N_SAS / VŠFS / 2016 /DS Přednáška č. 3 + 4
Význam tzv. pomocných věd historických (PVH) a jejich vztah k dějinám správy
Hlavní teze: Význam PVH – pomocník práce historika s prameny: různorodost historických pramenů pro poznání určité doby – nutnost provádět kritiku pramenů PVH = oficiálně používaný pojem (obsahově nepřesné) X každý z těchto oborů je současně dávno samostatnou historickou vědou PVH v českých zemích vycházejí z kulturní tradice: -
antické latinské vzdělanosti,
-
křesťansko – latinské středověké Evropy,
-
novověké Evropy.
Diplomatika („diploma“ /lat./ = listina) - věda zabývající se studiem písemností úřední provenience, které hodnotí po stránce vnitřní i vnější (tj. jako produkty určitého prostředí + v souvislosti s dějinami institucí, které je produkují). Diplomatika se podílí největší měrou na popisování archiválií – původně se zabývala pouze listinami X v moderní době i jinými typy dokumentů. Diplomatika původně ve středověku zkoumala pouze listiny X od počátku 20. stol. se diplomatické studium rozšiřuje i na ostatní kategorie materiálu (např. knihy), ale i na další prameny zejména hospodářských dějin. Akcent na souvislost s dějinami správy a institucí, s dějinami hospodářství (původně hlavně měst a velkostatků). Paleografie („palaios“ /řec./= starý + „grafein“/řec./=psát) – věda, která studuje „stará“ písma. Pro účely teritoria českých zemí vycházíme z paleografie latinské ! -
do raného středověku: prakticky jediný používaný jazyk = latina,
1
-
od vrcholného a pozdního středověku: od 14. a 15. stol. začínají převládat národní jazyky.
Paleografie studuje vývoj písma. Problematika datování nedatovaných písemností. Zkoumání látek, na něž se psalo. Užívání zkratek. Chronologie („chrónos“= čas + „lógos“= slovo) – nauka o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu užívaných 2 základní druhy této vědy: -
matematická (astronomická) = přírodní exaktní věda,
-
historická (technická) = zkoumá způsob měření času v různých kulturních vrstvách lidské civilizace (na základě dochovaných pramenů).
Genealogie („genus“/lat./= rod) – rodopis. Historická metrologie – studium o mírách v minulosti. Kodikologie („codex“ /lat./) – studuje rukopisy neúřední povahy (tj. literárního charakteru). Epigrafika („epigrafé“/řec./= nápis) – nauka o nápisech, zabývá se interpretací textů nápisové povahy. Numismatika („nummus“/lat./= peníz) – jejím předmětem zkoumání jsou platební prostředky. Sfragistika („sfragís“/řec./= pečeť) – věda o pečetích a jejich užívání. Úzce spojená s diplomatikou. Heraldika – nauka o znacích a symbolech. Od slova „herold“ (/středověká němčina/) – tj. muž, který byl ve středověku znalcem erbovních znamení a zvyklostí (erb = znak). Z archivního hlediska dnes rozlišujeme u úředních písemností 5 základních tzv. diplomatických kategorií: 1. Listiny 2. Listy 3. Mandáty 4. Úřední knihy 5. Akta 2
Listiny – písemná svědectví o pořízení trvalé právní povahy. Termín „listina“ je z moderní doby – zavedl jej Fr. Palacký. Listina vznikla ze 2 po sobě jdoucích procesů: 1. právní jednání, které dalo listině obsah, 2. zlistinění = písemné sepsání výsledku právního jednání. V historickém vývoji se vytvořily 2 základní typy listin: 1. L. dokazovací (vysvědčovací, deklarativní) – podávají jen svědectví o právním jednání, které vzniklo před vydáním dané listiny. 2. L. pořizovací (dispozitivní, konstitutivní) – dovršuje se jimi teprve určité právní pořízení, které jejich odevzdáním příjemci vstupuje v právní platnost. Rozlišujeme různé druhy listin – např. podle -
obsahu (privilegia, smlouvy apod.),
-
právní autorizace jejich vydavatele - veřejné, - soukromé,
-
jejich konkrétního vydavatele (panovnické, církevní apod.),
-
diplomatického kritéria – tj. kde vznikly
- kancelářské, - nekancelářské.
Listy – mají různorodější povahu než listiny. Patří sem jak tzv. „pravé listy“ (tj. soukromé dopisy), ale i další korespondence, včetně různých úředních a hospodářských písemností. Formou jsou jednoduší než listiny, podávají prostá sdělení bez právního obsahu. Mandáty – písemnosti, jimiž je udělován nějaký rozkaz nebo příkaz. Často vydávány ve formě otevřené (tj. veřejné) a na rozdíl od listin mají zpravidla jen dočasnou platnost. Úřední knihy - veřejné (k. městské, pozemkové, cechovní apod.) – zaznamenávají určitý právní počin, stvrzený zápisem do nich, o - pro vnitřní potřebu úřadu (různé úřední pomůcky – např. kopiáře, registra apod. + dále různé hospodářské a účetní knihy). Akta – dnes nejrozšířenější a nejrozsáhlejší typ (např. různé žádosti, referentská zpracování, protokoly, zprávy apod.) – tj. celé řady spisů pojednávajících o úředních jednáních v celém jejich průběhu. Jejich expanze zejména od novověku, kdy se definitivně prosadil princip psaného řízení v úřadování. 3
V novověku obecně úřední podkladový materiál různého obsahu, na jehož základě probíhá činnost kanceláře. Řetězení písemností do spisů.
Vývoj diplomatiky ve světě: Diplomatika sloužila: -
původně k ověřování pravosti listin pro účely historické,
-
dnes komplexně hodnotí všechny typy úředních písemností a jejich původce.
Jean Mabillon (17. stol.) – položil vědecké základy diplomatiky a paleografie
Vývoj diplomatiky v českých zemích (periodizace podle Prof. Ivana Hlaváčka): 1/ Období „přípravné“ (od počátků až do 2. poloviny 18. stol.) -
rozvoj na dvoře Karla IV.,
-
využití diplomatického materiálu v dílech českých kronikářů,
2/ Období od 2. poloviny 18. stol. do konce 19. stol. -
1784: založení samostatné „stolice pomocných předmětů historických – diplomatiky, numismatiky, heraldiky a starožitností“ (od 1824 název PVH) na FF UK v Praze,
-
„Královská česká společnost nauk“ (mj. Gelasius Dobner, Josef Dobrovský),
-
František Palacký + Josef Emler a jejich spolupracovníci,
3/ Období od konce 19. stol. do roku 1945 -
„Česká akademie věd a umění – ČAVU“ (od 1890),
-
Gustav Friedrich a jeho spolupracovníci,
-
Státní archivní škola – SAŠ (od 1919) + „Časopis archivní školy“ (1923 – 1941)
4/ Období od 1945 do současnosti -
Výnos MŠANO z 15. 10. 1948: archivnictví součástí a řádným oborem FF: spojení PVH s archivnictvím + konec SAŠ
4
Výběr nejdůležitějších termínů z diplomatiky: Akta – původně neověřené písemné svědectví o určitém právním jednání X v moderní době označení pro úřední podkladový materiál různé kvality. Anály – průběžně psané historické (chronologicky řazené) záznamy. Aprobace – schválení konceptu příslušného textu (před vyhotovením čistopisu). Bula – označení pro nejdůležitější typ papežské písemnosti pozdního středověku X později označení i pro ostatní písemnosti zpečetění olověnou pečetí. Cirkulář – oběžník, vyhláška, výnos nebo jiné sdělení, které bylo zasíláno většímu počtu podřízených úřadů nebo příjemců, často byly vázány do knih. Dekret – původně přikázání jménem panovníka X dnes označení pro důležitý typ písemnosti (např. prezidentský) či pro úřední výměr (např. jmenovací apod). Diplom
– v širším slova smyslu označení pro listinu, o - užším slova smyslu označení pro panovnické listiny, které měly mít trvalou platnost.
Edice – zpřístupňování diplomatického materiálu badatelům: texty v plném znění + tzv. diplomatický aparát. Edikt – obecný příkaz s platností zákona. V novodobé soudní praxi vyhlášení soudního výroku. Elench – původně list vložený na začátek fasciklu a obsahující soupis spisů uložených ve fasciklu, a to s udáním čísla (značky) a obsahu spisu. Extrakt – výtah z úředního textu za účelem dalšího úředního jednání. Falzum – dokument, který se vydává za něco jiného, než ve skutečnosti je. Fasse – písemné přiznání o majetku, vydané majitelem (vrchnost, poddaný) pro úřední potřebu (berní úřad apod.). Formulář – označení pro skladbu (tj. vnitřní uspořádání) listiny. Generálie – příkazy ústředních úřadů podřízeným složkám o způsobu jejich úřadování. Index (rejstřík) / Repertář: pomocné registraturní knihy umožňující hledání spisů / listin podle abecedně nebo chronologicky řazených jmen osob nebo podle věcných hesel: Index (uvádí jen jméno / heslo)
X
Repertář (navíc uvádí i stručný obsah spisu). 5
Instrukce – písemná směrnice, vymezující způsob činnosti a kompetence určitého úřadu nebo úředníka (viz souvislost s kancelářskými řády). Inventář – soupis věcí nejrůznějšího charakteru sestavený za účelem úřední evidence. Kabinet – ústřední vládní úřad (název se používá od doby absolutismu dodnes). Kancelář – (původně) úřad sestávající z osob, které z pověření a jménem určité osoby či instituce vyřizovaly písemnou agendu, spojenou s právní a správní mocí svého držitele. Katastr – soupis půdy jako podklad pro daňové účely + obecně též určitý konkrétní soupis. Knihy pozemkové (gruntovní) – obsahovaly zápisy, týkající se majetkových otázek v poddanských záležitostech. Knihy úřední – obecně kancelářské pomůcky sloužící evidenci agendy úřední provenience. Knihy veřejné – jejich zápisy měly obecnou právní platnost – nahrazovaly tak původní listiny (viz desky zemské, dvorské, městské knihy apod.). Koncept – návrh znění listiny (dokumentu) X čistopis. Kopiář – pomůcka, která eviduje určitá privilegia – účelem je snadnější evidence všech práv v určité konkrétní oblasti úřadování (opisy listin tu neměly právní váhu, ale pouze informativní charakter). Manifest – slavnostní veřejné prohlášení, obracející se k širokému okruhu osob. Matrika – úřední kniha, do níž byla zapisována jména osob splňujících požadavky evidence příslušné instituce (původně např. seznamy členů univerzit, od 16. stol. zejména matriky snoubenců, narození, úmrtí – později v tomto směru i matriky vojenské a židovské). Memorandum – záznam o úředním jednání (též pamětní list), zejména o zahraničněpolitických otázkách. Notář – původně osoba, která se zabývala koncipováním, popř. i psaním listin v rámci nějaké kanceláře. Originál – jinak čistopis, je dokument, který vychází z kanceláře a je odevzdáván do rukou příjemce. Parafa – zkratka jména výše postavené osoby, vyjadřující vzetí na vědomí, resp. souhlas s příslušným textem. Patent (mandát) – písemnost obsahující sdělení především ve správních záležitostech, která byla ověřována na svém rubu či pod textem přivěšenou pečetí. 6
Poznámky kancelářské – poznámky na úředních písemnostech, dosvědčující, že na nich byl proveden určitý úkon (např. oprava). Protokol – diplomatický termín s několika významy, z čehož jsou hlavní tyto: -
záznam úředního jednání,
-
pomocné úřední knihy, do nichž jsou zapisovány údaje o vyřizovaných písemnostech (srovnej dnes: podací deník/podací protokol).
Regest – výtah z písemnosti, který má podávat základní údaje příslušného textu. Registra – úřední knihy, do nichž se opisovaly písemnosti vydávané příslušnou kanceláří. Registratura (spisovna): 1. název pro soubor písemností, vzniklých v instituci její organickou činností a uspořádaný podle určitého systému (tzv. registraturní pořádek), 2. oddělení úřadu sloužící k ukládání a evidenci vyřízených dokumentů (spisů). Reskript – rozhodnutí / příkaz panovníka stylizovaný v subjektivní formě a jím vlastnoručně podepsaný. Revers: 1. písemnost, obsahující určitý závazek vydavatele k jejímu příjemci (např. zápůjčka archiválie), 2. v technickém slova smyslu zadní strana listiny (pečeti aj.) X protikladem avers. Řád kancelářský – předpis, který upravoval poměry ve velkých kancelářích. Urbář – zpravidla v knižní podobě sestavený systematický soupis platů odváděných z venkovského hospodářství vrchnosti. Výnos – písemně publikované oznámení rozhodnutí vyššího orgánu v konkrétní záležitosti. Zlistinění – úřední výkon, při němž vzniká určitá písemnost, má v zásadě tyto fáze: -
impuls k vydání,
-
jednání,
-
vlastní zlatinění,
-
expedici čistopisu.
7
