic je postal dober prijatelj za mnogo čeških umetnikov generacije Narodnega gledališča.
Jurij Šubic je pohajal iz enakega okolja kot njegov brat, ampak zgodaj se je
odločil za drugačno pot. Med študijem na Dunaju je moral služiti vojaški rok v Bosni.
Bosna je na Jurija Šubica naredila globok vtis in do svoje beležnice je narisal veliko skic Bosnjakov pri vsakdanjem delu v njihovih tipičnih nošah. Balkanske motivi so bili tedaj priljubljeni, kot kaže na primer zanimanje za Čeha Jaroslava Čermáka, ki je slikal
Črnogorce (Únos Černohorky, Černohorská svatba, Žena psancova). Jurij Šubic si je
v Bosni priljubil žanrske teme, ampak poslej se k bosanskim motivom ni vrnil več.
Delovanje na Češkem leta 1879 je za njega pomenilo samo kratko etapo poleg študiranja na Dunaju in priložnost za obisk Prage. Praga je nanj naredila globok vtis
zaradi svoje lepote in živahnega umetniškega delovanja. Brat Janez ga je seznanil z Vojtěchom Hynaisom, ki je Jurija leta 1880 povabil v Pariz. Jurij mu je pomagal
s slikanjem del za Narodno gledališče in sodeloval z njim tudi v naslednjih letih. Njuno
prijatelstvo mu je olajšalo težke razmere, v katerih je na začetku živel v Parizu. V pariški umetniški atmosferi se je izrazito spremenil Šubicev stil. Njegove slike iz Normandije in žanrske sličice iz življenja Parižanov so imele uspeh. Ker je Jurij
Šubic pogosto delal za različne pariške umetnike, ni imel priložnosti za samostojno delo. Kljub temu je postal v Sloveniji znan kot eden izmed prvih slovenskih umetnikov, ki so delali v Parizu in dobil je nekoliko naročil za cerkvena dela.
Čeprav Janez Šubic in Jurij Šubic nista imela v svojem kratkem življenju veliko
priložnosti za samostojno delo, štemo jih med najboljše slovenske umetnike. Janez
Šubic je s svojo zvestobo idealizmu zaključil obdobje klasičnega slikarstva na Slovenskem in Jurij Šubic je odprl pot moderni umetnosti.
Slovenska umetnost se je ob koncu 19. stoletja nahajala na nizki stopnji
v primerjavi z drugimi evropskimi narodi. Večina mladih nadarjenih umetnikov je odhajala za študijem ter delom v tujino, zlasti v Rim, v Benetke ali na Dunaj. Mnogim 118
se je uspelo pridobiti si priznanje. Anton Ažbe si je v Mőnchnu odprl lastno slikarsko
šolo, v kateri so študirali nekateri bodoči znani slikarji iz različnih držav. Pri Antonu Ažbetu je študiralo več Slovencev, ki so potem dobili ime „slovenski impresionisti“. Trudili so se za moderen stil, zgradili so v Ljubljani prvi razstavni paviljon in
organizirali so umetniška društva. Največji uspeh je bila ustanovitev slovenske Narodne galerije leta 1918. Slovenci so se začeli zanimati za umetnost in izboljšalo se je gmotno stanje umetnikov.
Od konca 19. stoletja se je veliko mladih slovenskih umetnikov odzločilo za
študij na Češkem. V Nemčiji in na Dunaju, kam so predtem mnogi odhajali na univerze, so Slovenci začeli trpeti zaradi nacionalizma. Ker Praga je bila Slovencem jezikovno in
kulturno blizu, v Prago so postopoma prihajali mladi Jugoslovani, ki so se pravidelno srečevali in organizirali društva. Stanovanje in prehrana v Pragi sta bila za nekatere izmed njih zelo draga. Jugoslovanska vlada je ponujala štipendije, ampak
najpomembnejšo nalogo so imela podporna društva, na primer Podporno društvo za
slovenske visokošolce v Pragi, Slovenska dijaška zadruga in Akademsko društvo
Jugoslavija. Češkoslovaško-jugoslovanska liga je leta 1933 zgradila novo študentsko naselje (Aleksandrov kolegij), kjer so stanovali tudi češki študentje.
Praška Akademija likovnih umetnosti se je široko odpirala za jugoslovanske
študente. V šoli je vladal mednarodni duh. Med profesorji je bilo nekoliko nemških
umetnikov in tudi hrvaški slikar Vlaho Bukovac. Med Jugoslovani, ki so kratko ali dlje študirali na Akademiji, se je štelo okoli trideset Slovencev. Nekateri so iz različnih
razlogov v šoli študirali samo kratek čas, ampak na delu umetnikov, ki so ostali dlje časa, je praško šolanje pustilo izrazite sledi. Praga je pomenila za mnoge prvo izkušnjo z evropsko moderno umetnostjo.
Na praški Akademiji se je kot prvi Slovenec pojavil slikar Josip Germ, ki je
v Pragi ostal več let po zaključitvi študija. Delal je kot ilustrator čeških revij in odprl je
lastni atelje. Sledil mu je Ivan Vavpotič, ki je živel v Pragi približno v letih 1897-1906 in tudi po vrnitvi v Slovenijo je ostal v zvezi s češko umetniško stvarnostjo. V Pragi je
poučeval na Strakovi umetnostni akademiji in naslikal je portrete nekaterih čeških 119
osebnosti. France Tratnik se je med svojim šolanjem in bivanjem v Pragi seznanil
s številnimi umetniki in je postal član umetniškega društva Mánes, s katerim večkrat razstavljal. V Pragi delal kot ilustrator revij Kopřivy, Zlatá Praha in Švanda Dudák. Veliko je nanj vplival profesor Hanuš Schwaiger. Slikar Ivan Žabota je študiral
v ateljeju Františka Ženíška in trajno se je naselil na Slovaško. Portretiral je mnogo pomembnih Čehov in Slovakov, na primer Milana Rastislava Štefánika, Antonína
Švehlo in T. G. Masaryka. Pred prvo svetovno vojno so na Akademii študirali France Podrekar, Peter Žmitek, Mihael Kambič, Dolfe Lapajne in tudi eden izmed najpomembnejših slovenskih slikarjev Rihard Jakopič.
Po prvi svetovni vojni je začela študij na Akademii likovnih umetnosti vrsta
slovenskih študentov, med katerimi so mnogi pokazali izrazito nadarjenje. Nekateri umetniki so se razločili za študij v novih grafičnih ateljejih in po vrnitvi v Slovenijo so postali začetniki moderne grafike na Slovenskem. Popularizirali so exlibris in izdajali
grafične mape. Veliko slovenskih dijakov se je na Češkem prvič seznanilo z nemškim
ekspresionizmom in stvarjanjem čeških umetniških skupin Osma in Skupina výtvarných umělců. Postali so glavni predstavniki ekspresionizma, ki se je v Sloveniji dobro
uveljavil. Pogosto so izbirali teme iz revnih delavnih predmestji, kavarn in temnih kotov Prage, ki so ponujali veliko inspiracije.
France in Tone Kralj, ki sta se ukvarjala s slikarstvom in kiparstvom, sta na
Akademii študirala samo za kratek čas, ampak češki umetniki so močno vplivali na
njuna dela. Veno Pilon je že pred prihodom v Prago poznal nemški ekspresionizem, ampak zanimanje za njega se je pojavilo šele na Akademii in je nadaljevalo v Sloveniji
in Parizu, kjer je umetnik živel. Božidar Jakac velja za najpomembnejšega slovenskega
grafika. Na praški akademii je spočetka študiral slikarstvo, ampak šele v grafičnem ateljeju Augusta Brömseja je pokazal svoj talent. Učitelj je za Božidarja Jakca priredil samostojno razstavo. Božidar Jakac je v Pragi naredil veliko risb in grafik, na katerih vidimo praške ulice in zgodovinske znamenitosti. Pomembni so njegovi exlibrisi, ki jih
je posvečeval Slovencem, ki so študirali ali delali pri nas. Njegov dobri prijatelj je bil
slikar Ante Trstenjak, za katerega je Praga pomenila veliko. Na Akademii je preživel 120
študentska leta in potem, ko je prepotoval velik del Evrope, se je preselil v Prago. Postal
je znan zaradi portretov in motivov iz Jugoslavije, Češke in Francije. Komaj vsako leto je v Pragi razstavljal, včasih tudi skupaj z drugimi jugoslavenskimi umetniki. Javnost in
kritika sta se izjemno zanimali za njegove razstave del iz Lužice, kamor je Ante
Trstenjak potoval po zgledu češkega slikarja Ludvíka Kube. Ante Trstenjak je ostal v Pragi do leta 1950, ko se je moral zaradi političnih razlogov vrniti v Slovenijo. Naslednji slikar, ki se je šolal na praški Akademiji, je bil Stane Cuderman. Slike in
grafike, ki jih je naredil v času praškega študija, sodijo med njegove najboljše. Naslikal
je več portretov svojega prijatelja in kolege iz Akademije Mihe Maleša. Maleševo grafično delo se je razvijalo šolanjem pri Franzu Thieleju in značilna zanj je bila lirika.
Po zgledu čeških grafičnih knjig je izdal nekoliko lastnih grafičnih map, v katerih so se
nahajala tudi njegova dela iz Prage. Svojimi ilustracijami je opremil novo slovensko
izdajo Mája od Karla Hynka Máche. Trudil se je za popularizacijo češkoslovaških
umetnikov in njegovih del v Sloveniji. Slikar Stane Kregar se je v Pragi seznanil
z delom čeških nadrealistov in potem je oblikoval v nadrealističnem stilu. Med
svetovnima vojnama so na praški Akademiji večinoma kratko študirali Ivan Kos, Mirko Šubic, France Košar, Josip Marija Gorup in Dušan Petrič.
Na Akademiji so delovali tudi kiparski ateljeji, na katerih so se šolali na primer
Karla Bulovec, Tine Kos in Karel Putrih. Kipar Vladimir Stoviček je prišel v Prago pred prvo svetovno vojno in delal je za nekatere češke kiparje reliefe za Hlavkov in Manesov
most ter praško katedralo. Na Akademijo je nastopil šele ob koncu prve svetovne vojne v specijalno kiparsko šolo Otakarja Španiela.
Slovenski študentje so se prizadevali za stike z ostalimi Jugoslovani. Na
Akademiji so skupaj organizirali društva, ki so skrbela za organizacijo razstav in pomoč
najrevnejšim študentom. Prvo je bilo društvo Vila, ki je bilo ustanovljeno leta 1907. Ustanovili so ga srbski in hrvaški študentje, ampak član je bil tudi Slovenec Ivan
Žabota. Društvo je končalo z dejanjem zgodaj po ustanovitvi, ker je večina inicijatorjev
končala študij. Klub jugoslovanskih študentov likovnih umetnosti je bilo drugo društvo za dijake Akademije. Člani so bili Slovenci Ante Trstenjak, Jaro Hilbert, Josip Marija 121
Gorup, Stane Cuderman in Ivan Kos. Klub je bil ustanovljen leta 1921 in kratko potem
je organiziral uspešno člansko razstavo. Ker Klub ni imel nobenih naslednjih aktivitet, rozpadel se je v polovici leta 1922.
V medvojnem obdobju je bilo na Češkem nekoliko razstav slovenske umetnosti.
Prva se je dogajala v Hodoninu na Moravskem (1924). Sledili sta Výstava slovinského umění nejnovější doby (Razstava slovenske umetnosti najnovejše dobe, 1926), ki jo je
organizirala Umělecká beseda v Pragi, in razstava Slovinské moderní malířství
(Slovensko moderno slikarstvo, 1927) v Pragi. Katalog te razstave je uredil France Mesesnel, nekdanji študent umetnostne zgodovine na praški Karlovi univerzi.
V zbirkach čeških galeriji in muzejev je danes nameščeno samo nekoliko del
slovenskih umetnikov, ampak nekatera izmed njih so zelo zanimiva. Sodi sem na primer monumentalni kip Toneta Kralja Pieta, ki jo je umetnik podaril galeriji Jiřího Karáska
ze Lvovic, katerega zapuščino ohranjuje Literární archiv Památníku národního
písemnictví v Pragi. V lasti istega inštituta se nahaja slika Kytice růží od Anteja Trstenjaka in exlibrisi Božidara Jakca in Rajka Šubica, ki je naredil nekoliko knjižnih
značk tudi za Čehe. V Literarnem arhivu so tudi lesoreze Mihe Maleša za slovensko izdajo Mája. V umetnostni zbirki muzeja glavnega mesta Prage se nahaja osem
razmeroma velikih kartonov za sgrafite Staromestne vodarne v Pragi, ki jih je naredil
Janez Šubic. Grafična zbirka Akademije likovnih umetnosti v Pragi ima v posesti štiri
grafike Božidara Jakca. Narodna galerija v Pragi ima v lasti Malšove ilustracije Mája in
grafiko Mrtvý Brömse. V Zbirki moderne in sodobne umetnosti Narodne galerije se
nahajajo slike Riharda Jakopiča, Ferda Vesela, Franceta Tratnika in Gabrijela Stupice.
Vidimo, da so v večini primerov avtorji umetniki, ki so se šolali na praški Akademiji likovnih umetnosti.
Pri pisanju diplomskega dela sem črpala iz materijalov nekaterih čeških arhivov
in drugih inštituciji. V Arhivu Narodne galerije v Pragi se v fondu Vojtěcha Hynaisa
nahaja 17 pisem Janeza Šubica z let 1877-1884 in 29 pisem Jurija Šubica z obdobja
1878-1890, pisma Hynaisovega učitelja Anselma Feuerbacha, kiparja Josefa Václava
Myslbeka in Ivana Šubica. Nekateri viri za študij sgrafitov Staroměstske vodarne se 122
nahajajo v Literarnem arhivu Spomenika narodnega slovstva. V Arhivu Akademije
likovnih umetnosti so Evidenčne kartice in Katalogi ateljejev od konca devetnajstega do petdesetih let dvajsetega stoletja, v katerih lahko najdemo nekatere podatke o Slovencih, ki so tam študirali. Materijale o jugoslovanskih društvih sem našla v Arhivu glavnega mesta Prage in v Narodnem arhivu v Pragi. Pri pisanju sem uporabila tudi članke in
umetniške kritike v čeških časopisih in revijah, ki so povezani s slovensko umetnostjo
(Národní listy, Československo-jihoslovanská revue, Slovanský přehled in revije Zlatá Praha in Světozor). Velikokrat sem črpala iz katalogov razstav umetnikov, v katerih se
včasih piše o praškem obdobju v življenju slovenskih umetnikov, ali z katalogov slovenskih razstav, ki so jih organizirali na Češkem. Knjige slovenskih zgodovinarjev Franceta Mesesnela, Frana Šijanca, Milčka Komelja, Maje Vetrih in drugih so ponudile
veliko pomembne snovi. Iz češke literature sem uporabljala glavno knjige avtorjev Marije Mžykove, Antonína Matějčka in Miroslava Míčka, ki opisujejo umetnike
generacije Narodnega gledališča in njihovo delo. O zgodovini praške Akademije likovnih umetnosti se veliko piše v almanahu šole. Biografske podatke o umetnikih sem
našla v Biografskem leksikonu Slovenije in podatke o vezah med Čehi in Slovenci so
v knjigah Borisa Urbančiča in Marjete Keršič-Svetel.
123
8.
BIBLIOGRAFIE
PRAMENY
Evidenční osobní karty, Archiv AVU, Praha Katalogy grafické školy Augusta Brömseho 1910/11-1927/28, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Františka Thieleho 1902/1903-1937/38, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Františka Ženíška 1896/97-1916/17, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Hanuše Schwaigera 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Maxmiliána Pirnera 1896/97-1923/24, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Václava Brožíka 1896/97-1900/1901, Archiv AVU, Praha Katalogy malířské školy Vojtěcha Hynaise 1896/97-1925/26, Archiv AVU, Praha Katalogy sochařské a medailérské školy Otakara Španiela 1919/20-1948/49, Archiv AVU, Praha Katalogy sochařské školy Jana Štursy 1916/17-1924/25, Archiv AVU, Praha Katalogy všeobecné školy 1896/97-1908/1909, Archiv AVU, Praha Katalogy všeobecné školy 1909/10-1917/18, Archiv AVU, Praha Katalogy všeobecné školy 1918/19-1923/24, Archiv AVU, Praha Katalogy všeobecné školy 1924/25-191948/49, Archiv AVU, Praha Inventární kniha grafik, Archiv AVU, Praha Spolkový katastr, Odbor vnitřních věcí, Archiv hlavního města Prahy Fond SVPU, Archiv Národní galerie v Praze Fond Vojtěch Hynais, Archiv Národní galerie v Praze Fond Mikoláš Aleš, Literární archiv Památníku národního písemnictví Fond Karel Janský, Umělecké sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví Karáskova galerie, Umělecké sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví Fond ZÚ spolkové, Národní archiv v Praze 124
LITERATURA
Akademie výtvarných umění v Praze na Výstavě soudobé kultury československé v Brně 1928, Praha 1929 Akademie výtvarných umění v Praze-Výstava soudobé kultury československé v Brně 1928, Praha 1928 Almanach Akademie výtvarných umění v Praze. K 125. výročí založení ústavu, Praha 1926 Almanach Akademie výtvarných umění v Praze. K 180. výročí založení (1799-1979), Praha 1979 Ante Trstenjak, Trpimir Ivančević, katalog výstavy, Topičův salon v Praze 26. 4. -8. 5. 1933 Bauer Alois, Dějiny výtvarného umění, Olomouc 2002 Blažíčková-Horová Naděžda (ed.), Václav Brožík (1851-1901), katalog výstavy, Národní galerie v Praze 2003 Božidar Jakac, katalog výstavy, Novo Mesto 1988 Božidar Jakac, katalog výstavy, Salon moderne galerije Beograd 1965 Božidar Jakac. Ex libris. V Praze 1921, Ljubljana 1994 Božidar Jakac. Jubilejna razstava (Slike pasteli grafike), katalog výstavy, Ljubljana 1979 Československo-jihoslovanská liga I, Praha 1921, s. 84 Československo-jihoslovanská revue II, Praha 1931-1932, s. 241-251, 412-414 Československo-jihoslovanská revue III, Praha 1932-1933, s. 283-284 Československo-jihoslovanská revue IV, Praha 1934, s. 107-109 Československo-jihoslovanská revue VI, Praha 1936, s. 116 Československo-jihoslovanská revue VII, Praha 1937, s. 36-37, 43-44, 124-125 Československo-jihoslovanská revue VIII, Praha 1938, s. 19, 53, 99-100, 126, 218, 275 Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, 75-76 Dobida Karel, Božidar Jakac, Ljubljana 1932 Dorovský Ivan, Praha jako mezník v životě umělce, in: Srečko Kosovel, Moje píseň, Boskovice 2004, s. 73-79 125
Dorovský Ivan a kolektiv, Slovník balkánských spisovatelů, Praha 2001 Dvořáková Zora, Když ještě nebyli slavní. Nástup výtvarné generace Národního divadla, Praha 1988 Dvořáková Zora, Miroslav Tyrš. Prohry a vítězství, Praha 1989 Enciklopedija Slovenije 1, A-Ca, Ljubljana 1987 Enciklopedija Slovenije 2, Ce-Ed, Ljubljana 1988 Fiala Václav, Umělecká Paříž. Průvodce po stopách spisovatelů, básníků, malířů, hudebníků a bohémů, Praha 2002 Fran & Tone Kralj, katalog výstavy, Ljubljana 23. 8. - 9. 9. 1925 France Kralj. Retrospektiva ob stoletnici rojstva, katalog výstavy, Ljubljana 1995 Gabrijel Kolbič. Male plastike, akvareli, risbe, katalog výstavy, Umetnostna galerija Maribor 1991 Govekar Fran, Z Lublaně. První slovinská umělecká výstava, Slovanský přehled III, Praha 1901, s. 86-89 Ivan Vavpotič 1877-1943, katalog výstavy, Narodna galerija Ljubljana 1987 Janez in Jurij Šubic, katalog výstavy, Narodnja galerija Ljubljana 1937 Jiřík F.X., Soběslav Pinkas, Praha 1925 Karel Putrih. Retrospektivna razstava, katalog výstavy, Moderna galerija v Ljubljani november-december 1960, Ljubljana 1960 Keršič-Svetel Marjeta, Češko-slovenski stiki med svetovnima vojnama, Ljubljana 1996 Komelj Milček, Slovensko ekspresionistično slikarstvo in grafika, Ljubljana 1979 Kralj France, Moja pot, Ljubljana 1933 Lamač Miroslav, Hanuš Schwaiger, Praha 1957 Lašťovka Marek a kolektiv, Pražské spolky, Praha 1998 Lodr Alois, J. V. Myslbek. Korespondence, Praha 1960 Ludvík Kuba. Obrazy, akvarely a kresby z Jugoslavie, Lužice a z Čech, katalog výstavy, Brno 1927 Lužík R., Jihoslovanští výtvarníci vystavovali v Praze, Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, s. 199-201 126
Mádl K. B., Výbor z kritických projevů a drobných spisů, Praha 1959 Maleš Miha, Brömse… 1873-1925, Výtvarné snahy VII, Praha 1926, č. 5-6, s. 92-94 Maleš Miha, Rdeče lučke ali risbe o ljubezni, Ljubljana 1929 Maleš Miha, Sence ali knjiga lesorezov in linorezov, Ljubljana 1936 Matějček Antonín, Alšova účast na výzdobě Národního divadla, in: Mikoláš Aleš. Vlast, Praha 1952, s. 7-25 Matějček Antonín, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1954 Maxmilián Pirner 1854-1924. Mezi pohádkou a skutečností, katalog výstavy, Galerie výtvarného umění v Chebu 2004 Mesesnel France, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1939 Mesesnel France, Janez in Jurij Šubic, Ljubljana 1977 Mesesnel France, Jurij Šubic v Aténách, zvláštní otisk ze Zbornika za umetnostno zgodovino 1934-35, Umění. Sborník pro českou výtvarnou práci XI, Praha 1938, s. 152155 Mesesnel France, Umetnost in kritika, Celje 1953 Míčko Miroslav – Svoboda Emanuel, Mikoláš Aleš. Nástěnné malby, Praha 1955 Míčko Miroslav, Dvě kapitoly o Alšových sgrafitech, Umění II, 1954, s. 93-104 Miha Maleš. Retrospektivna razstava 1920-1974, katalog výstavy, Moderna galerija Ljubljana 27. 12. 1974 - 16. 2. 1975, Ljubljana 1974 Murko Matija, Paměti, Praha 1949 Mžyková Marie, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl I., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2000 Mžyková Marie, Křídla slávy. Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Díl II., katalog výstavy, Galerie Rudolfinum v Praze 2001 Mžyková Marie, Vojtěch Hynais, Praha 1990 Národní listy XXI, Praha 1881, č. 140, 11. 6., nepag Národ sobě. Národní divadlo a jeho umělecké poklady, Praha 1950 Opony pro Národní divadlo, Národní listy XX, Praha 1880, č. 68, 19. 3., nepag Pacovský Jaroslav, Historie budovy Národního divadla, Praha 1983
127
Paleček C.V. , Přehled styku jihoslovanského a československého studentstva, Slovanský přehled XIX, Praha 1927, s. 591-600 Posmrtná výstava akademického sochaře Aloise Gangla, katalog výstavy, síň Elánu v Praze 27. 5. - 30. 6. 1936 Pospíšil J., Miha Maleš, slovinský malíř a grafik, Bibliofil XVI, Praha 1939, s. 108-110 Prahl Roman, Maxmilián Pirner 1854-1924, katalog výstavy, Národní galerie v Praze 1987 Prahl Roman – Bissell Tamara, The ´Nation for Itself´in the Curtain for the Czech National Theater, Umění XLIV, Praha 1996, s. 520-539 Prelovšek Damjan, Josip Plečnik. Život a dílo, Praha 2002 Prešeren & Maleš. Poet & slikar, katalog výstavy, Kamnik 2000 Reitharová Eva, Malířství, in: Poche E. (ed.), Praha národního probuzení, Praha 1980, s. 392- 413 Rihard Jakopič. To sem jaz, umetnik, katalog výstavy, Ljubljana 1993 Sen o říši krásy. Sbírka Jiřího Karáska ze Lvovic, katalog výstavy, Obecní dům v Praze 2001 Slovanský přehled III, Praha 1901, s. 89 Slovanský přehled VI, Praha 1903-1904, s. 384 Slovanský přehled XXI, Praha 1929, s. 223 Slovanský přehled XXII, Praha 1930, s. 310 Slovanský přehled XXIV, Praha 1932, s. 618 Slovanský přehled XXV, Praha 1933, s. 109, 264 Slovenski biografski leksikon III, Ljubljana 1960-1971 Slovenski biografski leksikon IV, Ljubljana 1980-1991 Slovenski slikarji-akademski učitelji, katalog výstavy v Praze a v Lublani 1996 Slovinské malířství od romantismu k impresionismu, katalog výstavy, Praha - Bratislava 1980 Slovinské moderní malířství, katalog CXXXII výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes, Obecní dům v Praze 7. 9. – 9. 10. 1927 Slovinské umění, Umělecký list III, Hodonín, zima 1921 128
Slowenische Impressionisten und Ihre Vorläufer aus der Nationalgalerie in Ljubljana, katalog výstavy, Wien 1979 Stane Cuderman 1895-1946, katalog výstavy, Kamnik 1992 Stane Kregar, katalog výstavy, Moderna galerija v Ljubljani 16. 12. 1971 - 16. 1. 1972, Ljubljana 1971 Strakatý Jan Karel, Česko-slovinská kulturní vzájemnost v minulosti i přítomnosti, zvláštní otisk Národních listů LXXIII, č. 106, Praha 1933 Strakatý Jan Karel, Za mistrem Ivanem Žabotou, Československo-jihoslovanská revue IX, Praha 1939, s. 53-56 Světozor XV, Praha 1881, s. 262-263 Světozor XVIII, Praha 1884, s. 249, 251, 289, 291 Světozor XX, Praha 1886, s. 104-105, 420-421, 428, 430, 728-729, 735 Svoboda Emanuel, Historie Alšovy Vlasti, in: Mikoláš Aleš. Vlast, Praha 1952, s. 57-71 Šijanec Fran, Sodobna slovenska likovna umetnost, Maribor 1961 Šourek Karel, Monumentální Mikoláš Aleš, katalog výstavy, Umělecká beseda v Praze 1947 Šuman Viktor, Vojtěch Hynais, Praha 1924 Toman Prokop, Nový slovník československých výtvarných umělců. Svazek I. (A-K), Praha 2000 Toman Prokop, Nový slovník československých výtvarných umělců. Svazek II. (L-Ž), Praha 2000 M.T. [Miroslav Tyrš], K malířskému vyzdobení národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 111, 10. 5., nepag M.T. [Miroslav Tyrš], Obrazy nástěnné ve foyeru národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 213, 3. 9., nepag Tyrš Miroslav, O umění V. Úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot z let 1880-81, Praha 1937 Tyrš Miroslav, O umění VI. Úvahy a posudky o výtvarných pracích z výstav a porot z let 1882-84, Praha 1937 M.T. [Miroslav Tyrš], Svatební dar umělců českých, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 129, 29. 5, nepag M.T. [Miroslav Tyrš], Svatební dar umělců českých (pokračování), Národní listy XXI, 1881, č. 130, 31.5., nepag 129
M. T. [Miroslav Tyrš], Z foyeru Národního divadla, Národní listy XXI, Praha 1881, č. 78, 1. 4., nepag Tyršová Renáta, Miroslav Tyrš. Jeho osobnost a dílo, Praha 1934 Tyršová Renáta, Rozhledy v umění výtvarném, díl II, Osvěta XIV, Praha 1884, s. 81-93, 165-175 Ukrajinské výtvarné umění v meziválečném Československu. K 80. výročí založení ukrajinského studia výtvarných umění v Praze, Praha 2005 Urbančič Boris, Česko-slovinské kulturní styky, Praha 1995 Vetrih Maja, Ante Trstenjak. Akademski slikar-življenje in delo, Murska Sobota 1998 Vlaho Bukovac, katalog výstavy, Národní muzeum v Praze 2000 Vojtěch Hynais 1854-1924, katalog výstavy, Jednota umělců výtvarných v Praze 19241925 Výstava slovanského exlibris v Praze 1932, katalog výstavy, Praha 1932 Výstava výtvarné generace Národního divadla v Praze, katalog výstavy, Sdružení výtvarných umělců a přátel československého umění Myslbek v Praze 1932 V.W. [Vilém Weitenweber], Štěpán Šubic. Zlatá Praha I, Praha 1884, s. 303 Zlatá Praha I, Praha 1884, s. 296, 320, 500-501 Zlatá Praha II, Praha 1885, s. 565, 579 Zlatá Praha IV, Praha 1887, s. 755, 831 Zlatá Praha VI, Praha 1889, s. 288 Zlatá Praha VII, Praha 1890, s. 528 Zlatá Praha XV, Praha 1898, s. 500 Zlatá Praha XXII, Praha 1905, s. 509 Žákavec František: Chrám znovuzrození, Praha 1918 Žákavec František, K věrnému přátelství Hynaise s Myslbekem, in: K.B.Mádl. Sborník k 70. narozeninám Karla B. Mádla, Praha 1929, s. 209-246
130
9.
PŘÍLOHY
131
