Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Regionální rozvoj a správa
VÝVOJ URBANIZACE VE SVĚTĚ A SOUČASNÉ POSTMODERNÍ MĚSTO Development of Urbanization in the World and Current Postmodern City Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: RNDr. Josef KUNC, Ph.D.
Autor: Bc. Lucie HURBANOVÁ Brno, 2014
2
Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta
Katedra regionální ekonomie a správy Akademický rok 2012/2013
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Pro:
HURBANOVÁ Lucie
Obor:
Regionální rozvoj a správa
Název tématu:
VÝVOJ URBANIZACE VE SVĚTĚ A SOUČASNÉ POSTMODERNÍ MĚSTO Development of urbanization in the world and current postmodern city Zásady pro vypracování
Cíl práce: Na základě zjištěných skutečností proveďte analýzu procesu urbanizace ve světě a v České republice a vzniku postmoderního města. Použité metody: rešerše odborných zdrojů a literatury, sběr a třídění dat, historická, statistická a komparativní analýza, interpretace informací a dat, abstrakce, syntéza. Podle potřeby moţnost případových studií. Zásady pro vypracování: 1. Proveďte rešerši domácí a zahraniční literatury týkající se tématu, vymezte a definujte základní pojmy z oblasti urbanizace a postmoderního města. 2. Charakterizujte vývoj urbanizace ve světě. Vysvětlete příčiny jejího vzniku, důsledky a zákonitosti. Stanovte vývojové etapy a vznik postmoderního města. 3. Obdobně charakterizujte vznik, vývoj a současný stav urbanizace v České republice, srovnejte tento proces s vyspělým i rozvojovým světem. 4. Zamyslete se nad budoucností urbanizovaného světa a České republiky. Hledejte paralely, souvislosti. 5. Proveďte syntézu zjištěných skutečností a poznatků, tyto vyhodnoťte a zobecněte. Rozsah grafických prací: Rozsah práce bez příloh:
podle potřeby do 80 stran
Seznam odborné literatury: European urbanization 1500-1800. Edited by Jan De Vries. Abingdon: Routledge, 2007. xvii, 398. ISBN 978-0-415-41318.
3
MULÍČEK, Ondřej a Ida OLŠOVÁ. Město Brno a důsledky různých forem urbanizace. Urbanismus a územní rozvoj, Brno: Ústav územního rozvoje, 2002, V., č. 6, s. 17-20. ISSN 1212-0855. New forms of urbanization :beyond the urban-rural dichotomy. Edited by A. G. Champion - Graeme Hugo. Burlington, VT: Ashgate, 2004. xxiv, 420. ISBN 0-7546-3588-0. FASORA, Lukáš. Podnikatelé a urbanizace ve druhé polovině 19. století (základní teze, metody a dílčí závěry). In ŠTAIF, Jiří. Moderní podnikatelské elity. Metody a perspektivy bádání. Praha: Univerzita Karlova, 2007. s. 192-201, 10 s. ISBN 978-80-7363-153-6. MULÍČEK, Ondřej a Luděk SÝKORA. Reciprocal Relations and Integrated Settlement Systems: Concepts, Methods and Analysis of Post-Socialist Urbanization in the Czech Republic. In Workshop ‘Urban Systems 2.0’. 2010. Shanghai :its urbanization and culture. Edited by Xuanmeng Yu - Xirong He. Washington: Council for research in values and philosophy, 2004. iv, 299 s. ISBN 1-56518-207-3. Sport, leisure, and culture in the postmodern city. Edited by Peter Bramham - Stephen Wagg. Burlington, VT: Ashgate Pub., 2009. 221 p. ISBN 9780754691020. CLARKE, David B. The consumer society and the postmodern city. 1st pub. London: Routledge, 2003. x, 268 s. ISBN 0-415-20515-8. ANDRLE, Alois, Vladimír SRB a Jaroslav MARTÍNEK. Urbanizace a obyvatelstvo : vliv urbanizace na vývoj rozložení obyvatel na území ČSFR po roce 1980. 1. vyd. Praha: Terplan - Státní ústav pro územní plánování, 1990. 36 s. MUSIL, Jiří. Urbanizace v socialistických zemích. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1977. 360 s. KNOX, Paul L. a Linda MCCARTHY. Urbanization :an introduction to urban geography. 3rd ed. Boston: Pearson, 2012. xiii, 459. ISBN 9780321736437. Urbanization and growth. Edited by Michael Spence - Patricia Clarke Annez - Robert M. Buckley. Washington, DC: World Bank, 2009. xxx, 255 p. ISBN 0821375741. Urbanization in Europe :selected papers in English, German and French. Edited by Béla Sárfalvi. Budapest: Akadémiai Kiadó, 1975. 313 s. ISBN 963-05-0490-1. KIESEWETTER, Zbyněk. Vliv urbanizace na státní správu v ČSSR : Vliv urbanizace na státní správu v ČSSR : studie ČSAV (Variant.). Vyd. 1. Praha: Academia, 1979. 75 s. KUNC, Josef. Vliv urbanizace na trh práce. In Podobnosti a rozdíly vývoje měst v ČR a SR po roce 1990. Sborník 2. česko - slovenského akademického semináře. Brno: Rediograph, 1998. s. 73-77. ISBN 80-901844-3-X. HORSKÁ, Pavla, Eduard MAUR a Jiří MUSIL. Zrod velkoměsta :urbanizace českých zemí a Evropa. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2002. 352 s. ISBN 80-7185-409-3.
Vedoucí diplomové práce:
RNDr. Josef Kunc, Ph.D.
Datum zadání diplomové práce:
5. 3. 2013
Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.
……………………………………
…………………………………………
vedoucí katedry
děkan
V Brně dne 5. 3. 2013 4
Název diplomové práce:
Vývoj urbanizace ve světě a současné postmoderní město
Název práce v angličtině:
Development of urbanization in the world and current postmodern city
Katedra:
regionální ekonomie a správy
Vedoucí diplomové práce:
RNDr. Josef Kunc, Ph.D.
Rok obhajoby:
2014
Anotace Cílem diplomové práce „Vývoj urbanizace ve světě a současné postmoderní město“ je analyzovat proces stěhování obyvatelstva z venkova do měst a růstu městské populace a vymezit základní charakteristické rysy současných postmoderních měst, kterým je věnována celá samostatná kapitola. Práce se zaměřuje na hledání základních trendů a souvislostí v procesu urbanizace na jednotlivých světadílech a také na analýzu dostupných dat o vývoji městské populace v jednotlivých zemích.
Annotation The goal of the submitted thesis: “Development of urbanization in the world and current postmodern city“ is to analyze and assess the process of migration of population from rural to urban areas and population growth of cities and to define the basic characteristics of contemporary postmodern cities, for which is devoted a whole separate chapter. Thesis focuses on finding the underlying trends and relationships in the process of urbanization on all continents, as well as on the analysis of available data on urban population in different countries.
Klíčová slova Urbanizace, míra urbanizace, průmyslová revoluce, suburbanizace, reurbanizace, postmoderní město, postindustriální město
Keywords Urbanization, rate of urbanization, industrial revolution, suburbanization, reurbanization, postmodern city, postindustrial city
5
6
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Vývoj urbanizace ve světě a současné postmoderní město vypracovala samostatně pod vedením RNDr. Josefa Kunce, Ph.D. a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 16. května 2014 vlastnoruční podpis autora
7
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala RNDr. Josefu Kuncovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Děkuji i své rodině a příteli za podporu během celé doby mého studia.
8
Obsah Úvod ....................................................................................................................................................... 11 1
2
3
4
5
6
Pouţitá literatura, metodologie práce a základní pojmy ................................................................ 13 1.1
Pouţité zdroje a metodologie práce .......................................................................................13
1.2
Definice základních pojmů ....................................................................................................13
Vývoj urbanizace do roku 1000 ..................................................................................................... 17 2.1
Vznik prvních měst a počátky urbanizace..............................................................................17
2.2
Urbanizace v Evropě mezi lety 400 a 1000............................................................................18
Vývoj urbanizace ve světě do roku 1800 ....................................................................................... 21 3.1
Evropa ....................................................................................................................................21
3.2
Severní a Jiţní Amerika .........................................................................................................25
Vývoj urbanizace ve světě od roku 1800 do současnosti ............................................................... 27 4.1
Evropa ....................................................................................................................................27
4.2
Severní Amerika.....................................................................................................................40
4.3
Rozvojové země .....................................................................................................................50
Vývoj urbanizace na území České republiky ................................................................................. 57 5.1
Vývoj urbanizace do roku 1800 .............................................................................................57
5.2
Vývoj urbanizace mezi lety 1800 a 2000 ...............................................................................58
5.3
Současný vývoj ......................................................................................................................65
Současné postmoderní město ......................................................................................................... 67 6.1
Případová studie č. 1: Londýn ................................................................................................68
6.2
Případová studie č. 2: Lagos ..................................................................................................73
Závěr ...................................................................................................................................................... 79 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ ....................................................................................................... 81 Literatura ...........................................................................................................................................81 Odborné články ..................................................................................................................................84 Data a elektronické zdroje .................................................................................................................85 SEZNAM TABULEK............................................................................................................................ 87 SEZNAM OBRÁZKŮ ........................................................................................................................... 87 SEZNAM RÁMEČKŮ .......................................................................................................................... 87 SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................................................ 89
9
10
Úvod Na přelomu 18. a 19. století ţila ve městech pouze zhruba 3 % světové populace, od té doby však došlo k velmi výrazným změnám v systému osídlení a počet obyvatel ve městech aţ do dnešní doby téměř ve všech státech roste. Rok 2008 je označován jako milník ve vývoji světové městské populace, míra urbanizace totiţ dosáhla hodnoty 50 %, coţ znamená, ţe přesně polovina obyvatel světa ţila v městských sídlech a ţe se světová populace poprvé ve své historii změnila z převáţně vesnické na převáţně městskou. V současnosti ţije asi 56 % světové populace ve městech a podle prognóz by měla míra urbanizace do roku 2050 přesáhnout hranici 70 % (odhad World Health Organization), coţ znamená nárůst městské populace mezi roky 2010 a 2050 z 3,5 na 6,2 miliardy. Nejvíce se přitom zvýší počet obyvatel měst v rozvojových zemích, ve většině vyspělých zemí totiţ míra urbanizace uţ dnes dosahuje svých limitních hodnot. Cílem diplomové práce je analyzovat proces urbanizace ve světě a charakterizovat jednotlivá stádia vzniku současného postmoderního města, přičemţ největší důraz je kladen na vývoj v Evropě, Severní Americe a v rozvojových zemích. Samostatná kapitola je věnována i České republice. Předloţená práce se zaměřuje na zachycení základních vývojových trendů, hledání souvislostí a na komparaci dat, a to časovou i prostorovou. Práce je rozdělena do dvou základních celků. První, rozsáhlejší, část se zabývá vývojem urbanizace ve světě a druhá současným postmoderním městem. Závěrečná kapitola obsahuje i dvě případové studie, Londýn a Lagos, ve kterých je detailněji charakterizován jejich vývoj, současný stav, ale i moţnosti budoucího vývoje. Tato dvě města byla vybrána proto, ţe na jejich příkladech lze poměrně jasně ukázat, jak odlišný byl a stále je proces urbanizace v Evropě a v rozvojových zemích. .
11
12
1
Použitá literatura, metodologie práce a základní pojmy
V úvodní kapitole je nejprve představena literatura a datové zdroje, které slouţily jako podklad pro diplomovou práci. Dále jsou zmíněny postupy, metody a nástroje, které byly k analýze urbanizace ve světě vyuţity. V neposlední řadě jsou uvedeny i definice základních pojmů a teoretické vymezení jednotlivých fází vývoje měst.
1.1 Použité zdroje a metodologie práce Při zpracování předloţené práce bylo vyuţito poměrně velké mnoţství zahraničních i domácích odborných zdrojů. Jako teoretický základ poslouţila kniha Lea Berga Urban Europe: A Study of Growth and Decline (1982), ve které autor mimo jiné charakterizuje základní fáze urbanizačního procesu. Jako zdroj byly hojně vyuţity i dvě publikace Shloma Angela z roku 2012, Atlas of Urban Expansion a Planet of Cities, ve kterých jsou analyzovány změny sídelní struktury světa, přičemţ obě knihy jsou doplněny řadou zajímavých statistik, historických map a případových studií. Přesné údaje o vývoji urbanizace v jednotlivých zemích byly čerpány z databází Světové banky a Organizace spojených národů. Zmíněné nadnárodní organizace se v současné době poměrně intenzivně zaměřují na proces urbanizace v rozvojových zemích a snaţí se zmírnit jeho nepříznivé důsledky na místní obyvatele. Pro analýzu urbanizace Spojených států byly zásadní údaje United States Census Bureau, tedy národního statistického úřadu Spojených států. V kapitole o vývoji na území České republiky byla vyuţita data Českého statistického úřadu. Základními pouţitými metodami při zpracování této práce byly rešerše domácích i zahraničních literárních zdrojů, následný sběr a třídění dat, hledání souvislostí, komparativní analýza, interpretace dat, syntéza a abstrakce poznatků. Textová část se chronologicky zabývá vývojem urbanizace v jednotlivých částech světa a je doplněna řadou tabulek, map, grafů a obrázků, které popisované jevy zobrazují v přehlednější formě a obsahují podrobnější informace. Součástí práce jsou i dvě případové studie, které se nacházejí v poslední kapitole, věnující se současnému postmodernímu městu.
1.2 Definice základních pojmů Urbanizace Na pojem urbanizace lze nahlíţet z různých úhlů. Z demografického hlediska je urbanizace definována jako „proces koncentrace obyvatelstva do sídel městského typu (vztaženo k celkové populaci) na úkor oblastí, které je obklopují“ [Gregory, 2009:792]. Jedná se tedy o stěhování obyvatel z vesnic do měst a o zvyšování podílu městského obyvatelstva na celkové populaci. Ekonomický pohled je zaloţen na tom, ţe některé ekonomické aktivity bývají spojovány s městy a městským způsobem ţivota (především sluţby a průmysl) a jiné naopak s venkovem (zemědělství, lesnictví a rybářství). Urbanizace z tohoto hlediska je tedy zvyšování poměru zaměstnanců v „městských“ sektorech oproti těm „venkovským“. [Gregory, 2009] Ze sociokulturního hlediska je pojem urbanizace vnímán jako přejímání městského způsobu ţivota. V současnosti uţ městský styl ţivota ale není pevně spojen pouze s územím města, obyvatelé stěhující se na venkov si totiţ své městské návyky zachovávají. V druhé polovině 20. století, kdy většina 13
vyspělých zemí světa čelila výraznému trendu suburbanizace, byl zmíněný jev zřetelný, s hromadným příchodem městských obyvatel na venkov se totiţ často vytratil tradiční venkovský ţivotní styl. [Gregory, 2009] Proces vývoje měst má několik etap, zde bude zmíněno dělení podle Berga (1982), který ve své teorii stádií měst rozlišuje čtyři základní fáze (viz obrázek 1): urbanizaci, suburbanizaci, deurbanizaci a reurbanizaci. V urbanizační fázi roste počet obyvatel města v jádru i zázemí, coţ je proces, který ve vyspělých zemích probíhal od poloviny 19. století. Druhou fází je suburbanizace, kdy počet obyvatel v centru nejprve roste pomalejším tempem a následně dokonce klesá, populace v zázemí naopak stále roste. Tento trend byl zřetelný v USA a v západní Evropě po roce 1950, kdy se městské obyvatelstvo začalo stěhovat na periferii. [Berg, 1982] Třetí fází vývoje měst je deurbanizace, kdy dochází k celkovému poklesu městské populace v jádru i zázemí. Lidé se v této fázi (v Evropě a USA zhruba od poloviny 70. let) stěhovali do menších sídel, kde většina z nich hledala příznivější podmínky pro ţivot, například niţší nájemné či klidnější a čistější ţivotní prostředí. Z městských centrech byla vytlačována obytná funkce a mnoho bytových domů bylo přestavěno na kancelářské prostory. V posledních desetiletích je však ve většině vyspělých zemí zřetelný trend reurbanizace. Pokles počtu obyvatel ve městech se začal výrazně zpomalovat a někde začal i znovu růst. Návrat obyvatel do měst je často důsledkem akcí místní správy na podporu obytné funkce města. [Berg, 1982, Dudwick, 2011] Je nutné zmínit, ţe se jedná pouze o teoretický koncept a ţe jednotlivá města mají svá vývojová specifika. Bergova teorie vývoje měst byla navíc vytvořena na počátku 80. let, kdy v Evropě i USA zrovna vrcholila teprve druhá, suburbanizační, fáze, přesto však byl další vývoj měst poměrně přesně předpovězen. Následujících kapitoly se věnují vývoji urbanizace na jednotlivých kontinentech a především u měst v západní Evropě jsou uvedená vývojová stádia zřetelná. Urbanizace v rozvojových zemích začala se značným zpoţděním a má poměrně odlišný průběh v porovnání se situací v zemích vyspělých.
14
Obrázek 1: Stádia vývoje měst (přírůstky populace)
Zdroj: [Berg, 1982], vlastní úpravy
Nejzákladnějším ukazatelem vývoje osídlení je míra urbanizace, která vyjadřuje poměr obyvatel ţijících ve městech vůči celkové populaci a je udávaná v procentech na úrovni států. Problémem tohoto ukazatele je však přesná definice městského sídla, která se liší nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale občas dokonce i v rámci jednoho státu. [Angel, 2012a] Přesto je míra urbanizace nejčastěji vyuţívaným ukazatelem pro hodnocení vývoje měst a systému osídlení. Kaţdoroční statistiky sestavuje například Světová banka, která definuje městské sídlo podle kritérií jednotlivých národních statistických úřadů, coţ mnohdy vede k výraznému zkreslení výsledků. V minulosti se objevily pokusy metodiku určení městských a venkovských oblastí celosvětově sjednotit (například nový ukazatel aglomerační index představený Světovou bankou v roce 2008), většina však narazila na vysoké náklady spojené se změnou metodiky sběru dat. [World Bank, 2013; Dudwick, 2011]. Kromě jasného vymezení měst je dalším problémem při měření míry urbanizace přesnost evidence obyvatelstva. V některých státech existuje povinnost obyvatel přihlásit se k trvalému či alespoň přechodnému pobytu, pokud v dané obci přebývají déle neţ určitou dobu. V jiných státech tato povinnost není a lidé tak mohou mít trvalé bydliště nahlášené jinde, neţ kde skutečně bydlí. Tyto rozdíly mezi právní úpravou v jednotlivých zemích způsobují další zkreslení a vedou ke sníţení vypovídací schopnosti ukazatelů urbanizace. V rozvojových zemích se navíc nelze zcela spolehnout ani na oficiální data z evidence obyvatelstva. Na hodnotu míry urbanizace dané země mají vliv tři faktory. Prvním je přirozený přírůstek obyvatelstva ve městech, tedy rozdíl mezi počtem narozených a zemřelých v daném roce. Zanedbatelný není ani vliv mechanického přírůstku, tedy migrace obyvatelstva do města z venkovských oblastí či ze zahraničí. Nelze opomenout ani vliv legislativy a v ní obsaţené definice městského sídla, pouhé překlasifikování venkovské oblasti na městkou můţe míru urbanizace dané 15
země výrazně ovlivnit. Jako příklad lze uvést územní reformu v Číně z roku 1997, kdy bylo mnoho vesnic administrativně připojeno k městům a míra urbanizace tak následně výrazně vzrostla, aniţ by došlo ke skutečným přesunům obyvatelstva z venkova do měst. [Angel, 2012b] Kromě míry urbanizace bývají v souvislosti s rozvojem měst sledovány i další ukazatele, například podíl obyvatel ţijících v největším městě dané země, podíl městské populace pod hranicí chudoby, počet osobních automobilů na obyvatele či přístup obyvatel k pitné vodě a základním hygienickým zařízením. V současné době je přitom nejvíce pozornosti věnováno urbanizaci v rozvojových zemích a problémům, které s tímto procesem souvisejí. [Dudwick, 2011] Postmoderní město Postmodernismus je „důležité architektonické, umělecké a filozofické hnutí, které vzkvétalo především v poslední čtvrtině 20. století“ [Gregory, 2009:566]. Postmodernismus je poměrně skeptický směr, který navazuje na modernismus, přičemţ jej v mnoha ohledech kritizuje. Nejdůleţitější zásadou postmodernismu je pluralita, tedy určitá mnohočetnost všeho, různost názorů a pohledů na svět. Důraz je také kladen na zpochybnění existence jediné objektivní pravdy. V reakci na modernismus jsou znakem tohoto směru i pochybnosti o moţnostech jednoznačného vysvětlení všech jevů pomocí vědy a techniky. [Bertens, 1995] Postmodernismus jako architektonický směr pak hraje velkou roli ve vzhledu současných měst. Budovy postavené v postmoderním stylu jsou typické neobvyklými tvary a liniemi, coţ je reakce na přísně obdélníkové stavby modernismu. Struktura postmoderních měst můţe být aţ chaotická, protoţe se zde promíchává mnoho různých směrů a komunit. Jde tedy o koláţ minulých a současných stylů, tradic a vlivů. Pro postmoderní města je typická i národnostní rozmanitost, díky které se zde nachází mnoho různých kulturních zařízení pro jednotlivá etnika či restaurace nabízející speciality národních kuchyní. [Ellin, 1999; Bramham, 2009] Současné postmoderní město bývá také označováno jako postindustriální či pozdně moderní. Všechny tyto pojmy označují město, které se svým rozvojem vzdaluje městu modernímu, pro které je typická kompaktní zástavba s jasně vymezeným jádrem. Současnému postmodernímu městu naopak dominují periferie, kam se stěhují nejen domácnosti, ale i podniky kvůli niţším cenám pozemků v zázemí a dobré dopravní dostupnosti. Obecně tak lze říci, ţe pro postmodernismus je typická dekoncentrace a decentralizace. [Harvey, 1990; Dear, 1998] Protoindustrializace Anglický termín „protoindustry“ označuje způsob obţivy v období předcházejícímu průmyslové revoluci, kdy se nemajetné vrstvy obyvatelstva, zejména na venkově, ţivily řemeslnou malovýrobou (především tkaním látek) a své výrobky dodávaly na zakázku velkým firmám. Byl to jeden z důleţitých předpokladů pro začátek průmyslové revoluce jako takové.
16
2
Vývoj urbanizace do roku 1000
Následující kapitola se zabývá vznikem prvních měst a jejich rozvojem do roku 1000. Jsou představeny hlavní procesy, které vedly ke stěhování obyvatel do měst. Druhá část kapitoly je věnována vývoji urbanizace ve středověké Evropě mezi lety 400 a 1000. Na ostatních kontinentech v této době k výraznějšímu rozvoji měst a růstu míry urbanizace nedocházelo, jsou proto zmíněny aţ od další kapitoly, pojednávající o vývoji mezi lety 1000 a 1800. Některé ukazatele vývoje urbanizace na území Evropy jsou vztaţeny na jednotlivé evropské oblasti, přičemţ vymezení těchto regionů vychází z knihy Petera Clarka European cities and towns: 400-2000 (2009). V textu jsou uvedeny údaje zvlášť za Středomoří, severní, západní a východní Evropu, přičemţ přiřazení zemí k jednotlivým oblastem je znázorněno na obrázku 2. Obrázek 2: Vymezení jednotlivých regionů Evropy pro účely této práce
Zdroj: [Clark, 2009], vlastní úpravy
2.1 Vznik prvních měst a počátky urbanizace Urbanizace jako proces stěhování obyvatelstva do měst je fenomén, který se ve větší míře objevil zhruba před 200 lety spolu s industrializací světa, přesto však můţeme datovat vznik prvních měst 17
mnohem dále do minulosti, do období asi 5 000 let před naším letopočtem (někteří autoři, například [Kingsley, 1955], uvádějí dokonce aţ 10 000 př. n. l). [Angel, 2012b] Za kolébku měst bývá povaţován Sumer, tedy jiţní Mezopotámii (dnešní Irák), dále Egypt, údolí řeky Indus (dnešní Pákistán) a severní část Číny podél řeky Chuang-Che, tady se totiţ zrodily první civilizace a také se zde poměrně brzy začalo vyuţívat zemědělství [Kaplan, 2009]. Obecně lze říct, ţe první města vznikla nezávisle na sobě v různých částech světa a pak se postupně objevovala v dalších zemích. Vznik zemědělství byl nejdůleţitějším faktorem pro formování prvních měst, jelikoţ umoţnil, aby se lidé usadili na jednom místě a nemuseli dále kočovat. Další rozvoj zemědělské výroby navíc usnadnil dělbu práce, protoţe jeden farmář byl díky lepší technologii schopen uţivit více lidí neţ jen svou vlastní rodinu, takţe se část obyvatel mohla specializovat na jiné povolání. [Carter, 1983] Kvůli přebytku potravin jednotlivých farmářů bylo nově nutné zavést přerozdělovací mechanismus (nejčastěji odvod desátku nebo zdanění výnosu), coţ však vyţadovalo orgán, který by měl takto vybrané plodiny na starost, coţ poloţilo základ místní správy, která sídlila právě ve městech [Kaplan, 2009]. Paradoxní je, ţe právě zemědělství, které bývá spojováno s venkovem, umoţnilo vznik měst a následné sniţování počtu obyvatel ve vesnicích. Další příčinou vzniku měst byla obrana, starověká města totiţ kvůli svým zásobám potravin a bohatství velmi často čelila nájezdům útočníků. Nejdůleţitější stavby byly proto obehnány městskými hradbami, které tak mimo jiné napomohly dotvořit uzavřené společenství lidí. Poloha budov vůči hradbám udávala hierarchické postavení jednotlivých sociálních skupin (nejbohatší vrstva ţila ve středu města, chudina aţ za zdmi). [Kaplan, 2009] Jako další příčina bývá uváděn rozvoj obchodu a náboţenství. Rozvoj obchodu zapříčinil koncentraci obyvatel kolem trţišť, kde docházelo ke směně jednotlivých komodit. S náboţenstvím souvisejí stavby chrámů, kolem kterých se lidé usazovali, aby mohli častěji uctívat své bohy. Nutno podotknout, ţe starověká města (především v Řecku) měla většinou podobu takzvaných městských států, tedy nezávislých suverénních území. Městské státy zahrnovaly jak oblast ohraničenou městskými hradbami, tak i okolní pozemky, kde se pěstovaly plodiny pro obyvatele městského státu. [Rich, 1991; Carter, 1983] Přestoţe první města vznikla uţ před mnoha tisíci lety, jednalo se stále o poměrně malá sídla do 20 000 obyvatel, která vyţadovala dostatečně velké venkovské zázemí pro zajištění své obţivy. Trvalo ještě mnoho staletí neţ se obyvatelstvo začalo ve větší míře do měst stěhovat.
2.2 Urbanizace v Evropě mezi lety 400 a 1000 Středověké město se odlišovalo od vesnice ve dvou hlavních aspektech. Prvním bylo, ţe se jednalo o místo s vysokou koncentrací obyvatelstva, které plnilo funkce i pro své zázemí. Druhý aspekt souvisel s rozvojem obchodu a směny, hlavní hospodářskou činností měst totiţ na rozdíl od vesnice nebylo zemědělství. Město se v mapách běţně označovalo jako „kříţek uprostřed kruhu“, coţ mělo symbolizovat jeho izolaci od okolí (městské hradby) a také křiţovatku obchodních cest, coţ je funkce typická pro všechna větší středověká města. [Hohenberg, 1995]
18
Ve středověku čelila evropská města hrozbám z mnoha různých směrů. Přírodní katastrofy zničily několik velkých měst, přičemţ se většinou jednalo o zemětřesení, výbuch sopky nebo poţár, který se mezi dřevěnými domy velmi snadno šířil. Epidemie chorob také způsobily zkázu některých středověkých měst, protoţe zahubily podstatnou část obyvatelstva. Svou roli sehrály i hladomory způsobené špatnou úrodou. Nelze opomenout ani četné války a vojenské konflikty. [Clark, 2009] Zásadní vliv na rozvoj urbanizace v Evropě měla od počátku Římská říše. Vţdy kdyţ Řím dobyl nové území, postavil zde město. Nová města usnadňovala správu území a jejich hustá síť byla navíc velmi výhodná pro obchodování. Podle některých odhadů se v Římské říší nacházelo aţ 1 200 měst, z nichţ některá mohla mít i přes 100 000 obyvatel, coţ je na toto období velmi vysoká hodnota. Římský vliv je v mnoha evropských městech patrný dodnes, zejména v půdorysu zástavby, umístění strategických budov občanské vybavenosti či v architektuře dochovaných staveb. Samotný Řím byl největším městem své doby, v čase svého největšího rozmachu zde mohl ţít i milion obyvatel. [Jones, 1987; Rich, 1991; Kaplan, 2009] Pád Západořímské říše v roce 476 našeho letopočtu a zároveň ekonomická a politická krize však vedly na severu říše, tedy v oblasti dnešní Velké Británie, severní Francie a severního Německa, k zániku většiny římských měst. Některá z nich byla sice fyzicky zachována, přestala však plnit obytnou funkci. [Rich, 1991] O vývoji urbanizace mezi 6. a 8. stoletím existuje velmi málo přesných informací, protoţe se nedochovaly téměř ţádné dobové písemné dokumenty. Obecně je ale tato éra typická deurbanizací, zánikem mnoha měst a výrazným sníţením počtu obyvatel ţijících v městských sídlech. Vývoj se ale v jednotlivých evropských státech lišil, například v oblasti Středomoří zůstala sídelní struktura poměrně stabilní a obchod zde díky výhodné poloze na pobřeţí i nadále vzkvétal. [Verhulst, 1999; Clark, 2009] Opětovný nárůst počtu obyvatel ţijících ve městech nastal aţ zhruba od poloviny 9. století a týkal se především starších římských sídel. Období rozvoje měst se vrátilo díky obnovenému růstu celkové populace, rozkvětu obchodu, pokroku v zemědělství a větší politické stabilitě. Jedním z nejvýznamnějších měst této doby byla Paříţ, sídlo hlavy státu Gálie. Prosperovala i města ve Španělsku, které bylo osídleno muslimských obyvatelstvem. V tomto období lze v Evropě pozorovat také proces, který vedl od soběstačných ekonomik (tzv. autarkie) k otevřeným. Města uţ nebyla závislá pouze na svém zemědělském zázemí, které jim poskytovalo obţivu, ale mohla díky směně získat potraviny i ze vzdálenějších míst. [Storey, 2006; Kaplan, 2009; Clark, 2009] Zatímco rozvoj měst na základech římské říše probíhal v období před rokem 1000 poměrně úspěšně, v severní a východní části Evropy, kde dříve ţádná města neexistovala, docházelo k urbanizaci velmi pomalu, nesystematicky a spíše lokálně. Pokud uţ zde městská sídla existovala, byla v porovnání s jiţní a západní Evropou velmi malá a jejich význam nedůleţitý. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009]
19
20
3
Vývoj urbanizace ve světě do roku 1800
Následující kapitola se zabývá vývojem urbanizace na jednotlivých kontinentech v období mezi lety 1000 a 1800. Takto dlouhý časový úsek je pokryt v jedné kapitole z toho důvodu, ţe urbanizace zatím probíhala nesystematicky a v mnohem menší míře neţ v dalších stoletích. Dostupná data za toto období jsou navíc často nepřesná a někdy se i výrazně liší podle jednotlivých autorů.
3.1 Evropa 1000-1500 V jedenáctém století nastalo poměrně příznivé období pro rozvoj měst v Evropě. Díky růstu světové populace a pokroku v zemědělství nadále vzkvétal obchod mezi státy i mezi jednotlivými městy. Dostatek potravin a zisky z obchodu navíc způsobily zvýšení poptávky po luxusním zboţí a následný rozvoj dálkového obchodu (do Evropy se dováţelo například koření a drahé látky ze Středního a Dálného Východu). [Hohenberg, 1995; Verhulst, 1999] Nejvíce se i nadále rozvíjela města v oblasti Středomoří, především na jihu Itálie, rostla však i města ve Francii (v Paříţi ţilo kolem roku 1100 zhruba 150 000 obyvatel), Británii (populace Londýna se mezi lety 1100 a 1300 více neţ ztrojnásobila) či na území dnešního Německa (oblast Porýní). Vznikalo také mnoţství drobnějších měst, která s těmi velkými vytvářela jiţ poměrně sloţité sídelní sítě propojené pomocí obchodu a sluţeb. [Clark, 2009] Významným milníkem ve vývoji evropských sídel byl vznik hanzovních měst v polovině 12. století. Hanza bylo společenství, které zastupovalo obchodní zájmy členských měst. Od poloviny 14. století došlo ke změně organizační struktury a z Hanzy se stal spolek samostatných obchodních měst s centrem v německém Lübecku. Členy Hanzy byl například Gdaňsk, Brémy, Kolín nad Rýnem, Hamburk či Novgorod. Hanzovní města patřila k nejbohatším v Evropě a díky výnosům z obchodu zde vzkvétala řemeslná výroba. Hanza fungovala v různých formách aţ téměř do poloviny 17. století a její význam je patrný dodnes. Například Brémy a Hamburk si zachovaly své výsadní postavení a jsou dnes samostatnými spolkovými zeměmi. [Kaplan, 2009; Clark, 2009] Míra urbanizace v Evropě se kolem roku 1300 odhaduje na 10-15 %, existovaly však výrazné regionální rozdíly, například v Itálii mohla míra urbanizace dosahovat hodnot kolem 35 %. Velký zlom v demografickém a urbanistickém vývoji Evropy představují roky 1348-1350, kdy propukla pandemie moru (takzvaná „černá smrt“), která podle odhadů způsobila smrt 100-200 milionů lidí, coţ byla v této době asi polovina obyvatelstva kontinentu. V následujících letech se objevovaly menší vlny nákazy, takţe se evropská populace i nadále sniţovala. [Hohenberg, 1995] Otázkou zůstává, zda měl pokles celkové evropské populace vliv i na míru urbanizace. Je zdokumentován zánik několika měst v této době, ale přesto většina významnějších sídel výrazný úbytek obyvatel překonala. Méně lidí ale negativně ovlivnilo poptávku po potravinách a základním zboţí, coţ vedlo ke stagnaci obchodu a tedy i měst. [Verhulst, 1999; Clark, 2009] Prudký pokles populace měl za důsledek i pokles cen a úrokových sazeb, čímţ vzrostly reálné mzdy. Následně proto došlo k rozvoji mnoha odvětví a k ekonomickému růstu, který provázelo mnoho
21
inovací, které dále sniţovaly výrobní náklady. Prosperita poté vedla k opětovnému nárůstu počtu obyvatel. Tento cyklus se později ještě několikrát zopakoval. [Hohenberg, 1995] V některých oblastech se nově začala vytvářet i výrazná hierarchie sídel. Jako příklad lze uvést Londýn, který byl jediným významným centrem Británie a plnil veškeré důleţité funkce pro své okolí. V Itálii a Španělsku naopak ţádná výrazná hierarchie neexistovala, coţ bylo pravděpodobně způsobeno dlouhou tradicí nezávislých městských států. [Clark, 2009] Největší evropská města kolem roku 1500 jsou uvedena v tabulce 1 i s odhadovaným počtem obyvatel. Je zřejmé, ţe největším městem Evropy byla Paříţ se zhruba 225 tisíci obyvatel, která populačně výrazně převyšovala druhou Neapol, kde ţilo o 100 tisíc osob méně. Obecně si lze všimnout převahy italských a španělských měst, coţ je v souladu s historickým vývojem popsaným v předešlých odstavcích. Velké zastoupení mají i města západní Evropy, především severní Francie, Německa a oblasti dnešního Beneluxu. Geograficky je této oblasti blízký i Londýn, který se v dalších stoletích vypracoval na největší město Evropy, přestoţe jeho populace kolem roku 1500 dosahovala zhruba čtvrtiny té paříţské. Za zmínku určitě stojí i Praha, která v této době byla se svými 70 tisíci obyvateli šestým největším evropským městem. Tabulka 1: Největší evropská města kolem roku 1500
Město
Počet obyvatel (tis.)
Město
Počet obyvatel (tis.)
Paříţ
225 Verona
50
Neapol Milán Benátky Granada Praha Lisabon Janov Florencie Palermo Gent Řím Bologna Londýn Antverpy
125 100 100 70 70 65 58 55 55 55 55 50 50 50
49 45 45 42 42 40 40 40 40 38 38 35 35 35
Brescia Kolín nad Rýnem Sevilla Ferrara Malaga Valencie Cremona Rouen Bruges Norimberk Lyon Cordoba Tournai Brusel
Zdroj: [Clark, 2009], vlastní úpravy
V tabulce 2 jsou uvedeny míry urbanizace v jednotlivých evropských oblastech kolem roku 1500, přičemţ je vţdy zobrazena hodnota průměru a mediánu. Průměr se počítá jako součet hodnot všech prvků vydělený počtem prvků, zatímco medián udává hodnotu, která datový soubor rozděluje přesně na dvě poloviny. Pokud se průměr a medián výrazněji liší, je to pravděpodobně způsobeno nerovnoměrným rozloţením hodnot v datovém souboru.
22
Nejvyšší míra urbanizace byla kolem roku 1500 ve Středomoří, coţ odpovídá i údajům v tabulce 1. V západní Evropě byla míra urbanizace také poměrně vysoká, ale lze si povšimnout, ţe se průměr a medián liší, z čehoţ lze usuzovat, ţe v několika regionech západní Evropy dosahovala míra urbanizace výrazně nadprůměrných hodnot. Východ Evropy byl docela málo urbanizován (4,8 %), protoţe zde neexistovala delší tradice starověkých měst. V severní Evropě (zejména v oblasti kolem Baltského moře) dosahovala urbanizace pouhých 2,1 %, osídlení zde tedy mělo spíše vesnický charakter. Tabulka 2: Míra urbanizace v Evropě kolem roku 1500
Oblast
Průměr (%)
Medián (%)
Středomoří
16,7
16,7
Západní Evropa Východní Evropa Severní Evropa
14,7 4,8 2,1
9,0 5,1 2,1
Zdroj: [Clark, 2009]
1500-1800 Tabulka 3 obsahuje údaje o zastoupení jednotlivých velikostních kategorií měst v Evropě v různých letech. Na první pohled je určitě zajímavé sledovat rostoucí trend celkového počtu měst s populací nad 20 tisíc, přičemţ mezi lety 1700 a 1800 došlo ke zvýšení jejich počtu o polovinu. Lze si také povšimnout přesouvání měst mezi jednotlivými kategoriemi v průběhu času, kdy velká města z roku 1500 nadále rostla a do kategorie 20-50 tisíc obyvatel vstupovala nová města. Kolem roku 1800 se objevilo první město s více neţ 750 tisíci obyvateli, konkrétně Londýn, který předstihl do té doby nejlidnatější Paříţ (v Londýně ţilo kolem roku 1800 zhruba 960 tisíc obyvatel). [Angel, 2012a] Tabulka 3: Počet měst v dané velikostní kategorii mezi lety 1500 a 1800
Počet měst v dané velikostní kategorii Počet obyvatel (tis.) 20-50 50-100 100-200 200-300 300-500 500-750 Více neţ 750 Celkem
1500
1600
1700
1750
1800
76
87
105
131
154
21 3 1 0 0 0 101
24 10 2 0 0 0 123
24 9 1 0 2 0 141
27 12 2 1 2 0 175
43 16 5 1 1 1 221
Zdroj: [Hohenberg, 1995]
Mezi lety 1500-1800 byl pro urbanizaci Evropy typický cyklický vývoj. Docházelo ke střídání období expanze měst a zvyšování podílu městského obyvatelstva s fázemi stagnace a úpadku. I po roce 1500 čelila evropská města podobným hrozbám jako dříve. Za zmínku stojí například silná zemětřesení, která velmi poničila významná města jako Izmir (1688) a Lisabon (1755). Slavný je i velký londýnský poţár z roku 1666, který zničil značnou část města. Oheň však města obecně ohroţoval méně neţ dříve, protoţe se stavělo více domů z kamení neţ ze dřeva a ulice byly širší, coţ ztěţovalo šíření 23
poţárů. I ostatní velké problémy předchozích období bylo nyní snadnější řešit. Špatná úroda uţ díky rozvoji zemědělské výroby tolik neohroţovala obyvatelstvo hladomorem a mnoho lehčích onemocnění bylo moţné léčit. Technologický pokrok s sebou ale přinesl i negativní důsledky, například vynález účinnějších zbraní, kvůli kterým se válečné konflikty staly ničivějšími. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Na přelomu 16. a 17. století v Evropě opět došlo k poklesu počtu obyvatel a s tím souvisejícímu úpadku měst. Jednou ze světlých výjimek byla Neapol, jejíţ populace se během několika desítek let zdvojnásobila. V průběhu 17. století se městům v Itálii a Velké Británii podařilo obnovit předchozí růst, ostatní části Evropy však během celého 17. století nezvládly navázat na zlatou éru a aţ do první poloviny 18. století zaţívaly úpadek. Nepříznivý vliv na vývoj populace měla i třicetiletá válka v letech 1618-1648. [Hohenberg, 1995] Zhruba od roku 1750 začalo další období rozkvětu měst, které však tentokrát trvalo výrazně déle a během kterého došlo k velmi výraznému nárůstu podílu městského obyvatelstva. Města se také mnohem více specializovala podle hospodářské činnosti, která zde převaţovala. [Lees, 2007; Clark, 2009] Pro Velkou Británii znamenalo 18. století začátek dlouhého období rozkvětu měst. Tento trend úzce souvisel s industrializací země. Urbanizace byla nejintenzivnější na severozápadu země kvůli místní těţbě uhlí a související průmyslové výrobě. Stobart (2000) však ve svém článku o urbanizaci Velké Británie v 18. století analyzuje další vlivy, které mohly vést k nárůstu městského obyvatelstva, a zjišťuje, ţe i rozvoj zpracovatelského průmyslu a změny v socioekonomickém systému měly významný podíl. Důleţitým prvkem pro urbanizaci Británie byl i vznik klastrů, protoţe se díky uţším vazbám mezi podniky mohly rozvíjet rozsáhlejší oblasti neţ dříve. Je důleţité si uvědomit, ţe i přes významný rozvoj technologií mezi lety 1500 a 1800, ţila většina evropské populace stále na venkově a ţe míra urbanizace v jednotlivých regionech jen zřídka překročila 25 %, přičemţ evropský průměr se pohyboval kolem pouhých 12 %. V následujících desetiletích však došlo ke značnému zrychlení procesu rozvoje měst a podíl městského obyvatelstva se začal prudce zvyšovat. [Hohenberg, 1995] Shrnutí Pro rozvoj měst ve středověku byl zásadní vztah s jeho vesnickým zázemím, který spočíval v zásobování města potravinami a ve směně produktů vyráběných ve městě. Vývoj evropských měst do roku 1800 byl výrazně regionálně diverzifikován. V jiţní a západní Evropě města vzkvétala, severní a východní Evropa v tomto ohledu naopak velmi zaostávala a sídla zde měla převáţně vesnický charakter. Počet obyvatel ţijících ve městech byl velmi proměnlivý a závisel na kvalitě úrody, prosperitě obchodu, politické stabilitě, výskytu epidemií smrtelných chorob a válečných konfliktech. Největší ránu zaţila populace Evropy v letech 1348-1350, kdy téměř polovina obyvatel podlehla moru. V průběhu 15. a 16. století docházelo k výrazným výkyvům v počtu obyvatel Evropy i v míře urbanizace, velký vliv měly opět války. V tomto období se střídala období expanze a úpadku, v jednotlivých regionech však v různém rozsahu i v různých obdobích. I přes nepříznivé události vznikla v Evropě do roku 1800 síť velkých i menších městských sídel, která poslouţila jako kvalitní 24
základ pro následné výrazné zrychlení procesu urbanizace, které nastalo v dalších stoletích jako důsledek pokroku vědy a techniky a rozvoje průmyslové výroby.
3.2 Severní a Jižní Amerika Mohlo by se zdát, ţe historie měst na americkém kontinentu je mnohem kratší neţ ve zbytku světa kvůli osidlování, které začalo aţ po objevení Ameriky v roce 1492, je však doloţeno, ţe zde existovala menší města jiţ v dobách, kdy tento světadíl obývaly indiánské kmeny. Informace jsou však velmi omezené a většina původních měst byla jiţ dávno zničena. Zmapovat vývoj urbanizace před Kolumbem je tak velmi obtíţné. Je však nutné zdůraznit, ţe systém indiánských sídel do značné míry ovlivnil polohu nových měst, která později zaloţili imigranti. Po svém objevení byla Severní Amerika kolonizována Španěly, Nizozemci, Brity a Francouzi, kteří zde začali zakládat nová města od druhé poloviny 16. století. Španělé nejprve stavěli nová sídla v oblasti dnešní Floridy a na jihozápadě kontinentu (Los Angeles, San Francisko). Nizozemci zaloţili na východním pobřeţí přístav New Amsterdam jako centrum pro obchod mezi Evropou a nově osídleným územím. New Amsterdam byl později přejmenován na New York. Francouzi se usídlili v oblasti kolem Velkých jezer a řeky Mississippi, kde zaloţili města Detroit, Montreal, New Orleans či St. Louis. [Kaplan, 2009] Největší vliv na osidlování nového světadílu měli Britové, coţ je dnes zřejmé z toho, ţe se na většině území Severní Ameriky mluví anglicky. Původní města zaloţená Brity byla například Jamestown, Charleston, Savannah nebo Washington. Kaţdý z kolonizujících národů s sebou do Ameriky přivedl svou kulturu, jazyk, zvyky a náboţenství, čímţ začalo vznikat velmi multikulturní prostředí. [Lees, 2007; Kaplan, 2009] Urbanizace Ameriky se od té evropské liší tím, ţe zde neexistoval přirozený vývoj trvající několik století, ale města byla stavěna na zelené louce a uţ dopředu byla naplánovaná tak, aby byl prostor vyuţit co nejefektivněji. Důsledkem byla města s pravidelným půdorysem a kolmými silnicemi. Míra urbanizace v Americe byla uţ od počátku vysoká, protoţe nově zaloţená venkovská sídla velmi rychle rostla a stávala se z nich sídla městská. Města byla v Americe zakládána ze strategických důvodů, aby zajišťovala správu a kontrolu území. Nová města vznikala převáţně na pobřeţí nebo u velkých vodních toků kvůli dopravě a obchodu. [Lees, 2007; Abbott, 2008] Situace v Jiţní Americe se oproti Severní lišila v tom, ţe zde před příchodem Evropanů kromě oblasti And neţily civilizovanější indiánské kmeny. V Amazonii sice bylo mnoho různých indiánských osad, ty ale byly spíše primitivnější. V Brazílii tak neexistovala před příchodem kolonizátorů ţádná sídelní struktura, která by se mohla stát základem nových měst. [Schaedel, 1978] Jiţní Amerika byla od počátku osidlována Španěly a Portugalci. Města byla zakládána hlavně na pobřeţí a byla zaměřena na zámořský obchod. V oblasti dnešní Brazílie, která byla kolonizována Portugalskem, byla zakládána města i ve vnitrozemí za účelem těţby tropického dřeva. Později k tomu přibylo také pěstování cukrové třtiny a výroba cukru, od 18. století pak navíc ještě obchod s tabákem a zlatem. [Schaedel, 1978] V tabulce 4 jsou uvedena největší města Ameriky kolem roku 1800 a jejich počet obyvatel. V roce 1790 proběhlo v USA první oficiální sčítání lidu, proto jsou data za zdejší města relativně přesná, 25
v Jiţní a Střední Americe se většinou jedná pouze o odhady. V tabulce převaţují přístavní města, která měla díky zámořskému obchodu zaručenou prosperitu. Největším americkým městem kolem roku 1800 byla Filadelfie s více neţ 42 tisíci obyvatel. Mezi největší města Jiţní Ameriky patřilo Rio de Janeiro, které mělo přes 38 tisíc obyvatel. Ve střední Americe měla nejvíce obyvatel Havana na Kubě. Ve srovnání s Evropou však byla i největší americká města této doby stále velmi malá, například Londýn měl totiţ ve stejném období téměř milion obyvatel. Tabulka 4: Největší města Ameriky kolem roku 1800
Město
Počet obyvatel
Rok
Filadelfie
42 441
1790
Havana Bahia Rio de Janeiro
40 737 39 209 38 707
1778 1780 1780
New York Buenos Aires Recife Boston Charleston Veracruz Cap Francais Cartagena Port-au-Prince Basse-Terre Pointe-a-Pitre
33 131 cca. 30 000 18 207 18 038 16 359 cca. 18 000 15 000 15 000 6 200 4 549 4 425
1790 1778 1776 1790 1790 cca.1800 1789 1772 1789 1797 1797
Zdroj: [O'Flanagan, 2008]
26
4
Vývoj urbanizace ve světě od roku 1800 do současnosti
Následující kapitola se zabývá vývojem urbanizace ve světě po roce 1800, přičemţ největší důraz je kladen na vývoj v Evropě a v USA. V tomto období došlo ve většině zemí k prudkému nárůstu počtu obyvatel a míry urbanizace, coţ bylo způsobeno rozvojem vědy a techniky a následným růstem HDP.
4.1 Evropa 1800-1900 Na počátku 19. století se rozvoj městských sídel soustředil do oblasti Velké Británie a Belgie, kde byl růst zřetelný uţ před rokem 1800. Nárůst městské populace byl způsoben vznikem nových pracovních míst v rozvíjejícím se textilním průmyslu a v odvětvích souvisejících se zpracováním ţeleza. Došlo také k rozvoji ţelezniční dopravy a k jejímu výraznému zrychlení. Díky pokroku ve stavitelství a plánování měst byly navíc katastrofy jako velké poţáry či povodně v porovnání s předešlými staletími mnohem méně časté. [Lees, 2007; Clark, 2009] Mnoho studií dokládá pozitivně korelovaný vztah mezi ekonomickým růstem a zvyšující se mírou urbanizace, názory na to, který jev zapříčiňuje druhý, se však mezi autory liší. Někteří se domnívají, ţe díky růstu HDP lidé bohatnou a proto si mohou dovolit nákladnější ţivot ve městě, coţ zvyšuje míru urbanizace. Jiní naopak tvrdí, ţe je kauzalita opačná a ţe díky stěhováním obyvatel do měst dochází ke zvýšení počtu pracovníků a růstu produktivity v moderních odvětvích, díky čemuţ ekonomika roste. [Lees, 2007] Obě vysvětlení jsou jistě logická a realistická. Ve skutečnosti pravděpodobně docházelo k obousměrnému vztahu mezi těmito dvěma ukazateli, přičemţ důleţitou roli sehrály i další aspekty jako například prudký nárůst porodnosti a postupný pokles úmrtnosti. Po zemědělství a obchodu se na počátku 19. století stal motorem rozvoje měst průmysl a rychlý technologický pokrok. Hohenberg (1995) rozděluje růst míry urbanizace v Evropě mezi lety 1800 a 1920 do tří fází. První fází byl takzvaný protoindustriální růst, tedy růst v době, která těsně předcházela industrializaci. Druhou fází byla raná industrializace zaloţena na uhelném průmyslu a poslední fází se stala druhá průmyslová revoluce, ve které přestala být díky novým moţnostem dopravy a technologickému pokroku naleziště surovin nejdůleţitějším faktorem při rozhodování o lokalizaci průmyslu. Jednotlivé fáze probíhaly v různých regionech v jiných obdobích a netrvaly stejně dlouho. První, protoindustriální fáze se odehrávala ve venkovských regionech na pobřeţí či na větších vodních tocích, ale i přesto měla velký vliv na městská sídla, protoţe v nich docházelo k posledním úpravám na výrobcích a k jejich propagaci a distribuci. Protoprůmysl přispěl k urbanizaci Evropy zejména tím, ţe se z malých vesnic stávala městečka, která prosperovala díky místnímu zpracovatelskému průmyslu. [Hohenberg, 1995; Lees, 2007] V první polovině 19. století byly dopravní náklady stále poměrně vysoké, protoţe parní stroj se začal v ţelezniční dopravě vyuţívat teprve postupně. To mělo zásadní vliv na lokalizaci průmyslové výroby, protoţe například strojírenská výroba se nacházela poblíţ nalezišť surovin či v okolí významných přístavů, zatímco textilní průmysl býval umisťován do menších měst nebo vesnic, kde byly v porovnání s hlavními centry niţší ceny pozemků i náklady na pracovní sílu. [Clark, 2009] 27
Rámeček 1: Růst Glasgow v období průmyslové revoluce
Jako příklad města, které se výrazně zvětšilo díky rozvoji průmyslu, bývá poměrně často zmiňován skotský Glasgow. Uţ v 18. století byl Glasgow důleţitým obchodním uzlem, kam byl dováţen především cukr a tabák ze Severní Ameriky a Karibiku, díky čemuţ se ve městě nacházelo mnoho lihovarů a tabákových podniků. Díky rozvíjejícímu se námořnímu obchodu musela být dokonce prohloubená poměrně mělká místní řeka Clyde, coţ usnadnilo přístup i větším lodím a umoţnilo další rozvoj obchodu. Postupem času se ve městě rozrostl i textilní a chemický průmysl. Zvyšující se poptávka po zaměstnancích lákala do města stále nové přistěhovalce, coţ vedlo k výraznému zvýšení počtu obyvatel z 30 tisíc kolem roku 1750 na 357 tisíc v roce 1850. Zdroj: [Lees, 2007; Clark, 2009]
Ke konci protoindustriální fáze byl pokrok vědy a techniky tak výrazný, ţe se podnikům začalo vyplácet nahrazovat lidskou práci stroji a rozšiřovat své výrobní kapacity. Nové objevy se projevily zejména v textilním a těţebním průmyslu. Zpočátku byla urbanizace způsobená rozvojem průmyslu velmi rychlá, geograficky koncentrovaná a závisela na nalezištích nerostných surovin, které byly důleţité pro nová průmyslová odvětví. Nová sídla začala intenzivně vznikat nejprve ve Velké Británii, poté i ve Francii, Belgii a Švýcarsku, odkud se tento trend postupně šířil do zbytku Evropy. [Hohenberg, 1995; Lees, 2007] Pokračujícím růstem počtu obyvatel dominoval Evropě i nadále Londýn. Do roku 1850 se počet obyvatel Londýna zvýšil na 2,7 milionu a během následujících dvaceti let vzrostl o další milion. Milionu obyvatel konečně dosáhla i Paříţ, která stále zůstávala druhým nejlidnatějším městem Evropy. [Clark, 2009] V Belgii urbanizace v první polovině 19. století pokračovala i přes Napoleonské války a nizozemskou nadvládu, která sice rozvoj měst zpomalila, avšak nezastavila. Urbanizaci Belgie do značné míry napomohli britští podnikatelé, kteří zde investovali do průmyslu. Pozitivní vliv měl i benevolentní přístup vlády k volnému obchodu, který napomáhal rozvoji měst díky obchodním příleţitostem v sousedním Německu. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Ve zbytku Evropy zatím nedocházelo k takto výrazným změnám a urbanizace probíhala spíše lokálně a v mnohem menším měřítku neţ v Británii a Belgii. Ve Středomoří zůstávala sídelní struktura poměrně stabilní. Jediná oblast, kde se významněji rozvíjel průmysl a města, byla severní Itálie, konkrétně trojúhelník Milán-Turín-Janov. Severní a východní Evropa si i nadále zachovávaly svůj venkovský charakter. Jako příčina bývá nejčastěji uváděna politická nestabilita, nejistota a pozdější uvedení nových technologií do provozu. [Clark, 2009] V první polovině 19. století na většině území Evropy vrcholila takzvaná druhá fáze demografické revoluce. Úmrtnost postupně klesala, ale porodnost se stále drţela na vysoké úrovni (v Británii a Francii tento vývoj začal uţ v průběhu 18. století, do ostatních zemí se rozšířil později). Úmrtnost klesala díky pokroku v lékařství a zlepšující se hygienické situaci, avšak ve městech později neţ na venkově (je poměrně paradoxní, ţe pokrok a s ním spojený růst měst měl za následek mimo jiné i zvýšení úmrtnosti v urbánních oblastech). Porodnost se po určitou dobu ještě drţela na vysoké úrovni kvůli setrvačnosti, protoţe se stále rodilo mnoho dětí, přestoţe jejich pravděpodobnost přeţití byla nyní mnohem vyšší neţ dříve. Došlo tak k výraznému nárůstu evropské populace. [Lees, 2007]
28
Růst populace způsobil rozšiřování zastavěného území měst do okolí. Do nových domů na okraji měst se stěhovala bohatší vrstva obyvatelstva, pro kterou bylo nové moderní bydlení velmi lákavé a do jimi opuštěných starších budov v centru se potom nastěhovali chudší obyvatelé. Uprostřed měst se začala tvořit ghetta s vysokou mírou kriminality a nízkou úrovní hygieny, coţ společně s velmi vysokou hustotou zalidnění napomohlo k šíření nemocí. Úmrtnost byla přímo úměrná velikosti sídla, velká města tak aţ zhruba do roku 1850 zaznamenávala přirozený úbytek obyvatel. V průběhu 19. století zasáhlo Evropu několik epidemií cholery a tuberkulózy, které zabily miliony lidí, i přesto však evropská populace během tohoto století vzrostla z 200 milionů na více neţ 400 milionů. [Lees, 2007] Zvyšující se počet obyvatel a rozmáhající se nahrazování lidské práce stroji způsobilo růst nezaměstnanosti ve venkovských oblastech, coţ vedlo k další migraci obyvatelstva. Lidé se začali stěhovat do měst, kde bylo více pracovních míst v průmyslu, ve státní správě a v rozvíjejícím se sektoru sluţeb. V roce 1850 bylo v Evropě 34 měst s více neţ 100 tisíci obyvateli a 10 měst, jejichţ populace přesahovala 250 tisíc. Míra urbanizace ve Velké Británii dosahovala 53 %, coţ představuje výrazný nárůst za poměrně krátké období; tato hodnota však ani v následujících desetiletích nepřestala prudce růst. [Lees,2007; Clark, 2009] Dyson (2012) se ve svém článku o vztahu urbanizace a demografické revoluce zabývá vlivem přirozeného a mechanického přírůstku na rostoucí podíl městského obyvatelstva během 19. století. Podle výsledků jeho demografické analýzy nejprve rostla městská populace výhradně kvůli migraci z venkova, protoţe samotná města zaznamenávala přirozený úbytek obyvatelstva kvůli vysoké úmrtnosti způsobené nevyhovujícími hygienickými podmínkami v přelidněných centrech (na venkově byla úmrtnost v této době niţší neţ ve městech, jak jiţ bylo naznačeno výše). Později se díky pokroku v lékařství a zlepšující se hygienické situaci začala úmrtnost sniţovat a městská populace tak rostla i díky přirozenému přírůstku. Na obrázku 3 jsou znázorněny průmyslové oblasti a největší města v Evropě kolem roku 1850. Lze si povšimnout, ţe největší města se nacházela právě v nejvíce industrializovaných oblastech. Zajímavé je věnovat pozornost i rozsahu ţelezniční sítě. Velká Británie a dnešní Německo a Polsko byly na tuto dobu jiţ poměrně hustě pokryty ţeleznicemi. Na obrázku se také rýsuje takzvaný „Modrý banán“1, který jiţ v této době patřil k nevyspělejším oblastem Evropy s velmi vysokou hustotou zalidnění.
1
Pojem „Modrý banán“ poprvé pouţil francouzský geograf Roger Brunet v roce 1989 a rozumí se jím oblast Evropy táhnoucí se ze Severozápadní Anglie přes Benelux, východ Francie, západ Německa a Švýcarsko aţ po severní Itálii, která je nadprůměrně vyspělá a urbanizovaná.
29
Obrázek 3: Industrializace a urbanizace Evropy kolem roku 1850
Zdroj: www.maps.com, vlastní úpravy
V druhé polovině 19. století se tempo růstu městské populace ještě zrychlilo a díky zkvalitnění dopravní infrastruktury se města začala rozpínat stále více do prostoru, coţ vedlo k postupnému sniţování hustoty osídlení. Důsledkem bylo zlepšení hygienických podmínek, protoţe centrum jiţ nebylo tak přelidněné, ale i rozrůstání města do okolní krajiny a narušení kompaktnosti zástavby. Pro cestování v rámci města byly vyuţívány kočáry taţené koňmi, objevovat se však začaly i první elektrické tramvaje. [Lees, 2007; Angel, 2012a] Tabulka 5 zobrazuje hodnoty průměru a mediánu míry urbanizace pro různé části Evropy v letech 1850 a 1910. Při srovnání s tabulkou 2 na straně 22 je zřejmé, ţe se ve Středomoří od roku 1500 změnila míra urbanizace jen minimálně (o 0,2 %). Ve východní Evropě se průměrná míra urbanizace zvýšila z 4,8 na 8,1 %. Severní Evropa překonala východní a v roce 1850 zde byla míra urbanizace v průměru 10,8 % (oproti pouhým 2,1 % v roce 1500). Největší nárůst míry urbanizace je zřetelný v západní Evropě, coţ koresponduje s trendy a procesy zmíněnými výše. Oproti 14,7 % v roce 1500 dosáhla míra urbanizace v roce 1850 hodnoty 25 %, přesto je však při porovnání s mediánem zřejmé, ţe je navyšována pouze několika regiony s výrazně nadprůměrnou mírou urbanizace. Při srovnání údajů za roky 1850 a 1910 je zřejmé, ţe se proces urbanizace velmi výrazně zrychlil a ţe během pouhých 60 let došlo v některých oblastech aţ ke zdvojnásobení podílu městského obyvatelstva na celkové populaci. Na rozdíl od předchozího století uţ však urbanizace neprobíhala pouze lokálně, ale na celém území Evropy.
30
Tabulka 5: Míra urbanizace v Evropě v letech 1850 a 1910
1850
Oblast
Průměr (%)
1910
Medián (%)
Průměr (%)
Medián (%)
Středozemí
16,5
16,5
26,0
27,0
Západní Evropa Východní Evropa Severní Evropa
25,0 8,1 10,8
19,0 7,0 8,3
51,3 16,8 25,5
50,0 16,0 27,5
Zdroj: [Clark, 2009], vlastní přepočty
Díky pokroku v ţelezniční dopravě a stále niţším nákladům na transport materiálu začaly firmy v druhé polovině 19. století přesouvat své výrobní závody blíţe k odbytovým trhům, tedy do blízkosti větších měst. I rozvoj elektrické energie a nové moţnosti jejího přenosu usnadnily decentralizaci výroby od uhelných dolů do urbanizovaných oblastí. [Lees, 2007] Tabulka 6 obsahuje míru urbanizace v letech 1800, 1850 a 1900 v nejvýznamnějších evropských státech. Na první pohled si lze všimnout velmi rapidního nárůstu městského obyvatelstva ve Velké Británii, Belgii a Německu. Je také důleţité upozornit na to, ţe v některých zemích začala míra urbanizace výrazněji růst aţ v druhé polovině 19. století, například ve Švédsku, Švýcarsku, Francii, Španělsku a Nizozemí, coţ bylo způsobeno pozdějším nástupem průmyslové revoluce. Některé země si však stále zachovávaly svůj venkovský charakter a například v Portugalsku zůstal podíl městského obyvatelstva na úrovni 16 %. Obecně se trend urbanizace v Evropě šířil ze severu na jih a ze západu na východ a kopíroval tak rozšiřování ţelezniční sítě a transfer nových technologií. Tabulka 6: Míra urbanizace (v %) ve vybraných evropských státech v letech 1800, 1850 a 1900
Země
1800
1850
1900
Belgie
20
34
57
Francie Itálie Německo Nizozemí Portugalsko Španělsko Švédsko Švýcarsko Velká Británie Evropa
12 18 9 37 16 18 7 7 23 12
19 23 15 39 16 18 7 12 45 19
38 40 49 53 16 38 23 33 75 41
Zdroj: [Hohenberg, 1995]
Přestoţe procházela největší evropská města v druhé polovině 19. století velmi podobným vývojem, jejich struktura se lišila. Londýn byl příkladem města, které se široce rozpínalo do okolí a připojovalo k sobě okolní městečka a vesnice, čímţ zůstávala hustota osídlení na poměrně nízké úrovni. Paříţ naopak byla i přes nárůst populace poměrně kompaktní kvůli vícepatrovým budovám, ve kterých se nacházely ve vyšších patrech byty a v niţších obchodní prostory. A například Berlín byl kombinací obou výše zmíněných měst, takţe se na jeho území nacházela jak menší, hustě osídlená sousedství, tak 31
i rozsáhlé řídce obydlené oblasti, které se rozpínaly daleko do okolní krajiny. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Zatímco ještě na počátku 19. století byla velkoměsta symbolem bohatství a neomezeného mnoţství pracovních příleţitostí, v druhé polovině století trpěla centra velkých měst nadměrně znečištěným ovzduším, přelidněním a vysokou kriminalitou. Střední a chudší vrstvy obyvatel však byly kvůli práci nuceny zůstat. Nejbohatší vrstvy obyvatelstva, zejména britská burţoazie, si ale mohly dovolit klidnější bydlení za městem. Nejprve se jednalo pouze o víkendové pobyty, postupem času tam ale přesídlili natrvalo. V některých publikacích bývá popsaný proces označován za první formu suburbanizace, to však není zcela přesné, protoţe tímto pojmem se obvykle rozumí aţ hromadné stěhování lidí na předměstí, které začalo v USA po druhé světové válce spolu s rozvojem individuální automobilové dopravy. [Fishman, 1989] V Německu se města a míra urbanizace vyvíjely velmi podobně jako v ostatních zemích západní Evropy. Lidé se stěhovali do měst s více neţ 100 tisíci obyvatel, jejichţ počet se mezi lety 1870 a 1910 zvýšil z 8 na 48. Nejvíce rostl počet obyvatel v Porýní a Porúří, kam se koncentrovala značná část německého průmyslu, a také ve významných přístavech, jako byl Hamburk či Brémy. Důvody takto dynamického rozvoje měst tak byly stejné jako jinde v Evropě, tedy populační růst a industrializace. [Lenger, 2002] Rozvoj ţelezniční dopravy značně napomohl růstu měst a jejich rozpínaní do prostoru. Stále hustější ţelezniční síť usnadnila pohyb zboţí a osob na větší vzdálenosti, přesto však v největších městech fungovalo i několik kratších tratí, které spojovaly předměstské oblasti s centrem. V Paříţi byly postaveny dvě důleţité ţelezniční tratě okolo středu města, v 60. letech to byl malý okruh, takzvaný „Petite Ceinture“, který je dnes z velké části opuštěný. Mezi lety 1875 a 1882 byl pak dostavěn i velký okruh, tedy „Grande Ceinture“, který byl později elektrifikován a modernizován a je z velké části vyuţíván dodnes. [Lees, 2007] Ke konci 19. století došlo také k výraznému pokroku v městské veřejné dopravě. Ve velkých městech začaly fungovat první trolejbusy a tramvaje na elektrický pohon, které nahradily do té doby vyuţívané koněspřeţné vozy. V největších městech navíc začalo jezdit i metro, konkrétně v Londýně, Paříţi a Budapešti. Kratší podzemní dráhu měl i skotský Glasgow. [Lees, 2007] Rozvoj dopravy měl na města opravdu významný vliv. Na jedné straně umoţnil obyvatelům oddělit místo zaměstnání a bydliště, na druhé straně však s sebou ale přinesl i mnoho nevýhod. Kvůli výstavbě tratí musely být zničeny mnohdy i poměrně rozsáhlé zastavěné plochy. Hluk a smog navíc znehodnocovaly pozemky a nemovitosti v okolí ţelezničních tratí a sniţovaly ţivotní úroveň v těchto oblastech. Nezanedbatelný byl i vliv intenzivnější dopravy na zdraví, mnoho obyvatel totiţ trpělo kvůli znečištěnému ovzduší nemocemi dýchacích cest. [Clark, 2009; Lees, 2007] 1900-1950 I přes velmi dynamický nárůst počtu obyvatel ve městech (během 19. století vzrostla městská populace šestkrát) byla Evropa na prahu 20. století stále převáţně venkovská. Ve městech ţilo zhruba 40 % populace, přesto se však jiţ vyskytovaly problémy spojené s růstem měst, z nichţ mnohé přetrvaly do dnešní doby. Konkrétně se jednalo o neregulované rozpínání měst do okolní krajiny, špatné ţivotní prostředí, nedostatek bydlení pro nejchudší vrstvu obyvatelstva a špatné fungování 32
městské správy. Mezi největší evropská města stále patřil Londýn, kde v roce 1900 ţilo uţ více neţ 6,5 milionu obyvatel, a dále Paříţ a Berlín. [Clark, 2009, Hohenberg, 1995] Obrázek 4 zachycuje největší města Evropy v roce 1900, přičemţ města s více neţ milionem obyvatel jsou vyznačena tučně (Londýn, Paříţ, Berlín, Vídeň a Petrohrad). Lze si všimnout, ţe největší koncentrace velkoměst se nacházela ve Velké Británii. Naopak v oblasti Středomoří se v této době nacházelo pouze několik větších měst, coţ bylo způsobeno pozdějším začátkem průmyslové revoluce. Obrázek 4: Největší evropská města v roce 1900
Zdroj: [Clark, 2009], vlastní zpracování
První polovina 20. století byla pro mnoho měst obdobím modernizace a obnovy. Staré budovy byly přestavovány, aby odpovídaly vysoké potřebě bytů, které v této době byly téměř ve všech velkoměstech nedostatkovým zboţím. Uţ od přelomu století byla navíc většina měst intenzivně elektrifikována, coţ vedlo mimo jiné ke zvýšení bezpečnosti a sníţení mnoţství krádeţí. Velkým pokrokem byla i nově zavedená písková filtrace vody, která zabránila propuknutí dalších epidemií cholery a jiných nemocí. [Hohenberg, 1995] Výrazně zlepšovat se začaly i ţivotní podmínky ve městech. Řada velkoměst učinila opatření pro zlepšení zdraví svých obyvatel. Bylo postaveno mnoho parků, omezena průmyslová výroba v obydlených oblastech a zřízena městská sanatoria. Přelom 19. a 20. století znamenal i rozvoj kultury ve městech, byly zaloţeny nové knihovny, muzea, galerie a divadla. Například Vídeňská státní opera zaţívala na počátku 20. století období svého největšího rozkvětu. [Lees, 2007; Hohenberg, 1995]
33
Do roku 1914 začala růst míra urbanizace i v zemích, kde do zatím spíše stagnovala. Například severní Evropa zaţívala ekonomický růst spojený s urbanizací kvůli rozvoji průmyslové výroby. Mezi lety 1890 a 1910 překonalo Švédsko v růstu HDP dokonce i Německo. Finsko se vyvíjelo obdobně, jen v menším měřítku. Norsko a Dánsko dosáhlo do začátku první světové války míry urbanizace 35 %. [Clark, 2009] Ve Středomoří probíhal proces urbanizace na počátku 20. století spíše regionálně a velmi nesystematicky. Největší rozmach zaţívala města na severu Itálie a Španělska. Obecně lze říci, ţe nejvyšší nárůst počtu obyvatel zaznamenala průmyslová města a také regionální střediska, která nabízela velké mnoţství pracovních příleţitostí, ale také velké mnoţství sluţeb pro své obyvatele. Portugalsko si stále zachovávalo svůj venkovský charakter a jeho sídelní struktura se skládala z poměrně velkého mnoţství menších měst, jejichţ velikost stagnovala. Rostlo pouze hlavní město Lisabon. [Lees, 2007; Clark, 2009] Východní Evropa byla na přelomu století nejméně rozvinutou oblastí Evropy. Rusko však díky ekonomické liberalizaci, významné reformě samoděrţaví a rozvoji ţelezniční dopravy (v roce 1905 byla zprovozněna Transsibiřská magistrála v téměř celé své délce) odstartovalo svůj velký ekonomický růst. Nejvíce rostl Petrohrad, který v roce 1914 dosáhl 2,2 milionu obyvatel, coţ z něj udělalo čtvrté největší evropské město. Mezi lety 1870 a 1910 se v Rusku počet obyvatel ţijících ve městě (se zahrnutím měst i mimo Evropu) ztrojnásobil. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] První světová válka zasáhla celou Evropu a města na ni doplatila hned v několika ohledech. Nejvíce byla ohroţena města poblíţ bojišť (první světová válka byla poměrně statická a fronty se posouvaly jen minimálně), velké škody tak utrpěla města v jihozápadní Belgii, Nizozemí a severní Francii (například Verdun a Ypry). Větší hrozbou neţ boj samotný však byl pro města nedostatek potravin a omezení obchodu, coţ vedlo k chudobě a hladomoru, který zapříčinil smrt mnoha obyvatel. Dvě z největších měst této doby, Berlín a Vídeň, navíc musely nést následky prohry Německa a Rakouska, coţ jim přivodilo nemalé ekonomické problémy. První světová válka způsobila v celé Evropě velké škody, přesto se však města dokázala poměrně rychle vzpamatovat a ve 20. letech obnovila svůj populační růst. [Clark, 2009] Rozpad Ruské říše v roce 1917 a Rakouska-Uherska o rok později odstartovaly sérii změn v následnických zemích. V Rusku došlo po Velké říjnové revoluci k výrazné deurbanizaci. Do roku 1920 zde poklesla míra urbanizace zhruba o třetinu kvůli vládní politice anti-urbanismu. Od 30. let (tentokrát jiţ v Sovětském svazu) však došlo k obratu a Stalin naopak propagoval města jako motory růstu a ekonomické prosperity, díky čemuţ města jako Moskva, Petrohrad a Kyjev zněkolikanásobila svou populaci během poměrně krátké doby. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] I přes poměrně rychlou obnovu hospodářství po první světové válce byla tato doba pro městské obyvatelstvo těţká. Světová hospodářská krize a hyperinflace v některých zemích (například v Německu, Rakousku, Maďarsku a Polsku) způsobily chudobu mnoha lidí. Obyvatelé měst byli zasaţení více, protoţe jejich obţiva na rozdíl od většiny venkovanů závisela na mnoţství peněz, které měli k dispozici. [Clark, 2009] V meziválečném období došlo k dalšímu rozvoji všech druhů dopravy. V západní Evropě bylo postaveno mnoho kilometrů nových silnic, například v Německu byla během 30. let vybudována poměrně hustá síť dálnic. Pořízení auta bylo sice stále výsadou nejbohatších obyvatel, ale veřejná 34
doprava začala ve velké míře vyuţívat autobusy. V mnoha městech bylo dokončeno metro, bylo vybudováno několik vodních kanálů, ţelezniční síť byla i nadále rozšiřována a začaly fungovat i první komerční aerolinky. Následkem zrychlení dopravy se začala města intenzivně rozrůstat, nárůst počtu obyvatel zaznamenaly zejména okrajové části velkých měst, centra se začala spíše vylidňovat. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Druhá světová válka byla pro celý starý kontinent velmi ničivá. Mezi města nejvíce poškozená bombardováním patřila Varšava (podle odhadů zemřelo během války 60 % místního obyvatelstva a bylo zničeno 80 % budov), Londýn, Hamburk, Rotterdam a Dráţďany. Uţ během války začali architekti a urbanisté plánovat a připravovat realizaci kompletní přestavby zničených částí měst. Tato rekonstrukce byla zaměřena jednak na obnovu historických památek, ale také na výstavbu nových čtvrtí. Mohlo by se zdát, ţe zničené části města vytvořily nové příleţitost pro lepší vyuţití prostoru a přizpůsobení oblasti novým poţadavkům, většinou tomu však bylo jinak. Kvůli nedostatku času a finančních prostředků byly převáţně pouze obnoveny poškozené budovy. [Hohenberg, 1995] V Německu trvala obnova zničených měst o poznání déle. Budovy poškozené bombardováním čekaly dlouhé roky na rekonstrukci a řada z nich proto musela být později zbourána. V Německých městech tak vznikl váţný problém s nedostatkem bydlení. Ani pět let po konci války se tak počet obyvatel ve městech nevrátil na svou úroveň v roce 1939. Obrat k lepšímu nastal po měnové reformě v roce 1948, díky které začalo období ekonomické prosperity, mnohdy označované jako „německý hospodářský zázrak“. [Lenger, 2002] 1950-2000 Po válce nastalo v Evropě období intenzivního hospodářského růstu, které trvalo aţ do prvního ropného šoku v letech 1973 a 1974. Příčin obnovy ekonomické prosperity bylo hned několik, jednalo se o uvedení zásad Keynesiánství do praxe (tedy o zvýšení agregátní poptávky pomocí vládních investic) a o liberalizaci obchodu (v roce 1952 byly poloţeny základy dnešní Evropské unie zaloţením Evropského společenství uhlí a oceli). S růstem HDP bývá obvykle pozitivně korelován i nárůst míry urbanizace, coţ se v tomto období potvrdilo. Například ve Francii vzrostl podíl městského obyvatelstva mezi lety 1954 a 1968 z 56 na 70 %. [Clark, 2009] Do počátku 70. let rostla ekonomika i počet obyvatel ţijících ve městech vysokým tempem, coţ společně vyvolávalo vysokou poptávku po stavebních dělnících a jiných méně kvalifikovaných profesích. Růst populace však zdaleka nedosahoval předválečných hodnot, takţe nabídka práce nebyla schopna uspokojit poptávku, coţ způsobilo stěhování mnoha lidí z venkova do města, kde měli větší šanci najít zaměstnání například v sektoru sluţeb. Důsledkem tohoto trendu byla však i masivní imigrace cizinců do Evropy. Do Francie přicházeli lidé ze severní Afriky, do Německa Turci a do Velké Británie hlavně Indové a Pákistánci (původně se měli po změně situace na trhu práce vrátit do své domovské země, většina z nich ale zůstala natrvalo). [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Je však také nutné zmínit, ţe nelze zaměňovat růst počtu obyvatel měst s růstem míry urbanizace. Míra urbanizace totiţ na rozdíl od městské populace rostla v této době poměrně pomalým tempem. Důvodů pro to bylo hned několik, jednak kompenzace příchozích obyvatel do měst těmi, kteří se stěhovali na venkov, ale také fakt, ţe míra urbanizace dosahovala v mnoha zemích tak vysokých hodnot, ţe nemohla dále výrazněji růst (například v Belgii byla míra urbanizace uţ v této době 94 %). [World Bank, 2014] 35
Na tomto místě je potřeba upozornit i na to, ţe nezanedbatelný vliv na míru urbanizace má sídelní systém daného státu a legislativní vymezení města. Například pro Belgii a Nizozemí je typické, ţe venkovská sídla nejsou definována jako samostatné územní jednotky, ale patří k většímu městu, coţ do určité míry zkresluje data o míře urbanizace. V jednotlivých zemích jsou navíc kritéria pro vymezení města velmi rozdílná. Někde je důleţitý pouze počet obyvatel, jinde navíc funkce, které sídlo pro své obyvatele a zázemí plní. Od 70. let čelila největší evropská města trendu suburbanizace. Kvůli rozvíjející se individuální automobilové dopravě a rostoucí nabídce práce mimo centrum se lidé začali stěhovat na předměstí. Suburbanizace s sebou přinesla mnoho nevýhod, a to jak pro obyvatele suburbie, tak i pro město samotné. Největšími problémy spojenými se stěhováním obyvatel na předměstí bylo například narušení kompaktnosti zástavby, nedostatečná technická infrastruktura a občanská vybavenost v nově postavených oblastech a sociální izolace místních obyvatel. Rychlé rozrůstání měst tak ještě zdůraznilo potřebu odborného územního plánování. Nekontrolovaně rozpínat do okolní krajiny se začaly především Londýn, Paříţ a Brusel. V zemích střední a východní Evropy, a to včetně České republiky, se tento trend začal postupně projevovat aţ po pádu komunismu. [Clark, 2009] S tím, jak se měnily poţadavky na funkční vyuţití ploch ve městě, bylo nutné oblasti starší stavby modernizovat, či úplně přestavět. S přechodem ekonomiky od průmyslu ke sluţbám zůstalo mnoho starých industriálních areálů ve městě opuštěno (takzvané brownfields). Jejich revitalizací a přestavbou k jinému účelu pak byly vyřešeny hned dva problémy najednou, jednak přestaly staré chátrající budovy ve městech zabírat atraktivní plochy, a navíc byly postaveny velmi potřebné nové kancelářské prostory či byty. Například v Londýně bylo nahrazeno mnoho opuštěných textilních továren moderními kancelářskými budovami. S dynamickým rozvojem automobilové dopravy bylo navíc potřeba postavit dostatečné plochy pro parkování a upravit systém veřejné dopravy tak, aby lidé byli ochotni ji vyuţívat. [Hohenberg, 1995] V zemích východní Evropy, které byly v této době součástí Sovětského svazu, nebo byly ve sféře jeho vlivu, docházelo k prudkému nárůstu míry urbanizace, přičemţ hlavní města byla výrazně upřednostňována před regionálními centry. Hlavními důvody byla reforma zemědělství, která připravila mnoho obyvatel venkova o jejich způsob obţivy a donutila je tak přesídlit do města, a také zaměření východních ekonomik na těţký průmysl, který se většinou nacházel v blízkosti větších sídel. Mnoho měst bylo dokonce nově zakládáno, většinou kvůli ubytování dělníků nově postavených či rozšířených továren. Pro tyto země byla v druhé polovině 20. století také typická rozsáhlá výstavba panelových sídlišť, která umoţnila ubytovat co nejvíce pracovníků na co nejmenší ploše. Panelová sídliště byla sice stavěna i v západní Evropě, ale v mnohem menší míře. [Clark, 2009] Země jiţní Evropy zaţívaly od 60. let období ekonomického růstu a rozkvětu měst. Míra urbanizace rostla ve Španělsku a severní Itálii poměrně vysokým tempem, stěhovat do měst se však začalo ve větší míře i obyvatelstvo Portugalska, které bylo zatím podprůměrně urbanizováno. Jednou z hlavních příčin byla modernizace zemědělství, která byla z velké části financovaná ze Společné zemědělské politiky Evropského společenství. Díky reformě zemědělské výroby bylo v tomto sektoru potřeba výrazně méně pracovní síly neţ dříve, coţ uvolnilo mnoho zaměstnanců, kteří přesídlili do měst za nabídkou pracovních míst ve sluţbách a zpracovatelském průmyslu. [Clark, 2009]
36
Při srovnání vývoje urbanizace v zemích západní Evropy a ve Středomoří si lze všimnout, ţe země jako Španělsko, Portugalsko, Itálie a Řecko „přeskočily“ fázi industriálního růstu měst na přelomu 19. a 20. století, která byla naprosto zásadní například pro Velkou Británii, Francii, Belgii či Německo. Výhodou bylo, ţe města v jiţní Evropě nebyla tak silně zasaţena strukturálními změnami a poklesem průmyslové výroby, který se objevil v druhé polovině 20. století. Rozvoj měst ve Středozemí byl zaloţen na rozvíjejícím se sektoru sluţeb a na cestovním ruchu. Na konci 20. století se však tempo urbanizace zpomalilo a některá města zaznamenala opět úbytek obyvatel. [Clark, 2009] Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 zaţilo Rusko dočasné období deurbanizace, například Petrohrad opustilo mezi lety 1991 a 2001 půl milionu obyvatel. V ostatních postkomunistických zemích byla situace odlišná, hlavní města začala po otevření hranic růst, protoţe nabízela mnoho pracovních příleţitostí v sektoru sluţeb a v cestovním ruchu. Nejhůře na politické změny doplatila průmyslová města, kde kvůli mezinárodní konkurenci a značnému omezení podpory podniků ze strany státu zaniklo mnoho pracovních míst. [Hohenberg, 1995; Clark, 2009] Druhá polovina 20. století byla velmi příznivá pro hlavní města západních zemí, kam se soustředila hlavní sídla firem a také většina společností z finančního sektoru. Například v Madridu mělo v 90. letech centrálu 100 % španělských firem, v Londýně to bylo 85 % britských a v Paříţi 90 % francouzských podniků. Pro hlavní města postkomunistických zemí byl od počátku 90. let velmi důleţitý cestovní ruch, který výrazně napomohl k obnově hospodářského růstu. Výjimku z prosperujících hlavních měst tvořil Berlín, jehoţ ekonomika byla váţně poškozena desetiletími rozdělení. [Lenger, 2002; Clark, 2009] Tabulka 7 obsahuje procentuální změnu v míře urbanizace ve vybraných zemích Evropy (konkrétně se jedná o pět zemí s největší změnou a pět se změnou nejniţší) mezi lety 1950 a 2010. Hodnoty v tabulce byly vypočítány jako podíl rozdílu míry urbanizace v letech 1950 a 2010 a míry urbanizace v roce 1950. Největší nárůst podílu městského obyvatelstva zaznamenaly v druhé polovině 20. století země jihovýchodní Evropy. Důvodů, proč právě v těchto státech rostla míra urbanizace tak rapidně, je hned několik. Jednak byly všechny tyto země v roce 1950 poměrně málo urbanizované, coţ vytvářelo prostor pro budoucí stěhování obyvatel do měst. V období komunismu docházelo navíc k hromadnému přesunu pracovních sil ze zemědělství do průmyslu, coţ přimělo mnoho obyvatel opustit venkov a přesídlit do měst. Po pádu komunistického reţimu pak růst HDP a zaměstnanosti v sektoru sluţeb zapříčinil další vlnu stěhování. Země, kde se míra urbanizace během druhé poloviny 20. století změnila nejméně, jsou ty, kde urbanizace proběhla uţ v průběhu 19. a v první polovině 20. století, a tak později rostla uţ jen minimálně. Do analýzy nebyly zařazeny takzvané evropské „ministáty“, protoţe speciální podmínky pro urbanizaci způsobené jejich malou rozlohou by mohly zásadně zkreslit výsledky.
37
Tabulka 7: Změna míry urbanizace mezi lety 1950 a 2010 ve vybraných zemích Evropy (v %)
Země
Růst míry urbanizace Země
Černá Hora Bosna a Hercegovina Moldávie Bělorusko Srbsko
395,9 249,3 184,5 184,4 175,9
Spojené království Rakousko Malta Belgie Německo
Růst míry urbanizace 0,7 6,1 6,5 6,5 8,4
Zdroj: [United Nations, 2014], vlastní výpočty
Současné trendy Na počátku 21. století byla stále nejvíce urbanizovanou částí Evropy oblast takzvaného „modrého banánu“. Nově se však začal vytvářet takzvaný „ţlutý banán“, tedy druhé evropské jádro, druhá velmi prosperující a hustě osídlená oblast. „Nový banán“ se táhne od Vídně aţ po Valencii ve Španělsku a zahrnuje i oblast takzvané „Třetí Itálie“2, která během 70. a 80. let zaţila období velmi dynamického ekonomického růstu. Popsaný vývoj jen logicky navazuje na předcházející trendy, kdy se většina nových fenoménů ve společnosti v Evropě šířila buď ze západu na východ nebo ze severu na jih. [Clark, 2009] V tabulce 8 jsou uvedeny nejvíce urbanizované země Evropy v roce 2012 podle dat Světové banky. Na první místě je Belgie, kde ţije více neţ 97 % obyvatelstva ve městech, dále pak následuje Malta s 95 % a třetí je Dánsko s 87 %. Spojené království, Dánsko a Belgie byly vysoce urbanizované uţ v první polovině 20. století, protoţe to byly jedny z prvních zemí, které prošly průmyslovou revolucí. Francie, Lucembursko, Finsko, Švédsko a Nizozemí zaţily nárůst městské populace později, přesto se však dostaly mezi nejvíce urbanizované evropské země. Tabulka 8: Nejvíce urbanizované země Evropy v roce 2012
Země
Míra urbanizace
Belgie Malta Dánsko Francie Lucembursko Švédsko Finsko Nizozemí
97,5 95,0 87,1 86,3 85,6 85,4 83,8 83,5
Spojené království
79,8
Zdroj: [World Bank, 2014]
Míra urbanizace v Evropě v současnosti dosahuje zhruba 73 % a očekává se, ţe se tato hodnota v následujících desetiletích nebude příliš měnit. Podle demografických prognóz by měl být do roku 2025 počet obyvatel v Evropě stabilní a poté začít klesat. Podíl městské populace by však měl stále růst, ale výrazně pomalejších tempem neţ v současnosti (odhaduje se, ţe by se měl do roku 2050 zvýšit na zhruba 82 %). Urbanizovat se budou především země východní Evropy, kde zatím míra 2
Třetí Itálie zahrnuje regiony Lombardie, Piemont a Ligurie.
38
urbanizace v porovnání se zbytkem Evropy dosahuje podprůměrných hodnot (nejméně urbanizované evropské země v roce 2012 jsou uvedeny v tabulce 9). Údaje za rok 2012 jsou v současnosti nejaktuálnější dostupná data pro míru urbanizace v Evropě. [Birch, 2011; World Bank, 2014] Tabulka 9: Nejméně urbanizované evropské země v roce 2012 (v %)
Země
Míra urbanizace
Moldávie Bosna a Hercegovina Slovinsko Rumunsko Slovensko Chorvatsko
48,4 48,8 49,9 52,8 54,7 58,1
Polsko
60,8
Portugalsko
61,6
Zdroj: [World Bank, 2014]
Tabulka 10 obsahuje země, u kterých je na základě demografických prognóz předpovídán nejvyšší nárůst podílu městského obyvatelstva na celkové populaci. Pokud srovnáme tabulky 9 a 10, zjistíme, ţe se v nich objevují stejné státy, z čehoţ vyplývá, ţe se největší nárůst míry urbanizace očekává v nejméně urbanizovaných zemích současnosti. Příčinou je hlavně předpokládaný ekonomický růst a také postupný přesun zaměstnanců ze zemědělství přes průmysl do sektoru sluţeb. Tabulka 10: Země s největším předpovídaným nárůstem míry urbanizace do roku 2050
Země
2010
2050 Změna míry urbanizace
Moldávie Albánie Bosna a Hercegovina Srbsko Portugalsko Chorvatsko
46,9 52,3 47,7 56,0 60,5 57,5
69,6 77,1 68,9 71,7 77,2 72,5
48,23 47,41 44,44 27,97 27,58 26,03
Slovinsko
50,0
62,1
24,31
Zdroj: [United Nations, 2014], vlastní výpočty
Podobně jako průmyslová revoluce v 19. století má v současnosti velký vliv na města rozvoj informačních technologií a znalostní ekonomiky. Díky výraznému urychlení a usnadnění přenosu informací plní v dnešní době města své funkce nejen v rámci jednoho státu, ale v rámci celé Evropy. Přestoţe za sebou mají evropská města oproti ostatním kontinentům velmi dlouhou historii, jsou v současné době evropské metropole ve srovnání s největšími světovými městy současnosti poměrně „malé“. V ţebříčku dvaceti největších měst světa se nenachází ţádné evropské (pro srovnání, v roce 1910 to bylo 10 měst). Na druhou stranu se ale města v Evropě nesetkávají s tolika problémy jako například města v Jiţní Americe, Mexiku, Asii, Africe či USA, a to právě díky svému dlouhému vývoji a tradici územního plánování a kvalitní místní správy. [Horská, 2002; Clark, 2009]
39
Shrnutí V období od roku 1800 do současnosti prošla evropská sídelní struktura zásadními změnami. 19. století bylo obdobím rapidního růstu počtu obyvatel, rozvoje měst a zvyšování podílu městského obyvatelstva na celkové populaci. Hlavním motorem rostoucí míry urbanizace byla průmyslová revoluce a s ní spojený rozvoj všech způsobů dopravy. Důleţitou roli však hrál i lékařský pokrok, díky kterému se začala sniţovat míra úmrtnosti. V druhé polovině 19. století čelila největší evropská města problémům způsobeným vysokou hustotou zalidnění a přesunem průmyslové výroby do měst či jejich nejbliţšího okolí. Centra měst tak trápil znečištěný vzduch, hluk, nedostatek prostor k bydlení a vysoká kriminalita. Na přelomu 19. a 20. století začala města tyto problémy intenzivně řešit a i díky modernizaci a zrychlení veřejné dopravy se kvalita ţivota ve velkoměstech opět zlepšila. Ve 20. století zaţila Evropa dvě světové války a několik ekonomických krizí, východní státy navíc i desetiletí komunismu. V západních zemích rostla míra urbanizace kvůli pracovním příleţitostem v sektoru sluţeb ve městech, v zemích Východního bloku se jednalo spíše o plánované stěhování lidí do měst kvůli přesunu pracovní síly ze zemědělství do těţkého průmyslu. V 70. letech se obyvatelé velkých měst začali stěhovat na předměstí a do okolních vesnic. Suburbanizace znamenala rozpínání měst do okolní krajiny a růst malých sídel v okolí velkoměst. Tento trend se od poloviny 90. let postupně začal projevovat i v postkomunistických zemích. S hromadným stěhováním obyvatel města na blízký venkov souvisí řada problémů urbanistického, ekonomického i sociálního charakteru. V současné době počet obyvatel Evropy stagnuje a podle prognóz by měl v následujících desetiletích klesat. Míra urbanizace pravděpodobně díky hospodářskému růstu zemí východní a jihovýchodní Evropy stále mírně poroste. Přesto, ţe evropská města za sebou mají dlouhou historii, patří dnes i ta největší města Evropy v porovnání s Amerikou a Asií k poměrně malým sídlům.
4.2 Severní Amerika 1800-1900 V roce 1800 existovalo na území dnešních Spojených států pouze několik měst, ve kterých ţilo dohromady zhruba 200 tisíc lidí (pro porovnání - samotný Londýn v této době právě dosáhl prvního milionu obyvatel). V průběhu následujících desetiletí však došlo podobně jako v Evropě k prudkému populačnímu růstu a k rozvoji měst. Nejrychleji rostl počet obyvatel ve městech na severovýchodním pobřeţí USA, posupně se začala urbanizace rozšiřovat i do oblasti kolem Velkých jezer a na západní pobřeţí. Tento vývoj úzce souvisel také s tím, jak se během 19. století posouvaly hranice Spojených států směrem na západ. [Kaplan, 2009] Obrázek 5 zachycuje situaci na území Spojených států v roce 1800. V této době se zde nenacházelo ani jedno město s více neţ 100 tisíci obyvateli a pouze několik měst nad 5 tisíc obyvatel, z nichţ většina leţela na pobřeţí a slouţila jako přístavy. Mezi největší města patřil New York (60 tisíc obyvatel), Filadelfie (51 tisíc obyvatel), Baltimore (26 tisíc obyvatel) a Boston (zhruba 24 tisíc obyvatel). [Kaplan, 2009] 40
Obrázek 5: Největší města USA v roce 1800
Zdroj: [US Census Bureau, 2014], vlastní úpravy
Nejdynamičtěji rostoucím městem v první polovině 19. století byl New York. Jednou z příčin bylo vybudování Erijského kanálu, který se táhl od Erijského jezera aţ po řeku Hudson, coţ výrazně usnadnilo dopravu potravin ze zemědělských oblastí. Díky dostatečnému mnoţství obţivy se New York mohl výrazně populačně rozrůstat. Ostatní města kvůli vysokým horám takto snadný přístup k zemědělským produktům neměla a jejich počet obyvatel rostl výrazně pomaleji. Zatímco populace New Yorku mezi lety 1800 a 1840 vzrostla na pětinásobek (ze 60 na 300 tisíc obyvatel), obyvatelstvo Filadelfie se zvýšilo ani ne na dvojnásobek (z 51 na 91 tisíc). [Kaplan, 2009] Růst populace v Americe během první poloviny 19. století byl způsoben přirozeným i mechanickým přírůstkem. Mezi lety 1770 a 1830 byl sice počet imigrantů poměrně nízký, od 30. let však začala další vlna stěhování Evropanů do Ameriky. Mezi hlavní příčiny patřila levná půda, která lákala farmáře z Británie, Irska a Německa. Mnoho lidí také přišlo kvůli nabídce zaměstnání, která zde byla velmi vysoká právě díky začínající industrializaci a intenzivní výstavbě ţeleznic a vodních kanálů. V letech 1845 a 1852 přišlo do Ameriky také mnoho Irů, kterým se podařilo utéct hladomoru, který zrovna suţoval Irsko. [Schaedel, 1978] Stejně jako v Evropě měl na urbanizaci v první polovině 19. století velký vliv rozvoj dopravy. Nejvíce vyuţívanou vodní dopravu začala postupně nahrazovat ţeleznice. Vlaky slouţily k přepravě osob i nákladu a umoţnily rozšiřování osídlení směrem na západ. Nová města vznikala nově i ve větší vzdálenosti od východního pobřeţí, zejména v blízkosti Velkých jezer, kde bylo zaloţeno například Buffalo, Cleveland a Detroit. [Kaplan, 2009]
41
V Kanadě kopíroval populační vývoj z velké části Spojené státy (tedy osidlování z východu na západ), ale v mnohem menším měřítku. Hlavním rozdílem bylo, ţe kromě Britů se do Kanady stěhovali ve velké míře i Francouzi, díky čemuţ je Kanada dodnes bilinguální. Během 19. století měl hlavní vliv na urbanizaci země, podobně jako v jiných zemích, rozvoj dopravy a průmyslu. [Schaedel, 1978] Obrázek 6 zobrazuje města s více neţ 5 a 100 tisíci obyvatel na území dnešních Spojených států v roce 1850. Je zřetelné, ţe největší koncentrace měst se stále nacházela na severovýchodním pobřeţí, tedy v oblasti, která byla uţ od počátku kolonizace Ameriky nejvíce osídlena. Lze si také všimnout šesti měst, které překročily hranici 100 tisíc obyvatel (New York, Filadelfie, Boston, Baltimore, Cincinatti a New Orleans) a není náhoda, ţe všechna tato města byla významnými přímořskými či říčními přístavy. Oproti roku 1800 je také zřetelné rozšíření osídlení západním směrem. Na západním pobřeţí se objevila první dvě města s populací nad 5 tisíc, přesto však zůstala tato oblast poměrně řídce osídlena. Střed a východ Spojených států zatím nebyl v této době hustěji obydlen kvůli velké vzdálenosti od pobřeţí, kterou zatím bylo i přes rozvoj ţeleznice obtíţné překonat, a kvůli nepříznivým přírodním podmínkám v této oblasti (vysoké hory a pouště). Nelze opomenout ani Indiány, kteří urputně bránili svá území před příchodem nových obyvatel. Obrázek 6: Největší města USA v roce 1850
Zdroj: [US Census Bureau, 2014], vlastní úpravy
Během druhé poloviny 19. století pokračovalo osidlování Spojených států směrem na západ. Příčinou byl jednak další intenzivní rozvoj ţelezniční dopravy, ale také industrializace a rozvoj místního podnikání, díky čemuţ klesala závislost americké ekonomiky na importech a exportech ze zámoří. Větší samostatnost Spojených států sníţila do té doby absolutně dominantní význam přístavních měst na východním pobřeţí. [Abbott, 2008] 42
Od roku 1850 se počet lidí ţijících ve městech začal velmi výrazně zvyšovat na celém území Spojených států. Na rozdíl od Evropy však nerostla populace pouze jiţ existujících měst, ale bylo zakládáno mnoho nových sídel. Do roku 1890 se u západního pobřeţí nacházelo asi 20 měst s více neţ 20 tisíci obyvateli, z nichţ mnohá neexistovala déle neţ 50 let. Do USA proudilo stále více přistěhovalců z celého světa, jen mezi lety 1880 a 1920 to bylo 27 milionů lidí, z nichţ se později asi 11 milionů vrátilo zpět do své domovské země. Většina přistěhovalců se usadila v okolí New Yorku nebo Chicaga. [Abbott, 2008] Podobně jako v Evropě došlo v průběhu druhé poloviny 19. století v USA k rozvoji dopravy ve městech. V největších městech byly zprovozněny první tramvajové linky a rozvíjela se i příměstská ţelezniční doprava. Díky výraznému urychlení přepravy v rámci města mohli nyní lidé bydlet mnohem dále od svého pracoviště, coţ způsobilo rozpínání měst do okolí podél hlavních dopravních linek. Tento proces bývá zmiňován jako počátek suburbanizace, přestoţe stěhování lidí na venkov nabývalo výrazně menších rozměrů neţ v dalších desetiletích. Růst měst způsoboval uţ nyní velké problémy, protoţe městská správa nebyla schopna dostatečně rychle zabezpečit dodávky čisté vody či vyřešit nakládání s odpady v nově zastavěných oblastech. [Clapson, 2003; Abbott, 2008] Obrázek 7 zachycuje situaci ve Spojených státech v roce 1890. Oproti roku 1850 si lze povšimnout výrazného nárůstů měst s více neţ 100 tisíci obyvatel. První takové město se objevilo i na západním pobřeţí, bylo to San Francisko s téměř 300 tisíci obyvateli. Nejvíce měst se stále nacházelo na pobřeţí nebo na velkých řekách, a to přesto, ţe ţeleznice začala nahrazovat vodní dopravu osob i zboţí. Největší města byla stále koncentrovaná na severovýchodě USA, přesto však bylo obyvatelstvo mnohem více rozptýleno po celých Spojených státech neţ o 40 let dříve. Také si lze všimnout, ţe i 25 let po konci občanské války je moţné podle počtu měst a hustoty osídlení jasně odlišit oblast Severu a Jihu. Sever byl výrazně urbanizovanější kvůli rozvoji průmyslové výroby. Jih byl naopak stále převáţně zemědělsky zaměřen a nacházelo se zde mnoho menších sídel, která byla obklopena plantáţemi. Jiţní část Spojených států bývá nazývána Sun Belt a období největšího růstu populace a počtu měst této oblasti nastalo aţ v polovině 20. století.
43
Obrázek 7: Největší města USA v roce 1890
Zdroj: [US Census Bureau, 2014], vlastní úpravy
V roce 1900 dosahovala míra urbanizace v USA asi 40 %, přičemţ počet lidí ţijících ve městech se od roku 1870 zdvojnásobil na 80 milionů a nepřestával růst (v roce 1920 ţilo ve městech uţ 105 milionů lidí). New York se na přelomu století stal se svými 3,5 miliony obyvatel druhým největším městem světa po Londýně, kdyţ překonal do té doby druhou největší Paříţ. [Kaplan, 2009] Centra největších měst ke konci 19. století rozhodně nebyla ideálním místem pro bydlení. Města byla přelidněná a špinavá a míra kriminality zde byla velmi vysoká. V centrech měst navíc bydlela nejchudší vrstva obyvatel, ti bohatší se odstěhovali do nových čtvrtí na okraji města. Uţ v této době se dokonce začala objevovat spekulativní developerská výstavba, pro kterou bylo typické, ţe vybraná oblast byla velmi hustě zastavěna identickými či velmi podobnými domy, přičemţ zde chyběla základní občanská vybavenost. [Kaplan, 2009] 1900-2000 Na počátku 20. století přicházelo do Ameriky stále obrovské mnoţství imigrantů z celého světa. Většina přicestovala do USA přes Ellis Island v New Yorku, coţ byla vstupní brána do země pro všechny přistěhovalce. Obrovský příliv přistěhovalců do Spojených států z různých zemí měl za důsledek míchání kultur a tradic. Ve velkých městech běţně vycházely noviny v několika různých jazykových verzích, kaţdý národ měl svá divadla, školy, restaurace či kostely. Dodrţování tradic a kulturních zvyklostí své původní země však vydrţelo ve většině případu pouze jednu aţ dvě generace. Děti a vnoučata imigrantů se totiţ uţ cítila být více Američany neţ národností svých rodičů a prarodičů. [Schaedel, 1978; Abbott, 2008] Na počátku 20. století došlo k dalšímu rozvoji měst, který měl nyní navíc i významný kvalitativní rozměr. Byly zahájeny komplexní programy na zvýšení kvality ţivota místních obyvatel. Byly tak 44
postaveny nové knihovny, parky, hřiště a jiná zařízení pro sportovní a kulturní vyţití. Všechna města navíc procházela intenzivní elektrifikací, čímţ se výrazně zlepšila kvalita ovzduší. [Abbott, 2008] V první polovině 20. století stále pokračoval rapidní růst počtu obyvatel ve městech. Neuvěřitelně rychle nyní rostla i města na západním pobřeţí, z nichţ mnoho vzniklo teprve ve druhé polovině 19. století. Například v roce 1900 ţilo v Los Angeles zhruba 100 tisíc obyvatel, v roce 1920 uţ to bylo asi 600 tisíc a v roce 1930 dosáhla populace jednoho milionu, coţ je tempo růstu, které se v Evropě nevyskytlo. Hlavní příčinou, proč Los Angeles na západním pobřeţí populačně překonalo do té doby vedoucí San Francisko, byla nově objevená naleziště ropy, která do města lákala mnoho lidí s vidinou bohatství. [Abbott, 2008; Angel, 2012a] Na počátku 20. století zaţíval západ Spojených států období nebývalé prosperity. Ropa, rozvoj dopravní infrastruktury a růst počtu obyvatel společně umoţnily rychlý hospodářský růst. Los Angeles bylo prezentováno jako místo s velmi vysokou kvalitou ţivota, coţ lákalo stále více přistěhovalců. Nelze opomenout ani Hollywood a první filmová studia, která v Los Angeles vznikla ve 30. letech. [McDonald, 2008] Prudký populační růst výrazně zhoršil uţ tak nevyhovující bytovou situaci. Bytů byl nedostatek a značná část z nich byla zastaralá a podprůměrné kvality. Vláda zareagovala tak, ţe byl v roce 1949 přijat zákon o bydlení (The Housing Act), který si kladl za cíl „zabezpečit slušné bydlení pro všechny obyvatele USA“. Hlavními nástroji byly daňové úlevy a pojištění splácení u hypoték, renovace slumů a finanční podpora měst při výstavbě nových bytových domů. Opatření, která zákon přinesl, z velké části pomohla v průběhu 50. let bytovou situaci vyřešit, ale na druhou stranu byla pro federální rozpočet velmi nákladná. [McDonald, 2008] Neustále se zvyšující počet obyvatel ve městech kladl vysoké nároky nejen na bydlení, ale i na dostatek komerčních prostor. Zatímco nové domy byly stavěny spíše v klidných oblastech na okraji měst, kancelářské budovy vyţadovaly polohu blíţe centru, to však nabízelo pouze omezený prostor. Ve velkoměstech se tak začaly stavět mrakodrapy, díky kterým mohly být atraktivní pozemky intenzivněji vyuţívány. Mrakodrapy byly často stavěny na místech po opuštěných továrnách, které se v tomto období hojně přesouvaly za město. Stavbu vyšších budov umoţnil technický pokrok, konkrétně nové moţnosti zpevnění ocelové konstrukce a vynález výtahu. První mrakodrap v dnešním slova smyslu byl postaven uţ v roce 1884 v Chicagu, jejich rozmach však začal právě aţ v první polovině 20. století. Mrakodrapy svou výškou způsobovaly ve městech problémy jako nedostatečný přístup slunečního svitu a vzduchu v jejich okolí a z toho plynoucí vlhkost a plíseň. Mnoho velkých měst tak bylo nucena výstavbu vysokých budov regulovat. V New Yorku bylo uţ v roce 1916 vydáno nařízení, které určovalo minimální vzdálenost budov od sebe v závislosti na jejich výšce (The Zoning Resolution). [Abbott, 2008] Druhá světová válka ekonomice Spojených států paradoxně pomohla, protoţe se zde rozvíjela výroba bojové techniky pro armádu, čímţ bylo vytvořeno mnoho pracovních míst na jihozápadě území. V porovnání s Evropou navíc neměla válka na území USA zdaleka tak ničivé následky, protoţe většina bojů probíhala jinde. Po válce dosahoval růst HDP v USA velmi vysokých hodnot, o poválečném období se hovoří jako o čase největší prosperity. [McDonald, 2008]
45
Poválečné období bylo v USA typické pokračujícím velmi rychlým růstem počtu obyvatel kvůli přirozenému přírůstku, kdy například v roce 1947 dosahovala hrubá míra porodnosti hodnoty 26,63 (tedy 26,6 narozených dětí v přepočtu na 1000 obyvatel k 1. červenci daného roku). Příčinou tohoto prudkého zvýšení počtu obyvatel v druhé polovině 20. století byla ekonomická prosperita, přičemţ později to naopak byl právě populační růst, který stimuloval poptávku a tak umoţnil další hospodářský růst. [McDonald, 2008] Po roce 1950 začal výrazný rozvoj měst i na jihu Spojených států, tedy v bývalých státech Konfederace, kde bylo do té doby jasně dominantní zemědělství a většina obyvatel zde ţila na venkově. Hlavní příčinou růstu podílu městského obyvatelstva byl přesun zaměstnanců ze zemědělství do průmyslu kvůli industrializaci po Druhé světové válce. [McDonald, 2008] V druhé polovině 20. století se doposud rychlý růst obyvatel ve městech poprvé začal zpomalovat, nejprve na severovýchodě země. Příčinou byl pohyb obyvatelstva z měst na venko. Lidé si ţivot za městem idealizovali, představovali si klidné romantické bydlení v malém domku v blízkosti přírody, realita však byla mnohdy tomuto obrazu velmi vzdálená. Tak odstartoval proces suburbanizace, který zde byl oproti Evropě nesrovnatelně intenzivnější a zanechal mnohem horší následky, urbanistické i sociální. [Newman, 1989; Kaplan, 2009] Kromě obyvatel se hojně začaly stěhovat na předměstí i podniky a obchody (takzvaná komerční suburbanizace). Mezi lety 1947 a 1967 bylo zrušeno téměř 300 tisíc pracovních míst v centrech metropolí, na druhou stranu však vznikly asi 4 miliony nových za městem. Jednalo se buď o podniky ve zpracovatelském průmyslu, které vyuţívaly niţší nájmy a ceny pozemků na předměstí, nebo obchody a sluţby pro obyvatele suburbií. Nově začaly vznikat také rozsáhlé průmyslové zóny a předměstská nákupní centra. [Clapson, 2003] Hlavní vlna suburbanizace nastala počátkem 70. let a jak je zřejmé z obrázku 8, míra urbanizace v období aţ do poloviny 80. let z tohoto důvodu stagnovala. Jak jiţ bylo zmíněno, suburbanizace s sebou přinášela značné problémy. Mnoho „městeček“ v zázemí metropolí bylo stavěno soukromými developery, a to tak, aby zisky plynoucí z prodeje nemovitostí byly co nejvyšší. Nová výstavba se však ve většině případů neřídila ţádnou plánovací dokumentací, takţe rozvoj v území nebyl prováděn komplexně a systematicky. Tomuto způsobu rozpínání měst do okolí se anglicky říká urban sprawl (někdy nazýván téţ jako leapfrog development), v češtině neexistuje doslovný překlad těchto termínu, nejvíce se ale ujalo označení sídelní kaše. Problémy s tímto druhem rozvoje měst jsou nekompaktnost zástavby a s tím související vysoké jednotkové náklady na technickou infrastrukturu, nedostatečná občanská vybavenost nových čtvrtí (chybějící školská a zdravotnická zařízení) a nerespektování zásad udrţitelnosti v územním rozvoji. [Clapson, 2003; Hnilička, 2012]
3
Pro srovnání - v roce 2012 byla hrubá míra porodnosti v České republice 10,3. [ČSÚ, 2013]
46
Obrázek 8: Vývoj míry urbanizace v USA mezi lety 1950 a 2010 (v %)
90.0 85.0 80.0 75.0 70.0 65.0 60.0 1950
1955
1960
1965
1970
1975
1980
1985
1990
1995
2000
2005
2010
Míra urbanizace Zdroj: [United Nations, 2014], vlastní zpracování
Hromadné stěhování lidí na předměstí s sebou přineslo i mnoho problémů v sociální oblasti. Obyvatelé nových oblastí se cítili izolovaní, protoţe se přestěhovali do nového prostředí, aniţ by tam kohokoliv znali. Zvláštním případem byly (a dodnes jsou) takzvané „zelené vdovy“, tedy osamělé manţelky bohatých podnikatelů, které zpravidla trávily celé dny samy doma a čekaly, aţ se jejich muţi večer vrátí z práce. Jistou přítěţí byla i závislost na sluţbách ve velkoměstě. Například děti musely denně dojíţdět i několik kilometrů do školy a odpoledne poté do různých krouţků, jejich rodiče tak museli nedobrovolně fungovat jako jejich taxi. Problémem ale bylo například i to, ţe si mnoho mladých rodin vzalo na své vysněné bydlení za městem hypotéku v době, kdy hospodářská prosperita poskytovala velmi optimistické vyhlídky do budoucnosti. Ekonomická krize, která zasáhla Spojené státy po prvním ropném šoku v roce 1973 způsobila, ţe se mnoho lidí dostalo do finančních obtíţí a nebylo schopni své dluhy splácet. [Clapson, 2003; Ouředníček, 2008] Typický pro vzhled suburbií byl pravidelný půdorys zástavby, kdy byly ulice k sobě buď kolmé, nebo vytvářejí různorodé tvary. Domy si navíc byly velmi podobné nebo dokonce identické, a to nejen v rámci jednoho předměstí, ale i mezi dvěma různými předměstími. Pro domy na předměstí bylo také typické, ţe měly malou předzahrádku, zadní zahradu a poměrně běţný byl i bazén. Časté bylo i strohé pojmenování ulic čísly či naopak aţ příliš kreativní názvy například podle druhů stromů a květin. Jako příklad suburbánní oblasti je na obrázku 9 zobrazeno Sun City v Arizoně, které je předměstím Phoenixu. Tato oblast byla vybudována na počátku 60. let a v současnosti zde ţije necelých 40 tisíc obyvatel. Na první pohled je zřejmé, ţe tato zástavba nevznikla přirozeným vývojem, ale ţe byla dopředu přesně naplánována. [Beauregard, 2006]
47
Obrázek 9 Předměstí Phoenixu, Sun City v Arizoně
Zdroj: maps.google.com, vlastní úpravy
Stěhování lidí na předměstí a z toho vyplývající úbytek lidí ve městech měl za následek úpadek městských center. Zatímco se do suburbií stěhovali výhradně běloši, kteří měli určitou úroveň příjmů (mohli si dovolit minimálně dům a auto), ve městech zůstávala chudší vrstva obyvatel a také afroamerické obyvatelstvo. Ve městech vznikala ghetta, coţ způsobovalo mnoho dalších problémů, které vyvolávaly tlak na vládu a celou společnost, aby tento stav co nejrychleji vyřešili. [Beauregard, 2006] Mimo pohyb lidí z center měst na předměstí bylo pro období zhruba od 60. let typické stěhování lidí na jih do oblasti nazývané Sun Belt. Tato část Spojených států lákala nové obyvatele na teplé a slunečné klima, levnější nemovitosti a na širokou nabídku pracovních příleţitostí. Důvody pro stěhování však byly rozmanité, například Florida se stala místem, kam se stěhovali lidé v důchodovém věku s vyhlídkou klidného stáří u moře. V dalších desetiletích se jih USA s rozvojem klimatizace stal ještě lákavějším. Mezi lety 1950 a 1970 se populačně nejvíce rozrostla města Los Angeles, Phoenix, Dallas a San Diego, přičemţ první dvě jmenovaná města zvýšila svůj počet obyvatel téměř o 200 %. [McDonald, 2008] Na přelomu 80. a 90. let dosahovala mnohá předměstí velmi vysokého počtu obyvatel, nebylo výjimkou, ţe suburbie měly populaci i přes 100 tisíc. Takto vysoce osídlené oblasti uţ měly poměrně vysoké nároky nejen na technickou a dopravní infrastruktury, ale i na poskytované sluţby a místní správu. Právě tyto poţadavky způsobily, ţe se na předměstích začaly objevovat i ostatní funkce mimo bydlení. Byly zde stavěny školy, knihovny, obchody a další budovy občanské vybavenosti, následně se sem přesunulo i mnoho firem, které nabízely pracovní místa obyvatelům předměstí. To umoţnilo další růst předměstských oblastí a vznik takzvaných „supersuburbií“, tedy plnohodnotných sídel, ve 48
kterých bydlelo i několik set tisíc obyvatel. V roce 2000 existovalo na území Spojených států celkem 66 takových předměstských oblastí, přičemţ největší z nich měly i více neţ milion obyvatel. Vznik nových pracovních příleţitostí na předměstích přinesl také nový trend v oblasti dojíţďky za prací. Zatímco do této doby bylo typické výhradně dojíţdění z předměstí do centra a zpět, nyní se začaly významně objevovat i denní přesuny lidí z jednoho předměstí do druhého, coţ vytvářelo pravidelné ranní a odpolední dopravní zácpy ve všech směrech. [Beauregard, 2006; McDonald, 2008; Abott, 2008] Současné trendy V současné době preferují obyvatelé Spojených států stále převáţně bydlení za městem, není zde proto tak zřetelný proces reurbanizace jako například v západní Evropě. Změnila se však tvář amerických suburbií. Do původních předměstí ze 70. let stěhuje spíše chudší populace, coţ vede k celkovému úpadku těchto oblastí a k růstu kriminality. Bohatší vrstva obyvatelstva se stěhuje do úplně nových suburbií, kde čím dál častěji vznikají takzvané gated communities, uzavřené komunity, kde bývá i několik ulic uzavřeno bránou či závorou či dokonce hlídáno bezpečnostní sluţbou. [McDonald, 2008; Hnilička, 2012] V 90. let však města na severovýchodním pobřeţí zaţívala období opětovného růstu, jehoţ motorem byl mechanický přírůstek. Tento trend byl později přerušen několika ekonomickými a společenskými krizemi. V současné době míra urbanizace Spojených států roste, a to hlavně kvůli menším městským regionům, které jsou pro mnoho obyvatel stále lákavější. Velké metropolitní areály naopak spíše ztrácejí obyvatelstvo. Mezi důvody, proč lidé přestali preferovat centra velkoměst, patří vysoké nájmy, hluk a ovzduší znečištěné intenzivním dopravním provozem. [McDonald, 2008] Shrnutí Na počátku 19. století existovalo na území Severní Ameriky pouze několik měst, přičemţ většina z nich měla kolem 5 tisíc obyvatel. Východ USA však začal díky migraci obyvatelstva z Evropy poměrně rychle populačně růst. Lidé přijíţděli do Spojených států kvůli levné půdě a vysoké poptávce po pracovní síle, v dalších desetiletích pak i odborníci z různých oborů, kteří zde pomáhali budovat dopravní infrastrukturu či stavět města. V průběhu 19. století bylo vybudováno mnoho kilometrů ţelezničních tratí, coţ umoţnilo stěhování obyvatelstva dále směrem do vnitrozemí. Města na východním pobřeţí dále rostla a některá z nich dosáhla do roku 1850 hranice 100 tisíc obyvatel (například New York, Filadelfie a Baltimore). Díky růstu populace a rozvoji průmyslu také klesala závislost USA na importech a exportech ze zahraničí. Na počátku 20. století měla jiţ velká města poměrně rozvinutý systém veřejné dopravy, zejména tramvaje, v ojedinělých případech i metro, coţ umoţnilo rozpínání měst do okolí. V této době byly budovány i knihovny, parky, školy, sportoviště a jiné budovy občanské vybavenosti, které pomáhaly zvyšovat kvalitu ţivota ve městech. V první polovině 20. století pokračoval prudký růst populace. Období ekonomické prosperity zaţívalo jihozápadní pobřeţí Spojených států kvůli nově objeveným nalezištím ropy. Během druhé světově války bylo otevřeno mnoho závodů na výrobu vojenské techniky v jiţních státech USA, coţ paradoxně způsobilo hospodářskou prosperitu této oblasti. Během 50. a 60. let se mnoho lidí začalo stěhovat na jih, kde vzniklo mnoho nových pracovních míst. Oproti severnějším státům USA byla tato 49
oblast stále poměrně málo urbanizovaná, v průběhu druhé poloviny 20. století však míra urbanizace dosáhla srovnatelných hodnot se severem. Od počátku 70. let zasáhla USA nejsilnější vlna suburbanizace. Ţivot v suburbii pro mnoho obyvatel znamenal ideální kombinaci klidného ţivota za městem a dobře placené práce v centru. V průběhu následujících desetiletí se pak předměstské oblasti rozrostly natolik, ţe z nich vznikla města s populací přesahující i jeden milion. V současnosti sice míra urbanizace opět roste, avšak největší velkoměsta zaţívají spíše úbytek obyvatelstva. Na popularitě naopak získávají malá a střední města, která lákají na kombinaci klidného ţivota a dobré dostupnosti objektů občanské vybavenosti a jiných kulturních či nákupních zařízení. Jednoznačné trendy v rozvoji sídelní struktury však lze v současné době pouze obtíţně zobecnit, neboť do přirozeného vývoje téměř kaţdoročně zasahují nečekané události jako přírodní katastrofy či ekonomická krize. Při srovnání procesu urbanizace v Evropě a Spojených státech po roce 1800 je zřetelné rozdílné tempo stěhování obyvatel do měst. Zatímco v Evropě probíhala koncentrace obyvatelstva do měst pozvolna, na území Severní Ameriky dosahovalo tempo růstu měst velmi vysokých hodnot. Jednou z hlavních příčin byl fakt, ţe Evropa v této době nezaţívala na rozdíl od USA tak velký příliv imigrantů. Dalším rozdílem je pokročilé územní plánování v Evropě, které do určité míry pomohlo zmírnit nepříznivé důsledky nekontrolovaného rozrůstání měst do okolní krajiny.
4.3 Rozvojové země Následující kapitola se zabývá specifickým průběhem procesu urbanizace v rozvojových zemích. Hromadné stěhování obyvatelstva do městských sídel v těchto oblastech začalo mnohem později neţ ve vyspělých zemích a má mnoho specifických rysů, které jsou zmíněny v dalších odstavcích. Pozitivně korelovaný vztah mezi ekonomickou úrovní země a mírou urbanizace byl jiţ mnohokrát empiricky dokázán, není proto překvapující, ţe země třetího světa v posledních letech zaţívají nejen prudký ekonomický růst, ale také s ním neoddělitelně spojené zvýšení podílu městské populace. V současnosti ţije například v subsaharské Africe stále 60 % obyvatel na venkově, tato oblast je však nejrychleji se urbanizujícím regionem světa a předpokládá se, ţe do roku 2030 bude více neţ polovina africké populace ţít ve městech. Je však také nutné podotknout, ţe mnohé rozvojové země zaţívají jev zvaný „urbanization without growth“, tedy urbanizace bez (ekonomického) růstu, kdy není zvyšování podílu městského obyvatelstva na celkové populaci doprovázeno růstem HDP. [Montgomery, 2003; Spence, 2009; Dudwick, 2011] Obrázek 10 zachycuje vztah mezi tempem růstu HDP na obyvatele a míry urbanizace v roce 2012, přičemţ jednotlivé země jsou rozděleny na rozvojové a vyspělé (za vyspělé jsou v této analýze povaţovány členské země OECD). Vstupní data pro tento obrázek jsou obsaţena v příloze 1, přičemţ země, pro které nebyla dostupná úplná data, nejsou v obrázku znázorněny. Lze si povšimnout, ţe se nejvíce zemí nachází v prvním kvadrantu, ve kterém je růst HDP na obyvatele i míry urbanizace kladný, coţ odpovídá teorii i empirickým výzkumům, které potvrzují pozitivně korelovaný vztah mezi těmito dvěma ukazateli. Ve třetím a čtvrtém kvadrantu se nachází pouze několik států, coţ je způsobeno tím, ţe růst míry urbanizace nabývá ve většině zemí kladných hodnot (růst podílu venkovského obyvatelstva na celkové populaci je v současné době spíše vzácný jev). 50
Lze si také všimnout, ţe v roce 2012 zaznamenal poměrně vysoký podíl vyspělých států nárůst míry urbanizace, ale pokles HDP na obyvatele. Důvodem byla celosvětová ekonomická krize, která začala ve Spojených státech a zasáhla i většinu evropských zemí. V obrázku si lze také povšimnout, ţe v rozvojových zemích dosahuje růst HDP i míry urbanizace obecně vyšších hodnost neţ v zemích vyspělých. Příčinou je takzvaný efekt dohánění (anglicky „catch-up effect“), tedy fakt, ţe chudé země jsou schopny dosahovat mnohem vyššího tempa růstu při menším kapitálovém vybavení neţ bohaté země. Obdobně to platí i u růstu míry urbanizace: rozvojové země mají mnohem větší prostor dosahovat vysokých kladných hodnot. [Spence, 2009] Obrázek 10: Vztah mezi růstem HDP a míry urbanizace ve světě v roce 2012
Zdroj: [World Bank, 2014a, 2014b], vlastní zpracování
Na tomto místě je určitě vhodné zmínit nejdůleţitější omezení při interpretaci vyobrazených dat. V první řadě neznamená pozitivně korelovaný vztah zároveň i příčinnou souvislost, nelze tedy s obecnou platností tvrdit, ţe ekonomická prosperita podporuje růst míry urbanizace či naopak. V obrázku si lze navíc povšimnout, ţe i kdyţ se většina států nachází v prvním kvadrantu, nelze určit jednoznačný trend, který by například naznačoval přímou úměru mezi sledovanými veličinami. Rozvoj měst a nárůst městské populace jsou navíc procesy, které ve společnosti probíhají dlouhodobě a mají určitou setrvačnost. Fay (2000) ve své publikaci Urbanization Without Growth: A Not-So-Uncommon Phenomenon analyzuje právě vztah mezi růstem míry urbanizace a ekonomickým růstem v afrických zemích. Autorka na základě provedených regresních analýz dochází k závěru, ţe ekonomický růst vysvětluje pouze asi 5 % růstu míry urbanizace ve sledovaných zemích a nelze jej tak povaţovat za signifikantní. 51
Jako hlavní faktory ovlivňující růst míry urbanizace v rozvojových zemích pak uvádí počáteční podíl městského obyvatelstva, převaţující sektor v ekonomice, občanské konflikty v zemi a úroveň demokracie. Růst měst a míry urbanizace v rozvojových zemích byl a stále je úzce spojen s přechodem hospodářství od zemědělství k průmyslu a následně ke sluţbám. Pro počátky tohoto procesu byl typický nárůst sociálních nerovností a rozšiřování rozdílu mezi nejbohatšími a nejchudšími obyvateli. Příčinou byla prosperita městských oblastí, kde vznikalo mnoho nových pracovních míst v sektoru sluţeb či ve zpracovatelském průmysl, a stagnace venkovských oblastí, kde stále převaţovalo zemědělství jako zdroj obţivy. Největší sociální nerovnosti mezi obyvateli měst a venkova jsou v zemích subsaharské Afriky, kde na rozdíl od zbytku světa nevedla urbanizace ke sníţení míry chudoby. [Birch, 2011; Dudwick, 2011] Přestoţe se jednotlivá města v rozvojových zemích od sebe mnohdy i velmi výrazně liší, lze rozeznat společné procesy, které tato města v průběhu času formovaly. Mezi faktory, které v minulosti měly a dodnes mají vliv na rozvoj měst a míry urbanizace v těchto regionech, patří pozůstatky kolonialismu, velmi vysoké tempo demografických změn ve společnosti a globalizace. I přes tyto podobné znaky však v rozvojových státech probíhal či probíhá proces urbanizace v různém rozsahu a i v různých časových obdobích. [Drakaris-Smith, 2000] Padesátá léta 20. století byla pro mnoho měst třetího světa4 obdobím největšího růstu. Města v Asii, Jiţní Americe a severní Africe zaznamenala velmi vysoké tempo přírůstku městské populace, které se jiţ znovu neopakovalo. Mezi velkoměsta se tak nově zařadil například nigerijský Lagos, turecký Istanbul či brazilské Sao Paolo. Příčinou bylo sníţení míry úmrtnosti díky lepší dostupnosti léků, technologický pokrok v zemědělství (často díky pomoci vyspělých zemí), který měl za následek stěhování obyvatel z venkova do měst, a také získání nezávislosti a následné politické změny. [Birch, 2011] Po roce 1960 růst měst v rozvojových měst sice dále pokračoval, avšak nedosahoval tak vysokého tempa jako v předchozím desetiletí. Výjimkou byla Čína, kde míra urbanizace i nadále prudce rostla. Příčinou byla vysoká poptávka po pracovní síle ve zpracovatelském průmyslu, který sídlil ve městech, ale také nové administrativní členění země, které upravilo klasifikaci městských a venkovských regionů. [Yusuf, 2008; Birch, 2011] Prudký růst míry urbanizace v rozvojových zemích v druhé polovině 20. století vyvolal rozsáhlou odbornou diskusi na téma, zda je potřeba rychlý rozvoj měst podporovat, či naopak brzdit. Zastánci urbanizace argumentovali tím, ţe města jsou dlouhodobě spojována s ekonomickým růstem a prosperitou. Odpůrci zase připomínali problémy, které se při prudkém nárůstu obyvatelstva ve městech vyskytují, tedy přelidnění center, šíření nakaţlivých nemocí, špatné ovzduší či narušení okolní krajiny. Nakonec převáţil názor, ţe urbanizaci v rozvojových zemích je vhodné podporovat, je však nutné přijmout opatření, která zmírní negativní důsledky tohoto procesu. [Birch, 2011]
4
Pojem „třetí svět“ se ujal zejména po druhé světové válce, kdy byly za „první svět“ povaţovány kapitalistické země Západu a za „druhý svět“ pak východní komunistické státy. Do povědomí se toto označení rozvojových zemí dostalo zejména od 60. let, kdy se pozornost odborné veřejnosti zaměřila na problémy těchto regionů. [Drakaris-Smith, 2000]
52
Současná urbanizace v zemích třetího světa má dva základní rysy. Na rozdíl od vývoje v Evropě a Severní Americe zde přispívá k růstu měst jak mechanický, tak i přirozený přírůstek (ve vyspělých zemích to byl uţ od přelomu 19. a 20. století výhradně přírůstek mechanický). V rozvojových zemích se totiţ plodnost drţí stále na velmi vysoké úrovni, přičemţ úmrtnost je zde niţší neţ například v Evropě v průběhu 19. století. Dalším typickým znakem je fakt, ţe zdejší velkoměsta svou populaci i rozlohou v současnosti jednoznačně překonávají i největší města ve vyspělých zemích. [Dudwick, 2011; Drakaris-Smith, 2000] Rámeček 2: Urbanizace Číny
Proces urbanizace v Číně byl jiţ od svého počátku velmi specifický svým průběhem i rozsahem. Od svého vzniku v roce 1949 aţ do druhé poloviny 70. let rostla míra urbanizace v Číně mnohem niţším tempem neţ v ostatních asijských zemích. Hlavním důvodem byla administrativní omezování růstu největších měst a přísná pravidla pro migraci obyvatelstva. Od velké ekonomické reformy v roce 1978 však zaţívá Čína velmi intenzivní nárůst městské populace. Vládou byla podporována střední a malá města, aby ta největší nebyla přetíţena příliš vysokým počtem nových obyvatel. Průmysl byl navíc často uměle rozmisťován do venkovských oblastí, aby se lidé nemuseli za pracovními příleţitostmi stěhovat. Mezi lety 1978 a 1988 tak v Číně došlo k prudkému nárůstu počtu měst (ze zhruba dvou tisíc na jedenáct tisíc během těchto deseti let) a také k nepřímé urbanizaci venkova. Místní obyvatelstvo bylo „poměšťováno“ bez toho, aby se z těchto oblastí stěhovalo. 90. léta se potom nesla v duchu zkvalitňování a rozšiřování infrastruktury a občanské vybavenosti ve městech. V současnosti má největší vliv na vývoj urbanizace v Číně sektor sluţeb a jeho stále rostoucí role v národním hospodářství. Nezanedbatelný význam má i postupné uvolňování mezinárodního obchodu a větší otevřenost ekonomiky. I přes administrativní omezování populačního růstu je Čína navíc stále nejlidnatějším státem na světě, přičemţ zhruba polovina obyvatelstva ţije v současné době ve městech, z nichţ největší jsou Peking, Shanghai, Shenzen a Guangzhou. Zdroj: [Yusuf, 2008; Birch, 2011]
Je nutné podotknout, ţe tempo růstu míry urbanizace v rozvojových zemích dosahuje hodnot srovnatelných například s vývojem v západní Evropě o 100 let dříve. Avšak absolutní přírůstek městské populace zde dosáhl do té doby nevídaných hodnot. Hlavní příčinou byl velmi vysoký přirozený přírůstek obyvatelstva v průběhu druhé poloviny 20. století. Do roku 2050 se pak očekává pokračující růst městské populace na zhruba 5,2 miliardy oproti 2,5 miliardám v současnosti. [Kasarda, 1991; World Bank, 2014] Jiţ v průběhu 80. let 20. století se mnoho odborníků začalo zabývat náklady urbanizace v rozvojových zemích. Nejedná se přitom pouze o finanční prostředky nutné k výstavbě nových budov a zajištění nutné infrastruktury, ale i o znečištěné ovzduší či zabírání půdy v krajině kolem měst. Linn (1982) navíc rychlou urbanizaci Třetího světa označil za jednu z hlavních příčin vysoké zadluţenosti těchto zemí, s čímţ se ztotoţňuje mnoho autorů i v současnosti, například Dudwick (2011). Jihovýchodní Asie je v současnosti povaţována za jednu z nejrychleji se urbanizujících oblastí světa. Pro tyto země je typický propastný rozdíl mezi venkovskými a městskými regiony, přičemţ lidé na vesnicích pracující v zemědělství ţijí na hranici chudoby, zatímco zdejší velkoměsta jsou větší a modernější neţ mnoho měst v Evropě či Severní Americe. [Montgomery, 2003; Dudwick, 2011]
53
Urbanizací rozvojových zemí se v současnosti intenzivně zabývá několik nadnárodních organizací. Například Světová banka vydává kaţdý rok studie věnující se vztahu mezi procesem urbanizace, hospodářským růstem a sociálními nerovnostmi ve společnosti. Důraz je přitom kladen na zajištění veřejných sluţeb a kvalitní infrastruktury i pro venkovské obyvatelstvo, které bývá ze strany orgánů státní správy často opomíjeno. [World Bank, 2014] Jedním z nejváţnějších problémů měst v rozvojových zemích je i nedostatečný přístup obyvatelstva k pitné vodě či k základním hygienickým zařízením. Data Světové banky a OSN naznačují pozitivní vývoj v těchto oblastech, přesto však v zemích subsaharské Afriky má pouze zhruba 20 % městské populace přístup ke zdrojům pitné vody a k ostatním sanitačním zařízením (jedná se o splachovací toalety či kvalitní systém vodovodního potrubí). [World Bank, 2014] Pro mnoho rozvojových zemích je typický i jev anglicky nazývaný „urban primacy“. Jedná se o výraznou dominanci jednoho velkoměsta nad ostatními sídly v daném státě. Většina populace je koncentrovaná do největšího města, kterým je zpravidla město hlavní. Ve většině asijských států tak více neţ pětina obyvatelstva ţije v největším městě. V Latinské Americe je situace velmi podobná, více neţ čtvrtina populace zde ţije právě v dominantních „megaměstech“. Největším problémem zmíněné struktury osídlení je rozšiřování rozdílu mezi ekonomickou úrovní velkoměst a zbytku země a také příliš vysoká koncentrace obyvatelstva na jednom místě. [Bhattacharya, 2002] Tabulka 11 obsahuje údaje o procentuálním podílu městského obyvatelstva ţijícího v největším městě dané země. Zobrazeno je 10 zemí, ve kterých tento podíl dosahoval v roce 2012 nejvyšších hodnot. Lze si všimnout, ţe výrazně převaţují rozvojové země, coţ je v souladu s trendem zmíněným v předchozím odstavci. Data však není moţné dále hodnotit bez širších souvislostí, neboť na danou hodnotu má vliv mnoho nezávislých faktorů, především historický vývoj sídelní struktury, přírodní podmínky, legislativní vymezení města či různé vládní politiky. Tabulka 11: Podíl obyvatelstva v největším městě podle státu v roce 2012
Země
Podíl obyvatelstva v největším městě (% městské populace)
Kuvajt Portoriko Togo Arménie Afghánistán Kambodţa Uruguay Senegal Mongolsko Paraguay
76,29 75,98 70,99 58,50 57,14 55,07 52,09 51,61 50,97 50,91
Zdroj: [World Bank, 2012], vlastní úpravy
V současné době se objevují názory, ţe urbanizace rozvojového světa proběhla příliš rychle a ţe mnohé země jsou jiţ nadměrně urbanizovány. Tato kritika je postavena na argumentech, ţe městské regiony jsou upřednostňovány před venkovskými oblastmi, coţ vede ke stále rostoucím sociálním 54
rozdílům. Mnoho autorů dává vinu místním vládám a jejich programům podporujícím rozvoj urbánních regionů, stále více se však objevují i argumenty, ţe sídelní struktura je výhradně výsledkem individuálních rozhodnutí domácností a podniků v ekonomice. [Bhattacharya, 2002; Montgomery, 2003] Jak jiţ bylo uvedeno výše, v současnosti ţije zhruba 56 % světové populace ve městech, přičemţ se tato hodnota kaţdoročně zvyšuje. Hlavním motorem růstu míry urbanizace jsou právě rozvojové země v Africe a jihovýchodní Asii. V nejméně rozvinutých zemích světa (podle klasifikace OSN) dosahovala míra urbanizace v roce 2013 hodnoty 29 %, oproti tomu ţilo v zemích OECD ve stejném roce ve městech 80 % populace, coţ značí velké regionální rozdíly ve světě. Podle odhadů odborníků by světová míra urbanizace měla do roku 2025 dosáhnout 80 %, coţ je oproti roku 2014 velmi zřetelný nárůst o více neţ 20 procentních bodů.
55
56
5
Vývoj urbanizace na území České republiky
Následující kapitola se zabývá vývojem osídlení na území dnešní České republiky, přičemţ největší důraz je kladen na průběh jednotlivých fází vývoje systému osídlení. Důleţitou součástí kapitoly je i srovnání vývoje v České republice s ostatními evropskými zeměmi.
5.1 Vývoj urbanizace do roku 1800 Z právního hlediska vznikala první města na českém území od 13. století, kdy byly vybraným sídlům uděleny určité výsady. Bylo tak zaloţeno mnoho nových měst, většinou se jednalo o práci takzvaného lokátora, který měl za úkol na zakázku panovníka či církve vybrat vhodné pozemky, vyměřit je a zajistit základní instituce a infrastrukturu pro fungování města. Jednalo se tedy o zakládání měst na zelené louce, většinou na křiţovatkách obchodních cest. [Kejř, 1998] Ve 14. století dominovala českým sídlům Praha. Odhaduje se, ţe kolem roku 1350 zde ţilo asi 40 tisíc obyvatel, coţ byla hodnota srovnatelná s největšími evropskými městy. Druhý nejvyšší počet obyvatel ţil v Kutné Hoře a v Brně, tehdy to bylo zhruba 8 tisíc. Výsostného postavení se dostávalo městům královským, kterých se na našem území ke konci 14. století nacházelo 50 (mimo jiné například Jihlava, Cheb, Hradec Králové, Plzeň či České Budějovice). Měst poddanských bylo mnohem více, většina z nich však neplnila významnější funkce. [Horská, 2002] Velmi prosperujícím odvětvím v Českých zemích bylo ve středověku hornictví. Na českém území se nacházelo velké mnoţství loţisek cenných kovů, z čehoţ plynulo bohatství měst i celého státu. Důleţitá byla těţba zlata a stříbra, přičemţ přilehlá města měla postavení horního města s určitými výsadami. Jedním z nejvýznamnějších horních měst byla Kutná Hora. Během 15. století však začalo v oblastech těţby kvůli vyčerpání loţisek období úpadku. Českým zemím to způsobilo nemalé problémy, neboť byly do té doby závislé výhradně na příjmech z těţby drahých kovů a ostatní odvětví tak spíše stagnovala (řemeslná výroba byla v této době u nás v porovnání se zbytkem Evropy poměrně nerozvinutá). V průběhu 16. století začala těţba postupně opět nabývat na významu. [Horská, 2002] Podobně jako ve zbytku Evropy došlo i na českém území v první polovině 15. století k poklesu počtu obyvatel a k pozastavení rozvoje měst. Mezi hlavní příčiny patřily pokračující epidemie moru, válečné konflikty a sloţitá ekonomická situace. V porovnání se západní Evropou však pokles počtu obyvatel nedosahoval na našem území tak vysokých hodnot. [Horská, 2002; Clark, 2009] Na konci 15. století českým sídlům stále jasně dominovala Praha. Uţ v tabulce 1 na straně 22 si lze všimnout, ţe v roce 1500 patřila se svými asi 70 tisíci obyvateli k největším evropským městům. Výsadní postavení Prahy spočívalo v její roli císařského sídla a administrativního a kulturního centra, především za vlády Karla IV. a Rudolfa II. Aţ do roku 1784 byla přitom Praha tvořena takzvaným Pražským čtyřměstím, tedy čtyřmi samostatnými městy (konkrétně to byly Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany). [Kejř, 1998] V 16. aţ 18. století zaţívala česká města podobně jako zbytek Evropy období výrazného populačního růstu, avšak pomalejšího neţ třeba ve Velké Británii či ve Francii. Třicetiletá válka mezi lety 1618 a 1648 pak způsobila českým královským městům velké problémy, protoţe
57
většina z nich se během války silně zadluţila. Populace královských měst na rozdíl od poddanských stagnovala. Během 17. století se navíc i značně sníţil význam Prahy. Důvodem byl fakt, ţe přestala být sídlem českého panovníka a ţe její populace po třicetileté válce výrazně poklesla. [Horská, 2002] Pro 17. a 18. století byla na našem území typická výstavba pevnostních měst. Tento vývoj souvisel se změnami ve vojenství a vytvořením stálých armád. Mnohá stará města byla fortifikována, ale bylo postaveno i mnoho nových pevností na „zelené louce“. Praha byla obehnána mohutným opevněním mezi lety 1650 a 1727, dalšími významnými opevněnými městy pak byl například Cheb, Olomouc, Brno, Jihlava a Uherské Hradiště. Přebudování měst na pevnosti narušilo jejich strukturu a některá předměstí musela být částečně či dokonce úplně zbourána, aby uvolnila místo hradbám. [Horská, 2002] Od konce 17. století docházelo v českých zemích podobně jako jinde v Evropě k procesu protoindustrializace. Venkovské obyvatelstvo své řemeslné výrobky dodávalo na zakázku velkým firmám na celém území monarchie. Hlavním odvětvím, které se v tomto druhu výroby rozvíjelo, bylo plátenictví. Protoindustriální venkovská sídla se lišila od vesnic, kde převaţovalo zemědělství, vyšší hustotou zalidnění a závislostí na dovozu zemědělských výrobků. [Horská, 2002; Clark, 2009] V 18. století byly nejvíce urbanizovanou oblastí severní Čechy, kde města prosperovala díky rozvinutému textilnímu a sklářskému průmyslu. V jiţních Čechách naopak převaţovala spíše drobná sídla lokálního významu, s výjimkou Českých Budějovic a Tábora, které patřily mezi trţní centra. Na Moravě zatím neexistovalo ţádné město s tak výlučným postavením, jaké měla v Čechách Praha. Největší bylo Brno, kde kolem roku 1765 ţilo zhruba 7 800 obyvatel. V následujících desetiletích potom Brno populačně poměrně rychle rostlo díky rozvoji obchodu a průmyslu (v roce 1791 zde ţilo jiţ necelých 23 tisíc obyvatel). Data o četnosti a velikosti sídel na českém území v tomto období jsou dobře dostupná díky Tereziánskému katastru z let 1748 a 1757. [Horská, 2002; Miller, 2008] V druhé polovině 18. století byla města na českém území podobně jako jinde v Evropě centry kultury a vzdělanosti. V největších městech se stavěly nové knihovny, divadla, galerie a školy. Důsledkem bylo mimo jiné i stěhování zámoţnější šlechty z venkova do měst, čímţ se vlastně vesnice teprve aţ v této době staly čistě rolnickým prostředím. [Horská, 2002] V roce 1781 bylo v českých zemích zrušeno nevolnictví, coţ teoreticky umoţnilo volné stěhování obyvatelstva. V praxi však trvalo ještě téměř půl století, neţ se lidé začali ve větší míře přesouvat do měst, bránilo jim totiţ cechovní uspořádání, které omezovalo volnou soutěţ v řemeslech a podnikání a tím pádem potlačovalo motivaci vesničanů přesídlit do měst. Do měst se tak stěhovali nejchudší obyvatelé, kteří na venkově nevlastnili ani neobdělávali půdu. Výrazný zlom nastal v roce 1848 se zrušením poddanství, které zahájilo období intenzivní migrace obyvatelstva. [Horská, 2002; Maier, 2005]
5.2 Vývoj urbanizace mezi lety 1800 a 2000 Industrializace měst dorazila do rakouské monarchie oproti západní Evropě se zpoţděním a nejprve jen v omezeném rozsahu. Na počátku 19. století směřovala hlavní vlna migrace českého obyvatelstva do zámoří, případně do Vídně, která v této době na rozdíl od zemských center (Praha, Brno či Krakov) populačně rostla a byla jedním z nejvýznamnějších center kultury v Evropě. Teprve zhruba v polovině 19. století se venkovské obyvatelstvo začalo přesouvat do měst, v jejíchţ blízkosti probíhala těţba 58
nerostných surovin. V mnoha nově industrializovaných částech země byla běţná dálková docházka za prací (dojíţďka se objevila aţ výrazně později). Byl uplatňován model takzvaného kovozemědělství, coţ byla kombinace zaměstnání v průmyslu ve městě a malého zemědělského hospodářství na vesnici. Kromě těţby a těţkého průmyslu se u nás rozvíjela i textilní výroba a sklářský průmysl, významnou roli hrál však i potravinářský průmysl, konkrétně cukrovary, pivovary a mlýny. [Maier, 2005] Zpočátku nevedla industrializace na našem území ke vzniku typických urbánních aglomerací, jak tomu bylo například v Belgii či ve Velké Británii. Namísto toho se teprve postupně začala tvořit průmyslová centra mezi nesystematicky rozptýlenými textilními továrnami či osadami horníků. Významnými průmyslovými centry byly Liberec, Plzeň a Brno, které navázaly na svá starší městská centra a začaly se výrazně rozrůstat. [Maier, 2005] V první polovině 19. století se na českém území také začaly stavět první ţelezniční tratě, nejprve však výhradně pro nákladní dopravu. Od 20. let byly nejprve provozovány koněspřeţné vozy5, od přelomu 30. a 40. let pak i parní lokomotivy. Rozvoj ţelezniční dopravy, podobně jako jinde ve světě, výrazně napomohl rozvoji průmyslu. Nejvíce přepravovanou surovinou bylo v této době uhlí, které díky vyuţívání parního stroje v průmyslové výrobě intenzivně nabíralo na významu. [Horská, 2002] Zavedení ţeleznice bylo klíčové i pro rozvoj Prahy, která v roce 1845 přivítala první vlak na dnešním Masarykově nádraţí (původně se jmenovalo Státní nádraţí Praha). Nejprve byla Praha spojena ţeleznicí s Olomoucí a nedlouho poté byla otevřena i trať do Dráţďan. Napojení Prahy ţeleznicí v jednom směru na Vídeň a ve druhém na Dráţďany vedlo k propojení Středozemního a Severního moře. Praha se tak díky napojení na jednu z nejdůleţitějších evropských ţelezničních tratí stala velmi lákavou pro zakládání nových průmyslových podniků. [Říha, 2012] Výstavba ţelezničních tratí a otevírání nových uhelných dolů na českém území změnily lokalizační rozhodnutí mnoha podnikatelů. Továrny byly nově stavěny spíše v bezprostřední blízkosti nalezišť, přičemţ uţ nebylo tak důleţité umístění v oblastech s kvalifikovanou pracovní silou, protoţe lidé se stávali více mobilními a byli ochotni se za pracovními příleţitostmi přestěhovat. Jako příklad lze uvést Ústí nad Labem, které se díky těţbě hnědého uhlí a napojení na hlavní ţelezniční trať monarchie stalo důleţitým dopravním centrem, jehoţ počet obyvatel se následně velmi rychle zvyšoval. [Horská, 2002] Na migraci obyvatelstva do měst v druhé polovině 19. století měl vliv i domovský zákon z roku 1863, který dával obcím pravomoc vybrat si, komu umoţní přistěhovat se do jejich katastru. Větší města se bránila přílivu chudších vrstev obyvatelstva na svá území, protoţe podle zákona měla městská správa povinnost se o tyto obyvatele postarat, coţ byla poměrně značná zátěţ pro obecní rozpočet. Mnoho dělníků se proto usídlovalo v okolních vesnicích mimo samotné centrum města. [Maier, 2005] V polovině 19. století do českých zemí uţ sice se zpoţděním dorazila průmyslová revoluce, přesto se zde nenacházelo ţádné typické průmyslové město s rozsáhlými továrními čtvrtěmi, která hojně vznikala v západní Evropě. Z větších měst na našem území se jedině v Brně soustředil průmysl přímo do vnitřního města. Centrum Prahy (Malá Strana a Staré Město) si naopak poměrně dlouho zachovalo svůj „neprůmyslový“ charakter. [Horská, 2002]
5
První koněspřeţnou ţeleznicí u nás byla trať Linec-České Budějovice, která byla zkušebně uvedena do provozu v září 1827.
59
V pozdější fázi průmyslové revoluce bylo kvůli sériové výrobě v továrnách nuceno zavřít svůj podnik mnoho řemeslníků (ruční tkalci, punčocháři, knoflíkáři, svíčkaři, mýdlaři či bednáři). Výroba jejich produktů byla totiţ sériově mnohem rychlejší a levnější a malí ţivnostníci tak nebyli schopni továrnám konkurovat. Mnoho řemeslníků však snadno našlo novou práci v odvětví stavebnictví, které díky intenzivní přestavbě a rozrůstání měst velmi prosperovalo. [Horská, 2002; Miller, 2008] Období intenzivního stěhování obyvatelstva z venkovských oblastí do měst na našem území začalo aţ zhruba od roku 1870, tedy o několik desítek let později neţ v západní Evropě. Předtím probíhal přesun obyvatel do měst v mnohem menší míře neţ například ve Velké Británii. Na příliv obyvatelstva byla města v českých zemích poměrně dobře připravená díky jejich přestavbě v době osvícenství. Největší města u nás byla upravována tak, aby se v nich zlepšily hygienické podmínky (přesunutí hřbitovů mimo centra měst, zakládání veřejných parků a alejí a o výstavbu městských nemocnic). [Maier, 2005] Období let 1870-1900 se na českém území vyznačovalo velkou dynamikou populačního růstu ve městech. Důvodem byl růst mezd v nezemědělských sektorech a niţší potřeba pracovní síly v zemědělské výrobě způsobená technologickým pokrokem, coţ společně vytvářelo motivaci pro obyvatele opustit vesnici a přesídlit do města za lépe placenými pracovními příleţitostmi. Jako příklad lze uvést Plzeň, jejíţ počet obyvatel se mezi lety 1870 a 1900 více neţ zdvojnásobil, průměrný roční přírůstek tak byl zhruba 1 400 osob. Rostla však všechna česká města, za uvedené třicetileté období vzrostl výrazně počet obyvatel například i v Pardubicích, Hradci Králové či v Českých Budějovicích. [Maier, 2005] Období po roce 1874 bylo velmi významným pro rozvoj hlavního města Prahy. Městské hradby byly zbourány, coţ usnadnilo další růst města a postupné připojování dalších městských částí. V Praze navíc byla zprovozněna první koněspřeţná tramvaj, rok 1875 tak lze povaţovat za počátek městské hromadné dopravy v našem hlavním městě. Rozvoj veřejné dopravy ve městech má vţdy velký vliv na jejich další rozvoj a ani v případě Prahy tomu nebylo jinak. Díky výstavbě tramvajové sítě mohli nyní obyvatelé města bydlet dále od místa svého zaměstnání, coţ mělo za důsledek rozšiřování zástavby do okolní krajiny. [Říha, 2012] Přelom 19. a 20. století se u nás nesl v duchu dalšího rozvoje dopravy, protoţe se kromě parního stroje nově začala vyuţívat i elektřina. První elektrickou ţelezniční dráhou na našem území byla trať mezi Táborem a Bechyní, zprovozněna v roce 1903, kterou projektoval František Křiţík. Elektrifikovány byly i tramvajové sítě v Praze, první praţská elektrická dráha na Letné však existovala pouze 10 let v období 1895 aţ 1905. [Říha, 2012] V tabulce 12 jsou uvedena největší města na českém území v letech 1830 a 1910 a jejich počty obyvatel v tisících. Tabulka nabízí zajímavé srovnání měst, která patřila mezi největší před a po průmyslové revoluci. V roce 1830 i 1910 byla populačně největší Praha díky své dlouhé historii, svému postavení správního centra a výhodné poloze pro obchod. Druhým nejlidnatějším městem bylo Brno, a to díky rozvinuté průmyslové výrobě. Ostatní největší města se však mezi lety 1830 a 1910 liší. Důvodem je fakt, ţe v průběhu průmyslové revoluce nejvíce populačně rostla města v okolí nalezišť důleţitých nerostných surovin. Lze si například všimnout, ţe v roce 1830 se Ostrava v tabulce vůbec nevyskytuje, ale v roce 1910 byla se svými 187 tisíci obyvatel třetím největším městem na našem území.
60
Tabulka 12: Největší města na našem území v letech 1830 a 1910
1830 Město Praha Brno Jihlava Opava Olomouc Liberec Cheb Kutná Hora Plzeň České Budějovice Prostějov
Počet obyvatel (tis.) 102 36 15 14 12 11 10 10 8 8 8
1910 Město Praha Brno Ostrava Plzeň Liberec Ústí nad Labem Olomouc České Budějovice Karlovy Vary Teplice Děčín
Počet obyvatel (tis.) 668 217 187 111 92 75 63 56 54 51 49
Zdroj: [Horská, 2002]
Počátek 20. století byl pro Rakousko-Uhersko typický řadou ekonomických krizí, které zpomalovaly rozvoj měst. Před první světovou válkou navíc mnoho českých měst čelilo zhroucení obecních rozpočtů, z důvodů inflace a poklesu spotřeby totiţ klesly městům příjmy na minimum, přičemţ výdaje neustále rostly. Do konce války však byla většina měst schopna své rozpočtové problémy vyřešit a vrátit se k vyrovnaným rozpočtům. [Maier, 2005] V průběhu 20. let se většině českých měst podařilo úspěšně vrátit na předválečnou úroveň, co se počtu obyvatel i ţivotní úrovně týče. Velkou zásluhu na tom měl stát, který městům pomáhal příděly majetku, který získal kvůli pozemkové reformě. Mnoho objektů občanské vybavenosti (školy a nemocnice) navíc od měst převzal do své správy stát nebo okresy, čímţ se výrazně sníţila zátěţ obecních rozpočtů. [Maier, 2005] Tabulka 13 obsahuje největší města na českém území v letech 1910 a 1930. Lze si povšimnout, ţe na rozdíl od tabulky 12 se zde v obou letech vyskytují stejná města, pouze s minimálními změnami v pořadí. Počty obyvatel ve městech se i nadále poměrně rychle zvyšovaly, jiţ však ne tak rapidně jako v druhé polovině 19. století. Je také zajímavé si všimnout, ţe Praha, Brno, Ostrava, Plzeň a Liberec byly pěti nejlidnatějšími městy uţ v roce 1910 a zůstaly jimi aţ dodnes.
61
Tabulka 13: Největší města na našem území v letech 1910 a 1930
1910 Město Praha Brno Ostrava Plzeň Liberec Ústí nad Labem Olomouc České Budějovice Karlovy Vary Teplice Děčín
1930 Počet obyvatel (tis.) 668 217 187 111 92 75 63 56 54 51 49
Město Praha Brno Ostrava Plzeň Liberec Ústí nad Labem Olomouc Karlovy Vary České Budějovice Děčín Teplice
Počet obyvatel (tis.) 949 284 220 133 98 88 81 64 61 57 56
Zdroj: [Horská, 2002]
V roce 1930 dosahovala míra urbanizace hodnoty 48,5 % v Čechách a 46,3 % na Moravě a ve Slezsku, coţ jsou ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi mírně nadprůměrná čísla. Období třicátých let však byla obecně pro Československo ve znamení zhoršující se mezinárodněpolitické situace, přičemţ bylo navíc potlačováno nezávislé rozhodování samospráv. V roce 1938 pak došlo k úplné ztrátě autonomie měst a obcí v právní oblasti. [Horská, 2002; Maier, 2005] Druhá světová válka a nucené vystěhování německého obyvatelstva velmi výrazně zasáhly do struktury velikostních kategorií měst na českém území. Velká města zaznamenala výrazný úbytek obyvatelstva, mnoho menších obcí v pohraničí dokonce úplně zaniklo. Přesto však míra urbanizace v této době dále rostla díky hromadnému stěhování Čechů do pohraničních měst, která nyní nabízela velké mnoţství prázdných bytů. [Horská, 2002] Období po nástupu komunismu bylo typické intenzivní industrializací, která měla za následek masovou migraci obyvatelstva do průmyslových měst za prací. Po roce 1950 rostla především středně velká města ve velikostní kategorii 50-100 tisíc obyvatel, velkoměsta naopak zaţívala období minimálního růstu. Důvodem bylo rozmístění průmyslu právě do středně velkých měst a stagnace sektoru sluţeb za socialismu. Růst největších měst byl navíc i administrativně omezen, platil například zákaz výstavby nových soukromých domů na jejich okrajích. Kromě populačního růstu velkoměst tak bylo později uměle zabráněno i procesu suburbanizace, který v této době probíhal v zemích západní Evropy. [Musil, 2002] Zavedení centrálně plánované ekonomiky způsobilo, ţe v druhé polovině 20. století probíhal proces urbanizace na našem území jinak neţ v západní Evropě. Důraz byl kladen na intenzivní industrializaci a rozvoj těţkého průmyslu. Zemědělská výroba na venkově navíc také prošla výraznými změnami a soukromá hospodářství byla nahrazena Jednotnými zemědělskými druţstvy. Kolektivizace zemědělství a vznik JZD měl velké dopady na rozvoj venkova. Mnoho rolníků bylo nuceno vzdát se své půdy, která byla zdrojem jejich obţivy. Významné byly i dopady na ţivotní prostředí, protoţe byly rozorány mnohem větší souvislé plochy, coţ narušilo původní ráz krajiny a vedlo k zániku remízků a jiných přirozených krajinných prvků. [Musil, 2001] 62
Od 70. let patřila k základním znakům územního rozvoje na českém území koncepce střediskové soustavy osídlení. Systém osídlení byl modelován podle principu hierarchie, přičemţ hlavním cílem bylo zajistit dostupnost občanské vybavenosti pro všechny velikostní kategorie sídel. Hlavní myšlenkou střediskové soustavy osídlení bylo odstranění či alespoň sníţení sociálních rozdílů mezi jednotlivými oblastmi na našem území. Problémem tohoto rozdělení obcí však bylo nerespektování přirozených vazeb v prostoru. Později došlo k několika úpravám této koncepce, které mírně přizpůsobily rozmístění průmyslových závodů v souvislosti s přirozeným vývojem. [Kalecký, 2012] Koncepce střediskové soustavy osídlení měla za následek úpadek nejmenších obcí, které měly v hierarchii sídel nejniţší postavení. Ve zmíněných sídlech totiţ chyběla i základní občanská vybavenost a lidé proto tyto obce opouštěli. Preferována byla středně velká města, ale ani největší města se na našem území zdaleka nerozvíjela tak rychle jako v západní Evropě. [Musil, 2001; Kalecký, 2012] Roky 1950 aţ 1980 byly na českém území obdobím výrazné urbanizace, protoţe se mnoho obyvatel stěhovalo do středně velkých měst. Na okrajích měst byla stavěna rozsáhlá panelová sídliště, kde tak pro nově příchozí obyvatele vznikal dostatek nových bytů. Výstavba panelových domů a nutné infrastruktury navíc vytvořila mnoho nových pracovních míst ve městech, coţ byla další motivace pro nově příchozí obyvatele. Oproti státům západní Evropy tak byl na českém území poměrně výrazně potlačován proces suburbanizace a metropolizace. [Musil, 2001] Obecně lze navíc říci, ţe proces urbanizace se u nás neprojevoval na celém území současně, ale naopak docházelo k postupné difúzi ze západu a severozápadu směrem na východ. Urbanizace tak v zásadě kopírovala dříve proběhnuvší industrializaci jednotlivých oblastí. V průběhu 20. století lze navíc pozorovat populační oslabování Čech a naopak posilování Moravy a Slezska. [Musil, 2002] Na podobný vývoj bylo upozorněno jiţ dříve v kapitole věnující se celé Evropě, kde proces stěhování obyvatelstva do měst navazoval na rozvoj průmyslu v různých částek kontinentu. V období socialismu probíhal proces urbanizace přímou i nepřímou formou. Přímou urbanizací se myslí stěhování obyvatelstva z venkova do měst spojené s výstavbou panelových sídlišť, jak bylo zmíněno v předchozím odstavci. Na českém území však v této době probíhala i poměrně intenzivní nepřímá urbanizace, tedy dojíţdění obyvatelstva z venkova do města kvůli zaměstnání, coţ znamenalo přirozený přenos typických znaků městského ţivota na venkov, a to v oblasti sociální i civilizační (například napojování domů na vodovod či plynovod). [Musil, 2002] Studie zkoumající vývoj urbanizace na českém území v 70. a 80. letech poukazují na to, ţe vzhledem ke stupni industrializace byla u nás míra urbanizace poměrně nízká. S rozvojem průmyslu tak byla spojena poměrně malá koncentrace obyvatelstva do měst, coţ bylo způsobeno fenoménem dojíţdění za prací z venkova do měst, jak jiţ bylo uvedeno výše. V roce 1975 se míra urbanizace na našem území pohybovala kolem hodnoty 70 %. [Musil, 2002; United Nations, 2014] V 80. letech se začaly naplno projevovat problémy spojené s řízenou urbanizací. Podobně jako v ostatních zemích se i u nás stará průmyslová odvětví jako těţba uhlí či výroba oceli začala dostávat do problémů. Důsledkem toho začalo mnoho prioritních oblastí upadat a ztrácet obyvatelstvo, především na Ostravsku a v severních Čechách, přičemţ rostoucí míra nezaměstnanosti s sebou nesla i mnoho sociálních problémů. Typický byl i vznik takzvaných vnitřních periferií, tedy průmyslově63
zemědělských oblastí, které byly výrazně chudší neţ zbytek země, přestoţe se geograficky nenacházely na okraji. [Musil, 2001] V transformačním období po listopadu 1989 u nás došlo k výrazným změnám ve struktuře osídlení. Čermák (2009) tyto změny rozděluje na dva druhy - prvním byly takzvané „procesy nápravného typu“, které reagovaly na nevýhodné rozmístění ekonomických aktivit a obyvatelstva v době centrálního plánování a znamenaly návrat k přirozenému vývoji v podmínkách volného trhu. Druhým typem změn byl přechod měst z industriální do postindustriální fáze. Oba druhy změn se v této době vzájemně doplňovaly a umocňovaly, přičemţ převahu měly změny druhého typu, tedy dekoncentrační procesy v rozmístění obyvatelstva. Po pádu komunismu se se zpoţděním začaly projevovat urbanizační trendy a procesy, které v západní Evropě proběhly jiţ o několik desetiletí dříve. Jednalo se o suburbanizaci, kdy se lidé v 90. letech začali pomalu stěhovat do satelitních městeček v zázemí velkoměst. Nejprve bylo bydlení za městem cenově dostupné jen pro vyšší vrstvu obyvatel, jelikoţ kvůli změně reţimu klesly reálné mzdy, vzrostla nezaměstnanost a navíc prudce rostly ceny nemovitostí, stavebních materiálů a prací. V druhé polovině 90. let se však bydlení za městem stalo dostupnějším i pro střední vrstvu obyvatel, díky jejich rostoucí kupní síle a širším moţnostem hypotečního financování nemovitostí. [Sýkora, 2002] Počátkem 90. let se u nás rozmohl stavební styl, kterému se dodnes pejorativně přezdívá „podnikatelské baroko“. V první vlně suburbanizace si dům na předměstí mohli dovolit jen bohatší podnikatelé, pro které se vlastní rodinný dům stal jakýmsi symbolem bohatství a prestiţe. Pro tento styl jsou typické velmi výrazné a mnohdy aţ kýčovité stavební prvky, které vůbec nezapadají do celkového přirozeného vzhledu obce. Většinou se jedná o rozmanité věţičky, balkony, korouhve na střeše, atypická okna či mohutné sloupy. [Potočný, 2005] Nejdříve se suburbanizace projevovala v zázemí hlavního města Prahy, s jistým časovým zpoţděním pak také v okolí Brna. Dnes jiţ suburbanizace u nás postihuje téměř všechna velká města. K odchodu z města lidi motivuje představa výměny špinavého průmyslového města s monotónními panelákovými čtvrtěmi a narůstající kriminalitou za romantický venkov. Kvůli práci si však většinou mohou dovolit přemístění pouze do zázemí velkého města, odkud do svého zaměstnání denně dojíţdějí. [Sýkora, 2003] Proces suburbanizace na našem území s sebou přinesl nejen výhody, ale také mnoho rozličných problémů. Jednalo se o nedostatečnou občanskou vybavenost v nových příměstských čtvrtích, nová zástavba byla totiţ většinou naplánovaná jako developerský projekt, který kvůli maximalizaci zisku nezahrnoval ani základní veřejná prostranství a občanskou vybavenost. Velmi častým problémem bylo i umístění nové čtvrti mimo původní obec v zázemí velkoměsta, coţ s sebou neslo vysoké náklady na budování a údrţbu infrastruktury, a navíc to vedlo i k izolaci nových obyvatel od starousedlíků a od běţného denního ţivota v obci. [Sýkora, 2002; Hnilička, 2005] Mezi další faktory, které měly významnější vliv na vývoj osídlení na našem území v 90. letech, patřila například i deformovanost bytového trhu, tedy součastná existence trhů s regulovaným a neregulovaným nájemným, přičemţ druhý zmíněný byl poměrně omezený a pro většinu obyvatel finančně nedostupný. Vliv měla i neochota českého obyvatelstva stěhovat se například za zaměstnáním. Později byla tato neochota mírně utlumena touhou po vlastním rodinném domě, díky 64
které se dosaţitelnost bydlení stala významnějším lokalizačním faktorem neţ nabídka volných pracovních míst. [Čermák, 2009] Obrázek 11 zachycuje vývoj míry urbanizace na našem území mezi lety 1960 a 2000. Nejprve si lze povšimnou výrazného nárůstu podílu městského obyvatelstva na celkové populaci v průběhu 70. let, který byl způsoben řízenou urbanizací v období socialismu. Během 80. let míra urbanizace stagnovala. Od počátku 90. let lze pozorovat mírný pokles míry urbanizace, jehoţ příčinou bylo počínající stěhování obyvatel na předměstí, ale také oddělování malých obcí od měst po roce 1990 (počet obcí se mezi lety 1990 a 1995 zvýšil o 2 tisíce), čímţ se tak statisticky zvýšil podíl venkovského obyvatelstva na celkové populaci. I kdyţ bylo osamostatňování nejmenších obcí později omezeno zákonem, je pro naši sídelní strukturu dodnes typický velmi vysoký počet obcí (v posledních letech se ustálil na hodnotě kolem 6 250), přičemţ obce do tisíce obyvatel tvoří 80 % z celkového počtu obcí. Podobnou sídelní strukturu má například Slovensko nebo Francie. [ČSÚ, 2012] Obrázek 11: Vývoj míry urbanizace v ČR mezi lety 1960 a 2000
80 75 70 65 60 55 50
Míra urbanizace (v %) Zdroj: [World Bank, 2014], vlastní zpracování
5.3 Současný vývoj Po roce 2000 v ČR intenzivněji pokračoval proces suburbanizace a bydlení za městem jiţ nebylo výsadou jen nejbohatších obyvatel. V největší míře zasáhlo stěhování obyvatel do zázemí Prahu, v jejímţ okolí vzniklo hned několik satelitních městeček (dnes jiţ podle počtu obyvatel formálních měst). Suburbanizace v menší míře zasáhla i ostatní větší města, tedy Brno, Ostravu, Plzeň či Hradec Králové. Ve srovnání s metropolemi v západní Evropě a ve Spojených státech však zmíněný proces neprobíhal na českém území zdaleka tak intenzivně a nepřinesl s sebou tak velké problémy, přesto se však mnoho původně malých sídel v zázemí velkých měst dodnes vyrovnává s následky náhlého přísunu obyvatel, například s nepřihlašováním nových obyvatel k trvalému pobytu, coţ má poté za důsledek nedostatečné daňové příjmy obecního rozpočtu. [Ouředníček, 2008] 65
V současné době se míra urbanizace v České republice pohybuje okolo 74 %, coţ je hodnota srovnatelná s ostatními státy střední Evropy. Podle odhadů budoucího vývoje by měl u nás podíl městského obyvatelstva na celkové populaci do roku 2050 vzrůst na zhruba 80 % [United Nations, 2014]. Na růst míry urbanizace bude mít vliv stagnace a úbytek celkové populace způsobený klesajícím počtem narozených dětí, ale také fakt, ţe míra urbanizace u nás uţ dosáhla téměř své maximální moţné hodnoty. Tabulka 14 obsahuje údaje o vnitřní migraci ČR za roky 1960-2009. Od druhé poloviny 60. let se podle tabulky objem stěhování poměrně výrazně sníţil, přičemţ důvodem můţe být jak nárůst migrace do a ze zahraničí, tak i metodika sběru dat a fakt, ţe se lidé v novém bydlišti nepřihlašovali k trvalému pobytu. Při pohledu na strukturu vnitřního stěhování si lze povšimnout, ţe po roce 1990 narostl podíl stěhování v rámci jednoho okresu, ale také z jednoho kraje do druhého, přičemţ podíl migrace mezi různými okresy v rámci jednoho kraje se poměrně výrazně sníţil. Důvodem je právě proces suburbanizace, ale také vyšší ochota mladší generace obyvatelstva stěhovat se za prací do větších měst (stěhování mezi kraji). Tabulka 14: Vnitřní migrace v ČR v letech 1960-2009
Struktura stěhujících se (%) Průměr let
1960–64 1965–69 1970–74 1975–79 1980–84 1985–89 1990–94 1995–99 2000–04 2005–09
Objem stěhování
z obce do obce z okresu do z kraje v okrese okresu v kraji kraje
286 392 265 222 266 299 284 688 264 726 257 516 242 321 200 370 211 152 235 590
39,4 40,4 44,1 40,9 38,8 37,8 49,0 55,4 52,4 43,1
27,7 26,9 25,5 31,9 34,0 34,8 26,3 20,6 16,8 19,1
do
32,9 32,7 30,4 27,2 27,2 27,4 24,7 23,9 30,8 37,8
Zdroj: [ČSÚ, 2012]
Podobně jako jinde ve světě došlo i v ČR k proměně měst z průmyslových na postindustriální (postmoderní). Pro tato města je typická orientace ekonomiky na sektor sluţeb, přesun obyvatelstva mimo jádro a celková dekoncentrace populace [Čermák, 2009]. Procesem vzniku a hlavními charakteristickými znaky současných postmoderních měst se detailněji zabývá následující kapitola.
66
6
Současné postmoderní město
Vznik a charakteristické znaky současného postmoderního města jsou jiţ popsány v předešlých kapitolách na konkrétních příkladech, proto se tato část mé práce bude věnovat zobecnění empirických poznatků a analýze základních stádií procesu vzniku současného postmoderního města. Druhou část kapitoly tvoří případové studie, které se zabývají vývojem dvou od sebe zcela odlišných měst, Londýna a Lagosu. Jednou ze základních charakteristik postmoderních měst je rozpínání do prostoru a dekoncentrace. Uţ před rokem 1950 se začaly průmyslové továrny postupně přesouvat z městských center do zázemí, které lákalo niţšími nájmy, důvodem však byly i nové hygienické normy, které kvůli nadměrnému znečištění ovzduší omezovaly průmyslovou výrobu v obydlených oblastech. V Evropě a USA byl v druhé polovině 20. století patrný i trend suburbanizace. Kromě obyvatelstva se přesouvala na periferii i průmyslová výroba, která v centrech uvolnila místo pro stále významnější sektor sluţeb. Pro vyspělé země byla v druhé polovině 20. století navíc typická i celková deindustrializace států a mnohá tradiční odvětví (strojírenství, textilní průmysl) byla nahrazena odvětvími moderními. Všechny zmíněné procesy měly za následek, ţe města se stále více rozpínala do prostoru a zástavba tak postupně ztrácela svou kompaktnost (vznikl takzvaný urban sprawl, česky překládaný jako „sídelní kaše“). Dalším charakteristickým rysem postmoderních měst je fakt, ţe je zde většina obyvatelstva zaměstnána v sektoru sluţeb, přičemţ se zde nacházejí ve větší míře i pracoviště zabývající se vědou a výzkumem (někdy označována jako kvintér). Typické jsou technologické a vědecké parky, často propojené s kampusy univerzit, kde probíhá výzkum v moderních odvětvích, například v oblasti informačních technologií, biotechnologií či nanotechnologií. Díky novým komunikačním a dopravním moţnostem je v současnosti snadné oddělit výzkum a vývoj od samotné výroby, která se kvůli niţším nákladům přesouvá do rozvojových zemí. Za tímto trendem stojí i koncept takzvané znalostní ekonomiky, ve které je hospodářský růst zaloţen na výzkumu a inovacích. Postmoderní město tak bývá dáváno do kontrastu s moderním městem, kde převaţuje průmyslová výroba, která s sebou přináší problémy se znečištěným ovzduším a nadměrným hlukem (tedy například největší evropská města na přelomu 19. a 20 století). Kromě moderních technických oborů je v postmoderních městech zaměstnána významná část obyvatelstva ve finančních sluţbách, maloobchodu či rekreačním a zábavním průmyslu. [Featherstone, 2007] Pro současná postindustriální města je typická i struktura zástavby s více sekundárními centry. Tradiční průmyslová města měla obvykle jen jedno hlavní jádro, kam se koncentrovala městská administrativa a nejdůleţitější objekty občanské vybavenosti. Postmoderní města mají ve většině případů center několik, často jsou dokonce sloţena z několika na sobě téměř nezávislých jednotek, které se mezi sebou liší ekonomickými, sociálními i kulturními charakteristikami. V sekundárních centrech se typicky nacházejí průmyslové zóny i nákupní centra, díky čemuţ se zde koncentruje obyvatelstvo. [Kapp, 2012]
67
Rámeček 3: Vznik postmoderního Brna
Přeměnu města z moderního na postmoderní lze poměrně jasně ukázat i na příkladu Brna. Uţ na přelomu 19. a 20. století prosperovala v centru města průmyslová výroba, především v textilním a strojírenském odvětví. V roce 1919 bylo k Brnu připojeno několik okolních měst a obcí (například Královo pole či Husovice), coţ vedlo k nárůstu počtu obyvatel ze zhruba 130 na 210 tisíc a vzniku takzvaného „Velkého Brna“. Brno pak během příštích let i nadále populačně rostlo a v roce 1930 zde ţilo více neţ 260 tisíc obyvatel. V období socialismu byla v Brně dále podporována průmyslová výroba a bylo zde postaveno několik nových panelových sídlišť pro nově příchozí pracovníky. Po roce 1989 muselo být poměrně velké mnoţství továren a průmyslových závodů uzavřeno, protoţe nebyly po uvolnění trhu schopny v tvrdé konkurenci obstát. Na území Brna se tak nacházelo mnoho nevyuţitých a chátrajících průmyslových areálů (brownfields). Některé z nich byly později úspěšně revitalizovány (například dřívější strojírenská továrna a slévárna a dnešní nákupní centrum Vaňkovka), značná část však dodnes nenašla nové vyuţití. Podobně jako většinu větších měst zasáhla i Brno vlna suburbanizace a zdejší obyvatelé se po roce 2000 začali stěhovat do okolních obcí. Největší nárůst počtu obyvatel zaznamenaly Popůvky, Moravany a Česká, jejichţ populace se během poměrně krátkého časového úseku více neţ zdvojnásobila. Cílovým obcím však suburbanizace způsobila mnoho sociálních i finančních problémů. V současnosti se Brno poměrně úspěšně snaţí profilovat jako město veletrhů a špičkového výzkumu. Kolem areálu VUT vzniká rozsáhlý technologický park, v Bohunicích byl otevřen nový Univerzitní kampus a Středoevropský technologický institut CEITEC. V Brně funguje i podpora výzkumu a inovací díky Jihomoravskému inovačnímu centru, které pomáhá nově vznikajícím firmám a usnadňuje transfer technologií do praxe. Obecně lze říci, ţe se z tradičního průmyslového města stává centrum vědy a výzkumu, které se snaţí lákat studenty a vědce z celého světa. Vysoký počet studentů v Brně s sebou přináší i nevýhodu v podobě vysoké míry nezaměstnanosti, protoţe mnoho místních podniků upřednostňuje kvůli niţším mzdovým nákladům studenty před ostatními obyvateli. Do vědecké infrastruktury v Brně jiţ bylo investováno mnoho prostředků ze Strukturálních fondů EU. Je však otázkou času, jestli všechna výzkumná pracoviště budou dostatečně konkurenceschopná i v budoucnosti. Zdroj: [Kuča, 2000; Sýkora, 2002; Horská, 2002; Šuléřová, 2006]
Je sice obtíţné přesně předpovědět budoucí vývoj měst a sídelní struktury ve světě, přesto se většina autorů shoduje, ţe po procesu suburbanizace a deurbanizace bude pokračovat takzvaná reurbanizace, tedy návrat obyvatelstva do měst. V některých zemích lze tento vývoj pozorovat uţ dnes, protoţe se lidé ze zázemí postupně vracejí do jádrových oblastí měst. Reurbanizace je mnohdy výsledkem snahy městské správy o zvýšení atraktivity centra pro bydlení i podnikání. Součástí tohoto procesu je i takzvaná gentrifikace, která spočívá ve stěhování vyšších vrstev obyvatelstva (vysoce postavení manaţeři či podnikatelé) do center měst do nově revitalizovaných budov (často se jedná dokonce o bývalé brownfields). Důleţitou roli bude do budoucnosti hrát pokračující globalizace a provázanost jednotlivých ekonomik, ale i předpokládaný pokles počtu obyvatel ve vyspělých zemích. [McDonogh, 2012]
6.1 Případová studie č. 1: Londýn Londýn byl pro případovou studii zvolen proto, ţe se jedná o patrně nejtypičtější příklad starého průmyslového města s velmi dlouhou tradicí. Od poloviny 20. století lze na vývoji Londýna sledovat 68
proces vzniku současného postmoderního města, jehoţ ekonomika je nyní zaloţena na sluţbách v bankovním a finančním sektoru. Kolem roku 1500 byl Londýn poměrně malým a nevýznamným evropským městem a se svými 50 tisíci obyvatel nepatřil ani do dvacítky největších měst. V průběhu následujících desetiletí však Londýn zaţil velmi rychlý populační růst a kolem roku 1550 zde ţilo jiţ zhruba 200 tisíc obyvatel. V 17. století zmíněný trend pokračoval a londýnská populace se neustále prudce zvyšovala, a to aţ do roku 1650, kdy se růst zpomalil. Na vývoj Londýna mělo zásadní vliv hned několik faktorů, zejména přírodní katastrofy (například velký londýnský poţár v roce 1666), epidemie váţných chorob, ale i postupný pokles kojenecké úmrtnosti a rozvoj dopravy a obchodu. [Landers, 1993] Obrázek 12 zachycuje postupný růst zastavěného území Londýna mezi lety 1800 a 2000, přičemţ na něm lze přehledně vidět jednotlivé fáze urbanizačního procesu. Šedá barva znázorňuje oblast, která byla osídlena jiţ v první polovině 19. století a určitě není překvapením, ţe původní londýnská zástavba se nacházela na pobřeţí řeky Temţe, která slouţila jako důleţitá dopravní tepna pro zahraniční obchod. Londýn značnou část své historie těţil právě z pozice významného světového přístavu. Pro Londýn bylo 19. století obdobím obrovského populačního růstu. Počet obyvatel během 100 let vzrostl z jednoho milionu na zhruba sedm milionů. Příčinou byla průmyslová revoluce, rozvoj technologií a růst výroby v technických odvětvích. Londýnská populace se zvyšovala zásluhou přirozeného i mechanického přírůstku, přičemţ neustále rostl význam migrace ze zahraničí, protoţe se sem mnoho cizinců stěhovalo za pracovními příleţitostmi. V období mezi lety 1880 a 1929 si lze všimnout výrazného rozpínání Londýna do okolní krajiny. Tento růst souvisí s průmyslovou revolucí a rozvojem technologií, které vedly i ke značnému znečištění ovzduší v centru města, coţ mělo za důsledek hromadné stěhování obyvatel do zázemí. V druhé polovině 20. století následně došlo k narušení kompaktnosti zástavby a vytvoření urban sprawlu, tedy nekontrolovaného rozpínání města do okolí poměrně vysokým počtem samostatných zastavěných území na periferii, které vznikly během procesu suburbanizace.
69
Obrázek 12: Vývoj Londýna mezi lety 1800 a 2000
Zdroj: [Angel, 2012a], vlastní úpravy
70
Obrázek 13 ukazuje populačním vývoj Londýna v období let 1801-2011, přičemţ je město rozděleno na dvě oblasti, a to takzvaný „Vnější“ a „Vnitřní“6 Londýn (v originále Inner and Outer London), které dohromady tvoří Velký Londýn (Greater London). Tyto regiony mají přitom dvě různá vymezení, jedno administrativní a druhé čistě pro statistické účely podle britského Národního statistického úřadu (Office for National Statistics). Hodnoty v obrázku jsou vztaţeny na oblasti podle statistického vymezení. Tabulka se zdrojovými daty pro tento graf se nachází v příloze 2. V současnosti ţije ve Velkém Londýně asi 8 milionů obyvatel, při zahrnutí celého metropolitního regionu se tato hodnota vyšplhá aţ ke 13 milionům. [University of Portsmouth, 2012a] Obrázek 13: Vývoj počtu obyvatel Londýna mezi lety 1800 a 2012
9,000,000 8,000,000 7,000,000 6,000,000 5,000,000 4,000,000 3,000,000 2,000,000 1,000,000 0
Vnitřní Londýn
Vnější Londýn
Londýn celkem
Zdroj: [University of Portsmouth, 2012a; University of Portsmouth, 2012b; University of Portsmouth, 2012c], vlastní zpracování
V obrázku si lze všimnout, ţe uţ na úplném počátku 19. století měl Londýn milion obyvatel a byl tak největším evropským městem (kolem roku 1825 překonal Londýn populačně Peking a stal se největším městem světa, přičemţ mu prvenství vydrţelo aţ do roku 1930, kdy byl překonán New Yorkem). Je také zřetelný prudký nárůst počtu obyvatel v druhé polovině 19. století, kolem roku 1900 zde ţilo uţ téměř 7 milionů obyvatel. Zřetelné jsou i vývojové trendy populačního růstu zvlášť ve Vnějším a Vnitřním Londýně. Populačně rostl Velký Londýn konstantně do poloviny 20. století, v období mezi lety 1954 a 1978 pak zaznamenal úbytek obyvatel, který byl způsoben suburbanizačními tendencemi, během 80. let však městská populace začala opět růst. Po roce 1989 si lze povšimnout výrazného zpomalení populačního růstu, jehoţ příčinou byla demografická situace a pokles přirozeného přírůstku.
6
Vnitřní Londýn podle statistického vymezení zahrnuje tyto městské části: Camden, City, Greenwich, Hackney,Hammersmith a Fulham, Islington, Kensington a Chelsea, Lambeth, Lewisham, Southwark, Tower Hamlets, Wandsworth a Westminster.
71
Zatímco do konce 19. století rostly současně obě londýnské oblasti, po roce 1900 začal počet obyvatel Vnitřního Londýna klesat, přičemţ Vnější Londýn i nadále rostl. Kolem roku 1945 Vnější Londýn populačně překonal Londýn vnitřní a udrţel si svou vedoucí pozici aţ do současnosti. Příčinou byl rozvoj průmyslové výroby v blízkosti centra a s tím související znečištění ovzduší na přelomu 19. a 20. století. V dalších desetiletích to byla vidina vlastního domu v klidné oblasti blízko přírody, která obyvatele města lákala na periferii. Od 60. do 80. let zaţil poměrně výrazný úbytek obyvatelstva nejen Vnitřní, ale celý Velký Londýn, protoţe se lidé čím dál častěji stěhovali do okolních menších sídel a ne pouze do okrajových částí města. Obrázek 14 znázorňuje vývoj hustoty zalidnění Londýna, opět při rozdělení na Vnitřní a Vnější Londýn (zdrojová data se nacházejí v příloze 3). Nejzřetelnější byl nárůst sledovaného ukazatele ve Vnitřním Londýně v průběhu 19. století. Důvodem byl příchod obyvatel z venkova do centra města za prací. Doprava zatím nebyla na tak vysoké úrovni, aby bylo moţné oddělit místo bydliště a zaměstnání. Po roce 1900 nastal ve vývoji zlom a hustota zalidnění vnitřního Londýna začala klesat. Příčinou bylo výše zmíněné znečištěné ovzduší a hluk způsobený průmyslovou výrobou. Od 50. let byla příčinou dekoncentrace suburbanizace a stěhování obyvatel mimo centrum. Lze si povšimnout, ţe i přes nárůst populace si Vnější Londýn po celou druhou polovinu 20. století udrţel konstantní hustotu zalidnění, coţ bylo způsobeno neustálým rozšiřováním zastavěného území. Obrázek 14: Vývoj hustoty zalidnění Londýna v letech 1801 až 2001 (v ob./km2)
16,000 14,000 12,000 10,000 8,000 6,000 4,000 2,000 0
Vnitřní Londýn
Vnější Londýn
Velký Londýn
Zdroj: www.demographia.com, vlastní zpracování
Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, jedním z charakteristických znaků současných postindustriálních měst je dekoncentrace obyvatelstva, coţ je právě proces, který v druhé polovině 20. století probíhal v Londýně. V ţádné případě nelze opomenout ani přechod od převáţně průmyslové ekonomiky k hospodářství zaloţenému na sektoru sluţeb. Nová londýnská čtvrť City se tak v posledních dvou desetiletí stala jedním z nejvýznamnějších světových finančních center, coţ 72
s sebou ale přináší i nevýhody v podobě velmi vysokých nájmů, které činí bydlení v blízkosti centra pro většinu obyvatel nedostupným. O víkendech je City kromě turistů téměř vylidněné. Současná podoba londýnské čtvrti City je znázorněna na obrázku 15, kde je zachycena sídla nejvýznamnějších bank a finančních korporací světa. Obrázek 15 Současná podoba londýnské čtvrti City
Zdroj: Sarah Rowlands Photography (http://sarah-rowlands.com/wp-content/uploads/2013/04/1796_6000_080606.jpg)
Od počátku 21. století nastal další obrat v populačním vývoji Londýna a počet obyvatel začal opět růst, a to jak ve Vnějším, tak i ve Vnitřním Londýně, coţ odpovídá dříve zmíněnému trendu reurbanizace. Obyvatelé se začali do města vracet proto, ţe jim přestalo vyhovovat dlouhé denní dojíţdění za prací do centra, ale také proto, ţe městská správa vytvořila vhodné podmínky pro návrat obyvatel do jádrových oblastí, rekonstrukcí starších budov a rozšířením nabídky bytů a výstavbou nových objektů občanské vybavenosti.
6.2 Případová studie č. 2: Lagos Lagos byl pro druhou případovou studii vybrán proto, ţe se jedná téměř o dokonalý protiklad Londýna. Zatímco evropská metropole má velmi dlouhou tradici a vyvíjela se postupně po mnoho století, Lagos zaţil teprve v posledních několika letech období velmi prudkého populačního růstu, čímţ se zařadil mezi nejrychleji se rozvíjející města současnosti. Druhým důvodem byl fakt, ţe na příkladu Lagosu lze ukázat vývoj největších měst v rozvojových zemích a problémy spojené s příliš vysokým tempem urbanizace. V 17. století byl Lagos malou rybářskou osadou, avšak od počátku 18. století se začal měnit ve významný přístav a centrum námořního obchodu. Zhruba od roku 1760 se stal jedním 73
z nejvýznamnějších středisek obchodu s otroky a kaţdoročně odsud bylo přepraveno aţ několik set tisíc Afričanů do Ameriky k prácem na plantáţích. V roce 1807 však Velká Británie zakázala otroctví a rozvoj města se tak výrazně zpomalil. [Mann, 2007] V roce 1850 měl Lagos zhruba 20 tisíc obyvatel a patřil ke spíše menším městům na území dnešní Nigerie. V roce 1861 se Lagos stal oficiální britskou kolonií, coţ usnadnilo jeho další rozvoj, protoţe zde Britové začali poměrně úspěšně realizovat svůj program na podporu ekonomického růstu, který spočíval v podpoře obchodu a plánování dalšího územního rozmachu. [Murray, 2007; Mann, 2007; Angel, 2012a] V roce 1914 byly severní a jiţní část Nigérie spolu s Lagosem sjednoceny pod nadvládou Britského impéria pod názvem Kolonie a protektorát Nigérie a Lagos byl ustanoven hlavním městem. První polovina 20. století se nesla v duchu ekonomického růstu, který dosahoval hodnot kolem 5 % ročně a jehoţ hlavním motorem byla těţba ropy. V roce 1960 byla vyhlášena samostatná Nigérie a Lagos zůstal i nadále hlavním městem. Byla také vyhlášena nigerijská Ústava a zvolen nezávislý parlament, kvůli váţným konfliktům mezi jednotlivými etniky však došlo v roce 1967 k občanské válce, která měla negativní vliv na ekonomický růst Nigérie. [Murray, 2007; Falola, 1999] Tabulka 15 obsahuje údaje o počtu obyvatel Lagosu ve vybraných letech v období 1850-2012 Na první pohled je zřetelné velmi vysoké tempo populačního růstu v druhé polovině 20. století. Počet obyvatel se mezi lety 1952 a 2012 zvýšil zhruba padesátkrát. Tento trend je typický pro většinu měst v rozvojových zemích. Růst počtu obyvatel v tomto období byl způsoben přirozeným přírůstkem, přičemţ role mechanického přírůstku také nebyla zanedbatelná, protoţe rostoucí nabídka pracovních míst lákala do města mnoho obyvatel z vnitrozemí. Nelze opomenout ani mezinárodní imigranty, kteří do města utíkali před válečnými konflikty ve svých zemích, nejvíce z Libérie a Sierry Leone. [Murray, 2007] Tabulka 15: Přibližný počet obyvatel Lagosu v jednotlivých letech
Rok
Počet obyvatel 1850 1900 1920 1952 1962 1978 2000 2012
20 000 40 000 96 902 267 400 862 291 2 281 953 8 422 000 12 000 000
Zdroj: [Angel, 2012a; World Bank, 2014]
Obrázek 16 zobrazuje územní vývoj Lagosu mezi lety 1850 a 2000. Na první pohled je zřejmé, ţe k nejvýraznějšímu růstu města došlo po roce 1978 (tmavě červená oblast), kdy se zastavěná plocha rozšířila na sever, ale také podél řeky Badagry. Hlavní důvod pro růst města těmito směry je zřejmý, v severní části se nachází nejvýznamnější nigerijské letiště a hlavní ţelezniční trať a na řece zase nákladní přístavy, v obou případech se tedy jedná o významné obchodní uzly.
74
Obrázek 16: Vývoj Lagosu mezi lety 1850 a 2000
Zdroj: [Angel, 2012a], vlastní úpravy
V 80. letech byl Lagos kvůli vysoké míře chudoby a naprosto nefunkčnímu právnímu systému označován za nejhorší město planety. Bytová výstavba ani rozšiřování základní technické a dopravní infrastruktury zdaleka nestačily vysokému tempu populačního růstu. Mnoho místních obyvatel ţilo pod hranicí chudoby v naprosto nevyhovujících podmínkách, s čímţ souvisela i velmi vysoká míra kriminality. Nigérie je navíc příkladem země, kde v 80. a 90. letech probíhala takzvaná „urbanizace bez ekonomického růstu“ (urbanization without growth), tedy jev typický pro většinu afrických států, 75
který s sebou pro rychle rostoucí města nese mnoho problémů. [Murray, 2007] Obrázek 17 zachycuje vývoj HDP na obyvatele (vyjádřeno v současných amerických dolarech) a míry urbanizace v Nigérii (v %) v letech 1960-2012. Zatímco míra urbanizace v tomto období konstantně rostla, HDP na obyvatele v 80. a 90. letech stagnoval nebo dokonce klesal. Obrázek 17: Vývoj HDP na obyvatele a míry urbanizace v Nigérii v letech 1960-2012
1800
60
1600 50 1400 1200
40
1000 30 800 600
20
400 10 200 0 1960 1962 1964 1966 1968 1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 2008 2010 2012
0
HDP na obyvatele
Míra urbanizace
Zdroj: [World Bank, 2014], vlastní zpracování
Při srovnání Londýna a Lagosu je zřetelné, jak významnou roli hraje při růstu míry urbanizace a rozvoji městských sídel ekonomická prosperita. Zatímco ve Velké Británii rostl s podílem městské populace i HDP, v Nigérii ekonomická úroveň stagnovala, coţ způsobilo nedostatek prostředků na nutné veřejné investice do rozvoje měst (bytová výstavba, infrastruktura a objekty občanské vybavenosti), coţ nejvíce zasáhlo právě Lagos jako největší nigerijské město. Od počátku 21. století začala ekonomika Nigérie opět růst, díky čemuţ se pomalu začala zvyšovat i ţivotní úroveň obyvatel měst. Dalším důleţitým aspektem, ve kterém se Lagos a Londýn odlišují, je průběh bytové výstavby a rozšiřování města do okolí. V Londýně uţ od 18. století fungovalo kvalitní územní plánování, které pomohlo předejít mnoha problémům při rychlém rozrůstání města v průběhu průmyslové revoluce. V Lagosu naopak probíhal územní rozvoj zcela náhodně a bez oficiální koncepce, coţ mělo za následek nejen neefektivní rozmístění jednotlivých aktivit ve městě, ale i nadměrnou zátěţ ţivotního prostředí. Obrázek 17 ukazuje typickou odpolední dopravní situaci v centru Lagosu a na první pohled si lze všimnout, ţe místní silnice svou kapacitou zdaleka nedostačují poţadavkům obyvatel. [Murray, 2007; Spence, 2009]
76
Obrázek 18: Dopravní zácpa v centru Lagosu
Zdroj: http://kashif-ali.com/wp-content/uploads/2011/03/Lagos-Taffic.jpg
V roce 1991 Lagos ztratil status hlavního města a byl nahrazen Abujou, coţ bylo uměle vybudované město na zelené louce, které uţ od počátku bylo naplánováno tak, aby plnilo pouze svou administrativní funkci. Lagos přesto dodnes zůstává největším nigerijským městem (v současnosti zde ţije 13 % nigerijské populace) a také obchodním centrem a nejvýznamnějším přístavem země. V posledních letech navíc roste význam Lagosu jako turistické destinace, kdy návštěvníky nejvíce láká přímořská poloha a místní trhy s tradičními africkými řemeslnými a uměleckými výrobky. Podle prognóz bude Lagos i nadále rychle populačně růst, v roce 2020 by se měl dokonce stát největším městem planety s 20 miliony obyvatel. [Murray, 2007; World Bank, 2014b] Kaplan (2014) ve svém příspěvku pro New York Times představuje Lagos jako pozitivní příklad pro metropole ostatních rozvojových zemí. V článku argumentuje tím, ţe za poslední dvě desetiletí se městské správě podařilo výrazně zlepšit technickou i dopravní infrastrukturu, čistotu ve městě a ţivotní úroveň nejchudších obyvatel. Kaplan povaţuje za zlomový rok 1999, kdy v Nigérii došlo k obnově demokracie a konání pravidelných voleb, přičemţ významnou roli hrála i decentralizace státní správy, protoţe pokud mají místní političtí představitelé osobní vazby s daným místem, mají mnohem větší motivaci řídit město lépe a efektivněji (případně mohou snadněji vyuţívat místní korupční prostředí). I přes výrazně příznivější vývoj v posledních letech se však Lagos stále potýká s problémy, které jsou typické i pro ostatní města rozvojových zemí s vysokým tempem populačního růstu. Jedná se o nedostatečný přístup obyvatelstva k pitné vodě a k základním objektům občanské vybavenosti (především ke vzdělání a zdravotnictví), znečištěné ovzduší, přelidněné centrum a také o velmi zaostalé chudinské čtvrti a slumy. Míra chudoby je sice ve městech niţší neţ ve venkovských 77
oblastech, přesto však Světová banka a jiné nadnárodní organizace realizují mnoho programů i na zlepšení kvality ţivota ve městech rozvojových zemí.
78
Závěr Urbanizace je proces, který se na většině kontinentů stal fenoménem posledních zhruba 200 let. Od počátku průmyslové revoluce v první polovině 19. století se obyvatelstvo Evropy a Severní Ameriky začalo stěhovat do měst, coţ následně odstartovalo velké mnoţství změn v sídelní struktuře i v celé společnosti. V roce 2008 překročila světová míra urbanizace magickou hranici 50 % a v současnosti tedy ţije jiţ více neţ polovina populace ve městech. Urbanizace proběhla i nepřímou formou, kdyţ si i venkovské obyvatelstvo z velké části osvojilo městský způsob ţivota. Cílem předloţené diplomové bylo analyzovat proces urbanizace a charakterizovat jednotlivá stádia vzniku současného postmoderního města, k jehoţ naplnění byly vyuţity následující metody: komparativní analýza, interpretace dat a informací, hledání souvislostí, syntéza a abstrakce poznatků. Stěhování obyvatel do měst bylo ve svých počátcích podmíněno pokrokem v zemědělství, v následujících stoletích rozvojem obchodu a od počátku 19. století rozvojem průmyslové výroby. V současnosti láká obyvatele do měst široká nabídka zaměstnání ve sluţbách a obecně vyšší ţivotní úroveň neţ ve venkovských oblastech. Nárůst podílu městské populace bude v následujících desetiletích pokračovat a bude probíhat převáţně v rozvojových zemích. Mnoho měst v Africe a Asii během následujících 15 let svou populaci dokonce zdvojnásobí. Rapidní proces urbanizace s sebou přináší mnoho problémů a negativně postihuje především nejchudší vrstvu obyvatelstva, přesto je úzce svázán s ekonomickým rozvojem a nelze se mu vyhnout. Vhodnými ekonomickými a politickými nástroji je však moţné jeho negativní důsledky alespoň zmírnit. Rychle se rozrůstající města v rozvojových zemích v současnosti doplácejí na absenci územního a strategického plánování a kvalitní místní správy. Bez existující koncepce vznikají nová zastavěná území, která nejsou dostatečně vybavena odpovídající dopravní a technickou infrastrukturou. Rychlé rozpínání měst do okolí navíc nadměrně zatěţuje krajinu a ţivotní prostředí. Města sice bývají obecně spojována s vyššími příjmy, v rozvojových zemích však s urbanizací vzrostla ţivotní úroveň pouze nejvyšší vrstvy obyvatelstva a sociální rozdíly mezi bohatými a chudými se výrazně prohloubily. V mnoha afrických, asijských i jihoamerických městech se nacházejí rozsáhlé slumy, ve kterých ţijí obyvatelé pod hranicí chudoby a mnohdy nemají přístup ani ke zdrojům pitné vody. Udrţitelnost vývoje měst v rozvojových zemích je jednou z nejzásadnějších otázek, kterými se v současnosti zabývá mnoho nadnárodních organizací. Zejména do subsaharské Afriky proudí kaţdoročně obrovské mnoţství finančních prostředků, ke zlepšení situace však dochází pouze velmi pomalu. Je otázkou, zda finanční pomoc od vyspělých zemí můţe nejchudším obyvatelům měst v rozvojových zemích opravdu výrazněji pomoci. Zásadní roli totiţ stále hraje správné fungování státní správy a hospodářství a v neposlední řadě i samotná mentalita místních lidí. Vyhlídky na příští desetiletí jsou tak spíše nejisté, protoţe ve většině rozvojových zemí bude potřeba především politická a ekonomická reforma, která bude vyţadovat stabilní a odpovědnou vládu, která ve většině rozvojových zemí zatím není. Většina těchto zemí se tak nachází v začarovaném kruhu, neboť pro zlepšení ţivotní úrovně městského obyvatelstva je potřebný dostatek finančních prostředků a ekonomický růst, pro ekonomický růst je ale zásadní určitá ţivotní úroveň obyvatel, minimálně dostatečný přístup k pitné vodě a jiným základním hygienickým zařízením, kvalitnímu vzdělání a zdravotnickým zařízením. 79
Dostat se ze začarovaného kruhu ven bude pro představitele rozvojových zemí a jejich měst asi největší výzvou následujících let. Ve vyspělých zemích přinesl proces urbanizace díky dlouhé tradici, pomalejšímu tempu územního rozvoje a kvalitní plánovací dokumentaci výrazně méně problémů neţ v zemích rozvojových. V průběhu průmyslové revoluce bylo sice ve městech velmi znečištěné ovzduší, kvůli čemuţ výrazně vzrostla úmrtnost, postupem času ale byla průmyslová výroba přesunuta za města (či do rozvojových zemí, kde znečišťuje prostředí v současné době) a ţivotní úroveň obyvatel se tak zvýšila. V posledních desetiletích probíhají ve městech v Evropě a Severní Americe změny spíše kvalitativního neţ kvantitativního charakteru typické pro přechod industriálních měst do postindustriální fáze. Pro současná postmoderní města ve vyspělých zemích je typická dekoncentrace a decentralizace. Hustota osídlení je tak výrazně niţší neţ u moderních měst industriální doby a kromě hlavního jádra mají postindustriální města i několik sekundárních center. Ekonomika zmíněných měst je primárně zaloţena na sektoru sluţeb a na výzkumu a vývoji v moderních technologických odvětvích. Podle prognóz populačního vývoje by měl počet obyvatel vyspělých států stagnovat a poté začít dokonce klesat, bude tedy růst význam mezinárodní migrace. Hlavní výzvou do budoucnosti bude pro tato města zajištění kvalitního a bezkonfliktního sociálního prostředí pro všechna etnika a vrstvy obyvatel. Druhým důleţitým úkolem bude sníţení energetické náročnosti měst a jejich dopadů na ţivotní prostředí, čehoţ lze docílit například zateplováním budov, vyuţíváním moderních technologií či podporou veřejné dopravy. Urbanizace je fenomén, který začal před 200 lety a do budoucna bude i nadále pokračovat, protoţe je úzce svázán s ekonomickým růstem a společenským pokrokem. Pro udrţitelnost tohoto procesu bude naprosto zásadní kvalitní plánování a dostatečná regulace. Na příkladu Lagosu byly v diplomové práci ukázány hlavní problémy a rizika, které můţe nekontrolované rozrůstání měst způsobit. Hlavní zodpovědnost za budoucí vývoj budou mít především orgány místních správ, ale také národní vlády a nadnárodní organizace, které mohou negativní důsledky urbanizace alespoň zmírnit.
80
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Literatura ABBOTT, Carl. How cities won the West: four centuries of urban change in western North America. Albuquerque, 2008, x, 347 p. ISBN 978-082-6333-124. ANGEL, Shlomo. Atlas of urban expansion. Cambridge, Mass.: Lincoln Institute of Land Policy, c2012. ISBN 978-155-8442-436. [Angel, 2012a] ANGEL, Shlomo. Planet of cities. Cambridge, Mass.: Lincoln Institute of Land Policy, c2012, xvi, 343 p. ISBN 978-1-55844-245-0. [Angel, 2012b] BEAUREGARD, Robert A. When America Became Suburban. Minneapolis: University of Minnesota Press, 2006. ISBN 978-081-6698-813. BERG, Leo van den. Urban Europe: A Study of Growth and Decline. 1st ed. New York: Pergamon Press, 1982, ISBN 008023156X1. BERTENS, Johannes Willem. The idea of the postmodern: a history. New York: Routledge, 1995, ix, 284 p. ISBN 0-203-35932-1 BIRCH, Eugenie Ladner a Susan M WACHTER. Global urbanization. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, c2011, vi, 376 p. City in the twenty-first century book series. ISBN 978-0812242-843. BRAMHAM, Peter a Stephen WAGG. Sport, leisure and culture in the postmodern city. Ashgate Pub., c2009, 221 p. ISBN 07-546-9102-0 CARTER, Harold. An introduction to urban historical geography. Baltimore, Md.: E. Arnold, 1983, xvii, 222 p. ISBN 07-131-6386-0. CLAPSON, Mark. Suburban century: social change and urban growth in England and the United States. New York: Berg, 2003, ix, 235 p. ISBN 18-597-3648-3 CLARK, Peter. European cities and towns: 400-2000. New York: Oxford University Press, 2009. ISBN 01-995-6273-3 DRAKAKIS-SMITH, David. Third world cities. 2nd ed. London: Routledge, 2000. ISBN 02-0376497-8. DUDWICK, Nora. From farm to firm: rural-urban transition in developing countries. Washington, D.C.: World Bank, c2011, xvi, 235 p. Directions in development (Washington, D.C.). ISBN 08-2138640-9. ELLIN, Nan. Postmodern urbanism. Rev. ed. New York, c1999, viii, 392 p. ISBN 15-689-8135-X FALOLA, Toyin. The history of Nigeria. Westport, Conn.: Greenwood Press, 1999, xviii, 269 p. ISBN 03-133-0682-6. FEATHERSTONE, Mike. Consumer culture and postmodernism. 2nd ed. Los Angeles: SAGE Publications, 2007. ISBN 978-141-2910-149 81
FERENČUHOVÁ, Slavomíra, Lucie GALČANOVÁ a Barbora VACKOVÁ. Československé město včera a dnes: každodennost - reprezentace - výzkum. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, 281 s. ISBN 978-808-7378-441 FISHMAN, R. Bourgeois Utopias: The Rise And Fall Of Suburbia. New York: Basic Books, 1989. 272 s. GREGORY, Derek. The dictionary of human geography. 5th ed. Malden, MA: Blackwell, 2009, xvi, 1052 p. ISBN 978-140-5132-886 HARVEY, David. The condition of postmodernity: an enquiry into the origins of cultural change. Cambridge, Mass., USA: Blackwell, 1989, ix, 378 p. ISBN 06-311-6294-1. HNILIČKA, Pavel. Sídelní kaše: otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodinných domů. 2., dopl. vyd. Brno: Host, 2012, 207 s. ISBN 978-807-2945-924. HOHENBERG, Paul M a Lynn Hollen LEES. The making of urban Europe, 1000-1994. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, c1995, ix, 436 p. ISBN 06-745-4362-9 HORSKÁ, Pavla, Eduard MAUR a Jiří MUSIL. Zrod velkoměsta :urbanizace českých zemí a Evropa. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2002. 352 s. ISBN 80-7185-409-3 KAPLAN, David a James Wheeler. Urban geography. 2nd ed. Hoboken, NJ: John Wiley. 2009, 512 p. ISBN 978-047-1798-156. KAPP, Paul Hardin a Paul J. ARMSTRONG. SynergiCity: reinventing the postindustrial city. London: Board of Trustees of the University of Illinois, 2012, xiii, 194 pages. ISBN 978-025-2036-811. . 80-718-4515-9.
. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 1998, 345 p. ISBN
KUČA, Karel. Brno: vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Vyd. 1. Praha: Baset, 2000, 644 s. ISBN 80-862-2311-6. LANDERS, John. Death and the metropolis: studies in the demographic history of London, 16701830. New York: Cambridge University Press, 1993, xxiii, 408 p. ISBN 05-213-5599-0. LEES, Andrew a Lynn Hollen LEES. Cities and the making of modern Europe, 1750-1914. New York: Cambridge University Press, 2007, xii, 300 p. ISBN 05-215-4822-5. LENGER, Friedrich. Towards an urban nation: Germany since 1780. New York: Berg, 2002, ix, 186 p. German historical perspectives. ISBN 185973586x LILLEY, Keith D. City and cosmos: the medieval world in urban form. London: Reaktion, c2009, 256 p. ISBN 978-1-86189-441-0. MAIER, Karel. p. ISBN 80-200-1245-1.
1850-1938. Vyd. 1. Praha: Academia, 2005, 374
MANN, Kristin. Slavery and the birth of an African city: Lagos, 1760-1900. Bloomington, Ind.: Indiana University Press, c2007, xii, 473 p. ISBN 02-533-4884-6. MCDONALD, John F. Urban America: growth, crisis, and rebirth. Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, c2008, xxiii, 377 p. ISBN 07-656-1806-0. 82
MCDONOGH, Gary W a Marina PETERSON. Global downtowns. 1st ed. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2012, vii, 360 p. ISBN 978-081-2243-840. MERVART, Pavel. Československé město včera a dnes: každodennost - reprezentace - výzkum. Editor Slavomíra Ferenčuhová, Lucie Galčanová, Barbora Vacková. Červený Kostelec, 2010, 281 s. ISBN 978-802-1053-083. MILLER, Jaroslav. Urban societies in East-Central Europe: 1500-1700. Burlington, VT: Ashgate, c2008, xxii, 292 p. ISBN 978-075-4657-392. MONTGOMERY, Mark. Cities transformed: demographic change and its implications in the developing world. Washington, DC: National Academies Press, c2003, xvii, 529 p. ISBN 03-0951148-8. MURRAY, Martin J a Garth Andrew MYERS. Cities in contemporary Africa. 1st ed. New York: Palgrave Macmillan, 2007, xiv, 318 p. ISBN 978-140-3970-350. NEWMAN, P.; J. R. KENWORTHY. Cities and automobile dependence: a sourcebook. Brookfield, Vt., USA: Gower Technical, 1989, 388 s. OUŘEDNÍČEK, M. Suburbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, 2008. 96 s. POTOČNÝ, T.; MAREŠ, P. Lidé na okraji: případová studie satelitního městečka. [s.l.]: [s.n.], 2005. 81 s. RICH, John a Andrew WALLACE-HADRILL. City and country in the ancient world. New York: Routledge, 1991, xviii, 305 p. Leicester-Nottingham studies in ancient society, v. 2. ISBN 0-20341870-0 ŘÍHA, Zdeněk a Pavel FOJTÍK. Jak se tvoří město: vývoj dopravního systému Prahy v období průmyslové revoluce. Vyd. 1. Praha: České vysoké učení technické, 2012, 188 s. :il. ISBN 978-8001050-293. SCHAEDEL, Richard. Urbanization in the Americas from its beginnings to the present. The Hague: Mouton, 1978. ISBN 90-279-7530-2. SPENCE, Michael, Patricia Clarke ANNEZ a Robert M BUCKLEY. Urbanization and growth. Washington, DC: World Bank, c2009. ISBN 08-213-7574-1 STOREY, Glenn Reed. Urbanism in the preindustrial world: cross-cultural approaches. Tuscaloosa: University of Alabama Press, c2006, xii, 443 p. ISBN 978-081-7352-462 SÝKORA, L. (ed.). Suburbanizace a její sociální ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, o.p.s. 2002. 191 s. SÝKORA, L. Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis. 2003, 39(2) VERHULST, Adriaan E. The rise of cities in north-west Europe. Paris: Editions de la Maison des Sciences de l'Homme, 1999, xi, 174 p. ISBN 27-351-0818-X.
83
YUSUF, Shahid a Tony SAICH. China urbanizes: consequences, strategies, and policies. Washington, D.C.: World Bank, c2008, xiv, 213 p. Directions in development (Washington, D.C.). ISBN 08-213-7212-2.
Odborné články BHATTACHARYA, Prabir. Urbanisation in Developing Countries. Economic and Political Weekly. 2002, roč. 41, č. 37. COQUERY-VIDROVITCH, Catherine. The Process of Urbanization in Africa (From the Origins to the Beginning of Independence). African Studies Review. 1991, roč. 34, č. 1, s. 1-98. ČERMÁK, Zdeněk; HAMPL, Martin; MÜLLER, Jan. Současné tendence vývoje obyvatelstva metropolitních areálů v Česku: Dochází k významnému obratu? Geografie – Sborník ČGS. 2009, roč. 114, č.1, s. 37 – 51 DEAR, Michael a Stephen FLUSTY. Postmodern Urbanism. Annals of the Association of American Geographers. 1998, č. 1. DYSON, Tim. The Role of the Demographic Transition in the Process of Urbanization. Population and Development Review. 2011, roč. 37, č. 1, s. 34-54. FAY, Marianne. Urbanization Without Growth: A Not-So-Uncommon Phenomenom. Oxford: World Bank, 2000. JONES, R. F. J. A False Start? The Roman Urbanization of Western Europe. World Archeology. 1987, roč. 19, č. 1, s. 47-57. KALECKÝ, Lukáš. Středisková soustava osídlení – moderní utopie, nebo tradiční nástroj uspořádání prostoru?. Obec a finance. 2012, č. 2. KAPLAN, Seth. What Makes Lagos a Model City? The New York Times [online]. 2014 [cit. 2014-0414]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2014/01/08/opinion/what-makes-lagos-a-modelcity.html?_r=0 KASARDA, John a Edward CRENSHAW. Third World Urbanization: Dimensions, Theories, and Determinants. Annual Review of Sociology. 1991, č. 17, s. 467-501. LINN, Johannes. The Costs of Urbanization in Developing Countries. Economic Development and Cultural Change. 1982, roč. 30, č. 3, s. 625-648. MULÍČEK, Ondřej a Luděk SÝKORA. Urbanizace a suburbanizace v Česku na počátku 21. století. Urbanismus a územní rozvoj. 2012, XV, č. 5 MUSIL, Jiří. Vývoj a plánování měst ve reţimů. Sociologický časopis. 2001, č. 3, 275–296.
střední
Evropě
v
období
komunistických
ROWLAND, D. T. Theories of Urbanization in Australia. Geographical Review. 1977, roč. 67, č. 2, s. 167-176. SCHMANDT, Michael J. Postmodern Phoenix. Geographical Review. 1995, vol. 85, issue 3.
84
STOBART, Jon. In Search of Causality: A Regional Approach to Urban Growth in EighteenthCentury England. Human Geography. 2000, roč. 82, č. 3, s. 149-163. ŠULEŘOVÁ, Michaela. Brno v proudu změn: Proměny vnitřní struktury Brna z pohledu vlivů globálních trendů. Urbanismus a územní rozvoj. 2006, roč. 9, č. 1, s. 9 – 20.
Data a elektronické zdroje Demografická příručka 2012. Český statistický http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/4032-13
úřad [online].
2013.
Dostupné
z:
GB Historical GIS. Inner London through time. Population Statistics. Total Population, A Vision of Britain through Time. University of Portsmouth [online]. 2012. Dostupné z: http://www.visionofbritain.org.uk/unit/10076845/cube/TOT_POP [University of Porsmouth, 2012b] GB Historical GIS. London GovOf through time. Population Statistics. Total Population, A Vision of Britain through Time. University of Portsmouth [online]. 2012. Dostupné z: http://www.visionofbritain.org.uk/unit/10097836/cube/TOT_POP [University of Porsmouth, 2012a] GB Historical GIS. Outer London through time. Population Statistics. Total Population, A Vision of Britain through Time. University of Portsmouth [online]. 2012. Dostupné z: http://www.visionofbritain.org.uk/unit/10202620/cube/TOT_POP [University of Porsmouth, 2012b] GDP per capita growth (annual %). World Bank [online]. http://data.worldbank.org/topic/economy-and-growth [World Bank, 2014a]
2014.
Dostupné
z:
Greater London, Inner London & Outer London Population & Density History. Demographia [online]. [cit. 2014-05-11]. Dostupné z: http://www.demographia.com/dm-lon31.htm Increasing Urbanization: Population Distribution by City Size, 1790 to 1890. United States Census Bureau [online]. 2014. Dostupné z: http://www.census.gov/dataviz/visualizations/005/. Population in the largest city (% of urban population). World Bank [online]. 2014. Dostupné z: http://data.worldbank.org/topic/urban-developmen.t [World Bank, 2014b] Urban Population (% of total). World Bank [online]. http://data.worldbank.org/topic/urban-development. [World Bank, 2014c] Urban Population Growth (% annual). World Bank [online]. http://data.worldbank.org/topic/urban-development. [World Bank, 2014d]
2014. 2014.
Dostupné
z:
Dostupné
z:
Vývoj počtu obcí v České republice podle krajů. Český statistický úřad [online]. 2014. Dostupné z: http://www.czso.cz/cz/cr_1989_ts/0201.pdf World Urbanization Prospects. United Nations: Department of Social and Economic Affairs [online]. 2014. Dostupné z: http://esa.un.org/unup/CD-ROM/Urban-Rural-Population.htm
85
86
SEZNAM TABULEK Tabulka 1: Největší evropská města kolem roku 1500 ..........................................................................22 Tabulka 2: Míra urbanizace v Evropě kolem roku 1500 ........................................................................23 Tabulka 3: Počet měst v dané velikostní kategorii mezi lety 1500 a 1800 ............................................23 Tabulka 4: Největší města Ameriky kolem roku 1800 ..........................................................................26 Tabulka 5: Míra urbanizace v Evropě v letech 1850 a 1910 ..................................................................31 Tabulka 6: Míra urbanizace (v %) ve vybraných evropských státech v letech 1800, 1850 a 1900 .......31 Tabulka 7: Změna míry urbanizace mezi lety 1950 a 2010 ve vybraných zemích Evropy (v %) .........38 Tabulka 8: Nejvíce urbanizované země Evropy v roce 2012 .................................................................38 Tabulka 9: Nejméně urbanizované evropské země v roce 2012 (v %) ..................................................39 Tabulka 10: Země s největším předpovídaným nárůstem míry urbanizace do roku 2050 .....................39 Tabulka 11: Podíl obyvatelstva v největším městě podle státu v roce 2012 ..........................................54 Tabulka 12: Největší města na našem území v letech 1830 a 1910 .......................................................61 Tabulka 13: Největší města na našem území v letech 1910 a 1930 .......................................................62 Tabulka 14: Vnitřní migrace v ČR v letech 1960-2009 .........................................................................66 Tabulka 15: Přibliţný počet obyvatel Lagosu v jednotlivých letech .....................................................74
SEZNAM OBRÁZKŮ Obrázek 1: Stádia vývoje měst (přírůstky populace) .............................................................................15 Obrázek 2: Vymezení jednotlivých regionů Evropy pro účely této práce .............................................17 Obrázek 3: Industrializace a urbanizace Evropy kolem roku 1850........................................................30 Obrázek 4: Největší evropská města v roce 1900 ..................................................................................33 Obrázek 5: Největší města USA v roce 1800 .........................................................................................41 Obrázek 6: Největší města USA v roce 1850 .........................................................................................42 Obrázek 7: Největší města USA v roce 1890 .........................................................................................44 Obrázek 8: Vývoj míry urbanizace v USA mezi lety 1950 a 2010 (v %) ..............................................47 Obrázek 9 Předměstí Phoenixu, Sun City v Arizoně .............................................................................48 Obrázek 10: Vztah mezi růstem HDP a míry urbanizace ve světě v roce 2012.....................................51 Obrázek 11: Vývoj míry urbanizace v ČR mezi lety 1960 a 2000 ........................................................65 Obrázek 12: Vývoj Londýna mezi lety 1800 a 2000 .............................................................................70 Obrázek 13: Vývoj počtu obyvatel Londýna mezi lety 1800 a 2012 .....................................................71 Obrázek 14: Vývoj hustoty zalidnění Londýna v letech 1801 aţ 2001 (v ob./km2) ..............................72 Obrázek 15 Současná podoba londýnské čtvrti City ..............................................................................73 Obrázek 16: Vývoj Lagosu mezi lety 1850 a 2000 ................................................................................75 Obrázek 17: Vývoj HDP na obyvatele a míry urbanizace v Nigérii v letech 1960-2012 ......................76 Obrázek 18: Dopravní zácpa v centru Lagosu .......................................................................................77
SEZNAM RÁMEČKŮ Rámeček 1: Růst Glasgow v období průmyslové revoluce....................................................................28 Rámeček 2: Urbanizace Číny .................................................................................................................53 Rámeček 3: Vznik postmoderního Brna ................................................................................................68 87
88
SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Růst míry urbanizace a růst HDP v roce 2012 v jednotlivých zemích Příloha 2: Vývoj osídlení Londýna mezi lety 1800 a 2011 Příloha 3: Vývoj hustoty zalidnění Londýna mezi lety 1801 a 2001
89
Příloha 1: Růst míry urbanizace a růst HDP v roce 2012 v jednotlivých zemích
Země
Růst míry urbanizace (v %)
Růst HDP (v %)
Kategorie*
Afghanistan
3,74
11,63
R
Albania
2,23
1,34
R
Algeria
3,03
1,37
R
American Samoa
-0,02
R
Andorra
0,02
Angola
4,41
3,55
R
Antigua and Barbuda
1,01
1,79
R
Argentina
1,03
Armenia
0,24
Aruba
0,64
Australia
1,76
1,76
V
Austria
0,77
0,41
V
Azerbaijan
1,80
0,83
R
Bahamas, The
1,75
0,29
R
Bahrain
2,00
1,43
R
Bangladesh
2,92
4,97
R
Barbados
1,65
-0,49
R
Belarus
0,45
1,60
R
Belgium
0,88
-0,98
V
Belize
2,01
2,76
R
Benin
4,17
2,56
R
Bermuda
0,37
-5,22
R
Bhutan
3,84
7,61
R
Bolivia
2,27
3,45
R
Bosnia and Herzegovina
0,97
-0,56
R
Botswana
1,89
3,28
R
Brazil
1,19
0,00
R
Brunei Darussalam
1,88
0,74
R
Bulgaria
0,16
1,40
R
Burkina Faso
5,99
6,93
R
Burundi
5,77
0,75
R
Cabo Verde
1,97
1,70
R
Cambodia
2,70
5,39
R
Cameroon
3,63
1,96
R
Canada
1,28
0,55
V
Cayman Islands
1,70
Central African Republic
2,63
4,79
R
Chad
3,42
5,66
R
Channel Islands
0,96
Chile
1,13
4,61
R
China
2,98
7,28
R
Colombia
1,68
2,85
R
V
R 7,01
R R
R
R
Comoros
2,79
0,48
R
Congo, Dem. Rep.
4,33
4,26
R
Congo, Rep.
3,28
1,13
R
Costa Rica
2,12
3,65
R
Cote d'Ivoire
3,69
7,01
R
Croatia
0,18
-1,66
V
Cuba
-0,07
R
Curacao
R
Cyprus
1,39
-4,90
V
Czech Republic
0,15
-1,20
V
Denmark
0,51
-0,73
V
Djibouti
1,63
Dominica
0,57
-2,12
R
Dominican Republic
2,07
2,58
R
Ecuador
2,43
3,46
R
Egypt, Arab Rep.
2,04
0,53
R
El Salvador
1,40
1,26
R
Equatorial Guinea
3,24
-0,33
R
Eritrea
5,43
3,56
R
Estonia
0,04
3,98
R
Ethiopia
4,10
5,70
R
Faeroe Islands
0,43
Fiji
1,54
1,51
R
Finland
0,64
-1,30
V
France
1,09
-0,48
V
French Polynesia
1,11
Gabon
2,75
3,11
R
Gambia, The
4,15
2,68
R
Georgia
0,86
5,33
R
Germany
0,29
0,58
V
Ghana
3,43
5,59
R
Greece
0,22
-6,22
V
Greenland
0,21
Grenada
1,25
Guam
1,24
Guatemala
3,43
0,39
R
Guinea
3,93
1,31
R
Guinea-Bissau
3,92
-8,92
R
Guyana
0,88
4,23
R
Haiti
3,85
1,40
R
Honduras
3,12
1,78
R
Hong Kong SAR, China
1,17
0,32
V
Hungary
0,39
-1,42
V
Iceland
0,46
1,04
V
India
2,42
1,94
R
R
R
R
R 0,22
R R
Indonesia
2,74
Iran, Islamic Rep.
1,53
Iraq
2,50
5,71
R
Ireland
0,76
0,67
V
Isle of Man
0,66
Israel
1,88
1,50
R
Italy
0,58
-2,84
V
Jamaica
0,36
-0,66
R
Japan
0,45
2,15
V
Jordan
2,48
0,43
R
Kazakhstan
1,25
3,51
R
Kenya
4,41
1,81
R
Kiribati
1,83
1,24
R
Korea, Dem. Rep.
0,75
Korea, Rep.
0,77
Kosovo
4,91
R R
V
R 1,58
R
1,82
R
Kuwait
3,96
Kyrgyz Republic
1,46
-2,10
R
Lao PDR
5,06
6,17
R
Latvia
R
-1,61
6,70
V
Lebanon
1,08
0,44
R
Lesotho
3,68
2,85
R
Liberia
3,47
7,33
R
Libya
1,06
R
Liechtenstein
0,50
V
Lithuania
-1,31
5,25
V
Luxembourg
2,76
-2,64
V
Macao SAR, China
1,90
7,87
R
Macedonia, FYR
0,29
-0,35
R
Madagascar
4,74
0,26
R
Malawi
3,83
-0,99
R
Malaysia
2,59
3,90
R
Maldives
4,62
1,44
R
Mali
4,83
-4,09
R
Malta
0,57
0,59
R
Marshall Islands
0,54
1,78
R
Mauritania
3,16
4,92
R
Mauritius
0,46
2,80
R
Mexico
1,60
2,51
R
Micronesia, Fed. Sts.
0,41
0,46
R
Moldova
1,46
-0,76
R
Monaco
0,85
Mongolia
2,82
10,59
R
Montenegro
0,37
-0,62
R
Morocco
2,07
1,21
R
R
Mozambique
3,32
Myanmar
2,58
Namibia
3,35
Nepal Netherlands New Caledonia
1,37
New Zealand
0,68
2,32
V
Nicaragua
1,98
3,68
R
Niger
5,24
6,66
R
Nigeria
4,02
3,60
R
Northern Mariana Islands
0,26
Norway
1,66
Oman
9,48
Pakistan
2,60
2,28
R
Palau
1,60
4,50
R
Panama
2,42
8,87
R
Papua New Guinea
2,73
5,68
R
Paraguay
2,58
-2,90
R
Peru
1,68
5,01
R
Philippines
4,75
R R
3,07
R
3,14
3,64
R
0,91
-1,69
V R
R 1,74
V R
2,21
4,99
R
-0,06
1,80
V
0,59
-2,95
V
-0,64
1,26
R
7,17
-0,99
R
-0,22
3,38
R
Russian Federation
0,63
3,03
V
Rwanda
4,38
5,03
R
Samoa
-0,20
2,10
R
Poland Portugal Puerto Rico Qatar Romania
San Marino
0,67
Sao Tome and Principe
3,70
1,28
R
Saudi Arabia
2,13
3,17
R
Senegal
3,64
0,47
R
Serbia
0,13
-1,23
R
Seychelles
1,11
2,40
R
Sierra Leone
2,87
13,04
R
Singapore
2,45
-1,14
V
Slovak Republic
0,12
1,58
V
Slovenia
0,20
-2,75
V
Solomon Islands
4,33
1,71
R
Somalia
4,10
South Africa
1,89
1,34
V
Spain
0,28
-1,73
V
-2,06
9,24
R
1,41
5,72
R
R
Sint Maarten (Dutch part)
Sri Lanka St. Kitts and Nevis
R
R
St. Lucia
-3,03
-0,43
St. Martin (French part)
R R
St. Vincent and the Grenadines
0,80
2,27
R
Sudan
2,53
0,60
R
Suriname
1,47
2,95
R
Swaziland
1,38
-3,01
R
Sweden
0,89
0,24
V
Switzerland
1,16
-0,02
V
Syrian Arab Republic
2,68
Tajikistan
2,66
4,89
R
Tanzania
4,75
3,67
R
Thailand
1,42
6,16
R
Timor-Leste
4,23
-2,26
R
Togo
3,87
2,91
R
Tonga
0,79
0,47
R
Trinidad and Tobago
2,26
1,19
R
Tunisia
1,29
2,60
R
Turkey
2,56
0,94
V
Turkmenistan
1,97
9,68
R
Turks and Caicos Islands
2,62
Tuvalu
0,98
0,01
R
Uganda
6,02
0,02
R
Ukraine
0,04
0,45
V
United Arab Emirates
3,44
1,18
V
United Kingdom
0,91
-0,63
V
United States
1,04
2,02
V
Uruguay
0,45
3,58
R
Uzbekistan
1,59
6,62
R
Vanuatu
3,49
-0,02
R
Venezuela, RB
1,73
4,02
R
Vietnam
3,11
4,14
R
R
R
Virgin Islands (U.S.)
-0,33
R
West Bank and Gaza
3,30
R
Yemen, Rep.
4,11
-2,16
R
Zambia
4,30
3,95
R
Zimbabwe
3,96
1,64
R
Zdroj: [World Bank, 2014a, 2014b]
*R=rozvojová země, V=vyspělá země
Příloha 2: Vývoj osídlení Londýna mezi lety 1800 a 2011
Rok
Vnitřní Londýn
Vnější Londýn
Velký Londýn
1801
879 491
131 666
1 011 157
1811
1 040 033
157 640
1 197 673
1821
1 263 975
186 147
1 450 122
1831
1 515 557
214 392
1 729 949
1841
1 661 346
255 667
1 917 013
1851
1 995 846
290 763
2 286 609
1861
2 634 143
460 248
3 094 391
1871
3 272 441
629 737
3 902 178
1881
3 910 737
799 225
4 709 962
1891
4 422 340
1 143 516
5 565 856
1901
4 670 177
1 556 317
6 226 494
1911
4 997 741
2 160 134
7 157 875
1921
4 939 803
2 616 723
7 556 526
1931
4 887 932
3 211 010
8 098 942
1941
4 224 135
3 763 801
7 987 936
1951
3 680 821
4 483 595
8 164 416
1961
3 336 557
4 444 785
7 781 342
1971
3 030 490
4 418 694
7 449 184
1981
2 425 534
4 182 979
6 608 513
1991
2 625 245
4 262 035
6 887 280
2001
2 765 975
4 406 061
7 172 036
2011
3 231 900
4 942 100
8 174 000
Zdroj: [University of Portsmouth, 2012a; University of Portsmouth, 2012b; University of Portsmouth, 2012c, vlastní zpracování
Příloha 3: Vývoj hustoty zalidnění Londýna mezi lety 1801 a 2001
Rok Vnitřní Londýn Vnější Londýn Velký Londýn 1 801
3 130
105
678
1 811
3 717
125
807
1 821
4 500
148
973
1 831
5 401
170
1 162
1 841
6 359
197
1 366
1 851
7 710
220
1 641
1 861
9 162
290
1 973
1 871
10 639
442
2 376
1 881
12 495
674
2 916
1 891
13 793
1 026
3 447
1 901
14 798
1 505
4 025
1 911
14 751
2 015
4 430
1 921
14 630
2 216
4 570
1 931
14 344
2 835
5 017
1 941
13 093
3 513
5 330
1 951
12 010
3 447
5 071
1 961
11 395
3 435
4 945
1 971
9 654
3 366
4 558
1 981
7 913
3 193
4 088
1 991
8 170
3 188
4 132
2 001
9 023
3 364
4 437
Zdroj: www.demographia.com
