Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin

Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

prof. Ing. Vojtěch Řezníček, CSc.

Jana Sedláková

Brno 2011

Mendelova univerzita v Brně Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin

Agronomická fakulta 2010/2011

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce:

Jana Sedláková

Studijní program:

Zemědělská specializace

Obor:

Agroekologie

Název tématu:

Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů

Rozsah práce:

30-35stran, 3grafy a 8-10 fotodokumentace

Zásady pro vypracování:

1. Cílem práce je stanovení postupu výroby výsadbového materiálu jednotlivých ovocných druhů. U vybraného souboru druhů a odrůd zpracujte: technologický postup a rozsah ploch využitých pro pěstování. 2. Věnujte pozornost historii a tradici pěstování ovocných druhů v této oblasti. Charakterizujte postup, který je tradičně využíván při dopěstování ovocných stromků. Při zpracování shodnoťte náročnost agrotechniky a dobu pěstování. 3. Vypracujte metodiku, podle které budete postupovat a stanovte podkladový materiál, který využijete při řešení této práce. Vlastní hodnocení bude probíhat v ovocné školce Vanovice, Agrospol Kninice ad. 4. Bakalářská práce musí splňovat náležitosti odpovídající požadavkům studijního oddělení Agronomické fakulty (předepsaná struktura a obsah práce)

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….

Název: Výroba výsadbového materiálu ovocných druhů

ABSTRAKT Školkařská výroba v oblasti Vanovic má dlouholetou historii a tradici. První ovocné školky tady byly založeny panem Vlkem v roce 1860. Mnohé okolní obce prosluly výsadbou ovocných sadů. Ovocná školka Vanovice vyrábí vegetativně množené podnože, dnes už jen pro svou vlastní potřebu, typu J-TE-H velmi slabě rostoucí a typu MM 106 středně rostoucí. Vypěstování ovocného stromku do fáze expedice trvá 3 roky. Výroba spočívá v zimním roubování jabloní v počtu 23 000 kusů, třešní a višní v počtu 5 150 kusů, rybízu v počtu 5 340 kusů, angreštu v počtu 3 000 kusů a v letním očkování hrušní v počtu 6 800 kusů, slivoní v počtu 16 200 kusů, broskvoní v počtu 2 830 kusů a meruněk v počtu 2 420 kusů. Po pěstitelské a zdravotní stránce provádí kontrolu ÚKZUZ a SRS.

Klíčová slova: ovocná školka, matečnice, podnož, odrůda, roub

Name: Production of Fruit Tree Seedling

ABSTRACT There is a long tradition of nursery production in the area around Vanovice. First nurseries were founded by Mr. Vlk in 1860. Many surrounding villages became well known for their planting of fruit trees. Fruit tree nursery in Vanovice produces vegetatively reproduced rootstocks, however for its own consumption nowadays, of J-TE-H type of small growth and of MM 106 type of average growth. It takes three years to grow a tree for sale. Their production is as follows: they graft 23,000 apple trees, 5,150 cherry trees, 5,340 pieces of currant trees and 3,000 gooseberry bushes. Moreover they bud 6,800 of pear trees, 16,200 of plum trees, 2,830 peach trees and 2,420 apricot trees during summer. The health and quality of the trees is checked by ÚKZUZ and SRS.

Key words: fruit tree nursery, stoolbed, rootstock, variety, grafter

OBSAH 1 ÚVOD

7

2 CÍL PRÁCE

8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED

9

3.1 Význam školkařské výroby

9

3.2 Produkce ovoce

10

3.3 Školkařská výroba v ČR

11

3.4 Historie a tradice pěstování ovocných druhů v oblasti (Vanovice)

12

3.5 Významné vanovické podnože

13

3.6 Rozmnožování ovocných dřevin

15

3.7 Způsob výroby podnoží v podnožové matečnici

18

3.8 Požadavky na vlastnosti rozmnožovacího materiálu

20

3.9 Podmínky výroby školkařského materiálu

21

3.9.1 Podmínky a postup při zakládání ovocné školky

22

3.9.2 Práce v prvním roce školky

23

3.9.3 Práce v roce po naštěpování – druhém

28

3.9.4 Práce ve třetím roce školky

30

4 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST

33

4.1 Obecná charakteristika Agrospol a.d. Knínice u Boskovic

33

4.2 Geologická, pedologická a klimatická charakteristika

34

4.2.1 Geologická charakteristika

34

4.2.2 Pedologická charakteristika

35

4.2.3 Klimatická charakteristika

35

4.2.4 Agrochemický rozbor půdy

36

4.3 Způsoby pěstování výsadbového materiálu – jádroviny

38

4.4 Způsoby pěstování výsadbového materiálu – peckoviny

39

4.5 Způsoby pěstování výsadbového materiálu – drobné ovoce

43

5 MATERIÁL A METODIKA

45

6 DOSAŽENÉ VÝSLEDKY

47

7 DISKUZE

49

8 ZÁVĚR

51

9 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY

53

10 PŘÍLOHY

54

1

ÚVOD

Oblast Malé Hané se svou nadmořskou výškou, klimatickými a půdními podmínkami dala vzniknout již před více než 150 lety počátkům školkařské výroby. Zemědělci z obcí Vanovic a Drválovic měli možnost zvýšit zisk ze svých pozemků výrobou a prodejem ovocných stromků (Tajovská, 2010). Zvláště v době první republiky to byl pro místní region velký přínos. O stromky byl zájem z širokého okolí, v počátcích se stromky pěstovaly na pláňatech. Úsloví „Otec sází zahradu pro syna“ bylo pravdivé, protože úrody se většinou dočkalo až další pokolení. Velkým pokrokem bylo pěstování na šlechtěných podnožích, ale až v poválečné době. Zakladatelem a velkovýrobcem ve Vanovicích byl pan Vlk, který pěstoval stromky na více jak 20 ha po několik generací. Dalšími drobnými pěstiteli byli bratři Šenkové – 1 ha, Oto Tajovský – asi 40 arů, Pan Lébiš – 20 arů, Kalabus – 40 arů, Dokoupil – 40 arů, Korbelovi – 20 arů. Způsob pěstování na pláňatech byl zdlouhavý a pracný, stromek byl ve školce 4 – 6 let, půda se připravovala ručním rytím do hloubky až 60 cm, aby se dostala ornice dospod a hlušina nahoru. Provádělo se mezištěpování, tzn. roubovala se vhodná kmenotvorná odrůda. I následné štěpování, okopávání a péče byly náročné. Pracovních sil bylo v té době dostatek. Nové postupy bylo nejvíce vidět u pana Vlka, i když mnozí raději nakupovali od drobnopěstitelů. Zkušenosti daly vzniknout Vanovickému myrobalánu. Svou nenáročností na pěstování v nezavlažovaných školkách, odolností proti chorobám „šarce“ i odolnosti vůči nízké teplotě se stal významným přínosem pro produkci modrých druhů peckovin v této oblasti (Tajovská, 2010). Soukromé školky existovaly do roku 1953, kdy bylo založeno JZD Vanovice. V roce 1974 se sloučilo JZD Vanovice a JZD Knínice u Boskovic. Po roce 1989 se JZD Knínice přejmenovává na ZD Malá Haná se sídlem v Knínicích, ovocné školky Vanovice (Tajovská, 2010). Bohužel v dnešní době již Agrospol Knínice a.d ve využívání podnože vanovického myrobalánu nepokračuje (Dvořák, 2010). Důraz na kvalitu je nejdůležitějším faktorem pro podnikání v tomto oboru. Dostupnost školkařského materiálu pro běžného zahrádkáře nebo majitele sadů je velká. Místní zemědělský podnik produkci školek rok od roku snižuje. Ovocná školka dnes vyrábí podnože jen pro vlastní potřebu a to pouze pro jabloně ( J-TE-H, MM 106) a drobné bobuloviny (meruzalku zlatou) (Tajovská, 2010).

7

2

CÍL PRÁCE

Cílem práce je stanovení postupu výroby výsadbového materiálu jednotlivých ovocných druhů. U vybraného souboru druhů a odrůd zpracujte: technologický postup a rozsah ploch využitých pro pěstování. Věnujte pozornost historii a tradici pěstování ovocných druhů v této oblasti. Charakterizujte postup, který je tradičně využíván při dopěstování ovocných stromků. Při zpracování shodnoťte náročnost agrotechniky a dobu pěstování. Vypracujte metodiku, podle které budete postupovat a stanovte podkladový materiál, který využijete při řešení této práce. Vlastní hodnocení bude probíhat v ovocné školce Vanovice, Agrospol Kninice ad.

8

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Význam školkařské výroby Školkařská výroba je předpokladem úspěšného pěstování ovocných druhů. Vhodnou kombinací podnože a odrůdy se zabezpečuje dostatečné množství výsadbového materiálu v požadovaném zdravotním stavu. Množství produkce závisí na požadavcích trhu a na situaci, které se využívá při zakládání nebo obnově ovocných sadů (Blažek, 1998). Jeden z hlavních faktorů ovlivňujících růst, vývoj a plodnost školkařských výpěstků (stromků, keřů) je kvalita. Vedle kvality vnější, která je daná tvarem stromku, je velmi důležitá i vnitřní kvalita, tedy zdravotní stav. Pěstujeme základní rozmnožovací materiál, který slouží k rozmnožování dané odrůdy. Je vyráběn udržovatelem odrůdy nebo pod jeho dohledem postupem udržovacího šlechtění a uznávaný ÚKZÚZ jako základní rozmnožovací materiál. Má dva stupně, které se označují jako předstupeň SE 1 a elita E. Elita vzniká přemnožením předstupně SE 1 (Blažek, 1998). Certifikovaný rozmnožovací materiál je vyráběn v ovocných školkách a je určen pro produkční výsadby. Získává se přemnožením základního rozmnožovacího materiálu a je uznáván ÚKZÚZ jako certifikovaný rozmnožovací materiál. Uvádí se do oběhu ve dvou generacích, a to jako generace C 1 (přemnožením E) a generace C 2 (přemnožením C 1). U každé výše uvedené kategorie rozmnožovacího materiálu se rozlišují z hlediska zdravotního stavu dvě jakostní třídy. Viruprostý materiál (vf-virus free), neobsahující žádné známé viry, které jsou uvedeny v příslušné vyhlášce a materiál testovaný na virózy (virus tested), neobsahující hospodářsky významné viry, které jsou uvedeny v příslušné vyhlášce, nebo netestováno (Blažek, 1998). Během posledních deseti let se plocha produkčních (intenzivních) sadů z celkového počtu zvýšila z 38 % na 43 %. Jedná se o sady s pravidelným ošetřováním (řez, obdělávání půdy, ochrana proti škůdcům a chorobám) a s produkcí určenou převážně k tržním účelům konzumního ovoce. Rozloha produkčních sadů v roce 2010 dosahuje 17 777 ha. Oproti tomu neintenzivní sady svou plochu snížily ze zaujímaných 62 % na 57 %. Jsou to sady samozásobitelské, záhumenkové a zahrádkářské sady, které vykazují nižší kvalitu ovoce a jsou vhodné jen pro průmyslové zpracování (Buchtová, 2010). Na rozšiřování intenzivních sadů má vliv i státní dotace na údržbu a obnovu těchto sadů. V období let 1995 – 2010 bylo v ČR nově vysázeno 9 607 ha produkčních ovocných sadů, z toho s podporou v rámci dotační politiky státu 8 326 ha (Buchtová, 2010).

9

V návaznosti na zvyšování ploch intenzivních sadů stoupají i požadavky na množství kvalitního výsadbového materiálu, který je pěstován ve vhodném klimatickém podnebí a půdních podmínkách naší republiky. Perspektivou pro ČR je, že se nelze spoléhat na dovoz ze zahraničí (Krajíček, 2000). Ovocné stromy jsou považovány za důležitou rostlinu s obrovským národohospodářským významem. Ovoce je nepostradatelnou lidskou potravou, má velký význam ve výživě člověka (Vaněk, 1947). Ovocné rostliny zkrášlují krajinu, zlepšují mikroklima, zabraňují erozní činnosti vody a větru. Mimo jiné se dřevo některých ovocných druhů používá v nábytkářství (Kyncl, 1979).

3.2 Produkce ovoce Celková výměra ovocných sadů v ČR k 31. 5. 2010 dosahuje podle ČSÚ 22 776 ha, tj. o 1 038 ha více v porovnání s rokem 2009. Největší plochy sadů se nacházejí v kraji Jihomoravském (4 200 ha) a Středočeském (3 784 ha), následuje kraj Královéhradecký (3 018 ha) a Ústecký (2 871 ha) (Buchtová, 2009). Rok 2008 po stránce produkce ovocných druhů negativně ovlivnily jarní pozdní mrazy, které způsobily pokles úrody raně kvetoucích druhů meruněk, višní a některých druhů švestek. Sady jabloní a dalšího ovoce pak postihlo krupobití v polovině června a důsledkem toho byl vyšší podíl sklizených jablek v roce 2009 určen převážně k průmyslovému zpracování (Buchtová, 2009). Celková produkce ovoce v ČR byla v roce 2008 v objemu 409,9 tis. t, to znamená o 10 % vyšší než v roce předchozím. Z této produkce tvoří 45 % produkční sady (183 817 t) a 55 % extenzivní sady (226 046 t). V roce 2009 činila celková sklizeň ovoce 417,5 tis. t (tj. meziroční 2% zvýšení). Rozhodující význam pro pěstování ovoce mají produkční sady, kde sklizeň dosáhla objemu 171,1 tis. t. Sklizeň jablek, broskví a rybízu byla nižší, ale zvýšil se objem sklizených meruněk, švestek a hrušek. Rozhodující podíl na celkové produkci měla jablka (62 %), jejich podíl byl o 5,5 % nižší než v roce 2008 (Buchtová, 2009). V roce 2009 nastala v ČR a ostatních evropských zemích kritická situace u ovoce na zpracování. Vzhledem k vysokým zásobám zpracovaného ovoce z minulých let a výraznému poklesu poptávky po ovocných výrobcích došlo k propadu cen ovoce na zpracování v celé Evropě (Buchtová, 2009). V roce 2010 byla produkce následkem chladného a deštivého počasí v době kvetení stromů a vyššího rozvoje houbových chorob nižší až o 20 % než v roce 2009. Výsledkem byla

10

nižší sklizeň konzumních jablek, hrušek, meruněk a švestek nejen v ČR ale i v Polsku, Německu, Belgii a Itálii (Buchtová, 2010).

3.3 Školkařská výroba v ČR V roce 2008 dochází k opětovnému meziročnímu snížení školkařských výpěstků jádrovin a peckovin (kromě jabloní). Naopak produkce rybízu bílého a červeného, maliníku, jahodníku a borůvky výrazně vzrostla. Tyto ovocné druhy nacházejí uplatnění především v sektoru zemědělské a zahrádkářské výroby (Buchtová, 2009 a 2010). V roce 2009 došlo k nárůstu produkce školkařských výpěstků u převážné většiny ovocných druhů. Vyjímku tvoří pouze broskvoně, angrešt, rybíz červený a jahodník, kde se projevilo snížení zájmu o jejich výsadbu. Důvodem je pokles poptávky zpracovatelských subjektů o tyto suroviny (Buchtová, 2009 a 2010).

Přehled školkařské výroby ČR (ks): Druh

Roky sledování 2006

2007

2008

2009

Jabloň

805 386

891 802

1 158 537

1 383 065

Hrušeň

258 909

294 741

243 581

290 736

Třešeň

169 480

148 631

120 472

130 492

Višeň

113 749

94 152

57 793

62 925

Slivoň

343 954

340 576

291 971

300 082

Meruňka

259 170

293 153

233 444

274 173

Broskvoň

212 103

160 101

129 845

127 742

Angrešt

241 507

230 816

213 630

193 783

Rybíz bílý

45 867

41 796

44 424

42 424

Rybíz červený

265 113

243 610

259 813

232 434

(Buchtová, 2009 a 2010)

11

3.4 Historie a tradice pěstování ovocných druhů v oblasti (Vanovice) Oblast Malé Hané je svou polohou předurčena k pěstování ovocných dřevin. Sady prosluly zejména obce Borotín, Jaroměřice u Jevíčka, Zadní Arnoštov a také Vanovice. Zde se již více jak 150 let daří školkařtví. První ovocné školky zde založil roku 1860 František Vlk (1831 1916), rodák ze Svárova, který se přestěhoval do Vanovic. V rodinné tradici pokračoval i jeho syn Stanislav (1870 - 1944) a vnuci Ing. Radomír Vlk (1903 – 1960) a Slavomír Vlk. Vlkovi se zabývali jak pěstováním rostlinného materiálu, zejména peckovin, tak také šlechtěním. Vyšlechtili řadu odrůd, převážně třešní a jabloní. V minulosti se v oblasti pěstovala řada odrůd třešní a jabloní z jejich šlechtění. Dodnes je zde oblíbená raná odrůda třešně – ‘Vlkova bělka‘, z jabloní se ještě v minulém století pěstovala odrůda jabloně – ‘Vlkovo‘ (Tajovská, 2010). V roce 1935 založili pobočku školek na Slovensku v Tomkách u Malacek. Podíleli se na vzniku Moravského zemského ovocnářského spolku, pomologického ústavu v Brně – Bohunicích, i na návrhu na zařízení zahradnické fakulty VŠZ Brně v roce 1923 (Tajovská, 2010). Ing. Radomír Vlk vydával Ovocnické noviny, Vlkův pomologický klíč (Zlín 1947) a byl také předsedou Zemského ovocnářského spolku na Moravě (Tajovská, 2010). Ve školkách byli zaměstnáni převážně místní občané. Řada z nich se časem osamostatnila a založili si vlastní školky při svém hospodářství. Známy byly školky Šenkových, které se zaměřily na pěstování generativních podnoží. Dále Tajovští, Kalabusovi, Lebišovi, Dokoupilovi, Ambrozovi a další (Tajovská, 2010). Soukromé školky existovaly do roku 1953, kdy bylo založeno JZD Vanovice. Ovocné školky byly včleněny do komunálních služeb Boskovice a později přešly do stávajícího JZD Vanovice. Vedoucím střediska se stal Ladislav Kalabus, Vanovice 157. V roce 1974 se sloučilo JZD Vanovice a JZD Knínice u Boskovic. Po roce 1989 se JZD Knínice přejmenovává na ZD Malá Haná se sídlem v Knínicích, ovocné školky Vanovice. Později se mění název na Agrospol, agrární družstvo Knínice u Boskovic. Středisko ovocných školek zůstává i nadále ve Vanovicích. Za dobu své existence změnilo středisko školek několikrát místo svého umístění, v současné době má své pracoviště ve středisku ŽV (Tajovská, 2010). Sortiment pěstovaných druhů a odrůd se neustále mění. Trend pěstování v soukromých školkách byl zaměřen k vyšším tvarům (VK,PK), podnožím většinou bujně rostoucím – ‘jabloňové pláně‘ – ‘Jadernička moravská‘, semenáč hrušně, ptačnice a ve Vanovicích speciálně pěstovaný myrobalán, který začali pěstovat již Vlkovi ve svých školkách (semenáč

12

italských myrobalánů). Odrůdy byly poplatné své době. Zakládáním velkých intenzivních výsadeb se mění i skladba pěstovaného materiálu. Přechází se na typové podnože u jabloní řada M, MM, J-TE , u třešní na vybrané typy ptačnice P-TU-1, P-TU-2, P-TU-3, P-TU-4. Odrůdová skladba se rovněž mění, sortiment vlivem nového šlechtění je značně široký (Tajovská, 2010). V roce 1987 se zakládá velká podnožová matečnice na ploše asi 5 ha. Systém pěstování v pilinách byl převzat po vzoru polských pěstitelů z výzkumného ústavu ve Skirniewicích. Rovněž mechanizace byla převzata z Polska a upravena na místní půdní poměry (Tajovská, 2010). Piliny jako substrát pro zakořeňování mají několik výhod. Působí jako lehký materiál, se kterým se snadno pracuje i za nepříznivých podmínek – sklizeň. Jsou záhřevný materiál, kdy je teplota vyšší o 2 – 3 °C jak půda. Piliny udržují přiměřenou vlhkost, někdy je nutno piliny zavlažit. Potlačují zaplevelování a působí jako mulčování. Na druhé straně jsou i některé nevýhody, a to ekonomická náročnost, pokud není zdroj pilin blízko, protože je potřeba asi 1500 m3 na 1 ha a doprava je drahá. Dále nedořešené rozvážení pilin do matečnice, nutná ochrana proti myším a zvýšená spotřeba hnojení dusíkem (Tajovská, 2010). Na doplnění se pěstovaly ve školkách i okrasné keře a stromy, zejména pak růže na ploše 1,50 ha (80 000 kusů), které byly určeny na prodej odběratelům. V současné době se od pěstování ustoupilo (Tajovská, 2010).

3.5 Významné vanovické podnože Jednou z nejpoužívanějších podnoží pro švestkoviny býval myrobalán. Dnes se opět k němu začínáme vracet pro jeho relativní odolnost k šarce (Tajovská, 2010). Ve Vanovicích se řadu let používal žlutoplodý myrobalán. Do pěstování jej zavedl v třicátých letech místní školkař pan Vlk. Vysadil 2 řady matečných stromů – asi 30 kusů. Tyto stromy jsou ještě částečně zachovány, ale již ve špatném stavu. V katastru obce Vanovice je řada keřů a stromů – semenáčů těchto původních stromů (Tajovská, 2010). Původ se mi nepodařilo zjistit, protože veškeré písemné materiály školky Vlk byly zničeny po smrti Ing. Radomíra Vlka (Tajovská, 2010). Podle místních školkařů se začal používat tento myrobalán ve třicátých letech ve školkařském závodě Vlk (Tajovská, 2010).

13

Převážná část výsadeb švestek v okolí Malé Hané je na těchto podnožích. Pokud pamětníci mohou posoudit plodnost na těchto stromech, nejeví se podstatné rozdíly mezi ostatními merkantilními podnožemi (Tajovská, 2010). Podrůstnání u myrobalánu v ošetřovaných výsadbách je minimální, u neošetřovaných stromů je podrůstání silné (Tajovská, 2010). Charakteristika růstu ve školce: -

Ujímání v našich nezavlažovaných školkách velmi dobré

-

Ujatelnost oček taktéž výborná. Neosvědčilo se očkovat na myrobalán odrůdu meruněk ‘Karola‘, která má nedostatečnou afinitu, očka se velmi snadno vylamují.

-

Růst ve školce bujný

Od roku 1976 se začal opět vysévat ve školkách tento myrobalán, poněvadž nakupovaný myrobalán neuspokojoval svými vlastnostmi. Každý rok se pro vlastní potřebu takto pěstovaly podnože myrobalánu. V letech 1986 a 1987 se nechalo testovat ve VŠÚO Holovousy 5 vybraných stromů na virózy – ELISA test. Všechny prováděné testy byly negativní – v květech, dřevu, plodech. Cílem bylo pokračovat v testování i nadále (Tajovská, 2010). Ve zdejších školkách se myrobalán používal jako podnož ještě nedávno. Pod kontrolou ÚKZUZ byly prováděny opět Elisa testy. Sledovaly se výsledky ujmutí oček a výtěžnost jednotlivých klonů, byla snaha o uznání myrobalánu jako uznaný a povolený množitelský materiál. Pokusy nebyly dotaženy do konce v důsledku změn v organizaci. V posledních deseti letech se již k pěstování výsadbového materiálu nepoužívá (Tajovská, 2010). Původní stromy, vysazené Vlkovými, již byly přestárlé a jsou vykáceny (Tajovská, 2010). Z pěstitelského hlediska byl myrobalán v místních podmínkách velice vhodný jako podnož pro slivoně, ale osvědčil se i pro broskvoně. Afinita byla velmi dobrá a odolnost myrobalánu k horším půdním a klimatických podmínkám byla velkou výhodou. S meruňkami byla afinita horší, proto se používalo mezištěpování na kmenotvornou odrůdu (Tajovská, 2010).

Vedoucí střediska ovocných školek: Kalabus Ladislav do roku 1969 Šenk Miroslav 1970 – 1984 Ing. Tajovská Marie 1985 – 1997 Zemánek Jaroslav 1997 – 2009 V současné době bez odborného vedení (Tajovská, 2010). 14

3.6 Rozmnožování ovocných dřevin Proces výroby ovoce začíná rozmnožením rostlinného výsadbového materiálu. Po jeho dopěstování slouží pro založení ovocné výsadby (Blažek, 1998).

Veškeré ovocné dřeviny rozmnožujeme: A. pohlavním neboli generativním množením (výsevem), B. vegetativním množením (z částí rostlin). Vegetativní rozmnožování kulturních odrůd je dvojí: a) přímé – zakořeňováním letorostů a výhonů, nebo jejich částí, b) nepřímé – štěpováním (očkováním, roubováním) (Peiker, 1953).

Generativní rozmnožování Při tomto způsobu rozmnožování vzniká nový jedinec ze semene, je to přirozený způsob množení většiny dřevin. Generativní potomstvo má vysokou genetickou variabilitu, protože ovocné rostliny jsou heterozygotní. Variabilita se projevuje značnými rozdíly ve vzhledu (např.: výška rostlin, rozdílná tvorba předčasných výhonů, zbarvení listů a výhonů, odlišná stavba kořenového systému) a rozdílnou reakcí na podmínky prostředí (mrazuvzdornost, citlivost k chorobám a škůdcům). Porost množený generativně tedy vykazuje určitou nevyrovnanost ve školce i na stanovišti. Během dlouhých let umožnily tyto rozdíly vybrat ty semenné typy, které disponují některými příznivými pěstitelskými vlastnostmi. Názvy těchto typů se mnohdy vztahují k oblasti, kde se začaly pěstovat, nebo nesou jméno původního množitele. U nás známý ‘Vanovický myrobalán‘, v zahraničí ‘Limburská ptáčnice‘ (Blažek, 1998). V ovocnářství se obecně setkáme s generativním množením především při množení podnoží. Podnože množené generativně jsou nejednotné a nevyrovnané. Liší se, protože o jejich vnějších a vnitřních vlastnostech rozhoduje jakost matečných rostlin a prostředí. Tato rozdílnost se pak projevuje ve srůstové schopnosti (afinitě), přizpůsobivosti k prostředí, životnosti (vitalitě) a plodnosti naštěpované odrůdy. Tyto podnože ale velice dobře zakořeňují, zakotvují se v půdě, mají delší věk a nástup plodnosti naštěpované odrůdy bývá pozdější. Výskyt virových chorob u nich bývá minimální (Kyncl, 1979).

15

Získávání osiva Osivo generativních podnoží se získává ze speciálně založených výsadeb, kde se pěstují matečné stromy. Výsadba musí být založena z registrovaných odrůd a musí splňovat podmínky, které jsou dány zákonem O odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin. Pracovníci rostlinolékařské služby pravidelně kontrolují matečné stromy. Aby byla zajištěna dobrá kvalita a snadné vyluštění semen, je důležité sklízet plody v optimálním stupni zralosti. Semena se vybírají promýváním rozmačkané dužniny vodou, nebo u peckovin pasírovacími stroji. Semena a pecky se musí zbavit veškeré dužniny, která je živným prostředím pro řadu plísní a bakterií, jinak napadají při klíčení novou rostlinku (Vilkus, 1997).

Počet semen v 1 kg osiva (tisíce kusů) Druh

Počet semen v 1 kg

Druh

Počet semen v 1 kg

Jabloň

20 - 40

Slivoň

1,2 – 3,0

Hrušeň

30 - 40

Meruňka

0,4 – 0,7

Ptáčnice

5-8

Broskvoň, Mandloň

0,2 – 0,3

Mahalebka

8 - 11

Ořech vlašský

0,07 – 0,1

(Blažek, 1998)

Předseťová příprava osiva Většina semen ovocných dřevin, přestože má nejpříhodnější podmínky, není schopna klíčivosti ihned po dozrání plodů. Proto, aby semena vyklíčila, musí projít tzv. obdobím stratifikace – posklizňového dozrávání charakterizovaného hydrolitickými procesy. Semena uchováváme po určité období v chladném prostředí 0 – 5 °C a ve vlhkém substrátu (85 - 90%) jako je písek, rašelina nebo piliny. Délka stratifikace je pro různé druhy rozdílná (Blažek, 1998).

Délka stratifikace některých ovocných druhů (dny) Druh

Délka stratifikace

Druh

Délka stratifikace

Jabloň

70 – 95

Slivoň

110

Hrušeň

80 – 90

Meruňka

100 – 110

Ptáčnice

100

Broskvoň

60 – 100

Mahalebka

90

Mandloň

60 - 100

(Blažek, 1998)

16

Výsev semen Abychom dosáhli dobré výtěžnosti, věnujeme velkou pozornost přípravě pozemku. Vysévat semena můžeme na podzim (osivo nestratifikované). Semeno se stratifikuje přes zimu a to přímo na pozemku. Podzimní výsev má výhodu v rychlejším vývinu semenáčků na jaře. Hrozí ale nebezpečí, kdy osivo mohou poškodit hlodavci a ptáci, proto dáváme přednost výsevu na jaře (stratifikované osivo). Výsev na jaře se provádí co nejdříve, hned jak to umožní půdní podmínky. Vzdálenost řádků se volí podle mechanizace, kterou má školka k dispozici. Důležitá je i hloubka výsevu. Pokud jsou semena vyseta příliš hluboko, nerovnoměrně klíčí, nebo rostlina spotřebuje rezervní látky než dosáhne povrchu půdy. Pokud se semena vysejí příliš mělko, mohou v sušších oblastech v době výsevu zaschnout. Proto na půdách těžších a vlhčích vyséváme mělčeji a naopak na půdách lehčích hlouběji. Obecně je hloubka výsevu 3 až 4 násobek velikosti semene (Blažek, 1998).

Rozsazování čili přepichování Hustě vyseté semenáče přepichujeme ze semeniště proto, aby především vytvořili hustý kořenový systém a abychom jim poskytli dostatek prostoru. Nepřepichované semenáče mají kulovitý kořen a zpožďují se v růstu o 1 – 2 roky. Nejčastěji přepichujeme semenáče jádrovin, méně pak peckovin (Peiker, 1953). Po vzejití semenáčků se dbá na bezplevelný stav, proto se plocha kultivuje. Pozornost se věnuje i zabezpečení ochrany proti chorobám a škůdcům, v případě potřeby se zavlažuje a přihnojuje na list. Pokud chceme zlepšit kvalitu kořenového systému, tak semenáčky v hloubce 10 cm pod povrchem půdy podřezáváme pomocí nože, kdy dojde k přerušení hlavních kořínků a kořenový systém se lépe rozvětví. Na podzim semenáčky odlisťujeme, a to ručně nebo strojem. Můžeme použít i chemické přípravky, které nám práci usnadní a aplikují se v předstihu před vlastním odlisťováním. Přípravky musíme mít vyzkoušené, aby nepoškodily semenáčky. Pak se semenáčky vyorávají, třídí podle síly kořenového krčku, nasvazkují a distribuují k dalšímu užití (Blažek, 1998).

17

Velikostní třídy vegetativních podnoží Velikostní skupina (mm)

Podnože Jabloň ( průměr podnože se měří ve výšce 7 cm od spodního konce podnože) Meruzalka zlatá (délka výhonu)

A

B

C

8 až 10

6 až 7

11 až 13

nad

1200

900

1400

až 1400

až 1200

(Blažek, 1998)

Vegetativní rozmnožování Je to nejdůležitější způsob získávání nových jedinců (dceřiných rostlin) z části původní (mateřské) rostliny. Tímto množením získáme velké množství geneticky shodných jedinců, kteří mají zachovány všechny vlastnosti mateřské rostliny. Projevem vegetativního množení je vyrovnaný porost ve školce i v trvalém porostu. Velkou nevýhodou je, že se jimi snadno mohou šířit virové choroby. Klasickým příkladem je šíření virové šarky u slivoní, k němuž přispělo množení odkopky. Takto namnožený ovocný materiál má vyšší cenu, protože je oproti generativnímu množení materiálně a pracovně nákladnější. Rozlišujeme celou řadu vegetativního množení: •

Autovegetativní množení – nový jedinec vznikne zakořeněním části mateřské rostliny a jeho tělo je tvořeno jen jednou částí

•

Xenovegetativní množení (štěpování) – nový jedinec vznikne přenesením části mateřské rostliny (roub, očko) na jinou vhodnou rostlinu (podnož), ta tvoří u nového jedince kořenový systém a popřípadě i jeho další části (kmen nebo část kmene, kosterní větve) (Blažek, 1998).

Autovegetativní metody množení: dělení, hřížení, kopčení, odkopky, odnože, dřevité řízky, bylinné řízky, kořenové řízky, tkáňové kultury (Blažek, 1998).

3.7 Způsob výroby podnoží v podnožové matečnici Matečnice Matečné rostliny nutně potřebujeme k vegetativnímu množení. Vysazujeme je do matečných sadů, kde využíváme ovoce i mladé části rostlin potřebné k množení, nebo do specializovaných výsadeb, kterým říkáme matečnice (Peiker, 1954). 18

Vlastní založení matečnice Před založením matečnice je značná pozornost věnovaná přípravě pozemku. Dbá se na bezplevelný stav, správné vyhnojení, založení je závislé na druzích, na odrůdách a na způsobu množení. Matečné rostliny musí poskytovat hodnotné potomstvo, proto vybíráme rostliny zdravé, silné druhově a odrůdově typické (Peiker, 1954). Matečné rostliny každoročně spotřebují k tvorbě nových částí velké množství živin. Rostliny se každoročním odběrem množených částí značně vyčerpávají, proto musíme každým rokem živiny doplňovat, aby výnos neklesal. Nejnáročnější v spotřebě živin jsou na dusík, fosfor a draslík, látky doplňujeme minerálně organickými a přirozenými hnojivy. Půda se musí udržovat v bezplevelném stavu častým okopáváním nebo plečkováním a musí se udržovat v dobrém fyzikálním stavu. Včasnou závlahou můžeme podpořit tvorbu nových částí, a to zejména v době sucha (Peiker, 1954).

Množení oddělky Tento způsob množení je založen na tvorbě pupenů na „hlavě“ a kořenech. Zejména se používá u množení podnoží M typů (dříve jančat a duzénů), meruzalky, někdy srstky. Matečnici vysazujeme na jaře, kdy rostliny sázíme hlouběji než při normálním sázení do školky. Vzdálenosti řad volíme podle bujnosti vzrůstu od 1,20 m do 1,50 m a v řádcích na vzdálenosti 0,30 m. Vysazujeme do rýhy vytvořené rýhovačem (Obr. 3). Před výsadbou jsou podnože upravovány stejně jako podnože ke školkování (Peiker, 1954). První rok po vysazení je prováděna kultivace meziřadí a kypření mezi vysázenými rostlinami. Poskytujeme nejlepší růstové podmínky a podle potřeby matečnici zavlažujeme. Provádíme kontrolu zdravotního stavu a součástí je i odběr vzorků. 1 – 2 roky necháme rostliny dobře zakořenit, na jaře ve druhém až třetím roce seřezáváme rostliny těsně nad zemí. Spící pupeny vytvoří na hlavě dlouhé letorosty. Když dosáhnou délky 15 – 20 cm začneme je postupně přihrnovat až do výše 15 – 20 cm. Nahrnování (kopčení) začíná v měsíci červnu od začátku vegetace. Správně přihrnuté a ošetřované rostliny zpravidla do podzimu zakořeňují. Sklizeň ve školce probíhá od konce října, každoročně je prováděna odstraněním nahrnuté zeminy, odlistěním oddělků a sestřižením pneumatickými nůžkami (Peiker, 1954). Sklizené podnože se odvážejí do skladovacích prostorů, kde se později třídí do jakostních skupin. Matečnici ponecháváme na stanovišti nejdéle 6 – 8 let, záleží však na půdě a na agrotechnice matečnice, tedy jak dlouho je výnosná. Matečnice jabloní M typů, která je dobře udržovaná, může být produktivní i dlouhá léta (Peiker, 1954).

19

Ovocná školka Vanovice v současné době vyrábí vegetativně množené podnože jabloní a to velmi slabě rostoucí J-TE-H a středně rostoucí MM 106. V roce 2010 bylo uznáno 2200 kusů matečných rostlin podnoží MM 106 a 2800 kusů matečných rostlin podnoží J-TE-H. Na jaře roku 2009 byla vysázena nová matečnice na ploše 0,52 ha. Na podzim téhož roku byla stará matečnice o výměře 1,8 ha zrušena (Dvořák, 2010).

3.8 Požadavky na vlastnosti rozmnožovacího materiálu Požadavky na podnože Podnože se mohou expedovat nejvýše dvouleté, musí být odlistěné, vyzrálé, svěží, zdravé a nepoškozené. Délka výhonu musí být nejméně 0,3 m, u broskvoně dodávané v bylinném stavu minimálně 0,08 m. Generativně množené podnože musí mít podzemní část od kořenového krčku dlouhou minimálně 1,5 m a hlavní kořen musí být rozvětven nejníže v 0,1 m od kořenového krčku. U podnoží množených vegetativně je nutné, aby byla dobře zakořeněna bazální část (Blažek, 1998)

Velikostní třídy generativních a vegetativních podnoží U generativních podnoží se měří průměr podnože v kořenovém krčku, u vegetativních podnoží se měří průměr ve výšce 7 cm od spodního konce podnože (Blažek, 1998) Podnože generativní Velikostní skupina v mm A B Broskvoň 4 až 7 8 až 10 Meruňka, myrobalán 7 až 9 4 až 6 5 až 7 Hrušeň, jabloň, 8 až 10 slivoň Třešeň 9 až 15 7 až 8 Podnože vegetativní 6 až 7 Jabloň, hrušeň, 8 až 10 třešeň, slivoň (Blažek, 1998)

C 10 až 13 11 až 13 5 až 6 11 až 13

Požadavky na školkařské výpěstky U školkařských výpěstků musí být výška štěpování nejméně 0,1 m nad zemí a u výpěstků jabloní nejméně 0,15 m na vegetativních podnožích. Kvalita školkařských výpěstků závisí na kvalitě kořenového systému, proto musí být svěží, zdravý, nepoškozený a vyzrálý. Výpěstek na generativní podnoži musí mít nejméně 4 (u hrušně 2) dále rozvětvené hlavní kořeny, které jsou alespoň 0,2 m dlouhé a mají odpovídající vlášení. Výpěstek na vegetativní podnoži musí mít hlavní kořeny minimálně 0,14 m dlouhé (u meruzalky 7 cm) a bazální části 20

nejméně 0,12 m dlouhé, dobře vyvinuté a svazčité. Kmen neboli výhon musí být rovný, nepoškozený, hladký, vyhnutí nejvýše 20 °. Obrost u broskvoní musí být odstraňován již v bylinném stavu. Korunka výpěstků nesmí být starší dvou let, musí být upravená odborným řezem a má mít vyzrálé a pravidelně uspořádané jednoleté výhony s upravenými konkurenčními výhony. U broskvoní se terminální výhon odstraňuje při zapěstování korunky v bylinném stavu (Blažek, 1998). Tvary školkařských výpěstků velkého ovoce a) Štěpovaných u země Jednoletý štěpovanec (J) – je očkovanec nebo roubovanec, který vyroste ve školce za 1 rok. Jeho výška musí být min. 1 m. (u višní, hrušní na kdouloni a u jabloní na slabě vzrůstných a zakrslých podnoží nejméně 0,8 m). Nemusí tvořit předčasný obrost (Blažek, 1998).

Tvar Vřeteno (V) Palmeta (P) Zákrsek (Z) Čtvrtkmen (ČK) Polokmen (PK) Vysokokmen (VK)

Výška kmene (cm) 30 - 60 40 – 60 40 – 60 80 – 110 130 – 150 170 - 190

Nejmenší počet výhonů v korunce včetně terminálu 5 3 4 4 4 4

Nejmenší délka postranního výhonu (cm)

Nejmenší délka terminálního výhonu (cm)

20 30 30 30 30 30

30 40 40 40 40 40

b) Štěpovaných v korunce Výška kmene u výpěstků štěpovaných v korunce je stejná jako u výpěstků štěpovaných u země. Výpěstek ale musí mít alespoň jeden výhon o délce minimálně 0,30 m (u višní 0,25 m) (Blažek, 1998).

3.9 Podmínky výroby školkařského materiálu Školkařtví Kyncl (1979) uvádí, že školkařství je jedno z nejdůležitějších odvětví ovocnářské výroby. Ovocnictví je závislé na tom, jaké ovocné stromky, keře a ovocnou sadbu školkařská výroba vypěstuje a v jaké kvalitě. Školkařská výroba musí již v předstihu reagovat na požadavky trhu, co se týče ovocné sadby. Ovocná školka je pozemek určený k rozmnožování a pěstování ovocných sazenic tzv. ovocné sadby. Školky by měly šířit ušlechtilý a zdravý výsadbový materiál, k tomuto účelu je určen Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (ÚKZUZ). 21

Sazenice ovocných druhů pěstovaných ve školkách se mohou úspěšně vyvíjet jen tehdy, pokud mají nejlepší životní podmínky, proto před založením školky bereme v úvahu požadavky ovocných rostlin na prostředí (Kyncl, 1979). Podle Kyncla (1979) můžeme školky rozdělit dle účelu na: •

výrobní (produkční) – mají za úkol vypěstovat jakostní výpěstkový materiál, dle lokality se specializují na daný ovocný druh

•

podnožové – zabývají se výhradně pěstováním podnoží

•

výcvikové (výchovné) – pro výuku, jsou součástí školních zařízení a nemusejí být registrované

•

výzkumné – slouží k výzkumu nových školkařských metod, bývají součástí výzkumných a šlechtitelských stanic

•

specializované – zabývají se jen některými speciálními ovocnými druhy

•

účelové – slouží na rozmnožování sadbového materiálu s přesným určením odbytu

Dále je můžeme rozdělit dle délky trvání na jednom místě na: •

Dočasné – zůstávají na jednom místě pouze dočasně a poté se přemisťují na jiný pozemek,

výhodou

je,

že ovocné rostliny pěstujeme téměř v neplevelné,

nevyčerpatelné půdě s dostatkem živin, tudíž předcházíme únavě půdy •

Trvalé – jsou stále na jednom pozemku, nevýhodou tohoto typu je, že dochází k únavě půdy, přemnožení chorob a škůdců (Kyncl, 1979).

3.9.1 Podmínky a postup při zakládání ovocné školky Kyncl (1979) uvádí, že nejvýhodnější poloha pro založení ovocné školky je rovina, která umožňuje snažší a levnější obdělávání půdy než na svažitých pozemcích. Pro ovocnářství nelze vybírat jen nejvhodnější pozemky a ostatní zemědělské plodiny pěstovat na ostatní orné půdě. Stanovištní nedostatky v úrodnosti půdy je možné řešit výběrem vhodnějších druhů, odrůd a podnoží. Nedostatky se mohou řešit do značné míry meliorací nebo úpravou struktury půdy. Poloha by měla být vzdušná, ale ne vystavená silným větrům. Uzavřené polohy stejně jako mrazové kotliny jsou nevhodné. Nadmořská výška pro ideální prosperitu kultur by se měla pohybovat mezi 250 až 400 m. Ve vysokých polohách rostou ovocné dřeviny pomaleji, špatně se vyvíjejí, dřevo hůře dozrává, protože je zde krátká vegetační doba (Kyncl, 1979).

22

Rozhodujícím činitelem je půda. Nejideálnější jsou půdy, kde dosud nebyly pěstované ovocné kultury, kde se pěstovaly pouze polní plodiny. Vhodné předplodiny jsou například brambory, luskovinné a luskovinoobilní směsky. Je nutné, aby půda nebyla zaplevelena, měla dostatečný obsah humusu a byla předem zásobena hlavními živinami, aby ovocné stromky mohly čerpat z této zásoby po celou dobu pěstování. Půda pro ovocnou školu musí být dobře zásobena humusem (3 - 5 %), nejlépe půdy hlinitopísčité nebo písčitohlinité, v profilu by měly dosahovat hloubky alespoň 60 – 80 cm. Pro školky, kde pěstujeme podnože, můžeme volit písčitější půdy, které ale musí být opět dobře zásobené živinami, zvláště humusem a vláhou. Všeobecně školky nezakládáme tam, kde je riziko výskytu karanténních škůdců nebo nebezpečné virové choroby (Kyncl, 1979).

3.9.2 Práce v prvním roce školky Příprava půdy po předplodinách Půdu pro školkování připravíme hlubokou orbou. Hluboká orba zničí víceleté plevele, jako je pýr. Po okopaninách (mimo cukrovku a kukuřici) se půda dobře zpracovává, má drobtovitou strukturu, po obilninách má slitou strukturu a zpracování je složitější. Luskoviny zbavují pozemek plevelů a navíc obohacují půdu dusíkem. Abychom upravili půdní reakci, je možné vápnit k předplodině, hlavně pokud budujeme školku peckovin a skořápkovin. Na jaře půdu brzy upravíme smykem, abychom zbytečně nepřicházeli o zimní vláhu. Na podzim školkujeme jen výjimečně, a to jádroviny, které lze školkovat i na jaře. Za to peckoviny a skořápkoviny je výhodnější školkovat v předjaří. Pozemek rozměřujeme podle osazovacího (školkovacího) plánu, kde rozměřujeme cesty a jednotlivé tabule (oddělení) (Vilkus, 1997).

Oplocení ovocné školky Školku musíme včas a řádně zabezpečit oplocením, neboť hrozí okus ovocných stromků zajíci a v blízkosti lesů i zvěří vysokou. Nejlépe zabezpečí školku plot z pozinkovaného pletiva z drátu o průměru asi 2 - 3 mm s velikostí otvorů maximálně 4 x 4 cm, aby se jimi menší zajíci nemohli protáhnout. Pletivo se dříve napínalo na dřevěné sloupky, které musely být zbavené kůry a natřené 5% roztokem modré skalice, pokud bylo dřevo syrové. Neoloupané sloupky jinak slouží jako útočiště různých škůdců (kůrovci, obaleči, drtníci), kteří mohou přecházet na výpěstky. Sloupky by měly mít průměr asi 0,1 m. Dnes se používají vhodnější vyřazené železné trubky o průměru asi 0,5 m. Pletivo se napíná na sloupky vzdálené od sebe asi 4 m. Výška plotu stačí asi 1,5 až 2 m. Pletivo je nutné při zemi mezi sloupky připevnit a dolní okraj přihrnout zemí, aby se hlodavci nemohli podhrabat do školky. Plot se musí 23

ošetřovat i proti rezavění, a to nátěrem. Plot je nutné pravidelně kontrolovat a jakékoliv poškození ihned opravit, aby zvěř nevnikla do školky (Kyncl, 1979).

Příprava podnoží ke školkování Před vlastním školkováním se vytříděné podnože upravují. Pokud se jedná o generativně množené podnože, kořeny se zkracují na délku 0,1 – 0,12 m od kořenového krčku mírně do kužele. U vegetativně množených podnoží se kořínky zakracují asi na délku 0,2 m. Nadzemní část se zakrátí podle tloušťky a délky obvykle na délku 0,35 – 0,4 m. Třešně a ořešáky zakracujeme jen tehdy, mají – li porušen vrcholový pupen. Na kmínku nadzemní části se odstraní všechen obrost na větevní kroužek do výše aspoň 0,3 m a zbylý obrost se seřízne za 1. – 2. pupenem. Podnože, které budeme školkovat na jaře, upravujeme již během zimy (Kyncl, 1979). Meruzalku zlatou musíme ošetřit proti plísni šedé (Botrytis cinerea) fungicidním přípravkem. Tato choroba často napadá dřevní části, kde se tvoří chomáčky plísňového povlaku. (Lanák, 1969).

Roubování ovocných dřevin Při roubování přenášíme roub, část dobře vyzrálého jednoletého výhonu se dvěma a více pupeny, na podnož. Můžeme jej rozdělit na roubování v ruce, nebo na roubování na trvalém stanovišti (Bílek, 1980). Roubování v ruce provádíme u předem připravených podnoží v pracovně, kdy naroubované jedince uskladňujeme v bezmrazé místnosti a na jaře je vyškolkujeme na pozemek (Bílek, 1980). Roubování na trvalém stanovišti provádíme od půlky února do půlky srpna. Roubujeme tímto způsobem podnože již naškolkované a připravené k tomuto úkonu (Bílek, 1980). Podle doby roubování rozdělujeme tyto způsoby: - roubování během vegetačního klidu (družení – kopulace, jazýčková, anglická kopulace, plátování, sedélkování, roubování na kozí nožku) - roubování na začátku vegetace (při přeroubování stromů), roubování za kůru, zlepšený způsob roubování za kůru, Tittelova metoda (Bílek, 1980).

24

Roubování během vegetačního klidu Obyčejná a anglická kopulace je podmíněna stejnou tloušťkou roubu a podnože. Kopulační řez se vede proti pupenu a jeho délka by měla být trojnásobkem průměru roubu či podnože. U anglické kopulace (jazýčkové družení) uděláme na seříznuté ploše obou spojovaných komponentů zářez- jazýček. Zasunutím vzniklými jazýčky spojíme roub s podnoží. Dosáhneme větší srůstové plochy než u obyčejné kopulace. Pokud je velikost podnože a roubu nestejná a rozdíly jsou jen malé, používáme plátování a sedélkování (Bílek, 1980). Roubování na kozí nožku se používá v případě, kdy je roub výrazně slabší než podnož. Tento způsob je technicky nejnáročnější a využívá se při přeroubování starších stromů. U všech postupů se rouby zavazují PVC páskou a řezné rány i s konci roubů se zamazávají štěpařským voskem (Bílek, 1980).

Způsoby školkování Podnože školkujeme rýčem, školkařskou motyčkou, nebo sázecím strojem. Pokud školkujeme rýčem, je třeba dvou osob. Jeden pracovník dělá jamky hluboké asi 0,2 m, druhý přikládá podnože ke značkám u drátu a přišlapává zem před úplným zahrnutím jamky. Podnože přidržuje u drátu ve výši kořenového krčku, aby nebyly zaškolkovány příliš hluboko. V sušších a písčitých půdách můžeme školkovat hlouběji. U vegetativně množených podnoží, kde není vyznačen kořenový krček, sázíme asi do hloubky 0,12 – 0,15 m. V lehčích půdách je výhodnější školkovat školkařskou motyčkou, kterou školkuje jedna osoba. Při školkování motyčkou vyškolkuje jedna osoba stejné množství podnoží jako dvě osoby při školkování rýčem. Pracovník dělá pravou rukou jamky, levou přidržuje podnož u značky ve výši kořenového krčku, zahrne ji zemí, přišlápne a zahrne jemnou zemí, aby nedocházelo k nadměrnému výparu vláhy z půdy. Přišlápnutím se dostane podnož o pár cm níže, než rostla v semeništi (Kyncl, 1979). Po zaškolkování je důležité přihrnout podnože zemí, ať školkujeme na podzim nebo na jaře. Při podzimním přihrnutí chráníme podnože před nepříznivými účinky nízkých teplot, při předjarním školkování je chráníme před vyschnutím (Kyncl, 1979).

Mezištěpování Jedná se o podvojné štěpování ve školce. Na podnože nejprve roubujeme kmenotvornou odrůdu, ze které vypěstujeme kmen, v korunce pak roubujeme požadovanou odrůdou. Tento způsob používáme v případě, kdy u polokmenů a vysokokmenů dochází k horší afinitě 25

(snášenlivosti) ušlechtilé odrůdy s podnoží, nebo pokud chceme zlepšit mrazuvzdornost kmene, zbrzdit růst, nebo pokud odrůda roste křivě. Vypěstovaný stromek je tedy tvořen třemi částmi a to podnoží (kořeny), která rostlinu upevňuje v zemi, kmenotvornou odrůdou (mezikmenu) a žádanou odrůdou, která tvoří korunku. Tyto tři části spolu srůstají a odvíjí se od nich růst a plodnost stromu. Vypěstovat stromek tímto způsobuje je o jeden až dva roky delší než bez použití mezištěpování (Blažek, 1998). První rok očkujeme podnože od července do srpna na spící očko kmenotvornou odrůdou. Druhý rok podnože s ujatými očky seřízneme na ostro. Vypěstujeme jednoletý štěpovanec potřebné výšky. Třetí rok roubujeme z jara požadovanou odrůdu. Nejčastěji používáme kopulaci, rouby se 3 až 5 pupeny a k vázání opět pásku z PVC, rány zatíráme stepařským voskem. Abychom dosáhli hladkého kmene, během vegetace odstraňujeme obrost. Až dokonale sroste roub s kmenotvornou odrůdou (po 2 – 3 měsících), teprve odstraňujeme úvazky (Blažek, 1998).

Roubování v období vegetace Roubuje se v období plné mízy, obvykle na začátku kvetení stromů. Při obyčejném způsobu roubování za kůru se kůra podnože nařezává jedním kolmým řezem, na obou stranách se odchlípne a za ni se klasickým způsobem vsune seříznutý roub. Při roubování podnoží ve školce se používá roub krátký se 2 až 3 pupeny, ale při přeroubování starších stromů roub delší s 5 až 8 pupeny. Vylepšený způsob roubování za kůru se liší pouze v seříznutí roubu, kdy se kromě kopulačního řezu roub seřízne tence z boku a touto částí se přiloží k neodchlípnuté kůře. Odchlípnutá druhá část kůry na podnoži překrývá zasunutý roub, tímto způsobem zčásti zvětšíme srůstanou stranu (Bílek, 1980). Tittelův způsob je nejpoužívanější, dosahujeme při něm největší srůstané plochy. Roub upravujeme kromě kopulačního řezu ještě tenkým seříznutím z obou stran a i z vnější strany pod pupenem, takže pletiva mohou srůstat u všech stran upravených řezem. Podnož nařízneme dvěma souběžnými řezy, kdy vzdálenost odpovídá tloušťce roubu, který po vsunutí pevně drží. Odchlípnutý proužek kůry na podnoži seřízneme těsně pod pupenem roubu. Po naroubování opět zavážeme pásky z PVC a rány zatřeme pečlivě štěpařským voskem (Bílek, 1980).

26

Ošetřování podnoží během vegetace Během vegetace po zaškolkování je důležité půdu v řádcích několikrát proplečkovat, aby nezatvrdla. Půdu v řádcích pravidelně okopáváme. V prvním roce po zaškolkování se podnože chrání před nepříznivými vlivy postřikem fungicidními a insekticidními přípravky. Ty se řídí druhem zaškolkovaného materiálu. Před očkováním půdu opatrně od podnoží odhrneme, dáváme pozor, abychom nepoškodili kůru v místě očkování motyčkou. Před očkováním do konce června očistíme podnož od předčasně vyrašených letorostů na kmínku a výmladků vyrůstajících z kořenů, abychom mohli klidně očkovat (Kyncl, 1979).

Vlastní technika očkování Očkování závisí na stavu, ve kterém se nacházejí podnože a na prostředí. V ovocném školkařtví nejčastěji očkujeme „na očko spící“. Začínáme očkovat začátkem srpna. Nejdříve očkujeme některé podnože peckovin, pak podnože meruňky, dále hrušně, jabloně a naposled broskvoně, mahalebky a myrobalány, které mají dostatek mízy i v době očkování, je-li sucho. Jako rouby pro očkování používáme vyzrálé letorosty, vyzrálost letorostu poznáme podle toho, že se při ohnutí křehce zlomí, nevyzrálé letorosty se houžví. Očka ve spodní a vrcholové části letorostu nepoužíváme, protože jsou méně vyzrálá. Po odříznutí se letorosty ihned odlistí. Odřízneme čepele s palístky a ponecháme část řapíku. Letorosty (rouby) připravené k očkování se zabalí do vlhkého papíru, hadru, nebo pytloviny a dají se do stínu a nejlépe do chladna, aby nezavadly. Výsledek očkování závisí na zručnosti očkujícího a zavazujícího. Samotné očkování provádíme 0,1 m nad povrchem půdy, abychom při hlubším zasazení stromků zabránili tvoření kořenů naočkované odrůdy v místě štěpování. Očkování provádíme na stranu, kde nejčastěji vanou větry, tedy na severní, nebo západní. K očkování používáme očkovací nůž a očka vyřezáváme z letorostů od vrcholu. Podnože nařízneme příčným řezem obloučkovitě proto, aby se očko při zavazování nevysunulo. Kolmo na obloučkovitý příčný řez vedeme podélný řez, kterým se kůra odchlípne a uvolní. Vzniká řez ve tvaru T, do kterého zasuneme očko. Štítek očka vyřízneme delší, lépe přirůstá než kratší. Délka řezu T má být 0,03 m. Očko bývá delší a po zasunutí přečnívá část kůry štítku, je nutno ji odstranit řezem v místě příčného řezu. K zavazování oček používáme pásky z PVC, gumové proužky nebo lýko. Když vážeme pásky PVC a nebo gumové proužky, překrýváme celé očko, při vázání lýkem necháváme očko volné. Po 10 – 14 dnech očka kontrolujeme. Ta, u kterých neodpadl řapík, přeočkujeme, protože se neujala. Zručný školkař naočkuje za 8 hodin 800 – 1200 i více podnoží (Vilkus, 1997).

27

Ošetření po očkování Po očkování musíme podnože opětovně přihrnout a plečkovat, abychom zamezili růstu plevelů a zlepšili hospodaření s vláhou. Úvazky z PVC musíme asi po měsíci povolit – na druhé straně očka prořízneme napříč úvazek. Zvláště velkou péči potřebují myrobalány, u nichž povolujeme úvazek nejdříve, aby se nezařízly. Nejpozději můžeme povolovat úvazek jádrovin, ty totiž nejpomaleji tloustnou v kořenových krčcích a kmíncích. Mohlo by se stát, že za teplého podzimu mohou očka předčasně vyrašit, pak letorosty zakrátíme na patku (Vilkus, 1997).

3.9.3 Práce v druhém roce po naštěpování Řez na očko (na ostro) Přímo na očko můžeme řezat v půdách bohatých na živiny, v chráněných polohách a u odrůd rostoucích bujně a svisle. Podnož seřízneme nad ujatým očkem ve směru proti očku. Tím podstatně snižujeme výrobní náklady. Rány, které vznikly po odstranění čípku, zatíráme stromovým balzámem. U tohoto druhu řezu hrozí, že se mohou ve větrných polohách školky štěpovanci vylamovat. Vylomení zabráníme tím, že zapíchneme hůlku a k ní letorosty vyvážeme, nebo vyrašený bujný letorost mírně seřízneme a tím dosáhneme jeho zesílení u patky (Kyncl, 1979).

Řez na čípek Tento způsob řezu umožňuje dobré vyrašení očka na jaře. V předjaří seřízneme podnož asi 0,15 – 0,2 m nad ujatým očkem. Pokud je podnož silnější, necháváme čípek delší (Kyncl, 1979). Ve vanovické školce se tato technika nepoužívá (Dvořák, 2011).

Vyvazování očkovanců k čípku Když letorost, který vyrostl z očka, dosáhne délky 0,10 m, vyvážeme ho lýkem nebo častěji proužky PVC (Kyncl, 1979). Vážeme smyčkou, a to na spodní řapík listu. Letorost přitahujeme tak, aby na jeho dolním konci nevznikl oblouk. Když letorost dosáhne 0,20 m, vyvazujeme očkovance podruhé. Ponechaný čípek odstraňujeme v polovině srpna, letorosty odstraňujeme během celé vegetace.

28

Peckoviny a někdy i jádroviny tvoří předčasné letorosty (obrost) z oček v úžlabí listů. Ty zaštipujeme za 4. až 5. listem (Kyncl, 1979).

Způsoby pěstování kmene ovocného stromku Rozlišujeme 3 způsoby, jak můžeme vypěstovat kmen: 1. z vrcholového (terminálního) pupenu 2. střídavým řezem (řez na čípek) 3. mezištěpováním (podvojným štěpováním)

Způsob, který použijeme, se řídí prostředím, podnoží, druhem a odrůdou. Účelem je, abychom získali dobrý výsadbový materiál v co nejkratší době a samozřejmě s minimálními výrobními náklady. Při všech třech uvedených způsobech vycházíme vždy z jednoletého štěpovance (Kyncl, 1979).

Pěstování kmene z vrcholového pupenu Tento způsob běžně používáme u druhů a odrůd, které jsou typické svým silným a vzpřímeným vzrůstem, a jsou pěstované ve školkách s příznivými klimatickými a půdními podmínkami. Roční přírůstky prodlužujících se výhonů rostoucí z terminálních pupenů necháváme růst bez zkrácení až do výše kmenných tvarů. Postranní obrost neboli garnitura má vliv na růst a sílení kmene, proto jej musíme během pěstování kmínku ošetřovat. Obrost zaštipujeme a úplně odstraňujeme z kmínku. Obrost zaštipujeme, když dosáhne délky alespoň 0,20 – 0,25 m v době během vegetace a to je asi v druhé polovině května nebo začátkem června. Letorost zaštipujeme za 4 - 5 normálně vyvinutým listem tedy na délku 0,10 – 0,15 m. Delší obrost se lépe odstraňuje na větevní kroužek než kratší. Pokud obrost není dorostlý, zaštípne se při druhém zaštipování obrostu. Letorosty vyrašené po prvním zaštipování, podruhé zaštipujeme za druhým normálně vyvinutým listem předčasného letorostu. S malými lístečky, které tvoří růžici listovou, při zaštipování nikdy nepočítáme. Doba mezi prvním a druhým zaštipováním závisí na klimatických podmínkách, zpravidla to bývají 2 – 3 týdny. Za teplého a vlhkého počasí roste obrost i po druhém zaštípnutí, ty zaštípneme ještě za prvním listem (Kyncl, 1979). Probírkou obrostu rozumíme, že obrost silný jako je tužka odstraňujeme na větevní kroužek (odstraňuje se od spodu kmene). Slabý a krátký obrost se nesmí nechat přerůst, proto se musí pečlivě probírat. Pokud by přerostl, musel by se odstranit. Odstranění vyvolává 29

u peckovin klejotok a zeslabuje růst vedoucího letorostu. Krátké a slabé letorosty, které jsme v létě nezaštipovali, seřízneme v předjaří příštího roku za 2. až 4. normálně vyvinutým pupenem. Nejvhodnější období pro odstraňování obrostu je od července do srpna, ale můžeme ho odstraňovat i během mírné zimy nebo v předjaří. Pokud bychom odstraňovali obrost na podzim nebo během silných mrazů, hrozí, že nezacelené rány budou poškozeny mrazem. Pokud splní obrost svůj účel, odstraňujeme ho na větevní kroužek. Větevní kroužek je prstencovitě zesílené místo na kmeni, kde letorost nebo výhon přisedá ke kmeni. Tento postup opakujeme i v dalších letech než stromky dosáhnou požadované výšky tvaru, zjara potom seřezáváme na korunku (Kyncl, 1979).

Mezištěpování Kmen vypěstujeme z terminálního pupenu tzv. kmenotvorné odrůdy, na kterou se ve výšce korunky kmenotvorného tvaru štěpuje odrůda určená k množení. Kmen je pak tvořen jen kmenotvornou odrůdou. Mezištěpování se používá (Kyncl, 1979). 1. u odrůd slabě a křivě rostoucích (př. ‘Jonathan‘,‘Golden Delicious‘), nebo odrůd, které tvoří silné, ale poměrně krátké přírůstky (př. ‘James Grieve‘,..) 2. u odrůd, které mají špatnou afinitu (‘Clappova‘,‘Boscova lahvice‘) 3. u druhů odrůd, kde chceme mít kmen odolnější proti namrzání (‘Matčino‘,‘Ontario‘) Je důležité, aby kmenotvorná odrůda pěstovaná z terminálního pupene měla tyto vlastnosti: •

bujný a rovný růst

•

dobrou afinitu

•

relativní mrazuvzdornost

•

odolnost proti škodlivým činitelům

Po dosažení výšky, která je předepsaná normou, se kmen v příštím roce přeštěpuje (Kyncl, 1979).

3.9.4 Práce ve třetím roce školky Řez na korunku Při řezu na

korunku se standardní špičáky odměří na předepsanou výšku a k ní se

na štěpovanci připočítá šest pupenů. Výhon se seřízne u polokmenu bez čípku nad nejvyšším pupenem. Podle principu střídavého řezu se poslední pupen nad jizvou ponechá z minulého

30

roku, aby se prodlužující výhon vzrůstově vyrovnal a nerostl křivě. Výšku odměřujeme lehkými latěmi nebo tenkými tyčemi, na kterých jsou označeny výšky kmenných tvarů. Aby se koruna při zaštipování obrostu dobře odlišila, vyslepí se pod korunkou obvykle 2 až 3 pupeny. Podle ČSN má ze šesti ponechaných pupenů vzniknout pět postranních výhonů a jeden střední výhon. Přebytečné letorosty se při druhém zaštipování obrostu pod korunkou odstraní na větevní kroužek, popřípadě se úplně vyholí obrost na kmeni (Vilkus, 1997).

Kmenné tvary Pěstitelské tvary jsou dány standardní výškou kmene a použitou podnoží. Jsou určeny normou MZVž: -

vysokokmeny s výškou kmene 1,7– 1,9 m

-

polokmeny s výškou kmene 1,3 – 1,5 m

-

čtvrtkmeny s výškou kmene 0,8 – 1,1 m

-

zákrsky s výškou kmene 0,4 – 0,6 m

-

vřetena a tvarované stromky s výškou kmene 0,3 – 0,6 m

Špičáky jsou štěpovanci vyvedení do výšky vysokokmenů, polokmenů, čtvrtkmenů, nebo zákrsků, pokud nemají založenou korunku (Blažek, 1998).

Dobývání a expedice ovocné sadby Dobývání ovocné sadby probíhá po ukončení její vegetace a při začátku shazování listů, obvykle od poloviny října až do zámrazu. V případě, že stromky budeme po 15. říjnu expedovat, je někdy nutné je odlisťovat. Používají se různé chemické postřiky, nebo se odlisťují ručně. Pokračovat můžeme na jaře po rozmrznutí půdy až do rašení. Vyzvednutí stromků provádíme rýčem, nebo ve velkých školkách vyorávačem s vyorávací radlicí taženým pásovým traktorem (Kyncl, 1979). Sklizené ovocné stromky zakládáme nastojato hustě vedle sebe do předem připravených příkopů. Kořeny jednotlivých stromků musí být prosypány dobře zeminou, jinak prosychají. Jednotlivé odrůdy oddělujeme, označujeme jmenovkou se jménem jednotlivé odrůdy, jakostí a použitou podnoží (Kyncl, 1979). Připravená ovocná sadba se prodává velkoodběratelům, ke kterým patří podniky Jural Brno, Šmelcovna Boskovice, Horákovy školky Bystřice pod Hostýnem, Reneta Olomouc a dále maloodběratelům (Dvořák, 2011).

31

Zmlazování korunek U stromků, které nebyly z různých důvodů vyexpedovány a zůstaly na jaře ve školkách neprodány, se musí provést zmlazování korunek. Korunky hluboko seřízneme, aby zůstalo co nejméně starého dřeva. Postranní 2 – 3 výhony seřízneme za prvním pupenem od kmene směřujícím ven z korunky. Vedoucí výhon seřízneme na tolik pupenů, aby z nich letorosty doplnily korunku na počet výhonů požadovaných normou. Jako při zmlazování korunky seřízneme postranní výhony u neúplných korunek (3 větve). Vedoucí výhon seřízneme o tolik pupenů, kolik je potřeba výhonů, aby se doplnila korunka (Kyncl, 1979). Pěstitelská a rostlinolékařská kontrola ovocných školek a uznávací řízení Kontrola školek se provádí po pěstitelské a zdravotní stránce. Tuto prohlídku provádí pracovníci Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Zjišťuje se pěstitelská úroveň, zdravotní stav, agrochemická opatření, ochrana proti škodlivým činitelům, plnění opatření z předcházejících prohlídek a kontrola výpěstků. Celkem se provádí 3 kontrolní prohlídky, přehlížitel může podle stavu porostu označit část za nevyhovující a vydat zákaz použití školkařských výpěstků. Vytváří se záznam do školkařské knihy a zároveň i opatření k nápravě s termínem jejich splnění (Kyncl, 1979). Uznávacímu řízení podléhají semena ovocných rostlin, která jsou určena k výsevům, podnože generativně i vegetativně množené a hotové keře a stromky určené k prodeji. Porosty, které se musí k uznávacímu řízení přihlásit, se kontrolují za účasti pěstitele. Hodnotí se podle hlediska pěstitelského a zdravotního. Tedy celková pěstitelská úroveň, odbornost vedení, vykonávání prací, dodržování předepsaných sortimentů, pravost odrůdy a podnoží, plán očkování, celkový stav porostů, škodliví činitelé a virózy alespoň jednou za rok. Vlastnosti se hodnotí pětibodovou tabulkou, kdy 5 bodů je stav velmi dobrý, 4 body stav dobrý, 3 body stav přiměřený, 2 body stav podprůměrný a 1 bod špatný stav (Mze, 2006). Porost, který je hodnocen 1 – 2 body, nesmí být expedován a nesmí být uznán. Na uznaný porost, který je určen k expedici, musí školkařský podnik zavěsit jmenovky, vyplněné podle předtisku a orazítkované vlastním razítkem pěstitele (Mze, 2006).

32

4 EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST 4.1 Obecná charakteristika Agrospol a.d. Knínice u Boskovic Ovocná školka je součástí Agrospolu, agrárního družstva, které sídlí v Knínicích. Agrospol, a.d. Knínice u Boskovic hospodaří celkem na 2 700 ha zemědělské půdy v chladné řepařské oblasti na sever od Boskovic až po katastr Borotín a v bramborářské výrobní oblasti na některých pozemcích Horního Štěpánova a Brodku u Konice. Louky a pastviny dosahují výměry 387,00 ha a ovocné sady a školky (višně, jabloně, švestky, rybíz) 93,00 ha (Dvořák, 2011). Hlavním výrobním zaměřením agrárního družstva je rostlinná výroba a to především obilniny a technické plodiny. Obilniny včetně kukuřice na zrno se pěstují na výměře 1100,00 ha, cukrovka na výrobu bioethanolu na výměře 100,00 ha, mák na výměře 100,00 ha, ozimá řepka na výměře 250,00 ha, hrách na výměře 60,00 ha, slunečnice na výměře 60,00 ha, léčivé rostliny (ostropestřec mariánský, námel) na výměře 150,00 ha, kukuřice silážní na výměře 200,00 ha, vojtěška a ostatní víceleté pícniny na výměře 200,00 ha (Dvořák, 2010). Živočišná výroba se specializuje na chov prasat a skotu. Družstvo chová 1200 kusů prasat ve výkrmu, 220 kusů býků ve výkrmu a 400 kusů jalovic a 540 kusů dojnic (Dvořák, 2010). Ovocnářství bylo v tomto kraji velmi rozšířené. Intenzivní ovocnářství ve Vanovicích začíná v letech 1988, kdy se zakládá višňový sad na „Sléně“ o výměře 35,00 ha. Rozšíření višní začíná v letech 1999, kdy je vysázeno 11,00 ha v lokalitě na „ Třičtrvrtním“. Pěstované odrůdy jsou ‘Oblačinská‘ (nejranější odrůda), potom ‘Fanál‘ a ‘Morela pozdní‘. Produkce višní je určena převážně pro zpracovatelský průmysl a v roce 2011 činí celková rozloha višňových sadů 47,59 ha. Jinak se i volně prodává jako maloprodej pro zákazníky, kteří používají višně např. na marmelády, džemy, šťávy ale i jako surovinu pro destiláty (Dvořák, 2010). V roce 2000 se vysazuje 8,00 ha slivoní v trati „ Pastvisko“, nynější rozloha sadu švestek je 10,19 ha (Dvořák, 2010). Dále se zakládá část jabloní – vřeten a následující rok se dokončuje výsadba jabloní o celkové výměře 13,00 ha v trati „ V Brodkách“. Výměra se zvyšuje dnes na 14,52 ha. Pěstitelským tvarem jabloní tohoto sadu je štíhlé vřeteno, jako podnože jsou použity vegetativně množené jabloně známé pod označením J-TE-H. Pěstované odrůdy jsou ‘Šampion‘,‘Rubinola‘,‘Rosana‘,‘Angold‘,‘Topaz‘ a ‘Idared‘. Plody se trhají od září do začátku listopadu, kdy se nejprve skllízí odrůda ‘Šampion‘ a jako poslední se sklízí ‘Idared‘. Plody se skladují ve sklepě, kde jsou uskladněny až do dubna. Meziřadí je

33

zatravněno a pravidelně se mulčuje 2krát až 3krát do roka podle potřeby. Každoročně se musí provádět postřiky proti strupovitosti jabloní a padlí jabloňovému, obaleči jabloňovému a dalšímu škodlivému hmyzu. Postřiky jsou na bázi fungicidních a insekticidních přípravků. Jabloně se přihnojují i listovým hnojivem (Dvořák, 2011). V roce 2006 se buduje sad rybízu o výměře 9,00 ha a rok později se rozšiřuje na výměru 16,98 ha. Se snižující produkcí se snižuje i rozloha školek. V roce 2007 byla výměra 10,00 ha, v roce 2011 se předpokládá výměra 2,80 ha. Výměra matečnice se také snižuje z 2,50 ha v roce 2007 na plánovaných 0,52 ha pro rok 2011 (Dvořák, 2011). Jednou z nejstarších a neméně důležitých produkcí „Vanovické školky“ je pěstování ovocných stromků jádrovin, peckovin a bobulovin v množství 66 650 kusů v roce 2007 a 53 771 kusů v roce 2010. Plán pro rok 2011 je 22 600 kusů v následujícím zastoupení: 2 000 kusů rybízu, 1 000 kusů angreštu 4 000 kusů jabloní 1 000 kusů třešní a višní 4 500 kusů slivoní 700 kusů broskvoní, 1 000 kusů meruněk 4 400 kusů hrušní

(Dvořák, 2011).

V ovocné školce se používá pouze uznaný roubový a očkovací materiál. Rouby jabloní nakupuje ovocná školka od firmy SEMPRA PRAHA a.s., VŠÚO Holovousy a Litoměřice, rouby angreštu a rybízu ze šlechtitelské stanice ve Velkých Losinách a rouby višní a třešní z Litoměřic. Očka pro letní očkování (hrušní, švestek) z Litoměřic a očka meruněk a broskvoní od Miroslava Kostihy z Valtic (Dvořák, 2011).

4.2 Geologická, pedologická a klimatická charakteristika 4.2.1 Geologická charakteristika Umístění ovocné školky Vanovice se nachází v geografickém útvaru Boskovické brázdy, která patří do permokarbonských pánví. Nachází se na východním okraji Českomoravské vysočiny a vytváří dlouhé povrchové pásmo, které směřuje od severovýchodu k jihozápadu. Zachované sedimenty jsou tu ve větší mocnosti. Za dozvuků hercynského vrásnění vznikala Boskovická brázda, jako příkopová propadlina v moldanubickém krystaliniku. Na severu je pánev mělká a objevují se v ní pouze permské pískovce a břidlice s vložkou třetihorních lupků a vápenců. Pouze na jižní části se vyskytuje nejvyšší karbon v permském podloží (Krajíček, 2000).

34

Na bázi jsou slepence, výše se nacházejí písčité a jílovité sedimenty. Značně hrubší zrno mají karbonské a permské vrstvy při východním okraji pánve a převládají tu slepence (Krajíček, 2000).

4.2.2 Pedologická charakteristika Na jílovitých sedimentech, které se nacházejí v okolí Vanovic, vznikly půdní druhy hlinité a jílovitohlinité. Řadíme je mezi půdy středně těžké až těžké, za sucha nebo vyšší vlhkosti hůře zpracovatelné a rozdělávatelné (Krajíček, 2000). Podle MKSP (morfogenetická klasifikace půd 1991) je nejvíce zastoupený půdní typ v této oblasti kambizem, která vzniká nejčastěji na zvětralinách pevných vyvřelých a metamorfovaných silikátových hornin. Na zvětralinách odvápněných a nekarbonátových pak vzniká méně často. Kambizemě vykazují široké rozpětí nadmořských výšek a s tím i spojených klimatických parametrů, které ovlivňují jejich vývoj. Pokud se vyskytují v nižších polohách, jsou typické menším obsahem humusu, vyšším obsahem jílu a rychleji u nich probíhá mineralizace než u půd horských. Výměnná půdní reakce pHKCl je 5,8 a nasycenost svrchního komlexu vyšší než 50 % (Prax A. a kol., 1995). Od bazických ke kyselým horninám stoupá obsah skeletu, nižší obsah mají půdy metamorfovaných hornin. Kambizemě jsou nejrozšířenějším půdním typem v České republice (45 % zemědělského půdního fondu) (Krajíček, 2000). V malé míře zde můžeme objevit i pararendziny rubifikované, které vznikají na zvětralinách karbonáto-silikátových hornin (brekcie, slepence, slíny a vápenité břidlice). Skeletovitost je pod 30 % a řadíme je mezi půdy středně hluboké. Setkat se s nimi můžeme v nižších polohách na nezpevněných vápnitých sedimentech v pahorkatinách. Sorpčně nasycený humusový horizont obsahuje uhličitany a vykazuje neutrální až slabě alkalickou reakci. Jsou to půdy propustné pro vodu a kypré (Krajíček, 2000).

4.2.3 Klimatická charakteristika Poloha školkařských ploch se nachází v nadmořské výšce 360 – 400 m, jsou uzavřeny v plochém údolí mezi kopci na severovýchodní a jihozápadní straně s nadmořskou výškou 550 – 750 m a šířkou údolí 5 km (Krajíček, 2000). Potenciální vegetace je tvořena dubo-habrovými háji (Krajíček, 2000). Sledované hodnoty průměrné teploty a srážek v jednotlivých měsících: 35

Rok 2009 Měsíc

I

II

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

teplota °C

-3,7

-0,6

3,7

12,8

13,9

15,9

19,1

19,3

1 5,8

7,8

5,1

-6,6

51,5

71,5

10

53

118,7 182,5 37,5

13,3

59,2

32,3

17,4

srážky mm 10

Průměrná roční teplota

8,54 °C

Roční úhrn srážek

656,9 mm

Rok 2010 Měsíc I teplota °C -4,3 srážky mm 64

II -1,4 26

III 4,1 16

IV 9,3 61

Průměrná roční teplota

8,22 °C

Roční úhrn srážek

768,2 mm

V 13 140

VI 17,8 91

VII 21,1 110

VIII IX 17,9 12,4 100,8 92,2

X 6,8 3,2

XI 5,9 36

XII -4 28

Vzájemné vztahy mezi srážkami a teplotami v roce 2009 a 2010 jsou uvedeny v klimadiagramech (Graf 1 a 2)(Dvořák, 2010).

4.2.4 Agrochemický rozbor půdy Vzorky Krajíček (2000): „Pro analýzu bylo použito metody Mehlich III. Vzorky byly odebrány ve dvou lokalitách, vzorek č. 1 v matečnici a vzorek č. 2 v produkční školce. Po odběru byly vysušeny na vzduchu, upraveny na velikost částic pod 2,00 mm a ručně homogenizovány. Každý vzorek byl analyzován ve dvou paralelních provedeních. Extrakční činidlo podle Mehlicha III se skládá z kyseliny octové 0,2 mol. l -1, dusičnanu amonného 0,25 mol. l-1 a kyseliny etylendiaminotetraoctové (EDTA) 0,001 mol.l-1. V obou variantách bylo navažováno 10 g vzorku a extrahováno 100 ml extrakčního roztoku dle Mehlicha III. Doba extrakce byla 10 minut při teplotě 20 °C na rotační třepačce. Stanovení

jednotlivých

prvků

bylo

prováděno

metodou

atomové

absorbční

spektrofotometrie v plameni acetylen – vzduch. Měření bylo vyhodnoceno metodou kalibrační křivky. Při stanovení těžkých kovů se na vzorek působí M HNO3 (10 g jemnozemě + 50 ml 2 M HNO3) a ve filtrátu se změří koncentrace těžkých kovů atomovou absorbční spektrofotometrií a obsah se určí z kalibračního grafu.

36

Výsledky Dosažené výsledky jsou vyhodnoceny podle přílohy č. 5 vyhlášky č. 275/98 Sb. Vzorek č. 1 (matečnice) Půdní reakce pH 6,05 – slabě kyselá reakce Doporučeno vápnění 0,50 t CaO na 1 ha Obsah fosforu 100 mg . kg -1 zeminy – dobrý obsah Obsah draslíku 240 mg. kg -1 zeminy – vyhovující obsah Obsah hořčíku 280 mg . kg -1 zeminy – dobrý obsah. Obsah vápníku 7 200 mg. kg -1 zeminy Obsah olova 27 mg . kg -1zeminy - odpovídá normě (do 70 mg . kg -1 zeminy) Obsah kadmia 0,32 mg. kg -1 zeminy – odpovídá normě (do 1 mg. kg -1 zeminy)

Vzorek č. 2 (produkční školky) Půdní reakce pH 6,03 – slabě kyselá reakce Doporučeno vápnění 0,50 t CaO na 1 ha Obsah fosforu 90 mg . kg -1 zeminy – dobrý obsah Obsah draslíku 100 mg. kg -1 zeminy – nízký obsah Obsah hořčíku 320 mg . kg -1 zeminy – dobrý obsah. Obsah vápníku 8 000 mg. kg -1 zeminy Obsah olova 20 mg . kg -1 zeminy - odpovídá normě (do 70 mg . kg -1 zeminy) Obsah kadmia 0,2 mg. kg-1 zeminy – odpovídá normě (do 1 mg. kg-1 zeminy)

Stanovení solí se provádí z filtrátu (25 g upraveného vzorku půdy + 125 ml demineralizované vody po půl hodinovém třepání a filtraci) na základě elektrické vodivosti za použití konduktometru s platinovou komůrkovou elektrodou. Zjištěné hodnoty u vzorku č. 1 v matečnici jsou 208,20 mg .l -1 – půda nezasolená. Vzorek č. 2 v produkčních školkách 227 mg.l -1 – půda nezasolená.“

37

4.3 Způsoby pěstování výsadbového materiálu - jádroviny

Pěstování jabloní a hrušní Malus Mill., Pyrus comunis L. Jabloň i hrušeň patří do čeledi Rosaceae (růžovité), podčeledi Maloideae (jabloňovité). K druhu Malus pumila Mill (jabloň nízká) patří většina našich pěstovaných druhů jabloní, vznikla složitou hybridizací druhu Malus silvestris (jabloň lesní) a jiných planých druhů Malus (Kohout, 1960). Podle Kohouta (1960) jabloním vyhovují hluboké půdy, středně těžké, hlinité až jílovitohlinité. Pokud jsou půdy příliš lehké, vyžadují závlahu. Náchylné odrůdy trpí v těžších a kyselých půdách s vysokou hladinou podzemní vody rakovinou. Hrušním se daří v půdách hlubokých, živných a výhřevných černozemního až hnědozemního typu. Nevhodné jsou těžké a studené půdy. Hrušně na kdouloni jsou citlivé na alkalickou a kyselou reakci. Hrušně jsou u nás méně odolné vůči mrazu, ale méně trpí chorobami než jabloně (Černík, 1961). U nás pěstované odrůdy hrušní jsou cizosprašné, většina z nich je diploidní a vykazují dobrou klíčivost pylu, proto jsou dobrými opylovači pro jiné druhy. Triploidní odrůdy mají pyl špatně klíčivý, například ‘Lucasova‘. Nemohou tedy opylovat jiné odrůdy. (Kohout, 1960) Jednotlivé odrůdy jabloní a hrušní se od sebe liší vzrůstem. Některé odrůdy tvoří rovný kmen, narůstají velmi rychle a jsou dobře rozvětveny v korunkách. Takové odrůdy pěstujeme v normálních klimatických podmínkách z terminálního pupenu. Odrůdy jádrovin, které snadno namrzají v kmínku i korunce, se vůbec nesmějí štěpovat u země a pěstují se mezištěpováním. Odrůdy, které rostou slaběji nebo se při růstu křiví a mají poškozený vedoucí pupen, se zpravidla pěstují střídavým řezem (Kyncl, 1979). Ovocná školka Vanovice používá k rozmnožování jabloní roubování v ruce kopulací. Tuto činnost provádí školkaři v průběhu ledna a února. Hrušně množí letním očkováním na spící očko (T – řez) (Dvořák, 2010).

38

4.4 Způsoby pěstování výsadbového materiálu – peckoviny

Pěstování třešní a višní Cerasus avium (L.) Moenech., syn Prunus avium L. Cerasus vulgaris (L.) Mill., syn. Prunus cerasus L. Třešeň i višeň mají stejné botanické zařazení, a to čeleď Rosaceae (růžovité), podčeleď Prunoideae (slivoňovité). Ptáčnice (planá forma třešně) se u nás vyskytuje v lesích na Moravě a na Slovensku (Vávra, 1971). Kulturní odrůdy třešní dělíme na chrupky a polochrupky, podle barvy slupky na odrůdy žluté, pestré a tmavé. Višně dělíme na pravé višně (kyselky a amarelky) a sladkovišně (vlastní sladkovišně a skleňovky), hybridy třešní a pravých višní (Krajíček, 2000). Podle Vávry (1971) třešně snáší dobře půdy hluboké, propustné, lehčí i štěrkovité, dostatečně zásobené vápnem a ostatními živinami. Drobné plody vykazují na suchých stanovištích, naopak na mokrých místech namrzají a trpí klejotokem. Nároky višní jsou obdobné, ale s úspěchem je můžeme pěstovat i na sušších stanovištích. Proti mrazu jsou odolnější než třešně. Odrůdy třešní u nás rozšířené jsou cizosprašné, pouze odrůda ‘Stella‘ je cizosprašná, proto je nutné respektovat opylovací poměry ve výsadbách. Naopak tomu je u višní, kdy jsou nejpěstovanější odrůdy samosprašné. Cizosprašná je například ‘Vackova‘, ta se opyluje odrůdami třešní, které kvetou současně (‘Schneiderova‘,‘Hedelfingenská‘) (Vávra, 1971). Jako kmínek pro pěstování kmenných tvarů třešní a višní používáme ptáčnici. Vyznačuje se rovným přímým vzrůstem a tvoří přiměřeně silné kmeny. Semenáče ptáčnice pěstujeme až do korunky a teprve v korunce štěpujeme. Podnože ještě před školkováním mírně zakrátíme v kořenech, ale terminální výhon nezkracujeme. Po vyškolkování necháváme ptáčnici růst z vrcholového pupenu. Pokud rostou ptáčnice ve školce různě, seřezáváme je druhý rok na čípek bez vyslepení postranních pupenů. Z letorostů, které narůstají, vybereme nejvhodnější, vyvážeme ho a ostatní odřízneme. Začátkem srpna odřízneme čípek. Obrost na kmínku zaštipujeme jen jednou za 4. – 6. listem a to koncem června až začátkem července. V červenci až srpnu silný obrost odspodu odřezáváme na větevní kroužek. Na slabších částech kmínku ponecháváme jen listové růžice. Pokud bychom ponechali zakrácený obrost do druhého roku, vznikly by po odříznutí velké rány, které se špatně zacelují a způsobují klejotok. Když ptáčnice vyrostou na požadovanou výšku, můžeme roubovat (Kyncl, 1979).

39

Třešně a višně roubujeme ze všech ovocných dřevin nejdříve, podle počasí to může být v únoru až březnu. Nejčastěji roubujeme způsobem družení nebo na kozí nožku. Úvazky povolujeme, jakmile rouby přirostou a začnou rašit, pak zakrátíme i tažný letorost. Aby nedocházelo k zeslabování korunky, odřezáváme pod ujatým roubem 3 – 4 rašící letorosty. Aby nevznikala velká rána, odstraňujeme po srůstu roubu s podnoží i tažný výhon. V srpnu odstraňujeme všechen obrost, a to i s listovou růžicí. Štěpovat můžeme třešně a višně s dobrým výsledkem i v srpnu. Práce je snazší, rychlejší a procento ujmutí roubu je velké. Nevýhodou tohoto způsobu je, že pokud nastanou silnější mrazy, ujaté rouby někdy namrzají (Kyncl, 1979).

Pěstování slivoní Prunus domestica L. Slivoně řadíme do čeledi Rosaceae (růžovité) a podčeledi Prunoideae (slivoňovité). Pravé švestky, pološvestky, slívy, renklódy a mirabelky zahrnujeme pod souhrnný název slivoň domácí. Slivoň vznikla samovolným křížením trnky (Prunus spinosa) a myrobalánu (Prunus divaricata) (Vávra, 1971). Slivoním vyhovují hlinité půdy, střední až těžší, vlhčí a dobře ošetřované. Suchá stanoviště nejsou vhodná. Rozlišujeme odrůdy samosprašné a vedle nich i cizosprašné a částečně samosprašné. Stejně jako u ostatních peckovin se nevyskytuje partenokarpie (Vávra, 1971). V ovocných školkách se častěji setkáváme se slivoněmi, které se pěstují na slivoňových podnožích množených generativně (semenem), méně pak na podnožích množených vegetativně jako například švestky na odkopku (Kyncl, 1979). Domácí švestku lze množit kořenovými odnožemi – tedy odkopky bez štěpování. Předpokládá se, že u tohoto způsobu rozmnožování je matečný strom pravokořenný, zdravý, plodný a ovoce je tvarem, velikostí a jakostí dužniny vynikající. Vypěstování rovných kmenů u odkopků činí potíže, proto se odkopky seříznou v druhém roce na jaře krátce nad zemí, tím se dosáhne bujného základu pro vytvoření kmene (Peiker, 1953). Dříve byly používány podnože Marunke, Daman C a ostatní typy peckovin, pokud splňovaly požadavek zdravotního stavu a byly dobře zakořeněny. Kmenné tvary i zákrsky se pěstují na stejných podnožích. U švestek by se neměl používat myrobalán, protože na něm švestky pozdě plodí a v nevhodném prostředí často namrzají. Vanovické školky myrobalán jako podnož používají, tradicí je vyzkoušen a zkušenosti jsou dobré. Myrobalán lze použít u slív, renklód a myrabelek a to zvláště v sušších, chudších a záhřevných půdách v teplých 40

oblastech. Štěpovanci na myrobalánu mají rovný kmen, rychle narůstají a sílí. Neměli by se ale vysazovat v chladném prostředí a na vlhkém stanovišti. Myrobalán se očkuje později, až koncem srpna nebo i začátkem září, podle množství mízy. Některé odrůdy, jako například ‘Althanova renklóda‘, mají horší afinitu s myrobalánem. To se projevuje snadným vylamováním při odřezávání čípků, proto se doporučuje při očkování vyřezávat očka s delším štítem, a tím se dosáhne srůstu na větší ploše. Při pěstování polokmenů se v druhé míze podnož naočkuje a zjara se pak seřízne na čípek, nebo tam, kde není větrná plocha i naostro. Kmenné tvary se většinou pro slabší růst pěstují střídavým řezem. Obrost se musí včas zkracovat za 4. – 5. listem. Z terminálního pupene lze pěstovat jen některé druhy odrůd, a to pouze v příhodných klimatických podmínkách a v dobrých půdách. Naopak v horších klimatických podmínkách a u slabě rostoucích odrůd je výhodné používat mezištěpování Jako kmenotvorná odrůda je vhodná ‘Dolanka‘,‘Wangenheimova švestka‘ (Kyncl, 1979).

Pěstování meruněk

Armeniaca vulgaris (L.) Lam., syn. Prunus Armeniaca L. Meruňka patří do čeledi Rosaceae (růžovité), podčeleď Prunoideae (slivoňovité). Původní domovina meruňky je v mírném pásmu Číny, k nám se dostala z Itálie přes Slovinsko, Švýcarsko a Rakousy. Typická vlastnost tohoto druhu je malá přizpůsobivost k podmínkám vnějšího prostředí, vysoká náročnost na teploty v létě a poměrně krátká vegetační doba (Čepička, 2004). Nejvhodnější polohy pro pěstování jsou na jižní Moravě, jihozápadním a východním Slovensku s nadmořskou výškou do 150 m, s průměrnou roční teplotou nad 8,5 °C a úhrnem ročních srážek nad 550 mm (Čepička, 2004). Naše odrůdy kvetou časně na jaře, protože se vyznačují krátkým obdobím hlubokého zimního odpočinku, a proto bývají poškozovány mrazem. Všechny odrůdy jsou samosprašné a nepotřebují opylovače (Kyncl, 1979). Meruňky pěstujeme stejně jako ostatní ovocné dřeviny. Nejpoužívanější podnoží je vlastní semenáč typu M-VA-1 až M-VA-4. Z ostatních slivoňových podnoží se používá typ S-BO-1. V ovocných školkách ve Vanovicích se tradičně jako podnož používal vanovický myrobalán. Podnože očkujeme brzy v řervenci na začátku druhé mízy. Pozdější očkování zhoršuje ujmutí. Druhý rok zjara seřízneme očkovance na ostro nebo na čípek. Na čípku je důležité ponechat některá očka, aby čípek do srpna nezaschl, jinak se špatně odřezává. Letorosty na čípku jen krátce zakracujeme. Kmenné tvary pěstujeme z ušlechtilého letorostu, 41

ten rychle narůstá a tvoří předčasný obrost. Obrost včas zkracujeme, a to za čtvrtým listem. V srpnu zcela odstraňujeme čípek i zkrácený předčasný obrost. Pro zesílení kmene necháváme do příštího roku jen krátké trnovité výhony. Zjara příštího roku seřízneme terminální výhon střídavým řezem, pokud by byl namrzlý, seřezáváme až na zdravé dřevo a vyvážeme ho k ponechanému čípku. V třetím roce slabší štěpovance nařízneme podle tloušťky výhonu na korunku, tím podpoříme obrost a tloustnutí kmínku. Silnější štěpovance řežeme střídavým řezem a korunku necháme vyvinout z předčasného letorostu, který vyroste z nejvyššího pupenu. V srpnu odstraňujeme obrost i čípek. Jako kmenotvornou odrůdu používáme ‘Wangenheimovu švestku‘, kterou můžeme v koruně přeštěpovat na ušlechtilou odrůdu meruňky (Kyncl, 1979).

Pěstování broskvoní Persica vulgaris (L.), syn. Prunus persica Stokes Broskvoně patří do čeledi Rosaceae (růžovité), podčeleď Prunoideae (slivoňovité). Planě rostoucí broskvoň najdeme ve vysokohorských oblastech severní a střední Číny v mírném i subtropickém pásmu. Většina kultivarů pěstovaných v mírném a subtropickém pásu vznikla z druhu Persica vulgaris (Čepička, 2004). Broskvoň má vysoké nároky na vláhu, teplo a světlo. V zimě snáší jen krátkodobé poklesy k – 25° C. Ideální jsou půdy středně těžké hlinité v oblasti černozemí vzniklé na spraších. Alkalita zvyšuje nebezpečí chlorózy listů broskvoní (Blažek, 1983). Ve školce se broskvoně jen očkují, protože výsledky roubování jsou špatné. Nejlépe se broskvoně pěstují na vlastním semenáči nebo na typech B-VA-1 až B-VA-4, ale i na mandloňovém semenáči. Pokud pěstujeme vyšší tvary než čtvrtkmeny, doporučuje se použít slivoňovou podnož, kromě myrobalánu, na jejíž kořenový krček se naočkuje kmenotvorná odrůda a na ní se ve výšce koruny naočkuje požadovaná odrůda broskvoně. V příštím roce zjara seřízneme štěpovance na čípek, letorost vyvážeme k čípku a z předčasného obrostu vypěstujeme korunku. V srpnu odřízneme na kmenotvorné odrůdě obrost i čípek, ránu zamažeme štěpařským voskem a na podzim je broskvoň dopěstovaná (Kyncl, 1979). Stromky vyzvedáváme a vysazujeme zásadně na jaře, když jsou narašené (z půdy do půdy) (Kyncl, 1979).

42

Podle plodu dělíme odrůdy broskvoní na pravé broskve, tvrdky (cling), nektarinky, bryňonky. Všechny mají samosprašné květy, ale výnosnost se zvyšuje při přítomnosti včel v sadu a výsadbě alespoň dvou odrůd (Krajíček, 2000).

4.5 Způsoby pěstování výsadbového materiálu – drobné ovoce Pěstování angreštu Grossularia uva-crispa (L.) Mill., syn Ribes uva-crispa L. Angrešt řadíme do čeledi Grossulariaceae (srstkovité). V západní Evropě a Ukrajině rostě planě a z těchto forem angreštu vznikla odrůdová skladba pěstovaná dnes v oblastech Evropy s chladnějším létem a vlhčím podnebím. Angrešt je obecně odolnější vůči nízkým teplotám než černý rybíz, přesto však mohou být časně kvetoucí rostliny poškozovány pozdně jarními mrazíky, proto angrešt nevysazujeme v mrazových kotlinách. Prudké sluneční záření může vytvářet skvrny na citlivých zralých plodech, angreštu se daří i v polostínu. Citlivé odrůdy proti větru chráníme výsadbou větrolamů (Luža, 1967). Nároky na půdu má angrešt vyšší než červený nebo bílý rybíz, vhodné jsou středně těžké až těžší půdy dobře zásobené živinami a vlhkostí. Delší sucho u rostlin způsobuje růstové poruchy, opad listů a zdrobňování plodů, naopak následkem dlouhodobého mokra mohou odumírat kořeny i nadzemní části rostliny (Luža, 1967). Angrešt se pěstuje roubováním na meruzalku zlatou hlavně ve tvaru stromku, méně pak jako keř. Stromky vysazujeme ve sponu 2,0 – 3,0 x 0,8 – 1,2 m, keře ve sponu 2,5 – 3,0 x 1,2 – 2,0 m. Jeho květy jsou samosprašné, ale výnosnost se zvyšuje při opylení cizím pylem (Krajíček, 2000).

Pěstování rybízu Ribes L. Rybíz patří do čeledi Grossulariaceae (srstkovité). Z planě rostoucích odrůd Euroasie vznikly naše červenoplodé a běloplodé kulturní odrůdy a z oblasti Středozemního moře pocházejí odrůdy s dlouhými hrozny (Luža, 1967). Plodnost rybízu oproti ostatním ovocným druhům nastupuje rychle a je pravidelná, je značně přizpůsobivý podmínkám prostředí (Luža, 1967).

43

Černý rybíz má vyšší nároky na půdu a doplňkovou závlahu. Vyskytuje se v Evropě, v Himalájích, v Arménii a na Kavkazu (Luža, 1967). Červený a bílý rybíz upřednostňuje půdy dobře zásobené humusem, půdy středně těžké hlinité až hlinitopísčité. Rostliny nesnášejí ani přísušky, ani trvalé zamokření (Luža, 1967). Na rozdíl od angreštu preferujeme keřovou formu před stromkovou, kdy volíme spon u keřů 2,0 – 3,0 x 1,0 – 2,0 m, u stromků 2,0 – 2,5 x 1,0 m. Jako podnož se jako u angreštu používá meruzalka zlatá. Květy bílého a červeného rybízu jsou samosprašné, ale výnosnost zvyšuje opylení cizím pylem. U černého rybízu vysazujeme několik odrůd současně (Krajíček, 2000).

44

5 MATERIÁL A METODIKA V ovocné školce Vanovice se pro vlastní potřebu pěstují vegetativně množené podnože jabloní a meruzalky zlaté. Vlastní matečnice se vysazuje na jaře, během vegetace se provádí kultivace meziřadí a kypření mezi vysázenými rostlinami. Na jaře druhého až třetího roku se rostliny sestřihují těsně nad zemí. Ze spících pupenů na hlavě vyrostou dlouhé letorosty, které se postupně přihrnují, aby do podzimu vytvořily dostatečně velký kořenový systém. Sklizeň se provádí na podzim, kdy je nejprve nutné odstranit nahrnutou zeminu, dále provést odlistění letorostů a nakonec sestřižení pneumatickými nůžkami. Takto sklizené podnože jsou odvezeny do skladovacích prostor, kde je zaměstnanci třídí do jakostních skupin. Na nejkvalitnější jabloňové podnože se v zimním období roubují odrůdy jabloní a na meruzalku zlatou se roubují odrůdy angreštu a rybízu. Zaměstnanci používají jako způsob roubování obyčejnou kopulaci, kterou provádí během vegetačního klidu rostliny v pracovně. U tohoto způsobu roubování je potřebné, aby měla podnož i roub stejnou tloušťku, jakmile je podnož i roub seříznuta, jsou k sobě přiloženy a stáhnuty PVC páskou. Než jsou takto připravené roubovance založeny do písku v bezmrazé místnosti je nutné roub namočit v parafínu, aby nevyschnul (Obr. 14). Takto připravené roubovance jsou naškolkovány do ovocné školky (Dvořák, 2010). Mezi další podnože používané v ovocné školce Vanovice patří myrobalán, třešňové pláně a hrušňové pláně. Rozmnožováním těchto podnoží se ve Vanovicích nezabývají, proto si je nakupují od certifikovaných výrobců. Tyto podnože je nutné před naškolkováním upravit. Kořen je zakrácen na 0,1 – 0,12 m, nadzemní část rostliny je sestřižena na délku 0,35 – 0,4 m. Takto připravené podnože již můžeme naškolkovat do ovocné školky (Dvořák, 2010). Před vlastním školkováním je nutné pozemek řádně vyhnojit, provést hlubokou orbu a důležitým procesem je i kvalitní usmykování. Poté se již může přejít k vlastnímu školkování. V ovocné školce Vanovice používají k přípravě rýhy rýhovací stroj (Obr. 3,4), kdy se do rýhy vkládá podnož, k ní je nutné přihrnout zeminu a řádně ji ušlápnout (Obr. 5). Po naškolkování všech rostlin se musí školka zaplotit (Dvořák, 2010). K dalším úkonům patří odstraňování nežádoucího obrostu u roubovanců. Dále se ke každé rostlině přidává opěra, ke které se narostlý výhon vyvazuje, aby se docílilo rovného kmínku. Přibližně v měsíci červnu se povolují úvazky u roubovanců. Během vegetace se provádí kultivace meziřadí a okopávka mezi rostlinami (Dvořák, 2010). V srpnu se na myrobalán očkují odrůdy slivoní, broskvoní a meruněk a na hrušňové pláně jsou očkovány odrůdy hrušní. V ovocné školce Vanovice se používá očkování na očko 45

spící se zářezem tvaru T a dalším používaným způsobem je Forkertovo očkování. Přibližně za 3 – 4 týdny jsou očka k podnožím přirostlá, proto je nutné PVC úvazek povolit. Před prvními mrazy by se měly především naočkované broskvoně a meruňky přihrnout, aby přes zimu nevymrzly (Dvořák, 2010). První prací v dalším roce je u jabloní řez na korunku. Standardní špičáky se odměří na předepsanou výšku, k ní se připočítá 6 pupenů a výhon se seřízne nad pupenem. Přebytečný boční obrost se musí odstranit. Poté je nutno se věnovat očkovancům z loňského roku. U nich se musí provést řez na ostro, kdy se podnož seřízne nad ujatým očkem. Rána vzniklá po řezu se musí zatřít stromovým balzámem. Aby se předešlo vylamování štěpovanců, zapíchne se k nim hůlka a narostlý letorost se k ní vyváže. Podnože na nichž se neujmulo očko, je nutné odstranit speciální motykou (Dvořák, 2010). Pro rozpěstované stromky je důležité přihnojení minerálně organickými hnojivy, aby bylo dosaženo kvalitní ovocné sadby (Dvořák, 2010). Koncem měsíce června je zaměstnanci ovocných školek Vanovice proveden u očkovanců řez na korunku. Letorost se odměří na požadovanou výšku a připočte se 6 pupenů, nad těmito pupeny se výhon seřízne. Zbylý postranní obrost na kmínku se odstraní řezem na větevní kroužek. Do doby expedice ovocného stromku se vytvoří předčasný obrost, který vytvoří kvalitní korunku s 4 – 6 výhony (Dvořák, 2010). Během vegetace je prováděna kultivace meziřadí a okopávka mezi jednotlivými stromky. V těsné blízkosti plotu rostou plevelné rostliny, ty je nutné ze použití herbicidního přípravku odstranit, aby se dále nerozšiřovaly mezi ovocnou sadbu (Dvořák, 2010). Kontrolu po pěstitelské a zdravotní stránce pěstovaných rostlin provádí pracovníci Ústředního

kontrolního

a

zkušebního

ústavu

zemědělského

a

pracovníci

Státní

rostlinolékařské správy. Prohlídky porostu jsou prováděny během vegetace (Dvořák, 2010). Dobývání ovocných stromků zaměstnanci ovocných školek Vanovice provádí od poloviny října. Někdy je nutné u některých rostlin provést odlistění. Je používáno ruční odlistění. Vlastní vyorávka stromků je provedena pásovým traktorem s vyorávací radlicí (Obr. 8,9), z kořenového systému je odstraněna veškerá zemina. Stromky se třídí podle kvality do několika jakostních skupin. Poté jsou svázány do balíků v určitých počtech a označeny jmenovkou. Takto připravená ovocná sadba je určena k prodeji. Stromky, které si odběratelé ihned nevyzvednou jsou založeny v základu(Obr. 16), kde je nutné dobře zasypat kořenový systém zeminou, aby kořeny nevyschly. Pokud nejsou veškeré výpěstky prodány na podzim, nechají se přes zimní období v základě a z něj jsou na jaře následného roku prodávány (Dvořák, 2010). 46

6 DOSAŽENÉ VÝSLEDKY Školkařská výroba je předpokladem úspěšného pěstování ovocných druhů. Základem je vhodná kombinace podnože a odrůdy, která zabezpečuje dostatečné množství výsadbového materiálu v požadovaném zdravotním stavu. Množství produkce závisí na požadavcích trhu a na situaci při zakládání nebo obnově ovocných sadů (Blažek, 1998). Ovocné školky Vanovice se zabývají výrobou ovocné sadby převážně jabloní. Jabloně jsou roubovány v počtu 23 100 ks a vyškolkovány na plochu 0,850 ha. Nejvíce jsou zastoupeny slabě rostoucí podnože J-TE-H v počtu 8 000 ks, dále J-TE-E 6 000 ks, bujněji rostoucí podnože MM 106 v počtu 7 000 ks a jabloňové pláně 2 100 ks. Roubované odrůdy jsou: ‘Bohemia‘, ‘Šampion‘, ‘Julie‘, ‘Angold‘, ‘Rubinola‘, ‘Melodie‘, ‘Průsvitné letní‘, ‘Goldstar‘, ‘Topaz‘, ‘Gloster‘, ‘Rosana‘, ‘James Grieve‘, ‘Red‘, ‘Jonagold‘, ‘Selena‘, ‘Gala‘, ‘Golden Delicious‘. Úspěšně bylo vypěstováno 7 880 stromků o minimální výšce kmínku 60cm se třemi vyzrálými výhony. V roce 2010 byla nejvíce produkována odrůda ‘Rubinola‘, a to v počtu 2 440 ks, naopak nejméně produkovanou odrůdou byl ‘Jonagold‘ v počtu 300 ks (Graf 3). U výběru odrůdové skladby se pěstitelé zaměřují na odolnost vůči strupovitosti, přesto se pěstují i odrůdy méně odolné jako je odrůda ‘Šampion‘(Dvořák, 2010). Hrušně se školkují na plochu 0,245 ha v počtu 6 800 ks na podnož hrušňové pláně. V srpnu se očkují odrůdy: ‘Clappova‘, ‘Boscova lahvice‘, ‘Konference‘, ‘Wiliamsova‘, ‘Dicolor‘, ‘Bohemica‘ a ‘Radana‘. Sklizeno bylo 4 980 stromků a prodáno 1 370 ks. Nejvíce bylo v roce 2010 vyrobeno odrůdy ‘Clappova‘, a to 875 ks a nejméně se vypěstovalo odrůdy ‘Konference‘ 395 ks (Graf 4) (Dvořák, 2010). Dalším pěstovaným druhem jsou slivoně, které jsou zastoupeny 11-ti odrůdami. V srpnu se očkují v počtu 16 200 ks na podnož myrobalán. Slivoně jsou pěstovány na ploše 0,60 ha. Mezi odrůdy patří: ‘Stanley‘, ‘Čačanská lepotica‘, ‘Wangenheimova‘, ‘Domácí velkoplodá‘, ‘Gabrovská‘, ‘Katinka‘, ‘Hanita‘, ‘Tegera‘, ‘Tophit‘, ‘ Zelená‘ a ‘Althanova renklóda‘. Horší afinitou se vyznačuje odrůda ‘Althanova renklóda‘ a nejlepší ujmutí se projevilo u odrůdy ‘Katinka‘. Na podzim bylo sklizeno 7 500 stromků a prodáno 2 700 ks. V roce 2010 se vyprodukovalo nejvíce odrůdy ‘Gabrovská‘ 1380 ks a v nejmenším počtu odrůdy ‘Hanita‘ 360 ks (Graf 6). U slivoní je v dnešní době kladen důraz na odrůdy rezistentní nebo odrůdy vysoce tolerantní vůči virové chorobě šarka (Dvořák, 2010). Dále se věnují ovocné školky pěstování třešní a višní, ty jsou pěstovány na podnoži ptačka. Naškolkováno bylo 5 150 ks na plochu 0,185 ha. Třešně s naroubováním odrůd:

47

‘Burlat‘, ‘Hedelfingenská‘, ‘Napoleonova‘, ‘Karešova‘, ‘Van‘ a ‘Kordia‘. Višně jsou zastoupeny odrůdami: ‘Fanál‘, ‘Morela pozdní‘ a ‘Favorit‘. Na podzim bylo úspěšně vyoráno 1 860 stromků.V roce 2010 byla vyprodukována v nejvyšším zastoupení z višní odrůda ‘Morela pozdní‘ v počtu 760 ks a v nejnižším odrůda ‘Favorit‘ 335 ks, z třešní v nejvyšším zastoupení odrůda ‘Kordia‘ 295 ks a v nejnižším zastoupení odrůda ‘Hedelfingenská‘ 110 ks (Graf 7) (Dvořák, 2010). Dalším pěstovaným druhem jsou broskvoně, jsou naočkovány na podnož myrobalán o ploše 0,110 ha v počtu 2 830 ks, jsou zastoupeny odrůdami ‘Redhaven‘ 400 ks a ‘Harbinger‘ 300 ks (Graf 5). Dopěstováno bylo 700 ks a na podzim prodáno 170 ks stromků (Dvořák, 2010). Meruňky jsou očkovány na podnož myrobalán v počtu 2 420 ks na ploše 0,087 ha. Odrůdové složení je: ‘Maďarská‘, ‘Velkopavlovická‘, ‘Goldrich‘ a ‘Bergeron‘. Úspěšně bylo dopěstováno 1 010 ks a prodáno 270 stromků. V roce 2010 se nejvíce vypěstovalo odrůdy ‘Velkopavlovická‘ 385 ks a nejméně odrůdy ‘Goldrich‘ 112 ks (Graf 5) (Dvořák, 2010). Rybíz stejně jako angrešt je roubován na meruzalku zlatou a to v počtu 5 340 ks na ploše 0,096 ha. Bílý rybíz je zastoupen odrůdami ‘Orion‘ a ‘Viktorie‘, červený rybíz odrůdami ‘Losan‘, ‘Detvan‘, ‘Rubigo‘, ‘Rondom‘, ‘Holandský‘, černý rybíz odrůdami ‘Eva‘ a ‘Ceres‘. Sklizeno bylo 2 800 stromků. V roce 2010 se v největším zastoupení pěstoval černý rybíz ‘Ceres‘ v počtu 800 ks a v nejmenším počtu bílý rybíz ‘Viktoria‘ 15 ks (Graf 8) (Dvořák, 2010). Angrešt je posledním pěstovaným druhem, roubovance se školkují na plochu 0,051 ha v počtu 3 000 ks. Odrůdy jsou: ‘Invicta‘, ‘Rolanda‘,

‘Hinomaki‘, ‘Karát‘, ‘Chryso‘

a ‘Viking‘. Úspěšně bylo vypěstováno 1 645 ks. V roce 2010 se pěstoval v nejnižším počtu angrešt odrůdy ‘Invicta‘ 325 ks a odrůdy ‘Hinomaki‘, ‘Karát‘, ‘Chryso‘ a ‘Viking‘ byly pěstovány v počtu 600 ks (Graf 8) (Dvořák, 2010).

48

7 DISKUZE Vanovice mají příznivé podmínky (klimatické, půdní) pro výrobu ovocného materiálu. O tom svědčí dlouhodobá tradice pěstování jádrovin a modrých peckovin ve Vanovickém okolí. Historie sahá až do roku 1860, kdy byly založeny první ovocné školky panem Františkem Vlkem, rodákem ze Svárova. Pěstovaný materiál, jak výroba podnoží, tak i výroba školkařského materiálu, prokazuje již celou řadu desetiletí svoji kvalitu, garanci plodnosti a zdravotního stavu oproti jiným školkařským závodům. Díky těmto přednostem byla již v minulosti zvýšená pozornost věnovaná výrobě semenných podnoží peckovin (Vanovický myrobalán) a technologii výroby vegetativně množených podnoží. V současné době si ovocná školka vyrábí podnože jen pro vlastní potřebu a to pouze pro jabloně ( J-TE-H, MM 106) a drobné bobuloviny (meruzalku zlatou) (Tajovská, 2010). Vanovický myrobalán byl významnou oblastí produkce ovocných školek. Umožňoval díky svým školkařským a pěstitelským vlastnostem pěstování modrých druhů peckovin, ale i některých teplomilných druhů v okrajovějších oblastech. V porovnání s tradičně používanou podnoží MY-BO-1 pro pěstování v oblasti Boskovicka vykazoval významné přednosti - relativní odolnost k „šarce“, dobrou ujmutelnost s modrými peckovinami. (Krajíček, 2000) Dále byl typický svou nízkou tvorbou výmladků v udržovaných kulturách, dobrou ujatelností v nezavlažovaných školkách. V našich podmínkách nenamrzal a ve školce byl jeho růst bujný. Bohužel se od pěstování vanovického myrobalánu kvůli změně v organizaci ustoupilo, přesto že byl testován Elisa-testy a byla snaha o jeho uznání (Tajovská, 2010). Pozornost při výrobě výsadbového materiálu je soustředěná na zimní roubování, které se provádí na připravené vegetativně množené podnože u jabloní, rybízu a angreštu. Pro višně a třešně se používá podnož ptačka. Uvedená metoda, která se používá zejména u jádrovin, využívá zimního klidu. Tím se usnadňuje výroba stromků, které byly dříve vyráběny metodou očkování v srpnu. Zimním roubováním se připraví materiál (roubovance), které se na jaře školkují. Hlavní orientace u jabloní je na tolerantní, rezistentní a perspektivní odrůdy. Velice úspěšné je i pěstování červených druhů peckovin třešní a višní. Výtěžnost u slivoní je nižší než u červených peckovin, přesto představují kvalitní výsadbový materiál a tradičně jím zásobují celý region Boskovicka a současně je využíván i při zakládání větších ploch slivoní (Krajíček, 2000).

49

Kvalita výsadbového materiálu musí odpovídat zákonu č. 408/2000 Sb. „ O odrůdách, osivu a sadbě“. Produkovaný výsadbový materiál v podmínkách méně příznivých má řadu předností pro růst stromků v trvalém stanovišti. U vegetativně množených podnoží musí být kořeny dlouhé 0,319 m a víc a dostatečně rozvětvené, u podnoží množených generativně musí být vytvořeny alespoň čtyři kořeny, u hrušní stačí dva kořeny hlavní a dlouhé alespoň 0,20 m. Kmínek musí být hladký, rovný a rány po obrostu musí být zacelené. Korunka by neměla být starší dvou let, měla by být odborně založená s vyzrálými a pravidelnými výhony. Štěpování by se mělo nacházet nejméně 0,10 m nad zemí a u podnoží množených vegetativně nejméně 0,15 m nad zemí. Celkový zdravotní stav vede k lepší zakotvenosti kořenového systému v půdě, lepší plodnosti a ke zvýšení růstových znaků. Aby materiál odpovídal uvedeným požadavkům, musí být někdy pěstován delší časové období ve školkařských závodech, které se nacházejí v optimálních klimatických a půdních podmínkách (Krajíček, 2000).

50

8 ZÁVĚR Práce je zaměřena na stanovení postupu výroby výsadbového materiálu ovocných druhů v ovocné školce ve Vanovicích – Agrospolu, agrárního družstva se sídlem v Knínicích. Pozornost je věnována i tradici a historii pěstování v této oblasti. Školkařská výroba má více než stopadesátiletou tradici, sahá až do roku 1860, kdy byly založeny první ovocné školky panem Františkem Vlkem (Tajovská, 2010). V současné době ovocná školka obhospodařuje i plodné sady višní, které byly založeny v roce 1988 o výměře 35,00 ha. Výsadba se rozšířila a výměra je 47,59 ha. Produkce je určena převážně pro zpracovatelský průmysl, ale i jako maloprodej zákazníkům. V roce 2000 byl založen sad slivoní o výměře 10,19 ha. Později sad jabloní o výměře 14,52 ha a sad rybízu o výměře 16,98 ha (Dvořák, 2010). Získané poznatky lze shrnout do těchto bodů: 1. V současné době se vyrábí vegetativně množené podnože - velmi slabě rostoucí

J-TE-H

- středně rostoucí

MM 106

2. V roce 2010 bylo uznáno 2200 kusů vegetativně množených podnoží MM 106 a 2800 kusů vegetativně množených podnoží J-TE-H. Významnou oblastí produkce ovocných školek byl vanovický myrobalán, který byl používán jako podnož pro slivoně, broskvoně a meruňky. 3.

Podnože, které se na jaře školkují, se připravují také během zimy. Během zimy se provádí i roubování „v ruce“ u jabloní, třešní, višní, rybízu a angreštu.

4.

Jabloně se roubují v počtu 23 100 ks a školkují na plochu 0,850 ha. Úspěšně bylo vypěstováno 7 880 kusů stromků o minimální výšce kmínku 60 cm se třemi vyzrálými výhony. Používané podnože jsou J-TE-H, J-TE-E a MM 106. Nejpěstovanější odrůdou jabloní je‘Rubinola‘ v počtu 2 440 kusů. Třešně a višně jsou pěstovány na podnoži ptačka. Školkuje se 5 150 ks na plochu 0,185 ha. Rybíz se roubuje v počtu 5 340 ks na plochu 0,096 ha a angrešt v počtu 3000 ks na plochu 0,051 ha.

5.

Na jaře se připravené podnože školkují a během vegetace ošetřují. Mezištěpování provádíme během vegetace, přenášíme kmenotvornou odrůdu na podnož, vypěstujeme kmen a pak teprve roubujeme v korunce požadovanou odrůdu. Tímto způsobem se nám doba pěstování prodlouží o 1 až 2 roky.

51

6. V srpnu se očkují hrušně, slivoně, broskve a meruňky. Hrušně se školkují na ploše 0,245 ha a v počtu 6 800 ks na podnož hrušňové pláně. Slivoně v počtu 16 200 ks na podnož myrobalán jsou pěstovány na ploše 0,60 ha. Broskve jsou naočkovány na ploše 0,110 ha v počtu 2 830 ks a meruňky jsou očkovány na podnož myrobalán v počtu 2 420 ks na ploše 0,087 ha. 7.

Pěstují se perspektivní, tolerantní a rezistentní odrůdy. Veškerý školkařský materiál splňuje požadavky zákona 92/1996 o odrůdách, osivu a sadbě, odpovídá zdravotnímu stavu a je zárukou pravosti odrůdy, vhodné kombinace podnože a odrůdy a je předpokladem úspěšnosti a rentability pěstování.

8. Celý průběh pěstování ovocných druhů je kontrolován Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským a Státní rostlinolékařskou správou.

52

9 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY 1. Bílek O., Hanuš B., 1980: Štěpování, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 178 s. 2. Blažek J. a kol., 1983: Tržní ovocnictví, Státní zemědělské nakladatelství, VŠÚO Holovousy, 383 s. 3. Blažek J. a kol., 1998: Ovocnictví, nakladatelství Květ, Praha, 383 s. 4. Buchtová I., 2009: Situační a výhledová zpráva ovoce, MZe ČR Praha, 80 s. 5. Buchtová I., 2010: Situační a výhledová zpráva ovoce, MZe ČR Praha, 76 s. 6. Černík, Boček a Večeřa, 1961: Hrušky – malá pomologie 2, Státní zemědělské nakladatelství ve spolupráci s Československým, Praha, 204 s. 7. Čepička J., ÚKZÚZ, odbor trvalých kultur Znojmo, 2004: Odrůdy pro integrovanou produkci ovoce 2004 – seznam doporučených odrůd, Ovocnářská Unie ČR, Holovousy, 163 s. 8. Dvořák L., ústní podání 2010, Vanovice 9. Kohout K., 1960: Jablka – malá pomologie 1, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 270 s. 10. Krajíček R., 2000: DP – Výroba typových podnoží ve školkařském středisku Vanovice. in MS, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 65 s. 11. Kyncl F. a kol., 1979: Ovocnictví, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 468 s. 12. Lanák J., Šimko K., Vanek G., 1969: Atlas chorob a škůdců ovocných plodin, révy vinné a zeleniny, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, s. 332 13. Luža J. a kol., 1967: Rybíz, angrešt, maliny, ostružiny a jahody – malá pomologie 5, Státní zemědělské nakladatelství ve spolupráci s Československým, Praha, 384 s. 14. Mze, 2006: Praktická příručka – speciální plodiny (úplné znění zákona č. 219/2003 Sb., o oběhu osiva a sadby a vyhláška č. 332/ 2006 Sb., Praha, 112 s. 15. Peiker J. a kol., 1954: Školkařství, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 251 s. 16. Prax A., Jandák J., Pokorný E., 1995: Půdoznalství, skriptum MZLU Brno, 153 s. 17. Tajovská M., ústní podání 2010, Vanovice 18. Vaněk J., 1947: Co má každý věděti o ošetřování ovocných stromů, Nakladatelství zahradnické literatury, Chrudim, 343 s. 19. Vávra M., Ferkl F., Koch V. a Černík V., 1971: Švestky a třešně – malá pomologie 3, Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 338 s. 20. Vilkus E. a kol., 1997: Rozmnožování ovocných a okrasných dřevin, nakladatelství Květ, Praha, 103 s.

53