Vývoj právní regulace středního školství na našem území

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra dějin státu a práva

Diplomová práce

Vývoj právní regulace středního školství na našem území Lukáš Dulíček

2013/2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma „Vývoj právní regulace středního školství na našem území“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. ……………………………… podpis

2

Abstrakt: Tato práce se zabývá vývojem právní úpravy středního školství od vzniku moderního středního školství v období osvícenských reforem do roku 1989. Zaměřuje se zejména na výčet nejvýznamnějších pramenů právní úpravy a jejich stručný rozbor. Tematicky je v ní přitom věnována pozornost jednak celkovému vývoji středního školství, jeho soustavy a správy, jednak ale i vybraným dílčím oblastem právní úpravy středního školství, kterými jsou přijímací řízení, maturity a školné. Klíčová slova: školství, střední škola, školská správa, právo, historický vývoj, přijímací řízení, maturita, školné.

Abstract: This thesis deals with the historical development of the legal regulation of secondary education system on the teritory of the Czech Republic since the end of the 18th century until 1989. It is focused on the most important sources of law and their analysis in following range of issues: the institutional organization and administration of the secondary education system, school admission, exit exams and school fees. Keywords: education, grammar (secondary) school, administration of education, law, historical development, school admission, exit exams, school fees.

3

Obsah 1 Úvod ........................................................................................................................................ 5 2 Ediční poznámka ..................................................................................................................... 8 3 České střední školství v proměnách času ................................................................................ 9 4 Obecný vývoj právní regulace středního školství ................................................................. 12 4.1 Od tereziánských reforem do roku 1849 ........................................................................ 12 4.2 Vývoj v období let 1849-1908 ........................................................................................ 16 4.3 Vývoj v období let 1908-1948 ........................................................................................ 20 4.4 Vývoj v období let 1948-1989 ........................................................................................ 23 5 Státní správa a řízení středních škol ...................................................................................... 27 6 Přijímací řízení ...................................................................................................................... 35 6.1 Nové zřízení .................................................................................................................... 35 6.2 Gymnasialcodex ............................................................................................................. 36 6.3 Nástin .............................................................................................................................. 37 6.4 Druhá polovina 19. století .............................................................................................. 37 6.5 Období let 1918-1945 ..................................................................................................... 38 6.6 Vývoj po roce 1945 ........................................................................................................ 39 7 Maturitní zkoušky ................................................................................................................. 48 7.1 Nástin .............................................................................................................................. 48 7.2 Marchetova reforma ....................................................................................................... 49 7.3 Vývoj v letech 1918-1945 .............................................................................................. 51 7.4 Vývoj v letech 1945-1989 .............................................................................................. 54 8 Školné .................................................................................................................................... 60 9 Závěr...................................................................................................................................... 65 10 Seznam zkratek ................................................................................................................... 68 11 Seznam pouţitých pramenů ................................................................................................ 69

4

1 Úvod Tématem této diplomové práce je vývoj právní úpravy středního školství na území Čech a Moravy, a to od vzniku moderního veřejného školství v 70. letech 18. století aţ do roku 1989. Je však třeba blíţe specifikovat, co se zde rozumí pod pojmem „střední školství“. Obsah tohoto pojmu totiţ prošel proměnlivým historickým vývojem, kdy postupně zahrnoval stále větší část společenské reality. Původně se totiţ jako „střední školství“ označoval pouze ten stupeň vzdělání, který byl zařazen skutečně uprostřed vzdělávacího procesu mezi školstvím primárním (tradičně nazývaným „národní školství“, dnes „základní školství“) a školstvím univerzitním. To znamená, ţe ne kaţdá škola následující po primární edukaci byla povaţována za „střední školu“, nýbrţ tento termín byl pouţíván pouze pro školy všeobecně vzdělávací, u nichţ se automaticky předpokládalo, ţe jejich absolventi dosáhnou úplného vzdělání teprve posléze studiem na univerzitě. Ostatní školství sekundárního cyklu, jeţ fungovalo jako závěrečná fáze přípravy k výkonu budoucího povolání, bylo označované jako „odborné školství“. Tento stav plně reglementovala pedagogická i právní teorie a praxe na našem území aţ do roku 1948, kdy byl vydán první školský zákon, který nově zařadil pod kategorii „střední školství“ doposud samostatně stojící školství odborné. Tato práce však i v pasáţích pojednávajících o vývoji právní úpravy středního školství po roce 1948 bude zaměřovat svoji pozornost v první řadě na všeobecně vzdělávací střední školství, tj. střední školství v historickém slova smyslu. Opačný přístup by vedl k nekonzistentnosti výkladu, který by jinak bez podstatného důvodu vedl k náhlému drastickému rozšíření svého předmětu a kromě toho by byl i pro rozsah svého záběru jen stěţí moţný. Práce má několik cílů. Tím prvním je popsat historii právní regulace středního školství skutečně formou vývoje, to znamená postihnout kontinuálním výkladem vznik, významné proměny a podobu právní regulace středního školství v jejích jednotlivých vývojových etapách. V rámci tohoto výkladu bude samozřejmě věnován nezbytný prostor i výkladu souvisejících jevů, tj. zejména vývoji ostatních odvětví školství. Zvláštní pozornost pak bude v dalších kapitolách věnována právně nejzajímavějším aspektům středního školství. Druhým stěţejním cílem práce je zpracovat dané téma pokud moţno metodou ad fontes, tj. na základě primárních právních pramenů, které jsou uváděny u příslušných pasáţí textu v poznámkovém aparátu. Na základě tohoto přístupu slouţí práce i jako jakási rešerše klíčových právních pramenů napříč vývojem sledované problematiky. Konečně třetím cílem práce je vyzdvihnout zejména ty momenty ve vývoji právní regulace středního školství, které představují kořeny dnešního právního stavu. Práce tak věnuje prostor výkladům i základnímu rozboru původu a 5

povahy střední školy jako takové, přijímacích zkoušek, maturit, atd. a vedle toho je věnována pozornost také zdánlivě slepým vývojovým liniím, jako např. školnému či specializované místní školské správě, které však mohou poslouţit jako námět k úvahám de lege ferenda. Z výše uvedených premis vyplývá také obsah a struktura zpracování tématu. Práce obsahuje nejprve kapitolu popisující obecný vývoj středního školství, tj. výklad dějin té oblasti společenské reality (společenských vztahů), jejíţ právní regulace je rozebírána v dalších kapitolách. Následují čtyři kapitoly popisující vývoj právní regulace středního školství z globálního hlediska, členěné chronologicky podle jednotlivých relativně ucelených etap vývoje právní úpravy středního školství. V těchto obecných kapitolách je poukázáno zejména na základní rysy institucionálního rámce středního školství a základní prameny právní úpravy. Následuje kapitola věnovaná vývoji správy a řízení středního školství. Tato problematika procházela poněkud specifickým vývojem, a proto bylo třeba zařadit výklad o ní zvlášť. Kapitola o školské správě je navíc důleţitá pro orientaci v kapitolách následujících, a proto je zařazena hned za kapitolami obecnými. Konečně závěrečné tři kapitoly vlastního textu práce obsahují výklad vývoje dílčích institutů středního školství zajímavých z hlediska právního. Je třeba zdůraznit, ţe výběr témat těchto kapitol se vskutku řídil kritérii právními, nikoliv pedagogickými, a proto zde není pojednáváno o některých institutech sice zajímavých z hlediska dějin školství, jako jsou například učební osnovy, avšak prakticky indiferentních z hlediska právního. Z toho důvodu jsou témata jednotlivých zvláštních kapitol následující: přijímání na střední školy, ukončení studia (maturitní zkoušky) a školné na státních středních školách. Tyto tři aspekty dějin středního školství znamenají vskutku zajímavou právní problematiku, neboť se jednak přímo týkají práv a povinností dotčených subjektů (ţáků, jejich zákonných zástupců a samotné školy), jednak obsahují jak zajímavou stránku hmotněprávní, tak i relativně komplikovanou stránku procesní. Kromě toho se také ve všech těchto případech jednalo o politicky citlivou problematiku, coţ specifickým způsobem ovlivňovalo charakter příslušné právní úpravy. Pouţitá metoda a prameny pro zpracování předkládaného textu se odvíjejí od záměru podat pokud moţno původní a zevrubný rozbor dané problematiky. Vzhledem ke způsobu jeho zpracování bylo moţné se jen v omezené míře opřít o sekundární literaturu, neboť existuje jen málo prací, které se v dostatečně podrobné míře zaměřují na úzce vymezený předmět této práce. Relevantní literatura přitom pochází nikoliv z právně-historické, jako spíše z pedagogicko-historické provenience. Zejména je třeba zmínit dodnes nepřekonané čtyřsvazkové dílo prvorepublikového českého pedagoga Otakara Kádnera Vývoj a dnešní soustava školství, které svojí rozsáhlostí a podrobností nemá v česky psané odborné literatuře 6

k danému tématu obdoby. Příslušné pasáţe této diplomové práce, které jsou postiţeny i v Kádnerově díle, byly zpracovány s rozsáhlým vyuţitím této publikace jednak co do faktografie, jednak ale i jako návod na příslušnou právní úpravu. Výklad k počátkům a nejstarší fázi vývoje veřejného středního školství je čerpán rozsáhlým způsobem také z díla rakouského pedagoga Karla Wotkeho Das Oesterreichische Gymnasium im Zeitalter Maria Theresias. Úplné citace těchto děl i další vyuţitá literatura jsou uvedeny v Seznamu pouţitých pramenů na konci práce. Stěţejním pramenem však byly původní právní předpisy. Nejstarší předpisy z doby před zavedením říšského zákoníku jako standardní publikační platformy v roce 1849 jsou citovány dle sbírek volně dostupných na portálu rakouské národní knihovny ve Vídni Alex Historische Rechts- und Gesetzetexte Online (jde o Theresianisches Gesetzbuch, Handbuch k. k. Gesetze, Sammlung der Leopoldinischen Gesetze a Politische Gesetze und Verordnungen); k tomu srov. dále ediční poznámku. Pozdější právní texty jsou citovány dle oficiálních sbírek zákonů, byly-li v nich publikovány, a také věstníků školských ministerstev. Vedle toho jsou právní prameny relevantní pro druhou polovinu 19. a počátek 20. století citovány také dle neoficiální, avšak ve své době významné česky psané sbírky Antonína Šetelíka Sbírka normálií platných pro české školy střední. Konečně v případě dvou významných dobových pramenů je vyuţito jejich kniţního vydání (tzv. Gymnasialcodex z r. 1808 a Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Österreich z r. 1849).

7

2 Ediční poznámka Právní předpisy z doby před rokem 1849 jsou citovány dle sbírek uvedených na portále: Alex Historische Rechts- und Gesetzetexte Online [online]. Österreichische Nationalbibliothek [cit. 7. 12. 2013]. Dostupné z: http://alex.onb.ac.at/index.htm. Jednotlivé sbírky právních předpisů jsou ve vlastním textu práce citovány pod následujícími zkratkami: „Theresianisches Gesetzbuch“: [Joseph KROPATSCHEK (Hg.),] Sammlung aller k. k. Verordnungen und Gesetze vom Jahre 1740 bis 1780, die unter der Regierung der Regierung des Kaisers Joseph des II. theils noch ganz bestehen, theils zum Theile abgeändert sind, als eine Hilfs- und Ergänzungsbuch zu dem Handbuche aller unter der Regierung des Kaisers Josephs des II. für die k. k. Erbländer ergangenen Verordnungen und Gesetze in einer chronologischen Ordnung, 8. Bde. Wien 1786; 2. Aufl. Wien 1787. „Handbuch der k. k. Gesetze“: [Joseph KROPATSCHEK (Hg.),] Handbuch aller unter der Regierung des Kaisers Joseph des II. für die K. K. Erbländer ergangenen Verordnungen und Gesetze in einer Sistematischen Verbindung, 18 Bde. Wien 1785-1790. [2. Auflage für die Bände 1-11]. „Sammlung der Leopoldinischen Gesetze“: [Joseph KROPATSCHEK (Hg.),] Sammlung der Gesetze, welche unter der glorreichsten Regierung des (König) Kaisers Leopold des II. in den sämmtlichen (k.) k. k. Erblanden erschienen sind, 5 Bde. Wien 1791–1792. „Politische Gesetze und Verordnungen“: Sr. k. k. Majestät Franz des Zweyten/Franz des Ersten/Ferdinand des Ersten politische Gesetze und Verordnungen für die Oesterreichischen, Böhmischen und Galizischen Erbländer/für sämmtliche Provinzen des Österreichischen Kaiserstaates, mit Ausnahme von Ungarn und Siebenbürgen: auf allerhöchsten Befehl, und unter Aufsicht des Directori/der höchsten Hofstellen herausgegeben, 75 Bde. Wien 1792-1849. Ve vlastní citaci je vţdy po uvedení formy a data vydání právního předpisu uvedena zkratka sbírky, číslo svazku, číslo předpisu ve sbírce (pokud existuje), strana.

8

3 České střední školství v proměnách času Smyslem této kapitoly je podat základní výklad o vývoji středního školství na našem území, tj. popsat dějiny těch společenských vztahů, které jsou předmětem právní regulace, jejíţ vývoj je rozebírán v dalších částech této práce. Základní mezníky vývoje zmíněných společenských vztahů jsou přirozeně téţ základními mezníky vývoje jejich právní regulace, z nichţ proto vychází také periodizace dalších kapitol. Následující text je výtahem zejména ze zmiňovaného díla Otakara Kádnera. Všechny informace, uvedené v tomto přehledu, budou v dalších kapitolách podepřeny uvedením příslušných pramenů při jejich hlubším rozboru. Právní úprava školství spadá svojí povahou beze sporu do oblasti správního práva. Stejně jako většina ostatních oblastí regulovaných tímto právním odvětvím, i právní úprava veřejného školství v moderním smyslu má svůj původ v éře osvícenského absolutismu. Tehdy stát převzal školství od církve, jejíţ doménou do té doby bylo. Střední školství se stalo předmětem zájmu centrální vlády ve stejné době jako školství elementární. Jak je všeobecně známo, v polovině 70. let 18. století byla provedena velká školská reforma, v jejímţ rámci převzal stát elementární školství do svých rukou a zavedl povinnou školní docházku. Byl vytvořen systém triviálních, hlavních a normálních škol podle návrhu Ignáce Felbigera, který jiţ předtím úspěšně reformoval školství v sousedním Prusku. Velmi záhy poté následovala i reforma středního školství. V jejím rámci došlo k podřízení dosavadních řádových gymnázií, která představovala jedinou formu střední školy, státnímu dohledu a byla vytvořena jednotná úprava jejich učebního plánu dle návrhu piaristy Gratiana Marxe, nazvaného „Anonymischer Plan“. Tato prvotní úprava byla v zásadě platná aţ do roku 1849. Nutno poznamenat, ţe veřejné střední školy byly v této době jednak výhradně německé, jednak přístupné pouze chlapcům. Úlohou gymnázií v této době bylo poskytnout velmi všeobecné vzdělání, v němţ byl hlavní důraz kladen na ovládnutí latiny, povaţované tehdy za nezbytný instrument vzdělance – ostatně je třeba si uvědomit, ţe teprve v této době je latina pomalu vytlačována národními jazyky z univerzit. Z toho důvodu bývala gymnázia označována téţ jako „latinské školy“, resp. ještě přesněji „niţší latinské školy“; vedle nich tehdy existovaly i „vyšší latinské školy“ ve formě dvouletých filozofických lyceí, která byla mezistupněm mezi gymnáziem a univerzitou. Rozumí se samo sebou, ţe téměř od počátků státních gymnázií byla diskutována otázka, do jaké míry je všeobecné a nepraktické zaměření gymnázií ţádoucí. Objevovaly se návrhy na reformy učebních plánů gymnázií, ale také na diferenciaci středních škol. Výsledkem těchto 9

reformních pokusů bylo zavedení velké středoškolské reformy v roce 1849, kdy vedle gymnázií byl zaveden nový typ střední školy, označovaný jako „reálka“ (Realschule). Současně s tím došlo také ke zpraktičtění osnov gymnázií a k jejich splynutí s filozofickými lycey. Tehdy rovněţ došlo k zavedení maturit. Tento systém středního školství vytrval do roku 1908. Elementární školství nedoznalo od zavedení Felbigerova plánu ţádných změn aţ do roku 1869, kdy byla dosavadní soustava triviálních, hlavních a normálních škol nahrazena novou soustavou škol obecných a měšťanských. Současně byly zavedeny jako nový typ střední školy učitelské ústavy, slouţící k výchově učitelů pro elementární školy. Tato soustava elementárních škol vydrţela aţ do roku 1948. Byť znamenala reforma středních škol z roku 1849 veliký krok vpřed, přece s ní odborná ani laická veřejnost nebyly dlouho spokojeny. Ukázalo se totiţ, ţe mezi ryze humanitně zaměřeným gymnáziem a naopak příliš přírodovědně zaměřenou reálkou stále chybí prostřední alternativa skutečné všeobecně vzdělávací střední školy. Objevovaly se tudíţ další návrhy na reformu stávajících typů středních škol, resp. obohacení jejich palety o další typ. Praktické vyústění těchto teoretických snah přineslo velkou středoškolskou reformu v roce 1908, kdy byly zavedeny hned dva nové typy středních škol, a to reálná gymnázia a reformní reálná gymnázia. Důvod, proč byly nové typy hned dva, byl paradoxně ten, ţe reforma chtěla vyjít vstříc jak táboru, který usiloval o sjednocení střední školy do jednoho typu (případ reformních reálných gymnázií), tak i táboru, který zastával vytvoření třetího typu (podle jeho představ vznikla reálná gymnázia). Jiţ dříve v roce 1900 vznikl nový typ střední školy určený dívkám, označovaný jako lyceum. Ačkoliv ani reforma z roku 1908 pro svoji zjevnou komplikovanost opět v zásadě nikoho zcela neuspokojila, vydrţel systém, který zavedla, přes celou první Československou republiku aţ do roku 1948 (s krátkou výjimkou v období protektorátu). V roce 1948 byl vůbec prvním školským zákonem zaveden nový systém jak elementárních, tak i středních škol na našem území. Došlo ke sjednocení dosavadních tří typů gymnázií v jediný a k zániku reálek, avšak vedle toho byly nově pod kategorii středních škol subsumovány také školy odborné, které doposud za střední školy ve vlastním smyslu povaţovány nebyly. Jinými slovy do roku 1948 znamenal pojem „střední škola“ zároveň automaticky školu všeobecně vzdělávací. Po roce 1948 uţ tomu tak nebylo a všeobecně vzdělávací školy představovaly (a představují doposud) ve smyslu legislativní terminologie pouze jednu z větví středního školství. Institucionálně pak byly všeobecně vzdělávací střední školy po celou dobu let 1948-1989 zastoupeny jediným typem škol, který byl po většinu této doby nazýván „gymnázium“. 10

Období let 1948-1989 bylo plné školských reforem, představovaných stále novými školskými zákony, které byly vydány celkem čtyři (v letech 1948, 1953, 1960, 1984), nepočítaje v to důleţité změny provedené ještě v mezidobí mezi vydáním těchto zákonů. V zásadě se však měnila pouze terminologie jednotlivých typů škol a délka studia na nich, aniţ by došlo k narušení základního schématu, totiţ existence jediného typu výběrové všeobecně vzdělávací střední školy vedle relativně široce rozvětveného a různorodého systému středních škol odborných.

11

4 Obecný vývoj právní regulace středního školství 4.1 Od tereziánských reforem do roku 1849 Stejně jako v mnoha jiných oblastech společenské reality, i v případě středního školství byl zásadní reformou v období osvícenského absolutismu ve skutečnosti pouze završen proces jiţ déle trvajícího pronikání státu do doposud soukromé sféry.1 Ve všech takových případech byl vţdy realizován přibliţně následující model: Poté, co doposud panovník pouze zvnějšku zasahoval do dané problematiky dílčími opatřeními, přinesla velká reforma jako novum jednak první relativně ucelenou právní úpravu dané oblasti, jednak také převzetí organizační a hospodářské odpovědnosti za její zabezpečení přímo státem. Důvod k takové reformě byl vţdy tentýţ, a sice ţe podle panovníkova přesvědčení se jednalo v případě dané oblasti o tzv. věc veřejnou, jejíţ náleţitá správa je v zájmu státu a stát sám má zároveň nejlepší předpoklady tuto správu efektivně zajistit. Marie Terezie vyjádřila takový postoj v případě školství lapidárně slovy: „Schulwesen aber ist, und bleibet allzeit ein Politikum.“2 Je tedy na jednu stranu zcela po právu hovořit v souvislosti s tereziánskými reformami o vzniku středního školství jako takového, na druhou stranu je však také třeba mít na paměti, ţe stát jej tehdy nevytvořil „na zelené louce“, nýbrţ pouze převzal a určitým způsobem transformoval jiţ existující instituci dřívější. Právním nástrojem velké reformy v oblasti středního školství byl dvorní dekret z 10. srpna 1776 s názvem „Nové zřízení niţších latinských škol“ (Die neue Einrichtung der untern lateinischen Schulen; dále jen „nové zřízení“).3 Vzdor jeho významu se ve skutečnosti nejedná o příliš rozsáhlý dokument. Na přibliţně osmi stranách tištěného textu se stanoví jen nejdůleţitější zásady budoucí organizace středního školství (evidentně ty, na nichţ měl stát největší zájem). Tak zde bylo nově stanoveno, ţe studium na gymnáziích bude pětileté, tj. o rok méně, neţ bylo zvykem doposud. V prvních třech ročnících měl být předmětem výuky zejména latinský jazyk sám o sobě, teprve v posledních dvou ročnících se studium mělo stát všeobecnějším (hovoří se o dělení na tři třídy „gramatické“ a dvě „humanitní“). Regulace se dále týkala úlohy profesorů, kde byl zakotven systém třídních učitelů v třídách gramatických a odborných učitelů v třídách humanitních. Pokud jde o náplň výuky, byla dekretem výslovně 1

Srov. WOTKE, Karl. Das Oesterreichische Gymnasium im Zeitalter Maria Theresias. Berlin: A. Hofmann & Comp., 1905, s. XIII, kde je jako první z řady předpisů upravujících právní poměry gymnázií uvedeno nařízení císaře Karla VI. z r. 1735. 2 Hofdekret vom 13. Oktober 1770. Theresianisches Gesetzbuch, 6. Band, Nro. 1244, s. 293-294. 3 Hofdekret vom 10. August und Patent Wien vom 10. September 1776. Theresianisches Gesetzbuch, 7. Band, Nro. 1820, s. 541-549.

12

zmíněna pouze výuka dějepisu s důrazem zejména na dějiny Habsburského domu a té země, v níţ se gymnázium nacházelo. Následovalo stanovení nároků pro přijetí uchazečů o studium na gymnáziu (avšak s účinností teprve od listopadu 1777, tj. od začátku školního roku 1777/78) a povinnosti závěrečných zkoušek pro ty, kdo chtěli pokračovat v dalších studiích po gymnáziu. Stran učebních metod dekret odkazoval na Felbigerovu „Methodenbuch“ určenou pro národní školy. Nakonec stanovil, jakým způsobem se zvláště v niţších třídách vedle výuky latiny mělo dbát také na rozvíjení němčiny. Rozumí se samo sebou, ţe zatímco národní školy byly jiţ od počátku mnohojazyčné, gymnázia a univerzity byly v této době z pragmatických důvodů na celém území monarchie (či přinejmenším v její „předlitavské“ části) výhradně německé. Prvotní zákonná úprava středních škol byla tedy jak vidno poněkud kusá. Upravovala vlastně pouze délku studia, systém třídních a odborných učitelů, výuku dějepisu a němčiny, učební metodiku, přijímací řízení a závěrečné zkoušky. V novém zřízení dokonce chyběla byť i jen odkazující zmínka na Marxův „Anonymischer Plan“. Ten jako by existoval vedle nového zřízení, bez výslovného stanovení jejich vzájemného vztahu. Wotke nicméně označuje nové zřízení zároveň za „oficiální aprobaci učebního plánu Gratiana Marxe“. Lze tedy uzavřít, ţe vydáním nového zřízení vstoupil v platnost i nový Marxův učební plán, podle kterého se začalo vyučovat počínaje školním rokem 1776/77.4 Neměl nikdy formu klasického obecně závazného předpisu, avšak za pramen právní úpravy středního školství jej přesto je třeba povaţovat. Marxův „Anonymischer Plan“5 obsahuje nejdříve obšírné výklady o konkurenčních návrzích6 a o roli jednotlivých předmětů v Marxově koncepci. Teprve následně obsahuje tento dokument jakousi normativní část, sestávající z následujících bodů: I. výčet vyučovaných předmětů (celkem 15); II. dělení předmětů na hlavní a vedlejší; III. role výuky náboţenství; IV.-V. délka studia; VI. systém třídních učitelů v gramatických třídách; VII. školní řády; VIII. instrukce pro učitele; IX. výuka v semestrech; X. přijímací řízení; XI. vylučování méně schopných; XII. podrobné rozvedení bodů I., IV. a V. Poslední XII. bod svým rozsahem představuje převáţnou část plánu a obsahuje podrobné výklady o náplni výuky v jednotlivých třídách podle jednotlivých předmětů. Plán poté končí opět obecným pojednáním, v němţ především Marx chválí sám sebe, resp. svůj návrh. Na úplný závěr je pak uvedena důleţitá

4

REINALTER, Helmut, ed. Josephinismus als aufgeklärter Absolutismus. Wien: Böhlau, 2008, s. 133. Jeho znění uvádí WOTKE, op. cit., s. 229 a násl. 6 Marxův návrh učebního plánu pro gymnázia byl původně jednou z celkem tří variant, mezi kterými císařovna volila (vedle návrhů dvorních radů von Martiniho a von Kollara). 5

13

poznámka, ţe napříště nemají být pouţívány ţádné učebnice, aniţ by byly předem předloţeny c. k. studijní dvorské komisi a jí schváleny. Výše uvedené základní předpisy tvořily páteř právní úpravy gymnázií aţ do počátku 19. století. Ještě za Marie Terezie byly nicméně rozvíjeny velkou řadou nejrůznějších vládních výnosů a nařízení. Vedle zmíněných rozšiřujících nařízení byly dále ještě vydávány nejrůznější instrukce a návody (Weisungen) pro učitele, které upravovaly nejdetailnější záleţitosti chodu gymnázií (srov. bod VIII. Marxova plánu). Tyto instrukce provázely pouze coby nezávazná doporučení příslušnou normativní úpravu i v pozdějších obdobích.7 Zásadní dílčí novoty však přinesla jiţ doba vlády Josefa II. Hned r. 1781 byla vydána poměrně rozsáhlá plejáda císařských dekretů, které do jisté míry rekapitulovaly a upevňovaly právní reţim gymnázií (znovu stanovovaly vrchní dohled Dvorské studijní komise, náplň a způsob výuky, kázeňský řád, státní správu gymnázií, průběh školního roku – byly zejména omezovány doposud povinné pravidelné náboţenské úkony – apod.).8 Rozhodnutím z 15. prosince 1782 byly upraveny poměry ţidovských ţáků, kteří byli nově připuštěni ke studiím na gymnáziu.9 Snad nejzásadnější změnou v právní úpravě gymnázií za císaře Josefa II. pak bylo zavedení školného nařízením ze dne 3. května 1784 s účinností od začátku následujícího školního roku, tj. od listopadu 1784.10 Bouřlivé reformní období smrtí Josefa II. a nástupem jeho bratra Leopolda II. na trůn na čas ustalo. Právní reţim gymnázií zůstal nezměněn i v prvních letech vlády Františka I. (II.). Po dlouhé době klidu se stal pro gymnázia přelomovým teprve rok 1808. Spatřila v něm totiţ světlo světa nová a zatím nejucelenější právní úprava gymnázií, tzv. Gymnasialcodex.11 Jednalo se o jakýsi svod všech platných nařízení a dalších, pomocných dokumentů upravujících právní status gymnázií. Je nutno zdůraznit, ţe se tedy nejednalo o reformu, ale pouze o zpřehlednění stávajících poměrů, byť však předpisy publikované v Gymnasialcodexu v některých aspektech doznaly oproti dřívějšku podstatných změn (viz dále). Relativně rozsáhlý Gymnasialcodex sestává z pěti hlavních částí, jimiţ jsou postupně závazné předpisy, instrukce, schémata, přehledy rozdělení vyučovacích hodin (učební plány) a na závěr vzory formulářů (např. vysvědčení). Shromáţděné normativní předpisy v prvním oddílu Gymnasialcodexu jsou dále uspořádány do jednotlivých tematických okruhů, a to 7

KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. Díl 1. Praha: Sfinx, 1929, s. 65. Handbuch der k. k. Gesetze, 1. Band, s. 428-504. 9 Hofentschliessung vom 15. Christmonat 1782. Handbuch der k. k. Gesetze, 1. Band, s. 502-504. 10 Verordnung Wien vom 3. Mai, in Böhmen publiziert den 12. Juli 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 370-372. 11 Sammlung der Verordnungen und Vorschriften über die Verfassung und Einrichtung der Gymnasien. Wien: Im Verlagsgewölbe des k. k. Schulbücher-Verschleißes bei St Anna in der Johannis-Gasse, 1808. Obdobně byl jiţ dříve r. 1805 vydán pro národní školy tzv. Schulcodex. 8

14

v následujícím pořadí: přijímání ţáků, mravní výchova, náboţenská výchova a náboţenské úkony, kázeň, časový rozvrh výuky a organizace školního roku, vyučované předměty, úloha učitelů, učebnice a četba, pilnost, zkoušky, hodnocení a vysvědčení a na závěr předpisy pro domácí studium, které bylo alternativou vzdělávání ve školách. Napříč všemi tematickými okruhy jsou průběţně číslovány jednotlivé odstavce, coţ lze rozhodně ocenit, neboť to výrazně zpřehledňuje rozsáhlý text (lze tak říci, ţe Gymnasialcodexu se dostalo paragrafového znění). Z uvedeného výčtu jednotlivých oddílů Gymnasialcodexu je tedy vidět, ţe na počátku 19. století se jiţ ustálila velmi celistvá systematika právní regulace gymnázií, která se v mnohém podobala dnešnímu stavu. Přínos Gymnasialcodexu lze beze sporu spatřovat v tom, ţe jiţ ve své době (nejen pro potřeby historického bádání) dozajista výrazně zpřehlednil poněkud chaotickou změť nařízení, která regulovala oblast středního školství. Avšak jak jiţ bylo řečeno, nepřinesl po obsahové stránce ţádný výrazný posun vpřed; místy dokonce toliko odkazoval na konkrétní starší předpisy. V nové formě tedy toliko petrifikoval starý obsah zakotvený jiţ v tereziánském novém zřízení a doprovodných předpisech. A tak jedinou výraznou novelizací, kterou Gymnasialcodex přinesl, byl přechod od systému třídních učitelů na odborné i v gramatických třídách (§ 46). Ještě za vlády císaře Františka však došlo k některým dalším podstatným novelizacím. Dekretem Dvorské studijní komise ze dne 19. července 181812 byl plošně zvýšen počet ročníků gymnázií z pěti na šest přidáním čtvrté třídy gramatické (Gymnasialkodex jiţ dříve provedl tuto změnu u těch gymnázií, která se nacházela v sídlech univerzit a lyceí). Dekrety dvorské studijní komise ze dne 3. září 181813 a 31. července 181914 znovu zavedly systém třídních učitelů, a to tentokrát ve všech šesti třídách. Aţ do bouřlivého roku 1848 pak jiţ k ţádné zásadní novelizaci Gymnasialcodexu nedošlo. Následná občanská revoluce si však vyţádala mj. podstatnou revizi středního školství, pro burţoazii velmi významného. A tak gymnaziální soustava zavedená Marií Terezií roku 1776 vzala za své a počínaje rokem 1849 se začala psát nová kapitola dějin rakouské, tedy i české střední školy.

12

Studien-Hofcomissions-Dekret vom 19. Julius 1818. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 46. Band, 71, s. 190-191. 13 Studien-Hofcomissions-Dekret vom 3. September 1818. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 46. Band, 90, s. 226-227. 14 Studien-Hofcomissions-Dekret vom 31. Julius 1819. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 47. Band, 113, s. 304-305.

15

4.2 Vývoj v období let 1849-1908 Revoluce z let 1848-49 přinesla doslova revoluci i ve středním školství. Zrodil se z ní zásadní dokument „Nástin organizace gymnázií a reálek v Rakousku“ (Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Österreich), v dobové legislativě v českém jazyce uváděný jako „návrh o zřízení rakouských gymnasií a škol reálních“ (dále jen „nástin“),15 na jehoţ základě vznikla gymnázia jako osmileté střední školy a vedle nich dále jako praktičtěji zaměřený, nový typ střední školy sedmileté reálky. Oba typy byly děleny na niţší a vyšší stupeň (po prvních čtyřech třídách). Císařův oficiální souhlas s uvedením nástinu v ţivot byl vydán nařízením č. 393/1848 ř. z., jímţ císař zmocnil nově ustaveného ministra kultu a vyučování k prozatímnímu uskutečňování nástinu, neţ se mu dostane definitivního oficiálního schválení. Po příznivých zkušenostech s novou právní úpravou se nové středoškolské soustavě nakonec dostalo definitivního schválení císařovým vlastnoručním přípisem z 9. prosince 1854, transponovaným do nařízení ministra kultu a vyučování č. 315/1854 ř. z. Nástin, vydaný tiskem školským ministerstvem 16. září 1849,16 sestával ze dvou základních částí, kterými byly I. Gymnasial-Plan a II. Plan der Realschulen. V kaţdé z těchto dvou částí byly paragrafy číslovány samostatně. Gymnasial-Plan se dělil na pět oddílů (všeobecná ustanovení; učební plán; ţáci; učitelé; vedení gymnázií) a přílohu. Takto systematicky v celkem 122 paragrafech upravoval Gymnasial-Plan následující oblasti: účel, druhy a organizaci gymnázií, vyučovací jazyk, vyučované předměty, rozvrh hodin, prázdniny, učebnice, školné, přijímací řízení, kázeň, třídní knihy, zkoušky včetně nově zavedených maturit, vysvědčení, ţáky privatisty, právní statut učitelů a správu gymnázií. Obsahem přílohy byly jako jiţ tradičně nejrůznější instrukce a dále vzory vysvědčení a jiných formulářů. Plan der Realschulen byl uspořádán podobně jako Gymnasial-Plan, avšak byl o poznání kratší (pouhých 60 paragrafů), neboť v mnohém pouze odkazoval na příslušná ustanovení Gymnasial-Planu. Proto nebyl Plan der Realschulen dělen ani do ţádných oddílů. Jak bylo řečeno jiţ v úvodu této kapitoly, nástin byl uváděn v ţivot teprve postupně. 22. července 1849 byl vydán první výnos provizorního ministra vyučování č. 333/1848 ř. z., zavádějící alespoň částečně novou úpravu, a sice rozšíření počtu tříd gymnázií z šesti na osm (tím, ţe byla gymnázia sloučena s lycey). Výnosem č. 341/1848 ř. z. byl pro školní rok 1849/50 určen nový učební plán. Dále je třeba uvést přípis ministra kultu a vyučování č.

15

Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849. 16 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 233.

16

37/1849 ř. z., jímţ neprodleně vstoupila v účinnost vybraná ustanovení nástinu. Další nařízení uvádějící novou úpravu postupně v ţivot byla č. 40/1849, 42/1849, 154/1850 a 432/1850 ř. z. Nástin lze beze sporu charakterizovat jako velmi moderní a liberálně koncipovaný předpis. Z této skutečnosti také vyplývalo, ţe nástin dával zcela nově mnoho prostoru mateřskému jazyku, který zavedl jako povinný vyučovací předmět, a dokonce jej připouštěl jako jazyk vyučovací (viz § 17 Gymnasial-Planu). Vize češtiny jako vyučovacího jazyka na středních školách však v důsledku neblahého následného politického vývoje zůstala aţ do 60. let 19. století pouze na papíře.17 Dále je třeba se zmínit o velké školské reformě z konce 60. let 19. století. Ta kromě reorganizace státní správy školství (viz samostatnou kapitolu č. 5) přinesla zcela novou organizaci základního školství v podobě zavedení obecných a měšťanských škol, které pak na našem území přetrvaly aţ do roku 1948. Nový zákon o „národních“ školách č. 62/1869 ř. z. však ve svých §§ 26 a násl. zavedl ještě také nový typ školy, který se zařadil vedle gymnázií a reálek do rodiny středních škol a na který se posléze vztahovala podstatná část jejich právní úpravy – učitelské ústavy. Šedesátá léta jsou dále také obdobím vzniku prvních středních škol s českým vyučovacím jazykem. Spor o vyučovací jazyk byl z obou českých zemí nejvyostřenější v Čechách, kde český ţivel tomu německému konkuroval zdatněji neţ na Moravě. Nakonec se zde podařilo prosadit pravidlo o zrovnoprávnění češtiny a němčiny jako vyučovacích jazyků zákonem ze dne 18. ledna 1866, č. 1/1866 z. z. k. Č. Je nabíledni, ţe s postupem doby kvantitativní rozsah středoškolské právní regulace značně narůstal. V říšském zákoníku byly publikovány samozřejmě jen ty nejzávaţnější předpisy. Vedle říšského zákoníku a zemských zákoníků ale existovaly i další publikační platformy pro předpisy

vydávané

na

jednotlivých

stupních

školské

správy,

zejména

věstník

(Verordnungsblatt) Ministerstva kultu a vyučování. Změť předpisů upravujících střední školu nabývala postupně neúnosných rozměrů, coţ si uvědomovali i sami současníci.18 Pro rakouské střední školství druhé poloviny 19. a počátku 20. století bylo charakteristické, ţe jej upravovala obrovská škála nejrůznějších nařízení, často se dublujících a vzájemně si odporujících, zatímco dostatečně ucelená zákonná úprava úplně chyběla (zákonným základem úpravy byl po celou tuto dobu nástin z r. 1849, z podstatné části však jiţ novými nařízeními de facto nahrazený). Dokonce lze zaznamenat zprávy o tom, ţe mezi samotnými profesory

17

K postupnému zavádění češtiny jako vyučovacího jazyka na středních školách srov. KÁDNER, 1929, op. cit., s. 296 a násl. 18 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 240.

17

bylo v důsledku nepřehlednosti úpravy jen velmi matné povědomí o platných právních normách.19 Proto vyvstala postupně potřeba, kdyţ ne rekodifikačně sjednotit stávající úpravu, tak ji alespoň souhrnně a přehledně uspořádat a vydat. Za tímto účelem byly postupně vydávány nejrůznější sbírky a indexy platných právních předpisů, které měly zejména profesorům usnadnit orientaci v platné středoškolské legislativě, a to buď alespoň ve formě seznamů platných předpisů, anebo rovnou ve formě sbírky jejich úplných znění. Tak můţeme zaznamenat kupříkladu seznam předpisů Normalien-Nachschlagebuch für Lehrer und Direktoren der Oesterreich. öffentlichen Gymnasien, poprvé vydaný roku 1857 a poté 1864, 1869 a 1875.20 Dále je třeba zmínit důleţitou Marenzellerovu sbírku ministerských výnosů a nařízení Normalien für Gymnasien und Realschulen in Österreich in zwei Theilen; první díl z roku 1884 věnovaný gymnáziím21 a druhý díl z r. 1889 věnovaný reálkám.22 Tato sbírka je významná ze dvou důvodů. Jednak byla nikoliv pouhým seznamem nařízení, nýbrţ všechny předpisy uváděla i v úplném znění. Ještě důleţitější ale byla skutečnost, ţe si sestavení této sbírky objednalo samo Ministerstvo kultu a vyučování a sbírku posléze autorizovalo, čili v tomto případě se jednalo nikoliv o pouhou uţivatelskou pomůcku, nýbrţ o autentický právní pramen. Ve výčtu důleţitých sbírek je třeba dále uvést česky psanou Šetelíkovu Sbírku normálií platných pro české školy střední z roku 1902.23 Jedná se o sbírku, v níţ jsou předpisy uvedené opět v úplném znění. Nejednalo se však o sbírku autorizovanou, „proto také nelze této sbírky, jež úředně inspirována není, v úředním jednání se dovolávati.“24 Sbírka byla vydána toliko s cílem pomoci učitelům s orientací v příslušné právní úpravě, která jiţ od doby Marenzellerovy sbírky doznala podstatných změn. Její vydání inicioval a financoval Ústřední spolek českých profesorů. Šetelíkova sbírka měla zřejmě mezi českým učitelstvem velmi pozitivní ohlas, coţ dokazuje fakt, ţe autor po opakovaných ţádostech přistoupil o několik let později ještě ke zpracování Podrobného indexu ke Sbírce normálií pro české střední školy s 5ti výpočtovými tabulkami, tj. pouhému stručnému seznamu předpisů.25

19

ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 3-4. MATAUSCHEK, Timotheus Anton. Normalien-Nachschlagebuch für Lehrer und Direktoren der Oesterreich. öffentlichen Gymnasien. Prag: C. Bellmann, 1857. x, 328, [59, 84] s. 21 MARENZELLER, Edmund Edler von, ed. Normalien für die Gymnasien und Realschulen in Österreich: in zwei Theilen. 1. Theil, 1. Band, Gymnasien/ Organisation-Entwurf und Normalien didaktisch-pädagogischen Inhalts. Wien: k.k. Schulbücher-Verlag, 1884. lxxxv, 831 s. 22 MARENZELLER, Edmund Edler von, ed. Normalien für die Gymnasien und Realschulen in Österreich: in zwei Theilen. 2. Theil, Realschulen. Wien: k.k. Schulbücher-Verlag, 1889. xxxvi, 835 s. 23 ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902. 948, XLVI s. 24 ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 3. 25 ŠETELÍK, Antonín, ed. Podrobný index ke "Sbírce normálií" pro české střední školy s 5ti výpočtovými tabulkami. V Praze: Ústřední spolek českých professorů, 1907. 223, 9 s. 20

18

Pro bliţší představu o dobovém rozsahu právní regulace školství uvedeme na tomto místě alespoň v hrubých obrysech obsah Šetelíkovy sbírky. Sama sbírka je velmi rozsáhlá a čítá téměř 1000 stran. Sbírka více neţ např. Gymnasialcodex nebo nástin reglementuje také právní statut učitelů, zejména co do jejich odměňování. Je rozčleněna do tematických oddílů uspořádaných abecedně, a sice: administrativná výpomoc ředitelova; agenda (ředitelů a inspektorů); akademie a školní slavnosti; akatolické náboţenství; akta úřední; anonce; archeologické kursy; assistenti; bohosluţba; branné předpisy; budovy školní; četba ţákovská; disciplinární předpisy pro učitele i ţáky; dispense; dotace, rozpočty, paušály, účtování; dovolená; farmaceuti; ferie; immatrikulace; katecheti, klassifikace; kolkování; kolportáţ; kommunální a soukromé střední školy; konference a konferenční protokoly; maturitní zkoušky; medaile čestné a řády; melodie národní hymny; normální ladění; odborné školy (týká se obchodních akademií); osnovy učebné; pensijní předpisy; pobočky; práva některá soukromá; privatisté, ţáci privátní a mimořádní; přijímání ţáků; programy a hlavní výroční zpráva; remunerace; rozvrh hodin; sluţné; stipendia profesorská i ţákovská; supplenti; systemisování a obsazování míst učitelských; školné; taxy a daně z příjmů; taxy ţákovské a jiné poplatky; učebné pomůcky; učebnice; uniforma; universitní bibliotheky; vedlejší předměty; vojenská povinnost učitelů; výpomoci; vysvědčení; zákony; zdravotní předpisy; zkoušky ţákovské; zkratky měr a váh; zkušební kandidáti; způsobilost učitelská pro střední školy; ţelezniční legitimace; ţenské studium. Dále sbírka obsahovala téţ vzory některých tiskopisů. Šetelíkovo zásluţné úsilí však brzy vzalo za své. V letech 1908-1909 byla realizována velká středoškolská reforma, která s sebou přinesla také příslušnou legislativní smršť nešetřící téměř ţádnou zásadní oblast středoškolské právní úpravy, a tak se sbírka jiţ brzy po svém vydání stala neaktuální. Ještě před rokem 1908 však právní úprava zaznamenala jednu podstatnou změnu v podobě zavedení dalšího nového typu středních škol. Jak bylo řečeno jiţ v úvodních kapitolách, po celé období existence monarchie bylo řádné studium na středních školách odepřeno dívkám. Ze široké diskuse na toto téma, která byla vedena koncem 19. století, nakonec vykrystalizovalo zvláštní řešení této otázky. Místo aby byla děvčata jednoduše připuštěna k řádnému („veřejnému“) studiu na gymnáziích a reálkách (dívčí učitelské ústavy jiţ existovaly), byl zaveden nový zvláštní typ středních škol výhradně pro ně. Jednalo se o šestiletá dívčí lycea, která byla zavedena na základě ministerského výnosu z 11. prosince

19

1900.26 Jejich studium bylo zakončeno maturitou. Připravovala zejména pro výkon konkrétních praktických povolání (v poštovní, telegrafní či telefonní praxi).

4.3 Vývoj v období let 1908-1948 Jiţ od tereziánských reforem se objevovaly pochybnosti o správnosti zaměření gymnázií. I po zřízení reálek panovala nadále nespokojenost s obsahovým stavem středního školství. Na dalekosáhlou obsahovou reformu středního školství však nakonec uzrál čas aţ na počátku 20. století. V této době jiţ opravdu výrazně pokročil společenský a vědecko-technický rozvoj a stará gymnázia postavená na vzdělanostních ideálech částečně antiky, a částečně středověké scholastiky, uţ zásadním způsobem nevyhovovala dobové poptávce. Svoji roli určitě sehrál i v té době masově nastupující pozitivismus a pragmatismu v humanitních vědách a ve vědě obecně, který vzešel z rychlého a úspěšného rozvoje exaktních věd. Druhou významnou výtkou dobovému schématu středního školství byl ryze praktický postřeh, ţe tehdejší systém poněkud necitlivě vyţadoval, aby ţák volil svoje budoucí profesní zaměření jiţ cca. v 10 letech, kdy se na střední školu nastupovalo (ze čtvrtého nebo pátého, tj. posledního ročníku obecné školy). Proto se začaly ozývat hlasy po takové úpravě soustavy středního vzdělávání, která by niţší stupeň v zásadě slučovala a bylo by poté moţno z něj pokračovat jak na gymnázium, tak i na reálku, čili volba zaměření by se odsouvala aţ na 14. rok. V označení záměru sloučit niţší stupeň středních škol, který se v teoretických rovinách objevoval v různých nerealizovaných návrzích jiţ od vzniku středoškolského dualismu v r. 1849, se jiţ od počátku objevovalo heslo „jednotná střední škola“.27 Kdyţ se v roce 1908 připravovala reforma středního školství, stanuly proti sobě dvě rozdílné názorové skupiny. Tu první představovali zastánci sjednocení střední školy, druhou naopak zastánci další diferenciace (v souladu s poţadavky vysokých škol). Vláda nakonec autoritativně rozhodla, ţe zvítězí další štěpení, čímţ došlo k zavedení reálných gymnázií a reformních reálných gymnázií, stojících svým charakterem mezi humanitně zaměřeným gymnáziem a přírodovědnou reálkou. Tak byla fakticky alespoň částečně uspokojena poptávka po skutečně všeobecném typu střední školy, avšak vedla ve svých důsledcích ke zjevně neefektivnímu zkomplikování soustavy středních škol. Vlastní reformu představuje série výnosů vydaných ministrem kultu a vyučování v l. 1908-1909. Podle jména tehdejšího ministra se tato reforma někdy nazývá téţ Marchetova. 26

Výnos ministra kultu a vyučování ze dne 11. 12. 1900, č. 34551, o dívčích lyceích [č. 65/1900 Věstníku]. Srov. VESELÁ, Zdenka. Česká střední škola od národního obrození do druhé světové války. 1. vyd. Praha: SPN, 1972, s. 27 a násl. 27

20

Reformu lze rozdělit do tří rovin: první představuje zavedení nových typů středních škol vedle typů dosavadních; druhou rovinou pak je odpovídající úprava osnov dosavadních dvou typů, tedy „klasických“ gymnázií28 a reálek; třetí rovinou je potom doprovodná nová úprava dalších oblastí (zejména např. maturit, školného, klasifikace atd.), společná všem typům. Ke zřízení obou nových typů středních škol došlo společně výnosem ministra kultu a vyučování ze dne 8. srpna 1908, s účinností od školního roku 1908/1909.29 Nařízení se skládalo z úvodu a následně podrobně rozepsaných učebních plánů obou nových typů. První z těchto plánů byl označován „A“ a týkal se reálných gymnázií, druhým byl učební plán „B“ pro reformní reálná gymnázia. V úvodu je mj. stanoveno, ţe vydání ministerského nařízení je pouze provizorním řešením do vydání nového gymnaziálního zákona. Tím text výnosu naráţí na skutečnost, ţe vydáním tohoto nařízení byl definitivně upevněn podzákonný charakter právní úpravy středního školství. Někdejší nástin, byť formálně stále platný, byl tou dobou jiţ zcela vyhaslý, a dokonce i ty nejzásadnější koncepční změny od doby jeho vydání byly vţdy prováděny pouze formou ministerských nařízení (zavedení lyceí a nyní reálných gymnázií). Zatímco elementární školství mělo svůj zákonný podklad v zákoně z roku 1869, střední školství ţádný svůj zákon fakticky nemělo, coţ byl samozřejmě velmi neţádoucí stav, jenţ se však do konce monarchie a ani dlouho po roce 1918 nepodařilo změnit. Vznik samostatného Československa v roce 1918 přinesl několik zásadních změn. Za nejvýznamnější lze povaţovat připuštění dívek k řádnému („veřejnému“) studiu na středních školách, a to jedním z vůbec prvních výnosů Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 19. listopadu 1918.30 Výnosem z roku 1922 pak bylo zrušeno dívčí lyceum jako zvláštní typ školy a lycea transformovala v dívčí reálná a reformní reálná gymnázia.31 Dále docházelo k podstatným změnám v osnovách, k sekularizaci a celkové liberalizaci školy.32 Přes tyto pozitivní změny však přetrvával nejpalčivější problém českého středního školství, a sice jeho koncepční nejednotnost, projevující se zjevně přebujelým systémem jednotlivých typů středních škol a tím, ţe stále chyběla jednotná zákonná úprava této oblasti.

28

Povaţujeme za vhodné od této chvíle striktně dodrţovat terminologické rozlišování mezi klasickými gymnázii a ostatními typy gymnázií. Přitom by bylo dobré upozornit, ţe oficiální dobová terminologie i nadále klasická gymnázia nazývala pouze jako „gymnázia“. Přídomek „klasické“, plynoucí jednak ze stěţejní role klasických jazyků v osnovách, jednak ze skutečné povahy tradičního, čili „klasického“ typu školy, je záleţitostí hovorového označení. 29 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 8. 8. 1908, č. 34180, stran zřízení osmitřídních reálných gymnasií a reformních reálných gymnasií. [č. 47/1908 Věstníku]. 30 Výnos MŠANO ze dne 19. 11. 1918, č. 160, přijímání dívek za veřejné ţákyně středních škol. 31 Výnos MŠANO ze dne 31. 7. 1921, čj. 30 104/21 [č. 122/1920-21 Věstníku], a výnos MŠNO ze dne 21. 10. 1922, čj. 109 624/22 [č. 153/1922 Věstníku]. 32 VESELÁ, 1972, op. cit., s. 56.

21

Pro „první republiku“ je tudíţ charakteristická neustálá debata o zásadní středoškolské reformě. Jejími pozitivními výsledky však nikdy nebylo nic víc, neţ pouhé dílčí změny osnov jednotlivých typů středních škol, provedené v letech 1919, 1927, 1930 a 1933, směřující k jejich čím dál většímu sbliţování, čili k jednotnosti. Reforma jako taková však provedena nebyla. Reformní snahy, byť zůstaly v zásadě neplodné, jsou však natolik pozoruhodné, ţe zde zaslouţí hlubší rozbor. Klíčová jsou přitom léta 1923-1925. V roce 1923 došlo ke zřízení zvláštního reformního oddělení při ministerstvu školství. To přišlo koncem roku 1924 s návrhem zbrusu nového zákona o střední škole, a to dokonce jiţ v paragrafovém znění, i s propracovanou důvodovou zprávou.33 Paragrafové znění návrhu zákona34 obsahuje celkem 59 paragrafů v šesti hlavách. Podle tohoto návrhu zákona měl existovat jediný typ střední školy o osmi třídách (resp. sedmi pro ţáky, kteří nepokračovali na vysokou školu), přičemţ první čtyři třídy měly být jednotné, od páté třídy výš pak mělo dojít k diferenciaci. Bohuţel však návrh zákona nakonec ani nebyl předloţen parlamentu ke schválení.35 Poněkud překvapivě zvítězil konzervativismus, a tak vzdor předchozí (i následné) prudké diskusi a evidentní potřebě zásadní reformy právní úpravy středního školství zůstal stav po celou éru „první republiky“ z větší části beze změny. Základní principy, na nichţ bylo „provizorně“ vybudováno naše střední školství poslední rakouskou reformou z roku 1908, tak zůstaly v platnosti aţ do roku 1948. Určité intermezzo v tomto stavu znamenalo pouze období let 1941-1945, kdy bylo v Protektorátu Čechy a Morava zavedeno střední školství po německém vzoru, tedy pouze o dvou typech středních škol – reálného gymnázia a gymnázia. Stalo se tak opět pouhým výnosem ministra školství a národní osvěty ze dne 6. srpna 1941,36 jehoţ účinnost se vztahovala jiţ na školní rok 1941/42. Kromě toho, ţe dle tohoto nařízení měly postupně úplně zaniknout reálky a reformní reálná gymnázia, došlo také znovu k omezení studia dívek na středních školách. Nová gymnázia měla být výhradně chlapecká, dívky tak mohly nadále studovat pouze na reálných gymnáziích. Reformní snahy opět vyplavaly na povrch v bouřlivém poválečném období. Nový školský zákon se však podařilo schválit aţ po únorovém převratu. Jeho účinností k 1. září 1948 se začala psát zcela nová kapitola vývoje právní úpravy středního školství. 33

VESELÁ, 1972, op. cit., s. 70-71. VESELÁ, Zdenka. Dokumenty z vývoje české střední školy: 1849-1939. 1. vyd. Praha: SPN, 1973, s. 81 a násl. 35 VESELÁ, 1972,op. cit., s. 71. 36 Výnos ministra školství a národní osvěty ze dne 6. 8. 1941, čj. 98 445-I/41, o změně v organizaci středních škol s českým jazykem vyučovacím [č. 86/41 Věstníku]. 34

22

4.4 Vývoj v období let 1948-1989 Období let 1948-1989 bylo z hlediska vývoje střední školy a její právní úpravy zdaleka nejturbulentnější. Charakteristické pro toto období na jednu stranu je, ţe se v něm právní úpravě středního školství konečně dostalo zákonné úpravy. Na druhou stranu však tato oblast trpěla častým prováděním poměrně zásadních reforem, které jistě nenapomohly k jejímu zdárnému vývoji a fungování. Důvodem této skutečnosti je beze sporu fakt, ţe dobové nároky na školu byly velmi značné, neboť skrze ni vláda usilovala o ideologickou výchovu obyvatelstva, a tudíţ se školství – a střední školství zvláště – těšilo v období vlády KSČ snad aţ příliš veliké politické pozornosti. Dalším významným aspektem právní úpravy po roce 1948 je fakt, ţe pod pojmem „střední škola“ se jiţ nadále nerozumí pouze všeobecně vzdělávací typ školy, jak tomu bylo doposud, ale téţ školy odborné, následující po škole elementární. Proto se dostáváme do jistě terminologické nesnáze, chceme-li i nadále sledovat vývoj právní úpravy „středního školství“, neboť se nám tak v duchu dobové legislativy samovolně rozšiřuje předmět zájmu. V následujícím výkladu proto zaujmeme poněkud zjednodušující postoj, kdy si na jedné straně budeme všímat toho, co přesně ta která právní úprava rozumí pod pojmem „střední školství“, avšak předmětem bliţšího zkoumání zůstane z hlediska konzistence výkladu pouze jeho všeobecně vzdělávací větev. Dne 21. dubna 1948 byl Národním shromáţděním schválen zákon, publikovaný posléze pod označením zákon č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon). Díky němu se právní úprava středního školství konečně dočkala zákonného zakotvení. Školský zákon z roku 1948 byl však pozoruhodný ve vícero ohledech. Zejména se jednalo o náš první „školský zákon“ moderního typu, tedy zákon upravující najednou celou vzdělávací soustavu vyjma vysokých škol. Tímto zákonem byly poprvé do školské soustavy zapojeny oblasti, které byly doposud buď poněkud bezprizorní, jako např. odborné školství či předškolní vzdělávání, anebo např. zvláštní školy, které byly doposud spravovány v resortu sociálních věcí.37 Zákon č. 95/1948 Sb. uskutečnil s účinností od 1. září 1948 jiţ dávno rozvíjený koncept „jednotné školy“. Proto je třeba jej beze sporu hodnotit jako harmonický článek v dosavadním vývoji české školy a pedagogiky, který konečně uskutečnil to, o co jiţ celé předcházející generace marně usilovaly. Jeho zásadním nedostatkem byl toliko fakt, ţe nevydrţel v platnosti příliš dlouho. 37

VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 85.

23

Zákon rozlišoval tzv. školy prvního, druhého a třetího stupně. První dva stupně byly jednotné pro všechny ţáky a absolvovala se v nich povinná školní docházka. První stupeň (který zákon nazýval „škola národní“) trval pět let, druhý stupeň (který zákon nazýval „škola střední“) čtyři roky. Druhý stupeň fakticky nahradil dosavadní niţší stupeň gymnázií a reálky, resp. poslední ročníky měšťanské školy, a byl to tudíţ právě on, který představoval onu „jednotnou střední školu“. Teprve školy třetího stupně, na které přicházeli ţáci přibliţně v 15 letech, se diferencovaly a přinášely ten druh vzdělání, který byl doposud posláním mj. osmiletých gymnázií a sedmiletých reálek. Školy třetího stupně se dělily na školy povinné a výběrové, přičemţ mezi výběrovými byly „odborné školy“ a „vyšší střední školy“. Vyšší střední školy byly čtyřleté a dělily se na „vyšší odborné školy“ a „gymnasia“, která byla pokračovateli dosavadních tří různých typů gymnázií, přičemţ nejblíţe měla k dosavadním reálným gymnáziím. Střední všeobecné vzdělání tedy bylo napříště zastoupeno jediným typem školy, zvaným „gymnasium“, na kterém se povinně učila latina, ale jiţ ne řečtina. Je na místě uvést také jednu poznámku na okraj. Nelze si nepovšimnout, ţe školský zákon z roku 1948 zavedl vzdělávací soustavu nápadně podobnou té, která existuje v České republice dnes. Vývoj však kráčel rychle kupředu. Jiţ po pěti letech účinnosti školského zákona z roku 1948 bylo přikročeno k jeho podstatné revizi formou nového zákona č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon), s účinností od počátku školního roku 1953/54.38 Důvodová zpráva tohoto zákona se výslovně hlásí k sovětskému vzoru a chce přinést mládeţi vzdělání praktičtější a v kratší době.39 Tento zákon byl specifický tím, ţe pojem „střední škola“ rozšířil na celé školství elementární i střední, a dokonce je sjednotil i institucionálně, neboť střední škola v klasickém smyslu (dosavadní gymnázium) byla podle tohoto zákona redukována pouze na poslední tři ročníky „jedenáctileté střední školy“. Jedenáctiletá střední škola (JSŠ) tak dle zákona poskytovala v prvních osmi ročnících tzv. základní všeobecné vzdělání a v posledních třech ročnících tzv. vyšší všeobecné vzdělání. Tyto poslední tři ročníky, představující nynější pokračovatele gymnázií, byly nadále výběrové. Při celkovém pohledu je zřejmé, ţe podle nové úpravy se ţáci propracovali k maturitní zkoušce o dva roky dříve neţ doposud. Nová úprava ale také znamenala zjevné přetrţení kontinuity vývoje českého středního školství, zdůvodněné přiblíţením k Sovětskému 38

Zákon nabyl účinnosti dnem vyhlášení, avšak stanovil, ţe „školská soustava a úprava vzdělávání učitelů podle tohoto zákona se zavádějí počátkem školního roku 1953/54.“ 39 Vládní návrh zákona o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon) [online]. Společná československá digitální parlamentní knihovna [cit. 8. 12. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/ t0708_01.htm

24

svazu, ale také beze sporu usilujícím o získání většího počtu pracovních sil zkrácením celkové doby studia. Ani školský zákon z roku 1953 však nevydrţel dlouho. Teze o vítězství socialismu v Československu, kterou konstatovala celostátní konference KSČ konaná ve dnech 5.-7. července 1960, si vedle vydání nové ústavy vyţádala také vlnu odpovídajících „socialistických“ rekodifikací, která se nevyhnula ani školství. Jiţ 15. prosince 1960 tak byl schválen v pořadí třetí školský zákon, obsahující tentokrát dokonce vlastní preambuli. Zákon č. 186/1960 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon) nabyl účinnosti dnem vyhlášení s tím, ţe „školská soustava podle tohoto zákona se zavádí postupně.“ Školský zákon z roku 1960 jiţ opět zřetelně rozlišuje mezi „základním“ vzděláním a „středním“ vzděláním. Základní vzdělání institucionálně představovaly tzv. základní devítileté školy (ZDŠ), střední všeobecné vzdělání pak – poněkud terminologicky nenápaditě – představovaly tzv. střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ). SVVŠ zůstaly tříleté. Vedle všeobecného vzdělání a přípravy pro studium na vysoké škole, které středním školám přisuzovaly i oba starší školské zákony, hovoří školský zákon z roku 1960 ve svém § 12 odst. 1 také o tom, ţe střední všeobecně vzdělávací školy – v duchu dobové ideje „těsného spojení školy se ţivotem“40 – poskytují svým ţákům také základy odborného vzdělání pro práci v některém odvětví národního hospodářství a kultury. Pod tímto odborným vzděláním se skrýval nový fenomén našeho všeobecně vzdělávacího středního školství, a to odborná výuka, jejímţ cílem bylo poskytnout studentovi střední všeobecně vzdělávací školy zároveň kvalifikaci k výkonu nějakého dělnického povolání, takţe ţáci vedle maturitních vysvědčení obdrţeli také výuční list.41 Další podstatná změna v právní úpravě středních škol přišla opět v souvislosti se zvratem obecného politického vývoje, a sice během tzv. „praţského jara“. Jedním z dozvuků demokratizačního procesu v Československu byl také zákon č. 168/1968 Sb., o gymnáziích, schválený dne 19. prosince 1968 a účinný od dne vyhlášení, tj. 22. prosince 1968. Tento velmi stručný předpis o pěti paragrafech změnil délku studia na středních všeobecně vzdělávacích školách ze tří na čtyři roky a vrátil jim zpět jejich tradiční označení „gymnasium“. Další podstatná změna v právní úpravě československého školství byla provedena zákonem č. 63/1978 Sb., o opatřeních v soustavě základních a středních škol. Tento zákon formálně stavěl na školském zákoně z roku 1960, jenţ pouze novelizoval. V zásadě ponechal 40 41

Srov. čl. 24 odst. 3 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. VALIŠOVÁ a kol., op. cit., s. 86.

25

v platnosti ideu zákona o gymnasiích (který ve svých derogačních ustanoveních rušil) co do délky studia i jejich označení. Znovu však akcentoval prvek odborné přípravy, který v mezidobí jiţ stačil fakticky zaniknout.42 Podle § 8 odst. 1 zákona č. 63/1978 Sb. gymnázium mj. „poskytuje odbornou přípravu pro výkon povolání a činností v národním hospodářství, správě a kultuře určených federálním ministerstvem práce a sociálních věcí v dohodě s ministerstvy školství republik.“ Zřejmě proto, aby se tentokrát koncept odborné přípravy ţáků doopravdy udrţel, stanovil tento zákon dále výslovně ve svém § 38 odst. 1, ţe „nedílnou součástí výchovy a vzdělávání na gymnáziích, odborných školách a středních odborných školách je provozní praxe žáků.“ Posledním v řadě školských zákonů za minulého reţimu byl zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), který nabyl účinnosti dnem 1. září 1984. Zákon upravoval osmiletou „základní školu“ a na ni navazující širokou paletu „středních škol“, mezi nimiţ bylo i čtyřleté „gymnázium“ (jiţ se současným pravopisem), které jiţ tradičně poskytovalo také odborné vzdělání. Na právním statutu gymnázií tento zákon v podstatě nic nezměnil. Po pádu socialismu byl tento zákon nejdříve podstatně novelizován zákony č. 171/1990 Sb. a 522/1990 Sb. a nakonec zrušen současným školským zákonem č. 561/2004 Sb. Na závěr této kapitoly je také třeba podotknout, ţe všechny výše uvedené školské zákony více či méně podrobně pamatovaly vedle samotné školské soustavy také na dílčí aspekty školské právní úpravy, kterou ale samozřejmě svěřovaly prováděcím předpisům. O právně nejzajímavějších oblastech dílčí právní úpravy středního školství bude podrobně pojednáno v následujících kapitolách.

42

VALIŠOVÁ a kol., op. cit., s. 86.

26

5 Státní správa a řízení středních škol Jak jiţ bylo v této práci několikrát zmíněno, státní ingerence do školství, včetně školství středního, má svůj počátek jiţ hluboko v 18. století. Gymnázia byla jiţ v polovině tohoto století podřízena státnímu dozoru a byly pro ně vydány nové osnovy.43 V roce 1759 pak vznikl jakýsi první ústřední správní úřad mající v gesci školství, a sice tzv. Dvorská studijní komise (Studienhofkommission), která původně vznikla jako odborné fórum pro tvorbu chystaných školských reforem.44 Po zrušení jezuitského řádu a provedení velké středoškolské reformy v roce 1776, v jejímţ důsledku bylo střední školství (alespoň teoreticky) postátněno, se logicky odpovídajícím způsobem proměnila i státní správa školství. Vedle Dvorské studijní komise byla dále vytvořena první úplná moderní státní správa gymnázií, jiţ tvořili v prvním stupni školní prefekti jako faktičtí správcové jednotlivých škol (čili v dnešním slova smyslu ředitelé) a ve druhém stupni krajští hejtmani coby tzv. direktoři jednotlivých škol.45 Přitom platilo instanční pojetí této soustavy orgánů, tzn. ţe prefekti byli přímo podřízeni direktorům a jejich prostřednictvím nepřímo Dvorské studijní komisi, direktoři pak přímo komisi.46 Jak je vidět, vykonával státní správu středního školství na ústřední úrovni specializovaný školský úřad, zatímco na (jediném) územně dekoncentrovaném stupni obecný politický správní úřad. Vedle toho je třeba ještě zmínit tzv. studijní direktory, podřízené zemským úřadům, kteří byli jakýmisi školními inspektory pro gymnázia. Byli jmenováni císařem a šlo současně o orgány univerzit.47 K výrazným změnám ve správě středního školství došlo po nástupu císaře Leopolda II., a to dvorským dekretem ze dne 4. října 1790.48 Tímto relativně rozsáhlým předpisem provedl nový panovník najednou všechny své reformní záměry v oblasti školství. Jedním ze zásadních institutů, které byly tímto předpisem zavedeny, byly tzv. studijní konsesy (Studienkonseß). Konses měl být zřízen v kaţdém městě, kde se nacházela univerzita, gymnázium a normální nebo hlavní škola, to znamená v zásadě v metropoli kaţdé země (provincie). Skládal se ze šesti členů, po jednom zástupci kaţdé fakulty, gymnázia a příslušné národní školy. Předsedou 43

KÁDNER, 1929, op. cit., s. 59. KÁDNER, 1929, op. cit., s. 60. 45 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 65. 46 WOTKE, op. cit., s. 319 a násl. 47 Sammlung der Verordnungen und Vorschriften über die Verfassung und Einrichtung der Gymnasien. Wien: Im Verlagsgewölbe des k. k. Schulbücher-Verschleißes bei St Anna in der Johannis-Gasse, 1808, s. 41 a násl. 48 Hofdekret vom 4. Oktober 1790. Sammlung der Gesetze, welche unter der glorreichsten Regierung des (König) Kaisers Leopold des II. in den sämmtlichen (k.) k. k. Erblanden erschienen sind, 2. Band, N. 388, s. 44 a násl. 44

27

konsesu byl rektor univerzity. Konsesy byly podřízeny zemskému politickému úřadu (Landesstelle), v českých a moravských podmínkách tedy zemskému guberniu.49 Konsesy tak nahradily dřívější systém gymnaziálních direktorů, kterými byli krajští hejtmani. Otakar Kádner hodnotí konsesy veskrze pozitivně jako „první krok ke školské samosprávě.“50 Stejným předpisem došlo také ke zrušení Dvorské studijní komise, která byla nahrazena zemskými referenty pro věci školské při spojené dvorské kanceláři ve Vídni. K obnovení Dvorské studijní komise pak došlo za vlády Františka II. (I.) v roce 1808.51 Ještě předtím, r. 1802, došlo ke zrušení konsesů a obnovení původního systému krajských hejtmanů jako direktorů.52 Výše zmíněný systém zůstal nezměněn do r. 1848. Tehdy na místo Dvorské studijní komise nastoupilo na základě Nejvyššího rozhodnutí ze dne 23. března 184853 nové školské ministerstvo, které pak po dobu trvání habsburské monarchie neslo tradičně označení Ministerstvo kultu a vyučování (Ministerium für Cultus und Unterricht). Nástin z roku 1849 však vedle toho nově vymezil rovněţ vztahy a pravomoci dvou základních orgánů na samotné škole, tzn. ředitele (dosavadního „prefekta“) na straně jedné a profesorského sboru, resp. „učitelské konference“, na straně druhé. Doposud byl ředitel jediným orgánem ve vlastním smyslu působícím přímo na škole. Ostatní členové profesorského sboru mu byli fakticky podřízeni, coţ se např. projevovalo i v tom, ţe jiţ od reformy v 70. letech 18. století bylo povinností prefekta mj. kaţdoročně podávat direktorovi (krajskému hejtmanovi) písemné zprávy, tedy jakési posudky o jednotlivých členech profesorského sboru.54 Kádner k tomu poznamenává, ţe ačkoliv měl být ředitel ideově toliko primus inter pares, „ve skutečnosti dovedl si nezřídka získati postavení více než rozhodující, dík poddajnosti sboru a politice vyšších úřadů, jež hájily autority ředitelovy leckdy i v případech dosti pochybných.“55 Reakcí na tento stav měla být podle všeho právě nová, liberální úprava v nástinu.56

49

VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel a KNOLL, Vilém. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 200. 50

KÁDNER, 1929, op. cit., s. 68. Dekret der vereinten Hofkanzley vom 20. Junius. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 30. Band, 81, s. 240-242. 52 Hofdekret vom 22. Oktober. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 18. Band, 38, s. 215-216. Sammlung der Verordnungen und Vorschriften über die Verfassung und Einrichtung der Gymnasien. Wien: Im Verlagsgewölbe des k. k. Schulbücher-Verschleißes bei St Anna in der Johannis-Gasse, 1808, s. 41 a násl. 53 Erlaß des k. k. Ministeriums des Innern vom 23. März 1848. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 76. Band, 34, s. 53-54. 54 32. Verordnung des P. Gratian Marx, odst. 7. In: WOTKE, Karl. Das Oesterreichische Gymnasium im Zeitalter Maria Theresias. Berlin: A. Hofmann & Comp., 1905, s. 323. 55 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 301. 56 §§ 108 a násl. Gymnasial-Planu. In: Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849. 51

28

Kromě toho nástin počítal se zavedením nového, specializovaného orgánu jako územně dekoncentrovaného mezistupně mezi ministerstvem a školou (místo dosavadních direktorů – krajských hejtmanů), viz dále. Nástin rozdělil řízení gymnázií a reálek do dvou větví, a to na přímé řízení (unmittelbare Leitung) a nepřímé (mittelbare Leitung). § 108 Gymnasial-Planu stanoví: „Přímé řízení gymnázia vede ředitel, kterému stojí po boku zčásti poradou [berathend] a zčásti rozhodováním [beschliessend] učitelská konference.“ Ředitel byl jedním z profesorů gymnázia. Jeho úkolem bylo provádět úřední nařízení, řídit v rámci svojí pravomoci podřízené profesory a nepedagogický personál, předsedat učitelské konferenci, dohlíţet na úroveň vyučování a disciplíny a konečně zastupovat školu navenek. Učitelskou konferenci tvořili všichni učitelé, vyjma externistů. Konference se scházela v pravidelných intervalech nejméně jednou za čtyři týdny. Konference hlasovala prostou většinou s tím, ţe při rovnosti hlasů rozhodl ředitel. Je zřejmé, ţe zde má svůj původ takový model školské správy na nejniţším stupni, který je standardem dodnes. Povinnost vyhotovovat výroční posudky o profesorech zrušilo výslovně ministerstvo svým nařízením ze dne 13. července 1848.57 Zvláštním institutem nástinu byla tzv. městská nebo obecní deputace v §§ 117 a násl. Gymnasial-Planu, spadající rovněţ pod oddíl „unmittelbare Leitung“. Měla být tvořena třemi zástupci obce a podílet se zvnějšku na činnosti školy, jakoţ i zprostředkovávat komunikaci mezi obcí a školou co do přání veřejnosti na straně jedné a potřeb školy na straně druhé. Tento institut však nikdy nebyl reálně uveden v ţivot.58 Tzv. nepřímé řízení školy vykonávaly podle § 122 Gymnasial-Planu nové zvláštní orgány, „zemské školní rady“ (Landes-Schulrath), a na nejvyšší úrovni potom ministerstvo. Ke zřízení zemských školních rad svolil císař svým nařízením č. 432/1849 ř. z. a k jeho realizaci zmocnil ministra. Toto nařízení provází relativně obsáhlý návrh tehdejšího ministra kultu a vyučování Lva hraběte Thuna. V něm je jednoznačně uvedeno, ţe dosavadní stav, kdy mezi ústředním školským úřadem a školami stály toliko stupně obecné politické správy, které nemají potřebnou odbornost, a proto jsou kompetentní toliko k materiálnímu zabezpečení škol, nikoliv však k vlastnímu dozoru nad nimi, je nadále neúnosný. Proto měly být nově jako mezistupeň mezi ministerstvem a školami zřízeny zcela nové územní orgány státní správy

57

Erlaß des k. k.Ministeriums des öffentlichen Unterrichts vom 13. Julius 1848. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 76. Band, 94, s. 264. 58 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 302.

29

školství v podobě zemských školních rad. Shodou okolností bylo vydáno první nařízení o zřízení tohoto úřadu v Čechách.59 Podle něj byli v Čechách jmenováni dva gymnaziální inspektoři s titulem školních radů, kteří se měli stát součástí později se konstituujícího zemského školského úřadu („zemské školní rady“). Současně byli inspektoři téţ místodrţitelští radové (Räthe des Statthalters). V jejich kompetenci byly prakticky všechny odborné záleţitosti týkající se gymnázií. Byli univerzálním mezistupněm mezi ministerstvem a gymnázii, veškerá korespondence, nařízení apod. putovala mezi ministerstvem a gymnázii jejich prostřednictvím. Gymnasiální inspektoři byli současně odvolacím orgánem proti rozhodnutím škol (např. o nepřijetí ke studiu či o uloţení kázeňského trestu) a proti všem rozhodnutím inspektorů bylo moţné podat rekurs k ministerstvu. Současně měli také další kompetence např. v oblasti maturit (viz příslušnou kapitolu). Inspektor měl také provádět čas od času osobní vizitace na podřízených gymnáziích. Česká gymnázia měla tedy to štěstí, ţe jim bylo jim dopřáno, aby byla spravována odborným správním aparátem. Neradovala se však dlouho. Nově vznikající moderní školská správa byla nakonec zase záhy odvolána a zrušena silvestrovskými patenty z r. 1851.60 Porevoluční doba realizaci snah o modernizaci státní správy školství příliš nepřála, ostatně stejně jako ve většině ostatních oblastí veřejného ţivota. Během Bachovského absolutismu byla vyvíjena snaha naopak dosáhnout pokud moţno úplného obnovení předrevolučního stavu. Tak např. na základě konkordátu z r. 1855 bylo veškeré národní školství opět plně podřízeno církvi.61 Realizace úplné samostatné (specializované) státní správy školství tak musela být ještě odloţena na příhodnější dobu. Neţ však změna k lepšímu přišla, proběhl v době, kdy se rodila rakouská, resp. rakousko-uherská ústavnost, dokonce proces zcela opačný, jímţ školská správa ještě dále utrpěla. V roce 1860 školství v souvislosti s vydáním říjnového diplomu přišlo o vlastní ministerstvo a jeho agenda přešla (spolu s ministerstvy vnitra a práv) pod nově zřízené Státní ministerstvo, v jehoţ rámci nadále fungovala pouze tzv. rada pro vyučování.62 Znovu bylo pak Ministerstvo kultu a vyučování obnoveno aţ v roce 1867. Na konci 60. let 19. století v souvislosti s reformami po prohrané prusko-rakouské válce však obecně procházela rakouská státní správa školství podstatnými změnami a konečně nadešla chvíle pro zásadní modernizační reformy. Církev byla tehdy ze školství definitivně 59

Výnos ministra kultu a vyučování ze dne 25. října 1849, č. 433/1849 ř. z. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. [1. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 284. 61 RÝDL, Karel. K vývoji správy a řízení školství v českých zemích I.: (1774-1989). 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010, s. 8. 62 HLEDÍKOVÁ, JANÁK a DOBEŠ, op. cit., s. 250-251. 60

30

vytlačena a zůstaly jí rozsáhlejší kompetence pouze v oblasti výuky náboţenství. Přelomovým byl zákon č. 48/1868 ř. z., o postavení školy v církvi. V jeho § 1 je stanoveno, ţe nejvyšší řízení a dozor nad vším vyučováním přísluší státu, který je vykonává orgány povolanými k tomu zákonem. Přímo v tomto zákoně je pak soustava těchto orgánů upravena (§§ 9 a násl.). Na jejím vrcholu stálo školské ministerstvo. Dále byly zřízeny zemské školní rady, okresní školní rady a místní školní rady. Dle § 12 přešly veškeré pravomoci dosavadních orgánů na tyto nové orgány. § 13 poté zmocnil zemskou samosprávu k vydání příslušné konkrétní legislativy, v níţ mělo dojít k jasnému vymezení struktury a pravomocí jednotlivých stupňů školních rad. Pouze v případě zemských školních rad přímo § 12 stanovil jejich sloţení, a sice ţe se skládají ze zemského místodrţitele coby svého předsedy a dále ze zástupců zemské státní správy („Mitglieder der politischen Landesstelle“), zemské samosprávy („Abgeordnete des Landesausschusses“), církevních zástupců a pedagogických odborníků. Orgány školních rad byli také školní inspektoři příslušné úrovně. Příslušná úprava na úrovni zemí byla v Čechách přijata zemským zákonem č. 26/1869 z. z. k. Č. ze dne 8. února 1869, na Moravě pak zemským zákonem č. 3/1870 z. z. m. M. ze dne 20. února 1870. Oba tyto zákony svěřily státní správu středních škol do působnosti zemských školních rad. Na konci šedesátých let tak byla zahájena dlouhá éra v dějinách českého a moravského školství, která je charakteristická samostatnou specializovanou soustavou orgánů školské státní správy. Její konec přinesl teprve rok 1948, kdy byly školní rady zrušeny a do státní správy školství byly opět zapojeny orgány všeobecné územní správy. Na základě zákona č. 11/1918 Sb. z. n., tzv. recepční normy, byla státní správa školství beze změny přejata i novou republikou Československou. Ze starého Rakouska-Uherska byl tedy v českých zemích plně převzat systém školních rad. Nově však muselo být zřízeno příslušné ministerstvo. Stalo se tak nejprve zákonem č. 2/1918 Sb. z. n., kterým byl zřízen mj. Úřad pro správu vyučování a národní osvětu. Později byl pak zaveden název Ministerstvo školství a národní osvěty (obvykle zkracován jako „MŠANO“). Prvním pokusem o důkladnou reformu školské správy byl zákon č. 292/1920 Sb. z. n., jímţ se upravuje správa školství. Ten byl pozoruhodný jednak proto, ţe se snaţil v návaznosti na ţupní zákon z téhoţ roku reformovat a zejména na celém území nového státu unifikovat školskou správu, a jednak proto, ţe stejně jako ţupní zákon nikdy nenabyl účinnosti. Podle tohoto zákona měly být zavedeny toliko ţupní a místní školní rady. Kompetence zemských školních rad měly přejít přímo na ministerstvo. To znamená, ţe státní správu středního školství mělo převzít přímo MŠANO, ţupní školní rady měly mít ve svojí gesci pouze národní školství. 31

Po přijetí zákona č. 125/1927 Sb. z. n., o organizaci politické správy, který znamenal návrat k zemskému zřízení, připravovalo MŠANO, vedené tehdy ministrem Milanem Hodţou, návrh nového zákona o úpravě školské správy. Ten byl nicméně ostře kritizován a nakonec smeten ze stolu.63 Podobný osud pak stihl i návrh ministra Dérera v roce 1932.64 Pouze přechodným, leč masívním zásahem do státní správy středního školství bylo zrušení zemských školních rad nařízením ministra školství č. 366/1942 Sb. z. n., o zrušení zemských školních rad. Jejich kompetence přešly na zemské úřady, u nichţ byla nově zřízena zvláštní školská oddělení. Nařízení o zrušení zemských školních rad bylo později výslovně zrušeno zákonem č. 195/1946 Sb., o pouţivatelnosti předpisů z doby nesvobody, a zemské školní rady tak na krátko obnovily svoji činnost, a to jako součást zemských národních výborů.65 V období protektorátu došlo také ke změně kompetencí a názvu školského ministerstva. Vládním nařízením č. 14/1942 Sb. z. n., o nové organisaci některých ústředních úřadů, byl mj. zřízen nový Úřad lidové osvěty, na který přešla velká část dosavadních kompetencí MŠANO. Vládním nařízením č. 208/1942 Sb. z. n., o nové organisaci některých ústředních úřadů (reorganisační nařízení), byl mj. název MŠANO zkrácen na pouhé Ministerstvo školství. Tímtéţ nařízením byl Úřad lidové osvěty přeměněn na Ministerstvo lidové osvěty. Při obnovení ústředních správních úřadů po osvobození Československa došlo k obnovení původního školského ministerstva pod názvem Ministerstvo školství a osvěty (MŠO).66 Zcela nová kapitola ve vývoji školské správy se pak začala psát po roce 1948. Nejprve bylo v návaznosti na vytvoření samostatného Ministerstva informací, do jehoţ kompetence nově přešla osvětová činnost, přejmenováno Ministerstvo školství a osvěty na Ministerstvo školství, věd a umění (MŠVU), a to zákonem č. 233/1948 Sb. Zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 1949, zrušil dosavadní zemské zřízení a s ním zanikly i zemské školní rady. Územní státní správu školství napříště vykonávaly jiţ pouze národní výbory skrze své příslušné referáty, resp. správy či výbory. Jediným samostatným specializovaným orgánem státní správy školství se tak definitivně stalo školské ministerstvo. To ještě později mnohokrát měnilo svůj původní název. Vládním nařízením č. 6/1953 Sb. bylo MŠVU rozděleno na Ministerstvo školství a osvěty (MŠO) a Ministerstvo vysokých škol. Vládním nařízením č. 19/1956 Sb. bylo mj. spojeno MŠO s Ministerstvem kultury a bylo vytvořeno jednotné Ministerstvo školství a kultury (MŠK). K jejich 63

KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. 2. díl. Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1931, s. 20. 64 RÝDL, op. cit., s. 22. 65 RÝDL, op. cit., s. 29 66 Srov. § 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 1/1945 Sb. z. n., o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné.

32

opětovnému rozdělení došlo zákonným opatřením č. 1/1967 Sb., jímţ vzniklo Ministerstvo školství (MŠ). Zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., který dodnes – byť po nesčetných novelizacích – upravuje soustavu našich ústředních správních úřadů, bylo zřízeno republikové Ministerstvo školství České socialistické republiky.67 Konečně zákonem ČNR č. 60/1988 Sb. bylo toto ministerstvo přejmenováno na Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy (MŠMT). Počínaje rokem 1949 byla školská správa dále obohacena o nový zvláštní subjekt s názvem „sdruţení rodičů a přátel školy“ (SRPŠ). SRPŠ byla poprvé upravena školským zákonem z roku 1948. V jeho § 76 odst. 1 se stanoví: „Školská správa zpravidla zřídí při škole sdružení rodičů a přátel školy. Toto sdružení je právnickou osobou a jeho úkolem je zajišťovati spolupráci školy s rodinou, napomáhati škole v jejím poslání výchovném a sociálním a pečovati o její zvelebování a všestranný rozvoj.“ Konkrétní úpravu SRPŠ přenechal zákon vládnímu nařízení, které bylo později publikováno pod č. 129/1949 Sb. Dle tohoto nařízení byli členy SRPŠ ex lege mj. všichni zákonní zástupci ţáků. Teprve pokud nechtěli být členy, museli se členství výslovně vzdát. SRPŠ zůstala součástí právní úpravy školství po celou dobu vlády KSČ. Svojí povahou se beze sporu jednalo o institucionalizaci a unifikaci veřejného občanského ţivota obdobně, jako tomu bylo v případě ostatních soudobých „společenských organizací“. Vzhledem k jejich objektivně bohulibému účelu však ani po roce 1989 mnohá SRPŠ nezanikla, nýbrţ transformovala v občanská sdruţení, resp. spolky, a působí na dobrovolné bázi dodnes. Státní správa školství vykonávaná národními výbory měla ponejvíce charakter materiálního zaopatření a dozoru v nejrůznějším smyslu (srov. téţ následující kapitoly). Systém kompetencí mezi jejich jednotlivými stupni pak byl relativně sloţitý a proměnlivý. Nicméně přesto v něm lze pozorovat převaţující tendenci k určitému logickému členění, podle nějţ spadalo základní školství zásadně do kompetence okresních národních výborů a střední školství (v širším smyslu) do kompetence krajských národních výborů. Taková úprava byla nakonec vtělena do zákona ČNR č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství, který jednotně a relativně bezvýjimečně zařadil konkrétní stupně školské soustavy do správy konkrétních stupňů národních výborů. Podle jeho § 11 odst. 1 písm. b) gymnázia zřizovaly a zrušovaly krajské národní výbory. Dozor a kontrola ve školství („inspekce výchovy a vzdělávání“) byly tímto zákonem výslovně svěřeny ministerstvům školství, krajským a okresním národním výborům, které je vykonávaly prostřednictvím svých školních inspektorů.

67

Po federalizaci r. 1969 byla vytvořena dvě republiková ministerstva školství, aniţ by vzniklo společné federální.

33

Zákon o státní správě ve školství z r. 1978 byl zrušen aţ zákonem ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství.

34

6 Přijímací řízení Přijímacím řízením rozumíme proces, v jehoţ rámci je ověřováno splnění podmínek pro přijetí ke studiu na střední škole. Jeho právní úprava musí jednak hmotněprávně stanovit, jaké tyto podmínky jsou, a dále procesně upravit způsob jejich ověřování. Jak uvidíme dále, byla otázka právní úpravy přijímání nových ţáků na střední školy jiţ od prvopočátků citlivým tématem, jehoţ právní úprava byla poměrně podrobná a dosti proměnlivá v závislosti na změnách obecného politického klimatu doby.

6.1 Nové zřízení Podmínky přijetí na gymnázium upravuje jiţ přímo samo nové zřízení.68 Patří mezi ně věk nejméně 10 let a potřebné předchozí vzdělání ve třech třídách buď na hlavní, resp. normální škole, anebo při domácím studiu v rozsahu odpovídajícím veřejným školám. Toto vzdělání prokazoval uchazeč vysvědčením, vystaveným ředitelem národní školy na základě zvláštní zkoušky. Jinými slovy jiţ v této době byla zavedena přijímací zkouška jako základní prvek přijímacího řízení, avšak neprovádělo ji samo gymnázium, nýbrţ naopak národní škola, ze které uchazeč odcházel. Velmi zajímavě poté nové zřízení stanovilo úroveň znalostí a dovedností, která byla vyţadována pro připuštění ke studiu na gymnáziu. Obecně platilo, ţe byl vyţadován alespoň lehce nadprůměrný výsledek zkoušky. Avšak v případě dětí „šlechticů, radů a sekretářů“ stačilo vysvědčení osvědčující malé a průměru sotva dosahující schopnosti. Nové zřízení totiţ výslovně počítalo s tím, ţe na gymnázia bude přijat spíše větší počet ţáků s tím, ţe teprve posléze budou na základě studijních výsledků vyřazováni slabší, nikoliv však za kaţdou cenu jiţ při přijímacích zkouškách, neboť – jak moudře praví nové zřízení – i průměrné hlavy se mohou ve vyšších třídách často ještě významně zlepšit. K vyřazování mělo docházet v průběhu prvních dvou ročníků a vyřazení byli posíláni zpět do národních škol. Předměty, v nichţ byly ověřovány ţákovy schopnosti, byly náboţenství, psaní, německá gramatika, čtení, základy latiny a počty.

68

Hofdekret vom 10. August und Patent Wien vom 10. September 1776. Theresianisches Gesetzbuch, 7. Band, Nro. 1820, s. 541-549.

35

6.2 Gymnasialcodex Gymnasialcodex69 upravoval podmínky přijetí ţáků na gymnázium hned ve svém prvním oddílu. V zásadě navázal na koncept nového zřízení, avšak podrobněji jej popsal. Nároky na uchazeče byly nadprůměrné nadání, píle a mravnost (§ 1-3). Ty byly osvědčovány úplně stejně jako v novém zřízení, na které Gymnasialcodex také výslovně odkazuje. Dále Gymnasialcodex stanovil, ţe jsou jiţ plošně vyţadovány nadprůměrné schopnosti (§ 6), z čehoţ lze usuzovat, ţe dřívější úlevy dětem z privilegovaných vrstev tím vzaly za své. Pozoruhodné také je, ţe Gymnasialcodex povaţoval za nutné konkretizovat starší ustanovení stran minimálního věku uchazeče (§ 7). Nové zřízení totiţ stanovilo, ţe na gymnázium nesmí být uchazeč přijat před dovršením 10. roku věku, coţ Gymnasialcodex výslovně specifikuje v tom smyslu, ţe dovršený 10. rok věku znamená, ţe uchazeč nesmí být přijat před „vstupem do svého 11. roku života.“ I takto formulované pravidlo však lze z hlediska obecného jazyka vysvětlit tak, ţe byl nutný věk uchazeče alespoň 10 let. Dále byl stanoven maximální počet přijatých ţáků do třídy (tj. ročníku) na 80. Konečně Gymnasialcodex také opakuje pravidlo o vylučování méně schopných ţáků (§ 10). V případě těch, kteří jsou vyloučeni kvůli mravnostním prohřeškům, se však hovoří o vyloučení ze všech vyšších vzdělávacích ústavů monarchie. Kromě toho Gymnasialcodex ve svých ustanoveních o přijímání uchazečů hovoří dalekosáhle o povinnostech rodičů, a sice v tom smyslu, aby zejména oni sami na samém počátku usoudili, do jaké míry se jejich chlapec hodí ke studiu na gymnáziu. Hovoří se dále také o nutném přihlédnutí k materiálním poměrům uchazeče a jeho rodiny, neboť studium na gymnáziu je drahou záleţitostí (§ 4-5). Tato ustanovení jsou však poměrně vágní a stěţí v nich lze nalézt skutečně normativní obsah. Zato zajímavou explicitní povinností uchazečů byl obligatorní zápis do univerzitní matriky tehdy, pokud gymnázium sídlilo současně v univerzitním městě. Za tento zápis byly stanoveny poplatky, jejichţ výše byla progresivně odstupňovaná podle společenské třídy přijatého ţáka (§ 9).

69

Sammlung der Verordnungen und Vorschriften über die Verfassung und Einrichtung der Gymnasien. Wien: Im Verlagsgewölbe des k. k. Schulbücher-Verschleißes bei St Anna in der Johannis-Gasse, 1808.

36

6.3 Nástin Nástin70 obsahoval ustanovení o přijímání ţáků jednak v oddílu třetím Gymnasial-Planu (§§ 59-65), jednak v § 52 Planu der Realschulen. Přijetí ţáků do první třídy gymnázia upravoval Gymnasial-Plan v § 59 a 60. Oproti dřívějšímu stavu zde lze zaznamenat tři podstatné změny. První z nich je poţadovaný věk uchazeče, který mohl činit pouhých 9 let. Další důleţitou změnou je, ţe přijímací zkoušku jiţ organizovalo samo přijímající gymnázium. A konečně nástin jiţ také zakotvoval právo na odvolání proti odepření přijetí, a sice k zemské školní radě (která však fakticky nebyla řádně ustavena – viz kapitolu 5). Nástin znovu výslovně zmínil také roli rodičů, kteří museli vyjádřit buď osobně, anebo písemně svoje přání, aby jejich syn byl přijat na gymnázium. Přijímací zkouška byla velmi podobná té, kterou upravovalo nové zřízení. Šlo o ověření znalostí z náboţenství, čtení a psaní v mateřském jazyce, němčině a latině, základů mluvnice mateřského jazyka a počtů. Oproti novému zřízení si nelze nepovšimnout zejména zvýšeného významu mateřského jazyka, který byl v dřívější právní úpravě zcela přehlíţen. Plan der Realschulen odkazoval stran přijímacího řízení do první třídy ve svém § 52 zcela na příslušná ustanovení Gymnasial-Planu.

6.4 Druhá polovina 19. století Představu o stavu právní úpravy ve druhé polovině 19. století si lze učinit na základě příslušné pasáţe Šetelíkovy sbírky.71 Zde bychom však marně hledali jednotné nařízení upravující tuto problematiku, neboť se zde nachází toliko změť různých předpisů upravujících jen velmi kuse dílčí aspekty přijímacího řízení. Je však pravdou, ţe mnohá nařízení se opakovaně odvolávala na nástin z roku 1849. Takto byla různými ministerskými výnosy opakovaně potvrzována moţnost odvolání („rekurzu“) proti rozhodnutí o nepřijetí k zemské školní radě či organizování zkoušek přijímající školou, tj. ředitelem a učiteli nejniţšího ročníku. Zjevně neuralgickým bodem právní úpravy přijímacího řízení byl nadále minimální věk uchazečů. To dosvědčuje skutečnost, ţe speciálně tato problematika byla sama o sobě upravena dokonce zákonem č. 70/1887 ř. z. Tento zákon měl všeho všudy dva paragrafy. Minimální věk uchazeče byl stanoven opět na 10 let. Tento věk měl být dosaţen v 70

Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849. 71 ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 473 a násl.

37

kalendářním roce, do kterého spadal počátek školního roku, v němţ ţák nastoupil do první třídy. Záhy bylo vydáno ministerské nařízení, které výslovně zakazovalo jakoukoliv výjimku („dispenz“) z tohoto pravidla.72 Z formulace příslušných předpisů je zřejmé, ţe dodrţování této normy dělalo školám opakovaně problémy, a to dokonce i kdyţ platilo ještě staré pravidlo stanovící věk 9 let.73 Pokud jde o obsah přijímací zkoušky, ten zůstal zásadně nezměněn. Zkouška se nadále skládala z náboţenství, vyučovací řeči a počtů. Odpadla tedy obligatorní němčina a latina. Z náboţenství se konala zkouška pouze ústní, z jazyka a počtů ústní i písemná. Při příznivém prospěchu z obecné školy a rovněţ příznivém výsledku písemné zkoušky mohlo však být od ústní zkoušky z jazyka a počtů upuštěno. Při příznivém prospěchu z náboţenství bylo moţné prominout i úplně zkoušku z tohoto předmětu.74 Přijímací zkoušku nebylo moţno opakovat.75 Výjimku však stanovila zemská školní rada pro Moravu v r. 1887, která stanovila, ţe při neúspěchu při přijímací zkoušce na střední školu bylo moţné zkoušku ještě v tom roce opakovat na střední škole s jiným vyučovacím jazykem.76 Termín pro konání přijímacích zkoušek byl jednak v půli července (15.-17.), jednak ještě v půli září (16.-18.).77

6.5 Období let 1918-1945 První změnou, provedenou neprodleně po převratu, bylo zrušení přijímací zkoušky z náboţenství.78 Dále byla navrţena a postupně v praxi zavedena nová, sloţitější úprava přijímacích zkoušek.79 Nové zkoušky se pořádaly od r. 1926 v Praze, od r. 1929 i ve zbytku Čech a od r. 1930 v celé republice. Podle nové úpravy80 byli povinni rodiče uchazeče oznámit záměr přihlásit své dítě na gymnázium nejprve správě obecné školy, načeţ ta zaslala střední škole ţákovo vysvědčení a posudek o způsobilosti k návštěvě střední školy. U ţáků s nejlepší známkou z počtů a jazyka se pak nekonala zkouška jako taková, nýbrţ pouhý pohovor před 72

Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 30. 6. 1887, č. 12767 – M. V. p. 183. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 474. 73 Nařízení zemské školní rady pro Čechy ze dne 6. 8. 1882, č. 18780. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 474. 74 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 27. 5. 1884, č. 8019 – M. V. p. 230. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 475. 75 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 18. 10. 1870, č. 10355. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 475. 76 Nařízení zemksé školní rady pro Moravu ze dne 24. 10. 1887, č. 2535. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 476. 77 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 2. 1. 1886, č. 85. In: ŠETELÍK, 1902, op. cit., s. 477. 78 Výnos MŠANO ze dne 14. 6. 1919, č. 25890, o přijímání ţáků do první třídy škol středních [č. 81/1918-1919 Věstníku]. 79 Srov. KÁDNER, 1931, op. cit., s. 121-122. 80 Věstník ministerstva školství a národní osvěty. Praha: Ministerstvo školství a národní osvěty, 1927, část informační, s. 70.

38

komisí sloţenou z ředitele a alespoň čtyř profesorů střední školy. Ostatní uchazeči a ţáci s nejlepšími známkami, o jejichţ způsobilosti měla komise na základě pohovoru pochybnost, byli podrobováni standardní písemné a ústní zkoušce z jazyka a počtů. V právní úpravě přijímacího řízení nedošlo v období protektorátu k ţádné zásadní změně, tedy alespoň ne přímo. Podstatnou roli v právní úpravě přijímacího řízení však samozřejmě nepřímo hrála rasová perzekuce a restrikce počtu českých středních škol a jejich ţáků.81 Omezování počtu ţáků se od školního roku 1941/42 projevilo mj. stanovením numeru clausu pro maximální počet ţáků přijatých do I. tříd, který nyní nesměl být vyšší neţ 40. Paralelní třídy nemohly být vůbec zřizovány.82

6.6 Vývoj po roce 1945 Právní úprava přijímacího řízení na všeobecně vzdělávací střední školy po druhé světové válce byla velmi proměnlivá. To lze přičíst skutečnosti, ţe zvláště za minulého reţimu bylo velmi dbáno na selekci uchazečů tak, aby se omezil přístup neţádoucích ţivlů na tento elitní vzdělávací článek a provedla se tak politická selekce jiţ v poměrně brzkém stádiu vzdělávacího procesu. V právní úpravě přijímacího řízení tak lze nalézt mimořádně intenzivní ingerenci místní politické správy a také tzv. společenských organizací. Jelikoţ české školství v období nacistické okupace výrazným způsobem trpělo, coţ se nejvíce projevilo úplným uzavřením českých vysokých škol a omezováním počtu škol středních, reagovalo MŠO bezprostředně po válce na tuto skutečnost tím, ţe vydávalo řadu předpisů pro odčinění křivd učiněných těm, kterým bylo odepřeno za války studovat. V rámci toho bylo např. rozhodnuto o přijímání ţáků do středních škol ve školním roce 1945/46 zcela bez přijímacích zkoušek.83 Jednalo se však o výjimku platnou pouze pro tento rok. První nová poválečná úprava přijímacího řízení byla zavedena jiţ v roce 1946.84 Předpoklady přijetí byly dovršení nejméně 11 let věku v kalendářním roce 1946, absolvování nejméně čtyř postupných ročníků obecné školy a sloţení přijímací zkoušky na konci června, která se konala z jazyka a z počtů. Zkouška byla písemná a ústní, přičemţ pro přijetí byl nutný aritmetický průměr známek alespoň 4. Navíc se vyţadoval posudek třídního učitele z národní 81

GEBHART, Jan a KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. XV.a, 1938-1945. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2006, s. 539-540. 82 PASÁK, T. Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In: VEBR, Lubomír, ed. In memoriam Zdeňka Fialy: z pomocných věd historických. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1978, s. 236. 83 Výnos MŠO ze dne 19. 7. 1945, č. A-54757-III, zápis a přijímací zkoušky do středních škol pro školní rok 1945/46 [č. 51/1945 Věstníku]. 84 Výnos MŠO ze dne 15. 5. 1946, č. A-111 543-III, přijímání ţáků do středních škol pro školní rok 1946/47 [č. 100/1946 Věstníku].

39

školy, ţe se ţák uznává způsobilým ke studiu na střední škole, a to nejen podle prospěchu, ale po všech stránkách (zatím však ne z hledisek politických). § 14 odst. 1 stanovil, ţe kdo tyto podmínky splnil, byl přijat. Odvolání proti nepřijetí výnos vůbec neupravoval. Vidíme tedy, ţe těsně po válce bylo v koncepci přijímacího řízení prakticky zcela navázáno na předválečné poměry, kdy byla zkouška spíše formální, koncipovaná tak, aby uchazeči byli spíše přijati neţ naopak, a jejich skutečná selekce se odkládala aţ na pozdější dobu v průběhu studia. Tento model mohl tehdy ještě účinně fungovat proto, ţe ţáci studovali v prvních ročnících středních škol ještě paralelně s posledními ročníky národní školy (měšťanky), do které se mohli vrátit, nebo mohli po absolvování prvního stupně střední školy přejít buď na jiný typ střední školy, anebo na školu odbornou. O kvótách pro přijaté ţáky nebylo nic stanoveno, platná právní úprava pouze počítala s tím, ţe po ukončení zkoušek se sejdou zástupci jednotlivých středních škol v místě a eventuálně si mezi sebou přerozdělí masu přijatých uchazečů.85 V souvislosti s prvním školským zákonem byl v roce 1949 vydán také nový výnos o přijímání uchazečů do prvních ročníků výběrových škol III. stupně, tedy i gymnázií.86 Podle něj museli projít přijímacím řízením i absolventi dosavadních niţších stupňů středních škol. Podle čl. II se při přijímacím řízení přihlíţelo mj. „k účasti [čtrnáctiletého – pozn. aut.] uchazeče na budování lidově demokratické republiky.“ Na škole byla zřízena tříčlenná výběrová komise jmenovaná KNV na návrh krajského inspektora příslušné školy po slyšení krajského akčního výboru NF a krajského výboru ČSM. Přijímací zkouška se odbývala formou 15minutového rozhovoru v oblasti českého jazyka, matematiky a společenských věd. Po skončení rozhovorů určila komise pořadí uchazečů a rozhodla o přijetí podle počtu volných míst určeného ministerstvem podle „plánovaných čísel“. V právní úpravě z roku 1949 má tedy původ dodnes standardní praxe přijímání uchazečů podle umístění „nad čarou“. Do té doby byli uchazeči přijímáni pouze dle výsledků zkoušky bez ohledu na počet, jak jsme vylíčili jiţ výše. Kdyţ se kvóta pro počet přijatých ţáků nenaplnila, byl moţný dodatečný zápis. Odvolání proti rozhodnutí komise předpis neupravuje. Jiţ v následujícím roce bylo vydáno nové nařízení, které posilovalo postavení společenských organizací v přijímacím řízení.87 Poněkud se v něm změnila i úvodní ideologická proklamace, v níţ se nyní hovořilo o „účasti uchazeče na budovatelských úkolech.“ Hlavní změna se ale týkala přijímací komise, která byla čtyřčlenná. Jejím 85

Srov. § 14 cit. výnosu. Výnos MŠVU ze dne 30. 4. 1949, č. 62240-II, přijímání ţáků do prvních ročníků výběrových škol III. stupně [č. 62/1949 Věstníku]. 87 Výnos MŠVU ze dne 24. 4. 1949, č. 87969-II, přijímání ţáků do I. ročníků výběrových škol III. stupně [č. 35/1950 Věstníku]. 86

40

předsedou byl nadále jeden z učitelů školy jmenovaný KNV na návrh příslušného krajského inspektora. Druhý člen pak byl jmenován z řad rodičů nikoliv jiţ jen po slyšení, ale na návrh KAV NF, třetím pak byl zástupce mládeţe opět přímo na návrh KV ČSM, čtvrtého člena pak jmenoval školní referent bez návrhu ze zástupců učitelstva středních škol. V roce 1954 byl vydán nový předpis reagující na rekodifikaci školského zákona.88 Jím se mj. řídil i způsob přijímání uchazečů do posledních tří ročníků nově zřízené jedenáctileté střední školy. Předpis obsahuje velmi obsáhlá úvodní ustanovení vysvětlující jeho cíle a účel, v nichţ mj. stojí: „(…) Při výběru uchazečů je třeba dbát toho, aby sociální složení na výběrových školách odpovídalo třídní skladbě naší společnosti. (…) Děti z kapitalistických rodin nebo bývalých kapitalistických rodin mohou být přijímány jen ve zcela výjimečných případech hodných zvláštního zřetele.“ Dle čl. I odst. 1 byli uchazeči přijímáni „v mezích plánovaných čísel stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství.“ Podmínky pro přijetí byly: vykonání závěrečné zkoušky v 8. ročníku OSŠ, doporučení školou, úspěšné absolvování přijímací zkoušky. Zkouška byla písemná a ústní z českého jazyka a z matematiky; uchazeče zkoušeli zkoušející učitel a přísedící. O přijetí rozhodovala přijímací komise, kterou zřídí KNV. Jejím předsedou byl ředitel JSŠ, dalšími členy byli dva učitelé školy a jeden učitel z 6. – 8. ročníku OSŠ. Zástupci společenských organizací tedy nyní v komisi nebyli. Komise měla rozhodovat jednak na základě přijímacích zkoušek, jednak ale i s přihlédnutím k výše citovanému ţádoucímu sociálnímu sloţení studentstva. Proti rozhodnutí o nepřijetí bylo moţné se odvolat ke školskému odboru rady KNV. V předpise z roku 1954 se mezi podmínkami přijetí poprvé po roce 1948 objevuje enigmatické „doporučení školou“. Předpis tuto podmínku přijetí ještě nijak podrobněji neupravoval. Jedná se však podle všeho o zárodek nechvalně známých pozdějších posudků. Jiţ následující předpis dává svojí dikcí tušit, ţe „doporučení“ podle předpisu z r. 1954 obvykle zřejmě větší roli v rámci přijímacího řízení nesehrávalo, coţ se mělo změnit. Následující předpis o přijímacím řízení, vydaný v roce 1957,89 obsahuje velmi zajímavou a poměrně rozsáhlou pasáţ před vlastním normativním zněním. V ní je mj. psáno: „Při přijímání žáků do výběrových škol se postupovalo často mechanicky. U uchazečů se někdy přihlíželo jen k školnímu prospěchu a k výsledku přijímací zkoušky. Málo se hodnotily celkové schopnosti žáka ke studiu a jeho charakterové vlastnosti podmíněné prostředím, v němž vyrůstal. (…) Zejména v rodinách dělníků a drobných rolníků nebyl náležitě vysvětlován 88

Směrnice MŠVU ze dne 1. 11. 1954, č. j. 81839/54-A II/1, přijímání uchazečů do výběrových škol [č. 118/1954 Věstníku]. 89 Směrnice MŠK ze dne 7. 2. 1957, č. j. 2857/57-A/2, přijímání uchazečů do výběrových škol [č. 13/1957 Věstníku].

41

význam vyššího vzdělání a perspektivy absolventů výběrových škol. (…) Dalším nedostatkem bylo, že při výběrovém řízení nebyl dostatečně zajištěn vliv národních výborů, které jako místní orgány státní moci musí stále sledovat, jak se tento důležitý úkol na školách plní. Všechny tyto nedostatky vedly k tomu, že počet žáků z rodin dělníků, členů JZD a drobných rolníků na mnohých výběrových školách stále ještě neodpovídá složení obyvatelstva, významu a úloze dělnické třídy v našem státě. (…)“ A tak přistoupilo ministerstvo k vydání nového předpisu, „aby se zlepšilo sociální složení žáků výběrových škol.“ Podle čl. I odst. 2 směrnice bylo těţiště výběrového řízení na škole, která ţáky k dalšímu studiu doporučuje, nikoliv na škole přijímající. Tomu odpovídalo, ţe podle nového předpisu byly stanoveny toliko dvě podmínky přijetí uchazečů: absolvování závěrečné zkoušky v 8. postupném ročníku školy všeobecně vzdělávací (OSŠ) a doporučení touto školou k dalšímu studiu. O doporučení ţáka rozhodoval podle čl. IV odst. 2 směrnice ředitel všeobecně vzdělávací školy po poradě s učitelským sborem a zkušební komisí, v níţ kromě něj jako předsedy zasedali ještě zástupci ONV, třídní učitel a zkoušející učitel. Při rozhodování o doporučení ředitel přihlíţel k vyjádření výkonného orgánu MNV bydliště rodičů ţáka. Podle čl. VI citované směrnice ředitelé přijímající JSŠ pak rozhodovali o přijetí zásadně pouze podle předloţených dokladů. Ředitel JSŠ měl k ruce přijímací komisi, jejímţ byl předsedou. Dalšími členy přijímací komise byli zástupce ONV a dva učitelé školy, které jmenoval odbor školství a kultury rady ONV. Úkolem zástupce národního výboru přitom bylo podle čl. VII odst. 2 směrnice „radit řediteli školy a učitelům, jak mají postupovat.“ Komise mj. prováděla přijímací rozhovory, k nimţ byli zváni uchazeči pouze „v nejasných případech“. Účelem rozhovoru bylo ověřit některé údaje z předloţených dokladů, mezi nimi případně i studijní schopnosti. O odvoláních proti nedoporučení ţáků k dalšímu studiu na školách výběrových a proti nepřijetí do JSŠ rozhodoval odbor školství a kultury ONV. Jiţ za dva roky byl však vydán další předpis o přijímání do výběrových středních škol.90 Podle jeho čl. I nazvaného „Zásady výběrového a přijímacího řízení“ platilo následující: „O studium na výběrových školách se mohou ucházet schopné děti z třídně a politicky uvědomělých rodin jak dělníků a rolníků, tak i pokrokové inteligence a středních vrstev, které se poctivě zúčastňují práce na výstavbě socialismu.“ Podmínky pro přijetí ke studiu byly podle tohoto předpisu opět tři, a to dokončení 8. ročníku všeobecné vzdělávací školy (OSŠ), doporučení touto školou a dále zdravotní způsobilost dosvědčená lékařskou prohlídkou dorostového lékaře. I podle nového nařízení se ve výběrovém a přijímacím řízení angaţovaly 90

Směrnice MŠK ze dne 6. 1. 1959, č. j. 463/59-I/2, výběr a přijímání uchazečů do výběrových škol pro školní rok 1959/60 [č. 1/1959 Věstníku].

42

dvě komise – jedna na škole vysílající a druhá na přijímající. Komise na škole vysílající, jejímţ členem byl vedle „politicky vyspělých“ pedagogů také zástupce ONV, rozhodovala o doporučení ţáka, komise na přijímající JSŠ, v níţ zasedal navíc ještě také zástupce OV ČSM, rozhodovala o přijetí a také o doporučení ke studiu na vysokých školách. Přijímací komise opět rozhodovala pouze na základě předloţených dokladů a pouze v nejasných případech zvala uchazeče k pohovoru. O odvolání proti nepřijetí na JSŠ opět rozhodoval odbor školství a kultury rady ONV. Znovu velmi brzy, a sice na přelomu let 1960 a 1961, vznikl současně s novým školským zákonem další předpis o přijímání.91 I v tomto předpisu došlo k mírné korektuře úvodní politické proklamace reglementující poslední změny v oficiálním ideologickém proudu: „Ke studiu na středních školách přijímají se schopné děti z třídně a politicky uvědomělých rodin, které se aktivně zúčastňují práce na dovršení výstavby socialismu.“ Mezi podmínkami přijetí bylo jako jiţ tradičně absolvování všeobecně vzdělávací školy (nyní ZDŠ), doporučení komisí ZDŠ, zdravotní způsobilost a pouze in eventum úspěšné absolvování přijímacího pohovoru. Došlo k určitým změnám ve sloţení komisí. Na ZDŠ v doporučující komisi zasedli ředitel, zástupce ONV, zástupce SRPŠ, zástupce školské organizace ČSM v maturitním ročníku, třídní učitel a dva další učitelé. V přijímací komisi na SVVŠ zasedli ředitel, zástupce ONV, zástupce výboru ŠO ČSM, tři učitelé SVVŠ, zástupce ROH a jeden učitel ZDŠ. Podle článku IV odst. 5 směrnice si komise vyţadovaly také posudky z místa bydliště popř. pracoviště rodičů. Odvolání proti nepřijetí zůstávalo upraveno stále stejně. O rok později byl vydán nový předpis, a to s ohledem na nové zásady pro rozmisťování mládeţe a přijímání k dalšímu studiu podle usnesení vlády ze dne 17. ledna 1962, č. 42.92 Základní body usnesení byly přejaty do příslušné pasáţe Věstníku, a proto ten měl politickou proklamaci zdaleka nejobsáhlejší, avšak současně z ní lze vyčíst jen málo konkrétních informací. Tento předpis znovu pozměnil sloţení komisí93 a dále přejmenoval komisi vysílající ZDŠ na komisi „rozmisťovací“. Jediným náznakem podstatnější změny v právním reţimu přijímání ţáků byl nový způsob rozhodování vysílací komise, jejíţ pozice byla poněkud oslabena. Tato komise měla za úkol hodnotit všechny ţáky posledních ročníků ZDŠ 91

Směrnice MŠK ze dne 23. 12. 1960, č. j. 54129/60-II/5, přijímání uchazečů do středních škol pro pracující, odborných škol, středních odborných škol (i pedagogických škol), středních všeobecně vzdělávacích škol a konzervatoří [č. 4/1961 Věstníku]. 92 Směrnice MŠK ze dne 25. 1. 1962, č. j. 5222/62-II/5, pro rozmisťování mládeţe a pro přijímání ke studiu na středních školách [Věstník 1962, s. 37 a násl.]. 93 Rozmisťovací komise na ZDŠ: ředitel, výchovný poradce, třídní učitelé v posledním ročníku, zástupce SRPŠ, MNV, ONV a vedoucí pionýrské organizace ČSM na škole. Přijímací komise na SVVŠ: ředitel a učitelé, zástupce ONV, OV ČSM a OV odborového svazu zaměstnanců školství a kultury a zástupci praxe (lze předpokládat, ţe tito nehráli u SVVŠ větší roli, nýbrţ byli důleţitější na školách odborných).

43

z hlediska rozdělení ţáků do tří hlavních směrů středního vzdělávání (učiliště, střední odborné školy a SVVŠ). Kdyţ komise nedoporučovala ten další směr studia, který ţák, resp. rodiče volili v přihlášce, projednala s nimi nejprve komise svoje stanovisko. Pokud ţák a jeho rodiče přihlášku poté nezměnili, postoupila komise přihlášku i se svým hodnocením příslušné škole podle přání ţáka a rodičů. Od jejího názoru se podle všeho mohla přijímací komise nakonec odchýlit. Mezi podmínkami pro přijetí totiţ nyní nefiguroval kategorický příkaz „byl doporučen“, nýbrţ pouze obecnější „prokázal předpoklady ke studiu v přijímacím řízení.“ Proti rozhodnutí přijímací komise o nepřijetí bylo moţné podat odvolání k ONV prostřednictvím předsedy přijímací komise. Zásadní zlom v koncepci přijímacího řízení ale znamenala směrnice z roku 1964, která opět zavedla přijímací zkoušky.94 Tento předpis byl poprvé od r. 1949 zcela bez preambule nebo ustanovení o účelu. Podmínky pro přijetí nyní byly absolvování ZDŠ, zdravotní způsobilost a sloţení přijímací zkoušky. Přijímací zkouška byla pouze písemná z českého jazyka a matematiky. Rozmisťovací komise na ZDŠ95 sice stále působila a zpracovávala posudek, ten však byl pro přijímací komisi na SVVŠ96 pouze poradním dokumentem. Podle čl. 8 směrnice bylo ředitelství SVVŠ povinno pozvat všechny uchazeče, kteří splňují podmínky přijetí, k přijímacím zkouškám. Přijímací komise pak rozhodovala o pořadí uchazečů jak podle komplexního hodnocení (tj. posudku), tak podle výsledku přijímací zkoušky. Vzhledem k novému charakteru posudku rozmisťovací komise jiţ proti němu samostatně nebylo přípustné odvolání. Proti rozhodnutí přijímací komise bylo moţné podat do 5 dnů od jeho oznámení odvolání prostřednictvím jejího předsedy, o kterém rozhodovala komise školství a kultury KNV, nikoliv jiţ ONV. Lze tedy zrekapitulovat, ţe předpis z roku 1957, který jako první důsledně zakotvil posudek coby nezbytnou podmínku přijetí, výslovně umoţňoval odvolání uţ proti samotnému nedoporučujícímu posudku. Předpisy z let 1959, 1960 a 1962 hovořily o odvolání pouze proti konečnému rozhodnutí o nepřijetí, aniţ by výslovně regulovaly odvolání toliko proti posudku. Aţ předpis z roku 1964 se znovu výslovně zmiňuje o odvolání toliko proti posudku s tím, ţe ho výslovně vylučuje. Přitom jiţ předpis z roku 1962 se o významu posudku poprvé (na rozdíl od předchozích předpisů) nevyjadřoval nijak zvlášť konkrétně, následující předpis z roku

94

Směrnice MŠK ze dne 3. 12. 1964, č. j. 49406/64-X/1, pro rozmisťování mládeţe a pro přijímání ke studiu na středních školách [č. 116/1964 Věstníku]. 95 Ředitel, výchovný poradce, třídní učitelé v 9. třídách, zástupce MNV a SRPŠ. 96 Nejméně čtyřčlenná; ředitel, učitelé a zástupce poradního sboru školy, pokud je na škole zřízen – srov. § 27 školského zákona z r. 1960.

44

1964 mu pak výslovně přiřkl pouze konzultativní charakter (doslova podle něj vysílací komise „vydává doporučení“). K revizi této liberální úpravy došlo na počátku normalizace novým předpisem z roku 1970.97 V § 1 této směrnice je opět jako jeden z cílů uvedena potřeba „respektovat třídní a sociální skladbu naší socialistické společnosti a úměrně tomu zabezpečovat sociální skladbu žáků přijímaných na střední školy, zejména vytvářet podmínky pro plné uplatnění nadaných dětí z rodin dělníků a družstevních rolníků.“ Mezi podmínkami pro přijetí byly jako doposud absolvování ZDŠ, zdravotní způsobilost, úspěšné sloţení přijímací zkoušky, ale navíc ještě také doporučení ředitelem ZDŠ na základě posudku, a to opět jako conditio sine qua non. Návrh posudku na ZDŠ vypracovával třídní učitel na základě zhodnocení uchazečova „tělesného, rozumového i morálně politického vývoje. (…) Při hodnocení se přihlíží k tomu, jak uchazeče ovlivňuje prostředí, v němž vyrůstá, zejména rodinné, ke společenské a politické angažovanosti jeho rodičů, dále k tomu, že výběrem uchazečů je nutno zajistit sociální skladbu žáků odpovídající početnosti a významu hlavních sociálních složek obyvatelstva.“ Na závěr posudku mělo být uvedeno doporučení: ke studiu, do učebního poměru, nebo do pracovního poměru. Konečnou podobu posudku nakonec schvaloval ředitel ZDŠ po projednání v komisi sloţené z třídních učitelů 9. ročníků, výchovného poradce, zástupce MNV příslušného dle místa bydliště ţáka a zástupce SRPŠ. S posudkem pak seznámil ţáka a jeho zákonné zástupce. O samotném přijetí rozhodovala na gymnáziu tří aţ pětičlenná přijímací komise, sloţená z ředitele, učitelů a zástupce ustanoveného KV NF. Zkouška byla jako dříve pouze písemná z češtiny a matematiky, coţ uţ se v budoucnu ţádným dalším předpisem nezměnilo. Pořadí uchazeče stanovila přijímací komise podle: klasifikace v 8. ročníku a 1. pololetí 9. ročníku ZDŠ, podle „komplexního hodnocení uchazeče ředitelem ZDŠ“ a podle výsledků přijímací zkoušky. Proti rozhodnutí přijímací komise mohl uchazeč nebo jeho zákonný zástupce podat námitky prostřednictvím ředitele gymnázia ke KNV do 8 dnů. Další nový předpis byl vydán v roce 1975.98 Zásadní změny v koncepci přijímacího řízení však v něm provedeny nebyly. Nenajdeme zde nicméně ţádné ideové proklamace o ţádoucí sociální skladbě studentstva apod. Podmínkami přijetí byly podle § 2 úspěšné ukončení základního vzdělání, zdravotní způsobilost, věk maximálně 18 let v kalendářním roce, kdy uchazeč nastupuje na školu, a úspěšné vykonání přijímací zkoušky. Ačkoliv tedy ve výčtu 97

Směrnice MŠ ČSR ze dne 8. 4. 1970, č. j. 14550/70-II/3a, o přijímání ke studiu na školách poskytujících střední a vyšší vzdělání [č. 1/1970 Věstníku]. 98 Směrnice MŠ ČSR ze dne 27. 11. 1975, č. j. 30847/75-24, o přijímání ke studiu na školách poskytujících střední a vyšší vzdělání [č. 20/1975 Věstníku].

45

podmínek přijetí nefiguruje výslovně posudek, ve skutečnosti byl nadále významnou součástí přijímacího řízení, byť však – jak si dále ukáţeme – byl nyní jeho význam opět oslaben na pouhou konzultační hodnotu. Podle § 4 byl na ZDŠ vypracováván posudek, který navrhoval třídní učitel hodnotící uchazečův „tělesný, rozumový i morální vývoj.“ Zmizel tedy obrat „morálně politický“ vývoj. Při tvoření návrhu posudku bylo dále třeba přihlíţet téţ „k rodinnému prostřední, v němž žák vyrůstal,“ aniţ by bylo dále specifikováno, ţe se tím myslí zejména politické aspekty tohoto prostředí. Výslednou podobu posudku poté schvalovala komise sloţená z ředitele, třídních učitelů 9. ročníků, výchovného poradce, zástupce SRPŠ a toho NV, který spravoval ZDŠ. Posudek byl zakončen výslovným doporučením, k jaké formě středního vzdělávání se ţák „doporučuje“. To znamená, ţe posudek jiţ nemohl doporučovat rovnou do pracovního poměru. O seznamování uchazeče a jeho zákonných zástupců s posudkem tento předpis nic neuvádí. O přijetí na gymnázium rozhodoval poté ředitel, který měl přijímací komisi pouze jako poradní orgán. Komise byla pěti aţ sedmičlenná a skládala se „zejména“ z učitelů a ze zástupců NF a KNV. Komise doporučovala uchazeče k přijetí podle klasifikace na ZDŠ (v nezměněném rozsahu), podle „hodnocení“ ZDŠ a podle výsledků přijímací zkoušky. Proti rozhodnutí o nepřijetí bylo moţné se odvolat ke KNV prostřednictvím ředitele gymnázia. Další předpis v oblasti přijímání na střední školy byl vydán v roce 1978 a je pozoruhodný tím, ţe jím počínaje povýšila ostře sledovaná problematika přijímacího řízení z formálnělegislativního hlediska o úroveň výš, neboť tento předpis jiţ nebyl pouhým výnosem, resp. směrnicí ministerstva, ale přímo ministerskou vyhláškou, publikovanou ve Sbírce zákonů.99 Předpis byl vydán v návaznosti na velkou novelu školského zákona provedenou zákonem č. 63/1978 Sb., o opatřeních v soustavě základních a středních škol, a na nový zákon ČNR č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství.100 Na základě těchto předpisů se přijímání ţáků na střední školy stalo zákonným institutem a zákonná úprava obsahovala výslovné zmocnění ministerstev školství obou republik k vydání příslušného prováděcího předpisu.101 Podmínky přijetí podle nové úpravy zůstávaly stejné. ZDŠ byla dle § 4 povinna vypracovat „osobní charakteristiku uchazeče“. Osobní charakteristika uchazeče obsahovala „údaje o schopnostech a zájmech uchazeče ve vztahu ke zvolenému studijnímu oboru, o jeho charakterových vlastnostech a vyjádření, zda škola uchazeče ke studiu doporučuje.“ S osobní charakteristikou škola seznámila uchazeče, resp. jeho zákonného zástupce, kteří k ní mohli

99

Vyhláška MŠ ČSR č. 153/1978 Sb., o přijímání ke studiu na středních školách. Srov. poznámku pod čarou 1) cit. vyhlášky. 101 Srov. § 5 odst. 4 zákona č. 63/1978 Sb., o opatřeních v soustavě základních a středních škol. 100

46

připojit své vyjádření. Podle vyhlášky bylo nově moţno prominout uchazeči přijímací zkoušku na základě prospěchu v posledních čtyřech ročnících ZDŠ, anebo úspěchu ve školních olympiádách apod., s přihlédnutím k osobní charakteristice. O přijetí rozhodoval sám ředitel střední školy – nová úprava jiţ nepočítala s přijímací komisí na gymnáziu, a to ani v poradní roli. Samotná vyhláška také výslovně nestanovila, jakou roli má hrát při rozhodování o přijetí osobní charakteristika uchazeče. Avšak to bylo upraveno zvlášť v § 24 odst. 4 zákona ČNR č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství, následujícím způsobem: „Pro přijetí žáka do střední školy jsou rozhodující jeho klasifikace ze základní devítileté školy, jeho osobní charakteristika schválená ředitelem základní devítileté školy (…), vyjádření lékaře o zdravotním stavu uchazeče a jeho zdravotní způsobilosti ke studiu (…) a výsledek přijímací zkoušky.“ Odvolání zůstalo upraveno stejně jako doposud. Další nová úprava byla zavedena v roce 1984, kdy byl vydán také nový školský zákon.102 Nová vyhláška ve svém § 1 odst. 1 stanovila, ţe uchazeči „do prvních ročníků denního studia ve středních školách se přijímají podle svých schopností, vědomostí, zájmů a zdravotního stavu a v souladu s potřebami socialistické společnosti.“ Jako podmínky pro přijetí byly nyní uvedeny pouze úspěšné ukončení základní školy a věk nejvýše 18 let. Stále však mezi ně patřilo i sloţení přijímací zkoušky a doporučující posudek („osobní charakteristika“) ze základní školy, neboť v úpravě rozhodování o přijetí bylo stanoveno, ţe ředitel při rozhodování vychází „z rozhodujících podkladů.“ Následně byl uveden odkaz formou poznámky pod čarou (sic!) na § 24 odst. 4 zákona ČNR č. 77/1978 Sb. Vyhláška samotná proto upravovala i nadále osobní charakteristiku (§ 3) a přijímací zkoušku (§ 6), v zásadě za totoţných podmínek jako v předchozí úpravě. Nový předpis tak z faktického hlediska nezměnil na reţimu přijímacího řízení zhola nic, kdyţ mezi podmínkami k přijetí zůstalo i vyjádření lékaře o zdravotní způsobilosti uchazeče.103 Vyhláška č. 95/1984 Sb. byla zrušena vyhláškou ministerstva školství České socialistické republiky ze dne 6. prosince 1989 č. 186/1989 Sb., o přijímání ke studiu ve středních školách. Tato vyhláška byla jiţ vydána za nových společensko-politických poměrů a neupravovala ţádnou „osobní charakteristiku uchazeče.“ Nabyla účinnosti k 1. lednu 1990.

102

Vyhláška MŠ ČSR č. 95/1984 Sb., o přijímání ke studiu ve středních školách. Srov. novelizované znění § 24 odst. 4 zákona ČNR č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství; úplné znění publikováno pod č. 48/1984 Sb. 103

47

7 Maturitní zkoušky Maturitní zkoušky jsou jedním z nejcharakterističtějších institutů našeho středního školství. Avšak zdaleka nebyly jeho součástí od prvopočátků. Byly totiţ zavedeny teprve nástinem z roku 1849. Původní idea maturit při jejich zavádění byla taková, ţe jde o důsledek univerzitní svobody učení, neboť stát má právo, aby se přesvědčil předem, ţe nastávající posluchači vysokých škol mají schopnost i mravní nárok na to, aby jejich další studia byla ponechána pouze jejich vlastnímu určení.104 Zkouška dospělosti měla původně i hluboký praktický význam, neboť sama o sobě opravňovala ke vstupu na univerzitu bez dalších přijímacích zkoušek. Za určitého předchůdce maturitních zkoušek lze povaţovat zvláštní zkoušky absolventů gymnázií před jejich vstupem na filozofická lycea, stanovené dvorským rozhodnutím ze dne 5. ledna 1776.105 Tento předpis se však stal vyhaslým se zavedením nástinu,106 který stará lycea zrušil a spojil je s gymnázii. Současně ve svých §§ 78-88 Gymnasial-Planu podrobně upravoval nový typ závěrečné zkoušky, kterou označil jako „maturitní“. Na reálkách nebyly zavedeny maturity, ale prosté „závěrečné zkoušky“. Na reálkách byly maturity zavedeny teprve v roce 1869.107

7.1 Nástin Maturity se od počátku pořádaly na závěr posledního ročníku gymnázia. Mohla je pořádat pouze veřejná gymnázia, nikoliv soukromá. Ţák byl povinen se ke zkoušce nejméně tři měsíce před jejím konáním písemně přihlásit u svého třídního učitele. Zkouška se skládala z písemné a ústní části. Písemná část sestávala ze slohové práce v mateřském jazyce, z matematické práce a dále z překladů z latiny, z řečtiny a do latiny, dle volby ţáka navíc mohla přibýt zkouška z druhého ţivého jazyka. Takováto písemná část zkoušky se konala v několika dnech. Témata písemných prací volila sama škola. Po posouzení písemných prací ředitel odeslal písemné práce i s jejich posudky školní radě. Následovala ústní část zkoušky konaná za přítomnosti člena zemské školní rady. Skládala se z literatury mateřského jazyka, latinského jazyka a literatury, řeckého jazyka a literatury, dějepisu a zeměpisu, matematiky, 104

KÁDNER, 1929, op. cit., s. 326. Hofentchliessung vom 5. Jäner 1776. Theresianisches Gesetzbuch, 7. Band, Nro. 1751, s. 491. 106 Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849. 107 KÁDNER,1929, op. cit., s. 326. 105

48

přírodovědy a fyziky,108 eventuálně z gramatiky a literatury druhého ţivého jazyka. Zkoušení prováděli zásadně profesoři, kteří vyučovali maturanta danému předmětu v posledním studijním roce. Zkoušce byli pokud moţno přítomni všichni najednou za předsednictví zástupce školní rady. Jinak byla však zkouška neveřejná; mohli se jí totiţ dále účastnit pouze rodiče nebo poručníci zkoušeného a zástupci místní samosprávy. Poté následovala porada o klasifikaci a po ní sdělení verdiktu ţákovi. Poté bylo ţákovi vydáno vysvědčení o zkoušce, a to i tehdy, pokud nebyl uznán „dospělým“, s uvedením data, kdy lze zkoušku nejdříve opakovat (nejdříve za půl roku). Za výjimečných okolností bylo moţné opakovat maturitu dvakrát, třetí opakování se jiţ nepřipouštělo. Vysvědčení o úspěšném absolvování maturitní zkoušky opravňovalo podle § 88 k návštěvě univerzity či k zaměstnání ve státní sluţbě.

7.2 Marchetova reforma Předpisy upravující maturity podléhaly posléze – jak jinak – četným dílčím úpravám, avšak ucelenou novou úpravu přinesla aţ doba Marchetovy reformy. V roce 1908 byly vydány ministerské výnosy o maturitách na gymnáziích,109 na reálkách110 a dívčích lyceích,111 o dva roky později pak výnos o maturitách na reálných gymnáziích obou typů.112 První dva jmenované výnosy byly téměř totoţné a dost dobře by bylo bývalo moţné sloučit je do jednoho předpisu. Výnos o maturitách pro reálná gymnázia takovémuto legislativně-technickému řešení odpovídal, neboť stanovil, ţe maturity na reálných gymnáziích se řídí předpisem pro gymnázia, vyjma několika málo odchylek, které výnos pro reálná gymnázia obsahoval sám. Maturitní komisi předsedal zemský školní inspektor nebo jeho zástupce, její sloţení jinak zůstalo beze změny. Nově mohla maturity pořádat i soukromá gymnázia a reálky, pokud dostaly výslovné povolení ministra kultu a vyučování. Základní skladba i časový rozvrh zkoušek zůstávaly beze změny. Písemná část zkoušky se v případě gymnázií skládala jiţ pouze ze slohové práce ve vyučovacím jazyce a překladu z latiny a z řečtiny, nikoliv uţ do latiny. Na reálkách s českým

108

Dějepis se zeměpisem, jakoţ i přírodověda s fyzikou, byly spojeny do jednoho vyučovacího předmětu. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 2. 1908, č. 10051, o zkouškách dospělosti na gymnasiích [č. 18/1908 Věstníku]. 110 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 2. 1908, č. 10051, o zkouškách dospělosti na reálkách [č. 19/1908 Věstníku]. 111 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 31. 3. 1908, č. 15667, o zkoušce dospělosti lycejní [č. 23/1908 Věstníku]. 112 Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 12. 11. 1910, č. 48077, o zkouškách dospělosti na reálných gymnasiích a reformních reálných gymnasiích [č. 151/1910 Věstníku]. 109

49

vyučovacím jazykem se písemná zkouška skládala ze slohové práce v češtině, v němčině, z překladu z francouzštiny do češtiny a z práce z deskriptivní geometrie. Na reálných gymnáziích obou typů se skládala písemná zkouška ze slohové práce ve vyučovacím jazyce, překladu z latiny a z lehké slohové práce v druhém ţivém jazyce. Témata písemných prací stanovil zemský školní inspektor na návrh školy. Odpadlo zasílání opravených písemných prací školní radě. Okruh osob oprávněných k účasti při ústní zkoušce se rozrostl o ostatní zkoušené maturanty, jinak ale zkouška zůstávala široké veřejnosti nepřístupna. Předměty, z nichţ se na gymnáziích skládala ústní zkouška, byly vyučovací jazyk, latina nebo řečtina, dějepis a zeměpis, matematika. Na reálkách se skládala ústní zkouška z jednoho jazyka, dějepisu a zeměpisu, matematiky, fyziky. Ústně zkoušeným jazykem byl ten ze tří jazyků, v němţ maturant napsal nejlepší písemnou práci. Na reálných gymnáziích se ústní zkouška skládala z latiny, druhého jazyka, dějepisu a zeměpisu, matematiky. Zkoušeným druhým jazykem byl ten, v němţ maturant napsal lepší písemnou práci. Následovala porada o klasifikaci a verdikt. Velmi zajímavou skutečností bylo, ţe maturant prospěl i tehdy, pokud byl v jednom předmětu hodnocen jako nevyhovující. Vysvědčení poté bylo vystaveno buď s tím, ţe maturant byl uznán dospělým „většinou hlasů“, anebo„všemi hlasy“, to případně navíc „s vyznamenáním“. Pokud maturant propadl, rozhodla komise ihned o tom, zda bude připuštěn k opakování maturity za půl roku, nebo za rok. Pouze na poţádání bylo vydáváno písemné osvědčení o tomto rozhodnutí. Maturitu bylo moţné opakovat nejvýše dvakrát. Maturita z gymnázia nadále opravňovala sama o sobě ke studiu na univerzitě, maturita z reálky ke studiu na technické vysoké škole. Oprávnění plynoucí z maturity na reálných gymnáziích mělo zvláštní reţim zakotvený v samostatném výnosu, který současně upravoval i moţnost doplňovacích zkoušek k rozšíření oprávnění absolventů jednotlivých typů středních škol.113 Absolventi reálných gymnázií se mohly zapsat ke studiu na všech světských fakultách univerzit, avšak před jejich dokončením se v případě některých vyjmenovaných oborů (jazykověda, historie, filozofie apod.) museli podrobit doplňovací zkoušce z řečtiny. Např. právo mezi tyto vyjmenované obory nepatřilo, doplnění znalostí řečtiny však bylo jeho studentům důrazně doporučováno. Absolventi reálných gymnázií měli zcela neomezený přístup na technické vysoké školy, absolventi reformních reálných gymnázií teprve po sloţení doplňovací zkoušky z deskriptivy, coţ byl jiţ z dřívějška také případ absolventů klasických 113

Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 3. 1909, č. 1997, o některých změnách v oprávněnosti středních škol [č. 17/1909 Věstníku].

50

gymnázií. Rovněţ existovala jiţ z dřívějška moţnost doplňovací maturitní zkoušky z latiny a filozofické propedeutiky pro absolventy reálek, která byla nově doplněna i o moţnost doplnění řečtiny shodně s reţimem absolventů reálných gymnázií. Zcela samostatný výnos pak upravoval ještě oprávnění ke studiu bohosloví.114 To mohli studovat bez dalšího absolventi klasických gymnázií, po doplňovací zkoušce z řečtiny absolventi obou typů reálných gymnázií a po doplňovací zkoušce z latiny, filozofické propedeutiky a řečtiny absolventi reálek. Výsledkem tohoto sloţitého pavouka oprávnění a jejich doplnění bylo, ţe teoreticky bylo jiţ před první světovou válkou v Rakousku moţné z jakékoliv střední školy pokračovat ve studiu na jakékoliv vysoké škole, coţ do té doby (tedy za trvání „pouhého“ dualismu gymnázií a reálek) moţné nebylo. Specifickým případem vysokých škol pak byly ve smyslu výše citovaných výnosů veterina, kterou mohl studovat absolvent kteréhokoliv typu střední školy bez potřeby doplňovacích zkoušek, a farmacie, kterou bylo moţné studovat rovněţ bez doplňovacích zkoušek dokonce jiţ po absolvování šestého ročníku střední školy (a rovněţ po absolvování šestiletého dívčího lycea – proto byla v této době lékárnice typickým ţenským povoláním).

7.3 Vývoj v letech 1918-1945 První poválečná změna v obsahu maturit nastala v roce 1922.115 Byla provedena ve formě nařízení, které zatím pouze novelizovalo nařízení z doby Marchetovy reformy (viz výš), která jinak zůstala v platnosti. Novela provedla lehké změny ohledně rozsahu ústní zkoušky. Stanovila u kaţdého typu střední školy výčet tří předmětů, z nichţ se ústní zkouška konala vţdy povinně, a čtvrtý předmět měl být určen maturitní komisí ze stanovené dvojice předmětů podle prospěchu v těchto předmětech za poslední dva roky studia (zkoušen byl předmět, v němţ měl ţák lepší prospěch). Na gymnáziích tak ţáci nadále skládali ústní zkoušku pouze z jednoho z klasických jazyků, avšak nikoliv podle kvality písemné části, nýbrţ podle prospěchu z těchto předmětů v posledních dvou třídách. Totéţ kritérium bylo nově zavedeno pro výběr mezi latinou a ţivým jazykem u obou typů reálných gymnázií. U reálek bylo zavedeno totéţ kritérium pro výběr mezi fyzikou a ţivým jazykem. Obsah maturitní zkoušky zůstal výslovně aţ na nepatrné změny nedotčen. Jazyk československý zatím výslovně nebyl 114

Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 12. 12. 1909, č. 49645, o připuštění k teologickým studiím [č. 2/1910 Věstníku]. 115 Výnos MŠANO ze dne 6. 12. 1921, č. 36073, Úprava zkoušky dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích, reálkách a dívčích lyceích [č. 6/1922 Věstníku].

51

zaveden jako maturitní předmět na německých a maďarských gymnáziích, protoţe byl vyučován teprve krátce. Po převratu došlo rovněţ ke změnám v oprávnění absolventů jednotlivých druhů středních škol. Jiţ v roce 1919 byla zrušena doplňovací maturita z řečtiny pro studenty historie, kteří absolvovali reálné gymnázium, prokáţí-li, ţe nejméně dva semestry strávili ve sluţbě vojenské. Dále bylo stanoveno, ţe ministerstvo můţe tento dispenz na ţádost udělit na doporučení profesorského sboru fakulty i ostatním absolventům reálných gymnázií, kteří absolvovali příslušný kurz řečtiny na vysoké škole, podají-li jednotlivou ţádost.116 V roce 1923 pak byla zrušena povinnost doplňovací zkoušky z deskriptivní geometrie pro absolventy reformních reálných gymnázií pro studium vysokých škol zemědělského a technického zaměření, neboť ta byla nově v dostatečném rozsahu zavedena i do osnov tohoto typu školy.117 Rozumí se samo sebou, ţe jinak zůstávala nadále v platnosti omezení (resp. nutnost doplňovacích zkoušek) zakotvená v předpisech z Marchetovy doby. „Rekodifikace“ středoškolských maturit byla provedena aţ v roce 1931 s účinností od letního období téhoţ roku.118 Dle tohoto nařízení nadále maturita sama o sobě opravňovala ke vstupu na vysoké školy, avšak nová úprava se nijak nedotkla rozsahu (resp. lépe řečeno systematiky) těchto oprávnění. V zásadě jedinou podstatnou změnou nové úpravy bylo, ţe si ţák nově sám volil okruh zkoušených předmětů. Jinak ale kupříkladu nadále předsedal zkušební komisi zemský školní inspektor nebo jeho zástupce. Zkoušky se nadále konaly ve třech obdobích (letní, podzimní, zimní). K maturitní zkoušce bylo třeba se předem přihlásit, avšak nově se na přihlášce uváděly maturitní předměty, které si ţák zvolil. Zkoušky byly nadále písemné a ústní. Písemná zkouška se vţdy skládala z vyučovacího jazyka, na školách s jiným vyučovacím jazykem neţ československým dále z československého jazyka. Ve zbytku se písemná část zkoušky na jednotlivých typech středních škol velmi podobala dřívějšímu stavu. Témata písemných prací nadále navrhovala škola a návrh posílala zemské školní radě. Z návrhů poté vybral konkrétní téma příslušný zemský školní inspektor. Ústní zkouška se skládala zásadně ze čtyř předmětů. Nařízení upravovalo pro kaţdý typ školy čtyři skupiny předmětů, přičemţ ţák byl ústně zkoušen zásadně právě z jednoho předmětu z kaţdé skupiny. Přitom z prvních dvou skupin volila zkušební komise dle prospěchu ţáka (zkoušen 116

Výnos MŠANO ze dne 14. 5. 1919, č. 16624, o promíjení doplňovací maturity z řečtiny jako podmínky pro připuštění k státní zkoušce i k rigorosu historie [č. 64/1918-1919 Věstníku]. 117 Výnos MŠANO ze dne 29. 3. 1923, č. 34408-II, obsahující některé změny v oprávněnosti absolventů reformních reálných gymnasií [č. 57/1923 Věstníku]. 118 Výnos MŠANO ze dne 12. 1. 1931, č. 183328-II, jímţ se vydávají nové předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a reálkách [č. 19/1931 Věstníku].

52

byl předmět, v němţ měl ţák prospěch lepší). Z posledních dvou skupin volil sám maturant. Na obou typech reálných gymnázií neexistoval ani jeden předmět, z něhoţ skládali ústní zkoušku jednotně všichni maturanti, neboť v kaţdé skupině byly alespoň dva předměty. Klasická gymnázia však měla samostatně ve skupině (a tedy vţdy povinně) latinský jazyk a reálky matematiku; na ţádném typu školy tedy např. nebyla jednotně obligatorní ústní zkouška z vyučovacího jazyka, neboť ten byl na kaţdém typu ve skupině s vlastivědou. Nařízení rovněţ stanovilo pravidlo, ţe neprospěl-li ţák u písemné části zkoušky z nějakého předmětu, musel z něho vţdy konat ústní zkoušku, coţ platilo jako lex specialis k výše nastíněným zásadám. V určitých případech pak mohlo dokonce nastat, ţe ţák skládal ústní zkoušku z více předmětů neţ čtyř (§ 26). Stejně jako dříve nebyl maturant hodnocen jednotlivě za kaţdý předmět, nýbrţ celkovým výsledkem zkoušky. Takto mohl být „prohlášen za dospělého“ nebo za „dospělého s vyznamenáním“, nebo mu byla povolena opravná zkouška, anebo byl reprobován. Pro úspěšné absolvování zkoušky bylo nyní opět třeba uspět ve všech předmětech, čili zaniklo dřívější pravidlo zavedené za Marchetovy éry, podle něhoţ byl za „dospělého“ prohlášen i maturant, který v jednom předmětu neprospěl. Pokud ţák propadl nejvýše ve dvou předmětech, byla mu povolena opravná zkouška, pokud propadl ve třech a více, byl reprobován na dobu jednoho roku. Další změna právní úpravy maturit přišla v roce 1938, a to opět ve formě celého nového výnosu.119 Souvisela s masívní reformou osnov z roku 1933, kdy byly definitivně nahrazeny staré rakouské osnovy novými, nejenom formálně, ale i obsahově československými.120 Jelikoţ právě ve školním roce 1937/38 ukončovali studium první absolventi podle těchto osnov, bylo třeba zcela přepracovat také příslušnou úpravu maturit.121 Z výše uvedeného účelu změny právní úpravy vyplývá, ţe ta byla zejména věcná (co do obsahu zkoušeného učiva), méně uţ však formálně-procesní. Proto nové nařízení vypadá z valné části jako doslova okopírované ze znění staršího nařízení z roku 1931, a tudíţ pro potřeby jeho právního rozboru lze zcela odkázat na to, co bylo řečeno výše o nařízení z roku 1931.

119

Výnos MŠANO ze dne 11. 1. 1938, č. 2000-II, jímţ se vydávají předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a reálkách [č. 14/1938 Věstníku]. 120 VESELÁ, 1972, op. cit., s. 74. 121 VESELÁ, 1972, op. cit., s. 77.

53

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava došlo nejdříve k další úpravě oprávnění absolventů středních škol výnosem ze dne 15. září 1939.122 Tímto výnosem byla zrušena povinnost doplňovací zkoušky z řečtiny pro potřeby studia historie a filozofie de facto za stejných podmínek jako v nařízení z roku 1919 (viz výš). Oproti nařízení z roku 1919 však nyní došlo k rozšíření této úlevy z absolventů reálných gymnázií výslovně i na absolventy reformních reálných gymnázií. Na školství a zejména jeho obsah se samozřejmě soustředila veliká pozornost protektorátní správy. To si časem nevyhnutelně vynutilo také přinejmenším obsahovou změnu úpravy maturitních zkoušek, která by odpovídala novým osnovám. Tato „ideologická“ změna maturit na středních školách byla provedena novelou nařízení z roku 1938, provedenou v roce 1942.123 Zejména šlo o náplň povinné maturity z němčiny, v níţ měla být kupříkladu pro písemnou část volena mj. témata týkající se otázek, majících vztah ke kulturnímu, sociálnímu nebo hospodářskému ţivotu Říše. Při zpracování měl ţák mj. ukázat, „jak sleduje současné dění v prostoru Velkoněmecké říše.“ Tvorba témat školou a jejich následné vybírání školním inspektorem zůstaly beze změny. Ústní zkouška se na všech čtyřech (záhy uţ jen dvou) typech středních škol nově konala povinně z němčiny, ale i z češtiny, a dále z dějepisu a zeměpisu Velkoněmecké říše. Teprve čtvrtý a pátý předmět byl vybírán v rámci skupin, z nichţ si volil sám ţák. Nařízení nakonec upravovalo nový obsah ústních zkoušek z němčiny a z češtiny. Toto nařízení pozbylo platnosti – tak jako zásadně všechny předpisy z doby nesvobody – na základě ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku.

7.4 Vývoj v letech 1945-1989 Jiţ v roce 1946 však byl vydán nový předpis pro úpravu maturit.124 Tento výnos obsahuje jakousi úvodní preambuli, v níţ normotvůrce vysvětluje svůj záměr, podle nějţ se vyhlašuje znovu předpis z r. 1938 „ve znění, pozměněném vzhledem k novým státoprávním poměrům“ a aby byl snadno dosaţitelný i na ústavech, které nemají starší ročníky Věstníku. Byl tak znovu zaveden systém písemných zkoušek ze tří předmětů, z nichţ povinný byl nyní pouze jazyk 122

Výnos MŠANO ze dne 15. 9. 1939, č. 88005-III/R, o promíjení doplňovací zkoušky dospělosti z řečtiny jako podmínky pro připuštění k státní zkoušce i k rigorosu z historie a filosofie, určený děkanstvím českých filosofických a přírodovědných fakult [č. 124/1939 Věstníku]. 123 Výnos MŠANO ze dne 28. 2. 1942, č. 19623-II, o změně předpisů o zkouškách dospělosti na středních školách s českým jazykem vyučovacím [č. 33/1942 Věstníku]. 124 Výnos MŠO ze dne 6. 2. 1946, č. A-62790-III, předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a na reálkách a matematicko-přírodovědných větvích reálných gymnasií [č. 31/1946 Věstníku].

54

vyučovací, a čtyř předmětů ústní zkoušky, z nichţ byl nově pro všechny typy povinný vyučovací jazyk a vlastivěda, a dále se volilo ze dvou skupin, kde z první volila komise podle prospěchu a pouze z druhé sám ţák. V § 28, který nově vymezoval věcný obsah maturit (mimochodem nesrovnatelně stručněji neţ předchozí úprava), bylo rozumně stanoveno, ţe zkoušená látka bude přizpůsobena tomu, co bylo učeno v posledních devíti letech. Nicméně „budiž jak při volbě themat pro písemnou zkoušku, tak i při otázkách ústní zkoušky přihlíženo k významu politických událostí válečných v SSSR, zejména ve spojitosti s osvobozením Slovanstva a naší vlasti.“ Stanovení oprávnění absolventů i nadále zůstalo vyhrazeno zvláštnímu předpisu, kterým byl výnos z roku 1909 ve znění pozdějších změn a doplnění.125 V souvislosti s vydáním prvního školského zákona vydalo MŠO nejdříve pouze informační výnos ze dne 4. 6. 1948, č. A-119555-III, [č. 82/1948 Věstníku], kterým stanovilo, ţe v podzimním období (září) 1948 a zimním období (únor) 1949 bude ještě zkoušeno dle dosavadních předpisů a podle nových předpisů, které budou záhy vydány, se má zkoušet počínaje letním obdobím, tj. řádným termínem maturit v roce 1949. Avizovaný nový předpis byl vydán 16. února 1949.126 Obecně o něm lze říci, ţe je značně stručnější neţ jeho prvorepublikoví předchůdci. Ve svém § 2 stanovil mj., ţe se „zvláště hodnotí kandidátovo lidově demokratické uvědomění.“ Důleţitou změnou bylo, ţe předsedu komise nyní jmenovalo ministerstvo. Ministerstvo rovněţ nově samo stanovovalo témata písemných prací. Dále bylo také nově stanoveno, ţe otázky ústní části zkoušky jsou uvedeny na lístkách, čili nikoliv ţe zkoušející učitel de facto libovolně volí diskutované téma. Jako dříve, tak i nadále se museli ţáci ke zkouškám přihlašovat (do konce března). Nadále předpis obsahoval úpravu „svatého týdne“ v § 6, ale výslovně v § 4 stanovil, ţe zkoušky jsou veřejné. Zkouška byla nadále písemná a ústní. Písemná zkouška se skládala povinně z češtiny, ruštiny a poté z latiny, resp. matematiky, v závislosti na zaměření školy. Ústní zkouška se skládala z pěti předmětů, z nichţ ţák volil pouze jeden. Nadále byla zachována povinná ústní zkouška z latiny mimo technicky orientované školy. Zkouška byla hodnocena tak, ţe ţák buď prospěl s vyznamenáním, prospěl, povolila se mu oprava (propadl-li z jednoho předmětu), nebo byl na rok reprobován (propadl-li ze dvou a více předmětů). Jinými slovy způsob hodnocení zkoušky byl velmi podobný jako doposud. Podle § 23 mohla být zkouška opakována jen jednou a druhé opakování mohl výjimečně povolit KNV. Po skončení zkoušek měl předseda komise

125

Srov. ještě výnos MŠVU ze dne 30. 3. 1949, č. 36000-I [č. 49/1949 Věstníku]. Výnos MŠVU ze dne 16. 2. 1949, č. 12000-I, předpisy o závěrečných zkouškách (zkouškách dospělosti) na gymnasiích a reálných gymnasiích [č. 15/1949 Věstníku]. 126

55

podle § 24 povinnost podat zprávu KNV a ministerstvu. Nový předpis nabyl účinnosti počínaje letním obdobím 1949. Jiţ pro letní období roku 1950 byly provedeny dílčí úpravy.127 Zkoušky na gymnáziích byly jiţ zcela jednotné, tedy bez odchylek u technických větví. Latina byla plně postavena na roveň deskriptivě v písemné i ústní části, to znamená, ţe byla de facto omezena. Jinak se však nový předpis ve všech zásadních bodech plně shodoval s předpisem z r. 1949. Radikálnější změny byly provedeny novou úpravou maturit z roku 1952.128 Nový předpis ve svém § 1 odst. 1 stanovil: „Účelem závěrečné zkoušky na gymnasiu je zjistit, jak je žák politicky a odborně připraven splnit požadavky, které na něho klade studium na vysoké škole, a zda je schopen stát se příslušníkem nové socialistické inteligence, oddané dělnické třídě a věci socialismu.“ Od této doby také výrazně narůstá vliv politické správy a tzv. společenských organizací na maturitní zkoušky. Podle § 2 jmenoval předsedu komise přímo KNV z řad ředitelů a učitelů ostatních škol, místopředsedou byl ředitel školy, dalšími členy komise byly třídní učitel, zástupci KNV a také krajského výboru ČSM. Vedle toho byly v krajích vytvářeny zvláštní krajské komise pro závěrečné zkoušky a při ministerstvu ústřední komise. Velkou změnou oproti dřívějšku bylo, ţe se zkouška vedle písemné a ústní části skládala ještě z „rozhovoru“, který neměl vliv na klasifikaci zkoušky, ale na doporučení ţáka ke studiu na vysoké škole. Písemná zkouška se konala z jazyka vyučovacího a ruského, ústní z těchto dvou, matematiky a jednoho volitelného předmětu. Rozhovor následoval po provedení klasifikace (stejná jako doposud), a to o ţákově dosavadním ţivotě, plánech do budoucna a o zaměstnání, resp. vysoké škole, na kterou se chce hlásit, a o vhodnosti vybraného oboru. Po rozhovorech se všemi ţáky rozhodovala maturitní komise, zda doporučuje ţáka ke studiu na vysoké škole s ohledem na klasifikaci zkoušky, rozhovor a posudky sboru, hlavního výboru školské skupiny ČSM a dalších posudků, které si opatří zástupce KNV. Všechny tyto dílčí posudky měly být přitom zakončeny vlastním doporučením. Rozhodnutí komise se nakonec oznámilo ţákům. Zkoušku bylo moţné opakovat jen jednou. § 10 citovaného předpisu upravoval výběr ţáků na vysoké školy. Podle něj zaslal ředitel gymnázia posudky těch, kteří byli doporučeni ke studiu na vysoké škole, vysokým školám, na které se ţáci hlásili, čímţ byli přijati. Proti rozhodnutí komise o nedoporučení mohl ţák nebo jeho rodič podat odvolání ke KNV. Ten, kdo nebyl doporučen, mohl se přihlásit na vysokou 127

Výnos MŠVU ze dne 23. 3. 1950, č. 55 250-I, předpisy o závěrečných zkouškách (zkouškách dospělosti) na gymnasiích [č. 23/1950 Věstníku]. 128 Oběţník MŠVU ze dne 9. 1. 1952, č. 10 117/52-II/3, závěrečné zkoušky na gymnasiích a pedagogických gymnasiích a výběr ţáků na vysoké školy [č. 15/1952 Věstníku].

56

školu prostřednictvím krajské komise pro závěrečné zkoušky v příštích letech, osvědčil-li se na pracovišti a splnil přijímací podmínky pro příslušnou vysokou školu. Fakticky tak definitivně odpadl dřívější systém sloţitých oprávnění a doplňování oprávnění pro absolventy jednotlivých škol, neboť nyní o vhodnosti zvoleného oboru rozhodovala maturitní komise ad hoc v kaţdém jednotlivém případě v rámci doporučování maturanta k dalšímu studiu (nehledě jiţ na sjednocení všeobecně vzdělávacího středního školství do jediného typu, jehoţ první absolventi právě v tomto roce maturovali). Konečně lze ale také zmínit, ţe dle § 10 odst. 6 byla závěrečná zkouška nově bezplatná a dosavadní zkušební taxy byly zrušeny. Avšak jiţ o rok později došlo k přijetí nového školského zákona, který značně proměnil tvář všeobecné střední školy, mající nyní formu posledních tří ročníků tzv. jedenáctileté střední školy. S ohledem na tyto změny byl vydán nový předpis upravující závěrečné zkoušky na středních školách.129 V souladu s dobovou legislativní terminologií toto nařízení neupravovalo zdaleka jenom maturitní zkoušky na JSŠ, ale i zkoušky na odborných školách, a dokonce závěrečnou zkoušku na konci osmé třídy střední školy, čili z dnešního pohledu maturitu na základní škole (srov. kapitolu o přijímacím řízení). Podle tohoto předpisu bylo účelem maturitních zkoušek zjistit mj., jak je ţák „odborně, mravně a politicky připraven ke studiu na vysoké škole.“ Předsedu komise na JSŠ jmenoval odbor školství a kultury KNV z řad pracovníků školské správy nebo ředitelů či učitelů jiné JSŠ, jeho zástupcem ředitele nebo učitele té JSŠ, na níţ se zkoušky konaly. Dalšími členy komise na JSŠ byly zástupce ONV, třídní učitel, zkoušející učitel a přísedící. Systém zkoušek a další jejich relevantní aspekty byly stejné jako u předchozí úpravy. Odpadl však tzv. rozhovor. Zato byl však vydán nový, samostatný předpis o přijímání uchazečů na vysoké školy, který nově stanovil následující podmínky pro přijetí na vysokou školu „v mezích plánovaných čísel“: absolvování maturitní zkoušky, doporučení střední školou a sloţení přijímací zkoušky na vysoké škole.130 Počínaje školním rokem 1955/56 tak maturita přestala být hlavním studijním předpokladem pro přijetí na vysokou školu, neboť ve svém hlavním účelu byla nahrazena nově zavedenou přijímací zkouškou na vysoké škole.131 Stala se z ní tedy jen jakási holá maturita, kterou zůstává dodnes.

129

Směrnice MŠ ze dne 18. 1. 1954, č. j. 1539/54-D/1, závěrečné zkoušky na středních školách a maturitní zkoušky na středních, odborných a pedagogických školách [č. 23/1954 Věstníku]. 130 Oběţník MŠ ze dne 25. 11. 1954, č. j. 92 089/54-C, přijímání uchazečů na vysoké školy ve školním roce 1955/56 [č. 126/1954 Věstníku]. 131 K tomu viz směrnici MŠ ze dne 24. 11. 1955, č. j. 80700/55-C, pro přijímání uchazečů na vysoké školy [č. 86/1955 Věstníku].

57

Další nový předpis upravující maturity byl vydán v roce 1964.132 Dle jeho čl. I odst. 1 bylo účelem maturit mj. zjistit, jak je ţák „mravně a politicky“ (tedy jiţ nikoliv také „odborně“) připraven ke studiu na vysoké škole. Podle tohoto předpisu se ţáci k maturitní zkoušce jiţ nemuseli přihlašovat, pouze písemně oznámili třídnímu učiteli, jaký volitelný předmět si volí. Předsedu komise jmenovalo na návrh odboru školství a kultury KNV Ministerstvo školství a kultury, a to zpravidla ředitele jiné školy. Místopředsedou byl ředitel JSŠ, dalšími členy byli třídní učitel, přísedící a zkoušející. Obsah písemné i ústní části zkoušky a skladba předmětů nebyly upraveny přímo v předpise, neboť ten platil pro řadu různých typů škol, a tak bylo v tomto směru odkázáno na zvláštní úpravu v příslušných maturitních řádech. Maturitní řád pro SVVŠ133 stanovil pro písemnou část povinnou zkoušku z vyučovacího jazyka a z ruštiny, pro ústní zkoušku tyto dva předměty a dále matematiku a volitelný předmět, v zásadě tedy vše zůstalo při starém. Výsledek zkoušky se hodnotil „prospěl s vyznamenáním“, „prospěl velmi dobře“, „prospěl“, „neprospěl“. Při propadnutí z jednoho předmětu byla povolena opravná zkouška. Další předpis byl vydán v období doznívajícího „praţského jara“ v lednu 1969.134 V něm jiţ nenajdeme zmínku o „politické připravenosti“ ţáků. Sloţení a ustavování maturitní komise bylo upraveno stejně jako dosud. Předměty maturitní zkoušky byly nově upraveny tak, ţe se písemná zkouška skládala ze tří a ústní ze čtyř předmětů, přičemţ jediným povinným předmětem byl vyučovací jazyk. To znamená, ţe ruština podle tohoto předpisu nebyla povinným maturitním předmětem, byť vzhledem k systému volby a kombinací byla velká pravděpodobnost, ţe z ní většina ţáků maturovat bude, neboť byla alternativou hned v několika skupinách volitelných předmětů. Předpis z roku 1969 byl však záhy nahrazen novým předpisem z roku 1971.135 Ani v tomto, jiţ normalizačním, předpisu nebylo nic stanoveno o politickém účelu maturit. V čl. 3 byla nově stanovena ruština opět jako povinný maturitní předmět vedle vyučovacího jazyka. Předsedu maturitní komise jmenoval přímo KNV. Jinak právní úprava maturit na gymnáziích zůstala beze změny.

132

Směrnice MŠK ze dne 20. 10. 1964, č. j. 42130/64-II/3, maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední všeobecné a úplné střední odborné vzdělání [č. 102/1964 Věstíku]. 133 Směrnice MŠK ze dne 21. 12. 1964, č. j. 50 458/64-II/1, maturitní řád pro SVVŠ [č. 4/1965 Věstníku]. 134 Směrnice MŠ ze dne 27. 1. 1969, č. j. 8803/69-II/3a, pro maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední vzdělání [č. 5/1969 Věstníku]. 135 Směrnice MŠ ČSR ze dne 5. 4. 1971, č. j. 10 802/71-213, pro maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední vzdělání [č. 7/1991 Věstníku].

58

Konečně poslední úprava maturit byla provedena směrnicí z roku 1981, která je platná a účinná dodnes.136 Tato směrnice ve svém původním znění rovněţ jiţ neobsahovala politické proklamace. Maturitní komise se skládá z předsedy, místopředsedy (ředitel daného gymnázia), třídního učitele, zkoušejícího a přísedícího. Předsedy z řad ředitelů nebo zkušených učitelů jiných gymnázií jmenoval KNV. Písemná zkouška se skládala z češtiny a ruštiny, na gymnáziích se zaměřením na matematiku nebo matematiku a fyziku navíc z matematiky. Ústní zkouška se konala z vyučovacího jazyka, ruštiny a dalších dvou volitelných předmětů. Klasifikace zkoušky zůstala nezměněna. Opravná zkouška se mohla konat z jednoho předmětu, v němţ ţák neprospěl, jinak bylo třeba opakovat celou zkoušku. Oprava byla moţná zásadně pouze jednou, podruhé jen na povolení KNV.

136

Směrnice MŠ ČSR ze dne 5. 6. 1981, č. j. 6671/81-210, o maturitních zkouškách na středních školách [č. 22/1981 Věstníku].

59

8 Školné Školné bylo na státních středních školách zavedeno císařem Josefem II. v roce 1784 a bylo zrušeno aţ prezidentským dekretem v roce 1945. Pro jeho právní úpravu je charakteristické, ţe byla prováděna zpočátku dekrety samotného císaře, později po zavedení ministerstva školství jeho výnosy, za první Československé republiky pak nařízeními vlády. Přestoţe se tedy po roce 1848 jednalo o podzákonné předpisy, bylo školné coby institut poplatkového práva zjevně citlivou záleţitostí, o čemţ svědčí fakt, ţe všechny příslušné předpisy po r. 1848 byly vţdy publikovány v ústřední publikační platformě (říšském zákoníku, resp. Sbírce zákonů a nařízení). Je třeba si dále uvědomit, ţe školné nepředstavovalo ve svojí době zdaleka jedinou poplatkovou povinnost studentů; vedle školného se dále vybíraly různé další poplatky (např. přijímací taxy, zkušební taxy, příspěvek na pomůcky, kolky na úředních podáních k vedení školy apod.).137 Školné bylo zavedeno císařem Josefem II. nařízením ze dne 3. května 1784 s účinností od začátku následujícího školního roku, tj. od listopadu 1784.138 Nařízení se vztahovalo jednotně na gymnázia, lycea i univerzity. Podle Kádnera v důsledku zavedení školného ztratila gymnázia v pěti letech polovinu ţáků.139 Účelem školného, jak říká hned v úvodu samo předmětné nařízení, přitom původně bylo získat peníze pro podporu chudých studentů ve formě stipendií. Marginálie uvozující nové nařízení začíná rezolutním prohlášením „der unentgeltliche Unterricht hört auf.“ Školné bylo pro gymnázia stanoveno ve výši 12 zlatých ročně, avšak bylo splatné v deseti měsíčních splátkách během školního roku, to znamená, ţe měsíční školné činilo 1 zlatý 12 krejcarů. Školné se platilo předem u určené pověřené osoby, zpravidla z řad úředníků místní politické správy. Podle nařízení ze dne 9. října 1784 bylo sankcí za nezaplacení školného vyloučení ze studia.140 Školné byli povinni platit zásadně všichni ţáci, s výjimkou stipendistů, seminaristů a zpěváků („Singerknaben im Kapellhause“).141 Stipendium se udělovalo vţdy pouze na rok a podmínkou jeho udělení byly mj. mimořádně dobrý prospěch a bezvadné chování.142

137

Srov. příslušné kapitoly in: ŠETELÍK, 1902, op. cit. Verordnung Wiem vom 3. Mai 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 370-372. 139 KÁDNER, 1929, op. cit., s. 66-67. 140 Verordnung Wien vom 9. Weinmonat 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 374 141 Hofdekret vom 5. Weinmonat 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 374-375. 142 Verordnung Wien vom 17. Juli 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 375-376. 138

60

S další úpravou školného se setkáváme aţ v nástinu z r. 1849.143 Podle něj mělo být povinností ţáků na všech státních gymnáziích platit školné, jehoţ výše však měla být stanovena dle poměrů v jednotlivých korunních zemích zemskou školní radou se schválením ministerstva. O osvobození od školného mohl ţák poţádat zemskou školní radu, přičemţ se musel prokázat „opravdovou potřebností“, avšak aţ poté, co absolvuje alespoň jeden semestr studia a v posledním semestru dosáhl nejlepšího moţného prospěchu. Při zhoršení prospěchu ţák o osvobození automaticky přišel. Jelikoţ však byl nástin uváděn do praxe postupně a jiţ r. 1852 bylo vydáno zcela nové nařízení o školném, výše nastíněná úprava nikdy nenabyla účinnosti. Nařízení Ministerstva kultu a vyučování z r. 1852 stanovilo zcela novou a komplexní úpravu školného na gymnáziích ve všech zemích předlitavské části říše (byť jsme ještě v době před dualismem), včetně pravidel osvobozování.144 Výše školného byla v tomto nařízení stanovena jiţ stratifikovaně, a to v závislosti na velikosti měst. Ve velkých městech monarchie, která byla taxativně vyjmenována (v Českých zemích Praha, Brno a Olomouc) se platilo školné ve zvýšené sazbě. Školné se platilo jednou za semestr ve výši 6, resp. 4 zlaté, a to dopředu během prvního měsíce semestru. Ti, kteří v této lhůtě nezaplatili školné anebo od něho nebyli osvobozeni, nemohli po jejím uplynutí dále studovat. Školné bylo nevratné, tj. nařízení výslovně vylučovalo nárok na vracení školného v případě zanechání studií nebo vyloučení v průběhu semestru. Při přestoupení na jinou školu však nebylo třeba platit školné znovu. § 4 výslovně rušil dosavadní pravidla o osvobozování ţáků na základě toho, ţe byli stipendisté anebo kostelní zpěváci. Místo toho zaváděl v § 5 nová pravidla pro osvobození. Výjimka se však nadále vztahovala na příslušníky řeholních řádů. Nárok na osvobození od školného měli nyní ţáci při kumulativním splnění dvou podmínek, kterými byly vynikající prospěch145 a sociální důvody. Sociální důvody byly definovány tak, ţe ţák sám i ten, kdo je povinen ho vyţivovat, jsou opravdu potřební („wahrhaft dürftig“), tj. ţe jejich majetkové poměry jsou natolik omezené, ţe by pro ně odvedení školného nebylo moţné bez citelné újmy. O osvobození se ţádalo u ředitelství gymnázia, přičemţ ţádost bylo třeba doloţit vysvědčením za poslední semestr a vysvědčením o majetkových poměrech, které vystavoval představený obce a místní duchovní a které nesmělo být starší jednoho roku. Učitelský sbor byl nadále povinen posoudit dle vlastního 143

§§ 57-58 Gymnasial-Planu. In: Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849. 144 Verordnung des Ministeriums für Cultus und Unterricht vom 1. Jänner 1852 Nr. 18/1852 RGBl., womit der Betrag des Schulgeldes festgesetzt und der Vorgang bei Zugestehung der Befreiung von dieser Leistung geregelt wird. 145 Implicitně bylo tedy vyloučeno osvobození hned od prvního semestru.

61

dojmu pravdivost důvodů uváděných ţadatelem a ţádost následně postoupit zemskému školnímu úřadu („Landesschulbehörde“), který vydal konečné rozhodnutí.146 Opravným prostředkem proti tomuto rozhodnutí bylo dle § 8 předloţení ţádosti zemskému místodrţiteli, který byl předsedou zemského školního úřadu (šlo tedy o svého druhu rozklad). Osvobození si poté zachovalo platnost po celou dobu studia, pokud se nezměnily okolnosti rozhodné pro jeho přiznání. Další nařízení bylo vydáno v roce 1886.147 Podle něj existovaly jiţ tři různé sazby školného, a to 25 zlatých ve Vídni, 20 zlatých ve městech nad 25 000 obyvatel kromě Vídně a ve zbylých městech 15 zlatých za semestr. Oproti předchozímu nařízení tedy došlo ke značnému zvýšení vybírané částky. Nově však byla zavedena moţnost osvobození od poloviny školného pro ty, kteří byli sice sociálně slabší, ale ne zase tak, aby nebyli schopni platit školné vůbec. Splatnost školného a podmínky osvobození, jakoţ i řízení o něm, zůstaly téměř beze změny. O osvobození rozhodovala zemská školní rada, proti jejímuţ rozhodnutí však jiţ neexistoval ţádný opravný prostředek. Konečně poslední předpis o školném v éře habsburské monarchie byl vydán v době Marchetovy reformy v r. 1909.148 To mimochodem znamená, ţe školné bylo postaveno na starých základech i dlouho po měnové reformě z 90. let, kdy byly zlaté nahrazeny korunovou měnou (zřejmě tak musel být aplikován obecný přepočet). Školné bylo nadále odstupňováno dle stejných pravidel, avšak jednotlivé částky činily 50, 40 a 30 korun, coţ plně odpovídá úřednímu poměru dřívější a nové měny 1:2. Tento předpis se však ponovu vypořádával s problematikou studentů prvního semestru. Těm mohlo být nyní posečkáno se zaplacením školného aţ do konce prvního pololetí po předloţení samotného vysvědčení o majetkových poměrech, na jehoţ základě byl ţadatel zemskou školní radou podmínečně od školného osvobozen. Pokud však ţadatel na konci prvního pololetí nesplnil podmínku prospěchu, byl povinen dodatečně zaplatit školné ještě před začátkem druhého semestru. Teprve od nynějška tak ţáci prvních semestrů mohli vyuţít benefitu osvobození od školného. Školné bylo splatné předem během prvních šesti neděl kaţdého semestru, jinak nebyla ţákům dovolena další návštěva školy. Školné nadále zůstávalo zásadně nevratné. Podmínky osvobození od školného a řízení o něm zůstaly beze změny (prospěch jiţ však nemusel být úplně nejlepší), včetně 146

V dobových pramenech se termín „Landesschulbehörde“ („zemský úřad školní“) uţívá někdy synonymicky s „Landesschulrath“ („zemská školní rada“). Zůstává otázkou, jakým způsobem bylo takové pravidlo aplikováno v době před zřízením školních rad, kdy příslušný „Landesschulbehörde“ fakticky neexistoval. 147 Nařízení ministra věcí duchovních a učebných č. 100/1886 ř. z., o školném na státních školách středních (gymnasiích, reálkách). 148 Nařízení ministra věcí duchovních a vyučování č. 41/1909 ř. z., o školném na státních středních školách (gymnasiích, reálních a vyšších gymnasiích, vyšších reálních gymnasiích, osmitřídních reálních gymnasiích, reformních reálních gymnasiích a reálkách).

62

moţnosti polovičního osvobození. Opět bylo výslovně stanoveno, ţe „proti rozhodnutí zemského úřadu školního není rekursu.“ Po roce 1918 zaţila úprava školného nebývale mnoho změn, coţ nasvědčuje tomu, ţe se jednalo o velmi citlivou problematiku. Relativně rychle po sobě byla vydána hned čtyři vládní nařízení, provádějící téměř vţdy v právním reţimu školného podstatné změny.149 První předpis byl vydán v r. 1921.150 Podle něj se platilo školné v roční sazbě, jejíţ výše závisela na výši příjmu rodiny. Dosavadní systém stratifikace podle velikosti obce, kde sídlí škola, jakoţ i systém úplného a polovičního osvobozování, byly opuštěny. Podle § 2 nového nařízení je ţák od školného osvobozen, nemá-li ani sám, ani ten, kdo je ze zákona povinen jej ţivit, ani oba dohromady většího ročního příjmu neţ 20.000 Kč. Dále byla výše školného progresivně odstupňována v závislosti na takto vymezeném rozhodném příjmu: 20 000 – 40 000,-

100,- Kč školného ročně,

40 000 – 60 000,-

200,-.

V obou výše uvedených případech však „budiž zákonný zástupce žákův, případně žák od školného osvobozen, zjistí-li se, že příjem tento plyne aspoň ze dvou třetin z platů služebních nebo mezd (ročních, měsíčních nebo denních); kromě toho může býti žák osvobozen od školného, zasluhuje-li počet jeho sourozenců zřetele, zvláště těch, kteří studují neb odůvodňují-li jiné zvláštní okolnosti osvobození od školného.“ Tato výjimka pak jiţ neplatila pro následující kategorie rozhodného příjmu: 60 000 – 100 000,-

400,-,

100 000 – 200 000,-

800,-,

nad 200 000,-

1 200,-.

O výši školného v konkrétním případě závazně rozhodoval sám profesorský sbor na základě zvláštních příjmových výkazů, které zčásti vyplňovali rodiče ţáka, a zčásti berní úřady. Při rozhodování byl sbor navíc povinen „přihlížeti také k okolnostem, o kterých sám z vlastní zkušenosti nabyl přesvědčení.“ Takto rozhodoval kaţdý rok znovu. Proti rozhodnutí sboru bylo moţno podat odvolání, které nemělo odkladný účinek, k nadřízenému školskému úřadu (tj. ZŠR) prostřednictvím ředitelství školy. Školné bylo splatné najednou do jednoho měsíce po rozhodnutí sboru. Sankcí za nezaplacení školného bylo vyloučení z vyučování.

149

Všechna prvorepubliková nařízení byla stejně jako poslední dvě nařízení rakouská vydávána s odkazem na § 9 zákona č. 46/1870 ř. z. Nebylo formálního důvodu, proč nenechat tuto pravomoc dále na ministerstvu školství, avšak skutečnost, ţe na sebe vydávání nařízení atrahovala vláda, je jen dalším důkazem, jak citlivou problematiku školné na státních středních školách představovalo. 150 Nařízení vlády č. 463/1921 Sb. z. n., o školném a taxách za zkoušky na státních školách středních.

63

Jak píše Otakar Kádner, tento způsob určování výše školného se však u veřejnosti setkal se značným odporem a byl dokonce i předmětem interpelace v Senátu.151 Rodičům ţáků zřejmě nebylo pochuti povinné lustrování jejich majetkových poměrů a zřejmě také fakt, ţe stratifikace nebyla dostatečně široká a spravedlivá. Proto bylo nejdříve v roce 1925 vydáno nové nařízení, které stávající systém poněkud upravilo (bylo zavedeno více příjmových skupin, celkem 11, přičemţ nejvyšší „nad 500 000 Kč“ platila 3 000 Kč školného).152 Jiţ o rok později v roce 1926 si ale tlak veřejnosti vyţádal návrat k jednotné paušální částce, a to ve výši 200 Kč za pololetí.153 Opět byl zaveden systém úplného a polovičního osvobození na základě vysvědčení nemajetnosti, které vydával obecní úřad, a prospěchu, v němţ však byly stanoveny velmi benevolentní parametry (stačilo, aby ţák nepropadal). U ţáků v prvním semestru se rozhodovalo na základě prospěchu za první tři měsíce studia a odpovídajícím způsobem byla také posunuta splatnost školného v jejich případě. O osvobození, jakoţ i o jeho odnětí, rozhodoval nadřízený školský úřad (ZŠR) po vyjádření profesorského sboru; ZŠR takto rozhodovala „s konečnou platností“ – o případném opravném prostředku nařízení proto nic neříká. Pololetní školné bylo splatné najednou do čtyř týdnů po začátku pololetí, pokud nebyla podána ţádost o osvobození, jinak do čtyř týdnů po zamítnutí ţádosti. Pozdější novela tohoto nařízení č. 28/1944 Sb. z. n. přenesla přímo na ředitele školy pravomoc rozhodovat s konečnou platností o osvobození. Dekretem prezidenta republiky ze dne 21. září 1945 č. 85/1945 Sb. bylo školné na státních středních školách definitivně zrušeno. Podle svého § 3 nabyl dekret účinnosti k 1. září 1945, tj. zpětně.

151 152 153

KÁDNER, 1931, op. cit., s. 125.

Nařízení vlády č. 144/1925 Sb. z. n., o školném na státních školách středních. Nařízení vlády č. 161/1926 Sb. z. n., o školném a taxách na státních školách středních.

64

9 Závěr Cílem této práce bylo zejména zachytit podobu jednotlivých vývojových etap právní regulace českého středního školství. Na základě výkladů podaných v prvních čtyřech kapitolách můţeme zhodnotit, ţe tato oblast společenské reality prošla beze sporu proměnlivým a zajímavým vývojem, který je zejména charakteristický následujícími rysy: Základ moderního středního školství byl poloţen spíše aţ v roce 1849, nikoliv jiţ v době osvícenských reforem, neboť je zřejmé, ţe v 18. století došlo pouze k formální, nikoliv však obsahové modernizaci středního školství. Následující vývoj právní úpravy, pro niţ je charakteristická podzákonnost a určitá nejednotnost, odráţí plně fakt, ţe nikdy v éře bývalého Rakouska ani posléze v „první republice“ nebylo zcela zřejmé, kam má koncepce středního školství směřovat. Přesto však, jakkoliv byla podoba středního školství nepřehledná, vyvíjela se do určité míry kontinuálním a přirozeným, i kdyţ jen velmi pozvolným způsobem. Kdyţ nakonec došlo k velkým společensko-politickým změnám na našem území v roce 1948, paradoxně to s sebou nejdříve přineslo nikoliv přetrţení dosavadní vývojové kontinuity, nýbrţ naopak její logické vyvrcholení. Teprve školským zákonem z roku 1948 byl v mnohém konečně překonán samoúčelný konzervativismus, který československé školství zdědilo z dob Rakouska-Uherska. Nicméně počínaje rokem 1953 začal nový ústup z těţce vydobytých pozic a určitá retardace vývoje středního školství. Nicméně mnohé pozitivní prvky zůstaly zachovány, mezi nimi například skutečnost, ţe české školství bylo a zůstalo vţdy jednotně a přehledně upraveno uceleným, ba dokonce kodifikovaným školským zákonodárstvím. Dalším z cílů této práce bylo shromáţdit pokud moţno co nejúplnější rešerši základních historických právních pramenů k oblasti středního školství. Tento záměr bylo samozřejmě nejsnazší naplnit u specializovaných kapitol ve druhé polovině práce a v jejich rámci pak zejména v pozdějších obdobích. Nicméně vzhledem k tomu, ţe převáţná většina výkladu v jednotlivých kapitolách čerpala faktografii jiţ od nejstarších dob aţ po rok 1989 v první řadě přímo z původních pramenů, lze říci, ţe i druhý cíl práce byl naplněn. Díky tomu mohly být vybrané pasáţe této práce (např. o přijímacím řízení či maturitách) relativně velmi podrobné a jejich rozbor detailní. Posledním cílem této práce bylo také odhalit historické racio některých podstatných rysů dnešní právní úpravy středního školství. A tak je třeba například poukázat na to, ţe historickou samozřejmostí bylo rozlišování středního školství od školství odborného. Přestoţe toto pojetí dnes jiţ vůbec neplatí, mělo beze sporu svůj racionální základ. Dokonce si troufám tvrdit, ţe odlišování středního školství od školství odborného, tj. skutečně důsledná profilace 65

škol podle toho, zda vzdělávají své absolventy pouze pro další studium na vysoké škole, anebo jiţ přímo pro výkon budoucího povolání, můţe být kdykoliv v budoucnu z řady důvodů znovu aktuální. S tím také souvisí podrobně rozebíraný původ a osud institutu maturit, které v důsledku historického vývoje v dnešní době (resp. od r. 1955) do značné míry postrádají reálný smysl. Vţdyť dnes jiţ není důvod k tomu, proč zakončovat úplné střední vzdělání na všeobecně vzdělávací střední škole zvláštní zkouškou, kdyţ by zřejmě stačilo prosté absolvování všech jejích předepsaných postupných ročníků, jako je tomu u školy základní. Maturity v dnešní době znamenají uţ jen samoúčelné zdvojnásobení stresu, kterým mladí lidé při přechodu ze střední na vysokou školu procházejí, aniţ by – alespoň po mém soudu – objektivně vedly ke zkvalitnění vědomostí absolventů středních škol nebo měly reálný význam pro jejich přijetí na univerzitu. Místo toho naopak fakticky paralyzují výuku v celém posledním pololetí střední školy a celý vzdělávací proces tak bezúčelně zkracují. Dále je moţné v historických institutech právní úpravy středního školství případně hledat inspiraci pro jejich znovuzavedení v současnosti, jako například v případě školného. Školné na státních středních školách není z historického hlediska ničím neobvyklým. Přitom vzhledem k jeho tradiční konstrukci lze hovořit o tom, ţe mělo povahu zápisného, tedy relativně nízkého poplatku placeného jednorázově buď za celý školní rok, anebo za pololetí. Historicky jiţ byly vyzkoušeny různé formy určování výše školného i mechanismy osvobozování od něj a beze sporu by bylo moţné dalším bádáním zjistit, jak se která úprava projevovala v praxi, a tudíţ co by bylo moţné od ní očekávat v případě její aplikace v budoucnu. Zde si dovolím odkázat na své vlastní dřívější bádání, které na příkladu jednoho konkrétního gymnázia v rozmezí let 1908 – 1945 ukázalo, ţe školné ve skutečnosti platila jen menšina ţáků, ale ţe i ta se výrazně proměňovala při změnách koncepce právní úpravy, stejně jako celková výše vybraného obnosu.154 Vedle toho je dobré si v kontextu historického vývoje uvědomit i některé sice snad méně aktuální, ale přesto velmi zajímavé skutečnosti, jako například ţe ještě před necelými 100 lety nebylo řádné středoškolské vzdělání přístupné dívkám. Konečně zajímavým aspektem problematiky zkoumané v této práci je také vztah podoby právní úpravy a dobové politické atmosféry. V tomto směru se především právní úprava přijímání na střední školy jevila jako velmi citlivý barometr dobového všeobecného dění. Jeho úprava nejdříve v 18. století zvýhodňovala privilegované vrstvy z řad šlechty a úřednické honorace, naopak za minulého reţimu obsahovala zejména v 50. letech a v období 154

DULÍČEK, Lukáš: Dějiny gymnázia v Hradci Králové v letech 1908-1948. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Martin Markel, Ph.D. S. 33-36.

66

normalizace instituty, které měly pro dřívější elitu otevřeně diskriminační charakter a naopak cíleně zvýhodňovaly proletariát. Nicméně je pravdou, ţe byť politické formulace měly svoje místo v nařízeních o přijímání jiţ od roku 1949, skutečně propracovaná úprava politické selekce uchazečů byla vydána aţ teprve v roce 1957. Z toho lze usuzovat (a formulace příslušných „preambulí“ nařízení tomu nasvědčují), ţe v praxi se jen obtíţně vţíval nový model vybírání ţáků v prvé řadě podle politických předpokladů a teprve v druhé řadě podle schopností. Stav, kdy si takovou praxi právní úprava de facto neodvratně vynutila úplným zrušením přijímací zkoušky v roce 1957, nevydrţel dlouho. Brzké znovuzavedení přijímací zkoušky v roce 1964 jiţ nikdy nebylo zvráceno, a to ani v dobách nejtuţší normalizace, přičemţ role všeobecných posudků uchazečů v přijímacím řízení poté soustavně slábla. Konečně kapitolou samou pro sebe by mohla být správa středního školství. Ta byla v historii značně rozvětvenější neţ v dnešní době. Na druhou stranu je ale třeba přiznat, ţe „tradiční“ specializované orgány státní správy školství na územně dekoncentrované úrovni v našem malém unitárním státě dnes vskutku nepostrádáme. Nicméně kdo ví, zda jednou nepostoupí proces evropské integrace tak daleko, ţe školské ministerstvo bude opět sídlit mimo území Čech a Moravy a my tu budeme mít „jenom“ své školní rady či jejich obdobu. Příslušný precendens ve svých dějinách veřejné správy v kaţdém případě máme. Jak je tedy vidět, i z relativně velmi omezeného vhledu do dějin právní úpravy veskrze nezajímavé oblasti, jakou je střední školství, lze čerpat zajímavé náměty a poučení pro naši současnost a počínání v dohledné budoucnosti. Všechny instituty práva zpravidla nabývají z historické perspektivy netušených rozměrů a to je důvod, proč má smysl podnikat i takové badatelské pokusy, jakým je například tato práce.

67

10 Seznam zkratek ČNR – Česká národní rada ČSM – Československý svaz mládeţe JSŠ – jedenáctiletá střední škola KNV – krajský národní výbor KSČ – Komunistická strana Československa MŠANO – Ministerstvo školství a národní osvěty MŠ (ČSR) – Ministerstvo školství (České socialistické republiky) MŠK – Ministerstvo školství a kultury MŠO – Ministerstvo školství a osvěty MŠVU – Ministerstvo školství, věd a umění NF – Národní fronta ONV – okresní národní výbor OSŠ – osmiletá střední škola ROH – Revoluční odborové hnutí ř. z. – říšský zákoník Sb. – sbírka zákonů Sb. z. n. – sbírka zákonů a nařízení SRPŠ – sdruţení rodičů a přátel školy SVVŠ – střední všeobecně vzdělávací škola ZDŠ – základní devítiletá škola ZŠR – zemská školní rada z. z. k. Č. – zemský zákoník království Českého z. z. m. M. – zemský zákoník markrabství Moravského

68

11 Seznam použitých pramenů Literatura 1. DULÍČEK, Lukáš: Dějiny gymnázia v Hradci Králové v letech 1908-1948. Brno, 2012. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Mgr. Martin Markel, Ph.D. S. 33-36. 2. GEBHART, Jan a KUKLÍK, Jan. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. XV.a, 19381945. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2006. 623 s. ISBN 80-7185-582-0. 3. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích: od počátků státu po současnost. [1. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 568 s. ISBN 80-7106-709-1. 4. KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. Díl 1. Praha: Sfinx, 1929. 549 s. Škola vševědná; sv. 22. 5. KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. 2. díl. Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1931. 651 s. Škola vševědná; sv. 33. 6. REINALTER, Helmut, ed. Josephinismus als aufgeklärter Absolutismus. Wien: Böhlau, 2008. 446 s. ISBN 978-3-205-77777-9. 7. RÝDL, Karel. K vývoji správy a řízení školství v českých zemích I.: (1774-1989). 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2010. 67 s. ISBN 978-80-7395-322-5. 8. VALIŠOVÁ, Alena a kol. Pedagogika pro učitele. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. 402 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-1734-0. 9. PASÁK, T. Organizační a správní změny v českém školství v období nacistické okupace. In: VEBR, Lubomír, ed. In memoriam Zdeňka Fialy: z pomocných věd historických. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1978, s. 215-258. 10. VESELÁ, Zdenka. Česká střední škola od národního obrození do druhé světové války: Určeno pro posl. fak. filosof. 1. vyd. Praha: SPN, 1972. 113 s. Vysokoškolské scripta University J.E. Purkyně v Brně. 11. VOJÁČEK, Ladislav, SCHELLE, Karel a KNOLL, Vilém. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. 684 s. ISBN 978-80-7380-127-4. 12. WOTKE, Karl. Das Oesterreichische Gymnasium im Zeitalter Maria Theresias. Erster Band, Texte nebst Erläuterungen. Berlin: A. Hofmann & Comp., 1905. 615 s., 5 obr. příl. Monumenta Germaniae Paedagogica; Band 30. Elektronické zdroje 1. Vládní návrh zákona o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon) [online]. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 8. 12. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0708_01.htm Sbírky právních předpisů 1. MARENZELLER, Edmund Edlen von, ed. Normalien für die Gymnasien und Realschulen in Österreich: in zwei Theilen. 1. Theil, 1. Band, Gymnasien/ Organisation-Entwurf und Normalien didaktisch-pädagogischen Inhalts. Wien: k.k. Schulbücher-Verlag, 1884. lxxxv, 831 s. 2. MARENZELLER, Edmund Edlen von, ed. Normalien für die Gymnasien und Realschulen in Österreich: in zwei Theilen. 2. Theil, Realschulen. Wien: k.k. Schulbücher-Verlag, 1889. xxxvi, 835 s. 3. MATAUSCHEK, Timotheus Anton. Normalien-Nachschlagebuch für Lehrer und 69

Direktoren der Oesterreich. öffentlichen Gymnasien. Prag: C. Bellmann, 1857. x, 328, [59, 84] s. 4. ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902. 948, XLVI s. 5. ŠETELÍK, Antonín, ed. Podrobný index ke "Sbírce normálií" pro české střední školy s 5ti výpočtovými tabulkami. V Praze: Ústřední spolek českých professorů, 1907. 223, 9 s. 6. VESELÁ, Zdenka. Dokumenty z vývoje české střední školy: 1849-1939: Určeno pro posl. fak. filosof. 1. vyd. Praha: SPN, 1973. 147 s. Právní předpisy (v chronologickém pořadí) 1. Hofdekret vom 13. Oktober 1770. Theresianisches Gesetzbuch, 6. Band, Nro. 1244, s. 293-294. 2. Hofentchliessung vom 5. Jäner 1776. Theresianisches Gesetzbuch, 7. Band, Nro. 1751, s. 491. 3. Hofdekret vom 10. August und Patent Wien vom 10. September 1776. Theresianisches Gesetzbuch, 7. Band, Nro. 1820, s. 541-549. 4. 32. Verordnung des P. Gratian Marx, odst. 7. In: WOTKE, Karl. Das Oesterreichische Gymnasium im Zeitalter Maria Theresias. Berlin: A. Hofmann & Comp., 1905, s. 323. Hofentschliessung vom 15. Christmonat 1782. Handbuch der k. k. Gesetze, 1. Band, s. 502-504. 5. Verordnung Wien vom 3. Mai 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 370-372. 6. Verordnung Wien vom 17. Juli 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 375-376. 7. Hofdekret vom 5. Weinmonat 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 374-375. 8. Verordnung Wien vom 9. Weinmonat 1784. Handbuch der k. k. Gesetze, 6. Band, s. 374 9. Studien-Hofcomissions-Dekret vom 19. Julius 1818. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 46. Band, 71, s. 190-191. 10. Hofdekret vom 4. Oktober 1790. Sammlung der Gesetze, welche unter der glorreichsten Regierung des (König) Kaisers Leopold des II. in den sämmtlichen (k.) k. k. Erblanden erschienen sind, 2. Band, N. 388, s. 44 a násl. 11. Hofdekret vom 22. Oktober [1802]. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 18. Band, 38, s. 215-216. 12. Dekret der vereinten Hofkanzley vom 20. Junius [1808]. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 30. Band, 81, s. 240-242. 13. Sammlung der Verordnungen und Vorschriften über die Verfassung und Einrichtung der Gymnasien. Dritte Auflage. Wien: im Verlagsgewölbe des k. k. Schulbücher-Verschleißes bey St. Anna in der Johannis-Gasse, 1808, [2], 128, [2] s., [1], 12 příl. [Tzv. Gymnasialcodex]. 14. Studien-Hofcomissions-Dekret vom 3. September 1818. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 46. Band, 90, s. 226-227. 15. Studien-Hofcomissions-Dekret vom 31. Julius 1819. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 47. Band, 113, s. 304-305. 16. Erlaß des k. k. Ministeriums des Innern vom 23. März 1848. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 76. Band, 34, s. 53-54. 17. Erlaß des k. k.Ministeriums des öffentlichen Unterrichts vom 13. Julius 1848. Politische Gesetze und Verordnungen 1792-1848, 76. Band, 94, s. 264. 18. Entwurf der Organisation der Gymnasien und Realschulen in Oesterreich. Wien: Ministerium des Cultus und Unterrichts, 1849.

70

19. Kaiserliche Verordnung vom 1. August 1849 Nr. 343/1848 RGBl., wodurch die Organisirung der Gerichte in der gefürsteten Grafschaft Görz und Gradiska, Markgrafschaft Istrien und in der Stadt Triest mit ihrer Umgebung genehmiget wird. 20. Výnos ministra kultu a vyučování ze dne 25. října 1849, č. 433/1849 ř. z. 21. Verordnung des Ministeriums für Cultus und Unterricht vom 1. Jänner 1852 Nr. 18/1852 RGBl., womit der Betrag des Schulgeldes festgesetzt und der Vorgang bei Zugestehung der Befreiung von dieser Leistung geregelt wird. 22. Verordnung des Ministeriums für Cultus und Unterricht vom 16. Dezember 1854 Nr. 315/1854 RGBl., wirksam für alle Kronländer, womit die Allerhöchsten Bestimmungen über die Organisation der Gymnasien kundgemacht werden. 23. Gesetz vom 18. Jäner 1866 Nr. 1/1866 GVBl.k.B., betreffend die Durchführung der Gleichberechtigung der beiden Landessprachen in Volks- und Mittelschulen. 24. Zákon č. 48/1868 ř. z., o postavení školy v církvi. 25. Gesetz vom 14. Mai 1869 Nr. 62/1869 RGBl., durch welches die Grundsätze des Unterrichtswesens bezüglich der Volksschulen festgestellt werden. 26. Zemský zákon č. 26/1869 z. z. k. Č., jenţ se týče dohlídky ku školám. 27. Gesetz, wirksam für die Markgrafschaft Mähren, vom 12. Jänner 1870 Nr. 3/1870 L.G.B., betreffend die Schulaufsicht. 28. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 18. 10. 1870, č. 10355. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 475. 29. Nařízení zemské školní rady pro Čechy ze dne 6. 8. 1882, č. 18780. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 474. 30. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 27. 5. 1884, č. 8019 – M. V. p. 230. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 475. 31. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 2. 1. 1886, č. 85. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 477. 32. Nařízení ministra věcí duchovních a učebných č. 100/1886 ř. z., o školném na státních školách středních (gymnasiích, reálkách). 33. Zákon č. 70/1887 ř. z., o věku, jehoţ jest třeba, aby ţák byl přijat do gymnasia. 34. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 30. 6. 1887, č. 12767 – M. V. p. 183. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 474. 35. Nařízení zemské školní rady pro Moravu ze dne 24. 10. 1887, č. 2535. In: ŠETELÍK, Antonín, ed. Sbírka normalií, platných pro české školy střední. V Praze: Ústř. spolek čes. professorů, 1902, s. 476. 36. Výnos ministra kultu a vyučování ze dne 11. 12. 1900, č. 34551, o dívčích lyceích [č. 65/1900 Věstníku]. 37. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 2. 1908, č. 10051, o zkouškách dospělosti na gymnasiích [č. 18/1908 Věstníku]. 38. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 2. 1908, č. 10051, o zkouškách dospělosti na reálkách [č. 19/1908 Věstníku]. 39. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 31. 3. 1908, č. 15667, o zkoušce dospělosti lycejní [č. 23/1908 Věstníku]. 40. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 8. 8. 1908, č. 34180, stran zřízení osmitřídních reálných gymnasií a reformních reálných gymnasií. [č. 47/1908 Věstníku]. 41. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 29. 3. 1909, č. 1997, o některých změnách 71

v oprávněnosti středních škol [č. 17/1909 Věstníku]. 42. Nařízení ministra věcí duchovních a vyučování č. 41/1909 ř. z., o školném na státních středních školách (gymnasiích, reálních a vyšších gymnasiích, vyšších reálních gymnasiích, osmitřídních reálních gymnasiích, reformních reálních gymnasiích a reálkách). 43. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 12. 12. 1909, č. 49645, o připuštění k teologickým studiím [č. 2/1910 Věstníku]. 44. Nařízení ministra kultu a vyučování ze dne 12. 11. 1910, č. 48077, o zkouškách dospělosti na reálných gymnasiích a reformních reálných gymnasiích [č. 151/1910 Věstníku]. 45. Zákon č. 2/1918 Sb. z. n., jímţ se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě Československém. 46. Výnos MŠANO ze dne 19. 11. 1918, č. 160, přijímání dívek za veřejné ţákyně středních škol. 47. Výnos MŠANO ze dne 14. 5. 1919, č. 16624, o promíjení doplňovací maturity z řečtiny jako podmínky pro připuštění k státní zkoušce i k rigorosu historie [č. 64/1918-1919 Věstníku]. 48. Výnos MŠANO ze dne 14. 6. 1919, č. 25890, o přijímání ţáků do první třídy škol středních [č. 81/1918-1919 Věstníku]. 49. zákon č. 292/1920 Sb. z. n., jímţ se upravuje správa školství. 50. Výnos MŠANO ze dne 31. 7. 1921, čj. 30 104/21 [č. 122/1920-21 Věstníku]. 51. Výnos MŠANO ze dne 6. 12. 1921, č. 36073, Úprava zkoušky dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích, reálkách a dívčích lyceích [č. 6/1922 Věstníku]. 52. Nařízení vlády č. 463/1921 Sb. z. n., o školném a taxách za zkoušky na státních školách středních. 53. Výnos MŠANO ze dne 21. 10. 1922, čj. 109 624/22 [č. 153/1922 Věstníku].Výnos MŠANO ze dne 29. 3. 1923, č. 34408-II, obsahující některé změny v oprávněnosti absolventů reformních reálných gymnasií [č. 57/1923 Věstníku]. 54. Nařízení vlády č. 144/1925 Sb. z. n., o školném na státních školách středních. 55. Nařízení vlády č. 161/1926 Sb. z. n., o školném a taxách na státních školách středních. 56. Zákon č. 125/1927 Sb. z. n., o organizaci politické správy. 57. Výnos MŠANO ze dne 12. 1. 1931, č. 183328-II, jímţ se vydávají nové předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a reálkách [č. 19/1931 Věstníku]. 58. Výnos MŠANO ze dne 11. 1. 1938, č. 2000-II, jímţ se vydávají předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, vyšších reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a reálkách [č. 14/1938 Věstníku]. 59. Výnos MŠANO ze dne 15. 9. 1939, č. 88005-III/R, o promíjení doplňovací zkoušky dospělosti z řečtiny jako podmínky pro připuštění k státní zkoušce i k rigorosu z historie a filosofie, určený děkanstvím českých filosofických a přírodovědných fakult [č. 124/1939 Věstníku]. 60. Výnos MŠANO ze dne 6. 8. 1941, čj. 98 445-I/41, o změně v organizaci středních škol s českým jazykem vyučovacím [č. 86/41 Věstníku]. 61. Vládní nařízení č. 14/1942 Sb. z. n., o nové organisaci některých ústředních úřadů 62. Výnos MŠANO ze dne 28. 2. 1942, č. 19623-II, o změně předpisů o zkouškách dospělosti na středních školách s českým jazykem vyučovacím [č. 33/1942 Věstníku]. 63. Vládní nařízení č. 208/1942 Sb. z. n., o nové organisaci některých ústředních úřadů (reorganisační nařízení). 64. Nařízení ministra školství č. 366/1942 Sb. z. n., o zrušení zemských školních rad. 65. Nařízení ministra školství č. 28/1944 Sb. z. n., jímţ se mění předpisy o školném na 72

německých vyšších a českých středních školách. 66. Ústavní dekret presidenta republiky č. 1/1945 Sb. z. n., o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné. 67. Výnos MŠO ze dne 19. 7. 1945, č. A-54757-III, zápis a přijímací zkoušky do středních škol pro školní rok 1945/46 [č. 51/1945 Věstníku]. 68. Dekret prezidenta republiky ze dne 21. září 1945 č. 85/1945 Sb., kterým se ruší školné na státních středních školách. 69. Výnos MŠO ze dne 6. 2. 1946, č. A-62790-III, předpisy o zkouškách dospělosti na gymnasiích, reálných gymnasiích, reformních reálných gymnasiích a na reálkách a matematicko-přírodovědných větvích reálných gymnasií [č. 31/1946 Věstníku]. 70. Zákon č. 195/1946 Sb., o pouţivatelnosti předpisů z doby nesvobody. 71. Výnos MŠO ze dne 15. 5. 1946, č. A-111 543-III, přijímání ţáků do středních škol pro školní rok 1946/47 [č. 100/1946 Věstníku]. 72. Zákon č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon). 73. Výnos MŠO ze dne 4. 6. 1948, č. A-119555-III, [č. 82/1948 Věstníku]. 74. Zákon č. 233/1948 Sb., o názvu ministerstva informací a ministerstva školství a osvěty, jakoţ i příslušných pověřenectev. 75. Výnos MŠVU ze dne 16. 2. 1949, č. 12000-I, předpisy o závěrečných zkouškách (zkouškách dospělosti) na gymnasiích a reálných gymnasiích [č. 15/1949 Věstníku]. 76. Výnos MŠVU ze dne 30. 3. 1949, č. 36000-I [č. 49/1949 Věstníku]. 77. Výnos MŠVU ze dne 24. 4. 1949, č. 87969-II, přijímání ţáků do I. ročníků výběrových škol III. stupně [č. 35/1950 Věstníku]. 78. Výnos MŠVU ze dne 30. 4. 1949, č. 62240-II, přijímání ţáků do prvních ročníků výběrových škol III. stupně [č. 62/1949 Věstníku]. 79. Vládní nařízení č. 129/1949 Sb., o zřizování, organisaci a činnosti sdruţení rodičů a přátel školy. 80. Výnos MŠVU ze dne 23. 3. 1950, č. 55 250-I, předpisy o závěrečných zkouškách (zkouškách dospělosti) na gymnasiích [č. 23/1950 Věstníku]. 81. Oběţník MŠVU ze dne 9. 1. 1952, č. 10 117/52-II/3, závěrečné zkoušky na gymnasiích a pedagogických gymnasiích a výběr ţáků na vysoké školy [č. 15/1952 Věstníku]. 82. Vládní nařízení č. 6/1953 Sb., kterým se zrušují a zřizují některé orgány státní správy a upravuje jejich působnost. 83. Zákon č. 31/1953 Sb., o školské soustavě a vzdělávání učitelů (školský zákon). 84. Směrnice MŠVU ze dne 18. 1. 1954, č. j. 1539/54-D/1, závěrečné zkoušky na středních školách a maturitní zkoušky na středních, odborných a pedagogických školách [č. 23/1954 Věstníku]. 85. Směrnice MŠVU ze dne 1. 11. 1954, č. j. 81839/54-A II/1, přijímání uchazečů do výběrových škol [č. 118/1954 Věstníku]. 86. Oběţník MŠVU ze dne 25. 11. 1954, č. j. 92 089/54-C, přijímání uchazečů na vysoké školy ve školním roce 1955/56 [č. 126/1954 Věstníku]. 87. Směrnice MŠVU ze dne 24. 11. 1955, č. j. 80700/55-C, pro přijímání uchazečů na vysoké školy [č. 86/1955 Věstníku]. 88. Vládní nařízení č. 19/1956 Sb., o zrušení některých ministerstev a ústředních orgánů státní správy. 89. Směrnice MŠK ze dne 7. 2. 1957, č. j. 2857/57-A/2, přijímání uchazečů do výběrových škol [č. 13/1957 Věstníku]. 90. Směrnice MŠK ze dne 6. 1. 1959, č. j. 463/59-I/2, výběr a přijímání uchazečů do výběrových škol pro školní rok 1959/60 [č. 1/1959 Věstníku]. 91. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. 92. Zákon č. 186/1960 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon). 73

93. Směrnice MŠK ze dne 23. 12. 1960, č. j. 54129/60-II/5, přijímání uchazečů do středních škol pro pracující, odborných škol, středních odborných škol (i pedagogických škol), středních všeobecně vzdělávacích škol a konzervatoří [č. 4/1961 Věstníku]. 94. Směrnice MŠK ze dne 25. 1. 1962, č. j. 5222/62-II/5, pro rozmisťování mládeţe a pro přijímání ke studiu na středních školách [Věstník 1962, s. 37 a násl.]. 95. Směrnice MŠK ze dne 20. 10. 1964, č. j. 42130/64-II/3, maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední všeobecné a úplné střední odborné vzdělání [č. 102/1964 Věstíku]. 96. Směrnice MŠK ze dne 3. 12. 1964, č. j. 49406/64-X/1, pro rozmisťování mládeţe a pro přijímání ke studiu na středních školách [č. 116/1964 Věstníku]. 97. Směrnice MŠK ze dne 21. 12. 1964, č. j. 50 458/64-II/1, maturitní řád pro SVVŠ [č. 4/1965 Věstníku]. 98. Zákonné opatření předsednictva Národního shromáţdění č. 1/1967 Sb., o změnách v organizaci a působnosti některých ústředních orgánů. 99. Zákon č. 168/1968 Sb., o gymnáziích. 100. Zákon ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Československé socialistické republiky. 101. Směrnice MŠ ČSR ze dne 27. 1. 1969, č. j. 8803/69-II/3a, pro maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední vzdělání [č. 5/1969 Věstníku]. 102. Směrnice MŠ ČSR ze dne 8. 4. 1970, č. j. 14550/70-II/3a, o přijímání ke studiu na školách poskytujících střední a vyšší vzdělání [č. 1/1970 Věstníku]. 103. Směrnice MŠ ČSR ze dne 5. 4. 1971, č. j. 10 802/71-213, pro maturitní zkoušky na školách poskytujících úplné střední vzdělání [č. 7/1991 Věstníku]. 104. Směrnice MŠ ČSR ze dne 27. 11. 1975, č. j. 30847/75-24, o přijímání ke studiu na školách poskytujících střední a vyšší vzdělání [č. 20/1975 Věstníku]. 105. Zákon č. 63/1978 Sb., o opatřeních v soustavě základních a středních škol. 106. Zákon ČNR č. 77/1978 Sb., o státní správě ve školství, a jeho úplné znění publikováno pod č. 48/1984 Sb. 107. Vyhláška MŠ ČSR č. 153/1978 Sb., o přijímání ke studiu na středních školách. 108. Směrnice MŠ ČSR ze dne 5. 6. 1981, č. j. 6671/81-210, o maturitních zkouškách na středních školách [č. 22/1981 Věstníku]. 109. Zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon). 110. Vyhláška MŠ ČSR č. 95/1984 Sb., o přijímání ke studiu ve středních školách. 111. Zákon ČNR č. 60/1988 Sb., o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy Československé socialistické republiky.

74