sobota neděle pondělí úterý středa čtvrtek
ZPRAVODAJ 4 U příležitosti 61. loutkářské Chrudimi. Toto číslo vyšlo v úterý 3. 7. 2012.
Vyleť! Jezdím ráda vlakem, pocházím z nádražácké rodiny. Dětství, stejně jako ubrousky od všech svačin snědených hned po rozjetí lokomotivy, zůstalo navždy v kupé. Mizím ráda ven z Prahy, do přírody… Miluju výlety, jen jich je čím dál tím méně. Není tolik volna a taky už není volná ani ta jízdenka. Na spoustu míst se dostanu díky divadelnímu souboru, se kterým jezdíme hrát všude možně, a také díky své práci – pořádám přehlídky v různých koutech republiky. Dá se pak ale ještě mluvit o výletě? Na Loutkářské Chrudimi se snažím užít si prázdnin, do kterých jsme všichni, ať už na ně máme nebo nemáme nárok, vkročili s červencem. Asi si řeknete, že tady není čas na žádný výlet, protože dopoledne chodíte do seminářů, odpoledne na divadla a večer trávíte v diskusích o viděném, ale jedna možnost by se přece jen našla – dokonce i tady v programu LCH. Nabízí ji všem výtvarnice Hanka Voříšková a ještě k tomu individuálně. Takže si představte, že putování si může užít každý po svém, doslova sám. Její Výlet trvá 12 minut, ale kolik času „ve skutečnosti“ strávíte na své pouti během spuštění hracího automatu, je jen a jen na vás… A nemusíte se bát jít sami do divadla, naopak! Kdy se vám povede, že někdo hraje pouze pro vás? Hanka hraje pro jednoho diváka možná proto, aby nebyli diváci v přesile a taky je pak hned plné divadlo, když se hraje pro jednoho a navíc, na konci tleská celý sál… Ale vlastně vám účastníkům Loutkářské Chrudimi význam výletu odvozeného od „VYLEŤ“ konečně do světa nebo jen tak si „POVYLEŤ“, povyskoč, povznášej se člověče, rozjeď se do dálek, vydej se na cestu, vysvětlovat nemusím, protože vy všichni jste opustili rodinná hnízda před pár dny směr Chrudim. Spojuje vás celotýdenní výlet. Mimochodem, strašně to letí. No jo, co taky jiného čekat od léta. Mám ráda také návraty domů, i když jsou do Prahy, dokonce tam se dá jít na výlet a nebo zase vyjet. Vyleť! P.S.: Hani, díky moc za vycházku s tebou! A kolik výletů během Chrudimi stíháš ty? JASANKA KAJMANOVÁ
Petr Hašek s Geisslery i bez nich S Petrem Haškem a Geisslers Hofcomoedianten se na festivalech amatérského divadla pravidelně setkávám už spoustu let. Soubor právě oslavil deset let existence, a má už blíže k profesionálnímu divadlu, nicméně jednotlivci mají k amatérskému divadlu úzký vztah. Petr letos po Chrudimi bude k vidění v Broumově, Hronově a na Kuksu... Už jste na Loutkářské Chrudimi byl? Dvakrát jsme tu už hráli s Geissery, ale letos poprvé jsem porotce a jsem tu tedy po celou dobu. Co má váš soubor společného s loutkařinou? My se spíše inspirujeme tradičními formami jako celkem, a mezi ně loutkové divadlo přirozeně patří. Vycházíme z těch principů, ale snažíme se je nějakým způsobem obohatit, vnímat tu poetiku vlastníma současnýma očima. Já nemám rád jakékoli dělení – pro mě neexistuje loutkové, činoherní nebo alternativní divadlo, ale prostě DIVADLO. Já vidím způsob vaší tvorby jako jakousi dekonstrukci toho původního, a znovusložení jednotlivých částí do nového obrazu. Ano je to pravda, naše dramaturgie je zaměřená na baroko v tom hodně širokém slova smyslu, ale nesnažíme se dělat rekonstrukci, protože si myslím, že tím bychom to mohli umrtvovat. Spíše se snažíme v každé předloze, a nemusí být jenom dramatická, najít něco současného nebo něco, co nás inspiruje. Hrajete v různých nedivadelních prostorech, dá se to nazvat site- specific projekty? O tom jsem nepřemýšlel, ale asi některé ano. Jak často jezdíme na různá místa, a tím nemyslím jenom divadelní sály, jednotlivá představení se hodně liší, proměňují se podle prostoru, kde hrajeme. V tomto ohledu ty naše věci, i když jsou primárně určeny do
divadelního sálu, jsou vlastně site-specific. Protože prostor, ve kterém se odehrávají, má na ně velký vliv. Jaký způsobem vznikají vaše inscenace – od objevení námětu k premiéře? Musím říct, že ten proces je docela dlouhodobý. Začíná to už námětem, protože máme v souboru řadu lidí, kteří bádají a zabývají se barokem po teoretické stránce, nacházejí různé prameny. Takže, když přijdou oni nebo já s nějakým námětem, začíná sběr pramenů, hledání souvislostí. Když je řada materiálů snesena, vytvoří se koncepce, kterou předneseme hercům. Máme v souboru demokratický systém zkoušení, a navíc jsme spolu srostlí, takže každý se k tomu může vyjádřit (a vyjadřuje). Na začátku máme vytyčené nějaké mantinely, víme, jaké prostředky k tomu chceme používat, ale to, co je uvnitř, stavíme na místě. Text se samozřejmě během zkoušení hodně proměňuje, hrajeme si s ním a s jednotlivými situacemi. Tím samozřejmě vznikne spousta scén, které nakonec třeba vůbec nepoužijeme. Ten tvar se mění do samotné premiéry, někdy i v průběhu repríz. Kolik věcí průběžně hrajete? My exsitujeme deset let, a vlastně jsme žádnou z našich inscenací nederniérovali. Takže stále máme na repertoáru celkem čtrnáct věcí. Některé z nich ale postupně vymizí, protože už o ně není zájem a nemáme je vlastně kde hrát. Jaký dojem máte prozatím ze své role porotce na Loutkářské Chrudimi? Je to pro mě osobně velká inspirace, a jsem velmi rád, že tady jsem. Líbí se mi hravost většiny představení,
ta je hodně důležitá. Jen mi trochu vadí, že to někdy je jen o té hravosti, a příliš se neřeší situace, sdělení. Protože to je věc, kterou od divadla čekám především. Na vaše jméno jsem letos narazila i v souvislosti se seminářem na Jiráskově Hronově... Až jsem se překvapil, že se ze mě stává lektor, i když si na to připadám mladý a hodně mě zatím baví praktické divadelničení, hravost a hledání. Ale to se vlastně dá v těch seminářích využít. Hned po návratu z Chrudimi mám týdenní dílnu v Broumově a pak na Hronově. Do toho nám s Geisslery začíná hlavní sezóna. Připravujeme premiéru (Láska ke třem pomerančům) na festivalu v Kuksu, kde bude ke konci srpna k vidění řada našich inscenací. Hned navážeme druhým ročníkem našeho putovního Festivalu zámeckých a klášterních divadel. Naším cílem je vytipovat si vždy jeden z krajů republiky a přiblížit, připomenout divadelní tradici jednotlivých míst, která v baroku „žila“. Loni jsme se zabývali Královéhradeckým krajem, a tam nám zůstaly nějaké štace, které navštívíme znovu a přibrali jsme k nim další. Jinak se letos zaměřujeme na Pardubický kraj, kde budeme hrát během zářijových víkendů. A v říjnu připravujeme velké turné do Spojených států, po východním a západním pobřeží, kde budeme mít asi 16 štací. Jedeme tam s Lakomcem a Chůdařskou trilogií (kterou jsme upravili v jedno představení, založené na dvojjazyčnosti – místo němčiny, která ovvňovala u nás kulturu v baroku, kromě češtiny přidáme angličtinu, aby to bylo pro diváky srozumitelné). Zároveň povedeme několik workshopů, zaměřených asi především na chůdařské umění. JANA SOPROVÁ 2
Tak směle do další stovky, Loutkáři věští milý Loutkáři..
1. Kam podle tebe spěje současné amatérské loutkové divadlo? / 2. Jak myslíš, že bude vypadat loutkové divadlo za 100 let?
...protože toto jubileum jsme oslavili důstojně, osobitě a velkolepě. Večer směle gradoval až k pompéznímu závěru, na kterém přišel, hrál a zpíval každý, kdo měl nástroj či hlasivky. Nejprve nás přivítali Michal Drtina, Nina Malíková a Kateřina Lešková-Dolenská. Hovořili o velkém jubileu, změnách, které periodikum čekají, nabídli dárkové předměty a starší i novější výtisky našeho oslavence. Tomu je sice úctyhodných 100 let, ale je i na Facebooku a Twiteru, takže se s ním může seznámit vskutku každý. Písničkářka Krystyna mu popřála několika folkovými písněmi a poté na pódium vběhli loutkáři (například Martin Šulc, Jarmilka Parčiová, Kamil Bělohlávek, Bára Ryšavá, Eliška Mládová, Kuba Štrba aj.) a dali se do toho. Zněly lidovky, Čechomor i Chinaski. Vše v originálních úpravách (některé byly vyzkoušeny už v předvečer oslavy v Modré hvězdě). Bylo to krásné setkání, popíjelo se „darované“ pivečko, vyprávělo, postávalo i tancovalo. Loutkáři opět dokázali, že velkolepou oslavu umí uspořádat kdekoliv a kdykoliv. Tak oslavenče Loutkáři, z celého divadelního srdce Ti přeji další skvělé texty, hry, reportáže, recenze, reflexe, fotky a samozřejmě hodně čtenářů! Loutkář chutná nejlépe dobře vychlazený! PETRA HLUBUČKOVÁ
Blanka Josephová-Luňáková 1. Řekla bych, že je tu větší rozkmit, než u profesionálního divadla, že tu jsou jak hodně konzervativní přístupy, tak i hodně experimentující hledání. A do budoucna to asi tak půjde dál, celý ten vějíř. 2. Bude v tom rozkmitu. Na jednu stranu technologie, o kterých se nám ani nesní, na druhou stranu klasické herectví. To je koneckonců základ. Tomáš Jarkovský 1. Co jsem tu nebyl (cca 5-6 let – pozn. Red.), tak mám pocit, že je to mezidobí. Odešla etapa velkejch osobností (Kuba Vašíček, Jirka Jelínek apod.) a teď je to čas kvasu, než něco novýho přijde. Třeba ten Flajšplyš, jak tu byli, tak to je možná takovej novej začátek, kterej musí dozrát. 2. Kdybych dával na škole pozor, tak vím aspoň, jak vypadalo před 100 lety (smích). Nevím, ale můžu říct, co bych tomu přál. V rámci emancipace by bylo fajn, kdyby loutkový divadlo získalo takový sebevědomí, aby se nemuselo srovnávat s ostatníma. To chce na jednu stranu sebevědomí loutkářů a na druhou stranu i získat si respekt, ale takovej ten nevynucenej. Radka Svobodová 1. Bohužel od loutky. Ve všech představeních, které jsem tu viděla, se objevují živáci. Takže od loutky jako takové k loutce a herci. 2. Samý marionety a javajky a nikdo nebude vidět. A to je blbost, co? Nebo ne?
Pan Káč Povzdechnutí... Rušení skvělého programu v Divadle Karla Pippicha hlasitou hudbou za DKP se stalo pravidlem. Kdo tuto opakující se nekulturnost umožňuje? JOSEF BRŮČEK 3
Tak sem se neska těšil na ty severský bohy, že se po včerejšku krapet vochladim, ale teda takový fašouny, to sem eště nežral! Policejní stát jak kráva, i toho vlka spoutali jenom takovym podvodem! Pak sem byl v tom MEDu teda, to bylo ale hodně vypráskaný dusno. Napřed tam šašily ňáký dětičky a pak přišel boreček a úplně si to sváčnul u meotáče, to sem fakt čuměl. Ve škole na tom promítali jen tabulky, ale tady to byla hustá jízda. Takovej prcek s brejlema, ale jak tam přišel a všem to naservíroval a teď si s tim poraďte, šmejdi! No a večer rozdávali pivo zadáčo, tak to sem tam nesměl chybět, jasný, ne, woe. Slavil ňákej loutkář, ale bylo to celý divný, nikdy neřekli, jak se menuje. Hustej děda to je, že mu táhne na stovku a stejně takovej mejdan hodí.
Říše loutek, Kroměříž Směj se, Paňáco Přichází klaun, který sdělí, že je principál. Nesměle naznačí „někomu“, že má uklidit tři míčky, ale hned je uklízí sám. Neuklidí je, ale rozehraje hru, že to jsou žonglovací míčky, ale mohla by to být i zmrzlina (jaká?) anebo taky pohádky (ale jaké?) a je navázán kontakt k pohádce O perníkové chaloupce. Ale přichází pošťák s dopisem, že děti chtějí zahrát pohádku. Z pošťáka se vyklube člověk, který by taky chtěl hrát a jmenuje se Popleta. Paňáca mu dá klaunský nos, aby mohl hrát. A teď mám pěkný zmatek, protože si už vůbec nepamatuji, jak vlastně vznikla ta pohádka O Budulínkovi. Myslím, že se tam najednou objevila loutka Budulínka a pak klaun Paňáca odešel, protože chtěl hrát O perníkové chaloupce… nebo že by to popletl Popleta? A to už jsem z toho byla celá popletená i já! Ale byli jsme v pohádce O Budulínkovi. Na paravánu se objeví liška, jenže liška pak vyjde před paraván i s loutkoherečkou. Klidně bych uvěřila, že jak pohádka vzniká a hrají si s ní ti dva klauni, tak ožívá sama od sebe. Kdybych viděla jen ty loutky… Jenže – v principu vznikající hry nemohla pro mne odkrytá loutkoherečka zůstat beze vztahu ke klaunům, protože to je evidentně Paňácův soubor. Komu by pak byl principálem, že?! Pohádka se odvíjí celkem známým způsobem. Po zavření Budulínka do nory se do hry dostávají klauni. Celkem logicky se obracejí na děti. Vzniká prostor pro fiktivní hru s nástroji a naučení se písničce. Nastává vrcholná situace – záchrana Budulínka. Diváci zpívají a „hrají“, lišky jsou jedna po druhé chyceny do pytle a Budulínek vysvobozen! Následuje další pohádka, za odměnu dětem, že pomáhaly… nebo taky proto, že jí přece původně chtěl hrát Paňáca (co je důležitější?). Je tu klauniáda pracující s principem, který je zcela jiný, než do této chvíle byl. Klauni se dohadují, pak totéž odehrají beze slov s tím, že animují tyče, které jsou základem loutek pro druhou pohádku (mimochodem – chytrý „pošťák“ to zvládá bez problémů, přestože přinesl pouze dopis a jmenuje se Popleta). A pak začnou stavět les pro pohádku O perníkové chaloupce. Vše v úplně jiné stylizaci loutek i scény, než u předchozí pohádky. Vytvoření lesa na principu bábušek je sice nápadité, ale celá scénografie působí až příliš dokonale pro klauny. Pohádka nám nevzniká, je spíše dovedně připravena. Jeníček a Mařenka, vodění odkrytým způsobem, vedou celkem běžný dialog, jako by opravdu byli v lese. Nepodiví se, že je v lese oslovují klauni. Poznámka, že Ježibaba
je asi uklízečka, je vzhledem ke kontextu nepatřičná. Pak už se rozvíjí hraní pohádky spíše přes klauny. Ba ani diváci už nejsou využiti. Nyní se odehrává už jen to, co známe. Jeníček a Mařenka stojí stranou a diváci koukají na klauny, jak Ježibabu posadí na lopatu. Popleta poděkuje za to, že děti pomáhaly a zatímco v první pohádce to byla pravda, tady to Popleta opravdu trochu poplete. Měl by říci – děkujeme, že jste se tak hezky dívaly, děti, jak jsme si to zahráli. Jakkoli tu po dramaturgické stránce ledacos pokulhává, děti se celého představení s chutí účastní, protože pohádky znají. Je možné si dovolit různé malé „klauniády“, na kterých se děti baví, aniž by se ztratily v ději. Klauni jsou ve svém projevu velmi sympatičtí a celkem přirození, stálo by za to ještě více a důsledněji využít jejich charakteru. Poplety, aby pohádku opravdu více pletl, a Paňáci jako principála, vůči svému kolegovi i vůči hrajícímu souboru! Je třeba také ocenit nenásilný způsob, jakým jsou děti vtahovány do hry. Jsou respektovány a slyšeny. Zkrátka hra s publikem se klaunům dařila. Kdyby tvůrci byli důslední v nabízených principech a klíčích, jakým způsobem rozvíjejí hru, a kdyby těch klíčů bylo méně, představení by se stalo přehlednější a nejspíš i hravější. MIRKA VYDROVÁ
Rozšafná klaunérie Kroměřížský soubor Říše loutek předvedl festivalovému publiku své dvě pohádky, o Budulínkovi a o Perníkové chaloupce, které uvádí pod souhrnným názvem Povídej, Paňáco. Už název napovídá, že v inscenaci figuruje vypravěč, v tomto případě klaun Paňáca, k němuž se úplnou náhodou, jako na zavolanou, přidá ještě jeden, pošťák pan Popleta. (Tyhle nečekané náhody jsou v divadle opravdu nevymýtitelným evergreenem; ještě raději mám snad jen situaci, kdy si soubor jako zapomněl všechny propriety doma, ale to nevadí – následuje spiklenecké mrkání do publika – představení se zaimprovizuje s tím, co je po ruce.) Myslím si, že nebudu úplně daleko od pravdy, když napíšu, že oni dva klauni, kteří vypráví pohádky a zároveň do nich aktivně vstupují, jsou malinko inspirovaní poetikou Osvobozeného divadla a slavnými forbínami dvou klaunů V+W. Je to právě Paňáca s Popletou, kdo v první pohádce chytí liščata i s liškou do pytle a ve druhé strčí ježibabu do pece; Jeníček s Mařenkou nemusí hnout ani prstem. Zároveň ale oba z děje vystupují, zvnějšku ho komentují a vrací se do něj – to proto, že opravdu velká část představení stojí 4
Povídej, paňáco na komunikaci s dětmi. Během odpoledního představení od 14 hodin byly děti velmi aktivní a nejednou proťal ztichlý sál úpěnlivý výkřik malého diváka, který chtěl uchránit loutkového hrdinu před zrádnou liškou či nástrahami perníkového domku. Kromě toho děti podle pokynů zpívaly, troubily, hrály na imaginární nástroje a odpovídaly na otázky. Dospělí se pak potměšile bavili tím, jak se forbínoví klauni vypořádají i s nevyžádanými dětskými odpověďmi. Rozdováděné publikum totiž nezřídka tvrdošíjně trvalo na svém a neustále vracelo do hry své požadavky na řešení zápletky, tak jak si je pamatovalo z jiných verzí notoricky známých pohádek, které však nebyly úplně v souladu se scénářem. Dlužno dodat, že to herci zvládli se ctí. Výprava inscenace je zvláštně nesourodá, každá pohádka je pojata jinak. Zatímco pohádka o Budulínkovi je hrána líbivými maňásky, Perníková chaloupka pracuje s marionetami, které mají do okaté líbivosti daleko; na druhou stranu bych ale ráda vyzvihla důmyslně vypracovanou scénografii právě této pohádky, a to rozkládací objekty, z nichž se dá poskládat nejen hluboký les, ale i chaloupka ze sladkého pečiva. V programu jsem se dočetla, že jde o obnovenou premiéru. Pokud mě nejmenovaný všeznalý internetový prohlížeč nezklamal, mělo původní nastudování premiéru v 80. letech. Diplomaticky řečeno ta inscenace dnes opravdu nepůsobí svým stylem nejsvěžeji a asi nejvíc ji zatěžkává zdlouhavé tempo klaunských výstupů. Resumé by tedy mohlo znít: Malé diváky pobaví a velké neurazí. KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ
jeviště, necháváme je zasahovat do děje, ale na loňské Chrudimi nám bylo vyčteno, že do toho děti nutíme. To není pravda. Takže jsme to umírnili na nejmenší možnou míru a já osobně si myslím, že je to na úkor představení. Ve čtvrtek budeme hrát ve Velkých Karlovicích a tam si to užijeme. Kdo je autorem této úpravy (spojení těchto dvou pohádek, klaunského rámce)? JL: Jsou to klasické pohádky z pera Jiřího Středy a Pavla Poláka. Je nutné, aby pohádky, které jsou nám předlohou, děti znaly naprosto perfektně, protože nás vedou. My jim děj násilně nepodsouváme. Tyto dvě pohádky – Perníková chaloupka a Budulínek – k sobě patří. Polákův a Středův text jsme upravili a klaunský rámec je naším dílem. Je to částečně improvizované, na základě etud, kdy si povídáme a nadáváme, a soubor to pak umírňuje. Reagujeme na to, co se děje na jevišti i v hledišti. Bylo od počátku cílem použít hned dva druhy loutek, marionety i maňasy? JL: Loutky jsou dílem naší nové výtvarnice Jitky Jiříčkové. Udělala celou výpravu k druhé pohádce a ta je skvostná. Budulínek se nedá hrát marionetami, ta loutka to neobsáhne. Potřebovali jsme, aby bral předměty. Perníková chaloupka se marionetami dá zahrát. Původně byly klasické, nyní jsme to předělali do těchto „dřev“, které ale jsou pořád marionetami. Krásně obsáhnou prostor. PETRA HLUBUČKOVÁ
V Karlovicích si to užijeme A co na to diváci? Na rozhovor přišel tařka celý soubor, ale hlavního slova se dobrovolně ujal režisér Jiří Lisý. Stále povzbuzoval k odpovědím i ostatní, ale bylo zřejmé, kdo to má v Říši loutek pod palcem. Máte za sebou své poslední vystoupení, jak se vám hrálo? JL: Tak, kamarádi, jak jsme si to užili? (Všichni: Výborně). A jak se nám hrálo? (Výborně!) Samozřejmě jsme si to užili. Nebyli jsme tak odvázaní, jak jindy býváme, díky situacím, které tady na Chrudimi máme zažité. Ale děkuji souboru, odvedl skvělou práci. Jak je to s tou vaší odvázaností? Co vás brzdilo? JL: Možná jsem generalizoval z minulých Chrudimí. My hrajeme v interakci s diváky, vodíme si je na 5
Pěkný loutky a asi vtipný. Pro děti. Já jsem si schrupla po obědě. / Dětem se líbilo. / Představení pro mě bylo trošku moc načinčané, ale hezká komunikace s dětmi. / Zase jsem se těšil na povedenou pohádku, která je spíše pro mladší děti, než pro nás starší, tušil jsem, že pro nás, co tvoříme pro starší, to mít přínos nebude... A nemělo. / Tak já jsem byl příjemně překvapen, s ohledem na loňský zážitek. Vidím jistý posun v jemnější práci s prostředky, kontakt s dětským divákem byl přirozenější a v tomhle ohledu mě to bavilo. / Všechno se mi nelíbilo. (divačka, 7 let) / A to mně se to líbilo, bylo to nápaditý, i loutky. Jsem překvapená, že se jí to nelíbilo. Možná už je unavená, viděla toho moc, jestli jsem ji s pohádkami trochu nepřetížila... (Její maminka.) / Ponaučili se z loňska, nebyla tam taková interakce s dětmi, ale pořád mají co dohánět.
LS Topirambury, ZUŠ Praha 5
Zlý bůh, hodný obr?
Severské báje jsou již druhou inscenací souboru LS Topirambury ZUŠ Praha 5, kterou hrají na Loutkářské Chrudimi. První nesla název Na počátku věků a byla zde hrána v roce 2008. Tentokrát soubor sáhnul, jak napovídá název, do bájí a legend severských států. K znázornění příběhu byly zvoleny opravdu jednoduché loutky. Tělo bylo vytvořeno z ruličky od kuchyňských ubrousků a na toto tělíčko byla nasazena hlava. Když bylo potřeba, jako horní končetiny sloužily ruce herců. Kvůli přílišné jednoduchosti loutek (předmětů) se nedaly některé situace příliš dobře rozehrát. Tím pádem celá hra stála hlavně na textu. Zvláště v závěrečné bitvě, kde nebylo příliš textu, bylo vidět, jak jsou tyto loutky omezené, jelikož na scéně vznikla nepřehledná změť ruličkových tělíček. Scéna byla pojata velice jednoduše až stroze. V první části jeviště byl stůl znázorňující právě stvořený svět a za ním se tyčil palác bohů zvaný Ásgard v podobě paravánu. Celkově v celé inscenaci bylo pár nejasností. V prvé řadě pokud půjdeme po stopách severských bájí, tak Ódin byl synem dvou obrů, tudíž proč by bojoval se svými předky? Když se začteme do těchto legend zjistíme, že válku opravdu vedl, ale proti Vanům, což byla část severských božstev. A pokud přijmeme příběh i s těmito nejasnostmi, tak mě napadá otázka: Proč vlastně bohové s obry bojovali? Podle chování obrů s nimi zásadní problém neměli, i když jim upřeli právo vládnout zemi. Dále obři bohy pouští na své území. Dalo by se říci, že jen bohové chtějí vyvolat válečný konflikt a to jen z domnělé sebeobrany. Přitom palác, původně myšlen jako pevnost, jim musí postavit také obr. Proto se v tomto příběhu bohové jeví jako skupina namyšlených a nedospělých postav. Pro mě tento příběh nemá sdělení a vlastně se neorientuji v tom, co chtěl soubor touto inscenací říci. ANITA NOVÁKOVÁ
Byla to derniéra Rozhovor se souborem Topirambury a jeho vedoucí Radkou Svobodovou. Začnu asi tím, co napadne skoro každého, kdo na vás jde. Topirambury, to je hodně nezvyklý název. Jak vznikl? Lada: Náš název je tak trochu můj mladický pubertální výlev. Jeli jsme vlakem s torzem původního souboru na jeden projekt site specific do Německa a ve vlaku jsme zjistili, že nemáme název souboru. Tak jsem v euforii vyhrkla, že budeme Topirambury a nějak záhadně se to ujalo. Ačkoliv původně jsem chtěla, aby to ještě pokračovalo ...protože jsou chlupatá, mají hebkou srst. Ale režisérka to nedovolila. Z toho plyne, že už spolu pracujete nějakou dobu a je to na vás i vidět. Vy jste tedy vznikli jako dětský soubor. Od kolika let spolu pracujete? Vojta: Od devíti, někdo dokonce od pěti, ale složení souboru se hodně obměňovalo, část z těch, kteří dneska hráli, přišla před čtyřmi lety. Já jsem zaslechl, že tohle představení byla snad derniéra. Jak to je a jak to vypadá s vaším souborem do budoucna? Radka: Byla to derniéra. Tohohle představení i téhle sestavy. V nové premiéře, která byla před čtrnácti dny, 6
Severské báje z téhle sestavy hrála přesně půlka. Lidi se rozjíždějí na vysoké školy a do života... Jak jste přišli na ten nápad, jak vznikla potřeba pustit se do severských bájí? Michal: My jsme původně měli dělat pohádky, ale nějak nám to nešlo, nebavilo nás to. Lada: A já to přinesla, protože severská mythologie je moje osobní slabost a nečekaně všichni souhlasili. Ačkoliv to, co vzniklo, nemá s původními mýty už mnoho společného, dali jsme do toho, co šlo. Loutky byly vyrobeny spíše netradičně. Ty jsou podle tvých návrhů? Lada: Vyrobila jsem je za podpory souboru já, snažila jsem se, aby evokovaly tu drsnost severu, aby to nebyly uhlazené loutečky. Strávili jsme hodiny motáním špagátků na všechno, co bylo po ruce, ale výsledek se snad dá vzít jako výtvarný prvek adekvátní k té severské mythologii. Chcete něco vzkázat účastníkům LCH? Radka: Já bych vzkázala organizátorům, že jsou úžasní. Místní lidi jsou laskaví, se vším nám pomáhají, na kohokoliv jsme se obrátili, vždycky všechno vyřešil. Takže děkujeme. –frk–
Téma jako téma Během dosavadních diskusí o odehraných představeních se na přetřes často dostávalo téma tématu. Tématu tématu bych rád věnoval i své zamyšlení nad inscenací Severské báje souboru Topirambury, neboť se domnívám, že jeho příklad dokládá, o jak důležité téma k úvaze se jedná. Na toto představení jsem se chystal s velkým očekáváním, protože považuji mytologické náměty za velmi inspirativní materiál pro autorskou práci, která mi je blízká. Mýty lze využít jako zásobárnu motivů, příběhů či postav, které jsou organicky propojeny jednotnou logikou a charakterem odpovídajícím té kultuře, z níž pocházejí. Mají také jednotný styl, který stačí uchopit, případně posunout. A bonusem na závěr je záruka smysluplnosti. Vždyť kdyby smysluplné nebyly, proč by si je proBoha (Odina, Peruna, Dia...) lidé stovky let mezi sebou po generacích předávali? Stačí si říct kudy do toho a... Bohužel kardinální problém inscenace Severských bájí tkví už v samotném jádru inscenačního záměru, totiž v rozhodnutí, prizmatem jakého tématu se tvůrci na 7
zvolenou látku podívají. Zkráceně: O čem? Soubor Topirambury si tuto kruciální otázku nezodpověděl. Buď ji zcela přešel, nebo v odpovědi zůstal ve velmi obecné rovině. Bez odpovědi na tuto otázku, a ta odpověď může být i velmi prostá, podle mě není možné inscenovat vůbec nic. Ale zatímco při interpretaci hotového dramatického textu leccos může zachránit sama předloha (odpověď je v ní implicitně obsažena), při autorském způsobu tvorby jsou schody namydleny definitivně. Jak praví klasik: Je-li první krok chybný, pak je celá cesta mylná. Hodnotit odděleně složky inscenace nemá smysl. A pokud její jednotlivé součásti budí rozpaky, není to otázka talentu ani schopností inscenátorů, nýbrž chybějícího směru, kam se tyto schopnosti mají napnout. Bez tématu chybí organizační element, měřítko, na jehož základě se v díle orientují inscenátoři či diváci. Jak potom posoudit, co je důležité? Situace, kdy jeden z bohů podlehne vlastní slabosti a zplozením pancharta s obryní poruší zavedený řád, nebo přivazování psa? Jak by bylo lze připravit elegantní a sdělnou mizanscénu, když nevíme, co patří do prvního plánu a co do těch dalších? Jak chtít po herci zveřejnění postoje a vztahu, když se neví k čemu... Představení, které jsem viděl, se nesetkalo s vřelým přijetím. Chyba, které se však soubor – aspoň po mém soudu dopustil – není nijak vzácná, a to nejen v kontextu letošní Chrudimi. V tomto smyslu bohužel topiramburští částečně doplatili i na svůj autorský způsob uvažování. Protože je mi sympatický, doufám, že z něj pod vlivem dílčího neúspěchu neustoupí. Vždyť klíč tkví v zopdovězení jediné otázky... TOMÁŠ JARKOVSKÝ
A co na to diváci? Mám smíšený pocity. To si vymysleli dobrou věc, zajímavý loutky udělali, ale pak mě dost mátli, děvčata tam hrála muže, a loutky nebyly tak čitelný, abych přesně věděl, kdo jedná. Takový chladný, neosobní. Moc mě neoslovili. Chyběly mi tam vztahy. Mezi postavami, mezi herci, vztah herce k loutce. Tak. Pro mě to bylo strašně zahlcený těma postavičkama, to mohlo být už tou předlohou. Já ty báje neznám, bylo toho na mě moc a já jsem pak tak v půlce vypla. Ale je hezký, že to ty děti baví.
Na LS Amigos Gymnázia J. Ressela, Chrudim Oni se smějou!
Rozhovor s Liborem Štumpfem, vedoucím souboru LS Amigos, který vznikl na chrudimském gymnáziu Josefa Ressela v rámci mezinárodního programu „Klíče pro život“. Jestli se nemýlím, tak tento soubor hraje na Loutkářské Chrudimi poprvé… Soubor vznikl v průběhu letošního roku v rámci mezinárodního projektu a jelikož máme dobrou partu na gymnáziu, tak jsme šli na přehlídku, kterou tady
to není jak děti ze ZUŠky, co už jsou na to zvyklí. Nevěděl jsem, jak to vezmou, ale je to parta dobrá. Můj osobní pocit je spokojenost. Když děti viděly, že je nějaká reakce, hned jim svitlo v očích: „Oni se smějou!“ a to si myslím, že je pro takovouhle věc důležité. Nápad udělat Dona Šajna byl váš? My jsme dělali dvě představení v rámci projektu „Klíče pro život“ a jedno z nich jsem napsal já, to se
pořádám, protože jsem také šéfem souboru Ahoj tady v Chrudimi. A tak to nějak spontánně vzniklo. Někdo se diví, že nejsme ZUŠka, že jsme zkoušeli občas pátek, sobota, pak před přehlídkou a teď jsme se ještě sešli. Prostě parta mladých lidí, kteří poprvé v životě dělají loutkové divadlo.
jmenovalo Maňáskov, taková politická satira, a pak jsem s nimi chtěl dělat Dona Šajna, to byl nápad už Jirky Polehňy, ale i já jsem to už před dvaceti lety chtěl takhle zkrátit, upravoval jsem to samozřejmě podle svého, podle knih i podle Švankmajera, takže původně to byly takhle dva projekty.
Jak se vám hrálo? Já se přiznám, že jsem z toho měl trošku nervy. Ty děti ještě nikdy nehrály na žádném větším festivalu,
A chcete tedy pokračovat s touhle partou? Určitě, jsem rád, že vznikla taková dobrá parta lidí, 8
Don Šajn že se v Chrudimi objevil další soubor. Ona je to vlastně taková součást našeho Ahoj, ale je to možný přísun budoucích herců… –pab–
Don Šajn v deseti minutách Loutkový soubor převážně třináctiletých chrudimských gymnazistů, kteří si říkají Amigos, zpracoval ve své inscenaci text lidových loutkářů Don Šajn. Soubor nám zahrál tuto lidovou hru s dřevěnými loutkami na drátě ve výrazné zkratce. Zkrátil jej natolik, že jej dokázal odehrát za deset minut. (Nápad nijak nový, před pár lety s ním přišel Jiří Polehňa.) Ve hře tak zůstaly především všechny mordy Dona Šajna. Pokud bych hledal téma a tedy odůvodnění, proč se tento mladý soubor rozhodl uchopit tuto hru tímto způsobem, zahlédl bych zatím pouze naznačené téma revolty žáků proti dirigentovi (učiteli?) a téma směřování k rychlosti a zkratkovitosti dnešní mládeže. Zárodek tématu revolty bylo možné zaznamenat v představení ve chvíli, kdy dirigent (učitel) řekne, že „nám dnes soubor odehraje hru dlouhou tři hodiny“. Žáci se vylekají a sborově odvětí, že oni ji, navzdory dirigentovi, zahrají za 10 minut. A tak se také stane. Žáci však vzdorují poslušně a sborově. Bohužel se s tímto naznačeným tématem dále nehraje. Není uzavřeno, inscenace nemá tečku, zůstává nedořečená. Revolta není vytvořena především situačně. Dirigent (učitel) sám posléze hraje s loutkou postavu bratra Dona Šajna. (Na diskusi jsme se od vedoucího souboru dověděli, že zaskakoval za chybějícího herce). Představení působilo unaveně a chybělo mu nadšení mladých interpretů pro hru s loutkami a především nebyla cítit radost mladých herců z jejího zkráceného uchopení. Téma rychlosti, zkracování, zkratkovitosti, které je blízké dnešním mladým lidem, by muselo být výrazněji odehrané a především vědomé. Snad by se tak dařilo udržet radost z hraní desetiminutového příběhu mladými loutkoherci při každé repríze. Kladem této inscenace je, že k dopracování nabídnutých podnětů není v této chvíli potřeba mnoho. TOMÁŠ VOLKMER 9
Nesmrtelný Don Juan První divadelní zpracování ústně tradovaného příběhu o Donu Juanovi sepsal ve 30. letech 17. století jistý Tirso de Molina. Určitě tenkrát netušil, že se tento typ nepolepšitelného svůdce žen dočká nesčetného množství výkladů, inspiruje řadu pozdějších slavných dramatiků a pronikne nejen do opery, ale ve svérázné variantě i na loutková jeviště. Don Šajn patřil spolu s hrou o Faustovi k naprostému základu repertoáru všech loutkářských dynastií. Experimentální, ve smyslu radikálně komprimovanou, verzi Dona Šajna zahrál festivalovému publiku místní loutkářský soubor Amigos z Gymnázia Josefa Ressela pod vedením – a to doslova – Libora Štumpfa. Ten jako dirigent řídí osmičlenný soubor, který se rozhodl uvést svůdcův příběh v pouhých deseti minutách. Svůj příspěvek do donchuanovské inscenační tradice soubor zahájil velmi případně rychlým představením všech postav, protože v tom následném průletu dějem už na nějaké formality opravdu nezbývá čas. O kratinké dobničce se toho příliš napsat nedá, takže snad jen doplním postřeh, že tato miniinscenace ve své absolutní zkratce vyhrotila a naprosto zmechaničtila Šajnovo počínání – vraždí doslova jako na běžícím pásu a stává se najednou pouhým monstrem, bez psychologie a vlastně i hlubší motivace svého konání. Do příběhu se tak vkradlo jakési hodně temné groteskno. Toto představení hrané marionetami v klasickém kukátku se může zdát divákům poněkud toporné a v deklamaci i sborové recitaci ploché, ale řekla bych, že není fér klást na velmi mladé interprety přehnané nároky. Beru to tak, že je pro ně určitě přínosné, že se s tímto základním pilířem evropské kultury setkali. Třeba ten nepolapitelný Don Juan někoho z nich jednou inspiruje k další autorské verzi archetypálního příběhu. Kdo ví? KATEŘINA LEŠKOVÁ-DOLENSKÁ
A co na to diváci? Mám pocit, že to nazkoušeli za dvě hodiny a víc tomu nedali. / Já mám takový postřeh: ten diktátor s tou taktovkou mi přišel ňákej divnej. / Oceňuju snahu dětiček, přijde mi fajn, že něco takovýho vznikne, nehodnotím, jestli to je dobrý, nebo špatný. / Minimalismus spojený s potřebou dělat divadlo. / Byly to ještě nedozrálé květinky, které toho mají hodně před sebou, ale snaha byla.
Bažantova loutkářská družina, Poniklá
Mršce porotě se to líbilo
Místo kravaty nebo motýlka má pod límečkem kolem krku černou sametovou stužku uvázanou na mašličku. Krásný doplněk uhlazeného oděvu. Za meotarem hraje sám svého Fausta – Tomáš Hájek.
Takže vás láká loutková klasika? No ano! A vůbec nejradši mám, když jdu do kukátka a herce vůbec nevidím. Ideální je, když se nakonec nepřijdou ani poklonit a já odcházím s takovým tím rozradostněním, že jsem viděl zázrak. –zuv–
Pidluke! Meotar! Slyšela jsem, že jste Fausta zpracoval jako inspiraci z loňského semináře na LCH. Je to pravda? Jen částečně. Už před dvěma lety jsme udělali krátkou ukázku z Jenovéfy, Dona Šajna a z Fausta. Princip meotaru jsem měl vymyšlený dříve, ale je pravda, že i pod tíhou loňského semináře animovaného filmu jsem ukázku rozšířil. Čím vás fascinují zmiňované klasické texty? Vycházím z toho, že jsem loutkářské embrio. Říkal jsem si, že když už to nepůjde mně, tak alespoň ten text by mohl za něco stát. Proto jsem sáhl po klasice, která funguje už 300 let. Doufal jsem, že mě podrží. Ale celé tohle představení je taková trochu z nouze ctnost. Nechtěl jsem jet na přehlídku do Turnova znovu jen jako divák, tak jsem to takto nějak splácal. Měla jsem při představení pocit, že se vám tu a tam něco nevydařilo, poztrácely se obrázky, nemohl jste je najít... Nebo to byl záměr? No..., poztrácely se. Přiznám se, že jsem se na letošní LCH vůbec netěšil, protože vím, že jsem sem postoupil omylem. Tohle představení mělo premiéru jeden den před krajskou přehlídkou, některé loutky jsem dostříhával ještě v Turnově na parkovišti v autě. A tak se mi představení tehdy pochopitelně vůbec nepovedlo, musel jsem improvizovat od začátku až do konce. No a té mršce porotě se na tom nejvíc líbila právě ta improvizace. I když já jsem původně chtěl dosáhnout relativně vážně sehraného Fausta. Kdybych to uměl, tak bych ho zahrál s marionetami.
Bažantova loutkářská družina Divadelního spolku Josefa Jiřího Kolára při Tělovýchovné jednotě Sokol Poniklá přivezla do Chrudimi velmi osobité zpracování textů kočovných loutkářů oblíbené truchlohry o doktoru Faustovi a jeho touze po vědění. Bažantova loutkářská družina delegovala na festival kompletní své osazenstvo – dramatizátora, scénografa, výtvarníka a tvůrce plošných loutek, režiséra a samozřejmě i herce. Veškeré tyto profese však mají stejného jmenovatele – resp. tvůrce – Tomáše Hájka. Již tato skutečnost, že se jedná o totální one man show, skvěle konvenuje se zvolenou látkou, tak oblíbenou kočovnými loutkáři. I ti velmi často sólově hrávávali příběh Fausta ve své vlastní interpetaci a se svými vlastními loutkami. Zajímavé napětí vzniká ve formě zdivadelňování samotného příběhu pomocí plošných loutek – resp. užití meotaru a právě loutkářskou faustovskou tradicí. S technikou se zde potýká (i když meotar je již v dnešní době vlastně také archaickou záležitostí) poněkud staromódně kostýmovaný loutkář – tvůrce, který před očima diváka „vzývá k životu“ Fausta, Mefistofela a jejich společnou dohodu o kacířském nabytí veškerých vědomostí a požitků světa. Materiálu plošných fólií a papírů s černobílými kresbami je v inscenaci – hře loutkáře – využito dokonale a velmi nápaditě. Dokonce se v některých momentech daří plošné loutky inscenovat i trojrozměrně (viz. stránky učené knihy). Přesto nejsilnější okamžiky vznikají, když se samotný materiál (resp. náročnost v jeho četnosti a způsobu inscenování) vzpírá jeho „vyzyvateli“ – tvůrci. Tím se tento „mefistofelsky těžký“ proces tvorby překvapivým a velmi přirozeným způsobem tematizuje. Otázkou je, zda s vědomím či nevědomím samotné kompletní Bažantovy loutkářské družiny. Padluke! PETR HAŠEK 10
Faust
Faustova magická laboratoř „live“
Možná, že to autor Tomáš Hájek ani tak nezamýšlel, ale v jeho inscenaci Fausta se podařilo dokonale spojit staré loutkářské téma s nejmodernějšími technickými prostředky, starobylost koutkářské tradice s postmoderní nadsázkou. A nahrály i okolnosti zasazení do kontextu s tradiční naivní rakvičkárnou o Donu Šajnovi. Když totiž dospějeme k závěru první půlky tohoto double-billu, a najednou vidíme, jak se před diváky stěhuje celá nevzhledná aparatura meotaru (zpětného projektoru) se stolem a několika židlemi, začnou v nás hlodat pochybnosti – bude tohle nějaké divadlo nebo co vlastně? Postmoderní nadsázku navozuje i sáhodlouhý název loutkářské skupiny, která momentálně (alespoň v tomto představení) čítá jednoho člena. Jedná se o velice svéráznou one-man show s jedinečnou poetikou. Vzniklý tvar je naprosto dokonalý ve své nedokonalosti. Podobně, jako při ochutnání neobvyklého pokrmu si musí chuťové buňky nejprve zvyknout, i tady chvilku trvá, nežli se správně naladíme. Ale o to více pak můžeme vnímat různá kořeníčka a příchutě pokrmu, který nám s trochou stydlivosti servíruje svérázný kuchař. Jak to celé funguje? Je to vlastně poctivě odvyprávěný starodávný příběh Fausta a jeho smlouvy s ďáblem, v němž nechybí svůdná Helena, Kašpar se svým pidluke padluke, hejno čertů, a nechybí ani černá kočka a mrkající moudrá sova. Příběh Fausta tedy můžeme sledovat jako živou animaci plošných loutek a dalších scénických prvků projektovaných na plátno. Mezi jednotlivými sekvencemi se projekční přístroj vypíná, a tak se naše pozornost přenáší na autora – mága, který v přítmí hledá jednotlivé útržky, které pak vkládá v různých kombiancích na plochu meotaru. Takhle odvyprávěno to může vypadat jako dost velká absurdita, ale jednotlivé efekty této dvojlomné komunikace s divákem fungují doslova magicky. Postupně tak objevujeme a vychutnáváme nejen nejrůznější gagy toho, co se před námi rozvíjí na plátně, ale zároveň sledujeme onen tvůrčí proces zrození. Začíná se za úplné tmy, kdy zazní výrazné mňouknutí a hudba (á capella), pak už se plátno rozsvítí a před námi se otevře knihovna, království doktora Fausta. Společně s ním listujeme velkým prstem knihami, probíráme staré listiny, a pouštíme se do černé magie. Spatříme i toho ďábelského černého kocoura, a zamrká na nás moudrá sova. Všechny zvuky a proměny hlasů 11
jsou natolik výrazné, že je příběh naprosto srozumitelný. A navíc oceníme spoustu gagů zvukových i výtvarných, z nichž některé přicházejí nečekaně, u jiných máme pocit jako když při krasobruslení sledujeme dlouhý nájezd na skok. Celé to ovšem do sebe tak nějak logicky zapadá a funguje. Sonorní hluboký hlas Faustův i ďábelsky úlisný hlásek Mefista, který navíc svým dlouhým nehtíkem pařátkem skoro něžně Fausta popichuje, k sobě dokonale pasují,a vytvářejí jaksi mimochodem zvukový balanc mezi dvěma světy, dvěma charaktery. Když chvílemi plátno pohasne, a vyprávění zní téměř ve tmě, doprovázeno ovšem usilovným hledáním správných artefaktů, evokuje to dojem jakési paralelní faustovské – totiž Hájkovy – laboratoře, a tak jako voyeuři nahlížíme nejen do „technického“ zákulisí tvorby, ale zároveň můžeme sledovat, jak se proměňuje tvář protagonisty, když „dabuje“ jednotlivé postavy, což se zároveň kříží s jeho „civilním“ výrazem tváře. Tím vzniká permanentní napětí, jsme zvědavi, co bude dál (nikoli snad tolik v příběhu samém, ale spíše, jaké vychytávky v miniaturním, detailním ztvárnění autor vymyslel). Součástí tohoto napětí je i to, že netušíme, nakolik jde o kouzlo nechtěného, a nakolik je to naplánováno. A tak i vše, co se nepovede, vlastně hraje pro autora. On sám je jakýmsi šíleným vědcem faustovského typu, který se s vášní prohrabuje ve své opuletní laboratoři, a my tomu přihlížíme stejně dychtivě a vyčkávavě jako ten ďábel. Závěrečný gag, kdy ďábel Fausta odnese do pekla, a v projekci temného domu spatříme dvě díry, kudy proletěli, a zároveň jsme svědky toho, jak si autor oddychne, je dokonalým završením této kouzelné cesty za starými příběhy a dobrodoružstvím tvorby. Možná také mimochodem se tak toto dílo stává velmi trendy záležitostí, protože připomíná současnou vlnu zájmu o počátky filmu (viz Meliésovy fantaskní snímky). JANA SOPROVÁ
A co na to diváci? Úžasný, suprový, vtipný. / Moc se mi to líbilo, zvláště ta technika, která je poměrně nezvyklá. / Jedno z nejlepších představení, které jsme viděli. Úžasně využitý starý meotar, perfektní práce s hlasem, rozdíl postav jasně znatelný, zaujetí po celý čas. A když náhodou něco spletl nebo nemohl najít, tak se s tím krásně vypořádal. Prostě fantastický. Je moc šikovný a převálcoval kdejaké profíky, co tady byli. / Staré téma, nový nápad. / První zpracování Fausta, které jsem viděl a které bylo fakt zábavné – tak, jak by to mělo být. Paráda. Zvláště ve srovnání s těmi Slováky!
Seminář L – Loutky a jejich Agenti informují vyjadřovací schopnosti Vcházím do místnosti, ve které to doslova (a v nejlepším možném slova smyslu) vře. Seminaristé, rozdělení do trojic, pracují na krátké scénce na téma „Stroj času“. Radí se, zkoušejí pracovat s různými předměty, vymýšlejí pointy, hledají způsoby, jak to či ono rozanimovat a oživit. Lektor Tomáš Běhal přechází od jedné skupinky k druhé a radí, pomáhá, nabízí nápady, to vše velmi energicky a s velkým nadšením. Na chvíli se u mě zastaví a vysvětluje, že v předchozích dnech pracovali s maňásky, marionetami, javajkami, že cílem je vyzkoušet si vyjadřovací možnosti nejrůznějších typů loutek a že zrovna dnes pracují především s předměty, čili s abstraktnější formou loutek. Atmosféře všudypřítomné aktivity a hemžení dokonale odpovídají i loutky a předměty rozmístěné všude možně po místnosti. Je to sbírka vskutku eklektická: někde leží hlava čerta, vedle něj klasičtí maňáskové, dětské hračky, několik značně expresivních potvůrek vyrobených ze samorostů a jiných přírodních materiálů, různá cingrlátka, činely a perkuse a mezi tím vším vesele skotačí pes Frýda. Příprava stroje času se už chýlí ke konci a přede mnou ožívají dinosauři, pravěcí lovci a jejich kmeny, to vše v krátkých scénkách. Sotva jedna skončí, ptá se Tomáš ostatních: „Co na to říkáte?“ Seminaristům radí, v práci s loutkou je klíčová preciznost, frázování, timing a jasné dohrávání, vzápětí ale zdůrazňuje, jak velký pokrok všichni za celou dobu udělali – odvázali se, nebojí se blbnout a hledat nové možnosti. A to je přeci základ. Na chvíli se diskuse přesune k „vznešenějším“ tématům, jak sdělit nějakou hlubší či intelektuálnější myšlenku, ale cesta opět vede přes dobré zvládnutí základních výrazových prostředků: umět správně zvoleným detailem charakterizovat postavu, správně vyzdvihnout důležité a zahrát to čitelně apod. A tak pokračuje práce v semináři dál. Skupinky se prohodí, vymění si využívané předměty, dostanou nové téma a znovu se vrhají do tvůrčí práce… –pab–
Seminář P Nedaleko v jednom semináři, STARŠÍ děti si hrály. Ráno, hnedka jak se sešly, ve dvojicích, sobě navzájem si masáž udělaly. Taky zkoušely, jak si lehnout umí, nejdřív pomaličku, až co nejrychleji. Pak je hudba začala rušit, ale jejich hodná lektorka, cizí hudbu zrušila a divadlo dětem zahrála, s písničkami od pana Soukupa. Ale největší nadšení se dostavilo, když si děti mohly namalovat svoje papírové loutečky a ve dvojicích vytvořit a předvést krátké představení. Někdo tvořil rychle a jednoduše, někdo zas dlouze a precizně. Přes nedostatek času, scény, které vytvořily, byly překrásné. Pak již se přiblížila odpolední hodina a lektorka, jejich dnešní seminář ukončila. PŘÍBĚH O STARŠÍCH DĚTECH OD AGENTA SORA Seminář O Fleksa! Miluju ten úžasný, hlasitý zvuk fleksi. Jinak dneska jsme si hráli na zubaře, sběrače, umělce a výtvarníky. Seminář a la Práce všeho druhu. AGENT GLADIÁTOR Seminář S Možná, že neznáte naše tváře, rozhodně však jste o nás slyšeli. Nebo nás.... Tu-tu-dy-tu-dutu-da-ty tu-tu-dy-tu-du-tu-tu-ty... slap. Au. SLAP! AU!! ...prosím vás, mohli byste teď na pět minut ztišit? Nebo... přestat? Nebereme ohledy na tenisové turnaje, chrudimské občany ani návštěvníky parku. Vem kongo, bongo, kbelík nebo smeták, zapni mikrofon áááá RAZ-DVA-TŘI-ČTYŘI!!! AGENT ŽLABABA Seminář C Hlava, ramena, kolena, palce, kolena, palce! Třetí den je prý kritický, ale i přesto jsme ta naše těla museli vytáhnout z postele a rozpohybovat je. V hlavní roli – hlava. Co dokáže zahrát pohled? Leccos. Několikrát jsme se navzájem urazili, vzali na rande nebo jsme doslova vrhali vražedné pohledy. Co dále hlava nabízí, lépe řečeno, co nám ty věci na hlavě mohou nabídnout? Ksichtění, ksichtění a zase jen ksichtění. A jak říká Blanka: „Nezapomínejte na podtexty a fázování.“ Takže nafázovanému ksichtění s podtexty zdar! HLAVIČKA NOŽIČKOVÁ Seminář F Kouzelná scenérie klasických stoletých marionet skrývá ve své hloubce trochu víc punku, rock ‚n‘ rollu a hlavně lásky. Dvě skupiny stejně staroslavné obě, jdou s meči v ruce vstříc kýženým tragickým koncům. Rozervaní rebeLove, dezertéři klasiky, vzbouřenci konvencí... To všechno bez přetvářky nebo iluzí. Skutečná krev a slzy. Coming soon! AGENT LOUSKÁČEK 12
Seminář M – marioneta, marioneta, marioneta Vcházím do druhého patra pravého křídla budovy muzea a už mi kráčejí v ústrety. Občas vesele poskočí. Copatá holčička, urostlý chasník, venkovský strjček... Vezír? Karel Gott?!! Malý a velký Kašpárek! Jsem tu správně. Jsou na nitích a jsou voděni a jejich vodiči jsou vedeni. Seminář M – marioneta (3x) pracuje pod vedením Hany Dotřelové. Právě zkouší chůzi, obrat, skok. Deset soustředěných a ukázněných seminaristů trpělivě přechází s loutkami dlouhou chodbu, na vyzvání si mění loutky mezi sebou, střídají ruce. A Hana na ně „pokládá oko“, doporučuje, radí: „Maličko ho nadlehči. Nedělej tak velký kroky, pak se ti přetáčí. Vahadlo musí při skoku před loutku a pak za loutku. Neskákej tak vysoko, musí to odpovídat proporci loutky. Loutka může na scénu vskočit, může i přiletět, ale největší chybou je, když pak na scéně místo chůze poskakuje. Tak šlapejte, šlapejte. Honzo, dej jim tam pochod Radeckého, ať mají radost.“ Manžel a pomocník hned plní pokyn a loutky teď chodí v rytmu. Seminaristé jsou samostatní, pracovití, proto mě Hana může na chvíli vzít do učebny. Tam mladá účastnice semináře navazuje další marionetu a já si prohlížím výstavu seminaristy vyrobených marionet. Z kusů kartonových tubusů od koberců, z provazů, zátek od sektu (těch přivezla Hanka hodně, k nim bych rád chodil na návštěvu), dřívek a drátků. Jsou jednoduché a krásné, zdobené přírodninami. A Hana mi teď může věnovat pár minut pro rozhovor. Pochopil jsem správně, že na začátku si z připravených dílů každý vyrobil vlastní marionetu? Sami si ji vyrobili, navázali, vychytali takové ty drobnosti, jako proč ta loutka nechodí, kde to drhne, kde mají něco povolit, jak to mají smontovat. Je dobré pochopit základní stavbu té marionety, aby věděli, když pak dostanou do ruky loutku, jak se hýbe, co a proč nefunguje, měli by znát tu technologii. Jinak si každý přivezl svou loutku a při tréninku si je střídají? Ano, každý svou, těm jsme dneska ráno ustříhali nitě a každý si ji znova navázal. Ale každá loutka je jiná, je specifická, je třeba, aby si nezvykli jen na jeden typ, na jednu konkrétní loutku. Také má každá jiné vahadlo, takže se trochu jinak vodí. Proto si je pravidelně vyměňují. Můžou si i navzájem poradit, říct třeba: „Tady mi to nešlo, má moc dlouhý nitě u ručiček.“ 13
Dnes trénujete základní pohyb s loutkou. Co čeká seminaristy v příštích dnech? Připravila jsem hudbu, takže budeme dělat výraz, veselou, smutnou, pomalou, rychlou chůzi, tanec, sednutí, lehnutí, vstávání, zkusíme si i jenoduchou etudu na hudbu pro dvě loutky. Pokud to chcete prozradit, co chystáte na závěrečnou prezentaci? Určitě chceme provést něco s loutkami, které si seminaristé vyrobili, protože se jim hodně povedly. Taky si ji každý odveze domů jako vzpomínku na Chrudim. Co vymyslíme, záleží hlavně na nich, jaké budou mít nápady. Ale i kdyby jenom prošli, jako na přehlídce, tak budou mít úspěch. A jací jsou vaši seminaristé? Výborní, jedineční. Žádný z nich není úplný začátečník, už jsou zkušení, já v podstatě nosím dříví do lesa. Spíš jen spolu konzultujeme. Pracuje se mi s nimi moc dobře. Když odcházím, zní nová píseň „V lese, jó v lese na jehličí, koná se svatba trpasličí“, ta je dobrá na zkoušení rychlé chůze. S tím nošením dříví bych to Haně tak moc nevěřil, vidím že si seminaristé osvojují, upevňují a zlepšují konkrétní dovednosti. Ale naprosto jí věřím v hodnocení jejích svěřenců, ti se opravdu snaží získat co nejvíce, jsou otevření, přijímají radu a pomoc. Tihle si ze semináře skutečně něco odnesou (kromě té skvělé loutky). FRANTIŠEK KASKA
Diskuse A co je tím tématem? Včerejší diskuse o čtyřech inscenacích měla společný leitmotiv. V žádné z nich nevycházelo téma z předváděného příběhu. Ve dvou se téma v podstatě nepodařilo sdělit (či ho neměli vyjasněné ani sami tvůrci), v inscenaci Povídej, Paňáco byla tématem komunikace s dětským divákem, jeho vtažení do hry a tématem Fausta bylo samotné vytváření příběhu, stvoření představení před našimi zraky. Diskutujících bylo zpočátku málo, postupně se ale sešli a rozpovídali se. Povídej, Paňáco, Říše loutek, Kroměříž Jakub Hulák v úvodu upozornil, že jde o obnovenou premiéru inscenace, kterou soubor, samozřejmě v jiném složení, hrál v 80. letech. Jak se ukázalo později, druhá pohádka, Perníková chaloupka, byla přidána až v současné verzi. Zároveň položil vstupní otázky k diskusi: Jak jsme vnímali komunikaci s dětmi, jejich zapojování, nakolik bylo funkční. Většina se shodla, že děti se zapojovaly spontánně, brzy převzaly roli respektovaných spolutvůrců (v první části představení). Diskutující se neubránili srovnání s loňskou inscenací kroměřížských, kdy bylo zapojování dětí vnímáno jako manipulativní a dětského diváka podceňující. Komunikace s malými diváky byla dobře herecky zvládnutá a přenesla se i na velkou vzdálenost (zapojily se i děti na balkóně). Problém byl s rozehráním Perníkové chaloupky, zde byly upozaděny nejen děti, které už v podstatě nemohly zasahovat, ale i samotní Jeníček a Mařenka, problém vyřešili až dva klauni. V podstatě žádná z obou pohádek nebyla dramaticky realizována. Další problém měli diváci s rámcem, kdo jsou ti dva klauni a jaký je jejich počáteční cíl. Jaký vztah mají s ostatními loutkoherci, nakolik ti jsou součástí příběhu. Proč Paňáca jakožto principál náhle mizí a přenechá pomyslnou velitelskou hůl Popletovi? A nakolik byl Popleta opravdu popletou? Kladně byla přijata výtvarná složka inscenace. Na závěr udělili členové lektorského sboru několik rad. Stálo by za to dopracovat některé gagy klaunů, případně některé nedotažené vynechat (zdravotní klaun Mirka Vydrová). Propojit písně, či alespoň jejich předehry s přestavbami a postavit reprobedny tak, aby se zvuk k divákům dostával přes prostor, kde hrají herci (mistr zvuku a hudby Jiří Vyšohlíd). Soubor přijal vděčně všechny připomínky a rady a Kuba to jako obvykle na závěr shrnul. Severské báje, Topirambury, Praha Zpočátku zazněly dojmy a dílčí připomínky. Někomu se představení zdálo příliš ukřičené, upištěné, jiného zase razance aktérů bavila. Pro někoho se jednoduchý příběh vyprávěl příliš dlouho. Jinému není jasná adresnost – nebavilo to menší děti, ani ty větší, ba
ani dospělé. Postupně se diskutující propracovali ke dvěma zásadním problémům: 1) Nebylo jasné téma inscenace, diváci se ho mohli jen dohadovat, konstruovat. Mohlo jít o paralelu zkaženosti našeho světa se světem severských bohů, o cestě k zániku, která je logickým vyústěním společnosti založené na likvidaci protivníka, na podvodu, intrikách, povyšování se nad jinou „rasu“. Jak ale vyplynulo, jasno neměl ani soubor, minimálně jeho přítomní zástupci. 2) Zvolené totemové loutky jsou vhodné pro ztvárnění bohů, ale chybný byl způsob práce s nimi, snaha o realistické cupitání, skoro plošný plán sféry bohů, nevytváření základních vztahů mezi loutkami. Herci nejednali přes loutku. Konkrétně působily použité loutky na některé staticko-směšně. Dle Luďka Richtera je základní problém ztvárňování mýtů v jejich nedramatičnosti, mýty popisují, konstatují něco daného, navazují na sebe lineárně, jsou příliš epické. Téma musíme pracně hledat, mnohdy vytvářet. Z lektorského sboru zaznělo, že chybí hierarchie důležitosti ve všech složkách inscenace a také výtvarné pojetí. Rada na závěr: pozor na použití textilií na jevišti, jde již o klišé a navíc „hadr“ nás vede k obecnosti (radí nabourávač všech klišé Tomáš Jarkovský). Don Šajn, Amigos, Chrudim Jako klady byly hned zpočátku diskuse zmíněny nápad zkratky, úloha principála, pěkné loutky. Chyběl ale vklad dětí, nějaké nadšení z hraní. Jejich projev působil naučeně. Skoro jako by byli samotní loutkoherci ještě sami vedeni, tématem se to ale nestalo. Tématem mohla být revolta souboru proti principálovi. Jenže jejich odpor působil stejně naučeně jako předchozí sborový úvod (nehledě k tomu, že na podobné školskobesídkové projevy jsou mnozí divadelníci alergičtí). Podstatné bylo pro většinu, že důvod, proč chrudimští Šajna inscenovali, nebyl jasný. Tématem by mohla být i potřeba zkracování, klipovité vnímání generace -náctiletých v rozporu s potřebou starší generace dát věcem čas a prostor, ale ani v tomto směru soubor nepodal jasný výklad. V průběhu diskuse byla zmíněna také rezerva v mluvních a animačních dovednostech mladých aktérů. Ale vzhledem k tomu, že je jim v průměru 13 let, jde jen o chuť na sobě pracovat. Faust, Tomáš Hájek, Poniklá První reakce diváků: nadšení, nadšení, nadšení. Oceněn nápad s použitím meotaru, výborný herecký výkon. Napětí spojené s konkrétním vznikem představení. Téma je, znovu uvádíme, vnímání okamžiku vzniku, nejde o pevný tvar, ačkoliv samozřejmě vnímáme připravenost aktéra, připravenost i pro improvizaci. Ta schopnost udržet tu představu, že tvar vzniká před námi, aniž by diváka jakkoliv akcentoval (samozřejmě zdánlivě). Obdivuhodně zvládnuté herecky, včetně – v neposlední řadě – práce s hlasem. Pro někoho se Tomáš stal Mefistofelem, pro někoho pokračování na straně 15 14
Okénko pro pamětníky
Zítřejší program
Včerejší ukázku nikdo neodhalil, nebo minimálně nikdo neměl potřebu nám své poznání sdělit. Text byl od Josefa Skupy, On 1 a On 2 byli Spejbl a Hurvínek a, pro doplnění, hra se jmenovala Jak Spejbl vychovává Hurvínka. Nicméně dnešní text je z klasické pohádky. Tak kdopak je Ona?
8.30–12.30 Semináře v učebnách
Ona: (s úzkostí) Mámo, mamičko, mne někdo volá! Máma: To fičí v komíně vítr, dceruško! Pastevec: (zpívá pod oknem) Se světa všechny cesty jdou, světa kraj půjdu za tebou. Ale ať dojdu kamkoli, všude mne srdce zabolí. Ona: (se chvěje) To není vítr, mamičko! Někdo to zpívá, o mně zpívá. Máma: Kdyby se radši modlil před adventem! Ona: (poděšena) Vysoko, vysoko, až do bílých oblaků, odkud se za zimy sype sníh... (schoulí se) Už, už, už? Máma: (hodí na ni peřinu) Dceruško, lehni si! Ona: (shodí peřinu) Ta je těžká! Jako pytel hlíny! Ještě těžší! Vidíte, mamičko, vidíte? (ukazuje na okno) Máma: (Poděšena.) Co, co? (Vítr hvízdne a vyrazí okno.) Ona: (Skočí rázem z postele.) Musím, Musím? (Utíká.) Honzo, Honzíčku... (Vyběhne bosa na náves) Máma: Pro Pánaboha... dceruško... Lidičky! Lidičky! (Lomí rukama a vyběhne na náves.) Pastevec: (zpívá v daleku) Stát se to nikdy nemělo, nač by tě srdce bolelo? Nikdo a nikdy, hochu můj, Pánbůh tě tady opatruj. (Oknem je vidět, jak zvolna padá sníh a jak nastává sněhová vánice.) pokračování ze strany 14 je Faustem. Je možné, že boj s ďáblem, může být i boj s technikou, se všemi úklady, které klade herci do cesty náhoda. I samotný příběh Fausta je zážitkem, nečekané minipointy výtvarné i poetické, vtipy jsou dotahovány, často přijde ještě i překvapení navíc. Zrodil se jakýsi zázrak. Významné je vnímání osobnosti inscenátora, důležité je, že zůstal sám sebou, není jisté, že nás k produkci potřebuje, nahlížíme do jeho hry. Závěrečný verdikt auditoria: To je tak dobrý, že by se to mělo ukazovat i veřejně. –frk– 15
průběžně dle rozpisu DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 a 11.00 DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov 10.00 MED Jiří Polehňa Znáte Kačenku? 11.00 Spolkový dům Divadlo jednoho Edy Červená Karkulka I. 25‘ 10.00 a 19.00 stan Martin Hak, Brno Rudovo kosmické dobrodružství 35‘ hlavní program 11.00, 14.00 (A+B) DKP velký sál Céčko Svitavy Pták Ohnivák, liška Ryška a my 50‘ hlavní program 13.00 MED Osadnickej spolek při ZUŠ Žamberk Prachsakramentský rozprávky 45‘ 15.00 (B) a 17.00 (A) DKP velký sál Rámus, Plzeň 19. březen 30‘ hlavní program 15.15 (A) a 17.00 (B) MED LS Mikrle, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř Hotel 40‘ hlavní program 20.00 (A+B) DKP divadelní klub Veřejná diskuse 90‘ 20.00 Park Republiky koncert Myštet 21.30 MED ukázka semináře O – průvod potemnělou Chrudimí až do Modré hvězdy 22.00 Restaurace Modrá hvězda Loutkářský bál – loutkářský jam session 22.00 Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození film Sen noci svatojánské 76‘
Dnešní program 8.30–12.30 Semináře v učebnách průběžně dle rozpisu DKP Suterén Hana Voříšková, Choceň Výlet 12‘ Divadlo pro jednoho diváka 10.00 a 11.00 DKP Slavoj Workshop – vyrob si svou loutku 60‘ Vedou Čmukaři Turnov 10.00 MED Toy Machine Baba Yaga 11.00 Spolkový dům Divadlo jednoho Edy Červená Karkulka I. 25‘ 10.00, 14.00 (B) a 16.15 (A) DKP malý sál Tate Iyumni Praha Neverending 15‘ hlavní program Červiveň SpgŠ a SZŠ Krnov Škola snů 35‘ hlavní program 14.00 (A) a 16.15 (B) MED Teátr Vaštar Ostružno, Nezdice na Šumavě Bitva (O hrdinech) 60‘ hlavní program 18.00 (A+B) DKP velký sál SČDO-SAL Finále individuálních výstupů s loutkou 120‘ hlavní program 19.00 Park Republiky koncert Tiditade 20.00 (A+B) DKP divadelní klub Veřejná diskuse 90‘ 22.00 (A+B) DKP malá scéna Divadlo jednoho Edy Noc Karkulek II. 90‘ 22.00 Park Republiky Pocta Jiřímu Trnkovi – 100 let od jeho narození film Císařův slavík 72‘ DKP = Divadlo Karla Pippicha
Valentina Dobrotivá Tak se nám pěkně ochladilo, no ještě že tak, mně se tak lépe dýchá a na noc se ráda přikrývám. A v dívadle bylo i tak příjemně, na velkém sálu byli takoví milí pánové, co hráli o Budulínkovi. Nabídli nám housličky a bubínek, ale náš Venda radši kytaru. Tak to řekl. A on když si něco umane, tak nedá pokoj, dokud není po jeho. A pak jsme viděli Dona Šajna. Takové milé děti to hrály, já myslela, že to bude pohádka a ono jak to bylo krátké, tak to stejně bylo jenom samé zabíjení. Já to říkám pořád, to máme ze všech těch internetů, počítačových her a amerických filmů, všude se střílí a zabíjí, zprávy jsou toho také plné, tak to ty děti vidí a myslí, že to nejde jinak. To já když jsem byla mladá, tak jsme taky hrávaly s děvčaty ve spolku, ale to byl samý Mácha a takové pěkné věci, mrtvolu aby tam člověk pohledal.
Tajenka Dnes vás čeká oblíbená osmisměrka. Mimochodem tajenka včerejší doplňovačky byla špílec. Vyškrtáte-li osmnáct termínů, které souvisejí s loutkovým, případně obecně s divadlem, zbude vám 12 znaků – tajenka. L
K
U
L
I
S
Y
P
Ř
J
O
B
Í
N
Á
N
D
E
J
A
U
E
Á
S
U
F
I
T
A
V
T
R
E
K
V
I
Z
I
T
A
K
K
D
M
I
S
T
O
E
J
O
O
E
A
K
T
A
B
N
K
H
S
Y
S
V
E
K
R
N
A
E
T
H
K
Á
Í
U
A
I
N
R
Ý
A
A
!
Ň
S
Z
R
O
E
M
T
N
Á
V
A
R
A
P
C
N
Ý
K
E
N
A
M
N
O
Řešení: ……………………………………………
Tiráž
Zpravodaj 61. loutkářské Chrudimi Vydává a tiskne Chrudimská beseda / Redakce Zuzana Vojtíšková, Jana Soprová, Petra Hlubučková, František Kaska, Jacques Joseph / Foto Ivo Mičkal / Kresby Tomáš Volkmer / Grafická úprava Radek Pokorný / Kontakt Michal Drtina, tel. 606644294, e-mail
[email protected] Neprošlo jazykovou úpravou!
16
