Význam spiritualita v péči o nemocné v terminálním stadiu

JABOK VYŠŠÍ ODBORNÁ ŠKOLA SOCIÁLNĚ PEDAGOGICKÁ A TEOLOGICKÁ

Absolventská práce

Význam spiritualita v péči o nemocné v terminálním stadiu Jitka Špičanová

Katedra: Katedra jazyků Vedoucí práce: Bc. Ivana Adámková Studijní program: JABOK SPSP Sociální práce a sociální pedagogika Studijní obor: Sociální pedagogika a teologie

Praha 2014

2

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto Absolventskou práci s názvem Spiritualita v péči o nemocné v terminálním stadiu napsala samostatně a výhradně s pouţitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. V Praze dne 27. 4. 2014

Jitka Špičanová

Bibliografická citace Spirituální potřeby v péči o nemocné v terminálním stadiu: Absolventská práce, Špičanová Jitka; vedoucí práce: Bc. Ivana Adámková Praha: JABOK, Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická, 2014, 77 s. Absolventská práce

Anotace Absolventská práce má za cíl popsat spirituální potřeby nemocných v terminálním stadiu. Práce vychází z domácí i zahraniční literatury, z odborných článků a rozhovorů s kaplany. Absolventská práce vymezuje pojem spiritualita a snaţí se jí ukázat i z pohledu přijatelného pro lidi, kteří se nehlásí k ţádnému náboţenství. Popisuje také důleţitost prostředí, ve kterém nemocní tráví poslední úsek své cesty a jak můţe být toto prostředí přínosné pro jejich duchovní proţívání. Krátce se také věnuje paliativní péči, která je specifická pro zařízení hospicového typu a fázím smíření dle Kübler-Rossové. Velká část práce je věnována hospicům, které jsou zde vyzdvihovány zejména díky své filosofii a přístupu ke kaţdému člověku jako jedinečné bytosti s vlastními přáními a potřebami. Práce se také věnuje otázkám, na které můţe přijít řeč na sklonku ţivota. Mezi tyto otázky patří například to, čeho v ţivotě litujeme a otázka smíření. V souvislosti s těmito rozhovory je v práci popsán pastorační rozhovor, a jak jeho znalost můţe pomoci například i blízkým vézt rozhovor s umírajícím tak, aby byl oběma stranám přínosný.

Klíčová slova spiritualita, spirituální potřeby, smíření, naděje, pastorační rozhovor, rozhovor, umírání, umírající, smrt, hospicová péče, pastorační doprovázení, paliativní péče, fáze smíření

4

Summary The target of the graduate work is to describe spiritual needs of patiens in terminal stage of illness. The work is based on local and foreign literature, technical articles and discussions with chaplains. Graduate work define concept of spirituality and tries to show it from the point of view which could be acceptable even for people who don’t belong to any realigion. It describes also an importance of environment where the illness people stay in the end of their journey and how this environment could be useful for their spiritual experience. I tis also briefly addressed to the palliative care which is specific for hospices and the phase of reconciliation based on a book from E. KüblerRoss. The big part of a work describes hospices which are higlighting because of their philosophy and access to every person as a unique human being with their own wishes and needs. The work also deals with questions which may come speech at the end of life. These issues include what we regret the most and the question of reconciliation. Releated to these questions is in work describes the pastoral conversation and how its knowledge could help even the relatives and close friends to hold a conversation for both parts benefit.

Keywords spirituality, spiritual needs, reconciliation, hope, pastoral conversation, conversation, dying, dying person, death, care in hospices, pastoral guidance, palliative care, phase of reconciliation

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala zejména své vedoucí práce Bc. Ivaně Adámkové, která mi velice pomohla při zpracování mého tématu a byla mi velikou oporou. Dále také kaplanům P. Pokorném, J. Kofroňovi a A. Plachému za pomoc při hledání odpovědí na mé otázky a v neposlední řadě mé rodině, která měla velikou trpělivost a podporovala mne. Speciálně bych také ráda poděkovala spisovatelce Bronnie Ware za její knihu Čeho před smrtí nejvíce litujeme, která mi byla přínosnou nejen pro mou práci, ale i pro můj osobní ţivot.

6

Obsah ÚVOD

8

1. SPIRITUALITA

12

1.1. Čtyři dimenze potřeb člověka 1.2. Spirituální dimenze člověka 1.3. Existencionální, spirituální a náboţenské aspekty péče 1.4. Fáze smíření dle Kübler-Rossové

14 15 18 19

2. VLIV PROSTŘEDÍ NA PROŢÍVÁNÍ SPIRITUÁLNÍCH POTŘEB LIDÍ V TERMINÁLNÍM STADIU

23

2.1. Síla prostředí 2.2. Paliativní péče

23 27

3. ÚKLID V DUŠI

29

4. ROZVOJ SPIRITUÁLNÍHO ROZMĚRU ČLOVĚKA V TERMINÁLNÍM STADIU NEMOCI

37

4.1. Samota jako nepřítel 4.2. Samota jako přítel 4.3. Naděje, pomoc i škoda 4.4. Rozhovor a modlitba

39 41 42 45

ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY DALŠÍ ZDROJE PŘÍLOHY Příloha č. 1 – otázky poloţené jednotlivým dotázaným Příloha č. 2 – Dotazník J. Kofroň Příloha č. 3 – Dotazník P. Pokorný Příloha č. 4 – Dotazník A. Plachý Příloha č. 5 – Kazuistiky J. Kofroň

49 51 52 53 53 55 57 61 63

Úvod Ve své práci jsem si stanovila za cíl popsat význam spirituality v péči o nemocné v terminálním stadiu. Vedl mě k tomu zejména zájem o péči o klienty v zařízeních hospicového typu. Během dosavadního studia materiálů jsem také narazila na to, ţe je spiritualita všeobecně zatím vnímána jako nadstavba určená pouze lidem, kteří se hlásí k některému typu náboţenství, a chtěla jsem v této práci uvést na pravou míru, ţe tomu rozhodně nemusí být tak. Spirituální potřeba je potřeba, kterou můţe mít, případně má jakýkoliv člověk a její naplnění mu můţe pomoci v řešení nelehkých otázek, které vyvstávají na mysl zejména v době, kdy se náš ţivot chýlí ke svému konci. Ve své práci jsem tudíţ kladla důraz na to vyzdvihnout i tyto „nevěřící“ pacienty jako ty, kterým můţe být péče ve spirituální dimenzi nabídnuta. Zásadním krokem ve směru překonání stereotypů řadících spirituální potřeby pouze do náboţenské oblasti by mělo být rozšíření nabídky těchto sluţeb a zvnitřnění faktu, ţe obrátit se na pastoračního pracovníka nemusí být výsadou jen pro určitou skupinu lidí. Otázkou, kterou jsem si na začátku své práce kladla, bylo zejména to, kdo se ve své práci s pojmem spiritualita setkává nejčastěji a koho bych například mohla poţádat o pomoc. Dospěla jsem k tomu, ţe ač se nejedná o oblast vyhrazenou čistě jen věřícím lidem, k čemuţ se budu dále ještě vracet, dá se obecně říci, ţe stále zůstává nejpovolanějším z nejpovolanějších kaplan nebo pastorační pracovník. Na otázku, proč tomu tak je se odpověď hledá těţce. K jedné z moţných odpovědí mě, ale přivedla kniha Jiřina Šiklové, Vyhoštěná smrt. Autorka se v celé knize zamýšlí nad tím, jak je dnes smrt chápána, a na

8

několika místech se i ptá po tom, s kým vlastně o smrti mluvit a zda to vůbec někdo dělá. „Klademe si, ale ještě dnes otázku o dobré smrti? S kým o tomto problému můţeme mluvit? Mladí se na Vás dívají jako na blázna, staří lidé vašeho věku od tématu utíkají. Kvůli vám, anebo kvůli sobě.“1 V závěru nám tudíţ při našem tápání můţe pomoci právě pastorační pracovník. Ve své práci budu tudíţ citovat několik odborníků, kteří mi vyplněním mnou sestaveného dotazníku velice pomohli při hledání odpovědí na mé otázky. Předem bych, ale ráda upozornila na to, ţe má práce nemá za cíl zaobírat se předmětem práce těchto lidí, a tudíţ zde ani nebudu věnovat prostor definici toho, co povolání pastorační pracovník obnáší. Během sbírání dokumentů a podnětů pro svou práci jsem také chtěla strávit nějaký čas v hospici a podobné otázky probrat i s přítomnými pacienty. Tento můj záměr se ale nakonec ukázal jako těţko proveditelný. V zásadě šlo pouze o to, ţe během krátkého časového intervalu není moţné otevřít natolik intimní téma, jakým spiritualita bezesporu je. Další překáţou byl i stereotyp, o kterém jsem psala výše, a to, ţe jsem byla hned zprvu odmítnuta s tím, ţe dotyčný vůbec netuší, co si pod tím pojmem představit, není věřící, a tudíţ nemá o čem mluvit. Jeho přání jsem samozřejmě respektovala a pro svou práci jsem se rozhodla omezit na studium odborné literatury a také výše zmíněné rozhovory s odborníky. Pokud jde o pouţitou literaturu, čerpala jsem například z autorky Sheily Cassidy a její knihy Sharing the Drkness a Need for Living od Toma Gordona. Tyto dvě knihy byly pro mou práci nejzásadnější a po přečtení první zmíněné jsem se i rozhodla právě proto toto téma. Další tituly jsou uţ knihy přeloţené do češtiny. Jako například Poslední dary od Callananové a Kellyové. Z českých knih mi byla velice nápomocnou Vyhoštěná smrt od Jiřiny Šiklové, kterou zmiňuji jiţ zde v úvodu, a také nová publikace nazvaná 1

ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 23

9

Spiritualita v pomáhajících profesích. V neposlední řadě bych ráda vyzdvihla také knihu Bronnie Ware nazvanou Čeho před smrtí nejvíce litujeme. Většina z autorů sama dlouhodobě působila v péči o nemocné v terminálním stadiu a mají tudíţ bohaté zkušenosti, které mi pomohly dotvořit si obrázek, který jsem o tomto tématu měla. Čerpala jsem také z několika odborných článků (například na serveru Umirani.cz, který spadá pod organizaci Cesta domů provozující domácí hospic a i další aktivity) a také z magisterské práce Friedrichové věnující se podobnému tématu. Svou práci jsem rozdělila do čtyř kapitol a několika podkapitol. V první kapitole se snaţím čtenáři přiblíţit pojem spiritualita a vypořádat se s výše zmiňovaným stereotypem neoddělitelnosti s náboţenstvím. V podkapitolách se také věnuji rozdělení čtyř dimenzí člověka s důrazem právě na dimenzi spirituální, fázím vyrovnávání se s otázkou vlastní smrti (umírání) dle KüberRossové a také jsem do této kapitoly připojila část ze Standard paliativní péče, která se věnuje právě otázce spirituality u pacientů. Druhá kapitola je zaměřena na vliv prostředí na spiritualitu. Zabývám se zde rozdílem mezi hospicem a nemocnicí či zařízením typu LDN. Krátce zde také zmiňuji paliativní péči, specifikum hospicové péče a v čem můţe být přínosná v péči o duši klienta a ne jen o jeho tělo a biologické proţívání. Ve třetí kapitole se věnuji otázce úzce související s tématem spirituality, a to je vyrovnávání se s různými otázkami, které vyvstávají na mysl právě na sklonku ţivota. Jde zde zejména o vyrovnání se s blízkými a také sám se sebou. Důleţitou oblastí je zde také odpuštění a smíření a úloha, kterou v takové chvíli můţe hrát například kaplan či pastorační pomocník. Zařadila jsem zde také podkapitolu zaloţenou zejména na vědomostech z knihy, Čeho před smrtí nejvíce litujeme. V poslední čtvrté kapitole se věnuji samotnému rozvoji člověka v terminálním stadiu nemoci. Podstatnou část prostoru zde věnuji rozhovoru, který můţe být nápomocnou

10

praktikou, a vědomosti o tom, jak ho vést, mohou být uţitečné nejen pro povolané odborníky, ale také pro blízké členy rodiny či další lidi, kteří o nemocného pečují v posledním období jeho ţivota.

11

1. Spiritualita Spirituální dimenze člověka je pojem, který uţ začíná být veřejnosti známý, ale stále se potýkáme s problémy jeho přesné definice. Nejjednodušeji se s tím vypořádáme, kdyţ se smíříme s tím, ţe jednoznačně takto široký pojem definovat nejde. Definic je přibliţně tolik, kolik je jen ve světě lidí. Případ od případu se musíme znovu potýkat s novým hledáním odpovědí na otázky, které v tom kterém případě přicházejí. I přesto, ţe je tato definice těţká, pokusím se o ni právě v této první kapitole. Pozornost chci věnovat zejména rozlišení čtyř dimenzí potřeb člověka, které jsou obecně známé, a podrobněji se pak zaměřím právě na potřebu spirituální. V závěru kapitoly se poté budu věnovat proţívání fází smiřování se se smrtí dle Kübler-Rossové, které s tímto tématem také úzce souvisejí. Na spirituální úrovni se totiţ nedá začít pracovat úplně v kterémkoliv z nich a je třeba být velice opatrný a důsledný v pozorování jejich průběhu. Dlouhodobá těţká nemoc je pro člověka jistě vyčerpávající a to jak po tělesné tak po psychické stránce. Aleš Opatrný si hned zkraje své Malé příručky pastorační práce klade otázky „Jakou roli v ní teda duchovní dimenze hraje? Jak silně má být její realizace akceptována?“2 a kdy je na ni vůbec ten správný čas. Abych se tedy přeci jen pokusila o určitou definici spirituality a přiblíţila pohled, kterým se na ni budu ve své práci dívat, pouţiji definici z knihy Aging, Spirituality and Palliative Care: „To, co leţí v jádru kaţdé lidské bytosti, základní dimenze, která přináší smysl ţivota. Představováno ne pouze náboţenskou praxí, ale rozuměno ve větší šíři, neţ jen jako vztah s Bohem, avšak Bůh nebo nejvyšší princip je zde vnímám osobně a ve vztahu k ostatním

2

12

OPATRNÝ, Aleš, Malá příručka pastorační péče o nemocné, str. 7

lidem.“3 Toto jiné vnímání Boha nebo také spirituální dimenze, bez jasného zakotvení v nějakém náboţenství, bude také signifikantní pro mou práci. Dnes uţ je celkem běţné, ţe „kromě významu osobního vztahu k posvátnu, který nemusí být nutně zprostředkován institucemi (církvemi), tak začal pojem spiritualita nést i kladné ohodnocení duchovního záţitku, jenţ je s tímto vztahem spojen. Stal se označením pro individuální, nezávazný a na instituci nezávislý náboţenský zájem, pro nějţ je charakteristická hodnota vnitřního záţitku a praktického, denního proţívání, jeţ by umocňovalo a rozšiřovalo schopnosti

člověka,“4

jak

to

popisují

například

v knize

Spiritualita

v pomáhajících profesích. Doplnila bych k tomu ještě pohled Marie Svatošové, která díky své bohaté praxi velice dbá na to, aby se spirituální potřeby u člověka neopomíjely jen z důvodu, ţe není stoupencem nějakého konkrétního náboţenství. „Všichni máme spirituální potřeby, všichni touţíme, aby náš ţivot byl naplněn smyslem, všichni bychom chtěli zemřít s pocitem, ţe jsme se alespoň pokusili učinit tento svět o málo lepším místem k přebývání, neţ byl svět, do kterého jsme se narodili.“5 Z jejích postřehů dokonce vyplývá, ţe spirituální potřeby mají častěji „nevěřící“ neţ „věřící“, kteří mají ve svém náboţenství určitou oporu.6 Pokud jde o rozdělení „nevěřící“ - „věřící“, sama mnou citovaná autorka se tomuto rozdělení brání, ale zároveň přiznává, ţe k přiblíţení skutečnosti je to nejsrozumitelnější vyjádření. Já sama jsem byla nucena toto rozdělení pouţít ve svých rozhovorech s kaplany. Čistě z toho důvodu, ţe mne zajímaly rozdílné postoje lidí, kteří se hlásí k nějaké církvi, a lidí, kteří o sobě buď tvrdí, ţe nevěří vůbec, nebo věří v něco nepopsatelného. 3

MACKINLAY, 2001a, str.52 in Againg, Spirituality and Palliative Care, str. 64 (That which lies at the core of each person´s being, an essential dimension which brings meaning to life. Constituted not only by religious practices, but understood more broadly, as relationship with God, however God or ultimate meaning is perceived by the person, and in relationship with other people.) 4 VOJTÍŠEK, Zdeněk, DUŠEK, Pavel a MOTL, Jiří., Spiritualita v pomáhajících profesích, str. 11 5 SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, str. 9 6 SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, str. 9

13

Nyní bych se ale ve své práci ráda přesunula k tématu potřeb člověka, přes které se dostanu aţ k potřebě spirituální, kterou povaţuji za velmi důleţitou.

1.1. Čtyři dimenze potřeb člověka Je třeba si uvědomit, ţe právě proto, ţe se jedná o čtyři dimenze člověka a ne pouze jednu, bude zapotřebí jisté týmové spolupráce, pokud chceme člověku pomoci naplnit opravdu všechny z nich. „Jsem si jistá, ţe naše zdravotnictví, jakkoliv je občas kritizováno, je z celosvětového hlediska nadprůměrné. Má však jeden váţný handicap. Většinou se zajímá jen o tělesné potřeby pacienta a to ostatní jakoby se nás zdravotníků netýkalo. Týká se nás to, protoţe se to týká našeho pacienta. Na všechno samozřejmě nestačíme, ke všemu nemáme ani potřebnou kvalifikaci – čas uţ vůbec ne – a to je právě důvod, proč se musíme naučit pracovat týmově,“7 píše ve své knize Víme si rady s potřebami nemocných Marie Svatošová, odbornice na slovo vzatá. V jedné z úvodních kapitol své knihy se snaţí upozornit právě na to, ţe cílem péče v hospici je především komplexní péče o pacienta, se všemi jeho potřebami. Co se týče rozdílu mezi zdravotnickým zařízením a hospicem, pohled na tyto potřeby je různý, ale tomu se budu věnovat více aţ v následující kapitole. První potřebou je potřeba biologická. V této se zaměřujeme na vše, co potřebuje nemocné tělo a co mu můţe zdravotnický personál nabídnout. Bude sem jistě patřit zbavení pacienta bolesti a všech tělesných útrap spojených s jeho nemocí. Další potřebou je potřeba psychologická. Pečujícímu jde o to, aby byl jeho klient v dobré psychické pohodě a hlavně byla zachována jeho 7

14

SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, str. 21

důstojnost. Nemocný potřebuje s personálem i svými blízkými komunikovat. Svatošová upozorňuje na to, ţe v komunikaci nejde pouze o verbální stránku, ale klient vnímá zejména i gesta a mimiku.8 V další potřebě, potřebě sociální, jde ve zkratce o to, aby umírající nebyl sám. Izolovaně neţijeme, a tak bychom neměli ani izolovaně umírat. Nemocný se potřebuje vypořádat s tím, ţe uţ není součástí společnosti, tak jak byl zvyklý. Musel například odejít z práce a tyto změny se mu mohou stále honit hlavou a on si s nimi neví rady. Poslední ze čtyř potřeb je potřeba spirituální. Té se budu věnovat podrobněji v následující podkapitole. Na úvod pouze zmíním, ţe do nedávné doby byla tato potřeba prakticky tabu. Z toho plyne i mylná domněnka velkého počtu lidí, ţe tuto potřebu mají pouze lidé věřící.9 Ráda bych tuto mýlku ve své práci minimalizovala.

1.2. Spirituální dimenze člověka Na úvod bych ráda vyzdvihla důleţitost člověka, který bude nemocnému partnerem v proţívání této dimenze. Měl by to být především člověk, který si je její existence vědom a je pro něho důleţitou. Jak píše Aleš Opatrný ve své knize, její podpora a realizace nevyţaduje jako partnera rozhovoru a proţívání ve všem stejně smýšlejícího člověka. Vyţaduje pouze člověka, který si tuto dimenzi uvědomuje, s úctou ji uznává a sám před ní neprchá.10 Spirituální dimenze pomáhá člověku vnímat hodnoty a jejich hierarchii v ţivotě. Zároveň také ukazuje limity člověka a jeho závislost. V neposlední řadě sem také spadá otázka přesahu a toho, co následuje po smrti, která je klíčovou právě pro klienty, kteří mě v mé práci nejvíce zajímají. V dotaznících, které jsem rozeslala třem odborníkům na pastorační práci, jsem pokládala i 8

SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, str. 22 SVATOŠOVÁ, Marie, Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?, str. 23 10 OPATRNÝ, Aleš, Malá příručka pastorační péče o nemocné, str. 7 9

15

otázku, která měla být signifikantní pro mou práci. A tou bylo, v čem konkrétně můţe lidem v terminálním stadiu nemoci pomoci popsat své spirituální potřeby. K mému vlastnímu překvapení mi ţádný z pánů nebyl na otázku schopen odpovědět. Jak jsem si ale jejich reakce pročítala, začínalo mi být jasnější, ţe je tato otázka poloţená špatně a odpověď na ni opravdu není moţná. Stále se setkáváme s tím, ţe lidé vůbec nepouţívají pojem spirituální dimenze nebo potřeby. Pan Ká se rozepsal o tom, ţe lidé v terminálním stadiu nemoci čas od času proţívají lítost nad něčím promarněným. Nezbývá jim však sil na nějakou soustavnou „ţivotní inventuru“. Setkal se také s tím, ţe ţena na sklonku ţivota odmítla pomoc pastora se slovy, ţe na nic takového jiţ nevěří. Respektoval to, odešel a situaci interpretoval větou Jeţíše na kříţi: „Boţe můj, proč si mne opustil?“11 Nedá se tudíţ jednoznačně říct, ţe by lidé na sklonku ţivota prahli po konkrétních rozuzleních svých ţivotů. Spirituální dimenze zde proto spočívá zejména v naslouchání a doprovázení na jejich cestě do neznáma. Kdyţ jsem se povolných respondentů ptala na to, zda se dá nějak odhadnout, kolik lidí se vůbec obrací na pastoračního pracovníka, jejich odpovědi byli opět velice mlhavé. Asociace nemocničních kaplanů samozřejmě vede statistiku lidí, kteří se na kaplany obrací, ale ani toto číslo není příliš směrodatné. Jiné je to také například v hospicích. Pan Pokorný, kaplan z Cesty domů upřesnil, ţe v hospicích je běţné, ţe o spiritualitě jsou schopni s klienty mluvit i sestry a další pracovníci, takţe se mnozí z nich ani na kaplana neobrátí.12 Pan Pokorný rovněţ přiznal, ţe pojem „spirituální potřeby“ v rozhovoru s pacienty nepouţívá. Většinou probírá ţivotní příběh pacienta, co pro něho například bylo důleţité, co ho tíţí, co si vyčítá a čeho se obává. Mluví s nimi také o smrti a o představách s ní spojených. Shrnuje, ţe to vše pomáhá pacientům uvědomit

11 12

16

KOFROŇ, J., Příloha č. 2 POKORNÝ, P., Příloha č. 3

si, ţe nejsou určeni jen touto svou akutní situací, mohou získat nadhled, srovnat si své hodnoty.13 U člověka, který je na sklonku svého ţivota totiţ můţe dojít k vnitřnímu obratu. „Hodnoty, tedy to, co člověk povaţuje za významné a nevýznamné, se s uvědoměním vlastní smrti podstatně mění,“14 píše ve své knize Jiřina Šiklová a odvolává na psychologa Erika H. Eriksona a konkrétně dimenzi nazvanou generativita, kterou ve svém díle popsal. Generativitou se myslí překročení vlastní konečnosti péčí o druhé a vedením další generace. Je to také upevňování a zlepšování vztahů s vlastními dětmi a vnuky, s přáteli a všemi, co ještě ţijí a nás přeţijí. Bývá to také spojené s překročením toho, co bezprostředně proţívám, s vlastní tvorbou, rozdáním a předáním, toho co jsem vytvořil, těm dalším.15 Vyrovnávání se s vlastními hodnotami a předávání pomyslného ţezla dále. Toto vše můţe být součástí spirituální dimenze člověka. Do spirituálních potřeb samozřejmě můţeme zahrnout ještě další oblasti, kterým se, ale více budu věnovat v následujících kapitolách a podkapitolách. Jak popisuje ing. Hana Friedrichová ve své magisterské práci, kde se odvolává hlavně na knihu M. Hennezela, Smrt zblízka, patří sem například potřeba naděje, potřeba pravdy, potřeba rozhovoru, potřeba důstojného místa k životu, potřeba mluvit o smrti. Vracet se budu také k tomu, jak moc jsou pro umírajícího v terminálním stadiu důleţití jeho blízcí. Pro obě strany to můţe být bolestivé a rozhodně ne jednoduché. Jak jsem psala jiţ v úvodu, smrt a umírání se nám stále vzdaluje. Pro současnou generaci uţ je to prakticky tabu, o kterém se nemluví a ze kterého potaţmo můţe mít člověk strach. Tento strach je, ale dobré překonávat. Zejména ve chvíli, kdy nám umírá někdo blízký a to, co potřebuje právě nejvíce je, abychom mu zůstali nablízko a ne se od něho odvrátili z důvodu vlastního strachu. Ze strachu z vlastních pocitů. 13

POKORNÝ, P., Příloha č. 3 ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt,str. 27 15 ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 27 14

17

Spirituálními potřebami, kterým jsem se ve své práci uţ podrobněji nevěnovala, můţe být také potřeba dotyku rukou, potřeba meditace a potřeba modlitby. Tato modlitba můţe být, jak niterná a velice intimní, tak také společná. Souvisí s tím také například potřeba komunity. A touto komunitou nemusí být nutně pouze rodina.16

1.3. Existencionální, spirituální a náboženské aspekty péče Existencionální, spirituální a náboţenské aspekty péče jsou součástí Standardů paliativní péče. Uvádím je zde z důvodu ujasnění si toho, co vůbec znamená poskytovat spirituální péči nemocným v terminálním stadiu v zařízeních, které se těmto klientům věnují. „Standart 5.1 U Pacienta je provedeno zhodnocení jeho spirituálních potřeb a role spirituální dimenze při zvládání závaţného onemocnění. Plán paliativní péče musí tyto potřeby zohledňovat a s potenciálem spirituální dimenze pracovat. Obecná paliativní péče -

Ošetřující lékař chápe význam spirituální dimenze při proţívání a zvládání závaţného onemocnění.

-

Ošetřující lékař je schopen pacientům a jejich rodinám včas zprostředkovat kvalifikovanou pomoc v oblasti duchovní péče. Specializovaná paliativní péče

-

Spirituální péče je nedílnou součástí specializované paliativní péče.

-

Členem multiprofesního týmu je kvalifikovaný pracovník v oblasti spirituální péče (např. kaplan, pastorační pracovník).

-

Specializovaná paliativní péče respektuje pacientovu názorovou, hodnotovou a případně náboţenskou orientaci a příslušnost. Pomoc a

16

18

FRIEDRICHOVÁ, Hana, Duchovní potřeby a hospic, str. 28 - 38

péče jsou nabízeny způsobem odpovídajícím individuálním, rodinným, kulturním a náboţenským hodnotám. -

V rámci péče jsou citlivě zjišťovány duchovní a existencionální názory (včetně názorů na ţivot a smrt, naději a obavy, rozhodujících ţivotních postojů a přesvědčení, pocitů viny, víry v posmrtný ţivot, v odpuštění a otázek spojených s koncem ţivota) s cílem identifikace duchovního a existencionálního zázemí a s tím spojených rituálů a praktik pacienta a jeho rodiny.

-

Na základě přání pacienta nebo jeho rodiny je zprostředkován kontakt s duchovními jejich vlastní víry či jejich náboţenskými komunitami.

-

Tým paliativní péče respektuje a případně pomáhá zajistit náboţenské a duchovní rituály podle přání pacienta a rodiny v okamţiku umrtí.“17

1.4. Fáze smíření dle Kübler-Rossové Jak uţ jsem uvedla výše, tuto podkapitolu jsem zvolila zejména z důvodu důleţitosti správného načasování, kdy vůbec s člověkem začít mluvit o duchovních otázkách a kdy se u něj mohou nějaké spirituální potřeby objevit. Dle díla známé psychiatričky Elisabeth Kübler-Rossové rozeznáváme pět základních fází, kterými si člověk můţe před smrtí projít. Důleţité je ale poukázat na to, ţe fáze mají různě dlouhé trvání u kaţdého člověka. Některé z nich mohou být dokonce úplně vypuštěny a v jiných ten, který člověk můţe zůstat déle neţ je běţné. První fáze: Zavírání očí před skutečností a osamění Pro tuto fází je specifické popírání skutečnosti. Pacienti odmítají, ţe by opravdu oni mohli být těmi, které postihla váţná nemoc. „Téměř všichni pacienti se nemoc pokoušejí od sebe zapudit a to nejen v prvním okamţiku, 17

Standardy paliativní péče, 2013, 5. Str. 14, Česká společnost paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně

19

nýbrţ i později a opakovaně. Kdosi řekl: Do slunce se nemůţeme dlouho dívat a smrti do očí také ne. Také nemocný, který ví o blíţícím se konci, musí si jej občas zapírat, aby vůbec mohl ještě ţít,“18 píše ve své knize Hovory s umírajícími Kübler-Rossová. Co se týče hovorů o smrti, autorka uvádí, ţe uţ v této fází je moţné je s pacientem vést. Klade ovšem důraz na to, ţe to můţe být pouze v případě, kdy on sám tento rozhovor začne. Pokud nezačne, je to jednoznačným znamením, ţe na to ještě není připraven. Pokud jde o setrvávání v tomto stadiu, stává se velice zřídkakdy, ţe by zde pacient ustrnul. „Zaţila jsem u našich dvou set smrtelně nemocných jen tři pacienty, kteří si nechtěli aţ do své smrti hrozbu přiznat,“19 uvádí autorka. Součástí této fáze můţe být také strach, právě strach nás můţe často vést k tomu, ţe máme tendenci popírat skutečnost. Jiřina Šiklová ve své knize na mnoha místech píše o strachu ze smrti. Kde se v nás bere, co ho posiluje a proč je v současnosti znatelnější, neţ tomu bylo v dobách minulých, kdy smrt byla v ţivotě lidí všudypřítomná a lidé věřili na posmrtný ţivot v jakékoliv jeho formě. „Moţná, ţe právě proto se dnes lidem umírá hůře neţ před staletími, kdy v jejich představách ţivot přece jen nějak pokračoval. Hrůzu a bolest si dovedeme představit, stejně jako krásu a spokojenost. Ale NIC? Představit si nic je opravu těţké,“ a právě toto NIC nám můţe nahánět největší strach. Druhá fáze: Zloba Druhou důleţitou fází je zloba. Jako druhou fázi ji autorka uvádí zejména díky svým bohatým zkušenostem, kdy tato fáze přicházela v návaznosti na odmítání skutečnosti. Ve chvíli, kdy na člověka dolehne tíha pravdy, má sklon k nenávisti a rozhořčení nad celou situací. Ukázkovou je zde otázka: „Proč právě já?“20

18

KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 15 KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 16 20 KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 23 19

20

Třetí fáze: Vyjednávání Ve třetí fázi se člověk snaţí oddálit nevyhnutelné pomocí vyjednávání. Toto vyjednávání se velice často obrací k Bohu. „Kdyţ Bůh rozhodne vzít si nás k sobě a naši zlobu nebere na vědomí, snad by se dal obměkčit úpěnlivými prosbami.“21 Mezi přání nemocných často patří oddálení nemoci, nebo prostě jen zmírnění bolesti a obtíţí. Mohou se obracet k modlitbám a odpuštěním, jejichţ prostřednictvím doufají v zázrak. Čtvrtá fáze: Deprese Fáze deprese je natolik podstatná, ţe ji autorka dokonce dělí do dvou podfází. První je deprese reaktivní a druhou je deprese přípravná. V mé práci není pro zpracování takto obšírného tématu dostatek prostoru. Tak se pouze zmíním o tom, ţe příčinami můţe být jak vyrovnávání se se ztrátou svého ţivotního postavení, tíţivá finanční situace, ale také definitivní si uvědomění své konečnosti a vypořádání se s bolestí. Fáze deprese je tou pravou fází, ve které je zapotřebí člověku nabídnout pomocnou ruku. Můţe se jednat o vyřízení osobních záleţitostí, potřebné změny v domácnosti, například péče o děti. Druhou oblastí, ve které jistě bude člověk potřebovat pomoc je oblast duchovní. Je důleţité, abychom po boku člověka zůstali i v této nelehké situaci a byli schopni přijímat jeho smutek. „Kdo můţe vyjádřit svou bolest, můţe se lehčeji smířit se svým osudem a je vděčen těm, kteří v tomto stadiu deprese u něho setrvávají, aniţ by opakovali, ţe přeci nemá být smutný.“22 Pátá fáze: Souhlas Do páté fáze se nemocný můţe dostat, pokud neumírá náhle a má dostatek času projít si předešlými fázemi. Díky potřebné pomoci se mu podařilo překonat odmítání, vztek i smutek.23 Rozhodně, ale nemůţeme chápat tuto fázi jako nějaké šťastné období. Spíše se jedná o to, ţe pacient uţ je unavený svou 21

KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 45 KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 50 23 KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth, Hovory s umírajícími, str. 67 22

21

dlouhou cestou, a pokud jde o duchovní podporu, měl by se pracovník zaměřit zejména na rodinu, pro kterou bude tato fáze nemalou zátěţí. V případě péče o pacienta, nebude tu uţ tolik prostoru na rozhovory, ale spíše jen pro naši tichou přítomnost a zahnání pocitů osamělosti.

22

2. Vliv prostředí na prožívání spirituálních potřeb lidí v terminálním stadiu nemoci Při studiu odborné literatury jsem se opakovaně setkala s tím, ţe autoři kladli velký důraz na to, kde člověk tráví své poslední dny. Jak ho prostředí, ve kterém se připravuje na svou další cestu, ovlivňuje a jaký vliv můţe mít na jeho duchovní rozpoloţení. Cennou mi byla opět kniha Marie Svatošové, ale také kniha anglické autorky Sheily Cassidy. Tato doktorka pracovala dříve v nemocnici, ale poté změnila své místo působnosti na hospic. V její knize se tak velice odráţí rozdíl mezi nemocničním prostředím a prostředím hospice a jaký můţe mít vliv na duši člověka. A o tom bych ráda pojednala v této kapitole. Zastavím se také u tématu návratu nemocného domů. Tento trend je spojený se vznikem domácích hospiců, jako je například u nás uţ velice známá Cesta domů. Krátce se zmíním také o paliativní medicíně, díky které jsou právě nyní tyto pobyty nemocného doma moţné, bez toho, aby trpěl bolestmi.

2.1. Síla prostředí Mým úkolem zde není vnucovat veřejnosti představu o tom, ţe hospic je to jediné a dokonalé místo pro doţití milovaného člověka. Během studia materiálů jsem se ale dostala do fáze, kdy plusové body pro hospicovou péči začaly silně převaţovat, a tudíţ se zde zaměřím spíše na toto prostředí. Z mé osobní praxe je mi také oproti nemocnici osobně známé. Moje praxe byla ale bohuţel pouze velice krátká a nedostatečná na to, abych z ní mohla pouţívat nějaké konkrétní závěry pro svou práci. Uţ rok působím jako dobrovolník na aktivizačním úseku domova pro seniory Jana Masaryka. Součástí tohoto

23

domova pro seniory je ale také hospic. Jedná se o projekt Cesty domů, kam jsou umísťováni klienti, kteří z nějakého důvodu uţ nemohou být doma a je jim tedy nabídnut pobyt na tomto místě nazvaném „Pod střechou – domov s hospicovou péčí“. Byla jsem domluvená se zaměstnanci tohoto hospice, ţe budu moci docházet jako dobrovolník i k nim, během své měsíční listopadové praxe. Realita byla ale taková, ţe v dohodnutém termínu byl v hospici přítomný pouze jeden pán, který na tom byl zdravotně velice špatně, a strávili jsme spolu velice krátký kousek jeho ţivota. Natolik krátký, ţe nebylo moţné navázat ani bliţší vztah, ve kterém by bylo moţné pokládat například i otázky týkající se duchovního proţívaní v terminálním stadiu, které jsem měla na srdci. Odpovědi jsem tudíţ začala hledat v odborné literatuře. Na začátek jsem si poloţila otázku, proč se vůbec člověk v terminálním stadiu nebo jeho blízcí obrátí na pomoc hospice. Jednu z moţných odpovědí jsem našla v knize Sharing the Darkness (Sdílení temnoty) od Sheily Cassidy. „První a nejvíce zřejmou věcí, proč lidé hledají pomoci v hospici, je zbavení se bolesti. Kaţdý se bojí bolesti, bolest podlamuje sílu, zamlţuje vědomí aţ do chvíle neţ je člověk ochromen a přeje si uţ pouze zemřít.“24 Další odpověď je od autorek Callananové a Kelleyové, které také mají bohaté zkušenosti s prací v hospicích: „Filosofie hospice zastává názor, ţe pacient by měl dostat veškeré informace – pokud si je přeje – o změnách, které nastávají v jeho těle, o pravděpodobném průběhu jeho nemoci a o pravděpodobném scénáři jeho smrti. Nikomu se ale nic nevnucuje, péči řídí nikoli profesionální zařízení nebo lékařská ordinace, nýbrţ pacient sám“25 a pokračují dále tím, ţe na prvotním místě je, aby člověku bylo dopřáno doţít svůj ţivot bez bolesti a důstojně. „Tento zvláštní způsob je zaloţen na dvou zásadách: ţe umírající člověk by 24

CASSIDY, Sheila, Sharing the Darkness, str. 15, (The first and most obvious thing for which people seek the help of hospice is there lief of pain. Everyone is afraid of pain, and well they may be for its apsthestrenght and crowds the consciousness until the person is overwhelmed and whishes quite simply for death.) 25 CALLANAN, Magie, KELLEY, Patricia, Poslední dary, str. 32

24

měl mít moţnost si vybrat, jak zbývající čas proţije, a ţe ten zbývající čas by měl být pokud moţno co nejklidnější a bezbolestný.“26 O stejné hospicové filosofii mluví opět i Cassidy, která v mírném rozhořčení píše, ţe bolest je přeci velice běţná v pokročilém stadiu rakoviny, přesto se dostává úplně pod kontrolu právě aţ v hospici. Proč? Proč toto není předmětem řešení i v nemocnici a v komunitě? Ptá se autorka sama a dodává, ţe pouţívají stejné léky, stejné techniky a prakticky ţádnou „high-tech“ medicínu.27 Za vším můţeme hledat hlavně bohaté zkušenosti a filosofii hospice říkající, ţe zbavení se bolesti musí být primární v péči o nemocné. Autorka přiznává, ţe jak ona sama klade důraz na zbavení se bolesti, přehlíţí tím jiné okolnosti nemoci. Stejné je to s lékaři v nemocnici, ty se také zaměřují hlavně na to, co je pro ně podstatné a ostatní nechávají stranou. Tímto se dostávám k základnímu rozdílu mezi nemocnicí a hospicem. Doktoři v nemocnicích jsou od začátku své praxe vedeni k tomu, ţe jejich cílem je hlavně zachraňovat ţivoty. Co ale kdyţ se ţivot člověka uţ nedá zachránit? K čemu se mají upnout? Sheila Cassidy ve své knize píše z vlastní zkušenosti o tom, ţe jako doktoři jsou od kolébky trénovaní bojovat s nemocí a zachraňovat ţivot. Je to instinktivní, hluboce zakořeněné. Nemoc je pro ně nepřítelem a smrt totální katastrofou. Kdyţ jim pacient zemře, cítí se špatně a provinile.28 Bezesporu je tento náboj jejich hnací silou, která jim umoţňuje pracovat nepředstavitelné mnoţství hodin bez odpočinku, vstávat uprostřed noci a

26

CALLANAN, Magie, KELLEY, Patricia, Poslední dary, str. 29 CASSIDY, Sheila, Sharing the Darkness, str.15, (Pain is very common /though not inevitable/ in advanced cancer and yet in a hospice setting it nearly always comes rapidly under control. Why? Why is this not the case in hospital, and in the community? Do we have special instruments, techniques which are not avaliable to ordinary people? The answer, absurdly, is no. We use the same drugs, the same techniques and practically no high-tech medicine.) 28 CASSIDY, str. 16, 17, (Another fact or however is that as doctors we are trained from the cradle to fight disease and to save life. Itisinstinctive, deep rooted, second nature. Disease is the enemy and death the ultimate disaster. When our patients get better we feel good, affirmed, fulfilled. When they die we feel bad, guilty, a failure.) 27

25

překonávat únavu. V hospici na druhou stranu, není smrt nějaké tabu. Naopak je všudypřítomnou, jistou a její příchod neznamená katastrofu ani selhání. Je pouze přirozeným vyústěním. Jaká jsou tedy konkrétní specifika či výhody oproti jiným sluţbám nabízeným v nemocnici pro umírající pacienty? Jednu z odpovědí jsem našla ve Zdravotnicích novinách. „Hospic nabízí komplexní péči, která v sobě zahrnuje nejenom sloţku zdravotní ošetřovatelské péče, ale zajišťuje rovněţ důleţité sloţky péče sociální, psychologické a duchovní podpory,“29 říká Ing. Miloslav Běťák, ředitel hospice ve Valašském Meziříčí. Jejich hlavním posláním je komplexní péče o nemocného a zajištění co moţná nejdůstojnějšího odchodu. „Hospic není léčebnou dlouhodobě nemocných, domovem důchodců, nemocnicí ani sanatoriem,“ doplňuje Robert Huneš. Cílem péče je dosaţení nejlepší moţné kvality ţivota klientů v terminálním stadiu jejich ţivota a jejich rodin. „Byť má klient nepříznivou prognózu, můţe zbývající ţivot proţít aktivně, bezbolestně a svým způsobem radostně.“ České hospice jsou také, podle Huneše menší zařízení s kapacitou 15 aţ 30 lůţek, kde převládá domácí atmosféra.30 Dalším specifikem je také pro mou práci velice důleţitý spirituální aspekt hospicové péče. “Duchovní péče, resp. naplnění duchovních potřeb člověka má v hospici nezastupitelné místo. Není zde rozhodující, zda umírající člověk (potaţmo i jeho rodina) věří v nějaké konkrétní náboţenství. Péče o duchovní potřeby člověka má své místo všude tam, kde člověk řeší své existencionální otázky, kde se zabývá smyslem svého ţivota, potýká se s obavami, strachem ze smrti, budoucnosti své či svých blízkých.”31

29

ČERMÁK, Martin, Hospicová a paliativní péče, Publikováno dne: 19.2.2007, Zdroj: Zdravotnické noviny 7/2007 30 ČERMÁK, Martin, Hospicová a paliativní péče, Publikováno dne: 19.2.2007, Zdroj: Zdravotnické noviny 7/2007 31 PAVLÍKOVÁ, Tereza, Specifika domácí hospicové péče, [online]. Dostupné z www: http://theses.cz/id/7lszar

26

O jednoznačně odlišné filosofii mezi péčí v hospicích a ve velké části nemocnic se v kapitole Room for Loving (Pokoj pro milující) rozepsala také Sheila Cassidy. Ze své bohaté zkušenosti z obou prostředí si odnesla přesvědčení, ţe v hospicích jsou lidé, u kterých nezáleţí na tom, jak moc jsou nemocní, všichni jsou nekonečně vzácní a jejich léčba musí být podřízena jejich osobním a jedinečným potřebám.32 V hospici se nepečuje pouze o pacienta číslo XY, ale o ţenu jménem Mary, jejího manţela Johna a jejich děti, Sally a Davida, pokračuje dále ve své knize.33 A toto je ten hlavní rozdíl mezi nemocniční a hospicovou péčí. Jak uţ jsem uvedla výše, nesnaţím se říci, ţe by se v nemocnicích a zařízeních typu LDN pečovalo o lidi špatně. Jde pouze o to, ţe se o ně pečuje jinak. A tato odlišnost můţe být něčím, co nemocnému buď přitíţí nebo také samozřejmě prospěje. V dnešní době uţ je také naštěstí poměrně běţné, ţe i v nemocnicích působí nemocniční kaplani, takţe pacient nemusí strádat po duševní stránce. V závěru by mělo být na přání kaţdého pacienta, aby si vybral, které prostředí mu bude nejvíce vyhovovat. Důleţité je, aby to bylo prostředí, ve kterém se on sám bude cítit v bezpečí a bude jemu i jeho blízkým dostatečnou oporou.

2.2. Paliativní péče Paliativní péči jsem do své kapitoly o významu prostředí v péči o nemocné v terminálním stadiu zařadila zejména z důvodu toho, ţe pouze pacient 32

CASSIDY, Sheila, Sharing the Darkness, str. 23, (These relations are different because the philosophy of hospices is different. It is a philosophy based upon the conviction that people, all people, however far gone, are infinitely precious and their treatment must be tailored to their individual needs.) 33 CASSIDY, Sheila, Sharing the Darkness, str. 23, (We are treating not just a case of breast cancer, but a woman called Mary, her husband John, and their children, Sally and David.)

27

zbavený bolesti v co největším moţném rozsahu můţe svůj závěr ţivota proţít plně a pohodlně. Paliativní medicína je dnes tudíţ vyuţívána jak v hospicových zařízeních, tak v nemocnicích a je moţno ji vyuţívat i v péči o pacienta v domácím prostředí. Sestry, ostatní personál i blízcí nemocného člověka musí pravidelně sledovat jeho projevy, vycházet vstříc jeho prosbám a poté jsou flexibilně schopni reagovat na jeho potřeby a zbavit ho bolesti. „Správná léčba bolesti musí být nastavena tak, aby vedla nejen k včasnému odstranění bolesti, ale také k její prevenci.“34 Více se o tomto tématu ve své práci rozepisovat nebudu, neboť to není jejím cílem. Je pouze důleţité uvědomit si v návaznosti na přehled potřeb člověka, ţe pouze je-li uspokojena biologická potřeba (v našem případě zmírnění bolesti) můţe člověk postoupit k naplňování dalších potřeb. Například těch spirituálních.

34

PAVLÍKOVÁ, Tereza, Specifika domácí hospicové péče, [online]. Dostupné z www: http://theses.cz/id/7lszar

28

3. Úklid v duši V předchozích kapitolách jsem se pokusila vymezit pojem spiritualita a poté význam prostředí na proţívání terminálního stadia ţivota člověka. V této kapitole bude mých hlavním cílem duchovní rozměr člověka. Cennou mi zde byla hlavně kniha kaplana Toma Gordona A Need for Living. V jedné kapitole se zde zabývá konkrétně tím, jak je pro duši člověka důleţité „udělat si v sobě pořádek“. Celý ţivot hledáme nějakou správnou cestu, kterou se vydat. Stále se musíme rozhodovat, zda se vydat jednou cestou nebo druhou. Stojíme před rozhodnutími a musíme na ně reagovat. Někdy se nad svým rozhodnutím ani nezamýšlíme. Pro ty, co ale umírají, utíká čas rychleji a musí se rozhodovat mnohdy velice rychle. Píše o tom právě i Tom Gordon ve své knize. „Z mé zkušenosti, na co se lidé zaměřují ve chvíli, kdy čelí smrti, není ten ţivot, který má přijít – zda rozumí konceptu náboţenskému nebo v humanistickém rámci – ale přirozenost prostředí ţivota, který mají opustit. Proto potřebují najít smysl, účel a naplnění, neţ přijde konec.“35 A na toto hledání zpravidla nemají moc času. Příkladem nám můţe být jeho pacient William, který ač neţil svůj ţivot ve víře a duchovní otázky mu byly vzdálené, obrátil se na sklonku ţivota právě na kaplana. Jeho přání bylo prosté a jednoduché. Pouţil větu: „Potřebuji někoho, aby mi pomohl uklidit mou mentální půdu, předtím neţ zemřu.“36 Gordon jeho přání vyslyšel a zhostil se svého úkolu, jak nejlépe mohl. Nesnaţil se svého klienta zahltit přirovnáními z Bible, v tom pomoc nespočívala. 35

GORDON, Tom, A NeedforLiving, str. 84, 85, (In my experience what people concentrate on in the face of death is not the life that is to come – whether they understand that concept in a religious or humanist Framework – but the nature of the life they are about to leave behind. It is for this that they need to find meaning, purpose and fulfilment before it comes to an end.) 36 GORDON, Tom, A Need for Living, str. 85, (I need some help, he said, to clear out my mental attic before I die.)

29

Nenabízel mu ani zpověď či jinou křesťanskou praktiku. Nabídl pouze sám sebe jako posluchače. A to stačilo. William pouze potřeboval někomu sdělit, jaký byl jeho ţivot. Potřeboval trpělivého posluchače, který bude věnovat pozornost tomu, co říká a v závěru třeba dokáţe i říct „Váš ţivot stál za to.“ Naslouchání patří mezi nejrozšířenější prakticky pastoračních pracovníků. Ti ale nejsou jedinými, kteří naslouchají. Tato dovednost je uţitečná pro kaţdého z nás a budeme ji potřebovat nejen v kontaktu s umírajícím člověkem. Koncept naslouchání je hezky popsán například v knize Spiritualita v pomáhajících profesích, ale v různých obměnách se s tímto termínem setkáme prakticky v kaţdé literatuře zabývající se spiritualitou či vedením rozhovoru obecně. „Naslouchání je zdrţenlivá aktivita. Vyţaduje mírnění poţadavků vlastního ega. Čím větší část společného prostoru zaplní naslouchající svou vlastní přítomností, tím méně prostoru zbude na příběh mluvčího. Je proto ţádoucí ovládat svou touhu radit, poučovat, formovat či vychovávat. To platí navenek, nejen v rámci viditelného chování.“37 Mnoho toho o nás prozradí také naše neverbální chování. Měli bychom se také vyvarovat toho porovnávat v duchu slova mluvčího s našimi vlastními názory a sloţitě vymýšlet chytrou odpověď. Více neţ kdy jindy tu platí, ţe přirozenost je nejlepší cestou. Člověk, který nám něco sděluje navíc mnohdy ani nepotřebuje ţádnou odpověď. Pouze vstřícné gesto, pohlazení ruky, přikývnutí, můţe být dostačující pro náš „rozhovor“. Jiřina Šiklová ve své knize tuto rozmluvu dokonce nenazývá přímo rozhovorem nebo dialogem, ale spíše monologem. „Nechat umírajícího mluvit znamená nechat ho dodatečně stylizovat svůj vlastní ţivot. Jak ale otevřít takový dialog? A je to vůbec dialog, rozhovor dvou lidí? Povídá-li umírající člověk o sobě, tak spíše mluví sám, je to tedy monolog, ne?“38 Píše 37

DUŠEK, Pavel, MOTL, Jiří, VOJTÍŠEK, Zdeněk, Spiritualita v pomáhajících profesích, str. 101 38 ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 52

30

také o tom, ţe ač se nám třeba můţe zdát, ţe umírající svůj příběh překrucuje a nevypráví ho tak, jak se ve skutečnosti stal. Měli bychom se zdrţet komentářů. Na opravování toho, kdo potřebuje něco říct, není při těchto rozhovorech vhodná chvíle a ani čas. Smiřme se s tím, ţe: „odchází-li člověk z tohoto světa, ví-li nebo alespoň tuší, ţe zemře, pak moţnost sdělovat něco o vlastní minulosti je pro něho nejdůleţitějším námětem konverzace. Je-li to jen trochu moţné, dopřejme mu tuto moţnost. Vypráví o tom, jak to či ono proţil a současně jakou roli hrál v tom jedinečném příběhu člověka, osoby, která právě svůj ţivot končí.“39 Můţe se nám zdát velice banální přemýšlet o tom, jak se při naslouchání chovat a jak reagovat. Bereme to jako přirozenou součást našich ţivotů. I přesto, nebo právě proto se ale stále dopouštíme spousty zbytečných chyb. Přitom stačí opravdu jen být zdrţenlivý a hlavně nechat druhého mluvit. Vraťme se, ale zpět k úklidu duše. S pastoračním doprovázením neoddělitelně souvisí i riziko, které z takového „úklidu“ můţe plynout. Pokud se vrhneme do vypořádání se s nepořádkem našeho klienta, musíme si být vědomi toho, ţe část prachu můţe tímto sdíleným vztahem ulpět i na nás.40 Potřebné tudíţ bude vědět něco o metodách, jak se s podobnou zátěţí vypořádat. Návodů na to je jistě spousta. Například se jedná o volnočasové aktivity, které nás rozptýlí natolik, ţe budeme schopni dále pracovat s jasnou hlavou. Druhou alternativou také můţe být, ţe i my samy budeme mít někoho svého, kdo nám poté pomůţe uklidit ten náš vlastní nepořádek, např. individuálního supervizora. Pouze s čistou hlavou budeme schopni našemu klientovi náleţitě pomoci a být mu plnohodnotným pomocníkem. „Je naším úkolem pomoci lidem být si jisti náplní své vlastní existence. Ať uţ je touto 39

ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 54 GORDON, Tom, A Need for Living, str. 89, (When you enter into an attic which is in the state William´s was in, you can´t help but get a little messed up too. Some of the dust will cling, some of the fears will be disturbing, some of the sorrow will touch you deeply. Some of your own attitudes will be chalanged. You cannot fully be in the attic without it affecting you.) 40

31

podstatou cokoliv, ať uţ je nepořádek v duši člověka jakýkoliv, je to to, co potřebuje být vyléčeno, vyřešeno, před tím neţ přijde smrt. A zde také musíme začít.“41 Není to jednoduchý úkol a uţ vůbec to není úkol pro kaţdého. Člověk musí být vyrovnán sám se sebou, a jak uţ jsem zmínila právě výše, musí vědět, jak se účinně bránit tomu, aby sám odcházel z práce zatíţen „nepořádkem klienta“. Pokud se něco v literatuře zabývající se péčí o nemocné v terminálním stadiu opakuje opravdu často, je to téma odpuštění, které tedy také zahrnu do této kapitoly. Ve chvílích, kdy se ţivot člověka chýlí ke konci, má poprvé čas zastavit se a zamyslet se. A tyto myšlenky nad vlastním ţitím nemusí být vţdy příjemné. Samozřejmě vzpomínáme na to hezké, co se nám stalo, a můţeme být melancholičtí nad tím, ţe to opouštíme. Ale pak je tu ještě druhá stránka věci. Okamţiky, kterých litujeme. Litujeme, ţe jsme nevedli rozhovory, které jsme měli vést. Ţe jsme neudělali, co jsme chtěli udělat. A třeba také, ţe jsme neodpustili. Ať uţ sobě nebo někomu jinému. Pro duši člověka, o kterého pastorační či jiný pracovník pečuje v posledním úseku jeho cesty je vyrovnání se s těmito lítostmi velice důleţité. V knize M. Callananové a P. Kelleyové příhodně nazvané Poslední dary je obrovské mnoţství příběhů, kdy dokonce tíha nad nevyřešenou otázkou či lítost nad něčím, co nebylo dokonáno, můţe drţet na smrt nemocného člověka při ţivotě. A on nemůţe v klidu odejít, dokud nedojde k onomu klidu v duši. „Jedním z nejdůleţitějších momentů vědomí blízké smrti je potřeba usmíření. Umírající lidé si začínají uvědomovat, ţe potřebují tento svět opustit smíření. Kdyţ se smrt přibliţuje, člověk často přichází na to, ţe něco zůstalo nedořešeno, nedokončeno – i kdyţ můţe jít o zdánlivě nepodstatné věci či 41

GORDON, Tom, A Need for Living, str. 89, (It is our task to help people be clear about the essence of their being. And whatever the essence is, whatever the messy attic contains, it is that which needs healing, sorting out, before death comes. And it is there we must begin.)

32

o záleţitosti dávno minulé. Nyní si ale umírající uvědomuje jejich důleţitost a chce je vyřešit. Kdyţ takové uvědomění přijde pozdě – ve chvíli, kdy uţ smrt můţe nastat kaţdým okamţikem – pacient někdy můţe umírání oddálit nebo pozastavit, aby se smiřující setkání mohlo uskutečnit.“42 Rozpoznání toho, kdy se člověk podvědomě brání smrti z důvodu nějakého nevyřešeného problému, je důleţitou součástí práce lidí, kteří pečují o umírající. A rozhodně to není dovednost jednoduchá. Člověk musí sledovat, jak verbální projevy pacienta, tak jeho neverbální projevy, vyslechnout si například i jeho sny, které nás mohou zavést k jádru problému. Rozhodně by se neměl spokojit s tvrzením, ţe umírající pouze blábolí pod vlivem tišících léků, které jsou mu podávány, a ţádný hlubší význam v jeho slovech není. „Pokud pociťuje umírající úzkost, rozrušení, nebo se snaţí okamţik smrti oddálit, je to pro všechny velmi náročné – pro něho samotného, pro jeho rodinu, přátele i profesionály, kteří o něho pečují. Často také dochází k tomu, ţe pokud je pacient rozrušený, podají se mu sedativa – a jeho rodině případně také. Léky sice většinou nervozitu oslabí, ale určitě nejsou samy o sobě řešením. Pokoušíme-li se rozrušení přehlušit, aniţ bychom se ptali po jeho příčině a tu se snaţili pokud moţno vyřešit, nervozitu tak nakonec můţeme naopak ještě vystupňovat.“43 Pokud tedy nezvolíme snadnější, ale ne příliš účinnou cestu tišení nervozity léky, ale pustíme se do naslouchání a snaze o porozumění situace umírajícího, můţeme mu i jeho blízkým velice pomoci. Co je ale také důleţité, můţeme pomoci i sobě. Uvědomíme si tak potřebu smíření a dovršení i ve vlastním ţivotě. K této potřebě totiţ zdaleka nemusí docházet aţ v posledních dnech našich ţivotů. A naslouchání umírajícím také není prací pouze pro odborníky. Mnohdy mohou být blízcí lidé a příbuzní těmi jedinými, kdo prosbu umírajících vyslyší a hlavně pochopí. Příkladem můţe

42 43

CALLANAN, Magie, KELLEY, Patricia, Poslední dary, str. 134 CALLANAN, Magie, KELLEY, Patricia, Poslední dary, str. 125

33

být příběh Jiřiny Šiklové, z doby, kdy jí umíral blízký člověk. Tento umírající neprahnul po nějakém vnitřním rozhřešení, ani nepociťoval nad něčím lítost, pouze vzpomínal, i tyto vzpomínky chtěl, ale s někým sdílet. S někým, kdo mu rozumí. „Kdyţ umíral jeden mně blízký člověk, zdravotní sestry mi řekly, ţe blouzní, ţe mluví cizí řečí a nedává to smysl. Poslouchala jsem ho a pochopila, ţe se v myšlenkách vrací do svého dětství, kdy s ním rodiče mluvili francouzsky. Francouzsky neumím, ale intonaci a některá slova znám. Také jeho pojmenovávání skvrny na stropě od kdysi prasklého potrubí jsem pochopila. Znělo to jako Genf…Ţeneva. Ten flek mohl připomínat mapu Švýcarska. Bez znalosti ţivota blízkého člověka bych to musela označit za blábol, za halucinace. Takto jsem rozuměla i tomu, co vyprávěl v takzvaném terminálním stadiu. Tedy ve stadiu postupujícího, nenávratného selhávání ţivotně důleţitých funkcí.“44 Z toho vyplývá, ţe blízcí lidé mohou být profesionálům opravdu cennými pomocníky a jejich přítomnost u umírajícího můţe být velice důleţitá. Jak pro ně, tak pro samotného umírajícího. Pro mou práci byly také velice zajímavé příběhy „nevěřících“ lidí, se kterými jsem se seznámila v literatuře a z rozhovorů s kaplany. Příběhy lidí, kteří před smrtí začali vyhledávat přítomnost kaplana a měli na srdci spoustu otázek, jejichţ odpovědi by jim mohly pomoci při jejich poslední cestě. A popravdě, jak uţ bylo řešeno i na jiných místech, nešlo pouze o odpovědi, ale i prostou konverzaci bez nějakých významnějších výstupů. Velice mne zaujal například příběh pana Arnošta, který mi zaslal kaplan Jan Kofroň a dovolil mi ho ocitovat ve své práci. Pana Arnošta potkal kaplan v nemocnici, byl ve skupince spolu s dalšími „nevěřícími pacienty“ a jiţ od začátku bylo jasné, ţe bude zvláštním případem.

44

34

ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 59, 60

„Zvláštním případem je pan Arnošt. Oslovili ho anglicky – mne vlekouce za sebou. Nejprve mne více méně odmítá. Pak dáme, ale obyčejnou „člověčí řeč“. Řekne mi, ať přijdu za týden. Navazujeme přátelství. Vţdy jsem u něho delší dobu. Probereme jeho proţité chvíle zoufalství, kdy se mu nechtělo ţít. Jindy se celou dobu bavíme o Švédsku a švédštině. Jednou mu říkám, ţe bohuţel uţ musím jít, neboť mne někdo čeká na zpověď. Odpoví, ţe i u něj k tomu dojde… Hned napodruhé to ale nebylo. Jen se chtěl modlit – Otče náš. To se i stalo a odešel jsem. Poté ke konfesi došlo.“45 píše pan Kofroň. Celý příběh o panu Arnoštovi zakončuje jejich malým vítězstvím, které se odehrálo na Zelený čtvrtek roku 2009. „Plním slib a slavíme spolu eucharistii od servírovacího stolku. Arnošt očividně neví, jak to bude probíhat. Udělám tedy velmi komentovanou liturgii. Přijímá krev Páně trubičkou – vlastně jako papeţ… Jiţ vlastně po několikáté se se mnou loučí slovy: „Pán s tebou!“ Kde se to v něm bere?“46 podivuje se sám kaplan nad tímto příběhem. Kde se v člověku bere touha po moţnostech naplnění spirituálních potřeb? Kde se bere víra? A můţe jim naplnění těch potřeb pomoci? Jednou z nejčastějších věcí, které lidé před smrtí nejvíce litují je ztráta kontaktu s blízkými. Ať uţ s příbuznými nebo přáteli. Ukázkovým příběhem můţe být klientka Domova pro seniory Doris, o které vypráví Bronnie Ware ve své knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme. „Umírám tu na samotu, zlatíčko. Slyšela jsem, ţe je to moţné, a opravdu je. Samota vás dokáţe zabít. Někdy přímo hladovím po lidském doteku, řekla smutně. Moje objetí bylo první, kterého se dočkala po čtyřech měsících,“47 popisuje, jak probíhalo jejich první setkání. Poté se Doris rozpovídala o tom, čeho lituje. „Nejvíc se mi stýská po přátelích. Všichni zemřeli. Někteří jsou ve 45

KOFROŇ, J., Příloha č. 5, kazuistiky KOFROŇ, J., Příloha č. 5, kazuistiky 47 WARE,Bronnie, Čeho před smrtí nejvíce litujeme, str. 179 46

35

stejné situaci jako já. S některými jsem ztratila kontakt. Lituji, ţe jsem s nimi nezůstala ve styku. Představujete si, ţe přátelé budou nablízku pořád. Jenţe ţivot jde dál a najednou zjistíte, ţe nemáte na světě nikoho, kdo vám rozumí nebo kdo ví něco o vašem ţivotě.“48 Autorka byla tímto příběhem a osamělostí klientky domova, kde pracovala, velice zarmoucena, a tak jí nabídla pomoc. V dnešním světě moderních technologií není pátrání po ztracených kontaktech zdaleka problém. Bylo zapotřebí pouze Doris vysvětlit, jak internet funguje a ţe by jí mohl pomoci spojit se znovu se starými přáteli. Po krátké době, popisuje autorka, se podařilo sehnat jednu z Dorisiných blízkých přítelkyň a spojit se s ní telefonicky. Radost na obou stranách by byla jen těţko popsatelná. Bronnie toho dne odjíţděla z domova s velice spokojeným pocitem a kdyţ ji v noci probudil telefonát sdělující jí, ţe Doris před hodinou klidně zemřela ve svém pokoji, nepřemohl jí smutek. Naopak štěstí z toho, ţe jí mohla zpříjemnit poslední chvíle jejího ţivota. „Je úţasné, jak jedna chvilka dokáţe změnit člověku ţivot. Kdyţ srovnám osamělou ţenu, kterou jsem viděla první večer, s tou paní, kterou jsem poslední den objala na rozloučenou, nelze mou spokojenost vyjádřit.“49 Z toho příběhu je jasné, ţe spirituální potřeby se ani zdaleka nemusejí týkat pouze náboţenské oblasti a ţe tím jediným správným pomocníkem zde pro člověka nemusí být kaplan. Důleţitý je trpělivý posluchač a kontakt s lidmi, kteří byli pro umírajícího významnými mezníky v jeho ţivotě. Znovu navázání kontaktu s nimi mu můţe pomoci na jeho poslední cestě. Bude moci odejít z toho světa sám, ale ne osamělý.

48 49

36

WARE,Bronnie, Čeho před smrtí nejvíce litujeme, str. 179 WARE,Bronnie, Čeho před smrtí nejvíce litujeme, str. 185

4. Rozvoj spirituálního rozměru člověka v terminálním stadiu nemoci Ve své práci jsem se jiţ několikrát zmínila o tom, ţe terminální stadium nemoci a uvědomění si vlastní smrti, můţe u mnoha lidí vést k tomu, ţe se začnou více zajímat o svou spirituální potřebu. Začnou si klást otázky, které jim celý ţivot nepřišly na mysl, nebo se jich třeba i obávali. Na tyto otázky pak logicky chtějí i odpovědi. Obrací se pak na nemocniční kaplany, pastorační pracovníky, zdravotnický personál i na své blízké. V některých popsaných případech se začnou také obracet k Bohu, ač za svůj ţivot třeba vůbec nebyli praktikujícími věřícími. Můţou se pak obracet na různé církevní organizace nebo právě na kaplany, ač nevědí, co přesně od nich ţádají. „Kdyţ nás lidé volají, nevědí přesně, co hledají - určité spojení, cestu, způsob, jak být zase normální. Někdy se potřebují svěřit se svým příběhem. Někteří jsou zvídaví. Tragickou stránkou dnešní medicíny je fakt, ţe lidé se ztrácejí. Já si nevšímám časového horizontu, který jim lékař dal, ale soustřeďuji se na jednotlivce. Chci vědět, kdo jsou a jak se nemoci postaví,“50 říká v knize Jessie Grumanové rabín a psycholog Simkha Weintraub, ředitel Centra pro ţidovskou léčbu v New Yorku. Ve stejném duchu Pavel Pokorný odpovídá na jednu z mých otázek v dotazníku. Ptala jsem se na to, proč si myslí, ţe se někteří bojí pastorační práce vyuţít. Popřípadě, proč ji vyuţívají málo. „Většinou jde myslím o pouhou neznalost (Nevím, o čem bych s ním měl mluvit). O zúţené chápání práce nemocničního kaplana ve smyslu náboţenské praxe, příslušnosti ke specifické tradici a komunitě,“51 píše pan Pokorný, nemocniční kaplan o nedůvěře lidí, kteří se ocitnou v této nelehké situaci. Tato

50 51

GRUMAN, Jessie, První dny s vážnou diagnózou, str. 198 POKORNÝ, P., Příloha č. 3

37

nedůvěra je asi často důvodem toho, proč kontaktování nemocničního kaplana odkládají nebo se k němu vůbec neodhodlají. Někteří z nich mohou mít také strach z toho, ţe by se je kaplan mohl snaţit obracet na víru. Přitom by stačilo tak málo a zjistili by, ţe Etický kodex nemocničního kaplana zapovídá evangelizační aktivitu – vést ke konverzi není smyslem jejich práce.52 Pokud se ale vrátím k otázce z úvodu této kapitoly, kaplan Pavel Pokorný přiznává moţnost, ţe ke sklonku ţivota můţe u člověka dojít k něčemu, co sám nazývá „Aha momentem.“53 Momentem, ve kterém se člověk začne obracet k Bohu. Pan Kofroň se zase ve své odpovědi hezky rozpovídal o svých zkušenostech s „nevěřícími“ a jak i u nich byla v některých případech kladně přijata prostá modlitba, kdyţ se omluvil, ţe jako kněz nic jiného „neumí“. „Do modlitby jsem zahrnul díky za všechno krásné, co jsme spolu proţili, prosby za vzájemné odpuštění a bylo to přijato zcela pozitivně.“54 Proţitky člověka na sklonku ţivota mohou vynikat svou niterností a také schopností lépe chápat mezilidské vztahy, píše o tom ve své knize Naděje tváří v tvář umírání, Bénédicte Rivoierová. „Za předpokladu, ţe je postaráno o fyzické a psychologické potřeby, o něţ obvykle pečuje ošetřovatelský tým, se pak duchovní potřeby, je-li jim ponechán prostor k vyjádření, stávají stále výmluvnějšími.“55 A pod tímto pojmem duchovní potřeby, jak jsme si vyjasnili uţ na jiných místech mé práce, si nemusíme představovat víru nebo nějaké konkrétní náboţenství, ale pouze duchovní rozměr toho kterého konkrétního člověka, v jeho jedinečnosti. Na doklad tohoto tvrzení výše zmíněná autorka cituje i slova papeţe Jana Pavla II., v jeho apoštolském listu Salvificidoloris, kde řekl: „Velikost Ducha svatého 52

POKORNÝ, P., Příloha č. 3 POKORNÝ, P., Příloha č. 3 54 KOFROŇ, J., Příloha č. 2 55 RIVOIR, Bénedicte, Naděje tváří v tvář umírání, str. 28 53

38

v člověku zcela nesrovnatelně překonává tělo. Je-li tělo těţce nemocné a naprosto oslabené a člověk není téměř schopen ţít a pracovat, tehdy více vyniká jeho vnitřní zralost a duchovní velikost.“56 Dalším tématům, na které bych se ráda v této části své práce zaměřila, budu uţ věnovat samostatné podkapitoly. Nejprve se zaměřím na téma Samoty a to, jak z pohledu, kdy člověku škodí, tak z pohledu, kdy můţe být pro umírajícího naopak prospěšná. Protoţe spiritualita můţe být někdy nejlépe slyšet právě o samotě. Následujícím tématem bude Naděje a její nezastupitelné místo v péči o nemocného v terminálním stadiu. V úplném závěru kapitoly se poté budu blíţe věnovat tématu rozhovoru a to, jak pastoračnímu, tak běţnému, který mohou vézt s umírajícím například jeho blízcí, a dalším formám spirituální pomoci, kterou můţeme člověku nabídnout.

4.1. Samota jako nepřítel Samota jako nepřítel je hlavně tou samotou, kterou si člověk sám nevybere. Této samotě jsou v dnešní době vystavování hlavně lidé, kteří tráví poslední dny svého ţivota například v nemocnicích a také zařízeních typu LDN. Jedno z moţných vysvětlení toho, proč rodiny nechávají své příbuzné umírat na takových místech, neţ aby si je vzali domů, můţe být tabuizování smrti, jak o ní mluví ve své knize Vyhoštěná smrt Jiřina Šiklová. „Vyjma válek, výjimečných událostí, většina lidí umírala doma, v místnostech, kde spali, u stejného stolu, k němuţ sedali. Umírající byli dříve na konci ţivota obklopeni lidmi, kteří je znali. Smrt nebyla tak odcizená, jako je dnes kdy lidé umírají především v institucích – především v nemocnicích, někdy i hospicích. Je to jakási ochočená smrt. To, co je ochočené, je nepřímo spoutané, zbavené

56

Jan Pavel II., Apoštolský list o křesťanském smyslu lidského utrpení, Salvificidloris, 11. února 1984, bod 26 in Naděje tváří v tvář umírání, str. 28, 29

39

své divokosti. Ale smrt není ani dnes ochočená, je jen asi trochu „hygieničtější“, odehrává se za asistence lékařů a zdravotníků, tedy lidí k tomu vyškolených. Jen ti blízcí tam dnes většinou chybějí. Zůstávají doma, v místech, kde se dnes jiţ neumírá. Je to správné, nebo ne?“57 Na tuto řečnickou otázku autorky si netroufám odpovědět. Co mi z jejích slov a i z další dostupné literatury a zdrojů vyplývá je, ţe se dnes umírající moţná více neţ dříve musejí vypořádat s pocitem samoty. A právě tento pocit samoty jim třeba i můţe oddálit naplnění spirituálních potřeb, nebo je dokonce úplně zastínit. Pravdou je ale také to, ţe v některých případech se mohou tomuto pocitu samoty vystavovat umírající i záměrně. Ve snaze ulehčit svým blízkým. Ve strachu, ţe utrpením, které proţívají, dávají najevo svou slabost. A slabost je něco, co se v moderním světě nenosí. Rivoireová ve své knize na téma samoty píše: „Nikdy bychom neměli pouštět ze zřetele boj proti samotě. Samota bývá dvojího druhu – buď se následkem utrpení do sebe sami stáhneme a uzavřeme, anebo se do samoty dostaneme tím, ţe se od nás lidé odvrátí právě proto, ţe proţíváme nějaké trápení. Oba typy samoty jsou neţádané a neţádoucí.“58 Lidé se nechávají takto dobrovolně věznit ve svém utrpení a potaţmo v samotě a často jen z toho důvodu, ţe se oni sami nedokázali se svou nemocí vyrovnat. „Jakmile se jednou vyrovnáme se svým utrpením, přijmeme skutečnost, ţe jako muţ či ţena tělesně scházíme, snadněji se přiblíţíme k těm, kteří nás obklopují a chtějí nám pomoci. A i my jim tak svým způsobem dáme něco ze sebe sama.“59

57

ŠIKLOVÁ, Jiřina, Vyhoštěná smrt, str. 22 RIVOIR, Bénédicte, Naděje tváří v tvář umírání, str. 35 59 RIVOIR, Bénédicte, Naděje tváří v tvář umírání, str. 38 58

40

4.2. Samota jako přítel Nerada bych, aby v péči o nemocné v terminálním stadiu byla chápána samota pouze jako negativní prvek. Realita je spíše taková, ţe všeho se má člověku dostávat s mírou. A hlavně se mu má dostávat toho, o co on sám ţádá. A tím jeho poţadavkem můţe být i samota. V literatuře se můţeme setkat s tím, ţe tato potřebná samota je definována jako chvíle, kterou tráví člověk o samotě s Bohem. Tak jako o předchozím typu nebezpečné samoty, i o této píše ve své knize Bénédicte Rivoireová. „Tato samota je pro kaţdého, kdo po ní touţí. Bůh je v nás, nabízí se nám v kaţdém okamţiku, je to, vyjádřeno slovy ţalmisty, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená (Ţl 46,2), to znamená pomoc v kaţdé nesnázi. Tuto samotu nacházíme v modlitbě, při rozhovorech s Bohem, přičemţ nezáleţí na jeho formě. Je to však zároveň chvíle nezbytně nutná k načerpání dalších sil pro čas zkoušek.“60 Doplnila bych k tomu ještě to, ţe pokud umírající nemá touhu hovořit s Bohem, neznamená to, ţe potřebu této samoty nepociťuje. I jemu se můţe hlavou honit něco, na co potřebuje potřebný čas o samotě, aby o tom případně mohl mluvit se svými blízkými nebo pečujícími pracovníky. Tuto potřebnou samotu nemusí vyuţívat pouze k modlitbám, ale také k odpočinku a přemýšlení. Další chvílí, kdy potřeba samoty můţe být u člověka akutní, můţe být i chvíle poslední. S tímto příkladem jsem se setkala v několika příbězích popsaných v knize Poslední dary, autorek Callananové a Kelleyové. Nejzřetelnější potřeba samoty ke klidnému odchodu z toho světa byla v případě Cathy. Cathy byl pouhé tři měsíce po svatbě diagnostikován zhoubný nádor mozku. V té době byla nadějnou tanečnicí, spisovatelkou a také členem milující rodiny. V době, kdy se její stav zhoršil, měli její rodiče odjet do Evropy, ale svůj odjezd stále odkládali. Cathy však ţila dál a zdálo se, ţe něco, 60

RIVOIR, Bénédicte, Naděje tváří v tvář umírání, str. 47

41

nějaká tíha, nebo snad úzkost ji na tomto světě stále drţí. Autorka knihy, která byla dlouhá léta pečovatelkou, navrhla rodině, ať přece jen zkusí odjet. Chápala, ţe to pro ně bude těţké rozhodnutí, ale na druhou stranu z předešlých zkušeností věděla, ţe milující děti, někdy nechtějí, aby je jejich rodiče viděli umírat, a proto se svým odchodem „otálejí“. Rodiče Cathy tedy odcestovali, ale nadále o ní bylo 24 hodin denně pečováno zdravotnickým personálem a nebyla ji ponechána chvilka o samotě. Aţ do chvíle, kdy vyběhla noční sestra pomoci ranní sestře s nákupem a nechala Cathy asi na tři minuty samotnou v pokoji. A to byla právě ta chvíle, na kterou moţná Cathy čekala, aby mohla poklidně odejít. Callananová v tomto konkrétním případě apeluje na personál pečující o umírající, ţe jsou i takoví pacienti, kteří budou přes všechnu jejich snahu jim to rozmluvit, mít touhu pečovati o ně a ušetřit je pohledu na jejich odchod. „Cathy si během své nemoci své ošetřovatelky zamilovala, stejně jako si ony zamilovaly ji. Dlouho se o ni vzorně staraly a snaţily se jí všechno ulehčit. A nakonec ona na oplátku chtěla něco ulehčit jim. Cathy je měla ráda a podle svých moţností se o ně postarala a ušetřila je bezprostřední bolesti.“61

4.3. Naděje, pomoc i škoda S nadějí je to podobné jako se samotou. Je naděje, která můţe nemocnému v terminálním stadiu velice pomoci, ale také existuje naděje, která je spíše útěchou a zastíráním pravé skutečnosti. Například z pohledu nemocničních kaplanů je téma naděje jedním z nejtěţších, které se svými klienty probírají. Mluvil o tom například i jeden z nemocničních kaplanů na V. česko-slovenské konferenci paliativní medicíny. Úvodem je třeba říci to, ţe naděje nemůţe jít proti pravdě: „Vyhýbat se pravdě ţiví jen marnou iluzi, která posléze splaskne. 61

CALLANAN, Magie, KELLEY, Patricia, Poslední dary, str. 194 - 197

42

Vyhýbat se pravdě znamená ubírat prostor pro příchod skutečné naděje. Naděje nemůţe přijít, dokud máme dost sil popírat realitu a utíkat před pravdou. Snaha udrţet iluzi deformuje komunikaci a vzájemně nás odcizuje. Podporovat iluzi znamená vposledku podkopávat důvěru,“62 z těchto slov je vcelku jasné, ţe nedávat naději tam, kde naděje odporuje pravdě, neznamená, ţe nemáme dávat naději ţádnou. Je třeba však volit slova citlivě a hlavně se vyvarovat toho, ţe budeme pacientovi nabízet lacinou útěchu na vyléčení, které není moţné. Uškodili bychom tak jemu i jeho blízkým, kteří se k této naději také mohou upínat. Na prvním místě by tedy mělo být, mluvit s nemocným narovinu. I kdyţ tato pravda můţe být bolestivá. Pokud mu pomůţeme přiznat si, ţe jeho situace je neodvratná, můţeme dále postoupit k hovorům, které budou spět ke skutečné naději. K té, která můţe být ta reálná. Ve chvíli, kdy nemocný sám i jeho blízcí připustí, ţe s nemocí jako takovou uţ se nic zásadního udělat nedá, přichází čas, kdy se můţe naděje zaměřit na duši klienta. A přichází tím i chvíle pro kaplana. „Okamţik, kdy se pozornost přesouvá z nemoci na duši, je šancí pro naději. Anebo pro zoufalství – vţdycky jsou otevřené různé moţnosti, nanovo se ocitáme na rozcestích, aţ do konce svých cest. Příběh můţe skončit propadem do zoufalství, ţe se to celé jaksi nepovedlo, všude jen dluhy, jen věci nedořešené a nedořečené,“63 říká opět nemocniční kaplan na výše zmíněné konferenci. Sám se dokonce přiznává k tomu, ţe neumí naději dávat, je to nad jeho síly. Pokud totiţ pouţijeme slovo naděje ve spojení se slovem dávat, děláme z ní nástroj. A hlavně zaměřit se prvoplánově jen na ní, jí rozhodně 62

Naděje a nevyléčitelné onemocnění – pohled nemocničního kaplana, [online]. Dostupné z www: http://www.umirani.cz/detail-clanek/nadeje-a-nevylecitelne-onemocneni-pohlednemocnicniho-kaplana.html 63 Naděje a nevyléčitelné onemocnění – pohled nemocničního kaplana, [online]. Dostupné z www: http://www.umirani.cz/detail-clanek/nadeje-a-nevylecitelne-onemocneni-pohlednemocnicniho-kaplana.html

43

nesvědčí. Mohlo by se tudíţ zdát, ţe přítomnost naděje je takřka nemoţná v péči o nemocné v terminálním stadiu, ale naštěstí tomu tak není. Kaplanovi slouţí ku pomoci jeho víra, se kterou se můţe i s touto nelehkou situací vypořádat. „V mé duchovní tradici (křesťanské) se o naději mluví v souvislosti s vírou (tj. důvěrou, věrností) a láskou (tj. blízkými vztahy). Víra, naděje, láska – je jakási vzájemně se podpírající trojnoţka, na níţ můţe bezpečně spočinout lidský ţivot. Naději tedy lze podpořit vírou a láskou. Blízkost, doprovázení, zájem, důvěra, vytvářejí prostor pro příchod naděje. Naději nedáváme, naděje sama přichází, nastává, je nám darována. Přichází většinou po špičkách, nesměle, jako kdyţ ranní slunce začíná problikávat podzimní mlhou…“ říká kaplan, který ve svém pohledu na naději pokračuje ještě dále: „A pak můţe přijít něco, co bych nazval podle jedné zboţné písně – naděje na dobré skončení. Skon, skonání, skončení – předpona „s“ (učili jsme se ve škole) označuje směr shora dolů anebo dohromady. Představuji si toto doufání v dobré skončení nikoli jako pád a náraz na dno, ale právě jako shrnutí a završení.“64 Můţeme tudíţ nemocnému dát naději v tom, ţe jeho ţivot bude završen, tak jak má. Ţe se u jeho lůţka sejde rodina a ţe budou tuto chvíli proţívat společně. A kdyţ se vrátím zpět k předchozí podkapitole, ţe nebude sám, pokud si to nepřeje. Druhou formou naděje, která můţe být velice prospěšná je i naděje na to, co člověka čeká, aţ zemře. Ale toto je velice intimní téma, o kterém se nedá přednášet a uţ vůbec se o něm nedá mluvit s kaţdým. Je to určitá výsada pro lidi, kteří věří, ţe je čeká něco po smrti. Nemocniční kaplani také často pouţívají v těchto chvílích modlitby, kdyţ si to nemocný přeje. Ale o tom a i dalších praktikách, které mou v terminálním stadiu nabídnout, budu mluvit v následující podkapitole. 64

Naděje a nevyléčitelné onemocnění – pohled nemocničního kaplana, [online]. Dostupné z www: http://www.umirani.cz/detail-clanek/nadeje-a-nevylecitelne-onemocneni-pohlednemocnicniho-kaplana.html

44

4.4. Rozhovor a modlitba V této podkapitole bych se ráda zaměřila na moţné techniky vyuţívané v péči o duši klienta v terminálním stadiu. Předem chci, ale upozornit na to, ţe ne všechny je moţné pouţít u kaţdého pacienta. Spirituální potřeby, jak uţ bylo řečeno několikrát, jsou velice individuální, a pracovník, či blízká osoba, pečující o nemocného v terminálním stadiu musí vycházet z konkrétních potřeb toho kterého člověka. První a asi nejčastější formou, pouţívanou zejména pastoračními pracovníky a nemocničními kaplany je rozhovor. Ve své práci jsem se jiţ věnovala tomu, jak je důleţité empaticky vést rozhovor, nepřerušovat klienta a nezatěţovat ho příliš našimi vlastními názory na to, o čem on sám chce vyprávět. Na tomto místě bych se proto ráda věnovala spíše tomu, jaký je cíl duchovního (pastýřského) rozhovoru s umírajícím. A z tohoto postoje si samozřejmě mnohé můţe odnést i člověk blízký, čili ne odborník na slovo vzatý. Některé body jsou spojené s pastorační činností jako takovou. Zaloţenou na křesťanské víře. Jiné jsou ale více obecné a jistě nám budou prospěné i v péči o umírajícího, který se k ţádnému konkrétnímu náboţenství nehlásí. Konkrétní cíle budu citovat z knihy Jana Křivohlavého, Poslední úsek cesty. „- Posílení víry umírajícího evangeliem. -

Usmíření vztahu umírajícího člověka k Pánu Bohu (jak v těţké nemoci, tak v umírání).

-

Návrat domů, ke zdroji ţivota, do společenství s Pánem Bohem, které je umoţněno díky tomu, co pro nás vykonal Pán Jeţíš Kristus.

-

Osvobození se od sebe sama – od zajetí do přediva zájmů jen o vlastní „já“.

45

-

Vymanění se ze zajetí obav a strachu, vytrţení z pout, které způsobují úzkost a strach (anxiozitu).“65

Jak je asi patrné první tři body budou signifikantní pro péči o člověka, který má víru v Jeţíše Krista. Můţeme se na ně ovšem podívat i z jiného úhlu a poté nám, jak jsem jiţ psala výše, mohou být nápomocné i v péči o „nevěřícího“. Pokud jde o posílení víry evangeliem, setkala jsem se s velice zajímavým názorem řádové sestry, která měla přednášku na Jaboku v době mého studia. Sama pracovala s narkomany, kteří převáţně mezi věřící křesťany nepatřili, a ona sama ani nepokládala za nutné, aby tuto víru měli. Důleţité pro ni a pro její pastorační práci, dle jejích slov bylo, ţe víru měla ona. Cítila ve víře oporu, která jí pomáhala lépe vykonávat její práci a porozumět potřebám svých klientů. Toto jsem si odnesla jako jeden z nejdůleţitějších podnětů pro pastorační doprovázení. Můţeme ho provádět i u lidí, kteří s naší vírou nesouhlasí, nebo se k ní nehlásí. Důleţité je, ţe my, jako pracovníci můţeme mít víru a cítíme se být povoláni pro toto naše povolání a můţeme tak třeba i nenásilně vzbudit či posílit víru těchto lidí. Pokud jde o druhý bod, usmíření se s Pánem Bohem, přímo se nám zde nabízí usmíření v širším slova smyslu. Usmíření s blízkými a usmíření se sebou samým. Třetí cíl duchovního doprovázení, který se přímo dotýká křesťanské víry, také můţeme chápat v širším kontextu. Je to umoţnění návrat nemocného domů, k jeho rodině. Souviselo by to s tématem návratu umírajících do jejich domovů, díky sluţbě domácích hospiců, jeţ je u nás představován například Cestou domů. Kdyţ uţ byla řeč o cílech tohoto rozhovoru, ráda bych se zmínila i o zásadách, které se mohou zdát samozřejmé, ale přesto neškodí si je připomenout. První zásadou je Citová (emocionální) účastnost hovořícího, o které jsem hovořila jiţ i na jiných místech své práce, takţe nepovaţuji za nutné se o ní více rozepisovat. Druhou zásadou je Opravdovost ochoty jít s pacientem 65

46

KŘIVOHLAVÝ, Jaro, KACZMARCZYK, Stanislav, Poslední úsek cesty, str. 55

kus neznámé cesty. Jak píše Jan Křivohlavý ve své knize: „Umírající pozná, zda ten, kdo s ním jde, bere to opravdově nebo jen tak. Není-li to opravdové, dialog končí, i kdyby se stále ještě mluvilo.“66 S tím souvisí také příprava pastoračního nebo jiného pracovníka na takovýto rozhovor. Otázky týkající se smrti rozhodně nepatří mezi ty, do kterých bychom se měli pouštět bez nějakého předchozího zamyšlení. Je to neznámá oblast nejen pro nás, ale u pro umírajícího, kterému chceme pomoci. Třetí zásadou je Autenticita – hodnověrnost a opravdovost vztahu. Pokud tento typ rozhovoru vedeme opakovaně, můţe hrozit, ţe to povede k neosobnosti, které bychom se měli vyvarovat. Do rozhovoru je potřeba vnést autenticitu, která vychází od jedinečnosti klienta. Docílit se toho dá například tím, ţe s nemocným mluvíme nejenom obecně, ale zcela konkrétně i o vlastních pocitech nejistoty a úzkosti. Jenom tak se můţe umírající odhodlat mluvit o svých obavách, úzkostech a starostech, cituje Křivohlavý Blumenthala a Barbyho.67 a pokračuje ještě dále: „Být opravdový znamená, ţe umírající můţe poznat, ţe mu na blízku stojí člověk, který se nehalí do závoje neomylnosti.“68 Čtvrtou zásadou je Pravdivost. Toto částečně souvisí s mou podkapitolou pojednávající o naději, kde jsem mluvila také o pravdě. Umírající v terminálním stadiu je ve stavu, kdy není vhodné, aby mu kdokoliv lhal. Nemusíme říkat celou pravdu, ale to co říkáme, pravdou být musí. V závěru to jistě ocení a bude to přínosné pro nás vzájemný vztah i důvěru. Poslední, pátou zásadou je Tolerance – snášenlivé přijímání pacienta. Klienti v terminálním stadiu nemusí být vţdy nejmilejšími společníky a je třeba se na to připravit a tolerovat jejich změny nálad a v některých případech třeba i odmítavé chování. Neměli bychom se uchýlit k tomu, ţe budeme za to našeho klienta, nebo blízkého soudit. Nechť je v posledním úseku své cesty svobodným člověkem, který můţe vyjadřovat své 66

KŘIVOHLAVÝ, Jaro, KACZMARCZYK, Stanislav, Poslední úsek cesty, str. 63 Blumenthal-Barby in KŘIVOHLAVÝ, str. 64 68 Blumenthal-Barby in KŘIVOHLAVÝ, str. 64 67

47

názory a projevovat své nálady. Láska a blízkost, kterou k němu cítíme, by nám měla pomoci překonat i jeho ne vţdy vstřícné chování a třeba i nevděčnost. K tomuto bodu bych ráda ještě dodala zásadu tolerance klientova vyznání. Ať uţ je to vyznání k jiné církvi, neţ ke které patří pastorační pracovník, k jinému náboţenství nebo kdyţ se k ţádné víře nehlásí. V literatuře o pastýřském rozhovoru se dále autoři věnují samotnému vedení rozhovoru a přípravě pastoračního pracovníka. V mé práci se tomu uţ nadále, ale věnovat nebudu, protoţe to není její cílem.

48

Závěr Cílem mé práce bylo popsat význam spirituality v péči o nemocné v terminálním stadiu. Během své práce jsem narazila na problém s definicí spirituality, ale pokusila jsem se s tím vypořádat za pomoci odborné literatury, která různé definice nabízí. Nápomocnými mi byly také odpovědi odborníků, kterým jsem předloţila své dotazníky. Ubezpečili mne například o tom, ţe lidé tuto potřebu opravdu proţívají, jen není úplně běţné, aby ji definovali nějakým slovem, jako je například právě „spiritualita“. Snaţila jsem se také ve své práci vyzdvihnout důleţitost této potřeby i u lidí, kteří se nehlásí přímo k nějakému náboţenství, a ukázat, ţe toto propojení nemusí být neoddělitelné. Potřeby duchovní oblasti můţe mít kaţdý člověk a je potřeba k nim také tak přistupovat. Navíc je můţe mít kaţdý člověk naprosto jedinečné. Toto bylo téma, které je v mé práci několikrát opakováno. Je to také specifikum hospicové péče, kterou ve své práci vyzdvihuji jako alternativu pro péči o nemocné v terminálním stadiu. Jejich filosofií je dbát na jedinečnost kaţdého klienta a vycházet z jeho individuálních potřeb a přání. Pokud jde o naplnění mého cíle nedá se jednoznačně říci, jak významná spiritualita obecně u nemocných v terminálním stadiu je. Právě vzhledem k tomu, ţe jednáme s kaţdým člověkem jako individuální bytostí, musíme počítat i s tím, ţe jejich potřeby budou různé. Pro někoho můţe jít pouze o okrajovou záleţitost, na kterou nebude mít energii a asi ani myšlenky. Pro jiné lidi bude ale duševní stránka tou nejdůleţitější, o kterou bude potřeba pečovat. Důleţité ale je, aby kaţdému člověku bylo dáno na výběr a byla mu nabídnuta moţnost řešit svou spirituální potřebu, tak jak pro něj bude nejvíce vhodné. V dnešní době začíná být uţ i v nemocnicích rozšířené, ţe mají nemocní moţnost obrátit se na nemocničního kaplana, který můţe zodpovědět

49

jejich otázky nebo je prostě jen vyslechnout. Procento lidí, kteří se na něj obracejí je ale zatím stále ještě malé. Častěji se s takovými lidmi setkáváme v zařízeních hospicového typu. Zde navíc není nezbytné obracet se přímo na kaplana. Personál je zde vyškolen natolik, ţe tato lidská stránka je známa i zdravotním sestrám, doktorům a dalším pracovníkům, kteří se o klienta starají. S otázkou spirituality také souvisela otázka prostředí, ve kterém nemocný tráví poslední úsek své cesty. Toto prostředí by mělo být náleţitě diskrétní pro to, aby měl člověk prostor pro sebe a své vlastní myšlenky, se kterými se musí vypořádat. Měl by mít moţnost vyuţít prostoru, kde bude moc nerušeně relaxovat, promluvit si s pastoračním pracovníkem a samozřejmě také s vlastní rodinou a dalšími blízkými lidmi. Snaţila jsem se také vyzdvihnout problematiku rozhovoru, který k otázkám spirituality můţe vézt. Není to rozhovor, který by nemocný vedl jen tak s kýmkoliv, a cesta k otevření tohoto tématu můţe být dlouhá a vyţaduje důvěru a zkušenosti naslouchajícího. Oceňována je zde zejména trpělivost a potlačení vlastních názorů a souzení nemocného.

50

Seznam literatury 1) CALLANAN, Maggie a KELLEY, Patricia. Poslední dary: jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umírajících. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005. 221 s. Cesty; sv. 12. ISBN 80-7021-819-3. 2) CASSIDY, Sheila, Sharing the Darkness, Vyd. 1. New Yourk: Orbis Books, 1991. 177 s. ISBN 0-88344-779-7 3) GORDON, Tom, A Need for Living, Vyd. 1. Glasgow: Wild Goose Publications, 2001. 219 s. ISBN 978-1-901557-54-1 4) GRUMAN, Jessie C. První dny s váţnou diagnózou: praktický rádce v mezní ţivotní situaci: [co dělat, kdyţ vám lékař sdělí krutou pravdu]. Vyd. 1. V Praze: Ikar, 2008. 287 s. ISBN 978-80-249-1164-9. 5) KŘIVOHLAVÝ, Jaro a KACZMARCZYK, Stanislav. Poslední úsek cesty. 1. vyd. Praha: Návrat domů, [1995]. 93 s. ISBN 80-85495-43-0. 6) KÜBLER-ROSS, Elisabeth. Hovory s umírajícími. 1. vyd. [Nové Město nad Metují]: Signum unitatis, 1992. 135 s. 7) MACKLINLEY, Elizabeth, PhD, RN, Vyd. 1. New Yourk: The Haworth Pastoral Press, 2006. 259 s. ISBN-13: 978-0-7890-3342-0 8) OPATRNÝ, Aleš. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství praţském, 1995. 27 s. ISBN 80238-0430-8. 9) RIVOIRE, Bénédicte. Naděje tváří v tvář umírání. 1. vyd. Praha: Paulínky, 2007. 79 s. Do ţivota. ISBN 978-80-86949-27-7. 10) SVATOŠOVÁ, Marie. Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?. 1. vyd. Praha: Grada, 2012. 109 s. ISBN 978-80-2474107-9. 11) ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich, 2013. 127 s. ISBN 978-80-7017-197-4. 12) VOJTÍŠEK, Zdeněk, DUŠEK, Pavel a MOTL, Jiří. Spiritualita v pomáhajících profesích. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012. 231 s. ISBN 97880-262-0088-8. 13) WARE, Bronnie. Čeho před smrtí nejvíc litujeme: [jak nám ţivot změní naši drazí, kdyţ umírají]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2012. 307 s. ISBN 97880-262-0168-7.

51

Další zdroje 1) PAVLÍKOVÁ, Tereza, Specifika domácí hospicové péče, [online]. Dostupné z www: http://theses.cz/id/7lszar 2) Duchovní potřeby a hospic (Spirituelle bedürfnisse und hospiz): Magisterská práce, Ing. Friedrichová Hana; vedoucí práce: prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc., Ostrava, 2000: Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, katedra Psychosociálních věd a speciální etiky, 79 str 3) Naděje a nevyléčitelné onemocnění – pohled nemocničního kaplana, [online]. Dostupné z www: http://www.umirani.cz/detail-clanek/nadejea-nevylecitelne-onemocneni-pohled-nemocnicniho-kaplana.html 4) Standardy paliativní péče, 2013, 5. Str. 14, Česká společnost paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně 5) Jan Pavel II., Apoštolský list o křesťanském smyslu lidského utrpení, Salvificidloris, 11. února 1984, bod 26 in Naděje tváří v tvář umírání, str. 28, 29 6) ČERMÁK, Martin, Hospicová a paliativní péče, Publikováno dne: 19.2.2007, Zdroj: Zdravotnické noviny 7/2007

52

Přílohy Příloha č. 1 – Otázky položené jednotlivým dotázaným Absolventská práce, VOŠ Jabok Jitka Špičanová 2014 Význam spirituality v péči o nemocné v terminálním stadiu -

ţádám Vás touto formou o pomoc při hledání odpovědí na otázky, které mne napadly v souvislosti s psaním mé Absolventské práce. Ráda bych se zaměřila na význam spirituality v péči o nemocné v terminálním stadiu. Obracím se na Vás, protoţe vím, ţe máte v této oblasti bohaté zkušenosti a i nepatrná pomoc mi jistě bude cenným zdrojem. V případě zájmu Vám poté svou práci ráda zašlu k přečtení. Vaše odpovědi mi budou slouţit zejména k citacím, které mohu ve své práci pouţít. Nejedná se tudíţ o ţádný výzkum v širším slova smyslu. Jde spíše o konzultaci témat, na které chci ve své práci klást důraz.

1) Kolik zhruba lidí (klientů) chce mluvit o spiritualitě? Kolik se jich obrací na nemocničního kaplana či pastora? Existuje vůbec nějaká statistika lidí, kteří se obrátí s prosbou o pomoc na duchovního? 2) Proč si myslíte, ţe se někteří bojí pastorační práce vyuţít? Popřípadě, proč ji vyuţívají málo? 3) Obrací se na Vás i lidé nevěřící (ve smyslu, ţe samy sebe popisují jako nevěřící nebo dokonce ateisty)? 4) V čem konkrétně můţe pomoci nemocným popsat své spirituální potřeby? 5) Setkali jste se s ním, ţe pro spiritualitu hledají jiné pojmenování? (Snaţí se svůj pocit nějak popsat, ale spiritualitou to nenazývají.) 6) Setkali jste se s někým, kdo k víře dospěl nebo ji začal hledat právě aţ na sklonku ţivota? (Předpokládám, ţe se asi kaţdý z Vás s někým takovým setkal. Pokud by to bylo moţné, uveďte ve zkratce, jak to u daného člověka

53

probíhalo a v čem na něm byla patrná změna. Jaké měl otázky a po čem touţil?) Předem vřele děkuji za Vaše odpovědi. I kdyţ odpovíte třeba jen na jednu z nich, budete mi velice nápomocní. S pozdravem a pokorou, Jitka Špičanová

54

Příloha č. 2 – Dotazník J. Kofroň

1) Kolik zhruba lidí (klientů) chce mluvit o spiritualitě? Kolik se jich obrací na nemocničního kaplana či pastora? Existuje vůbec nějaká statistika lidí, kteří se obrátí s prosbou o pomoc na duchovního? Je obtíţné odpovědět procentickým údajem. Předně proto, ţe přicházím k těm, kteří svou „zakázkou“ odpovídají na nabídku, které se jim dostane při vstupu do hospice, neb na mou prezentaci ve foyer tamtéţ. V hospici o 26 lůţkách bývá výjimkou, kdyţ navštěvuji 2-3 pacienty v jednom týdnu. Obávám se, ţe mnohé záleţí na spolupráci personálu. Zde bych řekl, ţe v jiných hospicích bude tento poměr příznivější. Významně vstřícnější je vztah pacientů na psychiatrii.

2) Proč si myslíte, ţe se někteří bojí pastorační práce vyuţít? Popřípadě, proč ji vyuţívají málo? Pacienti si přinášejí svá a priori vůči pojmu kaplan – kněz (dnešní senior je většinou „produktem“ komunistického vypírání mozků). Ačkoli nenosím kolárek, oblečen jsem zcela civilně (pouze na krku nosím dřevěný kříţek), mohou mít pacienti představu, ţe se blíţí „totální konec“ - zejména slyší-li pojem „pomazání nemocných“. Nicméně k tomu, aby ho vůbec zaslechli, uţ je třeba, aby kontakt byl navázán, a to uţ bývá zpravidla situace řešitelná. Jde totiţ většinou o to, abych byl vůbec po prvních větách sebe-představení přijat. Pak uţ lze věci modifikovat, zbavovat pacienty strachu- „být s“. Někteří mne povaţují za „agenta se spásou“, obávají se indoktrinace. To je ovšem škoda. Kdyby si byli přečetli mou prezentaci ve foyer, zjistili by, ţe mým „programem“ je předně lidství (coţ nepovaţuji za výprodej

55

křesťanství za sníţené ceny, neboť Jeţíš je pro mne člověk par excellence).

3) Obrací se na Vás i lidé nevěřící (ve smyslu, ţe samy sebe popisují jako nevěřící nebo dokonce ateisty)? Osobně příliš nevěřím v pojem „nevěřící“. Otázku ovšem chápu. Mám několik krásných záţitků s těmito lidmi. Jsou pro mne aţ přitaţliví. Nevědí, ţe jejich „provokativní“ otázky jsou pro mne vlastně zajímavé nebo i inspirující. V jednom případě se u lůţka umírajícího odstartovalo osobní přátelství s jeho manţelkou a dcerou (trvá jiţ 3 roky). Jindy jsem byl vyzván, abych na chodbě hospice dal odpověď, proč tatínek tak trpí, jak to ten Bůh, v něhoţ věřím, vůbec můţe dopustit. Kdyţ jsem odpověděl, ţe nevím, byla odpověď přijata překvapivě pozitivně („to jsem ráda, ţe nepřicházíte s nějakou apologií!“). Jindy byla pozitivně přijata i moje modlitba: Poté, co jsem se omluvil, ţe jiného jako kněz „neumím“, mi bylo dovoleno, abych se za umírajícího a doprovázející manţelku namístě modlil. Do modlitby jsem zahrnul díky za všechno krásné, co spolu proţili, prosby za vzájemné odpuštění....a bylo to přijato zcela pozitivně. Pacienti psychiatrie jsou „jiní lidé“ – jakoby „normální“. Buď modlitbu přijmou ihned – na místě, nebo kdyţ se ptám (coţ je mým pravidlem), zda se za ně mohu modlit, vţdy to pozitivně přijmou (zkušenost více ne 20-letá). 4) V čem konkrétně můţe pomoci nemocným popsat své spirituální potřeby? Nevím, zda přesně rozumím. Jako zpovědník přirozeně slýchám slova lítosti nad něčím promarněným aj. V terminální fázi ovšem nebývá vţdy sil na nějakou soustavnou „ţivotní inventuru“. Tam naopak povzbudím k pouhému vyslovení věty na způsob: „Pane, Jeţíši, já ze srdce lituji svých hříchů.“

56

Téţ jsem zaţil doprovázení jedné poctivě a krásně věřící ţeny, která ve chvíli, kdy příšerně trpěla, najednou mne zcela odmítla se slovy, ţe uţ na nic takového nevěří. Respektoval jsem to a odešel jsem. Interpretuju to jako Jeţíšovu větu s kříţe: „Boţe můj, proč jsi mne opustil?!“ Je úţasné, kdyţ muţ, jehoţ ţivot (řečeno slovy O. Březiny) chutnal jako popel (sovětské zajetí na Sibiři, komunistické uranové doly, uhoření matky, sebevraţda manţelky), odchází smířený, a utrpení pokorně přijímající. 5) Setkali jste se s ním, ţe pro spiritualitu hledají jiné pojmenování? (Snaţí se svůj pocit nějak popsat, ale spiritualitou to nenazývají.) S tím jsem se asi nesetkal. Spíše lze říci, ţe kaţdý přijímá „terapii pohledu, empatie, mlčení...“. V naprosté většině je přijímáno drţení za ruku, hlazení – i objetí. Na doteky je sice třeba dávat pozor vţdycky, nicméně na psychiatrii o něco více.

6) Setkali jste se s někým, kdo k víře dospěl nebo ji začal hledat právě aţ na sklonku ţivota? (Předpokládám, ţe se asi kaţdý z Vás s někým takovým setkal. Pokud by to bylo moţné, uveďte ve zkratce, jak to u daného člověka probíhalo a v čem na něm byla patrná změna. Jaké měl otázky a po čem touţil?) Jediný – krásný – záţitek: Komunistka od května 1945, lektorka marxismu na vysoké stranické škole, poté chartistka, spolupracovnice V.Havla... Spřátelil jsem se s ní poté, co byla veřejně vypískána na schůzi OF (leden 90). Nestačila totiţ dovyprávět své curriculum. Zastal jsem se jí. Následovaly dlouhé noční hovory, kdy se mé víře aţ vysmívala. Vedla předlouhé politické (chytré!) monology. Já však cítil, ţe jí jde o něco jiného. Jednou se mne ptala, co jsou Velikonoce. Připravil jsem se a udělal dvě přednášky. Pak přišla rakovina. Nejprve jsem jí opatřil ošetření na špičkové úrovni (tehdy jsem byl na rektorátu UK). Následovaly hovory směřující jiţ výslovně k víře (pokřtěna byla). Pak poţádala o zpověď. Tehdy jsem se ještě jako kněz veřejně

57

nedeklaroval, zavolal jsem k ní proto kněze – muţe velmi vzdělaného. Toho i téţ tato vysoce inteligentní ţena povaţovala. Trávili spolu pět hodin – oba byli z toho nadšení. Pak uţ následovaly jen mé návštěvy na onkologii. Nosil jsem jí tělo Páně. Spolu jsme „bojovali“ a já se učil „být s“. Jednou se na mne utrhla se slovy: „Honzo, co se na mne tak „katolicky“ usmíváte?!“ Trochu chtěně i nechtěně jsem energicky odpověděl: „Evo, kdykoli k vám jdu, nikdy nevím, co vám řeknu...!“ To zcela uklidnilo situaci. Být v pravdě! Poslední setkání bylo opravdu krásné. Do modlitby jsem se pokusil „zabalit“ celý její ţivot – díky, odpuštění, prosby... Došlo k tomu den poté, co jsem myslel, ţe uţ je v agonii. Na druhý den byla ještě zcela přítomna. Rozloučení, polibek – se mnou i s její přítelkyní. Odešla za dva dny nato.

58

Příloha č. 3 – Dotazník P. Pokorný 1) Kolik zhruba lidí (klientů) chce mluvit o spiritualitě? Kolik se jich obrací na nemocničního kaplana či pastora? Existuje vůbec nějaká statistika lidí, kteří se obrátí s prosbou o pomoc na duchovního? Ve FN Motol je vedena podrobná statistika. Můţete se obrátit na koordinátorku spirituální péče MUDr. Evu Kalvínskou <[email protected]> . V Cestě domů, s níţ spolupracuji, jsou lékaři, sestry i sociální pracovníci schopni mluvit s pacienty i o spiritualitě. Pokud rozumíme pod spiritualitou nejširší otázky hodnot a smyslu ţivota, tak v terminálním stadiu ţivota se objevují u většiny pacientů (přesnou statistiku nemáme). Kaplan přichází do rodiny jen zřídka, asi v méně neţ 5% případů. 2) Proč si myslíte, ţe se někteří bojí pastorační práce vyuţít? Popřípadě, proč ji vyuţívají málo? Většinou jde, myslím, o pouhou neznalost. („Nevím, o čem bych s ním měl mluvit.“) O zúţené chápání práce nemocničního kaplana ve smyslu náboţenské praxe, příslušnosti ke specifické tradici a komunitě. 3) Obrací se na Vás i lidé nevěřící (ve smyslu, ţe samy sebe popisují jako nevěřící nebo dokonce ateisty)? Ano. Při mé dřívější praxi ve FN Motol dokonce většina („já ale nejsem věřící“ - za ateistu se téměř nikdo neoznačoval), v Cestě domů uţ je takových méně. 4) V čem konkrétně můţe pomoci nemocným popsat své spirituální potřeby? 5) Setkali jste se s ním, ţe pro spiritualitu hledají jiné pojmenování? (Snaţí se svůj pocit nějak popsat, ale spiritualitou to nenazývají.) Neptám se na spirituální potřeby, ani tento pojem v rozhovoru s pacienty nepouţívám. Většinou probíráme ţivotní příběh pacienta, co pro něho bylo a nyní je důleţité, co ho tíţí, co si vyčítá, čeho se obává atd. Mluvíváme o smrti a o představách s ní spojených. To vše pomáhá pacientům uvědomit si, ţe nejsou

59

určeni jen touto svou akutní situací, mohou získat nadhled, srovnat si své hodnoty.

6) Setkali jste se s někým, kdo k víře dospěl nebo ji začal hledat právě aţ na sklonku ţivota? (Předpokládám, ţe se asi kaţdý z Vás s někým takovým setkal. Pokud by to bylo moţné, uveďte ve zkratce, jak to u daného člověka probíhalo a v čem na něm byla patrná změna. Jaké měl otázky a po čem touţil?) V jakém smyslu mluvíme o „víře“? Jde o víru křesťanskou (v Otce, Syna a Ducha svatého)? Jde o křesťanskou víru včetně formálního přihlášení k církvi (křest)? Anebo jde o existenciální důvěru, spolehnutí, víru bez přívlastků, jak o ní často mluví v evangeliích Jeţíš? Anebo ještě o nějakou jinou „víru“?V něco? U některých lidí docela určitě na sklonku ţivota proběhne jakýsi Aha moment, kdy si něco zásadního v sobě ujasní. Těţko říci, zda to objevili nově nebo se vrátili k něčemu, co potkali dříve. Etický kodex nemocničního kaplana zapovídá evangelizační aktivitu – vést ke konverzi není smyslem naší práce. 25.3.2014 Pavel Pokorný

60

Příloha č. 4 - Dotazník A. Plachý

1) Kolik zhruba lidí (klientů) chce mluvit o spiritualitě? Kolik se jich obrací na nemocničního kaplana či pastora? Existuje vůbec nějaká statistika lidí, kteří se obrátí s prosbou o pomoc na duchovního? Setkávám se s lidmi, kteří jsou většinou osamocení, nikoho nemají, jsou to bezdomovci. Kdyţ se dostanou na konec pozemské cesty, jsou o to více uzavření, mají problém se obrátit na někoho cizího, byť je to třeba nemocniční kaplan nebo pro ně neznámý kazatel. Oficiální statistiky asi nejsou, ale moţná některé informace Vám můţe podat Asociace nemocničních kaplanů, http://www.nemocnicnikaplan.cz. Ale to asi víte. 2) Proč si myslíte, ţe se někteří bojí pastorační práce vyuţít? Popřípadě, proč ji vyuţívají málo? Z pohledu bezdomovců je to jejich uzavřenost, zklamání, bezradnost, nedůvěra. 3) Obrací se na Vás i lidé nevěřící (ve smyslu, ţe samy sebe popisují jako nevěřící nebo dokonce ateisty)? Mám trochu problém s pojmem „nevěřící,“ ale máte pravdu, oni se tak označují. Skoro si nepamatuji nikoho z bezdomovců, kteří by byli programově věřící. Mimo našich klientů ještě navštěvuji také lidi z našeho evangelického sboru, tam je to samozřejmě jinak. 4) V čem konkrétně můţe pomoci nemocným popsat své spirituální potřeby? Té otázce moc nerozumím, ale konkrétně to vypadá tak, ţe kdyţ jdu na návštěvu, ptám se, zda má zájem si něco přečíst z bible. Pokud mají, většinou zvolím nějaký Ţalm a dodám pár slov o naději v hlubinách.

61

Občas se stává, ţe takovýto člověk se chce vyzpovídat, pak naše setkání končíme i krátkou modlitbou. 5) Setkali jste se s ním, ţe pro spiritualitu hledají jiné pojmenování? (Snaţí se svůj pocit nějak popsat, ale spiritualitou to nenazývají.) Nevím, vţdy hovořím o Bohu, a oni na to slyší. Na diskuse, ţe existuje nějaké „dobro“ není vcelku čas a oni o mne ví, ţe jsem křesťan. 6) Setkali jste se s někým, kdo k víře dospěl nebo ji začal hledat právě aţ na sklonku ţivota? (Předpokládám, ţe se asi kaţdý z Vás s někým takovým setkal. Pokud by to bylo moţné, uveďte ve zkratce, jak to u daného člověka probíhalo a v čem na něm byla patrná změna. Jaké měl otázky a po čem touţil?) Mladý člověk, kolem 50 let se dostal do azylového domu, záhy váţně onemocněl. Navštěvoval jsem ho v LDN, ale vţdy odmítl slyšet něco z bible, většinou jsme se bavili o jeho ţivotě a jeho rodně, která se s ním uţ nekontaktovala. Pak byl převezen do Hospice, zavolala mi sestra, ţe by chtěl se mnou mluvit. Byl jiţ ve stádiu, kdy byl velmi unaven, nemohl mluvit. Kdyţ jsem vytáhl bibli, tak na ni ukázal. Přečetl jsem mu něco, krátce se pomodlil, a kdyţ jsem odcházel, tak znovu ukázal na bibli, nechal jsem mu ji. Do tří dnů zemřel. Nevím, jak to bylo s jeho vírou, je to tajemství mezi ním a Hospodinem, mým úkolem je dát pouze naději a zda to je pár dnů před smrtí není rozhodující, vţdyť lotr na kříţi dostal také šanci. Nevím, zda chcete o mně nějaké údaje, snad jen to, ţe se jmenuji Antonín Plachý, jsem členem Českobratrské církve evangelické, kde jsem pomocným kazatelem a ve svém zaměstnání jsem pracoval jako ředitel několika azylových domů. Pokud byste ještě něco potřebovala, dejte vědět. Přeji Vám hodně síly a modrosti ke zpracování nelehkého tématu. TONDA PLACHÝ

62

Příloha č. 5 – Kazuistiky, Jan Kofroň Do Vánoc umřu Říká dcera své matce: „Tak mami, pan doktor říkal, ţe domů uţ se nedostaneš – do Vánoc umřeš!“ Vyprávěla mi paní Květa. Je hluboce zasaţena. Sama sice touţí zemřít, ale tahle věta od vlastní dcery ji moc bolí. „Je nedospělá,“ říkám. „Ale kdyţ ono je jí třiašedesát!“ říká paní K. „To nevadí“, já nato, „někdy člověk nedozraje ani do třiašedesáti.“ Hladím ji a pak navrhnu, zda by mne nepřijala za adoptivního syna. Svoluje. Obejmu ji a slibuju modlitbu. Počítá s tím. Přicházím neplánovaně i na druhý den - je svatého Václava. Mnoho mne nevnímá, museli ji nějak přitlumit. Pak slyším kohosi citovat samotného pana primáře: „Vţdyť jste tady, abyste tu umřela.“ Důstojné umírání v hospici?: Snad jen ta technika. Jsem nevěřící a nedobytná, říká paní Aneţka poté, co se představím jako katolický kněz. „To je ale dobře, kdyby dobytná, to bych si Vás nemohl tolik váţit, já nato.“ „A čím jste byla?“ „Meteorologem, ale na vojně“ „Tak to jste byla tak asi nadpraporčicí, ţe?“ „Ano,“ strefil jsem se. „Z meteorologie mám semestrální zkoušku a uţ tak jen pamatuju Babinetův vzorec.“ Za týden nato: „A kdy máte mši? Chci se podívat.“

63

Komunio – bon mot „Nesu vám tělo Páně, Paní Květo!“ „A tělo Panny Marie nemáte?“ Stalo se v hospici 2009. Neseme Vám Pána Jéééžiše Neděle 23. 11. 2008 – po eucharistii na mne čekají sestry Matky Terezy. Vedou mne na pavilon 25. „Předhazují mne“ šesti pacientkám a panu Arnoštovi. Jedna z pacientek je vdovou po A. Kapkovi – ta mne (přirozeně) odmítá. Sestry (jedna z Indonésie druhé Polka) všude vcházejí s naprostou rozesmátou suverenitou, kdyţ s cizineckým přízvukem volají: „Neseme vám Pána Jéééţiše“. Přitom mne sunou kupředu. Nemám z toho nejpříjemnější pocit. Takhle „natvrdo“ bych asi nikdy nešel. Nicméně mají „výtěţnost“: zaopatřuji 98-letou babičku. Krásný záţitek. Po jednoduchém sdělení lítosti ji uděluji rozhřešení, a pak Tělo Páně. Rozzáří se, vrásky na chvíli zmizí, nastoupí radostný úsměv. Zvláštním případem je pan Arnošt. Oslovily ho anglicky – mne vlekouce za sebou. Nejprve mne více méně odmítá. Pak dáme ale obyčejnou „člověčí řeč“. Řekne mi, ať přijdu za týden. Navazujeme přátelství. Vţdy jsem u něho delší dobu. Probereme jeho proţité chvíle zoufalství, kdy se mu nechtělo ţít. Jindy se celou dobu bavíme o Švédsku a švédštině. Jednou mu říkám, ţe bohuţel uţ musím jít, neboť mne někdo čeká na zpověď. Odpoví, ţe i u něj k tomu dojde. Hned napodruhé to ale nebylo. Jen se chtěl modlit – Otče náš. To se i stalo a odešel jsem. Poté ke konfesi došlo. Zase se ale opakuje to, co jsem uţ dvakrát zaţil: dlouhé mlčení. Povzbuzuji ho, pak do ticha čtu ţalm 102 a 40. Nic. Zeptám se, zda to tedy proběhlo.

64

Odpověděl, ţe ano. Tedy jsem mu rozhřešení dal. Nevím, i tomu se snad budu muset učit. Přijal tělo Páně. Loučíme se. Nabídnu tykání a mám přítele Arnošta. Tak – doufám, ţe budeme „pokračovat“. Zelený čtvrtek 2009 – plním slib a slavíme spolu eucharistii od servírovacího stolku. Arnošt očividně neví, jak to bude probíhat. Udělám tedy velmi komentovanou liturgii. Přijímá krev Páně trubičkou – vlastně jako papeţ. Jiţ vlastně po několikáté se se mnou loučí slovy: „Pán s tebou!“ Kde se to v něm bere?

O 10 let mladší než jí paní H.D. Dnes mě k ní paní recepční posílá. Rodina si to prý přeje. Přijdu nevhod – právě se odehrává jakási hygiena. Pak jsem vpuštěn. U lůţka manţel a syn. Jsou přirozeně velmi zasaţeni. Ukazují mi fotografie v pouzdru – patrně stále nošeném v kapse. Krásná oduševnělá dívka – a pak ţena. I dnes je to znát. Ptám se, co by si přáli, s omluvou se téţ ptám, zda je paní katolička. „To nevím,“ říká syn. Nicméně přejí si -A paní s nimi – pomazání nemocných a modlitbu – prý ne příliš dlouhou. Paní se necítí dobře. Mou ruku však drţí pevně, jako kdyţ proţívá něco významného. Pomazání zkrátím a pomodlím se Ţ 121 – Pozvedám své oči k horám. Syn by si ovšem přál Večeři Páně. Odpovídám, ţe tu bych mohl slavit v neděli u lůţka. To ovšem netuším, ţe v tu dobu uţ bude paní na druhém břehu – u Pána. Rozloučím se. Je pátek a já mám jít do PL. Něco mi však napovídá, ţe mám přece jen zajít do hospice – za paní Hanou. Najdu u ní syna. Ten na chvíli odběhne, kdyţ mi paní řekne: „Cítím, ţe umírám.!“ Naberu odvahu a za přítomnosti syna se zeptám, zda chtěla projevit lítost nad hříchy,

přijmout Tělo Páně. Souhlasí. Do

modlitby zakomponuji díky za celý ţivot, narovnání vztahů na dálku, případné

65

zamýšlené vzkazy všem – přičemţ zdůvodním své přesvědčení, ţe tento úmysl, ty myšlenky budou působit samy, byť v této podobě. Paní Hana přijme Tělo Páně, ještě je schopna to zapít. Odcházím se slovy: „A teď je vše narovnáno, tabule je čistá.“ Trpící paní mne odmění krásným plným pohledem – poprvé vidím její oči v plném pohledu. Dosud jsem je tak nevnímal a asi ani nemohl. Odcházím na PL, paní recepční mi otevírá postranní branku, abych to neměl daleko. Řím, ţe někdy je dobré nepřijít pozdě. Odpovídá hezkým, chápající úsměvem. Vrátím se z PL domů. Je večer 7 hodin, kdyţ mi telefonuje syn paní Hany: „Maminka v 16.00 h zemřela – 2 hodiny po mé návštěvě. Oba máme radost. Syn, který nerozpozná katolíka od evangelíka, mi řekne: „Maminka je spasena.“ Radost na obou stranách. Ostych příbuzných otevírat „těžké otázky“ Ing. J.D. – září 2008 Tumor na mozku – tlačí na oči – slepota – jediný kontakt hlasem a dotykem. Největší péči projevuje jeho snacha – praktikující katolička a její manţel, který její spiritualitu zcela nesdílí. Pana Ing. přiváţejí však na eucharistii do kaple. Já jej navštěvuji. Problém: Jak se zeptat dědečka, zda chce být pohřben do země či zpopelněn. Úkol přejímám, aplikuji z části pia fraus: Vyprávím o svém zemřelém příteli, kterého děti dali zpopelnit, aniţ se ho ptali a dodávám, ţe sám bych chtěl být pochován spolu se svými rodiči. Pan Ing. se k mému názoru přidává. Sám je zemědělec, tak jsem nejprve navázal kontakt povídáním o minulosti – o některých zemědělských problémech (technologiích) za bolševika. To nás trochu sblíţí. Ačkoli jeho syn je lékař, chová se vůči otci (jak sám doznává) dost nešikovně. Přesto, ţe příliš „praktikující“ není, záleţelo by mu, aby otec zemřel

66

smířen se svým okolím. Úkol přenesen na mně. Mám z toho „lufta“, modlím se. Pak jsem v neděli přišel a k běţnému komuniu přidávám rozšířené vyznání, k němuţ se vlastně sám přidávám, probírám jednotlivé fáze ţivota, skupiny lidí, s nimiţ jsem se setkal, počínaje nejbliţšími, připojuji kající invokaci a nakonec se ptám, zda pan Ing. se k tomu tak můţe připojit, a zda „lituje“. Následuje kladná odpověď a já mu sdělím, ţe mu dám ubezpečení o odpuštění, do něhoţ zahrneme i lidi, kteří nemohou být právě přítomni. Souhlasí a já mu dávám rozhřešení. Následuje (Otče náš) komunio, závěrečná modlitba. Trochu přijdou slzy. Objímám ho a odcházím. Mám radost. Při eucharistii přistoupím k lůţku Ing. J.D. – dlouze mi tiskne ruku. Podobně i při Komuniu na pokoji – tiskne mi ruku tak, aţ musím vysvětlit, ţe k tomu, abych mu podal Tělo Páně musí mi pravou ruku pustit. Pan profesor aneb SCIENCE ABOUT NOTHING Paní Majka z recepce mě posílá za americkým panem profesorem botaniky. Je prý nevěřící, nicméně prý ať tam jdu (praví moje „nevěřící“ Majka). Očekávám solidního Anglosasa – a nemýlím se. Představím se – excuse my disturbing you. Odpověď vstřícná, „jen se posaďte!“. A pak brilantní jevištní angličtina. Ţivé oči, protáhlý obličej akademika. Theology – the science about nothig, utrousí mezi řečí. Usměju se a přitakám. Pak něco povídám o víře jako cestě, o pochybování. Při příštím setkání řeknu, ţe jsem na téma „nothing“ docela přemýšlel. Nothing, to je vlastně „no thing“, ţádná věc, ţádný objekt. A to je svrchovaně pravda, neboť Bůh, zjevující se v Jeţíši je vlastně subjekt. Jde o JÁ – TY. Věda o tom je teologie. Zmiňuju citát z Holana, ţe „věda je kráva na chůdách“. Chce vysvětlení. Nějaké mám.

67