NKP – areál dolu "Hlubina" Výroba železa na severní Moravě a ve Slezsku má dlouholetou tradici, Železo se v malých pudlovnách vyrábělo v podbeskydí už v 17 století. Prudký rozvoj železářství na Ostravsku v 19. Stol. Umožnili hlavně 2 skutečnosti: použití kamenného uhlí v hutnictví a vynález parní lokomotivy. V tehdejší době nejznámější Frýdlantské železárny převzal v roce 1826 do vlastní správy olomoucký arcibiskup Rudolf, bratr rakousko-uherského císaře. Založení Vítkovických železáren je úzce spjato s osobou F.X. Riepla – profesora na vídeňské polytechnice, který pracoval jako odborný poradce v otázkách dolování a hutnictví na olomouckém arcibiskupství. Byl si vědom skutečnosti, že produkce dřevouhelných vysokých pecí ve Frýdlantě, Bašce a Čeladné závisí na velikosti lesního bohatství a že produkce těchto pecí nebude dostačovat poptávce po železe k výrobě kolejnic (začala výstavba tzv. Severní dráhy Ferdinandovy – první parní železnice z Vídně do Haliče) Bohatá naleziště černého uhlí na Ostravsku přiměla tohoto profesora, že navrhl za sídlo nového závodu malou vesničku – Vítkovice, která splňovala požadavky pro výrobu železa – naleziště černého uhlí – Důl Hlubina a blízkost řeky Ostravice, která měla dostatečně velký průtok. Voda je pro výrobu železa nezbytná. Dne 9.12 1828 byla vydána zakládací listina nového závodu ve Vítkovicích, který byl pojmenován podle majitele arcibiskupa Rudolfa – Rudolfova Huť. V roce 1831 začala výstavba první koksové pece v Rakousku – Uhersku. V tomto roce umírá arcibiskup Rudolf a železárny spadnou pod olomouckou diecézi. V roce 1835 získává Rudolfovu Huť nový majitel – Geymullerova nájemní společnost, která ji přejmenovává na Vítkovické těžířstvo, ve kterém je kapitálově zastoupena bankovní rodina S.M. Rotchilda. Začal prudký rozvoj hutě, v roce 1836 byla zapálena první vysoká koksová pec v RakouskuUhersku, o dva roky později další. Železárny se stávají hlavním dodavatelem železničního materiálu pro stavbu železniční dráhy z Vídně do Haliče. Vyrůstají nejen další provozy, ale i závodní nemocnice, domy pro dělníky a úředníky. V huti pracuje již 1500 zaměstnanců. V roce 1843 železárny i s kamenouhelnými a rudnými doly Salomon Rotschield koupil. Založení dolu Hlubina: Znalosti o vývoji uhelných slojí získané při hornické činnosti na okolních dolech Antonín, Karolina a Šalamoun prokazovaly, že uhelné sloje jsou vyvinuty od Moravské Ostravy dále na jih směrem k vítkovickým železárnám. Proto v blízkosti železáren byly v roce 1851 vyhloubeny dva vyhledávací vrty, které byly pozitivní s nálezy uhelných slojí. Na jejich základě byl na pomezí Moravské Ostravy a Vítkovic v tzv. Františkově údolí založen nový důl, který dostal název Hlubina.
V roce 1852 začalo hloubení současně dvou jam vedle sebe, což v té době bylo technickou novinkou označovanou v hornické praxi po dlouhou dobu jako dvojitá jáma. Jámy vztažná a větrní byly vyhloubeny ve vzdálenosti 24m od sebe. Těžní jáma č.1 byla od roku 1852 – 1857 vyhloubena až pod 4. patro do hloubky 244 m. Těžní stroj byl neznámé značky. Větrní jáma Hlubina 1 byla v letech 1854-1856 vyhloubena pod úroveň 2. Patra do hloubky 155m. Jáma byla vyzděna v soudkovitém tvaru se světlostí 3x3,7m. Větrní jáma byla vybavena ventilátorem syst. Guiball. Vyhloubením jam Hlubina v r. 1852-1857 byla otevřena skupina velmi vydatných Jakloveckých vrstev. První těžba z otvírek byla vytěžena jámou v roce 1857, pravidelná těžba začala v roce 1863. Mezi dolem Hlubina a vysokými pecemi Vítkovických železáren byla vybudována koksovna. Tím vznikl ojedinělý komplex od těžby uhlí, přes úpravnu, výrobu koksu až j výrobě surového železa. Spojení mezi jednotlivými částmi výroby zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí zařízení a dopravní mosty Dnes je tento průmyslový komplex Národní kulturní památkou ČR a dědictvím EU, jako jediný svého charakteru v celé Evropě. Na žádném jiném místě nenajdete pohromadě celou tuto proceduru. Uhlí bylo do ostatních železáren v Evropě vždy dováženo. Poměry horníků: Pro horníky byla postavena v létech 1866 až 1873 v těsném sousedství dolu dělnická kolonie Pohraniční. Zde bylo 47 domků, každý se čtyřmi byty. Další kolonie Graulerova byla z let 1899 - 1908 se 17 domy. Obě byly silně poddolovány a tak jednotlivé domy postupně zanikaly. Současně se v okolí dolu vystavěly úřednické domy pro důlní techniky a administrativní pracovníky a také další noclehárny pro horníky. Z domácího řádu kolonie a nocleháren vybírám například: Nájemci se měli hlavně vyvarovat zbytečného hluku. Večer smělo světlo hořet jen do 10 hodiny. Karetní hry, zábavy a kouření a tanec se v noci zapovídaly. V bytě měla být co největší čistota a nájemník byl povinen nahradit každou škodu – např. rozbitá okna. Kdyby škůdce nebo zloděj nebyl vypátrán museli obyvatelé této světnice škodu rovným dílem nahradit. Lehání do postele v botách nebo v pracovním oděvu nebylo dovoleno. Popel se směl ukládat jen na místa k tomu určená. Taktéž pomeje pouze do nádobek k tomu určených. Bylo přísně zakázáno jakékoli znečišťování ulic. Čistění záchodů příslušelo nájemníkům, čištění žump obstarával závod. Každý samovolný přístavek byl zakázán. Vepři a drůbež byli dovoleni jen ve chlívkách, kozy a holubi byli zakázáni. Dřevo se v domě nesmělo štípat. Nocleháři byli povoleni jen se souhlasem závodu. Každý nájemce musel v záležitostech domácího řádu uposlechnout dozorce ustanoveného pro kolonii. Výpověď z práce byla automaticky i výpovědí z bytu po normální 14denní lhůtě. Pokud byl dělník propuštěn na základě vlastního provinění, tato lhůta se zkracovala na 3 dny. Vdovám se nechával byt měsíc po smrti muže. Nájemné se platilo jednou měsíčně. Cena nájmu, o které máme zmínku, byla v roce 1890 2 zlatky a 50 krejcarů.
Výplata dělnictva probíhala jen jednou v měsíci a sice v den ředitelstvím určen. Každý dělník si musel pro svou mzdu osobně přijít. Výplatní knížka se pak ukládala v zápisně. Výplatní měnou byly zlatky a groše, později již koruny a haléře. Pro zajímavost v roce 1900 plat horníka činil v průměru 1 korunu a 25 haléřů na hodinu. Od roku 1890 šichta trvala 10hodin, z toho muselo být 8 hodin čisté práce v podzemí. Dělníci nahoře měli směnu dlouhou 12 hodin. Každá práce v neděli byla nahrazena jeden a půl denním platem. Horníci pobírali navíc také uhelný deputát – 2 metrické centy měsíčně po 20 krejcarech. Tedy podmínky na svou dobu velice pokrokové. Historie dolu Hlubina: V roce 1873 spojil bankovní dům Rotschildů se společenstvím bratří Gutmannů a vzniká Vítkovické horní a hutní těžířstvo. V roce 1878 proběhla první rekonstrukce dolu a modernizace zařízení. Na těžní jámě byl původní těžní stroj z roku 1852 nahrazen novým parním těžním strojem o výkonu 250HP s bobinou a klecemi na 2 vozy o jedné etáži. Na větrní jámě byl původní ventilátor Guibal nahrazen ventilátorem systému Cappel z Vítkovických železáren. Další rekonstrukce proběhla na dole v letech 1888 až 1896. Na těžní jámě byl postaven nový těžní stroj systému Vítkovické železárny o výkonu 500HP. S tímto těžním zařízením bylo v r. 1895 dosaženo rekordní těžby. Bylo vytěženo 38221032,3 tun uhlí, tím bylo dosaženo největší těžby jedním těžním strojem v bývalém Rakousku - Uhersku. V roce 1892 byla rekonstruována těžní jáma po celé hloubce a nad ní postaveny nová těžní věž železné konstrukce. V této době se Vítkovické horní a hutní těžířstvo velice rychle rozvíjí – vzniká Žofínská huť (Karolína), vyrábějí se důlní stroje, byla uvedena do provozu ocelárna, šamotárna, kovárna. Železárny již mají cca. 9000 zaměstnanců. Samozřejmě rychlý rozvoj se neobešel bez některých důlních neštěstí. 14. Června 1894 několik výbuchů v dolním poli napáchalo obrovské škody. Ve 21.30 došlo k tak silné explozi, že vtažnou jámou vyrazil dým a prach až na povrch. Druhý výbuch následoval ve 22.00. Po něm nastoupilo na důl 5 záchranářů. Když dosáhli ohniska havárie, došlo k dalším výbuchům a všichni zahynuli. Celkem si katastrofa vyžádala na 3 dolech životy 235 horníků. Po havárii byly pravidelně odebírány vzorky plynu a po snížení obsahu kysličníku uhelnatého začalo 20. června 1894 zmáhání narušených částí dolu. Zhruba měsíc poté byl znovu zahájen provoz. Při další přestavbě byla větrní jáma Hlubina 1 v letech 1901 – 1902 prohloubena na konečnou hloubku 218,4m a v roce 1907 dosavadní ventilátory nahrazeny novými systémy Cappel dodanými Vítkovickými železárnami. V roce 1903 bylo postaveno u jámy zaplavovací zařízení pro zakládání porubů. Bylo to první zaplavovací zařízení postavené v OKR. Ještě před první světovou válkou byla ve Vítkovickém Horním a hutním těžířstvu přestavěna strojírna, mostárna, kotlárna, slévárna, rozšířena koksovna a přibyla již pátá vysoká pec. V té
době měly kromě ostravskokarvinských dolů železárny také rudné doly v Kotrbaších a důl Freja ve Švédsku. Až do této doby všechny listiny a účetnictví dolu je vedeno v jazyce německém. Vyskytují se pouze překlady do češtiny a polštiny ohledně vyhlášek přímo pro horníky. V květnu 1921 byl proveden slavnostní výkop pro novou těžní jámu číslo 2, která měla v průměru 6,1metrů. V září 1924 bylo v jámě dosaženo úrovně 7. Patra a hloubky 463,12m. Byl instalován unikátní parní těžní stroj o výkonu 3200ks, výrobek a chlouba vítkovických železáren, v té době největší ve střední Evropě. Měl vrtání válců 1200mm a zdvih 1800mm. Klece měly čtyři etáže, každá pro 2 důlní vozy. Byla postavena ocelová těžní věž vysoká 49,80m, která je dnes prohlášena za kulturní památku ČR. V listopadu 1931 byl k dolu Hlubina přiřazen i důl Šalomoun, kterému patřil i důl Karolina. Těžba novou jámou započala 4. 9. 1924. V roce 1924 byla uvedena do provozu také nová strojovna a úpravna, kterou můžeme ještě dnes navštívit. Původní těžní jáma č. 1 byla po přestavbě přebudována na větrnou a stará větrná jáma byla zrušena. Stará jámová budova byla upravena na kompresorovnu. V letech 1931 a 1932 byla jáma č. 2 prohloubena a dosáhla hloubky 586,43m na úroveň osmého patra. Období nacistické okupace se vyznačovalo úsilím o maximální těžbu. Za použití všech možných prostředků bylo v letech 1942-1944 dosaženo těžby na dole Hlubina více než 800.000 tun za rok. Během okupace se důl Hlubina přejmenoval na Tiefbauschacht. V roce 1943 byl instalován nový elektrický bubnový těžní stroj Škoda z roku 1940 s motorem 1500kW, který je nyní kulturní památkou a nachází se ve strojovně. Každá klec měla 3 etáže. Jáma č. 2 byla prohloubena až do 10 patra do hloubky 783 metrů. Po druhé světové válce byla Hlubina znárodněna a začleněna do národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. V roce 19846 došlo k přejmenování dolu na důl Bohumil Laušman, ale po změně politických poměrů se v roce 1949 důl vrátil k původnímu jménu důl Hlubina. Areál jednoho z nejhlubších dolů v ostravském revíru prošel mnoha přestavbami. Nejvýrazněji se do podoby důlních objektů zapsali architekti F. Neumann a O. Bém. V roce 1958 došlo ke sloučení dolu Hlubina s dolem Jeremenko v jeden národní podnik. V létech 1957-1961 se prohloubila výdušná jáma č.1 na konečnou hloubku 796,6m. a těžní jáma č.2 na konečnou hloubku 1022,6m. Parní těžní stroj na tuto hloubku již nestačil (stávající kotelny nebyly schopny pro jeho provoz vyrobit dostatečné množství páry – max. 780m - Na jeden zátah z 10. patra na povrch bylo zapotřebí jedné tuny páry, t.j. páry vyrobené z 1000 litrů vody. Přehřátá pára musela mít tlak 10-12 atp a teplotu 320 stupňů C) a proto byl nahrazen v roce 1974 elektrickým těžním strojem KOEPE 6008.
Na základě celostátně uplatňované direktivy o likvidaci neefektivních provozů byla z důvodu podstatného vyčerpání disponibilních uhelných zásob zastavena v roce 1968 těžba na dole Šalamoun. Zbytek otevřených zásob byl pak dotěžen ze strany dolu Hlubina. Útlum těžby: V rámci nové organizace v OKR byl Důl Hlubina začleněn k 1.1.1987 do důlního podniku OKR důl Ostrava. Důlně geologické podmínky na dole Hlubina byly obtížné a od vydobytí slojí Jakloveckých vrstev koncem 50. let se stále zhoršovaly. Dobývání pak postupovalo rychle do hloubky. Z hloubky 300-400m na počátku 50.let se v 80. Letech dobývání dostalo do hloubky přes 1000m. A tak těžba byla utlumena a pak zcela ukončena. Poslední vůz uhlí s datem 30. 6. 1992 je uložen v hornickém muzeu. Těžní i vzdušná jáma byly zasypány v letech 1995-96, těžní stroj, kompresory a ostatní povrchová zařízení byla demontována. Za dobu svého trvání vytěžil důl Hlubina 47 160 mil. tun uhlí.
