Vývoj lidové dechové hudby

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra dechových nástrojů Trombon

Vývoj lidové dechové hudby Bakalářská práce

Autor práce: Jan Škarda Vedoucí práce: odb. as. Mgr. Petr Janda Oponent práce: doc. MgA. Robert Kozánek

Brno 2014

Bibliografický záznam ŠKARDA, Jan. Vývoj lidové dechové hudby [Developmentofthetraditional Czech brass music]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební Fakulta, Katedra dechovýchnástrojů, 2014. 27 s. Vedoucí bakalářské práce odb. as. Mgr. Petr Janda.

Anotace Bakalářská práce „Vývoj lidové dechové hudby“ pojednává o úplném vzniku hudby a prvních hudebních nástrojích s následným vývojem a uplatněním v životě. Postupně seznamuje s historií, nástrojovým obsazením a repertoárem prvních dechových seskupení na našem území. Další kapitoly chronologicky zaznamenávají jednotlivé nelehké situace a působení orchestrů na podiích českých zemí až po současnou dobu. Zvláštní pozornost je věnována třem osobnostem dechové hudby jakými jsou František Kmoch, Ladislav Kubeš a Jan Slabák.

Annotation My bachelor´s work “Development of the traditional Czech brass music“ follows up the origin of

music and musical instruments and their application in common

live.The next section is devoted to history, instrumentation and repertoire of the first Czech brass bands in our country. Other chapters chronologically record the work of the orchestras on Czech stages during particular difficult situations up to the present time. Special attention is paid to the threepersonalities ofbrass musicsuch asFrantišek Kmoch, Ladislav Kubeš a Jan Slabák.

Klíčová slova doba kamenná a bronzová, dechový orchestr, lidovka, František Kmoch, Ladislav Kubeš, hudební vydavatelství, Jan Slabák, Moravanka.

Keywords Stone Ageand Bronze, brass band, folk, FrantišekKmoch, LadislavKubes, music publishing,JanSlabák, Moravanka.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Brně, dne 2. května 2014

Jan Škarda

Obsah

PŘEDMLUVA ...................................................................................................................................... 1 ÚVOD .................................................................................................................................................... 2 1. POČÁTEK DECHOVÝCH NÁSTROJŮ A HRY NA NĚ ........................................................... 3 1. 1 VZNIK PRVNÍCH NÁSTROJŮ........................................................................................................... 3 1. 2 VZNIK TÓNOVÉ SOUSTAVY A DALŠÍCH NÁSTROJŮ ....................................................................... 3 2. DECHOVÉ ORCHESTRY A KAPELY DO POLOVINY 20. STOLETÍ .................................. 6 2. 1 PŘEDCHŮDCI DECHOVÝCH ORCHESTRŮ........................................................................................ 6 2. 2 VÝZNAM FRANTIŠKA KMOCHA ..................................................................................................... 8 2. 3 KMOCH VŠEM UKÁZAL CESTU VZHŮRU ...................................................................................... 12 2. 4 VZNIK ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU DECHOVCE PROSPÍVAL ....................................................... 13 2. 5 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA VÝVOJ DECHOVKY NA ČAS UTLUMILA ................................................ 14 2. 6 I TELEVIZE PODALA POMOCNOU RUKU ....................................................................................... 16 2. 7 OSOBNOST LADISLAVA KUBEŠE ................................................................................................. 17 3. DECHOVÉ ORCHESTRY A KAPELY OD POLOVINY20. STOLETÍERROR! BOOKMARK NOT DEFINED. 3. 1 PRUDKÝ VZESTUP POPULÁRNÍ HUDBY NA ÚKOR LIDOVKY ... ERROR! BOOKMARK NOT DEFINED. 3. 2 ÉRA MORAVANKY JANA SLABÁKA ....................................... ERROR! BOOKMARK NOT DEFINED. 3. 3 VÝVOJ DECHOVKY OD PŘELOMU 21. STOLETÍ ............................................................................ 22 3. 4 SOUČASNOST ............................................................................................................................. 24 ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 26 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 27

Předmluva Podnětem k napsání této práce je můj velmi kladný vztah k dechové muzice a jako ,,dechař” se jí již několikátý rok aktivně věnuji. Navíc jsem vyrůstal v hudební rodině, jež se dechové muzice již tři generace přede mnou naplno věnovala. Tudíž jsem dechovku slýchával již od mala. Dechovka mě provázela i v dětském dechovém orchestru na základní umělecké škole a poté na konzervatoři se vše ohledně mého zájmu a zaujetí ještě posílilo. Proto, když jsem přemýšlel o tématu mé bakalářské práce, jsem se po krátkém uvážení rozhodl jasně pro tento žánr, který mi je tak blízký. Chtěl jsem nastínit jeho historii s postupnými změnami uvnitř dechového tělesa, poukázat na velká jména, bez nichž by pravděpodobně dechovka již dávno zanikla a celkově porovnat nynější postavení a obsazení dechovky s těmi minulými. Díky studii mé práce se mi podařilo sebe samotného a možná i budoucí čtenáře trochu uklidnit. V dnešní době již dechovka nemá na pódiích příliš prostoru a může se zdát, že tento lidový žánr pomalu upadá do zapomnění, avšak nebylo tomu jinak ani za Františka Kmocha, Ladislava Kubeše nebo Jana Slabáka. A přece se dechovce podařilo ač střídavě v obdobích úspěchů či neúspěchů, byť s větším či menším podnětem a pomocí, přežít až do dnes. Tudíž by se neměla vidět budoucnost lidovky tak černě jako ji mnozí vidí. Já už ji tak nevidím.

1

Úvod Téma „Vývoj lidové dechové hudby“ jsem si vybral proto, jelikož jsem v oblasti lidové dechové hudby vyrůstal a již několik let se v ní aktivně pohybuji, tudíž k ní mám velice kladný vztah. Ve své práci bych se rád z kraje zaměřil na úplný počátek lidové hudby. Jak vůbec hudba vznikala, v které oblasti se objevila, kde se vzaly první hudební nástroje a proč se vlastně hudba stala tak oblíbeným lidským produktem, jež stále přetrvává a zajisté nadále přetrvávat bude i když už v trochu jiné podobě. Následně zaměřím studia této práce na vznik prvních hudebních těles s jejich postupným vývojem v oblasti nástrojového obsazení, repertoáru a hlavně v oblasti veřejné produkce, která nebyla vždy politicky podporována a tudíž mnohdy nebylo jednoduché zabránit zániku některých kapel. Rád bych nastínil nelehké situace velkých umělců, jakými byli například František Kmoch, Ladislav Kubeš nebo Jan Slabák. Doby, ve kterých tito jednotlivci působili, nepatřili k těm nejjednodušším. Přes to dokázali.Ve své hudební branži uspěli na výbornou, dali lidem nový impuls a ukázali směr, jakým by se měla lidová hudba dále vyvíjet. Byli a jsou obrovskými vzory. Poslední kapitolu bych rád věnoval současné době. Zmíním se o několika současných kapelách, jež stále působí na českomoravské scéně a zuby nehty se snaží dechovku udržet před jejím zánikem,protože jí dnešní doba vůbec nepřeje a naše mladá generace neposlouchá.

2

1. Počátek dechových nástrojů a hry na ně

1.1 Vznik prvních nástrojů Počátek hudby se nedá s úplnou přesností časovat. Přibližně to však mohlo být už v období paleolitu (doba kamenná). Tehdy samozřejmě nebyly nástroje, jako jsou známy z naší doby a nebyly to ani nástroje z dnešních materiálů. Byly to naopak ty nejjednodušší suroviny, které lidé nacházeli ve svém prostředí jako třeba kameny, kosti nebo dřevo, jimiž bili o sebe. Nejstaršími nástroji uplatňovanými od samého počátku do dnes ve všech hudebních žánrech a tím pádem i v dechových souborech byly tedy instrumenty bicí. Postupem času docházelo k menším změnám či zdokonalování těchto nástrojů, například používali dutiny stromů někdy potažené i kůží. Dnes tyto nástroje známe pod názvy tamtam a tamburína. Tenkrát ovšem bicí nebyly součástí kapel, nýbrž zněly při rituálních tancích před bojem či lovem. Co se týče nástrojů dechových, tak bylo dokázáno užívání těchto instrumentů už v neolitu (mladší doba kamenná). Byly jimi jednoduché kamenné, dřevěné či kostěné flétničky,které byly opatřeny dírkami a zvířecí rohy. „Nejrozšířenějším lidovým dechovým nástrojem je pastýřská píšťala (dodnes se na ni hraje například na Slovensku).“ (Koukal, 2007, str.13). Další možnosti poté přinesla doba bronzová právě díky objevu nových materiálů (bronz a měď) a zejména pak doba železná. Posunulo to jejich vývoj značně kupředu. Z tohoto období se již dochovaly různé trubky a kovové rohy. „Zástupci kovových rohů jsou severské lury, které byly často nalezeny v páru (stejně jako jsou zvířecí rohy) a jsou zdobené v roztrubu. (Mezi nejstarší kovové hudební nástroje patří také židovský šofar a chazozreth.).“ (Hanáková, 2013, str.12).

1.2 Vznik tónové soustavy a dalších nástrojů Vše začalo v Číně, která jak je známo, byla před okolním světem většinou o krok napřed a co se týče hudby, tak to platilo dvojnásob. Zde začaly vznikat první tónové soustavy přibližně již v 7. století př. n. l.. Z nich později dá se říci vycházel celý svět. Vznikla takzvaná pentatonika.Jednalo se o pět tónů v určité vzdálenosti od sebe. Vzdálenost mezi sousedícími tóny nebyla menší než jeden tón. Na tomto principu byly sestaveny nejstarší středoasijské 3

Panovy flétny1, na které se zde tehdy hrálo. Pět tónů pro píšťalky byly pravděpodobně odvozeny z hučení řek a ze zpěvu ptáků, jež se tehdejší obyvatelstvo Číny snažilo flétnami napodobovat. Čína ovšem nezůstala jediným národem užívajícím pentatonické stupnice. Tento princip se šířil i do dalších koutů světa, například Indie, Egypt a další… Kdo velice přispěl k vývoji hudby a upravil její tvář, byli poté Řekové a Římané. Zde bylo hlavní hybnou silou náboženství. Za zakladatele hudby byl považován bůh Apollón, jenž měl syna Orfea, který kouzelně hrál a zpíval. Hudba byla v Řecku tedy brána za obrovské umění, které zušlechťuje duši. Dokonce se konaly soutěže ve hře na hudební nástroj a hudba se začala objevovat i jako doprovod starořeckých dramat. Oblíbenými nástroji byly aulos2, nebo salpinx3. Řím pak užíval dechových nástrojů a to zvláště zvuku trubky zvané tuba hlavně ve vojenství, při pohřebních obřadech a k atmosféře gladiátorských zápasů. Dále se zde trubka zvaná buccina užívala při výměně denních a nočních stráží (Koukal, 2007, str.13). Tyto staré nástroje se ve světě dále zdokonalovaly a vedle nich přicházely samozřejmě i nástroje nové. Velký posun ve zdokonalení žesťových nástrojů přišel vznikem klapkových ventilů po roce 1800. Roku 1788 patří první zmínka o vynálezu prvního strojiva pro žesťové nástroje. Patent patřil Charlesi Claggetovi. Bohužel tento patent se neuchytil a zůstal neznámým. Podobný osud čekal ještě další patenty až do roku 1832, kdy Josef Riedl konečně patentuje otočný ventil a poté roku 1839 Francois Pérint vyvinul a patentoval svůj systém (Périnetův ventil). Tyto dva systémy zajišťují v nástrojích optimální proudění vzduchu a jsou používány až dodnes (Rejlek, 1994). Také užití nástrojů velmi rychle rostlo, protože tóny trubek byly natolik oblíbené, že se staly nezbytnou součástí náboženských obřadů. V období stěhování národů a poté pádu římské říše na naše území z východu proudily slovanské kmeny a toto umění nesly s sebou. Dalším důsledkem tohoto dění byl vznik prvních písní (Hospodine, pomiluj ny), které vznikaly nejen u nás, ale i jinde po Evropě. 1

Panova flétna (nebo také syrinx) je dechový hudební nástroj. Skládá se zrákosových, třtinových, bambusových, nebo dřevěných píšťalek sestavených do jedné řady. Nástroj pochází ze starověkého Řecka. Podle řecké mytologie hrával na flétnu bůh pastýřů a stád jménem Pan. Proto tedy Panova flétna. 2 Aulos byl šalmajový dřevěný dechový nástroj podobný hoboji. 3 Salpinx byla starověká trompeta.

4

Objevovali se hrající a zpívající potulní umělci. Ve Francii to byli trubadúři, později truvéři, v jižním Německu minnesängři a Anglie měla obdobně své bardy. Tito potulní umělci hráli a pěli písně o lásce, nebo o vojenském životě rytířů. Hudba se začínala stále více dělit do tří druhů podle využití. Prvním druhem byla hudba pro náboženský účel, druhým pro obveselení šlechty a třetí druh hudby sloužil pro zábavu lidu. Potulní trubači tedy hráli i k potěšení prostého lidu například na svatbách, slavnostech či poutích. Většina z těchto tradic je známa i v dnešní době.

5

2. Dechové orchestry a kapely do poloviny 20. století

2.1 Předchůdci dechových orchestrů V období 13. století, kdy hudební kultura stále vzkvétala, byl rozdíl mezi hudební kulturou na venkově a kulturou ve městě. Souviselo to s hustotou obyvatelstva, která byla ve městě na rozdíl od venkova, logicky vyšší. Tím pádem bylo i více možností produkce, ať už se jednalo o prostředí krčem, což platilo i pro venkovskou kulturu, nebo o městské slavnosti, či v lepším případě byli ti šťastnější zaměstnáni královskou smetánkou pro své pravidelné hudební pobavení. Většina hudebníků (trubačů) tedy směřovala své působení směrem k městu. Některá významnější města, stejně tak jako doposud zámecký dvůr, též postupně začínala hudebníky zaměstnávat, a ti pak hráli při zmiňovaných městských slavnostech, nebo se stali trubači hradních věží. Zde oznamovali příjezd cizinců, ale i blížící se pohromy. V průběhu 13. století se trubači seskupovali do společenstev a vystupovali společně jako těleso. Dalo by se říci, že toto těleso by mohlo být považováno za takového předchůdce dechového orchestru. Tato seskupení pak hrávala při různých příležitostech pro vrchnost a byla velice oblíbena. Sám Karel IV. měl trubačské umění velmi rád. Za jeho vlády mu kolem roku 1360 dokonce dva trubači dlouhá léta sloužili. Ročně jim za své služby platil 20 kop grošů, za což se v oné době dal pořídit velký dům (Koukal, 2007, str.16). Renesance byla další z velmi významných období a zvláště potom vrcholná renesance přinesla zdokonalení a novinky v hudební oblasti. Došlo zde k vynalezení a zdokonalení některých dechových nástrojů, například pozounu, nebo v patnáctém století se konečně ustálil tvar dnešní trubky. A hudba se začala zapisovat notovým písmem zvaným tabulatura4. Velkou zásluhu na formování dechových orchestrů měla nadále i armáda, která hojně využívala dechových těles před boji, po bojích, ale i přímo v boji. Na mysli mám nyní husitský zpěv a známý chorál Ktož jsú boží bojovníci, jímž zahnaly cizácké křižáky ještě před střetem. Od poloviny 16. století již

4

Tabulatura je náhrada standardní notace. Místo not se zapisovaly hmaty na nástrojích. V dnešní době se tabulatur využívá ve hře na kytaru (stisk prstů na hmatníku).

6

vidíme stálé zámecké hudební soubory. „Prvenství mezi stálými šlechtickými kapelami získal proslulý rod Rožmberků.“ (Koukal, 2007, str. 17). Postupem času však kapel přibývalo. Nejvýznamnějším souborem na našem území a po celé Evropě však byla habsburská kapela, která zde působila od roku 1583 do roku 1612. Po Bílé hoře nadešel menší útlum muzicírování, protože zemi opouštěli nekatoličtí kněží a nuceni odejít byli i mnozí šlechtici se svými muzikanty. Netrvalo tomu ale dlouho a hudba si našla znovu cestu vzhůru ke své oblíbenosti. Další významné orchestry se v Čechách zrodily od druhého desetiletí 18. století. Byly jimi například kapely na zámcích Černínů, Thunů, nebo Morzinů. Nejhojnější počet zámeckých kapel byl však ve Slezsku a na Moravě, kde se i v největším počtu nejdéle udržely. Bylo to například v Náměšti nad Oslavou, ve Valticích, či v Telči. V Čechách bych zmínil snad jen lobkovickou kapelu hrající ještě dlouho do 19. století. Na přelomu 18. a 19. století byly velké dechové orchestry nahrazovány menšími dechovými harmoniemi, které jsou pravděpodobně přímými předchůdci dnešních dechových orchestrů. Stávalo se tak převážně z finančních důvodů. Harmonie se skládaly z hráčů na hoboj, lesní roh a fagot. Často se jednotlivé nástroje zdvojovaly. Po přelomu 18. a 19. století se zapojovaly další nástroje jako klarinet, občasně flétna a trubka. Po trubce se pomalu ale jistě začaly žestě stávat čím dál tím více oblíbenějšími a užívanějšími nástroji, a proto se dostávaly z městských trubačských a hradních spolků právě do těchto kapel. Velký dík můžeme dát hlavně armádním hudebním kapelám, které tyto nástroje díky svým dynamickým a tónovým možnostem od samých počátků využívaly. Dechové harmonie pak často hrávaly v zámeckých zahradách za noci serenády a nokturna. Hlavně ovšem hrály veškeré šlechtické akce, jimiž byly plesy, hony, hostiny nebo taneční radovánky, kterými se panstvo na zámeckých dvorech často bavilo (Koukal, 2007, str. 18 - 20). Jak si jistě každý všiml, tak se doposud hudba ve velkém produkovala pouze tehdy, pokud šlo o šlechtické pobavení. Hudebníci z orchestrů, poté z harmonií totiž byli poddanými vrchnosti. Z toho vyplývá, že nemohli hrát mimo zámecký dvůr. Změna však přišla v dobách národního obrození. Hudba se ze salónů a zámeckých zahrad šlechty, kam se pouhý měšťan nedostal, začala pod vlivem nastupujících hospodářských a sociálních změn stěhovat i na veřejná prostranství. Dechové orchestry hrající do této doby pouze šlechtě již mohly veřejně hrát a rozveselovat tanečníky a posluchače na měšťanských plesech a venkovských zábavách. Díky tomuto jevu a politickému uvolnění si svoje kapely zakládala mnohá 7

města a kapel tak přibývalo. O kvalitu hudební přípravy se starala tzv. Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. V národním obrození mimo jiné vznikalo mnoho tanců, lidových písniček, jako například Bývali Čechové, a nemálo vzruchu vzbudil zrod české polky jako protipólu vídeňského valčíku. V této době celkový zájem o hudbu razantně vzrostl. Konalo se mnoho koncertů, kde se česká dechovka a obzvláště česká polka stávala žánrem oblíbeným u všech věkových kategorií. „Zažloutlé stránky dobových novin jsou svědky toho, že například roku 1855 se jen Praha stala dějištěm 67 koncertů (nejvíc jich bylo v dubnu), kde samozřejmě nechyběla ani hra na dechové nástroje.“ (Kouka, 2007, str. 23). Každá kapela však koncertovat jen tak nemohla. Městské publikum si už vyžadovalo dobré umělce namísto falešných šumařů, kterým na kvalitě tónu až tolik nezáleželo. Muzikanti kvalitních městských muzik bývali často zkušení vysloužilci z vojenských hudeb. Vojenští muzikanti byli totiž tehdy pro civilní hráče téměř nedostižným vzorem.

2.2 Význam Františka Kmocha „Kmoch svojí taktovkou otevřel čistý pramen národní písně. Ta Kmochova taktovka čtyřicet let ovládala znamenitou družinu hudců, na její znamení se zvedal kvas života, ať už v taneční nebo koncertní síni, na táborech či na pochodech neb cvičení sokolských... Poslední slovo o zemřelém kapelníkovi nebude ostatně promluveno dnes, neboť jeho jméno náleží dějinám české hudby a jeho památka přežije upřímné vzpomínky současného pokolení, které s ním bylo spjato.“ (Koukal, 2007, str. 30). František se narodil v srpnu roku 1848 v městečku Zásmuky nedaleko Kolína. Již od samého mládí slýchával líbezný hlas své maminky Kateřiny prozpěvující národní písničky a zvuk klarinetu, na který hrával jeho otec Jakub. Ten si klarinetem přivydělával jak na vesnických tancovačkách, tak i v kostelech. (Koukal, 2007, str.30). Tudíž František vyrůstal v hudební rodině a samozřejmě mu lidovka přirostla k srdci. Už když nastoupil do obecné školy, tak jeho učitel poznal hudební talent mladého hocha a dál jej v něm rozvíjel v oblasti rytmu, melodie a hlavně ve hře na housle. Dále jeho studie pokračovaly na nižší reálce v Kolíně. Toto město si okamžitě velice oblíbil a nosil ho celý život ve svém srdci. Po studiích, jež dokončil 8

v Praze, Kmoch zahájil svou kariéru učitele ve vesnici nedaleko Kolína, kde potkal svého budoucího dlouholetého hudebního mecenáše barona Theodora Karla Hrubého z Jelení, který mu vbudoucnu několikrát pomohl. Jako učitel z vesnice docházel kvůli přivýdělku učit do zmiňovaného města děti majetnějších rodičů hře na housle. Častěji však chodil vypomáhat ve zdejších kapelách hrajících na tanečních zábavách a to téměř denně. V této době se rodila i první jeho díla, která komponoval pro vesnickou

kapelu,

se

kterou

hrával.

On

však

nebyl

jediným

učitelem

přivydělávajícím si muzicírováním, neboť učitelský plat učiteli peněženku zrovna nepřeplňoval. Koncem roku 1870 se stal šéfem taneční kapely pětašedesátiletého Josefa Borčického, kde do té doby vypomáhal pouze jako host. Brzy si vybudoval velkou autoritu i u starších muzikantů, jelikož měl výborné organizační schopnosti a hráčům to přinášelo více peněz. Větších úspěchů pak docílil se sokolskou kapelou, na jejíž místo kapelníka byl později zvolen. Ta se brzy rozrostla z malého počtu hráčů až na dvaadvacet muzikantů. Zde Kmoch jako kapelník říkával: „S tím už roztočíme celý svět.“ Působení v kapele mu však zabíralo dost času, tudíž na učení už moc energie neměl a stal se tak terčem úředních připomínek mnohdy jazykem ostřejším. Tehdy přišlo nejspíš první zapůsobení barona Hrubého. František byl přeložen do vesničky Solopysky, kde měl být dokonce ředitelem a správcem pětitřídní obecné školy s výrazně zvýšeným příjmem. (Koukal, 2007, str.33). Po čtyřech letech jeho učitelské kariéry přišlo na návrh kolínského okresního hejtmana Josefa Brechlera suspendování pro hrubé zanedbávání učitelských povinností (později zjištěno, že pravou příčinou suspendování byly politické postoje, které se rakouským úřadům nelíbily) (Wikipedie, 2014, František Kmoch). Zde už nepomohly ani přímluvy barona Hrubého. Kmochova kariéra tak skončila, a jelikož byl u svých žáků dosti oblíbený, tak se spolu těžko loučili. Jedna z uplakaných holčiček mu dala na památku hadrovou panenku. Na holčičku pojmenovanou Andulka Šafářová František dlouho vzpomínal, a tak jí později věnoval upravenou dodnes známou písničku „Andulko Šafářová.“ (Koukal, 2007, str.34). Jelikož přišel o pravidelný učitelský plat, musel se živit svou kapelou. Přestěhoval se tedy do Kolína. V tento okamžik přišla znovu pomocná ruka od barona Hrubého. Jeho kapela se stala přímou součástí Sokola Kolín, což mu zajistilo alespoň polovinu předchozího příjmu. Poté Kmocha jmenovali i městským kapelníkem a městská rada mu dala další příplatek za vyučování zpěvu na reálce. A 9

Kmoch se poté stal i členem Sokola, kterému zůstal věrný až do konce života. Ten mu byl nápomocen například při otevření vlastní hudební školy. Nutno dodat, že členové jeho kapely byli samí amatéři, pracující jako živnostníci, obchodníci, řemeslníci, nebo zde hráli například i hráči bez stálého zaměstnání. Těm se Kmoch snažil alespoň nějaký podřadný přivýdělek dále zajistit. František Kmoch chtěl, aby jeho kapela byla mnohem lepší než ostatní civilní orchestry, a tak hráli a zkoušeli i v průběhu dne. Za další se snažil kupovat nové hudebniny, dával opravovat hudební nástroje, ale i nové získával. To vše však stálo ročně mnoho peněz, které Kmoch nelehko sháněl, protože městská pokladna k němu příliš štědrá z důvodu nepřejících lidí, nebyla. Dokonce si městská rada najala Kmochovu kapelu k uvítání slavnostního vlaku Moravanů a slíbenou odměnu potom kapele odmítla vyplatit (občané Kolína nakonec uspořádali sbírku). Po těchto zkušenostech často odcházeli výborní muzikanti hrát do kapel jiných měst za lepšími celkovými podmínkami. Tehdy veřejně prohlásil: „Nebýt věna, kteréhož mně má choť přinesla, byl bych i já za nynějších poměrů hotov jako jiní kapelníci... Hudba jsouc jinak působivá, krásná, bohužel neživí ani kapelníka, ani členstvo, jsouc pouze jen vedlejším zaměstnáním, a nešťastník ten, kdo pouze na ni odkázán jest...“ (Koukal, 2007, str.35). I sám František Kmoch obdržel spoustu zajímavějších nabídek. Jedna z nich přišla roku 1878 telegramem dokonce od bulharského knížectví, ale ani tato životní šance ho nedokázala zlákat. Po roce 1900 přišel obrovský zvrat, kdy Kmoch svou vytrvalostí dokázal, že se jeho kapela stala plně soběstačnou a nemusela již hrát za směšnou almužnu od pánů měšťanů. Kapela se postupně rozšířila na takový počet hráčů, že kapelník měl k dispozici orchestr dechový, taneční a smyčcový. K nápomoci mu byl příchod zkušených vysloužilců z vojenských kapel. Tudíž byl orchestr schopen zvládat bez problémů třeba Dvořákovy Slovanské tance, opery a podobný náročnější repertoár. Kdekoliv muzika zahrála, sklízela obrovské ohlasy, které se rozletěly do všech koutů Čech, Moravy i Slezska. „Podle oficiálních údajů z brožury Sokol kolínský (vydána v Kolíně roku 1929) absolvovala Kmochova kolínská kapela za téměř 40 let zhruba 1100 zájezdů a výletů!“ (Koukal, 2007, str. 38). Česká muzika pod vedením Františka Kmocha úspěšně bodovala i za hranicemi. Na počátku všeho stál zájezd do polského Krakova. Po něm přišel zájezd do Budapešti a následně největší a nejdelší zájezd roku 1896 do bývalého carského 10

Ruska. Ani na jednom vystoupení Kmochova kapela neselhala. Naopak sklízela dále samý úspěch. Poslední úspěšnou cestou do zahraničí se stala cesta končící v samotné Vídni. Poté další zahraniční nabídky, včetně několika nabídek z Ameriky, Kmoch s díky odmítal. Důvodem však mohly být již narůstající zdravotní problémy. Postupně tento velikán své doby skoro oslepl a navíc měl stále větší potíže se sluchem. I přes tyto problémy se přemáhal a snažil vést kapelu a tvořit své skladby stále dál. V zimě roku 1911 ho přemohla silná angína a jeho síly mu dále odcházely. V dubnu roku 1912 pak Kmoch naposledy vydechl. Pocty velkému hudebníkovi se však dostalo. V polovině následujícího roku byl Sokolský ostrov, kde Kmoch často hrával, přejmenován na Kmochův a v ten samý čas byl odhalen jeho pomník, který byl následně za německé okupace zničen a roku 1948 při mohutné oslavě stého výročí Kmochova narození znovu obnoven. V budoucnu vznikl i kolínský Klub přátel Františka Kmocha zaměřující se na propagaci jeho tvorby a spolupracující na organizaci hudebního festivalu Kmochův Kolín. „Roku 1998 při příležitosti 150. výročí jeho narození vydala Česká národní banka stříbrnou pamětní minci s jeho portrétem v nominální hodnotě 200kč.“ (Wikipedie, 2014, František Kmoch). Během svého života se stával vzorem mnoha hudebníků a kapel. Navíc věnoval českým zemím nemalé množství svých skladeb, jež se hrály a hrají dodnes. Mezi jeho nejznámější, krom výše zmiňované upravené písničky Andulko Šafářová, patřily například skladby Muziky, muziky, Ještě já se podívám, Pod našima okny, Zelení hájové nebo třeba pochod Kolíne, Kolíne. Ten se stal hymnou nejen pro Kolíňáky. Jeho opus je ovšem daleko větší. Přesné údaje o počtu skladeb však nejsou známy. Životopisec Ladislav Kebrle uvádí číslo 560. Jiní odhadují Kmochův opus plus mínus na půl tisíce skladeb. Jeho dcera Anna se domnívala, že její otec složil okolo 300 kusů (Koukal, 2007, str. 42). Každopádně z toho vyplývá, že František Kmoch byl a navěky již zůstane autorem velmi plodným a váženým. Neměli bychom však zapomenout i na další velké skladatele této a o něco pozdější doby. I oni byli svými činy a díly nápomoci k rozvoji tohoto žánru. Jejich jména jsou neméně velká a neméně známá. Každý milovník dechovky, jak se říká „dechovkář“, by měl vědět, že mám na mysli Karla Hašlera, Josefa Poncara, Karla Vacka a Jaromíra Vejvodu, jehož píseň Škoda lásky obletěla milionkrát celý svět

11

kolem dokola a i v dnešní době je natolik oblíbená, že se stále hrává ve světě v několika jazycích.

2.3

Kmoch všem ukázal cestu vzhůru Kmochův úspěch se stal inspirací mnoha dalším hudebníkům. Ti když viděli,

jak František Kmoch slaví se svým orchestrem obrovské úspěchy, stal se jim již za svého života velikým vzorem. Věděli však, že za tím stojí velká práce, snaha a úsilí. Nezbývalo než pracovat s orchestry a kapelami stejným způsobem a úspěch se časem dostaví sám. A také tomu tak bylo. Kvalita orchestrů opravdu stoupala a hezká muzika se stávala stále žádanější. K tomu přispěl i následný společenský vývoj sílícího národního uvědomění. Zvyšoval se zájem veřejnosti o rozmanité akce tehdy už neodmyslitelně spojené s vyhráváním jejich oblíbených kapel. Nejvíce kvalitních kapel samozřejmě vyhrávalo ve městech. Z venkovských kapel se na Moravě tenkrát proslavila především kapela Hanácká hudba z Kojetína a známá byla i kapela v Uherském Brodě (Koukal, 2007, str. 47). „Od 60. let 19. století se dechové kapely rozšířily také v národopisně výrazných oblastech Čech a Moravy, především na Hané, na Slovácku, Lašsku, na Chodsku a v Pošumaví.“ (Kapusta, 1974, str. 39). Nástrojové obsazení v jednotlivých kapelách bylo složeno s instrumentů žesťových a dřevěných. Již od poloviny let 19. století přicházel rozkvět dechových kapel, kde převládaly žesťové nástroje, klarinety a nesměl chybět samozřejmě buben. Toto složení přetrvalo dodnes. Koncem 19. století se objevil nový druh dechového orchestru zvaný koncertní. Vznikaly především ve velkých městech, kde kapelník jako živnostník zaměstnával jednotlivé muzikanty. Mezi hráči už převládali profesionální hudebníci. Často vysloužilci z vojenských hudeb. Orchestry se staly oblíbenými hlavně u střední vrstvy (úředníci, učitelé…) (Koukal, 2007, str. 49). Negativní vliv na civilní hudebníky přišel se začátkem první světové války v červenci roku 1914. Nastalo omezení kulturního života a odchod muzikantů na frontu, odkud se mnozí již nevrátili.

12

2.4 Vznik československého státu dechovce prospíval Když po první světové válce vznikl československý stát, objevila se v lidském srdci naděje na lepší život v novém demokratickém státě. Tuto naději doprovázelo celostátní veselí, jemuž velkou mírou přispívaly dechové kapely. Hrály kapely amatérské, ale i profesionální dechové orchestry. Do těchto těles se s chutí zahrát si a pozvednout úroveň navracela většina hudebníků z českých legií. Ostatní obsadili místa v dechových orchestrech československé armády. Ve zmiňovaných civilních kapelách zaujímali vysloužilci místa předních hráčů, ale i dokonce vedoucích orchestru. Krom toho dále vyučovali na hudebních školách a tím se starali o zásobu budoucích hráčů v kapele. Dobrá hospodářská situace po válce otevírala dveře i dalšímu rozvoji poslechové hudby. Kapely rozšiřovaly repertoáry o hudební doprovody k moderním tancům, které se k nám dostávaly ze zahraničí. Udržovala se tradice jak městských hudeb, tak i hudeb zaměstnaneckých. Dokonce vznikla novinka ve formě kapel dětských. Takové byly známy například ve Vysokém Mýtě, či Hukvaldech. Když pak hráči dospěli, neměli nejmenší nouzi o místo v normálních souborech (Koukal, 2007, str. 75). V dvacátých až třicátých letech 20. století začala zlatá éra české lidovky. Stalo se tak díky technickému rozvoji hromadných sdělovacích prostředků a nakladatelskému podnikání. Jednotlivá hudební díla si nechávali autoři vydávat, a tudíž se jejich tvorba dostávala k zájemcům do všech koutů vlasti. Nápomoci přišel potom rozhlas, gramofonové desky a v té době částečně již i film (Koukal, 2007, str. 76). Nenáročná

lidovka,

díky

své

snadno

zapamatovatelné

melodii

a

jednoduchých slov ze života, vycházela hlavně z úst prostého lidu, jež si jejím kouzlem zpříjemňovali pracovní dobu na polích, ve fabrikách a jiných robotách. Po práci letěly její tóny z oken sálů, kde se konaly městské bály, či venkovské tancovačky. Dále se pak hrávalo například při oslavách narození potomka, nebo naopak nebožtíkům na pohřbech. Česká lidovka se tak stala na desítky let nejvíce rozšířeným žánrovým druhem populární hudby u nás. Během těchto zlatých let dechové hudby v naší vlasti působilo asi 2000 kapel. Tento ohromný rozmach dechovky trval až do počátku německé okupace (Koukal, 2007, str. 131). 13

2.5 Druhá světová válka vývoj dechovky na čas utlumila Pro dechovku však začátek druhé světové války konec neznamenal. Dechové orchestry mohly po velkou dobu okupace hrát i nadále. Kapelníci museli jen včas odevzdat seznam hraných skladeb. Nesměly se totiž hrát skladby „židovských“ autorů a posléze, když začala válka, nemohly být hrány ani skladby autorů ze spojeneckých zemí. Postupně se zakázala i díla sovětská. To ovšem české lidovce příliš nevadilo. Zhoršení situace přišlo v dubnu 1941, kdy Němci zakázali taneční zábavy. Důvodem bylo tvrzení, že je nevhodné, aby se obyvatelé radovali, když němečtí vojáci hrdinně nasazují životy na frontě. Hrálo se tak pouze k poslechu. Další přiostření nastalo po úspěšném pražském atentátu na německého protektora Heydricha, kdy byly mnohé kapely poslány do Německa za účelem nuceně hrát nasazeným vojákům (Koukal, 2007, str. 141-142). Muzikanti se však příliš nebáli. V nelehké a neradostné době německé okupace každá česká písnička s vlasteneckým obsahem lid povzbuzovala. Povzbuzení přinášelo i společné vystupování většího množství muzikantů, než bylo v kapelách obvyklé, jako třeba roku 1944, kdy v pražské Lucerně koncertovalo až 70 hudebníků z Jičína. Němcům naštěstí vůbec nedocházelo, jaký to má pro obyvatele naší země vlastenecký význam. Tudíž přišlo další využití situace. Uspořádaly se koncerty, na nichž hrál orchestr, který měl 200 členů a dirigovala ho elita 22 skladatelů. Mezi nimi již výše zmiňovaný Jaroslav Vejvoda, Josef Poncar nebo Karel Valdauf (Koukal, 2007, str.143). V tento čas se již začínaly blížit dny očekávaného osvobození a konce této nesmyslné a kruté války, která si vyžádala životy více než 55 milionů lidí. Očekávaný lepší život po konci druhé světové války však zcela nenastal. Naopak nastalo období často negativních změn a jen minimálních pozitiv. Těmi byla například zestátnění České filharmonie, či budování hudebních vysokých škol. Roku 1946 vznikla Akademie múzických umění (AMU) v Praze a Janáčkova akademie múzických umění (JAMU) v Brně hned o rok později. Také tradice festivalu Pražské jaro má počátky v roce 1946. Než se však Československo stačilo vzpamatovat z války, prosadil se již u nás komunismus se svým ne zcela uznávaným a milosrdným režimem, který trval téměř 41 let. Lidé po celé republice toužili v poválečném období po zábavě. Té se jim ovšem nemohlo dostatečně dopřát. Poptávka po dechovce převažovala nad nabídkou, 14

protože Němci za okupace taneční zábavy, plesy či bály postupně zakázali. Komunisté pak posunu a rozvoji civilní dechovky vpřed příliš nepomohli, jelikož zrušili soukromá hudební vydavatelství. Jejich práva převzalo Národní hudební vydavatelství Orbis (předchůdce Supraphonu). Časem byla zrušena kapelnická živnost, což znamenalo to, že soukromí jednotlivci nemohli mít vlastní kapelu. Odůvodněno to bylo slovy, že kapelníci vykořisťují své hudebníky a tento významný krok bude nápomoci pro budoucnost lidových dechových souborů. Zrušení kapelnické živnosti postihlo i osobnost Jaromíra Vejvody. Kromě toho se přísně zakázalo hrát písničky emigrovaných autorů. Dále se v některých textech hledaly skryté politické jinotaje, ačkoliv tam většinou žádné nebyly (Koukal, 2007, str.150). Nejen dechovka však byla těmto ostrým šípům terčem. Utlačována byla například i prvorepubliková opereta, či další odborné žánry. Výtkou jim byla hlavně apolitičnost, kterou buržoazie využívá pro ovlivnění převážně dělnické třídy. Dechovka však i přes nepřejícné politické snahy přežívala nadále. Český lid si nenechal vzít to jediné, v čem přežívala jejich naděje na lepší život. Tu téměř nesplnitelnou touhu po spokojeném životě lidé vkládali do melodií a textů jejich oblíbených a stále všude zpívaných písní. Ať už se jednalo o volný čas, pracovní chvíle, manifestace, lidové veselice nebo o synonymum poválečného období, čímž byly brigády na „stavbách republiky“. Na brigády přicházeli převážně mladí lidé, jejichž bratry a sestrami se stávaly krumpáč, lopata či hrábě. A právě i zde vylétaly z jejich úst líbezné notičky známých masových písní5. Dalším oblíbeným žánrem zmiňované doby a pracovního ruchu se stala trampská píseň6 (Koukal, 2007, str.153). Také vojáci Československé lidové armády nezůstávali v pozadí a často své kroky doprovázeli zpěvem rozléhajícím se po širém okolí. Lid si tento druh zábavy prostě odepřít nenechal a dechovka spolu s kulturou spojenou nabírala sil stále více a vítězila tak nad nepřejícím režimem. Onen den, kdy si znovu dobude své místo na vrcholu se pomalu, ale jistě blížil. Na své si znovu začínali přicházet obyčejní lidoví hudebníci. Vznikala nová tělesa. Jedním z tehdejších profesionálních těles, jež se

5

Masová píseň je umělá píseň s textem společenskopolitického obsahu, určená ke kolektivní interpretaci. 6

Trampská píseň je další žánr jednoduchého nápěvu, který vznikl ke kolektivní interpretaci často romantického nádechu. V dnešní době je znám hlavně u táborových ohňů s doprovodem kytary a hromadného zpěvu.

15

zrodilo roku 1948 na podnět ministra kultury, bylo těleso zvané Československý státní soubor písní a tanců (Koukal, 2007, str. 154). „Nemohu opomenout Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů (BROLN) založený roku 1952 z podnětu Jaroslava Juráška (1925 - 2005), jenž byl jeho uměleckým vedoucím od roku 1967.“ (Koukal, 2007, str. 154). „Od roku 1955 se každý srpen konají, za účasti desítek tisíc návštěvníků, Chodské slavnosti písní a tanců v Domažlicích - jako vzpomínka zdejší vítězné husitské bitvy 14. 8. 1431.“ (Koukal, 2007, str. 154). Významným zlomem se stal fakt, že dechové soubory po roce 1950 dostaly do péče dobrovolnické organizace, například závodní kluby ROH nebo zemědělská družstva. Dechové kapely se staly jejich reprezentanty. Jelikož byly tyto organizace státem hojně dotované, měly tudíž finanční prostředky na ošacení kapely, nástroje, zkoušení, vystupování a často i na zájezdy (Koukal, 2007, str. 154). Lidovka tak znovu sloužila ve svém autentickém znění a se svými klasickými starými prvky jako doprovod ke společenskému dění. Právě ustálenost hudebních a textařských znaků s vlasteneckým laděním zajistila lidovce trvalou oblibu. Nejoblíbenějšími skladateli byli stále Karel Vacek, Jaromír Vejvoda, Josef Poncar a Karel Valdauf. Asi bych neměl opomenout ve své práci ani Karla (Karola) Pádivého. Ačkoliv povznesl kulturní žití z větší části na Slovensku, a to převážně v Trenčíně. Jeho skladby jsou známy a oblíbeny stejně tak i u nás. Jeho nejznámější skladba Pochod textiláků je dokonce známa po celém světě. To, že významnou část života věnoval městu Trenčín, kde i nakonec zemřel, je zjevné i z toho, že si město každé tři roky připomíná jeho význam celoslovenským festivalem velkých dechových orchestrů nazvaným Pádivého Trenčín. Po jeho smrti roku 2004 se mu dostalo i ocenění, které prezident SR Rudolf Schuster předal do rukou skladatelova syna Jaroslava Pádivého (Koukal, 2007, str. 155).

2.6 I televize podala pomocnou ruku Vznik televize neznamenalo pouze zrození konkurenta Československému rozhlasu, ale naopak to byl ohromný krok kupředu, který přišel nápomoci i dechové muzice. Zahájení vysílání přišlo roku 1953 a uskutečnilo se kde jinde, než v hlavním městě Československa. Po Praze to bylo televizní studio Ostrava, jež mělo premiéru 16

roku 1955. Rok na to začala vysílat televize v Bratislavě. Od roku 1958 již existovala možnost oboustranné výměny televizního signálu mezi Prahou a Bratislavou. Slovenští umělci, pokud měli vystoupit v českém vysílání, tak nemuseli cestovat desítky až stovky kilometrů do pražského studia a samozřejmě tomu bylo i naopak (Koukal, 2007, str. 161). Pro dechovku, jelikož pracovníci televize oproti dnešní době měli k dechovce velmi kladný vztah, tato situace znamenala možnost ukazovat se ve vysílání celému národu a dostat se tak do povědomí. A také si svou pozici ve vysílání brzy našla, což diváci velmi přivítali. Prostřednictvím televize mohli nejčastěji sledovat například Švitorku Vladimíra Adamského, Starošumavskou dechovou muziku ze Sušice nebo třeba populární dechovou hudbu ze slovenské dědiny zvanou Maguranka, jež je velmi známá i v dnešní době. Jiné kapely, které nevyužívaly moderních prostředků zvýraznění se držely staršího stylu, čímž bylo nahrávání gramofonových desek. Nejznámější a dá se říci i nejžádanější nahrávající dechovkou tohoto období se stala kapela Mugraueři z Křenovic na Šumavě pod vedením kapelníka Václava Mugrauera. „Její muzikanti zpívali bez aparatury, tedy vskutku lidově. A jaké písně posluchačům nabízeli? Krásná pasačka, Teče potůček bublavý, Přeletěly vlaštovičky, Když do oka se slza vloudí...“ (Koukal, 2007, str. 162). Mugraueři v padesátých letech 20. století prodali několik set tisíc gramodesek. Nejen však u nás, ale dokonce i v Rakousku a Německu (Koukal,2007, str. 162). Roku 1960 v Československé socialistické republice podle statistiky vyhrávalo už 2213 dechových souborů. Nejvíce jich sídlilo okolo Uherského Hradiště na Moravě. Z jihočeských dechovek zde již vyhrávaly a stále dnes vyhrávají např.: Vlachovka, Budvarka, nebo Iglovanka z Českých Budějovic (dnes známa pod jménem Jihočeští rodáci) (Koukal, 2007, str. 162).

2.7 Osobnost Ladislava Kubeše Asi se nestane, že by milovník dechové hudby jméno Ladislav Kubeš neznal. Pro nás milovníky dechovky je to osobnost. Ladislav pochází z Jižních Čech, kde se 23.2. 1924 se svým bratrem Stanislavem (dvojčetem) narodil. Jeho otec Matěj byl kapelníkem dechovky a hrával na křídlovku. Z toho vyplývá, že se Ladislav narodil v hudební rodině. Jeho otec od počátku vedl první kroky. Naučil ho hrát na 17

baskřídlovku, tubu a trombon, na který v pozdější době absolvoval Pražskou konzervatoř. Jako muzikant působil, kromě otcovy dechovky, v divadelním orchestru v Českých Budějovicích a v Mariánskolázeňském symfonickém orchestru (Koukal, 2007, str. 164). Počátek skládání jeho písní přišlo při službě u vojenské hudby v Jindřichově Hradci. Po návratu do civilu se pak skládání věnoval plně dál. Život však neměl vůbec lehký. Pracoval stejně jako jeho otec v cementárně, kde tahal těžké kvádry. Po návratu z práce přišel čas na komponování, který končil až v pozdních večerních hodinách. K tomu všemu Kubeš narážel na fakt, že o jeho tvorbu vydavatelství u nás dlouho neměla zájem. To ho neodradilo a začal se orientovat na západní Evropu s nadějí, že tam se prosadí. A tak se stalo. Zahraniční zájemci si ho našli. Začínal ve Vídni u vydavatelství Kliment, pak přišel německý vydavatel Halter, poté měl velký úspěch pod Maxem Leemannem působícím ve švýcarském Curychu a nakonec nalezl tu správnou cestu u pana Ernsta Mosche z Německa. Tomu se podařilo v německy mluvících zemích prodat přes milion gramodesek s Kubešovou dodnes úžasnou Jihočeskou polkou (Koukal, 2007, str. 164 - 165). Dále pak dával noty tisknout do tiskárny, které poté podle nástrojů zkompletoval a pomocí pošty za své poštovné rozeslal na adresy kapelníků po celé republice. A tak se dostávaly skladby třeba jako Na Šumavě je dolina, Borkovická polka, Na břehu blanice, Na krásné Šumavě, Borkovský luka do povědomí všech. Kubeš upravil či vytvořil téměř 400 skladeb. K nim tvořili slova velcí textaři jako František Vršecký, Ladislav Jacura, Miloň Čepelka nebo třeba Zdeněk Beneš, jehož nejznámější text vytvořil k písni Moje česká vlast, která se stala v České republice obrovským hitem (Koukal, 2007, str. 165- 166). „Nosiče s ním vydal roku 1991 Multisonic; prodal přes 100 000 kusů.“ (Koukal, 2007, str. 166). Jeho popularita už déle přehlížet nešla a konečně si ho všimla česká vydavatelství Supraphon a Panton, jež mu časem vydala LP. Roku 1986 mu vydala LP dokonce i firma Apon z USA, které se nejvíce zalíbila píseň Nad Lužnicí svítá. „V Rakousku Kubeš dominoval zejména u vydavatelství Adler Musikverlag a Koch Musikverlag.“ (Koukal, 2007, str. 166). Po roce 1989 však přišla změna k lepšímu, jelikož si Ladislav Kubeš založil své Kubešovo hudební vydavatelství a právě to vydalo obrovský počet zvukových nosičů. Ty byly časem ozdobeny zlatými deskami. Kazeta a CD Pod tou naší starou 18

lípou se vyšvihla až k platině. Její nosiče byly nahrány dodnes oblíbenou kapelou Veselka, kterou řídí Kubešův syn (Koukal, 2007, str. 166). Od roku 1995 každý třetí červencový víkend je Kubeš připomínán ve městě Soběslav, kde se koná za účasti několika kapel, a to nejen z České republiky, festival Kubešova Soběslav. Zde samozřejmě každoročně, až do své smrti 26.8.1998, s taktovkou v ruce účinkoval sám velký Ladislav Kubeš.

19

3. Dechové orchestry a kapely od poloviny 20. století

3.1 Prudký vzestup populární hudby na úkor lidovky V 60. letech 20. století se začala velmi rychle dostávat do obliby populární hudba. Ta pro dechovku znamenala velkou konkurenci, ačkoliv se dlouhou dobu tyto žánry prolínaly a doplňovaly. Avšak já si myslím a doufám, že se příliš nepletu, když řeknu, že nástup těchto dalších hudebních žánrů se stal počátkem pozdějšího poklesu oblíbenosti dechové muziky. I když hlavně starší lidé a na venkovech ještě i mladší populace lidovku dále preferovala, tak tehdejší střední generace si již oblíbila právě hudbu populární a to především swing a pop. Mladší generace pak poslouchala hudbu rockovou, která se postupně prosazovala stále víc a víc. Roku 1963 pak vznikla první rocková skupina Olympic. Hudbu a celkový společenský život v srpnu roku 1968 v našem prostředí negativně ovlivnil vpád vojsk Varšavské smlouvy, jež byl z velké části tvořen vojsky sovětskými. Pro dechovku to na určitou dobu znamenalo stejné omezení, jako za Hitlerovské okupace, o níž jsem se již zmiňoval v jedné z předchozích kapitol. Opěrnými body se staly hromadné sdělovací prostředky. Rozhlas a televize vysílaly nové zajímavé hudební pořady a tím udržovaly dechovku v popředí veřejnosti a zájmu. Největší oblibu si získal dlouholetý cyklus Sejdeme se na Vlachovce (Koukal, 2007, str. 169).

3.2 Éra Moravanky Jana Slabáka Jan Slabák narozen 24. 3. 1941, se svými činy zapsal nadobro do dějin České a hlavně Moravské dechovky. Pocházel z rodiny, která melodiemi lidových písní doslova žila. Již od mládí začal hrát na trubku. „Mé praktické muzicírování začalo však teprve ve chvíli, kdy jsem přišel na měšťanku do Kyjova. Tehdy tam právě začínal stavět dětskou dechovku zanícený muzikant, učitel na místní měšťanské škole Josef Frýbort, vzpomíná Jan Slabák, který si svého učitele velmi považuje.“ (Koukal, 2007, str. 180). Dalších zkušeností získal od Josefa Šindlera, hráče na křídlovku v kapele Skoroňáci, a poté roku 1956 zamířil rovnou na brněnskou konzervatoř. Po absolvování konzervatoře se stal členem Státní filharmonie Brno a současně ještě 20

spolupracoval s několika orchestry. Byla to malá dechovka, ale i taneční a jazzové orchestry. (Koukal, 2007, str. 180, 181). A tehdy tohoto výborného muzikanta, prvního trumpetistu Brněnské Státní filharmonie, začal velmi trápil fakt, že zájem o dechovku na našem území značně upadá. Rozhodl se tedy převzít tuto situaci do svých rukou a pokusil se znovu dostat dechovku na výsluní. A také se mu to povedlo. Mírně porušil tradici a obměnil do této doby zažitou formu dechovky. Vznikl „swing po slovácku“, jak ho Jan Slabák nazval a dokázal tím posluchače znovu zaujmout. „Využil jsem lidové písně, která je a bude vždy krásná a živá, do níž jsem vložil svůj muzikantský naturel i své interpretační zkušenosti. Spojil jsem klasickou profesionalitu se swingem a s citem pro lidovou píseň, ze které jsem vyrostl.“ (Koukal, 2007, str. 173). „Jak říká Bohumír Štourač:7 Honza přišel úplně s něčím novým, co se doposud nikde a nikdy nehrálo. Byla to především dravost a brilantnost každé sekce. Oni si to mohli dovolit, vždyť každý z nich byl vynikající instrumentalista ať z divadla či z filharmonie. Moravanka nastolila určitý vzor i pro nastupující mladé hráče. Každý se po určité době chtěl stát takzvaným Slabákem. A je to pochopitelné. Studenti měli určitý vzor ve hraní a dosáhnout Slabákových kvalit, byl velký cíl. Je pravda, že pro většinu hráčů nedosažitelný. Já jsem v té době hrál v rozhlase a ve Starobrněnské dvanáctce. Moravanka mně prostě učarovala, ale na druhou stranu jsme mi, co jsme hráli ve Dvanáctce dodržovali striktně klasický styl hraní a tím jsme se vlastně také lišili a měli svou tvář. S Moravankou jsem několikrát hostoval a bylo naprosto fantastické se okamžitě adaptovat na styl hraní, mám na mysli frázování, a plně si vychutnávat atmosféru, kterou Slabák svoji osobou dodával. Každopádně to co Moravanka přinesla dechovce, vidím jako velký posun v hráčském myšlení a možnosti brát dechovou hudbu jako virtuózní prostředí v hudbě.“ (Tkadlčík, 2012, str. 56). Zmíním se však hlavně o založení jeho kapely ,,Moravanka“, díky které toho docílil a o velké slávě tohoto souboru. Kapela Moravanka byla založena v roce 1972 právě Janem Slabákem, jež je dodnes ve věku 73 let stále jejím kapelníkem. Muzikanty si vybral sám ze svých známých. Byli jimi kvalitní a zkušení hráči většinou z brněnských orchestrů. Jméno

7

Bohumír Štourač, bývalý hráč BERO (Brněnský estrádní a rozhlasovýorchestr), OSB (Orchestr studio Brno), Starobrněnská 12

21

Moravanka vymyslel pan Slabák po ne příliš velkém rozmýšlení také sám a představení kapely s její následnou zlatou érou mohlo přijít. Kapelník začal návštěvou svého dobrého známého, redaktora zábavné hudby z brněnského rozhlasového studia, Ladislava Kozderky. Spolu domluvili termíny prvních nahrávacích frekvencí a představení veřejnosti bylo na světě. Okamžitě po kontaktu prvních tónů s lidským uchem nastal obrovský zájem o tuto kapelu. Do rozhlasu pak chodil jeden dopis za druhým sotázkami, co je to za kapelu a jestli je možnost slyšet jí častěji. Kromě pomoci rozhlasu dále pomohla také televize, jež od roku 1973 rozjela televizní pořad pod názvem ,,Vy neznáte Moravanku?“. K tomu ještě gramodesky a úspěšné tuzemské, či zahraniční zájezdy a fenomén byl na světě (Koukal, 2007, str. 174, 175). Zájem o Moravanku byl tak mohutný, že muselo dojít k výpovědím jednotlivých hráčů, včetně Jana Slabáka, ze zaměstnání a věnovat se pouze kapele. Slabák dokonce odmítl životní nabídku z Berlínské filharmonie od legendárního dirigenta Herberta von Karajana. Nikdo z muzikantů toho však litovat nemusel. Moravanka je dokázala s přehledem uživit (Koukal, 2007, str.181). Zcela bez problémů se však existence kapely neobešla. Samozřejmě se nějaké zrodily. Konkrétně je zde ovšem rozepisovat nebudu, jelikož nemám zcela přesné a důvěryhodné informace od jednotlivých hráčů ani od Jana Slabáka, tudíž bych nerad někomu křivdil. Pro tuto práci je určitě záslužnější sdělit informaci, že úspěch Moravanky až nečekaně rychle podnítil zrod mnoha dalších podobných orchestrů a to nejen na jižní Moravě, ale i v jiných koutech republiky včetně jižních Čech, a že Moravanka, ačkoliv s trochou změn ve složení pod vedením Jana Slabáka přežívá a koncertuje i nadále.

3.3 Vývoj dechovky od přelomu 21. století Jak už jsem řekl, po úspěchu Moravanky přicházela zrození mnoha dalších kapel, ale přišla i snaha zdokonalování souborů, jež už byly v té době hudebně aktivní. Šlo o snahu přiblížit se nebo dokonce překonat kvalitu zlaté Moravanky. Také v názvu nových souborů byla zřejmá snaha přiblížit se onomu velikánovi. Byl to počátek, kdy kapely volily své názvy s doposud ne tak častou koncovkou ,,-anka“. Určitě bych měl zmínit skvělou Mistříňanku, Stříbrňanku, či například Moravěnku, 22

která později vznikla z několika stávajících členů Moravanky. V Česku neopomenu na, již výše uvedenou, Veselku Ladislava Kubeše, Budějckou kapelu Ády Školky, Budvarku, nebo např.: Božejáky. Kvalitních těles přibývalo jako hub po dešti. Horší to začínalo být na přelomu 21. století s finanční stránkou jednotlivých těles. Po roce 1989 se dost výrazně zredukovaly finanční dotace do většiny státních organizací a institucí, které tento druh hudby podporovaly. Kapelníkům tak najednou chyběly finanční prostředky nutné pro chod kapely a nevěděli kde a jak je získat. Z tohoto důvodu některé kapely jednoduše zanikly (Koukal, 2007, str. 211). Na druhou stranu se povedlo několika dechovkám vzniknout. Byly to kapely podporované a popoháněné svými sponzory. Ne každá kapela však to štěstí v podobě svého vlastního sponzora měla. Aby toho nebylo málo, tak problém začínal být i v příležitosti ukázat se v televizním pořadu. Postupně dechovka z televize téměř vymizela. Důvodem byl příchod západních pořadů, jež se vysílaly namísto ní. V rozhlasech měla dechovka sice o trochu místa více, ale zcela růžová situace to také nebyla. Nastávala bohužel doba, která tomuto žánru tolik nepřála (Koukal, 2007, str. 211). Vznikem dalších hudebních žánrů to bylo ještě horší. Dechovka ještě měla své stálé fanoušky, ale zároveň přibývalo fanoušků, jež přislíbili srdce žánru zcela jinému. Století 21. je stoletím úpadku zájmu o dechovku. Mnozí berou dechovku jako nejhorší druh hudby a nikdy by si ji, snad ani na sebemenší okamžik, neposlechli. U jiných lidí zase převládá názor, že je to hudba pro posluchače narozené před pěknou řádkou let. Přesto u nás ještě mladí příznivci jsou. Převážně se jedná o lidi, kteří mají s hudbou nějaké hlubší spojení než běžný člověk. Jsou to například studenti žesťových8 nástrojů na konzervatořích a akademiích, kteří si za svá studia postupně vypěstovali k dechovce kladný vztah a cit. Mluvím i z vlastní zkušenosti a mohu to jen potvrdit. Také ještě na mnohých základních uměleckých školách jsou studenti vedeni k poznání dechové muziky. Tyto školy mívají své orchestry a mladí zde nacházejí kouzla lidové hudby, kterou si navíc ještě mohou sami zahrát. Z finančních důvodů to však již není na všech školách. Jen určité množství škol si orchestry pro mladé ještě udržuje. Převážně to jsou školy ve větších městech a s větší kapacitou žáků. V dnešní době totiž zájem o hraní na hudební

8

Žesťové nástroje jsou dechové nástroje vyrobené ze slitiny mosazi (např.:trubka, trombon, tuba).

23

nástroj upadá a mnohé školy mají vůbec problém naplnit kapacitu, a tak si orchestr nemohou dovolit. To je samozřejmě obrovská škoda, ale zároveň úplný fakt. Je taková doba. Děti daleko raději sedí doma u výkonných počítačů a zabývají se hraním her, místo aby se hudebně, nebo vlastně jakkoliv vzdělávaly v místních školách. Co je horší, že rodičům to příliš nevadí a nechávají je být. Lidé zřejmě již zapomněli na přísloví ,,Co Čech, to muzikant“ a neuvědomují si, jak důsledkem svých činů národ kulturně zakrňuje. Nemyslím si totiž, že dnešní moderní, hudební žánry mohou nějakým způsobem nahradit hudbu, jejíž prameny vycházely ze srdcí našich předků a udržovaly vlasteneckou naději i v těch nejkrutějších dobách naší země.

3.4 Současnost V současné době se s tímto žánrem nic závratného neděje. Nová zlatá éra v dohledu není a fanoušků, zdá se, pořád ubývá. Zřejmě by to chtělo dalšího Jana Slabáka, aby přišel s novou reformou, jež by si opět našla své místo v srdcích obyvatel naší vlasti. Aby znovu všem ukázal krásu naší lidovky a dokázal publikum zaujmout. Především publikum mladistvého věku. Otázkou je, jak by se měla dechovka reformovat, aby lidi znovu vzala za srdce. Další otázkou je, jestli by se ještě něco podobného ujalo, když je v současné době tolik hudebních žánrů, které jsou u mladých tolik oblíbené. Ačkoliv ne všechny druhy hudby bych nazval zrovna spojeními druh hudby či žánr. Spíše bych některé pojmenoval vymývače mozků... Podle mého názoru dechovka ještě pár desítek let přežívat bude. Za prvé díky studentům, jež studují na hudebních školách a tento žánr rádi produkují a za druhé díky dosavadním fanouškům, kterých bohužel již není převratně mnoho, ale na dechovku stále nedají dopustit. Za další existuje v České republice stále velké množství stabilně funkčních dechových souborů, jež se snaží dechovku kvalitně produkovat a nabízet jako slastné potěšení srdcím svých věrných fanoušků. Budu jmenovat třeba Veselku Ladislava Kubeše, Božejáky, nebo Krajanku. Na Moravě pak Túfaranku, Lácaranku, nebo Mistříňanku. Samozřejmě bych neměl zapomenout na dvě dechovky, jež se věnují převážně orchestrální produkci nejčastěji předváděnou v německy mluvících zemích. Takto činí z prostého důvodu, a to samozřejmě z důvodu finančního. A proč hrají převážně orchestrální hudbu? Je to prosté. Němci poslouchají radši orchestrální kusy, kde vynikající sólisté předvádí své obrovské 24

kvality v náročných pasážích, než zpívané písně, kterým stejně nerozumí. Každý již určitě tuší, že mám na mysli kapelu Gloria pod vedením Zdeňka Gurského a v České republice pravděpodobně nejlepší kapelu Kumpánovi muzikanti s kapelníkem Vladem Kumpánem. Troufám si říci, že málokterý soubor se svými muzikanty by si troufl na tak náročné party těmito kapelami skvostně zahrané a tak se raději věnují klasické produkci dechovky. Za další to neustálé cestování autobusem po zahraničních vystoupeních není nic příjemného a každý na to povahu a náladu nemá. Osoba dechovce zasvěcená, kapelník Krajanky Václav Hlaváček, jenž je zároveň předsedou dobrovolného Sdružení dechových orchestrů České republiky (SDOČR; založeno 1993) vidí osud dechovky pozitivně: „U nás je velké množství malých dechových orchest rů s vynikající interpretační vyspělostí - v tomhle určitě patříme k evropským velmocím... S činností velkých a mládežnických orchestrů, i když mají vynikající úroveň, je to už trochu horší, protože se potýkají s velkými finančními problémy... I přes určité problémy budoucnost vidím dobře. Dechová hudba má své věrné posluchače a fandy. Naším problémem je, že ne vždy se umíme dostatečně důrazně ozvat a svoje zájmy důrazněji propagovat. Pokud se v budoucnu podaří všechny aktivity a snahy skloubit, bude to první krůček k větší popularizaci dechové hudby u nás.“ (Koukal, 2007, str. 215).

25

Závěr Ve své práci jsem se v úvodních kapitolách zabýval zmínkou o prvních hudebních

nástrojích

a

hudby

na

ně

produkované.

Následně

pokračuji

chronologickým postupem přes první vzniklá hudební tělesa a jejich nástrojové seskupení, jež se postupem času až do jisté doby neustále obměňovalo. Zmiňuji se o dobách temna, kdy lidová hudba vlivem válek a politických hnutí upadala, ale nezapomínám ani na zlaté časy lidového hudby a s nimi spojenými osobnostmi naší vlasti. Takovým byl například František Kmoch, který ukázal ostatním hudebníkům svou neskutečnou pílí, že to jde, a že hudební těleso může fungovat na velmi profesionální úrovni. Stal se v oblasti dechové hudby velkým vzorem pro všechny. Dále v České republice dlouho opomíjený Ladislav Kubeš. Muzikant a hlavně skladatel, který se také nevzdal po počátečních neúspěších a absolutnímu nezájmu ze stran českých vydavatelství. Dnes je jedním z největších ikon jihočeské dechovky, má své hudební vydavatelství a snad každý zná jeho kapelu Veselka. Nezapomněl jsem ani na nejplodnější kraj lidové dechové hudby, jižní Moravu, kde se zrodil reformátor již zažitého a upadajícího stylu dechovky, který svým

swingem

po

Slovácku

a

nepřekonatelnou

Moravankou

nastartoval

pravděpodobně tu nejzlatější éru dechovky u nás. Je jím trumpetista Jan Slabák. V poslední kapitole popisuji současnou dobu, kde bohužel situace ohledně dechové hudby není zcela nejlepší. Naopak je skutečnost taková, že pomalým tempem již pár let oblíbenost upadá. Možností, kde tento žánr produkovat, neustále ubývá a přibývají jiné žánry hudby, které dechovku nahrazují a jsou u mladší generace oblíbenější a vyhledávanější. Jestli se situace s lidovkou ještě někdy zlepší, nebo naopak přestane produkce úplně, zůstává otázkou zcela otevřenou a nezbývá než věřit.

26

Použité informační zdroje

Literatura 1. KAPUSTA, Jan. Dechové kapely, pochod a František Kmoch. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1974, 248 s. 2. KOUKAL, Milan. Dechovka: historie a současnost naší dechové hudby. Praha: Slovart, c2007, 312 s. ISBN 978-80-7209-909-2. 3. HANÁKOVÁ, Jitka. Dechová hudba a možnosti jejího využití v hudební výchově. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra hudební výchovy. Vedoucí práce Doc. Mgr. Vladimír Richter 4. TKADLČÍK, Roman. Vývoj dechové hudby po roce 1970 s příchodem Moravanky. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy. Vedoucí práce PhDr. Petr Kalina, Ph.D.

Internetové zdroje 1.

REJLEK,

Vladimír.

[online],

1994,

[citováno

25.

04.

2014].

http://www.mujweb.cz/rejlek/ 2.

Přispěvatelé

Wikipedie, František

Kmoch [online],

Wikipedie:

Otevřená

encyklopedie, c2014, Datum poslední revize 13. 03. 2014, 12:57 UTC, [citováno 25. 04. 2014] http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franti%C5%A1ek_Kmoch&oldid=113005 65

27