Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA

Ústav designu, nábytku a bydlení

Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Doc. Dr. Ing. Petr Brunecký

Eliška Bielková 2009 1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku“ zpracoval/a sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.

V Brně, dne 27.3. 2009

……………………………… Eliška Bielková

2

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce doc. Dr. Ing. Petru Bruneckému za cenné rady a odbornou pomoc při realizaci této práce.

3

Jméno studenta: Eliška Bielková Název práce: Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku Abstrakt: Bakalářská práce má za úkol podat ucelený přehled historického vývoje koupelen a požadavků na hygienu těla od starověku až po současnost. Nastiňuje problematiku daného historického období a úrovně hygieny. Dále se zabývá současnými trendy v oblasti koupelen a osobní hygieny. Práce je rozdělena do kapitol a doplněna o obrázky, které odpovídají daným tématům. Klíčová slova: hygiena, historie, koupelny, lázně, novinky v dnešních koupelnách

Name of student: Eliška Bielková Name of thesis: Evolution of bathrooms and inovation of bathroom furniture Abstract: This thesis is supposed to offer the reader a comprehensive overview of the historical development of bathrooms and the body hygiene requirements from the antiquity to present day. It explains the problems of the specific era and the level of hygiene. Furthemore, it deals with current trends in the area of bathrooms and body hygiene. The thesis is divided into chapters and includes images referring to individual subjects. Key words: hygiene, history, bathrooms, spa, news in todays bathrooms

4

OBSAH 1

ÚVOD .......................................................................................................... 7

2

CÍL A METODIKA ........................................................................................ 8

3

HYGIENA V HISTORII ................................................................................ 9 3.1

Starověk ................................................................................................ 9

3.1.1

Starověký východ a Řecko ..................................................................................... 9

3.1.2

Řím ...................................................................................................................... 12

3.1.3

Egypt.................................................................................................................... 16

3.2

Středověk ............................................................................................ 18

3.2.1

Středověké lázně ................................................................................................. 21

3.2.2

Koupel jako zábava.............................................................................................. 23

3.2.3

Rituální lázně ....................................................................................................... 24

3.2.4

Léčebné lázně ...................................................................................................... 25

3.2.5

Potní lázně ........................................................................................................... 26

3.2.6

Koupelnový mobiliář na šlechtických sídlech ...................................................... 27

3.3 4

Materiály v historii ............................................................................... 29 HYGIENA DNES .................................................................................... 30

4.1

Vznik moderních koupelen .................................................................. 30

4.2

Moderní bytové koupelny .................................................................... 32

4.3

Zařizovací předměty ........................................................................... 34

4.4

4.3.1

Vlastnosti zařizovacích předmětů ....................................................................... 35

4.3.2

Umyvadla ............................................................................................................ 35

4.3.3

Umývátka ............................................................................................................ 36

4.3.4

Vany .................................................................................................................... 36

4.3.5

Sprchy a sprchové kouty ..................................................................................... 37

4.3.6

Klozetové mísy, bidety, pisoáry........................................................................... 38

Koupelnový nábytek ............................................................................... 39 5

4.5

Materiály zařizovacích předmětů ........................................................ 41

4.5.1

Zdravotnická keramika ........................................................................................ 41

4.5.2

Nerezová ocel ...................................................................................................... 41

4.5.3

Ocelový smaltovaný plech................................................................................... 42

4.5.4

Šedá litina ............................................................................................................ 42

4.5.5

Plasty ................................................................................................................... 42

4.5.6

Umělý kámen ...................................................................................................... 42

4.5.7

Přírodní materiály ............................................................................................... 43

4.5.8

Dřevo v koupelně ................................................................................................ 44

4.6

Koupelny pro seniory a pro handicapované osoby ............................. 47

4.7

Koupelny pro děti ................................................................................ 50

5

NÁVRH KOUPELNOVÉHO VĚŠÁKU PRO DĚTI ...................................... 52

6

DISKUSE ................................................................................................... 53

7

ZÁVĚR....................................................................................................... 55

8

SUMMARY ................................................................................................ 56

9

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................ 57

10 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................. 58

6

1

ÚVOD Vztah člověka k vodě se za celou dobu jeho existence nemění. Voda je pro

člověka životní esencí a potřebou. Řekne-li se slovo hygiena, většinou se nám vybaví právě koupele a otázka čistoty a zdraví. Koupelna je v dnešní době neodmyslitelnou součástí všech domů a bytů. Svým uživatelům poskytuje místo nejen pro osobní hygienu, ale také pro relaxaci. Díky moderní technice si člověk v koupelně může dopřávat různé relaxační masáže, perličkové koupele, nebo například i poslech hudby a to kdekoliv, dokonce i ve sprše. V dnešní době je běžné zařizovat speciální koupelny pro seniory, pro handicapované občany, ale také pro děti. Mobiliář koupelen pro děti je specifický svojí velikostí, pestrobarevností ale také speciálními úpravami kvůli bezpečnosti nejmladších členů rodiny. Zařízení koupelen pro seniory a handicapované je také velmi specifické. V takové koupelně nesmí chybět madla pro bezpečný pohyb, protiskluzová dlažba, dobré osvětlení. V případě vozíčkářů je důležité myslet na patřičné rozměry celé koupelny, na speciální zařízení obsluhující vanu nebo sprchu. Je zajímavé podívat se také na historický vývoj postoje lidstva k hygieně, na vznik koupelen a jejich vývoj až do dnešní podoby.

7

2

CÍL A METODIKA Cílem mé práce je vytvořit ucelený přehled o vývoji koupelen, koupelnových

zařizovacích předmětů a hygienických návyků od historie až po současnost. Práce seznamuje s problematikou hygieny v různých historických obdobích. Dále zohledňuje všeobecné dnešní požadavky na současný koupelnový mobiliář a hygienu. Bakalářská práce je tvořena kompilační formou. Literární rešerši doplňují vlastní názory a poznatky. Bylo čerpáno z odborné literatury a odborných literárních textů na síti internet. Tato práce má vytvořit ucelený přehled vývoje koupelen, koupelnového mobiliáře a požadavků na hygienu těla jak v historii, tak v současnosti.

8

3

HYGIENA V HISTORII 3.1

Starověk

Z pravěku se žádné doklady o celkové hygieně nezachovaly, zato o nejvyspělejších zemích starověku bylo zjištěno poměrně dost. Tehdejší civilizace samozřejmě představovaly špičku v rámci dobové životní úrovně. Nejstarší dochované archeologické nálezy i písemná svědectví vypovídají o vysoké úrovni péče o vlastní tělo. V té době žily vyspělé civilizace na jihu Asie, Evropy a také v údolí afrického Nilu. Egypťané byli až úzkostlivě čistotní a v jejich denním životě najdeme prakticky všechny návyky, které jsou běžné v dnešní době. Přitom hovoříme o civilizaci staré pět tisíc let. Spoustu užitečných hygienických příkazů obsahuje také Starý zákon, vypovídající o životě starého hebrejského obyvatelstva. V bibli se dokonce mnohé návody označují jako boží příkaz, který museli Židé plnit, jinak je Bůh zatratí. 3.1.1 Starověký východ a Řecko V antice byla koupel společenskou událostí. Soukromé koupele sice existovaly již ve starověkém Řecku, ale pro většinu Řeků byla koupel společenskou aktivitou. Důležitým příkladem soukromé koupelny je Královnina koupelna v paláci v Knóssu na Krétě, z doby asi 2000 l. př. Kr, která byla vyzdobená vodními motivy. Voda byla brána ze studní, ale pro zvýšenou potřebu vody pro koupele se zřizovaly cisterny na dešťovou vodu. V paláci Knóssos byla dešťová voda ze střech vedena kamennými koryty do nádrží a odtud byla rozváděna do nádherných, mramorem obkládaných koupelen, kterých bylo v paláci několik.1) Veřejné koupele připomínaly sešlosti, kde se probíral společenský život, diskutovalo se o politice, navazovaly se kontakty, a neformálně se uzavíraly obchody. Řecké lázně byly prostší než Římské, jak o tom svědčí např. vykopávky Heraklových lázní v Adepsu, a vyvinuly se ve sportovní střediska nazývaná gymnasion. Jejich zbytky se dochovaly např. v Priene v Alexandrii a v Troji. 1

LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání, 2002, 80-86517-43-8

9

Lázně byly postupně rozšiřovány, takže se staly po čase vzorem pro římské Thermy.2) K nejstarším nálezům zvláštních místností či staveb určených ke koupání patří objevy z doby archaické městské civilizace v povodí Indu. Města Mohedžo-dáro v povodí Indu a Harappa v Paňdžábu na řece Ravi pocházejí ze 3. tisíciletí př. n. l. K obvyklým archeologickým nálezům z jejich rozvalin patří rozmanité toaletní předměty. V domech bohatých majitelů byly koupelny a všeobecné hygieně sloužily lázně, které byly již tehdy veřejné (tedy určené pro všechny svobodné obyvatele města). Koupelny byly objeveny i v troskách paláců v Mezopotámii z 3. tisíciletí př. n. l. Nedaleko syrského Damašku našli archeologové zbytky města Mari, které v 17. století př. n. l. dobylo babylonské vojsko. Královský palác ze 3. tisíciletí př. n. l. měl celkem 260 místností a v jedné z nich byla nalezena lázeň s vanami, které patří mezi nejstarší v lidských dějinách. K očistě těla používali ve starověkém Řecku různé nádoby a také pečlivě vybavené lázně. Ruce, obličej i vlasy si Řekové myli ve větších kovových či kamenných mísách, umístěných na podstavcích či zdobených sloupcích, jimž se říkalo „luter“. Jelikož se chodívalo na boso, nebo jen v sandálech, lidé si častěji myli nohy. K tomuto účelu sloužily mělké, ploché nádoby, které stály hned za dveřmi obydlí na podlaze. Jinak se ale v Řeckých domech koupelny či bazénky ke koupelím zřizovali jen výjimečně, protože pro všechny svobodné občany byly k dispozici veřejné lázně. Jedinou výjimkou byla nejstarší fáze starořeckých dějin, období mínójsko-mykénské kultury – první polovina 2. tisíciletí př. n. l.). Nejvýznamnějším střediskem té doby byla Kréta, kde patrně veřejné lázně neznali, a proto ve všech palácích budovali nádherně vyzdobené koupelny s vanami. Koupelnu s malou terakotovou vanou, do níž se voda nalévala z dřevěných džberů, našli archeologové přímo vedle ložnice královny. Pro krétské koupelny jsou typické vany, které patří mezi nejstarší na světě. Mnoho jich bylo nalezeno přímo v Knóssu. Archeologové se původně 2


10

domnívali, že jde o sarkofágy, teprve později se podařilo prokázat jejich pravou funkci. Byly vyrobeny z terakoty, měly oválný tvar a byly cca 1,5 metru dlouhé. Některé měly dokonce uvnitř rukojeti, o něž se dalo při vylézání opřít, a výtokový otvor. Zdobeny byly na vnější i vnitřní straně rozmanitými zvířecími ornamenty, pro krétskou kulturu byly obvyklé ornamenty s chobotnicemi, delfíny a býky. Dochovalo se i několik menších van, které nejspíš sloužily ke koupání dětí. Podobné vany byly nalezeny i v palácích za archaického období na jiných místech Řecka – V Nestorově paláci v Pylu na Peloponésu a v Mykénách. Kamenné vany, které byly zřejmě určeny pro léčivé koupele, se dochovaly v léčebných okrscích řady měst – pod athénskou Akropolí, v Delfách, Epidauru, Olympii, na ostrově Théra a dokonce i v řecké kolonii na jihu Francie (dnes Marseille). Kromě běžné očisty obličeje, rukou a nohou, jež používali Řekové doma, využívali obyvatelé větších sídel veřejné lázně. Byly součástí areálů pro kultivaci těla a rozumu stejně jako knihovny, cvičiště, gymnázia a učebny. Koupel byla vždy považována za tělesné osvěžení nejen po cvičení. Starořecké lázně byly vybaveny kamennými nebo mramorovými žlaby, jimiž neustále protékala čerstvá voda. Pod širým nebem tu byly rozmístěné také malé bazénky, do nich se sestupovalo po schodech. Tyto bazénky sloužily výhradně k namáčení těla, nikoli k plavání. Ke koupelím rovněž sloužily vany (pyelos). Vodou se lidé mohli polévat a dokonce i sprchovat. Jedno z nejstarších vyobrazení sprchy se dochovalo na amforách, které zobrazovaly muže stojící pod chrliči v podobě zvířecích hlav (lev, ryba, aj.). Voda ve starořeckých lázních byla původně odebírána přímo z pramene či velké nádrže a proto byla studená. Teprve později se začala ohřívat, i když zpočátku proti tomu vystupovali představitelé obce. Ještě Platón v popisu ideálního státu povoloval teplé koupele jen pro staré a nemocné. Je ovšem známé, že teplé koupele Řekové nikdy nezavrhovali, zvláště v městech postavených v chladnějších krajích.

11

Nedílnou součástí starořeckých lázní byli školení otroci, kteří těla návštěvníků masírovali a natírali vonnými mastmi a oleji. Návštěvu lázní si mohl pro sebe a své hosty také rezervovat vládce či někdo z mocných a zámožných představitelů obce. V takovém případě byly lázně na určitou dobu uzavřeny a určeny jen pro ně a obsluhující personál nahradily mladé otrokyně (či podle vkusu mladí otroci).3) 3.1.2 Řím

Obr. 1 - římské thermy

I když bylo pravidelné mytí běžné od nejstarších dob i ve starověkém Římě, Římané byli pravým opakem Řeků. Hygienu chápali jako součást společenského řádu. Spoustu času a fantazie věnovali krášlení, ale nikdy nezanedbávali ani osobní čistotu, stejně jako úklid na veřejných místech. Úroveň hygieny ve starověkém Římě a jeho provinciích dosahovala takového standardu, o jakém se středověku ani nesnilo.4) Původně měli Římané ve svých domech malé koupelny, od 3. století př. n. l. se objevují i veřejné lázně, jimž se říkalo thermy. Původní starořímskou koupelnu tvořila malá temná místnost bez oken vedle kuchyně, kde se ohřívala voda. Nazývala se „lavatrina“ a jejím hlavním zařízením byla vana. Ve vilách

3

VONDRUŠKA, V., Intimní Historie od antiky po baroko, 1. vydání, 2007, 978-80-243-2672-6

4

LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vydání,2002,80-86517-43-8

12

boháčů se budovaly malé soukromé lázně – „balnearia“ s bazénkem a nádhernou výzdobou. Původní veřejné lázně byly zřejmě velice jednoduché a prostě zařízené. Později je zdobily fresky, sochy a štukování, ale základní schéma se nijak podstatně nezměnilo. První nádherné thermy, které se staly vzorem pro podobná zařízení budovaná v celé říši v době císařství, nechal postavit v polovině 1. stol. př. n. l. Marcus Agrippa na Martově poli v Římě.5) Společenský význam veřejných koupelí dosáhl ve starověkém Římě svého vrcholu. Římské lázně byly architektonicky velmi působivě řešené a hojně zdobené různými malbami, často sestávaly z místností uspořádaných do elegantních zahradních komplexů. Při koupelích asistovalo služebnictvo, polévalo hosty vodou a natíralo je oleji. Jemnost a propracovanost tohoto procesu a klíčová role služebnictva dodávaly lázním pověst luxusní aktivity pro volný čas, přestože v antice navštěvovali lázně jak bohatí, tak chudí. Římské lázně měly rozvinutější techniku, kromě očistných koupelí zde byly zavedeny také léčebné procedury a vrcholu své slávy dosáhly teprve dobudováním římských vodovodů a zavedením teplovzdušného vytápění. Světoznámé Termy byly přepychové, mnohdy vybaveny cennými uměleckými díly, stěny i podlahy byly obloženy vzácným mramorem.6) Čistota byla společenskou nutností a zámožný patricij by se znemožnil, pokud by se objevil na veřejnosti špinavý a neupravený. Na svou čistotu dokonce dbali v mezích možností i římští legionáři na taženích Evropou. Kde to bylo možné, stavěli ve svých táborech lázně, jinak se koupali v řekách. V římských Thermách se často můžeme setkat s mnoha prvky řeckých, egyptských i perských lázní. Od Etrusků převzali Římané budování dokonalých akvaduktů, které přiváděly do lázní dostatek vody.7) Vodovody byly důležité pro

5


6


7


13

zásobování lázní vodou. První dal postavit Appius Claudius v roce 312 př. n. l. – vodovod AQUA APPIA byl dlouhý 16 km. Akvadukty se táhly přes hluboká údolí a nesly potrubí nebo kanál s vodou. Jeden z nejznámějších dochovaných akvaduktů Římského impéria je z konce 1. stol. př. n. l., jmenuje se Pont du Gard a nachází se u města Nimes v jižní Francii. Římský císař Augustus Octavianus dal římskému impériu zřídit na 700 studní, 130 kašen a 150 vodotrysků. Po jeho odchodu ale začal rychlý úpadek římských vodovodů, které byly znovu obnoveny až po roce 776 n.l., kdy se oprav ujali papežové. 8) Největšími římskými thermami z doby císařství jsou lázně postavené císařem Karakallou (211 – 217 n. l.) a vůbec největší pocházejí z doby vlády císaře Diokleciány (284 – 305 n. l.). Jejich rozloha je zhruba 140 000 metrů čtverečních. Římské thermy měly před hlavním vchodem vestibul s kamennými lavicemi. Vchodem z ulice se vcházelo do rozlehlého lichoběžníkové palaistria, což bylo otevřené prostranství vysypané pískem, kde se mladíci věnovali gymnastice. Palaistrium bylo ze tří stran lemováno sloupořadím, na čtvrté byly dva mělké bazénky a velký bazén na plavání (nataio). Sloupořadí kryl atriový ochoz s vchody do dalších částí lázní. Většina průčelí byla zdobena pestrobarevnými basreliéfy. Hned vedle vchodu byla převlékárna. Naproti se nacházely společné latríny a služební místnosti. Vlastní lázně byly rozděleny tak, že jižní část sloužila mužům, severní ženám. Mezi oběma částmi leželo technické zázemí – hypocaustum s pecemi, které dodávalo páru a horkou vodu do obou částí lázní. Vstupovalo se malou síní nejprve do šatny, obě místnosti měly mramorovou podlahu a stěny zdobené freskami a reliéfy s vyobrazením nymf a květin. V šatně byly podél všech zdí lavice s výklenky, kam se odkládalo šatstvo. Potom se vcházelo do tepidarie, kde si návštěvníci odkládali osušku, oleje a masti. Tato místnost byla mírně vytápěná, proto tu každý návštěvník chvíli posečkal, aby si přivykl vyšší teplotě. Podle nálady se zde dalo vykoupat v bazénku s vlažnou vodou. Pak následovalo kaldarium, což byla vlastní potní

8


14

místnost. Sem se vháněla pára z hypocausta a vzduch zde byl vyhřátý asi na 40 stupňů Celsia. Nacházel se zde i bazének s teplou vodou, proti němu stála kulatá mramorová nádržka se studenou vodou (labra) z níž se mohli návštěvníci napít. Místnost osvětlovaly olejové lampy a malé okénko, které se dalo otevřít pro regulaci teploty. Když se návštěvník dostatečně vypotil, vrátil se do tepidaria, otřel z těla pot a namazal se mastmi a olej, popřípadě se nechal namasírovat od otroka. Nakonec následovalo frigidarium, což byla chladná místnost kruhového tvaru. Uprostřed byl bazének se studenou vodou, v němž ze sebe návštěvník opláchl pot a masti. Pokud měl zájem, mohl proces pocení opakovat, nebo se vydal do šatny, obléknul a vyšel ven mezi sloupy do atria, kde se popíjely nápoje, a vtipkovalo s přáteli. Byly zde i speciální sály pro masáže, odpočívárny ale také společenské místnosti jako jsou knihovny, čítárny, přednáškové sály, divadlo, tělocvična, hřiště, kolonáda s obchodními stánky, park se sochami a podobně.

Obr. 2 - půdorys římských therm

Postupem času, i když se stále stavěly lázně souměrně tak, aby byly prostory pro muže a ženy oddělené, návštěvnictvo to často nerespektovalo. K provozu římských lázní patřila i prostituce. Ve 4. století existovalo v Římě celkem jedenáct velkých veřejných lázní. Thermy se však stavěly i v provinciích. Jedny byly také nalezeny na jižní Moravě u Mušova, kde stála ve 2. stol. n. l. římská vojenská stanice. 15

Lázně byly veřejným zařízením spravovaným obcí. Proto byl poplatek za vstup (zvaný balneaticum) velice nízký. Cena se dala přirovnat k ceně krajíce chleba, nebo číše vína. Ženy však podle některých údajů platily dvojnásobek této částky. V největších římských thermách se mohlo současně koupat i několik tisíc návštěvníků. Provoz takového zařízení samozřejmě potřeboval dokonalou organizaci. Dohled vykonávali římští úředníci – cenzoři a aedilové. Na práci byli najímáni zaměstnanci a otroci, těm se ale svěřovaly jen podřadné práce jako byl úklid, topení, údržba, péče o šaty a podobně. Každý zaměstnanec měl přesně určenou práci, byly zde funkce jako lazebníci, sprchovači, maséři, zdravotní dohled, a topiči. Lázně byly, stejně jako většina římských staveb, budovány velmi kvalitně, a proto se mnohé v ruinách dochovaly dodnes. Starořímské bazény byly zhotovovány ze speciálních vodotěsných cementů a většina z nich nepropouští vodu ani dnes. Po rozpadu římské říše sloužili starořímské lázně ještě několik století novým germánským vládcům, ale také křesťanským duchovním. Na tradice antického způsobu života se zapomínalo jen pomalu a požadavky na odříkání se prosazovaly obtížně.9)

Obr. 3 – římské lázně

3.1.3 Egypt Ve starověkém Egyptě byl díky životodárnému Nilu dostatek vody a lidé chápali nutnost starat se o vlastní čistotu. Staří Egypťané se myli pravidelně, 9


16

často i několikrát denně. Texty uvádějí, že se myli před jídlem i po něm, obvykle nejen ruce, ale i obličej. Hieroglyfický znak „usedat ke stolu“ měl současně i druhý význam – „umývat si ruce“. Mytí sloužilo také k osvěžení v parných dnech. Kromě toho mělo náboženský význam. Před vkročením do chrámu si kněží i věřící museli omýt celé tělo a případně se i vykoupat. V areálech chrámů z Nové a Pozdní říše existovaly nádrže s vodou pro rituální koupele. Právě v tom byl obrovský rozdíl mezi starověkem a středověkem. Zatímco do staroegyptského chrámu směli vstupovat pouze lidé čistí, do středověkého chrámu přicházeli s pokorou v duši lidé špinaví a na ty příliš čisté se dívali úkosem jako na rozmařilé bezbožníky. Ve starověkém Egyptě lázně neznali, neměli ani vany. Dochovaly se jen veliké bazény v chrámech pro rituální očistu. Prameny uvádí, že se Egypťané neobyčejně rádi koupali v Nilu a v zavlažovacích kanálech. Tehdy byl Nil ovšem mnohem čistší řekou než dnes. Při mytí doma používali hliněné nebo kovové konvice s výlevkou, z níž lili vodu na ruce a další části těla. Stékající voda byla zachycována do velkých mís (voda byla vzácná a po mytí se používala k napájení dobytka). Dochovaly se dokonce zprávy o jakési primitivní sprše. Lidé lili vodu z výšky přes síto nebo košík, takže se rozstřikovala. Při takovém způsobu mytí si prostí lidé navzájem v rodině pomáhali, zámožní měli samozřejmě otroky. Protože si staří Egypťané potrpěli na přepych, ti nejbohatší měli někdy dokonce zvláštní nádoby na vodu pro různé části těla. Je pravděpodobné, že do vody se někdy přidávaly lístky květin či vonné esence a oleje, v jejichž výrobě byli staří Egypťané mistry. V pozdějších dobách, za vlády Ptolemaiovců, se objevily i v Egyptě veřejné lázně, budované podle řeckého vzoru. 10)

10


17

3.2

Středověk

Stěhováním národů a zánikem Římské říše se podle historiků Evropa propadla do chaosu, krutosti a temna. Soukromý život a s ním i přirozenost hygieny se naprosto změnily. Pouze ve společnosti nejbohatších velmožů, kteří žili na území ovládaném dříve Římem, se ještě určitou dobu udrželo povědomí dávného způsobu života. Většina obyvatelstva však velice rychle

podlehla

devastujícímu

vlivu,

který

s sebou přinesl zánik centrální vlády. Tam, kde lidé bojovali o holý život, neměla péče o vzhled místo.

Obr. 4 – královské WC

Přesto se ještě v 8. století stavěly v některých jihoevropských palácích teplé i studené lázně a panovníci se pravidelně koupali, a měnili špinavý oděv za čistý. Podobná péče o čistotu neplatila již pro panovníkův dvůr. Čistota byla výsadou panovníků a takové privilegium jejich služebníci neměli. Pravidelné mytí však nakonec vzalo zasvé i ve vládnoucích kruzích a tak se nakonec i panovníci podobali svému dvoru. Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky odhazovali kolem sebe a jen občas se umyli. Myli si ruce a obličej. Zato zbytek těla se s vodou setkával ještě ve 12. a 13. století jen zřídka. místnostem

nebyly

připisovány

specifické

funkce,

11)

denní

Samostatným aktivity

se

soustřeďovaly do prostorných hal. Soukromí bylo v těchto silně zalidněných podmínkách potlačeno. V tomto prostředí členové rodiny, známí, zaměstnanci, a hosté vařili, jedli, spali, scházeli se a dokonce chovali zvěř. Přišly li na řadu koupele, byly do haly přineseny velké, zaoblené dřevěné vany, které se pomocí džbánů naplnily horkou vodou. Rituální význam mytí rukou ale přetrval. Byl dokonce významným obřadem, který se prováděl v průběhu mší. Ve středověku se při tomto obřadu 11


18

užívala zvláštní konvička, z níž pomocník lil vodu na prelátovy ruce. Nazývala se akvamanile (aqua = voda, manus = ruka). Středověká akvamanile bývala zhotovována ve tvaru zvířat, vyráběna byla z keramiky, později z bronzu, často nádherně zdobená. I přes absenci smyslu pro hygienu si lidé ve středověku často myli ruce před jídlem, ale jen v případě, že zasedali ke stolu, obvykle při hostinách či ve větší společnosti. Důvodem ovšem nebyla očista rukou, ale šlo o dávný rituál, který byl symbolickou upomínkou poslední večeře Páně. K mytí se užívaly velké mísy, které sloužící přinášeli přímo ke stolu. Středověcí rytíři odvrhli odkaz starověkého Říma a budovali si vlastní svět křesťanských válečníků. Důvod katastrofálních hygienických poměrů tkvěl ovšem nejen v celkovém kulturním a hospodářském úpadku společnosti, ale byl v podstatné míře také důsledkem zcestné ideologie hlásané církví. Pouze ten, kdo byl chudý, hladový a špinavý, byl považován za pokorného, jehož spasí Bůh. Bohatství, rozmařilost (a tedy i čistota) byly podle křesťanských myslitelů hříchem a vedly k věčnému zatracení. Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo a vzhledem. Za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Benediktinský řád původně povoloval mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů považovali špínu za projev pravé zbožnosti. Církev ve středověku nadřadila dogmata zdravému rozumu. Zcela potlačit přirozené lidské potřeby se však nikdy nepodařilo.12) Podle zápisků některých mnichů je zřejmé, že součástí mnoha klášterů bývaly i koupelny – místnosti s více vanami. Ovšem k jejich užívání se mniši stavěli velice rozdílně. Někteří pohlíželi na koupel jako na akt očisty, jiní si mysleli, že nekoupat se je náboženštější. Mezi veřejností se věřilo, že voda šíří nemoci, což se týkalo jak klášterních, tak veřejných lázní. Rukopisy a malby ze středověku a renesance zobrazují lázně jako důležitou součást společenského

12


19

života vyšších vrstev. Dřevěné vany, navržené pro sezení přinejmenším dvou osob, byly vystlány bílou jemnou tkaninou, což bylo typickým příkladem blahobytu vyšších vrstev vzhledem k její vysoké ceně. Tato tkanina, často lemovaná propracovaným vyšíváním, měla za úkol chránit uživatele před třískami z promáčeného dřeva, ale zároveň byla zdobným prvkem. Některé vany byly dokonce vystlány polštáři. V jiných případech byly vany chráněny baldachýny, které měly původně pohlcovat páru, pravděpodobně ale hrály stejnou roli jako ty nad postelemi a křesly - poukazovat na bohatství svého majitele. Od konce 11. století se díky křižáckým výpravám lidé ze západní a střední Evropy potkávali s kultivovaným prostředím byzantského císařství a bagdádského chalífátu. Zpočátku nepřevzala středověká společnost všechny hygienické návyky běžné na Východě, ale jen takové, které navenek demonstrovaly zámožnost anebo umožňovaly spojit je se zábavou. To do jisté míry platilo i později v renesanci. Móda přikazovala kupovat si drahé parfémy a líčidla, paruky, ozdoby a oděvy složitých střihů. Mytí k požadavkům renesanční doby nepatřilo. Lidé na venkově se myli celkem pravidelně, zvláště v teplých měsících roku. V létě se lidé na venkově i ve městech myli doma studenou vodou ze žlabu pro dobytek, který stával na dvoře nebo ve stáji, někdy vodou z kádě v síni. Ze vzácných zmínek o životě rolníků se ví, že ve vesnicích existovaly i primitivní parní lázně, obdoba sauny. Také ve městech se běžně stavěly lázně, jež byly oblíbené spíše pro nabízené zábavy (od hudby a jídla až po erotické služby). Jen výjimečně současníci píší, že se v nich také provádí očista těla, spíše horlí proti nim jako zdroji hříchu. Teprve po třicetileté válce se začal postoj k celkové hygieně měnit. Důvodů bylo několik – oslabení pozice církve a tím odklon od dodržování postních příkazů, růst vzdělanosti, vliv dobové medicíny, která objevila spojitost mezi nebezpečnými chorobami a prostředím špíny, a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako běžnou součást svého každodenního života. 20

Po dvaceti stoletích dosáhla evropská společnost hygienické úrovně lidí ve starověku. Pokrok moderní doby tkvěl vlastně jen v návratu k tomu, na co lidstvo zapomnělo.13) 3.2.1 Středověké lázně O vzhledu středověkých lázní se všeobecně ví velmi málo, neboť jednotlivá zařízení se od sebe velice lišila. K dispozici jsou jen pozdější vyobrazení z 15. a 16. století. Známé jsou dva typy lázní, lázně určené ke koupelím, a lázně potní. Někdy se oba způsoby kombinovaly. Lázně, jež nabízely koupele se nazývaly „lazebna“. Lazebny se zřizovaly v měšťanských domech, často se skládaly jen ze dvou či tří místností. Z ulice nebo mázhauzu vstupovali hosté do předsíně, která sloužila jako šatna, tam si odložili oděv. Potom vcházeli do vlastní lázně, již tvořila vyhřátá místnost s velikými dřevěnými vanami s vlažnou vodou. V rohu stála kamenná pec, v níž se topilo. Voda se ohřívala v železném kotli nad ohněm, ale častěji tak, že se do kádí s vodou vhazovaly nahřáté kameny nebo kusy železa rozžhavené v peci. Za lázní se obvykle nacházela ještě menší místnost, odkud se do pece přikládalo a kde se vařily pokrmy pro hosty. Zchlazovat se hosté mohli v kádi, která stávala venku na dvoře. Pravidelná návštěva lázní byla v některých českých městech ve středověku dokonce pro řemeslníky a jejich tovaryše povinná. Lazebny, které sloužily řemeslníkům a tovaryšům, byly vybavené střídmě a sloužily většinou jen k očistě těla. Také cena za návštěvu nebyla vysoká. Existovaly však i luxusní lázně pro bohaté velmože, úředníky, preláty a patricije. V době renesance stály především ve větších a bohatých městech. Nacházely se v honosných domech a hostům byla k dispozici řada služebnictva – „otírači“ obstarávali osušení hostů, další prováděli „drbání“ neboli masáže, apod. Při návštěvě honosnějších lázní se nejprve vešlo do šatny (staročesky nazývané „zuvadlna“ protože hoste si zde zouvali střevíce). Po straně šatny bývala menší komora, kde se mohli hosté nechat ostříhat, oholit, ale prováděly 13


21

se tu i drobnější chirurgické zákroky. Návštěvník lázní si mohl nechat pustit žilou, přiložit na tělo pijavice nebo baňky, mohl si také nechat vytrhnout bolavý zub. Vlastní lázeň mívala často i potní komoru s horkou párou, kde stály dřevěné lavice, na nichž hosté seděli a nechali se od sazebníkových sluhů šlehat vrbovými pruty. Přede dveřmi stávalo vědro se studenou vodou, jíž se hosté zchlazovali poléváním. V sousední větší místnosti stály dřevěné vany s vlažnou nebo teplou vodou, v nichž hosté po proceduře v potní komoře odpočívali, často i několik hodin. Pokud byla káď hlubší, sedávali ve vodě na nízké dřevěné stoličce. Místnost s vanami sloužila k zábavě, ale také k hodování a k erotickým hrám. Když se host nabažil zábavy, odebral se zpět do šatny, oblekl se a zaplatil za poskytnuté služby. Lazebny vznikaly ve středověku obvykle v souvislosti se zakládáním středověkých měst. V této době existovaly lázně ve většině královských měst, ale i v některých větších vesnicích. Mezi nejstarší patří zápisy ze 13. století (1244 Brno, 1291 Kutná Hora). O Praze se roku 1330 nepřímo zmiňuje privilegium Jana Lucemburského, které zakazuje, aby se konšelem stal lazebník, barbíř (holič), tedy člověk, žijící nepočestně. Lázeňské řemeslo v povědomí lidu nemělo dobrou pověst, ale již roku 1406 vydal český král Václav IV. privilegium, které lazebnickou živnost postavilo na úroveň s ostatními řemesly. Lázně existovaly ve 14. století poblíž Juditina mostu, v ulici Lázeňská v Praze. V Brně existoval dům s lazebnou v části zvané Veselá čtvrť (dnes okolí náměstí Svobody). Lázně se ve 14. století nacházely i v jiných českých městech jako např. v Chocni, Jihlavě, Českém Krumlově, Litomyšli a Kostelci nad Orlicí. Městské lázně bývaly označeny nad vchodem z ulice (stejně jako tomu bylo u většiny jiných provozoven, řemeslnických dílen a šenků). Nejčastěji se označovali ručníkem či lazebnickými miskami. Neexistovala závazná otevírací doba, protože lázeň nebyla vyhřátá celý den. Když chtěl lazebník otevřít, bývalo zvykem, že se vydal do ulic i se svými pomocníky, troubili, vyvolávali, že lázeň je vyhřátá, a zvali sousedy k návštěvě.

22

Problémem provozu lazeben nebylo jen vytápění, ale především zásobování vodou. Vodovody existovaly jen v některých městech a navíc nebyly rozvedeny do domů, ale jen do městských kašen, odkud si lidé nabírali vodu do veder a nosili domů. První vodovod v českých zemích byl vybudován ve 12. století na Vyšehradě a Pražském hradě. Roku 1348 byla zavedena voda vrtanými borovými trubkami do kašen na dnešním Karlově a Václavském náměstí v Praze. První brněnský vodovod s čerpacím zařízením byl vybudován roku 1415. Tehdy se voda rozváděla do kašen na dnešním náměstí Svobody a Zelném trhu. Lazebník se svými pomocníky většinou musel nanosit vodu z nejbližší kašny či řeky ve vědrech, nebo ji vozili v sudech od řek či z mlýnských náhonů, někdy i na značnou vzdálenost. I když církev protestovala proti necudnostem, které pobyt v lázni přinášel, vždy se provozovaly pod její patronací. A to nejen proto, že přinášely slušný příjem, ale také proto, že jejich služeb často využívali právě sami preláti.14) 3.2.2 Koupel jako zábava Středověké lázně považovali lidé především za kratochvíli, a měli je v oblibě především kvůli požitkům, které neměli s hygienou často nic společného. Bylo to podobné jako ve starověkých římských thermách, ovšem s tím rozdílem, že zde rozkoše ve středověkých lazebnách byly výhradně tělesné povahy. Nenajdeme zde knihovny, ani přednáškové sály, aj. Obliba středověkých lázní v renesanci ještě vzrostla. Zámožní lidé si začali zřizovat své soukromé lázně v palácích a domech. Pobyt ve středověkých lázní se lišil od dnešní představy lázní. Vana s teplou vodou nebyla jen místem očisty, ale především odpočinku. Host se obvykle umyl ve vědru s vodou před vstupem do vlastní lázně a do vany se posadil již poměrně čistý. Zámožní lidé si do lázní zvali přátele, aby tu s nimi popili a pohovořili. Ve vaně hosté jedli i pili, k čemuž sloužili zvláštní stolovací desky, které se daly upevnit napříč přes vanu a na ně se servírovaly pokrmy a číše s vínem. Ve všech lázních obsluhoval hosty ženský personál, především mladé dívky. Roznášely jídlo, dolévaly pití 14


23

a v dřevěném vědru nosily od pece ohřátou vodu a dolévaly ji do van, a staraly se o zábavu návštěvníků. Středověká společnost házela lazebnice do stejného pytle spolu s nevěstkami. A jistě právem. Nemravnostmi prosluly lazebny v celé Evropě. Lázně ovšem nabízely i jinou zábavu, a to především hudbu. V místnosti, kde se hosté koupali, hrávali trubadúři, někdy tu vystupovali kejklíři a žongléři. K službám, které zajišťoval lazebník, patřilo samozřejmě holení, stříhání vlasů, a také nehtů, stejně jako další péče o tělo. V renesanci se koupání ve vanách ještě vylepšovalo dalšími novinkami. Nad koupající se zavěšovaly baldachýny z těžké látky, které udržovaly teplo v těsném okolí vany a současně zvyšovaly intimitu prostředí. Prameny dokonce uvádějí koupací vany, které byly zavěšené od stropu pomocí řetězů. V písemných pramenech z 15. a 16. století se objevují zprávy o společných koupelích mužů a žen, proto se v některých lazebnách objevují větší vany pro dva. 3.2.3 Rituální lázně Očista vodou byla již od starověku spojována s náboženskými rituály. Rituální omývání před vstupem do chrámu známe již ze starověkého Egypta. Každý křesťan musí být před přijetím do církve pokřtěn vodou (je pravděpodobné, že tento rituál převzali křesťané právě z Egypta). Rituální koupele hrály důležitou roli i v Judaismu, a nazývaly se „mikve“. V takové lázni musela být jen voda živá, tedy taková, která sama přitéká, a nesměla se ohřívat. Od 11. století jsou tyto rituální lázně doloženy v uzavřených židovských osadách uvnitř německých měst (ve Špýru, Kolíně nad Rýnem, Frankfurtu nad Mohanem, aj.) Mikve se často zřizovaly hluboko pod zemí, aby byl bazének pod úrovní spodní vody a ta do něho sama přitékala. Rituální očistu přikazuje i islámská víra. Korán ukládá pravidelné omývání několikrát denně předepsaným způsobem vždy před motlitbou, a to výslovně v tekoucí vodě. Protože stojatá voda byla nábožensky nečistá, 24

nestavěli si mohamedáni ve svých domech koupelny s vanami. V mešitách zřizovali bazénky s tekoucí vodou a na ulicích fontány, do nichž se přiváděla voda z pramenu a studní. Velké vykachlíčkované bazény se budovaly u vchodu do mešity a sloužili k omývání nohou (neboť do mešity vstupovali věřící bosí). Rituální očistu požaduje i buddhistické náboženství. V Indii existují tisíce bráhmanských chrámů s nádržemi k očistným koupelím a se širokým schodištěm vedoucím k řece.15) 3.2.4 Léčebné lázně Je obdivuhodné, že již starověcí lékaři objevili vlastnosti minerálních vod, již staří Řekové jejich blahodárných účinků rádi využívali. Proslulé termální lázně existovaly v řadě míst – v Thermopylách, na Korintské šíji, na ostrově Lesbu a jinde. Řekové zřizovali speciální lázeňské okrsky, kam se jezdili léčit a nabírat síly zámožní lidé, podobně jako dnes. Nazývali je asklépion (tedy chrámy zasvěcené bohu léčení Asklépiovi, později v Římě Aesculapovi). Nejstarší takový okrsek vznikl v 5. století př. n. l. v Epidauru. Většina římských lázní se budovala u termálních pramenů v době císařství často i značně vzdálených od samotného Říma (v Malé Asii, severní Africe, Germánii a dokonce v Británii). Ale nejslavnější lázně se nacházely v Neapolském zálivu. Lázeňské procedury byly založeny na koupelích ve vodě, bahenních zábalech, masážích a také na pobytu v jeskyních s horkými a sinými parami. Lázeňská střediska působila i v dalších staletích po rozpadu římské říše na území Byzance a v oblastech obsazených Araby. V západní Evropě však většina z nich vzala v době stěhování národů zasvé. Léčebné prameny dál využívali jen místní lidé, někdy byl poblíž nich postaven klášter. Teprve ve 14. a 15. století se léčebné lázně začaly opět rozmáhat. Nepatřili k nim ovšem jen léčebné koupele ale také pití minerální vody. Minerální vodu lidé začali čerpat do sudů a rozvážet. 15


25

Renesanční léčebné lázně byly určeny jen nejbohatším, a proto nabízely veškerý možný přepych. Víme však, že v bazénech se mohli koupat i chudí lidé, pokud nebyli zjevně nemocní. Bazény s termálními vodami se většinou zřizovaly pod širým nebem a byly dostatečně veliké, aby pojaly desítky lidí najednou. Lidé mívali zpočátku od lékařů předepsané koupání na lačno, ale délka pobytu v bazénech bývala tak dlouhá, že si časem vyžádala podávat občerstvení během koupele. Proto přímo na hladině bazénů pluly stoly s bohatým výběrem pokrmů a s konvicemi vína i ovocných šťáv. Prázdné stoly používali hosté na stolní hry, především šachy nebo kostky. 3.2.5 Potní lázně Potní lázně je možné najít ve všech kulturách chladnějších zemských pásem. Pocení považovali lidé za prevenci proti nemocem a dokonce i jako účinný

lék.

Potní

lázně

znali

již

v antice,

ale

doloženy

jsou

také

v předkolumbovské Americe u Aztéků, stejně jako později u severoamerických indiánů a dokonce i u Eskymáků na Aljašce. Potní lázně si velice oblíbili již nejstarší

Slované.

V českých

zemích

jsou

archeologicky

doloženy

již

v předvelkomoravském období. Názvem „stuba“ se označovala potní komora s dřevěnými lehátky, na nichž lidé během procedury leželi. Pára se vytvářela vhazováním horkých kamenů do vědra s vodou. Po vypocení se lidé ponořili venku do studené vody. Proto se dřevěné domky s lázní stavěly většinou poblíž řeky či jezera nebo rybníku. V renesanci rostla obliba lazeben, nabízejících koupele ve vanách, a počet potních lázní tudíž klesal. V moderních dějinách zůstaly typické především pro Rusko a Finsko. Ruská potní lázeň se nazývala „baňa“ a po staletí patřila neodmyslitelně ke každodennímu životu zámožných i chudých. Dnes se potní lázně spojují ve všeobecné představě s finskou saunou. Ve středověku byla rozšířena v celé Skandinávii a na Islandu. Veřejnou saunu měla ve středověku prakticky každá vesnice, a stala se tak součástí

26

každodenního života, místem, kde se lidé potkávali a rozmlouvali spolu. Život bez sauny si Finové nikdy neuměli představit.16) 3.2.6

Koupelnový mobiliář na šlechtických sídlech

Koupelny se i na šlechtických sídlech začaly soustavně budovat až začátkem 19 století. Například v Hofburgu dala královna Marie Ludovice d‘ Este, třetí manželka císaře Františka I., postavit první vanu v roce 1810. Královna Alžběta Bavorská, zvaná též Sissy, měla již od roku 1876 vybudovány stálé koupelny. Mezi nejstarší a zároveň nejzajímavější předměty osobní hygieny našich předků patřily závěsné nádoby na vodu s výpustí a mísy na umývání rukou, které byly umístěny v různých obytných částech. Dokládají to renesanční grafické listy z 15. a 16. století. Původní staročeský název pro umyvadla (lavaba)

byl také měděnice, což byly patrně velké mísy na mytí a menší

vaničky z mědi. tento název se užíval později i pro umyvadla z jiného materiálu například z cínu nebo keramiky. Umyvadla – lavaba bývala buď okrouhlá, oválná nebo měla tvar mušle. Závěsné nádržky na vodu bývaly opatřené kohoutkem a byly zdobené maskaronem (plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře) v různých podobách. Nejjednodušší bývaly ze dřeva, cínu nebo železa, od 17. století z fajánse, později z porcelánu, kameniny či jiného materiálu. Lavaba typu mísy s konvicí stála od středověku na truhlách nebo na malých stolcích, v 16. století měla vlastní skříňku, od 17 století se kladla na nárožní skříň. Pokojové mobilní hygienické klozety, které byly součástí ložnic, se v mobiliářích hradů a zámků vyskytují jen velmi vzácně. Je známo, že přední zlatník Benvenut Cellini, který působil v medicejských službách v paláci Medici ve Florencii v 16. století, zaznamenal ve svých pamětech, že jednal s knížetem sedícím na přenosném klozetě. Často klozet vypadal jako stolice s vysokou opěrkou, byl bohatě zdoben řezbováním, měl odkládací víko a vloženou porcelánovou nádobu. Dalším typem byl hygienický klozet ve tvaru nočního 16


27

stolku se zásuvkou s otvorem, ve kterém je vložena porcelánová mísa. K osobní hygieně na hradech i zámcích patřily vázy „pot pourri“, což byly nádoby s víkem, které sloužily k uchovávání sušených aromatických bylin nebo aromatizovaných tekutin. Součástí interiérů byla též vykuřovadla, nádoby ze stříbra, mosazi či porcelánu na vonné byliny a koření, opatřená kahanem. Další méně početnou skupinu hygienických předmětů tvořily neceséry, což byly drobné kufříky nebo kapesní pouzdra a sloužily šlechtě na cestách. Obsahovaly mycí a kosmetické potřeby, jako byly různé druhy flakónů a flakónků, dóz, zrcadel a podobně. Z období rokoka pochází drobnější kapesní neceséry, obsahující nůžky, párátko, čistítko uší, nehtů, pinzetu, perořízek, malou lžičku na líčidlo nebo pudr, atd. Další nezbytnou pomůckou lazebníků, komorníků a bradýřů byla bradýřská miska. Nádobka nebývala zpravidla větší než hluboký talíř a vyznačovala se širokým okrajem. Měla okrouhlý nebo oválný tvar s výřezem, jímž se přikládala pánům na krk tak, aby pěna nestékala na oblečení. Vyráběly se z cínu, mosazi, fajánse, porcelánu i ze skla. Na konci 18. století nastal výrazný rozkvět ve vývoji voňavkářství a s tím i rozmach výroby různých flakónů. Jejich použití ovlivnilo tvar, materiál i velikost flakónu. Větší se využívaly pro kolínské a toaletní vody, menší uchovávaly parfémy či éterické oleje a ty nejmenší vonné soli. Nejčastěji se tyto flakóny vyráběly ze skla. Reprezentativní a dekorativní funkce většinou převažovala nad funkcí užitnou. Nejpočetnější

skupinou

dochovaných

hygienických

předmětů

tvoří

porcelánová a keramická umyvadla, konvice a džbány na vodu, dále třídílné misky s děrovanou vložkou na mýdlo. Objevily se poprvé až v 18. století, kdy se ve střední Evropě začalo s výrobou pevného sodného mýdla. Dále se zachovaly obdélníkové misky s víčkem na zubní kartáčky, karafy s číškou na vyplachování úst, vědra s víkem na vylévání použité vody, noční mísy, dámské noční mísy, pro které se vžil francouzský název bourdalou a vaničky na mytí nohou. Umyvadla a džbány s vodou tvořily součást ložnice, bývaly umístěny na zvláštním dřevěném nebo kovovém stojanu zdobeném řezbou nebo kováním. V pozdějším období stály na stolku či komodě. Návrhy na toaletní nábytek se 28

objevují až ve druhé polovině 18. století. Například v knize T. Sheratona vydané v roce 1794 v Lipsku. Jsou tu například různé dámské toaletní stolky „dressing table“, které sloužili k líčení a k oblékání.17)

Obr. 5 – umyvadlo ze zámku v Buchlovicích

Obr. 6 – noční stolek s přenosným WC

Obr. 7 – koupelna na zámku v Náměšti nad Oslavou

3.3

Materiály v historii

V minulosti se při stavbě lázní a koupelen používaly materiály jako byl kámen, beton, mramor i dřevo. Beton uměli vyrábět již staří Římané, Asyřané i Egypťané. Velmi důležitým prvkem byl mramor především pro výstavbu palácových lázní a koupelen. Na výrobu van se v minulosti používalo nejčastěji dřevo. Dřevěné vany bývaly vystlány plátnem, které uživatele chránilo před rozmáčeným dřevem a třískami. Jak už je zmíněno v kapitole o antickém Řecku, vyráběly se i vany kamenné a mramorové. Vany a umyvadla se vyráběly i z železa, bronzu, mědi, cínu, nebo například z keramiky, jak můžeme vidět ve sbírkách mnoha českých zámků. 17

DUFKOVÁ, L., Osobní hygiena na šlechtických sídlech, 1. vydání, 2003, 80-86752-08-9

29

4 HYGIENA DNES 4.1

Vznik moderních koupelen

Třicetiletá válka definitivně ukončila zlatý věk renesančních lázní s jejich zábavami a svůdnými lazebnicemi. Ve druhé polovině 17. století se životní styl celé Evropy změnil. Odrazem změn myšlení se stalo barokní umění. V té době také mizí většina frivolních zábav, ať už dobrovolně proto, že lidé přijali ideu pokory a zbožného odříkání, nebo nedobrovolně pod přísným dohledem inkvizice. Veřejné městské lazebny byly většinou zrušeny, i když se to podstatnou měrou v celkově úrovni hygieny neodrazilo. Ve šlechtických a měšťanských domácnostech se v době baroka rozšířil zvyk koupání v dřevěné vaně či velké kádi doma. V určený den ji připravilo služebnictvo ve světnici, která se dala vytápět krbem, pecí, nebo kachlovými kamny. Stejný zvyk se udržel v rodinách, které neměly byt s koupelnou, ještě ve 20. století. Na venkově se lidé koupali běžně v neckách na praní, jak je zachyceno v románech z 19. století. Domácí koupelna nebyla v Evropě dlouho běžnou záležitostí. V roce 1596 vynalezl kmotřenec královny Alžběty I. Sir John Harrington splachovací záchod a nechal ho instalovat ve svém domě. Na královnu udělal tento objev takový dojem, že si ho nechala instalovat i v Richmondském paláci. V roce 1750 bylo koupelnami vybaveno jen asi šest procent pařížských paláců, jinak proslulých přepychem. V zámcích české šlechty se s nimi prakticky nesetkáváme. Koncem 18. století se ve Francii objevila vana s výpustí ve dně. Jako módní novinku si ji nechal roku 1790 do USA dovézt Benjamin Franklin. Ale ani pak nebyly koupelny obvyklé. Když se roku 1837 ujala anglického trůnu královna Viktorie, nebyla v Buckinghamském paláci údajně ani jedna koupelna. Teprve nová královna to změnila. Soukromé koupelny začaly přibývat až ve druhé polovině 19. století. Jejich rozvoj v městských bytech byl vázán na rozšíření kanalizace a vodovodu. Teprve když se podařilo vyřešit problém, jak rozvádět vodu trubkami do vyšších 30

pater, mohli lidé o zřízení koupelny uvažovat. V té době se také objevují koupelny v českých hradech a zámcích, pokud je jejich majitelé nechali zmodernizovat. Mnohé se dochovaly do současnosti, a ukazují typické vybavení z konce 19. století. Vana byla buď litinová, nebo zděná a obložená kachlíky. Na jejím konci stál veliký měděný kotel na ohřev vody (některé mají v dolní části topeniště, protože se voda ohřívala přímo na místě). Na spodku nádrže kotle je výpusť (mnohdy měděná s porcelánovým kohoutkem), od ní vede trubice vzhůru a je zakončená sprchou. Jinak tu ještě bývá plechové umyvadlo se džbánem na vodu a plechová, bíle smaltovaná polička na toaletní potřeby. Podobnou koupelnu můžeme vidět např. na hradě Bouzov. V osmdesátých letech 19. století začala sériová výroba litinových van v USA, i když až do první světové války byl prodej malý, protože Američané původně netušili, co to vana je. V USA, nejrychleji se rozvíjející průmyslové zemi tehdejšího světa, mělo ještě v roce 1920 jen 1% všech bytů koupelnu s vanou, vodovodem a splachovací toaletou. Koupelny s vanami se šířily v českých zemích od konce 19. století v souvislosti s budováním vodovodů především ve velkých městech, jako byla Praha, Brno, Liberec, Plzeň a další.18)

Obr. 8 – koupelna v 19. stol

18

Obr. 9 – vana z 19. stol


31

4.2

Moderní bytové koupelny Nároky na bydlení se neustále zvyšují. Mění se i názory uspořádání

obytných prostor. Hygienické místnosti dnes nemusí vypadat všechny stejně, důležité je, aby byly navrženy tak, aby vyhovovaly po stránce ergonomické, hygienické, funkční, bezpečnostní i estetické svému uživateli. Koupelna v dnešní době již neslouží jen k nezbytné hygieně, ale má i jiné funkce. Zajišťuje požadavky na regeneraci, kosmetiku, rehabilitaci, úklid a také praní. Koupelna byla po dlouhou dobu podceňovanou částí bytu a sloužila jako pouhé hygienické zázemí bytu. Dnešní koupelny, vzhledem ke zvýšeným požadavkům svých uživatelů, mají splňovat i požadavky na terapeutické procedury a relaxaci. Velikost koupelny může být, stejně jako tomu bylo v minulosti, měřítkem vkusu a životního stylu uživatelů bytu. Správné řešení koupelny musí splňovat základní požadavky jejích uživatelů. Koupelna by měla mít odpovídající rozlohu a měla by být zařízena patřičným vybavením. Velikost prostoru má odpovídat počtu uživatelů a vybavení má odpovídat různým potřebám uživatelů, např. jejich věkové kategorii. Koupelna navržená pro seniory nebo handicapované bude zařízená odlišně než koupelna mladé moderní rodiny. V bytech s jedním či dvěma obyvateli je běžné spojovat koupelnu s WC, ale u vícečetných rodin se doporučuje ponechat oddělené WC a navíc jej vybavit malým umyvadélkem. Dnešní koupelny mohou být velice specificky vybaveny, od různých technických zařízení až po osvětlení a hudbu. Dnešní trendy v koupelnovém vybavení se týkají především zařizovacích předmětů, vytápění, větrání a armatur. Dnes je velmi moderní nadčasové pojetí koupelen s typickými tmavými zemitými barvami v kombinaci s kovem a sklem, ale také se stále častěji objevuje retrostyl 30. let 20. století v podobě solitérních van s nožkami, umístěných volně v prostoru. Každá koupelna je ovšem specifická a odpovídá nejen estetickým požadavkům svého majitele. K tomu aby koupelna působila harmonicky, je důležité věnovat pozornost také barevnému a tvarovému designu zařizovacích předmětů, obkladům, dlažbě i osvětlení. Běžně se dnes již 32

vyrábí i sanitární předměty v nejrůznějších barevných provedeních. Výsledné efektivní a estetické řešení koupelny je výsledkem úzké spolupráce architekta a specialisty. Jedním z rozhodujících kritérií pro výběr zařizovacích předmětů a materiálů by měla být především kvalita, funkčnost a bezchybné technické provedení. Kvalita těchto výrobků odpovídá použitým materiálům a jejich zpracování. V dnešní době má uživatel na výběr ze široké škály jak přírodních, tak i umělých materiálů, je proto možné vytvořit koupelny nejrůznějších stylů. Pro realizaci kvalitní koupelny je důležité mít profesionální znalosti v oblasti typologie nábytku a ergonomie a především znalosti technologické. Dnešní koupelny odpovídají soudobému životnímu stylu. Jsou většinou tvořeny z ucelených sérií zařizovacích předmětů a jim odpovídajících armatur. Požadavky na funkci koupelen odrážejí měnící se způsob života a potřeby lidí v dnešní hektické době. Moderní koupelna se vyznačuje estetickým, účelným, kvalitním a funkčním řešením interiéru. Dobře známý a nejvíce vnímaný typ koupelny je koupelna v bytovém domě. V tomto případě proti sobě stojí koupelny v panelových domech (dříve často s umakartovým jádrem), o minimální rozloze, kam je nutné vzhledem k nedostatku prostoru v bytě umístit i pračku, proti koupelnám v rodinných domech

nebo

vilách,

kde

je

často

možné

považovat

koupelnu

za

reprezentativní prostor vyjadřující kvalitu bytu. Zde se často objevuje přímo velkorysé řešení nejrůznějších stylů. Často bývají takové koupelny vybaveny několika umyvadly, vanami, které jsou doplněny o systémy masážních trysek stejně tak jako sprchové kouty. Bývají zde instalovány kvalitní systémy vytápění, téměř vždy je použito podlahové topení, účinná klimatizace s možností např. aromatizovaného vzduchu, osvětlení, které může měnit intenzitu, a případně také relaxační hudba. Některé nadstandardní koupelny jsou speciálně vybavené i saunou, což je obvyklé především ve Skandinávii.19)

19


33

4.3

Zařizovací předměty

Zařizovací předměty jsou obecně zařízení, která slouží k hygienickým potřebám člověka a jsou většinou trvale spojena s vnitřní kanalizací. Při velkorysejším prostorovém řešení koupelny je třeba si ujasnit, zda koupelna bude sloužit převážně k očistě těla, nebo i k relaxaci a odpočinku. V takovém případě lze volit luxusnější zařizovací předměty, které mají více funkcí v jednom, např. vana + sprcha, WC + bidet apod. Při výběru je také třeba se zamýšlet nad volbou materiálu, velikosti, seskupení jednotlivých předmětů apod.

Obr. 10 – moderní koupelna



34

4.3.1 Vlastnosti zařizovacích předmětů Základní vlastnosti zařizovacích předmětů se posuzují podle všeobecně platných kritérií zejména hygieny fyzické i duševní. Fyzická hygiena se zabývá členitostí a povrchem zařizovacích předmětů, které musí být vyrobeny z pevných, nepropustných, odolných a trvanlivých materiálů s hladkým povrchem. Tvar a velikost musí vycházet z rozměrů lidského těla a potřebného prostoru pro úkony při používání. Povrch musí vzdorovat chemickému a mechanickému opotřebení, umožňovat snadné čištění, montáž, opravy a demontáž. Psychická hygiena se zabývá např. barvami. Barvy mohou ovlivnit náladu i vnímání pocitů, zdůraznit pocit tepla nebo chladu, velikost a proporce prostoru, předmětů i světelné pohody. Odlišná barva předmětů a obkladů může zvýraznit prostorovou vizi místnosti a může přispět k celkové barevné harmonii. Zařizovací předměty mohou být stojící, zavěšené, zapuštěné do nábytku nebo odkladných desek. 20)

4.3.2 Umyvadla Umyvadla patří k základnímu vybavení koupelen. V současnosti je na trhu celá řada v různých designech, materiálech, rozměrech i barevných odstínech. Základní otázkou při výběru je, kolik místa chceme umyvadlu věnovat. V malé koupelně je doporučeno instalovat pouze jedno umyvadlo, pro větší koupelny lze volit i dvě umyvadla nebo dvojumyvadlo. Při vybavení koupelny dvěma umyvadly je třeba pamatovat na jejich současné používání a instalovat je tak, aby si oba uživatelé navzájem nepřekáželi. Doporučuje se proto mezi nimi dodržet odstup minimálně 200 mm. Umyvadla běžného typu jsou široká 500-600 mm, hluboká 180-230 mm. Nadstandardní umyvadla se vyrábí i v šířkách 700-800 mm, v luxusním provedení i 1000 mm a více. Novinkou jsou kolekce, kde jsou většinou umyvadla geometrických tvarů (elipsy, kruhu, obdélníku, čtverce nebo nově i trojúhelníku), s různou hloubkou mycího prostoru, která jsou samostatná, nebo upevněná na speciální odkládací 20

LHOTÁKOVÁ Z, TRNKOVÁ, K., Nové trendy v koupelnách, 1. vydání, 2004, 80-86517-69-1

35

desky. Novinkou jsou i umyvadla se širokou odkládací plochou z keramiky. Různé verze umyvadel je možné vhodně kombinovat s koupelnovým nábytkem, poličkami, košem na prádlo nebo s chromovými doplňky. Nábytková umyvadla se vyrábí zápustná (montovaná shora), vestavěná (upevněná zdola) nebo polozápustná se speciální upevňovací příchytkou. Zajímavý je např. model kulatého umyvadla s kuželovitou úložní skříňkou z třešňového dřeva od architekta Philipe Starka. 21) 4.3.3 Umývátka Umývátka je vhodné umisťovat na samotné WC. Jsou široká 350-400 mm. 4.3.4 Vany Vany patří k základním zařizovacím předmětům bytových koupelen. Výběr vany se odvíjí od velikosti a tvaru koupelnové místnosti. Nejčastější je přiřazení vany k podélné stěně koupelny, ale je-li v koupelně dostatek prostoru, je možné zvolit i volně stojící vanu, nebo vanu zapuštěnou do vyvýšeného podia, nebo do nábytku. Nejběžnější jsou vany podélného obdélníkového tvaru, ale oblíbené jsou i vany rohové, popřípadě šestiúhelníkové nebo kulaté. Pokud jde o materiály, dnes se na trhu nejčastěji objevují vany vyrobené buď z ocelového plechu, nebo z akrylátu. Vany z ocelového smaltovaného plechu se vyrábí v různých barevných provedeních. Ocelové vany se vyrábí lisováním, takže není problém dosáhnout atraktivního ergonomického vzhledu.

Vany

z akrylátových polymerů se vyrábí z tvrdého termoplastu v nejrůznějších tvarech a velikostech, mají dobré tepelně-izolační vlastnosti, odolávají běžnému mechanickému opotřebení a působení chemických čisticích prostředků. Atypické luxusní vany se vyrábí z přírodních materiálů – kamene a mramoru, i jejich umělých podob. K těm nejdražším patří vany z leštěného pískovce, skla, nerezu nebo ze speciálních dovozových druhů dřeva (teak). Použité porézní materiály je nutno speciálně povrchově ošetřit proti nasákavosti 21


36

speciální technologií, která zaručuje snadnou údržbu povrchu stejně jako u sanitární keramiky. Vany se vyrábí v délkách 1500 a 1600 mm x 750 mm v nejširším místě. Vzhledem ke tvarové rozličnosti je běžná výroba i jiných rozměrů.22) Dnes jsou běžnou součástí koupelny také vany kombinované se sprchovými kouty. Takové vany mají jeden konec rozšířený do prostoru sprchy. K vybavení těchto van patří vanová baterie, ruční sprcha, odtoková a přepadová sada a zákrytová stěna. Sprchová část může být vybavena sprchovým boxem a speciálním masážním panelem. 4.3.5 Sprchy a sprchové kouty Sprchové kouty jsou vhodné pro osobní očistu těla, jsou úspornější na místo i spotřebu vody. Mohou být instalovány buď samostatně nebo v koupelnách spolu s vanou. Pro individuální relaxaci slouží masážní boxy, v nich se lze nejen sprchovat, ale také je možné zde provozovat masáže i parní lázeň. Luxusní provedení jsou doplněna o parní lázeň a zásobník na vonné esence pro aromaterapii. Pro dokonalou relaxaci jsou některé luxusní boxy doplněné

i

audio-soupravou

a

osvětlením

typu

„hvězdná

obloha“.

Nejvybavenější a prostorově nejnáročnější sprchové kabiny se nazývají Vodní altány a instalují se v prostorných koupelnách nebo relaxačních zařízeních.23) Dveře u sprchových koutů nebo boxů bývají posuvné, křídlové nebo zalamovací. Vyrábí se z plastu, nebo skla. Skla dveří bývají bezpečnostní, o tloušťce 6-8 mm, v různém designu od čirých až po skla se sítotiskovými motivy. Rámy, profily a panty sprchových dveří mohou být v různém provedení – chromované, matné, stříbrné, bílé nebo v sanitárních barvách.

22


23


37

K novým trendům nadčasových koupelen patří sprchovací místa často bez vaniček, kde je prostor vydlážděn vhodnou dlažbou a se spádem k odtokové oblasti. Boxů je na trhu k dostání nepřeberné množství. Jsou vybaveny termostatickými bateriemi, masážními hlavovými i ručními sprchami, masážními tryskami, vyvíječi páry pro tureckou lázeň a ostatním příslušenstvím.

4.3.6 Klozetové mísy, bidety, pisoáry Záchodové mísy, pisoáry a bidety se vyrábí pro bytovou výstavbu ze zdravotnické

keramiky

v nejrůznějších

tvarech

a

barvách,

v luxusních

koupelnách také z nerezu. Podle uchycení mohou být stojící nebo závěsné. Klozetové mísy se mohou pro doplnění komfortu umisťovat i do koupelen. Záchodovou splachovacím

sestavu

představuje

zařízením.

záchodová

Příslušenství

mísa

záchodové

s příslušenstvím mísy

tvoří

a

sedadlo

s poklopem, které se vyrábí z plastu nebo ze dřeva. Bidet je hygienické zařízení, které slouží pro osobní intimní hygienu. Bidetová sestava se skládá z klozetové mísy, speciální výtokové baterie a zápachové uzávěrky. Vyrábí se ze zdravotnické keramiky, je hruškového nebo oválného tvaru. Běžný rozměr bidetu je 350 – 380 x 570 – 600 mm a výška 400 mm. Vyrábí se i kombinace bidetu a záchodové mísy pro větší komfort. V luxusnějších koupelnách může být rovněž umístěn zápustný pisoár s hygienickým poklopem, jehož vyložení je pouze 15 cm do prostoru. 24) Nové typy pisoárů reagují na pohyb, automaticky a bezhlučně splachují, mají nastavitelné množství vody a jsou opatřeny poklopem. Na největším evropském veletrhu zdravotní techniky a vytápění ISH ve Frankfurtu nad Mohanem byla v roce 1999 představena novinka v oblasti pisoárů a to pisoár pro dámy. Představila jej německá firma Sphinx pod názvem „Lady P“.

24


38

4.4

Koupelnový nábytek Koupelnový nábytek a koupelnové doplňky dotvářejí celkovou atmosféru

koupelny. Doplňky a nábytek by měly korespondovat s celkovým laděním koupelny, především ve vztahu ke tvaru a povrchové úpravě zařizovacích předmětů a armatur. Vliv materiálů, jejich kombinací a barev ovlivňuje i psychiku člověka. V dnešní době je možné najít na trhu celou řadu nábytkových modulů včetně zakomponování nezbytných zrcadel a osvětlení. I do malých koupelen lze umístit skříňky s výhodnými rozměry a účelným uspořádáním, které lze využít jako praktický úložný prostor. Vhodnými detaily nábytku a doplňků lze opticky zvětšit malé prostory koupelny. Koupelnový nábytek nepatřil do nedávné doby u nás ke standardnímu vybavení koupelen. Dnes ovšem nábytek do základního vybavení koupelny patří. Široký sortiment nábytkových prvků se odvíjí od malých prostorů koupelen až po luxusní velkoprostorové koupelny. Koupelnový nábytek ovšem kromě estetického hlediska musí splňovat i úlohu úložných prostor. Měl by sloužit uživateli především k ukládání různých potřebných věcí tak aby byly vždy po ruce a volně v dosahu. Materiály pro výrobu koupelnového nábytku jsou různé, ale všechny musí být tak povrchově ošetřeny, aby odolávaly jak vzdušné, tak krátkodobé vlhkosti (stříkání nebo stékání vody při mytí). Nejběžnější jsou pro výrobu koupelnového nábytku MDF desky. Používají se k výrobě čelních nábytkových ploch. Jejich povrch je po vybroušení a vyleštění ošetřen kvalitními polyuretanovými stálobarevnými laky alespoň v pěti vrstvách. K povrchové úpravě se používá i akrylátový lak, který dobře odolává vlhkosti. Vysokého lesku lze dosáhnout pomocí speciální technologie nástřiku včetně penetrace a broušení mezi nanášením jednotlivých vrstev. Dalšími materiály vhodnými k použití v koupelně jsou tzv. biodesky, laminované DVD, vybrané druhy barevného dřeva jako např. hrušeň, divoká třešeň, dub, exotická dřeva jako např. teak, nebo sklo a kovy v podobě hliníku a nerezavějící oceli. Každá koupelnová skříňka sestává ze dvou částí – korpusu a čelních ploch. 39

Z nábytkových prvků jsou v koupelně nejčastější skříňky pod umyvadla. Mohou být instalovány i do malých koupelen, kde lze jejich prostoru velmi vhodně využít pro ukládání věcí denní potřeby, ručníků apod. Na trhu se objevují nejrůznější varianty těchto umyvadlových skříněk pro jednoduchá i dvojitá umyvadla v různých šířkách, 400, 500 a 600 mm až po 1500 i 1800 mm dle velikosti a tvaru umyvadel. Skříňky mohou být buď v provedení závěsném, na nožičkách nebo na podnoži. Některé kusy nábytku jsou řešeny jako závěsné na stěnu, nebo stojí na pevných nohách. Toto řešení má výhodu volné podlahy, což uživatel ocení při úklidu. Dále může stát koupelnový nábytek na soklech, nebo kolečkách. Nezbytným prvkem v koupelně je zrcadlo. Velmi často bývá zrcadlo zasazeno do skříňky, doplněné o různé další odkládací plochy a poličky. Ve skřínce mohou být také zabudovaná světla. Je však nutné si při nákupu ověřit, že svítidla mají zkušební atest a jsou opatřena značkou Elektrotechnického zkušebního ústavu (EZÚ) nebo jiné certifikační autority. Kontrola svítidel je nutná proto, že vysoká vlhkost v koupelně a případná stříkající voda mohou způsobit úraz elektrickým proudem. Ke komfortnímu vybavení koupelny patří také sedáky, lavice, věšáky a samozřejmě i různé poličky ze dřeva, skla nebo jejich kombinací. Koupelnové doplňky jako například držáky na fén, zrcátka, odkládací plošky pro skleničky a různé drobnosti bývají často přišroubované na stěnu koupelny. 25)

obr.13 – koupelnová skříňka 25

Obr. 14 – koupelnová závěsná skříňka


40

4.5

Materiály zařizovacích předmětů

Materiály určené pro výrobu koupelnových zařizovacích předmětů musí dnes splňovat požadavky nejen z hlediska funkčního ale také estetického. U umyvadel a umývátek se využívá nejčastěji zdravotnická keramika, i když v poslední době jsou čím dál více žádanější materiály jako je nerezová ocel, sklo, kámen i dřevo. Pro výrobu van byla dříve častá smaltovaná ocel, která je již v dnešní době nahrazena plasty, zejména akryláty. Velmi atraktivní, především pro volně stojící vany je dnes opět litina. Odkládací desky, do nichž jsou umísťovány zařizovací předměty, především umyvadla, jsou vyráběny z plastů, přírodního i umělého kamene, mramoru, skla nebo ušlechtilých druhů dřev. Materiály pro výrobu zařizovacích předmětů musí být pevné, barevně stálé, nepropustné, trvanlivé proti mechanickému namáhání a chemickým činitelům. Při volbě materiálů je důležité hledět i na to, aby byly snadno čistitelné. 4.5.1 Zdravotnická keramika Ze zdravotnické keramiky se vyrábí umyvadla, bidety, záchodové mísy, pisoáry, apod. Může mít bílou nebo i barevnou glazuru. Zdravotnická keramika se v ČR vyrábí pod názvem Ditruvit. Pro dokonalou hygienu zařizovacích předmětů s keramickými povrchy byla vyvinuta speciální úprava povrchů, např. „KeraTec“ a další, kde úprava glazury odpuzuje nečistoty a na takto upraveném povrchu neulpívá ani špína ani vápenné složky. 4.5.2 Nerezová ocel Nerezová ocel je antikorozní ocel chromniklová nebo chromová, z níž se lisováním vyrábí zařizovací předměty. Tyto předměty nepotřebují speciální povrchovou úpravu a mají téměř neomezenou životnost. Nevýhodou je poměrně vysoká cena. Nerezový plech se používá především pro vybavování veřejných sanitárních zařízení, ale v luxusních koupelnách patří k nejnovějším hitům, zvláště ve spojení s ostatními ušlechtilými materiály jako je sklo nebo dřevo.

41

4.5.3 Ocelový smaltovaný plech Tento materiál se tradičně používá v koupelnách především na výrobu van a sprchových vaniček. Výrobky vznikají lisováním plechu do požadovaného tvaru a povrch je opatřen smaltem bílým nebo barevným. Výhodou je malá hmotnost, stabilita, odolnost vůči mechanickému namáhání, otěru i proti různým chemickým činitelům. 4.5.4 Šedá litina Dnes se pro výrobu zařizovacích předmětů používá jen výjimečně, a to především pro volně stojící vany. Odlévá se do forem a povrchy se smaltují v bílé barvě i jiných odstínech. Má velmi dlouhou životnost, ale výrobky z ní jsou těžké, křehké a smaltované povrchy se mohou snadno poškodit. 4.5.5 Plasty Plasty se v poslední době používají čím dál častěji, v mnoha barevných kombinacích. Přináší mnoho tvarových a barevných možností, obzvláště u van, umyvadel, sprchových vaniček i sprchových kabin. Nejčastěji se používají termoplasty (polyamidy, organické sklo nebo skelné lamináty), z nichž nejrozšířenější jsou akryláty s mnoha dobrými vlastnostmi, jako je jejich malá hmotnost. Druhým nejpoužívanějším plastovým materiálem jsou termosety (polyesterové živice), které představují předměty z laminátových skořepin. Tyto materiály umožňují velkou variabilitu tvarů, barev, jsou pevné a odolné běžnému mechanickému namáhání. 4.5.6 Umělý kámen Umělý kámen patří k novějším a velmi praktickým matriálům. Je to směs přírodních

minerálních

materiálů

s pryskyřicemi.

Je

většinou

vyroben

z drceného křemenu a barevných pigmentů, spojených s polyakrylátovou pryskyřicí nebo vzniká spojením žuly a akrylu. Desky vyrobené z umělého kamene bývají většinou monolitní, jsou velmi odolné proti mechanickému namáhání i chemickým činitelům. Na trh se dodává pod různými obchodními názvy. Velmi rozšířeným a zajímavým materiálem pro výrobu umyvadel a odkládacích desek je umělý kámen Corian, což je směs 2/3 přírodních minerálů 42

a 1/3 akrylického polymeru. Dodává se v deskách o tloušťce 6-19 mm i jako tvarové prvky. Vyrábí se v široké škále barev, má dlouhou životnost. Je pevný, tvrdý, neporézní, takže se do něj tekutiny nevsakují a jemné rýhy lze snadno odstranit utěrkou s abrazivní vrstvou. Z dalších směsových materiálů je známý např. Varicor. 4.5.7 Přírodní materiály Přírodní materiály jsou často vyhledávané především při zařizování luxusních koupelen. Patří sem především mramor, který je ovšem pro svou vysokou cenu a hmotnost často nahrazován umělým kamenem. Z novějších materiálů je rozšířené použití tzv. litého kamene (mramoritu), který umožňuje vytvořit barevnost v jakémkoliv odstínu a díky výrobě odléváním do forem i rozličné tvary. Dalším velmi elegantním přírodním materiálem je také leštěná žula. Její přednosti jsou vysoká tvrdost, dlouhá životnost, odolnost proti mechanickému i chemickému poškození. Dalším používaným materiálem je speciálně vytvrzované sklo, které se stalo plnohodnotným materiálem pro zařizovací předměty. Čím dál častějším materiálem používaným v luxusních koupelnách jsou speciálně upravované druhy dřeva, kterými jsou především cedr a teak, které se používají na výrobu van, umyvadel, sprchových koutů i obkladů. Dřevěné obklady je velmi nutné pečlivě ošetřit. Pro svou strukturu a výborné vlastnosti je nejpoužívanější teakové dřevo. Některé druhy dřevěných obkladů se impregnují několik nátěry a natírají se povrchovým lakem v matu nebo i vysokém lesku. Takto ošetřené plochy odolávají nejen vlhkosti, ale i plísním, takže je lze ošetřovat stejně jako keramické obklady.26)

26


43

4.5.8 Dřevo v koupelně Výhody koupelnové keramiky jsou jistě nepopiratelné. Dobře se udržuje, odolává vlhku a vodě. Pro mnoho uživatelů ovšem působí dosti chladně. Dřevo dodává koupelně hřejivou atmosféru. Dříve bylo použití dřeva v koupelně prakticky nemožné. Koupelna byla jen malou místností, špatně větranou, s malým oknem a špatným osvětlením. Dnes se z koupelny stává další plnohodnotná místnost bytu, která svému uživateli poskytuje prostor nejen pro hygienu ale také pro relaxaci. Dnešní luxusní koupelny jsou velké místnosti s velkými okny, s dokonalým větráním i topením. V některých bytech dokonce dochází ke spojení koupelny s ložnicí. Základní požadavky na dřevo v koupelně jsou: • nízká nasáklivost • co nejmenší objemové změny v důsledku působení tepla a vlhkosti • odolnost vůči vodě a vlhkosti • vyzrálost • mechanická odolnost • minimální přítomnost vad dřeva jako jsou suky, praskliny, ronění pryskyřice, atd. Díky dnešním moderním technologiím a novým materiálům je možné dřevo ošetřit tak, aby lépe odolávalo vlhkosti, zvýšené teplotě a mechanickému namáhání. Z domácích dřev jsou k použití v koupelně vhodná především dub a jasan, ořech a třešeň. Akát sice vykazuje také vysokou odolnost proti vodě, ale je-li vystaven působení vlhkosti delší dobu, černá. Za určitých podmínek lze v koupelně použít také modřín, nebo dokonce smrk a borovici. Naproti tomu buk je pro použití v koupelně kvůli špatné odolnosti proti vlhkosti nevhodný. 44

Stále častěji se na tuzemském trhu objevují různé druhy exotických dřev. Jsou známé svojí trvanlivostí, tvrdostí, odolností vůči působení vlhkosti a vysokých teplot. Z exotických dřev, které se u nás používají k výrobě koupelnového nábytku je to především teak – je jedním z nejcennějších a nejkvalitnějších dřev na světě. Roste v jihovýchodní Asii. Je velmi trvanlivé (vydrží dlouhou dobu i působení slané vody), je mimořádně pevné, pružné, odolné vůči výkyvům vlhkosti, i různým biotickým škůdcům. Dřevo teaku obsahuje olejnaté pryskyřice, a je vhodné jak do interiérů tak do exteriérů. Dobře odolné vůči vlhkosti je také asijské dřevo merbau. Tato dřevina má několik barevných odstínů – hnědý, červený a žlutý. Dalším velmi kvalitním dřevem používaným v koupelně je dřevo cedrové. Stejně jako ostatní exotické dřeviny se nepoužívá jen na výrobu nábytku v podobě skříněk a polic, ale především k výrobě umyvadel, van a sprchových koutů. V dnešní době je výroba těchto luxusních předmětů ze dřeva čím dál žádanější. Cedrové dřevo má krásnou texturu, dobře se opracovává a má vynikající vlastnosti. Vylučuje esenciální olej, nejen že příjemně voní, ale má také protizánětlivé, antiseptické a zklidňující účinky. Používá se při infekčních a kožních onemocněních. Díky obsaženým éterickým olejům, které odpuzují veškerý hmyz je dřevo přirozeně chráněno proti napadení škůdci. Cedrové dřevo je velice stabilní, nekroutí se, nevytváří trhliny. Díky vysokému obsahu olejů, které dřevo chrání před různými škůdci má také vysokou trvanlivost. Patři k nejodolnějším dřevům. Používanými dřevy k výrobě koupelnového nábytku jsou také wenge a mahagon. Umyvadla, vany, či sprchové kouty, vyrobené z těchto druhů dřev jsou velice finančně nákladné. Jsou vyráběny ručně a díky vysoké kvalitě dřeva nepotřebují příliš ošetřování. Také montáž těchto kusů není nijak náročná. Jsou určeny spíše náročnějším zákazníkům. Vany je možné umisťovat téměř kdekoliv, v suchých letních dnech je možné je umístit i na terasu. Prázdné dřevěné vany váží cca 80 – 120 kg. O dřevěné vany, či umyvadla je nutné také pečovat, a to podobně jako o akrylátové výrobky. Nejvhodnější čisticí prostředky jsou takové, které neobsahují žádné abrazivní látky. Po koupání se doporučuje vytřít vanu nebo 45

umyvadlo suchým hadrem. U naolejovaných van je utření do sucha nutné. Pro zachování krásné textury dřeva se doporučuje vany jednou začas z vnějších stran natřít přírodním teakovým olejem.

Obr. 15 – dřevěné umyvadlo

obr. 16 – dřevěná vana

obr. 17 – koupelna s dřevěnou vanou a sprchovým koutem

46

4.6

Koupelny pro seniory a pro handicapované osoby

V České Republice je přibližně 34 tisíc lidí nuceno pohybovat se na invalidním vozíčku. Každý z nás na vozíčku neskončí, ale všichni zestárneme a s věkem se zhoršuje motorika i zrak. Mnoho lidí k tomu aby se mohli pohybovat, potřebují berle, nebo jiné pomůcky. Pro takto handicapované osoby je pohyb venku dosti obtížný, i když společnost jim v dnešní době čím dál více vychází vstříc. Koupelna a WC by proto měly nabízet pohodlí a bezpečnost, jakmile do nich – bez ohledu na věk nebo zdraví – uživatel vstoupí. Zařízení bytů pro handicapované má svá specifika, a velmi důležité je zařízení především v koupelnách, kde správným rozmístěným zařizovacích předmětů můžeme handicapovaným proces osobní hygieny velice ulehčit. Při zařizování takových koupelen je důležité hledat taková technická i dispoziční řešení, která například umožňují pohyb vozíčku v koupelně, umístění různých zvedacích zařízení, které umožňují zpřístupnění například vany nebo sprchy. Je nutné vědět, že takové zařízení by mělo splňovat i bezpečnostní požadavky, možnost dovolání se pomoci, případně přítomnost doprovodu – asistentky. Pro vozíčkáře se doporučuje spojení koupelny s WC, kvůli získání většího

prostoru

pro

přemístění

na

klozetovou

mísu.

Koupelna

pro

handicapovaného uživatele s umyvadlem, vanou a toaletní mísou by měla mít minimální rozměr 2000 x 2400 mm, optimálně 2300 x 3000 mm. Dveře do koupelny by měly být minimálně 900 mm široké, nejvhodnější jsou posuvné. Pro přemístění z vozíku na klozet je minimální prostor 800 mm, vhodnější je ale několik milimetrů přidat. Běžně se používá šířka 950 mm, pro elektrický vozík se doporučuje šířka až 1200 mm. Aby bylo přemístění z vozíku na klozetovou mísu bezpečné, je vhodné instalovat oboustranná nejlépe sklopná madla, která se instalují ve výšce asi 780 mm v osové vzdálenosti 600 mm. Při instalaci madel do panelového jádra se používá kovová konstrukce připomínající trubkovou židli, v případě instalace do sádrokartonu je vhodné použít madla s podpěrnou trubkou. Hmotnost přesouvajícího se člověka se tak přenese částečně na podpěru, ne jen na zeď. Klozetová mísa bývá instalována výše než je zvykem, a to tak, aby její horní hrana byla přibližně ve výšce 500 47

mm. Vyrábí se speciální typy WC o výšce 500 mm, je ale jednodušší použít klozet závěsný. Pro otočení invalidního vozíku u klozetové mísy je vhodné nechat prostor 1200 – 1500 mm. Splachovadlo v podobě měkkého knoflíku by nemělo být instalováno výše než 1000 mm nad zemí. Umyvadlo by mělo být mělké a instalované ve výšce přibližně 750 mm tak, aby pod něj mohl zajet člověk na vozíčku. V zahraničí se používají i „pohyblivá“ umyvadla, která jsou výškově nastavitelná tak, aby to vyhovovalo konkrétnímu členu rodiny. Po stranách umyvadla jsou opět nutná madla, která mohou zároveň sloužit jako držáky na ručníky. Instalují se opět do výšky 780 mm. Háčky na ručníky se neinstalují výš než 1200 mm od země. Opaření se jednoduše zabrání použitím termostatické baterie, ze které vytéká voda v předem nastavené teplotě. Bezpečný pohyb ve vaně a sprchovém koutu se samozřejmě vozíčkáři neobejdou bez madel. Madla by měla být buď vodorovná, nebo svislá, nikdy ne našikmo, v tomto případě se totiž rozkládají síly a obtížněji se vstává, což platí i pro zdravé jedince. Ideálním řešením je bezbariérový sprchový kout s mělkou vaničkou (hlubokou maximálně 25 mm), či pouze s podlahovou v podlaze. Při tomto způsobu řešení je nutná perfektně provedená izolace a také použití protiskluzových obkladů a dlažby, což ovšem platí v celé koupelně. Sprchový kout by měl mít minimální rozměry 1200 x 800 mm. Ve sprše je ideální instalovat sedátko, často sklopné, nebo sedačku o šířce 400 mm, a výšce 450 mm nad podlahou. Nejsou vhodné lehké plastové židličky, protože nezaručují dostatečnou stabilitu. I do vany je vhodné instalovat sedačku. Vyrábí se různé, i s opěrátky. Minimální rozměry koupací vany jsou 1500 x 710 mm. Vyrábí se i vany do kterých se dá vstupovat dveřmi, jako do auta. Tohle je ovšem dražší záležitost a není plně hrazena pojišťovnou jako většina ostatního zařízení koupelny. Protože s věkem se horší zrak, mělo by být u zařizování koupelen pamatováno i na dostatečné osvětlení, aby uživatel nepřehlédl například malou kaluž vody, práh, apod. Pády v koupelnách patří k těm nejhorším. Vypínače by měly být instalovány v odpovídající výšce. 48

Obr.18 – půdorys koupelny pro handicapované

Obr. 19 – umyvadlo pro handicapované

Obr. 20 – WC pro handicapované

49

4.7

Koupelny pro děti Koupelny speciálně pro děti jsou obvyklým zařízením především ve

školkách, dnes se ale začínají objevovat i v běžných domácnostech, a to především proto, že dítěti zaručí nejen maximální pohodlí, ale především maximální bezpečnost. Zařizovací předměty do dětských koupelen se liší jak barevností, tak velikostí. Tyto speciální koupelny se zařizují především pro děti předškolního věku a první dva či tři roky školní docházky. Až děti odrostou, je potřeba koupelnu zrekonstruovat a vyměnit dětské zařizovací předměty za obyčejné, mnohem více výrobců proto tyto zařizovací předměty konstruuje tak, aby bylo v budoucnu možné je vyměnit za co nejmenší náklady. Pokud rodina plánuje více dětí, může dětská koupelna sloužit i více než pět let a není proto od věci do její výstavby investovat. Při navrhování dětského nábytku je nutné dodržet několik zásad: •

materiály, ze kterých bude výrobek zhotoven, nesmí být toxické

•

nesmí mít ostré hrany nebo výčnělky, o které by se dítě mohlo poranit, ani drobné části, které by mohlo dítě po odejmutí spolknout nebo vdechnout

•

musí svými rozměry odpovídat věkové kategorii dětí, pro které je určen, popřípadě může být konstruován tak, aby rostl zároveň s nimi

•

musí být pevně připevněn ke zdi

Pro malé děti je výstup na normální záchod obtížný, a proto jim většinou pomáhají přistavená stolička, dětské schůdky, nebo někdo z dospělých v rodině. Dětská toaleta řeší tento problém sama. Pro děti ve věku 5 – 10 let se doporučuje zavěsit toaletu do výšky 250 – 350 mm od země, což je asi o 150 mm níže, než potřebují dospělí. Na trhu lze najít klozetové mísy pro děti se zvýšenou zadní částí, která se instaluje do zdi ve stejné výšce jako u dospělých a při případné rekonstrukci tak umožňuje vyměnit záchod za záchod bez toho, aby ve zdi zůstaly viditelné otvory po šroubech.

50

Stejná pravidla o výšce jako pro toaletu platí i pro dětská umyvadla. Mají sníženou hloubku, předsazenou plochu pro umístění baterií, aby na ni dítě snadněji

dosáhlo.

Umyvadla

bývají

kombinovaná

s polosloupem,

kvůli

bezpečnosti. Horní plochy umyvadla bývají rovné, aby si zde dítě mohlo odložit kelímek s kartáčkem a pastou. Dětská umyvadla se konstruují bez přepadu a tak aby nešla uzavřít, aby se zabránilo případnému vytopení koupelny. Pro děti jsou běžné pákové směšovací baterie. Nejvhodnějším řešením jak předejít případnému opaření jsou termostatické baterie s pojistkou. Na termostatu je možné nastavit teplotu i průtok, teplou a studenou vodu. Pokud jde o vany pro děti, od van pro dospělé se ničím výrazně neliší. Na trhu je ovšem možné nalézt různá barevná řešení. Oblíbeným řešením jsou akrylátové ručně malované „Funny vany“ od výtvarníka Pavla Šťastného. Obrazy jsou na povrchu zalaminovány a díky tomu vydrží hodně. Z materiálu Lucite je vyrábí firma Riho. K výrobě bývá též použit speciální materiál Lucite Care s antibakteriální ochranou. Dílem tohoto výtvarníka je celá série „Funny koupelny“, která nabízí vany a obklady s jednotlivým dezénem. Jde o kusovou výrobu na objednávku, kterou zajišťuje společnost Plechárna. Veselou atmosféru dětské koupelny mohou dotvářet různé barevné obklady i obklady s dětskými motivy, které se na trhu objevují již celkem běžně. V dětských koupelnách je dvojnásobně důležitá bezpečnost, a proto je důležité nezapomínat ani na protiskluzové obklady či podložky, kryty na zásuvky a zaoblené hrany.

obr. 21 – dětská koupelna

obr. 22 – dětské wc

51

5

NÁVRH KOUPELNOVÉHO VĚŠÁKU PRO DĚTI

Při navrhování dětského nábytku do koupelny je důležité, aby nábytek splňoval nejen bezpečnostní požadavky (viz. předchozí kapitola), ale také náležitosti jako je odolnost vůči vzdušné vlhkosti a snadná údržba. Na výrobu koupelnového nábytku se používají nejčastěji DTD lamino, nebo MDF desky, které jsou zdravotně nezávadné. Velmi moderní je dnes ve výrobě koupelnového nábytku využití různých exotických dřevin. Vzhledem k tomu, že mnoho těchto dřevin může obsahovat alkaloidy, není jejich použití v dětské koupelně tou nejvhodnější volbou. Věšák pro děti v koupelně poslouží nejen jako dekorace, ale také jako pomůcka při východě. Věšák je vyoben z MDF 18. Povrch je upraven

vodouředitelnými

akrylátovými

laky

Dimakrylem V 2078 a Sportakrylem V 1601, které splňují technické požadavky

a mají osvědčení

pro použití na hračky podle evropské normy EN 71. Háčky jsou vyrobeny z BK a povrchově ošetřeny stejně jako MDF. Rozměry věšáku v cm: 100 x 65 x 18 (v x š x tl) Rozměry háčků v cm: 3 x 1,5

Obr. 23 – detail háčků koupelnového věšáku

Obr. 24 – koupelnový věšák pro děti

52

6 DISKUSE Koupelna je místností, kde každý den začíná i končí a je dnes nezbytnou součástí každého bytu. K základnímu vybavení koupelny patří umyvadlo, vana, sprchový kout a WC. Pokud se jedná o koupelnu, kterou využívá více členů rodiny, je zvykem zařizovat ještě samostatné WC. Dnešní koupelny neplní jen samotnou funkci místa pro osobní očistu, ale mnohdy slouží lidem k relaxaci po náročném dni v uspěchaném světě současnosti. Je to místo, kde člověk pečuje sám o sebe, o své tělo i o svoji duši, místo, kde může člověk sám sebe hýčkat, a dopřávat si chvíle klidu a relaxace. Díky moderní technice je dnes možné si v koupelně při poslechu hudby dopřát sprchu v podobě umělého deště, zpříjemněnou různými vůněmi. Ve vaně může člověk relaxovat jak sám, tak i se svými blízkými. Díky speciálním masážním panelům a tryskám, kterými jsou dnes vany a sprchové kouty běžně vybaveny je možné si dopřávat perličkové a masážní koupele. Tato možnost je z důvodu rehabilitace obrovským pozitivem pro handicapované jedince, nebo pro seniory. Každý si dnes přijde na své, může mít koupelnu na míru, takovou, která se přizpůsobí jeho životnímu stylu a tempu. Neocenitelná je také možnost zařídit speciální koupelny pro seniory, nebo handicapované. Zvlášť pro ně je v tomto případě velice důležitý fakt, že díky technice a modernímu vybavení, jsou ve chvílích největší intimity prakticky samostatní, nebo alespoň je pro ně samotný akt hygieny maximálně zpřístupněn. Své místo mají dnes také koupelny zařizované speciálně pro děti. Zde je dbáno především na jejich bezpečnost a pohodlí. Umyvadla, zrcadla, klozetové mísy i vypínače, to vše je dětem přizpůsobeno výškově a je vyráběno v široké škále veselých barev. Kreativitě a hravosti se v tomto případě meze nekladou. V nápaditě a bezpečně zařízené koupelně se malý člen rodiny cítí příjemně, je zde v bezpečí a dokonce si může oblíbit i čištění zubů. Hygiena samozřejmě hrála neodmyslitelnou roli i v minulosti, i když k ní lidé přistupovali jinak než dnes. Postupem času si hygiena získala své místo v životě lidí. Ve starověku vznikaly veřejné lázně, které sloužily nejen k hygieně samotné, ale byly zároveň jedním z center společenského dění. Vany v takových

lázních

byly

vyráběny

většinou

z mramoru

nebo

terakoty.

V antickém Římě se lázně nazývaly thermy a nesloužily jen ke koupelím. 53

Nacházely se zde knihovny, čítárny, posluchárny, hřiště, kolonády, parky a podobně. Ve středověku byla otázka hygieny a péče o tělo na rozdíl od starověku dosti potlačována církví. Městskými lázněmi byly lazebny, kam návštěvníci chodili spíše pro zábavu než kvůli hygieně. Vybavení lazeben nebylo tak honosné jako v antických thermách. Nacházely se zde dřevěné vany, vystlané bílým jemným plátnem. Soukromé koupelny v té době nebyly běžnou záležitostí a nacházely se jen v sídlech bohatších vrstev. I v takovém případě ale nebyl samotný akt hygieny tak intimní záležitostí, jako v dnešní době. Ve druhé polovině 17. století se život v Evropě díky třicetileté válce rapidně změnil. Lidé přijali ideu pokory a odříkání. Většina lazeben byla zrušena a v měšťanských a šlechtických sídlech se rozšířil zvyk koupání v dřevěné vaně. V závislosti na rozvoji vodovodu, si stále více lidí zařizovalo soukromé koupelny ve svých obydlích. A právě tohle byl začátek koupelen takových, jaké známe v dnešní době.

54

7 ZÁVĚR Cílem

bakalářské

práce

bylo

vytvořit

přehled

vývoje

koupelen

a

koupelnového nábytku od starověku až po současnost. Protože tento vývoj úzce souvisí s úrovní života společnosti v různých historických obdobích, bylo důležité, zabývat se historickým i dnešním postojem společnosti k hygieně. Koupelny, jak je známe dnes, jsou nezbytnou součástí všech bytů a domů. Moderní koupelny jsou navrhovány tak, aby svému uživateli poskytovaly nejen možnost hygieny, ale také prostor pro relaxaci. V dnešní uspěchané době slouží svým uživatelům jako „oázy klidu“ v porovnání s okolním světem. Atmosféru koupelny vytváří vhodně volené barvy a materiály. Díky moderní technice je možné dopřávat si perličkové a masážní koupele, sprchy, parní lázně. Běžné je dnes také zařizovat speciální koupelny pro handicapované, pro seniory i děti. Atmosféru dotváří vhodně volené barvy, obklady, osvětlení, materiály a nábytek. Soukromé koupelny se začaly objevovat jako součásti jednotlivých domů a bytů až ve druhé polovině 17. století. Do té doby byly součástí domů a bytů jen zřídka a byly znakem prosperity a movitosti majitele. Lidem žijícím na vsi postačily vědra s vodou, dřevěné necky, nebo keramické džbány a mísy. Ve městech se už od starověku zřizovaly veřejné lázně, v antickém Římě zvané thermy, ve středověku lazebny. Nesloužily pouze k hygieně samotné, ale také pro potěchu těla i duše. Byly jedním z center společenského dění, i když ve středověku bylo církví pokládáno za hřích je navštěvovat. Soukromé koupelny začaly do domů a bytů pronikat v 18. a 19. století

v souvislosti

s

budováním

vodovodů.

Byly

důsledkem

zrušení

renesančních lazeben a změny životního stylu celé Evropy po třicetileté válce. Současný trend vývoje moderních koupelen směřuje především ke stránce relaxace a nejen fyzické ale také duševní hygieny.

55

8

SUMMARY

The goal of this thesis was to create an overview of bathrooms and bath furniture from the antiquity to present day. Since this development is deeply wedded with society's living standards in different historical periods, it was important to consider the society's historical and recent attitude to hygiene. The bathrooms, as known today, make a fundamental part of any house or flat. Modern bathrooms are designed not only for hygienic purposes, but also to provide the user a space for relaxation. In today's hectic times, the bathrooms are the "oases of peace" compared to the rest of the world. The atmosphere of a bathroom is created by well-chosen colours and materials. Thanks to modern technology, we can enjoy bubble- and massage-baths, showers, or caldarium. It's also quite common today to arrange special bathrooms for the handicaped, senior, and children. Well-chosen coulours, facings, lighting, materials, furniture,... All of those evoke the overall feeling of a bathroom. Private bathrooms became the part of individual houses and flats not sooner than in the 2nd part of the 17th century. Up until then, a bathroom in a house or a flat used to be quite rare and a sign of wealth and prosperity of the owner. Buckets with water, wooden wash-tubs or ceramic jars and basins were quite sufficient for the villagers. Public baths (called thermas in the ancient Rome) have been established in the cities since the antiquity. Their purpose was not only the hygiene itself, but also the pleasure of body and spirit. They used to be the centers of social life though during the Middle Ages, visiting them was considered a sin by the Church. Private bathrooms started moving into houses and flats during the 18th and 19th century as a result of aquaduct constructions. They were a result of canceled Renaissance baths and the global change of lifestyle of the whole Europe after the Thirty Years' War. The current trend of modern bathroom development is oriented especially to relaxation and the hygiene of the body and spirit.

56

9

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

1) NEUFERT, E. Navrhování staveb : Příručka pro stavební odborníky, stavebníky, vyučující i studenty. 2. vyd. Praha: Consultinvest, 2000. 14 s. ISBN 80-901486-6-2.2. 2) LUDMILA, P. Typológia zariaďovacích prvkov bytu. Zvolen, SR: Technická univerzita vo Zvolene, 2007. 174 s. ISBN 978-80-228-1797-4.3. 3) BRUNECKÝ, P. Domiciologie - nauka o obývaném prostředí. 1. vyd. Brno: MZLU, 1998. 167 s. ISBN 80-7157-307-8. 4) VONDRUŠKA, V., Intimní historie od antiky po baroko, 1. vyd., Brno, 2007, ISBN 978-80243-2672-6 5) LHOTÁKOVÁ, Z., Koupelny, 1. vyd., Brno, 2002, ISBN 80-86517-43-8 6) HÁJEK, V., Ergonomie v bytě, v projektu a v praxi, 1. vyd., Praha, 2004, ISBN 80-86817-00-8 7) LHOTÁKOVÁ, Z., TRNKOVÁ, K., Nové trendy v koupelnách, 1. vyd., Brno, 2004, ISBN 8086517-69-1 8) DUFKOVÁ, L., Osobní hygiena na šlechtických sídlech, 1. vyd., Brno, 2003, ISBN 80-8675208-9 9) BENDA, J. a kol., Koupelny, bazény, sauny, 1. vyd., Hradec Králové, 2004, ISBN 80-2392970-4

Internetové zdroje: 1) utulne.centrum.cz 2) www.tvujdum.cz 3) www.zivotnistyl.cz 4) bydleni.marianne.cz 5) www.living.cz 6) bydleni.lidovky.cz 7) extrabydleni.finexpert.cz 8) www.svet-bydleni.cz 9) www.dumabyt.cz

57

10

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1

Římské thermy

12

Obr. 2

Půdorys římských therm

15

Obr. 3

Římské lázně

16

Obr. 4

královské WC

18

Obr. 5

umyvadlo ze zámku v Buchlovicích

29

Obr. 6

noční stolek s přenosným WC

29

Obr. 7

koupelna na zámku v Náměšti nad Oslavou

29

Obr. 8

koupelna v 19. století

31

Obr. 9

vana z 19. stol

31

Obr. 10

moderní koupelna

34

Obr. 11

moderní koupelna

34

Obr. 12

moderní koupelna

34

Obr. 13

koupelnová skříňka

40

Obr. 14

koupelnová závěsná skříňka

40

Obr. 15

dřevěné umyvadlo

46

Obr. 16

dřevěná vana

46

Obr. 17

koupelna s dřevěnou vanou a sprchovým koutem

46

Obr. 18

půdorys koupelny pro handicapované

49

Obr. 19

umyvadlo pro handicapované

49

Obr. 20

WC pro handicapované

49

Obr. 21

dětská koupelna

51

Obr. 22

dětské WC

51

Obr. 23

detail háčků koupelnového věšáku

52

Obr. 24

koupelnový věšák pro děti

52

58

Vývoj koupelen a inovace koupelnového nábytku

Recommend Documents