Vývoj samosprávy v českých zemích ve druhé polovině 19.století

1

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva

Bakalářská práce

Vývoj samosprávy v českých zemích ve druhé polovině 19.století

Zuzana Bratterová 2007/2008

Prohlašují tímto, že jsem bakalářskou práci na téma: Vývoj samosprávy v českých zemích ve druhé polovině 19.století zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.

2

Touto cestou děkuji vedoucímu mé bakalářské práce doc. JUDr. Karlu Schellemu, CSc. za odborné a metodické vedení při zpracování daného tématu. Děkuji tímto také svému otci za poskytnutí literatury a podnětné připomínky k danému tématu.

3

Obsah: 1.

Úvod

str. 5

2.

Vývoj samosprávy na území českých zemí v minulosti

str. 6

2.1.

Správa rodové společnosti a vznik státu

str. 6

2.2.

Správa v období raně feudálním

str. 6

2.3.

Správa v období rozvinutého feudalismu

str. 7

2.4.

Správa v období husitském

str. 8

2.5.

Správa v období stavovském

str. 8

2.6.

Správa v období feudálního absolutismu

str.10

2.7.

Právo

str.11

3.

4.

5.

6.

7.

Pojem územní samosprávy a její začlenění do systému veřejné správy str.13 3.1.

Vznik myšlenky samosprávy v důsledku přestavby politické správy str.13

3.2.

Jednotlivé články samosprávy

str.13

Rok 1848 a prosazení myšlenky územní samosprávy do ústavních dokumentů

str.15

4.1.

Revoluční rok 1848 a jeho příčina

str.15

4.2.

Postoje k cílům revoluce z hlediska jednotlivých sociálních skupin str.15

4.3.

Svatováclavský výbor a petice

str.16

4.4.

Pillersdorfova ústava

str.17

4.5.

Sněm a práce na návrhu nové ústavy

str.18

Stadionova ústava a samospráva

str.20

5.1.

Okolnosti vypracování a přijetí oktrojované ústavy

str.20

5.2.

Reakce na vydání a znění ústavy

str.21

5.3.

Obsah a forma březnové ústavy

str.21

5.4.

Ústavní zakotvení samosprávy

str.24

5.5.

Zákon o prozatímním obecním zřízení

str.25

5.6.

Bachovský absolutismus a samospráva

str.26

Vznik územní samosprávy počátkem 60. let 19.století

str.27

6.1.

Příčiny krize monarchie a konec bachovského absolutismu

str.27

6.2.

Císařský manifest a říjnový diplom

str.28

6.3.

Schmerlingova ústava

str.29

6.4.

Územní samospráva v období po konci neoabsolutismu

str.29

Prosincová ústava

str.31

4

8.

9.

10.

11.

7.1.

Okolnosti a důvod vzniku prosincové ústavy

str.31

7.2.

Prosincová ústava

str.31

7.3.

Protest proti rakousko-uherskému dualismu

str.32

7.4.

Fundamentální články

str.33

7.5.

Opuštění politiky pasivní rezistence a státoprávní ohrazení

str.33

7.6.

Období aktivní politiky

str.34

Zemská samospráva

str.35

8.1.

Zemská zřízení z roku 1850

str.35

8.2.

Zemské sněmy podle ústavy z roku 1861

str.35

8.3.

Volební právo

str.36

Okresní samospráva

str.37

9.1.

Zřízení okresů

str.37

9.2.

Volební právo

str.37

9.3.

Působnost okresů

str.37

9.4.

Rozdíly v oblasti okresní samosprávy

str.38

9.5.

Okresní silniční výbory

str.38

Obecní samospráva

str.40

10.1.

Zřízení obcí

str.40

10.2.

Volební právo

str.40

10.3.

Působnost obcí

str.41

10.4.

Dozor

str.42

10.5.

Statutární města

str.42

Další druhy samospráv

str.43

11.1.

Samospráva profesní a zájmová

str.43

11.2.

Autonomie židovských obcí

str.44

12.

Závěr

str.46

13.

Resumé

str.48

14.

Přehled použité literatury

str.50

14.1.

Knihy

str.50

14.2.

Časopisy

str.50

14.3.

Internetové stránky

str.51

14.4.

Právní předpisy

str.51

5

1. Úvod Obsahem této práce je vývoj samosprávy v českých zemích a její začlenění do správy obecně. Období, které má tato práce mapovat, je přesně stanoveno v zadání práce. Historie vývoje samosprávy však spadá až do středověku (a určité prvky samosprávy lze nalézt již v období starověku a tzv. prvobytněpospolné či chceme-li rodové společnosti), proto nelze stanovené období vytrhnout z kontextu vývoje na našem území. Ze zadání práce je také patrné, že se má zaměřit především na vývoj tzv. samosprávy územní. Z pramenů, ze kterých byly čerpány podklady pro tuto práci

však jednoznačně

vyplynulo, že samosprávu nelze jednoznačně a jedině definovat pouze ve vztahu k území a jeho správě, když samosprávné prvky byly po převážnou část vývoje společnosti uplatňovány také v korporacích profesních i zájmových. Podmínky pro její činnost byly také upraveny celou řadou předpisů (jednak předpisů právních, jednak zvláštních pravidel). Jak z práce vyplývá, na území českých zemí, (zejména pak na Moravě) byla ustavena a respektována i zcela ojedinělá samospráva v jedné z významných národnostních menšin. Proto nebylo možno práci ochudit o (byť pouze velmi letmý) náhled

na historický vývoj samosprávy a činnost i dalších

samosprávných korporací. Celou práci pak prolínají poznatky, z jakého důvodu byla i v nedemokratických formách společenství samospráva respektována – mnohdy šlo o nutnost zabezpečit prvky správy, k čemuž byla zejména z důvodů ekonomického tlaku samospráva využívána, mnohdy o ústupky sílícího národnostního, sociálního i demokratizačního hnutí. Vývoj a rostoucí sebevědomí těchto hnutí v druhé polovině 19. stol. spolu s postavením monarchie v rámci mezinárodního společenství, to vše pak nezadržitelně spělo k rozpadu mnohonárodnostního státu a ke vzniku mladé Československé republiky.

6

2. Vývoj správy na našem území 2.1. Správa rodové společnosti a vznik státu Problematika vzniku a historického vývoje územní samosprávy je zpracována v řadě literárních pramenů. Lze vyjít z toho, že existence lidské komunity (obce) předcházela vzniku státu a proto také obsahovala prvky jakési samosprávy, ovšem ze začátku bez vazby na určitý stát. O prvcích územní samosprávy můžeme hovořit již v období starověku, v římském impériu. I na našem území se samospráva obcí vyvíjela a to především od období rodových společností a velmi ranného feudalismu. První zmínky můžeme zaznamenat již v souvislosti s hospodářským a společenským životem Slovanů ve 4.století. Ve společenské organizaci zpočátku existovaly zbytky rodových zřízení, ale rozvíjející se hospodářství a bohatnutí některých jedinců tato rodová zřízení postupně rozbily a někdejší význam rodů upadl a zanikl. Rodové osady se tak začaly měnit na občiny, v nichž zůstávaly ve společném vlastnictví obyvatelů pastviny, lesy a pole a jako protiklad pak soukromé vlastnictví stařešinů. Do svazku slovanských osad začali být běžně přijímáni cizinci. Na upevňování moci stařešinů a kmenových náčelníků měly značný vliv stále se opakující války. Díky nim docházelo ke spojenectví několika kmenů a ke vzniku kmenových knížectví. O životně důležitých otázkách válek a míru rozhodovala tzv. lidová shromáždění ozbrojeného lidu (vojska). Rozhodující slovo měli však kmenoví náčelníci a rada stařešinů. I když ve věci vůle lidových shromáždění lze spatřovat spíše formálnost s ohledem na rozhodující vliv kmenových náčelníků a stařešinů, lze zcela jistě hovořit o zárodcích samosprávy.1 Právě vliv těchto osob, který vzrůstá v důsledku nabývání majetku (pozemkových držav) na úkor společného vlastnictví ostatních rodových členů vede k bojům a nadřazování jednotlivých kmenových náčelníků nad ostatními. To přispělo ke vzniku kmenových knížectví a k dalšímu násilí, vedoucího k získání nadvlády. Sdružování kmenových knížectví vede ke vzniku státu.2

2.2. Správa v období ranně feudálním Doba 7. až 9. století je dobou přechodu od rodové společnosti k feudalismu. V raně feudálním státě můžeme počátky místní správy vysledovat ve správě hradské. Povaha státní moci byla zajištěna soustavou hradů, na které byly dosazovány vojenské posádky. Výkonem správy

1 2

Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954, str. 20 - 22 Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954, str. 22

7

jsou pověřováni zástupci panovníka a dosazení úředníci. Ti nejsou reprezentanti místních obyvatel a výkon moci se nedá označit za samosprávu. Považuji však za nutné se v této práci o hradské právě zmínit z důvodu chronologie. Kompetence hradské správy zahrnovala moc soudní, vojenskou a berní.3

2.3. Správa o období rozvitého feudalismu V průběhu následujících století až do století 13. lze vysledovat zmenšení panovnické moci

s ohledem na rostoucí ambice české šlechty. Vzrůstající složitost hospodářského

a společenského života nutily k častému projednávání rozepří, kterých se nemohl účastnit panovník. Rostl význam poradního sboru. Časem se z důvodu časté nepřítomnosti panovníka (v důsledku růstu významu českých panovníků v Říši) tyto sbory stávají víceméně samostatné, rozhodující autonomně jako korporace stavovské. Přestože se panovníci snaží rostoucím pozicím šlechty čelit, již po smrti Přemysla Otakara II byli k politickým shromážděním přizváni jak zástupci vysokého duchovenstva, tak i zástupci bohatého městského patriciátu. S ohledem na rozpadající se hradskou soustavu a vznik dědičných práv šlechty byla určitá území vyňata z moci panovnické a spadla tak pod správu šlechty. Ve 13. stol. se také vytvořila města jako nové hospodářskopolitické útvary. A také ona nepodléhala moci hradských úředníků. Místo původního hradského zřízení se tak organizuje oblastní správa země, kde významné místo zaujímají kraje, města, velkostatky. Kraje představovaly jednotky správní i soudní. Města zůstávala mimo dosah krajské správy.4 Právním základem existence feudálního města bylo městské privilegium, které dostávali obyvatelé od zakladatele města buď při jeho založení nebo později. Předchůdcem těchto privilegií

byly výsady, které byly vydávány panovníky

pro

dřívější obchodní osady. Obsahem privilegia bylo ustavení vnitřní organizace a správy města, vymezení povinností obyvatel a dále právo, kterým se měli řídit. Jedním z privilegií je oprávnění vlastního výkonu soudnictví a správy. Proto je možno mluvit o městské autonomii, o právu vydávat si vlastní předpisy a o městské samosprávě, tj. spravování svých záležitostí vlastními orgány. 5 Jestliže obsahem výsad samosprávy je právo na vlastní výkon správy a také soudnictví, bylo ke správě měst potřeba právní úpravy. Proto dochází ke kodifikaci městského práva. K tomu došlo v 16. století a bude o něm zmínky níže. Již před kodifikací městského práva však 3

Malý, K., Sivák, F., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, Díl I., Panorama Praha, 1988, str. 51 4 Kalista, Z., Stručné dějiny československé, Vyšehrad Praha, 1992, str .76 - 80 5 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 39

8

můžeme

hovořit o existenci

právních norem,

kterými se správa měst řídila. Jedním

z pramenů práva bylo i právo, které si přinášeli němečtí kolonisté, jež se v českých městech usazovali.6

2.4. Správa v období husitském Počátkem 15.stol. byl vývoj feudálního státu narušen husitským hnutím. To se formovalo díky krizi feudální společnosti, projevující se zejména v ekonomické oblasti. Hospodářská konjunktura předchozí doby (jež byla založena na převážně rudném bohatství v českých zemích) prohloubila značně majetkové diferenciace ve městech i na venkově a odchází tak ke značnému sociálnímu pnutí. Ideové kořeny revolučního hnutí spočívaly v kritice církve. Ta měla do značné míry podobu lidového kacířství (i když s kritikou církve začínají vystupovat také feudálové, kteří těžce nesou hromadění pozemkového majetku v rukou církve). To umožňuje části obyvatel založení táborské obce. Jejím základem jsou skupiny jihočeských sedláků, vedených lidovými kazateli. Nová společenská organizace je budována na principu rovnosti společenské, kdy je odmítnuta monarchistická forma státu a ideálem se stává demokratická vláda. Vlastní správa Tábora se blížila formě teokratické republiky. V jejím čele stáli čtyři starší - vojenští hejtmani. Vnitřní formou organizace byly tzv. obce, což byly společenství, příslušné podle povolání nebo učení a dále obec domácí (podle jednotlivých měst táborského městského svazu). Představitelem domácích obcí byly městské rady. Krajní představy o uspořádání se však velmi záhy dostávají do střetu s každodenní realitou. Tábor se začleňuje do politické struktury husitského státu.7

2.5. Správa v období stavovském V období stavovském prošla změnami především krajská správa. Kraje se staly prodlouženou rukou panovníků, hejtmani byli jmenováni podle vnitřních politických poměrů v jednotlivých krajích. Výkon správy se dá obecně považovat za výkon správy státní (v roce 1517 byl přijat zvláštní hejtmanský řád, který stanovil práva a povinnosti hejtmanů v oblasti krajské policie). Města v předchozí době husitské nejvíce získala. Byla jím přiznána trvalá stavovská oprávnění - politická práva, která umožňují podíl při rozhodování na zemských sněmech. Nové postavení měst ovlivnilo i rozmach městské samosprávy. Ta se stala nezávislou na státní moci a jejím rovnoprávným partnerem. Města navenek vystupovala jako celek, jež je právnickou osobou, ovšem se zřetelnou vnitřní diferenciací. Ty vylučovala z účasti na správě 6

Malý, K., Sivák, F., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, Díl I., Panorama Praha, 1988, str. 177 7 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s., 1997, str. 44 - 48

9

města především nejchudší obyvatele. Základní rysy městské správy zůstávají obdobné jako v době předhusitské. Městská rada, která stála v čele městské správy je obnovována stejným způsobem, jako dříve. Její volitelnost spočívá v návrhu odstupující rady panovníkovi, který novou radu potvrzoval. Členství v radě byla pak záležitostí nejbohatších špiček městského patriciátu.8 Velká obec, všelidové shromáždění obyvatel měst, které sehrávalo tak důležitou úlohu v husitské době, začalo ztrácet na významu. Objevuje se tak jen občas, kdy dá zaznít projevu nespokojenosti obyvatelstva.9 Významné postavení v oblasti vlivu začínají přebírat cechovní hnutí, která se v této době prakticky stávají pány měst. V průběhu doby se však cechovní společenství začínají stávat brzdou, která sice zajišťuje blahobyt měšťanstva, ale na straně druhé brání prudšímu hospodářskému rozvoji měst.10 Výkon vlastní správy se projevoval v mnoha oblastech, kdy města a také cechy jako samosprávné korporace řešily mnohé problémy, které jsou považovány mylně za problémy ryze moderní. Jako příklad lze uvést skutečnost, jež se dotýká řešení sociální problematiky měst. Od poloviny 14. století se zvyšoval ve městech počet slabých a na cizí pomoc odkázaných osob. Městské rady byly nuceny reagovat na tuto situaci. Od 15. století začínají v městské režii vznikat špitály a vytváří se sociální sítě z prostředků obce. V mnoha městech jsou žebrákům rozdávány žetony, které je opravňují jako příslušníky obce přijímat podporu. Také cechovní systém od vrcholného středověku prosazoval princip skupinové solidarity, který odpovídá korporativnímu způsobu středověkého života. Mistři vkládají do společné pokladny peníze, ze kterých se následně podporují chudé vdovy po mistrech či nedospělí sirotci bez prostředků. 11 V důsledku husitství došlo k uvolnění poddanských vztahů a dochází ke stěhování poddaných do měst. Ta je přijímá jako potřebnou a lacinou pracovní sílu. Roku 1497 bylo stanoveno usnesením sněmu, že poddaní, kteří přibyli do měst bez povolení svých pánů, se mají vrátit na panství, kam patřili. V roce 1570 jsou města znovu zatlačena do defenzívy přijetím zákoníku (Vladislavské zřízení zemské) a teprve ohrožení šlechty a měst selským povstáním vede k narovnání Svatováclavsko smlouvou, jenž zaručuje městům politická práva. Česká města se nakrátko dostávají do čela české politiky v prvním českém protihabsburském povstání (to bylo vedeno Starým a Novým městem pražským). V důsledku těchto aktivit jsou pak na města uvaleny sankce v podobě konfiskace statků, vysokým zdaněním piva ve městech vyrobeného 8

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 68 - 70 9 Malý, K., Sivák, F., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, Díl I.,Panorama Praha, 1988, str. 129 10 Kalista, Z., Stručné dějiny československé, Vyšehrad Praha, 1992, str .153 11 Nodl, M., Středověk zdaleka neskončil, Lidové noviny, příloha Orientace, 2.srpna 2003, str. 13 a 15

10

a dosazením vládních kontrol. 12

2.6. Správa v období feudálního absolutismu V období feudálního absolutismu vídeňská vláda všestranně využila svého vítězství k vytvoření státu i nově organizované správy na absolutistických základech. Ta vycházela z představy o neomezené moci panovníka - jde o nástup režimu, opírajícího se o národnostně cizí dynastii. Již od porážky stavovského povstání začal dvůr ve Vídni připravovat revizi právního řádu v českých zemích. Tím se měnilo postavení panovníka a český trůn byl učiněn dědičným v rodě habsburském. Změnilo se složení a kompetence zemského sněmu, ve kterém zasedaly čtyři stavy. Práva městského stavu byla omezena tak, že všechna královská města měla jen jeden hlas i přesto, že každý účastník sněmu z vyšších stavů měl hlas sám za sebe. Stát České Koruny nepřestal existovat, moc však byla jednoznačně v rukou panovníka a ústřední správa byla vykonávána z Vídně. Zemská správa byla reformována nejdříve z důvodu oslabení pozice stavů.13 Také krajská zřízení se podařilo vládě využít k dosažení cíle - centralizaci moci. Kraje byly zbaveny stavovských prvků a byly přeměněny ve správní byrokratický aparát.14 Po vydání Obnoveného zřízení již nebyly svolávány krajské sněmy. Jediným stavovským úřadem v kraji pak byl úřad hejtmana, který byl vybírán ze šlechty, usazené v kraji a šlo o čestný a zprvu bezplatný úřad. Byl to úřad kolegiální (dvou hejtmanů), z nichž jeden byl pán a druhý ze stavu rytířského (zde je potřeba podotknout, že krajské zřízení se na Moravě lišilo od zřízení v Čechách, když do čela moravských krajů byl stavěn jeden hejtman bez ohledu na jeho výlučný stavovský charakter a šlo o funkci placenou). K sjednocení správy došlo až v roce 1751 reskriptem panovnice

a krajské úřady nabyly jasnou povahu orgánů státních. Města byla

pobělohorským vývojem těžce postižena ve všech směrech. Třicetiletá válka vedla k jejich zpustošení a městským ekonomikám chyběl dostatek oběživa. Obyvatelé měst byli zatíženi značnými daněmi, které odcházely ze země a chybějící kapitál blokoval vzestup řemesla a obchodu.15 Nešlo jen o odvod finančních prostředků formou daňového zatížení, ale také o majetkové konfiskace a přerušení mezinárodních obchodních styků a odliv značné části obyvatelstva.16 Jak již bylo uvedeno výše, královská města byla zbavena rozhodujícího podílu i politicky - nerozhodovala na zemském sněmu. Tyto skutečnosti se odrazily i ve snahách omezit 12

Vaněček., V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964,s. 160 a 161 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha, s. 130 1997,str. 130 - 137 14 Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis, Praha 1964, str. 263 15 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 140 - 144 16 Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954, str. 124 a 125 13

11

městskou správní autonomii. Cestou byla byrokratizace městské správy, která byla do období před Bílou horou modelem feudální samosprávy. Nejpodstatnější zásah do městské právy přinesla reforma, týkající se regulace magistrátu. Ty se svou povahou staly úřady státními (zeměpanskými).17 Obecně se dá říct, že další změny ve vývoji samosprávy přinesly až události revolučního roku 1848.

2.7. Právo Z nejstaršího období - zejména rodové společnosti a společnosti ranně feudální se nezachovalo mnoho písemných záznamů, které by se týkaly práva. Jedna z nejstarších zmínek o právu je uvedena ve francké kronice (jako zákony a obyčeje slovanského plemene), jenž má vztah k Čechám. Z nich mladá feudalita využila vše, co se jí hodilo. O soudobém právu ve vztahu ke správě nelze proto mnoho zjistit. V pozdější době již lze vysledovat první právní předpisy, týkající se měst. Ta měla hluboké kořeny, nicméně až ve 13. století se z nich stávají středověká města, která vystupují jako právnické osoby s charakteristickými rysy právních útvaru. Jak již bylo napsáno výše, základním právním dokumentem bylo privilegium, které uděloval majitel města - to obsahovalo také právo, jímž se město mělo řídit. Městská práva byla dlouho nejednotná, neboť každé město mělo své vlastní právo. Slezsko, severní části Moravy a Čech byly pod vlivem práva hornoněmeckého, které s sebou přinášeli němečtí přistěhovalci (tzv. právo švábské), další část území byla pod vlivem práva saského. Šlo však o právo nesepsané. Dále bylo tvořeno právo statutární, jenž vznikalo z vlastních usnesení městských rad. Vznikala také judikatura z nálezů městských soudů. Proto začali v některých městech právo sepisovat např. v Brně vzniká v 16. století kniha městského práva známá jako Kniha písaře Jana. Ve skupinách měst, které užívaly stejného nebo obdobného práva se začala některým městským soudům přikládat větší autorita a ve významných nebo těžkých případech se k těmto soudům žádalo o rady. Pro právo saské to byla Olomouc a Litoměřice, pro právo ostatní pak Staré město Pražské a Brno. Tyto dvě dvojice měst - severní a jižní se pak obracela o radu na zahraniční autoritu. Šlo o města Magdeburk a Norimberk. V souvislosti s tím se hovoří o dvou oblastech městského práva - magdeburské a norimberské. Také v husitském období dochází k vývoji městského práva - jde o pravidla, týkající se nemovitostí, rent, smluv a manželství.18 V době předbělohorské je jasné, že se městské právo vyvíjí odlišně v obou skupinách měst. Proto se projevují snahy o jednotný zákoník, který měl být právní jistotou. Ten by umožnil 17

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 140 - 144 18 Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 54, 83, 93, 146

12

s pevně formulovanými pravidly zejména hospodářskou činnost proto byl vypracován jednotný zákoník českých měst - Knihy práv městských z roku 1536. V roce 1579 vznikla kniha Pavla Křesťana z Koldína pod názvem Práva městská Království Českého. Na jejím základě bylo během 17. století sjednoceno všechno městské právo v českém státě.19 V období stavovském soudnictví probíhalo ve městech pouze ve věcech lehčích sporů (o malé ceny) nebo malých deliktů. V těžších věcech se scházel tribunál radních a začalo se používat římského práva. Při řešení obtížných případů si vyžadovaly soudy zejména malých měst rozbory významnějších soudů. Bylo také možné se odvolávat výše - k vrchnímu právu nebo k podkomořímu (u královských měst). V 16. stol. byl zřízen nový soud pro odvolání z městských soudů. Jde o apelační soud. Ten je ustaven tak, že vyřizuje odvolání všech typů soudů - nejen městských. Je také možno říct, že u jednotlivých městských soudů se sbližovaly procesní náležitosti řízení. Jednotlivá řízení však mohly z důvodu průtahů trvat dlouhou dobu. Jednodušší bylo na městských soudech řízení exekuční.20 Od poloviny 18. století byly prováděny zásahy do městských jurisdikcí a městské soudy byly začleňovány do systému státních soudů. Plná jurisdikce zůstala jen městům s magistráty, u nichž byl předpoklad vybavení úřednickým aparátem. Tento stav zůstal až do roku 1848. 21 Dá se říci, že autonomie měst ve věci práva se s postupem doby začala vytrácet a lze vysledovat postupná přechod pod jurisdikci státu. Přestože práce neumožňuje detailnější pohled, z výše uvedeného vyplývá, že instituce samosprávy nebyly cizí ani raně a pozdně středověkým územním korporacím (bez ohledu na to, zda šlo korporace územní nebo např. profesní). Samosprávné korporace pak umožnily efektivněji a rychleji řešit problémy středověké společnosti za přispění vytvořených a respektovaných pravidel.

19

Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha 1964, str. 191 Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 226 - 228 21 Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 226 - 312

20

13

3. Pojem územní samosprávy a její začlenění do systému veřejné správy. 3.1. Vznik myšlenky samosprávy v důsledku přestavby politické správy V souvislosti se zavedením ústavnosti na území českých zemí v polovině 19. století došlo k přestavbě politické správy. Jako důsledek zrušení poddanství bylo třeba rozdělit správu, jež do této doby vykonávala patrimonia (tedy panské úřady) - v tomto okamžiku bylo pro mocenské centrum zřejmě nejjednodušší přenést správu na státní politické úřady. Tato správa by však byla velmi rozsáhlá a vedla by ke zřízení velkého množství státních úřadů. Tím by se také významně zvýšily náklady této správy. Jak bude uvedeno dále v této práci, v té době se objevil mj. také požadavek na svěření správy občanstvu. Tato myšlenka se jevila jako východisko. Občané by za tímto účelem byli organizováni jednak vertikálně, jednak horizontálně - v podobě veřejných korporací. Tato podoba správy by byla výhodná zejména pro buržoazní kruhy - takto byl zajištěn podíl správy tam,

kde

se

nejvíce

soustřeďovaly její zájmy - v obcích, v okresech

a také v zemích.22 Návrhem a na zavedení samosprávy a jejím následným vytvořením došlo k dvoukolejnosti veškeré správy. Důsledky změn byly dalekosáhlé, a to zejména v oblasti vztahu občana a státu.

3.2. Jednotlivé články samosprávy Samospráva na úrovni zemí umožňovala navázat na předchozí vývoj v jednotlivých korunních zemích. Ty byly stavovskými korporacemi (spolu se zákonodárnou mocí vykonávaly i některé části veřejné správy prostřednictvím sněmů a výborů). Země v důsledku vývoje směřujícímu k svěření správy korporacím získaly možnost vykonávat správu svých věcí samy. S ohledem na skutečnost, že nově plánovaná zemská zřízení nedošla na počátku 50 let 19. století naplnění, vykonával správu místodržitel, který stál v čele každé země. Šlo o náměstka císaře pro každou jednotlivou korunní zemi, zřízení této funkce vyplývalo z březnové ústavy z roku 1949. Byl orgánem výkonné moci zodpovědným za výkon říšských i zemských zákonů v dané zemi. Zřízením funkce tak bylo navázáno na tradici z počátku třicetileté války. V tomto období však nešlo o obnovení tradice, ale snahu o centralizaci. V pozdějším systému byl úřad místodržitele zakotven velmi zvláštně.23 Země jako samosprávné orgány začaly svou činnost v šedesátých letech 19. století. 22

Janák, J, In Hledíková, Z., Dobeš,J., Janák, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, 2. vydání, Nakladatelství lidové noviny, Praha 2007, str.297 23 Vykoupil, L., Slovník českých dějin, 2. vydání Vydavatelství Julius Zirkus, Praha 2007, str. 361

14

Kraje a krajská správa jsou pozůstatkem dlouhodobého historického vývoje. Posláním kraje bylo vytvořit mezičlánek mezi zeměmi a okresy. Zpočátku (r. 1850) byla krajská organizace tvořena sedmi kraji v Čechách, dvěmi na Moravě a jedním ve Slezku. Šlo o kraje Chebský, Plzeňský, Budějovický, Českolipský, Jičínský, Pardubický, Pražský (při zachování správní samostatnosti pro hlavní město) a dále kraje Olomoucký, Brněnský a Slezko, které tvořilo jeden kraj. Reforma v roce 1855 rozdělila Čechy do třinácti krajů (Mladoboleslavský, Českobudějovický, Čáslavský, Hradecký, Chebský, Chrudimský, Jičínský,Litoměřický, Písecký, Plzeňský, Pražský, Táborský a Žatecký),

Moravu do šesti krajů (Brněnský, Znojemský,

Jihlavský, Olomoucký, Uherskohradišťský a Novojičínský).24 V čele kraje staly vlády. Krajské úřady byly v podstatě dohlížecími úřady nad okresní správou a prakticky ihned po započetí přestavby politické správy byly zrušeny samosprávné krajské orgány. Krajské úřady byly zrušeny v roce 1862, ale některé pravomoci si zachovaly až do roku 1868, kdy došlo k jejich úplnému zániku při správní reformě a to pod záminkou finančních úspor.25 Nedá se tedy hovořit o začlenění těchto článků do samosprávy a krajská správa byla ve výčtu zmíněna v této práci z důvodu úplnosti popisu správy jako takové. Když byla myšlenka samosprávy, provedené na úrovni zemí, rozšířena i dolů, byly vytvořeny na nižších úrovních také nižší samosprávné svazy, kterým byla svěřena část veřejné správy. Tyto svazy ji vykonávaly vlastními volenými orgány. Šlo o nově vytvořenou samosprávu komunální (korporační), kterou představovaly okresy - tedy obce vyššího druhu. V Čechách bylo zavedeno 79 okresů, když Praha tvořila samostatný okres. Na Moravě vzniklo 25 okresů, ve Slezku sedm. Široká byla samostatná působnost okresního zastupitelstva. V některých zemích byl přijat zákon o okresní samosprávě, v moravských zemích však nebyl proveden. Fakticky tak okresní samospráva existovala v Čechách.26 Základem obecní samosprávy se stal pojem obce - a to městské i venkovské. Do přirozené působnosti obcí spadaly všechny záležitosti, které se týkaly obecního zájmu a bylo možno je vyřídit vlastními prostředky obce. V obci byly zřízeny obecní orgány. Do působnosti přenesené byly zahrnuty ty záležitosti, které spadaly do sféry zeměpanské, ale povinnosti jejich výkonu a správy byly na obce z rozličných důvody přeneseny. Podrobněji se práce bude zabývat podstatou samosprávy zemí, okresů i obcí v samostatných kapitolách.

24

Semotanová,E. a kolektiv, Česko Ottův historický atlas, Ottovo nakladatelství Praha, 2007, str. 252 -255 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 206 26 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 216 25

15

4. Rok 1848 a prosazení myšlenky územní samosprávy do ústavních dokumentů 4.1. Revoluční rok 1848 a jeho příčina Mnohem větší význam měly pro Čechy a českou politiku v Rakousku změny správy a ustavení samosprávy. Více, než odpovídalo jejímu oficiálnímu charakteru. Česká politická reprezentace v ní viděla především základní pozice české národní politiky. Tomu také odpovídal vývoj roku 1848. Podnětem byla vlna revolucí, které procházely Evropou. Již v únoru 1848 vypukla revoluce ve Francii. Šlo o revoluci třetí, která ukončila existenci království Ludvíka Filipa a rodu Bourbonů jako takového. Zprávy o revoluci jsou signálem k otřesům také v jiných zemích - mezi nimi i v Rakousku. Zde se vytvořilo několik středisek odporu - ty se nejsilněji projevovaly v Uhrách, Itálii, Vídni a Čechách. Zpočátku měly revoluční projevy podobu obdobnou jako ve Francii - šlo o boj za proměnu dosavadní politické a sociální struktury.27 Snaha o proměnu sociální struktury byla důsledkem vystupňovaného dlouhodobého sociálního napětí. Venkovské obyvatelstvo nebylo spokojeno s nedostatečným patentem o dobrovolném výkupu z roboty ze dne 14. prosince 1846 a žádalo o zrušení poddanského svazku. Nepokoje probíhaly také od poloviny čtyřicátých let 19. století mezi dělníky továren. Šlo o důsledek souběhu mnoha nepříznivých ekonomických faktorů - jednak o škodlivou hospodářskou politiku rakouské vlády, hospodářskou krizi koncem čtyřicátých let a bojkot rakouského zboží v severní Itálii od roku 1847. České země navíc postihla neúroda. Zprávy o revolucích v evropských státech, které pronikaly do tohoto sociálně napjatého prostředí tak uspíšily výbuch revolučního hnutí. 28

4.2. Postoje k cílům revoluce z hlediska jednotlivých sociálních skupin Postoje k charakteru a cílům revoluce se tak lišily i u jednotlivých sociálních skupin. Drobní živnostníci, dělníci a zaměstnanci svou účastí v revolučním hnutí sledovali především požadavky sociální – zlepšení životních podmínek. U liberální části buržoazie byly protifeudální, když ta usilovala o likvidaci výsad šlechty a tím o prážku feudálně absolutistického režimu. V tomto ohledu se nelišily cíle mezi programem české a německé buržoazie. Ale vedle těchto obecných požadavků liberálních, kdy byl kladen důraz na zřízení ústavní vlády, svobody tisku, občanské svobody, odstranění cenzury, zrušení 27

Kalista, Z., Stručné dějiny československé, 2. vydání, Vyšehrad Praha, 1992, str .282 Šolle, Z., In Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Horizont - Praha, 1969, str. 145 a 146 28

16

poddanství, odstranění privilegovaného postavení

církve a omezení moci byrokracie, se

v programu českých liberálů také objevují i požadavky národní. Ty sledují zejména obnovení historického státu České koruny. Požadavky jsou ryze pragmatické - česká buržoazie, která byla ekonomicky slabší než obdobně postavené stavy v některých jiných částech Rakouska by tak měla možnost zaujmout na domácí půdě vedoucí postavení. Požadavky národního programu pak sledují i otázky národnostní a jazykové. Radikálnější demokratický směr (spojovaný zejména s příslušníky maloburžoazie a inteligence) pak požadoval realizaci demokratických přeměn státu.29 Většina příslušníků šlechty (mimo té části, která byla smýšlením blízká spíše buržoazním kruhům) si přála zachování staré stavovské ústavy, která spočívala na Obnoveném zřízení zemském (a to i přes změny, kterými prošla za panovníků Marie Terezie a Josefa II). Část stavů si přála, aby se zemské orgány oprostily od vlivu vídeňského centralismu. Šlechta a některé buržoazní kruhy zase trvaly v zájmu zachování legality, aby přání občanů k vládě byla tlumočena prostřednictvím sněmu. Doba však jednoznačně vyžadovala změnu.

4.3. Svatováclavský výbor a petice Na den

11. března 1848 bylo do tanečního sálu Svatováclavských lázní svoláno

shromáždění. Místo a doba (sobota večer) bylo vybráno záměrně. Sál byl místem setkávání studentů, drobných živnostníků, řemeslníků a studentů. Program počítal se stanovením především sociálních požadavků. Schůze se však oproti očekávání zúčastnili také příslušníci liberálů. Projednán byl pak petiční návrh, který zpracoval konzervativní liberální advokát František A. Brauner. Byl také zvolen Svatováclavský výbor, v němž získali převahu liberálové a v obsahu petice byly utlumeny sociální požadavky. Konečné znění petice pak vypracoval advokát Adolf M. Pinkas. Prvním bodem petice byla žádost a zajištění rovných českých a německých práv (národnostních a jazykových, na úřadech a ve školách). K petici se připojili obyvatelé dalších českých měst a ta byla předložena dne 21.března 1848 ve Vídni. Odpověď však signatáře petice neuspokojila. Proto bylo rozhodnuto o zaslání druhé petice, na jejímž vypracování se znovu podílel Dr. Brauner. Obsahovala mimo jiné národní zastoupení země na základě svobodného volitelství a svobodné volitelnosti.30 Tato otázka však byla sporná, neboť část Svatováclavského výboru i pozdějšího Národního výboru zastávala názor, že k volbě by

29

Malý, K., Sivák, F., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, Díl I., Panorama Praha, 1988, str. 361 30 Čejchan, V., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 24 - 30

17

měli mít oprávnění pouze zástupci majetnějších tříd obyvatelstva.31 Za obav Vídně rostl význam Svatováclavského výboru, proto byl učiněn pokus o obnovu pražského magistrátu. Po odstoupení purkmistra (německý konzervativec Müler) byla vypsána guberniálním prezidentem Stadionem volba stočlenného městského výboru a dvanáctimístného zatímního obecního výboru. Ve Svatováclavském výboru bylo odhlasováno pozdržení druhé petice. Občané si však vyžádali její odevzdání a po spolupodpisu prezidenta Stadiona (v té době nejvyššího přestavitele vládní moci v zemi) byla petice zaslána do Vídně.32 Později došlo ke spojení Svatováclavského výboru s mimořádnou vládní komisí (poradní orgán, tvořený zástupci českých a německých měšťanů) a vznikl Národní výbor. S ohledem na složitost situace, kdy Vídeň musela reagovat na složitý propletenec požadavků liberálních a nacionálních, nedořešená poddanská otázka, to vše umocněno netrpělivostí občanstva, která se mísila s radikálností studentstva a nízkou úrovní politické vzdělanosti, se vytvořil téměř neřešitelný problém. Souběžně s touto situací se uherská polovina říše rozhodovala, zda nastoupí cestu k autonomii. Za této složité vnitřní situace (kdy vnější problémy komplikovala válka s Itálií a povinnost zaujmout postoj vůči německým snahám o sjednocení) se vláda snažila mezi těmito problémy lavírovat. Proto dne 25.dubna.1848 vyšla oktrojována konstituce, známa jako Pillersdorfova

ústava a 8.května 1848 byl publikován

volební řád do říšského sněmu.33

4.4. Pillersdorfova ústava Tato ústava byla vyhlášena z rozhodnutí císaře a nebyla předložena ke schválení zákonodárnému orgánu. Šlo proto o ústavu oktrojovanou. Byla sestavena ze sedmi částí, obsahovala všeobecné předpisy týkající se postavení císaře, občanských a politických práv občanů, vlády, říšského a zemských sněmů.34 Ústava však nikdy neplatila, na jejím základě byl pouze svolán říšský sněm. Tato ústava formulovala a zakotvila svobody demokratické (osobní a náboženskou, svobodu tisku, ústnost a veřejnost soudního jednání, národnostní rovnoprávnost). Neobsahovala však zárodky samosprávy. Na základě této ústavy byl zvolen říšský

sněm35,

který zasedal v období od 10.července 1848 do 6.března 1849 (kdy byl v Kroměříži

31

Vaněček, V., Česká národní rada Sněm českého lidu, Česká národní rada, 1970, str. 139 Čejchan, V., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 33 33 Rak, J., In Bělina, P., a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 87 34 Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 206 35 Ottova encyklopedie, Ottovo nakladatelství, Praha 2006, str. 271 32

18

rozehnán).36 Sněm, jež zasedal na základě voleb, byl zahájen dne 22.července 1848. Začal jednat o zrušení roboty (ta byla fakticky zrušena k 1.červenci.1848, ale zrušení nebylo zapracováno do právních dokumentů - konečná formulace zákona o zrušení poddanství, pozemkových vrchností a roboty byla vyhlášena 7.září.1948 císařským patentem) a dále o podobě nové ústavy. Již výše citovaný patent také zavedl zásadu, že usnesení sněmovny potřebují sankce panovníka - tedy právo veta. Protože patent obsahoval i zrušení nevolnictví, nemohla si sněmovna dovolit tento výklad nepřijmout (což evokuje podobnost s technologií dnes přijímaných zákonů a jejich tzv. přílepků). V tomto patentu je také v článku 9. obsažena likvidace staré správy (když byl starým patrimoniálním úřadům přenechán výkon pravomoci vrchnostenských úřadu, ale za úplatu), čímž byla otevřena cesta k přeměně staré místní správy ke zřízení organizace okresů a zavedení samosprávy.37

4.5. Sněm a práce na návrhu nové ústavy Sněm byl však stále víc zastiňován situací v Uhrách. Vyvstala také obava českých zástupců ze ztráty národní identity v případě začlenění Rakouska do jednotného Německa. Proto došlo k otevřené roztržce a slovanští zástupci (především Češi), sněm z obavy o vlastní bezpečnost opustili. V této době (říjen 1848) došlo ve Vídni k novým nepokojům. Proto dvůr opustil Vídeň a na čas se usadil v arcibiskupské Olomouci. Ze stejných důvodů nebylo do nejisté Vídně svoláno obnovené zasedání říšského sněmu. Za místo konání obnoveného sněmu byl vybrán zámek v Kroměříži. Sněm pak pokračoval v přípravě ústavy.38 Ústavodárný sněm učinil hned od počátku nezbytná opatření, aby mohl splnit hlavní úkol. Již na plenární schůzi 31.července 1848 byl zvolen třicetičlenný ústavní výbor. V něm zasedali tři poslanci z každého z deseti správních obvodů. Z českých poslanců byli zvoleni Palacký, Pinkas a Rieger, z moravských pak Hein, Mayer a Fejfalík. Návrh základních práv vypracoval F.L.Rieger a předložil jej dne 18.srpna 1848 ústavnímu výboru. Dne 22. srpna začala debata, která skončila 2. října. Vzhledem ke složitosti práce na ústavě byly vytvořeny dva podvýbory - jeden pro zpracování všeobecných občanských práv a druhý pro zpracování ostatních částí ústavy. Návrh podvýboru, který se zabýval zapracováním všeobecných lidských práv byl rozčleněn do 32 paragrafů a koncipován ve smyslu deklarace práv člověka a občana. 36

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 180 - 181 37 Malý, K., a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 178 38 Rak, J., In Bělina, P. a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 88 - 89

19

Vliv liberálních idejí byl jasně patrný hned z počátečních paragrafů, neboť byly definovány práva občana, funkce státu a obsahově vyjasňovaly pojem lidu jako zdroje veškeré moci.39 Návrh ústavy předpokládal zavedení celé řady demokratických prvků (vycházejících ze zásad francouzského a amerického liberalismu) - rovnost občanů před zákonem, zrušení výsad šlechty, brannou povinnost, odstranění trestu smrti a další. Návrh prvního článku ústavy proklamoval, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid.40 Původní návrh, jenž byl předložen ústavním výborem ještě ve Vídni koncem září 1848 se jevil jako příliš radikální. Proto byl ústavním výborem v Kroměříži pozměněn a plénu předložen 21.prosince 1848 . V prvním čtení bylo schváleno jeho projednávání. Při druhém čtení byl zpravodajem ústavního výboru F.L.Rieger. Proti návrhu, podle kterého “veškerá moc ve státě pochází z národa vykonává se způsobem, nařízeným v ústavě” vystoupil velmi ostře ministr vnitra F. Stadion. Vláda prohlašovala za zdroj (pramen) veškeré moci dědičné právo panovníkovo. Dne 9. ledna 1849 bylo zahájeno projednávání osnovy základních práv. Výklad o původu státní moci na obhajobu prvního paragrafu zde pronesl Rieger. Přesto byl v konečném znění osnovy první paragraf vypuštěn. Až do března byl sněm schopen přijmout pouze 15 paragrafů osnovy z celkového počtu 29 paragrafů. Návrhem vlastní ústavy se souběžně zabýval ústavní výbor, jehož jednání bylo rovněž vleklé. Návrh ústavy však již sněmu nebyl předložen. Od ledna 1849 přestala s poslanci komunikovat vláda, sněm dostával na své otázky jen zřídka odpovědi od jednotlivých ministrů. Už

20.ledna 1849 se ministerská rada rozhodla sněm rozpustit a vyhlásit další

oktrojovanou ústavu. S rozpuštěním sněmu čekala jen na příhodný okamžik. Konečným podnětem pro rozpuštění sněmu byla skutečnost, že poslanci vyhlásili dokončení návrhu konstituce. K tomu došlo dne 7.března 1849, kdy poslanci při příchodu do arcibiskupského paláce nalezli budovu obsazenou vojskem. Prostým císařským nařízením pak byla s datem 4.března 1849 vyhlášena nová ústava. Ta obsahovala v § 1 nástin ústavnosti, když uznává “svobodné, samostatné, nedílné a nerozlučné ústavní dědičné císařství rakouské”, šlo však víceméně o taktický krok směrem k absolutismu. 41 Březnová ústava alespoň zčásti zachovává zdání parlamentní demokracie, neboť zachovávala instituci říšského sněmu o dvou komorách. Zakotvuje také obecní samosprávu.

39

Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 206 Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 209 41 Čejchan, V., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 81- 82 40

20

5. Stadionova ústava a samospráva 5.1. Okolnosti vypracování a přijetí oktrojované ústavy Ústava, která byla vyhlášena 4. března 1949, byla vypracována ministrem vnitra Stadionem souběžně s návrhem ústavy, který zpracovával sněm. Jeho vlastní ústavní návrh byl vypracován již 25. ledna 1849. Návrh byl dále upravován po připomínkách císaře a dalších ministrů a definitivně hotov 10.února téhož roku. Jak se ukázalo, Stadionův návrh se zdál až příliš radikální muži, jehož mínění bylo nutno brat v potaz. Tímto mužem byl Windischgrätz český šlechtic a rakouský polní maršál. Ten byl s textem ústavy seznámen prostřednictvím ministra Brucka v Pešti 16. února. Windischgrätzovi se na ústavě, kterou nazval “Stadionovou utopickou slátaninou” líbil pouze odstavec o armádě a císaři. Naopak velmi nespokojen byl s částí o navrhovaném územním uspořádání státu a částí o zastupitelském systému. Doporučil, aby text byl přepracován tak, že budou co nejvíce zachovány starobylé historické formy a ponechány klíčové pozice aristokracie. Kritika návrhu ústavy pak na schůzi vlády 20. února způsobila málem vládní krizi, neboť několik ministrů nabídlo demisi (Bach, Stadion). V té době však již vláda počítala s ústavním oktrojem, proto se za Stadionův návrh postavila. Windischgrätz však své přesvědčení nezměnil. V té době byl již ale zaměstnán jinými (vojenskými) otázkami. Dne 3.března schválila definitivní znění ústavy ministerská rada, aby ji 4. března podepsal panovník. Dokumenty byly ihned převezeny do Vídně, kde je začala zpracovávat vládní tiskárna.42 6. března večer se v bytě části poslanců v Kroměříži objevili poslové s pozváním k ministru vnitra Stadionovi, který přijel do Kroměříže z Vídně. V pracovně hraběte Stadiona se shromáždilo asi 20 poslanců. Za české země byli pozváni F.A.Brauner, A.M.Pinkas a K. Mayer – tedy vesměs lidé, které bylo možno označit za centristy. Stadion jim oznámil, že vláda má v úmyslu rozpustit ústavodárný sněm a vyhlásit vlastní ústavu. Poslanci se snažili přesvědčit Stadiona, aby vláda sněm nerozpouštěla a předložila vlastní návrh ústavy. O něm by sněm nadále jednal. Stadion odjel do Olomouce, kde se spojil s Bachem. K zádnému dalšímu jednání však nedošlo, neboť vláda pokládala záležitost za jednou provždy vyřešenou. Již cestou z Vídně na Moravu, kdy měli Stadion s Bachem vyplnit své poslání, byli dotazováni spolucestujícím poslancem Helfertem poté, co jej do celé záležitosti zasvětili, zda disponují dostatečným množstvím vojáků. Dotaz byl namístě. Věci se pro vládu neutvářely zdaleka tak snadno. Nešlo

42

Urban, O., Česká společnost 1848 1918, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1982, str. 78

21

jen o obsah ústavy, ale také o to, jakým způsobem byla přijata.43

5.2 Reakce na vydání a znění ústavy Oznámení o tom, že byla vydána rakouská ústava s datem 4. března komentoval vládní tisk slovy, že národy rakouské říše přijmou text ústavy jako záruku klidu a pořádku. Následující dny pak oznamovaly rakouské vládní noviny a provládní časopisy, že jednotlivá města se na počest ústavy slavnostně osvětlila.44 Již 8.března proti ústavě vystoupil K.Havlíček se slovy, že “i kdyby to byla nejlepší ústava na světě, to jak spařila světlo světa je neslýchané”. Veřejnost, která projevila kroměřížskému sněmu masovou důvěru, vyvolala v Praze bouřlivou reakci. Zejména ve dnech 9. až 11. března, kdy do Prahy přijížděli poslanci z Kroměříže bylo obleženo nádraží a v Praze se demonstrovalo. Havlíček představil ústavu ironizujícím

výkladem, pro který byl v prvním

tiskovém procesu před porotním soudem 13.dubna 1849 žalován a následně osvobozen.45 Činnost českých poslanců na půdě říšského sněmu i přes neúspěch a přijetí oktrojované ústavy však rozhodně nebyla bez významu. Zasadili se o zrušení roboty a prosadili uzákonění celé řady občanských svobod. Konec českého radikalismu učinilo vyhlášení stavu obležení nad Prahou a pod tlakem stale ostřejšího vládního kurzu se postupně čeští politici odmlčovali – F. Palacký se stáhl do vědeckého ústraní, F.L.Rieger odjel do ciziny, původní myšlenky tak hájil jen K.Havlíček. I on ale nakonec svůj zápas prohrál a na konci roku 1851 byl násilně deportován do Brixenu.46

5.3. Obsah a forma březnové ústavy Stadionova ústava, jejíž platnost se vztahovala na celou habsburskou monarchii, však byla ústavou jen formálně. Fakticky znamenala obnovení absolutní moci habsburského císaře a jeho ústředních úřadů. Zákonodárnou moc poskytovala prakticky výhradně panovníkovi. Říšský sněm měl postavení zcela podružné a to i přesto, že jedna z jeho komor měla být vyhrazena šlechtě, prelátům a nejbohatším špičkám buržoazie (díky vysokým volebním cenzům). Výrazným rysem ústavy je centralistický duch. Ten sleduje násilné a umělé sjednocení zemí habsburské říše a jejich přeměnu v provincie, které budou ovládány z Vídně. Vláda se však neodvážila odvolat zrušení roboty. Návrat k absolutismu, který byl umožněn také rozehnáním 43

Urban, O., Česká společnost 1848 1918, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1982, str. 79 Kolejka, J.,Národy habsburské monarchie v revoluci 1848 – 1849, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1989, str. 371 45 Urban, O., Česká společnost 1848 1918, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1982, str. 81 46 Rak, J., In Bělina, P., a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 94 44

22

kroměřížského sněmu, byl proveden ve chvíli, kdy se rakouská vláda cítila vítězem nad revolucí v Čechách a ve Vídni a také v mezinárodním měřítku (především vítězstvím nad Maďary).47 Proti vůli císaře se nemohlo stát žádné usnesení parlamentu zákonem. Císaři se přiznávalo oprávnění vydávat nařízení s provizorní zákonnou mocí (tzv. nařízení z nouze). Císaři příslušela i výkonná moc, tu vykonával prostřednictvím odpovědných ministrů a podřízených úředníků a zřízenců. Veškerá vláda se důsledně soustředila v rukou ministrů, jimž náleželo řídit správu v říši i v korunních zemích. Pro každou korunní zemi jmenoval císař náměstky nebo místodržitele. Ti byli orgány říšské výkonné moci. Nesli odpovědnost za náležité vykonávání říšských i zemských zákonů v té které zemi. Nová ústava z března 1849 rozlišovala také říšské a zemské zákonodárství, přičemž rozhodující postavení mělo zákonodárství říšské. Říši jednotně zastupoval říšský sněm, který byl dvoukomorový. Zástupci dolní sněmovny měli být voleni občanstvem. Okruh voličů byl významně zúžen výškou volebního cenzu. Horní komora měla být volena částečně zemskými sněmy, částečně největšími plátci daní. Podrobnosti měl určit volební řád, který však nebyl nikdy vydán. Výkonné moci příslušelo vykonávat zemské zákony nebo příslušná rozhodnutí. Ministři mohli na svou odpovědnost zastavit nebo zakázat výkon správních rozhodnutí, která se příčila zákonem nebo “obecnímu dobru”, jenž byla přijata samostatně obcemi podle prozatímního obecního zřízení nebo zemskými sněmy a jejich orgány. Myšlenka jednotného centralizovaného státu se přenesla i do ustavení jednotného celního území a jediné společné rakouské občanství. Ústava měla zajistit jednotlivým neuherským zemím zvláštní zemská zřízení, zemské sněmy měly vycházet z přímých voleb. Předpisy o zemských sněmech a zemských výborech byly vyhrazeny zvláštním zemským zřízením a volebním řádům. Pro Čechy I pro Moravu bylo zemské zřízení vydáno 30. prosince 1849. Český sněm měl mít 220 členů, moravský 92 členů a slezský 32 členů. Sněm každé země měl zvolit ze svého středu zemský výbor.48 Tyto volební řády, stejně jako zemské ústavy vypracovala ve smyslu oktrojované ústavy vláda v novém složení. Tímto novým složením se ještě posílil centralistický směr. Novým ministrem vnitra se po odstoupení F. Stadiona (ten odstoupil z důvodu nesouhlasu s postupem vlády v uherské otázce) stal Alexandr Bach, ministrem osvěty a vyučování Lev Thun a ministrem spravedlnosti A. Schmerling. 49 Ve skutečnosti však zemské zřízení nikdy nevstoupilo v platnost. Nové zemské sněmy se 47

Šolle, Z., In Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Československá vlastivěda, Dějiny svazek 2, Horizont - Praha, 1969, str. 160 48 Vaněček, V., Česká národní rada Sněm českého lidu, Česká národní rada, 1970, str. 142 49 Čejchan, V., In Beránek, J. a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 95

23

nesešly a nemohly být zvoleny ani zemské výbory. Běžné zemské záležitosti vyřizovaly staré stavovské zemské výbory, v jejichž čele stáli od roku 1852 místodržitelé.50 Ústava je členěna do šestnácti částí, rozdělených do 123 paragrafů. Koncepce jednotného státního, celního a obchodního území je obsažena v §§ 1 až 7 v části o říši. Část II ustavuje postavení císaře, dědičnou monarchii zakotvuje v § 14. V třetí části ústavy o říšském právu občanském je zakotveno jednotné občanství, jednotný právní řád, § 26 ochraňuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví, § 27 zakládá rovnost před zákonem.Část IV. určuje postavení obcí a zřízení širších obcí okresních a krajských. V části V. se pojednává o záležitostech zemských, v části VI o záležitostech říšských. Moc zákonodárnou vkládá do rukou císaři § 37 v části VII. Postavení říšského sněmu upravuje obsáhlá část VIII v §§ 38 až 69, postavení zemských zřízení a zemských sněmů upravují §§ 70 až 83. Částka X umožňuje císaři uplatňovat výkonnou moc prostřednictvím ministrů na základě § 84 a část XI ustavuje říšskou radu §§ 96 až 98. Soudní moc svěřuje soudům částí XII - § 101 a zřizuje říšský soud částkou XIII. Část XIV upravuje říšské hospodářství, část XV branou moc a ústava je zakončena částí XVI obecnými ustanoveními, které se týkají víceméně organizačních záležitostí. K březnové ústavě byla vydána též listina základních občanských práv, která zakotvuje svobodu vyznání, vědy a vyučování, tisku, slova, zákaz cenzury, petiční právo, svobodu shromažďování a spolčování, nedotknutelnost osoby, domovní svobody, ochranu listovního tajemství. Listina se sestává z 13 paragrafů. § 12 však umožňuje vládě, aby na určitý čas zastavila působnost těchto práv. Listina byla vydána pouze pro země rakouské mimo Uher.51 Oktrojovaná ústava nebyla nikdy provedena, stejně jako zemská zřízení, podle ní ustavená a silvestrovskými patenty byly všechny předpisy omezující panovníkovu moc zrušeny.52 Šlo o soubory dvou patentů a jednoho kabinetního listu, byly to legální základy rakouského neoabsolutismu

z 31.prosince 1851. Těmi

František Josef

I. odvolával

oktrojovanou ústavu. Silvestrovské patenty stvrzovaly občanskou rovnost před zákonem, zrušení poddanství, ochranu náboženství a stanovovaly politickosprávní strukturu monarchie. Těmito patenty byl položen základ absolutistické vlády. Ústava ze 4. března 1849 měla zvrátit co nejvíce vymožeností, získaných v roce 1848. Měla nastolit absolutismus tak, jak byl před březnem 1848. Vytvářela k tomu předpoklady. Už v srpnu 1851 psal císař František Josef: “Stal se veliký krok kupředu, hodili jsme přes palubu konstitucionalismus a Rakousko nemá více nežli jediného 50

Hledíková Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 246 51 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 181 - 182 52 Vaněček, V., Česká národní rada Sněm českého lidu, Česká národní rada, 1970, str. 142

24

pána…Děkujeme Bohu, že jsme po třech letech tam, kam jsme měli přijít.”53

5.4. Ústavní zakotvení samosprávy V části IV, § 33 jsou upravena základní práva obcí. Stadionova ústava tak přímo zakotvila právo obcí na samosprávu a zaručila obcím základní práva – volbu jejich zástupců, přijímání nových občanů do obcí, samostatnou správu obecních záležitostí zveřejňování výsledků hospodaření a veřejné projednávání záležitosti obecních zástupců. Širší ustanovení práv obcí a toho, co je potřeba pro přijetí do obce, měly obsahovat zvláštní (obecní) zákony. § 34 pak stanovuje, že také zřízení obcí okresních a krajských k obstarávání společných vnitřních záležitostí bude upraveno zvláštním zákonem.54 Prohloubení správy tzv. místní samosprávou splňovalo hned několik účelů. Mělo budit dojem spravedlivého nadtřídního uspořádání státu, v němž má obyvatelstvo místních územních svazků možnost nezávisle na státní správě vyřizovat a řešit své záležitosti samo v podobě samosprávy. Vláda se tak pokusila zakrýt skutečnost, že stát je organizací řízenou z centra a státní aparát je aparátem mocenským. Řešení to bylo výhodné i z důvodu složité národnostní situace v rakouském státě. Pro utlačované národy se tak otevírala vyhlídka, že jednotlivé korporace – obce i tzv. vyšší obce (okresy, kraje) budou moci být ovládnuty místním národnostním živlem a spravovány nezávisle na Vídni. V českých zemích (v kruzích buržoazních) vznikala naděje, že by zemská samospráva mohla ve formě sněmů a výborů navazovat na historické správní ústrojí Čech, Moravy a zbytku Slezska. To by uvítala především velkostatkářská šlechta. Zakotvením samosprávy vznikala také nová soustava správy, charakterizována principem tzv. dvojích kolejí – proti hejtmanstvím stály samostatné okresy, proti místodržitelstvím byly samostatné zemské sněmy a výbory. 55

5.5. Zákon o prozatímním obecním zřízení Přestože samostatná ústava nebyla uvedena v život, byla některá její ustanovení provedena patenty a ministerskými nařízeními. V březnu bylo vydáno několik prozatímních zákonů, kterými se upravovalo tiskové

53

Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954, str. 178 a 179 Stadiónová ústava /citováno 25.10.2007/.Dostupná z http://spcp.prf.cuni.czú/dokument/stadion.htm 55 Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 348

54

25

právo, spolkové a shromažďovací právo. Byl také vydán zákon o vyvazování pozemků. 56 Pro práci, týkající se samosprávy je však důležité, že byl vydán předpis o prozatímním obecním zřízení. Jde o zákon č. 170 ze dne 20. března 1949. Tento právní předpis je možno označit za zlomový v tehdejší veřejné správě. Jako autor zákona je uváděn ministr vnitra hrabě František Stadion. V odborné literatuře se lze pak často setkat s pojmem “Stadionovo obecní zřízení”. Dá se říci, že všechny následné právní předpisy v této oblasti správy vycházely ze zásad, které obsahoval. Nejvýznamnější zásada je ta, že “svobodná obec je základem státu”. Jde o jedno z úvodních ustanovení zákona. Stadionovo obecní zřízení rozčlenilo obce podle počtu obyvatel a velikosti na vsi, městyse a města. Tyto korporace pak zákon vybavil dvojí působností – přirozenou a přenesenou. Odtud pochází dodnes zachovaný systém územní veřejné správy. Přirozená působnost (od roku 1945 pak přeměněná formálně na samostatnou působnost) zahrnuje vše “co se zájmu obce dotýká a v rámci svých hranic plně obstarat může”, což se přibližuje dnešnímu ustanovení § 35, odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Přenesená působnost byla vymezena jako “obstarávání určitých veřejných záležitostí, které jsou obci svěřeny cestou delegací státem”. Zákon zavádí také kategorii statutárních měst, kterých je oproti dnešní době (a zejména poslední právní úpravě zákona o obcích, účinné od 1.7.2006) nepoměrně méně. Podle tohoto zákona si obce volily své orgány a délka funkčního období jeho členů byla tři roky. Obecní výbor si volil obecní představenstvo (tedy obdobu dnešní obecní rady). Jeho složení tvořili nejméně tři osoby – purkmistr (nynější starosta) a minimálně dva radní. Obecní úřad, který by tvořili zaměstnanci – tedy profesionální aparát – byl vytvářen pouze ve velkých městech. V menších městech a obcích měl výkonnou působnost purkmistr. Zásady, které byly obsaženy v zákoně o prozatímním obecním zřízení tvůrce F. Stadiona byly velmi paralyzovány po změně v křesle ministra vnitra – tedy s nástupem tzv. Bachova absolutismu. Zákon o prozatímním obecním zřízení byl pozměněn novým zákonem ze dne 24. března 1859 – jde o říšský zákon upravující obecní zřízení. Jeho obsahem byly směrnice, podle kterých nichž měly vypracovány dílčí předpisy obecního zřízení v jednotlivých zemích habsburské monarchie.57

56

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 246 a 247 57 Richter, J., Březnové mezníky historie obecního zřízení, Veřejná správa Týdeník vlády České republiky, č. 13, 2003, str. 30.

26

5.6 Bachovský absolutismus a samospráva V čele

vnitřní politiky z Vídně se stal po porážce revoluce Alexander Bach. Šlo

o vídeňského advokáta, kterého vynesla do vlády revoluce. Ten se pak aktivně podílel na násilném převedení vídeňské politiky do zákonných mezí. Z hlediska nacionálního pohledu hodnotí česká historie Bachovo působení velmi kriticky, neboť české národní hnutí bylo potlačeno a přinuceno se omezit pouze na kulturní záležitosti (tedy se vlastně vrátilo ke stavu před březnem 1849). Z jiného pohledu je nutné přiznat, že v některých ohledech si režim A. Bacha počínal liberálně. Zdatně se potýkal s problémem státní správy, která procházela po zrušení poddanství změnami (přišla o svůj nejnižší článek - panství). V průběhu padesátých let docházelo k experimentování se zaváděním krajů.58 Územní samospráva, jenž byla ústavně zakotvena Stadionovou ústavou z roku 1849 a provedena příslušným zákonem, znamenala zřízení obecních orgánů – obecního výboru, obecního představenstva a starosty. Tyto orgány měly být voleny na tři léta. V souvislosti se zaváděním policejního režimu byl rozšířen dohled nad místní samosprávou. Kabinetním listem z 31.12.1851 měly být podniknuty velké zásahy do samosprávných orgánů (zamýšlené vyčlenění velkostatků ze samosprávy, jmenování představenstva vládou). V roce 1852 došlo ke zrušení veřejných obecních jednání a potvrzování voleb představenstva vládou. Od roku 1854 pak nebyly volby prováděny vůbec. Představenstva byla cele jmenována ministerstvem vnitra. V roce 1859 byl vydán obecní zákon, který vycházel z těchto popsaných zásad. Teprve pád bachovského absolutismu přinesl odstranění zásahů do samosprávy, ke kterým docházelo po celá padesátá léta. Volby pak byly provedeny podle zákona o prozatímním obecním zřízení z roku 1849. 59

58

Rak, J., In Bělina, P. a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 96, 97 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 211 59

27

6. Vznik územní samosprávy počátkem 60. let 19.století 6.1. Příčiny krize monarchie a konec bachovského absolutismu Na přelomu padesátých a šedesátých let 19. století se monarchie dostává do krize, způsobené několika faktory. Všechny země koruny posiloval centralistický ráz vládnutí. Nespokojenost pro nedostatek politické svobody se snažil režim ustát zvýšenou péčí o blahobyt státu, můžeme proto hovořit o rozmachu industrializace, budování železniční sítě, oživováním obchodního ruchu. Zesilování blahobytu (které mělo paralyzovat revoluční síly), však mělo spíše opačný následek. Měšťané a stale zámožnější obyvatelstvo selské, které mělo ve svých rukou významnou část hmotných statků pociťovalo, že s ohledem na jeho postavení se mu nedostává přiměřeného protějšku v právech politických. Změny následně přinesly silný vzrůst průmyslového proletariátu (což bylo umocněno koncentrací v průmyslových centrech).60 Docházelo k převaze tovární výroby nad starší výrobou manufakturní. Největší místo zaujímal v průmyslové výrobě textilní průmysl se zpracováním vlny a lnu, významnějším se stávalo bavlnářství, rostla poptávka po výrobcích hutního průmyslu pro stavbu železnic, průmyslových a obytných objektů. 61 Tím sílilo sociální pnutí. Odpor proti vládě se šířil také z důvodu stále silnějšího zatížení daňovým břemenem. V období od roku 1847 do roku 1857 se zvýšil předpis přímých daní v českých zemích téměř o ¾, výnos daní nepřímých se v tomto období téměř zdvojnásobil. Struktura daňového břemene se začala přesouvat od zdanění v zemědělství po zdanění k průmyslu a obchodu. 62 K těmto politickým a sociálním

motivům přistoupily ještě

faktory další – jde

o znovuotevřenou otázku nacionalismu (který byl hnací silou revoluce v roce 1848). Bachův režim v českých zemích prováděl perzekuci předních představitelů národní myšlenky. Také v městských samosprávách se režimu podařilo prosadit takové kandidáty, kteří jim dodávali utrakvistiského rázu (zastánci používání dvojího jazyka, tedy i němčiny). Podkopání

vládní

pozice

způsobil

v

neposlední

řadě

i

nezdar

v oblasti

zahraničněpolitické. S tím úzce souvisely také problém na poli finančním.63 Režim se vyčerpal především vedením válek. Rakousko vedlo válku s italským národně osvobozeneckým hnutím vedeném sardinským králem (a podporovaným francouzským císařem), 60

Kalista, Z., Stručné dějiny československé, 2. vydání, Vyšehrad Praha, 1992, str .291 Šolle, Z., In Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Československá vlastivěda, Dějiny svazek 2, Horizont - Praha, 1969, str. 160 62 Mesároš, J., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 175 63 Kalista, Z., Stručné dějiny československé, 2. vydání, Vyšehrad Praha, 1992, str .291 61

28

která skončila porážkou u Magenty a Solferina.

Chyběly peníze pro vedení další války a

mocnářství se ocitlo v mezinárodní izolaci. Rakousko bylo nuceno vzdát se části území a ztratilo vliv na apeninském poloostrově. Všechny tyto kumulované okolnosti oslabily monarchii zevnitř a měly za následek, že císař byl nucen ohlásit úmysl založit přiměřeným opravami v zákonodárství a ve správě vnitřní blahobyt Rakouska ve svém manifestu z 15. července 1859. V srpnu téhož roku byl propuštěn ministr

Bach

(spolu s policejním prezidentem). Těmito kroky pak byla otevřena cesta

k reformám a k liberalizaci. Nedobrá finanční situace nahrávala držitelům nashromážděného kapitálu (především bankéřům a velkopodnikatelům), kteří mohli státu finančně pomoci. Ti však za pomoc požadovali záruky, jenž by posílily jejich postavení

– zejména podíl na vládě,

kontrolu stavu financí a státního rozpočtu.

6.2. Císařský manifest a říjnový diplom Cestu k obnovení ústavnosti a parlamentního režimu otevřel císařský patent. Ten byl vydán dne 5. března 1859 a byla jím doplněna říšská rada o další členy. Císařské nařízení z téhož dne nařídilo provedení nepřímých voleb prostřednictvím zemských zastupitelstev. Obnovení ústavnosti umožnily také dva následné právní akty – Císařský manifest, kterým císař odůvodňuje nezbytnost absolutistického režimu. Říjnový diplom pak prohlašuje za právní základ monarchie pragmatickou sankci z roku 1713. Tento akt připouští také vedle centralizovaného vládnutí i nutnost určitého stupně federalizace monarchie, vycházející z historických tradic jednotlivých zemí. Základem byl prohlášen návrat k parlamentarismu a zdůraznění úloh zemských sněmů, když “ právo zákony dávati, je měniti a rušiti, vykonáváno bude od Nás a od Našich nástupců jedině společně se sněmy zemskými řádně shromážděnými a vedle případnosti s radou říšskou, do kteréž budou sněmové posílati jistý počet údův, kterýž stanovíme”64 Zvláštní postavení Článek III. říjnového diplomu přiznával v zákonodárné oblasti pouze zemím uherské koruny, o právech České koruny se nezmiňuje. Čeští politici však tento diplom uvítali, neboť doufali v obnovení historických práv českého království. Provedení říjnového diplomu bylo ale záležitostí jiných kruhů – těch, které se hlásily k velkoněmeckému programu. Vůdčí osobností se stává ministr Schmerling, který připravuje osnovu již třetí oktrojované ústavy.65

64

Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 343 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 183 -184 65

29

6.3. Schmerlingova ústava Nebyla svou formou podobná dubnové ústavě z roku 1848, kroměřížské osnově nebo březnové ústavě z roku 1849. Tuto ústavu tvořil pouze

“Základní zákon o zastupitelstvu

říšském” (tedy o vídeňském parlamentě) jako I. příloha a dále soubor “zřízení zemských a řádů volení do sněmů” pro jednotlivé neuherské země jako II. příloha. Schmerlingova ústava byla vydána 26.února 1861. Běžně je známa také jako ústava únorová. Na prvním místě byl upraven společný parlament, což byl nesporný krok k centralismu. 66 Ten se skládal ze dvou sněmoven – panské a poslanecké. První nebyla volena, neboť se skládala z dědičných členů, vysokých církevních hodnostářů a také z členů doživotně jmenovaných. Další (poslanecká) se sestávala z 343 poslanců – z toho 82 připadlo na české země (54 na Čechy, 22 na Moravu a 6 na Slezsko). Poslance to této komory měly volit zemské sněmy a to podle kurií. Pro zemské sněmy byly stanoveny počty poslanců takto: český sněm - 241 poslanců, z toho 236 volených moravský sněm - 100 poslanců, z toho 98 volených slezský sněm - 31 poslanců, z toho 30 volených. Sněmovní volební období bylo šestileté, volební geometrie nastavená Schmerlingem vycházela z tzv. zastoupení zájmů. Vycházela vstříc zejména německé liberální buržoazii a velkostatkářské šlechty.67

6.4. Územní samospráva v období po konci neoabsolutismu S ohledem na změnu politické situace v souvislosti s pádem Bachova absolutismu začaly být zásahy do samosprávy postupně odstraňovány. Na jaře 1861 byly vypsány volby do obecních orgánů. Tyto volby skončily vítězstvím Čechů v Praze. Obdobná povolební situace nastala ve většině měst v Čechách. Byla zavedena veřejnost jednání. Jako výsledek kompromisního jednání mezi vládou, jenž měla zájem dostat obce do režimu státního dozoru a parlamentem (ve kterém se projevila idea samosprávných obcí v důsledku myšlení německých liberálů) byl vydán rámcový říšský obecní zákoník. Vedle obcí místních mělo dojít ke zřízení obcí okresních a krajských (župních), nad nimi měla být ustavena obec zemská. Zřízení vyšších obcí však nebylo povinné, šlo o možnost fakultativní. Obec byla pod dvojím dohledem – jednak vyšších obcí, jednak pod dozorem státním. V roce 1863 bylo vydáno 66

obecní

zřízení

a

řád

volební pro Slezsko, v roce 1864 bylo totéž učiněno ve

Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 343 - 344 Purš, J., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 218 67

30

vztahu k Moravě a Čechám. Všem volebním řádům a prováděcím předpisům sloužila stejná vládní osnova – došlo ke shodě v zásadách. Volební řády se však lišily. Možnost zřídit orgány okresní samosprávy byla dána říšským obecním zákonem z roku 1862. Okresní samospráva byla ustavena zemským zákonem z roku 1864 a to v Čechách.68 Také na Moravě byl přijat zákon o okresní samosprávě, nebyl však proveden. Stejně tak ve Slezsku, kde po přijetí zákona o okresní samosprávě bylo jeho provedení odloženo. Přestože pro jednotlivé země byla již v minulosti vydána zemská zřízení (přesněji v roce 1850), nenabyla nikdy účinnosti. Původní stavovská zřízení zanikla a nova zemská organizace nebyla vybudována, správu zemských agend vykonávaly zemské výbory. V roce 1852 bylo řízení stavovských zemských výborů přeneseno na místodržitele. Výbory se omezily na obstarávání běžných záležitostí. Správa zemských záležitostí byla předána nově zvoleným zemským výborům. Tyto výbory byly zvoleny na základě zemských ústav v roce 1861. Zemské výbory byly zvoleny z řad poslanců zemského sněmu. Obnovení ústavnosti a vývoj po roce 1860 – to vše donutilo představitele české politiky vytvořit novou koncepci politiky – původní požadavky (na austroslavismus zastaral a na federalizaci státu byly nedosažitelné). Proto česká politika přebudovala program a přizpůsobila jej novým podmínkám. Základem se stala dohoda s představiteli šlechty, i když se požadavky lišily. Představou měšťanstva se stalo obnovení celého státu České koruny (celku všech zemí – Čech, Moravy a Slezska), konzervativní šlechta sledovala pouze obnovení tohoto práva jen pro Čechy.

Program získal celonárodní podporu a česká reprezentace se stala představitelkou

českého národa. V souvislosti s uplatňováním státoprávních požadavků opustili čeští poslanci v roce 1863 říšský sněm a zahájili tzv. pasivní rezistenci, trvající až do roku 1879.69 Český politický program byl nastíněn již v roce 1861. Když dne 1.1.1861 vyšlo první číslo Národních listů, obsahovalo nástin, vytvořený F.L.Riegerem - požadavek národní rovnoprávnosti, občanských práv a rozsáhlé samosprávy. Některé požadavky byly považovány za natolik oprávněné, že byly projednány a přijaty říšskou radou v létě 1861. Požadavek na uznání svébytného postavení zemí Koruny české byl však zamítnut.70

68

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 300 - 304 69 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 194 70 Pokorný, J., In Bělina, P. a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 98

31

7. Prosincová ústava 7.1. Okolnosti a důvod vzniku prosincové ústavy Snaha po germanizující politice centrální vlády vedla k její úplné izolaci. Zejména v Uhrách docházelo k povážlivému vývoji. Na zemském sněmu byly vysloveny požadavky o obnovu práv, které byly Uhersku přiznány v roce 1848. Také Češi vystoupili ústy F. Palackého s programovým projevem, v němž bylo vyjádřeno stanovisko a základní požadavky na úpravu rakouských vnitřních poměrů. Napjatá vnitřní situace habsburské říše gradovala také v souvislosti se zostřováním mezinárodní situace. Šlo zejména o sjednocení Německa v nedílný národní stát a soupeření jednotlivých států, bojující o vedoucí postavení. Císař hledal východisko ze situace, do níž se říše dostala. Po výměně v čele vlády (za odvolaného Schmerlinga byl postaven do čela vlády hrabě Richard Belcredi) nová vláda pozastavila platnost únorové ústavy a vyhlásila návrat k zásadám Říjnového diplomu. Zahájila také jednání o požadavcích maďarské opozice. Ještě než bylo v jednání dosaženo jakýchkoliv výsledků, propukla v červnu 1866 válka s Pruskem. V rozhodující bitvě bylo Rakousko 3.července poblíž Hradce Králové poraženo.71 Válečné porážky a bezprostřední nebezpečí, které hrozilo krachem státních financí donutily rakouské vládní kruhy k ústupkům.

Proto došlo k nové úpravě poměrů uvnitř monarchie.

Předseda vlády nechtěl ustoupit stupňovaným maďarským požadavkům, jeho pozice byla však otřesena. Počátkem února 1867 byl Belcredi propuštěn a novým ministerským předsedou se stal Beust – přívrženec vyrovnání. Počátkem února byly projednány podmínky vyrovnání a v červnu 1867 byl rakouský císař korunován za uherského krále. Češi se proti vyrovnání nestavěli, ale požadovali, aby bylo vyrovnání uzavřeno i s ostatními zeměmi. K tomu však nedošlo. Poměr mezi západní a východní části říše byl upraven článkem XII. vyrovnání. Dále pak byl upraven novou ústavou pro západní části monarchie, vydanou v prosinci 1867.72

7.2. Prosincová ústava Prosincová ústava je v podstatě soubor řady zákonů, které panovník podepsal a vyhlásil. Normy byly prohlášeny za základní státní zákony. Spolu s torzem z ústavy únorové (šlo zejména 71

Šolle, Z., In Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Československá vlastivěda, Dějiny svazek 2, Horizont - Praha, 1969, str. 200 72 Purš, J., In Beránek Jan a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 218

32

o zachování zřízení jednotlivých zemí) tvořily prosincovou ústavu pro země Předlitavska. Jde o zákony, vyhlášené dne 21.prosince 1867 pod čísly 141 až 145. Zákon č. 141 pojednával o zastupitelstvu říšském (tím se měnil příslušný starší zákon o rakouské sněmovně z roku 1861), zákon č. 142 o všeobecných právech občanů, zákon o říšském soudu pod č. 143, zákon o moci soudcovské s č. 144 a zákon o výkonu moci vládní a výkonné s č. 145. Ve stejný den byl vyhlášen zákon pod č. 146 o věcech společných všem zemím rakouské monarchie. Jako prováděcí předpis byl přijat zákon č. 147, který pojednával o tom, kdy tyto právní normy nabudou účinnosti. 73 Ústava byla hodnocena kladně z hlediska

potvrzení základních občanských práv a

svobod a parlamentarismu. Obsahuje však také přežitky zejména v pojetí postavení a moci císaře, existence panské (nevolené) sněmovny, potvrzení instituce šlechtictví. Problematické postavení měla také realizace základních občanských svobod, které ústava zaručovala. Vydávání tisku bylo omezeno vysokými kaucemi, policejní zásahy do spolkové činnosti zase omezovaly právo shromažďovací a spolčovací. Na základě zákona o vyjímečném stavu, který byl vydán v roce 1869 byly omezeny také další občanské svobody. Omezena tímto zákonem byla i činnost porotních soudů.74

7.3. Protest proti rakousko-uherskému dualismu Přestože v duchu uplatňování státoprávních požadavků opustili čeští poslanci již v roce 1863 říšský sněm a zahájili tzv. pasivní opozici (o které již byla zmínka v kapitole 6.4), byl formulován český politický program a požadavek přeměny centralizovaného

Rakouska ve

federaci států. Česká politická reprezentace varovala také před dualizací monarchie. Vyrovnání znovu aktivizovalo opozici a byla zformulována

tzv. Česká deklarace.75 Ta byla usnesena

poslanci českého zemského sněmu 22.srpna 1868 a podpisem ji stvrdilo 82 českých poslanců z řad měšťanstva (zástupci šlechty se k nim nepřipojili). Obsahem byl protest proti dualizaci a prohlášení neporušitelnosti, nepromlčitelnosti a nezadatelnosti českého státního práva. Vztah k monarchii byl označen za dynastický, založený mezi českým národem a dynastií s tím, že každá změna je pouze novou smlouvou. Říšskou radu považuje za nekompetentní ve věcech zákonů dotýkající se českého státu. Deklaruje zejména autonomii v oblasti financí (a predikuje tak neochotu českého měšťanstva podílet se na financování vyrovnání a přispívat k vydržování celé 73

Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 237 - 242 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 188 75 Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 241 74

33

monarchie).76 K deklaraci se následně připojili i čeští poslanci moravského zemského sněmu (jejích osvědčení však již nebylo tolik bojovné). Slezský

sněm se k deklaraci nepřipojil.

Deklarací, která byla počátkem masového hnutí, vtáhla do politiky celý národ. Po nepokojích a střelbě do účastníků pankráckého tábora lidu byl 11.října 1868 vyhlášen vyjímečný stav. Mezinárodní situace, která se zostřila po pádu císařství ve Francii však naladila Vídeň k ochotě se dohodnout s představiteli české politiky o zásadách vyrovnání. 77

7.4. Fundamentální články Vídeň a čeští předáci uzavřeli dohodu o 18 fundamentálních článcích. Ty neodmítaly rakousko - uherské vyrovnání, ale naopak obsahovaly jeho výslovné uznání a zřízení společné vlády v některých záležitostech. Zároveň neobsahovaly myšlenku jednoty státu České koruny. Bylo navrženo, že říšská rada bude nahrazena kongresem delegátů říšského sněmu, panská sněmovna senátem. Tím bylo pouze potvrzeno právo českého království na sebeurčení. Přestože panovník ohlásil dne 12.září 1871 provedení česko-rakouského vyrovnání a ochotu dát se korunovat českým králem, k tomu již ve skutečnosti nedošlo.78 Celá akce ztroskotala z důvodu odporu představitelů maďarských vládnoucích kruhů a německých představitelů z českých zemí. Navíc fundamentální články, kterými mělo být vyrovnání provedeno, se týkaly pouze vlastních Čech, nikoliv však již celé České koruny. 79

7.5. Opuštění politiky pasivní rezistence a podání státoprávního ohrazení. I přes nezdar při získávání větší samostatnosti došlo na počátku sedmdesátých let k dalšímu pokusu o získání větší samostatnosti po roce 1878.80 Po zemských volbách na podzim vytvořili zvolení staročeši s mladočechy jednotný, tzv. státoprávní klub. Obě strany se také zúčastnily společně voleb do říšské rady. Pod vedením staročecha F.L.Riegra vytvořili společně s konzervativními šlechtici z českých zemí jednotný český klub. Při vstupu na říšskou radu podali členové klubu tzv. “státoprávní ohrazení” v němž prohlašují rakouskou centralistickou ústavu a omezení pravomocí českého zemského sněmu za protiprávní. Demonstrativní

76

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 195 77 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 196 78 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 196 79 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 264 80 Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003, str. 249

34

požadavky měly uspokojit národní prostředí a po každých volbách až do konce monarchie podali čeští poslanci říšské radě své státoprávní ohrazení. 81

7.6. Období aktivní politiky V

roce

1879

byl

jmenován

ministerským

předsedou

Eduard

Taaffe.

Byl

neokonzervativcem, který měl za úkol zajistit společenský pořádek. Snahou bylo posílit společenský střed a předejít polarizaci, proto prosadil přijetí některých právních norem – např. novelizace živnostenského řádu obsahovala některé kategorie, jež bychom dnes zřejmě nazvali právem pracovním – obsahoval omezení pracovní doby, zavedení úrazového pojištění. V roce 1880 bylo vydáno jazykové nařízení (rovnoprávnost němčiny s češtinou při vyřizování úředních záležitostí). Více byli uplatňováni i čeští úředníci. Došlo také k rozdělení pražské university na německou a českou. Přestože období od konce šedesátých let do konce habsburské monarchie bylo zklamáním pro českou politickou reprezentaci, když nebyly naplněny její snahy o obnovu práv českých zemí, bylo přijetí tohoto ústavního dokumentu nesporným pokrokem v boji za demokratická práva, zejména pak práva volebního. Od šedesátých let 19. století byla česká politická reprezentace natolik etablovaná, že si mohla dovolit se zásadně diferencovat. Vedle existence liberálně konzervativních staročechů (reprezentováni Palackým nebo Riegrem) se stále více prosazovali radikálně demokratičtí mladočeši (K. Sladkovský). Oba směry se ocitaly pod příliš silným tlakem, než aby se mohly rozejít. I když vztahy mnohdy postrádaly politickou kulturu, existence směrů přispěla k vytříbení stanovisek české politické reprezentace.82 Vznikl také další směr politiky – realisté, kteří se pokoušeli vytvořit třecí sílu mezi mladočechy a staročechy. V devadesátých letech začali staročeši ztrácet v politice pozice a strana se fakticky rozpadla. Rakouský konstitucionalismus se potýkal koncem 19. stol. s všeobecnou krizí. Bylo zřejmé, že bude nutno rozšířit voličskou základnu. V roce 1905 došlo na moravském sněmu ke změně volebního řádu (když u sněmu českého a slezského neměly návrhy úspěch).83 V roce 1905 bylo také přijato pod vlivem revoluce v Rusku a vlně stávek všeobecné hlasovací právo.84 S menšími změnami samospráva existovala až do vzniku samostatného Československa.

81

Šolle, Z., In Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Československá vlastivěda, Dějiny svazek 2, Horizont - Praha, 1969, str. 257 82 Bělina, P, In Bělina, P. a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992, str. 99 83 Vaněček, V., Česká národní rada Sněm českého lidu, Česká národní rada, 1970, str. 153, 154 84 Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954, str. 221

35

8. Zemská samospráva 8.1. Zemská zřízení z roku 1850 Pro jednotlivé země byla v roce 1850 vydána zemská zřízení. Ta však nenabyla nikdy účinnosti. Agendu zemí proto vedly původní stavovské zemské výbory (které zůstaly v platnosti, I když stavovská zřízení zanikla podle březnové ústavy z roku 1849). Tato pravomoc byla stavovským zemským výborům ponechána rozhodnutím z 30.prosince 1849. Po vyhlášení silvestrovských patentů které březnovou ústavu zrušily, pak bylo řízení těchto stavovských výborů přeneseno na místodržitele a zemské výbory se měly omezit jen na obstarávání běžných záležitostí. Stavovské zemské výbory ukončily činnost v roce 1861 odevzdáním správy zemských záležitostí nově zvoleným zemským výborům. Ty byly zvoleny na základě zemských ústav z roku 1861 (tedy podle únorové ústavy).

8.2. Zemské sněmy podle ústavy z roku 1861 Zemské výbory byly voleny zemskými sněmy. Český zemský výbor se skládal z devíti členů – zemského maršálka v čele a osmi přísedícími, zvolenými po dvou z každé sněmovní kurie a dva ze sněmovního pléna. Moravský zemský výbor byl sedmičlenný, složený ze zemského hejtmana a tří členů z každé kurie a tří členů zvolených z pléna. V čele pětičlenného slezského zemského výboru stál také zemský hejtman, tři přísedící byli zvoleni jednotlivými kuriemi a jeden byl volen sněmovním plénem. Hlavy zemských výborů jmenoval panovník. Zemské výbory nesměly přijímat deputace a nesměly se stýkat se zemskými výbory jiných zemí. Zemská zřízení z roku 1861 dělila činnost výborů do tří oblastí – jednak byl výkonným orgánem zemského sněmu (připravoval sněmovní jednání a předlohy, prováděl usnesení, spravoval v běžných záležitostech zemský majetek). Byl také nejvyšší instancí územní samosprávy v zemi, když ze začátku nebylo proti jeho výroku odvolání. Později došlo ke změně zřízením Správního soudního dvora. V této působnosti vykonával samosprávu i v chudinských záležitostech, věcech požárních, silničních, honebních, stavebních. Měl i vrchní dohled nad hospodařením samosprávných obcí a okresů. Zemský výbor měl také oprávnění jednat v nutných záležitostech přímo namísto zemského sněmu. Byla však stanovena výhrada dodatečného schválení. Hospodaření se zemskými prostředky vykazovalo vydržování institucí, které byly potřebné pro chod té které země. Z těchto prostředků se hradil chod např. Národního muzea

36

v Praze, Františkova muzea v Brně, archívy všech tří zemí nebo statistický úřad.85

8.3. Volební právo V roce 1861 bylo zavedeno volební právo do zemských sněmů (ty obesílaly poslaneckou sněmovnu říšské rady). Do zemských sněmů se prováděly volby podle kuriového systému, zavedeny byly tři kurie: - kurie městská, obchodní a živnostenská (v Čechách 87 mandátů, z toho 14 měly obchodní a živnostenské komory) -

kurie velkostatků (v Čechách z toho 16 mandátů svěřenecké velkostatky, zbylé

mandáty nesvěřenecké velkostatky) - kurie venkovských obcí (v Čechách 79 mandátů, nejprve byli voleni volitelé, ti pak volili poslance) V zemských sněmech dále zasedali virilisté (nevolení poslanci, např. rektoři univerzit, biskupové a arcibiskupové). Po zavedení přímých voleb do říšského sněmu se oddělily volby do zemských sněmů a po reformách ministerského předsedy Taaffeho se volby prováděly ve čtyřech kuriích. Ve volebním právu byla popřena všeobecná rovnost občanů, když možnost volby se projevovala v majetkovém censu občanů. Tyto majetkové censy se však postupem doby snižovaly. Později po dalších reformách přibyla kurie pátá a tím byla připuštěna poprvé účast dělnictva ve volbách. Rakouský samosprávný systém se nepodobal žádnému jinému samosprávnému vzoru. Rakouska samospráva vycházela v tomto směru ze státoprávních tradic, jako důsledku složité konstrukce rakouské monarchie a jejího mnohonárodnostního složení. Šlo vlastně o vytvoření dvojího byrokratického aparátu. Existence oddělené zeměpanské správy a samosprávy vedla k izolovanosti těchto orgánů od společnosti. 86

85

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 306, 307 86 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 218

37

9. Okresní samospráva 9.1. Zřízení okresů Zřizovat obce vyššího druhu umožnil rámcový říšský obecní zákon z roku 1862. Zákon z roku 1864 pak umožnil aktivaci okresní samosprávy. Velikost jednotlivých okresních zastupitelstev byla dána počtem obyvatel. Zastupitelstva byla složena z 18 až 36 členů (kdy do 20.tisíc obyvatel bylo stanoveno 18 členů, do 30.tisíc obyvatel bylo stanoveno 24 členů, do 40.tisíc obyvatel bylo stanoveno 30 členů a nad 40.tisíc obyvatel bylo stanoveno 36 členů okresního zastupitelstva). Jednotlivé samosprávné okresní orgány tvořil okresní starosta, okresní výbor a okresní zastupitelstvo. Funkční období bylo stanoveno na tři roky.87 Územně se samosprávné okresy původně kryly se smíšenými správními okresy, po oddělení soudnictví a státní správy v roce 1868 odpovídaly jejich obvody okresům soudním, ztn. že byly podstatně menší než obvody okresů správních. 88

9.2. Volební právo Volby do okresního zastupitelstva byly koncipovány na základě teorie zájmu (tedy obdobně jako u voleb do zemských sněmů). Členové těchto zastupitelstev byli voleni ze zástupců velkostatků, ze zástupců průmyslu a obchodu, ze zástupců měst, městysů a průmyslových míst a ze zástupců venkovských obcí. Každá z těchto skupin volila jednoho člena výboru, zbylí členové byli voleni přímo z pléna. Ve třetí skupině volbu vykonávali členové obecních zastupitelstev a ve skupině venkovských obcí volili členy okresního výboru představení obcí, doplnění po jednom členu, kterého vyslal obecní výbor. V čele okresu stál starosta byl volen zastupitelstvem. Ve funkci jej musel potvrdit císař.

9.3. Působnost okresů Okresní zastupitelstva se kryla se sídly okresních úřadů. Po zřízení velkých politických okresů při organizaci správy v roce 1868 nedošlo k obdobné změně v orgánech samosprávy. Proto v jednom politickém okrese působilo až několik okresních zastupitelstev. Navenek okresy zastupovaly okresní výbory, jenž byly zároveň výkonným orgánem ze své činnosti se zodpovídaly právě okresnímu zastupitelstvu. Co se týká působností okresních obcí, relativně malý podíl zahrnovala působnost přenesená – zejména jde o záležitosti vojenské 87

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 216, 217 88 Ottova encyklopedie, Ottovo nakladatelství, Praha 2006, str. 272 - 273

38

správy, správy finanční a správy justiční. V oblasti samostatné působnosti mělo možnost zastupitelstvo podávat dobrozdání vládě a zemskému zastupitelstvu. Dále se zabývalo finančními záležitostmi okresu a jím zřizovaných ústavů a ustanovovalo úředníky. Dále mělo působnost v záležitostech obecních – ta se odrážela v rozhodovací moc o spojení obcí a změnách jejich hranic a dohlížení nad zachování kmenového jmění obcí. Okresní zastupitelstvo bylo také druhou stolicí v rozhodovací pravomoci v oblasti samostatné působnosti obcí. Zastupitelské okresy zřizovaly celou řadu fondů a také sociálních a zdravotních ústavů. Náležela zde i péče o chudinství a zdravotnictví. Okresy měly i kapitálovou účast v obchodních a akciových společnostech. Okresní zastupitelstva zřizovaly a také udržovaly okresní silnice. 89

9.4. Rozdíly v oblasti okresní samosprávy V oblasti okresní samosprávy však na území jednotlivých českých zemí docházelo k velkým rozdílům. Podle rámcového říšského zákona obecního, článku 17 z roku 1862 je možno mezi obec a zemský výbor vložit zastupitelstvo okresní, župní nebo krajské. Obecní zřízení na Moravě č.4/1864 a také obecní zřízení č. 17/1863 ve Slezsku obsahovaly články o zřízení okresní samosprávy. Zákon č. 18 ze dne 15.listopadu 1863 o okresním zřízení však byl odložen vyhláškami slezské vlády z roku 1866 a 1868. V roce 1869 se usnesl zemský sněm, že okresní samospráva nemá být zatím zavedena a pochválení usnesení císařem bylo v témže roce vyhláškou zemské vlády usneseno odložení zřízení těchto zastupitelstev. Na Moravě nebyly podrobné předpisy o okresních zastupitelstvech vydány – pravděpodobně sehrály velkou roli důvody národnostní (předpokládalo se, že většina zastupitelstev by byla česká s ohledem na národnostní složení jednotlivých okresů).

90

České

buržoazii i konzervativní šlechtě se v této zemi podařilo prosadit zákon teprve v roce 1871. Okresní samospráva se však nakonec neuskutečnila pro odpor německých liberálů. 91

9.5. Okresní silniční výbory Za nezřízené okresní samosprávy se náhradou na Moravě a ve Slezsku staly okresní silniční výbory. Do jejich působnosti spadalo zřizování a vydržování okresních silnic. Silniční okresy se shodovaly s okresy soudními. Města se zvláštním statutem byla z této působnosti 89

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 304, 305 90 Schelle, K., Vývoj veřejné správy v letech 1848 – 1948, nakladatelství Eurolex Bohemia, r 2002, str. 59, 60 91 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 305

39

vyňata. Okresní silniční výbor byl volen – funkční období bylo stanoveno na šest let. Skládal se z 11 členů a šesti náhradníků. Skládal se ze stejných čtyř skupin jako okresní zastupitelstva v Čechách. Ze svého středu volil předsedu a jeho náměstka. Předseda zároveň tvořil výkonný orgán a ze své činnosti byl odpovědný silničnímu výboru a zemskému výboru. Okresní silniční výbor byl samosprávný orgán při provádění staveb a hospodářsko-technické správě. Zemskému výboru také náležel vrchní dohled při zřizování a správě okresních silnic a také kontrola nad hospodařením výboru. 92

92

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 306

40

10. Obecní samospráva 10.1. Zřízení obcí Po zákonné úpravě tzv. Stadionovým prozatímním obecním zřízením se obce staly nejnižšími články územní samosprávy. Tento zákon byl jednotný pro celý stát. Každé sídliště se muselo stát obcí nebo její součástí (jako osada), jednotlivé kategorie byly jen formálně rozděleny názvy – města, městyse, vsi. Každá obec spadala do některého z okresů. Občan musel být příslušný do některé z obcí. Zákony rozeznávaly občany obce či obecní příslušníky (tedy osoby se vztahem k obci) a dále cizince. Na základě zákona byly v každé obci zřizovány obligatorně dva orgány. Kolegiálním orgánem je obecní výbor – volený na tříleté období s usnášecí a dozorčí pravomocí. Z jeho středu bylo pak voleno obecní představenstvo, jež bylo orgánem výkonným. Obecní představenstvo bylo složeno z purkmistra (resp. starosty nebo představeného) a z radních v minimálním počtu dvou. Samotným výkonným orgánem byl purkmistr, radní byli pomocným orgánem hlavy obce.93

10.2. Volební právo Volby do obecního zastupitelstva také částečně odpovídaly teorii zájmu, když se děly na základě majetkových censů. Některé osoby měly zajištěno zasedat v obecním výboru i bez voleb – šlo o takové občany, kteří platili alespoň 1/6 obecních daní. Šlo tedy o jasný zájem zajistit při rozhodování a činnosti obce vliv velkostatkářů a také větších podnikatelů. Zasedat v obecním zastupitelstvu bylo vyhrazeno pouze mužům, jestliže osobou, oprávněnou zasedat v obecním výboru byla žena nebo voják, museli se nechat zastoupit. Právo zastoupení měl každý občan, disponující virilním hlasem. Např. nařízení oběžné č. 14/1861 ř.z., vydané vojenským ministerstvem přesně stanovoval, které osoby vojenské mohou voliti a

být voleny do

zastupitelstev obecních a zemských – šlo buďto o penzionované vojáky, nebo vojáky postavené mimo službu. 94 Zákon (český obecní zákon) určoval mimo orgány samosprávy také počet jejich členů. Do sta voličů měl obecní výbor 8 - 9 člen, při počtu od sta do dvouset voličů měl 12 členů, do 400 voličů se skládal z 18 členů, do šestiset voličů bylo stanoveno 24 členů. Do tisíce voličů 93

Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 298 94 ASPI Zákon č. 14/1861 ř.z., Nařízení oběžné o tom, které osoby mohou voliti a být voleny do zastupitelství obecních a zemských

41

měl 30 členů, při více než tisícovce voličů měl výbor 36 členů (při stanovování členů dnešních zastupitelstev je patrná odchylka, neboť dnes stanovuje zákon o obcích počet volených zástupců vždy v jistém rozmezí ve vztahu k počtu občanů v obci bez ohledu na to, zda jde o oprávněné voliče). Jak již bylo popsáno výše, představenstvo obce tvořil představený a minimálně dva radní, nejvýše však mohlo představenstvo obce tvořit 1/3 obecního výboru – tedy nejvýše 12 osob.

Výkon úřadu byl čestný, náhradu z obecních důchodů mohl pobírat pouze starosta.

95

Každý občan, který byl volitelný a řádně zvolený, byl povinen volbu přijmout. Výjimky z tohoto pravidla byly stanoveny zákonem.96

10.3. Působnost obcí Tak jako měly dvojí působnost okresy, byly dvojí působnosti nadány i obce. Působnost přenesená zahrnovala činnosti, jež byly na obec delegovány státem a pro stát vykonávány- tedy jako povinnost obce podílet se na účelech správy veřejné. Státní orgány mohly pouze vyžadovat působnost, výslovně stanovenou zákonem (některé záležitosti v oblasti soudní, záležitosti politické, živnostenské, poplatkové, daňové, poštovní, vojenské a ve vtahu k volbám. Přirozená (později samostatná) působnost obce nemohla být omezena mimo mantinely předvídané zákonem. Šlo především o správu majetku a financí, zdravotní péče, bezpečnost, pořádek a dopravu, sociální péče, stavební dohled, školská oblast (obecních a některých typů středních škol), arbitráže, licitace. Obec jako korporace byla odpovědna za škody, které byly způsobeny občanům pro nedodržení povinností, vyplývajících ze zákona. Byly stanoveny podrobná pravidla o hlasování, objevuje se také institut podjatosti a následného vyloučení z porad nebo usnášení těch členů výboru, o jejichž právech (nebo právech jejich manželek a dalších příbuzných) se jednalo a hlasovalo. Představený (starosta) zastupoval obec navenek a v podstatě plnil roli zaměstnavatele a hlavy obecní policie. Základ obce byl ve finančních prostředcích a majetku (tedy jmění), považovaných za kmenové, jež bylo nedotknutelné. Obecní příjmy se rekrutovaly zejména z pronájmů a mělo jít o příjem trvalý. V případě nedostatečných příjmů mohly být navrženy přirážky z přímých daní (tedy daně z pozemků, domovní, činžovní nebo živnostenské). Každoročně byl také předkládán rozpočet příjmů a výdajů, podléhající přezkoumaní obecním výborem.97

95

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 212, 213 96 Schelle, K., Vývoj veřejné správy v letech 1848 – 1948, nakladatelství Eurolex Bohemia, r. 2002, str. 59 - 60 97 Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945,Linde Praha a.s.,1997, str. 214

42

10.4. Dozor Dozor

nad činností samosprávných úřadů byl vykonáván především orgány státní

správy, když vyšší instance územní samosprávy vykonávaly dozor v mnohem menší míře. U obecní samosprávy jej lze rozdělit na dohled zákonností opatření samosprávy, nad hospodařením obcí a nad výkonem správy v přenesené působnosti. V případě vybočení z mezí vlastní působnosti porušení zákona bylo možno pozastavit usnesení obecního výboru. Toto právo příslušelo okresnímu hejtmanovi jako státnímu úředníkovi. Ten mohl také rozpustit zastupitelstvo. Proti takovýmto opatřením měl obecní výbor právo stížnosti k zemskému místodržitelství. Protože za výkon přenesené působnosti byl odpovědný starosta, mohl být k plnění povinností donucen pokutou on nebo výkon správy mohl být proveden orgánem státní správy na útraty obce. Obecní výbor mohl být rozpuštěn i zemským místodržitelstvím, stížnost v této věci neměla odkladný účinek. 98

10.5. Statutární města Zákon, které upravoval obecní zřízení, byl závazný pro všechny obce. Existovala však malá skupina měst, na které se zákony o obecním zřízení nevztahovaly – již zákon č. 170/1849 ř.z. umožňoval získat některým městům zvláštní statuty. Později upravoval postup při žádosti o zvláštní statut císařský patent č. 59/1859 (tedy bylo možno žádat prostřednictvím zemské politické správy u ministerstva vnitra) a také rámcový zákon o obecním zřízení č. 18/1862 zachovával práva měst o zvláštní statut žádat.99 Zpočátku měly toto postavení pouze hlavní zemská a krajská města – tedy Praha, Liberec, Brno, Olomouc a Opava.

Obecní zřízení

z počátku šedesátých let instituci statutárních měst zachovalo a jejich počet se zvýšil o Jihlavu, Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříž, Frýdek a Bílsko. 100 Kompetence statutárních měst zahrnovaly i činnost a kompetenci politického úřadu první stolice – tedy vykonávala fakticky činnost okresních hejtmanství. Obecní orgány, vykonávající přenesenou působnost se nazývaly magistráty, které však rozhodovaly kolegiálně a předseda magistrátu byl vybaven pouze právem zastavit usnesení, jež se příčila zákonu. Po volbě starosty statutárního města bylo nutno vyžádat potvrzení císařem.101 98

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 214,. 215, 216 99 Schelle, K., Vývoj veřejné správy v letech 1848 – 1948, nakladatelství Eurolex Bohemia, r. 2002, str. 58 - 59 100 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 303 101 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 304

43

11. Další druhy samospráv 11.1. Samospráva profesní a zájmová Mimo územní samosprávu, která je podstatou této práce, existovala a vyvíjela se také samospráva jiných korporací (fungující na základě odlišných vnitřních vazeb).

Jde o tzv.

samosprávu profesní, od ranného středověku zastoupenou zejména cechy a cechovním systémem. Šlo o sdružení jednotlivých řemeslníků, svépomocných bratrstev, která vznikala za účelem podpůrným a sociálním. Nad svými členy měly právní jurisdikci a řídila se zvláštními pravidly (tzv.cechovní artikuly). Cechy podléhaly městským radám. Cechy upravovaly svým právem např. tovaryšské smlouvy nebo stanovovaly ceny výrobků.

Později, se snahou o

hospodářský rozvoj, byly cechy podřízeny přímo centru (když jejich stanovy schvaloval panovník) a došlo k rozvolňování jednotlivých živností. Cechovní zřízení odpadlo v průběhu 19. století.102 Zmínka o těchto korporacích je nezbytná, když tato společenství doplňovala po dlouhá staletí svými samosprávnými funkcemi aktuální potřeby tehdejších společností.

Ve druhé

polovině 19. stol. v souvislosti se společenskými změnami a s vývojem hospodářství začaly vznikat obchodní a živnostenské komory. Šlo o reprezentativní orgány, které vykonávaly poradenskou a také správní činnost. Spolupůsobily při odborných záležitostech, měly právo zřizovat odborná učiliště, muzea, provádět přednáškové činnosti. V čele komory stáli volení členové a volby probíhaly na základě censů. I živnostníci měli svou správu. Svazy živnostníků byla živnostenská společenstva. Zemědělské otázky řešily zemědělské rady. Ty mohly v odborných otázkách podávat samostatné návrhy vládě nebo zemskému zastupitelstvu. 103 V českých zemích se obnovení konstituce rozvinula činnost celé řady spolků, které byly důležité pro národní rozvoj (Hlahol, Sokol, Umělecká beseda).104

Schmerlingova vláda

postupovala v povolování stanov nepolitických spolků liberálně. Některé spolky však postupem doby nabraly charakter spíše politický. 105 Pro politické spolky platily přísnější ustanovení. Politické spolky nesměly utvářet pobočné spolky (afiliance). A každý nový člen spolku musel být hlášen policii. Tím se vznik a existence spolků začaly dostávat pod bezprostřední dohled policejních orgánů státu 102

Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964, str. 85, 207,267 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, str. 287, 288,289 104 Kalista, Z., Stručné dějiny československé, 2. vydání, Vyšehrad Praha, 1992, str .294 105 In Beránek, J., Beránek, J. a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960, str. 223 103

44

a v sedmdesátých a osmdesátých letech byla činnost zejména dělnických spolků ochromena. Z právní povahy politických spolků bylo patrno, že je není možno ztotožňovat s institucí politických stran, které existovaly fakticky, nikoliv právně. Spolky byly právnickými osobami, které mohly být nositeli práv a povinností, mohly také nabývat vlastnictví atp. 106 Činnost spolků byla upravena právem shromažďovacím a spolčovacím a staly se základem pro rozvoj národnostního i dělnického hnutí. Začaly vznikat také tzv. koalice – tedy zvláštní úmluvy podnikatelů, živnostníků atp. Jejich cílem bylo dosažení nějaké výhody na úkor jiné skupiny nebo veřejnosti. Koalice byla také úmluvou pracujících s cílem dosažení zlepšení pracovních a sociálních podmínek.107 Dá se tedy mluvit o předchůdci odborových organizací.

11.2. Autonomie židovských obcí Za specifický prvek samosprávy je možno považovat i správu jedné z národnostních menšin - Židů. Zprávy o jejich životě a jeho organizaci nám poskytují některé prameny. Tato menšina byla zpočátku nucena žít - zejména z důvodu bezpečnosti a značné kulturní odlišnosti v menších osadách nebo etnicky uzavřených sídlištních celcích. Obyvatelé každého většího sídliště tvořili obec, která vykonávala správní agendu a měla někdy i funkce politické. Přes značná osobní a majetkoprávní omezení měly obce jistý stupeň autonomie. Byly organizované politicky místně i územně, rozhodovaly o některých právních sporech u vlastních soudů. Rozepisovaly a vybíraly daně, přičemž zajišťovaly sociální a ekonomické služby a vzdělání. Obce podléhaly vrchnostenské kontrole. Nejdůležitější funkcí obcí, pro které mohly mít také specifické postavení, bylo vybírání berní od jednotlivých příslušníků obce a platební povinnost na ni uvalených daní. Hlavním orgánem bylo valné shromáždění, které vydávalo různá ustanovení a tvořilo právní rámec pro vnitřní život obcí. Důležitou instituci autonomní správy představoval vrchní rabinát. Mezi Moravou a Čechami se autonomní správa lišila. V Čechách bylo jediným uznávaným správním střediskem Pražské Židovské Město, které spravovala rada starších (v oblasti berní, soudní, politické či sociální a pečovala o jmění ghetta). Volby byly nepřímé a probíhaly pod dozorem úředníku královské komory. Významnou úlohu v soustavě autonomní správy hrál pražský vrchní rabinát. Úřady se dlouhou dobu o vnitřní záležitosti židovské komunity příliš nezajímaly a hlavním zájmem bylo včasné vybírání daní. Mezi Židy v Čechách 106

Malý, K., a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 252 107 Malý, K., a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 253 - 254

45

však probíhal spor a autonomii mimopražských. Teprve po roce 1654 mimopražští Židé získali nárok na vlastní reprezentaci a autonomii. Židovská autonomní správa na Moravě se výrazně odlišovala od podoby. správy v Čechách. Moravští Židé se udrželi ve středně velkých městech. Původní ghetta se časem přeměnila na židovské čtvrtě s vlastní samosprávou, ve kterých se každý příchozí musel řídit regulemi židovské obce. Evropským unikátem bylo, že po emancipaci mohly židovské čtvrti udělovat i vlastní občanství. Z křesťanských do židovských obcí se stěhovaly i celé rodiny, šlo však o rodiny většinou sociálně slabší. 108 Moravské obce si vytvořily nadobecní samosprávnou radu (Sněm země moravské). Velká rada volila svůj výkonný orgán (tzv. malou radu). K základním funkcím velké rady patřila také tvorba legislativy v záležitostech týkajících se celé komunity. Tato samospráva přetrvala ještě hluboko do 19. století. Obecně lze říct, že k zúžení autonomie Židů došlo josefínskými reformami, jež představují největší zásah do židovské správy od dob Přemysla Otakara II. Došlo k převedení výkonu vnitřního práva obcí na veřejné soudy v roce 1784 a obce začaly být považovány především za náboženské korporace. Situace v obou českých zemích však zůstala i po reformách odlišná.109

Na Moravě byla židovská samospráva zrušena v roce 1918, kdy

existovalo ještě 27 samosprávných obcí.

108

Placák, P., Češi, Němci nebo Židé, Časopis Babylon 3/XVI, citování 27.11.2006, dostupné z http://www.ibabylon.cz/content/view/164/30 8.10.2007 109 Pěkný, T, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer Praha, 2001, str. 322 - 336

46

12. Závěr Po vniku Československé republiky a změně politického systému byla část výkonu veřejné správy zachována z dob monarchie, zejména okresní a místní články samosprávných orgánů. Volby do obcí se uskutečnily v roce 1919, největšími změnami prošly obecní orgány - s přijetím zákona č. 76/1919 Sb., který měnil a doplňoval rakouský zákon o obecním zřízení. Ten sjednocoval obecní samosprávu a přispíval k její demokratizaci. Další změny přinesla správní reforma z roku 1927. Československo se potýkalo ve druhé polovině dvacátých let s nejednotným systémem veřejné správy. Proto byla její unifikace naléhavým úkolem. I když osnova reformy byla prezentována jako novelizace župního zákona, obsahovala v podstatě návrat ke starému, centralistickému uspořádání a oslabení vlivu samospráv. Zřízení protektorátu se v počátku nedotklo dosavadní struktury nižších složek správní soustavy (tedy i obecních samospráv). Rychle se ale začaly měnit dosavadní principy jejich činnosti.

Programovým

cílem

bylo

oslabení

a

posléze

úplné

odbourání

volených

zastupitelstev.110 K dalšímu významnému rozvoji samosprávy došlo až po roce 1989 zrušením systému národních výborů a obnovení územní samosprávy ústavním zákonem č. 294/1990 Sb., kterým byla do Ústavy ČSSR nově zařazena část “místní samospráva”, byl krátce nato přijat zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) a další související zákony. Po vzniku České republiky byla územní samospráva zakotvena v Ústavě v čl. 8 a hlavě sedmé, když tato část garantuje právo na zřízení a existence místních samospráv. V článku 99 určuje za základní územní samosprávné celky obce a za vyšší územní samosprávné celky kraje (nebo země) a určuje podmínku existence ústavního zákona pro zřízení nebo zrušení vyššího územního celku. Na základě ustanovení čl. 101, odst. 4 může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Je také ústavně zakotveno, že zvolené zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech samosprávy. Územní reformy veřejné správy, resp. zavedení vyšší formy územní - regionálnísamosprávy založilo přijetí ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona ČNR č. 1/1993, Ústava České republiky.111 Vlastní realizace započala až přijetím nového obecního zřízení - jde o zákon č. 128/2000Sb., 110

Malý, K., a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde Praha a.s.,1997, str. 314,319, 382 111 ASPI Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR

47

a zřízení krajského - zákon č . 129/2000 Sb. Je rozlišována první a druhá reforma územní veřejné správy. Garance práva na místní samosprávu je již obsahem Evropské charty místní samosprávy. Ta ovlivňuje definici samosprávy a to, jaké postavení má samospráva územních celků v dělbě moci.112 K prvním pokusům zakotvit pevně právo na správu územních celků patří již Charta komunálních práv a svobod, přijata ve Versailles v roce 1953. Později byla v rámci Rady Evropy sjednána Evropská charta místní samosprávy v roce 1985. Každá signující strana prohlašuje, že se cítí vázána alespoň dvaceti odstavci části I. Charty, z nichž alespoň deset bude vybráno z taxativně vymezených odstavců. Charta je otevřena k podpisu členským státům Rady Evropy a podléhá ratifikaci. Již tato samotná ustanovení umožňují jednotlivým členským státům přizpůsobit část Charty místním podmínkám. S Chartou, která byla přijata dne 15. října 1985 ve Štrasburku, vyslovil souhlas parlament České republiky a prezident ji ratifikoval. Ratifikační listina České republiky byla uložena u generálního tajemníka Rady Evropy dne 7. května 1999. Zařadili jsme se tak po bok vyspělých evropských demokracií, které za základní demokratické právo občana považují rozhodování o věcech veřejných v místě, ve kterém žije. Tato bakalářská práce nemohla zdaleka obsáhnout všechny skutečnosti, které se týkají vývoje samosprávy. Obsáhlá kapitola o samosprávném vývoji v historii měla (byť k omezenému rozsahu práce pouze letmo) ukázat, že vývoj samosprávy ve druhé polovině 19.století nelze posuzovat odděleně a samospráva nebyla zdaleka novým prvkem a požadavkem ve správě porevoluční společnosti. Poprvé však došlo k ústavnímu zakotvení samosprávy. Vlivem souběhu mnoha okolností se na moci začal podílet širší okruh občanstva a demokratizační hnutí spolu s hnutím národnostním vedly k rozpadu monarchie a vzniku československé republiky v roce 1918.

112

Hendrych, D., K rozsahu pravomoci územních samosprávných celků /citováno 15.3.2008/, dostupné z http://veda.fsv.cuni.cz/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_soc_hendrych.htm

48

13. Resumé The work entitled „The development of self-administration in Behemian countries in the second half of the 19th century“ deals with the topic of the self-administration that was first enshrined under lots of circumstances into constitutional documents in the mid-fifties of the 19th century. The revolutionary period was the time filled with centre's concessions, being replaced with the uncompromising Bach's absolutism after the defeat of the revolution. The already established self-administration was then restricted and could not fully develop, it did not even succeed to be established on higher administration level in the post-revolutionary period. After the forcible restriction of the newly introduced self-administration elements during the Bach's absolutism, gradual release of the tension occured in the so-called constitutional era. In the course of time, more and more democratic elements were implemented due to growing social and national requirements of the monarchy's nations. However, the self-administration and the requirement to confide the executive to citizens was not a new point in governing the country, its development reaches deep into history. To give the reader a more complex view, it was not possible to lift the self-administration applied in the second half of the 19th century out of the historical context and at least an outline of the selfadministration development in the 20th century could not be omitted either. The work is divided into twelve chapters, of which the first one is a short introduction containing a simple presentation what the self-administration is and what types of

self-

administrations can be met throughout the society development. The conclusion is devoted to the 20th century, when after obtaining wider suffrage also the immature Czechoslovak Republic adopted the principles of the Austrian self-administration. The administration system faced problems resulting from its inconsistency and, unfortunately, after the reform in 1927 return to a centralistic model and weakening of the self-administrations' influence came into being. Another sad chapter of such weakening was the war period. It was not possible to leave out the reference about creation of the territorial self-governing after 1989, when the right to existence of territorial self-government bodies was re-established in constitutional documents. In the chapter following the introduction the work at least fleetingly touches the administration development and self-administration development respectively. The public awareness about it is incorporated in preserved written documents. From numerous facts which I had obtained by studying the papers resulted relatively surprisingly, that the self-administration

49

elements had been very strongly developed already in the early and particularly in late Middle Ages. In the following chapters I already deal with the statutable topic concerning the selfadministration development in the pre-set time period. The work contains its implementation into the public administration system, the requirement for self-administrartion establishing in the revolutionary year 1948 and its applying in constitutional documents. Rather detailed description of the March Constitution (so called Stadion`s Constitution) is the content of a separate chapter. It is a very important constitutional document from the point of view of the self-administration, because this verbal expression is mentioned just here for the first time. Nevertheless is was not possible to omit, that it was Vienna's tactical concession, because the original constitutional draught of the Reichstag at Kremsier was much more radical. A self-contained chapter is the December Constitution from the year 1867, which enshrined lots of civil liberties. It was very important for Behemian Countries, because it contains the article on Compromise - consequently on introduction of new circumstances within the monarchy. For a short time, the Czechs got therefore the hope on initiating such circumstances in reletaions to the Bohemian Countries. The Constitional period is the time of numerous trials to assert the requirements of the Czech political representation on all levels and to instist on unfulfilled promises to come up. The content of the work is filled with descriptions of regional, district and municipal selfadministrations. Referring to legislative basis, the mentions about legal regulations and about each of the constitutions proclaimed since 1848 could not be missing. An interesting topic is the existence of professional and interest group selfadministration, and the list must not disregard the very specific and in European context unique self-administration of Jewish communes, which were blended national and territorial corporations. The topic, which seemed to be easily processable at first, proved multicoloured and thoughout interesting in detailed view, which means, that much more comprehensive work could have come into being.

50

14. Přehled použité literatury 14.1. Knihy 1)

Dějiny ČSR, Naše vojsko, Praha 1954

2)

Malý, K., Sivák, F., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1918, Díl I., Panorama Praha, 1988

3)

Kalista, Z., Stručné dějiny Československé, Vyšehrad Praha, 1992

4)

Vaněček, V., Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Orbis Praha, 1964

5)

Vaněček, V., Česká národní rada Sněm českého lidu, Česká národní rada, 1970

6)

Hledíková, Z., Dobeš,J., Janák, J., Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost, 2. vydání, Nakladatelství lidové noviny, Praha 2007

7)

Malý, K. a kolektiv, Dějiny českého a československého práva do roku 1945, Linde a.s.Praha, 1997

8)

Vykoupil, L., Slovník českých dějin, 2. vydání Vydavatelství Julius Zirkus, Praha 2007

9)

Macek, J. a kolektiv redakční rady československé vlastivědy, Horizont - Praha, 1969

10)

Beránek, J. a kolektiv, Přehled československých dějin II 1848 - 1918, 1 1848 - 1900, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1960

11)

Semotanová, E., a kolektiv, Česko Ottův historický atlas, Ottovo nakladatelství Praha, 2007

12)

Bělina, P. a kolektiv, Dějiny zemí koruny České, Paseka, Praha 1992

13)

Veselý, Z., Dějiny českého státu v dokumentech, Epocha, Praha 2003

14)

Ottova encyklopedie, Ottovo nakladatelství, Praha 2006

15)

Urban, O., Česká společnost 1848 1918, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1982

16)

Kolejka, J., Národy habsburské monarchie v revoluci 1848 – 1849, Nakladatelství Svoboda, Praha, 1989

17)

Schelle, K., Vývoj veřejné správy v letech 1848 – 1948, nakladatelství Eurolex Bohemia, r. 2002

18)

Pěkný, T., Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer Praha, 2001

14.2. Časopisy 1)

Nodl, M., Středověk zdaleka neskončil, Lidové noviny, příloha Orientace, 2.srpna 2003

51

2)

Richter, J., Březnové mezníky historie obecního zřízení, Veřejná správa Týdeník vlády České republiky, č. 13, 2003, str. 30

3)

Placák, P., Češi, Němci nebo Židé, Časopis Babylon 3/XVI, citováno/ 27.11.2006/, dostupné z http://www.ibabylon.cz/content/view/164/30

14.3. Internetové stránky 1)

Stadiónová ústava /citováno 25.10.2007/, dostupná z

http://spcp.prf.cuni.czú/

dokument/stadion.htm 2)

Hendrych, D., K rozsahu pravomoci územních samosprávných celků /citováno 15.3.2008/,

dostupné

z http://veda.fsv.cuni.cz/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_soc_hendrych.htm

14.4. Právní předpisy 1)

ASPI, Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR

2)

ASPI, Zákon č. 14/1861 ř.z., Nařízení oběžné o tom, které osoby mohou voliti a být voleny do zastupitelství obecních a zemských