VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL P. FRANTIŠEK FRIESE A S. GERARDO

ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 14: 51−84 (2007)

©2007 MGOH RYCHNOV N. KN., ISSN 0475−0640

VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA – – ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL P. FRANTIŠEK FRIESE A S. GERARDO Václav Bartůšek Národní archiv Praha, Archivní 4, 140 00 Praha 4 − Chodovec, e−mail: [email protected]

Někteří členové piaristického řádu, pokud dosáhli rektorských funkcí v různých řádových kolejích ve městech nebo větších lokalitách či dalších čelných řádových postů, se snažili přispět všemi svými silami, aby pia− ristický řád usiloval co nejvíce podle svých možností i podmínek v místě svého působení o povznesení kulturní úrovně nejen žáků a studentů příslušných řádových škol, ale všech obyvatel města (nebo větší obce) vůbec. K takovým piaristům patřili např. P. Innocentius Braunhoffer S. Clemente (* 28. 9. 1660 Hustopeče, † 28. 5. 1728 Mikulov, provin− ciálem byl 1715 − 1718) v Mikulově, P. Theophilus Cimmer− mann a S. Amando (* 31. 12. 1671 Kladno, † 8.5. 1716 Slaný) ve Slaném, P. Aegidius Hecht a S. Ferdinando (* 8. 2. 1664 Lipník nad Bečvou, † 5. 10. 1726 Kroměříž) a P. Eugenius Sebastiani z Častolovic (* 28. 2. 1681 Chrudim, † 25. 3. 1762 Benešov) v Benešově nebo P. Jeremiáš Soudný a Matre Dolorosa (* 2. 10. 1702 Benešov, † 19. 3. 1768 Kroměříž, provinciálem provincie Bohemia byl v l. 1760−1766) v Kroměříži apod. Mezi nejvýznamnější piaristy, kteří se narodili v oblasti východních Čech a svou činností tomuto regionu se snažili značně prospět a sku− tečně dosáhli v tomto směru pozoruhodných výsledků, náležel také P. František Xaver Friese (psaný též Frieze, Frise nebo Frise) a S. Gerardo, který před vstupem do piaristického řádu používal křestní jméno Jan. Jeho působení v pozdějším dospělém věku mělo především klíčový význam pro Rychnov nad Kněžnou, který byl v této době vlastně poddanským městem a střediskem stejnojmenného kolo− vratského panství. Proto se nyní můžeme snažit dát si alespoň v názna− cích odpověď na otázky, co pro toto město a piaristickou kolej vyko− nal a jaký význam mělo jeho působení a dílo pro dějiny piaristického řádu i kulturní vývoj východních Čech vůbec i na prostou avšak jistě nejzajímavější otázku, jaký jeho život vlastně byl. Dětství Jana Frieseho ani jeho studijní léta zatím nebyla zcela prozkou− mána. Narodil se v Litomyšli 10. prosince 1741. Nejspíše po návštěvě piaristických základních škol (zejména 1. třídy legendy a 2. třídy skribendy, 3. třídu aritmetiku asi vyšší absolvoval při gymnáziu nebo po něm) přešel na nižší a později i na vyšší gymnázium v rodné Litomyšli, kde asi po celou 51


dobu studií nejspíše výborně prospíval a poměrně hladce zvládal stu− dium a možná mohl předčasně absolvovat i některé ročníky a celé studium projít rychleji než jeho spolužáci. Dokazovaly by to i záznamy v knize kalkulů (sc. klasifikačních seznamech) zdejšího gymnázia z let 1754 a 1755. V syn− taxi (4. třídě gymnázia) měl Jan Friese ve své kolonce poznamenáno, že se jedná o mladíka neporušených mravů, který osvědčuje pilnost a vyhovuje všem studijním požadavkům. Záznamy uzavíral kalkul A, což znamená, že prospíval výborně. V následujícím ročníku – poetice – se o něm dočteme, že měl bezúhonné mravy, studijně předešel své spolužáky a osvědčoval úsudek dospělého člověka. Měl zde pochopitelně jako znamení výborného pros− pěchu zapsán i kalkul A.1/ Proto se vlastně již kolem svých čtrnácti let, tedy v mladším věku, než tomu tehdy obvykle bývalo, rozhodl asi stát se členem řádu svých oblíbených učitelů − piaristů. 2/ Na toto jeho rozhodnutí měli jistě vliv i někteří vynikající učitelé, s nimiž se v Litomyšli mohl tento vnímavý studentík setkat. Jednalo se asi zejména o třídního učitele gramatiky (3. tř.) syntaxe školním roce 1753/4 P. Ottu Zvěřinu ab Omnibus Sanctis (* 27. 8. 1722 Vysoké Mýto, † 14. 4. 1781 Stará Voda) a o profesora poetiky a rétoriky (6. tř.) ve školním roce 1754/5 P. Huga Trutnovského a S. Victore (* 3. 6. 1722 Litomyšl, † 18. 6. 1806 Litomyšl). Oba tito učitelé jistě věnovali svému nadanému krajanovi náležitou pozornost.3/ Ve školním roce 1755/6 jsem se se zápisy o Janu Frisem či Frizem (tak zde byl uváděn) na gymnáziu v Litomyšli nesetkal. Asi odešel, pokud ovšem nestudoval ve vyšší aritmetické třídě, o níž z této doby nemáme přesné informace, na zkušenou na nějaké jiné vyšší gymnázium v Čechách nebo na Moravě. Zda např. k piaristům do Mikulova, Kroměříže nebo Kosmonos nebo k jezuitům do Hradce Králové, Prahy (zde byla 3 jezuitská gymnázia), nebo někam jinam, ale zatím nevíme. Rozhodnutí stát se novicem piaristického řádu realizoval 21. října 1756 obláčkou v piaristickém noviciátu v Lipníku nad Bečvou a své povolání dotvrdil zhruba o dva roky později 5. října 1758 složením řeholních slibů. Poslední (druhý) ročník noviciátu však nestrávil v piaristické koleji v Lip− níku nad Bečvou, ale v pomocném noviciátu v piaristické koleji ve Staré Vodě u Libavé, kde novici druhého ročníku působili jako pomocníci učitele na elementární škole při zdejší koleji s nevelkou elementární školou a nižším gymnáziem, která byla též významným poutním místem severní Moravy.4/ Jeho prvním působištěm se po absolvování noviciátu stala piaristická kolej v moravské Kroměříži, kde se nacházela po Mikulově druhá nejrozsáhlejší piaristická koleji školy na Moravě. Zde ve školním roce 1758/9 působil jako varhaník a studoval filozofii.5/ Vzhledem k tomu, že toto studium bývalo dvouleté, zůstal tady ve stejných funkcích i v následujícím školním roce 1759/1760. Jeho profesorem tu tenkrát byl P. Beno Grünberger a S Cruce (* 20. 4. 1727 Struhařov, † 30. 3. 1792 Benešov), který byl též biskupským knihovníkem a prefektem škol.6/ 52

BARTŮŠEK V.: VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA − ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL...

Mladý klerik F. František Xaverský a S. Gerardo, tak znělo od obláčky Frieseho řádové jméno, měl navázat na studium filozofie ihned i účastí v teologickém kursu. Proto byl na následující školní rok 1760/61 poslán do piaristické koleje v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. Zde poměrně dosti pravidelně otevíráno jedno ze tří teologických řádových učilišť piaristické provincie Germánie.7/ Jeho profesorem teologie se po oba roky stal P. Quirinus Kraloveský a S. Augusto ( * 20. 8. 1721 Litomyšl, † 18. 8. 1781 Kroměříž), který též zastával více funkcí, např. prefekta (ředitele) škol apod. Tomuto významnému řádovému filozofovi, filo− logovi, spisovateli, knihovníkovi a pedagogovi, který propagoval v našich zemích progresivní pedagogické myšlenky piaristického řádového gene− rála P. Paula Cheluciho a S. Josepho ( * 25. 4. 1681 Lucca, † 17. 1. 1754 Řím), jistě nebyl osud o dvacet let mladšího krajana lhostejný, takže se stal asi jedním z jeho nejvýznamnějších učitelů. 8/ V prvním roce svého poby− tu v Kosmonosech byl F. František varhaníkem a studoval teologii. Více byl zaměstnán ve 2. roce studia teologie v Kosmonosech. Tehdy kromě teologického studia ještě vyučoval v prvních dvou gymnaziálních třídách – −− v parvě a principii, což byla vžitá praxe, která překračovala řádové předpisy, podle nichž neměly studující klerikové zastávat navíc nějaké řádové funkce. Podobně tomu bylo i v následujících dvou letech 1762/ 3 a 1763/4 v Mikulově, kde byla nejstarší piaristická kolej (od roku 1631) s největšími řádovými školami v českých zemích a se sídlem provinciála Sem přišel Friese studovat kanonické právo. Také zde vyučoval v par− vě a principii, což byla asi při velkém počtu zdejších žáků dosti veliká zátěž.9/ Kromě toho zastával F. František ještě místo ředitele 3. oratoře, určené nejmladším mikulovským zpěváčkům a hudebníkům. Z dosavad− ních výčtů funkcí klerika Františka Xaverského Frieseho, vidíme, že byl nejen vnímavým studentem, ale i velmi nadaným a šikovným hudebníkem. Jeho mikulovským profesory kanonického práva byli v roce 1762/3 P. Constantinus Todl a S. Fortunato ( * 16. 7. 1726 Absdorf, † 26. 4. 1772 Slaný) a ve školním roce 1763/4 P. Osvaldus Haubt a S. Brunone (* 6. 10. 1720 Rathmülle na Moravě, † 13. 1. 1799 Kosmonosy). Z Mikulova se na školní rok 1764/5 vrátil již vystudovaný F. František znovu do Kroměříže, tentokrát jako učitel parvy a principie, kateche− ta a zkoušející studentů. Zde působil i v následujícím školním roce 1765/6, který přinesl v jeho životě některé závažné změny. Došlo k nim asi hned ve 2. pololetí roku 1765. Především šlo o přijetí nižšího kněžského svěcení. P. František Xaverský Friese a S. Gerardo vyučoval ve 3. a 4. třídě gymnázia – tedy v gramatice a v syntaxi. Byl též katechetou a zkoušejícím studentů. Na podzim roku 1766 odešel P. František do piaristické koleje v Mikulově, kde vyučoval v gramatice a v syntaxi, byl rovněž i katechetou, zkoušejícím studentů a ceremoniářem. V koleji v Mikulově zůstal ještě i další školní rok, 53


tedy do podzimu roku 1768. V posledním roce tohoto svého mikulovského působení postoupil znovu výše ve svých nejen učitelských funkcích. Stal se profesorem závěrečných tříd vyššího gymnázia – poetiky (= 5. třída) a réto− riky (= 6. třída). Vedl 1. oratoř (pro nejstarší žáky a studenty) a náboženské bratrstvo.10/ Z Mikulova pak odešel na podzim 1768 znovu do Kroměříže. Zde byl zpočátku (ve školním roce 1768/69) též profesorem v rétori− ce a poetice a revizorem účtů. Při své středoškolské pedagogické činnosti byl znám především jako autor několika úspěšných divadelních her slože− ných pro nejvyšší třídy gymnázií, které se provozovaly většinou v době kanonických vizitací v létě ke konci školního roku. Periochy (programy) těchto divadelních her nebo jejich rukopisy však v současnosti známy nejsou. Ve školním roce 1769/1770 se stal P. František Xaverský v kroměřížské piaristické koleji profesorem zdejšího soukromého kursu filozofie, kde se podle nového názvu těchto studií, který se užíval pro všechny kursy tohoto druhu v celé provincii, kladl i větší důraz na matematiku a možná na exaktní a přírodní vědy vůbec. Zároveň byl ještě ředitelem kleriků a bis− kupským knihovníkem, což byla zde tradiční a dosti zodpovědná práce, která vyžadovala poměrně rozsáhlé znalosti z literatury, historie nebo i nu− mizmatiky při správě knihovny olomouckých biskupů na zdejším zámku. V těchto funkcích zde P. Friese působil ještě po další dva školní roky až do podzimu 1773, kdy znovu odešel do Mikulova. Tady se stal na čtyři školní roky profesorem teologie, zkoušejícím studentů a ředitelem kleriků. V těch− to funkcích působil až do podzimu roku 1778. Ve funkci profesora teologie sepsal již v roce 1774 latinskou učebnici morální teologie, která zůstala v rukopise a dnes je uložena ve fondech Národního archivu v Praze.11/ V Mikulově se ve školním roce 1778/9 P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo dostal poprvé již i k výkonu vyšších řádových funkcí. Stal se vicerektorem koleje. S tím byla spojena i celá řada dalších funkcí a po− vinností a odpovědnost za chod této největší piaristické koleje a částeč− ně i česko−moravsko−slezské piaristické provincie. Otec František Xaverský Friese stal se konzultantem provinciála a byl zároveň také profesorem církevního práva, ředitelem škol, i vedoucím studentů, kteří zde kanonické právo, které se v té době označovalo již spíš jako právo církevní, studo− vali a zkoušel rovněž zdejší studenty teologie. V těchto funkcích zde setrval asi ještě i v příštím školním roce 1779/1780. Náplň jeho činnosti se možná mohla lišit při výkonu tzv. menších povinností, které přiděloval rektor koleje a byly zapisovány ve zvláštní knize, ale rektor a někdy i vicerektor je zpravidla nezastávali. Jako profesor církevního práva mohl být i literárně činný, avšak přesné informace nám v tomto směru chybí, ale některé jeho rukopisy mohou být možná uloženy i jako neidentifikované v Moravském zemském archivu v Brně, nejspíše ve fondu E 53 Piaristé Mikulov, nebo i v Národním archivu v Praze ve fondu Řád piaristů, případně by se ještě 54


mohli najít v jiných, dosud často nezpracovaných fondech zejména v mu− zeích nebo knihovnách. Sledujeme−li pedagogické působení P. Francisca Xaverského Frieseho na vyšších soukromých učilištích piaristického řádu v letech 1769 – 1780 (celkem 11 školních roků), vidíme, že vlastně tvořila jakýsi kompaktní celek, v němž postupovali studenti za vyššími metami v oblasti svého filo− sofického a teologického vzdělávání v rámci piaristického řádu a jejich učitel za novými poznatky ve způsobu využívání a uplatňování svých pedagogických schopností v rámci rozvoje osobnosti již zkušeného učitele – filozofa, teologa a posléze i specialisty na církevní právo. Během svého působení ve funkci profesora filosofie vyškolil P. Franciscus Xaverius celkem 10 studentů. Jeho teologické přednášky v průběhu působení v Mikulově mohlo možná poslouchat celkem asi 20 – 40 posluchačů. Jejich počet nelze stanovit zcela přesně, protože ve školních letech 1774/5 – 1777/78 s ním zde ještě vyučoval teologii jeho krajan a starší řádový kolega P. Modestus Bělina a S. Vito (* 3. 6. 1734 Litomyšl, + 17.9. 1792 Beroun). Měli zřejmě předepsáno, kdo které studenty učil, kdo jaké zkoušel, ale jak tento proces přesně probíhal, dnes již asi nezjistíme. Kanonické právo přednášel P. Franciscus Xaverius v závěrečných dvou letech své pedagogické dráhy ročně asi jen čtyřem studentům. V tomto pedagogickém působení projevil Friese mimořádně citlivý přístup k odbornému růstu svých svěřenců. To byl jistě i motiv pro sepsání rukopisu učebnice morální teologie v Mikulově, kde v jejím titulu rovněž uvádí jména a příjmení všech svých deseti studentů. Titulní list ještě uzavírá jedna malá poznámka, která zaujme i v současné badatele při listování 82 stranami knihy, popsanými velmi drobným písmem. Jde vlastně o jakousi dedikaci jednomu ze žáků P. Eustachovi Frubinovi a S Anna (* 17. 12. 1752 Janovice?, † 16. 5. 1804 Rychnov nad Kněžnou). Mezi jeho studenty z uvedeného období můžeme najít i některé piaristy, kteří později zaujali významné místo v dalším historickém vývoji piaristického řádu v našich zemích. Jednalo se především např. o P. Placida Lehne− rta a S. Wenceslao (* 6. 3. 1751 Hustopeče, † 11. 10. 1812 Praha), kterého Friese vyučoval filosofii v Kroměříži ve školních letech 1771/72 a 1772/ 1773. Ten pořídil a v roce 1795 v Praze vydal u nakladatele Geržabka výtah z nejlepších děl tehdejší německé poezie. Literárně činný měl být i P. Alber− tus Egelser a S. Theresia (* 30. 1. 1754 České Budějovice, † 12. 8. 1821 České Budějovice). P. Friese ho vyučoval nebo zkoušel z teologie v Mikulově ve školním roce 1776/7 a 1777/8. V čem byl činný však nevíme. Jiní z těchto studentů se stali např. ještě do konce 18. století rektory některých pia− ristických kolejí. Např. ve školním roce 1797/8 (tedy za provincialátu P. Frieseho) byl rektorem v piaristické koleji ve Slaném P. Agapius Svoboda a S. Benedicto (* 6.3. 1749 Polička, + 22.1. 1813 Lipník n. Bečvou), který studoval u Frieseho filozofii v Kroměříži v letech 1769/1770 a 1770/71, 55


rektorem piaristické koleje v Ostrově u Karlových Varů P. Hermenegildus Grossmanna a S. Georgio (* 15. 4. 1751 Langenau, † 19. 11. 1857 Ostrov u Karlových Varů), bývalý student filosofie v Kroměříži v letech 1771/ 2 a 1772/3 a teologie v Mikulově v letech 1773/4, 1774/5 a 1777/8, rekto− rem koleje v Mostě P. Placidus Lehnert a S. Wenceslao, nám již známý svou literární činností, a rektorem piaristické koleje v Doupově P. Hieronymus Ultsch a S. Aemilio (* 29. 9. 1750 Holetice, † 9. 5. 1823 Lipník nad. Bečvou), který poslouchal teologii v Mikulově ve školním roce 1773/4. Jak již bylo naznačeno výše náležel nejspíše mezi nejoblíbenější studenty P. Františka Xaveria Frieseho klerik a později P. Eustachius Fru− bin a S. Anna, který byl potom rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou, o jejíž obnovení se velice zasloužil na přelomu 18. a 19. sto− letí. Mladý Frubin, který byl původně studentem a absolventem vyššího piaristického gymnázia v Benešově (1764/5 – 1767/8), strávil studiem u Frieseho poměrně velmi dlouhou dobu (5 let). Ke svému profesoru P. Františku Xaverskému přišel klerik Eustachius Frubin do filosofického kursu v Kroměříži na podzim před začátkem školního roku (začínal zpravidla od 1. listopadu) 1771/2. Filozofii u Frieseho studoval pak ještě i v roce 1772/3. Tím kurs absolvoval a byl přeložen zároveň se svým učitelem P. Františkem Xaverským do Mikulova. Zde měl ve školních letech 1773/4 a 1774/5 studovat teologii. Ve školním roce 1773/4, kdy zde teologii vyučoval sám, studenty zkoušel většinou ještě jeden řádový profesor, nebo zkušený člen, sepsal Friese svoji učebnici. Nedošlo sice k jejímu vydání tiskem, avšak i tak byla využívána při výuce a nejspíše se i opisována, což pak možná přispělo k rozšíření zdejších teologických studií a povolání druhého profesora teologie, kde jinak ještě působil i pro− fesor církevního (kanonického) práva. Teologii studoval P. Eustachius Frubin a S. Anna v Mikulově celkem tři roky – ve školních letech 1773/4, 1774/5 a 1775/6. Vyhověl asi všem studijním požadavkům a jistě dobře prospíval. Můžeme o něm (možná spolu s P. Hermenegildem Gross− mannem) říci, že patřil ke klerikům, kteří u Frieseho studovali nejdéle. V roce 1780 byl jmenován rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou. Jeho první rychnovský pobyt všeobecně byl přínosný také z hle− diska tvůrčí aktivity nového rektora, při níž se snažil zviditelnit poměrně malou rychnovskou rezidenci a školy při ní alespoň v rámci východních Čech. Využil k tomu pohotově nástup šlechtice (rytíře) Jana Leopolda Haye († 1. 6. 1794), švagra významného ekonoma Josefa Sonnenfelse, odchovance piaristů v Mikulově, do funkce biskupa v Hradci Králové, s nímž se asi rektor koleje znal ze svého působení v Kroměříži a v Mikulově, kde Hay byl v letech 1775 – 1780 proboštem a projevoval své názory na podporu církevní reformy a jednal tak i při řešení sporů v tomto směru na Moravě. Jménem rychnovské koleje i zdejší hlavní školy mu blahopřál 56


k potvrzení v biskupské funkci papežem Piem IV., k němuž došlo 11. 12. 1780. Nelze ovšem vyloučit, že německy psaný spis věnovaný za školu mohl být napsán podle dřívější latinské předlohy až v roce 1781 k biskupovu vysvěcení (11. 3. 1781) nebo jeho nastolení (8. 4. 1781).12/ Zda tady psal ještě některá svá jiná, např. odborní díla, ale nevíme. Odtud na podzim v roce 1781 odešel jako rektor do piaristické koleje ve své rodné Litomyšli, která byla vlastně největší kolejí řádu v Čechách mimo Prahu.13/ V roce 1784 byl v červnu jmenován rektorem piaristické koleje v Praze, kde v této době vlastně pracovalo i pražské Novoměstské gymná− zium.14/ Při vedení obou kolejí zapisoval z rektorské povinnosti dějiny jednotlivých kolejí do jejich řádových análů. Jeho pražské zápisky však nejsou dlouhé a také jeho plány v této funkci se neuskutečnily, protože ji zastával jen krátkou dobu. Bylo to jen do jeho jmenování provinciálem piaristického řádu na provinciální kapitule v Litomyšli 9. – 12. 5. 1785 po bouřlivé diskusi.Právě této kapitule F. X. Friese sám předsedal.15/ Svých nových povinností se pak ujal v květnu s menším zpožděním, protože se ještě musil na několik dní zastavit v Praze. 16/ V Mikulově začal úřadovat až v červnu. Nejprve se v červenci zabýval zejména řešením sporů mezi piaristy koleje v Litomyšli. Pak jmenoval P. Gottharda Lihneho a S. Vito (* 29. 5. 1738 Ostrov u Karlových Varů, † 13. 5. 1789 Praha), filozofa, teologa a spisovatele, profesorem v piaristické koleji Praze. Sešel se také ještě se zástupcem tehdy nezvoleného generála piaristického řádu ve Vídni. Byl to generální vikář P. Carlos Maria Voenna a S. Ildefonso ( * 19. 6. 1753 Mondoví, † 26. 12. 1806 Citta della Pieve), filozof a teolog z římské provin− cie.17/ Ten působil původně jako profesor na kolegiu Calasantianu v Římě. V následujícím roce byl vystřídán řádně zvoleným generálem řádu. Jednalo se zřejmě o jeden z mála kontaktů s nadřízenými piaristickými předsta− venými, protože v této době byly již takové cesty vládou na popud císaře značně omezeny jen na záležitosti velmi urgentní. Tato situace ve vztahu k římskému generalátu trvala již od nástupu císaře Josefa II. na rakouský trůn v roce 1780 (29.11.). Po smrti piaris− tického generála P. Stephana Quadriho a S. Carolo (* 20. 8. 1720, Lucca, † 15. 5.1792, Řím), 18/ kterého pak zastupoval řádový generální vikář P. Carolus Maria Voema a S. Ildefonso od roku 1792 až do roku 1796, kdy byl na generální kapitule zvolen představeným celého piaristického řádu P. Josephus Becaria a S. Ildephonso (* 30. 8. 1738 Modoví, † 9. 2. 1813, Řím),19/ nebýval již ani volen v řádu ustanovován zástupce příslušné zaalpské provincie a od konce 18. století zastávali funkci asistenta pro zaalpská území většinou italští asistenti generála řádu, jimž se zpravidla vymezovalo, na jaké území se mají soustředit. Posledním zástupcem ze zaalpské oblasti byl tedy v letech 1784 – 1792 P. Felicianus Piesko− wski a S. Carolo. Od roku byla svěřena péče o zaalpskou oblast asistentovi 57


P. Damasovi Michetimu a S. Philipo Nerio, původem z římské piaristické provincie, který se měl především starat o prosperitu nejmladší rýnsko− švábské piaristické provincie na území Německa ve Švábsku a poblíž hranic s Rakouskem. Problematikou české provincie se měl od roku 1808 zabývat asistent P. Paulinus Olivieri a S. Anna původem z římské provincie.20/ Minimální styky s oblastí českých zemí dokládala i činnost generála P. Stephana Quadriho, který neobdržel neobdržel při výkonu svého úřadu z této oblasti vůbec žádné informace. 21/ Nový provinciál P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo tedy, podobně jako jeho předchůdce, byl nucen ve většině případů při řízení a dalšího vedení piaristického řádu v českých zemích respektovat zejména přá− ní a pokyny vídeňského císařského dvora, samotného císaře nebo i jeho úředníků stejně jako představitelů i zástupců českého a moravského guber− nia, jeho komisí, a krajských úřadů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Musil přihlížet k situaci a náladě uvnitř řádové provincie. O řešení problémů se mohl radit s poradci z řad svých šlechtických případně i dalších přízniv− ců a dobrodinců, kterých asi bylo poměrně dost vzhledem k tomu, že na piaristických školách probíhala ještě v sedmdesátých letech výchova stát− ních a i jiných úředníků v kurzech podvojného účetnictví. Na druhé straně se ovšem objevovala, např. s postupně probíhajícími a měnícími se problé− my v souvislosti se školními reformami apod., snaha státu školství téměř zcela ovládnout. Reformní problémy se týkaly nejen základních a středních škol, ale i vyššího a vysokoškolského vzdělávání, které bylo reprezentováno piaristickými řádovými soukromými vyššími filologickými, filozofickými i teo− logickými studii. Jednalo se často zakládání nových piaristických škol i ob− novu starších gymnázií. Na jejich řešení měla zájem i většina laické, zejména měšťanské, veřejnosti z příslušných lokalit Provinciálem piaristického řádu byl P. František Xaverský Friese a S. Gerardo zvolen na provinciálních kapitulách celkem třikrát. Zřejmě to bylo na základě volby rektorů a zastu− pujících členů z jednotlivých piaristických kolejí (tzv. vokálů). Zda k tomu došlo se souhlasem římského řádového generála nelze říci, protože v sou− časné době není zatím prozkoumána veškerá korespondence mezi centrem česko−moravsko−slezské provincie v Mikulově a generalátem v Římě. Funkci tedy zastával nejprve v letech 1785 –1791 a pak ještě v letech 1791 – −− 1797 a 1797 – 1803. Za celé jeho dlouhé funkční období se vystřídali celkem tři habsburští císařové – Josef II. († 20. 2. 1790), Leopold II. († 1. 3. 1792) a František II. (I.) (2.3. 1835). Generálem piaristického řádu byl po celou dobu jeho provincialátu P. Josephus Becaria a S. Ildephonso, který do poměrů v zaalpských provinciích mohl zasahovat jen velmi zřídka a většinou ještě asi spíše zprostředkovaně. První období jeho provincialátu (1785 – 1791) by se mohlo vlastně nazvat úsilím o zachování piaristické autonomie v oblasti teologického, a tedy i cír− 58


kevně−právního a možná i též filozoficko−filologického studia. Tím navazoval na svého předchůdce v úřadě provinciála P. Bernardina Fritsche a S. Catha− rina Siensi (* 19. 11. 1732 Hennersdorf ve Slezsku, † 20. 3. 1789 Moravská Třebová?), který byl i významným spisovatelem−−teologem. V roce 1783 byl totiž po šesti letech od přesunutí z Králova dvora (u Prašné Brány) do Klementina zrušen arcibiskupský seminář s konviktem sv. Bartoloměje, který představoval spolu s teologickou fakultou Karlo−Ferdinandovy univerzity v Praze dvě největší učiliště teologie v Čechách. Místo něho byl zřízen v Klementinu ustanovením císaře Josefa II. generální seminář, kde měli teologii studovat bohoslovci z celých Čech bez rozdílu, tedy i z církevních řádů, které původně většinou mívaly svá soukromá teologická učiliště. Jednotlivé kláštery měly na své alumny, žijící v generálním semináři spolu se studenty teologie, přispívat určitou částkou na výživu a zaopatření. Alumni žijící v semináři měli studovat pět let na teologické fakultě a pak se rok seznamovat ještě v praxi s církevní správou. Uvažovalo se rovněž, že se později budou stávat řeholníky až po absolvování tohoto učiliště, nikoliv před tím, jako tomu bylo doposud. Prvním představeným generálního semináře jmenoval Josef II. Augustina Zitteho, děkana v České Kamenici. Jeho nástupcem se v roce 1785 stal Josef František Hurdálek, rodák z Nácho− da, pozdější biskup Litoměřický (* 6. 11. 1747 Náchod, † 27. 12. 1833 Praha). Režim semináře měl být daleko přísnější, než bývalo zvykem na dřívějších teologických učilištích. Činnost semináře však dlouho nepřečkala panování Josefa II. Byl zrušen generálním dekretem ze dne 4. 7. 1790. Na jeho místo nastoupil pak znovu arcibiskupský seminář a také byla znovu obnovena soukromá teologická (a mnohde i filozofická) řádová studia.22/ Podobná situace v tomto směru byla také na Moravě. Byla ovšem kompli− kována soupeřením o umístění univerzity mezi Brnem a Olomoucí po zániku teologické jezuitské fakulty na univerzitě v Olomouci v roce 1773, což vedlo k rapidnímu poklesu zájmu veřejnosti o tato studia. 23/ Zde byl po návratu univerzity do Olomouce generální seminář zřízen v roce 1784 v Klášterním Hradišti u Olomouce po rozsáhlé adaptaci prostor v tomto roce rozpuštěného premonstrátského kláštera, zrušeného 18. 9. 1784, pod dozorem architekta stavebného dvorského úřadu Franze Antona von Hillebrandta. V provozu byl od roku 1785. Vicerektorem zdejšího semináře byl od roku 1787 známý slavista a lingvista Josef Dobrovský ( * 17. 8. 1753 Slovenské Ďarmoty, † 6. 1. 1829 Brno), který se stal v posledním období jeho existence v letech 1789 a 1790 zde i rektorem. 24/ S generálním seminá− řem splynul i tzv. kněžský dům, který poskytoval ubytování bohoslovcům. Po opětném přistěhování z Brna byl v klášteře klarisek pak v generálním semináři na Hradisku a po jeho zrušení v roce 1790 u dominikánů u sv. Michala v Olomouci.25/ Po skončení činnosti generálního semináře na Moravě i ve Slezsku došlo k uvolnění situace jako v Čechách. 59


Za přípravou reforem teologických studií i za jejich realizací stála osobnost P. Františka Štěpána Rautenstraucha (* 26. 7. 1734 Blatná, † 30. 9. 1785 Eger v Maďarsku), opata benediktinských klášterů v Broumově a na Břev− nově. Ten o nich uvažoval již v sedmdesátých letech 18. století za panování Marie Terezie, zejména pak po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. K reformě vysokoškolských, obzvláště pak filozofických a teologických studií se však přistupovalo postupně po reformách v nižším a středním školství. Přestavba v tomto směru ovšem nebyla úplná, takže se např. dotkla daleko méně a vlastně do jisté míry i příznivě studia práv nebo i medicíny (spíše zdravotnickými reformami i dalšími opatřeními, která rozvoj lékařství spíše podpořily) a vlastně vrcholila zřizování generálních seminářů, které v důsledku vlastních nedostatků dlouhou dobu nevydržely. Pro řády, které působily současně v Čechách i na Moravě, případně ve Slezsku se vytvářela tak složitá situace.26/ Podobné nebezpečí a potíže pociťovali představitelé piaristického řádu, jehož hlavní sídlo se vlastně nacházelo i mimo zemská hlavní města – v Mikulově na Moravě. Piaristé se proto snažili jako aktivní účastníci školních reforem především díky osobě provinciála sousední provincie Austria P. Gratiana Marxe a S. Barbara Theresia ( * 18. 4. 1721, Vídeň, † 18. 12. 1810 Göss), který byl aktivním reformátorem gymnaziálního školství v celé monarchii, a tudíž i vzhledem ke svému výjimečnému posta− vení, aby byly z nepopulárních opatření souvisejících se studiem teologie vyjmuti.27/ To se jim povedlo, ale v oblasti českých zemí musili v tomto směru vynakládat poměrně značné vyjednávací úsilí na zachování této pozice. Ale i po zrušení seminářů v roce 1790 a 1791 musil piaristický provinciál vést další jednání, aby byla řádu zachována samostatná pia− ristická a teologická studia v tomto směru. Tato vyjednávání byla úspěšná, takže soukromá řádová učiliště byla otevírána, ale v poněkud jiných slože− ních a případně i lokalitách, než tomu bývalo v 18. století.28/ Mezi problémy, které musil provinciál F. X. Friese řešit již v prvním období svého provincialátu bychom rovněž našli promítání se školských reforem a jejich neustálých změn do činnosti konkrétních piaristických škol v jednotlivých lokalitách i regiónech a to nejen v zemích, ale i v jednotlivých krajích případně i dominiích. Často záleželo i na aktivitě jejich obyvatel, hospodářské vyspělosti a bohatství jednotlivých lokalit, jazykové příslušnosti, případně i na dalších určujících faktorech. Vládní orgány mnohdy totiž ani nechtěly, ale většinou ani nemohly v příslušných místech pomoci, hlavně finančně.29/ V podstatě jiný charakter, který se tehdy velmi rychle promě− ňoval, měla vlastně již zrefomovaná piaristická učiliště, ať se jednalo o základní školy, nižší nebo vyšší gymnázia. Gymnázia byla však oficiálně jen při kolejích v Mikulově, Litomyšli, Kroměříži, Mladé Boleslavi, Bílé Vodě, Praze, Českých Budějovicích, v Mostě a v Doupově. Při ostatních piaristic− kých kolejích působily pouze tzv. hlavní školy, které jsou v katalozích pia− 60


ristických funkcí mylně označovány jako normální. Byly to lepší v krajských městech čtyřtřídní, v lokalitách středního rozsahu spíše trojtřídní, elemen− tární (triviální) školy, které měly působit ve většině větších měst a správně se nazývaly školami hlavními. Připravovaly své absolventy také na krátkodobé studium učitelského kurzu tzv. preparandy, které většinou trvalo někdy necelý školní rok, bývaly v krajském městě. Někdy tyto kurzy provozovaly při svých větších kolejích i piaristé, např. v Praze. Ve třetí třídě se vyučovaly ještě základy latiny pro zájemce o další studium na gymnáziích. Gymnázia byla po reformách pětitřídní a kromě výuky latiny a řečtiny se tehdy zvýšil důraz na výuku všeobecně vzdělávacích předmětů exaktního, přírodo− vědného i společenskovědního charakteru. 30/ Piaristé se snažili bránit zrušení svých řádových kolejí, a proto se od provádění školských reforem nebránili vládním zásahům do formy i obsahu výuky v jejich řádu. Piarističtí řádoví provinciálové se zejména od roku 1778, tedy Friese a už i jeho předchůdce P. Bernardinus Fritsch musili připouštět stále větší státní zásahy do výuky i do výchovy učitelů z řad členů řádu. Bylo pro ně velmi těžké udržet svůj přístup kalasanského piaristického pedagoga v souladu se službou blahu světského státu, obzvláště, když se některá státní opatření ne zcela shodovala s duchem piaristického řádu. Takovým naříze− ním bylo např. v roce 1784 zavedení platu za výuku na gymnáziích ve výši 12 zl. ročně. Od vzniku zbožných škol v Římě v roce 1597 až do vydání tohoto dekretu vyučovali totiž piaristé vždy na svých školách žáky a studenty bezplatně v souladu s jednou z nejzákladnějších idejí piaristického řádu.31/ Řada reformách opatření ztěžovala práci učitelům z řad piaristů tím, že byla přechodně zaváděna a pak zase odbourávána. Mnozí piaristé by rádi v refor− mách pokračovali dále jiní by už s nimi chtěli co nejdříve skončit. Proto docházelo mezi jednotlivými členy řádu k různým rozepřím v kolejích nebo i k vydávání na sebe navzájem reagujících polemických spisů. Takovým příkladem může být do jisté míry polemika mezi ředitelem pražské piaristické normální školy P. Gotthardem Liehnem a S. Vito (* 29. 5. 1738 Ostrov u Karlových Varů, † 13. 5. 1789 Praha), autorem několika pedagogických a teologických spisů, a P. Adauctus Josephus Cala− sanctius a S. Geramano, vlastním jménem František Mikuláš Voigt (* 14. 5. 1733, Horní Litvínov, † 18. 10. 1787, Mikulov), významný piaristický vědec, emeritní profesor historie na univerzitě ve Vídni, který v Mikulově dožíval. Jako kritiku vyučování a poměrů na piaristických školách v této době sepsal a v Praze vydal prefekt P. Liehne anonymní drobnější spis Memorien in Betreff des Piaristeninstitut an Joseph den Zweiten, který obsahoval závažné výhrady k organizační i školní soustavě piaristického řádu. Již dřívější jed− nání a chování profesora Liehneho vyvolalo mezi piaristy asi určité oba− vy a pobouření, které sdílel tehdy např. známý řádový historik a historiograf, někdejší rektor piaristické koleje v Praze a prokurátor piaristické provincie 61


P. Gelasius Dobner a S. Catharina (* 1. 6. 1719 Praha, † 24. 5. 1790 Praha). Odpověď na polemiku napsal nakonec mladší Dobnerův kolega Voigt ve spise Gedanken über die Verfassung und Lehrart der Piaristen, který vydal bez udání jména v roce 1787 v Brně. V době Friesho provincialátu tak vznikl jeden z nejzávažnějších spisů o piaristech z 18. století, který přináší celou řadu důležitých a základních informaci o piaristickém řádu. 32/ Voigtův spis Gedanken vytiskl brněnský tiskař Jan Silvestr Seydler a má celkem 76 stran. Vyšel v září 1787, tedy asi měsíc před smrtí autora. Obsahuje vysvětlení základních principů řeholního života piaristického řádu, principů výchovy i zdůraznění jeho potřeby v současné době. Druhá, část dílka se věnuje dějinám řádu s důrazem na období od příchodu do Litomyšle v Čechách v roce 1640. Třetí oddíl, je věnován obecným dějinám řá− du a seznamuje čtenáře se zakladatelem piaristického řádu a dalšími osob− nostmi z jeho okruhu. Následující čtvrtá část práce se týká pojetí nejdůle− žitějších principů výuky na základních (triviálních) a tředních školách (nižších a vyšších) gymnázií s názvy jednotlivých tříd. V souhrnu vysvět− luje i laické veřejnosti dosti podrobně též náplň výuky v jednotlivých třídách na hlavní škole i v jednotlivých ročnících gymnázia. Celé dílo uzavírá autorův poměrně rozsáhlý dodatek nazvaný Meine Anmerkungen über diese Lehrart der Frommen Schulen (od s. 41), kde se autor zabývá obecně pedagogikou, představuje významné osobnosti (nejen z řad piaristů), které se zasloužily o její rozvoj a s nimi v tomto směru spolupracovaly. Mezi nimi uvádí ze členů piaristického řádu v 18. století např. také významného piaristického řádového generála a osvícence P. Eduarda Corsiniho a Silvestro (* 4. 10. 1702 Modena, † 30. 11. 1765 Pias), který věnoval velkou pozornost rozvoji vědy v Čechách, ze svých piaristických současníků jmenuje např. topografa P. Jaroslava Schallera a S. Josepho (* 6. 3. 1738 Konopiště, † 6. 1. 1809 Praha) nebo již zmíněného provinciála Bernardina Fritsche, který byl významným teologem a kvůli většímu zdůraznění anonymity uvádí také sám sebe. Dále vyjmenovává též i papeže a panovníky, kteří přispěli k rozvoji piaristického řádu v minulosti a často mu pomohli překonat i exi− stenční potíže. Na některých místech a pak ještě znovu na závěr srovnává, avšak ne zevrubně, školskou činnost jezuitů a piaristů, což byla ještě v této době asi dosti živá a diskutovaná otázka, jak víme i z děl rychnovského rodáka historika a univerzitního profesora Františka Martina Pelcla.33/ Z dalších otázek řešil P. František Xaverius Friese za svého prvního provincialátu otázku existence některých piaristických kolejí a škol, zej− ména ve spolupráci se studijní komisí. V roce 1786 se např. jednalo o jmenování profesora IV. gymnaziální třídy v Mostě nebo gymnaziálního profesora v Českých Budějovicích v roce 1790. Také jednal s českým i mo− ravským guberniem o příspěvcích na výuku v piaristických školách (hlavně gymnáziích) v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Uvažovalo se také o mož− 62


nostech znovuotevření dalších gymnázií při piaristických kolejích, zejména po smrti Josefa II. Řádový provinciál P. František Xaverský Friese se zúčastnil v Praze i korunovace nového císaře Leopolda II. Objevovaly se však již i něk− teré velké potíže, které mohly způsobit i pokles počtu piaristických kolejí u nás nebo redukci jejich velikosti. Především to byla velmi špatná hospo− dářská a v podstatě katastrofální situace v jedné z nejmenších piaristických kolejí v Rychnově nad Kněžnou. Zde po oficiálním zrušení gymnázia ve školním roce 1777/8 (pokoutní výuka byla o něco delší) provozovali piaristé normální (správně hlavní) školu, kde vyučovaly i důkladně němčinu. Jejich hospodářská situace se kvůli postoji vrchnosti k nim (majitelem panství byl tehdy hrabě František Josef II. Libštejnský z Kolovrat a jeho správu vedla hraběnka Kateřina) za rektora P. Mansueta Miltnera a S. Benigno (* 12. 4. 1733 Rumburk, † 2. 9. 1804 Rumburk) po roce 1785 tak zhoršila, že bývala až do roku 1793 otevírána pouze jedna třída hlavní školy a piaristé nedostá− vali ani nejzákladnější naturální dávky hmotného zabezpečení. Situaci zkomplikovalo také vymáhání starého dluhu piaristy od vrchnosti v roce 1785. V následujícím roce dostal rektor od Kolovratů ke 12. březnu 1786 výpověď z budovy koleje, což zdůvodňovali tím, že majetek piaristů není řádně zapsán v pozemkových knihách a piaristé zde působí vlastně pouze jako zámečtí kaplani. Když si současný provinciál P. František Xaverius Friese a zároveň někdejší rychnovský rektor stěžoval českému zemskému guberniu byli piaristé v koleji ponecháni, avšak bez vyplácení dávek na zabezpečení. Vyřizování se vleklo dlouho, ačkoliv byly podávány urgence. Proto poslali rychnovští měšťané, kteří měli největší zájem na zachování škol v listopadu petici císaři. Na místo bylo posláno několik vyšetřovacích komisí. Nakonec bylo téměř po roce 17.února 1787 rozhodnuto, že se nebude nic měnit, s čímž nebyli spokojeni Kolovratové. Piaristé a rychnovští měšťané se snažili kolej zachránit. V květnu 1788 zde navrhovali dokonce zřídit i dívčí školy. Pokus byl znovu opakován po opětovném vypovězení piaristů z koleje v srpnu 1788. Rychnovští měšťané doporučovali, aby v kolejní budově byly soustředěny obě zdejší školy, tedy hlavní i triviální, případně ještě i znovu obnovené gymnázium. Jednání krachovala asi částečně na finančních prostředcích a částečně i na velikosti školní budovy. Provinciál, který rych− novskou kolej velmi dobře znal se domníval, že pro tolik žáků stačit nebude.34/ Do roku 1791 pak tato situace již vlastně nebyla řešena, takže docházelo k postupnému pustnutí kolejní i školní budovy. Většinu problémů si pak piaristi rozvážili na provinciální kapitule konané v létě v roce 1791 ve dnech 23.−26. května v sídle provincie Mi− kulově na Moravě za předsednictví P. Fulgentia Schvaba S. Quirino (*11. 8. 1736 Svitavy, † 25. 4. 1796 Mikulov). Tento významný řádový řečník a spi− sovatel dne 23. května 1791 přednesl rovněž i úvodní řeč na shromáždění. Ta je v současné době zatím nezvěstná, ačkoliv byla možná i vydána 63


tiskem.35/ Mezi tím se ještě řešily různé problémy, zejména ty spojené se situací piaristického řádu v Čechách po smrti císaře Josefa II. Některé nové změny, které souvisely se školními reformami byly tehdy zakot− veny i do úpravy nejdůležitějších bodů (hlavně o školním vyučování a zřizo− vání piaristických gymnázií a škol) řádových stanov, o nichž jednala také tato provinciální kapitula a výsledky byly pečlivě zapsány do jejích akt. Stanovy se totiž tehdy změnily zásadně nejen v oddílech věnovaných výuce, ale i v mnoha dalších klíčových bodech. To pochopitelně proběhlo vlastně bez porady s generálem řádu, vlastně do jisté míry i jako přinucení ze strany vládních složek ve Vídni i v českých zemích. 36/ Na samém počátku druhého provincialátu P. Františka Xaverského Frieseho (1791−1797), tedy v létě 1791 se začaly řešit otázky spojené s půso− bením řádových soukromých studií teologie, filosofie a filologie v souvis− losti se zrušením generálních seminářů v Praze a v Olomouci. Piaristé nakonec mohli svou výuku provozovat ve vybraných vybraných kolejích, ale došlo asi k lokálním změnám ve srovnání s předcházející dobou.Změnily se částečně lokality studií i jejich druhy v jednotlivých kolejích.37/ Tento stav se pochopitelně měnil čas od času i dále. Na základě soupisů řádových povinností v jednotlivých piaristických kolejích v této době, zde můžeme uvést příklad, jak tehdy vypadalo např. roce 1798 rozmístění soukromých řádových studií v jednotlivých piaristických kolejích. 38/ Místo profesora filologie bylo obsazeno v piaristické koleji v Mladé Boleslavi, celkem 4 kle− rici, v Bílé Vodě, celkem 4 klerici. Profesora filosofie mívali řeholníci v piaristických kolejích v Mikulově, kde studovalo celkem 9 kleriků, profe− sora teologie v kolejích v Kroměříži, kde poslouchalo přednášky celkem 6 kleriků a v Příboře, kde byli celkem 3 posluchači. Po třech klericích je ještě uvedeno v piaristických kolejích ve Strážnici a v Litomyšli, ale není zde specifikováno, co studovali. Nejspíše však šlo o kombinované soukromé řádové studium matematiky a filozofie. Novici se připravovali v Lipníku a ve Staré Vodě, jinak byli kromě bratrů řemeslníků, většinou v každé koleji jeden, všude jen vysvěcení kněží. V Mikulovské piaristické koleji bylo asi filozofické a matematické studium na vysoké úrovni, protože zde existovalo, podobně jako např. kdysi v pražském jezuitském Klementinu, matematické muzeum. Dochované přístroje z tohoto souboru se dnes nacházejí spolu s dalšími pozdějšími přírůstky ve sbírkách Regionálního muzea v Miku− lově.39/ Celkem bylo v řádu 32 kleriků a 20 noviců z 247 členů. Podobná situace vydržela, jak se zdá i v dalším Frieseho provinciálním období. Tak např. v roce 1802 se filologická studia v piaristických kolejích neuvádějí. Filozofická studia se připomínají v kolejích piaristů v Mikulově, celkem 7 kleriků, ve Strážnici, celkem 4 klerici a v Litomyšli, celkem 3 klerici. Teologická řádová studia byla otevřena v piaristických kolejích v Kroměříži, celkem 5 kleriků, v Mladé Boleslavi, celkem 3 klerici, v Příboře, celkem 64


4 klerici, a v koleji v Bruntále ve Slezsku studoval teologii jeden klerik. Jakému studiu se věnovali jednotlivě spolu s piaristickými knězi působící klerikové v kolejích ve Slaném, v Ostrově u Karlových Varů, v Bílé Vodě, v Rychnově nad Kněžnou, v Doupově (zde byli klerici 2), v Moravské Třebové a v Hustopečích se ze záznamů bohužel dočíst nemůžeme. Novici se tehdy nacházeli v piaristických kolejích v Lipníku nad Bečvou, ve Staré Vodě, v Bruntále a v Litomyšli. Jinak byla v řádu převaha vysvěcených kně− ží a v každé koleji většinou po jednom bratru laikovi. Celkem tehdy působilo v piaristickém řádu v Česko−moravsko−slezské provincii 35 kleriků a 24 no− vici z 259 členů. Počet členů řádu se na přelomu 18. a 19. století tedy během celého Frieseho provincialátu udržoval celkem na stejné úrovni a plynulý byl i příliv noviců a počet mladých kleriků. Počátkem září roku 1791 se piaristický provinciál P. František Xaverský Friese a S Gerardo zúčastnil korunovace císaře Leopolda I. na českého krále v Praze. Ani ne za rok po tom (v březnu 1792) se ujal vlády jeho prvorozený syn František II. Jeho nástupem skončilo období osvícenských reforem. Ačkoliv změny vlastně probíhaly neustále, došlo se po nich někdy do podobné situace, jaká bývala už před reformami Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II. V mnohých případech to ovšem platilo hlavně tam, kde by provádění příliš radikálních reforem bylo náročné. Nejinak tomu bylo i ve školství. Mnohá větší města, kde nyní působily hlavní školy, se dožadovala obnovení výuky ve svých gymnáziích, která zde většinou bývala při piaristických kolejích. Obyvatelé z jiných lokalit využívali situace k povznesení školství ve svém městě, což se projevovalo někdy také snahou o založení nových piaristických kolejí s gymnázii, nebo i povznesení školství v obci vůbec a žádali zároveň o založení hlavní školy s tím, že by na ni piaristé též mohli vyučovat. Vznikaly však též mnohé samostatné prakticky i hospodářsky zaměřené školy, jako např. již v roce 1791 první rolnická škola v Trnové u Zbraslavi nebo o deset let později (1801) soukromá hospodářská škola pro výchovu panských úředníků Schwartzenberků v Českém Krumlově.40/ Úplný konec období Frieseho výkonu funkce provinciála je poznamenám i dalekosáhlejšími změnami ve vyšším školství u nás. Jednalo se především o nové zavádění filozofických studií v jednotli− vých arcidiecézích a diecézích v Čechách i na Moravě, kde piaristický řad sehrál na základě dřívější tradice výuky také jednu z hlavních rolí. Počátkem druhého roku druhého Friesaho provincialátu v únoru a břez− nu 1792 se ozvali zástupci města Tábora s požadavky na příchod piaristů k nim a žádali pomoc při založení gymnázia. 41/ V Táboře, ačkoliv byl od roku 1751 krajským městem, nebyla vlastně stálá latinská škola. Zdejší měšťané se snažili řešit situaci jednak tím, že posílali své děti na studia na gymnázia v sousedství. Rovněž chtěli přimět i mnichy ze zdejšího kláštera bosých augustiniánů, aby se ujali výuky latiny. Obraceli se také na jiné 65


řehole, zejména na piaristy, které by byly schopné gymnázium s latinskou výukou ve městě Táboře založit. Tam ostatně chodili studovat táborští studenti asi na gymnázia v Praze a v Českých Budějovicích. 42/ Klášter bosích augustiniánů v Táboře byl zrušen až v roce 1816 za menší vlny rušení klášterů za císaře Františka I., ale od dob Josefa II. Nesměl přijímat novice. Proto se potom jednalo ještě o další výuce, zejména gymnaziální, s piaristy, avšak nakonec i tato jednání s piaristickým provinciálem F. X. Friesem dopadla zřejmě negativně kvůli finančním záležitostem. 43/ Rozsáhlejší jednání provinciála, městské rady i dalších úřadů proběhla zhruba o necelé tři roky později kvůli pokusu o příchod piaristů do moravského města Třebíče. Jednání piaristů o příchod do Třebíče začala na samém prahu roku 1795, kdy byla piaristům od moravského zemského gubernia v Brně postoupena žádost měšťanů z Třebíče o založení piaristic− kého gymnázia.44/ Počítalo se s tím, že by zde mohla vzniknout jakási náhradní škola za původní v roce 1773 zrušené jezuitské gymnázium v Telči. Zdejší gymnázium působilo ještě po odchodu z koleje jezuitů, jejichž majetek připadl studijnímu fondu. Potom zde ještě působila hlavní škola.45/ V Třebí− či, kde byl ve středověku významný benediktinský klášter, v 18. století se nacházel klášter kapucínů, který unikl zrušení, protože si vzal pod patronaci od roku 1794 místní faru, takže klášterní kostel se stal zároveň také farním. Občas zde bylo otevíráno i soukromé řádové filozofické studium. 46/ Zda zdejší mniši někdy vyučovali veřejnost, nelze vyloučit, avšak potvrzeno to není. Proto se asi při tehdejších jednáních se zvažovala i myšlenka otevření filozofického studia při třebíčských školách. 47/ Delší dobu potom probíhala rokování na moravském zemském guberniu v Brně a posléze asi i u vídeň− ského dvora, avšak jen s malými úspěchy. Toto vyjednávání bylo zřejmě na nějakou dobu i přerušeno a znovu obnoveno na jaře (v dubnu nebo v květnu) v roce 1796.48/ Další rozhovory se asi vlekly poměrně dosti pomalu. Probíhaly zřejmě v Brně i ve Vídni. Ke ztrátě zamýšlené fundace v Třebíči došlo asi až na počátku třetího provincialátu F. X. Frieseho na jaře (v březnu nebo v dubnu) roku 1798.49/ Za druhého provincialátu žádali P. Františka Xaverského Frieseho ještě o založení piaristických škol měšťané z Vrchlabí (Albipolis, Hohenelbe) spolu se svou vrchností hrabětem Rudolfem Morzinem, aby piaristi založili ve městě gymnázium, protože se tohoto úkolu nechtěli zhostit zdejší augustiniáni. Hrabě Rudolf tak obnovil vlastně myšlenku z doby svého předka Pavla Morzina, který chtěl ve Vrchlabí založit piaristickou kolej již v roce 1667. Ke dni 28. 1. 1796 zaznamenal tuto událost do pražské piaristické kolejní kroniky její tehdejší rektor P. Gregorius Roller a Spiritu Sancto (* 6. 8. 1745 Plumlov, † 24. 11. 1807 Moravská Třebová) a ještě v březnu téhož roku o tom informoval piaristického provinciála F. X. Frie− seho. Dne 1. března 1786 se ozval pan páter provinciál a po městu Vrch− 66


labí a jeho vrchnosti požadoval své podmínky. Pro každého profesora požadoval roční plat 300 fl. Z toho, že chtěl, aby při ústavu fungovala rovněž i přípravka pro učitele, tzv. preparanda, lze potvrdit, že ve Vrchlabí působila hlavní škola. Zásluhou zdejšího děkana Ignáce Ulricha se tato škola stala vzorovou pro celé své širší okolí. Piaristé požadovali i příspěvek na kos− tel a jeho udržování. To se asi Morzinovi i vrchlabským měšťanům zdálo asi jako velká částka, a proto k založení gymnázia ve Vrchlabí nedošlo.50/ P. František Xaverius Friese se o prospěch piaristických škol staral velmi dobře i celkově. Dovedl využít jejich do jisté míry monopolního postavení v tehdejším vzdělávacím systému pro blaho celého řádu. Již za vlády císaře Josefa II. se mu podařilo získat pro piaristické koleje v Čechách a na Moravě zvláštní nadaci. Od českého gubernia v Praze dostal pro české koleje (v Litomyšli, ve Slaném, v Ostrově nad Ohří, Mladé Boleslavi, Benešově, Rychnově nad Kněžnou, Praze, Českých Budějovicích, Mostě, Novém Boru, Brandýse nad Labem a Berouně – celkem 12 kolejí nebo řádových domů) nadaci ve výši 3000 fl. ročně. Od moravského gubernia v Brně pak obdržel pro moravské a slezské koleje i menší řádové domy (Mikulov, Strážnice, Lipník nad Bečvou, Kroměříž, Stará Voda, Příbor, Bílá Voda, Bruntál, Moravská Třebová, Hustopeče a Kyjov – celkem 10 lokalit) podporu v cel− kové výši 6000 fl. ročně.51/ Pro piaristickou kolej s gymnáziem v Mladé Boleslavi, která se sem v roce 1785 přestěhovala z Kosmonos získal nadaci 200 fl. ročně a pro piaristickou kolej v Českých Budějovicích, kde byly velké dluhy, které vznikly při stavbě poměrně honosné kolejní budovy, kde se dnes nachází zdejší biskupství a kde tehdy řád již nesídlil, nadaci 290 fl. ročně.52/ Tento příspěvek pro piaristické koleje od obou zemských vlád se udržel i za panování císařů Leopolda II. a Františka II. Na jaře roku 1793 o něm jednal provinciál Friese dokonce se samotným císařem, který byl tomuto záměru příznivě nakloněn.53/ Kromě piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou, která tehdy znovu patřila vlastně k nejmenším řádovým domům, v letech 1791−1793 zde byly celkem tři piaristi, neměla žádná z piaristických kolejí tak závažné potíže, jenž by ohrožovaly její existenci. Zde se však vyvíjela situace poměrně dramaticky v neprospěch piaristického řádu. Již v roce 1792 se pater provinciál Friese dožadoval obnovení jednání o situaci piaristického řádu v Rychnově nad Kněžnou, ale asi marně. Zasedání předchozích komisí se asi v tomto směru též velmi neosvědčilo, jak dokazují opakované stížnosti v červenci 1793. Friese upozorňoval na špatný stav koleje i na to, že nebyla již 7 let vyplácena koleji nadace od hraběte Kolovrata, i na to, že tři členové řádu, kteří zde působí žijí z almužen a stejným způsobem zajišťují i výuku v hlavní škole.54/ Počátkem srpna (5.8.) roku 1793 zaslal piaristický provin− ciál z kanonické vizitace koleje v Kroměříži měšťanům (magistrátu a obci) v Rychnově nad Kněžnou dopis, v němž jim děkuje za všechno dobrodiní, 67


které řádu a jeho klerikům zde působícím prokazovali během jejich více než sedmdesátiletého období existence. Ze záznamů provinciální kroniky vyplývá, že provinciál k tomu počítal i supliky psané guberniu na podporu zachování piaristického řádu ve městě i žádosti o obnovení gymnaziální výuky V září požádali piaristé české gubernium o podporu na provoz a čin− nost piaristických řádových škol v Rychnově nad Kněžnou.55/ S hrabětem i s rychnovskými měšťany se pokoušel provinciál jednat také na konci roku, zejména v prosinci 1793. Tato vyjednávání se však týkala podmínek, za nichž by se řád mohl do města vrátit. Piaristé by chtěli mít zaručený příjem 1800 fl. a budovu, která by byla majetkem řádu.56/ Rovněž vyjednávání všech zúčastněných stran v následujícím roce nepři− neslo žádný příznivý obrat v rychnovské kauze. V únoru roku 1794 se provinciál piaristů Friese znovu dotazoval hraběte Kolovrata na hmotné zabezpečení piaristů v Rychnově a zároveň stanovil své podmínky. Hrabě odpověděl, že dává piaristům trojúhelníkovou budovu koleje a škol do užívání spolu se dvěma zahradami, za to chtěl písemný závazek od rychnovských měšťanů, že pivo a ostatní alkoholické budou odebírat pouze od rychnovské hraběcí vrchnosti. V březnu a v dubnu jednala o Rychnově již třetí guberniální komise. V květnu jednání pokračovala a na 16. června 1794 svoláno shromáždění kvůli podpisu podmínek smlouvy. Kromě hraběte zde byl při jednání na radnici v rámci schůze rychnovského magistrátu ještě přítomen provinciál česko−moravsko−slezské piaristické provincie P. František Xaverský Friese a S Gerardo se svým sekretářem, krajský hejtman, který byl vlastně ředitelem všech veřejných škol na území Královéhradeckého kraje a rektor piaristické koleje P. Pantaleon Pokor− ný a S. Raphaele (* 30. 10. 1741 Nymburk, † 28. 9. 1826 Benešov). O návr− hu měli rychnovští měšťané rozhodnout svými jednotlivými hlasy. Tohoto aktu se zúčastnilo celkem 412 rychnovských měšťanů, z nichž 237 (58%) projevilo osobní hrdost a návrh zajistit si možnost vzdělání za utužení poddanských vztahů odmítlo. Ostatních 175 (42%) souhlasilo. Toto jednání se tedy vlastně stalo posledním pokusem mezi piaristickým řádem a obyvateli Rychnova nad Kněžnou o možnosti zde působit.57/ Nejspíše již v srpnu 1794 požádal provinciál, aby směli piaristé po 70 letech působení Rychnov opustit. Krajský hejtman i zemské gubernium jejich žádost schválili s tím, že dokud bude stát budova jejich koleje, mohli by se piaristé do Rychnova ještě vrátit. Dne 26. 9. 1794 oznámili poslední dva piaristé svůj odchod hraběti Kolovratovi v Černikovicích a potom se rozloučili s přáteli z řad zdejších měšťanů. Nezastihli pouze purkmistra Antonína Hartmanna, který mezi tím odjel do Mikulova za provinciálem Friesem, kde s ním ještě jménem rychnovské obce znovu vyjednával. Zde se při jednáních bohužel opět ukázala jako velmi omezující otázka hraběcího práva šenku. Dne 29. září 1794 odešli z Rychnova poslední dva ze tří 68


piaristů. P. Pantaleon Pokorný a S. Raphaele do piaristické koleje v Ostrově u Karlových Varů, kde měl zastávat rektorský post. Do téže koleje měl namířeno i druhý z piaristů P. Pius Hemerka a S. Clemente ( * 18. 5. 1756 Chrudim, † 17. 9. 1826 České Budějovice), který odešel učit do piaristické koleje v Ostrově u Karlových Varů a pak do Českých Budějovic. V Rychnově pouze zůstal P. Jan Damascenus Kapoun a Beate Virgine Maria ( * 30. 3. 1732 Rychnov nad Kněžnou, † 21. 4. 1806 Litomyšl), který měl již řádovou kariéru za sebou. Byl nejen rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou, ale i kolejí v Litomyšli, v Praze a v Českých Budějovicích. Ten se nechal zapsat do piaristické koleje v Litomyšli, kam přestěhoval kolejní archiv, s doklady o fundacích rychnovských měšťanů, např. o pivcovské fundaci, případně i další pozůstalost. 58/ Po těchto událostech se např. již v kronice česko−moravsko−slezské pia− ristické provincie již tolik nemluví a provinciál si všímá jiných události. Přesto však aktivita Frieseho kolem návratu piaristů do Rychnova nad Kněžnou neustává. Na straně rychnovských měšťanů pak vyvíjela potřeb− nou aktivitu skupina příznivců řádu soustředěná kolem purkmistra souke− níka Antonína Hartmanna. S těmi si provinciál Friese dosti často dopiso− val.59/ Jako zástupce piaristického řádu zatím na základě dojednání pana Antonína Hartmanna s řádovým provinciálem F. X. Friesem zůstával v Rychnově P. Jan Damascenus Kapoun a B. V. Maria, který 14. 11. 1794 opustil kolej a ubytoval se u vnuka své sestry Františka Czeypka. Tehdy taky zakončil Kapoun psaní 2. dílu análů zdejší piaristické kroniky s přáním lepších časů.60/ Za svého pobytu byl P. Jan Damascenus Kapoun nežádoucí pro majitele rychnovského panství hraběte Kolovrata, proto si stěžoval na jeho pobyt a snažil se přimět provinciála k jeho odvolání z Rychnova. Na základě těchto nařčení se pak musil provinciál obhajovat před guber− niem a P. Jan Damascenus Kapoun pak před hrabětem Kolovratem. 61/ Toto klima vydrželo zhruba dva roky téměř do začátku třetího provincialátu P. F. X. Frieseho a S. Gerardo. V roce 1797 Rychnovští měšťané stále však ještě posílali petice na úřední místa a doufali, podobně jako piaristé, že se situace obrátí k lepšímu a piaristé se vrátí zpět. 62/ Ve druhém období provincialátu F. X. Frieseho se celá řada lokalit, kde působili piaristé, snažila znovu získat gymnázium, o něž přišla při zavedení školských reforem za panovnice Marie Terezie. V záznamech piaristické kroniky česko−moravsko−slezské provincie o tom lze najít celou řadu velmi zajímavých dokladů. V létě roce 1792 požadovali otevření gymnázia kromě existence normální (správně hlavní) školy např. ve Slaném. Jiná žádost v tomto směru byla např. doložena z Ostrova u Karlových Varů zhruba ve stejném období. V létě roku 1795 se o znovuobnovení gymnázia pokoušeli v Benešově a navíc chtěli získat gymnázium i měšťané z krajského města Berouna, kde piaristé měli vlastně již původně jen hlavní školu. Na konci 69


tohoto roku se pak se stejnou žádostí připojili měšťané z Příbora na Moravě. Počátkem roku 1797 přišla ještě jedna žádost o zřízení gymnázia v Benešově, kde měšťané znovu urgovali své minulé požadavky. Situace kolem těchto otázek, stejně jako problémy, které vznikaly při otevírání řádových studií se velmi často řešily také při vizitacích. Tehdy se stávalo, že na ně někdy nejezdil provinciál sám pouze se svým sekretářem, jako tomu bývalo dříve. Když bývaly nějaké problémy, připojoval se k jednáním o školách některý z krajských hejtmanů jako tomu bylo např. v létě roku 1795 v Českých Budějovicích. Do ostatních kolejí pak jel pater provinciál visitovat jindy, ale stejně kvůli náročnosti dalších jednání jich zkontroloval pouze část (Benešov, Ostrov u Karlových Varů, Most, znovu České Budějo− vice, Mladou Boleslav a Doupov). Složité otázky také v tomto směru řešil provinciál ve spolupráci s českým nebo moravským zemským guberniem, nebo přímo osobním jednáním, např. u dvora ve Vídni nebo, většinou však méně častěji, i s pražským arcibiskupstvím. Z otázek teritoriálního rozmístění gymnázií bylo tedy nejdůležitější obnovení několika gymnázií v severozápadních a středních Čechách, kde byla koncentrace piaristic− kých kolejí s hlavními školami poměrně značná. 63/ Počátkem roku 1797 pociťoval piaristický řádový provinciál P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo, jehož zdraví bylo poměrně nepevné, již jistou únavu ze svého delšího funkčního období, které se navíc znovu po šesti letech uzavíralo. Proto považoval za svoji povinnost svolat do Mikulova na Moravě provinciální kapitulu řádu. Ta se konala v počátkem července roku 1797.64/ Úvodní řeč, která vyjadřovala náladu účastníků, podporující zvolení provinciála nejméně ještě na jedno funkční období, přednesl P. František Xaverius Gradický a S. Ignatio (* 30. 10. 1757 Nový Jičín, † 2. 8. 1839 Lipník nad Bečvou), který působil jako ředitel školy a novicmistr v piaristické koleji v Lipníku, odkud byl na kapitulu určen jako vokál spolu se svým rektorem.65/ Tato úvodní řeč se zachovala ve vydání tiskem. Její název je Oratio in comitiis provincialibus Scholarum Piarum ad Patres ex Bohemia, Moravia, Silesia congregatos Nicolsburgi Moravorum habita a Francisco Xav. Gradicky eiusdem instituti alumno litterarumque humaniorum professore. Řeč pak byla před přednesením sepsá− na a připravena k vydání asi dne 5.7. 1797. Tisk byl zřejmě pořízen až po přednesení této řeči. Došlo k tomu v Maďarsku ve Velkém Varadíně v roce 1798 u nakladatele Stephana Rábaie.66/ Kniha je napsaná v dobrém řečnickém stylu antických římských klasiků C. Sallustia Crispa, M. Tullia Cicerona a i vynikajících starořeckých a staro− křesťanských řečníků Demosthéna, Isocrata a sv. Basila Velikého, takže by mohla docela dobře sloužit k příkladné výuce rétoriky ve čtvrté nebo spíše v páté třídě gymnázia. Celé dílko je uvozeno citátem ze stanov piaristického řádu, kde zakladatel piaristické řehole sv. Josef Kalasanský a Matre Dei připomíná důležitost náboženské výchovy v duchu piaristické spirituali− 70


ty a dalším o blaženosti čerpané z humanitního vzdělání po celý život.67/ Na počátku oslovuje autor shromáždění účastníků piaristické provinciální kapituly, tedy volitelů budoucího provinciála (patres eximii). Jim potom dokazuje, že je řádový piaristický Provinciál mužem na svém místě, který zastával tuto funkci již 12 let a že by se v současné době hledala náhrada za něj pouze velmi těžko. Jeho činnost se dá podle autora spisku srovnat docela velmi dobře s činností téměř všech nejvýznamnějších řádových provinciálů českomoravsko slezské piaristické provincie, jako byli např. P. Germanus Jandík a S. Adalberto, P. Guido Nicht ab Angelis, P. Jeremias Soudný a Matre Dolorosa, P. Gilbertus Burgraff a S Leopoldo, P. Augustus Schmidt a S. Clementete nebo nám již známý Frieseho předchůdce P. Bernardinus Fritsch a S. Catharina. 68/ Dále P. F. X. Gradický připomíná shromážděných, že to, zda se P. Friese ujme znovu provincialátu záleží vlastně jenom na nich. Připomíná, jak si jako piaristé dovedli udržet přízeň nejvýznamnějších českých i moravských šlechtických rodů, např. Ditrichštejnů, Magnisů, Martiniců, Vrtbů, Čer− nínů nebo Liechtensteinů. Podle autora bývali piaristům příznivě naklo− něni také mnozí členové panovnického rodu Habsburků. 69/ Autor zde uvádí zejména císaře Matyáše II., pokusy piaristů o založení kolejí ve Vídni a v Opavě či Vratislavi, v náznaku nepřímo připomíná také inkolát císaře Ferdinanda III. z března roku 1657. U Ferdinanda II. se připomíná spíše dobrý vztah k jeho ženským příbuzným. Jednalo se především o císařovu matku florentskou velkovévodkyni a dceru Cecílii Renatu, sestru Ferdinanda III. a manželku polského krále Vladislava IV. Vasy, rovněž významného příznivce piaristického řádu. 70/ Potom Gradický nastiňuje linii vztahu mezi piaristickým řádem a habsburskými panovníky, která vede přímo až k mikulovské současnosti v květnu roku 1797. Především zdůraznil úlohu panovnice Marie Terezie při rozšiřování piaristických škol v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Jednalo se především o koleje v Praze, v Českých Budějovicích, v Mostě, Doupově, Hustopečích, Novém Boru, Moravské Třebové, Kyjově, Brandýse nad Labem nebo v Berouně.71/ Piaristy si oblíbil i syn Marie Terezie císař Josef II., který jim svěřil výuku v monarchii a vyplácel ještě i nadace, což se týkalo zejména česko−mo− ravsko−slezské piaristické provincie. Podobná situace byla také za jeho nástupce Leopolda II., který si přinesl sympatie k piaristickému řádu již od mládí z Toskánska, zejména pak z Florencie. V této době se zlepšila hlavně úroveň vnitřního vzdělávání piaristů v provincii a přibývalo i řá− dových vzdělanců, kteří vzdělání získávali i mimo řád, jiní naopak vyučovali na univerzitách případně i dalších ústavech působících mimo řád. Za císaře Františka se naskytla rovněž příležitost pro působení většího počtu gymnázií při kolejích piaristického řádu. To, že řád měl svoje učence, kteří vynikali v humanitních i přírodních vědách i ve filozofii, matematice, 71


historii i teologii lze již chápat jako vliv blahodárného působení provinciála P. Františka X. Frieseho na piaristický řád. Projevilo se to i na výuce v hlavních školách i gymnáziích při výuce podle reformních nařízení rakouských úřadů. Zaváděly se nové předměty. Nově byla pojata výuka aritmetiky, připojila se více výuka geometrie a ve vyšších ročnících hlavních škol se vyučovalo i základům pedagogiky, metodiky a historické geo− grafie a historie. V podobném duchu se nesla i úprava reálné části výuky na gymnáziu, kde se zlepšila i metoda výuky latiny a řečtiny, kladl se větší důraz na literární historii a na řečnictví i na vystupování absolventů v prak− tickém životě. Bylo důležité, aby studenti z piaristických škol odcházeli připraveni na další studium na lyceích, vyšších učeních i vysokých školách. Za Friesho provincialátu se povedlo rovněž udržet nebo možná i mírně zlepšit výuku na soukromých vyšších řádových studiích. Přispělo k tomu též i dobré vzdělání samotného provinciála v tomto směru proto ho řečník Gradický řadí mezi přední řádové filozofy, teology, historiky a pedagogy, jakými byli např. P. Remigius Mašát a S. Erasmo, P. Cornelius Hornesch a S. Carolo Boromeo, P. Guido Nicht ab Angelis, P. Quirinus Kraloveski a S. Augustino, P. Bernardinus Fritsch a S. Catharina Siensi, P. Gelasius Dobner a S. Catharina nebo P. Adauctus Josephus Calasanctius Voigt a S. Germano. 72/ O životních osudech některých těchto a jiných učenců z konce 18. století nám zanechal zápisy již sám Friese. Jinak s Friese (i podle Gradického spisku) snažil být i dobrým knězem v praxi, byl smířlivé povahy, výmluvný a pro své žáky i podřízené se stával přirozenou autoritou. Byl skromný a měl vrozený šarm, tím vším působil při výchově na mladé lidi. Právě ve výchově příkladem byla jedna z jeho silných stránek pedagogického působení. Proto zřejmě mohl dobře vést piaristický řád i v době panování císaře Josefa II. Proto asi za císaře Františka II. mohl dokonce u císařského dvora vyjednávat o rozšíření řádu do nových míst, kde měly vzniknout i další školy. Byly to v Čechách Tábor a Vrchlabí a Třebíč na Moravě. V Táboře, ve Vrchlabí a v Třebíči mělo vzniknout kromě hlavních škol ještě gymnázium.73/ Láska k piaristickému řádu, zejména k česko− moravsko−slezské provincii i k tehdejšímu císařství, to byly hlavní motivy, kvůli kterým doporučoval řečník, aby shromáždění voliči dali znovu svůj hlas dosavadnímu provinciálovi P. Františkovi Xaverskému Friesemu a S. Ge− rardo a proto se obracel také na něj, aby situaci pochopil a navzdory svému horšímu zdravotnímu stavu se ještě alespoň na příštích šest let ujal vedení česko−moravsko−slezské piaristické provincie, s níž jakoby vlastně srostl. Gradického řeč měla příznivý ohlas. P. František Xaveský pak setrval ve svém úřadě v podobné linii práce ještě dalších šest let. Do nového funkčního období vlévaly P. Friesemu asi určitý optimismus příznivé zprávy z Rychnova nad Kněžnou, ale ne vše se mu na počátku tohoto úředního období dařilo tak, jak si představoval. 74/ Nedařilo se mu 72


především v pokusech o další rozšiřování řádu zakládáním nových kolejí. Jednání o příchod do Tábora a Vrchlabí již asi nebyla obnovena. Počátkem roku 1798 byla neúspěšně skončena i jednání o založení piaristické koleje v Třebíči. Tato možnost byla definitivně ztracena. V témž (1798) období se objevila i nabídka, zda by nebylo možné vybudovat nějakou formu piaris− tických škol, nejspíše gymnázium, v Jičíně, kde do roku 1773 měli gymná− zium jezuité. V kronice je však o tomto návrhu pouze zmínka, takže se dá předpokládat, že se ani nerozvinula žádná větší jednání v tomto smě− ru a gymnázium mělo jiného provozovatele. 75/ Koncem roku 1802 pak proběhly ještě kratší rozhovory s moravským zemským guberniem o možnosti zřídit piaristické gymnázium a filozofické studium v Brně. Tato jednání byla též neúspěšná, avšak nelze vyloučit, že tyto podněty byly rozhodující pro zřízení přechodného pracoviště piaristů pro výuku filozofie v Brně v letech 1807 – 1820 v klášteře minoritů u kostela dvou Janů.76/ V této době se rozvíjela rovněž soukromá řádová studia a uvažovalo se i o otevírání učilišť částečně veřejného charakteru při nich, obzvláště ve větších lokalitách městského charakteru vzdálenějších od univerzitních center. Měla být dvouletá a působit jako přípravná studia pro univerzity. Necelý rok po konání provinciální kapituly 16. ledna 1798 byla zaslána moravskému zemskému guberniu v Brně a snad i brněnskému biskupství žádost o zřízení veřejného filozofického učení v Mikulově. Piaristický provinciál s guberniem jednal a požadoval poplatek 300 fl. na provoz. Návrh narazil na potíže u tehdejšího brněnského biskupa Vincence Josefa Schrattenbacha (biskupem od 13. 6. 1800, † 25. 5. 1816), takže k defini− tivnímu schválení studií došlo až v roce 1807, císařským souhlasem 12. 9. a otevřením v novém školním roce 9. 11. 77/ Daleko rychleji probíhal tento proces v Litomyšli. V tomto případě požádal o obnovení ústavu provinciála sám královéhradecký biskup Maria Tadeáš hrabě Trautmanns− dorf, příznivec litomyšlských piaristů, a litomyšlský rodák piaristický provin− ciál P. František Xaverský Friese a S. Gerardo se k němu rád přidal. Začalo se učit již ve školním roce 1802/1803. Profesor logiky, metafyziky a ma− tematiky P. Prosper Husák si musil ještě v říjnu roku 1814 narychlo dodělat aprobační zkoušky v Olomouci. 78/ Na samém sklonku posledního Frieseho provincialátu počátkem roku 1803 mu přišel dvorní dekret, v němž se oznamovalo že filozofická studia budou zřízena kromě Prahy, ještě i v Českých Budějovicích Litoměřicích, v Plzni a v Broumově u benediktinů. Piaristům bylo doporučeno buď stu− dium zrušit, nebo se zavázat, že budou používat pouze příspěvek 600 fl. ze studijního fondu a ostatní peníze si seženou jiným způsobem. Provinciál se rozhodl pro druhou možnost, osobně všechny okolnosti a tak studium zachoval a brzy sehnal i mecenáše. Nejdříve měli tato studia navštěvovat pouze studenti, kteří chtěli na univerzitě studovat teologii, od roku 73


1804 i zájemci o další fakulty. 79/ Piaristé měli tedy na konci Frieseho provincialátu přislíbeno, že budou v česko−moravsko−slezské provincii provo− zovat dvouleté filozofické kurzy celkem ve čtyřech kolejích – v Mikulově, Českých Budějovicích, v Mostě a v Litomyšli. Kromě Litomyšle byly tyto filozofické přípravné kurzy otevřeny až za nástupce P. F. X. Frieseho.80/ Jedním z vyřešených případů v posledním funkčním období provinciála Frieseho bylo opětné uvedení piaristů do koleje v Rychnově nad Kněžnou. Asi ještě v létě roku 1797, těsně po jednání provinciální kapituly a zvolení stávajícího provinciála se rozhodl hrabě František Josef Libštejnský z Kolo− vrat přece vyhovět žádosti rychnovských měšťanů a požádat piaristy o náv− rat do Rychnova a zároveň doporučit i zřízení gymnázia v tomto městě. Tehdy byl prostředníkem mezi vrchností a měšťany po českém piaristovi P. Janu Damascenovi Kapounovi (ten odešel do piaristické koleje v Lito− myšli) jeho bratr, který byl piaristou v Polsku a používal stejného řádového jména.81/ Pak nastala delší jednání mezi provinciálem a hrabětem, při nichž oznámil provinciál hraběti listem ze 14. září 1797 svoje podmínky. Požadoval v nich, aby se v Rychnově zřídilo gymnázium, a vedle toho žádal, aby piaristé vyučovali i ve 3. závěrečném ročníku hlavní školy tzv. preparandě, kde se v předcházejících dvou třídách uvažovalo o peda− gogickém působení světských učitelů. Budova bývalé koleje měla být řádně opravena a přidány k ní dvě zahrady pro užitek členů řádu. Piaristů mělo přijít celkem osm, což odpovídalo obsazení menší piaristické koleje s gymnáziem.82/ Měli dostávat celkový plat na výživu v hodnotě 2000 fl. a na− víc ještě 12 sudů piva. Řád neměl mít vůči hraběti žádné závazky a měl se věnovat pouze školským povinnostem. 83/ Koncem podzimu (3. 11. 1797) byl provinciálův požadavek projednán na schůzi rychnovského magistrátu za přítomnosti vrchního panství Schindlera, purkmistra Václava Císaře z Rosenfeldu a radních Müllera a Peikerta i vý− borů Jelínka, Kudláčka, Vostřebala, Anny Chládkové a Alžběty Kapou− nové a P. Jana Damascena Kapouna. Většinu požadavků piaristů až na některé drobné ústupky vůči vrchnosti (sloužení mší za zemřelé členy rodu) a způsobu financování (zmenšení fundace na 1912 zl. 30 kr.) schválili. Zajímavě byly zdroje, z nichž pocházel kapitál na financování školní výuky ve městě. Byly do nich zahrnuty nejen peníze z hraběcí pokladny, ale i z na− dací místních měšťanů, zejména z pivcovské a chládkovské nadace. Protokol podepsal hrabě František Josef Libštejnský z Kolovrat na svém zámku v nedalekých Černikovicích až 31. července 1798 a ještě po tom také piaristický provinciál P. František Xaver Friese a S. Gerardo při vizitaci v Litomyšli. Tento významný dokument se stal později základem pro jednání o fundační listině obnovené piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou.84/ Mezi tím se začala již připravovat generální oprava koleje pro nové využití. Hrabě František Josef z Kolovrat povolal z Prahy stavitele Josefa 74


Zobela (* 25. 9. 1746 Grän v Tyrolích, + 18.3. 1814 Praha), který byl v dobrých vztazích i s piaristy, aby budovu koleje prohlédl a narýsoval plány na její renovaci.85/ Ty byly poslány provinciálovi a ten s nimi projevil souhlas. Potom, těsně před stavbou však nastala osudná noc 18. května 1798, kdy za bouře do kolejního kostela Nejsvětější Trojice uhodil blesk. Ten i s pia− ristickou kolejí utrpěl následným požárem poměrně značné škody. Zatím co opravy kostela byly odloženy po nejnutnějším zabezpečení, avšak s opra− vou značně poškozené koleje se začalo téměř ihned, protože měšťané nechtěli zbytečně oddalovat příchod piaristů a založení gymnázia. Zatím zde byl pouze P. Jan Damascenus Kapoun z Polska, který se podílel na organizaci stavebních prací. Na stavbu střechy byl ještě v srpnu povolán tesařský mistr Jan Rettig, který najal tesaře z okolních panství. Mohly tedy alespoň začít práce na zabezpečení střechy na blížící se zimu.86/ Jedním z motivů pro urychlení prací na opravách kolejní budovy by− lo i přání rychnovské vrchnosti, ale zejména zdejších měšťanů, aby se piaristi do Rychnova vrátili co nejdříve. Proto se zde pobývající polský P. Jan Damascenus Kapoun vypravil k panu provinciálovi Friesemu do Mikulova, aby určil pro kolej v Rychnově nového rektora. Ten jim nabídl svého oddaného a oblíbeného sekretáře P. Eustachia Frubina a S. Anna, který byl vlastně i jeho bývalým nejmilejším žákem. Měl tedy jistotu, že o rychnovskou kolej bude postaráno tak, jakoby se jí ujal on sám. 87/ P. Eustachius a jeho průvodce odešli nejprve do koleje v Litomyšli, kde se k nim připojil ještě český P. Jan Damascenus Kapoun a všichni pak odešli do Rychnova, kde byli veškerou obcí v čele s purkmistrem Václavem Císařem z Rosenfeldu slav− nostně přivítáni. Rektor byl potom ubytován, podobně jako dříve P. Jan Damascenus Kapoun v domě Františka Czeypka na tzv. Novém Městě v budově, která se dodnes označuje jako stará pošta a patří mezi památné budovy města.88/ Následující rok byl spíše ve znamení provádění stavebních prací a případného dalšího hmotného zabezpečování budoucí výuky. Práce na střeše vydržely v poměrně dobrém tempu až do roku 1800. V první polovině roku posoudila práci zvláštní komise složená ze zástupců pia− ristů a světských kněží z Rychnova. Další vývoj poněkud pozastavila smrt rychnovského faráře. Přesto práce pokročily natolik, že se zdejší zástupci měšťanů i kléru rozhodli pozvat na návštěvu k posouzení stavby, která měla za sebou pouze etapu nejnutnějších oprav, samotného provinciála.89/ P. František Xaverský Friese navštívil Rychnov poprvé od obnovení koleje. Do Litomyšle v ústrety mu odjel rektor P. Eustachius. Do Rychnova přijeli večer 17. srpna. Druhý den jednali s rychnovskými měšťany. Zastavili se pak rovněž na zámku v Černikovicích, pozdravit majitele panství hraběte Kolo− wrata. Dne 19. srpna pak odjel pan provinciál zpět do Litomyšle. Se stavem koleje byl asi při vizitaci spokojen, protože uznal za vhodné pozvat do Rychnova ještě několik piaristů, aby tvořili komunitu. Tento návrh podpořilo 75


také zemské gubernium.90/ Pozváni tedy byli ještě kromě rektora P. Eustachia Frubina, který byl zároveň i ředitelem hlavní školy, P. Glycerius Peikert a S. Bernardo, jako profesor pro soukromé studium a klerik F. En− gelbertus Dombrger a S. Anna, který byl učitelem 3. závěrečné třídy hlavní školy – preparandy. Je třeba si tady připomenout, že vlastně Frubinovi byli podřízeni i dva světští učitelé v 1. a 2. třídě hlavní školy, což bývala po reformách Marie Terezie a Josefa II. běžná školní praxe. 91/ Povolení k otevření rychnovských škol od zemského gubernia zatím nepři− cházelo. Nakonec guberniální komise doporučila listem ze 16. října provin− ciálovi, majiteli panství i rychnovským měšťanům, aby se spokojili s hlavní školou. Ta zde byla sice v listopadu slavnostně otevřena, ale všechny tři zúčastněné strany, doufaly, že vzhledem k poměrně dobrému finančnímu zabezpečení by mohlo v budoucnu dojít i k otevření gymnázia. Neváhali ani postoupit zdlouhavá jednání v tomto směru, což se nakonec vyplatilo. Koncem prosince 1800 byla stanovena nová guberniální komise, která zhruba po ročním jednání za přímluvy krajského úřadu v Hradci Králové, byla nakloněna zřízení nového gymnázia. Dne 7. prosince 1801 odsouhlasila dvorská kancelář zřízení gymnázia, pokud ho bude vydržovat vrchnost a obec bez příspěvků ze studijního fondu, jeho učitelé (prefekt a 5 profesorů) se budou řídit státními předpisy. Kromě gymnázia měla v budově sídlit trojtříd− ní hlavní škola. Tento bod však nebyl zcela dobře akceptovatelný kvůli velkému počtu žáků v budově a později byl řešen jinak. Otevření gymnázia však bránila chudoba způsobená tehdejší válečnou situací. Proto se nikdo nestaral o dodržení finančních podmínek podle ujednání z roku 1797 a stav− ba i další úpravy kolejní budovy probíhaly pouze pozvolna. V roce 1803 zde působili pouze dva zedníci. Piaristé však zřejmě nevyčkávali na dostavbu nové budovy a zaknihování majetku do zemských desek. Poslali do Rychnova nové profesory a postupně zde otevírali další gymnaziální třídy, což vyvrcho− lilo otevřením poslední 5. třídy rétoriky. Nastal tedy v gymnaziální výuce po organizační stránce názvů tříd návrat k situaci před reformami, avšak nebývala parva. Žáků bylo poměrně dost. V nižších ročnících mezi 20 až 30, ve vyšších ročnících kolem 10.92/ Provinciál Friese řešil na sklonku svého funkčního období celou řadu podobných a stejně složitých případů jako v Rychnově, kde se jednalo o povolení výuky na jiném druhu škol při kolejích i řešení finančních problémů v některých lokalitách. Finanční problémy měla kolej v Českých Budějovicích, kde musili již dříve vyměnit piaristé svou novostavbu přebu− dovanou v biskupskou rezidenci za prostory zrušeného kláštera domini− kánů. Finančně byla tehdy též ohrožena existence vynikajícího hudebního piaristického semináře při koleji v Bílé Vodě. 93/ U některých těchto problémů, obzvláště, pokud byly podány žádosti o jejich řešení počátkem roku 1803, se předpokládalo, že je bude řešit nejspíše již nový provinciál. 76


Týkalo se to např. žádosti měšťanů z Benešova u Prahy o znovuobnovení gymnázia při zdejší piaristické koleji podané v 1. čtvrtletí roku 1803. Naopak problémy kolem existence filosofického učiliště v Litomyšli provinciál míval ve zvyku vždy osobně řešit. Možná, že o nich jednal i na generální kapitule v Litomyšli, která se zde sešla v červnu 1803. Zde byl 22. června 1803 zvolen provinciálem P. Petr Bruckner, kroměřížský rektor, s nímž Friese udržoval poměrně časté písemné kontakty.94/ Po skončení provincialátu byl jmenován P. Franciscus Xaverius Friese novým rektorem piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou. Dřívější rektor P. Eustachius Frubin a S. Anna zůstal se svým někdejším oblíbeným učite− lem a současným dobrým kolegou v Rychnově nad Kněžnou, kde zemřel dne 16.5. 1804. Rychnovský rektor Friese se i nadále snažil o prospěch rychnovské piaristické koleje i škol při ní a zejména pak o legalizaci zdejší gymnaziální výuky zemskými úřady. Významného úspěchu v tomto směru dosáhl zejména v roce 1806. Byl jím zápis nadace pro rychnovské gymnázium do knihy fundací dne 8. ledna 1806. Listinu, která vycházela ze starších nadací (1797, 1801 a 1802) podepsal hrabě František Josef Liebštejnský z Kolovrat, purkmistr František Hartmann, provinciál řádu piaristů P. Petr Bruckner, P. František Xaverský Friese a S. Gerardo, rektor koleje v Rych− nově nad Kněžnou a exprovinciál, městští radní Jan Miller, Jan Peikert, Josef Jelínek a za město ještě Jiří Rotálecký, Kryštof Jan Habart, František Vaněček, Anna Chládková a Alžběta Kapounová. 95/ V tomto školním roce (1805/6) působilo v Rychnově celkem šest piaristů a rektor byl zároveň prefektem gymnázia i ředitelem normální školy. Numericky shodné, ale personálně pozměněné, obsazení měla rychnovská piaristická kolej i ve školních letech 1804/5 a 1806/7. Tehdy nastala i nová etapa gymnaziální výuky piaristického vyučování. Začalo se učit podle návrhů prefekta piaristic− kých škol ve Vídni P. Františka Inocence Langa (* 4. 10. 1752 Marcheg, † 10. 4. 1835 Vídeň). Jeho studijní předpisy schválené císařem Františkem I. 21. května roku 1804 platily s menšími úpravami až do roku 1848. Ve dnech 18. 5. – 22. 5. 1806 zastupoval rychnovskou piaristickou a její školy rektor Friese na provinciální kapitule v Mikulově.96/ Přestože byl majetek určený pro rychnovské gymnázium zakniho− ván a v ústavu probíhala plnohodnotná výuka, nebylo škole poskytnuto plně právo veřejnosti. Přes veškerou někdy i marnou snahu se P. František Xaver Friese tohoto způsobu završení svého díla i téměř celoživotní péče, kterou věnoval pedagogickému i pastoračnímu působení, nejen na své přímé žáky, ale zejména i šíření vzdělanosti, kultury, lásky k Bohu i pia− ristickému řádu, hlavně v Rychnově nad Kněžnou i jeho širším okolí, nedočkal. Zemřel v Rychnově 18. 6. 1809 ve věku 68 let po 52 letech členství i aktivní práce mezi piaristy. Plného veřejného uznání rychnov− ského gymnázia se dosáhlo na základě dekretu dvorské studijní komise 77


z 11. ledna 1812.97/ Od této doby mohl ústav daleko aktivněji působit nejen na město Rychnov a jeho poměrně uzavřené mikroklima, ale i na celý zdejší region, protkaný sítí drobnějších poddanských měst a měste− ček, i na rozvoj gymnaziální vzdělanosti spojené s tradicí v něm. Stalo se tak i díky obětavé a nezištné práci jeho někdejšího rektora koleje piaristů v Rychnově nad Kněžnou, ředitele prozatímního gymnázia i provinciála řádu piaristů P. Františka Xaverského Friese a S. Gerardo. V piaristickém řádu celkově nebyl P. František Xaverský Friese rovněž zcela zapomenut. Ačkoliv se nedostalo jeho jméno na stránky poslední piaristické encyklopedie, přesto si jeho díla povšimli někteří významní řádoví biografové. Zejména to byl známý maďarský biograf P. Alexius Horányi a S. Joanne Nepomuceno (* 15. 2. 1736 Buda, † 9. 11. 1809 Pest). Vyučoval filozofii v Nitře a v Tatě. Později se zabýval historickými studii v Pešti. Napsal kromě dalších hojných prací poměrně rozsáhlý dvoudílný spis Scriptores Scholarum Piarum Liberaliumque artium magistri, který vyšel v Pešti v letech 1808 a 1809. Dále to byl i významný piaristický básník, historik a řádový generál Thomas Viňas ( * 3. 12.1864 Mataró, † 21. 2. 1929 Barcelona) a stejně významný historik Leodegarius Picaniol ( * 31. 3. 1896 Moyá u Barcelony, † 3. 9. 1968 Sabadel u Barcelony). 98/ František Xaver Friese, provinciál piaristického řádu a rektor piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou na počátku 19. století, ačkoliv je již dnes zapomenut, významnou osobností skutečně byl. Podařilo se mu bez větší úhony převést piaristický řád v Čechách, na Moravě a ve Slezsku labyrintem školních reforem a změn na přelomu 18. a 19. století. Navíc se pokusil ještě nastínit i cestu vývoje řádu ve středoevropských podmínkách v budoucím století, že se pozdější dějiny řádu piaristů vyvíjely poněkud méně příznivě rozhodně nebylo vinou F. X. Frieseho, provinciála, jehož dílo i život by si zasloužily i při budoucích výzkumech v tomto směru větší pozornost.

SUMMARY Biography of P. Franciscus Xaverius Friese a S. Gerardo ( *10.12.1741 Litomyšl, † 18.6.1809 Rychnov n. Kn.), the provincial of Piarist order (O.Sch.P.) since his childhood. On the top of his career he was a rector of piaristic college in Rychnov nad Kněžnou in the beginning of 19th century. He was a provincial and rector in complicated period of reformation of Joseph II.

78


POZNÁMKY 1/ Srv. ŠTĚPÁNEK, J.: Dějiny vyššího gymnasia v Litomyšli., Litomyšl: Vladimír Augusta, 1894, s. 34 a 35 Frieseho však přímo neuvádí. Dokumenty o návštěvě elementární školy se nezachovaly ani z Litomyšle. Doklady o jeho gymnaziálním studiu však přináší SOkA Svitavy se sídlem v Litomyšli. Gymnázium Litomyšl I., Třídní výkazy „Calculi discipulorum Scholas Pias Litomisslii frequentantium 1750 – 1796, č. kn. 111. Pro srovnání jsem zde použil seznamy kalkulů v syntaxi z roku 1754, z poetiky v roce 1755 a prohlédl kalkuly z rétoriky z roku 1756. 2/ Životopisné údaje o piaristech (o jejich slibech, dílech apod.) čerpám většinou z edice FISCHER, K. A. F.: Verzeichnis der Piaristen der deutschen und böhmishen Ordensprovinz. Catalogus generalis provinciae Ger manicae et Bohemicae Ordinis Scholarum Piarum. R. Oldenbourg München 1985, 222 s. (dále FISCHER) , kde je řazení piaristů podle řádových jmen, uvádí se i soupis jejich prací, avšak pouze na základě druhotných informací z další literatury, předev− ším děl HORÁNYI, A.: Scriptores Piarum Scholarum liberaliumque artium magistri, vol. I − II., Budae, 1808 − 1809. Kvůli horší dostupnosti jsem byl nucen požívat druhotné, ne vždy přesné Fischerovy ciatace. Z pramenů jsem používal v tomto směru zejména NA Praha, ŘPi, provincie, Catalogus religiosorum scholarum piarum provinciae Bohemiae 1631−1940., č. kn. 28, kde může být zaměněno datum narození s datem křtu a datum úmrtí s datem pohřbu. 3/ Pro informace o činnosti piaristů, soukromých řádových studiích, učitelských, kazatelských, kněžských a dalších významných řádových funkcích v jednotlivých kolejích v letech 1724−1779 používám nejčastěji knihu vedenou řádovým provin− ciálem NA, ŘPi , provincie, Seznam členů řádu (Liber provinciae Germaniae pro familiis inscribendis) 1724−1779, č. kn. 27, do r. 1748 se týkala kniha též rakouských kolejí, pak již jen kolejí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 4/ O piaristických kolejích v českých zemích srv.: BARTŮŠEK, V.: Šíření pia− ristických kolejí a škol v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v 17. a 18. století. Paginae historiae, 11/ 2003, s. 32 – 68 (dále Šíření). 5/ Školní rok tehdy začínal většinou 1. listopadu a končil v září nebo v říjnu následujícího roku. Nižší ročníky zůstávaly ve škole déle než vyšší. 6/ V soukromých řádových učilištích bývala délka kněžských studií filozofie i teo− logie zpravidla o něco kratší než na veřejných univerzitách, kde např. studium filozofie trvalo tři roky (logika, fyzika, etika). Srv.: BARTŮŠEK, V.: Výuka teologie v piaristickém řádu v době baroka a příprava na ni s přihlédnutím k českým zemím. In omnibus caritas, Sborník Katolické teologické fakulty, sv.IV., Karolinum, Praha 2001, s. 40−60, zvl. s.56, 57 dále Výuka. 7/ Nejčastěji (téměř vždy pravidelně) se otevíralo teologické učiliště v tehdejším sídle piaristického provincialátu v piaristické koleji v Mikulově, kde se jako v jediné piaristické koleji v Česko−moravsko−slezské provincii mohlo studovat také kanonické právo. Teologické studium se pak ještě otevíralo v Rakousku, buď v klejích v Hornu nebo ve Vídni. Srv. Výuka.

79


8/ BARTŮŠEK, V.: Kroměřížská biskupská knihovna a piaristé−světoběžníci v 18. století. In.: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Mora− vy a Slezska (dále PHVKFČMS) 2000. Světová putování a česká knižní kultura. Sborník z 9. odborné konference Olomouc, 11.−12. října 2000. Sdružení kniho− ven České republiky, Státní vědecká knihovna v Olomouci, Brno 2000, s. 109− 118. ISBN 80−7053−219−X (SVKOL), ISBN 80−86249−11−5 (SDRUK). 9/ Mikulovské gymnázium bylo největší ze všech. Co do počtu převyšovalo i Prahu, kde však bylo povoleno otevírat pouze první gymnaziální třídu. 10/ O náboženských bratrstvech srv. např MIKULEC, J. Barokní náboženská bratrstva v Čechách. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, 154 s., ISBN .−7106−422−X. 11/ NA Praha, ŘPi, kol. Praha, Morálka (Theologia moralis, quam P. Franciscus Xaverius a S. Gerardo, s. theologiae professor, discipulis praelegit in Dietrich− steiniano scholarum piarum gymnasio Nicolsburgi). Spis z roku 1774 měl 84 s. 12/ Kolovratský zámek Rychnov nad Kněžnou Historia domus Richnoviensis Schola− rum Piarum. Ad partis IIIae Historiae Proemium. (dále HDR III.). Spisy cituje podle A. Horanye FISCHER, s. 88 takto: za kolej Episcopalis inaugurati Poetico Applausum celebrata, quum … Joannes Leopoldus S.R. Imperii Eques an Hay … Episcopus Reginaehradecensis throno solemni ritu collaretur, a Richnoviensi Piarum Scholarum Collegio in publ iv (sic! – asi c)am Laetitiae gratulationes− que…oblata. s. l. 1780, a za hlavní školu Wünsche der Reichenauer Hauptschule. s.l. n. d. ; o životě biskupa Jana Leopolda rytíře Haye srv.: ŘEZÍČEK, V.: Jan Leopold Hay. Vypsání jeho života a působení. Zemědělské knihkupectví A. Neu− bert. Praha 1915, s. 18, 136 –139; srv. nejnověji o Hayově proreformnám zaměření a činnosti MELMUKOVÁ, E.: Patent zvaný toleranční. Mladá Fronta, Praha 1999, ISBN 80−204−0741−3, s. 24, 26, 91, 92, 162, 164, 165. 175, 217 a 218. 13/ ŠTĚPÁNEK, J.: c.d., s. 142. 14/ NA Praha, ŘPi, kol. Praha, Chronicon domus Pragensis Scholarum Piarum 1753−1827 (dále CHDP), č. kn. 137, s. 335. O pražském novoměstském piaris− tickém gymnáziu srv. nejnověji: BARTŮŠEK, V.: Nad seznamem studentů pražského piaristického gymnázia z roku 1778. Paginae historiae, 14/2006, s. 31−88. (dále Nad seznamem…z roku 1778), srv. též BARTŮNĚK, V.: Z dějin pražské koleje piaristů. s. Časopis katolického duchovenstva. 82/1942, s. 92 15/ SOkA (Státní okresní archiv) Benešov, Gymnasium Benešov, Annales domus Benechoviensis, Tomus III. 1763 – 1852, s.193; CHDP, s. 341; BARTŮNĚK, V.: c.d., s 17; NA Praha, Řpi , Záznamy o generálních a prov. kongregacích 1692− −1857, č. kn. 26 (dále Záznamy, č. kn. 26), l. 168 b−169 b. 16/ NA, ŘPi, provincie, Ephemerides provinciae Bohemiae scholarum piarum (1758−1865), č. kn. 7., s. 569−572, (dále Ephemerides). 17/ Diccionario Enciclopedico escolapio I. Presencia de Escuélas Pías. Madrid: Publicati− ones ICCE, ISBN: 84−7278−126−7 (orba completa), ISBN: 84−7278−132−2 (volo− men 1); Diccionario enciclopedico escolapio II. Biografías de escolapios. Salamanca: Ediciones Calasanctias 1983, 589 s. ISBN : 84−85676−23−8 (orba complata); ISBN 84−85676−24−6 (volmen II.), (dále DENES). 18/ DENES, II. s. 453. 19/ DENES, II. s. 83.

80


20/ PICANYOL: L.: Brevis conspectus historico−statisticus ordinis Scholarum Piarum. Curia generalitia PP. Scolopi di S. Pantaleo, Roma, 1932, kde je přehled řádových generálů, jejich asistentů a prokurátorů a přehled Superiores gene− rales na konci knihy. 21/ Srv. nejnověji: GARCÍA−DURÁN, A.: P. Stephano Quardi je San Carlos XXII prepósito general de la orden de las Esculás Pías (1720−1792). Archivum Scholarum Piarum., (dále ASP) 61 Romae 2007, s. 149. 22/ BERÁNEK, K.: Teologická fakulta. In.: Dějiny Univerzity Karlovy, II. 1622−1802, red.: Čornejová Ivana, Karolinum, Praha 1996, ISBN 80−7184−050−5 (dále DUK), s. 88 – 89. 23/ ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století (II.), Olomouc: Matice cyrilo− metodějská s.r.o., 2003, 605 s., 1 mapová příl.. ISBN 80−7266−156−6, (dále ZUBER, R.: Osudy,), s. 80. 24/ FOLTÝN, D. a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005, 878 s., ISBN 80−7277−026−8. (dále EMK), s. 516, 521. Autory hesla jsou J. Oppletalová (jo), J. Kroupa (jk), J. Bláha (jb) a J. Kohoutek (ko); NAVRÁTIL, J. a kol.: Kapitoly z dějin olomoucké univerzity 1573−1973, Profil, Olomouc, s. 53. 25/ ZUBER, R.: Osudy, s. 82. 26/ DUK II. podává v tomto směru obecné informace u jednotlivých fakult, srv. též ZUBER, R.: Osudy, s. 80−86, který se věnuje spíše teologii. 27/ DUK II.. s. 88; srv. též Výuka s. 40. 28/ Ephemerides, s. 621 (r. 1690) a 636 (r. 1691). 29/ ZEMEK, M. − BOMBERA, J. − FILIP, A.: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Prievidza 1992, s. 93 – 124. ISBN 80−85716−02−X. (dále Piaristé v Čechách). 30/ Srv. Piaristé v Čechách, s. 110−117, 259; viz též Nad seznamem…z roku 1778, kde je podrobněji vyložen obsah výuky na gymnáziích v roce 1778. 31/ Piaristé v Čechách, s 114. 32/ Ibid., s. 112. O prefektovi profesoru Liehnem se nacházejí i občasné zprávy v kronice piaristické provincie – viz Ephemerides, s. 574, 576, 583, 584 a na s. 600 též zpráva o úmrtí A. Voigta. 33/ [Voigt, A., M.]: Gedenkänken über der Piaristen Verfassung und ihre Lehart. Brünn (1787) s. 70 a 71. 34/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia. Rychnov n. Kn. 1924, s. 34 a 35; Ephemerides, s. 609; Dívčí školství bylo rozvinuto spíše v severních Čechách nebo se mu věnovaly voršilky. 35/ FISCHER ji cituje jako Oratio ad Patres in Capitulo Provinciali A. 1791 congregatos habita. S. l. 1791, kromě toho uvádí ještě podle piaristy A. Horanye pro pozdější dobu dílo Vita Caroli Francisci de Ditrichstein (?). Lipsisae. 36/ NA, ŘPi, provincie, Seznam členů řádu (Liber, in quo nomina, cognomina, patria, aetas , atque omnium noviciorum pauperum Matris Dei scholarum piarum provinciae Moraviae Annotantur) 1632 −1663. Záznamy č. kn. 26, l. 174 b.; Srv. BARTŮNĚK, V.: c.d., s 146. 37/ Ephemerides, s. 38/ Familiae domorum Scholarum Piarum provinciae Bohemiae et Moraviae (dále FDSPPBM) pro Anno MDCCLXXXXVIII [=1798].

81


39/ HORSKÝ, Z.: Mikulovský soubor historických vědeckých přístrojů. In.: XI. Mikulovské sympozium , 16. – 17. října 1981. Pokrokové proudy ve výchově a vzdělávání na Moravě v uplynulých 350 letech, Teps Praha 1982. (dále XI. MS), s. 125−128. 40/ MÁTEJ, J. aj. Dejiny českej a slovenskej pedagogiky. Slovenské pedagogické naklada− teľstvo. Bratislava 1976, s. 175 a 176.; ŠAFRÁNEK, Jan. Školy české. Obraz jejich vývoje a osudů. I. Praha: Matice česká, 1913 s.153. 41/ Ephemerides, s. 644. 42/ Srv. BARTŮŠEK, V. : Cesty studentů z Tábora za vzděláním v 17. a 18. století. JSH LVII/1988, s. 185−197; NOVOTNÝ, M. a kol.: Dějiny vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech od středověkých počátků do současnosti. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, České Budějovice, 2006, ISBN 80−7040−883−9, s. 71; BARTŮŠEK, V. : Nad seznamem studentů pražského piaristického gymnázia z roku 1778. Paginae historiae, 14/1976, s. 33− 88, zejména s. 79, studenti z Tábora zde studovalo celkem 6 studentů a z celého Táborského kraje celkem 11 – viz tabulky. 43/ VLČEK, P. – SOMMER P. – FOLTÝN, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997, 778 s., ISBN 80−85983−17−6., (dále EČK) heslo Tábor bývalý konvent (čp. 43) bosých augustiniánů u kostela Narození Panny Marie, s. 656 – 658, autor pv = P. Vlček. 44/ Ephemerides, s. 673. 45/ EMSK, s. . Autory hesla TELČ (Jihlava) Bývalá kolej a dům třetí probace jesuitů s kostelem Jména Ježíš, se seminářem sv. Andělů s gymnáziem jsou P. Nevímová (pn) a M. Elbl (me). 46/ EMSK, s. . Autory hesla Třebíč Bývalý konvent kapucínů s kostelem Proměnění Páně dnes farním jsou P. Zahradník (pz) a P. Macek (pm). 47/ Ephemerides, s. 674 a 675. 48/ Ephemerides, s. 687. 49/ Ephemerides, s.699. 50/ O prvním pokusu založit kolej ve Vrchlabí viz Piaristé v Čechách, s. 96; BARTLÍK, Bernard. Annales ordinis nostri. ASP, V/1981, N. 10, s. 198 – Albipoli fundatio oblata. O starších dějinách Vrchlabí nejnověji např. srv.: Louda, J. − −Zázvorková B.: Vrchlabí. Zmizelé Čechy. Paska, Praha – Litomyšl 2006, s. 14 –29; O augustiniánech ve Vrchlabí (zal. 1714) srv. EČK , heslo Vrchlabí (Trutnov). Konvent obutých augustiniánů u kostela sv. Augustina, s 687 a 688, autor pv = P. Vlček; ke 2. pokusu o založení piaristického gymnázia ve Vrchlabí srv.: CDP, s. 462; Ephemerides, s.687; BARTŮNĚK, V.: c.d., s. 147. 51/ NA Praha, ŘPi, kol. Doupov, Seznam zemřelých členů řádu, Historiolae defunctorum, č. kn. 309.. s 127a,b a 128a (dále HDf). 52/ Ibid., Piaristé v Čechách, s 74. CHDP, s. 341 V roce 1785 byl piaristům poskytnut českobudějovický zrušený dominikánský klášter a jejich kolej se stala biskupstvím. 53/ Ephemerides, s. 652 – 654. 54/ Ibid., s. 657 a 658. BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia, Rychnov n. Kn. 1924, s. 35 a 36. 55/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia. Rychnov n. Kn. 1924, s. 35 uvádí znění celého dopisu. Ephemerides, s 661. O životě rychnovských piaristů v 18. stol. např. BARTŮŠEK, V. : Rychnovská piaristická kolej ve světle řádových vizitací. Orlické hory a Podorlicko. 10/2000, s. 81−91. 82


56/ Ephemerides, s. 661. BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 36. 57/ Ephemerides, s. 666 a 667. BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 36. 58/ Ephemerides, s. 669 a 670. BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 36 a 37; viz též SEDLÁČEK, A.:Rychnov nad Kněžnou. J. Otto, Praha 1871, s. 80 a 81. 59/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 37. Upozorňuje na dopisy od provinciála Frieseho, které by se asi měly nacházet ve SOA Zámrsk, SOkA Rychnov nad Kněžnou ve fondu MA (městský archiv) Rychnov nad Kněžnou. 60/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 37. 61/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 38. 62/ Ephemerides, s. 664, 675 a 676. 63/ Ibid. žádost o gymnázium ve Slaném s. 647, v Ostrově u Karlových Varů s. 688, v Benešově s. 676 a 678. 64/ Ephemerides, s. 693; rozmístění škol za reforem Marie Terezie viz BARTŮŠEK, V. Snahy o založení piaristické koleje v Praze v 17. a 18. století. Paginae historiae, 10/2000 zvláštní otisk, 32 s,, 4 s. mapových příloh, mapka č. 3. GARKISCHOVÁ, Kamila. Piaristé v Berouně. Minulostí Berounska. sborník SOkA v Berouně. 5/2002, s.132−138. 65/ Familiae 1798. Údaje pro rok 1797 . 66/ Spis měl celkem 41 s. Exemplář, který jsem používal je uložen v knihovně Národního archivu v Praze pod signaturou Knih.Piar. AV14/2, je doplněn opravami a drobnými vpisky. 67/ S. Josephus Calasantius in Constit. P. 2 a Idem in proemio constit. Viz. GINER GUERRI, S. Constitutiones de la Orden de las escuelás Piás. Génesis del texto fundacional. ASP 51−52/2002, s. 3−182; Týž „Declarationes a las constituciones“ de la Orden de las esculás Piás, hechas por S. José de Calasanz. Ibid. s. 183−254. 68/ O těchto provinciálech srv. 69/ Mnozí z jejich mužských potomků však byli daleko více nakloněni jezuitů – srv. např.: ČORNEJOVÁ , I.: Pedagogické systémy jezuitů s piaristů : zpátečnictví a pokrok. Sborní k vlastivědných prací z Podblanicka, 43/2003, s. 25−35. 70/ O panovnících srv. Snahy 71/ Srv. Ibid.; Snahy 72/ . DENES, II. s., dále ještě srv. 73/ BARTŮŠEK, V.: Nad seznamem studentů pražského piaristického gymnázia z roku 1778. Z Vrchlabí (Albipolensis) je doložen 1 student. Tab. s. 71 a 78. V článku je uvedena chybná lokace jako Týnec nad Labem. 74/ Ephemerides, s. 698; EMSK, s. 192. Autorem hesla Brno (Brno). Prozatímní pracoviště piaristů je Bartůšek V. (vb). 75/ Ibid s. 699; O působená jezuitů ve starším období srv. např. ČORNEJOVÁ, I. Organizace jezuitského školství před rokem 1773. Z Českého ráje a Podkrkonoší– supplementum 5, Minulost, současnost a budoucnost gymnaziálního vzdě− lávání. Sborník referátů z konference konané ve dnech 24.−25. června 1999 v Jičíně, Semily 2000, s 9−14. 76/ Ephemerides, s. 739; o pracovišti piaristů srv. EMSK s. 192. 77/ ZEMEK, M. aj. Gymnázium Mikulov. Almanach k třístému padesátému výročí založení mikulovského gymnázia. Brno 1981, 94 s, zejm. s. 30.

83


78/ ŠTĚPÁNEK, J.: Dějiny vyššího gymnasia v Litomyšli.…s. 86 a 87; HANZAL, J.: Příspěvek k dějinám školství a jeho správy v Čechách v letech 1775−1848. Sborník archivních prací 1976, XXVI/2, s. 221−260. 79/ Ibid., s. 87 a 88. 80/ ZEMEK, M. aj. Gymnázium Mikulov., s. 29; NOVOTNÝ, M. a kol.: Dějiny vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech…, s. 77. 81/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 38. O piaristovi z Polska (byla zde řádová provincie Polonia) nás rovněž informuje i kronika piaristické koleje v Rychnově nad Kněžnou: Kolovratský zámek Rychnov, 85/ Familiae 1798. Ve školním roce 1797/8 měla např. kolej v Doupově 8 a kolej v Českých Budějovicích 9 členů, při obou působila gymnázia. 83/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 38. 88/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 38 a 39. 85/ Příjmení Zobel se např. vyskytuje i mezi piaristickými studenty. Srv. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Academia Praha 2004, s. 733. 86/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 40. Správa Kolowraatského zámku v Rychnově nad Kněžnou, Kolejní kronika Rerum Religionis et Residen− tiae Richnoviensis historia. (dále RRRR), T 3, s. 19. S opravou chrámu se začalo až v roce 1837. 87/ RRRR, T 3, s. 19.; Familiae 1798. Ve školním roce 1797/8 byl zapsán P. Eusta− chius Frubin jako sekretář provinciála. 88/ BŘEZINA, K.: Dějiny rychnovského gymnázia…. s. 40; RRRR, T 3, s. 20. 89/ RRRR, T 3, s. 21 a 22. 90/ Ibid., s. 24, 25. 91/ Ibid., s. 25 92/ SEDLÁČEK, A.: Rychnov nad Kněžnou. s. 83. 93/ Ephemerides, s. 740−747. O korespondenci Friese − Bruckner viz NA, Řpi, Provincie, Oběžníky, patenty a encykliky… 1724−1865, č. kn. 22. 95/ NA, Řpi, kolej Ostrov, Příbor, Rychnov, Rychnov – Nadační a majetkové záležitosti 1714−1814, č. kart. 87. 96/ Familiae 1805−1807. O reformách srv. NOVOTNÝ, M. a kol.: Dějiny vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech…, s. 72; KOLEJKA, J.: Státní a piaristická gymnázia na Moravě a ve Slezsku. Časopis Matice moravské. 115/1996, s. 257− 274, HANZAL, Josef: Příspěvek k dějinám školství a jeho správy v Čechách v letech 1775−1848. Sborník archivních prací XXVI/2, 1976, 239−256 Ve větší míře vznikala též gymnázia a školy jiných řádů. 97/ SEDLÁČEK, A.: Rychnov nad Kněžnou. s. 83. 98/ DENES, II., s. 290, 570, 571, 434 a 435; VIŇAS, T.: Index bio−bibliograficus. I. Romae 1908, s. 169; PICANYOL, L.: Rerum Latinarum scriptores ex Ordine Scholarum Piarum. Editiones Clasanctianae Piazza dei Massimi, Romae 1956, s. 38.

84

VÝZNAMNÝ RYCHNOVSKÝ PIARISTA ŘÁDOVÝ PROVINCIÁL P. FRANTIŠEK FRIESE A S. GERARDO

Recommend Documents