Vzácné druhy rostlin karpatských toků a jejich ohrožení Vojkovská R., Krupa M

Vzácné druhy rostlin karpatských toků a jejich ohrožení Vojkovská R., Krupa M.

Beskydy a Podbeskydí jsou jedinou oblastí u nás, kde se ještě můžeme setkat se zbytky fenoménu “divočících toků“. Stanoviště vzácných a ohrožených druhů rostlin na štěrkonosných tocích karpatské oblasti bývají přirozeně nestabilní a dynamická, což dělá ze stanovení vhodného managementu dotčených druhů tvrdý oříšek. Rozšíření a struktura populací ohrožených druhů karpatských toků a jejich specifická stanoviště nebyly, s výjimkou třtiny pobřežní a vzácných vrb na řece Ostravici, doposud dostatečně prozkoumány a popsány. V ochranářské praxi také chybí osvědčený náhradní management, bez kterého se ohrožené druhy na částečně regulovaných tocích neobejdou. V rámci projektu „Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků“ byl prováděn výzkum vlajkových 6 druhů, jejich ohrožujících faktorů a výsledky by měly posloužit k aktualizaci plánů péče o 3 Evropsky významné lokality, které se zde nacházejí (Řeka Ostravice, Niva Morávky a Olše). I. Mapování ohrožených druhů a fytocenologie V letech 2013 a 2014 byly detailně vymapovány úseky řek Morávky, Olše, Ostravice, Lubiny, dále některé jejich přítoky a částečně také vybrané úseky Rožnovské a Bečvy o celkové délce 250 km. Na základě klasifikace a analýzy 321 fytocenologických zápisů (z toho 151 originálních zápisů získaných v rámci projektu a 175 z České národní fytocenologické databáze) byla získána vegetační charakteristika jednotlivých druhů (Tab.1).

Tab. 1. Počty lokalit ohrožených druhů rostlin. Tučně jsou vyznačeny typy vegetace, ve kterých druhy nacházejí své optimum výskytu, a toky s nejpočetnějším výskytem.

Židoviník německý Myricaria germanica: Je jednoznačně nejvzácnějším ze zkoumaných druhů v rámci projektu (Kočí, 2015). Tento keř je přizpůsoben velmi specifickým životním podmínkám na aktivních štěrkových náplavech. Vyžaduje občasné povodňové stavy, které by odplavily konkurující vegetaci, sám však dobře odolává. Jednou z hlavních otázek řešeného projektu byla současná velikost a stav populace židoviníku na toku Morávky - jediném původním přirozeném stanovišti v České republice. Židoviník německý byl zaznamenán převážně v mladých porostech vrbových křovin s dominantní vrbou šedou, která dorůstala výšky kolem 2 m. V těchto porostech však dosahuje tento keř velmi malé pokryvnosti (okolo 10 %). Výskyt židoviníku je omezen na poměrně krátký úsek toku Morávky mezi obcemi Vyšní Lhoty a Nižní Lhoty (Obr. 1). Počet nálezů na řece Morávce ověřený v červenci roku 2013 čítal sedm desítek jedinců. Dřívější záznamy z roku 2010 a 2007 uvádí podobné počty. Současná populace židoviníku je výsledkem reintrodukce, snah jednotlivců a regionálních občanských sdružení. Genofond populace rostlin na Morávce posloužil k méně úspěšné výsadbě keřů do povodí Olše a Kněhyně. Na štěrkovém náplavu u Bystřice nad Olší byl nalezen jeden keř židoviníku (Obr. 2). Na Kněhyni, přítoku Bečvy, byly nalezeny keře židoviníku (7 keřů) a několik semenáčků. Dále je znám výskyt dvou keřů na spojené Bečvě pod Choryní (Pavelka, Koleček, 2012). Dlouhodobá existence na štěrkových náplavech v NPP Skalická Morávka je bez přirozeného nebo umělého rozvolňování doprovodných keřových porostů ohrožena. Chybí disturbance náplavů vodou a splaveninami. To umožňuje velmi rychlou sukcesi těchto stanovišť a společně s výskytem neofytních, invazních druhů (Reynoutria sp.) jsou zdejší populace v Podbeskydí na pokraji vyhynutí (Poledníková, 2008; Popelářová, Ohryzková, 2011; Kočí, 2015).

Obr. 1. Výskyt židoviníku německého na řece Morávka (úsek NPP Skalická Morávka) v letech 2007 a 2013.

Obr. 2. Květenství židoviníku německého Myricaria germanica na náplavu u Bystřice nad Olší (foto R.Vojkovská).

Třtina pobřežní Calamagrostis pseudophragmites: Společenstvo s třtinou pobřežní vzniká jako primární vegetace štěrkových a písčitých náplavů (Popelářová, Ohryzková, 2011). Kromě Beskyd a jejich podhůří se třtina omezeně vyskytuje pouze v povodí Divoké Orlice a Jizery. Třtina pobřežní má velmi kolísavou populační dynamiku, což potvrzují dřívější poznatky Kalníkové a Eremiášové (2010). Třtina pobřežní byla nalezena pouze na řece Ostravici, Morávce a Olši (Obr. 3).

Obr. 3. Výskyt třtiny pobřežní Calamagrostis pseudophragmites v oblasti karpatských toků. Třtina v EVL Ostravice je v posledních letech předmětem více studií (Kalníková, Eremiášová, 2013; Klečková, Birklen, 2013; Skokanová et al. 2015). Bohužel současný výzkum v roce nepotvrdil starší optimistické výsledky nárůstu početnosti třtiny po provedení tzv. simulace povodní mechanickou cestou (2009 / 2010). V roce 2009 bylo nalezeno 115 populací, v roce 2011 (rok po povodni) pak 112 populací, ale výrazně menších. V roce 2014 bylo v EVL Ostravice nalezeno pouze 30 populací. Což však bylo dáno vyšším stavem vody v řece Ostravici v průběhu mapování a přeplavením lavic (zvýšený průtok z důvodu upouštění přehrady). V roce 2015 byla provedena revize výskytu v EVL Ostravice. Pouze 40 % procent ze všech nálezů (231) z řeky Ostravice pochází z toku mimo EVL a je soustředěno převážně do oblasti Bílé Ostravice a do úseku pod přehradu Šance. Počty populací v EVL Ostravice bývají nahloučené a plošně velmi malé (pouze 4 velké populace nad 5 m2). Hlavními ohrožujícími faktory pro třtinu pobřežní v EVL Ostravice jsou: a) plošně malé populace, b) vysychání (v důsledku velké povodně 2010; Kalníková, Eremiášová, 2013), c) invazní druhy (přítomnost netýkavky žláznaté a křídlatek), d) nevhodně navržené či provedené práce (celoplošné hluboké stržení) při údržbě lavic v rámci opakované simulace (obr. 4) kdy se třtina pobřežní na “nově“ vzniklé biotopy nevrátí (Klečková, Birklen, 2013). V úseku NPP Skalická Morávka, kde se vyskytují obnažené štěrkové náplavy, bylo soustředěno nejvíce nálezů třtiny pobřežní na řece Morávce. Třtina pobřežní nad přehradou

Morávka nalezena nebyla a populace položené v nižších nadmořských výškách dorůstají maximální plochy 6 m2 (Obr. 5). Počty nálezů třtiny pobřežní na řece Morávce (Obr. 6) i Ostravici zdaleka nedosahují počtu nálezů na řece Olši (Obr. 5). Většina plošně větších nálezů je soustředěna na horním toku Olše – od hranice s Polskem po obec Návsí. Níže po toku Olše, od Návsí do Třince, je výskyt třtiny pobřežní sice častý, ale populace jsou plošně menší.

Obr. 4. Těžená lavice ve Frýdlantě nad Ostravicí (březen 2015, foto R.Vojkovská).

Obr. 5. Počet nálezů třtiny pobřežní na tocích karpatské oblasti (malé = populace do 1m2, střední = populace od 1 m2 do 5m2, velké = populace větší než 5m2). Čísla nad sloupci udávají počty nálezů v kategorii velikosti.

Třtina pobřežní je stanovištně vyhraněným druhem. Skokanová et al. (2015) uvádí, že 82 % lokalit se nachází do 2 metrů od toku a 80 % lokalit je vázáno na nezazemněné substráty (údaje pro Ostravici a Olši). Krátkodobě dokáže třtina přežívat i na lokalitách s plně zapojenou bylinnou vegetací (porosty chrastice rákosovité), ale pouze do doby než případné okolní keře dosáhnou 3 metrů (85 % lokalit). Povodně mohou zcela destruovat štěrkové náplavy, zároveň jsou však nezbytnou podmínkou k udržování náplavů bez sukcesně pokročilejší vegetace. Na řekách s přehradami, na Morávce a Ostravici, došlo ke změně režimu, takže se projevují pouze velké povodně a drobné disturbance chybí. Ohrožení pro třtinu pobřežní představují také invazní druhy, zejména netýkavka žláznatá a křídlatky (Konupková-Kalousová, 2010, Kočí 2015). V roce 2015 bude dokončena genetická analýza 300 rostlin ze 20 lokalit na všech tocích s jejím výskytem, která by měla objasnit míru generativního a vegetaivního šíření, příbuzenského křížení nebo výskyt kříženců s Calamagrostis epigejos (=Calamagrostis ×wirtgeniana). Průběžné výsledky zatím ukazují, že na horních částích toků, převládá vegetativní šíření a že na Morávce vykazuje populace ve srovnání s Ostravicí sníženou heterozygotnost (Vašut, 2015).

Obr. 6. Třtina pobřežní v toku Morávky NPP Skalická Morávka (foto R.Vojkovská). Ohrožené druhy vrb karpatských toků, společně vytváří typické porosty, které patří mezi evropsky významné biotopy. Vrbové křoviny v sukcesní řadě v ideálním případě následují po porostech s židoviníkem a třtinou pobřežní. U vrb je známa jejich výrazná schopnost tvořit křížence. Vrba šedá (Salix elaeagnos) a vrba lýkovcová (S. daphnoides) se však kříží spíše vzácně při kontaktu s dalšími druhy štěrkových náplavů (především s vrbou nachovou S. purpurea). Pokud dojde ke zkřížení přímo S. elaeagnos a S. daphnoides, vzniká kříženec Salix ×reuteri, který byl zaznamenán a doložen na štěrkovém náplavu Čeladenky (Klečková, 2010; Vašut, 2013). Vrba šedá (Salix elaeagnos) je oproti vrbě lýkovcové hojnějším druhem. Použít spojení “hojný výskyt“ bychom mohli v případě řek Ostravice a Morávky (Obr. 7). Hrubým

odhadem bylo v úseku řeky Ostravice od Frýdku-Místku výše po toku zjištěno přes 800 stromů a další tisíce juvenilů a keřů. Nejvíce nálezů vrby šedé je soustředěno na velké štěrkové lavici v Bašce, vzniké po povodních v r. 1997. Na řece Morávce vrba šedá roste s bohatým výskytem juvenilů a keřů na štěrkových náplavech NPP Skalická Morávka a počty stromů se blíží k tisícovce. Rozloha těchto juvenilních jednodruhových porostů činí necelý 1 ha na Ostravici a 6 ha na Morávce. Zcela jiná situace je v povodí Olše. V úseku od hranic po Třinec byl výskyt vrb šedých velmi sporadický. Výjimku tvoří bohatý výskyt juvenilních jedinců a keřů na štěrkových lavicích u Bystřice nad Olší. Štěrkové lavice divočící Kopytné, levostranného přítoku Olše, pak poskytují příhodnější stanoviště pro juvenilní vrby a vzrostlejší keře. Na stabilizovanějších lavicích toku Kopytná rostou starší stromy, odhadem kolem šesti desítek stromů (Obr. 8). Přestože existují historické údaje o výskytu vrby šedé na Rožnovské Bečvě, v současnosti její přítomnost doložena nebyla. V minulosti koryto Rožnovské Bečvy vytvářelo rozsáhlé štěrkové lavice a druh zde zřejmě hojně rostl. Vzácně je doložen výskyt vrby šedé i na stanovištích méně dynamických (např. jasanovo-olšové luhy), kde však roste jako pozůstatek z doby, kdy ještě byly tyto stabilizované náplavy v častém kontaktu s vodou (Kočí, 2015). Byly potvrzeny také četné nálezy (desítky jedinců, spíše mladších) na antropogenně ovlivněných stanovištích – na výsypce v Paskově.

Obr. 7. Odhad počtu stromů na hlavním toku mapovaných řek. Olše: od státní hranice po Třinec; Morávka: od pramenů po Frýdek-Místek; Ostravice od pramenů po Frýdek-Místek. Strom zaznamenán od průměru kmene 5 cm a více. Terénní průzkumy a fytocenologické mapování potvrdilo, že se vrba lýkovcová vyskytuje spíše vzácně. Přestože má tato dekorativní dřevina roztroušený výskyt po celém území České republiky, největší frekvence výskytu je v severovýchodní části Moravy a Slezska (Bártová, Vašut, 2011). Vrba lýkovcová (Salix daphnoides) je úzce vázána na divočící toky, její výskyt je ale znám z míst méně dynamických a to v důsledku výsadeb této časně kvetoucí dřeviny jako jedné z prvních včelích pastev. Jediné biotopy, vhodné pro dlouhodobé přežívání a sexuální reprodukci, jsou však štěrkové náplavy (Vašut, 2010; Vašut a kol. 2013; Kočí, 2015). Na řece Morávce jsou početnější nálezy soustředěny do oblasti Starého Města, jinak se podél toku vyskytuje vrba lýkovcová spíše roztroušeně. Zajímavá jsou nálezová data z přítoků

Olše. Na regulovaných úsecích Hluchové, Tyry a Lomné roste vrba lýkovcová v mnohem větším počtu než na hlavním toku řeky Olše od hranice po Třinec. Místa s “nejbohatšími" nálezy vrby lýkovcové jsou stejně jako u vrby šedé v Bašce (stará lavice) a od Frýdlantu nad Ostravicí po Novou Dědinu. Vrba lýkovcová se vyskytuje roztroušeně podél celého toku.

Obr. 8. Vrba šedá na říčce Kopytná, která si v dolním úseku toku zachovává divočící charakter i se zastoupením mrtvé a živé dřevní hmoty v řečišti (foto R.Vojkovská). Záraza devětsilová Orobanche flava: Přestože je záraza velmi nápadná, až 70 cm vysoká rostlina, není její rozšíření v karpatské oblasti našeho státu příliš známé. Záraza bývá schovaná v hustém zápoji devětsilů, na nichž parazituje. Kvete během července a srpna výraznými žlutými lodyhami (Obr. 9). Pro mapování tohoto druhu se jeví jako nejvýhodnější podzimní měsíce, kdy vysoký porost listů devětsilů odumírá a suché lodyhy záraz jsou vzpřímené a viditelné i na větší vzdálenost. Nejčastější hostitelské rostliny jsou devětsil lékařský Petasites hybridus a devětsil Kablíkové (P. kablikianus). Ve většině nálezů se je jednalo o přítomnost záraz v porostech devětsilu Kablíkové nebo v porostech, kde byl společně s ním přítomen i devětsil lékařský. Část výskytů záraz je vázána na člověkem ovlivněná místa (příkopy lesních cest). Zvláště v případě pravostranného přítoku Bílé Ostravice, Smradlavé podél turistického chodníku, taktéž přímo podél frekventované cesty z Bílé na Horní Bečvu poblíž koryta Bílé Ostravice. Schopnost obývat náhradní stanoviště je u záraz mnohem větší, než u druhů striktně vázaných na štěrkové náplavy.

Obr. 9. Záraza devětsilová na náplavu Olše u Návsí (foto R.Vojkovská). Zejména na prameništích najdeme karpatský endemit a naturový druh - oměj tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. Moravicum). Vedle něj se v Beskydech vyskytuje i oměj pestrý Aconitum variegatum subsp. variegatum a tyto druhy mezi sebou tvoří křížence, jejichž rozlišení v terénu není snadné. Komplikovaná taxonomie omějů si vyžádala vlastní taxonomickou studii (Janeček, 2015). Podrobné fytocenologické snímkování v terénu (Kočí, 2015) potom objasnilo dosud podrobněji nestudované cenologické vazby druhu. V současnosti je známo více než 250 lokalit oměje v celé České republice (Janeček, 2015) převážně v Radhošťských Beskydech. Tento horský druh oměje sestupuje podél horských říček (Bučací potok, Velký potok, Čeladenka) i do údolí, kde byl s nízkou pokryvností (1 – 5 %) nalézán v porostech podél břehů a světlin s devětsilem lékařským (asociace Petasitetum hybridi). Oměj tuhý moravský byl nalezen v celkově 16 typech vegetace (blíže ve studii Kočí, 2015), těžiště přirozeného výskytu druhu leží ve vegetaci pramenišť svazu Caricion remotae, asociace Cardomino-Chyrysosplenietum alternifolii a na ně stanovištně a floristicky úzce vázaných typech vegetace horských vysokobylinných niv svazu Adenostylion, asociace Chaerophyllo-Cicerbitetum alpinae a devětsilových niv svazu Petasition hybridi, asociace Petasitetum hybridi. V terénu bylo hodnoceno celkem 571 vzorků z různých rostlin omějů, z toho oměj tuhý moravský 326, oměj pestrý 213 a kříženci 32. Na základě genetické analýzy 331 vzorků bylo stanoveno 7 spolehlivých znaků pro rozlišení v terénu. V rámci studie byly stanoveny spolehlivé znaky pro rozlišení omějů v terénu. Pomocně lze použít i další charakteristiky, jako je ranost oměje tuhého moravského nebo přítomnost mšic, které u oměje pestrého zaznamenány nebyly. Cytometrické poznatky o velikosti genomu, zjištěné v průběhu studie, jsou velkým přínosem, protože doposud nebyly v literatuře publikovány. Bylo zjištěno, že oměj tuhý moravský a oměj pestrý se mohou vyskytovat na stejných lokalitách a tvořit přímo i směsné populace.

Oměj dokáže růst i na stanovištích ovlivněných člověkem: podél vlhkých okrajů lesních cest, v okolí lesnických manipulačních ploch a skládek dřeva. Lesotechnické aktivity evidentně přispívají šíření druhu, zároveň ale představují i největší ohrožení pro řadu jeho přirozených stanovišť a lokalit primárního výskytu (Kočí, 2015; Janeček 2015). Některá stanoviště již zanikla důsledkem odvodnění pramenišť, regulaci toků či výstavbě lesních cest.

II. Invazní rostliny Povodí karpatských řek patří mezi silně zasažené invazními rostlinami. První výskyt křídlatky v oblasti byl doložen na Rožnovské Bečvě (Krist, 1933) a od té doby činilo tempo invaze kolem 15 % ročně. Plocha zasažená křídlatkou na studovaných karpatských tocích byla vyčíslena na 570 ha a na její eliminaci bylo, či je, realizováno několik projektů (2007-2010 povodí Morávky, 2009-2011 povodí Lubiny, 2013-2015 povodí Ostravice a Rožnovské Bečvy). V rámci projektu jsme se snažili kvantifikovat změny, ke kterým dochází jak během realizace, tak po skončení projektů. Modelovým územím může být povodí Morávky (plocha 149 km2, délka toku 31 km), které je takto nejdéle a nejpodrobněji sledované, a kde bylo nalezeno 31 druhů invazních rostlin, které se k řece dostávají převážně jako odpad z navazujících zahrad. Tab. 2. Nejvýznamnější invazní druhy z Černého a Šedého seznamu (Šigutová 2009, Kalousová-Konupková 2011, Kutílková 2014) v povodí Morávky. 2007 Reynoutria sp. (360 ha) Impatiens glandulifera (2 ha)

2009 Reynoutria sp. (120 ha)

2011 Reynoutria sp. (4 ha)

2014 Reynoutria sp. (20 ha)

Lupinus polyphyllus a Telekia speciosa (1 ha) Impatiens gland. (70 ha)

Cytisus scoparius a Solidago sp. (1 ha)

Impatiens gland. (1 ha)

Impatiens gland. (3 ha)

Solidago sp. (3 ha) Cytisus scoparius (1 ha)

Solidago sp. (4 ha) Cytisus scoparius (1 ha)

Rok po skončení projektu činila rozloha křídlatky pouhé 1 % původní rozlohy, její eliminace znamenala na 18 trvalých plochách průměrný nárůst druhů bylin z 23 na 44 (Lacina 2010). Výsledky projektu poněkud nadhodnotila velká povodeň v roce 2010, která prakticky spláchla netýkavku a zbylou křídlatku roznesla po území, takže k mapování zbyly pouze menší keře. Reálný výsledek projektu je tak spíše hodnota křídlatky v roce 2014 a to 6 % její původní rozlohy. Obdobný projekt byl v letech 2006 – 2008 realizován v povodí Nisy, původní rozlohu křídlatky na 34 ha se podařilo zredukovat na 13 % (Modrý 2008). Zatímco hodnota netýkavky silně kolísá, zvýšenou pozornost bude třeba věnovat zlatobýlu (Solidago sp.) a nově i trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). V současné době zpomaluje invazi na Morávce zarůstání náplavů vrbou šedou (Salix elaeagnos) a to přibližně na 6 ha. III. Geomorfologie Geomorfologický režim vodních toků karpatské oblasti byl v posledních sto letech vlivem lidské činnosti velmi výrazně měněn. Beskydské toky se posouvají z varianty větvících se koryt se štěrkovým dnem do formy jednoduchých koryt se skalnatým dnem. Hlavními příčinami těchto změn je snížení dodávky sedimentů do koryt a zvýšení množství bariér na tocích. Namísto vzniku náplavů po povodních, voda bez splavenin způsobuje zahlubování dna a boční erozi břehů. V širším měřítku má zahloubení toku vliv na vzdálenější části původně širokého řečiště a hladinu podzemní vody.

Od konce 19. století probíhá regulace toků (zužování, napřimování a hrazení) za účelem ochrany majetku a obyvatelstva před účinky eroze či akumulací splavenin (Tab. 3). Tab. 3. Změna šířky řečiště karpatských toků v procentech (Hradecký, 2014). zkoumaná délka toku (km)

stav 1953

stav 2013

změna (%)

Ostravice

19

43

25

-42

Morávka

19

66

41

-38

Olše

14

37

25

-33

vodní tok

šířka řečiště (m)

Z tabulky lze dopočítat, že uvedené karpatské toky přišly za posledních 60 let o 1000 ha náplavů. Pokud bychom zohlednili starší mapování (1832-1850) a přidali Rožnovskou Bečvu (která byla v roce 1953 již kompletně zregulovaná), zjistili bychom, že za 170 let to bylo neskutečných 3600 ha. Důsledkem této regulace je hloubková eroze. V rámci projektu byl zhodnocen vývoj morfologie koryta řeky Olše, v úseku od Bystřice nad Olší po obec Jablunkov. Geomorfologové doložili, že se řeka za posledních 50 let zahloubila o 0,55 m a pouze na 10 % délky zkoumaného úseku nevidíme projevy hloubkové eroze (Hradecký, 2015). Na řece Morávce je hloubková eroze dlouho známa z dolního toku (PP Profil Morávky), nově se objevila i horní části, na začátku NPP Skalická Morávka a to v důsledku nepovedeného spádového stupně (tzv. hrušky), dokončeného v roce 2007. Oproti výpočtům, kdy mělo dojít ke zvýšení dna o 1 m (Roušar et al. 2012), došlo po povodni v roce 2010 k jeho průměrnému poklesu o 0,5 m, přitom na konci objektu a v horní části NPP došlo k zahloubení o neuvěřitelných 1,5 - 2,5 m, (Hradecký et al. 2012).

Obr.10. Začínající zahlubování v horní části NPP Skalická Morávka po povodni v roce 2010. Vlevo odhalené podloží, vpravo stabilizovaný náplav na terase (povodní nedotčený), uprostřed horní část aktivního řečiště (červen 2010, foto M. Krupa).

Ve srovnání s tímto objektem byla revitalizace bystřinného toku Kněhyně (2001) vyhodnocena jako úspěšnější, budoucí vývoj je ale limitován splněním dvou hlavních předpokladů. Prvním je umožnění posunu sedimentů v korytě z horní části povodí a druhým údržba balvanitého skluzu pod revitalizovaným úsekem, který funguje jako erozní báze (Hradecký, 2015). Nezastupitelnou roli ve fungování říčního systému hraje říční dřevo. Kusy dřeva v toku obohacují morfologii koryta, ovlivňují proudění vody a transport splavenin a poskytují nové biotopy pro živočichy. Přitom Morávka má ve srovnání s ostatními řekami jednu z nejnižších hodnot objemu říčního dřeva (cca 5 m3/ha povodí, Hradecký 2015) Hlavním závěrem vyplývajím z provedené studie v povodích s urychlenou hloubkovou erozí je nutnost kompenzace úbytku sedimentů. Pokud dochází v povodí v rámci managementových úprav k odtěžování sedimentů, měly by být vráceny do toku nad úseky se zjištěnou hloubkovou erozí (Hradecký, 2015), to platí zejména pro funkčnost spádového prvku na Morávce. Současně je podmínkou zachování charakteru NPP zajištění štěrkonosnosti přítoku Mohelnice, což ale může být ohroženo plánovanou opravou příčných staveb (Hradecký, 2015). IV. Závěry Karpatské řeky přišly v důsledku regulací za posledních 170 let minimálně o 3 600 ha náplavů. Současný stav tak představuje pouze 1 % původního stavu, což s ohledem na výskyt ohrožených druhů rostlin představuje naléhavou potřebu ochrany těchto biotopů. Každá řeka, každý druh, mají své specifické problémy. Za ty nejdůležitější lze označit 1) omezování štěrkonosnosti řek, kdy efektem hladové vody dochází k zahlubování toků při současné stabilizaci výše položených náplavů (dolní a horní část EVL Niva Morávky) 2) existence vodních děl, které absorbují periodické záplavy, neumožňují tak menší disturbance, a současně představují překážku ve výměně genetických informací (třtina pobřežní v EVL Řeka Ostravice), 3) nejednoznačné výsledky „simulace povodní mechanickou úpravou náplavů“ (EVL Řeka Ostravice), 4) druhy s malými populacemi (židoviník německý), 5) invazní druhy vytlačující ohrožené druhy (v současnosti zejména EVL Olše). Návrhy řešení těchto problémů, zohledňující výsledky projektu i nejnovější poznatky, budou zahrnuty v závěrečné zprávě projektu, která by měla sloužit jako podklad pro aktualizaci plánů péče o jednotlivé EVL. Výsledky budou v srpnu prezentovány na semináři. Výzkumy a článek vznikl v rámci projektu „Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků“ (12/FEO/11), realizovaného ČSOP Salamandr z Programu švýcarskočeské spolupráce a spolufinancovaného Arcelor Mittal Ostrava. Literatura: Bártová E., Vašut R. J. 2011. Rozšíření vrby lýkovcové (Salix daphnoides vill. ) na Moravě a ve Slezsku. Acta Carpathica Occidentalis 2: 3–10. Hradecký J., Škarpich V., Galia T., Dušek R., 2012. Skutečně spádový stupeň na Morávce funguje? Vodní hospodářství, 12/2012: 398-400. Hradecký J. 2014. Závěrečná zpráva, Realizace odborného výzkumu – vývoj říční krajiny. Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků. Ms., záv. zpr., depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm Hradecký J. 2015. Závěrečná zpráva, Realizace odborného výzkumu – geomorfologie. Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků. Ms., záv. zpr., depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm

Janeček J. 2015. Taxonomická studie oměje tuhého moravského Aconitum firmum subsp. moravicum Skalický. Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků. Ms., záv. zpr., depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm. Kalníková V., Eremiášová R. 2010. Rozšíření třtiny pobřežní (Calamagrostis pseudphragmites /Haller f./ Koeler) na řece Ostravici. Acta Carpathica Occidentalis, 4: 3 – 14. Konupková-Kalousová Š. 2010. Vytvoření komplexního monitorovacího systému přírodního prostředí Moravskoslezského kraje. 2.6. Monitoring druhů flóry v CHKO Beskydy – část C (Calamagrostis pseudophragmites). Dostupné z http://mspp.krmoravskoslezsky.cz/assets/flora/zaverecna-zprava-2.6c.pdf. Konupková-Kalousová Š. 2011. Závěrečná zpráva, Monitoringu výskytu invazních rostlinv povodí Morávky v roce 2011, depon in: Moravskoslezský kraj, Ostrava. Krist V. 1933. Rozšíření několika ergasiofygofytů na Pobečví. Příroda, XXVI.9: 253. Klečková L. 2010. Vrba šedá (Salix elaeagnos) v Moravskoslezských Beskydech: zhodnocení současného stavu druhu. Bakalářská práce, Katedra botaniky, PřF UP v Olomouci. Klečková L., Birkeln P. 2013. Management ohrožených štěrkových náplavů v EVL Ostravice. Ochrana přírody, 6: 12-15. Kočí M. 2015. Fytocenologická studie vybraných ohrožených druhů rostlin karpatských toků. Závěrečná zpráva projektu. Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků. Ms., záv. zpr., depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm. Kutílková P. 2014. Závěrečná zpráva, Revize invazních rostlin řeka Morávka, depon in: Moravskoslezský kraj, Ostrava. Lacina J. a kol. 2010. Monitoring vlivů likvidace křídlatky (Reynoutria spp.) v povodí řeky Morávky Část B (biota), depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod radhoštěm. Modrý M. a kol. 2008. Likvidace invazních rostlin v teorii a praxi, výstupy projektů „Likvidace invazních rostlin v povodí Nisy“, Likvidace invazních druhů rostlin v okrese Löbau-Zittau“, Liberecký kraj, resort rozvoje venkova, zemědělství, životního prostředí a informatiky. Pavelka K., Koleček J. 2012. Nový nález židoviníku německého (Myricaria germanica) v korytě Bečvy. Acta Carpathica Occidentalis 3: 114–116. Poledníková B. 2008. Management populace židoviníku německého (Myricaria germanica) v NPP Skalická Morávka. Bakalářská práce, Katedra ekologie a životního prostředí PřF UP, Olomouc. Popelářová M., Ohryzková L. 2011. Rozšíření vybraných taxonů cévnatých rostlin v CHKO Beskydy a blízkém okolí (Výsledky mapování flóry z let 2006–2009). Zprávy Čes. Bot. Společ., Praha, 46: 277–358. Roušar L., Veselý J., Zachoval Z., Tureček B., 2012. Zhodnocení funkce přírodního spádového stupně na řece Morávce pod rozdělovacím objektem Vyšní Lhoty. Vodní hospodářství, 11/2012: 352355. Skokanová H., Unar P., Janík D., Havlíček M. 2015. Potential influence of river engineering in two West Carpathian rivers on the conservation management of Calamagrostis pseudophragmites. Journal of Nature Conservation, 25: 42-50. Šigutová L. 2009. Vegetace říčních náplavů Moravskoslezských Beskyd. Diplomová práce. Katedra botaniky, PřF UP, Olomouc. Vašut R. 2010. Vytvoření komplexního monitorovacího systému přírodního prostředí Moravskoslezského kraje. 2.6. Monitoring druhů flóry v CHKO Beskydy – část A (Salix daphnoides, S. elaeagnos). Dostupné z http://mspp.krmoravskoslezsky.cz/assets/flora/zaverecna-zprava-2.6c.pdf. Vašut R. 2015. Průběžná zpráva, Realizace odborného výzkumu – genetická analýza. Program péče o ohrožené druhy rostlin karpatských toků. Ms., průb. zpr., depon in: ČSOP Salamandr, Rožnov pod Radhoštěm Vašut R., Sochor M., Hroneš M. 2013. Vrby České republiky. Univerzita Palackého v Olomouci. 108 s. ISBN 978-80-244-4121-4.