Vývoj školské správy v meziválečném Československu

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY OBOR VEŘEJNÁ SPRÁVA Katedra dějin státu a práva

Bakalářská práce

Vývoj školské správy v meziválečném Československu

Mgr. Soňa Jandová

Brno 2010

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Vývoj školské správy v meziválečném Československu zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k

sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

V Brně 10. dubna 2010

...............................................

Obsah 1. Úvod………………………………………………..……..…………….…………...4 2. Recepce staré právní úpravy a východiska československého školství…...….....6 3. Vývoj školské legislativy…………………………………………..…..………….10 3.1 Legislativní činnost v letech 1919 – 1923……………..…………………………..…10 3.1.3 3.1.2 3.1.3 3.1.4 3.1.5

Ministerstvo školství a národní osvěty…………….……..…...…………..…10 Restrikce vlivu církve ve školství……..…….......……………...……….......…13 Zákon o menšinových školách a jeho význam………………….………..…14 Zákon upravující správu školství…………………..…...…..……….……..…17 Malý školský zákon ……………………………...……………...…….…………20

3.2 Legislativní činnost v letech 1923 - 1938……………………………….….………...23 3.3 Unifikace střední školy a další právní úprava………………………….…….……...24 3.4 Extenzivní rozvoj vysokého školství a jeho právní úprava…………….…….…...25 3.5 Postavení učitelů v meziválečném Československu a jeho reflexe v soudobé právní úpravě……………………………....…….…..…..…27 3.5.1 3.5.2 3.5.3 3.5.4

Zrušení celibátu učitelek……………………………....……………………..…27 Hmotné poměry učitelů………………………….……….………………..…27 Způsob obsazování učitelských míst………….….………………………..…28 Ustanovování, odborná kvalifikace a úprava hmotných poměrů slovenských učitelů….…………..……..….…30

4. Organizace školské správy…………………………………………...........……...31 4.1 Systém školské správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku…….…………....31 4.1.1 4.1.2 4.1.3

Zemské školní rady…………………………….…….……………….……….…31 Okresní školní výbory………………..…….….……………….…………..…32 Místní školní rady……………………...……………………….……………..…33

4.2 Systém školské správy na Slovensku……………………………………….………...34 4.2.1 4.2.2

Školské stolice…..…………………………………………….….…………….…34 Kuratoria…………...………..……………….…………….………………..…35

5. Orgány státního dozoru ve školství…………….…….………..……..…….…….36 5.1 Zemští školní inspektoři…………………………………...……….………....36 5.2 Okresní školní inspektoři……………………………………………………….…….....36 6. Závěr………………..………...……………………………………………………38 RESUMÉ…………………………………………………………………...………….42 LITERATURA………………………………………………………………...………43

1. Úvod

Ačkoli mým původním záměrem bylo pojmout vývoj školské správy v širším historickém období, při bliţším studiu reálií jsem došla k závěru, ţe by takový přístup mohl práci redukovat na pouhý učebnicový výklad neodpovídající charakterem ani hloubkou úrovni bakalářské práce. Mým cílem rozhodně není ani suplovat dějiny školství či pedagogiky, ačkoli z jednotlivých publikací jsem při studiu období a seznamování se s věcnými fakty vycházela. Svoji pozornost jsem zaměřila především na legislativní produkci prvorepublikového období, která byla podstatná pro vývoj školské správy v meziválečném Československu, a její reflexi v organizaci školské správy. Samotný systém školské správy a orgánů státního dozoru ve školství tvoří závěrečnou část práce. Motivací

k výběru

právně

historického

tématu

Vývoj

školské

správy

v meziválečném Československu byla nejen skutečnost, ţe k samotné historii i školství mám vzhledem k dříve studovanému oboru velmi blízko, ale i přesvědčení, ţe období první republiky je jedna z nejzajímavějších etap nejen novodobých českých dějin. V souvislosti s vývojem školství a jeho správní organizace znamenal vznik Československa vůbec první moţnost emancipovat české školy z několik staletí trvající německé hegemonie. Limitů a překáţek, které mohly brzdit porevoluční entuziasmus rozhodně nebylo málo, ať uţ se jednalo o hospodářské problémy způsobené vleklou válkou, koexistenci dvou odlišných právních reţimů, různou úroveň jednotlivých zemí tvořících nově vzniklou republiku nebo národnostní otázku doprovázející celou dvacetiletou existenci první republiky. Všechny tyto faktory se promítly i do vývoje školské správy a legislativy meziválečného období. Práci jsem rozdělila do čtyř hlavních oddílů. Expozici historických reálií, okolností a podmínek, za nichţ se „rodila“ a z nichţ vycházela důleţitá opatření týkající se školství a školské správy prezentuje Recepce staré právní úpravy a východiska československého školství. Nejobsáhlejší a nejvíce strukturovanou část práce tvoří oddíl Vývoj školské legislativy, do něhoţ jsem zakomponovala celé období první republiky s výjimkou samotné organizace školské správy a orgánů státního dozoru ve školství. Jak napovídá uţ samotný název tato kapitola zachycuje chronologický vývoj zákonodárné produkce

-4-

z oblasti školství a školské správy reprezentovaný disproporčními časovými úseky let 1919 – 1923 a 1923 – 1938. První období lze charakterizovat jako období nejintenzivnější legislativní činnosti a přestavby školství, které určilo jeho stav aţ na výjimky do počátku druhé světové války. Rozhodující momenty a zároveň i podkapitoly práce představuje zaloţení Ministerstva školství a národní osvěty, restrikce vlivu církve, zákon o menšinových školách, zákon upravující správu školství a malý školský zákon. Kromě legislativního vývoje kapitola zahrnuje i popis a sloţení těch orgánů školské správy, které byly ustaveny některým ze zákonů spadajících do tohoto období. Jak uţ jsem zmínila, období let 1923 – 1938 nebylo zdaleka tak významné, proto ani není dále nijak členěno na jednotlivé podkapitoly. Nejdůleţitější změnu těchto let představoval zákon o újezdních měšťanských školách, kterému je věnována prakticky celá kapitola. Výjimky z chronologického způsobu zpracování vývoje školské legislativy reprezentují tři závěrečné kapitoly s tematickým vymezením – Unifikace střední školy a další právní úprava, Extenzivní rozvoj vysokého školství a jeho právní úprava a Postavení učitelů v meziválečném Československu a jeho reflexe v soudobé právní úpravě. Ačkoli s výjimkou příspěvku věnovaného postavení československých učitelů se jedná o krátké kapitoly, které nejsou dále strukturované, shledala jsem jejich vyčlenění v samostatných částech jako účelnější a přehlednější vzhledem ke skutečnosti, ţe by uplatnění chronologického přístupu vedlo k neţádoucí roztříštěnosti jinak zřetelně vymezených témat. Závěrečné oddíly představuje Organizace školské správy, zohledňující systém školské správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, stejně jako odlišnou strukturu fungující na Slovensku, a Orgány státního dozoru ve školství. Zmíněné oddíly tvoří hierarchicky uspořádané charakteristiky jednotlivých orgánů a jejich sloţení. Při zpracování tématu jsem se věnovala nejen studiu odpovídající odborné literatury, ale také nejdůleţitějších právních pramenů. Vycházela jsem rovněţ z dobových monografií a prací, v nichţ často rezonovaly reakce na aktuální události nebo politickou situaci. Samotné zhodnocení vývoje školské správy v meziválečném Československu jsem zakomponovala do závěru práce.

-5-

2. Recepce staré právní úpravy a východiska československého školství Počátky

veřejné

správy

v nově

zrozené

československé

republice

lze

charakterizovat jako navázání kontinuity s rakousko – uherským právním řádem i správním uspořádáním. Tuto spojitost prezentoval první, narychlo připravený zákon československého státu č. 11/1918 Sb. běţně nazývaný „recepční norma.“ Byl schválen 28. října 1918 na schůzi pléna Národního výboru v Praze a později v částečně proměněné verzi publikovaný ve Sbírce zákonů. Podle tohoto zákona „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti.“ 1 Ke zdůvodnění tohoto kroku Alois Rašín napsal „základním tímto zákonem mělo být zamezeno, aby nenastal bezprávný stav, aby se celá státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo.“ 2 Situace ve školské legislativě v popřevratovém období zůstala nezměněna. Pro české země nadále platil říšský zákon č. 62/1869, jímţto se ustanovují pravidla vyučování ve školách obecních (doplněný novelou z roku 1883), který byl definitivně zrušen aţ v roce 1945 v souvislosti se zestátněním a zavedením jednotného československého školství; dále české, moravské a slezské zemské zákony i příslušná nařízení rakouského ministerstva. Na Slovensku byl stále v platnosti zákon č. 38 z roku 1868, doplněný zákonem č. 28 z roku 1876. Celková atmosféra porevolučního nadšení se promítla rovněţ do oblasti školství. Vědomí

nových

moţností

bylo

doprovázeno

rovněţ

nutností

řešení

těch

nejpodstatnějších úkolů. Jednalo se především o unifikaci školství na celém území nově vzniklé republiky, zvýšení počtu škol, posílení vlivu státu ve školství a s tím související omezení vlivu církve, modernizaci školství z hlediska obsahového a zvýšení odborné kvalifikace učitelů poţadavkem na jejich vysokoškolské vzdělání.

1

2

Byly tak recipovány všechny dosud platné zákonné normy, tedy říšské zákony rakouské i uherské, zemské zákony české, moravské i slezské. Na Hlučínsku nadále platily zákony říšskoněmecké, na Valticku zemské zákony dolnorakouské. SCHELLE, Karel. Vývoj veřejné správy v letech 1848 – 1990. 2. vyd. Praha: Eurolex, Bohemia, 2005. s. 80.

-6-

Poválečné Československo tvořilo z hlediska úrovně školských soustav a gramotnosti značně nesourodou oblast. Demograficky i kulturně vyspělé české země, kde bylo dosaţeno téměř úplné gramotnosti, hluboce kontrastovaly s Podkarpatskou Rusí, kde nebyl tento proces hotov ani z poloviny a kde právě proto nabýval prvotního významu. Tabulka č. 1: Gramotnost v Československé republice. Gramotnost v ČSR3

Schopnost číst i psát

Schopnost číst

Analfabetismus

Čechy

97,11 %

0,37 %

2,52 %

Morava

96, 04 %

0,47 %

3,19 %

Slezsko

95,49 %

0,79 %

3,72 %

české země

96,72 %

0,50 %

2,78 %

Slovensko

82,14 %

2,76 %

15,10 %

Podkarpatská Rus

48,21 %

1,57 %

50,22 %

Československo

91, 51 %

1,04 %

7,45 %

Další diferenciaci prezentovaly z historické tradice vyplývající rozdíly mezi soustavou předlitavskou a uherskou, s čímţ byla spojena i rozdílnost mezi zákony rakouskými a uherskými, které byly na základě recepční normy nadále v platnosti. V důsledku toho byly jednotlivé země Československé republiky řízeny odlišnými právními reţimy. Podstatné rozdíly se vyskytovaly i mezi jednotlivými národnostmi nově vzniklé republiky. V důsledku několik staletí trvající hegemonie německé kultury byli právě němečtí občané na vrcholu národnostní struktury gramotnosti, přesto „zaostávala“ česká gramotnost za německou pouze v setinách procent. Celkově však tuto národnostní strukturu můţeme charakterizovat jako značně disproporční.

3

Údaje pochází z prvního československého sčítání obyvatelstva z 15. února 1921. Mezi negramotné je zahrnuta také kategorie „census nezjištěn.“ Československá statistika, Řada IV. (Sčítání lidu) seš. 6, s. 59, 189.

-7-

Tabulka č. 2: Národnostní struktura gramotnosti. Národnostní struktura gramotnosti 4 Němci

96,74 %

Češi

96,63 %

Poláci

92,31 %

Maďaři

87,94 %

Ţidé

83,62 %

Slováci

80,75 %

Ukrajinci

36,42 %

Vzhledem ke skutečnosti, ţe gramotně vyspělé české země představovaly 75% veškerého obyvatelstva nově vzniklé republiky, se Československo poválečné Evropy řadilo do skupiny zemí s vysokou úrovní kulturního rozvoje a zaujalo společně s Francií a Belgií desáté aţ dvanácté místo. 5 Prvořadé cíle v oblasti školství prezentovala unifikace školské soustavy, její demokratizace a likvidace následků národnostní diskriminace. Jednotlivé národnostní struktury školství v sobě nesly důsledky specifické diskriminace, které se jim v době starého mocnářství dostávalo. Česká škola v komparaci s německou trpěla především nedostatky v oblasti středního a vysokého školství, neuspokojivý byl i stav národního6 školství v pohraničí. Úroveň národního školství na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byla alarmující, slovenské a ukrajinské národní školy byly prakticky na pokraji vymizení, střední a vysoké školy absentovaly zcela. Mnoho slovenských škol bylo zavřeno a úroveň učitelských sborů krajně neuspokojivá. Všechny střední a odborné školy byly do té doby maďarské a maďarizaci slouţila i řada škol národních. Stále platné uherské zákony diferencovaly slovenské národní školy na státní a nestátní, jeţ byly obecní, církevní a soukromé. Povinná školní docházka trvala jen do dvanácti let, měšťanské školy byly výběrové – čtyř aţ šestileté. 4 5 6

Československá statistika, Řada IV. (Sčítání lidu), seš. 6, s. 60, 61, 190. KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu.1. vyd. Praha: Academia, 1981. s. 177 „Školy národní jsou termín pro označení souboru škol, určených obecnému vzdělávání veškeré mládeţe ve věku školou povinném.“ HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého, sv. IV. Praha: Eurolex Bohemia, 2000. s. 807

-8-

Specifickým problémem byla existence církevních škol, které tvořily 75% všech slovenských škol a jejichţ podoba nebyla dotčena ani malým školským zákonem z roku 1922. Problémem tedy nebyla pouze absence učitelského personálu, která byla částečně suplována výpomocí řady českých učitelů, a nedostatek školních budov a materiálního vybavení, ale také odpor církevních kruhů, které nechtěly ztratit dosavadní vliv na slovenské školství. Ještě komplikovanější byla situace v Podkarpatské Rusi, která měla statut autonomního území. Značným problémem v této části republiky byla i otázka jazyková. Neexistoval zde spisovný jazyk (prosazovala se ruština, ukrajinština i místní nářečí), který by byl oficiálním vyučovacím jazykem na školách, na nichţ se doposud učilo maďarsky. Jen postupně se zlepšovala školní docházka, která zde podobně jako na Slovensku trvala pouze do dvanácti let. Rovněţ i v Podkarpatské Rusi se projevoval nedostatek učitelského personálu, nepříznivě se do oblasti školství promítaly i neutěšené sociální poměry.

-9-

3. Vývoj školské legislativy 3.1 Legislativní činnost v letech 1919 – 1923 Léta 1919 – 1923 byla obdobím nejrozsáhlejší legislativní aktivity celého dvacetiletí první republiky. Aţ do roku 1935 prakticky nebyla prosazena ţádná významná zákonná úprava s výjimkou let 1925 a 1926, kdy došlo ke zveřejnění řady nařízení realizujících dříve přijaté školské zákony a kdy se opět navazovalo na zákonodárnou produkci předcházejících let.

3.1.1 Ministerstvo školství a národní osvěty Zákonem č. 2/1918 Sb. z 2. listopadu 1918 7 bylo zřízeno dvanáct nejvyšších správních úřadů včetně Úřadu pro správu vyučování a národní osvětu. Tyto úřady byly později na základě usnesení vlády z 18. listopadu 1918 přejmenovány na ministerstva. Pro ministerstvo školství byl ustálen název Ministerstvo školství a národní osvěty.8 Kompetence ministerstva školství byly značně rozsáhlé - v legislativní oblasti připravovalo vládní osnovy zákonů a vládních nařízení, v rámci platných zákonů vydávalo všeobecné směrnice vztahující se ke školství, schvalovalo normy vydávané podřízenými institucemi a ústavy, 9 rozhodovalo o rozpočtu v resortu školství, o systemizaci míst ve školách. Vydávalo zkušební řády, určovalo čestné názvy škol, ustanovovalo ministerské inspektory. Ministerstvu podléhaly obecné a měšťanské národní školy, které řídilo prostřednictvím třístupňového systému školních rad - obecních, okresních (později okresních školních výborů) a zemských školních rad; menšinové národní školy ministerstvo řídilo přímo bez zprostředkujícího článku školské správy. Střední školy byly podřízeny zemským školním radám a ministerstvu. Do systému školské správy náleţely rovněţ místní školní rady, které působily na základě zákona č. 292/1920 Sb., 7 8 9

Zákon č. 2/1918 Sb., jímţ se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém. V předcházejícím období Rakousko – uherské monarchie byl uţíván název Ministerstvo kultu a vyučování. např. jednací řády akademických senátů a profesorských sborů vysokých škol

- 10 -

jímţ se upravovala správa školství v kaţdé obci, v níţ byla škola. Vysoké školy byly řízeny přímo ministerstvem.10 Do působnosti Ministerstva školství a národní osvěty patřilo: 1.

Péče o výchovu a vyučování

2.

Péče o vědu

3.

Péče o ochranu památek, muzejnictví a archivnictví

4.

Péče o umění

5.

Péče o školské a kulturní styky s cizinou

6.

Věci kultovní Ministerstvo

mělo

působnost

ve

všech

školských

věcech

s výjimkou

zemědělského školství, které patřilo do kompetence ministerstva zemědělství, a učňovských škol, jejichţ řízením byla pověřena zemská politická správa.11 Dále k jeho kompetencím náleţely osvětové věci a záleţitosti umění. Na základě zákona č. 292/1920 Sb. převzalo ministerstvo i některé pravomoci, které dosud náleţely zemské školní radě a politické správě. V počátečním období se uvaţovalo o zřízení dvou ministerstev – ministerstva školství a ministerstva krásného umění. Nakonec bylo vytvořeno jen jedno ministerstvo, které bylo rozděleno na prezidium a osm (později sedm) odborů. 12

10

KLOČKOVÁ, Lenka. 160 let Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy [online]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/ministerstvo/160-let-ministerstvaskolstvi-mladeze-a-telovychovy 11 Nařízením č. 25/1925 Sb., o výkonu nejvyšší správy vychovávání a vyučování, jakoţ i dozoru k němu a o působnosti ministerstva školství a národní osvěty ve věcech škol průmyslových, odborných a pokračovacích škol ţivnostenských (škol učňovských) se kompetence ministerstva školství rozšířily i na učňovské školství. 12 SCHELLE, KAREL. Vývoj české veřejné správy. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2008. s. 185

- 11 -

Ministerstvo školství a národní osvěty se členilo na tyto odbory: I. odbor

národní školství

II. odbor

střední školství

III. odbor

odborné školství

IV. odbor

vysoké školy

V. odbor

národní osvěta (věda a umění, lidová výchova)

VI. odbor

církevní záleţitosti

VII. odbor

legislativní záleţitosti, sociální péče o studentstvo

VIII. odbor kulturní styky s cizinou Pro výlučně slovenské záleţitosti byl vytvořen referát ministerstva školství v Bratislavě a pro Podkarpatskou Rus v Uţhorodě. K výše zmíněnému prezidiu bylo přičleněno studijní oddělení pro zásadní otázky týkající se zejména organizace školství, vzdělávání učitelstva, didaktických věcí, sjednocení domácího a cizího školství apod. Jednotlivé odbory spravovaly veškeré věci národních a mateřských škol, škol pro postiţené děti a opatroven, dále středních škol a učitelských ústavů, škol odborného směru, vysokých škol, vědeckých ústavů, univerzitních a odborných knihoven a školských závodů, celou oblast národní osvěty, dále všechny církevní záleţitosti, stíţnosti oboru národního školství, povšechně legislativní a zaměstnanecké věci, fondy a nadace a rovněţ sem patřila sociální péče o studentstvo. 13 Řízení ministerstva: Gustav Habrmann

14.11. 1918 – 15.9. 1920

Josef Šusta

15.9. 1920 – 26.9. 1921

Vavro Šrobár

26.11. 1921 – 7.10. 1922

Rudolf Bechyně

7.10. 1922 - 3.10. 1924

Ivan Markovič (správce)

3.10. 1924 – 9.12. 1925

Otakar Srdínko

9.12. 1925 – 18.3. 1926

Jan Krčmář

18.3. 1926 – 12.10. 1926

Milan Hodţa

12.10. 1926 – 20.2. 1929

13

tamtéţ s. 185

- 12 -

Antonín Štefánek

20.2. 1929 – 7.12. 1929

Ivan Dérer

7.12. 1929 – 14.2. 1934

Jan Krčmář

14.2. 1934 – 23.1. 1936

Emil Franke

23.1. 1936 - 22.9. 1938

Englbert Šubert

22.9. 1938 – 4.10. 1938

3.1.2 Restrikce vlivu církve ve školství Neopominutelným aspektem posilování postavení a vlivu státu ve školství bylo i ţádoucí omezení vlivu církve. 14 Uţ 25. listopadu 1918 bylo ministerským výnosem č. 214 zemským školním radám uloţeno oznámit, ţe náboţenské úkony nadále nejsou součástí výuky, 15 účast na nich nemá vliv na známku z mravů ani na prospěchovou známku z náboţenství. Dále byly ministerským výnosem zrušeny všechny dosavadní rakouské výnosy a bylo stanoveno, ţe „přestává povinnost dozoru proferského při zmíněných úkonech. Jakýkoliv nátlak v tomto směru na profesory nebo ţáky konati není dovoleno.“16 Konečný reţim výuky náboţenství přinesl aţ malý školský zákon, který sice zachoval původní status povinného předmětu, avšak „ţáci bez vyznání nebo vyznání státem neuznaného jsou všeobecně zproštěni povinnosti, aby se zúčastnili vyučování náboţenství. Ţáci vyznání ostatních budou okresním úřadem školním, na Slovensku a na školách menšinových příslušným okresním (obvodním) inspektorem školním, zproštěni této povinnosti, poţádají-li o to písemně nebo protokolárně jejich rodiče nebo jejich zástupci.“ 17 V souvislosti s náboţenskými otázkami se objevily i další neodkladné záleţitosti k řešení. Jednou z nich bylo i ustanovení obsaţené v druhém odstavci § 48 zákona z 2. května 1883 – tedy novely říšského školského zákona. Podle zmíněného ustanovení mohli být odpovědnými správci škol jmenováni pouze ti učitelé, kteří prokázali způsobilost vyučovat náboţenství toho vyznání, ke kterému se přiznává většina ţáků 14

15 16 17

Skutečná odluka státu od církve v době první republiky provedena nebyla. Ačkoli původní návrh únorové ústavy z roku 1920 obsahoval v §121 ustanovení – „Mezi státem a církví budiţ zaveden stav odluky“ – byl nakonec z předlohy vypuštěn. „Zejména v době zimní mohou dítky – mnohdy útlé a chatrně oděné – utrpěti újmu na zdraví pobytem v studeném kostele nebo nevytopené kapli.“ Z ministerského výnosu z 25.11. 1918. Věstník Ministerstva školství a národní osvěty 1918, s. 24 § 3odst. 5 zákona 226/1922 Sb.

- 13 -

příslušné školy. Ke zrušení tohoto ustanovení mohlo dojít pouze zákonem (byl jím zákon č. 205/1919, jímţ se mění § 48 říšského zákona o školách obecných), který ve své podstatě ztělesňoval návrat k původnímu znění osnovy zákona z 14. května 1869, jenţ stanovil, ţe sluţba na veřejných školách je úřad veřejný.18

3.1.3 Zákon o menšinových školách a jeho význam Pravidla pro zřizování státních menšinových škol byla obsaţena v novém zákoně č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích z 3. dubna 1919. Cílem zákona bylo vytvoření sítě českých národních škol

v národnostně

smíšených

pohraničních

okresech

s převahou

německého

obyvatelstva, ve kterých byly české děti doposud odkázány pouze na výuku v německých školách. Na základě tohoto zákona mohla být národní obecná škola zřízena v kaţdé obci, ve které dle tříletého průměru bylo nejméně čtyřicet dětí školou povinných, pokud v této obci nebyla jiná veřejná škola s vyučovacím jazykem korespondujícím s mateřským jazykem těchto dětí. Ţáci navštěvovali obecnou školu pět let, toto rozpětí se shoduje se současným primárním vzděláváním – tedy prvním stupněm základní školy. Při kaţdé obecné škole pak mohla být zřízena veřejná škola občanská (měšťanská) – pro ţáky, ţákyně, případně smíšená. Zajímavé je ustanovení obsaţené v § 2 zmíněného zákona, které při větším počtu ţáků ve škole upřednostňovalo separaci dívčího a chlapeckého vyučování. „Měla-li měšťanská škola smíšená po 3 školní roky za sebou jdoucí aspoň 300 ţáků a ţákyň, budiţ rozdělena ve dvě samostatné školy měšťanské, chlapeckou a dívčí.“ 19 V zákoně byla zakomponována i klauzule, která opravňovala ministerstvo školství a národní osvěty ze závaţných důvodů „výjimečně stanoviti, aby obecné školy veřejné a občanské (měšťanské) byly zřízeny i pro menší počet ţactva.“ 20

18 19 20

KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny školství a pedagogiky v Československu. I. díl. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1971, s. 24. § 2 zákona č. 189/1919 Sb. § 2 zákona č. 189/1919 Sb.

- 14 -

Ţákům ze vzdálenějších míst (více neţ 4 km od školní budovy) muselo být zaručeno přijetí do obecné nebo občanské školy, pokud to dovolovala kapacita učebny a počet osmdesáti ţáků nebyl překročen. V případě, ţe by byl zmíněný počet překročen, měla být zřízena pobočka.21 Státní školy, které vznikly na základě zákona č. 189/1919 Sb. byly řízeny zvláštními za tím účelem vytvořenými inspektoráty, vyňatými z pravomoci zemských školních rad a podřízenými přímo ministerstvu školství. Menšinové národní školy tedy na rozdíl od běţných národních škol nepodléhaly místním ani okresním školním radám. Osobní a věcné náklady na nově zřízené školy měla nést země. V roce 1920 bylo jejich řízení i financování předáno státu. 22 Menšinové národní školství se tak stalo jediným typem národních škol podřízených přímo ministerstvu a financovaných ze státního rozpočtu. Zákon rovněţ zakládal vyvlastňovací právo státu vztahující se k nemovitému i movitému majetku za účelem zřízení nové školy. Právo zřizovat, zrušovat nebo slučovat školy měl původně dle § 9 předseda zemské školní rady nebo jeho zástupce. Funkcionáři zemské školní rady náleţelo rovněţ právo měnit hranice školních obcí nebo je nově stanovovat. Stíţnosti proti výše uvedeným rozhodnutím zemského školního rady či jeho zástupce neměly suspenzivní účinek. Od roku 1920 přešla i tato práva na ministerstvo školství a národní osvěty. Novela z roku 1920

23

v souvislosti s prováděním zákona ukládala pedagogům

povinnost podrobit se příkazu vyučovat, na kterékoli nově zřízené škole v republice. 24 Neuposlechnutí se stíhalo disciplinárně. 21

Toto ustanovení bylo novelou zákona z roku 1935 zrušeno v souvislosti se změnou nejvyššího povoleného počtu ţáků ve třídě a s novým zákonem o újezdních školách měšťanských, kterým bylo umoţněno zřizovat měšťanské školy i v menších obcích, z nichţ pro velké vzdálenosti a neschůdné cesty nemohly děti docházet do měšťanské školy. 22 Zákonem č. 292/1920 Sb. , jímţ se upravuje správa školství. 23 Zákon č. 295/1920 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. 24 § 4 zákona č. 189/1919 Sb. „Aby tyto školy uvedeny byly v ţivot a udrţovány v činnosti, má předseda zemské školní rady, nebo jím ustanovený zástupce, právo přikázati kterémukoliv učiteli neb učitelce a to i těm, kteří zastávají místo definitivní, aby převzali úřad a vyučování obran kterékoli škole podle tohoto zákona zřízené. Náklady na stěhování budou učitelům takovým nahrazeny a sluţební příjmy jejich nesmějí býti menší, neţ v posavadním působišti. Ministr školství a národní osvěty může v případech, hodných pozoru, povoliti učitelům těmto odměny mimořádné, nebo diety.“ § 3 zákona č. 605/1919 Sb. „Posavadní místo sluţební bude definitivnímu učiteli jinam přikázanému, zachováno, jestliţe se ho výslovně nezvdá. Zemský úřad školní jest povinen učiniti pro to vhodné opatření. Ţádá-li definitivní učitel takto přeloţený, aby po dvou letech od vydání tohoto zákona byl na své původní místo navrácen, musí být jeho ţádosti vyhověno; po uplynutí dvou let od vydání zákona musí býti dáno místo ţádosti učitelově, i kdyţ ţádá, aby byl navrácen po jednom roce. Nepoţádá-li do roka za navrácení na původní místo, bude to pokládáno za zřeknutí se místa toho.“ Zákon měl retroaktivní účinky od 1. listopadu 1918.

- 15 -

Soukromé vyučovací a vychovávací ústavy byly po dohledem státní správy nově vytvořené republiky a dostávaly příspěvek na úhradu osobních a věcných nákladů. Zákon nabyl účinnosti 15. dubna 1919 pro Čechy, Moravu a Slezsko. Jeho platnost na území Slovenska měla být stanovena nařízením. Ačkoli zákon zaručoval práva národnostních menšin v pro ně cizojazyčném prostředí, skutečností zůstává, ţe primárně sledoval české národní zájmy a byl omezen pouze na české země. Přestoţe bylo v zákoně zmíněno, ţe jeho platnost na území Slovenska bude stanovena nařízením, jak jsem uvedla výše, toto nařízení nikdy nebylo vydáno. V souvislosti s platností tohoto zákona byla jiţ na podzim roku 1919 otevřena řada obecných, měšťanských i středních škol a to bez zbytečných průtahů, které v době rakouské monarchie trvaly i desetiletí. Rovněţ byla dokumentována nepravdivost tvrzení, ţe by v některých českých krajích sídlilo pouze německé obyvatelstvo. Zatímco v dobách bývalé monarchie bylo jen 26 veřejných českých škol a 65 soukromých s 16 580 dětmi, v roce 1919 původní počet vzrostl na 1 183 s více neţ 60 000 ţáky.25 Přes tento pokrok Otakar Kádner 26 ve své práci 27 z roku 1930 přiznává, ţe se i nadále projevuje tajný i zjevný odpor Němců vůči českým školám, které často nemají ani vhodné místnosti pro vyučování a ţe se stále odnárodňují české děti, stejně kvituje i neţádoucí projevy čechizace vůči Němcům. Přesto kategoricky odmítá zneuţívání zákona s ohledem na počet škol i na skutečnost, ţe jsou zřizovány menšinové školy pro Němce i pro Maďary. Rovněţ v dobovém tisku bylo často poukazováno na skutečnost, ţe na německých školách je celkem niţší průměr ţáků připadajících na třídu a učitele. Dle Saint – Germainské mírové smlouvy bylo povinností Československé republiky poskytnout menšinám vzdělání v mateřském jazyce tam, kde ţil „značný zlomek“ jejich příslušníků. Obdobná klauzule byla převzata i do Ústavní listiny Československé republiky (§ 131 a 133), kde se v § 133 uvádí, ţe tato ustanovení budou provedena zvláštními zákony. Tyto zákony sice vydány nebyly, ale na školy národnostních menšin lze vztáhnout ustanovení zákona č. 189/1919 Sb. 25

KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. II. díl. Praha: B. Janda, 1931 s. 25 Otakar Kádner, profesor pedagogického semináře Univerzity Karlovy, významně přispěl k rozvoji pedagogiky jako samostatné vědy. 27 KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. II. díl. Praha: B. Janda, 1931 s. 25 26

- 16 -

3.1.4 Zákon upravující správu školství Zákon č. 292/1920 z 9. dubna, jímţ se upravovala správa školství významně posílil úlohu ministerstva školství a národní osvěty, které převzalo působnost, jeţ měly ve věcech vysokého, středního a odborného školství doposud zemské školní rady a zemské správy politické, dále právo rozhodovací, vyhrazené zákonem ve věcech národního (obecného a občanského) školství předsedům školních rad a nakonec i působnost ve věci menšinových škol národních a mateřských, zejména škol podle zákona č. 189/1919 Sb. Menšinové školy byly vyjmuty z působnosti místních a zemských školních rad a jejich orgánů, jak bylo uvedeno jiţ dříve, a měly být vesměs spravovány podle zákona č. 189/1919 Sb. Dosavadní působnost zemských výborů ve věcech škol středních, odborných, menšinových a soukromých kromě škol zemědělských převzalo ministerstvo školství a národní osvěty stejně tak i správu zemských školních fondů.28 Protoţe Československá republika měla být rozdělena na ţupy, měly být i školské úřady podle zákona č. 292/1920 Sb. převedeny na ţupní, jakmile by bylo ţupní zřízení zavedeno. U kaţdého ţupního úřadu se měla zřizovat příslušná ţupní školní rada. Ţupní zřízení nakonec vůbec zavedeno nebylo (s výjimkou Slovenska, kde ovšem existovalo uţ v době maďarské vlády) a v roce 1927 bylo nahrazeno na základě zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy opět zřízením zemským. Československá republika tak byla rozdělena do čtyř zemí (česká, moravskoslezská, slovenská a podkarpatská). Z tohoto důvodu nebyly zřízeny ani zmíněné ţupní školní rady, nadále fungovaly zemské školní rady a okresní školní výbory, které nahradily na základě vládního nařízení č. 608/1920 Sb.29 staré okresní školní rady. Nařízením československé vlády č. 605/1920 Sb. z 6. listopadu 1920, které provádělo zákon č. 292/1920 měla být s účinností od 1. ledna 1921 v kaţdé školní obci zřízena jako veřejný úřad místní školní rada. Toto nařízení se ovšem nevztahovalo na Slovensko.

28 29

§ 2 zákona č. 292/1920 Sb. nařízení č. 608/1920 Sb., o zrušení okresních rad školních a zřízení okresních výborů školních

- 17 -

Sloţení místní školní rady bylo upraveno následovně: -

předseda

-

zástupci školy (jejich zastoupení se určovalo na základě počtu učitelů v obci, max. však 5 zástupců)

-

zástupci školní obce (jejich počet byl vţdy dvojnásobný vůči počtu zástupců školy) Ve školních obcích, v nichţ byly zastoupeny různé kategorie škol a učitelů, se

odděleně volili nejen učitelé škol občanských či obecných, ale odlišovalo se i pohlaví učitelů, takţe samostatného zástupce měli nejenom učitelé škol obecných a učitelé škol občanských, ale také učitelky škol obecných a učitelky škol občanských a to za podmínky, ţe příslušná skupina měla alespoň tři členy. V opačném případě se spojovala se skupinou stejného pohlaví.30 Zástupci školy byli voleni na učitelských poradách. Volbu zástupců školní obce vykonávaly obecní zastupitelstva podle volebního řádu č. 75/1919 Sb. z 31. ledna. Místní školní rada se měla scházet nejméně jednou za měsíc, podmínkou schválení usnesení byla nadpoloviční většina přítomných členů. Členové místní školní rady mohli navštěvovat příslušnou školu a být přítomni při vyučování. Nedisponovali však právem do vyučování jakkoli zasahovat. Působnost rady se vztahovala na obecné, občanské a mateřské školy, v dané školní obci s výjimkou škol menšinových, soukromých škol a ústavů. V případě stíţností vůči rozhodnutím místní školní rady rozhodovala zemská školní rada. K oprávněním a povinnostem rady patřila: 1.

správa místního školního fondu

2.

správa cenných papírů a listin školy

3.

péče o školní pozemky a budovy, školní nářadí, učební pomůcky, vedení inventáře

4.

výkon veškerých prací, spojených s opatřováním věcných školních potřeb, práce uloţené nařízením ţupní rady školní nebo ministerstva

5. 30

sestavování rozpočtu a výroční školní účty

§ 2 zákona č. 292/1920 Sb.

- 18 -

6.

soupis školní mládeţe, vedení školní matriky, rozhodování o přijímání ţáků z cizí školní obce do školy, dohled nad školní docházkou

7.

podpora učitelů, zvláště při vykonávání kázně, dohled nad mimoškolními aktivitami mládeţe a nade vším, co má vliv na výchovu mládeţe mimo školu.31 Místní školní rada měla čtyřleté funkční období, které nebylo moţno prodlouţit.

Přímý dozor nad těmito orgány vykonávali zemští a okresní školní inspektoři. Předsedové místních školních rad byli povinni podávat těmto inspektorům všechny potřebné zprávy a umoţňovat jim přístup ke spisům, protokolům a jiným úředním pomůckám. Zatímco v současnosti školské rady

32

dávají především moţnost podílet se na

správě školy, zákon č. 292/1920, Sb. trestal skutečnost, ţe by někdo odepřel zastávat funkci v místní školní radě nebo se bez omluvy nedostavil na dvě po sobě se konající schůze a to pokutou v rozmezí 20 aţ 500 Kč ve prospěch místního fondu.33 Pro menšinové školy existovala moţnost zřídit místní školní výbor, jeho sloţení a působnost se určovala vládním nařízením č. 605/1920 Sb. z 6. listopadu 1920. Ze zákona, jímţ se tedy měla upravovat správa školství byla nakonec provedena pouze ustanovení o místních školních radách a okresních školních výborech a to vládním nařízením č. 605/1920 a 608/1920, podle zákona č. 292/1920 byla organizována i správa státních menšinových škol. Na základě nového ustanovení uţ nebyli na dvou nejniţších stupních školské správy zastoupeni představitelé církve. Vznikla tak kompromisní úprava, kde byly zčásti ponechány dosavadní školské úřady a zčásti došlo k jejich nahrazení institucemi demokratickými. Dalším podstatným a ze strany učitelů často kritizovaným problémem byla skutečnost, ţe členové zemských školních rad a okresních školních výborů z řad učitelů nebyli do těchto školských orgánů voleni, ale jmenováni. Poţadavku unifikace odporovala i skutečnost, ţe se zákon týkal výhradně českých zemí. 31

§ 21 - 25 zákona č. 292/1920 Sb. Současné školské rady jsou orgány školy umoţňující zástupcům nezletilých ţáků, zletilým ţákům a studentům, pedagogickým pracovníkům školy, zřizovateli a dalším osobám podílet se na správě školy. Zřizují se při základních středních a vyšších odborných školách a jejich existence je zakotvena v § 167 zákona č. 561/2004 Sb. Spolu s činnostmi a oprávněními spadajícími do samostatné působnosti obcí a krajů reprezentují samosprávu ve školství. 33 § 29 zákona č. 292/1920 Sb., nařízením vlády č. 605/1920 bylo stanoveno, ţe členství v místní radě školní je čestnou funkcí. „Člen, jenţ byl zvolen předsedou nebo náměstkem předsedy, jest povinen volbu přijmouti, nezastával-li funkce této v předchozím období; odepře-li zvolený funkci přijmout. 32

- 19 -

3.1.5 Malý školský zákon Malý školský zákon 34 představoval nejvýznamnější právní předpis upravující národní školství nejen v prvních poválečných letech, ale i v celém meziválečném období. Příznačné pojmenování předpisu se ustálilo na základě skutečnosti, ţe přicházel sice s částečnými, nicméně nezbytnými úpravami více neţ padesát let starých zákonů.. To vyplývá i z projevu ministra školství Vavro Šrobára k poslanecké sněmovně. „Pokladam za potrebné, abych opätovne prehlásil, ţe naprosto neide dnes o nový základný zákon nášho národného školstva. Ide len o niektoré zmeny a doplňky platných zákonov školských, ide o to, uvolniť rozvoj nášho školstva tam, kde bolo starými predpisy najviacej tísnené a jeho organický vývoj podvazovaný.“ 35 Hlavním význam zákona byl unifikační. Na jeho základě došlo k organizačnímu a obsahovému sjednocení národních škol v českých zemích s národními školami na Slovensku. Co se týče obsahových změn, v důsledku nastalé společenské situace byly zavedeny nové učební předměty – kromě občanské výchovy rovněţ tělesná výchova, ruční práce pro chlapce a nauka o domácím hospodářství pro dívky. Občanská výchova byla zavedena podle vzoru francouzské školy s tím rozdílem, ţe v souvislosti s jejím etablováním ve francouzských světských školách v roce 1882 došlo ke zrušení náboţenství coby povinného vyučovacího předmětu. Náboţenství

36

se stalo relativně povinným předmětem v rozsahu dvou

vyučovacích hodin týdně, ze kterého mohli být ţáci na ţádost svých rodičů osvobozeni. Svobodnou volbou náboţenství disponovala mládeţ od šestnácti let. Vyučování náboţenství a jeho přímá kontrola byla od této chvíle pouze věcí příslušných církevních orgánů. nebo vykonávati, může býti potrestán ţupní (okresní) radou školní pokutami od 20 do 500 Kč ve prospěch místního fondu chudinského.“ (§8 nařízení vlády č. 605/1920) 34 zákon č. 226/1922 Sb., jímţ se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských. 35 KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny školství a pedagogiky v Československu. I. díl. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1971, s. 178. 36 Největší počet členů měla v Československu podle sčítání z roku 1921 římskokatolická církev (67,3 %), druhou nejpočetnější skupinou byli evangelíci (7,3%), a třetí náboţenské vyznání československé (3,9%), podíl ţidů odpovídal (2,6%). Obyvatel „bez vyznání“ bylo v tehdejším Československu (5,3 %). JANČAROVÁ, Markéta. Právní úprava výuky náboţenství v Českých zemích v 19. a 20. století. Revue církevního práva , ročník XIV. online s. 43. Dostupné z http://spcp.prf.cuni.cz/30-41/39-cele.pdf

- 20 -

Zatímco v českých zemích se tímto ustanovením vliv církve redukoval pouze na hodiny náboţenství, na Slovensku si církev nadále udrţela právo zřizovat a provozovat vlastní školy. Tuto skutečnost nelze povaţovat za nijak zanedbatelnou vzhledem k tomu, ţe tři čtvrtiny slovenských národních škol byly v područí církevních vydrţovatelů. V dalších letech byly sice ve slovenském národním školství preferovány státní a obecní školy, ale podíl církevních škol byl ještě v polovině třicátých let značný (57,9%). Situace na Slovensku tak byla horší neţ v Podkarpatské Rusi, kde uţ v roce 1927 navštěvovalo 63% ţáků státní školy.37 Mezi nepovinné předměty byl v zařízeních s jinou vyučovací řečí zaveden československý jazyk, který mohl být

rozhodnutím ministerstva pro určitou školu

prohlášen za povinný. Analogicky byl v českých školách jako nepovinný předmět stanoven jazyk německý. Patrně vlivem vnitropolitické situace byla němčina novelou zákona z roku 1935

38

ustanovena na měšťanských školách jako povinný učební

předmět. Organizační unifikace byla prezentována sjednocením školní docházky na dobu osmi let bez jakýchkoliv úlev. Původní novela školského zákona z roku 1883 umoţňovala úlevy v sedmém a osmém roce školní docházky. Prodlouţení povinné školní docházky do obecných (ľudových) a občanských škol mělo být na Slovensku provedeno postupně, s ohledem na moţnost opatřit potřebné místnosti a pedagogický personál pro nutné rozšíření škol. Ministerstvo školství a národní osvěty mělo stanovit, kdy a v kterých obcích nastane na Slovensku povinnost osmileté školní docházky. V kaţdém případě měla být od počátku školního roku 1927/1928 osmiletá školní docházka povinná pro veškeru mládeţ na Slovensku. 39 Pouze v Podkarpatské Rusi zůstala podle starého uherského zákona šestiletá docházka do školy obecné a tříletá do školy pokračovací. Zákon zvyšoval tresty za nedbalou školní docházku. V případě, ţe ţák bez závaţného důvodu chodil do školy nepravidelně nebo nebyl vůbec ve škole veden, museli rodiče nebo jiné odpovědné osoby zaplatit pokutu ve výši 25 – 500 korun. Pokud bylo příčinou absence vyuţití dětí jako pracovní síly, pokuta dosahovala aţ 400 korun. V případě recidivy nedodrţování stanovené povinnosti mohla být uloţena pokuta aţ 37

KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu. 1. vyd. Praha: Academia, 1981, s. 184 38 § 2 zákona č. 226/1922 Sb. 39 §12 zákona 226/1922 Sb.

- 21 -

1000 korun. Pokud by viník nezaplatil, mohl být uvězněn na jeden den aţ čtrnáct dní.40 Nemajetní rodiče mohli být ministerstvem školství od této platební povinnosti osvobozeni. Registraci dětí školou povinných prováděla v českých zemích místní školní rada, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi politická obec. Zatímco na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo zrušeno školné uţ v roce 1908, ani malý školský zákon školné v českých zemích nezrušil. Školné činilo 4 aţ 12,5 Kč za celý rok.41 Bylo nařízeno také translační sniţování ţáků ve třídě z osmdesáti dětí na šedesát. 42 Z podstatných důvodů a s ohledem na moţnost zajištění pedagogického personálů a školních místností mohla zemská školní rada a na Slovensku ministerstvo školství a národní osvěty povolit v individuálních případech odchylky od stanoveného nejvyššího počtu dětí ve třídě. Novelou malého školského zákona z roku 1939 byl nejvyšší počet dětí ve třídě sníţen na čtyřicet pět. Zákon ponechával starou úpravu struktury národního školství, tedy osmileté obecné školy na venkově a pětileté obecné školy s tříletými měšťanskými školami ve městech. V souvislosti s prodlouţením povinné školní docházky z šesti na osm let, došlo na Slovensku k zavedení měšťanských škol podle českého vzoru. Na všech stupních škol obecných i měšťanských byla přípustná koedukace, která umoţňovala zřizování měšťanských škol i v menších obcích. Věcné náklady na školství měly jako doposud nést obce, osobní země. Malý školský zákon upravoval reţim obecných a měšťanských škol, neřešil problematiku dvojkolejnosti druhého stupně, kdy v rámci povinné školní docházky koexistovaly měšťanské školy (nebo vyšší ročníky obecných škol) a niţší střední školy.43 40

§ 14 zákona č. 226/1922 Sb. BUZEK, Kamil. Úvod do právní organizace národního školství v republice Československé. Praha: Státní nakladatelství, 1924, s. 53 -54. 42 Největší počet dětí v jedné třídě ustanovuje se pro školní léta 1922-23 aţ 1926-27 na 80, a pro školní léta 1927-28 aţ 1931-32 na obecných (ľudových) školách jednotřídních na 65, na ostatních obecných (ľudových) školách na 70. Pro školní rok 1932-33 a další léta sníţí se největší počet dětí ve škole jednotřídní na 50 ţáků, a ve třídách ostatních škol obecných na 60 ţáků. § 3 zákona 226/1922 Sb. Největší počet ţactva v jedné třídě školy občanské ustanovuje se pro školní léta 1922-23 - 1926-27 na 80, pro školní léta 1927-28 - 1931-32 na 70, a pro školní rok 1932-33 a další léta na 60. § 6 zákona č. 226/1922 Sb. 43 Otázkou jejich vzájemného poměru se zabývaly různé komise a uţ v letech 1919 a 1920 proběhla anketa, jeţ vznesla mezi řady pedagogů dotaz, zda má niţší střední škola a škola měšťanská splynout nebo se alespoň unifikovat do takové míry, aby ţáci měšťanských škol mohli přestupovat na střední školu bez zkoušky. Zatímco učitelé škol obecných a měšťanských byli jednoznačně pro vytvoření jednotné školy druhého stupně, mezi respondenty z řad středoškolských pedagogů převládalo spíše 41

- 22 -

3.2 Legislativní činnost v letech 1923 – 1938 S výjimkou aktů zaměřených na sluţební či materiální postavení učitelů nedošlo po malém školském zákoně aţ do poloviny třicátých let k ţádným změnám v oblasti národní školy. V roce 1925 bylo sice vydáno vládní nařízení č. 64/1925 Sb. jako prováděcí opatření k malému školskému zákonu a ve stejném roce i zákon č. 137/1925 Sb., kterým se organizace občanských (měšťanských) škol na Slovensku přizpůsobila organizaci občanských škol v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ve své podstatě však tyto zákony prezentovaly realizaci ustanovení malého školského zákona. Ve třicátých letech se objevily snahy o sblíţení rozsahu vzdělání na různých typech národních škol. Rozdíly mezi jednotlivými typy všeobecného vzdělání tak částečně vyrovnaly nové učební osnovy vydané pro měšťanské školy v roce 1932 a pro obecné školy v roce 1933. Těmito opatřeními byl usnadněn přechod ţáků měšťanských škol na školy střední. Nejvýznamnějším zákonem tohoto období byl zákon č. 233/1935 Sb., o újezdních měšťanských školách. Na základě tohoto zákona měly být zřizovány měšťanské školy také ve venkovských obcích. Skupiny obcí měly zřizovat své újezdní školy takovým způsobem, aby spádová oblast nepřesáhla rozsah pěti kilometrů. Zákon tak zakotvil právo kaţdého dítěte navštěvovat měšťanskou školu. Náklady na zřízení a vydrţování újezdních měšťanských škol nesly obce, okresy a země rovným třetinovým podílem. Pokud obvod veřejné měšťanské školy nebo souhrn obvodů takových škol nepřesahoval území školní obce, náleţely tyto měšťanské školy jako dosud do působnosti školní obce a místní školní rady v ní zřízených.44 Pokud obvod veřejné měšťanské školy nebo souhrn obvodů několika takových škol zřízených v téţe školní obci přesáhl území školní obce, tvořil souhrn místních obcí nebo jejich částí, přiškolených k této měšťanské škole (měšťanským školám), školní záporné stanovisko upozorňující na skutečnost, ţe střední škola je výběrovou školou pro nadané a ţe by v některých předmětech nemohlo být dosaţeno dobrých výsledků. Byl dokonce vytvořen návrh školské reformy, který počítal s paralelní existencí měšťanské a niţší střední školy, která měla umoţnit přestupy ţáků a v budoucnosti i splynutí obou typů. Přestoţe návrh byl Československou učitelskou obcí přijat kladně a bylo vydáno podrobné písemné zpracování návrhu s důvodovou zprávou, k jeho projednávání na půdě parlamentu nedošlo. 44 Pokud nebyly z této působnosti vyňaty podle § 2, odst. 3 zákona ze dne 9. dubna 1920, č. 292 Sb., jímţ se upravuje správa školství.

- 23 -

újezd.45 V tomto školním újezdě měl být na místě původní místní školní rady zřízen správní orgán společný pro školní obec i pro školní újezd a to újezdní školní rada. Újezdní školní rada se skládala: a) za zástupců škol náleţejících do působnosti školní obce b) ze zástupců škol náleţejících do působnosti školního újezdu c) ze zástupců školní obce d) ze zástupců školního újezdu 46 Újezdní školní rada se členila na dva odbory: 1. odbor pro věci školní obce 2. odbor pro věci školního újezdu 47 Zákon předpokládal zrušení vyšších ročníků obecné školy (konkrétně šestých aţ osmých ročníků), které měly být substituovány právě měšťanskou školou. Význam tohoto právního předpisu spočíval především v rozšíření neúplného středního všeobecného vzdělání na venkovskou mládeţ. Reforma měšťanských škol tak prezentovala nejvýznamnější zákonnou úpravu třicátých let a završila legislativní vývoj prvorepublikového školství.

3.3 Unifikace střední školy a další právní úprava Na základě zákona č. 293/1919 Sb., o změně platnosti ustanovení o středních školách na Slovensku došlo k unifikaci českých středních škol s českými. Veškeré vnitřní normy středních škol se převáděly na rakouské stanovy, které představovaly právní základ poválečné československé střední školy. Protoţe se zákon vztahoval i na území Podkarpatské Rusi, prezentoval unifikaci střední školy na celém území nově zrozené republiky.

45

§ 7 – 8 zákona č. 233/1935 Sb. § 12 zákona č. 233/1935 Sb. 47 § 13 zákona č. 233/1935 Sb. 46

- 24 -

Jazyková rovnoprávnost střední školy byla ztělesněna zákonem č. 137/1923 Sb., kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu a jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských. Na základě tohoto zákona byla ustanovena čeština v českých zemích a slovenština na Slovensku jako povinný předmět bez ohledu nato, zda byla na příslušné škole vyučovacím jazykem či nikoli. V případě kteréhokoliv jiného jazyka závisela jeho obligatorní či fakultativní výuka na tom, zda byl jazykem vyučovacím. Zákon představoval rovněţ unifikaci věcnou – vztahoval se na všechny typy všeobecně vzdělávacích škol i teritoriální – platil i pro území Podkarpatské Rusi. V roce 1921 došlo k úpravě školného nařízením č. 463/1921 Sb., o školném a taxách za zkoušky na státních školách středních. Tzv. školní příspěvek byl stanoven v závislosti na příjmech rodičů nebo odpovědné osoby a to od 100 do 1200 korun ročně. Kromě školného byly vyměřeny také výše poplatků za různé zkoušky (např. při přechodu z jednoho typu střední školy na druhou,

přijímací, maturitní). Úprava

zohledňovala i sociální postavení poplatníka. Poplatky mohly být prominuty z důvodu nízkého příjmu nebo v případě většího počtu dětí v rodině. Obligatorní podmínkou byl dobrý prospěch ţáka ve všech povinných předmětech a dobré chování. V roce 1926 došlo zákonem č. 144/1925 Sb., o školném na státních školách středních k revizi, jenţ stanovila jednotnou výši příspěvku 400 korun a zvýšení zkouškových tax.

3.4 Extenzivní rozvoj vysokého školství a jeho právní úprava V období rakousko – uherské monarchie disponovaly české země pouze jednou univerzitou (Karlova univerzita v Praze) a dvěma vysokými učeními technickými (v Praze a Brně). Slovensko a Podkarpatská Rus vysokoškolské instituce neměly. Zákonem z 28. ledna 1919 48 byla zřízena Masarykova univerzita v Brně, která byla druhou českou univerzitou. V § 1 výše zmíněného zákona bylo zakotveno vytvoření čtyř fakult – právnické, lékařské, přírodovědecké a filozofické, přičemţ na prvních dvou fakultách měla být výuka zahájena jiţ ve školním roce 1919/1920. 48

zákon č. 50/1919 Sb., kterým se zřizuje druhá česká univerzita

- 25 -

Zákonem ze dne 27. června 1919

49

byla zřízena jako první slovenská vysoká

škola Univerzita Komenského v Bratislavě

50

rovněţ se čtyřmi fakultami. Za první

republiky však byly ustaveny pouze první tři fakulty, přírodovědecká fakulta byla zaloţena aţ v roce 1940. Na nově zřízených univerzitách se jiţ nezakládaly bohoslovecké fakulty, které byly nově zřizovány mimo univerzity jako samostatné ústavy. Ţenám byl umoţněn přístup k vyššímu vzdělání, nejen formou koedukace na školách středních a měšťanských, nyní se mohly účastnit i výuky na vysokých školách. Kromě zakládání univerzit, byly nově upraveny i materiální podmínky studia na vysoké škole a to především v řadě zákonů z let 1921 a 1922.51 Hlavní motivací nových úprav byla snaha o urychlení rozvoje české inteligence. Materiálně nezajištění studenti mohli být částečně nebo úplně osvobozeni od placení školného a poplatků za zkoušky. Cena zkoušek měla být vyrovnána do deseti let po získání doktorátu. Expanze českého školství se netýkala jen národních a středních škol především v národnostně smíšených územích. Značný rozvoj zaznamenaly rovněţ střední odborné školy a školy vysoké. Tento nárůst českých škol v nové československé republice byl spojen se snahou o zrovnoprávnění se školstvím německým, které po celou dobu rakouské nadvlády vykazovalo podstatnou převahu ve kvalitě výuky i počtu škol.52

49

zákon č. 375/1919 Sb., kterým se zřizuje československá státní univerzita v Bratislavě Bratislava se nestala sídlem univerzity aţ ve zmíněném roce 1919, uţ roku 1467 zde existovala univerzita známá pod jménem Academia Istropolitana, která koncem 15. století zanikla. Kromě toho tu byly univerzity v Košicích a Trnavě, které se později přeměnily na právnické fakulty, jeţ zanikly. KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny školství a pedagogiky v Československu. I. díl, s Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1971, s. 15. 51 č. 324/1920 Sb., o změně rigorosního řádu pro fakulty věd právních a státních č. 391/1920 Sb., o zkušebních taxách za státní zkoušky právovědecké a státovědecké č. 680/1920 Sb., o nové úpravě tax za udílení akademických stupňů na universitách a na vysoké škole zvěrolékařské, č. 344/1921 Sb., o poplatcích za studia na universitách a na vysoké škole zvěrolékařské 52 V Brně byla první obecná škola zřízena po velkém úsilí jako soukromá v roce 1877 a město Brno bylo po dlouhém jednání přinuceno převzít její vydrţování uţ od roku 1882. Přitom bylo v této době v Brně 33 000 Čechů. Před první světovou válkou muselo navštěvovat značné mnoţství dětí německé školy. Poněkud příznivější byla situace ve školství středním. První česká střední škola byla zaloţena jiţ v roce 1867 (slovanské gymnázium). VESELÁ, Zdenka. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: Masarykova univerzita, 1992. s. 72 50

- 26 -

3.5 Postavení učitelů v meziválečném Československu a jeho reflexe v soudobé právní úpravě 3.5.1 Zrušení celibátu učitelek Po několika měsících byl ukončen nejistý právní stav provdaných učitelek, kterým hrozilo propuštění ze školské sluţby. 53 Zákonem č. 455/1919 Sb. z 24. července byl zrušen poţadavek celibátu literních

54

a industriálních učitelek na obecných a

občanských (měšťanských školách). Tento zákon měl retroaktivní účinky a to od 1.11. 1918. Obsahoval mimojiné i zmocnění zemských školních rad vyměřit odbytné učitelkám, které se kvůli vstupu do stavu manţelského musely vzdát svého povolání, a to „v případech hodných pozoru.“ 55 Učitelky, které jiţ ukončily počáteční sluţbu, mohly vstoupit do stavu manţelského bez jakýchkoli překáţek. Ostatní, jeţ tuto počáteční sluţbu dosud nesplnily, byly vázány povolením okresní školní rady.56 Zákonem byla nově zavedena placená mateřská dovolená a zaopatření sirotků po zemřelých učitelkách. Přesto se však uţ v roce 1926 objevil odstavec ve vládním návrhu, který proponoval znovuzavedení celibátu učitelek s intencí propustit všechny vdané učitelky. Tento záměr naštěstí nenalezl širší podporu.

3.5.2 Hmotné poměry učitelů Nezbytnou záleţitostí bylo řešení otázky hmotných poměrů učitelů. Sociální situace učitelských rodin měla být zlepšena v podobě drahotních přídavků, které byly schváleny 22. ledna 1922. Byl rovněţ zdůrazněn poţadavek, aby se učitelům dostalo stejných sluţebních a penzijních poţitků jako státním zaměstnancům s rovnocenným vzděláním a aby kaţdá nová úprava sluţebních příjmů, přídavků a jiných výhod, které budou přiznány státním úředníkům, byla platná i pro učitele. 53

Případem se zabývala i ministerská rada, která doporučila zemským školním radám, aby tyto učitelky byly vzhledem k připravovanému zákonu ponechány na místě a aby „s nimi bylo nakládáno, jako by nebyly provdány.“ 54 třídní učitelky 55 § 3 zákona č. 455/1919 Sb. 56 § 2 zákona č. 455/1919 Sb.

- 27 -

Po mnoha průtazích byl nakonec v této věci přijat zákon týkající se učitelstva obecných a měšťanských škol č. 274/1919 Sb. z 23. května, tzv. zákon paritní. Nová úprava řešila i formální překáţky - do té doby neţ stát převezme náklady na školství, měly být zemím poskytnuty přiměřené zálohy. Důleţitým aspektem zákona vedle finančního efektu bylo především zrovnoprávnění se státními úředníky a to nejen ve formě účasti na všech aktuálních výhodách a vedlejších poţitcích, které měli státní úředníci, zrovnoprávnění zaručovalo platnost kaţdého dalšího zvýšení příjmů úřednictva i pro učitele. Toto ustanovení zákona však v další legislativní praxi nebylo plně respektováno a realizováno. Uţ na podzim 1920 se ministru financí Karlu Englišovi podařilo prosadit částečnou redukci nouzových přídavků učitelstvu. K razantnímu sníţení mimořádné a nouzové výpomoci došlo zákonem č. 495/1921 Sb. a to o 20 – 30% ve srovnání se státními úředníky. Novela paritního zákona57 z roku 1922 tuto redukci odstranila. Dobové představy učitelů se promítaly do projevu zástupců Ústřední učitelské rady při audienci u prezidenta republiky. Učitelé slibovali, ţe budou pracovat pro národ, ale zároveň prohlašovali, ţe na tento úkol stačí jen učitel akademicky vzdělaný, který má poţívat ve vnitřní práci školské úplné samosprávy, učitel občansky plnoprávný, učitel hmotně nezávislý a jako státní úředníci plně zabezpečený. Učitelské organizace přicházely také s návrhy na učitelskou samosprávu v podobě důsledné separace školské správy od správy politické a zřízení učitelských komor analogicky dle komor lékařských nebo advokátních. Návrhy ovšem nenalezly patřičnou odezvu ve vládních kruzích.

3.5.3 Způsob obsazování učitelských míst Z iniciativy Ústřední rady učitelské byl přijat zákon č. 306/1920 Sb.58 z 9. dubna, který rovněţ stanovil zásady pro obsazování učitelských míst. Učitelská místa se i nadále obsazovala na základě konkurzu ve smyslu zemských zákonů. Konkursy vypisoval okresní školní výbor a vyhlašoval je v úředních novinách a jiných veřejných či školských listech (i ve Věstníku Ministerstva školství a národní 57

zákon č. 251/1922 Sb., jímţ se mění některé zákony o sluţebních poměrech učitelstva veřejných škol obecných a občanských.

- 28 -

osvěty). Vybrané ţádosti výbor zaslal místní radě školy, na niţ bylo místo vypsáno. Místní školní rada následně navrhla trojici vhodných uchazečů (tzv. terno), ze kterých okresní školní výbor vybral konečného kandidáta a prezentoval jej zemské radě. Zemská školní rada prezentaci potvrzovala a vydávala potvrzenému uchazeči dekret. V městských školních okresech navrhoval terno městský školní výbor a konečného kandidáta vybíralo městské zastupitelstvo. Zákon z roku 1920 eliminoval libovůli v obsazování učitelských míst a neţádoucí protekci. Nově stanoveným selektivním kritériem bylo sluţební stáří uchazečů. 59 Sluţebně mladší uchazeč mohl být upřednostněn pouze v případě, pokud měl lepší kvalifikaci neţ starší adept, jehoţ kvalifikace byla horší neţ dobrá.

60

Kvalifikaci

určovaly kvalifikační komise působící při okresních školních výborech, v nichţ měli kromě školního inspektora zastoupení také představitelé učitelstva, kteří byli členy okresních školních výborů. Hodnotícími kritérii bylo nejen pedagogické a odborné vzdělání učitele, ale i znalost sluţebních předpisů, metoda vyučování, schopnost udrţet kázeň ve třídě, výsledky, chování ve škole i mimo ni. I kdyţ ani výše zmíněným zákonem nebyla zcela vyřešena otázka obsazování učitelských míst a nadále se připouštěly výjimky,

61

došlo přece jen ke stanovení

určitého řádu a právní jistoty pro učitele a byl redukován vliv místních činitelů a svévolného zasahování do oblasti školství. Zákon však platil pouze pro veřejné školy v českých zemích, nikoli pro státní menšinové školy, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Malý školský zákon v roce 1922 ustanovil nové pravidlo obsazování učitelských míst, které zaručovalo paritní zastoupení učitelů a učitelek na jednotlivých školách. „Při obsazování míst literních učitelů při veřejných školách dbáti jest toho, aby polovina všech míst na kaţdé škole obsazena byla učiteli a polovina učitelkami, při čemţ se nečítají místa správců a ředitelů škol. Při lichém počtu míst náleţí na chlapeckých školách o jedno místo více učitelům, na školách dívčích učitelkám; liché místo učitelské na školách smíšených rozepíše se pro volnou kompetenci muţů i ţen.“ 62 58 59 60

61 62

zákon č. 306/1920 Sb., kterým se přechodně upravují právní svazky učitelstva na veřejných školách obecných a občanských. Podle prováděcího nařízení k zákonu se sluţebním stářím rozuměla doba započitatelná pro výměru výsluţného. Stupeň kvalifikace (1. velmi dobrý, 2. dobrý, 3. uspokojivý, 4. méně uspokojivý, 5. neuspokojivý) kaţdoročně stanovila kvalifikační komise sloţená z okresního školního inspektora a učitelských členů okresního školního výboru. § 55 zák. č. 306/1920 Sb. umoţňoval přeloţení učitele ze „sluţebních“ důvodů, čehoţ školské úřady často vyuţívaly vůči nepohodlným učitelům. § 10 odst. 2 zákona 226/1922 Sb.

- 29 -

Vzhledem k tehdejší početní převaze učitelů ve školství bylo toto ustanovení kritizováno jako znevýhodnění muţů a porušení IV. článku zákona č. 306/1920 Sb. a jím stanovené zásady obsazování učitelských míst na základě sluţebního stáří, popřípadě kvalifikace.

3.5.4 Ustanovování, odborná kvalifikace a úprava hmotných poměrů slovenských učitelů

Na Slovensku byli učitelé obecních škol ustanovováni školskou stolicí, učitelé církevních škol církevními školskými vrchnostmi, ministerstvo rozhodovalo o ustanovení učitelů státních škol. V roce 1920 byla vydána dílčí opatření týkající se postavení slovenských učitelů. Jejich odbornou způsobilost upravoval zákon č. 276/1920 Sb., o zkouškách učitelské způsobilosti na Slovensku. Zkouška odborné způsobilosti, která byla nezbytnou podmínkou pro výkon učitelského povolání v českých zemích, byla na základě tohoto zákona nově poţadována i v případě slovenských učitelů na obecných a měšťanských školách. Na základě nařízení vlády č. 181/ 1920 Sb., jímţ se upravují sluţební příjmy a výsluţné učitelstvu na státních školách obecných (ludových) a občanských na Slovensku a nařízení č. 225/1920 Sb., o úpravě hmotných poměrů učitelstva škol obecných a občanských na Slovensku vydrţovaných církvemi a obcemi, pokud poţívaly státní podpory podle § 12 zák. čl. XXVII. z roku 1907, došlo ke stabilizaci učitelských platů na státních, církevních i obecních školách na Slovensku

- 30 -

4. Organizace školské správy 4.1 Systém školské správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku Nejvyšší článek systému školské správy prezentovalo Ministerstvo školství a národní osvěty, jehoţ činnost, struktura i působnost byla popsána v kapitole 3.1.1.

4.1.1 Zemské školní rady

Ačkoli zákonná úprava z roku 1920 počítala se zavedením ţupních školních rad, které by původní zemské školní rady v systému školské správy nahradily, v důsledku odklonu od původně plánovaného ţupního zřízení setrval tento úřad v nezměněné podobě. Zemské školní rady měly postavení nejvyšších školních úřadů v zemi, jejichţ sídlem byla Praha, Brno a Opava. Jejich sloţení zůstalo rovněţ nezměněné a vycházelo z ustanovení zákona z

25. května 1868 i jednotlivých zemských zákonů ze

sedmdesátých let. Kromě předsedy jako představitele zemské politické správy a místopředsedy coby jeho zástupce, patřili k zemské školní radě: -

zástupci zemského výboru - šest v Čechách (3 Češi a 3 Němci), deset na Moravě (5 Čechů a 5 Němců), čtyři ve Slezsku

-

zástupci sídelních měst - dva za Prahu (Čech a Němec), dva v Brně, jeden za Opavu

-

zástupci církví - v Čechách a ve Slezsku dva zástupci katolické církve, jeden zástupce evangelické víry a jeden zástupce ţidovského vyznání, na Moravě byl zmíněný počet vyhrazen zvlášť pro české a německé zástupce

-

zástupci učitelstva - čtyři v Čechách (2 Češi a 2 Němci), šest na Moravě (3 Češi a 3 Němci), čtyři ve Slezsku (2 Němci, 1 Čech, 1 Polák)

- 31 -

-

referenti pro záleţitosti správní a hospodářské (státní úředníci) – v Čechách bez omezení počtu, dva na Moravě (Čech a Němec), jeden ve Slezsku.63 Zastaralé a konzervativní sloţení zemských rad bylo kritizováno zástupci

učitelských organizací. Nejenţe zde nadále

setrvávali představitelé církví, ale

nezměněn zůstal i způsob ustavování učitelů coby členů zemských školních rad, kteří byli do svého úřadu jmenováni nikoli voleni. Zemské školní rady se v Čechách a na Moravě dělily na dva odbory, a to český a německý. Jednotlivé národní sekce, které spravovaly příslušné české či německé školy, se scházely zpravidla jednou měsíčně. Plenární schůze všech členů rady, kde se řešily věci společné, se konala čtvrtletně. V důsledku zákona č. 125/1927, o organizaci politické správy byla bývalá opavská zemská školní rada sloučena s brněnskou. Ke zřízení obdobných úřadů na území Slovenska a Podkarpatské Rusi nedošlo. K rezortu zemských školních rad náleţelo národní školství (s výjimkou školství menšinového, které spravovalo výhradně ministerstvo), dále střední školy a učitelské ústavy. Zemské školní rady vykonávaly dozorní činnost vůči niţším stupňům školské správy a rozhodovaly ve všech záleţitostech škol náleţejících do jejich působnosti, v případě ţe toto rozhodování nebylo vyhrazeno Ministerstvu školství a národní osvěty nebo pokud nenáleţelo jinému školnímu úřadu. Stíţnosti vůči rozhodnutím zemské školní rady se podávaly ministerstvu školství v Čechách prostřednictvím příslušného okresního školního výboru, na Moravě a ve Slezsku zemským školním radám. V Čechách a ve Slezsku neměla taková stíţnost suspenzivní účinek.

4.1.2 Okresní školní výbory

Československá republika recipovala také rakouské rozdělení Čech, Moravy a Slezska na jednotlivé školní okresy, které řídily příslušné okresní školní rady. Zvláštní městské školní okresy tvořily Praha, Liberec, Brno, Jihlava, Olomouc, Znojmo, Uherské Hradiště, Kroměříţ, Opava a Frýdek. 63

BUZEK, Kamil. Úvod do právní organizace národního školství v republice Československé. Praha: Státní nakladatelství, 1924. s.15

- 32 -

Okresní školní rady byly nařízením č. 608/1920 Sb. 64 zrušeny a nahrazeny okresními školními výbory a v městských okresech městskými školními výbory. Dle původního záměru měly být zřízeny pouze na dobu přechodnou, neţ budou ustaveny ţupní školní rady. Sloţení těchto výborů bylo následující: -

předseda (přednosta okresního politického úřadu, v městských školních výborech starosta města)

-

okresní školní inspektoři

-

zástupci učitelstva (dva aţ čtyři dle počtu učitelů v příslušném okrese, v městských výborech vţdy čtyři zástupci)

-

zástupci občanů (vůči zástupcům učitelstva měli dvojnásobné zastoupení, v městských výborech osm zástupců) Jak představitele učitelů, tak i občanů jmenoval předseda zemské školní rady na

návrh učitelských organizací, resp. politických stran, a přednosty okresního politického úřadu. V kontrastu s dřívější právní úpravou zde jiţ nefigurovali zástupci církví, stejně jako v případě místních školních rad. Do působnosti okresního školního výboru náleţely všechny národní školy v okrese, včetně mateřských. Kromě správy příslušných škol vykonávaly okresní školní výbory dozor vůči místním školním radám, ukládaly tresty za nedbalou školní docházku, obsazovaly učitelská místa a vyšetřovaly sluţební prohřešky pedagogů. Schůze okresní školní rady se konala zpravidla kaţdý měsíc. Stíţnosti vůči jejich rozhodnutí se ve čtrnáctidenní lhůtě podávaly u místně příslušné okresní školní rady a adresovaly se zemské školní radě. Taková stíţnost měla suspenzivní účinek v případě, ţe nebyl ze zákona vyloučen.

4.1.3 Místní školní rady Místní školní rady byly podřízeny okresním školním výborům a pečovaly především o věcné potřeby obecných a měšťanských škol. Jejich působnost a sloţení byla podrobně popsána v kapitole 3.1.4. 64

nařízení č. 608/1920 Sb., o zrušení okresních rad školních a zřízení okresních výborů školních.

- 33 -

4.2 Systém školské správy na Slovensku

Školskou správu na Slovensku zajišťoval školský referát v Bratislavě, který byl pouhou přenesenou sloţkou ministerstva, nikoli školskou samosprávnou instancí. Pravomoc okresních školních výborů vykonávali školní inspektoři. Místní správu na Slovensku nadále vykonávaly orgány zřízené v době uherské vlády a to školské stolice pro školy obecní a církevní a kuratoria pro státní školy.

4.2.1 Školské stolice

Tento úřad se zřizoval v kaţdé místní nebo náboţenské obci, která vydrţovala obecnou školu. Sloţení školské stolice bylo následující: -

předseda – volen z řad členů školské stolice

-

členové volení zastupitelstvem místní nebo církevní obce – minimální počet pět členů, volitelnost garantovala schopnost číst a psát

-

duchovní správce – vţdy v případě církevních škol, v případě školské stolice obecní představitelé státem uznaných náboţenství, které měli zastoupení v dané obci

-

zástupci učitelstva – z úřední povinnosti správcové škol, minimální počet pedagogů nebyl stanoven, maximální počet byli tři zástupci. 65 Školská stolice volila učitele, vykonávala dohled nad školní docházkou,

spravovala majetek školy, opatřovala školní pomůcky a rozhodovala spory mezi rodiči a učiteli nebo kázeňské spory. Obdobnou působnost měla i církevní školská stolice, podrobnosti upravoval vrchní církevní úřad. Úřední období stolice byly tříleté.

65

§ 9 – 14 zákona č. 28/1876, nařízení ministra kultu a vyučování č. 44 246/1902.

- 34 -

4.2.2. Kuratoria

Kuratorium se zřizovalo v kaţdé obci, kde se nacházela státní ľudová a měšťanská škola. Sloţení kuratoria bylo následující: -

členové z úřední povinnosti:

starosta obce, duchovní správcové, správcové

státních škol, obecní nebo krajský lékař. -

zástupci učitelstva – jeden aţ tři

-

jmenovaní členové – čtyři aţ dvacet šest členů jmenoval ţupan takovým způsobem, aby jejich zastoupení bylo vyšší neţ počet členů z úředních povinnosti a zástupců učitelstva dohromady. V případě, ţe na chod školy přispívala obec, určovalo místní zastupitelstvo polovinu takto jmenovaných členů.66 Kuratoria měla obdobnou působnost jako školské stolice, jejich úřední období

bylo limitováno šesti roky.

66

§ 15 zákona č. 28/1876, § 15 – 21 zákon č. 26/1907.

- 35 -

5. Orgány státního dozoru ve školství Zatímco státu náleţela nejvyšší správa i dozor v oblasti školství, přímý dohled vykonávali školní inspektoři. Státní dozor ve školství nadále prováděli zemští a okresní školní inspektoři, na rozdíl od dřívějších dob jiţ nebyli ustanovováni nastálo, ale pouze na dobu dočasnou. Došlo sice ke snahám o to, aby byli ustanovováni definitivně, a to i přes nesouhlasný postoj učitelů, kteří se obávali, ţe by tak došlo k utuţení školské byrokracie, nakonec nebyli s neúplným a kusým výsledkem dlouhého jednání spokojeni ani sami inspektoři. Byly pouze zpřísněny poţadavky na výběr inspektorů a zvláštním výnosem z 26. října 1926 byla znovu zdůrazněna jejich sluţební poslušnost vůči nadřazené školní radě.67 Menšinové školy podléhaly pouze dozoru zvláštních inspektorů pro menšinové školy, které pro ně zřídilo ministerstvo školství.

5.1 Zemští školní inspektoři Tito státní úředníci byli designováni z řad školských odborníků na návrh vlády prezidentem republiky. Byli členy zemské školní rady. K jejich kompetencím náleţel namátkový výkon inspekcí škol, řízení zkoušek o odborné kvalifikaci učitelů, dohled nad činností okresních školních výborů, okresních školních inspektorů a místních školních rad. Zemští školní inspektoři o své činnosti podávali zprávy zemské školní radě, na vyzvání i ministerstvu školství.

5.2 Okresní školní inspektoři Okresní školní inspektoři byli jmenováni ministerstvem školství z řad učitelů národních nebo středních škol na návrh zemské školní rady nebo okresního školního výboru. Jmenování bylo dočasné. Tito inspektoři prováděli kontrolu škol, činnosti místních školních rad a pedagogického personálu v dozorčích obvodech, které zpravidla tvořily školní okresy. 67

KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. II. díl. Praha: B. Janda, 1931 s. 19 - 20

- 36 -

Z těchto inspekcí vypracovávali zprávu pro okresní školní výbor, jenţ jej dále předloţil zemské školní radě.

- 37 -

6. Závěr Vznik Československé republiky byl i přes řadu problémů, které si tento mnohonárodnostní stát s sebou nesl, doprovázen velkými očekáváními. Odrazem porevolučního nadšení počátečních let byla i mimořádná aktivita, která se projevovala pořádáním školských anket, zakládáním učitelských organizací a listů, zřizováním experimentálních škol a sestavováním četných opravných návrhů převzatých rakousko – uherských zákonů. Východiskem českého školského zákonodárství byla recepce říšského zákona z roku 1869 a uherských zákonů z let 1868 a 1876 pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Převzetím staré právní úpravy mělo být zamezeno bezprávnímu stavu a kolizi státní správy, nicméně v oblasti školství se nejednalo pouze o stav provizorní, starý školský zákon z roku 1869 aţ na novelu ze dvacátých let nijak zásadně změněn nebyl a s konečnou platností byl zrušen aţ v roce 1948 v souvislosti se zavedením jednotného školství. Odlišnost právních reţimů korespondovala s historickou, ekonomickou i kulturní diferencí jednotlivých částí československého státu. I proto není moţné za jednu z nejdůleţitějších tendencí povaţovat pouze kvantitativní rozvoj školství, ale také snahu o unifikaci rozdílných školských soustav nově vzniklé republiky. Právě poţadavek extenzivního rozvoje školství byl od počátku provázen nebývalou aktivitou, takřka kaţdé číslo Věstníku ministerstva školství a národní osvěty z poválečných let obsahovalo oznámení o ministerských výnosech, jimiţ byly zřizovány obecné školy. Oporou pro zakládání nových obecných škol se stal menšinový zákon,68 který zůstal omezen pouze na české země, ačkoli měla být jeho platnost na území Slovenska stanovena nařízením. Stranou kvantitativního růstu nezůstaly ani střední, odborné a vysoké školy. Další neopominutelnou tendencí byla snaha o posílení vlivu státu ve školství a jeho demokratizaci a s tím související restrikce vlivu církve. Ačkoli původní návrh únorové ústavy z roku 1920 zakotvoval stav odluky mezi státem a církví, nakonec bylo příslušné ustanovení z předlohy vypuštěno a skutečná separace provedena nebyla. Přesto bylo uţ v roce 1918 ministerským výnosem stanoveno, ţe náboţenské úkony nejsou součástí výuky a účast na nich nemá vliv na známku z mravů ani prospěchovou 68

zákon č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích.

- 38 -

známku z náboţenství. Přestoţe jsem se setkala s publikacemi, které charakterizovaly výuku náboţenství v období první republiky jako nepovinnou, za přesnější označení povaţuji předmět „relativně“ povinný. Ţáci z něj mohli být na ţádost svých rodičů osvobozeni. Neuspokojivé bylo řešení otázky vlivu církve ve slovenském školství. Po převratu měla naprostá většina slovenských škol církevního zřizovatele, v průběhu dalších let se vliv církve na úkor státních a obecních škol zmenšoval, přesto byl jejich počet ještě ve třicátých letech více jak poloviční a školství si zde do značné míry zachovalo konfesní charakter. V duchu demokratických principů se v mnohém zlepšilo postavení ţen i učitelek. Byla umoţněna koedukace na školách obecných, měšťanských i středních, coţ v případě národního školství umoţnilo zakládat školy i v menších obcích. I přesto byla při větším počtu ţáků upřednostňována separace chlapeckého a dívčího vyučování. Vůbec poprvé se ţeny mohly stát také studentkami vysokých škol. V polovině roku 1919 byl zrušen diskriminační poţadavek celibátu učitelek, provdaným učitelkám mohlo být v „případech hodných pozoru“ zemskou školní radou přiznáno odbytné. Malý školský zákon

69

přinesl nové pravidlo při obsazování

učitelských míst, které garantovalo paritní zastoupení muţů a ţen. Při tehdejší převaze muţů v tomto povolání, bylo toto ustanovení kritizováno jako diskriminační opatření vůči muţům a porušení zásady obsazování míst na základě sluţebního stáří a kvalifikace stanovené zákonem č. 360/1920 Sb.70 Projevem centralizační tendence byl zákon upravující správu školství, 71 který akcentoval zásadu, ţe státu náleţí nejvyšší správa veškerého vyučování a vychovávání a dozor k němu, a který upevnil postavení Ministerstva školství a národní osvěty, jeţ přejalo působnost zemských školních rad a zemských politických správ ve věcech vysokého, středního a odborného školství, rozhodovací pravomoci předsedů školních rad ve věcech národních škol a nakonec i působnost ve věci mateřských a menšinových škol. V období první republiky vznikla kompromisní a částečná úprava správy školství, která se projevovala koexistencí orgánů školské správy fungujících na základě starých 69

zákon č. 226/1922 Sb., jímţ se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských. zákon č. 306/1920 Sb., kterým se přechodně upravují právní svazky učitelstva na veřejných školách obecných a občanských. 71 zákon č. 292/1920 Sb., jímţ se upravuje správa školství. 70

- 39 -

rakouských zákonů a orgánů nově upravených. Nezměněné zůstaly zemské školní rady, které sice měly být na základě zákona upravujícího správu školství nahrazeny ţupními školními radami, ale které nebyly z důvodu upuštění od ţupního zřízení nikdy realizovány. Značně konzervativní zůstalo i sloţení zemských školních rad, kde i nadále církevní představitelé nacházeli své zastoupení. Okresní školní výbory a místní školní rady byly nově upraveny na základě vládních nařízení realizujících zákon č. 292/1920 Sb., a proto v nich ani církevní představitelé na rozdíl od zemských školních rad nebyli zastoupeni. Předmětem kritiky se stal i způsob ustavování zástupců učitelstva do zemských školních rad a okresních školních výborů, kteří byli do svého úřadu jmenováni. Odlišná byla správa školství na Slovensku, která byla řízena referátem ministerstva školství v Bratislavě, působnost okresních školních výborů vykonávali školní inspektoři a místní správa byla reprezentována úřady zřízenými v době uherské vlády. Zákon č. 292/1920 Sb. se na území Slovenska nevztahoval. Jedním z nejdůleţitějších předpisů byl malý školský zákon, který přicházel s modifikací nejzávaţnějších nedostatků předešlé právní úpravy. Jeho hlavní význam tkvěl v organizační a obsahové unifikaci českého národního školství se slovenským. Na území Podkarpatské Rusi se nevztahoval. Zavedl jednotnou osmiletou školní docházku s vyloučením jakýchkoliv úlev, které umoţnily rakouské zákony a postupně sníţil počet ţáků ve třídě. Struktura národního školství zůstala nezměněna. Svým významem na něj navazoval zákon o újezdních měšťanských školách,72 který zakotvil právo všech dětí na vzdělávání v měšťanské škole a rozšířil tento typ národní školy i na dosud opomíjený venkov. Jádrem školského zákonodárství v období první republiky byla léta 1919 -1923. Právní předpisy, které v meziválečném období vznikly, jsou charakteristické svým poměrně malým rozsahem a je evidentní, ţe jejich primárním cílem bylo vyřešit „nejpalčivější“ otázky školství. V průběhu celého dvacetiletí byly jen zřídka novelizovány a řada z nich se omezuje pouze na české země (zákon č. 189/1919 Sb., zákon č. 292/1920 Sb.). Z platnosti dvou důleţitých školských zákonů

a to č. 292/1920 Sb. a

č. 226/1922 Sb. byla Podkarpatská Rus explicitně vyloučena vzhledem k tomu, ţe v této době ještě převládalo stanovisko, ţe se má legislativní moc omezit pouze na záleţitosti, 72

zákon č. 233/1935 Sb., o újezdních měšťanských školách.

- 40 -

které nejsou vyhrazeny zákonodárné působnosti rusínského sněmu. V řadě zákonů meze platnosti vůbec stanoveny nebyly. Teprve po roce 1922, kdy se ukázalo, ţe nelze očekávat brzké ustavení sněmu Podkarpatské Rusi a ţe by absence legislativní aktivity mohla být nepříznivá pro zájmy této země i jejího obyvatelstva, byly přijímány zákony s prozatímní platností i pro Podkarpatskou Rus. V úvodu práce Otakara Kádnera, která hodnotí vývoj československého školství po prvních deseti letech, rezonuje v kontrastu s oficiálním, velmi optimistickým spisem Ministerstva školství a národní osvěty Naše školy v prvém desetiletí československé republiky rozhořčení nad soudobou politickou situací a častým střídáním ministrů. Přesto tento autor v dalších částech monografie dokáţe ocenit i pozitivní výsledky československé

politiky

a

je

pravdou,

ţe

vývoj

školství

v meziválečném

Československu nelze hodnotit výlučně jako sled úspěchů či nedostatků. V době první republiky byla provedena především nejdůleţitější opatření v oblasti školství, byl posílen vliv státu a realizována částečná restrikce vlivu církve. V duchu demokratických tendencí se zlepšilo postavení ţen – studentek i učitelek a byla upravena otázka vzdělávání menšin. Jednoznačným úspěchem byla expanze československého školství. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, které před osvobozením čelily intenzivní maďarizaci, došlo k vybudování takřka celé soustavy škol. Slovenské národní a střední školy byly unifikovány s českými. Na druhé straně nedošlo ke sjednocení správy školství, některé orgány se řídily rakouskými zákony, jiné jiţ novými právními předpisy. Nebylo dosaţeno ani unifikace se správou školství na Slovensku a řada zákonů byla omezena pouze na území Čech. V meziválečném období se nevyřešil ani poţadavek vysokoškolského vzdělání učitelů. Po období legislativní aktivity let 1919 - 1923 přišlo období „marných návrhů a podnětů, planých slibů vládních a zbytečných anket školských.“

73

S vědomím

komplikované vnitrostátní i celosvětové politické situace třicátých let by bylo velice zajímavé sledovat, jak by pokračoval demokratický vývoj školství a jeho správy, pokud by bylo Československé republice dopřáno „Masarykových“ padesát let nerušeného vývoje.

73

KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. II. díl. Praha: B. Janda, 1931 s. 9

- 41 -

Resumé

The aim of my Bachelor thesis named „The Development of the Administratiton of Educational System in the Interwar Czechoslovakia“ is not to substitute history of pedagogy. I focused my attention mainly on legislative production during the First Republic, which was important for development of the administration of educational system, and its reflection in the organization of educational administration. The system of educational administration and state supervisory authorities creates final part of thesis. The motivation for choice of this legally historical theme was not only the fact, that I have to history and educational system in relation to previous field of study very close, but conviction of the First Republic Period is one of the most interesting phases, not only in modern czech history. In the connection with the development of educational system and its administrative organization the origination of Czechoslovakia meant first opportunity to emancipate the Czech school from several centuries-long hegemony of the German. There was quite a lot of limits and obstructions, that might hinder the post-revolutionary enthusiasm, economic problems caused by the protracted war, the coexistence of two different legal regimes, different levels of the various countries of the new republic or national issue accompanying a twenty-year existence of the First Republic. All these factors are also reflected in the development of educational administration and legislation of the interwar period. I focused not only relevant specialized literature, but also significant legal sources. I also used contemporary publications and monographs, which often reflected current events or political situation. The evaluation of educational system in the interwar Czechoslovakia, I have incorporated into the conclusion.

- 42 -

Literatura Monografie a jiné tištěné zdroje BUZEK, Kamil. Úvod do právní organizace národního školství v republice Československé. 3. vyd. Praha: Státní nakladatelství, 1924. 108 s. KÁDNER, Otakar. Vývoj a dnešní soustava školství. II. díl. Praha: B. Janda, 1931. 652 s. KEPRTA, Josef. Organizace a správa československého školství. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. 157 s. KOPÁČ, Jaroslav. Dějiny školství a pedagogiky v Československu. I. díl. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1971, 224 s. KUZMIN, Michail Nikolajevič. Vývoj školství a vzdělání v Československu. 1. vyd. Praha: Academia, 1981. 241 s. Ministerstvo školství a národní osvěty. Naše školy v prvém desetiletí československé republiky 1918 – 1928. Praha: Státní nakladatelství, 1928. 14 s. Ministerstvo školství a národní osvěty. Věstník Ministerstva školství a národní osvěty 1918. Praha: Státní nakladatelství, 1918. 1. roč. s. 24 SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Ostrava: Key Publishing, 2008. 431 s. SCHELLE,

Karel.

Vývoj

veřejné

správy

v letech

1848

–

1990.

2.

vyd.

Praha: Eurolex, Bohemia, 2005. 430 s. Státní

úřad

statistický.

Československá

statistika.

Sčítání

lidu

v

republice

Československé ze dne 15. února 1921. III. díl. Praha: Státní nakladatelství, 1927. 190 s. VESELÁ, Zdenka. Vývoj české školy a učitelského vzdělání. Brno: Masarykova univerzita, 1992. 147 s.

Slovníky HÁCHA, Emil. Slovník

veřejného práva československého, sv.

Eurolex Bohemia, 2000. 995 s. - 43 -

IV. Praha:

Články z elektronických zdrojů JANČAROVÁ, Markéta. Právní úprava výuky náboţenství v Českých zemích v 19. a 20. století. Revue církevního práva, ročník XIV. online s. 21 - 59. cit. 2010-5-2 Dostupné z http://spcp.prf.cuni.cz/30-41/39-cele.pdf KLOČKOVÁ, Lenka. 160 let Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy [online].

cit. 2009-12-11

Dostupné z:

http://www.msmt.cz/ministerstvo/160-let-ministerstva-skolstvi-mladeze-a-telovychovy

Zákony Zákon č. 62/1869, jímţto se ustanovují pravidla vyučování ve školách obecních. Zákon č. 2/1918 Sb., jímţ se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém. Zákon č. 50/1919 Sb., kterým se zřizuje druhá česká univerzita. Zákon č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích. 274/1919 Sb., jímţ se upravují sluţební příjmy a výsluţné učitelstvu na veřejných školách obecných a občanských (měšťanských) Zákon č. 293/1919 Sb., o změně platnosti ustanovení o středních školách na Slovensku. Zákon č. 375/1919 Sb., kterým se zřizuje československá státní univerzita v Bratislavě. Zákon č. 455/1919 Sb., kterým se zrušuje celibát literních a industriálních učitelek na školách obecných a občanských (měšťanských) v republice Československé. Zákon č. 605/1919 Sb., jímţ ustanovují se zásady, podle nichţ lze učitelstvo škol obecných a občanských dočasně přikázati na kterékoliv sluţební místo v území republiky Československé. Zákon č. 276/1920 Sb., o zkouškách učitelské způsobilosti na Slovensku. Zákon č. 292/1920 Sb., jímţ se upravuje správa školství. Zákon č. 295/1920 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích vychovávacích.

- 44 -

Zákon č. 306/1920 Sb., kterým se přechodně upravují právní svazky učitelstva na veřejných školách obecných a občanských. Zákon č. 324/1920 Sb., o změně rigorosního řádu pro fakulty věd právních a státních. Zákon č. 391/1920 Sb., o zkušebních taxách za státní zkoušky právovědecké a státovědecké. Zákon

č. 680/1920 Sb., o nové úpravě tax za udílení akademických stupňů na

universitách a na vysoké škole zvěrolékařské. Zákon č. 344/1921 Sb., o poplatcích za studia na universitách a na vysoké škole zvěrolékařské. Zákon č. 226/1922 Sb., jímţ se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských. Zákon č. 251/1922 Sb., jímţ se mění některé zákony o sluţebních poměrech učitelstva veřejných škol obecných a občanských. Zákon č. 137/1923 Sb., kterým se upravuje vyučování jazyku státnímu a jazykům národních menšin na školách středních a ústavech učitelských. Zákon č. 137/1925 Sb., kterým se organizace občanských (měšťanských) škol na Slovensku přizpůsobila organizaci občanských škol v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Zákon č. 144/1925 Sb., o školném na státních školách středních. Zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Zákon č. 233/1935 Sb., o újezdních měšťanských školách.

Nařízení Nařízení č. 181/ 1920 Sb., jímţ se upravují sluţební příjmy a výsluţné učitelstvu na státních školách obecných (ludových) a občanských na Slovensku. Nařízení č. 225/1920 Sb., o úpravě hmotných poměrů učitelstva škol obecných a občanských na Slovensku vydrţovaných církvemi a obcemi, pokud poţívaly státní podpory podle § 12 zák. čl. XXVII. z roku 1907. Nařízení č. 605/1920 Sb., o místních radách školních a o místních výborech školních ( pro školy menšinové)

- 45 -

Nařízení č. 608/1920 Sb., o zrušení okresních rad školních a zřízení okresních výborů školních. Nařízení č. 463/1921 Sb., o školném a taxách za zkoušky na státních školách středních. Nařízení č. 25/1925 Sb., o výkonu nejvyšší správy vychovávání a vyučování, jakoţ i dozoru k němu a o působnosti ministerstva školství a národní osvěty ve věcech škol průmyslových, odborných a pokračovacích škol ţivnostenských (škol učňovských). Nařízení č. 64/1925 Sb., kterým se provádí zákon ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., jímţ se mění a doplňují zákony o školách obecných a občanských.

- 46 -