Výlet za Erikem 2008 Motto: „Kolik je to kilometrů? 1500? No fuj... Na péráku? To je ale ptákovina....“
Cesta přes půl Evropy
Účinkují: Jawa 250 „pérák“, stár 55 let, na svůj věk v dobré kondici. Zatím přežil dva majitele, ten zatím poslední doufá že s ním ještě něco najezdí. Petr Chaura, stár 29 let, strojař, nadšenec pro staré vehikly, člen Podještědského klubu historických vozidel a mimoto majitel vraku anglického motocyklu Omega z roku 1927. Eric Stanley Phillips, stár 75 let, velice aktivní a milý anglický důchodce, majitel několika zajímavých strojů a znalec „Omeg“.
Erik s manželkou Norah ve svém Morganu
Moje maličkost na postarší fotce Proč za Erikem? Erika znám možná pět, šest let. Našel jsem jeho e-mailovou adresu, když jsem sháněl informace o tom mém vraku, a kdesi bylo psáno, že jistý E.Phillips je znalec tohoto výrobce. Po několika prvních víceméně zdvořilostních e-mailech se rozeběhla velice živá konverzace nejen o motorkách. Proto mě hodně zamrzela zpráva, že u něj objevili vzácný druh rakoviny, a to s prognózou „rok, maximálně rok a půl“. Nedokážu odhadnout, jak se s tím Erik srovnal, a jestli mám fakt, že mi předem poslal svoje parte, mám pokládat za předvídavost nebo suchý anglický humor. Bylo ale jasné, že se za ním chci podívat osobně, a když už za někým, kdo se celý život točil kolem starých motorek, tak stylově, na motorce.
Proč na péráku? Bojový stroj Jawa 250 pérák je můj nějakých 13-14 let. Dostal jsem ho od dědy, když jsme sháněli „něco na ježdění“ pro mě. Tehdy to nebyl veterán ale ta nejlevnější jawa jaká se dala sehnat. Ten můj konkrétní stál asi 4 tisíce a byl z Nových Hradů. Pojízdný, s platnými doklady od prvního majitele, ale „vylepšený“ jeho vnukem. Děda motorku rozebral, udělal generálku motoru, nechal nachromovat v Jawě a nalakovat na originální odstín včetně linek. Na ty jsem obzvlášť hrdý, dělal je důchodce co mistroval v linkovně. Cena 12O Kč za celý motocykl je dneska k pousmání. Udělala se GO motoru, klika, výbrus, píst a spojka. Hotovou motorku mi předvedl ke schválení a přepsal ji na mě. Tím jsem mohl začít drandit po okolí. Časem přišly další motorky, kejvačka, panelka s lodičkou, krásně zrenovovaná číza a samozřejmě i předválečný motorky, který nemám na ježdění ale jen pro potěšení. Pérák ale s jistotou obhájil post nejoblíbenější jízdní motorky. I když měl vytlučené teleskopy, šišatý kola a poctivě konzervuje jezdcovu obuv olejem, má své kouzlo i překvapivě dobré jízdní vlastnosti. Navíc jsem prcek (176 cm) a z nové jawy nedosáhnu oběma nohama na zem, na péráka se poskládám relativně dobře. A v neposlední řadě nutno ocenit jeho téměř nulovou poruchovost - nejede jen když dojde benzín. Za ty desetitisíce kilometrů co jsem s ním najezdil stačilo jen seřídit zapalování a občas doplnit nějaký ten vyklepaný šroubek. Jediný výraznější zásah byla výměna gufer na klice za originální labyrint, výměna kliky za starší použitou (!) a nová ložiska v motoru loni na jaře. To znamená že je tam stále píst, válec i kroužky z dědovy generálky a stará klika z bůhví jakého motoru, aniž by se to podepsalo na výkonu nebo spotřebě. Motor mi skládal kamarád Martin Kůrka, myslím že pečlivějšího člověka na opravy motorů neznám. Přípravy: Co jsem ale potřeboval vyměnit byla kola, na kterých se padesát let provozu otisklo v podobě bezpočtu naražení a hrbů. Zadní rozeta už měla také nejlepší léta za sebou a v předních vidlicích se objevila nepříjemná vůle. Na blešáku jsem sehnal stará kola (500,- obě), rozpletl středy a poslal p. Hadrávkovi na generálku. Přední vidlici jsem chtěl nejdřív opravovat, ale našel jsem v dílech po dědovi jednu ve výborném stavu, ještě v původní barvě, ani jsem ji nemusel lakovat. A když už byla motorka polorozebraná, tak jsem ji očesal o různé šrouby, matky, kostru sedla, řadící a startovací páku a odnesl je k poniklování (400,-). Nechal jsem nalepit nové obložení brzd (300,-) se zkrácenou náběžnou čelistí. Zadní brzdový buben s rozetou je nový (800,-), přední přetočený na
soustruhu (zdarma). Na brzdových klíčích jsem zapiloval drápance a hrany, aby po paknách nedrhly. Brzdí to překvapivě dobře - tyhle staré stroje totiž normálně vůbec nebrzdí, oni jen zpomalují. Nachromovaná kola přišla v létě (5200,-), vypadají moc pěkně a motorce vzhledově moc prospěla. Přední pneu byla pěkně zpuchřelá, duše měla podobu přežrané anakondy. Na tomhle nedojedu ani za tetou do Lhotky, natož do Anglie.Koupil jsem nový plášť a duši a nazul si to sám. První nafouknutí a duše udělala „pfffffff“. Kvalitní Tchaiwanský výrobek (150,-) se nezapřel. Kupuju další a pro jistotu nechávám v PneuMaxu přezout a vyvážit. Sice do telefonu tvrdili, že vyváží jakékoliv kolo i na starou Jawu, ale nevyvážili nic a ještě mi vrátili kolo s našišato nasazeným pláštěm (1200,- včetně práce a pláště, teda pěkně děkuju). Beru auto a jedu za kamarádem Milošem do pneuservisu ve Švermově ulici. Pneumatiku mi přezul půl hodiny po pracovní době (zdarma, díky Miloši). Nová ložiska (300,-) a namontovat. Původní štíty brzd jsou otlačené, vpředu o něj dokonce škrtalo kolo což jsem vyřešil podložkou. Kupuji použité ale ve slušném stavu oba štíty (600,-) Horší ale bylo že v galvanovně nechránili dřík hřídelí, mědí a niklem se to nafouklo a musel jsem je opatrně zbrušovat. Vyměnil jsem také posvařované a zohýbané stupačky na originální. Ty zadní byly dokonce z kývačky, vyměnil jsem je za pérácké. A tam se objevil další problém. Děda při skládání motorky sáhnul pro výfuková kolena z kývačky, která jsou sice vzhledově stejná, ale o pár centimetrů kratší. Zjistil jsem to až když jsem namontoval originální stupačky a tlumiče výfuku upevnil na originální místo a mezi tlumičem a kolenem byla dvoucentimetrová mezera. Takže kolena v replice (1600,-), k tomu rovnou nový řetěz a řetězové kolečko dopředu na sekundár (150,-). Tím byla motorka jako taková spojízdněná a přišlo na řadu nastrojení na cestovní verzi. Základem byly dvě brašny z černého nepromokavého plátna, zavěšené na ocelovém svařenci. Svařenec jsem si vymyslel a nakreslil, materiál koupil v Jablonci (500,-) a nařezal na jednotlivé díly. Držák brašen se volně opírá o pérácký nosič, hlavní váhu ale nesou dvě válcová osazení, která jsem zasunul do trubky zadních teleskopů. Nic se nikam nemusí šroubovat, stačilo vyndat dvě duralové záslepky zadních kluzáků. Svařil mi to kamarád, programátor Havlis, na zahradě v noci za svitu dětské stolní lampičky, čímž mu tímto velice děkuji. Finální provaření kluzáků jsem zadal svářečské firmě (500,). Držák, byť dělaný jen tak od oka, si na své místo sednul naprosto bez výhrad. Lakování jsem vyřešil sprejem (200,-). Brašny mi ušil čalouník Jarda Novák (tel. 724 133 895), občanským povoláním inženýr z Boleslavi (500,-). Potěšilo mě, že ani za silného deště se do nich nedostala voda a nenavlhly mě tatranky. Brašny mají rozměr 20x20x45 cm a vejde se do nich opravdu hodně. Nechal jsem si ale ještě uříznout překližkovou desku (300,-) na zadní nosič, tak abych mohl na ní dozadu přidělat motokufr a před něj dát ještě spacák a stan. Motokufr jsem dostal darem také od Havlise, byl zničený a tak mi nebylo líto do provrtat a na pevno přišroubovat k té desce.
Jako poslední úpravy zbývalo přimontovat pohotovostní stojánek a kryty na nohy, takzvané šustplechy. Kryty jsem měl doma, ale nedařilo se mi najít a koupit originální držáky k nim. Nastoupil vývoj a ohýbačka na ruční dílně ve firmě. Bohužel jsem si oměřil jen pravou stranu motorky a až při montáži zjistil, že na té levé překáží náhon tachometru. Nicméně Ing. Kučera s paní rozbrušovačkou problém rychle vyřešily (ne, neuříznul mi náhon tachometru, ale udělal v držáku okénko pro něj). Kryty jsem chtěl nalakovat na jawí odstín, jenže zjistil jsem že lakýrník je asi nejlíp placený člověk na světě. Nechápu proč jsem dělal vysokou školu, když on po vyučení bere tisícovku na hodinu (a to mu ještě hodně fandím, chtěl 2000 za nalakování obou krytů, pokud je přinesu připravené a vykytované, a s vlastní barvou). Tohle za mě vyřešil firemní zedník, za děkuju a jedno dopoledne byly hotové. V ten okamžik jsem prohlásil motorku za dohotovenou a jízdy schopnou a začal balit. Ono když čtete moje řádky tak to vypadá na relativně klidnou přípravu ale opak byl pravdou. Strašně mě tlačil čas, dovolenou jsem si vzít nemohl protože ve firmě bylo potřeba dokončit rozdělané, takže na motorce jsem pracoval po večerech v garáži, ke konci pak i s vydatnou pomocí kamarádů (díky všem).
Týden před odjezdem
Přezouvání pneu - nestandartní tvar duše Barum
Věci s sebou: To bylo docela snadné, dvoje kalhoty, ponožky, trenky, trička, svetr, nepromokavou bundu a nepromokavý kalhoty, dvoje boty, spacák, stan, plachtu na motorku, eura, libry, pas a doklady k motorce včetně vývozního povolení. Mapu Německa jsem si okopíroval ve firmě, mapu Beneluxu a Anglie jsem vzal celou. Navigaci jsem si nebral, žádnou nemám. Navíc jsem věděl že celou dobu pojedu na západ, stačilo vědět kolik je hodin a vidět sluníčko. Jako jedinou navigační pomůcku jsem si napsal na devět papírků velikosti 4x6 cm jména měst kolem kterých mám projíždět, a připnul to ohnutou kancelářskou svorkou na bowden spojky u řídítek. Při výpočtu nákladů je tohle řešení přesně 6582x levnější než nejlevněší GPS navigace, a funguje přibližně stejně spolehlivě. Levou brašnu zaplnily náhradní díly, různé šroubky a nářadí, naštěstí jsem z toho nic nepotřeboval, a PETka s vodou. V pravé brašně bylo 16 tatranek z Tesca (kus 4,50,-), boty a kalhoty. No a do kufru jsem dal důležité věci, dárky pro Erika, a věci co by měli zůstat za všech okolností suché. Napříč za mě gumicukama stan, na něj spacák, alumatku a reflexní vestu, aby byla po ruce. Nabalená motorka vypadala impozantně, zezadu nebylo poznat co to jede. Mohl jsem vyrazit.
Úterý, 9.9.2008 Ráno jdu normálně do práce, do startu zbývá jen pár hodin, nervozita stoupá. V zaměstnání jsem ten den k nepoužití, odpovídám na nepoložené otázky, brzdím výrobu, při odchodu ani nezvládám vypnout počítač. Čtvrtá odpolední se blíží, ladím poslední věci v garáži, a přejíždím na místo oficiálního startu, do areálu Alfavarie. Mám to přes celý Liberec, posunuju se v koloně a cítím jak mi v kapse vrní telefon, už je po mě sháňka, mám zpoždění. V Alfavarii na mě čekají kamarádi, spolupracovníci z firmy, kolegové z Podještědského klubu a jako bonus kamera TV Genus. Ještě pořád se trochu klepu, něco povídám do kamery, na hlavě účes prapodivného vzhledu a tvaru (no jasně, z pod helmy není nikdo učesanej). Teď už se asi nevymluvím že tam nepojedu, tak startuju motorku, projíždím pár koleček pro kameru, loučím se a za doprovodu mířím směr Děčín. Cestou se ke mě přidává kamarád JarryCurry na své nové Hondě VTR, já jedu osmdesát co to jde, on za mnou poskakuje asi tak na dvojku a kochá se okolím. Za tmy dojíždím do Janova u Hřenska, tam je můj dnešní bivak. Kontroluju motorku co se kde uklepalo nebo povolilo, ale všechno vypadá v pořádku. Večer ještě rozkládám mapu a kreslím si tam kempy podél plánované cesty, kdybych musel zastavit dřív. Je půlnoc, jdu spát, poprvé a naposledy v posteli. Tuhle nultou etapu jsem ujel za jeden a půl hodinky, celkem 74 zahřívacích kilometrů, průměrnou rychlostí 49,3 km/h.
Úterý, start z areálu Alfavarie
Start, 92 922km
Středa, 10.9.2008 Budíček na šestou nemám rád, z postele se mi vůbec nechce. Snídám a vyrážím až po osmé hodině směr Hřensko, hranice. Tankuju plnou nádrž za koruny, lepím „CS“ na kufr a sunu se směr Drážďany. Bohužel Němec vyhlásil válku dírám na vozovce, cedulky „Umleitung“ jsou jedna za druhou, občas semafory a čekání v koloně. Nic moc, skoro nejedu ale pohybuju se přískoky. Za Drážďanama to je výrazně lepší, i krajina je míň zaplněná lidma a autama. Moje papírková navigace funguje výtečně, jen občas je potřeba zastavit a zkontrolovat mapu. Oproti předpokladům se mi cesta tak neubíhá, nabírám zpoždění, ale zas tak moc mi to nevadí, hlavně že pořád jedu. Mám výbornou náladu, nervozita ze mě už spadla, jsem konečně na cestě za Erikem a všechno funguje jak má. Celý den krásně svítí sluníčko, jen ráno a večer je cítit, že už je podzim. Projíždím kolem Colditz, což byl za války přeměněný zámek na vězení pro spojenecké letce.Ti z něho čas od času utíkali pomocí velmi originálních nápadů, tuším například na větroni z prostěradel a střešních latí. Středeční etapu končím v kempu u Bad Wildungen. Dojíždím tam po zavíračce za tmy, tlačím motorku kolem závory a stavím si stan vedle nějakých Dánů. K večeři dvě tatranky a jdu spát. Cestovní čas byl deset a třičtvrtě hodiny, ujel jsem 517 kilometrů průměrnou rychlostí 48,1 km/h.
Janov, středeční ráno
Bad Wildungen, středa večer Čtvrtek, 11.9.2008 Ranní buzení nemám rád, ale nedá se nic dělat. Snídám (dvě tatranky), balím stan a jdu spořádaně zaplatit za nocleh. Německy moc neumím, babka v kukani nechápe jakto, že jí někdo proklouznul v noci pod závorou. Neustále mi opakuje kde si mám stan postavit, a já jí neustále opakuju že odjíždím, no srandy kopec. Platím 13 EURO a mizím směr západ. Počasí se trochu kazí,ráno byla mlha a vlhko, pak vykouklo sluníčko. Projíždím přes pohoří Taunus, zastavuju na nějakém odpočivadle pro náklaďáky a fotím motorku. Bude to jedna z mála fotek motorky během cesty, pak už nebyl čas zastavit, kochat se a fotit. Cesta docela utíká, ale jak se blížím k průmyslovému Porůří, tak doprava houstne a čím dál častěji mne to chce natáhnout na nějakou dálnici. Tomu se snažím vyhýbat, pérák není moc stroj na dálnici. Na pumpě kdesi na trati se ke mně hrne parta starších Němců, fotí se se mnou u motorky s tím že oni mají doma zase staré BMW. Jenom nechápou, kam až to jedu a na čem. Anglicko-česko-německy s nima konverzuju a dlabu zmrzlinu. Bylo to jediný přilepšení k těm tatrankám které budu jíst až do konce cesty.
Pak kličkuju krásnejma vesničkama, orientuju se podle sluníčka, lišejníku na stromech a geometrie stavby mravenišť. Chtěl bych se trefit do mezery mezi Dusseldorf a Kolín a tam překročit Rýn, ale nedaří se mi. Najíždím do slepých ulic, otáčím se, bloudím. Řeším to výletem po dálničním obchvatu Kolína, pak přes Rýn a hurá směr Belgie. Hranice překračuji v podvečer, z krajiny je placka a tak mám dojem že skoro stojím i když jedu co to dá. V Belgii je spousta radarů ve městech, občas nějaký přehlédnu a tak si Belgická policie asi založila album. Doufám že ta značka na předním blatníku nebyla moc k přečtení. Spaní jsem našel u Leopoldsburgu, když mě z cesty svedla další objížďka, samozřejmě po dálnici. Kemp blízko vojenské základny v lese je opět uzavřený, tlačím motorku kolem závory a stavím si stan v nejzastrčenějším koutě. Večeře (dvě tatranky), opsat najeté kilometry a spát. Chtěl jsem si napsat ještě nějaké poznámky, ale usnul jsem s propiskou v ruce. Začíná se hlásit únava, mám červené oči od prachu ze silnice, brejle i obrys helmy se mi otiskly do tváře. Za dva dny jsem ujel na motorce z pravěku skoro tisíc kilometrů, není to zas taková sranda jak by se mohlo zdát. Toho dne jsem za necelých deset hodin najel 485 kilometrů, průměr mi vycházel na 49,7 km/h.
Čtvrtek odpoledne. Sjezd z pohoří Taunus
Pátek, 12.9.2008 V noci je mi zima, ráno se budím nevyspalý. Venku je mlha a všeobjímající vlhko. Obligátní tatranková snídaně, sbalit stan, nabalit motorku a tiše proklusat kolem ještě zavřené vrátnice. Ještě že tu všichni vstávají až v osm. Motor chytá na šlápnutí, sedám a vyrážím na západ.Je ošklivě, doufám ale že se to zlepší jako den předtím. Chyba lávky, začíná krápat. Mám na sobě dvoje kalhoty, jedny jsou moje oblíbené obyčejné z plátna, ty navrchu lyžařské neprofouknutelné a nepromočitelné. Bunda Softshellová, případný déšť mi nebude vadit. Po chvilce už normálně prší, zpomaluju, kličkuju mezi loužema. Kryty nohou odvádějí svojí práci, alespoň nohy mám prozatím v suchu. Prší víc a víc, začínám chápat že tohle přeprška nebude. Zatínám zuby a jedu pořád dál. Bunda sice odolává, ale zatéká mi na spoustě míst. Kolem krku, pasu, kolem zápěstí i kotníků mám nepříjemné mokro. Navíc skoro nevidím, mám plné brejle vody, nestíhám si je stírat rukavicí. Moje papírková navigace mě zvlhla a vzápětí opustila beze slova rozloučení, jen se mi ještě chvilku houpala na bowdenu kancelářská sponka. Mířím nazdařbůh „někam na Francii“, což mě dovedlo na dálničním obchvat Bruselu. Voda padá z nebe, viditelnost pár metrů, předjíždějící náklaďáky mě míjí o centimetry a zalévají mě další spoustou vody ze silnice. Jsem promočený na kost, mám dokonce louži vody pod zadkem na sedle. Zastavuju na pumpě a chci nabrat benzín. Když mě vidí obsluha pumpy, tak zablokovává můj stojan, musím vypadat strašně. Musím jako jediný potupně nejdřív zaplatit, pak teprve tankovat. V ten okamžik toho mám plný zuby, je mi mizerně, všechno mě sere, dal bych cokoliv abych byl kdekoliv jinde. Mokrý oblečení je neskutečně těžký, kožené boty čvachtají, rukavice se skoro nedají sundat a už vůbec nejdou natáhnout. Mám dost. Startuju motorku a jedu, na západ. Při nejbližší příležitosti sjíždím z dálnice na vedlejší silnice. Déšť trochu polevuje a taky náklaďáky mě nekoupou ve vodě s blátem. Jedu, pořád jedu. Už mě nic nezajímá, jen se držím řídítek, na nic nemyslím a jedu. Po čtyřech hodinách déšť ustal, zastavuju u autobusové zastávky někde na venkově a odpadávám z motorky. Mokrý mám všechno co mám na sobě. Softshellová bunda i vodoodpudivé kalhoty na lyže se můžou ždímat. Kožené boty vylévám, jsou v nich asi dva centimetry vody. Fleecové mikiny, svetr, trička, druhé kalhoty, ponožky, trenky, všechno je mokrý, plný vody. Oblékám si záložní kalhoty, pět triček najednou i co mám na spaní a lehkou vestu. Místo motorkářských bot tenisky, záložní rukavice, víc na sebe už nemám. Jediný štěstí že mi nezvlhly tatranky. Všechno ždímu, věším po zastávce a doufám že nepojede autobus belgických důchodkyň do kostela. Sušenka na lepší náladu, fotka na památku, nastartovat motorku a pryč. Francie čeká. Objevuje se i sluníčko, ale stejně je mi zima. Zastavuju na benzínce ale
zjišťuju, že pumpa je samoobslužná, na platební karty. Nějací domorodci mi nabízí že můžu natankovat na jejich kartu a zaplatím jim to hotově, zaplaťpánbůh za to. Co je horší je od nich informace že v Eurotunelu hořelo, a vlaky stojí. Mě se to sice přímo nedotýká protože chci jet trajektem z Dunkerqe, ale to jsem ještě netušil jak mi to znepříjemní přejezd kanálu. Trajekt odjíždí každé dvě hodiny, chci jet tím v osm večer, ženu motorku abych byl v přístavu co nejdříve. V šest přejíždím hranice Francie, v sedm jsem v přístavu. Slečna u okénka je sympatická, ale říká že mají plno protože tunel nefunguje, že můžu jet nejdřív v deset večer. To znamená o půlnoci v Doveru, to se mi moc nelíbí. Jenže francouzský přístav nevypadá jako fajn místo na přespání, kupuju lístek na desátou. Čas si krátím mlsáním, dlabu jednu tatranku nad plán, a ještě k tomu dvě horké čokolády do kelímku z automatu, začínám pomalu roztávat, je mi zase fajn. Při odbavení na trajekt je potřeba projet několik strážních stanovišť. V prvním ukazuju palubní lístek, u druhého pas, u třetího čekám na nalodění. Přede mou stojí se strašlivě přeloženou dodávkou nějací Malajsijci. Do jejich volkswagena se jim podařilo nacpat výbavu odhadem třípokojového bytu, kanape se veze napůl vystrčené ze dveří. Tak si říkám že když to za nimi nedobrzdím tak to budu mít alespoň do měkkého. Oni pro změnu oblézají motorku, prý jestli je Japonská. Co je Československo (nebo Čechy) vůbec netuší. Zapadá sluníčko, Malajsijci rozkládají koberečky a modlí se k Mekce, do mě se dává zima. Už abych byl někde v teple hotelu. Ještě preventivně měním svíčku, ta vyndaná má pěknou cihlovou barvu, holt motorek ťape jedna báseň. Přijíždí trajekt, naložení celé lodi je otázkou dvaceti minut. Sedím na horní palubě a pilně SMSkuju s kamarádem co mi na internetu hledá hotel typu „Bed and Breakfast“ tedy „postel a snídaně“ v Doveru. Po jedenácté hodině anglického času vyjíždím z trajektu směr hotel. Je tma, zima, na ulicích ani noha. Jedu víceméně po levé straně, naštěstí hotel je od přístavu kousek. Naneštěstí má plno. Otáčím motorku, sjíždím z chodníku když vzadu se ozve zlověstné křupnutí a pak už jen strašný rámus. Koncovka výfuku se dostala mezi dva obrubníky a vytrhla se i se šroubem co drží přepážky v tlumiči. Motám výfuk kusem drátu jak bolavou nohu, vydrží to asi dvacet metrů. Znovu a lépe, ale už jsem opravdu unavený, nějak to tam drátuju a modlím se aby to vydrželo alespoň do rána. Další hotel plný, ten další taky a ten potom to samé. Je plno lidí čekajících na trajekty a na to až se tunel zprovozní. Dává se do mě opravdu zima, odjíždím nazdařbůh za město, za druhou vesnicí doprava, na zpola posečené kukuřičné pole, po mezi až dozadu, abych nebyl ze silnice vidět. Všude je bláto, stavím si stan, ani se nesvlékám, ležím v čem jsem přijel, tatranku jsem už ani nezvládnul dojíst a upadám do hlubokého spánku. Když odečtu cestu trajektem tak jsem ujel 456 kilometrů za deset a půl hodiny, průměr mi vychází na 43,5 km/h
Převlékání po dešti
Únava je znát.
Francie, Dunkerque. Čekání na trajekt
A už se vezeme. Tedy spíš houpeme.
Červený oči jako králík, měl sem toho dost.
Sobota, 13.9.2008 Probouzím se v 6šest hodin zimou, je studené podmračené ráno se strašně vlezlým vlhkem. Stan mokrý, spacák vlhký, tatranky vlhký a z hlíny kolem stanu se stalo kluziště. Snídám poslední tatranku, vyklepávám stan a balím se. Ta zima je teda strašná, ale s tím nic nenadělám. Startuju motorku, objíždím Dover po vrcholech útesu a jedu přímo na západ. Anglie se proti Francii a Belgii docela liší, nejsou tam sice výrazné vrcholky a krajina je plochá, ale občas se najde hlubší údolíčko. Silničky jsou úzké, klikatí se mezi živými ploty a není moc výhled dopředu. Kůň na cestě není zvláštností, ovce a krávy se způsobně drží mimo. Anglie je také země kruhových objezdů, skoro v každé malé vesničce je objezd, třeba jen značený barvou na asfaltu. Jízda Angličanů plynulá, bez divokých manévrů, ale pomalu tam rozhodně nejezdí. Občas sem jel v koloně, ale jak vyhledávám vedlejší silničky, tak jsem spíš sám a můžu se kochat. Mraky se definitivně protrhávají, svítí sluníčko a mě je nádherně. Konečně v Anglii, do cíle už je to jen kousek, a vědomí toho mě žene dál a rychleji. Kolem poledne zastavuji a seřizuji předstih a příliš malý odtrh, k čemuž stačí šroubovák a kus klacíku strčený do válce otvorem svíčky. Motorka ožívá, já taky, a skoro bych řekl, že občas jedu rychleji než je zdrávo. Na jednom mostku přes potok jsem si dokonce i s naloženou motorkou povyskočil. Protijedoucí motorkáři mě zdraví, to je najednou krásně na světě :-) Projíždím známé výletní městečko Brighton po přímořské promenádě. Potom směr na Southampton, kus dokonce i po dálnici. A pak se najednou objevila v lese malá cedulka „Broomhill“. Při odbočování si nechtěně kopnu do levého šustplechu, ozve se tiché „lup“ a dolní držák se přelomí v místě kde prochází náhon tachometru. Šustplech visí na horním držáku a dole se opřel o výfuk, takže to neřeším a jedu. Konečně Broomhill! Je to malá vesnička, široko daleko ani noha, jen nějaký člověk seká trávu. Ptám se kde tady bydlí pan Phillips ale neví. Na konci vesničky je hospoda, ale ani tam Erika nikdo nezná. No to je pech, že já sem v jiný vesnici !? Volám z mého mobilu Erikovi, signál je mizerný a baterka dochází. Slyším každé druhé slovo, ale tak nějak chápu že mám jet pomalu po silnici, že si mě odchytí. A tak po 100 metrech od hospody a 2000 kilometrech od Liberce stojí u branky čiperný děda a mává. Definitivně chcípám motor a stavím motorku na stojánek. Erik se podívá na hodiny, řekne že je pět hodin a jestli si dám čaj. Jasně, dám, tlačím motorku do garáže a jdu ze sebe udělat člověka. Erik i Norah jsou velice milí, čaj, oběd, čaj, zákusek, no paráda. Ani mi nepřijdou nijak překvapení, že jsem tam opravdu dojel, zřejmě jim tam blázni na motorkách přijíždí často. Vybaluju věci a všechno cpeme do sušičky. Předávám dary, fotíme se spolu u
motorky, a pak už jen sedím s Erikem a povídáme si o všem možném až do večera. Původně jsem měl v úmyslu ho vyzpovídat na téma „Omega“, ale tváří v tvář Erikově diagnóze člověk pochopí, že řešit, jestli měla ta motorka páčku chromovanou nebo niklovanou, je vlastně blbost. Erik se rozpovídal o svém mládí, odkud pochází, jak dlouho jsou s Norah (dlouho), co děti i o tom jak často seká trávník nebo jakou mají na zahrádce cibuli. Pochlubil se s dílničkou, já se nasoukal do jeho úžasného Morgana z roku 27 a šli jsme spát. Usínám vyčerpaný ale velice, velice spokojený. Tahle poslední etapa měřila 415 kilometrů, zvládnul jsem ji za sedm a půl hodiny, průměr velice pěkných 55,3 km/h. Podle tachometru jsem celkem ujel 1984 kilometrů za nějakých 96 hodin, včetně spánku, trajektu a tak podobně.
Sobota, ráno na poli. Vlhko bylo všude.
Zdrátovaný tlumič výfuku
Poledne. Ty zvířátka jsou volně pasoucí se koně
Erik v klubovém tričku
Společná fotka, vypadám jak tydýt
Neděle, 14.9.2008 Ráno vstávám v osm, vůbec se mi nechce z postele. Z kuchyně voní teplé toasty, venku svítí sluníčko, je parádně. Definitivně se rozhoduju, že péráka zatím nechám u Erika a domů se vrátím autem s panem Čermákem, který je na nedaleké burze a má jedno místo v autě. Pérák se vrátí časem, až někdo ze známých pojede kolem s větším autem, nebo zůstane v Anglii do léta, kdy si ho vyzvednu sám a třeba se na něm vrátím po ose domů. Odpoledne se loučím a doufám, že se s Erikem za půl roku opět uvidím. V pondělí dopoledne jsem v Praze, to co jsem jel na péráku čtyři dny trvalo dobrým autem noc a dopoledne.
Pérák v dobré společnosti. To vzadu je Erikova Omega 350 SV
1984 kilometrů... Co se dělo potom? Erik mě poslal fotky péráka, sám od sebe ho pečlivě umyl, opravil ten vytržený výfuk, přidělal na něj starý držák map a chystá se svařit ten ruplý držák šustplechu. Já jsem ještě týden chodil jako kachna a vyjít schody byl téměř nadlidský výkon. Z Anglie jsem si přivezl pár drobností na veterány ale hlavně uspokojení z toho, že jsem měl tu možnost Erika vidět. A samozřejmě mám radost že jsem dokázal to co jsem si předsevzal, tedy dojet do Anglie na staré motorce, sám bez jakéhokoliv zajištění, bez satelitní navigace, bez hotelů a s minimem věcí a peněz.
Po odbahnění a vysušení
Doma. Ještě moc nechodí ale na to voko už vidí :-)
To nejsou kalhoty, to je mapa Evropy. Škoda to prát... A co teď? Zbývá jediná otázka: Kam pojedu příští rok?
V Liberci, 17.10.2008 P.S: Erik nastoupil 20.října na další velkou operaci hlavy, tak mu držte palce.
