Hledání pravé cesty Ve středu budí tatínek Luboše do školy dříve než jindy. Jsou domluveni, že hned ráno navštíví spolu babičku. Vědí, že zbožná žena vstává brzy, aby se modlila. Po sedmé hodině jim babička otevírá hned po zazvonění, i když je ranní návštěvou překvapená. Ještě v předsíni se jich ptá: „Mám vám uvařit trochu čaje?“ „Snídali jsme, babičko, jsi moc hodná,“ odpovídá laskavě muž, až na něho jeho tchýně s údivem pohlédne. „Co se stalo, že přicházíte tak ráno?“ „Potřebujeme si s tebou popovídat.“ „Se mnou?“ „Ano, s tebou. Oba ti máme co říct.“ „Tak pojďte dál,“ zve babička oba návštěvníky ke stolu v kuchyni. Sotva usednou, ujímá se slova Luboš: „Babičko, mrzí mě, že jsem se k tobě nepěkně choval, prosím, odpusť mi to.“ Muž pozvedá hlavu, zadívá se do tchyniných očí a tiše říká: „I já prosím za odpuštění, že jsem se k tobě choval tvrdě a necitlivě, zvláště kvůli náboženství.“ Babička by chtěla něco říci, ale nemůže. Má plné oči slz a zadrhnutý hlas. Také otec se synem musí potlačovat slzy. Konečně se žena uprostřed šťastných vzlyků zeptá: „Co se stalo?“ Její zeť vysvětluje: „V bouři na horách jsem poznal, že Bůh je. Také jsem pochopil, že jsem se choval příliš tvrdě k Lubošovi. Mezi námi je to nyní tak, jak to má být. Vím, že Bůh je, ale prosím, abys mě neviděla hned v kostele.“ Ještě chvíli trvá, než babička zvládne dojetí a může mluvit. „Neboj se, že tě budu do něčeho nutit. Když ode mne odešel Luboš, tak jsem prosila pana faráře o radu. Dul do mne tak dlouho, až jsem pochopila, že jsem to s vámi dělala špatně. Chtěla jsem Luboše přivést k víře, až jsem mu to zprotivila. Proto i já vás prosím o odpuštění.“ „Teď už víš, babičko, proč jsme přišli,“ říká s pohnutím její zeť, „chtěli jsme jít do práce a do školy s pokojným srdcem.“ „Moc vám děkuji, jsem šťastná. Tak ráda vás vidím spolu, otce se synem. Děkuji ti, Pane Bože.“ Poté líčí tatínek dopodrobna své obrácení. Také Luboš vypráví babičce, co prožil. Hodiny však neúprosně ukazují, že šťastné společné chvíle musejí skončit. Proto tatínek říká: „Já mám na osm hodin klienta a Luboš musí do školy.“ „Běžte za svým. Nebudu vás zdržovat. Budu se za vás modlit.“ „Modli se, zvláště za Luboše, aby i s tím fotbalem to dopadlo dobře.“ „Budu se modlit, budu se šťastně modlit,“ slibuje babička a doprovází vnuka s jeho otcem až před vstupní dveře. Po rozloučení se žena dlouho dívá za odjíždějícím autem. Oči upírá do míst, kde naposledy vůz viděla, i když už tam jezdí jiná auta. Přitom si pomyslí: Teď by bylo asi nejlépe umřít, když je to tak pěkné. Ale pak se nahlas okřikne: „Ne, Pane Bože, neber mě vážně! Musím i dál za mladé bojovat. Vždyť jsou teprve na začátku cesty víry a zlý duch je bude chtít zase rozdělit. Jdu se za ně modlit. A hned.“ Žena vchází do svého domku a sedá si pod kříž. Nejraději by si poklekla, ale kolena jí to již nedovolují. „Děkuji, Pane Ježíši, děkuji,“ začíná svou modlitbu a pak mluví a naslouchá a nakonec prosí, aby to svým jednáním nějak nepokazila. „Nebeský Otče,“ modlí se naléhavě, „veď mě, ať zase někoho do něčeho nenutím.“
Bere do ruky růženec a nahlas rozjímá: „Vždyť ty jsi, můj Bože, také nenutil Pannu Mari, aby se stala Matku tvého syna. Zeptal ses a čekal jsi na odpověď. Pomáhej mi, abych to dělala také tak. Amen.“
Pan Dálava, fotbalový trenér starších žáků, toho v noci moc nenaspal. Přesto vstal před sedmou hodinou a ke kostelníkovu domku přišel v době, kdy děti spěchaly do školy. Zazvonil. Přišla mu otevřít kostelníkova dcera, která si neodpustila poznámku: „Tatínek vyvázl hrobníkovi z lopaty a vy mu nedáte pokoj ani při snídani.“ „Promiňte,“ omlouvá se pan Dálava. Ale to už přichází kostelník a uvádí vše na pravou míru. „Verunko, Pán Bůh mě uzdravil, tak musím sloužit naplno.“ „Jen aby ses, tatínku, nerozsypal. Mám o tebe strach.“ „Když Pán Bůh něco dělá, tak je to dokonalé. Proto i mé uzdravení není žádná odbytá práce.“ „Dobře, už mlčím. Donesu vám snídani oběma.“ „Pojď dál, Karlíku,“ zve kostelník bývalého ministranta do svého pokoje. Když oba muži usednou, chce pan Dálava všechno ze sebe vysypat, ale starý muž ho nenechá. „Napřed se pomodlíme. Sami bez Pána Boha nic nezmůžeme.“ Trenér skloní hlavu, zatímco domácí pán pohlédne s důvěrou na kříž a modlí se: „Pane Ježíši, máme problém a ty ho znáš. Sešli nám, prosím, svého svatého Ducha, aby nám udělil dary moudrosti, rady a síly. Duchu svatý, nedopusť, abychom Ti překáželi svou pýchou a sobectvím, které jsou špatnými rádci. Svatý Karle Boromejský, moudrý biskupe, vypros nám ochotu následovat Boží vedení. Amen.“ Kostelník kývne na trenéra, který ihned dopodrobna líčí, co se stalo včera při tréninku a po něm. Přitom na něm není vidět zlost nebo ukřivděnost. Sálá z něj bolest a smutek, když své
vyprávění uzavírá slovy: „Nedovedu si představit život bez fotbalu. Děsím se toho, že mě vedení odvolá z trenérské funkce a někdo jiný bude trénovat namísto mě.“ Kostelník se na svého hosta usměje. „Hodně ses změnil za těch pár dnů, co jsme se neviděli. Z neúprosného muže, který nezná slitování, ses stal člověkem, který o slitování usiluje.“ „Ano, jsem ochoten změnit své metody, jak jste mi radil.“ „Ale to je málo.“ „Proč?“ „Protože k těm metodám se nemusíš vůbec dostat.“ „Myslíte, že mě odvolají?“ „Jestli jsem to správně pochopil, tak nezáleží na vedení fotbalového klubu, ale na klucích, jestli odvolají stávku.“ „To je hrůza! Hráči budou poroučet, kdo bude jejich trenérem!“ „Nebudou poroučet. Jenom nebudou chtít hrát.“ „Vy schvalujete jejich stávku?“ „Jsem z ní přímo nadšen.“ „To nemyslíte vážně. Asi jsem si spletl adresu.“ „Je krásné, když se kluci dali do boje za své spoluhráče, kterým ubližuje trenér svou necitlivostí a přísností.“ „Co mám dělat?“ „Musíš mít milosrdné srdce. Musíš v sobě najít tolik pokory, že předstoupíš před kluky, uznáš svoje chyby a poprosíš za prominutí.“ „Takového slabocha před nimi hrát nebudu.“ „Ne hrát! Hru kluci poznají a odsoudí. Milosrdné srdce se hrát nedá. Ono musí milosrdenstvím bít, šířit vlny soucitu a porozumění kolem sebe.“ „Tomu nerozumím. Soucit, porozumění, milosrdenství… To jsem nikdy nepoužíval jako metody.“ „To není metoda. To je srdce.“ „V tom případě takové srdce nemám.“ „Kdy máte trénink?“ „Zítra odpoledne.“ „To je dost času.“ „Co mám dělat?“ „Jsi nešťastný, smutný, žádáš pochopení pro svou práci. Představuj si, že i Jirka a Luboš jsou smutní a žádají pochopení, soucit a podporu.“ „To je všechno?“ „Musíš pochopit, že ty i ti dva kluci žádáte totéž – milosrdenství. „Budu o tom přemýšlet,“ slibuje trenér. „Přemýšlet a modlit se.“ „Zajedu si na pouť k Panně Marii. Vodila mě tam od malička maminka.“ „Výborně! Panna Maria je nejlepší učitelka pokory. U ní vytrhávej pýchu ze svého srdce.“ „Děkuji, pane kostelníku, půjdu.“ „Kdepak! Teď spolu posnídáme. Verunka má jistě jídlo připravené, jenom nás nechtěla rušit.“ Je tomu tak. Dcera pana Doláka přináší podnos s kávou a s krajíci chleba namazanými máslem a medem. Oba muži poděkují, pomodlí se a pak si pochutnávají na voňavé snídani. Při jídle se už o fotbale nebaví. Kostelník úmyslně vyvolává vzpomínky z dětství. Má stále
dobrou paměť, a tak připomíná Karlíkovi jeho klukoviny, kdy musel být on i pan farář k němu hodně trpěliví a milosrdní. Ve škole se scházejí o velké přestávce Jirka, Luboš, Kryštof a Marek. „Jsme kvůli vám ve stávce,“ sděluje Marek oběma provinilcům. „Co to znamená?“ ptá se Jirka. „Odmítáme trenéra, který se chová jako despota.“ „A co vám to pomůže?“ „Byli jsme za předsedou oddílu. Byl z nás zděšený. Budou to řešit.“ Jirkovi se to nezdá. „Zítra přijdete na trénink a budete potichu.“ „Nikdo se s trenérem hádat nebude. Ale nikdo hrát nebude. Na tom jsme se domluvili všichni. Už máme dost jeho machrování.“ „Díky, kluci, jste fakt kámoši,“ uznává Luboš a ptá se: „Můžeme se připojit k vám?“ „Jasně, jste přece členy oddílu, i když kvůli trestu nehrajete.“ Přibíhá rozrušená Monika. „Kluci, něco pro vás mám.“ „Bonbony?“ ptá se Kryštof. „Co se stalo?“ povzbuzuje ji Jirka, který poznává, že sestra přichází s něčím důležitým a nepříjemným. „Seděla jsem teď v lavici. Za mnou se bavili nahlas Ondra se Šimonem. Nijak se s tím neskrývali. Naopak. Když skončili, tak jsem jim řekla, že to jdu říct bráchovi. Byli pro. Jirka je netrpělivý a nervózní. „O čem se bavili?“ „Ondra říkal, že vedení oddílu dalo trenérovi nůž na krk. Pokud neukončí do čtvrtku žáci stávku, tak bude odvolán.“ „To je dobrá zpráva, kluci,“ hodnotí Marek Moničino sdělení. Děvče však pokračuje: „Klukům je trenéra líto. Říkali, že je dobrým trenérem, který je hodně naučil. Podle nich by měla stávka fotbalistů skončit. Nevím, oč se jedná, ale určitě je to pro vás důležitá zpráva.“ „Moc důležitá,“ potvrzuje Kryštof. „Zrádci,“ hodnotí Marek chování spoluhráčů.“ „Vždycky se takoví najdou,“ přidává se Luboš. „Já bych to neviděl tak zle,“ vkládá se Jirka do diskuze, „myslím, že chtějí s námi jednat.“ „Dobře, tak hned,“ souhlasí Kryštof a ostatní kluci přikyvují. Jirka se obrací k sestře a říká jí: „Doveď je sem. A rychle!“ Monika běží do své třídy. Netrvá ani minutu a přivádí oba spolužáky ke spoluhráčům z fotbalu. Marek se na ně hned osopí: „Jste zrádci.“ Ondra se zastaví a rychle dýchá. „Proto jste nás zavolali?“ Jirka ho uklidňuje: „Znáte Marka, je to pruďas. Řekněte nám, co víte o stávce.“ Ondra vzhlédne ke spoluhráčům, a když vidí, že kamarádi chtějí opravdu jednat, tak říká: „Taťkovi volal strýc Tonda. Trenér dostal od vedení oddílu ultimátum. Na čtvrtečním tréninku musíme odvolat stávku, jinak dostane trenér padáka. V sobotu se derby musí odehrát, i když třeba pod jiným trenérem.“ „To je dobře, ne?“ ptá se Kryštof. Šimon odpovídá pomalu a váhavě: „Nám je trenéra líto. Hodně nás naučil. Rozumí fotbalu. Kdoví, jaký bude jeho nástupce.“ „A Jirky a Luboše vám není líto?“ skáče mu do řeči Marek. „Je nám jich také líto,“ odpovídá Ondra.
Kryštof je nazlobený. „Trenér si za to může sám. Sype tresty z rukávu. Jirku a Luboše chce odrovnat. Když ustoupíme trenérovi, tak to odnesou Jirka s Lubošem, kteří nic neudělali.“ „Když budou dělat dobrotu…“ „Tak je možná po Novém roce vezme zpět. Ale trest je nespravedlivý. Prakticky za nic. Jirka se zapomněl omluvit a Luboš měl problémy s tátou.“ „To je pravda,“ souhlasí Ondra a podívá se na Šimona. Na obou deváťácích je vidět, že jsou spíše při trenérovi. Ondra navíc pohlédne na hodinky. Do konce přestávky zbývá pět minut. Jeho gesto znamená, že s Šimonem odejdou. Rozhovor vázne. Hrozí, že kluci se rozejdou a nepostaví se za pokračování stávky. Markovi rudnou tváře. Všichni vědí, že jestli ten začne, skončí to hádkou. Ale nikdo jiný nemá co říct. Dokonce ani Jirka se nechystá zasáhnout, aby zachránil situaci. Deváťáci se otáčejí k odchodu. „Počkejte,“ vyzve je Monika, která sledovala celý rozhovor.
Marek ji zpraží: „Co ty se do toho pleteš!“ Jirka se však své sestry zastane. „Počkej! Vidí to z nadhledu, my jsme v tom utopeni.“ Monika neváhá a mluví ke všem klukům. „Jestli to dobře chápu, tak jste vyhlásili stávku trenérovi, že neúměrně potrestal Luboše s Jirkou. Ondrovi a Šimonovi je líto trenéra, který bude odvolán, pokud bude stávka trvat.“
„Nám je ho taky líto,“ opravuje ji Kryštof. „Myslím, že všechno má v ruce trenér,“ pokračuje Monika, „takže vám ho nemusí být líto. Kdyby uznal chybu a Jirku a Luboše nechal hrát, tak by nebylo proč stávkovat. Trenér se musí rozhodnout.“ „To je pravda,“ souhlasí Kryštof. Také vznětlivý Marek slibuje: „Když trenér odvolá své tresty Jirkovi a Lubošovi, odvoláme stávku. Je to tak, hoši?“ Ondra i Šimon se vracejí do úzkého kruhu a Monika může slyšet jejich rozhodnutí. „Je to pravda. Je nám líto trenéra a Jirky s Lubošem. Přitom jedině trenér může situaci změnit. Když zruší tresty, tak stávku odvoláme.“ Také Kryštof se přidává k deváťákům. „Trenér musí odvolat tresty. Jestliže na trestech bude trvat, tak příště setne kohokoliv z nás.“ „Dáme mu šanci,“ říká rozhodně Marek, „jestli se nezmění a šanci nevyužije, tak musí skončit. Stávku nezrušíme a vedení oddílu ho odvolá.“ Přestávka pomalu končí. Kluci si pochvalují, jak se dobře domluvili. Nikdo nemyslí na Moniku, která zasáhla v rozhodující chvíli. Dívka se vrací do třídy a v duchu děkuje svatému Dominiku Saviovi, který kdysi také ukončil spor mezi svými spolužáky. Vzývala ho, už když běžela pro spolužáky do třídy a také tehdy, když Ondru s Šimonem přivedla mezi ostatní fotbalisty. I teď se modlí: Svatý Dominiku Savio, zůstaň ještě s námi až do čtvrtku, aby všechno dopadlo tak, jak to dopadnout má. Zvoní na další hodinu. Všichni fotbalisté spěchají do svých tříd. Stávka trvá, ale může být ukončena. Všechno záleží na trenérovi, jestli je v sobotním derby povede, nebo ne.
