VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Poslední dny života umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Poslední dny života umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení

Bakalářská práce

Autor: Kamila Kopečková Vedoucí práce: Mgr. Petra Vršecká Jihlava 2014

Anotace Moje bakalářská práce zjišťuje, jakým způsobem se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace a to, kde si myslí veřejnost, že by bylo lepší pro nemocného zemřít. Jsou zde kapitoly o thanatologii, umírání a smrti, historii umírání, fáze umírání a další. V praktické části je zahrnuto zhodnocení a porovnání výsledků výzkumu s hypotézami. Klíčová slova fáze umírání, umírání, smrt, paliativní péče, eutanazie Abstract My bachleor‘ s thesis finds out how medical and non-medical population cope with death and where the public thinks it would be better for the patient to die. There are chapters about thanatology, dying and death, history of dying, dying phase, etc. The practical part consists of evaluation and comparison of the results of study and hypotheses. Key words dying stages, dying, death, palliative care, euthanasia

Poděkování Na prvním místě bych chtěla vřele poděkovat své vedoucí bakalářské práce paní Mgr. Petře Vršecké za odborné vedení, cenné rady a laskavý přístup. Dále bych chtěla poděkovat Nemocnici Třebíč a Agentuře zdravotní domácí péče Třebíč, za umožnění výzkumu. Poděkování patří také všem respondentům, kteří se ochotně podíleli na mém výzkumu.

Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne ...................................................... Podpis

Obsah 1

2

Úvod .......................................................................................................................... 8 1.1

Cíl výzkumu ..................................................................................................... 10

1.2

Hypotézy .......................................................................................................... 10

Teoretická část ....................................................................................................... 11 2.1

Thanatologie ..................................................................................................... 11

2.2

Umírání a smrt.................................................................................................. 11

2.2.1

Pre finem ................................................................................................... 12

2.2.2

In finem ..................................................................................................... 13

2.2.3

Post finem ................................................................................................. 13

2.3

Umírání a smrt v minulosti .............................................................................. 14

2.4

Sdělení závažné diagnózy ................................................................................ 16

2.5

Fáze umírání dle Elisbath Kübler – Ross ......................................................... 17

2.5.1

První stádium – popírání a izolace ............................................................ 17

2.5.2

Druhé stádium – zlost ............................................................................... 18

2.5.3

Třetí stádium – smlouvání ........................................................................ 18

2.5.4

Čtvrté stádium - deprese ........................................................................... 19

2.5.5

Páté stádium – akceptace .......................................................................... 19

2.6

Etické otázky .................................................................................................... 20

2.7

Eutanazie .......................................................................................................... 21

2.8

Paliativní péče .................................................................................................. 24

2.8.1

Obecná paliativní péče .............................................................................. 26

2.8.2

Specializovaná paliativní péče .................................................................. 26

2.9

Hospic .............................................................................................................. 28

2.10

Vybrané úkony v paliativní péči ...................................................................... 29

2.10.1

Bolest ........................................................................................................ 29

2.10.2

Dušnost ..................................................................................................... 30

2.10.3

Nauzea ...................................................................................................... 31

2.10.4

Zvracení .................................................................................................... 31

2.10.5

Delirium .................................................................................................... 32

2.10.6

Anorexie a malnutrice ............................................................................... 32

2.10.7

Dehydratace .............................................................................................. 33

2.11

Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu .............................................. 34

2.11.1 3

4

Hierarchie potřeb dle A. H. Maslowa ....................................................... 34

Praktická část......................................................................................................... 35 3.1

Metodika výzkumu........................................................................................... 35

3.2

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 35

3.3

Průběh výzkumu............................................................................................... 36

3.4

Zpracování získaných dat ................................................................................. 36

3.5

Výsledky výzkumu........................................................................................... 37

3.6

Diskuze............................................................................................................. 77

3.7

Návrh řešení a doporučení pro praxi ................................................................ 82

Závěr ....................................................................................................................... 83

Seznam grafů ................................................................................................................. 87 Seznam tabulek ............................................................................................................. 89 Seznam obrázků ............................................................................................................ 90 Seznam příloh ................................................................................................................ 91

1 Úvod Téma mé bakalářské práce „Poslední dny života umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení“ jsem si vybrala z mnoha důvodů. Jedním z důvodů byla moje brigáda v agentuře zdravotní domácí péče, kde jsem měla možnost setkat se s lidmi, kteří byli v terminální fázi svého onemocnění. Bylo pro mě velmi přínosné vidět a účastnit se, jak se blízcí příbuzní starají o své nemocné rodiče, prarodiče a partnery. Většinu těchto nemocných tvořili muži s onkologickou diagnózou. Druhým důvodem bylo úmrtí mé babičky, která zemřela za podivných a neobjasněných podmínek. Měla jsem možnost z pohledu návštěvy pozorovat, jak se ošetřovatelský tým chová k paliativním pacientům, aby měl co nejmíň práce s jejich ošetřovatelskou péčí, a tím zabraňuje udržení či navrácení schopnosti sebepéče. V minulosti bylo umírání společenským aktem, později to bylo téma tabuizované. Dnes se setkáváme s institucionálním modelem umírání, proto si myslím, že bychom měli umírajícím věnovat víc pozornosti. Měli bychom se snažit pochopit jejich pocity, které prožívají a snažit se respektovat a pochopit jejich jednání. Myslím si, že budoucí zdravotní sestry jsou na tuto problematiku málo připravovány. Během výuky na SZŠ se touto tématikou moc nezabývá a málokterý student se během výkonu praxe setká s umírajícím pacientem. Spoustu studentů se s umírajícím v in finem období nesetká ani na VOŠ a VŠ. Já jsem se poprvé setkala s úmrtím pacienta během studia na Vysoké škole Polytechnické během výkonu praxe v Třebíčské nemocnici. Tato zkušenost pro mě byla velmi obohacující i emotivní. Setkala jsem se s péčí o mrtvé tělo a mohla jsem si prohlédnout náležité dokumenty. Opravdu je něco jiného učit se o této problematice teoreticky a něco jiného setkat se s tím „na vlastní kůži“. Moje bakalářská práce obsahuje teoretickou a praktickou část. V teoretické části se zabývám vymezením pojmů umírání a smrt, historií umírání, která v průběhu let procházela různými modely. Dále se zabývám tématem o sdělení závažné diagnózy a fázemi umírání, které popsala Elisabeth Kübler-Ross a kterými prochází pacient, ale i jeho rodina. Nadále popisuji etické otázky a paliativní péči. V neposlední řadě problematiku eutanazie, která je velmi diskutabilním tématem a má spoustu zastánců i odpůrců. 8

Praktická část zjišťuje, jakým způsobem se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace, jak na nezdravotnickou populaci působí úmrtí člena rodiny doma a jak ve zdravotnickém zařízení a jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta.

9

1.1 Cíl výzkumu Cíl 1 - Zmapovat rozdíl, jak se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace. Cíl 2 - Zjistit rozdíl, jak na nezdravotnickou populaci působí úmrtí blízkého člena rodiny v nemocnici a jak ve zdravotnickém zařízení. Cíl 3 - Zmapovat, jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta.

1.2 Hypotézy Hypotéza 1 - Myslím si, že 70 % zdravotnické populace, která se setkala s umírajícím členem rodiny v nemocnici, cítí smutek a 60 % nezdravotnické populace cítí smutek a pocity viny. Hypotéza 2 - Domnívám se, 40 % zdravotnické populace, která se setkala s blízkým umírajícím v domácím prostředí, cítí smutek a úlevu a 35 % nezdravotnické populace cítí smutek a pocity viny. Hypotéza 3 - Domnívám se, že 60 % nezdravotnické populace vnímá úmrtí blízkého člena rodiny v nemocnici hůř, než v domácím prostředí. Hypotéza 4 - Myslím si, že 75 % nezdravotnické populace, jež se setkala s blízkým umírajícím v domácím prostředí, je ráda, že s ním mohla strávit poslední dny života Hypotéza 5 - Myslím si, že 80 % zdravotníků, kteří se setkali s umírajícím pacientem, bere tuto skutečnost jako součást života.

10

2 Teoretická část 2.1 Thanatologie Thanatologie je interdisciplinární vědní obor o smrti a otázkách s ní spojené. Název thanatologie je odvozen od řeckého boha jménem Thanatos. Bůh Thanatos bývá zobrazován jako okřídlený spící jinoch s uhasínající pochodní. Obsah oboru thanatologie je rozvětven do klasických oborů jako je filosofie, psychologie, medicíny a dalších. Každý z těchto oborů se k této problematice vyjadřuje pomocí svých vědeckých metod a svého zorného úhlu pohledu (Haškovcová, 2000).

2.2 Umírání a smrt Umírání a smrt je téma, o kterém bychom měli uvažovat jak v rovině obecně lidské, tak i v profesionální. Jako umírání označujeme poslední dny a hodiny života. Dochází k postupnému a ireverzibilnímu selhávání vitálních funkcí tkání a orgánů, jehož důsledkem je zánik individua neboli smrt. V procesu umírání jde o konečnou fázi lidského života, jež má svoji psychologickou, spirituální a sociální dimenzi. Lidé na prahu smrti potřebují pochopení nejen nejbližších, ale i konkrétní pomoc vzdálenějších lidí. Tito lidé svými praktickými činy vytvářejí nebo nevytvářejí podmínky pro důstojný závěr lidského života svých spoluobčanů. Z profesionálního hlediska se se smrtí setkávají lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci. Jejich pohled na smrt je ovlivněn paradigmatem doby (určitý převládající způsob pohledu v dané době) a strategií vítězné doby, která chápe smrt člověka jako prohru a kde není čas pro smíření. Každý člověk má strach ze smrti, přesněji řečeno, z utrpení a bolesti, které mohou v procesu umírání být výrazné. Umírání je běžný lidský proces, tak jako narození. Dle Elisabeth KüblerRoss je smrt brána, jako narození do jiné existence. Přirovnává zánik lidského těla k vylíhnutí motýla z kukly. Kukla je jenom příbytkem, ve kterém nějakou dobu naše já pobývá. Jakmile se kukla dostane do stavu, kdy ji nelze spravit (vlivem nějakého onemocnění), vypustí ven svého motýla, naši duši (Kübler-Ross, 2012, Misconiová). Proces umírání je pro všechny zúčastněné časem krize, kdy se projevují pocity strachu a nejistoty.

Smrt je jedinečná událost, má však určité zákonitosti. Umírající má

s postupem času méně fyzických i psychických sil. Klesá zájem o ostatní lidi, televizi, vzdaluje se od vnějšího světa. Přeje si přítomnost nejbližších osob, méně často si přeje 11

návštěvy známých a sousedů. Střídání chutí a nechutenství patří k závěru života. Někteří umírající si přejí přítomnost blízké osoby, kdy společně rekapitulují zážitky svého života, jiní si přejí být sami. V této době se stává ticho velmi důležité, má velkou sílu a význam. Někteří odborníci dělí proces umírání na tři časově nestejná, ale výrazná období - pre finem, in finem a post finem (Haškovcová 2000, Misconiová).

2.2.1 Pre finem První období, období pre finem nastává, když vejde v pacientovu povědomost, že jeho nemoc je vážná a perspektivně neslučitelná se životem. Smrt je tedy v relativně dlouhém čase pravděpodobná. Tato fáze může být velmi dlouhá, časově několik měsíců i let. Umírání je v této fázi proces, který začíná diagnózou vážné, dlouhodobé a prognosticky negativní nemoci. Důležité je usilovat o remisi onemocnění. Velkou roli kromě lékařské pomoci hraje i pomoc psychologická, protože je velmi důležité uchránit člověka od psychické a sociální smrti. Sociální smrt může nastat u zdravého i u nemocného člověka. Psychická rezignace, beznaděj a zoufalství urychlují vstup fyzické nemoci. Sociální umírání je stav, kdy člověk žije, je ale vyvázán ze sociálních a interpersonálních vztahů a nelze jej vrátit do kontextu společnosti. U nemocných, kteří se nacházejí ve stádiu pre finem je třeba respektovat jednotlivé probíhající fáze psychické odezvy na příchod a rozvoj vážné nemoci. Měli bychom usilovat o to, aby nemocný žil tak, jako před onemocněním, a aby redukce jeho činností a cílů byla minimální. Nezastupitelnou a významnou roli mají svépomocné společnosti a spolky pacientů. Ve světě se hovoří o sociální roli lékaře. To znamená, že lékař by měl být autorem a koordinátorem všech typů pomoci. Ve stádiu pre finem dochází k uvědomění si závažného stavu, dochází i k vytěsňování nepříjemného a úzkostně prožívaného ohrožení života. Popírání bývá nejintenzivnější, čím víc se člověk blíží k faktické smrti. V období pre finem je prožívání strachu ze smrti a umírání intenzivnější a častější, než ve fázi in finem. Je to vysvětleno tím, že dokud člověk žije, i když je vážně nemocen, tak nezemřel a chce uskutečnit osobně vytyčené cíle. Záměna pojmu umírání s pojmem terminální stav způsobila častou a mylnou interpretaci, že forma psychické odezvy na příchod a rozvoj vážné nemoci začíná až ve fázi in finem. V každém případě je nutné poskytovat nemocnému trvalou emoční podporu.

12

Příznaky a klinické projevy umírání Základním projevem je postupné zhoršování zdravotního stavu a prohlubování níže uvedených symptomů: -

Narůstající slabost a únava, prodloužení denního spánku, pacient se stává více závislým na okolí,

-

Ztráta zájmu o sociální prostředí, dezorientace, někdy se mohou objevit halucinace,

-

Snížená chuť k jídlu, odmítání tekutin, nevolnost, neschopnost polykat,

-

Oligurie až anurie,

-

Nepravidelné dýchání, chrčivé dýchání,

-

Změny habitu (vzhledu).

2.2.2 In finem Tato fáze je totožná s lékařským výrazem tzv. terminálního stavu. Rodíme se v nemocnicích a je téměř jisté, že v nemocnicích také zemřeme. Až 80% lidí ve vyspělých industriálních zemích umírá v nemocnici. Někteří odborníci se shodují, že člověk v procesu umírání nebyl nikdy tak sám jako v dnešní moderní době. Smrt jako fenomén vypadla z pole sociální pozornosti lidí. Někteří lidé zastávají názor, že o umírající a smrt jednotlivce by se měl starat k tomu vyškolený kolektiv odborníků. Odsun těchto pacientů do jiných typů zařízení, jako je například hospic, prozrazuje úzkost profesionálů a snahu vytěsnit smrt ze svého okolí. Je třeba vyrovnat se s faktem smrti. Ve většině případů umírající nechce být sám a touží po přítomnosti blízkého člověka. Kontinuální nebo každodenní návštěvy jsou nezbytné a třeba je umožnit, aby se umírající necítil tak sám.

2.2.3 Post finem Fáze post finem je charakteristická péčí o mrtvé tělo a zahrnuje i péči o pozůstalé. Úmrtí vždy konstatuje lékař. Bezprostředně po smrti je třeba zajistit intimitu zemřelého. Péči o mrtvé tělo provádí sestra. Její povinností je zavřít nemocnému oči, podvázat bradu, svlečené tělo uložit do vodorovné polohy na čisté prostěradlo a omýt je. Sestra dále musí vyjmout snímatelnou zubní protézu a odstranit všechny ozdobné předměty. Zkrátit všechny cévky, drény a kanyly, aby bylo možné je později vyjmout, převázat 13

čistě rány a zajistit identifikaci zemřelého. Nakonec je tělo zabaleno do čistého prostěradla a ponecháno 2 hodiny na oddělení. (Haškovcová 2000, Misconiová).

2.3 Umírání a smrt v minulosti V dávných dobách byla smrt chápána jako významný rozdíl mezi pozemským a rajským životem. Je doloženo, že se lidé v minulosti dožívali nižšího věku. Generace rodin byly srozuměny se smrtí a učili se během života umírat, když pozorovali smrt v okolí nebo pomáhali těm, kteří umírali. Dříve byla smrt běžnou součástí života. Lidé většinou umírali doma, ale i na veřejných prostranstvích. Často umírali o hladu a bez jakékoliv pomoci. Umírání bylo v podstatě krátké a nebylo oddalováno léčebnými zásahy. Lze tedy říct, že lidé krátce stonali, brzy a rychle umírali. Umírání znamená loučení a to se vším, co měl člověk rád, i se všemi blízkými, které měl rád. V minulosti lidé odcházeli z tohoto světa s přesvědčením, že už je nemůže nic horšího potkat. Všeobecně částečnou útěchou byla víra v život po smrti, který není sužován útrapami, bolestí a nejrůznějšími nemocemi. Světová zdravotnická organizace definovala zdraví jako stav bio-psycho-sociální pohody, nejen nepřítomnost nemoci. A nemoc jako diskomfort v jedné, ve dvou nebo ve všech uvedených složkách. V poslední době bývá ještě doplňován ekologický a spirituální aspekt. Péče o většinu prostých lidí byla laická, často dokonce žádná. Úkolem společnosti bylo zajistit každému umírajícímu alespoň minimální materiální zázemí a pokrytí nejdůležitějších fyzických potřeb. O sociálních a psychologických potřebách umírajících se nejednalo. V minulosti smrt nebyla tabuizována, proto lidé věděli, jak se mají vůči umírajícímu chovat, a umírající věděl, co se od něj očekává. Duševní rovnováhu umírající čerpal ze své vlastní zkušenosti, kdy byl v dětství a dospívání u lůžka umírajícího. Každý rituál zklidňuje emotivně vypjatou situaci a scénář umírání a smrti byl všeobecně znám. Nejpropracovanější složkou byla duchovní péče, která byla rovněž složkou rituálu. Poskytovateli duchovní péče byli kněží a průvodci člověka byli věřící rodinní příslušníci. Historický vývoj chudobinců, špitálů a chorobinců ilustruje snahy o vznik funkční a dostupné pomoci potřebným lidem. Tendence k institucionální péči jsou zřetelné od středověku. Situace umírajících obyčejných lidí byla dlouhá staletí

14

neutěšená, pouze mocní a bohatí měli v procesu umírání určitá privilegia, například přítomnost lékaře u lůžka. Domácí model umírání spočíval v tom, že umírající zhodnotil vlastní situaci a poznal, kdy nastala jeho poslední hodinka. Svolal všechny členy rodiny a v jejich přítomnosti vyslovil své poslední přání a poté se s nimi důstojně rozloučil. Příbuzní zavolali kněze, který přicházel k domu umírajícího se zvonečkem, jímž dával obyvatelům na srozuměnou, že jednomu z nich bude zvonit hrana. Svátostí nemocných kněz připravil umírajícího na neznámou cestu. Nemocný se poté zklidnil a čekal na svoji smrt. Jestliže se nedařilo laickými postupy zvládnout bolest, byl přivolán lékař, který aplikoval injekci morfia. Toto idylické umírání bylo velmi často vzácností. Mnoho umírajících rodinu nemělo, jestliže ano, tak nefunkční. Ti, kteří měli rodiny, neumírali sami a umírání tak bylo sociálním aktem. Rodinní příslušníci si rozdělovali pečovatelské role. Všeobecně platí, že čím méně bylo odborných prostředků pomoci, tím víc se nešetřilo vlídnými slovy. Každý člen rodiny se v průběhu svého života setkal s umírajícím a následně i s mrtvým tělem. Když nemocný zemřel, někdo z rodiny mu zatlačil oči (zejména nejstarší syn) a otevřel okno, aby mohla jeho duše odlétnout. Minuta ticha a v úctě se pomodlit bylo samozřejmostí. Omýt tělo, podvázat bradu a poté obléct mrtvého patřilo ke zvladatelným dovednostem. Moderní člověk uvedené dovednosti nemá a většinou je přesvědčen, že péče o umírající je výhradně v kompetenci zdravotníků. Konfrontace se smrtí dnes provází strach a bezradnost. Dnešní umírající a jeho rodina vnímá závěr života jako krizi, kterou je těžké zvládnout a proto je zde snaha učinit z umírání sociální akt. Postupně se začal vyvíjet institucionální model umírání. Nejdůležitější bylo zajistit, aby každý těžce nemocný a umírající měl základní hygienické zázemí, teplo, jídlo, pití a čisté lůžko. Nemocní byli většinou umisťováni do chorobinců a později i do špitálů. Umírajícím z ošetřovatelského hlediska nebyla věnována speciální pozornost. Soukromí pacienta bylo vyhrazeno na plochu lůžka, které se nacházelo mezi ostatními. Ve 20. letech 20. století vznikly bílé zástěny, které měly umírajícím zajistit klid a spolupacientům ušetřit pohled na umírající. Později docházelo k vyčlenění jednoho zvláštního pokoje pro umírající. Pokoj pro umírající měl negativní psychický dopad na paliativní pacienty, ale i na jejich spolupacienty. Klid a pořádek byl zajištěn tak, že příbuzní a veřejnost byli vyloučeni z účasti péče o nemocné a umírající. Podpora rodiny, kterou nemocný potřeboval, mu byla odepřena i s možností denně se s ní stýkat. Lékaři 15

mohli dle svého uvážení vypsat mimořádné propustky pro příbuzné, aby mohli denně navštěvovat nemocného pacienta. Doktoři tyto propustky neradi vypisovali, protože časté návštěvy rušily chod oddělení. Příbuzní se jich také nedožadovali, měli strach, že časté návštěvy nevěstí pro nemocného nic dobrého. A tak se stalo to, že pacient umírá sám, obklopen bílou zástěnou nebo na pokoji za přítomnosti ostatních pacientů. Po druhé světové válce došlo ke zkvalitnění a prodloužení střední délky života. Smrt je v této době stále odsouvána a většina lidí nabyla dojmu, že zemřít je předčasné a tím i nevhodné. Artur Imhof ze svých studií zjistil, že šedesáti sedmi z tisíce dotazovaných mladých lidí v letech 1740 – 1749 hrozilo, že zemřou brzy a neprožijí svoji dospělost. K výraznému zlomu došlo ve 20. století. Rok 1920 byl přelomový, došlo k objevení nových léků, později i antibiotik. Projevem lidské a profesionální neodpovědnosti je nebrat na vědomí konečnost lidského osudu. Poprvé, když nejsou u umírajícího člověka zohledněny jeho potřeby. Formy paliativní péče jsou buď zamlčovány anebo jsou zahajovány pozdě. Někteří pacienti mají pocit, že je lékaři zradili a doufají v zázrak, který nepřichází. Druhé neodpovědnosti se dopouštějí zdravotníci tím, že často bývají hyperaktivní, protože jsou školeni na vítězný boj s nemocí. Používají všechny možnosti, které mají k dispozici a v podstatě nenechají člověka v klidu zemřít. Stav, kdy je smrt neodvratná, ale zdravotníky stále oddalovaná je odborníky nazývána dystanázie neboli zadržovaná smrt. (Haškovcová, 2000).

2.4 Sdělení závažné diagnózy Pravdivost ohledně závažné diagnózy je všeobecně požadovaná. Informace musí být opatrná, individuální a lékař by měl brát v úvahu, co pacient vědět chce. Informace vždy podává ošetřující lékař. První vážný rozhovor by neměl probíhat při vizitě, za asistence ostatních členů týmu. Měl by probíhat v klidném a nerušeném prostředí. Dnešní terapie vyžaduje spolupráci pacienta, která se bez jeho plné informovanosti neobejde. Zatajení diagnózy může být vyloženo jako projev beznaděje a terapeutické bezmoci. Informace o diagnóze musí pacientovi poskytnout určitou naději terapie a slib, že ho lékař neopustí. Vědomost nemoci musí být pacientovi sdělena s citem, aby mu byl umožněn proces vypořádání se se smrtí a umíráním. Lékař musí předvídat pacientovi reakce. V paliativní péči se mohou objevovat pacienti, kteří žádají o své nemoci vědět anebo 16

pacienti, kteří za každou cenu odmítají vědět. V takových případech je pacientovi doporučeno, aby dostával dávkované informace, kdy by měl možnost klást otázky, poté se v průběhu rozhodnout, zda opravdu chce nebo nechce znát pravdu. Šetrné sdělení diagnózy by mělo zpomalit pacientovo chápání sebe jako zdravé osoby, k chápání sebe jako nemocného. Rychlá a nevhodná informovanost může pacienta psychicky narušit a zhoršit jeho adaptabilitu a může provokovat popření. Popření může pacient prožívat, je-li pro něj pravda příliš bolestná. Kontakt zdravotnického personálu s pacientem by měl být veden v duchu poznatků o psychických fázích vývoje nemoci a umírání, které popsala Elisabeth Kübler-Ross (Vorlíček a kol., 1998).

2.5 Fáze umírání dle Elisbath Kübler-Ross Elisbateh Kübler-Ross byla švýcarská psychiatrička. Vedla různé semináře. Je autorkou řady knih, z nichž nejznámější je kniha O smrti a umírání. Dělala rozhovory s terminálně nemocnými pacienty a na základě procesu, při kterém se lidé vyrovnávají se smutkem a s tragédií, popisuje pět oddělených fází umírání. Tyto fáze zahrnují popírání, hněv, vyjednávání, deprese a smíření. Platí, že jedinci můžou a nemusí projít všemi fázemi. Tyto fáze nemusí proběhnout kompletně či chronologicky. Ne každý prožívá všech pět reakcí, nemusí být prožívány v daném pořadí a někteří prožívají nějakou fází neustále dokola (ekrfoundation, 2014).

2.5.1 První stádium – popírání a izolace Většina pacientů reaguje na zprávu o svém terminálním onemocnění slovy: „Ne, to se určitě netýká mě, to není možné.“ Toto prvotní odmítání bylo společné pro ty nemocné, jimž lékaři řekli pravdu ohledně jejich zdravotního stavu, i těm, kteří k tomuto závěru došli po nějaké době sami. Úzkostné odmítání stanovené diagnózy je typičtější u pacientů, kteří byli informováni stroze a necitlivě. K úplnému či částečnému popírání se uchylují všichni pacienti, nejen v první fázi onemocnění, ale i v pozdějších fázích. Odmítání je obvykle jen dočasnou obrannou reakcí a brzy je vystřídána částečným přijetím skutečnosti. Negace je častější v počátcích vážné nemoci, později méně často. S postupem času přichází a odchází. Pacienti často zvažují, s kým ze svých blízkých a ze zdravotnického personálu budou hovořit o své hrozící smrti a předstírají, že je jim dobře v kontaktu s lidmi, kteří nejsou schopni přijmout myšlenku na jejich smrt. Podpůrná funkce terapeuta, který se zabýval komplexem z vlastní smrti, pacientovi 17

pomáhá překonat úzkost a strach z blížící se smrti. Naše postoje vůči pacientovi se mohou projevit v tom, jak se nemocný chová a mohou mu prospět nebo naopak uškodit (Kübler-Ross, 1970).

2.5.2 Druhé stádium – zlost Po první reakci musí zákonitě později, když na nás dolehne realita, nastoupit reakce nová: „Ale ano, jsem to já, to nebyl omyl.“ Jen málo pacientů je schopno udržet si svůj fiktivní svět, v němž jsou zdraví až do smrti. Když se nedá pokračovat v prvotním popírání, nastoupí reakce druhá, zlost: „Proč já, proč zrovna já.“ Pro stádium zlosti nachází rodina a personál zdravotnického zařízení porozumění jen obtížně. Pacient svůj hněv vybíjí takřka na komkoli, kdo je právě po ruce. Doktoři jsou neschopní, nevědí jak pacienta léčit a jakou nasadit léčbu, drží člověka v nemocnici zbytečně dlouho a nerespektují jeho přání dostat občas něco nad rámec běžných služeb. Častěji než lékaři, jsou terčem zlosti zdravotní sestry. Ať udělají cokoli, je to vždy špatně. Vzápětí, co odejdou z pokoje, je pacient volá zpátky. Když pacientům upravují lůžko, stěžují si, že je ani chvíli nenechají o samotě. Nechají-li je samotné, rozsvítí se signalizace. Příchozí návštěvu nemocní vítají v neradostné a nevstřícné náladě, na což příbuzní reagují smutkem a slzami, pocitem viny či studu nebo odmítnou chodit na další návštěvy. To vše zvyšuje pacientovu zlobu. Ne každý se pokusí vcítit do pacientova stavu, tím potom nemůže pochopit, odkud se taková zlost bere. Vše, kam se nemocný člověk podívá, je pro něj zlost. Zvyšování hlasu, nadměrné požadavky a zvýšené vyžadování pozornosti, je možná poslední pacientovo zvolání: „Jsem ještě živý, ještě jsem neumřel. Nezapomínejte na to!“ Když lidé věnují takovému pacientovi pozornost, respektují ho a chápou, brzy ztiší svůj hlas a zmírní zlostné požadavky. Pozná, že je cennou lidskou bytostí, není ostatním lhostejný a že se mu ostatní snaží pomoct, aby mohl fungovat, jak nejlépe to jde. Zjistí, že mu lidé naslouchají, že se sestřičky na něj budou chodit dívat častěji, protože to není nezbytná povinnost, ale potěšení. Zlobné výpady pacientů bereme často osobně, i když zloba nemá nic společného s lidmi, proti kterým je namířena (Blumenthal-Barby, 1987).

2.5.3 Třetí stádium – smlouvání Stádium smlouvání trvá kratší dobu, je však stejně důležité, jako předcházející reakce. Třeba se nám podaří docílit dohody, jež by onu nevyhnutelnou událost alespoň oddálila: 18

„Kéž bych se dočkala vnoučete.“ Tuto reakci známe od malých dětí, které se nejprve dožadují toho, oč jim jde, až poté prosí. Nemusí se smířit s naším ‘‘ne“, mohou být zlé a vztekat se. Později možná začnou uvažovat o jiném postupu. Nakonec se chopí prací, které normálně nedělají a očekávají, že se jim dostane, co prvotně žádali. Smlouvání je tedy pokusem o odklad a obsahuje implicitní slib, že pacient nebude žádat víc. Pacienti se chovají jako malé děti, nikdy svůj slib nedodrží. Smlouvy udržují lidé většinou v tajnosti a uzavírají je s Bohem. Z psychologického hlediska mohou být sliby spojeny s utajovaným pocitem viny.

2.5.4 Čtvrté stádium - deprese Když přibývá zjevných příznaků nemoci a ubývá sil, nemocný se nemůže všemu vyhýbat. Jeho zaraženost a hněv brzy vystřídá pocit velké ztráty. S dlouhodobou hospitalizací a léčbou narůstají finanční náklady. Nemocný člověk později musí váhat i nad nezbytnostmi. Někdy může nemocný kvůli dlouhodobé pracovní neschopnosti ztratit zaměstnání a tím i příjem pro rodinu. Tento druh deprese nazýváme jako depresi reakční. Často zapomínáme na smutek, který musí nemocný prožít, aby se připravil na konečné rozloučení s tímto světem.

Tím vysvětlujeme druhý typ deprese, depresi

přípravnou. Dochází k ní v důsledku očekávaných ztrát. Pacientům velmi pomáhá, když ví, že vše v rodině funguje i přes jejich nepřítomnost. Neměli bychom pacientovi říkat, aby myslel na světlé stránky, tím bychom mu mohli říct, aby nepřemýšlel na nadcházející smrtí. Pacient je ve stavu, kdy ztrácí všechno a všechny, které miluje. Měli bychom mu dovolit, aby vyjádřil svůj žal, tím lépe dospěje ke smíření a bude vděčný těm, kteří s ním zůstali během jeho depresivních dní. Pro tyto pacienty je velmi důležitý dotyk ruky, pohlazení nebo jen tiché sezení pospolu. Je to doba, kdy pacient přemýšlí nad tím, co přijde. Rozpor mezi přáním nemocného smířeného přijmout vlastní konec a s přáním a očekáváním blízkých způsobuje pacientovi největší bolest a nepokoj v duši. Ke stavu smíření a pokoje jsou schopni dojít pacienti, kteří prošli cestou bolesti a úzkosti. Jestliže příbuzní se s tímto dokážou smířit, sami budou ušetřeni zbytečné bolesti.

2.5.5 Páté stádium – akceptace Pokud měl pacient dostatek času a někdo mu pomohl zvládnout předcházející stádia, dosáhne stavu, kdy necítí zlost na svůj osud. Bude schopen vyjádřit své pocity a zlost 19

vůči těm, kteří nemusí čelit svému konci tak brzy. Nebude truchlit nad hrozící ztrátou milovaných lidí a věcí, na svůj nadcházející konec bude pohlížet v tichém očekávání. Akceptace by neměla být považována za šťastné stádium. Je to, jako když bolest odejde a boj je dobojován. Přijde čas na „poslední odpočinek před dlouhou cestou“. V tomto období obvykle rodina potřebuje víc pomoci a porozumění než pacient. Jestliže pacient dojde k vnitřnímu míru a akceptaci, okruh jeho zájmů se zúží. Přeje si být sám, nevyrušován zprávami z vnějšího světa, zpravidla nemá náladu na povídání. Komunikace se stává více neverbální. Naše přítomnost může být pro pacienta jen ujištěním, že s ním zůstaneme až do samého konce. Podržení za ruku, podepření zad polštářem a pohlazení může znamenat víc, než několik ‘‘hlučných“ slov. Pro pacienta je důležité vědět, že na něj blízcí nezapomínají, když už pro něj nemohou nic udělat. Jsou pacienti, kteří bojují až do samého konce a je pro ně téměř nemožné, aby dosáhli fáze akceptace. Pacient může dospět do stádia, kdy smrt přichází jako úleva a nemocný umírá snadněji, když jim pomůžeme odpoutat se od všech významných vztahů v jejich životě. Na konci života se vracíme zpátky do stádia, ze kterého jsme začali svou pouť, a kruh života se uzavírá. (Kübler-Ross, 1993).

2.6 Etické otázky V závěru života vyvstávají etické otázky. Otázky umírání a smrti jsou spojené s osobními hodnotami, názory na utrpení a místo jedince v rodině a společnosti. Díky pokrokům v medicíně můžeme dnes zbavit pacienta fyzického utrpení, existuje ale malé procento pacientů s neléčitelnými symptomy. Péče o nevyléčitelně nemocné pacienty vyžaduje důsledné zhodnocení etické, právní a morální perspektivy pacienta, jeho rodiny a zdravotnického týmu. Klinický pragmatismus se zabývá tím, jak zdravotník chápe svoji roli ve vztahu k osobě, která trpí, je handicapovaná nebo umírá. Snaží se zakotvit etickou teorii do klinické praxe. V rámci klinického pragmatismu si sestra stanoví etické perspektivy a snaží se vidět osobu v kontextu její situace. Sedativa na konci života jsou podávaná pacientům, kteří trpí symptomy, pro něž neexistuje žádný jiný způsob úlevy. Zastánci eutanazie jsou názoru, že když ‘‘nadopujeme“ umírajícího různými léky, tak provádíme pomalou eutanazii. Mount uvádí, že pomalá eutanazie je léčení pacienta způsobem, který povede ke klidné smrti, 20

bez jejího urychlení. Zároveň také dodává, že pokud tento proces neurychlí smrt nemocného, nelze jej považovat za formu eutanazie. Navození umělého spánku lze navrhnout pacientům, u kterých byly vyčerpány všechny ostatní možnosti léčby. Po několika hodinách se hladina léků sníží, zhodnotíme výsledek a s pacientem se domluvíme na dalším postupu léčby. Princip “dvojího efektu“ znamená, že ordinovaný lék může mít specifický účel (zbavit nemocného například úzkosti) a další účinek, který může například vést k urychlení smrti. Nejčastějším dilematem, se kterým se zdravotníci setkávají, je žádost o ukončení života. Paliativní péče a eutanazie usilují o zajištění „dobré smrti.“ Zdravotník musí vědět, jak se zachovat, když je pacient požádá o pomoc při ukončení života. Musí reagovat způsobem, který respektuje pacienta i jeho rodinu a zůstat věrný vlastnímu morálnímu a právnímu přesvědčení. Dalším z problémů je, když se názory pacientů a jejich rodiny na rozsah léčby výrazně liší. Může to velmi ovlivnit a komplikovat poskytování péče. V takové situaci je péče velmi náročná a vyčerpávající. Efektivní komunikace může pomoct dosáhnout efektivních výsledků. (O´Connor a kol. 2005).

2.7 Eutanazie Pojmem eutanazie se rozumí dobrá, snadná, krásná smrt, ale i usmrcení z útrpnosti, soucitu a milosrdenství. Eutanazie má mnoho zastánců i odpůrců. V minulosti byl řecký pojem eutanazie (eu - dobře, správně; thanatos - smrt) označován jako všestranná pomoc umírajícímu člověku na mírnění tělesných a duševních útrap. V dnešní době je eutanazie označována jako úmyslné urychlení smrti na přání nemocného člověka nebo jeho rodiny. Nemocný má právo odmítnout určitý druh léčby a lékař nesmí postupovat proti jeho vůli (Misconiová). „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodlužovat život. Eutanazie a asistované suicidum nejsou přípustné“ (Ptáček a kol. 2012, str. 22).

21

Ve většině zemí mají lékaři povinnost ulehčit nemocnému umírání. Bývá tedy tolerovaná situační etika. Lékař ukončí léčbu a umožní vstup smrti. V minulosti byla situační etika poměrně častá, neexistovaly pro ni ale vhodné podmínky. Lékař nemusel zvažovat, zda následující léčba bude efektivní nebo marná, když vyčerpal všechny možné prostředky a mohl autoritativně rozhodnout. V dnešní době jsou podmínky pro situační etiku jen výjimečně příznivé, častěji však nevhodné. V současném systému péče, kdy máme velké možnosti terapeutických zásahů, je stanovení kritérií pro ukončení terapie opodstatněným nárokem. Aktivní eutanazie není uzákoněna nikde na světě. V některých státech je povolena asistovaná sebevražda, například v Holandsku je uzákoněna beztrestnost aktivní eutanazie. K pasivní eutanazii je tolerantní většina států. V české republice je eutanazie zakázaná a asistovaná sebevražda je pokládána za trestný čin. V Holandsku je vypracovaný systém podmínek, jež umožňují provést aktivní eutanazii. Každý tento provedený proces je ohlášen a proti konajícímu lékaři je vedeno trestní řízení. Trestní řízení je zastaveno, jestliže soudce uzná, že lékař jednal dle pravidel. V Holandském zákoně je sankční sazba za eutanazii 12 let. Tato sankce je považována za dobrou pojistku proti zneužití. Podmínkou následné beztrestnosti je komplikovaný proces přešetřování. Výhodou je, že pokud má lékař jakékoliv pochybnosti, nemusí vykonat aktivní eutanazii, i kdyby byly splněny všechny podmínky. Jakmile by byla eutanazie uzákoněna, při splnění všech předepsaných podmínek by musel lékař jednat, i kdyby nechtěl. V roce 1996 byla v severní části Austrálie uzákoněna aktivní eutanazie. Dva lidé zemřeli s použitím tohoto zákona. V následujícím roce byl zákon zrušen. V roce 1995 byl ve státě Oregon odhlasován akt důstojné smrti. Jedná se spíš o asistovanou sebevraždu než o aktivní eutanazii. O různých formách eutanazie se diskutuje a nadále diskutovat bude. Je nutné vypracovat a zavést do praxe určitá kritéria, podle kterých bude možné a morálně ospravedlnitelné umožnit vstup smrti a ukončit léčbu, která je marná a přináší nemocnému víc utrpení než prospěchu (Misconiová). Eutanazie pasivní neboli strategie odkloněné stříkačky je postup, kdy nejsou na přání pacienta prováděny zbytečné kurativní zásahy, které smrt prokazatelně oddalují. Jde hlavně o stav nemocného, kdy kurativní léčba nepřináší žádný pozitivní efekt a pacient odmítá podrobit se náročným operacím a léčbě. Nemocný má právo tyto postupy odmítnout, přebírá tak na sebe důsledky z toho plynoucí.

22

V zahraniční terminologii se hovoří o programu DNR (do not resuscitate), v českém překladu NR (neresuscitovat). Jsou to postupy, které dovolují za určitých podmínek, s přihlédnutím k přání nemocného, zastavit léčbu. Bezprostředním důsledkem pro nemocného je smrt. Tyto programy jsou zejména používány na anesteziologickoresuscitačních odděleních. V dnešní době se diskutuje o kritériích, podle kterých by bylo možné objektivizovat marnou léčbu a ukončit ji i v méně vypjatých situacích. Aktivní eutanazie, také zvaná jako strategie přeplněné stříkačky, je ukončení života z útrpnosti a na výslovné přání trpícího pacienta lékařem. Zahrnuje eutanazii nevyžádanou, která je takovou variantou, kdy pacient není schopen předepsaným způsobem požádat o urychlení smrti. Lze tedy předpokládat, že kdyby mohl, s eutanazií by souhlasil. Je nevyžádaná, ale chtěná nebo dobrovolná. Eutanazie nedobrovolná je nevyžádaná, ale i nechtěná. Tento typ eutanazie byl a je odsuzován a zákonem trestán. Legalizace je morálním a etickým dilematem, spojeno s celosvětovou diskuzí o tom, zda je milosrdné ukončení života čin humánní. Asistovaná sebevražda označuje zvláštní formu eutanazie. Pacient si přeje zemřít, protože je nevyléčitelně nemocný a trpí nesnesitelnými bolestmi. Žádá lékaře o radu nebo konkrétní prostředek, jak realizovat odchod ze života. Tento akt nevykonává lékař, nýbrž sám pacient za asistence lékaře. Prenatální eutanazie označuje interrupci ze sociálních důvodů. Mnozí odborníci ji odmítají a ukazují na skutečnosti, jako jsou: nechtěné dítě není nemocné, nelze tedy hovořit o neblahé prognóze, kdy by dítě trpělo nesnesitelnými bolestmi a o milosrdnou smrt nás nežádá. Někdo silnější rozhoduje o jeho bytí a nebytí a tím mu upírá základní právo na život. Příznivci tohoto označení uvádějí, že prenatální eutanazie má emotivní náboj a tím chtějí docílit k upuštění zamyšleného interrupčního výkonu. Sociální eutanazie je v českých diskuzích málo používaný pojem. Jedná se o vyjádření nedostatku zdrojů, které jsou využitelné ve zdravotnictví a v důsledku jejich nedostatku nemohou nikdy a nikde na světě dostat všichni lidé takovou péči, která je nezbytná. Dostane se jim pouze redukované péče, s ohledem na omezené ekonomické, geografické a vzdělanostní zdroje. (Haškovcová, 2000, Haškovcová, 2002, Kořenek, 2004).

23

2.8 Paliativní péče Paliativní péče, také nazývána jako útěšná medicína, chápe umírání jako součást lidského života. Jde o kontinuální péči. Zabývá se léčbou a péčí o nevyléčitelně nemocné, dosažení co nejvyššího stupně kvality jejich života a života jejich rodin. Cílovou skupinou jsou pacienti v pokročilých a konečných stádiích nevyléčitelných nemocí. Velký důraz se zde klade na léčbu bolesti a symptomů onemocnění, řešení duchovních, sociálních a psychologických problémů nemocných klientů. Nemocný a jeho rodina jsou zde bráni jako jeden celek. Je-li jim péče poskytována odděleně nebo jedné straně není poskytována vůbec, nejedná se potom o kvalitní paliativní péči. Umožňuje pacientům, aby poslední dny svého života prožili v důstojném a vlídném prostředí ve společnosti blízkých členů rodiny. Je třeba stanovit si společně s pacientem priority a cíle léčby. Délka života u paliativních pacientů je omezená a cílem jejich léčby je kvalita života. Je zde kladen důraz na holistický přístup k nemocnému i k jeho rodině. Jedním z jejich principů je rovný přístup ke všem, v mnoha zdravotnických a komunitních zařízeních jsou výrazné problémy s její dostupností, zejména pro pacienty, kteří nemají nádorové onemocnění. Částečně je to způsobeno neochotou zdravotníků podílet se na péči o terminálně nemocné pacienty. Ani veřejnost přesně neví, jak pečovat o člověka, který se blíží ke konci svého života. Lidé často spojují paliativní péči s nevyhnutelnou smrtí. Na druhé straně stále vyhledávají život prodlužující léčbu. WHO podporuje paliativní medicínu a zastává názoru, že paliativní péče podporuje život a umírání považuje za běžný proces, neoddaluje a ani neurychluje smrt, poskytuje úlevu od symptomů onemocnění, pomáhá pacientům žít, co nejaktivnějším způsobem, až do konce života a pomáhá rodině vyrovnat se s pacientovou nemocí a následnou smrtí. V České republice byla ustanovena Sekce paliativní medicíny, každoročně se koná Brněnský den paliativní medicíny. Nemocní nejsou povinni podstoupit léčbu, která je zbytečná a lékaři nejsou povinni takovou léčbu zahajovat anebo v ní pokračovat. To znamená, že kauzální terapie může být dle okolností kdykoliv ukončena, ale nesmí končit péče. Léčbu je tedy třeba nahradit paliativní léčbou, posléze i terminální. Obecně platí, že kde jsou negativní důsledky kurativní péče větší než očekávaný přínos, měla by být zahájena paliativní péče. K vyjádření potřeb umírajícího pacienta byla vytvořena Charta umírajících: -

„Mám právo na to, aby se se mnou až do smrti zacházelo jako s lidskou bytostí.

-

Mám právo na naději, a nezáleží na tom, že se mění moje životní perspektiva. 24

-

Mám právo vyjádřit své pocity a emoce týkající se blízké smrti.

-

Mám právo podílet se na rozhodnutích týkajících se péče o mě.

-

Mám právo na stálou zdravotnickou péči, přestože se cíl “uzdravení“ mé nemoci mění na “zachování pohodlí a kvality života.“

-

Mám právo nezemřít opuštěn.

-

Mám právo být ušetřen bolesti.

-

Mám právo na poctivé odpovědi na své otázky.

-

Mám právo nebýt klamán.

-

Mám právo na pomoc rodiny a na pomoc pro rodinu v souvislosti s přijetím mé smrti.

-

Mám právo zemřít v klidu a důstojně.

-

Mám právo uchovat si svou individualitu a mám právo na laskavé pochopení svých rozhodnutí a názorů.

-

Mám právo být ošetřován pozornými, citlivými a zkušenými lidmi, kteří se pokusí porozumět mým potřebám a kteří budou prožívat zadostiučinění z toho, že mi budou pomáhat tváří v tvář smrti“ (Haškovcová, 2000, str. 37 – 38).

Dne 25. 6. 1999 byl Parlamentem Rady Evropy schválen dokument Práva umírajících a terminálně nemocných. V dokumentu je pojednáno o právu každého člověka na sebeurčení a o nutné ochraně každého lidského života. Paliativní medicína chápe a respektuje umírání jako danou a přirozenou fázi lidského života a smrt jako danost, kterou je potřeba přijmout. Péče o terminální pacienty a jejich rodiny může být stresující, může také přinášet uspokojení. Práce s těmito pacienty klade na sestry velké psychické nároky. Doprovázení pacienta v těžkém životním období a podílení se na zmírnění jeho utrpení mohou být pro zdravotníka obohacující zkušeností. Na druhé straně jsou zdravotníci vystavováni neustálému utrpení a ztrátě, což může mít negativní dopad na jejich psychiku, pokud si neuvědomí, že musí pečovat také o sebe. Sestra, která je schopna plně pečovat sama o sebe, může pečovat o pacienty a jejich příbuzné bez nebezpečí syndromu vyhoření. (Haškovcová, 2000).

25

2.8.1 Obecná paliativní péče Obecnou formu paliativní péče má poskytnout každé zdravotnické zařízení v rámci své specializace. Součástí této péče je včasné vyhodnocení pacientova stavu, sledování a zhodnocení aktivní péče a léčby, poskytování takové léčby a péče, jež je důležitá pro co nejvyšší stupeň kvality pacientova života. Můžeme zde zařadit léčbu symptomů a bolesti, podporu rodiny klienta a především respektování individuální osobnosti pacienta, pomoc při zajištění vhodné péče.

2.8.2 Specializovaná paliativní péče Zařízení specializované paliativní péče jsou taková zařízení, jež se věnují paliativní péči, jako jejich hlavní činnosti. Musí zde být vyškolený personál a větší počet zaměstnanců na poměr pacientů. Tyto služby by měly poskytnout pacientovi podporu doma, ambulantní péči, v pečovatelském domě, nemocnici a jiných zařízeních. Zařízení specializované paliativní péče: Domácí paliativní péče Také nazývána jako mobilní hospic. Tato péče je poskytována v domácím prostředí nebo náhradním sociálním prostředí pacientů. Je zajišťována formou návštěv lékaře, sester, ošetřovatelů, dobrovolníků a dalších členů hospicového týmu. Dostupnost péče je 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Součástí domácí paliativní péče je práce s pacientem, jeho rodinou a blízkými. Musí se sami aktivně podílet na péči. Lůžkový hospic Je samostatně stojící lůžkové zařízení. Poskytuje specializovanou péči pacientům v preterminální a terminální fázi jejich nevyléčitelného onemocnění. Soustředí se na individuální potřeby a přání každého pacienta. Konziliární tým paliativní péče Pracovníci konziliárního týmu přináší interdisciplinární znalost z oblasti paliativní péče do lůžkových zařízení různého typu. Pacient zůstává na oddělení, na kterém byl doposud léčen. Součástí jsou ambulance paliativní medicíny. Konziliární týmy nejsou v ČR rozšířeny.

26

Oddělení paliativní péče Je v rámci jiných zdravotnických zařízení. Pečuje o nemocné, jež potřebují komplexní paliativní péči a pro ty, jež současně potřebují pro diagnostiku a léčbu ostatní služby nemocnice. V ČR oddělení paliativní péče neexistuje. Specializovaná hospicová ambulance Poskytuje ambulantní péči pacientům v domácím prostředí nebo v zařízeních sociální péče. Někdy působí při lůžkových hospicích, odděleních paliativní péče i jako součást zařízení domácí paliativní péče. Denní hospicový stacionář Pacienti denně dochází do denního stacionáře. Tento typ zařízení nabízí edukační, relaxační a rekreační aktivity dle potřeb a možností pacienta. Pomáhá také řešit zdravotní problémy pacienta. Zvláštní zařízení paliativní péče Zařízení pro určité diagnostické skupiny, tísňové linky, specializované poradny (Sláma a kol., 2007). Onemocnění, jež v pokročilém stádiu vyžaduje paliativní péči: -

AIDS,

-

CHOPN,

-

Onkologická onemocnění,

-

Nějaké vrozené pediatrické onemocnění,

-

Neurodegenerativní onemocnění,

-

Poslední stádium chronických orgánových selhání,

-

Geriatričtí polymorbidní pacienti (Marková, 2010).

Fáze nevyléčitelného onemocnění Klinický obraz a prognóza přežití může být u nevyléčitelně nemocných rozdílná. Fáze kontrolovaného onemocnění Projevy onemocnění se daří udržet pod kontrolou pomocí kauzální a symptomatické léčby. Tato fáze může trvat několik měsíců až několik let. Pacienti mohou být ohroženi 27

dalším doprovodným onemocněním, proto je důležité pokračovat v prevenci a léčbě ostatních chronických onemocnění. Intenzivní a resuscitační léčba je zde v případě potřeby indikována. Fáze zlomu Tato fáze nastává, jakmile dojde k selhání kauzální léčby. Postupně dochází k selhávání jedné nebo více orgánových soustav, zhoršuje se funkční zdatnost pacienta a jeho celkový stav. Prognózu a délku přežití je v této fázi velmi obtížné odhadnout. Obvykle se pohybuje v řádu několika týdnů až měsíců, může dojít k rychlému zhoršení stavu a pacient umírá během několika dnů. Intenzivní a resuscitační léčba je zde individuální. Terminální fáze V důsledku selhávání jednoho nebo více orgánových systémů dochází k nezvratnému zhoršování celkového zdravotního stavu. Za terminální fázi jsou považovány poslední týdny a dny před smrtí. Cílem léčby v této fázi onemocnění je minimalizovat diskomfort a zajistit pacientovi klidnou a důstojnou smrt. Intenzivní a resuscitační péče v této fázi nejsou obvykle indikovány. (Sláma a kol., 2007).

2.9 Hospic Z anglického překladu znamená útulek nebo útočiště. Zpočátku jej vyhledávali zejména poutníci směřující do Palestiny. Pobyli zde jen pár dní, aby nabrali síly na zbytek náročné cesty. Středověký hospic poskytoval vše, co můžeme v moderní terminologii nazvat jako bio-psycho-sociální a spirituální komfort. Později hospice zanikly. Myšlenka na ně ožila v polovině 18. století, kdy byla v Dublinu otevřena zvláštní nemocnice pro umírající. Poskytovala péči odpovídající principům sesterské charity. Ve 20. století nastal rozvoj specializovaných zařízení pro umírající. Příslušnice charity irských sester přivítaly první nemocné v St.Joseph’s Hospice ve východní části Londýna.

K dramatickému

rozvoji

hospiců

došlo

po

druhé

světové

válce.

Protagonistkou hospicového hnutí se stala Cecilia Saunders, která v roce 1967 založila St. Christopher’s Hospice. Příznivců a poptávka po hospicové péči neustále stoupá. Ve světě dnes funguje víc než 2 000 hospiců.

28

V roce 1993 česká lékařka Marie Svatošová založila občanské sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí s názvem Ecce homo. Cílem tohoto sdružení byla podpora práv pacientů a úcty k lidskému životu. Prvním úspěšným počinem Ecce homo bylo vybudování Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. V lednu 1996 byli přijati první pacienti. První oddělení paliativní péče bylo otevřeno v roce 1992 v rámci nemocnice TRN v Babicích nad Svitavou u Brna. V roce 1998 byl dán do provozu hospic Štrasburk v Praze v Bohnicích a Hospic sv.Lazara v Plzni. Stejného roku byl v Brně založen Hospic sv.Alžběty, jehož zřizovatelem je Masarykův onkologický ústav. Většinu klientů tohoto hospice tvoří pacienti s onkologickým onemocněním. V červnu 1998 bylo založeno Sdružení poskytovatelů hospicové péče v ČR. Počátkem roku 1999 byl otevřen Dům léčby bolesti s hospicem sv.Josefa v Rajhradě u Brna. Hospic je samostatně stojící lůžkové zařízení, které poskytuje paliativní péči pacientům v preterminální a terminální fázi jejich onemocnění. Pomáhá umírajícím a jejich blízkým prožít poslední chvíle života pokud možno bez bolesti, v klidu a v přítomnosti druhých lidí. (Svatošová, 2008).

2.10 Vybrané úkony v paliativní péči Jedná se o nejčastější projevy, které může prožívat nebo pociťovat pacient v paliativní péči. Do této kapitoly můžeme zařadit bolest, průjmy, obstipace, nauzeu a zvracení, delirium, horečku, anorexii a malnutrici, dehydrataci, krvácení do horní části gastrointestinálního traktu, retenci moči a další. V následující části si popíšeme projevy, s kterými se nejčastěji setkáváme při ošetřování paliativních pacientů.

2.10.1 Bolest Bolest je varovný příznak poškození tkání nebo poškození, které je spojeno s negativní emoční reakcí. Bolest je dvojí povahy. Algonozie znamená vnímání bolesti, kde a jak co bolí. Algothymie znamená prožívání bolesti, co pro mě bolest znamená. Některé léky dokážou algothymii utlumit a bolest tak ztrácí svůj trýznivý náboj. Vnímání a prožívání bolesti je velmi individuální, snášení bolesti je ovlivňováno mnoha faktory. V paliativní péči se kromě náhodných bolestí setkáváme s intenzivní bolestí nádorovou i chronickou bolestí jiného původu. 29

Mezi diagnostické úkony patří každodenní sledování intenzity bolesti, například pomocí vizuální analogové škály nebo číselným označením intenzity bolesti. Pečlivý rozbor povahy zhoršené bolesti a další vyšetření dle klinického nálezu. Verbální hodnocení bolesti pacientem má být doplněno i neverbálním hodnocením sestrou. Základem léčby chronické bolesti v paliativní medicíně je podávání analgetik dle hodinového rozepsání, aby se intenzivní bolest nestačila rozvinout. Intenzitu podání opioidové analgetické dávky možno dle potřeby modulovat. Součástí monitorování chronické bolesti je sledování nežádoucích účinků, mezi které patří útlum dechového centra, obstipace, nauzea a zvracení, zmatenost a delirium. Dělení léčby bolesti dle WHO První stupeň představují neopioidová analgetika na mírnou bolest (paracetamol, antirevmatika, diclofenac). Při pravidelném podávání je vhodné krýt žaludeční sliznici. Druhý stupeň představují opioidy na středně silnou bolest. Patří sem tramadol, který může u pacientů způsobit útlum, závratě a pády, dihydrokodein, kodein a kombinace tramadolu s paracetamolem. Někteří pacienti užívají nízké dávky opioidů určených k léčbě silné bolesti. Nízká dávka morfinu je méně účinná, než vysoká dávka kodeinu. Třetí stupeň představují opioidy k léčbě středně silné až silné bolesti. Hlavním představitelem je morfin, který můžeme podávat ve formě tablet, čípků, kapek, s.c., i.v., i.m. U geriatrických pacientů je nevhodné podávat pethidin, u kterého hrozí vyšší výskyt delirií a zvracení.

2.10.2 Dušnost Dušnost je subjektivní pocit ztíženého dýchání a nedostatku vzduchu. K hlavním příčinám dušnosti v paliativní péči patří srdeční selhání, stenóza hrtanu či trachey, stenóza velkých bronchů, rozsáhlá pneumonie, plicní embolie, pneumotorax, alergická reakce a další. Základní diagnostickou metodou je klinické vyšetření. Velký význam „bedside“ diagnostiky je hodnocení saturace kyslíku pulzním oxymetrem. Mezi další vyšetření patří EKG, vyšetření krevního obrazu, RTG hrudníku, CT hrudníku, echokardiografie, spirometrie, bronchoskopie, ORL vyšetření a vyšetření krevních plynů.

30

Základním symptomatickým opatřením je podání opioidu, při úzkostné dušnosti podání anxiolytik, oxygenoterapie a polohování pacienta. Z kauzálních intervencí se uplatňuje podání diuretik při srdečním selhání, bronchodilatancií u bronchiální obstrukce, heparinu u plicní embolie, dechová rehabilitace a fyzioterapeutické uvolnění hrudníku.

2.10.3 Nauzea Nauzea je nepříjemný pocit nevolnosti, nucení na zvracená a „zvedání žaludku“. Nauzea může a nemusí být doprovázena zvracením. Je to častá obtíž a může být způsobena řadou onemocnění. V paliativní péči se zvláště uplatňuje při onemocnění trávicího ústrojí, srdeční selhání s překrvením splanchnické oblasti, při podávání některých léků, nitrolební hypertenze a edém mozku, hyperkalcémie, roztroušené skleróze mozkomíšní a vertigo. Mezi diagnostické vyšetření patří klinické vyšetření, základní biochemické vyšetření (natrium, kalcium, kreatinin, amyláza, lipáza, jaterní biochemii) a gastroskopie. Mezi terapeutické opatření patří vysazení zbytných léků, prokinetika k podpoře peristaltiky trávicí trubice, řešení obstipace a kauzální postupy u léčitelných příčin.

2.10.4 Zvracení Zvracení většinou navazuje na nauzeu. Je to typický problém paliativní péče. Nejčastějšími příčinami jsou poškození a podráždění žaludeční či duodenální sliznice, porucha pasáže trávicí trubicí, další onemocnění trávicího traktu a dráždění centra pro zvracení v mozku. Zvracení není jen příznakem postižení, může být příčinou závažných komplikací, jako je aspirace, dehydratace a poruchy vnitřního prostředí. Diagnostický proces by se měl řídit klinickým nálezem a jednotlivými příčinami. Při podezření na ileus se provádí RTG břicha, při podezření na postižení žaludku či duodena se provádí gastroskopie, při podezření na poruchu vnitřního prostředí se provádí odběr krve na biochemické vyšetření, u podezření na postižení jater se provádí sono břicha a biochemické vyšetření séra, při podezření na nitrolební hypertenzi se provádí CT hlavy.

31

Mezi terapeutické intervence patří zavádění nasogastrické sondy, podávání antiemetik, blokátorů protonové pumpy, parenterální úprava hydratace a vnitřního prostředí, dále závisí léčba na prognóze základního onemocnění.

2.10.5 Delirium Delirium je psychická porucha, kterou vyvolávají různé příčiny. Jako spouštěče v paliativní péči se uplatňují zvláště horečky a systémové zánětlivé reakce, poruchy vnitřního prostředí, nežádoucí účinky léků, malnutrice, úzkost a strach, imobilizace a respirační insuficience. Velmi časté jsou kombinace několika příčin. Laicky je delirium označováno jako blouznění nebo zmatenost. Klinický obraz je proměnlivý a velmi pestrý, mohou být postiženy všechny složky psychiky. Mezi nejčastější projevy patří dezorientace, poruchy koncentrace a paměti, halucinace, úzkost, neklid, obranné reakce, inverze spánku a obvyklá je amnézie. Delirium rychle nastoupí a rychle odezní, je reversibilní. Nejčastěji trvá několik hodin až dní, může trvat i několik týdnů. U geriatrických pacientů je velmi důležité odlišit delirium od demence. Dezorientaci a poruchy chování u demence se snažíme akceptovat a kompenzovat. U deliria se snažíme o vyléčení vyvolávající příčiny a tlumíme neklidové projevy. Dle klinického nálezu lze delirium dělit na hyperaktivní, které se projevuje neklidem, vykřikováním často spojené s halucinacemi a agitovaností.

Druhým typem je

hypoaktivní delirium, které je nenápadné, spojené s apatií, inkontinencí, dehydratací a malnutricí. Třetím typem je delirium smíšené. Při diagnostice spouštěčů se uplatňuje klinické vyšetření s posouzením základních laboratorních parametrů (CRP, KO, SpO2, urea, kreatinin, natrium, kalcium). Základním terapeutickým přístupem je lidská blízkost a komunikace. Řadu delirií lze zvládnout vlídným a konejšivým tónem hlasu, držením nemocného za ruku a sezením u jeho lůžka. Při horečnatém deliriu je nutné snížení tělesné teploty. V mírných dávkách se symptomaticky podávají tlumivá neuroleptika.

2.10.6 Anorexie a malnutrice Anorexie neboli nechutenství a malnutrice označována jako nedostatečná výživa, patří k nejčastějším obtížím paliativních pacientů. Malnutrice je velmi závažná u pacientů

32

s delší životní prognózou, kdy se stává příčinou úbytku svalové hmoty a síly (sarkopenie). K hlavním příčinám anorexie patří základní onemocnění, zejména zhoubné nádory, nežádoucí účinky léků a deprese. K hlavním příčinám malnutrice patří nechutenství a odmítání potravy, nauzea zvracení, problémy s polykáním, malabsorpční syndrom, průjmy jiné etiologie a nezabezpečenost či zanedbání péče. Základem diagnostiky je objektivizace příjmu potravy a příčin jejího omezení. Tělesná hmota může být ovlivněna retencí tekutin nebo dehydratací. Při delší životní prognóze do úvahy přichází hlavně ezofagoskopie a gastroskopie a laboratorní posouzení malnutrice. Základem terapie je chuťová a mechanická úprava potravy, respektování pacientových preferencí. Pacienta k jídlu nenutíme, poskytneme mu dostatek času. Při poruchách polykání a nechutenství je vhodné podání měkké stravy s velkým obsahem kalorií v malém objemu. Při poruchách kousání volíme měkkou s mletým či mixovaným masem. Při nedostatečném příjmu potravy a hubnutí je vhodné podávání sippingu. Účinné je podání 2 - 3 lahviček denně. Při špatně řešitelné dysfagii je indikováno zavedení

nasogastrické,

nasojujenální

sondy

nebo

perkutánní

endoskopické

gastrostomie. Je nutné vždy pečlivě uvážit prognózu nemocného a přání pacienta, aby nedošlo k dystanázii.

2.10.7 Dehydratace Dehydratace je pojem, kterým označujeme nedostatek tekutin. Máme různě typy dehydratace, jako jsou hypertonická, isotonická a hypotonická, které se liší rozvojem, klinickým průběhem i terapeutickou korekcí. U pacientů se objevuje žízeň, únava, zmatenost, snížení kožního turgoru, suchost sliznic, pokles TK a závratě, pády, tachykardie, pokles diurézy s koncentrovanou močí a hmotnosti. V extrémních případech může dojít k závažné neurologické symptomatologii s nauzeou, bezvědomím až selháním ledvin s anurií. Ke komplikacím dehydratace patří uroinfekce a urolitiáza s rizikem renální koliky. Mezi diagnostické úkony u rizikových pacientů patří záznam příjmu a výdeje tekutin, kontroly TK a tepové frekvence, sledování diurézy a kontroly laboratorních hodnot (urea, kreatinin, natrium, kalium, osmolarita, glukóza v séru). 33

Základním terapeutickým opatřením je dodržování pitného režimu. Příjem tekutin je důležité zachovat i při nauzee či zvracení. Důležitý je vyvážený příjem iontů. Pokud pacient není schopen upít potřebný objem tekutin, podáváme infuzní terapii. U pacientů v bezprostředním průběhu umírání není třeba pacienta obtěžovat nucením k pití a lze to chápat jako přirozený průběh choroby. U těchto pacientů tedy tekutiny nevnucujeme, ale nabízíme a svlažujeme ústní sliznici. (Kalvach, 2010, Schuler a kol., 2010).

2.11 Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu Rysem moderního ošetřovatelství je uspokojování a hodnocení potřeb zdravého i nemocného člověka. Uspokojování potřeb u člověka realizujeme pomocí ošetřovatelského procesu. Sestry se zabývají člověkem jako bio-psycho-sociální bytostí. Holistická teorie vidí živé organismy jako jednotlivé celky v interakci. Porucha jedné části vede k poruše jiné části, popřípadě celého systému. Potřeba je projevem nějakého nedostatku, jehož odstranění je žádoucí. Prožívání nedostatku ovlivňuje psychickou činnost člověka. Doplnění tohoto nedostatku vede ke zlepšení stavu člověka a ke zvýšení jeho spokojenosti. Lidské potřeby se vyvíjí a kultivují. (Trachtová, 2008).

2.11.1 Hierarchie potřeb dle A. H. Maslowa Abraham H. Maslow byl americký psycholog. Zabýval se lidskými potřebami a zkoumal jejich význam a vzájemné působení. Na základě získaných poznatků vytvořil teorii motivace, ze které vychází jeho hierarchická teorie potřeb. Hierarchie potřeb dle Maslowa obsahuje potřeby filozofické, potřeby bezpečí, afiliace, uznání a seberealizace. Vychází z nezbytnosti a naléhavosti jejich uspokojování a vzájemnému propojení. Logicky objasňuje posloupné uspořádání potřeb a vznik další potřeby po uspokojení potřeby předchozí. Znalost, pochopení a správné používání klasifikace potřeb je přínosné ve zdravotnictví, ale i ve všech životních situacích, zejména náročných a krizových. Maslow potřeby seřadil v pomyslných stupních pyramidy dle jejich důležitosti (příloha č. 3), (Malíková, 2011).

34

3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumu Cílem výzkumu mé bakalářské práce bylo zjistit, jak se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace, jak působí na nezdravotnickou populaci úmrtí blízkého člena rodina doma a jak ve zdravotnickém zařízení a jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta. Jako výzkumný nástroj jsem použila dotazníkové šetření. Jeden typ dotazníků byl pro zdravotní sestry pracující na oddělení ARO, interním oddělení a zdravotní domácí péči. Druhý byl pro laickou veřejnost. Oba typy dotazníku obsahovaly uzavřené otázky, na které respondent odpovídal z nabízených možností. Dotazník jsem dle svého názoru formulovala jasně a srozumitelně. Dotazník se skládal z několika částí. V první části jsem respondenta oslovila, představila se mu a seznámila ho s tématem průzkumu. Bylo mu sděleno, že dotazníkové šetření je anonymní. Následující část dotazníků tvořily základní údaje o dotazovaném a následně otázky zaměřené na samotné šetření. Dotazník pro zdravotníky obsahoval 21 otázek, pro nezdravotnickou populaci 19 otázek. K hypotéze číslo 1 se vztahují otázky číslo 12 a 14 z dotazníku pro zdravotní sestry a otázky číslo 10 a 12 u dotazníkového šetření pro laiky. K hypotéze číslo 2 se vztahují otázky číslo 15 a 17 z dotazníkového šetření pro zdravotníky a 13 a 15 z dotazníku pro laickou veřejnost. K hypotéze číslo 3 se vztahují otázky číslo 10 - 11 z dotazníkového šetření pro laickou veřejnost. K hypotéze č 4 se vztahují otázky číslo 13 - 14. K poslední hypotéze, k hypotéze číslo 5 se vztahují otázky číslo18 - 19.

3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Cílovou skupinou dotazníkového šetření byla laická veřejnost všech věkových kategorií. Druhou cílovou skupinou byly zdravotní sestry. Dotazníkové šetření jsem prováděla v Nemocnici Třebíč na oddělení ARO, interním oddělení a v agentuře zdravotní domácí péče. Celkem jsem rozdala 120 dotazníků, zpátky se mi vrátilo 100 vyplněných

dotazníků.

Většinu

dotazovaných

tvořily

ženy,

z důvodu, 35

že v nemocnicích je málo mužů, kteří vykonávají povolání všeobecné sestry. U laické veřejnosti jsem se setkala s neochotou vyplňování většinou od mužů. Zřejmě nejsou ochotni na otázky ohledně umírání a smrti odpovídat, i když dotazníkové šetření je anonymní.

3.3 Průběh výzkumu Výzkum probíhal v období 15. 11. 2013 – 20. 12. 2013 v Nemocnici Třebíč. Po schválení žádosti o dotazníkové šetření (příloha č. 1) Náměstkyní pro ošetřovatelskou péči jsem oslovila vrchní sestry, které nadále tyto dotazníky předaly na jednotlivá oddělení. Dále ve stejném období probíhal výzkum v Agentuře zdravotní domácí péče v Třebíči. Po schválení žádosti o dotazníkové šetření (příloha č. 2) majitelkou firmy byly dotazníky předány zdravotním sestrám. Stejného data probíhal i výzkum pro laickou veřejnost.

3.4 Zpracování získaných dat Pro napsání teoretické části mé bakalářské práce jsem použila Microsoft Office Word 2007. Pro zpracování získaných dat a jejich následné zpracování do grafů jsem prováděla pomocí Microsoft Office Excel. Vyhodnocení výsledků dotazníkového šetření jsem znázornila pomocí sloupcového grafu s názorným popiskem.

36

3.5 Výsledky výzkumu Dotazník pro laickou veřejnost Otázka č. 1: Jaké je Vaše pohlaví? a) Žena b) Muž 40 35

absolutní četnost

35 30 25 20 15 15

žena muž

10 5 0 žena

muž pohlaví 1

Graf 1: Pohlaví 1

Z celkového počtu 50 respondentů (100 %) bylo 35 žen (70 %) a 15 mužů (30 %).

37

Otázka č. 2: Kolik je Vám let? a) b) c) d) e)

18 – 27 28 – 37 38 – 47 48 – 57 57 a víc 16 14

14

14 absolutní četnost

12 12 10

18 - 27

8

28 - 37

7

38 - 47

6 4

3

48 - 57 58 a víc

2 0 18 - 27

28 - 37

38 - 47 věk 1

48 - 57

58 a víc

Graf 2: Věk 1

Věk dotazovaných jsem rozdělila do 5 skupin. Z celkového počtu 50 respondentů bylo nejvíce zastoupeno věkové rozmezí 18 – 27 a 28 – 37 a to v počtu 14 odpovědí (28 %) u obou věkových skupin. Ve věku 38 – 47 let bylo zastoupeno 12 respondentů (24 %), ve věku 48 – 57 let bylo zastoupeno 7 respondentů (14 %). V poslední kategorii 58 let a více odpověděli 3 respondenti (6 %).

38

Otázka č. 3: Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) Základní b) SOŠ c) VOŠ d) VŠ 45

40


35 30 25

Základní

20

SOŠ

15

VOŠ VŠ

10 5

4

2

4

0 Základní

SOŠ

VOŠ vzdělání 1

VŠ

Graf 3: Vzdělání 1

Z celkového počtu 50 respondentů bylo nejvíce zastoupeno ve středoškolském vzdělání a to v počtu 40 respondentů (80 %). Dále 4 respondenti (8 %) uvedli vyšší odborné vzdělání, 4 respondenti uvedli vysokoškolské vzdělání a 2 respondenti (4 %) z celkového počtu uvedli základní vzdělání.

39

Otázka č. 4: Co si představujete pod pojmem paliativní péče? a) Péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba b) Péče o nemocné s nádorovým onemocněním

absolutní četnost

c) Péče o děti s vrozenou vývojovou vadou 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

39

Péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba 7

4

Péče o péče o péče o děti s nevyléčitelně nemocné s vrozenou nemocné, kde nádorovým vývojovou selhala onemocněním vadou kauzální léčba paliativní péče 1

péče o nemocné s nádorovým onemocněním péče o děti s vrozenou vývojovou vadou

Graf 4: Paliativní péče 1

Více než polovina, 39 respondentů (78 %) uvedla, že paliativní péče je péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba. 7 respondentů (14 %) uvedlo, že paliativní péče je péče o nemocné s nádorovým onemocněním. 4 respondenti (8 %) odpověděli, že paliativní péče je péče o děti s vrozenou vývojovou vadou.

40

Otázka č. 5: Myslíte si, že je zdravotnická populace dobře informovaná o problematice umírání? a) Ano b) Ne 33

35

absolutní četnost

30 25 20

17 ano

15

ne 10 5 0 ano

ne informovanost zdravotníků

Graf 5: Informovanost zdravotníků

Informovanost zdravotníků o problematice umírání je dle respondentů nedostatečná, uvedlo to 33 respondentů (66 %), 17 respondentů (34 %) uvádí, že je zdravotnická populace dostatečně informovaná o této problematice.

41

Otázka č. 6: Znáte fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Ross? a) Ano b) Ne 50 43


40 35 30 25

ano

20

ne

15 10

7

5 0 ano

ne fáze umírání 1a

Graf 6: Fáze umírání 1a

Z celkového počtu respondentů uvedlo 43 respondentů (86 %), že nezná fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Ross a 7 respondentů (14 %) zná tyto fáze. K otázce č. 6 se vztahuje otázka č. 7.

42

Otázka č. 7: Pokud ano, vyberte správnou odpověď. a) Deprivace, hněv/agrese, negace, smlouvání, smíření b) Popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření

absolutní četnost

c) Popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání 4,5 4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0

4

2 1

deprivace, hněv/agrese, negace,smlouvání,smíření popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání

fáze umírání 1b

Graf 7: Fáze umírání 1b

Z celkového počtu 7 respondentů (100 %), jež odpověděli, že znají fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Ross, správnou odpověď (popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření) věděli 4 respondenti (57,1 %). 2 respondenti (28,6 %) zaznamenali odpověď deprivace, hněv/agrese, negace, smlouvání, smíření a jeden respondent (14,3 %) zaznamenal jako správnou odpověď popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání.

43

Otázka č. 8: Měl by dle Vašeho názoru dostat pacient informace o svém vážném zdravotním stavu? a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne 40

38

absolutní četnost

35 30 25 ano

20

spíše ano

15

spíše ne

9

10

ne 3

5

0 0 ano

spíše ano spíše ne informace o zdravotním stavu 1

ne

Graf 8: Informace o zdravotním stavu 1

Ze všech respondentů se jich 38 domnívá (76 %), že by pacient měl dostat pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu, 9 respondentů (18 %) uvádí množnost spíše ano a 3 respondenti (6 %) uvádí spíše ne.

44

Otázka č. 9: Kde si myslíte, že je pro nemocného lepší strávit poslední úsek cesty? a) Standardní oddělení nemocnice b) Paliativní zařízení c) Domácí prostředí 45

39

absolutní četnost

40 35 30 25 20

standardní oddělení nemocnice

15

paliativní zařízení

10

6

5



domácí prostředí

5 0 domácí prostředí

místo úmrtí 1

Graf 9: Místo úmrtí 1

Z celkového počtu respondentů jich 39 uvádí (78 %), že si myslí, že by bylo lepší pro pacienta zemřít v domácím prostředí. 6 respondentů (12 %) si myslí, že by bylo lepší pro pacienta zemřít na standardním oddělení nemocnice a 5 respondentů (10 %) uvádí paliativní zařízení.

45

Otázka č. 10: Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v nemocnici? a) Ano b) Ne 35

31

absolutní četnost

30 25 19

20

ano

15

ne 10 5 0 ano

ne umírání v nemocnici 1

Graf 10: Umírání v nemocnici 1

Z celkového počtu dotazovaných, se 31 respondentů (62 %) setkalo s blízkým umírajícím v nemocnici a 10 respondentů (38 %) se s blízkým umírajícím v nemocnici nesetkalo. Otázka číslo 11 a 12 navazuje na otázku č. 10.

46

Otázka č. 11: Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a a) Stejně, jako když umře jiný člověk b) Bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí c) Bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života

Název osy

d) Beru to jako součást života 20 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

19 stejně, jako když umře jiný člověk 6

6 0

bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života beru to jako součást života

vnímání skutečnosti 1a

Graf 11: vnímání skutečnosti 1a

Z celkového počtu 31 respondentů, kteří odpověděli, že se setkali s blízkým umírajícím v nemocnici jich 19 (61,3 %) odpovědělo, že to pro ně bylo horší, než kdyby nemocní zemřeli v domácím prostředí. Dalších 6 respondentů (19,35 %) uvádí, že to vnímali stejně, jako když umře jiný člověk a stejný počet respondentů uvedlo, že to pro ně bylo nepříjemné, ale byla nemocnému poskytnuta péče až do konce života.

47

Otázka č. 12: Jaké pocity jste prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Smutek, zlost c) Smutek, úleva 14

13 12

absolutní četnost

12 10 8 smutek, deprese

6 6

smutek, zlost smutek, úleva


smutek, zlost poctiy 1a

smutek, úleva

Graf 12: Pocity 1a

Z respondentů, jež odpovídali, že se setkali s blízkým umírajícím v nemocnici jich 13 (41,9 %) uvedlo, že pociťovali smutek a deprese. Smutek a úlevu uvedlo 12 respondentů (38,7 %), zbývajících 6 respondentů (19,4 %) odpovědělo, že pociťovali smutek a zlost.

48

Otázka č. 13: Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v domácím prostředí? a) Ano b) Ne 35 29

absolutní četnost

30 25

21

20 ano

15

ne 10 5 0 ano ne umírání v domácím prostředí

Graf 13: Umírání v domácím prostředí

S blízkým umírajícím v domácím prostředí se setkalo 21 respondentů (42 %), zbývajících 29 respondentů (58 %) se s blízkým umírajícím doma nesetkalo. K otázce číslo 13 se vztahují otázky č. 14 a 15.

49

Otázka č. 14: Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? a) Myslím si, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici b) Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější c) Jsem rád/a, mohli jsme s ním strávit poslední dny života

absolutní četnost

12

10

10

myslím si, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici

8 6 4

9

2

2

bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější

0

jsem rýd/a, mohli jsme s ním strávit poslední dny života vnímání skutečnosti 1b

Graf 14: Vnímání skutečnosti 1b

Z celkového počtu 21 respondentů, jež odpověděli, že se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí jich 10 (47,6 %) uvedlo, že to bylo nepříjemné, ale že dle jejich názoru je odchod z domácího prostředí pro umírajícího příznivější. 9 respondentů (42,9 %) uvádí, že jsou rádi, protože mohli s umírajícím strávit poslední dny života a zbývající 2 respondenti (9,5 %) si myslí, že by bylo lepší, kdyby umírající umřel v nemocnici.

50

Otázka č. 15: Jaké pocity jste při prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Smutek, úleva c) Smutek, pocity viny

absolutní četnost

12 10

10 9

8 6 4

2

2

smutek, deprese smutek, úleva

0

smutek, pocity viny

pocity 1b

Graf 15: Pocity 1b

Z 21 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí jich 10 (47,6 %) uvedlo, že prožívali pocity jako je smutek a úleva. Dalších 9 respondentů (42,9 %) uvádí, že pociťovali smutek a deprese, zbývající 2 dotazující (9,5 %) odpověděli, že se setkali s pocity, jako je smutek a pocit viny.

51

Otázka č. 16: Setkal/a jste se někdy s umírajícím pacientem? a) Ano b) Ne 40 35

absolutní četnost

35 30 25 20

ano

15 15

ne

10 5 0 ano

ne umírající pacient

Graf 16: Umírající pacient

Z celkového počtu 50 respondentů se 15 (30 %) setkalo s umírajícím pacientem. Zbývajících 35 dotazovaných (70 %) se s umírajícím pacientem nesetkalo. K této otázce se váže otázka číslo 17 a 18.

52

Otázka č. 17: Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? a) Stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk b) Je to pro mě velmi těžká situace c) Beru to jako součást života 7

6

absolutní četnost

6 5

5 4

4

stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk

3

je to pro mě velmi těžká situace

2 1

beru to jako součást života

0 stejně, jako je to pro mě beru to jako kdyby mi velmi těžká součást života umřel blízký situace člověk vnímání skutečnosti 1c

Graf 17: Vnímání skutečnosti 1c

Z 15 respondentů, kteří se setkali s umírajícím pacientem, 6 (40 %) uvedlo, že to pro ně byla velmi nepříjemná situace, 5 respondentů (33,3 %) uvádí tuto situaci jako součást života. Zbývající 4 respondenti (26,7 %) uvádí, že tuto situaci vnímají stejně, jako kdyby jim umřel blízký člověk.

53

Otázka č. 18: Jaké pocity jste prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Radost c) Úleva 10

9


8 7

6

6 5

smutek, deprese

4

úleva

3

radost

2 1

0

0 smutek, deprese

úleva pocity 1c

radost

Graf 18: Pocity 1c

Z 15 respondentů, kteří se setkali s umírajícím pacientem, 9 (60 %) prožívalo smutek a deprese. Dalších 6 respondentů (40 %) pociťovalo úlevu.

54

Otázka č. 19: Jak zvládáte tuto zátěžovou situaci? a) Vyhledávám odbornou pomoc b) Soustředím se na duševní hygienu c) Nijak to neřeším 35

31

absolutní četnost

30 25 20

17

15

soustředím se na duševní hygienu

10 5

vyhledávám odbornou pomoc

nijak to neřeším

2

0 vyhledávám soustředím se nijak to odbornou na duševní neřeším pomoc hygienu zátěžová situace 1

Graf 19: Zátěžová situace 1

Z celkového počtu 50 respondentů 31 (62 %) uvádí, že zátěžovou situaci spojenou s umíráním nijak neřeší, 17 respondentů (34 %) se soustředí na duševní hygienu a 2 respondenti (4 %) vyhledávají odbornou pomoc.

55

Dotazník pro zdravotní sestry Otázka č. 1: Jaké je Vaše pohlaví? a) Žena b) Muž 60

absolutní četnost

50

49

40 30

žena muž

20 10 1 0 žena

muž pohlaví 2

Graf 20: Pohlaví 2

Z 50 zdravotních sester bylo 49 (98 %) žen a 1 (2 %) muž.

56

Otázka č. 2: Kolik je Vám let? a) 18 – 27 b) 28 – 37 c) 38 – 47 d) 48 – 57 e) 58 a víc 20

18


16

15

14 11

12

18 - 27 28 - 37

10 8

38 - 47

6

6

48 - 57

4

58 a víc

2

0

0 18 - 27

28 - 37

38 - 47 věk 2

48 - 57

58 a víc

Graf 21: Věk 2

Z 50 dotazovaných respondentů bylo 18 (36 %) ve věku 28 – 37 let, 15 respondentů (30 %) je ve věku 18 – 27 let, 11 dotazovaných (22 %) uvedlo věk 38 – 47 let a zbývajících 6 respondentů (12 %) uvedlo věk 48 – 57 let. Z těchto dotazovaných zdravotníků nikdo nebyl ve věku 58 let a víc.

57

Otázka č. 3: Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) SOŠ b) VOŠ c) VŠ 35 30

absolutní četnost

30 25 20 SOŠ 15 10

10

VOŠ vzdělání 2

VŠ

10

VOŠ VŠ

5 0 SOŠ

Graf 22: Vzdělání 2

Z celkového počtu zdravotních sester má 30 (60 %) střední odborné vzdělání, 10 sester (20 %) uvádí vyšší odborné vzdělání, stejný počet uvádí vysokoškolské vzdělání.

58

Otázka č. 4: Místo Vašeho pracoviště? a) Standardní lůžkové oddělení b) Paliativní péče c) Domácí péče 40

35

absolutní četnost

35 30 25 20

15

15

standardní lůžkové oddělení paliativní péče

10 5

domácí péče

0

0 standardní lůžkové oddělení

paliativní péče

domácí péče

pracoviště

Graf 23: Pracoviště

Na standardním lůžkovém oddělení pracuje 35 (70 %) zdravotních sester, zbývajících 15 sester (30 %) ze všech dotazovaných pracuje v domácí péči.

59

Otázka č. 5: Co si představujete pod pojmem paliativní péče? a) Péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba b) Péče o nemocné s nádorovým onemocněním

absolutní četnost

c) Péče o děti s vrozenou vývojovou vadou 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

47

péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba 3

0

péče o péče o péče o děti s nevyléčitelně nemocné s vrozenou nemocné, kde nádorovým vývojovou selhala onemocněním vadou kauzální léčba paliativní péče 2

péče o nemocné s nádorovým onemocněním péče o děti s vrozenou vývojovou vadou

Graf 24: Paliativní péče 2

Správnou odpověď, že paliativní péče znamená péči o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba, zaznamenalo 47 respondentů (94 %). Zbývající 3 respondenti (6 %) si pod pojmem paliativní péče představují péči o nemocné s nádorovým onemocněním.

60

Otázka č. 6: Myslíte si, že je nezdravotnická populace dobře informovaná o problematice umírání? a) Ano b) Ne 50 44


40 35 30 25

ano

20

ne

15 10

6

5 0 ano ne informovanost laické veřejnosti

Graf 25: Informovanost laické veřejnosti

Většina zdravotníků, a to 44 (88 %) si myslí, že laická veřejnost není dostatečně informovaná o problematice umírání. Opačného názoru je pouze 6 respondentů (12 %).

61

Otázka č. 7: Myslíte si, že jste během studia dostatečně připravovaní na tuto etapu života? a) Ano b) Ne 45 39


35 30 25 ano

20 15

ne

11

10 5 0 ano

ne příprava během studia

Graf 26: Příprava během studia

Z celkového počtu dotazovaných si 39 zdravotních sester (78 %) myslí, že příprava na tuto etapu života je během studia nedostačující. Opačného názoru je 11 respondentů (22 %).

62

Otázka č. 8: Znáte fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Ross? a) Ano b) Ne 40

37

absolutní četnost

35 30 25 20

ano 13

15

ne

10 5 0 ano

ne fáze umírání 2a

Graf 27: Fáze umírání 2a

37 dotazovaných (74 %) uvádí, že zná fáze umírání dle Elisabeth Kübler-Ross. Zbývajících 13 respondentů (26 %) tyto fáze nezná. K této otázce se vztahuje následující otázka č. 9.

63

Otázka č. 9: Pokud ano, vyberte správnou odpověď a) Deprivace, hněv/agrese, negace, smlouvání, smíření b) Popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření

absolutní četnost

c) Popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání 35 30 25 20 15 10 5 0

32

4

1

deprivace, hněv, negace, smlouvání, smíření popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření popírání, hněv, deprivace, deprese, smlouvání

fáze umírání 2b

Graf 28: Fáze umírání 2b

Z celkového počtu 37 dotazovaných, jež uvedli, že znají fáze umírání dle E.K.R., správnou odpověď uvedlo 32 respondentů (86,5 %), 4 respondenti (10,8 %) uvedli za správnou odpověď fáze popírání, hněv, deprivace, deprese a smlouvání. Zbývající jeden respondent (2,7 %) považuje za správné fáze deprivace, hněv, negace, smlouvání a smíření.

64

Otázka č. 10: Měl by pacient dle Vašeho názoru dostat pravdivé informace o svém zdravotním stavu? a) Ano b) Spíše ano c) Spíše ne d) Ne 35 29

absolutní četnost

30 25 20

19

ano spíše ano

15

spíše ne 10

ne

5

2 0

0 ano

spíše ano spíše ne informace o zdravotním stavu 2

ne

Graf 29: Informace o zdravotním stavu 2

Ze všech 50 respondentů si 29 (58 %) myslí, že by pacient spíš měl dostávat pravdivé informace a 19 respondentů (38 %) se domnívá, že by pacient měl dostat pravdivé informace o svém zdravotním stavu. Zbývající 2 respondenti (4 %) uvádějí, že by pacienti spíše neměli dostávat pravdivé informace o svém zdravotním stavu.

65

Otázka č. 11: Kde si myslíte, že je pro nemocného lepší strávit poslední úsek cesty? a) Standardní oddělení nemocnice b) Paliativní zařízení

absolutní četnost

c) Domácí prostředí 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

46

standardní oddělení nemocnice paliativní zařízení



3

1



místo úmrtí 2

Graf 30: Místo úmrtí 2

Téměř většina, 46 (92 %) dotazovaných si myslí, že by pro pacienta bylo nejlepší úmrtí v domácím prostředí, 3 respondenti (6 %) uvádí paliativní zařízení. Pouze jeden dotazovaný (2 %) se domnívá, že by pro umírajícího pacienta bylo nejlepší zemřít na standardním oddělení nemocnice.

66

Otázka č. 12: Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v nemocnici? a) Ano b) Ne 40

37

absolutní četnost

35 30 25 20

ano 13

15

ne

10 5 0 ano

ne umírající v nemocnici 2

Graf 31: Umírající v nemocnici 2

S blízkým umírajícím v nemocnici se setkalo 37 (74 %) respondentů, zbývajících 13 (26 %) se s blízkým umírajícím v nemocnici nesetkalo. K této otázce se vztahuje otázka číslo 13 a 14.

67

Otázka č. 13: Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? a) Stejně, jako když umře jiný člověk b) Bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí c) Bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života

absolutní četnost

d) Beru to jako součást života 18 16 14 12 10 8 6 4 2 0

16 12 8

stejně, jako když umře jiný člověk bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí

1

bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života beru to jako součást života

vnímání skutečnosti 2a

Graf 32: Vnímání skutečnosti 2a

Z celkového počtu 37 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím v nemocnici, jich 16 (43,3 %) odpovědělo, že tato situace pro ně byla nepříjemná, ale umírajícímu byla poskytnuta péče až do konce života. 12 respondentů (32,4 %) udává, že to bylo horší, než kdyby pacient zemřel v domácím prostředí a 8 respondentů (21,6 %) tuto situaci bere jako součást života. Jediný respondent (2,7 %) uvádí, že tuto skutečnost vnímá stejně, jako když zemře jiný člověk.

68

Otázka č. 14: Jaké pocity jste prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Smutek, zlost c) Smutek, úleva 20

18


16 14 11

12 10

smutek, deprese

8

8

smutek, zlost

6

smutek, úleva


smutek, zlost pocity 2a

smutek, úleva

Graf 33: Pocity 2a

Z celkového počtu 37 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím, jich 18 (48,6 %) pociťovalo smutek a deprese, 11 respondentů (29,8 %) udává smutek a úlevu. Smutek a zlost uvedlo 8 respondentů (21,6 %).

69

Otázka č. 15: Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v domácím prostředí? a) Ano b) Ne 35

31

absolutní četnost

30 25 20

19 ano

15

ne 10 5 0 ano ne umírající v domácím prostředí 2

Graf 34: Umírající v domácím prostředí 2

S blízkým umírajícím v domácím prostředí se nesetkalo 31 dotazovaných (62 %), zbývajících 19 respondentů (38 %) se s blízkým umírajícím doma setkalo. K otázce číslo 15 se vztahují otázky 16 a 17

70

Otázka č. 16: Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? a) Myslím si, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici b) Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější

absolutní četnost

c) Jsem rád/a, že jsme s ním mohli strávit poslední dny života 16 14 12 10 8 6 4 2 0

14

4 1

myslím si, že by bylo lepší, kdyby zemřel v nemocnici bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější jsem rád/a, že jsme s ním mohli strávit poslední dny života

vnímání skutečnosti 2b

Graf 35: Vnímání skutečnosti 2b

Z celkového počtu 19 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí, 14 (73,7 %) respondentů je rádo, že mohli poslední dny strávit s umírajícím. Pro 4 respondenty (21 %) to bylo nepříjemné, ale myslí si, že odchod z domácího prostředí je pro umírajícího příznivější. Jeden respondent (5,3 %) se domnívá, že by bylo lepší pro umírajícího, kdyby umřel v nemocnici.

71

Otázka č. 17: Jaké pocity jste prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Smutek, úleva

absolutní četnost

c) Smutek, pocity viny 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0

8

8

3 smutek, deprese smutek, úleva smutek, pocity viny

pocity 2b

Graf 36: Pocity 2b

Z celkového počtu 19 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí, 8 (42,1%) respondentů udává, že prožívali smutek a depresi, stejný počet respondentů udává smutek a úlevu. Smutek a pocity viny uvádějí 3 respondenti (15,8 %), kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí.

72

Otázka č. 18: Setkal/a jste se někdy s umírajícím pacientem? a) Ano b) Ne 60

absolutní četnost

50

49

40 30

ano ne

20 10 1 0 ano

ne umírající pacient 2

Graf 37: Umírající pacient 2

S umírajícím pacientem se setkalo 49 respondentů (98 %), pouze jeden respondent (2 %) se s umírajícím pacientem nesetkal. K této otázce se vztahují otázky číslo 19 a 20.

73

Otázka č. 19: Jak jste tuto skutečnost vnímal/a? a) Stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk b) Je to pro mě velmi těžká situace

absolutní četnost

c) Beru to jako součást života 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

39

stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk 8 2

je to pro mě velmi těžká situace beru to jako součást života

stejně, jako je to pro mě beru to jako kdyby mi velmi těžká součást života umřel blízký situace člověk vnímání skutečnosti 2c

Graf 38: Vnímání skutečnosti 2c

Z celkového počtu 49 dotazovaných, kteří se setkali s umírajícím pacientem, 39 (79,6 %) tuto skutečnost bere jako součást života, 8 dotazovaných (16,3 %) tuto situaci prožívá jako velmi těžkou. Zbývající 2 respondenti (4,1 %) vnímá úmrtí pacienta stejně, jako kdyby jim umřel blízký člověk.

74

Otázka č. 20: Jaké pocity jste prožíval/a? a) Smutek, deprese b) Radost c) Úleva 30

absolutní četnost

25

25

24

20 smutek, deprese

15

radost 10

úleva


radost pocity 2c

úleva

Graf 39: Pocity 2c

Z celkového počtu 49 respondentů, kteří se setkali s umírajícím pacientem, 25 (51 %) dotazovaných pociťovalo úlevu, smutek a depresi uvádí 24 respondentů (49 %). Radost nepociťoval žádný z respondentů.

75

Otázka č. 21: Jak zvládáte tuto zátěžovou situaci? a) Vyhledávám odbornou pomoc b) Soustředím se na duševní hygienu c) Nijak to neřeším 30

26 24

absolutní četnost

25 20 15

vyhledávám odbornou pomoc

10

soustředím se na duševní hygienu

5

nijak to neřeším

0 0 vyhledávám soustředím se nijak to odbornou na duševní neřeším pomoc hygienu zvládání situace 2

Graf 40:Zvládání situace 2

Zátěžovou situaci spojenou s umíráním a smrtí 26 respondentů (52 %) nijak neřeší, 24 dotazovaných (48 %) se soustředí na duševní hygienu. Odbornou pomoc nevyhledává žádný z respondentů.

76

3.6 Diskuze Cílem číslo jedna mé bakalářské práce bylo zmapovat rozdíl, jak se s úmrtím vyrovnává zdravotnická populace a jak nezdravotnická populace. Hypotéza č. 1: Myslím si, že 70 % zdravotnické populace cítí smutek a úlevu a 60 % nezdravotnické populace cítí smutek a deprese u člena rodiny, jenž zemřel v nemocnici. K této hypotéze se vztahují otázky číslo 10 a 12 z dotazníku pro laickou veřejnost a otázky číslo 12 a 14 z dotazníku pro zdravotníky. Tabulka 1: Pocity zdravotnické a nezdravotnické populace

NEZDRAVOTNÍCI Pocity

ZDRAVOTNÍCI

n

%

n

%

Smutek, deprese

13

41,9

18

48,7

Smutek, zlost

6

19,4

8

21,6

Smutek, úleva

12

38,7

11

29,7

Celkem

31

100

37

100

Tato hypotéze se nepotvrdila Z celkového počtu 31 respondentů (100 %) z řad laické veřejnosti, jež se setkala s blízkým umírajícím v nemocnici, 13 (41,9 %) prožívalo smutek a depresi, 12 respondentů (38,7 %) prožívalo pocity jako je smutek a úleva. Zbývajících 6 respondentů (19,4 %) uvádí pocity jako je smutek a zlost. Z řad zdravotnické populace se setkalo s blízkým umírajícím v nemocnici 37 respondentů (100 %), 18 respondentů (48,7 %) uvedlo, že prožívali smutek a deprese, 11 dotazovaných (29,7 %) uvádí pocity jako je smutek a úleva. Posledních 8 respondentů (21,6 %) uvedlo, že pociťovali smutek a zlost Hypotéza č. 2: Myslím si, že 40 % zdravotnické populace, jež se setkala s blízkým umírajícím v domácím prostředí, pociťuje smutek a úlevu a 50 % nezdravotnické populace pociťuje smutek a úlevu. 77

K této hypotéze se vztahují otázky číslo 15 a 17 z dotazníkového šetření pro zdravotníky a otázky číslo 13 a 15 z dotazníkového šetření pro laickou veřejnost. Tabulka 2: Pocity zdravotnické a nezdravotnické populace NEZDRAVOTNÍCI

ZDRAVOTNÍCI

Pocity

n

%

n

%

Smutek, deprese

9

42,9

8

42,1

Smutek, úleva

10

47,6

8

42,1

Smutek, pocity viny

2

9,5

3

15,8

Celkem

21

100

19

100

Tato hypotéza se potvrdila Z celkového počtu 21 respondentů (100 %) z řad laické veřejnosti, kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí, 10 dotazovaných (47,6 %) udávalo, že prožívali smutek a úlevu, 9 respondentů (42,9 %) pociťovalo smutek a depresi. Smutek a pocity viny udávali pouze 2 respondenti (9,5 %). Z celkového počtu 19 zdravotníků (100 %), kteří se setkali s blízkým umírajícím jich 8 (42,1 %) prožívalo smutek a depresi, stejný počet respondentů prožívalo smutek a úlevu. Poslední 3 respondenti (15,8 %) prožívali smutek a pocity viny.

78

Druhým cílem bylo zmapovat rozdíl, jak na nezdravotnickou populaci působí úmrtí blízkého člena rodiny doma a jak ve zdravotnickém zařízení. Hypotéza č. 3: Myslím si, že 60 % nezdravotnické populace vnímá úmrtí blízkého člena rodiny v nemocnici hůř, než kdyby zemřel v domácím prostředí. K této hypotéze se vztahují otázky číslo 10 – 11 z dotazníkového šetření pro laickou veřejnost. Tabulka 3: Jak nezdravotnická populace vnímá umírání blízkého člena v nemocnici UMÍRÁNÍ V NEMOCNICI Vnímání skutečnosti

n

%

Stejně, jako když umře jiný člověk

6

19,35

Bylo to horší, než kdyby zemřel doma

19

61,30

Bylo to nepříjemné, byla mu poskytnuta péče až do

6

19,35

Beru to jako součást života

0

0

Celkem

31

100

konce života

Tato hypotéza se potvrdila Z celkového počtu 31 respondentů (100 %), kteří se setkali s blízkým umírajícím v nemocnici, 19 (61,3 %) uvádí, že tato situace pro ně byla horší, než kdyby zemřel v domácím prostředí. 6 respondentů (19,35 %) tuto skutečnost vnímá, že to bylo nepříjemné, umírajícímu byla poskytnuta péče až do konce života. Stejný počet respondentů uvádí, že tuto situaci vnímá stejně, jako kdyby zemřel jiný člověk. Hypotéza č. 4: Domnívám se, že 75 % nezdravotnické populace, jež se setkala s blízkým umírajícím v domácím prostředí, je ráda, že s ním mohla strávit poslední dny života. K této hypotéze se vztahují otázky číslo 13 – 14.

79

Tabulka 4: Jak nezdrav. populace vnímá umírání blízkého člena doma UMÍRÁNÍ DOMA Vnímání skutečnosti

n

%

Myslím, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici

1

5,3

Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod

4

21

Jsem rád/a, že jsme s ním mohli strávit poslední dny

14

73,7

Celkem

19

100

z domácího prostředí je příznivější

Tato hypotéza se potvrdila Z tabulky vyplývá, že z celkového počtu 19 respondentů, kteří se setkali s blízkým umírajícím v domácím prostředí, 14 (73,7 %) je rádo, že mohlo s umírajícím strávit poslední dny života. Další 4 respondenti (21 %) si myslí, že to bylo nepříjemné, ale odchod z domácího prostředí je pro umírajícího příznivější. Jeden respondent (5,3 %) se domnívá, že by pro umírajícího bylo lepší, kdyby zemřel v nemocnici.

80

Třetím cílem bylo zjistit, jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta Hypotéza č. 5: Domnívám se, že 80 % zdravotníků, kteří se setkali s umírajícím pacientem tuto skutečnost bere, jako součást života. K této hypotéze se vztahují otázky číslo 18 a 19. Tabulka 5: Jak zdravotník vnímá umírání pacienta ÚMRTÍ PACIENTA Vnímání skutečnosti

n

%

Stejně, jako kdyby mi zemřel blízký člověk

2

4,1

Je to pro mě velmi těžká situace

8

16,3

Beru to jako součást života

39

79,6

49

100

celkem

Tato hypotéza se potvrdila Z této tabulky vyplývá, že z celkového počtu 49 respondentů (100 %), kteří se setkali s umírajícím pacientem, 39 (79,6 %) tuto skutečnost vnímá jako součást života. Úmrtí pacienta jako těžkou situaci prožívá 8 respondentů (16,3 %), zbývající 2 respondenti (4,1 %) vnímají úmrtí pacienta stejně, jako kdyby jim zemřel blízký člen rodiny. Mnou stanovené cíle jsem splnila. Z mého výzkumu vyšlo, že zdravotnická populace prožívá smutek a úlevu, když jim zemře blízký člen rodiny. Nezdravotnická populace prožívá smutek a depresi. Myslím si, že zdravotnická populace se s úmrtím blízkého člena rodiny vyrovnává lépe, než nezdravotnická a to z důvodu, že se s touto problematikou setkávají při výkonu svého povolání. Nezdravotnická populace vnímá úmrtí blízkého člena rodiny v nemocnici hůř, než kdyby zemřel v domácím prostředí. V této chvíli prožívají nejčastěji smutek a depresi. Pokud se nezdravotnická populace setká s blízkým umírajícím v domácím prostředí, je ráda, že s ním mohla strávit poslední dny života. V této době se setkávají s pocity, jako je smutek a úleva. Z toho plyne, že pro laickou veřejnost je jednodušší se vyrovnat s úmrtím, pokud nemocný

81

zemřel v domácím prostředí. Zdravotníci, kteří se setkali s umírajícím pacientem, berou tuto skutečnost jako součást života. Z výzkumu Chmelařové (2012) vyplývá, že budoucí všeobecné sestry si myslí, že by bylo nejlepší pro umírajícího pacienta, aby své poslední dny života strávil v domácím prostředí. Umírání a smrt vnímají, jako přirozený proces a koloběh života. Z výzkumu Mikudimové (2008) vyplývá, že by si většina zdravotníků přála, aby jejich blízký zemřel v domácím prostředí. Zdravotníci proces umírání berou jako součást života a myslí si, že své vědomosti a zkušenosti nezískali na základě studia, ale až při výkonu svého povolání.

3.7 Návrh řešení a doporučení pro praxi Na základě výsledků výzkumu si myslím, že by zdravotnická populace měla být lépe připravovaná během praxe na problematiku spojenou s umíráním a smrtí. Spousta z nás neví, jak se k takovým pacientům zachovat. Proto se domnívám, že by bylo vhodné zapojit během studia na VOŠ a VŠ praxi v zařízeních paliativní péče. Studenti by se zapojili do péče o umírajícího klienta, naučili by se s ním komunikovat, pochopili by jejich chování a prožívání. Následně by se zapojili na péči o mrtvé tělo. Laická veřejnost má o této problematice velmi malé podvědomí. Domnívám se, že spousta lidí z řad veřejnosti neví, že by se mohli podílet na péči o umírající pacienty a to jako dobrovolníci v paliativních zařízeních. Tato zkušenost by pomohla k pochopení chování a prožívání umírajících. Lidé by se naučili vnímat smrt jako součást života a třeba by se s postupem času odboural institucionální model umírání. V dnešní době běží v české televizi pořad Život se smrtí. Jedná se o dokumentární seriál, ve kterém je zúčastněno 7 lidí, kteří v průběhu dvanácti měsíců bojovali se smrtelnou nemocí. Jsou zde znázorněny fáze onemocnění a fáze života. Takových dokumentů by mělo být víc. Měly by se pořádat i různé semináře, jak pro laickou, tak i pro odbornou veřejnost.

82

4 Závěr Umírání a smrt je v České republice téma stále tabuizované. Spousta lidí se nechce o této problematice bavit a ani na ni myslet. Ze samotného umírání lidé strach nemají. Mají však strach, že budou trpět bolestí, budou osamoceni a odloučeni od všeho a všech, jež měli rádi. Proto by tu měl být zdravotnický personál, který těmto pacientům poskytne laskavý a ohleduplný přístup, pochopí jejich obavy, pocity a chování. Jak jsem se v praxi sama setkala, spousta zdravotnického personálu neví, jak se k těmto nemocným má chovat a jak s nimi komunikovat. Sestry se často vymlouvají, že mají moc práce a moc papírování. Dle mého názoru mají jenom strach strávit s takovým pacientem pár chvil a radši se těmto situacím vyhýbají. To znamená, že pacient umírá sám za bílou plentou a o laskavém přístupu nemůže být ani řeč. Proč se ale této problematice tolik vyhýbáme a odstrkujeme ji? Umírání a smrt je přirozený koloběh života. Každý z nás se narodil a jednou taky zemře. Nikdy nevíme kdy a jakým způsobem. Jediné co víme je, že to prostě přijde. V minulosti byl domácí model umírání. Těžce nemocný člen rodiny byl doma a docházel za ním lékař. Každý jedinec z členů rodiny se podílel na péči o nemocného příbuzného. Prováděly se různé rituály, scházeli se příbuzní a lidé z blízkého sousedství, aby se mohli s umírajícím naposledy rozloučit. Nemocný neumíral sám a opuštěn, jak je tomu dnes, ale byl obklopen rodinou a lidmi, které měl rád. Následně se i o tělo zemřelého postarala rodina. Poskytovala péči nemocnému v průběhu celé jeho dlouhé poslední cesty. V dnešní době se setkáváme s institucionálním modelem umírání. Lidé často umírají sami a opuštěni za bílou plentou. Napomáhá tomu strach ostatních starat se o nemocného, strach z toho, že bude trpět nesnesitelnými bolestmi a v domácím prostředí mu nebude poskytnuta taková péče, jako ve zdravotnickém zařízení. Pečující rodina má strach z toho, že nedokáže nemocnému poskytnout takovou péči, kterou by potřeboval. V dnešní době je spousta možností. Existují agentury domácí péče, mobilní hospice a péče v domácím prostředí je tedy kvalitní. Nemocný nemusí ležet v nemocnici, může být doma, a přesto se mu dostane odborné a kvalifikované péče. Až 80 % pacientů dnes umírá v nemocnicích a různých institucích. Lékaři se shodují, že umírající pacient nebyl nikdy tak sám, jako v dnešní době. V souvislosti s umíráním se řeší spousta etických otázek, jako je třeba poskytnout či neposkytnout nemocnému léky, které jsou dvojího efektu. Tyhle otázky jsou na zvážení 83

lékařského a ošetřujícího týmu a pacienta. Potřeby a možnosti léčby, jež uvádí pacient, se často neshodují s tím, co by chtěla jeho rodina. Pacient je ten, kdo by se měl podílet na své léčbě a otázkách s ní spojené. Dalším velkým dilematem jsou žádosti o ukončení života. V České republice je eutanazie zákonem zakázaná. Spousta nemocných, kteří jsou na sklonku svého života, prosí lékaře, aby jim pomohli ukončit jejich život. Lékaři však nemůžou, většina z nich eutanazii neuznává a nesouhlasí s ní. Argumentují tím, že se zavázali k tomu, že budou o nemocné pečovat tak, aby netrpěli bolestí a ne, že jim pomůžou ke smrti. Často se ale potom ve zdravotnickém zařízení setkáváme s dystanázií. Podle mého názoru má každý člověk právo na to, aby se rozhodl, zda chce ve svém utrpení pokračovat. Nemocní často mluví o utrpení a ne o životě. Já jsem pro to, aby se eutanazie v České republice zlegalizovala. Samozřejmě je zde spousta odpůrců a morálních zastánců. Myslím si, že člověk, který je na smrtelné posteli, už se neraduje z dní, které na tomto světě může strávit a opravdu trpí nějakými symptomy, které nelze medicínsky zvládnout, měl by mít možnost rozhodnout se, zda chce z tohoto světa odejít. Měla by být stanovena nějaká komise, která by posoudila zdravotní stav pacienta a zda je vhodný k tomu, aby u něj byla vykonaná eutanazie. Eutanazie by měla být prováděna u pacientů, kteří by na základě svého onemocnění a vážného zdravotního stavu do půl roku zemřeli. Mohla by být stanovena skupina lékařů, kterým by z morálního hlediska nevadilo vykonávat eutanazii. Neměla by to být povinnost pro každého z řad lékařů. Jak jsem se již zmínila, spousta lékařů s aktem eutanazie nesouhlasí. Proč ale není povolena eutanazie, když je v České republice povolena interrupce? Interrupce je přeci formou eutanazie. Někdo rozhodne, zda nenarozené dítě má nebo nemá právo na život. V dnešní době, kdy je spousta párů, které nemohou mít své vlastní miminko, by si aspoň takové dítě mohly adoptovat. S problematikou umírání a smrti je spojena spousta nevyřešených otázek. Zdravotnický personál během studia není na tuto etapu života dostatečně připravován a laická veřejnost se těmto situacím straní.

84

Seznam použité literatury 1. BLUMENTHAL-BARBY. K. a kol. Kapitoly z thanatologie. Praha 1: Avicenum, zdravotnické nakladatelství, 1987. ISBN 08-052-87. 2. British Journal of Nursing: Management of death rattle at end of life. Dulwich Road, London SE24 0PB: MA Healthcare Ltd., 2013, roč. 22, č. 2. ISSN 09660461. 3. Ekrfoundation. In: EKR biohraphy [online]. 2014 [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.ekrfoundation.org/bio/elisabeth-kubler-ross-biography/ 4. HAŠKOVCOVÁ, H. Lékařská etika. 3. vyd. Praha: Galén, s.r.o., 2002. ISBN 8072621327. 5. HAŠKOVCOVÁ, H. Thanatologie: Nauka o umírání a smrti. Praha 5: Galén, 2000. ISBN 80-7262-034-7. 6. CHMELAŘOVÁ, I. Poslední dny života očima budoucích všeobecných sester [online]. 2012 [cit. 2014-04-15]. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava, Vedoucí práce . Dostupné z: http://theses.cz/id/kctzlv/. 7. KALVACH, Z. Manuál paliativní péče o umírající pacenty: Pomoc při rozhodování v paliativní nejistotě. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80904516-4-3. 8. KOŘENEK, J. Lékařská etika. 2. vyd. Praha 10: Triton, s.r.o., 2004. ISBN 807254-538-8. 9. KÜBLER-ROSS, E. O umírání a smrti. Trutnov: Arica, 1993. ISBN 80-9001346-5. 10. KÜBLER-ROSS, E. On Death and Dying. 866 Third Avenue, New York, N.Y. 10022: Collier Macmillan Canada, Ltd., 1970. ISBN 69-11789. 11. KÜBLER - ROSS, E. Světlo na konci tunelu: Úvahy o životě a umírání. Brno: Jota, 2012. ISBN 978-80-7462-145-1. 12. MALÍKOVÁ, E. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2011. ISBN 978-80-247-3148-3. 13. MARKOVÁ, M. Sestra a pacient v paliativní péči. Praha 7: Grada Publishing a.s., 2010. ISBN 9788024731711. 14. MIKUDIMOVÁ, P. Lidská důstojnost a umírání [online]. 2008 [cit. 2014-0415]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Lékařská fakulta. Vedoucí práce Olga Černá. Dostupné z: http://theses.cz/id/8e94se/. 85

15. MISCONIOVÁ, B. Péče o umírající: hospicová péče. Praha: Národní centrum domácí péče. (ISBN neuvedeno). 16. O'CONNOR, M., ARANDA, S. Paliativní péče- pro sestry všech oborů. Praha 7: Grada Publishing, 2005. ISBN 80-247-1295-4. 17. PTÁČEK, R., BARTŮNĚK, P. Eutanazie - pro a proti. Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2012, s. 22. ISBN 978-80-247-4659-3. 18. SCHULER, M., OSTER, P. Geriatrie od A do Z pro sestry. Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2010. ISBN 978-80-247-3013-4. 19. SLÁMA, O., KABELKA, L., VORLÍČEK, J. Paliativní medicína pro praxi. Praha 5: Galén, 2007. ISBN 978-80-7262-505-5. 20. SVATOŠOVÁ, M. Hospice a umění doprovázet. 6. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-7195-307-4. 21. TRACHTOVÁ, E. a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů v Brně, 2008. ISBN 80-7013-324-4. 22. VORLÍČEK, J., ADAM, Z. a kol. Paliativní medicína. Praha 7: Grada Publishing, 1998. ISBN 80-7169-437-1.

86

Seznam grafů Graf 1: Pohlaví 1 ............................................................................................................. 37 Graf 2: Věk 1 .................................................................................................................. 38 Graf 3: Vzdělání 1........................................................................................................... 39 Graf 4: Paliativní péče 1 ................................................................................................. 40 Graf 5: Informovanost zdravotníků ................................................................................ 41 Graf 6: Fáze umírání 1a .................................................................................................. 42 Graf 7: Fáze umírání 1b .................................................................................................. 43 Graf 8: Informace o zdravotním stavu 1 ......................................................................... 44 Graf 9: Místo úmrtí 1 ...................................................................................................... 45 Graf 10: Umírání v nemocnici 1 ..................................................................................... 46 Graf 11: vnímání skutečnosti 1a ..................................................................................... 47 Graf 12: Pocity 1a ........................................................................................................... 48 Graf 13: Umírání v domácím prostředí........................................................................... 49 Graf 14: Vnímání skutečnosti 1b .................................................................................... 50 Graf 15: Pocity 1b ........................................................................................................... 51 Graf 16: Umírající pacient .............................................................................................. 52 Graf 17: Vnímání skutečnosti 1c .................................................................................... 53 Graf 18: Pocity 1c ........................................................................................................... 54 Graf 19: Zátěžová situace 1 ............................................................................................ 55 Graf 20: Pohlaví 2 ........................................................................................................... 56 Graf 21: Věk 2 ................................................................................................................ 57 Graf 22: Vzdělání 2......................................................................................................... 58 Graf 23: Pracoviště ......................................................................................................... 59 Graf 24: Paliativní péče 2 ............................................................................................... 60 Graf 25: Informovanost laické veřejnosti ....................................................................... 61 Graf 26: Příprava během studia ...................................................................................... 62 Graf 27: Fáze umírání 2a ................................................................................................ 63 Graf 28: Fáze umírání 2b ................................................................................................ 64 Graf 29: Informace o zdravotním stavu 2 ....................................................................... 65 Graf 30: Místo úmrtí 2 .................................................................................................... 66 Graf 31: Umírající v nemocnici 2 ................................................................................... 67 Graf 32: Vnímání skutečnosti 2a .................................................................................... 68 87

Graf 33: Pocity 2a ........................................................................................................... 69 Graf 34: Umírající v domácím prostředí 2...................................................................... 70 Graf 35: Vnímání skutečnosti 2b .................................................................................... 71 Graf 36: Pocity 2b ........................................................................................................... 72 Graf 37: Umírající pacient 2 ........................................................................................... 73 Graf 38: Vnímání skutečnosti 2c .................................................................................... 74 Graf 39: Pocity 2c ........................................................................................................... 75 Graf 40:Zvládání situace 2 .............................................................................................. 76

88

Seznam tabulek Tabulka 1: Pocity zdravotnické a nezdravotnické populace ........................................... 77 Tabulka 2: Pocity zdravotnické a nezdravotnické populace ........................................... 78 Tabulka 3: Jak nezdravotnická populace vnímá umírání blízkého člena v nemocnici ... 79 Tabulka 4: Jak nezdrav. populace vnímá umírání blízkého člena doma ........................ 80 Tabulka 5: Jak zdravotník vnímá umírání pacienta ........................................................ 81

89

Seznam obrázků Obrázek 1: Maslowova pyramida potřeb ........................................................................ 93

90

Seznam příloh Příloha č. 1- schválená žádost o dotazníkovém šetření Nemocnice Třebíč

91

Příloha č. 2- schválená žádost o dotazníkovém šetření AZDP

92

Příloha č. 3- Maslowova pyramida potřeb

Obrázek 1: Maslowova pyramida potřeb

Dostupné z: http://halek.info/www/prezentace/marketing-prednasky5/mprp5print.php?projection&l=05

93

Příloha č. 4- Dotazníkové šetření- laická veřejnost Dobrý den, jmenuji se Kamila Kopečková a jsem studentkou 3. ročníku oboru Všeobecná sestra na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Přicházím k Vám s prosbou o vyplnění dotazníku, který je anonymní a informace budou sloužit jako podklad k mé bakalářské práci na téma: „Problematika umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení.“ Záměrem tohoto výzkumu je zjistit, jak se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace, jak působí na nezdravotnickou populaci úmrtí člena rodiny doma a jak ve zdravotnickém zařízení a jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta. Dotazník obsahuje 19 otázek. Pokud není uvedeno jinak, zaškrtněte pouze jednu odpověď. Čtěte prosím pozorně. Děkuji Vám za spolupráci a čas strávený nad tímto dotazníkem.

1. Jaké je Vaše pohlaví? o Žena o Muž 2. Kolik je Vám let? o 18 – 27 o 28 – 37 o 38 – 47 o 48 – 57 o 57 a více 3. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? o Základní o SOŠ o VOŠ o VŠ 4. Co si představujete pod pojmem paliativní péče? 94

o Péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba o Péče o nemocné s nádorovým onemocněním o Péče o děti s vrozenou vývojovou vadou 5. Myslíte si, že je zdravotnická populace dobře informovaná o problematice umírání? o Ano o Ne 6. Znáte fáze umírání dle Elisabeth Kübler- Ross? o Ano o Ne 7. Pokud ano, vyberte správnou odpověď. o Deprivace, hněv/agrese, negace, smlouvání, smíření o Popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření o Popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání 8. Měl by pacient dle Vašeho názoru dostat pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu? o Ano o Spíše ano o Spíše ne o Ne 9. Kde si myslíte, že je lepší pro nemocného strávit poslední úsek cesty? o Standardní odd. nemocnice o Paliativní zařízení (hospice, …) o Domácí prostředí 10. Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v nemocnici? o Ano o Ne 11. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? o Stejně, jako když umře jiný člověk o Bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí o Bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života o Beru to jako součást života 12. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese 95

o Smutek, zlost o Smutek, úleva 13. Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v domácím prostředí? o Ano o Ne 14. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a o Myslím si, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici o Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější o Jsem rád/a, mohli jsme s ním strávit poslední dny života 15. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese o Smutek, úleva o Smutek, pocity viny 16. Setkal/a jste se s umírajícím pacientem? o Ano o Ne 17. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? o Stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk o Je to pro mě velmi těžká situace o Beru to jako součást života 18. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese o Radost o Úleva 19. Jak zvládáte tuto zátěžovou situaci? o Vyhledávám odbornou pomoc o Soustředím se na duševní hygienu o Nijak to neřeším

96

Příloha č. 5- dotazníkové šetření- zdravotníci Dobrý den, jmenuji se Kamila Kopečková a jsem studentkou 3. ročníku oboru Všeobecná sestra na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Přicházím k Vám s prosbou o vyplnění dotazníku, který je anonymní a informace budou sloužit jako podklad k mé bakalářské práci na téma: „Problematika umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení.“ Záměrem tohoto výzkumu je zjistit, jak se s úmrtím vyrovnává zdravotnická a nezdravotnická populace, jak působí na nezdravotnickou populaci úmrtí člena rodiny doma a jak ve zdravotnickém zařízení a jak na zdravotnickou populaci působí úmrtí pacienta. Dotazník obsahuje 21 otázek. Pokud není uvedeno jinak, zaškrtněte pouze jednu odpověď. Čtěte prosím pozorně. Děkuji Vám za spolupráci a čas strávený nad tímto dotazníkem.

1. Jaké je vaše pohlaví? o Žena o Muž 2. Kolik je Vám let? o 18 – 27 o 28 – 37 o 38 – 47 o 48 – 57 o 58 a více 3. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání o SOŠ o VOŠ o VŠ 4. Místo vašeho pracoviště o Standardní lůžkové odd. 97

o Paliativní péče o Domácí péče 5. Co si představujete pod pojmem paliativní péče? o Péče o nevyléčitelně nemocné, kde selhala kauzální léčba o Péče o nemocné s nádorovým onemocněním o Péče o děti s vrozenou vývojovou vadou 6. Myslíte si, že je nezdravotnická populace dobře informovaná o problematice umírání? o Ano o Ne 7. Myslíte si, že jste během studia dostatečně připravováni na tuto etapu života? o Ano o Ne 8. Znáte fáze umírání dle Elisabeth Kübler - Ross? o Ano o Ne 9. Pokud ano, vyberte správnou odpověď o Deprivace, hněv/agrese, negace, smlouvání, smíření o Popírání, hněv/agrese, smlouvání, deprese, smíření o Popírání, hněv/agrese, deprivace, deprese, smlouvání 10. Měl by pacient dle Vašeho názoru dostat pravdivé informace o svém vážném zdravotním stavu? o Ano o Spíše ano o Spíše ne o Ne 11. Kde si myslíte, že je pro nemocného lepší strávit poslední úsek cesty? o Standardní odd. nemocnice o Paliativní zařízení o Domácí prostředí 12. Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v nemocnici? o Ano o Ne 13. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a 98

o Stejně, jako když umře jiný člověk o Bylo to horší, než kdyby umřel v domácím prostředí o Bylo to nepříjemné, ale byla mu poskytnuta péče až do konce života o Beru to jako součást života 14. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese o Smutek, zlost o Smutek, úleva 15. Setkal/a jste se někdy s blízkým umírajícím v domácím prostředí? o Ano o Ne 16. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a o Myslím si, že by bylo lepší, kdyby umřel v nemocnici o Bylo to nepříjemné, ale myslím si, že odchod z domácího prostředí je příznivější o Jsem rád/a, mohli jsme s ním strávit poslední dny života 17. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese o Smutek, úleva o Smutek, pocity viny 18. Setkal/a jste se s umírajícím pacientem? o Ano o Ne 19. Pokud ano, jak jste tuto skutečnost vnímal/a? o Stejně, jako kdyby mi umřel blízký člověk o Je to pro mě velmi těžká situace o Beru to jako součást života 20. Jaké pocity jste prožíval/a? o Smutek, deprese o Radost o úleva 21. Jak zvládáte tuto zátěžovou situaci? o Vyhledávám odbornou pomoc o Soustředím se na duševní hygienu 99

o Nijak to neřeším

100

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Poslední dny života umírajícího doma nebo ve zdravotnickém zařízení

Recommend Documents