Vývoj školské správy na našem území

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Obor: Veřejná správa Katedra dějin státu a práva

Bakalářská práce Vývoj školské správy na našem území

Radka Bukovská 2009/2010

1

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Vývoj školské správy na našem území zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury“.

…………………………………

2

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala doc. JUDr. Karlu Schelle CSc., který mi byl nápomocen při zpracování této bakalářské práce.

3

Osnova: 1. Úvod ....................................................................................................................................... 5 2. Vývoj školské správy do roku 1848..................................................................................... 6 2.1 Počátky vývoje školství na našem území ............................................................................. 6 2.2 Karlova univerzita ................................................................................................................ 7 2.3 Školy jednoty bratrské .......................................................................................................... 9 2.4 Reformy za vlády Marie Terezie ........................................................................................ 10 2.4.1 Školní řád z roku 1774..................................................................................................... 11 2.4.2 Nový školský řád z roku 1805 ......................................................................................... 13 3. Vývoj školské správy v období Rakousko-uherské monarchie ...................................... 14 3.1 Školská správa po roce 1848 .............................................................................................. 14 3.2 Změny ve školské správě v roce 1868 ................................................................................ 15 3.3 Hasnerův zákon z roku 1869 .............................................................................................. 17 3.4 Střední a vysoké školy na konci 19. století ........................................................................ 18 4. Vývoj školské správy v meziválečném období ................................................................. 19 4.1 Vznik samostatné Československé republiky..................................................................... 19 4.2 Období nacistické okupace ................................................................................................. 21 5. Vývoj školské správy v poválečném Československu do současnosti ............................ 22 5.1 Školská správa po roce 1945 .............................................................................................. 22 5.2 Orgány školské správy po roce 1953 .................................................................................. 23 5.3 Školské zákony v letech 1945-1960 ................................................................................... 24 5.4 Školská správa po roce 1989 .............................................................................................. 24 5.4.1 Státní správa ve školství .................................................................................................. 25 5.4.2 Samospráva ve školství ................................................................................................... 27 5.4.3 Samospráva vysokých škol .............................................................................................. 28 5.4.4 Právní úprava školství v současnosti ............................................................................... 29 6. Závěr .................................................................................................................................... 32 Resumé ..................................................................................................................................... 33 Literatura.................................................................................................................................34 Seznam zkratek ....................................................................................................................... 36 Přílohy…………...................................................................................................................... 37

4

1. Úvod Jako téma bakalářské práce jsem si vybrala vývoj školské správy na našem území, neboť školství, zahrnující vzdělání ve všech jeho formách, ovlivňuje kaţdého z nás po celý ţivot. Je s námi spjato pokud jsme dětmi, ţáky a studenty, ale i v pozdějším věku pokud jsme jiţ rodiči či prarodiči. Správa je historický pojem a lze jej odvodit od slova právo. Správa vykonává činnost spojenou s právem v praxi. Překlad slova „právo“ z latinského jazyka znamená doslovně administrativní přisluhování. Správa je činnost, která směřuje k naplnění a dosaţení cíle veřejného nebo soukromého charakteru. Charakter správy určuje správně právní odvětví. Školskou správou jsou označovány správní orgány, které plní úkoly státu v oblasti vzdělávání a výchovy a uvádí v ţivot organizační strukturu školství. Vzhledem k tomu, ţe vývoj školské správy na našem území je velice obsáhlé téma, snaţila jsem se zabývat jeho nejdůleţitějšími etapami. Bakalářskou práci jsem rozdělila do několika kapitol, které postupně zobrazují její vývoj. V druhé kapitole s názvem „Vývoj školské správy do roku 1848“ jsem se zaměřila na prvopočátky školství a školské správy na území Čech a zaloţení Karlovy univerzity. Dále jsem se věnovala vývoji novodobé školské soustavy i školské správy a posílení vlivu státu a jeho orgánů ve školství v období tereziánských reforem a zavedení všeobecné školní docházky. Třetí kapitola s názvem „Vývoj školské správy v období Rakousko - uherské monarchie“ popisuje školskou správu po roce 1848 a Hasnerův školský zákon. Čtvrtou kapitolu „Vývoj školské správy v meziválečném období“ jsem rozdělila na dvě části, kdy v první je popsána školská správa v období vzniku samostatné Československé republiky a v druhé za období fašistické okupace. V páté kapitole s názvem „Vývoj školské správy v poválečném Československu do současnosti“ je nejdříve zachycen vývoj školské správy po válce a za komunistické diktatury. Následuje období změn v

demokratickém Československu po roce 1989

a vybudování současné školské správy.

5

2. Vývoj školské správy do roku 1848 2.1 Počátky vývoje školství na našem území Počátky českého školství sahají hluboko do minulosti a jeho další osudy provázejí celý průběh našich dějin. Systém vzdělávání a školské správy procházel různými podobami a prodělal mnoho reforem. Prvními učiteli našeho národa se stali dva učenci, kteří přišli na Velkou Moravu roku 863 na ţádost kníţete Rastislava z byzantské Soluně. Byli to bratři Konstantin Filosof, který později přijal jméno Cyril, a Metoděj. Konstantin vytvořil hlaholici, tedy první slovanskou abecedu a také přeloţil část Bible a jiné náboţenské knihy. Konstantin a Metoděj vytvořili u nás první školy, ve kterých staroslověnštinu vyučovali. Po smrti Metoděje byli však jeho ţáci vyhnáni ze země. Okolo roku 890 vznikla při kostele Panny Marie na Praţském hradě škola s výukou ve staroslověnském jazyce. Roku 1032 kníţe Oldřich spolu se sv. Prokopem zaloţili Sázavský klášter. Díky vlivu bratří Cyrila a Metoděje na našem území, i zde se pěstovala slovanská liturgie ve staroslověnštině a vzdělanost.1 Sázavský klášter je znám především tím, ţe byl právě posledním místem v českém království, kde se udrţela nejdéle, neţ byla vytlačena latinským obřadem. K nejvýznamnějším nositelům vzdělanosti nepochybně patřila ve středověku církev. Šiřitelé křesťanství byli zároveň i prvními učiteli. Na podkladě legendy, známé z Kosmovy kroniky, existovala jiţ v 10. století v Budči latinská škola, která je tak povaţována za první školu na českém území. Existenci školy potvrzuje ta skutečnost, ţe kníţe Václav byl ve své době jedním z nejvzdělanějších panovníků, a ţe své vzdělání získal právě na Budči. Po zřízení praţského arcibiskupství vznikla katedrální škola při sv. Vítu v Praze. První doloţená zpráva o této škole je z roku 1068, ale pravděpodobně existovala jiţ před tímto datem. Doloţená zpráva z roku 1073 hovoří také o škole olomoucké. Podle dochovaných zpráv existoval v Olomouci úřad kanovníka scholastika, tedy hodnostáře, který měl v církvi školy na starosti od roku 1132. Historické záznamy hovoří o tom, ţe podobné úřady, které měly školy v církvi na starosti existovaly i v Brně (1234) a ve Znojmě (1248). Po příchodu benediktýnů do Čech roku 993 se objevily i u nás školy klášterní. Roku 1048 v Rajhradě, roku 1078 v Hradisku u Olomouce a v Třebíči roku 1109. Klášterní školy zůstaly u nás několik staletí jediným zdrojem vzdělání pro široké vrstvy obyvatelstva. 2 1

SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 29. MORKES, František. K historii českého církevního školství [online], [cit. 2010-01-20]. Dostupné z: 2

6

Středověký vzdělanecký systém vycházel z potřeb církve šířit a upevňovat křesťanské učení a organizovat církevní správu jednotlivých zemí. Vznik katedrálních a klášterních škol souvisel s rozvojem částečného či základního vzdělání v oblasti tzv. sedmera svobodných umění (partikulární učení). Ta se dělila na dva stupně. Niţší (trivia), kde se vyučovala gramatika, rétorika a dialektika. Vyšší stupeň (quadrivium) zahrnoval aritmetiku, astronomii, geometrii a muziku. Po absolvování obou stupňů partikulárního učení se mohlo pokračovat na obecném učení, jak se ve své době označovaly univerzity. V organizaci vyučovacího systému nebyla jednota ani stejná úroveň. Předpokladem zakládání a rozvoje partikulárních učení byl hospodářský a mocenskopolitický rozmach určitého území. Prostřednictvím kvalifikovaných úředníků se upevňovala zeměpanská správa. Z období vlády krále Přemysla Otakara II. máme informace o vzestupu praţské katedrální školy. Zásluhou expanzivní politiky tohoto panovníka se působení svatovítské katedrální školy rozšířilo i směrem na jih od Českého království. Na Vyšehradě byla zaloţena rétorská škola, která vyučovala slohové umění. Absolventi této školy byli přijímáni do královské kanceláře a do diplomatických sluţeb panovníka. Je doloţeno, ţe v tomto období existovaly i ţidovské školy. V tehdy sepsaném Řádu ţidovském bylo uvedeno cituji: „Kdokoli by blázny dělal ze škol židovských, ten a takový dvě hřivny pokuty soudci židovskému položí“. 3 Po povýšení praţského biskupství na arcibiskupství (1344) byla řešena otázka nové povahy katedrální školy při chrámu sv. Víta v Praze. Posílení státotvorné úlohy církve vyvolalo potřebu nové organizace ve školství.

2.2 Karlova univerzita Významným mezníkem nejen v učenosti ve střední Evropě, ale i v postavení českých zemí bylo zaloţení Karlovy univerzity. Podle vzoru paříţské Sorbony bylo bulou papeţe Klimenta VI. z 26. ledna 1347 dáno svolení, aby byla zřízena jako 32. v Evropě univerzita v Praze. První univerzita v zaalpské oblasti vůbec. V zakládací listině univerzity ze dne 7. dubna 1348 se uvádí, ţe k jejímu zaloţení došlo z důvodu, cituji z latinského překladu: „A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a by se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli 3

MORKES, František. K historii českého církevního školství [online], [cit. 2010-01-20]. Dostupné z:

7

pokládat, za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku“.4 Stejně jako paříţská univerzita měla i praţská univerzita čtyři fakulty – teologická, právnická, lékařská a artistická. Akademické hodnosti nové univerzity měly mít platnost v celém tehdejším křesťanském světě. Univerzita měla především poskytovat vzdělání obyvatelům českého království, ale zájmem Karla IV. bylo, aby měla mezinárodní prestiţ. Zpočátku neměly fakulty ţádného představitele. Učitelskému sboru kaţdé fakulty předsedal nejvyšší hodnostář univerzity – rektor. Byl volen zástupci čtyř univerzitních národů na jeden rok, později na půl roku.5 Od druhé poloviny šedesátých let 14. století si kaţdá fakulta volila dvakrát do roka děkana fakulty. Roku 1372 byla právnická fakulta přeměněna se souhlasem krále na samostatnou univerzitu s vlastním rektorem. Statutem byla praţská univerzita z hlediska teritoriální administrativy rozdělena do čtyř univerzitních národů, český, polský, saský a bavorský. To samozřejmě vyvolávalo problémy, pokud mělo na univerzitě docházet k hlasování o sporných otázkách. Na počátku 15. století byla rivalita mezi českými a německými učiteli na univerzitě velmi vyostřena. Čeští učitelé se hlásili k českému pojetí viklefismu, učení anglického reformátora Johna Wicklifa, který kritizoval nešvary vládnoucí v církvi a společnosti. Němečtí univerzitní učitelé zastávali protikladné stanovisko. Soupeření obou stran bylo závaţným

zlomem

v postavení univerzitních národů. V roce 1408 jmenoval Václav IV. do konšelské rady Starého Města Praţského většinu členů české národnosti, kde doposud převaţovali Němci. Dne 18. ledna 1409 vydal král Kutnohorský dekret, kterým byl změněn poměr hlasů na univerzitě. Český univerzitní národ měl ve všech radách, orgánech, soudech volbách i při zkouškách místo jednoho hlasu tři a ostatní národy měly disponovat pouze jedním. Dekret kutnohorský byl závaţným zásahem do rozhodování na praţské univerzitě a zároveň i uzavíral dlouhodobou epochu její výstavby a organizačních změn.6 Nad univerzitou tak získala kontrolu reformně orientovaná skupina českých učitelů, reprezentovaná Janem Husem. Větší část německých studentů i profesorů na protest odešla na nově zaloţenou univerzitu do Lipska. Jejich odchod

představoval významný zlom

4

Univerzita Karlova: historie UK [online], [cit. 2010-01-25]. Dostupné z: SPĚVÁČEK, J. Založení Univerzity Karlovy, Praha: Melantrich , 1988. s. 24-27. 6 SPĚVÁČEK, J. Založení Univerzity Karlovy, Praha: Melantrich , 1988. s. 35-36. 5

8

v dějinách praţské univerzity. Z nadnárodní instituce se praţská univerzita přeměnila v první výrazně národní univerzitu v Evropě a v důsledku této přeměny začala ztrácet kontakty se světem.7 V období středověku měly univerzity ve společnosti velmi významné postavení, neboť vzdělanost obecně byla spojována se studiem na nich. Praţská univerzita měla vliv i na celou soustavu českého niţšího školství. Zájem o školy a vzdělání se zvýšil. Byly zde školy městské, světské, nepodléhající církevnímu dozoru, ale dohledu univerzity. Pro srovnání v Praţských městech bylo dvacet pět škol a ve Vídni pouze čtyři. Počet škol odráţel panovníkův zájem na vzdělanosti v českých zemích jako jedné z podmínek upevnění jeho panovnické moci

2.3 Školy jednoty bratrské Nejvýznamnější protikatolické hnutí u nás představovala jednota českých bratří. Čeští bratři vycházeli z vychovatelských tradic husitů. Nejdříve byla výchova zaměřena pouze na rodinu a vyšší vzdělání nebylo uznáváno. O obrat v tomto myšlení se zaslouţil Jan Blahoslav, který vystoupil proti názorům bratří o nepotřebnosti vzdělávání a věd pro křesťana. Školy jednoty, spojující bratrské tradice s reformačním humanismem byly trojí. Elementární školy působící u bratrských sborů, kde se vyučovalo čtení, psaní, náboţenství, duchovní zpěv. V niţších bratrských školách se vyučovalo elementární vzdělání a latina. Vyšší bratrské školy neboli „gymnasia illustria“, kde se učilo latině, řečtině a hebrejštině, slouţily především jako příprava na univerzitu. Bratrské školy byly zakládány zejména v místech církevní správy. Školy byly zřízeny například v Mladé Boleslavi, Lipníku, Velkém Meziříčí, Litomyšli, Prostějově a gymnasium v Ivančicích. Bratrská výchova k píli, kázni a počestnosti byla proslulá a bratrské školy byly oblíbeny i pro svou demokratičnost, národní cítění a péči o mateřský jazyk. Po bělohorské poráţce českých stavů protestantské školství v českých zemích zaniklo. Jejich činnost pokračovala v exilu, zejména v Polsku, Sasku a také v Uhrách. Poslední česká bratrská škola byla zaloţena roku 1737 v Rixdoru u Berlína a existovala do roku 1909. 8 Jan Ámos Komenský významný pedagog, teolog, byl posledním biskupem Jednoty bratrské. Komenský si uvědomoval všechny nedostatky tehdejších škol, proto vypracoval návrh na lepší a nové uspořádání školské soustavy v Navrţení krátké o obnovení škol 7

MORKES, František. K historii českého církevního školství [online], [cit. 2010-01-20]. Dostupné z: 8 SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 36.

9

v Království českém, který měl být zřejmě vydán jako školský reformní program Jednoty bratrské. V díle se zabýval i školskou docházkou a rozdělením školy na jednotlivé stupně.9

2.4 Reformy za vlády Marie Terezie Od druhé poloviny 18. století se začala vytvářet novodobá školská soustava, přizpůsobená tehdejším potřebám společnosti. Byla odrazem ţivota hospodářského, politického, kulturního, národnostního a také jazykových podmínek. Po válečných neúspěších habsburské monarchie, jejíţ součástí byly i Čechy, musel stát přikročit k rozsáhlé reformní činnosti, která měla pomoci v ekonomickém úpadku monarchie. Vedle ostatních tereziánských reforem měla i reforma školství sehrát v posílení absolutistické monarchie značnou úlohu. Před nejvýznamnější a nejzásadnější reformou základního školství v roce 1774 se projevil vliv státu a jeho orgánů v oblasti vysokého školství. Na fakultách byli v letech 1752 – 1754 jmenováni studijní direktoři, kteří dohlíţeli na uplatňování státní

politiky

na univerzitách. V roce 1759 ve Vídni zřízená studijní dvorská komise (Studienhofkommission) měla za úkol řídit reorganizaci ve školství. V jejím čele stál vídeňský arcibiskup Migazii a místopředseda Gerhard van Swieten. Této komisi byly podřízeny zemské studijní komise a obě instituce se staly organizační základnou reformy. Školská dvorní komise zpočátku patřila mezi oddělení direktoria a později mezi oddělení české a rakouské dvorské kanceláře. Přímo panovnici byla tato komise podřízena od roku 1774.10 Zřízením komise byly poloţeny základy školské správy a ta měla před sebou náročný úkol – poprvé zavést všeobecnou školní docházku. Do této doby bylo niţší školství stranou veřejného zájmu. Zřízením studijní dvorské komise ztratila církev svůj neomezený vliv na školství. Univerzitní studia pomohl Marii Terezii reformovat osvícenec Gerhard van Swieten. Byly zavedeny nové vyučovací osnovy, zřízeny nové katedry a přednášelo se postupně ne latinsky, ale německy. Dozor nad uplatňováním státní politiky na univerzitách měli státem jmenovaní direktoři. Ke způsobu jak má být provedena reforma obecného školství bylo předneseno několik návrhů. Všechny se shodovaly v tom, ţe je třeba provést reformu veškerého školství. Nejdříve bylo nutné věnovat největší pozornost nejniţšímu školství, čímţ 9

MORKES, František. K historii českého církevního školství [online], [cit. 2010-01-20]. Dostupné z: 10

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 147.

10

se zajistí všeobecná gramotnost. Následně se měla pozornost zaměřit i na reformu vyšších stupňů škol.11 Zrušením jezuitského řádu roku 1773 nastala příznivá situace pro reformu veškerého školství. Majetek jezuitského řádu byl převeden do studijního fondu, který měl školskou reformu financovat. Školská reforma se měla stát jakousi zlatou střední cestou mezi dosud uplatňovaným

církevním

systémem

a

moderním

školstvím,

preferujícím

potřeby

tehdejšího státu. 2.4.1 Školní řád z roku 1774 Marie Terezie si pro reformu školství v monarchii vybrala jako vzor pruský školský řád pro katolickou menšinu, který ve Slezsku vytvořil augustiánský opat Johann Ignaz von Felbinger. Zkušeného pedagoga pozvala do Vídně, kde do konce roku 1774 vypracoval návrh nového školského zákona. Návrh zákona byl dne 6. prosince 1774 vydán jako Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařskokrálovských dědičných zemích. Zákon se skládal ze 79 paragrafů a rozlišoval školy triviální, hlavní a normální. Je třeba připomenout, ţe zákonem zřízené školy, poskytující dětem základy vzdělání, netvořily systém na sebe navazujících škol. Školy triviální byly zřizovány při farách s vyučováním čtení, psaní, počítání a náboţenství, kde byl dozorem pověřen místní farář. Hospodářskou a administrativní stránku školy dozoroval místní školní dozorce. Většinou ji vykonával některý z bohatých rolníků. Dozorem nad školami v celém okrese byl pověřen vikář nebo děkan, který byl povinen podávat zprávy zemské studijní komisi. Zemská studijní komise dbala na dodrţování školního řádu, účastnila se zkoušek, vydávala učitelům dekrety a ustanovovala dozorce v okresech. Školy hlavní byly zřizovány v krajských městech s výukou jako ve škole triviální, navíc se základy latiny, geometrie. Tyto školy měly připravovat děti pro práci v zemědělství a řemeslech. Školy normální v zemských městech vyučovaly předměty jako na škole hlavní v širším rozsahu a připravovaly pro studium na gymnáziu. V krajích jako státní aparát působily krajští školní inspektoři a v zemích komise normálních škol. Studijní dvorská komise po splnění svého úkolu byla v roce 1778 zrušena a její studijní záleţitosti přešly na vídeňskou dvorskou kancelář. Další změny ve školské správě nastaly za vlády Josefa II., kdy byla pro ústřední správu školství v roce 1786 osamostatněna komise pro vyučování. Následovalo opětné vrácení nejvyšší školské správy pod dvorskou 11

SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 154.

11

kancelář a později v roce 1808 byla vyčleněním tohoto oddělení obnovena studijní dvorská komise. V zemích monarchie bylo školství řízeno různými komisemi při guberniích, a to komisemi normálních škol neboli zemskými školními komisemi, gymnaziálními a studijními komisemi. Dále se na řízení podílela vrchní školní ředitelství (přejmenované komise normálních škol) a studijní konses, ze kterého byla vytvořena ředitelství. Ředitelství byla nazývána také direktoriáty. Direktoriáty byly gymnazijní, filosofický, právnický, lékařský a teologický.12 Školním řádem byly poloţeny základy lidového školství a zavedení školní povinnosti. Reformou Marie Terezie nebyla otázka školní povinnosti důsledně vyřešena, neboť se netrvalo na pravidelné celoroční docházce. Pro venkovské děti byly úlevy běţnou záleţitostí, do školy chodily převáţně v zimě. Přesto se panovnice snaţila, aby reforma byla uvedena v ţivot. Zpočátku pro nedostatek učitelů, absolventů preparand (přípravky pro učitele) poskytovala panovnice řadu výhod kněţím, aby je získala pro výuku na nově zřízených školách. Výsledkem bylo, ţe počet škol rostl. V Čechách bylo v roce 1780 jiţ 12 hlavních škol, 17 dívčích a 1891 triviálních škol. V roce 1790 jiţ 20 hlavních škol, 2168 triviálních, a některé další školy (městské, ţidovské). V těchto školách se vyučovalo 142 tisíc dětí z celkového počtu 239 tisíc dětí školou povinných.13 V tomto směru to byl zajisté velký úspěch, neboť do zavedení tereziánských reforem se vzdělávalo velmi malé procento dětí. Teprve po vybudování nejniţších škol se měla pozornost zaměřit na druhý stupeň školské soustavy – gymnázia, reorganizovaná patentem z roku 1775, vypracovaným piaristou Greatianem Marxem. Na gymnázia byli přijímání ţáci ze škol normálních a hlavních. Gymnázia byla pětiletá s výukou v německém jazyce v niţších třídách. Dvouleté filosofické studium na gymnáziu (přípravka)

bylo

přechodem k univerzitnímu studiu. Pozdějšími

úpravami z let 1808 a 1818 byla gymnázia prodlouţena na 6 let. Gymnaziální školství bylo podrobeno státnímu dozoru.14 Reformami Marie Terezie a následně Josefa II. byly poloţeny základy všeobecnému lidovému vzdělání. Tyto reformy panovníci chápali

jako prostředek k řešení politické

a ekonomické krize. K jejich realizaci přispělo zavádění státního dozoru nad školstvím a zavedením sankcí rodičům, kteří své děti neposílali do školy. Lidové školství bylo jednotné 12

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 147. 13 VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1 .vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 34. 14 VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 31.

12

pro všechny země habsburské monarchie a mělo germanizující záměry, které však u jednotlivých národností naráţely na odpor. 2.4.2 Nový školský řád z roku 1805 Josef II. chtěl svými reformami zlepšit poddanskou otázku, uspořádání poměru církev a stát a také státní správu, tedy i školství. Po jeho smrti nebylo pokračováno v osvícenských záměrech, neboť vládnoucí třída se obávala šíření idejí francouzské revoluce. Pro reformu školství byla zřízena opravná dvorská studijní komise, která v roce 1805 vydala nový školský řád Politické zřízení německých škol v c.k. německých dědičných zemích (Schulkodex). V něm je otevřeně proklamována zásada, ţe Rakousko nepotřebuje vzdělané lidi, ale dobré podané.15 Země české i rakouské se dostali pod patronaci církve, a ta určovala, co se má člověk ve škole učit. Postupem doby se stav školství stal nevyhovující, a přestoţe byly zřízeny mnohé komise pro jeho zlepšení, nebyla v tomto období politická vůle pro jeho změnu.

15

SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 157-158.

13

3. Vývoj školské správy v období Rakousko-uherské monarchie 3.1 Školská správa po roce 1848 Po revoluci

roku 1848, kdy monarchie nebyla rozbita, ale naopak se upevnila, došlo

i na našem území k zásadním změnám ve veřejné správě. Tyto změny zasáhly i správu školství. Vrchním řízením školství byla do tehdejší doby pověřena studijní dvorská komise ve Vídni. Z ní bylo na základě nejvyššího rozhodnutí ze 17. března 1848, vybudováno ministerstvo veřejného vyučování. Následně byly ministerstvu zabývajícím se školstvím přiřazeny i záleţitosti náboţenské, které do této doby spadaly pod ministerstvo vnitra. V červenci roku 1848 bylo přejmenováno na ministerstvo kultu a vyučování. Po vydání říjnového diplomu 20. října 1860 byla některá tehdejší ministerstva v monarchii zrušena, týkalo se to i ministerstva kultu a vyučování. Pro oblast školství byla vytvořena rada pro vyučování v čele s prezidentem v hodnosti sekčního šéfa. Rada spadala pod nově zřízené státní ministerstvo, které bylo v březnu 1867 nejvyšším rozhodnutím zrušeno. Opětným vytvořením ministerstva kultu a vyučování došlo k definitivnímu konstituování nejvyšší instance školské správy. Ministerstvu v oblasti správy náboţenských kultů náleţela úprava jmění duchovních korporací a záleţitosti kultu všech vyznání uznávaných státem. Zprostředkovávalo správní činnost v otázkách vzájemného poměru náboţenských společností, zejména katolické církve a vyslovovalo uznání náboţenských společností státem. Vrchně řídilo správu náboţenských fondů, upravovalo církevní dávky a dotace úřadů na něţ přispíval stát nebo veřejný fond.16 Mezi školskou správu ministerstva patřil dohled nad celým školstvím. Ministerstvo řídilo veškerou vyučovací soustavu, všechny vyučovací ústavy jemu podléhající a taktéţ rozhodovalo o vhodných učebnicích pro výuku na školách. Rovněţ dohlíţelo i na instituce podléhající jeho správě, například Akademii nauk, Muzeum pro umění a průmysl, ústřední komisi pro výzkum a zachování stavebních a historických památek. Ministerstvu kultu a vyučování však nepodléhaly školy a vyučovací ústavy, jejich řízení bylo svěřeno jinému ministerstvu. Například ţivnostenské školství bylo podřízeno ministerstvu obchodu. Školství v zemích monarchie bylo po roce 1848 řízeno politickými úřady. Centrální řízení bylo posíleno v roce 1851, kdy silvestrovskými patenty byl zrušen zemský školský úřad

16

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 283-284.

14

pověřený v roce 1849 vrchní správou nad národními a středními školami. Zůstalo jen ministerstvo zřízené v roce 1848.17 V roce 1855, za vlády Bachova absolutismu, uzavřelo Rakousko konkordát (dohoda mezi vládou a papeţem o postavení církve a o vzájemných vztazích mezi státem a církví) s katolickou církví, jímţ bylo rakouské školství zcela podřízeno dozoru církve. Církevní úřady pověřené výkonem kontrolní sluţby, schvalovaly učebnice, rozhodovaly o obsazení učitelských

míst. V souvislosti

s konkordátem

nebyly

řešeny

další otázky školské

reformy. Později s novou úpravou poměru státu a církve souvisel i další vývoj školství. K zásadním změnám došlo na sklonku šedesátých let, kdy vliv církve ustal a společenské potřeby přinutily tehdejší vládu k vydání školských zákonů a vytvoření speciálních školských úřadů.

3.2 Změny ve školské správě v roce 1868 V lednu roku 1868 byl vydán říšský zákon, jímţ byly stanoveny pravidla vzájemného postavení školy a církve. Tímto zákonem byl zrušen konkordát z roku 1855. Řízení školství, jeho správa, rovněţ i dohled nad školstvím, přešel na stát a měly je vykonávat instituce k tomu zřízené. Církvi bylo ponecháno řízení a organizace vyučování náboţenství a právo zřizovat soukromé školy pro děti příslušného vyznání.18 Dohled nad národními školami byl tedy svěřen jen světským úřadům. Nejvyšší instancí školské správy bylo ministerstvo kultu a vyučování a následoval trojstupňový systém školních rad (zemské, okresní, místní). Ministerstvu kultu a vyučování byly podřízeny zemské školní rady s působností pro příslušnou zemi. V čele zemské školní rady stál místodrţitel nebo jeho náměstek jako předseda a další členy zemské rady, referenty pro správní a hospodářské záleţitosti škol, školní inspektory (dozorce), jmenoval císař. V radě mělo své zastoupení i zemské

hlavní město, zemský výbor, náboţenské společnostmi

a nechybělo ani zastoupení z řad učitelů. Zemské školní rady s působností v dané zemi dohlíţely na podřízené okresní školní rady a místní školní rady. Rozhodovaly nejen o zásadních otázkách národních škol, rovněţ i o záleţitostech středních škol a učitelských ústavů. Do kompetence zemských školních rad bylo zahrnuto rozhodování o odvolání a stíţnostech proti nařízením okresních školních rad 17

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 284. 18

SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. s. 165.

15

a o odvolání rodičů ţáků proti rozhodnutí ředitelství gymnázií a učitelských ústavů. Dále rady podávaly návrhy na obsazení míst a vypisovaly konkurzy na tato místa. Potvrzovaly ředitele a učitele škol do jejich funkcí, pro střední a odborné školy schvalovaly učební osnovy, pomůcky a knihy. V kompetenci měly i dohled nad soukromými vyučovacími ústavy. Zemské školní rady byly v devadesátých letech rozděleny na dva odbory, na český a na německý. Podle vyučovacího jazyka školy, byly i záleţitosti dané školy vyřizovány na příslušném odboru. Jako zvláštní státní odborný orgán v kaţdé zemi vykonávající dohled nad středními školami a učitelskými ústavy i dohled nad národním školstvím, byl císařem jmenován zemský školní inspektor. Niţším orgánem vykonávající správu tehdejšího školství byly pro kaţdý politický okres zřízeny okresní školní rady. Stejně jako zemská školní rada mající dva odbory, byly v národnostně smíšených okresech zřízeny rady dvě, rovněţ podle vyučovacího jazyka školy. Okresní školní radu tvořil předseda, zástupci občanů, učitelů a náboţenských společností. Předsedou rady byl jmenován okresní hejtman nebo starosta statutárního města. Rada ve své působnosti řešila otázky obecných a měšťanských škol, odborných škol a soukromých vyučovacích ústavů. Okresní školní rada vedla jednání o zřízení nových škol v okrese, o úpravě nebo rozšíření stávajících škol a prozatímně obsazovala volná místa učitelů. Navenek tedy zastupovala zájmy tzv. školního okresu. Jelikoţ byla i nadřízeným orgánem pro místní školní rady vyřizovala tedy stíţnosti proti jejich nálezům a opatřením. Nejniţším článkem tehdejší školní správy byly místní školní rady. Rady byly zřízené v obcích, kde měly školy své sídlo, a pokud byly v obci školy dvě (české i německé), byly vytvořeny dvě místní školní rady. Povinností rady bylo řádně spravovat majetek školy, opravovat budovy škol, sestavovat rozpočet školy a vést seznam školou povinných dětí. Nejenţe posuzovala způsobilost dětí ke školní docházce, ale sledovala i jejich docházku a chování. Rada rovněţ rozhodovala o přijetí přespolních ţáků. Dohlíţela na dodrţování školských zákonů a nařízení vyšších školních úřadů. Členové rady se mohli zúčastnit školní výuky, nemohli však do ní ţádným způsobem zasáhnout a v jejich pravomoci bylo i rozhodnout o časové úpravě vyučovacího rozvrhu. Rada byla tedy orgánem usnášejícím se a dozorčím. Členy místní školní rady byly předseda, několik zástupců obce, správců církví a zástupci školy. Předseda, představoval výkonný orgán rady a byl volen ze všech jejich členů.19

19

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 284-285.

16

3.3 Hasnerův zákon z roku 1869 Dne 14. května 1869 byl v Rakousku vydán říšský zákon o školách národních (62/69 ř.z.), který upravoval elementární školství. Tehdejším ministrem vyučování byl Leopold Hasner, proto se hovoří o Hasnerově zákonu. Zákon jehoţ oficiálním názvem je Zákon, jímţto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných, zavedl školu obecnou a měšťanskou, učitelské ústavy, stanovil osmiletou školní povinnost a pravidla pro ekonomické a sociální zabezpečení učitelů (pravidelné platy).20 Tehdejší ekonomická situace si vyţadovala, aby školství nadále zřizoval stát. Zákon sice počítal se soukromými církevními vzdělávacími instituty, přesto citelně zasáhl do pravomoci církve v otázkách školství. Její kompetence byla omezena jen na výuku náboţenství. Dá se říct, ţe zákon tak ve větší míře realizoval tereziánské snahy ze 70. let 18. století. Podle zákona se obecné školy dělily na obyčejné obecné školy a měšťanské. Obecné školy poskytující základní vzdělání, byly zřizované státem, zemí nebo obcí. Šlo tedy o školy veřejné, ale existovaly i školy soukromé. Obsah vzdělání na měšťanských školách, přestoţe se jednalo o školy obecné, postavil tyto školy na vyšší úroveň. Obě školy poskytovaly ukončené vzdělání, ale nevytvářely předpoklady dalšího studia. Do obecných a měšťanských škol chodily děti venkovské chudiny a proletariátu, zatímco střední školy a vyšší navštěvovaly děti vyšších společenských vrstev. Na uvedený zákon navazuje prozatímní školní řád pro školy obecné, vydaný v roce 1870, jenţ stanovil základní pravidla chování ve škole. Zákon také upravoval povinnosti dětí a učitelů a zavedl zákaz tělesných trestů. Krokem zpět bylo zavedení úlev ve školní docházce. V roce 1883 byla vydána školská novela (53/83 ř.z.), na základě které bylo omezeno učivo, zmenšeny poţadavky na učitele, naopak byl zvýšen počet ţáků na vyučování a opět byly zavedeny úlevy ve školní docházce. Měšťanské školy dosud jako obecné, byly touto novelou pojaty jako školy vyšší, připravující ţáky pro průmysl a zemědělství a studium na odborných školách a učitelských ústavech. Říšské zákony, které upravovaly poměry škol jen rámcově, byly doplněny v následujících letech zákony zemskými. Z vydaných zemských školních zákonů řešící záleţitosti školství podrobněji, byly vytvořeny tři soubory zákonů: o školním dozoru a správě, o právních poměrech učitelstva, o zřizování, vyučování a návštěvě škol.21 20

VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 165. BIANCHI L. Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu, I.,1848-1918, Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1973. s. 170. 21

17

3.4 Střední a vysoké školy na konci 19. století Vedle gymnázia se v tehdejší době rozvinula reálka. Z původní přípravky se stala všeobecně vzdělávací školou a po zavedení maturit (zavedená v roce 1869, povinná od roku 1872) se stala plnohodnotnou střední školou připravující pro studium na vysoké škole. Snaha o zřízení jednotné střední školy byla završena zřízením reálných gymnázií. Osnovy pro tato gymnázia, vydané v letech 1872 aţ 1876, omezily výuku latiny a francouzštiny ve prospěch přírodních věd a deskriptivy. Koncem devatenáctého století byly v českých zemích zřízeny i první dívčí školy, coţ byl počátek dalšího vyššího dívčího vzdělávání. S rozvojem průmyslu i zemědělství došlo i k rozvoji odborných škol. Netvořily ţádný systém, ale navazovaly obvykle na měšťanské školy nebo niţší střední školy. Některé z těchto škol dosahovaly úrovně středních škol. U univerzit byla říšským zákonem číslo 63/1873 ř.z. provedena nová organizace univerzitních úřadů, kdy nejvyšším orgánem univerzity byl akademický senát. Akademický senát tvořili rektor, prorektor, děkani, proděkani a jeden člen z kaţdého sboru. K významné změně došlo v roce 1882 u praţské univerzity, kdy se dosavadní německá Karlo – Ferdinandova univerzita rozdělila na dvě samostatné učiliště – česká a německá. Vyučovacím jazykem na české univerzitě byla čeština, na německé němčina. Od školního roku 1882/1883 se na české univerzitě otevřely fakulty právnické a filosofické, o rok později fakulta lékařská. Ve školním roce 1891/1892 byla otevřena fakulta teologická.22

22

BIANCHI L. Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu, I.,1848-1918, Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1973. s. 172.

18

4. Vývoj školské správy v meziválečném období 4.1 Vznik samostatné Československé republiky První světová válka a tehdejší

politická situace vedla k rozpadu Rakouska – Uherska

a následující události vedly v roce 1918 k vzniku samostatné Československé republiky. První právní normou, která byla přijata Národním výborem 28. října 1918, byl tzv. recepční zákon. V čl. 2 tohoto zákona se říká, ţe „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“ a v čl. 3, ţe „Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“. 23 Zákonem č. 2/1918 Sb. byly k zajištění nejvyšší státní správy zřízeny úřady, které se později nazývaly ministerstva. Pro oblast školství byl zřízen Úřad pro správu vyučování a národní osvětu s pozdějším názvem Ministerstvo školství a národní osvěty. Správa školství byla v tehdejším Československu upravena zákonem č. 292/1920 Sb. ze dne 9. dubna 1920. V § 1 tohoto zákona se hovoří, ţe „Státu přísluší nejvyšší správa veškerého vychování a vyučování a dozor k němu. Správu tu vykonává stát ministerstvem školství a národní osvěty“.24 Do působnosti ministerstva příslušely školské záleţitosti, osvětové věci a záleţitosti umění. Ministerstvo bylo organizačně rozděleno na prezidium a osm odborů, později byl jejich počet sníţen na sedm. V kompetenci jednotlivých odborů byly veškeré věci týkající se národních a mateřských škol, škol pro postiţené děti a opatroven, středních škol a učitelských ústavů, odborných škol a vysokých škol. Dále spravovaly záleţitosti vědeckých ústavů, univerzitních knihoven, církevní a národní osvěty (památky, umění, lidová výchova), záleţitosti legislativní, zaměstnanecké věci a sociální péči o studentstvo. Rovněţ zajišťovaly i záleţitosti kulturních styků s cizinou. K prezidiu bylo přičleněno studijní oddělení zabývající se organizací školství, sjednocením učebních osnov, vzděláním učitelů a didaktickými věcmi. I u niţších orgánů školské správy došlo k některým změnám. Zemské školní rady byly nejvyšším školským úřadem v zemi a dělily se na dvě národní sekce. Předsedou rady byl 23

SCHELLE, K. Praktikum z dějin organizace veřejné správy 1918-1938, 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s.r.o. 2007. s. 5. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: 160 let Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Aktualizováno 25.08.2008 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z: 24

19

přednosta zemské správy politické nebo jím určený zástupce. Funkční období volených členů rady bylo šestileté. Správu na úrovni školských okresů, které byly většinou totoţné s územím politického okresu, vykonávaly okresní školní výbory, které vystřídaly dřívější okresní školní rady. Okresní školní výbor tvořil předseda, odborní referenti (okresní školní inspektoři) a zástupci občanů a učitelů. Předsedou výboru byl přednosta okresního úřadu a na základě jeho návrhů jmenoval předseda zemské školní rady další členy okresního školního výboru. Na úrovni okresního školního výboru působily ve statutárních městech městské školní výbory v čele se starostou města. V kaţdé obci, kde byla škola, fungovala jako veřejný úřad místní školní rada. Členové rady byli voleni na čtyři roky a dozor nad jejich činností vykonávali okresní a zemští školní inspektoři. V radě působili zástupci obce a zástupci škol. Předseda místní školní rady i jeho náměstek byli voleni z těchto zástupců. Povinností rady byla správa místního školního fondu, péče o školní budovy, pozemky, učební pomůcky. Dále rada sestavovala rozpočet, vedla školní matriky a zajišťovala hmotné potřeby školy. V roce 1935 byl vydán zákon o újezdních měšťanských školách, na základě kterého bylo moţno zřizovat měšťanské školy i v menších obcích. Zároveň tak vznikaly i správní orgány s názvem újezdní školní rady.25 Dozor na činností rad a výborů vykonávali okresní a zemští inspektoři. Vysoké školy, jejichţ počet v tomto období vzrostl, řídilo přímo ministerstvo. Přesto byly samostatné se svou samosprávou. Ve svých základních ustanoveních byl Hasnerův zákon z roku 1869 pro naše školství platný aţ do roku 1948. Z tohoto je zřejmé, ţe v období tzv. první republiky nebyla přes všechny snahy učitelstva a všechny předloţené návrhy uskutečněna ţádná zásadní školská reforma. Myslím si, ţe převzatý rakouský školský systém byl v tomto období vylepšován jen malými opatřeními. Tím byl i tzv. malý školský zákon z roku 1922. Protoţe zákon nereagoval na reformní snahy učitelstva a nesplnil jejich očekávání byl označován jako „školský zmetek“.26 Malým školským zákonem byly zrušeny úlevy ve školní docházce, byly zavedeny nové učební předměty (občanská nauka) a sníţil se maximální počet ţáků ve třídě.

25

HLEDÍKOVÁ, Z. , JANÁK, J., DOBEŠ, J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 284-285. 26 VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 87.

20

Nesmíme zapomenout na přijetí zákona o menšinových školách v roce 1919, na základě kterého měly být zřizovány školy národnostních menšin. Tímto zákonem nebyla řešena jen otázka jiných národnostních menšin na území ČSR, ale šlo také o prosazení poţadavků obyvatel české národnosti, ţijících v oblastech s německým obyvatelstvem, kde české školy nebyly otevřeny. 27

4.2 Období nacistické okupace Okupační akt z 15. března 1939 a vytvoření tzv. Protektorátu Čechy a Morava znamenali změnu ve veřejná správě. Protektorátní Ministerstvo školství a národní osvěty bylo podřízeno Velkoněmecké říši a prosazovalo její politiku, coţ vedlo k následujícím změnám ve školské správě. Nařízením 18/39 Sb. byly nově ustanoveny okresní školní výbory. Stávající členové okresních školních nebo městských výborů byli zproštěni svých funkcí a na jejich místa byli dosazeni noví pro říši „spolehliví“ zástupci. Samosprávné instituce ztratily svůj veškerý vliv na řízení školství v roce 1940, kdy protektorát převzal úhradu nákladů na učitelstvo veřejných národních škol. Vládním nařízením 308/42 Sb. získal ministr školství pravomoc k tomu, aby na základě nařízení mohl měnit organizaci školské správy a škol. Následovalo tedy zrušení zemských školních rad a jejich povinnosti přešly na školská oddělení zřízená u zemských úřadů. V kaţdém školním okrese bylo u okresního úřadu zřízeno školské oddělení (úřadovna), které převzalo úkoly zrušených okresních (městských) školních výborů. Rovněţ byly zrušeny místní (újezdní) školní rady a jejich úkoly přešly na starostu obce. Z ministerstva školství byly na zemské úřady převedeny povinnosti ve věcech správy a dozoru nad národními školami. Na český národ bylo okupanty pohlíţeno jako na levnou pracovní sílu, kterému postačí základní školské vzdělání, proto bylo jejich úmyslem zlikvidovat vyšší školství. Počet českých škol značně poklesl, naopak se zvýšil počet německých. České vysoké školy byly zavřeny nejdříve na tři roky a posléze bylo jejich zavření prodlouţeno na neurčito. Situace českého školství za okupace se dá charakterizovat jako zatlačováním českého školství a jeho likvidací. 28 27

VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 88. BIANCHI L. Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu, II.,1918-1945, Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1973. s. 474-476. 28

21

5. Vývoj školské správy v poválečném Československu do současnosti 5.1 Školská správa po roce 1945 Po poráţce fašismu v roce 1945 byl politický a právní vývoj v Československu sloţitý a vedl k nastolení totalitnímu reţimu. Na základě Ústavního dekretu prezidenta republiky č. 1/1945 Sb., o nové organizaci vlády a ministerstev v době přechodné, byla obnovena činnost nejvyššího orgánu školské správy – Ministerstva školství a osvěty, které bylo v roce 1948 změněno na Ministerstvo školství věd a umění. Pro oblast osvěty bylo vytvořeno samostatné ministerstvo. V padesátých letech došlo k předání řízení některých škol pod ministerstva jiných odvětví. Jednalo se zejména o školy se zemědělským zaměřením, které byly vládním nařízením č. 108/1952 Sb. v působnosti ministerstva zemědělství. Následně došlo vládním nařízením č. 6/1953 Sb. k rozdělení ministerstva na dvě, s názvem Ministerstvo školství a osvěty a Ministerstvo vysokých škol. Krátce na to opět dochází ke sloučení obou ministerstev.29 Jelikoţ docházelo u ministerstev v krátkém období k tolika změnám a předávání jejich působnosti, domnívám se, ţe státní správa a její výkon nebyl v oblasti školství v tomto období velmi stabilní. Zastupitelskými orgány veřejné správy ve všech oborech se po válce staly národní výbory. Byly to národní výbory v obcích, okresech a zemích. Veřejná správa byla poté upravena zákonem k 1. lednu 1949, kdy bylo zrušeno zemské zřízení a zavedeny národní výbory - krajský, okresní, místní a městský. Pro jednotlivé obory veřejné správy byly na krajských a okresních národních výborech zřízeny odbory. Pro školskou správu byl zřízen odbor školství a kultury. V šedesátých letech jsou u všech národních výborů, včetně místních, navíc zřízeny kulturní a školské komise. Tím byla utvořena

samostatná

školská správa, začleněná

do soustavy státních orgánů. Dalšími činiteli, kteří v tehdejší době uplatňovali svůj vliv na řízení školství byla Komunistická strana Československa, Národní shromáţdění, vláda a na území Slovenska to byla Slovenská národní rada.30

29

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: 160 let Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Aktualizováno 25.08.2008 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z: 30 KOTÍKOVÁ, M.; PAŘÍZEK, V.; SACHSOVÁ, H.aj. Organizace a správa československého školství. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. s. 64-65.

22

5.2 Orgány školské správy po roce 1953 Ministerstvo školství a kultury, jako ústřední orgán školské správy, kontroloval, ideově a pedagogicky řídil celou oblast výchovy a vzdělávání a v duchu tehdejší politiky Komunistické strany Československa zabezpečoval realizaci státní školské správy. Bylo rozděleno na odbory a dále na oddělení, z nichţ kaţdý musel plnit ideově pedagogické nebo ekonomické úkoly. Ministerstvo vypracovávalo návrhy dlouhodobé koncepce školství, učební plány, učební osnovy, zkušební řády, organizační předpisy a řády upravující vnitřní strukturu škol a zajišťovalo tvorbu a následné vydání učebnic a učebních pomůcek. V duchu tehdejší politiky vydávalo směrnice pro ideově výchovnou práci škol a dalších ministerstvem řízených zařízení. Provádělo ústřední školní dozor, řídilo a kontrolovalo školní dozor vykonávaný krajskými

a okresními školními inspektory, řídilo vysoké školy a rozmisťovalo jejich

absolventy. Školské záleţitosti na Slovensku byly v kompetenci Pověřenectva Slovenské národní rady pro školství a kulturu. Jak jsem jiţ uvedla, národní výbory plnily úkoly prostřednictvím svých školských a kulturních komisí a odborů školství a kultury. Krajské národní výbory přímo řídili střední školy, učňovské školy, střední školy pro pracující, výchovná zařízení pro obtíţně vychovatelnou mládeţ, školy pro smyslově a tělesně postiţené a domovy mládeţe. V některých krajích dohlíţeli na jazykové školy a konzervatoře. Okresní národní výbory řídili mateřské školy, základní devítileté školy, školní druţiny a kluby, zvláštní školy a dětské domovy. Materiální provoz v zařízeních řízených okresním národním výborem zajišťovali místní a městské národní výbory, a do jejich kompetence spadalo i řízení školních jídelen a dětských útulků. Kontrolu práce škol a způsob řízení se prováděl prostřednictvím trojstupňového dozoru – okresní, krajští a ústřední školní inspektoři.31 K dalším změnám do roku 1989 docházelo ve školské správě na základě několika dalších zákonů. Z mého pohledu se nejednalo o rozsáhlé změny, které by školskou správu výrazně zasáhly a celou ji reorganizovali. Změnil se však název ministerstva školství, a to na základě zákona č. 60/1988 Sb., o změnách v organizaci a působnosti ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, na Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy. 31

KOTÍKOVÁ, M.; PAŘÍZEK, V.; SACHSOVÁ, H.aj. Organizace a správa československého školství. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966. s. 68-70.

23

5.3 Školské zákony v letech 1945-1960 V dubnu 1948 byl schválen zákon o základní úpravě jednotného školství, na základě kterého byla ustanovena jednotná všeobecně vzdělávací škola devítiletá, povinná pro děti od 6 do 15 let. Základní vzdělání bylo poskytováno školami 1. a 2. stupně, kdy školu 1. stupně (národní) navštěvovali děti od 6 do 11 let a školu 2. stupně (střední) navštěvovali děti ve věku od 11 do 15 let. Střední škola nahradila bývalé typy měšťanských škol a měla poskytnout ucelené základy vzdělání a podmínky pro vstup do škol 3. stupně. Školský zákon z roku 1953 uzákonil osmiletou školní docházku, coţ bylo zdůvodněno potřebou pracovních sil pro národní hospodářství a také dovršil budování jednotného školství u nás. Dne 15. prosince 1960 byl přijat zákon č. 186 Sb., o soustavě výchovy a vzdělávání (školský zákon), podle něhoţ byl vytvořen jednotný systém bezplatných škol na sebe navazující a

umoţňující získat postupně i nejvyšší vzdělání.

Uzákoněna byla opět devítiletá školní docházka.

5.4 Školská správa po roce 1989 Po zhroucení komunistické diktatury v roce 1989 bylo potřeba v demokratickém Československu transformovat

veřejnou správu, jejíţ součástí

je i správa školství. Na

základě zákona č. 425/1990 Sb. došlo ke zrušení okresních a krajských národních výborů a nahradily je okresní úřady, tj. územní státní úřady vykonávající státní správu. V roce 1997 došlo k dalším změnám, kdy byl přijat zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Tímto zákonem byly v roce 2000 obnoveny kraje. Zřízené krajské úřady převzaly agendu státní správy z rušících se okresních úřadů. Na krajské úřady přešly i záleţitosti týkající se školství.32 Okresní úřady byly zrušeny k 31. prosinci 2002, čímţ došlo k přenesení některých pravomocí v oblasti školství i na obce s rozšířenou působností. Po roce 1989 došlo ke změnám v kompetencích ministerstva v oblasti řízení školství. Přijetím zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství bylo zavedeno odvětvové řízení školství, které bylo v roce 2002 zrušeno a správa škol byla převedena na obecní a krajské úřady. Učitelé jiţ nejsou zaměstnanci ministerstva vnitra, jak tomu bylo doposud a samosprávu ve školství vykonává obec a nově zřízené krajské úřady.33 32

HLEDÍKOVÁ. Z,; JANÁK. J,; DOBEŠ. J,: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. s. 481. 33 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: 160 let Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Aktualizováno 25.08.2008 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z:

24

V současné době se veřejná správa ve školství vyznačuje vysokou decentralizací, jednotlivé stupně správy i jednotlivé školy mají vysoký stupeň autonomie. Je vykonávána celou řadu orgánů veřejné správy, jejichţ působnost i pravomoc je dána především školským zákonem č. 561/2004 Sb. 5.4.1 Státní správa ve školství Ve školství vykonávají státní správu následující subjekty: Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy Česká školní inspekce krajský úřad obecní úřad obce s rozšířenou působností ředitel školy a školského zařízení ostatní ústřední správní orgány Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy je ústředním správním orgánem a jeho působnost je vymezena zákonem č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR ve znění pozdějších předpisů. MŠMT řídí výkon státní správy ve školství a zpracovává prováděcí předpisy k zákonům, které spadají do jeho působnosti. Dále zpracovává Národní program vzdělávání, vydává rámcově vzdělávací programy, zpracovává dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky, zpracovává výroční zprávu o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy ČR a vede rejstřík škol. Kompetence ve vedení tohoto rejstříku jsou rozděleny

podle školského zákona mezi

ministerstvo a krajské úřady. Zajišťuje podmínky pro výkon ústavní a ochranné výchovy a také preventivně výchovnou péči a vzdělávání osob umístěných ve školských zařízeních k tomu ministerstvem zřizovaných. Zajišťuje i podmínky pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Ve finanční oblasti stanovuje ministerstvo republikové normativy na jednoho ţáka (dítě, studenta) a také normativy soukromých škol. Normativy jsou zveřejněny ve Věstníku. MŠMT poskytuje formou dotací prostředky státního rozpočtu krajským úřadům, u soukromých škol na zvláštní účet krajského úřadu. Následně ve spolupráci s krajským úřadem a obcí s rozšířenou působností provádí kontrolu správnosti a efektivnosti vyuţití finančních prostředků. Česká školní inspekce je správní orgán s celostátní působností a organizačně se člení na ústředí ČŠI se sídlem v Praze a inspektoráty. V čele ČŠI je ústřední školní inspektor, kterého 25

do funkce jmenuje ministr školství, mládeţe a tělovýchovy. ČŠI má dvě základní funkce – hodnotící a kontrolní. Stanovuje systémy hodnocení vzdělávací soustavy a na jejich základě hodnotí efektivnost vzdělávací soustavy, podmínky průběh a výsledky vzdělávání. Inspekční činnost je vykonávána na základě plánu na daný školní rok, schválený ministrem MŠMT na návrh ústředního školního inspektora. Rovněţ provádí inspekční činnost na základě podnětů a stíţností (jak ţáků, tak i rodičů, zaměstnanců škol, zřizovatelů) či petic, účastní se konkurzů na ředitele škol, vykonává správní dozor dodrţování předpisů a posuzuje zda jsou správně a efektivně vynakládány finance podle školského zákona.34 Krajský úřad vykonává státní správu ve školství prostřednictví svých odborů školství. Plní úkoly nadřízeného správního orgánu ředitelů škol a školských organizací, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí. Jako prvoinstanční orgán státní správy rozhoduje např. o vydání osvědčení o uznání rovnocennosti zahraničního vysvědčení v České republice (nostrifikace), rozhoduje při přezkoumání výsledku státní závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky a absolutoria. Vydává souhlas ze zřizováním přípravných tříd základní školy, speciálních tříd a souhlas ke zřízení funkce asistenta. Dále zabezpečuje bezplatnou přípravu dětí cizinců jiného státu neţ státu EU, předává statistické údaje MŠMT. Zpracovává dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v kraji a kaţdoročně zpracovává zprávu o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy v kraji. V neposlední řadě přiděluje a rozepisuje školám a školským zařízením finanční prostředky státního rozpočtu a kontroluje jejich vyuţití. Obecní úřad obce s rozšířenou působností zpracovává návrhy rozpisů rozpočtů finančních prostředků státního rozpočtu (mzdy, odvody, učební pomůcky) a předává je krajskému úřadu. Dále zpracovává a předkládá krajskému úřadu rozbory hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu. Pro statistické účely a plnění dalších povinností dle školského zákona předávají školy a školská zařízení zřizovaná obcí nebo svazkem obcí prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností údaje z dokumentace škol a školských zařízení a ze školních matrik krajskému úřadu, ministerstvu, popřípadě jím zřízené organizaci. Ředitel školy je statutárním orgánem školy, vystupuje jménem školy a rozhoduje o všech záleţitostech, které souvisejí s poskytováním vzdělání a školských sluţeb. Do své funkce je jmenován zřizovatelem školy na základě vyhlášeného konkurzního řízení. Jako svůj 34

Česká školní inspekce: Základní informace o ČŠI [online], vydáno 1.9.2006 [cit. 2010-03-10]. Dostupné z:

26

poradní orgán zřizuje ředitel pedagogickou radu, kterou tvoří pedagogičtí pracovníci školy a projednává s ní pedagogické dokumenty a opatření týkající se vzdělávací činnosti. Ředitel rozhoduje o právech a povinnostech v oblasti státní správy v případě přijetí ţáka či dítěte ke vzdělávání, ukončení vzdělávání či převedení do jiného vzdělávacího programu, podmíněném vyloučení ze školy. Roli nadřízeného orgánu ředitelů škol a školských zařízení, které zřizuje stát, kraj nebo svazek obcí plní krajský úřad. Ostatní ústřední správní orgány, tedy Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany, Ministerstvo spravedlnosti a Ministerstvo zahraničních věcí mají kompetence v oblasti zřizování škol a školských zařízení dle § 172 školského zákona.35 5.4.2 Samospráva ve školství Podle školského zákona vykonávají samosprávu: kraje obce nebo svazek obcí školská rada Obce a kraje dbají (dle § 177 odst. 2 školského zákona) při zajišťování vzdělávacích a školních sluţeb na soulad rozvoje vzdělávání se zájmy občanů obce a kraje, s potřebami trhu práce, s demografickým vývojem, s rozvojem území a také na dostupnost vzdělávání a školských sluţeb podle místních podmínek.36 Kraj musí zajistit podmínky

pro uskutečňování středního a vyššího odborného

vzdělávání, vzdělávání dětí, ţáků a studentů se zdravotním postiţením, pro výkon ústavní výchovy a podmínky základního uměleckého a zájmového vzdělávání. Za tímto účelem kraj zřizuje a zrušuje střední školy, vyšší odborné školy, školy a školská zařízení pro ţáky se zdravotním postiţením, základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání a dětské domovy. V rámci samostatné působnosti kraj zajišťuje výdaje zřizovaných škol, jmenuje a odvolává ředitele škol jichţ, je zřizovatelem. Obec nebo svazek obcí zřizuje a zrušuje mateřské školy, mateřské a základní školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny a zařízení školního stravování slouţící dětem a ţákům škol, které zřizuje. Obec musí zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky 35

JURNÍKOVÁ, J.; SKULOVÁ, S.; PRŮCHA, P. aj. Správní právo – zvláštní část, 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2009. s. 160-164. 36 Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů

27

pro děti s místem trvalého pobytu na jejím územím a rovněţ dětí, které jsou na jejím území umístěny ve školských zařízení pro výkon ústavní výchovy. Obec která nezřizuje základní nebo mateřskou školu je povinna hradit obci, která školu zřizuje, neinvestiční výdaje školy připadající na jednoho jejího ţáka, případně předškoláka. Obec poskytuje školským zařízením, které sama zřizuje, příspěvek na provoz, jmenuje a odvolává ředitele těchto organizací a také určuje ředitelům plat. Školská rada se zřizuje při základních, středních a vyšších odborných školách. Umoţňuje zákonným zástupcům nezletilých, zletilým ţáků a studentům, pedagogům školy, zřizovateli a dalším osobám podílet se na správě školy. Zřizovatel stanoví počet členů rady a vydá volební řád. Jednu třetinu členů jmenuje zřizovatel, jednu třetinu volí zákonní zástupci nezletilých ţáků, zletilý ţáci a studenti a zbývající třetinu volí pedagogové školy. Členem školské rady nesmí být ředitel školy, ale je povinen umoţnit ji přístup k informacím o škole. Školská rada schvaluje výroční zprávu o činnosti školy, školní a studijní řád a navrhuje jejich změny, projednává inspekční zprávy ČŠI, projednává návrh rozpočtu, vyjadřuje se k hospodaření a podává podněty a oznámení řediteli školy, zřizovateli, orgánům vykonávající státní správu ve školství a dalším orgánům státní správy.37 5.4.3 Samospráva vysokých škol Vysoké školství v České republice je upraveno zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Vzdělávání

upravované školským zákonem

a vzdělávání vysokoškolské je tedy spravováno odlišně. Instituce vysokého školství mají vysokou úroveň autonomie. Samosprávnými akademickými orgány veřejné vysoké školy jsou: akademický senát rektor vědecká nebo umělecká rada (na neuniverzitní vysoké škole akademická rada) disciplinární komise Akademický senát veřejné vysoké školy musí mít nejméně jedenáct členů akademické obce a je volen v přímých tajných volbách. Rozhoduje například o zřízení nebo zrušení součástí vysoké školy, společných pracovišť součástí vysoké školy, schvaluje vnitřní 37

JURNÍKOVÁ, J.; SKULOVÁ, S.; PRŮCHA, P. aj. Správní právo – zvláštní část, 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2009. s. 161-162.

28

předpisy, rozpočet školy a kontroluje efektivní vyuţívání finančních prostředků. Dále akademický senát schvaluje výroční zprávu o činnosti a výroční zprávu o hospodaření vysoké školy. Rektor, nejvyšší představitel veřejné vysoké školy, jehoţ funkční období je čtyřleté, jedná a rozhoduje ve věcech školy. Funkce rektora můţe být vykonávána jednou osobou nejvýše dvě po sobě jdoucí funkční období. Na návrh akademického senátu rektora jmenuje nebo odvolává prezident republiky. Vědecká rada nebo umělecká rada je sloţená z významných představitelů oborů, kterými se škola zabývá. Jedna třetina členů jsou osoby mimo akademickou obec vysoké školy a v čele stojí předseda (ze zákona rektor). Rada schvaluje studijní programy a projednává dlouhodobý záměr školy. Disciplinární komise je tvořena jednou polovinou z akademických pracovníků školy a druhou polovinou ze studentů. Dalšími orgány veřejné vysoké školy jsou: správní rada kvestor Správní rada, kterou jmenuje nebo odvolává ministr MŠMT, je devítičlenná. Jejími členy jsou zástupci představitelů veřejného ţivota, státní správy a územní samosprávy. Dbá, aby byl zachován účel, pro který byla veřejná vysoká škola zřízena a na uplatnění veřejného zájmu v její činnosti. Rovněţ dbá na její řádné hospodaření. Hospodaření a vnitřní správu školy řídí kvestor.38 Státní správu na úseku vysokého školství vykonává Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy, které ze zákona o

vysokých školách má kompetenci registrovat vnitřní

předpisy školy a rozhodovat o udělení akreditace studijním programům. Ministerstvo rovněţ kontroluje zda škola efektivně vyuţila

finanční prostředky, které ji byly poskytnuty ze

státního rozpočtu. 5.4.4 Právní úprava školství v současnosti Základní principy, jimiţ se poskytování vzdělávání v České republice řídí, jsou obsahem Listiny základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku naší 38

JURNÍKOVÁ, J.; SKULOVÁ, S.; PRŮCHA, P. aj. Správní právo – zvláštní část, 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2009. s. 169-173.

29

republiky. Podle ustanovení článku 33 LZPS je zajištěno právo kaţdého na vzdělání, stanovení povinné školní docházky. V tomto případě na základě zákona č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Dále je zajištěno právo na bezplatné vzdělávání, moţnost zřizovat jiné školy neţ státní a také zákonem stanovenou moţnost na pomoc státu při studiu. Listina zaručuje právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám zajišťuje článek 24 odst. 2a listiny právo na vzdělání v jejich jazyce. 39 V současné době základní úpravu oblasti školství zajišťují zejména tři zákony. Podrobnější úpravu dílčích problémů vzdělávání obsahují prováděcí právní předpisy, zejména vyhlášky Ministerstva školství mládeţe a tělovýchovy. Některé záleţitosti jsou upravovány nařízeními vlády. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů nahradil tři předchozí mnohokrát novelizované zákony, a to školský zákon, zákon o školských zařízeních a státní správě a samosprávě ve školství. Platný zákon stanovuje základní zásady a také základní cíle vzdělávání, vymezuje vzdělávací soustavu a její hodnocení, financování škol, vymezuje problematiku školského rejstříku, stanoví práva a povinnosti ţáků a studentů a stanoví orgány státní správy a samosprávy ve školství. Zákon č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, definuje pedagogické pracovníky škol a školských zařízení a upravuje kvalifikační předpoklady pro výkon jejich činnosti. Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, upravuje celospolečenské cíle a funkci vysokých škol, kompetence státní správy a vysokých škol, stanoví druhy vysokých škol, financování a hospodaření, studium a povinnosti studujících, postavení a pracovněprávní vztahy akademických pracovníků. Školství je obecný termín zahrnující vzdělání ve všech jeho formách, instituce, zabezpečující vzdělání a podpůrné sluţby, samotné pracovníky zajišťující vzdělání a podpůrné sluţby, jakoţ i rámec upravující poskytování sluţeb.40 Vzdělávání je proces, získávání vědomostí a znalostí, které získáváme výchovou, učením, zkušenostmi a podobně. Výsledkem tohoto procesu je vzdělání. Zajistit výchovu 39

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 40 Wikipedie, otevřena encyklopedie: Školství [online]. Editace 5.12.2008 [cit. 2010-03-18] Dostupné z:

30

a vzdělání je u nás úkolem výchovně vzdělávací soustavy, coţ je soustava orgánů státní správy. Vzdělávací soustavu v České republice tvoří školy a školská zařízení. Druhy škol, které uskutečňují vzdělávání podle vzdělávacích programů jsou taxativně vyjmenovány v § 7 odst. 3 školského zákona: mateřská škola základní škola střední škola konzervatoř vyšší odborná škola základní umělecká škola jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Školská zařízení doplňují a podporují vzdělávání ve školách, nebo zajišťují ústavní a ochrannou výchovu a preventivně výchovnou péči. Také druhy školských zařízení jsou taxativně vyjmenovány ve školském zákoně. Školy a školská zařízení v České republice jsou financovány převáţně z veřejných prostředků, tedy ze státního rozpočtu a z rozpočtů územně samosprávných celků a částečně i z vlastní hospodářské činnosti. Finanční prostředky můţou školy získat účastí na mezinárodních programech, zejména z Evropských fondů. Investiční výdaje škol jsou hrazeny jejich zřizovateli, to znamená obcemi, kraji, soukromými osobami, popřípadě církvemi.

31

6. Závěr Ve své bakalářské práci jsem se snaţila zmapovat nejdůleţitější etapy ve vývoji školské správy na našem území od prvopočátku po současnost. Všeobecně je známo, ţe významným mezníkem ve vývoji školství a školské správy u nás je reforma školství z období panování Marie Terezie a Josefa II. Zřízením studijní dvorské komise ve Vídni byly poloţeny základy školské správy, která měla před sebou náročný úkol – poprvé zavést všeobecnou školní docházku a tím zajistit všeobecnou gramotnost v habsburské monarchii. Školy existovaly a rozvíjely se jiţ před tereziánskými reformami, byly však pod dozorem a vlivem církve a vzdělání bylo umoţněno jen některým privilegovaným vrstvám. Koncem středověku docházelo mezi církví a státem k zápasu o získání vlivu nad tehdejším školství. Státu se nakonec podařilo zbavit církev veškerého vlivu a rozšířit vzdělání i mezi prostý lid. V druhé polovině 19. století došlo v monarchii ke změnám ve veřejné správě, které zasáhly i správu školství. Nejvyšší instancí školské správy bylo Ministerstvo kultu a vyučování a následoval trojstupňový systém školních rad. V roce 1869 byl přijat tzv. Hasnerův zákon, který upravoval elementární školství. Tímto zákonem byly ve větší míře realizovány tereziánské snahy o reformu školství.Význam tohoto zákona je dán i tím, ţe ve svých základních ustanoveních byl pro naše školství platný aţ do roku 1948. V nově vzniklé Československé republice převzalo ministerstvo školství více kompetencí a správa školství byla nadále vykonávána trojstupňovým systémem rad a výborů. V období fašistické okupace došlo k organizačnímu přibliţování

školství německé říše

a k zatlačování všeho českého do pozadí. Následovalo období komunistické diktatury, kdy došlo k úplnému postátnění školství. Současná školská správa se začala budovat po roce 1989 a je vykonávána celou řadou orgánů veřejné správy. Přes mnoho komplikací se v minulosti utvořená školská správa začala rozvíjet a postupem doby dosáhla určité úrovně. Svou zásluhu na tom mají i někteří panovníci, neboť si uvědomovali, ţe k rozvoji kaţdé společnosti je třeba vzdělaného člověka. Toho nelze dosáhnout bez kvalitního školství, jeho organizace a správy. I nyní si stát uvědomuje, ţe úroveň školství má vliv na hospodářský a sociální rozvoj naší země. Mým záměrem bylo podat stručný přehled o historii a vývoji školské správy na našem území a rozepsat jednotlivé instituce, které se na školské správě podílely a v současné době podílejí. Doufám, ţe se mi to podařilo. Osobně jsem získala mnoho zajímavých informací o tom, ţe školství netvoří jen učitelé a ţáci, ale její důleţitou součástí je také školská správa.

32

Resumé The dissertation work called ‘The development of school administration in the land of the Czech Crown’ dwells upon education and the school administration from the arrival of Cyril and Metodej into Great Moravia to today organizing. In the fact of extensiveness of the theme I tried to focus on the most important periods. The second part called ‘The development of school administration to 1848’ describes the beginning of school development after the arrival of Cyril and Metodej and the period of the Middle Ages, when the Church was the greatest education carrier. The foundation of the Charles University in Prague in 1348 was very important goal of the Czech education. For that reason I tried to approach the period of development of the University. I described the development of modern school system and the school administration from the second half of the 18th century. It was the period when the influence of the state took affect. The Marie Terezie educational reform and acceptance of the School rules in 1774 brought folk education and downloading school duty in Habsburk monarchy. The third part called ‘The development of school administration in period of The Austria-Hungary monarchy’ is focused on the school administration after 1848. In this period there were changes in public service which had influence on the school administration. During next period, the period of Bach absolutism, the education was again conformed by the Church and questions of educational reform were not solved. The end of the third part is focused on the changes in school administration after 1868 when the influence of the Church was weaken and the state took control of the school administration. The important changes in school system became in the period of the minister of culture Hasnar and during the end of sixties in 19th century when the School law was accepted. The law was valid until 1948. ‘The development of school administration in the interwar period’ is described in the fourth part. At first I focused on the period of independent Czechoslovakia and changes of school administration, finally on the period of Fascist occupation and oppression of Czech education. The fifth part called ‘The development of school administration in postwar Czechoslovakia to today’ describes the development of school administration after the Second World War and during the communist dictatorship. The final part is about the changes in democratic Czechoslovakia after 1989. I described the authorities which dispense school administration and valid school laws.

33

Literatura: BIANCHI, L. Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu, I.,18481918. Bratislava, Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1973 BIANCHI, L. Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu, II.,19181945. Bratislava, Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1973 HLEDÍKOVÁ, Z., JANÁK, J., DOBEŠ J. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2007 HRONEK, J. Česká škola národní v historickém vývoji a v dnešní podobě. Praha: CyrilloMethodějské knihkupectví Gustav Francl, 1932 JURNÍKOVÁ J., SKULOVÁ S:, PRŮCHA P,aj. Správní právo – zvláštní část. 6. vyd. Brno: Masarykova univerzita 2009 KOTÍKOVÁ, M.; PAŘÍZEK, V.; SACHSOVÁ, H.aj. Organizace a správa československého školství. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1966 SCHELLE, K. Vývoj veřejné správy v letech 1848-1990. Praha: EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2005 SCHELLE, K. Praktikum z dějin organizace veřejné správy 1918-1938. 1. vyd. Ostrava: KEY Publishing s.r.o. 2007 SOMR, M. Dějiny školství a pedagogiky, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987 VÁŇOVÁ, R. Vývoj počátečního školství v českých zemích, 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008 ŢIŠKA, V., BUZOVSKÝ, O. Státní správa ve školství.1. vyd. Praha, Ústřední ústav pro vzdělávání pedagogických pracovníků, 1985 SPĚVÁČEK, J. Zaloţení Univerzity Karlovy. Praha, Melantrich , 1988

Judikatura: Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů

34

Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů

Elektronické dokumenty: Česká školní inspekce: Základní informace o ČŠI [online], vydáno 1.9.2006 [cit. 2010-03-10]. Dostupné z: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy: 160 let Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Aktualizováno 25.08.2008 [cit. 2010-03-12]. Dostupné z: MORKES, František. K historii českého církevního školství [online], [cit. 2010-01-20]. Dostupné z: Univerzita Karlova: historie UK [online], [cit. 2010-01-25]. Dostupné z: Wikipedie, otevřena encyklopedie: Školství [online]. Editace 5.12.2008 [cit. 2010-03-18] Dostupné z:

35

Seznam zkratek ČSR

Československá republika

ČŠI

Česká školní inspekce

ČR

Česká republika

LZPS

Listina základních práv a svobod

EU

Evropská unie

MŠMT

Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy

36

Přílohy Příloha č. 1 Zakládací listina Univerzity Karlovy v Praze

37

Příloha č. 2 Ministři školství od roku 1848 po současnost 1993 - 2009 Česká republika Miroslav Kopicová (ve funkci od 8. 5. 2009) Ondřej Liška (4. 12 2007 - 8. 5. 2009) Martin Bursík (2.11. 2007 – 4.12. 2007) Dana Kuchtová (9.1. 2007 – 3.10. 2007) Miroslava Kopicová (4.9. 2006 – 8.1. 2007) Petra Buzková (15.7. 2002 – 4.9. 2006) Eduard Zeman (22.7. 1998 – 12.7. 2002) Jan Sokol (3.1. 1998 – 17.7. 1998) Jiří Gruša ( 3.6. 1997 – 2.1. 1998) Ivan Pilip (2.5. 1994 – 2.6. 1997) Petr Piťha ( 3.7. 1992 – 27.4. 1994) 1990 - 1992 Česká republika (součást ČSFR) Petr Vopěnka (29.6. 1990 – 2.7. 1992) Milan Adam (5.12. 1989 – 27.6. 1990) 1969 - 1989 Česká socialistická republika (součást ČSSR) Synková, Jana (12.10. 1988 – 4.12. 1989) Karel Juliš (8.5. 1987 – 11.10. 1988) Milan Vondruška (8.10. 1975 – 7.5. 1987) Josef Havlín (8.7. 1971 – 8.10. 1975) Jaromír Hrbek (27.8. 1969 – 7.7. 1971) Vilibald Bezdíček (9.1. 1969 – 27.8. 1969) 1960 - 1968 Československá socialistická republika (ČSSR) Vladimír Kadlec (8.4. 1968 – 8.1. 1969) Jiří Hájek (10.11. 1965 – 7.4. 1968) Čestmír Císař (20.9. 1963 – 10.11. 1965) František Kahuda (11.7. 1960 – 19.9. 1963) 1945 - 1960 Československá republika (ČSR) František Kahuda (12.12. 1954 – 11.7. 1960) Ladislav Štoll (1.10. 1953 – 12.12. 1954) Ernest Sýkora (1.2. 1953 – 1.10. 1953) Zdeněk Nejedlý (25.2. 1948 – 28.2. 1953) Jaroslav Stránský (2.7. 1946 – 2.3. 1948) Zdeněk Nejedlý ( 5.4. 1945 – 2.7. 1946)

38

1940 - 1945 Československá vláda v exilu Juraj Slávik (pověřen řízením od 12. 11. 1942 - 5. 4. 1945) 1939 - 1945 Protektorát Čechy a Morava Emanuel Moravec (19.1. 1942 – 5.5. 1945) Jan Kapras (16.3. 1939 – 19.1. 1942) 1938 - 1939 Česko-Slovenská republika Jan Kapras (1.12. 1938 – 15.3. 1939) Stanislav Bukovský (správcem ministerstva od 4.10. 1938 – 1.12. 1938) 1918 - 1938 Československá republika Engelbert Šubert (22.9. 1938 – 4.10. 1938) Emil Franke (24.1. 1936 – 22.9. 1938) Jan Krčmář ( 4.2. 1934 – 24.1. 1936) Ivan Dérer (7.12. 1929 – 14.2. 1934) Antonín Štefánek (20.2. 1929 – 7.12. 1929) Milan Hodţa (12.10. 1926 – 20.2. 1929) Jan Krčmář (19.3. 1926 – 12.10. 1926) Otakar Srdinko (9.12. 1925 – 18.3. 1926) Ivan Markovič (správcem ministerstva od 3. 10. 1924 – 9.12. 1925) Rudolf Bechyně (7.10. 1922 – 3.10. 1924) Vavro Šrobár (20.9. 1921 – 7.10. 1922) Josef Šusta (15.9.1920 – 16.9. 1921) Gustav Habrman (14.11. 1918 – 15.9. 1920) 1867-1918 Rakousko-Uhersko Richard v. Hampe (25.10. 1918 – 30.10. 1918) Georg v. Poray-Madeyski (25.7. 1918 – 25.10. 1918) Ludwig Cwiklinski ( 23.6. 1917 – 25.7. 1918) Max v. Hussarek (3.11. 1911 –22.6. 1917) hr. Karl Stürgkh (10.2. 1909 –3. 11. 1911) Josef Kaněra ( správcem ministerstva od 15.11. 1908 – 9. 2. 1909) Gustav Marchet (2.6. 1906 – 15.11. 1908) hr. Richard Bienerth (2.5. 1906 – 28.5. 1906) hr. Richard Bienerth (správcem ministerstva od 11.9. 1905 – 1.5. 1906) Wilhelm v. Hartel (19.1. 1900 –10.9. 1905) Alfred v. Bernd (1.12. 1899 – 18.1. 1900) Wilhelm v. Hartel (správcem ministerstva od 2.10. 1899- 20.12. 1899) hr. Artur Bylandt (7.3. 1898 – 2.10. 1899) hr. Vinzenz Latour (30.11. 1897 – 5.3. 1898) Paul v. Gautsch (2.10. 1895 – 28.11. 1897) Eduard Rittner (provizorním správcem ministerstva od 20.6. 1895 – 30.9. 1895) Stanislaus v. Madeyski (12.11. 1893 – 19.6. 1895) Paul v. Gautsch (5.11. 1885 – 11.11. 1893) Sigmund v. Conrad-Eybisfeld (16.2. 1880 – 4.11. 1885) Karl v. Stremayr (26.11. 1871 – 15.2. 1880) Karl Fidler (pověřen provizorním vedením ministerstva od 27.10. 1871 – 22.11. 1871)

39

Josef Jireček (5.2. 1871 – 26.10. 1871) Karl v. Stremayr (28.6. 1870 – 4.2. 1871) dvor. rada Adolf v. Tschabuschnigg (správcem ministerstva od 13.4. 1870 – 27.6. 1870) Karl v. Stremayr (1.2. 1870 – 12.4. 1870) Leopold v. Hasner (30.12. 1867 – 1.2. 1870) Anton v. Hye (správcem ministerstva od 27.6. 1867-30.12. 1867) hr. Eduard Taaffe (2.3. 1867 – 27.6. 1867) Rakouské císařství hr. Leo Thun- Hohenstein (28.7. 1849 – 20.10. 1860, kdy agenda přešla do kompetence státního ministra) Ferdinand v. Thinnfeld (od 17. 5. 1849, provizorně) hr. Franz Stadion (22.11. 1848 – květen 1849) Anton v. Doblhoff-Dier (8.7. 1848 – 11.10. 1848) Franz v. Sommaruga (26.3. 1848 – 18.7. 1848)

40