PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA OPTIKY
VÝVOJ KOREKCE ZRAKU Bakalářská práce
VYPRACOVAL: Ondřej Čírtek obor 5345R008 OPTOMETRIE studijní rok 2012/2013
VEDOUCÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE: RNDr. Wagner Jaroslav, Ph.D.
Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením RNDr. Wagnera Jaroslava, Ph.D., za použití literatury uvedené v závěru práce.
V Olomouci dne 09.05.2013
……………………………. Ondřej Čírtek
Poděkování: Děkuji panu RNDr. Jaroslavu Wagnerovi, Ph.D., vedoucímu mé bakalářské práce za trpělivost, čas, materiály a cenné rady, které mi věnoval pro zhotovení této práce.
OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................... 6 1. REFRAKCE A JEJÍ VADY ......................................................................................... 7 1.1. Zrak ........................................................................................................................ 7 1.2. Refrakce oka .......................................................................................................... 7 1.2.1. Krátkozrakost (myopie) .................................................................................. 8 1.2.1.1. Korekce myopie ....................................................................................... 8 1.2.2. Dalekozrakost (Hypermetropie) ..................................................................... 9 1.2.2.1. Korekce hypermetropie............................................................................ 9 1.2.3. Astigmatismus .............................................................................................. 10 1.2.3.1. Korekce astigmatismu............................................................................ 10 1.2.4. Presbyopie ..................................................................................................... 10 1.2.4.1. Korekce presbyopie ............................................................................... 11 2. HISTORIE KOREKCE ZRAKU................................................................................ 12 2.1. Zmínky z dob před naším letopočtem.................................................................. 12 2.1.1. Doba kamenná .............................................................................................. 12 2.1.2. Doba bronzová .............................................................................................. 13 2.1.3. Doba železná a římská .................................................................................. 13 2.2. Historický vývoj brýlí .......................................................................................... 15 2.2.1. První korekční brýle...................................................................................... 15 2.2.2. Princip spojky ............................................................................................... 16 2.2.3. Čtecí kameny ................................................................................................ 16 2.2.4. Vynález knihtisku ......................................................................................... 16 2.2.5. Původ názvu „brýle“ ..................................................................................... 17 2.2.6. Vývoj obruby ................................................................................................ 17 2.2.6. První konkávní čočky ................................................................................... 18 2.2.7. První portréty s brýlemi ................................................................................ 18 4
2.2.8. Objev tórické čočky ...................................................................................... 18 2.2.9. První klínové čočky ...................................................................................... 19 2.2.10. Dalekohledové brýle ................................................................................... 19 2.2.11. Franklinův bifokál....................................................................................... 19 2.3. Vývoj kontaktních čoček ..................................................................................... 20 2.3.1. Prvotní představy kontaktních čoček ............................................................ 20 2.3.2. Prototypy terapeutické kontaktní čočky ....................................................... 21 2.3.3. Prototypy refrakční kontaktní čočky............................................................. 21 2.3.4. První plastové čočky ..................................................................................... 22 2.3.5. Vynález polymethylmetakrilátu .................................................................... 22 2.3.6. První hydro-gelové měkké čočky ................................................................. 22 2.4. Historický vývoj diagnostiky refrakčních poruch ............................................... 23 2.5. Vývoj refrakční chirurgie ..................................................................................... 25 3. OPTOMETRIE ........................................................................................................... 28 3.1. Historie Optometrie ............................................................................................. 28 3.1.1. USA .............................................................................................................. 28 3.1.2. Evropa ........................................................................................................... 28 3.2. Optometrie v ČR .................................................................................................. 29 3.3. Optometrie ve světě ............................................................................................. 30 3.3.1. Globální model optometrie ........................................................................... 30 3.3.2. Asie a Oceánie .............................................................................................. 31 3.3.3. Afrika ............................................................................................................ 32 3.3.4. Střední východ .............................................................................................. 33 3.3.5. Evropa ........................................................................................................... 34 ZÁVĚR ....................................................................................................................... 35
5
ÚVOD Zrak je naším nejdůležitějším a nejvíce využívaným smyslem ze všech. Je téměř nepostradatelným společníkem při orientaci v prostoru a tudíž nedílnou součástí plnohodnotného života. Podává nám podrobné informace o dění kolem nás. Jsou však vždy tyto informace plně věrohodné? Lidé často trpí únavou, bolestmi hlavy a očí a mnohdy bývají nevysvětlitelně podrážděni. Tyto symptomy potlačují různými léky nebo očními kapkami a přitom si neuvědomují, že zdrojem jejich nevolnosti je právě nadměrné namáhání očí při nenapravení nebo nedostatečném napravení jejich zrakové vady. Když člověk stárne, často své zhoršené vidění svádí na věk a ani si neuvědomí, že by mohl tyto problémy vyřešit a vidět lépe. To všechno vede k ovlivnění fyzického a duševního zdraví, což může mít i neblahý důsledek na kvalitu osobního života i vystupování člověka ve společnosti. Ve své práci se věnuji problematice nejčastějších zrakových vad a možnostem jejich nápravy, a protože se často říká, že člověk by měl znát svoji historii, aby se neopakovala, věnuji se především vývoji korekce zraku napříč dějinami. První kapitola čtenáře seznámí s typickými vadami zraku, se kterými se během svého života potýká takřka každý člověk. Popisuji zde jejich příčiny, vlivy na zrakový systém a možnosti jejich korekce. Při oslabeném vidění má člověk v dnešní době tři možnosti nápravy. V kapitole druhé je tedy podrobně popsaný a chronologicky seřazený historický vývoj brýlových čoček, brýlových rámů, kontaktních čoček a jejich materiálů a v neposlední řadě i novodobá historie refrakční chirurgie. Začíná v době dávno před naším letopočtem, kdy se člověk naučil obrábět přírodní křišťály a vyrábět křemičité sklo, pokračuje vývojem technik zpracování různých materiálů a prohloubením znalostí o lidském zraku, pokračuje přes vynález brýlových obrub a jejich kompletaci s čočkami, skleněné, plastové a gelové kontaktní čočky a končí na operačních sálech oční chirurgie a pozdějším vývojem laserových technik pro odstranění zrakové vady. Na konci 19. století přichází společně s vývojem refrakční chirurgie i zakládání specializovaných studijních oborů zaměřených právě na zrak, jeho vyšetřování a následnou péči a korekci. V třetí a poslední kapitole se tedy věnuji vývoji oboru optometrie, prvních spolků a škol a na závěr srovnávám optometrii v České republice a ve světě.
6
1. REFRAKCE A JEJÍ VADY 1.1. Zrak Zrak je schopnost oka vnímat světlo, různé tvary, barvy. Je nejdůležitějším smyslem v lidském životě. Člověk jen díky němu vnímá zhruba 80% veškerých informací. Díky vnímání kontrastu jsme schopni posuzovat kontury předmětů, vzdálenosti, tvary nebo barvy. Díky zraku se nejlépe dokážeme orientovat v prostoru. K dokonalému zraku je zapotřebí perfektní fyziologický stav jednotlivých komponentů zrakového systému (rohovka, duhovka, čočka, sítnice, atd.) a jejich vzájemná spolupráce. Jakákoli abnormalita tohoto systému může způsobit vady v zobrazování sledovaných předmětů a znehodnotit tak kvalitu zraku. Mezi nejčastější závady optického systému oka patří tzv. refrakční vady. [9,16,20]
1.2. Refrakce oka Světlo vstupující do oka při pozorování předmětů prochází jednotlivými očními komponenty a přes jejich kulové plochy se láme do ohniska, které je u bezvadného oka na sítnici (očním pozadí). Refrakce udává, kolik dioptrií chybí v lomivosti optického systému oka, aby paprsky, které do oka vstupují, vytvářeli na očním pozadí ostrý obraz pozorovaného předmětu. Refrakční vada je porucha zobrazování sledovaných předmětů okem způsobena nevyváženým poměrem mezi předozadní délkou oka a mírou jeho lomivosti (refrakcí). Mezi základní refrakční vady patří krátkozrakost (myopie), dalekozrakost (hypermetropie) a astigmatismus. Tyto vady patří k nejběžnějším poruchám zraku převážné většiny lidí. Do jisté míry lze mezi refrakční vady zařadit i stařeckou vetchozrakost (presbyopii). U těchto zrakových vad je třeba, po řádném vyšetření, zvolit takový druh korekce (nápravy), který nejvíce vyhovuje potřebám pacienta. Korekce zraku se dělí na konzervativní – brýle nebo kontaktní čočky a operativní. V některých případech vznikají refrakční vady v důsledku systémových onemocnění, očních onemocnění nebo očních úrazů. Většinou se však refrakční vady projeví na základě genetické dědičnosti, či komplikací při růstu a stárnutí samotného oka.
7
Každý člověk, který na sobě zpozoruje zhoršení vidění, by měl co nejdříve vyhledat očního lékaře nebo optometristu a podstoupit vyšetření zraku. Po vyšetření a následné konzultaci s odborníkem se pacient většinou sám rozhodne jaký druh korekce zraku je pro něj nejpřijatelnější. Následná zdravotnická péče ze strany vyšetřujícího a pravidelné kontroly stavu zraku jsou samozřejmostí. V dnešní době může většina pacientů využít jakoukoli ze tří možností korekce. Za zvážení stojí otázka, jak často korekci bude využívat a co bude nejlépe vyhovovat jeho životnímu stylu. Nejčastějším podnětem k laserové operaci z pohledu pacientů je nesnášenlivost brýlí z důvodů estetických či společenských, u kontaktních čoček jsou to nedobré zkušenosti s jejich nošením, zejména u vyšších stupňů vad. Špičkové technologie výroby a využití nově vyvinutých materiálů kontaktních čoček zvyšuje snášenlivost a umožňuje i kombinace dioptrií s vysokými cylindry. Široký sortiment designů brýlových obrub však stále drží variantu korekce brýlovými čočkami na prvním místě. [10,12,20] 1.2.1. Krátkozrakost (myopie) Krátkozrakost, odborným názvem myopie, je nejčastěji korigovanou oční vadou. Myopické oko se vyznačuje nadměrnou lomivostí optické soustavy, nebo prodlouženou předozadní osou (1 mm se rovná přibližně třem dioptriím), což při pohledu do dálky způsobí, že vzniká obraz před sítnicí a je neostrý. Krátkozraký člověk má tedy rozostřené vidění do dálky, na blízko však potíže nepociťuje. [10]
Obr. č. 1 Řez krátkozrakého oka [13]
1.2.1.1. Korekce myopie Možnost odstranění myopie laserem závisí na celkovém zdravotním stavu pacienta a na dioptrické velikosti vady. V případě konzervativní korekce, se krátkozrakost koriguje nejslabší možnou rozptylnou čočkou, se kterou pacient dosáhne ostrého vidění.
8
Nedokorigované krátkozraké oko nevyužívá plně svoji schopnost akomodace (schopnost zvyšovat lomivost čočky), a hrozí její oslabení. Naopak při překorigování je myop při pohledu do dálky nucen akomodovat a po takovémto nezvyklém namáhání očí může trpět astenopeickými potížemi, které se projevují bolestmi hlavy, zarudnutím očí, únavou, atp. [10,12,16] 1.2.2. Dalekozrakost (Hypermetropie) Ač má dalekozrakost, odborně hypermetropie, častější výskyt než myopie, ve spoustě případů nebývá ani odhalena. Hypermetropické oko má nedostatečnou lomivost optické soustavy, nebo zkrácenou předozadní osu, při pohledu do dálky vzniká obraz za sítnicí a je neostrý a zmenšený. Dalekozraký člověk může částečně nebo úplně kompenzovat svoji vadu zvýšením akomodace, kterou zdravé oko využívá jen při pohledu do blízka. U nízké hodnoty hypermetropie proto často nebývá známka zhoršeného vidění. Při nadměrném namáhání akomodace však nastávají astenopické potíže.
Obr. č. 2 Řez dalekozrakého oka [13]
Schopnost akomodace s přibývajícím věkem klesá, a tak se hypermetropie může projevit až ve vyšším věku (nejčastěji 35 – 40 let). Populační výskyt hypermetropie je až 35% a často je spojena s šilháním. [13,14] 1.2.2.1. Korekce hypermetropie Ke korekci dalekozrakosti se mnohé odborné literatury staví různě. Moderní přístup však není tak benevolentní jako starší studie a nabádá k plné korekci hypermetropie v jakékoli výši. Ačkoli hypermetropie často nezpůsobuje rozostření obrazu, stálá akomodace není pro oko přirozená a způsobuje zbytečné zatížení organismu. Korigujeme ji proto nejsilnější možnou spojnou čočkou (brýlovou/kontaktní), která ještě nezpůsobuje pacientovi rozostření obrazu. Docílíme tím, že pacient má při pohledu do dálky plně uvolněnou akomodaci a na blízko ji tolik nenamáhá. Co se týče operativní metody, je to stejné jako u myopie. [13,16] 9
1.2.3. Astigmatismus Astigmatismus se většinou vyskytuje v kombinaci s hypermetropií nebo myopií. Tato oční vada se dá definovat, jako nestejné zakřivení ploch v různých meridiánech lomivého systému oka. To způsobí rozostření a protažení obrazu v jednom směru. Deformace obrazu mozek postupně přestane vnímat, neostrost však přetrvává. Nejčastěji se vyskytuje vyšší lomivost ve vertikálním řezu, což je do hodnoty 0,5D označováno za fyziologickou formu astigmatismu. Výjimkou není opačný případ ani tzv. astigmatismus šikmých os. [13,16]
Obr. č. 3 Řez astigmatického oka [13]
1.2.3.1. Korekce astigmatismu Možnost všech tří druhů korekcí je u této vady stejná, jako u myopie a hypermetropie, nejvyšší účinnosti zde však mají brýlové čočky. Možnosti laserové operace astigmatismu jsou omezeny a nedosahují na takové hodnoty, jako kontaktní nebo brýlové čočky. Kontaktní čočky jsou zas nevyzpytatelné svou polohovou nestálostí a rotacemi na oku. [13,16] 1.2.4. Presbyopie Český překlad této vady má nepříliš lichotivé označení stařecká vetchozrakost. Jak již z názvu vyplývá, jedná se o vadu, která postihuje starší pacienty. Je způsobena přirozeným stárnutím čočky, což způsobuje postupnou ztrátu její elasticity a s ní spojenou schopnost akomodace. První příznaky se objevují okolo 35 roku života, u hypermetropických pacientů dříve, a jde o jedinou oční vadu, která postihuje všechny oči. [13,14]
10
Obr. č. 4 Řez oka v počátečním stádiu presbyopie [13]
Obr. č. 5 Řez oka v pokročilém stádiu presbyopie [13]
1.2.4.1. Korekce presbyopie Ztrátu akomodace u presbyopie lze kompenzovat spojnými brýlovými skly do blízka, bifokálními čočkami s čtecím segmentem ve spodní části nebo multifokální brýlovou nebo kontaktní čočkou. Samotná vetchozrakost se laserovou operací odstranit nedá. Jedinou možností operativní korekce je nitrooční multifokální (víceohnisková) čočka, kterou se však presbyopické oko koriguje většinou až po operaci šedého zákalu. Princip multifokální čočky je v jejím postupným zvyšování dioptrií při pohledu do blízka. U brýlových čoček je toho docíleno zvýšením zakřivení čočky v její spodní části, což způsobuje postupný nárůst její lomivosti. U kontaktní a nitrooční čočky to způsobují soustředné kruhy s různou lomivostí. Výsledkem je, že s ní pacient vidí na všechny potřebné vzdálenosti. Od čtecí, přes pracovní, až po dálku. Tento technologicky pokročilý design zakřivení je k dostání i u brýlových a v dnešní době i u kontaktních čoček a tak je jen na pacientovi, jakou cestu k lepšímu vidění zvolí. [11,13,16]
11
2. HISTORIE KOREKCE ZRAKU Dnešní svět si bez brýlí již těžko představíme. Málokdo z nás však tuší, že poznatky o možná prvních zrakových korekčních pomůckách sahají až do starověku. Tato dlouhá cesta rozvoje korekčních pomůcek a brýlí od starých Egypťanů, Řeků a Římanů až po současnost je propletena spoustou vynálezů a inovací, kterým je věnovaná následující kapitola.
2.1. Zmínky z dob před naším letopočtem 2.1.1. Doba kamenná Nejstarší zmínky o vývoji brýlí sahají až do pravěku (40 000 – 3 000 let př. n. l.) V době kamenné člověk žil ve skupinových společenstvech a živil se lovem a sběrem rostlin, u kterých postupně objevoval jejich léčivé i nežádoucí účinky. Používal kamenné a dřevěné nástroje, které mu usnadňovaly lov, a zřejmě již z této doby pocházejí tzv. „sněžné brýle“, které někteří Eskymáci používají ještě dnes. Tyto půlkruhovité štíty s horizontálním průzorem, vyrobené většinou ze dřeva nebo slonoviny, chránily lovce před slunečním zářením především při rybolovu a lovu na sněhu. Prehistorický člověk také trpěl na četné dědičné i získané oční choroby, parazitické a infekční zápalové procesy, ale i oční zákaly a jiné onemocnění způsobující vady zraku. Následky těchto chorob byly často smrtelné a tak se je prehistorický člověk snažil léčit nejrůznějšími experimenty, lektvary, magií a šamanskými rituály. O chorobách z tohoto období dnes příliš nevíme, jako nepostradatelný zdroj informací nám však slouží pozůstatky nástěnných maleb a paleontologické nálezy.
Obr. č. 6 Sněžné sluneční brýle [15] 12
Již od pradávna lidstvo vědělo, že pacientovo zhoršené vidění je způsobeno refrakčními anomáliemi, příčiny však známy nebyly. Nejobvykleji probíranou oční poruchou byl úbytek schopnosti zaostřovat zrak na blízké předměty u většiny starších lidí, dnes známá jako presbyopie. Po dlouhá staletí zůstávala příčina tohoto onemocnění zahalena tajemstvím díky nedostačujícím znalostem anatomie oka a základních fyzikálních zákonů optiky. I když etiologie ametropií nebyla určena, jisté empirické pokusy dokazovaly možnost korekce těchto vad pomocí náhodně zjištěných optických efektů průhledných, různě zabroušených, přírodních křišťálů. Nejstarší dochované důkazy o existenci těchto korekčních polodrahokamů sahají až do doby před 4000 lety. V rozvalinách Aššurbanipalovy knihovny v Ninive se kromě dnes nejstarších literárních památek našly také ručně broušené průsvitné polodrahokamy, které se zřejmě používaly ke korekci očních vad při čtení. Někteří historičtí skeptikové však tvrdí, že díky nepříliš kvalitnímu zpracování měly tyto krystaly špatné optické vlastnosti a používaly se jen k zapalování loučí a okrasným ozdobám knihovny. 2.1.2. Doba bronzová Manufaktury určené na výrobu skla pocházejí pravděpodobně z období okolo roku 1000 před n. l. a jsou spjaty se starými Féničany, anebo asi z 18. dynastie starověkého Egypta, kde je znázorněno na freskách Beni Hasana vyfukování skla. Je více než pravděpodobné, že tyto staré národy znaly základní techniky zpracování skla a využívaly je k výrobě užitkových předmětů. Vytvoření korekční pomůcky zraku nebylo ze začátku cílené, spíše se jednalo o náhodné zjištění zvětšujícího efektu některého z výrobků. 2.1.3. Doba železná a římská V Aristotelově díle Problemata, sepsaném okolo roku 340 před n. l. je poměrně jasně subjektivně popsaná myopie a presbyopie. Euklides okolo roku 280 před n. l. díky svojí geometrii a fyzice objevil zvětšující účinek skel a tyto poznatky sepsal ve své knize Optika. Z dochovaných spisů Plínia dnes víme, že císař Nero v letech 50 – 60 n. l. využíval pro korekci svojí myopie při sledování gladiátorských zápasů broušený
13
smaragd, kterému byly připisovány schopnosti posilnit zrak. V listě Cicerona z roku asi 132 n. l. jsou zas zdokumentované případy oslabení zraku do blízka ve stáří. O starých Egypťanech, Řecích a Římanech je dnes známo, že ovládali nejen techniky ke zpracování různých přírodních materiálů, ale i výrobu skla, které vyfukovali a ohýbali do tvarů podobným čočce. Nejstarší čočka z období zhruba 2000 let před n. l. byla objevena sirem Henrym Layardem v roce 1848 při archeologických vykopávkách v Ninive. Měla plankonvexní (ploskovypuklý) tvar, byla vyrobena z přírodního broušeného křišťálu a měla dioptrickou hodnotu okolo 10 dioptrií. Podobná čočka z období asi 1600 před n. l. byla objevena na Krétě. [5, 11,21]
14
2.2. Historický vývoj brýlí Už od dávných dob lidem napomáhají brýle korigovat nejrůznější refrakční vady. Během jejich dlouhé historie prošly značným vývojem a v dnešní době jsou nejpoužívanější korekční pomůckou pro naprostou většinu refrakčních zrakových vad. Jejich kompenzování bylo až do dob středověku spojované s medicínskou léčbou a pro lidstvo neznámé a nepředstavitelné. Archeologické vykopávky, z raných dob naší historie, připomínající tuto optickou pomůcku dokazují, že nejstarší předchůdci dnešních brýlí byly vyráběny z kůže nebo částí rostlin a sloužili k ochraně zraku před sluncem. 2.2.1. První korekční brýle Na postupném objasňování diagnostiky refrakčních poruch oka (kap. č. 2.4.), jejich optických zákonitostí a fyzikální optiky se v průběhu dějin podílelo mnoho názorově rozličných lékařů, fyziků, matematiků, filozofů, optiků apod. Shoda však byla v geografické oblasti většiny těchto významných objevů, což byla renesanční Itálie. Všeobecně uznávané je, že tento vynález vznikl koncem 13. století. Giodano da Rivalto, františkánský mnich z Pisy, napsal v jedné ze svých kázní v roce 1305: „Je to už 20 let, co byl objevený způsob zhotovení brýlí.“, což dokazuje rukopis Sandra di Popoze z roku 1289 - Treité de Conduoite de la Familile, ve kterém se píše: „Jsem tak oslabený věkem, že bez skel, zvaných brýle, nejsem schopen delšího psaní nebo čtení. Tyto byly sestrojeny pro ulehčení života starým lidem, kterým vidění zesláblo.“ Za vynálezce brýlí se považují nejméně tyto tři osobnosti: Salvino degli Armati, Alessandro Spina a Roger Bacon. Na Armatiho hrobě stojí: „Zde leží Salvino d’Armato degli Armati z Florencie, vynálezce brýlí. Bože odpusť mu jeho hříchy. Zemřel anno domini 1317.“ Armati s největší pravděpodobností nebyl pravým vynálezcem, pouze je převzal od někoho, kdo v historii zůstává skryt. Dominikánský mnich z Pisy, Alessandro de Spina, zemřel roku 1313. Na jeho hrobě je vytesán nápis: „Byl skromným a dobrým mužem, který byl požehnaný schopností tvořit. Převzal brýle od neznámého muže, studoval je a vyrobil podle jejich vzoru mnoho kopií a s laskavým srdcem je distribuoval.“ S jeho jménem se pojí zpráva Henryho Goethalsa z roku 1285, který jako blízký přítel Rogera Bacona byl poslán do Itálie s peticí pro
15
papeže. Cestou se zastavil v dominikánském klášteře v Pise, kde se seznámil právě s Alessandrem Spinou, který zde sestavoval své kopie brýlí. 2.2.2. Princip spojky Okolo roku 1280 v Oxfordu Roger Bacon na svých přednáškách o svém díle Opus majus jasně zdůvodnil důležitost konvexních sklíček při slabém vidění – presbyopii. Dodnes není známo, jak tato sklíčka zamýšlel používat, jestli nasazená na očích, či položená přímo na textu v knize. Ve svých zápiscích píše: „Když vezmeme kulový segment křišťálu nebo skla a jeho výška je menší než poloměr, vidíme přes něj písmena a malé předměty větší a ostřejší, když jsou obrácené konvexní stranou k oku. Tento znamenitý předmět je proto vhodný pro staré a slabozraké lidi.“ 2.2.3. Čtecí kameny Marco Polo se po svém dlouhém putování po Číně zmiňuje ve svých cestopisech o ručně broušených čočkách ze skla nebo přírodního křišťálu, které si staří Číňané asi roku 1270 přikládali rovnou plochou přímo na čtený text. Z těchto poznatků vyplývá, že korekční pomůcky se objevily v Evropě i v Číně současně koncem 13. století.
Obr. č. 7 Čtecí kámen vyroben z berylu [17]
2.2.4. Vynález knihtisku V tehdejší, z velké části negramotné, společnosti našla tato korekční pomůcka využití spíše u mnichů a učenců, kteří přepisovali starodávné texty. Až po roce 1450, kdy Johannes Gutenberg vynalezl knihtisk, a výtisky se rozšířily do celé Evropy, zvýšila se gramotnost a psaní i čtení začalo nabývat na významu. Tehdy začaly být brýle opravdu potřebnými. Největší manufaktury na výrobu brýlí se nacházely v Benátkách a Holandsku. 16
2.2.5. Původ názvu „brýle“ První prototypy brýlí zdaleka nevypadaly jako ty dnešní. Broušené čočky byly zasazené v rámu s držadlem a přikládaly se na text jako lupa. Na jihu Holandska se jim začaly říkat bril, protože byly vyráběné z běžně dostupného minerálu berylu. Z latinského berylus poté vznikl i německý název brille. Latinsky se brýle označují jako speculum, z toho anglické spectacles. Dalším anglickým názvem je glasses, jež má původ v německém slově glass (sklo). Španělský název anteojos pochází z latinského ante – před a španělského ojo – oko. 2.2.6. Vývoj obruby Z lékařského spisu Chirurgia magna od Guya de Chauliac (1298 – 1368), profesora chirurgie, se můžeme dočíst, že v polovině 14. století se začala původně monokulární verze brýlí předkládaná před oko spojovat nosníkem s druhou čočkou a jejich tvar se začal podobat dnešnímu designu brýlové obruby. Při zhoršeném vidění do blízka doporučoval Chauliac kapat do očí homeostatické kapky a při špatném vidění do dálky kapky se zvlhčujícím účinkem. Až když tato léčba nezabrala, odkázal své pacienty na brýle. Ke konci 15. století se začínají brýle fixovat na čepice a klobouky, některé typy se přikládají spojením čoček na čelo. Jsou používány různé materiály jako velrybí kosti, kůže, hedvábná vlákna, nikl, stříbro i zlato. Až roku 1728 začal optik Edward Scarlett konstruovat tzv. spánkové brýle s moderním bočním úchytem, nejdříve před a potom i za uši. Moderním typem obruby se zároveň stává i lorňon na dlouhé ručce.
Obr. č. 8 Lorňon, ruční výroba, zdoben skleněnými kamínky [23]
17
2.2.6. První konkávní čočky Až do konce 15. století se používala jen konvexní skla, označovaly se 12-ti stupni a jejich hodnoty jen vzdáleně odpovídaly pozdějším Kellerovým dioptriím. Kardinál Nicholas Cusanus roku 1440 popsal první konkávní skla na korekci myopie. Od té doby se výroba brýlí rozdělila na dvě skupiny. Starší skupina zahrnovala spojky určené presbyopům a ta novější rozptylky určené myopům. 2.2.7. První portréty s brýlemi Z roku 1352 pochází vůbec první malířské dílo zobrazující brýle. Tommas de Modena zde zobrazuje portrét kardinála Huga z Provensálska. Pak roku 1436 na obraze Jana van Eycka s názvem Madona kanovníka van der Paele. Podobně je vyobrazen i papež Lev X. s konkávními skly na obraze Rafaela Santiho.
Obr. č. 8 Thommaso de Modena - Hugo de Saint-Cher [18]
2.2.8. Objev tórické čočky První zmínky o předpokladech asférické aberace (nekulové vady) oka pochází od Franceska Maurolyca a Reného Descarta už ze 17. - 18. století. Astigmatismus podrobněji popsal až Thomas Young roku 1807 v publikaci Lecture on Optical 18
Instruments. Dokázal, že křivolakost optické plochy čočky zvyšuje zakřivení obrazu. Když s takovouto čočkou optometrista otáčel, nezůstávaly hodnoty horizontální a vertikální refrakce stejné. Potvrdil tím asférické zakřivení plochy. Správně předpokládal, že astigmatismus zapříčiňuje nekulové zakřivení rohovky, minimálně i zakřivení čočky. Sir George Biddel Airy (1801 – 1892), profesor matematiky v Cambridgi nezávisle na Youngovi odhalil astigmatismus na svém vlastním oku. Netoleroval však postavení tórických skel v šikmých osách. Jeho kolega v oboru, George Gabriel Stokes, roku 1849 zavedl stupnici astigmatismu. Otáčením korekčních skel s různou hodnotou cylindru tak určoval nejnižší a nejvyšší hodnotu astigmatismu. Frencis Cornelius Donders (1818 – 1889) ve svojí publikaci On the Anomalies of Accomodation and Refraction of the Eye zveřejnil první správné definice myopie, hypermetropie a astigmatismu. Díky jeho retinoskopii (vyšetření zakřivení rohovky) správně vyměřil hodnoty korekčních skel. Tento objev obohatil i tehdejší neurology. Ti objevili blahodárné účinky brýlí u nevykorigovaných pacientů, které zprvu bezvýsledně léčily z astenopických potíží a bolestí hlavy. 2.2.9. První klínové čočky První klínová (prizmatická) skla popisuje Johannes Kepler, ovšem až Albrecht von Graefe roku 1856 otestoval a popsal jejich účinek při poruchách motility (pohyblivosti) očí a dvojitého vidění. 2.2.10. Dalekohledové brýle Dalekohledové brýle byly jako korekční pomůcky pro slabozraké poprvé použity už v 17. století. Francesco Achinardi (1623 – 1699) použil na korekci myopie první Galileův teleskop. Po dlouhá staletí byli nositelé brýlí středem posměchu. Nasazené brýle získaly vážnost a uznání až od 19. století. 2.2.11. Franklinův bifokál V polovině 18. století přichází Benjamin Franklin se svým nápadem sestavení brýlí zároveň na blízko i na dálku a v roce 1785 si nechává v USA vyhotovit první bifokální skla. Byly složeny z poloviny konvexní a poloviny konkávní čočky zasazené do jedné obruby a sloužily tak pro korekci myopie i presbyopie zároveň. Důkladnější prozkoumání anatomie, fyziologie a fyzikálních zákonitostí v optice vedlo francouzského oftalmologa Ferdinanda Cuigneta (1823 – 1890) roku 1873 k vývoji 19
tehdy nejdůležitější metody na zjištění hodnoty refrakční anomálie – skiaskopii. Téměř dokonalou formu oftalmometru sestavil v Paříži koncem 19. století Emile Javal (1839 – 1907) a jeho žák Hjalmar Schiotz (1850 – 1927). Na přelomu 19. a 20. století byly objeveny téměř všechny diagnostické postupy při refrakčních anomáliích oka. Byla objevena technologie na kvalitnější výrobu čoček. Z vyšetřování a korekce refrakčních poruch se stala věda, dnes nazývaná „optometrie“ (viz. kap. 3.). [4, 11,21]
Obr. č. 9 Franklinův bifokál [19]
2.3. Vývoj kontaktních čoček Myšlenka principu korekce refrakčních vad pomocí korekčních sklíček položených přímo na rohovku se zrodila již v roce 1508 v hlavě známého renesančního genia Leonarda da Vinciho (1451 – 1519). Ten ve svém díle Codex of the Eye zveřejnil první nákresy ampulek naplněných vodou a přiložených na rohovku oka jako korekční pomůcka ke zlepšení vidění. 2.3.1. Prvotní představy kontaktních čoček René Descartes v některých ze svých děl o fyziologii vidění a refrakcích poukázal na možnost korigovat oční vady elongovanou oční čočkou nebo dokonce skleněnou zkumavkou přiloženou na rohovku. Kvůli nepraktičnosti změnil svoje návrhy na pevný skleněný kužel přiložený přímo na oko, což je možné pokládat za předchůdce dnešních kontaktních čoček.
20
Podstatně přesnější představu kontaktních čoček měl francouzský matematik, astronom a člen Francouzské akademie věd Philippe de la Hire (1648 – 1718), který v ní zohlednil i zakřivení rohovky, aby zadní plocha kontaktní čočky lépe kopírovala oční kouli. Zmiňuje se o tom ve svém díle Nouvelle Méthode en Géométrie pour les secrion des superficies coniques et cylindriques z roku 1673. Až v roce 1830 profesor v Cambridgi sir John Herschel přinesl první velký krok ke zhotovení kontaktních čoček. V práci z roku 1821 On the Aberration of Compound Lenses and Object-Glasses navrhl aplikovat na rohovku živočišný průhledný gel ve skleněné kapsli, která by měla schopnost korigovat danou zrakovou vadu. 2.3.2. Prototypy terapeutické kontaktní čočky Po veškerých těchto úvahách a představách přichází roku 1887 weisbadeský optik F. E. Müller, který zkonstruoval skleněnou sklero – korneální čočku (čočka přesahující rohovku) na krytí oka pacienta s poškozenými víčky po karcinomu. Tento okamžik je považován za technický zrod kontaktních čoček vůbec. Podobných čoček zhotovil více, pro trachom, entropium apod. Zde však nešlo o refrakční, nýbrž o projektivní funkci kontaktní čočky. 2.3.3. Prototypy refrakční kontaktní čočky S pojmem „kontaktní čočka“ však přišel o několik let později fyziolog z Kasselu Adolf Eugen Fick (1829 – 1901). S cílem korekce astigmatismu za pomocí, v té době již používaného, keratometru a ve spolupráci s firmou Zeiss, vyrobil první dobře použitelnou skleněnou kontaktní čočku. Tato čočka se skládala z korneální části a sklerálního okraje pro pacienta s keratokonem, který způsobuje nepravidelné vyklenutí rohovky a vysoký astigmatismus. Photinos Panas (1832 – 1903), řecký optik pracující v Paříži, zhotovil podobnou kontaktní čočku ke korekci keratokonu jako Fick, ovšem bez sklerálního okraje. Průkopník v kontaktologii v Kiele, August Müller, vypočítal z kadaverózních očí (oči zemřelých) refrakční parametry rohovky a za pomoci optiky Himmler v Berlíně zhotovil roku 1889 několik kontaktních čoček pro korekci svých 14-ti dioptrií myopie a byl schopný je nosit až půl hodiny.
21
Profesor na univerzitě v německé Kieli Leopold Heine (1870 – 1940) svým výzkumem při aplikaci kontaktních čoček u keratokonu významně přispěl k rozvoji kontaktologie.
Obr. č. 10 Wichterleho přistroj na výrobu měkkých kontaktních čoček [24]
2.3.4. První plastové čočky Český profesor a fyzik Viktor Teissler (1883 – 1962) pracující na Lékařské fakultě v Bratislavě vyvinul roku 1937 první plastové čočky z celuloidu. Krátce na to bylo při jejich výrobě použito plexisklo. Technologie na výrobu těchto čoček však byly nedokonalé a jejich snášenlivost velice krátkodobá. Nebyly propustné pro kyslík, který se v slzném filmu pod čočkou brzy vstřebal, a rohovka díky tomu byla nedostatečně vyživována, čočka nebyla pohodlná a vznikaly tak komplikace. 2.3.5. Vynález polymethylmetakrilátu Změnu přinesl až vynález hydrofobního polymethylmetakrilátu (PMMA), o který se zasloužil roku 1948 americký optik Kevin Tuohy. Nový materiál již propouštěl kyslík a možnost jeho nošení tak byla značně prodloužena až na několik hodin. Téhož roku založila v Londýně prof. Ida Mannová kontaktologickou společnost. 2.3.6. První hydro-gelové měkké čočky Největším přínosem však byl roku 1961 v Praze vynález prof. Otta Wichterleho – měkký hydrofilní gel propustný pro kyslík. Dobře se přizpůsobil tvaru rohovky a byl 22
velice komfortní. Tímto okamžikem vzniklá nová éra v oblasti kontaktních čoček, zdokonalují se výrobní postupy a začíná hon za materiálem, který je nejlépe snášenlivý, a který má minimální vedlejší účinky na oko. [3,21]
2.4. Historický vývoj diagnostiky refrakčních poruch První člověk popisující zákony fyzikální optiky byl Alhazen (965 – 1038), jehož jméno je známé z historie arabské medicíny. Ve svém díle Opticae Thesaures správně popsal zvětšující účinek plankonvexních čoček. Ačkoli Marco Polo spatřil první brýle okolo roku 1270 v Číně, Číňané připisují jejich původ právě Arabům, od kterých je prý obdrželi ještě o 200 let dříve. Na základě studií Alhazenových knih, pozůstatků knihoven řeckých antických autorů a svých poznatků o optice a vidění sepsal Robert Bacon knihy: Opus Majus, De Speculis Comburentibus a De multiplicatione Specierum. Tento františkánský mnich přednášející na univerzitě v Oxfordu a v Paříži tak položil první vědecké základy fyzikální optiky. Ve své knize Opus Majus píše: „Jestliže se písmena nebo jiné malé objekty pozorují přes malý segment skleněné nebo křišťálové koule, jsou vidět mnohem lépe a větší. Tomu se podobá zakřivení oka, kde se obraz v jeho nitru podobně zvětšuje, což ulehčuje situaci starým lidem.“ Starým presbyopickým lidem radil používat bikonvexní nebo plankonvexní skla se zvětšujícím účinkem. Italský fyzik Giambattista della Porta (1535 – 1615) jako první vysvětlil princip camera obscura, když ve svém díle Magia naturalis popsal své experimenty s čočkami, které později aplikoval na optiku oka. Právě díky tomu jej sám velký Kepler ve svém díle Dioptrice pokládá za zakladatele vědecké teorie refrakce oka a čoček. Optické zákonitosti oka na současné úrovni odhalil až Francesco Maurolico (1494 – 1575), který, jakožto řecký profesor na univerzitě v sicilské Messině, vysvětlil refrakční stav oka při myopii na principu zmenšeného zakřivení čočky. A také Johannes Kepler (1571 – 1630), astronom na dvoře císaře Rudolfa II., který v Praze podrobně popsal lomivost rohovky a čočky a vytváření sítnicových obrazů na podkladě fyzikálních principů čoček. Vycházel z prací arabských učenců, děl Alhazena a Witela a už tehdy přišel na to, že obraz na sítnici se tvoří převrácený a zmenšený. Akomodaci vysvětloval, jako sagitální prodlužování a zkracování celého oka nebo jako přibližování a oddalování čočky od sítnice. Předpokládal, že podněty k akomodaci přicházejí z řasnatého tělíska. 23
Tehdejší poznatky o anatomii a refrakci oka dále rozvíjeli Keplerovi současníci Christoph Scheiner (1575 – 1650) a René Descartes (1596 – 1650). Scheiner pracoval na mnoha místech. Nejproslulejší však byl v Ingolstadtu, Innsbrucku a v Římě. Své poznatky sepsal ve svém díle Oculus hoc est: Fundamentum opticum, kde ve třech částech knihy rozebírá anatomii oka, refrakci oka a zobrazení na sítnici. Zde také popisuje stenopeický test, který je po něm pojmenován. Nutno také dodat, že se mu podařila sestrojit camera obscura. Descartes se domníval, že vnější svaly oka ve spolupráci s řasnatým tělískem mění předozadní délku oka a tvar čočky a tím způsobují akomodaci. Samotnou podstatu však Descartes nepochopil. V druhé polovině 17. století už další autoři jako William Briggs, Antoni van Leeuwenhoek nebo Thomas Young nepřipisovali podstatu akomodace změnám délky oka ani poloze čočky, ale změně jejího zakřivení. Někteří vědci mylně předpokládali při akomodaci změny zakřivení rohovky, důkazy však vyplývaly z absence akomodace při afakii (oko bez oční čočky). Až do 18. století rozdělovali všichni lékaři a vědci tyto refrakční anomálie jen na dvě skupiny. Do první skupiny spadali myopi, kteří měli potíže při vidění do dálky, a pomáhala jim konkávní skla a druhou tvořili presbyopi, kteří měli problémy s viděním na blízko a pomáhala jim konvexní skla. Podstata dalekozrakosti tak zůstávala nejasnou. První předběžnou koncepci této dosud neobjasněné oční vady přinesl už roku 1623 španělský teolog ze Sevilly Benito Daca de Valdes v knize Uso de los Antoios para Todo Genero de Vistas. Zákonitosti hypermetropie popsal roku 1696 německý matematik Albert Hamburger a až Charles Wells (1757-1817) a James Ware je upřesnili. James Ware předpokládal ztrátu akomodace po operaci katarakty a předepisoval pacientům dvoje brýle. Jedny slabší spojky na dálku a druhé silnější do blízka. Objevil vyšší výskyt myopie v akademických sférách, ale doporučoval jen dočasné nošení brýlí, kvůli jeho předpokladu škodlivého účinku na zrak. Jako alternativní léčbu myopie používal pijavice. Anglický profesor geometrie a naturfilozof Robert Hooke (1635 – 1703) stanovil jednu úhlovou minutu jako nejmenší úhel vidění a definoval tak minimum separabile. Thomas Young (1773 – 1829) v Londýně objasnil sférickou a chromatickou aberaci oka a přišel s vysvětlením astigmatismu. Roku 1843 sestavil tabulku s postupně se zmenšujícím písmem, kterou vylepšil na testy zraku do dálky dnešní podoby Hermann Snellen (1834 24
– 1908) v Utrechtu. Hermann von Helmholtz sestavil roku 1850 první oftalmoskop. Ve Vídni roku 1856 použil souvislý text na optotypu do blízka Eduard Jaeger. Standardní podoba vyšetřovací sady závisela na existenci dioptricky odstupňovaných zkušebních čoček, které se začaly vyrábět až v polovině 19. století.
Obr. č. 11 Vyšetřovací tabulka (optotyp) [25]
Po roce 1875, kdy byla na Oftalmologickém kongresu v Heidelbergu Keplerova dioptrie uznaná jako jednotka lomivé síly čočky, započala nová éra moderního označení čoček dioptriemi. Na tomto kongrese tehdejší známé autority jako Cornelius Donders, Emile Javal a Albert Nagel navrhli dioptrický systém na mezinárodní standard. Donders zde také definitivně objasnil indikace pro hypermetropii, která byla dříve mylně označována, jako presbyopie mladých lidí. [7,21]
2.5. Vývoj refrakční chirurgie O první operace očí, za účelem odstranit zkalenou čočku, se lékaři snažili už v dávné historii, nástroje k jejich provádění a medicínské prostředí v té době nebylo příliš vyspělé a tak pacient z většiny případů podlehl pooperačním komplikacím. K možnosti bezpečné korekce refrakční vady operativní cestou se v našich dějinách lidstvo dostává 25
až roku 1890, kdy bylo provedeno první chirurgické odstranění čiré čočky z oka bez náhrady. Autorem byl Fukala a operace s sebou nesla na tehdejší úroveň vybavení patřičná rizika a komplikace. Operace rohovky se později staly běžnými základními zákroky. Zákroky na rohovce se po více než 60-ti letech zdokonalily natolik, že roku 1949 byla doktorem Barraquerm provedená první autoplastická myopická keratomyleusis, která spočívala v naříznutí rohovky do hlouby 300 - 360 mikrometrů v centrální části vidění nástrojem zvaným mikrokeratom. Následně vzniklá lamela byla zmražena a zbroušena buď v centrální části pro odstranění myopie, nebo v periferní části v případě hypermetropie a po následném rozmrazení přišita zpět na oko. Změna tloušťky rohovky způsobila změnu refrakčního stavu oka a tím se redukovala oční vada. O vylepšení této metody se zasloužili Krumeich a Swinger, kteří použili dva mikrokeratomy k seříznutí části rohovky bez nutnosti mražení, metodu nazvali BKS keratomileusis. Dalším vylepšením, které provedl Ruiz, spočívalo v provedení keratektomie ne na vzniklé lamele, ale v jádře rohovky. Tuto metodu nazval Keratomileusis in situ. Nová metoda zvaná automated lamellar keratoplasty (ALK) využívala nově zdokonaleného mikrokeratomu s větší přesností řezu. Vytváření lamely se ponechával malý můstek tkáně nedoříznutý, díky kterému po operaci vrácená tkáň držela a nemusela se šít. Metoda ALK se společně s moderní laserovou fotoablací (odstranění části tkáně laserem) stala podkladem pro vznik Pallikarisovy a Burattovy metody s názvem: Laser Assisted Stromal In situ Keratimileusis (LASIK). Další technikou odstranění dioptrické vady bylo implantování intrakorneální čočky. Šlo o voperování plastového implantátu ve tvaru čočky do středu rohovky. První operace byla provedena roku 1949. V průběhu let se testovaly nové materiály a tvary až do 70. a 80. let minulého století, kdy se tato metoda díky stabilním materiálům dostává do dnešní podoby. Roku 1983 byla díky objevu excimerového laseru nastartována nová éra laserové metody photorefractive keratoctomy (PRK), kterou jako první Seiler provedl fotoablaci degenerované rohovky roku 1986. O dva roky později byla otestována na slepém oku a o rok později na prvním vidoucím pacientovi.
26
YAG laser emitující elektromagnetické záření vlnové délky 2,1 mikrometru je schopen provést další možnou metodu refrakční chirurgie zvanou laser termokeratoplastika (LTK). Vstřebávání energie z infračerveného laserového záření způsobuje na povrchu rohovky místní nestrmení a používá se tedy především ke korekci astigmatismu a hypermetropie. Od roku 1981 je stále ve stádiu výzkumu implantace hydrogelových intrakorneálních čoček do kapsy vytvořené mikrokeratomem. Dosud neřešitelným problémem je u této metody pooperační nekróza (odumírání) tkáně rohovky. Z období let 1953 až 1963 pochází první zmínky o používání prvních fakických nitroočních čoček, které se vkládají buď do přední komory před duhovku, což vedlo k mnoha pooperačním komplikacím, než byla díky Fechnerovi vylepšena o fixaci na duhovku, nebo do zadní komory, mezi zadní plochu duhovky a přední plochu čočky. Ta byla vyvinuta až roku 1991 v Moskevském výzkumném institutu. [10]
27
3. OPTOMETRIE Tento termín pochází ze spojení řeckého slova optos – oko, vidění a metrie – měření. Jedná se tedy o profesi zabývající se měřením očí.
3.1. Historie Optometrie Poprvé byla takto pojmenována vyšetřovací metoda prováděná na přístroji ze začátku 17. století zvaném optometr, jehož vynálezcem byl jezuitský kněz Christoph Scheiner. 3.1.1. USA Jako první sdružení optometristů byla založena roku 1898 dnešní American Optometric Association. Než získala v roce 1913 tento dnešní název, nesla jméno American Association of Opticians. První vyučení optometristé přicházejí od roku 1903, kdy zakládající člen AOA Dr. Emanuel Klein z Cincinnati podal návrh na rozčlenění očních optiků na tzv. dispending opticians (vydávající optici) a refracting opticians (vyšetřovací optici). V roce 1910 v New Yorku vznikla Kolumbijská univerzita, na které se vůbec poprvé začal oficiálně vyučovat obor optometrie. V dnešní době se počet takovýchto univerzit na území USA pohybuje okolo 15-ti. Po zdárném absolvování některé z těchto univerzit získává student profesní doktorát v oblasti optometrie, tzv. doctor of optometry (OD). 3.1.2. Evropa V Evropě první organizací byla Deutsche Optometristen Vereinigung, založená roku 1949 v Německu, která jako první začala vyučovat tento obor. Později byla přejmenována na Wissenschaftliche. Vereinigung für Augenoptik und Optometrie (WVAO). Naši kolegové z britské The Collage of Ophthalmic Opticians mají, na rozdíl od českých optometristů, právo používat při vyšetření jak diagnostická, tak po dokončení speciálních zkoušek i terapeutická farmaka. Tohoto práva nabyli již v 30. letech minulého století. Ve Velké Británii však připadá na jednoho očního lékaře zhruba 70 000 obyvatel a optometristé ve zdejších zemích plní funkci tzv. Primary Eye Care Provider, tedy lékařský pracovník, který jako první vyšetřuje veškeré oční potíže pacientů a až podle vážnosti zdravotního stavu jsou buď ošetřeni, nebo pokračují k očním lékařům. V České republice se tento počet pohybuje kolem 10 000 obyvatel na 28
jednoho očního lékaře a zdejší optometristé tak v oblasti lékařství vykonávají pouze vyšetřování zraku, stanovení příslušné dioptrické korekce, aplikace kontaktních čoček a odborné poradenství. Bez odborného dohledu oftalmologa jim není povoleno vyšetřování osob mladších 15-ti let a vyšetřování na diagnostických přístrojích. Diagnostika a jakákoli následná léčba není v jejich kompetenci. [1,2,6]
Obr. č. 12 Základní vybavení vyšetřovny optometristy [22]
3.2. Optometrie v ČR V dnešní době je obor optometrie na území České republiky definován takto: „Optometrie je nelékařská zdravotnická profese zaměřená na lidské oko a jeho vlastnosti. Specialista aplikující optometrii se nazývá optometrista. Jako u celé řady profesí, jsou i pravomoci optometristů v různých zemích jiné. Stěžejní náplní práce optometristy v České republice je především vyšetřování zrakových funkcí, stanovení příslušné dioptrické korekce a aplikace kontaktních čoček. Současně je optometrista také schopen poradit při výběru optimální korekční pomůcky. Je také schopen posoudit celkový stav zrakových funkcí, avšak nestanovuje diagnózu a neléčí oční choroby. Optometrie je společně s ortoptikou součástí primární péče o zrak, na kterou navazuje lékařská péče - oftalmologie.“ [1] jiná definice od prof. PhDr. Rudolfa Kohoutka, CSc. Této profese zní: „Optometrie je bakalářské i magisterské vysokoškolské studium vychovávající odborníky - optometristy zabývající se měřením zraku, určováním refrakce očí a po odborné stránce řeší problémy s refrakcí spojené, ať již zhotovením brýlí nebo aplikací kontaktních čoček.“ [2] To, co optometrista smí a nesmí vykonávat ve své profesi, bychom podrobně našli v zákoně 423/2004 Sb. Náplní práce každého optometristy je tedy pomocí nejrůznějších vyšetřovacích metod co nejdůkladněji odhalit 29
veškeré vady zraku pacienta a poté pomocí ideální konstrukce korekční pomůcky, ať už brýlí, kontaktních čoček nebo jiných refrakčních pomůcek, dosáhnout nejlepšího možného stavu vidění pacienta. [1,6]
3.3. Optometrie ve světě Optometristická praxe je rozšířena doslova po celém světě. Následující článek vám pomůže nahlédnout do toho, co dělají optometristé v jiných zemích a jak se jejich činnost liší. Celosvětová problematika optometrie obsahuje vyvíjející se oblast legislativy, vzdělávání,
praktického
managementu,
poskytovaných
služeb
a
veřejných
zdravotnických iniciativ, které definují profesi optometrie. Tyto aspekty však ovlivňují různorodé okolnosti každé země. Zatímco některé profesionální vývoje tohoto oboru jsou paralelní s vývoji v USA, jiné se odlišují z důvodu kompetencí a legislativy oboru dané politickou situací a ovlivněné zúčastněnými organizacemi, které se zabývají problematikou oka a zrakové péče. Dynamika vývoje roste v závislosti na globalizaci, která ovlivňuje přístupnost, mobilitu a regulaci vzdělávání optometristů v rámci sloučení trhu. Tento článek poskytuje náhled na status optometrie ve vybraných zemích. Je často srovnáván
s Globálním
kompetenčním
modelem
založeným
Světovou
radou
optometristů (WCO) za účelem sladění rozdílů v definicích a rozsahu praxe oboru optometrie po celém světě. 3.3.1. Globální model optometrie V roce 2005 Světová rada optometrie (WCO) přijala Globální kompetenční model založený na náplni praxe v optometrii, který poskytuje racionální rámec pro řešení problémů odborné harmonizace. Tento historický dokument má podporovat větší jednotnost oboru při použití v učebních osnovách a statutárních definicích v rozsahu praxe na celém světě. To může také pomoci regulačním orgánům při zajišťování praktických kompetencí migrujících optometristů přes státní hranice. Model obsahuje čtyři kategorie klinické péče: 30
1) Optický technologický servis Management a výdej brýlových čoček, brýlových obrub a jiných korekčních pomůcek, které korigují vady zrakového systému. 2) Péče o zrakové funkce Vyšetření objektivní/subjektivní, analýza, vyhodnocení a následná náprava vad zobrazení zrakového systému. 3) Oční diagnostické služby Vyšetření objektivní/subjektivní, analýza, vyhodnocení celkového stavu oka a přídatných orgánů oka a souvisejících systémových faktorů pro detekci, diagnostiku a záznam onemocnění. 4) Oční terapeutické služby Použití farmaceutických látek a dalších léčebných postupů pro správu celkového očního stavu a očních onemocnění. Model slaďuje rozdíly rozsahů praxí jednotlivých zemí, aby byl definován optometrista jako odborník, který musí poskytovat služby minimálně v kategoriích 1 a 2. Tím byla stanovena vstupní úroveň pro praktickou optometrii na celém světě. Kromě toho toto rozdělení má zajišťovat, že všichni optometristé se snaží poskytovat svým pacientům kvalitní a cenově efektivní péči o zrak a zdravotní stav jejich očí. 3.3.2. Asie a Oceánie V Japonsku například byla po dlouhou dobu optometrie omezena na vyšetřování refrakce, bez oficiálního uznání ze strany Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva školství. V reakci na to All Japan Optometric and Optical Association vyvinula certifikační program s 8 260 účastníky, aby tím samostatně regulovala kvalitu vzdělávání a výsledné kompetence optometristů. Po dubnu 2010 se žádný praktikant bez řádného vzdělávacího procesu stanoveného asociací nemůže zaregistrovat ke své profesi. Tato strategie profesionálního rozvoje by měla posílit budoucí růst optometristů v Japonsku. Na Novém Zélandě získávají studenti bakalářský titul v oboru optometrie po pěti letech studia. Pověření optometristé mohou předepisovat celé spektrum aktuálních léků s výjimkou léků na léčbu glaukomu. V roce 2000 byl ve Viktorii představen 31
postgraduální certifikát na oční léčiva. Nový Zéland a Austrálie mají dohodu o vzájemném schválení vykonávání profese, podle kterého optometristé, kteří jsou registrováni v jedné zemi, mohou vykonávat praxi v druhé za předpokladu, že bude v souladu se všemi příslušnými zákony. Obě země povolují praxi ve 4. kategorii globálního modelu Světové rady optometristů (WCO). 3.3.3. Afrika Inovace ve zdravotnictví je rozhodující pro dosažení potřebné oční a zrakové péče v rozvojových zemích po celé Africe, kde žije 10% světové populace a kde se vyskytuje 19% celosvětové slepoty. Nedostatečný a chudě vybavený personál, různá úroveň kvalifikace, omezené kariérní cesty a křehké infrastruktury zdravotnických zařízení výrazně zhoršují péči o oči a zrakové pohodlí. Až do nedávné doby bylo v Africe pouze 6 z 57 zemí, které vyškolovaly optometristy nebo refrakční personál v různých úrovních kompetencí. Tři vzdělávací instituce akreditované Národní komisí vysokých škol nabízí optometrické programy v Nigérii. Požadavky k přijetí zahrnují Západoafrický školní certifikát a složení zkoušek „the Joint Admissions Matriculation Board“ z fyziky, chemie, biologie a angličtiny. Cílem zkoušky, podobně jako u přijímacího testu z optometrie v USA (the Optometry Admission Test), je zjištění studijních předpokladů a porozumění vědeckému materiálu uchazeče. Podle prezidenta Nigerian Optometric Association Uduaka Udoma smí optometristé provádět komplexní oční vyšetření, korekci refrakční vady, ortoptiku, péči o slabozraké, první oční pomoc a ošetření drobných očních onemocnění, které nepředstavují hrozbu pro integritu vizuálního systému. To řadí nigerijské optometristy na práh 4. kategorie – předepisování léčebných prostředků. Tím, že nové Schéma národního zdravotního pojištění nestanovuje pro optometrické služby tříleté zkušební období, nasvědčuje tomu, že se s optometrií v budoucnu počítá. Zatím si pacienti péči hradí sami. Jižní Afrika má 2 500 registrovaných a regulovaných optometristů, kteří v současné době provádějí diagnostické služby (kategorie 3) pro 47 900 000 obyvatel. Ale rozsah expanze optometrické praxe do očních terapeutických služeb (kategorie 4) s plány na rozvoj studijních programů a hodnotících výsledků stojí za úvahu. Čtyři akademické instituce nabízejí čtyřleté bakalářské studium v oboru optometrie. 32
V Jižní Africe je úhrada přes soukromé pojištění nejčastější formou platby, ale pouze 16% obyvatelstva má pokrytí. Skupinové praxe, individuální praxe a licence zahrnují tři základní modely pro soukromou praxi. Pouze 5% optometristů je zaměstnáno ve veřejném sektoru. Jihoafrická optometrická asociace usnadňuje poskytování cenově dostupné oční péče v ekonomicky oslabených komunitách. Založila například centra oční péče Bonang, což je společnost se strategicky umístěnými klinikami po celé zemi. Pilotní projekty v Malajsii a Mozambiku nyní trénují personál střední a profesionální úrovně cestou několikanásobných vstupních a výstupních prohlídek. Absolventi dvouletého programu mohou poskytovat preventivní služby oční péče, základní vyšetření refrakce, výdejní služby a patologický screening ve veřejném sektoru. Vybraní absolventi si doplní další dva roky vzdělání, aby získali bakalářský titul v optometrii, a pracují buď ve veřejném, nebo soukromém sektoru. V konečném důsledku úspěch praktikantů závisí na vládním uznání profese, mnohostranné spolupráci a regulačních opatřeních. Dlouhověkost obyvatelstva a udržení rozvoje budou vyžadovat dostupnost zdravotnických středisek poskytující celkovou zrakovou péči, která budou strategicky umístěna v nemocnicích nebo na klinikách. 3.3.4. Střední východ Izrael má téměř 700 registrovaných optometristů poskytujících služby 7.2 milionu populace. Zákon z roku 1991 obsahuje ustanovení, které zakazuje optometristům vyšetřování dětí a seniorů, ačkoli neurčuje věkové rozpětí obou skupin. V roce 1995 však izraelská vláda schválila přeměnu optometrie na akademickou profesi a zmírnila toto omezení. Nyní mohou optometristé sloužit jako primární přístupový bod pro všechny věkové kategorie, ale musí doporučit, aby děti mladší šesti let a dospělí od 60-ti let výše také vyhledali očního lékaře a podstoupili důkladnějšímu vyšetření. Toto ustanovení je založeno na konsensu mezi zástupci ministerstva zdravotnictví, oftalmology a optometristy. Oficiální změny v legislativě budou brzy předloženy parlamentu. Dvě izraelské školy optometrie nabízí za čtyřleté akademické studium tituly, které umožňují absolventům poskytnout vyšetření zrakových funkcí (kategorie 2). Izraelská rada optometristů v současné době žádá o diagnostické oprávnění pro kvalifikované optometristy, kterým by dosáhli kategorie 3 globálního modelu. 33
3.3.5. Evropa Spojené království (UK), na druhou stranu, nedávno získalo statut zaručující optometristům práva nezávislého předepisování a tím jejich posun z diagnostiky do terapeutické praxe (kategorie 4). Až dosud mohli optometristé provádět některé další úkony v zásobování a podávání léků či jejich předepisování pouze ve spolupráci s lékařem. Nezávislé předepisování léků znamená, že speciálně vyškolený optometrista může napsat předpis, pokud diagnostikuje problém, který nevyžaduje další ošetření praktickým lékařem. Ve Velké Británii je vstupní podmínkou pro vykonávání profese optometristy titul bakalář. Uvádí se, že Institute of Optometry ve spolupráci s londýnskou South Bank University nedávno zahájil postgraduální doktorát v optometristickém programu. Velká Británie také zavádí proces prodlužovací platnosti, ve kterém optometristé musí prokázat zachování způsobilosti pro prodloužení licence každých šest let. Regulační orgán General Optical Council (GOC) vyvine rizikový profil optiků založený na oblasti jejich působnosti a souvislosti jejich postupů. GOC také uvádí, že povaha a míra prodloužení platnosti bude úměrná možnému vzniknutí rizika pro veřejnost. Pokračování ve vzdělání a další profesní rozvojové aktivity slouží jako důkaz výcviku nových dovedností. Každá výše uvedená země je členem tzv. World Council of Optometry (WCO), mezinárodní
optometrické
organizace
se 75-ti
členskými
organizacemi,
které
představují více než 40 zemí. WCO udržuje oficiální vztahy se Světovou zdravotnickou organizací a má členství v Mezinárodní agentuře pro prevenci slepoty (IAPB). Tyto mezníky pomohou určit paritu mezi optometrií a dalšími zdravotnickými profesemi. Angažovanost v těchto globálních orgánech poskytuje optometrii možnost vyjádřit na veřejné platformě své zájmy a přispívat své odbornosti na mezinárodní úrovni. Přijetím globálního kompetenčního modelu založeného na rozsahu činnosti v optometrii se mezinárodní optometrie chystá pokračovat v dynamickém růstu, a to v rámci podporování profesního kariérního rozvoje, který je citlivý na veřejné zdravotní potřeby společnosti. [1,8]
34
ZÁVĚR Tato práce se zaobírá korigováním typických zrakových vad, jako je myopie (krátkozrakost), hypermetropie (dalekozrakost), astigmatismus a presbyopie od starověku po současnost. Jsou v ní datovány nejvýznamnější vynálezy v brýlové korekci, kontaktních čočkách i refrakční chirurgii. V poslední kapitole této práce je popsán vývoj nelékařského zdravotnického oboru optometrie, který studuji a který se problematikou korekce zraku zabývá. V druhé kapitole jsem se zabýval vývojem korekčních pomůcek a jejich materiálů. V dnešní době se využívá nejrůznějších plastů, slitin kovů, dřeva a jejich kombinací k výrobě brýlových obrub, skleněných i plastových materiálů k výrobě brýlových čoček a silikonů a gelů k výrobě kontaktních čoček nebo nitroočních implantátů. Tyto materiály se stále zdokonalují a jejich výzkum ještě zdaleka nedosáhl konce. V tomto průmyslu našly velké uplatnění počítačem řízené výrobní procesy a díky tomu a díky novým materiálům je dnes možné vytvořit dokonalou korekci vyhovující všem zákazníkům. Problematika vyšetřování zraku a zdravotního stavu očí je stálým ožehavým tématem a názorově se velice liší ve většině zemí naší planety. Právě pro sjednocení těchto názorů je cílem většiny mezinárodních a světových zdravotnických organizací a asociací v oboru optometrie a oftalmologie, aby shromažďovaly nové funkční technologie a know-how a předávaly je ostatním státům. Výsledkem by měla být dokonalá technika vyšetření a péče o pacienta. Vývoj nových laserů se v dnešní době dostává ke zcela bezkontaktní metodě odstranění některých očních vad a poruch. Vytváří se tak novodobé dějiny korekce zraku, které se jednou jistě dostanou tak daleko, že se brýle a kontaktní čočky budou nosit spíše jako módní nebo technologický doplněk, než aby napravovaly zrakové vady. Na to si ovšem běžný spotřebitel ještě pěknou řádku let počká.
35
CITACE [1] Optometrie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Optometrie [2] Optometrie. ABZ slovník cizích slov [online]. Dostupné z: http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/slovo/optometrie [3] GERINEC, A. História oftalmologie: Vývoj kontakných šošoviek. 1. vyd. Bratislava: Kapos, 2009, s. 162-163. ISBN 9788097012717. [4] GERINEC, A. História oftalmologie: Vývoj okuliarov. 1. vyd. Bratislava: Kapos, 2009, s. 157-162. ISBN 9788097012717. [5] GERINEC, Anton. História oftalmologie: Poruchy refrakcie oka a vývoj ich korekcie. 1. vyd. Bratislava: Kapos, 2009, ISBN 978-809-7012-717. [6] Česká oční optika: Co je to optometrie?. Brno: Společenstvo českých optiků a optometristů, 2010, č. 2. ISSN 1211–233X. [7] GERINEC, A. História oftalmologie: Diagnostika refrakcie oka a refrakčných porúch. 1. vyd. Bratislava: Kapos, 2009, s. 153-157. ISBN 9788097012717. [8] Chilton's review of optometry: A Snapshot of Optometry Around the World. New York: Jobson Medical Information, 2009, č. 6. ISSN 0147-7633. [9] Zrak. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zrak [10] KUCHYNKA, Pavel. Oční lékařství: Refrakční vady a jejich řešení. 1.vyd. Praha: Grada, 2007, [40], 768 s. ISBN 978-802-4711-638. [11] RUTRLE, Miloš. Brýlová technika, estetika a přizpůsobování brýlí: učební texty pro oční optiky a oční techniky, optometristy a oftalmology. 1. vyd. Brno: IDVPZ, 2001, 143 s. ISBN 80-701-3347-3. [12] Refrakční vada. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Dostupné
Foundation,
http://cs.wikipedia.org/wiki/Refrak%C4%8Dn%C3%AD_vada 36
z:
[13] http://www.vysetreni-zraku.cz [14] http://www.klinikazlin.cz/ocni-vady [15] http://www.canadiandesignresource.ca [16] TRNEČKOVÁ, Šárka. Výskyt a rozložení refrakčních vad. Brno, 2006. 72 l. :. Diplomová práce. Masarykova universita. [17] http://www.zeiss.sk [18] http://es.wikipedia.org/wiki/Tommaso_da_Modena [19] http://ffden-2.phys.uaf.edu/212_spring2007.web.dir/Sterling_Rearden/ Inventions.Rearden.html [20] POLÁŠEK, J. Technický sborník oční optiky. Editor Jaroslav Polášek. Praha: Oční optika, 1975, 579 s. [21] Česká oční optika: Historie brýlí. Brno: Společenstvo českých optiků a optometristů, 03,04-2008, 01-2009, č. 2. ISSN 1211–233X. [22] http://www.medilas.ch/de/praxiseinrichtung/ [23] http://www.zlateceskerucicky.cz/produkt/lornon/ [24] http://cocky-barevne-crazy.info/historie-kontaktnich-cocek/ [25]http://zdravi.e15.cz/news/check-pro?id=450134&seo_name=postgradualnimedicina
37
