Vyjádření Správy národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava
k materiálu
„Závěrečné stanovisko a opatření k nápravě ve věci postupu Správy Národního parku Šumava, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí ve věci kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava“
Autor závěrečného stanoviska, ke kterému se Správa NP a CHKO Šumava vyjadřuje: RNDr. Jitka Seitlová, zástupkyně veřejného ochránce práv
Správa NP a CHKO Šumava Vimperk, 30.3. 2012
1
Úvodem
Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (dál jen „Správa NPŠ“) poskytuje na výzvu zástupkyně Veřejného ochránce práv (dále jen „Ochránce“) ze dne 1. března 2012 sp. zn. 4064/2011/VOP/MPO níže uvedené vyjádření k závěrečnému stanovisku a navrženým opatřením k nápravě.
Předně a úvodem našeho vyjádření je nutno poznamenat a připomenout komunikaci ombudsmana ve věci správy NP Šumava z jara roku 2010. Před dvěma roky byl ombudsman JUDr. Otakar Motejl písemně kontaktován stížností soudního znalce Ing. Iva Viceny, CSc. Z pověření JUDr. Motejla řešila zmíněný podnět zástupkyně veřejného ochránce práv paní RNDr. Jitka Seitlová. Ta svým dopisem ze dne 14. dubna 2010, sp.zn. 1609/2010/VOP/EV odmítla situaci v NP Šumava řešit s odůvodněním, že veřejný ochránce práv nemůže ve věci hospodaření v Národním parku Šumava účinně zasáhnout, že nemůže rozhodovat, které odborné názory jsou správné a že nedisponuje ani potřebným odborným aparátem. Dále se ve své odpovědi opírá, celkem správně, o výklad zákona č. 349/1999 Sb. Kdy podle vlastního vyjádření má Instituce veřejného ochránce práv „působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod“. Paradoxně však v roce 2011 a 2012, v rozporu s vlastními výroky z roku 2011, zástupkyně ombudsmana paní RNDr. Jitka Seitlová na situaci v NP Šumava reaguje a dokonce aktivně a iniciativně k tématu vystupuje ve veřejnoprávní televizi a na veřejných přednáškách.
Proto úvodem našeho vyjádření sdělujeme, že postoj zástupkyně veřejného ochránce práv není nestranný, ani objektivní.
Dopis Ing. Iva Viceny, CSc. i reakci RNDr. Jitky Seitlové z roku 2010 přikládáme jako přílohu v závěru našeho vyjádření.
2
I. K důvodu a oprávněnosti šetření
1. Správa NPŠ opětovně poukazuje na své vyjádření k průběžné zprávě, v němž vyslovila zásadní pochybnosti ohledně existence zákonného důvodu k šetření Ochránce ve věci postupu Správy NP při kácení kůrovcem napadených stromů v Národním parku Šumava.
Závěrečné stanovisko Dr. Seitlové (dále jen závěrečné stanovisko) uvádí, že předmětem šetření ochránce „byl postup správních orgánů v souvislosti s kácením kůrovcem napadených stromů v lokalitě Na Ztraceném v červenci a srpnu roku 2011“ (str. 5). Ze závěrečného stanoviska však nevyplývá (stejně jako v případě předběžné zprávy) zda byla tímto postupem správních orgánů porušena subjektivní práva stěžovatelů (občanských sdružení Ekologický právní servis a Hnutí DUHA – Přátelé Země Česká republika), o porušení kterých jejich subjektivních práv šlo a jakou činností správních orgánů k tomuto porušení mělo dojít. Správě NPŠ tedy nezbývá než připomenout, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVOP“) působí Ochránce k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.
Správě NPŠ ani po zaslání závěrečného stanoviska Ochránce není znám obsah podnětů stěžovatelů podaných Ochránci, neboť s nimi nebyla v průběhu šetření seznámena. Není si proto vědoma ničeho, čím by ve své činnosti naplnila některý z uvedených zákonných důvodů opravňujících Ochránce k provedení šetření. Žádný takový důvod z průběhu šetření nevyplynul a nespecifikuje ho ani průběžná zpráva ani závěrečné stanovisko Ochránce. Nad to uvádíme poukazujeme na již zmíněný fakt rozporného jednání zástupkyně veřejného ochránce práv z roku 2010 a 2011 s odkazem na úvodní kapitolu a závěrečnou přílohu našeho vyjádření.
V šetřené věci, tj. ve věci zásahů proti kalamitním škůdcům prováděných Správou NPŠ, které spočívaly v kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava v červenci a srpnu 2011, nebyli stěžovatelé účastníky žádného správního řízení vedeného 3
Správou NPŠ, resp. Správou Národního parku Šumava (dále jen „Správa NP“) a ani jiným zásahem nebylo Správou NPŠ či Správou NP zasaženo do jejich subjektivních práv. Ochránce měl tedy podle § 12 odst. 1 ZVOP podněty stěžovatelů odložit, neboť věc, které se podněty týkají, se netýká osob, které podnět podaly.
Pokud přesto Ochránce dospěl k závěru, že se podnět stěžovatelů dotýká jejich práv (což by však podle názoru Správy NPŠ mělo být v závěrečném stanovisku zdůvodněno), měl podle § 13 ZVOP stěžovatele neprodleně vyrozumět, resp. poučit je o správném postupu, pokud by podněty podle jejich obsahu byly opravným prostředkem, který by mohli stěžovatelé podat podle předpisů o řízení ve věcech správních nebo soudních, žalobou nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví, anebo ústavní stížností.
2. Správa NPŠ dále s politováním konstatuje, že závěrečná zpráva se nijak nevyjadřuje ani k její další zásadní námitce proti postupu ochránce, vyslovené již ve vyjádření k předběžné zprávě, která spočívá v neuplatnění ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) ZVOP Ochráncem.
Podle § 12 odst. 2 písm. d) ZVOP Ochránce může podnět odložit, jestliže věc, které se podnět týká, je projednávána soudem nebo již byla soudem rozhodnuta. Na skutečnost, že šetřená věc je projednávána soudy a že v ní bylo již vydáno rovněž rozhodnutí soudu, byl Ochránce upozorněn již při místním šetření konaném v sídle Správy NPŠ dne 12. 8. 2011. Jde o usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 7. 2011 pod sp. zn. 15 Nc 53/2011-46, vydané na návrh Správy NPŠ, kterým se ukládá žalovanému, tj. Hnutí DUHA – Přátelé Země Česká republika (tedy jednomu ze stěžovatelů), aby se zdržel organizování pohybu, pobytu a jiné činnosti fyzických osob v lesích na území Národního parku Šumava, které by zabraňovaly provádění zásahu proti kalamitním škůdcům. Přestože kopie tohoto rozhodnutí soudu byla Ochránci předána, předběžná zpráva i závěrečné stanovisko jej zcela pomíjí, ačkoli jde o rozhodnutí vztahující se k meritu šetřené věci. Uvedené usnesení prvoinstančního soudu bylo potvrzeno rovněž odvolacím soudem, když Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 11. 2011 zamítl odvolání Hnutí DUHA – Přátelé Země Česká republika podané proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Klatovech.
K tomu Správa NPŠ doplňuje, že usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 9. 2011 bylo Správě NPŠ uloženo, aby do 31. 10. 2011 podala u soudu návrh na zahájení řízení o žalobě o náhradu škody proti občanskému sdružení „Hnutí DUHA“, kterou mělo toto 4
občanské sdružení způsobit státu, obcím či jiným sousedním vlastníkům lesa a dodavatelům prací. V souladu s tímto usnesením soudu byla Správou NPŠ podána žaloba na uvedené občanské sdružení a řízení o ní dosud probíhá.
3. Již z předběžné zprávy vyplývalo, že šetření Ochránce není zaměřeno na porušení práv stěžovatelů s cílem poskytnout jim ochranu, ale je pouhým pokusem Ochránce o výklad některých ustanovení právních předpisů a konkrétních správních aktů (rozhodnutí MŽP) v patrné snaze vyhovět stěžovatelům zřejmě namítajícím nezákonnost postupu Správy NPŠ, aniž by však Ochránce objasnil, jak se šetřená činnost Správy NPŠ týkala stěžovatelů. Závěrečné stanovisko ochránce se v tomto od předběžné zprávy koncepčně nijak neliší. Správě NPŠ proto nezbývá, než Ochránci připomenout, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V souladu s těmito ústavními normami stanoví § 1 odst. 9 ZVOP, že Ochránce není oprávněn zasahovat do činnosti a rozhodování úřadů a zařízení jinak, než jak stanoví tento zákon.
Ochránci tedy zjevně nenáleží úloha vykladače právních předpisů, jdoucí nad rámec jeho zákonné působnosti, a v zásadě ani funkce arbitra ve sporech mezi správním orgánem a právnickou osobu, které jsou projednávány soudem či již byly soudem rozhodnuty.
Pokud závěrečná zpráva odůvodňuje provedení šetření Ochráncem v dané věci pouhým obecným odkazem na § 1, 9 a 10 ZVOP (str. 5) a nevypořádává se s námitkami Správy NPŠ ohledně působnosti a postupu Ochránce při šetření, zejména neuplatnění ust. § 12 odst. 1, odst. 2 písm. d) a § 13 ZVOP, je takové odůvodnění zcela nedostatečné a nepřesvědčivé. Ve světle shora uvedených skutečností nasvědčuje nezákonné svévoli ze strany Ochránce.
4. Správa NPŠ má vzhledem ke shora uvedenému za to, že při šetření podnětu stěžovatelů nebylo ze strany Ochránce postupováno v souladu se zákonem č. 309/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů.
5
II. K části C závěrečného stanoviska
Pokud i přes vše shora uvedené Ochránce zahájil šetření (§ 14 ZVOP), pak podle názoru Správy NPŠ nesprávně dospěl k závěru o porušení právních předpisů či jiných pochybeních ze strany Správy NPŠ, resp. Správy NP (§ 17, § 18 odst. 1 ZVOP), jak bude rozvedeno níže.
1) K souhlasu k zásahům proti škůdcům podle § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny
Pro lesy v národním parku platí podle § 22 odst. 1 ZOPK, že ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod lze použít jen se souhlasem a v rozsahu stanoveném orgánem ochrany přírody. Podle § 79 odst. 3 písm. d) ZOPK vydává MŽP souhlasy s použitím ustanovení o zásazích proti škůdcům a o případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod a stanoví přitom rozsah jejich použití v národních parcích. Ze strany MŽP však k aplikaci § 79 odst. 3 písm. d) ZOPK nemusí dojít, neboť souhlas podle § 22 odst. 1 ZOPK je vydáván orgánem ochrany přírody na základě dožádání orgánu státní správy lesů jako závazný podklad pro rozhodnutí, resp. vyhlášku orgánu státní správy lesů, a to vždy ke konkrétnímu opatření. A contrario souhlas podle výše uvedeného ustanovení ZOPK se nevydává za účelem povolení činností stanovených vlastníku lesa v ustanovení § 32 odst. 1 a 2 a ustanovení § 33 odst. 1 lesního zákona. Vlastník lesa k výkonu těchto činností souhlas orgánu ochrany přírody nepotřebuje, pokud je vykonává v souladu se základními a bližšími ochrannými podmínkami zvláště chráněného území. K tomu viz blíže odůvodnění usnesení MŽP, čj. 25240/ENV/11, 427/640/11 z 13.4.2011. Sám ochránce veřejných práv uvádí: „Je otázkou, zda ustanovení §22 ZOPK lze vztáhnout také na ustanovení §32 odst. 1 lesního zákona, kde se mimo jiné hovoří o preventivních opatřeních proti vývoji, šíření a přemnožení škůdců.“ Touto problematikou se dále ochránce veřejných práv nezabýval, protože dle jeho soudu „tato situace nedopadá na řešený případ“. Podle Správy se toto ale právě řešeného případu bezprostředně týká – v případě asanace napadených stromů Na Ztraceném se totiž nejednalo o těžbu, ale právě o preventivní opatření. Lesnický naučný slovník, vydaný Ministerstvem zemědělství v roce 1995, díl II., str. 443, definuje pojem “těžba lesní” jako rozsáhlou lesnickou činnost zahrnující kácení stromů, jejich opracování, dopravu, manipulaci v porostu nebo na skladech i expedici. Těžba dříví je pak činnost výslovně zaměřená na získávání produkce dřevní hmoty z lesního porostu. Ani o jednu z těchto činností se však Na Ztraceném nejednalo – dřevní hmota zde nebyla a není předmětem prodeje či zisku, značná část stromů byla odkorňována nastojato, atd. Jednalo se tedy jen a pouze o preventivní opatření ve smyslu odst. 1 §32 lesního zákona, nikoli o těžbu ve smyslu odst. 2 §32 lesního zákona. Prevence pak spočívá v tom, že se zamezuje dalšímu šíření kůrovců do sousedních lesních porostů i jiných nestátních vlastníků. 6
Ochránce ve svém závěrečném stanovisku uvádí, že ke kácení kůrovcem napadených stromů se vyžadují povolení, a to na základě § 22 odst. 1 ZOPK, který poukazuje na omezení použití ustanovení § 32 a 33 LesZ. Tento výklad ale není správný, neboť § 32 a 33 LesZ. pouze stanovují povinnost provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les a povinnost při vzniku mimořádných okolností a nepředvídaných škod činit bezodkladná opatření k jejich odstranění a pro zmírnění jejich následků a podle § 33 povinnost přednostního provádění těžby nahodilé tak, aby nedocházelo k vývinu, šíření a přemnožení škodlivých činitelů. Jinými slovy: § 22 ZOPK Správu NP a CHKO Šumava těchto povinností zbavuje, ale rozhodně jej nelze vykládat tak, že by takovou činnost zakazoval!!! Správa NP a CHKO Šumava při svém rozhodování usoudila, že by nezasahováním proti kůrovci došlo k postupnému velkoplošnému rozpadu stromového patra a tím k daleko většímu poškození lesních ekosystémů včetně biotopů zvláště chráněných druhů a předmětů ochrany EVL a PO, než v případě, že by proti kůrovci nezasáhla. A proto k zásahům přistoupila. Těmito zásahy v žádném případě nedošlo k podstatné změně v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů. Správa NP a CHKO Šumava trvá na tom, že k takové změně by došlo právě nezasahováním proti kůrovcům a jejich následným rozšířením se všemi důsledky. Díky zásahům proti kůrovcům byly ochráněny okolní lesní ekosystémy se všemi jejich funkcemi, čímž byly zachovány a naplňovány cíle ochrany přírody v NP. Ochránce cituje výklad ZOPK. Z tohoto výkladu na str. 155 však jednoznačně vyplývá, že neexistující souhlas podle § 22 neznamená, že by nějaký zásah nebo činnost byly zakázány a nebylo možno je provádět. Vlastní provádění činností a zásahů ve ZCHÚ ve skutečnosti regulují jeho základní a bližší ochranné podmínky a vlastník lesa je oprávněn provádět ve ZCHÚ jakékoliv činnosti nebo zásahy, pokud to není omezeno nebo zakázáno základními nebo bližšími ochrannými podmínkami, případně jinými předpisy. Správa dále mj. vychází z faktu, že zásahy proti škodlivým činitelům jsou součástí platného Plánu péče. Platnost PP byla prodloužena do konce roku 2013 a potvrzena po stránce věcné i odborné dne 10.8. 2011.
5. Ke konstatování Ochránce, že zákony, ze kterých vycházejí názory Správy NPŠ, „nestojí proti sobě, nevylučují se“ (str. 5), Správa NPŠ uvádí, že nikdy netvrdila existenci vzájemného rozporu příslušných zákonů. Upozorňuje právě na nepřípustnost takového výkladu příslušných právních norem, který nebere na zřetel související právní normy ostatní. Takový výklad se, bohužel, vyskytl v předběžné zprávě a vyskytuje se i v závěrečném stanovisku (viz níže).
6. Ochránce si odporuje, když na jedné straně požaduje, „aby Ministerstvo životního prostředí provedlo výklad ustanovení § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny v návaznosti na aplikaci 7
ustanovení § 32 lesního zákona“ a současně – aniž by byl takový výklad proveden – tvrdí, že „je nepochybné, že pro kácení kůrovcem napadených stromů v oblasti Na Ztraceném byla Správa NP a CHKO Šumava povinna disponovat souhlasem k zásahu proti škůdcům“ (str. 7). Je vůbec takového výkladu zákona třeba, když už si jej Ochránce autoritativně udělal sám? 7. Ochránce v závěrečném stanovisku uvádí: „S ohledem na vyjádření MŽP a ČIŽP tedy upřesňuji předchozí názor a konstatuji, že souhlas dle ustanovení § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny nemůže nahradit další příslušné výjimky a povolení dle zákona o ochraně přírody a krajiny.“ (str. 7). Správa NPŠ má za to, že označuje-li Ochránce změnu svého názoru, který projevil ve své předběžné zprávě, za pouhé „upřesnění“, jde o přílišný eufemismus. Ochránce totiž původně s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2004, č. j. 5 A 151/2001-56, zastával tento názor: „Jestliže vlastník lesa získá od orgánu ochrany přírody souhlas k zásahům proti škůdcům a v případech mimořádných okolností a nepředvídatelných škod, nepotřebuje již další výjimky dle § 43 odst. 3 a § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, pokud v rámci řízení o udělení souhlasu byl brán zřetel na zájmy ochrany přírody, tedy na způsob hospodaření vyžadující intenzivní technologie a na zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. Tento názor je v souladu i se zásadou hospodárnosti správního řízení, neboť k vydání souhlasu dle § 22 zákona o ochraně přírody a krajiny je příslušné Ministerstvo životního prostředí, zatímco k vydání výjimek je v našem případě příslušná Správa NP Šumava. Byla by tak vedena dvě řízení, která by měla obdobný předmět řízení.“ (str. 18 předběžné zprávy). Jestliže Ochránce v závěrečném stanovisku tento svůj právní názor opustil, a to s lakonickým odůvodněním, že jeho nový výklad § 22 ZOPK „přispěje ve větší míře k zajištění ochrany přírody a krajiny, potažmo životního prostředí“ (str. 7 závěrečného stanoviska), nelze toto zdůvodnění považovat za přesvědčivé a dostačující.
8. V ostatním odkazuje Správa NPŠ na svou argumentaci uvedenou ve vyjádření k předběžné zprávě, k níž se závěrečné stanovisko, bohužel, nijak nevyjadřuje (viz část II body 1 až 3). Správa NPŠ zejména opětovně poukazuje na usnesení MŽP, odboru péče o národní parky, č. j. 25240/ENV/11, 427/640/11 z 13. 4. 2011, podle jehož odůvodnění „souhlas podle § 22 odst. 1 ZOPK vydává orgán ochrany přírody na základě dožádání orgánu státní správy lesů jako závazný podklad pro rozhodnutí, resp. vyhlášku orgánu státní správy lesů, a to vždy ke konkrétnímu opatření. Souhlas podle výše uvedeného ustanovení ZOPK se nevydává za účelem povolení činností stanovených vlastníku lesa v ustanovení § 32 odst. 1 a 2 a ustanovení § 33 odst. 1 lesního zákona. Vlastník lesa k výkonu těchto činností souhlas orgánu 8
ochrany přírody nepotřebuje, pokud je vykonává v souladu se základními a bližšími ochrannými podmínkami zvláště chráněného území.“. V souladu s tímto právním názorem MŽP postupovala Správa NPŠ v červenci a srpnu 2011 při zásazích proti kalamitním škůdcům uskutečňovaným v lokalitě Na Ztraceném v Národním parku Šumava. Žádným příslušným orgánem nebylo pravomocně rozhodnuto, že by Správa NPŠ při těchto zásazích porušila základní či bližší ochranné podmínky národního parku.
2) K povolení výjimky podle § 16 odst. 1 písm. a) ZOPK
9. Závěrečné stanovisko se za pomoci jednoho ze soukromých komentářů k ZOPK snaží dovodit (str. 8 n.), že kácení kůrovcem napadených stromů v lokalitě Na Ztraceném v létě roku 2011 naplňovalo znaky hospodaření na pozemcích za použití intenzivních technologií ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) ZOPK. Stejně jako předběžná zpráva přitom i závěrečné stanovisko přehlíží nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany. Pro šetřenou věc má význam zejména jeho § 4 o členění Národního parku Šumava do tří zón ochrany přírody a § 9 týkající se péče o les.
Lokalita Na Ztraceném, kde byla v létě 2011 uskutečňována nahodilá těžba kůrovcem napadených stromů, je zařazena do 2. zóny ochrany přírody („řízená přírodní“), neboť ji tvoří z 80 % nepůvodní kulturní les vysázený člověkem. Většina zdejších porostů je stará 60 až 80 let a právě tyto stromy jsou v této lokalitě kůrovcem napadány zejména. Cca 5.000 ks takových stromů, které zde byly pokáceny, tvoří pouze 4,2 % z celkového počtu cca 120 000 stromů v této lokalitě. Podle ustanovení § 9 odst. 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. se v lesích na území 2. a 3. zóny připouští použití běžné těžební technologie s vyloučením těžkých těžebních strojů. V souladu s tímto ustanovením také Správa NPŠ postupovala. Za „intenzivní technologii“ ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) ZOPK nelze tedy v tomto právním kontextu považovat každé provádění nahodilých těžeb v lesních porostech, jakmile v jeho důsledku vznikne holina větší než 5 arů, nebo např. vyklízení dřeva z přirozených lesních porostů, jak to činí Ochránce s odkazem na soukromý komentář k ZOPK.
Jestliže tedy směla Správa NPŠ použít ve 2. zóně ke kácení stromů běžné těžební technologie, nelze souhlasit s Ochráncem, že měla současně povinnost s orgánem ochrany 9
přírody tuto „zamýšlenou činnost …. konzultovat“ a že v daném případě „byla povinna před zahájením kácení v předmětné lokalitě požádat orgán veřejné správy (Správu NP Šumava) o výjimku dle ustanovení § 16, resp. § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny“ (str. 10).
10. Kácení stromů v lokalitě Na Ztraceném bylo v souladu též s hospodářským plánem pro LHC Modrava i se stále t. č. platným Plánem péče pro Národní park Šumava. Závěrečné stanovisko ostatně ani nedokládá, že by při těchto zásazích byly tyto dokumenty porušeny.
11. Ochránce dále cituje na tomto místě komentář zákonodárce ze str. 168 – 169 a vyjmenovává způsoby využívající intenzivní technologie. Dále argumentuje vznikem a velikostí holin v lokalitě. Tyto příklady se ale týkají základních ochranných podmínek národních přírodních rezervací, nikoliv národních parků!!!! Pro národní parky jsou tyto způsoby vyjmenovány na str. 140 citovaného komentáře k ZOPK, a o velikosti holin z nahodilých těžeb zde není ani zmínka. V případě lokality na Ztraceném bylo použito metody loupání nastojato, takže nikde nevznikla souvislá odlesněná plocha větší 1 hektaru. Navíc nikde nelze hovořit o holině, protože v podrostu je dostatek přirozeného zmlazení a bezprostředně po zásazích byly plochy po provedeném fytosanitárním zásahu osázeny. Pro fytosanitární zásah byly použity nejšetrnější metody a technologie, např. loupání nastojato tak, aby byl v maximální míře zachován biotop zvláště chráněných druhů. V existující nálezové databázi Správy NP a CHKO Šumava, která je podkladem pro rozhodování Správy o zásazích, nebyly uvedeny žádné zvláště chráněné druhy vyskytující se v dané lokalitě, takže Správa nepovažovala za nutné zajišťovat pro svou činnost v tomto území žádnou výjimku z ochrany zvláště chráněných druhů.
12. Prováděným zásahem – kácením kůrovcem napadených stromů v lokalitě Na Ztraceném – nebyly použity intenzivní technologie, ani prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch. Fytosanitárním zásahem nebyla dotčena žádná ze základních ochranných
podmínek národního parku, které jsou vymezeny v § 16 ZOPK, proto nebylo třeba ve smyslu § 43 ZOPK povolení výjimky ze zákazu podle § 16 odst. 1 písm. a) ZOPK. Dotčeny nebyly ani bližší ochranné podmínky stanovené v nařízení vlády č. 163/1991 Sb.
10
3) Ke stanovisku orgánu ochrany přírody, zda plánované činnosti mohou mít samostatně či ve spojení s jinými záměry či koncepty vliv na předmět ochrany Natura 2000
13. K názoru Ochránce, že na kácení kůrovcem napadených stromů v lokalitě Na Ztraceném se vztahovalo hodnocení jeho důsledků na evropsky významnou lokalitu a ptačí oblast podle § 45h ZOPK, pročež prý byla Správa NPŠ povinna postupovat podle § 45i ZOPK, se Správa NPŠ podrobně vyjádřila již ve vyjádření k předběžné zprávě.
Z ustanovení § 45h ZOPK a § 3 písm. a) ZPV vyplývá, že za „záměr“ nelze považovat nic jiného, než pouze „stavby, činnosti a technologie“ uvedené v taxativním výčtu obsaženém v příloze č. 1 ZPV. To vyplývá nejen z výslovného odkazu obsaženého v poznámce pod čarou č. 19c) u pojmu „záměr“ v § 45h odst. 1 ZOPK, ale i z Metodiky hodnocení významnosti vlivů při posuzování podle § 45i zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (částka 11/2007 Věstníku Ministerstva životního prostředí), která záměr podle § 45h odst. 1 ZOPK spojuje s ustanovením § 3 písm. a) ZPV. Zmiňují-li se ustanovení § 45h a 45i ZOPK pouze o „koncepci“ a „záměru“ nelze je tudíž aplikovat na jiné případy, než právě jen na pořízení koncepce nebo na uskutečnění záměru v tom smyslu, jak tyto pojmy závazně vymezuje ZPV. Jak vyplývá z výslovného znění § 45i odst. 1 ZOPK (ve spojení § 45h ZOPK), nemůže se stanovisko orgánu ochrany přírody vydávané podle tohoto ustanovení týkat žádných jiných činností, které by nebyly „záměrem“. Může se tedy týkat jen činností ve smyslu § 3 odst. 1 a přílohy č. 1 ZPV. To potvrzuje i právní nauka: „Posuzování vlivů na životní prostředí se zejména pod vlivem platné právní úpravy chápe jako specifický postup. Jeho cílem je posoudit vlivy určitého záměru na životní prostředí předtím, než je rozhodnuto o jeho uskutečnění a k tomuto uskutečnění se přikročí. Takové chápání je jistě správné. Princip prevence, jedna z vůdčích zásad ochrany životního prostředí, ukládá povinnost minimalizovat negativní dopady na životní prostředí. Toho lze dosáhnout zejména tehdy, je-li dostatek správných informací o povaze lidských činností a jejich možných důsledcích a pokud tyto informace bereme při rozhodování do úvahy. Posuzování vlivů na životní prostředí by tak mělo představovat standardní krok při přípravě a realizaci jakékoliv lidské činnosti, byť je takový postup právem upraven pouze pro vybrané činnosti.“ „Záměrem“ je tedy jen taková činnost (popř. stavba či technologie), která je definována v příloze č. 1 ZPV. Záměrem tak nemůže být žádná jiná činnost, byť by mohla mít vliv na předmět ochrany podle ZOPK, resp. na zvláště chráněné území.“ Tolik opět právní analýza renomované advokátní kanceláře. Proto tedy o „zamýšlený záměr“ tak, jak ho popisuje Ochránce ve svém závěrečném stanovisku, NEŠLO. Správa uskutečněná preventivní opatření nezamýšlela, neplánovala 11
a neprojektovala. Šlo o nutnou okamžitou reakci na extrémní kalamitní a nahodilou událost, nikoli o záměr či dokonce koncepci tak, jak je chápe §45 písm. i ZOPK. Okamžité řešení nahodilých kalamitních jevů by v případě posuzování nebylo realizovatelné, s čímž zákon samozřejmě počítal a nevztahuje tedy na tyto případy nutnost posuzování či stanovisek. Kácení kůrovcem napadených stromů, jakož i jejich odkorňování nastojato probíhalo v roce 2011 na lokalitě Na Ztraceném v rámci preventivních opatření. Opatření probíhala v souladu s právními předpisy, zejména pak s lesním zákonem, ZOPK, Plánem péče i LHP. Při opatřeních nebyla využita intenzivní technologie, nebyly porušeny základní ochranné podmínky NP, nebyly ohroženy zvláště chráněné druhy živočichů ani rostlin. Opatření nebylo záměrem ve smyslu ZOPK.
14. Přes uvedené výše Správa NPŠ dále znovu zdůrazňuje, že v lesích národního parku v lokalitě Na Ztraceném prováděla v r. 2011 toliko tzv. nahodilou těžbu, kterou se podle § 2 písm. n) lesního zákona rozumí těžba prováděná za účelem zpracování stromů suchých, vyvrácených, oslabených nebo poškozených. Podle § 4 odst. 3 věta druhá ZOPK se při nahodilé těžbě závazné stanovisko orgánu ochrany přírody nevyžaduje. Nevyžaduje se tedy v tomto případě ani stanovisko orgánu ochrany přírody podle § 45i odst. 1 ZOPK. Tuto nahodilou těžbu nelze považovat ani za „záměr“ (viz legální definici pojmu „záměr“ v § 3 písm. a/ zákona č. 100/2001 Sb.), ale ani za „činnost“, které jsou předmětem posuzování podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí ve smyslu jeho ustanovení § 4 odst. 1.
15. Správa NPŠ dále znovu opakuje, že podle § 45b odst. 1 ZOPK se nepovažuje za poškozování evropsky významné lokality řádné hospodaření prováděné v souladu s platnými právními předpisy. Činností Správy NPŠ k žádnému poškozování evropsky významné lokality zařazené v soustavě NATURA 2000 tedy nedošlo.
4) K uspořádání (organizaci) Správy NP
16. Správa NPŠ konstatuje, že její současné vnitřní uspořádání je plně v souladu s příslušnými zákony, zejména se ZOPK. To ostatně uznává i Ochránce (str. 12). Správa NPŠ proto nezná důvod, který vede Ochránce k tomu, že v tomto kontextu obecně po Správě NP požaduje, že „je třeba zachovávat nestrannost rozhodování ve smyslu principu rovnosti stran; tím mám na mysli, že Správa NP Šumava (správní orgán) musí o žádosti, kterou podala Správa NP a CHKO Šumava (soukromá osoba), rozhodovat tak, jako by tuto žádost podával jakýkoli jiný žadatel“ (str. 12). Pokud je tato úvaha na adresu Správy NP myšlena jako výtka, že by snad 12
tento orgán státní správy stranil ve správním řízení Správě NP a CHKO v neprospěch jiných (potenciálních) účastníků řízení, pak je třeba takovou výtku odmítnout. Šetření ochránce ani jeho výsledky (předběžná zpráva a závěrečné stanovisko) v žádném ohledu neprokazují, že by k takovému stranění v nějakých řízeních vedených Správou NP docházelo.
Proto se závěrem formulovaný na téže straně závěrečného stanoviska Ochráncem, totiž že „činnost veřejné správy musí být transparentní a rozhodování správních orgánů musí být přezkoumatelné nadřízenými orgány a subjekty stojícími mimo systém veřejné správy, aby byly naplněny záruky zákonnosti − jako jeden z pilířů demokratického právního státu“, lze jistě v obecné rovině souhlasit, ve vztahu k šetřené činnosti Správy NPŠ i Správy NP jde však o frázi. Rozhodnutí Správy NP jsou přezkoumatelná MŽP a podléhají rovněž přezkumu ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska jsou tedy Ochráncem požadované principy naplněny.
Správa NPŠ proto považuje za zcela nepodložený závěr Ochránce ve vztahu k uspořádání Správy NPŠ, podle nějž „současný stav je v rozporu se základními principy výkonu veřejné správy“ (str. 16). Organizace Správy NPŠ nijak neporušuje ani ústavní principy výkonu veřejné správy, ani základní zásady činnosti správních orgánů vymezené v § 2 až 8 správního řádu.
To dokládá i nález Ústavního soudu (ÚS), kterým byla zamítnuta ústavní stížnost Ekologického právního servisu (sp. zn. II. ÚS 623/02, ze dne 19. 10. 2004) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 4. 7. 2002 sp. zn. 7 A 6/2000, jímž byla zamítnuta správní žaloba tohoto stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí MŽP č. j. 810/1578/99/Br-O40/99 ze 17. 11. 1999 a zrušení rozhodnutí Správy NPŠ č. j. 51-Vi/408/99 z 10. 5. 1999 ohledně souhlasu k zásahu proti škůdcům. Z tohoto nálezu ÚS ostatně sám Ochránce cituje (str. 18, pozn. č. 22 závěrečného stanoviska). V uvedeném nálezu se připomíná vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení před Ústavním soudem, podle něhož je sice dvojjediná role Správy NPŠ založená platnou právní úpravou nevhodná, „tento fakt však sám o sobě nepůsobí podle Nejvyššího správního soudu nezákonnost nebo neústavnost rozhodnutí“. K uvedeným úvahám Ochránce dlužno z uvedeného nálezu Ústavního soudu ocitovat ještě toto: „Nezávislost a nestrannost je výlučnou vlastností výkonu soudnictví, nikoli státní správy. Uznávané požadavky zákonnosti, efektivity, účelnosti či hospodárnosti provádění státní správy jako nástroje vládní politiky naopak vyžadují nejen metodické řízení podřízených správních úřadů, ale nevylučují ani konkrétní pokyny správním úřadům nižších stupňů k 13
vedení řízení tam, kde existuje zvlášť výrazný obecný zájem na rozhodnutí, které bude zákonné, efektivní, bez průtahů přijaté atd. Ústavní soud doplňuje, že Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., dále jen "Úmluva") negarantují základní právo na dvou- či vícestupňové rozhodování ve správním řízení a dokonce ani v řízení soudním (s výjimkou výroku o vině a trestu dle čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy). Pokud by zákon správní řízení koncentroval do jednoho stupně, nebylo by na této úpravě samo o sobě nic protiústavního [např. německé správní řízení je vybudováno zásadně jako jednostupňové, srov. Verwaltungsverfahrensgesetz (zákon o správním řízení) …].“
17. Nelze také souhlasil s názorem Ochránce, že Správa NPŠ je „soukromá osoba“ (str. 12), resp. „soukromoprávní subjekt“ (str. 16). Z § 22 odst. 3 ZOPK, podle něhož správa národního parku vykonává příslušnost hospodařit s vymezeným majetkem ve státním vlastnictví (ať už přímo nebo prostřednictvím právnické osoby, kterou k tomuto účelu zřídí), ještě nepochybně nevyplývá, že by Správa NPŠ byla soukromou osobou. Správa NP a CHKO Šumava je státní příspěvkovou organizací vzniklou na základě veřejnoprávního aktu – právního předpisu (§ 78 odst. 1, § 79 odst. 3 písm. r/ a příloha k ZOPK, nařízení vlády ČR č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany, § 54 zákona č. 219/2000 Sb. , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Zákonem je také Správě NPŠ stanovena působnost a s ní související pravomoci orgánu veřejné moci (§ 78 odst. 2, 3 a 7 až 11 ZOPK), byť správním orgánem je v rámci Správy NPŠ Správa NP. Správu NPŠ nelze tedy v žádném případě považovat za soukromou osobu, ale za osobu veřejného práva.
18. K úvahám Ochránce de lege ferenda Správa NPŠ konstatuje, že je na Ochránci, zda využije svého oprávnění předkládat příslušným orgánům veřejné moci doporučení, pokud jde o právní předpisy (§ 22 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c/ zákona o Veřejném ochránci práv).
III. K části D – opatření k nápravě
19. Správa NPŠ na základě shora uvedeného odmítá závěr Ochránce, že „z šetření vyplynula řada pochybení správních orgánů“ (str. 16). Správa NPŠ má naopak za to, že ze šetření Ochránce vyplynula řada jeho vlastních pochybení.
14
20. Ochránce po Správě NP „požaduje“ provedení vyjmenovaných opatření k nápravě. K tomu Správa NPŠ uvádí, že podle § 18 odst. 2 a § 19 zákona o Veřejném ochránci práv může Ochránce opatření k nápravě pouze navrhnout, a nikoli požadovat jejich provedení.
21. K opatřením k nápravě vztahujícím se ke Správě NP zaujímá Správa NPŠ toto stanovisko:
Ad a) - „aby v plném rozsahu svých pravomocí dozorovala prováděnou činnost na území Národního parku Šumava a jako orgán ochrany přírody využívala všech svých oprávnění, která jí právní úprava nabízí k tomu, aby nedocházelo k ohrožování zájmů ochrany přírody a krajiny.“ Dozorová činnost je běžnou a soustavnou součástí činnosti Správy NP.
- „aby se veškeré postupy a rozhodování tohoto orgánu vyznačovaly transparentností“ Princip transparentnosti je běžně a soustavně uplatňován ve veškeré činnosti Správy NP. Správě NPŠ není zřejmá souvislost tohoto opatření k nápravě s obsahem závěrečného stanoviska ve vztahu k údajným pochybením Správy NP. - „Veškeré správní akty by měly být řádně dokladovány v listinné, případně elektronické formě, aby mohly být přezkoumány nadřízeným orgánem, případně soudy.“ Správní akty jsou ve správních řízeních vedených Správou NP vydávány v souladu se správním řádem (viz zejména § 67 správního řádu) zásadně písemně, tj. v listinné podobě, popř. v elektronické podobě. Ústní správní akty Správa NP při své činnosti zpravidla nevydává. Správě NPŠ není zřejmá souvislost tohoto opatření k nápravě s obsahem závěrečného stanoviska ve vztahu k údajným pochybením Správy NP. - „Na řádném odůvodnění je nutno trvat zejména v situacích, kdy Správa NP Šumava aplikuje ustanovení o tzv. správním uvážení, tzn., zjednodušeně řečeno, může v rámci zákona zvolit některé z nabízených řešení pro konkrétní situaci. Správní uvažování se za žádných okolností nesmí proměnit v libovůli správního orgánu.“ 15
Rozhodnutí i opatření obecné povahy vydávaná Správou NP jsou odůvodňována v souladu se správním řádem (viz zejména § 68 odst. 1, 3 a 4, § 172 odst. 1, 2, 4 a 5, § 173 odst. 1). To se samozřejmě týká i těch rozhodnutí a opatření obecné povahy, které jsou případně vydávány v rámci tzv. diskreční pravomoci Správy NP. Správě NPŠ není zřejmá souvislost tohoto opatření k nápravě s obsahem závěrečného stanoviska ve vztahu k údajným pochybením Správy NP.
Ad b) - „aby využívala svých oprávnění k zajištění dodržování zákona o ochraně přírody a krajiny a prováděcích předpisů a zajistila, aby v budoucnu Správa NP a CHKO Šumava disponovala při svých činnostech v národním parku příslušnými povoleními, zejména aby „dohlédla“ na naplnění zákonného požadavku na vydání stanoviska, zda plánované činnosti mohou samostatně či ve spojení s jinými záměry či koncepty mít vliv na předmět ochrany Natura 2000.“
Správa NP bude své pravomoci uplatňovat v souladu se zákonem tak jako dosud i v budoucnu.
Ve Vimperku dne 30. března 2012
PhDr. Jan Stráský ředitel Správy NP a CHKO Šumava
16
Přílohy: 1) Dopis Ing. Iva Viceny, CSc. ombudsmanovi JUDr. O. Motejlovi ze dne 8.3. 2010 2) Kopie odpovědi RNDr. Jitky Seitlové na dopis Ing. Viceny, ze dne 19.4. 2010
Veřejný ochránce práv-OMBUDSMAN JUDr. Otakar Motejl Údolní 658/39 600 00 B R N O
Věc: Ochrana životního prostředí – stížnost
Vážený pane doktore, několik let marně upozorňuji na rozsáhlou devastaci přírody v Národním parku Šumava, jejíž důsledky poškozují naše životní prostředí v současnosti i v budoucnosti. Na Šumavě pracuji od r.1945 a dobře ji znám. Od založení Národního parku sleduji, jak se stav lesů i přírody zhoršuje a jak se ústřední orgány vyhýbají stav řešit. Ústřední orgány mají informace nejen ode mne, ale od řady jiných jak odborníků, tak i politiků. Současný nepříznivý stav Národního parku byl také zdokumentován na mnoha fotografiích, leteckých i družicových snímcích. Písemně byly upozorněny na neúnosný stav a mimořádné náklady s tím spojené několikrát ministerstvo životního prostředí, ministerstvo financí, Nejvyšší kontrolní úřad, Legislativní rada vlády, předseda vlády, Státní zastupitelství v Plzni, Státní zastupitelství v Českých Budějovicích, Policie ČR v Č.Budějovicích. Neúnosný stav je znám vědeckým pracovištím Výzkumných ústavů lesnických v Jílovišti-Strnadech, Lesnickým fakultám v Praze a v Brně i ústavům Karlovy univerzity v Praze. Obšírně, ale bez výsledků se stavem Šumavy zabývají Krajské úřady v Plzni a v Českých Budějovicích. Neodborný a škodlivý způsob zacházení s přírodou a lesy byl nedávno předmětem stížností rakouských a bavorských úřadů. Škody v Národním parku posuzovalo také několik soudních znalců.Na Národní park Šumava podal žalobu Svaz šumavských obcí. Po skončení roku 2009 činí rozsah vyčíslených škod přes 40 miliard Kč. Výši škod odmítá uznat ministerstvo životního prostředí, poněvadž dle jeho výkladu se jedná o tzv. lesy zvláštního určení, na které se žádné zákony s právní předpisy údajně nevztahují. Je to v rozporu se stanoviskem Akademie věd-Ústavu státu a práva. Stavem se zabýval již třikrát Senát parlamentu ČR na zvláštních zasedáních i přímo v terénu, seznámili se s ním předseda Senátu Dr.Sobotka i ve své dřívější funkci senátorky paní JUDr.Seitlová. Při její návštěvě před několika lety jsem ji doprovázel. Mohu ji ujistit, že od té doby se stav Šumavy drasticky zhoršil. Odpovědi na všechny dosavadní stížnosti zpracovávali neobjektivně pracovníci ministerstva životního prostředí, v poslední 17
době pak náměstek ministra Dr.Pelc. Jejich výklad současného stavu je neobjektivní, neboť ministerstvo životního prostředí tento stav samo způsobilo a proto jej nyní obhajuje. Stav je již natolik vážný, že zhoršuje přírodní prostředí již daleko za hranicemi Národního parku. Jde o nepříznivé vlivy na hydrologii území zejména zadržování srážek a jejich odtávání i jakost vody,zhoršuje se ovzduší,klima i půda. Budete-li se mým dopisem zabývat prosím, abyste si kromě vyjádření ministerstva životního prostředí zajistil i stanoviska jiných objektivních stran. Ministerstvo životního prostředí vystupuje jako vrcholný orgán státní správy na úseku ochrany přírody i v Národním parku Šumava,takže si osobuje pravomoc rozhodovat hospodářsky i jako nejvyšší odvolací stupeň o všech opatřeních. Současně ministerstvo životního prostředí jako správní orgán schvaluje i věcně nesprávná rozhodnutí, která samo vydalo. Přitom vláda ve svém usnesení ze dne 13.6.2001 č.584 uvedla, že nepovažuje návrh právní úpravy postavení Správy Národního parku Šumava za vyhovující, protože předpokládá kumulaci funkce správní a hospodářské a vede k podjatosti úředních osob a jejich zaměstnanecké závislosti. Vážený pane doktore, rozsah škod na Šumavě dosáhl již takového rozsahu, že se z nich příroda a lesy nevzpamatují po dobu příštích 300-500 let. V době, kdy celá naše společnost by měla být zaměřena na rozumné a šetrné hospodaření považuji současný stav za neudržitelný. Poškozuje nás to v současné době nejen výrazně ekonomicky jako občany,ale i několik příštích lidských generací. My i naši potomci máme nárok na to, aby se naše životní prostředí nezhoršovalo.
V Českých Budějovicích dne 8.března 2010.
Ing. Ivo V i c e n a, CSc soudní znalec a specialista na ochranu lesa, Milady Horákové 74 370 05 ČESKÉ BUDĚJOVICE e-mail:
[email protected]
18
19
20
